(Ú)vodník
6°4°06
V předchozím díle našeho redakčního nekonečného seriálu jste viděli: Krásná, avšak chudá lingvistka Jitsmeralda slíbí své umírající přítelkyni Juanitě, že se místo ní postará o náležitou korekci následujícího čísla. Pracuje poctivě dlouho do noci, a všechno nakonec stihne. Ovšem zákeřná sekretářka Hanstrella, která již dlouho prahne po uvolnění funkce korektorky, jí chce zabránit, aby přesvědčila vedení redakce o svých mimořádných schopnostech, a získala tak její vytoužené místo. Do zkontrolovaného textu, který má Hanstrella odeslat emailem hlavnímu editorovi José Koordinandovi, tak zanese několik závažných gramatyckých chyb. Pečlivá Jitsmeralda, které Juanita mnohokráte vyprávěla o nespolehlivosti počítačové sítě redakce, ovšem kopii správně opraveného čísla uloží na disketu, kterou José Koordinandovi pošle vnitřní poštou. Na intriku Hanstrelly se tak přijde a vnější poštou je jí zaslána výpověď. Mezi José Koordinandem a Jitsmeraldou navíc přeskočí jiskra lásky. Jitsmeralda se stává korektorkou Meeting Pointu a nebýt toho, že Juanita v průběhu dne zemřela ve strašných bolestech v Jitsmeraldině objetí, je naprosto šťastná. Hanstrella se však chce pomstít, počká si na ni ve výtahu a nastříká jí do očí tiskařskou čerň ve spreji. Způsobí jí tak vážné poranění a Jitsmeralda oslepne. Je převezena do nemocnice, lékaři však nevědí, jestli bude ještě někdy vidět, což je pro někoho, kdo se živí čtením textů, poměrně závažný problém. Shrnutí dnešní epizody: José Koordinando bojuje s milostným vzplanutím k Jitsmeraldě. Následující den se totiž má po půl roce vrátit jeho dlouholetá přítelkyně ze stáže v Lodži. Když se však dozví o krutém činu Hanstrelly a jeho následcích, nedokáže se ubránit tomu, aby okamžitě neodjel do nemocnice, kde u lůžka bezvědomé Jitsmeraldy stráví celou noc. Nad ránem si vzpomene, že jeden z jeho přátel z mateřské školy je světově proslulý oftalmochirurg Enrico Santiago, který by snad jako jediný mohl korektorce vrátit zrak, a mimo jiné tak zachránit další vydání. Již v poledne přistává na střeše nemocnice helikoptéra a riskantní operace začíná. Obvazy však není možné sejmout dříve než pět hodin po skončení zákroku a na opravení textů by tak Jitsmeraldě, i v případě, že by se operace zdařila, zbývalo jen několik málo minut. Prostovlasá korektorka však díky použití zatím nevyzkoušené metody získává zázračnou schopnost – jakoukoliv hrubku, včetně chybějící čárky před a, vidí na padesát metrů a skrz tři zdi. Nemocnice díkybohu sousedí s redakcí, a další číslo je tak zachráněno. Hanstrella se ovšem svých ambicí odmítá vzdát a vydává se na festival Zlomvaz… Pokračování v další epizodě „Meeting Point Party“, která se koná dnes večer od 21 hodin v klubu Fléda. Přijďte nám pomoci překonat rekord ve sledovanosti… Silvie Valentina Šustrová, šéfredaktorka P.S.: Pro pochopení toho, proč se nám zrovna dnes (v osmdesátých letech) žije v redakci jako v telenovele, doporučuji přečtení rubriky Vybubláno na straně patnáct.
strana
1
SETKÁNÍ dnes 10:30 a 13:30, Marta R. Levetan a Ch. Weare: PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK Kapské město 11:00 DIFA JAMU, učebna č. 104 RACEK PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ?
Offprogram
12:00, Polárka L´AMFIPARNASO Offprogram 14:00 a 16:30, Astorka N. Fainstein a kol.: BUĎ KRÁSNÁ Tel Aviv 15:00 a 19:30, HaDivadlo J. Tooming, A. Tyrnpu: LEMMINKAINEN Tallin 21:00, Fléda MEETING POINT PARTY Drama Department, University of Cape Town KAPSKÉ MĚSTO, JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA Robin Levetan a Christopher Weare PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK Režie: Christopher Weare Asistentka režie: Leila Anderson Dramaturgie: Liz Mills Scéna a kostýmy: Illka Louw Hrají: Zwo Farisani, Mfundo Tshazibane, Leila Anderson, Cindy Mkaza, Andrew Laubscher Délka představení: 90 min. Jazyk představení: angličtina Příběh o rodině Kaplanových a jejich věrném kuchaři Wellingtonovi nahlíží s humorem na postavení jednotlivých kultur v Jihoafrické republice. Wellington reprezentuje onen typ „prolezlý tradicemi“. Snaží se chránit vlastní tradiční hodnoty, a zároveň přitom sledovat židovské tradice Kaplanových, o kterých ovšem ví mnohem víc než oni samotní. Wellingtonův synovec Conrad zastupuje dnešní mládež, která se ocitá kdesi mezi uznáváním tradičních afrických hodnot na jedné straně a přijetím moderního evropského životního stylu ve městě na straně druhé. Děj vrcholí ve chvíli, kdy se Conrad nakonec obrací k Wellingtonovi (šamanovi na částečný úvazek) a tradičním metodám, aby ho očistili od něčeho, o čem se domnívá, že jsou „zlí duchové“, kteří jej posedli. Wellington tedy uvaří pokrm, které by mělo synovci pomoci, jenže dojde k nešťastné záměně jídla pro Conrada a strana pro Kaplanovy. Následky na obou stranách jsou nedozírné… 10:30 a 13:30, Marta
2
