Úvodník. Co Vás rozveselí?

Zlín

Duben

Úvodník Co Vás rozveselí? Vypadá to, že se zima nechce jen tak vzdát a určitou únavu či „depresi“ z ní pociťují už i otrlejší povahy. Smilkovi na to měli čuch, a raději odletěli na celý studený březen do teplých krajin. Nám ostatním nezbývá než se zahřát či rozveselit jinak… Odborníci říkají, že je v zimním období potřeba hlavně dostatek světla. To má na nás totiž největší blahodárné účinky. Podporuje například tvorbu hormonů (serotonin) v mozku, které zlepšují náladu. Proto se doporučuje jít každý den alespoň na krátkou procházku. A ani nevadí, pokud je sluníčko schované za mraky, protože i tak je intenzita světla dostačující k tomu, aby positivně působila na náš nervový systém. Ale je pravda, že přímé sluneční paprsky nám udělají mnohem větší radost. Další možností, jak se bránit zimním depresím, je obklopit se příjemnými barvami. Například červená dodává energii a zelená nás osvěží a navozuje optimizmus. Žluté a oranžové jsou barvy, které rozveselí a pozitivně působí na naši kreativitu. Nemusíte se barvami jen obklopovat, můžete se do nich přímo ponořit. Napusťte si do vany koupel se žlutým zabarvením a načerpejte tak životní energii! Pokud vás zimní deprese stále neopouští, sáhněte po hudbě. Nevybírejte si ledajakou. Nejlépe pomůže taková hudba, kterou máte rádi. Hudba má totiž pozitivní vliv na lidskou psychiku a také dobře působí i na činnost srdce. Podle jistých studií – kardiologové z univerzity Berlíně zjistili, že k načerpání nových sil je nejlepší barokní hudba. V neposlední řadě si dopřejte nějakou masáž, nebo alespoň tu bylinnou koupel. Podráždění vůní ovlivňuje přes nervový systém naše pocity a tudíž i celkovou náladu. Pro oživení těla i ducha jsou bazalka anebo rozmarýn tím nejlepším, co je u nás k mání. Jak asi tušíte, vše zmíněné, čím můžeme ovlivnit naše emoce nám dal náš Stvořitel. Jsou to naše smysly: zrak, čich, sluch, hmat a samozřejmě i chuť. Tak jako musíte pečovat o rostlinky na zahrádce - aby vám neuvadly, o vztahy - aby neochladly, tak musíme pečovat i o naše zdraví. Nejen fyzické, ale i to psychické. Momentálně čtu na pokračování knihu Přísloví a včera mě padl do oka známý text z Přísloví 17,22: „Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti.“ Srdce se radostným nestává, v tomto ubitém a spěchajícím světě, samo. Musíte se vystavovat tomu nejlepšímu Světlu, zaposlouchat se ho hudby jeho milostného dopisu, který nám tu zanechal a nechat se pohladit, či ošetřit olejem jeho Ducha. V této milé společnosti pookřeje naše srdce ztuhlé dlouhou zimou. Přeji vám, abyste si dopřáli tento komfort, který se nabízí i těm co peníze nemají, či do teplých krajin nelétají…. (Iz 55,1-3). Martin Žůrek

2

Dostatek dobrých a zapálených lidí Slova v nadpisu byla vyslovena mužem v nejlepším věku. A když navíc má jméno ve spojení tradičního českého jména Josef a sladkého pečiva „koláček“, vychází nám bratr Josef Koláček. Mnozí jej znáte, je to ten bratr, který vede zlínskou pobočku ADRY, či bratr ze sboru Uherský Brod. Byl u nás již párkrát s kázáním v sobotu, ale tentokrát přivez l s sebou i své 2 syny. Nabízím vám rozhovor s ním. Bude se točit jak okolo bratra, tak okolo jeho práce v Adře. - I když tě osobně znám, tak přesto se nám na úvod představ. Odkud pocházíš, z jaké rodiny…? Pocházím z malého městečka Bojkovice a mám ještě dva mladší sourozence, bratra a sestru. - Jakého vzdělání jsi dosáhl a kde jsi před příchodem do ADRY pracoval? Vystudoval jsem železniční průmyslovku v Břeclavi, chtěl jsem být strojvedoucím. To se mi ale nakonec nesplnilo. Krátce po návratu z vojny jsem se nechal pokřtít a práci na železnici opustil. S manželkou jsme se po nějakém čase společně pustili do práce v keramické dílně a to nám s drobnými proměnami vydrželo dodnes. - Pokud máš volno, jak ho nejraději a nejčastěji trávíš? Volného času opravdu moc nemám, ale pokud je, trávíme ho společně s rodinou. Je to především o víkendu, kdy jezdíme na výlety. V průběhu týdne si občas zajdu na procházku se psem. - Jak jsi poznal svou ženu a jak dlouho jste spolu a kde žijete?

Se svou ženou se známe už od patnácti let, poznali jsme se na společné letní brigádě. Znovu jsme se setkali po mém návratu z vojny, kdy jsem začal chodit do sboru v Uherském Brodě. Krátce na to jsme se vzali, postavili jsme si dům v Nezdenicích a letos jsme spolu devatenáct let. - Teď by mě zajímala tvá současná práce. Jak ses dostal k práci pro Adru? Klidně to vezmi od začátku. Jako většině lidí, i mně přijde správné pomáhat druhým a nejpraktičtější mně přišla pomoc při povodních. Ten začátek byl v roce 2002, kdy jsme s kamarádem a našimi rodinami byli na dovolené ve Vysokých Tatrách a odtud sledovali, co se děje. Po pár dnech jsme dovolenou zrušili a jeli do Litoměřic pomáhat. - Co bylo první velkou akcí, kterou jsi musel vést, řídit v době, kdy jsi nastoupil do Adry jako zaměstnanec? Do Adry jsem nastoupil na podzim v roce 2009 bezprostředně po povodních na Novojičínsku. Už tam jsme s Filipem Podsedníkem koordinovali pomoc zaplaveným. Projekt pomoci po takové události může trvat půl roku, někdy i celý rok. Když jsme se tedy znovu v roce 2010 vraceli do oblasti Novojičínska ke kontrole využití dotací a obecně toho jak se podařilo lidem událost zvládnout, přišla znovu voda. Tentokrát to bylo rozsahem mnohem menší, ale ne na dlouho. V srpnu 2010 začaly záplavy znovu, tentokrát v Libereckém a Ústeckém kraji. V rozsahu škod a zasaženého území byly vyhodnoceny jako třetí největší od roku 1997. ADRA během následné pomoci koordinovala téměř 1700 dobrovolníků a podpořila 3

