1
UČÍM SE BÝT ZNOVU ČECHEM Po padesátce má člověk už kus života za sebou. Jaký byl? Neříkám, že byl lehký. Spíš dobrý a pestrý. Měl jsem možnost poznat mnoho dobrých lidí. Když jdete nahoru, je to cesta o samotě.
Odkud vlastně vedla vaše cesta do Ameriky ? Jsem Pražák jako poleno. Narodil jsem se na Bulovce a do dvanácti let jsem tam trávil více než polovičku času. Byl jsem pořád nemocný, měl jsem asi
2
sedmnáctkrát zápal plic. Už v půl roce černý kašel, žloutenku, slintavku, oboje mandle pryč,angíny, spálu, spalničky, prostě všechny nemoce, co byly. Na Bulovce jsem měl druhý domov.Ve třinácti letech mamince navrhli, že bychom měli změnit ovzduší. A tak jsem se loučil s Prahou a žil v internátě na Moravě. Moje maminka pochází ze Žďáru nad Sázavou a tatínek z Jihlavy. Maminčin tatínek měl fabriku na výrobu bot a v Praze koupil činžák. A když mu stát tu fabriku vzal a vyhostil celou rodinu ze Žďáru nad Sázavou, odstěhovali se do bytu v Praze.Já jako malý kluk po letech nechápal, proč děda, kterého jsem na fotkách vídal na honech nebo v autě se šoférem, najednou v bytě v kuchyni ševcuje, aby si vydělal na cigarety Lípy za dvě koruny. Co z dětství ovlivnilo váš život? Když jsem v listopadu šedesát osm emigroval, měl jsem samozřejmě velmi tvrdý život. Protože jako hodně nemocný dítě jsem neměl tak tvrdou výchovu, jak jsem asi měl mít. Jelikož jsem nikdy nebyl pionýrem, byl jsem černá ovce a vzhledem k nemocem jsem byl dost do sebe. Do patnácti let jsem chtěl být doktorem. Druhý důsledek mého dětství byl, že jsem hodně důvěřoval. A to se moc nezměnilo. I když kvůli té důvěřivosti jsem ztratil hodně peněz. Cizina mi dala tvrdou školu, dostal jsem hodně facek do života, ale stejně se mám ještě hodně co učit. Co dělal tatínek? Stále studoval a studuje i dnes.Otec, jelikož si vzal maminku, továrníkovu dceru, po válce ve studiu nemohl pokračovat, do školy ho nevzali. Byl dělníkem, ale moc se mu nedařilo, a tak studoval večerně. Takže já jsem vlastně nikdy neměl otce. Nepamatuju si, že by si otec se mnou někdy hrál. A i když jsem nebyl v nemocnici, tak se mi zdálo, že jsem svému tátovi spíš na obtíž. Těžko jsem se s tím vyrovnával. Hledal jsem otce celý život.
3
Jaká atmosféra byla doma a jak jste žili s tím, že vám někdo hodně ukrad? Za prvé: já jsem o tom nikdy nic neslyšel. Rodiče o tom nechtěli mluvit a báli se, abych neměl problémy ve škole. Víte, jaké jsou děti. Co neví, to nepoví. Děda za války pomáhal Židům před odsunem a rodinám, které měly rodinné příslušníky zavřené v koncentráku. A pak ho gestapo zavřelo do koncentráku taky. Já si pamatuji jeho vytetované číslo na ruce. Po válce dostal 640 korun důchodu. Ale někomu se to pro bývalého továrníka zdálo moc, takže mu i to sebrali a dostal asi 190 korun. Vždycky jsem se snažil jít v jeho šlépějích. Byl zlomený? Naprosto ne. Děda se každý týden pěkně oblíknul a šel do Obecního domu na kafe. Chodil dál do kostela, prostě si zachoval si důstojnost,i když mu všechno sebrali.Mám na něj hezké vzpomínky. Maminka dělávala gymnastiku a v sedmnácti letech byla na operaci s kyčlí. Od té doby měla kratší nohu a tím byla černou ovcí jako já. Hodně vytrpěla, protože kulhala a lidi jsou zlý. Místo na taneční zábavy chodila o berlích. Byla a je velmi pracovitá, ochotná a srdečná. Jaké dárky jste dostával jako dítě k Vánocům? Utkvěl vám nějaký ? Dostal jsem vláček na kolejích,pak letadlo, co létalo dokola kola a knihy. Ty vždycky. Vzpomínáte si na nějakou konkrétní knížku, ke které jste se vracel? Četl jsem hodně, doma i v nemocnici. Vyhrával Jules Verne, samozřejmě. Jak u vás práskala dveřmi puberta? První kouření,první holky a bylo to v nějaké partě nebo sám? Jelikož jsem byl pořád v nemocnici a vystřídal jsem tři školy, tak jsem žádnou partu kluků neměl.
