Dnes večer a v noci bude převážně zataženo a pošmourno s občasným deštěm, mnohde dokonce velmi vydatným, ve vyšších polohách a místy i podél jižního pobřeží se očekává mlha. Zítra se od jihozápadu začne nasouvat pásmo intenzivnějších srážek, které zasáhne víceméně celé území, a teploty se budou držet kolem třinácti stupňů. To je prozatím z předpovědi počasí všechno, další zprávy uslyšíte…
J
ack Rosenblum vypnul rádio a znovu se pohodlně uvelebil ve svém koženém křesle. Zavřel oči, na tváři blažený úsměv. „Takže bude dál pršet,“ poznamenal do prázdného pokoje, natáhl si krátké nohy a zívl. Neveselá prognóza ho ani za mák nezajímala, zato posezení u zpráv si vychutnával. Každý večer při poslechu předpovědi počasí si totiž připadal jako Angličan. Za války předpovědi zrušili a on truchlil jménem všech Britů, neboť si uvědomoval, jak citelnou ztrátu tato změna způsobí, a když se znovu začaly vysílat, den co den k nim nábožně usedal s hřejivým vědomím, že zároveň s ním naslouchá zprávám o lehkém mrholení ve vyšších polohách celá Anglie. Díky předpovědím počasí se cítil součástí národa. Přestože ve Skotsku měl padat déšť se sněhem a nad West Midlands mělo svítit slunce, rituál sledování předpovědi všechny spojoval. Národní zvyk byl po právu obnoven a Jacka to blažilo. Pohlédl k oknu a pozoroval, jak kapky deště pomalu stékají po skle. Zahradu tvořil mizerný trávník, který se táhl až
7
k polorozpadlému plotu, za nímž se prostíral přírodní park Hampstead Heath. Plot chátral přibližně od roku 1940, ale do jeho opravy se nikdo nepouštěl. Dřevo představovalo nedostatkovou surovinu. Na černém trhu by se sice asi dalo nějaké sehnat, ale pravda byla taková, že Jack stejně jako všichni ostatní obyvatelé Londýna ošuntělost svého okolí nevnímal. Posledních deset let město pomalu upadalo, dokonce i fasády nejluxusnějších domů byly popraskané a zanedbané, jenomže lidé si na tento stav časem zvykli a přestali ho vnímat, podobně jako si nejeden muž zvykne na proměnu své kdysi krásné manželky. Degeneraci dříve úchvatného hlavního města zaznamenávali s nevolí pouze ti, kdo se tam vrátili z exilu. Londýn byl špinavý a očouzený, všude zely díry vyplněné sutí.
Jack nebyl jako ostatní uprchlíci, kterým většinou stačilo, že mohou v rámci velkoměsta budovat a tvořit vlastní, relativně miniaturní komunitu. Souhlasil se svými sousedy, že základním úkolem Židů je nevyčnívat. Jako taková lavička v parku – té si taky nikdo valně nevšimne, ale každý řekne, že je užitečná. A klíčem k úspěchu je asimilace. Asimilace. Jack to slůvko vyslovoval tak často a sugestivně, až mu začalo znít jako zaklínadlo. Už se nechtěl dál odlišovat, toužil uniknout osudu potulného Žida, jenž musí putovat z místa na místo. Toužil někam patřit. Navíc měl Brity i jejich osobité povahové rysy a zvyklosti rád – například se mu líbilo, že neztrácejí hlavu ani ve vypjatých situacích. Ve své továrně si na zeď pověsil kopii plakátu z války, na němž byla vyobrazena koruna krále Jiřího a pod ní stálo: „Neztrácej klid a vytrvej“. Celé město se postupně poroučelo k zemi, lidé chodili v jednotném oblečení fasovaném na lístky, které připomínalo spíš uniformy, v obchodech se dala koupit jen scvrklá zelenina, tvrdý černý chléb a ubohé odštěpky slaniny z Argentiny, a přesto se muži k hlavnímu dennímu jídlu oholili a slušně ustrojili a ženy jim podávaly nevzhledné pokrmy na svátečním porcelánovém nádobí. Všichni Britové si byli podobní –
8
přestože britské impérium zažívalo nebývalý úpadek a libra strmě klesala, žili přesvědčením, že jsou středem světa a každičkému návštěvníkovi své země musejí jít příkladem. Myšlenku, že návštěvník z Indie nebo Ameriky by na oplátku mohl obohatit je, považovali za absurdní. Praví Britové stáli vždy rovně a s plstěným kloboukem či tvrďákem na hlavě debatovali o počasí. Jack žil mezi nimi už patnáct let. Připadal si jako jeden ze stovek antropologů-dobrovolníků, kteří prováděli průzkum veřejného mínění pro průkopnickou sociologickou organizaci Mass Observation, ale zatímco oni naslouchali rozhovorům horníků v hospodách a autobusech i duchaplným konverzacím paniček a hrabat v restauracích, jeho zajímala pouze střední třída. Chtěl se stát opravdovým anglickým džentlmenem, nikoli řadovým chlápkem z ulice. Chtěl se stát váženým panem J. M. Rosenblumem.
