USA Today Miami Herald The Advocate Wally Lamb

HOST

Wally Lamb

Jako voda

HOST 2015 BRNO

We Are Water Wally Lamb Copyright © 2013 by Wally Lamb Published by arrangement with HarperCollins Publishers Translation © Markéta Polochová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-919-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-920-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-921-3 (Formát MobiPocket)

Tuto knihu věnuji dvěma silným ženám: Joan Joffe Hallové a Shirley Woodkové

Duch náhody Spatříte muže je ponořen do úvah. Toužíte říci každému a všem: Držte se dál! Nechejte ho být! Ale jen sledujete v němém zděšení jak ho ty staré, dávné útěchy nakonec dostihnou stejně jako rybu která je polomrtvá hází sebou marně se mrská na kamenitém břehu lapá po dechu a téměř dýchá syrový, svěží, chladný, jitřní vzduch a potom přijde vlna a navrátí ji vítěznému moři. Adrienne Richová

Prolog

Dívka skákající přes švihadlo

Gualtiero Agnello Srpen 2009 „Pochopila jsem, že v koronerově zprávě o úmrtí Josepha Jonese byly jisté nesrovnalosti. Co o tom soudíte vy, pane Agnello? Byla to nehoda, nebo ho zavraždili?“ „Zavraždili? Nejsem schopen říct něco s určitostí, slečno Arnofská, ale mám jisté podezření. Černošská komunita byla přesvědčená, že se jednalo o vraždu. Dva černí bratři, kteří žijí v chatě s bílou ženou? To bylo tehdy pro některé lidi nepřijatelné.“ „Lidmi myslíte bílé, je to tak?“ „Ano. Vzpomínám si, že když jsem dostal místo ředitele Statlerova muzea a přestěhoval se s rodinou do města Three Rivers, překvapily mne zvěsti o místních stoupencích Ku-klux-klanu. Zároveň mi připadalo poměrně nepravděpodobné, že by Joe Jones zakopl a po hlavě spadl do poměrně úzké studně, o jejímž umístění dobře věděl. Navíc do studně, z níž si sám brával vodu. Jako zločin se to ale nikdy nevyšetřovalo. Takže kdoví. Já můžu s jistotou říct pouze jediné: Joe Jones byl výjimečně talentovaný malíř. Bohužel jsem byl jediný, kdo si to uvědomoval. Až nyní, roky po jeho smrti, postřehl jeho výjimečnost celý umělecký svět a jeho díla se stala součástí mnoha sbírek. Což je smutné — vlastně spíš tragické. Neumím si představit, čeho by do­ sáhl, kdyby tvořil až do svých čtyřiceti padesáti. Ale tak to nemělo být.“ Jsem nahoře ve svém studiu a mluvím s Patricií Arnofskou — ženou s vlnitými vlasy a postavou ve tvaru hrušky. Minulý týden se mi ozvala a vysvětlila mi, že píše do občasné rubriky o výjimečných umělcích magazínu Connecticut. Zatím prý otiskli portrét Sola LeWitta,

13

Paula Cadmuse a ilustrátora Wendella Minora. V souvislosti s výstavou, kterou připravovalo Muzeum amerického lidového umění, dostala za úkol zpracovat medailonek Josepha Jonese. „Pochopila jsem, že jste jediný kurátor, který mu za jeho života uspořádal výstavu,“ řekla. Potvrdil jsem jí to a také jsem souhlasil s rozhovorem o Joeovi. A tak, o týden později, jsme tady. Slečna Arnofská zkontroluje diktafon, který si kvůli interview přinesla, a zeptá se mě, jak jsem Josepha Jonese potkal. „Poprvé jsem si ho všiml na jaře 1957. Pořádal jsem výstavu ‚Přímořská Nová Anglie v 19. století‘, na jejíž vernisáži se objevil. Pompézní název pro sebeoslavný koncept — výstava, která vznikla na popud bohatého sběratele umění s námořnickou tematikou ze Three Rivers, jehož dědeček vydělal miliony v lodní dopravě. Za mou kurátorskou práci se muzeu poměrně štědře odměnil, ale mě chystání té výstavy k smrti nudilo: samé obrazy fregat, brig a parníků na moři, navrch celá ta oslava války a peněz. Odpoledne v den vernisáže jsem zrovna mluvil s prezidentkou Přátel Statlerova muzea Mariettou Colsonovou, která se uprostřed rozhovoru náhle odmlčela, zahleděla se přes mé rameno a zamračila se. ‚Ale, ale, co to tady máme?‘ řekla. ‚Že by problémy?‘ Otočil jsem se směrem, jímž se dívala, do vzdáleného rohu galerie, kde stál Jones. Mezi všemi těmi šedovlasými patrony v botách s vysokými podpatky se jeho mahagonová pleť, zploštělý nos, postava udělaného dělníka i montérky skutečně vyjímaly. Společně s Mariettou jsme pozorovali, jak se přemisťuje od obrazu k obrazu. V rukou držel velikou lepenkovou krabici, a snad právě proto mi připomínal etiopského krále nesoucího dar, který je nesmrtelně ztvárněn na obraze Klanění tří králů — a nemám na mysli slavné vypodobnění Gentila da Fabriana, ale pozdější malbu Albrechta Dürera, kterému se skvostně podařilo začlenit do severoevropského stylu klasické prvky italské renesance. Znáte ten obraz?“ „Znám Dürera, ten konkrétní obraz ne. Ale pokračujte.“ „Celá galerie ztichla a oči všech se obrátily směrem k Jonesovi. ‚Doufám, že v té krabici nemá nic nebezpečného,‘ podotkla Marietta. ‚Myslíte, že bychom měli zavolat policii?‘ Zavrtěl jsem hlavou a vydal jsem se k němu.

