4.červenec První ráno a nakonec i ostatní zde ve vilce jsou téměř jako v zoo. Dole pod námi je nejen okrasná zahrada, ale také menší zvěřinec. Asi 30 slepic, 20 hus, králíci, holubi….. Ještě něco jsem Jitko zapomněl? Taky kohouti a kačeny v počtu zvěřince na malé farmě :-) A s rozedněním to začíná v zoo pěkně ožívat, kohout zakokrhá a už to jede. Nu musíme si zvyknout. Něco po sedmé se hrabeme z postele a připravujeme si italskou snídani. Na to jsme se moc těšili. Na pánvičku pancetta, vajíčka, slaďoučká rajčata s balsamico cremou, místní pečivo a kafčo joj to se to pak na terase rozjímá a plánuje. Po noci, kdy teplota v pokoji neklesla pod 30°C se mi k té rozpálené pánvičce vůbec nechtělo, ale energii potřebujeme, tak hurá do toho! Chceme si dnes trošku odpočinout, takže se koukneme po okolí, pak Grosseto, koupání v moři a Monte Argentario. Sto padesát kilometrů Jitko, to bychom mohli dát co? Jejda, jeďme, ale rychle než se asfalt rozpálí :-)) Jedeme do Grosseta, nelze jinak, když jde o naše současné hlavní město :-))) A jako řádní občané stejnojmenné provincie musíme poznat jeho pamětihodnosti. Začněme však trochu šířeji. Zdejší oblast, zvaná někdy také Maremma, nám servíruje lahůdky
v podobě archeologických nálezů starých Etrusků, písčitých pláží Tyrhenského moře, lemovaných borovicovými háji a dochovanými středověkými centry dřívějších osad. Do jedné bývalé směřujeme, dnes jen na Hondici neb Jitka fotí a já řídím i když na tomto dělení na řidiče a fotografa nijak striktně netrvám. Trvalo to zhruba hoďku a stavíme na náměstí u starých hradeb. Jsme nalehko, kraťásky a tričko, což je sice při jízdě příjemné, ovšem i namazání ochranným krémem není, jak poznáme večer, všemocné. Procházíme branou do starého města a začínáme okukovat. Moc se mi, ale tady nelíbí, moc lidí, vedro a co mě dorazí je zavřená katedrála. Fuj ty hlavní město!!! To se dělá?? Spravujeme si chuť zmrzlinou, pěkná je stará radnice a kousek vedle ní stojí Románský sloup, který se do města dostal už za středověku. Procházkou po starých hradbách naši inspekci končíme. Vedro dosahuje vrcholu, na rozpálené sedadlo je docela těžké dosednout, jedeme si ochladit zadek k moři. Jižním směrem po SS1-ce šviháme tak 13 kilometrů a pak už jedeme krokem a hledáme vhodné místečko k zaparkování. TADY!!! Parkujeme pod stromy, fajn flek, pak kousek lesem, tak 100 metrů a najednou se nám otevírá výhled na pláž a poloostrov Monte Argentario. Fajn místo??? Jitko povídej jak to bylo s tím slunečníkem…...Nikde na břehu není stinné místo a sedět na rozpáleném písku se fakt nedá. Na pláži je plno stažených slunečníků a vypadají tak nějak free. Žádný ručník, nic co by napovídalo, že se k nim někdo vrátí. I tak jdeme horkým pískem hledat půjčovnu. U několika umbrellas se povaluje černoch. Máváme na něj, a on že
