Vážení a milí, (znovu) hoříííí!!!!

Vážení a milí, (znovu) hoříííí!!!! Chce se mi začít větou: Až budete číst tyto řádky, nebudu už mezi vámi. Zřejmě jsem obstojně odmaturoval a mluvím k vám z nedozírné hloubky letních prázdnin. Ale, pokud tedy už skutečně čtete tyto řádky, musím vyjádřit hlavně svou radost nad tím, že mě celý tenhle výmysl s literární soutěží Krásnohoření a sborníkem na Gymnáziu Elišky Krásnohorské přežil. Sám jsem se na něm podílel letos jen okrajově, hlavní zásluhy patří Martinu Hyklovi a Pavlu Hruškovi, kteří převzali oheň– a pak taky těm pětadvaceti studentům, kteří se rozhodli – ač letos častěji anonymně nebo pod pseudonymem – předvést se vám ze stránky, z jaké jste je zřejmě dosud neměli možnost poznat. Život je jako bonboniéra, říkala prý jedna moudré žena; nikdy nevíš, co ochutnáš. Na bohatě prostřené tabuli Krásnohořáku 2005 se vám nabízí 63 vybraných literárních pokrmů – lehkých jednohubek i větších soust, a je jen na vás, jak rychle a s jakou chutí je spořádáte a v hlasování ohodnotíte. Doufám, že vám bude chutnat a že oheň ani v dalších letech nezhasne. Ondřej Novák

1 Krásnohoř Krásnohoření Ohradní nám krásně hoří, ředitelův sen se boří. On chtěl nás učit něčemu, co jeden spolek ničemů, stihl zničit v mžiku oka. Škola hoří, v ohni našla soka. Vojtěch Bartoš, IV.

2

2 Jeníček, Mařenka a cirkusák Pepóne „Táto, táto vyprávěj mi pohádku,” zavolal na mě z postele můj syn. „No dobrá,” odvětil jsem a započal vyprávění. Nedaleko lesa v malé chaloupce žil drvoštěp spolu se svými dvěma dětmi, s Jeníčkem a Mařenkou. „Táto, to nemyslíš vážně, to už zase budeš vyprávět o perníkový chaloupce! Vždyť už jsi ji říkal nejméně stokrát!!” „Tak ji uslyšíš po sto první!!!,” zakřičel jsem. „Táto, něco jiného,” naléhá stále syn. „No tak dobře ty můj uličníku trošku to změním, a kde jsme to vlastně přestali. Á tady.” Tatínka měly děti velmi rády, ale maminku bohužel už neměly. Místo ní nad nimi vládla přísnou rukou zlá macecha. To bylo pořád jenom: „Mařenko přines, Jeníčku udělej.” Po několika letech macechu děti natolik omrzely, že se jich chtěla provždy zbavit. Proto začala nabádat drvoštěpa, aby zavedl děti do hlubokého lesa a nechal je tam. Ten pod nátlakem rozvodu souhlasil s tímto nápadem. Inu vzal sekeru, jídlo na tři dny a vyrazili. Zavedl je do tak hlubokého a temného lesa, že i on, mazaný zálesák, měl problém vrátit se zpátky. Jeníček s Mařenkou zůstali v lese úplně sami. Když přišla noc Mařenka se začala bát. Jeníček zocelený pionýrem dostal spásný nápad vyšplhat se na nejvyšší strom v okolí a podívat se zda neuvidí v dálce nějaké světýlko. „Tatínku, tatínku,” zvolal náhle syn. „Něco se ti nezdá na mém vyprávění ?” řekl jsem. „Ano, co je to pionýr táto?” otázal se syn. „Pionýr to bylo dobrovolné, leč povinné sdružení dětí a mládeže za bývalého režimu. A jestli budeš pořád zlobit maminku, tak něco podobného zřídíme doma!!” odvětil jsem. Syn se mého projevu zalekl a znovu se zaposlouchal do mého vyprávění. „Mařenko!” volá Jeníček, který uviděl v dálce světýlko. Jeníček s Mařenkou se tedy vydali za světýlkem. Když dorazili na rozlehlou mýtinu uviděli ... „Perníkovou chaloupku!!!” triumfálně zvolal syn. „Mýlíš se hochu, neviděli perníkovou chaloupku, nýbrž cirkusový stan.” Syn vykulil oči a já zrudl pýchou jak jsem ho dostal. „Zpátky k pohádce!” zvolal jsem a započal jsem syna dusit pod peřinou, aby už byl zticha. Jeníček s Mařenkou viděli opravdový nefalšovaný cirkus, medvědi se proháněli kolem šapitó na mopedech, opice skákaly po nedalekých stromech, v ohradách za stanem běhaly koně a tomu všemu majestátně přihlížel lev spolu s ostatními šelmami. Jeníček s Mařenkou se dívali na tu krásu, když tu najednou něco zachrastilo. Byl to starý cirkusák Pepóne. „A mám vás!!” zvolal a už je oba táhl do nedaleké maringotky. „Podívej se mámo, koho jsem našel, dva slídily, kteří by nás jistě prozradili, že tady nelegálně provozujeme cirkus. No mámo co s nimi uděláme, pustit je nemůžeme to by nás prozradili!” přemýšlel cirkusák Pepóne. „No tak je dáme lvům!!” zvolala vítězoslavně protřelá harcovnice svého řemesla. „No jo, ale nejdříve je musíme pořádně vykrmit, vždyť se podívej jsou samá kost a kůže!” konstatoval Pepóne. Jeníčka s Mařenkou proto zavřeli do klece a mohl započít výkrm. Dostávali tolik jídla, že za necelý týden už se nemohli ani hýbat. Nastal den D, na který se oba cirkusáci těšili, konečně se jejich lvi pořádně najedí. Pepóne vzal obě děti ke kleci se lvy. „Táto, že je ty lvi nakonec nesežerou, že mám pravdu?” naléhal syn. „Ano máš,” řekl jsem . „Hurá!!!” zahalekal syn, až spadl obraz ze zdi. „Tišeji nebo probudíš maminku!” nabádal jsem ho k tichosti. Pepóne vyzval Jeníčka, aby dal svoji hlavu lvovi do tlamy. Jenže Jeníček nevěděl jak se to dělá, a tak vyzval cirkusáka Pepóneho, aby mu to názorně ukázal. Když už byl Pepóne v kleci u lva Jeníček

3

zavřel její dveře a vyzval Mařenku k útěku. Od medvěda si vypůjčili moped a ujížděli domů. Tam už na ně čekal zbědovaný tatínek, který se mezi tím rozešel s macechou. Všichni byli šťastni, že to takhle všechno dobře dopadlo. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. „Táto a jak to dopadlo s cirkusákem Pepónem?” tázal se syn. „Toho na poslední chvíli ze spárů lva zachránila jeho žena a jestli neumřeli, tak tam na zlobivé děti číhají dodnes. A teď už spi, nebo tě taky odvedu do lesa!” a zhasnul jsem světlo. Jan Hýbner, VI.

3 Iluminace tmou Bude lidstvo? Budou lidé? Nevím, nechci vědět ani Však dokud tady bude život Budou sluhové i páni Vždy budeme hledat pravdu Však to hledání je hrou Vždy radši nežli světlem Budeme svítit tmou

Bylo lidstvo a byl pohan Co hledal světla zář Tu řekli mu vem klacek A za pravdu život zmař Pak šamani po setmění Řvouc s pochodněmi jdou Pro věčnou touhu po světle Svět iluminují tmou

Šimon Klein, VI.

Bylo lidstvo a byl křesťan Co bojoval za víru Jen za mír a lásku Šel do bitev víru Pak do knih mniši v celách Píší pravdu svou Iniciály na stránkách Je iluminují tmou Bylo lidstvo a byl dělník On mír a rovnost chtěl Pro rovnost vězňů otroctví Pro mír palba děl Pak za dobro zprávy večerní Šíří myšlenku zlou A pochmurný byt dělníkův Iluminují tmou Je lidstvo a je demokrat Za heslo má prosperitu Politik mu zákon káže Ač sám krade vskrytu Pak na noc vypráví pohádky Ať občané němě usnou Zatímco naši vládci bdělí Šero iluminují tmou

4

4 Babizna vs. Sněhurka Byla jednou jedna zlá babizna, která žila v perníkové jeskyni. Právě se dozvěděla, že princ Bajaja, kterého si chtěla vzít její vnučka Marfuša, se zřejmě rozhodne pro Sněhurku. V Hlavě se jí pomalu začal rodit podlý plán, jak Bajaju přimět k tomu, aby si vzal Marfušu. Věděla, že Sněhurka je dobrého srdce, a tak aby ji vylákala, pozvala si sedmero krkavců. Krkavci kontaktovali Sněhurku a prosili ji o pomoc. Potřebovali tři zlaté vlasy děda Vševěda ke zpáteční proměně v lidi. A tak se hodná Sněhurka vydala na cestu. V to právě babizna doufala a společně s loupežníkem Lotrandem si na ni počíhala. Odtáhli omráčenou Sněhurku ke stařenině jeskyni: „Sezame otevři se!“ a vešli dovnitř. Nenasytná baba se však s Lotrandem nehodlala o kořist dělit, nabrala ho na lopatu a mrskla do ohně. Lotrando zařval bolestí a utekl z jeskyně, po cestě však přísahal pomstu. „První část plánu mi vyšla,” radovala se babizna, „teď ještě vykrmím Sněhurku, a Bajaja si ji nebude chtít vzít,“ a dala péct perník. Sněhurka se probrala a zjistila, že je v kleci. Přesto se ale téměř neznatelně pousmála: „Na mě babo nevyzraješ,“ a z pytle vyndala bábovku. Počkala až se šťastná babizna uloží k spánku a vyndala z bábovky pilník. Ten původně nesla Karkulka babičce, která seděla za pokus o krádež Arabelina prstenu, ale Sněhurka se nabídla, že ušetří Karkulce cestu a vzala bábovku za ni. Sněhurka přepilovala mříže a pokusila se o útěk. Neznala však heslo k otevření jeskyně, a tak jí pilník příliš nepomohl. Baba ji ráno chytila a přikázala jí: „Za trest mi utřeš nádobí!“ Pak se posadila na židli a začala si pilovat nehty. Pozorovala Sněhurku při práci a chvástala se jak jí všechno vychází. Sněhurka byla chytrá a poslouchala se zájmem, dokud nezjistila, co má babizna v plánu. Najednou se před ní objevil džin: „Co si přeješ má paní?“ Sněhurka se překvapeně podívala, jaké nádobí právě utírá a zjistila, že je to Aladinova lampa. „Ať je Marfuša těhotná se sultánem Solimánem!“ vyhrkla hnedka. „Né,“ zaječela babizna. Džin jí udělal tlustou čáru přes rozpočet. „A ať babizna táhne pryč!“ pokračovala Sněhurka. „A ať jsem u Bajaji!“ „Budu chtít příplatky za přesčasy!“ vyhrožoval džin, ale úkoly splnil. Pak Sněhurka propustila džina, vzala si Bajaju a všichni byli šťastni. Vlastně skoro všichni. Jediná babizna nebyla. Seděla u potoka a přemýšlela, jak ulovit zlatou rybku a dát vše zase do pořádku, když uslyšela známou odrhovačku: „Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme…“ Babizna vzdychla: „Jestli nepřijede Vinnetou, tak je se mnou konec.“ A Vinnetou nepřijel. Takže i Lotrando byl nakonec šťastný, že se pomstil a ještě pozval zlobry na dobrou pečínku. Martin Zelený, VI.

5 Malý svět

6 Kaní život

Úděsná dálka, všude okolo i jinde. k čemukoli, Jen vůně po růžích nejde si vzít Stále černě šedé květy napříč, umírají.

Kanec, ten má život tžký, žije spolu s vlky, ježky. Když jde Bivoj do lesa, kanec ani nehlesá. Schová se do zelen, nechce býti peen. Vojtěch Bartoš, IV.

Hnil Hrob 5

7 Výkř Výkřik opravdovosti

8 Vepová pe en

Sleduji oblohu a pak jak blázen utíkám po svahu. Žlutá záře opaluje moje tělo. Běžím nahý. U břízy za domem se zastavím. Zručně vyšplhám na strom a zvolám do kraje: Zpátky na stromy!

V dom je ticho, a ped o ima mžitky. Bolí m bicho a na talíi zbytky, z vepové pe en, z pe en trošku zelené. Neml jsem ji jíst, te$ snaží se mi vlízt do krku zpátky, Ty nechutné vepové hrátky!

Konečně se cítím šťastný…

Vojtěch Bartoš, IV.