téměř 600 domácností z celkových 1200 zasažených. Je důležité říct, že dobrá pomoc vždy vychází z kvalitního týmu lidí, kteří se sejdou. Nezáleží tedy na velikosti události, ale vždycky na kolektivu, který pomáhá. - Tvá práce je především v terénu. Ale přesto, jak vypadá běžný den, pokud jsi na zlínské základně? Největší část mé práce se paradoxně odehrává v kanceláři za počítačem. V případě mimořádných událostí trávím velkou část pracovní doby na cestách, nebo v zasažených oblastech, ale aby ta pomoc, která je potom vidět v médiích, byla skutečně efektivní, je za tím schována spousta „administrativy“. V období klidu, tedy kdy se neodehrávají žádné události, je potom třeba dále pracovat na rozvoji systému pomoci. V poslední době to byl třeba registrační systém pro dobrovolníky, kteří se hlásí na povodně. Tento systém umožňuje jak registraci na událost, tak se také dobrovolník dozví další informace o místě pomoci a potřebách, jaké tam jsou. Dále o možnostech ubytování, dopravě a uzavírkách. Na podobném systému spolupracujeme například s Českou televizí a Hasičským záchranným sborem ČR a jmenuje se „Krizová mapa Česka“. Dále je potřeba se věnovat získávání finančních zdrojů, což obnáší psaní projektů nebo návštěvy sponzorů. Ve Zlíně je dnes vedle dobrovolnického centra zázemí k programu pomoci při mimořádných událostech, ale třeba i k celorepublikovému projektu KIP týmů (psychosociální pomoci). - Co naopak obnáší tvá práce v terénu? V průběhu události jsou v terénu především koordinátoři, kteří přinášejí důležité informace do koordinačního cen4

tra. Tam se všechny podklady z terénu, nebo nabídky pomoci od lidí a firem spojují. Mým úkolem je podporovat koordinátory, docházet na jednání krizového štábu, komunikovat s jinými neziskovými organizacemi, složkami IZS. V některých chvílích to může být komunikace s médii, dárci a spousta jiných úkolů. Je důležité podporovat dobrovolníky, kteří pomáhají a někdy je třeba i řešit nedorozumění, která se vyskytnou. - Adra ve Zlíně byla dříve v našem sboru hodně viditelná. Dnes o ní příliš informací nemáme. Jaké je tedy dnes personální složení Adry Zlín? Na pobočce v současnosti pracuji s kolegyní Pavlínou Pejlovou, která je koordinátorkou dobrovolnických programů a ještě se dokáže věnovat i dobrovolníkům při mimořádných událostech. Ta viditelnost, nebo její opak může mít více důvodů. Jedním z těch zásadních je proměna způsobu práce organizace. Například pořádání veřejných sbírek (například materiálních) dnes už nemá svůj význam jako před několika lety. Dále se do Prahy přestěhoval projekt Banglakids (dříve Bangbaby) z důvodů jednotného vedení zahraničních projektů. Bylo potřeba provést řadu systémových změn, protože se ADRA od svého vzniku rozrostla v organizaci, ve které dnes (převážně v průběhu mimořádných událostí) pracuje přes sto zaměstnanců. Nicméně pravidelně vydáváme celorepublikový newsletter, který prostřednictvím e-mailů putuje do všech sborů. K vydávání pobočkového bulletinu v současné době nemáme žádnou kapacitu. Určitě ale nic nebrání možnosti častěji promluvit například na odpoledním shromáždění. Nabízí se možnost spolupráce v rámci

dobrovolnických programů, jen při celkovém počtu asi 160 dobrovolníků, kteří s námi spolupracují, je členů sboru naprosto zanedbatelné procento. Otázka větší spolupráce a propojenosti poboček a sborů je dlouhodobým tématem, které projednáváme i se zástupci církve. - Je v této pobočce nějaký zcela místní - regionální projekt, který tady vznikl a třeba je i dnes na celostátní úrovni? Otázka jednotlivých projektů, které regionální pobočky realizují, je trochu složitější, ale pokud to trochu zjednoduším, má ADRA dvě základní oblasti činnosti. První je oblast zahraničních projektů, ke kterým ještě patří oblast rozvojového vzdělávání a do druhé oblasti domácích projektů řadíme dobrovolnická centra, poradnu pro oběti domácího násilí, pomoc při mimořádných událostech (včetně pěti skladů) a KIP týmy. - Při návštěvě sboru jsi představil celou šíři práce Adry. Mohl bys ji tady v krátkosti a heslovitě představit – přece jen těch posluchačů moc nebylo. Základní rozdělení jsem zmínil v předchozím odstavci, ale více podrobností o jednotlivých projektech najdete na našich webových stránkách.

- Jak je vnímána práce ADRY v očích běžných lidí? Máš nějakou silnou osobní zkušenost s přijetím práce ADRY? ADRA je velmi respektovanou organizací a má v očích veřejnosti, a to i odborné (instituce veřejné správy, integrovaný záchranný systém) vysoký kredit. Je to významné ocenění jak zaměstnanců, tak také zástupů dobrovolníků, ale znamená také velký závazek. - Tvá práce je určitě hlavně časově náročná. Jak snáší rodina tvou práci a jak moc jsou ti oporou? Či jakou i ty jim dáváš odezvu? Ano, práce v Adře je skutečně časově, ale také psychicky náročná a bez dobrého zázemí nebo opory ji lze jen velmi těžko dlouhodobě zvládat. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že každá práce, nebo poslání má své hranice a rodina by tím neměla strádat. - Co do budoucna přeješ Adře a co i třeba církvi a křesťanům? A co bys přál všem lidem? Adře bych přál dostatek dobrých a zapálených lidí, kteří ji budou rozvíjet a posilovat, přízeň dárců a ostatním lidem možná co nejméně mimořádných událostí a neštěstí, u kterých bychom se setkávali. Díky za rozhovor – P. Matula

Jsem šťastný, že jim můžu pomoci Před časem bylo v našem sboru promítnuto video z Novojičínska, kde jedné rodině vyhořel dům. V pomoci se angažovala i frýdecko-místecká pobočka ADRY. A aby té pomoci nebylo málo, tak se jí účastní i jeden z nás – bratr z našeho sboru Emil

Elexa. A protože měl za to, že je potřeba se o tom, co dělá a kde je, podělit, domluvili jsme se na rozhovoru. - Před časem jsme mohli ve sboru shlédnout video o tragédii v Žilině u Nového 5