jsou free. Aha, tak přece. Vybereme si takový, vcelku ucházející. Vedle si půjčíme i stoličky a je to príma. Moře, sluníčko, dobrá svačinka, ovoce…. :-) Po dvou hodinách se ale nestačíme divit. Užíváme si vlnky a rodinka na břehu si na nás ukazuje….joj takže žádný free deštník. Sprostě jsme obsadili italským dětičkám jejich místečko u moře….. Omluva, sbírání svršků, balení a ještě jedna omluva….za námi se zvedá horký písek jak rychle mizíme. Za rohem se tomu řehtáme jak dva koni :-)))) Strada Panoramica je silnice, která nabízí krásné výhledy na skalní útesy a zálivy poloostrova Monte Argentario. Tento krásný kus Toskánska byl ještě v nedávné době ostrovem, ovšem mělké moře bylo postupně vytlačeno nánosy a dnes tady máme dvě laguny sevřené třemi hrázemi. „Sakra, jestli za to nemůžou taky ti lobisté’’, povídám Jitce. „Že by?’’, odpovídá Jitka a oba se smějeme. No, má to svou souvislost, neb jsem jí připomněl ty fotky nahého Topolánka na terase Dalíkovy vily, zveřejněné v Blesku. Je to už pár let, ale aférka to byla hezká….. Ano, zdejší ostrov to jsou luxusní letoviska a je to vidět už při příjezdu do přístavu. Takové malé Monte Carlo. Jen se to tady jmenuje Porto Santo Stefano. Trošku okoukneme ten luxus a otáčíme zpět. Chceme si vyjet nahoru do kopců, konkrétně na jeden, zvaný Monte Telegrafo. Nachází se zde klášterní komplex - kostel a noviciát Svatého Josefa. Ten je takovým malým bonusem navíc, hlavně zde však vyjíždíme z důvodů krásné vyhlídky dolů do laguny. Netrvá to ani 15 minut a jsme nahoře na malém parkovišti, ve stínu stromů. Nejdříve malá svačinka, pitný režim (stále to odhaduju tak na 35 ° ve stínu) a pak jdeme na obhlídku.
Nikam dovnitř se však nedostaneme, kromě malého, jednolodního barokního kostela Sv. Josefa. Svého času se zde zastavil i Jan Pavel II. což když vezmu do úvahy jeho velikost musela to být zdejší událost století. Trošku jsme se ochladili uvnitř a opět se jdeme žhavit. Je tady ovšem příjemný větřík a na poměry „tam dole,, celkem fajn. Nebo, že by jsme si už začli zvykat? No z ranní jízdy v tričku mám docela spálene ruce a nohy, uvidíme co to udělá večer. V nejhorším budu muset jezdit celou noc a ochlazovat se :-))) Zdejší výhledy dolů do laguny nemají chybu, nebe modré, mírný opar nad mořem, tři hráze tvořící jakýsi trojúhelník, z toho ta prostřední spojená s pevninou mostem, odhadem tak 600 metrů dlouhým, vedoucím do vesnice Orbetello. Až se řádně vynadíváme, chystáme se na něj. Jitka už ladí foťák aby nám nic neuteklo a ty milý čtenáři se prosím koukni do fotoprezantace, jak to dopadlo…… Vracíme se po SS 74-ce nazpátek do Manciana, je kolem šesté, stále ještě dosti vedro a těšíme se už do sprchy. Vona ta uschlá sůl na těle po koupání není nic moc. V lednici se nám už
od včerejška chladí červené Lambrusco a další ňamky čímž večerní posezení na terase nemá chybu. A zítra? Čeká nás Věčné město!!!
