(Ú)vodník
7°4°06
Všeobecně se ví, že třetí den jakéhokoliv podniku je krizový. Nejinak tomu včera bylo i v naší redakci. Jakoby nestačilo, že v zájmu zachování jejího chodu bylo nutno zdvojnásobit příděly čokolády a kofoly a nasadit do akce záložní rezervu podpůrného prostředku Speed8, stala se i věc daleko závažnější. Šéfredaktorce absolutně došla inspirace pro psaní úvodníků. A tak, jelikož se dnes tematicky nacházíme v technologicky bujících devadesátých letech, došlo na nejhorší - na www.google.com. Po (pravda poněkud naivním) zadání klíčových slov „co se stalo v devadesátých letech“ vyhledávač překvapivě nabídl mezi prvními odkazy něco, co se tvářilo jako poměrně obsáhlé a seriózní pojednání o dění v této dekádě. Svitla naděje, že snad přeci jen dojde k zázračnému políbení múzou a úvodník bude zachráněn. Po přečtení několika mála vět však bylo jasné, že veškeré naděje byly liché, jelikož se zřejmě jednalo o dějiny jakéhosi alternativního vesmíru. Uvedené názvy populárních hudebních skupin jako Návraty chlapců uličky, Koření dívek, Zelený den a Eso základu nikomu v redakci nic nepřipomínaly, MC Kladiva také nikdo neznal, natož jakéhosi Puff tatínka. Až jméno populárního seriálu Spojit McBeal nám otevřelo oči a my pochopili i význam poněkud surrealistické věty „21-rok-starý hráč golfu Tiger dřeva zvítězí v Masters turnaji záznamem 12 mrtvic, slušivý nejmladší a nejprve africký-Američan vyhrát pány.“ Smysl najednou začalo dávat i to, že 11 Oscarů v roce 1997 získal snímek Obrovský s Leonardem DiCapriem a že kultovními filmy této dekády se staly Matice s Keanu Přednostové a Beletrie drti Quentina Tarantina. Přestali jsme se podivovat nad tím, že Anthony Hopkins údajně hrál v Tichu jehňat a že Ben Affleck a Matt Damon sepsali scénář k jakémusi Lovu dobré vůle, a naopak začali zvažovat, jak je možné, že něco takového je veřejně přístupné. Vodítkem k pochopení této záhady (která jakoby vypadla z rovněž zmíněných X-souborů) se stala malá poznámka pod čarou úplně vespod: „Toto je experimentální strojový překlad hesla 1990s z encyklopedie Wikipedia pořízený překladačem Eurotran.“ Jak jste snad pochopili z několika uvedených příkladů, jde o experiment (a překladač) vskutku informačně hodnotný a internetovou adresu www.navajo.cz vřele doporučuji jakožto originální pramen pro vaše seminární a diplomové práce. Nebo pro případ, že by vám někdy došla inspirace a potřebovali jste sepsat pár tisíc znaků. Silvie Šustrová, editor-v-šéf P.S.: Pokud by to někoho zajímalo, tajenkou včerejší trošinku nedomyšlené křížovky byla “obyčejná cibule“. P.P.S.: Fakt, že na Infocentru je každý den k dostání časopis Meeting Point, zdaleka neimplikuje jiný fakt, a to že se zde také koná Meeting Point Party. To jen tak pro další ročníky a zábavychtivou výpravu z jisté účastnické školy, která se pokoušela okolo jedenácté hodiny večerní dobývat do budovy DIFA JAMU.
strana
1
SETKÁNÍ dnes 11:00 a 21:00, Marta F. M. Dostojevský ZLOČIN A TREST Petrohrad 14:00, radnice SETKÁNÍ S PRIMÁTOREM MĚSTA BRNA 15:00, DBP CIRKUS FINELLI San Francisco (inspirativní představení) 16:30, DIFA – JAMU učebna č. 401 ČTVERYLKA VRAHOUNČINA Offprogram 18:30 a 21:30, Husa na Provázku Inaki Arana ZEMĚ ZBRANÍ Madrid 20:00 VEČÍREK V DIVADLE V 7 A 1/2
St. Petersburg State Theatre Arts Academy PETROHRAD, RUSKO Fjodor Michajlovič Dostojevský ZLOČIN A TREST Režie: Alisa Ivanova Scéna: Yuri Suchkov Kostýmy: Anna Markaryan Hudba: Vladimir Bychkovsky Délka představení: 120 min. JazyAk představení: ruština Inscenace Zločin a trest vznikla na bázi hereckého workshopu (studentů režie), vedeného profesorem Filshtinskym, čestným členem Russian Arts. Režisérka a herecká pedagožka Alisa Ivanova byla v roce 2003 zvolena nejlepší učitelkou v Petrohradě a byla oceněna Petrohradským zastupitelstvem za humanizaci školství. Její pedagogické metody spočívají především v práci na vývoji herecké osobnosti. Při přípravě inscenace se zaměřila na duševní témata Dostojevského románu, hlubokou psychologickou analýzu postav a na propojení improvizačního způsobu herectví s psychologickým divadlem. Inscenace byla oceněna na Výročním divadelním festivalu severozápadního Ruska „Christmas Parade 2005“ v kategoriích strana „Nejlepší herecký soubor“ a „Mužský herecký výkon“. 11:00 a 21:00, Marta
2
Clown Conservatory at Circus Center SAN FRANCISCO, USA CIRKUS FINELLI (Inspirativní představení) Režie: Dominique Jando, Jeff Raz (trenéři) Dramaturgie: Dominique Jando Hudba: Luz Gaxiola, Matt Walker Choreografie: Mina Liccione Hrají: Z Smith, Věrka Záškodná, Molly Shannon, Luz Gaxiola Délka představení: 45 min. Jazyk představení: angličtina, španělština, čeština, francouzština Nejlépe ze všeho jde klaunovi to, že mu nic nejde. A čtyři vtipné hrdinky této produkce selhávají nepřetržitě celých 45 minut. Tématem Zbytečného cirkusu je cirkus, který se nepodaří. Malé problémy vedou k absurdním neštěstím. Molly Shannon - doktorka tančící sambu; Věrka Záškodná - ultranebezpečná žonglérka; Luz Gaxiola - akordeonistka zavánějící průšvihem a Z Smith… žena tak silná, že si musela nechat odstranit část mozku, aby se jí ty svaly vůbec měly kam vejít. Tyto ženy vášnivě milují komedii, ale nemohou se spokojit s pouhým sarkasmem, který je v dnešní americké zábavě tak populární a všeprostupující. Skrz klaunství si tak raději pohrávají s univerzální komedií o nezdaru. 15:00, DBP
