Resumé | Rozhovory | Rozhovor s Michaelem Stavaričem
Rozhovor s Michaelem Stavaričem Rakousko-český spisovatel Michael Stavarič patří k nejvýznamnějším prozaikům německojazyčné literatury mladé generace. Je nositelem mimo jiné prestižní Ceny Adelberta von Chamisso, za své knihy pro děti získal čtyřikrát Rakouskou státní cenu za dětskou literaturu.
Česky prozatím vyšla jeho próza Mrtvorozená Eliška Frankensteinová (Labyrint 2010) a dále kniha pro děti Včelikář aneb Mravenci nemají o opylování vskutku ani ponětí (Mladá fronta 2009). V srpnu letošního roku byl publikován nový prozaický text Michaela Stavariče Království stínů, ze kterého poprvé četl v červenci na literárním festivalu Měsíc autorského čtení. Tento napínavý skurilní příběh má hned dva hlavní hrdiny. Mladá Vídeňačka Rosi Schmiegová se vydává do Lipska, kde se chce vyučit řeznicí. Toto řemeslo vykonával i její dědeček. Padl za druhé světové války, kdy jej zabil americký voják. Jeho vnuk, druhý hrdina této prózy, se chce také stát řezníkem a cestuje po Evropě po stopách svého dědečka, který kdysi emigroval z Československa.
V roce 1979 emigrovala tvoje rodina z tehdejšího Československa. Bylo ti sedm let. Jak vzpomínáš na Brno svého dětství?
Dobře si pamatuju na ulici Úvoz, kde jsme bydleli, taky na hrad Špilberk, na Veveří, kde jsem se narodil, potom na Purkyňovu ulici, kde bydlela moje babička. Vybavuju si taky komunistické pochody na prvního máje na Náměstí Svobody. Tyhle obrazy ve mně nadále zůstávají, ale s dnešním Brnem toho mají málo společného. V Brně mého dětství nebyl žádný McDonald's, ani obchody západních značek. Nic nebylo opravené, všechno bylo šedé a oprýskané. Brno má v mých vzpomínkách úplně jiné barvy a světlo. Proto je pro mě pokaždé zajímavé být v Brně, protože tyto obrazy se začnou překrývat s realitou a je zřejmé, jak moc se všechno změnilo. Člověk má tendence minulost romantizovat, takže Brno mého dětství je téměř dokonalé. Je to ráj na zemi, krásné místo se spoustou vzpomínek na kamarády nebo školu. Postupem času se z Brna v mé hlavě stalo ireálné místo.
Jak dlouho jsi tu chodil do školy?
Skoro dva roky. Měl jsem tu kamarády a vlastně si myslím, že jsem tady byl velmi integrovaný, jak se dnes říká. Mám z té doby mnoho fotografií. A pak to všechno jednoho dne prostě skončilo. Hodně z těch, kteří mi tehdy byli blízcí, jsem dlouhá léta neviděl, třeba své spolužáky. Teprve před dvěma, třemi lety mi několik z nich napsalo přes Facebook a pozvali mě na třídní sraz. Velmi mě potěšilo, že si na mě vůbec vzpomínají. Jsem pro ně ten malej kluk, co jednoho dne prostě zmizel a už se nevrátil. Samozřejmě se
tehdy bavili o tom, co se se mnou asi stalo a kde asi jsem a tak dále. Takže dosud jsem tématem v hlavách mých někdejších spolužáků a oni zase mým, protože jsem často přemýšlel, co z těch mých kamarádů asi vyrostlo za lidi.
Připravovala se tvoje rodina na emigraci dlouho?
Ne, vůbec. Bylo to velmi spontánní rozhodnutí mých rodičů. Navíc naprosto nepřipravené, a proto spousta věcí, které bychom si s sebou mohli vzít, tu musela zůstat. Byli jsme na dovolené v tehdejší Jugoslávii, a až tam se rodiče rozhodli, že zpátky už se nevrátíme. Samozřejmě se to dalo udělat líp. Pak jsme nějakou dobu vlastně pořád střídali bydliště, navštěvoval jsem několik škol. Žili jsme v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, což je kousek od Vídně, nějakou dobu jsme žili i v Německu, kde měli rodiče přátele. Chtěli totiž emigrovat do Kanady, kde už žili jejich nejbližší kamarádi, kteří emigrovali. Proč jsme tam nakonec nejeli, jsem se nikdy nedověděl. Byly to nejspíš praktické důvody, otec asi nechtěl letět tak daleko. Potom jsme žili v Laa an der Thaya.
