Fakulta životního prostředí, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Králova Výšina 7, Ústí nad Labem;

266

Èeská geologická služba, Praha • Czech Geological Survey, Prague • 2013 • ISSN 0514-8057, ISBN 978-80-7075-843-4

Ložiska lignitu na Islandu z pohledu montánní historie The lignite deposits on Iceland from the perspective of the mining history RICHARD POKORNÝ

Abstract: The lignite deposits mined on Iceland in the past are

described here. The aim of the work was to focus on a little-known mining episode on Iceland nowadays, realized in the first half of the 20th century. In participation with the Icelandic Institute of Natural History and the University of Iceland the intensive field work was performed, during which seven old mines it were identified – Botn, Gil, Dufansdalur, Þernudalur, Stálfjall, Tungunáma and Reyðarfjörður. The drawings of floor plans were made and the stratigraphic situation it was studied here.

Přestože Island je všeobecně vnímán jako území, jehož vývoj je spjat s vulkanismem severní části Středoatlantského hřbetu, na řadě míst lze pozorovat vulkanosedimentární komplexy terestrického a sladkovodního původu, tvořené

polohami tufů, diatomitů a mnohdy též lignitu (Denk et al. 2011, Grímsson – Símonarson 2008). Mocnost lignitových slojek zpravidla nepřesahuje několik centimetrů, lokálně jsou však přítomny vrstvy lignitu řádově v decimetrových,

Fakulta životního prostředí, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Králova Výšina 7, 400 96 Ústí nad Labem; [email protected] Key words: Iceland, Cenozoic sediments, lignite, old mining

Obr. 1. Zjednodušená geologická situace Islandu s vyznaèením mapovaných lokalit. Informace o horninovém podloží zpracovány podle podkladù Náttúrufræðistofnun Íslands - ISL IINH 1:500k Bedrock Age. Místa historické tìžby: 1 – Botn, 2 – Gil, 3 – Dufansdalur, 4 – Þernudalur, 5 – Stálfjall, 6 – Tungunáma, 7 – Reyðarfjörður.

Zprávy o geologických výzkumech v roce 2012 / F – Výzkumy v zahranièí

267

Obr. 2. Chronostratigrafická tabulka sedimentárních formací a biozón východního a západního Islandu. Volnì podle Grímssona et al. (2007), Grímssona a Símonarsona (2008) a Denka et al. (2011). Podtržená souvrství byla zastižena na studovaných lokalitách.

výjimečně v metrových rozměrech. Několik takovýchto výskytů bylo v první polovině 20. století krátkodobě těženo. V době exploatace ložisek bylo publikováno množství krátkých zpráv v denním tisku, v současnosti je však již velmi obtížné získat byť jen obecné informace. Vzhledem k tomu, že těžba uhlí na Islandu představovala v rámci exploatace nerostných surovin pouze marginální aspekt, neexistuje žádný registr důlních děl, ani databáze datových zdrojů, kde by byly takovéto objekty evidovány. Během stáže, absolvované v roce 2011 na geologickém oddělení Icelandic Institute of Natural History (Náttúrufræðistofnun Íslands) jsem měl možnost navštívit několik opuštěných lignitových dolů. Posléze bylo ve spolupráci s University of Iceland (Háskoli Íslands) zahájeno intenzivní mapování s cílem identifikovat místa historické těžby a podrobit je komplexnímu průzkumu. Výsledkem terénních prací je první ucelený souhrn pravděpodobně všech lokalit na Islandu, kde probíhala podpovrchová těžba lignitu, přičemž v tomto článku je předkládána excerpce základních zjištění a poznatků.

Geologický pùvod Islandu V širším regionu dnešního Islandu došlo v období časného paleogénu (zhruba 55 Ma) k aktivaci severní části riftové zóny Středoatlantského hřbetu. Tím byla zahájena divergence Severoamerické a Eurasijské desky, konkrétně jejich součástí označovaných jako Skandinávská a Grónská subdeska (Eldholm et al. 1994). Během počátku rozevírání severního Atlantiku byly zpočátku obě desky spojeny

Obr. 3. Schematizované profily vulkanosedimentárního komplexu. a – Botn, b – Gil, c – Dufansdalur, d – Þernudalur, e – Stálfjall, f – Tungunáma, g – Reyðarfjörður. Profil a doplnìn podle Grímssona et al. 2007, b, c, d volnì podle Sigurðssona a Sæmundssona (1984), profil f na základì Denka et al. (2011). Profily e a g vycházejí z nového mapování autora. Rozpìtí mìøítka = 1 m, v pøípadì profilu f = 50 m.