Royal School of Dramatic Arts, RESAD MADRID, ŠPANĚLSKO Inaki Arana ZEMĚ ZBRANÍ Režie: Inaki Arana Dramaturgie: Inaki Arana, Jsús Eguía, Raúl de Tomas Scéna a kostýmy: Ikerne Giménez, Immaculada Cano, Vicenta Rodriguez Choreografie: Inaki Arana Produkce: Javier Ortiz Hrají: Lia Alves, inaki Arana, Jorge Brea Salgueiro, Fernando Gallego, Luis Maria Garbayo, Begona Garrido, Oscar González, Arantza López, Rubén Negore, Javier Ortiz, Almudena Ramos Délka představení: 75 min. Jazyk představení: mezinárodní (texty ve španělštině) Na horizontu se rýsuje zvláštní postava. Člověk mužského pohlaví bloumá neúrodnou stepí a hledá potravu. Tragédie začíná po objevení kostí velkého savce. Pohled na historii lidství skrz jeden z jeho nejcharakterističtějších rysů: boj, konkrétně souboj, ve kterém jsou jako zbraně použity meče. Právě ty tvoří spojovací linku mezi Trójou, krutými středověkými turnaji a nepříliš vzdálenou budoucností. Inscenace se zamýšlí nad jednou z nejtemnějších stránek lidské existence, která k ní ale zároveň neodmyslitelně patří. 18:30 a 21:30, Husa na Provázku Offprogram ČTVERYLKA VRAHOUNČINA Pohybové představení s prvky černé grotesky. Příběh o dvou odlišných, ale na sobě zcela závislých stárnoucích sestrách, z nichž se jedné právě povedl životní triumf v podobě vlastní svatby. Vysněného manžela si sestra přivádí do společného bytu a „někdo“ tam evidentně začíná přebývat. Strach ze ztráty veškerých jistot však probudí v zavržené sestře nečekaný talent k vraždění. Kdo ale nakonec vyjde z krvavé lázně jako vítěz? Příběh o nezdravém soužití, o naději žen, o síle pomsty a o posledním „smějícím se“. Ale vlastně o lásce... Absolventské představení z ateliéru dramatické strana výchovy. Hrají studentky klaunské scénické a filmové tvorby, talentovaný jevištní technolog a M.M. j.h. Čas – cca 35 min. 16:30, DIFA – JAMU učebna č. 401
3
reflexe
A. N. Ostrovskij: I CHYTRÁK SE SPÁLÍ
exelfer
:jiksvortsO .N .A ÍLÁPS ES KÁRTYHC I
VŠETKÉHO VEĽA ŠKODÍ
OSTROVSKIJ NEBO MOŽNÁ PŘIJDE I GRIGORIJ
Tento deň sa niesol v znamení vodky a publikum sa jej značne prepilo! Posledná dávka bola jednoducho unavujúca. Ale ako inak to može dopadnúť, keď keď pijete nekvalitnú vodku dvaapol hodiny vkuse. Vyčerpávajúce. Ale poďme pekne po poriadku. Ostrovského text, mimochodom trošku dlhý, nebol nijak veľmi posunutý, opäť nám dnes niekto prerozprával príbeh. Problém vidím v nie veľmi zoškrtanom texte. Uvítala by som skrátenie predstavenia a jeho zhustenie. Myslím, že myšlienka by tak či onak vystúpila na povrch a bola by viac útočnejšia. Príbeh o ľuďoch, o spoločnosti, ktorá sa pretvaruje a o človeku (J.D.Glumovi), ktorý chce svojou šikovnosťou prechytračiť a vyťažiť z nej čo najviac a tým pádom sa chtiac či nechtiac stane jedným z nich, je príbehom silným a reflektujúcim dnešnú spoločnosť. Hra “I chytrák se spálí” je textom živým. V mojich rukách sa ocitol Ostrovského text v dramaturgickej úprave P.Rýmskeho, od ktorej som sa odpichla. V tomto texte hlavný hrdina Glumov končí v rukách spoločnosti, ktorá jeho zámer odhalila, i napriek tomu ho prijala a tým pádom preľstila a pomstila sa mu. V bulharskom predstavení príbeh končí tragickejšie. Hlavný hrdina nevydrží tlak spoločnosti a spácha samovraždu. Ďalej by som chcela vyzdvihnúť postavu sluhu, ktorá celé predstavenie spájala a nasala do seba pár zbytočných a malých postáv v texte Ostrovského (Golutvina, sluhu Mamajevov, Grigorija - sluhu Turusinovej). Snaha o čistý, zrozumiteľný prejav bola evidentná, ale ako to už poväčšine býva, herec často siahne po klišé. A tak sme boli svedkami striedajúcich sa momentov, kedy herec tvorí a o chvíľu na to si pomôže hereckou šaržou. Tento fakt predstaveniu ako celku veľmi nepomohol. Ďalšia dôležitá vec rozdiely kvality medzi jednotlivými hercami boli niekedy až priepastné. Môžeme vyzdvihnúť presnosť, jasnosť a prirodzenosť komorníka a zároveň sluhu, na druhej strane poddimenzované a všeobecné jednanie niektorých jeho hereckých partnerov. Veľkým kameňom malého úrazu bol temporytmus celého predstavenia. Aj keď sme mali možnosť vidieť veľa zaujímavých a komických situácií, akoby boli tak trochu každá vytrhnutá z celku. A to po nejakej dobe diváka unaví. Scéna sa niesla v duchu jednoduchosti. Stoly, stoličky, posteľ. Jediná vec, ktorá ma vždy rozčuľuje sú rekvizity, ktoré nie sú na scéne dostatočne využité. V tomto prípade to boli šáločky na stôl, z ktorých sa pilo maximálne tri minúty, a potom zmizli navždy. Chápem, že práve tieto maličkosti podčiarkovali typy postáv, a tým ich úplne presne zaradili (napr. umelá mačička v rukách Kleopatry L.M., ktorá z nej urobila umelú ženu, znudenú a nevyužitú). Preto o nevyužitosti scény je to len môj osobný pocit a nie kritika, či výtka. Ak by som si to chcela celé zhrnúť, povedala by som, že Sofia k nám priniesla kvalitné predstavenie, ktoré zožalo pekný potlesk. A Sofii by som chcela odkázať: Ak sa pýtate, prečo ľudia odchádzali z divadla, moja odpoveď znie: predstavenie, ktoré trvá dve a pol hodiny je nezmyselné dávať na záver už i tak náročného dňa (čo samozrejme nie je vaša vina) a pokiaľ je tak dlhé, dať aspoň prestávku strana (to je výtka k vám).