Jack o pozici úctyhodného Angličana usiloval od okamžiku, kdy se v srpnu roku 1937 společně se svou ženou Sadií vylodil v Harwichi. Cestováním otupělí a zavazadly obtěžkaní postupovali s ostatními pasažéry po lodním můstku a dávali pozor, aby hned v prvním mrholení, které je na britském kontinentu zastihlo, neuklouzli. Sadie ve zbrusu nových botách jen s námahou udržovala stabilitu, ale umínila si, že do své nové domoviny dorazí jako elegantní dáma, nikoli jako schnorrer. Tmavě blond vlasy měla zapletené do copů, u uší zatočených do úhledných drdůlků, a Jackovi neušlo, že si dokonce pečlivě zapudrovala tmavé kruhy pod očima. Oblékla si slušivý vlněný kostýmek, jen sukně jí byla v pase kapku volná. Elizabeth, tou dobou teprve roční, si vůbec neuvědomovala význam toho okamžiku a pospávala mamince na rameni, drobné prstíky zabořené do copů na Sadiině hlavě. Všichni uprchlíci se svými početnými zavazadly, houfy poplakávajících malých dětí a pobledlých prarodičů hovořících jidiš byli nahodile nahnáni do několika řad. Jackovi se při pohledu na ty, kdo s sebou měli rodiče, bratrance a švagry, ci-
9
telně sevřel žaludek. Hrdlem se mu prodrala kyselá pachuť a vzápětí sotva znatelně říhl. Tiše německy zanadával. Sadie přichystala na cestu do Francie obložené chleby se sekanými játry a cibulí. Nesnášel cibuli, pokaždé se mu vracela. Zatímco je vlak vezl vstříc novému životu, Jack si celou dobu uvědomoval, že by se v tak klíčových chvílích měl soustředit a intenzivně je prožívat, místo toho však sledoval vzdalující se Německo s podivnou odtažitostí – a i když bylo jasné, že se tam možná už nikdy nepodívají, že pro ně heimat – neboli vědomí domova a sounáležitosti se svou vlastí – končí, nedokázal při průjezdu Holandskem a Francií myslet na nic jiného než na chuť cibule ve svých ústech. Do Anglie dorazil sice ve svém nejlepším obleku, v dokonale naleštěných botách a úhledně ostříhaný, ale s páchnoucím dechem. Pršelo a oni trpělivě čekali v přístavu vedle mola, nikdo se neodvažoval vyjádřit nespokojenost (v minulosti byli drsně poučeni o vrtošivosti byrokratů). Jakýsi muž procházel podél řad uprchlíků, rozdával lidem brožury a cosi jim při tom povídal. Jack ho fascinovaně sledoval. Ten člověk se pohyboval vzpřímeně a vyzařovala z něho sebejistota ředitele jednajícího s chumlem prvňáků – dokonce i úředník imigrační policie nejdříve uctivě kývl hlavou, než se na něho obrátil s dotazem. Jack ostatním eleganci nezáviděl, spíše ji na nich obdivoval. Sám byl totiž drobné postavy, oči měl nevýrazné, vodově modré (navíc schované za brýlemi s kovovými obroučkami) a vlasy pískové barvy mu rychle ustupovaly. Nesnášel svá malá chodidla, která se navíc nepatrně stáčela k sobě – kdykoli stál na místě, musel vědomě dávat špičky od sebe, aby neměl nohy do x. Jakmile muž dorazil k Jackovi, podal i jemu tmavě modrou brožurku s nadpisem Jak zvládnout pobyt v Anglii: Soubor užitečných informací a dobře míněných rad pro uprchlíky. Sadie dostala taky jednu. „Vítejte v Anglii. Jsem z Židovského výboru pro pomoc německým přistěhovalcům. Buďte tak laskaví a důkladně si prostudujte tuhle příručku.“ Jack zkoprněl. Zaskočilo ho, že před nimi stojí Angličan
10
