V lásce a ve válce If you were a king up there on your throne, would you be wise enough to let me go? For this queen you think you own…
For the crown you’ve placed upon my head feels too heavy now. And I don’t know what to say to you, but I’ll smile anyhow. And all the time I’m thinking, thinking…
1. kapitola: Velice malá pravděpodobnost
„Už?“ Daniel zafuňel s vehemencí přímo úměrnou tomu, jak mu docházela trpělivost, nicméně neodpověděl a dál se hrabal v písku u úpatí stély. „Už?“ Daniel zavrčel, vrhl na Jacka vzteklý pohled a znovu se pohledem vrátil ke stéle se symboly, kterou oprašoval. „Jen… mi dej chviličku, ano?“ zagestikuloval a znovu na ni položil ruce. „Už?“ odpověděl vzápětí Jack. „Baví tě mě otravovat?“ obořil se na něj Daniel. „Proč nejdeš funět na krk Sam nebo Teal’covi?“ dodal a otočil se zpátky k věci, která ho teď zajímala mnohem víc, než znuděný plukovník. Jack nespokojeně mlaskl, pak Daniel slyšel, jak se zvedl a odcházel pryč. „Konečně,“ vydechl egyptolog tiše a otevřel si poznámky. „Už?“ ozval se Jack ode dveří chýše a Daniel se po něm prudce otočil, aby zaznamenal plukovníkův spokojený škleb.
Jack šel přes písčitou pláž a cítil, jak se mu kanady boří do horkého písku. Ještě jednou se rozhlédl okolo a pomyslel si, že by si měl taky najít nějaké šutry, které by mohl zkoumat, aby byl v chládku jednoho z těch opuštěných kamenných domů. Povzdechl si; bylo tu krásně, vážně krásně. Vysoké palmy, řada opuštěných domů v docela dobrém stavu, perfektní moře, kam až oko dohlédlo, na jedné straně a na druhé vysoká skaliska. Dělalo mu starosti jen jedno; kde jsou všichni ti lidé, co tu žili? Nebyly tu stopy boje, možná hromadného odsunu… Ale proč by tu nechali svoje domovy, všechno, co měli, sebrali se a šli pryč? To nedávalo smysl. Jack se ještě jednou pozorně rozhlédl. Prošel s Teal’cem několikrát ostrov, až kam to bylo možné, protože vzadu celý zbytek i se skálou klesl pod vodu; z původní rozlohy zbyla jen slabá půlka. Pravděpodobně odešli, protože se jejich domov začal potápět. Jack se otřásl; nechtěl by se dožít toho, že lidé budou utíkat ze Země, aby si zachránili holý krk. Došel až ke břehu a zadíval se do dáli. Pak složil zbraň a sundal i vestu, házeje to na jednu hromadu spolu s botami a ponožkami. Vyhrnul si kalhoty pod kolena a nohy ponořil do vody. Nakonec otočil kšiltovku zpět kšiltem nad čelo. Nebyla by to dovolená přesně podle jeho představ, měl radši chladněji, nějaký ten větřík a hlavně jezero s lesy okolo. Nicméně, i tohle bylo lepší, než papírování na základně, zvlášť když připočetl Carter v neoprenu. Ah, sklapni, zchladil se a mrkl na hodinky; už se měli dávno vynořit. Pohlédl znovu na obzor a zrovna v tu chvíli prorazila hladinu dvě těla. Sam a Teal’c pomalu šplouchali k němu, sundávali si brýle a vytahovali náustky dýchacích přístrojů. Teal’covy oči zářily jako při posledním obnoveném promítání Hvězdných válek a Jack se jen usmíval. Velký Jaffa mluvil vzrušeně ke své společnici a zdálo se, že i ona je jeho nadšením překvapená. „Hej, T, legrace?“ houkl na něj Jack. Teal’c se posadil vedle něj. „Tak hluboko jsem se nikdy nepotopil, O’Neille. Byla to velice cenná zkušenost,“ prohlásil Teal’c s jemným ukloněním hlavy k Sam. „Jako výskok s padákem, T?“ zeptal se Jack. „Ne, tato zkušenost byla – oproti výskoku z velké výšky jen s nejistým kusem látky na zádech – příjemná.“ Jack si všiml, jak se Sam zahihňala, a sjel ji pohledem, snaže si nevšímat, co má na sobě. Měl by si najít někoho pro svoje potřeby, někoho nenáročného, s kým bude moci trávit čas a kdo nebude vyžadovat jeho city. Třeba někdo takový je, mohl by se zabavit jeho hledáním. A pak možná někdy bude Carter jeho. „Carter?“ oslovil ji. Po těch letech pochopila, na co se ptá. „Svrchní vrstva není jediná, hornina jde ještě mnohem hlouběji. Myslím, že by stálo za to začít těžit, pane. Je sice jen z poloviny tak silná jako naquadah, ale s našimi omezenými zdroji by nám to mohlo vytrhnout trn z paty.“ Jack pokýval hlavou a sáhl po vestě, aby aktivoval vysílačku. „Danieli, máš něco?“ Daniel na to vyšel ze dveří chýše, aby na ně mávl. „Zatím si nejsem jistý, ale myslím, že nám ty stély nepomohou říct, kdo a proč odešel. Ale – “ „Takže pro náš účel jsou nepoužitelné,“ shrnul Jack, násilím pohled stáčeje na druhou stranu od Sam, která se – dosud svlečená jen do pasu, takže její plná prsa zakrýval jen vrchní díl černých plavek – soukala z neoprenu. „Jo,“ zabručel Daniel. „Ale když mi dáš ještě pár minut, Jacku, rád bych tu na nich pracoval, z fotek je to horší a – “ „Hodinu, Danny,“ přerušil ho Jack. Sam a Teal’c na sebe překvapeně pohlédli, ale neřekli ani slovo. „Prosím, Ja – Uh? Vážně? To je… Díky!“ Jack sledoval, jak na něj Daniel vesele mávl z druhé strany od chýše, načež shodil vestu a rychle tam zmizel, z čehož Jack usoudil, že teď bude chvíli nedostupný.
„No co je? Máme dost času. Dejte si rozchod,“ pokrčil Jack rameny na obranu před zbytkem týmu a postavil se, aby se začal svlékat. Zahlédl, jak se na něj Carter okamžitě přestala dívat a zamířila jen v plavkách dál na pláž, ke svým věcem. „Chystáš se do moře, O’Neille?“ zeptal se Teal’c. „Nemůžu odolat, trochu si zaplavu. Připojíš se?“ nabídl spíš ze zdvořilosti. Teal’c zakroutil hlavou. „Pokud nemáš nic proti tomu, raději bych se šel znovu potápět.“ Jack pobaveně zakroutil hlavou, rád, že je Teal’c něčím tak upřímně zaujat. Raději se neohlédl po Carter a v plavkách, které si stejně jako zbytek týmu nenápadně oblékl pod uniformu, když se dozvěděl, co je cílem jejich cesty, vlezl do moře. *** „Všichni připraveni?“ zeptal se Jack a ohlédl se po svém týmu. Dostalo se mu kladných odpovědí; Teal’c nesl jejich potápěčskou výzbroj a vypadal naprosto spokojeně; Daniel si na svém digitálním fotoaparátu prohlížel fotky stél, které udělal, a stále trochu uraženě špulil pusu, protože mu Jack nepovolil ani posledních deset minut navíc. „Danieli, zadej adresu domů.“ Jack spatřil po svém boku Carter, jako vždycky připravenou. Pohlédl na její nahá ramena v černém nátělníku a lehce svraštil obočí nad tím, že ačkoliv se téměř celou hodinu opékala, nebyla ani trochu zrůžovělá, ani snědší; její kůže byla pořád mléčná. Přemýšlel, jestli na to má vliv fakt, že je věčně zalezlá ve své laboratoři; její kůže už možná zapomněla, že má na slunci tmavnout. „Carter? Něco se vám nezdá?“ Tvářila se podivně, jako by měla starosti. Sam sebou trhla a rychle se na něj podívala, odtrhávajíc oči od pomalou tmavnoucí oblohy, na které se začaly ukazovat hvězdy. Jack se podíval na hodinky; tahle planeta měla zatraceně rychlý cyklus. Když sem dorazili, pomalu se rozednívalo, a byli tu jen sedm hodin. „Já… nevím, pane. Mám pocit, jako bychom změnili pozici. Ráno ta souhvězdí byla jinak.“ Daniel se na ni zamračil, zjevně tím zaujatý. Teal’c pohlédl na nebe, ale neměl to s čím porovnat, protože ho nenapadlo po příchodu nic takového kontrolovat. „Myslíš, že to nějak ovlivní červí díru?“ zeptal se Daniel Sam. Jack na něj zamračeně pohlédl. „Jako když nás to přeneslo do 1969,“ dodal, aby opodstatnil svou otázku. Jack se teď znepokojeně otočil ke Carter. „Slunce tu má rychlý cyklus, nemyslím, že by jakákoliv erupce mohla ovlivnit chod červí díry natolik, aby nás přenesl do jiného časoprostoru, ale je pravděpodobné, že může změnit cíl naší cesty,“ odpověděla ona nejistě. „Jak pravděpodobné?“ zeptal se Jack. V jeho hlase začínala být znát otrávenost, která se u něj projevovala pokaždé, když nastaly komplikace. „Je to velice malá pravděpodobnost. Ani nestojí za zmínku,“ odpověděla proto rychle Sam. „Proč se vždycky zmiňujete o něčem, co nestojí za zmínku?“ zamračil se na ni Jack. „Budeme to vědět hned, pokud nám nepřijde zpátky signál,“ nabídla mu rychle variantu a poklepala na vysílač kódu na své ruce. Zdálo se, že to ho uklidnilo, přesto vypadal napjatěji, než obvykle, když čekali na pokyn, že mohou projít. Signál přišel, Sam se usmála a Jack prošel Bránou. „To jsou vždycky strachy…“ zamumlal si pod vousy věda, že ho jeho tým následuje. *** Několik párů těžkých vojenských bot dopadalo na tvrdou podlahu s hrozivým dusáním. Více, než dvě desítky lidských duší se při tom zvuku schoulilo, očekávajíce možná konečně smrt, další mučení, či další přírůstek, hozený do bolesti, špíny a beznaděje – nic jiného se tu nedalo očekávat. Dveře do velké cely se otevřely a stanuli v nich Jaffové, jež – k údivu těch, co ještě viděli, byli při vědomí, nebo zdravém rozumu – nesloužili Morrigan, která je sem dotáhla, věznila a mučila. Tohle byli Jaffové toho, kdo tyrana porazil, aby nastolil ještě krutější vládu. Na čele měli vytetovaný ostrý cípatý útvar, který jasně značil, že tito Jaffové slouží Ba’alovi. Hleděli na skupinu lidí z různých koutů galaxie, které sem kdoví proč Morrigan dotáhla. Proslýchalo se, že její druh si není jistý, zda chce být mužem, nebo ženou, a chce prostě to nejlepší možné tělo. Ale jestli to byla pravda, netušil ani sám Ba’al, který vešel po chvilce do kobky a Jaffové se před ním rozestoupili. Hedvábným kapesníkem si pečlivě utíral prsty od krve, která zatekla i pod lesklý kov odzbrojené ruky. Zvedl hlavu a pozorně se rozhlédl po místnosti, zkoumaje přepečlivě každý obličej. Ušklíbl se, když nespatřil nikoho, kdo by mu za něco stál, a otočil se na svého prvního muže. „Zabít!“ zavelel a chystal se odejít. Jaffové aktivovali tyčové zbraně a zamířili do davu, ze kterého se ozýval šum, pláč, křik či nadávky, a chtěli začít střílet, když je Ba’al zastavil. Zamračeně zamířil dolů mezi vězně, k místu, které mu uvízlo v mysli. Ozbrojenou rukou odhodil z cesty žebráka, který mu padl k nohám a prosil o milost. Zastavil se a hleděl na ženské tělo připoutané ke zdi; to ho totiž tolik zaujalo. Seděla na zemi, vlastně to tak vypadalo, protože ruce měla zavěšené nad hlavou v okovech; už jen bezvládně visela. Blond vlasy, dlouhé těsně pod bradu a špinavé stejně, jako ona sama, jí splývaly přes obličej, takže do něj nebylo vidět, a na koncích se jí kroutily. Ba’al si dřepl, hnán zvědavostí – na krku jí
visely vojenské známky, jako nosili vojáci z Tau‘ri – a shrnul jí vlasy z obličeje. Jakmile to udělal, bylo mu jasné, proč se mu tolik povědomá a proč ho to k ní táhne. Byla to major Samantha Carter, jejíž podobu znal ze vzpomínek mučené Tok’ray. Ba’al se otočil a přivolal si svého prvního muže. Ozvaly se dva výstřely z tyčové zbraně a ruce jí bezvládně spadly do klína, tělo se sesunulo do špíny. Sehnul se a zvedl ji, nevšímaje si faktu, že se zamaže. Sice to není bůhvíjaké terno, ale může mu to poskytnout taktickou výhodu – a možná i nějakou zábavu. Jaffům nakázal pozorně hledat zbytek SG-1. Obličeje ostatních členů SG-1 byly opravdu známé; shol’va Teal’c byl někdo, kdo podryl autoritu Goa’uldů u Jaffů, každý z Vládců soustavy ho chtěl dostat do rukou; doktor Jackson byl ceněný pro své vědomosti, díky kterým vešel do podvědomí a které nabral, když byl povznesený, ačkoliv o nich možná nevěděl. A O’Neill byla Ba’alova malá osobní posedlost. Nestávalo se mu často, aby mu někdo takto utekl, odvedl si jeho osobní otrokyni a ještě sebou přinesl zkázu celé jeho pevnosti. Toužil ho znovu dostat do rukou, dokončit to, co začal, dovést ho do úplného a absolutního šílenství, kdy bude myslet jen na smrt. Krom toho, že to byla výzva, protože ten Tau‘ri byl silný, byl to také taktický krok; stejně, jako jaffský odboj zdrtí, rozvášní a rozdělí smrt Teal’ca, lidé budou ochromeni ztrátou O’Neilla. A jemu to o moc usnadní cestu k ovládnutí vesmíru. *** Vládce soustavy Ba’al měl teď obrovskou radost. Ne, že by se takto upřímně Goa’uldi radovali často, to ne; většinou to byla radost čistě škodolibá, zlá, krutá. Ale tak, jak se radoval Ba’al, se teď radoval málokdo. Právě se mu povedly dva husarské kousky; napřed dokázal najednou vyřadit dva další Vládce soustavy, tu děvku Bastet a bestii Morrigan. Obě už byly jen na obtíž a nejkrásnější na tom bylo, že zatímco budou skrz zuby cedit nadávky na účet Tok’raů, zničí se navzájem. A on, protože na to bude čekat, se jejich armád zmocní jako první. Většinu jejich území už měl. Ba’al pružně prošel kolem svých stráží do trůnního sálu, kde ho přivítala sladká vůně skořice. Měl rád stimulaci co nejvíce smyslů zároveň; stěny v barvě čokolády lahodily jeho oku, měkký kožený nábytek dělal dobře jeho hmatovým senzorům, smyslná skořice čichu… Jen pro sluch tu teď nic neměl. O to se ale brzy postará. Jeho druhý triumf byl totiž jeden z těch, který zvedl prestiž každého Goa’ulda. V jedné ze spodních cel neměl nikoho jiného, než slavnou SG-1. Samozřejmě, ničí prestiž to nezvedlo na dlouho, protože všichni před ním byli natolik hloupí, že je podcenili a nechali si je proklouznout mezi prsty. On takovou chybu neudělá. Hned, jak se mu dostali do spárů, provedl nezbytná opatření. Všechny, až na jednoho člena, je dal do jiné cely, dostatečně zvukotěsné, tak, aby na sebe neviděli a nemohli komunikovat. Strážím bylo přísně zakázáno vyhovovat jakýmkoliv jejich prosbám, slibům a požadavkům. Nehodlal je nechat společně, aby se O’Neillovo strategické myšlení spojilo s bojovými schopnostmi shol’vy a inteligencí doktora Jacksona. Prošel trůnním sálem a zamířil do svých ložnic, konkrétně do té až na konci táhlého pásma jeho soukromých místností. Tahle místnost v minulé pevnosti patřila jeho otrokyni; té, kterou si O’Neill odvedl a přivedl ji sloužit Tok’raům, zcela jistě i nějaký čas jemu. Celý pokoj, stejně příjemně a pohodlně vybavený, jako jeho předchůdce v minulé pevnosti, měl jen dva východy; do jeho hlavní ložnice a do chodby ke kuchyni, který byl teď ale neotevíratelný. Kód ke dveřím z ložnice znal jen on, byla to obdoba opatření, jež podnikl v celách u SG-1. Takže si teď otevřel a vešel. Tím jediným členem, kterého nedal do cely, byla major Carter. Teal’ca a doktora Jacksona provázely v legendách i jejich tváře a popisy, měl pocit, že je detailně zná. O’Neilla měl tu čest poznat osobně. Ale o majoru Carter bylo jen známo, že je na Tau’ri považována za jednu z nejinteligentnějších vůbec a bylo faktem, že si ji zvali na pomoc i Asgardi, kteří před ním byli stále – jak musel Ba’al s ušklíbnutím přiznat – o pár kroků napřed, a její činy ji předcházely. Na člověka byly docela působivé. Ale její podoba se k němu dostala jen ve vzpomínce jedné Tok’ray a byla silně rozmazaná, stačila jen na to, aby usoudil, že vojenské známky, které visely zraněné ženě na krku, patří skutečně jí. Teď si ji ale mohl prohlédnout tak detailně, jak mu to špína na ní dovolovala. Byla zamazaná od prachu smíchaného s potem a na její uniformě ulpělo všechno možné, co se dalo v hromadné cele najít; od výkalů, přes zvratky až k rozmočené maltě, která padala ze spár mezi kameny na zem díky vlhkosti. Přešel k ní a s jednou rukou za zády ve svém typickém gestu jí tou druhou odsunul slepený pramen vlasů ze zaprášené tváře, pozorně ji pozoruje. Nebyla přímo typicky krásná. Když byla v uniformě, bez líčidel a s vlasy schovanými pod čepicí, jako byla v těch vzpomínkách, nezajímala ho. Ale když teď pozorně zkoumal rysy její tváře, ačkoliv příšerně špinavé, byla moc hezká. Když se na ni chvíli díval, byla krásná. Byla O’Neillovou milenkou? Dlouho přemýšlel nad tím, jestli má O’Neill člověka, kterému dal své srdce. Mohl to být kdokoliv jak z týmu, tak z jeho okolí… Ba’al si byl jistý, že tu někdo je. Zaprvé, někdo se tehdy musel zjevovat v jeho hlavě, k někomu se musely ubírat všechny jeho myšlenky, něco mu muselo dávat sílu, jinak by ho tehdy zlomil. A za druhé, všichni lidé mají někoho, koho milují. Strašně si na tom zakládají a neumí bez toho žít. O’Neill mu nepřišel jako někdo beze smyslu života, takže tu někdo musel být. Ať to byla žena, nebo muž. Podstatné bylo, že Ba’al toho člověka může použít proti němu.
