Úvodní slovo šéfredaktora

-0-

Obsah Úvodní slovo šéfredaktora ............................................................................. - 2 Aktuality ......................................................................................................... - 3 Exkurze do Osvětimi .................................................................................... - 3 Exkurze do Litovle a Javoříčka ..................................................................... - 5 Literární soutěž Sovičkiáda .......................................................................... - 7 Interview with His Excellency Andrew Schapiro ............................................. - 8 The Interview ................................................................................................. - 9 Povídka ........................................................................................................ - 15 Em - první díl ............................................................................................. - 15 Lodní deník suchozemce ........................................................................... - 17 O nemocném chlapci a jeho kouzelné rybce ............................................. - 18 Post Scriptum ............................................................................................... - 21 LitRýna ........................................................................................................ - 26 How Raheal Mengisteab sees it? .................................................................. - 30 Fejeton ......................................................................................................... - 33 Jízda autobusem ....................................................................................... - 33 Komiks ......................................................................................................... - 36 -

-1-

Úvodní slovo šéfredaktora Drazí čtenáři, listopadové číslo právě dorazilo na váš stůl a je plné zajímavého obsahu. Tentokrát se však jedná o velmi exkluzivní vydání. Poslední dobou našemu časopisu velkou hodnotu dodávají rozhovory, ať už ty periodické - jako například Post Scriptum Veroniky Voglové, nebo příležitostné rozhovory - jako byl ten s naším panem ředitelem nebo s Claire Flemister. V tomto čísle se nám však podařil počin mnohem vyšší úrovně. Naše redakce dostala jedinečnou příležitost provést rozhovor s velvyslancem USA Andrew Schapirem. Cítím hrdost a radost z toho, že se tohle našemu časopisu povedlo. Je to jasná známka toho, na jakou úroveň se náš časopis dostal a že náš obsah umí být zábavný, avšak i velmi seriózní. Rád bych se ještě zastavil u jedné části časopisu. V každém čísle ji najdete, je to vlastně úplně to první, co vidíte, když časopis otevřete, ano, je to úvodní kresba. Po celou dobu, co časopis vedu, je tvorba úvodních stránek prací Adély Dostálkové, vždycky mám tendenci jí děkovat za aktuální kresbu, protože alespoň dle mého názoru - je to zkrátka špičková práce. Poděkuji jí tedy teď, v 23. vydání časopisu, jehož úvodní list zdobí velmi ikonické vyobrazení jádra aktuálního obsahu našeho měsíčníku. Vždycky na začátku měsíce mám v hlavě nějakou ryze neuměleckou představu, jak by ta "úvodka" mohla vypadat, sdělím tedy svou představu Adélce, která prostě celý měsíc kouzlí, a na konci měsíce vždycky v mailu objevím něco, u čeho si řeknu: Ano, tohle jsem chtěl! Její práce je přímý přenos snové představivosti na papír, a i když pro nás nepíše, tak svými kresbami dozajista dává časopisu další významný kousek jeho jedinečnosti. Samozřejmě v aktuálním čísle najdete také většinu tradičních rubrik. Užijte si čtení! Jakub Jílek

-2-

Aktuality Exkurze do Osvětimi Naše exkurze začala srazem v 9:00 před školou, všichni jsme nastoupili do autobusu a začali se usazovat na cestu. Tu nám zpříjemnil pan učitel Havlík spoustou zajímavých informací ať už o místech, kterými jsme projížděli, nebo o cíli naší exkurze. Po zhruba dvou a půl hodinách jsme dorazili k branám Osvětimi. Po absolvování bezpečnostní kontroly a rozdělení na dvě skupiny (s polským a českým výkladem) jsme se potkali s naší milou paní průvodkyní, která nám velice poutavě vyprávěla osudy nejen Židů, ale i dalších nešťastníků, kteří byli posláni na tato místa během Hitlerovy diktatury.

Dozvěděli jsme se, kdo všechno byl odesílán do vyhlazovacích a pracovních táborů, jak probíhal den těchto vězňů, ale také o plánech nacistů do budoucna, nebo jak se chovali a zacházeli s vězni. Baráky, kde vězni bydleli, jsou dnes expozice plné záznamů, fotografií a ukázek nacistické necitelnosti a ohavného -3-

zacházení s lidmi. Postupně jsme prošli celý areál až k poslední zachované vyhlazovací komoře. Další zastávkou byl tzv. Auschwitz II neboli koncentrační tábor Březinka, který patřil k těm největším. Naše paní průvodkyně nás provedla podél kolejí vedoucích do srdce Březinky až k památníku obětem, odkud jsme prošli do části se zděnými baráky. Výklad zakončila milým poděkováním a srdečným rozloučením, po kterém jsme nastoupili plni dojmů zpět do autobusu.Během zpáteční cesty jsme si pouštěli filmy a odpočívali po dlouhém a náročném dni. Do Prostějova jsme dorazili zhruba o půl osmé. Osobně bych na tuto exkurzi jela znovu, protože dostat se tak blízko k dějišti událostí, které otřásly lidmi na celém světě, a zároveň moci uctít památku obětí holocaustu, lze nejspíš nejlépe právě v Osvětimi a na jí podobných místech. Kateřina Vacková, O6.B

-4-

Exkurze do Litovle a Javoříčka 16. listopad, den před Dnem boje za svobodu a demokracii. Venku nebylo příliš vlídně, ale i tak si někteří studenti pro tento den zvolili bezesporu poutavější aktivitu, než sezení ve školní lavici. Pan učitel Havlík totiž necelých deset dní po již zmíněné osvětimské exkurzi uspořádal další, tentokrát ryze tuzemskou výpravu. Ráno se naskočilo autobusu a vyrazili jsme vstříc první zastávce, pietnímu místu Javoříčko. Tato malá víska nedaleko Litovle je známá smutnou událostí, ke které zde došlo 5. května 1945. Toho dne v devět hodin ráno vesnici obklíčily německé jednotky SS, vesnici proměnily v peklo jak zapálením většiny budov kromě školy a kaple, tak i hromadným vyvražděním všech mužů a chlapců starších patnácti let. Všech 38 obětí je uloženo v masovém hrobu, na kterém dnes stojí památník. Památník připomínající, co dokáže způsobit prostá lidská nenávist a moc v nesprávných rukou.

Zdroj: mapio.net

-5-

Po návštěvě tohoto pietního místa se celá naše skupina přesunula do asi patnáct kilometrů vzdálené Litovle na Gymnázium Jana Opletala. Na tomto gymnáziu Jan Opletal studoval a později se proslavil jako oběť potlačené protinacistické demonstrace. Před tímto litovelským gymnáziem stojí také jeho památník, ke kterému mimo jiné složila věnec i naše skupina.