Theatre Arts Department, Faculty of Arts, Tel Aviv University TEL AVIV, IZRAEL Natalie Fainstein a kol. BUĎ KRÁSNÁ Režie: Shir Goldberg Hudba: Adi Zisman Choreografie: Ula Chevtzov, Roi Sarouk Produkce: Natalie Fainstein Hrají: Natalie Fainstein, Karin Tepper, Efrat Karmazin Délka představení: 60 min. Jazyk představení: hebrejština Inscenace je založena na dvou příručkách z padesátých let - „Buď krásná“ a „Vaše krása je ve vašich rukou“, pomocí kterých se autorky zamýšlejí nad svou pozicí v dnešní společnosti, jednak jako umělkyň, jednak jako žen vůbec. A podobně jako tyto knihy inscenace pojednává o několika důležitých ženských záležitostech: osobní šarm, „každoměsíční zázrak“, jak správně chodit na jehlových podpatcích, úprava účesu atd. Zároveň se herečky pokoušejí pomocí přímé řeči, hořce humorných písní a tance o intimní kontakt s divákem. To vše v kontextu odvěké otázky: „Co dělá ženu ženou?“. 14:00 a 16:30, Astorka
Drama School, Estonian Academy of Music and Theatre TALLIN, ESTONSKO Jaan Tooming, Anne Tyrnpu LEMMINKAINEN Režie: Anne Tyrnpu, Jaan Tooming, Eva Klemets Scéna a kostýmy: Liina Tepand Hudba: tradiční, etnická hudba Délka představení: 70 min. Jazyk představení: estonština „Lemminkainen“ je hra, která se hraje v lesích i na divadelních jevištích. Jde o příběh titulního hrdiny, jeho lásky, boji a předčasné smrti. Děj vychází z finského eposu „Kalevala“ a sestává z tradičních písní a prastarých magických kouzel. Divákovi se tak přibližuje pochopení ugrofinského způsobu přemýšlení a nahlížení na svět. V inscenaci se neobjevuje přímá řeč, veškerý text je herci zpíván. Režisérkou a autorkou je herečka, pedagožka a režisérka Anne Tyrnpu, jejíž inscenace, založené na různých ugrofinských mýtech a legendách, jsou proslulé nejen v Estonsku, ale byly uvedeny i na festivalech ve Finsku, Německu a Rusku. 15:00 a 19:30, HaDivadlo
strana
3
reflexe
M. Gorkij: POZOR NA DÌTI!
KEĎ JE TECHNIKA DOBRÝM SLUHOM, DUŠA MOŽE PREHOVÁRAŤ NAPLNO. Už po tretí rok Festivalu Setkání som si zobrala na paškál ruské predstavenie. Každý rok som zvedavá a plná očakávania, čím nás moskovská škola opať prekvapí. Divadelné predstavenie v réžii Grigory Lifanova sa nieslo v duchu hravej a prirodzenej komiky. Všetky scény boli pre publikum zrozumiteľné skrze divadelnú reč. Nikto nepotreboval vedieť rusky na to, aby aspoň v hrubej krivke porozumel jednoduchému príbehu a z chuti sa zasmial. Príbeh, ako som ho pochopila ja : dvaja muži z ruskej dedinky sa hádajú. Nerozumiem prečo. Hádku usmerňujú nejakí ľudia, ktorí ich stále obkolesujú. Dvaja muži sa dohodnú. Pripravia pohostenie. Prichádza muž v čiernom saku, predpokladám, že je to nejaký podnikateľ z mesta. Všetci mu posluhujú. Snažia sa ho pohostiť, jemu sa to prieči. Nie je zvyknutý piť! Alebo je pre neho vodka nie moc dostojným nápojom? Ráno, po hostine to dedinčania na muža z mesta rozbalia. Chcú kúpiť jeho les. Ten už je ale predaný Nemcovi, ktorý s ním prišiel. Nikto si ho nevšímal a práve on ich všetkých predbehol. Réžia : každá postava mala svoj jednoduchý a jasný charakter, ktorý bol počiarknutý naprosto presným hereckým jednaním. Bolo jasné, do akej spoločenskej skupiny postavy patria(svojím chovaním a kostýmovým zaradením), s akým účelom jednajú, aký je ich cieľ. Zo všetkých situácií v príbehu vystúpila prirodzená komičnosť. Mali sme možnosť sledovať figúrky ľudí, ktorí sú schopní kvoli peniazom klamať, pretvarovať sa, zapredávať sa. Nemyslím, že by predstavenie chcelo tieto spoločenské neduhy kritizovať, stačí, že nám na nich opať poukázalo v pravom svetle. Vo svojej podstate sme každý jednou z týchto figúriek, aj keď si to nepriznávame. Ak ľudia sami nechcú, zmeniť sa nedajú, na druhej strane tieto neduhy nie sú až tak nebezpečnými pre svet, iba ak pre ľudí samých. Prapodivný krásny smiešnosmutný svet ruského človeka. Herectvo : typové. Aj keď hrali typy neupadali do hereckého klišé, čo je dnes veľmi vzácné. Po dlhej dobe mohol divák vidieť prirodzený herecký prejav s ľahkosťou, bez akejkoľvek kŕčovitosti, nehovoriac o hlasových a rečových dispozíciách každého jedného z nich. Fantasticky zvláduté pohybové kreácie, to všetko pod záštitou slobodnej tvorby celého ansámblu. Režisér sa nesnažil text nikam posúvať, boli sme svedkami prerozprávania príbehu, čím naplno vyniklo herecké umenie študentov. Scéna : jednoduchá - zavesená lampa, stol a občerstvenie. Čo ale dávam ako plus je fakt, že všetky rekvizity a scéna boli maximálne využité, naplno sa s nimi pracovalo v rukách hercov, ktorí z nich vyťažili úplne všetko a neplýtvalo sa s nimi len na efekt. Záverom by som chcela povedať, že na festivale pokladám za najviac doležité porozumieť predstaveniu, aj keď neovládam ten či onen jazyk. Porozumieť v hrubej kostre príbehu, čo sa dá hlavne cez herecké situácie. A tomuto predstaveniu som rozumela. Pripíjam Vám! (Samozrejme vodkou a strana určite nebudem sama.) Melánia Krajancová
4
exelfer
:jikroG .M !ITÌD AN ROZOP UČIT SE, UČIT SE, UČIT SE...
