ÚVODEM MĚNOVÁ POLITIKA NA MORAVĚ ZA VLÁDY LEOPOLDA I. A JEHO SYNŮ ( )

MĚNOVÁ POLITIKA NA MORAVĚ ZA VLÁDY LEOPOLDA I. A JEHO SYNŮ (1657–1740)

ÚVODEM

Po třicetileté válce si Morava sice oddechla od válečného běsnění, ale její obyvatele čekalo nové zatížení, a to v podobě velkých a častých daní. V měnové oblasti nebyla situace na Moravě jednoduchá. V obíhajícím oběživu byl všeobecný zmatek, který byl umocňován vnikáním cizí (většinou nehodnotné) mince, a vedl k vydávání velkého množství mincovních patentů, které hodnoty těchto platidel různým způsobem regulovaly. Jednalo se o úpravu jejich hodnoty v rámci dědičných rakouských zemí, v mnoha případech také o zákaz jejich oběhu. Touto drobnou mincí s velmi malým obsahem stříbra byla po třicetileté válce zaplavována celá země. Z širšího historického hlediska je doba od 2. poloviny 17. století do 1. poloviny 18. století složitým obdobím plným převratných změn nejenom v měnových záležitostech, ale také v zemské správě. Státní správa byla komplikovaná a těžkopádná se sílícími snahami o maximální centralizaci. Byrokracie začínala vládnout společnosti a aristokracii postupně nahrazovala úřednická šlechta plnící pouze zájmy panovníka a jeho dvora. Cílem předkládané publikace bylo zachytit a postihnout z mincovního a měnového pohledu situaci na Moravě v časovém období od konce třicetileté války do velké měnové reformy, která proběhla o sto let později v roce 1750. Reforma byla logickým vyústěním nepřehledné a bezvýchodné situace v měnových poměrech, která v této době panovala nejen na Moravě, ale v celé habsburské monarchii. Snahou bylo přiblížit tuto složitou a nepřehlednou situaci v oblasti peněz a peněžních vztahů, vtáhnout čtenáře do složitého světa měnových nařízení, patentů a měnových reforem, které se promítaly do každodenního života tehdejších lidí, a zachytit snahy panovníků o návravu této situace. Toto období se více méně kryje s vládou tří habsburských panovníků, císaře Leopolda I. (1657–1705) a jeho dvou synů, staršího Josefa I. (1705–1711) a mladšího Karla VI. (1711–1740) a právě na jejich období vlády je tato kniha zaměřena. V rámci své měnové politiky měl Leopold I. několik hlavních cílů, kterými se řídili i jeho nástupci, synové Josef I. a Karel VI. Především bylo nutné zbavit země špatných cizích peněz, zejména drobných mincí. Důležité bylo také kontrolovat vývoz dobré mince ze země, především hrubé mince (tj. zlatých dukátových a velkých stříbrných tolarových ražeb) a také pagamentu. Neméně důležité bylo pro habsburské panovníky centralizovat měnu ve všech svých dědičných zemích, silně omezovat soukromá mincovní práva a především získat dostatečné množství finančních prostředků na války v zahraničí. Byly to především české země, které byly pro Habsburky „bezednou studnou“ a na daních platily jejich obyvatelé několinásobně více, než např. v zemích rakouských. Na Moravě to byla doba neustálých stížností na nedostatek mincí, v této době zde již nefungovala žádná vládní mincovna. Platilo se zde penězi 7


raženými v jiných mincovnách habsburské monarchie (především z mincoven českých, slezských, uherských a rakouských). Moravské mince představují v oběživu jen nepatrnou drobnou příměs. Dlouhodobý proces o stabilizaci měny byl dokončen až za vlády Marie Terezie v podobě mincovní reformy v roce 1750, kterou byla zavedena konvenční měna. Poděkování za možnost publikování této práce patří především Grantové agentuře České republiky, která vydání knihy finančně podpořila, dále Moravskému zemskému muzeu, které bylo jednou z významných pramenných základen pro tuto práci a rovněž Moravskému zemskému archivu v Brně. V neposlední řadě patří mé poděkování recenzentům Prof. PhDr. Tomáši Krejčíkovi, CSc. a PhDr. Jiřímu Militkému, Ph.D. a všem kolegům, kteří svými názory a připomínkami významně přispěli k sepsání této knihy. Velké poděkování patří rovněž mé rodině, která s velkou trpělivostí snášela sepisování této knihy. Dagmar Grossmannová

8


MORAVA V OBDOBÍ VLÁDY LEOPOLDA I. A JEHO SYNŮ (Úvod k měnové politice v letech 1657–1740)