Ani to však nebyl konec naší exkurze, přesunuli jsme se totiž do auly gymnázia, kde se konala vernisáž profesora Jindřicha Štreita s názvem Příběhy II. Jednalo se o pokračování fotografického cyklu Kde domov můj? Na fotografiích pan Štreit zachytil sociální problematiku lidí bez domova. Fotografie působily opravdu výstižným dojmem. Jejich příběhy byly jistě jakýmsi obohacením vnímání situace této skupiny lidí. Nebyla by to pravá exkurze s panem učitelem Havlíkem, kdyby si pro nás nepřipravil ještě nějakou zajímavou tečku na konec exkurze. Po cestě zpět domů jsme si udělali kratinkou zastávku na hřbitově v Litovli, mezi mnoha významnými osobnostmi pro Litovel je tu pohřben i československý zápasník Gustav Frištenský. Zajímavost, o které asi nikdo ze studentů nevěděl a u které dozajista stálo za to se zastavit. Jakub Jílek -6-

Literární soutěž Sovičkiáda Studenti třídy O1.A se v soutěži Sovičkiáda probojovali až do finále, ve kterém získali nejen Cenu poroty za básničky na vyjmenovaná slova, ale rovněž také první místo za prózu. V této kategorii měl Michal Škobrtal 140 soupeřů, které se mu všechny podařilo porazit. Pod tímto příspěvkem najdete ukázky některých básní našich studentů účastnících se této soutěže, Michalovu prózu najdete v sekci povídek. Zbytek básniček budeme publikovat v následujících číslech.

Výr a netopýr Výr prý dobře slyší, od netopýra se však liší. Oba mají jemné chmýří, za potravou v noci míří. Adéla Zdobinová

Mlynář Mlynář sype mouku z pytle do pytle. Nebude chleba k snídani, jestliže ji rozsype. Petra Vilímová

-7-

Interview with His Excellency Andrew Schapiro "...přišla i možnost udělat pro náš časopis rozhovor s Jeho Excelencí. Musím říct, že jsem o tom nepřemýšlel déle než sekundu. Bylo to naprosto jasné, náš časopis prostě nemohl říct NE." - Jakub Jílek, šéfredaktor

"...Tenhle příběh je minulostí, je to nešťastné, protože bych chtěl mít dobré vztahy se všemi českými vůdčími funkcionáři a myslím, že máme výborné vztahy se všemi vysoce postavenými zástupci státu."

"...myslím si, že my všichni bychom měli být opatrní ohledně těch větrů extremismu a netolerance, které dují nad Evropou a dokonce i nad mou vlastí. Řekl bych, že zobecňování a tvorba stereotypů ohledně celé skupiny lidí je vždy špatným nápadem."

"...když jsem poprvé přijel do Prahy, pamatuji si, že to tam bylo krásné a zároveň smutné. Některé budovy jako například Hrad byly jedny z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy viděl..."

"...občas zahoďte plán, následujte svoji vášeň, protože věci, pro které máte vášeň, jsou věci, ve kterých budete opravdu dobří..." - Andrew Schapiro

-8-

The Interview When I heard that the American ambassador will be visiting our school, I was surprised and blessed with it. But hand in hand with this information came possibility of interviewing His Excellency. I must say that I was thinking about it for no longer than a second. It was absolutely clear, our magazine simply could not say "no". Time was passing, nervousness started to show up a week before our Day D. Are the questions good enough? Isn't it too much for my first interview with someone who is not a teacher or a student? Am I ready as a person? I know that it may seem like an entry to my diary but this is how things were and the whole atmosphere around that was simply unique. Thursday November 3rd, the palms of my hands were sweating as Mr. Andrew Schapiro arrived. I was a little bit scared, but then he started talking to the audience in the classroom where his presentation took place. At that moment, every negative feeling about that upcoming interview was away. For students who were not able to meet Mr. Schapiro in person, he is an absolutely wonderful man, what I mean is when he speaks to you, you can feel his enthusiasm and sort of kindness. You can see how he likes what he is doing and thanks to that he does his job really well. So after the meeting with the students, we moved straight to the interview. Without further talks, let's get to it!

To start, I must say I really admire your job, but I think that many students are not quite familiar with the meaning of being an ambassador. Could you somehow describe it shortly? Most basically, I try to strengthen the relation between our countries by representing the United States here in the Czech Republic. I also have to make sure that American citizens are safe and taken care of.

-9-

My first question was what your normal day looks like, but you have already said to the students that every day is different. Still, could you give us an example of your standard working day? I might give you an example of my typical day, no two days are alike. But one day, I might in the morning go to the embassy, meet with my team to look at the Czech newspapers and we talk about what happened the day before and they help me with the language. Then I might meet with minister or deputy minister to talk about the projects that we have, maybe about military or about economics. Then maybe I would go to lunch with the business group and talk about what we might do to improve business ties between our countries. After that, maybe I would go and speak to a group of students like I just spoke to you to tell them more about our country. Later I might have some long phone call with someone in Washington about projects that we have. In the evening, I would go to a dinner and give an award for human rights or some NGO. Then there are my children with their homework at home and then I would go to bed. Since you are on visiting our school, I heard a few Czech words from you, how good are you at Czech language? S jedinečným americkým přízvukem: Ne moc dobře, musím ještě cvičit. Doufám, že možná příští rok budu lepší. Awesome, maybe if you come back next year, we will do another interview completely in Czech! But on the other hand, how good are the Czechs at English? Much better than I expected. Because I was here in the 1980´s and of course very few people spoke English. And then I was here as a tourist a few years ago, and even since then, it is getting better and better. And I think it is because of schools like yours. Young people especially, have good English. But I wish that Czech Television and movies would stop dubbing, you can learn much better when you hear the original.

- 10 -

Now let's move to politics for a moment. I think that who watches the political scene here in the Czech Republic knows what the Czech president Miloš Zeman once said on your address. Are those doors still closed and has that attitude of our presidential office somehow influenced your duties? In fact the doors were never really closed, I have been to every National Day celebrations. I was just there last week and I also met the president last week when he welcomed all the diplomats. That story is in the past, it is unfortunate because I would like to have good relations with all Czech leaders and I think that we have great relationship with the leaders of the government. Thanks to that I am able to do my job very well regardless of these other issues. I will always say what I think and what my government thinks, because if I don't that then I am not doing my job. As a diplomat, do you have any short term or long term goals which you would like to achieve? One of the most important ones is connecting as much as I can with young people, like the ones at this school and the people reading your newspaper. The generation that grew up after 1989 in many ways has this great gift, because you see yourselves as citizens of the world. You can travel or even work anywhere you want. You can say whatever you want without fear of being put into a jail. But it also means that people in the young generation do not always understand how fragile freedom and democracy are. And I am sure that the generation that did not live through World War II and the Cold War might not understand or feel the connection with America the same way that their parents or grandparents do. So one of my goals is to make that bond as strong as possible. It is nice that you are currently working as ambassador in the homeland of your mother who managed to escape from holocaust. Do you see any similarities between Jewish refugee crisis back then, and Syrian refugee crisis now? Absolutely. No two situations are exactly alike but when you have people who are in real danger, fleeing for their lives, all you need to do is look at what is happening in the place called Aleppo. To much of the world, these people seem - 11 -

very different and maybe even little frightening. That was also how people looked at Jews fleeing Europe in the late 30´s and the 40´s. We forget this now but there were surveys in the United States at the time of WWII and 80% of Americans did not want to take Jewish children because they said "maybe they are German spies" or "who will support them, it will cost too much money". And when I hear echoes of that, I worry about it. I think that you know about some level of aversion against emigrants from Syria, does it worry you? I think we all need to be careful about some of these winds of extremism and intolerance blowing above Europe and even in my country. I think it is always a bad idea to generalize and stereotype about an entire group of people. Especially when people do not have any experience of meeting someone from a different group that is when prejudice and intolerance can arise more quickly. What that means is that we only have to watch for that and guard against it.