4
Proč jste střídal školy? Byl jsem takový potížista, že mě chtěli dát do zvláštní školy. Psycholog mamince řekl: Kdybych měl dát vašeho syna do zvláštní školy, tak bych tam musel dát 97% dětí. Ale kdybych neměl maminku, která se o mě postarala, kdoví, jak by to se mnou skončilo. Prý když mi bylo kolem devíti let, přišel jsem za babičkou a ptal jsem se jí, proč mě nemá nikdo ve škole rád. Takovou postavu měli i jiní chlapi ve vašem rodě? Ne. Já jsem nejvyšší z rodiny. A všechny ty kosti, to je vyhnaný práškama. Vyrostl jsem na lécích, každý ráno jsem musel pít rybí tuk a od dvanácti do sedmnácti let jsem každej jednadvacátej den jako prevenci proti nemocem dostával pendepon. Kolik měříte? Metr devadesát. Sportoval jste ? Vzhledem k neustálým nemocem se rodina bála,abych se nenachladil. Maximálně jsem jezdil na kole a v šestnácti letech jsem se naučil plavat. Ale vzhledem k tomu, co si se mnou vytrpěli, se vlastně ani nedivím… Asi dvakrát jsem vážně měl moc na kahánku. Nebyl mi ani rok, když jsem měl první zápal plic, byl jsem na kyslíku a pro tak malý dítě neměli ani kyslíkovou masku. Otec tenkrát prý lítal po Praze a zoufale ji sháněl. Zajímala vás muzika? Ano, díky mamince.Hrála každý večer na piano. Já na to vzpomínám a teprve teď si uvědomuju, jak je pro dítě důležitý , co dělají jeho rodiče a jak se chovají.
5
Co bylo po základní škole? Šel jsem do učení. Pak přišel šedesátý osmý rok a já jsem v listopadu zdrhnul. Probíral jste to dopředu s rodinou? Jak se člověk v osmnácti rozhodne ke změně na celý život? Věděl jsem, že bych musel jít na vojnu. A když jsem uvážil jaké mám všude problémy nejenom kvůli původu rodiny, tak jsem si říkal, že skončím někde na Sibiři. S matkou jsem to probral. Ale vůbec mi nedocházelo, že to znamená navždycky. Můj otec už v tu dobu žil ve Švýcarech a mamka říkala, abych jel za ním. Ale já s otcem nikdy nebyl jako otec a syn. Ani teď není ta normální vazba, i když je mi jednapadesát a otci osmdesát jedna. Nepřestalo mě to mrzet, dodnes jsem tím nějak poznačenej. Když jsem odjížděl, dědu jsem nemohl sehnat a babička mi udělala křížek na čelo. To je naposledy, co jsem ji viděl. Přijel jsem za otcem neohlášeně a cítil jsem, že jsem pro něj závaží. Strávil jsem u něj asi týden a byla to katastrofa. Tak jsem odjel. Emigrovat bylo velmi těžký. Fůra lidí se po půl roce vrátila. Práce byla ve Švýcarsku dobrá, ale zázemí, ten domov, láska, to byl tvrdý ořech. Studoval jsem, v noci jsem myl nádobí, a dělal číšníka. A potom jsem začal pracovat v oboru export-import, v marketinku.Ale cítil jsem tam,to, co většina přistěhovalců ve Švýcarsku: že když nejste syn doktora, máte daný strop a výš to nejde. Pracoval jsem jako divý, byl jsem třeba dvanáctkrát v Paříži, a teprve po jedenáctý jsem se konečně dostal do Louvru nebo na tu Eiffelovku. Přijel jsem tam,udělal byznys a hned jsem jel zpátky. Pořád ve fofru. Když se ocitnete v New Yorku, cítíte že v Americe jsou lidi úplně jinýho ražení. Tam prostě přijdete do baru, poručíte si pivo, a protože mluvíte lámanou angličtinou, člověk odvedle povídá: Jé odkudpak jsi? Z Československa? A pak ti zaplatí i pivo a máte tam známý.Lidi jsou tam takoví mnohem otevřenější a pomůžou. A člověk, který maká a dře, má
