Ústavní systém České republiky

Doc.JUDr.Aleš Gerloch, CSc., JUDr. Jiří Hřebejk, JUDr. Vladimír Zoubek, CSc.

Ústavní systém České republiky nakladatelství – PROSPEKTRUM stran – 320 rok vydání - Praha 1996

Kapitola 1. – Ústavní vývoj § 1 K etapizaci ústavního vývoje Ústava je v prvé řadě právním výrazem existence státu. Základní etapizace našeho ústavního vývoje vychází z etapizace státních útvarů, které na území dnešní České republiky historicky působily a vyznačovaly se rysy moderního konstitucionalismu. Můžeme rozlišit dvě základní uzavřené etapy dosavadního ústavního vývoje: a) od roku 1848 (vznik konstitucionalismu) do roku 1918 v rámci habsburské monarchie b) v letech 1918-1992 v rámci československé státnosti c) od 1.ledna 1993 začíná etapa třetí, etapa samostatné České republiky jako subjektu mezinárodního společenství (jako státní útvar vznikla již při federalizaci československého státu 01.01.1969)

§ 2 Ústavní vývoj habsburské monarchie (1848-1918) Počátky moderního konstitucionalismu Až do roku 1848 mělo Rakousko, jehož součástí byly i české země, formu absolutní monarchie. Revoluční události roku 1848 vedly k přípravě moderní konstituce habsburské monarchie. Císařským patentem z 15.03.1848 bylo přislíbeno vydání ústavy a následně i provedení voleb do říšského sněmu. 25.dubna 1848 byla vyhlášena z rozhodnutí císaře, bez projednávání v zákonodárném orgánu, první rakouská ústava – též někdy označovaná jako „Pillersdorfova“ (byla tedy stejně jako další ústavy, oktrojovaná). tato ústava však nikdy nenabyla platnosti. Na jejím základě však byl svolán říšský sněm jako ústavodárné shromáždění. Ústavodárný říšský sněm zasedal od července 1848 do března 1849 nejprve ve Vídni a poté v Kroměříži. Byl zvolen na zásadách nepřímého a nerovného volebního práva. Významným krokem bylo rozehnání kroměřížského sněmu v březnu 1849, když císař František Josef I. vyhlásil 04.03.1849 oktrojovanou ústavu. Březnová ústava – nebo též někdy nazývaná „Stadionova“, vyšla z koncepce jednotného státního území a zakotvila v Rakousku dědičnou monarchii v čele s císařem. ten měl vykonávat zákonodárnou

Komentář [C1]: Za základní rysy moderního konstitucionalismu se považují suverenita lidu jako tvůrce ústavního režimu a rovnost v právech (rovnoprávnost).

moc spolu s dvoukomorovým říšským sněmem, jehož dolní sněmovna měla být volena, horní sněmovna ustanovena prostřednictvím zemských sněmů, event. volena z nejbohatších šlechtických kruhů. Výkonná moc příslušela jen císaři, který ji vykonával prostřednictvím příslušných ministrů. Současně byla zřízena říšská rada jako poradní orgán císaře, jím jmenovaný. Moc soudcovská byla svěřena soudcům, kterým byla dána záruka nezávislosti prohlášením o nesesaditelnosti a neodvolatelnosti soudců. Ústava výslovně zrušila jakékoli formy poddanství a stanovila základní liberální práva a svobody. Zakotvila obecní samosprávu, pravomoc zemí a říše. Pro spory ústavní povahy byl zřízen říšský soud. Obnovení absolutismu 21.12.1851 byla třemi tzv. silvestrovskými patenty obnovena absolutistická forma vlády. První z třech patentů prohlásil březnovou ústavu za zrušenou, přičemž se jen výslovně potvrzovala rovnost občanů před zákonem a zrušení poddanství a roboty. Druhým patentem byla zrušena občanská práva a výslovně byla potvrzena jen ochrana státem uznaných konfesí. Třetí patent vyhlásil zásady organického zřízení, které nemělo ústavní a parlamentní charakter, Byla zachována toliko říšská rada jako poradní orgán císaře. Výrazně byla omezena moc soudní. Návrat k ústavnosti Cestu k obnovení ústavnosti a parlamentního režimu otevřel císařský patent z března 1859, který doplnil říšskou radu o další členy (tzv. rozmnožená říšská rada) a vydání říjnového diplomu z 20.10.1860. Zde byl za základní princip prohlášen návrat k parlamentarismu a vyzvednuta úloha zemských sněmů. 26.února 1861 – vyhlášena třetí oktrojovaná ústava, skládající se ze tří patentů. Tato únorová ústava, někdy nazývaná také Schmerlingova, zřizuje parlament pod názvem říšské zastupitelstvo, složené ze dvou komor – sněmovny poslanecké, která byla volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů, a sněmovny panské, která byla jmenována císařem zejména z řad šlechty. Ústava nezakotvovala občanská práva. V březnu 1861 proběhly volby do zemských sněmů, které vyslaly zástupce do poslanecké sněmovny. Zemské sněmy byly voleny ve třech kuriích (velkostatkářské, městské a venkovské), později byl jejich počet zvýšen na čtyři, církevní hierarchie a rektoři byli virilisty. Dualismus Prosincová ústava z roku 1867 byla tvořena soustavou pěti základních zákonů. Státní moc byla rozdělena mezi dva státní celky – Rakousko a Uhersko, spojené osobou panovníka (avšak jako císaře rakouského a krále uherského) se společnou zahraniční politikou, obranou a financováním těchto činností. Pro výkon zákonodárné činnosti v oblasti těchto společných záležitostí byly zřízeny delegace po 60 poslancích z Rakouska i Uher. Volební reformy Po přijetí prosincové ústavy prošlo volební právo v Rakousku těmito základními stádii: 1873 – zavedení přímého volebního práva do říšské rady

1907 – zavedení všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva do poslanecké sněmovny říšské rady, tj. zrušení kuriálního sytému. Aktivní volební právo měli všichni muži starší 24 let, pasivní od 30 let. Ženy, jakož i příslušníci ozbrojených sborů, neměli i nadále právo volit.

Komentář [C2]: virilista – osoba, která je členem nějakého orgánu z titulu svého úřadu nebo funkce

§ 3 Vznik Československé republiky, Ústava z roku 1920 Ustavení československého státu Nositelem myšlenky o samostatnosti československého státu se stala v zahraničí (v Paříži) v únoru 1916 ustavená Československá národní rada, v jejímž čele stáli T.G.Masaryk, E.Beneš, M.R. Štefánik a koncem téhož roku vzniklý Národní výbor, vytvořený jako reprezentativní orgán domácí politické scény. Národní výbor byl revoluční orgán vytvořený představiteli českých politických stran. Slováci v něm nebyli zastoupeni. 13.07.1918 byl Národní výbor reorganizován. Nadále měl 30 členů a v jeho čele stáli K.Kramář, A.Švehla a V.Klofáč. Jednotlivé politické strany byly v něm účastny podle výsledků voleb od říšské rady z roku 1911. Programově připravoval převzetí moci v českých zemích v okamžiku zhroucení Rakousko-Uherské monarchie. Tříkrálová deklarace – vznikla dne 06.ledna 1918 v Praze na shromáždění českých říšských a zemských poslanců v dorozumění s některými slovenskými politiky a představiteli českých spisovatelů. Zdůraznila požadavek sebeurčení národů a požadovala spojení Českých zemí se Slovenskem. Květen 1918 – jednání v Pittsburgu, za účasti T.G.Masaryka k dohodě mezi představiteli české a slovenské emigrace, v níž byl vysloven souhlas s politickým programem České národní rady působící v Paříži a usilující o vytvoření samostatného československého státu. Bylo dohodnuto, že nově vzniklý stát bude mít republikánskou a demokratickou ústavu. Podle Pittsburgské dohody byla Slovensku přislíbena vlastní administrativa, sněm a soudy; slovenština měla být úředním jazykem ve školách i veřejném životě. 18.října 1918 doručil T.G.M. prezidentu USA W.Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci (připravenou v Paříži), obsahující vyhlášení československé nezávislosti. V návaznosti na tento akt oznámil 24.října 1918 E.Beneš vládám Dohody, že rozhodnutím z 26.09.1918 se ustavila přetvořením z Československé národní rady prozatímní vláda československého státu, kterou tvořili Masaryk, Beneše a Štefánik. 28.října 1918 – vlastní vyhlášení československého státu - na schůzi Národního výboru v Praze. Jako první zákon československého státu byl týž den přijat tzv. „recepční zákon“ č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu Československého, připravený narychlo A.Rašínem. Zákonem o zřízení samostatného státu Československého došlo k plné formálně právní kontinuitě nově vytvořeného státu s dosavadní habsburskou monarchií, tj. k převzetí rakouského a uherského právního řádu. Vzhledem k značné diferenciaci ve vývoji rakouského a uherského právního systému a správního uspořádání byl do československého státu převzat právní a správní dualismus. Národní výbor – řídil stát do 13.listopadu 1918, kdy dovršil svoji činnosti přijetím Prozatímní ústavy jako zákona č. 37/1918 Sb. z. a n.

Představitelé Slovenska se přihlásili ke společnému československému státu na ustavujícím shromáždění Slovenské národní rady v Martině 30.října 1918. Prozatímní ústava Prozatímní ústava z listopadu 1918 předpokládala působení tří nejvyšších orgánů: Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády. Národní shromáždění se skládalo z 256 poslanců a vzniklo rozšířením dosavadního Národního výboru při použití stejného klíče, jak byl Národní výbor v roce 1918 rekonstruován, tj. podle výsledků posledních voleb do říšské rady v roce 1911. Parlament byl jednokomorový, měl zákonodárnou pravomoc, rozhodnutí činil za přítomnosti nejméně třetiny poslanců nadpoloviční většinou, ve vybraných záležitostech (změna ústavy, volba prezidenta apod.) bylo třeba dvoutřetinové přítomnosti poslanců a souhlas dvou třetin z nich. Výkonná a nařizovací činnost příslušela vládě, jejíž počet byl přímo stanoven na sedmnáct. Členy vlády volilo Národní shromáždění. V čele státu stál prezident volený NS.

Protože pro zástupce Slovenska nebylo možno použít zvolený klíč pro obsazení funkcí poslanců NS, byl pro ně stanoven počet 40 míst. V důsledku jejich námitek došlo ke zvýšení jejich poslanců na 270 – první novelou prozatímní ústavy. Druhá novela prozatímní ústavy – kterou byly zejména rozšířeny pravomoci prezidenta republiky.

Ústava z roku 1920 Základní zákon – Ústavy Československé republiky – byl zákon z 29.února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (č. 121/1920 Sb. z. a n.) a vlastní ústavní listina. Struktura ústavy Ústavní listina se snažila shrnout všechny ústavní normy v jediný celek. Těžiště ústavy spočívalo v dělbě moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní .

Národní shromáždění Zákonodárnou moc představovalo dvoukomorové Národní shromáždění skládající se z Poslanecké sněmovny (300 členů) a Senátu (150 členů). Poslanecká sněmovna vykazovala určitou preponderanci (převahu) v širší pravomoci. Pouze ona mohla vyslovit důvěru nebo nedůvěru vládě a v zákonodárství měla poslední slovo. Senát byl konstruován jako instituce odborná, kontrolující, zbavená přímého politického vlivu.

Ústavní listinou byl zřízen i stálý výbor zabezpečující kontinuitu zákonodárného sboru i stálou kontrolu vlády. Ústavní kodex zakotvoval volný mandát poslanců i senátorů. Ve skutečnosti však poslanci i senátoři byli plně závislí na příkazech svých politických stran (tzv. „volební reverz“).

Vedle zákonodárství patřila parlamentu také funkce kontrolní. Faktická účinnost kontroly však byla minimální, stejně jako činnosti samostatného Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, odpovědného Národnímu shromáždění. Prezident republiky V čele státu stál prezident republiky, volený na společné schůzi obou sněmoven Národního shromáždění na dobu 7 let s tím, že nikdy nemohl být volen na více než dvě po sobě jdoucí volební období. Toto omezení se však výslovně nevztahovalo na prvního prezidenta ČSR – T.G.M. Prezident zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval vyslance, vyhlašoval válečný stav, vypovídal se souhlasem NS válku a sjednával mír. Dále měl právo veta vůči odhlasovaným zákonům, ovšem s tím, že poslední slovo náleželo i tak parlamentu (suspenzívní veto). Dále jmenoval a propouštěl vládu a její jednotlivé členy, jmenoval vysokoškolské profesory, soudce a některé státní úředníky a důstojníky, uděloval čestné dary a penze. Byl též velitelem branné moci a měl právo udělovat milost. Vláda a ministerstva Prakticky hlavním orgánem vládní a výkonné moci byla vláda. Ústavoprávně byla odpovědna Poslanecké sněmovně, která ji též mohla vyslovit nedůvěru. Vláda byla složena z předsedy, náměstků a členů vlády (ministrů). Soudy Pro soudnictví byla příznačná široká paleta soudců. Soudní soustava: - Soud ústavní, který měl za úkol zkoumat ústavnost zákonů - Soud volební, který byl všeobecným soudem pro volební věci - Nejvyšší správní soud, který přezkoumával zákonnost rozhodnutí správních orgánů a řešil různé kompetenční konflikty - Soustava civilních (občanských) a trestních soudů – představovaly je soudy okresní, krajské, vrchní (na Slovensku hlavní) a nejvyšší soud se sídlem v Brně - Mimořádné civilní soudy – zejména soudy pracovní a rozhodčí soudnictví (soudy nemocenských pojišťoven, báňské soudy apod.) - Státní soud – zřízen pro některé zvlášť těžké činy - Vojenské soudy Katalog základních práv a svobody Ústavní text obsahoval též hlavu „o právech a svobodách, jakož i o povinnostech občanských“, obsahující zásadu rovnosti, svobodu osobní a majetkovou, svobodu domovní, svobodu tisku, právo shromažďovací a spolkové (dnes sdružovací), právo petiční, listovní tajemství, svobodu učení a svědomí a svobodu projevu mínění, ochranu manželství a rodiny a jako ústavní povinnost brannou. Ústavní listina neobsahovala práva sociální.

Hodnocení ústavy

Komentář [C3]: Nejvyšší účetní kontrolní úřad – byl zřízen k dozoru na státní hospodářství, státní jmění a státní dluh.

Přes obecně kladné hodnocení obsahu ústavy z roku 1920, která byla výrazem československé demokratičnosti, obsahoval v sobě ústavní text některé minimálně sporné, nebo přímo negativní prvky. Hned v úvodu – v preambuli – se odrazila oficiální linie k národnostní otázce v Československu, idea čechoslovakismu. Jednalo se o konstrukci jednotného, československého národa. Pouze v textu ústavy, v praxi provedeno nebylo, zůstalo ústavní ustanovení o autonomii Podkarpatské Rusi. Fakticky neproveden zůstal v letech zákon 1920-1927 zákon č. 156/1920 Sb. z. a n. o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé (župní zákon). Tento zákon však nebyl v Českých zemích, zejména z důvodů národnostních, v podstatě vůbec proveden. Na Slovensku k jeho provedení došlo v roce 1923. Podle župního zákona měly být odstraněny existující země, vládě měly podléhat přímo nově vymezené administrativní jednotky – župy jako vyšší celky, v nichž měly být okresy. Župní zákon byl podstatně novelizován v červenci 1927 – zákonem č. 125/1927 Sb. z. a n., o organizaci politické správy. Tato novela navrátila formální župní uspořádání státu na zemské (a ponechala okresy), kde byly zřízeny 4 správní obvody: země Česká se sídlem v Praze, země Moravskoslezská se sídlem v Brně, země Slovenská se sídlem v Bratislavě a země Podkarpatská se sídlem v Užhorodu. Doplnění Ústavy a prováděcí zákony V období do 29.09.1938 nebyl ústavní text přímo novelizován. Byl pouze doplněn několika ústavními zákony.

§ 4 Tzv. „Druhá československá republika“ a prozatímní státní zřízení ČSR, obnova právního pořádku (1938- 1948) Výchozí situace 16.02.1933 – uzavřena Malá Dohoda, užší politická spolupráce – Československa, Jugoslávie a Rumunska únor 1939 – Jugoslávie a Rumunsko oficiálně vypověděly své závazky vůči Malé Dohodě 16.května 1935 byla v Praze podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Druhá republika Mnichovský diktát – došlo k porušení jak psaných mezinárodních paktů a dohod tak i nepsaných, ale uznávaných zásad mezinárodního práva. Jeho vnucené přijetí Československem znamenalo i porušení československé ústavy, která v § 3 změnu hranic republiky vázala na souhlas Národního shromáždění – to však nebylo ani svoláno. Koncem listopadu 1938 byl zbytkem Národního shromáždění přijat ústavní zákon č. 299/1938 Sb.z. a n., o autonomii Slovenské krajiny a republika se stala Česko-Slovenskou republikou.

Samostatný ústavní zákon č. 328/1938 Sb.z. a n. byl přijat i o autonomii Podkarpatské Rusi, která byla součástí Československého státu. Likvidace československé ústavnosti byla utvrzena i formálně, když 15.12.1938 byl schválen ústavní zákon č. 330/1938 Sb.z.a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé. Dával vládě právo nahrazovat po dva roky zákony vládními nařízeními a prezidenta zmocnil vydávat dekrety s mocí ústavy. Slovenský stát a Protektorát Čechy a Morava Výnos vůdce a říšského kancléře z 16.03.1939 o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Ústavní listina – k obnovení její účinnosti došlo cestou ústavní restituce, tj. na základě čl. I úst. dekretu prezidenta republiky dr. E.Beneše č. 11/1944 Úř.věst.čsl. o obnovení právního pořádku – vydán dne 03.08.1944 v Londýně. Po mnichovském diktátu a zejména po 14. a 15.03.1939 do skončení doby nesvobody vznikly postupně – vedle „předmnichovského práva“ – čtyři skupiny právních předpisů, které byly výsledkem diametrálně odlišných subjektů normotvorby. Byly to: a) akty orgánů prozatímního státního zřízení ČSR (obsažené v Úředním věstníku československém) b) akty Protektorátu Čechy a Morava (které navíc mohly být podle nařízení vůdce a říšského kancléře ze 07.06.1939, o právu měněny Reichsprotektorem – navíc „v nebezpečí prodlení může Reichsprotektor vydávati právní předpisy všeho druhu“. c) akty Slovenského státu d) od 01.09.1944 akty Slovenské národní rady, publikované ve Sbírce nařízení SNR Prozatímní státní zřízení Prozatímní státní zřízení ČSR bylo zformováno postupně kolem prezidenta dr.E.Beneše do poloviny roku 1940. Prozatímní státní zřízení ČSR bylo představováno prezidentem, Státní radou a vládou.

Státní rada, jež měla mít nejvýše 40 členů, byla charakterizována jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný a kontrolní orgán v rámci zatímního státního zřízení ČSR. První prozatímní československá vláda v exilu byla prezidentem Benešem jmenována dne 22.07.1940. Měla předsedu Msgr. Šrámek a dále 12 ministrů a státních tajemníků české i slovenské národnosti. Zákonodárná moc byla prezidentskými dekrety přenesena na prezidenta.

Za dobu svého působení v čele prozatímního státního zřízení ČSR v Londýně (resp. od 21.07.1940 do 05.03.1945) vydal prezident Beneš 44 dekretů, z toho 10 ústavních, jež byly publikovány v exilovém Úředním věstníku československém. Aby se akty vydávané prezidentem republiky v rámci prozatímního státního zřízení ČSR staly po obnově suverenity československého státu součástí jeho právního řádu, musely být publikovány ve Sbírce zákonů a schváleny parlamentem (v tomto případě Prozatímním národním shromážděním, vzniklým dne 28.10.1945). Akt dodatečného schválení se nazývá – ratihabice.

Otázka právní kontinuity Po svém konstituování prozatímní státní zřízení ČSR představovalo ústavní kontinuitu se stavem tzv. „první republiky“. Po válce nebylo však možné na ústavní stav před 30.09.1938 bez dalšího navázat, neboť bylo třeba hledat kompromisy i s ostatními subjekty moci na ústavní uspořádání poválečného Československa. Londýnské a moskevské centrum odboje reprezentovaly dvě koncepce nového Československa. Slovenská národní rada – vznikla koncem prosince 1943 (tzv. „Vánoční dohoda“), a která vydala dne 01.09.1944 mimo jiné Deklaraci, v níž se prohlásila za Nejvyšší orgán slovenského odboje a v níž stanovila, že přebírá na celém Slovensku zákonodárnou, vládní a výkonnou moc. tím nejenže byl založen faktický právní dualismus v rámci Československa (SNR vydávala nařízení, jež měla charakter zákonů), ale tento stav byl v protikladu ke dvěma koncepcím E.Beneše – k jeho koncepci právní kontinuity a k jeho koncepci národnostní (prezident Beneš setrvával na koncepci čechoslovakismu). Za dobu Slovenského národního povstání (do 23.10.1944) vydala SNR 40 nařízení. Vývoj na Zakarpatské Ukrajině – sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny dne 26.11.1944 v Mukačevu zvolil Ukrajinskou národní radu (v čele s I.Turjanickou) a rozhodl pod vojenským tlakem Rudé armády vystoupit ze svazku ČSR a požádat o připojení k SSSR. Po složitých jednáních se tak po válce skutečně stalo. Za ukončení prozatímního státního zřízení ČSR se dá označit jmenování československé vlády Národní fronty v čele se Zdeňkem Fierlingerem, první vlády na osvobozeném území, dne 04.04.1945 v Košicích a její program, který vstoupil do historie jako Košický vládní program. Ten byl připraven jako určitý kompromis mezi dvěma centry zahraničního odboje, za hranicemi země v Moskvě. Povstání lidu a Česká národní rada, která vznikla dne 30.04.1945 a která si přes vlastní vnitřní rozpornost nečinila nárok na víc, než na roli řídícího orgánu povstání. Česká národní rada, na rozdíl od svých jmenovkyň na Zakarpatské Ukrajině i na Slovensku, odevzdala 11.05.1945 československé vládě oficiálně správu českých zemí a ukončila svoji činnost. Po pominutí období nesvobody byla oficiálně obnovena účinnost ústavní listiny z r. 1920.

Vývoj po roce 1945 Ze soustavy londýnských státních orgánů se do nové soustavy dostal jediný – prezident republiky, který si až do ustanovení Prozatímního národního shromáždění v říjnu 1945 podržel dekretální pravomoc tím, že dekrety mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace (spolupodpis). Od 02.04.1945 do 27.10.1945 lze napočítat 99 dekretů prezidenta republiky (některé byly novelami), z toho 6 ústavních. Tyto dekrety znamenaly zásahy prakticky do všech oblastní poválečné organizace státu. Slovenská národní rada mimo jiné vydala 21.04.1945 své nařízení č. 30/1945 Zb n. SNR, o zákonodárné moci na Slovensku, podle kterého zákonodárnou moc na Slovensku vykonávala buď přímo sama nebo ji vykonával prezident republiky dekrety, vydanými po dohodě se SNR. Vzájemné vztahy vymezením zákonodárné, výkonné a vládní moci mezi orgány Československými a Slovenskými, byly postupně stanoveny v tzv. pražských dohodách. Ty byly v rozmezí červen 1945 až červen 1946 přijaty celkem tři.

První z nich byla dohoda mezi vládou ČSR a předsednictvem SNR ze dne 02.06.1945 a potvrzovala Slovenskou národní radu jako nositelku státní (zákonodárné, vládní a výkonné) moci na území Slovenska. Druhá pražská dohoda byla dojednána mezi vládou ČSR a SNR dne 11.04.1946 a třetí byla dohodou politických stran sdružených v Národní frontě ze dne 27.06.1946 a kompetence SNR omezovala (po volbách 1946). Významným zásahem do koncepcí právní kontinuity s první republikou bylo i vytvoření soustavy národních výborů, jejichž právním podkladem se stal ústavní dekret prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. věst.čsl. ze dne 04.12.1944. Na podzim 1945 došlo potom k volbám do okresních a zemských národních výborů. Jednalo se o volby nepřímé – delegační, na základě parity podle stranického klíče. Zemské sjezdy delegátů Čech a Moravy v říjnu 1945 rovněž zvolilo, též podle stranického klíče, 200 poslanců Prozatímního národního shromáždění. Dalších 100 poslanců bylo zvoleno na sjezdu národních výborů Slovenska (současně byla zvolena Slovenská národní rada). Jednokomorové Prozatímní národní shromáždění zahájilo činnost 28.10.1945. Ratihabice prezidentských dekretů byla provedena ústavním zákonem č. 57/1948 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky (z 28.03.1946). Za dobu své existence přijalo Prozatímní národní shromáždění celkem 80 zákonů. Ústavodárné národní shromáždění bylo koncipováno jako jednokomorový orgán, zvolený podle všeobecného, rovného přímého a tajného hlasovacího práva a podle zásady poměrného zastoupení. Ústavodárné shromáždění mělo své funkční období do doby, kdy se sejde zákonodárný sbor Československé republiky podle nové ústavy, nejdéle však dva roky. Volby do Ústavodárného shromáždění, uskutečněné 26.05.1946 byly organizovány jako volební povinnost. Volební výsledky byly v Českých zemích nejpříznivější pro KSČ (40,17%) a na Slovensku pro Demokratickou stranu (62%); celostátně pak relativní většinou zvítězila KSČ a v 300 členném parlamentu získala 93 mandátů. Dalších 21 mandátů získala KSS. Základním úkolem Ústavodárného shromáždění bylo připravit novou ústavu.

