ÚVOD 04 ZŠ LÁBSKY VILIAM, VAŇHARA MIROSLAV ZLÍN - MÉ MĚSTO A DOPRAVA V NĚM 05 ZŠ ČÍHALOVÁ VERONIKA, NETOPILOVÁ PETRA ZLÍN - MÉ MĚSTO 07

1

2009

2

Obsah

3

ÚVOD

| 04

ZŠ | LÁBSKY VILIAM, VAŇHARA MIROSLAV | ZLÍN - MÉ MĚSTO A DOPRAVA V NĚM

| 05

ZŠ | ČÍHALOVÁ VERONIKA, NETOPILOVÁ PETRA | ZLÍN - MÉ MĚSTO

| 07

ZŠ | MALÍK NIKOLAJ, NOSEK MARTIN | BAŤŮV ZLÍN

| 12

ZŠ | KOLÁŘ MARTIN | ZLÍN - MÉ MĚSTO

| 15

SŠ | HRBÁČKOVÁ ELIŠKA | PROCHÁZKA ZLÍNEM

| 17

SŠ | PATÁK JOSEF | CAUSA NÁMĚSTÍ PRÁCE

| 20

SŠ | KRKOŠKOVÁ HANA | LE CORBUSIER A ZLÍNSKÁ ARCHITEKTURA

| 25

SŠ | ŠMEIDLER JAKUB | J. A. BAŤA - ZAPOMENUTÝ KRÁL ŠEVCŮ, ŽIVOT A DÍLO

| 29

SŠ | TUROŇOVÁ VERONIKA | ZLÍNSKÉ STAVBY A ARCHITEKTURA

| 33

SŠ | SMRČKOVÁ PETRA | STAVBY ZLÍNA 70. LET 20. STOLETÍ

| 36

SŠ | JANOUŠKOVÁ HANA | ZLÍN - MOJE MĚSTO

| 40

SŠ | MALOTOVÁ ŠÁRKA | ZLÍNSKÉ STAVBY A ARCHITEKTURA

| 42

POROTA

| 45

DOBA TRVÁNÍ SOUTĚŽE

| 45

VÝSLEDKOVÁ LISTINA

| 46

Úvod Krajský parlament dětí a mládeže Zlínského kraje pořádal ve spolupráci s Nadací Tomáše Bati literárně-historickou soutěž pod názvem „Baťův Zlín“. Hlavním smyslem a účelem soutěže bylo podnítit zájem mladých o moderní dějiny regionu (Baťa nepůsobil jen ve Zlíně, ale také např. v Napajedlích či Otrokovicích) a v neposlední řadě, volbou porotců, umožnit, aby se práce dostaly do rukou odborníků. Soutěž byla rozdělena na kategorii základních škol, do které bylo zasláno dvanáct prací, a kategorii pro střední školy, do které se zapojilo osm studentů. Na vítěze čekaly poukázky, které věnovala Nadace Tomáše Bati a firma Baťa, dále literatura, kterou do soutěže přispěl Zlínský kraj, a další věcné ceny, které věnovalo Eurocentrum Zlín. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhlo 1. května 2009 u vily Tomáše Bati v rámci oslav prvního máje. Ceny předávali Ing. Pavel Velev z Nadace Tomáše Bati, Kristýna Domokošová a David Kolumber. Patří se poděkovat všem účastníkům, že svůj volný čas věnovali napsání své soutěžní práce. Leč - vítěz může být jenom jeden… Tímto bychom rádi poděkovali také vyučujícím těchto žáků a studentů, ale také členům poroty za pomoc a spolupráci.

4

Poznámka Do sborníku soutěžních prací byly zařazeny pouze ty práce, které v bodovém hodnocení poroty získaly sto deset a více bodů. Do sborníku nebyly převzaty obrazové přílohy příspěvků. Při tvorbě sborníku byl zachován původní poznámkový aparát. Případná doplnění či korektury jsou uvedeny v hranaté závorce s výjimkou doplnění chybějící interpunkce, popř. oprav pravopisných chyb. Citace nebyly doplněny tam, kde je sám autor příspěvku neuvedl.

ZÁKLADNÍ ŠKOLA

LÁBSKY Viliam, VAŇHARA Miroslav

1. MÍSTO ZŠ Zlín, Štefánikova 2514

ZLÍN - MÉ MĚSTO A DOPRAVA V NĚM Železniční doprava Historie Na 25 km dlouhé trati z Otrokovic do Vizovic byl veškerý provoz zahájen dne 8. 10. 1899. To ještě Zlín měl svůj rozkvět před sebou, protože firma Baťa byla založena roku 1894. Boom Zlína se v období tzv. první republiky nevyhnul ani místní lokálce. Firma Baťa skupuje všechny akcie a v roce 1931 zakládá novou akciovou společnost Otrokovicko-zlínsko-vizovická dráha (OZVD). Trať rychle dostala charakter místní městské dráhy. Baťa chce tuto dráhu přestavit na hlavní trať, proto je tedy nutno přesměrovat hlavní tah Praha - Košice přes Zlín a Baťa k tomu chce využít trasu Praha Česká Třebová - Třebovice v Čechách - Prostějov - Tovačov - Kojetín - Kroměříž - Otrokovice -Zlín Vizovice - Horní Lideč - Púchov - Žilina - Košice. Kvůli zvolené trase se musely postavit úseky Prostějov - Tovačov, Kroměříž - Otrokovice a Vizovice - Horní Lideč. Poslední jmenovaný úsek se načerno začal stavět v roce 1935, v roce 1937 dostala firma povolení ke stavbě a ta měla být do pěti let hotova. Ovšem kvůli 2. světové válce se práce zastavili a dodnes zůstaly na připravované trase památky po stavbě v podobě mostů a náspů.

5

Současnost Dneska se trať používá k přepravě cestujících, uhlí do zlínské teplárny, kontejnerů do překladiště Metrans a ostatního nákladu. Po stanici Zlín-střed je trať celostátní a odtud do Vizovic jen regionální. Osobní vlaky mají hodinový interval mimo špičku a půl hodinový ve špičce. Nákladních vlaků zde denně projede několik. Na trati je taky zavedena zlínská integrovaná doprava, kdy můžete ve vlaku cestovat s platnou jízdenkou na MHD. Budoucnost Trať by měla už v blízké době projít rekonstrukcí. Mimo zvýšení traťové rychlosti místy až na 100km/h by se měla i elektrifikovat a zdvojkolejnit v úseku Otrokovice - Zlín-střed. Problémem jsou ale úrovňová křížení s trolejbusem na dvou místech, v Otrokovicích a na Podvesné. Návrhů jak vyřešit toto křížení jako mimoúrovňové bylo již několik, většinou se však jednalo o zavedení vlaku pod zem nebo nad zem. Dále by pak měla být vybudována nová výhybna vlaků na Přílukách a zrekonstruována budova zlínského nádraží. Podle některých zdrojů se počítalo i s prodloužením do Valašské Polanky, od toho se ale upustilo. Na trati jsou provozovány modernizované jednotky řady 814 „Regionova“, starší typ motorových vozů řady 810, rychlíkové lokomotivy řad 754 na jednom páru expresů do Prahy denně a nákladní lokomotivy řady 742 „Kocour“ na manipulačních a nákladních vlacích z Otrokovic do Zlína nebo Lípy nad Dřevnicí, kde se nachází kontejnerové překladiště firmy Metrans. Výjimečně zde jsou

k vidění lokomotivy řad 753 dopravce OKD s uhlím do teplárny, lokomotivy řady 751 na posilových spojích a v období Filmového festivalu také elektrická jednotka řady 471 „City elefant“.

Trolejbusová doprava Historie „Je to tady, před sebou máme ten slavný den… Dnes bude konečně po 3 měsíční zkušební době zahájen provoz trolejbusů.“ Toto se nejspíš lidem ve Zlíně roku 1944 promítalo v hlavách. Zkušební provoz byl zahájen dne 13. listopadu. Už nic nemohlo zabránit tomu, že 27. ledna 1944 byl slavnostně zahájen provoz trolejbusů na linkách A a B v trase Náměstí Práce – Nemocnice – Náměstí práce a kyvadlové lince C Lesní čtvrť – Prštné. Linky A a B měly 13 zastávek, Linka C měla 11 zastávek. Vraťme se ke dni 27. Ledna 1944. V 11 hodin byl v sále Velkého kina za přítomnosti vedoucích představitelů města projev náměstka starosty Josefa Zavrtálka. Vyzvednuty byly zejména zásluhy Ing. Viléma Peciny (v té době první ředitel trolejbusového provozu) o prosazení a zřízení trolejbusového provozu. Provozovatelem trolejbusové dopravy byla Zlínská dopravní akciová společnost, v jejímž čele stál ředitel Ing. Vilém Pecina. Společnost zaměstnávala 48 zaměstnanců, z nichž přesně polovinu tvořil jízdní personál – řidiči a průvodčí. Všední dny provozu městské trolejbusové dráhy však neměly dlouhého trvání. Letecké bombardování Baťových závodů 20. listopadu 1944 poškodilo závodní elektrárnu, trolejové vedení linky „C“ v úseku Náměstí Práce – Strhanec a řadu dalších zařízení, což citelně narušilo provoz. 6

Současnost Přestože smělé plány prvních zlínských dopraváků o trolejbusovém spojení do Luhačovic, Holešova, Lešné a snad i do Napajedel nenašly a pravděpodobně ani nenajdou naplnění, stal se trolejbus nosným prvkem v městské dopravě a autobus dnes již pouze doplňuje dopravní systém na méně kapacitních linkách. V současnosti DSZO vlastní 58 trolejbusů. Z toho 6ks 14tr, 28ks 15tr, 14ks 24tr, 9ks 25tr a jeden historický trolejbus 9tr. Ty denně zajišťují provoz na 13 linkách, z toho 2 linky vedou pod nezatrolejovanými úseky, do Želechovic (linka 12) a do průmyslové části v Přílukách (linka 11). Budoucnost V budoucnu by se mělo podařit prodloužit trolejbus v Otrokovicích až na Štěrkoviště. Dále pak dojde k dílčí přeložce vedení trolejbusových linek v centru města po zprovoznění trolejového vedení v ulici Zarámí. Vzhledem k tomu, že se obec Želechovice odpojila od Zlína, se s největší pravděpodobností taky při obměně grafikonu zruší i linka 12 vedoucí do této obce, i když lidé si už na trolejbus v obci zvykli. Dále je pravděpodobné, že dopravní společnost bude pokračovat v obměně vozového parku.

ZÁKLADNÍ ŠKOLA

ČÍHALOVÁ Veronika, NETOPILOVÁ Petra

2. MÍSTO ZŠ Zlín, Křiby 4788

ZLÍN – MÉ MĚSTO Zlín leží na pomezí České republiky a Slovenska v údolí řeky Dřevnice na rozhraní Hostýnských a Vizovických vrchů. Město Zlín je s 80 tisíci obyvateli průmyslově-podnikatelským centrem regionu střední Moravy. Je to město Tomáše Bati, město obuvi nebo také město zeleně a město hokeje - taková mohou být synonyma pro Zlín. Od první písemné zmínky o Zlíně pocházející v r. 1322, kdy patřil královně Elišce *Rejčce+, byly dějiny města velmi pohnuté. V roce 1427 Zlín dobyli husité, na přelomu 16. a 17. století byl vypálen Bočkajovci a za třicetileté války ho silně postihly vojenské operace, které probíhaly v jeho okolí. Až do konce 19. století se příliš nelišil od jiných malých valašských středisek, např. sousedního města Vizovice. Dnešní podobu Zlína hlavně ovlivnila především éra po roce 1894, kdy zde rodina Baťových založila obuvnickou firmu. Díky zcela výjimečnému růstu a prosperitě firmy a vlivu Tomáše Bati, který byl též starostou města, se stal Zlín v meziválečném období moderním městským centrem, vynikající architektonickým stylem i životním tempem. 7

Počátkem úspěšného rozvoje a rozmachu zlínských obuvnických závodů se stalo období světové války, která přinesla Tomáši Baťovi ohromné zisky na objednávkách erárních vojenských bot pro rakousko-uherskou armádu. S růstem provozních budov rostl počet obyvatel a počet domů ve Zlíně. Jestliže v roce 1910 mělo město pouze 600 domů, v roce 1938 jich bylo již téměř 4 200 a ve stejném období vzrostl i počet obyvatel z 3 500 na 44 000. Počátkem dvacátých let se uskutečňuje výstavba prvních omítaných jednopatrových čtyřdomků, které byly na přelomu třicátých a čtyřicátých let vystřídány tradičními dvojdomky. Tragickou smrtí Tomáše Bati v roce 1932 se uzavřela jedna etapa budování Zlína. Další růst města se přesunul do rukou nevlastního bratra T. Bati Jana Antonína Bati. Ten pokračoval v plánech T. Bati, dál je rozvíjel a Zlín se dál rozrůstal. V období tzv. Baťovského Zlína také vznikly dodnes velmi významné stavby – např. zlínský mrakodrap, kino, hotel Moskva, budovy nemocnice, Obchodní dům, budova Tržnice, budovy škol, z nichž některé (ZŠ na Letné a Zálešné) dodnes slouží svému účelu, internátní budovy, bývalé koupaliště „Baťák“, Sokolovna, lehkoatletický stadion atd. V době druhé světové války byl Zlín několikrát bombardován, řada domů a továren byla rozbita. Po skončení druhé světové války a po převzetí moci ve státě komunisty bylo od 1. ledna 1949 město přejmenováno na Gottwaldov podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda. Tentýž rok se město stalo sídlem Gottwaldovského kraje, který ale neměl dlouhého trvání a zanikl při další reformě státní správy v roce 1960. Tehdy byl okres Gottwaldov

začleněn do Jihomoravského kraje se sídlem v Brně. Po Sametové revoluci bylo město přejmenováno znovu na Zlín.

Památky a stavby Na typické zlínské architektuře se podílela řada významných architektů: František Gahura, Le Corbusier, Jan Kotěra, Vladimír Karfík a další. Vytvořili ve městě řadu funkcionalistických staveb a komplexů. Zlínský mrakodrap Nejproslulejší zlínskou funkcionalistickou stavbou je 21. správní budova obuvnické firmy, tzv. zlínský mrakodrap, který byl jednou z prvních výškových staveb Evropy. Tzv. „jednadvacítka“ byla dokončena v roce 1938 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka. Budova o 17 podlažích a výšce 77,5 m se stala symbolem Baťových závodů i města Zlína. Ve své době byla nejvyšší stavbou v Československu a zároveň předním architektonickým dílem v evropském kontextu. Každé podlaží bylo velkoprostorovou kanceláří pro 200 lidí. Obslužné prostory (výtahy, schodiště, WC, klimatizace) byly vyčleněny mimo hlavní prostor. Technickou lahůdkou je výtahkancelář šéfa firmy o rozměrech 6×6m s umyvadlem a klimatizací. Budova je chráněna jako národní kulturní památka. Po rekonstrukci zde dnes sídlí Krajský úřad ve Zlíně a finanční úřad, ale probíhají zde i prohlídky, výstavy a další veřejné akce.

8

Interhotel Moskva (dříve Společenský dům, [za 2. sv. v. Viktoria]) Dodnes je dominantou Zlína, stojí v čele náměstí Práce. V prvním a druhém podlaží jsou restaurace, kavárny, klubovny, herny a reprezentační místnosti. Kapacita hotelu je 300 pokojů. V jedenáctém poschodí je vyhlídková terasa. Hotel se specializuje na pořádání různých společenských (např. Mezinárodní filmový festival pro děti a mládež) a firemních akcí v kongresovém sále a saloncích. Další architektonicky významný hotel Společenský dům se nachází v klidném a příjemném prostředí městské čtvrti Baťov v Otrokovicích. Byl postaven v roce 1936, též jako projekt architekta Ing. Karfíka a je opět dalším významným objektem zlínského funkcionalismu. Vila Tomáše Bati Vilu Tomáše Bati ve čtvrti Čepkov začala stavět v roce 1901 firma Františka Nováka z Vizovic podle plánů, které sama vypracovala. T. Baťa byl však s výsledkem nespokojen a ještě v rozestavěnosti dal vilu přepracovat profesoru pražské Akademie výtvarných umění architektu Janu Kotěrovi. Byla dokončena podle jeho návrhu v roce1911 a není ve funkcionalistickém stylu. Po roce 1945 vila chátrala. Díky její rekonstrukci po roce 1989 získal dnešní Zlín nádherné reprezentační prostory, kterými se symbolicky i doslova vrátila Baťova rodina po šedesáti letech tam, odkud vyšla. Zámek Zlín Čtyřkřídlý patrový zámek s vnitřním nádvořím stojí v centru města uprostřed parku. Počátky objektu sahají podle archeologických výzkumů do 2. poloviny 15. století. Podstatný význam pro jeho vývoj měla renesanční fáze výstavby, spadající do 2. poloviny 16. století. Přestavba zámku do barokní podoby proběhla ve 2. polovině 18. století. Poslední přestavba, která však dost necitlivě změnila vzhled zámku, se uskutečnila na počátku 20. století.