Poslední dobou slýchávám ze všech stran varovné věty o tom, jak je potřeba vyrovnávat se na divadle s národní minulostí. Příjemnou změnou tak pro mě byl název moskevské inscenace „Pozor na děti!“. Rusové jakoby tím vlastně dávali najevo, že je potřeba vyrovnávat se nejen s minulostí, ale i s přítomností a (nebo především) s budoucností. Gorkého hra je „ruská“ v každém směru. Na základě hesla: „Bože, umřelo mi prase, tak ať sousedovi umře taky!“ rozvíjí osud lesa v provinčním městečku. Zájem o jeho koupi má kdekdo a jak už to tak bývá, boj je nevyhnutelný. A také jako vždy zbytečný, protože les, o který se hádají, opíjejí, usmiřují a zase hádají, je už dávno prodaný někomu třetímu, šestému, devátému... Což je konečně informace, která všechny místní zase sbratří, a oni mohou spokojeně a v míru zasednout ke sklence vodky a sterilovaným okurkám. Tleskám příběhu! Jedním z úspěchů inscenace pro mě bylo maximální využití rekvizit, které přesně splňovaly svůj účel, stejně jako scéna. Scéna hrála. Tleskám scénografii! Skvělým zjištěním pro ty, kteří, stejně jako já, neměli už na škole povinnou výuku ruštiny, a tak moc nerozuměli slovním vtípkům inscenace, bylo to, že nad slovními naštěstí převažovaly vtipy vycházející z komičnosti situace, které měly úspěch i přes své opakování. Obzvláště vděčná byla hra s neustále se rozsvěcující a zhasínající žárovkou, reagující na to, kde postava stojí nebo sedí. Což nebyla zdaleka to jediné. Situace kdy přijde na jeviště postava s pusou plnou chleba a snaží se ostatním něco vysvětlit, takže je samozřejmě všechny poprská, ale zřejmě napsaná vůbec nevyzní. Zkrátka se musí vidět. Bylo příjemné pozorovat, jak se text otevírá a plyne, a přitom není nikam transformován. Využíváním všech prvků především v práci herců, text nejen, že neztrácel, ale naopak vynikl jeho smysl. Tleskám režii! Silným nosným pilířem inscenace se ukázalo právě neuvěřitelně přesné herectví moskevských studentů. Pohybové, pěvecké, hlasové a v neposlední řadě herecké výkony jednotlivých představitelů byly uchvacující. Skoro bych se opovažovala tvrdit, že takhle má divadlo vypadat. Živelně, bezprostředně, přirozeně, nápaditě. Bylo vidět, že si herci představení užívají a divák díky energii, která se na něj valila, získával pocit, že je za poslední dobu snad nic nebavilo víc, než hrát Gorkého. Bylo jim zkrátka věřit. Každý pohyb, úšklebek, gesto. Hra jich byla plná. Tleskám hercům! Nedá mi to, než abych ještě jednou nevyzdvihla úžasnost moskevských herců a nesměle navrhla, jak už je napsáno v názvu, že bychom se od nich právě v rámci přirozenosti a bezprostřednosti mohli něco málo naučit. Opět se letos na Moskvě tleskalo ve stoje. Evidentně je proč. Tleskám inscenaci! Do svidanija! Brigita Lamserová
strana
5
reflexe
N. Koljada: HUSA
exelfer
:adajloK .N ASUH
ACH, TI HERCI...
SLEPICE ZVANÁ HUSA
Chtěla jsem být vtipná. Chtěla jsem reflexi nazvat Husa v Martě a připojit vtip, že vtipnější by byla Husa v Huse. Teď to beru zpět. Husa Nikolaje Koljady v lodžském podání měla atmosféru poněkud jinou. Takže místo toho přemýšlím - o hercích, o vztazích a uměleckých kruzích... Když nevíš, jak začít, popiš scénu. Tak tedy: přeplněný, vcelku nuzný interiér, postel, skříň, stolek, klavír (v postatě bezúčelný), mezi tím rozvěšené prádlo. Zapálená cigareta. Jako bychom si měli říct, že nic víc k životu herec nepotřebuje. Jedna herečka zachumlaná v posteli. Druhá, právě příchozí, jí v obdivuhodné kadenci vynadá, aby mezitím (nepozorovaně!) z téže postele vyskočil muž, lépe řečeno herec. Dobře provedená komická zápletka na úvod. A zcela logicky se odvíjející další situace. Hádka, výčitky, obviňování. Teatrální výjevy včetně opakujících se odchodů z jeviště a „řvaní za scénou“. Příběh se komplikuje příchodem další herečky, ženy s demonstrovanou slabostí pro alkohol, a druhého muže-herce. Výčitky, hádky a obviňování se rozšiřují na všechny strany. Pochopíme, že mladá herečka (ta z postele) „okouzlila“ oba muže, a tudíž si poštvala zbylé dvě - jejich manželky - proti sobě. Tím však povrchní komika končí. Herci se začínají propadat do rozebírání problémů svých neutěšených stavů. Hra se zintimňuje. A ztišuje. V jednom tahu se hraje až do vrcholného momentu, kdy mladá herečka (ta husa z postele) odchází. Tohle nemá zapotřebí, roli jí dá každý i jinde. Na scéně zůstávají dva páry, které začnou sbírat a skládat střepy