Úvod od pedagogiky. Pedagogické myšlení starověku

Úvod od pedagogiky Pedagogické myšlení starověku

Vypracoval : Mgr. Miroslav Procházka, Ph.D. Katedra pedagogiky a psychologie PF JU Dukelská 9, č. dveří 206 e-mail: [email protected]

 Anotace studijního textu Text seznamuje posluchače s vybranou kapitolou dějin a filosofie výchovy. Filosofie výchovy řeší možnosti metodického vymezení výchovy a vzdělávání, zabývá se filosofií výchovy a jejími dějinnými etapami, kde se dotýká základů formování evropské vzdělanosti. Vede posluchače ke schopnosti porozumět složitosti (paradoxům) výchovy a souvislostem výchovné činnosti a předává jim poznatky potřebné pro aplikaci základních výchovných přístupů v širokém spektru současných společenských problémů.

1 Antické kořeny výchovy a vzdělávání 1.1 Cesty vzdělání vedou do Athén

 Cíle kapitoly: Úkolem první kapitoly je seznámení se s základní podobou postupně se rozvíjející školní přípravy v antickém Řecku. Dále je zde také důležité připomenutí výrazných osobností, filozofů, kteří založili tradice antické i evropské vzdělanosti.

 Klíčová slova schólé, palesta, gymnasion, akademie Sokrates, Platón, Aristoteles Antické Řecko neznalo ve srovnání s dneškem státní výchovu dětí a mládeže. Samo slovo scholé znamená odpočinek, oddech, klid: po cvičení v gymnáziích o přestávce, v době odpočinku (schólé) učitel předčítal nebo vykládal o literatuře, mytologii a dějinách. To byla první forma vzdělání. Jeho, zdůrazňuje autor satirických dialogů Lúkiános (2 .pol. 2. stol. po Kr.), je třeba „považovat za nejlepší ze všech krásných vlastností, zejména z těch, které se získávají učením“ (Lúkiános, Obrazy, 16; přel. V. Bahník). Jak důležitou roli měla podle názoru Athéňanů systematická výchova, zdůraznil athénský politik 5. stol. př. Kr. Themistoklés slovy, že i z „nejdivočejších hříbat se mohou stát nejlepší

2

koně, dostane-li se jim řádné výchovy a vedení“(Plútarchos, Themistoklés, 2; zde a dále přel. E. Svobodová). Na rozdíl od Sparty, v demokratických Athénách vykonával stát jen kontrolní dozor nad výchovou mládeže; péči jinak nesla rodina. Od 7 let dívky zůstávaly doma, hoši však docházeli do soukromých začátečních (nižších) škol, kde se cvičili v domácích pracech, ve zpěvu a v tanci. Učilo se čtení a psaní. Od 13 let se hoši cvičili v palestrách pod dozorem cvičitele (paidotríba) na volném prostranství, a to v základních disciplínách pětiboje: zápolení, běh, skok, hod diskem a kopím. Velký důraz byl kladen i na plavání. Plavat se učily i dívky. Pořekadlo úte nein, úte grammata (nezná ani plavat, ani číst) se používalo o nevzdělancích. Asi šestnáctým rokem bylo pro chudé vzdělání ukončeno. Mladý muž měl povinnost pomáhat v rodině, na poli nebo v řemeslnické dílně. Lúkiános v dialogu O snu neboli Lúkiánův život ( kap.1.) nastiňuje osud chudáka, který musel ukončit své vzdělání: „Přestal jsem právě chodit do školy, poněvadž jsem byl už blízko jinošskému věku – a tak můj otec uvažoval se svými přáteli, čemu by mě měl dát vyučit. Většině z nich se zdálo, že studia by vyžadovala mnoho práce, dlouhou dobu, nemalé náklady a výborná finanční zajištění a že naše poměry jsou skromné a spíše vyžadují rychlou pomoc. Jestliže se však vyučím nějakému obyčejnému řemeslu, to především sám budu mít z řemesla hned dostatečné živobytí a nebudu už vyjídat rodiče – na to už jsem příliš starý.“ (přel. L. Varcl)

