Poděkování
6
Obětování lamy a koky božstvu Vilcanota od ženy a muže v době incké říše (podle Guamana Pomy, Nueva Crónica, 1613).
Chtěl bych využít této příležitosti k poděkování mým mnoha bezejmenným indiánským přátelům z etnických skupin Kečua, Ece´eje, Kofán, Yawalapiti, Terena, Yek´wana, Yanomamo, Aymara, Toyeri, Kuikuru, Pemón, Šipibo, Jíbaro, Txukahameo, Curipaco, Piaroa, Saníma, z nichž vzpomínám především na náčelníky Aritanu, Ramaye, Denise, Kenamu, Yaguariho, šamana Guňitzeho, Takumu, Francisquita, Horacia, Mašakuriho, Yohahého či stařešinu Germána, kteří mne v letech 1969 až 2007 zasvěcovali do svého mytického způsobu myšlení, profesorce Josephině Ramos de Cox, ředitelce Instituto Riva-Agüero Katolické univerzity v Limě, a archeologu Luisovi Lumbrerasovi z University San Marcos v Limě za poznání archeologie předkolumbovského Peru v roce 1973, vedení University San Marcos, a především paní Moravski za udělení ročního stipendia v roce 1973, což mi umožnilo hlavně terénní výzkum v peruánské Amazonii, firmě Bata Rímac v Limě, která mi pomohla zapůjčením fotoaparátů po vykradení mé fotovýzbroje, bývalé letecké společnosti Faucett za misionářské letenky do peruánské Amazonie, Ministerstvu obrany Ekvádoru, které mi umožnilo pobyt mezi Kofány logistickou podporou v roce 1972, vedení Museo de Oro v Bogotě za možnost hlubšího poznání kultury Muisků v letech 1998 až 2001, paní dr. Alicii Dussán Maldonado de Reichel-Dolmatoff, která mne v roce 2000 srdečně přijala ve svém bytě v Bogotě na 7. avenidě, kde žila se svým nedávno zemřelým manželem Gerardem, kterému ve světě amerikanistů přezdívali Gran Jaguar (Velký Jaguár), a jež mi otevřela jeho knihovnu ke studiu mytologie a šamanismu přírodních národů Kolumbie a Brazílie, slavnému brazilskému sertanistovi Orlandu Villas Boasovi, s jehož jménem se mi v roce 1989 otevřela cesta k indiánům Yawalapiti a Kamayurá a zejména k jejich šamanismu a náboženství, kde jsem byl i adoptován a získal jméno Atapana, náčelníku Yawalapitiů Aritanovi za pomoc při poznávání jejich kultury, tradic a mýtů a možnost tancovat posvátný pohřební rituál kuarup, šamanovi Takumovi z kmene Kamayuráů za jeho praktické vysvětlování jak se stát šamanem i za jeho pozvání do učení, náčelníkovi Yanomamů Kopenahuovi za jeho pozvání k jeho kmeni a za jeho povídání o endokanibalismu, válečníkovi
7
Raonimu, náčelníkovi Txukahameů za jeho vyprávění o boji za svobodu svého území, archeoložce Conchite Gonzales del Río za pomoc při vstupu k indiánům Ece´eje v peruánské Amazonii v roce 1973, astronomovi dr. Jakubovi Rozehnalovi z Hvězdárny a Planetária hl. m. Prahy za věcné konzultace v oblasti astronomie, doc. Františkovi Vrhelovi za duchovní podporu a kritické ocenění rukopisu a mé manželce dr. Evě Zelené za pomoc s překlady z angličtiny a věcné poznámky jakožto první čtenářky této publikace. Autor
Poznámka k transkripci a psaní slov
Např. kečuánská slova mají celou řadu přepisů a neexistuje ve světě jednotný přístup. Je tomu i proto, že kečuánština má celou řadu jinak znělých souhlásek, které každý jazyk, ale i každý odborník přepisuje jinak. Navíc existuje celá řada variant samotné kečuánštiny, která vznikala v průběhu několikasetletého historického vývoje na obrovské rozloze od Kolumbie po Chile. Je logické, že i v těchto od centra vzdálených regionech byla kečuánština ovlivňována místními indiánskými jazyky, které časem překryla. Za jistou normu se bere cuzqueňská kečuánština, v níž se například vyskytují čtyři hlásky k, takže se můžeme setkat se slovy zapsanými následovně: Qhapak, Qapaq, Kapac, Kapak, Capac anebo Qoylur, Kollur, Qollur nebo Killa, Quilla, Killya. Pro knihu věc zjednodušíme a píšeme např. Kapak, Killya, Kollyur, Virakocha atp. Místní slova jako huaca či capacocha uvádíme vždy v jednotném čísle. Píšeme také kultura Mochica, ale etnikum počešťujeme na Močikové. Nativní pojmy jsou vysázeny kapitálkami, zatímco ostatní hesla (včetně označení domorodých lokalit a kultur) jsou běžnými minuskami.