subaerickým hřbetem, nazývaným Greenland-Scotland Transverse Ridge (GSTR), kolmým na linii Středoatlantského hřbetu. Jak diskutuje Poore (2008), funkci „pevninského mostu“ zastával tento hřbet pravděpodobně ještě ve středním miocénu, posléze došlo z důvodu postupující divergence desek a ochlazování magmatu k jeho definitivnímu zanoření pod hladinu moře. Existence GSTR je vysvětlována povrchovou expresí hotspotu, ležícího na rozhraní obou zmíněných desek (Vink 1984). V období před 55–35 Ma došlo ve zdejším regionu k vulkanické aktivitě, díky níž se zformovaly lokální tektonické struktury – zejména Reykjaneský hřbet a hřbet Kolbeinsey (Vogt et al. 1980). Období intenzivní aktivity hotspotu lze datovat do doby před 16 Ma, což vedlo ke vzniku série výlevů tholeiitických láv, které následně v průběhu miocénu a pliocénu

268

Èeská geologická služba, Praha • Czech Geological Survey, Prague • 2013 • ISSN 0514-8057, ISBN 978-80-7075-843-4 Obr. 4. Pùdorysy mapovaných lokalit. a – Tungunáma, b – Stálfjall, c – Gil, d – Dufansdalur. Profil a zpracován volnì podle Gudmundssona (2007), zbývající vycházejí z nového mapování autora.

kopírujících hlavní směr Středoatlantského hřbetu. Jde o tzv. Western Rift Zone, nacházející se v. až sv. od Reykjaneského poloostrova na západě Islandu, a Northern Rift Zone, ležící j. od poloostrovů Tjörnes a Melrakkaslétta v severní části ostrova (Harðarson et al. 2008).

Sedimentologie a pùvod ložisek lignitu

Obr. 5. Zatopený dùl Botn – pohled na portál dùlního díla s bystøinou Bæjará.

Obr. 6. Gil – vstup do podzemí. Vlevo vystupuje vulkanický masiv Ernir (696 m n. m.), uprostøed v pozadí høbet Óshyrna (656 m n. m.).

(do 3,1 Ma) pokryly zhruba 50 000 km2 a z velké části zformovaly těleso dnešního Islandu. Posléze následovalo několik dalších vulkanických epizod, pokračujících až do současnosti (Steinþórsson – Thorarinsson 1997). V tělese Islandu došlo na linii divergence k vytvoření několika hlavních, do současnosti aktivních riftových zón,

Mezi jednotlivými vrstvami lávových výlevů jsou hojné tenké vrstvy pyroklastik, méně často i sedimentů, vypovídajících o velmi různorodých podmínkách vzniku. Jsou to zejména lakustrinní uloženiny miocenního až pleistocenního stáří – diatomity, tence vrstevnaté jílovité břidlice, jílovce a prachovce, mnohdy s doklady turbiditů, a také fluviální a glacifluviální sedimenty, zastoupené pískovci a jílovitými břidlicemi. Ojedinělé jsou výskyty eolických prachovců a pískovců a fosilních půd, typických načervenalou barvou (Grímsson – Símonarson 2008). Z hlediska paleobotaniky a také výskytu slojek lignitu jsou nejvýznamnější sedimenty miocenních až pliocenních mokřadů mělkých pánví a říčních delt. Grímsson et al. (2007) a Denk et al. (2011) podrobně zpracovali chronologii fosiliferních sedimentárních formací a vymezili 12 hlavních souvrství v časovém rozpětí 15–0,8 Ma, přičemž vzhledem k rozšiřování ostrova podle osy riftu je možné konstatovat, že nejstarší paleontologické doklady lze pozorovat v místech nejvzdálenějších od tektonicky aktivní oblasti, zejména pak na poloostrově Vestfirðir v sz. části Islandu. Jde o sedimenty souvrství selárdalur-botn, vznikající v období klimatického optima ve středním miocénu (15 Ma, langh), reprezentované tufitickými pyroklastiky, prachovci a polohami lignitu v souhrnné mocnosti ca 20 m. Výše následuje souvrství dufansdalur-ketilseyri (13,5 Ma, časný serraval), které má podobu max. 10 m mocného sledu jezerních a aluviálních

Zprávy o geologických výzkumech v roce 2012 / F – Výzkumy v zahranièí

Obr. 7. Gil – interiér dùlního díla v místì køížení chodeb s pùvodní váhovnou. V levé èásti snímku je patrná zakládka.