Za necelé dva roky svého funkčního období přijal tento zákonodárný sbor 224 zákonů (včetně ústavních). Na základě politického kompromisu došlo k přenesení přípravy ústavy z vlády do vytvořeného ústavního výboru (zákonem č. 197/1946 Sb.), prostřednictvím kterého měl být návrh ústavy vypracován přímo v Ústavodárném shromáždění. Rozpor v přípravě ústavy – zda za základ vzít ústavní listinu z roku 1920, nebo vypracovat ústavu koncepčně novou. V těchto přístupech se odrážel zásadní spor o budoucí charakter státu, který vyvrcholil v únoru 1948.

§ 5 Ústavní vývoj v období komunistického režimu (1948-1989)

Únorové události V únoru 1948 došlo v Československé republice k převzetí moci komunistickou stranou. Únorové události proběhly kombinací ústavních a neústavních metod. Únor 1948 se jevil jako článek v řetězu událostí, započatých již v květnu, resp. dubnu 1945 na základě politických dohod v Moskvě. Z politického hlediska nejvýznamnější bylo vytvoření systému omezeného politického pluralismu v rámci Národní fronty, kdy byla znemožněna spontánnost vzniku politických stran a omezena jejich svobodná soutěž a kdy došlo rovněž k odstranění rozdílů mezi stranami vládnoucími a opozičními, neboť všechny strany Národní fronty byly stranami netoliko parlamentními, ale i vládními. Složení nové vlády po přijetí demise odstoupivších ministrů v únoru 1948 respektovalo tento formální rámec Národní fronty. Politický, sociální a ekonomický vývoj byl již od konce války chápán převážně jako proces transformace společnosti v novou kvalitu uspořádání, vyjádřenou v názvu „lidová demokracie“, založené nejen na omezení politického pluralismu, ale i soukromého vlastnictví a svobody trhu. Tento vývoj dostal ve volbách v květnu 1946 podpory převážné části voličů, a to nejen těch, kteří volili komunisty, ale i převážné části voličů, kdo volili sociální demokraty, jakož i mnohých voličů dalších stran. Poslední motiv slabého odporu proti nastupující totalitní moci (demonstrace studentů, sokolové), byl strach. Vedle ústavních postupů byly totiž paralelně použity i postupy neústavní. Za takové nelze zřejmě považovat masová shromáždění a výstražnou generální stávku, i když působily nátlakově, ale nesporně jimi bylo založení Lidových milicí, ustavení tzv. akčních výborů Národní fronty a jejich prověrková činnost a zatýkání čelných odpůrců nového režimu bez právního podkladu již v únorových dnech 1948. Ústava 9.května v květnu 1948 byla přijata nová ústava Československé republiky – tzv. Ústava 9.května vyhlášená jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. Text ústavy, připravený prakticky již před únorem 1948, byl sice z části inspirován sovětskou ústavou z roku 1936, do značné míry však navazoval na ústavní listinu z roku 1920 (v systému ústavních orgánů, zvláště ve vztazích Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády), které dále doplňoval a rozvíjel o nové instituce a instituty vývoje po roce 1945. Novými institucemi byly slovenské orgány (SNR a sbor pověřenců) a národní výbory, nově bylo zakotveno zvláště omezení soukromého vlastnictví na maximální počet 50 zaměstnanců nebo 50 ha půdy, plánovitý charakter rozvoje národního hospodářství a doplnění tradičních liberálních práv o ústavní práva sociální, ekonomická a kulturní. ústava neznala instituci ústavního soudu, pověřila výkladem ústavy předsednictvo Národního shromáždění. Ústava 9.května byl z hlediska úrovně textu poměrně demokratická a i formálně byla na slušné úrovni. Ústavnost však byla iluzorní současně ve dvou oblastech: 1. Ustanovení o základních lidských a občanských právech měla namnoze toliko proklamativní charakter. 2. Ústava sice formálně provedla rozdělení pravomocí a působností ústavních orgánů a ve vztazích mezi parlamentem, prezidentem a vládou vycházela ze zásad parlamentarismu, reálné mocenské centrum (politbyro KSČ) však fungovalo mimo ústavní struktury, a stálo vlastně nad státem. Ústava 9.května je příkladem flagrantního rozporu mezi ústavním textem, zákony a právní praxí.

Zákony o zesílení trestní represe v druhé polovině roku 1948 byly Národním shromážděním přijaty zákonné úpravy, které vytvořily předpoklady rozsáhlé trestní represe z let 1949-1953. Byl to: - zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. (z 06.10.1948) - zákon o státním soudu č. 232/1948 (z 06.10.1948) - zákon o táborech nucených prací č. 247/1948 Sb. (z 25.10.1948) Zákon na ochranu lidově demokratické republiky vymezil poměrně obecně celou řadu skutkových podstat trestných činů převážně politické povahy (např. velezrada, sdružování proti státu, podněcování proti republice, hanobení republiky, vyzvědačství, popuzování, šíření poplašné zprávy atd.) za něž tresty ukládal nově zřízený státní soud. V případně relativně méně závažných deliktů byl aplikován přístup podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucených prací, kdy namísto soudu byly oprávněny ukládat tresty, spočívající v pobytu v TNP, tříčlenné komise jmenované krajským národním výborem (KNV) v rozsahu od 3 měsíců do 2 let. Komise mohly rovněž uložit zákaz pobytu v určitém místě, nařídit vyklizení bytu osoby zařazené do TNP, rozhodnout o zavedení národní správy, jakož i o odnětí živnostenského oprávnění. V roce 1956 byly nejkřiklavější zákonné normy z oblasti trestní represe (včetně trestního zákona a trestního řádu z roku 1950) zrušeny, resp. novelizovány tak, aby neumožňovaly zjevnou „nezákonnost v rámci zákona“. Novely Ústavy 9.května Tzv. socialistická ústava V roce 1960 byla dosavadní ústavní úprava nahrazena novou tzv. socialistickou ústavou (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). K jejímu přijetí vedly čistě politické a ideologické důvody prestižní povahy („vybudování socialismu“). V čl. 4 zakotvila ústava vedoucí úlohu KSČ. Omezeny byly pravomoci prezidenta republiky, který stanovením blíže nespecifikované odpovědnosti z výkonu své funkce Národnímu shromáždění podle čl. 61/2 se vlastně stal, i když jen ve formální rovině, orgánem parlamentu. Výrazně byla omezena působnost Slovenské národní rady; sbor pověřenců byl vůbec zrušen. Byl změněn tradiční název státu a státní znak. Ústavní zákon o čs. federaci V roce 1968 v rámci společenských, politických a právních změn byl přijat rovněž ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který nahradil dosavadní hlavu III. – VI. ústavy. Připomenout je rovněž třeba ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu a ústavní zákon č. 155/1969 Sb., kterým se mění hlava osmá ústavy (o soudech a prokuratuře). Ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. byla provedena federalizace státu, tj. dosavadní unitární stát byl přeměněn ve „federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků“, takže ČSSR nadále tvořily Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika na principu rovnoprávnosti. Článek 7 stanovil výlučnou působnost ČSSR (zahraniční politika, národní obrana, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a ochrana federální ústavnosti), článek 8 vymezil společnou působnost ČSSR a obou republik s tím, že v taxativně (v článku 10-28) uvedených věcech působí orgány federace a v ostatních věcech orgány republik a

článek 9 výlučnou působnost republik. Podle původní úpravy převaha výkonu státní správy měla spočívat v republikách, pro státní správu na úrovni federace v oblasti společné působnosti byly zřízeny jen výbory (ne ministerstva) jako koordinační orgány. Při centralizace federaci, provedené ústavním zákonem č. 125/170 Sb., byly tyto výbory nahrazeny ministerstvy. Těžiště zákonodárné pravomoci mělo spočívat v působnosti Federálního shromáždění. Tento nově vytvořený zákonodárný orgán se sestával ze dvou sněmoven, Sněmovny lidu a Sněmovny národů, které měly rovnoprávné postavení. Sněmovna lidu měla 200 poslanců (v roce 1990 byl počet snížen na 150), Sněmovna národů reprezentovala rovné státoprávní postavení obou republik, měla 150 poslanců (75 z ČSR a 75 z SSR). Ve Sněmovně lidu platil tzv. zákaz majorizace, tzn. poslanci zvolení do Sněmovny národů za ČSR a SSR v takovém případě hlasovali odděleně, aby nedošlo k přehlasování. K přijetí zákona bylo potřeba souhlasného rozhodnutí obou sněmoven. Vedle vlády federální byly vytvořeny vlády republik. Zákonodárnou pravomoc v republikách vykonávaly Česká národní rada a Slovenská národní rada. Ústavní zákon o čs. federaci sestával z osmi hlav o 150 článcích. Ústavní řád ke konci komunistického režimu Před listopadem 1989 tvořily československou ústavu v širším smyslu tyto ústavní zákony: ¾ ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR, ve znění přímých i nepřímých novel ¾ ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění přímých i nepřímých novel ¾ ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR ¾ ústavní zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu ¾ ústavní zákon č. 126/1970 Sb., o opatření v soustavě federálních ústředních orgánů , jejichž čele stojí člen vlády ČSSR, ve znění ústavních zákonů ¾ ústavní zákon č. 193/1998 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 126/1970 Sb. (úprava kompetence Státní plánovací komise) ¾ ústavní zákon č. 2/1946 Sb., o Zakarpatské Ukrajině a úpravě hranic se SSSR ¾ ústavní zákon č. 171/1947 Sb., o mírové smlouvě mezi Mocnostmi spojenými a sdruženými s Maďarskem ¾ ústavní zákon č. 62/1958 Sb., o konečném vytýčení státních hranic s Polskou lidovou republikou ¾ ústavní zákon č. 66/1974 Sb., o změnách státních hranic s Rakouskou republikou ¾ ústavní zákon č. 143/1975 Sb., o změnách státních hranic s Německou demokratickou republikou ¾ ústavní zákon č. 169/1988 Sb., o změnách v průběhu státních hranic na hraničních vodních tocích s Polskou lidovou republikou

§ 6 Ústavní vývoj po listopadu 1989 Listopad 1989 17.listopad 1989 symbolizuje zhroucení komunistického systému. Současně symbolizuje počátek procesu změn.

Po listopadu 1989, do konce roku 1992, bylo přijato celkem 51 ústavních zákonů (z toho 35 Federálním shromážděním, 10 Českou národní radou a 6 Slovenskou národní radou – včetně ústavy Slovenské republiky z 01.09.1992, která formálně jako ústavní zákon označena nebyla). Ústavní změny z konce r. 1989 Prvým ústavním zákonem, přijatým po 17.listopadu 1989, byl dokument, v němž se odrazila změna poměrů. Jednalo se o ústavní zákon č. 135/1989 Sb. (z 29.11.1989), kterým se z textu ústavy z roku 1960 vypustil článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a ve státě i v Národní frontě a teze o marxismu-leninismu, v němž byla vedena veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování. Na sklonku roku 1989 byl schválen ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů). Ústavní zákony z roku 1990 Na polovinu roku 1990 byly připravovány parlamentní volby, přímo právními předpisy označené za svobodné a demokratické. Pro jejich provedení muselo být ústavně zkráceno volební období zákonodárných sborů, zvolených v červnu 1986 původně na pětileté období. Zároveň s tímto zkrácením byl ústavním zákonem č. 46/1990 Sb., přeměněn vztah poslanců a voličů na tzv. „mandát volný“, byla určena inkompatibilita (neslučitelnost) výkonu poslaneckého mandátu s výkonem jiných státních funkcí, došlo ke snížení počtu poslanců Sněmovny lidu Federálního shromáždění (na 150) a byla změněna dikce slibu poslance Federálního shromáždění a člena federální vlády. tento ústavní zákon obsahoval i zmocnění pro obě národní rady, přijmout si k řešení některých vnitřních záležitostí republik vlastní ústavní zákony. Na základě tohoto zmocnění začalo od března 1990 vznikat republikové ústavní zákonodárství. Koncem března roku 1990 byl přijat, po vypjatém dohadovacím řízení, i ústavní zákon o změně názvu Československé socialistické republiky. Název byl změněn na Československou federativní republiku s tím, že ve Slovenské republice byl tento název uváděn jako Česká a Slovenská federativní republika. Ústavní zákon o změně názvu státu měl velmi krátkou účinnost, od 29.03.1990 do 23.04.1990, kdy nabyl účinnost ústavní zákon o novém názvu státu – Česká a Slovenská republika, který spolu s ústavním zákonem o státních symbolech ČSFR zůstal v platnosti až do zániku federace. Důležitým ústavním zákonem byl ústavní zákon č. 294/1990 Sb. Byl prvním přijatým po parlamentních volbách v roce 1990 a připravoval volby komunální. Ukončil éru národních výborů a vrátil se k územní (místní) samosprávě. V září 1990 byla ústavně zrušena Národní fronta (ú.z. č. 376/1990 Sb.) a v té souvislosti bylo řešeno nové podávání návrhů na soudce, včetně změny dikce slibu soudců. V listopadu 1990, k 1. výročí listopadových události roku 1989, byly přijaty dva ústavní zákony – o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR (č. 496/1990 Sb.) a o navrácení majetku SSM lidu ČSFR ( č. 497/1990. Listina základních práv a svobod Historický význam – ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozovala Listina základních práv a svobod, jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR dne 09.01.1991. Ústavní zákon o ústavním soudu ČSFR

ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu ČSFR. Krize čs. federace ústavní zákon č. 327/1991 Sb., o referendu, zakotvující nutnost referenda pro rozhodnutí jedné z republik vystoupit z federace. Konce federace byl zkonstruován jako zánik, nikoli vystoupení tvořících ji republik z federace, a přestože ústavním zákonem o zániku ČSFR nebyl výslovně zrušen, uplatnila se interpretační zásada „lex posterior derogat priori“. listopad 1991 – ústavní zákon ČNR, který se zřídil Nejvyšší kontrolní úřad České republiky a v prosinci 1991 ústavní zákon SNR o Ústavním soudu Slovenské republiky. Ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Republiky. Majetek, který byl předmětem dělení, byl ústavním zákonem v zásadě určen takto: - nemovité a movité věci ve vlastnictví ČSFR - státní finanční aktiva a pasíva ČSFR - měnová aktiva, pasiva a rezervy ČSFR - jiná majetková práva a závazky náležející ČSFR a státním organizacím v působnosti ČSFR, nacházející se na území ČSFR i mimo toto území Ústavní zákon zároveň stanovil, že k dělení majetku má dojít podle těchto výchozích principů: a) územní princip, podle něhož přechází majetek na ten nástupnický stát, na jehož území se nachází; pro nemovitost vždy, pro věci movité se použije v případech, kdy tyto věci vzhledem k jejich určení, účelu použití, popřípadě povaze tvoří příslušenství nemovité věci; b) princip podílu počtu obyvatel České republiky a obyvatel Slovenské republiky, podle něhož přechází majetek na Českou republiku v poměru 2:1. Tento ústavní o dělení majetku federace předpokládal uzavření dohody mezi ČR a SR, jejímž předmětem měl být zejména závazek převzetí ústavního zákona do právních řádů nástupnických států ke dni zániku ČSFR a společný výklad tohoto ústavního zákona oběma stranami dohody. Součástí dohody podle ústavního zákona o dělení majetku federace měla být i dohoda o způsobu rozhodování sporů vzniklých při dělení majetku ČSFR cestou arbitrážního řízení a závazek ČR a SR, že nález arbitrážního orgánu je platný a vykonatelný na území ČR a na území SROV. Součástí dohody mělo být i jiné majetkové a finanční vypořádání. Ústavní zákon č. 541/1992 Sb. rovněž zřídil Komisi pro dokončení vypořádání majetku ČSFR po jejím zániku a naopak ke dni zániku ČSFR zrušil Federální fond národního majetku. Dne 25.11.1992 odhlasovalo Federální shromáždění, pod tlakem národních rad, ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Zánikem ČSFR měly podle tohoto ústavního zákona též zaniknout státní orgány ČSFR, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory ČSFR a rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet ČSFR (který se pro rok 1993 již nepřipravoval) a státní organizace v působností ČSFR, které byly zřízeny zákonem. Ústavní zákon o zániku ČSFR obsahoval též ustanovení, že ani ČR ani SR nesmějí po zániku ČSFR užívat státních symbolů ČSFR. toto ustanovení však nebylo zcela respektováno, stejně tak jako ustanovení ústavního zákona, podle něhož neměly poslancům Federálního shromáždění zaniknout po 31.12.1992 jejich mandáty a měli přejít do zákonodárných sborů jednotlivých nástupnických republik. Federace neměla žádný účinný prostředek k prosazení takovýchto ustanovení přijatého ústavního zákona.

Ústavní zákon č. 542/1992 Sb. dále určil přechod pravomocí vlády ČSFR, Nejvyššího soudu ČSFR a Ústavního soudu ČSFR na analogické orgány v republikách. Dne 16.12.1992 schválila Česká národní rada Ústavu České republiky (č. 1/1993 Sb.)., o den dříve ústavní zákon o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (č. 4/1993 Sb.) a 22.12.1992 ústavní zákon o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (č. 29/1993 Sb.).

§ 7 Ústava Slovenské republiky Ústava Slovenské republiky, která byla přijata 01.09.1992 s účinností od 01.10.1992, prakticky již jako ústava samostatného státu (tzv. „plná ústava“) sestává ze 156 článků členěných na devět hlav a uvozených preambulí. Z nejvýznamnějších rozdílů oproti ústavnímu zákonodárství České republiky lze uvést: 1. Preambule ústavy zdůrazňuje národní princip 2. Katalog práv a svobod byl bezprostředně včleněn do ústavy, jak to bývá v soudobém konstitucionalismu obvyklé 3. Ústava obsahuje samostatnou hlavu o hospodářství Slovenské republiky, kde se zdůrazňuje, že je založeno na principech sociálně a ekologicky orientované tržní ekonomiky 4. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorová Národní rada Slovenské republiky, přičemž v ústavně stanoveném rozsahu lez o důležitých otázkách veřejného zájmu rozhodnout v referendu, vyhlášeném prezidentem republiky, se silou zákona. Předmětem referenda nemohou být základní práva a svobody, daně, odvody a státní rozpočet 5. Prokuratura Slovenské republiky je ústavní orgánem, rozsah pravomoci a organizace činnosti prokuratury je však ponechána zákonu. Prokuratura má chránit zájmy nejen státu, ale i práva a zákonem chráněné zájmy fyzických a právnických osob 6. Ústava Slovenské republiky neobsahuje odkaz na tradice československé státnosti Vztah k dosavadním právním předpisům je v čl. 152 řešen tak, že „zůstávají v platnosti, pokud neodporují ústavě“. O neplatnosti přitom rozhoduje Ústavní soud.

Kapitola II. Přehled ústavního pořádku České republiky

§ 1 Celková charakteristika ústavního pořádku Dne 16.12.1992 přijala Česká národní rada Ústavu České republiky.

Ústava České republiky zavedla termín „ústavní pořádek“, který používá v čl. 3 a v čl. 112. Obsah ústavního pořádku Obsah pojmu ústavní pořádek je dán čl. 112 Ústavy a tvoří jej: 1. Ústava České republiky, schválená 16.12.1992 s publikovaná ve Sbírce zákonů ČR pod č. 1/1993 Sb., s účinností od 01.01.1993. 2. Listina základních práv a svobod,. schválená Federálním shromážděním ČSFR 09.01.1991 a publikovaná ve Sbírce zákonů ČSFR s uvozovacím ústavním zákonem pod č. 23/1191 Sb., a znovu vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. Součástí ústavního pořádku České republiky jsou i ústavní zákony České národní rady, přijaté po 06.06.1992. Jsou to: 3. Ústavní zákon ČNR ze dne 15.12.1992 č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR a 4. Ústavní zákon ČNR ze dne 22.12.1992 č. 29/1993 Sb. o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR. Obsahem ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. jsou recepční ustanovení (receptio=převzetí), jimiž byly za platné pro území České republiky vyhlášeny ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy ČSFR platné v den jejího zániku s tím, že nelze použít ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR a příslušností České republiky k ní. V případě rozporu mezi právními předpisy České republiky, vydanými před zánikem ČSFR a předpisy federace téže právní síly, neplatí zásada „lex posterior derogat priori“, ale postupuje se podle právního předpisu České republiky. Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb., zakotvil i přechod majetkových i jiných práv a závazků ČSFR na Českou republiku s tím, že rozsah se bude řídit ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Česká republika výslovně uznala všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala ČSFR a přebrala práva a závazky ČSFR, vyplývající z mezinárodního práva s výjimkou závazků ČSFR spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost ČSFR, ale ne svrchovanost České republiky. Ústavní zákon č. 29/1993 Sb. řešil přechod soudců Nejvyššího soudu ČSFR a vojenských soudců ČSFR do soudní soustavy České republiky, přechod prokurátorů a vyšetřovatelů Generální prokuratury ČSFR a prokurátorů a vyšetřovatelů vojenské prokuratury do soustavy prokuratury České republiky a přechod pracovníků Kanceláře Ústavního soudu ČSFR do Nejvyššího soudu České republiky. I v Ústavě České republiky platí, že ústava (a jakýkoli jiný ústavní zákon) může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony(čl. 9, odst. 1). I takovéto případné přijaté ústavní zákony by pak tvořily ústavní pořádek České republiky. Ani ústavním zákonem však nelze podle čl. 9 odst. 2 měnit podstatné náležitosti demokratického právního státu.

§ 2 Historie vzniku Ústavy České republiky

O nutnosti přípravy nové federální ústavy se začalo oficiálně hovořit od jara 1986. V druhé polovině osmdesátých let se skutečně začalo oficiálně pracovat na nové Československé ústavě, všechno však naznačovalo, že i po jejím eventuálním přijetí (zřejmě v průběhu roku 1990) měl být zachová dosavadní přístup k tomuto ústavnímu dokumentu jako k trojjediné ústavě – federální, české i slovenské, tedy, že jeden ústavní dokument – Československá ústava , by měla zároveň plnit úlohu i Ústavy české i Ústavy slovenské. O nutnosti přijetí nových ústav nebylo po listopadu 1989 pochyb. Již od jara 1990 se začalo mluvit o novém státoprávním uspořádání, o autentické federaci, o nové dohodě či smlouvě, vytvářející československou federaci „zdola“ apod. Výsledky parlamentních voleb 1992 ve svých důsledcích vedly k zániku československé federace. V tomto smyslu též pokračovaly, resp. urychlily se práce na přípravě nové Ústavy České republiky a zejména Slovenské republiky a naopak byly opuštěny práce na přípravě ústavy federální. Slovenská republika, resp. její národní rada, přijala dne 17.července 1992 usnesení o Deklaraci SNR o svrchovanosti Slovenské republiky a 01.září 1992 pak Ústavu Slovenské republiky (č. 460/1992 Sb.), jež, až na výjimky, nabyla účinnosti 01.10.1992. Jednalo se o tzv. plnou ústavu, tedy ústavu svrchovaného státu, bez odevzdání části kompetencí vyššímu státnímu útvaru – federaci. Od nabytí účinnosti této ústavy mohla Slovenská republika existovat jako samostatný svrchovaný stát, mající k tomu všechny potřebné kompetence. Tím se do oblasti ústavního řádu dostaly v podstatě konfederační prvky. Komisi pro přípravu České ústavy se v průběhu prací podařilo vyřešit hlavní rozpory mezi tzv. koaličními a opozičními politiky, a to zařazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku v nezměněné podobě, tedy tak, jak ji v lednu 1991 schválilo Federální shromáždění a koncepci Parlamentu České republiky jako dvoukomorového orgánu, sestávajícího se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Vlastnímu přijetí Ústavy České republiky předcházelo dne 15.12.1992 přijetí ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky a usnesení ČNR k přijetí tohoto ústavního zákona (publikované pod č. 5/1993 Sb.), v němž ČNR konstatovala, že k úpravě ústavních poměrů České republiky je oprávněna toliko Česká národní rada s tím, že žádný výklad stávajících právních norem nepřipouští zpochybnění kontinuity moci zákonodárné, jejíž nositelkou je ve smyslu úst. zákona ČNR č. 4/1993 Sb. Česká národní rada. Ústava České republiky byla přijata Českou národní radou dne 16.prosince 1992 a vyhlášena byla symbolicky pod č. 1/1993 Sb. zákonů České republiky. Účinnost nabyla Ústava České republiky dnem 01.ledna 1993.

§ 3 Struktura Ústavy České republiky Koncepce Ústavy České republiky I když se při přípravě Ústavy České republiky nutně musely projevit zkušenost moderního evropského konstitucionalismu, vychází Ústava České republiky historicky ze zkušeností uspořádání československého státu po jeho vzniku tak, jak se promítlo v ústavě z roku 1920. Vliv textu Ústavní listiny z roku 1920 na text české ústavy z roku 1992 je markantní, a to i přes to, že koncepce ústavy

z roku 1920 byla v zásadě pozitivistická a národní a koncepce Ústavy České republiky z roku 1992 je v zásadě přirozenoprávní a občanská. Text Ústavy České republiky Ústava České republiky se sestává z Preambule a 113 článků rozdělených do osmi hlav. Preambule Hlava první – základní ustanovení Hlava druhá – moc zákonodárná zakotvuje Parlament, jemuž náleží zákonodárná moc a který je tvořen dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Hlava třetí – moc výkonná je nadpisy rozdělena do dvou blíže neoznačených částí – prezident republiky (čl. 54-66) a vláda (čl. 67-80). Hlava čtvrtá – moc soudní. Hlava pátá – Nejvyšší kontrolní úřad – vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Hlava šestá – Česká národní banka - jež je charakterizována jako ústřední banka státu; hlavním cílem její činnost je péče o stabilitu měny. Hlava sedmá – územní samospráva – zakotvuje členění České republiky na obce, které jsou základními samosprávnými celky. Hlava osmá – přechodná a závěrečná ustanovení, obsahuje ustanovení procesního charakteru, derogační klauzuli (tj. zrušovací ustanovení) a počátek účinnost ústavy.