svých vztahů. Nejsme povrchní hysterky. Nejde nám jen o role. Některá opravdu chce raději manžela a děti... Vypadá to na smířlivý konec. A pak, když už jsme skoro zapomněli, že jsme původně šli na divadlo na divadle... rozsvítí se světla, herci zruší své rozjitřelé pózy, začnou hodnotit, jak to dnes šlo. Bez delších prodlev odcházejí domů. Aha, přece jen to hráli... Je to zajímavé. Je zajímavé pozorovat ohromný náboj, kterým herci hýří. Jsou skvělí ve střizích extrémních poloh - od patetického vyřvávání emocí přes hysterické demonstrování sebevražedných úmyslů až po tiché glosy a komentáře zvnějšku. Je taky zajímavé přemýšlet o tom, jak se herci ve skutečnosti vyrovnávají se svými pravými emocemi. Jestli se od nich na divadle odstřihují, nebo je tam vybíjejí (psychiatře - jásej!). Zajímavá byla i práce s komediálními klišé, včetně stupňované rychlosti mluvy a valných hromad tlučících se těl. Přesto jsem měla „nudná místa“ a přesto se místy akce hrozně vlekla. A přece to nebylo tím, že patřím mezi menšinu Čechů bez talentu pro porozumění polskému jazyku, a že mi tak unikla spousta vtipných replik... Čím na mě nejvíc Husa zapůsobila, byla právě atmosféra. Pravda, částečně (a neúnavně) vyvolávaná hudebním podkresem - podmanivou harmonikou (samozřejmě ne westernovou, ale tou tahací - pařížskou - bohémskou). Co naplat, režisér evidentně věděl, co dělá, a já si v klidu můžu přemýšlet dál. O tom, proč herce strana tak milujeme a proč bychom je jindy nejraději zrušili... Alžběta Matoušková
Slepičí-husí vesmír je ohraničen kredencí, piánem, postelí. Okolo jeho slunce-stolu obíhá několik planet: Kohout, Krocan, Husa, Slepice, Kačena, které vyhasínají, znovu se rozžínají, míjejí se, sráží...na svých nevypočitatelných drahách, kdákají, kokrhají, pípají, naparují se při sebezničujícím letu atmosférami. Začátek se nese v duchu situační komedie postavené na půdorysu klasického milostného trojúhelníku. Nadlehčené, komické situace se ovšem začínají pod tíhou vlastní lidské existence střídat s monology, při nichž se uplatní pohled zapíchnutý do diváků, zrychlený dech a tklivé (někdy i dramatické) tóny akordeonu. Tyto polohy se střídají střihově, nadlehčenost shazuje hloubku. S rozšířením počtu postav sice získáváme další groteskní pidilidičky (hlavně co se týče Wasilije), ale humor se začíná ztrácet, nastupuje expresivita (křik, plazení, vjíždění si do vlasů apod.). Zatímco bratislavské výkřiky byly postaveny vcelku na ničem, v případě těch lodžských se dá říci, že přeci jenom z něčeho vyrůstají (kdo by, slečny, také nekřičel, když vás oblézají dva chlapi, přičemž ani jednoho nemilujete, a kolik opilých pánů nadávalo v noci do kurev, když je opustila jejich femme fatale). Řekněme: energie je nakumulována. Jen mě přepadla myšlenka, bylo-li té energie dostatek, popřípadě jestli se nezačalo křičet příliš brzy. Já vím, je těžké pro mladého herce realisticko -psychologicky zahrát, že jeho život ztratil veškerý smysl, že je vyprázdněný a nikdy už jiný nebude, sám bych to nedokázal. Křik je nejdostupnějším prostředkem, ale po několika minutách začíná být nezajímavý (nehledě na to, že žena, která nás opustila, by musela být minimálně bohyně Afrodíté a muži plazící se po mladém a ještě živém těle satyry s ohnivými faly). Tíživou atmosféru už neprosvětlují komické momenty. Nebo vlastně ano, ale nazvěme je spíše nešťastně trapnými-v dobrém slova smyslu (např. toužící propletenec z lidských těl nebo dva muži zápasící o kravatu, na které se je možné oběsit). Naštěstí nic z toho, co jsme viděli, nebyla pravda. To se jen tak zkoušelo, hrálo. Skutečný život není tak krutý, drsný, nemilosrdný, nedávající smysl. Postavy nejsou postavami, jsou to komedianti držící svůj život pevně v rukách, stejně jako my. Jelikož jsem hru nečetl, nevím, zda je „divadlo na divadle“ v závěru výmyslem Koljadovým nebo režisérovým (Waldemar Śmigasiewicz), ale měl na mě, použijeme-li terminus technicus, katarzní účinek. Herci hráli s nasazením, nechyběl vtip. Postavy by se asi daly vystavit režisérsky ještě precizněji, což platí i o práci s prostorem (jak se to dělá, zatím sice přesně nevím, ale snad na to přijdu ve vyšších ročnících). strana Příjemné odpoledne. Mnohem příjemnější než podvečer, během kterého smolím svou reflexi.
6
Merlin „Ondřej“ Mongol
7
reflexe
R. Queneau: ZAZIE V METRU
exelfer
:uaeneuQ .R URTEM V EIZAZ
PRO HRAVÉ ČI PROHRAVÉ?
