5 21.5.2016
Říkal jsem si, že Marx na koštěti tam nepatří Rozhovor s Josefem Holcmanem, zlínským soudcem a autorem knihy povídek Cena facky aneb Gottwaldovy boty, kterou na festivalu představilo Slovácké divadlo Uherské Hradiště a Divadlo F. X. Šaldy Liberec K divadlu máte blízko odjakživa. Když jste psal CENU FACKY, představoval jste si ji hned i na jevišti? Absolutně ne. Bral jsem to z jiného konce, jako právník, protože jsem se dostal v 90. letech k řadě restitucí a rehabilitací. O patnáct let později jsem se na tutéž problematiku podíval očima spisovatele a viděl jsem, že má obrovský náboj, který by mohl ukázat tu dobu s odstupem a v tom krutém světle.
A když po textu potom sáhlo Divadlo F. X. Šaldy Liberec? Byl jsem překvapený. Věděl jsem, že to musí ošlehat, zestručnit. Na Liberecku je inscenace hodnocená velice kladně. A víc bych nechal na kriticích.
Jak moc jste zasahoval do divadelní adaptace? Když mi Břeťa Rychlík řekl, že by chtěl inscenovat CENU FACKY, tak jsem říkal, že by bylo dobré, kdyby tam byl jiný dramaturg, nebo dokonce autor. A on jako správný divadelník s jistou dávkou sebereflexe to dal Karlu Steigerwaldovi. A ten dokázal to, co já bych v tu chvíli nedokázal.
Byl jste rád, že si CENU FACKY vybralo na repertoár právě Slovácké divadlo? To téma patří do regionu. Ve Zlíně se přece jen trochu bojím a stydím, protože tady soudím. Jsou lidé, kteří mi napíší do námitky podjatosti třeba to, že jsem alkoholik, protože si přečetli některou z mých knížek. Snaží se tak dosáhnout toho, abych nesoudil jejich věc nezletilých dětí. A Břeťa věděl, co dělá, protože to propojil s hradišťskou věznicí. Tam je odkaz jednoznačný. Uvítal jsem to.
Propojil to s dneškem. Protože CENA FACKY, to jsou vzpomínky na to, jak byla krutá minulost před 50 - 60 lety. A to už hrál kde kdo. Je to ve filmech. A scénář jsme si vyměnili pětkrát. Karel, já a Břéťa.
Byla inscenace taková, jak jste si ji představoval? Je trošku jinak. Když jsem četl maily od Steigerwalda, byl jsem chvílemi vzteklý. Říkal jsem si, že Marx na koštěti tam nepatří. Teď ale vím, že je to nejlepší fór celého toho střetnutí dvou světů –bolševického, který všecko lidem nakreslil a všecko chtěl zařizovat, aby oni pokorně se vším souhlasili, a světa lidí mladých, kteří na toto kašlou a chtějí si žít po svém. Kteří chtějí žít svobodně a za svobodou cestovat. Steigerwald to tam dokázal krásně promíchat.
-1-
Co říkáte na to, že po dlouhé době hostuje ve zlínském divadle Slovácké? Přece jen obě dobře znáte a spolupracujete s nimi… Šťastně jsem vyskočil, když jsem uviděl, že se to tu bude hrát. Ne proto, že to je moje věc, ale právě proto, že Uherské Hradiště bude hrát ve Zlíně. A že Zlín pak bude hrát v Hradišti. Rivalita mezi Slováckým divadlem a Městským divadlem Zlín trvala roky a nebyla dobrá. Věřím, že spolupráce pojede dál a udělám pro to všecko.