V současnosti zde sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy, výstavní prostory zde má i Státní galerie ve Zlíně [od roku 2001 Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně]. V přízemí západního křídla je provozována Zámecká restaurace a vinárna. Velké kino Velké kino bylo postaveno v roce 1933. Po výstavbě bylo kino vlastně prvním objektem kulturního vybavení města s kapacitou tehdy neuvěřitelných 2270 osob! Bylo určitě největším kinem v předválečném Československu a zřejmě i ve střední Evropě. Stalo se neodmyslitelnou součástí náměstí. Obchodní dům a Tržnice V roce 1927 byl postaven první obchodní dům, dnešní tržnice, s křídlem kiosků, které byly později zbourány. Kromě obchodů v ní byly i jídelna a kino. O 5 let později v roce 1932 byl postaven v blízkosti prvního obchodního domu další desetipodlažní obchodní dům. Dům umění Původní Památník Tomáše Bati se stal sídlem Státní galerie a Filharmonie Bohuslava Martinů. Filharmonie Bohuslava Martinů byla založena v roce 1946. Osmdesátičlenný orchestr patří mezi přední české symfonické orchestry. Pořádá abonentní koncerty symfonické, komorní a varhanní hudby a výchovné koncerty. Na zakázku pořizuje nahrávky symfonické hudby. Pořádá každoročně přehlídky mladých koncertních umělců Talentium, Zlínské hudební jaro od roku 1991 dirigentské kurzy. 9

Radnice Radnici se ve Zlíně říkalo „ratúz“. Město dokončilo stavbu své první radnice na západní straně rynku v roce 1586. Byla to jednopatrová budova, vystavěná zlínskými měšťany v renesančním slohu. V roce 1921 stará radnice vyhořela. 13. srpna v r. 1922 se konala slavnost položení základního kamene na stavbu nové radnice. Výstavbu provedli František Malota a spol. z Bratislavy a J. Krajča z blízké Kroměříže. V polovině r. 1924 byla stavba dokončena a zkolaudována. Budova se stala neodmyslitelnou součástí centrální části města a jeho náměstí. Kostel sv. Filipa a Jakuba Pochází pravděpodobně z 15. až 16. století a je jednou z dominant města. Oproti barokní podobě má širší a vyšší hlavní loď, okna jsou darem zlínských farníků. Ve zvonici jsou ocelově zvony z Vítkovic a varhany od bratří Riegrových z Krnova. V letech 1969 - 1970 byla provedena rekonstrukce interiéru. Městské divadlo Divadelní scéna byla ve Zlíně založena v roce 1946 a zpočátku sídlila v budově Malé scény na Štefánikově ulici. Městské divadlo, tehdy s názvem „Divadlo pracujících“, bylo postaveno jako první po válce v tehdejším Československu. Dokončeno bylo v roce 1967. Kapacita sálu je 800 diváků. Městské divadlo Zlín je v současnosti považováno za jedno z nejkvalitnějších regionálních činoherních divadel v ČR. Kromě vlastního repertoáru nabízí řadu představení hostujících divadel, a to i operních. Divadelní foyer je využíváno Státní galerií ve Zlíně. Zlín pořádá tradičně na začátku května mezinárodní divadelní festival Setkání - Stretnutie. Několikrát ročně mohou zájemci během dnů otevřených dveří nahlédnout do divadelního zákulisí.

Vily Liškova vila Dům hudebního skladatele Zdeňka Lišky patří k pozoruhodným stavbám poválečné éry. Vila Jana Antonína Bati Vila je významnou památkou na Jana Antonína Baťu, který vedl firmu po smrti svého nevlastního bratra Tomáše, zakladatele podniku. Budova je v současné době sídlem Českého rozhlasu - studio Zlín. Zikmundova vila Volně stojící obytná vila 30. let, adaptovaná pro stejný účel v 50. letech. Dům cestovatele Ing. Miroslava Zikmunda. Hanzelkova vila Vila Jiřího Hanzelky stojí ve svahu o něco výše než Zikmundova vila a má pyramidální kompozici. V roce 1958 daroval Jiří Hanzelka dům městu s podmínkou využití pro mateřskou školu s celodenním provozem.

Sport Ve městě se nachází fotbalový stadion Letná, Zimní stadion Luďka Čajky, PSG Arena, atletický stadion, městská hala, krytý bazén, koupaliště, turistické a cykloturistické stezky a další menší sportoviště. V zimním období je v provozu lyžařská sjezdovka v centru města. Ve Zlíně a okolí se každoročně jezdí motoristický závod Barum Rallye. 10 Mezi významné sportovní kluby patří: • • • •

FC Tescoma Zlín – fotbalový klub RI Okna Zlín – hokejový klub VSC Fatra Zlín – volejbalový klub SKB Proton Zlín – basketbalový klub

Kultura Ve Zlíně se nachází Městské divadlo, Filharmonie Bohuslava Martinů, Krajská knihovna Františka Bartoše, Krajská galerie výtvarného umění a Muzeum jihovýchodní Moravy. Ve Zlíně je také Muzeum obuvi, divadlo Malá scéna a folklorní soubory Kašava, Vonica a Bartošův soubor písní a tanců. Každoročně se zde konají festivaly vážné hudby a Talentinum, festivaly folklorních a dechových ansámblů FEDO a Zlínské besedování, divadelní festival Setkání – Stretnutie, ale také festival cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá Země. Nejznámější akcí je Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Ve Zlíně je také zoologická zahrada.

Rodáci • • • •

Josef Abrhám, herec Hana Andronikova, spisovatelka František Bartoš, moravský národopisec, folklorista, pedagog a jazykovědec Tomáš Baťa, podnikatel, zakladatel obuvnického koncernu Baťa

• • • • • • • • • • • • • • •

Petr Čajánek, hokejista Roman Čechmánek, hokejový brankář Jiří Čunek, politik Tomáš Dvořák, atlet František Lydie Gahura, architekt Roman Hamrlík, hokejista Olga Charvátová, bývalá lyžařka Eva Jiřičná, architektka Benjamin Kuras, spisovatel Jiří Novák, tenista Ilja Prachař, herec Karel Rachůnek, hokejista Felix Slováček, hudebník Sir Tom Stoppard, britský dramatik Ivana Trumpová, lyžařka a americká podnikatelka, bývalá manželka Donalda Trumpa

Dlouholetí obyvatelé • • • • 11 • • • •

Jan Antonín Baťa, podnikatel, vlastník Baťových závodů od roku 1932, pokračovatel Tomáše Bati Zdeněk Miler, autor kreslených filmů, začal pracovat v Zlínských ateliérech Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, legendární cestovatelé Jaroslav Novotný, autor dokumentárních a výukových filmů, jeden ze zakladatelů Zlínského filmového ateliéru, k jehož žákům patřili mimo jiné i Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund Hermína Tyrlová, režisérka a producentka ve Zlínských filmových ateliérech Emil Zátopek, atlet, olympijský vítěz Karel Zeman, režisér a producent ve Zlínských filmových ateliérech Otto Wichterle, vědec, pracoval ve výzkumném ústavu Baťových závodů

•

ZÁKLADNÍ ŠKOLA

MALÍK Nikolaj, NOSEK Martin

3. MÍSTO Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

BAŤŮV ZLÍN Úvod „Kdybych byl jednou zklamán ve svém očekávání, už bych třeba vícekrát nepřišel.“ Tato slova Jana Antonína Bati nám naznačují, že byl se Zlínem jako s městem spokojen, rád v tomto městě žil a Zlín ho svou krásou učaroval. Zlín je architektonický skvost a unikát funkcionalismu. Jeho architektura je založena na přesnosti a geometrické symetrii. Zlín je funkčně a řádově rozčleněn. Každý artikl má své místo a přesné rozdělení. Továrny mají své místo, ubytování pro Baťovy pracovníky má své místo a Baťa myslel i na místo pro odpočinek a zábavu. Ale Zlín není jen Baťa a funkcionalismus… …Zlín má své místo i pro historii, mnohem dávnější. První písemné zmínky se přece vážou již k roku 1322, kdy byl Zlín řemeslným centrem Valašska. Již tenkráte si žil Zlín poklidným krokem a to mu naštěstí vydrželo až do teď… Život se zrychluje, ale ne ve Zlíně – tady ne. Zlínská radnice… první zmínky se datují k roku 1569, ale nebyl by to Zlín, kdyby ji architekt František Lydie Gahura v roce 1923 po požáru nepřestavěl. Ale F. L. Gahura není jediným významným architektem města Zlína, další neméně významní jsou také architekti J. Kotěra, V. Karfík či M. Lorenc. O Zlín se také živě zajímal známý architekt Le Corbusier.

Zálešná 12

Pro výstavbu Zálešné byl určen půldomek typu „1927“ ve dvou variantách s rovnou a sedlovou střechou. Na straně „k lesu“ se v nadpoloviční většině vyskytuje typ se sedlovou střechou a na straně „k vodě“ se střechou rovnou. Obytná plocha půldomku ve dvou etážích činí 45m2 ,půldomek je částečně podsklepen a u půldomku se sedlovou střechou se setkáme i s půdou, která je však přístupna pouze pro jednu polovinu budovy. Každá stavba disponuje zahradou o přibližné rozloze 180m2. Půldomek je postaven z kvalitní červené cihly, která dodává typický nádech Zlína a je důležitou součástí Zlínské architektury. Půldomky byly postaveny rychle, účelně a překvapivě levně, to však mělo dopad na malé nedostatky v interiéru, jako například křivé a nekvalitní omítky a špatně vybetonované podlahy sklepů. V roce 1936 se na Zálešné, podle návrhu architekta, Vladimíra Karfíka realizovaly dva atypické domky mezi obyvateli zvané „precedenti“. Kde v jednom z případů, Karfík přičleňuje ke dvoupodlažnímu objektu klasického půdorysu garáž se střechou, zakrývající verandu vstupního prostoru.

Baťovo školství V celé Československé republice fungoval školský systém z dob rakousko-uherské monarchie, tudíž v celé republice se volalo po školských reformách. Zlín se stal městem, kde došlo k velkým reformním snahám a podnik Baťa jako zastánce reforem dal vzniku ve Zlíně spoustě pokusným institucím a školám. Firma Baťa se angažovala ve stavbě a vzniku různých typů škol jako na příklad průmyslové školy, reálné gymnázium, Vyšší lidová škola, Škola umění a Studijní ústav I. a II.

Studijní ústav I Budova studijního ústavu I se nachází na jižní straně města na úpatí hory Barabáš a stylově dotváří pohled od sochy T. G. Masaryka. Studijní ústav jako kdyby „ukončuje“ soustavu internátů architekta F. L. Gahury.

13

Studijní ústav jako instituce vznikl z iniciativy Jana Antonína Bati roku 1935. Tato instituce měla za úkol prohloubit znalosti dospělých občanů. Tento vzdělávací institut sídlil do 26. 4. 1936 v prvním internátu. Projekt budovy Studijního ústavu navrhla firma Zlínská stavební a.s., která patřila také k podniku Baťa. Stavba proběhla bez sebemenších problémů a zajímavostí je, že stavba byla počata bez stavebního povolení, které bylo dodáno dodatečně, což bylo u staveb realizovanými firmou Baťa obvyklé. Žádost o kolaudaci této budovy byla podána 16. 5. 1936 a samostatné komisionální jednání o kolaudaci proběhlo 7. 8., ačkoliv byl ústav otevřen již 26. 4. Tuto stavbu dokonce navštívil 18. 6. i tehdejší prezident Československé republiky, Dr. Edvard Beneš. Tato budova se vyjímá mezi ostatními svými neobvykle velkými okny, které poskytují vynikající světelné podmínky, o velikosti 5,70×1,76 (tj. soustava 6 oken), které byli vsazeny mezi betonové pilíře v každém poli do horní části stěn. Následně během jednoho roku se projevily trhliny následkem dosednutí budovy na východní straně, protože zde se nacházela materiální jáma bývalé cihelny, na jejímž místě se dnes nachází lázně, a vlivem stékajících vod z blízkého lesa. Z tohoto důvodu byly nosné sloupy v základech posíleny. Další a poslední poškození budovy proběhlo v den osvobození Zlína sovětskou a rumunskou armádou, 2. května 1945, a to při ústupu německé armády. Vystřelená puma vnikla do poslední, 5.étáže, a požár zachvátil archiv Krátkého filmu a přes noc celé patro vyhořelo až na „kostru“ (mimo posledního levého pole, kde se nacházely toalety a které bylo od zbytku patra odděleno zděnou přepážkou). Nejznámější osobou, která zde působila, byl zřejmě Otto Wichterle, který zde vypracoval postup při výrobě polyamidů, základní látky pro výrobu plastických hmot. Dále zde vyvinul techniku výroby silonu. Zajímavostí je, že při ověřování vlastností polymeru pouštěl ze střechy Ústavu balónky, které byly z tohoto materiálu vyrobeny. Tato činnost neunikla gestapu, avšak vše se vysvětlilo. Pokus byl úspěšný. V roce 1948-1952 se do této budovy nastěhoval okresní národní výbor, později jednotný národní výbor. Tyto úřady opustili tuto budovu v roce 1952. Studijní ústav jako instituce působil po druhé světové válce na více místech a jeho zánik se datuje též k roku 1952. Od roku 1952 zde sídlila Vyšší průmyslová škola při n. p. Svit, která se později rozštěpila na SPŠ kožařskou (dnes SPŠ polytechnická) a SPŠ chemickou (dnes gymnázium). V dnešní době v této budově sídlí Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín a SPŠ polytechnická – Centrum odborné přípravy. Budova stále slouží ke studijním účelům, tedy k účelům – ke kterým byla postavena.

Zlínský „mrakodrap“ Jedním z vrcholných děl moderní československé architektury mezi dvěma válkami je administrativní budova firmy Baťa (označovaná číslem 21), dokončená ve Zlíně v roce 1938 podle projektu architekta Vladimíra Karfíka. Celá stavba prokázala v průběhu let vysokou užitnou i estetickou hodnotu a variabilitu využití. Ne nadarmo je dnes toto vrcholné Karfíkovo dílo národní kulturní památkou období funkcionalismu. Budova je 77 m vysoká a 6,5 m pod úrovní terénu.

Půdorysná plocha 1 850 m2, kubatura 120 000 m3. Plocha podlah 30 000 m2, plocha omítek 40 000 m2. Pět výtahů má kapacitu 100 osob. Na výstavbu bylo použito: 5000 tun cementu, 10 000 m3 štěrku, 1 200 tun oceli a 150 000 hektolitrů vody. Budova je postavena ve stylu ostatních továrních budov, rozestup mezi nosnými sloupy činí typických 6,15m. Zajímavostí však je, že tyto nemají po obvodu kruhovitý, nýbrž oválný tvar. Skelet budovy postavilo 40 dělníků, 10 betonářů, 15 šalovačů, 6 tesařů, 5 kovářů, 2 zedníci, 2 mechanici a 4 jeřáby za 160 dnů. Za 10 dnů jedna etáž! „Snažte se dělat věci nejlépe na světě a svět si vyšlape cestičku k Vašim dveřím.“ (Tomáš Baťa)

14

•

ZÁKLADNÍ ŠKOLA

KOLÁŘ Martin

4. MÍSTO ZŠ Zlín, Křiby 4788

ZLÍN - MÉ MĚSTO Vážení čtenáři, vybral jsem si toto téma, protože Zlín je město, ve kterém jsem se narodil, žiji a nejspíš budu žít. Zlín mám rád, přestože není na takové úrovni jako třeba Praha. Podle mě nezáleží na tom, na jaké úrovni je město. Spíše záleží na tom, jak máme toto město rádi, jestli je jeho prostředí příjemné atd. Ve Zlíně rozhodně příjemné prostředí je. Není to město jako každé jiné-je odlišné. Každé město je něčím zvláštní. Téměř každé město má své pověsti. Mezi tato města Zlín patří. Tady je jedna z nich:

Jak Zlín dostal jméno „Kdysi přes Zlín táhlo jakési cizí vojsko. Veliká sila ho byla a velice lidi sužovalo. Vybírali výkupné, lidé platili jak múrovatí a už si nevěděli rady. Jel s tým vojskem také vojevůdce a ten si sebú vézl svojého synečka. Ubytoval se na rynku, rožní dům to býl, a syneček tam bývál s ním. Když to vojsko pořád nepřestávalo sužovat tož si chtěli lidé na nich nejak postihnút. Jeden měšťan, co akorát u něho býval ten vojevůdce, si jednúc v noci počíhal a jak vojevůdce vyjel pryč, tož mu zabil synečka. A utékl.

