7 Lysá nad Labem

Starý selský rod

Kopecký ze Stříteže 35.

Radek Zdvořilý Lysá nad Labem

zkrácená verze na internet vydáno: 20.2.2012

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35.

Obsah: PŘÍJMÍ KOPECKÝ...................................................................................... 3 LEZNÍK ...................................................................................................... 5 JIŘÍK KOPECKÝ Z LEZNÍKA 1587-1644 ..................................................... 6 ONDŘEJ KOPECKÝ Z LEZNÍKA *ASI 1626 ................................................. 8 PAVEL KOPECKÝ Z LEZNÍKA 1669-1740 .................................................. 12 JAN KOPECKÝ Z LEZNÍKA 1700-1767 ....................................................... 14 STŘÍTEŽ.................................................................................................... 16 STŘÍTEŽ ČP.35. ........................................................................................ 20 ROD CHADIMŮV ...................................................................................... 21 MIKULÁŠ CHADIMA 1658-1729 ............................................................... 22 VÁCLAV CHADIMA 1681-1747 .................................................................. 22 MIKULÁŠ CHADIMA 1719-1770 ................................................................ 23 PAVEL KOPECKÝ 1742-1806 .................................................................... 24 JOSEF KOPECKÝ 1789-1858...................................................................... 27 JAN KOPECKÝ 1830-1892 ........................................................................ 32 JAN KOPECKÝ 1852-1935 ......................................................................... 34 KOPECKÝ JAN 1896-1964 .........................................................................35 MOŽNOSTI DALŠÍHO PÁTRÁNÍ ..........CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. POUŽITÉ PRAMENY ................................................................................ 36

Přílohy: •

Rodokmen Kopeckých z Lezníka

Zpracoval:

Ing.Radek Zdvořilý Okružní 1510/7 Lysá nad Labem [email protected]

2 / 36


Příjmí Kopecký Základy budoucích příjmení začaly vznikat přibližně ve 13. století. Se vzrůstajícím počtem obyvatel bylo třeba vzhledem k poměrně malému množství církevních jmen obyvatele rozlišovat. Rozmanitá příjmí, která nebyla dědičná, podle jejich původu, zaměstnání, otcova či matčina jména, tělesných nebo duševních vlastností. Příjmí se postupně měnila v dědičná příjmení. Tento proces byl prohlouben zavedením matrik. Jejich vedení nařídil již roku 1563 tridentský koncil. Pro české země toto nařízení platilo od roku 1591, kdy jej nařídila olomoucká synoda. Vedení matrik však bylo prováděno liknavě nebo vůbec. Roku 1631 nařídil pražský arcibiskup kardinál Arnošt Harfách reformu církevní správy, jejímž důsledkem bylo i zavedení matrik v rozhodující většině farností. Pro Litomyšlskou farnost byla založena první matrika narozených v roce 1622, oddaných v roce 1625 a zemřelých v roce 1641. Kromě matrik jsou dalším důležitým historickým pramenem záznamy o majetku předků, zejména pak pro nejstarší období knihy městské, urbáře a gruntovní knihy. Ty zachycují poddanský nemovitý majetek, dělení majetku dědicům, převody gruntů, atd. Právě v majetkových záznamech předků můžeme najít také změny příjmí. Běžně se do první poloviny 17.století přenášelo z otce na syna jméno křestní nikoli příjmí: Faltys Jílek - Faith Faltys - Gilg Faith - Matěj Gilg. V 16. století bylo užívaných křestních jmen mnoho (štastný, vlk, jílek, feith....).

Z hlediska příjmí se také udržoval starý zvyk přebírání příjmí po gruntu. Z jednoho pokrevního rodu se tak mohlo po meči vyvinout několik příjmí. V jedné rodině bylo např. 4 bratři. První zůstal na otcovském gruntu s příjmím otce (Květenský jinak Popelka-otec se kdysi přiženil na grunt Popelků). Druhý si koupil grunt a zůstal Květenský. Třetí si koupil grunt a měl příjmení Vondrů (otec byl Ondřej). Čtvrtý koupil krčmu a stal se z něj příjmím Krčmář. Předělem se stala třicetiletá válka. Po jejím skončení r. 1648 bylo zpustošení české země takové, že z původního více jak 3 miliónového obyvatelstva před válkou zbylo přibližně asi 800 000. Před r.1620 bylo v Čechách něco přes 150 000 selských usedlostí, okolo roku 1650 mělo jen 50 000 selských statků své hospodáře. Vše ostatní se změnilo v pustá lada. V některých a zvláště pohraničních oblastech nebylo daleko široko žádné vesnice. Pro oživení těchto oblastí byli do Čech často zaváděni osadníci němečtí. Začaly se pevně organizovat městské i vrchnostenské kanceláře a vyžadovala se stálá a dědičná pojmenování osob, zejména z daňových důvodů. V 70.letech 18.století spolu s prvním číslováním chalup bylo zakázáno přebírat příjmí „po gruntu“. K definitivnímu ustálení příjmení došlo za vlády Josefa II. r.1786, kdy byla uzákoněna dědičnost příjmení. Oficiálním označením občana se tak stalo jméno a příjmení.

3 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. Příjmení má od té doby hlavní postavení. Není těžké dovodit od čeho bylo odvozeno příjmí Kopecký – bylo to místní označení pro grunt sedláka umís těného výše, než ostatní. Příjmení Kopecký-Kopecká dnes nosí 14 339 obyvatel ČR. Není bez zajímavosti, že co se týče hustoty, je nejvíce zastoupeno v obci s rozšířenou působnosti Litomyšl, kde bydlí 354 osob s tímto příjmím, což je každý 153. obyvatel. Ani Polička si nestojí však špatně. Bydlí zde 74 lidí s tímto příjmením, což je každý 533. obyvatel.

Příjmí Kopecký bylo v oblasti rozšířené již v polovině 17.století – můžeme jej najít mimo jiné na Horním předměstí Litomyšle, Benátkách, Lubné, Poříči, Zrnětíně, Pohoře a Lezníku. Takto hojné rozšíření jen ukazuje na fakt, že příjmí se vyvinulo na několka místech současně a jeho dnešní nositelé si nejsou všichni příbuzní. Díky migraci obyvatel v průběhu 17. – 21. století tak dnes nemusejí být příbuzní ani Kopečtí v jedné obci. Jak si dále ukážeme, je to i případ Stříteže. My se však nejprve zaměříme na sousední Lezník, odkud Kopečtí přišli do Stříteže.

4 / 36


Lezník Dřívější označení obce bylo Lesník. Bylo odvozené od sídla lesních, strážců pomezního lesa1. Celá oblast spadala dříve do oblasti újezda na lubném, správní oblasti patřící k Litomyšli. Krajina patřila v 10.století mocnému rodu Slavníkovců (knížecí rod Zličanů či Charvátů nebo pravděpodobněji boční větev Přemyslovců), proslulému županovi Slavníku (+981). Slované se dělili na rody a kmeny - lidnaté kmeny se dělily na kraje nebo župy - župan byl dosazen vojvodou. Litomyšl byla založena pravděpodobně Litomyslem či Liutomyslem. Již roku 981 podle svědectví kronikáře Kosmy na výšině nynějšího zámku stál tehdy zcela jistě jen dřevěný hrad stejného jména, chránící trstenickou stezku, vedoucí z Čech na Moravu, do Uher a dále na jih a na východ. O něco dále k jihu, za dnešní obcí Benátky, začínal již neprostupný hluboký a ohromný pohraniční hvozd. Dal se projít jen po břehu říčky Loučné, dříve zvané Trstenice, což znamená řeku, která teče trstím, tj. rákosím. U zemské brány před Benátkami hlídalo cestu hradiště Hrutov, zřejmě bezprostřední předchůdce Litomyšle. Lesník, ale i sousední Střítež střežili zemskou bránu při stezce, která od Trstěnické stezky odbočovala a šla dále na Moravu. Cesta ta vedla patrně údolím Jalového potoka. K rozvoji a následné kolonizaci celé oblasti došlo s usazením Premonstrátů v Litomyšli r.1145 a zejména pak v období velké kolonizace ve 13. století. R.1259 došlo k povýšení Litomyšle na město. V roce 1265 byla založena Polička jako královské město českým králem Přemyslem Otakarem II. Lokaci provedl Konrád z Limberka (Cunradus de Lewendorf/Conrad von Lewendorf), který sem přivedl osadníky ze severního Německa. V souvislosti se

založením města Poličky došlo i k zakládání vesnic v okolí. Polička převzala původní strážní funkci a původní strážní body v okolí tak bylo možné osadit sedláky. Tento rozkvět však netrval dlouho. Roku 1278 padl Přemysl Otakar na Moravském poli a po jeho smrti se nahrnulo do Čech německé vojsko, které zde drancovalo a loupilo. Usadilo se i v Poličce, kde bylo přivítáno německým obyvatelstvem, a odsud sužovalo okolí. Lid prchal do lesů a hor. Pole zůstala nezorána, neoseta. K tomu přidružila se neúroda a hladomor. Nouze trvala až do hojné úrody r.1282. Rozdělení a uspořádání krajiny z období velké kolonizace premonstráty zůstalo v podstatě až dodnes. První písemná zmínka o Lesníku je z roku 1298, kdy opat litomyšlského kláštera Oldřich vykázal některé užitky svému konventu a mezi nimi také ve vsi Lezníku 1 kopu grošů úroku. Rychta byla v Lezníku již v polovině 14. století2, r.1398 připadla biskupovi. Rychtář Petr byl synem rychtáře někdy v Poličce. Na kopci, kudy se šlo do Poličky, bylo místo zvané „na hrádku“ („in acie“). Kopci nad vsí osazeném selskými statky se říkalo Prudičov. Ze jmen vyskytujících se zde v 15. století je patrné, že zde byla silná německá menšina.

5 / 36


Jiřík Kopecký z Lezníka 1587-1644 Patrně nejstarším nositelem příjmí Kopecký byl Jiřík. Pokud byl alespoň přibližně stejně starý jako jeho pozdější žena Dorota, narodil se okolo roku 1587 na gruntu v Lezníku dnes označeném jako čp.40. Jedná se nepochybně o jeden z nejstarších gruntů ve vsi stojící na svém místě (byť několikrát přestavovaný) již od dob velké kolonizace ve 13.století. V 2.polovině 16.století měl grunt v dědičném nájmu Šimek Fousek. Když v roce 1585 zemřel, ujal se gruntu Kašpar Vejndolský, který se na grunt přiženil a převzal proto i příjmí Fousek. Vyplácel z gruntu dceru Šimka Fouska Dorotu a jejího bratra Urbana. V roce 1604 se můžeme v purkrechtních knihách dočíst o Jírovi Fouskovi. Jíra Fousek tehdy koupil v Lezníku zahradu (menší hospodářství) po Janu Lacinovi. Nelze vyloučit, že Jíra Fousek a Jiřík Kopecký je tatáž osoba. Kašpar Vejndolský jinak Fousek měl pravděpodobně jen 2 syny – Jiříka a Mikuláše. Asi okolo roku 1620 se Jiřík Kopecký ujímá gruntu po Kašparovi Fouskovi. Můžeme předpokládat, že se tak stalo podle tehdejším dobových zvyklostí zároveň se sňatkem Jiříka s Dorotou. Příjmí Doroty však neznáme. Jiří se narodil do neklidné doby. Již od roku 1526 byla velká část Uher pod nadvládou Turků, kteří od roku 1575 podnikali opakované nájezdy na území dnešního Slovenska. Tyto nájezdy se podařilo zastavit až v roce 1593, ale byly vystřídány v roce 1604 vzpourou uherských stavů proti rekatolizačním snahám habsburského císaře Rudolfa II. Tato vzpoura byla potlačena i za pomocí českých stavů. Přiostřovala se však i situace v Čechách, která vyvrcholila českým stavovským povstáním v roce 1618 a zahájením Třicetileté války… A právě v této nelehké době zakládá Jiřík na litomyšlském panství svoji rodinu. Z potomků Jiříka a Doroty Kopeckých známe tyto: • Marek se narodil asi v roce 1620. Již v roce 1637 koupil grunt na Pohoře (dnes část Sebranic, dříve však samostatná ves). 25.11.1644 pak koupil na Pohoře grunt po Jakubovi Markovi. V soupise poddaných podle víry z roku 1651 je na Pohoře uveden jako 30ti letý konšel1 s 20ti letou ženou Kateřinou, 1

Až do roku 1850 byl hlavou obce rychtář a v případě Pohory v 17.století se jednalo dokonce o svobodníka –

•

pohůnkem Jiřím a děvkou (myšleno děvečkou) Dorotou. Na Pohoře však dále nenacházíme jejich potomky jako Kopecké. Buď tedy Marek zemřel jako bezdětný, anebo přejal příjmí po zakoupeném gruntu. Václav zemřel 4.12.1687 v Třemošné. Více o něm nevíme.

člověka svobodného, který neměl jiného pána nad sebou, než krále a Boha (ale toho až ve druhé řadě). Jednalo se většinou o potomky původních lokátorů emfyteuze ze 13.století, příslušníků nižší šlechty. Funkce rychtáře byla administrativní, ale zároveň se jednalo o spojnici mezi majitelem panství a (nesvobodnými) poddanými na vsi. Rychtář měl zároveň i pravomoc smírčího soudce. V závislosti na velikosti vsi mu byli nápomocni konšelé. Konšelé zasedali u výročních soudů na zámku, kdy byly zapisovány převody dědičných (zakoupených) gruntů sepisované na vsi před rychtářem a konšely. Konšelé také zasedali u panských soudů posuzujících hrdelní zločiny, které byly spáchány v katastru obce a nespadaly pod jurisdikci rychtáře, jako např. vraždy, loupeže, krádeže, koupě ukradených věcí, zatajování nálezu peněz, žhářství, cizoložství, smilstvo a čarování.

6 / 36


• •

•

•

Ondřej - *asi 1626. Po smrti otce převzal grunt v Lezníku a povíme si o něm více níže. Jiřík - *asi 1633. V pátek po sv.Tomáši r.1650 koupil grunt po Jakubovi Sokolovi, který „6.leth pustý zůstával.“ V soupise poddaných podle víry jej můžeme najít jako mládence Jiříka Sokola. V roce 1659 pak uzavíra smlouvu s Janem Tmejem, u kterého byl dříve ve službě, a kupuje od něj grunt na Pohoře. Od té doby se také na Pohoře objevuje i v matričních zápisech. S první ženou Marianou má 8 dětí a když Mariana v roce 1676 umírá, Jiřík se znovu žení s Dorotou vdovou po Lubošovi Jánovi. S ní má pak v letech 1678-1783 další tři syny. Jiřík patří nejen mezi předky Kopeckých na Pohoře, ale i v Širokém Dole (od roku 1688) a přes Hochwald (Vysoký les) je i předkem Kopeckých ve Stříteži 35. a 33.. Adam - *asi 1635. Od roku 1658 se v matrikách vyskytuje Adam Kopecký v Lubné. Může se jednat o Adama Kopeckého syna Jiřího a Doroty Kopeckých z Lezníka, kterému by v té době bylo 26 let. Ve stejné době se však v Lubné objevují i jména Jakub a Matěj Kopečtí a v nedalekém Zrnětíně Jan Kopecký z Budislavi, kteří nejsou potomky Jiřího a Doroty z Lezníka. Na 99% je jisté, že se zde vyvinulo nezávisle stejné příjmí a Kopečtí z Lubné nejsou příbuznými Kopeckých z Lezníka. Pavel zemřel pravděpodobně před rokem 1682, kdy se ženil jeho syn Martin v Sebranicích. V zápisech o převodu otcovského gruntu v Lezníku je uváděn ještě v roce 1701 a 1703, kdy již otcovský grunt splácel Pavel Kopecký, syn bratra Pavla

Ondřeje. Zřejmně je zde však míněno, že po Pavlovi dobíral jeho syn Martin. Martin byl dokonce třikrát ženat a spolu s Jiříkem je prapředkem Kopeckých na Pohoře. Při srovnání gruntovních zápisů s údaji o věku ze Soupisu poddaných podle víry z roku 16512, zjišťujeme, že Marek Kopecký na Pohoře se tak stal držitelem gruntu již jako 17ti letý, Ondřej jako 18ti letý a Jiří jako 17ti letý. Důvodem byla nepochybně situace po 30ti leté válce. V průběhu třicetileté války (1618 -1648) byla celá česká země a zvláště venkov poničen a vydrancován od Švédů i císařských vojsk. Na litomyšlském panství byla v některých vesnicích až 1/3 statků zpustlá a pole zarostlá. Půda nepatřila sedlákům, ale byla propůjčena (lehen) od vrchnosti. Na takto zapůjčenou půdu bylo vázáno pravidelné splácení úroků, ale také robota na dominikální (panské) půdě. Každý držitel poddanského gruntu měl povinnost robotovat určitý počet dní na dominikálu, buď sám, nebo s vlastním potahem. Robota vězela na gruntu, ne na osobě. Sedlák tedy nemusel robotovat, musel pouze zajistit jistý počet člověkodnů. Mohl poslat čeledína nebo kohokoli, kdo byl ochoten to za něj vzít. Neosazený poddanský grunt tedy znamenal nejen snížení 2

Přes všechna rekatolizační opatření bylo po třicetileté válce zřejmé, že v Čechách žijí početné skupiny obyvatel, hlásící se skrytě nebo i veřejně k nekatolickým konfesím. Proto vydal arcibiskup Harrach instrukci, podle níž měla každá farnost sepsat počet farníků a jejich konfesi. Cílem obou opatření bylo zjistit, do jakých oblastí se má katolická církev zaměřit v misijní činnosti. Jedná se o první pokus sepsat veškeré obyvatelstvo v Čechách. Vzhledem však k tomu, že jiná, než katolická víra, byla v čechách zakázána již v roce 1624, řada obyvatel se v tomto seznamu ke své víře nepřiznala.

