úvodník Druhé číslo Geografických rozhledů věnované tématu Děje na nebi vyjde v prosinci 2009 Úvodník (Ivan Bičík)... 1

1

úvodník

Úvodník

(Ivan Bičík) ..................................................... 1

V zorném poli geografů

Region a regionalismus (Pavel Chromý)............................................ 2–5 Administrativní členění Česka (Radim Perlín).............................................. 6–7 Gstaad – Saanenland Příklad sociálně-ekonomického mikroregionu (Tomáš Havlíček)..........................................8–9 Nezodpovězené otázky regionální geografie...................................................10–11



Planeta volá SOS

Environmentální výchova v současné škole (Tomáš Matějček).....................................12–13

Zeměpis a škola 

Poznáváme obec a její územní rozvoj (Martina Hupková)..........................................14

Na pomoc škole 

Poznáváme svou obec (Martina Hupková)....................................15–18

Zeměpis a škola  Jméno Czechia/Česko po šestnácti letech (Leoš Jeleček) .........................................19–21 Povznesení lidu (Stanislav Komárek) ........... 21 Studenti mění svět (Petra Skalická)................. 22 Proč je dobré studovat učitelství zeměpisu? (Ivo Říha)....................................................... 23 Čísla hovoří  Zamyšlení nad proměnami českého vzdělávání (Ivan Bičík)............................. 24–25

Rodinné stříbro 

Jiný kraj, jiný dům (Miroslav Marada)...... 26–27

Kaleidoskop

Atomový Írán, atomový Blízký východ (Karel Černý)............................................ 28–29 Uganda na prodej (Josef Donát)............. 30–31

Čteme z fotografií

Zanedlouho to bude dvacet let, co se odehrála velká změna našeho života. Padl totalitní režim, který Česko a jeho obyvatele dusil přes čtyřicet let a jehož stopy jsou ve většině z nás hluboko, hluboko zakořeněny. Ať už si to přiznáme, nebo ne. Odstup jedné generace je už značný, tak mi dovolte podělit se o osobní vzpomínku na tehdejší hektickou dobu. Koncem osmdesátých let se v zahraničí „hýbaly ledy“. V roce 1988 jsme byli pozváni na oslavy 80. výročí založení geografické fakulty moskevské univerzity. Ve čtyřhodinovém programu připraveném absolventy a  studenty všech generací jsme jen zírali, co vše se mohlo říkat a zpívat nahlas. V létě 1989 se přes Maďarsko valil proud uprchlíků z NDR, neboť tam se železná opona protrhla nejdříve. Také v Polsku, ale i u nás to vřelo, demonstrace k výročí 21. srpna byly bouřlivé. Na 17. listopad 1989 byla svolána manifestace na pražský Albertov ke vzpomínce na smrt Jana Opletala a zavření českých vysokých škol nacisty. Ani jsme moc nedoufali, že se shromáždění zaslouží o prolomení krunýře, který nás léta svazoval. Vyšel jsem odpoledne na nábřeží u železničního mostu a jen jsem zíral. Na náplavce několik obrněných vozů, nákladní auta, stříkačky, stovky policistů, vojáků a milicionářů. Co se to děje? Pod albertovskými schody byl pěkný dav asi 15 tisíc lidí, mnozí měli na tu dobu překvapivě odvážná hesla jako: pluralita názorů, svobodu tisku, konec vlády jedné strany a podobně. Dav před fakultou byl neprostupný a na jeho okraji jsem řečníky stojící s megafony na rohu plotu u Patologického ústavu vůbec neslyšel. Řekl jsem si, vyběhnu k nám na katedru a vše uslyším shora, okna máme i dnes přesně nad tím rohem. Ale u hlavního vchodu mě neznámí pánové v  civilu upozornili, že vstup je uzavřený. Už jsem to chtěl zabalit. Ale vždyť máme zadní vchod. Tak ostražitý režim a zadní vchod nikdo nehlídal! Šup a už jsme otevírali rohová okna a celou manifestaci jsme měli jak na dlani a řečníky jsme krásně slyšeli. Pravda, pár lidí se po nás dívalo. Ale co, byli jsme u toho a dobře jsme slyšeli razantní slova o potřebě uvolnit demokracii, dát svobodu slova a obnovit univerzitní pravomoci a nadšeně jsme aplaudovali. Teprve asi za čtrnáct dní mě několik známých nedůvěřivě proklepávalo, zda jsme taky u tajných. Pod námi z oken děkanátu totiž tajná policie vše fotografovala a  nahrávala a  my, aniž jsme o  nich v  oknech pod námi věděli, jsme byli některými účastníky odhadnuti do stejné funkce – dokumentování manifestace tajnou policií. Během hodinky počet účastníků podstatně vzrostl, snad na 40 tisíc, tramvaje se prodíraly jen stěží do Nuslí, později se úplně zastavily. To už se mnohatisícový dav pohnul a šlo se na Vyšehrad. Po hodince řečnění u pankrácké brány mi začala být strašná zima, rychle se ochlazovalo a nebyl jsem na to oblečen. Asi kolem páté se manifestace rozdělila a část lidí se vypravila na Václavské náměstí přes Nuselský most, většina pak po nábřeží a přes Národní třídu tamtéž. Zmrzlý jsem pochodoval s několika kamarády kolem našeho domu a  řekl jsem: dojdu si pro teplejší oblečení a  dohoním dav. Kdepak, ve dveřích jsem se srazil se svou tehdy patnáctiletou dcerou, stejně zmrzlou ze stání na Vyšehradě. Dali jsme si čaj a pomalu rozmrzali. Pak už se nám nechtělo vydat se zpět, a tak jsme na Národní nedošli a tím ušli pendrekářům. Přes víkend něco prosáklo i do rádia a televize, s kamarády jsme diskutovali, co kdo zažil, občas jsme v rádiu zaslechli informace o zastavení manifestace veřejnou bezpečností. V pondělí na fakultě byl na desátou svolán meeting zaměstnanců, kde pár lidí, hlavně studentů, informovalo o  tom, co se dělo na Národní. Během půl hodinky byla odhlasována podpora studentů a aklamací doporučení zástupci začali formulovat prohlášení o  podpoře studentské stávky, uvolnění akademických svobod a  požadavky na svobodu tisku a  demokratizační proces. Párkrát jsme to namnožili na psacím stroji, vyvěsili na všech chodbách fakultních budov a poslali do ČTK a stávkujícím studentům. Večer v  pondělí jsem cestoval na služební cestu do Bratislavy a  autobus po horním okraji Václavského náměstí popojížděl asi čtvrthodinu. Václavák byl plný lidí skandujících a zvonících klíči. A pak se totéž opakovalo celý týden. O víkendu na Letné se sešla obrovská manifestace, nikdy před tím a nikdy potom jsem pohromadě tolik lidí neviděl. Zdálo se, že se to povedlo. Pokud se vám to zdá málo, pak se podívejte na druhou větu. Je to v nás a v naší síle něco měnit. Nelhat a nekrást a nebýt jako oni. Povedlo se?

Regiony a jejich hranice – soutěž (Tomáš Burda)................................................ 32

Druhé číslo Geografických rozhledů věnované tématu Děje na nebi vyjde v prosinci 2009

© 2009

Šéfredaktor: Ivan Bičík Redaktor: Hana Kühnlová Editor čísla: Pavel Chromý Redakční rada: Jiří Anděl, Ivan Bičík, Jaroslav Hofierka, Pavel Chromý, Pavol Korec, Andrzej Kowalczyk, Marek Křížek, Hana Kühnlová, Miroslav Marada, Jiří Martínek, Tomáš Matějček, Dana Řezníčková, Miroslav Šobr Příspěvky jsou recenzovány. Jména autorů uvádíme bez akademických titulů. Adresa redakce: Přírodovědecká fakulta UK v Praze Albertov 6, 128 43 Praha 2 [email protected]

Titulní strana: Kamenný most v Písku je nejstarším dochovaným kamenným mostem v Česku. Gotickou stavbu z 13. století nad hladinou zlatonosné řeky Otavy, vyzdobenou replikami barokních soch a kříže, lze dnes považovat za symbol města Písku a Písecka, ale také Pootaví, Prácheňska (historického kraje jehož byl Písek sídelním městem) i jižních Čech. Jako unikátní svědek minulosti musel již mnohokrát čelit vodnímu živlu, naposledy v roce 2002. Foto: P. Žemlička Nakladatelství ČGS, s. r. o. Ostrovní 30, 110 00 Praha 1 Romana Bernardová, Tomáš Burda Tel.: 224 933 996, [email protected] Návrh a zpracování obálky: Vlasta Srbová Grafika a sazba: Fortuna-Type, s. r. o. Mapy: Jaroslav Synek Tisk: Grafotechna Print, s.r.o. Rozšiřuje a objednávky vyřizuje: Amiservis, s. r. o., Na Nivách 18, 141 00 Praha 4 Tel.: 241 484 521, [email protected] On-line objednávky: www.amiservis.cz

Vydává Česká geografická společnost v Nakladatelství České geografické společnosti, s. r. o. Vychází 5x ve školním roce od října. Cena jednotlivého čísla je 59 Kč. Celoroční předplatné pro ročník 2009/10 je 295 Kč. Rukopis byl odevzdán k sazbě 1. 9. 2009. Vyšlo v říjnu 2009. Podávání novinových zásilek povoleno ředitelstvím pošt Praha č. j. 1395/92 – NP, ze dne 17. 11. 1992 MIČ E 5922 ISSN 1210-3004

Geografické rozhledy  1/09–10

2

V zorném poli geografů

Region a regionalismus Každý člověk žije v určitém místě, oblasti, zemi a spolu s dalšími lidmi tvoří nejen rodinné, profesní, přátelské, ale i územní společenství. Při představování těchto společenství lidem odjinud většinou používáme označení regionu (nejčastěji jeho jméno), ať je jím stát, historická země, správní jednotka (kraj, okres), povodí či pohoří. Vzpomeneme nejbližší velká města (centrum regionu, jádrová území), přírodní a kulturní dědictví, pohnutou historii či zlatou dobu oblasti, významné tradice, slavné rodáky či jiné osobnosti. Nebo také odkazujeme na typické znaky zdejší krajiny, případně na existenci obecně známých krajinných prvků (konkrétní řeky, hory, přírodní útvary). Přibližně si pak vybavujeme i hranice „našich“ územních celků a alespoň některé obecné rysy zdejší přírody a společnosti, jež toto území odlišují od území sousedů – tedy těch ostatních, „jiných“. Nezřídka zdůrazňujeme i skutečnosti, které osobně považujeme za hodné pozornosti a vyjádření jakési symbolické hodnoty „našeho“ území. Ty pak většinou posluchači napovědí i o našem citovém vztahu k území, jeho vnímání a prožívání obyvateli či návštěvníky, o společenském klimatu v území, regionálním milieu... Ne vždy si v prvním okamžiku představování „našeho“ regionu uvědomíme, že se naše životy odehrávají hned v několika regionech. Pokud bychom hledali odpověď na otázku „Ve kterých?“, musíme se zamyslet nejen nad měřítkem našeho úhlu pohledu, ale obecněji i nad proměnami krajiny a společnosti v ní žijící v čase. Zejména pak nad změnami geografické polohy území a společenské situace (politické, socio-ekonomické, socio-kulturní), jakož i nad proměnami našich potřeb, měnícími se možnostmi mobility lidí, funkcemi, které společnost určitým územím svou aktivitou přisuzuje. V neposlední řadě bychom se neměli vyhnout zamyšlení nad našimi očekáváními. Co určením a vymezováním regionů sledujeme, proč se jejich existencí a změnami vlastně zabýváme? Jde nám o pochopení regionu jako součásti širšího a vzájemnými vazbami propojeného (regionálního) systému, nebo o poznání pouze jedné z jeho částí?

Region jako proces

Regiony (přírodní i společenské) jsou v  čase proměnlivé. Historická zkušenost nám dovoluje konstatovat, že mnohdy jsou

i v čase pomíjivé. Regiony vznikají, mění se, reprodukují se, ale mohou i zanikat. Naši rodiče a prarodiče, mnohdy žijící ve stejném území jako my, žili v  kvalitativně jiných podmínkách a v  kvalitativně jiných regionech, než jaké známe z dnešní každodenní zkušenosti my, podobně jako naši potomci budou možná žít na stejném území, přesto v jiných regionech, než jsou ty dnešní. Při našich úvahách o regionech jako socio-prostorových jednotkách je třeba zvažovat, zda svoji pozornost upíráme na místní úroveň (mikroregiony), na rozsáhlejší území (velehorská údolí, kraje, historické země), na celé státy a jejich společenství (např. EU), na kontinenty, nebo zda přemýšlíme o regionech na globální úrovni. V  jistém slova smyslu je třeba si také uvědomit, zda měřítkově větší regiony sestávají z regionů menších, nakolik jsou tyto regiony skladebné, vnitřně stejnorodé, či rozdílné. Zda jsou oblastmi s určitými stejnými či podobnými znaky a jevy, nebo zda jsou územími organizovanými na základě vzájemných horizontálních i vertikálních vztahů či podobných principů, tedy zda jsou prostorovými jednotkami vnitřně polarizo-

Obr. 1: Význam symbolů při formování regionů si uvědomíme např. při pohledu na katedrálu sv. Víta v Praze. Tato neodmyslitelná součást panoramatu Hradčan byla po staletí symbolem nejen Prahy, ale i Českého království, Československa i současného Česka. Je stavbou symbolizující nejen region pražské arcidiecéze, ale i dějiny české státnosti. Proto k ní s obdivem vzhlíží i naprostá většina české ateistické společnosti. Foto: P. Chromý Geografické rozhledy  1/09–10

vanými na oblasti jader a jejich zázemí, centra, semiperiferie a periferie. Jedním z klíčových hledisek, které nám umožní lépe se orientovat ve „světě“ regionů, je i dynamika změn. Právě s  jeho pomocí můžeme posoudit, zda určitý region je víceméně statický a stabilní, v čase se příliš nemění, nebo zda se dynamicky rozvíjí (posiluje svůj význam v regionálním systému, plošně se například rozšiřuje na úkor svých sousedů), či naopak upadá, jeho význam slábne a je jen otázkou času, kdy ztratí svoji funkci.

Region očima nové regionální geografie

Inspirativní podněty k  úvahám o regionech lze v posledních desetiletích zaznamenat hlavně v pracích představitelů tzv. nové regionální geografie. Například finský geograf Anssi  Paasi označuje vznik (institucionalizaci) regionu za socioprostorový proces, během něhož vzniká prostorová jednotka jako část prostorové struktury společnosti a  stává se viditelnou a jasně identifikovatelnou v různých sférách sociální praxe a  povědomí společnosti. Za klíčové součásti procesu formování regionů pak považuje hlavně iniciativu jednotlivců, vnitřní i vnější image regionu, název regionu, vytvoření institucí a regionálních symbolů, vzdělávací systém, regionální literaturu, média (zvláště denní tisk) apod. Za hybnou sílu formování regionu a nezbytnou součást jeho existence se pak označuje také vztah lidí k území, jejich regionální identita. Pro všechny regiony (v různých měřítkových úrovních) je možné rozlišit čtyři stadia procesu jejich institucionalizace. Pořadí stadií se může v  jednotlivých regionech lišit, ale často také mohou probíhat současně. Jde zejména o: 1. nabývání prostorového tvaru (vymezení a ohraničení území), 2. vytváření symbolického „tvaru“ regionu (zejména jeho pojmenování, nalezení či vytvoření symbolů), 3.  rozvoj institucí, které reprezentují region (svým názvem či činností se k dané územní jednotce hlásí) a 4. zakotvení regionu jako části regionálního systému a regionálního povědomí společnosti. Během institucionalizace probíhá budování regionální identity, na němž se jednot-

3

V zorném poli geografů Obr. 2: Dimenze regionální identity

Zdroj: Upraveno podle Paasi (1986, s. 132).

livá stadia podílejí rozdílnou měrou a způsobem. Podstatu prostorové identity pak tvoří jednak její svázanost s  ohraničeným územím (vznik především v prvně jmenovaném stadiu), jednak zakotvenost v  určitém čase (podílejí se všechna stadia). Identitu lze považovat za klíčový prvek subjektivní reality, utvářející se během sociálních procesů. Jakmile je vytvořena, je následně udržována, obměňována a  přebudovávána sociálními vztahy. U tohoto konceptu regionu platí, že pokud jej studujeme, nemůžeme ho v  mysli uchopit naprosto mechanicky. Musíme náležitě analyzovat, co jeho užitím a interpretací myslíme. Mimo jiné proto, že regiony se často vymezují na základě jejich jedinečnosti či subjektivním výběrem znaků či ukazatelů a mnohdy vyjadřují i symbolickou hodnotu prostředí.

Problém: rozvoj regionu

Mezi klíčová témata, kterými se dnešní geografové zabývají, pak vedle hodnocení stavu a vývoje regionů patří zejména problémy spojené s jejich rozvojem. A to jak v souvislostech vlastního územního (regionálního) rozvoje, který zahrnuje plánování, přípravu a realizaci rozvojových projektů, identifikaci a využití potenciálu přírody, mobilizaci lidských zdrojů (potenciálních aktérů a subjektů rozvoje), místní ekonomiky, hodnocení možností využití infrastruktury ad., tak také v  kontextu měnících se regionálních vztahů (uvnitř regionů i mezi regiony navzájem), ale i ve vztahu k měnícím se prioritám regionální politiky (institucionalizované řešení rozvojových předností či nedostatků řešených regionů, formulování priorit, strategií jejich naplňování ad.).

čitém území na historické kořeny a jejich hledání. (Dokladem tohoto procesu byl např. rozmach vlastivědy a regionálních vlastivědných výzkumů v 19. a v první polovině 20. století.) Mnohdy až nekritické zviditelňování charakteristických zvláštností regionů, iniciování, utváření a podpora regionálního (skupinového) vědomí obyvatel regionů a formování mnohdy až přehnaného regionálního patriotismu ve smyslu dichotomie „my“ („naše“) versus „oni“ („jejich“) bylo v meziválečném období typické pro mnohé oblasti Evropy, tehdejší Československo nevyjímaje. Zviditelnění regionů prostřednictvím propagace svébytné regionální kultury, jedinečného kulturně-historického dědictví, osobností, hospodářských úspěchů či regionálního ekonomického potenciálu bezesporu přispívalo k pozitivnímu upevnění regionálního vědomí obyvatel a formování regionálních komunit (posilování hrdosti a zájmu o hodnoty území), na straně druhé však také vyvolávalo růst napětí mezi regiony a jistě

neposilovalo pocit sounáležitosti obyvatel silnějších (ekonomicky vyspělejších, bohatších) regionů s obyvateli ekonomicky slabších a zaostalejších oblastí. V jistém smyslu vyhraněným příkladem regionalismu, který přežil dodnes, může být politický regionalismus motivovaný snahou o získání určité suverenity regionu (například na úkor státu) a potřebou správy věcí veřejných v  regionu vlastní samosprávou. Tyto aspirace se podobně jako v  minulosti i dnes často zdůvodňují kulturními odlišnostmi, historickými či jazykovými zvláštnostmi, neochotou nadále se dělit o bohatství pocházející z  regionu v  rámci větších územních celků (např. států). O negativních projevech či důsledcích těchto snah jsme často informováni ve sdělovacích prostředcích. Jako příklad vzpomeňme alespoň útoky baskických separatistů na španělské cíle, oběti militantních zastánců odtržení Severního Irska od Velké Británie či snahy o vytvoření Padánie na severu Itálie.

Nový evropský regionalismus

V  posledních dnes již téměř dvaceti letech jsme svědky a mnohdy i přímými účastníky diskuse o další budoucnosti Evropy, přičemž značná pozornost se v ní věnuje právě evropským regionům. Nový evropský regionalismus, označovaný jako „moderní“, bývá často staven do kontrastu se „starým“ regionalismem. Moderní regionalismus se prosazuje při obhajobě tzv. paradigmatu nového rozvoje. Jeho podstata tkví v  předpokladu, že optimálního rozvoje území není možné dosáhnout „shora“ či „zvnějšku“, tedy díky státní podpoře nebo programům na podporu problémových regionů, např. hospodářsky dlouhodobě slabých venkovských oblastí,

Úskalí tradičního regionalismu

Rozvoj regionů, zejména problémových, stagnujících či upadajících, pak dnes velmi často souvisí s  oživováním regionalismu, myšlenek a hnutí, jejichž cílem bylo využití vnitřního potenciálu území ve prospěch jeho budoucího rozvoje. Pro něj byl typický provincionalismus, nekritický patriotismus a prosazování práva obyvatel žijících v ur-

Obr. 3: Nádhernou přehlídku pestrosti našich kulturních regionů je možné shlédnout například při tradičních vystoupeních folklorních souborů a pěveckých sborů na všesokolských sletech v Praze. Snímek z XIV. všesokolského sletu, který se uskutečnil v červeneci 2006. Vystoupení posilují nejen regionální identitu, ale i identitu regionu. Foto: P. Chromý Geografické rozhledy  1/09–10

4

V zorném poli geografů strukturálně postižených regionů, periferií, ale především aktivizací vnitřního potenciálu těch oblastí, činností samotného regionu (mobilizací aktérů, lidského a sociálního kapitálu), podporou občanských iniciativ. Při koncipování rozvoje regionů proto opět nabývá na významu sledování a hodnocení různých měkkých faktorů, jako je kultura, občanská společnost, identita a postoje obyvatel, které stále více zatlačují do pozadí „tradiční“ strukturální podmínky (dopravní dostupnost či demografickou situaci regionu apod.). Evropská unie považuje tento (neo)regionalismus za jeden ze způsobů prohlubování demokracie a  emancipované regiony pokládá za pilíře demokracie a tím i její budoucí stability. Současný evropský (neo)regionalismus přistupuje ke konkrétním regionům především z pohledu ekonomického a politického. V  Evropské unii se dnes setkáváme se dvěma typy regionalismu – s tzv. bottom-up a top-down regionalismem. První vyjadřuje růst regionální ekonomické a politické aktivity jednotlivých aktérů a rozvíjí se na základě dobrovolné ini-

Měnící se koncepty regionu

Pojem region patří ke klíčovým geografickým konceptům. Jeho chápání a  definování se v  průběhu vývoje geografického myšlení měnily a  vždy byly výrazně ovlivněny převažujícími paradigmaty dané doby. Hlavní rozpory mezi jednotlivými koncepty regionu souvisely nejen s jejich vymezováním a ohraničením v reálném prostoru, měnícími se důvody a účely jejich vymezování, ale zejména s rozdílným chápáním samotného pojmu region. Obecně se region definuje jako více či méně ohraničená územní jednotka, která se díky své jednotnosti, uniformitě či shodnosti znaků nebo určitému organizačnímu principu liší od jiných územních jednotek. Vývoj základních přístupů k chápání a definování regionu lze velmi zjednodušeně shrnout do tří fází, které de facto korespondují s vývojem geografického myšlení, přičemž při dnešním studiu regionů se můžeme setkat s uplatňováním všech těchto přístupů. První z nich můžeme označit pojmem tradiční. Dodnes se s ním setkáváme především v literatuře popularizační povahy (průvodcích, cestopisech, regionálních vlastivědách apod.). V geografii toto chápání převažovalo zejména na konci 19. a v první polovině 20. století (myšlenka tzv. tradiční regionální geografie, reprezentované např. francouzským geografem Paulem Vidalem de la Blach). Regiony byly tehdy definovány jako přirozeně existující územní jednotky, v  nichž se snoubí jedinečnost přírody a kultury, která se v území projevuje především speciGeografické rozhledy  1/09–10

ciativy obyvatelstva žijícího v  konkrétním území či místních subjektů. Jako příklad lze uvést dobrovolné sdružování obcí do mikroregionů, euroregionů apod., a to bez jakéhokoliv nařízení shora (z úrovně kraje, vlády, institucí EU). Hlavním iniciátorem druhého z  regionalismů jsou pak centrální instituce EU. Iniciativy na rozdíl od prvního typu směřují odshora dolů a jejich projevem je např. vznik regionů na základě zákonů – kraje, regiony soudržnosti ad. Nový evropský regionalismus lze chápat jako vcelku logickou reakci na prohlubující se globalizaci a integraci, jako jistý protisměrný proces k probíhající unifikaci a svým způsobem i vyjádření obavy o ochuzení kulturní diverzity, ztrátu jedinečných či specifických materiálních i duchovních hodnot, ztrátu plurality identit, na straně druhé však i jako výraz snah o oslabení role národních států a centrálních vlád. Evropské regiony se však velmi často, podobně jako tomu bylo v  minulosti, popisují jako pravá, přirozená územní spole-

čenství se společnými zájmy, historií, identitou, kulturou, folklorem atd. Zdůrazňuje se jejich unikátnost, specifika, odlišnosti ve smyslu „my“ a „oni“ („náš“ a „jejich“). Vezmeme-li v  úvahu nejnovější teorie nacionalismu, které zjemnily chápání pojmu národ a interpretují jej jako umělou, institucionalizovanou, imaginární komunitu, respektive výsledek politického procesu či produkt aktivity nacionalistů, lze předpokládat, že dnešní regiony jsou produktem regionalistů, tedy obdobnou sociální konstrukcí. Podobně jako v předchozích generacích byla určitá (zejména politická a kulturní) část společnosti činná ve vytváření národů a upevňování národních států, jsme dnes svědky její aktivizace při budování či formování regionů. Politici často prohlašují, že jejich cílem je posílit vnitřní integritu (svých) regionů tak, aby (jejich) regiony obstály v  mozaice regionálně uspořádané „nové“ Evropy. Jako dobrý příklad mohou sloužit naše necelé desetiletí staré a stále se formující regiony – kraje. Administrativní regiony samozřejmě existují de iure, a přesto že (mnohde po-

fickým způsobem života jejich obyvatel (tzv. genre de vie). Pro geografické práce byl v  tomto období charakteristický jednak důraz na popis specifických, unikátních a  výjimečných aspektů regionu, jednak absence snah o vysvětlování jevů a procesů, které se v prostoru vyskytují či odehrávají. Šlo tedy spíše o podrobný popis ohraničených jednotek, izolovaných od vnějších procesů. Tento směr nejlépe reprezentují zejména idiograficky laděné regionální monografie a vlastivědy. Geografové v nich odpovídali na otázky typu: „Kde?“, „Co?“, Kdy?“ a nesnažili se o  zodpovězení otázek „Proč právě tam?“, „Proč právě to?“, „Proč právě tehdy?“, „Proč právě tak?“ atd. Nezabývali se pravidelnostmi a zákonitostmi územního rozložení jevů a procesů, ani se své poznatky nepokoušeli zobecnit. Tento (nomotetický) přístup je typický až pro práce vzniklé v následujícím období. Druhý směr chápání (pojetí) regionu se rozvíjel v  období, kdy se geografie stala tzv. prostorovou vědou (v  období tzv. kvantitativní revoluce), od poloviny 50. let 20. století. Region definovaný podle představitelů geografie jako prostorové vědy zejména v 60. letech 20. století již nebyl chápán jako přirozeně existující reálná jednotka, ale spíše jako způsob, kterým se organizují geografické informace. Používání dokonalých analytických metod a  prostorových modelů omezovalo možnost zachytit skutečnost (realitu) v její složité mnohovrstevnatosti a vedlo k přílišné „technizaci“ poznání a „odosobnění“ regionu. Na rozdíl od předchozí fáze již autoři nepředpokládali

přirozenou jednotnost fyzickogeografických a  sociogeografických jednotek; ve svých hodnoceních regionů se zaměřovali pouze na abstrahované sociální procesy, především ekonomické povahy, aniž by se blíže zabývali subjektivními vztahy a  významy přisuzovanými prostoru – regionům. Třetí směr chápání (pojetí, vnímání) regionu se rozvíjí od 80.  let 20.  století a souvisí s diskusí o konceptech regionu (ale i místa) hlavně v  rámci tzv. nové regionální geografie. Novou regionální geografii lze považovat za výsledek tzv. sociálního nebo kulturního obratu v rámci celé disciplíny (běžně se označuje jako „social/cultural turn“). Tento zvrat bývá popisován jako přechod od výzkumu územní organizace společnosti ke zkoumání sociální organizace prostoru. Od toho se odvíjí chápání regionu jako socio-prostorového procesu, sociální konstrukce. Tedy vyjádření způsobu, jakým společnost formuje prostor, respektive jaký mu dává smysl. Tento vývoj probíhá dlouhodobě, a  region je tudíž možné označit za historicky institucionalizovaný fakt. Region jako takový pak slouží jako prostředí pro existenci sítí kulturních, ekonomických, politických aj. procesů a  vztahů. Regiony jsou založeny občas na základě kolektivní sociální klasifikace/identifikace, častěji však na četných aktivitách, jimiž je vytvářen, postupně institucionalizován a  reprodukován příběh specifické regionální jednotky a regionální identity v  širším prostředí prostorové dělby práce.