Co by z ní mohlo vzejít? Obohacení. Vygradování herecké, režisérské a návštěvnické spolupráce. Tak, aby každé divadlo zůstalo samo sebou, originální. Veronika Jurčová
REFLEXE
INRI: záhadná či srozumitelná zkratka? INRI / Městské divadlo Zlín
Autorka a režisérka Hana Mikolášková, sama praktikující evangelička, vetkla inscenaci INRI podtitul Divadelní evangelium tady a teď. Stanovila si jím za cíl přiblížit příběh Ježíše Krista současnému divákovi, a navázala tak na své nedávné pojetí Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, které bylo zprávou o aktuální recepci díla učitele národů. INRI tak nahlíží Ježíšův příběh nejen očima novozákonních evangelistů, ale i těch, jejichž texty a svědectví v Bibli nenajdeme (evangelia Marie Magdalské, Tomášovo, Jidášovo apod.). Spojit pestrou mozaiku zpráv a výpovědí do pevného tvaru pomáhá scéna: pódium uprostřed jeviště s nepřipevněnými černými latěmi, jejichž přemísťováním vytváří půdorysy prostor, v nichž se ta která scéna právě odehrává. Řešení pomáhá plynulosti děje a rovněž evokuje archeologické lokality ve Svaté zemi, čímž symbolicky odkazuje k motivu odkrývání zasutých kořenů. Na plátno za pódiem se občas promítá záběr z ruční kamery, občas z ptačí perspektivy. Tušíme zde snahu zmnožit perspektivy pohledu, včetně toho, jenž je vysílán shůry. Scéna dobře koresponduje se stylem vyprávění, které má v první polovině blízko k detektivce. Pavel z Tarsu (Josef Koller) v současném elegantním obleku sleduje drama velkonočních událostí a jako vyšetřovatel se snaží odhalit ježíšovský podvod ohrožující víru jeho národa. Časem je
však znejistěn a první půle vrcholí působivým výjevem jeho obrácení, při němž je Kristovo zmrtvýchvstání vyjádřeno rozpojením dosud synchronního reálného a kamerou snímaného obrazu. Ve druhé půli zůstává Pavel hlavní postavou, posouvá se však význam menších postav a učednického kruhu: přibývají jim atributy soudobých turistů či tuláků, kteří vytvářejí k dění na pódiu druhý plán s výrazně civilními rysy. Smysl tohoto svého druhu divadla na divadle se vyjeví v závěru, když postavy zasednou k pokrmu, jejž mezitím uvařili. Rozdílí jej formou agapální hostiny připomínající obraz poslední večeře sehraný nedlouho předtím. Porozumíme, že současnou generaci mladých příběh a poselství Ježíše Krista zajímá a po svém způsobu se k němu hlásí. Ve zlínském souboru ostatně něco jako „generační divadlo“ existuje: Hana Mikolášková tu v posledních letech vytvořila uskupení mladých herců, jež se vyznačuje elánem, muzikálností, kolektivní souhrou a uvěřitelným rejstříkovým rozpětím mezi civilním a stylizovaným projevem. I díky nim představuje INRI jako celek zručné, z vnitřní potřeby vzešlé, ve všech složkách (připomeňme též výtečnou hudbu Maria Buzziho) poctivě promyšlené dílo. Reakce publika, včetně toho festivalového, ukazují, že svého cíle – otevřít klíčová evangelní poselství současnému všelijak rezervovanému člověku – dosahuje. Marcel Sladkowski
Žena a mikrofon ŽENA A ŽIVOT / Member of Zero Inscenaci ŽENA A ŽIVOT uvádí festivalový katalog citátem popisujícím holuby poletující po městských střechách „jen tak pro nic za nic.“ Myslím, že je to výrok, který docela přesně vystihuje to, co včera zažili diváci v šatně orchestru. Za značkou Member of zero se skrývá Silvie Kudelová a za názvem ŽENA A ŽIVOT její projekt, s nímž coby studentka Ateliéru fyzického divadla absolvovala JAMU.
-2-
Představuje se v něm jako mladá, pohledná, snad poněkud upjatá žena. Svědčí o tom jak její pevně svázaný účes, tak elegantní a decentní úbor: černé kalhoty a bílá košile. V místnosti, v níž je divák téměř šmíráckým prvkem, se připravuje na veřejné vystoupení. Zdá se tak alespoň podle různých technických propriet, jimiž se klidně a věcně zabývá, zejména mikrofonu, který se záhy stává
REFLEXE dominantní rekvizitou i proto, že k němu herečka postupně soustředí svou pozornost. Je zřejmé, že on je tím médiem, skrze které má zaznít ženino sdělení. Zde začíná nejzajímavější pasáž dvacetiminutové etudy spočívající v překonávání psychické bariéry mezi ní a mikrofonem: herečka ji zpodobuje relativně ukázněnými pohybovými a mimickými prostředky s občasnými útržky slov a vět, z nichž zásadní se zdá se stopou nervozity pronesená otázka „Děje se něco?“ Koncentrovaný výkon protagonistky, suverénně místy ozvláštněný reakcemi na momentální vnější podněty (hlášení v odposlechovém zařízení divadla, zvuk výtahu,
smítko ulpělé na kalhotách) tak konečně dospěje k očekávané pointě, promluvě do mikrofonu. „Vážení přátelé, všechno je pořádku, nic se neděje“, zazní do něj. Pak ještě krátký úryvek anglicky zpívané písně a představení končí. Skromná inscenace s chvályhodně krátkou stopáží vyvolá možná zvědavou otázku, nakolik jsou obsah a načasování slovních vsuvek do fyzické akce pevně dané či variabilní. Název ŽENA A ŽIVOT ovšem zůstává poněkud zahalen rouškou tajemství. A přes kultivovanost provedení se také vkrádá pochybnost, zda dílo mělo opustit rámec školy, na které vzniklo. Marcel Sladkowski
Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.
