ÚVOD DO PRÁVA. Studijní texty pro distanční studium. Petr Dostalík, Petra Jakešová

ÚVOD DO PRÁVA Studijní texty pro distanční studium

Petr Dostalík, Petra Jakešová

Oponenti: Mgr. Bohdana Slezáková Mgr. Markéta Šupplerová

1. vydání

© Petr Dostalík, Petra Jakešová, 2005

ISBN 80-244-1177-6

OBSAH Úvod ................................................................................................................................5 Pojem a systém práva .....................................................................................................7 Definice práva ...........................................................................................................7 Znaky práva ..............................................................................................................7 Normativní systémy .................................................................................................8 Objektivní a subjektivní právo ............................................................................... 11 Právo veřejné a soukromé ......................................................................................12 Právo vnitrostátní a právo mezinárodní ............................................................... 13 Právo hmotné a právo procesní.............................................................................13 Právní norma ..........................................................................................................13 Právní vztahy ................................................................................................................19 Pojem právního vztahu ..........................................................................................19 Právní skutečnost ...................................................................................................19 Právní úkony ........................................................................................................... 21 Protiprávní úkony ...................................................................................................25 Prameny práva .............................................................................................................. 31 Pojem pramene práva a jeho druhy ...................................................................... 31 Právní odpovědnost ......................................................................................................35 Pojem právní odpovědnosti ...................................................................................35 Předpoklady vzniku právní odpovědnosti ............................................................36 Občanské právo – exkurz ............................................................................................43 Pojem a systematika občanského práva ...............................................................43 Základní zásady občanského práva ......................................................................44 Občanskoprávní vztah ...........................................................................................45 Věcná práva ............................................................................................................46 Dědické právo .........................................................................................................47 Trestní právo – exkurz ................................................................................................. 51 Pojem a systematika trestního práva .................................................................... 51 Základní zásady trestního práva ...........................................................................53 Rodinné právo – exkurz ...............................................................................................55 Pojem a systematika rodinného práva ..................................................................55 Seznam použité literatury ............................................................................................59

3

Ikony použité v textu

Studijní cíle

Rozšiřující text

Shrnutí

Otázky k zamyšlení

Otázky, které vyžadují písemnou odpověď

Příklad

Literatura

Slovníček pojmů, klíčová slova

4

ÚVOD Studijní text Úvod do práva je určen posluchačům distančního bakalářského studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Hlavním cílem tohoto studijního materiálu je poskytnout základní informace o teorii práva a dále základní poznatky z vybraných právních odvětví. Velký důraz je kladen na procvičení získaných poznatků a jejich následnou aplikaci na konkrétní případy. Obsahem této publikace je pojem a systém práva, pojetí právních vztahů a pramenů práva, problematika právní odpovědnosti a v neposlední řadě vybrané instituty práva občanského, trestního a rodinného.

5

POJEM A SYSTÉM PRÁVA Cíle kapitoly V této kapitole se seznámíme s tím, co je to právo, jaké jsou teorie původu práva a jeho základní znaky, jakým způsobem a podle jakých kritérií můžeme právo rozdělovat a seznámíme se také s tzv. velkými právními systémy, právem kontinentálním, anglo-saským a islámským. Závěrečná část této kapitoly se zabývá právní normou, její definicí, strukturou a základními vlastnostmi.

Definice práva Již od nejstarších dob se lidé snažili vymezit pojem práva a z tohoto důvodu existuje velké množství různých definic. Jednou z těchto definic je například: Právo je normativní formou regulace společenských vztahů zajištěnou státní mocí. Právo můžeme rovněž popsat jako systém společenských příkazů, zákazů a dovolení stanovících co má být.

Znaky práva Základními znaky práva dle výše uvedených definic jsou tedy:

znaky práva

normativnost (jedná se o systém příkazů) a regulativnost (snaha o uspořádání vztahů ve společnosti). Dalším aspektem práva je pak jeho mocenskost (možnost příkazy dávat a zároveň vynucovat jejich splnění) – za tuto moc se pak považuje moc státní, kdy stát je subjektem nadaným právotvornou a donucovací mocí. Sociologické teorie práva pak jako další definiční prvek práva stanoví jeho účel a cíl, tedy k ochraně koho, či čeho tato právní regulace slouží. Právo je vytvářeno samotnou společností, účelem práva je stanovení práv a povinností pro společnost samu. Právo je živý a dynamický systém, vytvářený v obecném zájmu, vycházející z každodenních potřeb společnosti.

Znaky práva a) mocenskost b) normativnost c) regulativnost d) účel

7

Normativní systémy Islámské právo

islámský právní systém

sunna

kiás

idžmá

Islámské právo patří mezi tzv. posvátná práva spolu s právem židovským a kanonickým. Všechna tato tři práva mají společné to, že základ, prvotní pramen práva není v zákonodárci, ale v boží vůli a všechna tato náboženství zdůrazňují svůj nada předstátní charakter. Zatímco vliv kanonického práva v katolické Evropě zeslábl současně s posílením pozice národního státu a představy panovníka jako nejvyššího zákonodárce, v islámské právu se neustále udržuje představa práva jako vůle Alláhovy, založeného na spravedlnosti. Základním pramenem práva je Korán, který, podobně jako Starý zákon u Židů obsahuje všechny základní předpisy a povinnosti v životě každého muslima. Není možné dělit normy na právní a mimoprávní, není možné dělit právo na jednotlivá právní odvětví, protože každá právní norma je příkazem Alláhovým, obecně závazným a o stejné právní síle, ať už se jedná o plnění ze smluv, rituální předpisy či pravidla pro dědické řízení. I každý konkrétní případ je tedy třeba vykládat s ohledem na Alláhovu vůli a příkazy Koránu. Nepřekvapí tedy, že vykladači práva a znalci islámské právní vědy jsou totožní se znalci a vykladači Koránu. Základním pramenem islámského práva zůstává 114 súr Koránu. Islámské právo je naukou o povinnosti. Dává již od dob patera familias přednost silné individualizaci subjektu právních vztahů, jímž není jednotlivec, ale společenství věřících. Korán je soubor různých doporučení a vzorů chování, které má muslim jako boží příkaz a součást víry napodobovat a jiných chování, kterých se má pokud možno vystříhat nebo která jsou zcela zakázaná (podobně jako v křesťanství je i v islámském právním systému zakázáno půjčování peněz na úrok). Právní normy obsažené v Koránu, ovšem nemohou zcela vyčerpat všechny situace, které se v běžném životě mohou vyskytnout. Proto je dalším pramenem práva sunna, tj. sbírka prorokových výroků, jeho rozhodnutí o právních otázkách. Také platnost právního obyčeje se posuzuje podle toho, zda jej prorok výslovně či mlčky uznal. Pokud není v rozporu s příkazem Koránu, může být do sunny zahrnuto i mimoislámské právo. Tam, kde nedostačuje Korán a sunna, může být pro tvorbu nového právního pravidla použito analogie. Analogie ovšem nemá nic společného s analogií v kontinentálním právním pojetí. Analogie, arabsky kiás, znamená „rozumné uvažování.“ Tímto uvažováním se vyjadřuje myšlenkový postup, kde se z jednoho členu A na základně podobnosti či nepodobnosti vyvodí člen B. To zda je člen A podoben či nepodoben, se nevyvozuje z ducha či smyslu právní normy, ani z politických okolností jejího vzniku, ale pouze na základě doslovného znění, gramatického výkladu právní normy. Posledním pramenem práva je idžmá neboli konsensus všech věřících. Tedy to, na čem se shodnou všichni věřící, stane se novým právním pravidlem. Problematickým však zůstává, zda společenstvím věřících se má na mysli pouze společenství učenců, zda se shodou míní i pouze výslovné přijetí nebo zda postačí i neexistence rozporu, a konečně jakým způsobem se takový konsensus zjišťuje. Na základě práce s jednotlivými prameny se postupně konstituovaly čtyři hlavní školy islámského práva s rozdílnými názory na závažnost jednotlivých pramenů. Škola hanafitů dává přednost analogii, základem učení školy malikitů se stal konsensus

8

a myšlenka obecného blaha, škola Šaftího se zaměřuje na studium sunny a kazuistický způsob řešení právních otázek. Hanabalova škola se zaměřuje na tradici. V jednotlivých zemích se pak uplatňuje právní učení jednotlivých škol. Zákonem a obecně závaznou právní normou jsou pak právní pravidla pocházející z učení jednotlivých škol. V islámském právu obecně pak platí zásada „taklíd“, tj. zásada neměnnosti práva. Jako boží zákon je právo věčné a nemůže být vykládáno, tím méně měněno světskou mocí. Řešení nových právních situací je tedy možné pouze přejímáním pravidel jiné islámské právní školy, která např. neplatí na území daného islámského státu, nebo pomocí disimulace právního jednání (islámské právo zakazuje půjčku na úrok, disimuluje se tedy kupní smlouva, kdy prodejce (tedy vlastně dlužník) prodá předmět půjčky kupujícímu (tedy věřiteli) a vymíní si, že jej po čase odkoupí zpět za sníženou cenu. Rozdíl mezi cenou koupě a cenou prodeje je vlastně oním zakázaným úrokem. Snižování významu zákazu legislativy napomáhá i skutečnost, že smí být měněno pouze „hmotné“ právo, nikoli procesní předpisy. Nic tedy nebrání státu, aby například požadavkem důkazu určité skutečnosti v průběhu soudního řízení zavedl povinnost písemné formy právního úkonu.

taklíd

Kontinentální právní systém Kontinentální právní systém je založen na recepci římského práva ve středověku. Na rozdíl od práva islámského a ostatních tzv. svatých práv ponechala církev úpravu světských poměrů výlučně ve sféře panovníka. Středověký panovník je na základě římskoprávní tradice svrchovaně oprávněn vydávat nová, obecně závazná právní pravidla, a ostatní, kteří podléhají jeho moci jsou povinni se těmito pravidly řídit. Tato zákonodárná moc pak z krále přešla na zákonodárný orgán, který je v rámci dělby moci jediný oprávněn vytvářet nová, obecně závazná právní pravidla. Pravidla vydaná panovníkem byla nazývána konstituce nebo leges, byla vydávána v psané podobě a soudce byl povinen jimi řídit a aplikovat je na skutkovou podstatu sporného případu. Soudce, na rozdíl od angloamerického práva nevytváří nová pravidla chování, rozhoduje pouze mezi stranami a jeho rozhodnutí také zavazuje pouze sporné strany.

historie

Kontinentální právní systém je tedy založen na psaném právu, o kterém se předpokládá, že zahrnuje všechny oblasti společenského života i života jednotlivce, a že se jedná o ucelený a bezrozporný systém. V kontinentálním právním systému soudce v žádném případě právo netvoří, ale pouze nalézá, která strana jednala v souladu s psaným právem a která proti němu.

psané právo

V 19. století pak proběhla v Evropě vlna tzv. velkých kodifikací, kdy bylo psané právo nově shrnuto na základě principů přirozeného práva, a zapsáno do tzv. zákoníků, tedy souborů norem, které uceleně upravují jedno právní odvětví. Nejdůležitější zákoníky, které vznikly na počátku 19. století a které potom sloužily jako vzor pro kodifikace práva v ostatních zemích, byl francouzský občanský zákoník Code civil a rakouský Všeobecný občanský zákoník (ABGB) z roku 1811.

kodifikace

9

Angloamerický právní systém common law

Angloamerický právní systém, který bývá někdy také nepřesně označován jako common-law, je založen na starém anglickém právu commun ley, které vznikalo v době po normanské invazi (1066 n. l.). Díky pozdějšímu mocenskému rozmachu britského impéria se toto právo šířilo do mnoha zemí světa a dnes zahrnuje právo kanadské, australské, novozélandské, stejně jako právo dalších územních celků, které vznikly na území bývalých britských kolonií, protektorátů apod. Mezi právní systémy spadající do okruhu angloamerického lze s jistými výhradami počítat i právo irské a právo indické. Angloamerický právní systém není založen na římském právu. Základním pramenem práva angloamerického právního systému je soudcovské právo. Na rozdíl od kontinentálního právního systému má soudce odlišné postavení, protože právo nenalézá, tedy neaplikuje právní normu na danou skutkovou podstatu, ale právo tvoří, v průběhu rozhodovacího procesu vytváří nové pravidlo chování, novou právní normu.

writ

Právo soudcovské se uplatňuje v oblasti common-law, která dala název celému systému a v oblasti tzv. equity. Počátky common-law jako práva platícího pro celou Anglii nacházíme za vlády Jindřicha Plantageneta. Ten ve snaze zlomit moc místních baronů oslaboval výlučnou soudní pravomoc na baronských panstvích tím, že poskytoval možnost obrátit se v případě právního sporu na královský soud, který by celou věc závazně rozhodl. Tato možnost, oprávnění, poskytované pouze jako privilegium bývá označováno jako „writ“. Postupně se však konstituovaly určité kauzy, ve kterých bylo možné takovýto writ poskytnout obecně. Tímto způsobem byl v Anglii překonán právní partikularismus a rozhodovací praxí byl vytvořen nový systém práva obecného pro celou Anglii. V důsledku politických událostí bylo na základě dohody se šlechtou (tzv. Westminsterská Statuta) omezeno vydávání nových writů, tzn. rozšiřování aplikace obecného práva na nové kauzy, nové skutkové podstaty.

