10. JAK JSEM SI VYŠLÁPL NA MONT BLANC „Chystám se na "Mont Blanc. Pojede se mnou i náš kameraman a z této cesty natočíme zajímavou reportáž.“, sdělil mi moderátor zlínské televize Zdenda Dvořák. „Tak to bych se k vám přidal“, reaguji okamžitě. Svoji účast si představuji opět v sedle svého dvoukolého, benzinového miminka na kterém budu doprovázet auto RTA až na parkoviště pod alpským velikánem a k vrcholu se s nimi vydám, „po svých“. Trochou adrenalinu si chci připomenu loňský výšlap z Kavkazu. Člověk míní, život mění. Zdenda z televize odešel na nové, lépe placené působiště a jeho sen odplul někam daleko. Já se ale s tímto faktem nesmířil. Vzpoměl jsem si, jak Zdenda nadšeně mluvil o Sašovi Salachovovi, ruskému horolezci, žijícímu v Přerově, kterého považoval za vzor. Sedám tedy k internetu, vyhledávám stránku ROCKPOINT a Salachova kontaktuji. Mám štěstí, Saša se chystá na Pamír a jako trénink si vybral výstup na Mont Blanc. Domlouváme si společný výšlap v druhé polovině července. Já si před alpským výstupem odskočil protáhnout staré kosti na Malý Kavkaz. Osud však opět zamíchal figurkami na šachovnici života. Po návratu mi volá bratranec Karel Geba. „Jardo za týden odjíždí na Mont Blanc můj kámoš, doktor Štefan Horák se kterým jsem kromě Matterhornu lezl i Acocanguu. Jedno místo se jim uvolnilo, já nemůžu, tak jsem navrhl tebe. Tady máš číslo a zavolej mu“. Volám, domlouváme se rychle a za pár dnů společně nakládáme bágly s horolezeckou výstrojí do auta manželů Mahdalových. Rychle se seznamujeme, já jsem Bohůn, já Alena, já Štefan a už auto uhání k jižní hranici. Rakousko i Itálii projíždíme rozžhaveným vzduchem letního dne. Klimatizace automobilu pracuje na plné obrátky. Jsem oděný pouze do kraťasů začínám pociťovat chlad, prostupující tělesnou schránku a navíc rostoucí šišku v hrdle. Asi jsem se koupelí v ledové vodě při raftu kavkazské říčky Bělá trochu nachladil. Po návratu z Kavkazu jsem se sice cítil fit, ale sedící organizmus, který prakticky bez hnutí strávil den v autě, začal upozorňovat, že něco není v pořádku. Choulím se do klubíčka, abych eliminoval energetické výdaje, ale nějak to nepomáhá. Jedním okem sleduji, jak se Pádská nížina postupně mění ve vysokou hradbu hor. Projíždíme tunel pod střechou Evropy a vítá nás francouzský lyžařský centr Chamonix. Nezastavujeme, projíždíme městečko Sant Gervais a v místním autokempu stavíme plátěné domovy. Cítím se zesláblý tak jsem nesmírně vděčný, že se Bohůnovi podařilo zajistit nocleh na chatě Gouter a nemusíme sebou táhnout stany. Ráno vyrážíme v plné polní. To znamená batohy napěchované spacákem, k tomu rezervní oblečení, boty, jídlo a pití na několik dnů, ešus, vařič, rezervní bomby, mačky, hůlky, cepín, sedačku, přilbu, lano, karabiny, foťák ,léky... podtrženo a sečteno 20 kilo na zádech a k tomu nepříjemný pocit, že boty se nějak smrskly. „To nic“, utěšuji se, „při chůzi jistě povolí“. Nasedáme do vagónu zubové železnice
„Tramway de Mont Blanc“, který nás po horském hřbetu s krásnou vyhlídkou a dvěma tunely vyváží do "Nid d´Aigle", ve výšce 2372 m.n.m. „
Tak a dál už jen pěšky.“ Osazenstvo vláčku vyráží nahoru jako o závod. Snažím se držet tempo, ale nějak mi to nejde a vzdálenost mezi Bohůnem a Alenkou se narůstá. Štefan jde ze solidarity pomaleji a dodává mi morální podporu. Tlak v botou je stále nesnesitelnější. Posílám Štefana dál, sundávám těžké pohory a obouvám lehounké "najky". Nohám se ulevilo člověku však ne. „Teď
skupinku rychle dohnat.“ Lehce se řekne, hůř provádí. Cítím se slabý a malátný. V hlubokém předklonu pomalu mechanicky šlapu vzhůru. Nevnímám okolí, jen koukám na krůpěje potu, jak padají na kameny a značí moji stopu. Ztratil jsem pojem o čase, jen šlapu a šlapu. Pot nepříjemně pálí v očích, teče potůčkem po páteři a nezadržitelně klesá někam, kde záda ztrácí slušné pojmenování.