Co pro vás bylo na začátku nejtěžší?
Těžké bylo především to, že nikdo z nás neuměl německy. Moje matka jako jediná uměla pár německých slov, ale ne tak, aby mohla konverzovat. Ale musím říct, že jsme měli velké štěstí, jak moje rodina, tak i já ve škole. Poznali jsme spoustu angažovaných lidí, kteří mi například věnovali hodně svého volného času a učili mě německy. Tím, že jsem v třídě byl jediné dítě s emigračním pozadím, tak jsem byl pro své spolužáky něčím zvláštní. I díky tomu jsem byl velmi oblíbené dítě.
Laa leží u rakousko-českých hranic. Jaký to byl pro tebe pocit být tak blízko Československa bez možnosti tam odjet?
Tuto paradoxní blízkost jsem si uvědomil až později v dospělosti. Jako dítě jsem to vnímal tak, že za Laa už nic není. Za časů železné opony měl člověk pocit, že za hranicí končí svět, a co je za ní, je nedosažitelné. Přestože Brno bylo blízko, tak pro mě představovalo něco velmi vzdáleného a tím pádem pro mě ani nepředstavovalo žádné velké téma.
Proč ses rozhodl studovat bohemistiku?
Chtěl jsem si zlepšit češtinu a mít příležitost číst české knihy. K češtině jsem vztah nikdy neztratil: s rodiči jsem vždycky mluvil česky. Moje sestra sice česky jakž takž rozumí, ale mluvit už neumí, dnes spolu rozmlouváme jen německy. Vlastně i mí rodiče mluví rádi německy. Jsem u nás doma vlastně jediný, kdo má problém s tím, že když se sejdeme, tak mluvíme německy. Připadá mi divné s rodiči mluvit německy, protože oni jazyk neovládají úplně dobře, takže mívám podivný pocit, že to vlastně nejsou mí rodiče, ale pětileté děti, kterým musím něco vysvětlovat. A taky někdy cítím, že by nerozuměli všemu, co bych jim rád řekl. Vždycky tedy trvám na tom, abychom mluvili česky. Tím, že já česky neumím tak dobře jako oni, tak jsem v tom vztahu já to dítě, a tak to má být.
Kdo tě během studia na slavistice nejvíc ovlivnil?
Neřekl bych, že mě během studia někdo výrazně ovlivnil... Jediný člověk z českého prostředí, jenž mě zásadně ovlivnil, byl Jiří Gruša. Trávili jsme spolu dost času a hodně jsem se od něj naučil.
Znali jste se předtím, než jsi začal pracovat na českém velvyslanectví?
Věděl jsem, kdo to je, ale neznali jsme se. V té době mi bylo pětadvacet a právě jsem dokončoval studium. Přes známé jsem se dozvěděl, že Gruša jakožto nový český velvyslanec v Rakousku hledá sekretáře a asistenta, který má nejlépe hovořit oběma jazyky, ideálně lépe německy než česky. Šlo totiž hlavně o písemnou a ústní komunikaci s Rakušany a reprezentování navenek. Tak jsem se přihlásil do výběrového řízení a na velvyslanectví pak pracoval osm let.
Ovlivnil tě Gruša i politicky a literárně?
Politicky spíše ne, protože jsme měli dost odlišné názory, a literárně taky vyloženě ne, spíš esejisticky. Ovlivnil mě v tom, jak strukturovat myšlenky, jak zacházet s ironií, jak psát projevy a tak dále. Hrozně se mi líbilo, jakým způsobem dokázal vystihnout podstatu věci, vždycky došel k zajímavé pointě. Pomáhal jsem mu například s knihou Česko – návod k použití, kdy mi diktoval, já psal a pak jsem ten text redigoval a korigoval, pak na tom zase pracoval chvíli on. Byla to úžasná spolupráce. Ta kniha mi přijde skvělá, protože má hloubku, zároveň je velmi vtipná a taky ironická, kromě toho historicky fundovaná. Opravdu mě toho dost naučil.