Bylo by toho hodně co psát. Bulharský soubor ve svém včerejším představení ukázal leccos. Přesto je celkový dojem rozpačitý. Sál se naplní. Vypadalo to, že se publikum chce bavit. Scéna se třemi žárovkami osvícenými portály (od největšího v zadní stěně jeviště až po malé okénko na rampě) tomu svou varietní atmosférou odpovídala. Ostrovského hra posloužila jako půdorys pro rozehrání množství komediálních výstupů a gagů. Průvodcem touto „noční můrou ambiciózního mladého muže” Glumova byla přízračná postava mima s bíle nalíčenou tváří, která hru odstartovala zvoněním. (Těžko říct, proč právě čtyřmi údery v nepravidelných intervalech.) Seskupení postav v zadním portálu, evokují jízdu vlakem. Zastaví a vyhodí Glumova ven. Ten se ani nestačí rozkoukat a už je lapen do karnevalového víru hudby, zpěvu a tance (po dlouhé době zase živá hudba na scéně - hurá!!!). Hrdina ještě oznámí, že se hodlá oženit s mladou bohatou nevěstou, dál se však děj rozvíjí jakoby bez něj. Není to onen bezskrupulózní kariérista, který jde od začátku za svým podle plánované strategie. Sám se spíš podivuje tomu, kde se ocitá a jak mu všechno náhodně vychází. Dobrá, jsme ve snu. Snová licence dovoluje zveličovat, nadsazovat. Většina postav je interpretována v parodicky expresivní, místy až groteskní poloze - ať už suchar Mamajev s účesem kombinujícím Elvise a Moliera, jeho neustále neuspokojená žena s úžasným plyšovým psíkem, zfanatizovaná vdova Turusinová nebo svalovec Krutickij. Právě Krutickij s Mamajevem předvedou ryze klaunský výstup, přičemž skvěle těží ze svých fyzických dispozic a pointují ódou na vodku. Výčet podobných a vydařených gagů by byl dlouhý. Některé se blížily samostatným kabaretním číslům (Gorodulinův striptýz v ložnici Mamajevové a následný závod s Glumovem v chrochtání vtipně přecházející v etudu “dva kohouti na smetišti”, nebo Krutického svádění Turusinové, kdy se mění v rozdrážděného býka). Mezi tím se semtam přivalí karnevalová vlna společného tance a zpěvu. Ale karneval končí, postavy se rozutečou a Glumov zůstane na scéně opuštěn. Konec halucinace, konec snění. Inscenace se však najednou láme. Před čtvrtým dějstvím a asi po hodině a půl hry se jednání mění ve stylu “musíme dohrát Ostrovského”. Plete se sem prožívání. Konverzační scény jsou najednou nudné a nepotřebné. Zbytek představení se tak stal čekáním na pointu nebo alespoň na další výstup snového průvodce - mima. Ten, proměněn v univerzálního sluhu Grigorije, se stal miláčkem publika. Ve skvělé pohybové i mimické stylizaci, s drobnými výrazovými nuancemi podle toho, komu právě slouží, svou všudypřítomností a prozíravostí (ví, kdy podat vázu a kdy přispěchat na pomoc s lžící do bot). Jeho samostatný výstup - přestavba scény před čarodějnickým výstupem u Turusinové - byl číslem večera s potleskem na otevřené scéně. On také inscenaci uzavře. Rozsvítí malý portálek na rampě, kde odhalí oběšenou figurku (Glumova?). Stírá si z obličeje masku. Je dohráno. Jen to téma jsem trochu ztratila...
4
Melánia Krajancová
strana
Alžběta Matoušková
5
reflexe
R. Leveatan a Ch. Weare PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK
exelfer
eraeW .hC a nataeveL .R KÍNLEZUOK A ÁVONALPAK ÍNAP
U MULTIKULTURNÍHO STOLU
AFRICKO-ŽIDOVSKÉ A JINÉ SETKÁNÍ
Neexistuje-li jedno divadlo - a o tom se v průběhu Setkání přesvědčujeme neustále - , neexistují pravděpodobně ani jednotná kritéria pro jeho posuzování. Po německé čistotě stylu, ruské disciplinované uvolněnosti a českém bezdůvodnu je tu náhle něco, co se našim kritériím poněkud vzpírá, respektive nejsem přesvědčen o tom, nakolik je smysluplné tato kritéria přikládat - ale žádná jiná nemám. Toto metodologické vytknutí před závorku by mohlo pokračovat i dále: co víme o reáliích současné Jihoafrické republiky, to znamená, nakolik se orientujeme v kontextu, nakolik chápeme odkazy, nakolik dokážeme rozlišit, kdy slova splývají se svým kulturním pozadím a kdy se od něj naopak provokativně odrážejí. Neobeznámenost však má i svou druhou stranu: svěžest prvního kontaktu. Dalekosáhlá romantizace orientu v předminulém století má svůj původ právě v tomto: vůně neznámého, černé plátno, které dovoluje jakoukoli projekci, protože stejně vše pohltí. Jak s tímto vším hodnotit divadelní stránku? Je možné mluvit o práci s rekvizitou (ať už skutečnou nebo imaginární), která byla od počátku nápaditá, ale postupem času zároveň nepřesná. Imaginární předměty nepadaly z rukou právě jen díky tomu, že byly imaginární; technická stránka herecké práce, na niž jsme v evropském divadle zvyklí, přicházela místy zkrátka - gesto klepání až na povel zvuku klepání je toho flagrantním příkladem. Drobností tohoto typu, různých disproporcí, nad nimiž by se dalo uvažovat, bylo k povšimnutí více: proč například na stole stojí zcela reálná láhev, z níž se rozlévá do pouze myšlených skleniček? Stálo z divadelního hlediska za to natahovat onu prádelní šňůru dvakrát? „Ó, mé pesachové talíře!” Přiznám se, že téma setkání domorodé kultury s židovskou diasporou je pro mne něčím novým. Dialogy mezi dvěma hlavními postavami, kuchařem Wellingtonem a paní Kaplanovou, toto téma prezentovaly někdy snad až příliš explicitně - opět s tou douškou, že na poměry evropské umělecké narace, která ovšem není jedinou možnou. Přímost, jednoznačnost a hravost, které celým představením prostupovaly, působily místy osvobozujícím způsobem, jindy se už vluzovala otázka, zda jde ještě o nevinnost, nebo už spíše naivitu - nebo nic z toho, protože je to prostě své. U nás v České republice slovo multikulturní sice občas zaslechneme, nicméně živou zkušenost nemáme. Francie a Nizozemí je pro nás hard-core, cokoli za tím nepředstavitelné. Situace židovské diaspory, obklopené nadto etnicky zcela odlišnými lidmi, je pro nás papírová. Podtrženo a sečteno, je to příliš mnoho neznámých, než aby pro diváka vyprávěný příběh mohl být něčím jiným než osvěžením a zpestřením, možná inspirací.