6
respekt u všech ostatních.To například v západní Evropě neexistuje. A tady řeknou, že jsi blbej, když makáš, závidí a kritizují. Vstup do Ameriky byl v růžových barvách? Udělal jsem si dovolenou a objel jsem ji. Projezdil jsem tisíce mílí od Chicaga do Kalifornie, na Floridu a pak jsem to vzal nazpátek křížem nahoru. Je to nádherná země. To musela být ale nákladná záležitost… Cestovat po Americe není drahé. Koupíte si lístek na autobus, pokud si pamatuju, tak na měsíc stál tehdy 300 dolarů a mohl jste jet, kam chcete. Čím jste se tam začal živit? Na začátku jsem špatně investoval a prodělal jsem prachy. Místo denní školy jsem pak musel na angličtinu chodit večer, až po práci. Dělal jsem pomocného dělníka. Byl to pád dolů, ruce zvyklé na manikuru byly samý mozol. Příjemná vůně voňavky se měnila v lidský pot. Ale ve Státech máte na všechno knížky s obrázkama, takže ani anglicky umět nemusíte. Vzpomenete si konkrétně, jak jste první práci sehnal? Chodil jsem ve vilové čtvrti od baráku k baráku a nabízel jsem, že jim vyčistím okapy. Ten dal pět dolarů, ten víc, ale vydělal jsem si.Všimli si mě další lidi a požádali mě, zdali bych jim mohl opravit vodovod, či střechu. V knihovně jsem si to vyhledal v knížce, poučil se o tom a o víkendu jim to spravil. Nakonec jsem měl 5 víkendů zajištěnou práci a dostával jsem už dvakrát nebo i třikrát víc na hodinu.Během dvou měsíců už pro mě pracovali lidé. Vybral jsem si z každého oboru ty nejlepší a já jsem jen sháněl práci. Postavil jsem se na nohy a už jsem se zase ocitl ve sféře lidí, na kterou jsem byl zvyklý.Pak jsem dostal nabídku dát dohromady fitcentrum, které bankrotovalo. Převzal jsem ho s 15 zaplacenými permanentkami. Proč tak
7
málo, když mělo přes 2000 metrů čtverečních? Jelikož to bylo v hrozném stavu. Nešli byste ani na záchod, obzvláště ne do sprchy. Za tři měsíce jsem to dal dohromady a měl přes 500 platících členů. Otevřeno bylo skoro nepřetržitě. Na záchodech měli členové k dispozici zadarmo věci na holení, fény na vlasy a dámy i tampony. Přišli za mnou zaměstnanci, kteří museli každou půlhodinu dělat kontrolu čistoty ve sprchách a záchodech a říkali: Vy přijdete na mizinu. Před chvílí jsme dali dvacet tamponů do košíku a jsou pryč. Vždyť to pořád kradou. Já odpověděl: To nevadí, dávejte to tam dál. Objednám dalších tisíc kusů. Uvidíte, že to přestane. Taky přestalo, protože dámy si uvědomily, že to tam bude pořád, tak proč by to cpaly do kabelek. Pak se mnou život zatočil. Pomáhal jsem příteli, dělali jsme těžkou práci na baráku a já se pak nemohl hýbat. Záda ani nohy mě neposlouchaly a třetí den jsem se ocitl v nemocnici. Po osmnácti dnech mě propouštěli, první operace za mnou. A že by mi to pomohlo, to tedy ne. Byl jsem o berlích. Neuběhly dva měsíce a byl jsem tam znovu, druhá operace. Zase nic a na třetí si už nikdo netroufl. Řekli mi, že mám záda tak špatná, že v případě další operace budu na vozíku. Píchali mi morfin, bral jsem silné utišující prostředky třikrát denně. Dny utíkaly, zvlášť, když jsem