Kronika Nikomachova. Úvod do filozofie. Filozofické disciplíny Dějiny filozofie

Kronika Nikomachova Úvod do filozofie

Filozofické disciplíny Dějiny filozofie

Úvod do filozofie Tento sešit je vytvořen jako jakési shrnutí základních informací o filozofii a měl by slouţit pro jejich uchování – byť ne v hlavě, alespoň touto formou. Snaţí se být přehledným (i kdyţ vzhledem k oboru to není zcela splnitelné), a proto je rozdělen na dvě části: filozofické disciplíny, kde najdete základní přehled názorů, a dějiny filozofie, kde je ve zkratce popsán základní vývoj filozofického myšlení. Informace jsou nahuštěny a zároveň okleštěny – jde o naprostý základ. Budu rád za jakékoliv připomínky a opravy. Ondřej Daněk

Obsah Úvod do filozofie

……………………………………………………… 3

Filozofické disciplíny .................................................................. 5 1. Ontologie ................................................................................ 6 2. Gnozeologie ............................................................................ 9 3. Etika ..................................................................................... 12 4. Filozofie společnosti ............................................................... 15 Dějiny filozofie ......................................................................... 19 1. Antika ................................................................................... 19 2. Středověk ............................................................................. 31 3. Renesance ............................................................................ 36 4. Novověk ............................................................................... 39 5. Moderní filozofie .................................................................... 45 Rejstřík ..................................................................................... 51

Filozofické disciplíny 1. Ontologie se zabývá povahou (hmotná/nehmotná) a podstatou (počet: 1/2/víc) jsoucna. Studuje vznik světa a jeho příčiny. 2. Gnozeologie se zabývá poznatelností světa. Klade si otázku zda-li je svět vůbec poznatelný, a pokud ano, je-li poznatelný člověkem (jedincem) a je-li poznání sdělitelné. 3. Etika se zabývá chováním člověka a jeho hodnocením v kategorii dobra a zla. Řeší hodnoty. 4. Filozofie společnosti se zabývá zkoumáním podstaty fungování lidské společnosti. Filozofická antropologie zkoumá podstatu lidského bytí (definice a vymezení člověka, podstata lidství, existence a definice duše,…). Logika zkoumá smysluplnost (pravdivost) výroků a výpovědí – nakolik závěry vyplývají z premis (sylogismus). Dále existují oborové filozofie (fil. práva, fil. dějin,…), které většinou zkoumají smysl a obecné základy dané vědy.

filozofické disciplíny « 5

1. Ontologie to óν – bytí, jsoucí Ontologie je vědní disciplína zabývající se podstatou

jsoucna. Jiné označení můţe být metafyzika, tedy vše, co je za fyzikálními jevy (omylem označeno Aristotelovým nakladatelem). Snaţí se nalézt základní řád či princip.

1.1. Názory Podle povahy jsoucna: materialismus 1 uznává hmotnou podstatu světa, kdeţto idealismus2 nehmotnou či duchovní. Podle počtu příčin: monismus 3 uznává jedinou; dualismus 4 dvě, které spolu bud zápolí nebo spolupracují; pluralismus 5 více (buď konkrétní počet nebo nevyčíslitelné mnoţství).

1.2. Teorie 1.2.1. Kauzalita CAVSA – příčina Princip vztahu mezi příčinou a následkem. Vše, co se

děje, se děje z nějaké příčiny.6 Příčina je ontologicky nadřazena následku a nelze tedy pochopit následek bez úplné znalosti příčiny. Jediná příčina můţe působit více následků a zároveň kaţdý následek můţe být působen více příčinami. Příčina se musí lišit od následku, ale musí se vzájemně podobat. Kaţdá příčina je následkem jiné příčiny. Pokud by bylo příčin nekonečno, nešlo by poznat svět – primární příčina PRIMA CAVSA je příčinou sama sobě, je tedy zároveň příčinou i následkem. Je nepoznatelná.

marxismus křesťanská filozofie 3 křesťanská filozofie, marxismus 4 gnostikové, Zoroaster, Aristotelés, R. Descartes 5 Empedoklés; atomisté 6 Leukippos 1

2

filozofické disciplíny » ontologie « 6

1.2.2. Dialektika Princip vztahu mezi příčinami a následkem. Následek vzniká ze dvou příčin (dialog) – oba vstupní prvky musí být ochotny měnit postoj. Z prvotní teze se vyvine antiteze a jejich dialogem vzniká syntéza, která je překonáním obou a je tedy ontologicky nadřazena. Ze syntézy se stane teze, z níţ se vyvine antiteze…7 Výsledek vzniká sporem vykořisťovaný-vykořisťovatel, čímţ dochází k posunu.8

1.2.3. Novoplatónská triáda Princip vzájemného a oboustranného vztahu mezi příčinou a následkem. Z klidné a neměnné příčiny vystoupí následek (protikladný), který se následně snaţí vrátit k této příčině a z té se tak stává následek. Jde o celkový princip světa.

1.2.4. Hylémorfismus ὑλη – látka + μοπθή – tvar Učení o látce a tvaru.9 Kaţdá věc (vše, co je)

má látkovou (obecnou) a formální příčinu (tvar, kterého můţe nabývat; fyzikální vlastnosti). Z potence, tedy bytí v možnosti se za podnětu prvotního hybatele (působící příčina CAVSA EFFICIENS ~ bůh) můţe stát aktualita, tedy bytí ve skutečnosti. Vznikne tak věc, konkrétní jedinec; výsledek, který jako jediný existuje (ostatní jsou jen hypotetické příčiny). Za účel (smysl) je povaţována funkce – hybné nástroje, které dělají věc správnou. Věc zanikne, pokud tvar odstoupí od látky. Jsou uznávány čtyři příčny vzniku: látka, tvar, působící příčina a účelová příčina.

G. W. F. Hegel K. Marx 9 Aristotelés 7

8


1.2.5. Hmota, prostor a čas Prostor a čas jsou ontologické kategorie, které vysvětlují fungování a povahu světa. Hmota je ontologickou kategorií označující jsoucno, které má fyzikálně měřitelné vlastnosti – je smyslově vnímatelná; jsme schopni ji (zčásti) zaznamenat v rámci absolutní čivosti. Je to materiální základ, podstata, substance. Prvotní látka PRIMA MATER – z ní vzniká celý svět (je nehmotná). Některé striktně materialistické teorie jí připisují výhradní účast na podstatě světa.10 Prostor jednoznačně lokalizuje hmotné předměty (na jednom místě jich nemůţe být víc). Trojrozměrné kontinuum (spojitá veličina) bylo zařazeno jako kartézská vztažná soustava11 Prostor je vnímán jako objektivní realita (nezávislá na myslícím objektu). Nazírací kategorie, tedy psychologické pojetí prostoru a času, představa světa, mohou být různé o skutečnosti (objektivní reality).12 Čas na rozdíl od zbytých kategorií není vnímatelný smysly; jeho vnímání připisujeme výhradně člověku. Je to vlastně míra proměnlivosti (změny) jsoucna. Z toho vyplývá kauzální následnost (nejdřív, potom, pak,…). Psychologické pojetí času: rozum dává do souvislosti proměnlivost jsoucna („vytváří čas“). Byl by čas i bez nás, kteří jej takto chápeme? Je v objektivní realitě čas?

J. Offray de la Mattrie, I. P. Pavlov,K. Marx, R. Descartes (euklidovsko-newtonovské chápání) 12 Euklid 10 11


2. Gnozeologie Gnozeologie je filozofická disciplína, která se zabývá především poznatelností (skutečného) světa. Dále se zabývá subjektivitou a tedy moţností objektivního poznání – tzv. subjekt-objektový charakter poznání. Proces poznání spočívá ve zvnitřnění okolí. Zabývá se rovněţ komunikací a sdělitelností poznání (zda-li je moţno poznání přenést, změní-li se poznání přenosem). Pokud je předmět poznán, teprve pak získá jméno (dříve byly jméno a věc totoţné).

2.1. Názory Agnosticismus13 popírá poznatelnost světa, kdeţto gnozeologický optimismus14 ji uznává. Empirismus15 povaţuje za primární způsob poznání smyslové vjemy (a opírá vědeckou práci o indukci), kdeţto racionalismus16 povaţuje za primární rozum a opírá se o dedukci.

2.2. Teorie 2.2.1. Podobné podobným Nejstarší teorie poznání17 zakládá způsob vytvoření představy o skutečnosti na tom, ţe jsme sloţeni z toho stejného, co svět. A díky tomu jednotlivé sloţky naše korespondují se sloţkami světa (oheň venku – oheň v nás) – většinou živly.

G. Berkeley, D. Hume, I. Kant, fenomenologie, existencionalismus marxismus 15 J. Locke – TABULA RASA „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“ 16 R. Descartes Oba směry (anglický empirismus a francouzský racionalismus) mezi sebou vedly spor v 17. a 18 století. Rozřešil jej aţ I. Kant, který popřel moţnost poznání světa kterýmkoliv z těchto způsobů (a spojil je). 17 Empedoklés 13

14

filozofické disciplíny » gnozeologie « 9

2.2.2. Teorie odrazu Teorie vysvětlující poznání vytvořením vlastního obrazu zkoumaného objektu. Podle nejstarší verze18 je duše řídkou entitou, která prostupuje celým tělem – všechny věci vyzařují proud atomů, které se v duši promítnou. Pozdější verze19 této teorie dělí smysly na jednoduché ideje (primární), tj. počitky a vjemy (zrak, sluch, čich, hmat, chuť – SENSATION; pocity, hlad, ţízeň,… – REFLECTION; strach,… – kombinace) a na složené ideje, které vytváří rozum na základě jednoduchých idejí a vznikají tak jednotlivé věci (v mysli). Jedinou prokazatelnou částí tohoto oblouku (pozdější biologická podoba reflexní oblouk20) jsou primární ideje, tedy jednotlivé počitky a vjemy.

2.2.3. Platónská jeskně Platón povaţuje hmotný svět pouze za odraz skutečných idejí. Můţeme jej popsat (ne poznat) pomocí smyslů (mínění – doxa – δόξα), které jsou ovšem pouze dočasné – stejně jako hmotný svět. Ideje lze poznat pouze rozumem, a to trvale (rozvzpomínání – anamnesis – ἀνάμνηζιρ). Alegorií této teorie je mýtus o jeskyni21.

2.2.4. Kritika čistého rozumu22 Nepoznáváme svět, jaký je, ale jak se nám jeví: nejde o věc o sobě (DING AN SICH), ale o věc pro nás. Zjišťování existence skutečné věci je lidskými prostředky nemoţné a nejde tedy o vědu (ale náboţenství). Veškeré myšlení se děje soudem – predikát vychází buď ze smyslové zkušenosti (aposteriori) nebo z rozumu (apriori – logika a matematika). Smysly se dostanou do mozku v podobě počitků (dílčí) a vjemů Atomisté J. Locke, teorii rozvíjí G. Berkeley a D. Hume 20 I. P. Pavlov 21 Platón 22 I. Kant 18 19


(celistvé), které rozum zpracuje pomocí vrozených apriorních nazíracích kategorií23 (které jsou pouze psychologické a existují jen v rozumu) a na jejich základě si vytvoří názor – pomocí dvanácti kategorií, které umoţňují názory třídit. Z názorů v průběhu rozvažování (VERSTANDT) podle logických zákonů ze soudů vznikají úsudky. Vyšší rozum, porozumění (VERNUNFT) vytváří tři ideje úsudku: teologickou (~bůh), kosmologickou (~svět) a psychologickou (~já).

23

Prostor a čas.


3. Etika to ῆθορ = obyčej, zvyk Etika se zabývá chováním člověka. Snaţí se najít

ideální model, zkoumá hodnoty (axologie) a hodnotí chování v kategorii dobra a zla. Zabývá se pojmem morálka, coţ je okamţitý stav společnosti, pravidla platící v určitou dobu na určitém místě. Je nepsaná (vyjma Desatera), předávaná ústně. Můţe být buď autonomní, tedy pocházející z nitra jedince, a heteronomní, tedy nařízená společností. V případě konfliktu musí převládnout morálka heteronomní. Svědomí kaţdého jedince porovnává činy s hodnotami. Podle své hodnotové orientace se kaţdý jedinec staví k hodnotám společnosti. Svoboda vůle24 je podmínkou pro existenci etiky (etický intelektualismus25). Existují však i teorie determinismu26 či fatalismu27, které řeší otázku predestinace. Etiketa jsou pravidla správného chování – buď deskriptivní28, tedy vycházející z aktuálního stavu, nebo normativní29, která vytváří nový, ideální model.

3.1. Vývoj etiky V období sedmi mudrců30, kteří se pohybovali po Řecku a rozšiřovali morální poznání, vzniklo pravděpodobně tzv. zlaté pravidlo morálky: „Co sám nerad, nečiň druhým.“ Zásadou bylo „poznej sám sebe“ (γνῶθι ζαςηόν – gnóthí sauton).

Epikuros Sókratés 26 Popírá existenci náhody, vše je předem určeno; atomisté, J. O. de la Mettrie. 27 Věří v existenci osudu, který vše dopředu určuje; Sv. Augustýn. 28 Především moderní – 20. a 21. století. 29 marxismus, náboţenství, absolutismus, osvícenství 30 7./6. stol. př. n. l. – Thálés, Solón z Athén 24 25

filozofické disciplíny » etika « 12

Z této zásady vychází další, kosmologické teorie 31 , které se snaţí přijít na princip světa, protoţe teprve aţ poznáme pravidla přírody, můţeme poznat sami sebe a začít se chovat eticky. K rozmachu etiky došlo v období mezi řecko-perskými a peloponéskými válkami (athénská hegemonie) – tzv. antropologický obrat32. Jde o odklon od ontologie a zabývání se ryze člověkem. Kaţdý jedinec je jedinečný, důraz na svobodnou vůli. Následný etický intelektualismus33 vysvětluje poznatelnost a naučitelnost morálních pravidel – eticky nelze jednat nevědomky, chovat se nevědomky dle morálních zásad neznamená chovat se eticky. Morální pravidla jsou pro všechny stejná. Radikální učení34 vycházející z etického intelektualismu pohrdá veškerými morálními zásadami a společenskými konvencemi – mravy jsou otázkou svědomí, ne společnosti. Etický intelektualismus rozvíjí další učení 35 , které hledá účel kaţdé věci, který musí daná věc splňovat, aby danou věcí opravdu byla. „Aby bota byla botou, musí tak slouţit.“ Člověk je definován jako tvor společenský (zóon politikon – ζῷον πολιηικόν) a musí se tedy podle toho chovat. Etika se dostává na vrchol v období helénismu, kdy se filozofie zabývá prakticky výhradně otázkou správného ţivota. Jednou moţností 36 je zásada žij skrytě a poţívání čistých slastí (hédoné – Ἡδονή); jinou37 je lhostejnost (adiaforon – ἀδιάθοπoν) vůči nenutným věcem; jinou38 naprosté zdržení se úsudku (epoché – ἐποσή).