7 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. příjmu pro pána, ale také menší počet robotníků k panskému (poplužnímu) dvoru. Bylo tedy zájem vrchnosti mít osazený maximální počet poddanských gruntů. Zde můžeme tedy najít i vysvětlení, proč se Marek, Ondřej a Jiří stali, na tehdejší dobu ještě jako nezletilí, sedláky. V roce 1637, kdy syn Marek na Pohoře kupoval grunt, byl jeho otec Jiří ještě živ. Muselo mu být tehdy okolo 50 let. O 7 let později je již v zápise o převzetí otcovského gruntu synem Ondřejem uváděn jako mrtvý. Můžeme se jen domnívat, zdali zemřel přirozenou smrtí, nebo se stal obětí 30ti leté války. Období 30ti leté války bylo období plné útrap. Po bitvě na Bílé hoře rozprchlo se pomocné vojsko složené převážně z polských kozáků po Hradecku, Chrudimsku a Čáslavsku, loupeží a drancováním ustrašené obyvatele všude hubíc. Na poličsku takto řádili r. 1621 - kde co popadli, to kořistili. Teprve až neměli co sebrat, přesunuli se na Moravu. V letech 1622 a 1624 přitáhla do Poličky vojska, která se nechala od města a okolních vsí živit. Mnoho sedláků přišlo na mizinu tak, že ani sousto chleba neměli. Tím méně pak měli na placení daní a tak často utíkali ze svých živností. V roce 1632 bylo na litomyšlském panství spočteno 75 sedláků, kteří ze statků svých prchli. Z nejhorších let pak byly roky 1642 a 1643. Roku 1642 na jaře uhostilo se v Poličce a v jeho okolí c.k. jezdectvo od regimentu pana Broge; jeho vyživení a také dávky na c.k. regiment Conzagovský a Buchaimovský stálo mnoho. Téhož roku dne 15. června ubíral se Poličkou a potom Litomyšlí švédský polní vůdce Torstensohn při návratu z Olomouce do Saska. V Poličce meškal pět dnů a uložil měšťanstvu veliké daně za ušetření od vypálení. Léta 1643 dne 16., 17. a 18. června ubírala se Poličkou a jejím okolím k Olomouci císařská armáda, jež mnoho škod tu způsobila.

Padl za oběť řádění vojska i Jiří Kopecký z Lezníka? Nebo zemřel přirozenou smrtí? To už se asi nikdy nedozvíme. Jisté však je, že Lezník čp.40. můžeme považovat za kolébku rodu Kopeckých z Lezníka, Pohory, Širokého Dolu a Stříteže. Oproti obci sedí grunt dalo by se říci i na kopci a právě zde tak mohlo vzniknout příjmí Kopecký. Mohlo také ale vzniknout i na Lacinově gruntu, který nebyl zatím lokalizován a mohl by být kdesi poblíž kopci Prudičov.

Grunt v Lezníku čp.40. znázorněný ve stabilním katastru z roku 1839 (viz. obrázek na t0to straně) bylo a je uzavřené obdélníkové stavení, typické pro litomyšlsko a poličsko. V roce 1839 bylo již zděné., dříve však nepochybně dřevěné stavení. Přes dvůr se nacházela dřevěná stodola. Stavení i stodolu obklopoval sad. Dole u cesty je vyznačena ještě jedna menší zděná stavba, zřejmě též hospodářského účelu.

Ondřej Kopecký z Lezníka *asi 1626 Ondřej se narodil Jiřímu a Dorotě Kopeckým asi v roce 1626. Když bylo Ondřejovi 18 let, zemřel mu otec a Ondřej se po něm ujal 5.12.1644 gruntu: „Ondřej Kopeckej ujal a koupil grunt s roli a sevším od starodávna kněmu přináležejícím příslušenstvím, po Jiříkovi Kopeckým, otci svém vedle smlouvy s máteří a bratřími svými založené za summu: 450 kop.“ Nejstarší bratr Marek držel od roku 1637 grunt na Pohoře. Po smrti otce Jiřího byl pravděpodobně Ondřej druhým nejstarším synem a tak na něj přešla i povinnost převzít v roce 1644 otcovský grunt. Kromě splacení předchozích dluhů na gruntě, musel Ondřej vyplatit i ostatní nápadníky (dědice)

po otci Jiřím – máteř a své bratry. Kromě finančního vyrovnání bylo Ondřejovo povinnosti též: „Přitom z téhož grunthu jednomu každému z nápadníkův po: 1.ko(rci) pšenice po 1 ½ ko žita po: 5 kopách na maso, po ½ sudu piva, po 1 kopě na koření a po 5. ovcích vyjíti má. Pakliby který z nich dřív času z světa sešel, nadepsana pomoc z jednoho na druhého připadáti a vejprava při grunthu zůstati má.“ Od 16.století byl zaveden také systém výměnků, kdy si rodiče do smluv o prodeji „vymínili“ i světničku na dožití, pravidelné roční dodávky obilí apod. Pro máteř Dorotu bylo zde vymíněno: „Máteři do smrti její každý rok má vydávati po 1.ko.žita, po: 1. ko.pšenice, po: 3 W

8 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. ječmene, po: 1W hrachů, 3 záhony pro vaření, 1 záhon pro lem, 10 záhonů obilí po hnoji: 1.krávu chovati povinen býti má.“ Léta 1645 vtrhli do Poličky a okolí od Brna dva silné švédské regimenty, které zde zůstali po 14 dní drancujíc a loupíc. Téhož roku se přes vánoce zde usadili a nechali vyživovat 3 škadrony čili roty

saského jezdectva pod správou podplukovníka Kristiana Sigismunda te Seidovic. Po nich opět armáda švédská, která neuspěla u Brna, se vracela zpět k Pardubicům. Po šest dní bytovala okolo města Poličky. Poté následovaly zase rozličné přeháňky jak lidu JMC, tak také švédského rozdílných regimentů, od nichž byla Polička a okolí pokaždé vyloupeno a vydrancováno. V roce 1648 byl uzavřen vestfálský mír a útrapy války nahradil útlak vrchnosti. Od dob husitských byla celá oblast věrná slovu Božímu a přidržovala se kalicha. Velký vliv na to měli Kostkové z Postupic. Od konce 15. století byla Litomyšl centrem Jednoty bratrské. Sídlil zde biskup Jednoty, fungoval zde její archiv a tiskárna. Po neúspěšném povstání protestantských stavů v roce 1547 byla Jednota bratrská postavena mimo zákon a její členové museli odejít z Čech. Novým majitelem panství se stal v roce 1567 Vratislav z Pernštejna. Tento šlechtic proslul svými rekatolizačními snahami a zásahy proti Jednotě bratrské. Až do roku 1620 byla zpruhou sousední Polička, která zůstala kalichu věrná. Bělohorská tragedie však znamená konec všem nadějím. Tvrdá rekatolizační činnost zasahuje celé Čechy, Poličku nevyjímaje. Vyznavači kalicha byli nuceni svoji víru skrývat. V roce 1651 byl proveden Soupis poddaných podle víry, ve kterém jsou Kopečtí v Lezníku i na Pohoře vyznačeni jako katolíci. Na gruntu Marka na

9 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. Pohoře však můžeme najít 15ti letou děvečku Dorotu vedenou jako nekatolíka s nadějí na obrácení. Ani po skončení náboženského útlaku na konci 18.století však nenacházíme mezi Kopeckými v Lezníku a Stříteži žádné evangelíky. Jinak tomu je u jmenovců Kopeckých z Lubné, z nichž část skrývala evangelickou víru, ale také u příbuzných Kopeckých v Širokém Dole. Zde se však k víře beránkově přihlásili pravděpodobně pod vlivem manželky Mikuláše Kopeckého Kateřiny rodem Kučerové z Borové. Asi v roce 1651 se Ondřej oženil s Alžbětou. Je velmi pravděpodobné, že se jednalo o dceru některého z místních sedláků. V soupise poddaných podle víry z roku 1651 je uveden 25ti letý Ondřej Kopecký, sedlák s 18ti letou ženou Alžbětou a 16ti letým pacholkem Adamem (patrně bratr). Podle Berní ruly z roku 1653 patřilo k Ondřejovu gruntu 40 jiter polí, což je dnes cca 11,35 ha. Dnes si již neuvědomujeme, že dnes používáme míry, které před 100-150 lety naši předci ani neznali. Čím hlouběji se vracíme do historie, tím se paleta měr a vah rozšiřuje. Ve středověku, kdy vládci, velmoži a města si snažili udržet co největší nezávislost na druhých, vznikala celá řada měr a vah, které se od sebe odlišovaly, někdy dost podstatně. Stejně tak tomu bylo i v českých zemích. Zmíněný staročeský korec označoval plošnou míru o velikosti jednoho českého jitra. Příděl zapůjčené (lehnen) půdy se pak nazýval lán. Lán představoval tolik půdy, kolik se dalo obdělat jedním potahem v době orby. 1 sedlák tedy dostal přiděleno tolik půdy, kolik byl sám schopen zorat a obdělat. Tím se také vysvětluje ne vždy stejné výměry 1 lánu dané přírodními a lokálními podmínkami. Pluh se špatně obracel, proto byla pole úzká a dlouhá. Staročeské jitro bylo drobným dílcem lánu. Byl-li lán tolik půdy, kolik se jedním potahem obdělalo v době orby, bylo jitro tolik půdy, kolik se za jitro od rána do večera dalo zorat. Sedlák však neobdělával veškerou půdu, která mu byla vrchností zapůjčena. Pěstováním obilí byla pole vyčerpána a bylo potřeba je hnojit. Nízké výnosy z polí neumožňovaly zvýšit stavy zvířectva produkujícího nutné živočišné hnojivo. Zemědělství se pohybovalo v kruhu z nedostatku málo hnojiva – málé výnosy zasetých plodin – málo krmiva pro dobytek – málo

hnojiva. Důsledkem nedostatečného hnojení byl trvalý nedostatek živin v půdě, který se promítal i do způsobu, jakým byla obhospodařována. Obilniny z ní odčerpávaly takové množství živin, že pro jejich znovuzískání bylo zapotřebí nechat půdu odpočívat. Někdy stačilo, aby půda ležela ladem jeden rok, jindy za nepříznivých podmínek - to mohlo být i několik let. Teprve do takto zregenerované půdy bylo možné sít s nadějí alespoň na relativně dostatečný výnos. Ten v případě Lezníka dosahoval podle Tereziánského katastru3 tři a půl zrna z jednoho zasetého. Proto byl používán tzv. trojhonný systém. Jeho podstatou bylo pravidelné střídání ozimu, jaři, a úhoru. Tento systém přetrval po celé období středověku až do novověku a u nás přestal být používán až ve druhé polovině 19. století spolu se změnou skladby pěstěných rostlin – zejména v souvislosti s pěstováním cukrové řepy. Trojhonný systém ve své čisté ideální podobě vypadal takto: 1. pole

2. pole

3. pole

1. rok

ozim

jař

úhor

2. rok

jař

úhor

ozim

3. rok

úhor

ozim

jař

Ve skutečnosti byla však podoba trojhonného systému často složitější a různorodější, neboť své uplatnění v jeho rámci nacházely i prvky jiných osevních systémů. Pravidelnému cyklickému střídání osevu a úhoru zpravidla zabraňovala nutnost ponechat pole odpočívat po delší dobu než jeden rok, pro tento víceletý úhor se užívá termín lada. Roku 1662, když kvetla žita, napadlo mnoho sněhu. Někteří hospodáři jej strhávali provazy a tím strhli také květ, proto se jim neurodilo. Kdo

10 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. sníh nechal, sklidil jako jiné roky. Kromě neúrodných roků sužovala však sedláky nejvíce vrchnost. Roku 1649 se litomyšlského panství ujala nová vrchnost, hrabata z Trautmannsdorfu v čele s hrabětem Maxmiliánem Trautmansdorfem. Přesto, že r. 1652 hrabě Jan Bedřich přislíbil, že nebude zavádět novoty, žádal stále více práce, robot, platů a služeb. Z poddaných se stali skuteční nevolníci. Počet obyvatelstva po válce podstatně klesl, a tak mnohá stavení zela prázdnotou, jiné usedlosti byly vypáleny, pole zanedbána, panoval všeobecný nedostatek čeledi. Trautmannsdorfové pokračovali v předchozím trendu budování hospodářských dvorů. Již v roce 1630 Pernštejnové založili nový dvůr u Litomyšle. V roce 1652 vznikl tzv. trautmannsdorfský dvůr v Dolním Újezdě na pozemcích zabraných 5 gruntů a 5 chalup v Újezdě, dvou statků v Osíku a 2 statků v Říkovicích. Základem byl svobodný dvůr Bořků z Dohalic a Poličan, ke kterému připojil hrabě Maxmilián Trautmansdorf pozemky dalších statků. V roce 1680 zabíral plochu 15 lánů orných polí. U dvora byl vystavěn ovčín, kde bylo několik set ovcí, které se pásli na panském, ale i polích poddaných. Po smrti Maxmiliána Trautmansdorfa zakládá další dvory jeho syn Jan Bedřich, např. v Litrbaších (dnes obec Čistá) o celkové výměře 22 lánů. Také město Litomyšl zřídilo dvůr na svém panství v Desné. Dvory jsou zřizovány bez tažné síly, a tak k robotě pěší přibývá tažná. Každý grunt musel poskytnout navíc jeden potah. Poddaní měli povinnost robotovat na panském 3 dny v týdnu, po dobu žní i celý. Bohatí sedláci posílali za sebe na panské čeledíny, ale většina ostatních byla nucena pracovat na cizím od rána do večera. Na vlastní pole měli čas až v noci. Útisk se nedal déle snášet. Od počátku roku 1680 začínají v celé zemi nepokoje a zjevný odpor proti narůstajícím robotním povinnostem. I na Litomyšlsku je situace obdobná. Rychtáři a konšelé chtějí s pány vyjednávat. Píší "memoriály" o snížení robotních povinností ale vesměs marně. Nejaktivněji jedná bývalý rychtář Matěj Abrahám z Poříčí, Jakub Mikulecký ze Sedlišť, Pavel Havran z Dolního Újezda, Jakub Čížek, Pavel Beybl a rychtář Lukáš Veselík z Horního Újezda, ale i někteří rychtáři a konšelé z německých vesnic.

O velikonočním úterý 23.dubna 1680 se obecní rychtáři, konšelé a sedláci ze širokého okolí sešli v Litomyšli v hospodě zvané u Morejnů a radili se, co počít. Někteří se rozhodli prosit hraběte o ulehčení, radikálnější chtěli vynutit povolnost hraběte násilím. V hostinci došlo k výtržnosti a některý ze sedláků byl dán do klády. V noci byl zapálen již podruhé panský dvůr v německých Litrbasích. Nazítří 24.4. hořel i dvůr Fridrichov. U Morejnů byli i sedláci z Horního Újezda, mezi jinými i mlynář a chalupník Lukáš Pakosta se svým bratrem Martinem. Mlynář Lukáš Pakosta ten den se svým bratrem Martinem v Litomyšli tuto zprávu předává prostřednictvím pořádníků v Horním Újezdě a sám vyrozumí poříčského rychtáře Zavřela. Pakosta v noci přišel domů a ztropil povyk, že sedláci v Litomyšli byli pobiti či jsou ve vězení. Na druhý den, ve středu 24. dubna spontánně narůstající dav, ozbrojený vším, co bylo po ruce, dává do pohybu poddané z Dolního Újezda a Osíka. Na návrší mezi Osíkem a Litomyšlí vzniká velký částečně vojensky organizovaný tábor, kde jsou během několika dní zastoupeny téměř všechny panské vesnice. Dle některých pramenů až 3000 vzbouřenců mohlo napadnout a vyplenit zámek. Dochází ale opět k jednání se zástupem hraběte zámeckým hejtmanem Světelským, který mezitím povolal do Litomyšle z Chrudimi a Vysokého Mýta vojenskou posilu. Vzbouřenci prosili o ulevení v robotě. Zpočátku to vypadalo hrozivě, kdosi dokonce na hejtmana i vystřelil, ale pak se situace uklidnila. Hejtman poddaným přislíbil, že jejich žádost přednese hraběti a kázal rozdat tři sudy piva, aby sedláky uklidnil. Ti se ve čtvrtek v klidu rozešli a vrátili se domů. V krátké době byli však mnozí účastníci zajati, vyšetřováni a vězněni v Litomyšli a v Chrudimi. V květnu zatkli organizátory vzpoury, mezi jinými Lukáše Pakostu, Lukáše Veselíka - majitele svobodné rychty hornoújezdské, Matěje Abraháma z Poříče, Jiřího Lorence z Újezda a Jana Černého Uhra, zedníka z Bučiny (jinde se uvádí, že byl z Osíku). Císař na žádost hraběte ustavuje vyšetřovací komisi, která má zjistit příčiny pozdvižení a viníky potrestat. Vyšetřuje desítky podezřelých a stovky svědků od 30. července do 13. srpna r.1680. Ortel

11 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. komise je nečekaně tvrdý: Lukáš Pakosta "zpáteční mlynář" je zaživa od hlavy dolů kolem lámán a do povětří vyzdvižen, Matěj Abrahám z Poříče a Jan Černý Uher z Bučiny jsou stati mečem, Jiřík Lorenců z Horního Újezda oběšen. Poprava se konala 13. srpna u kříže k Morašicím. Veselík byl odsouzen ke dvěma letům obecních prací v poutech, stejně tak dalších 23 obviněných musí 1-3 léta pracovat v poutech a železech na obecním. Dalším dvěma byla udělena milost (P. Bejvl a J. Čížek, oba z Horního Újezda). Hrabě dal za spásu duší popravených údajně sloužit na 600 mší. Den po popravě hrabě Trautmansdorf vydává mírnější poddanský řád s nižšími robotními povinnostmi v duchu nařízení císaře Leopolda I. Ten vydal již 28.6.1680 robotní patent, kterým byly stanoveny robotní povinnosti na tři dny v týdnu a v době sezónních prací podle potřeb vrchnosti. Robotní povinnosti pak dále upravovaly patenty z roku 1717 a 1738. Na paměť této události byl v Dolním Újezdě před budovou školy postaven v r. 1914 monumentální pomník podle návrhu Jana Štursy (viz. obrázek na této stránce). Kromě jižních Čech došlo na jaře 1680 k nevolnickému povstání v celých Čechách. Povstání bylo potlačeno vojskem a desítky povstalců byly odsouzeny k trestu smrti. Po selské vzpouře zasáhl v roce 1681 celé Čechy mor. Pro dokreslení celé situace v monarchií za panování Leopolda I. musíme též připomenout rok 1683, který vyvrcholil povstáním Emericha Thökölyho v Uhrách, a poslední velkou ofenzívou osmanských vojsk proti habsburské monarchii zakončené vítěznou obranou Vídně.