Seznam zkratek
8
angl. – anglicky aym. – aymarsky keč. – kečuánsky port. – portugalsky špan. – španělsky
9
Úvod
10
Velká slavnost Capac Raymi při prosincovém slunovratu, kdy je Slunce silné a mocné a Měsíc plný (podle Guamana Pomy, Nueva Crónica, 1613).
Vážený čtenáři, dostáváte do ruky encyklopedii mytologie Jižní Ame riky, k jejímuž obsahu mám velice osobní vztah. Po čtyřicet let působím v kulturním areálu Jižní Ameriky, ať již teoreticky nebo prakticky v terénu mezi původními etniky. Právě oni mi postupně a „po kapkách“ umožňovali nahlédnout do svého života. Mí indiánští přátelé, šamani, náčelníci, stařešinové, ženy i děti mne postupně přesvědčovali, i když zcela nevědomě a necíleně, že vlastně všechny jejich životní a denní aktivity, včetně celého životního prostoru až do posledního kamene, dešťové kapky či listu, jsou pro ně posvátné, mytické, což se u nás po mnoha revolucích nedá ani zdaleka říct. Ba právě naopak. Pro nás není posvátné už vlastně nic. Právě proto chci jim všem poděkovat, že mám možnost předložit vám v této publikaci nejen tradiční přehled božstev a obřadů a náboženských představ, ale především vám alespoň pootevřít dvířka do jejich myšlení, pochopení jejich názorů a jejich duchovních hodnot a odpovědět na otázku, proč jsou vlastně tak jiní než my, jako každý z vás. Tato encyklopedie vás zavede nejen do geograficky vzdáleného a pro nás exotického světa Jižní Ameriky, ale i do tajemného světa tamější mytologie. My všichni v Evropě máme jisté povědomí o mytologii řecké a římské, ale o mytologii vzdálenějších národů a etnik máme velice vágní znalosti. Na vině je jistě i náš eurocentrismus a naše vrozená nadřazenost a zpupnost nad ostatními obyvateli Země. Indiánský svět je na rozdíl od našeho uspěchaného přetechnizovaného světa, kdy se každý žene a dere za úspěchy a vítězstvími, na které se za chvíli zapomene a jež zmizí pod prachem dalšího lopotění se za pohodlnějším a bohatším životem své osoby či svých dětí, nebo se alespoň snaží v obrovské konkurenci okolí co nejlépe přežít, i když mnohdy za cenu lží, násilí, podrazů, klamů a podvodů, svět zcela jiný. Málokdo z nás dává těmto mytologickým informacím nějaký význam, všeobecně se má za to, že se jedná o dávno překonané znalosti, pověsti, pohádky, které nám nemají co říct, natož jedná-li se třeba o mytologii pro nás divošských indiánů amazonských pralesů či dávno vyhynulých civilizací jihoamerických And. Cítíme se nad ně povzneseni, i když nemáme být mnohdy
11
12
na co hrdi, a velice často v složitých mytických příhodách, historkách, legendách či praktikách jejich vykladačů, tedy šamanů, kněží a stařešinů, pozornější čtenář nalezne neobyčejné moudrosti. Bohužel k tomu, aby bedlivý čtenář více pochopil zakódované informace dávných mýtů národů Jižní Ameriky, potřebuje něco, čeho se nám nedostává. Nejde o peníze, ale o čas. O čas věnovat se chvíli čtení památek moudrostí těchto etnik, neboť v jejich mýtech a rituálech, které s tím souvisejí, je uložena jejich kultura jako v trezoru. Jde jen o to najít tu chvilku času a ten správný klíč a zjistíme, že nejsme jediní schopní, chytří a rozumní na této planetě a že jimi také zcela jistě byli i dávní obyvatelé And, Amazonie, Gran Chaka či Ohňové země, kteří se snažili tisíce let pochopit smysl života, jeho krásu a jeho cíl. I oni si dávali stejně hlubokomyslné a filosofické otázky jako my: Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme? Milionům z nás je to, jak se zdá z všedního