2. kapitola: Probuzení
Cítil, jak ho celé tělo bolí, jakoby ho něco táhlo nahoru z moře plného střepů, z nichž každý se mu zabodával do kůže a vysílal signál do unavené hlavy. Cítil, že leží na hladké zemi a jeho nos zachycoval minimum zápachu, vlastně cítil jen sebe, ne všechny ty lidi kolem. Jeho ruce už nebyly spoutané za hlavou, a jakmile si to uvědomil, mohl jasně cítit, jak ho do krve rozedřená zápěstí od pout pálí. Musel být jinde, než byl naposledy, co byl při vědomí. Pátral v paměti, ačkoliv díky každé vzpomínce mu hlavou projela bolest; zranění se připomínala. Pamatoval si průchod Bránou; obavy Carter, které se po přijetí kódu zdály plané, a jež se naplnily, když prošli Bránou a věděli jistě, že nejsou na Zemi. Ocitli se přímo tváří tvář Jaffům strážícím Bránu. Daniel… Daniel říkal, že to byli Jaffové Morrigan, když se probudili v tom vězení, příliš připomínajícím Apophisovu celu, ve které se tehdy seznámili s Teal’cem. A pak to mučení; nevěděl, jestli byl den, nebo noc, či jak dlouho to trvalo. Teal’c to schytal nejhůř, ale ujišťoval ho, že jeho symbiont se o něj postará. Daniel měl zlomenou stehenní kost, ale tvrdil, že jinak je v pořádku. Nevěřil mu. A Carter… Nevěděl, co s ní bylo, visela bezvládně v okovech a neodpovídala jim. Po dalším mučení byl téměř permanentně v bezvědomí. Pamatoval si jen občas něco; nějaký bolestný výkřik, řev a dupot nahoře na chodbách a zvuky boje. Pak úplné černo. Logický závěr byl, že Morrigan někdo přepadl a teď je vězní pro změnu on. Výborně. Jack se odvážil otevřít oči a mrkal, než přivykly světlu, které tu bylo. Byl v malé místnosti, jejíž podlahu téměř celou zaplňoval jen tím, že na ní ležel. Bylo tu čisto a absolutní ticho, nedoléhaly sem žádné zvuky. Rozhlédl se po hladkých béžových stěnách s jedním ozdobným oknem a srdce se mu sevřelo strachem. Pomalu otočil hlavu a na zdi zahlédl střelku, otočenou špičkou dolů. „Ale ne…“ zachraptěl a přetočil se na břicho, znovu zavíraje oči. Byl zpátky v propasti. *** „Můj pane,“ ozval se Jaffa, jež padl před svým bohem okamžitě na kolena, a sklonil hlavu, nepřemýšleje nad tím, proč jeho nevyšší velitel a soudce stále stojí se založenýma rukama nad tou ženou skoro bez hnutí. „Mluv,“ ozval se pomalu Ba’al, neotáčeje na vojáka hlavu. „Probrali se, pane. Dožadují se pozornosti, ale neví o sobě,“ oznámil situaci dole v celách. „Dobře,“ kývl hlavou lehce Ba’al, „zodpovídáš mi životem za to, že to tak zůstane.“ „Jistěže, Lorde,“ kývl muž, zvedl se a nechal Ba’ala opět o samotě. Ba’alovy oči znovu zabloudily k ženě na lehátku, pravděpodobně stále v bezvědomí, a sáhl po pouzdru z jemné kůže, které měl za opaskem. Vytáhl svou dýku, aby odstranil látku na všech místech, kde byla natažená krví. Našel tržnou ránu na stehně, která ale nezasáhla tepnu. Prohmatal jí kolena a kotníky, ale zranění nenašel. Rozřízl jí černé tričko, aby jí prohmatal břicho pro vnitřní zranění, potom jí vsadil zpět vykloubené rameno a prohmatal pokožku pod vlasy, kde našel slušnou tržnou ránu, takže usoudil, že prach v jejích vlasech se smíchal i s krví. Luskl prstem na služky, které čekaly za dveřmi. Donesly mu léčící zařízení; nasadil si je na ruku a vyléčil všechna zjištěná zranění, včetně zápěstí, která měla z okovů rozedřená téměř do masa. Začala se probírat. Nakonec nad ní sloup energie ještě podržel, aby si skutečně ověřil, že je zdravá a uspávací prostředky jí neublíží. Rychle si sundal zařízení, dokud se ještě probírala a nebyla schopná zaostřit, a pak vzal z druhého podnosu injekční stříkačku, aby jí přímo do krční tepny vpravil dávku sedativ. Její pohyb absolutně ustal, lehké steny, které vydávala při probouzení, znovu utichly a víčka se jí přestala chvět. Spokojeně se na své dílo pousmál, zatímco odkládal stříkačku. „Vykoupejte ji a všechno, co k tomu patří, ať je jako nová. Nechám jí sem přinést šaty. A rychle,“ dodal, umývaje si ruce v misce s vlažnou vodou, kterou nesla třetí služebná. Od čtvrté si vzal ručník, když odcházel, odhazuje ho po cestě na zem. Pokoj zpátky zakódoval, nehodlal riskovat, že se jeho nová známá probere, uteče a udělá tu zmatek. Tváře se snad ještě spokojeněji, než když šel tam, odcházel ke svému krejčímu. *** „Hej, no tak! Pusťte mě ven! Jsem vzhůru a připravený na mučení!“ Daniel se při posledním ochraptělém výkřiku zakašlal a naštvaně se podíval na svou poraněnou nohu, která bolela jako čert. Byl si jistý, že ti Jaffové, kteří vtrhli do Morriganina vězení, byli Ba’alovi. Nevěděl, kde je teď zbytek týmu, a měl o ně strach, hlavně o Jacka. Bál se, že Sam a Teal’c na tom budou špatně, a pokud jsou v rukou Ba’ala, Jack se asi taky nemá nejlíp. Šílel z toho, že nemá ponětí, co se kolem něj děje a jak na tom jsou, jak dlouho byli mimo, a jestli je někdo hledá. V hlavě se mu stále přehrávaly střípky vzpomínek na dobu, kdy byl povznesený a přišel sem za Jackem. Cítil teď tu bezmoc a šílené stavy, pokoušely se o něj už teď, a to zatím nezakusil nic z Ba’alova širokého sortimentu mučících praktik. Potřeboval se dostat ven, potřeboval, aby se cokoliv pohnulo, ať mělo přijít cokoliv. Jinak v téhle propasti zešílí. ***
Napínal uši, snažil se zaslechnout nějaký, jakýkoliv zvuk. Chvíli měl pocit, že slyší O’Neilla, pak zase Daniela Jacksona, ale nebyl si jist. Pak si uvědomil, že nejspíš skutečně neslyší ani jednoho. Teal’c měl vztek sám na sebe, že upadl do bezvědomí a nedokázal shlédnout situaci. Podle vzhledu cely, ve které se nacházel, věřil, že padli do rukou Ba’alovi, a to mu přineslo nemalé obavy. Mnohem víc se teď ale obával o členy týmu. Nebyl si jist, jestli je odvedli společně, jestli je tam našli všechny a jestli některé třeba na místě nepopravili. Také si nebyl jist, jestli Morriganino mučení všichni přežili. Něco se ošklivě zvrtlo a oni se propadli hluboko do propasti. *** Probudila se naprosto dezorientová a neschopná rozlišit, co ze vzpomínek v její hlavě se ve skutečnosti stalo a co byl jen sen. Cítila v ústech pachuť, jakoby dlouho spala, ale poslední, co si jasně pamatovala, bylo Morriganino zajetí a první mučení. Další mučení, bolest a ta špinavá hromadná cela se jí slévala v jeden zmatek bez konce. V hlavě měla totální temno. Zalehlo jí v uších, ale hlava jí kupodivu vůbec netřeštila. Z posledního bdělého stavu věděla, že je zraněná, ale když se na zkoušku pohnula, necítila nic; její tělo bylo naprosto v pořádku. Bylo jí, jako by opravdu jen spala a cítila teď jen drobnou otupělost, co následuje po probuzení. Teprve teď konečně otevřela oči. Obklopilo ji měkké přítmí, vytvořené jemným zlatavým světlem. Stěny místnosti, ve které ležela, byly v barvě karamelu s drobným okrovým vzorkem; na stále rozespalé oči to bylo příjemné. V celé místnosti byla jemná nasládlá vůně, kterou cítila hned, když se probudila, a díky tomu okamžitě věděla, že není na ošetřovně. Když se o tom teď přesvědčila na vlastní oči, znovu ji to silně zneklidnilo. Váhavě se posadila na velké pohodlné posteli, řádně se protahujíc. Okamžitě, jak to udělala, uvědomila si plně, co má na sobě. Nevěstilo to nic dobrého. Byla oblečená v dlouhých černých šatech; tenoučká ramínka těsně okolo paží, jednoduchý živůtek a příjemný materiál. Nahá záda dělil jen jediný pás, který kryl spodní prádlo, a šaty se uzavíraly těsně nad zadečkem. Když pokrčila nohu, dlouhý rozparek odkryl její nohu až téměř k tříslu. Šaty voněly jako mandlové mýdlo - ona celá tak voněla; kůže i vlasy. Zjistila, že pod šaty má na sobě lehký, perfektně padnoucí černý komplet z jemné krajky. Nohy i všechny ostatní partie měla nedávno a hladce oholené, byla jemně nalíčená, měla perfektně udělanou manikúru a cítila na sobě parfém; něco medového, sladkého, co sedělo k těm mandlím. Na nohou měla černé lodičky na jehlovém podpatku. Rozhlédla se po místnosti; byla v ní jen velká postel s krémovými saténovými přikrývkami; okno s vitrážovou výplní, přes které nebylo nic vidět; paraván a za ním malá koupelna ve stejně teplých barvách; z celé místnosti vedly dvoje dveře. Vstala a došla k nim, ale nepochybovala, že budou zamknuté. Taky byly. Začínala být nervózní z toho, že nemohla přijít na to, kdo je jejím věznitelem. Morrigan? Těžko, nejevila ani nejmenší zájem o její společnost a Sam silně pochybovala, že ta mrcha změnila názor. Spíš je někomu prodala, za něco je vyměnila… Možná se jí nechtělo vyslýchat je a tak na nich jen zbohatla. Sam mezi přemítáním náruživě zkoumala otevírání jedněch dveří, ty se ale otevřely samy. Chvíli váhala, ale nakonec jimi za klapotu podpatků váhavě prošla. Stanula na prahu mnohem větší a přepychovější ložnice. Vprostřed stála velká postel z černého dřeva s už od pohledu jemným, zlato-bílým ložním prádlem. Na stěnách byly obrazy, většinou abstrakce ve stejně teplých barvách, jako celý interiér, doplněných karmínem. Pod výstupkem, na kterém stála postel, ležely na zemi krémové kožešiny a v kamenném krbu naproti postele plápolal oheň; před krbem stála dvě křesla, jedno k ní zády a druhé bylo prvním částečně překryté. Nad krbem byly pověšeny dva meče se zdobenými rukojetěmi a jejich ostří se v tlumeném světle leskla. Sam náhle nepochybovala, že jsou ostré jako břitva. Na opěradlo jednoho z vysokých křesel z černé broušené kůže dopadla snědá ruka, na ukazováčku a malíčku se zlatými prsteny. „Posaďte se, majore Carter.“ Sam se zamračila; hlas zněl lidsky a jí neznámě. Zhluboka se nadechla; následuj cestu ze žlutých cihel, Dorothy. Jakmile se přiblížila, věděla jistě, že je Goa’uld; cítila ho. Rychle se posadila do druhého křesla, nechtíc k němu zůstávat příliš dlouho zády, a až potom si ho řádně prohlédla. Muž před ní byl snědý a měl vysokou a štíhlou, až atletickou postavu. Pod přiléhavým kabátem z černé kůže asi po kolena měl krémovou košili rozepnutou tak, že byla vidět kůže na hrudi a pár černých chloupků. Vlasy měl černé a krátce sestřižené; ostře řezanou tvář měl hladce oholenou, až na pečlivě upravenou bradku. Díval se jí pronikavě přímo do tváře svýma tmavě hnědýma, až černýma očima. Snad se zalíbením – hádala Sam nejistá, jak na to má reagovat – a taky trochu pobaveně; nejspíš to byla reakce na její prkenný posed, kdy měla kolena pevně u sebe a ruce složené v klíně jako žákyně církevní školy. „Nedotkl jsem se vás před tím a nebudu to dělat ani teď, majore,“ ujistil ji se stínem smíchu v hlase. Ten způsob, kterým to řekl, ji ale ujistil, že je to pravda. Nezměnila styl svého sezení, ale trochu se uvolnila v ramenou. „Nikdy bych to neudělal bez vašeho svolení,“ dodal potom. Sam si uvědomila, že jeho pohled, který dosud považovala za shovívavý a tak nějak laskavý, se trochu změnil. Vloudila se tam sebedůvěra, že to svolení dostane. Navzdory sama sobě se trochu zachvěla, zaražena tou drzostí jeho myšlenek.
„Díky za to vyléčení,“ prohlásila nejistě. Jen pokývl hlavou, podepírajíc si bradu rukou. „Kdo – “ začala znovu, ale nebylo jí přáno větu dokončit. „Jste příliš chytrá na takové otázky… Nebo to aspoň říkají,“ dodal a pobaveně sledoval, jak se Sam trochu naježila. „Zeptejte se na něco, na co sama nenajdete odpověď,“ pobídl ji. „Kde je zbytek mého týmu?“ zeptala se tedy téměř okamžitě. Stejně to bylo to, co ji teď zajímalo nejvíce, sama to cítila. „Nevím,“ pokrčil rameny ledabyle Goa’uld, „v Morriganině vězení jsem našel jen vás. Nezacházela s vámi hezky, sotva jsem si vás pod tou špínou a lůzou všiml.“ Sam si pomyslela, že to řekl, jako by mluvil o váze do sady z blešího trhu. Znovu se ale musela podivit nad tím, jak dokázal měnit emoce v hlase tak, aby se mu to hodilo. Neoblafl ji, ale jistý příjemný a účastný pocit z toho v ní zůstal. „A co je s Morrigan?“ zeptala se zmateně. „Mrtvá,“ utrousil on snad ještě ledabyleji, než prve. „Jsem si jist, že vám srdce krvácí, pravda?“ prohodil konverzačně. „Opravdu jsem nikoho dalšího v té cele neviděl. Ani O’6eilla, ani doktora Jacksona, ani toho shol’vu. Ani živé, ani mrtvé. A věřte mi, že jsem se pozorně díval.“ Věřila mu. Rychle uhnula očima, aby mu zabránila vidět její duševní pochody. Doufala, ze srdce doufala, že utekli, ačkoliv zároveň s tím ucítila lehké bodnutí bolesti, že ji nechali vzadu. Pak si ale musela přiznat, že kdyby byla při vědomí a neschopná odejít s nimi, chtěla by, aby utekli. Nakonec si uvědomila, že se může opravdu jen domýšlet, co s nimi je. Domýšlet a doufat. Bylo to k zešílení. Těkala očima okolo sebe a periferním viděním si všimla toho, čeho prve ne. Otočila tvář ke stropu na velký, černě vyvedený znak na medově zbarveném podkladu. Hrklo v ní a páteří jí projel mráz. Byla vězněm Ba’ala. Toho Ba’ala. Ba’al sledoval, jak se její elegantní šíje napjala, když si všimla jeho znaku a uvědomila si, s kým má tu čest. Její pohled se pomalu a nejistě vrátil k němu a její ramena se znovu hrdě napjala; to tam bylo uvolnění. V jejích modrých očích se objevil stín nenávisti, která z většiny nebyla její, většinu přejala od někoho jiného. Nevadilo mu to, protože hluboko v jejích očích byl také nepatrný stín strachu. A to se mu líbilo. „Proč tu jsem?“ zeptala se stroze, marně se snažíc potlačit v hlase tu zášť vyvolanou faktem, že Goa’uld naproti ní byl tím zvířetem, které psychicky málem zničilo Jacka O’Neilla. „Co ode mě chceš?“ zasykla. „Zatím nic, čeho byste se měla obávat, Samantho,“ usmál se na ni, zvedl se a odešel; když procházel okolo ní, lehce špičkami prstů přejel přes její nahé rameno, zavaďuje o ramínko šatů, které tím trochu stáhl. Sam se zachvěla a nebyla si zcela přesně jistá čím; zda-li strachem, odporem, nebo proto, že ji ten dotek prostě jen pošimral.
3. kapitola: Audience
Zase ho vedli chodbou a neřešili fakt, jestli jim stačí. Jacka bolelo celé tělo, obzvlášť poraněné koleno a žebra. Zdi chodby tvořilo množství panelů vypadajících stejně, jako dveře od jeho cely; mohly to být další cely, ale mohla to být i dekorace. Neměl tušení, kde mohl být zbytek – pokud tu vůbec byl. Uvedli ho do trůnního sálu a on se neubránil tomu, aby se mu postavily chloupky na krku při pohledu na kovovou pavučinu s umělým gravitačním polem, na které strávil příliš mnoho času. Jaffové ho donutili kleknout deset metrů od výstupku s Ba’alovým masivním trůnem, nad nímž svítil jeho znak, a odešli. Ba’al seděl na trůnu, na tváři arogantní úsměv. Nechal Jaffy úplně odejít z místnosti a neudělal ani gesto, které by značilo, že se ho chystá mučit. Nebo možná jen chce překvapit. Cokoliv, odplivl si imaginárně Jack, jako kdyby na tom v důsledku záleželo. „Předpokládám, že jsi naším setkáním stejně překvapen, jako jsem byl já… I když asi ne tolik potěšen.“ „To dělá fakt, že ty pohodlně sedíš a já klečím. Vyměníme si místa a hned budu mít mnohem větší radost,“ poznamenal Jack téměř vážně. „Skutečně…“ Ba’al si zamnul bradu. „Vidím, že tě stále humor neopouští ani v takových situacích. Dobře, dobře… Budeš ho potřebovat,“ pozvedl obočí až téměř laškovně; zároveň ale bylo patrné, že jeho tón a výraz byly do posledního pohnutí mimického svalu chladně vykalkulované a už dlouho připravené k aplikaci. Jack skoro cítil, jakoby ho potěšilo, že tak dlouho Ba’alovi ležel v hlavě. Na druhou stranu to ovšem Vládce soustavy udělal jako někdo, kdo ví, že si to může dovolit, a Jacka děsilo, o co se tak sebevědomě opírá. „Myslíš, že mě překvapíš?“ reagoval opatrně, nepřestávaje být drzý. „Zdá se, že se tvůj styl od posledně vůbec nezměnil,“ zalétl očima provokativně k pavučině. „Budeš překvapen, jak moc. Začal jsem se totiž řídit rčením ‚oko za oko, zub za zub‘. Proč si brát tvoji duši a mysl, když to není ani duše, ani mysl, cos mi ty tehdy vzal?“ nadhodil konverzačně a vstal, scházeje z trůnního výstupku s jednou rukou za zády, a zůstal stát kus od něj. Evidentně čekal, až se zeptá; přímo ho jiskřivýma očima vyzýval. Jack zkusil něco jiného; namáhavě vstal, trochu krčíc obličej kvůli bolesti v kolenu, a čekal. Srazí ho Ba’al na kolena sám? Zavolá na něj Jaffy? Ne, nestalo se nic z toho. Ba’al jen lehounce povytáhl koutky úst v úsměvu, bavě se buď nepřítelovou hrdostí, nebo bolestí. Nejspíš oceňoval, že se Jack pokouší o jakýsi imaginární odpor, zabírá pozici zajatce respektovaného jako úctyhodného nepřítele. Jack toho času, kdy zaujímali pomyslné hrací pozice, využil k přemýšlení. Umíral touhou vědět, co se stalo s jeho týmem, ale váhal dát Ba’alovi třeba jen pohledem na srozuměnou, že mu na tom tak bolestně záleží. Ba’al už to ale patrně věděl, bylo zbytečné hrát tu ještě větší frašku. „Můj tým; máš je taky?“ konstatoval naprosto jednoduše. „Část, ano,“ přiznal Ba’al. Když pochopil, že Jack je příliš hrdý, aby se ptal dál, rozhodl se to osvětlit sám. Aspoň z části. „Shol’vu jsem našel umírajícího, tak jsem mu pomohl – ne, neděkuj mi,“ vsunul do řeči rychle s náramným potěšením, když viděl, jak Jack semkl rty k sobě a jeho oči ztmavly vztekem. „Doktora Jacksona pravděpodobně nepovažovali za moc důležitého, našli jsme ho mrtvého, dokonce ani nebyl svázaný, pravděpodobně nepřežil poslední mučení. Štěstí jsem měl jen s tebou a s tvojí sličnou podřízenou.“ Jack na to neřekl ani půl slova, ačkoliv mu to spalovalo hrdlo. Věděl, že potřeboval znát osud Carter, ale když se mu to spojilo s Ba’alovými předchozími slovy, bál se toho, co mohl zjistit. „Tebe i ji jsem našel v okovech,“ rozhodl se Ba’al znovu strhnout plukovníkovu pozornost pro sebe, „visela tam jako zaprášený kabát v zapomenutém baru. Ale už je jako nová a připravená k použití.“ Jack nedokázal nezúžit zorničky a vztekle nezatnout ruce v pěst, protože se zbytkem rozumu příliš zaobíral tím, aby se nepokusil zbytečně na Ba’ala skočit. Neměl už dost sil, aby se pokusil vyhladit všechny neverbální reakce. „Oh, ty myslíš…“ Ba’al se zasmál; snad pobaveně, ale spíš tím, že O’Neill prezentoval přesně tu reakci, kterou očekával. „Ne k tomuto použití… Zatím. Mám dost otrokyň, které se mi brání, a dost konkubín s tím nejlepším výcvikem. Nevezmu si ji takto… aniž by to chtěla.“ „Proč tomu nevěřím?“ podivil se teatrálně Jack, jakoby nad tím opravdu dumal. „Že by proto, že Carter je příliš inteligentní na to, aby tě k sobě pustila?“ „Už minimálně uvěřila tomu, že jsem vás nenašel. V očích měla naději i bolest… Co teprve, až uvěří, že jste mrtví…? Bude se muset postarat sama o sebe, otevřít se novým možnostem. Otevřít se mně.“ Ba’al na něj hleděl, zjevně bažil po jakékoliv reakci. Jack měl po ruce celou škálu různých pocitů a hned několik druhů vzteku, ale neměl teď čas plýtvat čímkoliv psychickým, co by se snad dalo přeměnit na hnací motor při možnosti útěku. „Můžeš jí lhát, ale nepřesvědčíš ji; můžeš ji svádět, ale ona zůstane věrná; můžeš ji mučit, ale nezlomíš ji, nepodrobíš ji… Sraz ji třeba na kolena, ale ona tě nikdy nebude ctít a respektovat jako svého pána.“ Jack se ušklíbl a neopouštěl očima Ba’alův obličej, aby ten had jasně věděl, že on už mu to historku o Danielovi a Teal’covi nevěří. Lhal Sam, lže i jemu… A bude lhát i Danielovi, i
Teal’covi, které tu beztak někde má. Když už by Ba’al našel půlku SG-1, podíval by se i po zbytku, byť by byli mrtví. Na to byl inteligentní dost; Ba’al byl uchvatitel, imperátor, vládce a jako ten věděl, že pokud by se je nepodařilo oživit, vždycky mohli sloužit jako ozdoby pomyslného triumfálního průvodu. „Nikdo z nás,“ dodal proto. Ba’al se lehounce usmál. „Mazlíčky, které mě opravdu zaujmou, nemám ve zvyku lovit a pak si užívat té výhody, že jsou těžce nebo i smrtelně ranění a nemůžou se mi bránit. Ne… já si je ochočím.“ Když ta slova říkal, jakoby se s něčím mazlil. „Napřed snášejí mou přítomnost, pak je pro ně přirozená a oni si zvykají na doteky… A nakonec se oddají,“ popisoval Jackovi. „Samozřejmě, jsou tu období vzdoru. Ale i ochočená šelma ví, za co výprask dostala, a příště se tomu vyvaruje… Zvládne žít vedle mě beze strachu… Jen s takovým množstvím, které se dá zaměnit s přirozeným respektem.“ Ba’al znovu přešel a posadil se na svůj trůn. „Bylo to tak se všemi lvy a tygry v mých zahradách i se všemi ženami, které spaly v komnatě vedle mé… A ještě častěji v mé. I se Shaylou to tak bylo… Dokud jsi nepřišel a nenamluvil jí, že je tu… lepší život. „Jistěže je. Nikdo nechce být otrok,“ odpověděl Jack s naprostou samozřejmostí. „A teď snad není? Nemá v hlavě Tok’rau?“ namítl Ba’al. Jack chtěl v první chvíli vyštěknout, že Tok’raové jsou jiní, ale nebyl to jeho argument, vždyť on sám ty hady moc rád neměl. Kousl se do jazyka. „Já ti Shaylu nevzal,“ řekl jen potom. „Ne, to byl ten… Kanan. Ale vidíš?“ Ba’al se konverzačně zasmál. „Zase jsme narazili na ten problém – on tu není, aby převzal zodpovědnost, nikdy nebyl,“ poznamenal pichlavě. „Trhni si,“ doporučil mu Jack. „Vypadá to, že náš rozhovor skončil,“ poznamenal Ba’al s povzdechem, jakoby končila nějaká zvlášť příjemná chvilka. „Budu tě informovat o postupu naší věci.“ Vstal ze svého trůnu jako zdvořilý hostitel, co vyprovází váženého a čestného hosta. „Oh, jistě,“ ušklíbl se Jack. Začínal být zoufalý z absence jakékoliv rozumného plánu. „Ale být tebou, tak dávej pozor, Carter kouše i ty, co má ráda. A až si ji ochočíš, nevoď ji ven mezi ostatní hady ani na vodítku, nemuseli by ti nechat ani obojek.“ „Zdá se, že máš o vaší ceně poněkud… ambiciózní představy, zase takový zázrak nejste,“ odvětil Ba’al s lehkým úsměvem; O’Neill se mu vždy svým způsobem zamlouval. „Ale neboj se, moc denního světla neuvidí. Nestane se, že bych jí věřil natolik, aby se stala mým lo’taurem. Po události se Shaylou jsem na to velice opatrný.“ „Jistěže jsi,“ ušklíbl se Jack. Dveře za ním se otevřely a on pochopil, že evidentně bude muset odejít po svých. Otočil se na patě a odcházel, stále tak přesně netuše, co si sakra myslet a co vlastně ví. Ne… Věděl jen jedno – musí odsud sakra vypadnout, než se stane něco, co nepůjde vrátit. *** Ba’al vešel do svých komnat zvědavý, co tam najde. Neinformoval se od služek, které nosily majoru Carter jídlo, chtěl být prostě překvapen, jak si dáma poradí s celým volným dnem. Našel ji v lenošce v hlavním pokoji jeho ložnic – v tom, ve kterém jí přivítal – napůl ležela a napůl seděla v poloze, jakoby se zoufale snažila zůstat vzhůru. Věděl, že nespala celou noc, slyšel, jak chodila z místa na místo, aby neusnula. Zatím byla jako lvice zavřená do klece; hledala zoufale cestu ven, nebušila do mříží, ale čekala, až je příležitost rozevře. Teď ale spala v té lenošce a vypadala naprosto ztraceně. Neodolal a pomalu se k ní blížil; s každým krokem sledoval její mimiku a dech. Spala dost tvrdě a nevzbudila se ani, když si sedl na kraj lenošky, naklonil se k ní a upřel na ni pohled. Sledoval její klidný obličej, křivku její šíje, a hrudník, který skvěle vynikal díky tomu, že měla paže pevně při těle, ohýbajíc je až v loktech a nechávajíc je ležet přes břicho. Jednu nohu měla pokrčenou a rozparek ji zrádně celou odhalil. Zjevně se to stalo, až když se převracela při spánku, protože jinak by si jistě pohlídala, aby z jejího těla bylo vidět co nejmíň. Její kůže byla světlá, neporušená a čistá, bez chyby. Aspoň tam, kam dohlédl a soudě dle celé odhalené nohy… Skoro dostal chuť přejet přes její stehno rukou. Být to kdejaká jeho otrokyně, už by si dávno dal říct, ale major Carter… Samantha… Něco v něm mu říkalo, že kdyby ji jen zneužil, znásilnil, tak mu to k ničemu nebude. Ne, říkal O’Neillovi pravdu… Představa, jak se tiše plíží do jejích snů, získává napřed její úsměvy, pak doteky… Pak ji celou… Brát si ženy násilím bylo pro idioty. Vmanévrovat je tak, aby se znásilnily, přemohly samy a pak se mu oddaly… V tom měl opravdové potěšení. Neuvědomil si, že se k ní naklání blíž, to až teď a jen protože se začala probírat. Zůstal tak, jak byl, se svým obličejem jen pár centimetrů od jejího. Otočila k němu obličej, otevřela oči a vytřeštila je překvapením, pootevírajíc rty. Bylo to jako pozvánka a Ba’al jí jen těžko odolával. Ona ale – zdá se – věděla, jak to vypadalo, rychle polkla a odvrátila obličej, ukazuje rychlejší reflexy, než on. Stejně se k ní sklonil, rty přibližujíc přímo k jejímu uchu. Pár vteřin vyčkal; téměř slyšel, jak rychle jí tepe srdce. Její svaly se napjaly, byla připravená se bránit, kdyby musela. Bylo to zbytečné, jeho chvíle slabosti pominula. Nehodlal riskovat snad úrodnou půdu jen kvůli přílišné nedočkavosti. Nebyl takový, dávno. Čekání se vyplácí. „Večeře, má drahá?“ zašeptal, hladíc její ucho svým dechem. Oba věděli, že je to řečnická otázka, takže vstal a dal jí prostor posadit se, skrýt rozparek. Ba’al zatleskal rukama už na půli cesty z místnosti a dovnitř vešly čtyři služebné, každá nesouc nějaký kus oblečení.