Tyto všechny události prožívala i rodina Ondřeje Kopeckého v Lezníku. Z Ondřejových dětí narozených v Lezníku známe tyto: • Dorota *asi 1656 se provdala na podzim po selském povstání roku 1680 za Petra Mazala z Lezníka. • Mariana *3.2.1658 provdaná Zmrhalová zemřela před rokem 1733. V zápisech o splácení gruntu je pak vzpomínán v roce 1739 její syn Franc, který „zběhl již do důchodu.“ • Havel *asi 1660 si vzal 20.4.1690 v Lezníku, Annu Kadidlovou dceru sedláka Pavla Kadidlo ze Stříteže. Ještě tentýž rok se jim ve Stříteži narodila dcera Alžběta. Byl to fofr ☺ Pak ale stopa Havla i Anny mizí… • Adam *27.8.1662, zemřel v 35 letech jako bezdětný v Lezníku. • Matěj *25.3.1664, se oženil s Magdalénou Tmejovou dcerou Jana Tmeje. Z jejich manželství známe jen dceru Rozinu narozenou v roce 1697 na Pohoře. • Lidmila *9.9.1666 se provdala za Šimona Koukala. • Pavel *20.1.1669, převzal po otci grunt a více si o něm povíme níže • Kateřina *21.11.1672 se provdala za Jiříka Víta z Osíku. • Alžběta se provdala za Mikuláše Řeháka. V letech 1652 a 1684 se v Lezníku žení ještě další dva Kopečtí, které nedokážeme zařadit. V roce 1652 se jednalo o svatbu Kopeckého Jana z Lezníka s Annou Jirušovou z Lubné a v roce 1684 se v Lezníku ženil Kopecký Jan syn +Vavřince z Lezníka s Ontlovou Lidmilou dcerou +Šimka ze Stříteže. V matričních záznamech narozených však v dalších letech ani k jednomu nenalézáme další potomky. Nedokážeme nyní ani určit, ke komu patří.

Pavel Kopecký z Lezníka 1669-1740 Pavel se narodil 20.1.1669 v Lezníku jako šesté dítě Ondřeje a Alžběty Kopeckých. Selské bouře v roce 1680 prožil ve svých 11 letech. Roku 1693 přiletěly kobylky z Moravy do Čech. Kam dosedly na trávu a obilí, vše zničily. Bylo jich tolik, že se pod jejich váhou větve stromů lámaly. Asi o 2 roky později se Pavel oženil 29.1.1696 v Poličce s Dorotou Hledíkovou dcerou Ondřeje Hledíka z Horního předměstí. Bývalo tehdy

zvykem, že zpravidla nejstarší syn v rodině při svatbě převzal otcovský grunt a nebylo tomu jinak ani u Pavla, který se gruntu ujal 20.7.1695. Cena gruntů se po staletí neměnila a tak i Pavel jej koupil na splátky za 450 kop míšeňských, přičemž hotově měl složit 100 kop. Za tuto cenu získal na gruntu tyto svršky (movitý majetek): 2 klisny, 1 krávu, kovaný vůz, pluh, brány, kopaň, vidle, sáně, vidle na hnůj, lopatu, motyku, pilu, sekeru, 6 slepic

12 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. a kuřata, obilí ozimního pšenice po 3.str., žita po 8.str., ječmene po 2.str. a ovsa po 8 str. Zbylá cena za grunt vázla na půdě, jejíž hodnota byla neměnná a splácela se v pravidelných ročních splátkách – v případě gruntu Kopeckých v Lezníku to bylo 5 kop míšeňských grošů3 na tři krále. Při prodeji gruntu byly na nového vlastníka převedeny i předchozí dluhy na gruntu. Nový držitel gruntu měl také za povinnost vyplatit rodinný nedíl z gruntu svým sourozencům. Vzhledem k výši ceny gruntu a výši roční splátky, zůstávaly v závislosti na počtu sourozenců na gruntě splátky i na několik desetiletí. Podle zvyklosti museli být nejprve vyplaceny nejstarší dluhy, poté předchozí vlastník gruntu a nakonec sourozenci. Na splácení dohlížel místní rychtář a konšelé, před kterými byly také smlouvy uzavírány a dále výroční soud na litomyšlském zámku, který se konal zpravidla mimo období prací na poli, tj. přes zimu. Jak mohlo takové zadlužení gruntu vypadat si můžeme ukázat i na gruntu Kopeckých v Lezníku. Ondřej Kopecký, který převzal grunt po otci Jiříkovi v roce 1644 z něj musel vyplatit nejprve starší dluhy, pak svojí máteř a pak i své sourozence. Předchozí dluhy splácel až do roku 1665. V letech 1665 – 1681 splácel Ondřej dluh máteři, která však mezi tím zemřela a tak brali její dědici. Od roku 1681 splácel Ondřej dluh na gruntě bratrům, ale nedoplatil jej a roku 1695 se gruntu ujal jeho syn Pavel. Ten pokračoval ve vyplácení svých strýčků až do roku 1725, kdy zbývalo vyplatit již jen strýčka Jiřího Kopeckého na Pohoře. Ten však zemřel a tak Pavel vyplácel dále dluh jeho synovi Janovi. Od roku 1735 začal též vyplácet své sourozence. Kdyby Ondřej neměl sourozence, splácel by grunt od roku 1644 do roku 1681, tj. „pouhých“ 37 let. Teprve po 37 letech od koupě gruntu začal vyplácet své sourozence a kdyby neprodával grunt svému synu Pavlovi, splácel by grunt celých 91 let od roku 1644 do roku 1735 ! Pavel nebyl nejstarším narozeným synem. V roce 1662 se narodil Ondřejovi a Alžbětě již syn Adam a v roce 1664 syn Matěj. K roku 1660 datujeme odhadem i syna Havla. To, že grunt po 3

otci převzal právě Pavel znamená, že své starší bratry Pavel předčil pravděpodobně svojí pílí a schopnostmi. Pavel Kopecký byl dvakrát ženat. Z prvního manželství s Dorotou Hledíkovou známe tyto děti: • Martin - *8.11.1696 Lezník • Alžběta - *8.4.1698 Lezník, provdaná Flídrová • Jan - *27.3.1700 Lezník, převzal od otce v roce 1738 a si povíme více níže. • Lidmila - *16.10.1702 Lezník • Mariana - *19.5.1704 Lezník • Matěj - *22.1.1707 Lezník • Kateřina - *21.11.1709 Lezník • Anna - *6.2.1714 Lezník, provdaná Kolářová. 6.6.1734 se v Lezníku žení Pavel Kopecký ve svých 65 letech znovu a to s Kateřina Švihelovou dcerou Jana Švihela z Lezníka. Dříve bývalo častým zvykem mezi vdovci a to i ve věku nad šedesát let, se co nejrychleji ještě jednou oženit. Pokud byl aspoň trochu zachovalý (a movitý), nebyl problém, najít si svobodnou nebo ovdovělo nevěstu o dvacet i více roků mladší. Pavel měl pak s Kateřinou tyto další děti: • Kateřina - *11.4.1735 Lezník • Jakub - * 1.7.1736 Lezník • Václav - * 10.9.1737 Lezník • Kateřina - *1738 Lezník, provdaná Matzešová V roce 1738, tj. až ve svých bezmála 70ti letech předal grunt svému synu Janovi – a to i přesto, že se Jan ženil již v roce 1728. Není jasné, proč svůj grunt Janovi neprodal již v době Janovi svatby, jak bylo jinak tehdy zvykem a Pavlovi bylo již skoro 60 let – na tehdejší dobu vysoký věk. Pavel zemřel asi v roce 1740, tj. asi v 71 letech, kdy jsou již o výročním soudě při vyplácení gruntu uváděni již jeho nápadníci (dědici) a uvedeny náklady na Pavlův funus ve výši 12 kop (!). Z toho lze usuzovat, že za svého života vedl Pavel grunt pevnou rukou a dostalo se mu po jeho smrti vystrojení ne malého pohřbu s mnoha účastníky. O pohřbech nezachovali se skoro žádné obyčeje starobylejší. Po pohřbu šli jeho účastníci na jídlo do domu zemřelého, na „besedu“ a potom do hospody, která v Lezníku fungovvala již za dávných dob. Hrobům se nevěnovala zvláštní péče4.

Nejlepší české mince byly v Českém království raženy za krále Václava II. (1278–1305). Byly raženy v Kutné Hoře a nazývaly se groše pražské nebo české (grossi Pragenser – z latin. denarius grossus = tlusté denáry). Z hřivny stříbra se razilo 60 grošů a odtud pochází starý název kopa grošů. Brzy však byla přidávána k stříbru měď a groše se tím znehodnocovaly, třebaže mírná přísada tvrdší mědi nebyla zbytečná, neboť mince z měkkého stříbra se rychle otíraly. Ferdinand I. (1526–64) přestal r. 1547 raziti groše a zavedl nejprve tolary, které ale ke konci svého panování v roce 1573 opět zrušil. České a míšeňské groše pak platily až do roku 1764, kdy mizí převodem na zlaté. Ukázka míšeňského groše – viz. obrázek vpravo.

13 / 36


Jan Kopecký z Lezníka 1700-1767 Jan se narodil 27.3.1700 Pavlovi a Dorotě Kopeckým. 25.1.1728 se oženil v Lezníku s Kateřina dcerou Karla Bubna z Pohory. Od roku 1700 do r.1753 držel litomyšlské panství František Václav z Trauttmannsdorffu. Poté stala se paní na Litomyšli Marie Josefa hr. Z Waldsteinu, roz. Z Trauttmannsdorffu (17531758). 5.5.1705 umírá císař Leopold I. a na jeho místo nastupuje Josef I.. Po něm se ujímá vlády poslední mužský potomek Habsburského rodu Karel VI. 20.10.1740 se ujímá vlády jeho dcera Marie Terezie (viz. obrázek na této straně), která se tak stává první panovnicí habsburské monarchie. Proti legitimnosti její vlády vystoupil zejména bavorský vévoda Karel Albert, který neuznával pragmatickou sankci, díky níž se Marie Terezie dostala na trůn, a činil si nárok na vládu v rakouských i českých zemích. Obtíží nové panovnice využil i pruský král Fridrich II., usilující o získání Slezska. Vpádem pruské armády do Slezska 16.12.1740 začala první ze tří tzv.slezských válek, zvaných též války o dědictví rakouské nebo války o země České koruny. 5.5.1758 přitáhlo rakouské vojsko v počtu 40 tisíc k Litomyšli a položilo se na polích od Litomyšle až k Sebranicím. 23.5.1758 pak odtáhlo na Moravu. Počátkem července 1758 přitáhli k Litomyšli Prusové a zůstali zde i se svým králem Bedřichem až do 11.7., kdy se dali na pochod k Vysokému Mýtu. Ten samý den přitáhlo opět vojsko rakouské a položilo se od Litrbach (dnes Čistá) až k Desné. Vůdce jeho generál Leopold Daum pak přenocoval na faře v Sebranicích. Druhého dne pronásledovali nepřítele směrem k Vysokému Mýtu. Válka sedmiletá skončila r.1763. Sebranická farnost byla nepřítele ušetřena. V letech 1741-1748 za panování Marie Terezie došlo k aktualizaci rustikálního katastru (tj. soupisu půdy, který měli poddaní v dědičném nájmu). Jeho hlavním rozdílem oproti Berní rule z roku 1653 bylo, že již obsahoval s rozdílnou bonitou půdy (úrodnosti) v různých oblastech. V Lezníku bylo tehdy zachyceno 28 hospodářů (6 o velikosti 5-15 strychů, 11 o velikosti 15 až 30 strychů, 10 o velikosti 30 až 60 strychů a 1 přes 60 strychů) s již zmíněnou bonitou půdy 6. Celkem bylo tehdy v Lezníku 754 strychů polí, z nichž

přibližně třetina – 233,3 strychů leželo ladem. 32 strychů byly pastviny a 14 strychů louky. 15 sedláků bylo nuceno robotovat 3 dny v týdnu s jednospřežným potahem a 8 sedláků pak muselo robotovat ručně 3 dny v týdnu. Desátek4 patřící faráři v Sebranicích činil na gruntu Jana Kopeckého 1 korec5 žita a ovsa. Na grunt Kopeckých v Lezníku byla vázána robota s jednospřežným potahem 3 dny v týdnu. Janovi se zřejmě dařilo, o čemž svědčí i fakt, že kromě pravidelného splácení gruntu byl schopen skupovat i pohledávky od ostatních nápadníků, tj. byl schopen závazky na gruntu splácet rychleji, než byly jeho závazky. Z dětí Jana a Kateřiny známe tyto: • Kateřina - *9.11.1728 Lezník • Matěj - *9.1.1730 Lezník se v roce 1757 oženil se vdovou Marianou Benešovou z Lubné. Nevíme však o žádných jeho potomcích. • Mariana - *24.3.1732 Lezník. 25.2.1759 se provdala na Pohoru 24. za příbuzného sedláka Jana Kopeckého *1730 syna Jana Kopeckého z Pohory. Společného měli však až prapraděda Jiřího *asi 1587, zakladatele rodu. Mariany praděd byl Ondřej, Janovo Pavel. Čp.24. na Pohoře drželi Kopečtí již od roku 1688, kdy jej od Bartoně Květenského koupil děda Jana *1730 Martin Kopecký. S Janem Kopeckým *1730 měla Mariana 5 dětí. Jan *1730 však ve svých 40 letech zemřel a nechal po sobě nezletilé siroty. Mariana byla tak nucena provdat se rychle znovu a za muže si vzala Jakuba Mráze. Nejstarší dcera Mariany a Jana Kopeckých Mariana *1760 měla nejprve v roce 1783 nemanželskou dceru Lidmilu, ale již ke konci roku 1785 se provdala za příbuzného chalupníka Jozefa Kopeckého *1756 z Pohory 4

Desátek byla původně zhruba desetiprocentní daň placená církvi respektive své faře. Tato povinnost byla běžná v mnoha starověkých kulturách, přes celý středověk až do raného novověku. Povinnost platit desátky platila v Čechách až do roku 1848. 5 Korec nebo kořec, někdy též strych nebo měřice je stará česká míra plošného obsahu a objemová míra užívaná pro sypké látky. Na litomyšlsku byl 1 korec 93,23 litrů, nebo-li také 4 věrtele.

14 / 36


• • • •

10. Opět se však jednalo o vzdálenou příbuznost a společným předkem byl opět Jiří Kopecký *asi 1587 z Lezníka, zakladatel rodu. Mariany prapradědy byli synové Jiříka Ondřej a Pavel, zatímco Jozefův pradědeček byl syn Jiříka Jiří. Díky tomuto sňatku se stal asi v roce 1790 hospodářem v čp.24 na Pohoře Jozef Kopecký *1756. Jan - *14.12.1733 Lezník, zemřel před r.1739. Jozef - *26.2.1735 Lezník, oženil se v roce 1760 v Lezníku s vdovou Kateřinou Kvapilovou. Václav - *26.2.1737 Lezník Jan - *8.3.1739 Lezník, na den svých 28 narozenin 8.3.1767 ujal se a koupil od své máteře grunt po otci a následně na to se 15.12.1767 se v Lezníku oženil s Annou dcerou Pavla Andrle ze Širokýho Dolu 65. S Annou měl pak 12 dětí, ale hodně z nich se nedožilo dospělosti. Samotný Jan zemřel na výměnku 8.11.1794 ve věku 55 let. Jeho manželka Anna jej přežila o dalších 11 let a zemřela ve věku 58 let 15.1.1805. Grunt pak převzal syn Jozef *1784. Ten se oženil s Marianou Střítežskou, dcerou svobodníka a rychtáře ve Stříteži 1 Jozefa Střítežského. Nepochybně i díky tomuto spojení se pak dva ze synů Jozefa *1784 a Mariany *1788 přiženili na grunty do Stříteže – Jozef *1810 roku 1831 na selský statek čp.19. k Zavoralovým a František *1814 roku 1841 na selsk7 statek čp.27. k Mrázovým. Na domácím gruntě pak zůstal nejmladší Jiří, který se 7.2.1847 oženil doma s Marianou Votřelovou dcerou sedláka Václava Votřela z Kaliště 4. I dcera Anna *1808 se dobře vdala a v roce 1827 si vzala za muže sedláka Jana Štiku z Horního Újezda 62. Další osudy Kopeckých v Lezníku nebyly součástí této práce. Z dětí Jiřího a Mariany rodem Votřelové známe syna Františka, který převzal otcův grunt. Oženil se s Eleonorou Zindulkovou z Lezníka 19. a na gruntě v Lezníku 40. hospodařili ještě na konci 19.století. Dále známe syna Jiřího *1849, který se oženil se vzdálenou příbuznou Annou Kopeckou dcerou Františka Kopeckého z Hochwaldu

•

• • •

(Vysoký les) 4. (společným předkem byl opět až zakladatel rodu Jiří Kopecký *1587). Společně pak bydleli v Lezníku čp.33. až do roku 1889, kdy Jiří umírá a vdova Anna se o dva roky vdává znovu za Jana Kopeckého ze Stříteže 35. Nepochybně tedy ještě počátkem 2.pol.19.století byla kolébka rodu Kopeckých grunt v Lezníku čp.40. v držení Kopeckých. Dnes patří rodině Jílkových – sestrám Andree, Gabriele a Janě a jejich mamince Janě. Pavel - 12.12.1742 Lezník, 28.4.1771 se v Lezníku oženil s Magdalénou Chadimovou dcerou Mikuláše Chadimy ze Stříteže, přestěhoval se do Stříteže, kde založil novou větev rodu Kopeckých ve Stříteži – více viz. níže. dvojčata Jakub a Anna - *17.7.1745 Lezník Rozina - *11.2.1748 Lezník Lidmila - *18.5.1751 Lezník

Až do roku 1766 bylo možné v Lezníku najít Kopecké jen na gruntě označeném dnes čp.40. V roce 1766 se do Lezníka přiženil do čp.26. dle starého číslování Jan Kopecký z Benátek, kde se příjmí Kopecký vyskytuje již na konci 16.století a vyvinulo se zde nepochybně nezávisle na Lezníku. Z potomků Jana Kopeckého z Benátek v Lezníku však známe jen dcery a syna Jakuba narozeného v roce 1788. V roce 1793 se do Lezníka přiženil na čp. 9. příbuzný František Kopecký z Pohory.