Mladíci ze zámožných rodin se vzdělávali dále v gymnasiích (slovo gymnasion pochází od gymnos, obnažený, neboť cvičili v lehkoatletických disciplínách nazí). Zde se připravovali pro veřejné závody (agóny) a také pro vojenskou službu, kterou konali všichni athénští jinoši (efébové) od 18 do 20 let. V gymnasiích poslouchali i přednášky filozofů a rétorů. Otázky právní a úřední činnosti se poznávaly díky přítomnosti na lidových shromážděních a v soudech. Nejvyšším typem řeckého klasického vzdělání byla Akademie. Původně to byl háj v Athénách nazvaný podle jména héroa Akadéma. Zde zřídil školu jako svatyni devíti řeckých Múz filozof Platón. Vyučovalo se zde převážně filozofii, logice a řečnictví. Výchovu ve starém Řecku ovlivňovaly i další důležité vzdělávací prostředky, například poezie, zejména hrdinské a didaktické eposy (Homéros a Hésiodos), a dramaturgie. Řecké

3

divadlo se stalo také jakousi školou pro dospělé. Etické a morální zásady vštěpovala Řekům také mytologie a náboženství. Nejvíce se však přičinili o výchovu svých občanů filozofové. Roku 399 př. Kr., kdy Řím, soused Řecka, bojoval o svou existenci a vedl poslední válku s etruským městem Vejí, v olivových hájích města Athény zemřel Sokrates. Tento 70letý muž nepatřil k sofistickému směru filozofie a byl skvělým učitelem. Svůj životní cíl filozofa shledával v tom, aby lidé získávali výchovu a tím se stali šťastní a dobře vedli svůj dům, pak by dokázali učinit šťastnými i jiné lidi a celá města (srov. Xenofón, Vzpomínky na Sókrata IV, 1). Sokratův žák, filozof Platón (427-347 př. Kr.) zdůrazňoval důležitost vštěpování žákům celé škály lidských znalostí. „Počátek“, čteme v jeho Ústavě (II, 377 a-b), „je u každého díla to nejdůležitější, zejména když se jedná o něco mladého a útlého. Vždyť právě tehdy se nejlépe utváří a nabývá ráz, který bychom chtěli každému jednotlivému stvoření vetknout“(přel. R. Hošek). Za zakladatele školství považoval Platón vzdělání gymnastické a múzické: „Bude asi obtížné objevit lepší způsob než ten, který se vytvořil dlouhým trváním času. Pro výchovu těl to asi bude gymnastická výchova a pro výchovu duší múzické vzdělání“ (Ústava II, 17 – 376 e; srov.: II, 13 – 403 c.; přel. R. Hošek). Těmito slovy Platón vyjádřil známý princip řecké klasické výchovy, jenž se definuje termínem kalós kai agathós (silný tělem a krásný, ušlechtilý duší). A to právě předpokládala výchova gymnastická a múzická. Jednotnost výchovy pro všechny občany státu zdůrazňoval Platónův žák, učitel a filozof Aristotelés (383 – 322 př. Kr.). Tento encyklopedický muž dokázal vychovat celou řadu učených filozofů-peripatetiků a vzdělával také budoucího makedonského krále Alexandra. Vyjádřil spoustu teoretických poznatků o praktické pedagogice, například ve spisech Etika Nikomachova a Rétorika

Aristotelem se končí pedagogické myšlení klasického Řecka, které po smrti Alexandrově (r. 323 př. Kr.) vstoupilo do další fáze svého historického rozvoje, do helénismu. Tato doba jen málo pozměnila řecký osvícenský systém. Stejně jako v době Sókratově, začínalo se teď z nižšího stupně vzdělání, a to ve školách múzických a gymnastických (asi 5 let), poté přicházela docházka do tříleté gramatické školy a pak se otvírala žákům cesta na gymnázium. 4