Jindřich Černý, VIII.A

9 Válený song

3

Pozvednme brati zbran, nepátele zabijem. ežme hlavy,skome na n, pak se spolu opijem.

Tak tam stály ty duše, zavené každá do svého tla. A jen nkdy, když už to nešlo jinak a pohnulo se nkteré ví!ko, vyklouzl zpod nj pramínek cit#, malý kousí!ek nkteré z tch duší. Jednou, možná dvakrát se stalo, že se pohnula dv ví!ka ve stejnou chvíli a dva r#zné pramínky se slily v jeden proud, co zmaten omýval kontury noci.

Ktož sú boží bojovníci, rozmetem je na kousky. Praštíme je pes palici, zapeem je do housky. Do zem je zadupeme, dáme jim jed do pití. do zadk( je nakopeme, nakopem je do ití.

Potom ta jejich tla šla. Krá!ela ušmudlanou nocí… Snažila se neznát cíl. Každá duše nco cítila, ale bála se a proto všechny rty ml!ely. Jen poád nkde ve vzduchu visely cáry štstí pocákané citem.

Vojtěch Bartoš, IV.

Andrea Terzijská, 4.B

6

Červeno-žluto-zelená Karkulka Bylo nebylo, Protáhlému, Objemnému a Zaslepenému došlo koření. Ale nebylo to obyčejné koření, které člověk může sehnat v supermarketu. Jim došlo kouzelné koření, které měla široko daleko jen moudrá vědma, které nikdo neřekl jinak než Červeno-žluto-zelená Karkulka (tedy kromě těch, kteří ji říkali duhová Karkulka). Karkulka bydlela za temným hvozdem, přes který se nikomu nechtělo jít. Objemný navrhl, aby se losovalo, ale Protáhlý se Zaslepeným řekli, že to nebude třeba, načež Objemného vybrali za dobrovolníka. A tak Objemný vzal sekyru a jídlo na tři dny, přestože cesta trvala jen den, a vydal se směrem k parkovišti. Po cestě potkal Křemílka s Lysohlávkou, kteří zrovna sjížděli po klouzačce do Křišťálového jezírka, neboť, jelikož se nedávno přistěhovali, netušili, že tato největší místní atrakce je z čistého křišťálu a že neodejdou bez těžkých pohmožděnin. Ani se jich nezeptal, jestli také nechtějí přivézt kouzelné koření, neboť věděl, že oni si vystačí sami. O kousek dál již bylo parkoviště, kde měl Objemný zaparkované svoje terénní auto sovětské výroby. Když asi za hodinu nastartoval, blížil se již soumrak, ale Objemnému v mládí říkali Nebojsa a tak s kalhotami plnými jen jeho samého sešlápl plyn až k podlaze, neboť jinak by se vůbec nerozjel, zamířil na lesní cestu vedoucí k chaloupce Červeno-žluto-zelené Karkulky. Všechno by šlo skvěle a u Karkulky by byl co by lenochod dupl, jenže náhle, zcela nečekaně, prostě z ničeho nic autu upadly všechny čtyři kola. A protože Objemný nebyl zvyklý na delší pohyb po vlastních nohou, rozhodl se, že sejde z cesty a povalí se zkratkou přes hustý les. Za svých studentských let, když ještě neměl auto, tudy často chodíval, takže se nemohl ztratit. Nepočítal však s tím, že od té doby o poněkud zobjemněl a les o trochu zhoustl. Po několika set metrech se zaklínil mezi dva stromy a nemohl dál. Tu si vzpomněl na svého starého kamaráda Jelena, který se poté, co ze Smolíčka Pacholíčka vyrostlo Smolné Pachole odstěhoval právě do tohoto lesa a jistě se pásl někde nedaleko. A tak se Objemný nadechl a svým mohutným hlasem desítek operních pěvců zvolal: „Jelene, Jelene, kde se paseš? Zahoď parohy, vezmi motorovou pilu a pojď vysekat starýho kamaráda z potíži!“ „Co řveš?“ ozvalo se opodál. „Že jsem uvízl a potřebuji pomoc zkušeného lesníka!“ řekl Objemný. „Co za to?“ To tlouštíka opravdu nepotěšilo, zrudl ve všech viditelných partiích, napnul svaly a klidným hlasem řekl: „Jestli mě nevysvobodíš, tak zařvu tak silně, že pustíš, všechno co zrovna držíš, a to by se ti jistě nelíbilo.“ Jelen se zamyslel a shledal, že by se mu to skutečně nelíbilo, protože toho zrovna držel docela dost a navíc na sobě měl svůj parádní kožich, a tak Objemného raději neprodleně vysekal, tedy spíše vyřezal ze sevření lesních velikánů. Ke Karkulčině Chaloupce to byl již jen kousek a Objemný dorazil bez problémů. Karkulka již stála na zápraží s výrazem připomínajícím jejího hlídacího vlka, který štěkal opodál. „To jsem mohla tušit, že pošlou tuhle olbřímí zrůdu, která o sobě musí dát vědět na míle daleko. Ta popelnice, který velkoryse říkáš auto, se ti zase rozsypala, co? Bože, to tě tady zase brzo budu mít, protože ty jsi rád, když uneseš sám sebe.“ „Nalož mi plnej pytel, jsem na odtučňovací kůře.“ opáčil Objemný a podal Karkulce pytel na seno. Ještě zaplatil a vyslechl, že je to tentokrát opravdu prvotřídní koření, nejlepší sklizeň co pamatuje, což říkala vždycky (a vzhledem k jejímu věku možná i pravdivě) a vydal se na cestu zpět, tentokrát už po cestě. Avšak přepadla ho zlá Baba Jaga a chtěla mu vzít jeho těžce vydobyté koření.Všechno by bylo ztraceno, kdyby na ni Objemný nepoužil kouzelnou moc Karkulčiných bylinek. Jaga se proměnila z baby na mladou a krásnou princeznu, která byla mnohem lepší, než Objemného šikanující kamarádi a tak s ní i s kořením odletěl na daleký, daleký ostrov, kde spolu žili šťastně, velmi šťastně až do smrti. Šimon Klein, VI.

7


eské pivo

Bez názvu


eské pivo, toť lahodný je mok, rum i vodka, to neníí pro nj sok. Pro naše pivo, soupe v chuti není, jenom se koukni, jak nádhern pní. Staí se napít, nechceš už jiné, s tímhle tím pivem as rychle ti plyne.

Sklíčenost až na pokraj vnímání slzy nad samotou v okamžiku, planá gesta a němé volání, pojmy vyhledané ve slovníku. Oči jsou zavřené před radostí, hlava zahrabaná hluboko v písku, smůla vylitá na hranici, plachá slova bez hlubšího zisku.

Ať už Martin nebo Ivo, každý má rád naše pivo!

Až takového člověka potkám, do vlastních vzpomínek nahlédnu, budu mlčet, beze slov se zeptám, zeptám se a k němu si přisednu.

Vojtěch Bartoš, IV.

Dominika Kukačková, II.

Kapky ve tvaru koule Kapky ve tvaru koule se vznášely po učebně fyziky a uváděly jak profesora, tak jeho žáky v rozpačitý úžas. Kapky slabě fosforeskovaly a silně bzučely. Profesor začal ukazovátkem píchat do kapek, ale brzy toho nechal, protože poznal jejich mírumilovnost. Kapky se nakonec všechny shromáždily u šálku s páně profesorovým čajem a poslušně a bez jakékoliv známky protestu se vydaly na svou poslední pouť do bezedného hrnku.

Jindřich Černý, VIII.A

Dnes ráno si Stalin oholil knír a infiltroval mezi popeláře. Byl od nich k nerozeznání, protože každý popelář vypadá jako Stalin bez kníru. K zděšení ovšem došlo nedaleko poslední popelnice, když si Stalin knír, který měl celou dobu pečlivě uschovaný v kapse manšestrových, na mnoha místech již pořádně prodřených, kalhot, nasadil. Šimon Svěrák, 4.B 8

Návštěvník V místnosti bylo šero. Ve vzduchu se vznášely prapodivné vůně a pachy. Jediným zdrojem světla bylo ohniště. U stolu stály dvě postavy. Postarší osoba v ušmudlaném hávu neurčité barvy s bílým plnovousem proti muži středního věku ve zbroji s rukou lehce opřenou o jílec meče. Hádali se. A hádali se už docela dlouho. „No rytíři; taky neumíte nic jiného než jen jezdit kolem a mlátit lidi do hlavy tím svým mečem!“ „Jak se vůbec můžeš opovážit říct něco takového, ty kryso! Vůbec se divím, že vás, čaroděje, slušní lidé už dávno nevyhubili.“ Stařík prskal vzteky až mu jiskřil plnovous: „Tak abys věděl, to spíš vám hrozí vyhubení. Já se dívám do budoucnosti a ta je záhadná a … a odporná a … a nejsou v ní vůbec žádní rytíři!“ Odmlčel se a pak v náhlém osvícení dodal: „A abys věděl, tak za trest, žes byl drzý na čaroděje, tě pošlu na pár hodin do předaleké budoucnosti.“ Mág přivláčel ke stolu neuvěřitelně tlustou, prastarou a takřka rozpadlou knihu. Chvíli v ní listoval a pak kamsi zabodl prst. Zvedl hlavu a otřel si zpocené ruce do šatů. Vztek z něj jak kouzlem vyprchal. Nervózně se usmál. „Víš, já to kouzlo ještě nikdy nedělal…“ Rytíř Zbyšek z Velenic se nadechl. Chtěl něco říct. Ale čaroděj už zaklínal. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo, ale nepálilo, občas zafoukal vítr a nebe přeběhl nějaký ten mrak, ale to bylo jen tak, aby se neřeklo, že je moc horko. Na louce stály stany. Pestře barevné, vysoké, jako vystřižené z pohádky. Konal se tu totiž už třináctý ročník festivalu šermířů, středověkého umění a řemesel. Trval sedm dní a každý večer se pořádalo nějaké představení. Na dnešek se ale všichni těšili. Byl to totiž poslední den a tudíž i vrchol celého festivalu. Ve čtyři mělo být společné vystoupení všech šermířů na památku bitvy, která se tu kdysi odehrála, dále měl být velký trh a večer poslední vystoupení všech tanečníků a kejklířů. Na kraji tábora se zavlnil vzduch. To od kouzla, jak se tam náhle zhmotnil pan Zbyšek z Velenic. Středověký návštěvník stál na místě a otáčel hlavou ze strany na stranu. Viděl barevné stany a lidi v oblecích. Čím déle hlavou otáčel, tím více se usmíval. „Čaroděj je blázen,“ zkonstatoval a vykročil. Procházel se, zdravil lidi a všímal si erbů. Mrzelo ho jen, že ten svůj nikde nevidí. Ale pak zahlédl pětilistou růži, znak jeho přítele. Zaradoval se a rozhodl se zajít k potomkům na návštěvu. Na karimatce na dece, na podlaze svého stanu seděl pan profesor Kryštof Hán; kroutil hlavou zcela zmaten. Po obědě uklízel ve stanu. V tom přišel návštěvník. Zeptal se na rodokmen pánů, jejichž erb měl přivěšen před stanem a pan Hán, studovaný historik mu rád vyhověl. Bohužel se moc daleko ve výčtu šlechticů a jejich životopisech nedostal, neboť byl stále přerušován glosami k té či oné osobě historie. Pak se host zvedl, zkonstatoval, že už ho od sezení bolí nohy, rozloučil se a odešel. Zmatený pan profesor Kryštof Hán seděl dál na svém místě. „Buďto jsem narazil na neuvěřitelně geniálního a zapáleného historika, nebo na blázna. Kde proboha ten člověk vzal takové informace, jaké má, pokud si je tedy nevymyslel?“ Kroutil hlavou a hleděl na pomalu chladnoucí tepelný otisk toho podivného návštěvníka. Dole byla louka, po straně se zvolna zvedala do kopce a vytvářela tak přirozený amfiteátr. Tam kde se půda začínala zvedat natahovali lidé červenou pásku. „Co to dělají?“ zeptal se pan Zbyšek. „Ohrazují místo pro bitvu,“ odpověděl mu muž, který stál vedle něj a houpal velký meč. „Bitvu? Jakou bitvu?“ Pan Lužík František chvíli přemýšlel, že toho taškáře, co si z něj utahuje, pošle do háje, ale pak se neznámo proč rozhodl přistoupit na jeho hru a vysvětlit mu to, co přece každý tady více než jen dobře věděl: „Před já už ani nevím kolika lety se tu odehrála bitva. Královští proti povstalcům. A my si to tady teď připomínáme. Všichni lidé s mečem se tady sejdou a rozdělí se na dvě skupiny, pak bojujou. Támhle za tou červenou páskou se sejdou obyčejní lidé a koukaj‘ na nás. A pak bude slavnostní trh.“