6.-5. stol. př. n. l. – Thálés, Anaximandros, Anaximenés, Pythagoras, Hérakleitos, Empedoklés, Anaxagorás, atomisté,… 32 4. stol. př. n. l. – sofisté – relativizace morálních pravidel. 33 4. stol. př. n. l. – Sókratés – ţil eticky; před smrtí řeší etický paradox: „Je lepší ţít přes porušení morálních zásad nebo pro ně zemřít?“ 34 ţák Sókrata Diogenés – kýnická škola 35 Aristotelés: Etika Nikomachova – etika jako samostatná disciplína. 36 Epikuros 37 stoikové 38 skeptikové 31


Po období antiky přichází s novou (normativní) etikou křesťanství, která se odvolává na Boha (Desatero) a zavádí pojem hřích. Tato etika, hlásající poslušnost (modli se, pracuj a poslouchej) a nutnost dodrţování závazků vůči společnosti, převládla od středověku po novověk (a místo má i dnes). Křesťanská morálka je díky bezmeznému poslouchání (na boha byly přeneseny dobré vlastnosti člověka kvůli neschopnosti člověka zastat se jich sám) nazvána39 otrockou a je vyzváno k velkému přehodnocení hodnot a nastolení panské morálky (byla v antice), v níţ je sobeckost dobrou vlastností. Nadčlověk (ÜBERMENSCH) je dalším stádiem v evoluci40. Kritické období etiky 41 zastupuje kategorický imperativ: „Jednej vţdy tak, aby se maxima tvé vůle mohla v jakémkoliv okamţiku stát principem všeobecného zákonodárství.“ Jde o rozšíření (a potvrzení) zlatého pravidla morálky. Jednání má dva typy motivů: povinnosti (opřené o rozum) a sklony (opřené o pudy), jejichţ kombinací jsme vedeni k dané činnosti. Eticky mravné jednání je takové, které ovládá rozum.

F. Nietze: Tak pravil Zaratuštra „Čím je opice člověku – posměchem nebo bolestným studem? Tím je člověk nadčlověku.“ 41 I. Kant: Kritika praktického rozumu 39

40


4. Filozofie společnosti Zabývá se lidskou společností a principy jejího fungování a vládnutí. Realistické teorie se snaţí o popis a hodnocení vládnoucího aparátu společnosti, idealistické vytvářejí model ideální společnosti – tzv. utopie. Zabývá se rovněţ teorií společenské smlouvy.

4.1. Realistické teorie Antická teorie42 dělí státy podle počtu vládců a rozlišuje vţdy dobré a špatné. V případě států s jediným vládcem je dobrá monarchie (absolutistická) a špatná tyrranis, v případě několika vládců je dobrá aristokracie („šlechetnicové“) a špatná oligarchie, v případě vládnutí všech je dobrá politeia, ideální demokracie, v níţ jeví zájem všichni lidé, a špatná demokracie (~demagogie). Křesťanská teorie43 uvádí do praxe model společnosti podle nebeské hierarchie – vytváří dělení společnosti na trojí lid: před Bohem jsou si všichni rovni, avšak kaţdý má svůj úděl (duchovenstvo a šlechta vládnou, poddaní zajišťují potřeby). Civitas Terrana je přípravou na příchod Boţí (Apokalypsu) – aţ bude dokonalá, nastane Civitas Dei. Renesanční teorie povaţuje za nutnou jedinou vládu. Spor papeţe a císaře je vyřešen teorií impero-chiesia44,tedy přirovnáním k dvojímu ostří meče (které je důleţitější?). Návod k vládnutí je předmětem další renesanční teorie45, která se zabývá jen monarchií (republika je nepouţitelná) – dělí ji na starou (panovník nemá dělat nic nepředvídatelného, vývoj se odehrává ve stylu střídání dobrých a špatných období) a novou, kterou ještě dále dělí na zcela novou, kde je dobré se uvést naprostou krutostí a důsledností, a na připojená území, která je nejlepší integrovat přítomností vlast-

Aristotelés: Politika Sv. Augustýn: Civitas Dei 44 D. Alighieri: De monarchia (věnováno Jindřichu VII.); povaţuje z nutné vytvořit jednotnou celosvětovou vládu se společnými hodnotami pod svatou říší římskou. 45 N. Machiavelli: Vladař 42 43

filozofické disciplíny » filozofie společnosti « 15

ních obyvatel a nejlépe přemístěním hlavního města. Panovník má slib dodrţovat za podmínek, za nichţ byl slib dán46.

4.2. Utopistické teorie Nejstarší model ideální společnosti byl vyvinut jiţ v antice47: Podle dělení jedince (tři složky duše: ţádostivá ~ potřeby, vznětlivá ~ ochrana, rozumná ~ řízení – všechny jsou v rovnováze ~ spravedlnost) strukturuje společnost (tři složky společnosti: dělníci (rolníci, pastevci, řemeslníci, obchodníci), vojáci (a policie), vládci – ti jsou rozumní a vyspělí ve všech ohledech, filozofové – aristokracie v pravém slova smyslu, šlechetní). Jakákoliv vertikální mobilita je zapovězena (mnoţení v rámci vrstvy, vládci ani vojáci nemají vlastní majetek ani rodiny – společná výchova). Důraz klade na sounáležitost občanů. K rozvoji utopistických teorií dochází především v renesanci, kdy je vyzdvihováno společné vlastnictví a majetková rovnost, za ideální je povaţována přímá demokracie. V jedné z teorií48 je stát vytvořen na ostrově, kde je svoboda náboženství a totální pacifismus; stát je řízen přímou demokracií a neexistuje soukromé vlastnictví. V jiné teorii49 je stát vytvořen na celém světě, a to teokraticky – společným náboţenstvím, které zajišťuje naprostou oddanost občanů, je stát sám. Vedou jej kněţí, nad nimiţ je velekněz. Další teorie50 vytvářející společnost na ostrově jej izoluje od ostatního věta (kontakt jednou za pět let – vyslání světlonošů) – společnost je řízena akademií věd, která zkoumá přírodní zákony a převádí je na zákony státu.

4.3. Teorie společenské smlouvy Teorie společenské smlouvy hledá odpověď na otázku Odkud se bere závazek jedince vůči společnosti? Za starší řešení této otázky se dají Vulgární interpretací této teorie je machiavelismus: účel světí prostředky. Platón: Ústava 48 T. More: Utopia 49 T. Campanella: Sluneční stát 50 F. Bacon: Nová Atlantis 46 47


povaţovat teorie jako zoon politikon51 (lidskou přirozeností je být členem společnosti), boží záměr52 (Bůh to tak chce) nebo mocenské teorie (společnost nás jinak potrestá). Teorie společenské smlouvy vyplývá z etického paradoxu a její prvotní verze byly vyvinuty jiţ v antice53. „Je lepší ţít přes porušení morálních zásad nebo pro ně zemřít?“ Společenská smlouva je aktem mezi společností a jedincem, v němţ se obě strany k něčemu zaváţou: jedinec (občan) se zavazuje k dodrţování pravidel, společnost (stát) zaštítí ochranu, socializaci, spolupráci, sounáleţitost… (míra záleţí na interpretaci). Kdyţ jedinec nedodrţí závazky, je potrestán (vyloučení, ostrakizace). Otázkou zůstává, co kdyţ závazky nedodrţí společnost. Jedna z teorií54 říká, ţe dříve existoval přirozený stav (STATE OF NATURE), v němţ platila jediná dvě pravidla: 1. dělej cokoliv, co prospívá tvému ţivotu; 2. počítej s tím, ţe stejné právo mají i ostatní. Přirozené právo je omezeno silou (mohou vznikat aliance), jde tedy zároveň o válečný stav (STATE OF WAR). Proto se lidé domluvili a delegovali svá práva na společnost výměnou za ochranu a vzájemné soužití – SOCIAL CONTRACT. Společnost dělá pro ochranu cokoliv, panovník tedy stojí mimo smlouvu (nelze jej svrhnout). Jiná z teorií55 povaţuje STATE OF NATURE a STATE OF WAR za dva různé pojmy: přirozený stav je vţdy, kdyţ není stav válečný (člověk není od přirozenosti agresivní) – jde o racionální vedení. Společnost je však zaloţena na vlastnictví: je-li porušeno, dochází k válečnému stavu, během nějţ je u moci iracionální vedení. Agresor musí být potrestán. Aby se zamezilo válečnému stavu, je zřízena společnost (k ochraně vlastnictví – mimo válečný stav, kdy nelze trestat viníka). To je však její jediný účel – neplní-li jej (nebo omezuje-li), lze ji svrhnout. Aristotelés Sv. Augustýn 53 Sókratés 54 T. Hobbes: Leviathan: „Homo homini lupus.“ 55 J. Locke (liberalismus): Second Traty of Government: rozdělení vlády mezi moc zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda) a federativní (panovník – mezinárodní vztahy); moderní liberalismus: J. Rawls: Theory of Justice 51

52


Pozdější teorie56 se zabývá vztahem mezi jedincem a společností: subjektivní svobodná vůle jedince je nahrazena objektivní vůlí společnou – všichni jsou spoutáni konvencemi (kreativita a svobodná vůle stojí proti společnosti – šťastný primitiv ţije v souladu s přírodou, ne společností). Společná vůle je pro ţivot ve společnosti nezbytná, otázkou zůstává, nakolik je oprávněna potlačovat vůli svobodnou. Smyslem společnosti je spokojenost a šťastný ţivot – veřejné blaho; pokud je tento smysl ohroţen, dochází k nákaze a vláda (nikoliv společnost) můţe být svrţena. Společenská smlouva však neustále trvá. Ke svobodě (a kreativitě) se jiţ nelze vrátit.

4.5. Teorie suverenity57 Princip suverenity státu58 je zaloţen na uzavření smlouvy mezi jednotlivými státy, které navzájem uznají svou vzájemnou rovnost. Dalším vývojem by mělo být federativní uspořádání těchto států (i s vládou) a tím pádem zamezení válek a konfliktů (ústavy všech států by měly být republikánské).

J. J. Rousseau: Du contrat social Pojem suverenita státu pouţil Hugo Grotius v díle O právu námořním: „Kaţdý stát na moři jest suverénním.“ 58 I. Kant: Pro věčný mír (1795). 56 57


Dějiny filozofie Filozofie vzniká na přelomu 7. a 6. století př. n. l. v Řecku, kde funguje systém otrokářské demokracie, takţe svobodný občan má značnou svobodu a je tak umoţněna existence pluralitních názorů – vzhledem k tomu, ţe se nevěnuje fyzické práci, má navíc více času na politiku a přemýšlení. Řečtí občané jsou vzdělaní (gramotní). Řecké náboženství je navíc velmi sloţité a nemá jednotný výklad (některé si dokonce odporují), takţe nutí věřící ke snaze o jeho vysvětlení. K samotnému vzniku filozofie dochází v Řeckých koloniích (ostrovy u Malé Asie), kde dochází ke střetu různých filozofií a názorů, coţ nutí filozofy nad nimi přemýšlet.

1. Antika Vývoj antické filozofie dělíme na presókratiky (prvních sedm škol), klasickou řeckou filozofii (Sókratés, Platón, Aristotelés), helénistickou filozofii (Epikurejci, Stoikové a Skeptikové) a novoplatónismus, který funguje v době raného křesťanství. Présókratici (1.1.-1.7.):

1.1. Milétská škola Pravděpodobně nejstarší filozofická škola, pochází z Malé Asie (Milétos – Μίληηορ). Snaţí se najít pralátku. Thálés – Θαληρ (624-548) byl všestranný vědec (astronom, matematik, ekonom, politik, etik…), za pralátku povaţoval vodu: „Země leţí na vodě – vše se z vody vynořuje a zase se do ní vrací.“ Je povaţován za zakladatele etiky – zlaté pravidlo morálky: „Co sám nerad, nečiň druhým.“ – γνῶθι ζαςηόν Gnóthí sauton – poznej sám sebe. Anaximandros – Ἀναξίμανδπορ (610-546) byl ţákem Tháléta. Jeho neomezenou pralátkou je apeiron (ἄπειπον), nepopsatelná látka bez fyzických vlastností (potenciální) – je počátkem a koncem všeho, jak se zhušťuje/řídne, věci vznikají/zanikají. dějiny filozofie » antika » présókratici « 19

Anaximenés – Άναξιμένηρ (546-528) povaţuje za pralátku vzduch.

1.2. Pythagorejská škola Škola z jihoitalského města Krotón. Její zástupci se snaţí přijít na řád světa, který vychází z matematických zákonů, které jsme schopni poznat. Řád světa logos (λόγορ) je postaven na principu čísla arithmos ('απιθμόρ) – sudá čísla jsou dobrá, lichá špatná; 1=počátek všeho, bod; 2=rozvinutí, bod v přímku; 3=roztaţení, přímky v rovinu; 4=protaţení, roviny v prostor; nejlepší číslo je 10, tzv. boţský součet (1+2+3+4). Věří v převtělování duší (vegetariáni), filozofie je očistou duše. Pythagoras ze Sammu – Πςθαγόπαρ (570-510) byl matematikem a astronomem (pythagorova věta a2 + b2 = c2).

1.3. Herakleitos a Kratilos Učenci z Malé Asie, navrací se k Miléťanům – popírají nalezitelnost řádu světa, neboť ten se neustále proměňuje a v ţádném případě není hotový. Herakleitos z Efezu – Ἡπάκλειηορ (540-480) – podstatou světa je podle něj proměnlivost – vše plyne (πάνηα ῥεῖ): „Nevstoupíš dvakrát do téţe řeky.“ Látkovou podstatou je oheň, vše je jeho obměnou. Protiklady spolu bojují a potřebují se (jednota a boj protikladů). Kratylos – Κπαηύλορ odporuje Herakleitovi se slovy, ţe „Do téţe řeky nevstoupíš ani jednou.“ – tím, ţe do systému vstoupím, jej změním. Svět je námi ovlivňován, nedíváme se na něj objektivně.

dějiny filozofie » antika » présókratici « 20

1.4. Eleaté Tato jihoitalská škola je přímou kritikou Herakleita. Xenofanés – Ξενοθάνηρ (580-470) kritizuje antropomorfní náboţenství – povaţuje jej za sociální konstrukt. Podle něj existuje jediný bůh, dokonalý (kulovitého tvaru), věčný, neměnný, jediný. Parmenidés – Παπμενίδηρ (540-) navazuje na Xenofana a přímo kritizuje Herakleita. Je autorem prvního dochovanějšího díla: O nejsoucím čili o přírodě, kde říká: „Je-li svět proměnlivý, nemůţeme o něm tvrdit, ţe by byl – je nejsoucí.“ Rozlišuje bytí (statické, neměnné, neustálé – dva plus tři je pět) a existenci (proměnlivá, dynamická, neukončená – nepoznatelná). Parmenidés uznává kauzalitu, dvě roviny skutečnosti: ontologicky nadřazená příčina (dokonalý neměnný svět) dává vzniknout podřazenému důsledku (nedokonalý proměnný svět). Proměnný svět je poznatelný smysly, nikoliv však rozumem (nelze pochopit). Naopak neměnný svět lze poznat jedině rozumem: „Myslet a být je totéţ.“ Zénón – Ζήνυν (490-430) sepsal na 40 aporií, které zpochybňují roli času a prostoru (Achillés a ţelva, Letící šíp,…) a podporují Parmenidovo učení.