14

Stál před obří Caulkinovou olejomalbou La Amistad, zobrazující škuner, který převáží africké otroky na Kubu. Obraz zachycoval jejich vzpouru. ‚Vítejte,‘ řekl jsem mu. ‚Máte dobrý vkus. Nejlepší obraz celé výstavy.‘ Řekl mi, že má rád obrazy, které vyprávějí příběh. ‚Narativní malba, chápu,‘ odvětil jsem. ‚Také pro ni mám slabost.‘ Obočí i řasy měl pokryté cementovým prachem, lacl jeho montérek byl špinavý a postříkaný barvou. Pohledu z očí do očí se vyhýbal. Proč sem přišel? ‚Sem malíř,‘ řekl mi. ‚Nemůžu si prostě pomoct.‘ Věděl jsem přesně, co tím myslí. Copak jsem nemaloval už dlouhé roky, často spíš proti své vůli než dobrovolně? ‚Jsem Gualtiero Agnello, ředitel tohoto muzea,‘ představil jsem se a podal mu ruku. ‚A vy?‘ Řekl mi své jméno. Odložil si krabici na zem, aby mi mohl rukou potřást. Ta jeho byla dvakrát větší než moje, navíc drsná jako smirkový papír. ‚Vy ste ten, za kerým sem sem měl přijít,‘ pronesl. Neřekl, kdo mu to poradil, a já se ho na to neptal. Zvedl krabici ze země a gestem mě vybídl, abych si ji vzal. ‚Pár mejch vobrazů. Chcete se mrknout?‘ Řekl jsem mu, že to není nejlepší chvíle, a zeptal se, zda by se mohl zastavit někdy příští týden. Zavrtěl hlavou. Prý má práci. Ale může mi je tu nechat. Byl jsem nerozhodný, měl jsem za to, že nebude mít víc talentu než všichni ti sváteční mazalové, kteří mě tak často kontaktovali — většinou vdovy a diletanti, které dopálilo, když jsem jejich domnělé artistní nadání náležitě neocenil. Nechtěl jsem být poslem špatných zpráv. Zároveň jsem tušil, že ho muselo stát dost sil sem vůbec přijít, a nechtěl jsem ho rovnou zklamat. ‚Víte co?‘ na­vrhl jsem mu. ‚Vidíte naproti ten stůl s punčem? Dejte krabici pod něj. Jakmile budu mít chvíli, na vaše práce se podívám a dám vám vědět. Máte telefon?‘ Zavrtěl hlavou. ‚Až vo tom budete chtít dát řeč, můžete zavolat mýmu šéfovi, kerej mi to vyřídí. Číslo nevim, bude v seznamu. Angus Skloot.‘ ‚Ten stavitel?‘ Přikývl. Sklootovi byli štědrými donátory muzea, paní Sklootová byla navíc členkou spolku Přátel. ‚Dobře, ozvu se vám.‘ Poděkoval za můj čas. Vybídl jsem ho, ať si dá punč a sušenky, ale když se podíval tím směrem a všiml si několika dalších návštěvníků, kte­ří ho bezostyšně pozorovali, zavrtěl hlavou.

15

Zůstal ještě chvíli, a kamkoli se hnul, ostatní se před ním rozestupovali, jako by byl Mojžíš vcházející do Rudého moře — Mojžíš, který ale neodolal umění, zastavoval se před jednotlivými obrazy a zkoumal je. Když jsem se díval, jak odchází, připojila se ke mně znovu Marietta. ‚Gualtiero, umírám zvědavostí,‘ řekla se rty staženými do křečovitého úšklebku. ‚Kdo je ten tvůj nový barevný přítel?‘ Díval jsem se na ni mlčky a čekal, až se přestane šklebit. Pak jsem teprve řekl: ‚Je to umělec. Není to snad důvod existence Přátel Statlerova muzea — podporovat uměleckou komunitu?‘ Odměřeně přikývla, otočila se a šla pryč. Vernisáž skončila v pět. Vyprovodil jsem poslední hosty ke dveřím. Obsluhující si sbalili nádobí na punč i zbytky občerstvení, složili ubrus a stůl umístili na jeho původní místo u vstupu do sálu. Vrátný uklidil židle a začal zametat. A tam, na podlaze uprostřed místnosti, stála Jonesova krabice. Vzal jsem ji nahoru do kanceláře. Oblékl jsem si kabát, sešel zpátky dolů a při odchodu zamkl budovu. Pro zbytek víkendu jsem na Jonese úplně zapomněl. Ale v pondělí ráno tam pořád byla: ona krabice. Otevřel jsem ji, vyn­ dal přibližně dvacet malých maleb a rozprostřel je po stole. Zdálo se, že používá emailové nátěrové barvy. Dva z obrazů byly na překližce, jiné na hobrových deskách, zbytek na kartonu. Z toho, co jsem viděl před sebou, mi do očí vstoupily slzy.“ „A co jste viděl?“ zeptala se slečna Arnofská. „Můžete to popsat?“ „Vůbec neuměl pracovat s perspektivou, to bylo zjevné. Mnohé postavy, díky kterým se později jeho malby staly tak populárními, neměly správné proporce. O šerosvitu neměl ani tušení, na žádném obraze nebyla zachycena hra mezi světlem a stínem. Měl ale přirozený smysl pro rozmístění a obrovský cit pro jasné barvy. Náměty jeho obrazů — kovbojové a indiáni, kejklíři i divoká zvířata, vodopády, nahé nebo spoře oděné ženy — vykazovaly všechny rysy moderního primitivismu. Každý ale v sobě nesl unikátní vizi. A Josephus Jones skutečně byl narativní malíř: jeho obrazy evokovaly příběhy oslavující venkovský život, ale zároveň varovaly před zlověstnými silami, které číhají v křoví či za stromy. Zavolal jsem Angusi Sklootovi, který mi oznámil, že Joe ten den pracuje. A tak jsem naložil krabici do auta a rozjel se za ním na stavbu.