Získal jsi díky práci na velvyslanectví hodně známostí, které ti pak pomohly v tom stát se spisovatelem?
Ano i ne. Poznal jsem rozhodně hodně lidí, ale byli to spíš politici, diplomaté nebo podnikatelé, ale lidí z literárního světa málo. Díky Grušovi jsem se ale seznámil třeba s Patrikem Ouředníkem, který je pro mě velmi důležitou osobností. Gruša mě taky poprvé vzal na lipský literární veletrh, který tehdy zahajoval. To bylo v roce 2004. On samozřejmě věděl, že píšu a že mě literatura zajímá. Po dvou dnech odjel, přenechal mi svoje apartmá, osobního řidiče a všechno možné a řekl: Zůstaň tu až do konce. Je to pro tebe důležité. Ve Vídni tě teď nepotřebuju. Vrať se, až to tu skončí.
Mluvili jste spolu česky nebo německy?
Oboje. Uměl skvěle německy. Když jsme spolu mluvili, tak jsme divoce střídali jazyky. Když s námi byl někdo další, tak to muselo působit hodně divně, protože on se mě na něco zeptal německy, já odpověděl česky a hned mu položil otázku napůl v němčině a napůl v češtině, on na to zahuhňal něco zase v takové směsici češtiny a němčiny. Byla to velmi vtipná a intenzivní spolupráce.
Byl jedním z prvních Čechů, které jsi po dlouhé době poznal, nebo jsi byl součástí nějaké komunity Čechů žijících v Rakousku?
Ne, to jsem rozhodně nebyl. Kromě mých rodičů to byl nejspíš první Čech, se kterým jsem byl v tak úzkém vztahu. Stal se pro mě v tomto ohledu jakýmsi mentorem. Neustále ho zajímalo, co dělám. Tomu, co jsem psal, asi úplně nerozuměl, ale to nebylo důležité. Důležité bylo to, co je za tím a co já považuju za důležité, a to tím pádem považoval za důležité i on. A myslím, že on si na mě cenil toho, že jsem dokázal krýt jeho chyby, například jeho němčinu, když se někde prezentoval.
Jak dlouho jsi na velvyslanectví pracoval?
Po celé Grušovo období, pak i pro dalšího velvyslance Rudolfa Jindráka a krátce i pro Jana Koukala, takže v letech 1998–2006. Koukal byl ale ve srovnání s Grušou a Jindrákem naprosto nekvalifikovaným diplomatem. Nedokázal jsem pro něj pracovat. A taky jsem si říkal, že je to vlastně i ta správná chvíle začít se věnovat jenom psaní. To jsem si vysnil a chtěl jsem to už od patnácti. Jen jsem potřeboval zjistit, jak se stát součástí literární scény tak, abych z toho mohl žít.
Která tvoje próza je nejvíce autobiografická?
Vlastně žádná, protože se cíleně nesnažím být tématem svých knih. V nejnovější próze Království stínů pochází hlavní mužský hrdina z rodiny českých exulantů. Poprvé jsem používal česká jména a fráze. Píšu tam o českém dědečkovi, historii té české rodiny. Použil jsem taky místo v blízkosti Havlíčkova Brodu, odkud pochází moje babička, a zasadil ho do doby nacismu. Tahle próza obsahuje nejvíce o mém českém původu. Moje další knížky nejsou nijak zvlášť autobiografické. Spíše jsou takové básně, nejvíce asi Bezkřídlí , moje debutová sbírka, nebo experimentální texty jako Déjà vu s Pocahontas nebo Nkaas aneb Experimenty na živoucím objektu.
Píšeš ještě básně?