Text Listiny základních práv a svobod Listinu základních práv a svobod tvoří jednak usnesení předsednictva ČNR o jejím vyhlášení jako součásti ústavního pořádku České republiky a dále vlastní text, skládající se z neoznačené preambule a 44 článků, rozdělených od šesti hlav. Preambule zdůrazňuje přirozená práva člověka, práva občana a svrchovanost zákona a navazuje na demokratické samosprávné tradice našich národů, jejichž právo na sebeurčení uznává. Hlava první – obecná ustanovení zakotvuje zásady, na nichž jsou práva a svobody založeny – rovnost, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod, zásady demokratického právního státu, zákaz odnárodňování, způsob ukládání povinností a omezeních základních práv a svobod. Hlava druhá – liská práva a základní svobody skládá se ze dvou oddílů – základní lidská práva a svobody a politická práva. Hlava třetí – práva národnostních a etnických menšin. Hlava čtvrtá – hospodářská, sociální a kulturní práva. Hlava pátá – právo na soudní a jinou právní ochranu Hlava šestá – ustanovení společná

obsahuje některé výkladové a procesní postupy k ustanovením Listiny a právo azylu pro pronásledované cizince.

§ 4 Realizace Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod v právním řádu Ústava jako základ právního řádu Text ústavy i Listina základních práv a svobod obsahuje často velmi obecná ustanovení – zásady, které jsou pro jejich naplnění mnohdy zapotřebí dále konkretizovat dalším právním předpisem – prováděcím zákonem. Takové zákony, někdy též označované jako prosté nebo organické, text Ústavy České republiky i Listiny základních práv a svobod provádějí, naplňují. Určující role ústavních norem je přitom v tom, že prováděcí zákony musí z ústavy vycházet, nesmí v ní vytyčené meze překročit, natož ústavě odporovat. Prováděcí zákony zákony, které Ústavu bezprostředně provádějí: ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾

zákon o státních symbolech (č. 3/1993 Sb.); zákon o České národní bance (č. 6/1993 Sb. včetně novelizací); zákon o nabývání a pozbývání státního občanství (č. 40/1993 Sb. včetně jeho novelizací); zákon o Kanceláři prezidenta republiky (č. 114/1993 Sb.) zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu (č. 166/1993 Sb. včetně jeho novelizací); zákon o Ústavní soudu (č. 183/1993 Sb. včetně jeho novelizací); zákon o státním zastupitelství (č. 283/1993 Sb. včetně jeho novelizací); zákon o volbách do zastupitelstev v obcích (č. 152/1994 Sb. včetně jeho novelizací) zákon o státních vyznamenáních České republiky (č. 157/1994 Sb.) zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (č. 90/1995 Sb.) zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudů (č. 236/1995 Sb.) ¾ zákon o volbách do Parlamentu České republiky (č. 247/1995 Sb.); ¾ zákon o sídle Parlamentu České republiky (č. 59/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že Listinu lze považovat za základní předpis nejen ústavního práva (jako je tomu u Ústavy), ale i jiných právních odvětví, a to jak práva veřejného, tak práva soukromého, nevztahují se v zásadě přijaté zákony, resp. jejich novelizace bezprostředně k předmětu ústavního práva, resp. k ústavněprávním institutům, jako je tomu u výše uvedených prováděcích zákonů k Ústavě. Předpokládané zákony zákon č. 93/1951 Sb. o státních svátcích, o dnech pracovního klidu a o památných dnech, věcně naposledy novelizovaný zákonem č. 218/1991 Sb.

Kapitola III. Legitimita státní moci a její suverenita

§ 1 Charakteristika státu v Ústavě Legitimita státní moci Legitimita moci znamená její odůvodnění, ospravedlnění, určení jejího zdroje a způsobu odvození moci od tohoto zdroje. Pro demokratické státy platí, že zdrojem státní moci je lid. V naší ústavní historii byla poprvé tato zásada zformulována v návrhu naší ústavy, připravené tzv. Kroměřížským sněmem na přelomu let 1848-1849. Vzorem zde sloužil zejména příklad revoluční Francie ale i vývoj v dalších státech. Ústava České republiky zakotvuje zásadu legitimizace státní moci lidem v čl. 2 „Lid je zdrojem veškeré státní moci“. Lid je tvořen všemi občany České republiky (srov. čl. 1 a čl. 3 Listiny), podle nichž neexistují výsady a ni omezení a platí zásada rovnosti právního postavení všech občanů (nezávisle na přirozených rozdílech a sociálním statutu). Ostatní lidé (cizinci, bezdomovci), zdržují-li se na území stát, požívají základních práv a svobod mimo těch, které jsou podmíněny státním občanstvím. Na legitimizaci státní mocí se podílejí pouze občané. Z čl. 21 Listiny vyplývá, že, shodně s praxí ostatních demokratických států, že lid je nejen zdrojem, ale i nositelem státní moci, je skutečným suverénem. Přímý výkon státní moci lidem (občany) je prováděn ve formě referenda (lidového hlasování). Rovněž ve volbách občané přímo volí své zástupce (poslance, senátory, členy zastupitelstev). Ústavní a politická teorie i praxe demokratických států uznává rovněž jako legitimní revoluční uchopení moci, které slouží zájmům lidu a prosazuje nezadatelná lidská a občanská práva , pokud využití zákonných prostředků není možné. Svrchovanost státní moci Svrchovanost moci znamená její nezávislost na moci jiné. Ústava v čl. 1 charakterizuje Českou republiku též jako svrchovaný stát. Problematika svrchovanosti státní moci má několik dimenzí. První z nich se týká způsobu výkonu státní moci uvnitř státu, druhá vztahu státní moci k jiným státům. Vnitřní aspekty suverenity Svoje kořeny má princip suverenity státu v období formování moderních centralizovaných států v Evropě 16.-18.století, kdy se přechází od dosud převládajícího principu personality (tj. osobních

vazeb feudální společnosti) k principu teritoriality (podřízení všech, kdo jsou na území státu zde uplatňované moci, s příslušnými výjimkami). Nositelem moci byl původně panovník (forma absolutní monarchie), v dlouhém období několika staletí se postupně prosazuje zásada svrchovanosti lidu (v různých historických modifikacích). Soudobé demokratické pojetí suverenity státní moci ve vazbě na výše vyloženou problematiku legitimity vychází z toho, že nejen zdrojem státním moci, ale i jejím svrchovaným nositelem je lid, tvořený občany státu. Z této premisy se odvíjí požadavek omezené státní moci. V demokratických státech státní moc slouží občanům a celé společnosti, je prováděna ústavou stanoveným způsobem a je ústavně limitována. Svrchovanost státní moci z hlediska způsobu výkonu státní moci v demokratickém státě spočívá v ústavnosti a zákonnosti (legalitě). V č. 2 odst. 3 Ústavy se zdůrazňuje, že státní moc, která slouží všem občanům, lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Naopak občané (podle Listiny vůbec všichni lidé) mají právo činit, co není zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ústava v čl. 2 odst. 4 (a obdobně Listina v čl. 2 odst. 3) stanoví striktní limitaci státní moci, zásahů do občanské společnosti. Zákonnými zásahy se rozumí zejména zásahy do základních práv a svobod, chráněných Listinou, které jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou soudní moci. Zajištění principu ústavnosti a legality vyžaduje mechanismus rozdělené moci, zvláště pak nezávislý a nestranný výkon soudní moci, včetně, ne-li na prvním místě, soudu Ústavního (Ústava ČR vymezuje moc soudní v hlavě 4. Ústavy). Vnější aspekty suverenity V rovině vztahu státní moci k jiným státům spočívá suverenita v samostatnosti státní politiky, včetně vytváření státních orgánů a jejich činnost v rámci vlastního právního řádu. Státy vystupují navzájem jako rovnocenné subjekty. Samy rozhodují (prostřednictvím ústavních orgánů) o rozsahu svých mezinárodních smluvních závazků, které však přirozeně musí dodržovat (zásad pacta sunt servanda). Státy mají také právo vstupovat do dlouhodobých svazků s jinými státy, z jejichž podstaty vyplývá nutnost rozdělení suverenity státu mezi členské státy a celek (tak i v ČR v rámci ‚ČSFR v období 1969-1992) Státy mohou dokonce učinit některé mezinárodní smlouvy přímo součástí vnitrostátního právního řádu. Viz. čl. 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Státní symboly Státní symboly jsou upravené v čl. 14 Ústavy a na základě ústavního zmocnění v zákoně č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky. Státní hranice Svrchovaná státní moc se vykonává nade všemi, kdo se nachází na území České republiky vymezeném státními hranicemi. Území České republiky tvoří podle čl. 11 Ústavy nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.

Podle čl. 99 se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyšší územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje, k jejichž vytvoření je třeba ústavního zákona.. Použití pojmu „nedílný celek“ znamená, že Česká republika je jednotným státem, jak je charakterizováno v čl. 1 Ústavy, tj. není státem složeným (federativní, resp. spolkovým). Nezměnitelné náležitosti právního státu Česká republika se v Preambuli a základních ustanoveních hlavy I. Ústavy výslovně prohlásila za demokratický právní stát založený na úctě k lidským právům a svobodám člověka a občana a přihlásila se k rodině evropských a světových demokracií. V čl. 9, odst. 2 je stanoveno, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Tyto podstatné náležitosti, které jsou nezměnitelné, přísluší vymezit v rámci jeho rozhodovací činnosti Ústavnímu soudu. Lze se však důvodně domnívat, že jsou koncentrovány v několika článcích I.hlavy Ústavy a I. a V. hlavy Listiny a slavnostně prohlášeny v Preambuli Ústavy. V ostatních částech může být ústava doplňována či měněna pouze ústavními zákony (čl. 9 odst. 1), přičemž k přijetí ústavního zákona se podle čl. 39, odst. 4 vyžaduje souhlas 3/5 všech poslanců a 3/5 všech přítomných senátorů.

§ 2 Státní občanství; cizinecký režim Státní občanství vzniká a zaniká z důvodů stanovených vnitrostátním zákonodárstvím. Z mezinárodních smluv o lidských právech vyplývá toliko striktní zákaz zbavení státního občanství, který přebírá Ústava ČR v článku 12 odst. 2. Je to svazek mezi fyzickou osobou a státem, který se vyznačuje stabilitou, je relativně trvalý a nemění se ani pobytem občana v cizině. Státoobčanský svazek není tedy mezen v čase ani prostoru. Občan pobývající na území cizího státu je podřízen jeho územní jurisdikci, podroben cizineckému režimu. Nemůže tedy realizovat svá občanská práva v plné míře. Při pobytu v cizině občan požívá práva diplomatické ochrany, které stát realizuje prostřednictvím svých diplomatických a konzulárních zastoupení. Důsledkem státoobčanského svazku je skutečnost, že na osoby nalézající se v tomto svazku – státní občany – se vztahuje právní řád v celém jeho rozsahu. Cizinci požívají podle článku 42 Listiny těchto práv pokud nejsou přiznána výslovně občanům. Pouze občané mají právo zakládat politické strany a politická hnutí, právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (článek 30 Listiny). Jen občané mají podle článku 21 Listiny právo podílet se na správě veřejných věcí atd.

Nabývání státního občanství České republiky Státními občany České republiky jsou ex lege fyzické osoby, které ke dni 31.12.1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany ČSFR.

Dvojí státní občanství bylo důsledkem federalizace státu a vzniklo s ohledem na účinnost ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, dnem 01.01.1969. Každý československý občan se k 01.lednu 1969 stal občanem té republiky, na jejímž území se narodil (ius soli). Pokud se čs. občan narodil v cizině, stal se občanem té republiky, na jejímž území měl on, popřípadě jeho rodiče k 01.lednu 1969 trvalý pobyt. Nebylo-li možno podle těchto kritérií určit občanství České republiky nebo Slovenské republiky, mohl si občan zvolit občanství jedné z republik prohlášením. Státním občanům ČSR a SSR bylo rovněž poskytnuto právo optovat ve prospěch druhé republiky, tj. ve lhůtě do 31.12.1969 si zvolit občanství. Občanství federace se nabývalo podle původního znění článku 5 ústavního zákona o čs. federaci odvozeně prostřednictvím občanství republik. Po novelizace ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., bylo stanoveno, že každý občan federace je zároveň občanem jedné z tvořících ji republik. Vzhledem k tomu, že nebyl nikdy přijat předpokládaný federální zákon o státním občanství, zůstala v platnosti republiková úprava (zákon č. 39/1969 Sb.), podle níž se občanství federace nabývalo a pozbývalo i nadále prostřednictvím občanství republik. Volba občanství ČR státními občany SR Státní občan Slovenské republiky si mohl zvolit státní občanství České republiky prohlášeným učiněným nejpozději do 30.06.1994, za splnění tří podmínek. a) měl-li nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky alespoň po dobu dvou let b) předložil-li doklad o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky, který lze nahradit potvrzením, že jeho žádosti nebylo v tříměsíční lhůtě vyhověno a vzdáním se občanství Slovenské republiky, c) nebyl-li v posledních pěti letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. Právo opce (volby občanství) bylo na rozdíl od r. 1969 vázáno na splnění zákonných podmínek, které jeho realizaci ztížily. Skupina 46 poslanců podala v dubnu 1994 návrh na zrušení některých ustanovení zákona o nabývání a pozbývání občanství ČR jako odporujícího ústavnímu pořádku ČR a mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. Ústavní soud tento návrh nálezem č. 207/1994 Sb. zamítl, když neshledal protiústavnost napadených ustanovení zákona. Nicméně podmínka „bezúhonnosti“ v kontextu volby občanství neobstojí, byť je zúžena na úmyslnou trestnou činnost. V tomto smyslu byla v dubnu 1996 schválena novela zákona o státním občanství, která umožňuje tuto podmínku občanům bývalo ČSFR prominout. Avšak i občanovi Slovenské republiky, který nesplňoval tyto podmínky, mohlo být do 30.06.1994 uděleno státní občanství České republiky, šlo-li o nezletilce staršího 15 let, jehož alespoň jeden z rodičů byl státním občanem České republiky, nebo zletilou osobu, jejíž manžel (manželka) byl státním občanem České republiky. V těchto případech vyžadoval pouze trvalý pobyt na území České republiky v okamžiku podání žádosti a předložení dokladu o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Tento doklad bylo opět možné nahradit prohlášením o vzdání se občanství Slovenské republiky po marném uplynutí tříměsíční lhůty od podání žádosti o propuštění ze státního svazku Slovenské republiky. Důvody nabytí státního občanství Nabývání státního občanství je možné z těchto důvodů: a) narozením; b) určením otcovství; c) nalezením na území České republiky; d) prohlášením;

e) udělením Nejčastějším způsobem nabytí státního občanství České republiky je původ (ius sanguinis); dítě následuje občanství rodičů. Dítě nabývá občanství narozením, je-li alespoň jeden rodič státním občanem České republiky a dítě se na jejím území narodí. Dítě, jehož alespoň jeden osvojitel je státním občanem České republiky, nabývá státní občanství České republiky dnem právního rozsudku o osvojení. Zvláštním případem bude nabytí státního občanství nemanželského dítěte, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a toliko otec je státním občanem České republiky. V tomto případě občanství vznikne dnem určení otcovství, ať již dnem souhlasného prohlášení rodičů nebo dnem právní moci rozsudku, kterým byl otec soudně určen. Fyzická osoba mladší 15 let nalezená na území České republiky je jejím občanem, pokud se neprokáže, že již nabyla narozením občanství jiného státu. Vcelku vzácný případ nabytí občanství je prohlášením. Týká se pouze těch státních příslušníků ČSFR, kteří neměli ani státní občanství České republiky, ani státní občanství Slovenské republiky. Jde o nepočetnou skupinu občanů bývalého československého státu, kteří emigrovali v období před federalizací státu (tj. před 01.01.1969). Udělení občanství Udělit občanství fyzické osobě starší 15 let lze na žádost, pokud splňuje současně čtyři podmínky: a) má na území České republiky ke dni podání žádosti nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let; b) prokáže, že byla propuštěna ze státního svazku cizího státu nebo že nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní cizí státní občanství; c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin; d) prokáže znalost českého jazyka. Rodiče mohou do žádosti zahrnout i děti mladší 15 let, nebo mohou jako zákonní zástupci žádat o udělení občanství pro něj samostatně. Žádost se podává u okresního úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele. Rozhoduje o ní ministerstvo vnitra, které může prominout ze zákonných důvodů podmínky sub a,b u občané bývalé ČSFR od 01.07.1996 rovněž sub c a v případech hodných zvláštního zřetele sub d. Fyzická osoba starší 15 let nabývá občanství dnem složení státoobčanského slibu před přednostou okresního úřadu (nebo jemu naroveň postavené instituce), příslušného podle místa trvalého bydliště osoby. Ministerstvo vnitra může složení slibu prominout. V tom případě nabude tato osoba občanství dnem právní moci rozhodnutí o prominutí slibu. Pozbývání státního občanství ČR Státní občanství ČR se pozbývá ze tří důvodů: a) propuštěním ze státního svazku České republiky na vlastní žádost občana, který nemá na jejím území trvalý pobyt a nabyl před 01.01.1993 občanství jiného státu nebo mu toto občanství bylo přislíbeno; b) prohlášením, jde-li o občana, který se alespoň po dobu 10 let zdržuje v cizině; c) nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost, s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narození.

Pobyt cizinců na území republiky zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění zákonů č. 190/1994 Sb. a č. 150/1996 Sb., který byl ve smyslu úst. zákona č. 4/1993 Sb. recipován do právního řádu České republiky. Na území České republiky smí cizinci pobývat krátkodobě, dlouhodobě nebo trvale. Krátkodobý pobyt se povoluje nejdéle na dobu 180 dnů. Konkrétní délka pobytu je stanovena vízem, u bezvízových styků je stanovena vládou nebo vyplývá ze státních smluv. Vízum se uděluje na žádost cizince v zahraničí diplomatická mise nebo konzulární úřad a na území České republiky ministerstvo vnitra. Dlouhodobý pobyt se povoluje na dobu potřebnou k dosažení jeho účelu, nejdéle však na dobu jednoho roku. Tato doba může být na žádost cizince opakovaně prodloužena, nejdéle však vždy o jeden rok. Trvalý pobyt lze udělit zejména za účelem sloučení rodiny, pokud manžel, příbuzný v pokolení přímém nebo sourozenec cizince má trvalý pobyt na území České republiky, v jiných humanitárních případech nebo pokud je to odůvodněno zahraničněpolitickým zájmem České republiky. Žádost o udělení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává cizinec v zahraničí u diplomatické mise nebo konzulárního úřadu, na území České republiky ji lze podat u ministerstva vnitra. Uprchlíci Zákon č. 123/1992 Sb. se nevtahuje na cizince, kteří požádali o přiznání postavení uprchlíka nebo kterým bylo postavení uprchlíka přiznáno. Na tyto případy se vztahuje zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění zákonů č. 317/1993 Sb. a č. 150/1996 Sb. Postavení uprchlíka se přiznává cizinci, který má ve státě, jehož státní občanství má, odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Postavení uprchlíka lze přiznat též manželu a nezletilým dětem cizince, kterému bylo postavení uprchlíka přiznáno, i když sami nesplňují podmínku pro přiznání statutu uprchlíka. Cizinec, který má v úmyslu požádat o přiznání postavení uprchlíka, je povinen to oznámit při překročení státní hranice České republiky písemným prohlášením u orgánů pasové kontroly. Poté je mu vydán průkaz opravňující k bezplatné přepravě do určeného uprchlického tábora. Sem je povinen se neprodleně dostavit a nejpozději do 24 hodin od příjezdu podat žádost o přiznání postavení uprchlíka na stanoveném tiskopisu. Žadateli se zadrží cestovní, popř. jiný doklad, kterým prokázal totožnost. Ministerstvo vnitra mu vydá na dobu pobytu v uprchlickém táboře průkaz totožnosti, který ho opravňuje k pobytu na území ČR s tím, že se bude zásadně zdržovat v určeném uprchlickém táboře, k bezplatnému poskytování ubytovacích, stravovacích a jiných služeb spojených s pobytem v uprchlickém táboře, k bezplatnému poskytnutí nezbytné lékařské péče a k výplatě kapesného. K řízení je příslušné Ministerstvo vnitra; rozhodnutí vydá zásadně do 90 dnů ode dne podání žádosti. Proti rozhodnutí lze podat rozklad s odkladným účinkem. O rozkladu rozhoduje ministr vnitra, jehož rozhodnutí je přezkoumatelné soudem.

§ 3 Volební soustava Význam voleb

Jejich prostřednictvím přenáší lid svou svrchovanost na zastupitelské sbory, legitimuje je k výkonu ústavně vymezených pravomocí. V demokratických státech můžeme rozlišovat volby parlamentní, prezidentské, regionální a komunální. V některých státech přetrvává přímá volba starosty nebo náčelníka místní policie (šerifa). Samostatný akt volby neznamená, že lid se zcela vzdává své svrchovanosti. Zůstává jejím nositelem a může uplatňovat svoji moci i přímo (v referendu), resp. v předčasných volbách. Poslanecký mandát bývá obvykle chápán jako svobodný či volný, tzn. že musí být vykonáván osobně a nezávisle na příkazech voličů či jiných subjektů. V Ústavě ČR najdeme toto pravidlo v čl. 26. Ústavní principy volebního práva Pojem volební právo má dvojí význam: jednak se jím chápe v objektivním smyslu souhrn norem upravujících volby, jednak jedno z významných subjektivních práv. V tomto smyslu chápané volební právo se dělí na aktivní (právo volit) a na pasivní (právo být volen). Ústava v čl. 18 stanoví shodné principy volebního práva do Poslanecké sněmovny i Senátu. Jsou jimi všeobecnost, rovnost, přímost volebního práva a tajnost hlasování. Ústavní zákon č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR. v § 1-23 jsou obsažena obecná ustanovení, v § 24-55 upravují volby do Poslanecké sněmovny, § 56-80 volby do Senátu, § 81-99 jsou věnovány organizačním a technickým opatřením, soudnímu přezkoumávání průběhu a výsledku voleb a ustanovením společným, přechodným a závěrečným. a) Všeobecnost volebního práva Právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku nejméně 18 let alespoň v druhý den voleb (čl. 18 odst. 3 Ústavy a § 1 odst. 2 volebního zákona). Překážkami ve výkonu volebního práva jsou: - zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvody ochrany zdraví lidu; - zbavení způsobilosti k právním úkonům. Poslancem může být zvolen každý volič, který alespoň druhý den voleb dosáhl věku nejméně 21 let a ve dnech voleb u něho není překážka ve výkonu volebního práva spočívající ve zbavení způsobilost k právním úkonům (čl. 19.odst. 1 Ústavy a §25 volebního zákona). Senátorem může být zvolen každý volič, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl věku nejméně 40 let a ve dnech voleb u něho není překážka ve výkonu volebního práva spočívající ve zbavení způsobilosti k právním úkonům. (čl. 19, odst. 2 Ústavy a § 57 volebního zákona). b) Rovnost volebního práva Rovnost volebního práva spočívá v tom, že každý volič má při volbě do jednoho orgánu jeden hlas a ten má stejnou váhu jako každý hlas jiného voliče. Nerovnost volebního práva může být otevřená, pokud někteří voliči disponují více hlasy, resp. hlasy jednotlivých voličů nemají stejnou váhu. Tento stav existoval například v kuriálním systému habsburské monarchie (obdobně i v jiných státech) a byl odstraněn volební reformou v r. 1907. Skrytá nerovnost by mohla spočívat v tom, že volební obvody by nebyly stejně velké. Rovnost volebního práva je zabezpečena různým počtem mandátů, které zákon přikazuje do jednotlivých krajů prostřednictvím tzv. republikového mandátního čísla (srov. § 48 volebního zákona).