a Žid v jedné osobě. Muž se zakrouceným knírem si unaveně povzdechl a bez nejmenších problémů přešel do němčiny. „Willkommen in England. Ich bin–“ Jack se probral z ohromení. „Děkujeme, já budu studovat tvrdě.“ Muž přijal jeho odpověď s viditelným uspokojením. „Výborně,“ zahalasil a ukázal na sešitek, který Jack držel v ruce. „Pravidlo číslo dvě: Mluvte anglicky. Pořád. I lámaná angličtina je lepší než němčina.“ Jack nepřítomně přikývl a pečlivě si uložil jeho radu do paměti. „A tohle mi opravdu řekne všechno, co musím vědět?“ Muž se poněkud upjatě usmál, neboť hořel netrpělivostí pokračovat k dalším lidem. „Ano. Najdete tam všechno, co o Britech potřebujete vědět.“ Jack svíral tenkou brožurku v roztřesených rukách a rozhlížel se po řadách uprchlíků posedávajících na cestovních zavazadlech – někteří cosi pojídali, jiní si četli noviny dovezené z domova, ze svého místa viděl tisk hned v několika jazycích. Copak si neuvědomují, že se jim právě dostal do ruky recept na štěstí? Že na těch několika stránkách najdou návod, jak se z nich – Židů, židáků, iciků a Flüchtlinge – mohou stát právoplatní Angličané? Když Jack brožurku rozevřel a spatřil v ní avizovaný soupis rad, dychtivě se do těch řádků začetl, a dokonce si jednotlivá slova neslyšně přeříkával: „Pravidlo číslo jedna: Okamžitě se začněte věnovat studiu anglického jazyka…“
Jack žil první měsíce po příjezdu do Londýna přesně podle pravidel příručky pro uprchlíky. Zapsal se do kurzu angličtiny, nikdy nemluvil německy na horní plošině v autobuse, nevstoupil do žádné politické strany a odmítl podepsat i petici za přemístění tramvajové zastávky pro případ, že by si někdo takový jeho čin mohl vyložit jako podvratnou činnost. Nikdy nekritizoval vládní nařízení, a Sadie na jeho pokyn taky ne, dokonce ani když se museli jít zaevidovat na policii
11
coby „státu nepřátelští cizinci“. Dodržoval jednotlivé poučky s větším nasazením, než s jakým ti nejhorlivější chlapci po slavnosti bar micva dodržují kašrut, a zatímco se choval takto poslušně podle doporučení, zcela neočekávaně se na něho usmálo štěstí. Sadie ho poslala koupit nějakou předložku nebo kousek koberce, aby si malinko zútulnili svůj byt nad obchodem s punčochovým zbožím v ulici Commercial Road. Jack se loudal po Brick Lane a nepřítomně olizoval krystaly soli z preclíku. Dobře věděl, že by měl jíst spíš briošku s cukrovou polevou, ale když si v duchu odříkal pravidlo číslo devět: Správný Angličan si kupuje tradiční britské výrobky, kdykoli je to možné, utěšoval se tím, že zrovna v tomhle štetlu jsou briošky těžko k sehnání. Po ránu panovalo venku poměrně čerstvé povětří a výpary linoucí se z prodejen bagelů visely ve vzduchu jako voňavý smog. Chlapci prodávali noviny, průvodčí trolejbusů volali na cestující, kteří jedou do „Finchley-Straße“, a stánkaři za stoly rozestavenými na nerovném chodníku pobízeli kolemjdoucí ke koupi. Všude kolem se mluvilo jidiš a Jack si málem uměl představit, že je zpátky v Berlíně a prochází Schönebergem. Zatřepal hlavou, aby zaplašil nenadálou vlnu stesku, a začal se poohlížet po kobercích. Zahlédl stánek s hodinami a hodinkami (některé tikaly, jiné ležely na stole s vyhřezlými vnitřnostmi), v dalším se prodávali sledi, heimische okurky a listový salát, vše v obrovských kádích, vedle byl polámaný stánek s klobouky a hned za ním – konečně – splýval z pultu mátově zelený koberec. Jack zahodil nedojedený preclík do strouhy, aby si na něm pochutnali holubi, a ukázal na roli. „Chtěl bych tohle. Ten zelený koberec. Je vyrobený v Británii?“ Stánkař se zmateně zamračil, na takové dotazy evidentně nebyl zvyklý. Jack netrpělivě převrátil roli, aby se podíval na rub, a ke svému velkému potěšení uviděl razítko s ochrannou známkou Wilton a znak dodavatele královského dvora. „Výborně! Vezmu všechno, prosím. Děkuju.“