Úskalí (neo)regionalismu

5

V zorném poli geografů

Obr. 4: Příklady složek regionální identity (k úkolu č. 1 v Aplikacích do výuky)

dobně jako v Česku) byly vytvořeny shora, nelze regionálním politickým elitám upřít snahu o přeměnu těchto administrativních jednotek ve skutečná regionální společenství. Daleko méně již politici prezentují cíl upevnit či posílit svoji moc, získat pozice, přístup k finančním zdrojům apod. Vedle administrativních jednotek se však uměle vytvářejí i další regionální struktury. Jako příklad lze uvézt euroregiony, jejichž cílem je mj. podpora formování přeshraničních společenství.

Závěrečné poznámky

Z hlediska formování a existence regionů lze za klíčové považovat následující teze: 1. Regiony nejsou přirozenými entitami, za které bývají vydávány, ale spíše to jsou politické a sociální výtvory (konstrukce).

2. Regionalismus nelze považovat zcela za vnitřní záležitost aktérů v území (produkt jejich činnosti), ale za svým způsobem ideologii, kterou prosazují jak aktéři zevnitř, tak zvnějšku regionu. Na rozdíl od tradičního regionalismu, který vycházel „zdola“ – z regionů – a byl výrazem vnitřního pokusu regionálních elit a obyvatel regionů o emancipaci (společenskou i územní), současný (neo)regionalismus (jak bottom-up, tak topdown) je iniciován „shora“ (z institucí EU) a jeho cílem je především aktivizace regionálních komunit, aktérů i subjektů usilujících o regionální rozvoj. 3.  Podobně jako státní útvary jsou i regiony v čase pomíjivé. Mění se nejen jejich definice – jejich význam či smysl, podstata, funkce, integrita –, ale i jejich vymezení (hranice) a vnímání (zvnějšku i uvnitř). Při zániku regionu, zejména pak jeho dominantní funkce či institucí, které jej utvářejí, nezaniká region zcela a nadále přetrvává v reliktní podobě (symboly, tradiční vazby), často zakořeněn v  socio-kulturních vzorcích chování/ jednání lidí. Záleží pouze na nových aktérech a nových společenských podmínkách, kdy dojde k revitalizaci regionálního povědomí a k formování nového regionu, jehož nedílnou součástí bude i hledání odkazu minulosti. Pavel Chromý, PřF UK v Praze [email protected] Příspěvek vznikl s podporou projektu VaV MMR ČR č. WD-01-07-1.

Proces formování regionu lze velmi dobře dokumentovat na příkladu kraje Vysočina. Původně Jihlavský kraj byl vytvořen ústavním zákonem v roce 1997. Seskupením tehdejších okresů Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou (z kraje Jihomoravského), Havlíčkův Brod (z kraje Východočeského) a Pelhřimov (z kraje Jihočeského) vznikl region na rozhraní bývalých historických zemí Čechy a Morava. Krajské instituce začaly fungovat v roce 2000 a nově zvolené krajské zastupitelstvo záhy po svém ustavení nejen navrhlo Parlamentu ČR změnu názvu kraje na kraj Vysočina, ale schválilo také regionální symboly, přejmenovalo a vytvořilo řadu institucí, v  jejichž názvu je slovo „Vysočina“. Pojem Vysočina, do té doby často užívaný jako označení Českomoravské vrchoviny, tak stále více vstupuje do širšího povědomí společnosti jako označení nového regionu. Těm obyvatelům kraje, kteří většinu svého života prožili v jiných administrativních celcích, i návštěvníkům Vysočiny je však třeba stále připomínat, že nový region existuje. Zřejmě i proto se na hranicích kraje snad bez výjimky u všech silnic objevily nápisy, kterými nás Vysočina vítá, či se s námi loučí... Foto: P. Chromý

Region and  Regionalism. The concept of a region is one of the key geographic concepts. The aim of the article is to contribute to the discussion on regions, process of their formation, definition and evaluation. Special emphasis is given on approaches within the new science of regional ge‑ ography. Differences between the traditional and the new European regionalism are discussed as well.

APLIKACE DO VÝUKY: 1. Okopírujte si obecně zeměpisnou mapu Česka. V kopii mapy vyznač‑ te území, které byste mohli nazvat „region mého domova“. Co pova‑ žujete za symboly (typické znaky) vámi vymezeného území? V čem je podle vašeho názoru tento region jedinečný? V čem se nejvíce liší od sousedních oblastí? S využitím obrázku 4 se pokuste specifikovat, na co konkrétně můžete být ve svém regionu opravdu hrdí. Shodují se vaše odpovědi s odpověď‑ mi spolužáků? 2. Formování nových regionů v Česku se stalo fenoménem doby od  2. poloviny 90. let. Sdružování obcí do mikroregionů však mělo mnohde pouze formální charakter. Zájem o rozvoj mikroregionů, zejména pak jeho organizační a finanční zajištění, tak dnes leží spíše na bedrech tzv. místních akčních skupin (tzv. MAS) – tedy sdružení, která reprezentují zájmy mikroregionů navenek. Jako příklad lze uvést středočeské Podli‑ pansko (www.podlipansko.cz). Pokuste se získat informace o tom, které mikroregiony existovaly či exis‑ tují v oblasti vašeho bydliště či v místě školy. Které obce byly součástí mikroregionu, co bylo cílem jejich sdružení a nakolik se podařilo vytče‑ né cíle splnit.

LITERATURA: HEŘMANOVÁ, E., CHROMÝ, P. a kol. (2009): Kulturní regiony a geogra‑ fie kultury. ASPI – Wolters Kluwer, Praha, 348 s. CHROMÝ,  P. (2003): Formování regionální identity: nezbytná součást geografických výzkumů. In: Jančák, V., Chromý, P., Marada, M. (eds.): Geografie na cestách poznání. UK v  Praze, PřF, KSGRR, Praha, s. 163–178.

Působí také u vás místní akční skupina? Kdo ji tvoří a jaké jsou cíle tohoto sdružení? Pokud nenaleznete informace na internetu, navštivte obecní či městský úřad a pokuste se tam získat informace. 3. Pokuste se zjistit, jak silný pocit sounáležitosti cítíte s regiony různých měřítek. Uspořádejte ve třídě malou anketu. Přiřaďte k následujícím tvr‑ zením hodnotu, kdy 1 = ano, 2 = spíše ano, 3 = spíše ne, 4 = ne. Cítím se být především obyvatelem (naší/našeho): Evropy 1 2 Evropské unie 1 2 Česka 1 2 Čech/Moravy/Slezska 1 2 kraje 1 2 okresu 1 2 mikroregionu 1 2 obce 1 2 části obce (městské čtvrti) 1 2

3 3 3 3 3 3 3 3 3

4 4 4 4 4 4 4 4 4

Vytvořte graf četností jednotlivých odpovědí a nad výsledky ankety diskutujte.

PAASI, A. (1986): The institutionalization of regions: a theoretical fra‑ mework for understanding the emergence of regions and the constitu‑ tion of regional identity. Fennia, 164, č. 1, s. 105–146. TOUŠEK, V., KUNC, J., VYSTOUPIL, J. (2008): Ekonomická a sociál‑ ní geografie. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň, 411 s. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. Vydavatelství a nakladatel‑ ství Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2008, 455 s.

Geografické rozhledy  1/09–10

6

V zorném poli geografů

Administrativní členění Česka Článek přibližuje vývoj administrativního členění Česka po druhé světové válce. Na rozdíl od zemí s dlouhodobou demokratickou tradicí, které mají stabilní administrativní členění, postkomunistické země se mimo jiné musely také vypořádat s dědictvím centralizované veřejné správy a s vymezením územních jednotek, které odpovídalo centrálnímu plánování. Zatímco mezi rokem 1855–1948 se správní členění v Česku prakticky neměnilo, po roce 1990 probíhá kontinuální reforma veřejné správy a administrativního členění. Jedním z  charakteristických znaků geografie je schopnost vymezovat v území jednotky – regiony, které mají podobné vlastnosti a které se odlišují od ostatních regionů. Sociální geograf může vymezovat funkční regiony různého řádu, které vznikají na základě skutečně existujících funkčních vazeb mezi obcemi a obyvateli ve sledovaném území. Tyto funkční – vztahové regiony se mohou podle intenzity svých vazeb a také podle funkční velikosti jádra velmi významně lišit, a to i na stejné řádovostní úrovni. Na rozdíl od regionu Prahy je region Karlových Varů výrazně menší jak svou územní velikostí, tak i  počtem obyvatel. Proto je krajně nepraktické v těchto funkčních regionech zakládat administrativní jednotky, protože by se výkonem svých funkcí a také spravovaným územím velmi významně lišily. Z tohoto důvodu kromě funkčních (vztahových) regionů každý stát vymezuje i administrativní – správní regiony, které vznikají na základě srovnatelnosti jednotek na stejné řádovostní úrovni. Je pochopitelně velmi vhodné, aby administrativní – správní regiony pokud možno odpovídaly i  funkčním regionům, pokud je to z hlediska organizace území možné. Význam administrativního členění státu je organizační a  politický. Stát potřebuje vykonávat na celém území některé činnosti stejně, potřebuje zajistit výkon veřejné správy ve srovnatelných jednotkách. Správní jednotky také slouží jako jednotky samosprávy se zvolenými politickými reprezentacemi a dále se na jejich základě vymezují volební obvody pro parlamentní volby. Jako příklad může sloužit současný model vo-

Geografické rozhledy  1/09–10

leb do Poslanecké sněmovny, kdy volební obvod Liberecký kraj je několikanásobně menší než volební obvod Praha, Středočeský kraj nebo například Moravskoslezský kraj. To vede v  závislosti na volebním obvodu i k disproporcím při možnosti získání mandátů a rozdílné náročnosti získání mandátu v  menších volebních obvodech. V  malých volebních obvodech, kde se rozděluje malý počet mandátů, často nestačí překročení 5% volební klauzule pro vstup do Sněmovny. Administrativní – správní regiony vycházejí z  historického územního členění a mnohdy na něj postupně navazují. Nevyhovující centralizovaný systém národních výborů bylo nutné ihned po roce 1989 změnit, obnovit samosprávné jednotky veřejné správy a  oddělit od sebe výkon státní správy a samosprávy. S reformou činností a  kompetencí došlo také ke změnám v územním vymezení jednotlivých jednotek. Reformu územní organizace veřejné správy je nutné vždy spojovat i s reformou činností jednotlivých úřadů veřejné správy, a tedy s  rozsahem kompetencí každé jednotky. Reforma veřejné správy, která reaguje na potřebné společenské změny a potřeby, probíhá v  Česku kontinuálně od roku 1990 až dosud a zatím není ukončena. První etapu reformy veřejné správy (1990–1995) lze označit jako období chaosu a  nestability. Po roce 1990 byly především z politických důvodů zrušeny krajské národní výbory. Současně s obnovou samosprávy došlo k  masivní dezintegraci obcí a  z  původních 4 100 obcí vzniklo ve velmi krátkém období do 31. 12. 1992 celkem

6 097 obcí (nyní 6 249 obcí). V obcích byla obnovena samospráva, a  naopak na okresní úrovni zanikl volený orgán transformací okresního národního výboru na okresní úřad. Ve stejném období docházelo k silným politickým tlakům na dezintegraci veřejné správy a  na obnovu původních jednotek, které existovaly před rokem 1948. Výsledkem všech těchto změn však byl pouze vznik okresu Jeseník (k  1. 1. 1996). Další návrhy na obnovu okresů, zemí nebo jiných správních jednotek nebyly přijaty. V  druhé etapě reformy veřejné správy (1995–2000) byla pozornost soustředěna na obnovu krajů jako jednotek veřejné správy. Možnost obnovení zemí byla po krátké diskuzi na počátku 90. let zamítnuta z důvodu malého počtu zemí na malém území a  po rozpadu federativního Československa 1992 i  z  důvodu hrozby dalšího potenciálního dualismu česko­‑moravského. I  přes velkou pozornost věnovanou novému regionálnímu členění a zakotvení regionální úrovně veřejné správy v Ústavě ČR (Hlava sedmá, články 99–105) vznikly nové kraje až ústavním zákonem č. 347/1997, který nově vymezil od 1. 1. 2000 celkem 14 krajů, a to na základě přidělení celých území okresů do jednoho kraje. První volby do krajských reprezentací proběhly až v listopadu roku 2000. Nově vytvořených 14 krajů a jejich krajských měst tak počtem odpovídá i  krajům, které v Česku existovaly v letech 1949–1960 (tehdy ovšem byly spojeny Střední Čechy s  Prahou do Pražského kraje), ale jejich územní vymezení – hranice – se většinou liší, protože byly stanoveny na základě jiných administrativních jednotek. Krajské orgány veřejné správy byly založeny jako spojené orgány, které vykonávají jak působnost samosprávy, tak také v přenesené působnosti i výkon státní správy. Tím se v Česku prosadil spojený model organizace veřejné správy, kdy každý úřad vykonává jak samostatnou působnost tak i působnost státní správy. Jediným orgánem pouze státní správy zůstal okresní úřad, kde neexistoval zastupitelský orgán a výkon samostatné působnosti. Proto v třetí etapě reformy veřejné správy (2000–2003) byla zahájena diskuze o budoucnosti okresů. Diskuze se po roce 2000 soustředila především na územní vymezení nových jednotek a  po velmi vyhrocené argumentaci byly zvoleny jako nové jednotky všeobecné veřejné správy mikroregionální jednotky – správní obvody obcí s  rozšířenou působností. Těchto nových jednotek bylo vymezeno celkem 205 a  Praha byla

7

V zorném poli geografů vymezena jako samostatná jednotka. Jednotky se běžně označují jako ORP – obce s rozšířenou působností, obce III. typu (trojky) nebo řidčeji i malé okresy. Při vymezování těchto jednotek nebyla vůbec zahájena polemika o významu a smyslu jednotlivých kompetencí, které dosud vykonával okresní úřad. Jednotlivé kompetence se pouze mechanicky rozdělily – většina se přesunula na nové jednotky ORP a malá část na krajskou úroveň. Zákonem zanikly okresní úřady, nikoliv však okresy jako administrativní jednotky a celá řada speciálních činností je na okresní úrovni dále vykonávána (policie, soudy, pozemkové úřady, správy sociálního zabezpečení, finanční úřady apod.). Ve čtvrté části reformy (od roku 2004) byla zahájena diskuze o budoucnosti velkého počtu malých obcí. Na ministerské úrovni se nepravidelně scházejí různé pracovní skupiny, které přemýšlejí o možném budoucím uspořádání na obecní úrovni. Důvodem je především velký počet velmi malých obcí v Česku (60 % obcí má méně 500 obyvatel, 80 % obcí má méně než 1000 obyvatel) a někdy i  nedostatečná profesionalita výkonu veřejné správy v  některých malých obcích. Jakékoliv úvahy o  potenciálním slučování obcí jsou však zcela jednoznačně odmítány představiteli obcí a  jejich asociací. V  současné době není reálné předpokládat, že by mohla být projednána a schválena jakákoliv varianta, která by vedla k větší formální spolupráci obcí a omezení jejich kompetencí. V  současnosti existuje administrativní struktura a veřejná správa v Česku ve třech úrovních: Na národní úrovni reprezentuje politickou moc Parlament České republiky (Poslanecká sněmovna a Senát) a výkonnou moc vláda ČR. Na regionální úrovni existuje celkem 14 krajů jako základních jednotek veřejné správy a v každém kraji je vykonávána jak samospráva, tak i státní správa ve stejném orgánu. Na lokální úrovni existují celkem tři základní úrovně: Nejvyšší lokální úroveň představuje celkem 204 obcí (a Praha) s rozšířenou působností (ORP). Nižší lokální úroveň zastupuje celkem 384 obcí s  pověřeným obecním

Schéma organizace veřejné správy v Česku velikostní úroveň

rozdělení moci politická moc

výkonná moc

samostatná působnost

působnost státní správy (SS)

stát

Parlament

vláda, ministerstva

další orgány státní správy

kraj

zastupitelstvo kraje

Krajský úřad

kontrolní orgány SS

mikroregion

zastupitelstvo obce

úřad obce s rozšířenou působností

okresní inspekční orgány

lokální I

zastupitelstvo obce

Pověřený obecní úřad

lokálni II

zastupitelstvo obce

obecní úřad

úřadem (POU). ORP i POU vykonávají jak výkon státní správy, tak i samosprávy. Samosprávu vykonávají tyto jednotky jako každá jiná obec ve stejném rozsahu a pouze na území vlastní obce. Státní správu vykonávají pro celý správní obvod, do kterého jsou zařazeny i další obce. Nejnižší správní úroveň představují obce, kterých v Česku k 1. 1. 2008 existovalo celkem 6249, z  toho pět vojenských újezdů se statutem podobným obci.

Správní členění Česka

Kromě základní organizace veřejné správy a vymezených administrativních jednotek existují v Česku i další administrativní jednotky, ve kterých se odehrává výkon některých speciálních činností. Například na lokální úrovni kromě výše zmíněných obcí a  pověřených obecních úřadů dále existují také stavební úřady v cca 600 administrativních jednotkách, a mají tedy jiné správní úřady. Stejně tak je z historických důvodů zachováno i více než tisíc matričních obvodů. Stále ale existuje i  celá řada činností státní správy, které jsou organizovány na úrovni bývalých krajů (7 krajů) a okresů. Administrativní i finanční

obtížnost přechodu na novou administrativní strukturu pro organizaci soudní moci nebo pro policejní správu je značná. Velkou roli hraje také vysoká míra konzervativnosti. Například k  postupné úpravě výkonu policejní správy, která odpovídá platnému administrativnímu členění, dochází až v roce 2009. Administrativní struktura v Česku je zajímavou kombinací tradiční struktury (obec – okres – kraj) a  nových přístupů v  rámci spojeného modelu veřejné správy. Postupným opouštěním původní soustavy dochází v  posledních 20. letech k  přechodu na novou strukturu, kterou charakterizují tři administrativní úrovně na lokální úrovni (obec – pověřená obec – ORP) a jedna regionální úroveň, kterou je kraj. Administrativní členění každého státu a  i  organizace veřejné správy jsou základní kostrou organizace státu a měly by být pro obyvatele čitelné a srozumitelné. Časté změny administrativních jednotek vedou pouze k nejasnostem a tím i nedostatkům ve výkonu správy. Radim Perlín, PřF UK v Praze [email protected]

Regional government administration system in the Czech Republic.The article describes the development of the Czech regional government administrative system after 1945 (after the WWII) to date. Unlike countries with stable long­‑running democracies which typically do not require major changes in their regional governing structures, countries of the former Soviet block experienced vast systemic changes in governmental administration. While the Czech system was largely functioning intact between 1855 and 1948, the communist rule between 1948 and 1989 presented sweeping changes to all levels of government. Like other post­‑communist countries, the Czech Republic needed to reform the regional government system left in place by the communist structures of central planning. Therefore since 1990 the Czech Republic has been undergoing continuing changes to its system of regional governmental units.

Literatura: JELEČEK, L. (2000): Územně správní reformy v Česku v letech 1848– 2000, Geografické rozhledy, 9, č. 5. KLIMOVSKÝ, D. (2009): Zmeny územno­‑administratívneho členenia SR a ich dopad na regionálnu politiku a postaveni jej aktérov, Regionální disparity 5/2009, str. 21–46, VŠB TU Ostrava, dostupné na http://dispa‑ rity.vsb.cz/cz/elektronicky­‑casopis/.

PERLÍN, R. (1996): Problematika organizace státní správy a samosprá‑ vy in: Hampl, M.: a kol: Geografická organizace společnosti a transfor‑ mační procesy v České republice, PřF UK, Praha s. 315–332. PERLÍN, R., VOZÁB, J. (1996): Veřejná správa a územně správní členě‑ ní v ČR, studie In: Krčová B. ed.: Mezisektorová spolupráce na místní úrovni – možnosti efektivního rozvoje demokracie v České republice, Praha, Institute for East West Studies.

Geografické rozhledy  1/09–10

8

V zorném poli geografů

Gstaad – Saanenland

Příklad sociálně-ekonomického mikroregionu Vznik a vývoj regionů je závislý na celé řadě faktorů, které jsou v současnosti především antropogenní povahy. Ve vysokohorských oblastech nabývají více na významu fyzickogeografické podmíněnosti. Regiony jsou pak vymezeny především vysokohorskými hřebeny, resp. údolími, která jsou pro činnost člověka nejvýznamnější. V minulosti (v Alpách do konce 19. století) byla takováto údolí samostatnými, většinou uzavřenými regiony, se samozásobitelským hospodářstvím, a tudíž také velmi homogenní. Změna nastala až po průmyslové revoluci a s rozvojem cestovního ruchu, kdy tato regionální uzavřenost stále více ztrácela na významu. Jedním takovým klasickým příkladem alpského regionu je Gstaad – Saanenland na francouzsko­‑německém jazykovém pomezí ve Švýcarsku.