1.5. Mladší fyzikové Empedoklés – Ἐμπεδοκλῆρ (490-430) povaţuje za arché světa čtyři živly: vodu, oheň, zemi a vzduch. Tím, ţe se slučují, dochází ke vzniku, jejich odlučováním dochází k zániku. Tento děj způsobuje síla spojující (láska) a oddělující (nenávist), jejichţ soupeření znamená vývoj svět. Vyvíjí nejstarší teorii poznání podobné podobným, přichází s prvotní teorií evoluce (niţší organismy, vyšší organismy, člověk). Anaxagorás – Ἀναξαγόπαρ (500-428) povaţuje za arché nekonečně mnoho spermat, která byla uspořádána principem nús (νοῦρ – ten pak jiţ více nezasahuje): „Všechny věci byly pospolu. Pak přišel rozum a uspořádal je. dějiny filozofie » antika » présókratici « 21

1.6. Atomisté Neuznávají náhodu (determinismus – náhodu si člověk vytvořil, protoţe daný jev nedokáţe vysvětlit; neexistuje etika – je předem dané, jak se budu chovat). Přichází s teorií odrazu, která vysvětluje vjemy – ty vytváří odraz dané látky tím, ţe se podle ní seskupují v duši. Leukippos – Λεύκιππορ (polomytická postava) uznával kauzalitu. Démokritos – Δημόκπιηορ (470-360) říká, ţe je svět sloţen z atomů (ἄτομος = jeden), mezi nimiţ je prázdný prostor. Čím blíţ jsou si atomy, tím je látka neprostupnější (duše je nejméně hustá esence, která volně prostupuje tělem).

1.7. Sofisté Mají nejsilnější pozici je za Aténské hegemonie (po řecko-perských a před peloponéskými válkami), později jsou zavrhnuti. Nejedná se o jednotnou školu. Jsou to profesionální učitelé moudrosti a debatéři (perfektní argumentace). Přesvědčují debatéry k předem vytyčenému závěru (vlastní pravdě). Zakládají učení na relativizaci i zdánlivě jistých skutečností – upozorňují na rozdíl subjektivity a objektivity (God’s like position). Antropologický obrat – nezabývají se ontologií, soustředí se na člověka. Protágorás z Abdér – Ππυηαγόπαρ (490-420) byl demokrat. „Člověk je mírou všech věcí – jsoucích, ţe jsou, a nejsoucích, ţe nejsou.“ „Jak se která věc jeví tobě, taková je pro tebe. Jak se která věc jeví mně, taková je pro mě. Člověkem však jsme ty i já.“ Gorgias z Leontýn – Γοπγίαρ byl demokrat. Kritias – Κπιηίαρ byl aristokrat, strýc Platóna. Periklés – Πεπικλῆρ (495-429) byl aténským státníkem za peloponéských válek, po jeho smrti (mor) byli sofisté zavrţeni.

dějiny filozofie » antika » présókratici « 22

Klasická řecká filozofie (1.8.-1.10.):

1.8. Sókratés Sókratés z Athén – Συκπάηηρ (470-399) byl současníkem sofistů, ale odmítal jejich způsob učení. Sám nevyučoval, pouze rozpravoval, nebral peníze, ţil filozofickým ţivotem (nepracoval). Jeho učení se nazývá dialektika: vedl dialogy s částí destruktivní, která relativizovala a bourala předsudky, a částí konstruktivní, v níţ se snaţil dobrat společného závěru, ale sám neprosazoval svůj názor. Vedl tzv. babické umění (maieutika, porodnické umění – matka porodní bába): neukazoval pravdu, ale pomáhal jí na svět. Filozofii povaţoval za léčbu duše (za nejhorší nemoc povaţoval zpupnost) – především v destruktivní části dialogu. Měl vnitřní hlas, svědomí, daimonion (δαίμυνιoν), dar od Apollóna, který mu znemoţňoval udělat cokoliv špatného (vstup do politiky). Hlásal etický intelektualismus, tedy ţe nelze jednat eticky nevědomky (nevědomé jednání nemůţe být etické, neboť etické jednání je naučené podle morálních pravidel). Morální pravidla jsou pro všechny stejná. Jeho učení o společenské smlouvě je zaloţeno na tom, ţe pokud vyuţívám zákony, musím se jimi i řídit. Na sklonku ţivota, kdy byl odsouzen (ve Stoe královské) za bezboţnost a kaţení mládeţe, se dostal do etického paradoxu – jeho ţáci jej díky úplatku přišli osvobodit z vězení: „Ţít díky porušení zásad nebo pro ně raději zemřít?“ Jeho učení vystihuje jej výrok „Vím, ţe nic nevím.“, i kdyţ jej pravděpodobně neřekl. Nenechal ţádné dílo, známe jej pouze zprostředkovaně od Platóna (a Xenofóna). Diogenés ze Sinopé – Διογένηρ (400-323) – Kýnická škola – zdůrazňuje destruktivní část dialogu a boří normy, vylučuje obecnou závaznost. Zpochybňuje konvence. „Morálka není otázkou konvencí, ale kaţdého jedince.“ Kyrénská škola – etické učení o štěstí, které ho lze snad dosáhnout rozumným uţívání tělesných i duševních slastí. Magarská škola, Élidsko-eretrijská škola – logika. dějiny filozofie » antika » klasická řecká filozofie « 23

1.9. Platón Platón – Πλάηυν (427-347) byl Sókratovým ţákem (z jeho raných děl máme dochováno Sókratovo učení), jeho pozdější dílo je s ním však v rozporu. Dílo se nám dochovalo celé, je psáno formou dialogů (Sókrata s…). Pochází z arikrostatické vrstvy (nikdy se nezapojil do politiky), otevřeně pohrdá prací. Filozofií se podle něj mohou zabývat pouze zasvěcení a vzdělaní (především v matematice). Oponuje sofistům a aténské demokracii. R. 387 zakládá Akadémii59 (Ἀκαδημία). Kaţdá věc vznikne tak, ţe látka převezme tvar od idey a zhmotní se. Vznikne tak hmotný svět, kopie, který se účastní (metexis – μέθεξιρ) příčiny, absolutna, nehmotné idey. Duše je jednou z ideí, která se ale „ušpinila“ o hmotný svět a nemůţe si vzpomenout na svůj původ: filozofie pomáhá k rozvzpomínání (anamnesis – ἀνάμνηζιρ), uvědomění si svého původu, které můţe proběhnout pouze racionálně. Smysly lze poznat hmotný svět – vytvořit si mínění (doxa – δόξα), coţ je ovšem jen nedokonalý vjem, kterým poznáváme něco neskutečného. Skutečné poznání je poznání ideí – Platón jej přirovnává k jeskyni, v níţ je jedinec celý ţivot připoután a okolní svět vidí pouze skrze stíny60. Jakmile jej však někdo odpoutá a donutí jej jít ven, uvidí opravdové světlo. Potom má ale povinnost pomoci ostatním spatřit opravdovou skutečnost a vyvést je z jeskyně. Duše, která si uvědomí svůj původ, se můţe vymanit z uzavřeného kruhu nepravého poznání. Dále se Platón, inspirován Spartou, v díle Ústava zabývá vytvářením modelu ideální společnosti (utopistická teorie): Podle svého dělení jedince (tři složky duše: ţádostivá ~ potřeby, vznětlivá ~ ochrana, rozumná ~ řízení – všechny jsou v rovnováze ~ spravedlnost) strukturuje společnost (tři složky společnosti: dělníci (rolníci, pastevci, řemeslníci, obchodníci), vojáci (a policie), vládci – ti jsou rozumní a 59

Název má podle posvátného háje boha Hekadéma, v němţ stála. Funguje do r. 86 př. n. l., kdy ji bourá Sulla při dobytí Athén; ve 2. století je obnovena novoplatoniky, r. 529 ji (mezi jinými) uzavírá Justinián, coţ je některými autory povaţováno jako konec antiky. 60

Např. umělce označuje za lháře, neboť popisují krásu stínů (toho, co není).

dějiny filozofie » antika » klasická řecká filozofie « 24

vyspělí ve všech ohledech, filozofové – aristokracie v pravém slova smyslu, šlechetní). Jakákoliv vertikální mobilita je zapovězena (mnoţení v rámci vrstvy, vládci ani vojáci nemají vlastní majetek ani rodiny – společná výchova). Důraz klade na sounáležitost občanů. Tento model se pokusil naučit Syrakuského následníka trůnu, kterého vychovával, jeho snaha se však setkala s krachem a Platón byl prodán do otroctví. Připodobnění s praxí uvádí na kontrastu Atény–Atlantis v Dialogu Kritias.

Platón: Mýtus o jeskyni

Aristotelovský čtverec dějiny filozofie » antika » klasická řecká filozofie « 25

1.10. Aristotelés Aristotelés ze Stageiry – Ἀπιζηοηέληρ (384-322), ţák Akadémie, prý řekl: „Platón je přítel, ale pravda je větší přítel.“ Roku 335 zakládá školu Lýkeion (Λύκειον), jejíţ členové byli díky procházení se během filozofování nazýváni peripatetici. Byl vychovatelem Alexandra Makedonského; po jeho poráţce prchl z Atén. Na rozdíl od Platóna, který povaţuje za skutečnou ideu, Aristotelés povaţuje za skutečný hmotný svět a ideu povaţuje za hypotetickou. Na rozdíl od svého učitele navíc nachází podstatu (substance) v kaţdé věci. Věc podle něj vzniká tak, ţe díky impulzu prvotního hybatele (CAVSA EFFICIENS) vznikne z potence, tedy bytí v možnosti, aktualita, bytí ve skutečnosti, a to z příčiny látkové a tvarové (hylémorfismus). Substance kaţdé věci je poznatelná pouze rozumem a nelze ji změnit, aniţ by věc přestala existovat (do jisté míry účel). Smysly dokáţou poznat její atributy, fyzikální vlastnosti, které jdou změnit beze změny podstaty věci. „Aby bota byla botou, musí tak slouţit.“ Aristotelés vyvíjí systém definic: ty se vţdy skládají z části obecné (substance) a konkrétní (atribut). Kaţdá substance má substanci nadřazenou, kromě obecné substance. Příkladem takovéto definice je zóon politikon (ζῷον πολιηικόν), tvor společenský (obecní), tedy člověk. Ve spise Organon zakládá logiku v úvahách o sylogismech, zda závěr vyplývá z premis (vyvíjí různé modely). Dále zjišťuje kontradikci výroků (ve středověku dopracováno na aristotelovský čtverec: všeobecný kladný výrok (a) je protikladem (kontradikcí) částečného záporného (o), k němu kontrární (nevylučují se) výrok je všeobecný záporný (e) a subalterní (podřazený, vyplývající z) výrok částečný kladný (i). Dále vyvíjí systém negací (všichni ano – alespoň jeden ne; ţádný ne – alespoň jeden ano). Ve spise Politika se zabývá hodnocením státního zřízení – to vţdy dělí na dobré a špatné. V případě států s jediným vládcem je dobrá monarchie (absolutistická) a špatná tyrranis, v případě několika vládců je dobrá aristokracie („šlechetnicové“) a špatná oligarchie, v případějiny filozofie » antika » klasická řecká filozofie « 26

dě vládnutí všech je dobrá politeia, ideální demokracie, v níţ jeví zájem všichni lidé, a špatná demokracie (~demagogie). Lidská duše má tři vrstvy: vegetativní (i rostliny a zvířata), smyslovou (i zvířata) a racionální (jen člověk/muţ – otroci a ţeny zakrnělí). Zabýval se dále například přírodními vědami – Fysika, etikou – Etika Nikomachova nebo třeba rétorikou; jeho dílo je systematicky uspořádáno a posmrtně vydáno.

dějiny filozofie » antika » klasická řecká filozofie « 27

Helénistická filozofie (1.11.-1.13.): V tomto období (od Aristelovy smrti po nástup křesťanské filozofie) je kladen důraz na otázku správného ţivota. Etika se dostává na vrchol vědění (logika–fyzika–etika), jde o snahu o souladu s přírodou.

1.11. Epikurejci Schází se nedaleko Atén ve škole Zahrada, která je ovšem kvůli obavám ze sektářství (orgie) rozehnána – pejorativní označení hedonik. Epikuros ze Sammu – Ἐπίκοςπορ (342-270) přebírá část učení od atomistů, ale vnáší do něj svobodnou vůli (neuznává determinismus). Nebyla-li by svobodná vůle, neexistovalo by ani etické chování. Etického chování lze nabýt ve stavu slasti (hédoné – Ἡδονή), kdy duše nepociťuje nedostatek. Jde o rovnováhu: tělesné i duševní poţadavky jsou uspokojeny. Nejdříve je třeba zbavit se strastí a poté vybudovat slasti (Žij skrytě.). Existují dva druhy slastí: čisté (rozumné uţívání dober – přátelství) a ty, s nimiţ se pojí strast (láska, strach61).

1.12. Stoikové Stoická62 škola zakládá své učení na ctnosti a lhostejnosti (adiaforon – ἀδιάθοπoν) k nedůleţitým věcem. Dělí vše na nutné a nenutné – člověk by se měl zabývat jen nutnými věcmi, vůči ostatním se zbavit vášní (apatheia – ἀπάθεια); měl být neochvějný (ataraxia – ἀηαπαξία). V pozdější fázi (Římské působení – uvolnění přísných poměrů oproti starší řeckému období) dělí věci na zvyklé, neţádoucí zcela nenutné. Věří v sounáležitost světa (sympatheia – ζςμπάθεια), kterou zaštiťuje bůh (logos – λόγορ – prostupuje celým světem: pantheismus). Věnují se logice, kam přináší zákon vyloučeného třetího (existuje buď výrok, nebo jeho negace, nic mezi tím).

Z bohů je neopodstatněný, neboť jsou to blaţené bytosti a my je nezajímáme; ze smrti je neopodstatněný, neboť ta se nás netýká, dokud jsme na ţivu. 62 Podle budovy Stoa Poikilé (ποικίλη ζηοά), v jejímţ sloupořadí filozofovali. 61

dějiny filozofie » antika » helénistická filozofie « 28

MARCVS AVRELIVS (127-180) – Hovory k sobě; SENECA (-4-65), Zénón z Kíthia (334-262), Epiktetos (propuštěnec z otroctví).