si k tomu nalil whisky. Bylo mi výborně,ale život utíkal v prázdnotě. Domnívám se, že nejsem odlišný od jiných, ať je jakákoliv krize zdravotní, trvá šest měsíců, než se nějakým způsobem s touto záležitostí vyrovnáte. Jinými slovy, než sám sebe kopneš do zadku. První věc byla, že jsem vyhodil všechny prášky do záchoda a rozhodl jsem se, že se postavím na nohy sám. Bohužel druhý den mě odvezli do nemocnice a doktor mi pořádně vynadal. Ale já takhle nemohl dál žít. Začal jsem jezdit po léčitelích,po specialistech na akupunkturu. Pomohlo mi to víc než normální medicina. Dodnes chodím bez berlí.
8
Jak jste se z toho dostal? Hledal jsem jakoukoliv práci, kterou bych mohl dělat jako nepohyblivý na vozíku.Potřeboval jsem co nejdřív mít maturitní vysvědčení. Přihlásil jsem se na zkoušky, přátelé mi doporučovali, abych nejdřív šel do přípravky. Ale já jsem na to kašlal. No guts, no glory. Bez odvahy žádné vítězství.Prošel jsem všemi zkouškami, neudělal jsem angličtinu, ale v Americe to nemá chybu. Existuje kniha 1000 slov, které byste měli umět i správně psát, dvakrát jsem si je přečetl a druhý týden jsem prošel. I když s odřenýma ušima, ale prošel. Proč jste tak potřeboval to vysvědčení? Protože jsem se chtěl dostat na odbornou nástavbu. Do práce jsem potom musel jezdit denně do práce 200 km a večer zase zpátky. Musel jsem ale každých čtvrt hodiny zastavovat, protože záda a celé tělo bylo v hrozném stavu. Přítel, finanční poradce, mě vyzval, abych dělal stejnou práci jako on: Pojišťováci mi zrovna nešly pod kůži. Přítel byl velmi shovívavý a trpělivý. Vysvětlil mi, v čem to spočívá: Jsi jako doktor. Vyšetříš, uděláš diagnózu a léčíš. Ty budeš pomáhat lidem, aby na tom zítra byli finančně lépe než včera. Zapsal jsem se do školy, složil státní zkoušky a vykročil vpřed.
Stále ještě o berlích? Kamarád to vymyslel za mě: Budeš mít auto a v případě, že nebudeš moct chodit, tak zaparkuješ před barákem, a zákazník přijde do toho auta za tebou a ty mu tam uděláš kompletní pojišťovací nabídku.
Celé to zní jako typicky americká pohádka o zemi neomezených možností! Aspoň vím, že můžu dělat jakoukoli práci. Nezaměstnanej člověk může být vždycky zaměstnanej, jen musí chtít.
9
Ještě máte v zásobě další kuriozitky? Byl s kamarády v několika spolcích. Kromě jiného i u dobrovolných hasičů. Vždycky se tam pořádal ples, protože bylo potřeba vydělat peníze na činnost. Ten bál vydělal dřív jen 500, 600 dolarů. Za to si nemůžeš koupit ani hadici. Tak jsem řekl, že si to vezmu na starosti. Všichni si museli koupit lístek a já se postarám o to, aby tam přišli lidi. Najali jsme největší sál, který v okolí Washingtonu existuje, já jsem si vyrobil velikou reklamní bednu, kterou jsem nosil na popruhách a ve vedru s tím chodil po ulicích byl to úspěch jako hrom. Vydělalo se víc než desetkrát víc, dělal jsem interview do novin…
Nestyděl jste se? Nebylo vám to hloupý, když si na vás ukazovali? Mně to je úplně jedno. Když je nějaká překážka, nějaká zeď, tak ji musím zdolat. Mně by vůbec nevadilo dělat popeláře.Když je to pro dobrou věc… Jsem normální člověk, chodím na záchod jako každej normální chlap.