„Nenechte mě čekat dlouho, Samantho, chci vám něco ukázat. Mohlo by vás to zajímat.“ „Mohlo by mě to zajímat, protože mě to musí zajímat, nebo protože je to nějaký způsob, jak mě mučit?“ odpověděla Sam. Možná to bylo příliš odvážné; otrokyně polekaně sklonily hlavu a ani se neodvážily na Ba’ala pohlédnout. Sam ale potřebovala, aby se něco – cokoliv – začalo dít. „Mohlo by vás to zajímat, protože by vás to skutečně mohlo zajímat,“ odpověděl Ba’al trpělivě a s lehkým úsměvem. Líbilo se mu, že nebyla jako ovce – byla na nejlepší cestě neztratit jeho zájem. „Pak tedy nemusím chodit a nemusím se převlékat, že?“ reagovala znovu Sam. Pevně se jí zahleděl do očí a pozvedl obočí, než odpověděl. „Oh, to musíte. Jste můj zajatec. Uvidíme se za pět minut.“ Pousmál se, když stiskla zuby a ironicky se ušklíbla, a odešel z místnosti. Otrokyně jí okamžitě padly k nohám; jedna ji začala zouvat, druhá jí sundávala šaty. Skoro to vypadalo, jakoby měly o její blahobyt větší zájem, než ona sama.
Sam nechápavě svraštila obočí, když je kruhy nepřenesly do jiné části lodi, ale do nějakého chrámu. Aspoň měla pocit, že už nejsou na lodi. Všichni čtyři Jaffové, jež je doprovázeli, zůstali stát rozmístění v místnosti s kruhy a u portálu z perleti stáli další dva, oblečení ve světlých, jemných barvách. Stěny okolo byly černé, ale leskly se petrolejově modrou, sem tam byly protkány perletí, ze které byly všechny portály, dveře a ozdoby na zdech. Těžko představitelná kombinace, která ji ohromovala. Pohlédla na své šaty, které si dosud nemohla dostatečně prohlédnout, jen zapochybovala nad příliš výraznou barvou, když se nechala oblékat. Byly petrolejově modré, splývavé až k zemi, tentokrát bez rozparku a ačkoliv měly hluboký výstřih, nepůsobily vulgárně. Pod ňadry byl tlustý pás z perleťových oblázků, stejně tak byla provedená široká ramínka, která byla po stranách ňader s pásem propojená a přecházela v nahou kůži ramen. Z pásu také vedla vrstva o odstín světlejšího tylu, který při chůzi šustil o látku a trochu vlál. Sam se v těch šatech necítila hned od začátku, dělaly jí majestátnější, než byla. Teď navíc vypadala jako kus vybavení. Vybral ty šaty schválně, aby se mu sem hodila. Lahodila jeho oku. Byla si jistá, že kdyby existoval nějaký goa’uldský bulvár, bude Ba’al na prvních příčkách v oblasti oblékání. Zahnuli za roh a Sam zalapala po dechu. V místnosti, kde stěny vypadaly skoro jako světlý mramor, jak je perleť prostoupila, byl obrovský stůl. A u něj spousta lidí. Obstoupilo je naprosté ticho, pak šum, jak si někdo uvědomil svoji povinnost a lidé, stojící u svých židlí, se uklonili. Ba’al jim k Samině překvapení pokynul hlavou a pak pružně sestoupil ze schůdků dolů do sálu. „Můj pane,“ pozdravil ho znovu úklonou muž, který byl dle počtu pásků na oděvu tím nepředstavenějším. „Králi,“ odpověděl Ba’al. „Neseš nám zklamání, Lorde Ba’ale,“ vytkl mu lehce král a pokynul všem, ať se posadí. „Naše naděje, že náš národ spojíš se svým božstvím, jsou zmařeny.“ Sam uniklo nesouhlasné odfrknutí. Ba’al se ohlédl a zjistil, že zůstala stát v půli cesty od stolu. Povzdechl si. „Místo po mé levici je vaše, Samantho,“ poznamenal. „Ne, díky,“ odpověděla, ona, odmítajíc být součástí jeho božství. Možná že způsob, jak ho donutit k nějaké akci, bylo ukázat odpor, absenci respektu k němu před publikem. Král po Ba’alově pravici pozvedl tázavě obočí, tabule ztichla. Sakra, to tomu chlapovi nikdo nikdy nehodil tu maškarádu do obličeje?, pomyslela si vztekle Sam. „Myslím, že tohle jsme si ujasnili, Samantho. Vy jste zajatec, já jsem uchvatitel. Nezlobte mě, nechci vás trestat na veřejnosti,“ promluvil laskavě. „Tohle není skutečné, Ba’ale, oba to víme. Nezáleží na tom, co mi tu ukážeš – jak jsi plný slitování, jak jsi ztělesněná spravedlnost, jak dobrý bůh jsi – je to všechno jen další potěmkinova vesnice. Proč jinak bys mě sem táhl, kdyby nelichotilo tvé pověsti, že máš sebou zajatce, Tau’ri, co necháš sedět po svém boku jako svou královnu?“ Vztekle popošla a rozhodila rukama. „Je to divadlo pro mě, nebo pro ně? Proč se vůbec obtěžuješ? Až se naštveš, budeš je mučit stejně, jako mě. Nebudu hrát s tebou,“ prohlásila pevně. „Takže ona není tvá královna, Lorde Ba’ale? Je jen zajatec? Otrok?“ podivil se král. „Můj pán skutečně rád pátrá v zajímavých zdrojích.“ „Nejsem otrok. Možná je na něm, jestli budu žít, nebo zemřu, ale pořád mám svoji lidskost, svoji hrdost, svůj rozum a vědomí,“ odpověděla Sam pevně, jakoby po králi plivala jed. „A právě proto jsem vás k tomuto stolu nepřivázal, Samantho,“ odpověděl Ba’al. Sam zírala do jeho klidné tváře, pak si povzdechla a zakládaje ruce na prsou v obranném a odmítavém gestu, pomalu přistoupila ke stolu a sedla si na volnou židli vedle Ba’ala. Cítila na sobě jeho pobavené a jiskřící oči, když hostina začala.
4. kapitola: Kurtizána
Ta hudba, která se nesla sálem, odrážela se od světle petrolejových stěn protkaných perletí a udílela tělům tanečnic neúprosné rozkazy, Sam naprosto uchvacovala. Dvanáct dívek tančilo do rytmu naprosto synchronizovaně; jediná z nich neudělala špatný krok, špatný pohyb, šaty zůstaly pevně na místě a vlasy učesané, jak byly. Byly dokonalé celou tu dlouhou dobu, co tančily. Sam byla unešená téměř stále, a když se rozhlédla, zjistila, že všichni hosté taky. Zaslechla šepot o tom, že dnešní představení je tento cyklus nejlepší a usoudila, že není možné vidět dvě stejná představení po sobě. Otočila hlavu k Ba’alovi; chtěla vidět, jestli je stejně fascinovaný, zaujatý. Byl, ale když to v jeho očích spatřila, přeběhl jí mráz po zádech. Díval se na ni. Byla si jistá, že celou dobu. Bylo jí, jakoby právě zjistila, že ji pozoroval při oblékání, nebo sprchování. Měl možnost ji zkoumat, když před ním nebyla na pozoru; pozorovat její obličej, oči, odhadovat její emoce. Byla na sebe naštvaná, že ukázala zájem – cokoliv, co o sobě nechala uniknout, mu vkládala do ruky jako zbraň proti sobě samé. A věděla, že on to ví. Byl jako dobyvatel, který se vnutí do přízně cizího kmene a sleduje jejich zvyky, zájmy a život tak dlouho, dokud nezná jejich slabiny, přednosti a taktiku, aby je pak mohl účinně a bez vlastních ztrát porazit. Dávala zbraň ke své vlastní popravě, nesmí se to stát znovu. Nesmí se nechat chytit do sítě vlastní lidskosti a tužeb. „Stále mi zůstává rozum stát nad tím, Lorde Ba’ale, proč se tvůj zájem soustřeďuje zrovna na ni. Ona je… Zajisté je něco, co my tu nemáme,“ rozhovořil se tlumeně král, očima stále na cizince s mléčnou pletí, „ale pochybuji, že na některé z tvých dalších planet, nebo i v celém vesmíru se nenajde tucet takových jako ona, a miliony mnohem krásnějších.“ „To jistě najde,“ připustil Ba’al, přejížděje si ukazováčkem přes spodní ret. Sledoval, jak se Samantha uzavřela, když si ho všimla. Byla jako pestrobarevný květ; jeden z těch, které se prudce zavřou do hrubých zelených lístků, když se jich dotknout lidské prsty, a jeho barva a vůně zůstane nenasytným očím a zvědavým prstům utajená. „Ji ale předchází pověst.“ „Je znamenitá milenka?“ hádal král. „Pokud je,“ zasmál se Ba’al, „nedostalo se to k mým uším. Ne, je prý na člověka velmi inteligentní. Technologie se jí otevírá před očima a je velice vynalézavá.“ „Pak chceš její vědomosti.“ „Ty také,“ přitakal Ba’al. „Můj pán mluví v hádankách,“ povzdechl si král, „nejspíš jsem vypil příliš vína.“ „Ta žena, drahý králi, pochází z planety, kde lidé svého boha vyhnali před spoustou let a žádnému dalšímu se je nepodařilo ovládnout. Takoví, jak jsou ona – hrdí, silní, odhodlaní a věrní – tu planetu brání. Podmaním, zlomím si bez násilí ji a přijdu na to, jak získat tu planetu.“ „Takže průzkum, můj Lorde? Bál jsem se, že tvé tužby se přesunuly výhradně k ní,“ pravil král a pokynul rukou s pohárem vína. „Pak by tě náš dar mohl zklamat a urazit.“ „To jistě ne,“ pousmál se Ba’al, „darů si vážím vždycky.“ Král upil svého vína a jeho pohled se znovu upřel na tanečnice. Ba’alova plná pozornost se opět přesunula k jeho hostu; dobře věděl, jak v této společnosti zářila. Její pleť byla mléčná a tento národ měl pleť snědou, téměř jako on sám. Její vlasy byly blond a žádná jiná žena tu neměla kadeře světlejší, než hnědé. A její odlišnost v té modré barvě šatů ještě vynikala. Věděl, že jsou jí nepříjemné pohledy šlechticů u stolu, nepříjemné ostré pohledy těch žen. Líbilo se mu pozorovat její reakce, když to musela snášet. Občas se ošila, jakoby jí její kůže pálila. Někdy si vrývala nehty do dlaní. A pak tu byla ta chvíle, kdy utekla do světa hudby a tance, který měla před očima, a ztratila ostražitost. Ba’al se pousmál; toto byl neuvěřitelně příjemný tah. Nejspíš ji asi nepřesvědčí, že on ke svým državám není despotický a bezohledný, ale to bylo koneckonců jedno. Vstal ze své lenošky a posadil se dolů vedle ní; okamžitě do něj ostře zabodla ledové oči, varujíc ho, že je připravená. Nepochyboval o tom. „Zdá se, že vás tanec zaujal.“ Chvíli se na něj dívala a zvažovala, nakonec se rozhodla odpovědět. „Jsou skvělé,“ přiznala a její oči znovu vyhledaly tančící dívky, „naprosto dokonale sehrané.“ „Ani jeden večer netančí stejně,“ přidal Ba’al. „Já vím,“ překvapila ho Sam. Odolala pohledu na něj a věděla, že tím u něj vyvolala úsměv. Neřešila to. „Povězte mi, Samantho… Potěmkinovy vesnice?“ řekl po chvilce. „Je to z naší historie,“ řekla Sam po chvilce uvažování a pak zúročila Danielovy vědomosti: „Carský rádce kníže Potěmkin pozval carevnu Kateřinu Velikou na cestu, a aby jí ukázal blahobyt, který ta část země neměla, postavil kulisy vesnic, své vojáky převlékl
za vesničany, hnal jedno stádo krav přes noc z jedné louky na druhou a dokonce přenášel z jednoho domu do druhého i pečenou husu, aby iluze byla dokonalá.“ „A uspěl?“ zajímal se Ba’al. „Carevnin host cestu označil za halucinaci, ona taky asi věděla své… Ale nikdo to neřekl otevřeně.“ „Zajímavé,“ poznamenal se skutečným zájmem. „Byli milenci?“ Sam se na něj ostře otočila; nedokázala pochopit, co to s celou historkou mělo společného. Najednou jakoby celé kouzlo, které vyvolal zájmem o to, co mu říkala, pominulo touto poznámkou. „Napadá mě, že tak vynalézavý člověk musel být i relativně inteligentní a taky tušit, že lest může být prohlédnuta. Přesto se tak snažil, a ač ona patrně prohlédla, nepotrestala ho. Je to logická dedukce,“ vysvětlil Ba’al, jakoby znal její myšlenkové pochody. Když se na něj udiveně podívala, překvapená, že se inteligentně ospravedlňuje, on měl oči pevně fixované na tanečnice. „Byli,“ odpověděla potom jednoduše. Teď se dívala na tanečnice ona, ale nevydrželo jí to dlouho. Otočila se k němu s vědomím, že se střetne s jeho pohledem, což se stalo. Díval se do její tváře horkýma, nestydatýma očima, a přesto v tom nebylo nic perverzního. Jako by na něco čekal, něco hledal, zkoumal… „Co tu dělám?“ zeptala se náhle. „Obdivujete tanec, hudbu a dobré jídlo v dobré společnosti,“ odpověděl arogantně Ba’al. „Jsem tvůj zajatec, Ba’ale,“ řekla Sam pevně, „mám sotva hodnotu otroka. Ty se mnou tak nejednáš; snažíš se, abych měla pohodlí, všeho dost, ukazuješ se…“ Došla jí slova, bezmocně rozhodila rukama. „O co se snažíš?“ „Možná se prostě snažím udělat dojem,“ nadhodil Ba’al s lehce pobaveným úsměvem na tváři, „možná se vás prostě snažím svést.“ „Jistě,“ ušklíbla se Sam skepticky, „jen se rozhlédni; strčí ti do postele každou, na kterou si ukážeš prstem. A každá z nich bude blahem bez sebe,“ prohlásila s opovržením. „Proč já?“ „Protože,“ olízl si Ba’al rty a spalujícím pohledem ji zbavil pohybu, když se nahnul k jejímu uchu, „vy jediná nepůjdete, když si na vás ukážu.“ Sam polkla a přeběhl jí mráz po zádech. Ba’al vstal, aniž by se jí jakkoliv dotkl, a když se kolem ní vracel ke své lenošce, přejel napřed prostředníčkem, pak ukazováčkem po její krční páteři a nadzvedl vlasy; otřásla se. Okamžitě si vzpomněla na chvíli před tím, než dorazili sem; procházeli trůnním sálem lodi a u Ba’alova trůnu poslušně seděla černá puma. Ba’al se od Sam vzdálil a procházejíc kolem zvířete, hravě ho pohladil mezi ušima. Bezmocně sevřela ruce v pěst v klíně, když si uvědomila, že ji hladil jako svého zvířecího mazlíčka; ten přístup jí vháněl krev do tváří ponížením a odporem, ale cítila i vděk – vděk za to, že jí nenasadil obojek a nepřipoutal řetězem k sobě, jako to ochočené zvíře. V sále se náhle setmělo a všichni ztichli. Jediná trocha světla, která zůstala, byl ostrý bílý paprsek z parketu, na kterém předtím tančilo dvanáct tanečnic. Hudba ztichla, zůstalo jen tiché chřestění vyvolávající ještě větší napětí a dráždící nervy. V prostřed ostrého světla se něco mihlo; světlo pak polevilo a v jeho paprscích teď stálo jasně rozeznatelné třpytivé poupě. Hudba se znovu začala ozývat, ostře, stále napínavě; poupě se dmulo, až se nakonec roztrhlo a rozevřelo jako pohozená slupka od banánu. Na jeho místě stála žena. Byla vysoká a štíhlá; celé její tělo bylo pokryté třpytivým prachem, vypadala téměř jako zlatá socha; nebylo na ní jediné místečko, kde by byla vidět kůže. Její pevná a štědrá prsa, přes které byl, stejně jako přes boky, uvázaný jen tenký pás nejemnější řízy v barvě krve, byla zakrytá límcem s perletí vsazenou do zlata a přes takto pokrytá ramena jí spadaly dlouhé černé vlasy, lesknoucí se do modra. Byla bosá, ale kolem kotníků a zápěstí měla silné okovy pokryté perletí stejně jako límec. Začala tančit a Sam uvízl dech v krku; její smyslné tělo, tak ohnivé a zdobené červenou, ve které tu nikoho neviděla, bylo jako jiskra tančící ve tmě. A jako taková taky skončila; světla se znovu tlumeně rozsvítila a vrátily se dvě tanečnice, které teď svými svázanými vlasy, kovově šedým oděním a stříbrnými šperky, díky kterým předtím tak zářily, kontrastovaly a prohrávaly se září zlaté dívky. Obě se na ni vrhly, a aniž by se jakkoliv protivily rytmu hudby, srazily ji na kolena. Plynulým a nacvičeným pohybem za ozdoby na dívčiných kotnících a zápěstích upevnily zlaté řetězy, na jejichž spojení pověsily zámek, zamykajíce ho zlatým klíčkem. Dívka zůstala spoutaná v pokleku, hrdě vzpřímená se zápěstími a kotníky připojenými k sobě tak, že i kdyby se pokusila vstát, nepovede se jí to. Její hrudník, pokrytý drahým límcem a tam, kam šperk nesahal, zlatým prachem, se prudce zvedal díky tanci. Dvě tanečnice nad ní zavřely klíček do zlaté truhly vystlané rudým sametem, a jakmile hlasitě zaklaply víko, dívka si dosedla na paty a pokorně sklonila hlavu, jako přemožená kouzlem. Obě věznitelky poklekly na jedno koleno před Ba’alem, držíce na špičkách prstů dokonale vyváženou krabičku a sklonily hlavu, trpělivě čekajíc, až bůh jejich dar přijme. Sam pochopila. Chvíli si myslela, že to dech beroucí představení, to zkrocení smyslného ohně, které dívka bez pochyby představovala, byl dárek pro Ba’ala, ale teď pochopila, že ona, dívka sama byla darem, který král dával svému pánovi.
Sam se otřásla odporem, ale nedokázala odtrhnout oči od výjevu před sebou. Žaludek se jí obrátil na ruby, když král spiklenecky Ba’alovi připomínal, že rudá je u nich barva naprosté nevinnosti a dívka byla zrozena, vychována, žila a dýchala jen pro něj. Na zlomek sekundy něco v ní snad doufalo, že Ba’al dar odmítne, ale sotva to proniklo k jejímu vědomí, její tvář se zkřivila pohrdáním nad pokřiveným myšlením těchto lidí a nad svým vlastním sněním. Ba’al děkovně pokynul hlavu a se spokojeným úsměvem vstal, bera krabičku dívkám z ruky. Král je poslal gestem ruky pryč. Ba’al dívku dvakrát obešel, prohlížeje si každý detail jejího překrásného těla, a nakonec vytáhl z truhličky klíček, pokládaje krabičku vedle sebe na zem, když přiklekl a odemkl dívčiny řetězy. Odhodil řetězy stranou a podal dívce ruku, pomáhaje jí postavit se. Zůstala stát skromně s hlavou sklopenou, zatímco si ji znovu důkladně prohlížel. Když ji pak nenásilně chytil za bradu a pozvedl si její zlaté rty k jemnému polibku, sálem se ozval jásot a potlesk. Sam cítila, jak moc touží po tom být zpět na Zemi. Stále se dívala na dívku a na její mladou, asi sedmnáctiletou tvář zářící štěstím, když ji její bůh přijal. Představa, že by se narodila a byla vychovávána k tomu, aby jednomu despotickému hadovi posloužila jako hračka na jednu, nebo dvě noci… Aby jediná láska, kterou kdy poznala, bylo trochu tělesného a nijak kvalitního zájmu od Goa’ulda, jehož každý slizký dotek mohl být ten poslední… Ucítila, jak se okolo ní zvířil vzduch s trochou omamné vůně. Dívka, dar pro Ba’ala, si klekla vedle ní a zbožňujícíma očima sledovala, jak Ba’al po boku krále a dvořanů někam odchází. Její překrásný obličejík se sklonil blízko k tomu Saminu. „Celý svůj život jsem stála pod tím balkonem a zdravila svého boha. Ale dnes jsem šťastná, i když mu tam mezi ostatními nemůžu vzdát svůj hold – jsem jeho,“ vydechla slastně a vesele políbila Sam na obě tváře, pak se odtáhla, jako by si na něco vzpomněla, a lehce uklonila hlavu. „Jsem Elyssa, má paní,“ představila se, nečekala ale na odpověď a znovu zvedla k Sam zvědavé oči. „Jaký je?“ „Ba’al?“ vyprskla Sam, vyděšená dívčinou oddaností. „Náš pán, ano,“ přitakala Elyssa a vlasy se jí okolo hlavy hladce zaleskly. Dívala se na ni dychtivě. „Podívej, Elysso,“ začala zdvořile Sam, „já nejsem ani otrok, ani milenka toho Goa’ulda, a radši bych zemřela, než abych mu dovolila se mě dotknout. Je mi z něj špatně, kdykoliv si uvědomím, kdo je.“ Dívka na ni zírala s černýma očima rozšířenýma šokem. „Ale… Chová se k tobě tak s respektem… A jsi tak krásně oblečená…“ Její obličej se na chvíli uklidnil naivním výrazem. „Nechci ti vzít tvé přednostní místo v jeho komnatách, a ačkoliv bych byla šťastná být jeho – “ „Ne, ty jsi mě nepochopila,“ skočila jí do řeči Sam, „skutečně nejsem jeho milenka, konkubína, otrokyně, ani nic takového. Jen zajatec.“ Elyssa se teď na ni dívala skutečně zaraženě, snad i zklamaně a šokovaně. Sam pochopila, že ji nejspíš zmátla tím neuctivým tónem. „Jsem cizí voják, Elysso, tvůj pán tohle dělá, protože si myslí, že ze mě po dobrém vytáhne informace, které chce,“ odpověděla trochu mírněji. „Řekni mi, jak dlouho teď bude zdravit lid?“ zeptala se pak. „Chvíli,“ odpovědělo děvče zamyšleně. Sam kývla a vstala; ptát se Elyssy, jestli tu nemají něco jako Bránu bylo zbytečné, děvče by jí sotva něco řeklo. Major proto rychle přešla ke dveřím a vztekle skřípala zuby, když šaty zabraňovaly jakémukoliv tichému a pohodlnému pohybu. Vykoukla ven do chodby, kterou přišli, a zjistila, že Ba’alovi Jaffové odešli s ním. Rychle se přesunula koridoru, v pěstích svírajíc šaty, když si je pevně omotala okolo těla a nadzvedla, aby byla co nejtišší, a nohama v bílých lodičkách s elegantním perleťovým zdobením a ostrou špičkou našlapovala tiše. Bloudila modro-bílými chodbami, šla rychle, nespoléhajíc se na Elyssin odhad a hledajíc bezpečný úkryt. Zamyšleně mhouřila oči v přítmí a pak si je musela zakrýt rukou, když vyběhla přímo na balkon. Několikrát zamrkala do slunečního světla a prudce vydechla. Před sebou měla krajinu plnou zdravě zelených lesů a zelenavých jezer, protkanou širokými kamennými silnicemi a tenčími chodníky. Část měst, která se táhla na obzor a která mohla vidět, nebyla nijak neupravená, ani nijak vyumělkovaně čistá; byla to města, ve kterých žili lidé nestižení válkami a chudobou. Sam polkla; pevně svírala zábradlí a nebyla si jistá, jestli ji nešálí zrak nebo Ba’al. Pohlédla proto pod sebe, aby zjistila, jak hluboko pod ní je země. Usoudila, že ne moc; palác vystupoval ze skály, kdyby se zula a – „Chcete podržet šaty?“ ozvalo se za ní. Sam zaskřípala zuby; až teprve když za sebou uslyšela pobavený hlas toho hada, uvědomila si, že byla předkloněná, co nejvíc to šlo, a jednu nohu měla položenou v prohlubni zdobeného zábradlí. Musela vypadat komicky. „Ne, děkuji,“ odsekla a otočila se na něj. „Krásný výhled, že?“ prohodil Ba’al s oběma rukama za zády a pomalu přešel vedle ní. „Buďte si jistá, že to není iluze.“ „Jsem,“ zalhala Sam. „Zdráháte se uvěřit, chápu,“ odvětil s lehkým úsměvem Ba’al, jako by opověděla popravdě. Chvíli oba mlčeli; Sam mu jeho názor nebrala, koneckonců byl pravdivý, a Ba’al ani nečekal nic dalšího. Stáli vedle sebe a mlčky se dívali na obzor.