9

„Á-há, už to chápu. Je to vlastně něco, jako turnaj, prostí lidé se dívají, jak šlechtici spolu zápasí. A mohl bych se také zúčastnit?“ „Vidíte toho chlápka v tý černý košili? Tak to je pořadatel. Toho se zeptejte.“ Pan Vladislav Netušil si přeleštil kartičku s nápisem „pořadatel“, kterou měl přišpendlenou na košili. Rozhlédl se po nebi a pomyslel si, jak se to počasí na letošní ročník festivalu vydařilo. „Rád bych se zúčastnil bitvy.“ „Dobře, napíšu si vás, pojďte se mnou.“ „Jste sám, nebo skupina?“ ptal se pan Netušil a přehraboval se v papírech na stole. „Sám.“ Vylovil jeden papír: „Tak jo, přidáte se v královskym vojsku ke skupině, co má ve znaku hada. Oni vám řeknou co a jak. Jo a jenom, že jsem si tak všim, ten meč je asi ostrej, co? Tak pozor, ať s ním nikomu neublížíte. Nezapomeňte, že to celý je jenom jako. Prostě hra. Chápete? A kdyby se snad něco stalo vám, tak támhle jsou lékaři.“ „V mé době pořád církev horlila proti zbytečnému zabíjení při turnajích. Tady se jim zřejmě povedlo prosadit svou. Jenom hra,“ myslel si pan Zbyšek. Pak se ohlédl po žlutočervených stanech na kolech: „Jo, felčaři, než ty, to radši umřít.“ A proto že se lidé začali scházet, vydal se pan Zbyšek hledat korouhev s hadem. Bylo již po bitvě. Usmíval se proto, že se dobře pobavil, nic se mu nestalo a pokud ho paměť neklame, tak ani nikoho nezranil. Vydal se na trh. Došel k prvním stánkům a uvědomil si drobný problém. Pak zahlédl prodejce, který měl na pultu vystavené různé mince. Došel k němu. Položil před něj několik mincí, které vylovil ze svého měšce. „Potřebuju zdejší platidlo.“ „Ale já žádné mince nevykupuju…“ pravil Petr Krulich. Pak jednu z nich sebral. „Úžasná napodobenina středověkých mincí, mohl bych je dát do ozdobné krabičky a dobře prodat,“ myslel si. A pak s názorem, že určitě dělá obrovskou chybu řekl: „Za každou takovouhle dám vám padesát a za ostatní podle ceny a kvality.“ „Dobře.“ Prodejce mu podal svazek bankovek. „Ale vždyť je to jenom obyčejný papír! Ten si namaluje kde kdo.“ „No jó, ale tohleto je zvláštní papír a každý obchodník by poznal, kdyby se to někdo pokusil padělat a mimo to za padělání jsou vysoké tresty.“ Zbyšek se rozhlédl okolo sebe a protože i u ostatních stánků viděl lidi platit podobně rozhodl se mu věřit. „Tak jo, dejte mi ty vaše papírky, ale jestli mě ošidíte, tak si vás najdu!“ Prošel celé tržiště a tu a tam si něco koupil. A potom, protože měl hlad, a protože mu ještě zbyly nějaké peníze, rozhodl se jít si sehnat něco k jídlu. Trochu se to odlišovalo od hostinců, na které byl zvyklý. Nakonec ale pochopil, že si musí stoupnout za řadu stojících lidí, kteří se pomalu posouvají k malému okénku, kde sdělovali své žádosti o pokrm. Když se ke zmíněnému okénku dostal on sám, zeptal se, co zde podávají k jídlu. „Bramborovou a čočkovou polívku, bramborový guláš, buřta a utopence.“ Zbyšek byl nabídkou trošku zmaten. „Tak tu brbrovou polívku, brbrový guláš a pivo, máte-li.“ Zaplatil a odnesl si jídlo v podivných, tenkých, bílých nádobách k nejbližšímu stolu. Zakusil piva. Chutnalo hrozně. Zvědavost mu nedala a oslovil vedle sedícího člověka. „Prosím vás, můžete mi říci, v čem je to pivo nalité?“ „Plastovej kelímek, vole, ne?“ dostalo se mu odpovědi. Po jídle se procházel po táboře. Pak ho to ale přestalo bavit a protože mu zbyly nějaké peníze, rozhodl se vrátit do hostince a zkusit ještě jedno pivo. Bylo přesně takové, jako předtím. Vzal si svůj „plastovejkelímekvolene“ a sedl si s ním k jednomu stolu. Naproti němu seděl muž ve středních letech. „Mohu si k vám přisednout? Moje jméno je Zbyšek z Velenic.“ „Radoslav Bejšovec, inženýr potrpíte-li si na tituly.“ „Inženýr je titul? To v naší době nebývalo.“ Pan Radoslav tuhle větu asi raději přeslechl. Zbyšek přemýšlel, co by ještě vyzkoušel. „Co je to támhleto, co ti lidé u vedlejšího stolu jedí?“ „Brambůrky.“ „To se tady dá koupit?“ 10

„Jo.“ Zbyšek se vydal na strastiplnou cestu k malému okénku, aby si danou pochutinu zajistil. Vrátil se ke stolu s „barevnou, nafouklou věcí“. „A jak se z toho ty breberky dostávají ven?“ „Takhle,“ odvětil pan Bejšovec, natáhl se přes stůl, pytlík mu vzal a roztrhl. „Je to slané, mastné a suché,“ pravil Zbyšek. „To teda jo, proto se to také prodává ve všech hospodách, aby se více pilo.“ „To je ale podvod!“ „To teda jo, všichni nás podváděj!“ odpověděl pan Bejšovec a dopil, nikdo už neví kolikátý, kelímek piva. Oba dál pili a povídali si. Podle pana Radoslava o rodině, politice a fotbalu, podle pana Zbyška o rodině, mocenských vztazích vyšší šlechty a turnajích rytířských řádů. Pan Zbyšek se šel projít do lesa. Stál tam a přemýšlel: „Vlastně se budoucnost od mé doby zas až tolik neliší. Jen tu mají divné pivo, „plastovejkelímekvolene“ a hloupá platidla. „Čaroděj je prostě blázen.“ Obraz se zavlnil, to jak pomalu přestávalo kouzlo působit. Pak se ozvalo „vzuuum“ –to jak se vzduch navalil, natáhl a přihnal na prázdné místo. Druhý den lidé sbalili stany a odjeli domů. Někteří autem, jiní vlakem. Doma si dali horkou sprchu, nad hlavou jim létala letadla a v pokoji hrálo rádio. Jen někteří si po čase možná vzpomněli na zvláštního člověka, kterého na festivalu potkali. Jana Konířová, 4.B (Upraveno a zkráceno.) Praha, září 2004

O lidech, které jsem měla ráda

Světla se míhají silnicí v každém jiný život Jak světlušky neznámo nosící Plné zvyků i novot

Klepu na dveře lidských srdcí, krásných, avšak tvrdých jako kámen. Čekám…, drže vyhaslou svíci, smutná, oslepená nocí beze hvězd.

Ta světla září nocí Jak hvězdy na nebi Jsou bytím, vyšší mocí Jenž nás oslepí

Slyším křik, rozeznávám slova, jsou to ta lhostejná, která pálí, jenom k nohám mi spadne shora moje přátelství, kamenem rozbité

Jak propletené větve Vedou jejich cesty Někdy rozbité a staré Cesty do neštěstí

Dominika Kukačková, II.

Všechny ty životy jedoucí do neznáma Světla svá jednou zhasnou Ale nová zas objeví se Nikdy nepohasnou Světla se míhají silnicí V každém jiný život Jak mravenci na zemi hemžící Uslyšíš jejich cvrkot? Radka Kopáčková, VI.

11

Dva muži při zdi aneb Sartre by se divil Dva muži. Jeden sedí a kouří startku, druhý stojí, jednu nohu opřenou o zem, druhou o zídku zhruba metr dvacet vysokou (jinak to být nemůže, protože metr třicet neměří a nikdo by nestavěl zídku, co by měla míru nedělitelnou deseti - leda by měla sto pětadvacet, ale to nikoho nezajímá, nikdo to neřeší, vždyť je to jenom zídka, kterou postavili, nikdo ani neví proč, a teď tady stojí úplně bez užitku, takže je vlastně dobře, že se o ní teď opírá ta noha toho muže - zídka má teď aspoň nějakou funkci a mít nějakou funkci je sakra důležitý v dnešním pragmatickým světě) a holí si tu nohu, co je opřená o tu zídku, která má něco mezi metrem a dvěma metry, možná metr pětadvacet, nikdo neví a všem je to jedno. On tam stojí, mezi nohama úhel zhruba sedmdesát až osmdesát stupňů (jinak by totiž nemohl dát nohu na tu zídku, aby ta druhá noha byla na zemi - to jsou základní zákony přírodních věd, kterým sice jako člověk ani jako vypravěč moc nerozumím, ale na zídce, sice ne tak vysoké, už jsem nohu měl, takže zhruba vím, co všechno to obnáší), jednu nohu na zemi, druhou na té zídce a holí si tu nohu, co má na té zídce, protože je to dneska víc in, mít oholenou nohu, aspoň člověk nevypadá jak medvěd, jak říkají mladí. Medvědi jsou totiž chlupatý a co je chlupatý, to se nelíbí. Ani chlupatá noha ani medvědi ani koberec, protože ten už dneska taky nikdo nechce - radši lino nebo plovoucí podlahu, ale koberec ne, tam žijou roztoči a na ty má většina lidí alergii, tak v zájmu zdraví radši nekupují koberce, holí si nohy a nechodí do zoo, protože tam jsou chlupy úplně všude - má je i pan ředitel trójské zahrady, protože jemu je jedno, jestli mladí říkají, že vypadá jako medvěd nebo ne, ba naopak, je rád (jako ostatně každý ředitel), když může zapadnout do kolektivu svých svěřenců bez ohledu na to, co si myslí ostatní, mladé nevyjímaje. Dva muži. Jeden sedí, kouří marlboro a tváří se jako ředitel, druhý stojí, jednu nohu opřenou o zídku z šedého betonu (beton je vždycky šedý, když ho někdo nenamaluje na bílo, oranžovo nebo nějak jinak, na nějaký jiný odstín nějaké jiné barvy, kterých je dnes již tolik, že se v nich člověk vůbec nevyzná, pokud nedělá do chemie - což nikdo rozumný nedělá, protože je to zdraví škodlivé snad ještě víc než roztoči a navíc je to nuda, pokud neděláte s drogami, což je sice in, ale člověk pak neví, jak se jmenuje, kolik je mu let ani kde bydlí, a tak se nemůže zeptat na cestu domů, když se ztratí (a stává se mu to často velmi často). Neví kam má jít a nikdo si ho domů nevezme, protože smrdí a vypadá jak zombie z těch béčkovejch horrorů, na který se nikdo nechce dívat ani v televizi natož u sebe doma nebo pokud profesionálně nemaluje fasády, obrázky nebo nestříká v podchodech na zdi), druhou o zem a holí si tu neoholenou nohu, co je teď opřená o tu zídku z betonu, co kdysi možná měla nějakou barvu, ale teď vypadá jak kus šedivé oprýskané zdi bez užitku, kterou postavili, nikdo ani neví proč, a je dobrá jenom k tomu, aby si na ní holil nohu ten muž, co si na ní před chvíli holil tu druhou nohu, která teď oholená stojí opřená o zem, na které je postavena zídka, něco kolem metru a půl, spíš míň, šedivá a oprýskaná, bez nějakého valného užitku. Jeden muž. Sedí, něco kouří a čumí na zídku, odkud druhý odešel poté, co si oholil obě nohy, aby byl in a vypadal k světu. Vykročil první, pak druhou a náhle byl pryč. Jen jeho chlupy zůstaly ležet u zídky, šedivé a zbytečné, stojící tu bez užitku, aniž by někdo věděl, proč ji postavili. Kromě jednoho muže, který sedí opodál, kouří a směje se. A má chlupatý nohy. Oskar Eierbach (pseudonym)

12

Poslední bajka

Za Československo

Zbylé lišky se ztratily na orientu jako klíče knoflíky na košili dveří ubrousky v šatníku jimiž Bystrouška slzu setřela Už nebudeme krasobruslit Vesmír se vrací k velkému třesku a snídaně se asymptoticky přibližuje k obědu ano, objedu či obejdu těch několik liščích obědů nakladu jed tak z velkého třesku povstane nový řád všechno se změní: pan malíř Lada přemaluje obrazy a ebonitová tyč nebude třena

Dnes poteče krev Dravci vzlétají do noční tmy Britští letci stateční naposled vidí své rodné ostrovy V jedné vteřině temnota V příští světlo jako za dne Mladí muži, jež zemřeli, spočívají na mořském dně Velké cíle žádají velké oběti To řekl kdysi někdo slavný Mezi mnou a tebou je moře smrti A boj je předem ztracený

Šimon Svěrák, 4.B

Chránit svou zem slibuji Smrt je lehká jako padající list Ty, jež chráním, nemiluji Pro ty, jež zabíjím, nemám nenávist

Sergej aneb Návrat k ověřeným praktikám

Bledý svit zaměřovače osvětluje pilotovy oči přimhouřené soustředěním Silueta nepřítele poskakuje v kříži A palec už spoušť tíží Noc rozřízlo štěkavé dunění

Přišel Sergej s nápadem, nechat západ západem. Prý východ radši má. „Rusové už vstříc nám jdou, nabízí ochranu svou”. To už každý zná.