Kde jste vlastně žil? Pořád v Kalifornii? V Kalifornii, potom ve Washingtonu a nakonec v Oregonu. Tam mě dokonce v roce 89 vybrali jako Občana roku. Ročně vybírají vždycky jednoho člověka z celého státu. Bylo zajímavý, že jako typického občana vybrali právě mě. Bylo kolem toho hodně článků, televizních rozhovorů a tak…
10
Zmínil jste několik spolků… Spolky se v USA „nosí“? Je nepsaný zákon, že deset procent svýho času nebo peněz máš vrátit městu, kde žiješ. Když já koupím za sto dolarů například koš s konzervama a dám to někomu za dveře nebo půjdu na plynárny a zeptám se, kdo je tam dlužník a zaplatím to za něj,aby nevěděl, tak je to jak plivnout do moře. Ale když máte sto lidí, který myslí stejně, to už pořádná pomoc. Například v Lions klubu jsme prodávali vánoční stromky. Měli jsme farmu, přes rok jsme je stříhali a označovali. V zimě jsme je ušmikli a šli je prodat. A za ty peníze jsme buď nakoupili hračky pro děti nebo udělali dobrej skutek pro ty lidi, který neměli tu možnost. Když je člověk finančně zajištěný, může se věnovat charitě. Za jak dlouho jste se na takovou úroveň dostal? Nezáleží, kde se člověk finančně nachází, vždy se může podělit s těmi, kteří jsou na tom v tuto dobu hůře. Zítra oni pomůžou zase jiným.
Hodně emigrantů se po návratu z ciziny předvádělo. Předstírali, že jsou Rotschildi, že snědli všechnu moudrost světa. Z toho možná vznikla ta skepse vůči lidem, kteří se navrátili… Naprostá pravda. Ale na druhé straně je škoda, když se hodně lidí chtělo dát této zemi své vědomosti a zkušenosti, ale narazili na skálu a vrátili se.
Měl jste tam pocit, že jste úspěšný člověk? Já cokoliv dělám, tak mi to jde. Stačí mít cíl a jít za ním.V leckterých odvětvích pojišťovnictví jsem byl třeba jednička ve čtyřech státech.
11
Čím jste tak výjimečný že dokážete přesvědčit tolik klientů? Já nepřesvědčuji, ani neprodávám. Snažím se pochopit zákazníka, co potřebuje a spolu najdeme řešení.
Proč jste se vlastně vracel? Kvůli mamince. Byla na tom špatně.Moje chamtivá sestra by jí obrala o vše. Proto říkám všem rodičům: Nedávejte nic dětem zaživa. Jen tak si zachováte svoje já…Poprvé jsem na delší dobu přiletěl v pětadevadesátém roce a strávil jsem tady osm měsíců. Nakonec jsem se musel rozhodnout. Mohl jsem vzít maminku do Ameriky. Ale to nedopadá dobře,protože starej strom nepřesadíš. Většina rodičů mých kamarádů, kteří se tam přestěhovali, do půl roku umřela. Neumějí jazyk, všude se musí jet autem, jinak se nikam nedostaneš, prostě nejde to. Tak jsem se rozhodl, že tady zůstanu já. Měl jsem letenku tam a zpět a domníval jsem se, že do roka to nějak vyřeším. Kdybych nepřijel, maminka by už určitě byla někde zastrčená v domově důchodců.
Jaké byly vaše první dojmy po tolika letech? Měl jsem spoustu energie a byl jsem strašně pozitivní. Teď už začínám být unavený. Splynul jsem s tou všudejsoucí negativitou a narážím na věci,který jsou neuvěřitelný.Jedna z posledních byla, když poslanci zvedli ruku pro zákon o pojišťovnictví, který je naprostý paskvil. Všem jsem poslal dopis s upozorněním na chyby v tomto zákoně, a jenom 5% mi odpovědělo. Se souhlasem, že vědí, že tam chyby jsou a že děkují za upozornění. Ostatní se schovali za svoje židle.
