Úvod. Tým Centra Kašpar. směry magisterských a bakalářských studií]. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, ISBN

1

Obsah Úvod ....................................................................................................................................................... 3 Autorský tým aneb S kým můžete v otázkách genderu počítat..................................... 4 K terminologii pohlaví a genderu................................................................................................ 5 Gender ve společnosti................................................................................................................... 10 Biologický esencialismus .......................................................................................................... 11 Genderová polarizace................................................................................................................ 13 Androcentrismus ......................................................................................................................... 19 Příklady cvičení a úloh pro projektový den........................................................................... 31 Závěr ................................................................................................................................................... 34 Příloha ................................................................................................................................................. 35

2

Úvod Projektový den je z definice založen na tvůrčích procesech, které podněcují otevřené myšlení, volné asociace a přehodnocování zaběhlých postupů. Pro tento účel se Vám téma genderu hodí přímo bezvadně. Jestli totiž nějaká otázka vyžaduje zamyšlení a přehodnocování zavedených významů, je to právě problematika genderu. Pracovat na projektovém dni s pomocí naší metodické opory můžete v zásadě dvojím způsobem – deduktivně, nebo induktivně. Je možné dětem nejprve představit teoretický rámec problému a na základě toho jim zadat kreativní úlohu (tvorbu koláže, posteru, skupinový workshop apod.). Je také možné studující nejprve konfrontovat vizuálním materiálem, který na stránkách této opory naleznete. Na tomto podkladu teprve společně formulovat teoretický rámec problému a následně zakomponovat vlastní kreativní iniciativu dětí. Obě metody mají svá pozitiva. Postupujte podle potřeb Vaší třídy, věku dětí, jejich rozumové vyspělosti a úrovně orientace ve společenských problémech. Odborná textová část tohoto výukového materiálu nepodává vyčerpávající přehled o problematice genderových vztahů. Přináší však poměrně zevrubnou terminologickou základnu, opřenou o konkrétní příklady a zkušenosti z praxe. Nenahrazuje běžně dostupné učebnice s tematikou genderu. (V tomto ohledu doporučujeme např. skripta Jany Valdrové Gender a společnost, 20061). Přejeme Vám mnoho sil a trpělivosti při prosazování kritického přístupu k výchovně-vzdělávacímu procesu na Vaší škole. Tým Centra Kašpar

1

VALDROVÁ, Jana. Gender a společnost: [vysokoškolská učebnice pro nesociologické směry magisterských a bakalářských studií]. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2006. ISBN 80-7044-808-3.

3

Autorský tým aneb S kým můžete v otázkách genderu počítat 

Jana Benešová

Jana Benešová vystudovala obor genderová studia na katedře Genderových studií FHS UK. V roce 2015 zakončila doktorské studium v oboru sociální antropologie. Působí jako lektorka a vyučující předmětů s genderovým zaměřením. Je autorkou studijních textů Problematika gender v sociální práci a Problematika gender ve speciální pedagogice (oba 2011), publikuje odborné články na téma genderu ve školství a metodické brožury na téma genderu a konceptu work-life balance ve firemním prostředí. Zajímá se o propojení genderu s různými formáty mediální výchovy. V roce 2011 se stala součástí týmu Centra Kašpar coby genderová metodička a auditorka. Od roku 2015 je členkou Genderové expertní komory ČR. 

Jana Matyášová

Jana Matyášová vystudovala češtinu, angličtinu a hudební výchovu. Působila jako učitelka na základní i střední škole. Od roku 2012 pracuje v Centru Kašpar, kde se věnuje problematice genderu a rovných příležitostí ve firmách a na trhu práce. Připravuje zde nejrůznější kampaně, jejichž cílem je oslovit širokou veřejnost a přiblížit jí téma genderu. 

Jan Myšák

Jan Myšák vystudoval mediální studia na FSV UK. Věnuje se především práci s kamerou, natáčí všechno možné – od videoklipů a reklamních spotů přes záznamy kulturních akcí až po dokumenty či krátké hrané filmy – a již několik let vypomáhá s chodem Dětské televize v Liberci. S Centrem Kašpar spolupracuje od roku 2011 jako publicitní specialista se zaměřením na audiovizuální výstupy. Podílí se na realizaci genderových firemních teambuildingů, genderových diskusních besed a na přípravě interaktivních metodických textů.

4

K terminologii pohlaví a genderu Obvykle se termín „gender“ vysvětluje jako protiklad k pojmu pohlaví – pohlaví je to „biologické“ z našeho ženství a mužství, gender je to „kulturní“. Méně často se pohlaví a gender považují za synonyma. Druhá varianta je zcela nepřijatelná, ale ani ta první není úplně nejpřesnější. Jedno je však jisté: jedno díky druhému může definovat svůj význam. Když se člověk narodí, má jednak určité vnější pohlavní znaky (např. penis) a také určitou vnitřní pohlavně-hormonální výbavu (vnitřní pohlavní orgány, hladiny pohlavních hormonů, chromozomální kód v genech atd.). Co při prenatálním screeningu a také bezprostředně po porodu pozorujeme, je vnější pohlavní orgán. A ten je také ve valné většině případu tím jediným kritériem, které rozhoduje o zařazení jedince do jedné ze dvou (společensky) přijatelných „škatulek“, neboť jiné akceptovány nejsou – pohlaví mužské, pohlaví ženské. Prostor pro „genderování“ naší identity je tímto krokem otevřen – začínáme s domnělým chlapcem mluvit určitým způsobem, domnělé holčičky vybavíme růžovými dupačkami, na vítání občánků stuhami do vlasů, klukům vymalujeme modře pokojíček a od sousedky konečně vypůjčíme ten tmavý fusak. Tím na základě pohlaví přisuzujeme a dále formujeme genderovou (společenskou, kulturní) úroveň identity jedince. Vypadá to, že všechno se děje tak, jak má. Ale co když: 1) Dítě má jiné vnitřní pohlavní orgány, hormony či chromozomy, než jak se nám jevily pohlavní orgány vnější. Nemusely být ani striktně ženské, ani jednoznačně mužské. Mohly být nezařaditelné. Mohli jsme tak v dobré víře začít pěstovat protichůdnou či zkrátka jen jinou genderovou identitu u člověka, který není tím, za co ho máme. Když se vnější pohlavní orgány dítěte nejeví být jednoznačně mužské, ani jednoznačně ženské (tzv. intersexualita), tak se zpravidla chirurgicky upraví dle odborného úsudku lékařského týmu (v konzultaci s rodiči). Pohlaví tak vůbec nemusí být nezpochybnitelná věc, se kterou se jednoduše narodíme. Bývá přisouzené společností, která jiné varianty nepodporuje. 2) Psychicky se dítě od dětství či o něco později začne profilovat jinak, než bychom očekávali ať už od vnější, nebo od vnitřní pohlavně-genetické výbavy. Bude prostě smýšlet tak, jak je nepřijatelné pro mužský gender i pro ženský gender, tak jak je definuje naše kultura. Jaké má možnosti? Je-li gender něco, co je společenské, a tudíž by to mělo být něco tvárného a variabilního, tak by neměl nastat problém. Ať si dítě genderuje dle vlastní preference. Jenže nastává. V praxi máme představu, že gender má být jen volným pokračováním a upevněním identity biologické. Tudíž je buď ženský, nebo mužský. Nic mezi tím. Stručně: Když se jako žena narodím, mám se tak taky chovat – například rodit děti a starat se o ně jako správná matka. Pokud se někdo od tohoto společenského diktátu vychyluje, čekají ho odsudky, společenské sankce, přezíravost, nebo dokonce potírání jeho lidských práv. Například když se žena rozhodne, že 5

bez ohledu na to, že jí byla dána funkční děloha, mít děti nebude. Tím se poněkud zpochybňuje důvod, proč vlastně mezi pohlavím a genderem rozlišovat. Stejně všichni podléháme tzv. genderovému dualismu. Co potom? Odborná terminologie nám umožňuje uvedené skutečnosti náležitě pojmenovávat: Cisgender je označení pro případ, že Vaše genderová zkušenost je v souladu s Vaší pohlavní identitou, přisouzenou při porodu. Máte „štěstí“. I když jste se narodil/a jako intersexuál, chirurgický tým se strefil v úsudku a Vám to nezkomplikovalo život. Jelikož naše společnost uznává jen mužské a ženské pohlaví, je tím řečeno, že cisgender lidé se cítí být jednoduše muži, nebo ženami. Genderqueer je termín, který zahrnuje široké spektrum identit, které nejsou výlučně maskulinní, ani výlučně femininní. Jsou tedy mimo genderovou binaritu. Tím je současně řečeno, že genderqueer lidé nikdy nejsou cisgender. Připadá Vám to jako nuda? Nebo jako zbytečné komplikování odjakživa jasných věcí? Nemělo by nám z toho vyplývat ani jedno, ani druhé. Žít v téhle společnosti jako genderqueer totiž vážně není nic jednoduchého. Přečtěte si názor amerického queer studenta na vztah pohlaví a genderu. Jeho blog nese název „Gender Offender“, čímž se snaží poukázat na stigmatizaci těch, kteří „páchají“ jiné genderové identity. http://thegenderoffender.blogspot.cz/2013/11/sex-and-gender-notsame-thing.html