Historicko­‑geografické podmíněnosti

Mikroregion Gstaad – Saanenland (Amtsbezirk Saanen) se nachází v  jihozápadní části kantonu Bern v  oblasti německo­‑francouzské jazykové hranice a zahrnuje větší obec Saanen, jejíž součástí je i  Gstaad, Saanenmöser nebo Schönried, a dvě menší obce – Gsteig bei Gstaad a  Lauenen. Nejvýznamnější sídla, Gstaad a  Saanen, leží v  nadmořské výšce kolem 1000  m a  nejvyšší vrcholky přesahují 3000  m. Celkový počet obyvatel již přesáhl 8600 a stále roste, a to od roku 1900, kdy zde žilo 5000 obyvatel. Pro venkovskou periferní oblast je tento nárůst poměrně značný. Například sousední francouzsky mluvící region Pay d’Enhaut s podobnými fyzickogeografickými podmínkami vykazuje ve stejném období spíše stagnaci obyvatelstva. Význam a  rozmach regionů v  Alpách byl v  období před průmyslovou revolucí podmíněn především výskytem nerostných surovin, významným soustředěním šlechty a  církve, polohou na tranzitní, resp. obchodní cestě a také produkcí zemědělských komodit schopných transportu. Právě chov skotu (světově proslulé plemeno Simmentaler Fleckvieh) a  s  tím spojená výroba sýrů započaly výrazný rozmach a položily zákla-

dy rozvoje tohoto regionu. I když horských usedlostí především z finančních důvodů stále ubývá, je regionální zemědělská produkce důležitým článkem zdejšího hospodářství. Rozmach průmyslu v  Evropě, a  tím i  zbohatnutí vyšších vrstev společnosti, které měly více peněz i více volného času, znamenal pro region Gstaad – Saanenland především novou příležitost v oblasti cestovního ruchu. I  když první hostinec pro turisty zde byl založen již roku 1577, hlavní rozmach cestovního ruchu nastal až začátkem 20. století. Období „Belle Epoque“ v turistice v Alpách znamenalo pro vybraná atraktivní střediska (např. Zermatt, Bad Gastein, Gstaad), která byla i  dobře dostupná po železnici, nebývalý rozvoj. Jen do první světové války zde bylo postaveno 14 velkých luxusních hotelů a vznikly také světově proslulé dětské domovy pro bohatou klientelu. Po propadu cestovního ruchu v  meziválečném období dochází k  jeho velkému rozmachu až ve druhé polovině 20. století (Stalder, Schneeberger 2003). Jaký je současný rozvoj a  identita tohoto alpského regionu? Jaké jsou hlavní faktory působící na utváření a  proměny regionu, resp. mikroregionu ve vysokohorských oblastech v podmínkách evropeizace a globalizace?

Obr. 1: Údolní oblasti Alp jsou často velmi intenzivně lidmi využívány a přesto působí sídlo, jako například Gstaad harmonickým dojmem. Foto: T. Havlíček Geografické rozhledy  1/09–10

Geneze a evoluce regionu Gstaad – Saanenland

Pro vznik a utváření (genezi) regionů ve vysokohorských oblastech je příznačný velký význam fyzickogeografických faktorů (především orografie). V  současnosti, kdy díky kvalitní infrastruktuře ztrácí horská bariéra svůj původní vliv, stále více vystupují do popředí faktory antropogenní povahy, tedy lidská rozhodnutí a činnosti. Díky dlouhotrvající politické stabilitě ve Švýcarsku je příznačné také téměř neměnné administrativní uspořádání a po mnoho generací utvářené sociální a ekonomické vazby, a to především v  zemědělství, živnostech a  v  cestovním ruchu. Přesto je ovšem pro region, resp. mikroregion nutné stálé znovuutváření vlastní identity v měnící se situaci, jako je například dnešní evropeizace a globalizace. Alpský mikroregion Gstaad – Saanenland využil pro tento proces především cestovní ruch, který dnes přináší více než 50 % hrubého domácího produktu celého regionu, ale v porovnání s 80% podílem ve srovnatelných regionech, jako Zermatt nebo St. Moritz, je to relativně málo, což ovšem na druhou stranu ukazuje na větší různorodost místního hospodářství a  tím větší odolnost v krizových obdobích. V  regionu Gstaad – Saanenland také dochází k  silnému propojení mezi zemědělstvím, živnostmi a  dominantním cestovním ruchem, což je dobrý předpoklad pro zdárnou evoluci identity (myšleno přizpůsobení regionu měnícím se rámcovým podmínkám) daného regionu, kdy jsou mikroregiony vystaveny vnějším tlakům. Začínají se zde tak rozšiřovat tendence směrem k  samozásobitelskému (subsistenčnímu) hospodářství, které však mají odlišný charakter než před industrializací. Jedná se o  vzájemné propojení lokálních služeb a  zemědělských i  řemeslných produktů s aktivitami v cestovním ruchu i s místními obyvateli. Uplatňování této myšlenky v  praxi podporuje jak udržitelný rozvoj daného mikroregionu (lokality), tak i setrvání místních obyvatel v regionu (Havlíček 2005). Dominantní postavení v  tomto vývoji má cestovní ruch, který je významným odběratelem produkce a  služeb místních zemědělců a živnostníků. Ještě na začátku devadesátých let 20. století vystupovaly v propagaci cestovního ruchu

9

V zorném poli geografů jednotlivé obce a jejich části hlavně individuálně. Od roku 1995 došlo k vytvoření velmi úspěšného turistického svazku s  reklamním sloganem „Come up, slow down“, propagujícím již celý region Gstaad – Saanenland. Tím došlo nejen k harmonizaci a zkvalitnění turistických služeb, ale také k znovuutváření a budování regionální identity. Ta je, jak se ukazuje, pro zdárný rozvoj regionu nesmírně důležitá. Významným dopadem tohoto vývoje byl i  nárůst počtu přenocování o  téměř 10  % mezi roky 1995 a  2001, což je pro turistické středisko zaměřené hlavně na bohaté klienty a  velmi kvalitní, a  tedy i  dražší služby značný úspěch. Většina ubytovacích kapacit se totiž nachází v pěti­‑ a  čtyřhvězdičkových hotelích. Rovněž využití ubytovacích zařízení stouplo ve stejném období ze 35  % (1995) na 49  % (2001), což bylo mj. způsobeno úbytkem ubytovacích zařízení z 39 na 33. K tomuto úspěchu také přispěly významné sportovní a  kulturní akce mezinárodního významu, jako je pravidelný tenisový turnaj světové série, turnaj plážového volejbalu nebo letní hudební slavnosti. Dalším důležitým článkem utváření regionální identity je regionální marketing zemědělských produktů. Již přes deset let zde existuje spolupráce jednotlivých menších i středně velkých zemědělských farem za účelem lepšího odbytu vlastní produkce a  také budování image regionu, čímž lze částečně bránit stále většímu tlaku globál-

Obr. 2: Příklad cílené propagace subsistenčního hospodářství (regionální produkce) v  mikroregionu („značkového regionu“) Saanenland. Zdroj: Gemeindeverbund Saanenland 2003

ního trhu. Jedná se přitom nejen o  zemědělství, ale také o zpracovatelský průmysl, kterým je například mlékárna v  Gstaadu. Tato strategie se zatím vyplatila, a to i díky tomu, že místní hotely odebírají především zemědělskou produkci regionálních provozoven. Také místní obyvatelé stále ve větší míře raději nakupují regionální zemědělské produkty a tím dochází nejen k úspoře energetických a  dopravních nákladů, ale také k  menšímu ničení životního prostředí. V  souvislosti s  tímto vývojem se uvádí pojem „značkové regiony“ (label regions), které jsou pak významnými nositeli regionální identity.

Závěr

Článek se pokusil nastínit na příkladu alpského regionu Gstaad – Saanenland vznik, utváření a  udržování regionálních tendencí v území, které je významným způsobem determinováno fyzickogeograficky, ale které díky současným rámcovým podmínkám globalizace a  evropeizace utváří svoji regionální identitu a  image na základě mnoha aspektů lidských činností. Nejvýznamnější z  nich jsou vznik a  utváření regionálního turistického regionu Gstaad – Saanenland a  také propagace, produkce i  odbyt regionálních zemědělských komodit, a  to především mléčných a  masných výrobků. Oba tyto trendy přispívají ke stále většímu regionálnímu povědomí a  tím i k hlubšímu zakořenění místních obyvatel a  jejich vlivu na utváření dnes především sociálně­‑ekonomického regionu Gstaad – Saanenland. Tomáš Havlíček, PřF UK v Praze [email protected]

Obr. 3: Malé rodinné zemědělské farmy mohou ve švýcarských Alpách přežít především díky vysokým dotacím a také silnému propojení s cestovním ruchem a samozásobitelským hospodářstvím v mikroregionu. Foto: T. Havlíček

Článek byl vypracován v  rámci výzkumných projektů GA ČR č. 403/07/0743 s  názvem: „Role lidského a sociálního kapitálu v procesu integrace periferií do regionálních struktur Česka v  kontextu nové Evropy“ a  MMR ČR VaV č. WD­‑01-07-1 s názvem: „Regionální diferenciace venkovských obcí Česka: disparity a možnosti rozvoje“. Autor tímto děkuje grantovým agenturám za finanční podporu.

Gstaad­‑Saanenland. The article uses the example of the Alpine region Gstaad – Saanenland to outline the emergence, formation and mainte‑ nance of regional tendencies in the area. The area‘s character is determined by physical geography at first, and then shaped by the current condi‑ tions of globalization and Europeanisation that greatly influence its regional identity and image. Author is using the example of interconnection between local services, agricultural products and craft activities in tourist and local populations. As a result, several „label regions“ emerged that are the major representatives of regional identity.

Literatura: HAVLÍČEK, T. (2005): Alpy. Regionální rozvoj a integrace evropských velehor. In: Geografické rozhledy, 14, č. 4, s. 88–89. STALDER, U., SCHNEEBERGER, K. (2003): Gstaad – Saanenland:

Tourismusdestination zwischen internationalem Mythos und lokaler Re‑ alität. In: Geographica Bernensia. Exkursionsführer 40. Bern, 21 s. Gemeindeverbund Saanenland (2003): Propagační materiály sdružení obcí mikroregionu Saanenland – Gstaad. http://www.saanen.ch/

Geografické rozhledy  1/09–10

10

V zorném poli geografů

Nezodpovězené otázky regionální geografie Již téměř tři desetiletí se v české geografii diskutují otázky spojené s existencí, podstatou a zaměřením regionální geografie, jakož i otázky týkající se její výuky na různých stupních škol i uplatnění regionálněgeografických znalostí a dovedností v odborné praxi či v každodenním životě. Redakce Geografických rozhledů se rozhodla přispět v 19. ročníku k této diskusi zveřejněním názorů geografů, kteří se dlouhodobě regionální geografii věnují, podílejí se na vzdělávání geografů i pedagogů, jsou autory odborných prací i učebnic a mají zkušenosti s výukou regionální geografie doma i v zahraničí. Otázky připravil Pavel Chromý. Z odborníků oslovených redakcí se zatím vyjádřili Ivan Bičík a Tomáš Havlíček z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Přivítáme další příspěvky formou odpovědí na uvedené otázky, případně také další náměty na výuku regionální geografie na různých stupních škol. Této problematice se bude věnovat seminář Regionální geografie: Ano či ne a jak? ve dnech 19.–20. 11. 2009 na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Přihlášky: [email protected] 1. Svět se rychle mění. Mění se příroda a  velmi dynamicky zejména společnost (hodnoty lidí, způsob myšlení, chování i  jednání). Pozadu nezůstávají ani technologie získávání, přenosu, zpracování i  využití informací o tomto světě. Jak na tyto změny reaguje dnešní regionální geografie? IB: Svět se mění stále rychleji především v posledních dvou stoletích, a navíc se stupňující se akcelerací v  době nejnovější. Soudobé aktivity společnosti ve stále větší míře ovlivňují přírodní procesy. Navíc donedávna jen těžko představitelná schopnost společnosti získávat data nahrává proměnlivosti významu vnímání dílčích jevů sociální a přírodní sféry krajiny a jejich interakce na lokální, regionální, státní i makroregionální a  globální úrovni. Nemyslím si, že regionální geografie jako syntetický vědní obor, jak ho vnímám já, mohla nějak výrazně na tyto změny reagovat. Kde ovšem mělo dojít k  reakcím, je ve výuce regionálně geografického učiva v základním a středoškolském všeobecném vzdělávání. Jednak proto, že se nám svět otevřel, a  jednak proto, že regionální geografie představuje – či by měla představovat – jeden z nástrojů objektivizace rozhodování o území a jeho funkcích na různých úrovních. TH: Geografové jsou si vědomi těchto změn, což se v  posledních dvaceti letech odráží v proměně jejich vnímání regionální geografie. Regionálně je tato proměna velmi odlišná. Zatímco v anglosaských zemích probíhá již delší dobu, v  Česku je reakce na změny poměrně zpožděná. Obecně lze říci, že regionální geografie ztrácí stále na významu, a to především na úkor polarizace geografie (fyzická a  sociální geografie) a  také věd ekonomických. V  důsledku své stále větší specializace geografové často nejsou schopni syntézy, tj. obecné problémy Geografické rozhledy  1/09–10

a trendy promítat do vnímání a porozumění jednotlivým regionům. Mimochodem toto by měl být jeden z  hlavních přínosů geografie, resp. regionální geografie do vědeckého bádání. Dalším problémem regionální geografie je její celosvětově vnímaný nízký kredit, tedy její „vědeckost“ mezi geografickými obory. A v neposlední řadě je to také její nedostatečná medializace, čímž se jako obor ztrácí v povědomí veřejnosti. V Česku je tento vývoj prohlouben ještě absencí pracoviště v rámci Akademie věd a také neexistencí specializované katedry regionální geografie na vysokých školách. 2. Podobně jako v jiných disciplínách či oborech existují i v regionální geografii alternativní či komplementární přístupy. Jejich pomyslným společným jmenovatelem je dosažení cíle. Jaké cíle sleduje či by měla sledovat regionální geografie ve výuce? IB: Zatímco v minulosti bylo hlavním cílem školského regionálního zeměpisu relativně podrobné zvládnutí místopisu (vzpomínám si, že jsem již na základní škole udivoval kantory daleko větší znalostí různých místopisných pojmů, jako třeba Vatnajökul, Birobidžan…, než mám nyní!), dnešní cíle by měly být jiné: na různých řádovostních úrovních porozumět fungování tradiční, modernizující se a  vyspělé společnosti v  různých přírodních podmínkách a  dokumentovat je na vybraných modelových územích. Vytvářet obecnější závěry, které jsou do značné míry aplikovatelné v podobných podmínkách, aniž bych k tomu musel znát tisíce pojmů místopisných. Proti tomuto názoru se postaví jistě hodně kolegů zastávajících spíše cíle spojené s tradiční představou, že zeměpis by měl především poskytovat orientaci na Zemi v různé míře podrobnosti. Jaká však je ta míra? Každý (a  dokonce i  graduovaní učitelé geografie) ji mají odlišnou. TH: V tomto směru bych viděl tři základní cíle odvíjející se od zaměření cílové skupiny, což je ovšem velmi náročné pro učitele a  vyžaduje to jeho vysokou profesionalitu. Prvním cílem je schopnost nalézat regionální problémy a prohlubovat jejich poznávání, což s sebou přináší i dobrou znalost regionu a  jeho vymezení. Díky moderním technologiím již není nezbytné znát každou horu a  řeku, ale rozpoznat jádrové a  periferní oblasti a  jejich specifické problémy. Dru-

hým cílem regionální geografie je zařadit dané regionální problémy do obecných jak regionálních, tak i  globálních souvislostí, a to například srovnáním regionů navzájem a s regiony vyššího řádu, a také diskutovat o  možných opatřeních na zmírnění nebo odstranění nežádoucích rozdílů mezi nimi. Třetím, asi nejdůležitějším cílem výuky regionální geografie by mělo být umožnit studentům, aby mohli výuku tvořivě spoluutvářet a individuálně či skupinově poznávat funkce, vývoj a  problémy jednotlivých regionů za důsledného vedení pedagogem. Měli by například dostat příležitost vypracovat samostatné studie daného regionu, které pak přednesou před kolektivem a jsou schopni své názory obhájit nebo také i pozměnit, resp. verifikovat. 3. Regionální geografii se často vyčítá strnulost, popisnost a  důraz na místopisné znalosti a  jejich „biflování“. Geografové často oponují, že podobně jako lékař musí zvládnout anatomii lidského těla či právník tisíce paragrafů právního řádu, neobejde se regionální geograf bez znalosti místopisu. Přesto: lékařem či právníkem se nestává žák základní školy ani student gymnázia... Jakou míru regionálněgeografických poznatků považujete za optimální pro jednotlivé stupně škol? Jaké znalosti a dovednosti očekáváte u absolventů základní, střední a vysoké školy? IB: Spíše očekávám znalosti a dovednosti o tom, jak je v různých oblastech Země realizován a v čase měněn vztah mezi společností a přírodou. Asi by však měla být stanovena nějaká norma, které místopisné pojmy by měl žák/student na určitém stupni vzdělávání znát, tj. lokalizovat je a umět je rámcově charakterizovat. Je ovšem těžké takový seznam sestavit jako určitou kostru regionálních znalostí, neboť shoda na konkrétních pojmech pro různé úrovně geografického vzdělávání bude pravděpodobně složitá. TH: Fyziologicky je podmíněno, že čím je člověk starší, tím si hůře pamatuje jednotlivosti, ale lépe dokáže zařadit věci do souvislostí. Proto by podle toho měla být zaměřena i výuka. Na základní škole očekávám zvýšený důraz na místopisné znalosti (například formou her a  soutěží, to žáky i baví) a také na dovednost dané informace získávat a  třídit. Regionálně s  důrazem

11

V zorném poli geografů v nižších ročnících na blízkou lokalitu a poté na nejbližší region až po globální měřítko, ovšem jen v obecných konturách. Na střední škole by mohl sice částečně přetrvávat důraz na místopisné znalosti, ale ty by měl student umět zařadit do širších souvislostí. Studenti by si měli také osvojit základy analýzy a syntézy. Na vysoké škole by pak místopisné znalosti měly být již samozřejmostí a  hlavní důraz ve studiu by měl být kladen na chápání regionálněgeografických poznatků v širších souvislostech, na analýzu, syntézu a diskusi. Studenti by měli být schopni kritického a tvůrčího myšlení, zpracovávat a obhajovat návrhy řešení existujících problémů. 4. Reflektuje české geografické vzdělávání dostatečně zahraniční zkušenosti s výukou regionální geografie? Nacházíte v  zahraničí odpověď na dnes již tradiční otázku: jak dál v regionální geografii? IB: Myslím, že existují velké rozdíly v pojetí regionální geografie na základních, středních a  vysokých školách v  zahraničí a u nás. Zatímco v zahraničí převažuje pojetí problémové a výběrové, kdy se zdůrazňuje určitý jev či problém, jeho pochopení a schopnost zobecnění (třeba z Afriky se žáci/studenti učí o problematice desertifikace či AIDS v  nejrůznějších souvislostech), u  nás stále dominuje snaha o  jakési úplné a vyčerpávající popsání světa nebo alespoň hlavních států. Připravili jsme nyní učebnici pro gymnázia, kde usilujeme o  „vrstev-

natý“ nebo snad hierarchický přístup. Jde o tři úrovně: stav a trendy ve vývoji přírody a  společnosti a  jejich vztahů obecně, dále pak základní přiblížení 12 světových makroregionů a v každém z nich pak modelový stát/státy. Bude tento přístup učiteli akceptován jako modernější forma regionální geografie? Musím ovšem zdůraznit, že pro naši zemi je charakteristická určitá „umanutost“ v zaměření na tradiční regionální geografii. Neumím si představit, že by žáci/studenti či vysokoškoláci nestudovali jedno z klíčových témat, jakým je regionální geografie Česka. A přesto kolega Josef Brinke mně po svém návratu z Austrálie počátkem devadesátých let zcela šokoval. Navštívil totiž asi pět vysokoškolských pracovišť geografie, přičemž žádné z nich nenabízelo studentům regionální geografii Austrálie. Pro nás nepochopitelné. TH: Reflexe je pouze částečná a závislá na mnoha ukazatelích. V Česku jsou rámcové podmínky pro výuku moderní regionální geografie spíše nepříznivé. Na základních a  středních školách stále vyučují zeměpis pedagogové, kteří buď nemají aprobaci z  geografie, nebo nemají ani snahu nebo sílu zavést moderní výuku regionální geografie. Kvůli stále přetrvávajícímu finančnímu podhodnocení učitelského povolání v  Česku skončí ti nejlepší absolventi učitelství geografie mimo školy. Tím ovšem v blízké budoucnosti ztrácí regionální geografie jako obor, ale v budoucnosti vzdálenější také společnost jako celek. Na vysokých školách je situace o  trochu lepší, ale z  důvodů nedostatečné prestiže regionální geografie v rámci geografie zde stále chybě-

Studenti diskutují na útvaru výstavby Městského úřadu v Turnově nad územním plánem města. Foto: I. Bičík

jí regionálně zaměřené výzkumné projekty, které by zahraniční zkušenosti nejen reflektovaly, ale také doplňovaly a rozvíjely. Odpověď na otázku, jak dál v  regionální geografii, nacházím v zahraničních zkušenostech. Poměrně blízká je mi zkušenost z  německy mluvících zemí, které jsou nám geograficky i  společensky velmi podobné. Stále častěji se zde daří uplatňovat regionálněgeografické projekty v praxi a získané zkušenosti a  výsledky aplikovat do výuky. Většina regionálních geografů se věnuje pouze tomuto oboru a nejsou jako v Česku z  důvodu podfinancování vědy a  vzdělávání nuceni věnovat se dalším geografickým oborům. 5. Diskuze je bezesporu přínosná. Téměř třicet let se však vracíme ke stále stejným otázkám, odpovědi ale nenalézáme a de facto jsme „stále na rozcestí“. Proč? IB: Myslím, že hlavním důvodem je obtížnost geografické syntézy, kterou kvalitní regionální geografie musí být. Musím hodně znát, mít v hlavě dobře srovnané obecné trendy vývoje vztahů mezi přírodou a  lidskou společností a  ty umět aplikovat v konkrétním území alespoň s minimální znalostí reálií a  místopisu. A  to je určitě podstatně těžší než nabiflovat pár pojmů z atlasu nebo přítoky zleva a zprava a pak na žáky/studenty dělat ramena. TH: Prvním důvodem je roztříštěnost regionálních geografů. V Česku chybí instituce, která by výzkum v regionální geografii usměrňovala a  zastřešovala. Mnoho témat z  regionální geografie pak přebírají také ekonomické vědy, které jsou z větší části determinovány ekonomickými zákony a nejsou schopny syntetizujícího pohledu na problematiku stavu a vývoje regionů. Regionálním geografem se člověk nestane za rok, ale je to dlouhodobý proces spojený s osvojováním znalostí a  dovedností z  různých vědních oborů a schopností jejich syntézy (sociologie, historie, ekonomie, antropologie, geologie atd.). Druhým důvodem je malý důraz na regionální geografii uvnitř geografie samotné. Regionální geografie je nadále geografickou obcí přijímána jako příliš široká, resp. příliš komplexní věda, aby byla schopna vytvořit vlastní nové teoretické koncepce, a tím není také často podporován základní výzkum v regionální geografii. Je také velmi málo profesorů z  regionální geografie. Regionální geografii v této souvislosti také chybí jasný image, aby byla schopna své výsledky prezentovat veřejnosti, k čemuž má ovšem jako vědní obor výborné předpoklady. Například ve veřejnoprávních médiích má historie vlastní pořad (Historie.cs), ale geografii se zatím nedaří podobný pořad prosadit. Geografické rozhledy  1/09–10

12

planeta volá SOS

Environmentální výchova v současné škole Pojmem environmentální výchova obvykle rozumíme uvědomělé formování zodpovědného vztahu člověka k okolnímu prostředí, a to jak přírodnímu, tak společenskému. Výsledkem environmentální výchovy by měl být jedinec schopný zodpovědně jednat ve vztahu ke svému okolnímu prostředí. K tomu je nezbytné, aby si nejdříve osvojil určité znalosti, a především postoje. Geografické vzdělávání může k tomuto procesu přispět značnou měrou, neboť mimo jiné umožňuje porozumět vzájemným vztahům mezi přírodou a lidskou společností. Přestože donedávna byla ekologická a environmentální výchova realizována převážně mimo školu (zejména díky činnosti neziskových organizací), v  současné době stále více proniká i  do školního vyučování. V  souvislosti se zaváděním rámcových vzdělávacích programů se stává jedním z  průřezových témat na základních školách a  gymnáziích. Znamená to, že školy mají za úkol zařadit obsah tohoto průřezového tématu do svých školních vzdělávacích programů, záleží však na nich, jakou k tomu zvolí formu. Nejčastěji to bývá začleněním do vzdělávacího obsahu existujících vyučovacích předmětů, vytvořením samostatného vyučovacího předmětu nebo prostřednictvím projektového vyučování. Jednotlivé formy se mohou také vzájemně kombinovat. Míra zapojení školy do aktivit souvisejících s  environmentální výchovou nad povinný rámec je závislá především na iniciativě školního koordinátora environmentální výchovy, vzdělávání a  osvěty (EVVO). Základní rámec pro EVVO vychází ze Státního programu environmentálního vzdělávání a  osvěty v  České republice, který v  roce 2000 schválila vláda ČR. Je plněn prostřednictvím tříletých akčních plánů, které zpracovává Mezirezortní pracovní skupina pro EVVO při Ministerstvu životního prostředí ČR. Při plánování EVVO vycházejí školy z  platných kurikulárních dokumentů (zejména z  rámcových, resp. školních vzdělávacích programů), z  metodického pokynu MŠMT k zajištění EVVO, z krajské a regionální koncepce EVVO a je-

jich akčních programů a dále z analýzy specifických podmínek školy.

Jaké možnosti má dnešní škola?