Jičína. Řekni nám tedy v krátkosti, co se vlastně stalo? V rodině Mikulenkových se stala nepříjemná událost dne 29. října 2012. Večer se syn Jiří Mikulenka vrátil domů z odpolední směny a o půlnoci celá rodina usnula. Po dvou hodinách spánku je vzbudilo bouchání souseda na okna a řev, že jim hoří barák. V ranních hodinách se podařilo uhasit oheň a pak přišlo stanovisko statika o úplné demolici domu. První chvíle byly pro rodinu kruté. V rodinném domě odmala pan Jiří Mikulenka starší vyrůstal.. - Jakou rodinu toto neštěstí postihlo? Kdo jsou? Rodinu tvoří otec Jiří Mikulenka, máma Zdeňka Mikulenková, syn Jiří Mikulenka, dcera Petra Mikulenková - Když jsem o této tragédii vyhledával informace na internetu, nešlo přehlédnout fakt, že se do pomoci aktivně přihlásila ADRA z Frýdku-Místku. Jak jejich pomoc v začátku probíhala? ADRA z Frýdku-Místku uskutečnila finanční sbírku, která vynesla částku 280 000Kč. Také jim pomohla firma Demontstav s.r.o.

z Ostravy, která poskytla rodině bezplatnou demolicí domu. Ještě sousedé jim poskytli dočasné přístřeší u nich doma. - Jak ses do těchto končin a k pomoci tam dostal ty osobně? Já jsem se k této rodině dostal tak, že jsem zhlédnul před vánocemi televizní reportáž ve večerních zprávách a hned jsem se rozhodl získat kontakt na rodinu a nabídnout jim pomoc při stavbě rodinného domu. Kontakt jsem se snažil získat přes ADRU. Co se týče žádosti o dobrovolnictví přes ADRU, ta byla zamítnuta, a proto tam pracuji jen jako dobrovolník. Od 21. ledna 2013 této rodině pomáhám. - Co všechno se v současnosti dělá, kdo a kolik lidí je tam zapojeno? První dny jsme dělali na přípravě základové desky a pak dostal pan .Mikulenka dopis z Městského úřadu, ohledně vyklizení pozemku, na kterém měl uskladněné dřevo na topení. Takže jsme museli přerušit práce na stavbě a vyklízet zmiňované pozemky. Teď znovu děláme na přípravě základové desky. Ještě nám přibyla práce navíc. Po oteplení se propadla klenba nad sklepem, tak se musela vyklidit suť z propadlého sklepa. Začal jsem sám a pak skrze mě se tam dostal další pomocník. V současnosti jsem už vytvořil čtyřčlennou partu. Jsou to lidé, kteří v současnosti nemají zaměstnání. - Co obnáší tvá práce a je třeba ta práce nějak

6

honorována – strava, ubytování, peníze atd.? Zastávám veškerou práci na stavbě. Dělám od 8 hodiny ranní do večerních hodin. Na ubytování se dostávám tak kolem 20. hodiny. Dělám za stravu a je mi proplacena cesta domů.

v této situací někdo pomáhá, je to pro ně úžasná pomoc. Rodina si nemůže dovolit platit si stavební firmu. Majitel Jiří Mikulenka s manželkou jsou oba nemocní. Takže každá pomoc jim přijde vhod. Lidé z okolí obdivují moji ochotu pomoci lidem, kteří jsou v nelehké situaci.

- Přece jen je to ze Zlína větší vzdálenost. Kde tedy bydlíš? Ubytování jsem získal zdarma v Novém Jičíně. Domů se dostanu jednou za týden. V pátek večer jezdím domů a dle potřeby jezdím zpátky někdy v pondělí brzo ráno, ale už jsem také jel v neděli ráno. A dělal jsem už i od neděle.

- Jak dlouho se tam ještě bude pomáhat? Rodině jsem ochoten pomáhat až do úplného skončení stavby. Počítám, že pomáhat budu do podzimu 2013.

- Jak se na pomoc okolí a třeba i Adry a tebe konkrétně dívají sami postižení Mikulenkovi? Manželé Mikulenkovi jsou rádi, že jim

- Co již teď si odtamtud odvážíš – dojmy, pocity, zážitky..? Jsem rád, že jsem tuto rodinu poznal, jsou to příjemní lidé. Jsem šťastný, že jim můžu pomoci. Každý týden odjíždím domů s novými zkušenostmi a radostí, že můžu této rodině pomáhat. Otázky kladl P. Matula

Zhodnocení Začátek nového čtvrtletí roku je také začátkem nového volebního období sborových služebností v našem sboru. A jak jste si mohli všimnout, letos v obsazení služebností, které jsou součástí sborového výboru, došlo ke změnám. Mnohé tváře ve služebnostech jsou nové, některé staronové, a některé stálé. Těch pár, kteří dosud sloužili ve sboru svými silami a ochotou a již dnes nejsou ve svých služebnostech, jsem požádal o zhodnocení svého působení a o předání zkušeností.. Proto byli osloveni Vít Slováček – bývalý starší sboru, Iveta Slováčková – bývalá vedoucí oddělení misie, a já, pisatel a tvůrce otázek – bývalý tajemník sboru.

Tyto odpovědi vás určitě můžou zajímat a trochu toho zhodnocení není na škodu těm novým, ale i vám, čtenářům, členům a přátelům našeho společenství. I. Slováčková - Na závěr svého působení ve služebnosti vedoucího misie jen pár otázek. S jakými cíli či vizemi jsi v této služebnosti sloužila a jak moc se to povedlo realizovat? Je to zvláštní, ale v mém chápání křesťanství není evangelizace spojena se služebností. Vnímám ji spíš jako celoživotní nasměrování. Zasloužil se o to člověk, který mne přivedl ke Kristu a který byl mým velkým vzorem. Nějak 7

odhadl, že „to mám v sobě“, protože hned od začátku mne systematicky vedl k tomu, že dělit se s druhými lidmi o poznání Boha je ta nejúžasnější věc, která mne opravdu naplní. Brzy jsem si vyzkoušela, že má pravdu a ve skutečnosti jsem nastoupila do služby evangelizace už před svým vlastním křtem. Že pak v určitém období mého života druzí zhodnotili, že bych tuto „práci“ mohla dělat oficiálně, jen rozšířilo mé možnosti. Neměla jsem nějaké vize, ale silně mne oslovila slova z jednoho biblického týdne před mnoha lety: „ …že nikdy nepotkáme člověka, se kterým by už před námi nepracoval na jeho spasení a záchraně Duch svatý…“ Toho se držím, to vyznávám a takto přistupuji k lidem. Neměla jsem představu o konkrétních číslech „zachráněných“. Hodně jsem to nechávala na Bohu, protože tomu více rozumí. Snažila jsem se Mu být k dispozici, být vnímavá k jeho vůli a nemíjet se s jeho záměry. K radosti mi stačílo, že se lidé o Boha zajímali. Vše ostatní byly bonusy… Osobně pro mne ale letošními volbami evangelizace nekončí :-) … bude pokračovat dál, jen v jiné formě… - Co myslíš, že v pozici, ve které jsi byla, je důležité a co by vedoucí misie měla dělat a co naopak ne? Jako odpověď na tuto otázku asi nejde použít nějaká šablona (za prvé, za druhé, za třetí…) Náplň sice částečně představuje církevní řád, ale mám zkušenost, že tak jako jsme každý originál, tak originálně si každého jednotlivce Bůh používá. Když mu to dovolíme… - Co ti tato služebnost dala do dalšího života, a kdybys měla svému nástupci něco poradit, či na co upozornit, co by 8