V současné době ne, ale po každé větší próze píšu kratší texty a ty bývají často výrazně lyricky laděné. Ve svých prózách, tedy až na tu nejnovější, pracuji s jazykem, hraju si s rytmem a stylem řeči. Několik mých próz má hodně lyrický nádech, a kdyby si s nimi člověk trochu pohrál, vznikly by básně. Lyrika se rozhodně stala narativem, který velmi často a rád používám, proto už nejspíš nemám potřebu psát básně samotné. Vždycky mě totiž zajímalo vytvářet hybridní formy. Tím nemyslím vyloženě veršované romány, ale výrazně rytmickou prózu.
V jednom rozhovoru jsi řekl, že ti vadí, že všechny prozaické texty, které v současné době vycházejí, bývají považovány za romány, přestože to žádné romány nejsou. Co je tedy podle tebe román?
Své knihy označuju za rytmické prózy. Opravdových románů dnes vychází málo. Romány dnešní doby jsou totiž televizní seriály. Ty totiž představují to, co si vybavíme pod pojmem román, tím myslím klasické ruské romány nebo prózy Thomase Manna. Dříve to bývaly velmi tlusté knihy, obsahující spousty postav a dramatický vývoj událostí, člověk si každý den přečetl kousek. Všechny tyhle rysy dnes nacházíme ve většině dnešní dramatické televizní tvorby. Romány se prostě jen transformovaly do jiného média. V televizi dokonce fungují mnohem lépe než na papíře. Televizní seriály jsou tak úspěšné proto, že zprostředkovávají něco, co lidstvo vždycky vyhledávalo a vyhledávat bude a co já považuji za román: a sice vyprávět příběhy v delším časovém rozměru, nejlépe v rozpětí několika generací, třeba jako je tomu u knihy Vojna a mír.
Z jakého literárního ocenění jsi měl největší radost?
Každá cena je důležitá, protože je spojena s finančním obnosem a také publicitou, která zvyšuje prodej knih. Obzvlášť velkou radost jsem měl z první Státní ceny za dětskou literaturu. Měl jsem za sebou už několik vydaných knih, ale tuto cenu jsem dostal za svoji první dětskou knihu. Byl to pro mě signál, že se můžu úspěšně věnovat i jinému žánru. Takže v budoucnu zkusím třeba napsat scénář a možná za něj dostanu filmovou cenu, což by bylo něco nového. A všechno, co je nové, vnímám jako dobré.
Sleduješ českou politiku?
Málo, protože česká politika je na tom ještě hůř než rakouská. Rakouská média o české politice skoro neinformují. Kdysi, v dobách Václava Havla, tomu bylo jinak, ale dnes už to nikoho nezajímá. Českou politiku nikdo nemůže brát vážně, ať už v Německu nebo v Rakousku. Někdy si až říkám, kam až to může vést...
Do pekla?
Nebo k banánové republice. Ale jak už jsem řekl, v Rakousku to není o moc lepší. Německá politická kultura funguje ještě celkem v mezích slušnosti. Například to, kvůli čemu němečtí politici rezignují, je v Rakousku i Česku bez problémů promíjeno.
Jaké knihy by sis vzal s sebou na dovolenou?
Na dovolenou asi něco lehčího. Zábavnou literaturu v pravém slova smyslu ale nemám moc rád. Přitom existují knihy, které jsou umělecky náročné, ale mají v sobě i ty zábavné prvky, to znamená čtivost a napětí. Nemyslím si, že zábava a umělecká kvalita se musí vylučovat. Problém je spíš v tom, že všudypřítomná zábava nás začíná zcela pohlcovat. Mnohé věci musí být záměrně jednoduché a vlastně hloupé, aby byly přístupné všem. Přitom lidi mají zájem i o náročnější díla, jen se jim musí vhodně podat.
Velmi rád se vracím například k Srdci temnoty Josepha Conrada, Goetheho Faustovi nebo Bulgakovovu Mistrovi a Markétce. To jsou knihy, které bez ohledu na to, kdy vznikly, mají co říct v každé době a je možné je různě transformovat a vykládat skrze ně různé problémy a fenomény.
Z české literatury mám rád Hrabala, Příliš hlučná samota je pro mě opravdové veledílo, a taky leccos od Čapka. Mám rád i básníky Halase, Blatného a Holana, líbí se mi, jak pracují s jazykem. Hodně jsem je četl a výrazným způsobem mě formovali jako člověka.
foto (c) David Konečný
