Druhý díl volné trilogie z let 1999 až 2000. Povídka o přátelství psa a jeho pána, muže a ženy, o jednom konci světa a o ježcích, samozřejmě! Z čirého rozmaru jsem povídku zaslal do CKČ 2001 a k mému velkému překvapení obsadila v kategorii dlouhých povídek (opět!) hezké 13. místo. Ještě více mě pak překvapila některá z dílčích umístění podle porotců. Žádost Milana Petráka o umístění povídky do sborníku cynické fantastiky jsem s díky odmítl. Není cynická.
Frknknk! Stanislav Ertl, ml. Meruňkovec, můj kokršpaněl, má s ježky hodně nevyřízených účtů. Když se pichláci rozlezou na podzim po kraji, může se zbláznit. Objeví každého. Šťouchá do nich packou a nešťastně kňučí. Ježci se nemají ani k útěku, ani k čemukoliv jinému. Jen dělají fffrknknknknkfrrrk a Meruňkovec kolem nich bezradně pobíhá… Od ježka je to rozhodně nesportovní. Jediným úlovkem mého psa totiž bývá bleší rodinka a pocit frustrace. Abyste měli představu. Triumf zažil Meruňkovec jedinkrát – tehdy nachytal ostnáče na strmém svahu a podařilo se mu jej srazit o dobré tři metry níže. Tam vše zapadlo do osvědčeného schématu a Meruňkovce popadl takový záchvat lovecké hysterie a naprosté marnosti, jaký jsem u něj ještě nezažil. Ježčí frknknk je, myslím, velmi posměšné. Jinak já i pes tyhle noční procházky mezi poli – sami dva a neviditelná zvířata s námi – milujeme. Oproti vžité představě o jasné obloze a třpytu hvězd, bývá však mnohem jasněji při nízké oblačnosti, kdy se od spodní strany bachratců odráží světlo z okolních vsí. Vlastně ani nevím, proč se to rozmazlené zvíře, bezostyšně se v noci pašující do mé postele, jmenuje právě tak, jak se jmenuje. Normálně mu říkám Ruňko. A nebo Mrcho hnusná!, Pse jeden!, Obludo!, Čokle!. Mám ho moc rád. Je to poctivý kámoš. Nemusím si zasluhovat jeho zájem a to je přesně to, v čem si vyhovujeme. K čertu s kočkami! Tuhle jsme našli sojčí pírko. Ukáži je psovi a pravím: „Vidíš, Ruňko? Sedm černých proužků. Ten poslední se nepočítá. Víš, co to znamená?“ Meruňkovec mi čuchne k ruce, pak se na mě tázavě podívá. „Té sojce ještě nebyl ani rok!“ Aha, na to Ruňka a rozběhne se hledat nějakou myš. Sednu si do trávy – pes se přiřítí, zahrabe pode mnou, čumákem od hlíny mi pak přelízne ucho, usadí se vedle mne a hlídáme svět spolu. Ruňka se čerta zajímá o konverzační témata Máš mě ještě rád?, nebo Máš mě vůbec rád?, či prosté Máš mě rád? – to je přeci jasné. Jsou mu ukradená souhvězdí a bláboly o padajících hvězdách. Prostě – procházka s chlupatou obludou bývá mnohdy příjemnější, než vycházka motivovaná vlahou strání, kyprými tvary a hormonální mlhou. Žena je dobrý vynález, to ne, že ne, ale pes je pes. Na to vemte jed. Někdy si připadám tak trochu jako Bissonův pan Fox, jenže Čechy naštěstí k Americe doplavat nemohou. Zůstávám tedy klidný. Vlastně ani nevím, jak takové moře doopravdy vypadá. Tuhle mi, zrovínka před rokem, napsala jedna kamarádka dopis – přímo od Jadranu. Našel jsem ho ve schránce, právě když jsem šel k polednímu s Ruňkou zkontrolovat, kolik traktorů si trouflo do našeho revíru. Mám na to čas. Takhle o prázdninách. To učitelé mívají a já jsem učitel. „Píše nám Marie,“ vysvětluji Ruňkovi. Beru dopis s sebou a na cvrkající louce si jej otevřu. Ruňka se po čase o moře zajímat přestane – má své práce dost. Přečetl jsem si toto:
1