269

Obr. 8. Dufansdalur – vstup do podzemí. Ve stìnách portálu je èásteènì zøetelný sedimentární profil.

pískovců a prachovců s tenkými vložkami lignitů. Souvrství brjánslækur-seljá (12 Ma, pozdní serraval) je typické svými hojnými paleobotanickými nálezy v souslojí lignitových vrstev. Posledním členem zastoupeným v regionu Vestfirðir je souvrství tröllatunga-gautshamar (10 Ma, torton). Zde je již patrný posun druhového společenstva, svědčící o pozvolném ochlazování a nástupu moderní vegetace, vrstvy lignitu jsou méně hojné a dosahují menší mocnosti. Následující mladší souvrství jsou vyvinuta v prostoru blíže osy riftu, především na západě a severovýchodě ostrova. Na východě Islandu definují Grímsson a Símonarson (2008) paralelní sled poněkud odlišných souvrství, která jsou však dobře korelovatelná s vývojem sedimentace v oblasti Vestfirðir (viz obr. 2).

Charakteristika lignitu v sedimentárním prostøedí Islandu Uhelná sedimentace probíhala na Islandu v průběhu posledních 15 Ma a je charakteristická velmi výraznou dynamikou paleoprostředí v podobě ostře ohraničených eventů s náhlými ukončeními sedimentace z důvodu lávového výlevu. Tak vznikla tělesa nepříliš mocných sedimentárních profilů, ale jak již bylo řečeno, mnohdy mají velmi pestrou litologickou podobu. Totéž platí i pro vlastní uhelné sedimenty. Ačkoli pro účely této předběžné zprávy je užíváno zjednodušené terminologie, tzn. lignit sensu lato, již předběžné analýzy poukazují na výrazné odlišnosti mezi vzorky z jednotlivých lokalit. Bárðarson (1918) ve smyslu provozní klasifikace definoval a podal charakteristiku čtyř základních forem lignitu: surtarbrandur – lignit v širším pojetí, v islandské i zahraniční literatuře je tento termín používán pro označení lignitu z ložisek na Islandu; viðarbrandur – odrůda lignitu tvořená málo prouhelněným dřevem; leirbrandur – nejméně kvalitní lignit s podílem popelovin větším než 50 % a lze tak hovořit o uhelných prachovcích; steinbrandur – kvalitní lignit vzniklý prouhelněním a kompakcí rašeliny a rostlinného detritu. Uvedené Bárðarsonovy charakteristiky byly dosud ponechány

Obr. 9. Dufansdalur – zatopený interiér štoly.

v původní podobě a teprve pozdější podrobnější chemicko-technologické rozbory umožní klasifikovat vzorky v souladu se současně platnou uhelně petrografickou klasifikací.

Charakteristika lokalit Friðriksdóttir (1978) velmi podrobně zpracovala veškeré výskyty lignitu na Islandu a ve svém stručném výčtu uvádí 224 lokalit. Není však možné rozlišit, která z těchto ložisek byla exploatována. Pro identifikaci proto bylo použito zejména stručných příspěvků v dobovém regionálním tisku, přínosné byly také informace získané od starousedlíků z okolních farem a usedlostí. Tímto způsobem se podařilo identifikovat sedm míst, kde prokazatelně probíhala těžba. Většina objektů je koncentrována na poloostrově Vestfirðir, kde se nachází pět opuštěných dolů, lignit se rovněž dobýval na jednom místě na severu (na poloostrově Tjörnes) a na východě ostrova v zálivu Reyðarfjörður. 1 – Botn (66°04´32,0˝ N, 23°22´08,8˝ W, 143 m n. m.). Důl leží v zálivu Súgandafjörður, 500 m j. od farmy Botn,

270

Èeská geologická služba, Praha • Czech Geological Survey, Prague • 2013 • ISSN 0514-8057, ISBN 978-80-7075-843-4

Obr. 10. Þernudalur – pravdìpodobné místo historické tìžby. Uprostøed snímku se nachází lávový výlev, pøi jehož bázi vystupuje lignitová slojka.