Kromě Athén se středisky vzdělání stávají i jiná města, například Alexandrie Egyptská, Pergamón, město Rhodos na stejnojmenném ostrově apod. V Athénách se vedle starých gymnázií otevírají nová, vznikají i první knihovny. Podle tradice se zde vyučovalo rétorice, filozofii, fyzice, logice, etice, zeměpisu a astronomii. Změnila se však náplň efébie (výchova jinochů od 18 do 20 let). Od r. 305 př. Kr. přestává být povinnou pro všechny, dokonce se mění i její charakter: místo dvou let se učí v efébii 1 rok, ve prospěch humanitních věd se zanedbává vojenské cvičení (není divu, že od 2. stol. zde stále více pozorujeme mezi žáky i cizince). Mezi prvními disciplínami zde byly gramatika, rétorika, filozofie, pak matematika, logika a etika. Cvičilo se zde i v gymnastice a ve vojenském umění. Závěrečnou etapou helénistického vzdělání bylo studium na filozofických školách. V nich vládly tradice vycházející od Sókrata a Platóna. Nejslavnějšími z takovýchto škol byly athénská Akademie (založená Platónem), Lykeion (založeno Aristotelem), stoická (od Zenóna) a epikurejská škola (od Epikúra). Zvláštní ohlas měla i filozofická škola stoického směru na Rhodu, z jejích ředitelů byl známý filozof Poseidonios (okolo 135 – okolo 50 př. Kr.). V Alexandrii získal obrovskou slávu Múzeion, jakési vědecké centrum, zřízené spolu s alexandrijskou knihovnou pod péčí egyptského krále Ptolemaia I. Právě tato doba se nejvíce zasloužila o rozvoj pedagogiky v Římě.

5

1.2 Řím, jeho rodina a výchova v době republikánské

Cíle kapitoly: Úkolem druhé kapitoly je seznámení se s základní podobou rodinné výchovy v republikánském Říme a popsat zrod institucionalizované výchovy a vzdělávání v tomto období.

Klíčová slova Ludi, elementární a gramatické školy, rétorické školy, republikánské ctnosti Markus Tullius Cicero Naše znalosti o výchově a školství raně římské republiky jsou dosti zlomkovité. Můžeme se domnívat, že vzdělání mohlo existovat v zámožných, převážně patricijských rodinách, kde vyšším zákonem byla otcovská vůle a otec rodiny (pater familias) měl právo života a smrti jak nad svou manželkou, tak nad dětmi a otroky. Výchova v Římě byla především výchovou rodinnou. Právě v rodinném kruhu se pečovalo o to, aby se nezanedbávala úcta k předkům, ke starším lidem, k rodinným a státním tradicím, aby děti vyrůstaly v mravné a důstojné občany. Jestliže se od mladého muže vyžadovala mezi jiným ušlechtilost a poctivost (virtus, frugilitas), ideální dívka měla být dobrá, laskavá, krásná, zbožná, mravná, bezúhonná a vzorná hospodyně (optima, pulcherrima, pia, pudica, casta, domiseda). Podle římské tradice nevěsta přinášela s sebou do domu muže vlnu, přeslici a vřeteno, symbol svého budoucího působení. Při vchodu dostávala klíč od jeho domu, čímž se jí svěřovalo vedení domácnosti. Všechny rodinné události spojené s narozením a výchovou dítěte se pak konaly se všestranným uctíváním domácích bohů. V rodině dívka zůstávala pod dohledem své matky, která ji zasvěcovala do domácích tajemství (res domestica) a připravovala k provdání (matrimonium). Chlapce vychovával otec. Učil ho domácím pracím, pracím v zemědělství a umění bojovat. Když dosáhl 16 let, ostříhal si dlouhé vlasy, vyměnil v přítomnosti praetora bílou togu lemovanou purpurovým pruhem (toga praetexta) za togu mužskou (toga virilis). Tím začínal jeho občanský život. O stavu římského školství čteme již u Livia (59 př. Kr. – 17 po Kr.). První Liviova vzpomínka se vztahuje k r. 449 př. Kr., kdy na římském fóru byly obchody i školy (litterarum ludi erant: III, 44). Druhá vzpomínka se týká r. 392 př. Kr. Livius píše o kmeni Galásků

