doc. PhDr. Miroslav Somr, CSc.
Úvod do studia filozofie a etiky
( O universu, existenci člověka, poznávání pravdy a mravním jednání)
Distanční text pro studující oboru Sociální pedagogika
2004
Pedagogická fakulta JU Fakulta managementu VŠE České Budějovice
Jindřichův Hradec
1
Obsah I. část 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Co je filozofie ? ……………………………………………………. Mílétská škola …………………………………………………….. Počátky řecké rétoriky a demokratický zvrat v řecké společnosti Koperníkovský obrat ve filozofii…………………………………… Scholastika a cesta k novověké filozofii ………………………….. Pansofie – úvahy o nápravě společnosti ………………………….. 7. Evropský racionalismus a anglický empirismus …………………. 8. Francouzské osvícenství 18. století………………………………… 9. Encyklopedie a encyklopedisté ……………………………………. 10. Německá filozofie ………………………………………………….. 11. Herbartova vědecká filozofie pedagogiky ……………………….. 12. Od filozofie lásky k materialistickému pojetí dějin ……………… 13. Pokus o filozofii moderní vědy (pozitivismus) ……………………. 14. Německá filozofie iracionalismu a voluntarismu…………………. 15. Fenomenologie a filozofie bytí …………………………………….. 16. Pragmatismus ………………………………………………………. 17. Doporučená literatura ke studiu …………………………………..
s. 2 4 5 9 13 17 24 41 43 44 50 53 55 56 60 63 66
II. část 1. Co je etika ? ………………………………………………………… 67 2. Hodnota života ……………………………………………………… 69 3. Profesní etika ………………………………………………………. 72 4. Kodex etiky veřejné správy ……………………………………….. 79 5. Doporučená literatura ke studiu ………………………………….. 90
2
I. část 1. Co je filozofie ? Slovo filozofie pochází z řeckého phileo - láska a sophia - moudrost, tedy láska k moudrosti. Moudrost sama, jako vrcholná ctnost, však příslušela pouze bohům, a tak filozofové byli vlastně jen zbožňovatelé této hodnoty, lidé milující moudrost. Tím ovšem nevystihujeme samu podstatu tohoto jevu. Filozofie je univerzální nauka o celku všeho jsoucího, o bytí světa a existenci člověka, o jeho poznávání pravdy a mravním jednání. Filozofie byla vždy pokládána za královnu věd, která dostačuje sama sobě. Když mluvíme o tzv. řeckém zázraku, míníme tím nejbohatší řecký stát na pobřeží Malé Asie, Mílétos, a první řeckou filozofickou školu stejného názvu. Jejími představiteli byli Thalés, Anaximander a Anaximenés. Nejde však o filozofy v pravém slova smyslu, ale o myslitele v oboru přírodních věd hledající odpověď na otázku z čeho se skládá svět. Počátky filozofie spadají do doby mnohem časnější, před Egypťany a Babyloňany, dokonce ještě před potopu světa, až do prvních dnů lidstva - domnívá se jeden německý učenec, Jakob Brucker, a podle toho nazývá první díl svého filozofického pojednání „Předpotopní filozofie“. Opak je však pravdou. Lidé, kteří se starali o své živobytí, vlastně pouhé přežití, neměli čas na filozofování, ale museli v potu tváře dobývat svůj chléb vezdejší. Údiv nad záhadami světa projevovali až ti, kteří měli dostatek majetku a volného času. Podle Aristotela se počátek filozofie skutečně vztahuje k Thalétovi z Mílétu . To však neznamená, že můžeme ignorovat existenci starověkých filozofických systémů v Číně a Indii a filozofie zemí Blízkého Východu. Cesta od Babylonu k Mílétu je dokladem toho, že „národy přebírají jen to, co by byly téměř již samy schopny objevit.“ (Fergoson). Podél syrského pobřeží vyrostla řada prosperujících městských států, kde žili Féničané, Chetité, Churrité a Mittanci. Pro starý kontinentální svět Egypta a Mezopotámie byly tyto syrské přístavy branou do Středomoří, východiskem velmi výhodného obchodu s málo vyspělými zámořskými zeměmi. V těchto městech se mluvilo několika jazyky; fénická abeceda je pak dokladem znalosti písma. Zdrojem bohatství městských států se stala akumulace obchodního kapitálu. Nejdůležitější zastávkou mezi Východem a Západem bylo město Ugarit, kde se mluvilo ne méně než sedmi jazyky, kde se mezi klínovými tabulkami našel dvojjazyčný slovník, obsahující pod heslem cena tyto hodnotící ekonomické údaje: „cena, vysoká cena, nízká cena, špatná cena, pevná cena, výhodná cena, správná cena, městská cena ...“ . Řecký zázrak je životodárně napájen z ekonomického, kulturního a uměleckého potenciálu východních národů, orientálních moudrostí, z hojného množství poznatků (kalendář, hlásková abeceda, poznatky z oblasti matematiky, astronomie). Ty se tvůrčím způsobem v řeckém duchu přetvářejí, rozvíjejí, prohlubují a obohacují k obrazu svému. Ekonomické, kulturní, společenské a filozofické dimenze tohoto procesu, ubírajícího se od mytologického obrazu světa ke světu víry, se koncentrují v náboženství. Než se budeme podrobněji věnovat mílétské filozofické škole, vrátíme se ještě stručně k již naznačenému mytickému obrazu světa a jeho rozkladu. Nemůžeme opomenout fakt, že naše evropské filozofické myšlení je úzce spojeno s řeckou kulturou a starověká řecká filozofie je typickým, tedy řeckým pohledem na svět, hledáním odpovědí na jeho záhady. Neznámé je zdrojem údivu, problémem k řešení, to, co se vymyká běžné každodennosti, pouhé zkušenosti, co otřásá naší jistotou a nutí nás k tomu, 3
abychom odkrývali tyto záhady a překročili stín vlastní nevědomosti k oné velkolepé, skryté a fascinující moudrosti. Platón říká, že právě filozofii náleží onen údiv, „... diviti se, vždyť není jiného počátku filozofie než tento ...“. Údiv však není prapříčinou filozofování. Prvním pokusem pochopení záhady složitosti světa je mytický obraz. Jeho specifičnost spočívá v tom, že v obsahu mytických představ nedochází k rozlišení podstaty a jevu, vnější a vnitřní stránky, představy a předmětu. Subjektivní zážitky jsou přenášeny do představy fantastických obrazů. Vidění světa je doprovázeno rysy antropomorfismu (lidské vlastnosti jsou připisovány přírodním jevům a bohům), rysy hýlozoismu (zživotňování všech věcí přírody - žije strom, žijí nerosty) a rysy sociomorfismu (ztotožňování přírody a společnosti). Na určitém stupni vývoje dochází k rozkladu mytického světa, světa imaginace a fantazie, a člověk začíná svět nejen pasivně vnímat, ale vstupuje do jeho dění vlastní aktivitou a se záměrem ho přetvářet pro sebe sama. První etapa přírodní filozofie, na jejímž počátku stojí mílétská škola, si neklade ryze filozofickou otázku co svět je, ale z čeho se svět skládá. 2. Mílétská škola Na počátku řeckého zázraku, na rozhraní 7.a 6. století př.n. l., tedy na počátku dějin filozofie, stojí první z trojice představitelů této první řecké filozofické školy Thalés z Mílétu (624 – 547 př. n. l.), jehož zájem se soustřeďoval zejména na astronomii, geometrii, problémy praktické techniky a vedle filozofie také na obchod. Aristotelés o něm píše, že byl vychytralý obchodník, řekněme spíše velmi prozíravý. Když se jevila bohatá úroda oliv, vykoupil prý všechny lisy a pak je s velkým ziskem pronajímal. Mnohem větší je jeho proslulost v oboru matematiky a astronomie. Podařilo se mu totiž vypočítat přesný den a hodinu zatmění Slunce, a to je také datum zrození filozofie. „Řecká filozofie začíná 28. května 585 př. Kristem, neboť to je právě onen den předpovědění zatmění Slunce. Budiž, dějiny filozofie nejsou tedy důsledkem osvícení, ale zatmění.“ (Weischedel, W.: Zadní schodiště filozofie, 1995, s.7.) Podle tohoto filozofa svět vznikl z původního stavu věcí, kdy nebylo nic jiného než voda a země plavala na vodě. Thalés má podle Aristotela na mysli prařeku Okeanos, která podle pověsti obtéká Zemi. Možná ho inspirovala i pověst o Styxu, řece, která oddělovala svět života a smrti. Je zde i další podobnost „o vodách, které jsou pod zemí“, babylonské Apsu. Thalés tvrdí, že onou původní pralátkou je „voda“. Další z představitelů přírodní řecké filozofie Anaximander (610-525 př. n. l.) nakreslil mapu světa a napsal knihu o kosmologii, ze které se dochovalo několik fragmentů. Ty jsou také zdrojem našich úvah o jeho systému, v jehož základu spočívá pojem „neomezeno“, které je definováno jako nehynoucí a nesmrtelné. Neomezeno je božské, protože je nadáno pohybem a jeho důsledkem je vydělení základních protikladů: horké a suché, mokré a studené. Ty jsou základem vesmíru, který se skládá z ohně, vzduchu, moře a země. Sám Anaximander ho definuje takto: „Z něho věci vznikají a do něho odcházejí podle potřeby, neboť si dávají navzájem zadostiučinění za své špatné skutky podle řádu času.“ Základem této teorie jsou: společný původ, ustavičný pohyb a boj protikladů. K poslední myšlence o boji protikladů se podrobněji vrátíme v souvislosti s názory „ temného“ filozofa Hérakleita. Anaximenés (585-525 př. n. l.), třetí z myslitelů mílétské školy, určil za prvopočátek všeho „vzduch“. Podle něho se svět vyvinul ředěním a zhušťováním této primární substance, ke které patří také mlha a temnota. Ředěním vzduchu vznikl oheň, jeho zhušťováním voda a země. Tím, že za základní substanci označil jeden ze čtyř živlů, se vrátil k Thalétovi, ale také 4
vykročil vpřed, neboť se pokusil pomocí této substance určit vznik světa a zároveň existenci čtyř živlů rozlišil kvantitativně. Její změna vyvolala následně změnu kvality (mokré a studené se stalo vodou a zemí, suché a horké vzduchem a ohněm). V otázce se již nacházela odpověď. 3. Počátky řecké rétoriky a demokratický zvrat v řecké společnosti Zejména u sv. Pavla se dva proudy, helénský a židovský, pocházející z Mezopotámie a Egypta, spojily v křesťanství. Později se k nim v byzantské liturgii připojil ještě třetí – syrský. Bylo již naznačeno, že kořeny řecké filozofie vyrůstají z náboženství Blízkého Východu. Nejvíce spisů se zachovalo z díla Hérakleita z Efesu, který se rovněž domníval, že základem a počátkem všeho je jeden ze čtyř živlů – oheň. Byl proslulý svým slohem. Klíčem k jeho stylu byla zásada pronikání protikladů. Všeobecně uznávaným zakladatelem řecké rétoriky byl Gorgiás z Leontín, který v roce 426 př. n. l. navštívil Athény a svým květnatým slohem okouzlil své posluchače. Stylem připomínal Hérakleita, ale přece zde byl podstatný rozdíl. Zatímco obsah a forma tvoří u Hérakleita jednotu, je forma u Gorgia samoúčelná. Otázkám rétoriky se budeme věnovat v souvislosti s ideou vzdělání a názory Platóna, neboť ze sofistů, ke kterým Gorgia řadíme, je čelným představitelem trivia, v němž rétorika – řečnictví - tvořila páteř jejich společenského uplatnění v době Periklově. Je nepravděpodobné, že se Gorgiás učil od Hérakleita a nepatří zároveň k zakladatelům sicilské rétorické školy. Za její zakladatele se považují Empedoklés z Akragantu, Korex a Teisiás ze Syrakus. Je pravděpodobné, že všichni čerpali ze společného liturgického pramene „ převzali starou liturgickou formu, zbavili ji jejího rituálního zaměření a zesvětštili ji jako uměleckou formu.“ (Thomson, G.: První filozofové, 1958, s. 132.) Můžeme tedy říci, že všechny formy mají společný rituální základ. Např. pohřební řeč (epitafios) souvisela se žalozpěvem (thernos). Na rozdíl od něj však byla mluvená, nikoliv zpívaná. Ke chvále žijícího byla pronášena chvalořeč (enkomion), ta byla spjata s hymnem (hymnos), který byl reprodukován zpěvem; podstatnější rozdíl tkvěl v tom, že chvalořeč byla určena člověku, a ne bohu. Podmínkou pro uplatnění rétoriky byl demokratický zvrat společnosti, nastolení Periklovy otrokářské demokracie a možnost uplatnění svobodných občanů ve věcech veřejných. Demokratická revoluce byla výsledkem vystupňovaného boje mezi statkářskou aristokracií na straně jedné a obchodníky spolu s rolníky na straně druhé. Bylo by naprosto jednostranné, kdyby celá záležitost byla interpretována jako boj mezi bohatstvím a chudobou nebo ještě přesněji, mezi otrokáři a otroky, neboť většina chudých občanů vlastnila jednoho nebo dva otroky a jejich cílem tedy nebylo zrušení otroctví, ale jeho rozšíření pro vlastní uspokojování životních potřeb, boj o větší podíl na hmotných společenských statcích. Bludný kruh se uzavřel a nerovnost se prohloubila. Se změnou způsobu života přichází i změna názorů na svět. Filozofie se dostává do konfliktů s tradičními představami. Jako příklad je možno uvést vyhnání filozofa Anaxagora z Athén za bezbožnost, když tvrdil, že Slunce a Měsíc jsou z kamene, což odporovalo tradičním náboženským představám. Společenský rozvoj přináší nové společenské uspořádání, nová myšlenková pojetí a velký převrat ve filozofii. Do středu její pozornosti se dostává člověk, a sofista Protagorás, který prohlašuje, že „člověk je mírou všech věcí“. Sofisté přivedli filozofii do roviny praktického uplatnění, individuální lidské přirozenosti, 5
postavili rétoriku do čela společenského uplatnění všech svobodných občanů a onen hanlivý přídech, kdy jim bylo vytýkáno, že vědomě převraceli nepravdivá tvrzení do podoby pravdy a naopak, že sofismata, umění klamat, se stala základem jejich učení, je přinejmenším nepřiměřený. Jejich filozofie byla zaměřena na praktické jednání, a proto byla snadněji napadnutelná v oblasti teoretické, tak jak to použil a využil Platón. Připomeňme si v této souvislosti výrok Hegelův , že díky sofistům se „ Řecko stalo učeným.“ Než přejdeme k demokratické změně v životě řecké společnosti, zastavíme se u představitele, jehož učení vedlo k teorii smíru, k názoru nové střední třídy. Ta zaujímala postavení mezi statkářskou aristokracií a rolníky a prohlašovala, že odstranila boj mezi třídami demokracií. Můžeme se domnívat, že tento výrok má svůj základ hudebním souzvuku, tak jak ji popisují Pýthagorejci, kdy harmonia je „ koordinace protikladů, sjednocené množství, smíření neshod.“ U zrodu tohoto učení stojí Pýthagorás ze Samu (571-497 př. n. l.), který se zajímal o teorii čísla a pozvedl význam matematiky nad pouhé obchodní počítání. Založil náboženský řád, který vládl v Krotónu a v bohatém městě Sybaris. Když mezi těmito městy vypukla válka a Sybaris byla zničena, musel uprchnout a až do své smrti žil v Metapontu. Traduje se, že musel uprchnout před Polykratovou tyranií, ale nijak nám to neulehčuje volbu, zda jeho přesvědčení bylo aristokratické či demokratické. Spíše se přikloníme k názoru že „ slovo aristokratia je tu míněno ve svém doslovném a filozofickém smyslu jako vláda nejlepších, a naprosto ne ve smyslu politickém.“ (Thomson, cit. D. s. 242.) Není tedy pravda, že Pýthagorejci zastupovali statkářskou aristokracii, velké statkáře. Pýthagorejci pěstovali hudbu jako prostředek očisty duše a jako první se začali hlouběji zajímat spojitost mezi hudbou a matematikou. Tělo a duši pokládali za antagonismus, vytvořili teorii deseti párů protikladů, např. liché - sudé, omezené - neomezené, dobré - zlé, atd., ze kterých jako podstatné můžeme vydělit čtyři: omezené - neomezené liché - sudé jedno - množství dobré - zlé . Zároveň vyvodili nový revoluční postulát při objasňování struktury vesmíru. Za prvotní substanci stanovili číslo.Původní pár,omezené a neomezené, představuje dvě stránky čísla: liché a sudé. Výchozím bodem tohoto názoru je učení mílétské školy, Anaximenova teorie ředění a zhušťování. Důvodem byly příčiny ekonomické. „Základním činitelem byl růst společnosti zaměřené na výrobu směnných hodnot,a z toho vyplývající úpadek starých vztahů, založených na výrobě užitných hodnot. … Jeden druh zboží je stejně dobrý jako druhý, je-li směnná hodnota stejně veliká“ (Tamtéž, s. 254-255.) Neméně podstatným prvkem tohoto učení je teorie o splývání protikladů ve středu. Matematické zkoumání hudební stupnice spojuje obě stránky Pýthagorova učení: praktickou a teoretickou. Na řecké lyře byly ze sedmi strun tři naladěny v různých intervalech podle tóniny, ostatní čtyři ve stejných pro všechny tóniny. Pýthagoras objevil, že intervaly mezi čtyřmi pevnými tóny odpovídají číselným řadám 6-8-9-12 a vyvodil, že aritmetický střed je číslo 9. Pro Pýthagora byl konstruktivní nikoli proces splynutí, ale boj protikladů, který „řešil jejich vzájemným prostupováním, z něhož vznikla organická jednota.“ (Tamtéž, s. 256) To je základ Pýthagorovy teorie smíru, teorie středu, harmonie, souladnosti, domnělé demokratizace společnosti. Demokratická revoluce v řecké společnosti dominovala v období perských válek, které končily roku 479 př. n. l., a do tohoto období vstupují jména dvou myslitelů, kteří přivodili 6
zvrat v řeckém filozofickém myšlení - Hérakleitos a Parmenidés. Již citovaný Wilhelm Weischedel je nazval „protikladnými dvojčaty.“ Hérakleitos (530-470 př. n. l.) patřil k aristokracii z Efesu, pocházel ze starobylé královské rodiny a mohl být králem, kdyby tento úřad nepostoupil bratrovi. Pýthagorovskému učení o splynutí protikladů ve středu oponuje Hérakleitos názorem, že svět je tvořen protiklady, napětím, nikoli harmonií, ale bojem. „Boj je otcem i králem všeho, jedny činí bohy, druhé lidmi, jedny dělá otroky a druhé svobodnými.“ Závěr: Pro Hérakleita je „ boj absolutní, jednota je relativní“. To je dialektický přístup, hlavní idea jeho díla a přínos lidskému nazírání na svět; cesta k filozofickému pojetí, že pět smyslů a rozum jsou společné všem lidem a proto je myšlení společné všem: „Jediná věc, která je trvalá a absolutní, a proto božská - „nesmrtelná a nehynoucí“ - jako Anaximandrovo neomezeno - je tento boj protikladů nebo spíše zákon, který je za ním, zákon ustavičné změny“ (Thomson, cit. d. s.266.). Úkolem filozofie je probudit spící lidi, neboť všude je nedostatek vhledu, loga. „Duši je vlastní logos“ Jsou tři hlavní významy slova logos: rozmluva, rozum, ratio (ve smyslu kvantitativního poměru). Slovo (logos) je společné, ale většina lidí žije vinou špatných učitelů tak, jako by měla vlastní moudrost. Učitelé se nemýlili v požadavku shromažďování a osvojování vědomostí, ale v tom, že se spokojili s povrchním pozorováním a překotnými závěry. Hérakleitos přirovnává hledání pravdy k hledání zlata: „Kdož hledají zlato, vykopou mnoho země a málo najdou.“ Podstata věcí, jejich přirozená povaha se skrývá, a proto je pravda jiná, než se zdá. Dialektika spočívá v tom, že podstata se jeví a jev je podstatný. Lidé nemohou očekávat porozumění pravdě, když ji uslyší poprvé. Za moudrost považuje to, co vede k poznání smyslu, jímž jsou všechny věci řízeny. „Svět, jenž je stejný pro všechny, není dílem žádného boha ani člověka, vždycky byl, je teď a bude věčně živým ohněm, rozněcovaným podle míry a hasnoucím podle míry.“ Primární substancí je podle Hérakleita oheň, ale ne ve smyslu prvopočátku, jako je tomu v pojetí mílétské školy, protože jeho svět nemá počátek a existoval od pradávna. Jeho vesmír je bez času a sám sebe řídí. Oheň je pouhým symbolem ustavičné změny a boje protikladů. Oheň je cyklus změn: oheň-vzduchvoda-země-voda-vzduch-oheň: „Oheň žije smrtí vzduchu a vzduch žije smrtí ohně, voda žije smrtí země a země žije smrtí vody. V obvodu kruhu začátek a konec jsou společné.“ Touto neustálou proměnou je uchovávána existence světa. Je to věčný boj protikladů . Jako první vyslovil Hérakleitos teorii kauzality. Zákon pronikání protikladů ukázal na vztah mezi přírodními formami a výrobními vztahy obrážejícími se v lidském vědomí. Odmítl možnost univerzálního okamžiku a symbolem všeobecné protikladnosti se mu stala řeka. „Do téže řeky vstoupíme a nevstoupíme, jsme i nejsme. Veškeré jsoucno je ve věčném toku ( panta rhei).“ Jeho současník Parmenidés (540-465 př. n. l.) dospívá k opačnému stanovisku než Hérakleitos. Zatímco Hérakleitos usiloval o pochopení světového dění, vidí Parmenidés základ jsoucna v čistém bytí. Základní Parmenidova věta zní: „Bytí jest“. Pod pojmem bytí je míněno to, co zůstává, když zmizí věci, promění se v pouhé nic a zůstává pouze skutečné. Toto bytí je pouze jedno a v něm je obsaženo vše ve vzájemných souvislostech. Je pro něj charakteristický nikoli boj a protikladnost, ale nedělitelnost, stejnorodost a celistvost. Člověk proto při svém tázání po existenci jsoucího zůstává na pomíjivosti věcí a šerosvitu skutečnosti. Musí se od nich odpoutat a soustředit se na věčné a vždy jsoucí . Ve jménu čistého bytí je skutečnost zavržena . Zůstává pouze jediné - čisté bytí - neměnné, nehybné, věčné. Parmenidés se stal hlavou tzv. eleatské školy a jeho učení dále rozvíjeli Zenón z Eleje a Melissos ze Samu. Jejich učení mělo podstatný význam pro další vývoj filozofie, neboť oddělilo smyslový svět od světa rozumu a přispělo k objasnění mnoha odlišných a nevyjasněných pojmů. Pochopili, že změnu je možno vysvětlit pouze z dění. Existuje přímá 7
linie jejich vlivu na filozofii autora velkých dialogů - Platóna. Hérakleitos a Parmenidés položili základy metafyzického filozofování, které se v „nekonečných variacích“ promítá do všech sfér filozofických cest, rozjímání a hledání adekvátních odpovědí při pokusech objasnit nekonečně záhadné tajemství skutečnosti. 4. Koperníkovský obrat ve filozofii Obrat od problémů kosmu k problémům člověka, to je onen koperníkovský obrat ve filozofii typického Athéňana Sókrata (469- 399 př. n. l. ), který je také nazýván otcem pedagogiky. Jeho žák Platón jej učinil protagonistou svých dialogů. Sókrates svůj zájem, své rozjímání, nesoustředil na objasnění podstaty světa a jeho dění, tak jako jeho předchůdci, ale centrem jeho zájmu se staly otázky mravního života, hledání principů správného, mravního jednání. Sókrates je tedy především etikem. Nejvyšším cílem jeho individuálně etických snah je dosažení blaženosti. Rozumová výchova slouží výlučně výchově mravní a mravní problém je otázkou vědění (nikdo nechybuje úmyslně, ale pouze z nedostatku poučení o tom, co je dobré). Morálním kritériem je pouze svědomí. Základní krédo jeho filozofie je vyjádřeno sebestředně: Poznej sám sebe! Na příkladech z praktického života vysvětluje povahu ctnosti a cesta k jejich poznání je vedena dialogem, v němž pomocí otázek bylo odlišováno správné od mylného. Omyl vyvolával rozpor, který byl podnětem k hledání pravdy. Základními znaky této sokratické metody byly: návodné řeči, otázky, indukce a definice. Tento způsob rozmluvy vedl k určování mravních, právních a politických pojmů. Cíl lidského života spatřuje Sókrates v blaženosti, která je výsledkem ctnosti pramenící v moudrosti, tj. ve správném vědění o dobru . Pramenem mravních zásad jsou lidské ctnosti. Jeho extatické stavy jsou důkazem jeho vztahu k iracionálnímu a v jeho daimoniu (vnuknutí) je obsaženo varování před nedobrým, před tím, čemu se máme vyhnout. Svým neustálým a obtěžujícím dotazováním chce člověka přimět k tomu, aby se choval a jednal tak, jak to náleží jeho lidství. Správné myšlení nás musí vést ke správnému a mravnému jednání. Známky úpadku v řecké společnosti vedou podle něho i k úpadku ducha. Jeho vnitřní hlas – daimonion - je prostředkem spojení mezi bohy a lidmi. Sókrates je občan-filozof, který nepřestává lidem klást otázky a nesmlouvavě hledá kořeny pravdy, mravné moudrosti. V sedmdesáti letech ho obžalovali z bezbožnosti a ze špatného vlivu na mládež. Moudrý stařec je nebezpečným soudcem bezvýznamných žalobců. Neunikl z vězení a vypil číši jedu: „ Nyní je čas odejít: pro mne, abych zemřel, pro vás, abyste žili. Kdo z nás jde vstříc lepšímu osudu, je skryto každému kromě boha“, tak zní závěr jeho obhajoby. Cesta k moudrosti - vím, že nic nevím byla cestou ke ctnosti a moudrá ctnost cestou k lidské mravnosti. Nejvýznamnější Sókratův žák Platón (427- 347 př. n. l.) je pokračovatelem předchozích filozofických škol a tvůrcem přesně vymezených pojmů, kterými oddělil dva světy - svět jsoucí a svět idejí, které jsou podstatou světa a našeho poznání. Poznání je pouhým rozpomínáním se duše na to, co nazírala ve světě idejí. Moudrost, statečnost a uměřenost, to jsou tři základní ctnosti jeho etiky. Ty také odpovídají jeho rozvrstvení společnosti na tři skupiny: - filozofové-vládci (jejich základní ctností je moudrost), - vojáci (základní ctností je statečnost), - výrobci- řemeslnící a zemědělci (základní ctností je uměřenost). Když se po Sókratově smrti jeho žáci ocitli v nebezpečí, musel také Platón opustit Athény. Vrátil se po deseti letech a založil tady tzv. Akademii, kde vyučoval své žáky. Nad její branou 8
byl nápis: „Nikdo, kdo nestudoval matematiku, sem nesmí vstoupit.“ Matematika byla předělem v Platónově pojetí viditelného a pomyslného světa. Člověk nepoznává pravý svět, tzn. ideje, ale pouze odraz těchto idejí. Vztah těchto dvou světů vysvětluje ve svém spisu Ústava. Platón vytvořil matematický systém světa, ale světa bez pohybu. Jeho filozofické názory jsou obsaženy v jeho dialozích, z nichž uvedeme nejdůležitější: Obrana Sókrata - přebásnění Sókratovy obhajoby Prótagorás - konfrontace s názory sofistů o zdatnosti a ctnosti Gorgiás - rovněž o ctnosti Menón - věnováno významu matematiky Zákony - poslední velké dílo, dokončené po jeho smrti jedním z jeho žáků, je věnováno mravnímu založení státu. Jeho mravním principům má odpovídat i výchova jeho občanů. Právě v oblasti výchovy je veden jeho spor se sofisty. Jak již bylo naznačeno, jde vlastně o spor mezi teorií a praxí. Praktická sofistická filozofie si kladla za úkol naučit občany: myslet, mluvit a jednat. Zatímco vůdčí vědou byla v jejich pojetí rétorika, pro Platóna jí byla matematika. Sókratovo „Vím, že nic nevím“ nahrazuje míněním, že v idejích je dána míra našemu jednání a myšlení. Ideje jsou v Platónově pojetí věčné a hierarchicky uspořádané, tzn. možnost postupu od nižší ideje k idejím vyšším. Nejvyšší ideou je idea dobra. Ta je totožná s idejí božství. Projevy dobra: věda, pravda a ctnost jsou člověku přístupny jako projevy oněch božských idejí ukazujících cestu od světa smyslového ke světu rozumu, klidu a světu idejí. Platón rovněž vyjádřil svou vizi ideálního státu ve svých dvou velkých spisech - Ústavě a Zákonech. Platónovo filozofické dílo se stalo základní složkou metafyzického myšlení až do novověku. V jeho pojetí je vědění schopností duše, která je nesmrtelná. Jeho rozdvojení světů na svět idejí a svět smyslový nepřijal jeho žák Aristotelés: „Neměli bychom se domnívat, že „dům“ existuje bez určitých domů“. Jinak řečeno: obecné neexistuje bez jednotlivého. Stává se, že žák překoná svého učitele. Dvacet let žil v Platónově Akademii, do svých sedmnácti let, největší filozof starověku Aristotelés (384-322 př. n. l.). Z Athén odešel až po Platónově smrti. Od roku 343 př. n. l. byl vychovatelem mladého krále Alexandra. Po jeho odchodu do Persie byl stejně jako Sókrates obžalován z bezbožnosti. Zachránil se útěkem a zemřel v exilu. Jeho spisy dělíme na: - logické, Organon,věnované správnému filozofickému myšlení - přírodovědné , Fyzika ( 8 knih) - metafyzické , věnované tomu, co přesahuje přírodu( fysis) - etické (10 knih), tzv. Etika Nikomachova , vydána posmrtně jeho synem, podle kterého byla nazvána, a další spisy věnované oblasti politické, literatuře a rétorice. Podle Aristotela je možno ideje přirovnat k formě. Každý předmět má podle něho látku a formu. Jejich vztah je hierarchicky uspořádán. Nejvyšší čistá forma je Bůh, nejnižší stupeň bez formy je hmota. Aristotelés založil logiku, jako vědu určující postup myšlení, a psychologii, která se rovněž zabývá lidským myšlením. Rozumové myšlení se děje v pojmech a správné pojmy získáváme definicí. Dělíme je na pojmy vyšší a nižší obecnosti (živočich a člověk). Na věc je možno se dívat z různých hledisek, tzv. kategorií, kterých stanovil 10 (např. kvantita, kvalita, poloha, atd.). Člověk je podle Aristotela tvor společenský (zóon politikón) a k udržení života potřebuje společenství s jinými lidmi. Nejvyšším dobrem pro člověka je blaženost, kterou chápe jako dokonalou rozumovou činnost v dokonalém životě. Politika je pro Aristotela užitá etika a formy jejího působení rozděluje do tří oblastí: 9
monarchie - vláda jednotlivce, aristokracie - vláda několika a politeiá - vláda mnoha. Žádné z těchto forem nedává přednost. Aristotelovy myšlenky našly svoje pokračování i ve 20. století v podobě vitalismu, holismu a novotomismu. Ve starověké řecké filozofii jsou předmětem zkoumání zejména otázky ontologické (zabývající se povahou bytí, jsoucna), problémy gnoseologické (otázky týkající se procesu poznávání a myšlení, jinak také nazývané otázky noetické) a otázky týkající se člověka, jeho podstaty, smyslu života - antropologické, které jsou zde řešeny pouze v rámci vysvětlování dané koncepce ontologické. Ontologická kategorie bytí má dva základní momenty: - základ, to, co činí bytí podstatným, tedy jeho základ, substance, esence - to, co existuje ve vztahu k tomu, co dělá věc věcí, jevová stránka. Je to vztah mezi podstatou a jevem. Otázky do diskuse: 1.Pokuste se vyjádřit svou vlastní představu filozofie. 2. Má filozofie význam pro život lidí a život společenský vůbec? 3. Zamyslete se nad vztahem filozofie a náboženství , v čem spatřujete jejich význam? 4. Domníváte se, že Sókratovo pochybování vede k zpochybňování ? 5. Je Platónovo dělení společnosti základem teorie elit? 6. V čem spočívá tzv. „ Koperníkovský“ obrat v dějinách filozofického myšlení? 7. Má rétorika význam i v současnosti, čím bylo a je slovo v dějinách společnosti? 8. Jaký by měl být vztah mezi moudrostí, mravností a občanskou ctností?