to bylo? Pro mne je evangelizace smyslem života. Jsem ráda, že nevychází z lidského úsilí, ale že to do nás vložil sám Hospodin. Věděl nejlépe, jak moc potřebujeme smysluplně prožívat čekání na Jeho návrat. Nevím, jestli to může být pro někoho rada nebo pomoc, ale já mám velkou úctu před Boží vůlí a mrzí mne, že o ni někdy tak málo dbáme, že ji přehlížíme nebo si myslíme, že ta naše je lepší… - Jak z dnešního pohledu vidíš budoucnost našeho sboru? Velice slavnostně…Věřím, že Kristus nepředstavitelně miluje svoji církev (a její součástí jsme i my v našem zlínském sborečku). Je to jeho Nevěsta a vím, že udělá absolutně všechno pro to, aby jeho „milovaná“ byla tou Nejkrásnější, až se pro ni vrátí… P. Matula - Na závěr svého působení ve služebnosti tajemníka sboru odpovím na pár otázek. S jakými cíli či vizemi jsi v této služebnosti sloužil a jak moc se to povedlo realizovat? Na otázku cílů a vizí v této služebnosti se nedá jednoznačně odpovědět. Je to velmi specifická služebnost. Možná že je neviditelná, skoro bych řekl, že pro běžného člověka téměř „ k ničemu“. Ale kromě papírování, evidence a jiné administrativy bylo pro mě důležité znát každého a vědět aspoň něco málo o něm. Musím říci, že velkým pomocníkem se mně stal sborový časopis – taková živá kronika sboru. Takže vize a cíle jsem rozhodně neměl. A tak i realizace asi nebyla taková, jako u jiných služebností.

- Co myslíš, že v pozici, ve které jsi byl, je důležité a co by tajemník měl dělat a co naopak ne? Důležité je určitě povědomí o každém člověku v našem sboru. Vědet čím žije, jak, co ho trápí… Být takovým dobře informovaným zdrojem. Často se mně stávalo, že mě lidé oslovovali s otázkami na lidi ve sboru. A někdy žel se mně stalo, že jsem nevěděl, co potřebovali… Co by měl dělat? Kromě popsaných věcí administrativy by měl také být takovým „právníkem sboru“. Abych to osvětlil. Měl by znát nejen biblické zásady, ale také Církevní řád Tedy aspoň rámcově. Vědět, co a jak má být např. při členském shromáždění, výborech, chodu bohoslužby, řešení problémů, ale také jak sloužit ku prospěchu nás všech. Být takovou pravou rukou kazatele a staršího sboru. A co nedělat? Asi to, co by bylo proti sboru, členům, Bibli…. Ale to by snad neměl dělat nikdo. - Co ti tato služebnost dala do dalšího života, a kdybys měl svému nástupci něco poradit, či na co upozornit, co by to bylo? Dala mně 10 let práce pro Boha a sbor. Se všemi klady i zápory. Byl jsem u toho, když sboru bylo úzko, ale taky když kvetl a rostl. Nikdy jsem nelitoval, že jsem byl sboru k dispozici. Spíše naopak – byl jsem a stále jsem tím, kdo pro Pána Boha chce pracovat. A tím i pro sbor, který je mým druhým domovem. Všechny ve sboru, kteří to s ním myslí upřímně, nezištně a bez postranních úmyslů mám rád jako svou rodinu. Není nic krásnějšího, než když za sebou vidíte kus práce. Co se týče rad svému nástupci? Asi nic konkrétního. Myslím, že Ivanka je dobrou

volbou. Není to pro ni nic nového, a myslím, že má v sobě tu ženskou pečlivost a tak možná ten můj mužský styl vedení administrativy uhladí. Přeji jí, aby si užívala ten pocit, že je pro nás potřebná. A že opět po čase může popotáhnout tu naši sborovou „káru“ o kousek dál k věčnosti. - Jak z dnešního pohledu vidíš budoucnost našeho sboru? Budu rád, když to vše, co se dosud podařilo dobrého udělat, se nerozbourá. Možná, že někteří z nás mají pocit, že když se udělal „vítr“ ve sborových služebnostech, může se udělat i s tím, co se udělalo a má udělat. Jsem rád, že konečně někteří jsou „ ochotni“ se zapojit do práce ve sboru. Přeji jim, aby se nevyčerpali tolik, jako např. já. Jsme sborem velkým, a tak i těch schopných mezi námi je mnoho. Jen jde o to, aby byli i ochotni. A tak vidím budoucnost dobře. Když budeme mít na mysli každého človíčka v našem sboru, a vnímat jeden druhého v tom nejlepším světle, můžeme náš sbor posunout dál o kousíček k Nové Zemi. Tak jak budeme ochotni se pro nás všechny „ obětovat“, tak se nám to vrátí v požehnání – nejen osobním, ale především v požehnání našeho společenství a konec konců i Boží církve. V. Slováček Stejně položené otázky shrnul do jednoho bloku. V roce 1985 jsem začal pracovat pro Pána Boha ve Zlíně. Vždycky jsem vnímal, že víra se musí v praktickém životě realizovat v konkrétní práci pro druhé, tam, kde člověka Bůh postaví. Tedy tady ve Zlíně. Lákali nás na jiná místa a do jiných sborů, protože je prý tento sbor „starý“. Asi je a byl, ale byl také vždy silný a pracovitý. Přes všechna úskalí vždy v Pánu Bohu 9

nalézal řešení složitých problémů, a to i v čase hluboké totality a nesvobody. Vždycky jsem se snažil přenést víru v pomoc bližním do praktických všedních dnů. Tento sbor hledal 60 let své místo ke shromažďování a po těžkém rozhodování jsem mohl být u toho, když nás Pán Bůh přizval spolu s ostatními k práci na nejen tomto areálu, ale i s lidmi, s kterými jsme prošli kus společného života. Od roku 1990 jsem pracoval v církvi na plný úvazek – modlili jsme se za toto rozhodnutí s br. Jendou Loderem, Gustavem Klodou a br. Pernicou. S dokončením modlitebny se za br. Krynského rozhodlo o mém vysvěcení a oddělení pro služebnost staršího sboru. Od té doby, až na jednu kratší přestávku jsem byl v této zodpovědnosti k dispozici. Moje rozhodnutí a vize byla, že Pán se postará o všechno, pokud se mu cele odevzdám. A taky to tak fungovalo. Vždycky požehnal v ostatních oblastech života, např. i na dětech, které jsme neměli vůbec mít, na práci, na bydlení. Od roku 1994 do roku 2007 jsem pracoval i ve „služebnosti“ vedoucího DPS, se životní zkušeností, že s lidmi je třeba spolupracovat, a ne je jen direktivně tlačit tam, kam nechtějí. Měl