12
„Jak ráčíte. Mám víc, jestli chcete. Vrchovatý valník.“ Jack se na chvíli zamyslel. Měl sice všehovšudy pouze deset liber, ale na druhé straně si uměl představit, kolik by mohl vydělat na zpětném prodeji koberců, kdyby se mu podařilo usmlouvat dobrou cenu. Znovu si prohlédl značku královského dodavatele – opravdu má vypadat takhle? „Dobrá, beru všechno. Dám dvě libry. A musím si od vás půjčit vlečku.“ Sadie nevěřila vlastním očím, když se Jack vrátil domů s dvaceti kobercovými rolemi rozličných odstínů, od mátového přes hořčičný až po fuchsiový. Elizabeth celý týden prolézala tunely z koberců a při večerním poslechu rádia všichni tři sedávali na těch obrovských rolích jako na lavičkách – nicméně jen díky tomu neplánovanému nákupu plné vlečky koberců si Jack založil vlastní podnik. Zpočátku fungoval jen jako překupník a prodával ostatním uprchlíkům toužícím po zútulnění svých nuzných příbytků zlevněné zboží, které dlouho leželo na skladě (samozřejmě s přirážkou), ale brzy mu došlo, že vzhledem k poptávce si klidně může přímo v East Endu otevřít malou továrničku.
Sadie sledovala počínání svého manžela se smíšenými pocity. Obdivovala ho, ale zároveň se obávala pomluv. Věděla, že sousedé si o Jackovi všelicos šuškají, především o jeho snaze asimilovat se. Jako by se dopouštěl nějaké blíže nespecifikované zrady. Pokud šlo o ni, necítila se v jejich novém domově nejlíp. Nerada opouštěla bezpečí East Endu a jen zřídka zabloudila dál než do Finchley Road. Jack ji poučil, že v autobusu nebo v tramvaji si nemá potřásat rukou s neznámými lidmi (a ona mu za to byla vděčná, neboť ji velmi rozladily nepřátelské pohledy ostatních, poté co se s každým cestujícím v duchu německé zdvořilosti formálně pozdravila). Když měla dojem, že pochopila místní zvyklosti, souhlasila, že se společně s ním vypraví autobusem do West Endu. Dole bylo jen jedno volné místo, vedle zavalité dámy s těstovitým obli-
13
čejem, který jí shora lemoval rozložitý klobouk zdobený motýlky na drátcích. Jack nedal jinak, než že si tam má sednout, a sám se vydal po schodech na horní plošinu hledat místo pro sebe. Když se po chvíli objevil průvodčí, Sadie ztuhla. Nákup jízdenek obstarával vždy Jack – jeho angličtina byla wunderbar, a hlavně měl u sebe všechny peníze. „Kampak to bude, madam?“ zahalasil průvodčí, když došel k ní a zachrastil strojkem na výdej lístků. Sadie se plaše usmála a ukázala ke stropu. „Můj pán je nahoře, ten bude platit.“ Průvodčí rozhořčeně zaprskal, aniž řekl cokoli konkrétního, a tělnatá žena vedle Sadie se otočila o devadesát stupňů, nepokrytě na ni civěla a chichotala se, až se jí motýlci na klobouku začali třepotat. Když jí Jack doma vysvětlil, jaké chyby se dopustila, Sadie se neuměla zbavit pocitu, že anglický jazyk je schválně tak těžký, aby se ho žádný cizinec nemohl naučit. Po zbytek odpoledne na svého muže odmítala promluvit v té verdammt řeči, a jelikož on pro změnu ze zásady nepoužíval němčinu, trávili čas v pochmurném mlčení, dokud Jack neodešel ven. Vyžadoval, aby se spolu bavili výhradně anglicky (to jistě radila ta prokletá příručka), jenže pro ni