Do období filozofie helénismu náleží stoicismus, epikureismus a skepticismus. Základní teze stoické filozofie vychází z přesvědčení, že člověk může snášet utrpení tohoto světa, protože záleží na jeho osobním rozhodnutí, zda chce z něho odejít. Otázka svobodné volby pramení ze samé podstaty člověka jako svobodné bytosti kráčející ze světa nesvobody do světa blaženosti. Počátky stoicismu se dochovaly ze zlomků dílu Zénóna z Eleje a k nejvýznamnějším představitelům tohoto směru patřili první ministr císaře Nerona Seneca, otrok Epiktétos, císař Marcus Aurelius nebo představitel středního proudu Poseidónios. Nejdůležitější částí stoické filozofie byla etika. Jejím klíčovým momentem byla souladnost našeho života s přírodou. Žít v souladu s přírodou je projevem rozumného člověka a jeho rozumného života. To je také podstata ctnosti skýtající nejvyšší uspokojení, kterou je blaženost. Ctnost znamená dobro, špatnost zlo. Člověk se musí naučit omezovat svoje vášně. Toto zbavení se vášní vede k apatii (apatheia) a je výrazem moudrosti. Krédem stoické filozofie je dosažení hrdé a nezničitelné důstojnosti osobnosti. Kolem roku 300 př. n. l. zakládá Epikúros v Athénách filozofickou školu, která je zaměřena zejména na etiku. Sám si příliš necení státu ani politiky a jeho zásada „žij skrytě“ nabádá člověka, aby více než životu veřejnému se věnoval vlastnímu soukromí. Jeho důraz na život však není míněn jako prostopášné holdování a smyslové rozkoše; jeho cíl spíše směřuje k získávání slasti a vyhýbání se strastem. To je podle jeho etiky výraz blaženosti. Štěstí můžeme nalézt v radostném rozjímání a vyváženém stavu klidu našeho ducha (ataraxie). Blažený může být pouze ten, kdo se dokáže ovládat. Skepticismus pokládal pravé poznání za nemožné. Nepoznatelnost všeho jsoucího nás 10
musí vést k závěru, abychom se zdrželi jakéhokoliv soudu a naplnili tak ideál radostného a neotřesitelného duševního klidu. K nejstarším představitelům tohoto směru náleží Pyrrhón. V platónské Akademii působil také Karneadés a nejmladším představitelem tohoto směru, žijícím v době narození Krista, byl Ainesidémos. Vraťme se však stručnou poznámkou k největšímu filozofovi starověku, k Aristotelovi. Jeho ucelená ontologická koncepce hluboce ovlivnila středověkou filozofii a stala se jedním z teoretických východisek filozoficko teologických názorů. Hlavním směrem středověké filozofie v 9.-15. století byla scholastika. Chce využít nebo snad dokonce zneužít učení Aristotela, které se stává rušivým momentem vyváženého systému křesťanské filozofie. Začíná se přenášet znalost Aristotelova díla do západní filozofie, a toto učení, které nelze jednoduše připojit ke křesťanské víře, vyvolává obavy, že povede k duchovní roztržce mezi pravdou rozumu a pravdou víry. Je potřeba najít cestu ke smíru a k vítězství víry nad vědou a filozofií, nebo alespoň dosáhnout uznání církevních dogmat tím, že bude uznána pravdy víry jako pravda rozumu, neboť nad oběma stojí nejvyšší instance - Bůh. 5. Scholastika a cesta k novověké filozofii Scholastika vychází z teze priority víry před rozumem. Potíž je však v tom, že její představitelé nejsou ve svých názorech jednotní a vedou řadu sporů. Z nich nejvýznamnější je spor o univerzálie, spor o poměru mezi podstatou a jevem, obecným a jednotlivým. Tento spor označujeme jako spor mezi nominalisty a realisty. Jeho podstatou byl postoj k otázce, zda obecné pojmy reálně existují, nebo to jsou pouhé abstrakce. Nominalisté tvrdili, že reálně existují pouze jednotlivé předměty a obecné pojmy jsou výsledkem abstrakce, lidského myšlení. Realisté byli naopak přesvědčeni, že obecné pojmy jsou na konkrétních věcech nezávislé, mají tedy vlastní, reálnou existenci a jsou věčné. Převládajícím směrem v tomto sporu se stal realismus a položil filozofický základ katolicismu. Jako příklad těchto dvou středověkých filozofických směrů můžeme uvést konflikt realisty Jana Husa s jeho nominalistickými soudci v Kostnici. Do řad nominalistů náleží nejvýznamnější představitel scholastiky Tomáš Akvinský (1225-1274). Měl prý impozantní hmotnost a musel si udělat u čtenářského pultu kruhový výřez, aby mohl usednout ke studiu. Byl málomluvný a jeho spolužáci ho nazývali „němým volem“. Byl však velmi přemýšlivý a schopný plného soustředění. Tento dominikánský mnich se vydal na cestu překlenutí vznikajícího rozporu mezi vědou a vírou, k systematickému uspořádání církevního dogmatu, k vytvoření pevného přesvědčení o prioritě víry a pevného svorníku mezi vědou a vírou. „Věřím, abych pochopil“ mělo zdůvodnit nadřazenost teologie nad filozofii. Tomáš Akvinský tvrdí, že mezi předmětem teologie (zjevením) a předmětem filozofie (rozumem) není a nemůže být rozpor, protože konečným účelem obou je Bůh. Pomocí systému logické deduktivní metody vypracované Aristotelem vede svůj spor, který se mnohdy zabývá zcela absurdními tématy, např. kolik andělů se vejde na špičku jehly. Je třeba ještě podotknout, že znalost Aristotelova díla byla ve scholastice velmi zprostředkovaná. „Byl to vlastně latinský překlad hebrejského překladu komentáře k arabskému překladu syrského překladu řeckého textu Aristotelova“. Zároveň se objevila řada kritiků scholastické filozofe, z nichž např. anglický filozof Roger Bacon (1214-1294) scholastikou pohrdal a za pramen poznání pokládal zkušenost a logický úsudek. Dílo Tomáše Akvinského se stalo encyklopedií středověkého myšlení a on sám byl roku 11
1322 prohlášen za svatého. V současnosti na jeho učení navazuje filozofie novotomistická. V roce 1879 papež Lev XIII. vyhlásil novotomismus za oficiální katolickou filozofickou platformu. K jeho výrazným představitelům náleží D. Marcier , J. Maréchal a J. Maritain. V řadách dominikánského řádu stanul i Giordano Bruno (1548-1600), který však po druhé obžalobě pro nařčení z kacířství svou mnišskou kutnu odložil. Neohroženě na své bludné pouti Evropou hlásal svoje názory a zneklidňoval papežskou moc. Jeho kritika církevní strnulosti a tuposti ho nakonec přivedla k pochybování o podstatě náboženství a jeho významu pro život pozemský. Když se ze svých cest vrátil do Benátek, byl opět obviněn z kacířství a v roce 1593 převezen do Říma. Zde měl odvolat svých osm tvrzení z oblasti kosmologie a filozofie (např. názor na pohyb Země, nekonečnost a věčnost vesmíru, otázky vzniku a zániku věcí, atd.). Na jeho názory měl bezpochyby vliv spis polského astronoma Mikuláše Koperníka Šest knih o obězích nebeských sfér, který vyšel v roce 1543. (Není bez zajímavosti, že jeho originál si na svých teologických studií zakoupil J. A. Komenský a zřejmě ho důkladně prostudoval). Bruno dochází k názoru, že hmota je věčná a neustále se proměňuje. Celý kosmos je plný protikladů, vzájemně propojených a souvisejících. Popření výsadního postavení Země zcela ohrozilo středověký obraz světa a samu podstatu církevního dogmatu. Kacíři končí na hranici, někteří odvolají, aby zachránili svůj život, střídají se jména Luther, Campanella, Galileo Galilei, ale vítězství těch, kteří měli moc, nemohlo zastavit jejich myšlenky vedoucí k onomu velkému vítězství vědy; jak to vyjádřil Francis Bacon (15611626), vědění je moc. Cesta Francise Bacona od příslušníka právnického stavu přes člena Dolní sněmovny k hodnosti generálního prokurátora a lorda kancléře za panování Jakuba I. ho přivedla k hmotnému bohatství. Rok 1620 byl vrcholem jeho kariéry. Stal se třetím mužem v zemi a vedle toho dokončil svůj nejslavnější spis Nové organon, který, jak naznačuje název, byl protikladem metody Aristotelovy. Jeho induktivní metoda je nová zejména svým cílem poznání má sloužit člověku. Prioritu v postupu vědeckého bádání má propojení teorie a praxe. Jeho hlavní myšlenka směřuje k určení našeho jednání. Skutečné poznání musí být účinné a pracující. Poznání vyplývá z práce, prací jest, práci ovlivňuje a zmnohonásobuje její účinnost. Protože je poznání v podstatě prací, musí mít její charakteristické rysy. Musí být kolektivní a mít společenský charakter. Nemůže být vytvořeno žádným hrdinou doby, ale je výsledkem organizované spolupráce. Účinné poznání musí být nezbytně metodické. Z toho je možno odvodit základní rysy Baconovy intuice o podstatě poznání: účinnost, pracovní ráz, kolektivnost a metodičnost. Připomeneme si ještě jedno Baconovo dílo, které je svědectvím jeho vědecké a literární fantazie. Jedná se o nedokončený náčrtek Nová Atlantida. Utopická literatura má svou historii. Více než sto let před tímto spiskem jiný anglický kancléř, Thomas More, napsal svou Utopii a na něho navázal svým Slunečním státem Ital Tommaso Campanella. Představa ideálního státu, státní organizace, spravedlivých zákonů, má svoje společenské kořeny a není to výtvor pouhé fantazie. Tyto představy jsou vyvolávány konkrétními společenskými poměry, nebo spíše vztahy a rozpory, konflikty a snahou po lepším příštím. Bacon však měl jiný záměr, než jeho předchůdci, kteří svými názory směřovali do oblasti sociální, do sféry lidské svobody a osvobození člověka. Bacon v Nové Atlantidě rozpracovává v prvé řadě myšlenku panství člověka nad přírodou. Ten bájný ostrov, známý již z doby Platóna, má sloužit k tomu, aby byly „… co nejvíce prozkoumány hranice lidského panství“. Zamyšlení nad lidmi vysokého postavení, nad nahrazením politiků vědci , touha hledat moc nad druhými a neztratit moc nad sebou, to vše nás vede k zamyšlení nad úvahami muže stojícího na prahu novověkého filozofického myšlení. Čas filozofie vstupuje do světa vědy. Je její metodou, časem příštích 12
dnů. Čím tedy Bacon byl? Pouhým popularizátorem, programátorem vědy? Jeho mladší souvěrníci, mužové 17. století, které Bacon nazval stoletím geniů, ho právem považovali za jednoho z největších myslitelů. Napsal přes 30 filozofických spisů, ale většina z nich zůstala nedokončená. Dochoval se nárys jeho monumentální práce rozdělené do šesti dílů - Veliké obnovení věd. Francis Bacon je prvním představitelem novověké filozofie.
Otázky do diskuse: 1. Je stoická myšlenka o svobodné volbě odchodu ze světa slučitelná s křesťanstvím? Má ještě dnes svoje vyznavače? 2. Proč se mění současné postoje katolické církve k ostatním náboženstvím a k osobě Jana Husa? Domníváte se, že rozpor vědy a víry je jen ideové povahy? 3. Je Baconův výrok, že vědění je moc, oprávněný a má věda a vzdělanost adekvátní místo v hierarchii společenských hodnot? 4. Zamyslete se nad výrokem F. Bacona: „Je to tajemství přírody a politiky, že je leckdy bezpečnější změnit spoustu menších věcí než jednu velkou“. 5. Je utopická literatura a její představa ideálního státu stále utopií?
6. Pansofie – úvahy o nápravě světa ( Několik poznámek k filozofii Jan Amose Komenského) V roce 1668 vydává Komenský dílo Unum necesarium (Jedno potřebné), kterým šestasedmdesátiletý kmet podává hluboce jímavý a úchvatný přehled své plodné životní činnosti. Jeho život a dílo se naplnily a na jeho konci děkuje Bohu za to, že se mohl stát mužem naděje a touhy. Zároveň je to však také vyjádření zklamání a nenaplněných nadějí, nepochopení, životních osudů, bolestí a ztrát. Je to daň za jeho víru v člověka a v budoucnost lidstva. Spisek je věnován synovi „zimního krále“ Fridricha, Ruprechtovi Falckému. Který v té době žil v Anglii a měl značný vliv na královském dvoře znovu obnovené monarchie. V tomto období byl Komenský pod vlivem „odpadlíků“m kteří se rozešli s uznávanou kalvínskou církví a hlásali ideu úplné náboženské nesnášenlivosti. Pronásledovaným členům sekty labadistů zajistil útulek u jednoho z exulantů za Atlantikem. Na Komenského doléhalo celkové společenské klima velmi silně, neboť si stále více uvědomoval, že bezvýchodnost současné situace vede k úpadku Jednoty a dotýká se plně i jeho národa. Cesta z tohoto bludného kruhu byla již mimo hranice reálného uvažování. Vize naděje se otevírala jen chiliastickému věření, apokalyptickém zvratu. Cestou naděje a nápravy měla být Obecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione, consultattio catholica). Toto dílo je na jedné straně oslovením celého lidstva, ale aké vyjádřením vlasteneckého cítění a souhrnu veškerého tehdejšího poznání. Komenský sám ve svém dopisu Ludvíku de Geeroovi píše, že se toto dílo „ … 13
obrací k pokolení lidskému, především pak k učencům evropským“. Ze sedmi dílů byly otištěny pouze dva : Panathorsia a Pannuthesia, následujícím třetím dílem je Pansophia (Vševěda),zabývaqjící se nutností nové vědy a nové společnosti. Ve skutečnosti však Komenský ani na konci svého života neměl jasno, co vševěda představuje. Tím se vlastně do určité míry problematizovala celková koncepce Konzultace.Po tomto díle následoala Pampaedia (Vševýchova), Panglottia (Všejazyk), Panorthosia(Všenáprava), podle které proces dalšího zespolečenšťování závisí na vytvoření lidského prostředí pro postupný proces výchovy a nutnost tolerantní komunikace. Závěrečná, sedmá část, Pannuthesie(Vševýzva) je naléhavou výzvou k účasti na společném díle. Obecně se uvádí, že pro dnešní dobu je nejpřitažlivější čtvrtá a šestá část Obecné porady. Komenský ve Vševýchově dovršil svoje celoživotní zamýšlení se nad otázkami výchovy a vzdělávání. Je to proces neustálého upřesňování a propracovávání celkovitosti jeho všenápravných myšlenek. Konzultace je vrcholem jeho teoretického, pedagogického, tvůrčího úsilí. Všenáprava je výzvou pro současnou evropskou integraci . Nejde pouze o projekt vytvoření mezinárodních institucí, ale také myšlenku mírového uspořádání univerza. Komenského „dějinnou filozofii“, jak toto pojetí označuje J. Polišenský, jako „…obraz vývoje lidské společnosti založený na poznání hmotných základů civilizace. Aspoň nepřímo znamená Všenáprava myslitelské dovršení české husitské reformace a humanismu a je svou pokrokovostí dokladem sepětí s evropským myšlením o společnosti. Obecná porada, znamenající logické vyvrcholení autorova úsilí, zůstala nedokončena a do roku 1966 nevydána. Jí však asi patřila poslední spisovatelská činnost Komenského, který podle svého dopisu z února 1670 pracoval na jednosvazkovém výboru z Obecné porady, určeném českému národu a napsaném česky. I v tomto tragicky nedokončeném programu jde o návrat k onomu velkolepému plánu, který si Komenský kdysi v mládí načrtl.“ ( Komenský a jeho odkaz dnešku, Praha, SPN 1987, str. 34 – 35). Tímto dílem se dokreslen Komenského portrét filozofa, pedagoga, sociologa, politika,teologa, ušlechtilý zjev velkého myslitele, který je právem řazen k největším světovým osobnostem své doby. Komenského aktivní pojetí vztahu ke světu základ v Jednotě bratrské. Bez zřetele k tomuto faktu není možné Komenského vývoj pochopit, ani mu vymezit správné místo. Bylo již řečeno, že Komenského Konzultace se skládá ze sedmi částí. Rozdílný je nejenom rozsah těchto částí, ale i jejich závažnost. Jádro celého projektu, pramen myšlenky nápravy člověka a věcí pregnantně vyjádřil Jan Patočka:“ Ani člověk, ani věci nejsou reálné tím, čím jsou ve své podstatě. Skutečnost světa a člověka se ostře odráží od jejich věčné bytnosti, ač tato bytnost je činí tím, čím jsou: vždyť tato skutečnost je zlomkovitá, prchavá, nahodilá, nesouvislá. S klasickou filozofickou tradicí soudí Komenský, že tedy je třeba obratu, který má být v budoucnu proveden, povede k tomu , že věci i člověk dojdou ke svého cíle, stanou se tím, za čím směřují. To, co došlo svého cíle, je však nazýváno dokonalý, univerzální obrat a jím působená reformace, znovutvoření „lidských věcí“ teprve vede k jejich dokonalosti a tím lidstvo ke štěstí. Cílem Porady je tedy Teologia, Philosophia, Politia perfekta. Z těchto všech cílů nejcharakterističtější je cíl třetí, politický: harmonie a mír s věcí a Bohem je výraz, který je v těchto oborech metaforický, kdežto v oboru politickém nabývá svého původního významu: dokonalá společnost lidská je společnost míru.“ (Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha, NČSAV 1964, str. 365). Praktické uskutečnění tohoto programu je dáno do rukou představitelů vědy, státu a církve. Dále jsou k němu zváni všichni, kteří se na něm chtějí podílet. Všem je dáno možnost tohoto zdokonalování univerza, sebe i světa. Komenský svým momentem pojetí vzdělání překračuje jednostranné humanistické pojetí kultivace pouze individuálního JÁ. Svou myšlenkou, že 14
vzdělaností se člověk přibližuje druhým lidem, že toto vzdělání není pouhé nazírání na svět, ale že je prostředníkem aktivního vztahu k němu, že je nástrojem jeho přeměny. Dokonalost souladnosti je procesem usilování, přibližování se k Bohu, protože sama dokonalost je dílem Božím. V tomto stvoření světa je jeho dokonalost, krása a dobrota. Člověk má ve své přirozenosti v sobě kořen dobra a je stvořen k tomu, aby jeho podobu zviditelňoval. Toto směřování k dobru je smyslem Komenského všenápravného úsilí, oněch zvratů, ke kterým lidstvo dospělo. V negativitě těchto jevů je obsaženo jádro možné nápravy, odstranění konfliktů, tendence ke sjednocování a zdokonalování. Komenského víra v lidskou přirozenost je zároveň přesvědčením, že právě v ní tkví základ pospolitosti, vzájemnosti, vstřícnosti a rozumnosti. Je třeba hledat prostředky k tomuto lidskému cíli, který je v životě pozemském, v jeho naplnění skutečnými činy. Přechod od pasivity rozjímání k aktivitě jednání má v sobě náboj vstřícnosti, který je dán člověku od Boha. Její využití je natolik lákavé, že vyvolává svobodné spontánní rozhodnutí každého z nás. Komenského výzva je v kontextu jeho díla stále znatelnější, stále jasnější, stále propracovanější, přesvědčivější a potřebnější. Končí doba rozptýlenosti, nastává doba usmíření a sjednocení. Cesta světem do proměnlivosti jeho věčnosti je stále otevřenější a schůdnější, neboť Bůh, jediný průvodce a vládce světa nám ukazuje směr! Tato pouť společného vědění je cestou a pozvánkou na poradu o nápravě věcí lidských, na společnou aktivitu při uskutečňování jejího programu. Představo o možnosti příchodu osvíceného věku přináší na světlo každodennosti i představy lidového chiliasmu, ve kterém utopie i emancipace jsou spojeny nezměrnou touhou po „plnějším světle“ lidské mysli. Věčný poutník hledá toto světlo ve svém srdci i mohutnosti přírody. Tato cesta hledání je snahou po souzvuku s harmonií vesmíru je vyjádřením velké lidské touhy. „Svět tedy hledá a hledáním vyznává svou touhu po plnějším světle. Jestliže je tato touha vštípena našemu srdci bez naděje a nasycení, pak bude nutné zrušit axióm, že Bůh a příroda nečiní nic nadarmo. Je-li však nezrušitelné, pak je splnitelná ona touha, ne nadarmo v lidskou povahu vložená a dosud udržovaná“. ( Ransdorf,M.: Muž velké touhy, Praha, Laguna 1995, str.94). Komenského Všeobecná porada o nápravě věcí lidských se stala pro myslitelský svět velkým překvapením. Vycházela z přesvědčení „ … o nové věku, který nastává, vyrostla zde koncepce díla, nejpyšnější architektura, vzrostlá z architektonického ducha Komenského. Prostředky teologickými a prostředky tradiční filozofie propracovává se autor k výsledkům, které žádná tradiční teologie ani filozofie neobsahovala, to jsou ony postuláty budoucího mírově se rozvíjejícího lidstva, které až budou vtěleny ve skutečnost, učiní ze všech lidí jednotnou sílu, povolanou k tomu, aby dokončila svět. … zásadní obrat, který vyvede mysl z bloudění v labyrintech světa a zbavenou zátěže všech oněch tendencí a sil, které ji izolují od všeobecného středu, povede ji k pochopení a organizování celého pořádku světa tam, kde dosud není dokonán. Tak je celý svět pojat sub specie educationis po zorným úhlem pořádku, který pochopit, osvojit si a přijmout za základní zákon vlastního rozumu i vůle je úkolem budoucího člověka.“ ( Patočka, J.: Aristoteles, cit. d. str.384). Učitel národů se tímto dílem stal skutečným poslem budoucnosti. I když svým díle zůstal stát „ před branami moderní filozofie a vědy“ , přece jenom onen impuls aktivity byl něčím, co bylo směřováním k „ nadosobnímu cíli“, impulsem změny poměrů, univerzálním aktivním směřováním k obratu, snahou „ proniknout středověkými prostředky nad středověk“. Kdybychom se připojili k názoru Jana Patočky, že „ … Komenský základní koncepce neměnil, nýbrž připojoval většinou jen další myšlenky, vynálezy (inventa) a souvislosti“, pak Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských stále zůstává dílem velkolepým, 15
myslitelsky otevřeným všemu novému, provokujícím k dalšímu prohloubení oné nekonečné cesty za poznáním, za přeměnu světa a lidstva. K nápravě věcí lidských je potřeba podle Komenského konkrétních činů v úsilí o moudrost, na poli náboženství i v oblasti politických schopností. Láska k moudrosti, filozofie a filozofové prospěli lidstvo jen málo. Povýšení filozofie na vědu věd, na světlo blaženosti, které zrovnoprávňuje člověka s Bohem však nepřineslo nic životu. Komenský svoje osobní zklamání nad prázdnotou filozofických frází opírá o realitu života:“ …samotný život dosvědčil, že zmatkům se nedá zabránit výčitkami, nářkem a posměchem / pokud se nesáhne k nápravným prostředkům), protože mnozí lidé se při své hlouposti pošklebují jak úsměškům, tak i nářkům moudrých.“( Obecná porada o nápravě věcí lidských I., Praha 1992, str. 100). Komenský se domnívá, že cesta k vědění je příliš chaotická, že to je změt názorů a myšlenkových kreací. Lidské hledání je i bloudění. Křižovatky cest lidského utrpení vedou po cestě pozemské a je pouze na člověku a celém lidském seskupení, aby rozum, vůle a láska ho přivedly k harmonii, na cestu pravé ušlechtilosti. Lidské hledání je puzením naší touhy po svobodě, po opravdovosti, zbavení se chyb a omylů, které nás vedou do propasti zoufalství a netečnosti. Naše podstata je dobro. Člověk jako tvor Boží hledá na této zemi to, co je pro něj prospěšné. V našem životě však bloudíme, nerozeznáváme dobro, dobro pravdy a jsme klamáni pouze zdánlivým dobrem. Humanistická vize dobra u Komenského není egoistická. Dobro j kategorie všelidská a musí přinášet celkový prospěch nám všem. Filozofickopedagogická kategorie cíle zde tvoří osu celého uvažování. Všechny omyly, kterých se lidé dopouštějí, tkví mimo jiné v tom, že nedokáží volit na své cestě za dobrem adekvátní prostředky, které by odpovídaly a byly přiměřené jejich cílům. „ … Je tedy naděje, že lidé zamíří ke svým nejlepším cílům, pokud budou jejich schopnosti osvobozeny od překážek, aby věděli, že je v jejich moci vše, co vědí a chtějí … A tak, pokud budeme čerpat své vědění, svou lásku a pravidla svého jednání ze společných zdrojů, budeme moci sdílet všem dostačující, všeobecnou, pravdivou, správnou filozofii, náboženství i společenskou správu.“ (Tamtéž, cit. d. str. 103). Hledání cest k tomuto dobru je výzvou celému lidskému pokolení. Komenského univerzální kategorii dobra je naplněna nejen stvořením svobody pro všechny a pro každého jednotlivě, ale také symbolem tvořivé síly, která naše úmysly přeměňuje ve všeobecný užitek. Náprava světa je v rukou lidských. Hledání ztracené shody duše a svědomí přivedlo mnoho lidí k zatracení od církví, vzalo jim nejen osvobozující sílu víry, ale přivedlo je až na hranici lidského opovržení. Komenského volání k mocným tohoto světa není poníženou prosbou. Je to výraz práva člověka na život, život pozemský, pro který byl stvořen a který se mu stává bezmeznou mocí mocných nedostupným. „Kdokoli zbloudil z cesty, má nejen právo, ale i povinnost se na ni navrátit, natož o tom uvažovat, a to tím více čím významnější je záležitost, pro kterou se vydal na cestu , a čím nebezpečnější končiny, do kterých zabloudil.( Tamtéž, cit. d. str.106). Cesta k nápravě věcí lidských je obsažena v IX. kapitole Panegersie. K obecné nápravě, k obecnému dobru je nutné používat dosud nepoužívaných a obecných způsobů „ cestou jednoty, jednoduchosti a dobrovolnosti“. Harmonie věcí vyžaduje harmonii postupů, prostředků a harmonickou kategorii cíle. Prezentace těchto kategorií je doprovázena jejich obsahovou explanací. Jednota je zde pochopena jako vzájemná provázanost . Jednoduchost se vyznačuje nejen vlastní podobností, ale také soběstačností a neměnností a oba tyto principy jsou doprovázeny nutnou dobrovolností, obsahující svobodné rozhodnutí pramenící z vlastní náklonnosti. Celý smysl této trojjedinosti lidského snažení uzavírá Komenský objasněním jeho konečného smyslu, „ … musíme se vrátit od mnohosti, do které jsme upadli, k jednotě, tedy 16
zanechat úsilí o nekonečné množství maličkostí, které nás donekonečna rozptyluje, a společně se zaměřit na péči o společnou spásu. Je třeba se také vrátit od různých spletitostí, do kterých jsme se zamotali, k jednoduchosti, vrozené nám i věcem. A od krutostí, kterými jsme naplnili všechno, co nám náleží, k vrozené svobodě.“ ( Tamtéž, cit. d. str.110). Člověk v pojetí Komenského je vybaven novou kvalitou v procesu svého vývoje. Jde o jednotu rozumu a víry, vědění a věření, myšlení a jednání. Je to obraz jeho nedokonalé dokonalosti jako pána veškerého tvorstva. „Komenský se tak svými humanistickými předpoklady a postuláty dostává do protikladu k oběma dehumanistickým proudům 17. století, a to jak k protireformačnímu proudu, snižujícímu lidský rozum ve prospěch pokorné víry, jako i k proudu mechanistického materialismu, rozvíjejícího se od Machiavelliho až k Hobbesovi státní rézóny a v oblasti individuální etiky od La Rochfoucaulda až k Mandevillovi.“( Popelová, J.: Filozofia Jana Amose Komenského. Bratislava 1985, 151 – 152). Komenského velká idea HARMONIE je svorníkem nového filozofického poslání PANSOFIE, vzájemné opory mezi duchem víry a přirozeností rozumu. Cestami jednoduchosti nás vede k pochopení, touha nás doprovází na cestě dobrovolnosti a ke konání dobra na principu jednoty. Tyto univerzální prostředky nápravy nejsou negací předešlého. Mají mnohem vyšší a vznešenější cíl: vést nás k nápravě věcí lidských, k všeobecnému zdokonalování. Rady, jež člověk přijímá z něj činí zrcadlo veškerenstva, reálnou činnou bytost, kráčející osvětlenou cestou od zamyšleného rozjímání k všelidskému dorozumívání. Svým konáním, prací, dociluje člověk harmonického souznění mezi ním a věcmi. Tak se Komenského PANEGERSIE stává skutečným probuzením a pozváním všech lidí k pokojné, soustředěné poradě o nápravě věcí lidských. Filozofické zlidštění člověka a jeho zespolečenštění je spojeno s jeho aktivitou, s otevřeností milosti víry a pokory, ale také světla rozumu. Aktivita zbavuje člověka poníženosti, bezvýznamnosti a nicotnosti. Vznešenost lidské společnosti je povznesením se nad lidskou marnivost, samolibost a povýšenost. Stav starosti a úzkosti není možno překonat v sobě bez hlubšího porozumění bolestem a strastem druhých lidí, povznesením se nad lidskou sobeckost. Řešit problém však znamená znát jeho podstatu, pochopit, že cesta od jevu k podstatě je filozofickým rozvažováním, které zcela překrývá dogmatické zjednodušení pouhého rozjímání a pojem usilování je výrazem lidské aktivity v tomto pozemském světě. Prostředky nápravy jsou nejen zdrojem vnitřního přesvědčení a snažení, ale také vyjádřením bytostného optimismu Komenského, že „ …věci lidské jsou v užším smyslu jen ty, a všechny ty, které vytvářejí lidskou přirozenost“.( Tamtéž, cit. d. str.80). Zdrojem těchto snah je dar nejcennější, láska člověka ke svobodě. Konečným cílem j přivést člověka na svobodu. Jaké jsou hlavní znaky Komenského všenápravy. Jiřina Popelová ve své monografické studii Jana Amose Komenského, pokládá za hlavní znak dobrovolnost obnovy. To co je na tomto tvrzení podstatné, následuje v rozvedení této myšlenky. Naše teze o cestě k lidské svobodě je v citovaném díle spojena s ohraničením svobody, které není dáno jako svoboda svědomí všem. Popelová uvádí, zcela v kontextu s Komenského postojem, že „ … svobodu svědomí odmítá přiznat lidem bez vzdělání, bez věcných znalostí, lidem, kteří jsou neústupní, zvrácení a bezbožní. … svědomí není svobodné tam, kde ho spoutávají pouta nevědomosti, neústupnosti anebo bezbožnosti. I svoboda bez úplného poznání práva není svobodou, ale násilím.“ ( cit. d. str.188). Novou cestou světla je Komenského Panaugia, cesta k nalezení univerzálního světla, síly oživující a integrující naše pozemské usilování, naplňující vše myšlenkou všeosvícené 17