„COS TEDA CELOU TU DOBU DĚLALA?“ „STÁRNULA JSEM.“
Takový poetický klaunovitý kabaretík šmrnclý impresionismem to byl. Občas se zpívalo, trochu tancovalo, jemně se týral klimpr a mezi tím probublával od pařížského nebe zblankytnělý činoherní pramínek nenápadného příběhu queneauovských všednodenních figurek. A nabídla se nám hra. Ryze divadelní, i když vzniklá přepisem z románu - že je Queneau artista jazyka, stavěla se tu po jeho vzoru na hlavu kdejaká divadelní iluzivnost, žonglovalo se s konvencemi a metaly kozelce napříč polysémantickou znakovou strukturou či jinou šedivou teoretickou důrou. Kdo souzněl a chtěl si s dětsky vyvalenýma očima hrát, mohl se i ze svého teplého posedu pěkně duševně proskotačit. Ovšem ten, komu hrává osobní divadelní cit(era) jinou písničku, musel nepochybně na infantilní namodralý blázinec pod sebou koukat skrz ohrnutý nos. Osobně mám tvořivé a hravé autorské divadlo z duše rád. Odpustím mu ledacos. Herectví hraničící s ochotničinou, je-li dostatečně upřímné. Zpěv výrazně slabší, než je obvyklý herecký standard. Občasnou ztrátu dechu a zakolísání v tempu představení. Dočasné vyčerpání nápadů, když se za chvíli vynoří jiné. Chvilkový nadbytek invence, který vede k odbíhání do slepých uliček. Jen když se hraje s vlastním zápalem o vlastních věcech. Když se ovšem všechny tyto neduhy ale sejdou ve studentské inscenaci, která navíc staví na dávno napsaném románu renomovaného spisovatele, jeden aby sprásknul ruce nebo zpráskal někoho zodpovědného. Od budoucích profesionálních herců snad lze žádat trochu lepší hlasový projev a přesnější pohybovou stylizaci. A od budoucí profesionální režisérky schopnost brzdit na správném místě proud vlastní tvořivosti a víc dbát na soudržnost celku. Autorské složce – tedy velmi zdařilému textu svižné a funkční adaptace prošpikované v duchu proklamované hravosti intertextuálními narážkami (od Máchy přes Ortena až k českým surrealistům) – lze naštěstí vytknout snad jen rozkolísaný rytmus písní, ve kterých těžká doba verše často padala zcela jinam než těžká doba hudby (s těžkou dobou je to touhle dobou zkrátka těžké, ani naše hudební scéna v tomhle směru není prostá škraloupů). Ale ještě jednu věc jsem v tom eskamotérství postrádal. Smysl příběhu, třebas mi nevadí koukat se očima dítěte, bezhlavě si hrát a pátrat po smyslu nesmyslu. Významy ale zastínil masiv formální ekvilibristiky a bujarého experimentování. Zazi vtrhla do Paříže jako blesk z čistých nebes, zažehla pár požáru a do blankytu zase plynule vplula. Proč? Nač? O tom jakoby se nehrálo. Zbyl jen neurčitě modravý pocit. Možná to poezii stačí... Stačí to ale i divadlu?
Pražská DAMU přivezla na Setkání 2006 dramatizaci románu Zazie v metru. V padesátých letech, kdy ho jeho autor Francouz Raymond Queneau psal, šlo o experimentální a poměrně šokující prózu. Co je na ní však zajímavého dnes, kdy otevřený hovor o sexualitě, sprostá slova, nezvedené dítě, ani záznam řeči využívající principu fonetického zápisu nemůžou překvapit? S takovou otázkou jsem si sedala do sálu Divadla Husa na provázku, zvědavá, jaké divadelní odpovědi se mi dostane od režisérky Jolany Kubíkové (povědomé jméno pro pravidelného návštěvníka Setkání - loni byla oceněna za režii brněnské inscenace Fernando Krapp mi napsal dopis). Odvětila něco v tom smyslu, že hravost, invence a humor má zelenou. Vlastně pruhovanou. Představení si hraje celou dobu. Servíruje přehršel nápadů až po úplné detaily a drobnůstky, kterých si ani nemá všimnout celé hlediště (záměrně odpudivá zmenšenina Eiffelovy věže - již tak vtip - odtančí ze scény), pracuje se slovním humorem („Jste sama, samička“; Zazie miluje metro – “Metrosexuál? No, to je sen.“), absurditou (švec visící po celou dobu nad jevištěm jakoby nic, akcentovaný jen v několika scénách a v poslední třetině nehybně mrtvý za okénkem s roletkou), důraz klade na vizualitu (práce s velikostí, barevností, metaforou, metonymií). Používá různé divadelní žánry, prostředky stylizace (groteska, klaunérie, step, zpomalené hraní, stínohra, celé představení je proloženo písničkami, někdy i s choreografiemi). V kombinaci s ostrými střihy mezi scénami, jejich pointováním a různými délkami evokuje leckdy Zazie v metru jakési kabaretní pásmo. Herci si ho v sympaticky ztřeštěných kostýmech a na příjemně využívané scéně pracující s horizontálním i vertikálním členěním evidentně vychutnávají (stejně jako režisérka sama v publiku). A spoluhrají. Nejen slovy, zpěvem, ale i mnoha hudebními nástroji. Živá muzika přímo v podání protagonistů nemůže být minusem představení. A zřejmě ne náhodou bylo v nedávné době pokřteno CD s písněmi z inscenace. Z Queneaua si samozřejmě Kubíková bere jen něco (škoda snad dvou vypadlých sekvencí, kdy nejprve Zazie a později pán, který ji vede domů, manipulují s davem) a přidává své, aktualizuje. Všech zmíněných surovin, přísad a obzvlášť koření potom může být na chudáka konzumenta v publiku příliš, chutě se přebíjí, skládají v nechtěné, představení především v druhé části ztrácí na tempu, některé nápady se opakují a invenci by neškodilo vzít na trochu kratší vodítko. A více se zaměřit na to, co tvůrci zamýšlí sdělit, ne pouze jak (což upřednostnil už Queneau). Protože někteří diváci se potom mohou v závěru Zazie v metru až příliš ztotožnit s titulní hrdinkou, která na otázku: “Cos teda celou tu dobu dělala?“ odpovídá: “Stárnula jsem.“ Odhlédnuto od pesimistické pravdy těchto slov, já sama jsem ten pocit neměla.