„Není tu Hvězdná brána, Samantho,“ promluvil Ba’al najednou, „a vaše inteligence vám musela napovědět, že tady byste se neschovala… Pak je mi ovšem záhadou, o co jste se tu pokoušela?“ „O útěk,“ pokrčila Sam rameny popravdě. Nemělo smysl mu lhát a sama věděla, jak ta myšlenka byla absurdní, už když poprvé přemýšlela nad její realizací. Ale musela něco dělat, jinak zešílí. „Smiřte se se svou situací, Samantho,“ poradil jí laskavě. „Oceníte pak lépe možnosti, které vám nabízím.“ „Oh, to jistě. Možnost sedět v sále s bandou šovinistů, plazících se před tebou v domnění, že jsi jejich bůh a dívat se, jak ti předávají nevinné poblázněné děvče jako hračku, kterou buď zraníš, protože máš tu moc, nebo odhodíš, protože ti nevyhovuje,“ prskla Sam vztekle jako vydrážděná kočka, troufale hledíc Ba’alovi do tváře. Ta zůstala klidná; dvě temné oči ji ostře pozorovaly a on se otočil čelem k ní, ačkoliv ona mu stále téměř ukazovala záda. „To neudělám,“ ujistil ji pomalu, „svých darů si vážím.“ „Jsi prase,“ procedila Sam skrz zuby. „Nabídku na tykání přijímám,“ odpověděl Ba’al, tou urážkou spíš pobaven, než cokoliv jiného. „To děvče bylo vychováno jako kurtizána, nebude v mé náruči trpět. Jsem si jistý, že jsi přesvědčená o své morální nadřazenosti nade mnou a já jsem ochotný to uznat.“ „Oh, vážně?“ odsekla Sam. „V jistých věcech,“ dodal Ba’al, „ne v této. Pokud ti totiž jde o osud toho nevinného děvčete, můžeš mu snadno zabránit. Osvobodit ji. Ale pochybuji, že jsi natolik obětavá a věrná svému slovu.“ „Jsem si jistá, že tuším, kam míříš,“ odpověděla Sam a oči se jí vztekle zaleskly. „Na to spoléhám, jsi přece inteligentní,“ pousmál se Ba’al, než se k ní sklonil a otřel se špičkou nosu o její ucho, „a moc dobře víš, komu bych drahé řetězy odemykal a nohy roztahoval mnohem radši.“ Uskočila od něj, jakoby se spálila, což se naprosto shodovalo s prudkým pohybem její hlavy, když se dotkl jejího ucha. Stála před ním, do tváří se jí nahrnula červeň snad díky vzteku, snad díky studu, a hněv pronikl i do jejích očí, které se zlověstně třpytily. Sevřela ruce v pěst, vrývajíc si nehty do dlaně. „Nikdy.“ „Pak si my dva nemáme co vyčítat, má drahá,“ shrnul Ba’al, „já jen využiji toho, co mi bylo nabídnuto, jak mi káže moje hrdost, a ty tomu budeš jen přihlížet, jak ti káže tvá hrdost. Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“ Usmál se na ni, když nebyla schopná pronést na svou obranu jediný argument, a skládaje ruce opět za záda, pomalu se vracel zpátky do chodby. Na mramorovou zem dopadlo pár kapek krve, když Sam rozevřela dlaně.
5. kapitola: "eklidná noc
Sam nasucho polkla a pustila polštář, který svírala ještě nějakou dobu potom, co v Ba’alově ložnici všechno utichlo. Ačkoliv to celé bylo dost nepříjemné, mohlo to být horší. Mohla Elyssu slyšet křičet nebo plakat bolestí, což rozhodně to děvče nedělalo. Nechtěla nad tím přemýšlet, vážně nechtěla, už tak to bylo dost špatné, ale stále se jí přesto vkrádala do hlavy ozvěna dívčího hlasu; křik podbarvený rozkoší a radostí. S hrůzou si uvědomila, že si ani nepamatuje, kdy naposledy takto křičela. Jistě, měla sex, ale ne moc – stejně neměla tolik volného času, aby měla čas se tím trápit – a z většiny nocí si odnesla jen zklamání a další praxi v předstírání orgasmu. Křik Ba’alovy kurtizány ji naplnil závistí; chvíli jí trvalo, než v sobě, plná šoku a zhnusení nad sebou, pohřbila touhu být na dívčině místě. Nakonec uznala, když se stulila do klubíčka a přitáhla si saténovou přikrývku k bradě, že to mohlo být horší. Ba’al měl pravdu; Elyssa podle všeho skutečně v jeho náručí netrpěla a problémy s čímkoliv, co po ní mohl chtít, neměla – byla to kurtizána. Sam nemusí mít černé svědomí, že ji šlechetně nezachránila… Ale to, co jí řekl Ba’al, jak její morální postoj otočil proti ní… Měl pravdu, to ji děsilo. Jakoby jeho přístup – přijímání sexuální otrokyně jako daru, užívání si titulu bůh – mělo v sobě jistou podivnou upřímnost, kterou Sam dřív neviděla. Blbost, měkne jí mozek. Vztekle se posadila a prohrábla si vlasy; byla zpocená, nervózní, cítila se hrozně. Neviděla před sebou žádné východisko, žádnou možnost útěku. Žije SG-1? Vědí o ní? Ví vůbec někdo, že je tady? Znovu ji naplnila beznaděj. Co když nakonec stejně bude muset Ba’ala nechat, ať si vezme, co chce? Co když nebude jiného východiska? Ale kdy to nastane…? Ne, nenechá ho dostat od ní cokoliv, co by mohl chtít, dokud nebude jistě vědět, že je odsouzena jen na jeho milosrdenství. Stejně si ji vezme do postele jednou, dvakrát. Pak ji odkopne – zabije, možná bude mučit, aby dostal ten zbytek. Udělá z ní trosku bez vlastní duše, jen tělo, kterému je jedno, co se s ním děje. A pak ji možná zabije. Nebo z ní udělá Goa’ulda, jakmile ji dostane pod sebe. Otřásla se odporem a strachem, snad i chladem. Cítila se zase, jako by jí bylo osm, ležela v podkrovním pokoji u své babičky na venkově a ačkoliv se nebála tmy od dvou let, byla přesvědčená, že ta větev, která tloukla do okenní tabulky, je příšera, co jí napřed jednu po druhé ukouše všechny končetiny a pak hlavu, jak jí říkal Mark. Teď to ale bylo horší; byla sice dospělá a nevěřila na příšery, věděla ale, že jedno zvíře je skutečně za dveřmi a smrt není to nejhorší, čeho se od něj může dočkat. *** „Blbost,“ vyhrkl Daniel; neznělo to ani vztekle, ani šokovaně, pouze jako konstatování. „Kde je zbytek mého týmu?“ „Žil jsem v domnění, že SG-1 je tým O’Neilla,“ namítl Ba’al chladně. „Nechytej mě za slovo,“ Daniel si vrazil ruce do kapes, „kde je zbytek SG-1? Vím, že je máš. Kdybys našel jen mě, doteď bys pročesával každý milimetr té planety a hledal ten zbytek.“ „Zdá se, že máš sklon přeceňovat vaši cenu,“ poznamenal Ba’al, zjevně nad něčím uvažuje. „Oh, to ne já,“ ujistil ho Daniel rozhodně, „to většina Vládců soustavy; všichni do puntíku si myslí, že když vybijí SG-1, padne celá Země.“ Pozorně se zahleděl Ba’alovi do tváře. „Není to pravda.“ „To já vím,“ ujistil ho Ba’al, „proto vás tu nedržím, abych Zemi oslabil, ale abych se naučil, jak ji oslabit.“ „Takže nás máš všechny?“ chytil se toho Daniel. „Nechytej mě za slovo,“ doporučil mu Ba’al s lehkým úsměvem, ale pak si povzdechl. „Našel jsem všechny, ale nevím, jak dlouho vás budu mít. Upřímně, ty a shol’va jste pro mě neužiteční; všechno, co víte o Goa’uldech vím sám, stejně jako to, co mi můžete říct o Tau’ri. Informace, které potřebuji, nenajdu ve vašich vynucených odpovědích.“ „Co Jack a Sam?“ zeptal se Daniel. „Možná, že vrátím ke starému zvyku pokoušet se O’Neilla zlomit, ale major Carter mě láká víc,“ pokrčil Ba’al rameny a stočil pohled na chvíli k černé pumě, kterou hladil. Zvíře chvílemi snášelo jeho náklonnost se stoickým klidem a měřilo smaragdovýma očima Daniela, pak zase stáčelo čumák do pánovy dlaně a vyhledávalo jeho dotek jako milenka. „Nic ti neřekne,“ zavrčel Daniel, jako by chtěl vyprovokovat pumu, aby na pána zardousila. „Jak jsem říkal, nestojím o to, co mi můžete říct,“ zvedl pohled zpět k Danielovi, „stojím o to, co se od vás můžu naučit. Vždy je lepší spojit příjemné s užitečným. A neboj – “ řekl, když se ho Daniel pokusil přerušit, „ – O’Neill mě už varoval, že Samantha kouše.“ „Nezlomíš ji,“ zopakoval Daniel obměnu toho, co už řekl, téměř duchem nepřítomně. Jakoby mu soustředění se na černé zvíře s lesklou srstí pod Ba’alovýma rukama pomáhalo překonat vztek vyvolaný vlastní bezmocí uchránit přítele od bolesti a potupy. „Kdybych ji mohl zlomit, tak mě nezajímá stejně jako ty, nebo ti další dva. Já ji nechci zlomit, chci si ji ochočit.“ Ba’al blýskl po Danielovi úsměvem, ze kterého archeologovi přeběhl mráz po zádech. „Je to dobře i pro vás – kdybych se náhodou rozhodl přece jen ji zlomit, bude se mi hodit pomoc.“
„To mě uklidňuje,“ odkašlal si Daniel víc O’Neillovatě, než by si sám přál. „Pak to splnilo svůj účel,“ ušklíbl se Ba’al a postavil se, věda, že Daniel stejně jako O’Neill pochopí, že je čas odejít. „Dokud Sam ví, že jsme tu všichni, nikdy ji nedostaneš, stejně jako Jacka,“ řekl Daniel sebevědomě. „Proto také major Carter neví, co se s vámi stalo. Nemá bohužel jinou možnost, než mi věřit,“ usadil ho Ba’al. „A je celkem irelevantní, jestli O’Neill věří, že vy dva jste mrtví, nebo si myslí svoje. Jeho myšlenky se teď točí spíš okolo faktu, že Samantha bydlí v mých ložnicích, řekl bych. Vypadal dost popuzeně.“ „A vypadal tak předtím nebo potom, cos mu probodl končetiny?“ zeptal se Daniel s náhlou hořkostí vyvolanou Ba’alovým chlubením a soucitem s Jackem. „Oh, ne,“ zasmál se Ba’al, „tentokrát budu mířit jen jednou dýkou a velice přesně,“ ujistil Daniela a s jednou rukou typicky za zády, druhou ukázal Danielovi na dveře. Daniel na to neřekl ani půl slova, a když slyšel, jak se za ním dveře otevřely, zaskřípal zuby a kulhal pryč. Ještě cestou zpět do cely ho nenapadalo, co by na to Ba’alovi mohl odpovědět. *** To ráno se jí absolutně nechtělo z pokoje, který jí byl přidělen. Seděla ve vaně plné horké vody, jež voněla po růžích, a sveřepě se dívala na to, jak se pod její rukou hladina čeří. Nechtěla se ani pohnout. Dovnitř vstoupily čtyři otrokyně – stejné, jako každé ráno… Pokud to ráno ve skutečnosti bylo. Tentokrát nesly šaty bílé a k nim tyrkysové šperky. Ba’al jí zatím nikdy neposlal šperky a Sam nevěděla, jestli ji tento nový dar má znepokojovat. Jedna z otrokyň se postavila s připravenou měkkou osuškou a trpělivě čekala, až se Sam uráčí vstát. Sam natáhla k osušce ruku. „Já sama, děkuji. Můžeš počkat prosím venku?“ Dívka kývla, předala jí béžový kus tkaniny a poslušně se odklidila za paraván. Sam si povzdechla a vstala z vody, sušíc se a omotávajíc látku okolo sebe. Věděla, že se pravděpodobně před nimi nemusela stydět – a mimo to byla voják, neexistovalo, že by měla na základně oddělenou sprchu – ale jejich servilnost a ochota ji obléct a svléct třeba i ze spodního prádla ji přiváděla do rozpaků. Vyšla ven a dostala od dívek hedvábné kalhotky. Vzhledem k tomu, že k tomu nebyla ani podprsenka, ani živůtek, nebo korzet, usoudila, že šaty opět budou ukazovat přebytečné množství její kůže, na které bude cítit Ba’alovy žhavé a nestydaté oči. Povzdechla si a poslušně se nasoukala do šatů; zjistila, že šperky jsou součástí róby. Zapnula za krkem pás tyrkysů zasazených v platině, svou velikostí mnohem decentnější, než ten, co měla Elyssa. Z něj byl zaháknutý živůtek šatů, objímající její prsa a táhnoucí se dozadu. Kus pod ňadry byl stejný pás tyrkysů jako okolo krku. Jedna z otrokyň ho pro ni zapnula, pevně tak stahujíc její tělo, a pak prsty rozhodila širokou sukni okolo Saminých nohou. Sedla si, aby si mohla obout boty jako z platiny, jemně se táhnoucí přes prsty a pak zdobně okolo kotníků – vypadalo to jako kruhy, které se na jejím nártu setkávaly a zdobily tak její nohy. Samozřejmě měly zase slušný podpatek. Zkoumala šaty; byly z nelesklé, ale jemné látky – přes hrudník byly ve třech vrstvách. Jedna se ztratila za páskem, další se táhla ještě do půli stehen a jen ta poslední sahala až k zemi, dokonce byla ještě delší. Byla si jistá, že kdyby měla kalhotky výraznější barvy, budou vidět. Dvě dívčí ruce využily jejího zamyšlení nad šaty a potřely ji jakousi svěží vůní, než tomu stihla zabránit. Sam ta vůně překvapila, protože byla pro Ba’alův vkus netypická a odpovídala tomu jejímu. Na zápěstí jí cvakly náramky, dokonale ladící k pásu a náhrdelníku, a než stihla svou pozornost přesunout jinam, jedno z děvčat jí obratně připnulo drobné náušnice, zatímco druhé jí vonícíma rukama pročesávalo a upravovalo vlasy. Všechny najednou, i ty další dvě, které upravovaly šaty, aby byly dokonalé, pak stáhly své ruce a postavily se skloněnou hlavou, naznačujíc jí, že proces je u konce. „Díky,“ zamumlala Sam automaticky, ačkoliv nějak nepociťovala skutečnou vděčnost. Dveře do Ba’alovy ložnice se otevřely a ona vstala z postele, na které seděla; stejně neměla jinou možnost, než čelit všemu, co může přijít. Sotva vešla dovnitř a dveře se za ní zavřely, zpoza křesla, ve kterém seděl prvního večera Ba’al, vyběhla Elyssa. Její oči se třpytily štěstím – aby taky ne po té noci, pomyslela si Sam kysele – dlouhé, rovné tmavé vlasy měla zahrnuté za uši a spadaly jí na záda. Na sobě měla světlounce fialové šaty, skládané a vrstvené, z téměř průhledného tylu, kousek nad kolena, rozevláté a přepásané třpytivým pásem. Byla bosá, neměla jiné šperky a ani je nepotřebovala, uvědomila si Sam. Její krása teď, bez toho zlatého prachu, jen se snědou kůží, byla skutečnější. „Má paní,“ uklonila se lehce Elyssa. „Nejsem tvoje – “ „Chci se rozloučit,“ přerušila Sam kurtizána, zjevně naprosto hluchá ke všem Saminým řečem. „Moje místo je teď v Lordově paláci mezi jeho dalšími kurtizánami.“ Chvíli se dívala Sam zkoumavě do tváře a lehce, snad i moudře navzdory svému věku, se pousmála. „Nepředpokládám, že pochopíš moje štěstí, paní. Došlo mi to už při našem prvním rozhovoru, ale chtěla bych ti něco vysvětlit.“ Přistoupila k Sam, chytila ji za ruce a pevně je sevřela. „Myslíš si o mně, že jsem hloupá, zmanipulovaná, neznám svoji cenu. Pravda je taková, že stejně jako ty bojuješ za svou planetu, je to tvá povinnost a radost, já byla vycvičena, abych posloužila svému
bohu. Nebojovala jsem proti tomu, byl to můj úděl, a nebála jsem se toho, protože jsem věděla, že můj pán mě nezraní a bude se ke mně chovat laskavě, což se také stalo.“ Pousmála se. „Pravda je taková, že jediné, čeho se kurtizána jako já může bát je, že nebude schopná vyhovět svému pánovi, nebo že ho omrzí,“ vysvětlila, „a ani to v případě Lorda Ba’ala není špatné. Každá kurtizána, která ho omrzí, má možnost dožít v přepychu a pohodlí, nebo se vrátit ke svému lidu. Ale žádná nechce.“ Sam dokázala pochopit, proč pravděpodobně ne. Ale všechen další smysl Elyssiných slov jí zůstal utajen; Elyssa jí sice ukázala, že není tak hloupá a neschopná se o sebe postarat, jako se Sam domnívala, když viděla poprvé dívčin zbožňující pohled, ale stejně nebyla schopná porozumět jí. Zdálo se ale, že Elyssa to ani neočekávala. „Je otevřený ke tvé hrdosti, mysli a duši, má paní, to se nám kurtizánám nikdy nestane. Říká se, že ještě žádná žena, až na jedinou, nenavštívila jeho lože dvakrát. Ani mně se to nestane – prokázal mi velké milosrdenství už jen tím, že mi dovolil odmítat nosit červenou, kterou jako žena, co už měla muže, nosit nesmím. Ale ty, kdyby ses jen trochu otevřela…“ Děvče větu nedokončilo; pustilo její ruce a s výrazem očekávání zamířilo ke dveřím, které se otevřely ještě, než k nim stihla dojít. Ba’al vešel a usmál se na rdící se kurtizánu. „Smím doufat ve vaši brzkou návštěvu mého lože, můj pane?“ „Smíš doufat,“ odvětil Ba’al neurčitě, ale pevně, a lehce se usmál, když mu dívka vtiskla polibek na ruce, než se uklonila a odešla. Ba’al otočil svůj pohled na Sam a vzápětí se rozesmál jejímu výrazu. „Nedívej se na mě tak, má drahá, já za tvou neklidnou noc bohužel nemohu,“ poznamenal a shlédl ji od hlavy až k patě. „Skutečně nevypadáš, jako by ses dobře vyspala… Ale na kráse ti to neubírá.“ „Nech si to od cesty,“ odmítla Sam ostře jeho lichotky. Jen se na to pousmál a Sam nenáviděla fakt, že nic, co mu řekne, se ho nemůže dotknout; nenáviděla tuhle jeho nadřazenost, aroganci a sebevědomí. Přistoupil k ní a jeho prst přejel přes nahou kůži její paže, než ucukla. „Přesně tuhle vůni cítím, když se na tebe dívám.“ Sam na to neodpověděla; co na to taky říct? Ustoupila do bezpečné vzdálenosti zády k němu, nechtěla vidět cokoliv v jeho očích nebo tváři, co tam vidět mohla. Došlo jí, co mínila Elyssa tím, že dostává od Ba’ala jako zajatec víc, než jakkoli oblíbená kurtizána – Elyssa jí v podstatě radila, aby s Ba’alem skočila do postele a vypěstovala si ochranu z jeho slabosti pro ni. Sam stále na žádnou slabost nevěřila, všechno to byla jen Ba’alova podivná hra, o tom byla přesvědčená. Ale něco se jí vynořilo v hlavě zároveň s touto úvahou. „Elyssa říkala, že žádná žena nenavštíví tvou postel dvakrát.“ „Žádná kurtizána, žádná otrokyně, žádná zajatkyně,“ potvrdil Ba’al, „nikdy mi znovu nemůžou dát, mi daly poprvé.“ „Říkala, že až na jedinou,“ dodala Sam a otočila se, zabodávajíc zákeřný a dobře mířený pohled do Ba’alovy tváře. „Hádám, že to byla ta samá, co vyměnila místo ve tvé posteli za náruč Kanana, mýlím se?“ Ba’alova čelist se sevřela a jeho oči ztvrdly. „Shayla byla můj lo’taur, ne kurtizána, ani zajatkyně. Nebyla vděčná za vlastní vědomí, radši se stala Tok’raou. Byla jí dána příležitost vybrat si. Tobě se ale tohle naštěstí nestane, má drahá,“ usmál se na ni nebezpečně. „Ne,“ ujistila ho Sam, „jinak než násilím mě nedostaneš.“ „Uvidíme,“ odbyl ji Ba’al a zamířil energicky kolem ní z místnosti, „ale až se tak stane, sotva se z mé postele dostaneš živá,“ šeptl jí do ducha, když se u ní zastavil, a jeho velká rozevřená dlaň přejela přes její záda až těsně nad zadek, kde se jí přestala dotýkat a on mířil z místnosti dál, jakoby se nic nestalo. Sam zůstala jako přimrzlá na místě a husí kůže po celém těle její strach ještě umocnila. Pocit vítězství nad tím, že ho dokázala podráždit, vyvést z klidu, se naprosto ztratil, když jí tak šikovně připomněl, na kom záleží její další existence. „Zpozdíme se na snídani, Samantho.“
6. kapitola: "a život a na smrt
Sam se stále okouzleně rozhlížela po okolí. Planeta, na kterou ji Ba’al vzal tentokrát, byla nejen oceán, kam oko dohlédlo, ona byla oceán úplně celá. Zdejší lidé žili na přírodních, nebo uměle vybudovaných ostrůvcích, posetých bílými stavbami, a byli těsně spjati s živlem, který se rozprostíral okolo nich. Pokud Sam pochopila správně, jednotlivé ostrovy byly v podstatě města. Místo, kde je přivítal jeden z úřadujících konzulů na ranní hostině, ji překvapilo ještě víc, než samotná planeta. Jedli na velké plošině na jednom z maličkatých ostrůvků, jež patřil jednomu z měst a ukončoval tak uskupení na několik set kilometrů do dáli, kde se rozprostíralo jen moře. Ve chvíli, kdy na terasu vyšplhali, vycházelo právě slunce, noříc se z barevných mraků a ozařujíc moře, na chvíli ho barvíc do barvy tyrkysu. Sam si mimoděk zabloudila rukou ke krku; věděl o té shodě Ba’al, nebo to celé byla náhoda? A pokud věděl, pak ji ohromoval způsob, jak si všímal detailů a transformoval ho v jiné, hmatatelné věci. Tentokrát žádnou scénu nedělala, tohle nebyl způsob, jak se dostat Ba’alovi na kobylku, jen se ponižovala. Poslušně si sedla po jeho levici, poslušně jedla mořské plody. Nikdo na ni nemluvil, nikdo si jí nevšímal – ne víc, než ji jen změřil od hlavy až k patě. Sam usoudila, že ji pravděpodobně považovali za jednu z Ba’alových kurtizán, možná nového lo’taura. V podstatě ji to nezajímalo, přestávalo ji zajímat všechno. Její situace byla jako ten vzduch okolo, když ranní slunce statečně svítilo a vítr někam zmizel; v podstatě naprosto statická. Začínalo ji to uvádět do naprosté apatie a to jen, aby se vyhnula šílenství. „Loď na nás čeká, Lorde,“ promluvil konzul a vstal od stolu i se svou družinou. „Dělejte mi předvoj,“ vyzval je Ba’al a zůstal sedět v křesle, když ostatní odcházeli. Sam seděla na místě a tupě zírala do svého talíře, věděla, že se Ba’al dívá na ni. Pravděpodobně věděl, že očima pozorovala chlapce v konzulově družině, k němuž se ostatní chovali uctivěji, než by čekala. „Je to místní zázračné dítě,“ řekl jen tak do ticha. „Těžko říct, kde je jeho původ. Má v krvi naquadah a jisté telepatické a telekinetické schopnosti. Zvláštní exemplář.“ „Exemplář,“ opakovala po něm Sam dutě, „je to dítě.“ „Už dlouho ne,“ ujistil ji Ba’al, „lidé tu dospívají dříve, než na Tau’ri.“ Odložil skleničku, se kterou si pohrával, a vstal, natahuje k Sam ruku. Dělala, jako by ji neviděla, ale poslušně vstala, čekajíc, že vyjde. On ale zůstal stát, zkoumavě jí hleděl do tváře a mračil se. „Nepřiměje mě zranit, praštit tě ani donutit tě být mi po vůli tvoje zuřivost a tvrdohlavost, stejně jako tahle apatická servilnost.“ „Pak je to v pořádku,“ usoudila Sam mdle, „nechci rozzuřit svého boha.“ „Jakou hru to hraješ?“ „To mi pověz ty, můj pane.“ Ba’al na to neřekl ani půl slova, mlčky a stále se svraštěným obočím se otočil a vyrazil vpřed, věda, že ho Sam bude následovat. Udělala a to a přes tvář jí přeběhl lehký úsměv. Ba’ala bavila její osobnost, hrdost, myšlenky, vědomí. Proto se k ní choval jinak, než k ostatním ženám a zajatcům. Dokáže ho vyprovokovat k nějaké akci, pokud mu odepře to, co ho na ní baví – svou duši. Jen pořád nedokázala přijít na to, proč jí vůbec dal šanci, aby se projevila. *** Ba’al mimoděk sevřel ruce v pěst, aniž by si to uvědomil. Nezajímaly ho teď hry v aréně pod ním, nezajímaly ho ani žvásty teď už obou konzulů a šlechtického stavu. Jeho oči neustále bloudily k Samanthě. Klečela na místě, kam jí ukázal v marné snaze vyprovokovat ji aspoň k základnímu odporu. Ona si tam ale poslušně klekla a sedíc s rovnými zády na patách, ruce složila v klíně. Poslušně zírala na zábavu, kterou jí předložili, a její oči se od ní neodtrhly. Svaly na jeho ruce se znovu napjaly a klouby zbělely, jak odolával prudké touze uhodit ji, aby ji vyprovokoval z té apatie, ale vzápětí si uvědomil, že při síle její osobnosti by ji pravděpodobně spíše ubil k smrti, než aby se dočkal nějakého odporu. Jakmile zamítl myšlenku na užití svých pěstí, napadla ho další, poněkud příjemnější, která poslala vzrušení jeho slabinami. Napadlo jej, jestli je její duch natolik silný, aby mu dovolila užít si jejího těla a zůstat pasivní. Ta myšlenka ho na chvíli zajala ve svém vzrušujícím, krutém a živočišném kouzlu, než si uvědomil, že takto to nefunguje. Musí hrát jinak. Ona možná našla způsob, jak ho podráždit, ale on najde jiný, jak ji vyprovokovat, aniž by se jí jen prstem dotkl. „Doneslo se mi,“ probral ho z myšlenek jeden z konzulů, „že náš pán dostal na své předchozí návštěvě jiného světa překrásnou kurtizánu. Smíme vůbec doufat, že se nám podaří obdarovat ho něčím lepším?“ „Jejich dar byl perfektní,“ Ba’al se usmál, „ve své nevinnosti. Můžete mě obdarovat něčím divočejším a živočišnějším.“ „Na to tu máme řešení,“ prohlásil na Ba’alův návrh druhý konzul, povstal a tleskl. Aréna, kde předtím bojovali mistři zdejšího bojového umění, se vylidnila a byla znovu vysypána vysušeným mořským pískem, aby připravila pole pro další. Na zatroubení rohu byly do arény zavolány čtyři ženy; jejich těla byla od pohledu pružná, vypracovaná a bezchybná, boky ve správném poměru s ňadry a tváře souměrné a krásné.