And could you somehow compare the young generation in the Czech Republic and in the United States? The differences are getting less and less partly because of the Internet. But I think that people here are little bit more serious and independent than American young people, and I do not make any judgment whether it is good or bad. You know, I see kids who are nine or ten years old, going around Prague in the subways and in the buses by themselves in ways that American would not do. And when I see students here, the students know what they want to do in a younger age than the Americans. On the other hand, one thing that I mentioned in my talk is, I think Americans are a little more comfortable taking risks, doing something that might not work or might be embarrassing. Probably American kids even raise their hands and asks questions more. Let's go to the past for a moment, do you remember your first arrival in the Czech Republic and did our country met your expectations? I remember it very well. I was nineteen years old. I came here by train from Vienna, and when I first arrived in Prague I remember thinking it was beautiful and it was sad at the same time. Some of the buildings like the Castle were the - 12 -

most beautiful things I had ever seen. It was obvious that the people were worried about speaking to an American or anyone from the west, stores and shops really did not have much to offer. Many buildings were not in such a good shape. It was mixed, seeing something really beautiful and also there was some sadness to it. So it was quite shocking when you first came. Did you experience some really shocking moment? Yes, I actually met a nice guy little older than me who took me in with his family. He said: "You do not need to stay in a hotel, you can stay with me and my family.". So first of all, that was amazing because it was a risk for him, it was a little dangerous. Language was really very difficult because I spoke only French and English, instead you needed German or Russian. We went to pivnice and they just kept bringing the beer and marking on a piece of paper. In the US when you want more you have to say, here they bring more and more until you say STOP. I said I was only nineteen and this was all new for me so it was quite difficult to get up from the table in the end. It is already time to end our interview, therefore let me jump a little bit. You and Mr. Barrack Obama were students at Harvard University, tell me about your studies at Harvard and was Mr. Obama a good student? He was a very good student and we elected him to be the president of the Law Review. The Law Review is an academic magazine that is created by the students but it publishes articles that are written by professors. It is a very big honor to be the president of the Law Review, and in fact he was the first African American president of the Law Review, so not just the USA. I always say: I already elected him president in 1990 so we did not have to wait so long. He has a very sharp mind and a very clear way of expressing himself. Everyone must agree that not only your job but your whole career is really interesting and inspiring. Do you have any hints for students how to achieve what they want and what they dream of? Do not try to plan everything in advance, because you will never be able to plan everything. If there is something interesting and exciting to you, as long as it is not dangerous, follow it and everything else will come together. You will never - 13 -

be able to map out every step. Your parents might not want to hear this, because I am sure they are saying: "No! You need to plan .." I am saying, sometimes throw away the plan, follow your passion, because the things you are passionate about, are the things that you will be good at, and which will satisfy you. End of interview. I would like express many thanks to His Excellency Andrew Schapiro, to his team and to the English teachers from our school for making this whole thing happen. It was really rare and fantastic experience for me and an amazing opportunity for our magazine. Přepis rozhovoru s panem velvyslancem obsahuje poměrně jednoduchou angličtinu, proto jsme se rozhodli rozhovor nepřekládat. V češtině jsou tak pouze vybrané útržky uvedené na začátku článku. Jakub Jílek

- 14 -

Povídka Wolkroviny uvádí povídku na pokračování -

Em - první díl ,,Em jak se dnes cítíš?'' řekl doktor, když vcházel ve svém bílém plášti do mého pokoje. Můj bych mu ani neříkala, protože jediné co je tady mého jsou moje myšlenky, a právě z těch mě chtějí vytrhnout.

Já jsem Em a toto je můj příběh.

Začalo to, když mi bylo pět. Viděla jsem slony, kteří chodili po ulici, lidi, kteří mi chtěli ublížit, a pak ho. Toho kluka. Toho statečného kluka, co si z ničeho nic nedělal. Vlastně to nebyla odvaha. Byl to spíš klid. Ten mrazivý klid. Jmenuje se Sebastian a když jsem ho poprvé viděla, všechno, co jsem dřív viděla, zmizelo. Všechno, kromě jeho. Jako bych ho už znala. Ani se mi nemusel představovat, ale přes to to udělal. ,,Ahoj. Já jsem Seb.'' Samozřejmě, když vaše dítě ukazuje do vzduchoprázdna se slovy: „Jé! Hele mami! Koukni se na toho slona!" nebo se baví s někým, kdo podle vás vůbec není, tak to není úplně v pohodě. Šla jsem tedy k doktorovi a potom na psychiatrii a tam mi řekli, že mám nějakou poruchu. I když jméno té poruchy slyším celkem často, tak si ho nikdy nezapamatuju. A tak to se mnou začalo. Teď je mi 16 a Sebastiana pořád vídám. Vždycky, když si moje hlava usmyslí, že už moc dlouho jsem v pohodě, tak se propadnu do podivné temnoty nebo do nějaké krajiny, kde nikoho, kromě Seba, neznám. Potom mi říká spousty věcí. Teď už umím rozeznat, že se to děje jen v mé hlavě, ale ještě pořád se z toho podivného snění neumím probudit, aniž by Sebastian chtěl. ,,Opravdu ti je lépe? Neříkáš to jen tak, aby ses zbavila mě a možná i své denní dávky prášků, že ne?'' podíval se na mě doktor podezíravě. ,,Ne opravdu, dnes jsem Seba ještě neviděla.'' řeknu a sednu si na postel. ,,No budu ti věřit. - 15 -

Pošlu sem sestru, aby ti donesla prášky.'' usmál se a odešel. Jakmile zavřel dveře, začala mě bolet hlava a já věděla, že se tomu nevyhnu. Lehla jsem si a zavřela oči. ,,Ahoj Em.'' řekl tím svým mrazivě klidným hlasem. Zajímavé je to, že roste jako já. Byl pětiletý kluk, když mi bylo pět. Teď je šestnáctiletý dospívající stejně jako já. ,,Nazdar.'' odvětila jsem a podívala se na něho. ,,Lepší čas sis vybrat nemohl.'' řekla jsem. ,,Už jsi někdy přemýšlela, co by se stalo, kdyby lidstvo neexistovalo?'' zeptal se. ,,Země by byla prázdná? Já nevím. Nech mě být a ty svoje filozofický úvahy si nech laskavě pro sebe.'' skoro jsem zařvala. Připadám si, jako kdybych vždy byla v jeho domě nebo na jeho pozemku, vše co tu je, nebo co se stane, ovlivňuje právě Seb. ,,Proč bych si je měl nechat pro sebe, když tu mám tebe?'' zeptal se a já jsem si vzpomněla jaké to bylo než jsem se začala léčit. Před tím byl Seb milý a vtipný, ale od té doby co jsem uvěřila doktorům, že je jen přelud, něco co jsem si vymyslela, tak začal být ... ... nevím jak to říct. Začal být jiný. ,,Ale já s tebou to nadšení pro katastrofy nesdílím, tak mě prosím nech jít.'' řekla jsem, protože jsem věděla, co přijde. Vždy mi začne říkat světové katastrofy v nejbližší budoucnosti. Je úžasné, když si uvědomíte, že to všechno vymyslel můj mozek. Úžasné a zároveň příšerné. Seba a vše okolo něho jsem stvořila já a měla bych to umět ovládat, ale neumím. Ovládá to mě. Podíval se na mé náušnice. Jsou to menší perly. ,,Víš, že jedna žena bude chtít spáchat atentát na prezidenta a tak si do svých náušnic, velikých perel, dá výbušninu, která se aktivuje dopadem těch perel na zem?'' nečekal na odpověď ,,Jenže si je špatně upevní a udělá větší škodu, než chtěla.'' usmál se tím svým zlomyslným úsměvem. To mě poprvé zaujalo. ,,To zní jak z akčního filmu." zavtipkovala jsem, ale moc se mu to nelíbilo. ,,Můžeš si laskavě odpustit ty svoje vtipy tohle je vážné!" řekl naštvaným tónem a zahleděl se do vzduchoprázdna. Jestli se v životě budu něčemu divit, tak to bude to, proč jsi můj mozek vymyslel právě tohle. ..pokračování příště Kristina Anežka Hlavinková