hemžení a pinožení, úplně jedno, ale jistě se mezi námi najdou tací, kteří se nad tím zamýšlejí – jim také věnuji tuto encyklopedii. Chtěl bych jim vzkázat, že jihoameričtí indiáni vytvořili velké kultury a civilizace, pouze jejich hodnoty byly jiné než ty naše. Jejich úhlem pohledu na svět byl duchovní rozměr, a to v každé i sebemenší každodenní činnosti. Vše bylo posvátné, vždyť existence našeho života je vlastně posvátný zázrak, který si vždy uvědomíme, až když jej ztrácíme. Právě proto pochopili, že posvátné pro ně nebyly jen náboženské obřady, ale i příprava jídla, pěstování kukuřice, stavba domu, výchova dětí, rozmnožování, láska i boj, narození i smrt, vše, co je součástí lidské existence. Materiálno pro ně bylo a je opravdu až na posledním místě. Jistě, měli například i zlaté předměty, které vyráběli, shromažďovali a používali, ale pravým důvodem nebylo akumulování světského bohatství, ale oslava vesmíru a božstev, snaha o získání jejich náklonnosti, aby celý kosmos fungoval k jejich vzájemné spokojenosti, a proto to nebyl předmět k vzývání pozemského bohatství. Tímto bezduchým bohatstvím se tyto vzácné archeologické artefakty staly teprve až nyní pro nás, pro naši hamižnost a chamtivost, která vše počítá a oceňuje finančními částkami. Jihoameričtí indiáni své bohatství viděli v harmonii života s přírodou, do které logicky a pro nás překvapivě počítali i celý vesmír. Své bohatství viděli v toleranci a svobodě každého jednotlivce. Mytologie jihoamerických indiánů nám otevírá závratně jiný svět, i když v zásadě jde o stejný princip existence všude na Zemi. V Jižní Americe začaly někdy před 10 000–14 000 lety, po příchodu prvních obyvatel ze severu, vznikat základy budoucích civilizací sběrač-
skými, loveckými a rybářskými způsoby obživy. Tyto způsoby obživy vytrvaly prakticky až do dnešních dnů v oblasti amazonských deštných lesů, ale přestože se jedná o nejjednodušší úroveň lidské kultury, i zde nacházíme neuvěřitelně bohatou mytologii a znalosti. Tato mytologie přírodních národů vypovídá o jejich rozumu či spíš o jejich moudrosti a znalostech přírody, země i celého všehomíru. Udivují nás třeba jejich jednoduché, ale zato perfektní systémy kalendářů vytvořené pomocí sledování pohybu slunečních paprsků v obyčejné chýši postavené z kmenů, tyčí a palmových došků. Zdejší indiáni si pozorováním planet a hvězd umožňují organizovat svůj život a existenci, přežití v těžkých životních podmínkách, za což by od nás měli získat alespoň náš obdiv. Tato cesta jim dovolila rozpoznat a pochopit přírodní i astronomické zákonitosti, které mnohdy i nám zůstávají dodnes skryty. Vyšší kultury z oblasti And jsou nám vzhledem ke svým architektonickým památkám o něco bližší, zejména kultura Inků, ale i Čimuánců a Močiků. Náš spíše turistický obdiv k těmto památkám je však právě to povrchní poznávání dávných kultur, které nám „umožňuje“ náš nedostatek času. Samozřejmě i tito indiáni, tvůrci vysokých kultur Jižní Ameriky s obrovskými pyramidami, paláci, městy s mnoha sty tisíci obyvateli, megalitickými stavbami nám dosud neznámých významů, tisícikilometrovými silnicemi, akvadukty, astronomickými observatořemi, nadživotními sochami, měli stejné životní principy jako amazonští indiáni žijící v chýších. Vedle těchto poněkud známějších kultur zde existovaly desítky dalších, neméně zajímavých a neméně tvořivých kultur, které nás svými činy a památkami své existence jistě překvapí. Velkou neznámou jsou pro nás třeba Muiskové, kteří