Úterý nevím kolikátého Ahoj Stando! Sedím na útesu, na skále bílé jako kost, poslouchám, jak hučí moře (a šplouchá), blahořečím větru a píšu Ti dopis. Původně jsem si chtěla sednout na takovej kámen těsně nad vodou a ráchat si nohy, ale ten obsadil mrňavej krab a mně se to nebohé zvíře nechce rušit. Přesnější lokalizace? Nacházím se v Republice Hrvatske, na ostrově Lošinj, a bydlím v kempu Čikat. Ve stanu. Příjemné místo. (Tedy: kemp. Stan ne. Tam je vedro.) A moře šplouchá a šplouchá. Krab pořád putuje po šutru a vypadá jako přerostlej pavouk. Právě zalezl do štěrbiny a já teď přemýšlím, jak ho odtamtud dostanu, až si tam OPRAVDU budu chtít sednout. Hm. Vyhodila jsem ho. Problém je v tom, že mám teď brejle celý zadělaný od soli. Ale zato jsem našla dvě mušle, Jednu perleťovou a druhou růžovou s ostny. Mušlí je tu všude habakuk, ale většinou živých, a mně se jejich obyvatele nechce masakrovat jenom proto, abych měla co do vitríny. Tyhle dvě však byly opuštěné, tak jsem je sbalila s klidným svědomím. Moře, Stando! To je asi ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděla! Je to strašně zvláštní pocit, když sedíš na břehu a před tebou přes celý horizont jen voda, opalizující, vlnící se pláň, věčně v pohybu, věčně živá, nevyzpytatelná jako Leviathan, zamžená ve snu nebo vpalující jiskry do očí, a živá, ŽIVÁ jako nepokojné obrovité zvíře, převalující se z místa na místo s grácií mořského hada a elegancí plachetnic klouzajících po obzoru. Nejkrásnější je večer. Zestárne a zestříbří a já už skoro nemůžu poznat, kde končí moře a kde začíná obloha a kde jsem vůbec já? A když zapadne slunce, tak se nad oceán vyhoupne měsíc a všechno zkamení, jenom vlny ne. Dál je slyšíš, jak vymílají útesy a obkreslují břehy pěnou a obrovská lastura měsíce se houpe na nebi a hází na vlny stříbro a tisíckrát se odráží v kalužích u pobřeží… A nebo v poledne: Modř, tyrkys a zlato, bělostné peří a pěna u pobřeží, tisíce odlesků zrcadlo ptáci, mřížoví větví, sůl smůla a racci a slunce jako krutý nesmlouvavý bůh hořící na nebi, přibitý mezi křídly ptáků. Lupínky plachetnic přikované k obzoru. A racci, Stando! To jsou tak nádherní, elegantní ptáci, tak nepodobní těm akrobatům z Karlova mostu! Jsou obrovští, bílí jako pěna, líně a elegantně, jako orli, kloužou vzduchem. Je v tom taková samota a touha… A když vykřiknou, ten zvuk je osamělý a nekonečný jako moře. No dobře, já vím, že je ze všeho nejvíc zajímají ryby. Tahle země je krásná. Je bezvodá a suchá, vyprahlá jako okoralé rty, ale přesto okouzlující. Jediné, co tu roste, jsou borovice, jalovce a chudá tráva. A X dalších rostlin, které vůbec neznám. Bodláčí, na kterém žlutě kvetou ostnaté zlatavé hvězdy, stromy se stříbřitými listy, o nichž se matně domnívám, že by to mohl být olivovník, různé druhy listnatých a jehličnatých keřů a všem jim stačí málo, strašně málo H 2O. Ale ze všeho nejvíce tu roste kamení. Obkružuje ostrovy a svítí v lesích, kamení tak bělostné, jako Afrodité. Je úplně všude, na březích zahrad i ve stěnách domů, září z propadlých boků hor jako ohlodané kosti a volně se sdružuje v zídky, které protkávají celý ostrov jako podivný cévní systém a uprostřed tepen a kapilár se popásávají ovce s rounem tak bělostným, jako kamení samo. Je to neuvěřitelná krása a slovo krása je příliš hrubé, než aby popsalo, co ti chci říct…
2