Po včerejším mejdanu v Elektře a posléze na Astorce, kterého se zúčastnili i kolegové z Německa, Rakouska, Polska a možná ještě odjinud, jsem měl dnes ráno na jedné straně problém vůbec vstát, ale na straně druhé pocit jakési prosluněné mezinárodní pospolitosti, zkrátka záchvat celosvětové humanity (ať už si pod tím představíte cokoli). Představení jihoafrické trupy mě v tomto dopoledním bláznovství jen utvrdilo. Střet kultur na malém prostoru nemusí vést k agresi a babylónské katastrofě, ale může člověka něco naučit o sobě i o jiných a dává možnost společným zpěvem, jídlem, tancem...oslavit všelidství. Poté, co jsem si vylil srdíčko, nastává problém kritické reflexe, kriticky reflektovat (slibuju, že se to jednou naučím, pane děkane). Scéna minimální, zpočátku vlastně žádná. V blackboxu blackman na kole. Jeho cestu „na místě“ vytváří ostatní herci přecházením po jevišti, prací s drobnými rekvizitami (větvičky, voda...) i sám jezdec. Mimoto nám ji asi dvakrát ještě zilustruje promítání diaprojektoru. Cesta končí, ocitáme se v domě židovské rodiny Kaplanových, na jevišti rozdělené na kuchyň a jídelnu: dva stoly několik židlí a rámy naznačující dveře a velké okno v pozadí. Princip práce s drobnou nebo imaginární rekvizitou se uplatňuje dále, někdy působí velmi vtipně, někdy spíš tak, že kýžená rekvizita zůstala zapomenuta v Kapském městě (všimněte si, jak rychle přecházím od úvah o humanitě k nepěkné kritické kousavosti). Režisér a spoluautor textu (Christopher Weare) nehraje svůj kus navážno, ale pokouší se s úspěchem o svěží, lehké tempo okořeněné několika pěknými nápady (např. to, že Kaplana juniora i seniora hraje tentýž herec, nebo obsazení drobné černošky do role židovské matky rodu). Herci naplňují režisérovu představu o komediálním charakteru jemným přehráváním a drobnou afektovaností, naštěstí nepřehnanou (není nic trapnější než hrát humor jako humor k popukání). No, zkrátka sranda byla. Dramaturg-těžký intelektuál by mohl představení vytknout určitou tezovitost, jakože propastné rozdíly mezi kulturami překlene typ lidově moudrého sluhy (pardon kuchaře) a všichni si teda nakonec společně zazpíváme, jak je na tom světě krásně. Dramaturg-já říkám, že abyste vůbec začali přemýšlet o tom, že nějaké takové představení uděláte, musíte mít na to žaludek, nebo lépe řečeno srdce. Když jste upřímní a nadšení ustupují vyhraněné umělecké ambice, čistota formy a vycizelovaný rukopis do pozadí (což neznamená, že nejsou přítomny vůbec, alespoň v dobrém divadle). Závěrem: jsem rád, že se setkáváme, jen jsem zvědav, jak se dnes dostanu na Flédu, když jsem strana včera propil všechny peníze.
strana
6
Jan Němec
Ondřej Lidumil
7
reflexe
N. Fainstein a kol.: BUÏ KRÁSNÁ
exelfer
:.lok a nietsniaF .N ÁNSÁRK ÏUB
VYSOKÉ PODPATKY A NÍZKÉ ŽÁNRY
EXKURZ JEDNEJ AŽ TROCH ŽIEN...
V anotaci na představení je napsáno, že inscenace je založena na dvou příručkách z padesátých let. Je jasné, že se nejedná o pravidelný text, a proto asi nebude pravidelně inscenován. Těšil jsem se tedy na divadelní alternativu a přišla. Jazykovou bariéru mi pomáhala překonat projekce s názvy kapitol, stejně jako přesný výklad brožur. Hrálo se v aréně kosočtvercového tvaru. Inscenace začala jako opulentní hostina. Holky pomalu a požitkářsky jedly dobroty jak ve velké Velké žranici. Jejich jednání podmalovával zvuk velkého rautu, nalévání vody a ubíhajících hodin. Vše se zrychlovalo a opakovalo - atmosféra stereotypu vytvořena a podtržena sborovou mechanickou recitací a zacykleným pohybem tří navzájem si podobných hrdinek. Pak náhle vše rozbito, změna žánru, holky odstoupí a začnou uklízet. Vše smetou do pytlů na odpad, stoly se převrácením promění v zrcadla. Každá z nich si najde svůj rožek se svým stolem. Nahraný zvuk je nahrazen živým klavírem, za ním sedí další dívka. Nejdůležitější je šarm, převědčuje mě jedna z dívek. Bojuji za různorodost ženy, za její osobitost, za to, že žena nefunguje jenom jako tělo (Když napíšu, že si to myslím, ženy mě ...). Následuje série scének o všem možném, co z ženy dělá ženu - jedná se však o krásu vnější, ne vnitřní. Jednotlivé scénky jsou odděleny kabaretními písničkami, hudba se občas otočí i kolem němé grotesky. Většinou jedna z dívek stojí v povzdálí a mluví, zbylé dvě předvádí. Intimní kontakt s publikem se daří, několikrát celý sál doslova vybuchne smíchem. Za zvlášť zdařilé považuji scénky s umýváním vlasů - koupací čepice byly super, stejně jako fény, píseň o krému, svazující ševcovský metr i pohledy do zrcadla, na které se zlobit nelze. V jedné scénce na jeviště přiběhly dvě dívky a končetiny měly spojeny stuhami. Za nimi stála třetí dívka v doktorském plášti s rákoskou v ruce. Výborný nápad jak předvést loutkovitost, pokud najedete na rady z šablonovitých brožur a knih, které říkají, co máte dělat a co ne, se mi však nezdál dostatečně využitý, a tím pádem rušivý. Po této scénce dívky rozdaly, nebo spíše nabídly publiku pěkně nechutnou červenou želatinu, a pak začala didaktická hodina s paní učitelkou o pocitech ženy během menstruace. Pěkně ušitá prasárna teda... Dívky uměly krásně zpívat a tančit a držet si pozornost a počkat si na pointu a sakra dostaly mě. Ještě jak se učí chodit na vysokých podpatcích a jak je to nepřirozené, ale na kankán se dostalo. Melancholická píseň na konec příjemně strávené hodinky, holky jdou do publika, dívají se na ženy, co na sobě mají - jak prezentují svou osobnost, dotýkají se jich, zasednou za stůl a hledí do neznáma. Vše se vrací do kompozice jako před začátkem, stoly jsou dovezeny zpět v normálních polohách, teď ovšem zcela holé, bez příkras doprostřed kosočtvercového jeviště... proboha teď si to uvědomuju... vždyt to vypadá jako známý symbol pro ... !!! Taková prasárna! Tohle že je Divadlo? A já furt, že mi tam chybí nějaká vertikála... Nebo to bylo mužské tělo na projekci?