Trasírky se vpíjí do německého stroje Pilot se zhroutil Křídlo se láme na dvoje Hrdá německá orlice nevrátí se do své sloje

Země jako Francie, Německo a Anglie, pozadu prý jsou. Mohutně si z lahve zavdá, ruské vodky, svatá pravda, a řek myšlenku svou:

Vítěz jen přihlíží strašnému konci nepřítele Objevuje se plamen Nepouští ho ze zřetele dokud exploze nezahřmí silně… „To je za Československo, ty svině!“

„Všechno všech a všude ráj, slavit budem první máj. Zvítězí tu pravda rudá! Vylezte zpod podušky, soudruzi a soudružky. A kdo je proti, ať se udá…”

Věnováno nehynoucí památce všech padnuvších i přeživších československých letců, kteří se aktivně účastnili boje proti nacismu v letech 1939 – 1945.

Vojtěch Bartoš, IV. Tomáš Cáp, V.

13

Spí, vnímá pouze svůj sen, vůbec netuší o revolveru, nastaveném tři centimetry od jeho pravého spánku. Vidí sebe. Stojí na louce, z dálky k němu přibíhá obrovské psisko, ve kterém poznává svého irského vlkodava. Pes ho nadšeně přivítá a začne mu ožužlávat levou nohavici. „Tys byl Rone vždycky debil!“ řekne muž a snaží si uchránit kalhoty. Z dálky přibíhá chlapecká postava, zuřivě máchá rukama a křičí: „Proboha Petře promiň! Já vím, já vím, nic mi neříkej, měl jsem ti ho hlídat! Odpust mi prosím tě, utekl, nedal se zastavit. Vždyť víš jak tě má rád!“ mladík je v obličeji celý bílý. „Brácha nech toho,“ řekne muž „Já bych se ti měl omluvit. Včera jsem to přehnal. Toho vyraženýho zubu je mi líto, vážně!“ „Ó, to vůbec nic nebylo, chápu tě, ó ano chápu. Měl jsi důvod, veliký důvod! A víš…, dnes jsem byl u zubaře. „To jsi udělal moc dobře. Člověk bez zubu nevypadá důvěryhodně.“ „Ano Petře, máš pravdu, naprostou pravdu…“ „A krom toho tě teď budu náramně potřebovat. Onemocněla mi sekretářka.“ „Jéjeje…“ „Co je? A mluv prosím tě na plnou hubu! Skoro vůbec tě neslyším a to stojíš dva metry ode mě!“ „Jéjeje, jen se nerozčiluj, ono jde o ten vyražený zub. Já jsem si ho nechal dnes přidělat a nevím jak to vezmeš…“ „Co jak vezmu?“ „Já od té doby, co mi ho přidělali Petře… nosím v puse zlato!“ „Bohouši tys byl vždycky debil! Brácha jestli máš ten zub zlatej, tak seš totální hovado!“ „Prosím tě, nerozčiluj se. Ono je to teď moderní. Vůbec nebudu nápadný!“ „Ach můj bože! U mě si skončil, sekretářku se zlatym špičákem nepřijmu! Takovýho kreténa, jako seš ty, jsem ještě neviděl!“ Protože šlo o sen, bratr se z nenadání rozplynul. A protože šlo o Petrův sen a Petr měl rád červenou, lehl si na rudou trávu a pozoroval červánky, které se na obloze objevily lusknutím prstů. Petrovo podvědomí vše vytvořilo již ze zvyku, protože tento muž měl vždycky všechno, po čem toužil. Jen jedna zásadní věc ho zaskočila. Výstřel, tma a naprosté ticho. Ta tam byla louka. Postava, stojící dobrých pět minut vedle postele, zandala revolver do kapsy kabátu. Ujistila se, že Petr již nedýchá. Usmála se a do tmy pokoje zasvítil zlatý zub. Nora Nesvadbová, VI.

Autobus Sedím v nekonečném prostoru konečnosti, tam, kde seděly stovky lidí přede mnou, Kdo uvědomil si asi v budoucnosti, jací lidé na jeho místo zasednou. Ono to vlastně vůbec není důležité… Dominika Kukačková, II.

14

Balada o čtvrtečním odpoledni Redukce a oxidace to je zatracená práce! Excitace atomů a já už chci jít domů.

Mlíkárna mě snad zachrání. „Jednu bagetu chci, paní.“ Stála mě víc než dvacku, te1 si ji sním na plácku.

Vpředu úča cosi slintá, tvrdě spí už celá kvinta, píše tam molekuly a já už chci ze školy.

Najednou jsem silně zbledl, když jsem vršek housky zvedl. Z papriky civí na mě šváb s majolkou na tlamě.

K obědu je ňáká ... univerzální omáčka. Univerzální hnědá, před smradem prchám z oběda.

Na oběd mě ňák chu4 přešla, těžká deprese už přišla. Jedu domů, je to nuda a hlad mám jako barakuda. Sven Wiersen

Svádní ve tm Jak útoí vlnky potm na mlinu, tak se vrhá tvoje ruka k mému klínu, zapovzená dvíka nejdou otevít, marn se snažím vlíbnout ti do rt! hích. Mám od suchých vtví do krve dlan rozdrásané, ne, to nebyly vtviky, to vlasy tvoje neesané, které tak ráda hladím a cuchám, cuchám a hladím, když t nad ránem proklínám a svádím. Andrea Terzijská, 4.B

Píse) pízraku Zahal se do rubáše, lásko, a poj+ s námi na hbitov o p(lnoci, kdy msíní svit rozízne temná mrana, my zanem žít, to zkáza bude strašná! Až bloba kostí zasvítí z hrob(, až utichne bití kostelních zvon(, až budou všichni klidn spát, zanem my si hr(zn hrát! Pomilujem se na nebožtíkov biše,

budeme sténat, nebudem tiše. Budeme zpívat ty naše písn plné nenávisti, strachu a tísn. Z našeho evu naskoí jim husí k(že, budem rvát z hrob( erné r(že. Kdo uvidí nás, ztuhne mu krev. Ze smrti vzrušením vydáme vzdech. Roztrháme krásu na cáry, povsíme ji, vztek nás rozpálí. Povsíme i lásku a celý svt, a to do rána, poj+me hned!

Kateřina Sedláková, 3.A 15

Smrk Tramvaj zastavila. Dveře se otevřely a z vozu vystoupilo několik tmavých postav, které se brzy ztratili v nočním šeru. Prázdná tramvaj popojela ještě hlouběji do tmy a její světla pohasla. Kdyby se někdo pozorně rozhlédl kolem, zjistil by, že se nikde neděje nic zvláštního. Ale řidič tramvaje, jménem Bohumil Smrk se kolem nerozhlédl a proto měl neodbytný pocit, že se něco chystá. „Kam sem to jenom dal…á tady,“ zazněl tramvají tichý chrapot. Pan Smrk vytáhl ze své brašny malý, umaštěný balíček. Někdo by si možná pomyslel, že to je časovaná nálož, ale on neměl na takové věci nervy. Když roztrhal ubrousek, někdo by si možná pomyslel, že to je časovaná nálož ve tvaru hanácké tlačenky, ale když se do ní Bohouš zakousl i ti největší pochybovači museli připustit, že je to opravdu jen svačina. Občasné mlaskání naplnilo tramvaj až po stříšku. Poslední tiché „mlask“ doznělo a řidič si otřel ruce do vesty. „Tak, s plným žaludkem se lépe jezdí,“ řekl si pro sebe a rozsvítil světla. Tramvaj se rozjela. Jako vždy, i dnes se pan Smrk vydal na poslední večerní pouť se svým miláčkem. Měl svoji tramvaj rád, dokonce ji i pojmenoval. Říkal jí Vilma, po nebožce tetičce ze třetího kolena z matčiny strany. „Cha, cha, cha.“ Musel se zasmát, když si vzpomněl jak byl tetě na svatbě za…nechtěl použít slovo „družička“ a měl pocit, že „družstevník“ se týká něčeho úplně jiného. „Jo, tehdy mi bylo asi devět let a pak sme se Zdendou ukořistili tu flašku…“ vzpomínal. „Skříííp,“ ozvaly se brzdy aut před ním, což ho přivedlo zpět do reality. Červená. „Já bych do toho praštil!“ Nenáviděl tyhle semafory a jeho názor na křižovatky byl také vskutku záporný, prý by se měly zrušit. Na praktický důsledek takového jednání však nemyslel. Zatímco čekal na zelenou, všiml si zajímavého muže jdoucího přes přechod. Byl oblečen v černém, dobře střiženém saku a kalhotách. Na hlavě měl…beranici, pomyslel si Bohouš. Kdyby však toho člověka zahlédl někdo znalejší módních výstřelků, nejspíše by poznal, že ona beranice je ve skutečnosti ukázkově kolosální afro, ale pan Smrk neměl o takových věcech ni ponětí a proto to pro něj nemohlo být nic jiného, než tradiční pokrývka hlavy našich ruských bratrů. Ten muž se pohyboval pomalým, houpavým krokem a v rukou třímal futrál na housle. „Přesně takoví pak vykrádají banky. Ty futrály by se měly zakázat, čert ví co v nich mají,“ zabručel si Bohumil pod vousy, které si dnes ráno oholil. Konečně blikla ta správná barva a kolona, která se mezi tím utvořila, se rozjela. Po půlhodince dravé jízdy noční Prahou (Bohouš se s tím moc nemazal, mnohdy překročil i hranici vražedných 40 km/h.) Vilma konečně dorazila k vozovně. Vrata do garáží byla podezřele otevřena, ostatně jako každý den. Ale Bohumilovi se zdálo, že ač jsou otevřená jako vždycky, dnes je na nich něco podivného. „I ten hlídač je dneska nějakej divnej,“ kroutil hlavou, přestože vrátný se jako obyčejně opíral o zeď. Uměl vyfouknout nádherné kroužky z kouře. „Budu s nim muset někdy hodit řeč aby mě to naučil, trik je v umístění jazyka,“ řekl si sám pro sebe pan Smrk a špulil při tom ústa do neuvěřitelných pozic. Konečně na místě. Býval zpravidla poslední, kdo přijížděl s tramvají. Byl tedy na ticho a všepronikající prázdnotu zvyklý. Vždy jen zaparkoval, zavřel dveře tramvaje a odešel domů. Zhasínal a zamykal hlídač. Dnes tomu však osud nechtěl. Sotva slyšitelné „dobrou noc“ zaznělo do ticha i tento večer, jak se řidič loučil se svým věrným ořem, ale to bylo asi tak vše, co probíhalo jako obvykle. Bohouš zamířil ven z chabě osvětlené haly. Jak tak šel, ozývalo se pleskání čtyř nohou o podlahu. Čtyř. Když si to uvědomil, zastavil se. Nyní už kráčely jen dvě nohy. To vše ho vyvedlo z míry,