10

jsem vždy štěstí na dobré kolegy, dobrovolníky i sekretářky (manželka a sestry Pelčákovy), kteří vždy vydatně pomáhali v jakékoliv složité situaci. Jako dobrého, ochotného a spolehlivého spolupracovníka musím vzpomenout i br. Krajíčka, od kterého jsem se učil trpělivosti a byl mi vzorem v tichosti a lidském přístupu k druhým. Myslím, že starší sboru by měl naplno spoléhat na Boha. Ve sboru by měl svůj čas a své možnosti věnovat lidem a organizaci ve sboru. Nejdříve být služebníkem všech a až pak organizátorem. Měl by být přívětivým člověkem, který má přirozenou autoritu podloženou svou prací na Božím díle. Přeji novému vedení, aby se nechali Bohem vést, aby vnímali své ovečky a jejich potřeby, neprosazovali své názory a nenechali se svést na konfrontační notu a aby jim Bůh žehnal. Protože pro každého člověka v církvi má práci. Je třeba se jen dát k dispozici. Děkuji Bohu, že jsem u toho mohl být. Prosím za odpuštění a omlouvám se, jestli jsem někdy někomu ublížil. A ponechávám “břemeno“ tohoto úřadu dalším. Díky za spolupráci Vám všem…

Neboj se – jsem s Tebou Přestože ve slovnících jsou výrazy „osamělost“ a „samota“ často uváděny jako synonyma, některé psychologické příručky tato dvě slova rozlišují! Osamělost – definují jako citové rozpoložení, které se vyznačuje tím, že člověk zoufale touží po společnosti. Naproti tomu samota je v nich popisována jako stav, kdy člověk jednoduše není v kontaktu s druhými – např. rodina, přátelé. Samota – může být za určitých okolností žádoucí. Mnozí lidé ji podobně jako Ježíš Kristus vyhledávají, když se chtějí modlit nebo rozjímat. ( Mat. 14:13, Luk. 4:42, 5:16, 6:12 - V těch dnech vyšel na horu k modlitbě) Osamělost – je však vždy spojena s tíživými pocity. Co může být její příčinou? Je mnoho důvodů! Ve velkých městech žijí na relativně malém prostoru tisíce, nebo dokonce miliony lidí. Avšak paradoxně právě tato skutečnost způsobuje, že se mnozí z nich cítí osamělí. Uspěchané životní tempo, které je pro města charakteristické, může řadě lidí bránit v tom, aby dobře poznali své sousedy. Elektronická komunikace – technika způsobuje, že se lidé izolují… Raději si posílají e-maily nebo textové zprávy, než aby spolu mluvili. Lidé si myslí, že stačí, když pošlou esemesku či e-mail a to se

stává u lidí, kteří jsou plně zaměstnáni. Mohou tak ztrácet cit k druhým. To se stává i v rodině a tak se odcizují! Osamělost není jen u starých lidí, ale nevyhýbá se ani lidem mladým. Mnozí si vytvořili závislost na zábavě, a to na televizi, hrají videohry a nekonečné hodiny tráví u počítače. Jaké zvolit řešení? Jak můžu toto změnit? Na osamělost není žádný lék s okamžitým účinkem. Pomocí pro nás může být, když se budeme řídit zásadou označovanou jako Zlaté pravidlo, kterou vyjádřil Ježíš: „Všechno, co chcete aby vám lidé činili …“ Mat. 7.12. V boji s osamělostí je užitečné řídit se i další zásadou Ježíše, která zní: „Více štěstí je v dávání, než v přijímání“ – Skut. 20:35. Pokud si na druhé uděláme čas – budeme spokojenější a možná získáme i skutečné přátele. K překonání osamělosti a zlepšení zdraví může pomoci i to, když člověk tráví čas s lidmi stejného náboženského přesvědčení. ANO! To nejlepší, co můžeme v boji s osamělostí udělat je vytvořit si přátelství s Bohem. Budeme-li ho mít jako svého přítele, nikdy se nebudeme muset cítit osamělí – Řím. 8:38,39. Žid. 13:5,6. Proto smíme říkat s důvěrou „Pán při mně stojí, nebudu se bát“. S láskou vaše sestra Evža Macháčková

Jarní tání (březen 2013) Rok se s rokem sešel a opět jsme se mohli zúčastnit žlutavského Jarního tání. 112. oddíl Sovy Žlutava se tradičně chopil organizace a připravil pro nás všechny opravdu úžasný víkend plný hrdinů a

padouchů. Hrdinové a padouši, jak to souvisí, ptáte se? Kdo z nás někdy měl svého hrdinu nebo se potkal s pořádným padouchem? Už téma napovídalo, že prožijeme víkend plný dobrodružství. 11

Krátce po příjezdu našeho oddílu to vypadalo, že budeme na akci sami…ale zdání obelhalo smysly a při sčítání lidu jsme se dobrali k úctyhodnému počtu, celkem skoro 90 účastníků. Jarní tání má své místo i oblibu a je vidět, že i oddíly se na něj velmi těší. Náš oddíl Daleké cesty se také přihlásil a dorazil motivován žlutavským cukrovím, soutěživostí a v neposlední řadě (podle reakce Pathfinderů), možností vidět naše kamarády a blízké a prožít krásný víkend. Už pominul cestovní shon a odkládáme batohy v tělocvičně na Žlutavách. „Jarní tání“ letos soupeřilo spíše se „Zimním zmrznutím“ a tak jsme všichni byli rádi, že jsme už v teple. Sobota se nesla v duchu přijetí pozvánky od našeho Pána k Jeho dni. Rozdělili jsme se do skupin podle věku a vrhli se na úkoly provázející ranní část sobotního programu. Při procházení skupinkami se u jedněch kouřilo z hlav nad úkolem, u druhých zase, v čilém jásotu nad splněným úkolem, jsme mohli cítit radost i těch nejmenších. Slova se v druhé části ujal bráška Jirka