- 16 -

Lodní deník suchozemce 15.9. Loď byla skutečně velice stísněná, ale nakonec se v ní vyspat dalo. Rozhodně lepší než nudné dny v Benátkách. Zde jsem opravdu šťastný, i když k pohodlí to má daleko asi tak, jako já k obchodu. Oproti včerejšímu dni jsem dnes pořídil se značným úspěchem, protože si mě povšiml jeden stárnoucí kapitán, jak sám posmutněle bloudím přístavem a hledám, kde by se pro mě nalezlo uplatnění, a vzal si mě do své lodi. Je to sice podivín, ale co jsem o něm zaslechl, tak je neškodný, takže se není čeho bát. Nabídl mi službu v kuchyni, že bych vypomáhal při škrábání brambor, porcování ryb a tak různě. Touto nabídkou mi udělal ohromnou radost, protože si jednak připadám alespoň trochu užitečný a jednak jsem měl vždycky ke kuchyni blízko. Již jako malý chlapec jsem tajně chodíval za našimi služkami ochutnávat a pomáhat v kuchyni, takže základy umím. Pro dnešek Tě již, milý deníčku, nechám odpočívat, neboť mě čeká příprava oběda, dnes bude žraločí steak.

16.9. V kuchyni se mi daří víc, než jsem čekal. Samozřejmě, že ne všem se moje působení v lodní kuchyni zamlouvá, ale přece jenom mě přijal kapitán, takže si nemohou dovolit protestovat. Neodmlouvám, nejsem drzý a pečlivě konám svou práci, takže i kdyby na mě měli sebevíc spadeno, nemají záminku k tomu, aby mi mohli cokoli vytýkat. Vlastně se mnou má problémy jedině starý kuchař Bloom, ale ten je prý netýkavý ke všem nováčkům, takže ve mně chyba není. 17.9. Bože, mně je zle! Žaludek mám jako na vodě a všechno se se mnou houpe. Částečně je to i moje chyba, protože ačkoli za můj nevalný stav může převážně mořská nemoc, tak bych řekl, že to mé uždibování v kuchyni tomu taky moc nepřidá. Od zítřka zmenším porce a budu uždibovat méně. Ovšem na druhou stranu je to lepší, než když se mě otec snažil zasvětit do obchodování. Alespoň zde můžu být sám sebou. Jediné, co mi kazí radost, je můj současný zdravotní - 17 -

stav a Bloomovy průpovídky. Prý, že jsem tu nový a už se snažím vyhnout službě. Však až se uzdravím, já mu ukážu, jaké gastronomické kejkle dovedu. 18.9. Začíná se to se mnou lepšit. Ráno se u mě zastavil kapitán a ptal se, jak mi je. Přirozeně jsem se snažil své problémy bagatelizovat, abych před ním nevypadal jako rozmazlená plačka, ale zase ne tak moc, protože si nejsem úplně jistý, jestli bych zvládl náročný provoz v kuchyni a toho starého Blooma. Při té příležitosti jsem se ho zeptal, kde se nacházíme. Řekl mi, že plujeme nedaleko Gibraltaru a že máme namířeno k arabským kupcům. Ovšem co vezeme, to mi neřekl. Zeptal jsem se ho na to, ale odsekl mi, že už tak toho vím víc než dost, na to, že nejsem námořník, ale obyčejný kuchtík a že mi do toho nic není. Prý jestli se ho na to ještě jednou zeptám, že špatně skončím a že si zjistí, zda jsem mu náhodou nelhal (při našem prvním setkání jsem ho obalamutil tvrzením, že jsem sirotek). Zarazila mě náhlá změna jeho doposud vlídného chování a rozhodl jsem se, že musím přijít celé věci na kloub. Musím si však počínat naprosto nenápadně, aby nepojal nejmenší podezření a má zvědavost se mi nevymstila.

Martin Dobeš

Výherní próza Michala Škobrtala -

O nemocném chlapci a jeho kouzelné rybce Bylo nebylo, v prostějovské nemocnici žil, a vlastně ještě žije, malý chlapec, a to více než jedenáct let. Jeho prognóza není příliš pozitivní, má velmi malou naději pro šťastný život mimo zdi nemocnice. Rodinou jsou mu zdravotní sestry a doktoři, kteří ho léčí již od jeho narození. - 18 -

Můj příběh začíná od chvíle, kdy moje babička Jaruška zareagovala na nabídku, že by se mohla stát čtecí babičkou, a vykonat tak dobrý skutek. Chodila by do nemocnice za tímto chlapcem a četla by mu dvě hodiny pohádky, aby ulehčila práci sestřičkám a chlapce nějakým jiným způsobem zabavila. Málem bych zapomněl, chlapec se jmenuje Kristián a je přibližně stejně starý jako já. Když mi babička o něm vyprávěla, napadlo mě, že mu musí být hodně smutno. Má sice kolem sebe ochotný a milující zdravotní personál, ale nemá rodinu, ani sourozence. Kvůli své nemoci nemůže jít ani ven na vzduch. Takový život si vůbec nedokážu představit. Myslím si, že kdyby dostal nějakého domácího mazlíčka, byl by určitě veselejší. Já mám psa Arribu, je to psí holčička, kterou mám rád jako sestřičku. Kristián by byl určitě šťastný, kdyby měl pejska, alespoň nějakého malého, nebo kočku, či papouška, ale bohužel to nejde. Jak jsem tak nahlas uvažoval, napadlo mě pořídit mu zlatou rybku, alespoň takovou, která se tak tváří. Vše ostatní s trochou fantazie se může stát skutečností. A tak jsem ze své pokladničky vytáhl nějaké drobné a zašel do zverimexu onu zlatou rybku koupit. Měl jsem štěstí, jedna taková se zrovna proháněla v akváriu a koulela na mě očima. „To je ona,“ vykřikl jsem a rychle jsem ji koupil, aby mne nikdo nepředběhl. Babička měla zrovna druhý den jít do nemocnice číst Kristiánovi pohádku, a tak jsem jí zlatou rybku zanesl, aby mu ji mohla dát a udělat mu radost.