equity

Tento systém práva, tvořeného královskými soudy, na základě podání pomocí writů, byl doplněn systémem tzv. equity. Pokud se objevil nový spor, pro který nemohl být vydán writ (neboť vydávání nových writů bylo pozastaveno), obracela se sporná strana přímo na krále. Král svěřil rozhodování takových případů, které nemohly být řešeny pomocí common-law, významnému církevnímu hodnostáři, lordu kancléři (lord chancellor). Lord kancléř pak tyto spory rozhodoval podle spravedlnosti, tedy podle toho, co se jemu zdá spravedlivé a správné. Equity tedy vytvořila druhý systém pramenů angloamerického práva, který existuje nezávisle na systému common-law, avšak má vůči němu doplňující, sekundární postavení. Je nutné znovu zdůraznit, že jak systém common-law, tak systém equity je právem soudcovským, že pramenem práva je zde soudní rozhodnutí, nazývané jako precedens. Rozsudek soudu, který je oprávněn vydávat precedenty, je závazným pro řešení obdobných sporů i pro budoucnost, a tak se stává pramenem práva. Soudy nižšího stupně jsou totiž povinny se v podobných případech řídit právním názorem vyjádřeným v precedentním rozhodnutí.

obyčej

Dalším pramenem práva je v angloamerickém právním systému obyčej. Rozlišujeme dva druhy obyčejů – „general customs of the Realm“ a místní obyčeje neboli „local customs“. Místní obyčeje jsou právní pravidla, která platí na určitém území, jsou odlišná od pravidel common-law, ale neodporují jeho duchu a jsou zachovávána již od roku

10

1189. V praxi se však předpokládá, že takový obyčej je užíván již od roku 1189, pokud není dokázán opak, nebo pokud to není vyloučeno již samou povahou tohoto obyčeje. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že význam local customs není možné přeceňovat. Angloamerický právní systém navíc uznává jako pramen práva některé sbírky klasických anglických právníků – jako např. Commentaries od Johna Blackstonea (1765), The Institutes od sira Edwarda Cokea (1628–1641), stejně jako některé práce starší, např. De legibus Ranulfa de Glanville (13.stol.). Právo však není jediným normativním systémem, který se ve společnosti vytváří a ovlivňuje tak samotné vztahy ve společnosti. Dalšími normativními systémy jsou například náboženství či morálka. Tyto systémy se pak od práva liší obecnou závazností, dále tím, že nejsou vynutitelné státním donucením a sankce z nich vycházející se uplatňují pouze uvnitř těchto systémů.

normativní systémy

Obecně uznávaným pravidlem morálky je „povinnost“ mladších cestujících uvolnit místo k sezení v dopravních prostředcích starším cestujícím. Třebaže mnozí mladší cestující toto pravidlo dodržují, nejedná se o pravidlo normativní a jeho dodržování není vynutitelné státní mocí. Odlišným případem je pak povinnost označit si v dopravním prostředku zakoupenou jízdenku. Přepravní smlouva, ve které je tato povinnost stanovena, vychází z občanského zákoníku, je tedy pro přepravce i cestujícího závazná a její plnění může být vynucováno soudní cestou.

Objektivní a subjektivní právo Právo můžeme chápat ve dvou kategoriích, a to jako právo objektivní a dále pak jako právo subjektivní. Objektivním právem rozumíme soubor právních norem, tedy právní řád určitého státu v konkrétní době. Objektivní právo je tedy systémově uspořádaný právní řád. V tomto smyslu tedy právo určuje, která specifická právní norma bude použita pro daný specifický případ. Právem subjektivním se rozumí oprávnění subjektu chovat se určitým způsobem, jedná se tedy již o konkrétní podobu objektivního práva. K tomu, aby byl subjekt oprávněn chovat se určitým způsobem, musí nastat určitá situace nebo skutečnost předvídaná objektivním právem. Objektivní právo stanoví, že alkoholické nápoje může požívat pouze osoba zletilá, tedy starší 18 let. Subjektivní právo chovat se určitým způsobem, tedy alkoholický nápoj požít, získává osoba dnem následujícím po dni, kdy dovršila věk osmnácti let.

11

právo objektivní

právo subjektivní

Právo veřejné a soukromé

právo soukromé

právo veřejné

Objektivní i subjektivní právo můžeme dělit na právo veřejné a právo soukromé. Toto dělení pochází již z období antického Říma, jedná se o tzv. právní dualismus. Existuje několik teorií určujících kriteria, na základě kterých se právo veřejné a soukromé rozlišuje. Obecně můžeme shrnout, že v soukromém právu mají právní subjekty navzájem rovné postavení a stát zasahuje do jejich vzájemných vztahů v menší míře, a to na základě samotné iniciativy subjektů (zásada dispoziční). V právu veřejném vystupuje jeden ze subjektů v nadřazeném postavení a převažuje zde množství tzv. kogentních právních norem, tedy norem, od nichž se subjekty právních vztahů nemohou smluvně odchýlit. Právo veřejné je tvořeno právem ústavním, správním, finančním, trestním, atd. Ústavní právo se zabývá základním zákonem státu – Ústavou, normami o uspořádání státu, státní mocí a základními lidskými právy a svobodami. Správní právo reguluje otázky veřejné správy, její organizaci a činnost a vztahy mezi správními orgány na straně jedné a fyzickými a právnickými osobami na straně druhé. Finanční právo vymezuje oblast finančních prostředků státu, zejména státní rozpočet, daně, poplatky a cla. Trestní právo stanovuje, která ze společensky negativních jednání jsou trestná a stanoví sankce za jejich spáchání, a to ve formě trestů a ochranných opatření, stejně jako postup příslušných státních orgánů při odhalovaní a prokazování trestných činů a potrestání jejich pachatelů.

Základem práva soukromého je právo občanské, obchodní a rodinné. Stát má stejné postavení jako ostatní účastníci. Občanské právo upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, a dále stanoví postup soudu při projednávání věcí v občanském soudním řízení. Obchodní právo upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Rodinné právo upravuje vztahy mezi manžely, vztahy mezi rodiči a dětmi a další vztahy mezi jednotlivými rodinnými příslušníky.

U určitých právních odvětví však nepřevažují pouze prvky veřejné, či soukromé, naopak jsou tyto prvky kombinovány. Jedná se o právní odvětví smíšená.

Jako příklad můžeme uvést právo pracovní, živnostenské a právo životního prostředí.

12

Právo vnitrostátní a právo mezinárodní Shora uvedené rozdělení právních odvětví našeho právního řádu se týkalo třídění práva vnitrostátního. Toto právo je tedy vytvářeno konkrétním státem – Českou republikou, je platné na území České republiky a závazné pro obyvatele České republiky (Existují však výjimky ze shora uvedeného, stanovené tzv.výhradou veřejného pořádku.) Právo mezinárodní pak upravuje vztahy mezi konkrétními státy, popřípadě vztahy mezi státy a jinými subjekty mezinárodních vztahů a realizuje se prostřednictvím mezinárodních bilaterálních nebo multilaterálních dohod, přičemž práva a povinnosti z těchto dohod vyplývají pouze státům jako celkům, ne jejich občanům.

právo vnitrostátní

právo mezinárodní

Právo hmotné a právo procesní Abychom mohli definovat hmotné a procesní právo, je nezbytné se nejdřív seznámit s pojmem právní normy.

Právní norma Za právní normu považujeme obecně závazné pravidlo chování, stanovené, vynutitelné a sankcionované státní mocí. Laicky řečeno tedy právní norma říká, co člověk může nebo nemůže a čemu se raději vyhnout.

právní norma

Na rozdíl od přírodních zákonů právní norma nepopisuje skutečnost, tedy neříká, že něco je, ale stanovuje, že za určitých podmínek něco býti má (musí být) nebo býti nemá (nesmí být). Právní norma spočívá v příkazu, zákazu nebo dovolení a tvoří základní prvek právního řádu. Právní norma je sama částí většího celku – právního řádu, sama však má rovněž svou vnitřní strukturu, která se člení na hypotézu, dispozici a sankci. Hypotéza je ta část právní normy, jež stanoví předpoklady – podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování stanovené v dispozici. Těmito předpoklady jsou obvykle právní skutečnosti, jež mají za následek vznik, změnu, nebo zánik právního vztahu. Dispozicí pak rozumíme pravidlo chování, které stanoví komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají, jsou-li splněny předpoklady v hypotéze stanovené. Sankce obsahuje právní následky, které nastanou, není-li dodrženo pravidlo chování stanovené dispozicí. Za sankci nepovažujeme pouze potrestání v obecném slova smyslu, ale i taková opatření, která zajistí dodržení dispozic právních norem.

13

hypotéza

dispozice sankce

Ustanovení §221 trestního zákona upravuje jeden z trestných činů proti životu a zdraví – ublížení na zdraví: „Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ První část věty před čárkou tedy náleží dispozici normy, druhá část pak sankci, hypotéza – tedy předpoklady, za nichž se toto pravidlo uplatní, není pro tuto skutkovou podstatu trestného činu důležitá, a tak ji tato právní norma neobsahuje.

Příkladem hypotézy v občanském právu, konkrétně v subodvětví práva dědického, je pak ustanovení § 470 stanovící, že dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly smrtí zůstavitele.

znaky právní normy

Kromě prvků právní normy rozlišujeme také její základní znaky, kterými jsou: regulativnost – právní norma slouží k tomu, aby ve společnosti upravovala-regulovala určitá jednání. obecnost – neboli obecná závaznost, a to jak ve smyslu obecnosti subjektu právní normy, tak i obecnosti předmětu právní normy. Norma tak nikdy neřeší konkrétní případ konkrétní osoby, např. vydání rozhodnutí, naopak stanoví práva a povinnosti neurčitému nebo jen částečně vymezenému okruhu subjektů. Ustanovení §135 občanského zákoníku stanoví: „Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen věc odevzdat příslušnému státnímu orgánu.“ Slovo kdo, tedy znamená každého, kdo takto učiní – tedy subjekt obecně definovaný, stejně tak i předmět je definován obecně.

právní závaznost – je povinnost adresáta normy chovat se tak, jak norma stanoví. Pokud by došlo k jednání v rozporu s tím, co stanoví právní norma, jednalo by se o jednání protiprávní. vynutitelnost státní mocí – zákonem upravená možnost státu vymáhat na adresátu normy její splnění.

působnost právní normy

Závěrem tohoto výkladu o právní normě se ještě zmiňme o působnosti normy, která znamená předpoklady, aby se norma vztahovala v daném místě a čase na stanovený okruh právních vztahů. Rozlišujeme tak působnost časovou, osobní, věcnou. Osobní působnost – norma se může vztahovat na všechny osoby, které se nacházejí na území daného státu, nebo jen na občany státu, nebo jen na některé konkrétní skupiny obyvatel (studenti, advokáti, vojáci). Věcná působnost – je pak určena druhem společenského vztahu, na něž se vztahuje příslušná norma. Může se tak jednat o rozličné oblasti (oblast obchodního práva). Místní působnost – vymezuje územní platnost normy, přičemž norma může působit na celém území státu, nebo pouze v jeho části. Časová působnost – vymezuje počátek a konec platnosti či účinnosti normy.

14

Právní norma musí pocházet od subjektu k tomu oprávněnému Ústavou a musí být publikována v zákonem předepsané formě. Konkrétní formou právní normy jsou tedy ústavní zákony, zákony, nařízení vlády a vyhlášky.

Platnost a účinnost právních norem Platností právní normy se rozumí skutečnost, že se stala součástí českého právního řádu. Samotným nabytím platnosti ještě nezakládá vznik práv a povinností z ní vyplývající. Jejich vznik začne působit od okamžiku účinnosti.

platnost

Účinnost právní normy tedy znamená, že z ní jejím adresátům vznikají práva a povinnosti.

účinnost

Poté, co jsme si blíže osvětlili pojem právní normy, můžeme tyto normy rozdělit do dvou skupin, a to na normy hmotněprávní a na normy procesněprávní.

Hmotněprávní normy stanoví, jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti. Hmotné právo tedy určuje právní vztahy obecně. Příkladem hmotněprávní normy je občanský či trestní zákoník.

Procesněprávní normy regulují postup státních orgánů při ochraně zájmů a stanovení povinností subjektů právního vztahu. Procesní normy obsahují tzv. řády např. občanský soudní řád, trestní řád a správní řád.

Klíčové pojmy ke studiu Korán, kodifikace práva, Code civile, writ, equity, zásada taklíd, pojem normativního systému, právo objektivní a subjektivní, právo veřejné a soukromé, právo hmotné a procesní, právo objektivní a subjektivní, právní norma, hypotéza, dispozice, sankce, základní znaky právní normy, působnost právní normy, platnost a účinnost právní normy.

Otázky k procvičení 1. Definujte pojem práva a vyjmenujte jeho základní prvky. 2. Vymezte pojem práva jako normativního systému a srovnejte s morálkou či náboženstvím. 3. Objasněte tři základní systémy práva a jejich znaky. 4. Vysvětlete problematiku právního dualismu. 5. Vymezte pojem práva objektivního a subjektivního.

15

6. Vyjádřete rozdíly mezi právem hmotným a procesním. 7. Definujte pojem právní normy a vymezte její strukturu. 8. Vyjmenujte znaky právní normy. 9. Systematizace práva – vysvětlete. 10. Působnost právní normy – definujte.

Vysvětlete na příkladech a) Ustanovení §132 Občanského zákoníku stanoví, že vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. b) Ustanovení §134 Občanského zákoníku popisuje tzv. vydržení: Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. c) Dle ustanovení §544 odst. 1 Občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. d) Dle ustanovení §544 odst. 2 Občanského zákoníku lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo být stanoven způsob jejího určení. Určete, zda se v tomto případě jedná o hypotézu, dispozici, nebo sankci právní normy. e) Pokuste se na základě nastudovaných informací vymezit funkce právní normy. f)

Určete, zda se jedná o normu hmotněprávní nebo procesněprávní: I. „Za právnickou osobu jedná její statutární orgán.“ II. „Nestanoví-li zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. III. „Soud rozhoduje usnesením“. IV. „Zletilost se nabývá dovršením osmnáctého roku.“ V. „Uznání dluhu dlužníkem je účinné vůči ručiteli, jen když s ním vysloví souhlas.“ VI. „Dluh musí být splněn řádně a včas.“

16

g) Určete, o jaký typ působnosti právní normy se jedná: I. „Tento zákon nabývá účinnosti dne 1. 1. 2001“. II. „Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovně- právní vztahy.“ III. „Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“ IV. „Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky, dopustil-li se tu pachatel jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo z části v cizině.“ h) Určete, kterým okamžikem nabývá právní norma platnosti a účinnosti.

