První kapitola
V
oda tlumeně narážela do dřeva lodního trupu. V jednom okamžiku se loď propadla do propasti mezi dvěma vlnami, vzápětí vyšplhala na hřeben další vlny a vzdychala přitom jako živá bytost. Včera se vítr otočil, k ránu pak ze sílil. Anna Weinbrennerová stála u ráhna na lodní přídi a vší silou se ho držela. Upřeně hleděla dolů do modré, pěnou korunované hloubky. Pěna jí stříkala do obličeje. Nesmím se pustit, prolétlo jí hlavou. Za žádnou cenu se nesmím pustit. V ústech cítila hořkost. Nebylo to poprvé, co se jí během této cesty udělalo zle. V dalším údolí mezi vlnami byla prudce vržena na zábradlí. Dřevo se bolestivě zarylo do jejího hrudního koše a vyrazilo jí dech. Výkřik jí uvízl v hrdle. Neměla jsem chodit ven! Rozhodně ne za takového počasí! Znala kapitánovy pokyny. V případě, že hrozí bouře, mají cestující zůstat v podpalubí. Anna stiskla zuby. Věděla to, nemohla už ale ten silný zápach potu, nemytých těl, zkaženého jídla, zvratků a výkalů, který byl tam dole za špatného počasí ještě inten zivnější, prostě vydržet. A venku v počínající bouři, jež byla po dnech bezvětří vcelku vítaná, ji okouzlila krása okamžiku. Vlny v té chvíli nebyly ještě příliš vysoké. Učarovaly jí, protože tančily, třpytily se a vypadaly jako poseté jiskřič kami pěny. Anna se roztřásla zimou. Už dávno byla promočená skrz naskrz. Znovu se potýkala s nevolností. Nikdy by ji nenapadlo, že se počasí může tak rychle změnit. Vždyť je to chvilka, co přišla na palubu s úmyslem nadýchat se čerstvého vzduchu a aspoň na okamžik uniknout nedostatku prostoru
• 11 •
v podpalubí! Propásla okamžik, kdy se tam ještě mohla bez cizí pomoci vrátit. Loď se znovu propadla do propasti mezi vlnami, poté se vyšplhala na další hřeben a s o to větší prudkostí se řítila dolů. Jestli sem někdo náhodou nepřijde a nepomůže jí, je s ní konec. Anna se podívala na své ruce. Svírala tak křečovitě ráhno, jediný záchytný bod, který měla, až jí klouby prstů zbělely a ostře se rýsovaly pod kůží. Byly to silné ruce zvyklé pracovat, a přece neměly dost síly na to, aby ji dokázaly zachránit. Další vlna jí zmáčela sukni, z jejích rtů už ale ne vyšel žádný ustrašený výkřik. Pot, který jí námahou vyrazil na čele, se mísil se slanou vodou, poryvy větru jí vháněly slzy do očí. S námahou zvedla hlavu a snažila se zahlédnout horizont, nedokázala už ale rozeznat hranici mezi tím, co bylo nahoře, a tím, co se nacházelo dole. Neobjevil se snad na obloze právě blesk? Hned nato se ozvala hromová rána. Ještě jednou se zablesklo a zahřmělo. Znenadání se spustil prudký liják. Mám strach, pomyslela si Anna, hrozně se bojím! Každou vteřinou se jí nohy třásly víc a víc. Najednou si vzpomněla na své blízké, na paní Bethgeovou, v jejíž domácnosti pracovala, na svou věrnou kamarádku Gustl. Všichni ji před tou cestou varovali. Další vlna jí mrštila kupředu. Tentokrát přece jen vykřikla. Jestli spadnu do moře, jsem jednou provždy ztracená, proletělo jí hlavou. Nikoho tu nemám, nikdo mě na téhle lodi nebude postrádat. Jak dlouho mi ještě stačí síly? „Pomoc!“ vykřikla. „Pomoc, pomozte mi přece někdo!“ Vyjící bouře však její slova pohltila. Ve velké dálce, daleko za hučením větru, zaslechla zvon a sotva rozeznatelné hlasy. Ruce se jí třásly. Vlny mě smetou z paluby, uvědomila si s bolestnou jistotou. Už nikdy nespatřím svou rodinu. Zemřu. Já ale nechci umřít! Anna otevřela ústa k dalšímu výkřiku. Znovu s ní vich
• 12 •