Odchylky od pohlavní či genderové binarity jsou tu odjakživa, v některých současných kulturách jsou ceněny a respektovány (tradiční obyvatelstvo Austrálie, Nové Guiney, indiánské kmeny apod.). Je důležité připustit si tuto perspektivu: Tak jako je „potřeba“, aby někteří lidé v populaci dosahovali hodnot IQ kolem 40 a někteří kolem 160, aby bylo možné říci, že ti, co mají IQ 90 -110 jsou ti „normální“ a zbytek ti „nenormální“, je stejným způsobem „potřeba“ si přiznat, že aby bylo možné a vůbec společensky „potřebné“ definovat heterosexualitu za normální, musí existovat lidé, kteří heterosexuální nejsou. Jinak takový normativní apel není k ničemu. Podobně se intuitivně ví, že kromě ženského a mužského pohlaví je řada dalších modalit (které se v součtu blíží spíše jakémusi spektru možností, než dvěma výlučným variantám), ale říká se, že takoví lidé se mají přizpůsobit, neupozorňovat na sebe, nechovat se divně atd. Tedy nenarušovat pracně budovaný řád o dvou pohlavích a dvou genderech. Zdůrazňujeme, že takový řád by neměl logiku a moc, kdyby právě odchylky od něj tuto logiku a legitimitu nepotvrzovaly. A chtít po lidech, aby se neprojevovali, ale jinak ať si dělají, co chtějí, představuje jednak protimluv a jednak poněkud pokrytecký postoj.

6

Zjistěte, jak protichůdné pozice znějí z našich elektronických médií. Uvědomte si, jak právě média vytvářejí společenskou realitu, její normy a určují, co je správné, co je nepřijatelné. Za povšimnutí stojí také slovník, jakým články hovoří. Pro zajímavost je porovnejte. http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/15787-teti-pohlavi-vnmecku http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/10669-uchylny-genderslavi-v-australii-uz-maji-muze-zeny-a-neurcene-pohlavi.aspx http://www.metro.cz/rozhovor-zadne-treti-pohlavi-neni-bud-jstezena-nebo-muz-rika-sexuolog-weiss-1wj-/metroextra.aspx?c=A140407_110804_co-se-deje_rab

Doveďme ještě dále naši terminologickou gramotnost a objasněme si další veřejně běžně používané výrazy, o jejichž významech nemají zdaleka všichni jasno. Transgender je člověk, který pociťuje nesoulad mezi genderovou identitou a identitou pohlavní, která mu byla přisouzena. Pokud touží po změně pohlaví, aby souladu dosáhli, používá se termín transsexuál. (Po operacích se pak hovoří o alternativách MtF2 a FtM3 transsexuálech.) Jak je zřejmé, tento termín může zahrnovat také genderqueer jedince. Někdy jsou transgenderové označováni jako „třetí gender“. Což samo o sobě není úplně šťastné, neboť vyvolává představu, že kromě mužů a žen existují už jen ti divní „třetí“. Ve skutečnosti je varieta nesmírně široká, genderových identit může být nepočítaně. Tzv. Crossdresseři se oblékají genderově tak, jak by odpovídalo opačnému pohlaví, než které jim bylo po narození přisouzeno. Někdy tím současně karikují konvenční genderové šablony - tzn. oblékají se přetaženě mužsky, nebo přetaženě žensky. Rozeznáváme několik variant crossdresserismu – nejznámější jsou drag kings a drag queens. V praxi se „příznaky“ transgenderismu často bagatelizují, zaměňují s homosexualitou, nebo jsou přičítány duševní poruše. Z pohledu těchto lidí ale není porucha v nich, ale ve společenském dogmatu. Pokud bychom se spokojili s vysvětlením zahrnujícím homosexualitu těchto lidí, pak nutně vyvstávají provokativní otázky. Je například homosexuál ten, kdo se cítí být ženou, bylo mu přiřazeno mužské pohlaví, obléká se jako žena a přitahují ho muži? Odpověď je nesnadná. Možná proto, že vlastně neexistuje. Málokdo si namísto bagatelizace nebo výrazů vyjadřujících pohoršení hned na začátku položí otázku, proč je tak nezbytné udržovat zjevně nedostačující binární systém v chodu, přestože se mu životní zkušenost tisíců, možná milionů lidí vymyká.

2 3

Male to Female. Female to Male.

7

http://zpravy.idnes.cz/americka-holcicka-muze-bytchlapecek-zmena-pohlavi-deti-rozdeluje-lekare-14o/zahranicni.aspx?c=A120220_175915_zahranicni_ts

Možná to zdůrazňujeme nadbytečně, ale bylo by chybou začít nabývat dojmu, že tento text je teoretickou úvahou na téma „pohlaví“ a „gender“ ve společnosti. Právě naopak – toto je nanejvýš aktuální obraz naší lidské životní zkušenosti. Všechny lidi, o kterých tu dosud byla řeč, v praxi běžně potkáváte, jen to obvykle ani nevíte. Možná mezi ně patříte i vy sami, vaši spolužáci, příbuzní. A jestli shodou okolností náležíte mezi cisgender, neznamená to automaticky, že problém s „genderem“ ve společnosti neexistuje, nýbrž pouze to, že náhodou patříte do systémem zvýhodňované skupiny. Vaše zkušenost nemusí být sdílena ostatními členy společnosti. Jinými slovy, rovná práva u nás nejsou zajištěna všem. A s tímto principiálním zjištěním by možná stálo za to vyjadřovat nespokojenost i všem zvýhodněným - cisgenderům a heterosexuálům. Abychom vyvrátili možnou domněnku, že píšeme o něčem marginálním a nepodstatném, nabízíme Vám autobiografický příběh libereckého studenta Jana Syrovátky, který svou životní zkušenost zachytil v námětu do soutěže „Natoč vlastní film a dej (si) příležitost“. „Můj život“ byl odbornou porotou zařazen mezi 10 nejlepších semifinálových námětů. „Začalo to již na základní škole, kde jsem byl v kolektivu velmi oblíbený. Všichni věděli, kdo jsem a co dělám, byl jsem na naší škole taková „celebrita“. I když známou „osobností" jsem byl spíš v kolektivu dívčím než chlapeckém, protože jsem si s holkami více rozuměl a měl jsem si s nimi co říct. Nepřišlo mi nijak divné, že jako kluk trávím svůj čas spíše s holkami než s kluky, a ani mé mamce nevadilo, že nejsem takový ten typický chlapec, který by měl od brzkých let chodit do skautu nebo na fotbal anebo se zajímat o jiné kolektivní hry. …“ Celý námět naleznete v příloze tohoto textu.

Když už jsme se k heterosexuálům dostali, prozraďme ještě něco o vztahu genderu a sexuality. Často je totiž kdokoli, kdo genderově vybočuje, označován termínem vyjadřujícím sexuální orientaci (a zpravidla navíc poněkud hanlivě – např. jako „teplouš“). Tím se nejen říká, že autor takového označení je homofobně smýšlející jedinec, ale také to, že termínům, které používá, vůbec nerozumí. Sexualita (ve smyslu sexuálního chování a sexuální orientace, což navíc mohou být dvě dosti různé věci) totiž s genderem zdaleka nemusí souviset. Můžu být transgender heterosexuál, stejně jako můžu být cisgender homosexuál. Jistě, je otázka, zda konvenční „žena“, která se ale hlásí k homosexualitě, může 8