6

v Kampanii, kteří měli ve zvyku, aby učitel plnil i funkce vychovatele (V, 27). „Také,“pokračuje autor, „větší počet chlapců byl svěřován péči jednoho učitele, což ještě dnes trvá v Řecku. Děti politických předáků vzdělával, jak to obyčejně bývá, ten učitel, který se jim zdál vynikat nad jiné znalostmi. V době míru obvykle vyprovázel chlapce před město pro zábavu i pro cvičení a také v době válečné nezanechal nijak toho zvyku.“ I když tento pramen se nevztahuje přímo na řím, není vyloučeno, že stejný zvyk byl i u Římanů. Livius se zmiňuje také o obyvatelích Tuskula, města v Latiu u Albských hor, kde existovaly začáteční školy (VI, 25). Snadně dosáhli přátelství u Římanů a dosti brzy se stali římskými občany. Další poznámky o začátcích římského školství nacházíme u Plútarcha, který ve svém spisu Římské otázky (§ 59) podává informace o tom, že první soukromou školu v Římě otevřel propuštěnec Spurius Carvilius v 2. pol. 3. stol. př. Kr., což není v rozporu s informací Liviovou, jenom oddaluje datum jejich existence o celé století. V době vrcholné fáze republiky přichází do římské rodiny nová osobnost, chůva a učitelŘek (rector, comes). V této době se zformoval i systém veřejného školství s jeho praktickým účelem, a to v podobě ludi, gramatických a rétorických škol. Ludi neboli soukromé elementární školy (pergulae) byly určeny jak pro hochy, tak pro i dívky. Sám název ludus, ludus litterarum, ludus litterarius není přesně znám. Část badatelů vysvětluje ludus jako hru, jiní je zase spojují s kultovním obřadem. Důležitější je zde pro nás kruh výukových disciplín a podmínky vyučování. Zásadní disciplínou byla latinská a řecká gramatika, literatura a matematika. Elementární školy se nacházely obyčejně v podloubí městských domů a jenom závěs odděloval třídu od ulice. Mohly být i na náměstí nebo rozcestí (in triviis). Odtud i jiný název škol – triviální, tj. škola rozmístěná na křižovatce tří ulic. Celý systém vzdělání v elementární škole měl charakter světský, avšak nedistancoval se od náboženské výchovy, která pronikala do života každé římské rodiny. Vzdělání v ludus trvalo do 11 – 12 roku života, pak se přecházelo do škol gramatických. Platilo to však pro děti měšťanů, vesnické děti chudých občanů byly odkázány pouze na rodinu. Gramatické školy byly ve srovnání s ludus školami vyššího typu. V nich pokračovali pouze chlapci do 16 let. Římský historik 2. pol. 1. st. a 1. pol. 2. st. po Kr. Suetonius Tranquillus klade vznik gramatických škol v Římě do poloviny 2. st. př. Kr. a spojuje ho se jménem gramatika a filozofa Kratéta Malosského, který přišel do města jako vyslanec pergamského krále Attala a pak zde zůstal na neurčitou dobu a vzbudil u Římanů zájem o gramatiku.

7

Význam gramatických škol a jejich učitelů povznesl do jisté míry Julius Caesar. Právě on daroval právo římského občanství lidem, kteří vyučovali svobodným uměním, tj. gramatice a rétorice. Gramatikové (gramatici, profesores clari) byli také sproštěni vojenské povinnosti. Obsazení gramatických škol vzdělanějšími pedagogy a širší obsah vyučovacích látek znamená i jejich dokonalejší organizaci. Vidíme zde pokus o rozdělení na skupiny (classes) podle erudice a věkových kategorií. Znalost řečtiny, jež byla podmínkou pro zápis do gramatických škol, vypovídá i o jiné stránce jejich působení: v takových školách měly možnost se vzdělávat hlavně děti zámožných občanů, kteří si mohli dovolit soukromého uitele řečtiny. V době, kdy ceny knih byly dosti vysoké, hrál důležitou roli v gramatickém vzdělání přednáškový systém. Část cvičení byl diktát a učení nazpaměť. Fyzická výchova v gramatických školách (stejně v ludus i v rétorických školách) byla minimální. Pro tento účel existovaly soukromé školy, vedené otroky a propuštěnci (podle řeckého vzoru). Od 16 let mladý Říman vstupoval na cestu veřejného života. Ti, kteří chtěli podnikat v zemědělství, odjížděli na statky svých otců, kde poznávali pod dohledem zaškolených viliků základy zemědělství. Jiné zase lákala kariéra vojenská, jež se začínala na Martově poli v Římě. Druzí, s praktičtějším založením ducha, se snažili zdokonalovat se na římském fóru a pokračovat ve svém teoretickém vzdělání u rétorů. Právě forum bylo místem výchovy a vzdělání budoucího řečníka Marka Tullia Cicerona.