1.13. Skeptikové Skeptické učení je zaloţeno na nehodnocení věcí na dobré a špatné – zdržení se úsudku (epoché – ἐποσή). Zdůrazňují nemoţnost objektivního poznání světa (podmínky poznatelnosti světa – tropy) s tím, ţe jsou jednak omezené smysly a jednak sdělitelnost poznání. Pyrrhón z Élidy – Πύππυν (360-270) Karneadés – Καπνεάδηρ (214-129), scholarcha Akadémie, přišel s myšlenkou probabilismu – k ţivotu nepotřebujeme pravdivost, ale pravděpodobnost: existují jevy nepravděpodobné, pravděpodobné, nepopiratelné a ověřené. Kleitomachos – Κλειηόμασορ (186-110) SEXTVS EMPIRICVS (160-210) odmítal Karneadovo učení a naopak za základní povaţoval hledání (skeptómai – ζκέπηομαι) skutečné pravdy.

Další zástupci helénské filozofie: MARCVS TVLLIVS CICERO (106-43) se zabýval platónismem. Plútarchos z Chaironeie – Πλούηαπσορ (50-120) byl platónik zabývající se mnoha různými obory (Moralia) nebo srovnáním ţivota Řeků a Římanů v díle Dvojí ţivotopisy (Bioi paralleloi).

dějiny filozofie » antika » helénistická filozofie « 29

Novoplatónismus (1.14.): Antická filozofie fungující zároveň s křesťanskou, která ji nakonec vytlačila. Přes mnoho podobných (přebraných) znaků byla jednodušší.

1.14. Novoplatónismus Staví na vlastním (podle nich pravdivém) výkladu Platóna. Za podstatu světa povaţují jedno (hen – ἕν), které je základní vlastností všech věcí, jednota prostupuje celým světem. To není jen ontologickým garantem světa, ale i etickým (dobro) a estetickým (krása). Nelze jej racionálně pochopit (křesťané převzali ve víru), ani popsat – snaha o přiblíţení: lze popsat, jaké jedno není (negativní teologie). Pochopit jej můţe jenom filozof – pro ostatní pořádali theúrgie, magické rituály pro intuitivní přiblíţení. Z jedna vystoupila látka (hylé – ὑλη), zlo, která je nejsoucí, chaotická, iracionální. Jedno se jí snaţí přiblíţit, nemůţe se však „ušpinit“ – vznikají mezistupně (hypostaze): duch (nús – νοῦρ), který je jsoucí (na rozdíl od jedna); duše (psyché – τςσή), která náleţí ţivým věcem a hmotný svět, který je jako jediný smyslově vnímatelný. Tento vývoj je tzv. novoplatónská triáda: nejprve je klid v příčině, poté výstup z příčiny a nakonec návrat do příčiny, který utváří dějiny. Plótínos – Πλυηῖνορ (205-270) pocházel z Egypta a přes svou původní nechuť k zápisu myšlení je autorem díla Enneady („Devítky“ – 6 knih po devíti filozofických přednáškách). I. C. F. C. IVLIANVS AVGVSTVS (vl. 361-363), zvaný Apostata (Odpadlík) byl posledním císařem proti křesťanství (zakázal jej). V díle Misopogon (Bezvousí) je přímo kritizuje a snaţí se vzkřísit filozofii. Proklos – Ππόκλορ (410-485), scholarcha Akadémie, je posledním velkým pohanským filozofem. V díle Základy teologie přísně deduktivní metodou shrnuje podstatu novoplatónismu. V díle Osmnáct argumentů o věčnosti světa kritizuje křesťanství (dochováno díky vyvracení).

dějiny filozofie » antika » novoplatónismus « 30

2. Středověk Středověká filozofie je spjata s křesťanstvím63 – s jeho vznikem dochází ke konfrontaci s filozofií – ta je argumentačně silnější a tak k ní musí posléze křesťanství přistoupit, přestoţe ji ze začátku striktně odmítá (víře rozum škodí). Posléze byla filozofie připuštěna jako podpora ve víře, měla navíc za úkol vysvětlit sloţité otázky (trojjedinost,…). Zatímco v antice je člověk bytostí autonomní, křesťanství jej povaţuje za součást boţího záměru. Prohlašuje64, ţe svět vznikl z ničeho (EX NIHILO) a ţe je konečný (přijde apokalypsa). K antickým ctnostem (spravedlnost, statečnost, rozumnost, uměřenost) přidává65 křesťanské (víra, naděje, láska). Do ţivota lidí vnáší pojem hříšnost, která dědictví (Eva), jeţ je moţno spasit a vykoupit skrze mesiáše (Jeţíš Nazaretský).

2.1. Patristika Raně křesťanské učení vychází z autorit církevních otců (pater). Starší patristika (striktní odmítání rozumu): QUINTVS TERTVLIANVS (160-220) – odmítá vědu, filozofii a rozum jako takový, neboť brání ve víře: „Věřím, neboť je to nemoţné.“ Órigenés z Alexandrie – Ὠπιγένηρ (185-254), spoluţák Plótína, jiţ připouští filozofii s podpůrnou funkcí pro víru. Čerpá z novoplatónismu: Boha otce povaţuje za prvotní příčinu (~ jedno), ze které skrze Boha syna (~ hypostaze) dochází ke vzniku hmotného světa. S ústupem polyteismu na přelomu letopočtu dochází k vzniku tzv. mysterijních svatyní, uzavřených náboţenských spolků, které většinou uznávají jednoho boha (např. Eulesinská mysteria, orfikové, SOL INVICTIS, křesťanství); navíc dochází k vlivu ostatních kultur a tradic. Křesťanství mezi nimi sílí, r. 313 je prohlášeno za státní náboţenství. Po poráţce pohanských náboţenství má ještě problém se svými odnoţemi (tzv. hereze) a dále s učením gnose (vlivy polyteistické, ţidovské i křesťanské mytologie – Filión Alexandrijský). Postupně je tudíţ vytvářena všeobecná (katholikos – καθολικόρ) víra (a dogmata), která stanovuje hlavní (a vítězný) proud. 64 Na základě ţidovské víry (6./5. stol. př. n. l.): Jahve – bůh stvořitel (6 dní) 65 Sv. Augustýn 63

dějiny filozofie » středověk » scholastika « 31

Eusebios z Kaisareie (275-339) se věnuje církevním dějinám – předešlý vývoj (pohanství, tedy antickou filozofii) nepovaţuje za špatný, jen byl před Kristem; šlo o PREPARATIO EVANGELIAE, tedy přípravu na příchod spasitele. Ten by jinak nemohl přijít. Mladší patristika (připuštění filozofie): AVGVSTINVS AVRELIVS (354-430), Sv. Augustýn – křesťanský biskup, původně pohan ze severní Afriky (černoch?). Uznává filozofii, pakliţe je rozum podřízen vůli (voluntarismus – „Věřím, abych rozuměl.“). Ve svých dílech stanovuje základní křesťanská dogmata, a to většinou na platónských a novoplatónských základech: De Trinitate (O Boţí trojjedinosti) – vysvětluje problém boţí trojjedinosti, stanovuje další dogmata: fatalismus, tedy předurčenost boţího záměru a boţí prozřetelnost, bůh dává člověkovi pouze iluzi svobodné vůle, myšlení člověka je jen odrazem boţských idejí. Bůh tvoří svět podle svých myšlenek (~ideje), které jsou obsaţeny ve všem. De Civitate Dei (O Boţí obci) – vytváří model křesťanské společnosti, kterou připodobňuje k fungování na nebi: tři stavy (pracující, duchovní, vládnoucí). Všichni lidé jsou si před Bohem rovni, ale kaţdý má svůj úděl. Ţivot povaţuje za přípravu vstupu na onen svět a snahu vysvobodit se z hříchu. Současný stav, Civitas Terrana, je přípravou na příchod Krista, po němţ nastane Civitas Dei. Existenci zla vysvětluje přílišnou vzdáleností od Boha (světlo–tma), nikoliv jeho nedokonalostí. Čas například (Vyznání – Confessiones) uznává jen přítomný – minulost jsou naše přítomné vzpomínky a budoucnost naše přítomné obavy. Vědění za jiným účelem neţ vírou kritizuje v díle Contra Academicos. BOETHIVS (480-524) – za rozpadu Říma sepisuje dílo Filozofie Utěšitelka – utíká k ní jako útěšné vědě. Dionýsios Areopagita (pseud.) – Διονύζιορ ὁ Ἀπεοπαγίηηρ (6. stol.) byl silně ovlivněn novoplatonismem, jeho individualitu však odmítá a nahrazuje boţím záměrem. Negativní teologie – dokáţeme popsat pouze to, jaký bůh není. Je vlivný pro pravoslavnou církev. O nebeské hierarchii, Mystická teologie. dějiny filozofie » středověk » scholastika « 32

Scholastika (2.2.-2.4.):

2.2. Raná scholastika Hlavním motivem vývoje filozofie je spor o univerzálie, obecné vlastnosti (dobro, krása, spravedlnost,…). Vznikly dva základní názory: realisté (ante res – před věcí) myslí univerzálie jako reálné věci nebo jejich součásti (~Platón: ideje); nominalisté (post res – po věci) jejich existenci odmítají (pouze jména) – tento názor byl potlačen. Jan Scotus Eriguena (810-870) – (realista) původem Ir, působil ve Francii (karolinská renesance). Světové dění povaţuje za boţí stopu, vše z Boha vzniká a k němu se vrací (nestvořené a tvořící ~ bůh – stvořené a tvořící ~ univerzálie – stvořené a netvořící ~ hmotný svět – bůh) – podobné novoplatónské triádě. Zastáncem negativní teologie. Anselm z Cantenbury (1033-1109) – (realista) se zabývá důkazem boţí existence: Bůh je nejvyšší myslitelné jsoucno; zabýváme-li se jím, existuje alespoň v myšlenkách; dokáţeme-li uváţit, zda existuje něco dokonalejšího neţ bůh v naší myšlence, pak je to opravdový Bůh. Jan Roscellinus (1050-1120) – (krajní nominalista) povaţoval univerzálie za „holá slova“ a tyto názory navíc aplikoval i v teologii (z boţí trojjedinosti vytvořil tři bohy – trideismus,…). Jeho učení bylo odvrţeno, on potrestán. Pierre Abélard (1079-1142) – uznával univerzálie ve věcech (in rebus) – nejde ani o boţí myšlenky, ani o naše, jsou to vlastnosti dané věci jako takové. Překračuje tak problém rané scholastiky; píše dílo Sie et non (Ano a ne), které je jiţ filozoficky na úrovni vrcholné scholastiky.

2.3. Vrcholná scholastika Povznáší se nad problém univerzálií a řeší jej individuálně – pro Boha jsou univerzálie ante res, pro člověka post res, pro věc samotnou pak in rebus. Dochází k volnosti66 a pluralitě názorů, metodou je jejich konVznikají univerzity – zde je kvůli učení a debatě svoboda názoru (i teologického), ovšem pouze na jejich půdě. 66


frontace – argumenty pro a proti (Abélard: Ano a ne). Autority sepisují summy, přehled svého vědění na dané téma. Patrný vliv Aristotela. Albertus Magnus (1193-1280) – zpracovává vlivy islámské filozofie67 a aplikuje Aristotela do křesťanské filozofie. Učitel Tomáše Akvinského. Sv. Tomáš Akvinský (1225-1274) se pokusil vyřešit spor víry a rozumu: okolní svět poznáme rozumem (dokonale), Boha poznáme vírou – (třemi způsoby: nepřímo – skrze výtvory; analogií – vlastnosti boţích výtvorů i jeho samotného; sloţeným poznáním – poznáváme boha po částech, jednotlivé jeho aspekty – poznání Boha je na rozdíl od poznání světa nedokonalé). Rozum a víra tedy mezi sebou nejsou v rozporu. Poznání okolního světa je zaloţeno na smyslovém vnímání (empirismus) – aţ posléze dojde ke zpracování rozumem, který vyvodí esenci (~substance, idea) dané věci. Tu Tomáš Akvinský nazývá QVIDDITAS – jsou to obecné vlastnosti. Na základě teorie dvou pravd staví pět důkazů boží existence (prvotní hybatel – vzájemné pohyby nemohou být nekončící; působící příčina (causa efficiens) – někde svět musel vzniknout; existence nahodilého a nutného; důkaz ze stupňů bytí; teleologický 68 důkaz). PRIMA MATER, prvotní hmota/látka, je trpnou příčinou, která je nehmotná – z ní Bůh stvořil svět (ji nestvořil). Člověka bere Tomáš Akvinský jako tvora od přirozenosti společenského, který potřebuje k ţivotu stát. Ten je nutný nějak řídit, tudíţ dojde k hierarchizaci společnosti, kterou připodobňuje k hierarchii na nebi (jako Sv. Augustýn). Společenská autorita je odvozena od Boha; papeţ je zástupce Boha na zemi. Summa teologická – podobně jako ostatní; Komentáře k Aristotelovi.

67

Ibn Síná – Avicenna (980-1037) – tehdejší arabský myslitel (lékař). Ibn Rušd – Averroes (1126-1198) – arabský (Špaň.) znalec Aristotela. 68 telos – ηέλοϛ znamená cíl.


2.4. Pozdní scholastika Částečně se kryje s vrcholnou; je její přímou kritikou – její metoda (pro a proti) byla jiţ vyčerpaná, navíc ryze racionální – pozdní scholastici kladou důraz na empirismus). Rozlišují navíc mezi vírou a rozumem (teorie dvou pravd), oddělují filozofii od víry. Vrací se tak spor o univerzálie. Autoři chtějí vytvořit vlastní, původní, křesťanskou filozofii; často se dostávají do konfliktu s církví. Ten nakonec vyhrává krajní nominalismus (pouze věci jsou skutečné, nikoliv jejich obecné vlastnosti (ty jsou aţ post res)) – ovšem s výjimkou teologie, kde platí dogmata. Roger Bacon (1214-1294) – čistá kritika vrcholné scholastiky. Johannes Duns Scotus (1266-1308) – navrací se před vrcholnou scholastiku: co platí pro filozofii, neplatí pro víru, a naopak. Nadřazuje víru (vůli) rozumu – vše podléhá boţí vůli. Doplňuje Akvinského (je lepším znalcem Aristotela) – ke QVIDDITAS (to, co nás spojuje, a odlišuje nás od zvířat) přidává HAECCEITAS (to, co nás odlišuje mezi sebou). William Occam (1288-1349) – je extrémním nominalistou a zastáncem teorie dvou pravd. Ve svém díle Summa logicae popisuje absurditu snahy o zobecnění (occamova břitva) – existují jen jednotlivá fakta, mezi nimiţ je zbytečné hledat souvislost. Tento názor však vztahuje pouze na pravdu rozumu – Boha známe díky zjevení. Univerzálie povaţuje za nesmysl. Byl odsouzen za necírkevní kázání (Oxford), od papeţe utekl za Ludvíkem Bavorem a pomáhal mu v boji69 o vyloučení církve ze zásahů do světských záleţitostí.