Obr. 11. Stálfjall – pohled na sedimentární profil, ve spodní polovinì tvoøený èervenými pískovci, nad nimi leží vrstvy uhelných prachovcù a lignitu.

Obr. 12. Stálfjall – detail profilu uvnitø díla s patrným støídáním vrstev prachovcù a lignitu.

ca 60 m pod čelem mohutného lávového příkrovu. Přístup k lokalitě je možný po staré cestě, vedoucí strmě ve svahu nad silnicí č. 65. V blízkosti důlního díla jsou patrné fundamenty technického zázemí. Přes vstup do podzemí protéká bystřinný tok Bæjará, který celý objekt zcela zaplavuje. Těžba zde probíhala v roce 1917, kdy byly vyraženy dvě hlavní štoly s několika odbočkami v celkové délce ca 100 m, uhlí se vyváželo na povrch ručně tlačenými kolejo-

vými vozíky, v dolu pracovali čtyři horníci. Dílo bylo pravděpodobně vybaveno dřevěným pažením (Bárðarson 1918, Áskelsson 1942). Uhlí zde krátce těžili i během II. světové války (Sigurðsson – Sæmundsson 1984, Lumsdon – Goossens 1985). Půdorysný plán díla se nedochoval. Sedimentární polohy dosahují mocnosti 4–5 m a jsou tvořeny především pískovci se dvěma hlavními lignitovými slojemi o mocnosti 80 cm a 100 cm. Profil lze dobře pozorovat v okolí dolu; náleží souvrství selárdalur-botn (15 Ma) a podle charakteru fosilní fauny šlo o prostředí lužních oblastí a bažin (Denk et al. 2011). 2 – Gil (66°06´54,0˝ N, 23°17´39,7˝ W, 165 m n m.). Důlní dílo je vzdáleno 2 km zjz. od jezera Syðaralsvatn, 4,5 km jjz. od města Bolungarvík. Vstup do podzemí se nachází v kaňonovitém údolí řeky Gilsá, zhruba 10 m nad hladinou. Dvacet metrů od hlavního vstupu výše proti proudu se nachází druhý důlní objekt v podobě mělkého slepého tunelu. K dolu nevede žádná komunikace. Těžba zde probíhala v letech 1916 a 1917 (Bárðarson 1918). Objekt je tvořen hlavní chodbou ve tvaru mírně zahnutého písmene T, z níž vychází několik krátkých odboček. V místě hlavní křižovatky chodeb jsou patrné relikty kolejí, zachována je původní váhovna. V hlavní chodbě se z velké části nachází podél jedné stěny zakládka. Celková délka chodeb byla spočtena při průzkumu v roce 2012 na 75 m. Sedimentární profil zde tvoří vrstvy tufů a prachovců o souhrnné mocnosti 1,5–2 m, mezi nimiž leží dvě slojky lignitu dosahující 40 cm a 60 cm. V nadloží spočívá výlev bazaltických láv o mocnosti 6 m, který tvoří strop důlního díla. Stejně jako předchozí lokalita i uhlonosné sedimenty Gilu náleží souvrství selárdalur-botn (Denk et al. 2011). 3 – Dufansdalur (65°36´56,8˝ N, 23°34´05,6˝ W, 103 m n. m.). Důlní dílo leží v zálivu Fossfjörður, ve velmi strmém svahu hřebene Dufansdalsnúpur, 200 m z. od silnice č. 63, 5 km j. od města Bíldudalur. Vzhledem k extrémnímu převýšení a množství bazaltových skalisek zde chybí přístupová komunikace a návštěva lokality je spojena s velkým rizikem. Těžba zde probíhala v roce 1918 (Sigurðsson – Sæmundsson 1984, Lumsdon – Goossens 1985). Vlastní důlní dílo v délce 75 m má charakter horizontální přímé chodby bez odboček. Počva celé štoly je stabilně zatopena do výše 20–40 cm. Mocnost sedimentárního profilu dosahuje max. 2 m a tvoří jej šest tenkých slojek lignitu o mocnosti 10–40 cm, mezi nimiž leží vrstvy pískovců, prachovců a tufů, v podloží a nadloží jsou přítomna mohutná tělesa výlevů bazaltických láv. Sedimenty náleží souvrství dufansdalur-ketilseyri (13,5 Ma), lokalita dosud nebyla paleobotanicky podrobněji studována (viz Grímsson et al. 2007). 4 – Þernudalur (65°36´02,9˝ N, 23°35´11,9˝ W, 90 m n. m.). Ve stejnojmenném údolí se v blízkosti vodopádu na řece Þernudalsá podle tvrzení Lumsdona a Goossense (1985) nacházela dvě krátká horizontální důlní díla, resp. prohlubně připomínající mělké jeskyňky. V levém svahu údolí byl během nového terénního průzkumu zastižen sedimentární profil, z velké části překrytý zvětralinovým pláštěm. Pod profilem se nachází nevýrazná plošina, která je pravděpodobně odvalem důlního díla z období první světové války, dnes již kompletně zasypaného. Profil o mocnosti