povinnost hovořit s vlastním manželem jazykem, který krátce po příjezdu do cizí země neovládala, představovala spíš zhoubu. Cítila, že se jí Jack odcizuje. Vypadal stejně, ale spolu se spontánní konverzací vymizela i veškerá důvěrnost mezi nimi. Změnil si dokonce jméno. Zamilovala se do Jakoba, provdala se za Jakoba, ale když mu do britských víz úředník napsal „Jak“, považoval to za znamení. Sadie se posadila na nepohodlný divan a usrkávala ze šálku s černou kávou. Zaslechla broukání, jaké vydávala Elizabeth, když se probudila z odpoledního spánku, a hned nato se ozvalo tiché volání. „Mama. Mama!“ Sadie v rychlosti odložila šálek, ať je v dětském pokoji co nejdříve, a při tom jí ukápla troška kávy na lila předložku. Pohoršeně mlaskla, neboť ji zlobilo, že Jack naučil malou Eli-
14
zabeth, aby na ni volala „Mama“ místo „Mutti“. Toho večera byli domluvení, že až se Jack vrátí z továrny, postará se o dceru a ona si zajde na návštěvu k Freidě Herzfeldové. Dají si spolu Kaffe und Kuchen, proberou v kuchyni kdeco a celou dobu budou mluvit v zapovězené němčině. Pak si možná zajde do synagogy, neboť v celém městě se nenašlo jiné místo, kde by se cítila doma a nemusela měnit řeč. Bylo jedno, jestli navštívila veliký schul na Oranienburger Straße nebo pohlednou cihlovou budovu za stanicí metra Stepney Green, všude se mluvilo hebrejsky. Když zavřela oči a naslouchala hlubokému zpěvu kantora, představovala si, že je zpátky v Berlíně se svojí matkou, sedí vedle ní v ženské galerii a dělá si starost, jestli se Emil pod nimi chová slušně. Sadie si bezmála vybavila tatínkovy falešné tóny, které mu pokaždé uklouzly, když potichu zpíval s kantorem.
Jackova firma se brzy rozrostla natolik, že jí přestala stačit stísněná dílna a musela se přestěhovat do podstatně prostornější provozovny poblíž tržiště na Hessel Street – jednalo se o největší továrnu na koberce v londýnském East Endu, zásobující některé z nejlepších hotelů střední kategorie ve městě. Přitom polovina mužů z ulice, kde Rosenblumovi bydleli, zmizela bůhvíkam. Možná do Kanady, možná na ostrov Man, a možná dokonce do Austrálie, jestli se dalo věřit všemu, co se povídalo. Policie chodila obvykle za úsvitu. Prováděli kontroly nahodile, a když člověka nezastihli doma, stávalo se, že podruhé už nepřišli. Sadie ustavičně panikařila, že Jacka zatknou, a právě proto – aby ji uklidnil – souhlasil s tím, že bude do továrny odcházet v tak nehoráznou ranní hodinu. Ani jednou si nepřipustil, že by ho vážně mohli sebrat, koneckonců byl už téměř stoprocentní Angličan a přes patřičné konexe se snažil dosáhnout na status právoplatného občana (křížovku v Timesech dokázal vyplnit za necelé dvě hodiny, což podle něho jistě byl rekord). Jenomže jednoho zářijového rána dorazil do továrny a zjistil, že si doma zapomněl snídani – Sa-
15
die mu pokaždé s sebou dala papírový sáček s macesy a kouskem sýra gumové konzistence z jeho týdenního přídělu jídla a k tomu termosku s kávou nevábné vůně. Zakručelo mu v břiše. „Mistfink,“ zaklel Jack a v návalu zlosti se uchýlil k němčině. Představil si hnědý papírový sáček, jak stojí na kuchyňském stole, a rozhodl se, že se pro něj vrátí. Domů to měl necelý kilometr a celou cestu klusal. Policie na něj čekala na prahu. Jack se ani nepokusil otočit. Zkrátka ho vyhmátli a on se jako správný Brit nehodlal pokoušet o útěk jako nějaký zbabělý zločinec.