řice mrštila o okraj paluby. Krátce nato se loď opět zřítila dolů a znovu se zvedla, nakláněla se se skřípotem jednou na tu, podruhé na onu stranu. „Pomoc!“ Bouře její výkřik spolkla. Nic. Nikdo ji zkrátka neslyšel. Anně se chvěly rty, slzy jí kanuly z očí. Milý Bože, pomoz mi, modlila se v duchu. Nechci umřít. Nechci umřít! Když se loď propadla do údolí mezi dalšími dvěma vlnami, nedokázala se už udržet. Prudce narazila na zábradlí, ztratila kymácející se podlahu pod nohama. Loď se znovu naklonila na stranu. Anna začala klouzat po palubě. Chtěla zavřít oči, ale nemohla. Dole na ni čekala hloubka Atlantiku. Srdce jí v hrudi divoce bušilo. Pokusila se vykřiknout, z úst jí však tentokrát vyšlo jen zachroptění. Teď už na sebe nemůžu ani upozornit, pomyslela si. Zemřu. Pak se v ní ale přece jen něco vzepřelo. Ne, nechtěla umřít. Sebrala všechny své síly a ještě jednou z plna hrdla vykřikla: „Pomoc, pomoc, tak mi přece pomozte!“ „Co vás to krucinál napadlo?“ První, co Anna začala vnímat, byl cizí hlas, druhé pak pohupování světla napravo od ní. Přimhouřila oči a s námahou polkla. V ústech měla hořkokyselou chuť, nejhorší nevolnost ale zmizela. Hřbetem ruky si instinktivně přejela po rtech. Nejsem mrtvá. Očividně nejsem mrtvá. Kde to ale jsem? Anna cítila pod bříšky prstů jemnou tkaninu. Neleží tedy na svém lůžku s hrubou dekou, kterou se hned první den pracně pokusila mořskou vodou vyčistit a která byla od té doby vlhká a lepkavá od soli, přesto však i nadále páchla. Sice ne tak hrozně jako předtím, zápach byl ale úporný a nedal se ničím odstranit. Ne, tohle ložní prádlo dokonce vonělo. Její šaty byly naproti tomu vlhké a lepily se jí na tělo. Připadala si strašně slabá.
• 13 •
„Co mi k tomu řeknete?“ zaslechla znovu neznámý hlas. Byl to mužský hlas. Anna otočila hlavu směrem, odkud se ozýval. Oslněná světlem olejové lampy spatřila před sebou velkou tmavou postavu. Do jaké situace jsem se to zase dostala? Kde to proboha jsem? Její nepříjemný pocit sílil. Nenápadně se rozhlédla. Očividně se teď nacházela v kajutě nějakého zámožného cestujícího. Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? Proč jen jsem nebyla opatrnější? ptala se v duchu. Protože to tam dole v podpalubí páchlo jako v pekle, dala si hned sama odpověď. Snažila se zjistit, jak ten muž vypadá, světlo ji ale oslňovalo. Musím vstát a rychle zmizet, projelo jí hlavou. Poděkuj a vrať se dolů! přikázala sama sobě. Pokusila se posadit, přehodit nohy přes okraj postele a postavit se, okamžitě ale zavrávorala. „Jenom pomalu!“ napomenul ji neznámý. „Byla jste v bezvědomí. Musíte se šetřit.“ Nesmysl! ozval se hlas v její hlavě, nikdy jsem se nemohla šetřit. S vynaložením všech sil se zvedla a přidržela okraje postele. Hlas muže zněl kultivovaně. Artikuloval pečlivě jako paní Bethgeová a její rodina. „Určitě nepatřím mezi dámy, s nimiž obvykle přicházíte do styku,“ prohlásila. „Ano? Jste si tím jistá?“ pronesl muž pobaveně. Anna chtěla něco říct, musela ale zmlknout, protože se s ní všechno najednou zatočilo. Také pohyby lodě vnímala víc než jindy. Kousla se do spodního rtu. „Tak se přece znovu posaďte!“ Neznámý muž vstoupil konečně do světla a vztáhl k ní ruku. Je mladý, má tmavé vlasy a vysokou štíhlou postavu, zaznamenala Anna v okamžiku, kdy se k ní blížil. „Posaďte se,“ zopakoval. „Prosím vás o to.“ Mírným násilím ji přiměl usednout na měkký, čalou něný taburet. Přistoupil ke stolu a zvedl čajovou konvici,
• 14 •
která na něm stála. Za okamžik už držela v ruce šálek z jemného porcelánu. Mlčky hleděla do nazlátlé tekutiny uvnitř nádoby. „Je to jen čaj,“ poznamenal muž, když si všiml jejího váhání, a posadil se na okraj lůžka. Anna se na něj podívala. Usmál se. Oblečení, které měl na sobě, bylo velice drahé, třebaže ho nosil s jistou nedbalostí, jako by tomu nepřikládal žádný význam. Mírně vlnité vlasy měl učesané na pěšinku. Vzpurné prameny mu padaly do čela. „Ale...“ Anna se zhluboka nadechla. „Já vás znám,“ vyhrkla potom. „Znám vás!“ Mladík na okamžik zaváhal. „Skutečně?“ odpověděl otázkou.