být považována za konvenční ženu, když součástí její předepisované role by měl být porod, péče o děti a o manžela – tomuto obrazu homosexuální žena pravděpodobně nedostojí. Když se budu chovat jako heterosexuální konvenční žena, ale budu vědět, že jsem homosexuální transgender, co potom se mnou? Kam patřím? Názorně vidíme, že „škatulky“, byť jsou jakkoli precizní a snaží se překonávat zavedené hierarchie, vedou opět do pastí, ačkoli do pastí jiného charakteru. Ideální by jistě bylo nemuset tuto společenskou agendu vůbec tematizovat, jenže to bychom museli žít ve světě svobodných identit. Aktivisté a aktivistky z řad neheterosexuálů, kteří se zasazují o mediální nápravu obrazu o své identitě a o rovná práva (např. na adopci dětí), se někdy zastřešují terminologickou zkratkou LGBT(I), která zahrnuje lesby, gaye, bisexuály, transgendery a někdy intersexuály. Pro některé lidi je ale i tento výčet svazující a omezující a rádi by překročili jakékoli klasifikace. Např. tím, že si přisvojí označení, kterým je častuje netolerantní část většinové společnosti. „Queer“. V překladu „buzík“ nebo „teplouš“. Podobně si v začátcích hnutí za práva zdravotně postižených tito lidé přisvojili termín „cripple“, neboli „mrzáci“. Provokace pomocí konfrontace s významy jsou účinné. Otázka je, zda to stačí k tomu, aby si homofobní jedinci uvědomili krátkozrakost svých předsudků. Opět, homosexualita tu byla odjakživa a v některých kulturách je dodnes ceněna. Je součástí různých iniciačních praktik. Rovněž je vyhledávaným porno artiklem (i pro heterosexuály homofobních západních společností), čímž se opět nepřímo říká, že je všem zřejmé, že tito lidé existovali a existují. Není jistě cílem tohoto textu pouštět se na rovinu sexuálního moralizování, ale spořádaně žijící lesbický pár vychovávající adoptované dítě by spíš než kontroverze měl vyvolávat obdiv. (Poukažme přitom na to, že v ČR dosud homosexuálům adopce nejsou umožněny ani právně.) Naopak heterosexuální celebrity oslavované v bulvárních plátcích za to, že měli v posteli již 1000 žen, se paradoxně nedopouštějí ničeho zavržení hodného v očích většinové veřejnosti. Naopak, zdá se, že je to nanejvýš cool! Hodně bylo dosud řečeno o tom, co spadá mimo rámec konvenčního. Neobejdeme se ale bez toho, abychom tematizovali také okruh konvenčního. Neboli, co znamená, když se bavíme o preferovaném ženském genderu? Co znamená, když jsme prototyp současného maskulinního muže? Jaká očekávání a role s sebou normativní genderové kategorie – mužská a ženská – nesou?

9

Gender ve společnosti Na konci předchozího oddílu jsme možná pro někoho trochu záhadně zúžili otázku genderových kategorií na „mužskou“ a „ženskou“. Po předešlém výkladu by však mělo být více než jasné, proč v laickém povědomí přetrvává názor, že když se bavíme o genderu, tak se bavíme o mužích a ženách. Kam se ztratili lidé, kteří se s kulturním konceptem ženy a muže neztotožňují, ani nemají pocit vyhraněnosti svého pohlaví? Inu, jsou přesto zahrnuti v těchto dvou „škatulích“. Nejsme zvyklí přemýšlet jinak než duálně – uvažujeme o lidech buď jako o mužích, nebo jako o ženách. Když nemáme jasno, vyvádí nás to z míry, vyvolává neklid, zmatení, někdy dokonce pobouření. Tomuto způsobu uvažování se říká genderový dualismus. Je potřeba si uvědomit, že v jeho základu stojí dualismus pohlaví. Neboli: Přesvědčení, že se rodíme výhradně jako muži a ženy (v biologickém smyslu), návazně slouží jako legitimizace názorového přesvědčení, že se logicky vyvíjíme jako muži a ženy (v kulturním smyslu). V duchu genderově rigidního smýšlení by bylo možné říci, že kdo to tak nemá, je nemocný, má poruchu, prostě je to jeho individuální problém. Na podporu tohoto mýtu obíhají ve společnosti velmi sveřepé a urputné představy. Většina z těchto představ má společné atributy, které si postupně představíme.

10

Biologický esencialismus Domněnka, která spočívá v tom, že všechny ženy a všichni muži mají jakési společné niterní jádro (esenci), které je všem sdílené, přirozené, od přírody dané. Všimněte si například, jak známé osobnosti v rozhovorech v časopisech odpovídají na zcela banální otázky tak, že neuvědomovaně posilují právě biologický esencialismus. Například na otázku „Co Vás v životě nejvíce naplňuje?“, může libovolná známá herečka či zpěvačka, která jako své životní požehnání vnímá děti, odpovědět těmito způsoby: „Jsem ženská, takže je to jasné – největší vášeň jsou pro mě mé děti.“ „My ženy to máme jednoduché. Když máme uvést tu největší zálibu, vždycky řekneme děti.“ „Nejsem žádná krkavčí matka, takže i když mám svou kariéru, stejně jsou pro mě na prvním místě děti.“ „Nejvíc mě naplňují moje děti.“ V každé variantě kromě poslední jmenované je řečeno ještě něco navíc o „řádné“ podobě ženské pohlavní role. Pojďme si je postupně zpochybnit: Ad. 1): Tím, že je někdo „ženská“, ještě není jasné vůbec nic o jejích zájmech a zálibách. Lidé mají různé potřeby, zkušenosti, preference, hodnotové žebříčky, nacházejí se v různých sociálních podmínkách, jsou různých věkových kategorií. To, že jsou mimo jiné „ženy“, je spíše jednou z mnoha dalších charakteristik, kterými se lidé mohou definovat. Žádné normativní kritérium. Ač neuvědomovaně, tato odpověď staví normy pro ostatní ženy – sděluje: Pokud to tak nemáte, nejspíš je s vámi něco v nepořádku. Ad. 2): Druhá verze odpovědi je ještě o něco silnějším argumentem v tom samém gardu. Sděluje: My ženy vytváříme jednotnou skupinu s jednotnými zájmy. Nutně takové tvrzení vzbuzuje zvídavé otázky: Muži to tedy takto jednoduché nemají? Proč? A pokud jsem žena a nemám to tak, jsem divná? Ad. 3): Tato verze se navíc ještě vymezuje vůči společenskému mýtu o „krkavčích matkách“. Zatímco pro muže v naší společnosti je zcela běžné, že vedle rodiny má svou kariéru, přičemž kariéra je obvykle to, na co se ho lidé ptají, pro ženy, které mají kariéru a rodinu, je nastaven poněkud jiný metr. Ad hoc je to bráno jako něco, z čeho by se měla zpovídat, co by měla vysvětlovat, za co by se téměř měla omlouvat, protože je automaticky v podezření, že díky své práci šidí děti. Mimochodem, na její pracovní úspěchy se jí zeptá málokdo. Pokud se s mýtem o „krkavčích matkách“ ztotožňuji, mohu odpovědět tak jako naše imaginární známá osobnost. Posiluje se tím přesvědčení, že pokud to má někdo z různých důvodů aktuálně v životě jinak, je nejen divný, ale

11

vysoce nemorální, sobecký a individualisticky zaměřený. Existuje pro to také negativní označení „kariéristka“. Ad. 4): Pouze čtvrtá varianta neobsahuje biologickoesencialistickou proklamaci. Imaginární žena zde odpovídá čistě sama za sebe.

Zdá se Vám rozbor uvedený výše jako zbytečné pitvání banalit? Chce se Vám říci, že z toho, co říká nějaká rádoby známá herečka, si přece nikdo nebere příklad? Že to nemá takovou sílu, aby si lidé kvůli tomu nemohli své životy žít svobodně? Souhlasili bychom s Vámi, pokud bychom se s uvedenou „masáží“ nesetkávali na každém kroku. Dnes a denně. V neuvěřitelné míře a intenzitě. Ve škole, v práci, v televizi, v novinách, doma, na ulici, při cestě autobusem, pořád dokola. Věřte, je to všudypřítomné. Důkazy Vám hned předložíme.

12

Genderová polarizace Tento fenomén značí snahu vytvářet za každou cenu rozdíly mezi muži a ženami, a to i tam, kde nikdy nebyly, nejsou a vlastně ani být nemohou. Vzniká představa, že se v podstatě bytostně lišíme. Jako bychom ani nepatřili pod stejný živočišný druh. Již ukázka výše dokládá společensky urputný mýtus, že muži a ženy se jednoznačně liší v tom, co je jejich největší radost – pro ženy zřejmě děti, pro muže těžko říci, snad práce? Fotbal? Každopádně není s radostí viděno, když muži (chlapci) dělají něco, co je ženskou (holčičí) věcí, tak jak je většinová společnost chápe, a naopak. Povšimněte si, jaké popularity a obliby nabývají populárně-naučné publikace postavené na premise, že jsou ženy z Venuše a muži z Marsu, jak nás zajímá rozdíl mezi „ženským myšlením“ a „mužským myšlením“ nebo jaký marketingový úspěch slaví nápojový a jídelní sortiment s nápisem na obale ve znění „pouze pro holky!“ nebo „holkám vstup zakázán“.

Když jsme říkali, že podsouvání genderových kategorií je všudypřítomné, možná jste nás podezírali z přehánění. Genderovaných podnětů kolem nás je ale tolik, že je možná spíš už ani nevnímáme, než abychom mohli prohlásit, že se nevyskytují. Příkladem nechť jsou ilustrace na zdi liberecké teplárny. Jasně nám sdělují, v jakých aktivitách a rolích je typické vídat muže a v jakých ženy - muže spojujeme s aktivitou, časovou vytížeností, sportem, případně seriózním placeným zaměstnáním. Ženy s péčí o děti. Za poznámku stojí, že když jsme fotografie pořizovali, po přilehlém chodníku se právě pohyboval muž s kočárkem a vyčkat jsme museli rovněž na průjezd několika sportovně oděných cyklistek.4

4

Pokud není uvedeno jinak, pochází ilustrační fotografické materiály z archivu Centra Kašpar či soukromých archivů autorského týmu tohoto studijního textu.