jsou neprávem opomíjeni a správně by měli rozšířit známou triádu nejznámějších indiánských kultur: Mayové, Aztékové a Inkové. Jejich cesta nevedla ke stavbám paláců a pyramid, soustředili se na větší harmonii svých sídel s přírodou tak, aby posvátnou Matku přírodu co nejméně rušili a uráželi. Proto vznikla města tak spojená s okolím, že jim říkáme Ztracená města (případ Taironů a jejich sídel v Sierra Nevadě v severní Kolumbii), která jsme objevili teprve nedávno. Jiné skupiny Muisků, které obývaly dnešní kolumbijské Andy, dávaly přednost dokonalému zpracování kovů spíše než architektuře. A tak smekáme klobouk před jejich výrobními technologiemi a technikami, které Muiskové objevili mnohem dříve než v Evropě. Podobně je třeba nutné se na tomto místě zmínit o tvůrcích nazkanské a parakaské kultury z dnešního Peru, kteří například své autochtonní techniky výroby textilií nechtěně zařadili mezi dodnes nepřekona-
13
14
telné jak svou kvalitou, tak svou barevností a výzdobou. Můžeme před nimi stát jen v němém úžasu a najednou nám dochází, že náš obrovský technický potenciál není schopen dokázat to, co dělali obyčejní tkalci před dvěma tisíci lety na dřevěném tkalcovském rámu. Možná i to nám přiblíží a osvětlí mytologie těchto národů. Naše nadřazenost však dostane ještě větší ránu, když si důkladně prohlédneme výzdobu těchto látek. Zanechali nám totiž evidentní památky svých životních znalostí a hodnot. Náhle se zde otevře jejich duchovní a mytický svět plný podivuhodných bytostí jakoby z jiných světů a ti pozornější se podívají i do nitra lidského těla. Možná se nám otevřou ústa, když tu objevíme vytkané obrazce buněk s jejich buněčnými jádry či dokonce s chromozomy, což potvrdí i cytogenetik, ale přesto se do podobných spekulací vědci neradi pouštějí, aby se neznemožnili jakýmsi dänikenovským syndromem. Na jiných látkách uvidíte řez tělem těhotné ženy s vývojovou řadou lidského plodu, barevné hlavy lidských ras či porod míšence. Také jejich obrovské obrazce, geoglyfy, proslavené nazkanské linie, nám prozatím dávají jen otázky, na které neumíme odpovědět. Nechceme dělat žádné závěry, jen představujeme svět jihoamerických indiánů, které neustále nebereme vážně jen proto, že se vydali po jiné cestě, než nyní kráčíme my. Tento svět je dokumentován především jejich mytologií. Jejím poznáním trochu pochopíme jejich pro nás mnohdy mysteriózní svět, který nám může přinést i mnohá ponaučení. Hesla vás uvedou krátce i do jednotlivých kultur Jižní Ameriky. Díky několika významným kulturním antropologům, kterým se podařilo rozšifrovat indiánskou logiku, jejich metafory a přirovnání vycházející z hlubokého poznání jejich životního prostředí, nám v mýtech odkrývají jejich tajemně skrývanou moudrost. Autor se snažil představit vám i dosud ne příliš známé kultury a etnické skupiny jak z oblasti Amazonie, ale třeba i z kolumbijských And, kde vzkvétala zapomenutá civilizace Muisků. Zcela nepochopitelné se nám může třeba zdát galaktické pozorování Mléčné dráhy primitivními prostředky a vysledování podobností mezi pohybem ve vesmíru a životem na Zemi. Také těžko přijímáme tu skutečnost, jak polonazí amazonští indiáni mohli pochopit zákonitosti lidské existence nebo například činnost a úkoly obou mozkových hemisfér a z nich vystupující vlnění. Přečtete-li si například, k čemu je zde muž a k čemu žena, asi se neubráníte tomu, že je na tom mnoho pravdy i z hlediska našich dnešních zkušeností a znalostí (a to je prosím mytická moudrost andských indiánů stará tisíce let!). Mytologie jihoamerických indiánů vám připraví cestu do dávné minulosti, do hloubi duší původních obyvatel tohoto subkontinentu, které