15

Ale byla to hrůza. Vojevůdce přijél a dyž tú novinu slyšel, zapřísahál se, že za to velice stresce celé město. Zlín byl tehdy veliký a měl takové výsady, jak třebas Kroměříž nebo Hradiště a Zlíňané jich velice opatrovali. Na ratúzi jich měli v železných truhlicách. A vojevůdce za to, že mu zabili synečka, nechál si všecky ty výsady donést a spálil ich. Na místě. Jak je fčil socha Floriána, tam byly ty výsady Zlína spálené. Kdysi se tam cosi kopalo a přišli tam na takový veliký kameň. Byl ještě celý očaděný od ohňa. Ale to nebylo všecko. Vojevůdce slíbil, že se Zlínu jedenkrát eště víc pomstí, enom jak se vrátí z vojny. Když to bylo takové, tož starousedlíci dali hlavy dohromady a uznésli se, že změníja méno města. Nechtěli byt za jedného zlého člověka trestaní. V Brně to nové méno zapsali do knih a od téj doby se v kronikách nepsalo Zlaté jabko, ale Zlín.“ V pověsti jsme se dočetli, jak Zlín získal své jméno. Byla to zajímavá pověst. Ale Zlín nemá jen pověsti. Jsou zde i historické budovy, třeba taková Zlínská radnice. Byla založena r. 1586. Radnice byla vybudována zlínskými měšťany. Byla postavena v renesančním slohu. Tehdy byla radnice jednopatrová. V sobotu 27. srpna roku 1921 v 17:30 vypukl na radnici požár. Radnice shořela i se sousedním hostincem „Na rožku“. Po tomto požáru se ve městě nemluvilo o ničem jiném. Sháněli se architekti, kteří by navrhli novou radnici. Zvítězil F. L. Gahura a 13. srpna 1922 byl položen základní kámen. Radnice se postupně budovala a nakonec nabyla podoby, jakou známe dnes.

Dále zde máme například 21. budovu, která je dominantou města Zlína. V horní části budovy je kavárna, která slouží k odpočinku. Když už mluvíme o odpočinku, tak 21. budova není jediným místem, kde se dá odpočívat. Stačí třeba zajít do obchodního a zábavního centra Zlaté Jablko, kde najdeme třeba multikino se šesti sály. Pokud chcete odpočívat aktivně, tak navštivte lázně, sportovní halu Novestu, nebo si třeba běžte zahrát tenis, či squash. Jestli už vás odpočívání nebaví, co třeba trochu zábavy ve Velkém kině. Večer se můžete vypravit za kulturou do Městského divadla na nějaké drama, komedii nebo na něco jiného. Zlín nabízí mnoho možností, jak odpočinek, zábavu, tak i sport a kulturu. Stačí si vybrat. Já osobně využívám všechna zařízení. I kulturní. Takže abych to shrnul. Mám své město rád. Využívám jeho možnosti a obdivuji jeho krásy. Zlín je opravdu „mé“ město.

16

•

STŘEDNÍ ŠKOLA

HRBÁČKOVÁ Eliška

1. MÍSTO Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín

PROCHÁZKA ZLÍNEM „A zase se jeden letní slunečný den chýlí ke konci,“ pomyslím si, právě když procházím kolem zahrady Baťovy vily, vyzdobené nejrůznějšími plastikami. Kam až oko dohlédne, nikde ani živáčka, a proto se na okamžik zastavím a nasávám pozitivní energii, sálající z tohoto místa. „Kolik geniálních nápadů a projektů se asi zrodilo v budově tyčící se přede mnou?“ Ze zamyšlení mě vytrhne hlas, vycházející z auta, které právě zastavilo za mnou. Musím se otočit a přitom si uvědomuji, že ten hlas rozhodně nemluvil česky. „Allô, madame! Vous parlez français?“ volá na mě neznámý člověk zpoza černého okénka. „Qui,qui. Qu´est-ce que vous voulez?“ odpovím hbitě, ani nevím, kde se to ve mně bere. To už ale z auta vystupují dva tělesní strážci, oba jsou černoši, a otevírají dveře u spolujezdce. Napjatě, ale i trochu nervózně čekám, kdo z auta vystoupí a co se bude dít dál. Nakonec zůstanu stát, a mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Vysoký štíhlý muž v nažehleném černém smokingu je mi představen jako prezident Guineje.

17

Během následujících deseti minut jsem jedním z bodyguardů, který mluví česky, obeznámena s důvodem prezidentovy návštěvy ve Zlíně. Ten se do našeho města vydal za účelem podepsání jedné velice důležité smlouvy, jejíž obsah mi zůstal samozřejmě utajen. „Ale nejdříve by si pan prezident rád prohlédl vaše město a něco se o něm dozvěděl, než podepíše onu zmiňovanou smlouvu. A vás si vybral jako svého průvodce!“ zakončí svou řeč česky mluvící bodyguard. Já na něj jen zůstávám hledět. „Mě??…. A proč mě??“ vykoktám ze sebe. „To já nevím. Ale jak vás uviděl, vykřikl: „Stát! Cítím, že tohle bude ten pravý průvodce.“ A asi se docela trefil. Vždyť dokonce mluvíte francouzsky, to nebude náhoda.!“ „Ten chlap má možná pravdu,“ řeknu si v duchu a už začínám promýšlet program prohlídky. „Vyrazíme hned?“ Odpovědí je mi souhlasné kývnutí doprovázené úsměvy. „Víte, proč se toto město jmenuje Zlín?“ zeptám se tří mužů, kteří poslušně a bez odmlouvání pochodují za mnou. Zrovna procházíme po parkovišti na Čepkově a všichni se po nás se zájmem otáčejí. Jeden strážce tlumočí prezidentovi moji otázku. Ten pokrčí rameny, ale zvědavě na mě obrátí oči. „No,“ začnu zvolna, „legend okolo tohoto tématu je hned několik. Já však nejvíc věřím této: Kdysi se Zlínu říkávalo Zlaté Jablko, nikdo neví proč, ale jisté je, že před mnoha staletími projížděli územím Tataři a celé město vydrancovali. Když poté tatarský náčelník projížděl kolem zdejšího zámku, zabil bezdůvodně jednu mladou dívku. Všichni, kdo to viděli, se na něj vrhli a ubili ho k smrti. Potom ho pro výstrahu ostatních přibili na vrata. Kvůli těmto špatným činům se našemu městu říká Zlín.“ zakončím svůj příběh a pozoruji, jak pan prezident hltá překládaná slova. Vcházíme na ulici Zarámí a míjíme kavárnu a vinárnu Balkán Express. „Vidím, že se mlsně olizujete,“ otočím se na jednoho z černochů, který pohledem visí na kavárně. „Ale před sto lety byste si tu kávu nedali. Víno, to možná ano, ale hlavní funkcí této budovy nebylo ukojit zákazníkovi chutě. Člověk zde měl nabrat energii a odpočinout si od každodenních strastí.“ Prezident na mě nechápavě zírá. Začínám tedy s vysvětlováním: „Stával tu kdysi hotel, hotel Balkán. Jeden z prvních hotelů ve Zlíně a ne jen tak nějaký. Mohli jste zde potkat i zajímavé osobnosti. Například Leoše Janáčka, geniálního českého skladatele. Hostem byl i francouzský architekt Le Corbiusier, kterého uznávali

i za francouzskými hranicemi. Bohužel hotel byl zbourán kvůli stavbě pošty, asi v 70. letech.“ Pan prezident si prohlíží nízké zdi kavárny. Asi dost dobře nechápe, jak tu dříve mohl být uznávaný hotel. Vlastně mu trochu rozumím. Procházíme úzkou pasáží kolem pošty a vyjdeme na sluncem zalité náměstí Míru. V té záři působí přívětivě a pohostinně. Pan prezident mi poklepe na rameno a já sebou lehce cuknu. „Proč na čtvrté straně náměstí nejsou domy?“ Zní zajímavá otázka, taky mi občas vrtala hlavou. „Domy zde bývaly a není tomu tak dávno. Poslední obchůdky zbouraly, když mi bylo tak pět nebo šest. Ještě teď si pamatuji hodinářství a hračkářství. Ale byly to spíš krámky než domy, taková malá staveníčka, do kterých se vše jen tak tak vešlo. Obytné budovy zde stávaly mnohem dříve, v 17. století tu například postavili hostinec U Anděla, patřil mezi největší stavby na náměstí. Tehdy to vlastně ještě hostinec nebyl, to až později v 19. století. Sloužil též jako noclehárna, ne tak luxusní jako pozdější hotel Balkán, ale když byl člověk unaven, nepohrdnul ani senem, ani holou zemí, která mu byla nabídnuta. Mimojiné zde hrávala kapela a občas přijelo i divadlo, protože hostinec byl vybaven jevištěm,“ dokončím krátkou přednášku a představuji si naše náměstí v 18. století. Chvíli zůstaneme stát a užíváme si odpolední paprsky. Napadá mne, že se brzy setmí a oni ještě spoustu věcí neviděli! „Honem, jde se. Nemáme moc času!“ zavelím a táhnu africké návštěvníky směrem k divadlu.

18

Až když stojíme u přechodu k divadlu, přemýšlím, jaká hra se dnes hraje. „Co kdybych panu prezidentovi doporučila na dnešní večer nějaké představení? Ale jaké? Nakonec je to jedno, protože rozumět textům stejně nebude. Čemu porozumí i beze slov?… A něco na úrovni.“ Znenadání se rozhodnu, oddělím se od svých společníků a chvátám k pokladně. Na co jiného poslat cizince než na Maryšu?! Na typickou hru z moravského (českého) prostředí. I beze slov mohou pozorovat emoce, změny nálad a chování a jistě pochopí i změny v životě hlavní hrdinky?“ „Prosím tři lístky na Maryšu. Do lóže, ano na dnešek, večerní představení. A prosím o speciální pozornost. Děkuji.“ Paní za kasou si mě povýšeně přeměří pohledem, ale já to ignoruji a se třemi lístky v ruce spěchám zpět na místo, kde jsem zanechala své trochu zmatené společníky. Po nesmírně dlouhém děkování, které mi ke konci připadá trapné, souhlasí s tím, že budeme pokračovat v prohlídce. Naše kroky směrují k svitovskému areálu, přesněji řečeno baťovskému, poslednímu „exponátu“ dnešní malé exkurze. Škoda jen, že nám čas nedovolí vyjet na terasu „mrakodrapu“?! I tak je procházka červánkovým Zlínem nezapomenutelná. Díváme se na majestátní 21. budovu a na Zlín již padá šero. Pomalu, ale jakoby říkalo: „Den už končí. Dnes už víc nestihnete!“ Já však vím, že mám před sebou ještě jeden úkol. „21. budova, též správní budova, je symbolem firmy Baťa a vlastně i celého Zlína. Svého času byla nejvyšším objektem v Československu a dokonce i ve střední Evropě. Nyní se to může zdát jako vtip, ale před druhou světovou válkou byla považována za geniální dílo. A není se čemu divit, architekt Vladimír Karfík navrhl takovou budovu, ve které by pobyt i práce byly co nejsnadnější a zároveň nejpohodlnější. Dokazuje to například výtah, umístěný na vnější straně budovy…“ Vtom okamžiku mi, dnes podruhé, přistála na rameni prezidentova ruka. „Pan prezident je s vámi moc spokojen a říká, že mu již vaše povídání stačí. Myslí si, že už zná Zlín téměř jako vlastní boty,“ odpovídá místo prezidenta bodyguard. „Myslím, že nezná,“ proběhne mi hlavou, ale jen se usměji. „Vždyť ve Zlíně je toho toliko k vidění,“ uvědomím si až teď. Zasteskne se mi, když si uvědomím, kolem čeho všeho lidé jen nevědomky jen nepozorně procházejí. Rozloučení trvá jen chvíli, ale já doufám, že si tento den budou všichni tři pamatovat.

„Au revoir!“

Použitá literatura • • • •

19

POKLUDA, Zdeněk. Sedm století od minulosti k současnosti. Zlín: Esprint, 2006. PEKÁREK, Karel. Starozlínské pověsti. Zlín: Bohumil Siegel, 1942. STAŠA, Eduard. Kapitolky ze starého Zlína. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy, 1991.

•

STŘEDNÍ ŠKOLA

PATÁK Josef

2. MÍSTO Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť 1364

CAUSA NÁMĚSTÍ PRÁCE: KOMPARACE HRUŠKOVA A FUCHSOVA PLÁNU ZÁSTAVBY MĚSTSKÉHO CENTRA Úvod Cílem této práce je podání stručné komparace dvou v některých ohledech podobných, přesto však velmi originálních a původních generelů, které vznikly na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století a jejichž předmětem byla regulace prostoru náměstí Práce ve Zlíně a přilehlého okolí.

20

Z důvodů, které limitují rozsah písemné části projektu, jakož i pro náročnost a komplexnost zvoleného tématu, není pochopitelně v silách autora věnovat pozornost všem upravovacím studiím, které byly ve jmenovaném období představeny a alespoň zčásti se kultivací dané lokality zabývaly. Logickým vyústěním takového stavu je jistá selektivnost a zkratkovitost, jíž je nutné se v zájmu zachování konzistence a kompaktnosti textu v nejnutnější možné míře držet. Nedojde tedy k prezentování všech dochovaných návrhů, nýbrž pouze ke srovnání dvou projektů, které, ačkoliv vznikly takřka v identické době, se od sebe velmi odlišují v mnoha detailech i z hlediska celkového vyznění a uplatněné architektonické koncepce. Podle názoru zasvěcených odborníků, kteří se problematice dlouhodobě věnují, představují navýsost originální, nezaměnitelné a osobité studie, pozoruhodné výtvory, obsahující poselství, jež může sloužit i téměř sedmdesát let po jejich vzniku k našemu obohacení a inspirovat nás. Těžištěm projektu je krátké představení a následná komparace obou zmiňovaných upravovacích plánů. Úvodem k této pasáži je oddíl věnovaný velmi lapidární prezentaci existují-cích architektonických děl realizovaných v dané lokalitě. Text je pochopitelně doplněn seznamem citací, použité literatury a zdrojů, stejně jako obrazovými přílohami, k nimž se váže příslušný inventář. Motivem, jenž mě vedl k sepsání práce, je především můj dlouhodobý zájem o moderní architekturu, funkcionalismus nevyjímaje. Zlín je z tohoto pohledu městem naprosto unikátním, neboť se v něm spojují historické kořeny s velmi progresivním a pokrokovým stavebnictvím, které ve své době výraznou měrou přispívalo k formování trendů a udávalo kurz evropského urbanismu. Umělecky i historicky je cenný nejen existující soubor, jenž v nepříznivých a limitujících podmínkách vytváří kvalitativně zcela nový druh architektury, prostupující způsobem dosud nevídaným do životů svých obyvatel, hodnotné jsou i plány, které se nikdy nedočkaly své realizace, neboť tomu tak v drtivé většině případů nebylo z důvodu jejich nízké úrovně. Příčinu je třeba hledat ve změně investičních priorit, politické či ekonomické situace. Nezřídka do místních poměrů zasáhla vyšší moc nezastavitelných dějinných událostí, jež sice se Zlínskem primárně nesouvisely, přesto však dokázaly lokální situaci změnit velmi radikálně. Na takové okamžiky bylo bohužel neklidné dvacáté století se všemi peripetiemi, jimž byla střední Evropa vystavena, velmi bohaté. Práce by se dala velmi lapidárně popsat jako projekt, který se pokouší přiblížit, co ve Zlíně být mělo a není, navíc tyto návrhy staví do kontrastu s dnešní realitou, což je také jeho hlavním smyslem. Snaží se zprostředkovat čtenářům podobu dvou rozdílných studií a jejich možný dopad na tvář města.

Zároveň je jeho cílem poukázat na odkaz a význam, který mohou mít tato díla pro dnešní Zlín. Ačkoliv se může iniciativa usilující o oživení projektů starých téměř sedmdesát let jevit jako paradoxní a poněkud odtržená od reality, je nesporné, že tyto práce mohou inspirovat kreativní architekty a urbanisty a mohou jim pomoci nalézt cestu k neotřelým stavebním řešením.