K  praktické realizaci environmentální výchovy mohou školy využívat dnes již velmi širokou nabídku půldenních, celodenních i  vícedenních výukových programů, které zajišťují především střediska ekologické výchovy (blíže viz Matějček, 2007a), ale také některé další organizace (např. zoologické či botanické zahrady, záchranné stanice pro živočichy, informační centra CHKO a NP aj.). Nabídka ekologických výukových programů je v současnosti velmi pestrá a  řada z  nich pokrývá aktuální geografická témata (blíže viz Matějček 2009). Přestože nabídka programů pro základní školy je tradičně bohatší, přibývají také programy určené pro střední školy a gymnázia. Vedle realizace výukových programů pořádá většina středisek ekologické výchovy také vzdělávací semináře pro učitele, koordinují projekty pro školy apod. Vybraná střediska pak zároveň plní úlohu krajského koordinátora EVVO v jednotlivých krajích. Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina v  současné době sdružuje 37 členských středisek a 7 pozorovatelů. Mimo to působí na území České republiky řada dalších ekocenter a jiných organizací s podobným zaměřením. SSEV Pavučina nabízí dlouhodobý program pro školy M. R. K. E. V. (Metodika a  realizace komplexní ekologické výchovy – viz např. http://pavucina­‑sev.cz). Cílem tohoto programu je zajištění kvalitní meto-

Týmová spolupráce patří mezi typické prvky v environmentální výchově. Foto: T. Matějíček Geografické rozhledy  1/09–10

dické a informační podpory učitelům při začleňování průřezového tématu Environmentální výchova do školních vzdělávacích programů, jeho praktické realizaci a vyhodnocování. Školy, které jsou do tohoto projektu zapojeny, dostávají pravidelně metodické a  informačních materiály (včetně časopisu Bedrník – viz dále), aktuální informace z  oblasti EVVO, mají možnost účastnit se setkání zaměřených na vzájemnou výměnu zkušeností za zvýhodněných podmínek, využít konzultací se zkušenými pracovníky středisek ekologické výchovy apod. Přehled krajských koordinátorů sítě M. R. K. E. V. je uveden v tabulce. Zájem žáků o  environmentální problematiku lze podpořit zapojením školy do některého z dalších projektů. Například cílem mezinárodního projektu Ekoškola je ekologizace provozu školních budov díky týmové spolupráci žáků, pedagogů a  dalších zaměstnanců (viz http://ekoskola.cz). Školy, které chtějí spolupracovat s obcí, aktivními občany, místními iniciativami a  dalšími partnery na realizaci společných projektů zaměřených na zlepšení stavu životního prostředí i  vztahů mezi zainteresovanými subjekty, se mohou zapojit do programu Škola pro udržitelný život (viz http://nadacepartnerstvi.cz). Jedná se o společný program Nadace Partnerství a  Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER. Posláním tohoto programu je vzdělávání v  oblasti udržitelného rozvoje a  zapojení veřejnosti do konkrétních akcí směřujících ke zlepšení životního prostředí. Zapojení škol do přírodovědeckého

K environmentální výchově neodmyslitelně patří činnostní výuka v terénu. Foto: T. Matějíček

13

planeta volá SOS výzkumu umožňuje mezinárodní projekt GLOBE (viz http://globegames.cz), který poskytuje možnost systematického zkoumání a pozorování životního prostředí v okolí školy. Žáci 2. stupně ZŠ a studenti SŠ, kterým je projekt určen, se naučí využívat jednoduché vědecké postupy, díky nimž sledují vývoj podnebí, měří kvalitu ovzduší a vody, zkoumají druhy lesních porostů či vlastnosti půd. Získaná data vyhodnocují a  odesílají do celosvětové internetové databáze. Zpracované výsledky pak slouží vědcům a  studentům po celém světě k  dalšímu využití. Výhodou projektu je možnost volby různé úrovně náročnosti podle potřeb a možností školy. Ke zvýšení motivace žáků mohou přispět také tematicky zaměřené soutěže. Dlouhou tradici má Ekologická olympiáda – dosud se uskutečnilo celkem 14 ročníků. Tato soutěž tříčlenných družstev je určena středoškolákům s  hlubším zájmem o  problematiku životního prostředí a probíhá na třech úrovních – místní (základní), krajské a  národní kolo. V  každém kole je soutěž rozdělena na teoretickou a praktickou část. Žáci základních škol, kteří mají obdobné zájmy, si mohou přijít na své v soutěži Zelená stezka – zlatý list. V tomto případě soutěží šestičlenná družstva ve dvou věkových kategoriích a  vedle školních tříd zde značný podíl soutěžících tvoří dětské kolektivy organizované v  rámci mimoškolních volnočasových aktivit. Koordinátorem obou soutěží je Sdružení Mladých ochránců přírody ČSOP (http://smop.cz). Školy se mohou rovněž zapojit do pracovních aktivit zaměřených na zlepšování stavu životního prostředí – např. péče o chráněná území, úklid lesa či veřejných prostor, různá mapování apod.

Kde mohou učitelé hledat inspiraci?

Vedle řady publikací s návody na realizaci her a dalších aktivit s environmentální tematikou lze inspiraci najít také ve specializovaných časopisech. Environmentální výchově ve školách se věnuje především časopis Bedrník (časopis pro ekogramotnost), který vydává Středisko ekologické výchovy a  etiky Rýchory – SEVER pro Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina. V  elektronické podobě je časopis

Přehled krajských koordinátorů sítě M. R. K. E. V.

Praha: ZČ HB Botič Toulcův dvůr, Zuzana Letovská, [email protected] Středočeský kraj: ZO ČSOP Vlašim, Lenka Suchanová, [email protected] Jihočeský kraj: Centrum ekologické a globální výchovy Cassiopeia, Josef Janošťák, [email protected] Plzeňský a Karlovarský kraj: Občanské sdružení Ametyst, Stanislav Filip, [email protected] Ústecký kraj: Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory – SEVER, Šárka Lepší, [email protected] Liberecký kraj: Městské středisko ekologické výchovy při ZOO Liberec DIVIZNA, Lenka Dědková, [email protected] Královéhradecký kraj: Středisko ekologické výchovy a etiky

Rýchory – SEVER, Radka Urbánková, sever­‑[email protected] Pardubický kraj: Ekocentrum PALETA, Jiří Bureš, [email protected] Kraj Vysočina: Chaloupky o. p. s., Martin Kříž, [email protected] Moravskoslezský kraj: Vita – občanské sdružení Ostrava, Michaela Valová, [email protected] Olomoucký kraj: Sluňákov – Centrum ekologických aktivit města Olomouce, o. p. s., Helena Nováčková, [email protected] Zlínský kraj: Alcedo – SVČ Vsetín, Ivana Machalová, [email protected] Jihomoravský kraj: Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, Michala Chatrná, [email protected]

Zdroj: Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina

dostupný na http://pavucina­‑sev.cz. Odborným periodikem zaměřeným na environmentální výchovu je časopis Envigogika (dostupný na http://envigogika.cuni.cz). Donedávna vycházel také časopis Sisyfos, který je zatím stále dostupný na http://volny.cz/evans01. Cenné informace mohou učitelé načerpat z materiálů k nejrůznějším informačním kampaním, do nichž obvykle bývají zapojeny i školy. Jako příklad uveďme kampaň Svět v nákupním košíku, kterou organizuje Společnost pro Fair Trade. Jejím cílem je upozornit na souvislost mezi naším spotřebním chováním a situací obyvatel i životního prostředí v  rozvojových zemích (blíže viz http://svetvnakupnimkosiku.cz). Řadu informačních kampaní organizuje organizace Arnika (http://arnika.org) – např. Budoucnost bez jedů, Šetrné papírování, Odpad je surovina, Města pro život aj. Další možností jsou kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Jednorá-

zové i  pravidelné akce nabízí řada organizací, zejména středisek ekologické výchovy. Mají podobu vzdělávacích seminářů zaměřených jak na odborný obsah, tak na ekopedagogickou činnost, terénních exkurzí, tvořivých dílen apod. Zřejmě nejrozsáhlejší formou takového dalšího vzdělávání je v  současnosti tzv. specializační studium pro školní koordinátory EVVO. Studium má rozsah 250 hodin přímé výuky a  je zakončeno obhajobou absolventské práce. Kurzy realizují v  jednotlivých krajích buď krajští koordinátoři programu M. R. K. E. V., nebo jiné organizace. Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že dnešní škola má značné možnosti zařazovat environmentální výchovu do výuky. Nezbývá než doufat, že tyto možnosti budou stále více využívány. Tomáš Matějček, PřF UK v Praze, PřF UJEP v Ústí nad Labem [email protected]

Elements of Environmental Education in Czech Schools. A summary of opportunities for environmental education in Czech schools. Author briefly describes the most significant school projects and competitions that are currently available. Included are also resources for further up­‑to­ ‑date information on environmental education.

Literatura: ČINČERA, J. (2007): Environmentální výchova: od cílů k prostředkům. Paido, Brno, 116 s. MÁCHAL, A. (2000): Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Re‑ zekvítek, Brno, 205 s. MATĚJČEK, T. (2007a): Střediska ekologické výchovy a jejich úloha v geografickém vzdělávání. Geografické rozhledy, 16, č. 3, s. 8–9. MATĚJČEK, T. (2007b): Ekologická a environmentální výchova. Učební

text k průřezovému tématu Environmentální výchova podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. Nakladatelství České geografické společnosti, Praha, 52 s. MATĚJČEK, T. (2009): Postřehy z XV. veletrhu ekologických výukových programů. Geografické rozhledy, 18, č. 5, s. 19. Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, vý‑ chovy a osvěty (EVVO). In: Věstník MŠMT ČR, březen 2009, ročník LXV, sešit 3, s. 1–13. PIKE, G. SELBY, D. (1994): Globální výchova. Grada, Praha.

Geografické rozhledy  1/09–10

14

zeměpis a škola

Poznáváme obec a její územní rozvoj V rubrice Na pomoc škole nabízíme podklady k poznávání obce jako základní územní samosprávné jednotky, která formuluje koncepci rozvoje svěřeného území. Příspěvek představuje území obce, její správní vymezení (hranice obce) i vnitřní členění (katastrální území, funkční plochy, pozemky, parcely). Důraz je kladen na dualitu: na jedné straně abstraktní jednotky, vymezené účelově, na straně druhé jednotky a  prvky konkrétní, v  krajině viditelné. Cílem příspěvku je na příkladu modelové obce Petrovice I seznámit žáky prostřednictvím otázek a úkolů s pojmy obec, sídlo, katastrální území a dalšími a vést je k tomu, aby si tyto pojmy uměli představit v reálu. Poté by žáci měli aplikovat osvojené poznatky při poznávání své obce a  měli by dokázat na základě znalosti území uvažovat o dalším rozvoji obce. Samospráva existuje v  Česku na úrovni krajské a  obecní. Obec byla v  našem příspěvku zvolena z  toho důvodu, že obecní samospráva je nám občanům blíže než samospráva krajská, a to jak fyzicky, tak sociálně. Každý z nás žije v určité obci a může sledovat její rozvoj. Víme však, jaký je rozdíl mezi sídlem a  obcí a  jak jsou obě tyto jednotky v prostoru vymezeny? Základní poznatky o  administrativním členění Česka obsahuje článek na str. 6–7 tohoto čísla GR. Vysvětluje pojmy administrativní (správní) členění, samospráva, státní správa, kraj, obec s rozšířenou působností (ORP), obec s pověřeným obecním úřadem (POÚ), obec. Příspěvek na straně 15 až 18 je rozdělen do deseti tematických oddílů. V úvodu každého oddílu je dílčí téma stručně představeno a  jsou objasněny základní pojmy, důležité pro vypracování úkolů a  otázek – tato část je určena především učiteli. Následují příklady úkolů a  otázek. K  vypracování úkolů je zapotřebí obrázků a  map v  grafické dvoustraně (str. 16–17), kterou je vhodné žákům okopírovat a ve výuce ji zároveň promítat. Mapové podklady byly

pro potřeby využití ve výuce mírně upraveny. Společně se budeme seznamovat s obcí Petrovice I  (300 obyvatel) na Kutnohorsku – nejdříve v  kontextu administrativní struktury Česka, dále se zaměříme na vymezení obce a jejích hranic, poté vstoupíme „dovnitř“ obce. Přiblížíme si její vnitřní členění a funkční plochy, ze kterých se skládá. Postupně budeme pracovat na stále nižší řádovostní úrovni – na úrovni sídel a nakonec na úrovni parcel. Úkoly formulované na příkladu obce Petrovice I  lze aplikovat na kteroukoliv obec s výjimkou velkých měst. Důraz je kladen na osvojení pojmů obec, sídlo, katastrální území, pozemek, parcela v  prostoru, a  to nejen jejich velikost, tvar a rozsah, ale i vnitřní členění. Obec vnímáme jako účelově vymezenou správní jednotku, která se skládá z území zastavěného a  nezastavěného – lesů, polí, luk, vodních ploch, mokřadů, alejí. Zastavěné území (sídlo) se vyznačuje vysokou koncentrací obyvatel a  jejich aktivit. Sídlo se skládá z obytných domů a dalších budov, např. objektů občanské vybavenosti (obecní úřad, škola, obchod, kostel, hřiště) a objektů průmyslové a  zemědělské výroby. Sídlo tvoří nejen budovy, ale také další plochy, jako jsou komunikace, zpevněné plochy náměstí a návsí, zahrady, aleje, vodní plochy a vodní toky. Protože všechny tyto funkční plochy leží na území obce, pečuje obec o jejich všestranný rozvoj. Územní rozvoj obce je určen jejím územním plánem, což je závazný dokument, který řeší funkční využití ploch obce. Územní plán vymezuje zastavitelné a nezastavitelné plochy a  stanovuje podmínky, za kterých se na daném místě smí stavět (limity a regulativy využití území). Není tedy možné stavět cokoliv kdekoliv. O vhodném umístění konkrétní stavby a o vhodném využití volného pozemku rozhoduje mnoho faktorů – od fyzicko­‑geografických (např. hydrogeologické podloží, sklon svahu, chráněné přírodní prvky) přes technické (např. mož-

nost napojení na sítě – elektřina, plyn, voda, silnice) po urbanistické (např. vyváženost zástavby obce, ochrana historického dědictví). Územní plán musí sledovat všechny tyto faktory. Umístění staveb není náhodné, pro určité subjekty je právě umístění stavby klíčové pro jejich úspěch a zisk – obchodníci se snaží umístit prodejnu co nejblíže centru, kde se pohybují lidé, výrobci usilují o  umístění svých továren co nejblíže hlavním komunikacím, aby byla usnadněna přeprava výrobků. Jednotlivé individuální zájmy je nutné skloubit se zájmy celé obce a současně je nutné respektovat požadavky státu na ochranu cenných památek, přírody nebo např. nadmístních sítí dopravní a technické infrastruktury. Proto územní plán představuje průsečík všech těchto zájmů s přihlédnutím k udržitelnému rozvoji sídla a krajiny. Vnitřní členění obce a  sídla bude ukazováno v mapách. Mapa je zjednodušením skutečnosti, což si budete moci ověřit v úkolu, ve kterém se porovnává letecký snímek s mapou. Mapy vznikají účelově, proto jsou v  příspěvku použity různé typy map tak, aby odpovídaly našemu zájmu. V  případě zobrazení území celé obce (obr. 1) je použita mapa, která umožňuje vykreslit sídla i okolní nezastavěnou krajinu s rozsáhlými plochami polí a lesů. V případě sídla (obr. 4) je použita mapa, která vykresluje jednotlivé funkční plochy, tj. budovy, zahrady a komunikace (všimněte si, že na rozdíl od mapy celé obce jsou zde komunikace vykresleny jako plochy, a nikoliv jako linie). K plnění úkolů na úrovni pozemků je použito schéma ještě detailnějšího charakteru. Příspěvek je uzavřen náměty do diskuse, v  níž by měli žáci prokázat nejen porozumění základním poznatkům, ale především svůj vztah k obci, kde žijí, schopnost hodnotit kvalitu prostředí a  připravenost navrhovat vhodné změny. Martina Hupková, studentka PGS PřF UK v Praze [email protected]

Getting to know a municipality and its area. Contribution presents the concepts of municipality, its administrative delimitation (municipality border) and internal division (cadastre units, functional areas and plots). In this approach, emphasis is placed on duality: abstract entities based on purpose delimitation vs. concrete units and elements that are visible in landscape. The subject is presented to students in tasks involving map exercises while using the example of municipality Petrovice I.

Literatura a zdroje informací: BAŠE, M. (2006): Sídla a stavby na venkově. Česká technika – naklada‑ telství ČVUT, Praha, 80 s. HNILIČKA, P. (2005): Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodin‑ ných domů: ERA, Brno, 131 s. KUČERA, Z. (2007): Sídlo a obec: základní pojmy geografie osídlení a je‑ jich vztah. Geografie–Sborník ČGS, 112, 1, s. 84–94. MAIER, K. (2004): Územní plánování. Vydavatelství ČVUT, Praha, 85 s. ŠKABRADA, J. (2003): Lidové stavby. Architektura českého venkova. ARGO, Praha, 245 s.

Geografické rozhledy  1/09–10

Autorský kolektiv Ústavu územního rozvoje a odboru územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj (2009): Občan a územní plánování. Ústav územního rozvoje, Brno, 9 s. Autorský kolektiv Ústavu územního rozvoje a odboru územního plánová‑ ní Ministerstva pro místní rozvoj (2008): Obec a územní plánování: Po‑ stavení a  činnost obcí v  územním plánování. Ústav územního rozvoje, Brno, 9 s. Pozn.: Tyto a další publikace Ústavu územního rozvoje jsou dostupné na internetových stránkách ÚÚR: www.uur.cz Portál veřejné správy České republiky: www.portal.gov.cz Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (staveb‑ ní zákon)

15

na pomoc škole

Poznáváme svou obec OBEC

Obec je základní správní jednotka, tvoří územní celek, který je vymezen administrativními hranicemi a nazývá se územní obvod obce (my ho budeme nazývat zkráceně území obce nebo obec). Obec má vlastní majetek a pečuje o všestranný rozvoj svého území. Při pohledu na mapu Správního členění si uvědomíte, že každé místo na území Česka patří pod samosprávu určité obce. Území Česka je tedy souvisle pokryto přesně vymezenými obcemi (a  pěti vojenskými újezdy, které mají podobné postavení). Stejné je to také s  ostatními územními administrativními jednotkami – kraji, ORP, POÚ (viz článek R. Perlína na str. 6–7). Znalost územních jednotek, ke kterým náleží vaše obec, je důležitá při rozhodování, který úřad navštívit při vyřizování různých úředních záležitostí. Všechny tyto administrativní územní jednotky jsou abstraktní, tzn. účelově vymezené (v krajině nejsou viditelné). n Pokuste se podle krajských hranic odhadnout v  mapě polohu

obce, ve které se nachází vaše škola. S využitím mapové aplikace např. na internetovém portálu veřejné správy (www.portal.gov. cz) si polohu ověřte. n Doplňte tabulku 1, která vám zároveň poskytne informace o obci Petrovice I, s níž budete dále pracovat.

MĚSTO, MĚSTYS, VESNICE

Obce se mohou podle počtu obyvatel dělit na městské obce (nad 2000 obyvatel – město, městys) a venkovské obce (vesnice, osada). Rozdělení obcí mezi města a venkovské obce je stanoveno zákonem o  obcích. Městem může být každá obec, která má více než 3000 obyvatel. Označení město získaly po roce 1990 i menší obce, proto mohou existovat také města s  méně než 3000 obyvateli. Všechny obce bez ohledu na to, zda užívají označení město, městys nebo obec, mají stejné samosprávné kompetence. n V  obci Petrovice I  žije přibližně 300 obyvatel, jedná se tedy

o venkovskou obec. Zjistěte/odhadněte, kolik obyvatel má obec, ve které je vaše škola, a o jaký typ obce jde.

SÍDLO

Protože je území Česka souvisle pokryto obcemi, znamená to, že území obce tvoří nejen zastavěné plochy (sídla), ale také plochy nezastavěné, např. louky, lesy, vodní toky. Sídlo je zastavěná plocha s bydlením a dalšími funkcemi, je tedy v krajině viditelné a rozpoznatelné. Sídlo má svůj vlastní název a obec se může skládat z jednoho nebo více sídel. n Na obrázku 1 je vyobrazeno území obce Petrovice I. Zjistěte po-

čet sídel v této obci.

n Nyní, když znáte rozdíl mezi sídlem a  obcí, se vraťte k  tabulce 1

a zkontrolujte, zda jste správně uvedli název obce, ve které se nachází vaše škola. Pokud jste uvedli název sídla, doplňte název obce. Pokud jste uvedli název obce správně, uveďte názvy sídel, která leží ve správním obvodu vaší obce.

KATASTRÁLNÍ ÚZEMÍ

Hranice jednotlivých sídel a nezastavěného území, které je obklopuje, tvoří hranice katastrálního území. Katastrální území je technická územní jednotka a slouží k evidenci nemovitostí. Katastrální území je účelově vymezená jednotka. Opět platí, že katastrální území pokrývají celou plochu obce, tedy celou plochu Česka (celkem 13 058 katastrálních území). n Nyní opět pracujte s mapou Petrovic I. Názvy katastrálních úze-

mí se shodují s názvy sídel. Které katastrální území má největší rozlohu a které má rozlohu nejmenší? n Ve kterém katastrálním území je nejmenší plocha polí? n Prohlédněte si funkční plochy, které mohou tvořit nezastavěné území v obci. Napadají vás ještě nějaké jiné nezastavěné plochy, které se v Petrovicích I nenacházejí a které nelze zařadit do uvedených skupin ploch?

HRANICE OBCE

Hranice obce jsou přesně vymezeny a vycházejí z původních historických hranic jednotlivých panství a středověkých držav. Přestože hranice jsou stanoveny účelově, některé jejich části mohou kopírovat přirozené fyzicko­‑geografické prvky v  krajině, např. vodní toky, hranice lesa, hranice vodní plochy, vrstevnice, vrchol kopce atd. Dalším faktorem, který měl na formování hranic obcí vliv, jsou historické majetkové poměry. Pozemek ve vlastnictví jednoho majitele nebylo žádoucí rozdělit do dvou obcí. Protože jsou hranice obcí účelově vymezené a souvisí s historickým vývojem osídlení, nejsou hranice v krajině na první pohled patrné. Hranice sídel jsou naopak viditelné a alespoň přibližně rozpoznatelné jako hranice zastavěné plochy. n Podle obrázku 1 určete, které fyzicko­‑geografické prvky tvoří

hranice obce Petrovice I.

n Které další fyzicko­‑geografické prvky mohou tvořit hranice obce?

Nezapomeňte, že krajina prošla určitým vývojem (mýcení, úprava koryt vodních toků, stavba vodních nádrží), a  proto nemusí současný stav krajiny odpovídat stavu v době formování hranic. n Porovnejte průběh hranic katastrálních území s průběhem hranic obce. Co dalšího kromě fyzicko­‑geografických prvků mohlo mít vliv na formování hranic?

DOPRAVNÍ ZNAČENÍ OBCE

Názvy obcí a sídel jsou v krajině viditelné zejména jako označení obce a sídla dopravní značkou „Obec“ a „Konec obce“. Ačkoliv dopravní značka nese název „Obec“, jsou touto značkou označována také sídla, což vychází z účelu používání tohoto typu dopravní značky. Dopravní značka „Obec“ snižuje nejvyšší dovolenou rychlost motorových vozidel na 50  km/h z  důvodů vyššího pohybu pěších v  hustě osídleném území – sídle. Umísťuje se při hlavních tazích do sídla poblíž hranic zastavěného území. Dopravní značka „Obec“ neurčuje ani hranice obce, ani sídla či katastrálního území.

Tabulka 1: Příslušnost obce Petrovice I k administrativním jednotkám Administrativní úroveň

Petrovice I

obec

Petrovice I

pověřený obecní úřad (POÚ)

Kutná Hora

obec s rozšířenou působností (ORP)

Kutná Hora

kraj

Středočeský

Obec, ve které sídlí naše škola

Geografické rozhledy  1/09–10

16

Na pomoc škole

OBEC PETROVICE I

Obrázek 1: Obec Petrovice I. Autoři: M. Hupková, R. Perlín

Obrázek 2: Dopravní značení. Foto: M. Hupková Geografické rozhledy  1/09–10

17

na pomoc škole Tabulka 2: Funkční plochy v sídle Funkční plocha

Označení v obrázku 4

zahrada vodní tok polní cesta chata hranice zastavěného území pole obytná plocha silnice 1. třídy les vodní plocha

Obrázek 3: Letecký snímek části Hološín. Zdroj: CENIA

Obrázek 5: Venkovská zástavba I. Foto: M. Hupková

Obrázek 6: Venkovská zástavba II. Foto: M. Hupková

Obrázek 4: Hološiny – funkční využití ploch sídla. Autoři: M. Hupková, R. Perlín Tabulka 3: Typy parcel na pozemku Typ parcely

Označení v obrázku 7

zahrada dvůr záhumenková cesta příjezdová cesta stodola obytný dům obytná plocha

Obrázek 7: Pozemky ve staré (7a) a nové (7b) části Petrovic I. Autorka: M. Hupková Geografické rozhledy  1/09–10

18

Na pomoc škole n Co znamená dopravní značka s textem „Zálezly“ na obrázku 2? n Do obrázku 1 zakreslete všechna místa, kam byste umístili tento

typ dopravní značky. Zdůvodněte svou volbu a vysvětlete, jak jsou tyto dopravní značky umísťovány. n Mohou být na těchto dopravních značkách názvy sídel, nebo pouze názvy obcí? n Podávají tyto dopravní značky informaci o hranicích obce, nebo katastrálního území?