16

Joe mi představil svého bratra Rufuse, se kterým v rozestavěném domě budoval masivní kamenný krb. Navrhl jsem, abychom si promluvili venku, kde jsem se mu chystal sdělit dobré zprávy stran jeho talentu.“ „Musel být rozechvělý,“ přerušila mě. „Právě naopak. Nevypadal překvapeně, ani se neusmál, jako by věděl, co se mu chystám říct. Zeptal jsem se ho, jak dlouho už maluje. Asi tři roky, odvětil. Řekl, že začal, když se probudil ze sna o nádherné nahé ženě jedoucí na zádech lva. Popadl tužku a kus dřeva, aby prý mohl zachytit svůj sen dřív, než se rozplyne jako mlha. Aniž by si byl jistý proč, chtěl si ho uchovat. Celý den pak přemýšlel o ženě na lvím hřbetě. Po práci požádal pana Skloota, jestli by si mohl odnést několik téměř prázdných plechovek od barvy. Došel domů a svůj sen podle náčrtku namaloval. Od té doby prý pořád maluje. Vrátil jsem mu jeho krabici, kterou položil mezi nás na zem. ‚Prozraďte mi něco o sobě,‘ vyzval jsem ho. Pamatuji si, že se zatvářil podezíravě. Co prý bych rád věděl. ‚Cokoli mi budete chtít říct,‘ odvětil jsem.“ „A co vám o sobě řekl?“ zeptala se mě slečna Arnofská. „Chápu, že je to dávno, ale pomohlo by mi, kdybyste si to vybavil co nejpodrobněji.“ To, co se odehrálo potom, bylo zvláštní. Když se obraz, na kterém zrovna pracuji, stane středobodem mého zájmu — když své činnosti „zcela propadnu“, jak tomu někteří říkají —, zmocní se mě stav podobný transu. A to se teď dělo ne s mým uměním, ale s pamětí. Slečna Arnofská, sedící naproti mně, se pomalu vytrácela a minulost byla náhle živější než přítomnost… Joe chvíli zarývá botu do země a dává si načas, než odpoví. „Můj děda z tátovy strany votrokařil na tabákový farmě ve Virginii, babička byla svobodná žena.“ Po zrovnoprávnění černochů se přestěhovali do Chicaga, kde začal dědeček pracovat na jatkách. Generace Joeovy matky tak už byla čistě chicagská. „Máma v tejdnu myla vlasy bohatejm paničkám v salonu krásy jednoho nóbl hotelu v centru a vo víkendu kázala v kostele pro černý. Můj táta nejdřív pracoval na jatkách, stejně jako jeho táta. Ale praštit krávu kladivem mezi voči, aby ji mohli podřezat, ho deptalo, a tak s tím sek. Dostal práci v cihelně a byl z něj zedník — a sakra dobrej zedník. Když mně a Rufusovi bylo třináct

17

a čtrnáct, brával nás s sebou, a tak sme se naučili dělat s kamenama a maltou.“ Řekl, že jeho táta byl lepší zedník než on a že nejlepší ze všech je v tom Rufus. „Pan Skloot mu jednou řek, že se zednickou lžící a maltou zachází jak umělec se štětcem a barvama,“ řekl Joe a široce se usmál. „A měl recht.“ Ptám se, jak dlouho už tady žije. Od roku 1953, odpoví, a když mu řeknu, že ve stejném roce se do Three Rivers přistěhovala i má rodina a já, oči se mu rozšíří a pak se jeho pohled spojí s mým. Chápavě přikývne, jako by to, že jsme se přistěhovali ve stejném roce, byl víc osud než pouhá náhoda. Dál mi prozradí, že oba jeho rodiče jsou už mrtví a Rufus se právě vrátil od námořnictva. Nutil Joea přestěhovat se víc na východ, protože měl plán. Oba dostanou dobrou práci v loděnici v Grotonu a budou se podílet na stavbě první americké atomové ponorky Nau­ tilus. Ale loďaři nakonec upustili od zaměstnávání černých, protože se báli následků a rasových útoků od bílých dělníků. „Takže sme brali jakoukoli práci. V Hartfordu sme zpracovávali tabák, makali na pile, kopali hroby. Zedničili sme, když se dalo, což nebylo často. Nejšťastnější den našeho života byl, když pan Skloot přijel do Willimanticu na hrob svý sestry,“ vypráví mi. „S Rufusem sme kopali hrob vo kousek dál, přišel za náma a dali sme řeč. Pan Skloot se rozzářil, když sme mu řekli, že hrobníci sme slušný, ale děláme hlavně zedničinu. Řek, že zrovna vyhodil svýho zedníka, co chodil do práce vožralej. A tak než nased zpátky do svýho krásnýho černýho fára a vodjel, dostali sme džob u stavební firmy Skloot. Měli sme bejt měsíc ve zkušebce, aby si pan Skloot prohlíd, jak makáme a taky esli makáme tvrdě a nepijem. Ale zaměstnal nás už po prvním tejdnu, páč se mu líbilo, jak děláme — Rufusova práce vo trochu víc, ale moje taky.“ Podle Joea byl pan Skloot nejlepší šéf, jakého kdy měl. Když jsem se zeptal proč, odpověděl: „Dobře platí a je hodnej. Nechává nás bydlet vzadu na svym pozemku, a nevadí mu ani, že má Rufus bílou ženu. Ruf si ji vzal, když byl v Evropě, a přivez ji sem, když sme se trochu usadili. Je z Holandska.“ Joe se botou dotkne krabice. „Mám doma i jiný vobrazy. Spousty. Esli se vám líběj tyhle, možná byste chtěl vidět další.“ Přikývnu, a tak se dohodneme, že ho navštívím doma ještě ten den v šest.