Ani neviem, ako sa to mohlo stať, ale na tohtoročnom festivale Setkání mám neuveriteľné šťastie na predstavenia, na ktoré mám písať reflexie (recenziou ako takou vďaka obmedzeniu - 3000 znakov by som to nenazývala a ani by som sa o nič také nepokúšala), pretože aj Essenovská aj Tel Avivácká inscenácia ma naozaj veľmi potešili. V oboch prípadoch ide totiž o divadlo takého typu, s akým sa na českých (ale i slovenských) javiskách velmi nestretávam, ale ktorý mi je na druhej strane veľmi blízky, a ktorému mám pocit, že z nejakých záhadných dôvodov bezprostredne rozumiem. Je pravda, že som už videla niekoľko divadelných predstavení, ktoré sa snažili o divadelnú poetiku tohoto typu, ale bohužiaľ nemali ten náboj a nekomunikovali so mnou tak otvorene a prirodzene ako v týchto dvoch prípadoch. Čím to je?! - premýšľam... A napadá mi, že možno tým, s akou ľahkosťou a nadhľadom sú mi tieto myšlienky predkladané... Spôsob, akým sa mi snažia sprostredkovať daný problém je pre mňa niečím novým, nepoznaným... V inscenáciách, ktoré som mala možnosť vidieť v poslednom čase som mala pocit, že sa herci brali moc vážne, že neboli schopní povzniesť sa nad svoju postavu a vytvoriť si k nej vzťah z niekoľkometrového odstupu. Možno práve tá ľahkosť a nadhľad nad problémom, v kombinácii s humorom, je pre mňa prijateľnejšou variantou, než srdcervúce psychologické žvásty, ktorým nie som schopná uveriť, pretože im chýba kus skutočnej životnej skúsenosti a prežitku. Feminizmus ako taký sa mi protiví. Veľmi protiví. To, či mi môj účes ráno zaberie 5 minút alebo hodinu, alebo či zvládam chodiť v podpätkových topánkách, jednoducho neriešim. Rovnako tak ani neriešim postavenie a roly muža a ženy v spoločnosti. Nezaujíma ma to, pretože si myslím, že „jaké si to uděláš, takové to máš“. Ale... za predstavenie „Be beautiful“ jeho tvorcom ďakujem. Myslím, že žena zo sveta orientu chápe problém feminizmu úplne inak, než som ho schopná pochopiť ja sama, a preto mala táto inscenácia pre mňa výpovednú hodnotu na druhú. A to, že sa tieto tri ženy k danej tematike stavali s takým príjemným odstupom, nadhľadom, že to všetko brali s humorom, že boli schopné zľahčovať daný problém v úplne iných konotáciách, než som schopná tento problém vnímať a posudzovať ja sama v rámci toho, ako sa s týmto problémom vyrovnáva spoločnosť v našich zemepisných šírkach, ma neskonale fascinovalo... Ešte raz ďakujem za zaujímavý a veľmi príjemný exkurz do sveta žien... Katarína Koišová
Lukáš Večerka
strana
strana
8
9
reflexe
J. Tooming, A. Tyrnpu: LEMMINKAINEN HELE, KLUCI, KDO MÁME VĚTŠÍ BUBÍNEK? Dříve než popatříte na (cituji vlastní slova autorčina) poetickou (např: ve skle se leskne), obraznou a metaforickou recenzi orientální šelmy Lynx Lynx, spočiňte na nezaujatě subjektivním, ortograficky-politicky nekorektním hodnocení estonského kulturního importu. Jen pro upřesnění (aby snad nedošlo k následným kritickým třenicím), nemám vůbec chuť se špičkovat s Lynx Lynx, její výpady vůči mé osobě nechám bez povšimnutí. Pokud přeci jen zareaguji na její mělkodeché sprosťárny, činím tak z nutnosti a bez zvláštní potěchy. Dvanáct do tuctu lepých žen (bez výjimky) a plavých jinochů (na výjimky) oděných v režný folklór v ritualizovaném prostoru vymezeném modrými a červenými světlovrhy pěje, tančí, křepčí a skotačí o mýtickém hrdinovi, válečnických a jiných choutkách mužného reka, nevalném jeho skonu a radosti, jakou přinesl přeživším.Tolik k ději, jaký bychom u našeho nešťastného Hanky hledaly marně, a stejně by, obávám se, pochodil festivalový divák bez prozřetelně přiloženého programu. Požadavek sdělnosti ustoupil expresivitě hereckého projevu a poetickému výrazu inscenace. Lesklá folie oválného tvaru na podlaze nedá hnidopišskému recenzentovi spát (což, pravda, jde divadelnímu představení jen k duhu). Mám-li přispět svou troškou do mlýna interpretací (které se jistě vyrojí jako mouchy na švestkový koláč), odmítám tvrzení své nejapné kolegyně o vodopádu či kýho šlaka - byl to stín průhledného měsíce. Na každý pád, pravda leží na podlaze a inscenátoři nechávají na divácích, aby si ji po své vůli se(pře)brali, protože žádné z jevištního jednání jim k tomu vodítka neposkytne. Celé představení se nese ve výrazném napětí vytvořeném antagonismem ženství a mužství. Herci vybaveni bubny rytmizují své jednání, o tolik působivější, čím méně je choreografické. Inscenace promlouvá téměř výhradně skrze hlasovou a tělesnou expresi herce, využívá možností sborového i sólového přednesu a původně prozaický text přetváří do podoby tu planktů, tu písní celebrujících. Mému nedokonalému uchu ale velmi brzy splynuly do jediné dvoubarevné melodie, ztrácející na počátečním napětí a působivosti. S menším umem nakládá režie s ostatními prostředky jevištní řeči, které se nezřídka odbývají v rovině ilustrace (lovení labutě, jízda na koni, šplíchance krve ve scéně pobíjení nepřátel, porcování padlého hrdiny). Drobátko chtěným efektem (což nemusí nic ubírat z jeho působivosti) je pro mě rozkývání obřích hrabiček ve scéně oživování rozkouskovaného. Výrazně využívanou a v tomto směru jedinou (mimo některých částí kostýmu-např.