Soudobý letecký snímek čp.40. v Lezníku z GoogleMaps 15 / 36


Střítež Jméno vsi Střítež pochází od strážné služby, která měla význam ekonomický (výběr mýta), ale i vojenský (obrana kraje). Poloha obce, ležící v hraniční části Újezda na Lubném na samém počátku táhlého údolí Jalového potoka, i rozložení gruntů v obci, naznačuje, že nejstarší historie vsi souvisí patrně již s opanováním kraje Slavníkovci v 10.století. Ústředím správy byla Litomyšl, hrad pod lesem, kterým vedla zemská stezka zvaná Trstěnická. Na cestách bydlela vojenská stráž v malých vesničkách. Stanic nebylo mnoho, jedna od druhé tak daleko, co by zvíře bez pití vydrželo jít s nákladem. Střítež byla patrně jedním z takových míst. Další směrem na Brno byla v Bystrém. Vzhledem ke strážní funkci však můžeme ještě jen těžko mluvit o vsi jako takové. Rolnický charakter získala ves až ve 13.století v souvislosti s kolonizací celého kraje litomyšlskými Premonstráty a založením města Poličky r.1265. Polička pak převzala původní strážní funkci Stříteže a zemská cesta byla přeložena Přemyslem z Vysokého Mýta rovnou na Poličku. Další zprávy máme až z r.1347, kdy po sporech

mezi klášterem premonstrátů a biskupem, připadla ve svobodné držení biskupovi. Kapitula pak dostala zastavené pozemky ve 12 ½ kopách. Rr. 1404 jmenuje se pánem vsi probošt kláštera Lanškrounského, jenž odtud propustil dva své sirotky Petra a Dorotu po Maříkovi z Stříteže do Lezníka, vsi biskupské, na vychování u poručníka Jakuba a matky jejich Běty. Jakmile by pak sirotci dospěli, měli je Jakub a Běta propustit a vydat jim plat 19 ½ kop gr. Jakub musel na zaručení zapsat svůj dvůr v Lezníku dvěma kaventům, kteří se za něho zaručili. R.1404 je ve Stříteži vzpomínán konšel Henslín zván Muž a Ondřej, r. 1412 konšelé Štěpán Doher a Štěpán, jinak řečený Štefan. Patrné z toho, že Němec (Štefan) tu byl výjimkou. Jednalo se tedy o ves českou. R. 1412 byl tu krejčí Nicek. Soused Václav měl tu přezdívku Zaspal. Syn Václava ze Stříteže byl Václav klerik r.1415. V urbáři z roku 1547 je ve Stříteži uvedeno 11 hospodářů. O sto let později v roce 1653 bylo ve Stříteži celkem 11 sedláků a 1 zahradník. K rychtě Martina Střítežského přináleželo 60 korců půdy, ke gruntu Jana Kadidla 48 korců, dalších 8 sedláků mělo ke gruntu pole o výměře 4045 korců a patrně jeden ze starších gruntů byl již rozdělen ve dví s roli o výměře 24 korců. Celkem 493 korců (cca 1,4 km2). Za dalších sto let bylo v Tereziánském katastru z roku 1757 uvedeno 15 hospodářů a 1 domek bez rolí. Z hospodářů byl jeden do velikosti 1 strych (strych je stejné ale pozdější označení pro korec), 2 o velikosti 5-15 strychů, 4 o velikosti 15-30 strychů a 8 o velikosti 30-60 strychů. V katastru obce nebyly žádné lesy. Nejvíce rozlohy zabírala pole o velikosti 424.3 strychů, 148.2 strychů připadalo na lada, 57.3 strychů bylo pastvin a 12 strychů luk. Celkem tedy 641,8 strychů (cca 1,82 km2). Z výměr je patrné, že docházelo postupně k zabírání obecních pozemků a k postupnému drobení gruntů – tento proces pokračoval v podstatě až do

16 / 36


Vývoj počtu obyvatel a domů ve Stříteži 350 300

Počet

250 200 150 100 50 0

1653 1797 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001

obyvatel

50

213

229

259

263

282

293

307

304

322

236

258

217

208

191

181

domů

12

36

39

41

42

43

45

49

50

56

61

55

50

48

55

54

Roky

kolektivizace v 50 letech 20.století. V roce 1910 měla obec 3,56 km2 a tento stav zůstal podnes. Důvodem byl zejména populační vývoj. Neznáme počet obyvatel ve Stříteži před třicetiletou válkou a jen těžko se odhadují konkrétní dopady na obyvatele. Nepochybně však Střítež trpěla podobně jako její okolí. Ve Stříteži se však o zběhnutí z gruntu dočítáme již v období před třicetiletou válkou. U gruntu čp.27., pravděpodobně pro robotní a kontribuční zátěž zběhl na přelomu 16. a 17.století Jůza a po něm i Jakub Štamberk, za což byli litomyšlskou vrchností stíháni. Během třicetileté války se takto můžeme dočíst o Šimonu Sobotovskému z čp.16., který grunt spustil, zmrhal a odešel. Čp.4. je uváděno v roce 1653 jako pohořelé. Není dokonce uvedeno ani v Berní rule, tj. stav gruntu musel být takový, že z něj vrchnost nemohla ani vybírat daně. Zpustlý grunt zůstal také u čp.35. konšela Jíry Vondráčka tak, že jej v roce 1677 koupil syn podruha Tomáše Chadimy Mikuláš za polovinu jeho původní ceny. Po třicetileté válce se také začala rozrůstat populace. Zatímco po 30ti leté válce bylo ve Stříteži 50 osob, v roce 1797 to již bylo 213 duší. Stejně jako na řadě dalších panství, i litomyšlská vrchnost řešila vzrůstající populaci zakládáním nových vesnic. V letech 1617-1817 bylo v panství litomyšlském založeno 36 vesnic. Docházelo však i k rozšiřování stávajících vsí. V roce 1737 vydala vrchnost v Litomyšli řadu povolení k výstavbě chalup i ve Stříteži. Tak vznikly patrně před rokem 1737 chalupy čp.2., 5., 6., 23.(staré čp.), 30.(staré čp.) a v roce 1737 chalupy čp.8., 10., 12., 13., 14., 15., 27. (staré čp.), 28. (staré čp.), 40., 32.(staré čp.). K výstavbě dalších chalup došlo

pravděpodobně pak až ve druhé polovině 18.století. V obci se v polovině 18. století pěstoval dobytek a předlo se. Příze byla zpracovávána domácími tkalci buď pro vlastní potřebu nebo na prodej a následně skupována rychtářem a obchodníky s přízí. Následně prodávána na Moravu, do Slezka či Kladska. Kromě svobodného rychtáře Střítežského bylo 13 hospodářů zatíženo robotou a to 11 z nich s jednospřežním potahem 3x týdně, 1 robotou ruční 3x týdně a

1 robotou ruční 1x týdně. Strítež měla i svoji vlastní rychtu. Rychta bývala v čp.1. Rychtářský úřad ve Stříteži můžeme s větší přesností sledovat od r.1547, kdy bylo litomyšlské panství Kostkům z Postuic zkonfiskováno za odboj proti císaři. Tehdy byl rychtářem ve Stříteži Štěpán, který rychtu prodal v sobotu po sv.Markétě roku 1551 Lorenci Květenskému. Zda-li Lorenc Květenský rychtářem ve Stříteži zůstal, nebo zemřel, nevíme. V sirotčích knihách je v další ch letech uveden jako rychtář ve Stříteži Jíra příjmím pravděpodobně Vávra jinak Sobotka, který měl děti Vaňka, Jůzu a Dorotu. Po Jírovi se stal rychtářem jeho syn Vaněk. Vaňkova dcera Marta si r.1563 vzala za muže Bartoše Mřeně, syna Martina Mřeně (od konce 18.století psáno příjmí s „B“ jako Břeň). Bartoš Mřeň byl rychtářem ve Stříteži a proto se mu také říkávalo Bartoš Střítežský. Toto příjmí se nakonec ustálilo jako dědičné a spolu s dědičným rychtářským úřadem ve Stříteži drželi Střítežští rychtu ve Stříteži dalších skoro tři sta let, až do konce vrchnostenské správy v roce 1850. Mezi nejvýznamnější potomky Bartoše a Marty Střítežských patří vnuk Martin 1608-1663. Martin Střítežský byl dědičným rychtářem ve Stříteži v letech 1627-1660. Roku 1660 prodal střítežskou rychtu svému synu Ondřejovi a koupil svobodnou rychtu na Pohoře. Vykoupil se z poddanství a stal se svobodníkem. Neměl tak pána mimo krále, ani robotných povinností. Roku 1663 Martin Střítežský zemřel, svobodnictví však zůstalo dědičně i jeho synům. Všichni ostatní ve Stříteži byli poddaní k litomyšlskému zámku. Vedle rychty byl významnou institucí kostel s farou. V samotné Stříteži kostel nebyl. Střítež

17 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. spadala farně k Třemešné a Sebranicím. Kdy byl kostel v Třemešné postaven, není známo. V seznamu farních kostelů poličského děkanátu je uveden v r.1350, kdy byl přidělen litomyšlskému biskupství. Později, okolo roku 1400 byl nový kostel postaven v lese na Sebranicích. Po husitských bouřích bylo v roce 1432 zapsáno litomyšlské panství Vilému Kostkovi z Postupic. Třebaže se tento šlechtic připisoval, že vlastní rukou zabil Prokopa Velikého u Lipan, sám se hlásil pod obojí a po něm i jeho potomci. Roku 1547 byla založena Jednota bratrská a Kostkové z Postupic se stali jedněmi z jejich hlavních podpůrců. Po husitských válkách byla celá oblast kališnického smýšlení a lidé přijímali vroucně i českobratrské vyznání. Lze předpokládat, že i farnost v Sebranicích byla osazena pro duchovní správu českým bratrem. Písemné prameny se však nedochovaly. Roku 1526 byla Jednota bratrská zakázána jako sekta a lidé se mohli hlásit buď pod obojí či pod jednu. Na litomyšlském panství byl však tento zákaz přijat jen na oko. V roce 1547 odepřeli Kostkové vojenskou pomoc králi Ferdinandovi, za což byli potrestáni konfiskací panství. Císař Maxmilián II. pak nechal v roce 1567 připsat panství Vratislavovi z Pernštejna, který povolal na litomyšlsko jezuity, aby obraceli lid na víru katolickou. Nepochybně byl také od té doby kostel v Sebranicích spravován katolickýcm farářem. Pro české bratry ve Stříteži byla vzpruhou sousední Polička, která zůstala kalichu věrná. Snaha o rekatolizaci byla přerušena v roce 1609, kdy Rudolf II. vydal majestát, kterým byla v Čechách povolena každému svoboda vyznání náboženského. Na panství Litomyšl nastaly tehdy různice mezi katolíky a nekatolíky. Toto období ukončila Třicetiletá válka, kdy byla v Čechách povolena pouze katolická víra. Valná většina obyvatel přijala katolickou víru opět jen na oko a zůstala věrná českobratrskému vyznání. Během Třicetileté války r.1623 farnost v Sebranicích zanikla, kostel se stal filiálním a Střítež byla přifařena k Dolnímu Újezdu. V Soupise obyvatel podle víry z roku 1651 jsou až na vyjímky zejména mezi čeledí ve Stříteži uvedeni všichni jako katolíci (z 50 osob je 39 katolíků a 11 nekatolíků). O věrohodnosti tohoto seznamu a řazení mezi katolíky a nekatolíky však můžeme pochybovat. Mezi nekatolíky můžeme najít např. i ženu sedláka Václava Tomana, ženu i syna podruha Martina Nietelaka, 12ti letou dceru Marjánu sedláka Jana Tehela a 14ti letou Kateřinu dceru rychtáře Martina Střítežského. Tyto rodiny považujeme za nekatolické. Víme také s jistotou, že tajnému českobratrskému vyznání zůstávali věrní také potomci Martina Mřeňe – Jílkové a Mřeňové. Z uvedených katolíků tak považujeme dalších 19

1579–1594 Bible kralická Jednoty bratrské

osob za tajné evangelíky. Z 50 osob ve vsi tak bylo minimálně 30 evangelického vyznání a 20 katolického či tajného českobratrského vyznání. Fara v Sebranicích byla obnovena r.1664, což nepochybně přispělo k rekatolizačnímu úsilí v oblasti. Kostel v Sebranicích byl zpočátku malý, jednolodní. Asi v r.1709 byl rozšířen o postranní kruchty a v letech 1768-1770 přestavěn. Až do 20.století obestíral kostel též hřbitov s barokní kostnicí pokrytou šindelovou střechou s lucernou a bání. Život nekatolíků nebyl lehký. Za držení kacířských knih byli lidé dáváni do žaláře a biti. Útlak se dal jen těžko snášet, a proto někteří řešili situaci odchodem ze země, většinou do luteránského Pruska. Ze všech vyšetřování, ať duchovenských či vrchnostenských vychází, že: „Lid touží po knihách. A tyto se mu berou a jiné v náhradu nedávají… a proto lid utíká tam, kde doufá náboženské knihy své volně a bezpečně užívati.“ Mezi nejznámější emigranty z té doby patří Jan Jílek, jehož životopis literárně ztvárnila Tereza Nováková. Jan Jílek (1710-1780) se narodil v Nové Vsi, kam se přestěhovala rodina jeho otce Jana

18 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. Jílka (1679-1719) ze Stříteže čp.25. Jan Jílek utekl r.1731 do do Gerlachsheimu v Prusku a spolu s ním i jeho o dva roky starší bratr Pavel (1708-1762) a třináctiletý bratr Jakub (1718-1784). Za rok se vrátili i pro sestru Juditu (1714-1783) a odvedli i další tajné evangelíky. Vysvobozením pro tajné evangelíky byl až osvícený panovník Josef II. Dne 13. října 1781 odstranil vydáním tolerančního patentu výsadní postavení katolické církve a povolil tak i další vyznání. První prosincový den se dostavili obecní rychtáři na vrchnostenskou kancelář do Litomyšle, kde v řeči německé byli seznámeni s jeho zněním. Do 5. prosince 1781 z deseti obci panství se přihlásilo k evangelické víře 1111 duší, v městských vesnicích 1238 poddaných. Během dalších dvou měsíců se počet přihlášek rozrostl na zámeckém panství na 1541. V Lubné se přihlásilo k nekatolíkům 69 poddaných, ve Stříteži 29, v Širokém Dolu 50. Dalšími středisky byly obce Bučina, Heřmanice, Horky, Lažany, Javorník, Morašice, Seč, Vysoká, Jarošov a Budislav. Podle patentu byly státem tolerovány jen dvě nekatolické církve - evangelická luteránská a evangelická reformovaná (helvetská). Asi právě proto, že text císařského patentu byl přednesen v němčině a jeho výklad se předával dál zkomoleně ústním podáním, většina nekatolíků se hlásila k nepovolené staré českobratrské víře svých otců a dědů. Katolická církev se polekala rychlého růstu nekatolíků. Proto měli všichni, kteří se k nekatolickému náboženství přihlásili, doložit svou přihlášku bližším zdůvodněním, proč chtějí přestoupit, a zda znají principy nových náboženství. V březnu 1782 začala pracovat komise, která vyšetřovala, zda přihlášky jsou správně vyplněny, zda zdůvodnění jsou postačující a zdali nebyl dotyčný k přestupu donucen jinou osobou. Ve svém vyznání víry z února 1782 píše např. rychtář Mikuláš Střítežský: "...my víru tu svatou vyznáváme, ...jak někdy staří bratří čeští vyznávali a až posavad vyznávají, v lámání chleba, pití z kalicha posvátného, konfesi tu českou bratrskou stvrzujeme."5 V roce 1848 byla zrušeno poddanství a udělena první konstituce, která byla uvítána s radostí a mnoha nadějemi. Výsledkem revolučního roku 1848 bylo též zrušení vrchnostenské správy, zavedení obecní volené samosprávy. Střítež se tak tehdy stala součástí poličského okresu, ač místní byli pro zachování příslušnosti k Litomyšli. Mezi nejzásadnější změny patřilo také zrušení roboty a výkup pozemků sedláky od vrchnosti – teprve po roce 1848 se tak sedláci, chalupníci a zahradníci

stali skutečnými vlastníky rolí, na kterých hospodařili často generace jejich předků. Svoboda však netrvala dlouho. Byla zrušena svoboda tisku, potlačeno právo spolčovací a zavládla tuhá reakce, které historie dala jméno Bachův absolutismus. Touha po osobní svobodě a touha po lepším živobytí byli pak hlavním motivem pro emigraci zejména do Ameriky, která trvala nepřetržitě až do světové války. V roce 1862 s koncem Bachova absolutismu se počet vystěhovaných sice zastavil, ale zato se stal běžným jevem ve všech chudších oblastech Čech, Moravy a Slezska. Emigrační vlny zasáhly na poličském okrese celkem 12 obcí. Ve velké většině se jednalo zejména o chudé podhorské vesnice s evangelickým obyvatelstvem na západ od Poličky Starý a Nový Kamenec, Sádek, Borová, Široký Důl, Oldříš, Březiny, Telecí a Pustá Rybná, tedy o oblasti evangelických farností Borová a Telecí. Emigrace zasáhla i samo město Poličku, i když zejména jen v 50. letech 19. století. Na druhé straně se emigrace vůbec netýkala (s jednou výjimkou) německé části okresu. Toto území navazovalo na další vystěhovalecká centra v sousedních okresech - Svratecko, Krounsko a Prosečsko na Vysokomýtsku, resp. Chrudimsku, okolí Dolního Újezda, Budislavi a Jarošova na Litomyšlsku a Jimramovska a okolí Německého (dnes Sněžného) na Novoměstsku. Všechny tyto oblasti byly charakteristické relativním přelidněním, nízkým podílem soběstačných zemědělských usedlostí, a z toho vyplývající převahou vesnické chudiny - nádeníků a podruhů, nevýnosným tkalcovstvím a strádající venkovskou řemeslnou výrobou. Bývalá sláva skláren, železných hutí a hamrů, které dávaly obživu nemalé části obyvatelstva, již byla minulostí. Evangelické reformované vyznání mohlo dát svým věřícím víru a sílu, ale nemohlo je uživit. Už v roce 1852 se ze Stříteže vystěhovala do Ameriky např. rodina Mikuláše Daňka. V roce 1857

19 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. Eleonora Jílková *1807 dcera Josefa Jílka ze Stříteže čp.16. V roce 1908 pak synové Josefa Václava Jílka ze Stříteže čp.3. Josef, Jan a František. Vystěhovaných bylo však pravděpodobně mnohem více.

Do Ameriky odcházeli většinou svobodní muži a tím se přirozený nepoměr mezi mužským a ženským pohlavím zvětšoval. Proto mnoho děvčat odcházelo do kraje, sloužit do vesnic i měst (hlavně Litomyšle) a zde se provdávali.