1

NOVÉ ADMINISTRATIVNÍ MĚSTSKÉ CENTRUM

1.1

Vznik náměstí Práce „V období mezi dvěma válkami se výstavba veřejných budov celoměstského významu soustřeďovala do prostoru náměstí Práce. Historická část města se starým náměstím prodělala řadu velkých proměn urbanisticko-dopravních a prostorových, asanací domovních bloků a uličních front, výstavbou nových ulic. Její společenský, kulturní i obchodní život však ustrnul, protože nové veřejné budovy zde nebyly stavěny. To vyplývalo z podstaty názorů, které byly uplatňovány při výstavbě měst firmy Baťa a které byly zakotveny v teorii o tzv. ideálním průmyslovém městě. Zlín byl prvním uskutečněním těchto myšlenek a zásad, které obsahovaly celou řadu progresivních urbanistických myšlenek, převzatých z teorie moderního urbanismu.“ [1]

21

Těmito slovy přibližuje architekt Pavel Novák ve své knize o zlínském stavitelství příčiny, které stály u zrodu nového městského centra přimykajícího se svým severním okrajem k jižní části vznikajícího továrního areálu. Oblast náměstí Práce, ačkoliv je dnešními Zlíňany vnímána jako integrální součást hlavní dopravní tepny procházející aglomerací a nenahraditelná dominanta ústředního prospektu, byla ještě počátkem dvacátého století periferií provinčního sídliště. V místech, kde se dnes k nebi tyčí majestátní budova bývalé-ho hotelu Společenský dům, stály roztroušené zemědělské usedlosti, obklopené rozlehlými loukami. V souvislosti s realizací prvních dělnických kolonií stojících v bezprostřední blízkosti budoucího administrativně-kulturního prostoru se do centra pozornosti vedoucích funkcionářů firmy Baťa dostala také přilehlá lokalita, jež se v průběhu následujících dvaceti let přeměnila v jeden z nejzajímavějších architektonických souborů na našem území. Ideová vodítka, jimiž se řídila výstavba meziválečného Zlína, byla pevně zakořeněna v obchodní filosofii Tomáše Bati. Jednou z hlavních zásad byla myšlenka, že ústřední městské centrum by mělo být situováno mezi továrním areálem, respektive hlavní přístupovou cestou a bránou a obytnými čtvrtěmi. V jádrové oblasti se měly koncentrovat veřejné stavby, nabízející obyvatelům služby v oblasti administrativy, byrokracie, obchodu i kulturního vyžití. Zaměstnanci závodů museli denně touto lokalitou na své pouti mezi továrnou a domovem projít. Stanovisko vedení koncernu do značné míry determinovalo budoucí podobu města a především rozložení architektonické hmoty v jeho středu, což dalekosáhlým způsobem ovlivnilo dopravní situaci. Vytyčení tras každodenního transferu obyvatel a centralizace veřejných institucí do jednoho bodu proměnily životy Zlíňanů. 1.2

Výstavba nového středu města Samotný proces budování administrativního a obchodního centra byl zahájen roku 1927, kdy došlo k dohotovení původního obchodního domu, jenž se o několik let později v důsledku problémů způsobených nedostatečnou kapacitou, jejichž řešením byla výstavba nového objektu pro tyto účely, transformoval na tržnici. Jednalo se o první případ aplikace klasického

železobetonového skeletu, který se až dosud používal výhradně u továrních struktur, na budovu zcela jiného zaměření. Rozsáhlý obchodní dům, zhotovený roku 1932 na základě návrhu architekta Františka Lýdie Gahury, představuje z kompozičního hlediska výrazné uskupení hmoty, které významnou měrou přispělo k formování celkového výrazu a podoby náměstí Práce. Ještě mohutnější dominantou je hotel Společenský dům, jehož geneze je zajímavou etapou v historii zlínského stavitelství. Montování skeletu bylo zahájeno roku 1931 podle dílčí studie architekta Miroslava Lorence. Do provozu byl objekt uveden o dva roky později, což však s přihlédnutím k jeho rozměrům není nepřiměřeně dlouhá doba, která by vrhala špatné světlo na Baťovu stavební korporaci a schopnosti jejích zaměstnanců. Průtahy byly způsobeny neshodami v rámci realizačního týmu, pramenícími z odlišných názorů na výslednou podobu hotelu a zejména jeho vybavení, které zastávali rozhodující činitelé. Prostor náměstí Práce byl záhy doplněn další budovou, která výrazně přispěla k formování tváře ústředního bodu aglomerace, kinem z roku 1932, jehož návrh vypracoval architekt František Lýdie Gahura. Nová stavba se vyznačovala na svou dobu nevídanou kapacitou a oplývala na naše podmínky omračujícími technickými inovacemi. Jejím dohotovením na několik let pohaslo další rozšiřování náměstí, jež bylo nyní z východu ohraničeno internát-ním prospektem a které na opačné straně zčásti uzavírala budova Sociálního ústavu.

22

Achillovou patou nového urbanistického souboru byla skutečnost, že lokalita nebyla z hlediska rozložení hmot ani kompaktnosti či sevřenosti architektonicky dořešena. Neblaze se na ní podepsal fakt, že její výstavba neprobíhala zpočátku podle pevně daného rozvrhu či ústředního upravovacího plánu, nýbrž vykazovala spíše znaky živelného rozrůstání existujících struktur. Roku 1938 získalo náměstí Práce a s ním i celé město výraznou dominantu. Došlo k realizaci proslulé správní budovy, perly zlínské, baťovské i celé naší funkcionalistické architektury. Objekt, hýřící velkým množstvím odvážných technických řešení a inovací a podle mnohých také neopakovatelným kouzlem, jež vzkřísilo genia loci podřevnické metropole, měl však dalekosáhlý vliv také na urbanismus aglomerace, neboť zásadním způsobem přispěl ke změně situace v administrativním centru sídla. Náměstí, nyní obohacené o majestátní uzlový bod, získalo zároveň další neznámou v rovnici jménem kompozice. Architektům snažícím se problém eliminovat přibyla další vráska na čele. Otázka dostavby prostoru mezi továrnou a obytnými čtvrtěmi se stala akutní. Svými originálními návrhy se rébus pokusili vyřešit také urbanisté Emanuel Hruška a Bohuslav Fuchs.

2 2.1

VARIANTY DOSTAVBY NÁMĚSTÍ PRÁCE

Projekt Emanuela Hrušky Studie stavitele Emanuela Hrušky vznikla v letech 1939 a 1940. Jejím hlavním bodem bylo zachování stávajících struktur ve vymezeném prostoru. Architekt do svého návrhu organicky začlenil objekty hotelu Společenský dům, kina a obchodního domu, k němuž ještě navíc vyprojektoval novou tržnici. Významným krokem mělo být dobudování divadla a společenského sálu, jejichž hmota tvořila protiváhu kina, s nímž měly být obě stavby propojeny dlouhou arkádou. Před tímto trojlístkem bylo umístěno shromaždiště, jež bylo od okolního prostoru odděleno vyvýšenou částí. Myšlenka rozdělit náměstí na dvě výškové úrovně je velmi originální a inovativní. Dominantním bodem této části města

měl pak být monumentální Sloup práce, který náměstí spojoval s navazujícím internátním prospektem. 2.2

Návrh Bohuslava Fuchse „Nejrazantněji, ale i nejměstotvorněji se k danému úkolu postavil architekt Bohuslav Fuchs. Nepojal zadání jen jako vyřešení prostoru mezi Společenským domem a správní budovou firmy Baťa, ale mnohem šířeji. Překvapivě, proti všem již existujícím směrům zástavby a komunikací, vložil do území jakousi superdiagonálu: začíná na straně východní v Komenského parku a opticky vlastně už jehlanem na starém náměstí a končí kulturně vzdělávacím centrem (divadlo, kulturní dům, studijní ústav) na ose širokého volného prostoru jižně od správní budovy, který pojal jako park oddechu.“ [2] Nová vyvýšená struktura měla vytvořit univerzální platformu, prostor, sloužící jako velké shromaždiště. Jedná se o navýsost originální a inovativní řešení, v našich podmínkách krajně neobvyklé a neotřelé. Dosti radikálně působí i v kontextu Zlína, města otevřeného všem svěžím a nekonvenčním architektonickým nápadům. Zajímavým způsobem měla být usměrněna také dopravní infrastruktura. Podstatou proponovaného projektu byl plán na vybudování kruhového objezdu zhruba v místech, kde dnes stojí ústřední křižovatka. V tomto uzlovém bodě se měly střetávat dvě hlavní silniční tepny města. Komunikace, určená k zajištění dopravní obslužnosti internátního prospektu, měla být s centrálním uzlem sítě spojena podjezdem, umístěným pod vyvýšenou diagonálou.

23

Podél hlavní linie měl být vystavěn pás budov sloužících veřejným účelům. Soubor měl zahrnovat středisko určené ke stravování zaměstnanců, obchody, lázně a společenské pro-story. Bohuslav Fuchs také ve svém návrhu počítal s demolicí objektu kina, jež bylo původně zhotoveno jako dočasné provizorium. Lokalita, která by se asanací uvolnila, měla být urbanizována prostřednictvím výstavby nového hotelu. Projekt, vypracovaný projekční kanceláří proslulého českého architekta, byl pravděpodobně nejoriginálnějším a nejinspirativnějším teoretickým urbanistickým řešením prostoru náměstí Práce, jaký kdy spatřil světlo světa. „Podařilo se mu propojit staré a nové centrum Zlína, což bylo zřejmě vůdčí myšlenkou tohoto projektu. Lze říci, že i přes některé sporné body byl návrh Bohuslava Fuchse myšlenkově nejbohatší a nejzávažnější.“ [3]

ZÁVĚR Rozličné pokusy o regulaci nového centra Zlína jsou němými svědky upřímné snahy tehdejších architektů objevit nejvhodnější možné řešení daného problému, vytvořit urbanisticky a esteticky vyspělou studii, jež by v případě realizace obohatila životy obyvatel města. Současní Zlíňané mohou pouze litovat, že nedošlo k uskutečnění dávných projektů. Absence tolik potřebného jednotícího prvku se v dnešní době projevuje ještě bolestněji než dříve, což je dáno také faktem, že causa náměstí Práce dosud nebyla uspokojivě rozřešena.

SEZNAM CITACÍ [1] NOVÁK (2008), s. 228. [2] NOVÁK (2008), s. 232. [3] NOVÁK (2008), s. 233.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY [1] NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1900 – 1950. Zlín: POZIMOS, 2008. 2. vyd. 322 s. ISBN 978-80-254-3215-0. [2] BAŤA, Jan. Antonín. Budujeme stát. Zlín: Tisk, 1937. 1. vyd. 159 s. [3] BAŤA, Jan. Antonín. Spolupráce. Zlín: Tisk, 1936. 1. vyd. 210 s. [4] Autor neznámý. Projekty, které se neuskutečnily. Zlin.estranky.cz *online+. 1989, *cit. 2009-02-28+. Dostupný z WWW: [5] DVOŘÁK, Kamil. František Lydie Gahura. Archiweb.cz *online+. 2007, *cit. 2009-02-28]. Dostupný z WWW: [6] www.mestozlin.cz •

24

•

STŘEDNÍ ŠKOLA

KRKOŠKOVÁ Hana

3. MÍSTO Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť 1364

LE CORBUSIER A ZLÍNSKÁ ARCHITEKTURA 1 Úvod Znalost historie je velmi důležitá. Lidé by měli znát především dějiny svého blízkého okolí, protože žít bez této znalosti je téměř jako žít v cizím státě bez znalosti jazyka. Proto bylo mé první rozhodnutí napsat seminární práci, která se týká mého rodného města. Rozhodla jsem se zaměřit na architekturu, protože ji mám velmi ráda a přijde mi velmi zajímavé pozorovat, jak se s časem měnily potřeby lidí k jejich bydlení a estetické cítění. Je pozoruhodné se procházet po velkém městě a dívat se jak se postupně rozrůstalo v čase a jak staré budovy nahrazují nové. Pro město Zlín je typická funkcionalistická architektura rozvíjející se zde v meziválečném období – 20. a 30. let 20. století, v době největší slávy Baťových závodů. Přední architekti jako například Gahura, Karfík, Kotěra, nebo Lorenc vtiskli městu jeho jedinečný a neodmyslitelný ráz.

25

Tato seminární práce nese název Le Corbusier a Zlínská architektura proto, že Le Corbusier je nejvýznamnějším představitelem funkcionalismu. Sám Le Corbusier byl Zlínem unesen, a i přesto že jeho plány pro zlínskou výstavbu nebyly nikdy realizovány, má velký podíl na architektonickém rozvoji Zlína. Jeho žák Vladimír Karfík zde realizoval mnoho svých projektů, bez nichž by nebyl Zlín Zlínem, tak jak jej známe dnes a proto věnuji část své seminární práce i jemu. Nepředpokládám, že tato seminární práce přinese nové poznatky na Zlínskou architekturu, protože o ní již bylo napsáno mnoho odborných publikací, z kterých mohu pouze čerpat a nikoli jim konkurovat. Nemohu přinést ani nový pohled na věc, protože stejně jako většina autorů píšící o Zlínské architektuře ji považuji za jedinečnou a krásnou.

2 Funkcionalismus v Čechách Mezi nejznámější představitele funkcionalismu, kteří výrazně ovlivnili evropskou architekturu, patří například moravskoslezský rodák Adolf Loos. Mezi jeho nejznámější díla patří budova cukrovaru v Hrušovanech u Brna, nebo Müllerova vila v Praze. Ludwig Mies van der Rohe, německý architekt žijící od roku 1938 v USA, je autorem elegantní brněnské vily Tugendhat z roku 1930. Tato stavba patří k základním dílům světové moderní architektury. Známý je hlavně prosklený obytný prostor se zimní zahradou. Zajímavým dílem švýcarského architekta Le Corbusiera je Villa Savoye. K dalším propagátorům funkcionalismu patří např. K. Teige nebo K. Honzík. Ukázalo se, že byť byl funkcionalismus vedoucím architektonickým slohem od konce 20. let do konce 70. let minulého století ( byly na něm dokonce založeny takové pseudoumělecké směry jako socialistický realismus či architektonická stylizace v třetí říši), je tak nadčasový, že má stále co říci a proto v současnosti prožívá svoji renesanci.

3 Le Corbusier 3.1 Biografie v datech 1887 - narodil se jako Charles-Édouard Jeanneret v západošvýcarském kantonu Neuchatel 1900 - nastupuje na École des Arts Décoratifs v La Chaux-de-Fonds 1907-11 - cesty po střední a jihovýchodní Evropě 1917 - stěhuje se do Paříže 1918 - seznámení s malířem Amédéem Ozenfantem, který jej zasvětil do estetiky purismu 1920 – spolu zakládají revue L'Esprit Nouveau, setkáním s Ozenfantem začíná Le Corbusierova dráha malíře a autora vlivných teoretických textů 1921 - otevřen ateliér na Sévres 35, spolupráce s bratrancem Piérrem Jeanneretem 1928 - pracovní cesta do Moskvy činný v mezinárodní organizaci pokrokových architektů (CIAM) 1928 - setkání v La Sarraz 1929 - přednáškové turné po Jižní Americe 1933 - setkání v Athénách - Athénská charta 1951 - pověřen projektem města Čándígarhu 1965 - 27. srpna umírá na francouzské riviéře (srdeční zástava)

26

3.2 Le Corbusierův plán výstavby Zlína Šlo spíše o urbanistickou visi, zcela protichůdnou představám a názorům představitelů továrny i města. Třeba přiznat, že i poplatná autorovým urbanistickým klišé, uplatňovaným v jeho projektech v jiných zemích. Těch „sedm sídlišť“, sestavených z několika superbloků, rozložených na kopcích podél podřevnického údolí tomu napovídalo. Po zhotovení tohoto plánu si Tomáš Baťa nechal udělat ve Vídni geografický průzkum, jehož výsledky pohřbily LC plán. Území podél řeky Dřevnice je tvořeno tzv. karpatským flyšem. Svážný terén není pevný a vhodný ke stavění. Důkazem tohoto faktu je i poslední známý sesuv půdy na Mladcové, kdy se část terénu svezla do údolí potoka Klabalky.