13

Všimněte si, že když je dělba práce v rodině vychýlená v neprospěch žen (tedy že ženy dělají většinu úkolů spojených s péčí o domácnost, děti, event. další starší či nemocné členy rodiny), je vše v pořádku. Jakmile by ve veřejném prostoru přiznal muž, že doma vaří, pere, žehlí atd., začne na něj být pomalu, ale jistě nahlíženo s podezřením na „podpantoflismus“. O to více s tzv. představami o tradiční dělbě práce na základě genderu kontrastuje zjištění, že máme-li jmenovat slavné kuchaře a šéfkuchaře, napadají nás vlastně jen mužská jména. Všimněte si, kolik TV show na téma vaření je s mužským obsazením. Jak si to vysvětlujete?

Jedno z možných vysvětlení je genderová nerovnost. Ta se projevuje už v rámci vzdělávacího systému, následně v rámci profesního života. Ženy často narážejí na tzv. skleněné stropy. Muži se zase často vezou tzv. skleněnými výtahy. Stručně, přestože je daleko více žen, které vaří (ať už doma, nebo na pracovních pozicích řadových bezejmenných kuchařek), vedoucí a mediálně známé pozice v tomto oboru přesto zastávají muži. Ve veřejné správě je daleko více úřednic než úředníků, na pozicích vedoucích odborů je však více mužů než žen. Podobně je to ve školství – ačkoli jde o oblast výrazně feminizovanou, ředitelské posty spojené s rozhodovacími pravomocemi a mocí obsazují ve většině muži. K genderové polarizaci směřuje od počátku lidského života tzv. genderová socializace.

14

Zdroj: Reklamní leták Kik, platný od 2. 12. 2015

Rodiče vychovávají své děti jinak v závislosti na tom, zda jsou chlapci, nebo holčičky. Existují rodiče, kteří zakazují svým malým synům hrát si s panenkami a dívkám naopak s autíčky. Možná i Vaše dcera, když svému staršímu bratrovi oplácí drobné postrkování, slýchá výchovné: „Jsi přece holčička, buď rozumná a neper se s ním.“ Což jinými slovy znamená: Klidně se nech dál provokovat a tlouci, Tvým kulturním úkolem je to vydržet. On je přece kluk, kluci jsou tady od toho, aby mlátili druhé. (Odrazem a důkazem toho jsou následně statistiky o pachatelích násilí – loupežného, domácího i sexuálního.) Začíná být asi zřejmé, jaké jsou tradiční stereotypní představy o tom, co mají být holčičí a chlapecké vlastnosti a co mají být mužské a ženské role. Podotýkáme, že takové nejsou od narození – kdyby byly, nač by byl celý tento výchovný aparát? Kdyby si chlapci opravdu nechtěli hrát s panenkami, proč by se jim to mělo zakazovat? Proč by se klukům mělo říkat, že „kluci přece nebrečí“, kdyby skutečně nebrečeli? Proč se holčičkám říká, aby se nepraly, když přece jsou od přírody mírumilovné a klidné? Toto jsou důkazy, že genderové role jsou naučené, nikoli přirozené. Předkládané výzkumy o odlišnostech mužského a ženského mozku, které mají legitimizovat jak genderovou polarizaci, tak potažmo genderovou nerovnost (poznamenávám, že jde o dvě různé věci), stojí na vodě. I pokud přistoupíme na fakt, že se naše mozky fyziologicky liší, ještě to nemůže podat žádný důkaz o tom, jak se genderové role profilují a jak se posilují během našich životů. „Výchova dívek se musí vztahovat k mužům – jim se líbit, být užitečná, vůči nim laskavá a pozorná, v mládí je vychovávat a ve stáří o ně pečovat, radit jim, těšit je, činit jim život příjemný a sladký. To jsou ve všech dobách povinnosti žen, to se musejí učit od dětství.“ (Jean-Jacques Rousseau)

Genderová role je soubor naučených praktik, způsobů chování a preferovaných vlastností, které si jedinec osvojuje během genderové socializace. Při vytváření genderových rolí vychází společnost (a jí infiltrovaný jedinec) z informace o přisouzeném biologickém pohlaví. 15

Mezi tzv. „mužské“ vlastnosti tak typicky patří: aktivita, rozhodnost, autoritativnost, racionálnost, vytrvalost, schopnost analytického úsudku aj. Mezi tzv. „ženské“ vlastnosti náleží: nerozhodnost, podřídivost, mírnost, emocionálnost, submisivita, pečlivost, pasivita, empatie aj. Usuzuje se, že ženy se hodí na péči o domácnost, o děti, na manuální práce vyžadující jemnou motoriku a trpělivost, na profese spojené s péčí o druhé aj. Usuzuje se, že muži se hodí na politiku, sport, na práce vyžadující hrubou sílu, na pozice spojené s rozhodováním a uplatňováním moci, na technické profese a úkoly spojené s opravami v domácnosti. V předvánočním čase jsme coby dvě ženské zástupkyně Centra Kašpar absolvovaly pracovní schůzku v nejmenované regionální organizaci. Cílem bylo spolu s přítomnými zástupci a zástupkyní této společnosti připravit společný pracovní projekt s genderovou tématikou. Po skončení schůzky se s námi jeden ze zaměstnanců firmy loučil společenským bonmotem: „Tak dámy, hlavně ať nespálíte cukroví.“

Co z toho výsledně máme? Pracně budovaný systém, který od začátku stojí na vratké ideji o pohlavním dualismu. Ale budiž. Kompatibilita rolí v domácnosti, jakož i v pracovním týmu, je jistě žádoucí. Lidé se pak doplňují, nevzniká zdvojování činností, složitá koordinace, nehospodárné vícepráce apod. Ale to ještě pořád nevysvětluje, proč má být kompatibility dosahováno pomocí kritéria genderu. Jinými slovy, pokud nebudu šikovná na žehlení a můj partner na štukování, možná by předtím, než budeme najímat paní na žehlení a povoláme placeného pána štukatéra, stálo za to položit si otázku, zda tyto činnosti nezvládne náš protějšek, tedy zda si role nedokážeme jednoduše prohodit. Často zjistíme, že bohužel nikoli. (I když zdaleka ne vždy.) Ono „bohužel“ jde nicméně na vrub právě genderové socializaci – kdyby mého partnera v dětství a dospívání neodháněli od domácích prací a mě od technických úkolů, třeba bychom dokázali být v dospělosti zástupní. Takhle máme smůlu. Podobně slýcháme láteření známých a kamarádek, že jejich partneři jsou necitliví, neumí vyjadřovat své emoce ani k nim, ani k dětem. Bodejť by ano, když slýchávali od dětství, že slzy ke klukům nepatří. Kamarádky však bez prozření reprodukují tento nefunkční model dál – napomínáním a znecitlivováním svých vlastních synů. Pozor, pokud v tomto textu uvádíme konkrétní příklady, nekritizujeme tím vybrané jednotlivce za to, že systém vypadá tak, jak vypadá. Podílíme se na něm ve skutečnosti úplně všichni bez výjimky – jen možná ve větší či menší míře. Genderové socializaci totiž jde těžko uniknout. Než se vůbec v životě dozvíte něco o genderovém řádu, uplyne tolik let, že už jste se mezitím stali plnohodnotnými „zgenderovanými“ součástmi tohoto systému. A máte šanci jej teprve postupně začít „rozleptávat“ – od konce. Začít zpochybňovat závěry, ke kterým jste teprve nedávno konečně začali docházet. Daleko šťastnější by bylo, 16

kdybychom již od raného dětství měli šanci zakoušet zdravou genderově citlivou výchovu. Jak znovu opakujeme, šanci ovlivnit tyto skutečnosti máme v různé míře všichni. Záleží, jak s informacemi, které se k nám díky neprostupnému výchovnému procesu dostávají s relativním zpožděním, naložíme. To třeba čekáte na poště, než na Vás přijde řada, a najednou Vás udeří do očí letáček, kterým se jedna z největších tuzemských bank snaží přilákat nové klienty/klientky. Podaří se to tímhle způsobem? Má její kampaň znamenat, že škaredé holky už u ČSOB penzijní spoření mají, takže s nimi nadále banka komunikovat nepotřebuje? A proč si asi i pěkné holky zakládají penzijní pojištění? Ve stáří už se optikou banky nejspíš nebudou moci živit tváří či tělem – například jako modelky pro ČSOB. Nad uvedené poselství dává banka vědět všem, kdo by snad pochybovali, jaká jsou vizuální kritéria „pěkné holky“. Kdo z žen nevypadá tak jako prezentovaná modelka, měl by si rozmyslet, s jakým požadavkem pobočku banky navštíví. (Mužům v tomto případě kompletně „vstup zakázán“.)