Jedna z nich byla méně opálená, než ostatní, pravděpodobně díky tomu, že její kudrnaté dlouhé vlasy byly zbarvené jako vycházející slunce, přesto ale byla opálenější než Sam. Na sobě měla bolerko a kratičkou sukni jako všechny ostatní a smaragdově zelená barva jejího odění se shodovala s jejíma jiskřivýma očima. Druhá byla blond, díky čemuž vynikalo její perfektní opálení, na sobě měla úbor z nebeské modři, který se opět shodoval s jejíma očima, a dlouhé rovné vlasy dotvářely krásný pohled, který na ni byl. Předposlední z žen měla kaštanové vlasy, napůl vlnité, napůl rovné, oděná byla v bílé a její oči byly stříbřitě šedé, dravčí. A ta poslední, s vlasy černými jako uhel, střiženými do mikáda s ofinkou do malé špičky uprostřed čela, byla oděná v rudé, na její pleti bylo znatelné, že není jen opálená, ale pravděpodobně geneticky tmavší, než pleť ostatních třech žen. I její oči se lišily, byly krojené jako mandle a medově zabarvené. Ruce měla pokreslené pravděpodobně henou, vzor vypadal trochu jako krajka po stranách jejích paží a nějaký znak měla i kolem pupíku. Sam tušila, aniž by se po něm podívala, že příčinou Ba‘alova poposednutí v křesle a nahnutí se se zalíbením blíže dopředu, které zaznamenala koutkem oka, byla právě tato poslední žena. „Skutečně víte, jak mě potěšit,“ konstatoval Ba’al s lehkým úsměvem, očima dál chlípně brouzdajíc po tělech žen. „Pak vyber zbraně, můj pane,“ odvětil jeden z konzulů, těžko skrývajíc uspokojení a pýchu ve svém hlase. Sam na sobě nedala vůbec nic znát a nutila se do klidu. Stačilo to jen přečkat… Proč si nikdy nenašla chvilku, aby se od Teal’ca pokusila naučit kelnorim? Tolik by jí to teď ulehčilo situaci. Stiskla zuby; tohle jí teď zrovna nepomohlo – myšlenka, že Teal’ca už možná neuvidí, byla bolestivá. Ba’al vybral dýky, jak zjistila, když se vrátila do přítomnosti; blondýna se postavila proti černovlásce, zrzka proti brunetě. Boj začal. Jejich těla, celkem brzy zpocená a díky tomu lesklá, pleskala jedno o druhé a Sam si byla jistá, že tolik zvuků, které ženy vydávaly, u boje potřeba nebylo. Celé to byla jen hra; stejně tak se mohli dívat na zápasy v bahně, nebo zajít do striptýzového klubu. Blondýnka a brunetka byly poraženy; postavily se se skloněnou hlavou a potom s poklonami vycouvaly z pole. Tam zůstaly proti sobě stát zbývající dvě ženy, černovlasá a rusovlasá; prudce dýchaly a jejich zpocená těla byla poznamenaná pár mělkými řeznými ránami, spíš jen škrábanci. Znovu se ozval gong, který Sam prve přeslechla, a zbývající dvě ženy začaly znovu bojovat. Krutě si vjížděly do vlasů, zákeřně se napadaly a ohrožovaly na životě, jakoby se skutečně měly zabít. Sam měla na chvilku obavu, že finále boje je skutečně o tomto; že ta, co vyhraje, se stane dalším přídavkem do Ba’alova harému a poražená ztrácí život. To, co se vzápětí stalo, ji přesvědčilo o opaku. Zrzka byla sražena do písku a fakt, že druhá žena si dřepla kolo jejího těla a přitiskla jí dýku na hrdlo, když se pokusila zvednout, jasně značil, že je poražená. Sam do poslední chvíle čekala, že jí druhá žena skutečně protne hrdlo, ale nestalo se tak. Místo toho vstala, podala poražené ruku, odhodlaná se přátelit, když už vyhrála, a pak se obě uklonily, opouštějíc ring. „Moment,“ zavolal Ba’al do potlesku; celá aréna zmlkla, v dáli byl slyšet jen šustot vln. Vstal a pomalu zamířil k Sam. Zůstal stát nad ní, rukou pomalu mířil k opasku, odkud vytáhl svou příruční dýku, krásný kus řemeslné práce. Její ostří se zalesklo v poledním slunci a on ji držel v ruce spuštěné podél těla, dívajíc se dolů na Sam. „Vstaň,“ přikázal potom jednoduše. Sam rozvážně napočítala do deseti, aby si dostatečně uvědomila, že pokud chce svou hru dotáhnout do konce, musí poslechnout. Ať ji čeká, co chce. Vstala tedy, stojíc tváří k Ba’alovi, ale naschvál s prázdným výrazem ve tváři se dívala někam za něj. On neřekl ani slovo, jen k jejímu překvapení dřepl a pevně uchopuje dýku, obratně zkrátil její šaty do délky nad kolena, načež dílo doplnil dvěma rozparky až k téměř k bokům. Nakonec po krátkém zaváhání, jestli je taky zničit, Ba’al její boty ušetřil a jen je rozepnul. Pak se k ní zvedl, užívajíc si její zmatený výraz, a vzal ji za zápěstí, aby jí položil do dlaně svou dýku. „Teď je řada na tobě, má drahá Samantho. Jdi se bít… Nechceš přece rozzuřit svého boha, nebo ano?“ Sam nasucho polkla; díky zlověstnému lesku v jeho očích věděla, že má v plánu ještě něco, ale nebylo proti tomu obrany. Co jednou začala, musí dotáhnout dokonce, není už jiné cesty. Zula se z bot, vzala si od něj dýku a zamířila po schůdcích dolu do arény, kde jí jemný písek protékal mezi prsty na nohou. Došla až naproti černovlásce, která na ni čekala s divokým pohledem. Sam si uvědomovala, jak se zbytek šatů zvedá při každém kroku a odhaluje její kalhotky, přes které nepříjemně na kůži cítila větřík, který jako jediný neuposlechl Ba’alova rozkazu a dál si vesele hleděl svého. „A abychom udělali boj ještě zajímavějším, ať je to boj na život a na smrt,“ dodal Ba’al do ticha a mávl muži u gongu. Sam se na něj prudce otočila, v očích šok a zlobu, a právě v tom okamžiku zazněl gong. Jen instinkt jí napověděl, aby se rychle obrátila ke své protivnici a uskočila. Černovlasá šelma s medovýma očima proti ní útočila dál. Uhodila ji do obličeje, pak zvedla nad hlavu svou zlacenou dýku; Sam se prudce vymrštila a ostří narazilo o ostří. Obě ze všech sil tlačily své ostří proti zbrani té druhé, obličeje jen centimetry od sebe. Sam ucítila svůj pálící ret a nedokázala odolat návalu pomstychtivosti; ve zlomku vteřiny uvolnila jednu z rukou a uhodila soupeřku loktem tvrdě do obličeje. Žena zůstala na chvíli zaskočená, což dalo Sam prostor couvnout o několik kroků a dostat se z dosahu jejích dlouhých paží.
Černovláska zůstala na chvíli shrbená, hřbetem ruky si utírajíc stroužku krve, která se jí spustila z nosu. „Jsi větší mrcha, než vypadáš, krásko,“ zasyčela zlomyslně. „Nechci tě zabít,“ odvětila Sam pevně. „Vzhledem k tomu, že pravidla jsou jasně daná,“ odvětila žena, napřímila se a plavným krokem popošla, takže donutila Sam k bojovému kroužení kolem arény, „ti tedy pravděpodobně nebude vadit, když zabiji já tebe.“ Myslela to naprosto doslova, jak Sam zjistila vzápětí, když se proti ní znovu vrhla. Zuřivě máchla dýkou a porušila nejen látku, ale i kůži na Samině břiše; okraje roztržené tkaniny zrudly. Sam sykla, ale nepřestala bojovat; ještě několikrát uskočila, než se vyhnula jedné dobře mířené skokem do dřepu a chytře podkopla protivnici nohy. S chladným záměrem, jak ji naučila armáda, se proti ženě vrhla a zaryla jí nehty do silné paže, přičemž druhou rukou, ve které držela dýku, ji pěstí a kouskem rukojeti praštila do obličeje. Dostala tvrdý zásah do břicha, ale podařilo se jí ruku rudé bojovnice sevřít dostatečně bolestně, aby žena upustila dýku. Cítila, jak do ní ženino tělo prudce narazilo a s výkřikem sama upustila svou dýku, než byla uvězněná pod jejím tělem. Žena s medovýma očima nechala obě dýky ležet tam, kam spadly, a obmotala okolo Samina hrdla prsty, okamžitě tisknouc. Sam se pod ní několikrát vzepjala a pokusila se rukou zašmátrat na zbraně, ale byly příliš daleko. Rudnoucí v obličeji, uchýlila se k nečestnému gestu a zaryla jí prsty do očí. Žena tentokrát bolestně vykřikla a nadzvedla se, takže Sam srazila její ruce a mrskla sebou, smýkla pod jejím tělem a podařilo se jí rychle utéct, za běhu zvedajíc obě dýky. Uvědomovala si, že měla skvělou příležitost srazit ji a trhnout jí vazem, ale nechtěla ji zabít, naučila se ovládat svůj adrenalin, aby to nepřehnala. Dobře věděla, že ona neútočí, chtěla jen přežít. Její protivnice znovu stála na nohou, oči jí slzely a pravé měla pravděpodobně podrápané, bělmo jí zrudlo výraznými žilkami. „Proč ještě žiji?“ prskla na Sam, hluboce oddechujíc, a hřbetem ruky si vztekle a rázně utřela slzy, které podrážděný orgán vyprodukoval. „Jedna z nás tu dneska umře, krásko.“ Oslovení, které bylo běžně poklonou, z jejích úst znělo ještě urážlivěji, než prve. Znovu se vrhla proti Sam a sedřela jí nehty ve třech pruzích kůži na paži, když se jí Sam vysmýkla. Prudce couvla a zabalancovala, což její soupeřce umožnilo vykroutit jí z jedné ruky dýku. Znovu se prsty agresivně vrhla na Samino hrdlo, což Sam na chvíli přemohlo; plně si uvědomila, že couvá do rohu, že žena naproti ní je odhodlaná ji zabít a že není východiska. Máchla rukou a poranila bojovnici přesně tak, jako ona zranila ji na začátku. Žena sykla a trochu couvla, načež její ruka poháněná zuřivostí rázně málem zlomila Sam zápěstí a donutila ji znovu upustit i druhou dýku. Sam jí dopřála pravý hák do brady dost silný na to, aby ženu posadil na zadek. Ta sice ztratila rovnováhu, ale když padala, chytila ji za ramena a strhla na sebe. Díky tomu, že Sam překvapila, se dostala znovu na ni, kolenem ji bolestně udeřila do břicha, když na ni sedala, a znovu, tentokrát o dost pevněji ji chytila kolem krku, takže Sam cítila, jak jí pohmoždila ohryzek. Naprosto pudově nahmatala dýku a vrazila ji ženě hluboko do břicha. Sotva si uvědomila, že zbraň jí nekladla téměř žádný odpor, jak byla ostrá, že do její protivnice zajela jak nůž do másla. Žena ji okamžitě pustila a zapřela se třesoucími se pažemi okolo Saminy hlavy, vypouštějíc z úst pramínek krve, která jí nejprve stekla jen po bradě a pak, následovaná další, dopadla na Samin hrudník a ještě na tyrkysový šperk. Sam zírala napřed do ženiných medových očí, jež pomalu ztrácely žár, a pak na nůž, který v bojovnici vězel šikmo vzhůru, takže usoudila, že nejen že dlouhé ostří poškodilo plíci, pravděpodobně poškodilo i pár dalších orgánů a je tedy fatální. „Nezabiješ,“ zachrčela žena v pokusu o ironické zopakování toho, co jí Sam řekla, když se znovu pokoušela nadechnout a plnila plíce další krví, „jsi větší mrcha, než jsem si myslela,“ dokončila pak obdivuhodně rychle a zřetelně, což – zdálo se – ji připravilo o poslední síly. Sam chytila ramena padající ženy a shodila ji ze sebe, utíkajíc z místa, kde ležela, ještě než žena dopadla na záda mimo ni. Automaticky jí nahmatala puls, ale byl neznatelný, načež se ztratil; krásná a divoká bojovnice v rudé sebou naposledy zaškubala, než zůstala nehybně ležet v písku. Sam na mrtvé tělo zkoumavě hleděla, cítíc lítost k ženě a vztek na sebe i na Ba’ala. Pak vnímala jen fyzickou bolest; poškrábanou paži, rozpraskaný ret, rýsující se modřinu na líci, řeznou ránu na břiše i zřejmě pochroumané zápěstí, něco ale stále bránilo tomu, aby ji fyzický stav plně ovládl. Nakonec ji zalila vlna naprostého vzteku, slepé zuřivosti. Její pohled zabloudil k Ba’alově dýce v ženině těle; vzpomněla si na Jacka O’Neilla, na jeho polichocený výraz, když se zeptala, kde se tak dobře naučil vrhat v podstatě jakýkoliv ostrý nástroj, a na jeho výdrž a zápal, když ji jednoho nudného odpoledne na misi učil hledat těžiště nožů a vrhat. Její ruka se sevřela okolo dýky naprosto automaticky; zvedla se na nohy, prudce se otočila a chvíli nástroj obratně zkoumajíc, vrhla ho přímo na tribunu. Dav, který od chvíle, co Sam zabila jejich bojovnici, zarytě mlčel, teď napůl vydechl překvapením, napůl vyjekl šokem. Sam doširoka rozšířenýma očima zírala na výsledek svého činu, Ba’alovy oči se také na zlomek vteřiny rozšířily nepopiratelným šokem. Cítil, jak jeho ruka pevně svírá rukojeť dýky a uvědomil si, že jen jeho cvičené instinkty ho zachránily od jejího hrotu v srdci a ztráty svého božství, ať už by ho Jaffové oživili, nebo ne. Hrot jeho vlastní zbraně byl jen pár milimetrů od látky jeho zdobené košile a tudíž jeho těla, kam by bezpochyby hladce zajel a zničil ho.
Sam náhle cítila bolest na břiše prudčeji, než si ji uvědomovala předtím. S pohledem na sebe dolů zjistila, že skoro celá břišní část zbytku šatů je natažená krví a rána se zřejmě bojem ještě rozevřela. Únava, způsobená nedostatkem spánku, bojem a celým dnem na slunci ji dohnala spolu s bolestí a duševním vyčerpáním. Mlhavě zahlédla, jak Ba’al nabyl svůj běžný stoický klid a spustil ruku se zbraní podél těla, než ji objala prázdnota ve své konejšivosti a hučením v hlavě ji zbavila vědomí. Necítila ani tu bolest, když se neobřadně sesypala do písku arény. Znovu se rozprostřelo naprosté ticho; co měla přinést každá další vteřina byla velká neznámá.
7. kapitola: Esence života
Moře šumí. Větřík, sotva dost silný, aby pohnul s tuhými palmovými listy, se prohání kolem. Písek pálí do bosých chodidel. Sam moc nerozumí, proč tu je, a hlavně neví, kde je. V celém jejím těle se ale usadí známý, přátelský a uklidňující pocit, když zahlédne osamělou postavu sedět v písku s bosýma nohama namočenýma ve vodě. Rychle vyjde ze stínu palem a lehce se dotýkajíc jeho ramena, přisedne si k němu. Upře oči tam, kam on, aby zjistila, jestli hledí na něco určitého. „Jen moře, Carter – nic pro váš sofistikovaný zrak,“ řekl škádlivě. „Líbí se mi moře, pane,“ namítla Sam s lehkým úsměvem. „Jo, já vím,“ povzdechl si. „Důvěřujete mi, Carter?“ „Samozřejmě, pane,“ odpověděla a byla překvapená intenzitou jeho pohledu, když se jeho oči odtrhly od obzoru. „Důvěřuji,“ zopakovala znovu méně formálně a jemněji. Pousmál se a nadechl se – V tu chvíli byl konec; jakoby se roztrhl pásek na promítačce, jakoby ho žár kotouče spálil. Obraz se zachvěl a rozpustil. Místo obličeje Jacka O’Neilla viděla bílo; bílý kamenný strop. Uvědomila si, že je při vědomí a že leží. Znovu zavřela oči v tiché touze vrátit znovu ten uklidňující obraz pláže a jeho, ale nevrátil se. Pod víčky měla rudo díky slunečnímu světlu, které do místnosti pronikalo skrz barevná okna, a nebyla schopná v sobě vyvolat klid. „Už je vzhůru,“ řekl dívčí hlas. „No tak, vstávej, spící panno,“ dodal druhý a rozverně se zahihňal. „Víš, jak dlouho jsi spala?“ přidal se třetí hlas. Sam semkla víčka k sobě; další společnost, o kterou nestojí… „No tak, nebuď na nás zlá,“ vskočil do jejích myšlenek čtvrtý hlas, „musíš věřit, že je tu přece jen někdo, kdo tě nechce jako trofej.“ „Copak ti tvůj sen nedal naději?“ navázal vzápětí pátý. Sam polkla, stále váhala otevřít oči. Bála se toho, co uvidí, bála si uvědomit si, v jakém fyzickém nebo psychickém stavu se teď nachází. Chtěla jen spát. „Měla by ses smířit s tím, co se děje. Snažit se pochopit každou situaci hned od začátku a ne jen proklínat stav, ve kterém se nacházíš,“ poznamenal moudře další, opět neznámý hlas. Sam prudce otevřela oči a rozhodně se posadila, očekávajíc nápor bolesti, který se nedostavil. Rozhlédla se po místnosti a došla hned k závěru, že jsou zcela jistě stále na místě, kam ráno přiletěli. Teď ležela na pohodlné posteli v provzdušněné místnosti s velkými barevnými okny; cítila mořský vzduch a teplé odpoledne. Nebyla schopná si uvědomit jediné zranění; necítila ani pot, prach a krev, jen svěží vůni – stejnou, jakou jí otrokyně vetřely do kůže ráno. Šperky, se kterými sem přišla, na sobě neměla, místo toho měla na ruce trojitý náramek z bílých perel. Na krku něco ucítila, obepínalo jí to hrdlo – na chvíli jí prolétlo hlavou, jestli už jí Ba’al nasadil obojek. „Říkal ti přece, že takhle to nechce,“ ozval se další hlas, který ještě neznala. „Nepůjde na tebe s bičem, ale s cukrem.“ Sam se teď konečně pořádně podívala po své společnosti, rukou si zajíždějíc k hrdlu a zjišťujíc, že kolem krku má tři krátké řady perel, tvořící límec a vpředu propojené svislou řadou, na níž za poslední příčnou řadou visela větší perla ve tvaru slzy. Pak konečně úplně upřela svou pozornost k sedmi ženám v místnosti. „Ne, nejsi v harému, Samantho,“ promluvila žena a Sam s trochou námahy usoudila, že to byla ta, co oznámila ostatním, že je vzhůru. „Jsi v chrámu. Našem chrámu. Mimochodem, já jsem Serenity.“ „Já Mirage,“ ozvala se druhá. „Moje jméno je Harmony.“ „Mé je Faith.“ „Moje Hope.“ „Já jsem Destiny.“ „A já Desire.“ Sam si byla schopná uvědomit, že mluvily zase v pořadí, v jakém na ni mluvily prve. Tentokrát byla schopná položit otázku, než ji uhodly. „Kdo jste?“ „My?“ Destiny se usmála. „My jsme život.“
Sam se nechápavě zamračila a pootevřela ústa, ale než byla schopná zformovat otázku, poznala, že všech sedm žen už dávno ví. Rozsadily se kolem ní; některé přímo na postel, jiné za zem a o postel se opřely, ale všechny se pozorně dívaly na ni. „No tak, vždyť víš,“ pomluvila Hope, „víš, co znamenají naše jména.“ Sam se po nich znovu rozhlédla. „Vyrovnanost… Přelud… Harmonie… Víra… Naděje… Osud… Touha…“ zamumlala. „Už víš?“ pousmála se Mirage. „Copak to není pravda?“ „Asi je,“ připustila Sam. „Ale kdo – “ „Copak musíš za vším vidět logiku?“ obořila se na ni Faith. „Věř svým očím, přijmi něco, jak je, i když do toho nevidíš. Život není jen věda, Samantho.“ „Fajn… Kdo mě vyléčil?“ „My,“ odpověděla Harmony. „Říkali jsme si, že to není tak špatný nápad.“ „A taky jsme tě trochu vykoupaly a upravily,“ přidala Serenity. „A oblékly,“ dodala Desire, natahujíc ruku a zahrnujíc Sam pramen vlasů za ucho, když se major sklonila, aby si až teď uvědomila, že její šaty byly vlastně zničené. Na sobě měla světle, až azurově modré šaty. Přes ňadra byly řasené, neměly nijak hluboký výstřih, na břiše byly světlejší a splývaly do široké sukně, o které – díky faktu, že šaty byly z lehkého matného saténu – si byla Sam jistá, že jí bude poletovat okolo nohou. U dolního lemu, který byl příliš dlouhý, aby si po něm nešlapala, chytaly odstín trochu do zelena a ve středu sukně byl pro lepší chůzi dlouhý rozparek až do půli stehen, který ale díky šířce šatů a jejich nařasení kolem boků samovolně nic neodkrýval. Sam si uvědomila, že má také nahá záda, až na středně široká ramínka. „Nepodceňuj se tak,“ doporučila jí Desire, „máš v sobě krásu… A obě víme, že Ba’al není jediný muž, kterého to k tobě táhne, nebo táhlo.“ „Ba’al není muž, ve své podstatě...“ zamumlala Sam. „Co kdybys tolik nelpěla na detailech? Nech se aspoň jednou unést… S Ba’alem bys zažila dobrodružství, co ti ve tvém nudném životě trochu chybí,“ poznamenala vemlouvavě Mirage. „Nežiju nudně,“ ohradila se Sam a vstala z postele, jakoby jim chtěla uniknout, což taky v podstatě chtěla. „Od Ba’ala je docela ubohé nechat někoho jiného, aby mě přemluvil, abych s ním vlezla do postele.“ „On nás ale nenajal,“ namítla Serenity klidně, „nemá nad námi žádnou moc. Jsme součástí lidského života, jak jsou lidé součástí přírody a ta nekonečného celku. Ba’al je jen členem jedné z ras, kterou příroda stvořila, stejně jako ty.“ „Ale neboj, k ničemu tě rozhodně nenutíme,“ řekla rychle Harmony, protože už stejně věděla, co chce Sam namítnout, „jen se snažíme přivést tvou fantazii k životu. Díváš se na všechno okolo trochu moc ploše a černobíle.“ „Pravda,“ poznamenala s nadhledem Desire, „vášeň cítí tvůj mozek, vášnivě touží po vědění, ale ne tvé srdce a duše. To není zrovna dobře.“ „Říkáte, že vás neposlal – tak proč…?“ Sam nebyla schopná přijít na slovo, kterým by výstižně popsala počínání sedmi žen – pokud to vlastně ženy byly. „Protože jsme si myslely, že když jsme se o tebe tak hezky postaraly, můžeš nám věnovat trochu času – kterého máš teď nazbyt,“ pokrčila rameny Hope. „A protože jsme usoudily,“ navázala Destiny, „že bys možná ocenila nějakou tu radu.“ „Například, že by sis vždycky měla držet své přátele blízko, ale své nepřátele ještě blíž,“ pozvedla obočí Desire s jiskřícíma očima. „Co možná nejblíž, vlastně.“ „Tu první podmínku splňuješ,“ navázala Hope, když se Sam nadechla, aby vášnivě protestovala proti tomu, co Desire naznačovala. „nosíš své přátele ve svém srdci.“ „I když jsou možná blíž, než si myslíš,“ naznačila Faith. „Ale stejně jako Ba’al bys měla vědět, že spíš něčeho dosáhneš s cukrem, než s bičem,“ dodala Serenity. Sam zaslechla kroky; byly mužské, pokud mohla říct, a vycházely odněkud za ní. Otočila se po nich, na mysli stále držíc odpověď, a spatřila Ba’ala. Když se zase rychle otočila zpátky k posteli, nikdo tam nebyl. „Vypadáš zmateně,“ poznamenal Ba’al, když se stavil kousek od vchodu do chodby, kterým vešel. „Byly tady, že?“ „Kdo?“ reagovala Sam. Pousmál se nad tím. „Esence,“ pokrčil rameny, „vyléčily tě.“ „Esence? Tak se jim říká? Kdo jsou?“ ptala se Sam. Ba’al pokrčil rameny a pohrávaje si s lemem rukávu své košile, pomalu přešel k jednomu z barevných oken. „Ano, Esence života. A nemám nejmenší ponětí,“ odpověděl popravdě, „ale ano, mám – jsou to zatracené mršky,“ poznamenal a ohlédl se po chechotu a šustotu látek, které se v tu chvíli ozvaly. Sam taktéž, ale nebyla schopná nikoho zahlédnout. Ba’al se lehce usmíval. „Zdejší lidé k nim vzhlíží, ony čtou myšlenky, povahu, úmysly, nejniternější touhy… Znají každého jen, co ho uvidí.