17

PRÁVNÍ VZTAHY Cíle kapitoly Cílem této kapitoly je seznámit se s pojmem právního vztahu, naučit se definovat pojem právní skutečnosti a umět roztřídit jednotlivé druhy právních skutečností. Dále pak poznáme, jaké právní následky se spojují s jednotlivými právními skutečnostmi, rozebereme podrobněji právní úkon, jaké jsou jeho druhy a jaké jsou základní náležitosti právního úkonu.

Pojem právního vztahu Právním vztahem rozumíme společenský vztah subjektů, které mají stanovená subjektivní práva a povinnosti. Je výsledkem regulativního působení normy na konkrétní společenský vztah, tedy určitým způsobem ukládá subjektům jak jednat, nastanou-li skutečnosti předvídané právní normou. Společenský vztah mezi subjekty se tedy okamžikem úpravy právní normou stává vztahem právním. Na základě právní skutečnosti, která zakládá právní vztah, vznikají subjektům tohoto právního vztahu konkrétní (subjektivní) práva a povinnosti, a to v souladu s právní normou, která vznik takového vztahu předpokládá a reguluje jej. Subjektivním právem – oprávněním se rozumí míra možnosti subjektu práva, oprávnění subjektu chovat se určitým způsobem.

právní vztah

Subjektivní povinnost je míra určitého chování, jehož uskutečnění, pokud nebylo uskutečněno dobrovolně, může být vymáháno státní mocí. Na základě právní skutečnosti, podpisu pracovní smlouvy, vzniká mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem právní vztah – pracovní poměr. Tento vztah je upraven zákoníkem práce a oběma smluvním stranám vznikají vzájemná práva a povinnosti. Např. zaměstnanci právo požadovat mzdu a zaměstnavateli povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle podmínek sjednaných ve smlouvě.

Právní skutečnost Právní skutečnost lze definovat jako skutečnost, která musí nastat, aby se osoba stala subjektem oprávnění a povinností, které jsou upraveny v zákoně. Jinak řečeno, je právní skutečnost takovým společenským či přírodním jevem, s nímž právní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu (práv a povinností).

19

právní skutečnost

subjektivní a objektivní právní skutečnosti

Rozdělení právních skutečností Právní skutečnosti je možné třídit podle toho, zda závisí nebo nezávisí na vůli subjektu. Tak se právní skutečnosti dělí na subjektivní, jejichž podstatu tvoří lidské chování a objektivní, které jsou nezávislé na lidské vůli. Tyto objektivní právní skutečnosti se pak dělí na právní události a protiprávní stavy. Subjektivní právní skutečnosti, založené na vůli subjektů, se pak dělí na jednání právní a jednání protiprávní. Dále také na jednání s úmyslem způsobit právní účinky, zde se jedná o právní úkony a chování bez úmyslu způsobit právní účinky, kterým může být např. vytvoření autorského díla.

Právní skutečnosti – subjektivní – jednání právní (činnostní a nečinnostní) – rozhodnutí státních orgánů – rozsudek – stavební povolení (rozhodnutí správního orgánu) – rozhodnutí o přijetí na vysokou školu – deklaratorní – nevyvolává hmotněprávní následky, pouze konstatuje, zda tu právo (povinnost) je, či není – konstitutivní – vyvolává hmotněprávní následky, zakládá, mění nebo ruší právní vztahy – právní úkony – adresované, neadresované – inter vivos, mortis causa – úplatné, bezúplatné – volní, reálné – jednostranné, vícestranné – typizované a atypické

– jednání protiprávní – ohrožovací – porušovací

– zaviněné – nezaviněné

20

– trestný čin – přestupek – správní delikt – ostatní delikty

– jednání s úmyslem způsobit právní účinky – právní úkon (kupní smlouva)

– jednání bez úmyslu způsobit právní účinky – vytvoření věci (autorské dílo) –

objektivní

– právní události – plynutí času – živelná pohroma – biologické procesy

– právní stavy – právní (manželství) – protiprávní (omezování osobní svobody)

Právní úkony Pojem právního úkonu Nejvýznamnějšími právními skutečnostmi, které působí vznik, změnu nebo zánik právních vztahů jsou právní úkony. Právní úkony jsou lidským chováním, kterému právní norma přiznává právní účinky a toto jednání směřuje k vyvolání určitých následků.

právní úkon

Právní úkon je tedy projevem vůle, směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinnosti, které právní předpisy s takovým projevem spojují. K platnosti právních úkonů je podstatné, aby byly splněny jejich náležitosti:

1. náležitosti subjektu = právní subjektivita a způsobilost k právním úkonům. Právní subjektivitou rozumíme způsobilost osoby mít práva a povinnosti, tedy schopnost být subjektem právních vztahů. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Smrtí nebo prohlášením osoby za mrtvou tato způsobilost fyzické osoby zaniká.

21

subjektivita

způsobilost k pr. úkonům

Způsobilost mít práva a povinnosti u právnické osoby vzniká dnem zápisu osoby do zákonem určeného rejstříku. Tato způsobilost zanikne dnem výmazu z tohoto rejstříku. Způsobilost právnické osoby nabývat práva a povinnosti vzniká a zaniká shodně s právní subjektivitou. Pojem právní subjektivity bývá v různých právních řádech definován různě. Například římské právo přiznávalo právní subjektivitu osobám svobodným, a to od narození a dítěti v lůně matky, pokud se toto narodí živé. Kromě smrti osoby, vedlo ke ztrátě subjektivity i upadnutí do válečného zajetí. Právní subjektivita nebyla zásadně přiznávána otrokům – člověk od okamžiku upadnutí do otroctví až do okamžiku propuštění na svobodu nebyl považován za subjekt práv, ale pouze za jeho objekt.

Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti – způsobilost k právním úkonům vzniká v plném rozsahu zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Nedostatek způsobilosti k právním úkonům má za následek neplatnost právního úkonu. Právní úkon bude z hlediska náležitosti subjektu neplatný v případě, pokud bude učiněn např. osobou duševně chorou, zbavenou způsobilosti k právním úkonům, která bude sama nabývat nemovitost. Stejně tak bude neplatný právní úkon osmiletého dítěte, které bude prostřednictvím zásilkového prodeje objednávat zboží pro svou osobu, a to z důvodu, že tento právní úkon není přiměřený rozumové a volní vyspělosti odpovídající věku dítěte. Neplatný bude i právní úkon, který bude učiněn osobou v opilosti.

2. Náležitosti vůle – skutečnost, svoboda, vážnost, bezomylnost náležitost vůle

Skutečnost neboli danost vůle znamená, že vůle v daném okamžiku uzavření právního úkonu je přítomna, čili existuje. Svoboda vůle – touto je myšlena svoboda subjektu rozhodovat o právních vztazích, do nichž vstupuje. Tato svoboda je vyloučena v případě působení fyzického násilí, bezprávné výhrůžky na subjekt, nebo pokud se subjekt nachází v tísni.

22

Vážnost vůle – vážná je vůle tehdy, pokud subjekt zamýšlí vyvolat právní následky spojené s projevem této vůle. Vůle subjektu tedy není vážná, pokud tento jedná bez záměru vyvolat právní následky, a to například v žertu, při hře, nebo z důvodu výuky. Pokud v rámci výuky práva vyučující sepíše závět, která splňuje všechny formální náležitosti, a jedinou dědičkou v této závěti učiní svou oblíbenou studentku, tato závěť nebude platná z důvodu nedostatku vážnosti vůle. Jedná se o tzv. úkon demonstrandi causa.

Bezomylnost – jedná-li subjekt v omylu, o němž neví, nemůže se jednat o platný právní úkon, a to zejména tehdy, spočívá-li omyl v nesprávné nebo nedostatečné představě o právních následcích úkonu. Tento omyl tedy může nastat tehdy, pokud se subjekt mylně domnívá, že činí určitý úkon, ve skutečnosti však činí úkon jiný. Podobně pokud je subjekt v omylu ohledně určité osoby, kterou zaměnil. Omyl může být učiněn i ohledně předmětu právního úkonu a to buď ohledně jeho totožnosti, nebo ohledně jeho vlastností. Příkladem omylu v povaze právního úkonu může být situace, kdy se jedna strana při předání peněz domnívá, že se jedná o půjčku, druhá strana však přijímá poskytované plnění jako dar. Omylem v předmětu právního úkonu pak může být situace, kdy se subjekt domnívá, že kupuje fenku exotického plemene, ve skutečnosti se však jedná o tzv. „voříška“. Stejně tak se bude jednat o omyl, pokud se účastník domnívá, že kupuje hříbě koně dostihového, jedná se však o koně parkurového. Omyl v subjektu pak nastane tehdy, pokud ženich na radnici uzavírá sňatek se sestrou své snoubenky, která je jejím jednovaječným dvojčetem.

V právní sbírce císaře Justiniána z šestého století našeho letopočtu máme dochovaný případ, kdy kupec na tržišti s otroky koupil otrokyni, o které se mylně domníval, že je pannou. Římští právníci, kterým byl tento případ předložen, zkoumali otázku platnosti právního úkonu, koupě. Dospěli k názoru, že omyl v předmětu není v této věci tak markantní, aby zakládal neplatnost právního úkonu, kupec však může požadovat slevu z kupní ceny, neboť předmět koupě nemá ty vlastnosti, které si kupec předem vymínil. Kdyby se však jednalo o záměnu pohlaví (tedy místo otroka chlapce by byl koupeno děvče), jednalo by se o omyl podstatný a koupě by byla neplatná.

3. Náležitosti projevu vůle – srozumitelnost, určitost, formálnost. Srozumitelnost – srozumitelný je projev, pokud je jasně vyjádřen jeho obsah a lze zjistit, co jím má být vyjádřeno. Určitost – se týká obsahové stránky projevu. Neurčitý projev se vyznačuje neurčitým obsahem. Bude se jednat například o vzkaz, že subjekt motorové vozidlo přenechává své ženě. Takto nelze určit, zda se jedná o prodej, darování, nájem nebo závěť. Formálnost – v určitých případech právní norma stanoví, že právní úkon musí být učiněn v předepsané formě. Pak se jedná o formu zákonnou. Pokud si však subjekty právního vztahu dohodnou vlastní formu právního úkonu a právní normě takové ujednání neodporuje, hovoříme o formě smluvní. Zřejmě nejznámější podobou formy právního úkonu je forma písemná, ústní či ve formě úředního zápisu.

23

4. Náležitosti souladu vůle a projevu – shoda vůle a projevu 5. Náležitosti předmětu – možnost a dovolenost Možnost předmětu právního úkonu znamená, že vzájemná práva a povinnosti stran jsou objektivně uskutečnitelná, zejména že neodporují přírodním zákonům a jsou v silách a možnostech jednajících subjektů. Dovolenost právního úkonu se posuzuje dle jeho souladu s právní normou. Nedovolený je pak takový právní úkon, který je v rozporu se zákonem, zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům.

Typy a druhy právních úkonů – pojmy 1. typické a atypické Typický právní úkon je ten, který je upraven právní normou v určité, ustálené formě a je označován specifickým názvem. V praxi se vyskytuje nejčastěji. Příkladem můžeme uvést darovací smlouvu dle občanského zákoníku nebo veřejnoprávní smlouvu definovanou správním řádem. Atypickým právním úkonem je ten, který není pojmenován právní normou, není jí tedy upraven. Náležitosti, obsah a forma atypického právního úkonu záleží na dohodě subjektů, právní norma však musí tento innominát připouštět a dohoda subjektů nesmí odporovat právní normě. Innomináty se vyskytují zejména v právu občanském a obchodním, výjimkou však není ani použití v právu pracovním, např. leasingová smlouva.

2. jednostranné, dvoustranné a vícestranné Jednostranný právní úkon je založen na projevu vůle pouze jediné strany. Typickým příkladem je závěť, výpověď z pracovního poměru, či odstoupení od smlouvy. Dvoustranný právní úkon je složen ze dvou vzájemných obsahově shodných projevů vůlí (konsensu) dvou subjektů. Typickým příkladem jsou smlouvy, jako základní právní skutečnosti v soukromém právu, i když se mohou ve formě veřejnoprávních dohod vyskytovat i v právu veřejném. Vícestranný právní úkon je založen na projevech vůle více než dvou smluvních stran. Může se jednat např. o smlouvu o sdružení, nebo o založení akciové společnosti.

3. adresované, neadresované Adresovaný právní úkon je určen vždy určitému, konkrétnímu subjektu, popřípadě skupině subjektů. Neadresovaný právní úkon pak nemá blíže určené adresáty – subjekty. Typickým adresovaným právním úkonem je darovací smlouva, neadresovaným pak vyhlášení veřejné soutěže.

24

4. inter vivos, mortis causa Dle okamžiku nastoupení následků ve vztahu k subjektu rozdělujeme úkony mezi živými (inter vivos), jímž je například smlouva o dílo, a úkony pro případ smrti (mortis causa), jejímž typickým příkladem je závěť.