Zprávy o geologických výzkumech v roce 2012 / F – Výzkumy v zahranièí

2,5 m je tvořen pěti lignitovými slojkami o mocnosti 10–100 cm a mezilehlými vrstvami pískovců a tufů. Stejně jako na předchozí lokalitě jsou i v dole Þernudalur odkryty sedimenty souvrství dufansdalur-ketilseyri. 5 – Stálfjall (65°24´34,6˝ N, 23°53´16,7˝ W, 12 m n. m.). Důlní dílo v nejjižnější části poloostrova Vestfirðir, na úpatí rozsáhlého bazaltového hřbetu Skorarhlíðar. K místu těžby nevede žádná komunikace, přístup je možný buď po moři, či náročným a nebezpečným terénem – úzkou stezkou ve stěně masivu o celkové výšce ca 650 m. Nejbližší město Patreksfjörður leží 20 km severně. Těžba zde probíhala v letech 1915–1917, avšak – stejně jako v ostatních lokalitách – skončila krachem těžební společnosti (Ívarsson 2004). Lokalita Stálfjall představuje do současnosti nejlépe zachované důlní dílo. Objekt měl původně dva vchody, jeden je zcela zasypaný, ve druhém končí zával 70 cm pod stropem. Dále jsou již chodby čisté a mají charakter pravoúhlé sítě s několika odbočkami, vně zůstaly relikty po těžbě v podobě zbytků těžních vozíků, na plošině ca 700 m zsz. od vstupu do podzemí jsou rozpoznatelné základy technického zázemí. Celková délka chodeb činí 140 m. Uvnitř štol lze pozorovat vrstevní profil tvořený střídáním četných tenkých vrstev uhelných prachovců a lignitu, přičemž rozlišení těchto dvou typů hornin je mnohdy obtížné. Celkovou mocnost sedimentárního profilu, náležejícího souvrství dufansdalur-ketilseyri, nebylo možné z důvodu zasypání paty svahu exaktně stanovit a lze ji odhadnout na 8–10 m. Spodní polovinu tvoří červené vrstvy jemnozrnných pískovců, výše spočívá série lignitových slojek. Nadloží tvoří mohutný lávový příkrov. 6 – Tungunáma (66°07´34,9˝ N, 17°15´33,4˝ W, 40 m n. m.). Lignit byl těžen v levém břehu kaňonovitého údolí řeky Skeifá na poloostrově Tjörnes, 8 km ssv. od města Húsavík v severní části Islandu. V současnosti kompletně zavalené důlní dílo bylo v době své exploatace (1916 a 1917) nejrozsáhlejším uhelným dolem na Islandu, v němž pracovalo deset horníků a těžba dosahovala kapacity třetiny tuny na den. Chodby dosahovaly celkové délky 120–150 m. Těžba probíhala po krátkou dobu i v průběhu druhé světové války (Jóhanesson 1969, Sigurðsson – Sæmundsson 1984). Mocnost sedimentárního profilu kolísá mezi 40–60 m a vrstvy zde tvoří především pískovce, prachovce a lignitové slojky o mocnosti ca 1 m. Ve smyslu klasifikace Denka et al. (2011) náleží zdejší profil k tzv. tjörnes beds (4,4–3,8 Ma). 7 – Reyðarfjörður (64°59´52,2˝ N, 14°08´59,1˝ W, 424 m n. m.). Jediné doložené místo těžby lignitu na východě Islandu leží ve stejnojmenném zálivu, 8 km jv. od města téhož jména. Vlastní objekt v rozsáhlém masivu Eyrafjall tvoří několik desítek lávových výlevů. Na lokalitu nevede žádná přístupová cesta a je nutné překonat značné převýšení od hladiny moře s řadou skalních stupňů. Sedimentární profil se nachází v blízkosti vodopádu na bystřinném toku Holtastaðaá, stékajícím ze svahů Eyrafjallu. Těžba zde krátce probíhala v letech 1917 a 1918 (Seljan 2001) a vlastním místem těžby byla mělká prohlubeň o šířce 2 m a délce 1,5 m. Profil je tvořen souvrstvím mnoha tenkých poloh prachovců a lignitu o souhrnné mocnosti 1,5–2 m, stratigraficky náleží souvrství hólmatindur (10 Ma), což je