Volby do Senátu se konají podle zásady většinového systému v 81 jednomandátových volebních obvodech (vzhledem k zásadě rovnosti volebního práva se obvykle nekryjí s územím administrativního okresu). Rovnost volebního práva se dále zabezpečuje tím, že voliči nesmějí být zapsáni ve dvou volebních seznamech (§ 4 a § 30 volebního zákona). c) Přímost volebního práva Přímé volební právo znamená, že občan nevolí ani volitele, ani delegáty, kteří by teprve zvolili poslance (senátory), ale volí bezprostředně. Nepřímé voly se v naší historii uskutečnily např. v roce 1945 u volby Prozatímního volebního shromáždění; v habsburské monarchii bylo do roku 1873 nepřímo voleno říšské zastupitelstvo. Vzhledem k tomu, že volební právo je přímé , musí každý volič hlasovat osobně, zastoupení není přípustné (§ 19 odst. 1 volebního zákona). Od nepřímých voleb je třeba odlišit volbu provedenou státním orgánem . Kupříkladu prezident republiky je volen Parlamentem, nikoliv v přímých volbách (jako např. ve Francii, Rusku, Polsku), ale ani ve volbách nepřímých (např. USA). d) Tajnost hlasování Platný volební zákon zakotvil obligatorní tajné hlasování. Volič musí využít prostor určený pro úpravu hlasovacích lístků. Voliči, který se neodebral do tohoto prostoru, komise hlasování neumožní (§ 19 odst. 5 volebního zákona). Volební systémy Teorie a praxe rozlišuje dva hlavní modely volebních systémů – většinový systém a systém poměrného zastoupení. Ústava ČR stanovila do Poslanecké sněmovny sytém poměrného zastoupení, zatímco do Senátu určila systém většinový. Systém poměrného zastoupení byl u nás uplatňován v období první Československé republiky i po válce do roku 1948. V roce 1990 byl obnoven, avšak zároveň modifikován omezovací pětiprocentní klauzulí a zavedením tzv. preferenčních hlasů. Každý volič může využít práva preferenčních hlasů, tj. na kandidátce strany nebo koalice stran, pro kterou hlasuje může označit nejvýše 4 kandidáty, které upřednostňuje. Pokud volič dá na hlasovacím lístku přednostní hlas více kandidátům, počítá se takový hlasovací lístek ve prospěch politické strany nebo koalice; k přednostním hlasům se však nepřihlíží. Využije-li nejméně jedna desetina z celkového počtu voličů, kteří ve volební kraje odevzdali platný hlas pro tuto politickou stranu nebo koalici, práva přednostního hlasu, jež činí nejméně 10 % z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro politickou stranu nebo koalici v rámci volebního kraje. Je-li takto úspěšných kandidátů více, rozhoduje počet preferencí (v případě rovnosti hlasů je rozhodující pořadí na hlasovacím lístku). V opačném případě obdrží mandáty straně (koalici) přikázané v 1.skrutiniu kandidáti podle pořadí, v němž jsou uvedeni na hlasovacím lístku. Ve 2.skrutiniu Ústřední volební komise sečte zbytky hlasů jednotlivých politických stran a koalic pro ně odevzdaných v jednotlivých volebních krajích, tento součet vydělí počtem mandátů, které nebyly v 1.skrutiniu obsazeny, zvětšeným o jednu, a na tomto základě přikáže každé politické straně (koalici) příslušný počet mandátů v poměru k počtu odevzdaných hlasů. Pro 2.skrutinium mohou zástupci stran

či koalic předložit nové kandidátní listiny, s tím, že na ně lze zařadit pouze ty kandidáty, kteří kandidovali v některém volebním kraji a nebyli zvoleni v 1.skrutiniu (§ 51 volebního zákona). Většinový systém - anglosaská varianta – pro vítězství kandidáta postačuje prostá většina odevzdaných platných hlasů v rámci příslušného volebního obvodu - francouzská varianta – vyžaduje se zisk nadpoloviční většiny odevzdaných platných hlasů v rámci volebního obvodu; neobdrží-li žádný kandidát potřebný počet hlasů, koná se 2. kolo voleb zpravidla mezi dvěma nejúspěšnějšími z nich, zvolen je pak kandidát, který získá většinu hlasů. V případě voleb do Senát se volební zákon přiklonil k požadavku absolutní většiny. Podle § 75 volebního zákona je senátorem zvolen kandidát, který v příslušném volebním obvodu obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. V případě, že žádný z kandidátů nezíská počet hlasů potřebných ke zvolení, obvodní volební komise zajistí, aby se druhé kolo voleb konalo šestý den po ukončení hlasování v prvním kole. Ve druhém kole kandidují v každém volebním obvodu, ve které se volby konají, pouze dva kandidáti, kteří se v prvním kole v konečném pořadí umístili na prvních dvou místech. V případě rovnosti hlasů postupují všichni takoví kandidáti. Zvolen je ten kandidát, který získá ve druhém kole více odevzdaných hlasů. V případě rovnosti hlasů rozhodne los (§ 76 volebního zákona). Organizace voleb Do organizace voleb náležejí tyto instituty: - seznamy voličů, - volební obvody (resp. kraje) a okrsky, - volební komise, - navrhování kandidátů, - vyhlášení voleb, - způsob hlasování a zjišťování volebních výsledků, - předčasné volby, - dodatečné volby, - doplňovací volby, - zákon mandátu. a) Seznam voličů Podle zákona č. 152/1994 Sb., o volbách od zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých dalších zákonů byly vytvořeny stálé seznamy voličů. Podle platného zákona jsou vedeny z úřední povinnosti obecními (a obdobnými) úřady podle místa trvalého pobytu voličů. Pro voliče, kteří nemají na jejím území trvalý pobyt a kteří a) nemají trvalý pobyt na území ČR; b) vykonávají v obvodu obce základní nebo náhradní vojenskou službu; c) jsou v nemocnic, porodnici, sanatoriu, ústavu sociální péče nebo v obdobném ústav a zařízení, umístěném v obci; d) jsou v cele policejního zajištění, v objektu , kde se vykonává vazba nebo výkon trestu odnětí svobody, umístěném v obci; e) volí v obci na voličský průkaz vede obec zvláštní seznam voličů. Při zapsání do tohoto seznamu zašle obecní úřad, který vede zvláštní seznam, obecnímu úřadu v obci, de je volič zaspán ve stálém seznamu, potvrzení o tom, že tento volič byl nahlášen k zápisu do zvláštního seznamu. Voliči, který se nebude v době voleb zdržovat v místě trvalého pobytu, vydá obecní úřad na jeho žádost voličský průkaz, který ho opravňuje k zápisu do zvláštního seznamu v jiném volebním okrsku pro volbu do Poslanecké sněmovny. tuto skutečnost poznamená do stálého seznamu .

Volební obvody (kraje) a volební okrsky Volební kraje jsou základními organizační jednotky pro volby do Poslanecké sněmovny. V rámci krajů se podávají kandidátní listiny a rozdělují se mandáty v 1. skrutiniu. Volební kraje tvoří území krajů a území hl.m. Prahy podle stavu v den vyhlášení voleb. Pro volby do Senátu zákon nově vytvořil 81 volebních obvodů. Volební okrsky slouží toliko pro odevzdání hlasovacích lístků a pro prvotní sečtení hlasů. Volební komise Volby do Parlamentu ČR řídí Ústřední volební komise. Pro volby do Poslanecké sněmovny se zřizují krajské a okresní volební komise. Pro volby do Senátu se zřizují obvodní volební komise. Ve volebních okrscích se zřizují okrskové volební komise. Členem volební komise může být každý volič, u něhož nenastala překážka ve výkonu volebního práva a který není kandidátem pro volby do Parlamentu ČR. Ústřední volební komise dozírá na dodržování zákonů a jiných právních předpisů o volbách, rozhoduje o stížnostech, zjišťuje a uveřejňuje celkové výsledky voleb, vydává zvoleným kandidátům osvědčení o zvolení. Navrhování kandidátů Kandidátní listiny pro volby do Poslanecké sněmovny mohou podávat politické strany (politická hnutí), kterým není pozastavena činnost, nebo koalice nejpozději do 60 dnů přede dnem voleb zapisovateli krajské volební komise. Politická strana nebo koalice, jejíž kandidátní listina byla ve volebním kraji zaregistrována, musí složit do 3 dnů po oznámení o registraci kauci 200 000,- Kč. Kauce se skládá ve všech volebních krajích, v nichž byla kandidátní listina zaregistrována. Složení kauce je podle § 35 volebního zákona podmínkou pro zahájení tisku hlasovacích lístků příslušné politické strany nebo koalice. Kandidáti pro volbu do Senátu mohou přihlašovat politické strany, politická hnutí a jejich koalice u zapisovatele obvodní volební komise. Nezávislí kandidáti podávají přihlášky sami; k přihlášce nezávislého kandidáta se připojí petice podporující jeho kandidaturu, která musí být podepsána alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje. Každý kandidát může kandidovat pouze v jednom volebním obvodu. ten, kdo podal přihlášku k registraci, musí složit do tří dnů po oznámení o registraci kauci 20 000,- Kč. Složení kauce je podmínkou pro zahájení tisku hlasovacích lístků. Kauce se vrátí politické straně nebo koalici, pokud postoupila do prvního skrutinia. Kandidátovi Senátu se vrátí, pokud získal ve volebním obvodu alespoň 6 % z celkového počtu platných hlasů. Částky, které se nevracejí jsou příjmem státního rozpočtu. Kandidát se může před zahájením voleb vzdát písemně své kandidatury. Stejným způsobem může zmocněnec politické strany nebo koalice jeho kandidaturu odvolat. Den voleb Volby do obou komor Parlamentu ČR se podle čl. 17 Ústavy konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny se volby konají do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. Volby vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Za den vyhlášení voleb se považuje den, kdy bylo rozhodnutí o vyhlášení voleb uveřejněno ve Sbírce zákonů.

Volby se konají ve dvou dnech. Hlasování začíná ve 14.00 hodin a končí ve 22.00 hodin prvého volebního dne. Ve druhý volební den začíná hlasování v 07.00 hodin a končí ve 14.00 hodin. Pokud to vyžadují místní potřeby, může starosta stanovit začátek hlasování v první volební den již od 12.00 hodin, ve druhý volební den již od 05.00 hodin. Oficiální volební kampaň začíná 16 dnů před dnem voleb a končí 48 hodin před zahájením voleb. V této době (tj. po skončení volební kampaně), jakož i v době voleb je volební agitace zakázána. Zveřejňovat výsledky předvolebních výzkumů veřejného mínění je dovoleno nejpozději do sedmého dne přede dnem voleb. V době voleb je zakázán volební průzkum v objektu, v němž je umístěna volební místnost. Výsledky volebních průzkumů je zakázáno zveřejňovat v průběhu voleb až do doby uzavření volebních místností. Volební období Poslanecké sněmovny je čtyři roky. Senátu šest let, přičemž každé dva roky se má podle Ústavy volit třetina senátorů. Registrace kandidátů, způsob hlasování a zjišťování volebních výsledků Konkrétní úprava je obsažena v § 31-53 a § 67-78 volebního zákona. Předčasné volby, dodatečné volby, doplňovací volby Předčasné volby připadají toliko v úvahu u Poslanecké sněmovny v případě jejího rozpuštění prezidentem republiky podle čl. 35 Ústavy. Senát nelze rozpustit. Dodatečné volby připadají v úvahu toliko u Senátu podle § 79 volebního zákona (neplatnost volby senátora). Rovněž doplňovací volby se týkají toliko senátorů. Vyhlašuje je prezident republiky v příslušném volebním obvodu, kde zanikl z jakéhokoliv důvodu v průběhu volebního období mandát senátora. Na uvolněná místa poslanců nastupují náhradníci podle § 54 volebního zákona (doplňovací volby není nutno konat). Zánik mandátu Mandát poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy zaniká: - odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou, - uplynutím volebního období, - vzdáním se mandátu, - ztrátou volitelnosti, - u poslanců rozpuštěním Poslanecké sněmovny, - vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl. 22 Ústavy. Vzhledem k povaze zaniká přirozeně mandát poslance nebo senátora též jeho úmrtím.

Soudní přezkoumání Nejvyšší soud rozhoduje o věcech odmítnutí kandidátní listiny pro volbu do Poslanecké sněmovny a škrtnutí kandidáta na kandidátní listině Ústřední volební komisí, odmítnutí přihlášky k registraci pro volby do Senátu a stížnosti proti osvědčení o zvolení poslancem nebo senátorem (§ 86-88 volebního zákona). Proti rozhodnutí soudu nejsou přípustné opravné prostředky. K řízení ve věcech chyb nebo nedostatků ve stálých seznamech voličů nebo ve zvláštních seznamech voličů je příslušný okresní soud.

§ 4 Státní symboly a hlavní město České republiky Podle čl. 14 Ústavy a § 1 zákona ČNR č. 3/1993 Sb. o státních symbolech České republiky, jsou státními symboly ČR velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. Historický (heraldický) pohled na státní znak U nás byla nejstarším známý přemyslovským, a tím také českým, znakem černá, tzv. plamenná orlice (tj. s červenými plamínky) ve stříbrném poli. Zatímco u nás plamenná orlice jako symbol zanikla, žije dál ve znaku biskupství tridentského, které ji dostalo udělenou od krále Jana Lucemburského. Podle kroniky tak řečeného Dalimila dostal erb stříbrného lva v červeném poli Vladislav II. od římskoněmeckého císaře Fridricha I. Barbarossy odměnou za pomoc při válečném tažení proti lombardským městům, která odepřela císaři poslušnost, a zvláště pak za dobytí Milána dne 23.července 1158. Trvale a dědičně se staly Čechy královstvím až roku 1198, za Přemysla Otakara I., listinou Filipa Staufského (1198-1208). Znovu to bylo potvrzeno Zlatou bulou sicilskou císaře Fridricha II. (12121250) z roku 1212. Historicky je lev na štítě doložen poprvé až na pečeti markraběte moravského Vladislava Jindřicha, připojené k listině ze dne 31.prosince 1213. Údajně rozhojnění ocasů českého lva z jednoho na dva se dostalo, podle rukopisu oseckého kláštera, Přemyslu Otakarovi I. v roce 1204 o římskoněmeckého císaře Otty IV. (1198-1214) za pomoc při vojenském pokoření odbojných Sasů. Od poloviny 13.století se erbovním znamením českého státu stává stříbrný, zlatě korunovaný, dvouocasý lev ve skoku s červeným jazykem na červeném štítě. V roce 1960 byl český lev zbaven korunky coby znaku suverenity a nad jeho hlavu byla přidána červená pětihrotá (pěticípá) hvězda – symbol komunismu. Znakem Moravy je stříbrno-červeně šachovaná orlice zlatě korunovaná a se zlatou zbrojí v modrém poli. Slezsko užívá ve zlatém štítě černou korunovanou orlici s červenou zbrojí a se stříbrným perisoniem na hrudi (jde o erb slezského města Wroclaw ze 13.století). Česká národní a státní vlajka Státní vlajka samostatné České republiky je podle § 4 odst. 1 citovaného zákona ČNR 3/1993 Sb. identická s původní vlajkou republiky Československé podle § 1 zákona č. 252/1920 Sb., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti, podle § 2 zákona č. 163/1960 Sb., o státním znaku a státní vlajce a podle čl. III. odst. 1 ústavního zákona č. 102/1990 Sb., o státních symbolech ČSFR. Není to však porušení právních norem mezinárodního práva veřejného, neboť podle vexilologických pravidel tato vlajka zůstala neobsazena jiným mezinárodněprávním subjektem.

Další zákonné a neoficiální formy symbolizující Českou republiku zákon č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky. Státní symboliku má i pokřik (heslo) „Pravda vítězí“, výtvarná podoba oficiální měny (česká koruna) a historické skvosty (korunovační klenoty, Pražský hrad, atd.), uniformy armády, Policie ČR, Hradní stráže atd. Státní vyznamenání zákon č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky Řád bílého lva – nejvyšší vyznamenání určené osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Českou republiku. Řád Tomáše Garrigua Masaryka – mohou jím být vyznamenány osoby, které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie a humanity a o lidská práva. Medaile za hrdinství – vyznamenání osob za hrdinství v boji a vyznamenáním těch osob, které se s nasazením vlastního života zasloužily o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot. Medaile za zásluhy – vyznamenání určené osobám, které se zasloužily o stát nebo územní samosprávný celek. Občanům České republiky se propůjčují a po jejich úmrtí se insignie řádu vracejí Kanceláři prezidenta republiky. Cizím státním příslušníkům se řády udělují, takže po smrti vyznamenaného zůstávají majetkem pozůstalých. Vyznamenání lze odebrat, a to rozhodnutím soudu. Český jazyk Ústava ČR se expressis verbis o státním jazyku nezmiňuje. Podle § 6 zákona ČNR č. 545/1992 Sb., se však právní předpisy vyhlašují v jazyce českém. Podle čl. 13 Ústavy je hlavním městem republiky Praha. Hlavní město ČR Praha je mnohasetletý symbol české státnosti, expressis verbis není sídelním městem všech ústavních orgánů. Z hlediska územněsamosprávného členění je Praha obcí jako základní územně samosprávný celek (§ 1 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze)

§ 5 Státní hranice České republiky Podle čl. 11 Ústavy ČR území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.

Kontinuita s historickými hranicemi Při mírových jednáních po první světové válce, jichž se Československo zúčastnilo na straně Dohody, byly prosazeny některého úpravy historických hranic, zdůvodněné národnostně, geograficky a ekonomicky (smlouva Versailleská týkající se Německa a podepsaná 28.června 1919, publikovaná ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 217/1921 Sb., smlouva St. Germainská týkající se Rakouska, publikovaná ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 507/1921 Sb.). Československu připadlo od Rakouska 5 obcí s městem Valtice při ústí Dyje – Valticko (92 km/2 a 11 tisíc obyvatel) - a 11 obcí s železniční stanicí České Velenice (Gmünd), na kdysi české Vitorazsku. V Horním Slezsku vrátilo Německo pouze tzv. Hlučínsko, část Ratibořska. V případě bývalého Těšínského knížectví ve Slezsku, byly revidovány historické hranice z důvodů národnostních v náš neprospěch a sporná území jsme postoupili Polsku. Vítězné mocnosti rozhodly, aby bývalé slezské knížectví Těšínsko bylo rozděleno. Východní část o rozloze 1009 km/2 asi se 150 tisíci obyvateli získalo; západní část, větší (1269 km/2) a lidnatější (285 tisíc obyvatel, většinou Čechů), ekonomicky vyspělejší a s nejdůležitější železnicí na Slovensko, zůstala nám. Odstoupení Sudet: hraniční diskontinuita v novodobé historii Mnichovská „dohoda“ mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií znamenal a výraznou diskontinuitu státních hranic tehdejšího Československa. Byla od počátku právně pochybená a neplatná, neboť jí byly evidentně porušeny základní zásady mezinárodního práva. § 3 odst. 1 tehdy platné československé ústavy stanovil, že „území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem“. Národní shromáždění o změně hranic nehlasovalo a nebylo ani svoláno. Územní nároky československé v českém úseku státních hranic po druhé světové válce Ústavní normy vymezující státní hranice 1. Ústavní zákon č. 102/1930 Sb., o úpravě státních hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem. 2. Ústavní zákon č. 205/1936 Sb., o úpravě státních hranic s Německem. 3. Ústavní zákon č. 062/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. 4. Ústavní zákon č. 030/1974 Sb., o souhlasu ke změnám hranic s ČSR. 5. Ústavní zákon č. 121/1981 Sb., o souhlasu ke změnám hranic ČSR a NDR. 6. Ústavní zákon č. 043/1988 Sb., o souhlasu ke změnám hranic ČSR na hraničních vodních tocích s Polskou lidovou republikou. Česko-slovenská státní hranice V podstatě sleduje historickou zemskou (administrativní) hranici moravsko-uherskou, resp. slezskouherskou, přičemž využívá též – pokud je to účelné a možné – hraničních znaků z obdobní Protektorátu a Slovenského státu.

Délka státních hranic Nejdelší hranice máme s Německem – 810,7 km, s Polskem – 761,8 km, s Rakouskem – 466,1 km, se Slovenskem – 251,8 km.

kapitola IV. Moc zákonodárná

§ 1 Základy českého parlamentarismu Česká národní rada vznikla na základě ústavního zákona z 24.06.1968 č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky a působící v době existence československé federace podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Zčásti nově byla Česká národní rada koncipovaná ústavním zákonem č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb. Československé parlamenty: 1) říjen 1918 – listopad 1918 – Národní výbor, 2) listopad 1918 – duben 1920 – (Revoluční) Národní shromáždění, 3) 1920-1938 – Národní shromáždění (dvoukomorové, složené ze Sněmovny poslanecké a Senátu), 4) říjen 1945 – květen 1946 – Prozatímní národní shromáždění, 5) květen 1946 – květen 1948 – Ústavodárné národní shromáždění, 6) červen 1948 – 1968 – Národní shromáždění (jednokomorové), 7) 1969-1992 – Federální shromáždění (dvoukomorové, složené ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů). Parlament – hlavní posláním je schvalování zákonů, dále pak rozhodování o vyhlášení válečného stavu a o vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky (čl. 43 Ústavy), dává souhlas s některými mezinárodními smlouvami (čl. 49 Ústavy), volí prezidenta republiky (čl. 54 odst. 2 Ústavy), část Parlamentu - Poslanecká sněmovna může vyslovovat důvěru nebo nedůvěru vládě České republiky (čl. 68 odst. 3, čl. 72 odst. 1 Ústavy). Poslanecká sněmovna a Senát Podle Ústavy (čl. 106 odst. 1) se Poslaneckou sněmovnou stala dnem účinnosti Ústavy (01.01.1993) dosavadní Česká národní rada.

viz. zákon ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, ve znění zákonů ČNR č. 249/1990 Sb., č. 97/1991 Sb., č. 280/1991 Sb. Pokud by v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, bylo třeba ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona, přijmout opatření se silou zákona, příslušní tato pravomoc Senátu. Senátu však nepřísluší přijímat zákonná opatření ve věcech ústavy (zřejmě správněji „ústavního pořádku“), státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Zákonné opatření Senátu, které mu k přijetí může navrhnout pouze vláda, se vyhlašuje stejně jako zákony ve Sbírce zákonů a musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první (ve smyslu nejbližší) schůzi, jinak pozbývá platnosti. Složení a volby do Poslanecké sněmovny a Senátu Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou zvoleni na dobu čtyř let. Ústava zakotvuje neslučitelnost (inkompatibilitu) s funkcí poslance (a senátora), kdy jedna a tatáž fyzická osoba, která je poslancem (nebo senátorem), nemůže zároveň vykonávat úřad prezidenta republiky a soudce a další funkce, které stanoví zákon. Nikdo nemůže rovněž být současně členem obou komor Parlamentu. Mezi funkcí poslance a člena vlády není inkompatibilita stanovena, pouze poslanec (nebo senátor), který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny (nebo Senátu), ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí. Senát je složen ze 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let s tím, že každé dva roky se volí třetina senátorů, tedy 27.

§ 2 Jednací řád poslanecké sněmovny Dne 19.dubna 1995 byl Poslaneckou sněmovnou přijat nový zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Ve Sbírce zákonů byl vyhlášen pod č. 090/1995 Sb., a účinnost nabyl dnem 01.08.1995. Samotný zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny má celkem 129 paragrafů, rozdělených do 21 částí. Dále jsou jeho součástí dvě přílohy – jednací řád vyšetřovací komise (32 paragrafů) a volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny (7, většinou velmi rozsáhlých článků). Zasedání Poslanecké sněmovny svolává prezident republiky, a to tak, aby bylo zahájeno nejpozději 30.dne po dni voleb. Neučiní-li tak, sejde se Sněmovna 30.den po dni voleb. Nad ústavní úpravu jde ustanovení, že na takovou okolnost upozorní poslance písemně vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny. Zasedání Sněmovny může být jejím usnesením přerušeno. Celková doba, po kterou může být zasedání přerušeno, nesmí překročit 120 dnů v roce. Pokud by bylo zasedání přerušeno po dobu delší, než je přípustné, mohl by prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustit. Zasedání Sněmovny končí uplynutím volebního období nebo jejím rozpuštěním. Část čtvrtá (§ 22-28) stanoví průběh a program ustavující schůze Sněmovny.

Část pátá jednacího řádu (§ 29-31) zavádí pojem funkcionáři Sněmovny. Za funkcionáře Sněmovny označuje předsedu Sněmovny, kterému v demonstrativním výčtu stanoví konkrétní pravomoci, a místopředsedy Sněmovny. Část šestá (§ 32-49) zakotvuje orgány Sněmovny, kterými jsou: -

výbory Sněmovny; ze zákona zřizuje Sněmovna: - mandátový a imunitní výbor, - petiční výbor, - rozpočtový výbor, - organizační výbor, - další výbory, usnese-li se tak;

-

komise Sněmovny; vyšetřovací komise

Část sedmá (§50-68) stanoví předmět jednání a schůze Sněmovny. Část osmá (§69-76) je nazvána hlasování ve Sněmovně a jejích orgánech. Sněmovna je způsobilá se usnášet za přítomnost i alespoň jedné třetiny všech poslanců. K platnému snesení Sněmovny je třeba v zásadě souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců - prostá většina - (tedy minimálně 34 hlasů), nestanoví-li Ústava jinak. Souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců – absolutní většina - (tedy minimálně 101 hlasů) je třeba při hlasování Sněmovny o: ♦ přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu (čl. 39, odst. 3 Ústavy); ♦ přijetí usnesení o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území ČR (čl. 47, odst. Ústavy); ♦ při hlasování Sněmovny o návrhu zákona zamítnutého Senátem (čl. 47 odst. 1 Ústavy); ♦ při hlasování Sněmovny o zákonu vráceném prezidentem republiky (čl. 50 odst. 2 Ústavy); ♦ při hlasování Sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě (čl. 72 odst. 2 Ústavy). Souhlasu kvalifikované (třípětinové) většiny všech poslanců – kvalifikovaná většina - (tedy minimálně 120 hlasů) je třeba při hlasování Sněmovny o: ‰ přijetí ústavního zákona, ‰ schválení mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Část devátá poslanecké kluby (§ 77-78) pojednává o právu poslanců sdružovat se v politických klubech. Část desátá společná schůze Sněmovny a Senátu (§79-81) reaguje na fakt, že Ústava předepisuje povinnou, obligatorní schůzi obou komor Parlamentu, a to k volbě prezidenta republiky a ke složení slibu prezidenta republiky. Část dvanáctá jednání o návrzích zákonů (§86-100). Část třináctá (§ 101-106) obsahuje speciální ustanovení vztahující se k projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu, s tím, že tento návrh musí předložit vláda nejpozději tři měsíce před schůzí Sněmovny, na níž má dojít k prvému čtení zákona. Jednací řád poté zachovává režim trojího čtení zákona.