Své přátele dostihuji u chatÿ Tete Ruoose, která stojí ve výšce 3167 m.n.m. Tady začíná první souvislé sněhové pole, které už nejde obejít. Přátelé sedí, odpočívají a upevňují na boty "mačky" /ocelové drapáky umožňující chůzi po ledu/. Já s povzdechem natahuji pohory. S radostí zjišťuji, že v botách jsou vložky, které lze vyndat. Po přitažení přezek to není zcela ono, ale jít se dá.
Za polem začíná skalní stěna. Zakláním hlavu hluboce dozadu. Více než půl kilometru nad sebou na okraji skály, vidím malý výstupek. Chata „Gouter“. Tak, sněhová pláň zůstala za zády.
Před sebou máme ostrý skalní výšvih a vzápětí nejnebezpečnější místo výstupu "Guloár". Jedná se o příkrou, zledovatělou, úžlabinu, širokou asi 50 metrů , kde se ledovým korytem každou chvilku řítí dolů uvolněné kameny. Zde je nutno pečlivě sledovat situaci nahoře a nebezpečný zledovatělý úsek překonat co nejrychleji. Je vhodné jistit se připoutáním k lanu, které je nataženo nad úžlabinou. Tímto téměř svislým zledovatělým svahem musíme na druhou stranu stály doslova přeběhnout. Po chvilce máme tento úsek za sebou a dál zase jen nahoru. Přichází ke mně Štefan. "Jestli nemůžeš, máš poslední možnost se vrátit" Jeho slova zapůsobila jako zápalka vhozená do sudu s prachem. "Odepisujete mne? Počkejte, já do starého železa nepatřím." Přistupuje Bohůn , podává mi sladkou, energetickou tyčinku se slovy: "Sněz to a po ní ten kopec vyběhneš." Horečka, nehorečka, vztekle šlapu vzhůru a daří se mi držet s kamarády krok. Tento úsek je nejtěžší částí výstupu a po dvou třetinách se mi zdá nekonečný. Proti nám sestupují kluci ze Slovenska. Hodíme řeč. Zaráží mne výrok: "To nejhorší máte před sebou." Nechce se tomu věřit, ale mají pravdu.
