Yvetta Bachová
CHCI SE TAM VRÁTIT
YVETTA BACHOVÁ
CHCI SE TAM VRÁTIT
2009
CHCI SE TAM VRÁTIT (2009) Dívám se do ulice obklopené starými domy z otevřených dveří doléhají útržky vět jemně dopadnou na dlažební kostky chodníku Jarní slunce hřeje omítky ještě před pár dny byly prokřehlé zimou Na schodech u domu košík s pletením a hrnky od kávy dvě židle s oprýskaným lakem co trpělivě čekají… O dveře opřené kolo a vedle kočárek pro panenku Je chvilku po poledni a mi je hezky i smutno chci vzpomenout si chci se tam vrátit…
Text © Yvetta Bachová Foto © Miroslav Umlauf Grafická úprava a sazba Vlaďka Šrámková, Dušan Žárský Vydáno vlastním nákladem
5
LASKAVÝ ČAS
TAK JEŠTĚ CHVILKU
(2008)
(2008)
Objala mě modrá jeho očí díval se na mě něžně a hladil místečko na čele na které i po létech vzpomněl si
Dnes ještě mám svou růžovou bublinu
Laskavý čas Do kapsy schovala jsem Otazníky Jak často dostáváme nejcenější z dárků?
Polštářky prstů dotýkám se tenké blány Jemně silná – tenká brána reality Stačí slovo – pohled a rozprskne se na chodníku všude kolem ostré hrany…. Tak ještě chvilku… Každý v kapse má Bublifuk Každý smí…
6
7
ULOŽENÉ SKLÁDAČKY
TVÉ KORÁLKY PŘÍBĚHŮ
(2003)
(2008)
Slova – věční poutníci a nedočkavé vyhlížení obrysů těch cest
V mé sevřené dlani tvé korálky příběhů znovu a znovu otvírám ji když se ti zasteskne
Pak přijdou k tobě leží na rtech Chvěješ se Křehkost okamžiku Uložené skládačky Cítíš jejich blízkost jak dech duší nepoznaných Chtějí víc krve, soli – odřenin Dno všech pravd a nabraná šeď davu A touha zlomyslná bludička
Mám u tebe kousek tepla v dlaních něhu letmého dotyku s vědomím že smím… Máš u mě dluh zavřených dveří Chtěla bych číst si v A’káši proč jsi mi blízký když jsme si vzdálení…
Stát jen tiše uprostřed bludiště bývá břemenem když umíš křičet…
8
9
S RUKOU NA KLICE
LIBERTIN
(2008)
(2006)
Pootevřeš dveře a tou škvírou vidíš barvy
Malá, šedá ztracená ve světlech jeviště Nevyslyšená Slepci – netrpěliví Obrana malosti – smích
Přitahuje tě ten obraz protože tušíš že jsou tam i takové co nemáš na své paletě chyběly ti S rukou na klice váháš Krok a přibude tónů barev otázek rozezní tě to A nějak pevněji držíš si ten ochranný krunýř
10
K smrti unuděný obklopen šedým stádem Zbystřil Rozpoznal plamínek Ukázal na ni Dusil ji znovu a znovu Napojila se Stala se skvělou herečkou Vzbuzovala nejvyšší pozornost Dal ji živobytí, které milovala a nechodil se ohřát když zářila Dala mu chvíle pro které miloval ji Nic si nezůstali dlužni Jen velký duch nežádá vděk
11
MILOSTNÉ HRÁDKY
O VĚCECH
(2005)
(2006)
Poskládala fotky tak, aby ta nejdivočejší uzavírala řadu. Pak je vložila do obálky, na kterou napsala: „Udržuj samečka v napětí“. Prohrábla si vlasy, olízla rty, odcházejíc od stolu, šeptla: „Jo, baví mě to…“ Vklouzla do postele. Teplo pod peřinou objalo její tělo. Hlavou si pouštěla věty, které uvízly. Chvíli se nechala hladit tou, která potěšila. Usmála se – „Zítra mu pošlu dvě fotky…“
O peněžence Má vysoké sebevědomí nemá toho tolik jak často se otvírá O sukni Je příliš kritická nemáme teď dobré vztahy měsíce seriózně objímala mé boky a někdy zase laškovně točila se kolem pasu A teď když přibylo let i cm prý – je už na mě krátká… Má víc koukat kolem sebe a s jistotou peněženky tvářit se že na to máme
12
13
SLUNCE JE JAKO POMERANČ
SKLÁDÁM SI
(2005)
(2005)
Byl podvečer. Stál u otevřeného okna. Došla k němu a ze zadu ho objala. „Slunce je jako pomeranč“, řekl a přitáhl si její ruce k tělu. Vděčně přijímajíc svou blízkost se dělili o pohled na ztichlou ulici. Poprvé vnímali teplo toho druhého. Pohnula se – „Půjdeme ven?“ A tak se stali součástí obrazu, Který před chvíli obdivovali. Šli pomalu úzkou ulicí – sbírali poslední střípky dne. Ztlumené zvuky ze zahrad. Dvě sousedky na rohu v domácích zástěrách. Kluk na kole, co spěchal k večeři. Štěkající pes za plotem. Rozkvetlé záhony jiřin… Dvakrát dva podpatky, co bubnují do chodníky. Dvojí pohled do zahrad. Dvakrát psaný jeden příběh… Už jim to začlo…