ÚZEMNÍ ROZVOJ OBCE

Aby bylo jasně stanoveno, kde se smí a  kde se nesmí stavět, má každá obec svůj územní plán (závazný dokument), který vymezuje plochy k zastavění. Územní plán má obec zpracovaný pro celé své území, tedy pro všechna katastrální území, pro zastavěné i nezastavěné plochy. Územní plán obce je zpracován odborníkem – územním plánovačem – ve spolupráci s orgány státní správy, které dbají na zachování veřejného zájmu (např. ochrana vzácných přírodních prvků), s orgány obce, které dbají na zachování zájmů obce, a s občany a podnikateli, kteří se snaží naplnit své vlastní zájmy (např. postavit dům, průmyslový areál). Výstupem územního plánu je jednak textová část a jednak část mapová, ve které je každému místu v obci přiřazeno určité současné i do budoucna možné funkční využití (kategorie „stav“ a „návrh“). n Vznikly v obci, ve které leží vaše škola, v posledních dvou letech

nové stavby (domy, průmyslové areály, budovy firem, hřiště, silnice, čistírna odpadních vod a jiné)? n Kde tyto stavby vznikly? V zastavěné časti sídel, nebo ve volné krajině, tj. v nezastavěné části? n Prohlédněte si oficiální internetové stránky své obce. Jaké informace o  své obci můžete na oficiálních internetových stránkách nalézt? Vyhledejte informace o územním plánu své obce. Má vaše obec vypracovaný územní plán? Kdy byl územní plán vypracován? Pokud je dostupný na internetu, prohlédněte si mapovou část územního plánu a  na výkresu ukažte hranici zastavěného území. Vyhledejte lokality, ve kterých se navrhuje nová výstavba např. obytných domů, průmyslových objektů, silnic, hřišť. Bylo již v některé z navrhovaných lokalit něco postaveno?

FUNKČNÍ PLOCHA – PARCELA

Aby mohly být plochy k zastavění přesně vymezeny, jsou zakresleny do katastrální mapy, která (na rozdíl od mapy na obrázku 1) zobrazuje sídla rozčleněná do parcel (tj. ploch, které mají určitou funkci). V následující části se budeme zabývat sídlem Hološiny a jeho bezprostředním okolím v podrobnosti jednotlivých funkčních ploch (obrázek 4). Funkční plochy mají určitou převažující funkci (pole, les, vodní plocha) a můžeme je v krajině na první pohled rozlišit. Rozlišit je však můžeme pomocí vlastní logické úvahy i na mapě. n V  tabulce 2 k  jednotlivým funkčním plochám správně přiřaďte

značku podle legendy na obrázku 4. Při rozhodování se zaměřte především na tvar prvků (liniové x plošné), velikost (obytný dům x chata) a logickou návaznost funkčních ploch (ústí vodního toku). n Na obrázku 3 je letecký snímek části Hološin. Podle tvarů jednotlivých funkčních ploch určete na obrázku 4, kterou část Hološin snímek zobrazuje. Porovnejte vzhled funkčních ploch v mapě a  na leteckém snímku. Liší se nějak? V  čem? Uvědomte si, že mapa je zjednodušením (generalizací) skutečnosti.

Geografické rozhledy  1/09–10

POZEMEK, TYPY PARCEL

Pozemkem můžeme označit část zemského povrchu mající konkrétního vlastníka. Pozemek se skládá z  parcel, které mají stejného vlastníka (např. obytný dům + zahrada + pole). Na obrázku 7a jsou zobrazeny pozemky v centru vesnice (stará, původní zástavba) a jsou typické svým venkovským charakterem a původní hospodářskou funkcí zahrnující stodolu, velkou zahradu, záhumenkovou cestu. Oproti tomu je na obrázku 7b zobrazen pozemek v nové zástavbě vesnice, který slouží hlavně k bydlení (vícepodlažní dům v centrální části pozemku, malá zahrada). n Na obrázku 7 jsou zobrazeny pozemky dvou rodin z Petrovic I.

Hranice pozemku je vyznačena černou tučnou čarou a má shodný průběh s plotem ohraničujícím pozemek. Prohlédněte si obrázek a podle velikosti a tvaru parcel k nim v tabulce 3 přiřaďte označení podle legendy k obrázku 7. n Porovnejte obrázky 7a a 7b a popište a odůvodněte rozdíly mezi oběma pozemky. Zaměřte se především na rozdíly v typech parcel, na velikost pozemků, velikost a umístění budov, možný vzhled budov (počet pater, typ střechy). n Na obrázku 5 a  6 jsou dva domy, z  nichž jeden se nachází ve staré, původní zástavbě vesnice a  druhý v  zástavbě nové. Rozhodněte, ze které zástavby domy pocházejí. Uvažte, které funkce domy plní, a diskutujte o jejich vzhledu.

VZHLED OBCE

Územní plán vymezuje nejen plochy pro výstavbu, ale také určuje omezení výstavby tak, aby stavby svým charakterem respektovaly současnou zástavbu (není např. možné postavit desetipatrový panelový dům na vesnici). Územní plán vymezuje a snaží se chránit a zachovávat např. dominanty, které určují estetický vzhled a ovlivňují genius loci daného místa (např. rozlehlý statek v  Hološinách na obrázku 4 – viz legenda). Územní plán tyto objekty chrání tak, že v  určitých lokalitách brání výstavbě staveb takových velikostí a tvarů, které by dominanty zastiňovaly (jako např. skladovací haly, továrny s komíny, areály bytových domů aj.) n Které významné dominanty jsou v obci, kde se nachází vaše škola? n Které další objekty mohou být dominantami? n Jsou na území vaší obce stavby nebo např. billboardy, které brání

výhledu nebo kazí vzhled obce?

n Na volný pozemek na obrázku 7b nakreslete dům tak, jak byste

ho postavili vy. Jaké bude umístění a orientace domu na parcele? Jaká bude velikost domu a  jaký bude jeho vzhled? Svůj návrh zdůvodněte.

Diskusní otázky:

Zhodnoťte prostředí pro život (stavby i okolní krajinu – lesy, louky, pole, rybníky, vodní toky, dopravní komunikace) ve vaší obci. Zpracujte přehled: co se mi líbí a co se mi nelíbí. Kdo by měl vámi uvedené nedostatky řešit? Můžete je ovlivnit i vy sami? Může je ovlivnit starosta vaší obce? Navrhněte konkrétní úpravy prostředí vaší obce (např. rekonstrukci náměstí/návsi, okolí rybníku, výsadbu stromů a  alejí, stavbu silničního obchvatu, zřízení hřiště apod.), načrtněte je a zdůvodněte. Jsou vaše návrhy realizovatelné (uveďte za jakých podmínek a kdy)? Jak by měla vaše obec vypadat za deset let? Martina Hupková, studentka PGS PřF UK v Praze [email protected]

19

zeměpis a škola

Jméno Czechia/Česko po šestnácti letech Dne 1. ledna 1993 vznikla samostatná Česká republika, po staletích obnovený český stát. Jeho politické jméno stanovil název ústavy, jenž zní Ústava České republiky. Od 14. století až do roku 1918  mělo jeho jádrové území i  jako součást habsburské monarchie politické jméno země Koruny české.

Na začátku všeho byla otázka

Po 1. 1. 1993 otázka zněla: Jaké zvolit zeměpisné, tj. krátké jméno České republiky? Až na několik výjimek každý stát na světě má dvě jména. Jméno politické, vyjadřující jeho státní zřízení, jež je vhodné a někdy i nutné užívat při oficiálních příležitostech, zejména v  diplomacii apod., a  jméno zeměpisné, krátké a  většinou jednoslovné, které vzniká zvyklostí opřenou a praktickou potřebou. To je funkčně vhodné i potřebné pro běžnou komunikaci v neoficiálním společenském styku, v médiích, obchodu, sportu a  ovšem i  (nejen) v  geografii. Obě jména jsou stejně důležitá a  každé má svou nezastupitelnou funkci, včetně funkce formování vědomí kolektivní sounáležitosti obyvatel státu s územím, ve kterém žijí a v minulosti žili jejich předci, i vědomí jeho obrazu v zahraničí. „Ve smyslu Paasiho teorie institucionalizace regionů jde o  symbolické vymezení území…nejen znakem, hymnou, vlajkou…, ale i  názvem.“ (Chromý 2003) V  tomto kontextu je příznačné, že obě oficiální jména naší vlasti nebyla vložena do zákona č. 3/1993 Sb., o  státních symbolech ČR a č. 352/2001 Sb., o jejich užívání a ochraně. Kdo si dnes ve světě vzpomene na jména Republika československá, Československá socialistická či Česká a Slovenská Federativní Republika? Avšak značka „Made in Czechoslovakia“ či jméno Československo a jeho překlady ve světě přežívají nejen ve vzpomínkách, ale i v praxi, protože dosud mají symbolickou hodnotu. Politická jména států se mohou měnit, třeba při změně státního zřízení z  království na císařství nebo republiku apod. Naopak jméno zeměpisné má značný mezinárodní, vnitropolitický, geopolitický, ekonomický, historický a  kulturní význam a funkci, protože: 1. není závislé na změnách státního zřízení; 2. vyjadřuje kontinuitu státu v čase a prostoru, byť někdy proměnlivém (srov. Maďarsko, Polsko, až v roce 1871 vzniklé Německo aj.). A  právě to je v  případě našeho státu, v dějinách zpochybňovaného, hodnota vskutku obrovská. Vždyť Česká republika (The Czech Republic) jako samostatný stát existuje pouhých šestnáct let, Česko (Czechia) asi tisíc let (Jeleček, Chromý 1997).

„Jméno Česká republika má kromě své dvouslovnosti ještě tu nevýhodu, že se týká státního území v  pojetí administrativně­‑politickém; jm. Česko je však navíc vlastní název geografického a sídelně historického celku, který je nezávislý na politickém zřízení v  zemi, a proto je po této stránce neutrální. Českem můžeme dobře pojmenovat naši vlast v kterémkoli jejím historickém čase a  za jakýchkoli společenských podmínek.“ (Lutterer, Šrámek 2004). Výhradní užívání politického jména naší vlasti jakoby redukuje její historii jen na poslední léta. Slovensko získalo aspoň dílčí státnost až vznikem Československa. Předtím bylo zváno Horní Uhry, které na jihu žádné hranice od ostatních Uher nevymezovaly. Přesto dnes problémy se zeměpisným jménem nemá. Proč je máme my?

Bylo nutné se rychle rozhodnout

Již 3. ledna 1993 se v  New Yorku tehdejšího ministra zahraničí ČR J. Zieleniece, který přijel do OSN nový stát představit, novináři hned ptali, jak se budeme jmenovat, jaké bude krátké jméno České republiky. Odpověď zněla: „Buď Českozemsko, možná Česko“, tedy „Czechland? Yes, Maybe, Or Perhaps It’s  Czechia“ (Herald Tribune, 3. 1. 1993). Novotvar Českozemsko a historický, geografický i  lidový „terminus technicus“ české země (jen zřídka se užívalo v psaném projevu České země) nemají od zrušení zemského zřízení k  31. lednu 1949 státoprávní oporu. Jsou „jen“ historickými zeměmi. Již 26. 2. 1993 vydalo ministerstvo zahraničí Stanovisko ve věci zkráceného neoficiálního názvu České republiky, doporučující zatím užívat obě krátká jména: Czechlands, resp. Czechia. Jeho oběžník ze 17. 3. 1998 pak doporučil zastupitelským a jiným českým úřadům v zahraničí používat v příp. angličtiny už jen jméno Czechia. Z řady historických i politických důvodů se předtím nezačalo používat, a proto se ani nevžilo žádné jednoslovné jméno českého státu. Vláda proto pověřila příslušný orgán státní správy, Český úřad zeměměřický a katastrální, aby takové jméno nalezl. Názvoslovná komise ČÚZK po expertizách a  v  dohodě

s MZV ČR na jaře 1993 do publikace Jména států… zapsala jako zeměpisné jméno ČR jméno Česko s jeho cizojazyčnými variantami Czechia [čekija] (angl.), Tchéquie [čeki] (fran.), Chequia [čekija] (špan.), Tschechien [čechijen] (něm.) a Чехия [čechija] (rus.). Tehdy se zdálo, že je po problému. Avšak tzv. pomlčková válka při změně politického názvu ČSSR začátkem roku 1990 byla varovným signálem. Při ní česká strana vůbec nepochopila meritum věci, socio­‑kulturní, kulturně­‑historickou a etno­‑politickou podstatu problému, jeho emancipační symboliku. V roce 1918 jsme se totiž pojmenovali logicky Česko­‑Slovensko. Bylo však potřebné vytvořit ve smyslu státním, nikoliv kulturním a etnickém, politický národ československý, k  tomu tzv. československý jazyk aj., a to zejména proto, aby německá menšina byla v  Československu relativně ještě menší (tehdy bylo Slováků ve společném státě méně než Němců). Československo se pak nejevilo jako národnostně „balkanizované“, jako vskutku nový stát bylo přijatelnější a velmoci jej na mírových jednáních v Paříži potvrdily. Zrodil se novotvar, jméno Československo, jež zpočátku nechtěl přijmout ani Karel Čapek. Předtím na jednotícím jméně českého státu v  duchu metody „divide et impera“ neměla zájem habsburská monarchie. Příznačné bylo, že ani za druhé světové války nebyl tzv. Protektorát Čechy a Morava nazván jednotícím jménem „Tschechei“. Jako údajně „hanlivé“ si je totiž nevymyslel Hitler, už v roce 1917 je použil v reklamě jeden obchodník ve Vídni, bylo zařazeno do Brockhausovy encyklopedie již ve vydání z roku 1922 jako název západní části Československa. Po jaru 1993 tak již záleželo jen na státních orgánech a  organizacích a  občanech Česka, zda jména Česko/Czechia začnou užívat, neboť pouze tím by se mohlo postupně vžít. Ministerstvo zahraničních věcí ČR však o něm OSN neinformovalo. V seznamu zeměpisných jmen států kartografické služby OSN, která na dopis z ČR marně čekala dva roky, se tak po čase objevilo „Czech Republic“. Každý stát se může pojmenovat, a  to i krátkým jménem a jeho cizojazyčnými variantami, jak uzná za vhodné. Jiné státy nemají právo do toho mluvit, pouze mohou vznést námitky, které se řeší na regionálních konferencích o  standardizaci geografického názvosloví. Vzpomeňme kauzu Řecko a jméno nového státu Makedonie. Vůči našemu jménu žádná námitka vznesena nebyla. Česko se tak na seznamech OSN, uváděné jen svým politickým jménem, ocitlo ve společnosti několika nestabilizovaných států třetího světa, zemí postkoloniálních nebo nějakým způsobem zpochybňovaných, které jsou v  nich uvedeny také jen politickými jmény. Geografické rozhledy  1/09–10

20

zeměpis a škola Proč bylo zvoleno jméno Česko?

Protože je to jméno ústrojné, vytvořené podle jazykovědných pravidel, kde základem je název většinového národa, který území daného státu obývá. Zeměpisná jména Polsko, Německo, Slovensko čeština odvozuje podle adjektiva jména většinového národa (Polák– polský–Polsko; Němec–německý–Německo; Slovák–slovenský–Slovensko aj.), tudíž stejně i v případě Čech–český–Česko. To navíc není novotvar, je známé již od druhé poloviny 18. století, tehdy spíše jako synonymum jména Bohemia/Čechy. Je uvedeno v řadě slovníků spisovné češtiny, včetně akademického. Diskutovali o něm geografové a jazykovědci již za minulého režimu (např. Rubín, Tejnor 1979, více o tom Čižmárová 1999).

Dočasné zapomenutí Česka

Jméno Česko se v roce 1993 brzy začalo užívat, zejména v médiích. Avšak naneštěstí tehdejší prezident ČR je rigorózně odmítl používat a  snažil se je zdiskreditovat. Odstartoval tím absurdní a  nepochopitelnou kampaň proti jménům Česko i  Czechia. V  případě angl. Czechia trvá dodnes, a  to jeho ignorováním, ne­‑li sabotováním. Do závěru 90. let tak jméno Česko téměř vymizelo a  stále častěji bylo nahrazováno jménem „Čechy“ (Jeleček, Rubín 1998). To byl ovšem holý historický, geografický a  politický nesmysl. Čechy jsou přece západní částí České republiky, historická země. Jeden z argumentů odpůrců jména Česko byl vskutku originální: jméno Czechia nemůžeme užívat, protože ho v  zahraničí neznají. Klasická záměna příčiny a následku.

Obrat musel přijít

Koncem 90. let již bylo evidentní, že tato trapná a naši vlast zesměšňující situace musí skončit. A tak byla v Brně, nikoliv v Praze, v  říjnu 1997 založena občanská iniciativa Česko/Czechia. Mimo jiné i  proto, aby se

celé republice a tím i Moravě neříkalo „Čechy“, jichž by byla východní částí. Česká geografická společnost poté ve spolupráci s  touto OI uspořádala 29. 1. 1998 v  Praze v budově PřF UK na Albertově za přítomnosti médií včetně České televize dnes již „historické“ shromáždění představitelů několika vědních oborů (Chromý 1998). To přijalo důležitý dokument (Stanovisko…), který byl zveřejněn v  různých médiích. Ledy se pohnuly. Avšak ti, kteří měli a mají politickou moc a  nástroje k  nápravě tohoto ostudného stavu, ve své netečnosti setrvali a užívají si ji dodnes. Byli přitom nejednou přímo osloveni OI Česko/Czechia (viz Otevřený dopis…, k němuž ČGS uspořádala i tiskovou konferenci). Světlou výjimkou byl přístup ministra školství E. Zemana, který vydal doporučení celému rezortu jméno Česko a  jeho cizojazyčná synonyma používat tam, kde je to vhodné či dokonce nutné. Pro jeho náměstky pro tělovýchovu to však byl cár papíru. Stačí jen připomenout ZOH v Naganu a „slavné“ CZECH na dresech našich hokejistů. Spojení The Czech Republic nelze v žádném případě „zjednoslovnit“ v Czech, tedy prostě vypustit substantivum Republic a zbylé adjektivum vydávat za zeměpisné jméno naší země, jak se tomu – bohužel – často děje. Můžeme si za to jen my sami. K vidění jsou již sportovní úbory a čepice nejen s nápisem „Czech“, ale i s neuvěřitelným „Česká“. Příklady táhnou, vždyť ministerstvem zahraničí spravovaný „výstavní portál“ ČR má adresu www.czech.cz; jeho vysoká úřednice se dokonce vyjádřila, že jsme malá země na to, abychom měli dvě jména!?

Poslední velmi vážný problém – jméno Czechia

Po shromáždění na Albertově v  lednu 1998  média všeho druhu jméno Česko začala znovu a stále více užívat a jejich zásluhou se toto jméno téměř vžilo. Řady jeho

často až nepochopitelně zuřivých odpůrců řídnou. Jiná cizojazyčná synonyma jména Česko se rovněž vžila, viz např. Tschechien, v případě jména Czechia se však i nadále asi „učekripablikujeme“. Mnozí politici, včetně nejvýznamnějších, již někdy cítí vhodnost vyhnout se aspoň částečně „českorepublikování“. Vymysleli si tudíž kuriózní náhradu za jméno Česko: „Tato země“, nebo dokonce „Česká kotlina“ (na moravské úvaly zapomínají) – velkými písmeny je začínám úmyslně. To dokazuje, že krátké jméno našeho státu potřebují. Mají ho k  dispozici již šestnáct let, avšak nechtějí je používat. Proč? Nevím.

Veřejné slyšení Senátu Parlamentu ČR – výjimka potvrdila pravidlo

Moudře se později rozhodl Senát Parlamentu ČR, když hlasováním v  plénu schválil konání svého 7. veřejného slyšení, a to k užívání jména Česka, které se konalo 11. května 2004 (Těsnopisný záznam…; Čižmárová 2004). Nebylo vůbec důležité, kolik tam bylo fyzicky přítomno senátorů, význam mělo, že Senát toto slyšení hlasováním v  plénu umožnil. Výsledky slyšení a  z  něj vzešlá doporučení v  memorandu však zanechala ty, jimž byly směrovány, v setrvalém klidu.

A co nyní my, geografové?

Pro geografy jsou standardizovaná zeměpisná jména odbornými termíny. Odborníci by tyto termíny měli vnímat neutrálně, nikoliv pocitově jako laici, podle toho, zda se nám líbí nebo nelíbí. Přesto dosud někteří z nás jsou v  tomto ohledu výjimkou a  tvrdošíjně trvají jen na jméně Česká republika. Ptám se, geografové, kdo, když ne my? Vždyť otázka není „buď Česká republika, nebo Česko“, nýbrž „kdy a kde použít jméno Česká republika a kdy a kde použít jméno Česko“.

A co naše školství?

I když zejména mladá generace s používáním jména Česko vcelku nemá problémy, protože se vyskytuje v masmédiích, jinak je na tom anglické jméno Czechia, nejdůležitější jinojazyčný ekvivalent jména Česko. Učitelé geografie na všech stupních škol mohou v  napravení této situace udělat mnohé. Na nižších stupních mohou přispět i  učitelé jazyků, dějepisu a  základů společenských věd.

Co učinit pro nápravu?

Pohlednice vydaná pro ČGS při příležitosti shromáždění na Albertově v lednu 1999 Geografické rozhledy  1/09–10

Učitelé a učitelky seznamují žáky a studenty i  se základními zeměpisnými fakty, která by měl znát každý občan. Tedy by je měli informovat i  o  tom, že stejně jako drtivá většina jiných, s námi srovnatelných zemí má i naše země dvě oficiální jména. Dále seznamovat žáky a studenty s jednoduchou rovnicí vystihující vztah mezi

21

zeměpis a škola českým státem a jeho historickými zeměmi, které ho tvoří: Česko = Čechy + Morava + Slezsko. Kdo jiný než především učitelé cizích jazyků by měli umět vysvětlit, že vztah Česko vs. Čechy, tj. stát vs. historická země, je v západních jazycích vyjádřen zcela přesně a nedvojsmyslně: Czechia vs. Bohemia, Tschechien vs. Böhmen, Tchéquie vs. Bohême atp. Adjektivum český (a rovněž substantivum Čech) se do těchto jazyků překládá dvojím způsobem – podle toho, vztahuje­‑li se k celému Česku (Czech; tschechisch; tchèque), anebo pouze k  Čechám (Bohemian; böhmisch; bohémien). Nelze tedy kupříkladu vydávat CD s  názvem „Czech, Moravian and Silesian Folk Songs…“, nýbrž „Bohemian, Moravian and Silesian Folk…“.

Pomáhejte tedy šířit jméno Česko a  jeho nejdůležitější cizojazyčný ekvivalent Czechia. Je nanejvýš důležité, aby i  náš stát byl označován způsobem v mezinárodních organizacích obvyklým. Především proto, aby povědomí o  exis-

tenci členské země EU – Česka – nebylo ničím rozkolísáváno, nýbrž naopak upevňováno. Leoš Jeleček, PřF UK v Praze [email protected]

The use of short names for the Czech Republic over the last 16 years. The article analyses the development of the short official names for the Czech Republic after 1993 (in Czech Česko, in English Czechia, German Tschechien) and the linguistic, historical, and geographical reasoning for these names. Major part is devoted to the difficult and long process of introducing these names in societal practice, i.e. their use in relevant spheres of life. Some of these names, especially „Czechia“ has been systematically avoided by policy­‑makers, and business and industry managers.