16

protože pokud věděl, tak měl zcela přirozenou anatomii o dvou dolních končetinách. To on přeci odcházel vždy poslední, to on oznamoval vrátnému, že může zamknout. Dnes, zdá se, je to jinak. „Ha, nějaký masový vrah se přišel trochu obšťastnit,“ zašeptal. Okamžitě se zády opřel o nejbližší tramvaj. Sepjal ruce, avšak ukazováčky nechal vztyčené. Ano, vzdáleně to připomínalo revolver. Plížil se mezi jednotlivými vozy tak tiše, jak jen mu to jeho devadesát pět kilogramů a sto šedesát centimetrů dovolovaly. Vždy, když došel na konec soupravy, prudce se otočil za roh a namířil před sebe svou „zbraní“. Pokud si vzpomínal, přesně takhle to dělají všichni policisté a detektivové z televize. Šel po zvuku, byl zalitý ledovým potem. Kroky se vzdalovaly. A tu spatřil jejich majitele. Temná postava se svižným krokem pohybovala směrem od pana Smrka. Byl to očividně muž, protože jisté proporce těla to umožňují poznat i zezadu (tyhle konkrétní proporce naopak pouze zezadu) a v ruce nesl malý kufřík. Teď nebo nikdy, pomyslel si Bohouš, když se osoba vzdálila už na dvacet metrů. Zamířil na ní ukazováčky a zaburácel na celou halu: „Stát, ani hnout, mám tě na mušce!“ Muž ztuhl v půli kroku. „Já…“ snažil se něco říci. „O nic se nepokoušej!“ zarazil ho náš tlouštík. „Sebemenší pohyb, a zemřeš dřív, než dopadneš k zemi. Ruce vzhůru!“ „Nestřílejte, hlavně nestřílejte, pane. Mám ženu a děti, a-a maminku a tatínka,“ koktal neznámý. „Vše vyřídíme v klidu, já…. já bych prostě jenom zkontroloval ty pojistky a hned odešel.“ „Co?“ pan Smrk nevěřil vlastním uším. „Polož ten kufr a pomalu se otoč,“ Kufr poslušně dopadl na zem. Muž se otočil a Bohumil spatřil nášivku na jeho montérkách. „Pražská údržbářská společnost,“ četl nahlas. „Co, co to je?“ vypravil ze sebe nakonec. Na mužově tváři byla zřetelná velká úleva, když viděl, čím ho chtěl tramvaják skolit. Spustil paže dolů. „No, někdo nám volal, že tu je něco s pojistkama, ať se na to mrknem. Zejtra to má bejt hotový, tak jsem tady,“ prohlásil už klidnějším hlasem. Bohouš sklonil ruce a vyčerpaně se opřel o tramvaj č. 18. Pak se svezl na zem. „No, tak to běžte zkontrolovat.“ řekl odevzdaně. Údržbář kývl a urychleně odběhl. Pan Smrk dál seděl. Seděl a přemýšlel. Jak jen si mohl myslet…..? Jistě, všechno tomu naznačovalo, divně otevřená vrata, divně stojící hlídač, ale opravdu to tak nebylo včera? A každý jiný den? Ano, nejspíš bylo. Elektrikář se mezitím vrátil. „Pojistky už jsou v pořádku. Někdo to tam přede mnou provizorně začachroval, tak jsem to zarovnal. Já jsem Pepa,“ řekl a pomohl Bohoušovi na nohy. „Poďte, zmýlit se může každý, já vám to za zlé nemám.“ Bohouš se cítil trapně. Cestou ven se ještě mnohokrát omlouval za to nedorozumění, ale protože Pepa byl fajn chlap, dokonce se rychle spřátelili a začali si tykat. Záhadnou souhrou náhod měli oba společnou cestu domů. Nebyli ještě ani 100 metrů od vozovny, když padla otázka: „Nemáš žízeň?“ a odpověď na ni:

17

„Mám.“ Je jedno, kdo se ptal a kdo odpovídal, hlavní je, že když se ve čtyři hodiny ráno vypotáceli z hospůdky U veselého kance, byli oba plni elánu a chuti do života. „Vychadila-a na bjereg Kaťuša!“ zpívali z plna hrdel. Pan Smrk si přitom vzpomněl na onoho pána s beranicí, určitě to byl hodný člověk. Zalitoval, že tu teď není s nimi. Vojtěch Bartoš, IV.

Stmívání války Cosi se leskne sladce vábí říká si štěstí lidi svádí

Zkrvavený ruce, vyschlo už v puse, bolest v zádech ztěžuje dech, země pod nohama trochu studí, záchrana se mrtvolama jen těžce brodí, ztuhlý nohy, slunce zapadá, zavíraj‘ se oči, byla to zrada, svět se dotočí. Před očima mžitky, nad tělem kytky jejich barvu nevnímáš, pomalu umíráš… Vyšel měsíc.

Jak moc je bohatý kdo přesto pochopil že povrch nádherný není tím bohatstvím že lidské chování je jen vizitka, pod níž se ukrývá nadějná vyhlídka vyhlídka na lásku člověka k člověku bez zřejmých důvodů - jen z lásky k životu

Markéta Dvořáková, VIII.B

Kateřina Sedláková, 3.A

Kyberžeton Vhoď ho do kladky, uvidíš pohyb: Německá rybička je nadnárodně slabá, snaží se zaostřit, laskaví ruchovci to regulují páčkou, která není. I kyberpes pracovitě žebrá tužky, jsou způsoby, jak reagovat – počítač na kyberžeton. Stačí nadstřihnout dlouhý malý žetonek. Vzruchovec se plazí setmělým koutkem separován od zářící reality. Ultrakyberopici hoří kolek při Bářině projekci a medvěd loví jiřiny – stane se tak, uvidíš! Sublimační nápad letět na sibiřské substrátové škvarky, to je kyberdimenze… … a dým až do kvarkové koupele… KYBERŽETON – i Čapek by se bál!

Hořák & Vzruchovec

18

Probuzení Probudil jsem se uprostřed opuštěné planiny. Jediným mým společníkem byl skučící vítr, který si pohrával s mými vlnitými vlasy. No, pohrával – vlastně to vypadalo, jako by mi je chtěl vyrvat z hlavy a odvát je někam hodně, hodně daleko. Šlehal mě do tváře svými šlahouny větrných bičů. Hledal jsem útočiště, kde bych se před tím zuřivcem mohl schovat. Všude jen pusto, prázdno. Jako v mém červy prožraném a necitlivém srdci. „Co mám dělat?“ blýsklo mi hlavou. Nikde nikdo, kdo by mi poradil. Byl jsem na tom místě v úzkosti o to, abych nebyl sám. Samota člověka ničí. Najednou, kdesi mezi dvěma zakrslými keři, zahlédl jsem malé blikotavé světýlko. Jako z nějaké pohádky. Vydal jsem se za ním. Za chůze jsem si ihned představil, co všechno se za oním záhadným světýlkem může skrývat. Teplo domova nebo veliký dům mého starého přítele čekajícího na mě se sklenicí whisky u velikého krbu, ve kterém vesele plápolá oheň. Útulná garsonka mojí milenky, ten pokoj, provoněný pižmem našich pohlaví, naší vášně. Šel jsem dále jak zhypnotizován a dál si představoval, co všechno se může za tím žlutavým, optimistickým, nádherným světlem asi skrývat. To bude asi lampión, pověšený nad dveřmi domu, kde jsem prožil své dětství. Čím víc jsem se blížil k tomu symbolu mojí jediné naděje, tím víc ve mně vzrůstal neklid. Už jenom pár metrů..... A jsem tu...... Na runwayi...... Vrummm... Vrummm... Světla.... Vrummm... Přejelo mě letadlo. Jindřich Černý, VIII.A

Tajemství

Samota

Povím vám tajemství, že stále doufám, i když málo ví, nebude nikdy sám.

Samota Samota Samota Samota

Ať půjde kamkoli, stále s mou ozvěnou, ona ho nezraní, bude mu ochranou.

je je je je

džbán čekající na víno. strach z kroku prvního. čerň nocí a šeď dní. čekání na den poslední.

Samota jde ruku v ruce se závistí. Závist zas novou samotu zajistí. Samota je jedovatá bylina, had, který se probudí, ale neusíná.

Kamkoli na světě, půjdu s ním navěky, hovořím o větě, jež padá nevděky.

Samota je krásná, samota je zlá. Samota je léčivá, ale i vražedná. Samota zabíjí každičký cit, který by ve mně snad mohl být.

Věřit pevně v sílu, která lásku živí, já naleznu tu víru, kterou každý slaví.

Andrea Terzijská, 4.B

Markéta Dvořáková, VIII.B

19

Vrány

Zapomenutá –

Sedím a koukám na těch pár bodných ran Sedím a koukám, jak vzlétá hejno vran Sedím a koukám na jejich omamnou čerň Sedím a píšu: Čert tě vem!

Vždycky, když začne pršet, něco krásného umírá… přesto déšť miluju. Jsem malba barevnou zdí na betonovou křídu. Nahá ve své křehkosti. Zapomenutá vlastním tvůrcem (jsem snad políbení múzy?)

Ležím a cítím tvou moc nade mnou Ležím a cítím svou slzu dojemnou Ležím a cítím, že mě opouští jak ty Ležím a proklínám tvé rty! Stojím tu a koukám do propasti Stojím tu a vzpomínám na slasti Stojím tu a bojím se udělat krok Stojím tu a nevěřím, že už je to rok!

Začíná pršet. Nechci umřít…

Sedím a koukám na těch pár tvých slov Sedím a koukám na svůj vlastní hrob Sedím a koukám na jeho podlou čerň Vstávám a křičím: Čert tě vem!!!

Eva Kubínyiová, 4.B

Andrea Terzijská, 4.B

Studentv svt

J…A

Hlava se mi kolem toí, krví podlitý mám oi, nevim co se dje. Mozek už mi z toho t!eští, jako kdybych koupil pstí. Kam to se mnou spje?

já, ty – sever a jih a mezi nimi magnetické pole vím, mít rád je hřích ty nahoře, já zas tak dole já, ty – oheň a led já uhasnu, ty roztaješ ty možná někdy a já hned vždy vím, co chci, nevím, co chceš

Na ulici tanim polku, radši bych však (ákou holku, Lenko, Katko, Šárko! Není tady dívka vhodná, napiju se proto do dna, ubalim si žvárko.

já, ty – jak noc a den jen večery a rána, ty nás pojí ty krutá pravda, ty krutý sen láska i nenávist v tom obojí já, ty – milovat chcem však ani jeden neví, jak pořád jen s tebou sám jsem na věky svázaný, volný jak pták

Vojtěch Bartoš, IV.

20

Za pět osm Když má začít hodina zapíší se smolaři ve třídě je nás půlka učení se nedaří

Od zastávky Hadovitá ráno spousta lidí kmitá Učitelé, jejich žáci z gymnázia Ohradní nemají čas na legraci je zas kolaps dopravní

Všechno už se projednalo a vřava náhle zklidní do teďka nás zdržovalo dilema nad knihou třídní

A pot se z nich jenom řine tašky plné učebnic - snad to stihnu - ano či ne? pospíchají čím dál víc

Mám je zapsat, nebo ne? učitel vždy láteří pět minut už uběhne vtom se ozve od dveří:

Nohy uzvednou jen ztěží svaly bolí v ostré křeči ale bez ustání běží a bez řečí a bez řečí

„Dobré ráno! Ahoj! Čus! Je nám to fakt strašně líto že nám zase ujel bus.“ zapisovat všechno znovu, profesora rozčílí to

V dešti, v blátě nebo smogu ať je horko nebo mráz chvátá každý z pedagogů hlavně, aby přišel včas

To zas přišla druhá vlna, jsou zdaleka (neznaj‘ zkratku) a třída je rázem plná deset minut po začátku

Hned vedle nich študentíci s jazykem až na vestě běží celí rudolící běží kvapně po cestě

Zpocení a urousaní sednou spěšně do lavic měli problém při vstávání, celou noc jen studovali teď netuší vůbec nic ranní shon a běh jim to z hlavy vyklepaly

Pročpak se tak všechno děje? divíte se dámy páni kdekdo se nám v klidu směje nám však hrozí zamykání

Ač ostatní to dost rmoutí je to sranda mám to rád musíš tělo protáhnouti než se začneš vzdělávat

Za pět osm každý den bez omluv a bez ptaní zamezí se přístup všem co touží po vzdělání

V zdravém těle zdravý duch dík za nový školní řád zapotit se po cestou ranní vehnat do plic čerstvý vzduch celý den se budeš smát díky tomu zamykání

Jen ten, co má aprobaci svádí s dětmi hašteře opozdilce zpátky vrací kam jinam než před dveře Zamykání, to ať žije! pustí tě až v osm pět během spálíš kalorie žiješ v klidu bez diet