Druhý den šla babička za Kristiánem a vzala mu i zlatou rybku. Naštěstí zdravotní personál nebyl proti, a tak si ji mohl nechat. Babička se poté vrátila domů a Kristián zůstal s rybkou v nemocničním pokoji sám. Dlouho se na sebe dívali a kulili na sebe navzájem oči. Věřte tomu, nebo ne, ta rybka na toho chlapce opravdu promluvila: „Splním Ti tři přání. Co si přeješ, Kristiáne?“ Kristián chvíli přemýšlel a pak ze sebe vysypal: „Přál bych si mít alespoň jednoho kamaráda.“ „Co se má stát, bude vykonáno,“ řekla rybka. Další čtecí den mě babička Jaruška vzala s sebou za Kristiánem. Ten byl přesvědčený, že jsem jeho přáním, které mu zlatá rybka splnila, a tak jsme se skamarádili a místo babiččina čtení jsme si hráli a povídali. Slíbil jsem mu, že se zase za ním někdy zastavím, aby nebyl tak sám. Po naší návštěvě si Kristián vzal své léky a šel si odpočinout do svého pokoje, kde na něj již netrpělivě čekala zlatá rybka. Kristián ji pozdravil: „Ahoj rybičko.“ Rybka sebou mrskla a prohodila: „Co si přeješ teď?“ Kristián se na chvíli zarazil a pak řekl: „Přál bych si poznat moji skutečnou rodinu.“ - 19 -

„Co se má stát, bude vykonáno,“ řekla rybka. Po uplynutí několika dnů přijeli jeho rodiče, babičky a dědečci. Kristián se po dlouhé době pořádně odreagoval a uvědomil si, jak je krásné mít rodinu, někoho, kdo vás má rád. Toho večera usnul s krásným pocitem, i když zase musel usínat na přístrojích, které mu pomáhají dýchat, protože bez nich mu ve spánku jeho tělo selhává a nefunguje. Po několika dnech pan doktor na vizitě Kristiánovi oznámil, že ho bude muset operovat. Den operace byl naplánován na další týden. Večer před operací se rybka opět Kristiána zeptala na přání, a to přání třetí, tedy poslední. „Co si přeješ naposledy?“ ptá se rybka. „Přál bych si, aby byli všichni zdraví,“ řekl Kristián. „Co se má stát, bude vykonáno.“ A aniž by si to Kristián uvědomil, tak jeho poslední přání pomohlo i jemu. Když se hoch vrátil z operačního sálu, tak mu doktor po narkóze sdělil, že se operace zdařila a za pár týdnů bude moci opustit zdi nemocnice a začít si užívat života jako jiné zdravé děti. A tak se Kristián stal nejšťastnějším hochem na celém, tak krásném světě. Michal Škobrtal, O1. A

- 20 -

Post Scriptum Tento měsíc nám rozhovor poskytla Renata Veselá, absolventka našeho gymnázia. Vystudovala Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové a díky Erasmu se podívala do Švédska. Život ve Skandinávii se ji zalíbil natolik, že nyní žije v Norsku. Jaký je její norský život a v čem spočívají největší rozdíly mezi Českem a Norskem?

Žijete v Norsku, co vás přivedlo na sever, do země zimy a fjordů? Bylo těžké zvyknout si na tamní život?

Po studiu na gymnáziu jsem nastoupila na Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové. Vzhledem k tomu, že mě vždy velmi lákalo zkusit si studium v zahraničí, v pátém ročníku jsem se přihlásila do programu Erasmus, díky kterému jsem pak mohla vycestovat. Z velké škály evropských zemí jsem si nakonec vybrala Švédsko. Věda je ve skandinávských zemích na velmi vysoké úrovni a navíc je Švédsko kolébkou florbalu, který miluji. V Göteborgu jsem během 5 měsíců vypracovala svoji diplomovou práci a život tam mě natolik nadchnul, že jsem po promoci v Hradci Králové nastoupila na PhD. studium a do druhého největšího švédského města se ještě vrátila na celý rok. Během druháku a třeťáku postgraduálu jsem se ještě do Göteborgu z Hradce vracela na kratší pobyty a v září 2012 jsem obhájila svoji disertační práci a měla jsem jasno, že si rozhodně chci vyzkoušet, jaké by to bylo žít ve Skandinávii dlouhodoběji. Měla jsem pocit, že tamní mentalita mi vyhovuje. Životní tempo mi přijde mnohem pomalejší, než v Česku, lidé tolik nespěchají, nehoní se. Kromě přírodních krás nabízí Skandinávie společenské hodnoty, které já osobně považuji za velmi důležité, jako je například rovnoprávnost mezi ženami a muži, zejména v péči o domácnost a výchově dětí. Na severu je běžné, nebo vlastně dokonce povinné, ale hlavně úplně normální, že o malé děti, které ještě nechodí do školky, se na střídačku starají oba rodiče. Ono se to může jevit jako nepodstatná maličkost, ale má to mnohem hlubší dosah, než se na první pohled může zdát. Ženy tak mají na pracovním trhu stejné příležitosti, jako muži, mohou se věnovat kariéře stejně dobře, jako jejich partneři, a z toho plyne - 21 -

taková nějaká všeobecná spokojenost. Děti a rodina jsou zde na prvním místě. Lidé jsou si vědomi toho, že jsou do velké míry strůjci svého zdraví, seveřani jsou velmi sportovně aktivní, na správnou životosprávu dbají v průměru mnohem víc, než jsme zvyklí od nás z Česka. Ve společnosti se velmi dbá například na prevenci šikany mezi dětmi a to už od školkovského věku, to stejné na pracovištích. Přijde mi, že na severu se klade velký důraz na to, aby lidé byli spokojeni. Takže, když se mi pak naskytla možnost práce v Norsku, neváhali jsme, a i s mužem jsme odjeli do Bodø, vyzkoušet si, jaké to je být místní za polárním kruhem. Zvyknout si tady musí člověk zejména na drsnější podnebí a taky na nedobrý chleba (i když někomu chutná), ale co se týče zvykání si na lidi, tak to šlo překvapivě snadno. Skutečně je tady život v tomto ohledu jednodušší. Povětšinou si tu lidé fakt pomáhají, co se řekne, to platí, podle mé zkušenosti se dá všechno vyjednat, domluvit.

Jak vzpomínáte na svá středoškolská léta? Chtěla byste se do těch let opět vrátit?

Vzhledem k tomu, že jsem na gymplu strávila čtvrtinu svého dosavadního života, vzpomínky na něj jen tak nevymažu. Často mě teda budí ze sna noční můra, že nejsem připuštěná k maturitě, protože mám strašně moc zameškaných hodin z občanské výchovy (já měla docela dost mimoškolních aktivit a často jsem kvůli nim chyběla ve škole. Ročně to mohlo dávat i přes 100 hodin). Ale jinak opravdu vzpomínám s láskou, mě to na gymplu bavilo a dnes, po těch 12 letech, bych se klidně do školní lavice zas vrátila. Určitě bych dávala větší pozor v dějáku, protože ten mě tehdy moc nebavil, ale dneska mi všechny ty souvislosti docela chybí, a v jazycích. Protože bez těch to dneska absolutně nejde a na gymplu jsme se jich mohli ZDARMA naučit hned několik a ještě tam byli vyučující, kteří se nás snažili motivovat, často marně. Teď bych si za tu svoji lenost ve španělštině nejradši naliskala. - 22 -

Proč jste si vybrala studium farmacie a v čem se váš život po GJW změnil?