18

Dům je malá chatka v zadní části Sklootova pozemku. Podle Joe­ ových instrukcí jedu po příjezdové cestě, pak odbočím na rozježděnou stezku a po ní pokračuju, až se dostanu k potoku. Zaparkuju, vystoupím a po lávce ze dvou spojených prken přejdu na druhý břeh. Hubená bílá žena — to bude holandská manželka Joeova bratra — věší venku prádlo jen v kombiné. Když se zeptám, jestli je Josephus doma, jednoduše ukáže palcem směrem ke dveřím. Ty se otevřou dřív, než zaklepu, a Jones mě zve dovnitř. Dům je špinavý. Páchne výpary jídel a kočičí močí, všude je nepořádek. Tlustá žíhaná kočka spí na kuchyňské lince mezi špinavým nádobím, starými časopisy a popelníkem, který přetéká nedopalky. Pod nohama cítím štěrk. Josephovy kresby jsou všude: naskládané u zdí i na parapetu a taky na ledničce, jejíž dveře drží zavřené jen za pomoci pásky. Ještě více obrazů leží na matraci na zemi a na spuštěné skládací posteli. „Jak se jmenuje tenhle?“ zeptám se Joea a ukazuju přitom na ženskou figuru v dvojdílných plavkách stojící na poli za ranního rozbřesku s papoušky na hlavě i rozpřažených rukou. „Tamten? Dívka s papoušky.“ Když ho zvednu, abych si jej prohlédl víc zblízka, švábi, kteří pod ním byli schovaní, se rozutečou. Ale úklid není moje starost. Podrobně si prohlédnu každý obraz, který mi ukáže, ohromený jeho tvorbou i syrovým talentem. Strávím tam několik hodin. Některé obrazy jsou lepší než jiné, to dá rozum, ale i ty méně nápadité v sobě mají exotický, neškolený šarm i troufalou práci s barvami. Ještě než odejdu, nabídnu mu výstavu ve Statlerově muzeu. Přijímá. Když se vrátím domů, oznámím ženě, že jsem pravděpodobně právě objevil nový obrovský talent. Jenže „Josephus Jones: americký originál“ je fiasko. Místní noviny, které naše akce obvykle podporují, odmítnou otisknout Jonesův příběh i recenzi na jeho výstavu. Na vernisáži se místo obvyklých dvou stovek lidí sejde sotva dvacet zájemců. Dokonce ani Angus a Ethel Sklootovi nedorazí, jsou na dovolené na Floridě. Je bolestné vidět bratry Jonesovy, jak šoupají naleštěnými botami po podlaze a sledují těžké dřevěné vstupní dveře s pohasínající nadějí v očích. Oba si pro tuto zvláštní příležitost zakoupili dvouřadé obleky, i Rufusova manželka má na sobě očividně nové šaty: třpytivé koktejlky s hlubokým výstřihem, které by se hodily lépe do newyorské restaurace než na