Habsburská monarchie v období tří císařů Vestfálským mírem roku 1648 skončila třicetiletá válka a do druhé poloviny 17. století vstupovala habsburská monarchie jako absolutistický stát. Složitá mírová jednání, která se vlekla čtyři roky, vyústila do určité rovnováhy sil. Na jedné straně byli rakouští a španělští Habsburkové a jejich spojenci v říši, na straně druhé stála Francie se Švédskem. Územní zisky v rámci římskoněmecké říše zaznamenaly Švédsko, Francie, Braniborsko, Sasko, Bavorsko a další. Švýcarsko a Spojené Nizozemí přestaly být součástí říše. Císařská moc v říši se stala zcela závislou na říšském sněmu a spolčovací právo říšských stavů se stalo neomezeným. Dědictví, které mladý císař Leopold I. (1657–1705) získal, nebylo hodno obdivu. Prvorozený syn císaře Ferdinanda III. a korunovaný král český (1646) a uherský (1647), mladý Ferdinand (IV.), nečekaně zemřel v roce 1654 na pravé neštovice. Následníkem trůnu se stal druhorozený, tehdy čtrnáctiletý, syn Leopold původně určený a vychovávaný pro církevní kariéru. A právě on vládl habsburské monarchii celých 48 let. Narodil se 9. června 1640 jako syn Ferdinanda III. a jeho manželky Marie Anny Španělské. To, co mu příroda ubrala na kráse vnější, to mu přidala na jeho duševních schopnostech. Byl všestranně nadaný, vzdělaný a velkorysý mecenáš věd a umění, sám dokonce komponoval a jeho skladby se hrály na panovnickém dvoře. Byl si vlastně velmi podobný se svým největším protivníkem a nepřítelem francouzským králem Ludvíkem XIV. (1643–1715), kvůli kterému se nikdy nenaučil francouzsky. Neovládal však bohužel ani češtinu, což mu bylo ve vztahu s poddanými v českých zemích velmi na škodu. Na svou roli panovníka se začal cílevědomě připravovat až po smrti svého staršího bratra. Jeho otec, již jako stárnoucí a nemocný muž, se snažil pro něj získat jak trůn v rámci habsburské monarchie, tak i ten císařský v říši. V roce 1655 byl ve Vídni prohlášen pánem rakouských zemí – arcivévodou rakouským, v létě téhož roku byl korunován na uherského krále a roku 1656 na krále českého.

Obr. 1. Portrét mladého Leopolda I. na uherském tolaru z roku 1668.

9


1) více viz Jiří MIKULEC, Leopold I., Praha 1997; Jiří KUBEŠ, Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou. Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku, 2009.

10

Jen půl roku nato císař Ferdinand III. zemřel a mladý, tehdy sedmnáctiletý, císař Leopold I. již v počátku své vlády potřeboval velkou spoustu peněz při své kandidatuře na římského císaře. Kandidatura na císařský trůn představovala pro uchazeče vždy nemalou finanční zátěž. V případě Leopolda I. dopadla úspěšně, ale jeho výdaje byly v důsledku malé podpory jeho osoby tak vysoké, že šly do miliónů zlatých. Vídeň musela zmobilizovat veškeré finanční zdroje. Dvůr si peníze půjčoval, jednotlivé země monarchie přispívaly panovníkovi na volební výdaje mimořádnými berněmi.1 Velké sumy peněz, které císař již v prvních letech vlády potřeboval, nutila dvorskou komoru (nejvyšší finanční úřad), k vymýšlení různých prostředků, které by naplnily státní pokladnu potřebnou finanční hotovostí. Císař Leopold I. potřeboval během své vlády dostatek financí nejdříve na válku s Turky, jejichž porážka u Zenty 11. září 1697 díky velkému vojenskému umění vrchního velitele armády prince Evžena Savojského znamenala ukončení půldruhého století trvající osmanskou nadvládu Uher a další mocenský vzestup habsburské monarchie. V letech 1691–1699 císař Leopold I. pak postupně ovládl Sedmihradsko i s jeho bohatými zdroji drahých kovů. Současně s Turky na východě musel Leopold I. řešit konflikt na západě, kdy francouzský král Ludvík XIV. se svým vojskem roku 1688 vpadl přes Rýn do říše a uplatňoval zde svůj nárok na Rýnskou Falc. Na přelomu století však došlo ještě na další válku s Francií, tentokrát o španělské dědictví. Francie, jako jeden z největších nepřátel Habsburků, byla jedním z aktérů konfliktu, ke kterému se schylovalo již v posledních desetiletích 17. století. V roce 1700 zemřel v Madridu bezdětný španělský král Karel II. Nároky na španělské království si dělali jak císař Leopold I., tak i francouzský král Ludvík XIV., kteří měli oba za manželky španělské princezny, a španělský trůn hodlali získat pro své potomky. Ještě za života španělského krále se mocnosti dohodly na mírovém řešení a za následníka španělského trůnu určily bavorského prince Josefa Ferdinanda z rodu Wittelsbachů (vnuka císaře Leopolda I.). Tato varianta však padla v roce 1696, kdy mladý princ nečekaně zemřel. Umírající španělský král Karel II. nakonec pod tlakem Francie podepsal testament, kde nástupcem určil Filipa z Anjou (vnuka Ludvíka XIV.). Rakouští Habsburkové pak měli získat vedlejší země španělské koruny. Ludvík XIV. však testament nerespektoval a proto byla vytvořena velmi silná protifrancouzská koalice složená z Anglie, Nizozemí a habsburské monarchie. Leopold I. prohlásil francouzského krále, jeho vnuka vévodu z Anjou a jejich všechny spojence, vojáky i poddané za své nepřátele. Vyhlásil jim válku, nařídil návrat říšských poddaných z Francie, zakázal ob-