Mimochodem, při opakovaných návštěvách pobočky dceřiné společnosti ERA jsme objevili rovněž letáčky s titulkem „I pěkní kluci si zakládají penzijko“ (i když byly o poznání lépe schované před zraky veřejnosti). Poselství letáku je v každém případě podobně obskurní až trapné. Nicméně reklamy tohoto ražení s mužskými protagonisty nejsou až tak obvyklé - muži totiž v bankovních reklamách platí převážně za ty seriózní, vážené. Směle sledujte obrazový materiál níže v textu. Takto vítá své klienty (a klientky) web Raiffeisen Bank:

17

Pro tuto kampaň už není důležitá ani podoba ženy. Je pouze prázdným stínem vedle pracovního stolu úspěšného muže.

18

Androcentrismus Jako první použilo pojem „gender“ feministické hnutí. Tím je také z většiny vysvětleno, proč se odpůrci genderově uvědomělého smýšlení zděsí, kdykoli o feminismu slyší. Málokdo má tolik negativních mediálních nálepek, k málokomu se vztahuje tolik stereotypů a hanlivostí jako právě k feministkám. Jsou vykreslovány jako karikatury šeredných zamindrákovaných žen, někdy i starých panen. Už jsme slyšeli názory, že jsou chlupaté (programově se neholí), smrdí (programově nepoužívají parfémy), jsou ošklivé (nemalují se ze zásady). Kromě toho, že jde o výrazy používané jedinci, jejichž mindráky velikostně mnohonásobně předčí velikost domnělých nosů těchto „žen“, je potřeba si právě na mediální „konstrukci“ toho, kdo je feministka a jak vypadá, uvědomit konstruovanost našich genderových identit. Jak se někteří vzdělaní lidé vyjadřují o feministicky orientovaných vědkyních, se dozvíte v příspěvku zde: http://g.cz/proc-nemuze-byt-feministka-katerina-cidlinskasexualnim-objektem

Dovolíme si opět jednu z praxe. Nejvyššímu představiteli regionální organizace jsme na oficiální schůzce coby dvě ženy prezentovaly nabídku sociálního auditu, zaměřeného mimo jiné na zmapování genderových vztahů organizace. Pro zmíněného zaměstnavatele byly všechny náležitosti prezentace srozumitelné, v průběhu souhlasně přikyvoval. Po našem vstupu shrnul diskusi v této doslovné citaci: „To zní zajímavě. Ale, holky, ten ,gender‘ si v těch Vašich materiálech škrtněte.“ Nato propiskou zaškrtal zmíněný termín v prezentovaných nabídkových listech. (Pro úplnost vyznění podotýkáme, že naše vzájemné vztahy se nezakládaly na žádné úrovni neformálnosti.) Foto umístěné bezprostředně níže pochází z tradiční feministické kampaně s mezinárodním potenciálem „One Billion Rising“. Jejím tématem je upozornění na problém násilí na ženách a dětech. Akce, která se konala v polské Poznani v termínu 14. 2. 2016, jsme měli možnost se osobně zúčastnit. Fotografii zde neumisťujeme proto, abychom podali důkaz o tom, že feministky nejsou ošklivé, ale proto, abychom naznačili, že feministická témata stojí za podporu nejen ženám.

19

Když se zeptáte malých holčiček, jaké jsou princezny, pravděpodobně odpoví, že krásné. Později tytéž děti uslyší, že „pro krásu se musí trpět“. Tudíž nejspíš krásy není dosahováno přirozeně, pouhou ženskou existencí. Krása je jakýsi management úprav typicky ženského těla v soudobé společnosti. Těmito úpravami myslíme barvu a střih vlasů, make-up, používání deodorantů a parfémů, laku na nehty, používání krémů proti vráskám, depilaci povrchu těla na konkrétních společensky definovaných místech, nošení oblečení dle aktuálních trendů, ale také držení diet, eventuálně podstupování různých estetickochirurgických zákroků typu zvětšování či formování prsou, vyplňování rtů a vrásek apod. Ženský gender tedy s sebou nese toto všechno. Pokud z nějakého důvodu odmítnete na sebe požadavky tohoto diktátu brát, znamenáte ohrožení pro celý systém – je tudíž bezpečné Vás zařadit do kategorie „mužatky“, „babochlapi“, případně již zmíněné „feministky“. Všechno uvedené výrazivo je kulturně definováno jako „ne-ženské“. Pokud nahlédneme do mužského společenství, podobné ohrožení pro dominantní ideál maskulinity představují např. homosexuálové (Ve slovenském překladu stojí za přečtení úvaha sociologa Michaela Kimmlea nad tímto tématem5.). Obavy z demaskování skutečnosti, tedy toho, že s třiceticentimetrovými bicepsy ani s antigravitačními ňadry se nerodíme, ale spíše si na ně hrajeme, jsou tedy přítomné jak v mužských, tak ženských kolektivech. Dokonce se v jejich rámci předává sofistikované „knowhow“ – například prostřednictvím specializovaných mužských a ženských časopisů. Krása je tedy něco, čeho mají dívky a ženy v naší společnosti dosahovat. Je to vlastně jejich genderové životní poselství. Jeden slavný francouzský filosof a sociolog prohlásil, že „žena je bytí viděné“6. Tím je řečeno vše. Žena, jejíž životní zkušenost se neustále definuje skrze pohled druhých, má ve společnosti velmi tíživé postavení. Sami si při listování bulvárními novinami či online magazíny povšimněte, co ze života slavných či známých žen tyto zdroje tematizují. Mezi nejčastější patří: omylem odhalený rozkrok, celulitida, nevhodný účes, příliš laciné šaty (nebo šaty oblékané vícekrát), unavený vzhled apod. Jako kdyby činnost žen vůbec nebyla to podstatné. Nejen bulvár je však nositelem těchto 5

KIMMEL, Michael. Mali by/možu/budú muži podporovať feminizmus? In: Aspekt 2/1999, s. 57 – 63. 6 BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184775-5.

20

genderových klišé. Výmluvné příklady naleznete i v odborně se tvářící literatuře či seriózních TV debatách. Stačí se dívat pozorněji.

Namátkou zjistěte, jaký je aktuální obsah rubrik Super.cz a Prozeny.cz na portálu Seznam.cz. Nás k dnešnímu datu zaujaly například tyto titulky: „Dvě mladé hvězdy filmu Decibely lásky se předvedly v rajcovním prádélku: Které to sekne víc?“ „Romantika po boku Brzobohatého: Zamilovaná Kuchařová vystavila sexy tělíčko v plavkách na exotickém Mauriciu.“ „Hitparáda nejlepších hubnoucích triků: Těchhle šest musíte znát!“ „Plavky na dovolenou v zimě? Tyhle skryjí i případné nedostatky!“

Ale zpět k feminismu. Jeho myšlenkou bylo upozornit na to, že ve společnosti všichni nemají rovné šance. Že jsou jinak hodnoceny výsledky práce mužů a žen. Že mužským sférám zájmu a činnostem je přičítána větší prestiž než ženským. To, že mezitím ženy získaly volební právo a začaly mít šanci se vzdělávat na univerzitách, na tomto společenském problému nic neumenšuje. Stále je spousta oblastí, oborů, činností, kde ženský gender váží méně než mužský. To je taky celá podstata problému. Ani feministky se totiž nerozčilují, že (některé) ženy dělají jiné věci než (někteří) muži. Rozdíly nevadí. Ani genderové, ani jiné. Co vadí, jsou nerovnosti. Ty jsou vždy spojeny s nespravedlivou distribucí společenské moci (statků, zdrojů, prestiže). Jako androcentrismus se označuje společenská preference mužského genderu. Pro západní soudobé společnosti je zcela typický. Kdo v naší společnosti žije, těžko tomuto ideologickému vlivu unikne. Už ve škole jsou výstřelky v chování chlapců tolerovány více než ty dívčí, chlapci jsou vedeni k dravosti, soutěživosti.

Co myslíte, koho shánějí v libereckém EKOPARKU? Muže, nebo ženu?