Část čtrnáctá (§ 107) je vlastně čtvrtou fází legislativního procesu – vyhlašování zákonů, kam jednací řád řadí podpisy určených ústavních činitelů a vyhlašování podle zvláštního zákona, kterým je zákon ČNR č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky. Část patnáctá (§108-109) obsahuje zásady jednání o mezinárodních smlouvách. Sněmovna jedná o mezinárodních smlouvách, pokud je třeba jejího souhlasu k ratifikaci, nebo má-li být odstoupeno od smlouvy, s jejíž ratifikací vyslovila souhlas. V těchto případech zákon ukládá projednávání ve dvou čteních. Část šestnáctá (§110-112) navazuje na článek 53 Ústavy a zakotvuje interpelace. Obecně interpelace znamená kvalifikovaný dotaz člena zákonodárného (zastupitelského) orgánu na člena vlády (výkonného orgánu). Poslanec podává interpelaci ústně nebo písemně prostřednictvím předsedy Sněmovny. Část sedmnáctá (§ 113-114) konkretizuje čl. 18 Listiny základních práv a svobod – garantované petiční právo a s odkazem na zákon č. 085/1990 Sb., o právu petičním, stanoví podrobnosti postupu při vyřizování petic a jiných podání občanů, kde zvlášť aktivní úlohu hraje petiční výbor Sněmovny. Část osmnáctá (§115-116) stanoví způsoby voleb a nominací. Část devatenáctá (§ 117-118) se vztahují ke Kanceláři Sněmovny, která plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Sněmovny, jejích orgánů a funkcionářů, poslanců a poslaneckých klubů. Část dvacátá (§ 119) zakotvuje Poslaneckou stráž zřízenou k ochraně pořádku a bezpečnosti v budově Sněmovny, popřípadě tam, kde Sněmovna nebo její orgány jednají. Část dvacátá první (§ 120-129) jsou všeobecná, přechodná a závěrečná ustanovení.

§ 3 Orgány Poslanecké sněmovny Podle platného zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny jsou jejími orgány: ¾ výbory Sněmovny, kterými ze zákona jsou: - mandátový a imunitní výbor, - petiční výbor, - rozpočtový výbor, - organizační výbor, - další výbory, usnese-li se tak Sněmovna; ¾ komise Sněmovny; ¾ vyšetřovací komise. Výbory jsou ze své činnost odpovědny Sněmovně; výbor projednává věci, které mu přikáže Sněmovna a věci, na jejichž projednávání se usnese. Výbor má svého předsedu, které ve funkci musí potvrdit Sněmovna, dále výbor zvolí místopředsedy a ověřovatele výboru. Pro projednání věci ve výboru určí předseda z členů výboru zpravodaje, který podá o této věci výboru zprávu. Menšina výboru, kterou tvoří alespoň jedna pětina všech jeho členů, může určit pro jednání výboru svého zpravodaje, který podá výboru oponentní zprávu menšiny výboru; takovou zprávu může menšina výboru předložit Sněmovně.

Výbory mohou konat společné schůze, určovat společného zpravodaje a přijímat společná usnesení. Hlasují však vždy odděleně. Schůze výboru jsou zásadně veřejné; jednání mandátového a imunitního výboru je vždy neveřejné. Schůze výboru se může zúčastnit prezident republiky, členové vlády a osoby, které mají oprávnění zúčastnit se schůzí Sněmovny a jejích orgánů ze zákona. Sněmovna může ze svých poslanců a dalších osob, které nejsou poslanci, zřizovat stálé nebo dočasné komise a stanovit jim v rámci své působnosti úkoly. Na návrh nejméně jedné pětiny všech poslanců může Sněmovna zřídit pro vyšetření věci veřejného zájmu vyšetřovací komisi.

§ 4 Mandát člena Poslanecké sněmovny Slovo „mandát“ pochází z latiny a znamená „pověření“, „zmocnění“, „plnou moc“. V daném případě se jedná o zmocnění zastupovat volební obvod v příslušné komoře Parlamentu. Historicky se vyvinuly dva základní typy mandátu: mandát volný a mandát imperativní. Mandát volný znamená, že poslanec (senátor) není po svém zvolení právně vázán ke svému volebnímu obvodu, resp. ke svým voličům, není povinen (nebo dokonce nesmí) od nich přijímat příkazy a během volebního období nemůže jimi být odvolán. Imperativní mandát naopak znamená vázanost poslance ke svému volebnímu obvodu, resp. ke svým voličům, včetně možnosti voličů poslance během volebního období odvolat. V původním pojetí (koncepčně v podstatě vznikl za Pařížské komuny v r. 1871) znamenal výslovný příkaz voličů poslanci, jak má hlasovat. Současná Ústava ČR se vrátila ke konstrukci volného mandátu jak pro poslance tak pro senátory. Toto pojetí je vyjádřeno v čl. 26: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“. Mandát obecně vzniká zpravidla zvolením. Historicky jsou však známy i jiné případy vzniku mandátu – tzv. virilisté, volba jiným orgánem, kooptací (doplnění orgánem samotným). Poslanec je povinen účastnit se jednání Sněmovny a jejích orgánů, do nichž může být zvolen nebo ustanoven. Nemůže-li se poslanec účastnit jednání, je povinen se omluvit předsedovi toho orgánu, o jehož jednání jde. Poslance má zejména „právo na informace“. Poslanec i senátor požívá během výkonu svého mandátu imunitu – překážku v trestním postihu. Ta je jednak absolutní (idemnita), kdy poslance ani senátora nelze (nikdy a nijak) postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech a jednak je to vlastní imunita. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se zavede disciplinární řízení proti poslanci, který se svým projevem učiněným ve Sněmovně nebo v Senátu nebo jejich orgánech dopustí jednání, pro které by mohl být jinak trestně stíhán a dále se disciplinární řízení zavede také proti poslanci, který se dopustí přestupku, za který podléhá disciplinární pravomoci Sněmovny. Věcně příslušný k zahájení řízení za disciplinární provinění je mandátový a imunitní výbor.

Vedle disciplinárního řízení může předsedající za nepřístojné chování ve Sněmovně uložit poslanci pořádkové opatření, kterým je napomenutí, a za opakované nepřístojné chování může předsedající vykázat poslance z jednacího sálu, nejdéle do konce jednacího dne, v němž k vykázání došlo. Proti pořádkovému opatření se může postižený poslanec odvolat ke Sněmovně, která bez rozpravy rozhodnutí předsedajícího potvrdí nebo zruší. Vykázaný poslanec musí mít možnost účastnit se hlasování. Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností (čl. 27 odst. 5 Ústavy). Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem (čl. 28 Ústavy). Lze vyslovit názor, že právo odepřít svědectví se týká všech procesů – občanského, trestního i správního.

§ 5 Legislativní proces Legislativní proces je Ústavou a zákony stanovený proces tvorby zákonů (a v širším významu slova proces tvorby práva). Je jedním z ucelených procesů ústavního práva. Legislativní proces lze rozdělit do čtyř fází: ™ zákonodárná iniciativa; ™ projednávání návrhů zákona; ™ schválení zákona; ™ vyhlášení zákona; Zákonodárnou iniciativou se rozumí oprávnění podat návrh zákona a zároveň povinnost zákonodárného sboru se tím návrhem jako návrhem zákona zabývat. Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy může návrh zákona podat: • poslanec, • skupina poslanců, • Senát, • vláda • zastupitelstvo vyššího územně správního celku. Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu je oprávněna podat pouze vláda. K projednávání návrhů zákonů zavedl zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny z dubna 1995 trojí čtení. Účelem prvního čtení je rozhodnout, zda je návrh zákona jako celek způsobilý k projednání. Sněmovna se může usnést: - že návrh zákona vrátí navrhovateli k dopracování, nebo - že jej zamítá.

Nerozhodne-li tak, přikáže Sněmovna návrh zákona k projednání výboru, popř. několika výborům, a to podle návrhu organizačního výboru nebo předsedy Sněmovny. Lhůta pro projednání návrhu zákona je výboru je 60 dnů od rozhodnutí o jeho přikázání výboru k projednání; Druhé čtení zákona je již vlastním projednáním předloženého textu. Výbor, popř. výbory, jimž byl návrh zákona přikázán, po jeho projednání předloží předsedovi Sněmovny usnesení, v němž zejména doporučí Sněmovně návrh - schválit, nebo - doporučí změny nebo doplňky návrhu zákona, které přesně formuluje. V druhém čtení uvede návrh zákona navrhovatel. Po navrhovateli vystoupí zpravodaj výboru nebo zpravodajové výborů. O návrhu zákona se koná obecná rozprava. Po obecné rozpravě může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že návrh zákona zamítá. Nerozhodla-li Sněmovna tak, koná se po obecné rozpravě rozprava podrobná. Během ní se předkládají k návrhu zákona pozměňovací, popřípadě jiné návrhy. I po podrobné rozpravě může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že se návrh zákona zamítá. Pro dobu trvání druhého čtení není zákonem stanovena žádná lhůta. Třetí čtení návrhu zákona lze zahájit nejdříve za 24 hodin po doručení pozměňovacích, popřípadě jiných návrhů poslancům. Ve třetím čtení se koná rozprava, ve které lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů, popřípadě podat návrh na opakování druhého čtení. Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů, nevyjádří-li se vláda do 30 dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny umožňuje přizpůsobit zákonodárný proces stavu legislativní nouze. Ten může nastat, za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Vyhlašuje ho předseda Poslanecké sněmovny na návrh vlády na určitou dobu. Ve stavu legislativní nouze může předseda Sněmovny na žádost vlády rozhodnout, že předložený vládní návrh zákona bude projednáván ve zkráceném jednání. Rovněž tak ve zkráceném jednání může být projednáván návrh zákona k provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti, kdy vláda o toto zkrácené projednání požádá a kdy takové rozhodnutí vyžaduje neodkladné přijetí zákona. V upraveném režimu se dále projednává návrh zákona o státním rozpočtu. Projednaný návrh zákona se ve třetí fázi legislativního procesu schvaluje hlasováním. Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, se podle Ústavy postoupí bez zbytečného odkladu Senátu. Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení. Senát má možnost usnést se na následujícím: ƒ návrh zákona schválí; ƒ návrh zákona zamítne; v takovém případě o něm hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Pozměňovací návrhy nejsou při projednávání zamítnutého návrhu zákona v Poslanecké sněmovně přípustné; ƒ návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy; v takovém případě o něm hlasuje Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Usnesením Poslanecké sněmovny, která tak má poslední slovo, je návrh zákona přijat. Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Pozměňovací návrhy nejsou při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně přípustné;

ƒ

výslovně vyjádří vůli se návrhem zákona nezabývat; stane-li se tak, je tímto usnesením návrh zákona přijat. K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je však třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Jestliže se Senát nevyjádří ve lhůtě 30 dnů, platí, že je jím návrh zákona přijat. Mezinárodní smlouvy vyžadující souhlas Parlamentu, schvaluje Parlament obdobně jako návrhy zákonů. Souhlas Parlamentu vyžadují smlouvy o lidských právech a základních svobodách, politické smlouvy a hospodářské smlouvy všeobecné povahy, jakož i smlouvy, k jejichž provedení je třeba zákona. Po schvalovací proceduře následuje čtvrtá fáze legislativního procesu – vyhlášení zákona, které je podmínkou jeho platnosti. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny. Poté prezident republiky podepisuje zákon, který ovšem má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen (tzv. suspenzívní veto). O vráceném zákona hlasuje Poslanecká sněmovna znovu. Pozměňovací návrhy nejsou přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že nebyl přijat. Zákony podepisuje rovněž předseda vlády. Zákony, mezinárodní smlouvy schválené Parlamentem a další obecně závazné právní předpisy se vyhlašují publikování ve Sbírce zákonů, jejíž režim je dán zákonem č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky.

§ 6 Rozpuštění Poslanecké sněmovny Rozpustit Poslaneckou sněmovnu (nikoli a v žádném případě Senát) může prezident republiky v taxativně vymezených případech; a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byla prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny; b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáváním spojila vláda otázku důvěry; c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší než je přípustné; d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně volána ke schůzi. Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.

Kapitola V. Moc výkonná

§ 1 Konstrukce exekutivy v hlavě třetí Ústavy Moc výkonnou ústavodárce expressis verbis pojal jako instituci prezidenta republiky (čl. 54-66 Ústavy), kolektivní exekutivní orgán vládu (čl. 67-79 Ústavy), tak i státní zastupitelství (institut veřejné žaloby, čl. 80). Prezidentské pravomoce jsou samozřejmě zcela specifické, které mnohdy ingerují i do moci legislativní a soudní. Lze konstatovat, že prezidentská instituce je „odvozena“ (formou volby prezidenta) legislativní složkou (typický parlamentní model), ale na druhé straně absentuje odpovědnost prezidenta z výkonu funkce (čl. 54 odst. 3) a de facto odvolatelnost ze strany Parlamentu (prezidentský model). Česká republika je parlamentní republikou s významným postavením prezidenta republiky.

§ 2 Prezident republiky Prezident je volen oběma komorami Parlamentu a není mu ze své činnost odpovědný a tudíž jím odvolatelný. Prezident by měl být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek!), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému. Prezident má právo vracet Parlamentu zákony k novému projednání. Ústavní vymezení a pravomoce prezidenta republiky (čl. 54,62 a 63 Ústavy) Podstatné je dělení pravomocí prezidenta republiky na pravomoce: • bez spolupodpisu (čili zde prezident republiky zcela „suverénně“, tj. nejen coby ústavní, ale i politický orgán, ale v mezích parlamentní demokracie dle čl. 62 Ústavy samostatně rozhoduje); • pravomoc s kontrasignační odpovědností vlády (čl. 63 Ústavy vyžaduje ke své platnost spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády). Podle čl. 62 Ústavy prezident republiky a) jmenuje nebo odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi; b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny; c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu; d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády; e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy; f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu; g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení (pokud může ve státech unie prezident nebo panovník zastavit trestní stíhání, musí, s výjimkou Dánska, jeho rozhodnutí podepsat i zástupce vlády. Český prezident premiérův podpis nepotřebuje. Právo zastavovat trestní stíhání převzala republika podle tradice československé ústavy z roku 1920); h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního; i) podepisuje zákony;

j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu; k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. Podle čl. 63 prezident republiky dále (tj. ve smyslu odst. 3 a 4): a) zastupuje stát navenek; b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy; c) je vrchním velitelem ozbrojených sil; d) přijímá vedoucí zastupitelských misí; e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí; f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu; g) jmenuje a povyšuje generály; h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán; i) jmenuje soudce; j) má právo udělovat amnestii Zákonem č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta republiky se zřídila Kancelář prezidenta republiky jako právnická osoba i jako rozpočtová organizace se samostatnou kapitolou ve státním rozpočtu České republiky. Kancelář prezidenta republiky zajišťuje obstarávání věcí spojených: a) s výkonem pravomocí prezidenta republiky stanovených Ústavou České republiky, ústavními zákony a zákony; b) s protokolárními povinnostmi a veřejnou činností prezidenta republiky. Kancelář prezidenta republiky vykonává právo hospodaření k nemovitému majetku ČR tvořící areál Pražského hradu, k zámku Lány a k ostatním nemovitostem tvořícím s nimi funkční celek a pečuje o ně jako o sídlo prezidenta republiky. Technika volby, funkční období a konstitutivní slib prezidenta republiky Prezidenta republiky volí Parlament na společné schůzi obou komor. Prezident se ujímá úřadu složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor (čl. 55 a 59, odst. 1 Ústavy). Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem složením slibu (čl. 55 Ústavy, druhá věta). Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen. Jde o pregnantní formulaci tzv. konstitutivního slibu. Prezidentem České republiky může být zvolen občan České republiky, který je volitelný do Senátu. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let (čl. 19, odst. 2). Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Čl. 58 Ústavy – „technika volby“ prezidenta republiky. Jde o modifikaci „francouzského“ systému dvoukolového, resp. tříkolového, který může končit i „novými volbami“; 1. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. 2. Prezidentem republiky je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů.

3. Nezíská-li žádný z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců a všech senátorů, koná se do čtrnácti dnů druhé kolo volby. 4. Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. 5. Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně nebo více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách. Do druhého kola postupuje kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. 6. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční většinu všech hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů. 7. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů kolo třetí, v němž je zvolen ten z kandidátů druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. 8. Nebyl-li prezident republiky zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby. Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Právo účasti (čl. 64 Ústavy) Prezident republiky spoluparticipuje ve dvou směrech: a) legislativní slyšení Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. b) exekutivní větev participace. Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Specifická prezidentská imunita a exempce (čl. 65 Ústavy) Podle čl. 65 Ústavy nelze prezidenta republiky zadržet, trestně stíhat, ani stíhat za přestupek nebo jiný správní delikt. Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilost jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno. Přechodná ustanovení dle čl. 66 Ústavy Pro případ, že uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky ze závažných důvodů svůj úřad vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63, odst. 1 písm. a,b,c,d,e,h,i,j a čl. 63, odst 2 Ústavy předsedovi vlády. Předsedovi poslanecké sněmovny přísluší v době kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 psím. a,b,c,d,e,k; uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkci předsedovi Senátu.

§ 3 Moc exekutivní v užším smyslu: Vláda a ministerstva Moc výkonná je založena především na vládě, resp. v podzákonné exekutivě (státní správě) na funkci ministerstev. V Ústavě v čl. 67 je vláda expressis verbis povýšena na „vrcholný orgán výkonné moci“. Složení vlády, rozhodnutí vlády (usnesení) a normativní činnost secundum et intra legem Vláda je sbor, kolektivní exekutivní orgán, složený z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Rozhoduje ve „sboru“. Podle čl. 76, odst. 2 Ústavy k přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu většiny všech jejích členů. Nutno zdůraznit, že usnesení vlády není podzákonný normativní akt, ale toliko interní normativní instrukce, která není pramenem českého práva a zavazuje pouze vládu (členy vlády). Secundum et intra legem – k provedení zákona a v jeho mezích – je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení vlády České republiky je typický sekundární (podzákonný, tj. provádějící) normativní právní akt (tj. pramen českého práva) a podle věty druhé čl. 78 Ústavy nařízení vlády podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády. Vztah vláda – Poslanecká sněmovna – prezident republiky Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně. Podle Ústavy jde o tyto instituty: a) nutnost předstoupení nově jmenované vlády (do třiceti dnů od svého jmenování) před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o vyslovení důvěry podle čl. 68, odst. 3 Ústavy; b) možnost vlády předložit Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení důvěry podle čl. 71 Ústavy; c) možnost vyslovení nedůvěry vládě Poslaneckou sněmovnou podle čl. 72 Ústavy. Prvním ústavním důsledkem odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně je demise vlády ve smyslu čl. 73 odst. 2 a odvolání vlády prezidentem republiky ve dvou případech: a) v případě, kdy je povinen přijmout demisi vlády podle čl. 73 odst. 3; b) v případě čl. 75 Ústavy je prezident republiky povinen odvolat („odvolá“) vládu, která nepodala demisi, ačkoliv jí byla povinna podat. Předsedu vlády jmenuje prezident a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev a jiných úřadů. Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá o ji o vyslovení důvěry. Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Podle čl. 74 Ústavy prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. problém inkompatibility – člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce (čl. 70 Ústavy).

Postavení předsedy vlády Předseda vlády podle čl. 77 Ústavy organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny ústavou nebo jinými zákony. Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády. Výsadní postavení předsedy vlády dále spočívá v tom, že: I. navrhuje ostatní členy vlády ke jmenování prezidentem dle čl. 68. odst. 2 a 5; II. navrhuje odvolání člena vlády ČR dle čl. 78; III. nese širší politickou odpovědnost za chod exekutivy IV. je předsedou Rady pro zpravodajskou činnost; V. je členem Rady obrany státu, coby konzultativního orgánu. Ministerstva a jiné správní úřady (čl. 79 Ústavy) Hlavním předpisem upravujícím problematiku ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky je zákon ČNR o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Zřízení ústředních orgánů státní správy Zákon v prvé části zřizuje dva okruhy ústředních orgánů státní správy České republiky a to: a) ústřední orgány státní správy ČR, v jejichž čele je člen vlády České republiky (ministerstva) b) další ústřední orgány státní správy ČR: - Český statistický úřad, - Český úřad zeměměřičský a katastrální, - Český báňský úřad, – Český úřad bezpečnosti práce, – Česká komise pro vědecké hodnosti, – Úřad průmyslového vlastnictví, - Správa státních hmotných rezerv – Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Vymezení ústředních orgánů státní správy České republiky je v zákoně č. 69/1993 Sb., provedeno taxativním způsobem. Okruh působnosti ústředních orgánů státní správy, v jejich čele je člen vlády ČR Základní vymezení okruhu působnosti je stanoveno podle charakteru činnosti ústředního orgánu buď demonstrativním nebo taxativním způsobem. Okruh působnosti obsahuje i další skutečnosti např.: a) podřízenost určitých výkonných, kontrolních, metodických aj. orgánů jednotlivým ústředním orgánům státní správy – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy je podřízena Česká školní inspekce; - Ministerstvu spravedlnosti je podřízena Vězeňská služba ČR; - Ministerstvu průmyslu a obchodu je podřízena Česká energetická inspekce, Česká obchodní inspekce, Puncovní úřad a Licenční úřad;

b) c) d) e)

- Ministerstvu životního prostředí je podřízena Česká inspekce životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav; ustanovení dalších orgánů se speciálními úkoly – jako orgán ochrany veřejného zdraví je v Ministerstvu zdravotnictví ustanoven hlavní hygienik České republiky součástí ústředních orgánů státní správy – součástí Ministerstva zdravotnictví je Český inspektorát lázní a zřídel; správu určitých věcí – Ministerstvo životního prostředí spravuje Fond tvorby a ochrany životního prostředí ČR v některých případech jsou stanoveny i další okruhy činnosti – k zabezpečení řídící a kontrolní činnost vlády ČR Ministerstvo životního prostředí koordinuje ve věcech životního prostředí postup všech ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy České republiky.

Každé ministerstvo má zvláštní organizační strukturu, která je daná organizačními řády. Zásady činnosti ústředních orgánů státní správy Stanovené zásady sledují zabezpečení realizace činnosti ústředních orgánů státní správy zejména z hlediska: a) zákonnosti - jde o splnění úkolů v okruhu své působnosti, které jsou stanoveny v zákonech a v jiných obecně závazných právních předpisech; - ve své činnosti se musí řídit ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády; b) analytické, koncepční a podkladové činnosti – zejména analytická činnost dosahovaných výsledků v okruhu jejich působnosti; - zpracování koncepcí rozvoje svěřených odvětví; - předkládají za svěřená odvětví podklady pro sestavení návrhů státních rozpočtů a pro přípravu opatření širšího dosahu; c) právní úpravy věcí – přípravy návrhů zákonů a jiných obecně závazných právních předpisů. V případě porušení zákonnosti činí potřebná opatření k nápravě; d) plnění úkolů souvisejících se sjednáváním mezinárodních smluv, rozvojem mezinárodních styků a mezinárodní spolupráce – v okruhu své působnosti zabezpečují úkoly plynoucí pro Českou republiku z mezinárodních smluv a členství v mezinárodních organizacích; e) dalších úkolů – vzájemná výměna potřebných informací a podkladů. Mají možnost si od nižších orgánů státní správy vyžádat v nezbytně nutném rozsahu podklady a údaje. Řídící, kontrolní a sjednocující činnost vůči ministerstvům přísluší vládě České republiky. Činnost vlády a jejich orgánů zabezpečuje po stránce odborné, organizační a technické Úřad vlády České republiky. Vedoucí Úřadu jmenuje a odvolává vláda.