čepec) rekvizitou byl buben, který vedle své primární funkce posloužil i coby mísa či útočná zbraň. Závěrem se prý sluší jakési sumarizační hodnocení, takový hloupý a mně protivný zvyk žurnalistické formičky. Inu, měl jsem hrát nevděčnou úlohu zlého recenzenta, zatímco by si Lynx Lynx honila triko na medu kolem pusy, a přesto, s odstupem několika málo hodin od závěrečné děkovačky, mám takový dosud nejasný(ale houževnatý) pocit, že právě na toto představení (jsem povaha veskrze nostalgická) budu s vřelostí vzpomínat. Nyní se s obavami a nejvyšší obezřetností pusťte do rizikové četby reflexe kočkovité a strana kočkující se Lynx Lynx Emanuel Čarokrásný (autor je preventista)
10
exelfer
:upnryT .A ,gnimooT .J NENIAKNIMMEL ZRCADLENÍ Poslyš, Émo, byls někdy v Talinu? Nebyl? A jakou velikost má Tvůj bubínek? Já sice nemám žádný, ale v Talinu jsem byla, moc pěkné město, v centru mají krámek se vzpomínkovými předměty a představ si, nabízejí české sklo (přesněji: „czech glass“ hlásá výloha). Tomu se říká encounter, n‘est ce pas! Chápeš to, ve skle se leskne setkání, moje recenze se obtiskuje do Tvé, no, a konečně (to už se dostávám k inscenaci) ovál na podlaze, kolem kterého se točí veškeré ústřední dění Lemminkainen, je vyňat ze srdce obdelníkové zástěny (Émo, však víš, ta později představovala vodopád, jak sis správně z programu přeložil). Mýtus je přece zrcadlo, viděl ses? Cože? Že tady zrcadlím tak akorát oslí můstek, jó? Osel seš tu spíš Ty, Čarokrásko, a taky si myslím, že neumíš prožívat umění. Asi budeš málo pudový, protože mě to vtáhlo hned zkraje, jakmile zazněl první hrdelní tón, hned mě to vyškublo ze židle a vrhlo do mýtického (ne)času. Pak už se jen plulo na asociativně emotivní vlně. Otevřeli ústa a ihned obsáhli celý prostor i s diváky, mně to rezonovalo třeba i pod nehty. Mužský sbor se prolnul se ženským, poté zůstaly jen ženy a z nich vystoupilo sólo, které se měnilo ze zpěvu v recitativ a nazpět. Práce se sbory nekončila u zaměření na temporytmické prolínání hlasů, i pohyb byl prokomponovaný, ať už se to týkalo jen otočení hlav nebo stání zády k publiku, vše bylo jak esteticky, tak významově nosné. Pečlivá byla i práce s celkem a detailem - při reji všech herců vynikli dva či tři, kteří v danou chvíli zastávali post nositelů narace, ať už prostředek připoutání pozornosti byl v tempu hlasového či fyzického projevu. Ano Émo, budu konkrétní, objevilo se to třeba v závěrečné scéně, kdy shrbená, sténající matka s náručí synových ostatků, které se jí nepodařilo znovu přivést k životu, odcházela živelným rejem ostatních. Rovněž jsem ocenila honzlovsky rozpohybované předměty, ano, Emíku, myslím na ty bubínky, které jednou byly hudebními nástroji (které se snad vystřídali ve všech přítomných rukou) nebo pomocnými vnějšími hlasovými rezonátory, také se ale na chvíli v rukou budoucí rekovy ženy proměnil v mísu s těstem, v rukou mužů zase ve zbraně i štíty, kdy rek svými nejúdernějšími úhozy pobil ostatní. Hrábě, které Éma odsoudil, příjemně rozhoupaly divadelní fantasii, kromě toho, že Ti měly pomoc odhalit situaci, kdy matka jejich pomocí shromažďovala synovy ostatky (a copak nevidíš i tu metafyzickou rovinu - přece hrábě a záhon a nový život, to patří k sobě), ale nebyly tam jen ty obří hrábě, zároveň se totiž dvěma hráběmi staly matčiny ruce, a pak se houpavý pohyb hrábí přenesl na sbor a už Ti před očima měl vytanout obraz náruče houpající děcko. Svěřím se Ti, Émo, i když si myslím, žes necita a snad ani nemáš tlukoucí srdce, estonští lidé jsou děsně krásní a jejich inscenace se svou červenomodrou atmosférou kořenů v zemi též. A taky seš nestyda, když ses vůbec nezmínil o autorce, režisérce a představitelce matky, strana sympatické pedagožce Anně Tyrnpu. Sbohem, Émo, měj se čarokrásně. Lynx Lynx (autor je ekolog)
11
Hovory s...