5. úplatné, bezplatné Úplatné právní úkony jsou uzavírány mezi subjekty a vedou k určitému majetkovému plnění. Tak u kupní smlouvy jeden ze subjektů předává předmět koupě a druhý platí za tento předmět koupě dohodnutou kupní cenu. Bezúplatný právní úkon je pak takový, při němž se majetkové plnění nepožaduje – např. darovací smlouva.

6. volní, reálné U volních úkonů postačí k vzniku práv a povinností pouze projev vůle. Zatímco u smlouvy reálné musí k projevu vůle přistoupit i určité reálné chování. Tak k uzavření kupní smlouvy postačuje, když se prodávající a kupující shodnou na předmětu prodeje a na kupní ceně, samotné předání věci se bere jako plnění z kupní smlouvy, nemá za následek vznik závazku, ale právním následkem předání věci je u věcí movitých nabytí vlastnického práva kupujícím. Jako příklad reálného právního úkonu můžeme uvést smlouvu o úschově, kdy práva a povinnosti vznikají až předáním věci, která je předmětem smlouvy do úschovy schovateli.

Protiprávní úkony Protiprávní úkony náleží do skupiny subjektivních právních skutečností. Chování subjektu způsobuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, a to společensky nežádoucího. Toto protiprávní jednání tak není v souladu s právní normou, čímž porušuje nebo ohrožuje právní normou chráněné hodnoty a vztahy. Příkladem jednání porušujícího právní normu je například trestný čin zanedbání povinné výživy, kterého se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou vyživovací povinnost. Chráněnou hodnotou je pak v tomto případě zabezpečení výživy nezletilých dětí. Příkladem jednání ohrožujícího je pak trestný čin obecného ohrožení, kterého se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání. V tomto případě tedy postačí pouhé ohrožení zákonem chráněných hodnot, nemusí dojít k jejich porušení.

25

protiprávní úkon

Protiprávní úkony můžeme dle vztahu k zavinění rozlišovat na zaviněné a nezaviněné. Zaviněné protiprávní úkony jsou taková protiprávní chování subjektů, u nichž se vyskytuje intelektuální a volní složka jednajícího subjektu. Na rozdíl od tohoto u nezaviněného protiprávního úkonu chybí soulad intelektuální a volní složky s protiprávním chováním. zavinění

Zaviněním rozumíme vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají protiprávní jednání. Rozlišujeme dva typy zavinění, a to úmysl a nedbalost. Samotný úmysl rozlišuje na úmysl přímý a úmysl nepřímý. Úmysl přímý je charakterizován tak, že subjekt ví, že svým jednáním poruší nebo ohrozí nebo může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem a takové porušení nebo ohrožení chce způsobit. Příkladem přímého úmyslu je např. trestný čin vraždy, kdy pachatel ví, že opakovanou bodnou ranou do oblasti hrudního koše může způsobit usmrcení napadnutého, a tento následek způsobit chce. Úmysl nepřímý je definován tak, že subjekt ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Tak elektrikář odcházející od rozdělané práce spočívající v zanechání kabelu s probíjející elektřinou na povrchu cesty a srozuměn s tím, že výboj může jiné osobě ublížit, jedná v nepřímém úmyslu. Podobně pak jedná lékař, který odchází předčasně domů z práce, i když je srozuměn s tím, že některý z jeho pacientů potřebuje jeho pomoc.

Rovněž u nedbalosti rozlišujeme dva typy, a to nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Vědomá nedbalost spočívá v tom, že subjekt ví, že může svým jednáním porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Ve vědomé nedbalosti tedy jedná lékárnice, která pro uložení mastičky zvolí nádobu, ve které původně bylo chemické rozpouštědlo, a spoléhá, že vymytí této nádoby pod tekoucí vodou dostatečně zajistí, že v předmětné nádobě již nezůstane žádná škodlivá chemická látka, která by negativně ovlivnila mastičku. V případě, že pacient, který mast použil na svou bolavou nohu utrpí celkovou sepsi organizmu způsobenou otravou jedovatou chemikálií, bude lékárnice odpovědna za vědomě nedbalostní ublížení na zdraví. Nevědomá nedbalost – té se dopustí ten, kdo nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V nevědomé nedbalosti tak bude jednat lékař, který léčí vysoký krevní tlak u pacienta přiložením pijavic, neboť tento postup není v souladu s lege artis – nejnovějšími poznatky lékařské vědy a lékař tak v důsledku svých nedostatečných znalostí lékařské vědy zvolil nesprávný postup léčby k újmě zdraví pacienta.

26

Jednotlivé typy protiprávních jednání Trestný čin je společensky nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Aby se jednalo o trestný čin, musí toto jednání mimo znaky uvedené v trestním zákoně být pro společnost společensky nebezpečné.

trestný čin

Tak u trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství dle ustanovení § 227 trestního zákona není pro tento trestný čin trestná těhotná žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí. Podobně u trestného činu účast na sebevraždě dle §230 nebude trestně odpovědný ten, kdo sebe sama usmrtí, odpovědný však bude ten, kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomůže, dojde-li alespoň k pokusu sebevraždy.

Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně, nejde-li o správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů nebo o trestný čin.

přestupek

Od trestného činu se přestupek liší tím, že každý z těchto deliktů je upraven jinou právní normou, dále spatřujeme rozdíl v právních následcích spojených se spácháním toho kterého deliktu, neboť za spáchání trestného činu se uděluje trest nebo ochranné opatření, zatímco za přestupek se udělují sankce mírnější, a to napomenutí, pokuta, zákaz činnosti a propadnutí věci. Rovněž orgány příslušné k projednávání těchto deliktů jsou rozličné – o trestných činech rozhodují soudy, o přestupcích pak primárně správní orgány, sekundárně však mohou být i přezkoumány soudem. Pravomocná odsouzení za trestné činy se zapisují do Rejstříku trestů, sankce za přestupek se však do tohoto rejstříku nezapisují. Nejdůležitějším rozdílem mezi trestným činem a přestupkem je však stupeň společenské nebezpečnosti. Tato společenská nebezpečnost může například u majetkových deliktů spočívat ve výši škody. Tak u krádeže elektroniky v ceně 4999 Kč bude pachatel uznán vinným přestupkem dle ustanovení §50/1a zákona o přestupcích. Odcizí-li pachatel elektroniku v ceně 5001 Kč, bude uznán vinným nikoliv přestupkem, ale trestným činem krádeže dle ustanovení §247/1 trestního zákona. Podobně dojde-li k osobní inzultaci kolegy na pracovišti, konkrétně pohlavkem, bude pachatel uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití dle ustanovení §49/1c zákona o přestupcích, dojde-li však při tomto incidentu k otřesu mozku napadeného, bude pachatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení §221/1c trestního zákona, popřípadě i dle ustanovení §222/1 trestního zákona, popisujícího těžkou újmu na zdraví.

Společným znakem trestného činu a přestupku je, že oba tyto delikty jsou protispolečenskými činy, pro jejich odpovědnost se vyžaduje zavinění subjektu, dále pak jeho příčetnost a dosažení věku 15 let.

Správní delikt Správní delikt je jedním z druhů protiprávního jednání, při čemž jeho pojem není zákonem definován. Přesto se můžeme pokusit o jeho definici – správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, a za nějž ukládá státní orgán sankci stanovenou právní normou správního práva. Mezi správní delikty patří například disciplinární delikty nebo pořádkové delikty.

27

správní delikt

Disciplinární delikt je delikt fyzické osoby, která je v určitém právním vztahu ke konkrétní instituci, např. ve vztahu služebním, zaměstnaneckém či členském a tato osoba se dopouští protiprávního jednání, které odporuje určitému řádu, pořádku a kázni uvnitř předmětné instituce. Může se tak jednat o správní delikt úředníka, policisty, advokáta, notáře, vězně, chovance ústavu či studenta vysoké školy. Pořádkový delikt je jednáním subjektu, který nesplní určitou povinnost v řízení, stanovenou právním předpisem. Příkladem může být např. nevybíravý projev během soudního řízení, či maření a ztěžování postupu v řízení správním.

Klíčové pojmy ke studiu Subjektivní právo, právní skutečnost, právní úkon, právní událost, právní stav, subjektivita, způsobilost k právním úkonům, vůle, projev vůle a jeho náležitosti, shoda vůle a projevu, předmět právního úkonu, protiprávní úkon, zavinění, trestný čin, přestupek, správní delikt.

Otázky k procvičení 1. Definujte pojem právního vztahu a právní skutečnosti. 2. Vyjmenujte jednotlivé právní skutečnosti a) objektivní b) subjektivní. 3. Vysvětlete pojem deklaratorního a konstitutivního rozhodnutí. 4. Vymezte pojem právního úkonu. 5. Uveďte typy a druhy právního úkonu. 6. Vyjmenujte jednotlivá protiprávní jednání. 7. Jaké náležitosti subjektu musí být splněny pro platnost právního úkonu? 8. Jaké náležitosti vůle a projevu vůle jsou podstatné pro platnost právního úkonu? 9. Vymezte náležitosti souladu vůle a projevu a náležitosti předmětu, podstatné pro platnost právního úkonu. 10. Definujte protiprávní úkon. 11. Uveďte typy zavinění, které znáte. 12. Srovnejte shody a vymezte rozdíly trestného činu a přestupku. 13. Vymezte pojem správního deliktu.

28

Vysvětlete na příkladech 1. Uveďte o jaký druh a typ právního úkonu se jedná: a) závěť b) kupní smlouva c) darovací smlouva d) vyhlášení veřejné soutěže e) smlouva o nájmu nebytových prostor 2. Uveďte o jakou právní skutečnost se jedná: a) lhůta b) stárnutí c) hurikán Katrina d) manželství e) omezování osobní svobody f) zásnuby g) krádež zboží v hodnotě 1000 Kč h) znásilnění i) neuposlechnutí rozkazu vojákem j) opisování u zkoušky studenta VŠ k) rozsudek l) stavební povolení. 3. Na základě samostudia trestního zákona a přestupkového zákona uveďte pět příkladů trestných činů z různých hlav zákona a pět příkladů přestupků. 4. Vznikne platný právní úkon, pokud učitel v rámci výuky uzavře kupní smlouvu se studentem? 5. Vznikne platný právní úkon, pokud osoba koupí hřebce místo klisny? 6. Může osoba v opilosti uzavřít kupní smlouvu? 7. Pokud zůstavitel označí v závěti za dědice Jana Myšáka a neuvede, zda se jedná o Jana Myšáka otce či syna. Určete, kdo se stane dědicem. 8. Může být subjektem právního vztahu dítě dosud nenarozené? 9. Když obdaruji svého přítele Josefa pod podmínkou, že se mnou vykoná cestu kolem světa, posuďte kdy tento právní úkon nabude platnosti a účinnosti. 10. Stanoví-li zákon, že smlouva musí mít písemnou formu, bude právní úkon platný, pokud bude smlouva uzavřena ústně?

29

PRAMENY PRÁVA Cíle kapitoly V této kapitole přejdeme k pojmu pramene práva, dále pak k tomu, odkud se právo ve společnosti bere a jakým způsobem jsou prameny hierarchicky uspořádány . Dále se budeme zabývat jednotlivými formami pramenů práva a otázkou jejich publikace a uvedení v platnost a účinnost.

Pojem pramene práva a jeho druhy Poměry ve společnosti, její historie, zvyklosti a potřeby jejích obyvatel jsou zdrojem práva. Právo samotné jako společenský jev je podmíněno historicky a sociálně. Aby však mohlo být to, co právo stanoví, závazné pro jeho adresáty a vynutitelné státní mocí, musí mít právo určitou formu, stanovenou samotným státem. Shora uvedené poměry ve společnosti, z nichž právo vychází, se nazývají materiální prameny práva. Laicky řečeno, odkud se právo ve společnosti vzalo. Materiální pramen práva je tedy skutečností, mající vliv na vznik práva – podmínky života společnosti, společenské jevy, zájmy a zvyklosti.

materiální pramen práva

Pro právo však je důležitější, že jsou stanoveny určité příkazy, zákazy a dovolení, čili určité obecně závazné povinnosti a jim odpovídající oprávnění. Pravidla chování musí být vytvořeny v určité formě, aby se stala právní normou. Tato specifická forma práva – právní norma je tedy formálním pramenem práva. Laicky řečeno, určité pravidlo musí mít státem uznanou formu, aby se jednalo o právní normu. Formálním pramenem práva je tedy právní norma, jako vnější forma vyjádření práva v podobě zákona, vyhlášky, nařízení, atd.

formální pramen práva

Prameny práva jsou tedy vnější formy vyjádření práva, a to jak státem výslovně uznané, tak i státem výslovně neuznané, ale existující. Nemůže tedy existovat pramen práva, který by nevycházel z Ústavy nebo ze zákona.

Systém pramenů práva je hierarchicky uspořádán dle právní síly předpisů.

Nejvyšší právní sílu má Ústava – ústavní zákon.