MORAVA V OBDOBÍ VLÁDY LEOPOLDA I. A JEHO SYNŮ

chod s Francií a Španělskem a obyvatelům českého království zakázal konat pro francouzského krále jakékoliv služby. Za pomoci Anglie se potom snažil dosadit na španělský trůn svého druhorozeného syna Karla (pozdějšího císaře Karla VI.). Válka vypukla v roce 1701 a trvala s přestávkami až do roku 1714 (bojovalo se v Evropě, Severní Americe i ve východní Indii). V soukromí byl Leopold I. spořádaným manželem, byl třikrát ženatý ani si nevydržoval žádné milenky, čímž šetřil státní kasu. Tu stihly vyčerpávat stále více se rozrůstající státní aparát a armáda. Jeho první manželkou byla dcera jeho sestry Marie Anny a španělského krále Filipa IV. Markéta, která bohužel již v roce 1673 po sedmi letech manželství zemřela. Z jejich čtyř dětí přežila pouze jedna dcera. Druhou ženou byla jeho další příbuzná Claudia Felicitas (dcera Ferdinanda Karla Tyrolského), díky níž získal bezprostřední vládu nad Tyrolskem. Ta však zemřela již v roce 1676. Třetí manželství s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou přineslo kromě dcer konečně narození dvou synů – Josefa a Karla, pozdějších císařů. Eleonora Magdalena svého manžela přežila a zemřela až v roce 1720. Když 5. května 1705 císař Leopold I. ve věku 65 let zemřel, ujal se vlády jeho prvorozený vymodlený syn Josef, narozený císařově třetí manželce Eleonoře Falcko-Neuburské 26. července 1678. Jeho otec Leopold I. velmi dbal na jeho vzdělání a tak Josef stejně jako otec i dědeček patřil k vysoce vzdělaným panovníkům. Měl velké jazykové nadání, vzdělával se v právních naukách, vojenském a fortifikačním umění a stejně jako jeho otec miloval hudbu – hrál na několik hudebních nástrojů a komponoval skladby. Měl půvabnou „nehabsburskou“ tvář, kterou zdědil po své matce. Jeho milostné avantýry a četné milenky, se kterými splodil mnoho nemanželských dětí, byly příčinou jeho nemoci (syfilidy), kterou nakazil i svou o pět let starší manželku Amálii Vilemínu Brunšvicko-Lüneburskou a připravil se tak o dědice. V roce 1687 byl korunován uherským králem a v roce 1690 byl zvolen římským císařem. Na český trůn nastoupil po smrti svého otce bez větších problémů, i když již nestihl dát se korunovat. Josef I. byl energické a rozhodné povahy a právě proto byly do jeho vlády vkládány velké naděje, zejména z hlediska uspořádání vnitřních poměrů v zemi. Jeho zahraniční politika se vyznačovala promyšlenou koncepcí, kterou projevoval už za života svého otce. Mezi jeho přední rádce a spolupracovníky patřili především prezident válečné rady princ Evžen Savojský, prezident dvorské komory hrabě Gundakar ze Stahremberga, vychovatel Karel Theodor Salm a také český šlechtic Jan Václav Vratislav z Mitrovic.

Obr. 2. Portrét mladého císaře Josefa I. na českém tolaru z roku 1706.

11


Obr. 3. Karel VI. na českém půltolaru z roku 1712 krátce po svém nastoupení vlády.

12

Do mladého a nadaného císaře byly vkládány velké naděje a celou jeho vládu skutečně vyplňovaly úspěchy vojenské i politické. Josef I. byl na svou dobu moderním panovníkem, který se především snažil o reorganizaci státní správy a systému financí. Jedním z jeho počinů byla redukce státní správy, ze 150 úředníků dvorské komory si jich ponechal pouhých 33. Pokusil se o reformu berního systému, kde však úspěšný nebyl. Rovněž bez úspěchu skončila snaha o odstranění roboty. Naopak úspěšně dopadlo založení moderního finančního úřadu – vídeňské městské banky. Nepochybně měl v plánu mnoho dalších reforem, jeho plány mu však zhatila příliš brzká smrt. Zemřel zcela neočekávaně v pouhých 32 letech 14. dubna 1711 ve Vídni. Tím se otevřela cesta k habsburskému trůnu pro jeho mladšího bratra Karla, který se narodil 1. října 1685 ve Vídni. Jeho výchova byla zaměřena na běžné vzdělání, ve kterém byly prioritou jazyky a humanitní vědy včetně umění. Karel měl ještě za života otce nastoupit vládu ve Španělsku. Po mnoha bojích a poté, co anglické válečné loďstvo otevřelo cestu Karlovi do Katalánska a Aragonska, se skutečně Karel v Madridu prohlásil králem jako Karel III. Prudký obrat, který nikdo nečekal, však nastal v roce 1711, kdy náhle Josef I. zemřel a navíc bez mužských potomků. Karel se proto musel vrátit zpět do Vídně, aby zde převzal vládu habsburské monarchie. To také pozměnilo rovnováhu sil v Evropě. Teď už si nikdo nepřál, aby Habsburkové vládli ve Španělsku a celá koalice se rozpadla. Bez Anglie neměli Habsburkové šanci Francouze porazit. A tak byl 11. dubna 1713 bez císaře a říše podepsán tzv. utrechtský mír a 7. března 1714 Karel VI. definitivně ukončil válku o španělské dědictví a získal Milánsko, Neapolsko, Sardinii (kterou později vyměnil za Sicílii), vévodství Mantovské a Španělské Nizozemí. Tato zkušenost ho však natolik poučila, že nechal v roce 1713 postupně uznávat tzv. „pragmatickou sankci“ (jednalo se o tajnou dohodu, která byla uzavřena již mezi Leopoldem I. a oběma jeho syny v roce 1703), která měla zaručovat nedělitelnost habsburské monarchie a dědičnost koruny i v ženské linii, pokud rod vymře po meči. Za uznání nástupnictví pro svou dceru Marii Terezii tak zaplatil mnoha ústupky a nemalými finančními částkami. V roce 1718 Karel VI. požarevackým mírem ukončil války s Turky a na Balkáně získal Banát, severní Srbsko s Bělehradem a Valašsko. Snažil se povznést jadranský export na jihovýchod Evropy, do celého Středomoří i Levanty. Pomýšlel dokonce na získání kolonií a proto prohlásil roku 1719 přístavy Rjeku a Terst za svobodné a podporoval jejich rozvoj.