považujeme za primitivy či barbary. Doufám, že vás přesvědčí, že mají na víc, a že vám připraví překvapivá i úsměvná poznávání neznámých událostí, neznámých postav, neznámých aktivit a odhalí vám možná i mnohá tajemství, která vám byla dosud skryta. Poznáte, že svět mytologie může i vám leccos sdělit a obohatit vás. Ze všeho může čtenář cítit odpovědnost indiánů Jižní Ameriky nejen za svou existenci, ale především za existenci přírody, světa a vesmíru. I tu nejvzdálenější hvězdu považují za součást svého životního prostředí, což je pro nás zcela, opravdu zcela vzdálené a nepochopitelné, když náš zájem mnohdy končí za našimi humny. A my si přitom myslíme, že jdeme správnou cestou!? Naše novodobé mýty jsou bohužel z větší části tragického, negativistického charakteru. Jsem přesvědčen, že když Malou encyklopedii mytologie Jižní Ameriky přečtete, poznamená vás a určitě i obohatí. Jistě pochopíte, že naše pravda nemusí být pravdou jiných národů, že naše cíle nemusí být jejich cíli a naše hodnoty nemusí být jejich hodnotami. Poznáte, co je to tolerantnost, transparentnost, čistá hra. To vše je také mytologie jihoamerických indiánů. Mnislav Zelený-Atapana Praha 2008
15
[a] Abaangui – měsíční božstvo, ale i kulturní hrdina Guaraníů. Původně měl Abaangui velikánský nos, proto si jej usekl a hodil do noční oblohy, čímž vznikl Měsíc. „A my budeme v problémech, když se mu chce kýchat,“ říkají indiáni.
Aganju – je v mytologii Jorubů a jejich potomků v Brazílii →orixá sopek. Aganju je spojován s →Xangem, kdy jej někteří považují za jeho milence, ale někdy i za jeho otce. Má také blízké vztahy s →Oxum a s →Yemanjá, která je jeho manželkou i sestrou zároveň. Ai Apaec – →Zubaté božstvo, stvořitel Močiků a později i Čimuánců, tvůrce nebe. Bytosti s vyceněnými tesáky, s jaguářími i hadími znaky, které nacházíme na ještě starší chavínské keramice či sochách, mohou být jeho původním vzorem, předchůdcem. Močikové považovali Ai Apaec za své hlavní božstvo (viz též mytologie a náboženství Močiků).
Aiomun-Kondi – arawacké božstvo, které v překladu doslova znamená Vrcholný Stvořitel. Jeho oba první pokusy stvořit svět nedopadly dobře vinou zpustlých, nemravných a zkažených obyvatel. Proto první svět spálil a ten druhý zničil potopou, kdy však zachránil jednu dvojici: Marerewanu a jeho ženu, protože si uvědomil, že svět nebude nikdy ideální. Ajomamma (keč.) – bohyně brambor v →mytologii Inků.
Akálapui viz mytologie Goajirů
Akapana – chrám v centru →Tihuanaka, kde údajně probíhaly obřady Slunce.
16
Akllakuna (keč., doslova Vybrané panny, někdy též Sluneční panny) – dívky, které vybírali specialisté po celé říši již ve věku 8 let, aby je umístili do akllahuasi (keč. Chrám panen Slunce) v Cuzku. Zde je starší ženy →Mamakuna hlídaly, učily v různých řemeslech, zejména tkaní a práci ve svatyni. V těžkých dobách pak byly obětovány k uchlácholení božstev
17
nebo k udržování posvátných ohňů. Ty, které sloužily bohům Slunci, Měsíci, Blesku a Hvězdám, se nazývaly Huayrur Aklla, ty, které sloužily pouze inkovi, byly Sumak Aklla. Služebnice významných idolů byly Huayor Aklla, služebnice podružných idolů byly Sumak Aklla Catiquin. Služebnice šlechticů a kněží, které se ve svých dvaceti letech vracely domů, aby se vdaly, se nazývaly Aklla Chaupi Cataquin.