Stíny noci a myšlenky ztemnělé jak prostor bytu
14
Věčný boj o světlejší odstín na paletě Plná pochybností skládám si obraz duše
15
PĚKNÁ CHVILKA
MEZIHRA
(1997)
(2002)
Něžné tóny jsem v zajetí vět Teplo pod peřinou pečuje o mé tělo
Ušlapali city Zamkli slova Prohloubili rány
Vtrhne do pokoje Ohňostroj slov doteků a polibků (mám vlhký obličej z nich)
Každý zvlášť hlídají si utajené Zrají Vyhlíží čas souznění…
Mami, už je to všechno! Odběhne Ano, měli jsme pěknou chvilku… Bože, děkuji…
16
17
KŘEHKÉ SLZY ŽIVOTA
JSME – PŘÍBĚH SKRYTÝ
(2000)
(2008)
Štěstí – to jsou kapky Dotkneš se a mizí Nechtějí být polapeny Křehké slzy života někdy hodně soli Míjejí se a pak jedna druhou potká Chvilky, chvilečky Laskavé, lásky plné Tiše vnímám krásu jejich letu vděčná i za tu sůl co hlídá jejich třpyt vždyť o poznání jde tu
Jméno – kompas Tvář – v ní světlo odráží se Dlaň – příběh skrytý Oči – cesta
18
19
PRO TEBE
STOPY DÁVNÝCH PŘÍBĚHŮ
(2007)
(2003)
Slova Doteky A něha pod víčky Prolínající se příběhy Co je nové? Odraz v očích I přes svou divokost přinesu ti klid Tvá klidná náruč probouzí mé vášně I ve šťastném okamžiku myslím na smutek Proč tě kousnu? Kdy zatouláš se? Kéž bys byl můj přístav Kéž bychom žili svůj příběh čistě Láska je plachá a nesnáší punc falše V tvé přítomnosti být chci a dělat co nás blaží Šeptám Lásko buď při nás…
Stopy dávných příběhů schoulené hluboko v nás
20
Rozostřené obrazy A myšlenky poběhlice křičí Plno otazníků A pak když stojíš chvíli tiše jak teplý šál ovine tě poznání…
21
STŘEPY V DLANÍCH (1997) Třpytivá zrníčka na nehtech líbivá pozlátka Spoustu jizev uvidíš když ty ruce otočíš Malé – po drobných omylech zbyly že i hluboké tu jsou kapky krve prozradily (Kráčím dál za poznáním…) Za lem šatů schovávám je a ještě zavřu dlaň ať nehledá kdo šel by za pozlátkem…
Pak něčí dlaň dotkne se mě Slábne ten můj vnitřní vzdor Musím je otevřít jestli chci pohladit Něžné pohyby a přece cítím bolest Občas zapomínám že plné střepů jsou Koukám se na ně jak do zrcadla a oči to prozradily duše má není rovná tabulka skleněná…
Prudký pohyb bolest nejsou prázdné vím to a přece nepovolím stisk (vždyť ony to byly co mé pády zavinily)
22
23
(DŘÍMAJÍCÍ ČAS)
VZPOMÍNKY NA NĚHU
(2000)
(2000)
Dřímající čas Odložené city Potlačené touhy Proseděná židle Prohleděný kout Otevřené okno za ním volnost a koule u nohou Sny a probíhající děj Chtění a skutečnost mezi tím – propast S každým dalším dnem smutný a smutnější ten dřímající čas v nás…
Vzpomínky na něhu na slova lítají si – poběhlice tak jisté svou žádaností Přiznávám s ním dobře je mi avšak kdo ví… Ne, nejsem nevděčnice jen srdce moje chránit chci tě
24
25
MÍT TAK VŽDY CO DÁT
UZLY NA NITI
(1997)
(1997)
„Choroba začíná, když míchá se zdravé s nemocným“ toliko klasik Zlom v každém z nás Ochranný krunýř není pomoci neumím pomoci nechci pomoci Co měl by kamarád? Slova něžné pohlazení nebo ta, co troubí na poplach? Probudit tak Dobro s moudrem v nás Hlupák se srdcem na dlani Mudrc bez skrupulí Jeden jen slzy přidá Druhý jen chladné věty umí rozdávat Když srdce v prachu leží vnímám sebe ne jak hodný nebo moudrý je můj kamarád
Velikost klubka odlišná je zdá se však každý má ji tu svou nit někdo pevně drží jinému mezi prsty proplétá se Kráčíme lesem pocitů je to krásné dobrodružství však bojíme se zrady Těch otázek Někdy těžce hledají se odpovědi A potom potkáš člověka po uzlech na té niti ptá se Potkáš člověka Okouzlí tě Pozve do tajné komnaty (někdy dveří jak na zámku) Čím rozmanitější krajiny poznáváte tím víc toužíš vrátit se tam zpátky… Co býval tvůj svět přestává ti stačit….