Chrání tím zdejší lidi… Před nepřítelem, před sebou samými, před špatnými rozhodnutími… Dokážou odehnat každé nebezpečí a vysát z něj život, nebo kohokoliv přivést k šílenství, pokud je potřeba.“ „Zdáš se mi plný života a celkem při smyslech,“ odvětila suše Sam a posadila se na postel. Zasmál se. „Nedošly k závěru, že jsem nebezpečný.“ Sam se na něj podívala dost skepticky a jejím obličejem se mihlo pobavení plné ironie. Ba’al si povzdechl a posadil se vedle ní na postel, nenarušuje ale její intimní prostor, takže se nemusela cítit ohrožená, nebo obtěžovaná. „Přiznej si už, že nikdo tady, ani na předchozí planetě netrpí. Nemají důvod. Nezačal jsem ničit a zabíjet, když jsem se pro ně rozhodl. Nabídl jsem pomoc při řešení technických nebo průmyslových problémů, při léčení nemocí, ochránil planety, nebo je zbavil područí. Byla jejich volba, jestli mě přijmou jako svého boha. Udělali to.“ „Nechápu to,“ odpověděla Sam upřímně. „To je zřejmé,“ pousmál se Ba’al, „na to jsi příliš mladá a nezkušená.“ Pozvedla na něj obočí a s hněvivým pohledem chtěla vyprsknout zrovna ne slušnou obměnu otázky, jestli si z ní utahuje, ale on ji předběhl. „Planety, kterým vládnu, které jsou moje državy, byly většinou zotročeny jiným Goa’uldem. Pokud ukážu dobrou vůli, národy neváhají a přijmou to, co jim nabízím, ačkoliv zrovna oni ve mě nevěří… A pak, po několika stoletích zapomenou, kdo vlastně jsem, a legendy s pověrami ze mě skutečně udělají jejich boha. Tak to chodí.“ „Takže chceš říct, že jsou tu i nějaké, které tě odmítly a tys je nezničil?“ „Ne, Goa’ulda s armádou si nedovolí odmítnout žádný svět, který už měl co dočinění s Goa’uldy, a jen ti na to přece jen pomýšlí. Ale i když jim jejich hrdost nedovolí uvěřit ve mě a strach bojovat proti mně, berou mě jako vyšší moc, kterou je v jejich zájmu poslouchat a vítají mě s úctou.“ „Chceš mi tvrdit, že jsi nikdy žádnou planetu nenapadl?“ „Jistěže napadl, jistěže spálil na popel,“ přiznal bez okolků Ba’al a stále se na ni usmíval, jak to dělají dospělí, když něco vysvětlují nedůvěřivému dítěti. „Ale je jich málo; lidé, kteří chovají ke svému pánovi respekt, jsou vždy věrnější a důvěryhodnější než ti, co se ho bojí. Když povolám jejich muže, přijdou. Když je někdo napadne, budou se za mě bít. Protože já jsem jediný Goa’uld ve vesmíru, který ovládá politiku dohody a spravedlivého vládnutí.“ „To z tebe před ostatními Goa’uldy nedělá zrovna tvrďáka,“ usoudila Sam, nechávajíc svou mysl chvilku se potulovat po světě, který před ní vychvaloval. „Nevědí o tom,“ ujistil ji Ba’al, „nedovolí si poslat špehy. Vědí, že se k nim nevrátí.“ Sam se stáhlo hrdlo, když si vzpomněla na plukovníka, a veškeré předchozí kouzlo bylo pryč. Téměř… Něco v ní jakoby nechtělo dovolit, aby k němu opět přestala cítit všechny sympatie. Zase, jakoby slyšela hihňání. „Stále mi nevěříš,“ poznamenal Ba’al, „a přesto musíš vědět, že kdybych tě chtěl oblafnout, zvládnu vytvořit mnohem lepší iluzi.“ „Vším, co řekneš, si protiřečíš,“ namítla Sam s vyrovnaností, o které netušila, kde se v ní vzala, přestože věděla, že by měla cítit spíš rozrušení a rozpolcenost. „Říkáš, že jsi spravedlivý, ale zabíjíš a mučíš a to i pro svou zábavu.“ „Je to jen moje zábava? Účel světí prostředky… A ukaž mi na společnost, jejíž pilíř není postaven na krví nasáté zemi.“ Sam zakroutila hlavou, odmítajíc nad jeho úvahou přemýšlet. „Říkáš, že mě chceš,“ pokračovala a trochu zpanikařila i přes podivný klid, protože dokud tu myšlenku nezformovala a nezačala vyslovovat, ani nevěděla, že v ní je, „ale také, že žádná otrokyně, kurtizána nebo zajatkyně skutečně neudržela tvůj duševní zájem déle, než jednu noc.“ „Nechci ani otrokyni, ani kurtizánu, ani zajatkyni, když se dívám na tebe,“ odpověděl Ba’al, „chci, abys byla moje milenka.“ „Jako byla Shayla?“ položila Sam poslední otázku. Cítila, že jakmile dostane odpověď, měla by se dostat k jádru věci; k tomu, co jí celou dobu unikalo a bránilo jí pochopit, proč o ni Ba’al tolik stojí a vůbec o ni v první řadě projevil zájem. „Ne, jako ona ne… Ona nebyla ta správná milenka,“ odpověděl Ba’al. Sam zamrkala a upřela svůj pohled na podlahu, zoufale se mračíc. Měla pocit, jakoby se objevila další překážka, přes kterou se pochopení neprodralo; jakoby někdo vrazil klín do jejích ozubených koleček a bránil tak, aby v její hlavě něco scvaklo. Ucítila Ba’alovy prsty na své paži; lehounce se dotýkaly její kůže, jako kdyby přes ni přejížděl pírkem; jeho ruka se posunula přes její rameno až na zátylek, odkud klesala po její páteři. Vyvolal v ní mrazení a husí kůži; jeho podivná něha, o které si Sam svou zamlženou myslí byla jistá, že by ji v normálním stavu neovlivnila, se postarala o šimrání v břiše a lehké přivření očí. Cítila na sobě teď Ba’alovy oči tak pevně, jako ještě nikdy. Jeho ruka se vracela stejnou cestou, jakou se jí dotýkala poprvé, a on pak uchopil její zápěstí, načež se postavil a vytáhl ji na nohy také. Klopýtala za ním, když ji vedl ven, a jakmile dosáhla čistého slunečného odpoledne, nezkresleného bílou všude kolem, stínem a barevnými okny, něco těžkého, dusivého a nepříjemného, jak si teď jasně uvědomovala, z ní spadlo. Byla teď zase schopná vnímat; její mysl byla čistější, jako by byla zase znovu sama sebou. Zároveň ale cítila, jakoby něco z ní zmizelo, něco co ji tvořilo, dávalo jí větší sílu… Na chvíli ucítila podivnou, cizí prázdnotu, než ji zastihlo poznání. Pak konečně pochopila. Znala Ba’alův úmysl. Ba’al ji přitáhl k sobě; až teď si uvědomila, že má prsty stále pevně omotané okolo jejího zápěstí. Sklonil se k jejímu obličeji tak blízko, až ji něco v ní varovalo, že ji bude chtít políbit. Přesto ale neustoupila.
„Vlastně mě už nezajímáš ani tak proto, že jsi blízká O’Neillovi,“ řekl tiše, dívaje se jí pevně do očí. „A víš, že kdybych ti lhal, nikdy bych tě odtamtud nevyvedl. Díky Esencím jsi byla nádherně povolná.“ Pustil ji, odstoupil a odcházel. Sam se za ním dívala chvíli zmateně, vyschlo jí v hrdle. Po pár chvílích, kdy sledovala jeho mizící záda, se jí konečně podařilo promluvit. „Proč?“ zavolala za ním. „Protože ses mě pokusila zabít,“ odpověděl on, otáčeje se, aby se jí mohl znovu podívat do očí, „a vedla sis zaručeně lépe, než všichni ti před tebou.“ Pak se zase otočil a znovu odcházel. Tentokrát už za ním nezavolala; nevěděla, co by řekla.
8. kapitola: Zoufalství
Jack začínal mít pocit, že mu přeskakuje. Nic se nedělo. Nic se nedělo už tak dlouho, že ztratil pojem o čase. Hlad ho oslabil, z nepohodlného spánku ho bolelo celé tělo a fakt, že se nic neděje, on nemá pojem o čase a situaci a nemá jedinou možnost úniku, v něm vyvolával vlny vzteku, které neměl proti čemu otočit. Daniel a Teal’c tu někde museli být, tím si byl celkem jistý. Jenže kde? Pokud byli ve stejné situaci, jako on, pak nemuseli vůbec vědět, že on tu je, že Carter tu je… Carter. Jackovy vnitřnosti se znovu sevřely, ucítil ještě prudší žízeň a znovu jím projela ta neadresovatelná vlna vzteku. To, co ho skutečně rozčilovalo, byla bezmoc. Představa, že Ba’al na ni kvůli němu sahá, dotýká se jí, ubližuje jí… Vztekle sevřel ruce v pěst. A ještě ke všemu se ten had zatraceně pletl. Carter přece nebyla srovnatelná s nějakou milenkou, nebo lo’taurem, nebo kdo vlastně ta ženská byla… Nebyla to, co Jack měl, byla jen to… po čem toužil. Co chtěl mít. Někdy tak moc, až… Občas doufal, že ona cítí to samé, když je blízko něj, co on cítil jen, když na ni pomyslel, ale mnohem častěji chtěl, aby ona nic nevěděla, netušila, nedokázala číst v jeho tváři a očích… Aby ji mohl jen tiše a tajně pozorovat, krást a naučit se nazpaměť její výrazy, náhodně se dotýkat, aniž by v jejích očích viděl, že ona ví, co on přitom cítí… Nechtěl, aby kdy trpěla, pokud tomu mohl nějak zabránit. A už vůbec nechtěl, aby trpěla kvůli němu. Jen kvůli zpropadenému faktu, že ji zná. Že ji má rád. Že existuje. Přetáčeje se na břicho, vztekle praštil pěstí do podlahy, až mu paže zabrněla a k lokti zahořela prudkou bolestí. A v tu chvíli se to stalo. Napřed to bylo tlumené zavibrování podlahy. Pak znovu a ještě silnější. Rána a opravdu silný otřes, který ho zburcoval a donutil vyskočit do dřepu, pátravě hledaje v místnosti po jakékoliv známce porušení struktury. Znovu se všechno otřáslo, podlaha se naklonila a jeho to hodilo na stěnu. Pak se nějakou dobu vůbec nic nedělo. Jen další prudké naklonění; Jack usoudil, že byli stále na lodi. Pak se jim pravděpodobně podařilo vyhnout se útokům, ať už útočil kdokoliv. Jack se pomalu odlepil od zdi a ve chvíli, kdy přešel doprostřed cely, se znovu plnou váhou srazil se zdí, tentokrát bez otřesu. Až na to, že zeď, na které ležel, byla najednou podlaha. A dveře nad ním se zase jednou otevřely, porušujíc to nepropustné vakuum plné ticha a přítmí. Ve dveřích stál Jaffa. Světlo a chodbě blikalo, takže mu chvíli neviděl do tváře, ale obrysy postavy a držení těla mu byly příliš známé. „Teal’cu?“ vyhrkl Jack a postavil se tak rychle, jak jen to s poraněným kolenem šlo. Teal’c přistoupil k němu a pomohl mu postavit se rovně. „O’Neille. Jsi zraněný?“ „Jen mě zlobí koleno,“ odmávl to Jack nikoli z přehnaného hrdinství, ale spíš ze zvyku, „co ty?“ „Můj symbiont se o mě postaral,“ řekl Teal’c na půl tónem někoho, kdo je otrávený, protože musí neustále opakovat jeden a ten sám pro něj naprosto jasný fakt, a napůl tónem někoho, kdo je myšlenkami už někde naprosto jinde, což taky Teal’c byl. „V jedné z dalších cel by měl být Daniel Jackson.“ „Musíme pohnout, za chvilku nás půjdou zkontrolovat,“ přitakal Jack, očima přejížděje posunuté a uvolněné dveře Teal’covy cely; podařilo se mu prchnout patrně jen náhodou. Teal’c mu ukázal, jak otevírat mechanismus dveří a každý zamířil na jednu stranu. Cela, kterou otevřel Teal’c, byla prázdná. Jack měl větší štěstí. „Danieli!“ sykl do místnosti. Danielovi nadskočila hlava, která dosud spočívala bradou opřená o jeho hrudník, jak spal vsedě, opřený o zeď. Zamrkal na něj, pak si sundal brýle a začal je leštit. „Oh, prokristapána…“ zavrčel Jack a dokulhal dovnitř k Danielovi. „Co tvoje noha?“ štekl na něj. „Moje… Co?“ zeptal se Daniel, nasadil si znovu brýle na rozespalé oči a přijal Jackovu ruku, aby se rychleji postavil. Sykl. „Aha,“ poznamenal a podíval se dolů na svoje zkrvavené kalhoty, „hojí se.“ „Ty můžeš stát?“ vyhrkl Jack překvapeně. „Co tvoje stehno?“ „Jenom škrábnutí a bolavý sval,“ odmávl to Daniel a začal kulhat směrem k Teal’covi. „Neměl jsi náhodou zlomenou kost?“ mračil se dál Jack. „Neměl, jen to tak bolelo. Fakt mi v podstatě nic není, Jacku, jen tržná rána. Měl jsem dost času to prozkoumat, neboj,“ sykl Daniel a kulhal odhodlaně dál. Jack protočil oči, Daniela evidentně každý krok bolel. Následoval ho tedy podobně kulhavě a pomyslel si, že takhle toho moc nezachrání. Teal’c bleskurychle Daniela odchytil, roztrhl mu kalhoty a zmáčkl stehno, zkoumaje ránu. Jack si rychle pospíšil k Danielovi a prudce mu překryl ústa, když egyptolog vyhrkl bolestí. „Zlomenina to není,“ oznámil Teal’c. „Já to říkal,“ zahuhlal Daniel Jackovi do dlaně.
„Zanítilo se to,“ konstatoval znovu Teal’c. „Musíme najít sarkofág,“ rozhodl Jack, pustil Daniel a kulhal k záhybu chodby, aby zkontroloval situaci. „Ale Sam – “ začal namítat Daniel, Jack ho však pohybem ruky zastavil. „Já vím, co se děje s Carter… tak zběžně,“ Jack si povzdechl, „ale nemáme plán, zbraně, nejsme fyzicky schopní jakékoliv akce… až na Teal’ca,“ poznamenal, když Jaffa naklonil dotčeně hlavu, „napřed se musíme dát do pořádku, jinak Carter stejně nezachráníme.“ Daniel se s kývnutím podřídil, uznal, že má Jack pravdu. Teal’c využil příležitosti, že je naprosto fit, a vydal se do čela skupinky, odhodlaný zjistit o situaci majora Carter více později. Teď se museli připravit. *** Sam se sevřeným hrdlem sledovala Ba’ala, jak mířil k ní. Červeň z rukou si utíral do hedvábného kapesníku a po tom, co jí ukázal, měl ještě tu drzost se na ni omluvně pousmát, jako kdyby byla netrpělivá manželka a vyčítala mu pohledem, že přijdou někam pozdě kvůli jeho pracovním záležitostem. „Můžeme,“ oznámil jí. „Co udělal?“ pohodila Sam hlavou k mrtvému tělu, jež patřilo jednomu z Ba’alových vysoko postavených Jaffů, než mu jeho pán před pár vteřinami vztekle proťal hrdlo, mrzutý ze stavu, ve který ten čin uvedl jeho rukáv. „Za něco mi ručil životem a selhal,“ odpověděl Ba’al jednoduše a postavil se vedle ní do prostoru kruhů. Sam se na něj mračila, namáhavě se pokoušejíc propojit jakékoliv souvislosti, které by mohla najít. Nevěděla ale naprosto nic kromě toho, že někdo na loď zaútočil a pak vskočili do hyperprostoru; na lodi se mohlo stát milion věcí, za které bylo třeba někoho potrestat. Ale stejně, po tom všem… Měla pocit, že to musí být hodně vážné. Nebo možná jen až moc začala tu tvář Ba’ala, kterou jí za těch pár dní neúnavně nastavoval, vnímat jako jeho jediné já. „Kdo to na tebe útočil?“ „Yu, pravděpodobně…“ poznamenal Ba’al bez jakéhokoliv hlubšího zájmu. „Maskoval se. Vždycky to popře…“ Ba’al si afektovaně povzdechl. „Asi ho budu muset odstranit.“ Sam na to neřekla ani slovo, nic ji nenapadalo. Obalily je kruhy a po chvíli se zhmotnili ve velkém sále. Sam okamžitě věděla, že tady Ba’al žije. Skutečně žije. Poznávala jeho zálibu v kůži a teplých barvách od zlatavé až po barvu hořké čokolády, jeho volbu nábytku. „Bylo moudré utéct na svou planetu před nepřátelskou lodí?“ poznamenala suše, když spatřila, jak hledí na její tvář ve snaze zachytit její reakci. „Ohromila bys mě svou znamenitou dedukcí, kdybych tě neznal, Samantho,“ poznamenal s pobaveným šklebem. „Je to zcela moudré, planeta je naprosto bezpečná,“ ujistil ji pak. Sam na to znovu neodpověděla, čím dál častěji neměla žádnou chuť vymýšlet argumenty. Když se pokoušela vyprovokovat ho, vždycky našel způsob, jak jí to vrátit, jako se to stalo v té aréně. Věděla, že celým tím pokusem ho zabít v něm vzbudila akorát větší zájem o ni. Nebyla schopná ho rozzuřit, ačkoliv to opravdu zkoušela, a jiný způsob, jak ho donutit, aby ztratil zájem, neznala. Bála se teď podlehnutí víc, než předtím, když věděla, proč se o ni vůbec začal zajímat. Nechtěla o tom sama začínat a Ba’al, pro kterého byla celá věc po odchodu z Chrámu Esencí uzavřená, se o tom nezmiňoval, přesto ji ale pálilo na jazyku, že se spletl. Nemohl plukovníkovi ublížit tím, že se jí dostane pod sukni. Ani tím, že by se jím svést nechala. Nebyla plukovníkova milenka, nebyla jeho žena, byla… Maximálně kamarádka. Ba’al je na špatné stopě. Nemohl jít po něčem, co nebylo. Nemohl, když existenci toho, co nebylo, tak zoufale popírala ona, i Jack. Věděla, že to příliš nedávalo smysl, ale bylo to to, k čemu se upínala. Věděla, že je tu něco, co nesmí existovat a tudíž to neexistuje, protože to řekli. Ale přesto potřebovala, aby to tam bylo, toužila po tom. Nic z toho ale Ba’al nemohl vědět, nesměl… Nemohl to uhodnout ani při svém skvělém pozorovacím talentu. Uvědomila si, že během přemýšlení přešla k oknu. Dívala se teď na dvůr kolem sídla, které bylo s největší pravděpodobností hradem. Za nádvořím viděla obzor, podobně jako na první planetě. Jen mnohem víc cest, méně přírody, více techniky. Spousta, spousta Jaffů. Je odsouzena být zamknuta v Ba’alových komnatách a odolávat jeho svodům, mučení, nápadům… Všimla si, že zdejší dvě slunce svítila statečně a ohřívala den. Bylo krásně. Příjemné odpoledne. Na špatném světě. V Ba’alově světě. Nechtěla sem patřit, nechtěla tu ani být. Zavřela tiše oči proti poklidnému pohledu dolů na nádvoří, jakoby chtěla načerpat novou sílu, ale neměla z čeho, byla na dně. Ucítila Ba’alovy velké ruce na svých pažích, když se postavil za ni. „Řekni mi pravdu,“ zeptala se tiše, „o co ti sakra přesně jde?“ „Chci tě mít,“ odpověděl popravdě. Jeho rty se lehce dotýkaly jejího spánku, když mluvil. „Proč?“ „Proč chce většina tvorů vládnout vesmíru? Proč dostaneš v jednu chvíli chuť na nějaké ovoce a nemůžeš se jí zbavit? Proč po někom zatoužíš? Nehledej pro všechno vysvětlení, Samantho. Vyčerpáváš se.“ Jeho šepot jí vyvolával husí kůži a rozněžnělé chvění zároveň. Nebo to možná byly jeho ruce; špičkami prstů hladil její hrdlo, než se sklonil a s velkým krokem vpřed pro to, co se mezi nimi snažil vytvořit, jí vtiskl polibek na šíji.