Lukáš Fröhlich, 3.A

21

Popelka a Old Shatterhand Za desítkou zavřených mostů, dvacítkou silničních přejezdů, třicítkou frekventovaných křižovatek a čtyřicítkou silničních kontrol leží nejmenované městečko, jehož součástí je nejmenované sídliště obsahující větší počet luxusních paneláků. V jednom takovém paneláku bydlela jedna tlustá a líná matróna se svou snad ještě tlustší a línější dcerou. O tyto dvě občanky se starala matrónina nevlastní dcera. Její jméno se do dnešního dne bohužel nezachovalo, přestože bylo určitě nádherné. Zachovala se ale její přezdívka – Popelka. Popelka si ji vysloužila tím, že po nocích obcházela popelnice na sídlišti a vybírala z nich všechno, co se dalo zpeněžit. Přes den se pak starala o svou macechu a nevlastní dceru a v mezičase prodávala věci z popelnic v bazaru, který si v přízemí otevřely. Jednoho dne za ní do bazaru přišel jakýsi podivný chlapík oblečený v něčem, co snad mělo představovat oblek z jelenice. Představil se jako Old Shatterhand. Na ta slova strhl z ramene obrovskou dvouhlavňovou rifli, přičemž shodil pažbou věšák s několika opotřebovanými overaly, a vystřelil na mouchu, která seděla na protější stěně. Mouchu sice nestrefil, ale zato udělal solidní díru do zdi a dva roky starého kalendáře, který měl tu smůlu, že na zasaženém místě visel, a zpětný ráz ho odhodil do krabice starých a mírně řečeno zavánějících ponožek. Když ho Popelka konečně vytáhla z té smrtonosné krabice, byl už notně zfetovaný. Chvíli se pokoušel na ni zaostřit a pak to vzdal a prohlásil: „Slečny, když jste dvojčata, tak byste aspoň mohly nosit každá jiný šaty, aby vás bylo poznat.“ Popelka z toho usoudila, že mezi ponožkami strávil nebezpečně dlouhou dobu a že by to na něm mohlo zanechat doživotní následky. Toho se chtěla vyvarovat, protože by to jejich bazaru neudělalo dobré jméno. A tak vzala milého Shatterhanda do skladu v suterénu, položila ho na staré kanape, které se sice chvíli bránilo vystřelováním pér, ale za chvíli mu péra došla a tak muselo rezignovat, a odešla mu uvařit z použitých pytlíků čaj. Podařilo se jí udělat tak silný čaj, že už jenom při závanu té vůně Old Shatterhand vystřízlivěl a slušně, nicméně důrazně čaj odmítl s ohledem na to, že jim nechce dělat škodu. Pak Popelce vyklopil, proč vlastně přišel. Když z toho vyškrtnu všechna éé..., hmm... a podobné zvukové efekty znázorňující nekonečné rozpaky, tak jí řekl co do obsahu asi tolik: „Popelko, miluju tě. Pojď, odstěhujeme se za mým bratrem Vinnetouem na Rio Pecos, prodáme nějaké komančské území, Komanče postřílíme a budeme žít šťastně až do smrti.“ Popelce to připadalo nesmírně lákavé, hlavně se těšila na to střílení, ale i Shatterhand se jí líbil, a tak nadšeně souhlasila. Napsala maceše dopis na rozloučenou, který položila spolu s klíčem od bazaru na pult a vyšla se Shatterhandem na ulici. Tam je však čekalo velice nemilé překvapení – zatímco se Old Shatterhand válel v použitých ponožkách, někdo mu stihl ukrást jeho věrného koně Hatátitlu. Shatterhanda to velice rozzlobilo, no taky aby ne – takový kůň teď stojí pomalu jako sportovní Chevrolet. Začal nadávat, a tak se tam brzo (pochopitelně na její měřítka – ani v pohádkách se nesmí nic přehánět) objevila policejní hlídka a odvedla ho na stanici. U výslechu pak Old Shatterhand popravdě řekl, co se mu přihodilo a když pak ještě přidal své jméno, bylo o jeho osudu definitivně rozhodnuto. Dnes tráví Old Shatterhand veškerý svůj čas v psychiatrické léčebně. Ale nestěžuje si. Proč taky – je tam s ním několik indiánů, z nichž dobrá polovina si říká Vinnetou, několik dalších Old Shatterhandů, jejichž přítomnost se mu ještě nepodařila uspokojivě vysvětlit – vždyť je přece abstinent! –, spousta dalších slavných westmanů a jiných zajímavých lidí. A Popelka? Ta spálila dopis na rozloučenou a nadále vybírá po nocích z popelnic sortiment pro bazar a už nevěří na pohádky a šťastné konce. A divíte se jí? Martin Hykl, VI.

22

Rukia Přejdi přes Harer a Jegol, dolů z kopce, vydej se napříč vyprahlou Etiopií. Objev vesničku mezi Gode a Kelafem, kde se před šesti léty narodila malá dívka, Rukia. Dítě jasné a milované, potěšení a nevinnost. Tam, někde v polích, leží pod prachem ukryto její tělo. Jsem u ní. Šeptá z hrobu, ptá se: ´Kde je tvá láska?´ Promlouvám k ní. . . Rukio, maličká, viděla‘s ty jasné červánky, to hejno včel, ptáků a holubic letících pryč? Bála ses kvílení větru, pustých lesů a hnědých suchých luk, které se hromadily v prázdnotě těch chřadnoucích krajů? Řekni mi přesně, co se stalo, když jsi spatřila mrtvé podzimní listí. Řekni mi přesně, co sis říkala, když vrána na plotě přivolala soumrak. Myslela sis, že proběhneš skrz spravedlnost a skrz vlídné kolébání květin, že prožiješ svůj život s úsměvem na tváři, skotačením s kamarády ze sousedství? Řekni mi, Rukio, stáda koz pozvolna vymírala? Toužily krávy po trávníku? A stala se v zimě tráva suchou a hnědou? Co sis pomyslela, když jsi spatřila tu hromadu dobytčích kostí, když odešel ten úsměv květin? Rukio, maličká, kam jsi šla, když květiny zemřely? Rukio, naše rostlinko, naše malé dítě, kapko maličkosti z mých snů, mých myšlenek, mých vzpomínek. Co pro Tebe mohu udělat teď, když už jsi zemřela?? Pamatuj, Rukio, Tvé úsměvy uhranuly. Tvé oči poroučely. . . Všem v nebi řekni, že s listím opadaly i tvé hříchy. Polib Boha na tvář a zeptej se ho, kdy Etiopie znovu rozkvete.

Podle skutečného příběhu šestileté Rukiy z Etiopie, která podlehla hladomoru, zatímco se svou matkou marně hledala jídlo Eva Tročilová, 2.A 23

Báseň à la Andrea Terezijská Co potřebuje člověk k tomu, aby se z něj stal básník? Papír a tužku. Ale co potřebuje člověk k tomu, aby se z něj stal dobrý básník? Papír, tužku, špendlík, krokodýla, závěs, rtěnku, obrázek, kulečník, plíce, kentaura, oblázek, berušku, umělou květinu, počítač, troje spodky, rohlík s marmeládou, rohlík s medem, rohlík se sýrem, rohlík s paštikou, rohlík s pomazánkou, rohlík s rajčaty, Backstreeta, Bebopa, stůl, kladivouna, rodiče, klavír, klekátko, lampu, autobus, ibuprofen, paralen, notový sešit, knoflíky, kostěný labyrint, modrou knížku, státní dluh, kometu, papouška, nohavici, louskáček, královskou korunu, zapalovač, síru, mravence, slaměnou krabičku, upíra, peřinu, komunismus, hřebík, topení, kávu, hudební sluch, přezůvky, známku, ulici, diplomata, tetování, potíže, ruce, masku, hrudku, seznam, pneumatiku, klobouk, vousy, duhu, reproduktor, přírodního potkana, odpadkový koš, fotku, *****, Slavkov, bič na koně, zlomené pravítko, přízvuk na první slabice, kůlnu, klíče, popelnici, hasící přístroj, dráty, blejskátko, pečeného humra, křídlo, zátku, propustku, zadek, peněženku, trojrozměrnou mapu, Heroes of Might and Magic III, lopatku, tkaničky, spacák, pás cudnosti, sirky, zákonného zástupce, lehkou mozkovou dysfunkci, kapesní nůž, kohoutka, brusinky, jazyk, chlupy, souměrné prsty na nohou, představivost, nehty, zlato, kozu, sluchátka, smaženky, sépii, lano, karavanu, odborku zdravotník, kapsář, tělocvik, bustu, kořeny, vlasy, kousek kartonu, topení, modřinu, zahradu, smalt, karburátor, brýle, orat, francouzštinu, piškoty, záliv, okap, vlka, disketu, abecedu, Janu Slepičkovou, svíčku, robustní gauč, vodováhu, vařečku, kukátko, hmoždíř, rentgen, mastičku na proleženiny, sebedůvěru, míchačku, porybného, katalog, břízu, jasan, vodu, platan, Platóna, maskáče, rozbušku, hádanky, dálnici, záchod, osm hodin, humor, roztavený cín, pastičku na myši, obrubník, lásku, sněť, děti, lodičku, mák, mobil, raketu, trumpetu, nitku, pantofle, mozkomíšní mok, pastelky, ukazovátko, zrcadlo, pastu, kolibříka, hermelín, průkazku, rakev, buzolu, krajky, neon, buvola, kanystr, trpaslíka, okovy, sílu, obušek, indiánskou kapucu, rampouch, hřib, mravenečníčka, mravenečka, mravnost, mrákoty, mrože, žárovku, trojúhelník, zámořské objevy, živou uměleckou tradici, mládí, meč, řadící páku, sezónu v pekle, rukavice, zmatek, fukar, věneček, módu, náměsíčnost, Rakovník, meteor, společenský poklesek, obhajobu, sklep, břichomluvce, hasiče, laskonku, obal na CD, obočí, maltu, kulmu, radost, sáňky, krematorium, neděli, pátek, pondělí, svatbu, rytmus, náramek, paví oko, kuří oko, rákosku, maminku, pesimismus, srub, lyže, kocoura, génia, shodu podmětu s přísudkem, požární hydrant, periferní pohled, prsty, oratorium, metafyziku, hnůj, jablko, krosnu, revizora, ideály, mouku, déšť, bělobu, otázku, tempo, řasenku, záda, krém, fyzikovu matku, pokoru, odstředěné mléko, dialog, mastnotu, úpal, masturbaci, kladkostroj, střižnu, pistoli, netopýra, výlet, noviny, redaktora/ku, azbest, dřevo, doškovou střechu, rty, kaštany, učebnu chemie s učitelkou která nezná chemii, drobné, apríl, znalost silnoproudé elektrotechniky, předmanželskou půjčku, slevu, dlaždičky, poušť, orloj, hrb, záporný exponent, blízkost, teplo rodinného krbu, jarmark, ručník, sporák, hvězdy, shake, pomluvy, čtenářský deník, neočekávaný dýchánek, průjem, androida, poškrábaný podbřišek, břicho stromu a život. Šimon Svěrák, 4.B VZKAZ ŠIMONOVI: malování obrazů čtení knih pití čaje jízdy autobusem milování - tak to ti v okamžiku smrti nikdo neproplatí

Napsat slova tak, jak běží hlavou, Zvládne každý amatér, Patetickou nazvat báseň pravou, však vůbec, vůbec není fér! A. T.

Alena Scholzová, 3.A 24

Vzpomínky

Přemýšlíš Nejhorší týden v očekávání, že každým okamžikem zavoláš třeba zapomenu na tvá slova nebo možná začnem’ znova či náš vztah nebude už náš Jaké to je přemýšlet a druhého se neptat svádíš bitvy srdce proti rozumu která strana má převahu a jaká z nich skončí v šachtě výtahu přijde mi poštou v psaném záznamu Vadí mi, že nejsem s Tebou a neříkáš mi, že nic nezničí náš vztah vrať se ke mně do mých snů zaplň svou láskou šedost všedních dnů a nepřivoď nám krach Měla jsi hebké paže tvá ústa dokázala nemožné s stejná, jež líbala mě dlouze nyní zmítají se ve svobodné touze a něco jako kdyby říkalo mi: „Ne !“ Změnila jsi mě zcela k obrazu svému víš, chtěl jsem se ti trochu podobat a když přál jsem si slyšet „Miluji Tě !“ zastavila jsi mé vášně, a to velmi hbitě myslíš, že mám nebo nemám rád?

Martin Kretter, 1.A

Mimo Jak moc se odstranit? Oni, to zní čirá hrůza. Prázdno nemá doprovázet. Nevím, taky skonal pán. Ve vlastním světě. Ty chvíle nemá nikdo rád. Neustále.