Obr. 4. Medaile Karla VI. z roku 1718 na mír s osmanskou říší v Požarevaci, bronz (116,336 g, 65,0 mm)

Situace na Moravě v období let 1657–1740 Morava byla mezi léty 1657–1740, která ohraničují vládu Leopolda I. a jeho dvou synů, jen zdánlivě ve znamení klidu. Pohled na zničenou zemi a její zchudlé obyvatele po třicetileté válce (pokud nebereme v úvahy ty osoby, které z války profitovaly) byl hodně neutěšený. Třetina usedlostí byla pustých a byl velký nedostatek pracovních sil. Obraz poválečného stavu země bývá popisován velmi drasticky. Lidé obývali polorozbořená stavení a ve sklepeních i se svými rodinami přežívali „jako zvířata“.2 Morava (stejně jako Čechy a Slezsko) se stala neoddělitelnou součástí habsburských držav, její vnitropolitické uspořádání ztratilo dosavadní stavovský charakter a zcela podléhala tvrdé rekatolizaci. Švédské posádky, poslední opora protestantů, opustily země Koruny české na základě norimberských ujednání v roce 1650. Od 60. let 17. století k tomu navíc přišlo období plné strachu z Turků, kteří v roce 1663 oblehli Nové Zámky, odkud posílali na Moravu své zvědy, aby zjistili stav opevnění a prozkoumali cesty. Morava v té době nebyla chráněna, a tak mohli Turci v zemi nerušeně řádit. Z východu země byla velká část obyvatel odvlečena do tureckého zajetí. Teprve po tomto vpádu byla organizována obrana Moravy. Ujal se jí zemský hejtman Gabriel Serényi a vítězný obránce Brna z třicetileté války Louis Raduit de Souches. Následující rok (1664) byla osmanská říše donucena uzavřít mír a relativní klid na hranicích trval téměř 20 let. V roce 1683 Turci zorganizovali poslední útok na Vídeň. Morava byla i v této bitvě strategickým předpolím, takže i když přímo na území Moravy žádná válka již neprobíhala, přesto se její obyvatelé (zejména její jihovýchodní části) neustále obávali neočekávaných nájezdů Turků. Válečné události měly za následek velký nedostatek pracovních sil. Počet obyvatel prudce klesl a třetina usedlostí byla pus-

2) Jaroslav POŠVÁŘ, Příspěvek k peněžním poměrům na Moravě po třicetileté válce, Numismatické listy VII., 1952, s. 91–92.

13


3) František MATĚJEK, Morava za třicetileté války, Praha 1992, s. 393. Dále viz: Tomáš KNOZ, Pobělohorské konfiskace na Moravě jako komunikace na ose císař–zemský gubernátor, ČMM 113, 1994, č. 1, s. 101–114. Tomáš KNOZ, Pobělohorské konfiskace na Moravě, In: Morava v době renesance a reformace, Brno, 2001, s. 81–95. Tomáš KNOZ, Finanční aspekty pobělohorských konfiskací, ČČH 100, 2002, č. 4, s. 774-814. 4) Bronislav CHOCHOLÁČ, Moravský venkov v barokní době. In: Tomáš KNOZ (ed.), Morava v době baroka, Brno 2004, s. 134. 5) František MATĚJEK, Škody způsobené na Moravě řáděním vojáků za třicetileté války, Brno 1994, s. 93. 6) Tamtéž, s. 401.