19

odpolední vernisáž v usedlém městečku Three Rivers ve státě Connec­ ticut. Navíc si z nich zapomněla ustřihnout cedulku, a tak musím požádat slečnu Sheflottovou, svou sekretářku, aby vyšla nahoru, vzala tam nůžky a diskrétně odvedla mladou paní Jonesovou do foyer, kde jí cedulku nenápadně odstřihne. Později mi prozradí, že ji jen zasunu­ la dovnitř, když se jí paní Jonesová svěřila, že si takové šaty nemůže dovolit a má v plánu je v pondělí do LaFrance vrátit. V následujících dnech se množí stížnosti na převažující nahotu vyobrazených žen. Tři příslušníci Přátel Statlerova muzea na protest ukončí své členství. Během šesti týdnů trvání výstavy je počet návštěvníků žalostně nízký — je to vůbec nejhůře navštívená výstava. Osobně obešlu několik vlivných newyorských kritiků i obchodníků s uměním a zvu je, aby objevili Jonesův talent. „Je to malíř každodenních výjevů i exotických motivů, které latentně obsahují nezvyklý podtón strachu,“ napsal jsem jim. „Jeho kompozice jsou překvapivé, některé veselé, jiné hrozivé. Podle mě se svými díly vyrovná americkým primitivním malířům jako ‚Grandma‘ Moses, Negro brethren, Jakob Lawrence či Horace Pippin a také průlomovým umělcům harlemské renesance.“ Ale žádný z těch vytížených newyorských kritiků nepovažuje za nutné mi odpovědět, natož aby vážil tříhodinovou cestu do našeho malého muzea a prohlédl si v něm Jonesovy práce. Výstava skončí. Zůstaneme s Joem v občasném kontaktu. Dodávám mu kuráž a komentuji nové práce, které s sebou občas přinese. Mrzí mě, když se dozvím, že Rufuse opustila jeho žena a on to těžce nese — chytil se špatné party a začal brát heroin. „Pan Skloot ho vyhodil, když zjistil, že se zaplet s tim svinstvem,“ řekne Joe. „Vyhodil ho i z našeho domu. Šetřim, abych moh Rufuse poslat do jedný z těch léčeben, ale stojej víc, než mám. Kdybych aspoň vobčas prodal ňákej vobraz, zvlád bych to, ale nikomu se nelíběj dost na to, aby je koupil.“ Několikrát se ještě pokusím upozornit své newyorské kontakty na Joeovo dílo — pokaždé bez úspěchu. Nakonec přestane chodit do muzea a naše styky se přeruší. Při příležitosti třístého výročí založení Three Rivers v roce 1959 jsem požádán, abych zasedl v porotě umělecké výstavy konané poslední den oslav. Je to obrovská výstava: více než tři sta zavedených i amatérských umělců přihlásilo své obrazy. Většina z nich zvolila nějaký

20

„libý“ motiv: malebné mosty, romantizující portréty růžolících dětí a samozřejmě nesnesitelná zátiší s kytkami i ovocem. Když procházím mezi obrazy a pátrám po čemkoli, čemu bych mohl udělit cenu za „nejlepší dílo“, a v noci přesto klidně spal, narazím v jižní části na Josephovy malby. Potěšeně a s pocitem úlevy se kochám známými výjevy: Dívka s papoušky, Jesse James a jeho žena — obrazy spoře oděných dívek a rybářů uprostřed řeky, hráčů na ukulele i cirkusových zvláštností. Jedno téma jako by se v Jonesově díle neustále opakovalo: predátoři — lvi a tygři, rysi i leopardi —, kteří útočí nebo se chystají zaútočit na svou kořist. Náhle mezi známými kresbami spatřím jednu zbrusu novou, dvakrát větší a dvakrát ambicióznější než ostatní. Uprostřed kompozice stojí Strom života, bujný a plodný. Pod ním bledí a nazí Adam s Evou. Její zobrazení mi připomíná prepubescentní Evy Van Leydena, holandského mistra ze 16. století. Adam, jehož pleť je šedá spíše než hnědá nebo černá, má tvář Josepha Jonese. Neškodní zástupci říše zvířat, kteří obě lidské postavy obklopují, jako by se téměř usmívali. Nebezpečí tak číhá ve zrádném hadovi visícím ze stromu. Joe vykreslil okamžik v čase. Adam se natahuje po zakázaném ovoci, které se Eva chystá utrhnout. Bude to právě tento nenáviděný akt vlastní vůle, který způsobí jejich vyhnání z ráje. Nevinnost bude jednou provždy ztracena a my lidé zůstaneme už napořád poskvrněni hříchem svých předků. V Adamovi a Evě se Jones znovu vyjádřil k tématu predátora a jeho kořisti, ale udělal to mnohem subtilněji a zručněji. Adam a Eva je krok vpřed — vynikající tah, a právě vedle tohoto obrazu jsem rozhodnut pověsit modrou stužku s nápisem „nejlepší dílo“. Brány slavnosti se otevřou v devět hodin ráno. Když vycházím, ženou se kolem mě davy lidí, ale mám podezření, že víc než zájem o umění je motivuje chuť na palačinky, které obrovská černá žena podobná tetě Jemimě připravuje a servíruje ve stanu. Obdivuji prohnanost organizátorů: když chcete, aby se lidé zajímali o umění, nasyťte je palačinkami. Později se dozvím, že festivalová komise nebyla mým výběrem nadšená, a následujícího dne se v novinách dočtu o tom, jak se nějaký rozzuřený návštěvník vrhl na Jonesovu malbu s úmyslem ji zničit a s jejím autorem se později poprat. Takové novinky mě blaží! Není nakonec právě to účelem uměleckého díla? Upoutat a případně