spolupráce. Není to ovšem mystické osvícení naší mysli. Komenský nachází v oblasti lidských srdcí reálnou hodnotu lidského ducha, rozumové světlo – MOUDROST. Proč onen poetický obraz světla? Je to snaha o nalezení podstaty rozumového světla na naší cestě bloudění v temnotách. Světlo není zde pouhým protikladem tmy, je zdrojem moudrosti a ctnosti naší mysli, je protikladem nečisté mysli – tmy, které je stavem úzkosti. Zde je i etický prvek celého výkladu. Lidský rozum a lidská vůle společně se světlem v našem svědomí tvoří triádu naplněnosti našeho srdce citem lásky, radosti a zbožného účastenství. Člověk se tímto vnitřním světlem vymaňuje z temnoty otupělosti mysli, nepravostí i špatností. Všeobecné světlo, panaugie, je vrcholem dobra, zbavujícím člověka temnoty omylů a hříchů, které má prozářit člověka, „… aby každý člověk byl takto osvícen, aby každý, kdo má oči k vidění, mohl vidět, kdo má uši k slyšení, mohl slyšet, aby každý, kdo má srdce k chápání, mohl chápat.“ (cit. d. str.144). Literatura ke studiu: Popelová, J.: Filozofia Jana Amose Komenského. Bratislava 1985 Ransdorf. M.: Muž velké touhy. Praha 1995 Somr, M.: Muž naděje a touhy, posel budoucnosti. České Budějovice 1999 7. Evropský racionalismus a anglický empirismus Problém poznání v počátcích novověké filozofie klade do svého základu zkušenost (empiria). Odtud označení empirismus, vysvětlující původ lidského poznání ze zkušenosti. Popírá jak vrozené ideje, tak pro všechny časy platné pravdy. K této gnoseologické linii patří např. anglický filozof John Locke, známý svou tezí: „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech“. Výjimečné postavení zde má Thomas Hobbes, který svou empirickou filozofii spojoval s deduktivní metodou. Další filozofický směr odvozuje veškeré naše poznání z počitků (sensus = počitek); od toho souhrnné označení senzualismus. Jeho počátky nacházíme již v antické filozofii (stoikové, epikurejci). Na něm vybudovali svoje filozofické systémy Hobbes, Locke a německý filozof Feuerbach, chápající smyslová data jako odraz vnějšího světa. Naproti tomu idealistický senzualismus, který reprezentuje Berkeley a Hume, pokládá za jediný pramen poznání počitek a popírá existenci či poznatelnost vnějšího světa. Směr vyznávající suverenitu lidského rozumu (ratio = rozum) racionalismus se domnívá, že skutečné, pravé poznání má svůj zdroj v racionálním myšlení. Věnujme se nyní stručně událostem, které předznamenaly filozofické myšlenky vůdčího představitele tohoto směru René Descarta. Čtrnáct let po Baconově smrti vypukla Anglická revoluce. Filozofie se v 17. století vymanila z područí teologie. Ideálem veškerého poznání se stává matematika a v souvislosti s tím vzrůstá úsilí o nalezení bezpečné metody, která povede k převaze rozumu tvořícímu základ našeho poznání. Jestliže u zrodu novověké filozofie stál F. Bacon svým důrazem na význam metody, pak nejvýznamnější racionalista René Descartes kráčí dál, ke zobecňování poznatků, k nimž se dospělo. Za jeho života se nové ve Francii probojovávalo k životu, ale staré zvítězilo. Narozdíl od Anglie proběhla revoluce ve Francii až v 18. století. V 16. století se zde šíří protestantismus z Německa. Hugenotství (tak se nazýval kalvinismus ve Francii), které se šířilo zejména mezi nižší šlechtou v jižní Francii a ve Švýcarsku, končí krveprolitím 18
v Bartolomějské noci (1572), kdy katolická strana povraždila vůdce hugenotů. Vše je však mnohem složitější. Ne katolická strana, ale sám vůdce hugenotů Jindřich IV. Navarský, který se stal králem, přestoupil na katolickou víru a celý proces završuje kardinál Richelieu, který ideologicky spoutal národ pod dogma katolické církve. Nový výrobní způsob, kapitalismus, potřeboval novou ideologii, ale vítězství slavila stará ideologie katolická. To je společenské pozadí „filozofa s maskou“ René Descarta. René Descartes (1596-1650) studoval práva a dosáhl právnického licenciátu. Od počátku projevoval lehkou skepsi ke knihám, chtěl studovat život a sebe. Descartes, katolík, odchází do Holandska a vstupuje do protišpanělské armády. S vojskem Maxmiliána Bavorského byl zřejmě účastníkem bitvy na Bílé Hoře. Svůj první filozofický spis Rozprava o metodě vydává v roce 1637. Ovlivněn Koperníkem vydává spis O světle čili o světě. V krátkých sentencích Principy filozofie vystihuje problematiku filozofie. V červnu nebo červenci 1642 se sešel s Komenským. Komenský se v té době zabýval pansofií, všemoudrostí, vědou, která měla být nástrojem společenských změn. Předmět rozpravy není přesně znám, ale víme, že si nemohli porozumět. Descartes se s Komenským loučí s galantní ironií: „Ode mě je možno dostat jen částečné poznání, kdežto vaše věda (míněna pansofie - M. S.) chce obsáhnout vše.“ Další zajímavé setkání se uskutečnilo s dcerou zimního krále Alžbětou Falckou v Haagu. Tato jeho bystrá žákyně měla po vydání jeho Meditací mnohem zasvěcenější poznámky než mnozí filozofové, zejména o poměru duše a těla. Pod jejím vlivem se Descartes začíná zabývat etikou a píše spis O vášních. Alžbětě jsou věnovány také jeho Principy filozofie. Nebyl ženatý, měl však dceru, která mu zemřela a byla pokřtěna v kalvínském klášteře. Otázka jeho vztahu k náboženství zůstává nejasná. Francouzi tvrdí, že zůstal katolíkem. V citovaných Principech filozofie uvádí své rozdělení věd: a)Logika ( metoda) Metafyzika Fyzika b)ž vědy praktické: Mechanika Medicína Morálka Obrazem vědy se pro něho stává strom: Metafyzika - to jsou kořeny Fyzika - je kmen Mechanika, medicína morálka - to jsou větve stromu, které přinášejí ovoce. To je základ spojení mezi teorií a praxí. Základem všech věd je logika ( metoda) . Na rozdíl od Bacona na první místo klade dedukci, ale není pro něho cestou k prvnímu porozumění. Hlavní cestou je analýza. Je potřeba si na každý způsobit řešení osvojit určitá pravidla. Intuice je bezprostřední chápání vztahu dvou pojmů. První intuicí je: Cogito, ergo sum (Myslím, tedy jsem). Od tohoto tvrzení došel k rozlišení tělesného a duševního a o tento rozdíl se opírá celá jeho fyzika. Dedukce se skládá z intuicí. Každý článek dedukce musí být intuitivní. Zde není protiklad s myšlením. Podle Descarta duše úzce souvisí s tělem, dokladem jsou naše vjemy a vášně. Jeho spis věnovaný etickým otázkám O vášních je důkazem, že základem pro filozofii Descartovu byla fyzika (kmen stromu). Na jejím základě je budována i jeho etika. Podnětem k napsání spisu O vášních byly etické problémy při dopisování s princeznou Elizabetou. Oba dva četli stoiky a filozof přitom dospěl k závěru, že stoická etika vede k necitelnosti člověka k lidem, a proto se rozhodl napsat tento spis. Vášně jsou rozruchy 19
těla, které si naše duše uvědomuje. Citový stav, vzruch, je vždy spojen s věcí, která vzruch způsobuje. Vášně buď podporují nebo zmírňují výkon těla i ducha. S tím souvisí otázka lidské svobody. V lidské moci je zbavit se určité vášně tím, že se od jednoho předmětu obrátím na předmět jiný. Na problematiku podmíněného reflexu u Descarta pak ve svém učení navázal I. P. Pavlov. Descartes rozlišuje šest základních vášní: Obdiv, láska, nenávist, touha, radost, smutek. Každá z nich se vztahuje k věci: Obdiv: věc, která mě uchvátila, kterou obdivuji. Láska: něco, co se nás dotklo tak, že se s touto věcí chceme spojit. Nenávist: co nás vede k odloučení od škodlivé věci. Touha: předmět pro budoucnost, chceme to, co ještě nemáme. Radost: těšíme-li se z nějaké věci. Smutek: věc způsobující nějaké zlo, které je nám nemilé. Po těchto základních vášních rozebírá tzv. vášně druhotné. Vlastní etikou se zabývá třetí kapitola knihy. My sami a druhý člověk se staneme předmětem etiky a vášně. Máme si vytvořit návyk touhy, chtít získat dobro pro sebe i pro druhé. Nejvyšší ze všech věcí je šlechetnost vůči sobě i vůči druhým. V největšího dojetí, jsou také schopni prožít největší rozkoš v životě. Užívání rozkoše závěru knihy se Descartes zcela odchyluje od stoiků. Lidé, kteří jsou schopni, vášně, musí směřovat k tomu, aby byl člověk šťasten. Descartes není jen racionální člověk, je člověk renesanční, který ovládá vášně, a přitom žije plným životem. Jeho filozofie je filozofií více praktickou než spekulativní. Od něho také pochází pozoruhodná věta: „Jako si herci nasazují masku, aby se na jejich čele neobjevil stud, tak i já vstupuji na jeviště světa s maskou“ (Odtud ono označení „ filozof s maskou“). Jeho metodická skepse ho dovedla k nalezení neotřesitelné jistoty, kterou se stalo právě ono pochybování. Toto pochybování je aktem myšlení. Tím, že myslím, existuji: „Myslím, tedy jsem“, to je kritérium pravdy . Filozofie se dále ubírá jeho duchem, ale jeho pokračovatelé, přesvědčení o síle ducha a rozumu, jdou vlastní cestou. Ať je to Němec Gottfried Wilhelm Leibniz, Holanďan Benediktus Spinoza, anglický filozof Thomas Hobbes či John Locke. Ale v samotné Francii se proti jeho učení zvedá otevřený boj. Tvůrce racionální filozofie se na konci svého života uchýlil do ustraní vlastní pracovny v Holandsku, kam v roce 1629 odešel. V roce 1649 přichází do Stockholmu a zde 11. února 1650 umírá. Jeho poslední rozloučení se světem je velmi prosté: „Tak moje duše, je třeba jít.“ V roce 1662 se Descartes dostává na index. D´Alambert o něm v roce 1750 mluví jako o prvním vůdci spiklenců a v 19. století je subjektivisticky prohlašován za fideistu a tomistu. Teprve po roce 1946 se mu postupně dostalo uznání, kdy byla vyzdvihována jeho metoda jako nástroj myšlení, které humanizuje člověka. Descartova metafyzika se v následujícím období stává základem dvou protichůdných koncepcí. Descartův dualismus duše a hmoty se pokusil překonat Spinoza, když „rozpouští“ Boha v přírodě. Druhou linii reprezentuje německý filozof Leibniz. Chtěl stanovit nejmenší prvek skutečnosti, který nalezl v monádě. Ta pro něj představovala celý svět. Monáda není hmotná, ale duchovní jednotka bytí. Objektivní realita je pouhým jevem, fenoménem naší subjektivity. Zůstaňme však v duchu Descartovy filozofické skepse „… krajně podezíraví vůči takovým výrokům našich přátel, které jsou nám ku prospěchu“. Jak již bylo řečeno, Descartova metafyzika se stala zdrojem dvou protichůdných ontologických koncepcí. První z nich představuje holandský filozof Baruch Spinoza (16321677). Základ jeho filozofie tvoří panteisticky pojatá substance (panteismus chápe Boha jako 20
neosobní princip, který je rozpuštěn v přírodě), která je nositelkou jak rozprostraněnosti, tak i myšlení. Tehdejší Nizozemí bylo tvořeno Holandskem, Belgií a částí Francie. Holandsko se stalo první republikou, která se dlouhým bojem (1568-1609) roku 1609 vymanila ze španělské poroby jako samostatná republika a bylo první zemí, v níž mělo převahu městské obyvatelstvo. Ve městech probíhá rušný politický život. Již v 17. století se stává Holandsko typickou kapitalistickou zemí. Svým loďstvem navazuje obchodní kontakty s Čínou, Japonskem i carským Ruskem. Bohaté měšťanstvo je kalvínského vyznání, rozvíjí se umění, jsou budovány tiskárny, vydávány noviny i pokrokové knihy (Galileo). Vzkvétá zde věda. Rodina Barucha Spinozy se do Holandska přistěhovala z Pyrenejského poloostrova v době pronásledování Židů za vlády Isabely I. Kastilské. Spinozova matka zemřela, když mu bylo šest let. V jedenácti letech vstoupil do židovské školy nazývané „Strom života“, instituce velmi ortodoxního zaměření, kde se vyučovalo hebrejsky. Po jejím ukončení přestupuje na další školu (vedenou bývalým jezuitou). V roce 1650 zakládá v Amsterodamu pokrokové knihkupectví, a 1652 vlastní školu. Ve škole bývalého jezuity Franciska van Endena se učí latinu a řečtinu, čte antickou i novou filozofii. Největší vliv však na něho měla filozofie Descartova. Studuje matematiku, fyziku, chemii i lékařství. Důkladně se zabývá teologií, a tak je postupně připravován jeho rozchod s židovskou církví. Dochází k názoru, že Bible není dílem inspirovaným Bohem, ale je dílem lidským. Bible vede k mravnosti, ale názory v ní obsažené nás nemohou omezovat v oblasti filozofie, ani v našem poznání. Bůh v jeho pojetí je zlidštěn. Dospívá k závěru, že smír s církví není možný. Ohled k otci ho vedl k určitému zmírnění jeho postoje, ale po otcově smrti se vše znovu otevírá. Je vyloučen z židovské obce a dán do velké klatby. To ovlivňuje jeho další rozhodnutí ke změně povolání; nakonec se stává brusičem čoček. Z toho, co bylo záměrně podrobněji řečeno, plyne závěr, proč Spinoza nastupuje cestu s hnutím, které by bylo možno označit jako holandské osvícenství. Je to vlastně pokus o sloučení náboženství s vědou. Sám, opíraje se o svého oblíbeného Descarta, klade důraz na vědu. Roku 1656 je však Descartovo učení v Holandsku zakázáno a sám filozof je nařčen, že jeho učení vede k pohanství. Monarchistická skupina vedená Vilémem Oranžským ostře vystupuje proti názoru, že náboženství je záležitostí rozumu. Spinoza, žijící v Haagu, se zúčastňuje sjezdů sektářů, které se konaly v Rinsburgu. Členové sekty kladli důraz na skromný život, neměli kněží a formovali se zejména z řad řemeslníků a zemědělců. Z tohoto vztahu k lidovým vrstvám pramení Spinozova etika. Jeho první spisek „Malá etika“ koloval pouze v opisech. Další spis věnovaný, Descartovi, doplnil roku 1663 o dílo, které jako jediné bylo vydáno pod jeho jménem „Cogitata metafyzica“, kde se již od Descarta odklání. V této době již začíná pracovat na své „Etice“ (dílo se dělí na část - noetickou, metafyzickou a vlastní etickou). Tento spis psal původně jako rozpravu, ale posléze užívá geometrické metody a noetickou část vypouští. Pak byla vydána samostatně pod názvem „O napravení rozumu“. Jeho Etika vydaná v roce 1675 s Teologicko-politickým traktátem patřila mezi jediné dva dokončené spisy, protože veškerou činnost mu ztěžovala nemoc (tuberkulóza). Snaží se vytvořit etiku jako vědu, která své normy odvozuje z objektivních zákonů. Člověk podle něho není bytostí sociální, náležící k určitému historickému systému, ale je „věc“ přírody. Příroda pak jako substance existuje sama o sobě, nezávisle na rozumu a mimo rozum. Spinozova teorie poznání má tři stupně. Nižší stupeň vědění je založen na obrazotvornosti, opírající se o smyslové vnímání vnějšího světa, druhý, vyšší stupeň je založen na rozumu, na kterém je založena hodnověrnost, jasnost a přesnost pravdy. Jejich omezenost je dána tím, že jsou zprostředkované. Třetí, nejvyšší druh vědění, který se rovněž opírá o rozum, 21
není zprostředkováván dokazováním, ale jsou to pravdy vnímané intuicí, tedy bezprostředně. Prvním druhem vědění je vědění smyslové, druhé a třetí je intelektuální.
22
Spinozova etika Spinoza bývá vykládán jako mystik, který za nevyšší cíl osobního života považuje lásku k Bohu. To je však zásadní omyl. Jeho etika je poprvé v dějinách zapojena do problému poznání. Dřívější etika pouze řešila, jak změnit hříšného člověka a stanovit smysl života jako přípravu na život blažený. Spinoza to odmítá. Podle něj je smrt porušením pohybu a klidu v našem těle a smysl života je v životě pozemském. Svobodný člověk nepřemýšlí o žádné věci méně než o smrti. Jeho moudrost tkví v přemítání o životě a nikoli o smrti. Svobodný člověk žije dle rozumu a usiluje o dobro přímo, chce žít své vlastní bytí a hledá svůj vlastní prospěch. Jen v existenci mohu dosáhnout blaženosti, která je cílem pozemského života. Pozemský život má význam sám o sobě a není průchodištěm pro smrt. Náboženství vidí člověka jako hříšného a etika je překonáním hříšnosti. Spinoza vychází z lidské přirozenosti a staví ji proti náboženskému pojetí člověka a feudálnímu pojetí výsad. Všichni lidé mají svou přirozenost a z ní plynou práva. Tato lidská přirozenost je podle něj neměnná. S problémem pravdivosti poznání souvisí otázka dobra. Dobrem je to, co nám způsobuje radost, zlo nám způsobuje žal. Pravé dobro je to, o čem bezpečně vím, že je svou užitečnost zaměřuje k tomu, abych se blížil k lidské přirozenosti, zatímco zlo mě od ní odvádí. Nejvyšší dobro nás přivádí k lidské přirozenosti s ostatními lidmi. Otázka zní , zda můžeme tohoto nejvyššího dobra dosáhnout. Spinoza tvrdí, že ke svému jednání jsme vedeni ne úvahami, ale afekty. Afekt je po něj bod, přímka, tedy věc, kterou musíme zkoumat. Afekty vyplývají z téže nutnosti a moci přírody. Jsou to rozruchy těla, jimiž se schopnost těla jednat zvětšuje nebo zmenšuje, podporuje nebo omezuje, a zároveň to jsou ideje tohoto afektu v naší mysli. Rozeznává tři základní vášně: 1. Afekt je žádost, to je sama podstata věcí, je to snaha každé bytosti o setrvání v bytí. Proto žádost provázená radostí podporuje naše bytí a schopnost udržovat se v něm. 2. Dalším afektem je radost , podporující pud sebezáchovy. 3. Posledním afektem je žalost, která pud sebezáchovy snižuje. Mnozí se domnívají, že jsou svobodní, pokud se mohou oddávat svým vášním. To je nesvoboda. Svobodný člověk je člověk ctnostný. Ctnost je lidská mohoucnost, která se vymezuje snahou člověka setrvat ve svém bytí, tj. pudem sebezáchovy. Člověk je nejužitečnější tvor, a proto si lidé mají uchovávat své bytí a své dobro. Nejvyšší dobro pro člověka je žít s druhými lidmi v etickém životě. Lítost, pokání, soucit nejsou ctnosti, ale lidskou slabostí (na rozdíl od učení církve, která je považuje za ctnosti). Radostný život je oporou našeho života. Čím máme bohatší myšlení, tím bohatší je naše tělo. Základními prostředky k dosažní nejvyššího dobra jsou: 1. Morální filozofie 2. Výchova 3. Medicína 4. Mechanika Spinoza nevidí, že chyba je ve společenském řádu, a domnívá se, že k etickému jednání stačí vést rozumem a výchovou. Co je však v jeho etice základní, je vyjádření smyslu života. Smysl života není v nebesích, ale v životě pozemském. Nade vším stojí požadavek svobody a rozumu. Lidé musí žít podle svého rozumu a podle své svobodné vůle. V anglických dějinách proběhly dvě revoluce: prvá v letech 1641-49, druhá v roce 1688; k ní se její aktéři hrdě hlásí. Ve skutečnosti však o žádnou revoluci nešlo. Byla to revoluce bez 23
boje, protože feudálové byli zbaveni moci již v revoluci první. K první revoluci se váže jméno Hobbesovo, ke druhé jméno Lockovo. Thomas Hobbes (1588- 1679), syn chudého faráře, v patnácti letech nastupuje do Oxfordu a jako devatenáctiletý se stává doktorem logiky. Cestuje po Evropě a začíná přijímat konzervativní myšlenkové koncepce. V roce 1641 se setkává s pozdějším doživotním protektorem O. Cromwellem a nastává zvrat v jeho myšlení. Začíná studovat díla Descarta a Koperníka, vyučuje syna krále Karla I. V roce 1651 vydává svůj spis Leviathan. V něm napadá ideologii, která byla pramenem feudální moci. Prohlašuje, že základem vládní moci není Bůh, ale lidská potřeba. Ukazuje na přirozenost lidské vlády. Tvrdí, že nechce být Galileem společenské vědy, ale že chce nalézt zákony lidské společnosti. Hlavními spisy před vydáním tohoto díla „O podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského“ (Leviathan) byly spisy O těle, O člověku a O občanu. Filozofie je podle Hobbese poznání následků nebo jevů vyvozených z přesných závěrů v jejich příčinách, nebo takového poznání příčin vyvozených z jejich pozorovaných následků. Cílem filozofie je umožnění předvídání následků, možnost užívat jich v našem životě. „Pozoruji příčinné vztahy, abych je použil v životě. Konečným cílem filozofie není poznání, ale praxe. Poznání pouze umožňuje lepší praxi“. Ke spojení filozofie s praxí dochází proto, aby docházelo k rozvoji výrobních sil. Z filozofie vylučuje teologii, astrologii a historii. Tvrdí, že historie není založena na vědeckém základě, ale na autoritě. Proto nás vede k bloudění. Filozofie musí spočívat na vědeckém, logickém základě. Úkolem filozofie je poznat vlastnosti věcí. Jeho pojem substance je hmotný, substance = tělo. Jednotlivé věci, těla, to jsou substance. Není jiné substance než je hmota. Netělesná substance je jako netělesné tělo. Věci tím lépe poznáváme, čím více poznáváme jejich vlastnosti, a ty nezávisí na vnitřním dění hmoty. Pohyb u Hobbese není vlastností hmoty. Pohyb vzniká a zaniká. V oblasti teorie poznání vychází z předpokladu, že reálné je jen individuální. Všechny duševní jevy jsou nazývány ideou. My máme jen představy jedinečné (ne kočku obecně, ale kočky jednotlivé). Není vytvářena obecná představa, nýbrž slovo nám shrnuje všechny představy, které o věci máme. Máme jen slovo a představu. Slovo vyvolává představu a naopak. Slovo je vlastně svobodně volené. Slovo nevyjadřuje povahu věci - nemohlo by být více jazyků, ale vztahy mezi slovy jsou dány vztahy mezi představami a mezi věcmi. Světlem rozumu je logika. Toužíme-li po věci, je po nás dobrem, odvracíme-li se od ní, protože nám škodí, nazýváme ji zlem. Vůle je uvážená touha pro dobro. Mohu jen chtít, a to buď dobro, nebo zlo. Svoboda vůle je odmítána.Ve svém učení o státě a o společnosti chtěl přinést nové názory. Chtěl být „ Galileo“ ve vědě. Říká, že to byly zájmy duchovních, které bránily ve výkladu společnosti. Proti moci od Boha staví přirozený názor. Přirozené právo je svoboda, kterou má každý k tomu, aby užíval svých sil tak, jak chce, ke svému zachování, tj. k zachování člověka. Je mu dovoleno vše, co vede k tomuto účelu, vše, kam sahá jeho moc. Přírodní stav: Válka všech proti všem. (Homo homini lupus - Člověk člověku vlkem). Tedy BOJ. V přirozeném stavu neexistuje soukromý majetek. Vládne strach. Věda a umění se nerozvíjejí. Pud sebezáchovy vede člověka k přirozenému zákonu. Člověk začne vytvářet společenské zřízení - stát. Přirozený zákon je příkaz nebo obecné pravidlo objevené rozumem, které člověku zakazuje dělat to, co mu ničí život. základní pravidla: 1. vyhledávej mír, 2. vzdej se přirozeného práva a dopřej sobě takovou svobodu, jakou bys poskytl jiným 24
vzhledem k sobě, 3. dodržuj sjednané úmluvy. Základní úmluva zní: Člověk přenese všechna práva na stát, vzdá se veškerých práv, aby stát dal zpět ta práva, která zaručí shodu mezi lidmi. Otázka, kým má být stát reprezentován, zůstává otevřena. Před vznikem státu pojmy dobro a zlo nemají význam, není soukromé vlastnictví, a proto neexistuje ani spravedlnost. Ta vzniká teprve se vznikem státu a soukromého vlastnictví. Moc státu je nezávislá na občanech a občané se jí musí podřídit. Stát má rozvíjet průmysl, mechaniku, má být hlavním pramenem blahobytu. Církev a duchovní mají ve státě rozvratnou úlohu. U Hobbese se projevuje silná dávka náboženské skepse. Odmítá Descartův ontologický důkaz Boha. Říká, že idea Boha není člověku vrozená, k ní člověk dospívá. Boha známe ze záporných slov (nekonečný nebo věčný). K náboženství vede strach z neviditelných věcí působících v přírodě a jejich neznalost. Tyto věci se stávají pověrou, pokud jsou státem odmítnuty. Náboženství jsou věci podporované státem a náboženství je nutné pro stát použít. Pravdivé v Písmu je to, co uzná stát, co uznává jednotlivec, to je sektářství. V Hobbesově pojetí má stát vše v moci, tedy i vlastnictví, které může omezovat. Proto někdy u Hobbese mluvíme o myšlenkovém socialismu. Hobbes byl spjat s první anglickou revolucí, jejímž reprezentantem byl Cromwell. Král, vysoká šlechta i duchovní byli zbaveni půdy. Tím byla připravena cesta pro úplné vítězství. Vrátil se Karel II., který se opíral o Francii. Došlo ke sporu dvou ideologií: toryové reprezentovali konzervativní směr, whigové, představitelé liberálů, žili v cizině. Když se schylovalo ke konfliktu, ocitl se král bez prostředků a odjel do Francie; z Holandska se vrátil Vilém Oranžský. Whigové se ujali moci. Tvůrcem ideologie této nové společenské skutečnosti se stává John Locke. John Locke (1632-1704), empirický filozof, teoretik státu a práva, pedagog a státní činitel kritizující racionalismus, zejména učení o vrozených idejích. Prohlašuje, že nic není v našem rozumu, co předtím nebylo ve smyslech. Jeho pedagogické názory bývají považovány za jeden ze základů moderní pedagogiky. Jeho otec, bohatý advokát, patřil do tábora whigů, bojoval jako kapitán v Cromwelově armádě. John byl vychováván nábožensky, studoval v Oxfordu medicínu a filozofii. V boji proti scholastice postavil do popředí otázku o metodě poznání, spojenou s otázkami teorie poznání. Těmto problémům je také věnován hlavní Lockův spis Úvahy o lidském rozumu (1690), který začíná kritikou Descartova učení o vrozených idejích. Locke tvrdí, že v oblasti teoretického myšlení i mravního přesvědčení neexistují žádné vrozené ideje, protože jejich zdrojem může být pouze zkušenost. Existují dva druhy zkušenosti: vnitřní, tj. počitky, a vnější, reflexy. První - ideje počitku - vznikají působením věcí na smyslové orgány, například ideje vzniklé prostřednictvím zraku, sluchu, hmatu, atd., tedy mimo nás a ideje vznikající v nás, ideje reflexe, se vytváří když náš rozum zkoumá vnitřní stav a činnost naší duše. Dalšími spisy jsou: Úvahy o výchově (1693), Rozumnost křesťanství (1695), Listy o toleranci (1689, výsledek holandského pobytu). Jeho hlavní spis Úvahy o lidském zkoumání se dělí na čtyři části: 1.část: Kritika vrozených idejí 2.část: Zkušenost jako pramen našeho poznání 3.část: Problematika poznání a jeho vztah k řeči (idea a řeč) 4.část: Principy poznání 25
Jak již bylo uvedeno, Locke útočil na vrozené ideje. Říká, že ani principy filozofie, ani principy společenské - Bůh a nesmrtelnost - nejsou vrozeny. Lidé by se jinak drželi jednoho principu, ale ve skutečnosti má každý různé ideje a principy. Jde proti koncepci zdravého rozumu. I kdyby lidé tvrdili totéž, nelze tvrdit, že je jim to vrozeno, ale že k tomu správně došli. Vrozen je jen pud sebezáchovy. Vše ostatní se vysvětluje přirozenými příčinami. Lockova teorie poznání Nejprve musíme zkoumat, čím se může a čím se nemůže náš rozum zabývat. Od vzniku Lockových teorií se v novověké filozofii hledají hranice poznání. Předtím vládl v této oblasti optimismus. Descartes prohlašoval, že lze poznat právě tak dobře duševní jako hmotné. Locke tvrdí, že v poznání hmotného i duševního existují určité hranice (substance). V tomto Lockově skepticismu je již pramen Kantovy „Věci o sobě“ (Ding an sich). Proto prvním požadavkem je stanovit meze poznání. V oblasti, kde mohu poznávat, musím stanovit pramen, jistotu a rozsah poznání. Ideje u Locka je všechen obsah mysli, všechny procesy myšlení. Ze zkušenosti máme pouze jednoduché ideje, které spojujeme. Poznání v kladném či záporném smyslu spočívá ve spojování idejí. Z jednoho smyslu: barva, chuť; z více smyslů: prostorovost ( zrak - hmat). Reflexe: chtění, jistota, pochybnost, vůle. Ze smyslů a reflexe vzniká: radost a bolest. Složité ideje vznikají spojováním jednoduchých. V jednoduchých ideách není omyl ani pravda, ty existují pouze v ideách složených. Složené ideje dělíme na: substance - mody a relace. Mody neexistují samostatně, jsou vždy závislé na substanci. Relace jsou vztahy mezi mody nebo substancemi. Existují však i vztahy morální. Složité ideje nám v naší paměti pomáhají udržet složité ideje. Poznání je uvědomění si souhlasu či nesouhlasu dvou idejí.