Mikuláš Bryan P. S.: Mezi klady inscenace patří nepochybně i to, že mi umožnila v reflexi napsat slovo s v češtině zcela absurdním shlukem samohlásek, a rozšířit strana tak sbírku jazykových kuriozit letošního ročníku festivalového zpravovače.
8
Hana Hejduková
strana
9
O
T
M. Gorkij: POZOR NA DĚTI, Moskva
R. Queneau: ZAZIE V METRU, Praha
Mně se to moc líbilo. Fakt jo.
Velmi se mi líbí poetika Jolany Kubíkové, ale co mě trochu zarazilo byly herecké výkony. Dál je také zajímavé, že se tam objevilo spoustu prvků z inscenace Poslední večeře 1930 a Fernando Krapp mi napsal dopis. Přesto se mi velice líbil výkon hlavní představitelky, Zazie, a představitele Turandota. Mravenec
Í O
Ø ET
Jiří Hájek
No, každopádně tohle představení strašně dýchalo energií, očividně je to bavilo. Nemám k tomu co dodat. Zatím nejlepší co jsem kdy v Brně viděl. Nejen na Encounteru, ale obecně. Adam Doležal
K
Já nerozumím rusky, takže jsem se nemusel zalamovat věcmi, kterými se obvykla zalamuji. Mohl jsem se tak soustředit na to důležité. Bylo to klasické ruské divadlo, po herecké stránce to bylo hodně bohatý. S takovým herectvím se v Čechách nesetkávám, běžné české herectví je jako bilboard - z dálky to vypadá docela dobře, ale pak člověk přijde blíž a zjistí, že pleť je z hnusných fleků. A zde jsem viděl přesné herectví od začátku do konce u všech účinkujících. Jan Němec Užívala jsem si to, bylo to velmi veselé, velmi příjemné. Opravdu se mi to zamlouvalo. Valerina z Rakouska
Mně se to celkově líbilo, obzvlášť ta hravost, která v tom byla přítomna. Na druhou stranu jsem si tam povšimla některých prvků, které už jsem někde viděla... Herecky byl zajímavý Charles. Zebra Na rozdíl od předešlých inscenací, které jsem zhlédl na Encounteru jsem rozuměl úplně všemu, takže se mi to bude hodnotit lépe. Velmi bych ocenil stepařku a jsem rád, že jsem tam slyšel klarinet, protože je to můj oblíbený nástroj. Nevím, co to podnítilo, ale celou dobu mě studil zub. Dolní dvojka. Dominik Zazie je opravdu ve velkém dlouhém tunelu, který nikam nevede. G. I. Jane Co říct? Snad jen: JAMU a DAMU letos vskutku triumfují.
N. Koljada: HUSA, Lodž Já to asi nedovedu říct úplně objektivně, protože jsem na Polsko vždycky natěšená. A zase mě nezklamali. Jsem velmi spokojená, možná díky tomu, že jsem rozuměla téměř všemu, což pro mě byla velká výhoda, ale věřím tomu, že spousta diváků mohla mít problém, protože mluvili dost rychle. Líbil se mi ten překvapivý moment na konci, jak to vlastně celé zrušili. Žába No, polská konverzačka. Měla jsem dojem, že to vůbec negradovalo a taky mluvili strašně potichu, takže jsem se musela hrozně soustředit, abych něco slyšela. A ženský jedna hezčí než druhá. (Paní Lena) Mně se to velmi líbilo. Trošku to souvisí s tím, že právě teď se studenty druhého ročníku pracujeme na podobném typu divadla. Oni to udělali velmi pěkně, tento typ emocionálního divadla. Musím jim však vytknout, že to neutáhli hlasově. Myslím, že diváci nahoře nic neslyšeli. Ale konec dobrý, všechno dobré. (smích) Aleš Bergman Čisté, přesné. A strašně se mi líbilo, když se tam stalo něco emocionálně vypjatého, nějaká emocionálně vypjatá situace, jak to byli schopni dohrát pouze ve výrazu tváře. Erika Stárková Mně se moc líbila ta slečna s blonďatými vlasy, ta hubeňoučká. Byla moc krásná. Mrzí mě, že na JAMU takové nejsou. Dan Volný
strana
10
No, tak to já musím říct, že přesně ta se mi taky líbila. Zaujala už jenom svojí přítomností na jevišti, úžasný byl její setík na závěr. ještě jednou Erika
Isis
A. N. Ostrovskij: I CHYTRÁK SE SPÁLÍ, Sofie Myslím si, že zavřít někoho na dvě a půl hodiny bez pauzy je trochu opruz. Co se týče zpracování, bylo na těch lidech vidět, že spadali do nějakých šarží, bojovali s tím, ale občas se stalo, že do toho upadli. Herecké vyjádření nebylo celistvé. V hlasových a tanečních projevech byly rozdíly, někdo tančil dobře, někdo opravdu ne. Co se týče režie, zdálo se, že do toho nezasahovali nějakým časovým posunem, možná to bylo lehce posunuto dopředu. Někdy tam byly použity vyloženě jenom pro “humor” nějaké fórky ze současnosti jako hra na kovboje a činky. To mi přišlo mimo rámec celého časoprostoru.Temporytmus hodně upadl v druhé polovině inscenace, nevím, jestli to bylo únavou herců nebo diváků. Celé bych to zrychlil. J. R. Dát takhle dlouhou inscenaci v takovou hodinu... Je to věčná škoda, člověk už neměl moc sil, aby si užil a vychutnal pozitivní aspekty představení. Zvláštní živočišnost, temperament, muziku, snové momenty, humor. Sluha neměl chybu (oproti jiným postavám). Některé pasáže by bylo třeba oživit. Kabaret zůstal jaksi napůl cesty, zato cikáni byli jak z telenovely... Včela
strana
11
P
A R
T Y!