21

rozrušit vnímatele? Provokovat a zpochybňovat status quo? Ne­udě­ lal Michelangelo totéž, když vleže zobrazoval na stropě Sixtinské kaple politickou satiru? Copak velcí umělci od 16. století po Maneta a Riveru neprovokovali veřejnost a nenutili ji přemýšlet? Tím, že bylo jeho umění napadeno, vstoupil Josephus mezi vybranou společnost. O několik týdnů později sedím ve své kanceláři v muzeu a za zvuků rádia pracuji na rozpočtu pro nadcházející rok. Hrají nějakou novinku — píseň, která ironizuje konflikt v Severním Irsku. Nikdy by vás nenapadlo, že společně vyjdou, ale láska zrodila se — anglický pudink s irskou whiskou. Ta slova mě rozesmějí a říkám si, že když lze politická prohlášení nalézt ve výtvarném umění, proč ne v pokleslých populárních písničkách? Jakmile song skončí, úsměv na tváři mi ztuhne. Hlasatel oznamuje, že devětatřicetiletý místní dělník Josephus Jones nešťastně zahynul, když zakopl, spadl do studně za domem a utonul. Sedím bez hnutí a dělá se mi zle. Nadaný umělec zastaven osudem právě na počátku slibné kariéry. Nejsem schopen dál pracovat, a tak si obleču plášť, opustím kancelář a jedu domů. Vydám se na jeho pohřeb v kostele pro barevné. Černošská komunita se tu sešla v úctyhodném počtu, jsou tu, aby zpívali, truchlili a oplakávali předčasný odchod Joea Jonese. Jsem jeden z pouhých čtyř bílých, kteří se také přišli rozloučit: dalšími jsou Angus a Ethel Sklootovi a rozrušená mladá žena, která vypadá povědomě, ale já chvíli nejsem s to ji zařadit. Až během obřadu na to přijdu: je to Eva z Josephova obrazu, ta, jež se natahuje po zakázaném ovoci visícím těsně pod prohnaným hadem. Joeův bratr Rufus je jedním z těch, kteří nesou rakev, ale vypadá neupraveně a jako v snách, drogově závislý, jak ho popisoval Joe. Zdá se, že i on byl uštknut hadem. Nikdo z mluvčích na pohřebním obřadu ani z truchlících přítomných na následném karu se nezmíní o Josephově vztahu k umění. Opakovaně však odmítají závěr koronera McKeeho, podle nějž Joe zemřel bez cizího zavinění. „Fraktura lebky a patnáct centimetrů dlouhý šrám na čele?“ pronese jeden z pochybovačů. Je to hlučná, rozzuřená žena v přezdobeném klobouku, která by mohla vážit málem něco

22

mezi sto dvaceti pěti a sto padesáti kily, a když promluví, poznám v ní tu, jež během slavnosti hrála tetu Jemimu smažící palačinky. „Muž vysoký sto osmdesát centimetrů zakopne a jen tak spadne do studny, která je hluboká jen dva metry dvacet a má v průměru sotva půl metru? Jestli tohle byla nehoda, sním tendle svůj klobouk, a to včetně per,“ prohlásí. „Proto musíme dále bojovat ve jménu Ježíše Krista! Získat spravedlnost pro bratra Josepha a vybojovat si práva v tomdle smutným světě a smutným městě!“ Ze všech koutů místnosti se ozývají projevy souhlasu. „Tak tak, moje řeč!“ „Nandej jim to, Bertho!“ „Amen, sestro!“ Z druhé strany sálu slyším hluboce vzlykat zlomeného muže. Trhá mi srdce, když vidím, že je to Joeův závislý bratr, Rufus. „Smutný příběh,“ zhodnotí slečna Arnofská a její slova mě vrátí ze suterénu černošského kostela zpět do přítomnosti mého studia. „Ano. Ano, to je. Ubohý Rufus zemřel nedlouho po Joeovi při povodni.“ „Povodni?“ Přikývnu. „V severní části města se protrhla přehrada a voda, kterou zadržovala, se prohnala středem města, přičemž nadělala mnoho škody. Zemřelo několik lidí včetně Rufuse Jonese. V novinách psali, že žil v opuštěném autě u řeky.“ „Kdy se to stalo?“ „V šedesátém druhém roce. Možná v šedesátém třetím.“ „Je smutné, že se Joe nikdy nedozvěděl, jakého úspěchu jeho malby dosáhly. Aspoň že vy jste ho tehdy hájil.“ „Ano, to jediné jsem pro něj mohl udělat. Ale bylo to oboustranné. Také on mi mnoho dal.“ „Co tím myslíte?“ Odpovím až po krátké odmlce, abych přišel na to, jak přesně svou odpověď zformulovat. „Víte, slečno Arnofská, od chvíle, kdy jsem na Joeův obraz Adam a Eva pověsil modrou stuhu, uplynula řada let. Seděl jsem za tu dobu v mnoha porotách a hodnotil větší i menší výstavy, a přitom se pokaždé sám sebe ptal: Jaká je funkce umění? V čem spočívá jeho hodnota? Jde tu především o formu a kompozici?