271

Obr. 13. Stálfjall – interiér dùlního díla s typickým širokým prùøezem chodeb.

Obr. 14. Tungunáma – nìkolik desítek metrù mocný vulkanosedimentární profil, odkrytý v údolí øeky Skeifá.

východoislandský ekvivalent souvrství tröllatunga-gautshamar, vyskytujícího se v sz. části Islandu na poloostrově Vestfirðir (Grímsson – Símonarson 2008).

Diskuse Jak vyplývá z literatury (Bárðarson 1918, Friðriksdóttir 1978 aj.), je velmi pravděpodobné, že uhlí bylo dobýváno i na řadě dalších míst (např. masiv Straumnesfjall v s. části Vestfirðir), avšak zde, na těchto extrémně obtížně přístupných svazích a srázech, bylo pouze uhlí vylamováno z povrchových odkryvů. Zpravidla šlo o krátkodobé epizody těžby, které nijak nezasáhly do morfologie terénu (tzn. nedošlo k zahloubení pod povrch) a nejsou v současné době dohledatelné. Obecně lze konstatovat, že těžba uhlí na Islandu představovala pouze krátkodobé nouzové řešení, vynucené politicko-historickými okolnostmi. Velkou roli sehrála především I. světová válka, vedoucí ke kolapsu mezinárodního obchodu a k enormnímu zvýšení cen energetických

272

Èeská geologická služba, Praha • Czech Geological Survey, Prague • 2013 • ISSN 0514-8057, ISBN 978-80-7075-843-4

práce s cílem identifikovat historická místa těžby lignitu na Islandu. Podařilo se nalézt sedm objektů, což představuje všechny v literatuře popsané lokality. V případě zachovalých důlních děl byl proveden průzkum interiéru s cílem vytvořit půdorysný plán a stratigrafický profil. Tato data u všech objektů až na výjimky chyběla.

Obr. 15. Reyðarfjörður – dole uprostøed vstup do mìlké tìžební štolky, založené pod lávovým výlevem.

Poděkování. Článek byl finančně podpořen grantem Interní grantové agentury Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem „Struktura svrchnokřídových fosilních společenstev v severovýchodní části labského vývoje české křídové pánve“. Poděkování rovněž náleží prof. Leifuru A. Símonarsonovi (Jarðvísindastofnun Háskolans, Háskoli Íslands, Reykjavík) a Friðgeiru Grímssonovi (Institut für Paläontologie, Universität Wien) za velmi vstřícný přístup a množství přínosných informací a také dr. Margrét Hallsdóttir (Náttúrufræðistofnun Íslands, Garðabær) za poskytnutí technického zázemí institutu; Bc. Veronice Fialové náleží poděkování za pomoc při terénních pracích a odběru vzorků.

Literatura

Obr. 16. Reyðarfjörður – sedimentární profil odkrytý v èele štolky. Výška ca 1 m.

komodit. Island byl tehdy zcela závislý na importu uhlí, k většímu rozmachu využívání obnovitelných zdrojů energie došlo až ve 30. letech 20. století. Snadným řešením se tedy jevilo zahájit těžbu v místech, kde již byla po delší dobu díky paleobotanickým výzkumům (Heer, Jardin, Thoroddsen aj.) známa přítomnost vrstev lignitu. Etablovala se řada těžebních společností, které zahájily těžbu, zpravidla bez geologického průzkumu a nutných materiálových analýz. Nutno poznamenat, že na velmi vlastenecky smýšlejícím Islandu v době vrcholícího úsilí o osvobození se z dánské nadvlády měly tyto snahy velkou podporu a naplňovaly stránky tehdejšího denního tisku (př. Timarit, Morgunblaðið). Teprve následně byly zjišťovány problémy s malou mocností slojí, jejich náhlým vykliňováním a také s velmi nízkou výhřevností, danou mnohdy extrémním obsahem popelovin. Nutným výsledkem tak byl brzký krach a bankrot investorů. Obdobná národněhospodářská situace nastala za druhé světové války, tehdy však byla těžba obnovena pouze v relativně nejperspektivnějších lokalitách (Botn, Tungunáma). Od té doby již lignitu nebyla věnována takřka žádná pozornost a zkoumáno bylo pouze několik lokalit, kde byl prováděn paleobotanický výzkum.