Posledních 100 m pod chatou lezeme po téměř svislé skalní stěně, kterou obyčejný turista jako já může zdolat jen díky záchytným lanům upevněným na skále. Chata čnící kolmo nad hlavou se přibližuje neskutečně pomalu. Nahoru raději nekoukám, křečovitě se přidržuji lana a každým krokem zápasím s batohem, který díky své váze, se mne snaží strhnout dolů do propasti. Jeden stupínek na skále, přechytit rukou lano, druhý stupínek, opět přechytit, vydýchat se a tak pořád, pořád dokola. Opět nevnímám okolí a... najednou namísto lana držím zábradlí chatové terasy Moji přátelé přišli těsně přede mnou. S úlevou shazuji batoh a sundávám miikinu propocenou do poslední nitky. Hurá, s potem vytekla i záducha a já se cítím nádherně. Jsme tady a to musíme oslavit. Vytahuji láhev moravské hruškovice s medem a všichni požitím tohoto léku děkujeme našim svalům za vynaloženou námahu. Chata Gouter stojí ve výšce 3817 m.n.m. a nemá žádnou přístupovou cestu. Veškeré zásobování a úklid odpadků se provádí pomocí vrtulníků. Tomu odpovídají ceny za jídlo. Prosté přespání stojí 29 EURO, přespání s „nic moc“ stravou 60 Euro. Láhev obyčejné vody 5 Euro, láhev piva - raději nemyslím. Eura se kutálí z mé kapsy, která bohužel není bezedná. „Tak, konec utrácení a hajdy na kutě. Zítra nás čeká perný den“. V prochladlé místnosti usíná čtyřicet dobrodruhů, kteří místo, aby seděli doma, pokouší bláznivý osud.
Budíček je zhruba ve 2 hodiny. .Natahuji na sebe termoprádlo, mikinu, prošívané kalhoty, péřovou bundu, sedák s karabinami, lano, kuklu, rukavice, do batohu dávám čokoládové oplatky, hrozinky a plátky sýra. Do dvou malých PET láhví jsem nalil iontový nápoj. Láhve zastrkuji do kapes pod bundu, aby mi pití nezmrzlo.
Ve 3:hodiny vycházíme na hřeben nad chatou a navazujeme se na společné lano. /Je léto, slunce během dne nahlodává soudržnost ledovce. Vznikají tak zákeřné trhliny, které lze ve tmě lehce přehlédnout. Co by následovalo, raději nemyslet !!!/ a vyrážíme do tmy, někam nahoru. Svah před námi pokrývají nitky světýlek, jako by si zde svatojánské mušky daly sraz. Zapínám svou čelovou svítilnu na úsporný režim. Musíme překonat převýšení 1000 m.
První etapu na vrchol "Dome du Gouter" 4304 m.n.m jsme zdolali ještě za tmy. Tam už slunce vykouklo ze skal, aby se podívalo na blázny z Moravy. Mírným klesáním a následujícím ostrým svahem se dostáváme k nouzovému přístřešku, chatě „Valot“ 4362 m.n.m. Při cestě se dostavuje situace, kterou znají všichni vysokohorští turisté. Klesající tlak vzduchu organizmus kompenzuje nejen upouštěním přebytečných vnitřních plynů, ale i snahou zbavit se všeho nepotřebného. Došlo i na mne. Prosím přátele ať chvilku posečkají, protože musím.... Doslova utíkám k ocelovému přístřešku, ale ne proto abych tam byl první.
Značně se mi ulevilo. Vycházím ze suché toalety a přátelé nikde. Docela mne to překvapilo, protože krize dnes dolehla na manžely Mahdalovy. Ti odpočinek opravdu potřebovali. Na vrchol zbývá ještě 500 výškových metrů. Zacloňuji oči proti vycházejícímu slunci. Ve svahu nad sebou vidím dvě červené tečky a jednu černou. Hurá, to jsou oni! Mávám hůlkou na pozdrav a tečka v červeném odpovídá stejně. „Aha, jejich únava byla jen přechodná, viděli, že dnes mi to už jde a věří, že je doženu. Docela mi to polichotilo. Už pro ně nejsem outsider. Zkracuji si délku hůlek, vyšlapuji do příkrého svahu a těším se, až přátele doženu. Šlapu ze všech sil, ale vzdálenost se nezmenšuje. „Ti Mahdalovi snad chytili druhý dech“, říkám si. Výstup na vrchol probíhal ve stylu: 50 kroků, zastávka, vydýchat, 40 kroků, zastávka, vydýchat, stále výš a výš. Nedívám se po okolí, sleduji jen tu skupinku v dáli. V hlavě prázdno. 40 kroků, zastávka, vydýchat, 30 kroků, zastávka, vydýchat. Trasa vede po úzkém hřebenu, vlevo je příkrý svah směrem do Francie, vpravo ještě příkřejší do Itálie. Stačí jeden chybný krok a... rychle tyto myšlenky zaháním. Zdolávám jeden malý vrchol a přede mnou ční další. Vyšlapu jej a za ním je třetí. Na hřebenu fouká dost silný vítr. Jdu sám, nejsem jištěn, tak nechci riskovat. Skládám hůlky,
upevňuji je k batohu a pevně utahuji smyčku cepínu kolem zápěstí. Při pádu se cepínem snadněji zaseknu do ledu a ušetřím tak posádce záchranného vrtulníku jeden let. Spouštím se na čtyři a zapínám i přední pohon. Zdolávám čtvrtý vrcholek a přede mnou je jen tmavě modrá obloha.