„To jsou mi věci,“ zabručel jsem, složil dopis zase do obálky a myslel na to, že jsem udělal dobře, když jsem se rozhodl za ušetřené peníze k moři nejet. Místo prchavého zážitku jsem si koupil pořádnou hi-fi věž, krabici cédéček, video, televizi se surroundovým provedením a k tomu všechny filmy, které mám tolik rád. Jinak řečeno: Vzdal jsem se moře s chladným rozmyslem. Neuvidím-li je poprvé, nebude mne lákat podruhé. Nebude ani nejasnou vzpomínkou, ani sžíravou touhou. Nebudu na ně prostě muset myslet. Je to správný postoj? Raději nemyslet! „Co si dáme k obědu?“ zeptal jsem se Ruňky. Kuřecí krky?, navrhl. „S rýží.“ Fajn, on na to. „Já si k té rýži udělám kuřecí steak.“ A tak to i dopadlo. Hodně pepře. Pepřím a nepřepepřím. Kari. Kmín… Nějaké to koření mě nezastraší. Dny šly. Já přečetl na sedm tisíc stran knih, Meruňkovec zahnal všechny potenciální zloděje, oba jsme se svorně báli bouřky, neboť s nimi máme špatné zkušenosti. Při jedné obzvláště silné mě můj vlastní pes nepustil k sobě pod postel. Inu, nejsem statečný, zdá se. Pak přišla ježčí sezóna, pracovní povinnosti a slečna Marie přijela na návštěvu. Ani bych to nezmiňoval, kdyby to nebylo důležité. Sama ta návštěva přitom… Však to znáte: „Jak se vede?“ „Děkuji za optání, hezky.“ „Dáš si sušenku?“ „Díky.“ „Ty jsem pekl já!“ A já je hlídal, dodá Ruňka od nohou stolu. „Dobré.“ „Chceš kafe?“ „Ne, díky.“ „Chceš čaj?“ „No, snad…“ „A jak je u vás v Praze?“ „Ale, znáš to.“ „Co Fanda?“ „Jako bys ho neznal.“ „Žárlí?“ „Vždyť je to hňup.“ „Aha,“ „Škoda mluvit.“ „Tak, tak…“ „Co ty?“ „Ale, znáš to.“ „Hm.“ „Jo.“ „Ty keksy jsou dobrý, fakt.“ „Dík.“ Odpoledne se nachýlí, návštěva odejde, s Ruňkou podržíme u televize palce karlovarským hokejistům, kteří opět podlehnou Plzni… Svět se zdá být stále pevně na svém místě.
3
Někdy si s Ruňkou koupíme noviny. To, když prošvihneme zprávy, nebo Karlovy Vary zvítězí. „Ti lidé se zbláznili…“ ukazuji Ruňkovi titulky zpravodajství z Kosova, Dagestánu, Moskvy, Východního Timoru a Čečny… Brrrr! Pak následuje uragán v USA a zemětřesení v Turecku. Ruňka na to: Ještě že je louka za vsí na počasí tak akorát! Nemohu než souhlasit. Jako by noviny psali úplně cizí lidé v úplně cizím světě. Tolik krutosti. Tolik nesmyslného utrpení. Pojď lovit ježky, rýpne do mě raději Ruňka. „Máš recht,“ já na to. Kdybych měl telefon, jistě by mi Marie zavolala. Telefon nemám. Je to divný vynález. Myslím, že podporuje lhaní. Místo toho mi Marie poslala telegram. Mám přijet. Fanda se zbláznil. Safra, Ruňko, promiň. Dostaneš košík. Pan autobusák je na psy pes. Není se co divit, že nemáme rádi nějaké to ježdění. Louka docela stačí. Jenže Marie je kamarádka a nic jiného nám tedy nezbývá. To jednoduše musí pán i se svým ohařem vyrazit. O co tehdy šlo? Fandovi se vůbec nelíbilo, že chce jet Marie ZASE k moři. A už vůbec se mu nelíbilo, že si chce udělat potápěčský kurz. Ještě méně se mu líbil ten chlápek se psem, který přijel na návštěvu. Chlápek se mu zdál divný a pes prý pouští zrzavé chlupy. Chlápek na to, zda by si Fanda přál raději černé chlupy a Fanda řekl, ať se klidí, nebo mu rozbije hubu. Pes vycenil zuby, Fanda se jej pokusil kopnout, ale moc se netrefil. Pes zakňučel, chlápek se vrhl na Fandu – pes se na Fandu rozštěkal – prostě mela. Nakonec jsme to s Fandou vzdali a společně se opili. Ruňka s Marií trucovali vedle. „Co jsme si, to jsme si…“ řekl Fanda. „A vůbec!“ pronesl jsem místo přípitku. „Jsi fajn chlap!“ řekl Fanda. „A vůbec!“ já na to. „Ten pes je docela hezkej!