Rétorické školy vznikly v Římě ve 2. st. př. Kr. díky působení řeckých rétorů. Pak jejich místo zaujali rétoři římští. Známá je mezi nimi například škola Lucia Galla, otevřená v Římě na zač. 1. stol. př. Kr. V ní se vyučovalo mimo jiné i matematice, astronomii, hudbě, základům práva a filozofii. Po rétorice vedla další cesta za vzděláním k řeckým městům, převážně na Rhodos a do Athén. Právě tam dokončili své studium Cicero a Caesar. I když jejich studijní cesta nebyla vlastní všem Římanům, je velice zajímavá a poučující. „Učil se občanskému právu“, napsal o Ciceronovi Tacitus (Rozprava o řečnících, 30), „u Quinta Mucia, u akademika Filóna a u stoika Diodota si důkladně osvojil všechny části filozofie; a protože se nespokojil s takovými učiteli, jaké mu v hojném počtu poskytovalo velkoměsto, cestoval po Achai a Malé Asii, aby obsáhl celou rozmanitost všech věd. A tak je skutečně možné z Ciceronových spisů poznat, že mu nechyběla znalost geometrie, hudby, gramatiky a konečně znalost žádné ušlechtilé vědy. Cicero znal jemnost dialektiky, praktickou prospěšnost morálky, pohyby vesmíru a jejich 8

příčiny…“ Kdo nechtěl anebo neměl možnost cestovat, kupoval si spisy řeckých rétorů a studoval doma sám nebo s pomocí soukromých učitelů.

9

1.3 Římské školství v době císařství

Cíle kapitoly: Úkolem třetí kapitoly je seznámení se s základní podobou rodinné výchovy v císařském Říme a popsat rozvoj institucionalizované výchovy a vzdělávání v tomto období. .

Klíčová slova Římská rodina, Atheneum Quintilianus, Marcus Aurelius V císařské době římské vzdělání setrvávalo u starých tradic, i když se mnohé změnilo ve stylu a obsahu vyučování. Vzdělání i nadále bylo měřítkem u lidí věnujících se veřejnému a politickému životu. Římská rodina císařské doby se podstatně liší od rodiny republikánské doby odlišným světem otce a matky. Předškolní výchova dětí bohatých rodin je odkázána na chůvy a pedagogy otrockého původu. Požadavky na ně nebyly všude stejné. Z anonymního spisu O výchově dětí se dozvídáme, že pro schopnější otroky se doporučuje dohled na statku, v obchodování apod. Jestliže se vyskytoval mezi těmito otroky jakýsi lenoch, byl odevzdán k výchově dětí. „ Ale nyní se dítě“, napsal na rozhraní 1. a 2. stol. po Kr. historik Tacitus (Rozprava o řečnících, 29), „hned po narození odevzdává nějaké řecké chůvě a k ní se přidávají jeden nebo dva otroci bez jakéhokoli výběru, zpravidla ti nejhorší a nezpůsobilí k žádné vážné práci. Jejich báchorky a bludy jsou první potravou nezkušených dětských duší a v celém domě nikdo nedbá, co v přítomnosti mladého pána mluví nebo činí.“ Výchova dívek byla úplně odkázána na rodinu. Učily se příst a tkát, hudbě a tanci, poznávali zákony krásy a etiky. Ve věku 13 -17 let se mohly provdat a jejich úkolem byla péče o rodinu. Užitečným prostředkem při domácím vzdělávání byly i knihovny, které měla k dispozici prakticky každá zámožná rodina. Plinius Mladší například sděluje o vlastní knihovně, jež „obsahuje knihy určené ne k jednomu přečtení, ale k neustálému pročítání“ (Dopisy II, 17), anebo o knihovně Herennia Severa, do které chtěl umístit portréty Cornelia Nepota a Tita Catia (IV, 28). V Římě existovaly i veřejné knihovny. Již v pozdní republice byla zřízena taková knihovna při divadle Marcella a při chrámu Apollóna na Palatinu. V císařské době se vzdělávalo ve třech základních stupních (ludi, školy gramatické a rétorické), pak se pokračovalo podle přání i ve speciálních školách vyšších.