14

tých. Pokud k tomu přidáme i několik neúrodných let, byla situace v zemi velmi neutěšená. Třicetiletá válka způsobila na Moravě převratné změny hned v několika oblastech. V zemi vzniklo za války 24 709 poustek a bylo pobito, zemřelo nebo zběhlo přes 120 000 lidí. Po válce bylo asi 8 000 zběhlých z náboženských důvodů a přes 4 000 těch, kteří se snažili uniknout zvýšenému robotnímu útlaku.3 Celkově se uvádí až třicetiprocentní úbytek obyvatel.4 Nastaly změny v osídlení země, které způsobily nepřátelské vpády cizích i císařských vojáků, jejich řádění v zemi, a také mor, který několikrát na Moravě propukl. Všechna místa v zemi však nebyla poničena stejnou měrou. Nížiny, kde procházela vojska častěji, byla vydrancována a poničena daleko více, než horské oblasti. Po válce se do úrodných nížin stěhovali lidé z horských oblastí a usazovali se na pustých gruntech. Města byla silně zadlužena již v období války a na jejím konci byl stav ještě horší. Švédové se po svém vpádu na Moravu chovali, jako by je mělo veškeré obyvatelstvo šatit a živit a všude žádali výpalné za to, že ves nebo město nevydrancují. Mnoho vypálených hradů, obcí a měst je však svědectvím toho, že to byl jen prostředek na úhradu žoldu vojákům. Vyčíslené škody, které v zemi způsobili, se odhadují na 6 až 7 miliónů zlatých. Další velké škody šly na účet císařského vojska, které se chovalo naprosto stejně. Lze tedy odhadnout, že celá třicetiletá válka stála zemi 34 až 40 miliónů zlatých, tj. tolik, kolik se normálně vybralo na kontribuci za 70 až 100 let a trvalo také téměř 100 let, než se Morava ze svého poničení vzpamatovala.5 Po válce a po odchodu Švédů ještě více v zemi zesílila náboženská perzekuce a nastal tlak ze strany vrchností na robotní práci poddaných. Do hospodaření zasáhly i rozsáhlé konfiskace velké části majetku evangelické šlechty, které prakticky zničily drobnou šlechtu a vyřadily ji z hospodářského a politického vlivu na dění na Moravě. Díky úsilí císařského dvora zničit nepřátele a provést zásadní změnu náboženského vyznání obyvatelstva, část šlechty uprchla ihned po Bílé hoře z obavy před trestem, další byli nuceni se vyprodat ve druhé polovině 20. let. Konfiskacemi a prodejem se přesunulo 40 % veškeré půdy se 34 555 poddanými do jiných rukou, tj. více než 50 % šlechtického majetku.6 Na Moravě tak došlo k velkým majetkovým proměnám. Na rozdíl od Čech se na Moravě konfiskacemi a na ně navazujícím výprodejem šlechtického majetku téměř do základu změnila skladba obyvatelstva. Proměnilo se i složení šlechty a byla nastoupena rychlá cesta k zásadní proměně jejího národnostního zastoupení. Každý druhý poddaný měl nového pána mluvícího


cizím jazykem, ať už německy, francouzsky nebo italsky. Na Moravě bylo po třicetileté válce šest královských měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Uherské Hradiště, Uničov a Znojmo), asi šedesát poddanských a komorních měst a asi dvě stovky drobných městeček. Podíl obyvatel ve městech na celkovém stavu populace byl asi 10 % a až do poloviny 18. století se nezměnil. Na venkově se počet usedlostí neměnil z důvodu nemožnosti dělení gruntu, který tak přecházel vždy v celku pouze na jednoho majitele (potomek nebo nový kupec) a rostoucí počet obyvatel se tak začleňoval do sociální vrstvy podruhů a čeledi. Většina obyvatel tak žila na vesnici a živila se zemědělskou nebo řemeslnou prací.7

Zemská správa na Moravě po třicetileté válce K prvním institucionálním změnám došlo ještě během třicetileté války po smrti olomouckého biskupa kardinála Františka z Dietrichsteina (+1636). Za války byl nepostradatelným vládcem Moravy s mnoha zásluhami. Nejprve působil na Moravě jako zplnomocněný gubernátor, generální komisař a místodržitel, později také jako zemský hejtman. Nový správní systém vytvořil císař Ferdinand III. (1637–1657) koncem 30. a začátkem 40. let 17. století. Jako nejvyšší panovnický soudní a vládní úřad v zemi byl v roce 1637 zřízen Moravský královský tribunál, od konce 17. století známý názvem Gubernium, jako skutečná vláda markrabství. V čele stál zemský hejtman, který předsedal zemskému soudu a reprezentoval zemi. Bylo reformováno a stabilizováno tribunálu podřízené krajské zřízení, a tím vznikla základní zemská struktura zeměpanské moci. Duší tribunální kanceláře však byl kancléř, který byl odpovědný za agendu. Úřadovalo se z počátku česky i německy, postupem času však němčina češtinu vytlačila. O záležitostech spadajících pod pravomoc tribunálu rozhodoval zemský hejtman spolu s kancléřem a přísedícími na základě většiny na společných zasedáních, které se měly konat čtyřikrát do týdne. Pokud jde o věcný rozsah kompetence tribunálu, vztahoval se nejen na záležitosti, které dříve vykonával zemský hejtman sám, ale byla rozšířena i o soudní pravomoc. A právě soudnictví mělo být jeho hlavní pracovní náplní. Hlavním záměrem pro vznik tribunálu bylo omezení pravomocí zemského soudu a tím rovněž oslabení moci stavů. Královský tribunál sice neodstranil zemské právo a staré stavovské instituce, ale výrazně omezil jejich pravomoc, když převzal značnou část kompetencí. Přesun soudních pravomocí byl zdůvod-

7) více viz Bronislav CHOCHOLÁČ, Moravský venkov v barokní době. In: Tomáš KNOZ (ed.), Morava v době baroka, Brno 2004, s. 135. Jiří MIKULEC, Poddanská otázka v barokních Čechách, HÚAVČR 1993.