offlexe L´AMFIPARNASO MLČELY JAK VYŘEZANÉ Je to ale nápad, pouštět se do pantomimy s marionetou. Takový kus dřeva na špagátcích valně mimických schopností nemá. A když mu seberete hlas, vyjadřovacích prostředků mu zbude jako špalku. Na štípání dříví vhodný, ale co s takovou kládou na scéně? Těžko ji přemluvit k čitelné a smysluplné jevištní akci. Ještěže tu byl všeobecně známý otloukánek komedie dell‘arte, který dodal jasně střižené postavy, a vypravěč, který mezi výstupy vyložil v řeči vázané budoucí děj. I tak ale inscenace žáků Ctibora Turby většinu času zákonitě působila spíš jako zápas s nepohodlnou loutkovitou rekvizitou. To, co by snad bývala mohla být čiperná klauniáda na staroitalské motivy nebo naopak roztomilé loutkové představení pracující s tradicí původně činoherního divadelního žánru, uvízlo ve stádiu podivné kočkopsovitosti. Vodiči a loutky splývali, zase se rozpojovali, hráli spolu, proti sobě... ovšem zřejmě bez jakýchkoliv vnitřních zákonitostí. Činoherní pasáže malé dřevěné pajduláčky jednoznačně zastínily – právě proto, že když nebylo co poslouchat (nepočítáme-li hudební podkres madrigalů souboru Musica Fresca), bylo alespoň na co se dívat. Víc mimiky, víc legrace. Snadná úměra. I tak by ale komediální soukolí zasloužilo pořádně promazat. Humor se sice držel v mezích vkusu, rozhodně ale neoslňoval, mnohé vtipy čpěly vyčpělinou, jiné byly trudně průhledné. A z většiny herců jakoby čišela potřeba něco říct slovy, jen kdyby to nebylo svrchu zakázané... Specificky pohybového a mimického vyjádření se nějak záhadně nedostávalo. Osobně jsem měl celou dobu pocit, že sleduji podivně okleštěnou, transponovanou a vůbec všelijak znevýhodněnou komedii dell‘arte. Hodnotím samozřejmě velmi kladně snahu prozkoumávat nové ulice i uličky malých forem. Jen se obávám, že tahle je, alespoň v této podobě, velmi, velmi slepá. Možná je to všechno ale jen mou notorickou neschopností vnímat a vstřebávat nonverbální divadlo. Pajdulák Mikuláš
pozvánka. Kulminuje hladina vašeho adrenalinu? Dali byste si ještě jedno představení? Usínáte jen pod vlivem analgetik a ráno zíráte do stropu ještě než první paprsky slunce ozáří zdi brněnských činžáků? Zkrátka – máte zájem se ještě více setkat? Ano? Dnes (ve čtvrtek 7. 4. 2006) můžete! Tentokrát to bude vařit v Kabinetu múz, v Divadle v 7 a 1/2! DJ Dan Keshen Vám naservíruje porci párty muziky pro všechny účastníky festivalu za pouhých 30Kč/ 1EURO! Nechte se zlákat! Ve 20:00 startujeme!
strana
12
...reisérkou ZAZIE V METRU Jolanou Kubíkovou Proč se studentka JAMU rozhodla pro odskok do Prahy? Nebyl to můj záměr, z DAMU se ozvali sami, protože jim někdo vypadl. Volali mi, jestli bych byla ochotná ten termín hned vzít, a já souhlasila. Člověk si může zkusit něco nového. Alterna je specifická, herci nemají tolik hodin činoherního herectví, ale mají schopnost větší múzičnosti. Myslím, že jsme jim vyšli vstříc, když jsme zvolili tuhle hru a ne klasickou činohru. Zazie v metru je román. Bylo obtížné ho dramatizovat? Je to jeden z textů, které se k dramatizaci nabízejí. Existuje i film, což vypovídá o tom, že už se někdo o přepis do filmové nebo divadelní podoby pokusil.Román není obsáhlý a je velice mluvný, takže se to dělalo poměrně dobře. Byla jsi dramaturgem a režisérem zároveň. Je to dobrý postup? Všechno má své výhody i nevýhody. Stínovým dramaturgem byl vlastně pan Etlík, s ním jsme se dohadovali nad volbou titulů. Mě zajímá Francie od třicátých do padesátých let, je to taková hravá doba. Tenhle román je jedna z Queneauových posledních věcí. On sám začínal jako surrealista a v Zazie dozvuky surrealismu cítím. Rozhodli jsme se, že dramatizaci udělám sama. Chtěli jsme tam také zapojit písničky, těch je tam dost, asi patnáct. Šlo o to připravit strukturu pro písničkovo-taneční žánr. Naším cílem nebyl nějaký brilantní výsledek, spíš jsme to vnímali jako možnost něco si vyzkoušet. Je text nějak aktuální dnes? Proč ho uvádět? Text na první pohled vypadá velice jednoduše. Holčička přijíždí do Paříže, tam něco zažije a zase nám vláčkem odjíždí. Zdánlivě banální, ale při několikerém čtení toho textu člověk vycítí, že má v sobě jistou poezii a filosofické podtexty, na které ale netlačí. Nepoznatelnost světa - nepoznávám památky, nepamatuji se, kdo může říct, že tohle je Panteon? To je až descartovské téma, jestli má člověk vůbec schopnost něco poznat. Qeuneau studoval filosofii. Důležitým tématem je také samota, minutí cíle - Zazie přijíždí, aby viděla metro, a ono celou dobu nejede. Metafora našich životních cílů, ideálů, které naprosto mineme a žijeme spoustu úplně jiných věcí. Některé prvky v inscenaci připomínaly tvé inscenace minulé. Byla to nějaká záměrná citace sebe sama? Těžko sám sebe hodnotit, ale ty věci vždycky něco spojuje. Mě zajímá Francie a Německo, to je dáno mým jazykovým zařazením. Lákají mě hravé věci a potom silné architektonické texty, které má spíš německá dramatika. Ale v obou těchto proudech je obsažena absurdita, specifický pohled na svět. Určitě není mým cílem uhnízdit se v nějakém stylu, naopak se snažím objevit svět textu a otevřít se mu, mít cit pro různé typy textů, jejich stylové ztvárnění a možné posuny. Ty jsou i v Zazie, v románu je hlavní tok velmi civilní, na divadle musejí být větší kontrasty. Proto jsme dávali postavám závažnější podtóny, snažili jsme se je odstínit, kontrastovat. Vždycky je to hledání... strana Děkujeme za rozhovor
13
Je pěkné vědět, že ještě někde má výchovné divadlo své místo. Je to poučné, že ještě někdo umí pracovat s jednoduchými prostředky a vykouzlit poměrně zajímavou divadelnost. Mám pro tuto oblast srdeční slabost. Lynx
K