Umazat se nádherným zvukem slov KRÁSNÉ PSACÍ STROJE / Divadlo Na zábradlí Praha
Inscenace KRÁSNÉ PSACÍ STROJE autora (slov i hudby) Miloše Orsona Štědroně a režiséra Jiřího Havelky z pražského Divadla Na zábradlí tematicky navázala na dramatickou linii her, jež se vyrovnávají (více či méně satirickou až groteskní formou) s obdobím normalizace, a to především z hlediska její nesvobody, strachu, zákazů a nepravých hrdinů. K těmto festivalovým představením můžeme zařadit ostravský DENÍK MÉHO OTCE nebo liberecké či uhersko-hradišťské ztvárnění hry CENA FACKY. Tato inscenace oproti dalším zmíněným, které zpodobňují především život obyčejných lidí – ať na té či oné straně Strany – na dobu, a zejména její cenzurní zása-
-3-
hy, nahlíží z uměleckého prostředí nakladatelství Odeon, v němž se setkávají čtyři významní umělci: spisovatelé Jan Zábrana (Miloslav Koenig), Josef Škvorecký (Petr Jeništa), Bohumil Hrabal (Ladislav Hampl) a výtvarník Jiří Kolář (Jiří Vyorálek). KRÁSNÉ PSACÍ STROJE jsou, jak už je pro Štědroňovu tvorbu příznačné, syntézou různých uměleckých žánrů, kterým dominuje slovo na pozadí hudebních podkladů a vizuálních obrazů. Vizuální koláž, kterou jako by sám Kolář rozstříhal a zase slepil v autentickou výpověď, se odvíjí od útrap, s nimiž se musejí jednotliví autoři potýkat: ať
REFLEXE již aktivy (schůze) plné planých, synonymicky vyprázdněných slov a přísloví, vzájemné nutné „pokrývání“ si překladů a tvorby, nucená práce mimo vlastní uměleckou oblast (Hrabal ve sběrných dvorech) nebo nucená emigrace (Škvorecký se Zdenou Salivarovou). Děj je situován do interiéru nakladatelství Odeon, které náznakově zastupuje venkovní okno (velký rám se čtyřmi velkými otvory), za nímž je vytvořen druhý hrací prostor (jehož reálie se mění střídáním symbolických znaků na maketě města – např. Eiffelova věž, Kremelský orloj aj.). Text inscenace je založen především na mluveném slovu, jeho libozvučnosti, mnohovýznamovosti, doslovnosti a také na hudebních motivech. Po úvodní forbíně, z níž se herci postupně prostřednictvím čtených úryvků textů svých postav promění v postavy skutečné, se začne odehrávat děj postavený na jazykových (surrealistických a dadaistických) variacích a slovním humoru. Ať již v doslovnosti slova a děje (Já si tě hrozně vážím – vážení na váze), hravosti se jmény autorů (Bez práce nejsou koláže; Kundera fix a další) nebo variaci překladů románu. Tempo inscenace určují svou stylizovanou sehraností čtyři hlavní představitelé, pro které text skýtá prostor k jednotlivým etudám (např. čtení Škvoreckého překladu
ztvárněného za zvukové kulisy pantomimou P. Jeništy) nebo k sborovým scénám založeným na repetici (schůze aktivu). Každý z herců se představí také pěvecky, přičemž hudební žánrové spektrum se rozevírá od blues, přes rock až k opeře – to vše za doprovodu živé kapely na jevišti (a doprovázené vizuálními obrazy projekce na stěnu okna). Téma inscenace, (ne)možnost jednotlivých autorů vyjadřovat se, nabývalo hořkého vyznění ve větě estébáka: „Já jenom píšu, co říkáte vy.“ Byli ti, kteří psali, a byli ti, o nichž bylo psáno. Do úřednických spisů a udavačských hlášení. Snad již nedojde k „surrealistickému přepólování“ a daná úřednická „tvorba“ se nebude opakovat… P. S. Ke krásnému, byť zřejmě náhodnému, tematickému propojení všech pátečních inscenací došlo prostřednictvím čtyř písmenek: INRI. Počínaje dopolední zlínskou inscenací INRI, přes KRÁSNÉ PSACÍ STROJE, v nichž je Jan Zábrana ukřižován na pomyslném kříži vprostřed okna, až po večerní CENU FACKY, v jejíž úvodní scéně herci přinášejí Ježíšův kříž. Jsou témata, která nás přesahují a která k nám dosahují. Odpolední a večerní inscenace se kromě kříže propojila také kremelskou hvězdou a havlovským srdcem – v řeči znakového divadla jazyka je poslání pátečního dne zřejmé: kříž, hvězda, srdce. Iva Mikulová
Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.