Poznání má tři stupně jistoty: 1. stupeň – intuitivní, 2. stupeň – demonstrativní, 3. stupeň – pravděpodobnostní. Intuitivní poznání pramení z naší existence, demonstrativní poznání se vztahuje jak na oblast poznání matematického, tak i na oblast morálních vztahů. Podle Locka můžeme rozumově dojít k důkazu existence boží. Pravděpodobnostní poznání se týká věcí substancí (poznám kvality věcí, ale nemohu vyvodit substance). Neznáme substance věcí, ale jejich kvality a spojení těchto kvalit drží pohromadě naše paměť. Politické názory prezentuje ve spise Dvě eseje o občanské vládě. Říká, že již v přirozeném řádu existuje vlastnictví. Jeho pramenem je práce. Práce jako pramen soukromého vlastnictví není pouze moje vlastní práce, ale patří mně také práce toho, jehož jsem najal. Při porušování vlastnictví v přirozeném stavu by docházelo k rozporům, a proto vytváříme vládu, která ochraňuje to, co komu patří. Lockova teorie mluví o třech stupních státní moci: 1. výkonná moc, 2. moc legislativní, 26
3. moc federativní. Výkonná moc patří vládě (monarchovi), zákonodárná patří parlamentu. S tím souvisí otázka, kdo má skutečnou moc, zda monarcha či parlament. Parlament, protože ten vydává zákony, říká Locke. Federativní moc se týká zahraniční politiky, uzavírání smluv s cizími státy a náleží králi společně s parlamentem. „Lid si uchovává svou svrchovanost. Jakmile ji vláda neuznává, lid má možnost se odvolat.“ Zároveň stanoví možnosti takového odvolání se ke svrchovanosti: 1. když kníže prosazuje svou vůli , 2. když přestává svolávat parlament, 3. změní způsob války, 4. když je poroben cizímu vládci. Locke říká: „Lid nesahá k revoluci z malicherné příčiny. Svoboda je právo užívat svých práv pod záštitou zákona.“ Veškerá moc vlády občanské se vztahuje jen na život občanský a netýká se onoho života. Náboženství je soukromou věcí. Je však nutné udržovat občanskou a mravní spolehlivost. Jestliže dojde k jejímu porušení, je potřeba zakročit. Ateisté jsou vyloučení z občanské společnosti, nemohou zastávat funkce, protože není záruka, že jsou spolehliví. Proto v občanské společnosti je náboženství potřebné. Lockovo učení o státu, státní moci a o právu je jednou z nejvýznamnějších teorií „přirozeného práva“ v 17. století. Základem jeho pedagogických názorů je pedagogický optimismus. Vyzdvihuje význam výchovy a vzdělání pro život a celkový rozvoj osobnosti. Člověk se rodí jako „tabula rasa“ (čistá deska) a vše, co je v naší mysli, muselo nejdříve projít našimi smysly. Ve spisu „Několik myšlenek o vychování“ vyslovil názor, že lidé jsou takoví, jakými je vypěstovala výchova. Předmětem výchovy je výchova džentlmena, příštího příslušníka vládnoucí třídy, na němž záleží, jaká bude společnost. Děti z bohatých rodin jsou povolány k tomu, aby uvedly poměry do pořádku. Jim je proto potřeba věnovat ve výchově mimořádnou pozornost. Hlavním cílem výchovy je výchova mravní, pěstování pracovitosti, zdravého praktického rozumu, ukázněnosti a vybraného společenského chování. Důraz je potřeba klást zejména na reálné vědomosti, nikoli na jazykové vzdělání. Musíme se plně věnovat výchově charakteru, vůle a ukázněnosti. Tělesné tresty je třeba naprosto vyloučit. Nedemokraticky se vyjadřoval k otázce výchovy dívek a dětí z manuálně pracujících rodin. Byl rozhodným stoupence individuální výchovy a na rozdíl od Komenského, který propracoval do hloubky didaktické otázky, Locke se věnoval výlučně otázkám výchovy, k nimž jako první z pedagogů přistupoval z hlediska empirické psychologie. Lockovy myšlenky rozhodujícím způsobem ovlivnily francouzské filozofické naturalisty i přední osvícenské myslitele 18. století. Nejvíce působil na J. J. Rousseaua, který Lockovy zásady systematicky prohloubil. Lockova filozofie měla velký vliv na vývoj anglického osvícenství 17. a 18. století, směru zaměřeného proti ideologii feudální společnosti. Středem této filozofie byl problém vědění a víry, vztahu nového přírodovědeckého světového názoru k nadpřirozeným skutkům. Jeho představitelé začali pochybovat o významu bible a náboženství a učinili ho předmětem své kritiky. Na Descarta a Spinozu navazuje německý filozof G. W. Leibniz (1646-1716) řešící problém substance. Byl to filozof-diplomat v knížecí službě a tomu se podřizuje i jeho filozofii. Vše u něho směřuje k smiřování rozporů, na rozdíl od Bacona, který říkal, že když rozpory dozrají, dojde ke střetnutí, a Descarta, podle kterého rozpory mohou dopadnout tak, že je potřeba nastolit to nové, které narůstá.
27
Roku 1848 byl uzavřen vestfálský mír, a tím skončila třicetiletá válka. V předcházejících letech bylo Německo bohatou a mocnou zemí, probíhal rozvoj měst, rozkvět zaznamenaly Norimberk a hansovní města. Nastává rozkvět humanismu. Císařství bylo pouze fiktivní, stát tvořilo 290 samostatných říšských panství a měst. V Leibnizově době nastává úpadek němčiny, hovorovým jazykem se stává francouzština. Sám královský filozof píše latinsky a francouzsky, i když v mládí vydal traktát o nutnosti pozvednout němčinu. Lutherství, které nemělo podporu ve městech, vedlo i k porážce selské války, a tato porážka selského povstání bere víru nejen v revoluci, ale i odvahu k myšlení. V Německu vzrůstá pietistické hnutí, které propaguje myšlenku přijímat špatnou dobu a děkovat za ni Bohu. Skutečné rozpory však byly potlačeny ve třicetileté válce. Přesto si Leibniz klade za úkol smiřovat rozpory nejen v pojmech, ale i v oblasti společenské, politické. Leibnizův otec byl profesorem filozofie, on sám studuje právní filozofii, zajímá se o matematiku a vědu vůbec. Již ve dvaceti letech dosahuje vědecké hodnosti doktora. Nabídku na působení na univerzitě odmítá a přijímá službu u katolického mohučského kurfiřta. V té době píše spis proti ateistům. Jako diplomat v letech 1642-76 pobýval v Paříži a tento pobyt ho velmi ovlivnil. Vydává se na cestu filozofickou a začíná se ohlížet po Descartově metafyzice. Po ukončení diplomatické služby se stává knihovníkem a členem rady hanoverského knížete. Setkáváme se u něho s určitou snahou smířit katolictví s protestantismem a lutherstvím. Říká, že přirozené náboženství by bylo schopno se smířit. Většina jeho spisů je menšího rozsahu, mezi hlavní můžeme zařadit: Meditace o poznání, pravdě a ideálech (1684) Nový systém přírody a spojení substancí (1695, psaný francouzsky) Pojednání o dynamice (1695) O samotné přírodě neboli o síle v stvořených věcech (1698) Obsáhlým spisem jsou jeho Nové eseje o rozumu lidském (1704), které jsou psány ve formě dialogu. Je to vlastně spis proti Lockovu spisu O rozumu lidském. Byl vydán až v roce 1765. Další spis je věnován pojednání o dobrotě boží, svobodě člověka a původu zla a nese název Theodicea (Ospravedlnění Boha). Úvodem do Leibnizova řešení problematiky hmoty a ducha je jeho Monadologie (1714). Za svého pařížského pobytu se zajímal hlavně o fyzikální problémy a dospěl k jinému názoru než Descartes. Dochází k principu zachování tzv. živé síly, což je náznakem principu zachování energie. Síla, nikoli rozprostraněnost, je u Leibnize hlavním atributem hmoty, hovoří o tzv. dynamice hmoty. Pojem síly je původu metafyzického a nezískáváme ho z fyzikálních, vnějších jevů, ale je nám vrozen. Síla má svůj pramen v projevech psychických a Leibniz dospívá k závěru: Podstata je jen duševní a hmota je nejnižším projevem duševního. „Každé tělo je okamžitá mysl bez paměti. Duševní je vždy prvotní, vždy je v něm obsažena aktivita. Hmota je jev, ve kterém se projevuje duševní v nejnižším stupni. Nejvyšším projevem duševního je Bůh. Vše kolem nás je projevem působících sil.“ Základem je vždy aktivita. Pro substanci používá výraz MONAS (MONÁDA). Skutečné atomy jsou monády. Monáda je jednota duševního a hmotného, přičemž duševní je podstatou a hmota jen jevem. Reálnou skutečností substancí je jen monáda. Příroda tvoří hierarchii monád. Nejvyšší monáda je Bůh. Všechny monády se od sebe liší, neexistují dvě totožné. Každá monáda je uzavřena do sebe. Monády nemají okna, nelze se dívat ven, ani dovnitř. Vztah mezi nimi je předznamenán harmonií. Na monádu, stejně jako na člověka, působí celý vesmír. Člověk je souhrnem monád, které jsou drženy pohromadě ústřední monádou: duší. Monáda je mnohostí v jednotě. Monády jsou stupňovitá centra činnosti. Nikde ve vesmíru není mrtvá hmota, všude probíhá činnost. Substance je ve své podstatě činná. Všude je pohyb a nelze jej chápat mechanicky. Podstata této činnosti je 28
v oblasti duševní. Vedle teorie poznání se Leibniz zajímal také o otázky logiky a je skutečným zakladatelem matematické logiky. Leibniz zahájil kritiku Descarova nekonečně dělitelného kontinua svým pluralistickým pojetím světa. Tento proces vrcholí v díle G. W. F.Hegela. Anglická filozofie 17. století, jak bylo připomenuto, je reprezentována třemi jmény: Bacon, Hobbes a Locke. Je spojena s oblastí materiální výroby a s praxí. V následujícím 18. století se vládnoucí ideologií stává náboženství a linie filozofického idealismu a agnosticismu. Tyto směry jsou reprezentovány dvěma jmény: Berkley a Hume. George Berkley (1684-1753) se narodil v Irsku v anglické šlechtické rodině. Studoval v Dublinu i v Londýně. Hlavním předmětem jeho studia byla teologie. Stal se duchovním a později dokonce biskupem. Klade si za hlavní úkol bojovat proti ateismu. „To se může zdařit podetnu-li pramen ateismu, a to je věda, materialismus. V našem poznání není nic, co by nás oprávněně vedlo k tomu, že mimo naše vědomí existuje hmota.“ To nejreálnější je Bůh. Boj proti ateismus je podle něj bojem proti materialismu a proti koncepci hmoty. Tvrdí, že není rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami, protože obojí si uvědomuje duch a ony jsou svou povahou subjektivní. Říká, že máme nejprve sekundární kvality (barvy) a teprve spojením sekundárních kvalit se zkušeností docházíme k perspektivě. Tímto spojením sekundárních kvalit s primárními nedocházíme k prostoru, ale zůstáváme ve sféře subjektivního vnímání. Pro člověka neexistuje něco, co není vnímáno, a pak je nesmyslná otázka, existuje-li něco mimo vnímání. Věc je pouhý svazek idejí . Závěr: filozoficky nemá smysl mluvit o vnějším světě, substanci, o hmotě. Chápe-li se substance jako nositel vlastností (u Locka), pak to Berkley odmítá. Kritériem reálnosti je jasnost. Ideje, které vnímá duch, jsou matné, také naše abstraktní ideje jsou matné. Kritériem reálnosti je pasivnost. Ideje, o nichž máme vědomí jasnosti a pasivnosti, jsou reálnější než ideje námi vytvořené. Reálnější jsou ještě tím, že více subjektů může mít tentýž vjem. S ostatními lidmi se můžeme shodnout jen ve vnímání. Naprosto se s nimi různíme v idejích emocí a v obecných představách. Obecné je zrovna tak subjektivní jako emoce. Být = být vnímán (esse = percipi). Lidé se shodují jen ve vnímání. Ve vjemu k nám mluví Bůh, jeho rozum, moudrost, krása. Vjem, to je řeč Boha. Přírodní zákony platí jen z omezeného lidského stanoviska. Jediným zákonem je řeč boží. Bůh je zdrojem změny i pohybu. Nic se neděje kauzálně, nic není determinováno, ve všem je pouze záměr boží. O přírodě můžeme mluvit jen v čase minulém, jako o díle božím, když se vracíme k jeho minulému působení. Bůh nevnímá, Bůh působí. Druhým představitelem je David Hume (1701-1776), označovaný za otce pozitivismu. Šlechtic, který si pochvaluje své spisy jako výnosné zboží. Stal se diplomatickým úředníkem (působil v Dánsku, Německu, Francii a Itálii). Tuto dráhu v roce 1752 opustil a stal se knihovníkem právnické fakulty v Edinburgu. V roce 1767 se stal tajemníkem ministerstva zahraničí. Prvním jeho spisem bylo Pojednání o lidské přirozenosti a následovaly politické, mravní a filozofické eseje. V roce 1748 napsal Zkoumání o lidském rozumu a slávu mu přineslo jeho první přepracované dílo, které v roce 1750 nazval Zkoumání principů morálních. Do Anglie za ním přijel J. J. Rousseau, usídlil se u něj a potom se tajně vrátil do Francie. V oblasti teorie poznání bojuje svou mírnou skepsí proti objektivnímu idealismu. Tvrdí, že rozum nemá před sebou nic kromě vjemů, nezabývá se ničím, co není v mysli (má zkušenost). Otázku o tom, co je za mými vjemy, musíme odmítnout. Objekt = vjem. Ve vjemu je obsažen subjekt i objekt. Oba, subjekt i objekt, nejsou odlišné, jsou ztotožněny ve vjemu. To je 29
základní pozice subjektivního idealismu. Subjekt a objekt je kombinace vjemů, tzn., že subjekt je zrovna tak komplex vjemů jako objekt. Z toho plyne závěr, že neexistuje substance Já. Vjem = impression. Při vjemu máme dojem, že na nás něco působí - pocit pasivnosti, ale za vjemy nelze jít (zde je počátek pozitivistického agnosticismu). Filozofie a rozum nemohou dokázat, že existuje objektivní svět. Otázka po pravdivosti našeho poznání je zbytečná, protože v objektivním světě není nic podobné. Hume tvrdí, že nelze stavět dialektickou protivu: subjekt a objekt. Poznání chápeme jako poznání subjektu a objektu. Subjekt byl vytvořen v objektu. Hume odlišuje vjem (impression) a ideu (vzpomínku). Pramenem vědění jsou vjemy, idea je obnovený vjem a komplex idejí tvoří představu. Představa je vždy méně jasná než vjem. Kritériem našeho poznání je však jasnost. Myšlení je vlastně asociace představ. Asociace jakýchkoli představ vyvolává fantazie. To je podmínka myšlení. Nejde ovšem o nahodilé, ale správné spojování představ, a to je rozum. Správně spojuji představy tehdy, jestliže toto spojování u mne vyvolává opakované spojení vjemu. Existují dva předměty rozumového zkoumání: vztahy idejí a skutečná fakta. První se uplatňují tam, kde se vylučuje pravdivost dvou soudů: buď jedno nebo druhé musí platit. To jsou kvantitativní vztahy v oblasti matematiky, geometrie a v oblasti morálky. Většina lidské činnosti se však týká faktů, jevů (fakt = jev = vjem). Fantazie může jakékoli spojení vytvořit, aniž existuje (kulatý čtverec), ale rozum se může opírat jen o ta spojení, která našel. Zákon je navyklé spojení vjemů. Hlavním předmětem Humovy teorie poznání je kauzalita, kterou chápe jako navyklé spojování představ na základě opakovaných spojení týchž vjemů. Já nemohu nic říci o nutnosti tohoto spojení, nemohu z příčiny vyvodit nutnost následku. Humova gnoseologie zůstává jen u subjektivní stránky, u spojování vjemů. Humovy etické názory pramení z přesvědčení, že teologický optimismus je neoprávněný. Zlo patří ke světu a člověk musí zlo překonávat. Člověk se mravností osvobozuje od teologie. Historický výklad dějin náboženství podává jeho spis Přirozené dějiny náboženství.Volí historický a psychologický přístup ke vzniku náboženství. Původní polyteistické náboženství bylo tolerantnější než náboženství monoteistické. Sám Hume je deista. Vůči teologii vytváří autonomní morálku. Etické jednání je takové, které směřuje k rozšiřování obecného blaha. Morálně mohu posuzovat pouze člověka. Mravné jednání je takové, které se nám líbí. Nejdůležitější při mravním jednání je: 1. úvaha rozumu o okolnostech, ve kterých jednáme mravně, 2. naše jednání musí být tomu, komu je určeno užitečné, 3. abychom vůči někomu jednali mravně, musíme k němu mít sympatie. Hlavní pohnutku mravního jednání tvoří cit sympatie. Sympatie je člověku vrozena, stejně jako egoismus. Důležitou charakterovou a duševní vlastností je ctnost. Soukromé ctnosti jsou vlastnosti, které jsou užitečné. Jejich nositeli jsou např. umíněnost, píle, spořivost. Dále existují ctnosti sociální (čestnost, věrnost, pravdomluvnost). Základní společenskou ctností je pak spravedlnost. Humova etika je etikou veřejného mínění, kde vrozená sympatie znamená optimistický pohled na člověka. V názoru na úlohu státu Hume vyznává monarchistický způsob vlády s parlamentem, konstituční monarchii, kde parlament musí mít převahu. Zdůrazňuje význam přísných zákonů proti vzpouře.Vláda má být založena na právu veřejného zájmu, na právu vlastnictví a právu účasti na moci. Mají být vytvářeny banky na stahování peněz a majetek vládnoucích skupin má vytvářet bohatství národa.
30
Otázky do diskuse: 1. Který z filozofických směrů - empirismus, senzualismus, racionalismus - vás nejvíce zaujal a proč? 2. Připomeňte si Descartův spis O vášních, jakou funkci mají emoce v našem životě? 3. Pokuste se o fiktivní rozhovor mezi Descartem a Komenským, o čem si mohli povídat? 4. Na pozadí společenských poměrů v Holandsku v 17. století si vytvořte vlastní představu nakolik společenské a hospodářské poměry ovlivňují myšlenky a myšlení lidí? 5. Platí stále Spinozova myšlenka „ Svobodný člověk je člověk ctnostný“? 6. Navažte na svou předchozí úvahu, zda není příhodnější výrok T. Hobbese „Člověk člověku vlkem“? 7. Je Lockův výrok „Svoboda je právo užívat svých práv pod záštitou zákona“ platný v občanské společnosti? 8. Je výchova tak mocná, jak tvrdí J.Locke, že lidé jsou takoví, jak je vypěstovala výchova? (A co genetika ?) 9. Jak chápete princip aktivity a v čem spatřujete Leibnizův omyl? 10. Nakolik pokládáte za opodstatněný výrok, že s ostatními lidmi se můžeme shodnout pouze ve vnímání, nikoli v emocích a obecných představách? ( G. Berkley) 11. Platí Humův názor, že mravné jednání je takové, které se nám líbí? 12. Jaká je vaše představa výchovy džentlmena? (A co na to J. Locke?) 13. Ještě jednou se vrátíme ke Spinozově etice: „Nejvyšší dobro pro člověka je žít s druhými lidmi v etickém životě!“. ( Co si myslíte o vztahu morálky a práva?) 14. Neměli bychom se ještě vrátit k moudrému Sókratovi? Zamyslete se nad jeho názorem, že když člověk dobro pozná, bude ho i konat.