Amauta (keč.) – pěvec, učitel mýtů a dějin, filosof, básník a mudrc andských etnik. V době Inků byli odpovědní za udržování historických tradic a znalostí a za včleňování či naopak vyčleňování nových božstev a tradic v dobytých územích. ančunga (tapirapé) – nadpřirozené bytosti amazonských indiánů Tapirapé, které jsou základem jejich náboženských představ. Mohou to být buď duše zemřelých, které se ještě neproměnily ve zvířata, anebo zlí lesní duchové. Ti první obývají opuštěné osady a přicházejí v noci k lidem, ti druzí žijí v lesích. Setkání s nimi je pro lidi vždy nebezpečné a často končí smrtí. Mocní →šamané si je ale mohou zkrotit a jejich masky používají muži při obřadních tancích v mužských domech. andinizace křesťanství viz mytologie a náboženství indiánů And andské náboženství viz mytologie a náboženství indiánů And Angatupyry viz Tupa
animatismus – víra v nadpřirozené amorfní síly, jako např. →Kanaima, která se vtěluje do bytostí či oduševňuje i předměty.
18
animismus – víra v duchy, kteří jsou podle animistických představ obsaženi ve všem živém i neživém. Například indiáni Apapocuva ze skupiny Guaraní věří, že mají dvě duše. Jedna, ayvucué, je motýlí duše, která je mírumilovná a žádostivá po vegetariánské stravě. Ta druhá, acyiguá, je duše jaguáří, která z člověka dělá krutou a násilnickou osobu a je chtivá po mase. Po smrti každá duše odchází jinam. Ta motýlí směřuje do →Země beze Zla, ta jaguáří se mění v nebezpečné duchy. Z animismu se přirozeně rodí magie, tedy způsob ovládání přírodních sil cestou talismanů, čarování, magických rituálů, zaříkávání, což je jednou z náplní →šamanismu.
Ankari – andské božstvo větru, ale též služebník, především v oblasti bolívijských And v regionu Aymarů a Kečuů. Vysoko v horách jde spíše o božstvo negativní, naopak v údolích spíše o božstvo pozitivní. antimýtus viz mýtus
Ao Ao – monstrózní kreatura a ústřední bytost z mytologie Guaraníů. Je jedním ze sedmi bratrů otce →Tau a matky Kerany. Často je popisován jako nenasytná žravá bytost v podobě ovce s obrovskými tesáky. Občas se podoba měnila na masožravého pekariho. Samotný název pochází zřejmě z onomatopoických zvuků jeho vytí ao ao ao, když pronásleduje své oběti. Je také spojován s reprodukční silou a tehdy je identifikován jako duch plodnosti Guaraníů. Ao Ao má mnoho potomků a všichni slouží jako ochránci a páni kopců a hor. Ao Ao je však i napůl člověk a rád pojídá lidi, které pronásleduje tak dlouho, dokud je nechytí. Jedinou nadějí pronásledovaného nešťastníka je pak najít útočiště na palmě, protože ta obsahuje tajnou sílu, jež kreaturu zažene. apacheta, též apacita (keč.) – označení hromádky kamenů navršených indiánskými obyvateli And na počest →Pachamamy a duchůochránců v místech nebezpečných horských průsmyků či na vrcholcích hor. Indián zde učiní malou oběť ve formě několika lístků koky, přiloží pár barevných nití ze svého oděvu nebo jen další kamínek a modlí se: „Pane, musíš mne ochraňovat!“ apacita viz apacheta
apu (keč.) – pán, božstvo, mocný duch posvátných hor v Andách. Apu patřili k nejmocnějším přírodním božstvům a zpravidla byli považováni za mužského rodu (dále viz náboženství Inků). Kečuánci rozeznávali celou řadu posvátných apu jednotlivých hor a kopců, například →Sacsayhuaman, Illimani, Machu Picchu, Huayna Picchu, Ausangate (→Koyllur Riti) atd. Apu byl i titul vládce jedné čtvrtiny incké říše zvané suyu. Nižší podružnější božstvo a duch hor je awki. Apu Con Tiki Virakocha či Apu Qun Tiqsi Wiraqutra (keč.) – nejvyšší božstvo And, sám Stvořitel, hermafrodit, jedna z variant názvu →Virakochy. apuchin viz kondor
19