-4-
REFLEXE
Tanec smrti v Gottwaldových botách CENA FACKY ANEB GOTTWALDOVY BOTY / Slovácké divadlo Uherské Hradiště Groteskně tragický tanec jedné umírající epochy. Poslední elektrošoky vzpružující vychládající organismus – jako by se obul do svých vlastních bot. Takový dojem by mohla zanechat inscenace Slováckého divadla. Mohla by, kdyby tvůrci nedávali tak jasně najevo, že tato historie se neskončila žádnou tlustou čarou (můžeme doufat nanejvýš v čáru přerušovanou, ta je však oboustranně prostupná). Že i když už jedni viníci nepotrestáni odtančili, k nápravě či k onomu tolikrát dnes omílanému „vyrovnání se“ ještě nedošlo. Herci upírali v klíčových momentech pohled do publika tak neústupně, že to muselo v hledišti napadnout snad každého – tím, co se na jevišti dnes zobrazovalo, jsme ušpiněni opravdu všichni. V hradišťské CENĚ FACKY vytváří výjimečně působivý souzvuk hned několik okolností – přímo pro soubor vznikl text od předního českého dramatika, který čerpal z regionální látky místního autora promlouvající o minulosti k současnosti. K tomu navíc přistoupil další místní rodák, režisér Břetislav Rychlík, jemuž se podařilo všech těchto předností využít a interpretovat Steigerwaldův text s patrným zaujetím, ale zároveň s drásavě ironizujícím nadhledem. Ten se mimo jiné prolínal i do důmyslného využití slováckého folkloru, jedné z klíčových předností inscenace – práce s cimbálovou muzikou pomáhala vytvářet jeden z nejdráždivějších paradoxů díla, jež bylo paradoxů plné, hned v několika vrstvách: po celou dobu reprezentovala na jevišti sepětí s tradicí, zemí i s věčností děděné z generace na generaci, jež není možné z lidí vyříznout, vymlátit ani jej znárodnit. Ale zároveň jsme byli po celou dobu svědky neustálé snahy o jeho znásilnění – ostatně lidoví vypravěči třímající srp a kladivo byli součástí cimbálové muziky a ti, kdož se k podstatě
folkloru měli asi jako Šuláková ke klukům z Luneticu, se honosili jmény Primáš, Terciáš a Obligát, aniž by si kdy na ty své housličky vrzli. A vzpomeňme i zařazení inscenace k parodickému žánru „cimbálmuzikál“. Ale promyšlené a dráždivé využití lidové hudby a folkloru v inscenaci je jen jedním z mnoha účinných paradoxů, jejichž pomocí se podařilo inscenačnímu týmu vypovědět o stále palčivých tragédiích naší historie i současnosti s humorem, který však nezplošťoval ani nehladil. Nebyl to humor laskavě smířený. Právě naopak. Vysmíval se postavám na jevišti i nám v hledišti. A my jsme se smáli také. Ale byl to smích očistný, vyvěrající z absurdity viděného, který snad ale mohl přinést kýžené očištění, uvědomění, usebrání. Patřím ke generaci reprezentované ve hře těmi, kteří přišli až „po tom“. Díváme se na své předky, žijeme s nimi a dozvídáme se jen něco málo. A to navíc zkresleně. Pochopitelně. A tak se buď ptáme a pídíme po pochopení, či dokonce po pomstě a spravedlnosti, nebo přivíráme oči a mávneme nad vším rukou s tím, že jsme to nezažili, takže pochopit nemůžeme. Natožpak soudit a odsoudit. Možná se dokonce bojíme o našich nejbližších dozvědět všechno. Myslím, že ať už se na tuto inscenaci dívají mí vrstevníci z jakékoliv pozice na zmíněném spektru, kladou si onu palčivou otázku: Jak bych se v té situaci zachoval já? Co všechno z toho si v sobě nesu a jak se k tomu mohu postavit? I když jsou to otázky bolestné a ze své podstaty většinou uspokojivě nezodpověditelné, jsou zároveň očišťující. A to je úlevné, protože – jak jsem říkala – všichni jsme tím hnusem ušpiněni. Takže: děkujeme! Kateřina Menclerová
Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.