Kdosi mi řekl, abych zapsala svoje vzpomínky. Prý: „Bude ti líp.“ A tak jsem začala: První vzpomínkaBylo léto a venku se vznášely tisíce pavučin s malými pavoučky jako unavenými admirály. -slíbila jsem si, že budu v životě šťastná. (zklamala jsem) První školní den„Maminko, nechoď.“ -„Jdi ty bláhová, uteče to jako voda.“ Nakonec měla pravdutřináct let uplynulo jako mrknutím oka (Bojím se, co bude, až znovu otevřu oči) První pusaTiché mlasknutí na tvář, on byl princ a já princezna-to jsme ještě věřili. Řekl, že mě nikdy nepřestane milovat a snad to i myslel vážně. Jen nevěděl, co to znamená. První líbáníjako první origami-s maličko nepřesnými tvary. Ale možná to bylo jen mlhou kolem. První básničkaPár mrtvých motýlů, sluneční světlo a můj první hřích (čekala jsem fanfáry a spuštění opony) načmárané potmě v pokoji. Ještě teď se tam bojím rozsvítit. „Mám pokračovat?“ -„Ne.“

Hnil Hrob Eva Kubínyiová, 4.B

25

Tobě před spaním Chtěla bych být sprchovým gelem a celý den čekat na mazlení s tvým tělem, čekat zavřená v plastikový lahvičce, až večer bublinou polechtám tě na špičce nosu a mezi lopatkami taky. Jenže pak mě spláchneš a to mě trápí. Proto se chci radši stát osuškou, kterou si měkce pokládáš na bříško, v které se celý ztratíš i s kapkami vody. Jen poslední zbude ti na dlani. I tu setřeš, osušíš a oklepeš se po koupeli jako urousanej pes. Chtěla bych být budíkem, i nočním stolkem, rádiem, polštářem, lampičkou, čaje šálkem, který vypiješ pro klidnou noc. Chci být věcí, která je ti blíž, než já kdy budu moct.

Mnohem víc Stín vášně spálil moje srdce silná pouta svázala navěky mé ruce jeden dopis neznamenal skoro nic, přesto víc, než jsem si myslel, mnohem víc Mám dojem, že láska není, že získává se časem pouze v zapomnění, že jeden ztratí vše a druhý nic, že ztratil jsem já víc, mnohem víc Mizíš dechem lásky zcela ve mně, naše milování neznělo tak přesvědčivě temně, myslel jsem… jenže ty nechtěla jsi nic, zatímco já víc, mnohem víc Prchej do ráje nekonečné milosti až zemřu já, zemřeš také ty, protože ty nechtěla jsi nic, ale já, já chtěl všeho stokrát víc

Andrea Terzijská, 4.B Martin Kretter, 1.A

Rozchod Vážení jistě mi dosvědčíte že není nic potupnějšího pro dívku mých mravů než spočívat na lůžku sama A proto buďte tak laskaví a doneste mi klec se žlutým kanárem Onoho ptáka propustím a sama zaujmu jeho místo protože pro ženu je lepší být osamocena v kleci než na lůžku

Když rozpojí se dlaně, slzy chutnaj slaně. Když nepolíbí se ústa, mysl zůstane pustá. Když víš, že už ho neuvidíš, za to, cos udělala, se strašně stydíš. Za jednu blbou noc je trestů trochu moc. On měl tě rád, chtěl s tebou žít snad. Nocí jsi všechno zkazila, do rána lásku pohřbila. Už zavřely se dveře a za nimi sám pochybuje o důvěře. Jsi sama a jeho dítě v sobě nosíš, se slzama za jeho návrat prosíš. Kateřina Sedláková, 3.A

Alena Scholzová, 3.A

26

Rána jednoho rána Když jsem se ráno vzbudil, hned mi bylo jasné, že tenhle den bude stát za to. Se slovy „Tak tohle bude nářez!“, úpěnlivě proceděnými mezi zuby, jsem zamáčkl budík, svalil se z postele na zem a začal přemýšlet, jestli nářez není slabé slovo. To nebyla jen kocovina, to bylo peklo. Připadal jsem si, jako kdybych si špatně vypral hlavu, a ta se mi smrskla o několik čísel. Konec konců, možné to bylo, z předchozí noci jsem si toho moc nepamatoval, takže jsem toto vysvětlení nemohl s jistotou vyvrátit a ve srovnání s věcmi, které jsem si pamatoval, nebyla představa mé hlavy točící se v bubnu pračky zas až tak absurdní. Posadil jsem se, hlavou mi projela nová vlna bolesti. „Sakra, to se taky může stát jen mně.“ S vypětím všech sil a s oporou blízké skříňky jsem se postavil a nahmatal vypínač. Následná záplava světla byla zdrcující. Posadil jsem se na postel a pokusil jsem se soustředit. Usilovná duševní práce přinesla své plody, uvědomil jsem si, že někde na skříňce musím mít něco pro tyto případy. Zaclonil jsem si oči a vyhledal vytoužený medikament. Vzal jsem si dva prášky, zapil je minerálkou a vydal jsem se do koupelny. Asi po čtvrthodině strávené pod ledovou sprchou jsem si začal uvědomovat některé základní souvislosti. Vzpomněl jsem si jak se jmenuji, že včera byla neděle, následně i že po neděli je pondělí, a že musím do školy. To mě sice moc nepotěšilo, ale alespoň jsem začal chápat, jak na tom jsem - špatně. Při vylézání z koupelny (a mé pohyby byly dostatečně pomalé, aby mě opravňovaly k užití nedokonavého vidu) mě napadly hned dvě myšlenky: 1. Potřebuju kafe. 2. Kde jsou moji rodiče? Rozhodl jsem se tyto závažné problémy řešit jeden po druhém, udělal jsem si půllitrový hrnek černé kávy a za přikusování oschlého chleba, jsem ho začal přeměňovat na obsah svého žaludku, přičemž jsem si vzpomněl, že rodiče včera odjeli na školení a táta mi říkal, abych se moc neopíjel, čímž se vše vysvětlilo, i když pořád jsem měl pocit, že na něco zapomínám. Dopil jsem kávu a podíval se na hodiny. „Bezva...“ Bylo půl osmé, což je ideální čas k odchodu do školy, takže bylo na místě si pospíšit. Zmobilizoval jsem nově nabyté síly a v rychlosti jsem se začal připravovat k odchodu. Jako invalidní blesk jsem se dopotácel do pokoje a vzal ze skříně to oblečení, které bylo na vrchu, pokryl své zbídačené tělo vrstvou deodorantu, vyčistil si zuby a podíval se z okna. Venku řádila vánice a teploměr ukazoval hodnotu „zima jak v psírně“. Řekl jsem si, že by byl přece jen dobrý nápad, kdybych si místo letní mikiny, která ležela na vrchu, vzal svetr, který ležel na zemi. Svetr byl velmi aromatický. Skutečnost, že jsem ho měl den předtím při večerní pitce na sobě, se nedala přečichnout. Použil jsem na něj veškerý zbytek deodorantu a zopakoval „test smradu“. „Bezva, takže teď nebudu smrdět jako hospodský prase, ale jako levná děvka... no nic.“ Dooblékl jsem se a vyrazil do školy. Venku bylo opravdu krásně, ledový vítr se sněhem pronikal do každé nedostatečně utěsněné skulinky mého oděvu, stěží se dalo dohlédnout na pět metrů a mně bylo hned jasné, že jít na autobus nemá smysl. „Pěšky tam budu třikrát rychlejc, jestli tohle není ideální počasí pro kalamitu, tak... tak kolikpak máme hodin... No, jeden pozdní příchod mě nezabije...“ Pomyslel jsem si a vydal se na cestu. V zápětí jsem si však uvědomil, že má analýza byla chybná. Vzpomněl jsem si, že první hodinu máme češtinu, že češtinářka ráda zkouší pozdně příchozí, vzpomněl jsem si i na své zářivé známky z češtiny a s myšlenkou „...ale Voráčková jo!“ jsem přidal do kroku. Vlastně jsem se rozběhl, co mi síly stačily. Moc mi nestačily, za chvíli jsem funěl jako parní lokomotiva. „Ještě dostanu zápal plic...“ problesklo mi hlavou. „Musím to brát z té pozitivní stránky, tělocvikář by ze mě měl radost, takovej sprint ode mě ještě neviděl.“ Škola se blížila závratnou rychlostí, tedy já jsem se blížil k ní. Ještě přejít přes ulici a... ozvalo se skřípění brzd a do nohy mi narazilo auto. Naštěstí jen slabě, kvalitní brzdy dokáží zázraky, a tak jsem ani nevnímal řev rozpolceného řidiče a energicky jsem se belhal směrem ke škole. Stihnul jsem to za minutu dvanáct, přesněji řečeno za minutu osm, těsně před zamykáním pekelné brány. Vtrhl jsem do třídy, do prázdné třídy. V tu ránu jsem si uvědomil, na co jsem to zapomněl... Dnes máme od devíti, čeština odpadla. Šimon Klein, VI.

27

Víra

Doby, kdy rty naše jedno byly

Pravilo mi sluníčko, prý dnes už naposledy, pošeptalo mi maličko, že rozmrazilo ledy.

Nic nechci po vás, o kterých jsem nikdy nemlčel odejděte v pokoji; chvíli na vás budu myslet a dost nechte mne v tichu pokoje užívat si samoty však já jsem zřejmě k vašemu srdci nepřirost

Já odpověděla: Zlatíčko, z oblohy máš velkou moc, to malé děvčátko nemůže nikdy zmoct.

Byl jsem to skutečně já, kdo miloval který vášeň v lásce chtěl, tomu ji dal nejbližšímu, snad s ním chtěl nekonečně být osamocen ve vzpomínkách

Na to mi paprsek stříbrem ověnčený pohladil pramínek vlasů rozpuštěný.

Nežádám víc než beznadějnou vzpomínku, na doby, kdy rty naše jedno byly a ty spala’s ve mně, s dechem nablízku, tyhle doby tepla vyvanuly

Já vzhlédla k nebi s tichou prosbou, mé slunko nad zemí zahořelo touhou.

Jedním tělem s jedním duchem roztoužena nechtěla jsi skončit milování, aby nemusela’s usínat sama beze mne bylo poslední tvé zbožné přání

Snad brzy uvidím cestu, kterou jít dál, a ty mi prozradíš, kudy dát se mám.

Nic nechci, jen rosa vzpomínek zaplavuje moji tvář se vzpomínkou na doby a tvých očí zář nezapomenu, i když možná radši bych kdo tohle nezná, nedokáže pochopit

Pak možná ucítím, že láska procitá, a led, o němž vím, teď už jen roztéká.

Obálka ticha, dnes oslovuji tě bezvýhradně jinak ruce ztuhly do podoby jako před lety; již nikdo neví, že umírat jsme mohli spolu, když pohyboval jsem se nahoru a ty dolů

Markéta Dvořáková, VIII.B

Znesvěcení ležel vysušený ve vitríně dívala jsem se mu do tváře a přišlo mi absurdní že přečkal 3 000 let a já si ho prohlížím za 120 Kč

Kouř z ohně lásky nehoří, jen cítím dým, stále září naše hvězda na obloze, pro naši lásku před lety a co prozradila’s mně tehdy, já dodnes vím Okouzlen, však nehodlal jsem naši hru nekonečně hrát, když ty jsi chtěla vstávat a mně se chtělo spát proč ty jsi chtěla běžet, když musel jsem stát žádná láska není napořád ! Zhroutily se názory i přesvědčení o věčnosti vesmíru a absolutní pravdě Snil jsem o lásce nekonečný sen; a budu vždy snít marně

Promiň Ramessi II. & spol.

Martin Kretter, 1.A

Alena Scholzová, 3.A

28

Bude to někdo z nás? Noční spěch chlad výčitek ustrnul mi na zádech Sliboval jsem si závěje tepla zahradu lásky, která by věčně kvetla, procházku v sadu rozmarýnu za deště konvalinek při ohni petrklíčů

Pádím ulicí, když vážím slova docela zem pod nohama zrezne ne jedna žena mému žití scházela a s Tebou to ani nehne Děsím se opět prázdných chvil vzdechů ze vzpomínek sličných víl samoty jsoucna bytí školy, blízkých i alkoholického pití

Od Tebe pár počmáraných linek a tucet zrezlých klíčů do mého srdce vrať se! vrať se!

Držím Tvou dlaň a přísahám, že nikdy nebudu chtít měnit Tebe, přeji si, aby všechno krásné bylo napořád, však někdo z(a) nás změní naše cesty stejně

Za rána karafiátů místa alb s tisícem plagiátů probouzím se do červánků však uvnitř sebe mám na kahánku

Martin Kretter, 1.A

Louč Loučení Dnes je poslední noc Staré doby.