Chtěla zakřičet, chtěla ho praštit, chtěla utéct, prát se, ale nic z toho neudělala. Místo toho tam stála a cítila, že jí to není nepříjemné. Možná si snad úplně připustila, že jí jeho zájem vlastně lichotí. Docela. Dál tam stála se zavřenýma očima. Od chvíle, kdy se s ním setkala, on už měl jasno, co se stane. Bylo to jako vypustit připravenou zvěř do lesa, aby měli lovci na honu jistotu, že zvítězí. Umisťoval polibky po straně jejího krku až za ucho. „Přemýšlíš,“ poznamenal a ona kývla. „Nad čím?“ „Jestli mě pak necháš jít,“ odpověděla popravdě. „Nechat jít?“ zopakoval Ba’al, jakoby to slovní spojení neznal. „Chceš mě jen ze sportu, Ba’ale. A když mě dostaneš, svou trofej máš… Můžeš mě nechat jít.“ „A co z toho budu mít?“ zeptal se Ba’al se zájmem nad její myšlenkou, ale nehodlal oddělit své rty od její nahé kůže, když už se tam jednou dopracoval. Zajel prsty do jejích vlasů od spodu, až ucítila novou vlnu mrazení. Lehce ji začal líbat na odhalené místo, skláněje se dolů k páteři. „Budeš vypadat moudře… vznešeně…“ „Lidsky,“ dodal Ba’al a cítila proti své kůži lehký škleb. Pak jeho něžné doteky přešly v hrubší, když přitiskl obličeji k jejím nahým zádům a vdechujíc vůni její kůže, vracel se stejnou cestou, kterou předtím líbal. Když pak zabořil obličej do jejích vlasů a ještě víc je rozcuchal, Sam znovu přejelo mrazení po zádech a nevědomky tiše vzdychla. Usmál se do jejích vlasů. „Nechci jenom tvoje tělo,“ poznamenal a otočil ji k sobě, prstem objížděje linii jejích rtů, „kdyby ano, už jsem ho dávno dostal. Chci tebe celou – jako milenku. Po mém boku. Vkládám ti na hlavu korunu, Samantho, korunu královny.“ Sam se na něj shovívavě, snad unaveně usmála, dávajíc mu najevo, že to nevidí jako nic jiného, než lži a pošetilost. „Je na mě moc těžká. Co bych s ní dělala?“ Nevěděla, co jiného říct a nevěděla, jak se zvládla usmívat, protože měla pocit, že díky únavě, která zachvátila její duši a mysl, nikoli tělo, není schopná ničeho. Byla uštvaná. Uštvaná a připravená podřídit se. „Ty víš, že budu tvůj vládce, že ano?“ poznamenal Ba’al. Sam mlčky přikývla. Nemohla mu zapírat tělesnou náklonnost, kterou v ní jen pár doteky vyvolal, a neměla dost sil, aby předstírala cokoliv. Aby ho přesvědčovala o opaku, i když sama věděla, že pokud si teď usmyslí roztáhnout jí nohy, stane se to. „Také víš, že – “ „Také vím, že až si užiješ sex, přestanu tě bavit. Pak mě buď začneš mučit, nebo zabiješ. A proto,“ olízla si suché rty, což přitáhlo jeho dravčí pohled, „mi slib, že mě pak necháš jít, můj králi. Dám ti, co chceš, tak nejlépe, jak můžu, a ty mi vrať můj život.“ Nevěděla, kde se v ní ty podivné a směšné řeči vzaly, ani kdy přesně tak vědomě kapitulovala, začala s ním manipulovat. Vnukly jí to Esence? Nebo ji jen popostrčily? Udělal to sám Ba’al? Nebo byla prostě jen zoufalá a na pokraji svých duševních sil, takže sahala po všem, co jí mohlo pomoct? Neodpověděl; sklonil se k jejím rtům, které se trochu třpytily ve slunečním světle, ale než se jich stačil dotknout svými, do místnosti někdo vtrhl. Ba’al prudce zvedl hlavu a přestal svírat její ramena. Sam zůstala chvíli stát jak špatně vytesaná socha, zjišťujíc, že je vyrušil Jaffa, a pak skoro náměsíčně přešla k pohovce, na kterou se schoulila. Měla chuť začít brečet. Ba’al i Jaffa někam odešli, a když se o deset minut později Ba’al vrátil, Sam by zaznamenala, že se tvářil stejně nespokojeně, jako než opustili loď, kdyby ovšem nespala. Ba’al se zastavil dva metry od pohovky a jejího těla, stále oděného v těch modrých šatech od Esencí, a zamyslel se. Až teď, když tam ležela jak pohozené štěně a třesoucími se víčky naznačovala, jak neklidně spí, mu došlo, že to nezvládl. Je jen velice tenká hranice mezi tím, kdy je možné ženu dobít a přitom ji nepřipravit o vnitřní sílu, a kdy není ženu potřeba dobít, protože je vnitřně unavená a den za dnem víc flegmatická. U Samanthy se to projevovalo ženkou rafinovaností, jak mu právě předvedla. Nicméně už se to stalo; není možné ji teď mít, aniž by v ní něco zabil. Přesto se odhodlal to zkusit. Samantha Carter byla silná žena a na to teď spoléhal. Vzal ji do náruče a zamířil s ní do svých komnat. Kruhy nechal dobře hlídat. O’Neill a zbytek nemůže z lodi utéct nikam jinam, než sem. A pokud přijdou, on je dostane. Pokud ne… Dřív, nebo později je najdou i na lodi. A až je znovu dostane do rukou, s přátelským rozhovorem se už nebude namáhat.
9. kapitola: S hadem v ráji
Sarkofág se otevřel a Daniela uchopily čtyři ruce, pomáhajíce mu vstát. „Jak se cítíš?“ „Skvěle,“ odpověděl Daniel, „nebudu teď chvilku ani potřebovat brýle.“ „Skvěle, aspoň se budeš trefovat do Jaffů a ne do zdí,“ ušklíbl se Jack, když Daniel nechtě zavadil loktem o jeho žebra. Daniel pozorně pozoroval jeho grimasu a odpustil si dotčenou poznámku o tom, že tolik dioptrií ještě nemá. „Teď jsi na řadě ty,“ poznamenal místo toho. „Ne, já jsem v pořádku,“ odsekl Jack a narovnal se, „musíme obstarat nějaké zbraně.“ „Když jsme se vyhnuli útoku doteď, přežijeme to ještě pár minut. No tak, Jacku,“ zvolil Daniel naléhavější tón, „koleno máš jak dýni a žebra taky nejsou v pořádku.“ „Souhlasím s Danielem Jacksonem,“ přidal se Teal’c, který hlídkoval u dveří, „musíme být co nejsilnější.“ Jack něco zabručel, svázán vlastním rozkazem, a nechal si od Daniela pomoct, když mu při vstupu do sarkofágu to zpropadené koleno dělalo problémy. Zavřel oči a snažil se nemyslet, když se nad ním křídla goa’uldského zařízení zavírala; neměl na tuhle kouzelnou truhlu vůbec dobré vzpomínky. *** Sam se probudila. Sluneční paprsky ji slabě, něčím odstíněné, lechtaly na tváři, a přes hruď a pas ji něco stahovalo. Po chviličce jí došlo, že je nejspíš zase převlečená. Otevřela oči a rozhlédla se kolem. Ležela v altánku, jenž byl tvořen želenou konstrukcí vytepanou do krajkovitého vzoru a krémovými závěsy a plachtami, aby stínil slunci. Ona ležela na pohodlném hebkém divanu opřená v polštářích o opěradlo, které bylo jen v jednom rohu. Naproti gauči, ve kterém ležela, byly ještě dvě křesla a mezi každým kusem nábytku po obvodu váza s liliemi, nebo něčím hodně jim podobným. Východem z altánku viděla upravenou cestičku, spoustu stromů, okrasných keřů, květinových záhonů a kousek jezírka ukrytého pod stromy. Jakoby se octila v Edenské zahradě, pomyslela si. Jen jabloň nikde a had tu taky není. Zatím. Posadila se a díky těsné látce, která ji obepínala, byla konečně nucena věnovat svému oděvu pozornost. Hruď, pas a stehna jí obepínaly těsné korzetové šaty; končily někde těsně pod zadkem a nahoře jí prsa tlačily vzhůru; Sam se trochu obávala každého neopatrného pohybu. Nahoře a dole byly lemované zlatou stuhou, která ladila k druhé části šatů ze zlatavé krajky, přiléhající na korzetový základ. Hranatý výstřih ze složité krajky byl zarovnaný s tím korzetovým, ale táhl se za krk. Šaty měly plná záda a dlouhé úzké rukávy s cípy, které se táhly přes hřbety rukou a byly zaháknuty za prostředníčky. Celá horní krajková část se od boků roztahovala a splývala až na zem; u obou nohou měla dlouhé rozparky pro lepší chůzi. Na nohou měla zlaté střevíčky s vázáním okolo kotníků. Tentokrát neměla vůbec žádné šperky, Ba’al zřejmě udělal výjimku jen s těmi tyrkysy. Znovu si prohlédla roucho, které považovala za nádherné, a zapochybovala, jestli ho skutečně vybíral Ba’al. Co když na to měl jen lidi? Zatřepala hlavou, aby se té zbytečné představy zbavila, a stále vsedě se znovu rozhlížela kolem. Co vší tou krásou okolo Ba’al sleduje tentokrát? Vždyť – a Sam v tomto bodě zrudla – mu přece nabídla sama sebe. Pokud jí nelhal, pak by to mělo být přesně to, o co mu jde… A přesto, když usnula, nechal ji spát a ona si byla téměř úplně jistá, že s ní nikdo nic nepřístojného ve spánku neprováděl. Ačkoliv… Když ji nevzbudilo ani, že ji převlékly… „Proč ten zamračený pohled? Nelíbí se ti moje zahrada?“ Sam vzhlédla, aby uviděla Ba’ala opřeného o portál, který sloužil jako vchod do altánku. „Kde máš jablko?“ zeptala se dřív, než to mohla zastavit. Uvědomila si, že jedná jako Jack O’Neill, a jen stěží se ubránila lehkému úsměvu při pomyšlení na něj. „Kde máš Adama?“ kvitoval Ba’al s lehkostí sobě vlastní. Sam na něj zůstala zírat s lehce pootevřenými rty v němém úžasu. „Jak – “ začala, ale Ba’al jí skočil do řeči. „Jak znám ten příběh?“ Přisedl si vedle ní, když mlčky přikývla. „Jak už sis mohla všimnout, Samantho, nejsem idiot,“ oznámil jí samolibě, „a dobře vím, že těžko skutečně ovládnu něco, co neznám. Pokud chci dostat něčí lid do područí, musím znát jejich žebříček hodnot, kulturu, zvyky… A tahle pohádková knížka se mi zdála jako podstatná část vaší kultury,“ vysvětlil. „Ale jak – “ začala znovu Sam, ale Ba’al ji znovu utnul. „Mám svoje kontakty,“ odpověděl netrpělivě, vstal a napřáhl k ní ruku. „Včera jsi mě nazvala svým králem,“ poznamenal škodolibě, když se zdráhala se jí chytit, „trocha vřelosti snad není tak moc.“ Vložila pomalu svou ruku do jeho a cítila, jak pevně sevřel její prsty. V příštím okamžiku už šla za ním; jakmile její nohy opustily krémový mramor, po pěšince se jí šlo trochu hůř, ale on tomu, zdálo se, plně přizpůsoboval své tempo. Vlastně nešel vůbec rychle, nevedl ji žádným směrem. Jen se procházeli, jakkoliv divně to znělo. „Abych odpověděl, než to úplně zaměstná tvou mysl; zeptal jsem se na Adama, protože jsem si téměř jistý, že jsi mě v hlavě zařadila jako hada pokušitele,“ samolibě se zakřenil, když se na ni otočil a viděl, že se ani nepokouší to popřít, „a ne, ani jsem se tě nedotkl, když jsi spala, a bolí mě, že jsi na to vůbec pomyslela, už bys mě mohla znát. Převlékly tě tvé otrokyně.“
Sam se ani nepokoušela zabývat tím, jak opět odhadl její myšlenky, a ani neprotestovala proti tomu, když těch pět dívek, co je k ní posílal, označil za její otrokyně, nemělo to smysl. Místo toho se rozhlédla kolem, plně vnímajíc tu krásu, a mysl jí zatížilo něco, co nedokázala sama pochopit. Byl to Ba’al sám. „Nerozumím ti,“ řekla Sam po chvilce. Otočil se na ni s tázavě pozvednutým obočím. „Co je tohle? Tohle všechno?“ Rozhodila štíhlou rukou, jakoby chtěla zahrnout snad nekonečnou zahradu, hradní zdi, altán, blankytnou oblohu… Všechno krásné a vkusné, kam jen její oko dohlédlo. „To je můj domov,“ pokrčil rameny Ba’al, jakoby neviděl ten problém, přestože věděl, kde je. „Představovala sis Goa’uldy jako co, Samantho? Zloděje těl, kteří žijí na svých lodích, nebo ve svých temných pevnostech, a nemají ponětí o vkusu, kráse, nemají své vlastní problémy… Jsme národ jako každý jiný s tou výjimkou, že svou touhu po vládnutí a dobývání realizujeme.“ „Takže tohle všechno tady máš…“ rozhodila rukou, nejistá, jak vlastně chtěla tu větu dokončit, nebo na co se vlastně chtěla zeptat. „Každý se rád díváme na krásné věci,“ pokrčil rameny a Sam se stále mračila, jakoby nedokázala Ba’ala sloučit s obyčejnou lidskou slabostí přikládat věcem větší citový význam, než skutečně měly. Tato zahrada evidentně neměla žádnou jinou funkci, než být krásná. Z dumání ji vyrušila Ba’alova slova, která doplnil k předchozímu jednoduchému vysvětlení. „Ať je to dům, zahrada, šaty… Nebo tělo pod nimi.“ Stál teď blizoučko u ní, stále drže její ruku. Zvedl druhou, lehounce přejíždějíc po jejím klenutém boku, korzetem zdůrazněném štíhlém pasu a výš; jeho prsty se zastavily a špičkami šimraly obloučky jejich prsou nad korzetem; přejížděly z maličkého kousku krajky, který korzet přesahoval a hladil její prsa, na nahou kůži, jako by se snažil zapamatovat si ten rozdíl mezi nerovností jemné tkaniny a hebkostí její kůže. Sam dýchala prudce, když se jí takto nenásilně dotýkal, a když se jeho oči potom odtrhly od víc než lákavého obsahu jejího výstřihu a zabořily do jejích, na chvíli pocítila prudkou touhu utéct. Jeho ruka se ale posunula; neodolal touze nezajet palcem mezi měkká ňadra, pulsující rytmy jejího splašeného dechu, ale pak se hned jeho ruka posunula výš; palcem lehce přejel jamku mezi klíčními kostmi, než ruku ještě rychleji posunul z jejího ramena přes její krk, aby vzal její tvář do dlaně. Ani si neuvědomila, když se k němu sama natáhla tvář, ještě než on se úplně sklonil. Jeho rty byly horké a jazyk úplně přesně věděl, co chtěl. Během hlubokého polibku ji zkoušel, ona se k němu víc natahovala, neschopná se bránit jeho záměru, a nakonec se musela volnou rukou opřít o jeho hrudník, aby na něj nepřepadla úplně, čímž k němu udělala ještě krok blíž. Pustil její ruku, kterou držel od toho, co ji k ní natáhl v altánku, a rychle ji omotal okolo jejího pasu, přitahuje ji k sobě tak těsně, jak to jen pro její pohodlí šlo. Neprotestovala proti tomu, jak pevně ji k sobě tiskl, ani proti tomu, jak jeho ruce hladily její záda. Vlastně mu odpovídala víc než ochotně a její malé ruce pevně tiskly jeho ramena. Pak se mu najednou vyškubla, jakoby se probrala z nějakého opojení, jakoby někde něco zapomněla a nutně se pro to potřebovala vrátit. Prudce mu uhnula, sklánějíc hlavu, aby se znovu nemohl dostat k její puse, a zatlačila dlaněmi na jeho ramena, přestože si uvědomovala, že nemá nejmenší šanci. On ji ale pustil, nechal ji odskočit od něj a ještě několik kroků couvnout, než se s vyplašenýma očima k němu otočila zády. Všechno to, co se teď stalo – jeho sevření, jeho ústa, jeho chuť a kolínská – všechno to ji najednou probralo z letargie, ze stavu rezignace, do kterého upadla. Zradila sama sebe a to ji děsilo, zahanbovalo, vyvolávalo v ní vztek. Tohle bylo špatné, protože to neodpovídalo jejím morálním stanoviskům; tomu, čemu věřila a za co bojovala. Nezáleželo přece na tom, jak moc jiný Ba’al je, nebo se dělá; pořád to byl vrah, manipulátor a Goa’uld. Navíc jeho ruce – ty, které Sam stále cítila na svém těle, i když stál několik metrů za ní – několikrát umučily k smrti Jacka O’Neilla. Najednou necítila, že zrazuje jen sebe a to, čemu věřila, ale i jeho. Nezasloužil si zradu od ní a ona to neudělá, nedokázala by se sebou potom žít. Věděla až bolestně dobře, že on je její součástí. Bez něj, bez jeho přízně, by byla méně, než poloviční. Byla by prázdná. Za to jí úlet s Ba’alem nestojí. Trocha vzrušení, na které ji lákaly Esence, nezaplatí to, co by mohla ztratit. Jack O’Neill je jedna z mála věcí v jejím životě, které není ochotná riskovat. „Ty, já, O’Neill… Nejsme tolik odlišní, Samantho,“ poznamenal Ba’al za ní, „všichni tři máme na rukou krev prolitou na oltáři toho, čemu věříme… Všichni jsme už někoho využili, abychom dostali něco, co jsme chtěli. Všichni tři žijeme tak, jak nás vychovali a jak nám příroda určila.“ „Dost možná,“ přiznala Sam neochotně, jen trochu natáčejíc hlavu, takže neviděl její výraz; řasy se jí trochu chvěly, ale rty byly pevné, přestože napuchlé od toho, jak je líbal, a pohled na její sametovou zrůžovělou tvář v něm vyvolával touhu shodit ji do trávy a vykašlat se na její protesty. Právě teď něm převládal víc vztek z toho, jak se od něj odtrhla, vracejíc se zpět ke svému přístupu typického pro Tao’ri, než spokojenost, že je stále nezlomená a hodná jeho zájmu. Myslel jen na její skvostně oděné tělo, ležíc pod ním bezmocně v trávě. Představoval si její tvář; napřed plnou šoku, pak vzteku a strachu, nakonec možná zrudlou ponížením a zlostí. A křikem, zcela jistě by křičela. Pokud ne vztekem, donutil by ji křičet rozkoší. Plakala by? Měla by v očích slzy? Možná. Imaginárně postupoval po jejím těle dolů, oči upíral na napjaté svaly na jejím krku, protože se s ním stále prala a křičela, na její zpocená, třesoucí se prsa uvězněná v korzetu a ohraničená krajkou, která by poskakovala při každém jeho tvrdém přírazu do jejího těla. Její ruce by se po něm pohybovaly v marné snaze ubránit se. Škrábala by? Pravděpodobně. Kousala? Možná.
Chytil by je za její hlavou, nepřestávajíc se zběsile pohybovat dovnitř a ven, a svíral by její zápěstí tak silně, až by měla místo náramků modřiny. Sklonil by se k jejímu krku a sáním a kousáním její kůže by si ji označil i tam. A pak, později v ložnici, by udělal ty drobné modřiny i na jejích stehnech, aby zrudla pokaždé, když by se svlékla. Ale teď, teď měl před očima její tvář, jak si ji představoval, kdyby vyvrcholila; jak by ho její tělo v sobě svíralo, jak by se celá třásla, víčka měla pevně semknutá k sobě, obličej v křeči a křičela by, nejspíš by mu sprostě nadávala. Celou to dobu by do ní dál nelítostně přirážel, a jakmile by otevřela oči, chytil by ji a přetočil tváří do trávy, aby ukojil i sebe jejím tělem a její porážkou. Jeho obrazotvornost pracovala na plné obrátky, viděl křivku jejích krajkou obalených zad, její chvějící se rty, kdy tiše a zoufale vzdychala, a prsty od hlíny, bezmocně škubající trávu jako odpověď na jeho ruce, dělajíc jí modřiny na těle i přes korzet ve chvíli, když se stálým přirážením v jejím těle vyvrcholil. Sam neměla o jeho momentálních myšlenkách ani potuchy; celé se to v jeho hlavě odehrálo tak rychle, že by to ani nestihla zaznamenat, i kdyby věděla, že to tam je. Netušila, že jen díky Ba’alově sebeovládání a jeho zkušeném smyslu pro vyšší záměr unikla potupě; neměla ponětí, jaké měla štěstí, že Ba’al byl příliš chytrý na to, aby jednal impulsivně jen kvůli chvilkové slabosti. Vládce soustavy si stoicky upravil kalhoty, aby skryl erekci, a odkašlal si, aby mu Sam věnovala pozornost; ona k němu ale zůstala zády a nic neřekla. „Tolik nepříjemností, přemlouvání, debat a ztracených příležitostí a teď se zase chceš vrátit na začátek?“ povzdechl si teatrálně, než se sám pro sebe usmál. „Ale hádám, že to je, co mě na tobě baví. Mimochodem, mám pro tebe dárek.“ Sam semkla rty k sobě, sama překvapená silou, jakou se jí vrátila vzdorovitost, kterou cítila na začátku. Nebránila se jí ale, přijímala ji celou svou duší. Musí najít způsob, jak ho dokonale znechutit. Ucítila jeho přítomnost za sebou, jeho ruce se natáhly před ni a ukázal jí přívěsek na zlaté stuze, pravděpodobně stejné, jakou byl lemovaný korzet, propletenou s pásem krajky, která tvořila převážnou část jejich šatů. Ten přívěsek byl pravděpodobně z bílého zlata, tvořil jej kroužek velký asi jako kulička hroznového vína, který Sam určila jako droboučkou napodobeninu Brány, dokonce i s malými zámky z červeného zlata. Vevnitř byl kámen otesaný do tvaru kuličky, který měnil barvu podle toho, jak se přívěsek na stuze otáčel; jednou měl odstín jako hladina aktivované červí díry, podruhé jako noční obloha, a ve chvíli, kdy slunce na chvilku zašlo, byl černý jako inkoustové hlubiny vesmíru. Napříč drobnou Bránou byly tři tenoučké obruče, vypadající trochu jako pásy hvězdného prachu okolo planet. Připnul jí dárek okolo krku a drobný kousek skvělé řemeslné práce Sam zastudil na kůži mezi ňadry. Když od ní Ba’al odstoupil, neodolala touze šperk chytit do prstů, i když věděla, že on to vidí. Jejím původním záměrem bylo strhnout si ho z krku, hodit na zem a botou zašlápnout do trávy, ale nedokázala to. Místo toho tam stála, prsty zkoumala strukturu překrásného šperku a bolestně si uvědomovala, že Ba’al jí na krk pověsil něco, co přesně vystihovalo její život. Hvězdná brána, vesmír, hvězdy, cizí planety. Tohle bylo všechno, co bylo nějakým způsobem její, co si mohla přiznat jako svoje, jako cíl svých emocí. O ničem jiném to říct nesměla, nebo nedokázala, a to další cenné, co měla – jako Daniela, Teal’ca, otce – měla v podstatě jen díky tomu, co jí viselo na krku. Ba’al poznal její život, vytvořil z něj nicotný, i když cenný přívěsek, v podstatě stejně snadno, jako když ji ozdobil šperky v barvě nejkrásnějšího odstínu moře na jedné ze svých planet, a pověsil jí ho na krk, aby jí ukázal, jak dobře ji za těch pouhých pár dní zná. Věděl jistě, že jí to došlo, a ona nasucho polkla. Nějakým způsobem se jí to bolestně zarylo do srdce a cítila úzkost, kterou Ba’al nemohl zahnat. *** „Tohle bylo sakra špatně!“ prskl vztekle šeptem Jack směrem k Teal’covi, nebo taky k nikomu. Prostě ventiloval svůj vztek. Jistě, mohlo mu dojít, že Ba’al už o jejich útěku ví, ačkoliv nikdo na lodi nespustil poplach a Jaffové jednali, jako obvykle. Pochopil, že se je Ba’al snažil zmást a málem se mu to povedlo. Ve svých obavách o Carter skutečně málem podlehl faktu, že jsou dostatečně nenápadní, a to se mu vymstilo. Šest Jaffů v místnosti s kruhy dole v paláci je zaskočilo, ale nezastavilo. Jack provinile zalétl očima k Teal’cově spálené paži, ale ten se jako vždycky bránil bolesti a jen s klidem přeložil zbraň ze zraněné ruky do zdravé. Daniel vytáhl zat’ni’katel a duchaplně začal odklízet mrtvoly, Jack mu pomohl. Teal’c se opatrně rozhlížel po dalších, protože mu bylo jasné, že tihle tu čekali na ně a hlídka se bude střídat. „Danieli,“ sykl Jack k egyptologovi, „nemáme vysílače a potřebujeme se odsud dostat. Ba’al má v doku nákladní lodě.“ „Jasně,“ přitakal Daniel s odvahou, kterou mu dodával fakt, že cestou sem nechali poměrně dost Jaffů zmizet. Znechucovalo ho, že Ba’al tohle musel čekat a přesto ty vojáky obětoval, aby je chytil do pasti. A přesto, pozornost toho Goa’ulda byla zřejmě něčím – nebo někým, polkl Daniel – rozptýlená natolik, že své pasti nevěnoval dost péče. „Nevím, zda je moudré, aby Daniel Jackson šel sám,“ poznamenal Teal’c. „Máš snad lepší nápad?“ odvětil Jack. „Nevíme, kde Carter je a neznáme to tu jako na lodi, musíme si krýt záda. A ty goa’uldské pevnosti znáš aspoň trochu.“ „Já se umím plížit, děkuji pěkně za důvěru, Teal’cu,“ ušklíbl se Daniel. „A loď taky uřídím, pěkně jsi mě vydriloval.“ Teal’c jen pozvedl obočí a beze slova se vrátil zpět k hlídce, dávaje najevo, že jejich řešení jasně neschvaluje. Jack ale neměl čas se tím zabývat. „Máme tohle,“ ukázal Danielovi goa’uldskou obdobu vysílačky, „až odsud budeme prchat, bude stejně jedno, že nás můžou vystopovat. Jediná bezpečná cesta odsud jsou kruhy, takže až dám signál – “
„Uhm, dobře, tohle by měl možná udělat Teal’c. Zvládnu s tou lodí letět, nebo s ní skočit do hyperprostoru, ale tyhle manévry…“ skočil Jackovi do řeči Daniel. „Já už taky pár půdorysů pevností prostudoval, budu užitečnější tady.“ „Udělám to,“ kývl Teal’c podivně spokojeně, z čehož Jack odvodil, že ten plán měl předem v hlavě a hodlal vzít na sebe úkol získání a ukradení lodě. Jack se ušklíbl, ale neřekl, že mu to došlo. „Dobře, jdi do toho,“ dal mu svolení a spolu s Danielem odstoupili od kruhů, posílaje Teal’ca zpátky na loď. Vzápětí uslyšeli kroky za velkými dvěmi ze sálu; Jack to odhadl na muže, ženu – dle klapotu podpatků – a nějaké vojáky. Dal Danielovi signál a společně zapadli za sloupy, které zdobily místnost. Dveře do síně se otevřely.