31
8. Francouzské osvícenství 18. století Impuls a základní předpoklady získalo osvícenství v Itálii, ale rozvinulo se v 17. a 18. století v Anglii, kde navázalo na názory F. Bacona a J. Locka. Svého vrcholu dosáhlo v 18. století ve Francii. Za zdroj pokroku bylo vyhlášeno poznání a do boje proti nevědomosti, zaostalosti a světu „tmy“ bylo povoláno světlo rozumu. Rozumovým osvícením byl zahájen boj za nezávislost myšlení a svobodu přesvědčení, boj, který vyhlásil požadavek přirozené rovnosti lidí a svobody vyznání. Osvícenci byli přesvědčeni, že sociální nespravedlnost je možné překonat vědeckým pokrokem a rozvojem vzdělanosti, podnícením kulturního bohatství a šířením osvěty mezi lidmi. Byl to vyhlášený boj absolutismu a ideová příprava velkého vzedmutí odporu proti zvůli - předzvěst Velké francouzské revoluce. Charles Louis de Montesquieu (1689-1755) pocházel ze šlechtické rodiny, vedle studia klasické literatury se věnoval přírodním vědám a později i studiu práva a historie. Značný ohlas získaly jeho Perské listy, které byly satirou společnosti, státu a církve. Za nejlepší typ vlády pokládal konstituční monarchii. Základní podmínku politické svobody spatřoval ve striktním rozdělení moci zákonodárné, výkonné a soudní.V sociologii zastával názor, že typ vlády a povaha zákonů jsou podmíněny geograficky (tzv. geografický směr v sociologii). Státní zřízení má garantovat osobní svobody občanů. Ve svých dílech kritizoval moc církve . Jean Jacques Rousseau (1712-1778), narodil se v Ženevě a jeho život byl dosti strastiplný. K prvnímu úspěchu ho vlastně přivedl jeho přítel Diderot, když mu doporučil účast na anketě dijonské Akademie „zdali pokrok věd a umění přispěl ke zkáze nebo zušlechtění mravů“. Jeho odpověď byla negativní, ale i přesto jeho spis Rozprava o vědách a umění byl oceněn a v roce 1750 vyšel knižně. Velký ohlas vzbudila ve Francii i v zahraničí jeho další kniha, odpovídající na dotaz, jaké jsou příčiny nerovnosti mezi lidmi. Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi ukazovala, že ze spokojeného života v přirozeném přírodním stavu dospěl člověk vlivem soukromého vlastnictví k nerovnosti, k asociálním poměrům, bídě a nespravedlnosti. Jako zastánce demokratické vlády a svobody a bojovník za rovnost lidí se prezentuje ve svém dalším spisu O společenské smlouvě. Dochází až k právu občanů povstat proti despotismu. Myšlenky tohoto díla byly ideovým základem Deklarace lidských a občanských práv (1789). Své výchovné názory zahrnul do pedagogického románu Emil, čili o vychování (1762). Charakterizoval zde věkové zvláštnosti dítěte. Vývoj člověka rozdělil na čtyři období a čtvrté období, od patnácti let do plnoletosti, je věnováno výchově mravní. Úkolem je výchova dobrých citů, úsudků a dobré vůle. V ideji svobodné záporné výchovy má vychovávaný sám rozvíjet své vlohy aktivní zkušeností. Úlohou vychovatele je pouze odstraňovat překážky a poskytovat příležitost ke svobodnému vývoji. Jeho snaha uchránit jedince od korupce společnosti vede k absolutizaci této autonomie a intelektuální výchova je zcela zastíněna výchovou fyzickou. Jádrem člověka je podle Rousseaua vůle a inteligence. Byl zastáncem přirozené výchovy. Byl přesvědčen, že člověk je od přírody dobrý, ale kazí jej zlá společnost. Proto čím blíže je člověk přírodě, tím je lepší a mravnější, čím je bohatší a ve vyšším postavení, tím je nemravnější. „Shoda s přírodou“ ve výchově znamená podle Rousseaua respektování přirozenosti dítěte a jeho věkových zvláštností. Hovoříme o tzv. výchovném naturalismu. Rousseau tento přístup nazval negativní výchova, podle které je třeba činit opak toho, jak se doposud ve výchově postupovalo. Tedy netvořit ctnosti, ale vyhýbat se neřestem, neučit pravdě, ale vyvarovat se omylů. Jde tedy spíše o odstraňování překážek, než o přímé výchovné působení. To má nastoupit teprve tehdy, až je samo dítě bude vyžadovat. První výchova je tedy zejména sebevýchovou a předčasná pozitivní výchova předbíhající přírodu je 32
chybná a nepřirozená. Rousseau na základě přílišné idealizace dítěte a nesprávného ocenění jeho možností vytvořil periodizaci dětského vývoje, která neodpovídá zákonitostem rozvoje dětské psychiky. Kladnými rysy jeho pedagogických názorů jsou zdůrazňování principu názornosti a mravní výchovy, která měla napomáhat k upevňování rovnosti lidí bez rozdílu stavu. Jeho přirozená a svobodná výchova se stala hned pod vydání jeho spisu „Emil“ módou a získala značný ohlas nejen ve Francii, ale i v zahraničí. Ruská carevna Kateřina II. zakázala po přečtení knihy tělesné tresty. Francois Marie Voltaire (1694-1778) se narodil v rodině zámožného notáře a ve svém učení propagoval porozumění a toleranci. „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat“, prohlásil, a jeho rétorská schopnost ještě před vypuknutím Francouzské revoluce podlomila svět absolutistické vlády a církevního fanatismu. Svým přesvědčením byl deista, uznával sice za prapříčinu vzniku světa Boha, ale zároveň ho odmítal jako určující a řídící sílu. Běh světa je podle něj ovládán přírodními silami. Byl stoupencem determinismu uznávajícího objektivnost a samostatnost vesmírných zákonů, ale také jejich poznatelnost. Tím popíral závislost člověka a světa na božských silách. Mezi nejvýznamnější Voltairova díla patří Filozofické listy, Filozofický slovník, tragédie Zaira, historický spis Století Ludvíka XIV. a jeho povídky, především Candide. Pro své názory byl obžalován a uvězněn. Odejel do Anglie a do Francie se vrátil po třech letech. Byl povýšen do šlechtického stavu a stal se členem Akademie. Poté odešel do Pruska ke dvoru Fridricha II. Byl uznáván u dánského, švédského i carského dvora. V exilu vystupoval velmi rozhodně proti bezpráví a jeho výzva „ zničte hanebnost“ byla veřejným signálem k odstranění francouzské monarchie. 9. Encyklopedie a encyklopedisté Impulsem ke vzniku encyklopedického projektu se stalo zadání nakladatele Bretona pro Diderota, aby pořídil pro potřeby francouzské veřejnosti překlad univerzitního slovníku z angličtiny. Diderot požádal o spolupráci d´Alamberta. Ve své práci však brzy došel k závěru, že je potřeba vytvořit dílo mnohem zasvěcenější, zobecňující současné obory lidské činnosti, určitý souhrn lidského vědění. Tak vznikla idea ENCYKLOPEDIE. Na vypracování jednotlivých hesel se podílela řada osobností, např. Rousseau, Voltaire, Condillac, Holbach, Helvetius. Diderot napsal Prospekt k encyklopedii a d´Alambert Úvod k encyklopedii. Již druhý svazek byl roku 1752 zakázán, ale v následující roce se podařil uvolnit svazek třetí. V roce 1758, po vydání osmého svazku, nastaly nové potíže. D´Alambert se vzdal spolupráce a v roce 1760 byla Encyklopedie napadena v Akademii a posléze začal nakladatel Breton cenzurovat 8.-17. svazek. Diderot mu píše: „Masakroval jste práci dvaceti lidí, bojovného ducha. Jsem raněn do hrobu.“ V roce 1765 vychází 18.- 27. svazek. Denis Diderot (1713-1784) věnoval značnou pozornost metodám bádání, ale také estetice. Propagoval jednotu dobra a krásy. Z jeho děl je na prvém místě práce na Encyklopedii, sám napsal přes tisíc hesel, dále následuje řada spisů: Filozofické myšlenky, Myšlenky o výkladu přírody, Filozofické principy hmoty a pohybu; z uměleckých děl román Jeptiška a Jakub fatalista. Jean d´Alambert (1717- 1783) se zabýval zejména matematikou, fyzikou a astronomií. Mezi jeho nejdůležitější díla patří již uvedený Úvod k Encyklopedii a Základy filozofie. Za základ našeho poznání pokládal počitky a podstata věcí je podle něj nepoznatelná. Zabýval se rovněž historií a klasifikací věd. Vědění dělil podle tří schopností člověka na 33
historii (paměť), filozofii ( rozum) a krásné umění (představivost). Jeho snaha o vytvoření systému věd měla i další podstatný rys, totiž snahu o prezentaci významu vědy i práce řemeslné, oblasti vědecké i praktické, teoretické a pracovní. 10. Německá filozofie Německá filozofie se zdá ideově prohloubenější než filozofie anglická nebo francouzská. Její přínos spatřujeme zejména v oblasti dialektické problematiky. Po stránce ekonomické bylo Německo zaostalou zemí. Do roku 1830 byl hospodářský rozvoj omezován feudálními poměry (poddanství, cechovní výroba, privilegia, atd.). Politicky bylo Německo velmi rozdrobeno (až 300 nezávislých vlád), každé území bylo samo pro sebe uzavřeno cechovními hranicemi. Měšťanstvo bylo ještě stále zaostalé a nedovedlo vytvořit samostatnou společenskou složku, která by bojovala o moc a vládu. Christian Wolff (1679-1754) původně měl studovat teologii, ale pod vlivem Leibnize se věnoval matematice a přírodním vědám, stal profesorem v Halle. Jeho díla vycházela v období let 1712-1724 a byla hojně překládána do cizích jazyků. Např.: Rozumné myšlenky, O lidském jednání a nejednání k dosažení lidského štěstí, O působení přírody a další. Rozdělil vědy na: racionální, empirické a matematické. Prvé dvě pak ještě na vědy teoretické a praktické, např. k teoretickým racionálním vědám řadil kosmologii a psychologii, k praktickým morálku, politiku a ekonomii. V roce 1723 musel do 48 hodin opustit Halle za své tvrzení, že „mravnost může existovat nezávisle na náboženství.“ Ve společenské oblasti hlásal všemocnost státu. Občan není dosti uvědomělý, potřebuje poručnictví lásky. Immanuel Kant (1724- 1804) se narodil v Královci v rodině drobného řemeslníka. Zde také studoval na univerzitě a posléze se stal i profesorem (1770). Za svého života Královec nikdy neopustil. Vykládá se, že byl pedantsky přesný, podle jeho procházek se nechaly řídit hodinky. Královec bylo obchodní rušné město, kam mnozí obchodníci, zvláště z Anglie, přiváželi nejen zboží, ale také nové knihy a informace. To Kantovi pomáhalo k získávání potřebných informací. Na rozdíl od ostatních německých filozofů, kteří pili pivo, miloval víno, a i když nebyl ženatý, měl rád kolem sebe společnost kulturních žen. Na jeho pracovním stole stály obrazy Newtona a Rousseaua. Kantův filozofický vývoj rozdělujeme na tři období: 1. období přírodovědné, např. práce O ohni, Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes. V této době je pod vlivem filozofie Christiana Wolffa. 2. období, kdy se zabývá zejména západní filozofií a středem jeho zájmu jsou především dva její představitelé: Locke a Hume. Posledně jmenovaný ho prý probudil z dogmatické dřímoty. Po objevení Leibnizových Esejí o rozumu lidském Kant reaguje v roce 1770 spisem O formě a principech světa smyslového a rozumového a od této doby vytváří svůj vlastní směr. 3. období, kritické, kdy píše Kritiku čistého rozumu a Kritiku praktického rozumu (1781, 1788). V roce 1793 napsal spis Náboženství v hranicích pouhého rozumu. Za tento spis mu hrozili zastavením přednášek na univerzitě. U klasiků je zdůrazňováno zejména první, tzv. nebulární období. Ukázalo se, že rozseté hvězdy po nebi se jeví jako mlhovina. To vedlo Kanta k myšlence, že mlhoviny jsou zárodky světů a jsou ve vířivém pohybu. Při rotaci vznikají zárodky planet. Podivoval se Newtonovi, že potřeboval ke stvoření světa Boha. 34
Kant tvrdil, že Bůh je potřeba ke stvoření počátku světa, ale hmota je nadána vlastní silou vytvářející sluneční soustavu. V oblasti etické se však bez Boha neobejde. Říká, že všechny důkazy Boha již nestačí, že je nutný nový důkaz, že Boha můžeme přijmout. V kritickém třetím období Kant nazývá svůj směr směrem kritického idealismu, který se staví proti dogmatismu a rozum považuje za něco, co může řešit všechny problémy, aniž by se musel zkoumat rozum sám. V celém procesu je nejdůležitější sjednocující, syntetická činnost jednotlivce. Celé třetí období vlastně usiluje o zdůvodnění víry. Víra stojí před rozumem. Říká, že naše věda se nezabývá podstatou, ale jen oblastí jevů, smysly, k podstatě směřuje pouze metafyzika. Svět, který zkoumáme, je svět jevů, co je za jevy, je nepoznatelné. (Věci o sobě, Ding an sich). Podle Kanta je skutečné to, co souhlasí s materiálními podmínkami zkušenosti, tj. s počitkem. Prohlašuje, že příroda je bytí věcí, pokud jsou určeny podle obecných zákonů, a přírodu vytváří rozum. Základní myšlenkou tohoto pojetí je teze, že „rozum je nutně veden kategoriemi svého souzení k tomu, aby chápal přírodu jako zákonitou“. Rozumem Boha nelze dokázat, ale víra vede rozum k jeho přijetí. V Kritice praktického rozumu dochází ke třem postulátům: 1. člověk je ve svém jednání svobodný, 2. lidská duše je nesmrtelná , 3. existuje Bůh, který spojí ctnost se spravedlností a to tak, že duše může být blažená. Oblast přírody a morálky jsou podle Kanta dva odlišné světy: oblast přírody - to, co člověk jest, oblast morálky- to, co člověk býti má. Mravní jednání musí mít důvod samo o sobě. Odmítá zkušenostní etiku. Mravní zákon si uvědomíme jako kategorický imperativ, který nám říká, že musíme jednat tak a ne jinak. Člověk má osobní záliby a kategorický imperativ vytrhuje člověka z jeho osobního zaměření. „Jednej vždy tak, aby maxima tvé vůle se mohla stát obecnou maximou“. Obecné jednání, obecná maxima v nás vyvolávají úctu. To je to příjemné, co cítíme, když jednáme podle kategorického imperativu. Často musíme jednat proti svým osobním zájmům. To příjemné nás povznáší nad osobní cíle, a tím získáváme důstojnost. Kategorický imperativ k nám přistupuje s pocitem povinnosti, že musíme jednat tak a ne jinak. Oblast přírody je nižší oblast než oblast morálky. Člověk se musí povznášet do sféry morální .Na rozdíl od Francie, kde byla snaha formulovat etiku na základě materiálních požadavků a potřeb, Kant formuluje svou etiku abstraktně. Člověka Kant nepovažuje za prostředek, ale za cíl. Kant postavil svou filozofii na koncepci Věci o sobě (Ding an sich), v níž veškeré naše poznání se zabývá racionálním zpracováním jevů. Fichte, Schelling a Hegel pojali Věc o sobě jako věc duchovní. U Fichta je to subjekt; subjekt Já je podstatou světa. Schellingovu podstatu světa tvoří duchovní síla, produktivita, která má iracionální charakter. Hegelův duch má racionální charakter. Všichni tito filozofové studovali teologii. Johann Gottlieb Fichte (1762 - 1814) pocházel z rodiny tkalce, studium mu umožnil místní šlechtic. Fichte studoval filozofii v Jeně a Lipsku. V Curychu působil jako domácí učitel. Na počátku se zabýval filozofií Spinozy, ale po svém návratu do Lipska (1790) se obrátil ke studiu Kantovy filozofie a spis, který vyšel téhož roku v Královci, „Pokus o kritiku 35
všeho zjevení“, byl pokládán za spis Kantův. V této době na něho silně působí Francouzská revoluce. Z tohoto zaujetí vzniká i jeho spis Příspěvek k opravení úsudku publika o francouzské revoluci. Za své názory byl v Jeně prohlášen za panteistu a ateistu a se souhlasem Goetha musel z Jeny odejít. Působí v Berlíne jako profesor a posléze i jako rektor univerzity. Zde vznikají jeho Řeči k německému národu. Fichte říká, že jsou možné dvě cesty filozofie: 1. od vědomí k bytí = cesta idealistická , 2. od bytí k vědomí = cesta dogmatická. Dogmatismus vysvětluje vědomí z věcí, kdežto idealismus postupuje ze subjektu k objektu. Rozhoduje se pro idealismus, protože zde není potřeba skoku od předmětu k mysli Přechod od vědomí k předmětu se pro idealistu projevuje v samotné mysli. Nauka o vědě musí vyvodit všechny své závěry z toho, co položí jako nepodmíněné, bezpodmínečně jisté, od základu jistoty. Základní teze nauky o vědě zní : Mysli sám sebe! ( Denke dich selbst!) Fichte sice zdůrazňuje čin, ale ten zůstává v čistě teoretické oblasti. Myšlenka je čin. Když mluví o činnosti v přírodě, má na mysli činnost mravní. Pro Fichta čisté JÁ (Ich) není žádné bytí, nýbrž činnost. Aby činnost byla morální, musí vítězit nad něčím, co jí překáží. Mravnosti překáží smyslovost a fyzičnost člověka. Příroda je chápána jako NE–JÁ. Hlavním problémem jeho filozofie je problém východiska. Objekt je vytvářen subjektem (personalismus). Já je ztotožňováno s rozumem. JÁ = jednota subjektu a objektu v myšlení! Já není psychologické, ale je to čistá činnost. V jeho filozofii je subjekt podstatou světa. Jeho společenské názory jsou plny protikladů a rozporů. V mládí byl obráncem Francouzské revoluce, pak německým nacionalistou (spis Řeči k německému národu). Úkolem Německa je zachránit Evropu od Napoleona a radikálních myšlenek. Jedině Němci mají smysl pro pravou svobodu. Odmítá západní demokracie a staví se na stranu pruského nacionalismu. Proto se k němu obracela nacistická ideologie. Friedrich Wilhelm Josef Schelling ( 1775 – 1854) pochází z rodiny duchovního, studoval teologii a otázkami přírody se vůbec nezabýval. Snaží se zvrátit západní přírodovědecké zákony v idealistický směr. Středem zájmu jeho studia byl Kant a Fichte. Stal se domácím učitelem v Lipsku a za podpory Goetha profesorem v Jeně. V jeho filozofii rozeznáváme čtyři stupně: přírodní filozofie, systém transcendentálního idealismu, systém identity a období mytologicko teologické. V jeho přírodní filozofii je příroda nevědomý rozum, který se chce proměnit v JÁ. Hlavní filozofickou vědou je fyziologie = organická fyzika. Teprve přírodní věda je schopna ji založit. Základem v přírodě je tvořivý živel, ale ten je iracionální. Úkolem filozofie je zabývat se tvořivostí, nikoli produkty, a příroda je podle Schellinga estetický výtvor. To jej vede k definici umění: umění je podání Já v jevech. Uvědomění Já vrcholí právě v umění a genialita tryská z nitra. Umělec tvoří ze sebe. Jde o dvojí tvář téhož: identita přírody a ducha. Příroda je pád univerza od Boha. Člověk se vrátí k Bohu tím, že pochopí přírodu jako výtvor boží, nejdříve v náboženstvích mytologických; pak projde historickým vývojem až ke zjevení. Schelling svou myšlenkovou dráhu začal jako teolog a jako teolog končil. K mytologii se plně obrací po roce 1807 a jeho filozofie končí roku 1815 spisem O božstvech samotráckých. Po Hegelově smrti (1831) byl povolán na univerzitu, kde měla výuka jeho filozofie působit jako protilék proti hegelovství. Gerog Wilhelm Friedrich Hegel (1770 –1831) se narodil se v rodině berního úředníka a po ukončení gymnázia vystudoval teologii na tübingenské univerzitě. Pracoval jako domácí 36
učitel, novinář, ředitel gymnázia v Norimberku. Od roku 1816 přednášel na jenské a od roku 1818 na berlínské univerzitě. Svými názory byl zpočátku umírněný liberál, uvítal Francouzskou revoluci, vážil si Napoleona a velmi těžce nesl domácí poměry, roztříštěnost Německa. Na rozdíl od svých součastníků dosáhl profesorské hodnosti až ve 30 letech. Jeho přednášky nebyly nijak brilantní, byl prý špatný řečník, ale to byla pouze jevová stránka, protože hloubka jeho filozofického myšlení převažovala nad stránkou formální. Obdivoval antiku, zejména Platóna, a vliv na něj měli Kant i Schelling. Je nejvýznamnějším představitelem německé klasické filozofie tím, že rozvinul její dialektickou stránku a nakonec se s Fichtem, Schellingem i Kantem rozešel. Hegelovo učení spočívá na duchovním principu, seberozvoji ducha. Jde o neosobní duchovní princip, označovaný jako světový duch, světový rozum nebo absolutní idea. Odmítl Kantovu nepoznatelnost „Věcí o sobě“ a jeho protiklad mezi podstatou a jevem. Jádrem Hegelova myšlení je teze, že myšlení a bytí jsou totožné, není rozdíl mezi ideou a skutečností. Podstata se jeví a jev je podstatný. Prioritní je idea, rozum, vše ostatní, tzn. přírodní a společenské jevy, jsou pouze výrazem tohoto duchovního principu. Všechno je vznikání a vývoj, vše se děje pomocí protikladů. Jeho dialektická metoda je logická, vše probíhá v triádě: teze, antiteze, synteze, a tím dochází v poslední fázi k nové kvalitě a k nekonečnému vývoji. Dialektický vývoj absolutní ideje prochází třemi stupni: 1. čistá idea , která je pojmem sama o sobě, mimo prostor a čas, 2. příroda, vnější svět, tedy hmotná skutečnost, exitující v prostoru a čase, 3. lidský svět a jeho výtvory (civilizace, technika, kultura), to je dokonalá synteze předcházejících stupňů, obsahující novou kvalitu poznání a přesahující prostor i čas, duch, který je nejen syntézou, ale také negací negace. Tento duch prochází rovněž třemi stupni: 1. subjektivní duch , tj. psychika individua, jeho myšlenky a pocity, 2. objektivní duch , přechod ducha do vnějších vztahů v oblasti státní a společenské, 3. absolutní duch, tvoří sféru vědeckou a uměleckou, je absolutním sebepoznáním ideje, konečným cílem vývoje. Učení o subjektivním duchu tvoří antropologii, fenomenologii a psychologii, učení o objektivním duchu právo, morálku a nauku o státu, absolutní duch vede ke vzniku náboženství, filozofie a umění. Mezi nejdůležitější stránky Hegelovy filozofie náleží logika, ve které hovoří o rozvití idejí. Ukázal pohyb vědeckých idejí a v jejich rozvíjení spatřuje základ poznání světa. Každé logické má podle Hegela 3. stránky: 1. Abstraktní nebo rozumovou, kdy rozumné myšlení zůstává v pevné určenosti a odlišuje se od všeho ostatního. 2. Dialektický moment, jím se ruší konečná určení a přecházejí ve svůj protiklad (vše konečné spěje k tomu, aby se zrušilo). 3. Spekulativní, nadrozumový moment, chápe jednotu určenosti v její protikladnosti. Hegel vypracoval ucelenou dialektickou metodu, vymezil základní kategorie dialektiky a stanovil její tři obecné zákony: 1. zákon přechodu kvantity v kvalitu, 2. zákon vzájemného pronikání a střetávání protikladů, 37
3. zákon negací negace. V jeho filozofii má zvláštní význam teorie objektivního ducha, která je základem teorie státu, a vývoj ducha je smyslem a obsahem dějin. Rozumný duch vytváří rozumné dějiny Světový duch se projevuje v osudech národů a jednotlivé národy i jejich vůdcové jsou jen jeho nástroji. Ve vedení světových dějin se střídají jednotlivé národy. Smyslem světových dějin je vývoj pojmu svobody. V budoucnu přejde kultura z oblasti germánské do oblasti slovanské. V 19. století měl Hegel největší vliv, nejen v Německu, ale i ve slovanských zemích. Základní Hegelova díla: Fenomenologie ducha, Logika, Základy filozofie práva, Estetika, Dějiny filozofie, Filozofie dějin. Otázky do diskuse: 1. Proč měla myšlenka „osvícení rozumem takový ohlas? Bylo její vyvrcholení ve Francii rozumné? 2. Přečtěte si knihu L. Feuchtwangera „ Bláznova moudrost“ a snažte se pochopit fakt, že její protagonista (J. J. Rousseau), který se vůbec nevěnoval výchově svých dětí, píše tak zasvěceně o výchově. (Je osudem dětí, aby o nich psali ti, kdo je jinak opomíjejí?) 3. Jaký význam mají podle vás encyklopedické znalosti? Je encyklopedie branou k vzdělanosti? 4. Má být Kantův kategorický imperativ zákonem našeho mravního jednání? 5. Zamyslete se proto nad subjektivní podmínkou svědomí, morálním základem osobnosti a diskutujte o výroku „Morální rozhodnutí je mojí svobodnou volbou s přijetím rizik. Jsem za ni zodpovědný.“ 6. Fichte je typickým představitelem rozpolcenosti: od revolučního nadšení k nacionalismu. Domníváte se, že je to v oblasti vývoje názorů v lidském životě běžné, normální, nebo výjimečné a do určité míry zavrženíhodné? 7. Schellingovo pojetí umění a umělecké tvorby nás asi neláká, ale můžete vyjádřit vaši vlastní představu o významu umění a umělců ve společenských proměnách? 8. Hegelova dialektická metoda patří k vrcholům filozofického myšlení, ale je její užití při řešení filozofie „každodennosti“ stejně prospěšné, možné, použitelné? Jak vy osobně chápete pojem „dialektické myšlení“? Literatura ke studiu: Sobotka, M.. Člověk, práce a sebevědomí. Praha 1969 Somr, M.: Hegel a pedagogika . Praha 1971 11. Herbartova vědecká filozofie pedagogiky Gustav Adolf Lindner ve své stati o J. F. Herbartovi připomíná počáteční vliv slavného německého filozofa J. G. Fichta na mladého Herbarta po jeho vstupu na jenskou univerzitu v roce 1794. I když je zřejmé, že se jedná o pouhou epizodu v životě budoucího tvůrce filozofického systému pedagogiky, pokládáme za nutné tento fakt poněkud rozvést.Důvod? Můžeme se domnívat, že podstata Fichtovy myšlenky vzdělání přece jenom zanechala hlubší kořeny v herbartovském pojetí pedagogiky, zejména u Herbartových žáků, u nichž byl ideál 38