Obsahem Ústavy jsou základní ustanovení, zakotvující základní charakteristiku státu Česká republika, rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, tvořenou Poslaneckou sněmovnou a Senátem České republiky, mocí výkonnou – tvořenou hlavou státu, vládou, a dalšími správními orgány, a dále mocí soudní. V dalších hlavách Ústavy je pak stanovena působnost Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a územní

31

Ústava

samosprávy – tvořené obcemi, jako základními územně samosprávnými celky a kraji, jako vyššími územně samosprávnými celky. Listina základních práv a svobod

Součástí ústavního pořádku České republiky je i Listina základních práv a svobod, obsahující katalog nezadatelných, nepromlčitelných, nezrušitelných a nezcizitelných práv a svobod. Konkrétně se pak jedná o základní lidská práva a svobody, politická práva, práva národnostních a etnických menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní a jinou právní ochranu.

mezinár. smlouvy

Mezinárodní smlouvy považujeme za pramen vnitrostátního práva České republiky, mající větší právní sílu než-li zákon, pokud jsou tyto smlouvy schváleny Parlamentem České republiky, ratifikovány a vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv České republiky.

právo ES

Právo Evropských společenství je zvláštním, samostatným právním řádem, odlišným od práva mezinárodního i od práva jednotlivých členských států. Upravuje organizaci a činnost Evropských společenství a je tvořeno tzv. zakladatelskými smlouvami – primárním právem, které daly společenství vzniknout a dále pak sekundárním, odvozeným právem – nařízeními, směrnicemi a rozhodnutími, vydávanými jednotlivými orgány Evropského společenství – Komisí, Radou a Evropským parlamentem. Prameny práva Evropského společenství tvoří mimo primárního a sekundárního práva také obecné principy práva a judikatura Evropského soudního dvora.

obecné principy

Obecné principy práva jsou dalšími představiteli pramenů práva. Mnoho z nich je zakotveno v Ústavě a zákonech, ne vždy však tomu musí být. Tyto principy nemusí mít konkrétní formu, aplikují se i tam, kde neexistuje formální právní úprava v dané věci. Mají tedy doplňující, výkladovou funkci. Jedná se např. o princip rovnosti, zákazu diskriminace, práva na obranu či princip vydávání bezdůvodného obohacení.

opatření Senátu

Zákonná opatření Senátu jsou výjimečným a provizorním pramenem práva, pro případ rozpuštění Poslanecké sněmovny. V meziobdobí než bude zvolena nová Poslanecká sněmovna má Senát pravomoc přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu. Nemůže však přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv.

zákon

Hlavním pramenem práva je zákon, publikovaný ve Sbírce zákonů. Pouze na základě zákona je možné ukládat práva a povinnosti. Ke zrušení nebo změně zákona může dojít pouze jiným zákonem nebo zákonem ústavním.

nařízení vlády

Druhotnými prameny práva, odvozenými od zákonů, jsou normativní akty výkonných orgánů. Jedná se o nařízení vlády, která lze vydávat jen k provedení konkrétního zákona a v jeho mezích, a dále pak vyhlášky ministerstev a jiných správních úřadů, které lze vydávat na základě a v mezích zákona, jestliže je k tomu vydávající orgán zmocněn. Mezi druhotné prameny práva patří i rozhodnutí prezidenta republiky. Tato rozhodnutí však prezident nevydává na základě zákonného zmocnění, ale v mezích působnosti svěřené mu Ústavou. Jedná se o rozhodnutí, která patří k základům demokratické společnosti a bývají tradičně svěřována hlavě státu. Příkladem takového rozhodnutí může být udělení amnestie prezidentem republiky.

rozhodnutí Ústavního soudu

V neposlední řadě patří mezi prameny práva vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, publikovaná ve Sbírce zákonů, která se dělí na nálezy Ústavního soudu a ostatní nálezy. V nálezech Ústavního soudu rozhoduje soud o zrušení zákonů a jiných právních

32

předpisů pro rozpor s pramenem práva. Tyto nálezy mají shodnou právní sílu jako zákon.

Publikace právních předpisů Aby byl právní předpis platný, musí dojít k jeho publikaci. Touto publikací se stává právní předpis všeobecně dostupným, a to v úředně ověřeném znění. Ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády a vyhlášky ministerstev a jiných správních orgánů se vyhlašují uveřejněním plného znění ve Sbírce zákonů. Ve Sbírce zákonů se vyhlašují i nálezy Ústavního soudu, některá usnesení Poslanecké sněmovny, rozhodnutí prezidenta republiky, sdělení ústředních správních úřadů nebo České národní banky. Mezinárodní smlouvy, oznámení o jejich výpovědi a další skutečnosti související s nimi, a také rozhodnutí mezinárodních orgánů a organizací, jimiž je Česká republika vázána, se vyhlašují ve Sbírce mezinárodních smluv. Rovněž obce publikují své právní předpisy – obecně závazné vyhlášky a nařízení, a to vyvěšením na úředních deskách obecních úřadů po dobu 15 dnů, což je podmínkou platnosti těchto předpisů. Kraje vyhlašují své právní předpisy – obecně závazné vyhlášky a nařízení ve Věstníku právních předpisů kraje.

Klíčové pojmy ke studiu Formální a materiální pramen práva, Ústava, Listina základních práv a svobod, mezinárodní smlouvy, právo Evropské unie, obecné principy práva, zákonné opatření senátu, zákon, nařízení vlády, rozhodnutí Ústavního soudu, Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv, Věstník právních předpisů kraje.

Otázky k procvičení 1. Pojem a druhy pramenů práva. 2. Ústavní pořádek České republiky. 3. Mezinárodní smlouvy a právo ES jako pramen českého práva. 4. Zákonná opatření senátu. 5. Obecné principy práva. 6. Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv. 7. Druhotné prameny práva – vyjmenujte. 8. Rozhodnutí prezidenta republiky. 9. Rozhodnutí Ústavního soudu. 10. Publikace předpisů obce a kraje. 33

Sbírka zákonů

Sbírka mezinárodních smluv

Vysvětlete na příkladech 1. Který z pramenů práva je vyšší právní síly: a) obecně závazná vyhláška obce o zabezpečení veřejného pořádku b) zákon na ochranu chmele? 2. Který z pramenů práva je vyšší právní síly: a) vyhláška o postupu při úmrtí a pohřebnictví b) zákon o pohřebnictví? 3. Který z pramenů práva je vyšší právní síly: a) Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky b) Zákon o Policii České republiky? 4. Může Ústavní soud prohlásit některé ustanovení Ústavy za protiústavní? 5. Má základní lidské právo větší hodnotu než zákon?

34

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Cíle kapitoly Právní odpovědnost je klíčovým pojmem pro porozumění našemu právnímu systému. V této kapitole prozkoumáme pojem právní odpovědnosti, jednotlivé její druhy, budeme se zabývat sankcí a její korektivní funkcí, jednotlivými prvky právní odpovědnosti, zaviněním a v neposlední řadě také okolnostmi vylučujícími protiprávnost, stejně jako obecnými následky porušení právní povinnosti.

Pojem právní odpovědnosti Ve společnosti jsou zakotveny různé typy odpovědnosti, stejně tak jako existují různé druhy normativních systémů. Rozlišujeme pak odpovědnost morální, politickou, náboženskou a pro nás nejzajímavější, odpovědnost právní. Na rozdíl od ostatních typů shora uvedených odpovědností je právní odpovědnost vynucována státní mocí a stát za ni může udělit sankci. Právní odpovědností tedy rozumíme povinnost nést zákonem stanovenou újmu v případě, že nastane zákonem stanovená skutečnost. Tato povinnost nést újmu se nazývá sankcí. Poruší-li tedy subjekt povinnost k újmě společensky významných a chráněných hodnot a zájmů, musí za ono porušení dojít k zásahu státních orgánů a následně k náhradě způsobené škody nebo, je-li to možné a účelné, uvedení v předešlý stav. Nejčastějším případem odpovědnosti je odpovědnost za porušení povinnosti, a to jak povinnosti konat, tak povinnosti zdržet se určitého jednání. Odpovědnost jako povinnost nést sankci je tedy v tomto případě sekundární povinností, pocházející z porušení povinnosti základní – primární. Takto v právu trestním je odpovědností chápána povinnost strpět trest udělený státním orgánem – soudem, za právní následek spáchání trestného činu – porušení nebo ohrožení zákonem chráněných hodnot. Podobně v právu občanském je při koupi věci stanovena odpovědnost prodávajícího za vady, které má tato věc v okamžiku jejího předání kupujícímu. Pokud se tato vada v záruční době objeví, k primární povinnosti kupujícího prodat bezvadnou věc se přidruží povinnost sekundární, zjištěné vady v zákonem stanovené době odstranit, a to na své náklady.

Právní odpovědnost může být státní mocí uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Z uvedeného tedy vyplývá, že pouze právní odpovědnost, na rozdíl od jiných druhů odpovědnosti je založena na základě zákona. Sankce, které jsou ukládány za porušení povinností mohou mít různou funkci. Jedná se například o funkci preventivní, spočívající ve výchově, funkci reparační neboli funkci

35

sankce

odčinit škodlivý následek, funkci satisfakční spočívající v odčinění újmy nemajetkové povahy a v neposlední řadě funkci represivní, u protiprávních jednání, kde došlo k závažnému úmyslnému porušení právní normy. Sankci můžeme chápat v dvojím smyslu, a to jako sankci objektivní, čili obecnou sankci zákonnou, které ve vztahu k adresátům zákona působí jako hrozba sankcí, a dále pak sankci subjektivní, která je odpovědností následnou, spočívající ve vzniku odpovědnostní povinnosti konkrétního subjektu. formy právní odpovědnosti

U právní odpovědnosti rozlišujeme její různé formy, a to např. právní odpovědnost: ústavní

(odpovědnost ústavních činitelů)

soukromoprávní

občanskoprávní (odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, nebo odpovědnost za škodu na věcech vnesených a odložených)

správněprávní

obchodněprávní

(odpovědnost dopravce ze smlouvy o přepravě, odpovědnost statutárního orgánu vůči společnosti)

pracovněprávní

(odpovědnost zaměstnance za hodnoty svěřené zaměstnavatelem, odpovědnost za pracovní úraz nebo nemoc z povolání)

rodinněprávní

(rodičovská zodpovědnost)

odpovědnost za přestupky odpovědnost za správní delikty

trestněprávní

odpovědnost za trestné činy

mezinárodněprávní (odpovědnost států za plnění povinností vyplývajících z mezinárodních smluv)

S pojmem odpovědnosti souvisí rovněž pojem viny. Jak již bylo uvedeno v předešlé kapitole, zaviněním se rozumí vnitřní psychický vztah člověka k následku jeho chování, při čemž rozlišujeme dvě základní formy zavinění, a to úmysl a nedbalost. Z hlediska vztahu odpovědnosti a zavinění se rozlišuje tzv. odpovědnost subjektivní

subjektivní odpovědnost – odpovědnost za zavinění, u níž je mimo protiprávního jednání, jeho následku a příčinné souvislosti přítomno i zavinění.

odpovědnost objektivní

objektivní odpovědnost – tedy odpovědnost bez ohledu na zavinění, jíž se ten, komu sankce hrozí může sankci vyhnout jen z důvodů uvedených v zákoně, popřípadě se této sankci nemůže ubránit vůbec, poté se jedná o odpovědnost absolutní.

Předpoklady vzniku právní odpovědnosti Protiprávní jednání Škodlivý následek Příčinná souvislost Zavinění 36

Protiprávní jednání Jak již bylo uvedeno v předešlé kapitole, protiprávní úkon je subjektivní právní skutečností, jejíž podstatou je lidské chování, jež právo nedovoluje, a proto na něj váže právní následky. Úkon je jednotou dvou složek, složky psychické (vnitřní) a složky fyzické (vnější) – jde tedy o projev vůle jednajícího ve vnějším světě. Protiprávním jednáním může být jak jednání – aktivní chování, tak i opomenutí – pasivní chování. Opomenutí je však protiprávním jednáním jen tehdy, jde-li o opomenutí jednání, k němuž byl jednající povinen.

protiprávní jednání

Příkladem aktivního jednání tak může být poškození či zničení cizí věci, příkladem opomenutí pak nepodání léku pacientovi či nedání přednosti v jízdě.

Povinnost subjektu vychází ze zákona, smlouvy nebo jiné právní skutečnosti. Protiprávnost je objektivní kategorií, je tedy založena na rozporu určitého chování s objektivním právem. Protiprávní jednání může být jak jednání zaviněné, tak i nezaviněné, neboť protiprávnost nepředpokládá nutnost zavinění. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že protiprávní je i jednání osob deliktně nezpůsobilých, neboli osob nezpůsobilých k zavinění.

V určitých případech však nemůžeme hovořit o protiprávním úkonu, i když se nám jako protiprávní jeví. Jedná se o případy okolností vylučujících protiprávnost. Jde o okolnosti, které způsobují, že jednání, které je obecně považováno za protiprávní, za určitých okolností nezpůsobuje vznik právní odpovědnosti a jednající subjekt je tak zbaven povinnosti nést sankci. Za takové můžeme označit: jednání v krajní nouzi jednání v nutné obraně svolení poškozeného výkon práva nebo plnění povinnosti riziko ve výrobě a výzkumu

Jednání v krajní nouzi Podstatou krajní nouze je, že dochází ke střetu dvou zákonem chráněných zájmů, přičemž jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou zájmu druhého. Stav krajní nouze tedy vylučuje protiprávnost a čin není pro společnost nebezpečný. V krajní nouzi jedná osoba poskytující první pomoc řidiči osobního automobilu, stiženého zástavou srdce, pokud při masáži srdce – tedy záchraně lidského života, zlomí řidiči dvě žebra, neboť poruchou zájmu na ochraně lidského zdraví je odvrácena porucha na druhém zákonem chráněném zájmu – lidském životě.

37

okolnosti vylučující protiprávnost

Jednání v nutné obraně Podstatou jednání v nutné obraně je odvracení hrozícího nebo trvajícího útoku na zákonem chráněné společenské zájmy, vztahy a hodnoty, a to činem, který by byl jinak protiprávní, namířeným proti jednajícímu. Jednání směřuje k tomu, aby bylo zabráněno činu nebezpečnému pro společnost, což de facto nahrazuje zásah státního orgánu. Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana jen jejím typem. V jednání v nutné obraně tak jedná znásilňovaná žena, která se opakovanými údery vázou do těla násilníka snaží odvrátit jeho útok.