Začátek mi přišel moc dobrej, vtipnej, strašně pěkný nápady. Ale pak jak se tam postavil ten byt, tak to už bylo sušší. Veverčák Líbilo se mi, jak byli spontánní, a vypadalo to, že se vůbec netrápí tím, že hrají na festivalu. Taky byli hodně komunikativní s divákem. Ukazovali, že hrají pro nás, a rušili tak čtvrtou stěnu. Jejich divadlo je daleko větší komunikace jeviště - hlediště. Přišlo mi to jako divadlo v sociální akci, kterým ukazují situaci v Kapském městě - nikdo neví, kde jsou jeho kořeny, ale dodržují se tradice. Určitě mě to oslovilo, téma ze současnosti, které oni sami prožívají. Nesnažili se nás přesvědčit, že je jim čtyřicet. Hráli sami za sebe. Veselé, spontánní, otevřené. Janka N. Fainstein: BUĎ KRÁSNÁ, Tel Aviv Velmi pěkné představení, i když jsem nerozuměla, tak jsem to z nich cítila. Zajímavá podívaná, hrozně šikovný holky, takový pěkný, normální, udělaný... Kdybych nevěděla, že jsou z Tel Avivu, tak bych si myslela, že jsou normálně Slovanky... Kachna Podle mě úplně z jiný planety. Neuvěřitelně přirozený. Jsem úplně paf z holek, který to dělaly a ze všeho. Byla to provokace, ale ne nějaká samoúčelná, prostě JO...takhle jo. Kečárgi Moc se mi to líbilo, škoda, že jsem nerozuměl hebrejsky. Ale holky byly úžasný, strašně mě bavilo, jak si vyhrávaly sami se sebou. Dokázaly všechno ze sebe prodat, krásně zpívaly. A ty myšlenky, výborně vybraný. Myslím si, že představení by měla nasměrovávat k dalším myšlenkám. Tohle nebyl žádný drasťák, ale příjemnou formou podaná zajímavá a důležitá věc. Ivo J. Tooming, A. Tyrnpu: LEMINKAINEN, Tallin Je zajímavé, co všechno jsou schopni herci udělat, aby v nás něco vyvolali. Skvělé výkony. Jen jsem čekal ještě nějaký zajímavý závěrečný obraz. Mohlo to být o něco víc nápadité pohybově. Nemám moc rád, když sebou herci hází o zem. Kdyby s takovým nadšením jako herci pracovali režiséři, dramaturgové, autoři hudby a choreografie, mohlo to být ještě o něco lepší. Janko Je úžasné, že na tomhle festivalu se vidí i jiné druhy divadla, jako bylo například tohle představení. To se jinak u nás vůbec nevidí. Je to strašně vzácné a myslím si, že strašně dobré, protože stačí takovéto nahlédnutí a vím, že tohle je styl, který by se tu mohl objevit a určitě by si našel svoje diváky. Tomáš
vy
O
T
R. Levetan a Ch. Weare: PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK, JAR
Í O
Ø ET
b
o n á l ub
SSSR, 31. 1. 1990 – Otevření prvního McDonald‘s v Moskvě.
Dánsko, 5. 6. 1990 – V Kodani se koná konference o lidské dimenzi.
SSSR, 2. – 13. 7. 1990 – V Moskvě se konal XXVIII. (poslední) sjezd KSSS. USA, 19. – 23. 2. 1990 – Při projevu v Kongresu navrhl Václav Havel ukončit spory týkající se 2. světové války. Co jsme si, to jsme si… Všude, 7. 8. 90‘ – Ve 12 hodin 34 minut a 56 sekund se děje něco, co se opakuje jen jednou za sto let. Lamanšský průliv, 1. 12. 1990 – Poprvé od poslední doby ledové je možné přejít z Anglie do Francie (téměř) suchou nohou. Kuvajt, 8. 11. 1991 – Byla uhašena poslední, 727. hořící naftová věž. SSSR, 8. 12. 1991 – Prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsali v Brestu dokument o ukončení existence Sovětského svazu a spravedlivě si rozdělili jaderné zbraně. SSSR, 18. 4. 1991 – Sovětský svaz přiznal, že jeho vojenské jednotky umístěné na území ČSFR disponovaly jadernou municí. Jugoslávie, 26. 7. 1991 – V Dubrovníku zasedala maďarskojugoslávsko-československo-rakousko-italská organizace pro spolupráci, která se na maďarský návrh rozšířila na maďarskojugoslávsko-československo-rakousko-italsko-polskou. Pozdější rozpad Jugoslávie její název ještě více zkomplikuje. Česko/slovensko, 1.1. 1993 - ČSFR přišla o S i o F. USA, 26. 2. 1993 – Usáma poprvé zlobí ve World Trade Center. USA, 16. 7. 1993 – Tučňák poprvé mává z Wokna. Oběžná dráha, 2. 12. 1993 – Nejdražší oprava zrcadla v historii. USA, 8. 4. 1993 – Kurt si to nechal projít hlavou. USA, 24. 8. 1995 – Wokna vrací úder. Japonsko, 27. 2. 1996 – Do světa je vypuštěn první Pokémon.
Strašně se mi to líbilo a myslím si, že jestli je jejich země taková, jako bylo to představení, tak jsem se do tý země asi zamilovala. Rusové, Poláci a Estonci dokázali, že nejsilnější je, když to jde od srdce, je to víc než nějaké formální experimenty. Maruška
Velká Británie, 5. 7. 1996 – Do světa je vypuštěn první klon, ovečka Dolly.
Byla to síla, zcela bez okolků a přímo z jádra člověka. Konečně výkřiky, kterým jsem skutečně věřila, aniž by si před sebou musely zametat cestičku nějakou psychologizací. Z herců šla obrovská energie. Práce se světlem byla skvělá, snad i díky ní byl možný přenos tohoto představení do interiéru. Oranžové světlo ohně, bílé světlo měsíce...výborná hudba. Dokázali, že kořeny divadla mohou být jak v rituálu, tak v epice, ve vyprávění. Včela strana
Terminátor 2, 29. 8. 1997 – Den zúčtování.
14
Velká Británie, 30. 6. 1997 – J. K. Rowlingová mění postoj mladé generace ke čtení. USA, 26. 1. 1998 – Bill Clinton lituje, že šetřil na čistírně. A nejspíš i toho, že lhal (nejen) před celým americkým národem. Ale ze všeho nejvíc určitě toho, že mu to neprošlo. Země, 12. 10. 1999 - Počet obyvatel Země podle propočtů přesáhl šest miliard.
strana
15
OPONA S P SE Á ROZTAHUJE N E K k r e s l í :
m a r k é t a
&
r o m a n
TI v RÁi
dnešní číslo Meeting Pointu pro vás připravili: šéfredaktorka: Silvie Šustrová šéfredaktorka EN verze: Kateřina Boukalová produkce: Martin Dudák grafika a sazba: Jan Bolívar Pohořelický korektorka CZ verze: Jitka Páleníková korektor EN verze: Alexander Packer redakce: Lucka Matyášková, Melánia Krajancová, Alžběta Matoušková, Ondřej Novotný, Jan Němec, Katarína Koišová, Lukáš Večerka, Petr Maška, Eva Rysová, Mikuláš Bryan, Havlice, Anna Saavedra strana Jan překladatelé: Alžběta Nagyová, Michaela Tvrdoňová, Marek Procházka, Martina Procházková, Alena Zapletalová, Majka Kyselová fotografie: Tomáš Gajdoš
16
