Úvodem chci poděkovat za mnohé reakce na zimní přechod Vysočiny a překrásné maily i od těch, kteří tam ani nebyli. Z některých si dovolím citovat: Moc děkuji za krásný výlet, který jsem si teď s tvým deníčkem znovu prožila. Bylo to super a děkuji tobě i všem přátelům, s kterými jsem mohla sdílet ty úžasné čtyři dny. Těším se na shledání. Lenča Bodejť by se Ti výlet nelíbil, když ses díky němu dostala na první stránku světově proslulého Ivanova deníčku. Miloš P.S. Děkuji za všechny Ivanovi, že si na jeho akcích nemusíme dělat poznámky, kde jsme byli a co jsme zažili, on to vždy udělá za nás, lépe a objektivněji. Až na drobné nepřesnosti - např. výhled z rozhledny Karasín se mi zdá být čtvercový, nikoli kruhový. Ale nemohu to tvrdit s určitostí, už jsem tam nebyl. Ahoj, byl to další ze skvělých zážitků na cestách s Ivanem a vámi všemi:-) a ještě být na titulce, no :-))))))) Monika
Být šťasten a nevědět o tom ... to jsem si uvědomila až začátkem týdne ve své kanceláři u pracovního stolu a počítače. Krásný víkend s přáteli, to mě dobíjí a smích, příroda, vlastně člověk ani moc nepotřebuje, to máme ale štěstí.... Všem moc děkuji a Ivane tobě nejvíc, za organizaci Štěpánka Krásné ráno Ivane, dnes je krásné i pro mě, neb ve směsici pracovních mailů, na mě vykoukl i ten od tebe. Moje srdce pookřálo a hned jsem se ponořila do jiného světa, světa, kde pramení krása, čistota a láska k bližním. Ani nevíš, jak ráda čtu tvé řádky a procházím tu naši matičku zemi společně s Vámi. Opět se pozastavuji nad tím, co za krásu vytvořily ruce a odhodlání našich předků a co dokázala vymalovat příroda. Samozřejmě ty jako průvodce, který dokáže poutavě sdělit zážitky ze svého putování, jsi nepřekonatelný. Škoda jen, že možnost shlédnout Tvůj „Deníček“ má jen malá část naší lidské populace. Myslím, že zájem o průvodce naší zemí ve Tvém podání a ilustraci by byl velký. V dnešní uspěchané době, kdy nás média hltí samými nesmysly a hrůzami je toto téma vysvobození. Já se stále potácím mezi světlem a tmou. Když už vysvitla špetka naděje a smířila jsem se s tím, co nás potkalo, zkolaboval můj mladší syn. Vím, že každý máme svůj osud,
svoji cestu, kterou si v životě procházíme (někdy se i plazíme), ale někdy je těžké na to přistoupit a přijmout. Ale stále věřím, že slunko bude svítit a zahřeje naše duše i srdce Posílám něco pro potěchu oka i duše Jaro je probuzení a znovuzrození, tak krásné každé probuzení Blanka
Moravské Kopanice, pulsující srdce Slovácka
Bílé Karpaty 25. - 27. 2. 2014 Bílé Karpaty leží na území Česka a Slovenska. Nejvyšším vrcholem pohoří je Velká Javořina 970 m n.m., ležící na hranici obou států. Poblíž vrcholu je prales s porosty dubu, javoru a jasanu, a je tu obnovená Holubího turistická chata (948). Dalšími vrcholy jsou Chmelová (925) a Velký Lopeník (911). Během krátkého pobytu jsme s Marcelou a Mirkem J. navštívili kopaničářské obce Žítková, Starý Hrozenkov a Lopeník. Oblast se nazývá „Moravské kopanice“
nebo jen „Kopanice“ a je zde řídké osídlení. Usedlosti
jsou
obklopené
poli,
která
se
obdělávala hlavně kopáním motykami, neboť jde o velmi svažitý terén nepřístupný mechanizaci. Odtud je název „Kopanice“. Krása krajiny se odráží i ve specifickém nářečí a folklóru. Mají zde pestře vyšívané kroje a konají se tu dodnes Kopaničářské slavnosti. Lze tu spatřit původní sušárny na ovoce, teplá a voňavá místa pro koštování výborné místní slivovice. Kopanice byly vždy magickým místem na svazích Bílých Karpat a právě jen v takovém místě se mohlo zrodit a rozvinout svou sílu něco zvláštního – Bohyně. Na cestu jsem si vzal knihu od Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně“, ve které ukazuje přístup k alternativní medicíně a léčitelství napříč staletími a režimy a také osudy silných žen, pro které jejich schopnosti leckdy znamenaly i smrt. Civilizací málo dotčená krajina Moravských Kopanic nabízí překrásné výhledy na pestrou mozaiku drobných políček,
sadů, remízků a bělokarpatských luk. Kraj je plný pověr a čarodějnictví, ale také lidových písní a krásných výšivek. K tajemství patří poklady z dob zbojnických a také některé prameny, studánky a mořská oka, které nikdy nevysychají… „Hudci milý hudci, vy pěkně hrajete, ví sám Pán Búh miuý, dokáď ně budete...“ horňácká sedlácká Vlakem jsme odjeli úterý 25.2. v 5.33 hodin z Jičína
přes
Hradec Králové a Pardubice do Uherského Brodu.