15


8) Josef VÁLKA, Dějiny Moravy. Morava reformace, renesance a baroka, Vlastivěda moravská, 1995, s. 144–145. Více též Pavel BALCÁREK, Brno versus Olomouc. O primát hlavního města Moravy. Brno 1993. 9) Josef VÁLKA, Dějiny Moravy. Morava reformace, renesance a baroka, Vlastivěda moravská, 1995, s. 147. 10) Jiří MIKULEC, Leopold I., Praha 1997, s. 41.

16

něn zdlouhavostí procesů u zemského soudu, který se scházel jen dvakrát do roka, zatímco tribunál úřadoval každodenně. V roce 1638 bylo potvrzeno dosazování všech zemských úředníků pouze panovníkem a byl upraven statut zemských advokátů. Roku 1642 byly sjednoceny olomoucké a brněnské zemské desky a byla rozhodnuta otázka hlavního města Moravy. Do této doby to byla dvě města, která na Moravě zastávala post hlavního města – Brno a Olomouc. Císař Ferdinand III. dal z praktických důvodů přednost Brnu s množstvím šlechtických paláců a zemským domem, ležícímu ve středu země a blíž k Vídni, před historickou tradicí Olomouce. Brno mělo navíc k dobru ještě jednu skutečnost, a to, že se ubránilo švédskému útoku, na rozdíl od Olomouce, která „zradila“. V neposlední řadě bylo Brno důležitým obchodním střediskem a sídlily zde veškeré zemské úřady.8 Instrukcí z roku 1659 císař Leopold I. rozšířil kompetence tribunálu o dozor nad soudnictvím ve městech i v celé zemi a také nad některými náboženskými a církevními záležitostmi. Byly mu předkládány k rozhodnutí i poddanské spory, kontroloval vykonávání šlechtických testamentů, i když jako odvolací soud musel soutěžit s pražskou radou nad apelacemi. Prvním z kancléřů byl Jan Mencl z Kolsdorfu, syn brněnského městského písaře. Zemský sněm sice po válce obnovil svou činnost, přestal však být baštou stavovské politiky odporu proti absolutismu a tribunou zemských a náboženských svobod. Stal se jen poslušným vykonavatelem panovníkových příkazů.9 Hlavní náplní sněmovního jednání zůstávalo povolování berní. Ty však byly schvalovány pravidelně a bez odporu nebo jen pouze s malými korekcemi požadované sumy. Země samy si však musely upravit berní systém tak, aby odpovídal novým požadavkům a stal se novým základem státních financí. Protože šlechtici a duchovní byli teoreticky stále „svobodní“, tj. nepodléhali svým přímým majetkem dani, i když na mimořádné daně peníze poskytnout museli, tíha berní po třicetileté válce tak ještě několik let spočívala na měšťanech a poddaných. Daňové zatížení obyvatelstva přitom během let stále stoupalo. V letech 1655–1679 činil podíl českých zemí na vojenském rozpočtu monarchie 65–66 %; u rakouských zemí pouze 34–35 %. Od poloviny 80. let začala pravidelně platit i šlechta, která se současně nemohla vyhnout obrovským finančním půjčkám panovníkovi, které ji často přiváděly až téměř k bankrotu.10


Daňový systém na Moravě po třicetileté válce Velmi účinným prostředkem k získávání financí bylo vybírání daní. Ferdinand III. (1637–1657) připravil základy pro zavedení nového daňového systému. Za jeho základ byl použit princip usedlostní daně, tzv. berní rula (z roku 1654), která zahrnovala seznam usedlostí včetně živností a řemesel, podle kterého byly berně ukládány. Na Moravě byly jejich obdobou tzv. lánské rejstříky. Krátce po skončení třicetileté války moravský sněm přijal nový systém ve vybírání daní. Hlavní zásadou bylo vymáhat zaplacení daní pod pohrůžkou vojenského ubytování. Kdo nezaplatil nejdéle do 14 dnů po uplynulém termínu, dostal od krajského hejtmana rozkaz, že musí živit několik pěších vojáků denními porcemi po 6 krejcarech tak dlouho, dokud nezaplatí. Počet vojáků určoval krajský hejtman. Tento systém však byl po několika letech změněn vzhledem k tomu, že krajští hejtmani se nechovali spravedlivě. V letech 1659 a 1660 byl přijat nový systém, který měl teprve za dluh od 10 do 50 zlatých ubytovat jednoho vojáka.11 Ještě v roce 1654 probíhalo jednání o novém kontribučním systému a odstranění zbrojných koní.12 Na prosincovém sněmu roku 1655 byla stavy dohodnuta daň z poddanských polností a vinic, městských domů a živností a základní berní jednotkou se stal lán (místo zastaralého „zbrojního koně“). V polovině 17. století byl tento berní systém upraven, a tato berní reforma je nazývána „lánová vizitace“. V roce 1656 pak byly vypracovány tzv. „lánové rejstříky“, tj. soupisy všech poddanských gruntů. Městské domy a majetky byly podle stanoveného klíče rovněž rozděleny na „lány“. Suma berně, která byla pro berní rok schválena, byla dělena počtem lánů a každé panství i město muselo vybrat takovou sumu, která odpovídala jejich počtu lánů. Tento soupis však nebyl přesný a byly proti němu podávány protesty. Proto byla nařízena „druhá lánová vizitace“ a v roce 1670 vyšel přepracovaný nový lánový rejstřík, který mj. podává první jmenovitý soupis poddanského obyvatelstva na Moravě. Podle berních rejstříků se na Moravě vybírala berně až do vydání tereziánských katastrů. V roce 1684 byl také vydán nový řád pro průchod vojska zemí. Stalo se tak na žádost stavů, kteří si stěžovali na nekázeň vojáků, násilí, loupení a vynucování si mimořádných dávek. Do roku 1676 platili berně pouze poddaní z lánu, od roku 1668 i z domu a od roku 1671 do roku 1674 i z komínu. Od roku 1677 platili poddaní z lánu a z komínu; od roku 1684 platili i stavové berně z komínu a od roku 1695 také z lánu i z komínu (stejně jako podda-