26
27
DAROVANÝ ČAS (2000) Chtěla jsem něco udělat – přiblížit se mu. Sepisoval rodokmen, třídil fotky, chtěl, aby v tom, co zůstane, byl jistý řád. Krutá pomíjivosti! Pár dnů jsem to neuměla vyslovit – obava z míry tolerantnosti a trpělivosti mě držela zpátky. Chci tě nakreslit ! Zazářil. Seděl mi třikrát. Stále usínal – měnil se mu obličej. Já nespím – bránil se. Znovu a znovu se toporně vzpřímil aby za pár minut minut podlehl unaveným víčkám. Pouštěli jsme vážnou muziku – řídil výběr. I když jsem se snažila vést tužku shovívavě, kontrasty propadlých tváří papír neskryl. Oči – výraznou linkou jsem přidávala černě tam, kde už dávno nebyla. Zakalený pohled do duše – zamrazilo to. Korigoval můj výtvarný projev. Zkoušela jsem zachytit drobky života. Ale tak jako stále usínal i ony se v mé kresbě ztrácely. Jinak!
28
Udržet jeho pozornost! Pustila jsem válečný film a začala znovu. Sedla jsem si tak, že mi pohled nabízel jeho profil. Už se stmívalo – umělé osvětlení bylo laskavější… Věnovali jsme si pár hodin. Souznění. Tu druhou kresbu jsem měla hotovou poměrně rychleji. Za pár dnů jsem mu ji věnovala k narozeninám. Pohladilo ho to.
29
SEN (2008) Tehdy to bylo poprvé. Brouzdala jsem letní trávou, den se teprve probouzel, za zády spící budovy hrabství… Byla jsem v tom rozlehlém parku sama – Každý pohled by rušil… Měla jsem na sobě noční košili – ani ne pro to nutkání být rychle venku – spíš pro ten pocit volnosti… Co to bylo? Co přehlédla jsem? Věděla jsem, že je to součást příběhu… Věděla jsem, že brzy se kruhy protnou… Musím ze sebe dostat to napětí! Povolila jsem sevřené dlaně a zrychlila krok. Vždycky to dělám, když si chci srovnat myšlenky – zpívám si dokola jeden motiv a svižně se procházím…
30
A pak mi to došlo! Já jsem to uměla! Bylo to mou přirozeností… Přitáhla jsem ruce k tělu, dlaně si položila na obličej. Jak jen to bylo? Přivřela jsem oči, zhluboka se nadechla… Ano, ruce – dech – pohled to všechno je důležité! Znovu a znovu jsem kývala lokty od těla k tělu… sladila dech s těmi pohyby… Prsty jsem česala ranní paprsky… Postupně ze mně odcházelo napětí. A pak se to stalo. Jemně jsem se odlepila od země – začala jsem stoupat… Roztáhla jsem ruce a dlaněmi nabírala vzduch – jako pádla na vodní hladině… Otevřela jsem oči. Jak jsem pohledem sledovala cestu před sebou, mé tělo plulo tím směrem. Funguje to! Já letím!
31
TUŠENÍ SOUVISLOSTÍ
VZPOMÍNKY Z NEJCENĚJŠÍCH
(2008)
(2009)
Myslela jsem na lásku. Zadívala jsem se na tu kresbu. Dlouho jsem měla nakreslenou jen tu polovinu, kde je muž. Snad půl roku. Nevěděla jsem, co s tím. A pak – jedno ráno – mi to došlo a dodělala jsem to… A když jsem se dnes dívala na jejich oči – byla v tom symbolika. Ten muž se dívá – přímo racionálně. Oko ženy – zasněně pohled do daleka – tušení souvislostí. To je ono. Ví o těch snech chce být součástí A přec je víc na zemi aby ona mohla mít křídla.