10

Ludi byly rozšířeny po celé římské říši. Změna politického systému (republiky v monarchii) školství neovlivnila. Jako i dříve tyto školy zakládali většinou propuštěnci pro svou obživu a primus magister (anebo ludi magister) byl tradičně nejchudší z učitelů. Podle Iuvenala (X, 116) jeho první poplatek (na začátku školního roku) stanovil „drobný penízek“ (as), což nemohlo ovlivnit ani kvalitu celé jeho práce. Podstatné změny nepozorujeme ani za Antonina Pia, který vydal usnesení o zvýšení životních podmínek učitelů gramatických a rétorických škol. Zůstávala i stará forma platu: dostávali ho každý měsíc po dobu vyučování; nebylo zakázáno přijímat drobné dárky, například ve svátek Minervy (v březnu, kdy začínal školní rok) nebo 1. ledna, na začátku nového roku. Základní škola měla žáka naučit číst, psát a počítat. Proto se zde opisovala písmena, uvykalo se diktátům a počítalo se pomocí prstů na rukou, pak se pokračovalo s kostkami, zvanými calculi. V ludus se vyučovalo převážně 3 – 4 hodiny před obědem a 1, 5 -2 po něm. Docházka trvala osm měsíců, prázdniny čtyři měsíce (od poloviny června do poloviny října). Každý osmý den měsíce, Nundinae (den trhu), a ve dnech státních i náboženských se nevyučovalo. Další cestou římského vzdělání byly gramatické školy. Netvořily spolu s ludi jakýsi vzdělávací celek, takže nelze hovořit o postupném, logicky dovreném systému vyučování v Římě. Do gramatických škol přicházely děti ve věku 12 let jak z ludi, tak i po domácí přípravě. „Když se chlapec naučí psát a číst“, píše Quintilianus (Základy rétoriky I, 4, 1), „musí přejít nejprve ke gramatikům. Nezáleží na tom, mluvím-li o gramatikovi latinském, nebo řeckém… Způsob vyučování je u obou stejný.“ Osobnost učitele-gramatika se v antických pramenech charakterizuje různě; snad byla rozdílná i jejich povaha a činnost. Například Seneka Mladší píše o gramatikovi Didymovi, který napsal čtyři tisíce knih. „Litoval bych ho“, píše filozof, „kdyby byl stejné množství zbytečností jen přečetl. V takových knihách se probírají například otázky, odkud pocházel Homér, kdo byl skutečnou matkou Aeneovou, zda v životě Anakreomtově bylo více prostopášnosti, či opilství, zda byla Sapfó nevěstkou, a jiné věci, které by bylo třeba zapomenout, kdybys je znal“ (Listy Luciliovi, 88). Žáci navštěvovali gramatické školy 4 roky. Poté bylo vzdělání považováno za ukončené nebo se ve studiu pokračovalo na škole rétorické. Přestože si gramatické školy zachovaly republikánský systém, objevovaly se i novace. Jednou z nich byl vznik gramatických škol pro dívky. Dalším stupněm římského vyučování v rané císařské době byly rétorické školy. Doba studia trvala 3 – 4 roky, pokud děti nobilů a jezdců neočekávala jednoroční služba v armádě. 11