4 Vladimír Karfík 4.1 Životopis Vladimír Karfík se narodil 26. 10. 1901 v Idriji v dnešním Slovinsku v rodině českého lékaře. V roce 1904 se jeho rodina přestěhovala do Prahy. Vystudoval architekturu na pražské technické škole (1919-24) a částečně na Akademii výtvarných umění (u prof. Jana Kotěry). V letech 1925-26 pracoval v ateliéru Le Corbusiera v Paříži jako český stážista. V letech 1927-29 vytvářel projekty v USA, zejména u F. L. Wrighta v Taliesin East a Taliesin West. Roku 1930 nastoupil jako vedoucí projektového oddělení Baťových závodů ve Zlíně, kde působil až do roku 1946. V letech 1931-56 byl také členem mezinárodního sdružení CIAM. Od roku 1946 působil jako profesor na fakultě architektury Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Současně projektoval a realizoval stavby, roku 1956 byl vyznamenán Státní cenou. Spolupracoval též se Slovenskou akademií věd. Roku 1971 se stal vědeckým pracovníkem URBIONu v Bratislavě. V letech 1979-83 působil jako profesor architektonické tvorby na technické univerzitě na Maltě, kde současně projektoval a realizoval několik staveb. Po návratu do Československa se usadil v Brně. Roku 1985 byl jmenován čestným členem AIA (American Institute of Architects). V roce 1991 se stal čestným občanem Brna

a Bratislavy, získal čestné doktoráty na fakultách architektury v Praze a Bratislavě. Roku 1992 byl vyznamenán prezidentem ČSFR Zlatou medailí. Umírá 6. 6. 1996 v Brně. Za jeho působení ve Zlíně se realizovaly tyto stavby dle jeho projektů: • • • • •

v roce 1931 spolu s M. Lorencem vytvořil v centru Zlína hotel (dnes hotel Moskva), který byl ve své době největším hotelem u nás školy ve Zlíně, Otrokovicích, v Partyzánském (Slovensko), ve Zruči nad Sázavou, průmyslová škola v Uherském Hradišti sportovní stadiony ve Zlíně a v Borovu *Naselje+ (bývalá Jugoslávie *dnes Chorvatsko]) koupaliště ve Zlíně a Otrokovicích, Zimní lázně ve Zlíně obchodní domy firmy Baťa v Bratislavě (Slovensko), Liberci, Chomutově, Olomouci, Čáslavi, Teplicích, v Praze ve Vysočanech a Vršovicích, v Otrokovicích a Amsterodamu (Nizozemí)

4.2 Projekty Vladimíra Karfíka realizované ve Zlíně

27

4.2.1 Administrativní budova Baťových závodů - „21“ Jedním z vrcholných děl moderní československé architektury mezi dvěma válkami je administrativní budova firmy Baťa (označovaná číslem 21), dokončena ve Zlíně v roce 1938 podle projektu architekta Vladimíra Karfíka. O stavbě nové správní budovy se uvažovalo už od roku 1936, kdy počet úřednických míst, rostoucích úměrně s růstem produkce, překročil 2000 pracovníků. Původně bylo uvažováno se třemi třípodlažními, vzájemně propojenými objekty. Když arch. Karfík navrhl výškovou budovu, Jan Baťa se pro tuto myšlenku nadchl. Tato 77,5 metru vysoká budova byla před válkou nejvyšším objektem v Československu. Je pozoruhodná z hlediska architektonického i urbanistického. Situována v tradiční řadě továrních budov, bezprostředně ovlivňuje náměstí Práce, jehož severní stranu uzavírá, a stává se tak typickou dominantou moderní koncepce města, jeho symbolem. 4.2.2 Hotel Moskva Přestože neexistovaly podrobné plány, byla stavba započata podle studie architekta Miroslava Lorence z roku 1931, schválena městským stavebním úřadem v lednu 1932. V průběhu výstavby se T. Baťa s architektem Lorencem nepohodl a nařídil, aby se ve čtvrtém podlaží postavily dva vzorové pokoje, jeden Gahurou, druhý Karfíkem. V. Karfík dal postavit pokoj s koupelnou, zabudovanými skříněmi, kompletně vybavenou nábytkem, včetně koberců a záclon. Bohémštější F. Gahura uvažoval kupodivu po „baťovsku“: umývárny a záchody měly být proto společné pro celé poschodí. Do jednoho pokoje navrhl až 4 lůžka. O rok později byla provedena dílčí kolaudace a současně vydáno stavební povolení na projekt Vladimíra Karfíka, podle jehož úprav byla budova dokončena v roce 1933 4.2.4 Zimní lázně Zimní lázně byly postaveny na místě bývalé cihelny firmy Baťa, v blízkosti domovů mládeže a areálu základních a středních škol. Bezprostředně navazují také na sportovní stadion, určený pro denní rekreaci mládeže. Budova lázní je jednopatrová, v přízemí vybavena vanovým oddělením, parními lázněmi a kosmetickými službami. Bazén o rozměrech 12×25 metrů je umístěn v patře, které má galerii pro diváky. Stavba byla realizována pomocí univerzálního ocelového bednění převzatého z průmyslových staveb v modulu 6×6 metrů. Výplňové zdivo je spárované. Při řešení

bazénu bylo použito konstruktivního principu holandské společnosti „Sportfonsen bad“, zejména v systému filtrování vody. Architektura stavby odpovídá funkčnímu pojetí lázní. Příznivě esteticky působí zejména v jižním průčelí, které prosklením vytváří kontakt s přírodou a areálem sportovišť.

5 Závěr Tato seminární práce potvrdila mé předpoklady, že na téma Zlínská funkcionalistická architektura se již nedá nic nového přinést. I přesto pro mne bylo zpracovávání tohoto tématu velmi zajímavé a poučné. Dozvěděla jsem se nové informace o městě, v němž žiji a jehož krásnou a jedinečnou architekturu mohu obdivovat každým dnem.

6 Přílohy *obrazové přílohy+

7 Zdroje

28

7.1 Literatura BENEŠOVÁ, Marie. Česká architektura v proměnách dvou století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 479 s. Bez ISBN. BOBÁK, J. F. Procházky starým Zlínem. [Vizovice]: Lípa, 2006. 213 s. ISBN 80-86093-87-5. FRAMPTON, Kenneth. Moderní architektura: kritické dějiny. Praha: Academia, 2004. 457 s. ISBN 80-200-1261-3. GLANCEY, Jonathan. Moderní architektura: nejvýznamnější světové stavby 20. století. Praha: Albatros, 2004. 400 s. ISBN 80-00-01304-5. KARFÍK, Vladimír. Architekt si spomíná. Bratislava: Spolok architektov Slovenska, 1993. 329 s. ISBN 80-900483-4-X. NOVÁČEK, Stanislav; POKLUDA, Zdeněk. Zlín ve fotografii (1890 – 1950). Zlín: Esprint : Nadace Tomáše Bati, 2008. 315 s. ISBN 978-80-254-3144-3. 7.2 Internet www.archiweb.cz www.zlin.estranky.cz 7.3 Zdroj fotografií www.google.com

STŘEDNÍ ŠKOLA

ŠMEIDLER Jakub

4. MÍSTO Střední průmyslová škola Otrokovice, T. Bati 331

J. A. BAŤA – ZAPOMENUTÝ KRÁL ŠEVCŮ, ŽIVOT A DÍLO Jan Baťa se narodil v Uherském Hradišti 11. března 1898, alespoň podle rodného a křestního listu. Na jeho náhrobku v Piracai je ovšem jako datum narození uveden 7. březen 1898. Rodiče Jana Bati byli Antonín Baťa a jeho druhá manželka Ludmila, rozená Hrušťáková. Jan měl čtyři vlastní sourozence, dva starší, Leopolda a Bohuslava, a dva mladší, Jindřicha a Marii. Měl však i tři sourozence nevlastní, z otcova prvního manželství, Annu, Antonína a Tomáše. Byl pokřtěn jako Jan Karel Baťa, ačkoliv později vstoupil ve známost pod jménem Jan Antonín Baťa, nebo zkráceně J. A. Baťa. Křestní jméno Antonín si však ke svému jménu nechal připsat až roku 1939, když odcházel do emigrace a nechal si připsat jméno svého otce jako výraz kontinuity se starým ševcovským rodem. V letech 1904 až 1908 navštěvoval obecnou školu v Uherském Hradišti. V roce 1908 již navštěvoval měšťanskou školu ve Zlíně. Zároveň se také učil obuvníkem. K firmě Baťa nastoupil 1. června 1912 a v roce 1913 byl již vyučeným obuvníkem. Už v šestnácti jel služebně do Německa, kde složil něco jako maturitu s předpokladem, že si na sebe vydělá. Prochází postupně hned několika konkurenčními fabrikami od Norimberku až ke Kolínu nad Rýnem a odevšad posílá cenné rozbory a zprávy.

29

Již v letech 1919-1920 řídil Baťovu továrnu v americkém Lynnu, kde přes veškerou jeho snahu zkrachuje, avšak získává důležité zkušenosti. I přes jeho neúspěch v USA a rozpory, které byli mezi ním a Tomášem Baťou, chce Tomáš formovat bratra Jana i přes jeho případný odpor. Ví či předpokládá, že je to budoucí jeho nástupce. Při zpáteční cestě do Evropy jede řídit filiálku v Londýně, kterou posléze vede dva roky. Podle osobního oddělení firmy Baťa pracoval do 31. prosince 1927 postupně jako manipulant, účetní, nákupce a vedoucí nákupního oddělení. Po návratu do Zlína provedli Baťové jeden z nejodvážnějších obchodních triků. Radikální deflační politika ministra financí Aloise Rašína vedla roku 1922 k hospodářským problémům. Baťa se po dohodě s ministrem Rašínem jako první rozhodl nárazově snížit ceny o 50%. Důsledkem byl nákupní boom, jaký české země nepamatovaly. Právě od tohoto okamžiku se Baťa odrazil ke svým velkým úspěchům. V letech hospodářské krize to byl (tentokrát již zcela prokazatelně) opět Jan Baťa, v té době už blízký spolupracovník bratra Tomáše, kdo dokázal pro firmu Baťa objevit cestu k dalšímu rozvoji. Baťové se tehdy rozhodli bojovat s vysokými cly tím, že začali stavět továrny přímo v cizích zemích. Právě při cestě do jedné z těchto továren (do švýcarského Möhlinu) zahynul při leteckém neštěstí Tomáš Baťa. Pro veřejnost bylo překvapením, že si „král ševců“ vybral za svého nástupce právě bratra Jana. Následující roky daly Tomáši Baťovi plně zapravdu. Právě tehdy, za šéfování jeho bratra Jana došlo k největšímu rozkvětu Baťových podniků. Ačkoli Baťa se nezasloužil pouze o rozkvět firmy, nýbrž celého města. Byl mecenášem umění, a proto založil Zlínský salón, kde podporoval různé umělce jako spisovatele a jiné. Velkou mírou také přispěl k rozšíření dosud stávající nemocnice. To ještě není veškerá jeho činnost prospěšná obyvatelům Zlína a Zlínu samému. Baťa také nechal vybudovat internáty a jiné budovy, které se zasloužili o vzdělanost baťových zaměstnanců i ostatních obyvatel Zlína. V roce 1937 podnikl do té doby nevídanou obchodní cestu kolem světa,

která přinesla další významný růst firmy Baťa, která tak pod jeho vedením v letech 1932-1939 zaznamenala pozoruhodný rozvoj. Počet Baťových podniků se za těchto sedm tučných let navýšil pětkrát (z 24 na 120), počet prodejen a zaměstnanců narostl za tento relativně krátký časový úsek ještě výrazněji (prodejen bylo na počátku éry Jana Bati 1 045 a na jejím konci 5 810, počet zaměstnanců vzrostl z 16 560 na 105 700). Právě za jeho ředitelování nastal největší rozmach Baťova impéria a lze celkem oprávněně předpokládat, že by pokračoval i nadále, kdyby nebyl přerušen válkou. Avšak Baťa měl při cestě po Itálii skoro až fašisticky smýšlející poznámky „Buduje se imperium. Zdá se, že je založeno zajímavě a velkoryse. Je zakládáno do srdcí 50 milionů Italů v Itálii i ve světě. Nejsem fašista. Dovedu si představit rizika s mezinárodním prosazováním takového cíle. Česko nemá možnosti jíti cestami Itálie. Ale není taky bez svých možností“. Jedno je jisté: není mnoho lidí, kteří by mohli zasvěceně hovořit o záležitostech kolonizace ve velkém měřítku jako pan Baťa. Po celém světě založil na třicet průmyslových měst. Vyrůstala jako houby po dešti okolo jeho obuvnických továren. V Brazílii založil také dvě zemědělská osídlovací centra. S oblibou zanáší do map jméno Baťa jako součást místních názvů – tak třeba Bataville ve Francii poblíž Štrasburku, Batanagar v hinduistické Indii, Batapur v Pákistánu nebo Cali-Bata na Jávě či Batawa v Kanadě. V Brazílii na severu státu São Paulo založil město Batatuba a do oblasti Mato Grosso umístil Bataguaçú, zaměřené právě na zemědělské podnikání. V listopadu 1938 byl Baťa zatčen gestapem, když projížděl Německem na obchodní jednání do Švýcarska. Druhého dne byl propuštěn.

30

Ale zpět do roku 1939 - v emigraci měl Jan Baťa od začátku problémy, dané zejména tím, že jeho konkurenti, britské a americké obuvnické koncerny, nebyli z jeho aktivit pochopitelně nijak nadšeni a západní vlády záměry svých průmyslníků rády podpořily. Na území USA v té době nebylo důkladněji kontrolované továrny, než Baťovy továrny v Belcampu. Proto byl Baťa několikrát vyzýván, aby se na vlnách BBC jasně postavil na stranu spojenců. Baťa odmítal vystoupit pod svým jménem, neboť měl obavy o lidi ve Zlíně - nejen pracovníky, ale i své příbuzné. Zlínský podnik dobou protektorátu horko těžko proplouval bez úhony a Baťa ho nechtěl vystavovat perzekucím. Jeho obavy nebyly nijak neobvyklé - vždyť řada hlasatelů československého vysílání BBC si měnila svá jména. Viz Prokop Drtina - Pavel Svatý. Baťa byl ovšem jediný, komu tato snaha o konspiraci byla vytýkána. Přesto o jeho postoji nebylo pochyb - za války žádná soukromá osoba nepřispívala na český odboj tak vysokými finančními částkami, jako Jan Baťa. Přispíval štědře, ačkoliv sám měl velké problémy. Z iniciativy svých britských a amerických obchodních konkurentů byl zapsán na tzv. černou listinu podniků podporujících Němce, což mělo za důsledek bojkot jeho výrobků. Československá exilová vláda navzdory mnoha Baťovým urgencím neučinila v jeho prospěch prakticky nic a po válce dokonce sama žádala, aby Baťa nebyl z černé listiny vyškrtáván, protože to byl vítaný důkaz jeho zrádného jednání a tudíž důležitý argument v procesu, který se proti Janu Baťovi chystal. Po okupaci Československa odjel se souhlasem okupačních úřadů v červnu 1939 do USA, kde působil až do r. 1941, kdy byl nucen v souvislosti se vstupem USA do války s Německem odejít do Brazílie. Zde si postupně získal uznání a stal se poradcem prezidenta pro otázky hospodářského rozvoje. V Československu byl po válce obviněn z kolaborace s nacistickým Německem a Národním soudem odsouzen 2. 5. 1947 v nepřítomnosti k 15 letům žaláře a propadnutí jmění ve prospěch státu. Obžaloba byla postavena víceméně výlučně na svědectví Jiřího Udržala, který byl synem prvorepublikového agrárního premiéra, ale především komunistou a od třicátých let působil

jako nastrčený komunistický agent v Baťově okolí. Soud byl naprostou fraškou, která začala už tím, že Baťovi nebylo umožněno se soudu zúčastnit, ačkoliv sám i prostřednictvím svého advokáta o účast několikrát žádal, přes podivný výběr soudců (dva renomovaní soudci tento případ odmítli, nakonec ho soudil vojenský soudce) a skandální průběh řízení, ve kterém došlo k popření mnoha práv obhajoby (nebyl připuštěn ani jeden ze svědků obhajoby, dokonce nebyly provedeny všechny důkazy), až po podivné čachry se sborem přísedících, kde byl v poslední den procesu nahrazen jeden z národních socialistů komunistou (čímž byl jednak porušen závazný vládní intimát, podle kterého měly být politické strany v soudu zastoupeny, a jednak tím komunisté získali plnou polovinu přísedících a spolu se soudcem, který byl rovněž komunistou, tak měli v senátu většinu) Takto skandální průběh řízení v roce 1947 ještě nebyl nijak obvyklý, a proto se na protest proti průběhu řízení vzdali případu dva ze tří Baťových obhájců. Byl odsouzen k 15 letům těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku, což byl hlavní účel jeho stíhání.