Svolení poškozeného Jednání, které by obecně bylo nedovoleným zásahem do práv poškozeného se jeho svolením stává dovoleným činem. Toto svolení zároveň způsobuje, že jednání není v určitých případech nebezpečné pro společnost. K tomuto svolení musí dojít vážně a dobrovolně, před nebo současně s jednáním, ohledně takových zájmů osoby, o nichž může sama rozhodnout, a to za předpokladu, že tato osoba je v tomto směru schopna učinit závazný projev. Takto se souhlasem poškozeného nemůže dojít k trestnému činu krádeže motorového vozidla, pokud k tomu řidiči bylo dáno svolení majitelem vozidla.

Výkon práva nebo plnění povinnosti Pokud právní norma přikazuje nebo dovoluje jednat určitým způsobem, pak takovéto jednání nenaplňuje znaky protiprávního jednání, ať se jako takové může jevit. Povinnost k určitému jednání může vyplývat obecně ze zákona, nebo může být konkrétně stanovena, a to např. plněním rozkazu. Matka, která nedovolí dítěti jít ven s kamarádem, protože přineslo špatnou známku ze školy, se tedy nedopouští trestného činu omezování osobní svobody, neboť jen plní svou zákonnou rodičovskou povinnost. Stejně tak lékař, který v souladu s transplantačním zákonem provede transplantaci orgánu odběrem z těla živého dárce, nemůže být ve vztahu k živému dárci shledán vinným z trestného činu ublížení na zdraví, či těžké újmy na zdraví.

38

Riziko ve výrobě a výzkumu Zájmy, hodnoty a vztahy chráněné zákonem mohou být nebo jsou vystaveny nebezpečí z důvodu zkoušení nových výrobků či postupů, při zavádění nové techniky a ve výzkumu. Bez těchto možných nebezpečí by nemohlo docházet k vědecko-technickému pokroku. Zejména se výše uvedené projevuje v souvislosti s lékařským experimentem.

Škodlivý následek neboli škoda je jedním z dalších nezbytných předpokladů právní odpovědnosti. Škodou se rozumí majetková újma, objektivně vyjádřitelná v penězích. Rozlišujeme škodu skutečnou, spočívající ve zmenšení majetku poškozeného a ušlý zisk. Zmenšení majetku může spočívat v poškození, zničení či odnětí konkrétní majetkové hodnoty. Ušlý zisk je pak rozdíl mezi tím, jak se majetek poškozeného mohl zvýšit při normálním chodu věcí a stavem, který vznikl v důsledku protiprávního jednání. Pojem újma však nezahrnuje pouze újmu na majetku ve formě škody, ale rovněž imateriální újmu, spočívající ve vytrpěných bolestech či ztížení společenského uplatnění, popřípadě poškození dobrého jména či pověsti.

škodlivý následek

Příčinná souvislost Příčinná souvislost, nebo-li kauzální nexus mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem je dalším z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Abychom tuto příčinnou souvislost zjistili, je důležité nejdříve zjistit škodlivý následek, a poté se zjišťuje, zda je dána příčina a nakonec, zda mezi příčinnou a následkem v konkrétním případě existuje objektivní, příčinná souvislost, která musí být bezpečně prokázána. Jestliže byl škodlivý následek způsoben z více příčin, je třeba nalézt tu příčinu, která se na vzniku škodlivého následku podílela rozhodující měrou. Existenci zavinění je však třeba vždy odlišovat od příčinné souvislosti.

příčinná souvislost

Tak pokud sestra v nemocnici opomene pacientovi hospitalizovanému s podezřením na zápal plic zavřít okno, přičemž venkovní teplota nepřesahuje minus 25 stupňů Celsia, což následně vede ke smrti pacienta, je nutno zkoumat, která z příčin bezprostředně vedla ke vzniku škodlivého následku – smrti pacienta.

Zavinění Zaviněním rozumíme vnitřní psychický vztah škůdce k určitým skutečnostem, jež zakládají protiprávní jednání – k jednání a výsledku tohoto jednání. Je založeno na spojení dvou psychických prvků, prvku poznání, neboli prvku intelektuálního a prvku rozumového, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jinak

39

zavinění

řečeno prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Takto zavinění jako subjektivní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu je pouhým pravidelným předpokladem. Tam, kde je dána objektivní odpovědnost, není existence tohoto předpokladu právně relevantní. Rozlišujeme různé formy a stupně zavinění, a to úmysl a nedbalost. Samotný úmysl rozlišujeme na úmysl přímý a úmysl nepřímý. Úmysl přímý je charakterizován tak, že škůdce ví, že svým jednáním poruší nebo ohrozí nebo může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem a takové porušení nebo ohrožení chce způsobit. Úmysl nepřímý je definován tak, že škůdce ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Rovněž u nedbalosti rozlišujeme dvě formy, a to nedbalost vědomou (hrubou) a nedbalost nevědomou (lehkou). Vědomá nedbalost spočívá v tom, že škůdce ví, že může svým jednáním porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nevědomá nedbalost – té se dopustí škůdce, který nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Rozlišování obou forem zavinění, tj. úmyslu a nedbalosti má v oblasti odpovědnosti za škodu význam v rozsahu náhrady škody a z hlediska naplnění konkrétní skutkové podstaty určité formy odpovědnosti za škodu.

Následky porušení právní povinnosti následky porušení

Právní následky porušení povinnosti mohou mít různou povahu. Společným znakem však je, že směřují k tomu, aby k porušování povinnosti nedocházelo, a aby byly následky porušení povinnosti napraveny. Ony následky porušení povinnosti nemusí být vždy jen právní, ale mohou spadat i do oblasti ekonomie, etiky, psychologie či filozofie. Právo tedy spojuje s neplněním či porušením povinnosti určité právní následky, které mohou být různé povahy: – trvání původní povinnosti a možnost vynutit splnění původní povinnosti (nezaplacením dlužné částky ve stanovené době nezaniká povinnost dlužníku dluh řádně a v plné výši splatit) – vznik nové povinnosti v důsledku porušení povinnosti primární (naopak k povinnosti splatit dluh se připojuje nově vzniklá povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, případně splnění povinnosti uhradit smluvní pokutu, pokud byla tato povinnost sjednána stranami ve smlouvě.) – jiné právní následky

40

Klíčové pojmy ke studiu Právní odpovědnost a její formy, sankce, členění a funkce, odpovědnost subjektivní a objektivní, zavinění, příčinná souvislost, škodlivý následek, protiprávní jednání, okolnosti vylučující protiprávnost, následky porušení právní povinnosti.

Otázky k procvičení 1. Pojem a formy právní odpovědnosti. 2. Pojem, funkce a druhy sankcí. 3. Pojem subjektivní a objektivní odpovědnosti. 4. Předpoklady vzniku právní odpovědnosti. 5. Protiprávní jednání a škodlivý následek. 6. Příčinná souvislost. 7. Pojem a formy zavinění. 8. Následky porušení právní odpovědnosti.

Vysvětlete na příkladech 1. Najděte rozdíl mezi pojmem odpovědnost a zodpovědnost. 2. Může být sankcí za porušení právní povinnosti i ztráta vědecké hodnosti? 3. V ustanovení §18 zákona o rodině je manželům stanovena povinnost „žít spolu, být si věrni“. Určete, zda se jedná o povinnost právní nebo morální a určete druh sankce, který zákon pro porušení této povinnosti stanoví. 4. Pokud pes paní Nebezpečné pokouše dítě paní Bázlivé, o jaký typ odpovědnosti se bude jednat? Posuďte pro situace: a) pes volně pobíhá bez náhubku po dětském hřišti. b) dítě přeleze plot a vnikne do zahrady paní Nebezpečné. c) paní Bázlivá poštve svého psa na psa paní Nebezpečné. v reakci na předchozí útok psa paní Nebezpečné. d) Paní Nebezpečná otráví psa paní Bázlivé. 5. O jakou formu právní odpovědnosti se jedná: a) odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně. b) odpovědnost ČNB. c) odpovědnost za kabát odložený v restauraci. d) odpovědnost lékaře za použití konkrétního léku.

41

e) odpovědnost pokladní za hotovost v pokladně. f) odpovědnost vedoucího směny za pracovní úraz. g) odpovědnost matky za studijní výsledky syna. 6. Jaká forma zavinění se vyžaduje u trestného činu krádeže? 7. Jaká forma zavinění se vyžaduje u trestného činu vraždy?

42

OBČANSKÉ PRÁVO – EXKURZ Cíle kapitoly Exkurz občanské práva se zaměřuje na prvotní seznámení s nejdůležitějším soukromoprávním odvětvím, na systematiku občanského práva, na jeho základní zásady, rozdělení na jednotlivá subodvětví a jejich stručnou charakteristiku, zejména práva vlastnického a dědictví.

Pojem a systematika občanského práva Občanské právo je jedno z nejznámějších a nejvýznamnějších soukromoprávních odvětví českého právního řádu. Definuje se jako souhrn právních norem, jejichž předmětem je úprava společenských vztahů majetkové povahy, vznikajících mezi fyzickými a právnickými osobami, jakož i vztahů upravujících osobní a osobnostní práva. Jinak řečeno, se jedná o soubor právních pravidel, stanovících osobní a majetkový statut subjektů.

občanské právo

Systém občanského práva se dělí na obecnou část, spočívající ve vymezení základních otázek tohoto právního odvětví – vymezení pojmu a předmětu občanského práva, základních zásad, pramenů občanského práva, pojmu občanskoprávní skutečnosti, pojmu občanskoprávního vztahu a účastníků tohoto vztahu.

obecná část

Zvláštní část občanského práva je tvořena:

zvláštní část

je tvořena I. věcnými právy – právem vlastnickým (spoluvlastnictví, společné jmění manželů) věcnými právy k věci cizí (věcná břemena, právo zástavní, právo zadržovací),

dále pak II. závazkovým právem – představujícím souhrn právních norem upravujících práva a povinnosti účastníků občanskoprávních vztahů při různých formách společenské směny hodnot. V obecné části závazkového práva je toto právo definováno, rozděleno a popsán vznik, změna, zajištění a zánik závazkových vztahů obecně a ve zvláštní části závazkového práva jsou upraveny jednotlivé typy závazků: kupní a směnná smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, smlouva o půjčce, smlouva o výpůjčce, nájemní smlouva, příkazní smlouva, jednatelství bez příkazu, smlouva o úschově, smlouva o ubytování, smlouva o přepravě, smlouva zprostředkovatelská, smlouva o vkladu, smlouva o sdružení, smlouva o důchodu, závazky z her a sázek, veřejná soutěž, veřejný příslib, cestovní smlouva,

43

třetím systémovým prvkem občanského práva je pak III. právo dědické, upravující právní nástupnictví po zemřelém

a poslední ucelenou část občanského práva tvoří IV. práva k nehmotným statkům – k hodnotám lidské osobnosti (např. právo na život a zdraví), práva k projevům osobnosti (např. písemnosti) a práva k nehmotným statkům nepocházejícím z tvůrčí duševní činnosti (např. obchodní jméno).

Základní zásady občanského práva základní zásady

Občanské právo je ovlivňováno zejména těmito základními zásadami: 1. Je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno Tato zásada platí nejen ve vztahu subjektů občanského práva navzájem, ale i ve vztahu těchto subjektů ke státním orgánům. Pro orgány státní moci však platí zásada opačná, vše je zakázáno, co není výslovně dovoleno. 2. Zásada rovnosti V občanskoprávních vztazích mají subjekty rovné postavení, což platí i pokud je jedním z účastníků stát. 3. Zásada smluvní svobody Subjektům daná možnost vstupovat do právních vztahů s kterýmkoli subjektem dle svého výběru, o jakémkoli předmětu a obsahu. 4. Zásada jistoty občanskoprávního vztahu Tato zásada spočívá v zákazu retroaktivity (tedy zpětné působnosti zákona), ochraně práv třetích osob a ochraně dobré víry. 5. Zásada „vigilantibus iura“ neboli zásada bdělým náleží právo, spočívající v aktivní ochraně a uplatňování svých práv subjekty bez očekávání pomoci státních orgánů. 6. Zásada prevence Spočívající v předcházení ohrožování či porušování práv plynoucích z občanskoprávních vztahů. 7. Zásada souladu práv s dobrými mravy Pojmem dobré mravy rozumíme soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností. 8. Zásada zákazu zneužití práv bez právního důvodu do oprávněných zájmů jiných.

44

Občanskoprávní vztah je společenský vztah regulovaný normami občanského práva, jehož účastníci jsou nositelé vzájemně spjatých práv a povinností a jehož realizace je zajištěna státním donucením. Vznik občanskoprávního vztahu je vázán ve většině případů na to, že nastane určitá právní skutečnost, jen zcela výjimečně mohou vzniknout občanskoprávní vztahy přímo ze zákona.

pojem občanskoprávního vztahu

Prvky občanskoprávního vztahu jsou: I. subjekt II. objekt (předmět) III. obsah Subjektem občanskoprávního vztahu je ten, komu občanské právo přiznává způsobilost k právům a povinnostem – právní subjektivitu. Subjektem občanského práva tedy jsou fyzické osoby, právnické osoby a stát.

subjektivita

Fyzická osoba je kterákoli lidská bytost bez dalšího. Právnická osoba je uměle vytvořený útvar, odvozující svou subjektivitu ze zákona a způsobilost k právním úkonům od fyzických osob jednajících jejím jménem. Právnická osoba je považována zákonem za samostatný subjekt práv a závazků.