univerzální celosti a harmonie člověka,ono Fichtovo čiunné, svobodné JÁ (pochopené jako činné jednání) přeměně v pouhé reglementování. Byl to důsledek rozpornosti A názorové odlišnosti, kterého se na Herbartově systému myslivého realismu dopustili. Jakoby zde ožila Fichtova myšlenka vzdělání. Budeme jí věnovat několik poznámek. Johann Gottlieb Fichte je autorem zásadního projektu, který se objevil v roce 1807 po názvem Deduzierter Plan eniner zu Berlin zu errichtenden höheren Lehranstalt. Plán obsahuje Fichtovu ideu univerzity, její vnitřní i vnější podoby, a vychází z aspektu vědění vůbec. Fichte byl prvým rektorem z profesorů této univerzity. Idea univerzity, jak ji chápal a rozvrhl ve svém plánu, je obsažena v jeho nástupní rektorské řeči. Co bylo příčinou, že univerzita byla zřízena podle tohoto projektu a nebyl realizován protinávrh Friedricha Daniella Schleiermachera? Odpověď je víc než překvapující. Fichtovo pojetí univerzity je možno srovnat se spirituálním kadetským ústavem. Již vnější uspořádání dává tomuto tvrzení za pravdu. Studenti i profesoři musí nosit jednotnou uniformu. Studenti musí bydlet a stravovat se společně a všichni dostávají stejné kapesné. Od vnějšího světa jsou hermeticky izolováni. Mají přesně určené studijní plány. Jejich povinností je neustálé studium a dokonce i jejich myšlenkové pochody byly středem neustálé pozornosti. Také vnitřní život školy byl přesně formulován na základě „neomylných“ ustanovení. Jednoduše řečeno, univerzita musela být „ pečlivě pěstěná štěpnice“. Vše, co se na univerzitě dělo, bylo určeno jednotným základním plánem. Střed tvořila Fichtova filozofie, žádný jiný filozofický směr nebyl tolerován. Tento „jednotný“ filozofický duch se musel také rozvíjet uvnitř jednotlivých věd, ve kterých byl opět vše přesně řízeno z naznačeného duchovního centra. Nezměnitelným pravidlem pro zvládnutí dumy všeho vědění byla znalost základních studijních knih ( podle deklarovaného seznamu). Tím vším je dostatečně osvětlena strohost Fichtova pojetí plánu univerzity od životního principu rozmanitosti vzájemně působících sil u Humboldta a Schleiermachera. Tak již v tomto strohém reglementování se ukazuje rozpornost Fichtovy osobnosti. Na jedné straně zdůrazňuje, že plné uskutečnění projektu univerzity může být uskutečněno pouze v plné svobodě a věda je a musí být svobodným vlastnictvím, částí naší osobnosti a svobodného rozvoje života, ale praktické pojetí těchto zásad končí v autoritativní strohosti předpisů a příkazů. Tyto zásady svobody osobnosti a svobody vědy, láska ke svobodně se rozvíjejícímu životu musí platit zejména pro ty, jak Fichte zdůrazňuje, kteří na těchto ústavech (myšleno na univerzitách) vyučují. Láska k jejich poslání je dílem božím a geniality přírody a projevuje se svobodná z něho samého. Jejím zdrojem je pocit svobody. Ale najednou opět neuvěřitelný rozpor. Proti orientaci univerzity na život- zdůraznění požadavku vůči vědcům, pro které věda musí být nikoli prostředníkem pro jiné vědy, nýbrž musí jim být samoúčelem. Jak možno sloučit a vůbec pochopit tyto vzájemní protiklady – čistá a sobě postačující věda a věda jako pomocnice pro zmáhání praktických úkolů lidské společnosti? Rozporem nejsou jen Fichtovy názory na univerzitu a její poslání, tento rozpor prostupuje celé jeho myšlení. Kořen tohoto protikladného myšlení a udivujících rozporů má základ v samé podstatě jeho myšlení. V žádné filozofii však není vyslovena vůle k činnosti tak zřetelně, jako u tohoto muže. Nechce pouze myslet, ale především jednat. Řeč působící na jeho žáky nebyla krásná, vznosná, ale každé jeho slovo mělo působící vážnost. Ale i to je pouze jedna stránka jeho filozofie a života. Láska ke spekulativní vědě, která se zmocní člověka, se stává jeho jediným přáním, přáním zabývat se v klidu touto vědou. To je další z protikladných názorů tohoto muže činu, fanatického stoupence svobody, ale i prušáckého drilu poslušnosti. Přesto, že Herbart opustil Fichtovu filozofii kde vzdělávací dění je rozvojem božího života v každém člověku, je jeho pedagogika nedílnou součástí filozofie, lišící se od speciálních věd svou metodou. V nárysu pedagogických přednášek Umriss pädagogischer Vorlesungen( 39
vydaných v roce 1835 - 1841) píše: „Pedagogika jakožto disciplína závisí na praktické filozofii a psychologii. Filozofie udává cíl výchovy, psychologie ukazuje cestu a prostředky, jak překonávat překážky.“ Nedílnou součástí Herbartova pedagogického systému se stávají pomocné vědy – etika a psychologie které uvádí cíl a prostředky výchovy. Samotná vědy o výchově má vedle složky teoretické (psychologické) složku praktickou, tedy aplikovanou, zahrnující vedení (Regierung), vyučování (Unterrricht) a mravní výchova (Zucht). V této souvislosti můžeme akcentovat Lindnerovo připomenutá ( v citované stati), kde upozorňuje na výrok profesora Strümpla, že „ … Herbart je jediným myslitelem, který se nedotýká pedagogiky ve svých spisech jen příležitostně, nebo jako Fichte výlučně z politického hlediska, ale veškerá váha jeho teoretické a morální nauky chce působit na pedagogiku, kterou konstruuje ve vědecký systém.“ V tom je podstatný rozdíl mezi Fichtovým pojetím vzdělance, kde člověk je ovládán láskou ke spekulativní vědě a filozofickým systémem J. F. Herbarta, tvořícím „ … neotřesitelnou základnu pro skutečnou pedagogiku.“ ( G.A. Lindner) Autor tohoto výroku patří mezi hlavní představitele herbartovské pedagogiky v Čechách. Lindnerova pedagogika měla herbartovskou koncepci, ale na rozdíl od obecného trendu Lindner proti Herbatovi nebojoval, on jeho tvůrčí a nadčasové myšlenky využil a tak se vyhnul jednostrannosti nerozlišující kritiky řady pedagogických směrů na počátku 20. století. Citovaným výrokem, že „… Herbart byl opravdový mravný charakter a nuž pravé cti“ pochopil, na rozdíl od svých následovníků, že Herbartův požadavek filozofického myšlení vede do budoucnosti k vědecké filozofii pedagogiky. Právě v tomto místě je nutné se vrátit k onomu počátečnímu vlivu, kterým J.G. Fichte ovlivnil mladého Herbarta. Kdyby po jeho odklonu od filozofie sebevědomého JÁ nezůstalo nic jiného v názorech Herbarta, než filozofické zkoumání zkušenosti, pak to byl počáteční impuls k pedagogice budoucnosti k vědecké filozofii pedagogiky. Na rozdíl od Evropy se ve Spojených státech od roku 1889 do roku 1901 rozvinul široká diskuse o pracovní hypotézu, která by měla vést k optimální cestě rozvoje vědecké pedagogiky. Zatímco všechny evropské směry svůj vliv opřely o neúprosnou kritiku herbartismu, v Americe se tento směr stal spojencem reformní a progresivní pedagogiky a jeho stoupenci byli předními účastníky úsilí za progresivní výchovné hnutí a tvůrčí praxi amerických škol. Dokonce pokusy, které ve své Laboratorní škole v Chicagu prováděl John Dewey, pramenily ze soustředěného studia herbartismu. Herbart, který nastoupil na filozofickou stolici na univerzitě v Královci po I. Kantovi, zde vytvořil vědeckou pedagogiku právě díly tomu, že stejně jako u všech velkých vědeckých systémů, dokázal najít onen optimální rozměr vztahu mezi filozofickým základem a pedagogickým prostorem výchovy. 12. Od filozofie lásky k materialistickému pojetí dějin Počátkem dalšího období v německé filozofii je nová linie obracející svou pozornost k člověku a procesu jeho odcizení, k produkci soukromého vlastnictví a zboží. Na počátku této filozofické výzvy je Ludwig Feuerbach (1804-1872), pocházející z rodiny německého právníka, kterého otec předurčil na teologickou dráhu a on také svá studia započal oborem teologie na univerzitě v Heidelberku. Odtud odešel do Berlína, kde se stal Hegelovým žákem a definitivně se rozhodl pro studium filozofie. Po dosažení docentury však marně usiloval o profesorskou stolici, a proto se rozhodl odejít do ústraní, kde se na svém venkovském sídle věnoval psaní filozofických děl. 40
Postupně se rozchází s Hegelovou filozofií a v roce 1819 píše spis Ke kritice Hegelovy filozofie, kde za základní otázku filozofie prohlašuje přírodu, která je bytím bytí a hmota je zdrojem, který vytváří myslícího člověka. Jeho hlavní prací je Podstata křesťanství (1841). Kniha vzbudila ohromný ohlas. Její základní myšlenkou je tvrzení, že „Bůh nestvořil člověka, ale člověk boha". Tím dospívá ke kritice církevního dogmatu, které došlo až na hranici lidské důstojnosti, když říká „… aby byl Bůh vším, musel být člověk ničím“. Nakonec jeho filozofie končí u lidského smíření mezi JÁ a TY. Poutem je všeusmiřující síla - láska. Tato láska člověka k člověku musí nahradit lásku k Bohu. Láska je nejvyšším projevem humanity, skutečným, lidským náboženstvím. Všeuzdravující a všeobklopující láska. To je podle Feurbacha cesta k reformě společnosti, cesta k vytvoření nového náboženství bez Boha - antropologický ateismus. Na počátku tzv. materialistického pojetí filozofie i pojetí dějin stojí německý filozof Karel Marx (1818 –1883), narozený v Trevíru, ve městě, které nezůstalo bez vlivu Francouzské revoluce. Jeho otec byl advokátem a později soudním radou. Vysokoškolská studia zahájil Marx v Berlíně. Ještě před svým odchodem na univerzitu se ve svých osmnácti letech zasnoubil s přítelkyní z dětství, důvěrnou přítelkyní své starší sestry Žofie, Jenny von Westphalen. Autor jeho životopisu píše, že hlavním pramen jeho zájmu bylo studium filozofie a dějin: „Jako otevřená hlava pracoval samostatně už na univerzitě a za dva semestry zvládl tolik látky, na jejíž zvládnutí by při systému pomalého omílání na univerzitních přednáškách nestačilo ani dvacet semestrů.“ (F.Mehring, Život Karla Marxe, 1962, s. 48.) V roce 1841 byl promován na doktora filozofie a začal působit na univerzitě v Bonnu. Pro jeho další vývoj měly význam dvě skutečnosti: seznámil se s učením Ludvíka Feuerbacha a stále více ho strhovalo politické hnutí v Porýní. V té době napsal: „Neexistuje pro nás jiná cesta k pravdě než přes Feuerbacha, tj. přes ohnivý potok. Feuerbach je očistec přítomnosti.“ Marxe zaujala nejvíce Feuerbachova kniha Podstata křesťanství. Marx nově pochopil podstatu vztahu člověka a přírody, který u Hegela se omezuje na její poznávání a u Feuerbacha na její nazírání. Marx tento vztah vyjádřil jako vzájemné přetváření a vytváření přírody člověkem. „Člověk žije z přírody, příroda je jeho tělem, s nímž musí zůstat spjat ustavičným procesem, aby nezemřel … fyzický a duševní život souvisí s přírodou.“ Stal se šéfredaktorem Rýnských novin a po jejich zákazu odejel se svou manželkou v říjnu 1843 do Paříže. Po ukončení redakčních povinností se intenzivně věnoval studiu. Výsledkem byl vznik Ekonomicko- filozofických rukopisů, zkoumající úlohu práce v rozvoji člověka a společnosti, proces odcizení člověka. Stěžejním Marxovým dílem je Kapitál, jehož první díl vyšel v roce 1867, další dva díly posmrtně, zásluhou Bedřicha Engelse. Ještě předtím se Marx ve svých Tezích o Feuerbachovi a v Německé ideologii rozchází s názory Feuerbacha a dospívá k závěru o podstatě humanistické společnosti. „Humanismus zřejmě spočívá mnohem hloub než jen v subjektivních přáních a etických záměrech … záleží ve faktické úrovni života všech. ... Svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“ Marxův přítel, spolupracovník a mecenáš Friedrich Engels (1820- 1895) se věnoval především filozofii přírody. Jeho hlavním spisy byly: Anti-Dühring a Dialektika přírody. Společně s Marxem vznikla díla: Svatá rodina, Německá ideologie a Manifest komunistické strany. Marx svým postojem k předcházející filozofii, „ Filozofové svět doposud pouze vykládali, jde však o to jej změnit“ vyjádřil i záměr svého pojetí společenských procesů a zákonů. Další vývoj však probíhal poněkud jinak, než oba představitelé tohoto proudu předpokládali. 41
13. Pokus o filozofii moderní vědy (pozitivismus) Pozitivismus se stává nejvlivnějším filozofickým směrem v 19. a 20. století. Jak již bylo v názvu naznačeno, je pokusem o filozofii moderní doby. Má také reagovat na problémy vědy v moderní společnosti. Nejde však o ucelený systém, spíše o vytipované problémy předložené k řešení. Přesněji řečeno jde o metodologii, kladoucí důraz na racionalitu poznávacího procesu, na strukturu vědeckého poznání. Prvé období je reprezentováno Augustem Comtem (1798- 1857), který byl v mládí žákem utopického socialisty Saint-Simona. Jeho stěžejním dílem je Kurs pozitivní filozofie (1842). Podle jeho názorů se svět řídí idejemi a společenský pokrok je především pokrokem rozumu. Jeho vývoj podmiňuje sociální vývoj. V teorii poznání se soustřeďuje na oblast jevů a dochází k závěru, že ve vědě je výklad jevů nemožný. Úkolem vědy je oddělit nebo vydělit z jevů hlavních jevy vedlejší. Vědecké poznání tedy podle něho obsahuje dvě části: část převzatou z objektu a část, která je vlastní subjektu. Mohou tedy nastat dvě krajnosti. Filozofie preferující subjekt upadá do mysticismu a ta, která připisuje prioritu objektu, upadá do empirismu. Zdůvodnění své filozofické soustavy vyjadřuje v teorii tří stádií: 1. teologické, vše je vysvětleno zásahem Boha, 2. metafyzické, kde prvním principem je příroda nebo abstraktní substance, 3. pozitivní, vědecké stadium, omezující se na popis faktů a jejich zákonitostí (zákon tří stadií poznání). Do prvního období pozitivismu náleží ještě další dva angličtí filozofové: J.S. Mill a Herbert Spencer. V oblasti historie se pozitivismus projevuje v akcentování významu metod vědeckého zkoumání a shromažďování historických faktů, v oblasti sociologie dospívá k matematizaci a formalizaci vědecké práce, v psychologii se zaměřuje na rozpracovávání technik měření (psychometrika). Druhé období pozitivismu, tzv. machismus a empiriokriticismus, je spojeno především se jménem rakouského filozofa Ernsta Macha (1838-1916), švýcarského filozofa Richarda Avenaria a Němce Hermana Helmholtze. Empiriokriticismus se omezuje na teorii poznání gnoseologii. Třetí období, tzv. novopozitivismus, se zabývá otázkami moderní logiky, jazyka, struktury vědeckého poznání a inklinuje k matematice. Je reprezentován takovými jmény jako Angličan Bertrand Russell (1872-1970), který působil nejprve jako matematik, od doby I. světové války zastával pacifistický názor a byl za to nějaký čas uvězněn. Jeho hlavní spis Lidské vědění (1848), vychází z teze, že filozofie může pracovat pouze v oblasti, která není přístupná přírodovědeckému bádání. Dalším představitelem tohoto období byl rakouský filozof působící v Anglii Ludwig Wittgenstein (1889- 1951), ten přestoupil z židovstí na protestantismus, přestěhoval se ze Saska do Vídně a v roce 1929 do Anglie, kde také zemřel. Nejprve se věnoval problémům letectví, záhy přešel k matematice, a tím k logice a filozofii. Na Cambridge studoval pod vedením Russelovým. Po celou válku své filozofické úvahy zaznamenával do sešitů; v době italského zajetí byl rukopis hotov pod názvem Logicko- historický traktát. K představitelům tohoto období patří dále Rudolf Carnap (1891-1970), německý filozof žijící od roku 1936 42
v USA, spolutvůrce tzv. Vídeňského kroužku. Myšlenky Ernsta Macha spojoval s koncepcí logiky Bertranda Russella. Ve své práci Logická skladba jazyka (1934) ukazuje, že jazyk je možno postihnout pomocí transformačních a formulačních pravidel. Sémantiku redukuje na nauku o skladbě věty ( syntax). 14. Německá filozofie iracionalismu a voluntarismu Opakem racionalismu je iracionalismus, označující to, co se jeví našemu rozumu zcela nebo částečně nedostupné, co nelze pochopit logickým myšlením. Někdy je tímto pojmem označováno také myšlení, které v určitých oblastech, např. v umění, akcentuje citový přístup. Rozeznáváme krajní pozici tzv. absolutního iracionalismu, který popírá smysl bytí i dění a prohlašuje, že vše je absurdní. Relativní iracionalismus tvrdí, že vedle rozumem přístupných oblastí jsou mnohé nepochopitelné, rozumu nepřístupné, a pak nám zbývá pouze naše intuice, vcítění, atd. Hlavními představiteli tohoto směru v 19. a 20. století byli: Schopenhauer, Schelling, Nietzsche a Bergson. Druhý směr, voluntarismus (voluntas = vůle), neuznává závislost vůle na prostředí a ve své krajní podobě tvrdí, že vůle je základem světa. K tomuto pólu myšlení dospěli Schopenhauer a Nietzsche. Arthur Schopenhauer (1788-1860), který se považoval za pokračovatele a dovršitele Kantových názorů, rozeznává stejně jako on „věc o sobě“ a „ „jev“, přičemž věc o sobě není nic jiného, než vůle. Svoje názory soustředil do spisu Svět jako vůle a představa. Se vznikem nejvyšší formy organického života, člověkem, vzniká nejenom vědomí, ale také „svět jako představa“. V tomto světě je vše determinováno, vše je podřízeno prostoru, času a kauzalitě. Není zde místo pro svobodu. Hlavním zdrojem poznání je intuice a vůle je hnací silou, která nás nutí k neustálé změně. Tento svět je podle Schopenhauera nejhorší ze všech možných, neboť existovat v něm znamená trpět. Naše žití je neustálé zvyšování našeho utrpení. Proto se žádoucím stavem stává nebytí, nežití, dosažení věčného klidu. Friedrich Nietzsche ( 1844-1900) je Schopenhauerovým pokračovatelem, ale nakonec jeho filozofie směřuje zcela jinam a stává se dokonce jejím protikladem. Jeho život je jednou z velkých tragédií lidského ducha. Již v mládí mu zemřel otec a byl vychováván výlučně ženami v duchu protestantské zbožnosti. Seznámil se s hudbou Richarda Wagnera a jeho výrok „ Bez hudby by byl pro mne život omylem“ vyústil v roce 1871 ve spis Zrození tragédie z ducha hudby. Dalším spisem jsou Nadčasové úvahy, celkem čtyři, třetí je věnována Schopenhauerovi, poslední Wagnerovi. Ve druhém období své filozofické dráhy opouští své ideály a zaujímá kritický postoj k umění i metafyzice. Nejzávažnější je třetí období od roku 1882. Je reprezentováno dílem Tak pravil Zarathustra (tento staroperský náboženský reformátor žil v letech 660-583 př. n. l.). V tomto díle podává Nietzsche obraz své životní filozofie. Filozofie je umění umožnit všem, kdož jsou schopni pochopit racionalitu života, únik do iracionálního, nadsmyslového světa nadlidí. V dalším svém díle Vůle k moci dochází k závěru, že podstatou světa je vůle. Ten, kdo chce být tvůrcem dobrého a zlého, musí být nejprve zhoubcem, bořitelem hodnot. Člověk je provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem, provaz nad propastí. Na otázku, co je velkého na člověku, odpovídá Nietzche, že je mostem, a nikoli účelem, přechodem a zánikem. 43
Nadčlověk je člověk vědoucí o smrti a Bohu, který dokáže čelit i myšlence věčného návratu. „Všechno přichází, všechno se vrací, věčně běží kolo jsoucna.“ Mnoho jeho myšlenek se točí kolem německého bytí a osudu. Tam, kde se od němectví nejvíce distancuje, tam je nejvíce Němcem. Byl filozofem hodnot: „Mrtvi jsou všichni Bozi, chtějme, aby žil nadčlověk, ten je smyslem země!“ Henri Bergson (1859-1941), nejvlivnější z filozofů života. Jeho filozofickým východiskem je vzájemný vztah prostoru a času. Prostor jest a čas není. Probíhá neustálá změna. K prostoru patří rozum, tj. nástroj jednajícího člověka (homo faber). Rozum není schopen chápat čas. Vztah rozumu k času bychom mohli přirovnat k filmu. Film se jeví jako posloupnost pohybů, ale ve skutečnosti jde o pouhou následnost nehybných obrazů, jedná se tedy o iluzi. Pouze intuice, která je orgánem homo sapiens, může zachytit čisté trvání.
Novokantovství v dějinách filozofie Novokantovtsví se stává nejvlivnějším směrem ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století. Tento filozofický proud je značně diferencovaný a rozvíjel se v Německu, ve Francii, Rusku, Anglii a v dalších evropských zemích. Impuls ke zkoumání Kantovy filozofie dali tři myslitelé: 1. Herman von Helmholz, přírodovědec, prohlašoval, že pro rozvoj poznání v oblasti přírodních věd je nutný výklad pojmů z hlediska Kantovy filozofie, 2. Friedrich Albert Lange, napsal Dějiny materialismu (před Kantem a po něm), 3. Otto Liebmann, autor spisu Kant a jeho epigoni , tj. návrat ke Kantovi. Marburská škola Zakladatelem novoknatovství se stal Hermann Cohen (1842-1918), který celkem v 6 dílech svých prací zkoumá Kantovy názory. Odmítá dualismus věcí o sobě a jevech. Poznání je podle něj do nekonečna postupující proces s nedosažitelným cílem. Všechno subjektivní musí být nahrazeno obecně uznávanou objektivitou. Na něho navazuje Paul Natorp, který se ve svých názorech shoduje s Cohenem. Chtěl založit kritické zkoumání přírodních věd, pedagogiky a psychologie. Nejvýznamnějším představitelem marburské školy byl Ernst Cassier (1879- 1945), který emigroval z Německa a působil poté na univerzitách v Oxfordu a Göteburgu. Zaměřoval se na filozofii přírodních věd a dále se věnoval „ duchovědám“, tj. vědám u kultuře. Napsal např. spisy Problém poznání v novověké filozofii a vědě, Esej o člověku a Mýtus státu. Bádenská škola Stává se protikladem školy marburské. Jejím centrem je Heidelberg. Hlavním představiteli jsou: Wilhelm Windelband (1848-1915), který dával podněty pro směr bádání a Heinrich Rickert (1863-1936), systematik, jehož dílo Vědy o kultuře a vědy o přírodě dokazovalo, že tato škola není orientována pouze přírodovědně, ale i na oblast věd společenských, mezi nimž měla prioritu historie. Zvláštní postavení měl Hans Vaihinger (1852- 1933), který ve spisu 44
Filozofie jakoby podal soustavu teoretických, praktických a náboženských fikcí lidstva. Fikce, tj. smyšlenka, je částicí „jakoby“. Fikce vytvářejí nereálný svět pro sebe. Tento nereálný svět je pro vědu důležitější než svět reálný. Dochází ke změně pojetí pravdy: Pravdivost = předvídavost. Pravda není nic jiného než užitečnost pro život. Otázky do diskuse: 1. Vrátíme se opět k myšlence církevního dogmatu a k výroku L. Feuerbacha: „ Aby byl Bůh vším, musí být člověk ničím.“ Jde o pouhou negaci náboženství, nebo o jeho nový rozměr, o hodnotu člověka a lidský vztah vzájemnosti, pouto lásky? 2. S raným obdobím K. Marxe je spojena myšlenka o odcizení člověka. Jak můžeme dnes postihnout podstatu tohoto pojmu v novém dějinném kontextu? 3. Jak se díváte na tvrzení pozitivistů, že hlavním úkolem vědy je vydělit z jevů hlavních jevy vedlejší? 4. Jakou roli ve vašem rozhodování hraje intuice? 5. Je vůle vždy možným nebezpečím ústícím ve vůdcovský „nástroj k moci“, nebo je nedílnou součástí našeho života, predestinující dosažení vytčených cílů? 6. Je obraz nadčlověka z let německého fašismu jevem, který se objevuje v určitých modifikacích i současných názorech a postojích? 7. Je čas objektivní kategorie? Mají fikce, vytváření nereálných světů, pouze umělecké, nebo i vědecké opodstatnění? 15. Fenomenologie a filozofie bytí Je to učení o jevech (z řec. Fainomenon = jev). Filozofie se má zabývat tím, co se jeví, co je navždy dáno, je neměnné. Jejím zakladatelem je prostějovský rodák Edmund Husserl (1859- 1938). Jeho dílo Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii z roku 1913 je rozvrženo do tří svazků. Dalším dílem byla v roce 1929 Formální a transcendentální logika. Logiku nelze založit empiricky ani psychologicky. Oblastí logiky je oblast výzkumu. Rozšířením tezí dvou pařížských přednášek jsou Karteziánské meditace. V nich radikalizuje Descartesovu pochybnost. Zatímco Descartes pochyboval o všem s výjimkou bytí světa, Husserl tvrdí, že je potřeba tuto pochybnost prohloubit a vyřadit i víru v bytí světa (doslovně dát ji do závorky). Po tomto uzávorkování zbude pouze čisté vědomí a jeho „ mínění světa“. To, co zůstane v našem vědomí, je fenomén vytvářející horizont světa v našem vědomí, které je tvořivým zdrojem všeho jevícího se jsoucna. Husserlovým žákem byl významný český filozof Jan Patočka, profesor filozofie na UK v Praze, signatář Charty 77 a její mluvčí. Je autorem knihy o Husserlově fenomenologii a monografie Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, která se stala podkladem k udělení nejvyšší vědecké hodnosti, doktora filozofických věd. Filozofie bytí Je reprezentována jedním z nejvýznamnějších filozofů 20. století, kterým je Martin Heidegger (1889- 1976). Byl původně asistentem E. Husserla. Vycházel z jeho fenomenologie a zároveň z myšlenek prvního představitele existencialistické filosofie Sörena Kierkegaarda a 45
vytvořil novou fundamentální ontologii soustřeďující se na otázku smyslu bytí. I když při studiu jeho díla nelze opomenout jeho nacistickou minulost, nesmí nás odrazovat ani jeho slovní kombinatorika. Jeho ekvilibristika se slovy není pouhou hrou a fantazií. Ve svém díle „Kant a problém metafyziky“ napsal tato slova: „V žádné době se nenarodilo tolik a tak různých poznatků o člověku jako dnes … Ale také v žádné době se nevědělo o člověku méně než dnes. V žádné době nebyl člověk předmětem tolika otázek, co za našich dnů.“ Ve své první velké práci Bytí a čas nastolil celou škálu filozofického tázání. Promýšlí znovu otázky, kterými kdysi Kant položil základy filozofické antropologii, filozofii věnované problémům člověka. Když Kant mluví o světské filozofii ve smyslu filozofie člověka, která má být filozofií o konečných účelech lidského bytí, stanoví oblast jejího zájmu ve třech okruzích, třech základních otázkách: 1. Co mohu vědět? 2. Co mám dělat? 3. Več smím doufat? K tomu Kant dodává, že všechny tři otázky je možno shrnout nebo redukovat na jedinou: Co je to člověk? Na první otázku odpovídá metafyzika (nauka o bytí, ontologie), na druhou etika (nauka o mravnosti) a na třetí náboženství. Na souhrnnou otázku odpovídá antropologie, která se tak stává jedinou filozofií. Právě otázka „co je člověk“ nebyla Kantem zodpovězena. Heidegger vychází z této Kantovy neurčitosti a říká, že první tři otázky jsou dotazem na povahu lidské konečnosti, pomíjivosti, smrtelnosti. Čtvrtá pak není podle něho otázkou antropologickou, ale problémem lidského bytí na tomto světě (Da- sein). Proto namísto antropologie nastupuje fundamentální ontologie lidského bytí, tj. základní nauka o bytí lidského bytí (člověka). Tím chce vytvořit novou ontologii na podkladě antropologickém. Modifikuje Kantovy otázky ve smyslu co způsobuje, že mohu něco vědět, dělat a že mohou doufat, a odpovídá: Je to bytí (Sein), které musí být obsahem nové filozofie. Proto mluvíme v tomto smyslu o filozofii bytí. Základem, ze kterého lze toto bytí odkrýt, je lidská existence. Základem pro toto odkrytí je fenomenologický výzkum. U Heideggera však člověku nezbývá nic jiného, než přijmout němou víru v ono bytí. Proto z jeho filozofie vypadla i svoboda. Na čem založit svobodu, když není z čeho volit? Filozofie se tak mění v pasivitu pouhého očekávání, očekávání smrti, která volá: Nač pak svoboda? A ještě jeden závěr. Člověk se ocitá nakonec v osamocení a ve své samotě chce najít svůj kontakt s Bohem. Ale tento kontakt chybí, ani svědomí nevolá, mlčí. Člověk nestojí před Bohem, ale před ničím, v obavě a strachu. Sám, jako volající na poušti, nikdo neslyší, nikdo se neozývá. Tak Heidegger vnucuje člověku novou teologii, zbavenou sice kultu, ale i svobody, a připoutává ho k mýtu o BYTÍ. Existencialismus je filozofií orientovanou na problémy člověka. Její antiracionální charakter posiluje skepsi vůči vědeckému poznání. Jejím předmětem jsou subjektivně prožívané odezvy lidské existence nejen na svět, ale také na jiné lidi. Je vlastně vyjádřením obavy před přetechnizací světa a odcizením člověka v něm. Je do určité míry i protestem proti konformismu, ale nakonec končí smířením se s ním. Vědecké poznatky jsou jen jednou z cest k pravdivému poznání, protože skutečným jeho zdrojem je existující člověk. Pouze v určitých hraničních situacích, kdy se člověk ocitá pod silným tlakem emotivních impulsů, pod tlakem hrůzy, strachu, zoufalství, smrti, je východiskem pro poznání základů bytí naděje.