Literatura: ČIŽMÁROVÁ, L. (1999): K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918. Naše řeč, 82, č. 1, s. 1–15. ČIŽMÁROVÁ, L. (2004): Česko v senátu ČR. Geografické rozhledy, 14, č. 1/2004/05, s. 24–25. Chromý, P. (1998): Čechy, Čechrava, Česko. Geografické rozhledy, 7, 1997/1998, č. 4, s. 98–99. Chromý, P. (2003): Formování regionální identity: nezbytná součást geografických výzkumů. In: Jančák, V., Chromý, P., Marada, M. (eds): Geografie na cestách poznání, UK v  Praze, PřF, KSGRR, Praha, s. 163–178. Jeleček, Chromý (1997): Vývoj českého státu v pojmech a datech. Geografické rozhledy, 6, 1997/98, č. 2, s. 41–44. Jeleček, L., RUBÍN, J. (1998): Čechy jako synonymum pojmů Čes‑ ká republika, Česko, české země, země Koruny české, aneb ztrá‑ cejí se nám Morava a  Slezsko. Geografické rozhledy, 7, 1997/8, č. 4, s. 100–102. Jména států a jejich územních částí. Geografické názvoslovné seznamy

Povznesení lidu

Když ruští narodnici, vesměs středo­školáci a  vysokoškoláci, v  druhé polovině 19. století prováděli osvětu po venkově, děsili se nevědomosti špinavých, negramotných a pověrčivých mužiků a pošilhávali po lidovýchově v západnějších krajinách. Vskutku, třeba v našich zemích už bylo kolem přelomu století úplných analfabetů pomálu. Nedávno jsem četl jakýsi materiál, z něhož plynulo, že z dnešní dospívající věkové kohorty plné dvě třetiny nastupují na nějakou vysokou školu, mezi lety 2000 a  2008 se počet jejich studentů zvýšil na dvojnásobek. Jako všechno na světě je to dílem dobře, dílem zle. Absolventi vysokých škol mají téměř nulovou násilnou kriminalitu, nevolívají extremistické strany, lépe si dbají o zdraví a déle se dožívají, jedním slovem se blíží ideálu normoobčana EU, vyššího středního úředníka. Sedláci se svým furiantstvím a  tvrdohlavostí už v  zásadě vymřeli, dělnictvo se svými stávkovými nepokoji a  drsnými proletářskými zábavami mizí jako sníh na slunci a současná krize mu nepochybně dodá poslední ránu. Nastane nový věk. Bude to věk polovzdělanců. Kupodivu se zdá, že ti noví jsou v globále méně nebezpeční

OSN *ČR. Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 1993, 3., pře‑ prac. vyd., 113 s. + mapa. LUTTERER, I., ŠRÁMEK, R. (2004): Zeměpisná jména v  Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje. 2. vyd. Tobiáš, Havlíčkův Brod, 317 s. Rubín, J., Tejnor, A. (1979): K používání názvu „Česko“ pro území Čech a Moravy. Sborník ČGS, 84, č. 2, s. 174–176. Sdělení Ministerstva školství, mládeže a  tělovýchovy k  jednoslovnému geografickému názvu pro Českou republiku. In: Věstník MŠMTV, roč. LV,. seš. 11, listopad 1999, s. 4. Stanovisko geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou re‑ publiku. Praha, Albertov, leden 1998 In: Geografické rozhledy, 7, 1997/1998, č. 4. s. 99–10; Geografie – Sborník ČGS, 103, 1998, č. 2, s. 120–122. Těsnopisecký záznam ze 7. veřejného slyšení Senátu Parlamentu Čes‑ ké republiky. http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&va‑ lue=27462

než ti dřívější, třeba Stalin nebo Hitler, nanejvýš tak mají ambice sociálních inženýrů či jejich pomocníků. Není pochyby o  tom, že komplexní společnost potřebuje jinak cvičené techniky a  administrátory nežli řekněme středověká, ovšem představa, že vysokoškolský absolvent takovéhoto typu se bude rovnat řekněme oněm prvorepublikovým, je zcela klamná. Zase se bude muset nějak diferencovat. Talentovaných lidí ve společnosti je jen určité procento, a to malé, a žádný dekret je nezvýší. Bylo­‑li noční můrou pedagoga minulých ér vidět nadané děti či mladé lidi dřít v továrnách a na polích bez šance na vzdělání, je přízrakem toho dnešního spatřit jedince, kteří by stěží zvládli orazítkovat obálku, promovat. Ne že by ti mimořádní zmizeli, ale rozplynuli se v  davu jako lžička soli v  Bodamském jezeře. Naše společnost dělá neobyčejně málo pro podporu talentovaných studentů, zato vše pro „pozdvižení“ ostatních. Každý, kdo situaci „v terénu“ vidí, ví, jak je to frustrující. Ne že bych volal po znovuobnovení poměrů řekněme vilémovského Německa, kde si na univerzitách

duchovní knížata se svými žáky řešila klíčové otázky bytí a  vnější svět nevnímala, ale úřad vysokoškolského profesora se co do četnosti i  společenského významu brzy přiblíží funkci pana řídícího měšťanské školy za c. a k. Možná je načase si koupit špacírku a několik včelstev. Bylo­‑li formou degradace vzdělance v padesátých letech řekněme přeřazení k  popelářům, zdá se být tou dnešní všeobecná distribuce diplomů. To by ještě nebyla taková tragédie, pokud jejich nositelé budou spořádanými úředníky, opravdový průšvih začne v okamžiku, až při rozšiřování pedagogického sboru přestanou hrát úlohu skutečné znalosti a  schopnosti, ale bude se tak dít na základě nějakého politického či podobného klíče. Pak je s vysokým školstvím konec. Nemohu si závěrem nevzpomenout na jednu svou polskou spoluemigrantku, bioložku, která si přivydělávala uklízením. Rakouská panička, ctící rangy a hodnosti, jí bez ironie říkala: „…a potom, paní doktorko, vypucujte ten klozet a zejména důkladně utřete prach v obýváku…“

Stanislav Komárek, filozof, PřF UK v Praze [email protected] Geografické rozhledy  1/09–10

22

zeměpis a škola

Studenti mění svět V oboře pražského letohrádku Hvězda se letošní třetí květnovou sobotu sešly více než čtyři stovky studentů z Francouzského lycea v  Praze. Přišli si sem zaběhat. Důvodem ovšem nebyla ani neobvyklá hodina tělocviku, ani společná zábava. Studenti se svým během rozhodli podpořit stavbu nové školy v  Etiopii. Sehnali sponzory a pak už jen běželi ze všech sil – každý uběhnutý kilometr se totiž rovnal příspěvku 50 či 100  Kč na konto sbírky Postavme školu v Africe. Za jediný den se studentům podařilo pro sbírku „vyběhat“ celkem půl milionu korun. Podobných akcí organizovaných českými školami postupně přibývá, přičemž iniciátory z  řad pedagogického sboru bývají často učitelé zeměpisu. Učitelé potvrdí, že přírodní a  společenské procesy a  jevy žáci nejlépe pochopí, pokud se jejich zorný úhel zaměří na místní region. V  něm lze rozmanité jevy a  procesy zkoumat a  sledovat na vlastní oči. Dnešní svět je zároveň propojený jako pavučina, a  dojde­‑li k  nějaké události na jednom místě, mohou změnu významně pocítit i  lidé žijící na opačném konci zeměkoule. „Je důležité, aby učitelé zprostředkovali i pohled na vzdálené oblasti světa co nejautentičtěji, protože díky tomu pak žáci mohou lépe porozumět procesům, jevům a jejich vzájemným souvislostem i na úrovni regionální a globální,“ vysvětluje Jiří Plecitý ze společnosti Člověk v  tísni. „Ať už je ale objektiv zaostřen na místní lokalitu, vybraný region nebo celý svět, nestačí žáky naučit jen určitým znalostem a dovednostem. Měli by si osvojit i postoje a hodnoty, které přispějí k  zachování dnešního

světa i  pro příští generace. Nemělo by jim být lhostejné, co se odehrává v místě jejich bydliště, ani co se děje třeba ve vzdálené Africe,“ zdůrazňuje Jiří Plecitý.

Mezi Alabou a Prahou

Ve výuce by dnes neměla chybět témata jako chudoba, zvyšující se světová provázanost, lidská práva, vztah bohatého Severu a chudého Jihu, souvislosti mezi rozvojovými zeměmi a současnými ekologickými problémy. Právě tato témata totiž dávají velký prostor k přemýšlení, jak může jednotlivec přispět k řešení problémů současného světa. Žáci mohou uspořádat jednorázovou akci či kampaň, jako tomu bylo v případě Francouzského lycea, nebo se zapojit do dlouhodobějších mezinárodních projektů. Mezi ně patří například i spolupráce pražské ZŠ Klíček a  Základní experimentální školy Alaba v Etiopii. Žáci obou škol spolu již čtyři roky na dálku intenzivně komunikují a informují se o svých zemích a kultuře. „Děti si vzájemně představují svůj běžný den, chod školního roku, tradiční hry, lidové písničky. Posílají si i ručně vyrobené dárky, které ve škole zhotovují,“ popisuje spolupráci zástupce ředitele ZŠ Klíček David Havelka. „Skrze partnerství jsou naši žáci konfrontováni se situací a  podmínkami studia dětí v Etiopii. Rozhodně je to posunulo ve vnímání sociálních problémů a soucítění se svými vrstevníky,“ doplňuje David Havelka k projektu, který má významný přínos i pro prevenci rasismu a xenofobie.

Být světoví

Dalším příkladem dlouhodobé zahraniční

Žáci experimentální základní školy v Alabě. Foto: P. Skalická Geografické rozhledy  1/09–10

spolupráce může být projekt Světová škola, realizovaný programem Varianty společnosti Člověk v tísni. Jedná se o mezinárodní projekt, do něhož se kromě České republiky zapojily školy z dalších šesti zemí. „Kromě toho, že se v  zapojených školách stávají globální rozvojová témata běžnou součástí výuky, zpracovávají studenti také takzvaný audit školy, který jim pomůže zjistit, jak si jejich škola vzhledem k rozvojovým problémům stojí. Poté si sami zvolí, čemu se chtějí věnovat, co by chtěli zlepšit,“ vysvětluje koordinátorka projektu Martina Novotná. Populárním se podle ní stává například téma tzv. férového obchodu. Studenti na škole podporují nejen prodej fairtradových výrobků jako je čaj, káva či čokoláda, ale prostřednictvím školních projektů se zároveň snaží šířit informace, jak může jednotlivec svou spotřebitelskou volbou rozhodnout o tom, kolik peněz třeba z prodané tabulky čokolády dostane farmář, který vypěstoval kakaové boby. Někdy jsou aktivity studentů rozšířené o  další rozměr, jako například u pražské English College: „V průběhu roku probíhá ve škole prodej koláčů. Studenti pečou dorty a jiné dezerty, které se prodávají o  přestávkách. Výtěžek je investován zpět do školních projektů, nebo darován na charitativní účely,“ popisuje jednu z aktivit školy student třetího ročníku.

Doběhnou až do Afriky?

Prestižním titulem Světová škola se dnes může pochlubit devět škol po celé České republice. Možností, jak se podílet na utváření společného světa, mají ale žáci mnohem více. Například navazující projekt Světová škola 2 se soustředí na školu jako instituci, která je neodmyslitelnou součástí svého okolí a své komunity. Má proto snahu, aby se školy věnovaly tématům jako udržitelný rozvoj, etické spotřebitelství, obživa, voda, vzdělání aj. společně ve spolupráci s  dalšími občany a  institucemi ve své obci. Po vzoru studentů Francouzského lycea se školy budou moci letos poprvé hromadně zapojit do akce nazvané Doběhni až do Afriky, jejíž výdělek poputuje opět na konto sbírky Postavme školu v  Africe. Za zmínku stojí i  dlouhodobá sbírka společnosti Člověk v  tísni s  mottem: „Skuteční lidé potřebují skutečnou pomoc.“ Na webových stránkách www.skutecnapomoc.cz se žáci mohou seznámit mj. s konkrétními příběhy svých vrstevníků z Afghánistánu, Etiopie, Srí Lanky a dalších zemí světa. Třeba se pro ně právě tyto příběhy stanou inspirací při přípravě vlastních školních akcí či projektů. Petra Skalická, ředitelka vzdělávacího programu Varianty společnosti Člověk v  tísni [email protected]

23

zeměpis a škola

Proč je dobré studovat učitelství zeměpisu? Snad každý absolvent je při přemítání o svém budoucím působení nucen zamyslet se nad tím, co studiem svého oboru de facto do života získal. Tato otázka se po absolvování studia učitelství v oborech zeměpis – dějepis na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze nevyhnula ani mně. U  studenta učitelství zeměpisu se automaticky předpokládá, že se stane po ukončení studia kantorem. V  průběhu studia se mu však otevře široké spektrum možností budoucího pracovního působení. A  právě v  tom spatřuji kouzlo a  jednu z  velkých výhod tohoto oboru. Mnozí moji spolužáci ze studií dnes působí skutečně jako učitelé nebo zástupci ředitelů škol. Většina však našla uplatnění v jiných oblastech, s různými obory studia geografie souvisejících. Já jsem po kratičkém působení v Cermatu, kde jsem měl asi týden pocit, že mohu zásadně přispět k reformě maturit, přešel do oblasti mému uvažování bližší. V roce 2004 se začaly se vstupem České republiky do Evropské unie otevírat značné možnosti působení jak v  bruselských strukturách, tak v  nové oblasti naší veřejné správy. Jednalo se o přerozdělování peněz ze strukturálních fondů EU formou tzv. operačních programů, přes které peníze na projekty obcí, regionů, neziskových organizací, firem, škol a  dalších směřují. Pro absolventa geografie to byla atraktivní oblast. Nový „evropský“ tým v té době zakládal také Středočeský kraj, kde jsem začal po úspěšném absolvování výběrového řízení pracovat jako projektový manažer. V  Česku se v  této době považovala evropská agenda a také evropské peníze za skutečně atraktivní. Na většině velkých úřadů vznikaly vesměs dynamické týmy, které se s  nasazením věnovaly publicitě programů, konzultacím, posuzování, schvalování a  kontrole evropských projektů. Od jiných odborů na úřadech odlišoval „evropské“ odbory většinou výrazně nižší věkový průměr pracovníků a také vyšší – často až euforické pracovní nasazení, které souviselo s  vysokou časovou, obsahovou i  objemovou náročností nové agendy. Malý tým, který začínal v  pěti lidech, se postupně rozrostl do odboru evropské integrace o  třech odděleních a  já jsem se stal jako jeden ze služebně „nejstarších“ (po dvou letech praxe!) vedoucím oddělení grantových schémat z fondů EU. Měl jsem možnost koordinovat tým osmi lidí, kteří přerozdělovali a  následně kontrolovali využívání evropských prostředků v  regionu například v oblasti dalšího profesního vzdělávání. K  pochopení souvislostí mi značně pomáhala příbuznost tématu s  primárním a  sekundárním vzděláváním, ke kterému jsem měl na fakultě blízko. Z jiných programů jsme podporovali projekty zaměřené na-

příklad na investice do malých a  středních průmyslových podniků, propagaci cestovního ruchu, rekonstrukce objektů sloužících cestovnímu ruchu, výstavbu místních komunikací v  obcích, stejně jako projekty v oblasti sociální integrace na území Středočeského kraje. Na všechny tyto oblasti jsem měl tedy možnost podívat se rovněž po věcné stránce. Teorie z přednášek regionálního rozvoje absolvovaných při studiu geografie nám geografům pomáhaly lépe si uvědomovat některé širší souvislosti regionálního rozvoje a  aspekty regionálního rozložení směřování evropských prostředků. Snažili jsme se žadatelům skutečně pomáhat a podle četných ohlasů byla většina z nich s naší prací skutečně spokojená. Intenzivně jsme komunikovali a předávali si zkušenosti s  kolegy z  jiných krajů, ministerstev, obcí a dalších. V  roce 2006 jsme se začali připravovat hlouběji na nové programové období EU let 2007–2013 a nastavování nových programů. Byl jsem jmenován do funkce vedoucího odboru evropské integrace a tento okamžik byl pro mě zásadním milníkem. Agenda odboru o celkem 28 lidech se rozšířila do osmi různých oblastí. Kromě přerozdělování peněz v  dnes aktuálním programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost (zde se mi opět hodily znalosti z  fakultního studia didaktiky geografie) jsme v  jiném oddělení vytvářeli koncepty, generovali a řídili vlastní projekty v  mnoha oblastech. Skutečně atraktivní pro mě byla nová oblast agendy meziregionální spolupráce v rámci EU, která vyžadovala úzkou spolupráci se Středočeským zastoupením

v  Bruselu a  dalšími subjekty zde sídlícími. Náhoda tomu také chtěla, že partnerským regionem Středočeského kraje je také spolková země Porýní­‑Falc, kde jsem strávil díky programu Erasmus čtyři semestry. Takže kromě řešení společných projektů jsem logicky byl přednášejícím průvodcem delegace poslanců zemského parlamentu při jejich návštěvě kraje. Několikrát jsem využil příležitosti prezentovat naše zkušenosti s čerpáním prostředků EU a vyměnit si názory s kolegy z dalších tzv. nových evropských zemí, většinou na pozvání našeho velvyslanectví v  příslušném státě. Manažer v české veřejné správě, působící i v takto zajímavé oblasti, si však postupně uvědomuje těžkopádnost a obecné nepružnosti činnosti úřadů doplněné občas všemožnými zákulisními tlaky, jež mnoho lidí nakonec unaví či odradí. Dnes se kromě dalších aktivit věnuji v  jedné poradenské firmě strategickému rozvoji, koncepcím a  poradenství v  oblasti evropských fondů a ze všech fází mého působení na kraji mám skutečně co čerpat. Souhlasím s  názorem, že výběr oboru a dané akademické prostředí studenta v uvažování významně ovlivní. Studium geografie na Přírodovědecké fakultě dle názoru mnoha absolventů přispívá k uvědomování si významu dominance kvalitativních stránek osobního i pracovního života člověka nad těmi kvantitativními. A také za to jistě patří jak oboru, tak mnoha skvělým učitelům geografie v Praze velký dík. Ivo Říha, Nexia Prague, a. s. [email protected]

Prezentace zkušeností s čerpáním prostředků z EU v Egeru na pozvání pana Plíška, českého velvyslance v Maďarsku. Foto: archiv I. Říhy Geografické rozhledy  1/09–10

24

čísla hovoří

Zamyšlení nad proměnami českého vzdělávání Začněme tím, že v minulosti bylo středoškolské či vysokoškolské vzdělání výsadou nemnohých. Vždyť v  předválečné republice či v  éře vlády komunistů jsme vykazovali podíly obou kategorií – tedy středoškoláků a  vysokoškoláků – podstatně nižší. Jestliže dnes díky téměř volnému přístupu k oběma úrovním vzdělání máme tyto podíly na podstatně vyšší úrovni, nemůžeme se domnívat, že je vše v  pořádku. Samozřejmě je dobře, že se vzdělání poskytuje podstatně vyššímu podílu obyvatel, jen si položme otázku, zda v duchu slov profesora Komárka (na straně 21) jde opravdu o stejnou, resp. kvalitativně vyšší úroveň vzdělání. Průměrná hodnota IQ je 100 a standardní odchylka 15. V tomto rozmezí, tedy IQ 85–115, je srovnáno kolem poloviny české (ale vlastně jakékoliv) populace. Určitá část populace dosahuje ovšem i hodnot menších, část zase hodnot i podstatně vyšších. Předpokládejme, že v  dobách, kdy byly oba zmíněné stupně vzdělání výsadou jen podstatně menšího podílu obyvatel v  naší populaci, pracoval vzdělávací systém většinou spíše s dobře inteligenčně vybavenými studenty. Mnozí se dokázali do této privilegované vrstvy dostat i s menšími předpoklady (díky penězům, kádrovému posudku), ale celý systém mohl být nastaven poměrně náročně, protože byl silně výběrový. V současné době se z křivky frekvence IQ do středoškolského a vysokoškolského vzdělávání dostává zásadně větší počet osob s nižšími předpoklady pro studium. Jak jsme na tuto skutečnost na středních a vysokých školách reagovali? Většinou vůbec, nebo jen málo. Podívejme se na několik vybraných problémů. Problém č. 1: Zatímco v  minulosti vzdělávací systém pracoval s lidmi s IQ řekněme od 100 výše, je v  současné době k  dosažení 65% podílu středoškoláků v populaci nutné pracovat s  mládeží, jejíž vybavenost IQ se pohybuje převážně od 80 výše. V  případě vysokoškoláků je tato situace podobná, i v této skupině se objevují studenti, jejichž IQ se bude pohybovat kolem 90! Nějak se nám to změnilo a ptejme se, jak se z tohoto pohledu změnily požadavky na úroveň maturity, jak se změnily požadavky na úroveň bakaláře a  magistra na vysokých školách. Změnily se vůbec? Problém č. 2: Jak se změnilo další vzdělávání dnešních učitelů a jak jsme změnili přípravu budoucích učitelů s ohledem na skutečnost, že na vysoké školy přicházejí studenti, jejichž IQ je podstatně diferencovanější, než tomu Geografické rozhledy  1/09–10

bylo v minulosti, a u značné části dokonce významně nižší? Dokázala na tuto skutečnost reagovat profesní příprava učitelů na pedagogických, přírodovědeckých a filozofických fakultách? Problém č. 3: Jak se učitelé na středních a  vysokých školách dokázali vypořádat s  probíhající reformou školství? Ta byla do určité míry zásahem reagujícím na skutečnost, že ke studiu přichází poměrně početná skupina mladých zájemců s velmi diferencovanými předpoklady ke studiu. Zaměření na obecné kompetence a  snaha o  snížení znalostních požadavků ve středoškolských i  vysokoškolských předmětech je pak jen logickým důsledkem procesu podstatného rozšíření obou úrovní vzdělání pro významně větší podíly osob z  celkové populace, než tomu bylo v minulosti. Problém č. 4: Jak je nastaveno současné hodnocení kvality vysokoškolského studia? Dnes není podstatné, jak se studenty (tedy např. s budoucími učiteli) vyučující nebo pracoviště pracuje, ale především se posuzuje počet citačních ohlasů v  odborných publikacích, pokud možno převážně v  zahraničních renomovaných časopisech. Je tedy zřejmé, že současnou evaluací, na níž závisí do značné míry i velikost finanční dotace, není hodnocena kvalita výuky a péče o budoucí učitele, u  nichž je třeba prosazovat nejen vysokou odbornost, ale také jejich dovednosti budoucí žáky/studenty motivovat, zaujmout a připravovat pro profesní život, nikoliv pro publikování! Problém č. 5: Malá pozornost je věnována dovednostem samostatně studovat na vysoké odborné úrovni. V  přípravě učitelů stále převažuje obrovská zátěž přímou výukou. Ta dosahuje v rámci tradiční přípravy v bakalářském a v magisterském stupni absolvování až kolem 60–70 položek studia! Ve vyspělých zemích je tento počet studijních aktivit na úrovni sotva 40 % tohoto rozsahu. To vede k tomu, že vysokoškolští učitelé tradičně „předávají poznatky“ a studenti se je učí ke zkoušce. Přednášky jsou nepovinné a podle toho často již od prvního ročníku vypadá jejich návštěvnost. Ale povinnost prostudovat velké množství odborné literatury individuálně (jako je tomu ve vyspělých zemích) u  nás zatím příliš rozšířená není! Kromě toho často ještě přetrvává po desetiletí vžitá praxe, že vysokoškolští studenti jsou spíše posluchači sedícími v  posluchárnách, místo aby soustavně studovali v pracovnách, studovnách nebo doma.

Problém č. 6: Předchozí upozornění na množství povinností, které musí student absolvovat, pak nahrává tomu, že vydělíme­‑li na zpracování bakalářské a magisterské práce nějaké kredity a  na obecný základ (pedagogika, psychologie, praxe, jazyky) apod. další, pak na většinu jednotlivých oborových položek studia připadají 2, maximálně 3 kredity. Ve srovnání se západními univerzitami asi třetina až čtvrtina hodnoty kreditů, kterou za absolvování jedné položky získá tamní student. Koloběh se uzavře. Málo kreditů za jednu položku, nutnost zapsat si hodně položek!! Problém č.7: Vysoká škola je financována do značné míry (ze 70 %) podle počtu zapsaných studentů. Je tedy v  jejím zájmu přijmout a  udržet co nejvíce studentů na fakultě, neboť podle toho dostává finance. Že tento systém vede k tomu, že se udrží i ti neschopní, je nasnadě. Navíc se fakultě „vyplatí“ vzhledem ke slabým populačním ročníkům nevypisovat na mnohé obory ani přijímací zkoušky. Takže z takto přijatých studentů jich mnoho projde do druhého, ba i  třetího ročníku, a  navíc fakulta umožní těmto „studentům“ hodně vnějších aktivit a  spoustu sociálních výhod (tramvajenka, zlevněné cestovné, sociální a zdravotní zabezpečení, finanční příspěvek na ubytování aj.). Problém č. 8: Téměř vše dnes existuje na webu. A tak se každý učitel snaží zadat studentům něco jiného, než je v učebnicích. Studenti pak tráví stovky hodin na počítači nad zadanými úkoly. Velice často jsou to úkoly bez jasně formulovaných cílů, bez hodnocení a diskuse o  tom co zjistili, jak získané informace číst, jak s nimi pracovat a jaké z toho plynou závěry pro život. Svět se otevřel a  mnoho mladých lidí bez problémů cestuje po světě a  získává zkušenosti a  „vzdělává“ se tímto způsobem. Reagovala na to naše geografie středoškolská či vysokoškolská? Téměř vůbec, neboť většinu času trávíme v hodinách zeměpisu „probíráním“ látky, které je tolik, že nestíháme… Právě na otevírání se světu a  pochopení obecných a  strukturovaně podávaných jevů přírodní a  sociální sféry a  jejich vzájemné interakce by měl být současný zeměpis ve všeobecném vzdělávání zaměřen. Že by měl mít více hodin? Souhlasím už jen kvůli tomu otevírání se světu. Ale buďme realisté a pracujme s časovou dotací, kterou máme, efektivněji a určitě výběrově.