Pach pisoárů mu vždycky připomněl, co prožil. Stačil mu nepatrný závan čpavku a naftalínu a okamžitě byl v duchu zpátky v provizorní cele na londýnské policejní stanici, kde roku 1940 s pěti dalšími uprchlíky čekal na internaci. Všichni do jednoho si stěžovali na chladné lavice a hemeroidy, ale Jack se k jejich debatě nepřidal. Seděl s hlavou v dlaních a přemýšlel, jak je možné, že i jeho mohou stále označovat jako „státu nepřátelského cizince kategorie B“ (ohrožujícího národní bezpečnost) a bez pardonu zatknout, přestože si ze všech jejich známých vedl v nové zemi nejslibněji. Nemohl uvěřit, že zrovna on se svými vědomostmi o marmeládách a historii královské rodiny až k Ethelredovi Nerozhodnému není zařazen mezi cizince kategorie C (prokazatelně loajální vůči Británii). Jack nechápal, jak se něco takového mohlo přihodit. Všechna doporučení dodržoval do posledního písmenka, a přesto ho zadrželi – ukázalo se, že k tomu, aby se člověk opravdu asimiloval, nestačí dbát dobře míněných rad a informací obsažených v příručce. Vylovil z kapsy brožurku a začal sepisovat svoji úplně první připomínku:
16
Prosím, berte následující rady coby své morální závazky: 1. OKAMŽITě SE ZAčNěTE VěNOVAT STUDIU ANGLIčTINy A SPRáVNé VýSLOVNOSTI. To jsem udělal, ale není to tak lehké. Ani lekce anglického jazyka nepomáhají. Je ZhOlA nEMOžné zbavit se proklatého německého přízvuku. 2. NA ULICI, V DOPRAVNíCH PROSTřEDCíCH A NA VEřEJNýCH MíSTECH SE VyVARUJTE KONVERZACE V NěMčINě. RADěJI MLUVTE LáMANOU ANGLIčTINOU NEŽ PLyNULE NěMECKy – A nemluvte nahlas (pokud zrovna nehovoříte s cizinci, protože pak je to na místě). NEčTěTE NA VEřEJNOSTI NěMECKý TISK. německý tisk nečtěte VŮBEC, jinak z Vás udělají hrozbu státu a špiona a zařadí Vás do kategorie A. 3. NEKRITIZUJTE ŽáDNé VLáDNí NAříZENí ANI ZPůSOB, JAKýM SE V TéTO ZEMI VěCI DěLAJí. Toto je značně obtížné, zejménavdobách,jakémomentálněvládnou. ANGLIE VáM POSKyTUJE SVOBODU A VOLNOST. NIKDy NA TO NEZAPOMíNEJTE.
Jack si odfrkl. Přestože oplýval loajalitou, nemohl opomenout, že jde o dosti podivnou svobodu. S povzdechem si uvědomil, že zrovna tahle myšlenka má nebezpečně blízko ke kritice, a raději přešel k dalšímu bodu. 4. NEVSTUPUJTE DO ŽáDNé POLITICKé ORGANIZACE. Body pět a šest Jackovi vrtaly v hlavě nejvíce. Oba představovaly cenné rady pro čerstvé uprchlíky, ale zároveň podle Jacka nutně potřebovaly doplnit. 5. SNAŽTE SE NEVyVOLáVAT PODEZřENí VůčI VLASTNí OSOBě PříLIš HLASITýM MLUVENíM, NEVHODNýM CHOVáNíM čI OBLéKáNíM. negestikulujte při řeči rukama. Držte je u těla, jinak Vás Angličané budou pokládat za podivíny nebo nepatřičně emocionální osoby. ANGLIčANé CHOVAJí KRAJNí NEVOLI K OSTENTATIVNíMU čI VýSTřEDNíMU OBLEčENí. Pamatujte si, že čím fádnější a nevýraznější oděv
17
zvolíte, tím lépe. ANGLIčANé KLADOU VELKý DůRAZ NA STříDMOST A V MLUVENéM PROJEVU UPřEDNOSTňUJí ZDRŽENLIVOST PřED PřEHáNěNíM. CENí SI DOBRýCH ZPůSOBů. (ZJISTíTE, ŽE DěKUJí I ZA SEBEMENší SLUŽBU
–
DOKONCE I ZA JíZDENKU NA AUTOBUS V HODNOTě PENNy, KTEROU SI SAMI ZAPLATí.) Za všechno se důkladně omluvte, dokonce i za věci, na kterých nenesete nejmenší vinu – například pokud do Vás na ulici vrazí nějaký člověk. 6. SNAŽTE SE VyPOZOROVAT A NáSLEDOVAT ZVyKLOSTI A NáVyKy OByVATEL TéTO ZEMě, A TO NA úROVNI SPOLEčENSKéHO I OBCHODNíHO STyKU. To se lehko řekne, ale co všechno spadá pod označení „zvyklosti a návyky“? Tento bod si zaslouží rozvést. 7. NEčEKEJTE, ŽE VáS ANGLIčANé HNED ZAčNOU ZVáT K SOBě DOMů. OBVyKLE JIM TRVá, NEŽ SE S CIZíMI LIDMI PODěLí O SVé SOUKROMí. 8. NEVyVOLáVEJTE CHMURNé NáLADy POZNáMKAMI TyPU: „U VáS NA TO TAKy DOJDE“. BRITOVé JSOU VELICE HáKLIVí NA ZASéVáNí PODOBNě PORAŽENECKýCH MyšLENEK.