§ 4 Státní zastupitelství (čl. 80 a čl. 109 Ústavy)

Prokuratura České republiky byla s účinností od 01.01.1994 nahrazena státním zastupitelstvím, které se podle čl. 80 ústavy stalo součástí výkonné moci. Státní zastupitelství se od prokuratury liší především tím, že zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení, a hájí tak legalitu v České republice v oblasti veřejnoprávní, zvláště trestněprávní. Dle čl. 80 odst. 1 vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Historický pohled Historie státního zastupitelství sahá až do doby římského císařství, kdy je doložena existence fiskálních advokátů právně zastupujících panovníka. Postupně tito zástupci přebírali i další funkce – např. v oblasti trestní, zejména povinnosti žalobce. Impulsem pro zavedení funkce státního zastupitelství ve střední Evropě byla recepce francouzského práva v období kolem revoluce roku 1848. Uplatnění zásad legality a zásady obžalovací znamenalo ve svém důsledku konec inkvizičního procesu, který převládal v období feudalismu. Zde bylo státní zastupitelství pojímáno jako orgán justiční. Vůči soudu potom mělo státní zastupitelství postavení procesní strany a z toho vyplývající oprávnění a faktické možnosti. Zákonem bylo stanoveno, že členové státního zastupitelství mají hájit zájem státu ve vymezené oblasti. Povinnosti státního zástupce pak bylo žalovat všechny veřejnožalobní trestné činy, o nichž se dověděl. V Československu působilo státní zastupitelství jako orgán veřejné obžaloby až do roku 1948, a to zhruba v té podobě, jak ji převzala Československá republika z Rakouska-Uherska. V zemích České a Moravskoslezské byla působnost státního zastupitelství upravena recipovaným rakouským trestním řádem z roku 1873 (na Slovensku platil uherský trestní řád z roku 1896). Státní zastupitelství stíhalo veřejnoprávní trestné činy, podávalo trestní obžaloby a zastupovalo je v řízení před soudy. Vyšetřování konali na návrh státního zastupitelství vyšetřující soudci. Státní zastupitelství bylo součástí justice a bylo podřízené ministru spravedlnosti. Po roce 1948 byla zřízena prokuratura socialistického typu – ústavní zákon č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, a zákon č. 65/1952 Sb., o prokuratuře. Generálnímu prokurátorovi byl svěřen dozor na přesné provádění a zachovávání zákonů a jiných právních předpisů všemi ministerstvy a jinými úřady, soudy, národními výbory, orgány, institucemi a úředními osobami, jakož i jednotlivými občany. Prokuratura byla koncipována jako strážkyně socialistické zákonnosti. Po zániku československé federace byl v České republice v čele prokuratury generální prokurátor ČR. V České republice platil do konce roku 1993 zákon č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, ve znění vyhlášeném pod č. 20/1970 Sb., a zákony č. 29/1978 Sb., č. 196/1988 Sb. a č. 168/1990 Sb. Orgány prokuratury v České republice tvořily nadále jednotnou centralizovanou soustavu, vedenou generálním prokurátorem, kterého jmenoval a mohl odvolat Parlament. Prokurátorský dozor zůstal do konce roku 1993 jednotným a uceleným a zahrnoval dozor v trestním a případně i občanském soudním řízení i dozor nad dodržováním zákonů a právních předpisů všemi orgány, úřady atd. (tzv. všeobecný dozor prokuratury). Zákonná úprava státního zastupitelství Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Státní zastupitelství je v § 1 cit. zákona charakterizováno jako soustava úřadů státu, určených k zastupování státu v případech stanovených zákonem.

Jménem státu podává obžalobu v trestním řízení a plní povinnosti, které mu v souvislosti s tím ukládá trestní řád. Další působnost státních zastupitelství v trestním řízení stanoví trestní řád. Jedná se zejména o výkon dozoru nad zachování zákonnosti v přípravném trestním řízení podle § 174 trestního řádu. Státnímu zástupci je rovněž svěřeno oprávnění rozhodovat o provedení některých trestních úkonů v přípravném řízení (např. příkaz k osobní prohlídce, příkaz k odnětí věci) nebo navrhovat soudci jejich provedení (např. rozhodnutí o vzetí do vazby, příkaz k zatčení, příkaz k domovní prohlídce). Podat návrh na zahájení občanského soudního řízení anebo vstoupit do již zahájeného občanského soudního řízení může státní zastupitelství jen v případech, kdy tak stanoví zákon. Podle § 35 občanského soudního řádu může v současnosti státní zástupce vstoupit do zahájeného řízení ve věcech způsobilosti k právním úkonům, prohlášení za mrtvého a zápisu do obchodního rejstříku. Sídla státních zastupitelství a obvody jejich územní působnosti se v zásadě shodují s obvody soudů. Státním zástupcem může být jmenován občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 25 let, má vysokoškolské právnické vzdělání, úspěšně složil závěrečnou zkoušku a souhlasí se svým ustanovením do funkce a přidělením k určitému státnímu zastupitelství. Státní zástupce jmenuje při splnění těchto podmínek ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce, a to na časově neomezenou dobu. Pracovní poměr se zakládá jmenováním a vzniká složením slibu do rukou ministra spravedlnosti. Pracovní poměr státního zástupce končí z důvodů uvedených taxativně v § 21 cit. zákona nejpozději 32.12. kalendářního roku, v němž dosáhne 35 let.

Kapitola VI. Moc soudní

§ 1 Ústavní princip soudnictví Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Ústava v čl. 82 zdůrazňuje nezávislost a nestrannost soudců při výkonu jejich funkce a stanoví základní záruky nezávislosti: soudce nelze zásadně proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu, soudci (s výjimkou soudců Ústavního soudu) jsou podle čl. 93 Ústavy jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení. Soudci vojenských soudů ke dni jejich zániku 01.01.1994 přešli k příslušným obecným soudům. Soudce se ze své funkce ujímá složením slibu. Ústava stanoví inkompatibilitu (neslučitelnost) funkce soudce s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu a s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, přičemž rozsah inkompatibility může být dále rozšířen zákonem. Zákonná úprava (zákon č. 335/1991

Sb., o soudech a soudcích) v § 52 rozšiřuje inkompatibilitu funkce soudce dále na funkce v orgánech místní samosprávy a dále zakazuje jiné placené funkce a jiné výdělečné činnosti, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké. Tuto činnost může však soudce vykonávat jen za předpokladu, že tím nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. Nezávislost soudce spočívá v tom, že je při rozhodování vázán jen zákony a prameny práva vyšší právní síly. Nestrannost soudce znamená, že při rozhodování nesmí mít žádný vztah k věci, která je předmětem řízení, k účastníkům řízení a k jejich zástupcům.

§ 2 Ústavní soud Ústavní soud je v čl. 83 charakterizován jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Není běžným soudem a není ani součástí soustavy soudů. zákon č. 91/1991 Sb., - zřízení Ústavního soudu ČSFR k 30.01.1992 (paritní složení 6 soudců z ČR a 6 soudců ze SR, které jmenoval prezident republiky z kandidátů, navržených Federálním shromážděním, Českou národní radou a Slovenskou národní radou). Vhledem k zániku federace jeho činnost trvala necelý rok. Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu Taxativní výčet rozhodovací pravomoci Ústavního soudu podává čl. 87 Ústavy. Nejvýznamnější pravomoc – rozhodovat o zrušení zákonů, jakož i jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, ratifikovanou a vyhlášenou ve Sbírce zákonů ČR, a pokud jde o podzákonné právní předpisy též, jsou-li v rozporu se zákonem. Rozsahem největší pravomoc je rozhodovací pravomoc Ústavního soudu o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod a o ústavních stížnostech orgánů územní samosprávy proti nezákonným zásahům státu. Ústavní soud rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora. Ústavnímu soudu dále přísluší jednat o ústavní žalobě Senátu v případě velezrady hlavy státu a rozhodnout o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, podle něhož nemůže svůj úřad ze závažných důvodů zastávat. Ústavní soud musí také rozhodnout o opatření nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, nelze-li je provést jinak. Ústavní soudu přísluší rovněž posoudit, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se její činnosti je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Ústavní soud rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, zde je ovšem možné přenést zákonem rozhodovací pravomoc na jiný orgán.

Při svém rozhodnutí jsou soudci Ústavního soudu vázání pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, které jsou pro Českou republiku závazné, jakož i zákonem o Ústavním soudu. Ústava předpokládá zřízení Nejvyššího správního soudu, který by, vedle dalšího, namísto Ústavního soudu rozhodoval o zrušení podzákonných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení v případě jejich rozporu s běžnými zákony a v kompetenčních sporech mezi státními orgány a orgány územní samosprávy. Podmínky jmenování soudcem Ústavního soudu Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Podle čl. 62 Ústavy prezident jmenuje nejen soudce Ústavního soudu, ale i jeho funkcionáře, předsedu a místopředsedy. Výkon této pravomoci nepodléhá kontrasignaci vlády – na rozdíl od jmenování soudců v rámci soudní soustavy. Jmenování předsedy a místopředsedů Ústavního soudu nepodléhá ani souhlasu Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Ochrana soudců Ústavního soudu Soudci Ústavního soudu požívají imunity stejně jako poslanci a Senátoři. Soudce Ústavního soudu nelze podle čl. 86 trestně stíhat bez souhlasu Senátu. V případě odepření souhlasu je trestní stíhání navždy vyloučeno. Obdobně jako poslance či senátora lze zadržet soudce Ústavního soudu při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. O zadržení musí být ihned vyrozuměn předseda Senátu. Nedáli předseda Senátu do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, musí být propuštěn. O přípustnosti trestního stíhání rozhodne s konečnou platností na své následující první schůzi Senát. Soudce nelze stíhat pro přestupek. Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu. Řízení před Ústavním soudem Řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Návrh může podat jen ten, komu v jednotlivém případě zákon takové oprávnění přiznává. Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které již Ústavním soud nálezem rozhodl. Je rovněž nepřípustný v případě, že Ústavní soud již o této věci jedná; podal-li jej však oprávněný navrhovatel, má právo se účastnit jednání jako vedlejší účastník. Při projednávání návrhů se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, jestliže se usnese, že věc, které se některý návrh týká, je naléhavé. Ústavní soud rozhoduje v plénech a v senátech. Plénum se složeno ze všech soudců. Pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak, může plénum jednat a usnášet se, je-li přítomno alespoň deset soudců. Rozhodnutí pléna je přijato, jestliže se pro ně vyslovila většina přítomných soudců; v některých případech zákon vyžaduje souhlas nejméně devíti přítomných soudců.

Ústavní soud rozhoduje rovněž ve čtyřech tříčlenných senátech. Senát je způsobilý jednat a usnášet se, jsou-li přítomni všichni jeho členové; usnáší se většinou hlasů. Podle § 11 zákona v plénu Ústavní soud rozhoduje: viz. str. 163 V ostatních věcech patřících do rozhodovací pravomoci Ústavního soudu podle čl. 87 Ústavy, rozhodují senáty. Návrh se přidělí soudci zpravodaji, určenému rozvrhem práce pro plénum nebo pro příslušný senát. V případě, že návrh má některé z procesních nedostatků, stanovených v § 43 zákona, mimo ústní jednání usnesením odmítne. V opačném případě věc připraví k projednání v plénu nebo v senátu. Zajistí, aby návrh byl neprodleně doručen účastníkům, popř. vedlejším účastníkům s výzvou, aby se k němu ve stanovené lhůtě vyjádřili. Činí potřebné procesní úkony, zejména zajišťuje shromáždění listinných důkazů a provedení výslechu svědků. Ústní jednání je zásadně veřejné; se souhlasem účastníků lze od něj upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Ke zjištění skutkového stavu se provádí dokazování. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání, jakož i výslech účastníků. Tomu, kdo ztěžuje postup řízení, lze uložit pořádkovou pokutu do výše 100 000,- Kč. Ústavní soud rozhoduje ve věci samé nálezem, v ostatních věcech usnesením. Nález se vyhlašuje vždy veřejně jménem republiky. Vyhlašuje jej předseda Ústavního soudu, jde-li o nález pléna, předseda senátu, jde-li o nález senátu. Všechny nálezy se zveřejňují ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nálezy, kterými Ústavní soud rozhodl: a) o návrhu zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení; b) o ústavní žalobě proti prezidentu republiky; c) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy se vyhlašují rovněž ve Sbírce zákonů. Řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům. Jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem a) b) c) d) e) f) g) h)

řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů; řízení o ústavních stížnostech; řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, ve věci ověření volby poslance nebo senátora; řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora; řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky; řízení o návrhy prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy; řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu; řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy.

ad a) Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení jsou oprávněni podat a) prezident republiky,

b) c) d) e)

skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti; ten, kdo podal ústavní stížnost, soud v souvislosti se svou rozhodovací činností.

Návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení jsou oprávnění podat: a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost, e) zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku, f) u vyhlášek obcí, vydaných v rámci jejich samostatné působnosti též přednosta okresního úřadu a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Účastníkem řízení je vedle navrhovatele též ten, kde zákon nebo jiný právní předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal. Dojde-li po provedeném řízením Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy, nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavními zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se ruší dnem, který v nálezu určí. Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestní řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právní předpisu důvodem pro obnovu řízení. Ostatní pravomocná rozhodnutí, vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. ad b) Řízení o ústavních stížnostech Ústavní stížnost jsou oprávněni podat: a) fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, b) zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno právo územního samosprávného celku na samosprávu. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, kterým byl zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku od dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle příslušných ustanovení zákona se postupuje také v případech, kdy politická strana podá návrh na přezkoumání rozhodnutí o jejím rozpuštění nebo jiného rozhodnutí, týkajícího se její činnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy; tento návrh je třeba podat ve lhůtě 30 dnů. Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona, nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis). Účastníky řízení je stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo.

Ústavní soud rozhodne nálezem, kterým ústavní stížnost zcela vyhoví, nebo ústavní stížnost zcela zamítne anebo ji zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo jestliže porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti zastupitelstva územního samosprávného celku, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí státního orgánu nebo jestliže porušení zaručeného práva na samosprávu spočívalo v jiném zásahu státu, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva na samosprávu pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Bylo-li vyhověno návrhu politické strany, Ústavní soud napadené rozhodnutí zruší. ad c) Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora Tento opravný prostředek je oprávněn podat poslanec, senátor, popř. volební strana, za níž kandidoval, proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen, jakož i ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora. O opravném prostředku koná Ústavní soud vždy ústní jednání. ad d) Řízení o pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora V pochybnostech, zda zanikl mandát poslance nebo senátora z důvodů uvedených v čl. 25 Ústavy, jsou oprávněni podat návrh Ústavnímu soudu: a) poslanec nebo senátor, o jehož mandát jde; b) předseda Poslanecké sněmovny, jde-li o poslance nebo předseda Senátu, jde-li o senátora; c) skupina nejméně 20 poslanců, jde-li o poslance, nebo skupina nejméně 10 senátorů, jde-li o senátora. Vedle navrhovatele je účastníkem řízení vždy též poslanec nebo senátor o jehož mandát jde, a předseda Poslanecké sněmovny (předseda Senátu), tj. i když nejsou navrhovateli. O návrhu koná Ústavní soud vždy ústní jednání. ad e) Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky Velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud rozhodne na základě žaloby Senátu. V souladu s čl. 39 Ústavy je žaloba přijata rozhodnutím nadpoloviční většiny přítomných senátorů při požadovaném kvoru alespoň jedné třetiny senátorů (tj. minimálně 14 senátorů). Ústavní žaloba musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se opírá. Řízení je zahájeno doručením žaloby Ústavnímu soudu, který ji projedná přednostně před ostatními návrhy. O ústavní žalobě koná Ústavní soud vždy ústní jednání. Za Senát jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím Senát pověří. Prezident republiky má právo zvolit si jednoho nebo více obhájců; alespoň jeden z nich musí být advokátem. Pro platnost rozhodnutí je třeba souhlasu alespoň devíti přítomných soudců, kvorum je nejméně deset soudců. Po skončení ústního jednání Ústavní soud buď ústavní žalobě vyhoví a rozhodne, že se prezident republiky dopustil velezrady anebo ho ústavní žaloby zprostí. Jakmile byl nález, kterým bylo ústavní žalobě vyhověno, vyhlášen, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

ad f) Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy Usnesou-li se Poslanecká sněmovna a Senát podle čl. 66 Ústavy, že prezident republiky nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, je prezident republiky oprávněn navrhnout Ústavnímu soudu, aby toto usnesení zrušil. Návrh je oprávněn podat do deset dnů poté, co podle usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu již nemůže svůj úřad vykonávat. Ústavní soud zahájí ústní jednání nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu a rozhodne o něm do 15 dnů od jeho doručení. Pro platnost rozhodnutí je třeba souhlasu alespoň devíti přítomných soudců, kvorum je nejméně deset soudců. Ústavní soud rozhodne podle toho buď prezidenta republiky na zrušení usnesení zamítne, nebo svým nálezem usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu zruší zcela nebo po odpovídající dobu. Úkony, vykonané na místo prezidenta republiky předsedou vlády nebo předsedou Poslanecké sněmovny (popř. předsedou Senátu) ale nepozbývají platnosti. Ústavní soud však může na návrh prezidenta republiky jako předběžné opatření v průběhu řízení pozastavit výkon pravomocí předsedou vlády a předsedou Poslanecké sněmovny (popř. předsedou Senátu) podle čl. 66 Ústavy, stejně jako pozastavit vyhlášení zákonů, ke kterým prezident republiky nemohl využít právo suspenzívního veta. ad g) Řízení o opatření nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu Rozhodl-li mezinárodní soud na základě stížnosti mu podané, že zásahem orgánu veřejné moci České republiky bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda fyzické nebo právnické osoby, a jestliže takové porušení spočívá v platném právním předpisu, podá vláda Ústavnímu soudu návrh na zrušení takového právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, pokud jeho zrušení nebo změnu nemůže zajistit jiným způsobem. Ústavní soud postupuje v tomto řízení přiměřeně jako sub b. ad h) Řízení ve sporech o rozsah kompetence státních orgánů a orgánů územní samosprávy Ústavní soud rozhoduje kompetenční spory mezi státními orgány navzájem, mezi státem a územním samosprávným celkem nebo mezi územními samosprávnými celky navzájem. Ústavní soud nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Jde-li o kompetentní spor mezi státním orgánem a územním samosprávným celkem, Ústavní soud rozhodne, zda věc spadá do kompetence státu nebo územní samosprávy.

§ 3 Právní úprava soudnictví Detailnější úprava je obsažena v zákonu č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v úplném znění vyhlášeném pod č. 32/1996 Sb., v zákonu ČNR č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v úplném znění vyhlášeném pod č. 33/1996 Sb., v zákonu č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců, ve znění zákona ČNR č. 22/1993 Sb., a dalších právních předpisech. Procesní ustanovení obsahuje občanský soudní řád a zákon o trestním řízení (trestní řád). Řízení před soudy Soudy jsou podle čl. 90 Ústavy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (správní soudnictví), pokud občanský soudní řád tuto možnost nevyloučil. Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, tj. o přidělení věci konkrétnímu soudci věcně a místně příslušného soudu nelze rozhodovat ad hoc, nýbrž podle předem stanoveného klíče. Přeložení věci k jinému soudu či soudci téhož soudu je možné zvláště v případech, kdy by mohla být narušena nestrannost soudního rozhodování, tj. kdy jsou pochybnosti o nepodjatosti soudce (soudců), event příslušného soudu. O vyloučení soudce rozhoduje zásadně nadřízený soud v senátě (o vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu). Zákony o řízení před soudem stanoví, kdy soudci rozhodují v senátu a jaké je jeho složení. V ostatních případech rozhodují samosoudci. V současné době platí, že v civilních věcech v řízení před okresním i krajským soudem v I. instanci jedná a rozhoduje senát výjimečně (tj. převážně rozhoduje samosoudce), v trestních věcech rozhodují okresní soudy převážně a krajské vždy v senátech. O opravných rozhodnutích rozhodují vždy senáty. Ústavní úprava rovněž umožňuje, aby vedle soudců se na rozhodování soudců podíleli i další občané (přísedící). Senáty okresního soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících. Senáty krajského soudu se skládají ze dvou soudců, z nichž jeden je předsedou a tří přísedících , jestliže rozhodují jako soud prvního stupně v trestních věcech z předsedy a dvou soudců v ostatních případech. Na činnosti vrchních soudů a Nejvyššího soudu se přísedící nepodílejí. Soud je při rozhodování vázán zákonem, přičemž samostatně posuzuje soulad jiného právního předpisu (podzákonného) se zákonem. Soud nemůže samostatně rozhodnout o rozporu zákona s ústavním zákonem, resp. mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy; dojde-li k závěru o možném rozporu, předloží věc podle čl. 95 Ústavy, Ústavnímu soudu. Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákony o řízení před soudy. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Soustava soudů Soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. Na území hl.m. Prahy vykonává působnost krajského soudu městský soud; působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy. Vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud, je Nejvyšší soud se sídlem v Brně. Předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu jmenuje ze soudců tohoto soudu prezident republiky. Jeho rozhodnutí nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena, ani souhlasu jiného ústavního orgánu. Podle zákona o soudech a soudcích působí dále dva vrchní soudy: pro Čechy se sídlem v Praze a pro Moravu se sídlem v Olomouci. Soustava soudů je tedy čtyřstupňová. Jmenování soudce do funkce a její výkon

Soudce je do funkce jmenován prezidentem republiky, přičemž je vyžadován spolupodpis (kontrasignace) předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (v tomto případě ministra spravedlnosti). Své funkce se ujímá složením slibu. Podle Ústavy jsou zde tři podmínky jmenování soudcem: občanství, bezúhonnost a vysokoškolské právnické vzdělání s tím, že další předpoklady, jakož i postup při navržení, stanoví zákon. Zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích – jako další předpoklady pro ustanovení soudcem uvádí věk nejméně 25 let v den ustavení, způsobilost k právním úkonům, mravní a zkušenostní vyspělost, souhlas s ustavením za soudce a přidělení k určitému soudu, odbornou justiční zkoušku. Soudce přiděluje k výkonu funkce k určitému soudu ministr spravedlnosti na základě jeho předchozího souhlasu. Rovněž přeložit soudce na jiný soud téhož stupně nebo na vyšší soud může ministr spravedlnosti jen s jeho souhlasem. Na soud nižšího stupně může ministr spravedlnosti přeložit soudce jen na jeho žádost. Bez souhlasu nebo bez žádosti může být soudce přeložena na jiný soud téhož stupně nebo na nižší jen pravomocným rozhodnutím kárného soudu. Proti své vůli může být soudce své funkce zproštěn, jestliže bylo pravomocným rozhodnutím kárného soudu zjištěno, že jeho zdravotní stav mu trvale nedovoluje řádně vykonávat soudcovské povinnosti, nebo dosáhl věku 65 let. Soudce pozbývá rovněž své funkce dnem právní moci rozsudku, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Rovněž pozbude-li soudce státní občanství České republiky, má to za následek ztrátu funkce. Ustanovení o soudcích platí přiměřeně i pro přísedící.

Kapitola VII. Nejvyšší kontrolní úřad a Česká národní banka

§ 1 Nejvyšší kontrolní úřad Ústava ČR zakotvila ve své páté hlavě „čtvrtý pilíř demokracie“ – Nejvyšší kontrolní úřad, který tak v podstatě doplňuje tradiční dělbu moci a vytváří zárodek možné „moci kontrolní“. Moc se však ve vlastním smyslu nejedná, neboť Nejvyšší kontrolní úřad není nadán rozhodovacími pravomocemi. V České republice byl v roce 1991 ústavním zákonem ČNR č. 481/1991 Sb., byl zřízen Nejvyšší kontrolní úřad ČR, nezávislý na vládě, jejích orgánech a ústředních orgánech státní správy. Postavení, působnost a organizaci NKÚ ČR pak upravil zákon ČNR č. 61/1992. NKÚ ČR působil paralelně s ministerstvem státní kontroly ČR, ovšem fakticky zcela v jeho stínu.

Prováděcí zákon k Ústavě č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu pak zrušil jako původně ústavní zákon č. 481/1991 Sb., kterým se zřídil NKÚ ČR v roce 1991 i prováděcí zákon ČNR 61/1992 Sb., tak i Ministerstvo státní kontroly. Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán; není tedy konstruován ani v rámci moci zákonodárné, ani výkonné ani soudní. Vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. V čele Nejvyššího kontrolního úřadu je prezident, kterého stejně jako viceprezidenta jmenuje na návrh Poslanecké sněmovny prezident republiky. Tento akt hlavy státu nepodléhá kontrasignaci. Orgány Nejvyššího kontrolního úřadu, jehož sídlem je Praha, jsou prezident, viceprezident, Kolegium, senáty a Kárná komora. Nejvyšší kontrolní úřad má vedle prezidenta a viceprezidenta 15 členů, volených Poslaneckou sněmovnou na návrh prezidenta Úřadu a uvolněných pro výkon své funkce. Nejvyšší kontrolní úřad pracuje buď v Kolegiu (všichni členové úřadu), nebo v senátech složených z kontrolorů. Předsedou Kárné komory Úřadu je jeho prezident, další dva členy a dva náhradníky jmenuje předseda Nejvyššího soudu z řad soudců tohoto soudu. V působnosti NKÚ je kontrola: a) hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi v jejich samostatné působnosti; b) státního závěrečného účtu České republiky; c) plnění státního rozpočtu ČR; d) hospodaření s prostředky, poskytnutými České republice ze zahraničí, a s prostředky, za něž převzal stát záruky; e) vydávání a umořování státních cenných papírů; f) zadávání státních zakázek Tuto kontrolu vykonává Úřad u ministerstev, jiných správních úřadů a státních orgánů a u fyzických a právnických osob, pokud zvláštní zákone nestanoví jinak (např. zákon o BIS). Kontrole NKÚ ze zákona nepodléhá Česká národní banka. NKÚ vydává Věstník Úřadu, který vychází pravidelně čtyřikrát ročně a obsahuje zejména: a) jednací řády Kolegia a senátů; b) kárný řád; c) plán kontrolní činnosti; d) výroční zprávu; e) všechny kontrolní závěry, s výjimkou těch, které obsahují skutečnosti, na které se vztahuje zvláštní zákon. Instituce zabývající se v jednotlivých státech vrcholnou kontrolní činností jsou sdruženy v Mezinárodní organizaci nejvyšších kontrolních úřadů. INTOSAT (International Organization of Supreme Audit Institution), což je nevládní organizace, napojená na OSN a sídlící ve Vídni. Činnost této mezinárodní organizace se opírá o tzv. Limskou deklaraci z roku 1977.