Za právnické osoby jsou považovány:

právnické osoby

– sdružení fyzických nebo právnických osob (obchodní společnosti) – účelová sdružení majetku (nadace, fondy) – jednotky územní samosprávy (obce, kraje) – jiné subjekty, o kterých tak stanoví zákon (Česká televize, Český rozhlas)

Zastoupení Ne každý subjekt mající právní subjektivitu, je ve stejném rozsahu vybaven způsobilostí k právním úkonům. I subjekt, který má způsobilost k právním úkonům, nemusí vždy této způsobilosti využít. Pro tyto případy zná občanské právo institut zastoupení. Zastoupení chápeme ve dvou druzích, a to zastoupení zákonné a zastoupení smluvní (zmocnění). Zastoupení zákonné vzniká přímo ze zákona nebo rozhodnutím soudu, zastoupení smluvní pak vzniká na základě plné moci udělené zastoupeným zástupci.

Předmětem občanskoprávního vztahu jsou věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obvykle se jedná o hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly sloužící potřebám lidí.

45

zastoupení

Obsahem občanskoprávních vztahů jsou subjektivní práva, tedy míra možnosti daná právem subjektu a subjektivní povinnosti, tj. míra nutného chování normami občanského práva předepsaná pro subjekty.

Věcná práva věcná práva

Věcným právem se rozumí přímé právní ovládání věci. Charakteristickým znakem věcných práv je jejich absolutnost, tedy, že působí proti všem, které omezují v zásahu do výkonu práva toho, komu věcné právo svědčí. Předmětem věcných práv je zpravidla konkrétně určená věc. Věcná práva se dělí na: právo vlastnické spoluvlastnictví společné jmění manželů věcná práva k věci cizí věcná břemena zástavní právo zadržovací právo

vlastnictví

Vlastnické právo je základním věcným právem, působícím vůči všem ostatním subjektům, které se musí zdržet v rušení práv vlastníka předmětné věci. Vlastník je oprávněn mít věc u sebe, věc užívat a brát z ní užitky a dále s věcí disponovat. Ve veřejném zájmu lze však věc vyvlastnit nebo vlastnické právo k ní omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Vlastnictví není jen právem, ale i závazkem. Nesmí být zneužito k újmě práv jiných nebo v neprospěch zákonem chráněných obecných zájmů. Dále výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

spoluvlastnictví

Spoluvlastnictví je stav, kdy jednu věc vlastní více osob společně, a tato věc mezi ně není reálně rozdělena. Český právní řád rozlišuje dva druhy spoluvlastnictví, a to podílové spoluvlastnictví, kdy jednotliví spoluvlastníci mají určitý ideální spoluvlastnický podíl na věci a podle výše tohoto podílu vykonávají jednotlivá práva a povinnosti spoluvlastníků, a dále pak společné jmění manželů, které může vzniknout pouze mezi manžely, a jehož hlavním cílem je upravit po dobu trvání manželství majetkové vztahy mezi nimi. Tvoří jej majetek a závazky nabyté některým z manželů nebo oběma manžely společně za trvání manželství. Tento majetek užívají oba manželé společně a rovněž mají povinnost hradit náklady spojené s užíváním těchto věcí.

Věcná břemena Věcná břemena jsou práva k věci cizí, která umožňují užívání cizích věcí stanoveným způsobem. Omezují vlastníky nemovitosti ve prospěch někoho jiného tak, že jsou povinni něco trpět, něčeho se zdržet. Věcná břemena, která jsou spojena s vlastnictvím

46

nemovitosti, přecházejí i s vlastnictvím věci na nabyvatele. Věcná břemena mohou být spojena buď s vlastnictvím určité věci nebo náležejí určité osobě.

Zástavní právo Zástavní právo je věcným právem k věci cizí, sloužícím k zajištění pohledávky – nutí dlužníka ke splnění dluhu a zároveň dává věřiteli pro případ nesplnění pohledávky dlužníka podpůrný zdroj k jeho uspokojení. Zástavním právem může být zajištěna buď peněžitá nebo nepeněžitá pohledávka – dluh, zástavou může být věc movitá i nemovitá, ke vzniku zástavního práva k movité věci postačí její odevzdání zástavnímu věřiteli, u věcí nemovitých pak jde o vyznačení vzniku zástavního práva vkladem do katastru nemovitostí.

zástavní právo

Zadržovací právo Zadržovací právo je věcným právem k věci cizí, které umožňuje tomu, kdo by byl jinak povinen vydat movitou věc, tuto věc zadržet a zajistit tak svou splatnou pohledávku vůči tomu, komu by jinak byl povinen věc vydat. Tak zadržovací právo umožňuje věřiteli uspokojit se přednostně z výtěžku zadržované věci při výkonu soudního rozhodnutí před jinými věřiteli.

zadržovací právo

Dědické právo Dědické právo je souhrnem právních norem, upravujících přechod práv a povinností zemřelé fyzické osoby na jiné subjekty na základě dědické posloupnosti a právní vztahy při tom vznikající. Děděním se rozumí přechod práv a povinností zemřelého na jiné subjekty okamžikem smrti.

Předpoklady dědění jsou: Úředně prokázaná smrt osoby – smrt konstatuje lékař, který rovněž vystavuje list o prohlídce mrtvého, na jehož základě je proveden matričním úřadem zápis do knihy úmrtí a vydán úmrtní list, mající charakter veřejné listiny. Nelze-li smrt prokázat, ale je zřejmé, že osoba zemřela, prohlásí osobu za mrtvou soud. Stejně tak lze za mrtvou prohlásit i osobu nezvěstnou, pokud je zřejmé, že již nežije. Existence dědictví – k dědění nedochází po smrti každé fyzické osoby, ale pouze u osoby mající majetková práva a povinnosti, která nezanikla její smrtí. Dědictví je tedy představováno nejen právy zůstavitele, ale též jeho povinnostmi (dluhy). Dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele, mimo ty, které zanikají smrtí (práva vztahující se k tělesné integritě, cti a důstojnosti, vyživovací povinnost). V každém případě úmrtí však soud zahájí řízení o dědictví.

47

dědictví

Právní důvod dědění – dědický titul. České dědické právo má dva dědické tituly, a to zákon a závěť, není vyloučena ani jejich kombinace. Závětí se rozumí jednostranný projev vůle zůstavitele ohledně svých práv a povinností pro případ smrti. Pouze ze závěti se dědí tehdy, je-li závěť platná a vztahuje se na celý majetek. Závětí může zůstavitel stanovit odlišně od dědických skupin stanovených zákonem, kdo se má stát jeho dědicem a určit jeho dědický podíl. Pokud dědictví nenabude žádný dědic, a to ani ze zákona, ani ze závěti, připadne dědictví státu. Způsobilý zůstavitel musí závěť učinit osobně, svobodně a vážně, výslovně, určitě a srozumitelně, v zákonem stanovené formě. Může ji kdykoli změnit nebo zrušit. Účinky závěti nastanou až po smrti zůstavitele. V závěti musí zůstavitel stanovit dědice, a to jednoho či více a jejich podíly. Závěť může zůstavitel sepsat osobně, před svědky, nebo ve formě notářského zápisu. Při dědění ze zákona přechází majetek zůstavitele na osoby, které zákon vymezuje a rozděluje do tzv. dědických skupin. Existují čtyři dědické skupiny. Nejprve dědí dědicové prvé skupiny, poté druhé, atd. Prvou dědickou skupinu tvoří děti zůstavitele a pozůstalý manžel. V druhé skupině dědí pozůstalý manžel, a to nejméně jednu polovinu dědictví, a může tak být jediným výlučným dědicem v této skupině, dále pak rodiče zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí, a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost zůstavitele nebo na něj byly odkázány výživou (spolužijící osoby). Ve třetí dědické skupině pak dědí sourozenci zůstavitele a spolužijící osoby (ve smyslu druhé dědické skupiny). V poslední skupině pak dědí prarodiče zůstavitele.

Způsobilý dědic – dědicem může být každý subjekt mající právní subjektivitu – fyzická osoba, právnická osoba, včetně státu. U fyzické osoby tedy není nutná způsobilost k právním úkonům. Negativní vymezení dědické způsobilosti spočívá v tom, že nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, a dále pak ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele.

Odmítnutí dědictví Dědictví dědic nabývá již smrtí zůstavitele. Toto však může odvrátit odmítnutím dědictví. Odmítnutí dědictví je právním úkonem dědice vůči soudu v požadované lhůtě. Soud pak tento úkon schvaluje. Je možno odmítnout pouze dědictví jako celek, a to bez výhrad nebo podmínek. Odmítnutí dědictví nelze učinit za života zůstavitele.

Práva neopominutelných dědiců Možnost zůstavitele určit v závěti dědice odlišně od zákonných skupin a stanovit jeho dědický podíl je limitována tzv. materiálními právy neopominutelných dědiců. K platnosti závěti je potřeba, aby bylo nezletilým potomkům zůstavitele stanoveno alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud si zůstavitel výše uvedené nepřeje, může přistoupit k vydědění uvedených potomků.

48

Vydědění Zůstavitel může vydědit potomka pouze ze zákonem stanovených důvodů, a to jestliže potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci nebo ve stáří a pokud potomek neprojevuje o zůstavitele takový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Jako další důvod vydědění uvádí zákon skutečnost, že byl potomek odsouzen za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v délce trvání nejméně jednoho roku. Důvodem vydědění může být také skutečnost, že potomek trvale žije nezřízeným životem.

Klíčové pojmy ke studiu Občanské právo, jeho obecná a zvláštní část, právo věcné, věcná práva k věci cizí, práva k nehmotným statkům, základní zásady občanského práva, pojem a prvky občanskoprávního vztahu, zastoupení, vlastnictví, podílové a bezpodílové spoluvlastnictví, práva zástavní a zadržovací, dědictví.

Otázky k procvičení 1. Vymezte pojem a základní dělení občanského práva. 2. Uveďte, co upravuje obecná část občanského práva. 3. Oblasti upravené zvláštní částí občanského práva. 4. Práva k nehmotným statkům. 5. Základní zásady občanského práva – vyjmenujte a vysvětlete. 6. Definujte pojem fyzické a právnické osoby. 7. Občanskoprávní vztah a jeho prvky. 8. Zastoupení. 9. Pojem věcného práva, dělení. 10. Vlastnictví, spoluvlastnictví, společné jmění manželů. 11. Věcná břemena, zástavní, zadržovací právo. 12. Dědické právo, dědění. 13. Předpoklady dědění. 14. Právní důvody dědění. 15. Dědické skupiny. 16. Způsobilost dědice. 17. Odmítnutí dědictví. 18. Vydědění. 19. Práva neopominutelných dědiců. 49

Vysvětlete na příkladech 1. Určete, o který závazkový vztah se jedná: a) jedna strana bezplatně přenechá věc straně druhé a ta věc přijme b) touto smlouvou se zhotovitel zavazuje objednateli zhotovit dílo c) jedné straně vznikne povinnost odevzdat věc straně druhé a strana druhá musí věc převzít a zaplatit za ni dohodnutou cenu d) věřitel přenechá dlužníkovi věc a dlužník se ji zavazuje vrátit po uplynutí určité doby e) jedna strana si se stranou druhou vymění věc za věc, přičemž každá strana je zároveň prodávající i kupující. 2. Uveďte příklad věcného práva k věci cizí. 3. Vysvětlete na příkladu zadržovací právo. 4. Pokuste se napsat vlastní závěť. 5. Kdo bude dědicem? a) zemře svobodný a bezdětný A, žijící dva roky s družkou a jejím dítětem, mající již pouze matku, neboť jeho otec zemřel při dopravní nehodě hodinu před smrtí A. Pohřeb hodlá obstarat bratr A. b) zemře B, mající pohlednou mladou přítelkyni, které se rozhodl v závěti odkázat celý svůj majetek. Rozsudek o rozvodu manželství dosud však nenabyl právní moci, jeho manželka se tak rozhodla obstarat pohřeb. Pohřbu se účastnily i dvě dosud nezletilé dcery podnikatele. c) zemře C, po třetí rozvedený, mající z prvého manželství dvě zletilé děti, z druhého manželství jedno dosud nezletilé dítě, s kterým se nestýká a z třetího manželství také jedno nezletilé dítě. Třetí manželka je v době smrti prokazatelně v druhém měsíci těhotenství.

50

TRESTNÍ PRÁVO – EXKURZ Cíle kapitoly Zaměříme se na pojem trestního práva, jeho dvě základní odvětví – trestní právo hmotné a procesní, objasníme si pojem trestného činu, jeho základní znaky, naučíme se třídit jednotlivé trestné činy podle hlav. Určíme, co všechno musí být splněno, aby byly naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty a jednání bylo společností stíháno a trestáno jako trestný čin. Na závěr kapitoly jsou umístěny nejdůležitější zásady trestního práva.