21

Za vzor je jim předkládán mýtus mužského živitelství, což v pozdějším věku slouží jako ospravedlňující mechanismus pro nerovné mzdy mužů a žen. Jsme opět u příčin a následků – kdyby nebyl jeden z genderů označován jako živitelský, mohly by být platy spravedlivější (tedy muži i ženy by měli obdobné výdělky), což by zpětně nepotvrzovalo myšlenku o mužském živitelství. Kdo chce vidět fakta, nechť nahlédne do statistik týkajících se počtu žen – samoživitelek, úspěšnosti vymáhání alimentů na mužích – otcích a do vývoje tzv. gender pay gap neboli rozdílu v platech mužů a žen. Je-li muž živitel (od pravěku, od Boha, od přírody – záleží, k jaké argumentační linii se bude autor/ka teze takové hlásit), jak to že vůbec samoživitelky existují a jak to že se alimenty musejí „vymáhat“? Jak gender ve společnosti funguje, lze demonstrovat třístupňově ještě z jiného úhlu pohledu: na úrovni genderových stereotypů, předsudků a diskriminace. Nejlépe budou vysvětlitelné na něčem, kde se již částečnou osvětu v potřebě vyrovnávání šancí provést podařilo. Když si například budu myslet, že všichni černoši jsou hloupí, dopouštím se nepřijatelného rasového stereotypu. Zjednodušeně házím všechny černochy do jednoho pytle. Na poli genderu je oproti tomu tolerance takových stereotypů nesmírně vysoká – všude se potkáme se vtipy o blondýnách, které IQ žen srážejí podobně účinně jako rčení o „ženské logice“ atd. Když přitvrdím ve svých argumentech a budu tvrdit, že černoši nemají předpoklady naučit se číst, protože jsou bližší opicím než lidem, pravděpodobně mi společnost lidí kolem bude sprostě nadávat, možná mě i někdo inzultuje. To, co jsem vypustila z úst, je totiž velmi vážný rasový předsudek. Nejen že házím všechny černochy do jednoho pytle, ale ještě jim přičítám nějakou neschopnost, která se navíc opírá o nedoložitelný evolucionistický argument. Na poli genderu jsme ale opět v bažinách závratné tolerance. „Holky na matematiku prostě nemají buňky“. „Ženy nemohou pořádně řídit firmu, protože buď menstruují, nebo kojí (mají děti).“ Slyšeli jste někdy něco podobného? V případě prvního výroku se dávají dívky do jednoho pytle a 22

jejich neschopnost se opírá o ničím nedoloženou hypotézu o absenci mozkových buněk disponovaných pro zvládnutí matematického učiva. Druhý výrok neschopnost opírá o biologickou „povinnost“ žen směrem k plození potomstva, což je má údajně oslabovat v rovinách ostatních. Přitvrdíme ještě o něco více. Začnu prohlašovat, že černoši prostě nemají nárok jezdit veřejnou dopravou, protože tím narušují obraz o krásné bílé společnosti. To je již vrcholně absurdní příklad rasové diskriminace – rasismu. Co genderová diskriminace? Sexismus. Ženy jsou diskriminovány například při vstupu do zaměstnání, při ucházení se o vedoucí pozice, muži při žádostech o svěření dětí do péče po rozchodu partnerů. Zde nás všechny genderový řád opět nachytává na vlastních švestkách. http://zpravy.idnes.cz/pribehy-kazdodenniho-sexismu-d2y/domaci.aspx?c=A150713_164315_domaci_zt

Z anonymizovaného dotazníkového šetření Centra Kašpar, kterého se zúčastnilo přes 200 rodičů, pocházejí citace na téma „možností“ profesního uplatnění žen, které jsou současně matkami. Komentář asi netřeba. Snad jen jediný – otázky na rodinný stav či počet dětí u přijímacích pohovorů jsou českou legislativou oficiálně zakázány jako diskriminační. V průměru se s nimi setkává 30 % žen. „Byla jsem před lety ještě bez dětí, ale vdaná, na pohovoru, který probíhal ve třech lidech. Hledala jsem si lepší pracovní místo. Pohovor probíhal kladně téměř hodinu, místo mi téměř přislíbili, avšak do momentu, kdy jsme došli na poslední otázku v dotazníku: Jste vdaná? Po mé kladné odpovědi následovalo: Chcete mít děti? Odpověděla jsem: Samozřejmě jednou ano, ale v rozmezí tří let určitě ne. Poté se vše změnilo a bylo mi okamžitě jasné, že místo nedostanu. Místo jsem opravdu nedostala.“ (Dotazník Práce a rodina, 2011) „Naprosto běžné jsou otázky typu: Kolik mám dětí, kdo je bude vyzvedávat ze školky a co s nimi bude, když budou nemocné? U jednoho zaměstnavatele po zjištění, že mám dítě, mi sdělil, že se mu vlastně nehodí, že jsem z 6 km vzdáleného města.“ (Dotazník Práce a rodina, 2011) „Zaměstnavatelé nechtějí zaměstnávat matky od malých dětí z důvodu, že se jim musejí přizpůsobovat v případě, je-li matka samoživitelka, je-li dítě nemocné apod. Dále zaměstnavatelé vědí, že pokud zaměstnají matku samoživitelku, mohou jí dát nízkou mzdu a ona nemá na vybranou, protože je ráda, že vůbec nějaké pracovní místo sehnala. Což je konkrétně bohužel můj případ.“ (Dotazník Práce a rodina, 2011)

23

„Často se mi stává, že když řeknu při pohovoru, že mám doma roční dítě, dívají se na mě s údivem a nepochopením. Takže ani není šance si najít místo.“ (Dotazník Práce a rodina, 2011) „Snažila jsem si přivydělat doučováním, ale dokud byly děti velmi malé ( 1 - 2 roky), bylo to buď na úkor péče o ně nebo na úkor mého odpočinku nebo času na úklid domácnosti a nebylo to moc dobré.“ (Dotazník Práce a rodina, 2012) „Zaměstnavatelé upřednostňují uchazeče bez dětí. Mně osobně po MD dovolené nedrželi místo, takže jsem byla odejita. Takových případů znám docela hodně. Je těžké najít potom práci, a to i s vysokou kvalifikací.“ (Dotazník Práce a rodina, 2012)

Představte si, že byste jeli kolem billboardu, na kterém by byl zarostlý černoch a pod ním reklamní slogan: „Dejte svým dětem pod stromeček opičku!“ Váš Rodinný Zverimex Franta a Béďa. Vtipné? Pro nějaké procento populace zcela určitě. Každopádně naprosto nepřijatelné. Znevažující. Diskriminační. S pravděpodobností hraničící s jistotou takovou reklamu nikde nenajdete – nikdo by si totiž dnes netroufl něco takového vyvěsit. Zato sexistických reklam, které znevažují ženy a využívají jejich nahá těla či jen části nahých těl k prodeji často zcela nesouvisejících služeb nebo produktů, najdete nepočítaně. Jedna z neziskových organizací na toto téma pořádá dokonce „antisoutěž“ Sexistické prasátečko: http://prasatecko.cz/ http://ekonomika.idnes.cz/seste-sexisticke-prasatecko-sivyslouzily-politicke-reklamy-p6q/ekonomika.aspx?c=A141120_125217_ekonomika_nio Je zřejmé, že zatímco na poli rasové diskriminace již díky bohu byl učiněn značný pokrok v osvětě, v otázkách genderu je před námi notný kus práce.

Nemusíte chodit vůbec daleko. Stačí se rozhlédnout po Liberecku. Dost možná i po bezprostředním okolí Vaší školy. V zimě 2015/2016 bylo na cestě ze stanice Fügnerova do Centra Kašpar, tj. na zastávku Vesec – Samoobsluha, možné oknem autobusu zhlédnout minimálně 6 sexistických reklamních výjevů. Pokud některé z nich poznáváte, pak jste také každodenními svědky všeobecné samozřejmosti výskytu sexismu v našich ulicích.

24

25

26

27

Všimněte si, jak prodejce kuchyní (foto č. 1) cíleně komunikuje pouze s mužskou (navíc heterosexuálně zaměřenou) populací. Jakoby ženy vůbec nepatřily mezi ty, které v obchodě nakupují. Přitom prodejní firma podceňuje soudobá výzkumná zjištění – o většině velkých výdajů souvisejících s nákupy v domácnostech rozhodují ženy. Nehledě na to, že v kuchyních daleko častěji svým mužům vaří.

28

Jestli už Vám na těchto reklamách ani nepřijde nic nepatřičného, je to jen další doklad toho, jak dokonale nás všechny genderový řád opracovává a manipuluje. Pokud nechcete být neteční vůči diskriminaci, urážkám a netoleranci, dejte najevo, co je pro Vás pobuřující a nepřijatelné. Ani obchodníci nebudou používat reklamy, které jim namísto očekávaného zisku přinesou akorát špatnou pověst. Genderové stereotypy často fungují naprosto nepředvídatelně. Co Vám přijde zvláštní na uvedeném náborovém inzerátu vyvěšeném ve výloze nejmenovaného obchodu? Také se domníváte, že ženy mají lepší dispozice pro zapínání pece na koblihy?

Některé plakátové kampaně s reklamními sděleními jsou již v otázkách genderu pokročilejší. Například použitými ilustračními fotografiemi se snaží korigovat, ke komu v rámci genderované společnosti promlouvají. I provozovatelé hokejových utkání tak již vědí, že v publiku nesedí pouze chlapci a muži, nýbrž další podstatná část platící klientely – ženy a dívky. Proto na plakátu v družném objetí stojí zástupci obou skupin. Čím si ale uvedený plakát z Liberecka přesto zbytečně ubírá body z hlediska genderové komunikace? Co Vám přijde zvláštní?