-5-
2+1 OTÁZKA pro Petra Vášu, herce, performera a lektora semináře Herectví Jak probíhal váš seminář? Máte v něm nějaký konkrétní cíl, výstup, ke kterému směřujete? Ještě v sobotu máme čtyři hodiny. A zrovna dnes jsme rozdělali věc, která vypadala jako neškodné cvičení, ale připadala nám poměrně intenzivní, takže ji ještě v sobotu zkusíme dotáhnout do konce. Jakkoli si celý život při těchto kurzech říkám, že nedávám přednost žádné skupině a že mě lidé baví z principu, tak musím říct, že tato skupina je výborná, plná nečekaných souvislostí, takže mě baví s ní pracovat. Jak seminář funguje? Předpokládám, že nejste zavření někde na zkušebně. Vždycky, když dělám kurz fyzického básnictví, snažím se co nejvíc vycházet z naladění lidí, z toho jací jsou, a z toho, co nabízí a jak nás může inspirovat prostředí. Jednu část semináře jsme věnovali práci s pohybem a s hlasem – ale beze slov. Ale třeba dnes jsme pracovali výhradně se slovy,
se kterými jsme opět pokračovali směrem k pohybu, akci, scéně a tak dál. Náměty jsme si brali z budovy divadla, z jejího blízkého okolí, z toho, na co jsme narazili. Vždycky se tak na půlhodinku rozejdeme, hledáme témata a pak se s nimi snažíme pracovat. Dnes jsme třeba dělali se slovními zadáními, která mi přišla hodně zábavná. Definovali jsme si je jako hledání textu – psaného, třeba v podobě nápisů, anebo odposlechnutého. Zajímavé bylo, že tato skupina úplně brilantně pracovala s těmi odposlechnutými slovy – od dětského pískoviště až po hovory na ulici a podobně. Pomohla jim v tom zřejmě jejich herecká průprava. V některých případech ty věci zněly jako od Jiřího Koláře (smích). Nebyla to jen prostá poezie všedního dne, ale byly to zábavné, intenzivní, rafinované věci. Na festivalu vidíme na jedné straně komorní a intimní inscenace a
na druhé velké spektákly na velké scéně. Co je pro tebe osobně zatím největším zážitkem? Osobně se mi moc líbilo představení INRI. Bylo invenční, intenzivní a přitom v něm nebylo vůbec nic laciného a taky nic očekávatelného, což se mi moc líbilo. A naopak v malém prostoru – nepamatuju se, že bych se v posledních letech někdy smál tolik, jako na představení bratislavského divadla Stoka. Měl jsem z toho až smíšené pocity, protože tam byly scény, vycházející z hodně temných záležitostí, přeměněné v divadelní akci, u které jsem se tak strašně smál, že mi z toho až bylo špatně (smích). Vlastně jsem jim byl vděčný za to, že některé další scény byly trochu méně intenzivní, protože kdyby po mě chtěli, abych ještě půl hodiny vydržel takhle namáhat bránici a břicho, asi by mě to úplně zmohlo. David Slížek
PROGRAM
SOBOTA 21.5.2016
9:00 / SETKÁNÍ STRETNUTIE PRO CELOU RODINU / šapitó v parku za divadlem
vstup volný
(JANKO POLIENKO / Divadlo na hojdačke - ELÁ HOP! / Divadlo PIKI - MALÍŘI / Bratři v tricku - NIELS ANEB ZPRÁVA O PODIVUHODNÉ CESTĚ / DIV04 - ZLATOVLÁSKA / Divadlo pod balkónom - Prasečí cirkus / Bratři v tricku)
16:00 / PANIKÁRI / Divadlo A. Bagara Nitra / Studio Z 18:00 / ZE-SWA-HOO-BAND / koncert kapely žáků ZUŠ Jižní Svahy / kavárna na schodech vstup volný 19:00 / LABYRINTY A RAJE JANA AMOSA / Slovenské národné divadlo Bratislava / Velký sál 22:00 / MONIKINO KINO / koncert / šapitó v parku za divadlem
Přijďte na Kávu s...!
(vždy od 14:30 v parku za divadlem - při nepříznivém počasí v klubu Dílna) sobota 21.5. Téma: Postavení divadel v jiných kulturách Host: rumunský básník a pracovník ministerstva zahraničí Mircea Dan Duta Moderuje: Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín
-6-
Festivalový zpravodaj vydává Městské divadlo Zlín, příspěvková organizace, tř. T. Bati 4091/32, Zlín 761 87, tel. 577 636 111 www.divadlozlin.cz www.setkanizlin.cz Redakce: Kateřina Menclerová, Iva Mikulová, Marcel Sladkowski, Vladimír Fekar, Veronika Jurčová, David Slížek. Teksty neprocházejý jazikovou koregturou.