Více
jak
hodinu jsme měli na
prohlídku
slováckého
města,
kde nejstarší stavbou je kostel Mistra Jana Husa
a
barokně
přestavěná radnice
na Masarykově náměstí.
V
blízké Kounic ově ulici je Panský dům, kde je knihovna a z druhé strany pěkná stylová restaurace. Trochu výše se nachází
Mariánské
náměstí
s Dominikánským kostelem Nanebevzetí Panny Marie a vedle je klášter. Nedaleko odtud je socha a
muzeum
J.A.
Komenského, kde jsem se zastavil s místními a dotazoval se, kde je rodiště Zatím narození pochyb, jeho rodiště je dodnes nevyřešenou záhadou. Udávají se tři
místa:
Brod, Komňa.
Uherský
Nivnice Já
si
a od
Komenského vypůjčím jeho motto k dnešnímu deníčku pro sebe i pro vás. Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřímný srdcem. Miluj a tak milován budeš.
Komenského. co
o
datu
1592
není
Autobusem jsme ukončili cestu v obci Lopeník, kde
jsme
v turistické resp.
se chatě,
rekreačním
středisku, vzdáleném 1.5 km od zastávky ubytovali a po malém občerstvení se vydali na odpolední výlet na vrch Lopeník. Uherský Brod 2 km – Lopeník, Točna (475) – Lopeník, chata (532) 3.5 km – rozcestí 5 km Malý Lopeník 6.5 km – Velký Lopeník (912) 8 km – zpět na rozcestí 11 km – OÚ Lopeník 14 km – rozcestí 15.5 km – chata Lopeník 16.5 km Po žluté turistické cestě jsme začali strmě stoupat po polní cestě a poté převážně bukovým lesem na Malý
Lopeník odtud
a už
pokračovala pohodlná
cesta, i když občas s trochou zmrzlého sněhu, na
k rozhledně
vrcholu
Velkého
Lopeníku.
s kamenným
rozhledna podstavcem 2005,
Dřevěná
je
z roku
vysoká
s vyhlídkovou
22
m
plošinou
ve výšce 19 m; nahoru je třeba vystoupat 101 schodů.
Počasí
příznivé;
bylo vysoká
oblačnost, teplota kolem 5°C, mírný vítr. Pro návrat na chatu jsme zvolili delší cestu přes obec Lopeník. Celou cestu
trvající 3 hodiny nás doprovázel našeho roční
pes chataře, slovenský
čuvač, který naběhal minimálně 20 km a byl velmi spokojený, i když na konci
značně
špinavý. Asi 200 m od chaty jsme si
prohlédli
starou
chalupu
č.141
s pěkně opravenou doškovou střechou. Se západem slunce jsme se vrátili na
chatu, kde bude bydlet také skupina jičínských seniorů začátkem září. Chata je nedávno opravená a poskytuje dobré zázemí, útulné a
čisté pokoje se sociálním zařízením na pokojích, moderní
TV
k dispozici
je
a i
levná sauna. Také stravování,
tj.
večeře i snídaně nám chutnala; obsluha příjemná. Přátelé, máte se v září s Jitkou na co těšit! Středa 26.2. Lopeník chata (532) - Lopenické sedlo 5 km – Mikulčin vrch (798) 6 km –Pod Vyškovem, chata Valmont 8 km – Starý Hrozenkov 15 km – Boky 16.5 km – Žítková 18.5 km – Skaličí 20 km – Pod Lokovem 21 km – Krhov 25 km – Bojkovice (272) 28 km – zámek (301) a zpět 30 km. V 8 hodin po snídani jsme
se
rozloučili
s chatařem, který nám poradit kratší a hezčí neznačenou panoramatickou cestu nad obcí Lopeník do Lopenického sedla, kterou jsme
zvládli velmi rychle. Počasí podobné jako včera, tzn. vysoká oblačnost a
teplota 6°C.
Odtud po
už žluté
značce jsme stoupali na Mikulčin vrch kolem chaty Jana a dále lesem po silnici,
široké ale
bez provozu, k další chatě Valmont, kde byla první zastávka na kávu nebo pivo. Odtud
jsou překrásné výhledy daleko do krajiny.
Následoval sestup do Starého Hrozenkova, kde jsme
přednost
dali
naučné
stezce
před
vyhlídkovou cestou značenou žlutě. Bohužel NS nebyla dobře značena a tak jsme šli po široké lesní cestě a přišli na žlutou značku vedoucí k motorestu ve Starém Hrozenkově.