§ 2 Česká národní banka V hlavě šesté Ústavy je v čl. 98 charakterizována Česká národní banka jako ústřední banka státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny. Další její postavení, působnost, organizační

strukturu a podrobnosti stanoví zákon ČNR č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších novel. ČNB je právnickou osobou se sídlem v Praze, kde se nachází její ústředí Vedle ústředí tvoří Českou národní banku pobočky a účelové organizační jednotky. Za účelem naplnění hlavního cíle své činnosti Česká národní banka: a) určuje měnovou politiku; b) vydává bankovky a mince; c) řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank a pečuje o jejich plynulost a hospodárnost; d) vykonává dohled nad prováděním bankovních činností a pečuje o bezpečené fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice; e) prování další činnosti podle zákona ČNR o České národní bance a podle zvláštních zákonů (např. zákona č. 21/1992 Sb.,o bankách a zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon) Podle zákona č. 530/1990 Sb., o dluhopisech dává do prodeje státní dluhopisy. Může též kupovat a prodávat obchodovatelné cenné papíry. Vyhlašuje kurz české měny k cizím měnám, stanoví cenu zlata v bankovních operacích ČNB a má v úschově a spravuje měnové rezervy ve zlatě a devizových prostředcích a disponuje s nimi, jakož má i další významné pravomoce v devizovém hospodářství i v další činnosti, svěřené jí zákonem ČNR č. 6/1993 Sb. V rozsahu stanoveném zákony působí Česká národní banka jako správní úřad. V majetkoprávních vztazích a při nakládání s vlastním majetkem má postavení podnikatele. Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je sedmičlenná Bankovní rada, kterou jmenuje na dobu šesti let prezident republiky. Jmenování členů Bankovní rady hlavou státu nepodléhá kontrasignaci. Bankovní radu tvoří guvernér ČNB a dva viceguvernéři jmenovaní prezidentem republiky a další čtyři vedoucí pracovníci ČNB. Zákonem je stanovena neslučitelnost funkce člena Bankovní rady s funkcí poslance zákonodárného sboru, člena vlády a s členstvím v řídících, dozorčích a kontrolních orgánech jiných bank a obchodních společností. Bankovní rada schvaluje svůj jednací řád a rozpočet České národní banky. Na všechny bankovní operace ČNB včetně stavů na účtech, které vede, se vztahuje bankovní tajemství. Zaměstnanci ČNB jsou povinni zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech. Povinnosti mlčenlivosti, která se vztahuje i na členy poradních orgánů a auditory, mohou být zproštěni jen z důvodů veřejného zájmu guvernérem. ČNB je povinna vydávat Parlamentu nejméně dvakrát ročně zprávu o měnovém vývoji a nejméně jednou za tři měsíce je povinna o měnovém vývoji informovat veřejnost. Jménem ČNB jedná navenek v zásadě guvernér, který je oprávněn se zúčastnit s poradním hlasem schůzí vlády. Naopak pověřený člen vlády se může s hlasem poradním zúčastnit jednání bankovní rady. Při zabezpečování svého hlavního cíle je ČNB nezávislá na pokynech vlády. Česká národní banka je oprávněna vydávat opatření, které se v zákonem vymezených případech vyhlašují ve Sbírce zákonů.

Kapitola III. Územní samospráva

§ 1 Vymezení pojmu Pojem samosprávy Samosprávou se obvykle označuje oprávnění určitého společenského organismu obstarávat určitý, právem vymezený okruh svých záležitostí samostatně, relativně nezávisle na širším společenském organismu, jehož je ovšem součástí. Samospráva se pak v zásadě dělí na samosprávu územní a na samosprávu zájmovou; u územní samosprávy lze rozlišovat místní (obecní) samosprávu a samosprávu vyšších územních samosprávných celků (regionů). Územní samospráva U územní samosprávy se jedná o oprávnění vymezené územní jednotky (v České republice kraje nebo země), obstarávat určitý, samostatně, relativně nezávisle na širším společenském mechanismu (státu), jehož je ovšem samosprávná územní jednotka součástí.

§ 2 Historické kořeny územní samosprávy Územní samospráva před rokem 1918 Kořeny systému místní a šířeji územní samosprávy je možné v českých zemích najít již v roce 1848 (nepočítáme-li určitou samosprávu středověkých měst, zasazenou do zcela odlišného společenského systému). Události roku 1848 přinesly, mimo jiné, i změny ve struktuře a činnosti rakouské územní správy. Jednak došlo k dovršení dlouhého procesu postátnění správy tím, že byla zrušena vrchnostenská správa a byla nahrazena důsledně správou státní (zeměpanskou) a jednak došlo k zavedení územní samosprávy a tím i „dvojkolejnosti“ veškeré správy vůbec, kdy jednu „kolej“ představovala linie samosprávná, tedy samostatná působnost a druhou „kolej“ představovala linie státní správy, tedy přenesená působnost z centra výkonné moci. Územní samospráva po roce 1918 Systém národních výborů

Původně národní výbory vznikaly živelně jako orgány odboje proti okupantům a teprve vývojem za 2.světové války byly oficiálně uznány jako prozatímní orgány, ale jen jako orgány státní správy. Tento fakt legalizoval Ústavní dekret prezidenta Beneše ze 04.12.1944 o národních výborech a prozatímním Národním shromážděním (č. 18/1944 Úř. věst. čsl.). tento dokument pojímal národní výbory, a to místní, okresní a zemské, které měly být ustaveny na základě voleb „jakožto prozatímní orgány veřejné správy ve všech jeho oborech“. Ke spojení státní moci a státní správy do jediného orgánu (a tím vytvoření tzv. „jednokolejného modelu“) docházelo však fakticky již v procesu přebírání moci při osvobozování republiky v letech 1944-1945. Ústava 9.května v roce 1948 v níž bylo zakotveno, že „nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích a okresech a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory“. Právní konstrukce národních výborů, potvrzená i ústavou z roku 1960, byla pojímána tak, že státní moc představoval národní výbor jako volený orgán, tedy poslanci, resp. jejich společné (plenární) zasedání, popřípadě další orgán, složený výlučně z poslanců – rada národního výboru, plnila-li úkoly plenárního zasedání. Státní správu pak vykonávali pracovníci národního výboru, tedy státní úředníci, organizovaní v zásadě v odborech podle úseků státní správy. Všechny orgány národního výboru byly v horizontální poloze podřízeny plenárnímu zasedání svého národního výboru. Návrat k územní samosprávě Jednokolejný model národních výborů, několikrát vnitřně upravovaný, byl zrušen v roce 1990 ústavním zákonem č. 294/1990 Sb., který mimo jiné dal základ k návratu k systému dvoukolejnému, tedy k oddělení územní samosprávy a státní správy. Návrat k územní samosprávě – její právní základ vytvořily zejména uvedený ústavní zákon č. 294/1990 Sb. a dále zákon ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních) a zákon ČNR č. 524/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících. Základ jejího personálního zajištění byl položen v komunálních volbách konaných 24.listopadu 1990 podle zákona ČNR č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích. Ekonomický základ územní samosprávy byl dán jednak vytvořením komunálního vlastnictví, především některého majetku z vlastnictví České republiky v roce 19891, jednak reformou daňové soustavy s účinností od 01.01.1993.

§ 3 Územní členění České republiky Státní území je rozděleno do menších celků- územních jednotek, někdy dokonce v několikastupňové, a v těchto územních jednotkách je pak státní moc uplatňována tamními, územními orgány. tak vzniká decentralizace a dekoncentrace moci. V současné České republice je administrativní členění zakotveno v zákoně č. 36/1960 Sb., o územních členěních státu. Podle tohoto zákona se území státu člení na kraje, kraje na okresy a okresy na obce. Samostatnou územní jednotku tvoří území hlavního města Prahy.

U územní samosprávy předpokládá čl. 99 Ústavy ČR dva stupně – základním územním samosprávným celkem jsou obce, vyšší územními samosprávnými celky mají být budoucím ústavním zákonem vytvořené země nebo kraje.

§ 4 Základy právního postavení obcí Ústava ČR zakotvuje ve svém čl. 99, že „Česká republika se člení na obce, které jsou základními územní samosprávnými celky.“ Obec můžeme charakterizovat jako územní společenství občanů a jako veřejnoprávní korporaci, která může mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu. V tomto ústavním textu se projevuje v podstatě dvojí pojetí obce – jako společenství občanů a jako územní celek. Zákon ČNR o obcích č. 367/1990 Sb., v úplném znění pod č. 410/1992 Sb. a dále novelizovaný zákony č. 68/1993 Sb., č. 152/1994 Sb. a č. 279/1995 Sb., ještě charakterizuje obec jako právnickou osobu, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Občany obce jsou všechny osoby, které mají v obci trvalý pobyt, nebo jim bylo uděleno čestné občanství obce. Jako územní celek je obec jedním katastrálním územím nebo souborem těchto území. Obec se může členit na části. Každá část území České republiky přísluší k některé obci, pokud zvláštní zákon (č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech) nestanoví jinak. Obcemi jsou územní celky, které byly obcemi kde dni nabytí účinností zákona o obcích (24.11.1990), nebo které vzniknou po nabytí jeho účinnosti Obce se rozlišují na města a ostatní (venkovské) obce. Zákon zároveň určuje statutární města, mající právo uspořádat své vnitřní poměry ve věcech správy obecně závaznou vyhláškou (statutem). Statutární města ze zákona: České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Brno, Zlín, Olomouc, Ostrava, Opava a Havířov. Dále zákon umožňuje vznik statutárních měst, která se člení na městské obvody nebo na městské části (územně členěná statutární města), který v současnosti jsou: Brno, Ostrava, Plzeň a Ústí nad Labem, Pardubice a Liberec. Zvláštní postavení má hlavní město Praha, která má své vnitřní poměry uspořádány na základě speciálního zákona o hl.m. Praze (zákon č. 418/1990 Sb., ve znění novel, úplné znění vyhlášeno pod č. 90/1993 Sb., a dále dílčím způsobem novelizovaným.). Slučování a rozdělování obcí Dvě nebo více sousedních obcí se mohou na základě dohody sloučit. Území obce po sloučení tvoří území slučovaných obcí. Dohodu o sloučení obcí lze uzavřít na základě rozhodnutí obecního zastupitelstva, pokud do 30 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí není podán návrh na konání místního referenda o této věci.

Obce se může rozdělit na dvě nebo více obcí. Rozdělení obce schvaluje Ministerstvo vnitra na návrh obce. Návrh obce podá na základě výsledků místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. Podrobnosti procesu slučování a rozdělování obcí jsou upraveny v zákoně o obcích, místní referendum je upraveno v zákoně ČNR č. 298/1992 Sb., o místním referendu. Sloučení a rozdělení obcí lze provést pouze k počátku kalendářního roku. Návrh na rozdělení obce musí být podán Ministerstvu vnitra nejpozději do 30.září kalendářního roku. Sdružování obcí Obce mohou vytvářet dobrovolné svazky obcí, jejichž postavení, vznik a zánik upravuje občanský zákoník. Obce se tedy nesdružují podle zákona o sdružování občanů, ale vytvářejí zájmová sdružení právnických osob. Předmětem činnost takového svazku mohou být jen pravomoci, týkající se úkolů obcí v oblasti školství, sociální péče, zdravotnictví a kultury, s výjimkou výkonu státní správy, dále správa, údržba a provozování zařízení sloužících k uspokojování potřeb občanů, jsou-li vlastnictvím obce, a čistota obce, odvoz domovních odpadů a jejich nezávadná likvidace, zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod. K plnění úkolů, pro něž byl vytvořen, může svazek zakládat právnické osoby. Obce a jejich svazky mohou spolupracovat též s obcemi jiných států a být členy mezinárodního sdružení místních orgánů. Obce a svazky obcí mohou být členy právnických osob s mezinárodním prvkem. Pro vytváření společné platformy místní samosprávy v širších souvislostech má význam Evropská charta místní samosprávy z října 1985 jako dokument Rady Evropy; tato charta však pro Českou republiku není dosud závazná. Symboly obce Není-li zvláštním zákonem stanoveno jinak, mohou obce, jejich orgány a organizace užívat znak a prapor obce. Jiné orgány, organizace a zařízení, právnické a fyzické osoby tak mohou učinit jen se souhlasem obecní rady. Pokud obec nemá historický znak a prapor, mohou jí být na její návrh Poslaneckou sněmovnou znak a prapor uděleny. Obecní samospráva Právní pojetí samosprávy, jako již bylo řečeno, spočívá v oprávnění územního celku (obce, kraje, země) obstarávat určitý, právem vymezený okruh svých záležitostí (obvykle místního, resp. regionálního významu) samostatně, relativně nezávisle na státu, jehož je ovšem územní celek součástí. Právní chápání samosprávy vychází z toho, že spravuje někdo jiný než stát. Stát může zasahovat od činnosti samosprávných celků, resp. jejich orgánů, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Samospráva není stát! Tato samospráva se pak v obcích, jako základních územních samosprávných celcích, projevuje samostatnou působností: Klíčovým ustanovením je pak § 14 zákona o obcích, který stanoví, co zejména patří do samostatné působnosti obce. Jde o: viz str. 191 Kromě toho obec v samostatné působnosti dále zajišťuje ve svém územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj, ochranu a tvorbu zdravého životního prostředí, s výjimkou těch činností, které jsou zvláštními zákony svěřeny jiným orgánům jako výkon státní správy.

Z hlediska ústavního práva je třeba ze samostatné působnosti obce zvlášť zdůraznit oprávnění obcí vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky (čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR), jež tvoří součást právního řádu a mají své místo v hierarchii obecně závazných právních předpisů, rozhodovat o vyhlášení místního referenda (čl. 21 Listiny základních práv a svobod) a volit orgány obce (čl. 102 Ústavy ČR) Majetek obce Majetkem obce jsou věci a majetková práva, stanovená zákonem ČNR č. 172/1991 Sb. Rozpočet obce Rozpočet se sestavuje na příslušný kalendářní rok a do tří měsíců od skončení kalendářního roku provede obec vyúčtování svého hospodaření. Obec rovněž vede účetnictví o stavu a pohybu majetku, o příjmech a výdajích a o finančních vztazích ke státnímu rozpočtu podle zvláštního předpisu (zákon ČNR č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice novelizovaný zákony ČNR č. 579/1991 Sb., č. 166/1992 Sb., č. 321/1992 Sb., č. 513/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., a zákony č. 189/1993 Sb., č. 57/1995 Sb., a č. 154/1995 Sb. Návrh rozpočtu a vyúčtování hospodaření za uplynulý kalendářní rok musí být zveřejněn nejméně do 15 dnů před projednáváním v obecním zastupitelstvu, aby se k němu mohli občané vyjádřit. Přenesená působnost obcí Vedle samostatné působností vykonává obec též státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony, tedy vykonává přenesenou působnost – onu decentralizovanou státní správu, jejíž výkon byl obci svěřen, resp. uložen. V příloze zákona o obcích jsou uvedeny jednotlivé úseky státní správy a konkrétní přenesené úkoly; jsou to obcím zákonem uložené povinnosti v oblasti státní správy. Jedná se o úkoly obcí na úseku státní správy obrany státu, dopravy a silničního hospodářství, hospodaření s byty, školství, zemědělství, všeobecné vnitřní správy, energetiky a kultury. Pokud není obec schopna sama zabezpečit řádný výkon přenesené působnosti, vykonává tuto působnost pověřený obecní úřad i pro obce okolní. Pověřené obecní úřady byly určeny nařízením vlády ČR č. 457/1990 Sb., doplněném nařízení vlády č. 82/1992 Sb., a č. 315/1995 Sb.

Náprava nesprávných opatření obcí Odporuje-li obecně závazná vyhláška nebo jiné opatření obecního zastupitelstva nebo opatření obecní rady nebo jejích orgánů v samostatné působnosti zákonu, rozhoduje o jejich platnosti Ústavní soud. Nesprávné opatření obecního zastupitelstva, obecní rady nebo jejích orgánů, nebo obecního úřadu v otázkách přenesené působnosti zruší okresní úřad, resp. nadřízený správní orgán.

§ 5 Komunální volby a místní referendum Východiska obecních (komunálních) voleb Volby zástupců občanů obce se řídí dnes platným zákonem č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých dalších zákonů. Aktivní volební právo má státní občan České republiky, starší 18 let, který má v obci nebo její části trvalý pobyt. Volit se může pouze ve „své obci“, voličský průkaz, na nějž by bylo možné volit v jiné obci, přípustný není. Překážky ve výkonu volebního práva jsou širší než u voleb parlamentních a podle zákona jimi jsou: a) zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody; b) výkon vazby; c) zadržení; d) zbavení způsobilosti k právním úkonům; e) zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu; f) výkon základní nebo náhradní vojenské služby, vyžaduje-li to bezpečnost státu. Zákon zakládá poměrně fakticky širokou neslučitelnost funkce člena zastupitelstva v obci s funkcemi: a) pracovníka obce zařazeného do jejího úřadu nebo do úřadu městského obvodu anebo městské části, pokud jde o volby do všech zastupitelstev v příslušné obci; b) pracovníka pověřeného úřadu, okresní úřadu a finančního úřadu, které mají působnost vztahující se na územní obvod zastupitelstva, vykonávajícího přímo státní správu vztahující se k působnosti zastupitelstva. Realizace obecních (komunálních) voleb Procesní ustanovení ohledně komunálních voleb jsou totožná nebo obdobná jako u voleb parlamentních. Podstatnou novinkou, kterou zavedl zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých dalších zákonů, je institut stálého seznamu voličů, který přebírá i zákon o volbách do Parlamentu České republiky. tento stálý seznam voličů vede obec, v hlavním městě Praze a v územně členěných statutárních městech městský obvod nebo městská část pro voliče, kteří mají v obci, městském obvodu nebo v městské části trvalý pobyt. Procesní ustanovení ohledně komunálních voleb jsou totožná nebo obdobná jako u voleb parlamentních. Podstatnou odchylkou od stávajících předpisů o parlamentních volbách je to, že kandidátní listinu mohou podávat „volební strany“, což jsou registrované politické strany a politická hnutí a jejich koalice a nezávislí kandidáti, popřípadě jejich sdružení. Vzhledem k tomu, že na kandidátní listině mohou být i jednotlivci (nezávislí), je pak volební systém v podstatě kombinací systému poměrného zastoupení a systému většinového. Odchylkou od parlamentních voleb je i institut nových voleb, které se konají během obecně stanoveného čtyřletého volebního období v těchto případech: a) jestliže se počet členů zastupitelstva sníží o více než jednu třetinu oproti počtu určenému podle zákona a nejsou-li náhradníci; b) sníží-li se počet členů zastupitelstva v obci, popř. v městské části, pod pět členů;

c) dojde-li ke vzniku nové obce; d) dojde-li ke vzniku nové městské části nebo nového městského obvodu. Místní referendum Podíl občanů na správě veřejných věcí se uskutečňuje místním referendem. Referendum nelze ve smyslu zákona č. 298/1992 Sb., o místním referendu konat: a) o rozpočtu obce; b) o místních poplatcích; c) o volbě a odvolání starosty, zástupce starosty, obecní rady a členů dalších orgánů volených zastupitelstvem; d) jestliže by rozhodnutí referenda na základě položené otázky bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy; e) o věcech, v nichž se rozhoduje ve správním řízení; f) jestliže od rozhodnutí referenda do podání návrhu na konání referenda v téže věci neuplynulo 24 měsíců; g) v průběhu posledních šesti měsíců volebního období zastupitelstva; h) o věch, o kterých zastupitelstvo rozhodlo po podání návrhu na konání referenda, kromě případu, kdy navrhovatel nebo jeho náhradník trvá na vyhlášení referenda a podá do 14 dnů od doručení rozhodnutí zastupitelstva nové odůvodnění k původnímu návrhu na konání referenda. Návrh na konání referenda může podat oprávněný občan (s aktivním volebním právem), pokud jej podpořilo svým podpisem určité, zákonem stanovené procent oprávněných občanů. Organizace referenda je obdobná jako organizace komunálních voleb. Výdaje spojené s konáním referenda hradí ze svého rozpočtu obec, v níž se referendum koná.

§ 6 Orgány obce Nejdůležitějším orgánem obce z hlediska územní samosprávy je zastupitelstvo obce, které samostatně spravuje obec, složené z volených členů. Zastupitelstvu jsou vyhrazeny k rozhodování nejdůležitější otázky samostatné působnosti obce; významná jsou zejména jeho oprávnění rozhodovat o významných majetkoprávních úkonech obce. Obecní zastupitelstvo se schází podle potřeby, nejméně však jedenkrát za tři měsíce. Výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je obecní rada, odpovědná obecnímu zastupitelstvu, které ji ze svých členů volí. Obecní rada se nevolí v obcích nebo jejich částech, kde zastupitelstvo má méně než 15 členů. Obecní radě, složené ze starosty, jeho zástupce a dalších radních, přísluší výkon záležitostí samostatné působnosti, z oblasti přenesené působnosti ji přísluší pouze vydávat obecně závazné vyhlášky. Obecní rada zřizuje jako své iniciativní a kontrolní orgány komise; vždy zřizuje komisi finanční a komisi kontrolní. Komise je též výkonným orgánem, jestliže jí byla svěřena přenesená působnost v určitých věcech. Starosta zastupuje obec navenek. Volí jej obecní zastupitelstvo, z řad svých členů a obecnímu zastupitelstvu je starosta ze své činnosti odpovědný.

Starosta připravuje, svolává a řídí schůze obecní rady. Může pozastavit výkon usnesení obecní rady v otázkách samostatné působnosti obce, má-li za to, že je nesprávné. Vše pak předloží k rozhodnutí nejbližšímu jednání zastupitelstva. Pokud se v obci nevolí obecní rada (v malých obcích), plní její funkci starosta. Obecní úřad, který tvoří starosta, jeho zástupce, tajemník (fakultativní funkce) a další pracovníci, vykonává v oblasti samostatné působnosti úkoly, které mu uložila obecní rada nebo zastupitelstvo, usměrňuje po odborné stránce rozpočtové a příspěvkové organizace a zařízení, které si obec zřídila a pomáhá komisím v jejich činnosti. V oblasti přenesené působnosti obce vykonává státní správu, s výjimkou věcí, které patří do působnosti komise nebo zvláštního orgánu. Ve věcech přenesené působnosti obce je obecní úřad podřízen okresnímu úřadu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Obecní rada může z pracovníků obecního úřadu zřídit pro jednotlivé úseky činnosti obecního úřadu odbory, které jsou součástí obecního úřadu.

§ 7 Závěrečné poznámky ke kapitole o územní samosprávě Orgánem sui generis obce je obecní (městská) policie, kterou v rámci samostatné působnosti obce zřizuje zastupitelstvo. Obecní policie se ve své činnosti opírá o zákon ČNR č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění zákonů č. 067/1993 Sb., č. 163/1993 Sb., č. 082/1995 Sb. a č. 153/1995 Sb. Skutečná úloha samosprávy, územní i zájmové, spočívá v tom, nakolik je samostatná vůči státu a naopak, nakolik státní orgány mohou do samosprávy zasahovat. Státní dohled nad územní samosprávou je možný spatřovat ve třech úsecích: - dohled nad zákonností opatření samosprávy; - dohled nad hospodařením samosprávy; - dohled nad výkonem přenesené působnosti.

Kapitola IX. Realizace principu dělby moci v Ústavě ČR

§ 1 Forma parlamentní republiky Na základě ústavního textu lze Českou republiku charakterizovat jako formu parlamentní republiky.

Parlamentarismus jako forma demokracie není statickým jevem, nýbrž prošel od 18.století do současnosti značným vývojem. Jeho jádrem byl proces postupného oslabování moci zákonodárné (parlamentu) ve prospěch moci výkonné (hlava státu, vláda), provázený současně vzestupem politických stran.

§ 2 Parlament, prezident, Ústavní soud Ústava ČR odmítla tendenci některých států posilovat postavení prezidenta ve smyslu jeho arbitrární role mezi parlamentem a vládou. Naopak je třeba konstatovat určité oslabení jeho pravomoci ve vztahu k ústavní úpravě z roku 1920, ale i ve srovnání k postavení prezidenta československé federace. Ústava a ústavní praxe

Kapitola X. Základní práva a svobody

§ 1 Základní lidská práva a svobody: právní i mimoprávní fenomén Dnešní moderní a pokrokové pojetí lidských a občanských práv je založen na všelidském, univerzálním chápání těchto práv a svobod, kdy se uznává nezrušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona. Univerzálnost rozměru základních lidských práv a svobod by měla překlenout stále znatelný rozdíl západního (demokratického) přístupu před východním pojetím ovlivněným východními náboženskými směry (islámem, hinduismem, konfucionalismem, taoismem, buddhismem a dalšími) nebo nedemokratickým autoritářstvím (např. komunistická Čína). Mezinárodní smlouvy jako pramen základních práv Celosvětová úprava je obsažena v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba z roku 1966, vstoupily v platnost v roce 1976 – publikováno pod č. 120/1976 Sb.)