25

čísla hovoří Změny v počtu studentů vysokých škol v zemích střední a východní Evropy Počet studentů na 100 000 obyvatel Albánie Bělorusko Bosna Hercegovina Bulharsko Česko Estonsko Chorvatsko Litva Lotyšsko Maďarsko Makedonie Moldávie Polsko Rumunsko Rusko Slovensko Slovinsko Ukrajina

1999/2000

2004/2005

580 2 341 – 3 045 1 816 3 677 2 641 2 562 3 892 2 790 1 350 2 292 3 673 1 957 2 435 1 618 4 243 971

2 357 3 694 2 166 3 082 2 923 5 028 3 632 5 567 5 651 4 166 – 3 170 5 023 3 409 4 800 3 058 5 618 5 780

Poměr student/učitel 17,7 14,1 12,1 10,5 20,4 16 24 14,9 20,3 17,7 – 19,4 21,6 23,9 18,9 13,1 19,6 14,1

Zdroj: UNESCO Poznámka: poměr student/učitel = počet studentů VŠ na 1 VŠ pedagoga v roce 2004/5 Počty studentů a absolventů na českých středních a vysokých školách v letech 2004/5 a 2007/8 2004/5 (v tisících)

2007/8 (v tisících)

studenti

absolventi

studenti

absolventi

střední všeobecné

143,5

24,8

146,4

24,4

střední technické

229,8

45,6

219,2

53,4

ostatní střední

209,7

55,1

160,2

43,2

29,8

6,9

28,8

6,2

univerzity státní

247

35,6

303,7

56,6

univerzity soukromé

18,3

1,7

40,9

6,8

VOŠ

Zdroj: ČSÚ

Srovnání počtu studentů ve sledovaném pětiletí dokumentuje nebývalý nárůst počtu vysokoškolských studentů ve všech státech střední a východní Evropy. S výjimkou Bulharska jde ve většině zemí o výrazný nárůst, v Albánii a na Ukrajině na troj­‑ a pětináso-

bek, na Slovensku téměř na dvojnásobek. Možná byla upravena metodika započítávání vysokoškolských studentů, možná je tento nárůst výsledkem uvědomování si významu vzdělání v  těchto státech. Nebo jde o  řešení spojené s potřebou snížit nezaměstnanost

v  zemích, kde propad hospodářství a  jeho nutná restrukturalizace v  transformačním období ovlivnily nárůst počtu vysokoškoláků? Snaha co nejdříve zvýšit stupeň vzdělanosti, aby byl srovnatelný se západoevropskými zeměmi, ovšem není podložena adekvátními finančními injekcemi a  odpovídající přípravou a vzděláním nových vysokoškolských pedagogů. Za jakou cenu? Za cenu snižování požadavků na kvalitu uchazečů i vysokoškoláků, za cenu přijímání na místa vysokoškolských pedagogů často i průměrných učitelů. A máme­‑li být hodně nekompromisní, pak se dnes po vysokoškolákovi chce, aby uměl trochu anglicky, uměl pracovat na počítači a nebyl úplně nekomunikativní. Umí­‑li více, a takoví opravdu jsou, pak se jedná o radostný výsledek našeho snažení. Možná že přeháním, ale počet studujících přijatých na univerzity v Česku vzrostl od roku 2000/2001 do loňského školního roku ze 43,7 tisíc na 89,2 tisíc, tedy více než na dvojnásobek. Během osmi let je to bezesporu úspěch. Jaká je však kvalita?? Současný trend je jednoznačný. Populace mladých slábne (to je vidět i na stagnujících počtech středoškolských studentů), a tak se desítky fakult ucházejí o zájemce o studium v  tvrdé soutěži. Bereme každého, kdo má zájem, mnohdy i bez přijímacího pohovoru nebo testu. A tak na vysoké školy mnohdy přicházejí uchazeči, kteří evidentně na studium nemají. Snahou většiny pracovišť je udržet je ve studiu co nejdéle, na ně totiž přicházejí finance. Tak si kladu otázku, jestli je toto vzdělanostní pokrok a zda větší podíl středoškoláků a vysokoškoláků na úhrnu obyvatel (nejen naší země) opravdu představuje nárůst vzdělanosti. Nevím, nevím...

Ivan Bičík, PřF UK v Praze [email protected]

Klenoty českého baroka 1. vydání, 2008 Pro všechny milovníky architektury je určena unikátní výpravná obrazová publikace, která mapuje nejkrásnější barokní památky naší země. Více než dvě stě stran plných nádherných fotografií a poutavých textů vás postupně podle jednotlivých krajů seznámí se všemi významnými barokními stavbami v České republice. Každé lokalitě nebo památce je věnovaná jedna až dvě strany. Nechybí úvod o barokní době a přehledný rejstřík památek. Formát: 210 x 297 mm, 224 stran, Cena 549,– Kč

Geografické rozhledy  1/09–10

26

Kaleidoskop

Jiný kraj, jiný dům Článek stručně popisuje problematiku typů lidového domu v Česku a jejich územního vymezení. S pomocí fotografií jsou pak blíže charakterizovány čtyři základní typy – dům hrázděný, roubený, hliněný a zděný. Území České republiky je z  kulturně-geografického hlediska příkladem tzv. styčného území, místem, kde se setkávaly různé evropské kultury, a  tedy i  různé stavební tradice. O hlavních typech naší lidové architektury z  hlediska převládajícího použitého stavebního materiálu jsme v  Geografických rozhledech článek již přinesli (Marada 2000). Připomeňme pouze, že na našem území se setkaly podunajská stavební tradice, která pracuje především s hlínou (v této oblasti téměř chybějí lesy), západoevropská stavební tradice, z níž jsme přejali hrázděnou konstrukci (tím překonává relativní nedostatek dřeva listnáčů a jeho „křivost“) a  severoevropská stavební kultura, jejíž hlavní stavební technikou je roubení ze dřeva (rovné trámy z jehličnanů). Oblast hliněného domu k nám zasahuje na jihovýchodní a střední Moravu (zhruba Slovácko a  Haná), oblast hrázděného domu pokrývá německé příhraničí přibližně od Chebska po Šluknovsko a zbytek, tedy většinu území státu, pak zabírá oblast dřevěného (roubeného) domu. Už od druhé poloviny 18. století se na naší vesnici masověji šíří modernější zděný dům. Je patrné, že prvotní vývoj lidové architektury byl silně závislý na přírodních podmínkách a že příroda v něm hrála důležitější úlohu než člověk jako aktivní tvůrce. Teprve sekundárně se lidové domy diferencovaly do řady krajově odlišných typů. Šlo vlastně o jakousi difúzi inovací. Prvky a nové technologie pronikaly na venkov zpravidla z tzv. slohové architektury prostřednictvím vyšších společenských vrstev (šlechta, církev) nebo bohatších venkovanů (mlynáři, hostinští aj.).

Základní regionální dobové formy lidového domu

Lidové prostředí tyto projevy přejímalo s určitým zpožděním, svérázně je přetvářelo, udrželo často déle než v prostředí jejich vzniku a  mísilo je s  dalšími slohy. Z  jader „inovací“, kterými byla často venkovská městečka či šlechtická sídla, se novinky kontaktně šířily a časem vytvořily specifické regionální a  místní dobové formy lidového domu, které jsou pro určitý region a časový úsek charakteristické a  převažující. Jejich počátky patrně spadají místy do 16. století, intenzivně se diferenciace rozvinula v  poslední třetině 18. století. Vymezování oblastí rozšíření těchto svérázných variant lidového domu (v podstatě geografická regionalizace) vychází především ze zvláštností, jimiž se dům v  jedné oblasti odlišuje od obydlí v jiné oblasti, zejména z hlediska stavebních prvků. Při vysoké rozmanitosti naší lidové architektury Geografické rozhledy  1/09–10

  1. Dům Středočeské pahorkatiny a povodí

Berounky   2. Jihočeský dům – místní podtyp blatský dům   3. Dům jihozápadních Čech – místní formy šumavský dům, dům chodský a enkláva domu alpského (volarského)   4. Dům severozápadních Čech – podtypy dům slánský, středohorský, krušnohorský a chebský   5. Severočeský dům – podtypy pojizerský a turnovský dům   6. Dům severovýchodních Čech – místní podtypy dům krkonošský, podorlický a středního Polabí   7. Dům východních Čech a západní Moravy – podtypy dům poličský, třebovsko-svitavský, horácký a dyjsko-oslavanský   8. Dům Pomoraví a dolního Podyjí – místní podtypy dům hanácký, hornohanácký, malohanácký, slovácký a dyjsko-svratecký (jihomoravský)   9. Dům severní Moravy a opavského Slezska – jesenický dům, opavský dům, hlučínský dům 10. Dům karpatský – místní forma kopaničářský dům, valašský dům, těšínsko-slezský dům

je obtížné vymezit obecnější typy lidového domu i ohraničení jejich rozšíření, a vždy se proto jedná o  určitou generalizaci se  zřejmou jádrovou oblastí výskytu daného typu a přechodovým pásmem. Dále je třeba si uvědomit, že téměř každá tradiční venkovská stavba má svůj jedinečný stavební vývoj, během něhož došlo k  výměně střešní krytiny za nespalitelnou (např. tradiční šindel za praktický eternit), k modernizaci oken, k přístavbám z pokročilejších materiálů apod. Proto také zařazení oblasti do určitého typu neznamená, že všechny stavby regionu budou bezpodmínečně představovat daný typ. V rámečku uvádíme etnografické členění, které bylo nejnověji publikováno v encyklopedii Lidová kultura (2007). Je zde vymezeno deset základních, tzv. regionálních

Obr. 1: Třebíz na Slánsku: zděný dům. Foto: M. Marada

Obr. 2: Kamenická Stráň na Děčínsku: hrázděný dům. Foto: M. Marada

dobových forem lidového domu s místními podtypy. Zde se omezíme pouze na fotodokumentaci vybraných příkladů regionálně vyhraněných typů s širším komentářem. Slánsko se rozkládá v  teplé a  úrodné oblasti na styku Pražské plošiny a  Džbánu s  Dolnooharskou tabulí. Také slánský dům byl původně roubený, ale nejpozději v pozdním středověku se zde již budovalo ze snadno dostupného a  opracovatelného kamene, tj. zejména z opuky a pískovce, a to i ve venkovském prostředí. Střecha byla původně kryta – pro vzácnost dřeva – slaměnými došky. Mladší vrstva domů je zpravidla patrová, s pavlačí v patře. U hospodářských staveb se přitom často uplatňovala na spotřebu dřeva méně náročná hrázděná technika (místně tzv. lepenice), která zde zasahuje nejhlouběji do vnitrozemí Česka. Trámy hrázdění tu přitom mají výhradně tektonickou funkci, je jich pouze stavebně nezbytné množství a jsou vyplněny poměrně velkými plochami polí. Často zde byly trámy bíleny, aby stěny vypadaly jednolitě. Takto techniku zřejmě modifikovalo „slovanské“ prostředí, neboť v západním pohraničí, zejména na Chebsku, měla dřevěná konstrukce hrázdění i výrazně estetické funkce, a trámy proto byly i nadbytečně přidávány, skládány do vzorů a  kontrastně barveny. Obr. 1 představuje průčelí Cífkova statku v Třebízi, která je vesnickou památkovou rezervací. Díky péči muzea unikla vesnice obvyklé devastaci v  období násilného „přibližování vesnice městu“. Druhý obrázek nás zavádí do Českého Švýcarska, které se nachází v  přechodové oblasti hrázděného a  roubeného domu severních Čech. Běžně se zde zároveň vyskytují domy patrové i  přízemní. Severočeský dům je zpravidla proveden roubenou technikou a vyskytuje se jak v přízemní formě, tak v častější formě patrové. Patrové domy jsou projevem hospodářské prosperity oblasti, ale i vlivu blízkého vyspělejšího německého prostředí. Charakteristickým znakem je konstrukce po obvodu přízemí, která pod-

27

kaleidoskop

Obr. 3: Vesec u Sobotky: patrový roubený dům. Foto: M. Marada

pírá patro, tzv. podstávka. Tím je zabráněno nadměrné deformaci přízemí tíhou patra a střechy. Sloupky podstávky postupně dostaly i estetickou funkci a byly „zbytečně“ uplatňovány i u přízemních domů. Nedostatek stavebního dřeva byl důvodem nahrazování roubení v zadní části přízemí zdivem (zde samozřejmě pískovcem) a  poměrně snadného pronikání hrázděné konstrukce. Pro naše hrázděné obytné domy je typické uplatnění hrázdění pouze v patře a  štítě, přízemí zůstávalo roubené, zřejmě pro lepší tepelněizolační vlastnosti. Ze stejného důvodu je bok tohoto domu kryt obedněním. Prostory v  patře byly s  rozvojem turistiky v druhé polovině 19. století běžně upravovány k  pronajmutí letním hostům. Dnes slouží téměř všechna tato stavení jako rekreační chalupy. Chalupáři objekty získali po odsunu českých Němců a příkladně je zachovali v původním stavu. Oblast severočeského patrového roubeného domu (obr. 3) je u nás ohraničena zhruba Českolipskem, Kokořínskem a  Českým rájem. Domy zaujmou řemeslným a výtvarným propracováním (vyřezávaná podstávka – zde ovšem chybí, sloupky a zábradlí podélné pavlače, bednění štítu apod.) a jsou v literatuře označovány jako specifická místní forma, tzv. turnovský dům. Dům byl původně kryt šindelem. Náš snímek je z Vesce poblíž hradu Kost, který je pro svoji nedotčenou staro-

bylou krásu vesnickou památkovou rezervací a také častým cílem filmařů. Domy na Hané bývaly tradičně budovány z nepálených hliněných cihel, se střechou krytou došky. K uliční čáře byly orientovány okapově, nikoliv štítově. Charakteristickým prvkem je tzv. žudr – předstupující rizalit kryjící prostor před vchodem se sýpkou v patře. Přízemí žudru bylo otevřeno, sedávalo se v  něm na lavičce a  besedovalo s  kolemjdoucími. Od konce 19. století se žudry již neobnovovaly, a  jsou proto unikáty. Hned dva můžete vidět v  Příkazech. Urbanistické hodnoty této vesnice byly dalším důvodem k  prohlášení Příkaz vesnickou památkovou rezervací. Zdůraznění sýpky v průčelí domu je považováno za typické pro selskou kulturu, pro niž byla úroda největším bohatstvím. Podobný princip je znám např. z jihočeských Blat, kde se sýpky vysunovaly do průčelí trojstranné usedlosti a byly zdobeny bohatším ornamentem než štíty obytných stavení. Mladší hanácké domy jsou již zděné z pálených cihel, se střechou krytou taškami nebo břidlicí či levnějším eternitem (střecha na snímku). Roubený dům karpatské oblasti (na obr. 5 příklad z  Huslenek u Vsetína) se typově dosti odlišuje od roubeného domu České vysočiny. Zjevná je jeho větší robustnost, hrubost opracování a  chybějící nabarvené výplně mezi trámy. Typická je také šindelem krytá sedlová střecha, výrazně přesa-

Obr. 4: Příkazy u Olomouce: hliněný dům z Hané. Foto: M. Marada

Obr. 5: Huslenky u  Vsetína: valašský roubený dům. Foto: A. Šimíčková

hující obvod domu, a mohutná podlomenice (pod štítem), na Valašsku místně zvaná obháňka. Domy valašských fojtů bývaly i patrové. Dřevo zůstalo hlavním stavebním materiálem i  u  mladší vrstvy valašských domů a používalo se ještě v meziválečném období. Znalost tradice lidového stavitelství nám dává možnost být na venkově poučenými stavebníky, přistupujícími k  okolnímu prostředí s  pokorou a  ohleduplností. Platí to zvláště při modernizacích domů v  historických jádrech vesnic. Zároveň je nutné umožnit majitelům venkovských domů moderně žít. Při zachování vnějšího vzhledu a logiky vnitřního uspořádání domu ovšem modernizacím brání snad pouze vyšší investiční náročnost. Lidová architektura je naším nedoceněným kulturním bohatstvím, u nás navíc znásobeným mimořádně vysokou rozmanitostí, danou polohou na styku tří velkých evropských stavebních kultur. Právě pro „lidovost“ těchto staveb je ovšem jejich osud nejen v působnosti státní památkové péče, ale především v  rukou jejich uživatelů. Každý z nás má zodpovědnost za prostor, v němž žijeme! Miroslav Marada, PřF UK v Praze

[email protected]

Different land, different house. The article briefly deals with an issue of folk architecture types and its spatial delimitation (regionalization) in Czechia. The basic four types – stone, half-timbered, timbered and earthen house – are specified with help of photographs.

APLIKACE DO VÝUKY:

Literatura:

1. Vyhledejte ve svém okolí venkovský dům, který reprezentuje stavební tradice typické pro váš region. Načrtněte si ho a pokuste se ho popsat. Jistě si všimnete např. půdorysu domu, jeho umístění vzhledem k okolí, výšky stavby, rozmístění oken a dveří, odhadnete vnitřní členění domu, stavební materiál apod. Vyjděte ze svých postřehů a diskutujte ve dvojicích, které ze znaků původní architektury by měla splňovat i novostavba (popř. renovace) obytného domu, aby zapadla do místního stavebního stylu a nerušila okolí (např. charakter návsi). O svých výsledcích diskutujte s  celou třídou a  dohodněte společné desatero nejzásadnějších kritérií pro novostavbu. Svá kritéria si nyní můžete porovnat s názorem odborníka-architekta, publikovaným na www.lidova-architektura.cz. 2. Nalezněte ve svém okolí několik novostaveb (či přestaveb) rodinných domů a posuďte jejich pojetí pomocí kritérií stanovených v předcházející úloze (např. spočítejte, kolik kritérií splňují). Pokud dům narušuje venkovské prostředí, navrhněte úpravy.

FROLEC, V., VAŘEKA, J. (1983): Lidová architektura – encyklopedie. SNTL, Praha, 359 s. Lidová architektura Čech, Morava a Slezska – webové stránky www.lidova-architektura.cz. Lidová kultura:  národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (2007), 2. a 3. svazek. Nakladatelství Mladá fronta, Praha, 1298 s. MARADA, M. (2000): Památky lidového stavitelství. Geografické rozhledy, 9, č. 4, s. 90–91. MARADA, M. (2009): Lidová architektura. In: Heřmanová, E., Chromý, P. (eds., 2009): Kulturní regiony a geografie kultury: kulturní reálie a kultura v regionech Česka. Aspi, Praha, s. 136–155. ŠKABRADA, J. (1999): Lidové stavby. Architektura českého venkova. ARGO, Praha, 246 s.

Geografické rozhledy  1/09–10

28

Kaleidoskop

Atomový Írán, atomový Blízký východ Írán disponuje druhými největšími zásobami ropy na světě (po Saúdské Arábii) a obdobně také druhými nejmohutnějšími zásobami zemního plynu (po Rusku). V součtu množství energie obsažené v těchto dvou strategických energetických zdrojích je pak světovou jedničkou. K čemu taková země tak zarputile usiluje o jadernou energetiku? A probíhají paralelně s oficiálním civilním jaderným programem také skryté snahy získat atomovou zbraň?

Hlad po energii

Počet Íránců se od roku 1975 (33  mil.) více než zdvojnásobil (71  mil.). Do roku 2015 se pak počet obyvatel podle střízlivých populačních projekcí OSN dostane na téměř 80 milionů. Ještě strměji než populace přitom roste spotřeba energií všeho druhu. Vyjádřeno hantýrkou energetických expertů, roční spotřeba energie (tzv. primárních energetických zdrojů, PEZ) v Íránu vzrostla jen v letech 1990–2005 z 69 na 163 megatun ropného ekvivalentu. Z  Islámské republiky Írán tak rychle roste nenasytný energetický Otesánek, kterého je stále náročnější nasytit. Elektrifikace již postoupila i  do nejzapadlejších vesniček. Podle údajů UNDP je dnes elektrifikováno přibližně 97  % všech domácností. A  jelikož staronový populistický prezident Ahmadínedžád klade velký důraz na rozvoj venkovských oblastí, jistě bude mít svou vlastní zásuvku již brzy úplně každý. Podstatnější ale je, že spolu s postupující urbanizací narůstá podíl městského obyvatelstva: roku 1975 žilo ve městech 45 % obyvatel, dnes jsou to již více než dva Íránci ze tří (67 %) a do roku 2015 má ve městech žít 72 % populace. Životní styl a spotřební vzorce obyvatel Teheránu, Isfahánu, Tabrízu a  dalších měst se ale velmi odlišují od skromného tradičního života na perském, kurdském či turkmenském venkově a velmi rychle se přibližují západnímu standardu, zejména pokud jde o vybavení domácností

nejrůznějšími elektrospotřebiči (televizí počínaje a klimatizací konče). Jednou z  „vymožeností“ revoluce, která slibovala spravedlivější dělení ropných zisků, jsou dotace cen energií a pohonných hmot. Mezinárodní měnový fond udává, že hodnota těchto dotací už dnes dosahuje astronomické výše 17,5 % íránského hrubého domácího produktu. To například znamená, že u  íránských pump najdeme nejlevnější benzin na světě (litr za 3  Kč), ale také to vede k plýtvání a rychle rostoucí spotřebě. Írán se navíc ve snaze vymanit se z přílišné ekonomické závislosti na těžbě, zpracování a exportu ropy snaží rozvíjet řadu dalších – více či méně energeticky náročných – hospodářských odvětví (stavebnictví, textilní průmysl, potravinářství). Americký politolog Michael T. Klare v  knize Blood and Oil (2005) varuje právě před podobným překvapivým vývojem, kterým prochází i dnešní Írán, kde spotřeba ropy pro vlastní potřebu vzrostla od roku 1980 více než trojnásobně, zatímco výše těžby se příliš nezměnila. Autor ukazuje, že leckteří tradiční klíčoví exportéři ropy a  zemního plynu, na které se západní svět v čele s USA zvykl spoléhat, budou ve skutečnosti postupně schopni dodávat na stále „žíznivější“ mezinárodní trhy (viz Indie, Čína, Západ) stále méně energií. Zvětšující se díl z jejich ropného koláče si totiž začíná ukrajovat jejich vlastní početně rostoucí a spotřebitelsky stále náročnější obyvatelstvo, ale i  populistická opatření režimů

Isfahán se může pochlubit nejen Imámovou mešitou, ale také obohacováním uranu v okolí. Foto: K. Černý Geografické rozhledy  1/09–10

kupujících si dočasnou oblibu výměnou za štědré energetické dotace. Také rozvoj dalších sektorů domácího hospodářství, o který se vlády ropných zemí v rámci diverzifikace ekonomických aktivit často snaží (od megalomanských zemědělských projektů po rozvoj turistického ruchu pro nejnáročnější klientelu), spolyká stále více energií. Ve finále tak hrozí, že na export do zahraničí „prokape“ stále méně černého zlata. Navíc souběžně s touto společenskou poptávkou po energiích postupně roste i energetická náročnost samotného těžebního sektoru. U  nejlepších současných ropných polí se energetická návratnost pohybuje na úrovni 30 barelů vytěžené ropy na jeden barel investovaný do těžby. U většiny polí, která již mají svá nejlepší léta za sebou, ale tento poměr v souvislosti s pokročilou mírou jejich vyčerpání postupně poklesl na 20: 1 až 8: 1. Jinými slovy, země těžící ropu, včetně Íránu, budou muset investovat stále více energie – a se stále menším efektem – do samotné těžby. Podobným vývojem ostatně v minulosti prošly i Spojené státy americké, které byly až do 50. let 20. století hlavním světovým producentem i exportérem ropy.

Jaderná blízkovýchodní renesance

Státy vyvážející ropu jsou na exportu závislí často více než její dovozci: ropa je páteří jejich hospodářství a petrodolary tvoří základ státního rozpočtu. V případě Íránu jde o úctyhodných 80 % z celkové hodnoty exportu a o zhruba polovinu příjmů státního rozpočtu. Vláda se tak snaží o  pokrytí rostoucích tuzemských energetických potřeb jinak než s  pomocí cenného vývozního artiklu, aby mohl být co největší díl „ropného koláče“ i nadále nakládán na tankery a posílán solventním zákazníkům do zahraničí. A jednou z cest je právě diverzifikace zdrojů energie – včetně rozvoje jaderné energetiky. Viditelným opatřením s cílem nasytit rostoucí hlad Íránců po energii je rozvoj větrné či solární energetiky. V tomto energetickém odvětví patří islámská republika dokonce k nejprogresivněji se rozvíjejícím zemím na světě (obnovitelné zdroje dnes podle UNDP zajišťují zhruba 1  % veškeré energie). Například v nehostinné polopoušti u Mašhadu, nedaleko hranic s Afghánistánem, se nachází rozsáhlé pole obřích moderních větrníků. V pouštním městě Jazd se zase buduje obří solární elektrárna. Velkým hitem posledního desetiletí je také využití zemního plynu. Jestliže ještě v roce 1990 zabezpečoval čtvr-

29

kaleidoskop tinu energetických potřeb země, dnes je to už více než polovina. Pokud jde o energetiku jadernou, Búšehr má být podle strategických záměrů Teheránu jenom začátek perské jaderné renesance. Íránci již v  roce 1997 vyhlásili záměr pokrýt jádrem nejméně 20  % poptávky po energiích. Íránský viceprezident Aghazadeh pak (2002) na jednání Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) upřesnil plány Teheránu vybudovat jaderné kapacity o výkonu 6000 MW během příštích dvaceti let. Státní televize (2005) dále oznámila záměr vybudovat po dokončení Búšehru další atomovou elektrárnu, která by měla stát nedaleko hranic s Irákem, přičemž plány vlády počítají s  výstavbou celkem dvaceti jaderných elektráren. Avšak Írán v  tomto úsilí rozhodně není jedinou zemí Blízkého východu. Jistě stojí za povšimnutí, že francouzský prezident Nicolas Sarkozy při svém velkém turné (leden 2008) po arabských zemích podepisoval jako na běžícím pásu dvoustranné dohody o spolupráci při vývoji civilních jaderných technologií s většinou arabských zemí Perského zálivu a severní Afriky (Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Alžírsko, Maroko, Libye). Mezitím Egypťané podepsali kontrakt na výstavbu reaktoru s Rusy a Spojené státy se po boku Francouzů angažují v Saúdské Arábii. Tyto muslimské státy mají o mírové využití atomu zájem, ačkoliv samy „sedí“ na největších zásobách černého zlata na světě. Jejich úsilí a  vzájemnou kooperaci začala silně podporovat i Arabská liga a další regionální organizace (např. Sdružení pro spolupráci v  Zálivu). Přitom ale na dveře „jaderného klubu“ dnes již klepou i  další muslimské země, jejichž členství by bylo ještě před několika málo lety chápáno jako naprostá science fiction (např. Turecko a Indonésie).