12

Kolínek a provedl nás světem hrdinů a padouchů jak u nás, tak i v Bibli. Kdo je největším hrdinou? Jak nám také v nahrávce zazpíval Tom Klus, v písničce Nebudu vám lhát, Kristus byl tento víkend naším hrdinou. Hrdinové jsou pro nás příkladem. Jsou to borci pro nás i pro ostatní, kteří někdy zápasíme s padouchy. Dokonce i my jsme se snažili hrdinně postavit před připravenou obědovou hostinu a odolat všem pochoutkám, ale sám za sebe musím přiznat, že to nešlo a jako padouch jsem se proplétal a zkoumal co a jak by se dalo ještě zdlábnout :). V sobotní hře jsme hledali hrdiny a padouchy a i děti mohly zažít, že ne vždy je nalezení odpovědi na důležité otázky jednoduchou záležitostí. Počasí se snažilo o sto šest získat prvenství na úkor „Jarního tání“, ale i přesto se podařilo nalézt potřebné odpovědi, a ač značně zmrzlí a větrem ošlehaní jako Sibiřané, jsme jako parta dorazili zpátky k vyhodnocení našeho snažení. „Holky a kluci, to zvládneme, dokážeme to!“

znělo povzbuzování a podpora od všech vedoucích. Námaha se vyplatila a naše snažení bylo zúročeno. Sedíce v teple, s myšlenkami také na velmi dobrý, a hlavně, teplý čaj jsme se zamysleli nad biblickými hrdiny a uzavřeli, při pozvolném ukládání sluníčka ke spánku, Pánův den. Uznáte ale, že pokud se jednou člověk motivuje, pak to z něj těžko vyprchá, a tak jsme naše, stále vrtící se, Pathfindery mohli pozvat k večernímu sportovnímu klání v Indiánském lakrosu. Nadšení a soutěživost dostaly prostor k průchodu a mohli jsme tak zažít opravdu krásné sportovní chvíle. Ale i na dětech bylo už vidět, že každý má svoji zásobu energie omezenou (jak vedoucí někdy doufají-:) a tak jsme se poté společně vrhli na večerní „švédské stoly“. Hrdinně nám odolávaly, ale hlad Pathfinderů byl až moc velký, aby takový stůl vydržel aspoň dvě kola. Příprava na spánek a večerní kino, překvapení v podobě příběhu o hrdince své doby Ester, nás pomalu ukolébaly v našich spacácích a my jsme se odebrali na cestu vstříc snům. Ráno, ač nedělní, někteří velmi čile (a velmi brzo) vstali v očekávání věcí budoucích a tak jsme se společně vydali vstříc nedělnímu dobrodružství. Jak bývá zvykem, neděle se nese v duchu soutěžního klání oddílů. Po vydatné a velmi chutné snídani to všechno vypuklo. Seřazené oddíly nesoucí a reprezentující hrdě své barvy a symboly, dostávaly pokyny k zahájení. Napětí, nervozita, soutěžní duch, to vše prostupovalo atmosférou spolu s chutí užít si tyto chvíle a podat co nejlepší výkon. Je to tady, zaznívá signál, dunivý zvuk Olinčiny „polnice“ odstartoval klání. Soustředění na rovnováhu a jezdecké schopnosti jaké má Zoro, zápolení s padouchem Goliášem, Batmanovská pomoc

kamarádovi chycenému Jokerem pod hromadou radioaktivního odpadu, setkání se s hroznými padouchy II. světové války, lezení do výšin po vzoru Spidermana a chytání podlého skřeta a plno dalších disciplín prověřilo všechny stránky soutěžícího Pathfindera. Hrdinové, ano to byli všichni ti, kteří se těchto obtížných úkolů nezalekli a nasadili všechny síly proto, aby je zvládli a mohli tak pro svůj oddíl přinést drahocenné body. A to byli beze sporu všichni, dokonce i ti nejmenší neustoupili a hrdě se vrhli na složité překážky a zlé padouchy. Padouši neměli sebemenší šance na úspěch. Jedni volili taktiku rychlosti přes překážky, druzí zase volili přímý úder na padoucha. Tak jako kdysi u rytířských her, bylo vidět, že Pathfindeři dělají čest svému jménu. Je to tady. Po urputném zápolení, chvíle napětí a očekávání. Vyhlášení výsledků. Snažení nepřišlo nazmar. Plno cen a diplom nám budou připomínat krásné chvíle na Žlutavě. Dokonce i první družstvo Majáci, vítěz celého klání, se s námi podělilo o hlavní cenu, velký a sladký, úžasný dort v podobě Spidermana a tak jsme společně u stolu mohli vychutnat jejich vítězství . Nezapomenutelné společné chvíle, smích a soutěžní povyk, to vše si odnášíme v našich vzpomínkách při loučení. Jarní tání nás opět ujistilo, že má své jisté místo v našich kalendářích a my se na něj budeme zase těšit. Padouši, těšte se na naše Pathfindery, ti vám hodně zatopí. Děkujeme Olince a oddílu Sov za tuto společnou možnost a děkujeme také všem, co pomáhali. Jarní tání nás opět zavolá příští rok a my určitě na tuto lákavou možnost odpovíme :) O:)ndra

13

Země vypráví Pokračování ZVÍŘATA

potravy a unese 400 – 500 kg. Patriarchové, jako Jákob, Abraham, Job jich měli celá stáda. Po kamenitých horských stezkách nosil trpělivě svůj náklad oslík. Jízda na oslici byla výsadou vznešených. Proto Pán Ježíš použil oslátko, když vjížděl do Jeruzaléma. Největší zážitek přinášel hovězí dobytek. Mladých kusů bylo používáno k obětem za hříchy lidu. Jinak poskytovaly krávy hojnost mléka i masa. Snad každá rodina měla aspoň kozu. Usnadňovala obživu zvláště těch chudších. Při velkém Dni smíření byli k obřadům vybráni dva kozlové. A nakonec něco o ovečkách. Chovaly se zde od pradávna. Poskytovaly mléko, maso, vlnu i kožešiny na oděvy. Ovečka je známá svou přítulností, trpělivostí, ale i bezradností, když je sama. Beránek byl nejčastější obětí za hřích. Krev z velikonočního beránka poprvé zachránila životy prvorozeným dětem, které bydlely tenkrát v Egyptě. A potom na památku byl zabíjen každý rok. Jen jednou se mu podařilo utéci. To tenkrát, když Pán Ježíš zemřel na kříži. Zemřel skutečný Beránek Boží za naše hříchy. Oběti už byly zbytečné. A nakonec otázka. Nechtěli byste si opravdu pohladit třeba lva nebo krásného jelena? Buďto se bojíte vy, nebo ta zvířátka, že? To všechno udělal hřích. Ale až přijde znovu můj Stvořitel, bude všechno jiné. Na Nové Zemi můžete klidně jít na procházku s tygrem, nebo si pohladit hřívu krásného lva. Ani ptáček před vámi neuletí. Nikdo vám neublíží, ani se nebudete bát. Nebude to krásné?