46
Za zakladatele tohoto směru považujeme dánského filozofa, teologa a spisovatele Sören Aabya Kierkegaarda (1813- 1855). Lidská existence se podle něho ocitá v osamocenosti, stojí před nutností volby, ale nemá nikde a v ničem oporu. Záchrana je pouze jediná - víra v Boha, který nepotřebuje žádné zprostředkování formou církevního dogmatu, protože je chápán transcendentálně. Je dosažitelný pouze skokem (překonáním sama sebe) ve třech základních životních stádiích: - estetickém (probíhajícím v smyslových počitcích), - etickém (s nutností volby a také stálé úzkosti protikladu konečného a nekonečného), - náboženském (které nám pomáhá překonávat strach v našem odevzdání se nadsmyslové bytosti, Bohu). Východiskem názorů Karl Jasperse ( 1883- 1855) byly psychologické výzkumy a dílo Kierkegaarda, které vlastně pro filozofii objevil. Svou filozofii chápe jako tázání se po celku jsoucího. K tomu jednotlivé vědy slouží jen nepřímo. Cesta tázání po celku jsoucího je cestou prosvětlování naší vlastní existence. Jeho hlavní dílo Filozofie vzniklo v roce 1932. Křesťansky je orientována filozofie Gabriela Marcela (1889-1980). Člověk podle jeho názoru existuje v pozici mezi stavem vlastnění (jmění) a bytím. Významnou úlohu v intelektuálních a uměleckých kruzích sehrál svými názory francouzský filozof a spisovatel Jean Paul Sartre (1905-1980), vycházející z fenomenologie. Podle něj je naše existence svobodná, ale k ní je zároveň odsouzena volbou. Nemůžeme nevolit, neboť i rezignace je volbou. Proto naší vlastní existenci náleží plná odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé. To se naplno projeví v extrémních situacích (úzkost, nemoc, nebezpečí), kdy běžná pravidla selhávají a člověk je nucen se rozhodnout, volit svou možnost, projevit svou svobodnou volbu. Kromě vlastní literární tvorby - psal romány, eseje a dramata se také věnoval problémům estetiky. Jeho hlavní filozofické dílo bylo vydáno v roce 1943 Bytí a nicota. Další francouzský filozof a spisovatel Albert Camus ( 1913- 1960) hledal východisko z odcizení člověka v pocitu absurdity (absurdus = nepříjemný, nevhodný, nesmyslný). Absurdita se dostaví v okamžiku, kdy nalezneme netradiční výklad světa, naprosto odlišný od prezentovaného pojetí. Nemáme-li v tomto momentu zklamat (Camus dochází až ke krajnosti k sebevraždě), musíme tuto absurditu zvládnout revoltou. Postavit se k ní čelem, nesouhlasit a nevzdávat se. Revolta je očistným plamenem života. K jeho nejznámějším dílům patří Cizinec (1942). 15. Pragmatismus Tento filozofický směr vznikl v USA. Jeho název pochází z řeckého pragma = jednání, čin. Navazuje na empirické i pozitivistické tradice. Jeho formování ovlivnila i moderní experimentální psychologie. Byl vlastně výrazem světového názoru, moderní morálky a techniky vyspělé Ameriky. V Evropě se nikdy příliš neujal , u nás stal populárním díky Čapkově trilogii Povětroň, Hordubal a Obyčejný život. Tato filozofie řeší filozofické problémy z hlediska jejich užitečnosti pro praktický život člověka. Podle ní existuje pouze jediná pravda, která člověka efektivně, úspěšně vede a která 47
je co nejvíce vhodná. Zakladatelem pragmatismu je americký psycholog, fyziolog a filozof William James (1842-1910), který považuje filozofii za výsledek rozumu, za záležitost jednání, kde se uplatňují i další složky naší osobnosti, jako jsou naše emoce a vůle. Chtěl navrhnout nový filozofický přístup, kde by i empirické vědy, které nejsou schopny řídit lidské jednání a rozhodovat otázku lidské svobody, byly schopny zaujmout adekvátní postoj tak, aby byl slučitelný s postojem vědy jako celku. Tímto sjednocujícím prvkem se měla stát zkušenost, která by identifikovala předmět vědomí s předmětem přírodních věd. Důvod? Obě vědy vycházejí ze stejné zkušenostní základny. Preferuje praktické aspekty teorií a poznání a pravdu nechápe jako cíl poznání, ale nástroj, prostředek k našemu uspokojení. V roce 1907 vydal soubor svých přednášek pod názvem Pragmatismus. Působil jako profesor na harwardské univerzitě. Dalším představitelem tohoto směru, tzv. „chicagské školy“, je John Dewey (1859-1952), působící rovněž jako profesor na chicagské univerzitě. Měl velmi široký záběr svého vědeckého bádaní. Svědčí o tom jeho spisy filozofické, pedagogické, psychologické, logické i estetické. Byl zakladatelem pragmatické pedagogiky. Ze všech představitelů nové výchovy dosáhl nejširšího, nejtrvalejšího vlivu na pedagogické myšlení, u nás zejména na Václava Příhodu, zakladatele a vůdce reformního hnutí. Základem jeho názoru byla pragmatická filozofie, posuzující hodnotu všech věcí podle jejich prospěšnosti pro individuum. Vytvořil si z této filozofie vlastní pojetí zvané instrumentalismus. Teorii chápe jako nástroj užitečný pro praktické použití. Celá věda je podle Deweye „ ... jen jakousi skříňkou s nástroji, z nichž se čistě empirickou cestou vybírají ty, které se ukazují v daných podmínkách užitečnými“. Cílem myšlení v tomto pojetí není poznání, ale myšlení plnící funkci regulátora lidského jednání. Dědičnost je osudová síla, člověk má zděděné nejen instinkty, ale i neměnné základní potřeby a city. Základní pedagogickou kategorií je zkušenost. Celý výchovný proces je vlastně rekonstruovaná zkušenost. Vychází z naší zkušenosti, ke které se přidávají další, získávané zkušenosti. Tím se rekonstruuje původní zkušenost. V jeho pojetí dominují prvky tvořivosti a iniciativy, boj proti formalismu a verbalismu staré školy, důraz na spolupráci mezi rodinou a školou. „Škola se nemá orientovat na budoucnost, nýbrž na přítomnost“, má se stát přímou součástí života dítěte. Mezi jeho hlavní spisy přeložené do češtiny patří: Škola společnost, Škola zítřka, Demokracie a výchova, Rekonstrukce ve filozofii, Demokracie a výchova, O pramenech vychovatelské vědy. Dalším filozofickým směrem je tzv. hermeneutika, která je původně uměním zvěstovat, tlumočit, vykládat (Hermés - posel bohů, zvěstovatel). V současnosti je předmětem tohoto oboru výklad, vysvětlení a pochopení textů, nauk, událostí a faktů. Jejím impulsem byl výklad Písma svatého, tedy podnět teologický. Zdůrazňuje význam jazyka, ve kterém se projevuje způsob porozumění či předporozumění. V této souvislosti se mluví o hermeneutickém kruhu, kde ústřední význam má jazyk, který se aktualizuje v komunikaci. Svět je vždy komunikativně prožívaný a jazykově odhalený. Hermeneutika má význam pro moderní chápání věd. Hlavním představitelem hermeneutiky je německý filozof Hans Georg Gadamer, který se nejprve zabýval dějinami filozofie a posléze byl ovlivněn fenomenologií Heideggera, jeho výkladem způsobu nacházení se člověka ve světě, tzv. hermeneutická fakticita. Filozofické myšlení 20. století již nevytváří velké filozofické systémy, ale filozofické teorie se pokoušejí najít filozofické spojení, vytvořit most mezi vědními disciplínami, bez rozdílu 48
zaměření. Dochází ke konfrontaci filozofie s objevy moderní vědy a dochází i ke konfrontacím ve zkoumání společnosti. Na závěr uvedeme alespoň jeden směr - filozofii frankfurtské školy která zaznamenala největší ohlas v šedesátých a sedmdesátých letech mezi studenty a mladými intelektuály. Mezi její představitele řadíme např. Maxe Horkheimera, Herberta Marcuseho, Waltera Benjamina, Ericha Fromma. Střediskem této školy byl Institut pro sociální zkoumání, který v roce 1933, po nástupu fašismu, přesídlil do New Yorku a teprve v roce 1950 se znovu vrátil do Frankfurtu. V současné době již neexistuje ve smyslu filozofické školy, ale zabývá se analýzou evropské kultury. Řada těchto filozofů z neomarxistické pozice přešla na linii etickou a psychoanalytickou. Opět se zde rozebírá otázka vztahu mezi lidmi, lidská sebeaktivita. Erich Fromm vydává v New Yorku svoji knihu Umění milovat a Srdce člověka, Karen Horneyová Nové cesty psychoanalýzy a již citovaný Erich Fromm spis Člověk pro sebe, zabývající se humanistickou etikou, přirozeností člověka, tržní orientací, atd. „Kdo nic neví, ten nic nemiluje. Kdo nic neumí, ten nic nechápe. Kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten miluje, všímá si a vidí … Čím více poznání je vlastní věci, tím větší je láska ...“ (Paracelsus). Filozofie je láska k moudrosti! Otázky do diskuse: 1. V souvislostí s fenomenologií si připomeneme jméno českého filozofa Jana Patočky, jeho občanský a filozofický postoj, a s tím související otázku: „Co podle vás znamená přijmout zodpovědnost za vztah k životu a ke světu?“ 2. Je nezodpovězená Kantova otázka „ Co je to člověk“ stále ještě otázkou? Pokuste se na ni odpovědět. 3. Ještě jedna připomenutá myšlenka představitele existenciální filozofie, u nás velmi známého filozofa a spisovatele J. P. Sartra: „…člověk je odsouzen být svobodný. Odsouzen, protože se sám nestvořil, a jinak přesto svoboden, protože jednou vržen do světa, je odpovědný za všechno, co dělá.“ Co všechno rozumíte pod pojmem lidská odpovědnost? 4. Je možno přijmout názor J. Deweye, že škola se nemá orientovat na budoucnost, ale na přítomnost? 5. V dějinách filozofie a etiky se objevuje ve všech dimenzích otázka pravdy. V této souvislosti si připomeneme výrok V. Havla o T. G. Masarykovi: „ Masaryk svou pravdu pouze neříkal, on za ní osobně ručil.. .“ Vyberte si z přehledu filozofů toho, který vás svým postojem k pojetí pravdy zaujal, a vyjádřete i vaše osobní krédo. (Má svoje opodstatnění tzv. „ zbožná lež“ ?) 6. Na závěr vašeho seznámení se s filozofií a filozofy na cestě k moudrosti vypracujte filozofickou esej na téma, které vás nejvíce zaujalo.
49
Doporučená literatura ke studiu: 1. Machalová, Hroch .: Základy filozofie, MU Brno, 1992 2. Weichedel,W.: Zadní schodiště filozofie, Votobia, 1995 3. Anzenbacher, A.: Úvod do filozofie, Praha 1977 4. Halada, J.: Osudy moudrých, Brána, Knižní klub, 1996 5. Popelová, J.: Zrození filozofie. Praha 1977 6. Pavličíková,H.,Sapík, M.: Úvod do filozofie. JU České Budějovice , 1993 7. Somr, M.: Muž naděje a touhy posel budoucnosti, České Budějovice 1999 8. Somr, M.: Nástin dějin filozoficko pedagogického myšlení, České Budějovice 1996
50
II. část 1. Co je etika ? Slovo etika je odvozeno od řeckého ethos, tzn. charakter, zvyk. Obdobný význam má i latinský výraz mos, od kterého je odvozen pojem morálka. I když obě označení jsou etymologicky totožná, pod označením etika rozumíme vědní disciplínu tvořící součást praktické filozofie, kdežto výraz morálka obsahuje postoje a činnosti člověka v jeho procesu socializace, vše, co konverguje s humanistickým posláním lidské bytosti na její cestě za mravními ideály a hodnotami. Etika může být pouhou deskripcí, popisem mravního jednání a obsahu daných hodnot. Pak ji označujeme pojmem deskriptivní (popisná) etika. Pokud přímo deklaruje normy našeho jednání, aby mohly pokládány za morální, potom pro její poslání používáme název normativní etika. Člověk se ve světě pohybuje v určitém horizontu interakcí, kooperací, názorových rovin, postojů, ideových koncepcí a osobních ambicí, které se projevují v jeho lidském postoji, jednání a myšlenkovém nazírání. Filozofické tázání a etické hledání východisek se pohybuje v rovině názorových shod i diskrepancí, v pojímání takových kategorií, jako je lidská důstojnost, mravnost, svoboda, právo na život a jeho smysl, postoje politické, náboženské vědomí a lidské svědomí, životní aspirace, hierarchie cílů a zájmů, souladnost či nesoulad individuálních a společenských cílů atd. Etiku dělíme na : 1. Teoretickou etiku, které je zaměřena na filozofické otázky etiky. 2. Praktickou etiku zabývající se konkrétními etickými problémy skutečnosti, mravního jednání a uplatňováním mravních norem. 3. Etiku profesní, zkoumající mravní problémy jednotlivých profesí v širokém kontextu společenských souvislostí a vztahů, postihujících nejen oborová specifika, ale také jejich přesah do roviny obecně platných zásad a norem. Ve vztahové sféře je nutno dále specifikovat toto dělení do dvou rovin: 1. Etiku individuální, vztahující se k mravním postojům a názorům jednotlivce. 2. Etiku sociální, zkoumající společenské aspekty uplatňování mravních norem a společenských činností v dané komunitě, oblasti či celospolečenské aktivitě ( v ekonomii, politice, ekologii, v oblasti komunikace a mediální sféry, v různých typech rodiny atd. ). V zásadním rozlišení a stanovení kritérií mezi sférou mravnosti, adekvátnosti odpovědnosti člověka vůči sobě i druhým lidem, je mravní hledisko meritorním znakem fungování celospolečenského konsensu a individuálního ethosu. Utváření mravního vědomí a respektování morálních hodnot je individuální povinností a společenskou nutností. Morální hodnoty společnosti a všech jednotlivců jsou základem fungování právního státu, založeného na tomto širokém mravním základu, vytvářeného v průběhu jednotlivých společenských etap. Cesta k pramenům vede přes filozofické tázání k etickému konání, od kladení otázek k hledání odpovědí, od rozlišování podstatného a akcidentálního, objektivního, vědeckého a fiktivního, od pozitivního k zápornému, od volby mezi dobrem a zlem, lidským a nehumánním. Svět hledá společnou „řeč“ k dorozumění, etickou dimenzi ke globálnímu propojení, víru pro skutečné věření, lidskou důstojnost pro veškeré snažení. Stále se hledá adekvátní obsah pro velikost slov – volnost, rovnost, bratrství, pro solidaritu a lidskou odpovědnost, pro právo člověka na život, být, existovat, stát se pravým člověkem. Naše lidství a naše odpovědnost 51
jsou tím vyšší, čím tento život je složitější a naše naděje a víra naléhavější. Čím přesnější budou naše tázání v tomto světě, tím skutečnější bude i náš život ve svých projevech. Jaké otázky si tedy klademe pro naše odpovědi ? „ Jaký je člověk? Nezištný, čestný, dobrý, přátelský, obětavý. Falešný, drzý, lstivý. Co tím chtěl dosáhnout?
Chtěl získat důvěru a úctu. Chtěl prostě pomoc. Chtěl si vás získat na svou stranu. Chtěl získat výhody do budoucna.
Jaký měl motiv ?
Čestný. Byl upřímný. Rád koná dobro. Lhal. Je falešný hráč. Vždy chce získat výhodu pro sebe.“ ( srv.: Kratochvílová – Miedzgová, J.: Etika, Praha, Kvarta 1996, str. 13). Základem pro etické normy je antická idea ctnosti. V úvodní části tohoto textu, věnovaném otázkám vzniku filozofie a jejímu vývoji, jsme v části o řecké a římské antice upozornily na pojem areté, reprezentující lidskou ctnost, zdatnou ctnost. Cesta k této lidské schopnosti vede od vzdělání, PAIDEIA. Sokratovo hledání principů správného, mravního jednání je cestou k lidské blaženosti, která pramení v moudrosti, „ ve správném vědění o dobru“. V daimonu ( vnuknutí ) je u Sokrata obsaženo varování před nedobrým, před tím, čeho se máme vyvarovat. Můžeme v tomto ohledu ukázat na přímost linie mezi moudrostí a ctností, protože cesta k moudrosti byla cestou ke ctnosti a moudrá ctnost cestou k lidské mravnosti.
Antika rozeznává čtyři podstatné ctnosti: • Moudrost, cesta rozumu za naším poznáním. • Statečnost, mohutnost naší duše v úsilí za dobrem a neohroženost při překonávání všech překážek. • Zbožnost, globální pohled na problémy světa a lidského života. • Spravedlnost, základní kritérium lidských vztahů a našeho jednání. Tři základní principy Platónovy etiky: moudrost, statečnost a uměřenost odpovídají rozvrstvení společnosti podle mohutnosti lidské duše na : filozofy, vojevůdce a námezdně pracující. Platónská hierarchie společnosti a její ideologické základy v praktické sféře vypovídají o tom, že realizaci nejvyšší ideje dobra je nástrojem těch, kteří měli moc. Naproti tomu má míra lidskosti, humanity, v tomto obrazu svoje společenské vymezení a omezení právě ve sféře reálné spravedlnosti. Antická etika ctnosti tvoří základ etiky a etické myšlení v ní nachází řadu podnětů pro morální dimenze na cestě životem. V prvé části tohoto textu jsem se věnovali otázkám etiky ve vztahu k obecným filozofickým otázkám, ve druhé části jde o poslání života a jeho hodnotu a dále o vztah mezi profesí a etikou, o přesah tohoto vztahu do roviny obecně platných zásad a norem . 2. Hodnota života Náš život se pohybuje v koridoru mezi dobrem a zlem. Ve své každodennosti nám dává
52
nutnost volby mezi kladnými lidskými hodnotami; pravdou, spravedlností, čestností, lidskou důstojností, osobní statečností, úctou a ohleduplností, laskavostí a vstřícností, tolerancí. Tyto hodnoty lidského života jsou výrazem naší morální síly, našeho osobního i společenského kreditu, našeho charakteru. V úvodu je potřeba poznamenat, že otázky po účelu, nebo chcete-li po poslání života a jeho hodnotě, mají v dějinách našeho myšlení dvě základní protikladné dimenze. Jedna je nesena myšlenkou dobra a dokonalosti světa, jeho harmonického a účelného uspořádání, v němž zlo tvoří protiklad dobru a dává nám možnost rozpoznat ony dimenze mezi nimi. Zlo je chápáno jako menší stupeň dobra, nic, co by mělo význam samo o sobě. Druhý názor vychází z přesvědčení, že Život je naplněn pouze utrpením, strádáním, bolestí, všemi negativy zastiňujícími a převládajícími nad vším pozitivním. Lidská existence, bytí, se stávají břemenem, předurčením našeho utrpení. První názor životního optimismu reprezentují např. Shaftesbury a Leinbiz, ke stoupencům druhého názoru, pesimismu, řadíme Schopenhauera a Eduarda Hartmanna. G.W. Leibniz tvrdí, že tento svět je nejlepší, lepší než svět možný, protože je dílem Božím. Protože Boží moudrost a dokonalost je ze všech jediná a nejmohutnější, má rovněž onu schopnost stvoření výjimečné dokonalosti světa. Rovnice je jednoduchá. Boží = nejdokonalejší. To je i předznamenání naší cesty v tomto světě. Člověk na tomto světe musí prokazovat, že je hoden uskutečňovat Boží záměr s tímto světem a lidským pokolením. Řídit se Božím úmyslem je zárukou štěstí a pozemského dobra pro druhé i pro sebe samého.Proto stojí za to, aby byl život prožíván. Prožitek je cestou k jeho naplnění a podněcuje nás k aktivní spolupůsobící účasti. Druhý pól pesimistického náhledu na svět a existence člověka v něm reprezentuje Arthur Schopenhauer tvrdí, že základem světa není člověk, jako bytost moudrá a dobrotivá, nýbrž jeho slepý pud nebo vůle. Člověk ve svém životě neustále prahne po uspokojení, onom nedosažitelném cíli, neboť jedna dosažená meta vytváří prostor pro další a další novou potřebu. Naše uspokojení je pouze otázkou okamžiku. Nic nám není dáno trvale a když se náš slepý pud otupí, pak nastává nekonečná nuda. Máme jen jedinou možnost; udusit v sobě naše nutkavá přání a naši vůli a zůstat tak prostý všech potřeb . Nečinný = uspokojený. Jiným způsobem svůj pesimistický postoj využívá v oblasti etiky Eduard Hartmann. Rozhodující roli v našem životě má zkušenost. Život musíme pozorovat a zjišťovat, co v něm převládá, zda zalíbení nebo nelibost. Všechno dobré a krásné je pouhá iluze; zdraví, mládí. Láska, svoboda, zajištěná existence, soucit, přátelství, naše činnost, angažovanost na kulturním pokroku, česky řečeno „ všechna sláva, polní tráva“ a na straně druhé platí, že každý požitek přináší více zla a bídy, než štěstí a uspokojení. Platí tedy, že svět je ovládán nelibostí a každý člověk, i ten nejšťastnější by nechtěl svůj „bídný život prožít podruhé“. Hartmannův pesimismus má však, na rozdíl od Schopenhauerova pojetí, určitý vznešený úkol. Ve světě existuje moudrost, moudrost Boží, která má stejné oprávnění jako slepý pud ( vůle). Identita světa lidského a světa Božího vede Hartmanna k závěru, že bolest bytostí ve světě je bolestí samotného Boha, tvůrce veškerenstva. Všechno bytí je bolest a proto cesta k osvobození vede vysvobozením se z bytí. Ve Fenomenologii mravního vědomí píše, že Bůh stvořil lidi proto, aby v nich rozdrobil svou nekonečnou bolest na tisíce malých bolestí. Naše úsilí o čest spočívá v našem boji o veřejné uznání a v pochopení světa. V něm hledáme svoje naplnění. Úsilí nám působí radost a není tedy pravda, jak tvrdí Schopenhauer, že žádost nebo úsilí (vůle) jsou pramenem bolesti. Naděje na vzdálený, ale velmi žádaný cíl je zdrojem požitku, radosti, která je průvodkyní práce, jejíž plody budeme sklízet až v budoucnu. „Bolest 53
a radost existují jen potud, pokud je pociťujeme“, zdůrazňuje ve Filozofii nevědomého a dodává : „Můžeme-li hodnotu života každé bytosti ocenit pouze podle jejího vlastního subjektivního měřítka, přece tím není nijak řečeno, že každá bytost stanoví ze všech dojmů svého života správný algebraický součet, čili jinými slovy, že její celkový úsudek o jejím vlastním životě vzhledem k jejím subjektivním zážitkům je správný“ (str.290). Mravní ideály podle něho nejsou dost silné, aby ovládly naši vůli. Můžeme tedy uzavřít náš stručný exkurs do názorů životního pesimismu, že mravní ideály, podle mínění jeho představitelů, nejsou dost silné , aby přemohly egoismus. Jsou podloženy tvrzením o beznadějnosti sobectví. Kde je pravda charakterizující kvality člověka? Je to rozum a svobodná vůle, jako dvě základní určení naší lidskosti ve spojení s citem, poutem lidské lásky. Náš pohled na život je realistický právě v onom mezilidském poutu těchto tří základních hodnot, které ve svém propojení dodávají našemu konání humanistický rozměr, míru lidskosti, kladných hodnot o které usilujeme a které označujeme souhrnným pojmem morálka. Hranice dobra a zla je rozlišením kladných a záporných stránek mezilidských vztahů. Vymezením základních pozitivních stránek našeho života zároveň prezentujeme meritorní zásady morálního kodexu: čestnost ve vztahu k sobě a druhým, osobní důstojnost jako výraz sebeúcty a vzájemné úcty a ohleduplnosti, spravedlivé hodnocení vlastních skutků a počínání našich partnerů, zodpovědnost a upřímnost, toleranci s potřebnou mírou vstřícnosti. Můžeme uvažovat o hodnotách, které mají do určité míry nadčasový charakter, jsou „věčné“, obecně řečeno jsou spojovány s tím, co je považováno za dobré s protipólem toho, co představuje zlo. Ukazuje se, že nové řešení problému nespočívá ve špatném uplatňování teorie, nýbrž v teorii samotné . Ukážeme to na příkladu, který ve své monografii uvádí N. Hertzová ( Plíživý převrat ( Globální kapitalismus a smrt demokracie), Dokořán 2003), když konstatuje, že za dobrou vlastnost je považována , podle ekonomů chicagské školy , nenasytnost a člověk je chápán jako „sobecký maximalizátor“ vlastního prospěchu, nový člověk – homo economicus. Nová ekonomická kultura je naplněna smyslem pro inovace a podnikavost, která jsou zakotveny v pevné víře v teorii o „ stékání bohatství“, která praví, že povzbudí-li se bohatí například snížením daní, pak budou mít více důvodů začít jednat podnikatelsky. To je ono známé Reaganovo rčení : „ Stát už nebude lidem viset na krku“. To vše vedlo k tomu, že se na počátku 90. let stala neoliberální teorie „ laissez-faire“ dominantní světovou ideologií. S plným přijetím nového konsensu váhala pouze Asie a kontinentální Evropa. Většina zemí dnes přiznává, že bude muset v zájmu konkurenceschopnosti zavést reformu sociálního systému. Znamená to, že evropský sociální model se bude muset podvolit, ale není možno hovořit o jeho zániku. Francouzský premiér veřejně prohlašuje: „ Ano tržní ekonomice, Ne tržní společnost!“ Jak se ideologie sbližují, svět se zmenšuje, stát se zmenšuje a na jeho místo se dostává trh. Celosvětová expanze nadnárodních společností usnadňuje otevírání dosud uzavřených trhů . Nadnárodní společnosti vydělují výrobní proces na atomické části a umisťují svoje expozitury tam, kde se jim to nejvíce rentuje. Vyčleňování výroby z mateřských států znamená uplatnění na nově vznikajících trzích. Celou jednu čtvrtinu světových aktiv dnes spravuje 300 nadnárodních korporací. Pouze 21 států světa má vyšší HDP, než činí roční obrat každé ze 6 největších nadnárodních společností ( mezi 111 a 126 mld dolarů) . Na první pohled, jak uvádí autorka citované studie, vypadá báječně, ale co bude dál? Jak se tato nová ekonomická realita promítne do života milionů lidí? Jaké nové hodnoty se dostanou do popředí lidského života? Jaké morální principy budou položeny do základů nově strukturovaného, globálního pojetí světa? Nevstoupíme tím do oblasti etických problémů a dilemat? 54
Pokud budeme uznávat, že Život je zázrak, pak by musel být výtvorem, jehož původcem je Bůh. Budeme však spíše hledat jeho naplnění v oblasti praktické humanity, ve smyslu odkazu myšlenek a života Alberta Schweitzera, jehož filozoficko-etická koncepce, podle jeho označení, je etikou přitakávání. Člověk svými činy naplňuje jeho pozitivní smysl, svou vůlí a úctou k němu mu dává pozitivní smysl. Tento aktivní postoj k životu by nás měl provázet jako závazek a respekt k tomuto „zázraku“ lidské existence v tomto světě. Člověk, který je zvláštní formou života, nachází svůj úděl v lidské pospolitosti a obecně platí, že život je skutečný dar, kterého je potřeba si nejenom vážit, ale také ho opatrovat a rozhojňovat. Společenskost našeho údělu poeticky vyjádřil básník František Hrubín svým viděním lidské sounáležitosti: „ Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám!“ Položené otázky v souvislosti s problémy globálního světa jenom zvýrazňují osobnostní odpovědnost každého za své činy, za svá rozhodnutí a dávají tomuto životnímu kroku morální rozměr a odpovědnostní význam. Každá naše profesní činnost přináší na divadlo dějin svůj podíl odpovědnosti, svou míru lidskosti, svůj vklad pro život současný a budoucí. „ Proto se dnešním morálním ideálem musí stát ideál odpovědnosti – odpovědnosti světové pospolitosti za vlastní budoucnost, tedy i za svět, za životní prostředí. Člověk se musí stát humánnějším“ ( KratochvílováMiedzgová, J.: Etika , Praha 1996, str. 36). Člověk má právo svobodné volby, lidský život je časový sled událostí. Svoboda znamená riziko, svět dialektický náboj možného a morální volba nese toto riziko ve stupni přesvědčení o dosažení očekávaného výsledku. 3. Profesní etika První otázkou, kterou si v tomto pojetí profesní etiky klademe, je vztah etiky a ekonomie. Na řadu mínění, od krajního odmítání jejich vzájemnosti, až po její zdůraznění pro žádoucí ekonomický výsledek každé organizace, musíme konstatovat, že racionální kategorizace tohoto vztahu je pregnantně vyjádřena v tvrzení:„ Etika jako vědní disciplína, významně proniká do ekonomie a je nezbytnou součástí řešení ekonomických problémů“( Dytrt, Z. a kol.: Etika podnikání a veřejné správy, Praha 1997, str. 20). Celá řada příkladů z naší praxe dokazuje, že etika je širší pojem než ekonomie a její úloha v podnikatelské praxi je žádoucí a nezastupitelná. Znamená to, že její význam má rozměr společenský, ale i subjektivně partnerský, že každý tržní i netržní vztah má určitý etický rozměr. V citované publikaci je podrobně analyzován problém tržního vztahu a etiky z hlediska ekonomie trhu : a) ekonomický prospěch z etiky má buď pozitivní nebo negativní dopad, b) etika se vyplatí sumárně pro více subjektů v delší časové ose, užitečnost či požitky jsou vyjádřitelné ekonomicky ( skupinová zájem) , subjektivním uspokojením ( vlastní zájem) . Obecně platí, „… že vývoj ekonomiky s absencí etických principů se vždy projevoval škodlivě a o to více se škodlivě bude projevovat v budoucnosti. Předmětem sporů může být otázka proporce a míry etiky a ekonomiky a to právě tak ve společnostech stabilizovaných i transformačních“ ( Srv.: Dytrt a kol.: cit .d. Str. 22-23). S tím samozřejmě souvisí i způsob uplatňování etických principů při tvorbě strategie našeho jednání, postupu, přijatelnosti a souladu individuálních, společenských a podnikatelských 55