31

Poté se rozběhl další soudní spor, respektive celá série sporů - tentokrát mezi Janem Baťou a jeho synovcem, Tomášem Baťou Jr., ohledně vlastnictví Baťových továren, rozmístěných tehdy už po celém světě. Spor byl založen na tom, že Tomáš Baťa uzavřel roku 1931 ústní trhovou smlouvu o prodeji veškerých svých akcií v Baťových podnicích Janu Baťovi. V 55 letech se prý cítil unaven a kromě toho se obával operace kýly, na kterou se právě chystal. O rok později byl po jeho tragickém skonu objeven v jeho trezoru písemný záznam o této ústní dohodě (tuto neobvyklou formu volil Tomáš Baťa proto, že za první republiky nebyly ústní trhové smlouvy nijak zdaněny). Sám Jan Baťa byl prý existencí této dohody velmi překvapen, nicméně dodatečně tento dokument podepsal a tím se stal majitelem všech akcií svého bratra. Podstatné však je, že ani vdova po Tomáši Baťovi, paní Marie Baťová, ani její syn Tomáš Baťa Jr. (po nabytí zletilosti) proti této transakci ani proti jejímu průběhu nevznesli námitku, uznávali ji a dokonce činili úkony z této dohody vyplývající (jako dědicové Tomáše Bati přijali částku, kterou měl Jan Baťa za tyto akcie Tomáši Baťovi zaplatit). Až po roce 1948, kdy veškeré dokumenty o této transakci byly nedobytné v Gottwaldově (Jan Baťa je uložil u notáře Hugo Förstera, který byl po roce 1948 přinucen je vydat StB) bylo možné tento prodej zpochybnit a požadovat, aby tento majetek byl vydán jim jakožto řádným dědicům Tomáše Bati. Když uvážíme, že žalobci 15 let uznávali zpochybňovaný nárok žalovaného, mohlo by se zdát, že jejich žaloba nemůže mít velkou šanci na úspěch. Jenže Tomáš Baťa mladší si najal skutečně elitní advokáty - zastupovala ho advokátní kancelář Dulles byl v Eisenhowerově administrativě ministrem zahraničí a Allan Dulles pro změnu šéfem CIA. Navíc se Tomáš Baťa ml. oženil s půvabnou dcerou švýcarského advokáta dr. Wettsteina, který až doposud pracoval pro Jana Baťu a tím pádem získal přístup k mnoha informacím o obchodních aktivitách svého strýce. Proces měl různé peripetie, ovšem po 15 letech ho stárnoucí a vyčerpaný Jan Baťa vzdal. Tak se stal Tomáš Baťa Jr. majitelem Baťova světového impéria. Jan Baťa poté dožívá v Brazílii, kam se přestěhoval již za války a kde se věnoval dalšímu ze svých odvážných snů - osidlování jihoamerického vnitrozemí. Podařilo se mu zde s minimálními prostředky (od zahájení sporů se svým synovcem neměl přístup k prostředkům z baťovských továren) vybudovat několik měst a za tuto iniciativu byl dokonce roku 1957 nominován na Nobelovu cenu za mír. Své nominace se vzdal a podpořil nominaci svého přítele, brazilského maršála Rondona. V historii Nobelových cen takové jednání určitě není obvyklé.

Když v roce 1965 v Brazílii umíral, jeho poslední slova prý zněla „Pravda vždycky vyplave na povrch jako olej na vodu“. Já dodávám - už by bylo na čase, aby vyplavala. V devadesátých letech byl zčásti rehabilitován z obvinění kolaborace z nacisty z roku 1947. Zcela očištěn soudem byl v listopadu 2007. Dne 2. května 2007 byl ve Zlíně odhalen pomník Jana Antonína Bati.

32

•

STŘEDNÍ ŠKOLA

TUROŇOVÁ Veronika

5. MÍSTO Střední průmyslová škola Otrokovice, T. Bati 331

ZLÍNSKÉ STAVBY A ARCHITEKTURA Ve většině měst se míchá několik architektonických stylů, město Zlín je ale typické jen jedním, a to strohou funkcionalistickou architekturou ze skla, oceli a železobetonu. Vítejte v éře Tomáše Baťi, továrníka a geniálního podnikatele, který navždy změnil podobu tohoto města a dal mu osobitý a nezaměnitelný výraz. Někteří ještě zlatou éru vlivu Tomáše Baťi ve Zlíně pamatují. Malé městečko se díky tomuto továrníkovi přeměnilo k nepoznání. Tomáš Baťa starší, zde založil svoji továrnu na konci 19. století, v příštích letech se pak podoba města naprosto podrobila rozmachu této firmy. Léta 1910 až 1960 se do podoby tohoto města nesmazatelně vepsala. Architektura betonu, cihly, kovu a skla se stala pro Zlín typickou, stejně tak jako originální číslování ulic podle orientace a budov podle umístění. Budovu číslo 21 zvanou „mrakodrap“ postavila krátce před druhou světovou válkou ve Zlíně firma Baťa v proluce mezi budovami číslo 11 a 31, která zde zůstala pro ni reservována v půdorysném rastru číslovaných továrních budov. Když arch. Karfík navrhnul výškovou budovu, Jan A. Baťa se pro tuto myšlenku nadchnul. V historii zlínské Baťovy továrny šlo o poslední administrativní budovu.

33

Obuvník Tomáš Baťa vyrostl ve skromných poměrech, až později se stal magnátem, který ovlivňoval a řídil životy mnoha lidí. Ve Zlíně stvořil uzavřený svět, který fungoval podle vlastních principů. Město díky tomuto velkovýrobci dostalo novou podobu, budovy vynikaly důslednou standardizací, stavěly se ekonomické stavby. Maximálního zjednodušení se dosáhlo omezením stavebních prvků a použitím jednotného železobetonového skeletu. Ten byl použit jednotně pro jakoukoliv stavbu, ať už šlo o školu, hotel nebo bytový dům. Nesměla chybět cihelná vyzdívka a okna usazená v kovových rámech. Architektura to byla sice ekonomická, budovy se stavěly rychle, ale nebyla zdobná a stavby si byly podobné jako vejce vejci. Zato však šlo o dokonale funkční objekty, které dodnes ve Zlíně stojí. Celé město je vlastně výstavním unikátem, který stojí za to navštívit. Zlín má jasně industriální charakter, dědictví průmyslového stavebnictví rozhodně nezapře a mnohá další satelitní sídliště byla vystavěna k jeho obrazu.

Studijní budovy Město, které prožívalo tak prudký růst, nemělo kromě radnice, sokolovny a staré nevyhovující školy téměř žádné veřejné vybavení. Nová občanská výstavby navazovala přímo na existující vzory v průmyslové a bytové výstavbě. Nejdůležitější se jevila výstavba škol. Zárodečná myšlenka nové školní čtvrti byla sice obsažena už v Gahurově regulačním plánu města z roku 1927, ale její konečná úprava z roku 1931 je od architekta M. Lorence. V roce 1928 byly realizovány Masarykovy školy podle návrhu F. L. Gahury. Situování školy a půdorys tvaru „U“ s centrálním nástupem byl podřízen regulační koncepci města. Striktní ekonomický požadavek použít ocelové montované bednění prvních továrních objektů - ještě s hranatými sloupy - ho kupodivu neomezoval, naopak mu pomohl vytvořit nové dispoziční hodnoty trojtrakt - a nový výraz veřejné zlínské architektury. Maximální prosvětlení objektu bylo například

řešeno úspornými nosnými vertikálními sloupy, střídanými se sloupky cihelnými. (škola byla v roce 1987, pro špatný technický stav, zbourána ). Návrh architekta M. Lorence však nebyl uskutečněn v plném rozsahu. Postavena byla pouze živnostenská škola ( dnešní sídlo Institutu reklamní tvorby a marketingových komunikací) v roce 1931. Později vznikl u Masarykových škol celý školský areál výstavbou dalších školských objektů, které byly stavěny na stejném principu ( 3-5 podlažní trojtrakt o sedmi polích). Součástí areálu se stala i centrální tělocvična, shromažďovací síň -aula, (V. Karfík, 1934), letní bazén a dobře vybavené školní hřiště. Dostavba školní čtvrti ve Zlíně probíhala dál v letech 1932 - 1935 formou opakovaných staveb, víceméně už bez účasti architektů, a probíhala až do současnosti, kdy postupně vznikaly nové objekty doplňující starší zástavbu ( přístavba SPŠ, 1977, architekt S. Sládeček, školní jídelna, 1984, centrální šatny s učebnami a kabinety, 1989 a tělocvična se zázemím a kancelářemi, 1995, architekta F. Balajky). Obdobné školy vznikaly také v sídlištích na Letné, Zálešné a Dílech, v Otrokovicích a ostatních sídlištích sesterských podniků. Šlo o opakování budovy živnostenské školy architekta Lorence z roku 1931.

Školní areál Do nově rozvíjejícího se města Zlína přicházeli každoročně čtrnáctiletí mladí muži a ženy. Pro ně bylo nutno stavět ubytovací objekty - internáty a svobodárny. První internát byl postaven přímo u továrny už v roce 1925, v roce 1965 byl pak zbourán. 34

V roce 1927 byla zahájena výstavba celé čtvrti pro hromadné ubytování. Dokončená urbanistická skladba dvou řad volně stávajících objektů internátů včetně studijních ústavů byla podřízena konfiguraci terénu, měla příznivý vztah k závodu a dodnes vytváří jednu z nejcharakterističtějších zlínských souborů. Tento parkový prospekt je dílem architekta F. L. Gahury a co do velikosti a estetické hodnoty nemá u nás obdoby. Stavebně bylo použito klasického řešení, železobetonový nosný systém v půdorysném modulu 6, 15×6, 15 metrů s vnějšími výplněmi ze spárovaných cihel. Dispozičně se jedná o třítrakty se střední provozní chodbou. Přízemí objektů tvoří společenské a obslužné vybavení, další etáže jsou ubytovací, členěné na jednotlivé pokoje podle konstrukčních polí. V dnešní době jsou internáty využívány jen z poloviny pro ubytování. V roce 1930 byly postaveny v dalších částech města a jeho okolí první svobodárny, na Letné, ve čtvrti Díly, v Baťově - Otrokovicích.

Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně V období před vznikem Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně bylo vysokoškolské vzdělání v tomto městě zastoupeno Fakultou technologickou. Ta byla založena 15. 4. 1969 jako součást Vysokého učení technického v Brně [FT VUT vznikla z pobočky SVŠT Bratislava, která byla v tehdejším Gottwaldově od roku 1960]. Po dlouhá léta vychovávala především odborníky v oboru technologie kůže, plastů a pryže.

Projekt vzniku budoucí univerzity byl připravován v 90. letech. Tehdy byla založena Fakulta managementu a ekonomiky a Institut reklamní tvorby a marketingových komunikací (budoucí FMK). K úspěšnému završení snah o zřízení univerzity došlo dne 14. listopadu 2000, kdy tehdejší prezident Václav Havel podepsal zákon o zřízení Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně (UTB) ke dni 1. 1. 2001. Zlín se tak stal univerzitním městem, poskytujícím zájemcům vysokoškolské vzdělání v širokém spektru oborů. Slavnostní inaugurace Univerzity Tomáše Bati a jejího prvního rektora, prof. Petra Sáhy, proběhla 16. května 2001 a zúčastnilo se jí přes 400 hostů z řad reprezentantů všech českých univerzit a vysokých škol, členů parlamentu, zástupců místní samosprávy, podnikatelů, ale i mnoho hostů ze zahraničí. Jedním z nejváženějších hostů byl pan Tomáš Baťa Jr., dr. h. c., který velmi ocenil založení univerzity nesoucí jméno jeho otce. Pojmenováním univerzity po zakladateli moderní podoby Zlína se totiž, po mnoha letech snah komunistických vlád o vymazání jeho jména z historie, dostalo Tomáši Baťovi zasloužené pocty za jeho přínos pro město Zlín a jeho obyvatele, a také pro celou zemi a její ekonomiku. V lednu roku 2002 se univerzita rozrostla o třetí fakultu, Fakultu multimediálních komunikací, jež je unikátním pracovištěm svého druhu v ČR nabízejícím studijní programy Mediální a komunikační studia a Výtvarná umění. Od 1. 1. 2006 je v provozu čtvrtá fakulta s názvem Fakulta aplikované informatiky a od 1. 1. 2007 pátá fakulta s názvem Fakulty humanitních studií. Na UTB nyní studuje více než 11 000 studentů. 35

Střední průmyslová škola Otrokovice Pro mě osobně je momentálně nejdůležitější studijní budova Střední průmyslové školy v Otrokovicích, která se nachází v areálu průmyslové zóny Tomy. Byla založena v roce 1933 firmou Baťa jako řešení potřeby mít vzdělané odborníky pro práci s moderními stroji a technologiemi. Dříve to byla odpolední škola pro Baťovy dělníky, kde si měli rozšiřovat své vědomosti, což muselo být velice náročné jít po osmi hodinách pracovní doby do školy, kde se muži i ženy vzdělávali až do pozdních večerních hodin. Ale byli za to odměněni lepším pracovním místem, díky dosaženému vzdělání nebo měli možnost jezdit na výměnné pobyty s dělníky z různých zemí, kde Baťa působil. Zpočátku škola neměla žádné interní učitele. Učili technici ze závodu a odborníci z výzkumného ústavu. Po roce 1937 vyrostla škola pod vedením vládního rady Rosy a ředitele Ing. Matěje Hrádka ve školský kolos s více než 3000 žáky, kteří se vzdělávali v sedmi oborech – obuvnický, strojírenský, stavební, pletařský, elektrotechnický, chemický a koželužský. V době okupace přibyl obor textilní. V dnešní době se zde vyučují obory aplikované chemie a také gymnaziální obory-přírodovědné a technické lyceum. Baťovská architektura je významná nejen z hlediska funkčnosti, jednoduchosti, ale i pro svou významnou úlohu v celé historii města Zlína a okolí. Díky Baťovým nápadům a jeho odhodlání je město proslaveno, jak v České republice, tak i v zahraničí, což je snad největší a nepřekonatelný úspěch v historii, současnosti a budoucnosti veškerých uměleckých architektonických směrů.

•

STŘEDNÍ ŠKOLA

SMRČKOVÁ Petra

6. MÍSTO Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť 1364

STAVBY ZLÍNA 70. LET 20. STOLETÍ Úvod Zlín je mé rodné město, žiji zde ráda a chtěla jsem se dozvědět něco víc o zdejších stavbách. Architektura Zlína je velmi účelná, což mu sice ubírá na umělecké kráse, ale vytváří tak charakteristické rysy města obuvi. Tím asi nejtypičtějším je pravý úhel, díky kterému je Zlín krásně přehledný. Jak je všeobecně známo, moderní podobu dal Zlínu Tomáš Baťa na začátku minulého století. To ale neznamená, že později se ve Zlíně nestavělo. Jak chci ukázat ve své práci, Zlín se i za dob (ne)normalizace rozrůstal (vždyť budování bylo tenkrát velmi důležité). A protože lidí stále přibývalo, bylo potřeba s tím něco dělat. Tato situace dala vzniknout zlínským sídlištím. Budovaly se ale i jiné stavby, o kterých se nezapomenu zmínit.