11) Více o kontribuci viz Jan HEIDLER, Moravská kontribuce od konce války třicetileté do reforem tereziánských, ČMM 41–42, 1917–1918, s. 189–247. Jaroslav NOVOTNÝ, Moravský berní systém v století XVII. Příspěvek k hospodářským dějinám země, ČMM 58, 1934, s. 145–286. 12) „Zbrojný kůň“ byl do této doby základní berní jednotkou. V 16. století to byl majetkový základ, z něhož byl stavěn do pole 1 jezdec. V 17. století vyjadřoval již jen určité množství majetku, platící za berní základ. V roce 1600 představoval 1 zbrojný kůň = 20 000 zl. majetku. Platilo se v nich v penězích i v naturáliích podle sněmovních usnesení a byli podle nich stavěni i rekruti.

17


13) Moravský zemský archiv v Brně, Sbírka zákonů a cirkulářů, G18, karton 2, fol. 2–6. 14) Moravský zemský archiv v Brně, Gubernium, B1, M5, sign. 4. Český tištěný patent datovaný ve Vídni 25. listopadu 1691. 15) Moravský zemský archiv v Brně, Sbírka patentů a cirkulářů, G18, řada I., karton 2, fol. 1–4. Český tištěný patent datovaný ve Vídni 18. února 1696. 16) Tomuto tématu z pohledu české šlechty se v poslední době věnoval Aleš VALENTA, Lesk a bída barokní aristokracie, Hradec Králové 2011.

18

ní, i když platili nižší částku). Od roku 1698 platili berně také z panských komínů v královských městech. Berní částka se rok od roku měnila (většinou se pohybovala mezi 20 a 30 zlatými z lánu, a 3 až 4 zlaté z komínu u poddaných; největší částka byla v roce 1745, kdy poddaní platili z lánu 41 zlatý 24 krejcary a z komínu 5 zlatých; stavové z panských komínů v královských městech 4 zlaté, z lánu 5,52 zlatých a z každého komínu 1,23 zlatých). Leopold I. k získání potřebných financí velmi čile využíval vybírání mimořádných dávek, které sice musely být předem schváleny, to však v této době bylo již jen formalitou. Tak např. v listopadu roku 169013 byla vybírána veřejná sbírka na válku proti Turkům a francouzskému králi Ludvíku XIV., ze které neměl být nikdo vynechán. Platit měla i šlechta a duchovenstvo, což se zdůvodňovalo povolením od papeže. Peníze měly být použity na verbování mužů do vojska a zaplacení cizího německého vojska, které bylo přizváno na pomoc. Stejné částky byly požadovány na tutéž věc i přesně za rok v listopadu 169114 (viz příloha 1). Další vypsanou daní bylo odvádění „stého penízu“ rovněž na boj s Turky a proti francouzskému králi. Jednalo se o daň ze zámožnosti pro každého, jehož majetek (movitý i nemovitý) přesahoval 1 000 zlatých. Patent, ze dne 18. února 1696 vyzýval veškeré obyvatele k přiznání svého majetku a odevzdání „stého peníze“, tj. 1% ze svého majetku. Ten, kdo by se snažil svůj majetek zamlčet, měl zaplatit pokutu ve formě třetího dílu hodnoty svého jmění. Lhůta byla stanovena do 3 let a 18 týdnů. Pokud by se zjistilo, že někdo mající takový majetek nezaplatil stanovenou daň v této lhůtě, měla mu být pokuta zvýšena.15 Šlechta v této době platila opravdu velmi hodně, kromě pravidelných a mimořádných berní se nevyhnula ani půjčkám císaři, které ji velmi často přiváděly až k bankrotu.16 Císař se však bez mimořádných daní a půjček neobešel. Státní výdaje po třicetileté válce stouply natolik, že byl nucen změnit dosavadní politiku úvěrování. Habsburký stát se musel obracet na finanční instituce do zahraničí, kde však musel akceptovat jejich úrokové podmínky a svou půjčku něčím zaručit. Vzhledem ke stále rostoucím úrokům se císař nevyhnul ani zastavování svého majetku. K relativní stabilitě úvěrování přispělo na počátku 18. století založení Vídeňské městské banky. Císařští úředníci, popř. i císař sám obesílal příslušníky šlechty dopisy, ve kterých žádal o poskytnutí půjčky. Šlechtu za to odměňoval udělením hodnosti nebo úřadu. Odmítnout císaři půjčku prakticky nešlo, i když často na tom šlechta nebyla finančně dobře a nemohla si to dovolit. Pokud peníze neměla, zavazovala se