zájmů, zvolená strategie, uplatňování etických zásad v každodenní i dlouhodobé praxi. Strategie firmy i každého jednotlivce vychází z posouzení efektivity daného kroku či opatření a obsahuje aspekt odpovědnosti promítající se do sféry řízení, ale i prosperity. Rizika, která vznikají v průběhu daného cyklu, lze minimalizovat za předpokladu, že strategie a logika strategie vychází z komplexního posouzení daných záměrů, možností a rizik s tím, že budou využity všechny zdroje informací pro tvorbu strategického záměru. Rozvoj podnikatelské aktivity vychází z této logiky záměru, který má svou motivačně cílenou logiku, vedoucí k flexibilní, produktivní a originální tvorbě vlastního systému. Logika strategie a etiky její uplatňování mají ještě další průnikovou rovinu, totiž výši míry identifikace všech zainteresovaných s cílovým programem daného projektu. Etika se v tomto případě stává součástí daných záměrů a nikoli pouhým abstraktním požadavkem obecných norem a pravidel. „Etický přístup k ekonomice podniku a regionu nebo veřejné správy dostává svůj konkrétní výraz v jejich řízení. Cílem a podstatou řízení je organizovaná lidská činnost v daném okruhu cizích potřeb a tak, aby i vlastní potřeby a zájmy byly uspokojeny….Cesty k tomuto cíli mohou být různé. Podnikání může být inovativní, promyšlené, etické anebo naopak. Podle toho si každý subjekt buduje vlastní specifickou identitu. Podnik i region, jako právní subjekt je vykonavatelem svých rozhodovacích procesů, za než nese právní a morální odpovědnost. Jsou schopny morálního chování a společnost to od nich očekává. Proto na všech úrovních rozhodování jejich vnitřní struktury existuje osobní etická zodpovědnost“( Dytrt, Z. a kol. : cit. d. str. 29). Morální dimenze v oblasti podnikatelské sféry nají svou vnitřní a vnější stránku projevu, označující se pojem vnitřní a vnější etika. V praxi to znamená , že jak v oblasti vnitřního řízení, tak i vnějších vztahů, platí obecné zásady, které jsou zahrnuty v teorii distributivní spravedlnosti, jejímž základem je podílová spravedlnost. Máme tím na mysli onu část Rawisovy teorie, která v modifikované podobě, požaduje, aby sociální a hospodářská nerovnost byla upravena tak, „ … aby jednak bylo možné rozumně očekávat, že budou sloužit ku prospěchu každému, a jednak aby byly spojeny s pozicemi a úřady, které jsou přístupny každému (rovnou šanci). Lepší vyhlídky zvýhodněných jsou tedy spravedlivé jen tehdy, když přispívají ke zlepšení vyhlídek těch nejméně zvýhodněných členů společnosti. Tento, tzv. rozdílový princip připouští nerovné rozdělování sociálních a hospodářských statků jen tehdy, když to má za následek zlepšení společenské spolupráce, z čehož nakonec profitují i ti, kteří jsou na nejnižším stupni žebříčku. Spravedlnost jako“férovost“ nepřipouští kompenzaci ztráty svobody jednotlivce větším blahem ostatních ( jako utilitarismus) ( Nečasová, M.: Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. MU Brno, 2001, str. 27). Vrátíme se nyní ještě k přesnějšímu vymezení oblasti vnitřní a vnější etiky.V prvém případě jde o uplatňování a respektování morálních postojů ve vnitřní struktuře a vnitřních vztazích. Vnitřní etika zahrnuje oblast komunikace a rovnosti přístupu, principu spravedlnosti ve sféře výběrového řízení, bez ohledu na pohlaví a rasu, respektování pracovně právních předpisů a norem, zákoníku práce a kolektivních smluv a aktivní spoluvytváření pozitivního ohlasu daného pracoviště a pracovního kolektivu na veřejnosti. Společně s etickými principy odměňování podle stupně zásluhovosti je spojováno i vytváření pozitivního pracovního klimatu a rozvíjení odpovědnosti uvnitř daného kolektivu. Vnější etika zahrnuje vztahy ke všem sférám vně daného pracovního místa, vztahy k obyvatelstvu, dodavatelům, odběratelům, ke kooperujícím i konkurenčním podnikům a profesím, tzn. v oblasti nabídkového řízení, plnění uzavřených smluv co do kvality, dodržování termínů a cen, dodržování plateb, respekt k zájmu partnerů, ale i korektní informace a důvěrnost informací. Etika má ve své morální podobě motivující význam a je produktivním faktorem 56
v ekonomických procesech z hlediska momentálního stavu i perspektivního rozvoje. Amorální firma, sledující pouze hlediska maximálních zisků, je naprosto neperspektivní, stejně jako firmy bez podnikatelské vize, držící se striktně zákonných předpisů, které nepochopily smysl zákona a svou praktickou činnost nezaměřily na to, co mohou v duchu etické organizace a strategické manipulace realizovat. Celá oblast mezilidských vztahů je vzájemným propojením těchto strategických záměrů a humánních rozměrů existujícího vztahu mezi ekonomikou a etikou. Ekonomická hlediska jsou pouze jednou z mnoha součástí přístupů k životu. Proto etické uvažování o ekonomice mají mnohem širší, celospolečenský rozměr, bez úzkého vymezení na hospodářskou problematiku a hypotetickou prosperitu. Nastává čas konfrontace ekonomických veličin s hodnotami lidství, nutnost zahrnutí etické kalkulace do rozvahy ekonomické. Člověk není ve smyslu ekonomickém pouhý výrobní nástroj, člověk je tvůrce, aktivní subjekt, nositel osobnostního potenciálu, který dává práci smysl a činí ji nedílnou součástí našeho života. Aktivita člověka tak dává smysl jeho životu a celému světu, je výrazem jeho morální svobody a zodpovědnosti . Evropská etická tradice chápe tuto svobodu jako duchovní vlastnost směřující k podstatě lidské osobnosti, její nezávislosti na pouhých materiálních statcích, jako cestu k vnitřní svobodě. „ Přijetí svobody jako prvotního principu vytváří základní horizont chápání sebe sama jako svobodného člověka s přijetím morální odpovědnosti za své činy nejen ve vztahu k sobě, ale i ke světu, který všichni společně tvoříme“ ( Kratochvílová-Miedzgová,J.: cit. d. str.42). V čem tedy spočívá morální síla člověka? V plné odpovědnosti za vlastní činy. Svobodná volba musí být spojena s morální volbou, která je výrazem odpovědnosti za naše činy, projevem naší svobodné vůle, rozhodnutím, které je spojena s rizikem za tuto naši svobodu. Má však v sobě hodnotu nejvyšší - je výrazem a odrazem našeho lidství, stupně naší socializace, schopnosti vztahu k sobě i k druhým, uvědomění si hranice mezi dobrem a zlem, morálním a amorálním. To je náš největší etický vklad do ekonomického potenciálu prosperity společnosti. Naše profesní vyzrálost je výrazem morální síly našeho konání, racionálního rozvažování a emocionálního vyvažování, sociability a emocionální stability. Již v citované publikaci uvádí Mirka Nečasová pět základních atributů profese : (volně interpretováno) ° systematická teoretická základnu tvoří dovednosti charakterizující danou profesi, tj. konzistentní teoretická základna včetně oblasti praktické přípravy, tedy celou profesní bázi kvalifikovanosti. ° autorita profese se týká jednak profese pracující se zákazníkem jako klientem, kde autorita je základním zdrojem klientova přesvědčení, že mu profesionál kvalitně a odpovědně splní jeho požadavky a dále autorita ke klientům – non profesní zaměstnání, která se týká zákazníků, kteří si sami určují okruh svých zájmů a potřeb. ° autorita uznávaná komunitou, tzn. snaha po obecném uznání autority a její naplnění určitými výsadami, určitými privilegii, včetně právní ochrany jejího statutu. Jde např. o profesní kontrolu nad vzdělávacími organizacemi a projekty, nad akreditacemi, vydáváním osvědčení atd. ° kultura profese, kdy každá profese pro svoje uplatnění používá síť jednak formálních skupin, tzn. institucionalizovaných zařízení, kde se setkávají profesionálové a klienti ( vzdělávací instituce, profesní asociace) a neformálních skupin, sdružující menší skupiny podle určité 57
specializace, zájmu, povahy práce atd. Vzájemná spolupráce těchto formálních a neformálních skupin vytváří profesní kulturu na základě vlastních norem, hodnot a symbolů. ° etický kodex, který reguluje jednání členů dané profese a může mít podobu formální, je psaný a zveřejněný, nebo neformální, tzn. je určitou dohodou, která není písemně stvrzena, ale v daném společenství uznávána a respektována. Stanovené etické jednání je dvousměrné, tzn. určuje pravidla interakce ke klientům, ale také spolupracovníkům. Vytváření pozitivním pracovního klimatu zahrnuje oba tyto směry a není možno mluvit o profesionální práci bez pozitivního vztahu mezi pracovníkem a klientem a naopak, ale také etického jednání ve vztahu ke kolegům projevujícím se jak v oblasti kooperace, tak i smysluplné komunikace a seberegulace. Každé profesní jednání zahrnuje jak sféru profesní praxe, tak i oblast profesní etiky. Pod pojmem profesní praxe rozumíme jak popis konkrétních úkonů, tak i úroveň praktických dovedností. Realizační hladina zvládnutí určitého záměru je nemyslitelná bez vztahu teoretické znalosti a zručné dovednosti. Principy profesní etiky jsou vyjádřena jednak ve formálních, písemných kodexech, tak i v neformálních dohodách vzájemného stupně porozumění. Obě roviny se ideálně propojují tehdy, když sféra formální i neformální jsou identické. „Etické normy vždy byly a jsou odrazem společenských skutečností, avšak nejsou věčné a neměnné. Starší mohou upadat v zapomenutí a jsou nahrazovány novými, přesněji odrážejícími společenské potřeby a zájmy. Typické pro tuto proměnlivost jsou i změny z hlediska generační příslušnosti lidí. Dodržování etických norem souvisí s úrovní vzdělanosti a kultury… Blízké etickým normám jsou normy právní a některé jsou dokonce právními normami převzaty. Právní normy – zákony jsou kodifikovány státem, jsou závazné a nezbytné pro chod a rozvoj veřejného života“( Dytrt, Z. a kol.: cit. d. str 97). Etické principy profesních a firemních kodexů by měly zahrnovat tyto obecně platné požadavky: ( modifikováno ve smyslu publikace Dytrt a kol.: str. 98 a násl.) ° napomáhat vzájemnému porozumění svou formou a obsahem, stylem a výrazem, tzn. mít vysokou míru komunikativnosti, ° být dostatečně flexibilní, odpovídat složitosti dané profese při realizaci pracovních záměrů, plasticky zobrazovat způsob řešení a být návodem pro adekvátní chování, profesní flexibilita jako výraz adaptability, ° musí mít úzký vztah k danému oboru, permanentnost je projevem poplatnosti příslušnému oboru, ° jejich plasticita je výrazem možnosti jejich aktuálních modifikací, vyjádřených pojmem revidovatelnost , aktualizační upravitelnost . Obecnou charakteristiku etických kodexů lze shrnout takto : ° souladnost s etickým právním kodexem, úcta k právu a věrnost zákonu, ° osvědčovat nezávislost v myšlení i konání, předcházení konfliktním situacím a nacházet 58
v nich cesty možných řešení , ° ctít uzavřené smlouvy v oblasti pracovní a respektovat práva osobnosti v souladu s Listinou lidských práv a svobod , ° zachovávat respekt a nepředpojatost vůči klientovi, poctivost ve vztahu k dodavatelům i zákazníkům, ° klást zájem klientů nad zájem vlastní a držet jejich záležitosti v přísné tajnosti , ° dbát na důstojnost a čest vlastní profese , ° dbát na vysokou úroveň osobního chování, usilovat o neustále zvyšování profesionální úrovně a prezentace svého pracoviště a vlastní profese, ° svůj pracovní výkon a pozitivní úroveň jednání optimalizovat v míře vlastních schopností a možností. Je samozřejmé, že nečestnost je určitou „etickou propastí“ a „devalvuje“ všechny oblasti naší činnosti. Dodržování etických norem je výrazem morálního vědomí společnosti , úrovně její vzdělanosti a kultury, právního vědomí kodifikovaného formou zákona a celkového společenského klimatu, lidské úcty, vzájemnosti a spravedlnosti. Kodexy upravující míru morální odpovědnosti lidské činnosti a závazná určení v podobě právních norem jsou nezbytné pro fungování a rozvoj společenského systému. Tvorba a uplatňování etických kodexů má svou historii, ale také aktuálnost současnosti a rozměr perspektivní budoucnosti. Etické chování vyžaduje trpělivou výchovu, osobní odpovědnost, kritickou sebekázeň a odpovídající míru vstřícnosti. Eticky se chovám a jednám nejen pod drobnohledem společenské pozornosti, ale i v soukromí vlastní neviditelnosti a nekonvenčnosti. Úcta k sobě a úcta k druhým, úcta k pravdě a ke svobodě nejsou jen ideály, ale základní principy naší existence ve světě lidí a koloběhu času . Otázky do diskuse : 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Pokuste se formulovat současné aktuální etické problémy. Co by měla obsahovat každá profesní etika ? Pokuste se o formulace základních principů etického chování vaší profese. Srovnejte vztah ekonomiky a etiky v našem podnikatelském prostředí. Pokuste se komentovat Kodex etiky zaměstnanců veřejné správy. Vyberte si z dějin filozofie a etiky určitou myšlenku jako téma filozofické a etické eseje. V čem spatřujete smysl lidského života, dovedete formulovat vlastní životní krédo?
4. Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě Preambule Základními hodnotami, které má každý zaměstnanec veřejné správy ctít a vytvářet tak základ pro 59
vybudování a udržení důvěry veřejnosti, jsou zákonnost při rozhodování a rovný přístup ke všem fyzickým i právnickým osobám. Zaměstnanec veřejné správy má zájem na efektivním výkonu veřejné správy, a proto si dalším vzděláváním prohlubuje svou odbornost. Účelem tohoto kodexu je podporovat žádoucí standardy chování zaměstnanců ve veřejné správě a informovat veřejnost o chování, jež je oprávněna od zaměstnanců ve veřejné správě očekávat. Článek 1. Základní ustanovení 1. Tento Kodex je doporučením pro zaměstnance správních úřadů a pro zaměstnance územních samosprávných celků (dále jen „zaměstnanec“). 2. Zaměstnanec vykonává svou práci ve shodě s Ústavou České republiky, zákony a dalšími právními předpisy a zároveň činí vše nezbytné pro to, aby jednal v souladu s ustanoveními tohoto Kodexu. Článek 2. Obecné zásady 1. Výkon veřejné správy je službou veřejnosti, zaměstnanec ji vykonává na vysoké odborné úrovni, kterou si studiem průběžně prohlubuje, s nejvyšší mírou slušnosti, porozumění a ochoty a bez jakýchkoli předsudků. 2. Zaměstnanec jedná korektně s ostatními zaměstnanci úřadu i se zaměstnanci jiných úřadů veřejné správy. 3. Zaměstnanec činí rozhodnutí a řeší záležitosti objektivně na základě jejich skutkové podstaty, přihlížeje pouze k právně relevantním skutečnostem, a bez zbytečných průtahů. Nejedná svévolně k újmě jakékoli osoby, skupiny osob nebo orgánu či složky právnické osoby, ale naopak prosazuje práva a oprávněné zájmy občanů. Článek 3. Střet zájmů 1. Zaměstnanec nepřipustí, aby došlo ke střetu jeho soukromého zájmu s jeho postavením jako zaměstnance ve veřejné správě. Soukromý zájem zahrnuje jakoukoli výhodu pro něj, jeho rodinu, blízké a příbuzné osoby a právnické nebo fyzické osoby, se kterými měl nebo má obchodní nebo politické vztahy. 2. Zaměstnanec se neúčastní žádné činnosti, která se neslučuje s řádným výkonem jeho pracovních povinností nebo tento výkon omezuje. 3. Pokud si není zaměstnanec jist, zda jde o činnost slučitelnou s jeho podílem na výkonu veřejné správy, projedná záležitost se svým nadřízeným. Článek 4. Politická nebo veřejná činnost 1. Zaměstnanec jedná při výkonu veřejné správy politicky nestranným způsobem.
60
2. Zaměstnanec nebude vykonávat takovou politickou nebo veřejnou činnost, která by mohla narušit důvěru občanů v jeho schopnost nestranně vykonávat své služební povinnosti. Článek 5. Dary a jiné nabídky 1. Zaměstnanec nevyžaduje ani nepřijímá dary, úsluhy, laskavosti, ani žádná jiná zvýhodnění, která by mohla ovlivnit nebo zdánlivě ovlivnit rozhodování ve věci, narušit profesionální přístup k věci, nebo která by bylo možno považovat za odměnu za práci, která je jeho povinností. 2. Zaměstnanec nedovolí, aby se v souvislosti se svým zaměstnáním ve veřejné správě dostal do postavení, ve kterém je zavázán oplatit prokázanou laskavost, nebo které jej činí přístupným nepatřičnému vlivu jiných osob. 3. Pokud je zaměstnanci v souvislosti s jeho zaměstnáním ve veřejné správě nabídnuta jakákoli výhoda, odmítne ji a o nabídnuté výhodě informuje svého nadřízeného. 4. Zaměstnanec se v soukromém životě vyhýbá takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti, nebo dokonce zavdat příčinu k vydírání zaměstnance v důsledku jeho jednání v rozporu s právními předpisy nebo etickými normami. Článek 6. Zneužití úředního postavení 1. Zaměstnanec nevyužívá výhody vyplývající z jeho postavení, ani informace získané při výkonu veřejné správy pro svůj soukromý zájem. Je jeho povinností vyhnout se konfliktům zájmů i předcházet takovým situacím, které mohou podezření z konfliktu zájmů vyvolat. 2. Zaměstnanec nenabízí ani neposkytuje žádnou výhodu jakýmkoli způsobem spojenou s jeho postavením ve veřejné správě, pokud to zákon neumožňuje. 3. Zaměstnanec neuvádí vědomě v omyl ani veřejnost, ani ostatní zaměstnance v úřadu. 4. S informacemi získanými při výkonu veřejné správy zaměstnanec nakládá se vší potřebnou důvěrností a poskytuje jim příslušnou ochranu. Přihlíží přitom náležitě k právu veřejnosti na přístup k informacím v rozsahu daném příslušnými zákony. Článek 7. Oznámení nepřípustné činnosti 1. Zaměstnanec vynakládá veškeré úsilí, aby zajistil maximálně efektivní a ekonomické spravování a využívání finančních zdrojů, zařízení a služeb, které mu byly svěřeny. V případě, že zjistí ztrátu nebo újmu na majetku ve státním vlastnictví nebo na majetku ve vlastnictví územních samosprávných celků, podvodné či korupční jednání, oznámí tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, popřípadě příslušnému orgánu činnému v trestním řízení.
61
2. V případě, že je zaměstnanec požádán, aby jednal v rozporu s právní úpravou, nebo způsobem, který představuje možnost zneužití úřední moci, odmítne takové jednání a oznámí tuto skutečnost svému nadřízenému. Úsek pro reformu veřejné správy U obecního domu 3 11220 Praha 1 Etické kodexy v úpravě Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti Na základě ustanovení o zveřejňování informací Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti by měly podniky včas a pravidelně zveřejňovat spolehlivé a relevantní informace o své činnosti, struktuře, finanční situaci a výkonnosti. Dále jsou podniky vybízeny, aby sdělovaly další informace, jako například: •
Přehled hodnot a chování podniku určených pro veřejnost včetně informací o politikách v oblasti sociální, etické a environmentální a ostatních kodexech chování, ke kterým se firma zavázala.
•
Kromě toho by mohlo být oznámeno datum jejich přijetí, organizační jednotky, na něž se prohlášení vztahuje a dosažené výsledky.
Klíčovým materiálem při tvorbě etických kodexů by měla být výše uvedená Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti (viz internetová stránka Ministerstva financí). Základní informace o etických kodexech Vytvoření a implementace etického kodexu představuje konkrétní uplatnění etických hodnot v podnikové kultuře. Etické kodexy obsahují pravidla etických postojů jednotlivých firem. Etické kodexy jsou standardní součástí firemní politiky amerických i evropských společností a představují tendenční nástroj zlepšení profesní etiky, který se v těchto vyspělých zemích osvědčil (kodexy jsou nejrozšířenější v USA a ve Velké Británii - v současnosti více než 90 % amerických společností má etické kodexy). Vypracované etické kodexy mají formu písemného dokumentu a vyjadřují základní principy etického chování pro celou firmu. Jde o popis chování, které daná firma či profesní svaz považuje za vhodné a přijatelné. Tento druh etických prohlášení představuje jeden z možných způsobů, kterým podnik deklaruje své stanovisko k morálním otázkám v podnikání. Etický kodex je dokument, na který se mohou odvolat zainteresované strany v případě, že by se po nich vyžadovalo jednání, které by bylo v rozporu se zásadami uvedenými v kodexu. Mají obvykle charakter doporučení, ale pro subjekty, které k nim přistoupí mají již závazný charakter a v případě jejich porušení bývá často stanovena sankce. Přijetí etického kodexu podnikem má ujistit spotřebitele i veřejnost, že tato společnost dodržuje standardní morální principy a zároveň slouží jako základ pro postih, jestliže chování člena podniku není v souladu s požadovanou normou stanovenou v kodexu. Firemní etické kodexy, podobně jako kodexy přijímané profesními svazy připravují obvykle manažeři firmy ve spolupráci se zaměstnanci. Cíle etických kodexů •
Kodexy dávají managementu a zaměstnancům vodítko, nástroj umožňující upevňovat firemní kulturu odrážející hodnoty uznávané danou firmou. Definují firemní politiku ve
62
všech možných oblastech a ve vztahu k různým participujícím (zájmovým) skupinám. Omezují subjektivitu a nekonzistentnost v rozhodování. •
Zlepšují reputaci firmy na veřejnosti i u zákazníků.
•
Jsou i ochranou organizace při obvinění z neetického jednání či porušení zákona. Demonstrují snahu organizace jednat v souladu s platnými a dobrými mravy.
•
Zvyšují loajalitu zaměstnanců, hrdost být zaměstnancem dané firmy a usnadňují tak získávání vysoce kvalitních pracovníků.
•
Napomáhají vytvářet příznivé pracovní klima.
•
Jsou důležitým předpokladem účinného vedení. Dosahování vysokého standardu v jednání vrcholového managementu velmi pozitivně ovlivňuje ostatní zaměstnance.
•
Jsou katalyzátorem pozitivních změn.
•
Napomáhají vyjádření zájmů organizace, stanovení cílů i jejich plnění.
•
Usnadňují jednání se zainteresovanými skupinami.
•
Napomáhají dobré a otevřené komunikaci.
•
Zabraňují nadřízeným, aby po podřízených požadovali nesprávné jednání.
•
Zvětšují výkonnost organizace a její konkurenční schopnost, zlepšují a zjednodušují komunikaci s partnery.
Oblasti úpravy etických kodexů Etické kodexy by měly upravovat podnikatelskou etiku v nejméně 7 oblastech: 1.
Etické chování podniků na celospolečenské úrovni- dodržování základních lidských práv, práv menšin; uplatnění principu charity; respektování práv ostatních podnikatelských subjektů.
2.
Vztahy vůči státu- včasné a správné placení daní; vedení účetnictví; dodržování zákonů.
3.
Vztahy vůči majitelům a investorům (akcionářům)- poskytování pravdivých informací o hospodaření, plnění povinností vůči akcionářům/majitelům; chování akcionářů k firmě; zájmy majitelů a investorů.
4.
Vztahy k zaměstnancům- respektování práv osobnosti; nediskriminace při zaměstnávání osob; pracovní prostředí (bezpečnost, pracovní podmínky atd.); spravedlnost při stanovování mezd a jiných odměn; právo na informace; spoluúčast při rozhodování; pracovní pravidla; práva zaměstnanců; zodpovědnost firmy vůči zaměstnancům; plnění pracovních povinností zaměstnanci; formy uplatnění stimulace pracovníků; úroveň spolupráce, vzájemného respektu, tolerance, informovanosti mezi pracovníky; vzájemné vztahy mezi pracovníky; povinnosti lidí (jako lidských bytostí a jako zaměstnanců) ke
63
svým vedoucím, podřízeným, spolupracovníkům; "férovost" pracovních smluv; vzájemné závazky mezi manažery a pracovníky. 5.
Vztahy vůči zákazníkům- respektování práv zákazníků; ochrana zdraví zákazníků; pravdivé informování zákazníků; odpovědnost za výrobek (jakost, bezpečnost, dodržování předpisů a norem); reklama; záruční servis; zákaz dávat úplatky potencionálním zákazníkům; chování k regionu, kde daný podnik sídlí.
6.
Vztahy k obchodním partnerům- společné zájmy, důvěra; dodržování platebních a jiných závazků; plnění povinností vůči obchodním partnerům.
7.
Vztahy vůči konkurenci- dodržování pravidel poctivé soutěže; nepoškozování dobrého jména konkurence; obstarávání informací o konkurenci pouze legálními prostředky.
Základní části etického kodexu Oblasti zahrnuté do etického kodexu se liší v závislosti na předmětu podnikání, existují ale oblasti, které mají všeobecný charakter a jsou tudíž všeobecně aplikovatelné pro všechna odvětví. Základnými částmi etického kodexu jsou : •
preambule, ve které je vyjádřený závazek firmy k etickému chování a hodnotový konsensus
•
formální prohlášení o charakteru podnikání a postavení firmy a o čestnosti podnikatelských záměrů v budoucnosti
•
popis eticky kontroverzních situací a chování, jaké firma očekává nebo se zavazuje zachovat
•
elementární čest a respektování práva
•
bezpečnost a kvalita produkce
•
ochrana zdraví a bezpečnost na pracovišti
•
konflikty zájmů
•
postupy při přijímání do zaměstnání
•
poctivost marketingových praktik a prodeje
•
finanční zpravodajství
•
vztahy s dodavateli
•
podniková špionáž
•
využívání vnitřních informací firmy
•
korupce a úplatky
64
•
politické aktivity
•
ochrana životního prostředí
•
ustanovení o sankcích v případě nedodržení stanovených pravidel
Etické kodexy v České republice V posledních 10 letech usiluje Česká republika o vytvoření moderní, vyspělé ekonomiky, která by fungovala v souladu se standardy podnikatelské etiky. Podnikatelská etika a její kultivace je dlouhodobou záležitostí s velkou setrvačností, a právě proto je nutné přijmout tyto kodexy chování co nejdříve a vytvořit prostor pro jejich dokonalou implementaci. V České republice se situace ve vnímání podnikatelské etiky mění jen zvolna. Pokud jde o dodržování obecných standardů hospodářské etiky, tak zřejmě největší nespokojenost panuje v oblasti plnění závazků a v oblasti platební morálky. Naše podniky svým chováním podnikatelské prostředí formují a zároveň jsou jím limitovány - jsou tedy producenty i konzumenty podnikatelské etiky současně a v jejich vlastním zájmu je usilovat o kultivované, transparentní podnikatelské prostředí. Etický kodex nebo podobný dokument má vypracováno přibližně 20 % českých firem a podle některých průzkumů cca 40 % firem uvažuje o jeho zpracování. K přijetí etických kodexů dochází nejčastěji v situacích, kdy do firem přichází nový management či nový vlastník. Nové vedení při svém nástupu často deklaruje, že hodlá postupovat jinak než jeho předchůdci a k tomu využívá jako nástroj etický kodex. Kodexy etiky ve veřejné správě Kodexy etiky ve veřejné správě (především ve státní správě) vznikají jako odpověď na vzrůstající poptávku veřejnosti po větší odpovědnosti, efektivnosti, integritě, etických standardech a porozumění veřejných úředníků požadavkům občanů. V některých zemích existují kodexy etiky zahrnující všechny veřejné úředníky, v jiných jsou vydávány speciální kodexy etiky jednotlivými ministerstvy, případně dalšími orgány státní správy. Kodexy etiky používané ve veřejné správě obvykle upravují: •
přijímání darů a jiných požitků, jako odměn, plateb, pohoštění
•
využívání úředních informací
•
užívání služebního majetku či zařízení
•
užívání prospěchu ze služebních cest
•
užívání hromadných kreditních karet
•
práce mimo veřejnou službu
•
restrikce týkající se zaměstnání po ukončení veřejné služby
•
zvláštní podmínky při odchodu z veřejné služby do ziskového sektoru 65
•
účast na politické práci
•
práci pro vládu
•
konflikt zájmů - finančních a osobních
Na základě výše uvedených standardů jsou pak zpracovávána ustanovení kodexů, která přikazují veřejným úředníkům dodržování určitých základních hodnot (tak je tomu např. ve Velké Británii a v USA). K implementaci a dodržování etických pravidel fungování veřejné správy je Česká republika, stejně jako v případě etických kodexů pro podnikatelský sektor, vybízena jak EU, tak i OECD. Doporučení OECD členským zemím spočívá na následujících 12 principech. 1. Etické standardy pro veřejnou službu musejí být jasné 2. Etické standardy musí být zakotveny v právu 3. Veřejní úředníci musejí mít k dispozici etické vedení 4. Veřejní úředníci musejí znát svá práva a povinnosti, jsou-li vystaveni provinění 5. Politická angažovanost ve prospěch etiky musí posilovat etické chování veřejných úředníků 6. Rozhodovací proces musí být transparentní a otevřený kontrole 7. Musí být jasná pravidla pro interakci mezi veřejným a soukromým sektorem 8. Manažeři se musejí chovat eticky a podporovat etické chování 9. Řídící politika, postupy a praxe musí podporovat etické chování 10. Podmínky veřejné služby a řízení lidských zdrojů musí podporovat etické chování 11. Veřejná správa musí disponovat adekvátními mechanismy odpovědnosti 12. Musí existovat vhodné postupy a sankce za nesprávné chování V současné době je i v ČR připravován etický kodex veřejné správy pod názvem Kodex etiky zaměstnanců ve veřejné správě. Návrh tohoto kodexu byl uveřejněn na internetové stránce Ministerstva vnitra http://www.mvcr.cz/reforma/zpravy/kodex.html Etické kodexy na internetu V souvislosti s požadavkem na přístupnost etických kodexů všem zainteresovaným subjektům se jako jedna z nejvhodnějších forem jeví možnost zveřejnění těchto etických prohlášení na internetu. Přínosem takovéto širší dostupnosti kodexu je, že veřejně demonstruje oddanost etickým principům (nezveřejňování etických kodexů budí dojem, že podniky chtějí něco skrývat).
66
Standardy jednání a chování obchodníků s cennými papíry, členů Asociace obchodníků s cennými papíry http://www.aocp.cz/ Etický kodex Komory auditorů ČR http://www.kacr.cz/dokumenty/et_kodex.htm Etický kodex Unie investičních společností ČR http://www.uniscr.cz/Kodex.htm Etický kodex členů Asociace Leasingových Společností ČR http://infos.eunet.cz/leasoc/etkodex.htm Kodex etiky v pojišťovnictví Index - Česká asociace pojišťoven http://www.cap.cz/rameckodexe.htm Kodex řízení a správy společností založený na principech OECD Tento kodex je zpracováván Komisí pro cenné papíry a po jeho přijetí bude rovněž zveřejněn na internetové stránce KCP. Další zajímavé odkazy na internetu Business Ethics Links :http://www.spu.edu/depts/sbe/ethics/ Business Ethics Magazine :http://www.business-ethics.com/ Ethics on the World Wide Web :http://commfaculty.fullerton.edu/lester/ethics/business.html Ethics Resources :http://ethics.acusd.edu/resources.html Finding Business Ethics on and About the Internet :http://netcheck.com/nytimes.htm Ohio Applied & Professional Ethics: Business Ethics :http://www.ohio.edu/ethics/qat.html Morals & Ethics - Business :http://www.morals.net/business/bus_main.htm Institute for Business and Professional Ethics :http://www.depaul.edu/ethics/ Literatura: Směrnice pro nadnárodní společnosti, OECD (přijata 27.6.2000) Dudinská, E.; Barlogová, A..: Význam etického kódexu v podnikateľskej etike, Ekonomické rozhľady, 1998, roč. 27, č. 2, str. 191-198 Umlaufová, M.: Dobré firemní mravy, Ekonom, 1999, č. 38, str. 70-71 Seknička, P.: Úvod do hospodářské etiky, CODEX Bohemia, Praha, 1997 Putnová, A..: Etika podnikání očima českých manažerů, Moderní řízení, 2000, č. 5, str. 4-6 Putnová, A..: Podnikatelská etika se mě netýká?!, Hospodářské noviny, 27.10. 2000, příloha Kariéra, str. 10 Vidláková, O.: Kodexy etiky jako součást reforem veřejné správy, Veřejná správa, 2000, č. 16, příloha, str.I-VII E-mail:
[email protected] 67
© Ministerstvo financí 2001 5. Doporučená literatura ke studiu : 1. Dytrt,Z.,Roudný,R.,Skipala J.,Volejníková.J.: Etika podnikání a veřejné správy, Praha 1997 2. Kratochvílová-Miedzgová, J.: Etika pro střední školy, Praha 1996 3. Kohák.E:. Člověk, dobro a zlo. O smyslu života v zrcadle dějin. Praha 1993 4. Nečasová, M.: Úvod do filozofie a etiky v sociální práci. Brno 2001 5. Sweitzer, A.: Nauka úcty k životu. Praha 1993 6. Vaněk, J.: Základy sociální a ekonomické etiky. Praha 1992
68