5.červenec Trochu špatně spím, částečně díky „zoo„ a taky mi straší v hlavě ten Řím. Naplánoval jsem ten přesun dobře a klapne to všechno? Památky už má ve své kompetenci Jitka, to mě moc netrápí, spíše mám noční můru z provozu a případných objížděk. Pamatuji si jízdu skrz Miláno před dvěma léty a to byl docela fofr. Když k tomu připočtu ty vedra tak moc klidný nejsem. Jak už to, ale bývá, někdy jsou obavy liché, vše z rána běželo zcela hladce. Možná i díky tomu, že je neděle….. Jitka se sice prndá, ale malinko přes 150 km ujedeme za necelé dvě hoďky a v devět hodin už parkujeme, tentokrát Kawu, u stanice metra Laurentina. Něco přes sto km stálo na mýtném 2x po 2,30 ojro, parking zde jest skoro prázdný a denní poplatek je směšných ojro pade. Metro na osobu pokud si ještě dobře pamatuji stejně, takže sečteno podtrženo za 9,10 vystupujeme na deváté zastávce Colosseo. Vyjedeme po schodech a …….Jitko je to teď tvoje parketa povídej! Vyjdeme po schodech a vidíme plno lidí! Ne, plno různo-barevných lidí!! Ne, plno různo-barevných, zpocených, tlačících se i česky mluvících lidí!!! Kde je to Colosseo, to největší antické divadlo. Ne, to nebyl dobrý nápad vyjet v neděli do Říma. Tip, že jsou tu vstupy na některé památky zdarma asi četli všichni Říma-chtivých. Trochu mě to otrávilo. Dav nás proti naší vůli táhne směrem ke skvostu doby římských gladiátorských soubojů. Je mi asi
jako zajatcům, když je táhli do amfiteátru na jejich poslední vystoupení. Řada na vstup do nejznámější starověké památky je delší jako fronta na toaletní papír před naší drogerií v dobách komunismu :-(. Někde jsem četla, že Koloseum bylo schopno pojmout až 50 tisíc lidí. Že by se to mělo ověřovat zrovna dnes? Pomalými kroky, abychom se hned neorosili, se ploužíme okolo. Nádherné, i takto z venku to u mne budí velký obdiv i respekt. Západním směrem dojdeme okolo Konstatinova oblouku ke zbytkům antického fóra - Forum Romanum. Opět řada???? Vypadá to, že za jednu neděli můžeme na plánované aktrakce jen kouknout zvenku a těšit se na ně někdy příště. Římské památky jsme měli až na druhém místě. Takže jestli chceme vidět Vatikán, budeme muset udělat co nejdřív přesun ještě západněji. Šup zpátky do metra a několik stanic pokračujeme na přestupní TERMINI. Trasou A. Zastávka Ottaviano. Neomylně společně s davem vystupujeme. Rovnou za nosem necelých 600 metrů nás dělí od místa pro nás teď zahaleného do tajemna. Velké množství lidí se snažím nevnímat. I my dostaneme láhev vody cestou okolo stánku pomocníků od EU. Naše první fotka patří zástupci Švýcarské gardy - nejmenší, nejstarší, nejbarevnější a nejfotografovanější oficiální armády na světě. Můj obdiv v této chvíli patří jeho statečnosti vzdorovat v tak huňatém mundůru panujícímu vedru. Máš pravdu Jitko a tu láhev vody bych mu rád nabídnul k osvěžení. Dnes je to tvrdá služba…..
Je to tady a my jednou z bran projdeme do nejmenšího uznávaného státu na světě. Konec fronty, která se jako had vine od vstupu po vnitřní straně náměstí Svatého Petra nebere konce. Podlomily se mi kolena. Ivo rezolutně prohlásí: ,,Musíme se vetřít, jinak tu v té výhni zhebneme!!!!!” To nedám! Jsem poseroutka. Plna zvědavosti i rozporuplnosti jdu směle a sama ke kašně uprostřed náměstí. Není třeba se ničeho bát. Lidí je tu sice hodně, ale fronta jen jedna. V ní se žlutě vyjímá polská grupa návštěvníků ve stejnokroji triček s potiskem a mezi nimi Ivo :-) mává jako o prvního máje. Tričko jsem neměl, ale co, všichni jsme slovani ne?? Džeň dobry, z kond jesteščě a už se družíme……… Jako bych tu stál od rána….. Přišel můj čas…..se