Na mříže cely zabouchal policista. Když Jack polekaně vzhlédl od psaní a uviděl svoji ženu a dceru, začervenal se ponížením. Nechtěl, aby ho viděly zavřeného a páchnoucího. V prvním týdnu jeho zadržení se s nimi viděl v návštěvní místnosti, ale nyní – po výzvě pana Churchilla, aby „už konečně pochytali tu sebranku“ – všechny místnosti v budově policejní stanice přetékaly uprchlíky čekajícími na převoz do internačních táborů. Sadie prostrčila ruku skrz mříže a pohladila ho po neholené tváři. „Meine liebe…“ „Anglicky, miláčku,“ zamumlal Jack a věnoval strážnému úzkostlivý pohled. „Naší holčičce být moc smutno po tatínkovi.“ Elizabeth vykukovala zpoza maminčiny sukně a pitvořila se na postaršího muže, který seděl u zadní zdi cely – zaplé-
18
tal si dlouhý vous, aby ji rozesmál. Jack políbil Sadii hřbet ruky a snažil se nasadit optimistický tón. „Vždyť není tak zle. Nějak to tu vydržím. Tadyhle Moishe mě učí, jak fixlovat při vrhcábech. Mluvila jsi s Edgarem?“ „Ja. Být v jeho kanceláři, jak ty prosit. A Lottie říkat, že on chodit na policii každý den. Taky na magistrát a tam křičet. Pak pít whisky.“ Jack se pokusil o úsměv. Dobře věděl, že kamarád dělá, co může. Jestli mu někdo mohl pomoct, byl to Edgar Herzfeld, poměrně klidný a usedlý chlapík, ale jen do chvíle, než mu něco zvedlo mandle. „A Freida posílat pro tebe tohle,“ dodala Sadie, mírně se předklonila a políbila ho něžně na ústa. „Vidíš? Víc se ti líbit, když polibek nedávat manželka.“ Také ona se snažila odlehčit situaci. Na odchodu mu skrz mříže prostrčila cosi malého, zabaleného v kapesníku. Jack k balíčku přičichl. Byl to jablkový závin. V Berlíně Sadie s Mutti pekly štrúdl každý pátek. Usoudil tedy, že je určitě pátek. Když si kousl, zatrnuly mu zuby, protože zrovna natrefil na rozinku. Sadiin mladší bratr Emil rozinky nesnášel. Pokaždé je z moučníku vybíral a dával na okraj talíře. Sadii to hrozně rozčilovalo. „Jen pomysli, kolik rozinek přišlo kvůli tobě nazmar!“ říkávala. „Kdybys za sebe naskládal všechny rozinky, které jsi nesnědl, vystačily by až k zoologické zahradě!“ Jack zavřel oči, uviděl nekonečnou řadu rozinek – těch, které Sadiin bratr odmítl pozřít – a přemýšlel, jak dlouhá ta řada bude na konci Emilova života. V tu chvíli Jackovi bylo tak smutno, až ho sevřelo na hrudi. Polkl ve snaze nepodlehnout pláči, ale jedna slza mu přece jen skanula, přímo na štrúdl, který pak chutnal slaně. Dělal si o Emila, Mutti i všechny další, kteří zůstali doma, velké starosti, ale v daném okamžiku vnímal nejpalčivěji vlastní neštěstí. Byla mu zima, cela páchla močí a jemu se stýskalo po domově.