Byli jste už někdy v ZOO? Já vím, že ano. A vzpomínáte si na ta zvířátka? Ať to byli medvídci, nebo opice, silní lvi, nebo mohutní sloni. Všichni byli zvláštní, pro nás neznámí. A nechtěli jste za nimi, třeba si je jen pohladit? Ale asi před 3000 lety, za časů Davida, neměli zoologické zahrady. Všechna zvířata žila volně v přírodě. A tak se stalo, že když David pásl ovečky, musel zápasit s vlky a medvědy a dokonce i se lvem. Vzpomínáte si na Samsona, jak byl silný, že holýma rukama zabil lva? I Daniel měl se lvy svoji zkušenost. Před jejich dravostí ho uchránila Boží moc. V lese byste tenkrát uviděli stáda daňků, jelenů i divokých oslů. A nad hlavami by vám létali supi, krkavci, uviděli byste i pelikány a pštrosy. Bible si nejčastěji všímá holubice pro její čistotu a tichou, plachou povahu. Stala se i symbolem Ducha svatého. Had je odedávna symbolem satana. Již v ráji byl použit ke zlému. Bazilišek je název pro jedovatého plaza. V Palestině jich žilo asi 33 druhů. Žilo zde asi 40 druhů kobylek. Často nadělaly veliké škody zemědělcům. Některé byly tak veliké, že sloužily jako pokrm. Živil se jimi například Jan Křtitel. Šalomoun si všimnul mravence a dal ho jako vzor pracovitosti. Červec byl druh malého broučka, který poskytoval krásně červené barvivo k barvení látek. Z domácích zvířat bychom měli vzpome- . nout velblouda. Vydrží dlouho bez vody i 14

F. Krajíček st.

Po stopách řeky Zambezi (březen 2013) Je čtvrtek ráno a na odletové rampě zlínských autobusů se pomalu schází skupinka statečných cestovatelů. Je to Daleká cesta a jde opět pokořit své možnosti. Vydává se na dobrodružnou výpravu neznámým a drsným terénem, a to po stopách vzácného pramene řeky Zambezi. Cestovatelé vybaveni dávkou odvahy a nástroji pro přežití nastupují pomalu do autobusu a už při zavírání dveří začíná být trošku patrné, že to bude výprava více než dobrodružná a také v neposlední řadě náročná. Už šustí první sáčky a dobrodruzi se začínají posilňovat. Na tvářích nejmenších účastníků je patrná malinká nervozita spojená s nadšeným očekáváním věcí budoucích. Při jízdě krajinou i ostříleným vedoucím začíná být trochu podezřelé, že Jaro nedodalo svou omluvenku, v době, kdy už se počítá s jeho přítomností. Je to tady. Přibližně 10:10 středoevropského času v pásmu Praha až Lublaň, náš stroj úspěšně dorazil do posledních náznaků civilizace, do míst kde vesnice Držková přepouští svou vládu lesům a horám. Mapa, rychle se orientovat, kde jsme a kam máme namířeno. Prsty běhají po vrstevnicích a po značených cestičkách a zjišťujeme, že

pramen Zambezi by měl být ukryt někde v oblasti zvané Kotáry a zde zamaskovaný do pramene nějaké Dřevnice. Porovnat výstroj, vyfotit pro případ, že bychom se nevrátili z této expedice živí a hurá na cestu, do divočiny. Kráčíme pomalu, ale jistě cestou a dochází nám, že postupné mizení známek civilizace je předzvěstí výpravy opravdu zajímavé a také náročné. Zima se hlásí o slovo každým krokem a jako by nechtěla přijmout, že už skončila její vláda. Jaro nemělo šanci, zima jej uzemnila tak silně, že hledané známky jara se nám dařilo zkoumat obtížně. Pathfindeři, kteří kousek za civilizací objevili zamrzlý, kulatý a koulející se gumový předmět, jej okamžitě využili ke hře a potřebnému zahřátí. Cestu nám tak provázela i hra z divočiny, která vznikla sama o sobě bez cizího přičinění. První přestávky nám dávají možnost spočinout a občerstvit se a naše provianťačka Ilča nás vždycky obdarovala něčím sladkým na zub, ať se nám energie při pochodu nevypaří. Je to tady, stojíme na rozcestí, kde končí i sebemenší náznak udržované cesty a 15

koukáme na modrou značku – Tesák 4 km. V tom se pohledy stočí na přítomný terén a před námi čnící kopec. Tento pohled je ohromující i pro ostřílené Pathfindery a vedoucí, kteří už v minulosti bojovali s padouchy, nebo podnikali náročné výcviky přežití v zimní přírodě. Máme co do činění se samotnou podstatou divočiny. Se samotnou horou, která se se nedá pokořit jen tak každým cestovatelem. Známky pozůstatků předchozích neúspěšných cestovatelů jsou všude kolem a jejich boj nám připomínají už jen malé kamenné mohyly. Tady se podlamují kolena, tady klesá lidská síla, je to místo nelítostné, které nám svou krásu nedá zadarmo. Ale musím říct, jsem hrdý, že jsem Pathfinder a že mám takové spolucestovatele a kamarády, neboť zatnuli všechny možné zuby a zoubky a ukázali, co to znamená být hledač cesty/stopař (Pathfinder) ve vší hrdosti a ctnosti a pokořili zrádnou a proradnou horu. Na vrcholu s vítězným gestem hoře uštědřili vyplazený jazyk za způsobená úskalí a útrapy, „Tady to máš, horo, pokořili jsme tě!“. Ale ještě jeden protivník zbýval. Byl to hlad a tak jsme se vrhli, po sestoupení do

16

přívětivější roviny, do zajištění našeho přežití. Skupinky se ujaly svého úkolu velmi poctivě a tak nám během chvíle stálo na očích několik teplo slibujících ohnišť a ještě více přitahujících a libě vypadajících ingrediencí, ze kterých bude připravena zbraň na potutelný hlad. Už se linou první plameny a začíná nám být příjemně teplo a také Pathfindeři ukazují, že jsou všestrannými cestovateli, které nepřekvapí ani absence „zásmažky“ a lehkou improvizací vytvoří velmi chutné, teplé jídlo. S těmito kamarády bych se nebál vrhnout i na expedici třeba na Severní pól. Ti by zvládli i tohle. Je na čase zvednout kotvy a také nalézt skrývaný pramen. Krátkou cestou po pustině se známkami pobytu dávných poustevníků na Kotárech se blížíme k onomu místu. Poslední překážky poslední proplétání pralesy. Našli jsme ho. Maskovaný, nenápadně malý, ale přitom tak vzácný pramen řeky Zambezi, který nás naučil i jednu podstatnou věc do života. Naučil nás, že i to nejmenší a prakticky neviditelné se může v průběhu časem stát silným a hrdým, jako tato podivuhodná řeka a její tok vycházející prakticky z

několikacentimetrového otvoru v zemi a měnícího se v mohutnou řeku .. Už jenom fotografie jako důkaz, že jsme tento objev učinili a již notně unaveni a zmoženi se vydáváme na cestu zpátky do civilizace. Rampa autobusu nám skýtá poslední útočiště na pomezí vlády civilizace a divočiny. Přijíždí nám cestovní ruchadlo a

my s blaženým úsměvem a notnou dávkou zadostiučinění, kterou jsme věnovali nemilosrdné hoře, míříme domů. Díky Pathfindeři, tato expedice byla úžasnou zkušeností. Těším se, až se zase potkáme a podnikneme další dobrodružství. O:)ndra -104. oddíl Daleká cesta Zlín