Vážení všichni! Dnes budete mít jedinečnou příležitost objevit se v osmdesátých letech, v době, kdy mnozí z nás byli teprve malými špunty. Byla to doba, kdy vrcholila studená válka, kdy se rozhodovalo kdo z koho, dekáda, na jejímž konci začalo „velké tání“ - podobně tomu bude dnes od 21 hodin v klubu Fléda na Štefánikově ulici, totiž i mezi námi, divadelníky ze čtyř světadílů, budou tát ledy. Bude to večer a noc a ráno plné hudby (prozradím, že část večera bude hrát kapela s příznačným názvem Kuličky štěstí), tance, radovánek ve stylu osmdesátých let, jídla a dobrého pití. Bude to večer a noc a ráno neopakovatelných a jedinečných setkání. Těšte se, bude to velkolepé. Těšte se, bude to neobyčejný návrat do minulosti. Těšte se na opravdové hvězdy - Michaela Jacksona, Bon Joviho i Madonnu. Těšte se na 21. hodinu dnes, v klubu Fléda.
K Ø Í O V K A „Obvykle chválívají dramatika, který umí vyvolat slzy. Stejný talent má ovšem i...“ (řešení naleznete v tajence) Svisle: 2. Typický český mok 4. „Burianovský“ přednes 5. Rychlé sklopení očního víčka 6. Opak antikoncepce 7. Nástroj na výrobu bublin 10. Perestrojka 11. Vlezdoprdelka 13. Gatesův první úspěch 15. Křestní jméno Jacksona 16. Jméno Hamletovy matky 17. Nezbytná výbava umělce 18. Karibská lihovina 23. Křestní jméno Bryana 24. 2. ČÁST TAJENKY
Vodorovně: 1. Primát 3. Dopravní prostředek 5. Opak od „makro“ 8. Naše psovitá šelma 9. Opeřenec na provázku 12. Polské město 14. Středobod Setkání 19. Nikotinová tyčinka 20. Party (zastarale) 21. Počítačová klávesa 22. 1. ČÁST TAJENKY 25. Sněhová pohroma 26. Výt
2 1
pozvánka.
4
3 7
RACEK PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ? Postmoderní, groteskní, černobílý, divoký, fraškovitý, údajně antičechovovský, a rozhodně INSPIRATIVNÍ! V roce 1993 se stal režisér Petr Lébl uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí – jako jednu z inscenací své první vstupní sezóny si vybral Čechovova RACKA. Poprvé se chopil klasického textu a způsobil svou interpretací menší skandál, nakonec po zásluze oceněný Cenou Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku. Ve čtvrtek v 11.00 na učebně č.104 se MgA. David Drozd pokusí tuto v mnoha ohledech převratnou událost nejen českého divadla představit. Přednáška bude v angličtině (bez tlumočení).
6
5
8
10
9 13
11
12
14 15 16
17
18
19 20
Občanské sdružení Divadlo Alfred a Cirkus Alfred uvádí: minioperu Horatia Vecchiho L´AMFIPARNASO Uváděná miniopera z roku 1597 je prvním pokusem o zpívanou komedii. V druhé polovině šestnáctého století vznikaly první profesionální soubory commedie dell´arte a Vecchiho dílko využívá jak obliby typu divadelnosti, tak charaktery commedie, včetně dramaturgických schémat. Parta nahodilých komediantů Vecchiho vyslovené pochybnosti tvrdohlavě řeší zpočátku s loutkami, v průběhu hry je pro jejich omezený výrazový rejstřík opouští ve prospěch pantomimické hry. Představení hrají studenti ateliéru komediální scénické a filmové tvorby DIFA JAMU v režii jejich vedoucího strana pedagoga prof.Ctibora Turby, zpívá soubor Musica Fresca vedený Květou Cíznerovou. Polárka, 12:00
12
21 22 23 24 25
26
strana
13
...reisérkou Platonova Evou-Maria Baumaister Proč jste si z Čechovových her vybrali zrovna Platonova? Je to jeho první hra, kterou napsal, když byl ještě mladý, jsou tam věci, kterým člověk v našem věku rozumí. Je to velmi současné, moderní. Celou hru jste výrazně zkrátili. Byl to problém? Nemáte pocit, že to text nějak poškodilo? Myslím, že ho to nepoškodilo, protože tento text je hodně fragmentární, je složen z jednotlivých scén, které nejsou úplně propojeny, je to sbírka materiálu pro další práci. Pozdější texty A. P. Čechova mají silnější dramatickou linii, například Višňový sad. Platonov je pro mě materiálem, se kterým lze ve velké míře pracovat, přeskupovat scény a podobně, protože ta kauzalita Čechovových pozdějších her tady není. A tak je možné první obraz zkrátit do věty: Já se nudím, bavte mě... Přesně tak. Co je pro vás hlavním tématem Platonova? Hledání identity. To, co dělá člověka člověkem, jaký má na světě úkol, roli. A i když člověk prochází krizemi a občas to vzdává, tak stále hledá. A proč lidé hledají svoji identitu? Protože ztrácejí víru, protože člověk potřebuje něčemu věřit. Jediný, kdo má v téhle hře víru, je Saša. Za ní pak přichází Platonov, když už je z ostatních zklamán. Saša je jediným člověkem, jenž má nějaké poslání, věří v to, že její existence má nějaký smysl. Touto vírou sebe sama definuje, a to ji činí silnější. A to je ten důvod, proč je Platonov se Sašou? Ano, ona pro něj představuje místo, kde člověk může v klidu spočinout. Do postavy Platonova jste vložila silný erotický náboj... Ano, to je pravda. Je to podle mě muž, který ženy fascinuje. V inscenaci se před nimi nejprve obnaží, a potom teprve začne mluvit, velmi chytře a přesně dokáže každé z nich říct, v čem spočívá její problém. Proto za ním jdou. V inscenaci je výrazným scénografickým prvkem bílá barva. Co to pro vás znamená? Znamená to, že je člověk otevřený všemu. Znamená čistotu něčeho, co ještě není definováno, a tím pádem se může stát čímkoliv. Také scéna je řešena čistě, minimalisticky. Mám to ráda. Když mají postavy hodně místa, hodně prostoru kolem sebe, potom na jevišti můžou ten prostor uchopit a nějak ho rozehrát. Nejsou použity skoro žádné rekvizity a herci mají k dispozici pouze sami sebe. A váš pohled na současné německé divadlo? V Německu teď probíhá intenzívní diskuse, protože německé divadlo je velmi direktivní, je v něm hodně agrese, hodně nahoty. Projevuje se silná tendence k režisérismu, každý režisér chce prosadit především sám sebe, svoji strana vlastní interpretaci, své vlastní téma, které ve hře vidí. Toto je tedy nyní velmi diskutováno.