První hvězda ukáže směr jeho duši.

Cikády pějí serenádu za mrtvého cvrčka.

Měsíc rozzáří slzy na tváři.

Rosa obstará smuteční výzdobu.

V drobné rakvi z vlastní kukly. Neztrať se na Dlouhé cestě! Trnová koruna sklouzla z čela. A nezapomeň…

Slunce zažehne svíce na čerstvém hrobě.

Eva Kubínyiová, 4.B

U tř tří smrků smrků Jde vlk jednou z lesa, cesta stoupá, klesá, a tu potká medvěda. Medvěd říká: "Vlku, zajdem ke Třem smrkům, právě je čas oběda."

Tři smrky toť hospoda, kde vládne vždy pohoda, zvířátka tam chodí pít. Medvěd sebou vlka vzal, zapíjejí tu svůj žal, nechce se jim odejít. Medvěd tančí polku, na dřevěném stolku, vlk si hraje na sovu. Když jim bude přáno, tak zas zítra ráno, vydají se k domovu. Vojtěch Bartoš, IV.

29

Prázdno Nebudu dál prolévat slzy nad neopětovanou láskou nebudu již smutnit pro všechen světabol nebudu víc podléhat osudu nebudu už ani minutu trpět za všechnu lidskou bolest nejsem váš VYKUPITEL slyšíte? slyšíte?! slyšíte?!! vysmívám se vysmívám se vám! a všem vašim domnělým autoritám hodnotám vaší morálce už mě nedonutíte lézt před vámi po kolenou nebudu se dál válet v blátě Ne, ne, ne…. VY! čekejte jen výsměch

Kam se podívám mé srdce dokoŘán já vám vydávám každý je zván pak tiše pochválí obĚŤ nesmĚlou kdo svíčku zapálí za obĚŤ nevinnou. Srdce zavírám už nikdo nevstoupí asi se nedočkám někdo ho uloupí mě už nebaví cítit tu prázdnotu kdopak asi ví a stát bude tu. Ptám se plaše kudy jít mám dál někdo pláče své srdce vám otevřu znovu jen až bude jisté že láska vstoupí tam kde jsou duše lidské.

Markéta Dvořáková, VIII.

Alena Scholzová, 3.A

Stále sám Nemůžu nalézt klíč k tvému srdci ztratil jsem slova, jež chtěl jsem Ti říci nechápu prázdné znaky ve smutném dopisu, že vztah skončil smrtí ve svém smyslu a ne na krásu Myslíš si, že budeš víc než předtím Svá v přátelství mezi lidmi, jimž láska nic nedává? Řekla jsi: „Ke štěstí musí být vždy dva !“ Teď tu stojím sám, já sám, jenom já Po kolikáté hledím do tvé tváře chtěl bych naplnit smyslem sílu její záře, hledám pravdu v očích tvých a nalézám v nich jenom smích Martin Kretter, 1.A

30

Postoj světa k přírodním katastrofám a Tsunami Přírodní katastrofy se dějí, co je svět světem, a lidé při nich umírají. Na Tsunami není výjimečné to, že se udála v tak širokém rozsahu za tak krátkou dobu, ale jak na ni svět reaguje. Málokterá katastrofa vyvolala tak velkou vlnu soucitu u občanů celého světa. Důchodci ve všech koutech planety odevzdávali téměř celý svůj důchod a školáci rozbíjeli svá spořivá prasátka, aby odevzdávali své půlroční kapesné ve školách na nadace. Do několika týdnů naše sbírky vybraly více peněz, než na charitu uvolnily bohaté arabské země jako Kuvajt, nebo Saudská Arábie, které mají charitu přikázanou náboženskými zákony. Postiženým oblastem darovali méně, než vybral od svých čtenářů britský denník Daily Mail. Organizace spojených národů nedokázala zorganizovat vůbec nic, kromě výzvy bohatým státům, aby pomohly. Ty už dávno před touto výzvou pomáhat začaly, ale svou pomoc okamžitě převedly na bedra OSN, aby ji veřejně nezesměšnily. Obětavá pomoc západních států se na mnoha místech světa stala terčem loupeží. Nikde nebylo vidět ani náznak podezření, které už dlouhou dobu vyslovují biologové a ekologové. Člověk totiž život na planetě ničí víc, než k němu přispívá. Za uplynulá dvě století, i přes milióny mrtvých ve válkách, se počet lidí na naší planetě zšestinásobil, takže počátkem další generace postoupí na osm miliard. Jestliže se člověk nezkrotí sám, Země mu v jeho dalším ničení zabrání. Připadá mi, že různými živelnými pohromami se planeta oprošťuje od břemene, které nese. Každý, ať si to vybaví jinak. Vědci už několik let varují, že se budeme muset s předvídaným rostoucím počtem pohrom, z nichž Tsunami byla jedna z mála apokalyps a neléčitelných epidemií, jako je dnes v Africe AIDS nebo malárie, smířit. Vše nasvědčuje tomu, že nekonečný pokrok a růst bude mít následky ještě horší a trvalé. Toto varování je ale příliš vzdálené, než abychom ho dokázali brát vážně, protože lidé si říkají: „To už tady nebudu, to už mi může být jedno.“ Ale Tsunami, která udeřila o Vánocích, je důkazem jejich obrovské mýlky, protože jak se ukázalo, přírodní katastrofy mohou přijít kdykoliv, na kterémkoliv místě. Hana Chytilová, I.

Ticho Ticho, slyšíš to ticho, zní jak struny loutny, tichá flétna a vítr v oblacích. Ticho, není to ticho. Snad právě pro to ticho, co zní, já šeptám. Přestože to není ticho, nebo snad právě proto, je to ticho, ticho co zní, slyšíš jak zní. Ticho.

31

Největší 22. srpna 2001 a pak už stále

Kdybych měl postavit zeď ze všech svých lásek a za ní schovat se před tím, co mě čeká, stavěl bych mnoho dní, snad léta stavěl bych, jak cihlu každou zvlášť do ruky bral (tak zkoušel váhu, tvrdost a hlavně pevnost její), pak k ostatním ji připojil (jak maltu užil touhu, stesk i strach) a má zeď rostla by až tam, kam smí jen ptáci, sny a andělé. Jen jedna cihla k ostatním by nešla… Kdybych měl postavit zeď ze všech svých lásek, stejně bych přes ní pořád ještě viděl tebe. Ondřej Novák, 4.A

Slovo (nebo spíš slova – ono jich je docela dost) na závěr Zbývá dodat už jen málo. Za prvé bych chtěl poděkovat všem autorům, kteří svými díly a dílky přispěli k tomu, že oheň Krásnohořáku vydržel hořet další rok a nevyhasl; za druhé bych chtěl poděkovat oběma ilustrátorům, jmenovitě Janu Hýbnerovi (str. 8, 14, 16 a 17) a Pavlu Hruškovi (str. 4) ze sexty, kteří, s větším či menším nasazením a po použití více či méně drsných vymáhacích metod z mé strany, dodali špičkové ilustrace k některým příspěvkům. Dále bych rád poděkoval paní profesorce PhDr. Jitce Stáňové za korekci, kterou zvládla i přes svou pracovní vytíženost u maturit. A na úplný závěr bych rád upozornil všechny příznivce Krásnohořáku, že jeho pdf-verzi (pro Acrobat Reader) bude (nebo už možná je) možné si stáhnout z webových stránek našeho gymnázia. Tak, teď už mi opravdu nezbývá, než se s vámi rozloučit. Doufám, že se vám letošní ročník líbil a nashledanou u příštího, kam, jak doufám, napíšete aspoň tolik příspěvků jako letos. ;-) Martin Hykl, šéfredaktor

32

Obsah Ondřej Novák 1) Vojtěch Bartoš 2) Jan Hýbner 3) Šimon Klein 4) Martin Zelený 5) Hnil Hrob (ps) 6) Vojtěch Bartoš 7) Jindřich Černý 8) Vojtěch Bartoš 9) Vojtěch Bartoš 10) Andrea Terzijská 11) Šimon Klein 12) Vojtěch Bartoš 13) Dominika Kukačková 14) Jindřich Černý 15) Šimon Svěrák 16) Jana Konířová 17) Dominika Kukačková 18) Radka Kopáčková 19) Oskar Eierbach (ps) 20) Šimon Svěrák 21) Vojtěch Bartoš 22) Tomáš Cáp 23) Nora Nesvadbová 24) Dominika Kukačková 25) Sven Wierson 26) Andrea Terzijská 27) Kateřina Sedláková 28) Vojtěch Bartoš 29) Markéta Dvořáková 30) Kateřina Sedláková 31) Hořák & Vzruchovec 32) Jindřich Černý 33) Markéta Dvořáková 34) Andrea Terzijská 35) Eva Kubínyiová 36) ??? 37) Andrea Terzijská 38) Vojtěch Bartoš 39) Lukáš Fröhlich 40) Martin Hykl 41) Eva Tročilová 42) Šimon Svěrák (Andrea Terzijská 43) Alena Scholzová 44) Martin Kretter 45) Hnil Hrob 46) Eva Kubínyiová 47) Andrea Terzijská 48) Kateřina Sedláková 49) Martin Kretter 50) Alena Scholzová 51) Šimon Klein 52) Markéta Dvořáková 53) Alena Scholzová 54) Martin Kretter 55) Martin Kretter 56) Eva Kubínyiová 57) Vojtěch Bartoš 58) Alena Scholzová 59) Markéta Dvořáková 60) Martin Kretter 61) Hana Chytilová 62) ??? 63) Ondřej Novák Martin Hykl

Předmluva Krásnohoření Jeníček, Mařenka a cirkusák Pepóne Iluminace tmou Babizna vs. Sněhurka Malý svět Kančí život Výkřik opravdovosti Vepřová pečeně Válečný song 3 Červeno-žluto-zelená Karkulka České pivo Bez názvu Kapky ve tvaru koule Dnes ráno si Stalin... Návštěvník O lidech, které jsem měla ráda Světla se míhají silnicí... Dva muži při zdi aneb Sartre by se divil Poslední bajka Sergej aneb Návrat k ověřeným praktikám Za Československo Spí, vnímá pouze svůj sen... Autobus Balada o čtvrtečním odpoledni Svádění ve tmě Píseň přízraku Smrk Cosi se leskne... Stmívání války Kyberžeton Probuzení Tajemství Samota Zapomenutá J...A Vrány Studentův svět Za pět osm Popelka a Old Shatterhand Rukia Báseň à la Andrea Terezijská Vzkaz Šimonovi) malování obrazů... Přemýšlíš Mimo Vzpomínky Tobě před spaním Rozchod Mnohem víc Vážení, jistě mi dosvědčíte... Rána jednoho rána Víra Znesvěcení Doby, kdy rty naše jedno byly Bude to někdo z nás? Loučení U Tří smrků Nebudu dál prolévat slzy... Prázdno Stále sám Postoj světa k přírodním katastrofám a Tsunami Ticho Největší Slovo na závěr

33

2 2 3 4 5 5 5 6 6 6 6 7 8 8 8 8 9 11 11 12 13 13 13 14 14 15 15 15 16 18 18 18 19 19 19 20 20 20 20 21 22 23 24 24 24 25 25 25 26 26 26 26 27 28 28 28 29 29 29 30 30 30 31 31 32 32

___________________Krásnohořák II.__________________ 2005 literární sborník Gymnasia Elišky Krásnohorské školní rok 2004/2005 Ilustrace:

Jan Hýbner, VI – str. 8, 14, 16, 17 Pavel Hruška, VI – str. 4 Titulní strana:Martin Hykl Hana Chytilová, I; Dominika Kukačková, II; Vojtěch Bartoš, IV; Tomáš Cáp, V; Autoři: Radka Kopáčková, Nora Nesvadbová, Jan Hýbner, Šimon Klein, Martin Zelený, Martin Hykl, VI; Hnil Hrob, Oskar Eierbach, Sven Wierson, Hořák & Vzruchovec, pseudonym; Jindřich Černý, VIII.A; Markéta Dvořáková, VIII.B; Martin Kretter, 1.A; Eva Tročilová, 2.A; Kateřina Sedláková, Alena Scholzová, Lukáš Fröhlich, 3.A; Ondřej Novák, 4.A; Andrea Terzijská, Jana Konířová, Eva Kubínyiová, Šimon Svěrák, 4.B; Uspořádal: Martin Hykl, VI Korektor: PhDr. Jitka Stáňová pdf-verzi vytvořili: Martin Hykl a Tomáš Odstrčil, VI; červen 2005

34