Dramatická historie programu

U zrodu íránského jaderného programu, se kterým přišel už v  60. letech 20. století šáh Páhlaví, stála paradoxně spolupráce s USA. První experimentální reaktor a vysoce obohacený uran teheránské univerzitě dodali právě Američané (1967). „Jaderný šáh“ vyvíjel aktivitu na mnoha frontách: koupil podíl v uranových dolech v Namibii, jaderný reaktor ve Francii, uranový koncentrát (tzv. žlutý koláč) v  JAR. Klíčový pak byl podpis smlouvy s německou společností Siemens­‑Kraftwerk a americkým partnerem Bechtel Power o výstavbě elektrárny Búšehr (1974).

Energetická „inventura“ vybraných zemí (podle UNDP, OSN, 2008) Země Írán

Spotřeba Počet Počet Počet energií obyvatel obyvatel obyvatel (Mt ropného (1975) (2005) (2015) ekv., 1990)

Spotřeba energií (Mt ropného ekv., 2005)

Z toho ropa (%)

Z toho zemní plyn (%)

33

69

79

69

163

48

51

Saúdská Arábie

7

23

29

61

140

64

36

Kuvajt

1

2

3

8

28

67

34

SAE

0,5

4

5

22

47

27

72

Katar

0,2

0,8

1

6

15

15

84

Alžírsko

16

33

38

23

35

31

66

Libye

2

5

7

11

19

72

27

Ázerbájdžán

5

8

9

26

13

39

59

Rusko

134

144

137

878

647

20

54

Mexiko

61

104

115

124

177

59

25

Venezuela

12

26

31

44

61

50

38

USA

220

299

329

1928

2340

41

21

Čína

928

1313

1389

863

1717

18

2

Indie Česká republika

614 10

1134 10

1302 10

320 49

537 45

23 22

5 17

Po íránské revoluci se stavba zastavila (1979), ve stejné době byl zrušen i rozjíždějící se francouzský projekt dalšího reaktoru na řece Karum.Téměř z poloviny hotové zařízení se vzápětí stalo terčem osmi iráckých náletů v  době irácko­‑íránské války. Íránci nezůstali pozadu a  reagovali nálety proti iráckému reaktoru Osirak, aby nakonec místo nich dílo zkázy dokonali izraelští letci. Po válce Írán navázal spolupráci s ruskými inženýry na základě kontraktu za jednu miliardu dolarů (1995). Původní smlouva předpokládala dokončení prvního ze dvou reaktorů okolo roku 2001. Jediné, co bylo dosud dokončeno a uvedeno do provozu, je však jen informační centrum v areálu elektrárny.

Atomová republika Írán?

Jaderná krize vypukla v  roce 2002, kdy se provalil tajný íránský jaderný program běžící paralelně s programem oficiálním (neoznámené obohacování uranu, které Teherán později přiznal). Po inspekcích MAAE v čele s  jejím šéfem Muhammadem Baradejem bylo konstatováno, že experti sice nenašli žádné jaderné zbraně, ale program není výlučně mírový. Írán se však brání, že všechny aktivity sledují průmyslové či výzkumné využití a  jsou plně v  právních mantinelech Dohody o nešíření jaderných zbraní. Íránský program není soustředěn na jednom místě, je roztroušen po celé zemi. Sporná jsou zejména zařízení v Araku, Isfahánu a Natanzu (budování výzkumného těžkovodního reaktoru schopného produkovat plutonium pro jaderné zbraně, odstředivky

pro obohacování uranu). MAAE si s Íránem – zejména poté, co zlomil její pečetě na zařízení v Isfahánu – nevěděla rady a předala věc Radě bezpečnosti OSN (2006). Ta na zemi nakonec uvalila sankce. O  rok později sice vzbudila rozruch zpráva americké zpravodajské služby, která tvrdí, že Írán již v minulosti s tajným programem doopravdy přestal. Zároveň ale zpráva konstatuje, že pokud by Íránci skutečně chtěli, jsou schopni dříve či později atomovou zbraň sestrojit (v letech 2010–2015). Navíc M. Baradej nedávno změnil svůj dlouhodobý diplomatický styl, když prohlásil (červen 2009), že se Írán snaží vyrobit bombu, aby získal postavení velmoci na Blízkém východě. Navíc prý zdejší program připomíná technologii rozvíjenou v  Severní Koreji, která již získala štěpný materiál k  výrobě hned několika atomových zbraní a  dvakrát je i  demonstrativně vyzkoušela. Přitom dlouhodobá spolupráce Severní Koreje a  Íránu v  oblasti balistických raket i  jaderných technologií byla potvrzena. Ve hře tak není nic menšího než ohrožení hegemonie Západu v  oblasti s  největšími zásobami ropy, ale také blízkovýchodní atomová řetězová reakce ze strany sunnitských arabských států (hlavně Egypta a  Saúdské Arábie). Ty se spolu s Izraelem cítí perským šíitským Íránem dlouhodobě ohroženy a budou se snažit jeho moc vyvážit rozvojem vlastních zbraní hromadného ničení. Karel Černý, sociolog, FF UK v Praze [email protected]

Nuclear program in Iran. Why does Iran with its huge resources develope a nuclear program and what are the causes of its growing energy needs? What about its parallel secret military program? The article examines history of the program in the context of recent Middle East developments.

LITERATURA: CVRKAL, Z. (2007): Írán. Libri, Praha. KLARE, M. T. (2005): Blood and Oil. Henry and Holt Company.

ŠLACHTA, M. (2007): Ohniska napětí ve světě. Kartografie PRAHA, a. s., Praha.

Geografické rozhledy  1/09–10

30

Kaleidoskop

Uganda na prodej O rovníkové Africe se říká, že tam lze koupit každého a všechno. Že by ale bylo možné prodat kus národního parku nebo nilské vodopády bez ohledu na nenahraditelné přírodní hodnoty a navíc v zemi, která má zhruba třetinový turistický ruch v porovnání se sousední Keňou a potřebuje příliv zahraničních turistů, se mi věřit nechtělo. Ale jen do té doby, než jsem se dostal do bezprostřední blízkosti událostí, které takové „obchody“ na nejvyšší úrovni předcházely. Začalo to v  květnu 2007, kdy jsem se už cestou z letiště dověděl, že je krátce po bouřlivých demonstracích v Kampale. Protestovalo se proti prodeji části pralesa Mabira zahraniční cukrovarnické společnosti, která zde hodlala na úkor pralesa postavit cukrovar a rozšířit svoje plantáže cukrové třtiny. Proti prodeji pralesa vystoupila opozice i  ekologické iniciativy, demonstrace měly krvavý průběh, byli při nich zabiti tři lidé. Odpověď na otázku, proč by měl být ničen původní deštný les a rozšiřovány plantáže cukrové třtiny, byla vcelku jednoduchá. Třtinové plantáže obklopují prales ze všech stran a cukrovarnická společnost by cukrovar musela postavit jinde a třtinu dopravovat na velké vzdálenosti. Koupit kus pralesa se zdálo podstatně snazší. Jenomže protesty lidí měly svůj účinek, všeumožňující moc peněz tady nakonec selhala. Obrovské nasazení a  protesty ekologických aktivistů i  obyčejných lidí v zemi, rozruch kolem pralesa na mezinárodní úrovni a konečně i tlaky ze zahraničí pomohly prales zachránit. Otázkou zůstává, na jak dlouho. Dalo by se říci, proč tolik rozruchu kvůli kousku lesa? Uganda je krásná zelená země s množstvím jezer, hor a úrodné zemědělské půdy, ale bohužel už jen s menšími zbytky původních deštných lesů. K nim patří i Mabira, jediný původní prales ve východní

Ugandě. Je to také jediný tropický deštný les velmi snadno a levně turisticky dostupný. Po státní silnici z  Kampaly do Jinji se sem dostanete za půldruhé hodiny. Sběrná taxi matatu a  autobusy zastavují přímo v  pralese u  ekoturistického centra, které je také oficiálním vstupem do národního parku. Mimořádně frekventovaná silnice prochází napříč pralesem a rozděluje ho na větší severní a  menší jižní část. Je místem častých dopravních nehod, způsobených střety se zvířaty. Přeplněné taxíky a  autobusy většinou ani nezpomalují, zvířata nemají šanci. Projížděl jsem tudy mnohokrát a vždycky jsem si oddechl, když jsme měli prales za zády. Park je spravován organizací s  názvem Mabira Forest Integrated Community Organization (MAFICO) a  komerčně řízen organizací The National Forestry Authority (NFA), která zajišťuje turistické využití všech ugandských pralesů. Mabira patří k největším z přežívajících původních pralesů v  Ugandě. Rozkládá se na ploše 306 km2 a je přírodním prostředím pro více než 300 druhů stromů, včetně několika ohrožených druhů, které jsou zdrojem přírodních léčivých produktů užívaných k léčbě více než 40 nemocí. Například slivoň africká Prunus Africana se používá k  léčbě rakoviny prostaty. Mabira je však domovem i pro 315 druhů ptáků, včetně ně-

Bouřlivé vody vodopádů Bujagali poblíž pramenů Nilu. Foto: J. Donát. Geografické rozhledy  1/09–10

kterých endemitních, 218 druhů motýlů, 97 druhů můr a 23 druhy malých savců, zvláště opic. V pralese je připraven bohatý vzdělávací program na třech turistických trasách o délce 68 km, pozorování ptáků a opic nebo i kempování. Lze jej poznávat individuálně bez průvodce, ale i s průvodcem. Přimlouvám se za ten první způsob. Návštěvník toho sice tolik neuvidí, protože jeho necvičenému oku uniknou opice, plazi i  hmyz, zato ale není vázán časem, může v pralese strávit delší dobu a vychutnat si velkolepost mohutných stromů i  barevnost exotických motýlů. Stezky jsou dobře schůdné a vedou nejpozoruhodnějšími částmi pralesa. Dvě delší trasy přetínají silnici ze severní části parku do jižní, střední trasa pralesem trvá asi 3–4 hodiny. O  tom, jak se vyvíjí situace kolem pralesa, nebylo možné se něco dovědět ani od strážců parku. Buď o nebezpečí prodeje části pralesa moc nevěděli, nebo o  tom vědět nechtěli. Faktem ale je, že prales dosud stojí v celé své kráse a s jeho kácením se v dohledné době nezačne. Určitě jím budu dál projíždět se strachem raději než plantážemi cukrové třtiny beze strachu.

Vodopády na Nilu před zánikem

Daleko horší konec však ugandská vládní garnitura v  čele s  prezidentem Musevenim připravila jedinečnému přírodnímu úkazu, vodopádům Bujagali na Nilu, zhruba 11 km od jeho pramenů u Viktoriina jezera. Před dvěma roky jsem si mohl v novinách přečíst kritické články adresované prezidentovi, reagující na jeho rozhodnutí vybudovat na Nilu novou přehradu s  elektrárnou, která navždy pohřbí vodopády Bujagali. Na věky zmizí idylický pravý břeh Nilu s kempem a restaurací, zmizí romantické ostrovy s  množstvím ptáků, zmizí i  levý břeh se zbytky pralesa a  zmizí také bouřící vody Nilu, který zde prudce klesá v divokých kaskádách. Bude pryč tato „zelená perla Ugandy“, jak jsou vodopády často nazývány, místo, které nevynechá snad žádný návštěvník Ugandy. Tato turisticky atraktivní místa budou zaplavena vodou zvýšené hladiny jezera nové přehrady, která má přetnout Nil asi tři kilometry pod vodopády. Zmizí bohužel i více než deset vesnic, jejichž obyvatelé budou přesídleni. Jedna z největších sypaných přehrad v Africe vyvolala řadu odborných diskusí, které v  podstatě dokazovaly zbytečnost a zastaralost projektu a navrhovaly jiná, modernější a ekologičtější řešení. Přes všechny protesty a námitky stavba gigantic-

31

kaleidoskop ké přehrady, jejímž projektantem je italská firma Salini, začala a dnes rostoucí hráz převyšuje vrcholky okolních stromů. Stavbu již nelze utajit, je viditelná zdaleka. Dostat se k  ní ale není možné. Je obehnána plotem a  chráněna ozbrojenými vojáky. Devastuje přírodu, ale přináší i  řadu problémů místním obyvatelům s přesídlením a s rostoucí kriminalitou frustrované mládeže okolních vesnic. O  tom všem dnes píší ugandské noviny. Pouhé dva roky bude ještě možné obdivovat přírodní krásu vodopádů a  jejich okolí, než vše nenávratně pohltí voda přehradní nádrže. Dostat se k  vodopádům Bujagali drahým osobním taxíkem nebo soukromým autem není těžké. Vede k  nim sice silnice plná prachu a výmolů, ale jinak se sem nedostanete, sběrné taxíky matatu sem nejezdí. U vodopádů je stylová restaurace v  podobě velké chýše, je zde i  kemp, kde se můžete utábořit s  vlastním stanem. V širším okolí je několik dalších restaurací a hotelů s možností ubytování. Je to místo svatebních hostin, rodinných oslav a výletů i cíl cest zahraničních turistů. Bujagali jsou oblíbeným místem rekreace a vodních sportů. Vedle rybolovu a divokých exhibicí domorodých kajakářů je hlavní adrenalinovou atrakcí rafting. Rozhodnutí prezidenta vyměnit přírodní krásu za přehradu s hydroelektrárnou veřejně kritizovali i významní odborníci v energetice. Zástupce Afrického centra pro energii Dickens Kamugisha odhalil pozadí celého tohoto zvláštního obchodu. V zásadě jde o umožnění zisků zahraničním investorům a o privatizaci energetického průmyslu. Tento odborník 30°

O NG

P. KO

DEM . R E

Gulu

Butiaba Hoima

Kasese Masaka

Soroti j. Kyoga

Namasagali Bombo Jinja Kampala Entebbe

rovník

Viktoriino

jezero T A N Z A N I E

Mbale

Tororo

A

RWANDA

Moroto

Lira j. Kwania

Ň

Fort Portal

Mbarara Ntungamo

4°

E

Albertovo jezero

34°

Kaabong

Atiak Pakwach

Kabale

N

Moyo Arua

Edvardovo j.

Á

D

K

Ú

S

0

50 100 km

Sypaná hráz již zastínila přírodu. Foto: J. Donát.

připomněl mimo jiné slib prezidenta, který dal v roce 1991 při otevření přehrady Kiira a  renovaci přehrady Nalubale, že Uganďané již nebudou mít tmu. Jaká je skutečnost? Elektrické energie je dostatek, jde o lacinější elektřinu z  vodních elektráren, a  přesto její ceny stoupají. Sousední země Keňa a Tanzanie mají většinou dražší tepelné elektrárny, a přesto ceny elektřiny jsou zde výrazně nižší než v  Ugandě. Otázkou zůstává, co přinese nová přehrada Uganďanům a  co přinese investorům. Odpověď je jednoduchá, nižší ceny elektřiny jistě ne. Uganďané bohužel mají tmu stále, ne proto, že by elektřina nebyla, ale proto, že na ni nemají. Ekologický pohled, ukazující výstavbu hydroelektrárny jako příklad špatného napodobování Ameriky, podal i americký konzultant pro energetiku David Burn. Srovnal Ugandu se Spojenými státy a  řekl, že řada zemí kopíruje západní svět, bohužel i v tom negativním. V  USA byly postaveny hydroelektrárny všude, kde to jen bylo možné, a vždy za cenu škod na přírodě. Nenávratně zmizela řada kaňonů a  údolí. Přehrady ničí komerční rybolov, turistiku i domorodou kulturu. Hromadění toxických látek v nich před-

stavuje i vážný hazard s veřejným zdravím. Jako další příklad americký odborník uvádí, že služby mobilních operátorů jsou v Kampale o  mnoho lepší než v  největších amerických městech. Proč? Protože Uganda se uměla poučit z chyb USA, vybrala si nejlepší technologii a  obešla technologické problémy mobilních služeb. Jak by se měla poučit z omylů Ameriky v problematice hydroelektráren? Podobně jako u  mobilních telefonů. Měla by se zaměřit na novou technologii malých průtokových turbín, ideálních pro Nil, a ne stavět přírodu devastující přehradu. Před dvěma roky byl ještě čas vodopády zachránit. Dnes již šanci nemají. K záchraně části pralesa Mabira byly nutné demonstrace, mrtví a protesty v zahraničí. Mám pocit, že rozruch kolem pralesa měl jen odpoutat pozornost veřejnosti od vodopádů. Když najednou hráz přehrady zastínila okolní přírodu, je už na demonstrace pozdě. A nejspíše by stejně nebyly k ničemu. Elektřina totiž přinese větší zisky než cukr. Josef Donát, Fakulta zdravotnických studií UP [email protected]

Uganda for sale. It has been said by many that in equatorial Africa, one could buy anything and anybody. When I heard these opinions, I had hard time imagining that someone could actually arbitrarily sell off a portion of a national park, including some precious and irreplaceable nature sites such as Nile river waterfalls. I found hard to believe such transactions would be taken lightly, especially in a country that desperately needs an increase in tourism (the volume is only one third of what the neighboring Kenya is able to obtain). My believes were changed after I got an opportunity to witness events preceding this type of sell offs by local government members.

aplikace do výuky: 1. Pročtěte pozorně první část článku Uganda na prodej. Vyjádřete, v čem spočívá podstata popsaných problémů. Ve dvojicích debatujte o svých představách, jak trvale zajistit ochranu tropického deštného lesa bez omezení turistického ruchu. Můžete uvést příklad z vlastní zkušenosti při cestách do zahraničí? 2. Zamyslete se nad územním rozvojem v období uplynulého desetiletí

v okrese, kraji nebo ve velkém městě, kde žijete. Dokážete uvést příklad šetrného vztahu k cenné přírodní lokalitě v blízkosti stavby silnice, parkoviště, obchodního centra apod.? Víte o opačném přístupu? 3. Po přečtení druhé části článku diskutujte ve třídě o střetu zájmů při ochraně přírodních hodnot, a to nejen v Africe. Uveďte příklady z Evropy a z Česka.

Geografické rozhledy  1/09–10

32

ČTEME Z FOTOGRAFIÍ

Regiony a jejich hranice

ž ě t u o S

Při vymezování každého regionu, ať už je to správní celek, pohoří, povodí, geomorfologická jednotka nebo volební obvod, je nutné určit také jeho hranice. Pod tímto pojmem si většinou představíme přesně zakreslenou linii na mapě, na kterou ale v terénu nemusíme vůbec narazit, nebo nás na ni upozorní pouze cedule označující začátek či konec daného regionu, změna povrchu vozovky, typu zástavby nebo charakteru krajiny, v případě státní hranice i vyznačení pomocí hraničních kamenů. I státní nebo jiná administrativní hranice často kopíruje hřebeny hor, toky řek nebo jiné významné přírodní předěly; tyto hranice také nazýváme přirozené. Hranice však nemusí být jen linie, ale často – především při vymezování regionů podle zvláštních hledisek (např. národopisné regiony, jazykové hranice) – ji tvoří přechodový pás, který zasahuje do obou regionů. Území kolem hranice je nazýváno pohraničí nebo příhraničí. Hranice jsou vůbec zvláštní jev. I  na mapě Česka jich najdeme velké množství, a  kdybychom se obraceli do minulosti a  hledali na starých mapách, objevili bychom jich ještě víc. Těmto dnes již zaniklým hranicím říkáme reliktní: příkladem může být zemská hranice mezi Čechami a Moravou nebo jazyková hranice mezi českým a německým etnikem. Zaniklé hranice můžou stále hrát svoji roli nejen v terénu (pozůstatky jejich vyznačení jsou dnes součástí paměti krajiny), ale také v myšlení lidí (pro společnost mají symbolickou hodnotu i ovlivňují socio-kulturní vzorce chování). Hranice jsou a především byly vnímány jako bariéra rozvoje, kulturního pokroku, vzájemné spolupráce, a  to především hranice státní, což byl výsledek dějinné zkušenosti především dvacátého století. Teprve po roce 1990 se tato do té doby téměř nepropustná hráz – především na západě a jihu našeho území – začíná postupně rozpadat a mizet. Po tzv. železné oponě, existující zde přes 40 let, zůstalo jen široké neobydlené pásmo s  pozůstatky zničených sídel, které se jen velmi pomalu začalo naplňovat životem, ale stalo se také předmětem zkoumání odborníků z  řad přírodovědců (unikátní společenstva) či geografů (výzkumy pohraničních a  periferních území) z obou stran hranice. Od prosince 2007 – se vstupem Česka do schengenského prostoru – přestala být hranice překážkou ve smyslu administrativních opatření a je ji možné překračovat téměř kdekoli. Při jejím překonávání ji připomínají jen mohutné opuštěné budovy hraničních přechodů, které ve většině případů čekají na nové využití. Na fotografiích najdete několik příkladů hranic a hraničních regionů.

Obr. č. 1 Příkladem významného hraničního bodu je masiv Králického Sněžníku. Probíhá zde hned několik hranic – státní hranice mezi Polskem (dříve Německem) a Českem i krajská hranice mezi krajem Olomouckým a  Pardubickým. Navíc vrcholem prochází rozvodí mezi Černým a  Baltským mořem a  blízký vrch Klepáč (výstižněji pojmenovaný Poláky jako Trojmórski Wierch) je dokonce hydrologickým trojmezím, protože část pohoří odvodňuje Morava k jihu do Černého moře (na snímku pramen Moravy), na sever tečou vody přes Kladskou Nisu a Odru do Baltského moře a konečně k západu přes Orlici a Labe do Severního moře. Která tři historická území odděluje hranice na Králickém Sněžníku? Obr. č. 2 Na státních hranicích jsou místa, která mají význam hlavně pro jednu z  hraničních zemí. Jsou to především geodeticky významné body, jako je nejsevernější bod Rakouska jihozápadně od Nové Bystřice. Pár set metrů odsud stojí lesní hotel Peršlák s pozoruhodnou minulostí. Sloužil také jako rota pohraniční stráže a tím zůstal ušetřen demolice v době existence nepřístupného hraničního pásma, na rozdíl od řady vsí a samot v okolí. Do roku 1989 byl tento bod poblíž Nové Bystřice z  našeho území běžnému turistovi nedostupný, ani poté jsme zde nemohli hranici překročit. Teprve po vstupu Česka do schengenského prostoru si můžeme nejsevernější bod území našeho jižního souseda obejít. Určete nejvýchodnější, nejjižnější, nejsevernější a nejzápadnější bod Česka. Obr. č. 3 Hranice může být – a  v  poslední době je to naštěstí stále častěji – nejen místem rozdělení, ale i spojení. V minulosti tomu tak bylo na nejvyšším bodě pohoří, které odděluje Česko od Německa. V předminulém století zde byla postavena horská chata s rozhlednou přístupnou z obou zemí, a také stanice optického telegrafu, jenž vedl z Žitavy přes blízký (také hraniční) Hvozd a přes další kopce až ku Praze. Jeho hlavním posláním bylo přenášet

čísla lotynky tažená v  Žitavě a  tím umožnit nelegální sázení. To je již minulost, chata vyhořela těsně po skončení druhé světové války. Jak se jmenuje zmiňované pohoří a jeho nejvyšší hora? Obr. č. 4 Poměrně nové jsou i  hranice 14 českých krajů, které byly vytvořeny v  roce 2000. Jejich podoba kopíruje hranice okresů vytvořených v roce 1960, většinou nerespektující přirozené celky, které se u  nás vytvářely několik století. Přesto se kraje a  jejich území prosadily v běžném životě a dnes by si málokdo dokázal představit, že by měly zaniknout. Jejich hranice se za těch posledních devět let změnily poměrně málo. Největší změny nastaly právě na Vysočině (mimochodem původně Jihlavském kraji), kde jihovýchodní část (symbolizovaná především hradem Pernštejnem) byla připojena k Jihomoravskému (původně Brněnskému) kraji. Obr. č. 5 Půvabný klasicistní zámeček uprostřed parkově upravené krajiny dnes slouží jako hotel a od státní hranice s Rakouskem leží několik kilometrů. V minulosti to však bývalo jinak a přímo středem zámku procházela hranice mezi Dolními Rakousy a Moravou – odtud pochází i jeho jméno. O které území se jedná a kdy bylo připojeno k  bývalému Československu? Jak se jmenuje památka UNESCO, jejíž je Hraniční zámek součástí, a v kterém roce byla zapsána na Seznam světového kulturního dědictví? Odpovědi na soutěžní otázky zasílejte do 20. října na adresu Geografické rozhledy, Nakladatelství České geografické společnosti, s. r. o., Ostrovní 30, Praha 1, 110 00 nebo na e-mail [email protected]. Tři vylosovaní výherci obdrží knižní ceny. Tomáš Burda, [email protected] Foto: 1.–5. T. Burda

Vyhodnocení soutěže z 5. čísla 18. ročníku Geografických rozhledů Také další kolo naší soutěže mělo mezi čtenáři dobrou odezvu. Z došlých správných odpovědí jsme vylosovali tři výherce, kterým gratulujeme. Ostatní mohu zkusit své znalosti již v tomto čísle. Výherci: Jiří Přichystal z Olomouce, Jitka Novotná z Litomyšle a Mgr. Tereza Brožková z Černovic. Ceny do soutěže věnovalo nakladatelství Kartografie PRAHA, a. s. Správné odpovědi 1. Pico de Teide na ostrově Tenerife na Kanárských ostrovech. 2. Fjordy najdeme také v Chile, v Irsku, na Aljašce nebo na Novém Zélandu. 3. Nadmořská výška, nad kterou převládá hromadění sněhu nad jeho táním. Výšku sněžné čáry ovlivňují především zeměpisná šířka, množství srážek a expozice svahu. 4. Sarezské jezero v Pamiru v Tádžikistánu na řece Murgab. Geografické rozhledy  1/09–10