23

Jedinečnou schopnost vize? O vztah malíře a jeho díla? Nebo díla a jeho vnímatele? Někdy jsem cenu udělil formalistnímu umělci, jindy expresionistovi nebo abstraktnímu malíři. Méně často jsem zvolil člověka, jehož dílo bylo jednoduše reprezentativní. Kdykoli to však bylo možné, oslavoval jsem umění, které otřásalo lhostejností a křičelo: ‚Prober se!‘ Jistě ne vždy, ale většinou se v těchto případech nejednalo o studované umělce, ale o amatéry — tvůrce, které na rozdíl ode mě nikdo neučil precizním technickým dovednostem, ale jejichž dílo je přesto fascinující.“ Můj host souhlasně přikyvuje a já se rozesměju. „A nyní mě prosím na chvíli omluvte,“ řeknu jí, „musím přerušit svou řeč a odskočit si.“ „Samozřejmě,“ odvětí. Zvednu se ze židle, proti čemuž má čtyřia­ devadesátiletá kolena protestují. Slečna Arnofská mě požádá, zda by se mezitím mohla porozhlédnout po místnosti, a já ji k tomu zdvořile vybídnu. Když se vrátím, stojí před policí u okna a prohlíží si trojrozměrnou koláž, kterou mi před lety darovala jedna mladá umělkyně. „Jmenuje se to Tančící nůžky,“ řeknu jí. „Jejich autorce jsem kdysi udělil cenu a ona mi věnovala tohle. Stala se z ní docela slavná umělkyně.“ „Poznávám ten styl,“ podotkne slečna Arnofská. „Annie Ohová, viďte?“ „Přesně tak. Znáte její věci?“ Přikývne. „Dělala jsem její medailonek pro náš časopis v době, kdy se začínala prosazovat. Jmenovalo se to ‚Rozhněvané umění Annie Ohové‘. Byla velice nesmělá, téměř se za svá díla omlouvala. Fascinovala mě rozporuplnost jejího skromného chování a míry hněvu přítomného v jejích dílech.“ „Tuším, že mě fascinovalo totéž: neslyšný křik ženy odsouzené k tradiční roli manželky a matky, z níž se zoufale pokouší vyvázat. Tehdy jsem Annie předpovídal velikou budoucnost a těší mě, že jsem se nemýlil. Zůstali jsme v kontaktu. Mimochodem, příští týden se podruhé vdává a já jsem pozván na svatbu.“ „To je milé. Vyřiďte jí prosím mé pozdravy a přání všeho dobrého jí i jejímu muži.“ „Jistě, rád. Jen budu muset vaše přání upravit pro Annie a její man­ želku. Bere si majitelku galerie, v níž jsou její díla vystavena.“

24

„Ach tak,“ reaguje slečna Arnofská. „Povězte mi víc o dalších obrazech ve svém studiu. To jsou vaše díla?“ Přikývnu. Prochází ateliérem a prohlíží si stohy mých maleb opřených o zeď po celé délce místnosti. Některé se vrátily z různých výstav, jiné se na opuštění mé pracovny teprve chystají. Zastaví se u stojanu a s úsměvem se dívá na rozpracovaný obraz dívky skákající přes švihadlo. „Obdivuji, že pořád ještě denně tvoříte,“ řekne mi. „Jak vidím, k tomuhle námětu se neustále vracíte.“ „Máte pravdu. Malá Fanny a její švihadlo. Namaloval jsem ji snad stokrát.“ Pak jí vysvětlím, jaké jsem měl štěstí, když jsem v šestnácti letech získal stipendium na Uměleckém institutu v Chicagu, a jak mi tamější studium pomohlo tříbit mé umělecké vize. „Nejdřív jsem takřka imitoval styl malířů, které jsem obdivoval nejvíce: impresionistů, expresionistů, pointilistů. Pozvolna jsem si ale začal budovat vlastní styl, který jeden z mých učitelů v hodnocení označil za ‚směle moderní postup s neotřelostí výrazu‘. Nechci se vychloubat, ale brzy jsem byl považován za jednoho ze tří nejslibnějších studentů — dalšími byli Antonio Orsini, můj přítel, který přišel z Bronxu a miloval New York Yankees víc než svůj život, a Norma Kaszubová, přátelská Texasanka v kovbojských botách, která kouřila a klela jako chlap.“ „Žena, jež předběhla svou dobu,“ podotkne slečna Arnofská. „Ale povězte mi víc o dívce se švihadlem.“ „Spatřil jsem ji jednoho odpoledne, když jsme s Antoniem a Normou obědvali v Grantově parku. Byla to malá bezejmenná černošská dívka v beztvarých šedých šatech, která skákala přes švihadlo a šťastně si zpívala. Nepoddajné vlasy měla spletené do copů. V blažené nevinnosti obracela tvář směrem ke slunci. Zrovna jsme se přeli, jestli se z nově zvoleného prezidentského kandidáta Roosevelta vyklube spasitel, nebo ničema. Hlasy ostatních jako by mizely v dáli a já vytáhl tužku a začal jsem dívku črtat na mastný papír, v němž byl zabalený můj sendvič. Později odpoledne jsem ji ve škole kreslil znovu a znovu, v následujících dnech jsem ji maloval temperami i olejem, akvarelem, pastelem a také v monochromatických odstínech zelené a šedi. Jako by mě to nevinné dítě uhranulo! Pojmenoval jsem ji Fanny a začal ji považovat za svou múzu. Jako závěrečný projekt jsem odevzdal sérii