vetřít. Vážení, červená až na zadku se snažím být nenápadná. Sláva, podařilo se mi to nějak ustát. Úsměv na rtech mi ztuhne u kontrolní brány. No co je? Mám přece holá ramena v šatech pokryta šátkem. Nene, kontrole se nelíbí moje nohy! Přesněji nohy ano, ale šaty prý mám krátké! No to snad ne! Dáma přede mnou si v klidu pokračuje v mini šortkách zařezaných až bůh ví kam a já nemůžu v šatech? Rezignuju a vážu si kolem pasu další šátek. Vypadám jako chodící mumie, je mi hic na padnutí, ale co bych neudělala pro vstup do chrámu Sv. Petra, že jo? Schody, horko a potící se spolulezoucí. Hrdině odmítáme výtah a jdeme dál. Začátek bylo široké schodiště s dlouhými stupni. Konec bylo schodišťátko na šíři ramen se sklonem dovnitř díky klenutí kopule. Děsná štreka. K vrcholku kupole jsme překonali 537 schodů. Ovšem každý krok stojí za to. Z ochozu kupole sledujeme se zatajeným dechem život v chrámu i výzdoby stropu. Z ochozu na nejvyšším místě
pak rozhled po papežských zahradách a po náměstí Sv. Petra. To se těžko popisuje, to je potřeba vidět :-) Vše si po důkladné prohlídce fotíme a pomalu se vracíme na pěkně zaplněné náměstí. Ještě nakoukneme do chrámu. Na výstavbě této nejznámější křesťanské svatyně se podílela většina nejvýznačnějších architektů renesance a baroka. Interiér z mramoru se může pochlubit vzácnými skvosty, z nichž některé byly zachráněny z původní baziliky ze 4. století. Rychle vodu, nebo padnu…. Ve stínu ochozu náměstí je příjemně, napíšeme pohledy a vyrážíme hledat restauraci. Nejen zážitky je člověk živ, je třeba doplnit i nějaké ty kalorie. Parádní restaurace ve stínu nám poskytne vše….bohužel i zděšení. Ivo sahá do zapnuté kapsy pro kreditku a ejhle, kapsa je prázdná. Nevěřícně oba koukáme jako ve snu. Myslím na přeplněné náměstí před chrámem….no přirovnání vykradené je výstižnější. Ano, Vatikán má několik prvenství a mezi ty nejméně závidění hodné patří kriminalita. Kapesních zlodějů jako naseto... bohužel i tuto zkušenost si odtud odnášíme. Jídlo bylo fajn, ale najednou je po náladě. Jako bychom byli na pustém ostrově, kde není ani pitná voda. Máme oba vyschlo v krku a cítíme bezmoc. Ivo nepřišel jen o doklady, ale i o platební karty, které nás zachránily u každé italské pumpy. POMÓC, byly bez-kontaktní :-((( Jako těla bez duše se vracíme Římem k motorkám...co když zůstalo vše u motorky, nebo v kufru? Okolo sebe už teď nevnímáme skvost jihu, ale poušť a ve všech okolo vidíme zloděje. U motorky zhasly všechny poslední naděje. CO BUDEME DĚLAT? Žhavíme linky do ČR a Ivo blokuje karty. Bez občanky i techničáku vyjíždíme zpět do
Manciana. Zastavujeme u první pumpy, je třeba dotankovat. Krmíme automat 30-ti eury a…...Jako dvě zmoklé slepice stojíme u pumpy…... vytéká jen kolem 4 litrů!!! Mašina je schlamstne a a a , co se to děje? K…..va bedna jedna, to mi už povolují nervy a vztekle kopnu do stojanu!!! To je den!!!! Do hladové nádrže motorky natekl benzín jen za 6 Eur. A nic. Nikde ani živáčka. Mačkáme vše, ale nic, ani peníze, ani benzín, jen lístek s vypsáním zkratu a se zůstatkovou částkou. K vyzvednutí zítra v pracovní den! Tak to už sprostě zanadávám i já! Naštěstí jde okolo po chodníku místní boy a asi jsme ho pobavili, bere si náš lístek z automatu s Errorem a vyplácí nám 10 Eur. No aspoň něco! Máš pravdu, aspoň něco. Chvilku po páté se vymotáme opět na dálnici, po cestě natankujeme u nějaké větší pumpy s obsluhou a po rozpáleném asfaltu fičíme do Manciana. U naší vilky jsme před osmou, cestou ještě dokupujeme nějaké zásoby a večer u Lambrusca probíráme naše ,,zážitky,, ze všech stran.