29

30

Příklady cvičení a úloh pro projektový den Dosud jsme Vás v textu nechávali nahlížet do ukázek, příkladů a materiálů, na kterých lze působení genderového řádu sledovat. Tím jste měli možnost vytvořit si jakýsi prvotní stupeň genderového povědomí. Druhým stupněm k genderové citlivosti je schopnost samostatně genderově korektní či nekorektní materiály nacházet, všímat si jich, vnímat jejich funkci a mocenský rozměr. K oběma stupňům by Vás a Vaše studující chtěla tato studijní opora dovést. Proto si na závěr dovolujeme zařadit seznam možných praktických úloh a cvičení pro Vaše žáky/žákyně, na nichž lze schopnost aktivního přístupu k genderovanému světu trénovat a rozvíjet. 1) Vytvoř koláž na téma své sexuální/genderové identity. Promysli, co všechno Tvá sexuální/genderová identita zahrnuje, do čeho se promítá. Můžeš ji vnímat jako velmi úzký okruh svých vlastností a zájmů, nebo Ti naopak může připadat, že infiltruje vlastně do všeho, co děláš a čemu se věnuješ. Podle toho zvol formu, jakou budeš chtít svou identitu ztvárnit. Technicky můžeš využít kreslicí pomůcky, výstřižky z novin, časopisů či letáků, přírodní materiály aj. 2) Zpracuj koláž na téma „nediskriminující Liberec“.

„sexistický

Liberec“,

nebo

naopak

Vždy jde o úhel pohledu. Zaměřit pozornost můžeš na to, co se ve Tvém městě děje nebo je k vidění neradostného (např. sexistické reklamy, stereotypy na plakátech), ale také na to, co lze považovat za příklady dobré praxe. K oběma perspektivám jistě nalezneš dostatek „důkazního“ materiálu. Je jen na Tobě, kterou z nich si vybereš pro ztvárnění. Následně si vytipuj vhodné a dostupné dokumentační materiály - foť, skenuj, kopíruj, zaznamenávej, zapisuj, kdykoli jdeš po městě, do školy, jedeš MHD, koukáš na nástěnky apod. 3) Vytvoř plakát nabádající veřejnost neheterosexuálnímu obyvatelstvu.

k větší

toleranci

vůči

Nejtěžší bude nápad. Ten poté rozpracuj do konkrétní podoby. Dbej přitom na obrazový materiál a použité texty. Neměly by stát v rozporu s tím, co má plakát sdělovat. Např. pokud byste chtěli použít slogan typu Buďte k nim tolerantnější, vedlejším produktem takového prohlášení je, že stavíte homosexuály do role „těch druhých“, ve které jsou ale celý svůj život a ze které by ses spíše měl/a snažit je dostat. 4) Zhotov pozvánku na promítání filmu s tématikou rovných příležitostí.

genderu

a

Nejprve vymysli název filmu. Měj na paměti, že už ten může rozhodnout o tom, jestli na něj do kina lidé přijdou. Je potřeba vzít v úvahu, že lidé dosud tomuto tématu vesměs nakloněni nejsou. Přijímají ho s obavami, rozpaky, s předsudky, ale i zřetelnou averzí. Nebude tedy jednoduché upoutat pozornost v kladném slova smyslu. Mysli na to i při dotváření 31

zbytku údajů na pozvánce. Při technickém provedení máš opět zelenou – využij fixy, výstřižky, akvarelové barvy, novinové písmo, fotky aj. 5) Vytvoř teaser/trailer k filmu „Gender v naší škole“ Zamysli se nad tím, jaké fotografie by nejlépe vystihovaly přístup obyvatelstva Tvé školy (žáků/žákyň, vyučujících, dalších zaměstnanců a zaměstnankyň) k otázce genderu. Máte smíšené kolektivy? Jsou u Vás sportovní dny o týmovém duchu, nebo o dvou družstvech „chlapců“ a „dívek“? Jak vypadá personální složení učitelského sboru? Účastní se dívky a ženy technických aktivit? Dosahují chlapci a muži zajímavých úspěchů či ocenění v humanitních oborech a oblastech? Co lze na téma genderu vyčíst z výroční zprávy, školního řádu, školního časopisu apod.? Jakmile shromáždíš co nejvíce dokumentačního materiálu, využij program vhodný k vytváření prezentací/slideshow a fotografie v kombinaci s vhodnými texty sestav do krátkého „traileru“. Neměl by být delší než 60 vteřin. Pokud máš k dispozici pokročilejší software nástroj, můžeš vzniklý výtvor podložit hudbou. Nezapomeň na autorská práva – pokud používáš cizí výtvory, je vždy potřeba uvést, odkud/ od koho čerpáš. 6) Navrhni genderově korektní reklamu Třeba takovou, ve které nebudou holky vystupovat jako figurky s hezkou tvářičkou na koukání a kluci nebudou za ty nejvíce hrdinské „objevitele“ vnějšího světa. Nebo takovou, ve které nebudou ženy jásat, že se jim krásně vypralo prádlo (a to dokonce ani jejich vlastní, ale manželovo či dětí) a ve kterých nebudou muži kupovat ta nejdražší a nejvíce snobská auta. Nebo takovou, která nebude vytvářet z domácích prací ženskou povinnost a z placené práce mužskou výsadu (viz fota níže). Konkrétní nápad je ale zase jen na Tobě. Má-li Tvoje třída možnost využít audiovizuální záznamovou techniku, můžeš rozpracovaný nápad obrázek po obrázku převést do skutečné „živé“ reklamy. Promítání všech nekonvenčních reklam může proběhnout v rámci vybrané školní akce či přímo v rámci vyučování vhodného předmětu.

32

33

Závěr Projektový den by měl představovat zábavné učení pro všechny zúčastněné strany. Proto, pokud se Vám zatím nepodařilo názorově ztotožnit se všemi nekonvenčními myšlenkami, které genderově citlivý přístup vyžaduje, nenuťte se. Zvolte v genderové problematice tu oblast, ve které bude Vám coby pedagogům/pedagožkám dobře a kterou budete schopni poutavě předávat a sdílet se svými žáky, žákyněmi či kolegy a kolegyněmi. Gender by měl otevírat dialog, nikoli uzavírat komunikační kanály. Přejeme Vám, ať máte radost z tvůrčího edukativního procesu na Vaší škole. Budeme potěšeni, pokud se s Vašimi zajímavými výstupy podělíte s naším autorským týmem. Vaše Centrum Kašpar

34

Příloha Autorský námět do soutěže „Natoč vlastní film a dej (si) příležitost“ (Jan Syrovátka – Můj život) Na začátek abych se představil. Jmenuji se Honza a je mi 17 let. Bydlím ve městě Hořice, ale město, ve kterém studuji a ve kterém přebývám raději, je Liberec. V tomto povídání bych chtěl popsat můj život v dnešní společnosti, která je krutá a zlá ke svému okolí. A rozděluje svět na mužský a ženský. Začalo to již na základní škole, kde jsem byl v kolektivu velmi oblíbený. Všichni věděli, kdo jsem a co dělám, byl jsem na naší škole taková „celebrita“. I když známou „osobností" jsem byl spíš v kolektivu dívčím než chlapeckém, protože jsem si s holkami více rozuměl a měl jsem si s nimi co říct. Nepřišlo mi nijak divné, že jako kluk trávím svůj čas spíše s holkami než s kluky, a ani mé mamce nevadilo, že nejsem takový ten typický chlapec, který by měl od brzkých let chodit do skautu nebo na fotbal anebo se zajímat o jiné kolektivní hry. Je pravda, že někdy kvůli tomuto tématu vznikaly doma hádky. Jelikož můj otec nebyl kvůli své práci často doma, zanedbával svoji roli mužského vzoru (on mě měl naučit ty „typické mužské činnosti“, jako je montování, zatloukání hřebíků, umět se umazat a udělat si mozoly na rukou..), což mi ale vůbec nevadilo. Já jsem spíše založený opačně, baví mě vaření, uklízení bytu, žehlení. Byl jsem rád, že můžu své mamce s těmito pracemi doma pomoct. Ale když jsem slyšel svého tátu, jak říká, proč žehlím, že je to v domácnosti role ženy, napadlo mě, že se mnou není něco v pořádku. A hlavně se společností, v které jsem vychováván, a nemyslím tím jenom svoji rodinu. Proč by se měly práce rozdělovat na mužské a ženské? Není to snad jedno, kdo co dělá? Podle všeho není. Tato postkomunistická společnost má jasně vryta nějaká pravidla, jak se má chovat správný chlap a správná žena. Našel jsem si velmi blízkého kamaráda a kamarádku, se kterými jsem rád trávil spoustu volného času. Později jsem jim řekl, že se necítím jako typický heterosexuální muž, ale že jsem gay, který je zženštilý. Oba to brali skvěle, s oběma se přátelím dodnes (ten kamarád je také gay, takže chápe, jak se cítím). Ukončil jsem docházku na základní škole a začaly prázdniny. Pro někoho úžasné dva měsíce nicnedělání, jenže já jsem měl nastoupit na letní kurz tanečních. Ani si nedokážete představit, jak bylo pro mě ponižující vybírat si oblek s košilí a kravatou, když mě spíš táhly dámské věci, kosmetika, vysoké podpatky a kabelky. Nejhorší byl začátek. Vstoupit mezi vrstevníky, kteří si dělají legraci z gayů jen proto, že jsou odlišní. Nevím, jestli si tím posilovali své ego nebo sebevědomí, ale myslím, že to byla neznalost, to, co z nich mluvilo. Bál jsem se i kluků z mé bývalé třídy: Jak mě přijmou jako gaye, co když mě budou šikanovat? Nebo mi budou nadávat?? Samozřejmě, že měli narážky, ale jakmile mě znají delší dobu, berou mě úplně jako normálního člověka, který mezi ně zapadá. Taneční a prázdniny skončily a měl přijít důležitý okamžik v mém žití – čekal mě přesun do Liberce na novou školu. Jelikož mě zajímala móda a vše kolem ní, vybral jsem si Střední průmyslovou školu textilní. Je to úžasná škola, ale totéž se o Liberci bohužel příliš říct nedá. Ze začátku, jak jsem byl nadšený, že jsem v novém velkém městě, jsem si ani neuvědomoval lidi ve svém okolí. Ale když si zvyknete na ten okolní ruch, tak si začnete všímat lidí kolem sebe a toho, jak na vás reagují. Když jsem poznal, že jsem v Liberci ve větší anonymitě než 35