10. kapitola: V lásce a ve válce
„Řekni mi, Samantho,“ promluvil Ba’al, když odmávl Jaffy a zůstali ve velké síni s kruhy sami, „čím jsem si zase zasloužil tvůj chlad?“ „Lžeš mi o zbytku týmu,“ odpověděla Sam, přešla kolem něj a znovu zamířila k oknu. Výhled, který viděla ve chvíli, kdy sem dorazili, jí připomněl její slabost a znovu se za ni zastyděla, nedovolila ale, aby jí to opět vzalo kontrolu sama nad sebou. „Zvláštní… od toho prvního večera ses o ně nezajímala,“ poznamenal Ba’al zamyšleně, „tak proč ten náhlý obrat? Že by tě něco vyplašilo?“ Usmál se na ni. „A přesto… Vyplašená ses nezdála ani trochu.“ „Mám svědomí, Ba’ale,“ řekla stylem, jako by ho obviňovala, že on žádné nemá. „To já také,“ ujistil ji s lehkým úsměvem, „užívám ho ale jako nástroj, ne brzdu.“ „Všimla jsem si,“ utrousila Sam a rychle přemístila pohled, kterým před tím začala bloudit po síni, ven z okna. Koutkem oka totiž zahlédla něco, co by tu nečekala. Viděla za sloupem rameno špinavé uniformy s označením SG-1. A nad ní plukovnické frčky. Ať to byl jen její přelud, zbožné přání, nebo tam plukovník skutečně byl – Přišel pro ni! – nesměla to na sobě dát znát. Nesměla ukázat Ba’alovi, že je čeho se obávat. „Oh, musel bych se proti někomu provinit, aby mi to mé svědomí oznámilo,“ filosofoval Ba’al, „ale nejspíš jsem neměl proti komu, vzhledem k tomu, že jediná osoba, které se to týkalo, neměla námitek.“ Sam v obličeji zrudla, ale nepřestávala oči pevně fixovat ven. Modlila se jen, aby ten kus uniformy byl skutečný Jack O’Neill a odvedl ji odtud. Byla si téměř jistá, že je to skutečnost, cítila to… Ale zároveň také věděla, jak ošemetné to cítění je. Mohla si to jen přát tak moc, že ji mysl šálila. „Ale možná… Možná ty jsi vůči někomu měla černé svědomí,“ nadhodil pak Ba’al, stále jakoby přemýšlivě, ale Sam tušila, že tohle chtěl říct od doby, co se od něj odtrhla. „Možná ses proti někomu provinila, když jsi mě líbala.“ Sam instinktivně otočila hlavu k místu, kde si myslela, že viděla Jacka O’Neilla, jako se provinilé dítě otáčí k rodiči, když rozbije hrnek. Stalo se to tak rychle a podvědomě, že si neuvědomila, jak špatně to je. Spustila tím řetězec akcí, o kterých doufala už dlouho, že se stanou. Věci se daly do pohybu; najednou stála bezpečně zaštítěná plukovníkem. Její ruka se natáhla, aby se hmatem ujistila, že on je skutečný, ale pak si včas uvědomila, že je to naprosto nemístné. Jack v obou rukou pevně třímal tyčovku a to soustředění přerušil jen ve chvíli, kdy ve zlomku sekundy uvolnil od svého pasu zat’ni’katel a podal ho za sebe Carter. Uchopila ho rychle a pevně, někde v sobě cítíc obrovskou úlevu a radost, že v rukou skutečně drží nástroj, kterým se může ubránit. Daniel stál naproti nich a mířil na Ba’ala z druhé strany; stáli s Jackem dost daleko od sebe na to, aby je Ba’al mohl zneškodnit ozbrojenou rukou, a Daniel měl taky výhodou pozici směrem k hlavním dveřím. V případě, že by se sem připletli další Jaffové, Daniel měl šanci jich pěkných pár sundat, než by si ho pořádně všimli. „Ať tě ani nenapadne tu pracku zvednout,“ varoval Ba’ala klidně Jack, „nemůžeš nás sundat oba a ublížíš jednomu, druhý tě sejme.“ „A Jaffy bych být tebou taky nevolal,“ ozval se z druhé strany Daniel, když se Ba’al se vztekle planoucíma očima nadechoval, „strčí sem nos a je po tobě.“ „A aby sis nemyslel, že tě strčí do sarkofágu a všechno bude v pořádku, tak jsme se pojistili,“ donutil Jack Ba’ala, aby věnoval pozornost zase jemu, když promluvil, a věda, že Carter za ním má zbraň připravenou, znovu chytil svou tyčovku jen jednou rukou a sáhl pro něco do kapsy u kalhot. „Je tohle ten hlavní krystal, Carter?“ „Je, pane,“ odpověděla Sam poslušně, očima skenujíc hlavní krystal z ovládání sarkofágu. „Super,“ poznamenal Jack a vší silou švihl cenným zdrojem energie o zem, až se stříbrný hranol roztříštil na miliony ostrých a znovu nesestavitelných kousků, které se rozsypaly až k Ba’alovým nohám. „Ten zbytek jsme rozmlátili taky, pro jistotu,“ poznamenal Daniel, nespouštějíc jejich rukojmí z očí. „Zajímavé,“ poznamenal Ba’al po chvilce, když zvážil všechny svoje možnosti, „co teď?“ „Teď ti zdrhneme,“ oznámil mu Jack celkem spokojeně. Probíhalo to všechno sice trochu moc lehce, ale on věděl, že momentálně má esa na své straně. Hlavní krystal ze sarkofágu bylo něco, čeho bylo mezi Goa’uldy málo; ostatní krystaly byly sice častější, ale Goa’uldi si mezi sebou dost dýchali na krk a pečlivě hlídali, kdo má jaké zásoby. Ba’alovi by trvalo nějaký čas, než by znovu povstal, a každou vteřinu, kterou by byl mrtvý, mohlo být pozdě. Věděla to SG-1, když ničila sarkofág, a věděl to i Ba’al. Držel se obdivuhodně klidně na to, že neměl jediný záložní plán a jeho cenná kořist mu prokluzovala mezi prsty. „Jak myslíte, že se dostanete daleko?“ „Máme expres až domů,“ odpověděl Jack beze zájmu. „Kruhy, Carter.“ Sam kývla, rychle spěchajíc k ovládání transportních kruhů. Nemohla uvěřit tomu, že jim to tak vychází, a neubránila se podivnému pohledu na Ba’ala. Něco v ní se sevřelo a ona si s hrůzou uvědomila, že se jí neodchází tak lehko, jak by mělo. Cítila,
jak ji opouští ten adrenalin, ten pocit důležitosti a vzrušení, který v ní přes všechny ty události a celou situaci vzbudil. Najednou jí bylo nepříjemné pomyšlení, že uvidí Ba’ala umírat. Ale když tak pozorovala plukovníka, mířícího k transportnímu zařízení – špinavého, naštvaného, vážného – její hlava ani srdce neváhaly. V tu chvíli ale taky cítila obrovský strach, že jí Jack nedá příležitost vysvětlit, co slyšel. Daniel nepřestával na Ba’ala pevně mířit. „V pořádku, Sam?“ „Naprosto,“ odpověděla s lehkým úsměvem a sledovala, jak Jack zvedl ke rtům malý komunikátor. „Teď,“ oznámil Teal’covi, otočil se přes rameno a kývl na Sam, aby aktivovala kruhy. V tu chvíli se Ba’alova ruka přece jen vymrštila a jeho hlas se rozlehl síní, když přivolal Jaffy. Jak vlna energie z ozbrojené ruky, tak výstřely vojáků odhodlaných bránit svého pána vyšly na prázdno, kruhy byly rychlejší. Sam si všimla, že plukovníkovy svaly na pažích a prst na spoušti se pohnuly mnohem dřív, než Ba’alova ruka – měl v úmyslu Ba’ala zabít, stejně jako Ba’al měl v úmyslu zabít je. Ani jeden záměr ale nepovedl. Nikdo z nich třech nepustil zbraň z ruky, nebo neuvolnil pevné sevření, dokud nezahlédli za řízením lodi, které je vyzvedla, sedět bezpečně Teal’ca. Kolem nich prolétly dva výstřely z mateřské lodě, a moc dobře ucítili, jak se jim Teal’c vyhnul, než loď skočila do hyperprostoru. Jack pocítil obrovskou úlevu nad tím, že to všechno nechávají za sebou a musel se pousmát tomu, že utekli v podstatě stejnou náhodou, jakou se do té šlamastyky dostali. A přestože byl vytočený sám na sebe, že tak dlouho váhal a propásl šanci Ba’ala zabít, všechno mohlo skončit hůř, usoudil a ohlédl se přes rameno na Carter. Všechno mohlo skončit mnohem hůř. *** „Neočekával jsem, že by O’Neill nechal Ba’ala žít,“ poznamenal Teal’c, když spolu se Sam a Danielem kráčeli ze zasedačky. Jacka nechali po hlášení za sebou, protože si ho Hammond zavolal do kanceláře. „Nevím, proč váhal, ale chtěl to udělat.“ Daniel si povzdechl. „Hádám, že teď je to na nějaký čas jedno, i když je mi líto všech těch světů.“ „Pro ně je to takhle lepší,“ ozvala se Sam, aniž by si to pořádně uvědomila, a nervózně založila ruce na prsou, když se na ni oba udiveně podívali. „Jakmile by byl Ba’al po smrti, ostatní by začali rozkrádat jeho území a jeho světy by dopadly mnohem hůř. Nemají se tam tak špatně, jak byste čekali.“ Vysvětlila. „Tys byla mimo loď?“ podivil se Daniel. „Vzal mě na některé své planety a měla jsem tam spoustu času pozorovat,“ odpověděla Sam. „Jsem si jist, majore Carter, že ti neukázal nic víc, než chtěl, abys viděla,“ řekl Teal’c přesvědčeně. „To vím moc dobře, Teal’cu,“ ujistila ho Sam trochu podrážděně. „Chci říct… Jsou věci, které prostě neschováte… Zapomeňte na to.“ Mávla rukou, když se na ni stále dívali s nepochopením, a odbočila na jinou stranu, než mířili oni. „Kam jdeš?“ zamračil se znepokojeně Daniel. „Jdu si pro kafe,“ odpověděla Sam tónem víc, než jasně naznačujícím, že nechce doprovod. „Jsi v pořádku?“ přidal se k obavám, které nastolil Daniel, i Teal’c. „Jsem,“ ujistila ho lakonicky, „jen mám jiný názor, to je všechno.“ „Podívej, Sam,“ začal Daniel a spolu s Teal’cem rychle překonali vzdálenost, kterou mezi nimi Sam vytvořila, „my chápeme, žes to neměla zrovna lehké, ale vyvázla jsi, my všichni jsme vyvázli.“ „Jediný důvod, proč jsem vyvázla, byl, že mu víc záleželo na tom, jak mě dostane, než jestli mě dostane, nemám na tom zásluhu,“ sykla Sam s naléhavostí a hněvem větším, než si vůbec uvědomovala, že v sobě chová. „Já… Budu v pořádku, jen si potřebuji odpočinout. Zatím, kluci.“ Rychle se od nich vzdalovala, nechávajíc oba muže ve zmatku. Daniel starostlivě pohlédl na Teal’ca a povzdechl si. Chvíli měl obavu, jestli Sam netrpí Stockholmským syndromem, protože měli potvrzené, že Sam v sobě nemá žádné cizí látky, ale Teal’c ve svých obavách, zdálo se, tak daleko nezašel, což potvrdil chvíli poté slovně. „Jsem přesvědčen o tom, že si major Carter opravdu potřebuje jen odpočinout a promluvit s O’Neillem.“ Daniel kývl a doufal, že kvůli tomu tématu Jack Sam vyhledá brzy. Až když to Teal’c řekl, došlo mu, že se Sam pravděpodobně cítí kvůli Jackovi provinile, ať se stalo cokoliv. *** Ba’al stál u okna a nespokojeně se díval ven do zšeřelé zahrady. Ačkoliv si vybíjel vztek na všech, co mu přišli do cesty, nebyl schopen ho přestat cítit. A dobře věděl, kvůli komu se tak rozčílil. Byl vzteklý kvůli sám sobě. Jen jeho liknavost dovolila, aby si je takhle hloupě nechal utéct a ještě přišel o jednu nákladní loď a sarkofág. A to všechno kvůli té malé čarodějce; nemohl uvěřit tomu, že se jeho zájem o Samanthu stal tak osobním a tak zaslepujícím. Víc, než čehokoliv jiného teď litoval, že ji v ráno zahradách skutečně neshodil do trávy a nevzal si, co chtěl. Ne, to
bylo moc pozdě – litoval toho, že ji skutečně nezlomil, že když ji našel po výletu na mořskou planetu spát, neodnesl si ji do ložnice a neužil si. Představoval si teď její štíhlé paže a roztomilé kotníky svázané řetězy, na její napínající se svaly a potem se lesknoucí, divoce se zmítající mléčné tělo, když se z nich pokoušela vyprostit… Znovu vztekle nakrčil obočí a odfrkl si. Žádná z těch představ mu teď nepomůže. Nikdy nebyl z těch malicherných, co by zaslepeni touhou po pomstě zapomínali na jiné, mnohem důležitější věci, a sami se zničili. Jeho prvotním zájmem je pokračovat v práci, kterou započal rozkolem mezi Bastet a Morrigan. Cesta k ovládnutí vesmíru malými krůčky bude dostatečně zaměstnávat jeho hlavu, jako to dělala doteď, a kdo ví? Třeba na tu roztomilou průzkumnici někde cestou narazí. Ba’alovo čelo se vyjasnilo a s jednou rukou za zády opouštěl své ložnice, aby zamířil na svou, teď petrolejovými lampami ozářenou zahradu, plnou svých kurtizán, zpěvu a tance. Ukazovákem si zamyšleně přejel po usmívajících se rtech, když kráčel energicky chodbou, a dovolil si jednou zavzpomínat na ten více než příjemný polibek, darovaný v zahradách, do kterých mířil. Dřív nebo později se jejich cesty zase zkříží a až se tak stane… Ba’al bude mít zlaté okovy připravené. *** „Říkala, že jediný důvod, proč vyvázla, byl, že mu víc záleželo na tom, jak ji dostane, než jestli ji dostane.“ Jack sevřel rty k sobě, když kličkoval v kantýně mezi množstvím opuštěných stolů a židliček směrem k dobře známé postavě, sedící osaměle a naprosto duchem nepřítomně u jednoho ze zastrčených stolků. „Carter?“ Sam sebou trhla, až když ucítila Jackovu ruku na svém rameni; neslyšela, že na ni mluvil. Vzhlédla k němu a přikývla, když se ptal, jestli si může přisednout. Po očku se na něj dívala, když se usazoval, a když zvedl oči k ní, ona je sklopila do svého hrnku kafe a pozorovala tu vystydlou, nedobrou černou břečku. Bylo jí jasné od začátku, že Daniel s Teal’cem ji pro její dobro napráší a pokud ne Teal’c, tak Daniel určitě, nesnášel napětí v týmu. „Nechcete mi říct, že to kafe vypadá líp, než já, že ne?“ poznamenal Jack po chvíli ticha. Vzhlédla a pousmála se takovým tím úsměvem, kterým vždycky ocenila každý jeho vtip, i když nebyl zase tolik vtipný. „Víte, Carter… když mě,“ Jack si odkašlal, „když mě tenkrát vyzvedli z Iráku, z vězení… Nikdo se neptal, jak jsem přežil, ani co jsem dělal, abych přežil… Prostě jsem přežil, nechal jsem to tam za sebou.“ Na chvíli uhnul očima a sáhl po solničce, aby zaměstnal ruce. „Jsme ve válce, Carter, a nepřítel zkouší různé způsoby, jak nás dostat. A vy přece víte, že ve válce je dovoleno téměř všechno.“ Sam se na něj dívala s rozšířenýma očima, když se jí svým způsobem svěřoval. Viděla, že to pro něj není lehké, v jeho pohledu i v tom, jak si jeho dlouhé prsty pohrávaly se solničkou, ale nedokázala pochopit, čím si zasloužila takovou důvěru. Polkla a znovu se, původně na chvilku, podívala do svého kafe, pak ji ale odvaha opustila. Cítila, že mu potřebuje říct spoustu věcí, ale netušila, jak to formulovat, ani co vlastně vysvětlit. Cítila se provinile, ale nedokázala říct, proč to tak je. Natáhl ruku a odstranil hrnek pryč. „Jestli se teď začnete dívat na ten ubrus, tak vás to kafe donutím vypít,“ oznámil jí a ona se znovu usmála. „Já,“ začala proto a nervózně polkla, „jsem mu nedovolila, aby se mě dotkl. Zkoušel mě… svést, ale – “ „Já vím,“ řekl Jack a pousmál se na ni, když se zatvářila překvapeně, „zavolal si mě, aby mi řekl, že si vás hodlá ochočit.“ Jack se ušklíbl a zatvářil se vzápětí odmítavě, když zrudla. „Carter, nemusíte se mi zpovídat, ani svěřovat. Daniel mi řekl, co jste mu řekla vy, a já nechtěl, abyste se cítila provinile pro nic.“ „Nechala jsem ho, aby mě líbal, ale k ničemu víc – “ „Carter – “ „Já to musím říct, pane. Měl pravdu v tom, že jsem se cítila provinile, že mám černé svědomí kvůli vám. A teď se bojím, že – “ „To ne,“ řekl Jack pevně, natočil se na židli a sáhl do jejího klína, aby pevně sevřel její ruce ve svých. „Ba’al byl odhodlaný vás uštvat a já věřil, že se mu to nepovede a nepovedlo se mu to. To je jediné, na čem mi záleží – jste v pořádku, Carter, my všichni. Nic se neděje, jdeme dál.“ Jeho palce jemně přejížděly přes hřbety jejích rukou a on to chvíli pozoroval, jako by to byly cizí ruce. Pak znovu zvedl hlavu. „Dokážu vidět, co vás trápí, ale namířit zbraň neznamená zabít. Dokonce to ani neznamená, že zabít chceme, to víme oba dobře.“ Sam na toto kývla a pak zase ona hleděla na jejich ruce ve svém klíně. Z náhlého popudu je pevně sevřela, a když jí odpověděl podobně silným stiskem, skoro jí vyhrkly slzy úlevy a únavy do očí. Spala sice dost, ale nevyspala se. Najednou, se svýma rukama v jeho velkých horkých dlaních, si byla jistá, že dnes v noci bude spát hluboce a klidně. „Ten, kdo by se měl omlouvat, jsem já. To kvůli mně vás chtěl dostat,“ řekl najednou Jack. „Nenechal jste ho, aby mě zlomil, pane,“ zašeptala Sam, protože měla pocit, že je to příliš intimní, aby to řekla nahlas, ačkoliv kantýna byla stále prázdná.
Jack zatoužil naklonit se a políbit ji na spánek, nebo na čelo, ale neodvážil se. Neodvážil se ani pustit její ruku a pohladit ji po tváři, takže místo toho její malé dlaně ve svých znovu krátce stiskl. „Udělal bych cokoliv, abych vás ochránil. Ale vy si poradíte sama. A ještě vypadáte, jak kdybyste šla z plesu.“ Sam se znovu usmála, tentokrát od srdce a ani tak ne jeho vtipu, jako spíš úlevou. Po tváři se jí skutálela jedna slza, slza úlevy, kterou nedokázala zastavit, a než ji stihla utřít ze své čelisti, spadla na hřbet jeho ruky. Neřekl ani slovo, pustil její ruce a nechal ji, aby se uklidnila; ona ale zahlédla koutkem oka, jak přitiskl hřbet ruky ke svým rtům, než slza stihla stéct. Nebyla schopná říct na to ani slovo a věděla, že by ani neměla; on nechtěl, aby to viděla a ona ho nechtěla uvést do rozpaků tím, že by dala třeba jen pohledem najevo, že o tom ví. „Teď vám ukážu, co jsem pro vás schopný obětovat, Carter,“ řekl najednou Jack podobným stylem, jakým ji vždycky škádlil, když hráli s kluky poker, a na ex vypil její kafe. Zírala na něj se rozesmátou tváří, a když viděla jeho výraz, který vzhledem k povaze tekutiny v hrnku nepovažovala za přemrštěný, kousala se do rtu, aby se nesmála na celou kantýnu. „Pane, pokud to teď vyplivnete, nebudete o nic menší hrdina, než už pro mě jste,“ prohlásila vážně. Jack se na ni významně podíval a polkl to. „Carter,“ kuckl pro efekt pak, „bylo to kafe?“ „Když tak nad tím přemýšlím…“ prohlásila naoko nejistě a podívala se do prázdného hrnku. „Vy čarodějko,“ ušklíbl se Jack a zvedl se, „donesu trochu kafe Danielovi, stěžoval si, že zameškal a musí teď napracovávat.“ Sam se znovu usmála a odnesla svůj hrnek na odkládací pult, usmívajíc se ještě víc, když se k ní přiřadil Jack a skutečně nesl hrnek plný černé břečky, kterou hodlal nevinně naservírovat Danielovi. Díval se na ni spokojeně, tak spokojeně, až měla Sam pocit, že se musí něco pokazit, takže se rozhodla přeladit na vážnější notu sama. „Díky, pane,“ řekla, když procházeli poloprázdnými chodbami a za chvilku se měli rozdělit; chtěla jít do své ubikace a dlouho spát. „Není za co,“ pousmál se Jack. „Je, stejně jako se bylo za co omlouvat,“ odporovala Sam, „i přes to, že v lásce a ve válce je dovoleno téměř všechno,“ dokončila, pohlédla na něj, aby se ujistila, že to pochopil, jak to myslela, neschopná nechat ho odejít, aby mu nedala to, co on dal jí, když chutnal její slzy. „Dobrou noc,“ zamumlala pak a zahnula po chodbě ke své ubikaci. Jack se chvíli díval za ní, někde na srdci třepotavý pocit, a téměř jistě věděl, že ho viděla při jeho slabé chvilce, kdy nedokázal tu slanou kapku její úlevy a dojetí prostě jen utřít. Lehce se pro sebe usmál, protože věděl, že ačkoliv si Sam ten přívěsek od Ba’ala nechala, vrátila se přesně taková, jaká odešla. Vrátila se k němu. Pokračoval dál směrem k Danielově pracovně.