Vrchol Mont Blancu, který ční do výše 4810 m.n.m. mne překvapil. Není zde žádné označení, které by dokazovalo moji přítomnost na nejvyšším bodě Evropy. Snad ani toto ještě není vrchol. Rozbíhám se po dlouhé kose. „Ba jo, je!“ Dál svah opět klesá. Koukám po přátelích, ale kolem jsou jen cizí lidé. Jeden z nich ke mně přichází a posuňkem naznačuje abych jej vyfotil. Přání mu splňuji a žádám od něj stejnou službu. Při předávání fotoaparátu registruji jak překvapeně kouká na můj cepín. Jedná se o festovní, historický kus vyrobený z poctivé, těžké oceli opatřený ještě dřevěnou rukojetí. Žádný titan a karbonová vlákna. Je to dárek od Giviho. Cepín, se kterým on sám před padesáti lety začínal svoji kariéru horského vůdce. Abych dokázal, jak si dárku vážím se rozhodl, že jej vynesu na střechu Evropy. Teď novému kolegovi nedokonalou angličtinou vysvětluji celou tuto historii. Horal mi odpovídá stejně nedokonale se slovanským přízvukem. Je to Polák, tak ledovou plání zní už jen podobné slovanské jazyky. Kam se ale ztratili Štefan, Alenka a Bohůn? Minout jsme se přece nemohli. Naposled se kochám panoramou Alp zastřených v lehkém oparu a vydávám se do hlubiny. Tentokrát nefouká, tak se kochám. Dolů je to přece jen snadnější. V půli cesty mezi vrcholem a „Valot“ potkávám lanem provázaný zbytek našeho kvarteta.
„Kde jste byli?" ptám se, "uviděl jsem vás ve svahu, celou cestu se ženu za vámi, abych nahoře zjistil, že to byli cizí lidé“. „My jsme byli na druhé straně chaty a když jsme tě uviděli, byl jsi už hodně vysoko.“ Snažím se odlomit špičku napětí, které u přátel jistě vznikla. „Víte co, já to s vámi vyšlápnu ještě jednou. Všichni za jednoho, jeden za všechny“. „Vázat tě nebudu“, rozhoduje Štefan, „když jsi to už jednou vyšel bez jištění, tak to zvládneš i podruhé.“ Obracím kroky opět proti svahu. Organizmu se to moc nelíbí. Dolů to bylo snadnější, ale šéfem je mozek a svaly jej musí poslouchat. Tak se během hodiny ocitám na vrcholu podruhé. „To loučení jsem si mohl ušetřit !!!“
Dolů sestupujeme společně, zase tři na lanu a jeden sám. Ve „Valotce“ dáváme poslední zásoby na společný stůl a vzájemně se hostíme. Tady se na lano navazujeme všichni čtyři. Slunce je vysoko a sníh pod jeho paprsky měkne. V tomto případě se Štefanovo opatření ukázalo
nanejvýš prozíravé. Trhlin přibývá a i při opatrné chůzi se Bohůn najednou propadá. Lana se napnula a on v pudu sebezáchovy vzpříčil lokty. "Fuj", oddechli jsme si. K „Gouteru“ zbývá už jen nějaké stovka metrů. Napětí povolilo a my se vzápětí seřadili u jídelního stolu.