Střítež čp.35. Historii gruntu dnes označeného čp.35. dokážeme spolehlivě sledovat od poloviny 16.století. Jeho historie je však nepochybně starší a lze se s úspěchem domnívat, že grunt na tomto místě stojí již od doby kolonizace druhé poloviny 13.století. V urbáři litomyšlského panství z roku 1548 je na tomto gruntě uveden Šimek Kubašů. Hospodařil na gruntě otce Jana a známe jeho sourozence Jana, Mikuláše a Dorotu. V sobotu po Třech králích r.1564 koupil grunt od Šimka Kubaše Valenta Němec. Na gruntu tehdy byli 3 koně, dojná kráva, prase, husa, 8 slepic s kohoutem, vůz, pluh, brány, šle uzdy sedlo, žita 4 korce, ovsa co ho měl. Až do období 30ti leté války byli poddaní sedláci povinni pánovi v případě potřeby též vojenskou službou. Proto byla běžnou součástí gruntu také zbroj. V daném případě se jednalo o: přední kyris, obojzek, pehlhaub (zřejmě helma) šavle a voslík6. Ještě v 16. století se příjmí běžně nedědila, důležité bylo jméno a příjmí se měnila i v průběhu života. V dalším zápise o prodeji gruntu 6

V roce 1571 se zemský sněm usnesl, že každý třicátý hospodář má být „přihotoven k zemské vojenské potřebě“. R. 1576 byla tato povinnost změněna v ten smysl, že každý pán měl za 30 poddaných a poplatných lánů postavit po jednom pěším a po jednom jízdním střelci i s koněm. Tato povinnost však v praxi nebyla dodržována a měnila se podle potřeby. Zemská hotovost tvořená sedláky bez střelných zbraní se však v bojích nemohla příliš uplatnit – rozhodovali zejména profesionální žoldnéři.

datovaném na den sv.Kříže 1574 je proto Valenta Němec již jmenován jako Valenta Kylar. Nedá se ani vyloučit, že Kylar bylo původní Valentovo příjmí, ale protože byl německé národnosti, říkalo se mu v jinak české Stříteži Němec. Po Valentovi se stal držitelem gruntu Vondra Drtík. Svršky převzal stejné, jak je Valenta měl od Šimka včetně stejné zbroje. Stejně jako předchozí vlastníci si grunt respektive role k němu koupil na roční splátky po 7 kopách grošů. Závazky ve výši 84 kop skoupil od Valenty Kylara rychtář Bartoš Střítežský (jinak Mřeň). Po soudě v roce 1603 se gruntu ujal syn Vondry Drtíka Matěj a protože se otec jmenoval Vondra říkalo se mu Matěj Vondráčků. Je možné, že stejný rok se Matěj i oženil s Marjánou. Grunt koupil za 200 kop grošů. Bez závdavků platit měl po 7 kopách vždy na Tři krále rychtářce střítežský Martě vdově po Bartošovi a potom po 5 kopách dalším. Jako svršky mu byly předány 3 klisny, 5 kusů hovězího dobytka, 2 ovce, 1 hřebec, vůz, pluh, brány a jiné hospodářství. Oproti roku 1574, kdy se gruntu ujal Vondra Drtík se zvýšil počet kusů hovězího dobytka a nově se objevili i ovce. V zápise již není zmínka o zbroji, ale víme, že ještě v té době byla zemská hotovost držena. Mezi závdavky patřilo také 8 kop k záduší Třemošskému – patrně tedy v té době ještě kostel v Třemošné stál. Matěj Vondráčků byl zřejmě jediným synem Vondry Drtíka. Nemusel tak vyplácet z gruntu své sourozence a tak k roku 1617 měl již všechny dluhy poplacené. Po Matěji převzal grunt jeho syn Jíra Vondráčků narozený okolo roku 1611. Jíra byl

20 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. dvakrát ženat. O jeho první ženě nemáme žádné zprávy. 25.1.1654 se oženil s druhou ženou Mandalénou. I třebaže tento zápis je možné najít v matrikách Dolního Újezda, kam tehdy Střítež farně patřila, příjmí manželky se z něj stejně nedozvíme. Střítež tehdy měla rychtáře Martina Střítežského a 4 konšele: Urbana Jílka (prabratranec Martina Střítežského), Mikuláše Mřeně (pravděpodobně bratranec Urbana Jílka), Pavla Ruda a Jíru Vondráčka. Ke gruntu Jíry Vondráčka patřilo tehdy 40 jiter půdy. V nedožitých 50 letech však Jíra Vondráčků umírá a gruntu se 6.12.1660 ujímá jeho syn Jiřík Odehnal za cenu 100 kop míšeňských. Ze zápisu není zřejmé, proč byla hodnota gruntu poloviční oproti

prodeji v roce 1603. Dozvíme se to až z následné koupě gruntu v roce 1677, kdy Mikuláš Chadima platí opět 100 kop grošů a grunt je uváděn jako zpustlý. Až teprve v roce 1719 přebírá grunt Václav Chadima syn Mikuláše opět za 200 kop grošů. U zpustlého gruntu se snížila i cena ročního splácení a to na 3 kopy grošů ročně. Při koupi gruntu Jiříkem Odehnalem byl též až do smrti sjednán výměnek pro jeho máteř Marjánu. Rod Vondry Drtíka držel grunt označený dnes čp.35. po více jak 100 let...

Rod Chadimův 27.3.1677 kupuje zpustlý grunt Jiříka Odehnala Chadimové se zde na rychtě později označené Mikuláš Chadima – prapředek Kopeckých ve číslem 70. Chadimovi drželi rychtářský úřad na Stříteži 35. litomyšlské straně Širokého Kdy se Chadimové ve dolu patrně až do začátku Stříteži vzali není zcela jasné. 19.století. Mikuláš Chadima Již v roce 1586 je zmíněn při *1720 a po něm jeho děti splátkách gruntu dnes čp.11. jsou uváděni dokonce již jakýsi Chadima, který vzal po jako svobodní, tj. právně Soloméně. Ze zápisu lze nezávislí na litomyšlské usuzovat, že se jednalo o vrchnosti, kteří neměli nad křestní jméno, nikoliv sebou jiného pána, než krále příjmení. Původ tohoto a pána Boha. příjmí se odvozuje z Vraťme se však do východočeského slova Stříteže. Je možné, že chadim = otrapa6. Z výše podruh Tomáš Chadima byl uvedeného je však patrné, že také synem Marka Chadimy původ příjmení může být též z Lubné. Poprvé se o něm od křestního jména dočítáme 6.9.1654, kdy si ve hebrejského původu Stříteži bere za manželku Chadim. Ve Stříteži můžeme Juditu. Z jejich dětí známe najít v roce 1666 podruha tyto: Tomáše Chadimu a jeho • Mikuláš - *4.12.1658 příjmí můžeme tak vyložit Střítež se stal držitelem Poličsko na Komenského mapě Moravy buď jako Tomáše syna gruntu čp. 35. a povíme z roku 1627 Chadimy nebo jako Tomáše si oněm více níže. otrapu. • Michal – 28.9.1662 Střítež V SPPV2 ve Stříteži ani v nejbližším okolí příjmí Chadima nenalézáme. Z matričních zápisů 21.1.1666 koupil Tomáš Chadima spolu však zřejmé je, že Chadimovi žili v polovině s Adamem Sobotkou chalupu dnes označenou 17.století v Lubném a to Marek Chadima. V SPPV čp.22. od Šimona Antla syna Mikuláše Mřeně. však mezi sedláky v Lubném nalézáme jen Marka 18.10.1676 se Tomáš Chadima oženil podruhé, Holického, 40ti letého konšela s 50ti letou ženou když si vzal vdovu po Jakubovi Tiehelovi Marianu. Soloménou a není zcela jisté, zda-li jej můžeme Z tohoto svazku známe tyto děti: ztotožnit s Markem Chadimou. Věkově by to však • Anna - *8.7.1677 Střítež, provdala se za Jiříka bylo možné. Markovi přisuzujeme 5 dětí, které Jílka, syna Pavla Jílka ze Širokého Dolu, známe víceméně jen z oddavek z let 1654-1664. původem však ze Stříteže (Pavel byl synem Mezi nejvýznamnější patří syn Jakub, který se výše zmíněného konšela Urbana Jílka). Spolu narodil v Lubné, ale již v roce 1667 je psán jako žili v Širokém Dole, kde měli 4 děti. Anna však rychtář na litomyšlské straně Širokého Dolu. 21 / 36


• •

umírá v nedožitých 30ti letech 18.3.1707 v Širokém Dole. Judita - *1679 Střítež Václav - *1680 Střítež, 28.1.1703 se oženil s Veronikou Jílkovou dcerou Michala Jílka uváděného v letech 1696-1698 jako rychtář ve Stříteži (v letech 1660-1701 je však jinak psán rychtářský úřad ve Stříteži na svobodníka Ondřeje Střítežského). 17.2.1703 převzal Václav chalupu po otci dnes čp.21. a narodilo se mu zde 8 dětí. Po otci drželi chalupu synové

Jan a Jakub. V roce 1737 však Jakub tuto chalupu vyměnil s Janem Střítežským (tato chalupa již dnes neexistuje) a rozšířil jí. Po něm držel chalupu syn Pavel, který však záhy zemřel a tato větev Chadimů ve Stříteži tak vymřela. Asi v roce 1689 pak Tomáš Chadima přikoupil role od pusté živnosti dnes čp.20. po Václavu Mřeni. Dále se o něm nedozvídáme.

Mikuláš Chadima 1658-1729 Mikuláš byl pravděpodobně nejstarším synem jeho syn František *1726 a poté vnuk František Tomáše a Judity Chadimových. Narodil se *1759. Další osudy chalupy ani této větve 4.12.1658 ve Stříteži neznámo, na kterém gruntu. Chadimových ve Stříteži nebyly sledovány. Jeho otec byl v té době ještě podruhem a zůstal jím • Mariana - *mezi 1686 a 1691, provdaná až do Mikulášovo sedmi let, kdy tatínek koupil Daňková spolu s Adamem Sobotkou chalupu od Šimona • Martin - *2.10.1692 Střítež Antla. Nepochybně pak Chadimovi a Sobotkovi žili • Judita - *21.5.1695 Střítež spolu pod jednou střechou. Když se tatínek na • Alžběta - *1698 Střítež, 8.9.1720 se provdala podzim roku 1676 za Jana Jílka syna podruhé oženil, rozhodl Václava Jílka ze se Mikuláš ve svých 18 Stříteže. Spolu pak letech osamostatnit a měli ve Stříteži 8 27.3.1677 koupil zpustlý dětí. Alžběta grunt od Jiříka Odehnala zemřela 16.8.1742 ve za 100 kop míšeňských Stříteži. bez zavdavků s ročním splácením po 3 kopách. 3 19.2.1713 se Mikuláš kopy ročně však nebyl ve svých 55ti letech žení Mikuláš schopen splácet znovu a to s Alžbětou a tak grunt splácel Vrabcovou dcerou v následujících letech po Martina Vrabce 2 kopách ročně. z Pohory. Spolu pak Za tři roky poté se mají jednoho syna: Mikuláš 19.12.1680 ve • Jan - *23.5.1714 Stříteži oženil s Alžbětou Střítež Klusoňovou dcerou Pohled do selské jizby (ilustrační foto z Kozlovic) Štěpána Klusoně Mikuláš se na gruntu musel hodně nadřít. Ze z Pohory. Spolu pak měli tyto děti: zpustlého gruntu udělal prosperující statek. To byl • Václav - *20.9.1681 Střítež. Převzal po otci asi také důvod, proč nepředal grunt již v mládí grunt – více viz. níže. některému z dospělých synů. Jakoby si nebyl jistý, • Kateřina - *1683 Střítež. Patrně zemřela ještě který syn bude schopný pokračovat v započatém jako malá. Není uváděna v nápadu po otci. díle. Nepředal proto grunt po svatbě prvorozeného • Anna - *1685 Střítež – provdaná Tmejová syn Václava, ani při svatbě druhorozeného Pavla. • Pavel – *mezi 1686 a 1691. Oženil se 24.1.1717 Teprve ve svých 61 letech předal v roce 1719 grunt ve Stříteži s Alžbětou Navrátilovou dcerou prvorozenému synovi Václavovi. Marka Navrátila z Lezníka. 21.5.1737 postavil Mikuláš zemřel v 71 letech v roce 1729. ve Stříteži obecní chalupu čp.32. podle původního číslování. Po něm převzal chalupu

Václav Chadima 1681-1747 Václav se narodil 20.9.1681 jako prvorozený syn Mikuláše a Alžběty rozené Klusoňové z Pohory. 22 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. 23.2.1710 se ve svých 28 letech oženil s Marianou pojmenoval Václav svého dalšího syna, který se Jílkovou dcerou Václava Jílka ze Stříteže. Spolu narodil ještě týž rok, po otci Mikuláš. pak měli 9 dětí: Za 42 let kdy na gruntě hospodařil Mikuláš Chadima vzrostla cena gruntu na 200 kop • Mariana - *12.8.1710 Střítež míšeňských. Václav zaplatil na závdavkách otci 30 • Judita - *28.11.1711 Střítež kop grošů, z toho 10 kop složil v hotovosti, 10 kop • Anna - *28.7.1714 Střítež • Jan - *22.2.1717 Střítež, v roce 1748 zmíněn grošů bylo na otcův funus a 10 kop byl povinen splácen ročně otci po 2 kopách. Za to dostal při převodu gruntu s poznámkou „na vojně“ • Mikuláš - *3.12.1719 Střítež, převzal po otci přidáno od otce 2 klisny, okovaný vůz, půl vozu valního pro vožení vody, pluh, 3 brány s železnýma grunt a povíme si o něm více níže. hřebíkama, ristroj (?), řezačku s kosou, pilu, • Pavel - *10.5.1722 Střítež sekeru, motyku, kosu • Matěj - v roce 1748 k sekání obilí, kosu zmíněn při převodu travní, vidle hnojní, vidle gruntu, sloužil pak u senný, 2 krávy, 2 prasata, bratra Mikuláše, husu a housera, obilí který mu však nebyl setého na zimu žita po 10 schopen mzdu platit. korcích, pšenice po 3 • Jiřík - *9.4.1727 korcích, k jarnímu setí 10 Střítež – odstěhoval korců ovsa a 4 korce se pravděpodobně ječmene. Z obilí pak do Újezda, 1747 sobě otec Mikuláš 3 zminěn v převodu korce ovsa si vyminil a gruntu výměnek na gruntě až do • Lidmila Staročeský pluh obratlík své smrti. Dále byl *26.4.1730 Střítež, Václav povinen dát 1747 zminěna v převodu gruntu vejpravu k svadbě, kdyby to potřebovali, sestře Alžbětě a bratru Janovi každému pšenice po 3 V roce 1719, když se narodil Václavovi a Alžbětě korcích, žita po 3 korcích, na maso a sůl po 2 syn Mikuláš, Václav převzal od otce ve svých 38 kopách peněz. letech 15.1.1719 grunt. Jako výraz vděčnosti Václav pak hospodařil na gruntu až do své smrti v roce 1747. Dožil se 66 let.

Mikuláš Chadima 1719-1770 Mikuláš se narodil jako páté dítě Václava a Mariany rodem Jílkové 3.12.1719. Jméno dostal nepochybně po dědečkovi Mikulášovi, který značně grunt zvelebil. Jak si ale povíme dále, Mikulášovi *1719 se jít v dědečkových šlápějích později nedařilo. Grunt po otci Václavovi převzal po jeho smrti 26.1.1748 ve svých 28 letech. Cena gruntu byla stále 200 kop, ale zvýšila se výše závdavků na 105 kop a 34 grošů. Mezi nedoplacenými dluhy po otci byla i kontribuce (daně) ve výši 10 kop a 17 grošů a 30 kop k záduší do Sebranic. Gruntovní splácení bylo stále po 2 kopách ročně, tj. při závdavcích více jak 100 kop grošů na více jan 50 let. Mikuláš dostal s gruntem tyto svršky: 2 klisny, vůz, pluh, brány s železnýma řebíkama, půl vozu pro vození vody, řutež (?), řezačku s kosou, pilu, sekeru, motyku korytní, kosu k sekání obilí, kosu travní, vidle hnojní, vidle senný, 2 krávy, prase půlletní, slepic 6 kusů. Patrno je z toho, že otec Václav zde hospodařil stejně jako jeho otec Mikuláš.

Krátce po převzetí gruntu po otci se Mikuláš 3.6.1748 ve svých 28 letech oženil. Za ženu si vzal Annu Kučerovou dceru Lukáše Kučery z Lubné. Spolu pak měli 8 dětí: • Jozef - *17.2.1749 Široký Důl, +4.1.1771 Střítež • Mariana - *13.12.1750 Střítež 31, provdala se za Pavla Kopeckého z Lezníka, který převzal grunt Mikuláše Chadimy a povíme si o něm více níže. • František - *1753 Střítež, patrně zemřel jako malý. • Jakub - *1755 Střítež, 1771 zmíněn u převodu gruntu • Mikuláš - *1762 Střítež • Anna Apolóna - *8.2.1765 Střítež • Jan - *1766 Střítež • Anna - *1767 Střítež 31, 12.8.1788 se provdala za Josefa Kadidlo, čtvrtsedláka ze Stříteže 40. Spolu pak měli 8 dětí. V 47 letech však Anna 3.12.1814 zemřela a za 9 měsíců se Josef Kadidlo oženil znovu.

23 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. Do života Mikuláše a Anny zasáhla však tragická událost a to, když grunt na přelomu roku 1748 a 1749 vyhořel. Proto se i prvorozený syn Jozef narodil v Širokém Dole, kam se patrně po požáru s těhotnou Annou do doby výstavby nového stavení uchýlili. Z matričního záznamu u narození syna Jozefa se však nedá odvodit, u koho zimu přečkali – kmotry byly sousedé ze Stříteže (Jakub Střítežský jako levans, dále Anna, manželka Jana Špačka a Jakub Pakosta). Mikulášovi tehdy pomohl mimo jiné Jiřík Kučera z Lubného - dal nový vůz a obilí na výsev, Jan Křivka ze Stříteže půjčil Mikulášovi peníze. Přesto musel tehdy žít Mikuláš s Annou na hranici bídy, která jej dohnala až ke krádežím – Pavlovi Kopeckému z Lubného ukradl uzdy pro koně, za což byl pokutován. Ze zápisů dále vyplývá, že Mikuláš byl vězněn v Praze patrně za nesplnění dodávek pro vojsko. Mezi dluhy zůstalo i 1 kopa a 54 grošů šenkýři Mikulášovi Střítežskému za pivo – patrno z toho, že Mikuláš pravděpodobně ze zoufalství propadl alkoholu. Z dluhů se již Mikuláš nevymanil do konce svého života. Prožil smutných posledních 20 let svého života. Zemřel 29.11. 1770 ve svých 50 letech. Na gruntu po Mikulášovi zůstala vdova Anna s dětmi Jozefem, Marianou, Jakubem a Annou. Jozef záhy umírá. Marianu se však podařilo provdat za syna sedláka Kopeckého z Lezníka Pavla (viz. níže). Při převodu gruntu si Anna pro sebe vymínila malé hospodářství. Svršky na gruntě

předané Pavlu Kopeckému nebyli ve špatném stavu. Z vymínění hospodářství, dobrého stavu svršků, tak i z pomoci po vyhoření gruntu z Lubného patrno, že i za života Mikuláše byl grunt veden spíše rukou Anny, než Mikuláše. Patrně nebýt Anny, grunt by zcela zpustl. Žena zastávala významný post jak v domácnosti, tak v rodině. Jak vedla rodinu po stránce materiální, výchovné a společenského vystupování, vždy se poznalo na dětech, a to jak se chovaly k ostatním dětem, podle zdravení starších lidí a jakou k nim měly úctu. Říkalo se, že který hospodář hodně utratí v hospodě, dobrá hospodyně, dobrá hospodyně statek udrží. Oproti tomu špatná hospodyně, která neumí hospodařit, jak by měla, i když je dobrý hospodář, statek pro děti neudrží. Na podzim roku 1770 byla přidělována domovní čísla. Číslování se provádělo s pomocí vojska. Začínalo obvykle nejdůležitější budovou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost) a pokračovalo po směru hodinových ručiček. Domy byly číslem označeny křídou na vrata či dveře. Chadimův grunt dostal tehdy označení číslem 31.