Bremerhaven o několik týdnů dříve Anna si toho tmavovlasého mladého muže všimla proto, že stál obrácený zády k pevnině a hleděl na širé moře. Zatímco ostatní pasažéři se v té chvíli dívali směrem k přístavu, aby zachytili poslední pohled na svou vlast a své milé, kteří jim ze břehu mávali, chudí i bohatí svorně bok po boku, on stál stranou od ostatních. Pravděpodobně jsem si ho všimla jen proto, že také nemám nikoho, komu bych mohla zamávat na rozloučenou, napadlo ji v první chvíli. Před dvěma dny přijela vlakem, který od loňského roku spojoval Brémy a Bremerhaven. Tehdy poprvé spatřila loď, na níž měla strávit následující týdny. Na jedné straně byla ráda, že odjíždí, na straně druhé se plavby po moři hrozně bála. Protože se muselo čekat na odliv, měla dost času na to, aby ještě jednou překontrolovala své zásoby, případně je doplnila. Opatřila si matraci z mořské trávy a plechové nádobí a znovu se připojila k čekajícímu davu. V zástupu vystěho-
• 15 •
valců se k ní přidala osamělá harfenistka, která zlákala hrou na svůj hudební nástroj odvážnější cestující k tanci. Ti malomyslní seděli ale i nadále bledí a bez pohnutí uprostřed svého skrovného majetku. Annin pohled na okamžik znehybněl. Toužebně očekávala chvíli, kdy loď odrazí od břehu, teď však v jejím nitru zápolila lítost s nadějí. Co ale vlastně opouští? Nic a nikoho. I ona se mohla klidně otočit a nedívat se už zpátky. Ani přítelkyně, ani žádný příbuzný na ni z břehu nemával. Žádný kapesník nevlál ve větru, aby jí řekl sbohem. Její rodina odcestovala již před několika měsíci, v prosinci roku 1862. Peníze tehdy stačily na přepravu a pořízení proviantu pro šest cestujících. Annin otec Heinrich Brunner koupil od vystěhovaleckého agenta lodní lístky a o několik týdnů později se s její matkou Elisabeth, o šest let mladší sestrou Lenchen, staršími bratry Eduardem a Gustavem a Anniným mužem Kalebem Weinbrennerem vydal na cestu k pobřeží, do Bremerhavenu. Byl to přístav, o němž se mluvilo jen v dobrém. Anna se se všemi známými rozloučila už před odjezdem do Bremerhavenu. Svou nejlepší kamarádku Gustl, dívku se silnými světlými copy a hlubokým smíchem, který jakoby tryskal z hloubi jejího nitra, zanechala v Bingenu a sama se vydala na dalekou cestu na sever. Kamarádily spolu od svých šesti let, ani na jediný den se od sebe neodloučily. Při pomyšlení na přítelkyni vyhrkly Anně jako vždy i tentokrát z očí slzy. Jestlipak ji ještě někdy uvidím, uslyším o ní nebo se o ní aspoň něco dovím z dopisů? A co on? Anna si pozorně prohlížela muže v hnědém cestovním obleku. Obličej měl úzký, výrazná brada však svědčila o jeho rozhodnosti. Mořský větřík cuchal mladíkovi vlasy, jedna kudrna mu tvrdošíjně padala do čela. Když se otočil ke břehu, usmál se. Že by na nábřeží přece jen stál někdo, kdo je mu blízký? Určitě ne, protože se tam už zase přestal dívat. Klouzal teď pro změnu pohledem po cestují-
• 16 •
cích na palubě. Všichni doufali, že je na druhé straně oceánu čeká štěstí. Dobýt Ameriku, tak se tomu říkalo. Anna pohlédla ke vzdalujícímu se přístavu. Loď Kosmos, která ji měla dopravit do Nového světa, nebyla moc velká, dávno existovaly větší. Třebaže se na horní palubě nacházelo několik kajut pro movitější pasažéry, bude se valná většina lidí, kteří se rozhodli cestovat na tomto plavidle, dlouhé týdny mačkat jeden na druhého víc, než jim bude milé. V okamžiku, kdy posádka pustila cestující konečně na