Naším přáním je sbalit věci, okamžitě sestoupit a přenocovat v Tete Ruoose. Jenže... Ani jsme se nestačili převléct a začalo pršet. Teplota okolo nuly. Sestupovat po příkrém srázu, kde může déšť namrzat by byl hazard. Platíme ještě jednu noc v naději, že zítra bude lépe. Volili jsme dobře. Ráno je pošmourné, ale neprší. Snídáme balíme věci a zahajujeme sestup.
Lezení dolů po skále proběhlo nad očekávání dobře. Nepříjemný zážitek nám však připravil
„Guloár“. Sestupujících bylo hodně a před nejnebezpečnějším úsekem se nakupila skupinka, která musela ve frontě trpělivě čekat. Bylo ráno, kameny zatím nepadaly, ale úžlabina byla uprostřed zledovatělá a chybný krok i v mačkách znamenal nepříjemné sklouznutí dolů a pak ručkování po jistícím lanu zpět na pěšinu.
Jistili jsme se vždy dva na jedno lano. Protože úžlabina nejprve klesá a pak stoupá, muselo mít lano větší délku. Odhadnout prodloužení vyžadovalo zkušenost. První jsem šel já s paní Alenou. Ouha, krátké!!! Uprostřed jsme museli zastavit. Krok dál a visíme. Vysvobodil nás Štefan, který se spustil za námi a lano povolil. Jak jsem řekl bylo chladno, kameny naštěstí nepadaly. Těch několik minut , které jsme museli stát v pozici kuželek bowlingu a čekat na svůj kámen nebylo vůbec příjemných. Strážný anděl stál při nás a my po nějaké stovce metrů odepínali mačky, sundávali teplé oblečení a chodníčkem sestupovali k zastávce Tramway. Radostí bych zpíval. Byl jsem na nejvyšším bodu Alp. Dokonce dvakrát po sobě a přemohl jsem protivné nachlazení.
Obnažuji se do půl těla a válím se ve sněhu. Kozorožci, jediní přirození obyvatelé této nehostinné pustiny, leží na skále, spokojeně přežvykují nějaký lišejník a pobaveně koukají na estrádní představení nějakého blázna z kraje pod Komoncem.
Kůži napitou výluhem alpských rostlin opět zahaluji a skáču z kamene na kámen dolů k čekajícímu vláčku. V Sant Gervais je teplo. Opět se ubytováváme v autokempu a všichni mocnými loky chválíme práci českých sládků.
Pondělí věnujeme už jen turistickým prohlídkám. Odjíždíme do Chamonix, Dáváme si v místní restauraci zasloužený oběd, prohlížíme památky. Za 41 Euro kupujeme lístky a nejdelší lanovkou v Evropě vyjíždíme na vyhlídkovou terasu „Aigville du Midi, rozkládající se ve výšce 3842 m.
Jedná se o impozantní stavbu představující kosmickou loď postavenou na špičce stejně štíhlé hory. Vršek hory je provrtán labyrintem chodeb s prodejnami suvenýrů, restauracemi a vyhlídkovými terasami na alpské dominanty.
Přidávám další 3 Eura za výtah až na špičku, abych si vychutnal pohled na pána Alp, který při pohledu zdola je schován hradbou hor a je prakticky neviditelný. V oparu rozeznávám Mont Rosu, Matterhorn je zahalen. Sjíždíme dolů a pak domů, domů.
Z balkonu domova koukám s láskou na náš, valašský Komonec a spolu s Jaroslavem Seifertem si říkám: "Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu. Jiskřily dálky nad hlavami, jak bleděmodré drahokamy. Jímala závrať při pohledu, však zpívat o nich nedovedu…"