Bavila mě chemie a biologie, v rodině máme skoro samé zdravotníky, a tak nějak jsem šla teda tam. Žádnou velkou vášeň konkrétně pro farmacii jsem na gymplu nevykazovala. Největší změna po střední škole je pro většinu studentů asi to odstěhování se od maminek a tatínků. No a pak ta tíha odpovědnosti. Najednou, téměř ze dne na den, to přestanou být rodiče a učitelé, kteří mají největší zájem na tom, abych ve škole prospívala. Najednou jsem to buď já, anebo nikdo. Ale osobně mně vyhovovalo to rozložení studia ve smyslu studijního a zkouškového období. Chodit na přednášky a semináře aniž bych musela mít strach, že mě někdo tasí, anebo že se může psát nějaká přepadovka, mi pasovalo líp. Ale i tady musím říct, že bych si spoustu předmětů ráda střihla znovu. Ke konci magisterského studia a během postgraduálu jsem si našla velké zalíbení v klinické farmacii, takže patologii a třeba patobiochemii bych si velmi ráda zopákla.

Bylo obtížné sehnat v Norsku práci?

My si vybrali Norsko hlavně kvůli tomu, že jsme měli jistotu, že práci najdeme relativně snadno. Zdravotnický personál Norům chybí, a tak jsou velmi nakloněni i k přijímání cizinců. Plánovali jsme rodinu hned, jak jen to bylo možné, a tak jsem nastoupila do klasické veřejné lékárny. Nejdříve na post farmaceutického asistenta a po 5 měsících, kdy jsem úspěšně složila zkoušky z norštiny, jsem dostala místo farmaceuta. Nicméně mým snem je pozice klinického farmaceuta v nemocnici, tak se mi to snad brzy podaří. Lékaři, zdravotní sestry a farmaceuti tedy práci v Norsku zatím najdou bez větších problémů. U ostatních profesí nemám úplně přehled, ale obecně platí, že když člověk opravdu chce, udělá pro to vše, co je v jeho silách, a má aspoň trošku štěstí k tomu, najde si vysněnou práci kdekoliv a kdykoliv.

- 23 -

V čem vidíte zásadní rozdíly mezi životem v Norsku a v Česku?

Ty, pro mě zásadní rozdíly, jsem zmínila výše. Ale obecně si myslím, že největší rozdíly jsou spojené s geografií, počasí, podnebí, světlo i v noci během léta, žádné slunce v zimě. Ale že by se nějak zásadně Norové lišili od Čechů, si nemyslím. Možná, že Norové jsou důvěřivější, nehledají hned za vším nějakou všivárnu. My Češi jsme trošku mistři v hledání problémů, kde žádné nejsou, a tím si strašně komplikujeme životy. A taky se mi zdá, že se Norové drží většinou svého kopyta a od věcí, o kterých nic neví, tak nějak dají ruce pryč a nechají si poradit od toho, kdo je znalcem daného problému. Kdežto v Česku platí "co Čech, to muzikant." Každý ví všechno o všem, na všechno je odborník, sám by to udělal nejlépe. Člověk se někdy úplně stydí přiznat, že o nějaké problematice nic moc neví, když všichni kolem něho jsou tak sečtělí a mají o všem tak důkladný přehled. Anebo se aspoň tak prezentují. Ale jinak je to otázka velmi subjektivní, když se zeptáte jiného Čecha žijícího v Norsku, odpoví vám zcela určitě úplně jinak. Já popisuji vlastní zkušenost a vlastní pocity. Nechci generalizovat.

Máte rodinu, je těžké skloubit kariéru s rodinným životem? Jak vypadá Váš běžný den?

Denní režim máme asi úplně obyčejný. Ráno zavedeme děti do školky, já pak jdu do práce a muž spát, protože pracuje jen na noční směny. Pracuje jako zdravotní sestra. Právě kvůli tomu, že máme dvě malé děti, rozhodla jsem se v Norsku začít v lékárně, protože práce tam je přesně časově omezená a lze tak dobře plánovat volný čas. Až budu pracovat v nemocnici, bude to asi komplikovanější. Ale jak už jsem zmínila výše, děti a rodina jsou v Norsku na prvním místě a lze tedy podle potřeby upravovat služby v práci nebo třeba i pracovní úvazek. Zaměstnavatelé vychází rodičům vstříc, jak jen to jde. Odpoledne tedy patří čas dětem, naše už chodí na balet a gymnastiku, často chodíme ven - rádi "horolezíme" na kamenech u moře nebo chytáme ryby. K - 24 -

moři to máme z domu asi tři minuty pěšky. V zimě jsou oblíbenou zábavou běžky. Pro našince často neoblíbeným zvykem v Norsku je, že v poledne se neobědvá, jen svačí, a obědvá se až kolem páté hodiny doma. Tím pádem musíme doma denně vařit teplé jídlo, což taky ukousne značnou část dne. Pevně doufám, že Norové brzo odkoukají od Švédů nebo i nás, Čechů, jak to máme geniálně zařízené se školními jídelnami a levnými poledními menu v restauracích.

Chcete našim čtenářům na závěr něco sdělit?

Studentům bych chtěla říct, aby se nebáli plnit si sny. Přeju jim, aby měli vždycky kuráž vyzkoušet si to, co by je učinilo šťastnými. Aby měli vždycky po ruce někoho, kdo jim dodá odvahy překročit svoje hranice. A aby se nezalekli, ani když zjistí, že nejsou nejlepší. Oni mají šanci uspět i ti druzí nejlepší, nebo třeba desátí. Hlavní je do toho jít naplno a risknout to. Veronika Voglová a Renata Veselá

- 25 -

LitRýna

Literární časopejsek studentů semináře tvůrčího psaní do každé hodiny Příloha školního časopisu Wolkroviny Prosinec 2016

Vážení čtenářové (řečeno s Janem Werichem), je tu opět konec roku, tedy toho kalendářního, konec toho školního je zatím v nedohlednu, vždyť od září jsme ve škole strávili pouhé tři měsíce. Možná se to mnohým jistě nezdá a mají pocit, že od letních prázdnin uběhlo už měsíců aspoň patnáct. To chápu. Ale klid, budou Vánoce. „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu, koho zkoušet napadne, jako kapr dopadne,“ psal jsem kdysi jako žák základní školy na základě společného rozhodnutí třídy na tabuli před hodinou dějepisu. Pamatuji se, že tehdy tato latentní výhružka pedagožce vzbuzovala v našem třídním kolektivu napětí a živou diskusi – ptali jsme se: Není to moc drsný? Nakonec však zvítězila vidina odloženého testu a nápis se v pravidelných intervalech na tabuli v adventním čase objevoval. Málokdy to zabralo, ale za zkoušku to stálo. S odstupem času si říkám, že to byla jedna z těch mála situaci, kdy tím, že se něco nestane, dostane někdo dárek. „Dám vám dárek, nebudeme psát test.“ Takový dárek se nedá rozbalit, ale mám pocit, že mnohé potěší víc, než zelený kulich a pletené fusky od babičky. (A mezi námi, odložením testu si vlastně dává takový malý dárek i učitel sám.) Já Vám, milí čtenáři, dárek ve formě poukázky na odložení testu dáti nemohu (i když by to nebylo špatné, že ano). Nabídnu Vám tedy snad jen o trochu střídmější krmi, v podobě několika málo výtvorů frekventantů semináře tvůrčího psaní. Jedná se o tzv. miniságy. Minisága je text, který má přesně padesát slov, bez názvu (ten může mít nanejvýš patnáct slov) a obsahuje nějaký příběh. S myšlenkou miniságy přišel anglický deník The Sunday Telegraph, který roku 1982 vyhlásil první z řady soutěží o nejlepší miniságu. My tedy soutěž nevyhlašujeme, ale pokud budete mít chuť si nějakou miniságu napsat, klidně se stavte u nás v tvůrčím psaní ve čtvrtek odpůldne. Nebo ji napište doma na koleně a někomu ji dejte do kapsy, až se nebude dívat. Nebo si ji napište sami pro sebe, jen tak pro radost. To je taky dobrý. Hezké prožití adventních dnů a krásné Vánoce Vám za psaveckou úderku z tvůrčího psaní přeje Michal Marek

- 26 -

LitRýna prosinec 2016

Balon (Marek Berčík) Sleduji rozbouřený oceán pode mnou. Vedle mě se v koši kymácejícího se balonu krčí dva mí společníci. Všichni tři jsme vyděšení k smrti. Co nás to proboha napadlo? Co jsme si jenom mysleli? Ledová voda je čím dál blíž. Pomalu mi začíná docházet, že někdo z nás na břeh nedoletí.