12
Jak jste tu rozjel nový život? Zaplaťpánbůh, mamka je v pořádku, je na tom mnohem líp. Mezitím jsem si tady založil firmu. Nic takového jsem neměl původně v plánu. Chtěl jsem tady koupit něco už běžícího, firmu, do které jsem s kamarády z Ameriky chtěl investovat. Ale časem jsem zjistil, že je tady džungle a vůbec nefunguje právní systém. Tady bychom mohli přijít o poslední kalhoty. Copak je to normální, když někdo koupí firmu a zaplatí osm milionů místo osmdesáti? Navíc pak rozprodá stroje, nákladní auta,autobusy… a všechno je v pořádku.Volal jsem na Fond národního majetku, a když jsem řekl jméno člověka v této konkrétní kauze, změnil se tón hlasu úředníka , s kterým jsem mluvil. Po dvou dnech telefonování a zjišťování mi řekli: Ivo, vykašli se na to, nebo tě někdo odbouchne. Strkáš ruku do vosího hnízda… Tehdy jsem napsal kamarádům do Států, aby na investování v Čechách zapomněli.
Co vlastně dělá vaše firma a jak se jmenuje? Tubl & spol.v.o.s., zabývám finančním poradenstvím a pojišťovnictvím , aby se občané a podnikatelé nedostávali do finančních potíží. Zákazník může u nás mít zákaznickou kartu, jako máte u doktora a pak mu zaručíme komplexní péči. Jak je vaše firma úspěšná? Za čtyři roky jsme pojistili přes 9000 rodin a podnikatelů přes různé pojišťovny a finanční domy zde v Praze. Je to úspěch? Na jedné straně ano, na druhé ne. Jelikož jsem se spojil se špatnou pojišťovnou, které jsem čtyři roky fandil, kde jsem byl i členem představenstva. Donesli jsme jim za ty roky přes 40 milionů korun pojistného od zákazníků, kteří jim i dnes pravidelně nosí peníze. Podrazili mě i jiné zprostředkovatele, aby nemuseli vyplácet
13
následné provize. Navíc zaslali všem mým zákazníkům lživý dopis, ve kterém zpochybnili moji etiku a tím i moji firmu. Co můžete dělat, když zákony zde nefungují? Než se případ vyřeší u soudu, tak ta pojišťovna zanikne. Moje chyba. Stále se mám co učit, abych byl znovu Čechem. V očích většiny Čechů není pojišťovák či finanční poradce rádcem. V Čechách se pracovníci hlásí k pojišťovnám z důvodu zisku a pomoc je možná až na druhém místě. Z praxe vím, jak jsou klienti špatně informováni.
V Americe, když mi něco funguje, vy za mnou přijdete a zeptáte se - hele Ivo, jak to děláš - já ti to vysvětlím a řeknu: Když budeš mít problém, tak zavolej. V Čechách? Tůdle. Já ti to neukážu… Rozdal jsem 600 - 700 lidem po republice svoje know how,jak shánět klienty po telefonu. Myslíte, že to použili? Ne, protože jsem jim to dal zadarmo a oni si mysleli, že to nefunguje.
14
Lítal jsem po republice a dělal jsem všechno možný.Dával jsem do toho 1416 hodin denně, ale v té branži se nic nezměnilo. Co funguje v Americe, nefungovalo tady. Prostě to vůbec nešlo.Neseženeš lidi kteří by pracovali. V Americe jste kromě své práce úspěšného podnikatele v pojišťovnictví stíhal množství dalších činností. Co kromě práce stíháte tady? V životě jsem nepracoval tolik, jako tady.Nemám čas si ani přečíst Time Magazine, nemám čas na sebe. V životě jsem nebyl v takový časový tísni jako teď. Předevčírem jsem v práci byl ve dvě hodiny po půlnoci a v šest ráno zase. V Americe jsem říkal, že ten, kdo nemá práci hotovou za šest hodin, je naprosto neschopnej. Ať jde raději k lopatě. A podívejte se mě, jak to tady vedu. Jak to děláte, že když neznámým lidem zavoláte a nabízíte pojišťovací smlouvy, nepraští vám hned telefonem? Ne, proč, já je nepotřebuji. Občané potřebují naši firmu, Stručně jim vysvětlím, proč je výhodné se se mnou sejít a a pohovořit si o té možnosti..