Nejprve
nás to trochu mrzelo, že jsme
se
památkám
vyhnuli lidového
stavitelství, ale výhodou
bylo, že jsme nemuseli jít
2
km
frekventované
po silnici.
V motorestu jsme se v poledne
trochu
odměnili a začali strmě stoupat
po
asfaltové
silnici
úzké na
rozcestí Boky, kde jsem vzpomínal na svůj
dřívější velmi náročný výjezd na kole. Rád bych si to zopakoval, možná už na podzim, s řidičem, slávistou Martinem K.. Už pozvolnější bylo pokračování po zelené značce do obce Žítková,
kde žily bohyně a místní čarodějnice, naposledy
asi
v roce 2001 také Terézie Surmenová, o
které
píše
spisovatelka Tučková. Polední slunce příjemně hřálo a tak jsme si cestu moc užívali. Na sezení venku to
však nebylo, a tak k doplnění tekutin jsme využili luxusního, ale málo využitého hotelu Kopanina, který
vlastní
zlínský podnikatel.
Převážně bukovým lesem
jsme
sestupovali
do
Krhova, kde jsme seděli
na
slunci
před
uzavřenou
hospodou a popíjeli moravské
víno.
Dokonce jsme odmítli právě
odjíždějící
autobus do Bojkovic, kam jsme přišli po silnici, a už z dálky
viděli novogotický zámek Nový Světlov nad městem. Dominantou města je kostel sv. Vavřince ve stylu pozdní renesance. Pro pěkně opravený zámek v Bojkovicích jsou typické bílé fasády a čtyřpatrová hranolová věž. Nyní je v soukromých rukách a nepřístupný, a tak nebylo možné shlédnout ani barokní sochy v zámecké zahradě. Uzavřený byl i zámecký hotel s restaurací. Ubytovali jsme se v centru
města
vedle obchodního
domu v překrásném prostorném penzionu Rotop, kde jsme měli možnost i vaření. Čtvrtek 27.2. Prázdným autobusem, jako jediní cestující, jsme z Bojkovic odjeli v8
hodin
přes
vesnici Komňa do 8
km
vzdálené
křižovatky
silnic
Komňa
Nový
-
Dvůr, kde začalo naše pěší putování poslední den. Nový Dvůr (zatopený lom Rasová) - chata Troják 2.5 km – Lopeník, křižovatka 3.5 km – Obecní háj 6 km – Studený vrch (646) 9 km Březová 10 km – Dubina 13 km , cesta SNP – Javořina 15 km
Po asfaltové silnici a zelené turistické značce jsme stoupali k chatě Troják, kde jsme se napojili na červenou hřebenovou cestu vedoucí až na nejvyšší kopec Bílých Karpat Velká Javořina, ležící už na Slovensku. Z Trojáku klesá štěrková polní
cesta
na
křižovatku obce Lopeník, dále jsme šli pohodlnou lesní měkkou cestou skoro po rovině mezi buky před Studený vrch, odkud jsme se pohledem zpět vraceli
k Malému
a
Velkému
Lopeníku.
Upoutala nás schránka turistů na stromě v lese,
kde jsou různé vzkazy. Zajímavý byl zápis Ukrajince, který zde procházel začátkem února a měl za sebou asi 850 km. S Mirkem jsme si vzpomněli na naše první putování z Pyrenejí na francouzských
hranicích
do
Santiaga
ve
Španělsku, které
měřilo
790 km za 25 dní.
Před Studeným
vrchem
je
třípatrová dřevěná rozhledna Suchá
Loz
s pěknou vyhlídkou do krajiny včetně Velkého Lopeníku. Poblíž je i příjemné sezení, kde jsme dopíjeli poslední aperitiv. Do Březové se střídaly louky a bukové lesy. Méně je značena cesta po loukách na
křižovatku cest Dubina, kde je kousek za ní další podobná rozhledna Korytná na vrchu Obecnice,
opět
spolufinancována EÚ
stejně
další
jako
rozhledny
v blízkosti jako je Bánov,
Bystřice
pod Lopeníkem, Nivnice
a
Vlčnov.
Do
cíle cesty, na křižovatku Javořina, jsme
přišli
v poledne
a
využili skoro hodinu času do odjezdu autobusu do Uherského
Brodu ke svezení se do obce Strání, kde jsme se
občerstvili
v restauraci
„U
Popelků“. jsme
Odtud
přijeli
do
Uherského Brodu a vlakem jsme se vrátili opět přes Pardubice a Hradec Králové do Jičína. Úspěšný výlet jsme oslavili v poloprázdném vlaku do Jičína dobrým moravským vínem. Vrátil jsem se domů s pocitem: „Život je krásný, mám ho stále rád“. Mirkovi chci poděkovat za fotografie v deníku. PS: děkuji též Láďovi Jakubovi z Olomouce za zajímavou debatu o astrologii u nás doma pro přátele
hor
v pátek
[email protected] V Jičíně 28. 2. 2012 Ivan
večer.
Kontakt