Tak, jak je čas zlodějem – obdarovává nás i zapomněním na bolístky Už jen matně – bez emocí vnímám obrysy těch dějů, které mně tehdy válcovaly Zato ty chvilky, co pohladily – zabalil do růžových papírků (mám je různě po kapsách a občas rozbalím je – cukrlátka…)
32
A některé z těch malých radostí rozbaluju pomalu a jemně… Jeden z nejhezčích večerů – zpívání, kytary, basa, bubínky spokojené děti vděčně sledující dění plameny – se svou magickou přitažlivostí a Brita – čerstvá maminka odpočívala u krbu obložená malýma stěňátkama…
33
NÁŠ PŘÍBĚH – SKLÁDÁM SI (2009) Chodíš za mnou ve snech jen tiše stojíš a díváš se mi do duše Načítáš si ten čas co jsi tu nebyl Nesmíš se mě dotknout – neuměla bych se vrátit…
Náš příběh skládám si po kouskách párkrát byla jsem blízko – rozechvělá Těch otázek Co jsme neuměli? Kdy vrátíš se? …Až vzpomenem si – Jací jsme byli…
Celá rozkvetu když jsi u mě rychle otvírám dlaně podívej – to jsou kamínky co přibyly tohle jsem objevila tohle mě potěšilo a tohle se naučila skrývám černé – nechci kazit tu chvilku… Tvůj pohled plný lásky hladí Vděčně vnímám tvá slova – jsi na cestě jsem tady bude to dobré
34
35
LÁSKA ŠEPTÁ NÁM DO DUŠE (2009) Hřeje mě co čtu si v tvých očích když teplo tvé dlaně hýčká mě Je mladý náš příběh perličky chvil skládám si jemně pomalu křehké jsou
Když myšlenky zklidní svůj běh láska šeptá nám do duše jen to pamatuj si: Jací jsme ve chvílích kdy pocit štěstí darujem si
Na misky vah kladem co drahé nám je když dojdem na rozcestí Vyblednou vzpomínky příběhů a city časem neměří se
36
37
BEZPEČNÉ ZÁHYBY NAŠICH SKRÝŠÍ
OBSAH:
(2009)
Chci se tam vrátit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Laskavý čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Tak ještě chvilku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Uložené skládačky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Tvé korálky příběhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 S rukou na klice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Libertin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Milostné hrádky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 O věcech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Slunce je jako pomeranč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Skládám si . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Pěkná chvilka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Mezihra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Křehké slzy života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Jsme – příběh skrytý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Pro tebe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Stopy dávných příběhů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Střepy v dlaních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Dřímající čas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Vzpomínky na něhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Mít tak vždy co dát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Uzly na niti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Darovaný čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Sen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Tušení souvislostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Vzpomínky z nejcenějších. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Náš příběh - skládám si. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Láska šeptá nám do duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Bezpečné záhyby našich skrýší . . . . . . . . . . . . . . . 38 Autorské minimum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
Na tvářích prasátka nastavených zrcadel Krunýře a masky odkládáme když darujem si jizvy Princezna skrytá pod kůží osla pod vrstvou železa kluk, co má v kapse kaleidoskop Tvůj strach mým stává se když chvíli dívám se stejným směrem A podpatek jehlový najde si mé kuří oko Kráčíme vedle sebe navždy propojeni A díváme se na svět z bezpečných záhybů svých skrýší s vírou že příště vyberem si lepší karty
38
YVETTA BACHOVÁ (*1960) Žije a tvoří v Ostravě. Sedm let navštěvovala Lidovou školu umění v Ostravě. Další odborné zkušenosti získala na SPŠS v Kamenickém Šenově – obor broušení skla. 1997 – kavárna Barbados v Jeseníku – kresba 1999 – Galerie Zdravého města v Karviné – kresba 2000 – KD Gama – malba na sklo 2001 – Galerie v dolíku, Kulturní centrum Poruba – kresba, malba na sklo 2002 – Divadlo P. Bezruče Jeseník – kresba, malba na sklo 2002 – Česká spořitelna – Ostrava – kresba 2003 – Divadlo A. Dvořáka Ostrava – kresba, malba na sklo 2003 – Divadelní klub Divadla J. Myrona – kresba V kresbě ji přitahuje motiv tváře. Mimo portrétů se autorka věnuje tématům vnitřního života člověka – Grály, Dohled, Krajina duše. Před osmi lety se začala věnovat technice malby na sklo. Zprvopočátku především užitkové sklo. Později pak obrazy, ve kterých se odráží snaha o vyjádření duchovních témat – Zrození, Pavučina života, Grál. U příležitosti poslední výstavy v červnu 2009 ve Státním okresním archivu v Karviné se autorka poprvé ve větším měřítku prezentovala také básněmi.