69

Avignonské zajetí papeţů (1309-1378) – Kostnický koncil (1414-1418)


3. Renesance Renesanční filozofie je spjata s humanismem, tedy především přenesením důleţitosti (zaměření) z boha na člověka jako jedince (samozřejmě ve víře v Boha). Nejdůleţitějšími obory filozofie jsou filozofie přírody a filozofie společnosti (především utopisté). Dante Alighieri (1265-1321) – jeho nejslavnější dílo, Boţská komedie, je částečným navázáním na Platóna. Filozoficky nejdůleţitějším dílem je však De monarchia70, v němţ rozebírá několik otázek vlády nad společností: Je pro správné řízení společnosti nutná jediná (jednotná, celosvětová) vláda? Ano – navrhuje vytvoření celosvětového státu se společnými (křesťanskými) hodnotami. Má vládu nad lidstvem vykonávat římský národ? Ano, je dědicem celosvětového Říma. Je římský panovník nadřazen papežovi?71 Ne, ani jeden by se neměl vyvyšovat. Přirovnává vztah císař-papeţ (impero-chiesia) k dvojímu ostří meče: Které je důležitější? Mikuláš Kusánský. (1401-1464) – katolický kardinál, zabývá se filozofií přírody: V díle De Docta Ignorantia (O učené nevědomosti) zkoumá podstatu Boha. Na konci veškerého bádání to jediné, co jsme schopni o Bohu říct, je to, ţe o něm nejsme schopni říct nic – vylučuje pozitivní teologii. Boha však povaţuje za natolik odlišnou substanci, ţe opaky v něm splývají (splývání oposit) – vylučuje negativní teologii. Zkoumání Boha je však přesto nezbytnou nutností. Niccolo Machiavelli (1469-1527) – vytváří „manuál“ praktické politiky (návod jak vládnout): Il principe72 (Vladař). Panovník má podle něj všemi prostředky73 zajišťovat blaho státu a jeho obyvatel (třeba proti jejich vůli). Slib má panovník dodrţovat za podmínek, za nichţ byl slib dán (kdyţ bude jeho smluvní partner oslaben – jiné podmínky – byl by panovník špatným, kdyby nezaútočil). Zabývá se monarchií (republika je nepouţitelná), dělí ji na starou (panovník nemá dělat nic Věnováno Jindřichu VII. Avignonské zajetí papeţů 1309-1378. 72 Věnováno Lorenzu Medici (panovnický rod ve Florencii). 73 Vulgární interpretací těchto zásad vzniká v pozdější době machiavelismus: účel světí prostředky. 70 71

dějiny filozofie » novověk » baroko « 36

nepředvídatelného, vývoj se odehrává ve stylu střídání dobrých a špatných období) a novou, kterou ještě dále dělí na zcela novou, kde je dobré se uvést naprostou krutostí a důsledností, a na připojená území, která je nejlepší integrovat přítomností vlastních obyvatel a nejlépe přemístěním hlavního města. Thomas More (1478-1535) – ministerský předseda Jindřicha VIII. (před supremací74), později kvůli nesouhlasu s vytvořením anglikánské církve popraven. V díle Utopia75 vytváří model ideální společnosti. Stát vytváří na ostrově, kde je svoboda náboženství a totální pacifismus; stát je řízen přímou demokracií (několik vrstev volených úředníků – volí krále ~ je odvolatelný) a neexistuje soukromé vlastnictví. Francis Bacon (1561-1626) se zabývá především gnozeologií: skrze empirické metody se snaţí reformovat vědy. V díle Nové organon (Nový nástroj) vysvětluje, ţe svět nelze poznat zcela, ale pokud si to uvědomujeme, můţeme jej zkoumat. Poznání brání různé důvody – idoly76: idola fori (trhu) – pluralita světa, konkurence, mnoho prokázaných protichůdných teorií (Která je správná?); idola spocus (jeskyně) – individuální zatíţení kaţdé osoby, subjektivita; idola tribus (rodu) – omezení poznání na omezenou absolutní čivost, jiný nástroj nemáme; idola theatris (divadla) – ovlivnění pohledu na svět autoritami. Takto reformované vědy pouţívá ve své utopistické teorii Nová Atlantis: Vytváří stát na osamoceném ostrově a izoluje jej od ostatního věta (kontakt jednou za pět let – vyslání světlonošů) – společnost je řízena akademií věd, která zkoumá přírodní zákony (reformovaným způsobem) a převádí je na zákony státu. Thomaso Campanella (1568-1639) – italský filozof vytváří utopii Sluneční stát: Stát vytváří na celém světě, a to teokraticky – společným náboţenstvím, které zajišťuje naprostou oddanost občanů, je stát sám. Vedou jej kněţí, nad nimiţ je velekněz. Act of Supremacy (1534) – vytvoření nové církve, v jejímţ čele stane panovník, který tedy ve své osobě soustředí světskou i církevní moc. Všichni církevní činitelé museli příseţně přísahat věrnost. 74

75 76

ηοπορ – topos – místo

Podobné tropám skeptiků.


Giordano Bruno (1548-1600) – zabývá se filozofií přírody: Bůh nestojí mimo svět77, ale je jeho řádem78 a tedy i součástí – pantheismus. Vesmír je to jediné (uno), co existuje – nic z něj nemůţe ubýt ani přibýt, jako celek je neměnný a věčný (nevzniká ani nezaniká). Uvnitř něj dochází ke změně neustále. Celý vesmír obíhá kolem Boha (~Slunce), nikoliv kolem člověka (~ Země).

Thomas Hobbes (1588-1679) – stojí mezi renesancí a novověkem. Přichází s teorií společenské smlouvy: dříve existoval přirozený stav (STATE OF NATURE), v němţ platila jediná dvě pravidla: 1. dělej cokoliv, co prospívá tvému ţivotu; 2. počítej s tím, ţe stejné právo mají i ostatní. Přirozené právo je omezeno silou (mohou vznikat aliance), jde tedy zároveň o válečný stav (STATE OF WAR). Proto se lidé domluvili a delegovali svá práva na společnost výměnou za ochranu a vzájemné soužití – SOCIAL CONTRACT. Společnost dělá pro ochranu cokoliv, panovník tedy stojí mimo smlouvu (nelze jej svrhnout). Tři přirozené zákony: 1. vyhledávej mír, můţeš-li, jinak braň sebe; 2. zřekni se práva na všechny věci, ale jen, pokud tak činí ostatní; 3. dodrţuj daná ujednání.

Problém s katolickou církví, která potřebuje objekt k modlitbám (teorie navíc zpochybňuje pozici církve jako prostředníka mezi světem a Bohem, který stojí mimo něj) – 17. II. 1600 Bruno upálen. 78 Navázání na Herakleita a atomisty. 77


4. Novověk Na počátku novověku se filozofie (obecně vědy) rozštěpila79 na dvě větve: empirickou (především Anglie) a racionalistickou (kontinent, především Francie).

4.1. Baroko René Descartes (1596-1650), CARTESIVS, se zabývá především hodnocením dosavadní filozofie. Dochází k závěru, ţe veškeré vědění je postaveno na nedokázaných axiomech 80 (začíná uprostřed). Snaţí se přijít na to, zda-li jsme schopni filozofii na něčem postavit, snaţí se najít nezpochybnitelné důkazy – jediné, co nelze zpochybnit, je pochybování81. To vychází z objektu EGO COGITO (myslící já) – i kdyby nic jiného neexistovalo, ego cogito tu je82. Z této hypotézy se Descartes dostává k důkazu boží existence: bůh je chápán jako dokonalá bytost; ego cogito má představu boha; je nemyslitelné, aby dokonalá bytost měla představu bytosti dokonalé – bůh tedy musí skutečně existovat. Hmotná substance rozprostraněná (RES EXTENSA) a nehmotná substance myslící (RES COGITANS) dávají dohromady svět83. Samostatně tyto substance nejsou bytostmi – svět existuje. V díle Discours de la Méthode (Rozprava o metodě, 1637) stanovuje základní pravidla vědecké práce: 1. neustále je třeba vše ověřovat (neuznávat dogmata, pochybovat); 2. práci je třeba rozdělit na dílčí části (zvládnutelné); 3. v závěrech je třeba jít od jednoduššího (konkrétního) ke složitějšímu (obecnému) ~ přiměřenost ~ a hledat vztahy mezi závěry; 4. je třeba kontrolovat práci.

Rozštěpení trvalo aţ do konce 18. století (kapitoly 4.1.-4.3.), kdy poukázal na absurditu tohoto rozdělení I. Kant. 80 Dogmata: 1. Svět kolem nás je. 2. svět kolem nás je poznatelný. 81 Je pense, donc je suis. COGITO ERGO SUM. 82 E. Husserl: Karteziánské meditace: U ego cogito měl Descares skončit. 83 Ontologická teorie: dualismus. 79


Baruch Spinoza (1632-1677) – ţidovský autor ţijící v Nizozemí, kvůli názorům vyobcován z církve – konverze ke křesťanství (jméno Benedikt). V díle Etika se věnuje filozofii přísně deduktivním způsobem: 8 definic, 7 axiomů a tvrzení a důkazy. Vše je vysvětlitelné na základě jediné substance, která tvoří svět. Můţe být chápána jako hmotná i nehmotná, ale stojí mimo toto dělení. Všechny věci jsou pouze způsobem (MODUS), jakým se substance projeví. Způsob, jakým MODUS 84 chápe substanci, nazývá ATRIBUT – hmota a duch85. Gottfried Wihelm Leibniz (1646-1716) – všestranný vědec; zabývá se ontologií: V díle Monadologie popisuje základní stavební jednotky světa (monady), které seskupováním a rozpojováním vytváří jednotlivé věci. Monady jsou věčné, pouze věci vznikají a janikají. Monady nejsou ani hmotné ani nehmotné; kaţdá monada dokáţe vnímat ostatní; kaţdá monada je zevnitř puzena k pohybu – změně. Tento pohyb je omezen řádem – tzv. předjednaná harmonie, která byla vloţena inteligentním kreátorem (důkaz boţí existence). Všechny monady tak byly stvořeny bohem; svět je takový, jaký ho chtěl bůh. V díle Theodicea vysvětluje původ zla – ten je boţím záměrem kvůli harmonii světa.

Vnímání a chápání substance připisuje pouze člověku. Jde pouze o chápání, ve skutečnosti atribut neexisuje. DEVS SIVE NATVRA – hmotný atribut je příroda, nehmotný bůh – jsou totoţné (pantheismus). 84 85


Osvícenství (4.2.-4.4.): Myšlenkové hnutí86 osvícenství se snaţí stát proti temnu iracionalismu – důraz je kladen na vlastní rozum (bez potřeby vedení jiným tělesem, třeba i vírou87 – ta je otázkou kaţdého). Všichni lidé jakoţto rozumné bytosti jsou si rovni, snaha o potlačování lokálních rozdílů88. City a pudy jsou odmítány. Vývoj lidstva je pokrok, a to v technice i etice. Člověk se vymezuje nad systém – ovládá přírodu.

4.2. Anglický empirismus John Locke (1632-1704), mnohostranný vědec a politik89, byl zastáncem liberálního reţimu. V díle Second Treatise Concerning the Governement (Druhé pojednání o vládě) stanovuje základní principy liberální vlády: dělí moc na zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda) a federativní (panovník – mezinárodní vztahy). Za původní povaţuje přirozený stav společnosti (STATE OF NATURE), kdy je společnost vedena racionálně. Je však zaloţena na vlastnictví: je-li porušeno, dochází k válečnému stavu (STATE OF WAR), během nějţ je u moci iracionální vedení. Agresor musí být potrestán. Aby se zamezilo válečnému stavu, je zřízena společnost (k ochraně vlastnictví). To je však její jediný účel – neplní-li jej (nebo omezuje-li), lze ji svrhnout. Jde o první verzi právního státu (RULE OF LAW) – panovník je součástí společenské smlouvy (nestojí nad ní). V díle Essay Concerning the Human Understanding (Esej o lidském rozumu) popisuje roli rozumu: ten pouze utřiďuje90 počitky a vjemy. TABULA RASA – vše, co se do nás dostane (od narození, při němţ nic nebylo), pochází ze smyslů. Podnět skrze jednotlivé smysly vytvoří jednoduchou ideu, z níţ vznikne SENSATION (zrak, sluch, čich, chuť, hmat – vnější smysly) či REFLECTION (proţitky – vnitřní smysly) jejichţ kombinacemi v rozumu vznikají složité ideje (mody – kvaPrvní encyklopedie. Vznik ateismu. 88 Osvícenští panovníci: Josef II., Kateřina Veliká, Fridrich II. Veliký. 89 Ideový vůdce anglické glorious revolution (1689 Bill of Rights). 90 „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“ 86 87

dějiny filozofie » novověk » osvícenství « 41

lita, kvantita; substance; vztahy). Z nich se vytváří naše představa světa. Jediné, co můţeme dokázat, jsou naše smysly, nikoliv to, z čeho pochází (existenci světa). George Berkeley (1685-1753) – v díle Treatise Concerning the Principles of Human (Pojednání o základech lidského poznání) kritizuje Lockovu gnozeologickou teorii – otázka substance nenáleţí rozumu, ale víře. Jediné, co jsme schopni dokázat je to, co vnímáme právě TEĎ, a vše ostatní je otázkou víry, z níţ pochází důvěra v existenci ostatních věcí. Existují podněty pasivní a aktivní – ty vykazují svobodnou vůli, dá se tedy předpokládat, ţe také existují… Univerzální hybatel (bůh) svou myšlenkou o světě zajišťuje jeho nepřetrţitou kontinuitu (rozdělenou na dílčí mody). David Hume (1711-1776) – ve svém díle Treatise of Human Nature (Pojednání o lidské přirozenosti) kritizuje Locka i Berkeleyho – vystupují z lidského vědomí. Svět je pouze kontinuální vnímání počitků a vjemů v subjektivní mysli. Nic jiného neţ SOLIS IBSE91 (já sám) není prokazatelné.