Pavel Kopecký 1742-1806 Pavel se narodil 12.12.1742 v Lezníku jako 8. dítě Jana a Kateřiny rozené Bubnové. Když bylo Pavlovi 24 let zemřel jeho tatínek Jan a otcovského gruntu se ujal v roce 1767 bratr Pavla Jan. Lze předpokládat, že Pavel žil a pracoval na bratrově gruntu. Zásadní životní přelom přišel až v jeho 28 letech, když se 28.4.1771 v Lezníku oženil s Marianou Chadimovou dcerou neboštíka Mikuláše Chadimy ze Stříteže a následně se 10.6.1771 ujal a koupil Chadimův grunt od vdovy po Mikulášovi Chadimovi Anny. Nepochybně to neměl být původně Pavel Kopecký, kdo grunt převezme, ale prvorozený syn Mikuláše Chadimy

Jozef. Ten však zemřel mlád ve věku 22 let krátce po otci Mikulášovi. Přestože původní cena gruntu byla 200 kop grošů7, na gruntu se nedostávalo peněz, byl značně zadlužený, takže cena gruntu byla navýšena o závazky na 358 kop a 14 grošů. Mezi nezaplacené závazky patřila kontribuce (daně) za rok 1770 (59 grošů) a 1771 (1 kopa a 59 grošů). Nesplacené byly též desátky faráři za roky 1661 až 1770. Desátek patřící faráři v Sebranicích činil na gruntu Mikuláše Chadimy 3 věrtele pšenice a ovsa. 7

Roku 1762 byly zavedeny papírové bankovky zvané bankocetle. 1 zlatý měl 20 grošů.

24 / 36


Převedeno na peníze činil dluh za předchozí roky 46 kop a 30 grošů. Mezi závazky faráři bylo psáno i kmenové dříví v hodnotě 2 kop a 34 grošů. Do sirotčí kasy byl na gruntu dluh 36 kop a 57 grošů, k sebranskému záduší 24 kop a za funus Mikuláše Chadimy zde byl dluh faráři sebranskému 3 kopy 51 grošů, ale také od funusu kantorovi 1 kopu a 17 grošů a kostelníkovi také 1 kopu a 17 grošů. Na gruntu dále vázli ještě nesplacené závazky sourozencům Mikuláše Chadimy – Jiříkovi Chadimovi do Újezda (respektive již jeho dceři Kateřině Vendelový). Nebyly též splaceny závazky související s obnovou gruntu po požáru – 7 kop a 17 grošů za nové stavení, 38 kop a 34 grošů za nový vůz a obilí v roce 1749 Jiříkovi Kučerovi do Lubného, 6 kop a 51 grošů Pavlovi Kopeckému do Lubného jako pokuta za ukradené uzdy, 8 kop a 34 grošů půjčených Janem Křikavou ze Stříteže. Na gruntě vysel i dluh ve výši 7 kop a 42 grošů: „po neboštíkovi Janovi Střítežskym jak bil dan do Prahy do Arestu spřežení na oves ve vojně.“ Mikuláš Chadima po sobě zanechal i dluhy Anně Křikavový ze Stříteže, který Mikulášovi půjčil 5 kop a 84 grošů, dále pak dluh 24 kop grošů Matějovi Chadimovi, bratru Mikuláše mzdu za 8 let (z čehož vyplývá roční mzda podruha ve výši 3 kopy grošů). Dluhy však byly i do Lezníka – Jozefovi Navrátilovi 3 kopy a 25 grošů, Václavovi Jílkovi 51 grošů, Janovi Jílkovi ze Stříteže za čas vojenské berně na magazín 3 kopy 25 grošů, Francovi Daňkovi gruntovní za rok 1769 puštěný 2 kopy, po Pavlovi Franzovi gruntovní za rok 1770 puštěný 2 kopy, Mikulášovi Střítežskýmu šenkýři 1 kopu a 54 grošů za pivo, Jiřímu Pakostovi ze Stříteže 21 kop a 51 grošů za chléb, funus dětí a obilí, a další a další dluhy... Pavlovi byly předány tyto svršky: 8 krav, kovaný vůz, půl vozu pro vození vody, kovaný pluh, brány s železnými hřebíky, potah, řetěz, řezačka s kosou, travní kosa, sekera, pila, motyka korytní,

motyka obilní, kosa, senný vidle, dvoje hnojní vidle, 6 slepic s kohoutem. Pavel byl dále povinen zajistit svatební výpravu Matějovi Chadimovi, bratru Mikuláše o velikosti 1 strychu pšenice, 1 str. žita, na maso, sůl a koření 3 tolary. Výbavu měli dostat i sirotci po Mikulášovi Jakub a Anna – každý 1 strych žita a na maso a sůl též každý 3 tolary, pakliže se Jakub ožení respektive Anna vdá (provdala se za Jozefa Kadidlo). Jako vejmněnek pro máteř bylo sjednáno 5 měr žita, 3 měry ječmene, 1 měra ovsa a ¾ měry hrachu ze 2 záhonů zelí a po 2 lnu, 1 krávu, 1 jalovici a vystavět světničku při gruntu. Ze zápisu vyplývá vytvoření samostatného malého hospodářství, na kterém by mohla Anna a po ní její děti hospodařit. V dalších zápisech však zmínku o tomto výměnku, ani jeho případném oddělení od gruntu nenalézáme – byl tak patrně po smrti Anny znovu přičleněn ke gruntu. Podle gruntovních zápisů splácel Pavel závdavky po 2 kopách ročně až do roku 1792. Další zápisy o splácení nejsou uvedeny. Při převodu gruntu na syna Pavla se však již o starších závazcích nepíše. Byly tedy již splaceny či znehodnoceny inflací během Napoleónských válek. Začátky hospodaření Pavla s Marianou však nebyly dobré. Na jaře 1771 vypukla v Čechách řada selských protirobotních bouří, které však byly potlačeny. Následkem velké neúrody roku 1771 nastal hlad, který byl brzy nato doprovázený nakažlivými horkými nemocemi. V poličské kostelní osadě od ledna až do června 1772 zemřelo 417 lidí. Zvýšená úmrtnost byla i v Sebranické farnosti. V roce 1775 v severovýchodních Čechách vzlanulo v březnu velké protirobotní povstání. Jeho ohniska byla na Broumovsku, Smiřicku a Náchodsku. Na několika místech došlo ke krvavým srážkám s vojskem a povstání bylo potlačeno. Následně vydala Marie Terezie robotní patent,

25 / 36


který přinesl částečné zmírnění roboty. Byl to poslední robotní patent a platil až do zrušení roboty v roce 1848. Poddaní k Litomyšli mohli jen smutně pohlížet na sousední panství města Poličky, kde proběhla v roce 1784 tzv. Raabizace8. Podaní zde byli zbaveni ponižujících robot, které byly nahrazeny peněžními dávkami. Nedobré bylo léto 1781. 18. srpna byla veliká bouřka. V Poličce bylo zatopeno celé horní předměstí a mnoho dobytka se utopilo. Krupobití vytlouklo mnoho oken a udělalo velikou škodu na loukách a rolích. 23. srpna protrhla se při velké bouři mračna a potopena tím nejen Litomyšl, ale i celé okolí. 700 lidí utonulo, role a domácí dobytek velmi zkažen. 13.10.1781 vydal císař Josef II. toleranční patent, kterým zrušil výsadní postavení katolické církve a povolil tak i další vyznání (viz. též kapitola Střítež). Rodina Pavla Kopeckého zůstala při katolické víře a vyjma příbuzných Kopeckých v Širokém Dole stejně tak i ostatní příbuzní Kopečtí (viz. též kapitola Ondřej Kopecký z Lezníka). Od roku 1805 zuřily v Evropě napoleonské války. V jejich důsledku došlo vojenskou správou v řadě obcí k přečíslování domů. Přečíslovány byly i domy ve Stříteži a od té doby nese stavení čp.35. V rozmezí let 1772 a 1793 se Pavlovi a Marianě narodily tyto děti:

•

• • • • • • • •

Máří Magdaléna - *2.6.1772 Střítež 31, v roce 1806 se již ve svých 34 letech provdala za o 18 let staršího rychtáře Fridricha Sýkoru ze Širokého Dolu 60., toho času vdovce, ale nepochybně dobrá partie. 1.1.1808 se jim narodila dcera Anna. Tento porod se stal však Máří osudným a ve svých 36 letech na následky porodu umírá. Fridrich Sýkora se ještě tentýž rok oženil potřetí. Jan – *16.7.1774 Střítež 31., patrně zemřel ještě jako malý. Eleonora – *10.4.1776 Střítež 31. 14.5.1805 se provdala doma za Františka Křivku syna chalupníka Jozefa Křivky z Pohory 22. Rosálie – *20.12.1778 Střítež 32. 9.3.1809 se provdala za Jakuba Střítežského, syna sedláka Václava Střítežského ze Stříteže 9. Helena – *24.2.1781 Střítež 31. + před 1784 Helena - *28.3.1784 Střítež 31. Provdaná Střítežská, nepodařilo se mě však zjistit, za kterého Střítežského se Helena provdala. Anna - *17.9.1787 Střítež 31., +20.9.1788 Střítež 31 Josef - *28.7.1789 Střítež 31., byl dvakrát ženat a převzal otcovský grunt – více viz. níže. Anna - *13.12.1793 Střítež 20. 8.11.1814 se ve Stříteži 26. provdala za Matěje Jílka syna sedláka Matěje Jílka ze Stříteže 24. (24. – staré číslování, 26. – nové číslování). Spolu pak měli 3 děti.

8

Raabizace byla reforma navržená dvorním radou F.A.Raabem za vlády Marie Terezie (1740-1780) a jejího syna Josefa II. (1780-1790). Šlo o rozdělení vrchnostenských dvorů mezi rolníky, kteří byli pak na pozemku v dědičném nájmu. Tím odpadla robota a sedláci místo ní odváděli vrchnosti peněžité (případně naturální) dávky. Touto reformou vzniklo v Čechách 128 a na Moravě 117 nových vesnic. Reforma byla však dobrovolná, nařízena byla jen na všech statcích pod dozorem a správou státu a na nátlak vrchnosti bylo pokračování v reformách v roce 1790 zastaveno.

Pavel Kopecký umírá 19.3.1806 ve věku 63 let. Mariana jej přežívá až do 5.3.1814, kdy umírá ve věku 64 let. Oba museli zažít perný život plný práce a splácení dluhů. Z mortality dětí (3 z 8 jim zemřely jako malé) je vidět, že si nežili nad poměry a i podruh na dobrém statku se měl lépe, než oni ze selského. Fakt, že se však nejstarší dcera provdala za rychtáře Sýkoru ze Širokého Dolu, svědčí o tom,

26 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. že byli mezi ostatními vážení a podařilo se jim

vrátit gruntu zašlou slávu.

Josef Kopecký 1789-1858 Josef se narodil 28.7.1789 skoro jako nejmladší Jozef koupil grunt za cenu hlavní 1000 zlatých. z dětí Pavla a Mariany Kopeckých ve Stříteži V hotovosti složil 400 zlatých a zbytek 600 zlatých 31.(dnes 35.). Byl jediným mužským potomkem, se zavázal platit ročně po 100 zlatých. který se dožil dospělosti. Vyrůstal obklopen svými V kontraktu se též zachovali poddanské 5 převážně staršími sestrami. povinnosti váznoucí na gruntu. Hospodář byl Když bylo Josefovi 17 let, zemřel 19.3.1806 povinen mimo naturální odvody odvádět 4x ročně jeho tatínek Pavel. Josef nebyl tehdy asi ještě zcela daně (ouroky) krajskému úřadu respektive císaři a způsobilí, aby se rychle to na sv.Jiří a sv.Havla 1 oženil a ujal se gruntu a zl 45 krejcarů, na sv.Jana proto vedla dále grunt a sv.Martina pak 1 zlatý. další 4 roky jeho Robotovat byl povinen maminka Mariana. Jozef celý rok 3 dny v týdnu s 1 mezitím vyzrál, našel si koněm a dále pak od (nebo mu byla nalezena) sv.Jana až do sv.Václava za manželku dobrou navíc 1 den týdně ve partii a to Rozálii vrchnosti určený čas s Boštíkovou dceru sedláka „dostatečnou k práci Františka Boštíka oporou“. z Lubné 65. a s tou se Sestře Anně, která 21.11.1809 doma oženil. v té době nebyla ještě Cca za půl roku poté provdána, se dobrovolně Rozálie otěhotněla, což zavázal zařídit v případě bylo dobré znamení pro svatby svatební výpravu a maminku Marianu na to, to 1 1/3 měřice9 pšenice, 1 aby svému synovi 1/3 měřice žita, na maso a koření 5 zlatých. Dále 1 předala grunt. 10.září krávu a 1 jalůvku, když o 1810 proto Jozef se svojí to požádá, vychovat a maminkou Marianou, ale vydat. Myslelo se ale i na i se svými sestrami to, kdyby se Anna Eleonorou, tehdy již neprovdala. Pak jí bratr provdanou za Jozefa Josef jako hospodář ve Křivku, Rozálií, tehdy již smlouvě slíbil až do jejího provdanou za Jakuba zaopatření byt a výživný u Střítežského, Helenou, svého stolu popřát. Za to tehdy již provdanou Farní kostel Sv.Mikuláše v Sebranicích, měla být ale Anna Střítežskou a mladší místo mnoha svateb a modliteb Kopeckých povinna Josefovi sestrou Annou zastoupenou poručníkem Jozefem Kadidlem, za domácími pracemi v hospodářství. Zkrátka nepřišli ale ani sestry a maminka přítomnosti Střítežského rychtáře Jozefa Střítežského a svědků Václava Jílka, Jozefa a Pavla Mariana. Sestrám se Josef dobrovolně uvolil každé Střítežského (patrně v té době konšelé ve Stříteži) dát zdarma 1 roční jalůvku dle svých možností. podepsal kontrakt na převod gruntu na nového Mamince byl zajištěn až do její smrti bezúplatně byt při hospodářství. Josef se zavázal vystavět pro hospodáře. Ke gruntu bylo tehdy připsáno 29 a 1336/1600 ní novou světničku a udržovat ji v dobrém stavu. jitra rolí (cca 17,17 ha), zahrady a louky o výměře 1 Dále měla zajištěno sypaného obilí 15 měřic žita, 7 a 14/1600 jitra (cca 0,58 ha) a pastviny o výměře 2 měřic ječmene, 1 měřice hrachu, 1 měřice pšenice, a 1326/1600 jitra (cca 1,63 ha), celkem tedy 33 10 měřic ovsa, také 1 krávu chovat na náklady 456/1600 jiter (cca 19,15 ha). Proč se tato hodnota hospodáře, zajistit pro ní stelivo, za což hospodář lišila od výměry uvedené v Berní rule roku 1653 dostal zpět chlévskou mrvu. Ani začátky Josefova hospodaření na gruntu (40 jiter) a i od skutečné výměry dnes (cca 28 ha) není známo. Zcela jistě však nedocházelo ke směně nebyly lehké. V důsledku napoleonských válek rolí a role patřící ke gruntu byla stále ta samá. 9