k tomu nějaké obstarat. V případě uchazečů o významný šlechtický post se již předem předpokládalo poskytnutí vysokých půjček v řádu statisíců zlatých. Půjčky za účelem získání prestiže pak nabízeli členové vysokých aristokratických rodin dobrovolně. Pokud peníze od šlechty stále nedostačovaly, dostávali císařovy výzvy o poskytnutí finanční pomoci v podobě půjček rovněž velkostatkáři.17 Nebyla to pouze šlechta, která se dostávala do finanční tísně díky vysokým daním a půjčkám císaři, ale i poddanskému obyvatelstvu na venkově se zhoršovaly životní podmínky. Roustoucí byrokracie, finance na vedení válek a na armádu, které způsobovaly zvyšování daní, dělaly problémy i držitelům usedlostí, kteří měli stále splácet své grunty. Nezbývalo jim než hledat nového hospodáře, který by byl schopen dluhy splácet, usedlost prodat nebo převést na svého potomka.18 Kromě panovnické berně měl panovník na Moravě ještě i příjmy vyplývající ze středověkých panovnických regálů, které byly stále doplňovány dalšími poplatky. Byly to především městské dávky z královských měst a ze zemských cel. Na Moravě se jednalo především o poplatek za stáda dobytka procházející zemí z Polska a Uher dále na západ nebo do Itálie. Jako další příklad můžeme uvést patent ze dne 12. května 1659, podle kterého se z každého vědra cizího vína „do země nebo skrz ni vezeného“ mělo platit 6 krejcarů. Rovněž 6 krejcarů se mělo platit na každém mýtě za centnéř uherského železa a 9 krejcarů za centnéř uherské vlny.19 Důležitým zdrojem panovníkových příjmů byl i solný monopol. Prodej a distribuce soli, která se na Moravu musela dovážet, podléhaly rovněž dani. Dalším pravidelným panovníkovým příjmem byl celní a mýtný důchod. Největší profit měl panovník jednoznačně z rostoucích daní, jejichž vybírání stavové svěřovali krajským výběrčím v krajských městech a úředníkům nad cly a monopoly. Přímé královské dávky, které kdysi spravoval podkomoří, se nyní na Moravě soustřeďovaly do rentmistrovského úřadu. Zde byly prováděny všechny finanční operace spojené s berněmi, ať už šlo o daně pravidelné či mimořádné. V roce 1726 začlenil Karel VI. do tribunálu nejvyšší moravské zemské úředníky, tj. kromě zemského hejtmana také nejvyššího zemského komorníka, nejvyššího zemského sudího, nejvyššího hofrychtéře, zemského podkomořího a nejvyššího zemského písaře. Moravský královský tribunál působil na Moravě do roku 1782, i když již po roce 1749 byla kompetence tohoto úřadu změněna a zúžena natolik, že po tomto roce již o něm nelze mluvit jako o vedoucím úřadu v zemi.

17) Aleš VALENTA, Lesk a bída barokní aristokracie, Hradec Králové 2011, s. 101–109. 18) Bronislav CHOCHOLÁČ, Moravský venkov v barokní době. In: Tomáš KNOZ (ed.), Morava v době baroka, Brno 2004, s. 133–140. 19) Moravský zemský archiv v Brně, Sbírka patentů a cirkulářů, G18, řada I., karton 2, D717-3/35.

19


Na Moravě byl tedy zeměpanským finančním úřadem Královský rentmistrovský úřad, který se skládal z rentmistra a kontrolora, oba se pak nazývali rentovními úředníky. Tento úřad jednak spravoval část zeměpanských financí a jednak byl pokladnou. Část agendy převzala v roce 1732 „bankální administrace“, která měla na starost solní a celní důchody, dobytčí přirážky, masný krejcar a pivní a vinný tác. Moravský rentmistr se stal přísedícím bankální administrace v kontrabandních věcech, dřívější rentmistrovský úřad se podržel až do jeho proměny v komorní a vojenskou výplatnu v roce 1749.20

20) O zemské správě více Jan JANÁK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989. Vladimír VAŠKŮ, Studie o správních dějinách a písemnostech královského tribunálu z let 1636–1749, Brno 1969. Slavomír BRODESSER, Správa na Moravě v době absolutismu. In: Tomáš KNOZ (ed.), Morava v době baroka, Brno 2004, s. 33–46. Jiří RADIMSKÝ, Tribunál C 4. Sbírka normálií z let 1628–1782. Brno 1956. Ze starší literatury o brněnských úřadech viz: J. K. DEMUTH, Geschichte der Landtafel im Markgrafthums Mähren, Brünn 1857. Ch. d´ELVERT, Zur Oesterreichischen Verwaltungs-Geschichte mit der besonderen Rücksicht auf die böhmische Länder. In: Schriften der historisch-statistischen Sektion 24. Brünn 1880.

20


Obr. 5. Císař Karel VI. (1711–1740).

21


Obr. 6. Mince Leopolda I. ražené v dědičných zemích (patnáctikrejcary, šestikrejcar a tříkrejcar).

22

ÚVODEM MĚNOVÁ POLITIKA NA MORAVĚ ZA VLÁDY LEOPOLDA I. A JEHO SYNŮ ( )

Recommend Documents