4.3. Francouzské osvícenství Charles Montesquieu (1689-1755) – v díle De l’Esprit des lois (Duch zákonů) dopracovává rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní (nezávislou). Věnuje se geografické (demografické) podmíněnosti společenských jevů92. Julien Offray de la Mattrie (1709-1751) – lékař popírající v díle L’homme machine (Člověk stroj) existenci lidské duše. Determinista. Jean Jacques Rousseau (1712-1778) se vymyká své době: V díle Discours sur les sciences et les arts (Rozprava o vědách a umění) odmítá dosavadní přístup k pokroku a říká, ţe technický pokrok je pomníkem společenského úpadku. V díle Du contrat social (O společenské smouvě) se zabývá vztahem mezi jedincem a společností: subjektivní svosolibsizmus – takový postoj, který vnímající bytost staví do role stvořitele Např. čím jiţněji, tím větší demokracie (tepleji, lidé se schází venku a diskutují o politice)... 91

92


bodná vůle jedince je nahrazena objektivní vůlí společnou – všichni jsou spoutáni konvencemi (kreativita a svobodná vůle stojí proti společnosti – šťastný primitiv ţije v souladu s přírodou, ne společností). Společná vůle je pro ţivot ve společnosti nezbytná, otázkou zůstává, nakolik je oprávněna potlačovat vůli svobodnou. Smyslem společnosti je spokojenost a šťastný ţivot – veřejné blaho; pokud je tento smysl ohroţen, dochází k nákaze a vláda (nikoliv společnost) můţe být svrţena. Společenská smlouva však neustále trvá. Ke svobodě (a kreativitě) se jiţ nelze vrátit.

4.4. Německá klasická filozofie Immnuel Kant (1724-1804) působil v Königsbergu a byl hrdým poddaným pruského panovníka; byl slavným jiţ za ţivota93. Zásadním dílem je Kritik der vinen Vernunft (Kritika čistého rozumu), v němţ překonává94 rozdíl mezi empiriky a racionalisty: Nepoznáváme svět, jaký je, ale jak se nám jeví: nejde o věc o sobě (DING AN SICH), ale o věc pro nás. Zjišťování existence skutečné věci je lidskými prostředky nemoţné a nejde tedy o vědu (ale náboţenství). Veškeré myšlení se děje soudem – predikát vychází buď ze smyslové zkušenosti (aposteriori) nebo z rozumu (apriori – logika a matematika). Smysly se dostanou do mozku v podobě počitků (dílčí) a vjemů (celistvé), které rozum zpracuje pomocí vrozených apriorních nazíracích kategorií95 (které jsou pouze psychologické a existují jen v rozumu) a na jejich základě si vytvoří názor – pomocí dvanácti kategorií, které umoţňují názory třídit. Z názorů v průběhu rozvažování (VERSTANDT) podle logických zákonů ze soudů vznikají úsudky. Vyšší rozum, porozumění (VERNUNFT) vytváří tři ideje úsudku: teologickou (~bůh), kosmologickou (~svět) a psychologickou (~já). Mimo filozofii je např. spoluautorem teorie vzniku vesmíru (KantLaplacelovo schéma): svět vznikl z rotující pramlhoviny, která se neustále smršťovala a jejíţ rychlost se neustále zvyšovala – prstence, pak planety. 94 Studium Locka a Huma jej „probudilo z dogmatického spánku racionalismu. 95 Prostor a čas. 93


Etické dílo Kritik der praktischen Vernunft (Kritika praktického rozumu) zastupuje kategorický imperativ: „Jednej vţdy tak, aby se maxima tvé vůle mohla v jakémkoliv okamţiku stát principem všeobecného zákonodárství.“ Jde o rozšíření (a potvrzení) zlatého pravidla morálky. Jednání má dva typy motivů: povinnosti (opřené o rozum) a sklony (opřené o pudy), jejichţ kombinací jsme vedeni k dané činnosti. Eticky mravné jednání je takové, které ovládá rozum. Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) – v díle Wissenschaftslehre (Vědosloví) navazuje na Kanta, ale odmítá existenci věci o sobě. Začíná od ega – v první fázi (teze) myslí ego na sebe; ve druhé (antiteze) na okolní svět; ve třetí (syntéza) dochází ke spojení obou na vyšší úrovni. Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling (1775-1854) – romantický autor, povaţující za filozofii umění a náboţenství: V díle Systém transcendentálního idealismu vysvětluje, ţe dějiny jsou vlastně návratem světa k původnímu absolutnímu duchu (totoţnost sama ~ bůh), z něhoţ vznikl bezčasovým sestupem idejí. Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831), „pruský státní filozof“, odmítá Kanta, Schellinga i Fichteho. Zakládá svou filozofii na vývoji dějin – ten probíhá jako dialog (následek vzniká ze dvou příčin, tzv. dialektika): Z prvotní teze se vyvine antiteze a jejich dialogem vzniká syntéza, která je překonáním obou96 a je tedy ontologicky nadřazena. Ze syntézy se stane teze, z níţ se vyvine antiteze… To jsou tři fáze triády, která je vlastně sebepoznáním Světového ducha (absolutní duch, jehoţ vnitřní činností je myšlení – je podstatou všeho): 1. duch sám v sobě (živel čistého myšlení); 2. jinobytí ducha (bezduchá příroda); 3. negace negace (svět). Kaţdý z bodů sestává z dílčích triád (tezí 3. bodu je subjektivní duch (antropologiefenomenologie-psychologie), antitezí objektivní duch (právo-morálkamravnost97) a syntézou absolutní duch (umění-náboţenství-filozofie).

Např. renesance vznikla jako syntéza antiky a středověku – překonává oba. Triádou mravnosti je rodina-společnost-stát – stát jsou dějiny, které Hegel rozděluje podle uvědomování si svobody na triádu orientální-antickégermánská říše (předkarolinská-středověká-poreformační, čili Prusko – vrchol dějin). 96 97


5. Moderní filozofie 5.1. Svět jako vůle a představa Arthur Schopenhauer (1788-1860) byl geniálním (věděl to o sobě a dával to najevo), uznává filozofii jen po Kanta; čerpá z indické filozofie (védy, upanišady). Jeho zásadním postojem je degenerace lidstva: dějiny jsou úpadkem. Stojí proti racionálnímu osvícenství (období romantismu). V díle Die Welt als Wille und Vorstellung (Svět jako vůle a představa) popírá racionální charakter člověka, lidstva a světa – jeho podstatu, jelikoţ je iracionální, ani nelze racionálně poznat. Základní podstatou je vůle (~pudy: vůle k přeţití, pud sebezáchovy). Jí člověk podřizuje vše; civilizace je pouze její tenká obálka. Kaţdý je povinen uvědomit si tragičnost (temnotu, nepředvídatelnost) dějin a postavit se proti ní: 1. umění (osedlání vůle a její projev estetickým proţitkem – dílo nemá být pochopitelné; nesmí se rozebírat, ale proţívat); lepší 2. náboženství (iracionální – např. buddhismus a jeho askeze); nejlepší 3. filozofie (dílní lze vůli ovládat a přizpůsobit).

5.2. Marxismus Ryze materialistická teorie – odmítají existenci ducha, myšlení je jen vedlejším efektem biologických a chemických reakcí. Karl Marx (1818-1883) vychází ze studia ekonomie: společnost je zaloţena na soukromém vlastnictví – výrobní prostředky vlastní jen jedna vrstva obyvatelstva (vykořisťovatelé), dělníci (vykořisťovaní) jsou nuceni na nich pracovat. Tyto dvě vrstvy stojí proti sobě. Dějiny lidstva probíhají jako konflikt98 těchto dvou tříd (dialektika): Nejprve byla prvobytně pospolná společnost, v níţ neexistovalo soukromé vlastnictví. Zvratem byla neolitická revoluce, po níţ dochází k nadvýrobě – přebytek můţe někdo vlastnit a vzniká tak vrstva nepracujících – třídní společnost. V otrokářském období byli otroci 98

Kaţdá z tříd se snaţí porazit tu druhou – zlepšení – vývoj = pokrok.

dějiny filozofie » moderní filozofie « 45

nesvobodnými vykořisťovanými, efektivitu jejich práce zvyšovali vykořisťovatelé delší pracovní dobou a většími tresty (do určité míry). Za feudalismu jsou nevolníci částečně svobodní a získávají část produkce, ale feudálové jim navyšují rentu a tak musí víc pracovat (do určité míry). Za kapitalismu jsou dělníci svobodní, ale práci potřebují – burţoazie sniţuje platy (do určité míry). Marx nabádá dělníky k převzetí moci99 (oni jediní něco dělají) a vytvoření komunismu100 – beztřídní společnosti. Vykořisťování tak skončí. Společnost je zaloţena na heslu každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb – člověk je bytost morální a pracuje svědomitě. Kaţdý pracuje a je tak dostatek všeho. Peníze budou zrušeny101. Friedrich Engels (1820-1895) – Marxův spolupracovník100. Spolu s Leninen zastává názor, ţe pokud nebude komunismus nastolen mírovou cestou, má tak být provedeno pučem (revolučně): přechod z kapitalismu na komunismus je socialismus (zostřený třídní boj102): každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh.

5.3. Nadčlověk Friedrich Nietze (1844-1900) byl vychováván matkou a dcerou přísně luteránským způsobem; studoval teologii a filozofii (propadl Schopenhauerovi). Byl přítelem R. Wagnera (Parsifal – rozchod, ztemnění filozofie); na sklonku ţivota duševně chorý. Jeho dílo dělíme do tří období: do rozchodu s Wagnerem (Nečasové úvahy – mj. kritika povrchnosti Němců, Zrození tragédie z ducha hudby – stav civilizace), do Zaratuštry (Lidské, příliš lidské, Radostná věda – aforismy) a od Zaratuštry (Soumrak model čili kterak se filozofuje s kladivem – aforismy). Zásadním dílem je Also sprach Zarathustra, Tak pravil Zaratuštra:

Mírovou cestou, celosvětově (najednou). Teorie je vyvinuta v Anglii. Komunistický manifest (1848): „Proletáři všech zemí, spojte se!“ 101 Rudí khmérové – Polpot – hladomor v Kambodţi (2 miliony mrtvých). 102 Výměna rolí kapitalistů a dělníků (dělníci u moci, kapitalisti v dolech). 99

100


Křesťanskou morálku v něm díky bezmeznému poslouchání (na boha103 byly přeneseny dobré vlastnosti člověka kvůli neschopnosti člověka zastat se jich sám) Nietze nazývá otrockou a vyzývá k velkému přehodnocení hodnot a nastolení panské morálky (byla v antice), v níţ je mj. sobeckost dobrou vlastností. Nadčlověk (ÜBERMENSCH) je dalším stádiem v evoluci104.

5.4. Pozitivismus Filozofický směr opírající filozofii o prokazatelné jevy, metody čerpá z přírodních věd. Je střízlivý a prakticky zaloţený; odmítá spekulativní hegelovský způsob. August Comte (1798-1858) – v díle Kurz pozitivní filozofie zakládá pozitivismus, v němţ opodstatňuje existenci věd pouze pokud mají přínos pro společnost105. Popisuje v něm zákon tří stádií na dějinách: 1. teologické období – vysvětlení nadpřirozenou silou, řízení společnosti s odkazem na náboţenství; 2. metafyzické období – hledání obecné závislosti, nejde jiţ o víru; 3. pozitivní období – jde o prokazatelné (pozitivní, pozorovatelné) jevy. Herbert Spencer (1820-1930) definuje vývoj106 jako integraci hmoty provázenou vynaložením pohybu – během tohoto procesu přechází hmota z neurčité stejnorodosti do určité nestejnorodosti a to samé se děje s pohybem. Je zastáncem utilitarismu107, který opravňuje existenci filozofie, pouze pokud přináší uţitek člověku – filozofie má za úkol třídit jevy (které jako lze jediné dokázat) a zorientovat člověka ve světě.

Boha stvořil člověk (ne naopak), můţe jej tedy i zabít. „Čím je opice člověku – posměchem nebo bolestným studem? Tím je člověk nadčlověku.“ 105 Tedy pokud slouţí sociologii, kterou Comte zakládá; klasifikace věd: matematika – přírodní vědy – sociologie (coby výsledek). 106 Je autorem evoluční teorie (je biolog a fyzik) – před Darwinem. 107 John Mill (ekonom). Kombinací utilitarismu a darwinismu vzniká sociální darwinismus, který aplikuje darwinismus na společnost (přeţije přizpůsobivější) – v radikálním pojetí hlásá odstraňování slabších jedinců (brzdí vývoj). 103

104


Dalšími větvemi pragmatismu jsou rakouský herbrtizmus (podle německého filozofa Herbarta; J. Durdík), empiriokriticizmus (odmítají ontologii – metafyzika je blud; přelom století; R. Avenarius, E. Mach), vídeňský kruh (30. léta; R. Carnapp, K. R. Popper108, K. Gödel, O. Neurath) nebo L. Wittenstein (50. léta).

5.5. Pragmatismus Americký filozofický směr povaţující za základní kritérium efektivnost (uţitečnost) – a to jak v gnozeologii, tak etice – hledají smysl. Charles Sanders Peirce () – zaloţil pragmatismus: smysl kaţdé věci spočívá v její uţitelnosti v praxi109, jde navíc o objektivní (neosobní) kriterium. Zkušenost je daná pozorováním. William James (1842-1910) – v díle Pragmatismus: Nové jméno pro některé staré způsoby myšlení navazuje na Peirceho, ale smysl musí mít subjektivní uţitečnost, zaměřuje se na běţného člověka. Pravda je to, v co skutečnost nutí věřit jedince110 (nikoliv skutečnost sama) – je tedy daná uţitečností111, hodnotou, úspěchem… John Dewey (1859-1952) – se vrací k Peirceově objektivitě, ale zkušenost povaţuje za subjektivní kritérium. Ve filozofii112 aplikuje čistě pozitivistický přístup opřený o přírodní vědy. Zakládá instrumentalismus: myšlení je pouze nástrojem jednání.

Open Society and Its Enemies – odsuzuje Platóna (a jeho utopii) jako základ pro totalitní reţimy – kritizuje komunismus i národní socialismus. 109 Teorie má smysl, je-li aplikovatelná na realitu. 110 Vybízí k odhlédnutí od prvních věcí (Platónovy ideje a podobné teorie) k těm posledním (k následkům, které jsou praktické, pozorovatelné). 111 Víra má smysl, pokud mi něco přináší (existence boha je nepodstatná). 112 Jinak je mj. autorem systému amerického školství (Demokracie a výchova). 108


5.5. Fenomenologie Škola zakládající existenci světa na existenci dvou realit: smysly vnímatelná realita (proměnná, neprokazatelná) a podstata (eidetická redukce (WESENSCHAU); lze ji pochopit – odvodit na základě smyslů; je neměnná). Je důleţité poznat informaci samotnou, ne jejího nositele – pomocí uzávorkování reality odhalíme podstatu. Svět je kontinuita prožitků lidského vědomí. Jediné, co na něm můţeme prokázat je to, ţe existuje v našem vědomí: ego cogito je základem světa, protoţe na něj myslí. Poznat svět nelze, měli bychom se ale snaţit poznat obsah svého vědomí. Kaţdé ego cogito se po světě pohybuje s vědomím ostatních subjektů (i kdyţ nejsou prokazatelné), které vykazují jistou míru autonomie – vzniká intersubjektivita (neprokazatelná). Ta zakládá představu obecného vědomí (univerzální subjekt – transcendentální subjektivita ~ svět). Edmund Husserl (1859-1938) – zakladatel fenomenologie, v díle Karteziánské meditace kritizuje Descarta – měl zůstat u ego cogito.