Bouře (David Kurfürst) Blesk rozzářil noční tmu. Teď už není cesty zpět. Jen on sám na rozbouřeném moři v chatrné dřevěné lodi. Snil o dobrodružství a teď zemře, teprve druhý den plavby. Jeho myšlenky přerušil náraz. Teď už je jen unášen vlnami, zcela v rukou osudu. Slyší jen šumění moře. Je ještě živý?

- 27 -

LitRýna prosinec 2016

Nevýslovná utrpení (Ngoc Anh Nguyen) Zděšený křik. Strach. Zrychlené dýchání. Řinčení železných nástrojů zašpiněných krví. Uběhne dlouhá doba, boj stále pokračuje. Všichni jsou k smrti unavení. Potichu si šeptají modlitbu. Kdy to už skončí? Najednou bylo ticho. V lidských uších to znělo jako tón svobody. Cítili se jako osvobození ptáčci v malinkých klecích. Pozůstalí tiše děkují.

Zimní rozloučení (Vendula Bereczová) Bílou krajinou procházela osamělá osoba. Začalo chumelit. Byl za to rád. Sníh totiž dokázal schovat jeho stopy. Nechtěl, aby ho hledali. Nikomu už nechtěl ublížit. Zraňovalo ho to více než ostatní. Tohle bude konec bolesti pro všechny. A hlavně pro ni. Je těžké odejít, ale pořád lepší, než ji zraňovat. - 28 -

LitRýna prosinec 2016

Santův poslední den (Marek Berčík) Rozvážej dětem dárky, říkali. Bude to zábava, říkali. Tak, teď sem tady. Z vrchu slyším, jak mí sobi neklidně mručí. Začínám si uvědomovat, že jsem naprosto v háji. V duchu proklínám ten zatraceně úzký komín. Zdola slyším veselý rozhovor. V hlavě mi utkví jediná věta. Jo, počkej, jenom rozdělám oheň.

Čekání (David Kurfürst) S každou vteřinou je zvuk bubnován hlasitější. Nikdo se ale neodváží ani pohnout. Jsme promrzlí až na kost. „Zaujmout formaci!“ hlas důstojníka ukončil nekonečné čekání. Z poza kopce se začaly vynořovat hlavy nepřátelských vojáků. Palba se spustila, vzpomněl jsem si, že jsou právě Vánoce.

Vánoční stesk (Ngoc Anh Nguyen) Dívám se z okna. Sněží. Upíjím čerstvě uvařený čaj. Vůně se rozléhá po pokoji. Skořice a jablko. Typické vánoční aroma. Smutek se ve mně stupňuje. Vzpomenu si na něj. Kdyby tady byl, mohl by se mnou sdílet tuhle poklidnou atmosféru. Ale on tady není a už nikdy nebude. Navždy odešel.

Nejlepší vánoční dárek (Vendula Bereczová) Jsou Vánoce, máme po večeři, tradice splněny. Teď už jen čekám ve svém pokoji na to, až zazvoní zvoneček ohlašující ty úžasné dárky. Slyším ho! Jako raketa vyletím z pokoje neomylně směřujíc do obýváku. To, co tam najdu, mi vyrazí dech. Dárek nadevše milejší. Babička se konečně vrátila z nemocnice! - 29 -

Literární časopejsek studentů semináře tvůrčího psaní do každé hodiny Příloha školního časopisu Wolkroviny Gymnázium Jiřího Wolkera, prosinec 2016 www.tps.kvalitne.cz

How Raheal Mengisteab sees it? Hello, Gymnazium Jiriho Wolkera! My name is Raheal Mengisteab, a California native born and raised in San Diego. I am teaching here at GJW as an English Teaching Assistant (ETA) through the Fulbright Program, a fellowship offered under the U.S. Department of State. The Fulbright Program is a competitive scholarship that provides the opportunity for international exchange for students, teachers, scholars, and professionals to serve as Cultural Ambassadors in countries all over the world for a set period of time. The ETA Fulbright Program is 10-months which grants me the opportunity to teach here GJW for the entire 2016-2017 academic year. As a global citizen, I was immediately committed to the Fulbright Program just had to decide which country I wanted to apply to as my options were endless.

So why Czech Republic? I choose Czech Republic mainly because of what I experienced when I first traveled to Prague while I was studying abroad in Italy. My breath was literally taken away walking through places like the Old Time Square and Wenceslas Square as I had never seen such unique and beautiful architecture. I remember feeling like I was talking a walk through my high school history books. During my stay in Prague, I got the opportunity to meet some Czech locals who were extremely welcoming and willing to teach my American friends and I a little about Czech culture and it’s rich history. We found ourselves at one of their homes making dumplings over a complex history lesson. I was so fascinated at how liberal the society had become so shortly after the communism era. This influenced me to apply for a Fulbright grant in Czech Republic. Although my placement isn’t in Prague, I have already learn some much about what life is like outside of Prague and have developed an authentic relationship with Moravia and the amazing Czech people in this region. - 30 -

Although I feel pretty acquainted with my life here in Prostejov, there are many differences that took some adjusting to get used to. As a Californian, there are many immediate noticeable differences between life here in Czech Republic and back home in San Diego. For example, one noticeable difference is the limited amount of cars on the road. Not matter the time or day, there are always an influx amount of cars on the road where I am from causing much activity and noise. Therefore hearing my thoughts and the quietness of the streets of Prostejov was something I had to get used to. Czech people are also very different than Americans, Californians specifically. Many Americans are extremely friendly making it really easy to befriend anyone. For example, it is common to befriend someone who shares the same breed as your dog while you are both walking them down the street. Whereas Czech people tend to only talk to people they actually know. Nonetheless, I am truly enjoying my time here in Czech Republic as it has given me the chance to disconnect from all of the unimaginable things currently happening back home.

When I first started teaching here at GJW, the most common question students asked besides, “Where are you from?” and “Why did you choose Czech Republic?” was “What do you think about the elections?” Because I already answered the first two, I’ll get to answering the third. Initially, I was really hesitant to answering any personal questions regarding politics because in American schools it is taboo to speak about politics with students. After consulting with colleagues, I quickly came to understand things are much different here in Czech Republic. I am certain that the 2016 elections is an election that all of us will never forget and something my future kids will learn about in their history classes.