Sborová oznámení - Opět po roce je náš sbor místem, kde svou praxi vykonávají studenti teologického semináře. Letos nám ze semináře vyslali studentky – s. Lenku Koyšovou (tu známe z loňska) a s. Kogutovou, kterou v této chvíli už asi trochu známe, protože dnešní sobotu u nás kázala Božím slovem. Obě jsou zde na praxi, jak ve sboru, tak také v DpS. Budou zde až do 20. dubna 2013.

shromáždění tento fond schválilo. Pravidla pro poskytování budou vytvořena v co nejkratším termínu zodpovědnými činovníky a následně předložena členskému shromáždění ke schválení.

- Výbor sboru projednal a schválil br. Viktora Pomietla ke službě laického kazatele, zatím na zkoušku. - Na návrh výboru sboru, který reagoval na zvýšenou potřebu sociální pomoci našim potřebným členům, bylo členskému shromáždění předloženo, aby vznikl sociální fond našeho sboru. Členské

- V červnu 2013 by se měla v našem sboru uskutečnit bohoslužba křtu. Výbor sboru byl informován o zájemcích o křest z našeho sboru. O podrobnostech budete včas informováni. Prosíme o modlitby za naše přátele o smlouvu s Pánem Bohem. Tajemník sboru – P. Matula (do 30.3. 2013)

- Výbor sboru také projednal změnu dodavatele energií – plyn, elektřina. Ke změně dojde od října 2013 a dle propočtů by se mělo ušetřit cca 36 000 Kč.

Sborové volby V uplynulých týdnech jmenovací výbor připravoval kandidátku sborových služebností na další volební období. V sobotu 30. 3. 2013 při členském shromáždění byla kandidátka předložena k hlasování členům sboru. A ti tuto kandidátku poté

odsouhlasili. V jakém složení tedy bude náš sbor pracovat v dalším období? Zde předkládáme jména a služebnosti. Vedoucí sboru: Petr Medřický Tajemník sboru: Ivana Pelčáková 17

Hospodář sboru: David Bijok Vedoucí diakonie: Alena Vyčánková Vedoucí SŠ: Iveta Slováčková Vedoucí mládeže: Václav Koplík Vedoucí misie: Vilma Skřivánková Toto jsou služebnosti a lidé, které budou tvořit výbor sboru Vedoucí DSŠ: Jana Hudečková Zástupce ved. SŠ: Viktor Pomietlo Vedoucí KD: Pavlína a Vlastimil Miklicovi Zástupci ved. diakonie: Eva Šlosárková, Ladislav Skřivánek Zástupce ved. mládeže: Peter Januška Zástupce hospodáře: Hana Pelčáková Vedoucí odd. komunikace: Ondřej Slováček Správce sboru: Vít Slováček Vedoucí zpěvu: Eva Šlosárková,Věra Malárová Vedoucí hudby: David Bijok Vedoucí Pathfinderu: Jaroslav Šlosárek 18

Zástupce ved. Pathfinderu: Ondřej Slováček Zvukotechnika: David Bijok, Jan Machula Traktátník: Iveta Slováčková Knihovník: Iveta Slováčková Hudební doprovod: David Bijok, Eva Šlosárková, Ivana Pelčáková Diakon sálu: Bohdan Shaga Kronikář: Petr Matula ADRA: Hana Baliczová Oddělení zdraví: Světlana a Viktor Pomietlovi, Jana Smílková Nástěnkář: Hana Pelčáková Učitelé SŠ, DSŠ a laičtí kazatelé budou doplněni dle Církevního řádu schválením ve výboru sboru. Diakoni budou navrženi výborem sboru později a schváleni členským shromážděním. Volební období bude na jeden rok s následným možným prodloužením o další rok.

Sto let naší Aničky Stackeové Není to samozřejmostí a není to každý rok, abychom mohli blahopřát někomu z našich řad ke stoletému výročí narození. Pán Bůh ale naší milé sestře Aničce Stackeové požehnal a v pátek 29. března 2013 se dožila tohoto kulatého výročí. Jsme rádi, že je mezi námi, že jsme s ní mohli projít kus společné cesty života. O naší Aničce by se mohlo napsat mnoho. Každý z nás s ní prožil něco, co mu utkvělo v paměti. Když se dívám do míst, kde obvykle dosud sedávala, vždy si vzpomenu na ni i na ty naše milé sestry, které už mezi námi nejsou. Mnohé již čekají na vzkříšení při druhém příchodu Krista. Vždy mě zalije pocit radosti, že jsem s nimi prožil kousek života. To samé platí i o naší Aničce Stackeové. Vzpomínám na dobu, kdy ještě bydlívala ve Zlíně a jezdíval jsem pro ni. Měla už devadesát, ale přesto vždy seběhla ze schodů a poté vyšlapala nahoru, když jela do Malenovic na bohoslužbu. Nebo na návštěvy tam u ní doma. Když vzpomínala na manžela – velkého skautského náčelníka. A na to, jak i v těžkých letech války a následně komunismu vždy vyznávali ideje lásky, pomoci druhým a pohostinnosti k těm, co to

potřebovali. Přání sboru v sobotu (a také přání v současném domově pro seniory, kde tráví několik posledních let) ještě doplnily písní naše děti z Pathfinderu. A věřte či ne, těch 9 dětí dohromady nedalo ani těch 100 let věku Aničky. A tak se snoubilo požehnané stáří, které zažilo tvrdá léta 20. století s dětmi 21. století, které mají život a vše s ním spojené před sebou. Co ještě naší Aničce popřát navíc? Aby dny, které jsou ji ještě nebeským Otcem na této Zemi přidány, byly požehnány, aby ( i když ta tělesná schránka moc už neslouží) byla plná dobré mysli, víry a naděje, že 100 let na Nové Zemi bude jen zanedbatelné číslo při věčné radosti a slasti s nebeským Stvořitelem a Spasitelem. Přání sepsal P. Matula

19