Obytné plochy Už v poválečném období všichni odborníci hledali řešení, jak ubytovat velké množství lidí. Východiskem se stal objev prefabrikovaného celostěnového panelu, ze kterého se začaly stavět panelové domy. Jiné téměř nevznikaly, protože tento materiál byl praktický (hlavně 36

při výstavbě vysokých budov pro mnoho lidí). Tato „panelmánie“ pokračovala až do roku 1989, možná i déle. Ve Zlíně byla realizována velká panelová sídliště Bartošova čtvrť, Malenovice, Podhoří, Kúty a to největší Jižní Svahy. Z panelů byly také sestaveny 3 patnáctipodlažní objekty uprostřed města (v tom nejmladším od narození žiji). Sídliště Jižní Svahy Bezesporu se jedná o největší urbanistický počin ve Zlíně, započatý na konci 60. let. Počátky soutěží návrhů sahá až do třicátých let. Dokonce i architekt Le Corbusier se zabýval novou koncepcí domů mimo údolí, avšak firmou Baťa nebyla akceptována. Dalším návrhem na zastavění svahu nabídl Voženílek v roce 1947. S budováním se však začalo, až nebylo jiné přijatelné místo ve zlínské dolině. Tímto se měla významně změnit tvář města. Z centra se obyvatelé přesouvali na kopec. Při řešení, jak jižní svah zastavět, se bral ohled na životní prostředí, které mělo být v obytném celku zachováno zdravé. Respektoval se jedinečný krajinný útvar a navazovalo se na tradiční rysy zlínského urbanismu, ty se měly dokonce výstavbou rozvinout. Stavět ve svahu však bylo poměrně technicky náročné. Navíc tenkrát tam nevedla téměř žádná pořádná komunikace. Ta byla vybudována až o mnoho let později. Proto se zezačátku stavělo spíše v nižších místech, kde se krásně využil návrh řadových terasových vícepodlažních domů. I. etapa výstavby sídliště probíhala deset let od roku 1970 a týkala se současných ulic Družstevní, Javorové, Slunečné, Nad Stráněmi, Sportovní, Dětské, U Trojáku, Větrné, Středové, Luční, Polní, Jílové a části Okružní. Základními principy při tvorbě sídliště: • •

maximální bezpečnost - důsledné oddělení pěšího provozu od dopravy příjemné prostředí s množstvím zeleně mezi domy

• •

smíšení různých druhů domů pro vytvoření rozmanité zástavby garáže součástí obytných skupin - střechy s lavičkami, někdy i dětskými hřišti

Jedním ze základních principů byla výstavba různých druhů domů. Jednalo se o domy bodové, terasové, chodbové, řadové a terasové rodinné a segmentové, které jsou zajímavé tím, že jejich oblá část je tvořena obyčejnými panely. Nejvíce bytů bylo konstruováno v 3. a 4. bytové kategorii. Součástí I. etapy byla pošta a telefonní centrály, dvě základní školy, mateřské školy a jesle, obchody a služby. Na Jižních Svazích nebyl zaveden plyn, proto se značně spotřebovávala elektřina. Odvod odpadu měl být realizován odsáváním z jednotlivých objektů rovnou do spalovny a tím pádem by se neřešila otázka svozu odpadu z popelnic. Tato krásná myšlenka však uskutečněna nebyla.

Ostatní budovy Již od roku 1962 vznikalo sídliště v Malenovicích, dalším bylo to na Podhoří, r. 1970 se začalo se stavbou 2. etapy sídliště na Bartošově čtvrti, zlínské sídliště vzniklo také ve čtvrti Kúty. V letech 1974-1976 vyrostly ve Zlíně tři nové budovy s byty. Třináctipodlažní dům na Kvítkové, osmipodlažní na Vodní a obytné budovy se službami na Dlouhé. Svými plastickými fasádami jsou v té době ojedinělé domy na Sokolské ulici. Velmi vydařené architektonické dílo se podařilo na Nivách. Tyto řadové domy krásně zapadají do zlínské tradice. Vznikaly i individuální budovy. Tou nejzdařilejší je vila manželů Rybkových na Kudlově.

Občanské stavby

37

Ve Zlíně však nevznikaly pouze obytné budovy. Více lidí si žádá více objektů, kde by mohli pracovat ve veřejných službách, trávit svůj volný čas a které popř. i zkrášlují podobu města. Většina staveb v dobách normalizace příliš nevyniká, ale já se věnuji spíše těm zajímavým. Krematorium Sám Lesní hřbitov byl založen na počátku 30. let architektem Gahurou a jeho prvním zesnulým obyvatelem se stal Tomáš Baťa. Budova krematoria se začala stavět v roce 1973 a dokončena byla o šest let později. Budova je situována mezi množství stromů, což působí velice klidně. Důstojná a přívětivá smuteční síň je oddělena od samostatné kremační části tohoto stánku smrti. Do lesního prostředí prosklená budova s mohutnou střechou a mramorovým obložením stěn krásně zapadá a nijak neruší rozjímání pozůstalých o posmrtném životě jejich blízkých. Krematorium patří mezi nejlepší architektonické výplody Zlínského stavitelství. Sportovní hala Sportovní hala pro míčové hry je situována pod Zimním stadionem, se kterým je propojena. Již od 30. let se zde nacházely významné budovy. Tribuna má kapacitu pro 3200 diváků. V současné době už je hala plně klimatizována a osvětlení zajišťují halogeny. Komplex obchodních domů na ulici Dlouhá Výstavba domů Zelenina – Obuv – Pramen trvala relativně krátkou dobu. Se stavbou se začalo roku 1977 a již za pět let byly hotovy. Domy jsou prosklené s co nejméně znatelnými spáry mezi jednotlivými skleněnými deskami, které tvoří spolu s kovem hlavní stavební materiál těchto budov. Jedná se o poměrně nevyužívané opálové sklo (tento materiál je v menším množství využit i na budově Krematoria.) Mezi čistým sklem nádherně vyniká mozaika od Františka Nikla, který tímto způsobem vyzdobil i jiná místa ve Zlíně. V devadesátých letech se funkce budov trochu změnila (ČSOB, Baťa, různé obchody).

Podchod a vstupní brána do Svitu Se zhušťující se dopravou bylo potřeba řešit problém s překážejícími lidmi. Proto vznikl velmi složitý projekt, který naprosto změnil podobu části města pod náměstím Práce. Původně se mělo jednat o podjezd pod pěší zónou, ale členitost terénu způsobila naprosto opačné uspořádání, jak ho známe dnes, že lidé procházejí pod vozovkou. Z podzemí vedou čtyři východy, dva z nich jsou opatřeny eskalátory. V místě podchodu i samotné vstupní brány se nachází množství drobných obchodů.

Ostatní stavby Roku 1973 vznikl hotel Vítkovice nacházející se u Kostelce, jehož součástí jsou sirnaté lázně založené zde již v r. 1742, a golfové hřiště. Na křižovatce třídy Tomáše Bati a Hluboké byla roku 1977 postavena provozní budova Služeb města Zlína. Jedná se o objekt složený ze dvou samostatných částí propojených vertikální komunikací. Z roku 1978 je telekomunikační budova v Malenovicích. V 70. letech zde vyrostlo ještě nové centrum skládající se ze zdravotního střediska, kina a Závodního klubu. Myslelo se také na vzdělání. Střední průmyslová škola strojní na tehdejší třídě Úderníků dostala po svém již třiceti sedmileté existenci novou budovu a začala vyučovat nové elektro-obory.

Průmyslové objekty

38

I po přejmenování Baťových závodů na národní podnik Svit v něm vznikaly nové budovy. Byly to výrobní objekty č. 113 (šicí dílny), 123 (sklad tuhých chemikálií), 114 (regenerace gumy). Všechny jsou obloženy tradičními červenými cihlami. A stavělo se nejen v areálu, kterému dal vzniknout náš největší obuvník, ale také už rostla průmyslová zóna v Loukách. Důkazem je poslední počin zlínské legendy M. Drofy, dvoupatrová tiskárna Grafia.

Architekti Na závěr jsem se rozhodla uvést několik nejvýznamnějších architektů působících ve Zlíně v druhé polovině 20. století. Vždyť je to hlavně jejich zásluha, že Zlín má takovou podobu, jakou má. A rozhodně není městem nepodařeným či nehezky vypadajícím, i když nemá historické budovy, jako jsou v jiných oblastech. Šebestián Zelina (29. 9. 1928 - 29. 5. 1991) se narodil se v Kurovicích u Kroměříže a u Baťů se vyučil zedníkem. Studoval na VUT. Mezi jeho nejzajímavější stavby ve Zlíně rozhodně patří „Segment“ na Jižních Svazích. Navrhl také Obchodní centrum na ulici Dlouhá. Angažovat se také v poezii a jeho dům byl malou galerií. Jeho úspěšnou kariéru bohužel ukončila dlouhotrvající zákeřná choroba. Zdeněk Plesník (2.9. 1914) je nejstarší a dosud žijící architekt podílející se na výstavbě Zlína v 70. letech. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kterou ukončil až v roce 1947, protože po uzavření českých vysokých škol byl až do konce války v koncentračním táboře. Má poměrně osobitý styl, je umělecky založený a proto patří mezi osobnosti rozvíjející tradice naší meziválečné architektonické avantgardy. *28. 9. 2003 arch. Plesník zemřel.+ Miroslav Totušek (25. 3. 1922 - 2. 1. 1983) architekturu studoval u profesora Pavla Smetany na Umělecké průmyslové škole v Praze. V roce 1953 se stal zakladatelem a prvním ředitelem Stavoprojektu Gottwaldov, jímž byl až do roku 1971, kdy neprošel normalizačními prověrkami. Získal ocenění Za zásluhy o výstavbu. Jako vedoucí architekt setrval až do své předčasné smrti.

Rozhovor s pamětnicí Kdy, kde a kým byly objekty postaveny, se můžeme dočíst v knihách či vyhledat v archivu. Jaký názor na nové budovy měli občané Zlína, se však v žádné knize nepíše. Proto jsem se rozhodla, že požádám svou babičku, která je ve Zlíně od narození, aby mi toto objasnila. Zásahem do krajiny byla výstavba Jižních Svahů. Jaký měli na sídliště názor občané? Původně tam byl třešňový sad, což znamenalo krásné jaro. Nad Zlínem to tvořilo nádhernou bílou louku. Nad sadem rostlo slunečnicové pole. Takže kombinace bílého třešňového sadu a žlutých slunečnic bylo něco tak neskonale nádherného, že obyvatelé Zlína nebyli moc nadšení, že jižní svah by měl být stavební parcelou. Byl ale ideální pro byty s krásným rozhledem, svítilo na něj sluníčko. Řešili to tak, že první výstavba byla v kopci k Pasekám, což z města nebylo vlastně vidět. Všechny byty byly státní nebo družstevní. Jak se obyvatelé města tvářili na zbudování Sportovní haly? Lidi to uvítali, protože ve Zlíně nebylo žádné sportoviště, kromě Zimního stadionu. Tady byla velká tradice hokeje, ale prostor pro míčové hry chyběl. Před stadionem bylo volné místo, tak se postavila Sportovní hala. Sloužila hlavně mládeži, jelikož Zlín byl město mladých. Takže to byla stavba pro Zlíňáky velice vítaná. A co třeba řadová budova na Dlouhé? Tam, kde je hlavní lékárna.

39

Tenkrát byly lékárny dvě u náměstí Míru. Obě byly historické, velmi pěkná, s původními vyřezávanými latinskými názvy. Takže velká lékárna tu byla potřeba. Ta, co vyrostla na Dlouhé, byla s nepřetržitým provozem a dodávala léky i menším lékárnám.

Závěr Důvodem, proč jsem svoji práci psala, bylo seznámení se blíže s architekturou Zlína a částečně i s životem v mém rodném městě ještě v době, kterou si nemohu pamatovat. V této oblasti jsem se jednoznačně poučila, což je úspěch. Rozhodně mám radost z toho, že se mi podařilo zpracovat dílko, ze kterého snad budou mít podobně pozitivní pocit jako já i jiní obyvatelé našeho, svým specifickým způsobem krásného, města. Myslím si, že spousta občanů Zlína ani neví, kdy tyto, ke Zlínu už neodmyslitelně patřící budovy, vznikaly. Sama jsem byla překvapená, kolik toho ve Zlíně v tomto dosti krátkém časovém úseku vyrostlo. Všechno funkční a potřebné stavby, které obyvatelé vesměs uvítali, jak jsem se dozvěděla od pamětnice. Jak můžete porovnat dle doložených fotografií, stavby vypadají téměř stejně i dnes, protože 30 – 40 let není pro organismy z cihel či betonu příliš dlouhá doba.

Seznam použitých pramenů • • • •

NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1950-2000. Zlín: POZIMOS, 2008. ISBN: 978-80-2543216-7. STAŠA, Eduard. Kronika moderní architektury Gottwaldova. Gottwaldov, [s. n.], 1985. Moravský zemský archiv Brno - Státní okresní archiv Zlín. Zlínská architektura 1950 - 1989 [online]. 2009, 26. 01.2009. Dostupný z WWW: http://www.zlin.eu/page/110.zlinska-architektura-1950-1989/.

•

STŘEDNÍ ŠKOLA

JANOUŠKOVÁ Hana

7. MÍSTO zdravotnické lyceum SZŠ a VOŠZ Zlín

ZLÍN – MOJE MĚSTO Podívejte se dnes na Zlín mýma očima. Je to město plné, dynamiky, zeleně, studentů, života se stále živou Baťovskou architekturou. Lidé jsou zde vzdělaní, ctižádostiví a hrdí, že mohou žít v jednom z nejmladších a zároveň nejkrásnějších měst v naší vlasti. Jsou to právě boty, kterým vděčíme za to, jaké město máme. Když ve Zlíně Tomáš Baťa senior budoval své impérium, myslel také nato, aby se zde jeho zaměstnanci cítili…zkrátka jako doma. Protože to byl člověk velmi energický s úžasnými manažerskými schopnostmi, začal zde budovat „Nový Zlín“. Všechny budovy byly postaveny podle konceptu, který si přivezl z Ameriky. Železobetonový skelet složený z modulů o velikosti 6,15×6,15 metru, výplně z cihel, velká okna v ocelových rámech. Netypický rozměr měl své opodstatnění a Baťa po svých architektech vyžadoval, aby ho přesně napodobili. Výjimkou byly pouze domky pro zaměstnance. „Když se podíváte na Zlín z výšky, je to jako byste listovali učebnicí architektury,“ říká Dagmar Nová, architektka z Útvaru hlavního architekta města Zlín. Podle ní jde o názorný příklad tzv. pásového města. Vedle pásu výroby s továrními objekty je pás dopravy, komunikace a železnice, pak pás občanské vybavenosti s obchody a službami, pás bydlení a nakonec pás zeleně včetně sportovišť. Výhodou tohoto plánu bylo, že lidé mohli chodit do továrny pěšky a cestou z práce si nakoupit a obstarat všechno potřebné. 40

Nevýhodou ovšem bylo, že v ranní špičce a na konci pracovní doby, bylo město přeplněné lidmi a večer zelo prázdnotou. Dnešní obyvatelé stále ocení, že se dá do centra dojít za patnáct minut pěšky. Další zajímavostí je, že většina továrních budov, objekty Masarykových škol (před 19 lety pro špatný technický stav zbořeny), nemocnice, obchodní dům, Velké kino; byly jednoduše označovány čísly jako v New Yorku ulice. Po letecké havárii Tomáše Bati seniora ve vlastním letadle (12. července 1932), pokračoval ve stejném duchu jeho nevlastní bratr [Jan] Antonín. Tehdy vznikl prosklený památník Tomáše Bati, dnes Dům umění a sídlo Filharmonie Bohuslava Martinů. Mezi další významné stavby z té doby patří: Hotel Moskva, výstavba rodinných domků na Lesní čtvrt, tzv. Baťův kanál, který měl rozšířit a prodloužit vodní cestu až do Otrokovic s částečným využitím i řeky Moravy, (každý den na stavbě pracovalo na 800 dělníků, práce se prováděli ručně, bez použití mechanizace). Zasloužil se také o založení filmových ateliérů na Kudlově a správní budovou 21., která měla sloužit jako administrativní centrum firmy Baťa. V této tradici pokračoval také syn Tomáše Bati seniora, Tomáš J. Baťa junior, který ve Zlíně založil Univerzitu, která nese jméno jeho otce a aktivně se, až do své smrti, podílel a zajímal o společenský život města Zlína, i když sám sídlil v Kanadě.

Zlín – „Město zeleně.“ Svůj podíl na tom zajisté nesou parky v centru města, které měly lidem zlepšit ovzduší, náladu a vytvořit jakou si nadčasovou pohodu, kterou si udržely dodnes. Největší podíl ovšem mají, již zmíněné, Baťovy domky. Baťa se vyhýbal stavbám velkých činžovních domů. Jeho unikátní myšlenkou bylo, vytvořit prostředí pro bydlení obklopené zelení, nikoli však zeleninou nebo kurníky. Výsledkem této filozofie byl půvabný „půldomek“ s vlastní zahrádkou. Pravidelný, příjemný na pohled. Toto úsilí mu vyneslo své ovoce v podobě šťastných, odpočinutých zaměstnanců zapálených do práce. V současnosti se město zapojuje do akcí jako je Den Země nebo Den bez aut, což jistě přispívá k myšlence pana Bati.