palubu, vypukl hrozný chaos. Ze všech stran se ozýval smích, pláč, křik a hašteření. Všude se povalovaly a překážely bedny, krabice a pytle. Námořníci to kvitovali šťavnatými nadávkami. Anně se vybavila vzpomínka na matku se dvěma dětmi, kterou tam tehdy zahlédla. Rodinka seděla uprostřed toho zmatku a s bohorovným klidem se krmila. Řídila se radou lékaře, který byl přesvědčený, že je obávaná mořská nemoc nepostihne, když budou mít ne ustále něco v žaludku. S vynaložením značného úsilí oddělili námořníci pasažéry z kajut, mezi něž patřil i onen mladý muž, od cestujících z podpalubí. Hned nato se rozpoutal lítý boj o jednotlivé kóje. Když Anna poprvé sestoupila dolů do mezipalubí, které tvořila pouze jedna jediná místnost, jež měřila odhadem jedenáct stop na délku, devět na šířku a šest na výšku, žaludek se jí křečovitě sevřel. Prostor byl po obou stranách rozdělený na nevelké kóje, které se nacházely ve dvou řadách nad sebou. Kromě toho překvapeně zjistila, že se v nitru lodi tísní daleko víc lidí než bylo předem oznámeno. Přibližně ve čtyři hodiny zvedl Kosmos kotvy a odrazil od břehu. Ještě včera nebyly povětrnostní podmínky dobré, teď ale vypadala situace příznivěji. Zanedlouho zmizí Anně rodná země z očí. Na několik dalších týdnů se stane jejím domovem tato loď. Kdyby měla být upřímná, musela by přiznat, že z toho má smrtelnou hrůzu. Polkla. Ve snaze potlačit třes, který se jí náhle zmocnil, sevřela oběma rukama vak,
• 17 •
do něhož uložila svůj skrovný majetek a rohož z mořské trávy. Cítila, jak se jí do měkkého břicha vrývá plechové nádobí. Vlastnila jen věci, které držela v náručí, všeho ostatního se vzdala. Pár maličkostí darovala, to, co jí mohlo vynést trochu peněz, prodala. Zachovala se stejně jako její rodiče, kteří loni v jedné aukci všechno, co mohli postrádat, zpeněžili. Kvůli penězům na lodní lístek dřela do úmoru, rozdírala si prsty, hrbila záda a každý krejcar, který nutně nepotřebovala, odkládala stranou. Zbytek peněz jí poskytla paní Bethgeová jako výraz vděčnosti za to, že pomáhala při svatbě její nejmladší dcery Cäcilie. „Dobýt Ameriku,“ procedila Anna přivřenými rty. Ano, i ona touží po štěstí. Langenwardskou kostelní věží zmizel jejím očím poslední kousek německého pobřeží. Anna se teď stejně jako ten mladík obrátila k pevnině zády. Tam za mořem na ni čeká její rodina a s ní i Nový svět. Upřeně hleděla na moře, až jí z toho začaly oči slzet. Houpání lodi zesílilo. Po těle jí přeběhlo lehké zamrazení. Náhle se jí zmocnil strach, který jen stěží dokázala ovládnout. Sevřela pytel pevněji a rychle se rozhlédla. Nebylo tu ale nic, čeho by se mohla chytit. Co vlastně očekává od života v cizí zemi? Kdyby byla o něco mladší, považovala by tu cestu možná za dobrodružství, ale bylo jí už třiadvacet let. Rozhodla se správně? „Vy mě znáte? Já si bohužel nevzpomínám.“ Zářivě modré oči jejího zachránce se na ni tázavě upřely. Anna se předklonila, natáhla ruku, v níž držela šálek, a s tichým zařinčením ho odložila na malý stolek, který stál v kajutě kousek od ní. Znovu se pokusila prudce vstát. „Na tom nezáleží,“ prohlásila. Nevěděla, proč se jí najednou třese hlas. „Já bych ale přece jen rád věděl, odkud se známe,“ trval na svém mladík. „Kromě toho jste se ani nenapila.“
• 18 •