Pojem a systematika trestního práva Trestní právo je pravděpodobně nejtypičtějším představitelem veřejného práva. Jeho právní úpravu tvoří zejména trestní zákon a trestní řád. Trestní zákon představuje hmotněprávní úpravu a stanoví, že jeho účelem je chránit zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, a to před trestnými činy. Jeho obecná úprava obsahuje vymezení účelu zákona, základy trestní odpovědnosti, které vymezují pojem trestného činu, přípravy a pokusu k tomuto, znaky skutkové podstaty a okolnosti vylučující protiprávnost. Dále trestní zákon vymezuje působnost trestních zákonů, jednotlivé tresty a ochranná opatření a zánik trestnosti a trestu.

trestní zákon

Ve zvláštní části trestního zákona jsou pak ve dvanácti hlavách upraveny jednotlivé trestné činy dle jednotlivých objektů.

zvláštní část

Jedná se o trestné činy proti republice, trestné činy hospodářské, trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, trestné činy obecně nebezpečné, trestné činy hrubě narušující občanské soužití, trestné činy proti rodině a mládeži, trestné činy proti životu a zdraví, trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti, trestné činy proti majetku, trestné činy proti lidskosti, trestné činy proti brannosti a proti civilní službě, trestné činy vojenské.

obecná část

hlavy trestního zákona

Trestní právo hmotné tedy vymezuje jednotlivé trestné činy (např. loupež, zanedbání povinné výživy, teror) a za ně ukládané tresty (např. nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest, zákaz pobytu) a ochranná opatření (ochranné léčení, ochranná výchova, zabrání věci). Trestní právo procesní je pak jedním z odvětví práva trestního upravující postup orgánů činných v trestním řízení a dalších zúčastněných osob při zjišťování trestné činnosti, jejím odhalování, rozhodování o ní a při jejím zamezování. Trestní právo procesní je upraveno v trestním řádu, který stanoví pravomoc a působnost orgánů činných v trestním řízení – soudu, státního zástupce a policejního orgán. Konkrétně se pak jedná o obecná ustanovení o trestním řízení, postavení soudu a osob na řízení zúčastněných,

51

trestní řád

obecná ustanovení o úkonech trestního řízení, zajištění osob a věcí pro účely trestního řízení, jednotlivé fáze trestního řízení a zvláštní způsoby řízení.

trestný čin

Klíčovým pojmem trestního práva hmotného je trestný čin. Tento je definován jako pro společnost nebezpečný trestný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Znaky trestného činu tvoří jeho nebezpečnost pro společnost – tzv. materiální znak, a dále pak v zákoně stanovené znaky konkretizující určitý trestný čin – tzv. formální znak trestného činu, k němuž se připočítává rovněž protiprávnost, stanovený věk pachatele a příčetnost.

Pojem skutkové podstaty trestného činu skutková podstata

Skutková podstata trestného činu obsahuje znaky, které určují, o jaký trestný čin jde. Jde o čtyři skupiny znaků, které musí být naplněny současně, a to: subjekt subjektivní stránka objekt objektivní stránka

Subjekt subjekt

Subjektem trestného činu označujeme pachatele trestného činu, kterým může být pouze příčetná osoba starší 15 let. Příčetností pak rozumíme způsobilost pachatele spáchat trestný čin, a to v závislosti na jeho duševních schopnostech. Pachatel je nepříčetný, pokud v době spáchání trestného činu nemohl pro duševní poruchu rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost a ovládnout své jednání. Jak již bylo uvedeno výše, pro trestný čin nemůže být odpovědný ten, kdo nedovršil v době spáchání činu 15. rok věku.

Subjektivní stránka subjektivní stránka

Do subjektivní stránky trestného činu náleží zejména zavinění, a to ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Bez zavinění se nemůže jednat o trestný čin, neboť zavinění je podmínkou trestní odpovědnosti.

Objekt objekt

Objektem trestného činu jsou společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které trestní zákon chrání. Tak objektem trestného činu vraždy je ochrana lidského života a zdraví, objektem trestného činu znásilnění je ochrana osobní svobody rozhodování zvolit si sexuální partnera.

52

Objektivní stránka Objektivní stránka trestného činu popisuje způsob provedení takového činu a jím zanechané následky. Hlavními znaky objektivní stránky jsou pak jednání pachatele, následek jednání a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Základní zásady trestního práva 1. Zásada odpovědnosti za spáchání trestného činu Jednou z nejznámějších trestněprávních zásad je zřejmě zásada odpovědnosti za spáchání trestného činu. Rozsudek a trest tak musí být uložen pachateli pouze za trestný čin, který bezpochyby spáchal. 2. Zásada „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ Zásada „žádný trestný čin, žádný trest bez zákona.“ Tato zásada vyplývá ze znění Listiny základních práv a svobod, která vyjadřuje, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. 3. Zásada humanity Tato zásada spočívá v zákazu krutých, nelidských nebo ponižujících trestů a rovněž ve zrušení trestu smrti. 4. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů Další ze zásad stanovených Listinou základních práv a svobod, která je jednou z nejdůležitějších zásad trestního procesu stanovící, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon. (Jedná se tedy o procesní vyjádření zásady č. 2) 5. Zásada presumpce neviny Zásada ústavněprávní úrovně stanovící, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. 6. Zásada oficiality Touto zásadou je orgánům činným v trestním řízení stanovena povinnost provést určitý procesní úkon, pokud jsou k němu dány zákonné podmínky. 7. Zásada veřejnosti Zásada vyjadřující možnost účasti veřejnosti při projednávání trestní věci před soudem. Veřejnost smí být vyloučena jen ze zákonem stanovených důvodů (např. ohrožování mravnosti, porušování státního nebo obchodního tajemství apod.) 8. Zásada zajištění práva na obhajobu Zásada stanoví, že ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a rovněž o tom, že si může zvolit obhájce.

53

objektivní stránka

Klíčové pojmy ke studiu Trestní zákon, trestní řád, obecná a zvláštní část trestního práva, trestní právo hmotné a procesní, skutková podstata trestného činu, jednotlivé znaky skutkové podstaty – subjekt, subjektivní stránka, objekt, objektivní stránka, základní zásady trestního práva.

Otázky k procvičení 1. Obecná a zvláštní úprava trestního zákona. 2. Jednotlivé skupiny trestných činů dle hlav. 3. Trestní právo hmotné. 4. Trestní právo procesní. 5. Trestní zákon. 6. Trestní řád. 7. Pojem trestného činu. 8. Znaky trestného činu. 9. Skutková podstata trestného činu a její znaky. 10. Subjekt trestného činu. 11. Objekt trestného činu. 12. Subjektivní stránka trestného činu. 13. Objektivní stránka trestného činu. 14. Základní zásady trestního práva – vyjmenujte. 15. Zásada presumpce neviny.

Vysvětlete na příkladech 1. Vymezte na příkladu pokus a přípravu trestného činu. 2. Vyjmenujte některé tresty a ochranná opatření. 3. Zařaďte následující trestné činy do jednotlivých hlav trestního zákona: pohrdání soudem, obecné ohrožení, pohlavní zneužívání, podvod, urážka mezi vojáky, rozvracení republiky, vražda, týraní svěřené osoby, genocidium, krádež, opuštění dítěte, hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, neodvedení daně, útok na veřejného činitele, vyzvědačství, poškozování spotřebitele, zběhnutí, omezování osobní svobody, ublížení na zdraví, zanedbání povinné výchovy, ohrožení a poškození životního prostředí, neoprávněné podnikání, nedovolené přerušení těhotenství, zpronevěra.

54

RODINNÉ PRÁVO – EXKURZ Cíle kapitoly V této kapitole si osvojíme základní znalosti o manželství – tedy definici manželství, způsobilost osob uzavřít manželství, zánik manželství smrtí nebo jiným způsobem, vztahy vznikající v manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi. Stranou nezůstane ani rodičovská zodpovědnost a vztahy tzv. náhradní rodinné péče.

Pojem a systematika rodinného práva Rodinným právem rozumíme souhrn právních norem regulujících manželství, rodinné vztahy a vztahy nahrazující výkon rodičovských práv. Rodinné právo tvoří samostatný subsystém práva soukromého a jako takové je upraveno zejména v zákoně o rodině. Zákon o rodině je tvořen čtyřmi částmi – manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, výživné a závěrečná ustanovení. Za manželství se považuje právní vztah mezi mužem a ženou, vznikající při splnění zákonných podmínek, a to souhlasným prohlášením muže a ženy o společném vstoupení do manželství před matričním úřadem (civilní sňatek), nebo před orgánem církve nebo náboženské společnosti (církevní sňatek), a to veřejně a slavnostně za přítomnosti dvou svědků.

manželství forma sňatku

Manželství je založeno na principu monogamie a vyplývá z rovného vztahu mezi mužem a ženou. K základním právům a povinnostem manželů patří povinnost žít spolu, být si věrni, vzájemně si pomáhat a vytvářet zdravé rodinné prostředí, vzájemně respektovat svoji důstojnost a povinnost společně pečovat o děti. Manželství může zaniknout třemi způsoby, a to smrtí jednoho z manželů, prohlášením jednoho z manželů za mrtvého a zrušením manželství rozsudkem soudu o rozvodu.

zánik manželství

Rozvod manželství je tedy jediným způsobem zrušení manželství za života obou manželů.

rozvod

U rozvodu rozeznáváme rozvod sporný a nesporný. U sporného rozvodu soud, na rozdíl od rozvodu nesporného, bere v úvahu příčiny rozvratu manželství. Nesporný rozvod je založen na dohodě obou manželů o rozvodu manželství. Předpoklady tohoto rozvodu jsou minimální délka manželství po dobu jednoho roku, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a druhý manžel se k návrhu na rozvod připojí. Při splnění těchto předpokladů je naplněna nevyvratitelná domněnka existence kvalifikovaného rozvratu a soud tak příčiny rozvratu nezkoumá.

55

Rodinnými vztahy rozumíme vztahy mezi manžely, vztahy mezi příbuznými (vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, prarodiči a dětmi) a vztahy náhradní rodinné výchovy (jedná se o vztahy napodobující nebo nahrazující vztahy mezi rodiči a dětmi v případech zániku nebo poruchy přirozeného rodičovského vztahu). Jedná se tedy o osobní a majetkové vztahy zvláštního charakteru, které vznikají z manželství, či vztahu k rodině.

Prvky rodinně právního vztahu: Subjekt Předmět Obsah

Subjektem rodinně právních vztahů mohou být, na rozdíl od vztahů v občanském právu) pouze fyzické osoby. Právní subjektivita v rodinném právu je shodná se subjektivitou občanskoprávní. Podobně je tomu i u způsobilosti k právním úkonům, která je však rozšířena o tzv. sňatečnou způsobilost. Tak nezletilý starší 16 let může za splnění zákonných podmínek nabýt okamžikem uzavření manželství plnou občanskoprávní způsobilost. Předmětem rodinně právních vztahů je chování subjektů těchto vztahů. Obsahem rodinně právních vztahů jsou subjektivní práva a povinnosti, která jsou nezcizitelná a nepřevoditelná.

Rodičovská zodpovědnost rodičovská zodpovědnost

Je souborem práv a povinností náležejících rodiči ve vztahu k jeho nezletilému dítěti. Jedná se o práva a povinnosti při péči o nezletilé dítě, při jeho zastupování a při správě jeho jmění. Rodičovskou zodpovědnost může soud může soud rodiči pozastavit, omezit či ji zcela odejmout.

náhradní rodinná péče

Do vztahů náhradní rodinné péče jako její nejvýznamnější forma patří osvojení, které zakládá mezi osvojitelem a osvojencem takový vztah jako mezi přirozenými rodiči a dětmi. Osvojit lze pouze nezletilé dítě, a to, je-li mu osvojení ku prospěchu. Osvojení rozlišujeme na zrušitelné a nezrušitelné. Další formou náhradní rodinné péče je péče pěstounská, která je zvláštní formou státem řízené a kontrolované dlouhodobé náhradní výchovy. Dále zákon o rodině definuje poručenství, kdy poručník nezletilého, jehož rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo jim byl její výkon pozastaven, vychovává, zastupuje a spravuje majetek nezletilého místo rodičů.

56

Klíčové pojmy ke studiu Manželství, forma uzavření manželství – občanský a církevní sňatek, princip monogamie, zánik manželství, prohlášení za mrtvého, sporný a nesporný rozvod, rodičovská zodpovědnost, náhradní rodinná péče.

Otázky k procvičení 1. Pojem rodinného práva. 2. Právní úprava zákona o rodině. 3. Pojem manželství. 4. Způsoby zániku manželství. 5. Rodinně právní vztah a jeho prvky. 6. Rodičovská zodpovědnost. 7. Vztahy náhradní rodinné péče.

Vysvětlete na příkladech 1. Působí porušení povinnosti zachovávat věrnost jedním z manželů zánik manželství? 2. Domníváte se, že mají děti vyživovací povinnost k rodičům? 3. Kterým okamžikem končí vyživovací povinnost rodičů vůči dětem? 4. Pokuste se vyložit pojem zletilé nezaopatřené dítě. 5. Domníváte se, že otec dítěte, který s matkou dítěte neuzavřel manželství, je povinen matce přispívat nejen na úhradu výživy dítěte, ale i matky?

57

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Jiří Boguszak, Jiří Čapek, Teorie práva, Praha 1997 Josef Fiala a kol., Občanské právo hmotné, Brno 1993 Dušan Hendrych, Správní právo. Obecná část, Praha 20035 Milana Hrušáková, Zdeňka Králíčková, České rodinné právo, Brno 1998 Jiří Jelínek, Antonín Draštík a kol., Trestní právo procesní, Praha 2002 Viktor Knapp, Teorie práva, Praha 1995 Vladimír Kratochvíl a kol., Trestní právo hmotné – obecná část, Brno, 19962, dotisk 1997 Kincl, Urfus, Skřejpek, Římské právo, Praha 19952 Otto Novotný, Adolf Dolenský, Jiří Jelínek, Marie Vanduchová, Trestní právo hmotné. Obecná část, Praha 1997 Milan Polián, Vybrané kapitoly z veřejného práva, Olomouc 2004 Petr Průcha, Správní právo, Brno 2004 Marie Sciskalová, Právo. Vybrané kapitoly, Karviná 2002 Vladimír Kratochvíl a kol., Trestní právo hmotné – obecná část, Brno, 1996

59

Mgr. Petr Dostalík JUDr. Petra Jakešová ÚVOD DO PRÁVA Určeno pro distanční studium Výkonný redaktor Mgr. Markéta Šupplerová Odpovědná redaktorka Mgr. Jana Kreiselová Technická redaktorka RNDr. Helena Hladišová Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup e-mail: [email protected] Olomouc 2005 1. vydání ISBN 80-244-1177-6 NEPRODEJNÉ