V císařské době se kurz disciplín ustálil a byl rozdělen na 3 části: rétoriku, četbu klasiků a praktické cvičení. V době císařské se zformoval další souhrn disciplín, zpracovaný již Ciceronovým současníkem Varronem. Bylo to sedm svobodných umění (septem artes liberales – gramatika, logika, rétorika, geometrie, aritmetika, astronomie a hudba. Tyto obory se posléze staly základem všeobecného vzdělání (trivium, první tři obory a quadrivium, další čtyři obory) a kostrou univerzitního školství (facultas septem atrium liberalium anebo facultas atrium). Za raného císařství existovaly i jiné formy vzdělání. R. 176 po Kr. císař Marcus Aurelius sjednotil čtyři řecké filozofické školy (Akademie, Lykeion, škola stoická a epikúrejská) věnoval na podporu jejich existence 10 000 drachem a zajistil plat dvěma rétorům, aby tito učitelé vyučovali i zámožné Římany. Ještě před tím císař Hadrianus zřídil v Římě jakousi vysokou školu pod jménem Atheneum. Vyučovalo se zde gramatice, dialektice, rétorice, aritmetice, geometrii, astronomii a muzice. Avšak úroveň vyučování zde nikdy nedosáhla úrovně athénské. Existovaly také právní a lékařské speciální školy. I když většinou byly odkázány na soukromou iniciativu zájemců, daly antickému světu taková jména, jako byl lékař Galenus nebo Soranus (oba se vzdělávali i v Alexandrii).

 Otázky k opakování tématu 1. Jaká byla podoba výchovy dívek a chlapců v staroověkém Řecku a Římě? 2. Jak ovlivnilo dílo Sokratovo podobu vzdělávání a výchovy athénské mládeže? 3. Jaké

ctnosti

obsahovala

výchova

Římě.

12

v republikánském

a

císařském

 Literatura k tématu BURIAN, J. Řím. Světla a stíny antického velkoměsta. Praha, 1970. HOŠEK, R.; MAREK, V. Řím Marka Aurelia. Praha, 1973 kol. Slovník antické kultury. Praha, 1974. KOLÁŘ, A. Antické názory na lidskou vzdělanost. Listy filologické, 74, 1950, s. 75 – 89. KUHNERT, F. (ed. RIEDEL, V.) Bildung und Redekunst in der Antike. Kleine Schriften. Pp. 222. Jena: Friedrich-Schiller Universität, 1994. Paper. PROCHÁZKA, M., LISOVÝ, I. Minerva, bohyně moudrosti. Mělník : ORGAPO, s.r.o., 1999. STIEBITZ, F. Stručné dějiny římské literatury. Brno, 1991. Další literatura PALOUŠ, R. Paradoxy výchovy. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1650-6. PELCOVÁ, N. Filozofická a pedagogická antropologie. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 80246-0076-5. PELCOVÁ, N. Paradigmata výchovy. Filozofie výchovy Eugena Finka. In: kol. Hodnoty a vzdělávání. Praha: Pedf. UK, 1997. PELIKÁN, J. Hledání těžiště výchovy. Praha : Karolinum, 2007. PELIKÁN, J. Výchova pro život. Praha . ISV, 1997. PELIKÁN J. Pomáhat být. Otevřené otázky teorie provázející výchovy. Praha: Karolinum, 2002. SKALKOVÁ, J. Humanizace vzdělávání a výchovy jako soudobý pedagogický problém. Ústí nad Labem: Pedf. Univerzita J. E. Purkyně, 1992. SOMR, M,. Jan Amos Komenský. Poutník na cestách naděje. České Budějovice : Tiskárna Johanus, 2007. SOMR, M,. Kapitoly z dějin filozoficko pedagogického myšlení. České Budějovice : Tiskárna Johanus, 2009. Doporučená literatura: ARENDTOVÁ, H. Krize kultury. Čtyři cvičení v politickém myšlení. Praha: mladá fronta, 1994. AUGUSTIN, A. Vyznání. Praha: Vyšehrad, 1992. PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha : Academia, 1990.

13