“ chce mi udělat radost po pátém fernetu. „Marie taky není ošklivá,“ oplácím stejnou mincí. A vůbec… Tak se z nás stali kamarádi. Ať si Marie říká co chce, v jednom má Fanda pravdu. Ti chlapíci z potápěčských kurzů jsou bezpochyby na každou babu. A temperamentní jižané u moře jakbysmet. Nory, Němce a Islanďany zase lákají Mariiny slovanské rysy. Polákům a Rusům připadají přitažlivé její rysy germánsko-skandinávské. Jednoduše, všude je příliš chlapů, než aby mohl zůstat Fanda klidný. Už tohle léto si vytrpěl dost. Navíc: co dělají v jejím prádle troje nové plavky (jedny extrémně sexy!) a neoprénový oblek? Proč si chce koupit surfovací prkno a k čemu jí bude akvárium? Byla to prostě noc, na níž se nezapomíná už proto, že by si našinec zapomenout přál. Jako Maruščin kamarád a ochránce jsem naprosto zklamal. Jako Ruňkův pán také, zvláště když jsem nevstal na ranní venčení. Bylo to hrozné. O půl roku později bylo všechno jinak. Kde se vzal, tu se vzal, byl u mě doma Fanda a hnedle: „Kam jsi ji schoval?!“ „A koho?“ ptám se. Vyjasnil mi to. Marie prý jela na návštěvu ke mně a on jí to dovolil, protože jsem údajně neškodný. Jenže po týdnu si začal dělat starosti. Převrátil byt vzhůru nohama a nenašel ani svou přítelkyni, ani její sexy plavečky. Takže jsme se znovu opili a Ruňka by se od té
4
doby raději spřáhl s ježky, než s Fandou. Druhý den se náš host k polednímu odporoučel hledat Marii u jejích rodičů. Ani nemusel. Záhy jsme obdrželi pohled od Atlantiku. „Přijeďte!“ stálo tam. „To MUSÍTE ZAŽÍT! Marie. PS.La Rochelle, Rue du Blabla 5“ Pojedeš? Zeptal se mě Ruňka pohledem. Měl strach, že bych ho tu nechal. Nebo že naší louku obsadí kočka. „Ale to víš, že ne, brachu.“ Fanda, jak jsem se později dozvěděl, za Marií odjel a už tam oba zůstali. Stejně jako mnoho jiných. Celý svět vyrazil z ničeho nic k moři. Dokonce i všichni teroristé, fundamentalisté, bojovníci za práva, svobodu i žold. Také příslušníci různých mezinárodních mírových sil – ať už kdekoli – nechali rakety raketama, shodili mundůry i s blembákama a navlékli se do plavek. V posledních novinách, jež vyšly před generálním zájezdem odborářů z typografického průmyslu k Baltu, se psalo, že ve vnitrozemí zůstalo jen mizivé procento populace. Podivíni, šílenci a přízemní jedinci bez rozhledu, konstatoval jakýsi odborářský lékař, než se jal doprovázet své soudruhy z tiskáren a redakcí. „Hm,“ řekl jsem skepticky. A Ruňka :Hmff, souhlasil. Byl to zvláštní okamžik, když se temná masa populace vyhrnula z přeplněných pláží a strmých srázů do moře. CNN to vysílala přes satelit – a pak vysílat přestala. To když se poslední z reportérů, kameramanů a techniků utopil někde na šelfu Severního moře. Vždycky jsem si tak nějak myslel, že to bude naopak. Že na nás Bůh, či kdokoliv jiný, sešle potopu, ledovce roztají a oceány se vylijí z břehů. Tohle jsem nečekal. „Na těch březích to bude pěkně smrdět,“ povídám Ruňkovi. A ještě: „Moře je mrcha zvíře. Já to vždycky říkal.“ Pojď ven, on na to, jako by právě neskončila civilizace. Učesal jsem se tedy před zrcadlem, vzal vodítko a s radostně poskakujícím Merňkovcem u nohou vyšel do liduprázdného světa.
Autorem díla a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Stanislav Ertl, ml. Dílo podléhá licenci CC-BY-NC-ND 3.0 CZ (Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko) dostupné na adrese http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/
5