1 měřice = 62,1 litru

27 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. upadlo hospodářství do recese, která vyvrcholila František si života moc neužil. Zemřel státním bankrotem vyhlášeným 11. února 1811. 26.10.1836 v 15ti letech na tuberkulózu. Státní bankrot zasáhl hluboce celou monarchii a • Jan - *31.3.1823 Střítež 35. Nedožil se ani 4 došlo ke znehodnocení peněz (což ale, jak bylo měsíců a zemřel doma 6.7.1824. vidět na příkladu otce Pavla, bylo pro dlužníky • Žofie - *2.9.1826 Střítež 35. Při převodu výhodné). gruntu na bratra Jana jí bylo zajištěno Radost Josefovi však jistě udělalo narození vyplacení z gruntu a svatební výbava. Toto dcery Rozálie 20.3.1811. Její maminka Rozálie však právo bylo vymazáno 8.1.1861. Pravděpodobně z nám neznámých příčin 6.4.1812 umírá a Josef se se tehdy Žofie vdala neznámo za koho, nebo stává ve svých 22 letech vdovcem. zemřela. Grunt však nemohl zůstat bez hospodářky a • Jan - *22.3.1830 Střítež 35. – po otci se stale proto se Josef již za 3 měsíce po skonání Rozálie sedlákem v čp.35. a povíme si oněm více níže. žení znovu. Za manželku si bere Eleonoru • Anna - *19.10.1823 Střítež 35. Ve třech Boštíkovou dceru nebožtíka sedláka Jana Boštíka měsících však 20.1.1833 doma zemřela. z Lubného. Jaký byl příbuzenský poměr Rozálie a • Václav - *26.10.1833 Střítež 36. Zemřel doma Eleonory nebylo zjištěno, jisté však je, že nebyly za týden po porodu na božec. sestrami. • Václav - *15.3.1835 Střítež 35. Když se tatínek Zvykem té doby bylo, že když chtěl otec oženit Josef v roce 1850 potřetí oženil a ujal se syna, tak pro něho vyhledal dívku dle svých gruntu v Oldříši čp.12., bylo Václavovi 15 let. představ a věna. Rodiče se neptali svých dětí, koho Na nový grunt přesídlil i s tatínkem, macechou by si chtěly vzít. Poté co se otcové nastávajících a bratrem Františkem. 28.8.1855 se manželů někde na trhu sešli a tuto záležitost mezi v Hartmanicích oženil s Rozálii Klodnerovou, řečí dohodli, tak příští neděli přišel otec se synem patrně národností Němkou a převzal grunt k rodičům dívky. Zde na této besedě se budoucí v Oldříši po otci. Po Václavovi držel grunt novomanželé mnohdy viděli poprvé. Následující pravděpodobně jeho syn Jozef (jinak psaný neděli na oplátku přišel otec s nevěstou k rodičům jako dragoun u c.k.dragounského pluku císaře ženicha a tam už se již vše dojednalo. Na stůl se Františka Josefa na stálé dovolené). Osudy postavila lahvinka, zacinkaly skleničky a příbuzných v Oldříši nebyly dále sledovány. manželství bylo stvrzeno. V případě svatby Josefa Dnes patří čp.12.manželům Nespěšným. zařizoval buď vše Josef sám, nebo maminka • František - *22.6.1837 Střítež 35. Odešel Mariana. Velikost a bohatost svatební hostiny také s tatínkem, bratrem Václavem a novou závisela na finančním zabezpečení novomanželů. hospodyní do Oldříše. 11.5.1862 mu byl Chudí snoubenci chodili k oddavkám do kostela bratrem Janem vyplacen podíl z dědictví na pěšky. Selští synové a selské dcery jezdili gruntu ve Stříteži. 9.6.1863 se v Oldříši oženil v kočárech. Svatby na statcích trvaly dva dny, a to jeden den u ženicha a druhý u nevěsty. V rozmezí let 1815 – 1837 měl Josef s Eleonorou 11 dětí: • Jozef - *20.1.1815 Střítež 35., po 6 dnech však zemřel. • Eleonora - *7.9.1816 Střítež 35., 22.11.1838 se oženila s Mikulášem Jílkem, synem Jozefa Jílka, sedláka ze Stříteže 16. Neznáme žádné jejich potomky. • Jozef *7.2.1819 Střítež 35. Zemřel doma 6.3.1847 ve věku 28 let na „schváteninu“. • František - *27.2.1821 Střítež 35. Ani Daněk – Sedláček František (1892 - 1956) - Žně 28 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. s Františkou Groulíkovou dcerou sedláka Františka Groulíka z Oldříše 152. Byl dostatečně zajištěn, aby si koupil sám malé hospodářství. Jeho další osudy však neznáme. Jak je patrno, z 11 dětí z druhého manželství se jich 6 nedožilo dospělosti. Příčinou byla většinou nedostatečná strava, kterou však na gruntu Josefa nepředpokládáme a dále pak hygienické podmínky a úroveň lékařské péče. Poličsko bylo hospodářsky zaostalé až do konce 19.století. To mělo však výhodu v čerstvém vzduchu, nezkaženém průmyslovými podniky. Zhoršená hygiena však panovala v samotných staveních, zvláště obývacích místnostech. Život ve stavení se soustředil do světnice. Zde se pralo prádlo, vařilo, tkalo i spalo. Podstatnou část světnice zabraly lavice. Byly rozmístěny okolo stěn a tak široké, že se na nich dalo ležet. Stropy vesměs dřevěné natřené hovězí krví. Hygienické zařízení žádné, což se odrazilo v čistotě a následně na zdraví obyvatel. V obci nebyl lidový léčitel. Lidé léčili své neduhy hlavně teplem a to buď horkými obklady a přikládáním vařených bylin, nebo nakuřováním (viz.4.). Situace se začala lepšit až po roce 1857, kdy byla v Poličce zřízena veřejná nemocnice. Ošacení lidí bylo velice skromné. Muži měli dvoje nebo troje šaty. Pracovní oblek byl zhotoven z hrubého režného plátna. Později se používala látka zvaná Štruks. Byla to látka různých vzorů a proužků. Šaty zhotovené z tohoto materiálu byly v létě velice teplé, neboť látka nepropouštěla pot. V zimě v nich byl naopak chlad. Sváteční šaty se zhotovily z látky zvané Štof. Tyto šaty se velice pečlivě ošetřovaly. Po nedělní mši svaté se oprášily, pověsily na ramínko a uložily do skříně, nebo do truhly. Svatební šaty vydržely celý život až do hrobu, neboť se zpravidla zemřelému dávaly do rakve. Tak veliké vážnosti se těšily šaty štofové, hlavně černé – svatební. Ženy si oblékaly sukně řásné v pase samý fald a dlouhé, že se téměř dotýkaly země. Obyčejně nosily tři sukně. Aby byla žena v bocích košatá, používaly takzvané kordulky, které byly z černé plyše šité a ozdobeny lesklými, perleťovými penízky ve formě květů. Dokola byly zhotoveny ocelové pružiny, které udržovaly tvar. O významných dnech nosily staročeské kroje. Nedílnou a také velice důležitou součástí každého stavení, každé světnice byla pec na vaření, ale hlavně na pečení chleba. Taková pec měla několik výhod. Téměř všude pekli domácí chléb. Jelikož se v peci topilo, byla stále vyhřátá a od ní také celá místnost. Na peci spávaly děti a někdy přespolní příbuzní. Doma v peci pečený chléb byl velmi chutný a hospodyně se cenila podle toho, jaký uměla upéci chléb. Chlebem se platila část mzdy a bylo mnoho sekáčů, mladců a jiných

pracovníků, kteří si vybírali tuto část mzdy až v zimě. Chléb se těšil značné vážnosti. Říkalo se mu „Boží dar“ a podle toho se s ním zacházelo. Mimo chleba se pekly vdolečky z výražky. Dosti často se vařily pohankové, krupicové a jahelné kaše. Z hrachu hospodyně uměly uvařit dobré polévky. Staří pamětníci říkali, že když se podařilo nakoupit 75 kg hrachu a 400 kg zelí, tak se zimy bát nemuseli. Buchty se pekly pouze z výražkové mouky a zadělávány byly na kvásek. V zimním období se dělaly bramboráky. Maso se jedlo velmi málo, a když, tak hlavně králík nebo domácí drůbež.

23.12.1817 vydal císař František I. patent, na základě něhož byly započaty práce na Stabilním katastru. Hlavním důvodem bylo jednoduché a spravedlivé vyměření pozemkové daně v celém rakouském státě. Základní jednotkou byla katastrální obec, určená příslušností k bernímu okresu a kraji. Mapovací práce trvaly v Čechách 12 let (1826-1830, 1837-1843). Střítež byla mapována v roce 1839 a díky tomu máme dnes zachycenu první podobu čp.35. (viz. obrázek na této straně). Cca 2/3 všech staveb ve Stříteži byly tehdy ještě dřevěné. Tvar stavení čp.35. byl podobný tomu dnešnímu. Jednalo se o uzavřenou usedlost typickou pro litomyšlsko. Všechny budovy byly spojeny a srůstaly v jeden celek, který obklopoval dvůr. Vrata i dveře byla proražena do středu kůlny, která nesla nahoře půdu, patro nebo roubenou sýpku. Vjezdy byly dva. Jeden směřoval do vsi, ale neměl valného významu. Byl malý a zpravidla i zahrazen různým nářadím. Nad ním bývala roubená sýpka. Důležitější byl zadní výjezd, kudy se jezdilo na pole táhnoucí se za gruntem až na konec katastru obce. Tento vjezd byl také prostornější. Tato část statku byla již v roce 1839 zděná. Vchody byly pravděpodobně tři. Jeden vedle vrat do návsi opatřen klepadlem. Druhý u zadních vrat a třetí do obytného stavení, kam se chodilo přes zahradu umístěnou na sever od

29 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. stavení. Obytná část byla již v roce 1839 zděná Zůstávala zde však stále ekonomická závislost daná respektive kamenná. Směrem k obci jí tvořil robotnými povinnostmi. Lidé neznali nic jiného výměnek, zadní část směrem k polím patřila než dřinu, která se nevyhnula ani dětem. hospodářovi. Východní a jižní hospodářské stavby Dvorským dekretem z r.1842 byla např. zakázána byly roubené s kamennou podezdívkou. Zděné práce dětí do 9.let. Pro děti do 12 let byla obytné stavení tvořilo zpravidla kamenné zdivo z stanovena pracovní doba nejvýše 10 a pro děti od opuky tl. 70-80 cm. Střecha byla kryta zčásti 12 do 16 let 12 hodin denně. došky, z části šindelem. Došky se dělaly z žitné Rok 1819 přinesl velkou neúrodu a spolu s ní i slámy. Na střechu se kladly buď „řitama“ dolů a stagnaci hospodářství. Na konci března 1821 „hlavama“ nahoru (řitová střecha), nebo „řitama“ vypukla na jihozápadní Moravě rozsáhlá nahoru (střecha hladká). protirobotní vzpoura a postupně se rozšířila téměř Vnitřní dělení obytné části tvořila zpravidla na polovinu Moravy. Po několika týdnech byla síň, světnice a komora. Světnice „seknice“ bývala potlačena vojskem. Obdobná situace nastala ve čtvercová, s dvěma okny čtyřicátých letech. průčelními a jedno nebo V polovině čtyřicátých let dvě okna boční do dvora. 19. století zachvátila Podlaha byla dřevěná rakouské hospodářství nebo starší pouze mimořádně silná hliněná. Strop byl cca 2,5 hospodářská krize, m vysoko, složený prohloubená z příčných stropnic, mezi několikaletou neúrodou. kterými byla mazanice. Hospodářská krize Po délce byla stropnice zvýšila všeobecnou podepřena trámem. Nad nespokojenost plotnou a kamny viselo obyvatelstva s režimem. bidlo „vidlo“, kam se Těžké životní podmínky věšelo mokré prádlo a vyvolávaly také vlnu šaty. V rohu za stolem protirobotních povstání. Typické řešení dvora statku horského typu – stejně bývala rohová skříňka na V březnu 1845 až srpnu mohlo vypadat i čp.35. v pohledu směrem k obci – cenné listiny, modlitby vlevo obytné stavení, vpředu kůlnu s pavlačí a sýpkou 1846 bylo protirobotní aj. Na stěnách byly hnutí na Opočensku v patře. Vpravo v přízemí kůlny vjezd z obce. obrazy. potlačeno vojskem. Chlévy bývali oddělené: jiné pro koně a jiné pro Stejně dopadlo povstání na jaře 1846, kdy pod krávy, popřípadě i oddělení pro odstavená telata. vlivem povstání rolníků v Haliči, došlo ke Nepochybně byly umístěny v západní části směrem vzpourám poddaných v Libčanech na Hradecku, ve k polím. Kromě dobytka zde spávala i čeleď a bylo- Slapech a Mladé Boleslavi. Pod vlivem těchto li ve stavení více dětí, i část dětí. Chlévky pro událostí byl 18.12.1846 vydán dvorský dekret o vepře, neveliké, byly umístěny na dvoře mimo tyto výkupu z roboty. Lid však nejevil k výkupu ochotu, budovy, obyčejně nedaleko obývacího stavení. protože očekával zrušení roboty. Na jaře 1847 na Dřevěná kůlna na přední straně měla nahoře bílovickém panství ve Slezsku odpírali rolníci sýpku přístupnou z pavlače. Na pavlač se robotovat a v řadě moravských měst docházelo vstupovalo po žebříku, nebo po schodech. Měla k hladovým demonstracím a bouřím. často pěkné řezané sloupky a také spodní prkno, 12.1.1848 prodává Josef Kopecký grunt svému kryjící připojení zábradlí, bylo často ozdobně synu Janovi. Výměra gruntu byla stejná, jak ji vyřezáno. Kůlna do polí měla nahoře jen patro Josef převzal od svého otce Pavla. Obdobné byli i nebo půdu. V této kůlně byli kurníky, chlívky na povinnosti na gruntu váznoucí – výše kontribuce, husy aj. ale i roboty, stále 3 dyn v týdnu s jedním koněm a Na severozápad od gruntu stála roubená v období od sv.Jana do sv.Václava 1 den v týdnu osmiboká stodola krytá došky s nízkými trámy (4- navíc s jednou osobou navíc. Stále se také platili 6). Vrata bývala vestavěna do prostoru stodoly na desátky církvi. Josef si v prodeji gruntu zajistil pro 1,5m. sebe a svoji ženu na doživotí výměnek. Z výměnku Pokroky v zemědělské výrobě byly omezeny na je ale také patrná již změna skladby pěstovaných šlechtické velkostatky, zatímco výroba v rolnických odrůd. Ještě počátkem 19. století byla zemědělská hospodářstvích zůstávala v důsledku roboty na produkce zaměřena zejména na pěstování obilí nízké úrovni. Soudně nepodléhali poddaní již od r (ječmen, pšenice, oves) a lnu. Jen zřídka se 1783 vrchnosti, ale státu, který od r.1812 upravoval objevují další plodiny (např. hrách), v polovině vztahy občanů na základě rovnosti před zákonem. 19.století se již situace mění. Kromě tradičního 30 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. obilí a hrachu se začíná též pěstovat řepa, košťál velmi odlišovaly podle poměrů, které panovaly na (zelí) a rozvíjí se i sadařství (jablka). Všechny tyto jednotlivých panstvích. plodiny můžeme tehdy najít i na statku u Podle oktrojované ústavy z března 1849 byla Kopeckých. základem státu obec. Místní obec se zpravidla stala V lednu 1848 vzplanula revoluce v Itálii, tzv.katastrální obec zřízená v době vlády Josefa II., v únoru ve Francii a v březnu se přenesla i do avšak nebyl vyloučen případ, že několik habsburské monarchie a Německa. Revoluční síly katastrálních obcí vytvořilo jednu obec místní. v rakouské monarchii Jako volené orgány místní požadovaly vytvoření samosprávy byly podle tohoto konstitučního státu, zákona vytvořeny obecní demokratické svobody a výbory. Obecní říšský zákon odstranění roboty. Revoluce z roku 1862 stanovil základní v Rakousku byla komplikována pravidla obecní samosprávy. mnohonárodnostním složením Na jeho základě obecní monarchie a rozdílných příslušníci volili obecní postavením jednotlivých zastupitelstvo, které pak dále národů. Jednotlivá národní ze svého středu volilo starostu. hnutí se tak dostávala do Ostatní členové se nazývali vzájemných sporů, které radními. revoluci oslabovaly a přispěly Asi v roce 1850 zemřela ve k její porážce. I když byla věku 58 let Josefova druhá revoluce v rakouské monarchii žena Eleonora rodem poražena, poměry se změnily. Boštíková. Josefovi bylo tehdy 28.3.1848 vydal císař patent, 61 let a rozhodl se oženit kterým se rušila robotní potřetí. 20.11.1850 se proto povinnost „nejdéle do roka“ a za v Oldříši oženil s Kateřinou „přiměřenou náhradu“. Rolníci Navrátilovou, tehdy již 43 letou po vydání patentu přestávali dcerou chalupníka Jozefa Čp.12. v Oldříši v roce 1839. robotovat a odmítali plnit i jiné Navrátila z Borové 26. Za poddanské povinnosti. 12.6.1848 vypuklo povstání ušetřené peníze a za peníze, které dostal vyplacené v Praze, které však 17.6. po dělostřeleckém od syna Jana za grunt ve Stříteži, koupil v Oldříši bombardování Prahy kapitulovalo. Konečně hospodářství při čp.12. Sem také přesídlil se svojí 7.9.1848 na návrh říšského sněmu vydal císař ženou a syny Václavem a Františkem. patent o zrušení poddanství. Patentem byla Oldříš patřila již na panství města Poličky. Od zrušena robota (za náhradu) a všechny ostatní roku 1781, kdy bylo zrušeno nevolnictví, se mohli poddanské povinnosti a vztahy. lidé volně stěhovat a ženit. Pro poddané z panství Zrušení roboty a poddanských vztahů bylo Litomyšle musel být grunt na panství Poličky rozhodujícím průlomem do stavovských výsad atraktivní. Díky raabizaci panské půdy v roce 1778 šlechty. V souvislosti s celospolečenskými zde nebylo roboty. Bonita půdy zde však byla o změnami roku 1848 proběhly rozsáhlé správní něco horší, než ve Stříteži. Výsev přinášel reformy, které se dotkly správy či samosprávy trojnásobnou úrodu oproti čtyřnásobnému ve vesnic. Ty jako základní jednotky, tvořící feudální Stříteži. Oldříš již ležela v horách na špatné půdě, panství, byly dosud spravovány svými feudálními mnoho lidí se zde živilo předivem a nádenickými vrchnostmi. Tu, jak bylo již zmíněno, vykonávali pracemi. Chudší nevýnosná hospodářství se také nejčastěji rychtáři, někdy dědiční, jindy volení či odrážela na stavu stavení. Zatímco ve Stříteži dosazovaní, případně s obecními staršími. Tato v roce 1839 byla již 1/3 budov zděných, v Oldříši vesnická samospráva nejčastěji řešila základní byly tehdy ještě všechny dřevěné. Dílem byla ale i obecní záležitosti, správu obecního majetku, snadnější dostupnost dřeva. drobné sousedské spory, někdy evidovala I selský statek čp.12. byl v roce 1839 celý v základní formě i převody majetku mezi obyvateli dřevěný. Co do výstavnosti snesl však srovnání vesnic apod. Vesnická samospráva byla jednak s gruntem Kopeckých ve Stříteži – byl dokonce základním článkem, o které se opíraly větší. Stejně jako ve Stříteži stála za gruntem vrchnostenské úřady, jednak byla skutečně směrem do polí velká stodola, patrně novější, než projevem zbytku autonomních práv, které se ta ve Stříteži. V roce 1829 zde byl uveden jako poddanským obcím podařilo uchovat. Míra a hospodář evangelík Jan Pánek, který se sem způsob výkonu této obecní samosprávy se však přiženil na grunt k Píchovým. Ve stabilním katastru z roku 1839 je zde uvedena Magdaléna 31 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. Pospíšilová. Její „vlčí pole“ se táhla od Oldříše směrem k Širokému Dolu až k silnici vedoucí z Poličky na Hlinsko. Uprostřed polí vedla polní cesta – dnes silnice spojující Oldříš s hlavním tahem na Hlinsko.

Na tomto statku 1.3.1858 ve věku 69 let také Josef vydechl naposledy. Byl to nepochybně jeden z nejschopnějších sedláků té doby. Grunt v Oldříši po něm převzal syn Václav.