Závìr Ve spolupráci s Náttúrufræðistofnun Íslands a Háskoli Íslands byly v průběhu roku 2012 provedeny rozsáhlé terénní

ÁSKELSSON, J. (1942): Surtarbrandsnáman í Botni. – Nátturufræðingurinn 12, 144–148. BÁRÐARSON, G. G. (1918): Um Surtarbrand. – Andvari 43, 1–71. DENK, T. – GRÍMSSON, F. – ZETTER, R. – SÍMONARSON, L. A. (2011): Late Cainozoic Floras of Iceland. 15 Million Years of Vegetation and Climate History in the Northern North Atlantic. In: LANDMAN, N. H. – HARRIES, P. J., ed.: Topics in Geobiology 35, 870 str. ELDHOLM, O. – MYHRE, A. M. – THIEDE, J. (1994): Cenozoic tectonomagmatic events in the North Atlantic: Potential palaeoenvironmental implications. In: BOULTER, M. C. – FISHER, H. C., ed.: Cenozoic plants and climates of the Arctic. – NATO ASI Series 127, 35–55. FRIÐRIKSDÓTTIR, S. (1978): Fundarstaðir surtarbrands og annarra plöntuleifa. – Nátturufræðingurinn 48, 3–4, 142–156. GRÍMSSON, F. – DENK, T. – SÍMONARSON, L. A. (2007): Middle Miocene floras of Iceland – the early colonization of an island? – Rev. Palaeobot. Palynol. 144, 181–219. GRÍMSSON, F. – SÍMONARSON, L. A. (2008): Upper Tertiary non-marine environments and climatic changes in Iceland. – Jökull 58, 303–314. GUÐMUNDSSON, G. J. (2007): Hollur er heimafenginn maggi. Surtarbrandsnámur á Íslandi. – Árbók Hins íslenzka fornleifafélags, 2004–2005, 51–84. HARÐARSON, B. S. – FITTON, J. G. – HJARTARSON, Á. (2008): Tertiary volcanism in Iceland. – Jökull 58, 161–178. ÍVARSSON, A. (2004): Um námagröft á sunnanverðum Vestfjörðum. In: SVEINSSON, H., ed.: Frá Bjargtöngum að Djúpi 7, Vestfirska forlagið, 11–44. JÓHANESSON, Á. (1969): Tungunáman. – Árbók Þingeyinga 12, 35–54. LUMSDON, K. – GOOSSENS, R. F. (1985): Preliminary Assessment of Economic feasibility of Lignite Mining in Iceland. Orkustofnun, Energy Analysis Division, OS-85003/OBD-1. – 155 str. Reykjavik. POORE, R. H. (2008): Neogene epeirogeny and the Iceland plume. Ph.D. thesis, 232 str. – MS Univ. Cambridge, Cambridge. SELJAN, H. (2001): Af fundargjörð um kolanám í Jökulbotnum á Reyðarfirði. – Múlaþing 28, 46–51. SIGURÐSSON, F. – SÆMUNDSSON, K. (1984): Surtarbrandur á Vestfjörðum. – Orkunstofnun Orkubúskapardeild, OS-84039/OBD-02, 44 str. STEINÞÓRSSON, S. – THORARINSSON, S. (1997): Iceland. In: MORES, E. M. – FAIRBRIDGE, R. W., ed.: Encyclopedia of Europe and Asia regional geology, 341–352. – Chapman, London, New York. VINK, G. E. (1984): A hotspot model for Iceland and the Vøring Plateau. – J. Geophys. Res. 87, 10677–10688. VOGT, P. R. – JOHNSON, G. L. – KRISTJANSSON, L. (1980): Morphology and magnetic anomalies north of Iceland. In: JACOBY, W. – BJÖRNSSON, A. – MÖLLER, D., ed.: Iceland – Evolution, active tectonics and structure. – J. Geophys. – Zeitschrift Geophys. 47, 67–80.