19
Jednou ráno za úsvitu ho společně s ostatními zadrženými odvezli na nádraží Waterloo a tam je všechny nahnali do vagónu druhé třídy extrémně dlouhého osobního vlaku. Jack, smáčknutý mezi dvěma postaršími pány z Vídně, si uvědomoval, že by ho mělo znepokojovat, kam je vezou – ale místo toho po třech týdnech strávených v zatuchlém vězení s okny až u stropu pociťoval spíš vzrušené očekávání. Vlak s rachotem projel městem tvořeným změtí ulic s cihlovými budovami a šedivou oblohou. Po náletu heinkelů z minulé noci se ve vzduchu ještě pořád vznášela oblaka kouře. Viděl lidi, jak zlézají hromady rozbořených budov, a znechuceně zavřel oči. Rytmické naklánění vlaku ho ukolébalo k spánku. Zatímco mu hlava narážela do skla, myslí mu běžely prapodivné sny – zdálo se mu o širé obloze poseté skřivany, o svatojánských muškách světélkujících za tmy a o kostkovaných vlajkách na úbočí kopce. Potom s ním jeden z Vídeňanů zatřásl, aby ho probudil, a nabídl mu kousek ztvrdlého chleba. Jack odmítl, otočil se zpátky k oknu a uvědomil si, že procitl v jiné Anglii. Tahle byla zelená. Než odjeli z Berlína, představoval si Británii přesně takhle. Usmál se – byl rád, že tam přece jen jsou louky a ovce, doškové střechy a stříbřité říčky. Vlak zastavil v jakési stanici a Jack se záhy nato octl venku na nástupišti, kam ho vystrkal dav. Ve vzduchu byla cítit sůl a k uším mu doléhal zvuk moře. Stále mžikal, neboť jeho oči, přivyklé na pološero vězeňské cely, nezvládaly jas odpoledního slunce. Chvíli mu trvalo, než zaregistroval, že na něj někdo volá. „Jacku! Jacku Rosenblume!“ Zadíval se do davu a uviděl postavu zuřivě mávající svazkem papírů. „Jsi to ty, Edgare?“ V tom okamžiku k němu spěšně vyrazil drobný muž s divoce rozevlátými šedivými vlasy, a když se přes překážející těla probojoval až k Jackovi, pevně jej objal. „Dobrá věc se podařila! Jsi z toho venku, Jacku. Můžu tě odvézt zpátky za Sadií.“
20
Jack polkl a chvíli na Edgara civěl bez jediného slova. Nohy se mu roztřásly jako opilci před první sklenkou na posilněnou. „Zašel jsem za soudcem a řekl jsem mu: ‚Jack Rosenblum, Ctihodnosti, je majitel prosperující společnosti, která vyrábí prvotřídní koberce, a každým coulem váš spojenec. Nenávidí nacistické Německo stejně jako vy.‘“ Edgar rozpřáhl paže, aby dodal svým slovům na důrazu, aniž vzal jakkoli na vědomí, že při tom vrazil do mužů, kteří kolem něj proudili po obou stranách. Evidentně nehodlal přerušovat svůj proslov. „Prostě tomu chlápkovi v nemožné paruce povídám: ‚Až dojde k vyhlášení války, tenhle člověk bez nejmenšího zaváhání věnuje svoji fabriku Britům, aby podpořil válečné úsilí. O loajalitě Jacka Rosenbluma není třeba pochybovat!‘“ Jack jako náměsíčný přikývl, neschopný slova. „A soudce se nechal přesvědčit. Oficiálně tě přeřadil do kategorie C a můžeš se vrátit domů.“ Jackovi se lepil jazyk na patro. „A kde to vlastně jsem?“ Edgar pokrčil rameny. „V Dorsetském hrabství.“ „Je tu hezky,“ poznamenal Jack. Ve stejném okamžiku na ucho jeho kožené kabely dosedl drobný pestrobarevný ptáček a upřel na Jacka kulatá černá očka. Pak zatřepetal křidélky a s trylkem se vznesl.
21