Jan Kopecký 1830-1892 Jan se narodil 31.3.1823 ve Stříteži 35. jako v Oldříši – práva na výměnek ve Stříteži však šesté dítě Jozefa Kopeckého a jeho maminkou byla nepozbyla, byť nebyl naplněn. Fakticky byl ale od Eleonora rodem Boštíková z Lubné. Když 6.3.1847 roku 1862 grunt čp.35. ve Stříteži již zcela bez zemřel jeho starší bratr Josef na „schváteninu“, závazků. stal se Jan nejstarším Josefovým synem. To jej Na gruntě vázli tehdy stále robotní a desáteční také předurčilo k převzetí otcova gruntu. Otec mu povinnosti. Těch se Janovi podařilo zbavit až o 5 jej prodal 12.1.1848, když nebylo Janovi ještě ani let později. 17.5.1853 byl grunt vykoupen z roboty a 18 let, za cenu 2 800 Zlatých. 500 zlatých složil 21.5.1853 z odvádění desátků faráři do Sebranic. Jan v hotovosti, dalších 400 zlatých bylo Tak jako se grunt neobešel bez hospodáře, závdavkem pro bratra Františka, stejnou částku neobešel se ani bez hospodyně. Proto se Jan, měla dostat závdavkem i sestra Žofie, zbytek byl krátce po koupi gruntu 8.2.1848 oženil doma Jan zavázán zaplatit otci v předem určených s Helenou Pavlišovou, dcerou sedláka Františka splátkách. Sourozencům Pavliše z Lubné 169. Spolu Františkovi a Žofii byl pak měli 8 dětí: dále vázán dát jako • Anna - *9.2.1849 svatební výpravu 1 Střítež 35. krávu. Pro Žofii bylo • Eleonora – navíc zajištěno, že *27.2.1849 Střítež 35. v případě, že by se • Jan *14.7.1852 neprovdala, měla mít až Střítež 35. – převzal do smrti na gruntě po otci grunt a povíme bezplatný byt a „při jeho si o něm více níže. teple a světle až do • Helena - *23.2.1854 smrti neb provdání Střítež 35. míti.“ Otci Josefovi a • Jozef – *19.2.1856 Takto mohla vypadat polygonální stodola stojící za jeho manželce byl Střítež 35. gruntem čp.35. ve Stříteži zajištěn až do smrti (foto: Veselý kopec – stodola ze Sádku z roku 1680) • František výměnek, mimo jiné 12 *20.1.1858 Střítež 35. měřic žita, 6 měřic ječmene, 2 měřice pšenice, 1 • Magdaléna - *23.2.1860 Střítež 35. měřici hrachu, 3 záhony řepy, 1 záhon košťálu a 3 záhony zemských jablek, ale také otípky po 50 • Václav - *4.2.1862 Střítež 35. Václav se stal chalupníkem ve Stříteži 5. Byl dvakrát ženat. librách, 8 klačků vytřených hus po 4 librách, 1 Poprvé se oženil 16.2.1892 s dcerou Jana kupu slepičích vajec a ze zahrádky třetí díl úrody, Vostřela Annou původem ze Stříteže 10 u „co Pan Bůh požehná“. Nových Hradů. Tehdy musel. 7 měsíců po U převodu gruntu v roce 1848 se již nezmiňuje svatbě se jim narodil syn Václav, který však sestra Eleonora, která byla v té době již 10 let zemřel ve 4 letech na krtičnost žláz a kůže. provdána a nepochybně do manželství odešla i Spolu s Annou měl Václav pak ještě další tři s věnem. Překvapivě zde však není uveden ani děti – Josefa, který se však nedožil ani roku mladší bratr Václav, tehdy 13ti letý. Václav později života a zemřel na souchotiny, dceru Annu, převzal Josefův grunt v Oldříši – to se ale nedalo která se dospělosti dožila a v roce 1922 se dopředu tušit. Proč není Václav v prodeji gruntu provdala za chalupníka Jana Víška z Horního bratru Janovi zmíněn, nevíme. Kdy a zakoho se Újezda a nakonec 5.4.1897 syna Václava. Pak Žofie provdala, nepodařilo se mě zjistit, závazky ale přichází osudný rok 1898, kdy v rodině řádí Jana vůči ní však byla z gruntu vymazány 8.1.1861. tuberkulóza. 26.4.1898 na ní umírá nejrpve 11.5.1862 byly vymazány i závazky vůči bratru Anna a 3.6. i syn Václav. Václav zůstává 7 let Františkovi. Naopak výmaz výměnku pro otce a vdovcem a pak se žení se vzdálenou příbuznou jeho manželku úřad nepovolil. Josef byl v té době Annou Kopeckou, pozůstalou dcerou po Jiřím již mrtev a jeho třetí manželka Kateřina rodem Kopeckým z Lezníka 33. (narozeném však Navrátilová byla pravděpodobně na výměnku v kolebce rodu čp.40. v Lezníku). Anna tehdy 32 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. k.č. Poznačení parcely 35 36

stavební parcela, bytelné a hospodářské stavení stavební parcela, stodola

Výměra Poznámka (m2) 698 dnes rozděleno na 35/1 a 35/2

4/1 louka

124

4/2 zahrada 5 zahrada

50 316

6 7/1 310 311

pastvisko zahrada pastvisko role (včetně lesa)

312 louka 442 polní cesta

Celkem m2 Celkem ha

již neexistuje, stodola zbořena v rámci výstavby bytovky? výměra zmenšena na dnešních 124 m2 v souvislosti s výstavbou sousední bytovky dnes rozděleno na 5/1 a 5/2 v souvislosti s vytvořením čp.65.

928 1 475 dnes připojeno k čp.33. 989 274 120 v roce 1890 rozděleno na 311/1 a 311/2. v roce 1892 pak v souvislosti se vznikem čp.65. z dílu 311/1 byl oddělen díl 311/3. Role pak bylo ještě několikrát děleno a zcelováno. 127 4 181 dnes rozděleno na 442/1 a 442/2 v souvislosti s vytvořením čp.65. v roce 1892. Č.k.442/2 bylo později zrušeno. 283 008 28,3008

Pozemky označené jako součást gruntu čp.35. v Pozemkové knize. bydlela na gruntě u bratra Jana, který si vzal v roce 1891 za manželku její maminku Annu, vdovu po Jiřím. Václav měl s Annou Kopeckou pak ještě minimálně jedno dítě – syna Františka 23.11.1905, který však ve 4 letech zemřel. Z porovnání datumu svatby a narození syna Františka je zřejmé, že se Václav opět musel ženit. Byl to asi velký záletník. Zrušení vrchnostenské správy a vznik okresů znamenal také změnu dosavadních gruntovních zápisů a uspořádání. Zatímco dříve byly gruntovní knihy vedeny správou panství, přešla nově tato povinnost na okresní soudy. Ty zavedly nové Pozemkové knihy, které byly vedeny až do 60tých let 20.století, kdy začli být zaváděny listy vlastnictví vedené dodnes. Vložka Pozemkové knihy pro grunt čp.35. ve Stříteži byla např. uzavřena až v roce 1974. V pozemkové knize byly zaznamenány pozemky ke gruntu dle tabulky na této straně. 17.6.1866 vyhlásilo Rakousko válku Prusku, které chtělo Rakousko zbavit vůdčího postavení v Německém spolku (od roku 1815 volné sdružení německých států). V úterý 3. července 1866 bylo ve Stříteži slyšet od rána skoro až do večera nepřetržitou dělostřelbu od severu, která se podobala hlubokému rachocení hromu. Byla to bitva u Hradce Králové. Ovšem nikdo nevěděl, kde vlastně je bojiště, tím méně, kdo bude vítězem.

Téhož dne večer však přijelo několik přípřežníků, kteří se museli vrátit od Pardubic, a ti byli první, kteří přinesli zprávu o porážce rakouských vojsk. 23.8.1866 byla podepsána mírová smlouva mezi Rakouskem a Pruskem. Poražené Rakousko bylo nuceno vystoupit z Německého spolku. Důsledkem porážky Rakouska bylo i jmenování uherské vlády 18.2.1867 císařem. Rakousko-uherské vyrovnání vyvolalo v českých zemích četné protesty. 14.11.1868 pak dostalo rakouské císařství nový oficiální název: Říše rakousko-uherská. Krachem na vídeňské burze 9.5.1873 začala rozsáhlá hospodářská krize, která trvala do roku 1879. V roce 1892 byla v Rakousku zavedena korunová měna. Od 1.1.1900 se stala jedinou měnou. Pravděpodobně 11.10.1892 ve věku 62 let Jan Kopecký umírá neznámo však kde. Nemá však záznam o úmrtí v matrikách Sebranic, nezemřel ani v nemocnici v Poličce. Jeho manželka Helena jej přežila o dalších 5 let a zemřela 21.3.1897 doma ve věku 70 let na rozedmu plic. Za celý svůj život nepředal Jan grunt některému ze synů a tak jej odevzdací listinou podělil až po jeho smrti nejstarší syn Jan. Snad proto, že starší Jan si nehleděl dostatečně najít pro syna nevěstu a nebylo tak grunt stále komu předat. Snad pro jiné důvody.

33 / 36


Jan Kopecký 1852-1935 Jan se narodil jako nejstarší syn Jana a Heleny Kopeckých 14.7.1852 na gruntu ve Stříteži 35. Teprve když mu bylo 39 let, oženil se. Vyvolenou se stala Anna Kopecká, dcera vzdáleného příbuzného chalupníka Františka Kopeckého z Hochwaldu (Vysoký les). Anna byla v té době již v dobou. Měla zjevně slabost pro Kopecké, protože i její první muž byl Kopecký a to vzdálený příbuzný Jiří narozený v kolébce rodu Kopeckých v Lezníku 40. V prvním manželství se Anně s Jiřím narodily celkem 4 děti: • Anna - *28.5.1879 Lezník 33. 3.7.1905 se ve Stříteži 35. provdala za Václava Kopeckého, syna Jana Kopeckého – viz.výše. • Marie - *11.2.1882 Lezník 33. +17.12.1883 • Marie - *25.2.1886 Lezník 33. 25.9.1906 se provdala ve Stříteži 35. za Josefa Svatoše, chalupníka ze Širokého Dolu 93. • Jiří - *13.6.1888 Lezník 33. Jejich otec Jiří Kopecký, rolník v Lezníku 33. zemřel 7.6.1889. Anna s dětmi se tehdy pravděpodobně vrátila do chalupy k otci do Hochwaldu. Nezaopatřeným dětem bylo potřeba najít nového otce. Sňatek 23.11.1891 v Hochwaldu 4. s Janem Kopeckým byl tedy oboustraně výhodný. Po svatbě se Anna i se svými dětmi přemístnila na grunt do Stříteže. Za nedlouho na to zemřel Janův otec Jan a Jan se tak stal 4.11.1892 držitelem gruntu čp.35. ve Stříteži. S Annou pak měli minimálně tyto další děti: • Jan - *23.5.1896 Střítež 35. Převzal po otci grunt – více viz. níže. • Anežka • Rozálie Do devadesátých let 19.století se hospodařilo na nízké úrovni. Chybělo kvalitní nářadí, pole byla nedostatečně obdělána. Počátkem 20.století nastal velký obrat v kvalitě hospodaření. Přibývalo strojů, začalo se hnojit umělými hnojivy. Chov dobytka byl omezený, neboť obstarávání krmení dalo velkou námahu. Nejvíce se pěstovala domácí drůbež. Koně však byli pýchou většiny hospodářů.

V letech 1900-1903 probíhala v českých zemích hospodářská krize, při níž průmyslová výroba poklesla o třetinu. 28.6.1914 byl spáchán v Sarajevu atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este. 26.7.1914 vyhlásil císař částečnou mobilizaci. Do 24 hodin se měli všichni 37letí a mladší a 39 letí dostavit ke svému doplňovacímu velitelství10. Janovi bylo tehdy již 62 let. Odvod se 10

Do roku 1649 neexistovala stálá armáda, ale pouze zemská hotovost a profesionální žoldnéři. Po roce 1649 byli vojáci do služby verbováni na doživotí. Za Josefa II. Bylo roku 1781 verbování nahrazeno povinnými odvody pro nejchudší vrstvy. František I. roku 1802 zkrátil doživotní službu na 10 let u pěchoty, 12 let u jezdectva a 14 let u dělostřelectva. V roce 1845 byla vojenská služba zkrácena na 8 let, avšak odvody byly pravidelnější. Odvodům však nepodléhali všichni – vyloučeni byli např. živitelé rodin, synové vdov, sedláci, atd. Teprve v roce 1868 byla zavedena všeobecná branná povinost, která se týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně. V roce 1912 byla pak služba zkrácena na dva roky.

34 / 36


18.8.1915 Uszkowice - defilé vojenské pěchoty. Munzar J., Národní archiv však týkal Anny syna Jiřího (byl-li na živu). V roce 1914 nebyli ještě odváděny mladší ročníky, jak 1893, tj. v prvním roce války nebyl ještě odveden tehdy 18ti letý Jan. 28.7.1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. V prvních dnech srpna vstoupily do války Německo, Rusko, Velká Británie, Francie a další evropské země. 17.8.1914 vpadli Rusové do Východního Pruska. Koncem srpna byla v Rakousku-Uhersku vyhlášena všeobecná mobilizace. 3.9.1914 porazila Ruská vojska u Lvova rakouská vojska a začal ústup Rakousko-Uherské armády. Rakousko-Uherské armáda reagovala na podzim 1914 zavedením mimořádných odvodů (tzv. domobranecké prohlídky), jež se během války týkaly veškerého mužského obyvatelstva, celkem 36 ročníků z let 1865 až 1900. Mezi odvedené ročníky se tedy dostal i Jan *1896. Zároveň s mobilizací byly prováděny rekvizice koňských potahů a povozů, v říjnu 1914 došlo

k prvním rekvizicím potravin. Překotný růst cen životních potřeb se snažila vláda aspoň pozastavit zavedením maximálních cen již v prosinci 1914 a postupným zaváděním dalších prvků válečného hospodářství. Následovali 4 roky strádání a válečného utrpení. Na bitevním poli světové války zůstalo navždy ležet 7 střítežských spoluobčanů, jejichž památku připomíná pomník postavený v obci. Jedním ze šťastnějších výsledků světové války bylo 28.10.1918 vyhlášení samostatné Československé republiky a 11.11.1918 konec první světové války. 24.10.1929 došlo ke krachu na newyorské burze, jehož následkem byla hospodářská krize a nástup nacismu v sousedním Německu. 30.1.1933 se stal německým kancléřem Adolf Hitler a začala se přiostřovat mezinárodní situace i domácí poměry. Druhé světové války se však Jan již nedožil a zemřel pravděpodobně 18.5.1935.

Kopecký Jan 1896-1964 Jan se narodil pravděpodobně jako jediný syn Jana a Anny Kopeckých 23.5.1896. Když začala první světová válka, bylo Janovi 18 let. První odvody se týkali branců od 21 do 37 let. Vývoj válečné situace si však vynutil všeobecnou mobilizaci a pak i mimořádné dovody, během kterých byli odváděni muži od 18 let. Tyto odvody nepochybně zasáhly i Jana. Šťastně se však z války vrátil. Následovalo období první republiky. V roce 1935 zemřel Janův tatínek a hospodář na gruntu a dle odevzdací listiny z 18.5.1935 se Jan stal vlastníkem gruntu. Předkupní právo zůstalo sestrám Anežce a Rozálii.

Stejně jako tatínek i Jan se oženil patrně až v souvislosti s převzetím gruntu. Za manželku si vzal o 10 let mladší Annu Tmějovou narozenou ve Stříteži 40. Spolu s ní se mu narodily tyto děti: • Jan – *11.10.1937 Střítež 35. • Anna – 21.11.1944 Střítež 35. Světová hospodářská krize ve třicátých letech 20. století začala v průmyslu a později se přenesla do zemědělství. Značně poklesly ceny zemědělských plodin, másla, mléka a masa, což představovalo pro obyvatele Stříteže jako převážně zemědělské obce velkou zátěž. Důsledkem hospodářské krize byla i zostřující se mezinárodní situace. Vojenská správa 20. května 1938 povolala

35 / 36

Starý selský rod Kopecký ze Stříteže 35. vyšší počet záložníků "s nástupem ihned". Vše vyvrcholilo v září všeobecnou mobilizací. To byl pro zemědělskou vesnici těžký problém, neboť vrcholila sklizeň obilí a odchodem záložníků se žně velice zpozdily. Lidé však statečně nesli tyto nesnáze, doufajíce, že armáda nepřítele vyžene. Zpráva o podpisu Mnichovské dohody z nocí 28. na 29. září však všechny naděje pohřbila. Střítež se ocitla takřka na nových hranicích. Dokonce i česká Polička, kde bylo pouze 2,5% Němců, byla zabrána na 6 týdnů Němci. Během války nezřídka probíhaly ve Stříteži různé prohlídky domů a Hranice protektorátu v okolí v roce 1941. hospodářství. Například 3. února 1941 byly z nařízení okresního úřadu k zakládání kolchozů, k ní přistoupili v roce 1949, zapečetěny všechny máselnice v obci z důvodu kdy byl přijat zákon o jednotných zemědělských zvýšení dodávek mléka do mlékárny, protože družstvech. Po neúspěšném pokusu přesvědčit zásobovací potíže se stupňovaly. Od 1. prosince rolníky, aby do družstev vstupovali dobrovolně, 1942, kdy byly zaplombovány šrotovníky, byl proběhlo v letech 1949-53 násilné prováděn tzv. "úřední výmlat" za dozoru říšských združstevňování. Jeho výsledky byly jednoznačně četníků. negativní. Nově vytvořená družstva se téměř Konečně nastal rok 1945 a s ním konec války. okamžitě ocitla v zoufalé hospodářské situaci a Po válce začaly pracovat národní výbory, politické rolníci využívali prvé příležitosti k tomu, aby z nich provizorium měly ukončit řádné volby. Ty opět vystoupili. Motivem kolektivizace však nebylo proběhly v roce 1946 a jejich výsledky jasně zlepšení ekonomické situace vesnice, ale likvidace naznačily posun těžiště politického spektra k samovýrobců jako obtížně politicky ovladatelné levicové orientaci. V rámci osídlování pohraničí se skupiny obyvatelstva a uvolnění pracovních sil pro ze Stříteže odstěhovalo několik rodin. rychle rostoucí těžký průmysl. Proto se v letech Pak přichází 50 léta a s nimi kolektivizace 1955-1958 přistoupilo k druhé vlně kolektivizace. zemědělství. Komunisté, kteří získali po válce Vstup do družstva se nevyhnul ani gruntu čp.35. ve podporu voličů na vesnici prosazováním radikální Stříteži. pozemkové reformy, rozdáváním znárodněné půdy V roce 1964 Jan zemřel. po Němcích a sliby, že u nás nikdy nedojde

Použité prameny Matriky uložené v SOA Zámrsk, farnost Sebranice, Polička, Dolní Újezd. Gruntovní knihy panství Litomyšl uložené v SOA Zámrsk, fond Pozemkové knihy okresního soudu Polička. Gruntovní knihy panství Litomyšl uložené v SOA Zámrsk, fond Velkostatek Litomyšl Fond farního úřadu Sebranice uložený v SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli. Císařské otisky Stabilního katastru. Atlas československých dějin (Jaroslav Purš a kol. 1965) Internet Foto krav: Jan Péťa 1

Karel Hovorka – Sebranice a obce přifařené, Polička, 1892 Dr. Zdeněk Nejedlý – Dějiny města Litomyšle a okolí, Litomyšl 1903 3 Aleš Chalupa, Marie Lišková, Josef Nuhlíček, František Rajtoral – Tereziánský katastr český, svazek 1., Praha 1964 4 Karel Chotek – Široký Důl, národopisná monografie české vesnice 5 Karel Kysilka – Historie staletí 6 MOLDÁNOVÁ, Dobrava - Naše příjmení 2

36 / 36

7 Lysá nad Labem

Recommend Documents