Zlín – „Město animovaného filmu“ Původní malé filmové ateliéry na Kudlově, určené k natáčení reklamních filmů, se postupně rozrostly na studio, které se významnou měrou dodnes podílí na produkci krátkých a trikových filmů. Byly zde natáčeny významné experimentální celovečerní filmy. Působili zde renomovaní tvůrci jako např.: Karel Zeman, Břetislav Pojar nebo Josef Pinkava. Ve Zlíně se také každoročně koná Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Věděli jste, že se ve Zlíně pořádali přehlídky českého a slovenského filmu už v roce 1941? Nesly název Filmové žně (též Zliennale). Jeho tradice je také úzce spjata s [Janem] Antonínem Baťou, který zde založil již zmiňované filmové ateliéry a Velké kino - ve své době největší kinosál ve střední Evropě s kapacitou 2500 míst. Letos se můžeme těšit již na 49. ročník festivalu. Líbili se mi slova herečky Kateřiny Jacob: „Zlínský festival má přátelskou atmosféru, jeho organizátoři o dětské diváky pečují, což je úžasné. Přijde mi výborné, že v Evropě existuje festival, který ukazuje zábavné a vzdělávací filmy.“

Zlín – 21. budova Sedmdesát dva metry vysoký mrakodrap podle návrhu Vladimíra Karfíka byl před válkou nejvyšším objektem v Československu a druhým nejvyšším v Evropě. Má šestnáct poschodí o rozměrech 80×20 metrů (v jedné takové celopodlažní kanceláři tehdy pracovalo 200 lidí).

41

Součástí budovy je také luxusní legendární výtah, přestavěný na kancelář. Prohlídka této kanceláře je možná i dnes, protože „kotví“ ve druhém podlaží v rámci denně otevřené muzejní Expozice 21. Osobně dávám přednost vyhlídkové terase v 16. podlaží s kavárnou. Výhled odtud je opravdu úchvatný a stojí za podívanou (i pokud máte klaustrofobii z výtahu jako já). Když máte štěstí, dohlédne vaše oko za jasného počasí až k Malenovicím a Vizovickým vrchům. Pokud ne, můžete se pokochat výhledem na město, které máte jako na dlani.

Zlín – Současnost Město se může pyšnit rekonstrukcí „jednadvacítky“, kde sídlí krajský úřad Zlínského kraje. Také se chystá rekonstrukce další Karfíkovy stavby, Malé scény. V r. 2001 byla oficiálně zřízena Univerzita Tomáše Bati, jako pocta pana Tomáše Bati a jeho přínos pro město Zlín. Univerzita měla původně pouze Fakultu managementu a ekonomiky a Institut reklamní tvorby a marketingových komunikací. Dnes je ve Zlíně pět fakult zaměřených na managament a marketing, reklamní tvorbu, multimediální komunikaci, aplikovanou informatiku a humanitní studium. Na UTB nyní studuje 12 000 studentů. Dalším „nováčkem“ jsou dvě prosklené budovy organického tvaru navržené zlínskou rodačkou Evou Jiřičkovou a Petrem Vágnerem. Sídlí zde rektorát Univerzity Tomáše Bati s knihovnou, a v budoucnu zlínská Filharmonie. Nejnovějším přírůstkem do rodiny zlínských moderních staveb je obchodní a zábavní centrum Zlaté Jablko. Já jsem se ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) narodila roku 1990. Bydlím 16 km od Zlína v blízkém městě, takže by se mohlo zdát trochu nadnesené říkat „Zlín – moje město“. Cítím se zde, ale jako „ryba ve vodě“. Vím, že ho budu muset za rok opustit, protože obor, který chci studovat, tu zatím není. Také ale vím, že se sem budu vždy ráda vracet. Pro jeho neopakovatelnou atmosféru, směsici vůní praženého popcornu a magnólie, zvuků filmových klapek a zrychleného tepu při „Barumce“.

STŘEDNÍ ŠKOLA

MALOTOVÁ Šárka

8. MÍSTO Střední průmyslová škola Otrokovice, T. Bati 331

ZLÍNSKÉ STAVBY A ARCHITEKTURA Zlínská architektura představuje nejen v českém měřítku ojedinělý úkaz. V jejím základu stojí jedno z nejrozsáhlejších a zároveň nepromyšlenějších užití dokonalé standardizace a typizace, maximální ekonomizace pořízení stavby a maximální zjednodušení a omezení počtu stavebních prvků na všechny typy staveb. Beton, cihla, kov a sklo. Základem zlínské architektury je železobetonový skelet s unifikovaným rozponem 6, 15×6, 15 m. K tomu cihelná vyzdívka a okna v kovových rámech. Výsledkem toho je jedna z nejpůsobivějších větví moderní architektury. Té, která je rychlá, úsporná, racionální, dokonale funkční a bezozdobná. Architektura, která působí jako dokonale fungující stroj a zároveň funguje jako firemní značka, nenapodobitelná a nenapodobovaná. Baťův Zlín jako urbanisticko-architektonický celek byl fenoménem, který neměl a nemá v evropském měřítku obdoby. Zůstal nenahraditelnou sugestivní výpovědí o meziválečném a krátce i poválečném období. Rozvoj Zlína, zkoncipovaného v meziválečném období do podoby zahradního města s přísným funkčním zónováním, byl úzce spojen s výrobním areálem firmy Baťa, ležícím v jeho centru. Dodnes nese nesmazatelné a výrazné stopy specifického firemního architektonického pojetí.

42

Charakter výstavby organicky vyrůstal z průmyslového stavebnictví, z architektury továrních objektů, a dá se tedy mluvit o industriální estetice města a industriálním modelu organizace života. Město získalo svou charakteristickou tvář, danou nejen standardizovaným pojetím výstavby, ale i novým životním stylem. Tato specifika se odrazila i ve firemní výstavbě mimo Zlín – v realizacích obchodních domů v celé republice i v zahraničí a především při výstavbě urbánních celků v celém světě. Baťovské satelitní továrny a sídliště jako výrobní a obytné jednotky byly příkladem rozvíjení dokonale propracovaného systému unifikace a standardizace a nesly přehledný rukopis zlínského centra. Roku 1894 založil Tomáš Baťa, zlínský rodák, se svými sourozenci Antonínem a Annou Baťovými obuvnickou dílnu. Neúnavnou pracovitosti a podnikatelskou genialitou rozvinul tuto dílnu v největší obuvnické závody na světě. Tomáš Baťa-zakladatel měl k Zlínu svoji lásku nejen z romantismu k svému rodišti, nýbrž i k jeho prostředí, kde moravská příroda začíná poskytovat svoje bohaté krajinné krásy. Dobře proto vycítil odpovědně a ušlechtile potřebu tvořit i dílo lidské, když r. 1908 povolal architekta Jana Kotěru k budování svého zlínského domova. To byl poznatek o důležitosti funkce architekta, vytvořený jeho vlastním instinktem, a odtud začala nyní již tradiční dělba práce stavebníka a stavitele, která Zlínu vtiskuje jeho osobitý ráz. Kotěru vystřídal jeho žák architekt F. L. Gahura, po jehož boku přichází k slovu ing. arch. Vladimír Karfík, jemuž byl svěřen odpovědný projekt správní budovy, aby v něm uskutečnil mnohé ze svých amerických poznatků.

Jan Kotěra a jeho práce pro firmu Baťa ve Zlíně Jan Kotěra, zakladatel moderní české architektury a žák světově známého vídeňského architekta Otto Wagnera, působil jako poradce firmy Baťa až do své smrti v roce 1923. Baťa - vilu Tomáše Bati ve Zlíně (plány, její dobové exteriéry a interiéry) Nejvýraznějším architektovým dílem na Moravě byl Národní dům v Prostějově (1905 - 1907), který přibližují fotografie, soubor plánů

a nábytkové kusy z Kyselova salonku. Málo známý je rovněž realizovaný Kotěrův návrh souboru dvojdomků pro penzionované úředníky Vítkovických železáren v Rožnově pod Radhoštěm. Zlín je architektonicky velice zajímavý, dále mezi zajímavosti patří Vila Tomáše Bati z roku 1911, radnice, která je dominantou zlínského náměstí podle návrhu F. L. Gahura, který byl původně památníkem T. Bati. , Zlínské obuvnické muzeum, ale také:

Mrakodrap Vzrůstající správní agenda Baťových závodů postavila vedoucí činitele firmy před problém: přibírat další budovy pro administrativní účely nebo soustředit všechny složky na jedno místo, ve směru vertikálním. Po bedlivém uvážení různých výhod a nevýhod rozhodnuto pro mnohopatrovou budovu. Jako hlavní výhoda bylo oceněno: bližší kontakt všech oddělení, omezení časových ztrát při přecházení, které činí snad jen minuty, avšak při tisícovém počtu pracovníků dosahují velkých čísel a hodnot. Jako záporná stránka bylo uvažováno hlavně o nutnosti velkého počtu drahých výtahů a zvýšení stavebního nákladu na zesílené základy a železobetonovou kostru. Tato poslední složka zatěžuje však celkový rozpočet méně, než by se předpokládalo. Je tam výtah s automatickým vyklápěním, paternosterového systému. Výška navrhované budovy činila od podlahy suterénu po střechu klimatizační nástavby v 17. podlaží 77, 5 metru. Východiskem se stal standardní půdorys budovy 3×13 polí o rozměrech 6, 15×6, 15 metru (tedy 3x, koncipovaný na tradiční modulové síti objektů výrobních), k němuž pak přiřadili trakt vstupní haly s výtahy a sociálním příslušenstvím.

Dům umění 43

Po tragické smrti Tomáše Bati (12. července 1932) byl na jeho počest postaven v roce 1933 v duchu zlínského funkcionalismu památník, jehož autorem byl významný zlínský architekt František Lydie Gahura. Standardní konstrukční modul (základ všech zlínských funkcionalistických budov) kombinoval se skleněnou výplní, vnitřní halový prostor rozčlenil pouze sloupy a doplnil jednoramenným schodištěm a dosáhl tak mimořádné čistoty prostoru. V roce 1948 byl památník přestavěn na Dům umění. V padesátých letech byla budova narušena necitlivými vnějšími přístavbami a interiérovými stavebními úpravami. V současné době je sídlem Filharmonie Bohuslava Martinů a Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.

Baťova nemocnice V lednu roku 1988 tomu bylo 60 let od zahájení činnosti nemocnice ve Zlíně. Postavila ji pro své zaměstnance a obyvatele města fa. Baťa a obec zlínská. Tehdy měla továrna s městem společné zájmy hospodářské a personální. Zlínu starostoval Tomáš Baťa a právě on dal také ke stavbě podnět. Stavba velké nemocnice svým způsobem završovala úspěšná dvacátá léta, stala se tlustou čarou oddělující skromné začátky prvních zlínských lékařů, kteří pečovali o zdraví obyvatel města. Pavilony byly seskupeny kolem parkového parteru, navzájem propojeny cestami a tepelnými kanály. Úsporně provedené konstrukce budov předpokládaly dobu životnosti 30 – 40 let. Podle toho také náklad na jedno lůžko nemocnice činil 27 - 30 tisíc Kč, zatímco jinde to činilo 45 - 70 tisíc Kč. V nemocnici v době otevření pracovali čtyři lékaři a v roce 1928 zřídili pro potřeby průmyslového podniku oddělení ortopedické. V tom roce byl také dostavěn pavilon II. pro rodičky a pavilony X. a XI. V letech 1929-30 vzniknul pak pavilon VIII. a hospodářská budova. Nemocnice provozovala v jedenatřicátém roce 170 lůžek, fungovalo zde již 12 lékařů, 35 ošetřovatelek a tři oddělení vedená

samostatnými primáři. MUDr. Bohuslava Alberta jmenovali v roce 1932 ředitelem nemocnice. K 31. lednu 1936 provozovala nemocnice 300 lůžek, pracovalo zde 41 lékařů a 7 primariátů

Vlastní názor Když se řekne jméno Zlín, každého určitě napadne spojení Baťa – boty. Co taky jiného. Baťovy boty v současnosti nosí miliony lidí. Tato firma je světově známá. Ale ne jen boty zvýraznily Zlín. Jsou to především stavby ve Zlíně. Už jen při vstupu do Zlína zahlédneme pozůstatky. Mrakodrap, internát, nynější školy nad Moskvou, samotná Moskva, Baťovy domky aj. Toto vše je Baťa. Každé město má nějakého hrdinu. Já si troufám říct, že náš hrdina je rodina Baťova. Baťa byl velkolepý muž, který věděl, že něčeho dosáhne, pokud si za tím bude stát. Taky dosáhl. Když vidím ty jeho stavby, tak to ve mně vyvolává smíšené pocity. Jsou to domky bez omítek, jeden jako druhý. Co je na tom vůbec pěkného? Pak si zase představím Zlín bez tady toho všeho. Kam bychom se chodili bavit, kdyby nebylo Velké kino? Na tuto a další otázky odpovědi asi těžko dostaneme, protože vše tu je. Zlín už je takový. Jsou jiná města a každé má něco jiného, zvláštního. My máme baťovské stavby. A bez tady toho bych se už asi těžko obešla. Já vím, každý určitě nadává, že by tu to mohlo být lepší, výraznější, ale proč? Nemůže vše být dokonalé. Ale to neznamená, že když na něj nadáváme, že ho nemáme rádi. „Náš“ Zlín se stále zlepšuje, i když tomu nepomáhá p. Baťa. A každý by měl být za toto vděčný. Zlín byl, je součástí života rodiny Baťa a našeho života a já doufám, že to tak bude i dál.

44

POROTA Mgr. Josef SLOVÁK, radní Zlínského kraje pro oblast školství, mládeže a sportu Mgr. Ladislava HORŇÁKOVÁ, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Mgr. Hana KUSLOVÁ, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně Ing. arch. Dagmar NOVÁ, hlavní architektka, Útvar hlavního architekta MMZ Ing. Pavel VELEV, ředitel Nadace Tomáše Bati David KOLUMBER, bývalý a čestný předseda KPDM ZK

DOBA TRVÁNÍ SOUTĚŽE Vyhlášení soutěže: Prodloužení soutěže: Uzávěrka soutěže: Vyhlášení výsledků soutěže a předání cen:

45

08. 12. 2008 13. 03. 2009 20. 04. 2009 01. 05. 2009

VÝSLEDKOVÁ LISTINA Základní školy 1. LÁBSKY Viliam, VAŇHARA Miroslav (ZŠ Zlín, Štefánikova 2514): Zlín – mé město a doprava v něm. 141 b. 2. ČÍHALOVÁ Veronika, NETOPILOVÁ Petra (ZŠ Zlín, Křiby 4788): Zlín – mé město. 123 b. 3. MALÍK Nikolaj, NOSEK Martin (Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín): Baťův Zlín. 114 b. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

KOLÁŘ Martin (ZŠ Zlín, Křiby 4788): Zlín – mé město. 111 b. NĚMCOVÁ Jana (ZŠ Zlín, Křiby 4788): Zlín – mé město. 104 b. HRBÁČKOVÁ Jitka, MIČKOVÁ Marie (ZŠ Zlín, Štefánikova 2514): Architektura Zlína. 103 b. ČÁSTKA Jiří, ROZUMEK David (ZŠ Zlín, Štefánikova 2514): Hokej ve Zlíně (1929 – 2004). 102 b. HUBÍKOVÁ Diana (ZŠ Zlín, Štefánikova 2514): Koncern Baťa. 98 b. AMBRŮZ David, PROCHÁZKA Ondřej (ZŠ TGM Otrokovice): Koncern Baťa. 89 b. KAPUSTOVÁ Kristýna, SEKANINOVÁ Michaela (ZŠ TGM Otrokovice): Představitelé koncernu Baťa – Tomáš Baťa. 88 b. 11. ČÁSTKA Jiří, ROZUMEK David (ZŠ Zlín, Štefánikova 2514): Svit. 86 b. 12. SLOBODOVÁ Aneta, PASTYŘÍKOVÁ Monika (ZŠ TGM Otrokovice): Představitelé koncernu Baťa – Tomáš Baťa. 69 b.

Střední školy 46

1. HRBÁČKOVÁ Eliška (Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín): Procházka Zlínem. 162 b. 2. PATÁK Josef (Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť 1364): Causa náměstí Práce – Komparace Hruškova a Fuchsova plánu zástavby městského centra. 152 b. 3. KRKOŠKOVÁ Hana (Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť 1364): Le Corbusier a zlínská architektura. 140 b. 4. ŠMEIDLER Jakub (Střední průmyslová škola Otrokovice, T. Bati 331): J. A. Baťa – zapomenutý král ševců, život a dílo. 138 b. 5. TUROŇOVÁ Veronika (Střední průmyslová škola Otrokovice, T. Bati 331): Zlínské stavby a architektura. 138 b. 6. SMRČKOVÁ Petra (Gymnázium Zlín, Lesní čtvrť 1364): Stavby Zlína 70. let 20. století. 131 b. 7. JANOUŠKOVÁ Hana (zdravotnické lyceum SZŠ a VOŠZ Zlín): Zlín – moje město. 129 b. 8. MALOTOVÁ Šárka (Střední průmyslová škola Otrokovice, T. Bati 331): Zlínské stavby a architektura. 113 b.

47