Já bych vám asi řekl ne, protože už mě hodně lidí obtěžovalo po telefonu. S několika jsem se i sešel a nabízeli mi nádobí, vitamíny, prášky na praní, prostě nabídky, o které jsem nestál. Navíc prapodivné existence s prapodivnými metodami… Řekl bych vám, že naprosto chápu. A že proto bych si nedovolil se u vás zastavit bez domluvené schůzky. Když mi dáte deset, patnáct minut, jistě to nezmění váš denní režim…
15
Říkáte to velice působivě. Ale tady je bohužel renomé lidí kteří dělají přímý prodej ode dveří ke dveřím nebo po telefonu velmi nízké. Právě díky spoustě nepoctivců, kteří to renomé pokazili. Jak jsem říkal. Rozdal jsem své know how, jak tuhle práci dělat, lidem po republice. Garantuju jim za sebe, že když se toho budou držet, vydělají se skoro každým produktem měsíčně sto, dvě stě tisíc. Ale bohužel, jsme v České republice. Takže jedni si z mého návodu udělají vlaštovku, druzí neumí ani tu vlaštovku, tak to rovnou hodí do koše. Ti třetí, protože je to silný papír a nehodí se na záchod, s tím možná zapálí v krbu. Jen ti, kteří to vyzkouší, si ty peníze zaslouží. To není návod pro Ameriku. To je pro naše lidi… Teď vídám, že moje texty používá spousta pojišťoven, včetně mých různých fíglů… A přátelé mi říkali: To si nech pro sebe. To nikomu neříkej. Pochopit českou mentalitu, protože je pro mě dodneška velkou neznámou. A proč si myslíte, že tady nic nefunguje? Protože o etice se mluví, ale nerespektuje. Měl jste partnerky, tak proč jste si tam nezaložil rodinu? Měly by být tři základní věci: respekt, tolerance a dialog. Když jedna věc není, tak to nejde. Rodinu jste si založil až tady, v největším časovém zápřahu? Ano, mám nádhernou ženu, nemluvě o mé rok a půl staré dceři Tereze Gabriele, které říkáme Týdží. Chcete tu vybudovat novou pojišťovnu? Čím by se lišila? Protože jsem byl tvrdohlavej, řekl jsem si, že tu jednu pojištovnu postavíme na nohy. Zkoušíme nový a nový věci, které by tady fungovaly.Stojí to fůru peněz. Přitom kdybych jen pro někoho sháněl klienty, vydělával bych si naprosto bez problémů jeden a půl, dva milióny ročně.
16
Nezavřel jste si dveře do Ameriky? Nezavřel. Já se tam chystám už čtyři roky.Mám tam svý věci, mám tam moc přátel. A věřím, že kdybych se z Ameriky po měsíci vrátil, byl bych zase jinej člověk. Ne, že by mi zčernaly ty tady sešedivělý vlasy. Ale měl bych zase ten správnej elán do života. Kdy ta dřina skončí? Proč se na to nevykašlu a nejedu nazpátek? Když máš tu „vižn“,nemůžeš to vzdát. Já budu bojovat. Kamarádi mi říkají, Ivo, vykašli se na tu firmu, jeď si to, co umíš a jsi půl roku na Bahamách. Mají pravdu, protože jsem si vyzkoušel, že tady dvě stě tisíc měsíčně po telefonu vydělám. Ale já jsem rozjel vlak a ty lidi, co jsou v něm, mi věří. Teď to nemůžu vzdát. Je něco, co byste si chtěl udělat pro sebe? Chtěl bych mít čas postavit si dům a v něm na starý kolena přemýšlet o životě, poslouchat klasickou muziku a číst.