Most Czechs I interacted with after the results were announced had many questions about Trump’s victory as it was clear Clinton had won by popular votes. The U.S. founding fathers established a process in our constitution called the Electoral College, which mandates that the Electoral College picks the President and not popular vote. There are 538 electors in the Electoral College - 31 -

and a candidate needs to receive 270 electoral votes in order to win the presidency. Each Presidential candidate has their own potential Electors who are selected through a two-step process. The first step is choosing the potential Electors. Typically, political parties in each state nominate potential Electors at state party conventions and choose them as a way to recognize one’s loyalty to a political party. An example of an Elector is a state elected official or a state party leader.

The second step occurs on actual Election Day. As voters in various states cast their votes for their preferred Presidential candidate, they are also voting to select their state’s Elector. Whether or not the Electors’ name is listed on the ballot, voting for a certain political party gives your vote to those potential Electors. The potential Electors of the Presidential candidate with the highest votes would now be appointed as the state’s official Electors. The number of Electors is determined for each state based on the number of its U.S. Senators (always 2) and the number of the state's U.S. Representatives (which varies on the size of each State’s population). The Electors are now responsible for casting their votes in the Electoral College. Because the U.S. constitution does not oblige Electors to cast their vote based on popular vote, it truly depends on individual state laws and political party bonds on whether or not Electors vote by popular vote. So why the Electoral College? The logic or reasoning behind this system is in an effort to balance out the interests between the highly populated states and the low populated states.

It is important to address that a significant amount of American’s felt extremely unsatisfied with both candidates, which ultimately did affected the outcome. This dissatisfaction caused one of three things, voting for “the lesser of the two evils” (which is extremely subjective), voting for a third party or not voting at all. Despite the fear that lies within both Americans and non-Americans of what the future of America will look like, we must not give up hope. One thing that keeps me hopeful is reading the plaque at the base of the statue of liberty reads: “Give me your tired, your poor, your huddled masses yearning to

- 32 -

breathe free, the wretched refuse of your teeming shore. Send these, the homeless, tempest-tossed to me, I lift my lamp beside the golden door!”

Fejeton Jízda autobusem Snad každý student GJW, který dojíždí dál, než přes půlku města, to zná. Brzké vstávání za naprosté tmy, zvláště v dnešních dnech, a hodně pozdní návraty domů, taktéž uprostřed černoty, po nichž už nemáte vůbec náladu na nějaké další vyvíjení aktivity, v podobě psaní domácích úkolů a připravování se na písemky. Samozřejmě toto neplatí jenom pro lidi, co dojíždějí do města autobusem, ale i pro jejich ,,vlakové kolegy", kteří se možná v tomto článku chvílemi také najdou, to nemůžu posoudit, protože já vlakem nejezdím. Čím ale rozhodně jezdím, je autobus, takže se vám ve zkratce pokusím popsat, jaký den má takový dojíždějící student, někdy dokonce i profesor/ka. Vše to začíná neuvěřitelně brzkým vstáváním, v časech, kdy většina Prostějova je zababušena do svých peřin a ani nedutá. Konkrétně pro mě je to 5:45, najdou se zde však určitě i výjimky, které by svůj čas posunuly ještě o kousek níž. Vymotat se z postele, vyčistit si zuby, snídaně a rychle na sebe něco hodit. A nedej bože, kdybyste to všechno nestihli během určené doby, protože další autobus vám do školy už nepojede. ,,Alespoň, že se ještě trošku prospím," říkáte si při několika minutovém mrznutí na zastávce, protože váš autobus má samozřejmě zpoždění. Když konečně zastaví přímo před vámi a rozevře vám svoji přetopenou náruč, nastává ta největší výzva, kterou za den musíte absolvovatdostat se dovnitř. Přeskočíte hromadu odpadků a přilepených žvýkaček na chodníku a už jste skoro tam! Naneštěstí jste slušně vychovaní, takže tu paní o berličce prostě dovnitř pustit musíte. A než se nadějete, jste rázem o deset lidí pozadu, protože se všichni narvali za tu paní a protlačili si tak cestu dovnitř. ,,Dobrý den, studentská Prostějov." Usmějete se na řidiče, jen co konečně vystoupete ty tři osudové schody. Pokud máte štěstí, narazíte na řidiče, co má alespoň dost slušnosti vám huhňavě na pozdrav odpovědět. V druhém případě, kdy předstírá, že nic, až na peníze ve vaší ruce, neexistuje, si z toho nic nedělejte, možná je prostě jenom stejně ospalý jako vy. A to vás má bezpečně dopravit až do Prostějova! Konečně jste u cíle. Dostali jste se dovnitř a nyní vám - 33 -

nezbývá, než si najít volné místo. V tom horším případě, budete muset stát, protože všechna sedadla budou už obsazená. V tom ,,lepším", který si nyní popíšeme, svoje místo nakonec přece jen najdete. S úlevou se opíráte o příslušné opěradlo, jenomže to netušíte, co vám osud přichystal. Kdybyste to totiž věděli už předtím, nikdy byste si sednout nešli a raději šli stát s tou paní o berličce, kterou někdo v zadní části autobusu sprostě vystrnadil. Mohli byste jí nabídnout svoje místo, jenomže to by vás odehnala se slovy, že není přece tak stará a ať klidně sedíte. Jenomže vy klidně sedět nemůžete. Musíte se totiž neustále držet, zuby, nehty, jak silně s vámi autobus cloumá. A navíc - máte přece svého spolucestujícího, ne? V tom lepším případě je to jenom moc objemná dáma, co si uzurpuje jak svoji, tak i vaši sedačku, a vy tak v podstatě levitujete uprostřed uličky. Dalším ,,pohodovým" človíčkem může být například chlápek, co poslouchá písničky tak nahlas, až vám z uší teče krev, metaforicky řečeno. Ten opravdový požitek z cestování ale nastává až tehdy, kdy dosednete vedle neupraveného, zrovna ne moc dobře vonícího člověka, nedej bože se zápachem od cigaret. Přidejte k tomu podivné šilhání očima a kolíbání ze strany na stranu. Možná i nějaké to brblání. To prostě potěší každého! A co takhle malé dítě, co neustále kope všude kolem sebe a má nutkání se vás na něco pořád vyptávat, i když jste pro něj úplně cizí člověk? Možná ale lepší to, než otázky od nějakého postaršího pána, či paní na téma - A jak ti jde škola? Na to mám hned několik připomínek. Za prvé - škola nechodí. Za druhé - nic moc. A za třetí - šla by lépe, kdybych nemusela skoro dvě hodiny denně trávit v autobuse, kde si při takovém prostředí nemůžete vytáhnout ani ten sešit, aby jste si pročetli poznámky. Není ale všem dnům konec, aneb - každý autobus jednoho dne zastaví. Chvíli bude trvat, než se vymotáte z toho neobyčejně silného proudu lidí, ale k závěru se přece jenom ven dostanete a budete se moci vydat na další z vašich dnešních cest, přímo do školy. Otázka však zůstává, zda-li jste si v tom autobuse alespoň trošku odpočinuli. Tak co? Jaká ta vaše jízda byla? Zuzana Hadrová

- 34 -

- 35 -

Komiks

- 36 Jan Sedláček

REDAKCE WOLKROVIN

Šéfredaktor: Jakub Jílek (3.A) Redaktoři: Adéla Dostálková (2.A), Ela Filoušová (O6.B), Jan Sedláček (O2.A), Martin Dobeš (O4.A), Veronika Voglová (3.A)

- 37 -