14
Děkujeme za rozhovor.
vy
Hovory s...
b
o n á l ub
Kanada, 12. 4. 1980 - Terry Fox vyráží z Newfounlandu směrem Vancouver, rychlostí maraton/24 hodin. I přes rakovinové onemocnění vydrží toto tempo 143 dní.
Francie, 15. 4. 1980 – Jean-Paul Sartre doexistencializoval. Itálie, 2. 8. 1980 – Pumový atentát pravicových extremistů na nádraží v Bologni si vyžádal více než 80 mrtvých. USA, 30. 3. 1980 – Atentát na prezidenta Reagana. USA, 8. 12. 1980 – Imagine už bude navždy Yesterday. (Taky atentát.) Itálie, 13. 5. 1981 – Atentát na papeže Jana Pavla II. Egypt, 6. 10. 1981 – Atentát na prezidenta Muhammada Anvara Sadata. Tenkrát se to zřejmě prostě nosilo… Československo, léto 1983 – Stanislav Moša absolvoval divadelní režii na JAMU. Československo, 1984 – George Orwell předpokládal leccos, ale rekordní prodeje prvního alba Wabiho Daňka Rosa na kolejích zřejmě ne. Československo, 1. 5. 1985 – Přestože měl předcházejícího dne Petr Oslzlý premiéru inscenace Rozvzpomínání, stihl prvomájový průvod. (Ivo Krobot in Divadelní noviny, 17/2003) Švédsko, 1984 – Jaroslavu Seifertovi byla udělena Nobelova cena. Češi se namlsali a od té doby s Havlem nedají pokoj… Belgie, 29. 5. 1985 – Brusel. Proč? Velká Británie, 7. 7. 1985 – Sedmnáctiletý blonďák ze SRN se ve Wimbledonu postaral o největší senzaci v dějinách německého tenisu. USA, 8. 11. 1985 - Telenovela Tak jde čas slaví 20 let od odvysílání první epizody a „vesele“ pokračuje dál. Úspěch slaví i Dallas a Dynastie. USA, 27. 1. 1986 – V noci před startem požadují inženýři odklad startu raketoplánu Challenger z bezpečnostních důvodů. NASA tyto obavy ignoruje. SRN, 29. 4. 1986 – Ministr vnitra prohlašuje, že je naprosto vyloučeno, aby nehoda v 2000 km vzdálené elektrárně ohrozila německé obyvatelstvo. SRN, 10. 5. 1986 – Děti a rodiče obsadili radnici v Hamburku na protest proti radioaktivnímu zamoření dětských hřišť. USA, 22. 2. 1987 – Andy Warhol navždy usíná a nedožije se tak 25. výročí uvedení svého filmu Spánek do kin. SSSR, 28. 5. 1987 – Devatenáctiletý sportovní letec z Hamburku přistál s letadlem Cessna 172 na Rudém náměstí v Moskvě. Nezachycen radarovými kontrolami přitom proletěl 800 km sovětského vzdušného prostoru. Bulharsko, září 1988 - Bulharská vláda požadovala po Turecku milion dolarů za povolení, aby mohl vzpěrač Naim Süleymanoglu soutěžit na letní olympiádě v tureckých barvách. A dostala je. NDR, 9. 11. 1989 – Po otevření hranic SRN způsobily wartburgy a trabanty dopravní kolaps v ulicích Západního Berlína. Československo, 17. 11. 1989 – Milouš Jakeš začíná ztrácet půdu pod nohama. Švýcarsko, 1989 – Tim Berners-Lee dostává nápad použít v počítačové síti hypertext, a tím defacto vytváří World Wide Web.
strana
15
S P Á N E K ANDYHO WARHOLA
k r e s l í :
m a r k é t a
&
r o m a n
TI v RÁi
dnešní číslo Meeting Pointu pro vás připravili: šéfredaktorka: Silvie Šustrová šéfredaktorka EN verze: Kateřina Boukalová produkce: Martin Dudák grafika a sazba: Jan Bolívar Pohořelický korektorka CZ verze: Jitka Páleníková korektor EN verze: Alexander Packer redakce: Melánia Krajancová, Brigita Lamserová, Ondřej Novotný, Alžběta Matoušková, Hana Hejduková, Mikuláš Jan Havlice, Anna Saavedra strana Bryan, překladatelé: Majka Kyselá, Marek Procházka, Míša Tvrdoňová, Alžběta Nagyová, Alena Zapletalová, Zbyněk Michal fotografie: Tomáš Gajdoš
16