5.6. Existencionalismus Škola přímo navazující na fenomenologii113, hlavní otázkou je smysl lidské existence114. Novým způsobem definuje člověka a vyhraňuje jej vůči okolnímu světu (člověk je jediný, kdo si dokáţe otázku vlastní existence poloţit). Jsou dvě moţnosti ţití: existence (přeţívání – zájem o povrchní vlastnosti) nebo autentické bytí (ten, kdo si klade otázku existence). Nikdo se nás neptal, a přesto jsme na světě. Měli bychom toho vyuţít – být přínosní. Smyslem ţivota je bytí k smrti (ZUM TOT SEIN), které nadejte po existencionálním prožitku 115 – kdyţ si uvědomím vlastní smrt (ne ţe se umírá, ale ţe já umřu). Smrt je kritériem autenticity. Vzniká ve 30. letech 20. století; největší rozvoj za války a v 60. letech Ontologie ztrácí význam – důraz na etiku, příp. gnozeologii. 115 Hannah Ahrendtová povaţuje za smysl ţivota porod. 113

114


Autentické bytí jedince (DASEIN) musí počítat s konfrontací s ostatními subjekty. Jejich konfrontací vzniká MITSEIN, svět. A to takový, jaký si jej vytvoříme. Martin Heidegger (1889-1980) 116 – zakladatel existencionalismu (ţák Husserla), v díle Sein und Zeit (Bytí a čas) jej uvádí: proč tu jsme?! Jean Paul Sartre (1905-1980) – L‘Être et le néant (Bytí a nicota)117 Albert Camus (1913-1960) – Alţířan – postavení cizince; má smysl se snažit, když svět stejně zanikne? Carl Jaspers – otázka viny německého národa Jan Patočka (1907-1977)118 – Přirozený svět jako filozofický problém; řeší moţnost svobody člověka v totalitním reţimu.

Søren Kierkegaard (1813-1855) – předchůdce existencionalismu, přezdívaný Sókratés z Kadaně – filozofické myšlenky podává formou spletitého dialogu. V díle Nemoc k smrti kritizuje křesťanství (takto jej Jeţíš opravdu nechtěl). V nejdůleţitějším díle Filozofické drobky (Philosophiske Smuler) zdůrazňuje tragičnost lidského života.

V letech 1945-51 zákaz činnosti kvůli obvinění z kolaborace s nacizmem. R. 1964 odmítá Nobelovu cenu. 118 Jeden z prvních mluvčích Charty 77 – zemřel na následky výslechu. 116 117


Rejstřík Abélard, P. . 33, 34 absolutní čivost 8, 37 absolutní duch .... 44 absolutno ........... 24 Act of Supremacy 37 adiaforon ....... 13, 28 agnosticismus ....... 9 Ahrendtová, H. 50 Akadémia ........... 24 akademie věd 16, 37 aktualita ..........7, 26 Akvinský, T. ..... 34 Albertus, M. ..... 34 Alexandr Makedonský ....................... 26 Alighieri, D. 15, 36 Also sprach Zarathustra ....................... 47 anamnesis ..... 10, 24 Anaxagorás 13, 21 Anaximandros13, 19 Anaximenés 13, 20 anglický empirismus41 anglikánská církev 37 Ano a ne ....... 33, 34 Anselm ............. 33 ante res.............. 33 antické ctnosti .... 31 antické státy ....... 44 antika ................. 19 antiteze ...........7, 44 antropologický obrat13, 22 antropologie ....... 44

antropomorfní náboženství ...... 21 apatheia ............. 28 apeiron ............... 19 apokalypsa ......... 31 aporie................. 21 Apostata ............. 30 aposteriori ..... 10, 43 apriori ........... 10, 43 argument ........... 34 arché.................. 21 aristokracie15, 16, 25, 26 Aristotelés6, 7, 13, 15, 17, 26, 34, 35 arithmos ............. 20 askeze ................ 46 ataraxia .............. 28 ateismus ............. 41 Atény ............ 24, 25 Atlantis ............... 25 atom ............. 10, 22 atomisté6, 10, 12, 13, 22, 38 atribut ........... 26, 40 Augustýn12, 15, 17, 31, 32, 34 Aurelius, M. ...... 29 autentické bytí .... 50 autonomní morálka12 Avenarius, R..... 49 Averroes ........... 34 Avicenna .......... 34 Avignonské zajetí papežů ....................... 36

axologie.............. 12 babické umění .... 23 Bacon, F. .... 16, 37 Bacon, R. .......... 35 baroko ................ 39 Berkeley, G.9, 10, 42 Bezvousí ............. 30 Bill of Rights ....... 41 Bioi paralleloi ...... 29 blaho .............18, 43 Boethius ........... 32 boží existence ..... 39 boží stopa ........... 33 boží záměr .....31, 32 Božská komedie .. 36 božský součet ..... 20 Bruno, G. .......... 38 břitva occamova .. 35 buddhismus ........ 46 bůh7, 11, 14, 17, 21, 28, 34, 36, 38, 39, 40, 42, 43, 44, 48, 49 bůh otec ............. 31 bůh syn .............. 31 bytí ................ 6, 21 bytí a čas ............ 51 Bytí a nicota........ 51 bytí k smrti ......... 50 bytí v možnosti 7, 26 bytí ve skutečnosti7, 26 Campanella, T.16, 37 Camus, A. ......... 51 Carnapp, R. ...... 49 Cartesius .......... 39

rejstřík « 51

causa efficiens .7, 26 causa ................... 6 Cicero ............... 29 církev ................. 38 církevní dějiny .... 32 císař ................... 36 civilizace ............. 46 Civitas Dei .......... 15 Civitas Terrana15, 32 cizinec ................ 51 Comte, A. ......... 48 Confessiones ...... 32 Contra Academicos32 ctnosti ................ 31 čas ...... 8, 11, 32, 43 částečný kladný výrok ....................... 26 částečný záporný výrok ....................... 26 čich ............... 10, 41 číslo ................... 20 Člověk stroj ........ viz čtyři příčny vzniku . 7 čtyři živly ............ 21 daimonion .......... 23 Darwin, Ch. ........ 48 dasein ................ 50 De Civitate Dei .... 32 De Docta Ignorantia36 De l’Esprit des lois 42 De monarchia 15, 36 De Trinitate ........ 32 dedukce ............... 9 definice .............. 26 dějiny 19, 44, 46, 48 dějiny filozofie .... 19 dělníci ........... 16, 24

demokracie15, 16, 27, 37, 42 Demokracie a výchova ....................... 49 Démokritos ...... 22 Desatero........ 12, 14 Descartes, R.6, 8, 9, 39, 50 deskriptivní etiketa12 destruktivní část dialogu ....................... 23 determinismus12, 22, 28, 42 Devítky ............... 30 Dewey, J........... 49 dialektika ... 7, 44, 46 dialog ........ 7, 23, 44 Dialog Kritias ...... 25 Die Welt als Wille und Vorstellung ....... 46 ding an sich ... 10, 43 Diogenés .... 13, 23 Dionýsios Areopagita ....................... 32 Discours de la Méthode ....................... 39 Discours sur les sciences et les arts ......... 42 dobro ...... 12, 30, 33 dogma ..... 31, 32, 39 doxa.............. 10, 24 Druhé pojednání o vládě ....................... 41 Du contrat social18, 42 dualismus ....... 6, 39 duch................... 30 Duch zákonů ....... 42

důkaz boží existence33, 34, 39 Durdík, J. .......... 49 duše ................... 30 dvanáct kategorií11, 43 dvojí ostří meče15, 36 Dvojí životopisy ... 29 efektivnost .......... 49 ego .................... 44 ego cogito .....39, 50 eidetická redukce 50 eleaté ................. 21 elejská škola ....... 21 élidsko-eretrijská škola ....................... 23 Empedoklés6, 9, 13, 21 Empiricus, S. .... 29 empiriokriticizmus 49 empirismus9, 35, 39, 41, 43 encyklopedie ....... 41 Engels, F. .......... 47 Enneady ............. 30 Epiktetos .......... 29 epikurejci ............ 28 Epikuros 12, 13, 28 epoché ..........13, 29 Eriguena, J. Scottus ....................... 33 Esej o lidském rozumu ....................... 41 esence................ 34 Essay Concerning the Human Understanding ....................... 41 ethos .................. 12

rejstřík « 52

etický intelektualismus ............ 12, 13, 23 etický paradox13, 17, 23 etika ... 5, 12, 28, 50 Etika .................. 40 Etika Nikomachova13, 27 etiketa ................ 12 Euklid ................... 8 euklidovsko-newtonovské chápání .............. 8 eulesinská mysteria31 Eusebios ........... 32 Eva .................... 31 evoluce .............. 21 evoluční teorie .... 48 ex nihilo ............. 31 existence ....... 21, 50 existencionalismus9, 50, 51 existencionální prožitek ....................... 50 fatalismus ...... 12, 32 federace ............. 18 fenomenologie9, 44, 50 feudalismus ........ 47 feudálové ........... 47 Fichte, J. G. ...... 44 Filión .................. 31 filozofická antropologie 5 filozofické disciplíny5 Filozofické drobky 51 filozofie ......... 44, 46 filozofie přírody36, 38 filozofie společnosti5, 15, 36 Filozofie Utěšitelka32 Florencie ............ 36

Fridrich II. Veliký. 41 Fysika................. 27 germánská říše ... 45 glorious revolution41 gnose ................. 31 gnostikové ............ 6 gnóthí sauton 12, 19 gnozeologický optimismus......... 9 gnozeologie5, 9, 37, 50 god’s like position 22 Gödel, K. ........... 49 Gorgias ............. 22 gramotnost ......... 19 Grotius, H. ........ 18 haeccitas ............ 35 hédoné .......... 13, 28 hedonik .............. 28 Hegel, G. W. F.7, 44 Heidegger, M. .. 51 Hekadémos......... 24 helénismus ......... 13 helénistická filozofie28 hen .................... 30 Hérakleitos13, 20, 21, 38 herbartizmus....... 49 hereze ................ 31 heteronomní morálka ....................... 12 hierarchizace společnosti ....................... 34 hmat ............. 10, 41 hmota .................. 8 hmota, prostor a čas8 hmotný svět10, 26, 30, 31

Hobbes, T. .. 17, 38 hodnotová orientace12 hodnoty .............. 12 Hovory k sobě ..... 29 hřích................... 14 hříšnost .............. 31 humanismus ....... 36 Hume, D.9, 10, 42, 43 Husserl, E.39, 50, 51 hylé .................... 30 hylémorfismus 7, 26 hypostaze ......30, 31 Charta 77 ........... 51 chování .............. 12 chuť ..............10, 41 Ibn Rušd........... 34 Ibn Síná ............ 34 idea ......... 10, 24, 26 idealismus . 6, 15, 37 ideální společnost 24 idola ................... 37 Il principe ........... 36 impero-chiesia15, 36 in rebus .............. 33 indukce ................ 9 instrumentalismus 49 intersubjektivita .. 50 iracionálita .......... 46 iracionální vedení společnosti ..17, 41 Iulianus, A. ....... 30 já ........................... ...... 11, 39, 42, 43 Jahve ................. 31 James, W. ......... 49 Jaspers, C. ........ 51 jedno.............30, 31

rejstřík « 53

jednoduchá idea10, 41 jeskyně .............. 24 jev ..................... 48 Ježíš .............. 31, 51 Jindřich VII. ... 15, 36 Jindřicha VIII. ..... 37 jinobytí ducha ..... 44 jméno .................. 9 Josef II. ............. 41 jsoucí ................... 6 jsoucno ............ 6, 8 Julián................ 30 Justinián ............. 24 Kambodža .......... 47 Kant, I.9, 10, 14, 18, 39, 43, 44, 46 Kant-Laplacelovo schéma ....................... 43 kapitalismus ....... 47 Karneadés ........ 29 karolinská renesance ....................... 33 Karteziánské meditace .................. 39, 50 kartézská vztažná soustava ............ 8 kategorický imperativ .................. 14, 44 kategorie ....... 11, 43 Kateřina Veliká .... 41 katholikos ........... 31 kauzalita .... 6, 21, 22 kauzální následnost 8 Kierkegaard, S. 51 klasická řecká filozofie ....................... 23 Kleitomachos ... 29

klid v příčině ....... 30 Komentáře k Aristotelovi ....................... 34 komunismus .. 47, 49 Komunistický manifest ....................... 47 konstruktivní část dialogu ....................... 23 kontinuální vnímání42 kontradikce ......... 26 kontrární ............ 26 konvence ....... 18, 43 kopie .................. 24 kosmologická idea11, 43 kosmologické teorie13 krása ............. 30, 33 Kratylos ............ 20 Kritias................. 22 Kritias, Dialog ..... 25 kritické období etiky14, 44 Kritik der praktischen Vernunft ........... 44 Kritik der vinen Vernunft ....................... 43 Kritika čistého rozumu .................. 10, 43 Kritika praktického rozumu ....... 14, 44 Krotón .............. 20 křesťanská filozofie6, 28 křesťanská morálka14, 48 křesťanská společnost ....................... 32 křesťanské ctnosti 31 křesťanství14, 31, 51