„Osobně se neznáme, pane...“ „Meyer. Julius Meyer z Hamburku. Promiňte mi, prosím, mou nezdvořilost. S kým mám tu čest?“ „Anna Weinbrennerová z... z Bingenu, pane Meyere.“ Anna polkla. „Já jen... Všimla jsem si vás v den odjezdu. Všichni se při vyplutí dívali na pevninu, jen vy jste hleděl na moře. Ptala jsem se v duchu, zda také nemáte nikoho, kdo by vám...“ Anna ještě nedomluvila a už cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Zmlkla. Co ji to najednou popadlo? Proč tu plácá takové nesmysly? Navíc se baví s úplně cizím člověkem. Vždyť toho Julia Meyera vůbec nezná! Protože je na něm něco, co ti připadá důvěrně známé, pronesl hlas v její hlavě. Protože máš pocit, jako bys ho znala odjakživa. „Hloupost,“ zamumlala. „Prosím?“ Julius Meyer se na ni překvapeně podíval. „Říkala jste něco?“ „Nic.“ Anna zamířila ke dveřím. „Teď už ale musím opravdu jít,“ prohlásila. „Příliš dlouho jsem zneužívala vašeho pohostinství.“ „Nesmysl,“ namítl Julius a rovněž vstal. „Byla jste v bezvědomí. Chci si být jistý, že jste se úplně zotavila.“ „Jsem naprosto...“ Loď se zakymácela. Anna ztratila rovnováhu a jistě by upadla, kdyby ji Julius na poslední chvíli nezachytil. Jeho tělo bylo pevné a teplé, vonělo tabákem a mýdlem. Anna se od něj rychle odtrhla. „Promiňte, prosím,“ vyhrkla a znovu zrudla jako pubertální dívka. Julius se na ni usmál. „Nic se nestalo,“ řekl a ukázal na čalouněný taburet u stolu. „Klidně se zase posaďte a chvíli si ještě odpočiňte, moc vás o to prosím. A ochutnejte konečně můj vynikající Darjeeling. Slibuju, že vám potom už nebudu bránit v odchodu.“ Anna se přestala vzpouzet a usedla na sedátko. Chvíli mlčela. Roztřesenými prsty si urovnala prostou modrou sukni
• 19 •
a nenápadně se rozhlédla po místnosti. To je tedy kajuta! Snažila se zakrýt dlaní skvrnu na rukávu svého kabátku. Uvědomila se, jak nevýslovně ošuntěle musí vypadat při pouhém porovnání s vybavením toho malého pokojíku. Měla na sobě své nejlepší šaty, uprostřed elegantního zaří zení příbytku Julia Meyera však vypadaly hrubě. Na to, jak nelibě zavání, nechtěla raději ani pomyslet. Příležitost k mytí se na lodi naskytla jen málokdy. Rychle se dotkla rukou uzlu, do něhož měla stočené své husté hnědé vlasy. Na neštěstí byly v této chvíli slepené mořskou vodou. „Prosím,“ podal jí Julius znovu šálek s čajem. Očividně neměl v úmyslu se vzdát. Anna trochu upila. Nápoj chutnal nezvykle, chutí se podobal sladu. Bylo to její první setkání s pravým čajem, dosud pila jen matčiny bylinné odvary. „Kam máte namířeno?“ zeptal se mladík. Anna se zhluboka nadechla. „Do Buenos Aires.“ Podívala se Juliu Meyerovi do očí a sama nevěděla, co ji vedlo k tomu, že dodala: „Za svým manželem.“ Za pěkného počasí měli cestující od kapitána dovoleno zdržovat se na palubě. Valná většina z nich toho ráda využívala. Až na několik málo výjimek, jakou byl například starší muž, který se očividně rozhodl celou plavbu ve své kóji prospat, si obvykle nikdo nenechal ujít příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu. Také toho dne se na palubě shromáždila pestrá společnost. Skupina cestujících se uchýlila do nevelkého prostoru mezi chodbou, z níž se vcházelo do kajut, a ovčími stájemi, kde bylo uvězněna asi stovka beranů. Ovce nebyly jedinými zvířaty na palubě. Spolu s nimi se tu plavilo i osmdesát slepic a tři prasata, která kapitán každý den pouštěl proběhnout po palubě. Na lodi Kosmos cestovali kromě pětadvacetiletého Julia Meyera a dvou mladých obchodníků i přírodovědec, malíř a cestovatel Theodor Habich, který si od té cesty sliboval ob-
• 20 •