V rámci Rady Evropy byla v roce 1950 přijata Konvence k ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno pod č. 209/1992 Sb.). Těmito a dalšími mezinárodními úmluvami je Česká republika nejen vázána, nýbrž učinila je čl. 10 Ústavy bezprostřední součástí svého právního řádu. Vedle výše uvedených univerzálních smluv a regionální smlouvy lze demonstrativně uvést další: 9 Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (sdělení č. 169/1991 Sb.); 9 Úmluva o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.); 9 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (vyhláška č. 32/1955 Sb.); 9 Úmluva o politických právech žen (vyhláška č. 46/1955 Sb.); 9 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhláška č. 95/1974 Sb.); 9 Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (vyhláška č. 53/1974 Sb.); 9 Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu (vyhláška č. 116/1976 Sb.); 9 Úmluva o potlačení všech forem diskriminace žen (vyhláška č. 62/1987 Sb.); 9 Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.); 9 Úmluva č. 111 mezinárodní organizace práce od diskriminaci (zaměstnání a povolání) (vyhláška č. 465/1990 Sb.). Základní právo Musíme vycházet z přirozenoprávní presumpce, že jistá bytostní (tj. přirozená) práva (např. právo na život, osobní svobodu, lidskou důstojnost, nedotknutelnost atd.) jsou konkrétnímu člověku darovaná (daná) narozením, avšak jako celek (komplex) jsou tato základní práva (vůči všem zde na tomto světě) nezrušitelná, nepromlčitelná, nezadatelná, nezcizitelná atd., dá se říci věčná. Základní práva nemají temporálního počátku či konce, jsou stále existující, na rozdíl od člověka coby individua či druhu. Zákonodárce (stát) tuto danost přitom pouze deklaruje, stanoví právní možnosti subjektu práva ve vztahu k právnímu řádu. Základním právem rozumíme ústavou (kodexem lidských práv a svobod) deklarovanou a právním řádem zaručenou možnost uskutečnit anebo neuskutečnit určitou činnost subjektu práva v oblasti přirozenoprávní. Klasifikace práv a svobod Za nejdůležitější považujeme rozdělení základních práv a svobod na: a) práva absolutní a relativní povahy; b) práva různých „generací“ – 1. generace základní lidská práva a svobody (osobní práva), včetně práv politických, - 2. generace: hospodářská, kulturní a politická práva, - 3. generace: práva tzv. postindustriální společnosti (typicky právo na příznivé životní prostředí); c) práva hmotněprávní a procesní; d) práva zaručená všem subjektům a práva, náležející jen státním občanům.

Vývoj ústavní úpravy Vymezení subjektů a objektu lidských a občanských práv

Subjekty základních lidských práv a svobod jakož i politických, hospodářských, sociálních, kulturních a dalších práv rozumíme nositele oprávnění, které tvoří jejich obsah. Subjekty práv a svobod vymezuje Listina v zásadě diferenciovaně. Nejextenzivněji je vymezen okruh subjektů pojmem „každý“, čímž se chápe každý člověk. Důležitým subjektem je i „občan“, čímž se myslí podle čl. 42 odst. 1 Listiny občan České republiky. Občané vystupují jako subjekty zejména v právech sociálních a politických. To znamená, že tato práva nepatří těm fyzickým osobám, které nemají státní občanství České republiky. Objekt – ten, k němuž směřují práva a povinnosti; objektem práv a povinností zakotvených v Listině jsou věci, výsledky tvořivé duševní činnosti, hodnoty lidské osobnosti (tj. život, zdraví, osobní svoboda, důstojnost, čest a jiné hodnoty nemajetkové povahy) a určitá jednání, resp. výsledky jednání lidí. Obsah práv a svobod Listina zakotvuje, co do obsahu, tyto skupiny základních práv a svobod: 1. Základní lidská práva a svobody, kterými jsou zejména: viz. str. 212 Tato základní lidská práva a svobody jsou bytostně spojená s podstatou člověka a jako taková jsou absolutní a věčná. Zaručují „určitou“ sféru osobní integrity. Pro ostatní občany a státní orgány z toho vyplývá absolutní nutnost tuto sféru respektovat a nezasahovat do ní. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou omezeny pouze zákonem. Politická práva a svobody Politická (též demokratická) práva a svobody vytvářejí pro občany možnost zúčastňovat se na veřejném politickém životě. Zákonná úprava těchto práv a svobod, jakož i výklad a uplatňování, musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Články o politických právech a svobodách jsou provedené zákony o tisku, o právu petičním, o právu shromažďovacím, o sdružování občanů, o politických stranách, o volbách do Parlamentu, atd. Hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na příznivé životní prostředí Práva národnostních a etnických menšin a cizinců V čl. 43 Listiny se zakotvuje pro cizince právo azylu. Jeho subjektem jsou cizí státní občané pronásledovaní pro uplatňování politických práv a svobod. Přitom azyl je možné odepřít osobám, které jednaly v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Povinnosti občanů Povinnost absolvovat školní docházku po dobu, kterou stanoví zákon. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny je možné povinnosti ukládat jen na základě zákona, v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Právo na soudní a jinou právní ochranu Patří sem zejména: a) právo domáhat se práva stanoveným způsobem – čl. 36; b) právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy – čl. 36; c) právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem – čl. 36; d) procesní práva dle čl. 37 a 38 Listiny

e) čl. 39 a 40 představují vybrané základní zásady trestního řízení.

§ 2 Základní práva a svobody v Ústavě ČR Preambule Ústavy ČR vzpomíná i právní stát. Jak známo, důležitým znakem právního státu je právě deklarace a realizace základních práv a svobod. Základní práva a svobody v Hlavě první Ústavy V čl. 4 Ústavy je výslovně stanoveno, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

§3 Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky Jelikož součástí ústavního pořádku mohou být jen zákony ústavní, je Listina nepochybně ústavním zákonem včetně své preambule. jako ústavní zákon ji ve svých nálezech označuje i Ústavní soud (např. nález č. 72/1995 Sb.).

Kapitola XI. Listina základních práv a svobod

§ 1 Struktura Listiny základních práv a svobod Preambule a šest Hlav Listiny Listina základních práv a svobod je členěna na: a) Preambuli – kde ústavodárce deklaratorním způsobem evokuje kontinuitu českého (resp. československého) právního myšlení a svoji právní filozofii, která provází celý ústavní dokument; b) Hlavu první, nazvanou Obecná ustanovení, což je jakési normativní hmotněprávní pojetí právního státu v ústavní vizi pomyslné rovnice „člověk (občan) versus právní stát“;

c) Hlavu druhou, nazvanou Lidská práva a základní svobody, členící se na oddíl první (Základní lidská práva a svobody) a oddíl druhý (Politická práva); d) Hlavu třetí, nazvanou Práva národnostních a etnických menšin, která jsou v Listině chápána individuálně a kolektivně; e) Hlavu čtvrtou, nazvanou Hospodářská, sociální a kulturní práva, která vedle sociálněekonomických a kulturních práv subsumuje navíc i práva ekologická; f) Hlavu pátou, nazvanou Právo na soudní a jinou právní ochranu, představující „právo procesní“, de facto „procesní aspekt právního státu“ (Due Process of Law v české, resp. československé provenienci ústavní); g) Hlavu šestou (Ustanovení společná), tvořící výjimky, interpretační a realizační pravidla a ustanovení o azylu cizinců.

§ 2 Preambule, obecná a společná ustanovení Listiny základních práv a svobod Preambule listiny Preambule listiny základních práv a svobod je klasickým příkladem přihlášení se k idejím přirozenoprávním – ústavodárce především chtěl demonstrovat své odhodlání povýšit ochranu lidských a občanských práv na evropský (a světový) standard, vědom si toho, že Česká republika v tomto ohledu vlivem doby temna a totality mnoho zameškala. Hlava první – Obecná ustanovení Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 3 odst. 1 Listiny podrobněji konkretizuje institut rovnoprávnosti jako stav neexistence jakýchkoliv právních (formálních) privilegií: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Rovnost v důstojnosti i právech podle čl. 1 Listiny lze interpretovat jako rovnoprávnost, jako základní vlastnost právní konstrukce občana v právním systému coby osoby fyzické, mající subjektivitu (způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním čin protiprávním úkonům). Rovnoprávnost se pak jeví jako suma stejných práv a stejných povinností všech při neexistenci jakýchkoliv právní (formálních) privilegií. V čl. 3 odst. 2 Listiny, který systémově patří spíše do hlavy třetí, je rozvinuta a zvýrazněna svoboda národnostní identity jako základního práva: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. Stejně podstatné je znění čl. 4 Listiny, stanovící zásadu, že povinnosti lze uložit toliko secundum et intra legem; stejně tak lze omezit základní práva a svobody pouze zákonně. Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 2 odst. 3 Listiny každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Hlava šestá – Ustanovení společná Hlava šestá obsahuje realizační a interpretační pravidla, výjimky a omezení některých práv a svobod v Listině uvedených a též ustanovení práva azylu. Možnost poskytovat azyl Čl. 43 Listiny řeší otázku azylu, institutu podobnému státnímu občanství. Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících (ve znění zákona č. 317/1993 Sb.) se expressis verbis o udělování azylu nezmiňuje a fakticky ztotožňuje azyl s uprchlictvím. Podle čl. 10 Ústavy lze považovat za součást právního řádu Úmluvu o právním postavení uprchlíků (z 28.07.1951) a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků (z 31.01.1967); lze odkázat na sdělení č. 20/1993 Sb. Non est regula quin fallat 1 Fakultativní zákonná omezení předpovídá čl. 44 Listiny: Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2 zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18,19, a čl. 27 odst. 1-3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.

§ 3 Základní lidská práva a svobody (oddíl první Hlavy druhé Listiny) Subjektivita Každý je způsobilý mít práva. Právo na život (právo žít) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Lze interpretovat ustanovení čl. 6 odst. 1 Listiny jako právo na pokračování života čili právo žít, z něhož lze ad absurdum odvodit i a contrario problém subjektivního rozměru, jakéhosi neexistujícího práva na smrt, resp. povinnost žít. Podle čl. 6 odst. 2 nikdo nesmí být zbaven života. Odstavec 4 jasně stanoví, že porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Podle čl. 6 odst. 3 Listiny „trest smrti se nepřipouští“. Členské země Rady Evropy: Trest smrti v legislativě existuje: Belgie, Kypr, Řecko, Irsko, Lichtenštejnsko, Turecko. S výjimkou určitých válečných zločinců nebo zločinů spáchaných v době války trest smrti byl zrušen: Itálie 1948, Dánsko, 1978, Franci 1981, Německo 1949, Island 1928, Lucembursko 1979, Nizozemsko 1983, Norsko 1978, Portugalsko 1976, Švédsko 1973; z 51 států v USA se popravuje ve 38 státech. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí Dalším základním institutem je dle čl. 7 Listiny „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí“. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Podle čl. 7 odst. 2 Listiny, nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Toto ustanovení je zcela zásadní nejen pro soukromou sféru (např. týrání dítěte, vymáhání dluhů fyzickým či psychickým mučením atd.), ale především pro právní stát, jeho instituce a zvláště policii a její složky. Osobní svoboda Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržení je jedním z opatření sloužící k zajištění přítomnosti obviněného pro dosažení účelu trestního řízení: Podstatou zadržení je krátkodobé omezení osobní svobody za účelem přezkoumání důvodu vazby. Zatknout obviněného (podle čl. 8 odst. 4 Listiny) je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Jestliže je dán některý z důvodů vazby, uvedených v ustanovení § 67 písm. a),b),c) tr.ř., a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, vydá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen. Čl. 8 odst. 6 Listiny upravuje případy zákonného držení osob, aby se např. zabránil šíření nakažlivé nemoci, toulání osob duševně chorých apod. Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo zadržena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístěno rozhodne do 7 dnů.

Listinou neartikulované právo na osobní bezpečnost a právo na ochranu před zločinností Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ve svém čl. 9 osobní bezpečnost výslovně zmiňuje. Právní stát je hlavním ručitelem práv a svobod občanů, zejména jejich ochrany před kriminalitou. Listina základních práv a svobod expressis verbis „právo na bezpečnost“, resp. „právo na ochranu před zločinností“ a contrario povinnost právní ho státu ad hoc chránit každého jednotlivce před nebezpečím nezná. Zákaz nucených prací nebo služeb Podle čl. 9 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Dle odst. 2 čl. 9 Listiny, se ale ustanovení odst. 1 nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody; b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby; c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty; d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Suma základních práv v čl. 10 Listiny Čl. 10 Listiny deklaruje komplex práv „důstojnostních“. Tak podle odst. 1 každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny, každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Zákon č. 067/1992 Sb., o vojenském obranném zpravodajství. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny, má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Vlastnické právo Vlastnická suverenita jedince (vlastníka) v právním výrazu tvoří čl. 11 Listiny. Zde je stanoveno, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Nicméně v odst. 2 se zákonně stanovuje, který majetek nezbytný k zabezpečení potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky nebo právnických osob se sídlem v České republice. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Podle čl. 11 odst. 4 je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Konkrétní důvody, pro které lze ve veřejném zájmu vyvlastnit majetek stanoví zákony. Zvláštní význam má stavební zákon (zákon č. 050/1976 Sb., v platném znění). Vedle účelu vyvlastnění dosažených ve stavebním zákonu, stanoví důvody vyvlastnění i řada dalších zákonů. Patří k nim: zákon o vodách (č. 138/1973 Sb.), zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (č. 44/1988 Sb.), zákon o pozemních komunikacích (č. 135/1961 Sb.), zákon o obraně ČSSR (č. 40/1961 Sb.), zákon o vojenských újezdech (č. 169/1949 Sb.), zákonné opatření o těžbě rašelin (č. 61/1956 Sb.), zákon o státní památkové péči (č. 20/1987 Sb.). Uvedené zákony vesměs odkazují na stavební zákon a vyvlastňujícím orgánem je stavební úřad. Vyvlastnění se provádí správním aktem a vyvlastněný má právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle čl. 11 odst 5 lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. Soustavu daní specifikuje zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (ve znění zákona č. 302/1993 Sb.). O každé jednotlivé dani existuje samostatný zákon, který stanoví podrobnosti. Takovéto zákony byly přijímány tak, aby od 01.01.1993 mohla vstoupit v účinnost nová daňová soustava. Poplatky podle různých zákonů lze dělit na soudní, správní, za užívání silnic a silnic dálničního typu, místní „ekologické“, puncovní, rozhlasové a televizní, platby za přepravu zboží přes státní hranice (clo), atd. zákon ČNR č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích Nedotknutelnost obydlí Čl. 12 Listiny řeší „nedotknutelnost obydlí“, v odst. 1 je stanoveno, že obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Dle odst. 2 je domovní prohlídka přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. odst. 3 stanoví, že jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užívání také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Nedotknutelnost listovního tajemství, (tzv. „tajemství pečeti“), písemností, záznamů a dopravovaných zpráv Podle čl. 13 Listiny nikdo nesmí porušit listovní tajemství, ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. (zákon č. 222/1946 Sb., o poště – poštovní zákon; zákon č. 110/1994 Sb., o telekomunikacích).

Další specifika jsou dána zejména zákonem o Bezpečnostní informační službě České republiky (č. 527/1992 Sb.) a zákonem o Vojenském informačním zpravodajství (č. 67/1992 Sb.). Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších státních úřednících a zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Svoboda pohybu a pobytu Čl. 14 zaručuje svobodu pohybu a pobytu a další práva a svobody: 1. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. 2. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České republiky, má právo ji svobodně opustit. 3. Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, je-li to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobody druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. 4. Každý občan má právo na svobodný vstup na území České republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. 5. Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. zákon č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů – diferencuje pobyt na trvalý a přechodný. Trvalý pobytem zákon chápe pobyt na místě stálého bydliště, to je zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Přechodný pobyt zákon pojímá jako pobyt občana mimo objekt trvalého bydliště, to je zpravidla tam, kde se občan dočasně zdržuje z pracovních, studijních, zdravotních, rekreačních a jiných důvodů. zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob, ve znění zákona č. 175/1990 Sb. zákon č. 216/1991 Sb., o cestovních dokladech a cestování do zahraničí – občan ČR může vycestovat do zahraničí, pokud má platný cestovní doklad České republiky a pokud hranice CŘ překročí jen na hraničních přechodech určených pro mezinárodní cestovní styk. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Cogitationis poenam nemo patitur. 2 Podle čl. 15 Listiny je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru, anebo být bez náboženského vyznání. Taktéž podle čl. 15 odst. 2 je zaručena svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Zcela specifické je ustanovení čl. 15 odst. 3, které garantuje, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanovní zákon. (zákon č. 18/1992 Sb., o civilní službě) Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církve a náboženských společností. Zákon č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností stanovil, že církve a náboženské společnosti registruje Ministerstvo kultury za splnění zákonných podmínek. Podle Přílohy k zákonu č. 308/1991 Sb. působí v České republice ze zákona nebo na základě souhlasu státu 19 církví a náboženských společností. Podle zmíněných zákonů je podmínkou registrace, že se k církvi hlásí nejméně 10 000 zletilých osob s trvalým pobytem na území ČR nebo stačí 500 osob v případě, jsou-li tyto církve a náboženské společnosti členy Světové rady církví.

Podle čl. 16 odst. 3 Listiny, zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. Zákon o soustavě základních a středních škol (zákon č. 29/1984 Sb.) Tento zákon umožňuje náboženskou výchovu na základních a středních školách. Čl. 16 odst. 4 Listiny závazně stanovuje, že výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

§ 4 Politická práva (oddíl druhý Hlavy druhé Listiny) Politická práva (pojem ústavodárcův) jsou systematicky upravena v oddílu druhém Hlavy druhé Listiny. Svoboda projevu a právo na informace Na předním místě v čl. 17 odst. 1 Listina deklaruje, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručena. Dále se v odst. 2-5 čl. 17 Listiny stanoví: Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná. Zde listina v čl. 17 odst. 3 rozumí zajisté cenzuru institucionální. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Petiční právo Čl. 18 Listiny: 1. Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. 2. Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. 3. Peticemi se nesmí vyzývat k porušení základních práv a svobod zaručených Listinou. Státní orgán, jemuž je petice adresována, je povinen ji přijmout. Nepatří-li věc do jeho působnosti, petici do pěti dnů postoupí příslušnému státnímu orgánu a uvědomí o tom toho, kdo petici podal. státní orgán, který petici přijal, je povinen její obsah posoudit a do třiceti dnů písemně odpovědět tomu, kdo ji podal, anebo tomu, kdo zastupuje členy petičního výboru. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsob jejího vyřízení. Zvláštní způsob uplatnění petičního práva předpokládá zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích při vzniku politického subjektu (petice alespoň tisíce občanů jako podmínka registrace strany či hnutí).

Jinou formou realizace petičního práva upravuje volební zákony (č. 152/1994 Sb., č. 247/1995 Sb.). Právo shromažďovací Právo shromažďovací přísluší čl. 19 Listiny. Podstatné je slovo „pokojně“, nebo „nepokojné“ právo není legální. Čl. 19 zní: 1. Právo svobodně se shromažďovat je zaručeno. 2. toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejného správy. Podle § 1 odst. 5 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (ve znění zákona č. 175/1990 Sb.) jsou zakázána shromáždění v okruhu 100 m od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají. Shromažďovací právo je založeno na principu „svolání shromáždění svolavatelem“ a povinnost oznámení obecnímu úřadu. Právo sdružovací Čl. 20 Listiny: 1. Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. 2. Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. 3. Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. 4. Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.

Právo podílet se na správě veřejných věcí Základním politickým právem občanů je buď přímá demokracie (hlasovací právo v republikovém nebo místním referendu), nebo především možnost svobodné volby zástupců (demokracie nepřímá). Čl. 21 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo podílet se na správě věcí veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Politický pluralismus Idea pluralismu je dána čl. 22 Listiny:

Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod Podle čl. 23 mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

§ 5 Práva národnostních a etnických menšin Práva národnostních a etnických menšin jsou upravena v Hlavě třetí Listiny a v čl. 3 odst. 2 Listiny. Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanoveným zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku; b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku; c) právo účasti na řešení věcí týkající se národnostních a etnických menšin. V současnosti lze hovořit o populaci v České republice jako o homogenním společenství. Podle sčítání v roce 1991 žilo v České republice 10 302 215 obyvatel. K české národnosti se hlásilo 8 363 768 občanů a k moravské 1 362 313 občanů. Jejich společným jazykem je „úřední čeština“. Z menšin patřících k jiným jazykovým společenstvím se v ČR hlásilo 318 877 občanů k národnosti slovenské, 47 789 k německé, 44 446 ke slezské a 19 932 k maďarské.

§ 6 Hospodářská, sociální, kulturní a ekologická práva Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu Mezi předními sociálněekonomickými právy Listina uvádí právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Podle čl. 26 Listiny, každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Právo získávat prostředky na své životní potřeby prací Podle čl. 26 odst. 3 má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; (zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění vyhlášeném pod č. 450/1992 Sb., a dále pozměněném zákony č. 307/1993 Sb. a č. 39/1994 Sb. a zákon ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 64/1991 Sb., č. 272/1992 Sb., č. 84/1993 Sb., č. 39/1994 Sb. a č. 74/1994 Sb. Speciální sdružovací právo na ochranu hospodářských a sociálních zájmů. Právo na stávku Podle čl. 27 odst. 1 Listiny, má každý právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. V čl. 27 odst. 2 se deklaruje, že odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. Podle čl. 27 odst. 3 však činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. V čl. 27 odst. 4 Listiny se zaručuje právo na stávku. Je zde stanoveno, že právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, státním zástupcům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům ozbrojených sborů. Právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky Podle čl. 28 Listiny mají pouze zaměstnanci, coby specifický subjekt, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Zvláštní hospodářská a sociální práva sociálních menšin Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Podrobnosti stanoví zákon (zákoník práce – úplné znění pod č. 126/1994 Sb., zákon o zaměstnanosti a školské zákony. Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele Určitá idea „sociálněprávního státu“ je vtělena do čl. 30 Listiny, který stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákon ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, zákon ČNR č. 582/1991, o organizace a provádění sociálního zabezpečení, zákon č. 46/1991 Sb., o zvyšování důchodů, zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění zákona č. 84/1993 Sb., zákon ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, o příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a další. Právo na ochranu zdraví Podle čl. 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Práva rodičů a dětí. Zvláštní ochrana rodinněprávních vztahů Čl. 32 Listiny: Rodičství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky. Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Rodiče, které pečují o děti mají právo na pomoc státu. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

Právo na vzdělání Článek 33 expressis verbis hovoří o „právu na vzdělání“. Podle čl. 33 odst. 1 Listiny má každý právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. – jedná se o jedinou povinnost spočívající v nutnosti konat, formulovanou a obsaženou v Listině. Podle odst. 2 mají občané právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopnosti občana a možností společnosti též na vysokých školách. Čl. 33 odst. 3 konstatuje: Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat v nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.

Kulturní práva Ćl. 34 stanoví: Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči zákon č. 148/1949 Sb., o národní galérii v Praze, zákon č. 54/1959 Sb., o muzeích a galériích, zákon č. 94/1974 Sb., o archivnictví v platném znění, atd. Podle čl. 35 odst. 1 Listiny má každý právo na příznivé životní prostředí. Ve smyslu čl. 35, odst. 1 Listiny se jedná o základní právo související s právem na život a dokonce s právem na ochranu soukromého a rodinného života. Podle čl. 35 odst. 2 Listiny má každý právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Legální definice „životního prostředí“ a „přírodních zdrojů“ jsou obsaženy v zákone č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Právo na informace o stavu životního prostředí odpovídá i povinnost státních orgánů a občanů stanovená zákonem č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí zveřejnit dokumentaci, týkající se staveb, činností a technologií, které mohou mít vliv na životní prostředí. Podle čl. 35 odst. 3 při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Např. zákon ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon) zákon č. 61/1977 Sb., o lesích zákon č. 87/1987 Sb., o veterinární péči zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) zákon ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a Státní báňské správě zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečisťujícími látkami (zákon o ovzduší) zákon ČNR č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu

§ 7 Právo na soudní a jinou právní ochranu Čl. 36 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Články 37 a 38 Listiny garantují a formulují další procesní práva. zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státního orgánu jeho nesprávným úředním postupem. zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících Konečně čl. 40 Listiny subsumuje některé základní zásady trestního řízení. Podle odst. 1 jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. V čl. 40 odst. 2 je vyjádřena presumpce neviny: Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Práva obviněného garantuje čl. 40 odst. 3 a 4: Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Čl. 40 odst. 5 – zásada – ne bis in idem – nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. Listina tudíž zaručuje, že spor se nesmí vést dvakrát v téže věci (ne bis in idem), ale i to, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za jeden delikt (Nemo debet bis puniri pro uno delicto). Zákaz retroaktivity – čl. 40 odst. 6 Listiny: Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán. Pozdějšího zákona se užije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Prováděcí zákony a) v oblasti postavení občana a základních práv a svobod b) v oblasti politických stran a církví c) v oblasti státních symbolů, Sbírky zákonů d) v oblasti moci zákonodárné e) v oblasti moci výkonné f) v oblasti moci soudní g) v oblasti Nejvyššího kontrolního úřadu h) v oblasti České národní banky i) v oblasti územní samosprávy viz. str. 264-267. Ústava České republiky viz. str. 274-297

Listina základních práv a svobod viz str. 298-309 1

není pravidla bez výjimky

2

za smýšlení se nikdo netrestá