v Hořicích, začal jsem se projevovat tak, jak jsem to cítil uvnitř sebe. Začal jsem nosit kabelku, používat make-up a víc se chovat jako dívka. Ve škole je drtivá většina holek, takže pro mě to byl ráj chodit do takové školy, všichni mě poznali a začali mě brát takového, jaký jsem, aniž by mě zavrhovali. Myslím, že kdyby mě neznali a potkali mě někde na ulici, nejspíš by si řekli, co jsem to za individuum. Mým oblíbeným předmětem je estetika, na kterou máme úžasnou paní profesorku Renčínovou. Paní profesorka mě okouzlila již při první hodině, protože to je dáma, která má glanc a úroveň jak v chování, tak i vyjadřování. Povídala nám o jedné žačce, která je punkerkou, a že se jí na ní líbí to, že se nenechá od společnosti kolem sebe zastrašit a vydrží nápor negativních pohledu nebo nadávek. Řekla, že to samé se jí líbí i na mně, a já jsem jí odpověděl, že mě to těší a že mě to problém nedělá šokovat lidí tím, jaký jsem, ... ale lhal jsem. Bylo pro mě tak těžké jít mezi lidi ve městě nebo nastoupit do MHD. Kdyby pohledy lidí zabíjely, tak já jsem už nespočetněkrát mrtvý. Myslel jsem si, že ve větším městě budou lidé mou odlišnost brát úplně v pohodě, ale byla to jen iluze. I tady jsem se přesvědčil o tom, že společnost se pořád rozděluje na muže a ženy, a když je někdo homosexuál, tak by se prostě pořád měl chovat jako chlap anebo žena. Většinová společnost nepřemýšlí o tom, jak se takový člověk cítí uvnitř, usuzuje jen na základě toho, co vidí. A to, že jsou i muži, kteří mají rádi dámské věci nebo kosmetiku apod., nebo ženy, které inklinují k mužským zálibám, už berou jako divné, protože společnost přece diktuje, že chlap musí být chlap a žena musí být žena. Když jsem se začal více projevovat tak, jak jsem se cítil uvnitř, začal jsem si uvědomovat, že ani nechci být kluk, ale že bych chtěl být žena. Ze začátku mi to přišlo jako divné, že mám jen nějaké špatné období nebo že mám zase deprese z lidí venku, ale tak to nebylo. Pocit, že toto mužské tělo je nechutné a brání mi být takový, jaký jsem uvnitř, začal být silnější a silnější. Skončil první školní rok na střední škole a nastaly prázdniny. Konečně jsem mohl začít řešit „problém" se svým tělem. Moje maminka na to zareagovala krásně a udělalo mi to obrovskou radost. Řekla, že vždy budu její dítě a ve všem mě podpoří. I mí přátelé na to reagovali skvěle, za což jsem jim vděčný! Začal jsem chodit i k sexuologovi, abych zjistil, jestli jsem opravdu žena, tak jak to cítím, nebo jestli jsem pouze transvestita. O prázdninách jsem spoustu času trávil s přáteli, které jsem celý školní rok neviděl, a léčil jsem si své velmi poškozené sebevědomí, které hodně utrpělo prvním rokem v Liberci. Samozřejmě, že jsem se těšil zpátky do školy, až zase budu mezi kamarády, kteří mi poskytují útočiště, takže můžu být vždy svůj. Ale bál jsem se lidí na ulici, jak budou reagovat, a toho, jak to budu zvládat já. Jelikož mi kamarádka pozvedla nízké sebevědomí, koupil jsem si novou kabelku a řekl jsem si, že se nebudu omezovat kvůli společnosti, která posuzuje život kluka podle šablony, jak má „správný kluk“ vypadat. V tomto školním roce mi jsou takoví lidé už většinou ukradení, ale někdy mám strach, když vidím ty chlapy, kteří vypadají, že by mě klidně zmlátili jen za to, jak vypadám, tudíž by mě zmlátili za to, jak já se cítím uvnitř. Někdy si vzpomenu na to, jak mého homosexuálního kamaráda zmlátili cikáni bezdůvodně a já tomu přihlížel a bál jsem se, aby mi také nic neudělali. Vím, že to bylo ode mě zbabělé, že jsem mu nepomohl. Když jsem jim nakonec řekl, ať ho nechají, vyhrožovali mi, že mě zmlátí také, ale nakonec odešli a můj kamarád z toho vyvázl pouze s otřeseným sebevědomím a menší bouli na hlavě. Někdy mám chuť být neviditelný, protože společnost lidí je zlá a nekompromisní. Pochopil jsem, že nepřátelské chování svědčí o neznalosti, protože mí přátele 36

v Liberci prý také „nemuseli moc gaye“, ale když mě poznali jako nového spolužáka nebo kamaráda, říkají, že jsem v pohodě jako kdokoli jiný. Začal jsem ve škole nosit vysoké podpatky, dlouhé nehty a začal se více projevovat. A tak jsem si někdy připadal jako holka, ale když jsem se pak viděl v zrcadle, přišlo zklamání, protože navenek jsem pořád vypadal jako kluk. Teď se chci srovnat celou situaci sám v sobě a poté jednat. Chtěl bych změnit pohled společnosti na lidi, jako jsem já, a ukázat jim, že jejich neznalost může být někdy zraňující. Jsem rád, že můžu být na textilce, kde je mé útočiště před okolním světem. A jak říká Karl Lagerfeld: „Neznám definici slova normální." Takže kdo je ve společnosti normální? Jde jen o člověka a o to, co je pro něho normální . Mně se také něco na lidech nelíbí, ale abych je kvůli tomu hned soudil, to není můj styl. Žij a nech žít, podle toho by měli lidé přemýšlet a také jednat. Můžou být muži, kteří dělají ženskou práci nebo naopak, ale nikdo by je neměl soudit za to, jací jsou uvnitř! Jan Syrovátka získal v soutěži Natoč vlastní film celkem 131 bodů ze 150 možných. Šlo o třetí nejlépe hodnocený námět v dané věkové kategorii.

37

V Liberci vydalo Centrum Kašpar. 2016 – 38 s. – 29, 7 x 21 cm Proč Centrum Kašpar Centrum Kašpar se ve své nabídce služeb specializuje na propojování genderových otázek s mediálními formáty. Pracujeme přitom nejen se vzdělávacími institucemi a dětmi, ale také se zaměstnavateli a těmi, kdo práci z důvodu genderových nerovností na trhu práce obtížně nacházejí. Kromě výukových materiálů, které nyní pročítáte, se v našem portfoliu můžete setkat například s firemním teambuildingem s názvem „Filmový štáb“, nebo s tzv. audiovizuálním profilem. Pokud Vás podobné otázky zajímají a chcete s námi spolupracovat, neváhejte se na nás obrátit. Naším cílem i radostí je propojovat v regionu síly a zdroje při sledování společného zájmu. Kontakty: Centrum Kašpar, z. s. Kašparova 73 463 12 Liberec 25 - Vesec Jana Benešová, PhD. Genderová metodička Email: [email protected] Mgr. Jana Matyášová Genderová auditorka Email: [email protected] Bc. Jan Myšák Mediální specialista Tel.: [email protected] ISBN: 978-80-906059-4-7

38