Kurz pozitivní filozofie ....................... 48 Kusánský, M. .... 36 kvalita ................ 42 kvantita .............. 42 kýnická škola 13, 23 kyrénská škola .... 23 L‘Être et le néant. 51 L’homme machine 42 láska .................. 31 látka .... 7, 24, 26, 30 Leibniz, G. W. ... 40 Lenin, V. I. ......... 47 Leukippos ..... 6, 22 Leviathan............ 17 lhostejnost .......... 13 liberalismus ...17, 41 Lidské, příliš lidské47 Locke, J.9, 10, 17, 41, 42, 43 logika .. 5, 10, 28, 43 logos .............20, 28 Lorenz Medici ...... 36 Ludvík Bavor ....... 35 Lyceum .............. 26 Lýkeion............... 26 magarská škola ... 23 Magnus, A. ....... 34 Mach, E. ............ 49 machiavelismus16, 36 Machiavelli, N.15, 36 maieutika............ 23 Malá Asie ............ 19 Marcus Aurelius29 Marx, K. .... 7, 8, 46 marxismus6, 9, 12, 46 matematika10, 43, 48

rejstřík « 54

materialismus ..6, 46 Mattrie, J. Offray8, 42 mesiáš ............... 31 metafyzické období48 metafyzika ............ 6 metexis .............. 24 Milétos ............... 19 milétská škola ..... 19 Mill, J. ............... 48 mínění ........... 10, 24 Misopogon .......... 30 místo.................. 37 mitsein ............... 50 mladší fyzikové ... 21 mladší patristika .. 32 moc federativní17, 41 moc soudní ......... 42 moc výkonná17, 41, 42 moc zákonodárná17, 41, 42 mocenské teorie . 17 moderní filozofie . 46 modus ..... 40, 41, 42 Monadologie ....... 40 monada .............. 40 monarchie 15, 26, 36 monismus ............. 6 Montesquieu, Ch.42 Moralia ............... 29 morálka ......... 12, 44 morální pravidla .. 23 More, T. ...... 16, 37 mravnost ............ 44 myslící já ............ 39 mysterijní svatyně 31 mystická teologie 32 mýtus o jeskyni10, 24

náboženství19, 44, 46 nadčlověk 14, 47, 48 naděje ................ 31 nadvýroba .......... 46 návrat do příčiny . 30 nazírací kategorie8, 11, 43 názor............. 11, 43 Nečasové úvahy .. 47 negace ............... 26 negace negace .... 44 negativní teologie30, 32, 33, 36 německá klasická filozofie ....................... 43 neměnný svět ..... 21 Nemoc k smrti .... 51 nenutné věci ....... 28 neochvějnost ...... 28 neolitická revoluce46 Neurath, O. ...... 49 nevolníci ............. 47 nežádoucí věci .... 28 Nietze, F. .... 14, 47 nominalismus . 33, 35 normativní etiketa 12 Nová Atlantis ...... 16 nová monarchie15, 37 Nové organon ..... 37 novoplatonismus24, 30 novoplatónská triáda ................... 7, 30 novověk ............. 39 novověká filozofie 39 Nový nástroj ....... 37 nús ............... 21, 30 O Boží obci ......... 32

O Boží trojjedinosti32 O nebeské hierarchii32 O nejsoucím čili o přírodě ....................... 21 O právu námořním18 O společenské smouvě ....................... 42 O učené nevědomosti ....................... 36 období sedmi mudrců ....................... 12 objektivita....... 9, 22 objektivní duch ... 44 objektivní kriterium49 objektivní poznání . 9 oborové filozofie.... 5 obyčej ................ 12 Occam, W. ........ 35 occamova břitva .. 35 Odpadlík ............. 30 odraz .................. 10 Offray, J. ........ 8, 42 oheň .............20, 21 oligarchie .......15, 26 on ........................ 6 ontologie .....5, 6, 50 Open Society and Its Enemies ........... 49 oposita ............... 36 orfikové .............. 31 Organon ............. 26 orientální státy .... 44 Órigenés ........... 31 Osmnáct argumentů o věčnosti světa ... 30 ostrakizace ......... 17 osud ................... 12

rejstřík « 55

osvícenství41, 42, 46 otrocká morálka14, 48 otrokářská demokracie ....................... 19 otrokářské období 46 Oxford ................ 35 pacifismus ..... 16, 37 panovník ....... 17, 41 panská morálka14, 48 pantheismus28, 38, 40 papež ............ 34, 36 parlament ...... 17, 41 Parmenidés ...... 21 Parsifal ............... 47 pater .................. 31 Patočka, J. ....... 51 patristika ............ 31 Pavlov, I. P. .....8, 10 Peirce, Ch. S. .... 49 peníze ................ 47 penta rhei ........... 20 Periklés ............ 22 peripatetici ......... 26 pět důkazů boží existence ....................... 34 Philosophiske Smuler ....................... 51 Platón10, 16, 24, 36, 49 platónik .............. 29 platónismus ........ 29 Platónská jeskně10, 24 Plótínos ............ 30 pluralismus ........... 6 pluralita názorů ... 33 Plútarchos ........ 29 pocity ................. 10 počitky .... 10, 42, 43

podobné podobným9, 21 podstata Boha..... 36 podstata jsoucna ... 6 pochybování ....... 39 Pojednání o lidské přirozenosti ...... 42 Pojednání o základech lidského poznání 42 pokrok ........... 41, 46 politeia .......... 15, 27 Politika .......... 15, 26 Polpot ................ 47 Popper, K. R. .... 49 porod ................. 50 porodnické umění 23 porozumění ... 11, 43 post res ......... 33, 35 potence .......... 7, 26 povinnost ...... 14, 44 pozdní scholastika35 pozitivismus ........ 48 pozitivní období ... 48 pozitivní teologie . 36 poznání .......... 9, 34 poznatelnost ......... 9 pragmatismus ..... 49 Pragmatismus: Nové jméno pro některé staré způsoby myšlení 49 pralátka .............. 19 pramlhovina ........ 43 pravděpodobnost 29 pravidla přírody ... 13 právní stát .......... 41 právo ................. 44 predestinace ....... 12 predikát ......... 10, 43

preparatio evangeliae ....................... 32 présókratici ......... 19 prima causa .......... 6 prima mater .... 8, 34 primární idea ...... 41 primární ideje ..... 10 primární příčina ..... 6 princip světa ....... 13 pro ..................... 34 Pro věčný mír ...... 18 probabilismus...... 29 Proklos ............. 30 proletář .............. 47 proměnný svět .... 21 prostor ...... 8, 11, 43 prostor a čas ..11, 43 Protágorás ....... 22 proti ................... 34 protiklad ............. 26 protiklady ........... 20 prozřetelnost....... 32 prožitky .............. 41 Prusko ................ 45 prvobytně pospolná společnost ........ 46 prvotní hmota ..... 34 prvotní hybatel 7, 26 prvotní látka ... 8, 34 prvotní příčina ..... 31 přebytek ............. 46 předjednaná harmonie ....................... 40 příčina .................. 6 příčiny ................ 24 přímá demokracie16, 37 přiměřenost ........ 39

rejstřík « 56

připojená území15, 37 příroda .......... 40, 41 přírodní vědy ...... 48 přirozené zákony . 38 přirozený stav17, 38, 41 Přirozený svět jako filozofický problém51 pseudo-Dionýsios Areopagita ..... 32 psyché ............... 30 psychologická idea11, 43 psychologické pojetí času ......................... 8 psychologie ........ 44 pud ............... 14, 46 působící příčina ..... 7 Pyrrhón ............ 29 Pythagoras . 13, 20 pythagorejská škola20 pythagorova věta 20 quidditas ....... 34, 35 racionalismus9, 39, 43, 46 racionální vedení společnosti ....... 17 racionální vrstva duše ....................... 27 Radostná věda .... 47 raná scholastika .. 33 Rawls, J. ........... 17 realismus ............ 15 realisté ............... 33 realita ................ 50 reflection ....... 10, 41 reflexní oblouk .... 10 relativizace .... 13, 22 renesance 16, 36, 44

renta .................. 47 republika ............ 36 res cogitans ........ 39 res extensa ......... 39 rodina ................ 44 romantismus .. 44, 46 Roscellinus, J. .. 33 Rousseau, J. J.18, 42 rovnost ............... 18 Rozprava o metodě39 Rozprava o vědách a umění .............. 42 rozum ............ 9, 41 rozumná složka duše .................. 16, 24 rozumnost .......... 31 rozvažování ... 11, 43 rozvzpomínání 10, 24 Rudí khmérové .... 47 rule of law .......... 41 Rušd, I. ............. 34 řád světa ....... 20, 38 Řecko ................. 19 Řím .................... 36 římský národ....... 36 Sartre, J. P. ...... 51 Scotus, J. Eriguena ....................... 33 Scotus, J. D. ..... 35 sdělitelnost ........... 9 Second Traty of Government ..... 17 Second Treatise Concerning the Governement ... 41 sedm mudrců ...... 12 Sein und Zeit ...... 51

Seneca .............. 29 sensation .......10, 41 Schelling, F. W. J.44 scholastika .....33, 35 Schopenhauer, A.46, 47 Sie et non ........... 33 Síná, I. .............. 34 skeptikové13, 29, 37 skeptómai ........... 29 sklon .............14, 44 slast ..............13, 28 slavná revoluce ... 41 slib ................16, 36 složené ideje ..10, 41 sluch .............10, 41 Slunce ................ 38 Sluneční stát ..16, 37 smysl.............49, 50 smyslová vrstva duše ....................... 27 smyslová zkušenost10, 43 smyslové vjemy .... 9 smysly ...........10, 42 social contract 17, 38 socialismus ....47, 49 sociální darwinismus48 sociální konstrukt 21 sociologie ........... 48 sofisté .......... 13, 22 Sókratés12, 13, 17, 23 Sókratés z Kadaně51 sol invictis ........... 31 solibsizmus ......... 42 solis ibse............. 42 Solón ................ 12

rejstřík « 57

soud.............. 10, 43 soukromé vlastnictví16, 37, 46 Soumrak model... 47 sounáležitost . 16, 25 sounáležitost světa28 Sparta ................ 24 spasení............... 31 Spencer, H. ...... 48 spermata ............ 21 Spinoza, B. ....... 40 splývání oposit .... 36 společenská smlouva 15, 16, 18, 23, 38, 43 společenský tvor . 34 společná vůle . 18, 43 společné vlastnictví16 společnost ..... 17, 44 spor víry a rozumu34 spravedlnost16, 24, 31, 33 stará monarchie15, 36 starší patristika ... 31 stát ............... 34, 44 state of nature17, 38, 41 state of war17, 38, 41 statečnost .......... 31 Stoa královská .... 23 Stoa Poikilé ......... 28 stoikové ....... 13, 28 strasti................. 28 středověká filozofie31 subalterní ........... 26 subjektivita ......9, 22 subjektivní duch .. 44 subjektivní užitečnost ....................... 49

subjekt-objektový charakter poznání 9 substance 26, 40, 42 substance myslící 39 substance rozprostraněná ....................... 39 Sulla ................... 24 summa ............... 34 Summa logicae ... 35 Summa teologická 34 supremace .......... 37 suverenita .......... 18 Sv. Augustýn12, 15, 17, 31, 32, 34 Sv. Tomáš Akvinský ....................... 34 svědomí... 12, 13, 23 svět11, 34, 39, 43, 50 Svět jako vůle a představa ......... 46 světlonoš ....... 16, 37 světový duch ...... 44 svoboda náboženství .................. 16, 37 svoboda vůle ...... 12 svobodná vůle18, 28, 32, 43 sylogismus ...... 5, 26 sympatheia ......... 28 syntéza........... 7, 44 Systém transcendentálního idealismu.......... 44 šťastný primitiv18, 43 tabula rasa ..... 9, 41 Tak pravil Zaratuštra14, 47

teokracie .......16, 37 teologická idea11, 43 teologické období 48 teorie dvou pravd 35 teorie odrazu .10, 22 teorie poznání . 9, 21 teorie společenské smlouvy 15, 16, 38 teorie suverenity . 18 teorie vzniku vesmíru ....................... 43 Tertulianus, Q. . 31 teze ................ 7, 44 Thálés ... 12, 13, 19 Theodicea ........... 40 Theory of Justice . 17 theúrgie .............. 30 Tomáš Akvinský34 topos .................. 37 totalitní režim ...... 49 totožnost ............ 44 tragičnost dějin ... 46 tragičnost lidského života ....................... 51 transcendentální subjektivita ....... 50 Treatise Concerning the Principles of Human ....................... 42 Treatise of Human Nature ............. 42 triády ................. 44 trideismus ........... 33 trojí lid ............... 15 trojjedinost ....31, 32 tropy .............29, 37 tři složky duše 16, 24

rejstřík « 58

tři složky společnosti16, 24 tři stavy .............. 32 tři vrstvy duše ..... 27 třídní společnost . 46 tvar ........... 7, 24, 26 tvor společenský . 13 tyrranis ......... 15, 26 übermensch... 14, 48 účel .................... 13 účel světí prostředky16, 36 účelová příčina ...... 7 učení o trojím lidu 15 umění ........... 44, 46 uměřenost .......... 31 univerzálie .......... 33 univerzální hybatel42 univerzity ........... 33 uno .................... 38 úpadek ............... 46 upanišady ........... 46 Ústava ........... 16, 24 úsudek .......... 11, 43 utilitarismus ........ 48 Utopia ........... 16, 37 utopie 15, 16, 24, 36 uzávorkování reality50 užitečnost ........... 49 válečný stav .. 17, 38 věc..................7, 10 věc o sobě10, 43, 44 věc pro nás.... 10, 43 Vědosloví ............ 44 védy ................... 46 vegetativní vrstva duše ....................... 27

velké přehodnocení hodnot ........ 14, 48 vernunft ........ 11, 43 verstandt ....... 11, 43 vesmír ................ 38 vídeňský kruh ..... 49 víra ............... 31, 42 vjemy ............ 10, 42 vláda ............. 17, 41 Vladař ........... 15, 36 vládci ............ 16, 24 vlastnictví16, 17, 37, 41 vnější smysly ...... 41 vnitřní smysly...... 41 voda.............. 19, 21 vojáci ............ 16, 24 voluntarismus ..... 32 vrcholná scholastika33 vše plyne ............ 20 všeobecný kladný výrok ....................... 26 všeobecný záporný výrok ....................... 26 vůle ... 18, 32, 43, 46 vykořisťovaní ...... 46 vykořisťovatelé ... 46 vykoupení ........... 31 výstup z příčiny ... 30 vyšší rozum ... 11, 43 vývoj .................. 46 vývoj dějin44, 46, 48 Vyznání .............. 32 vzájemné soužití17, 38 vzduch .......... 20, 21 vznětlivá složka duše .................. 16, 24 vztahy ................ 42

Wagner, R. ......... 47 wesenschau ........ 50 Wissenschaftslehre44 Wittenstein, L. . 49 Xenofanés ........ 21 Zahrada .............. 28 Základy teologie .. 30 zákon tří stádií .... 48 zákon vyloučeného třetího .............. 28 Zaratuštra ....... 6, 47 zcela nenutné věci28 zcela nová monarchie ..................15, 37 zdržení se úsudku13, 29 země .................. 21 Země.................. 38 Zénón ............... 29 zlaté pravidlo morálky ...... 12, 14, 19, 44 zlo ..... 12, 30, 32, 40 zóon politikon13, 17, 26 Zoroaster .............. 6 zostřený třídní boj 47 zrak ...............10, 41 Zrození tragédie z ducha hudby .............. 47 zvyk ................... 12 zum tot sein ........ 12 zvyklé věci .......... 28 žádostivá složka duše ..................16, 24 židovská víra ....... 31 žij skrytě ........13, 28 živly ..................... 9

rejstřík « 59

Vydalo nakladatelství Mae corp. jako svou 19. publikaci v nákladu 2 výtisků. Vydání první.

Kronika Nikomachova. Úvod do filozofie. Filozofické disciplíny Dějiny filozofie

Recommend Documents