25

šestnácti prací s názvem Dívka skákající přes švihadlo. V den závěrečných zkoušek jsem zadržoval dech, když jeden z hodnostářů v čepici a taláru vyhlašoval: ‚Hlavní cenu letošního roku získává… Gualtiero Agnello!‘ Tehdy jsem zažil největší vzrušení ve svém životě. A jak vidíte, posedlost Fanny už mi zůstala.“ „Fascinující,“ reaguje slečna Arnofská. „Než jsem přišla, hledala jsem si o vás informace. Měl jste výstavy v mnoha význačných muzeích.“ „Máte pravdu: v Muzeu moderního umění, Corcoranu, Whitney. Jedna z mých kreseb se nedávno stala součástí stálé expozice ve Smith­ sonově institutu. Studie mého skákajícího andílka.“ „Podle Wikipedie jste se narodil v Itálii.“ „Ano, v Sieně.“ „Toskánsko! To muselo být podnětné, vždyť z toho kraje pochází tolik význačných umělců. Koho byste označil za svůj vzor?“ „Z mistrů nikoho, protože do Ameriky jsme se přestěhovali, když jsem byl ještě malý. K umění mě přivedl můj otec.“ „Byl také umělec?“ „Ne z povolání. Živil se jako krejčí. Ale v jedné z mých nejranějších a nejkrásnějších vzpomínek mu jako malý sedím na klíně venku u stolu na Piazza del Campo a s doširoka otevřenýma očima sleduju, jak pro mě tátova tužka plní prázdný papír komiksovými zvířátky. Jeho dovednost působila na malého kluka jako zázrak. Bohužel se vztahy mých rodičů zhoršily poté, co tátův obchod podpálil pomstychtivý manžel jeho milenky. Na pomoc nám přišel tátův bratr, strýček Nunzio. Ujistil mého otce, že Manhattan je plný byznysmenů a každý potřebuje oblek. Navíc nám poslal peníze — dost dolarů, které, vyměněny za liry, stačily na tři lístky do New Yorku. A tak jsme opustili Sienu, nasedli v Livornu na loď a cestovali přes oceán. Dodnes si vybavuji, jak jsem byl během té dlouhé plavby vyděšený.“ „Vyděšený? Proč?“ „Bál jsem se, že se už nikdy nedostaneme z té nekonečné beztvaré šedivé vodní masy — že budeme navěky odsouzeni k plavbě po moři. Ale po dvanácti dnech jsme propluli kolem sochy Svobody a přistáli u amerických břehů.“ „A to vám bylo kolik?“

26

„Osm. Tehdy jsem samozřejmě chápal jen zčásti, proč se vlastně musíme stěhovat. Až později, když se probudily mé vlastní sexuální touhy, mi otec vysvětlil, že mámě nechtěl být nevěrný, ale jeho milovaná, Valentýna, měla tělo od Botticelliho a vlasy tak rudé, jako by vystoupila z Tizianova obrazu. Můj otec byl povoláním krejčí, ale jeho vášní zůstávalo umění. V tomto ohledu si byli s Josephem Jonesem velice podobní. Neměl vzdělání, ale přirozený talent a neodbytnou touhu malovat. Málokdy se někam hnul bez své tužky a bloku s průklepáky. ‚Dar od boha,‘ řekla jednou o otcově talentu máma, i když ho později označila za ‚prokletí mého Giuseppeho‘.“ „Čím to?“ „Protože ho umění vykolejovalo. Šílel. To se stává často — tvůrčí duch a šílenství kráčívají ruku v ruce.“ „Jako u van Gogha.“ „A mnohých dalších: malířů, spisovatelů, hudebníků.“ Přikývne a povzdechne si. „Takže vaše rodina se usídlila v New Yorku?“ „Na dolním Manhattanu. Bydleli jsme nad strýčkovým obchodem s potravinami ve čtyřpatrovém domě na Spring Street. Nunzio znal někoho a ten znal někoho dalšího, a tak můj otec brzy upravoval pánské obleky v obchodním domě Macy’s na Herald Square. A zatímco on bral míry a všíval do kabátů vycpávky, já se učil spisovné angličtině ve třídě u katolických sester svaté Kláry a slangu ve strýčkově obchodě, kde jsem po škole a o sobotách pracoval. Když bylo teplo, prodával jsem pražené buráky venku před obchodem. V zimě jsem vevnitř čekával na zákazníky.“ Usměju se, když si vzpomenu na všechny ty ženské v šátcích, které dennodenně docházely do krámu pro potraviny k večeři a stěžovaly si na ceny ovoce a zeleniny. Mnohé z nich pocházely ze Sicílie a nejdříve ovoce nenápadně otlačily, aby následně požadovaly slevu, protože bylo otlačené. „Sestra Agáta si mě okamžitě oblíbila, a protože si myslela, že by ze mě byl dobrý kněz, snažila se mě přimět, abych podstoupil vysvěcení. Ale já byl syn svého otce především ve dvou věcech: když jsem byl v osmé třídě, věnoval jsem své panictví ‚starší ženě‘ — bylo jí šestnáct —, která milovala pražené buráky. A taky jsem rád maloval. Zatímco jsem prodával ořechy, kreslil jsem auta zaparkovaná v ulici, bohaté i chuďasy,

27

kteří mě míjeli, taky oděvy třepotající se na šňůrách i ptáky vysoko na obloze nebo holuby poskakující kolem a uždibující drobky. Plnil jsem jeden sešit za druhým a těšil se, že je ukážu tátovi, až se vrátí z práce. Tehdy se málo smával, ale usmál se vždy, když jsem mu ukázal své kresby.“ „Jaký otec, takový syn,“ podotkne slečna Arnofská. „Ano i ne. Jak jsem říkal, otec nikdy nestudoval. Ale když mi bylo patnáct, jedna z mých kreseb zvítězila v soutěži a výhrou byly právě lekce kreslení. A tak jsem každé sobotní ráno místo do strýcova obchodu zamířil na Pátou avenue do Metropolitního muzea, kde jsem se mohl učit u německého malíře jménem Victorius von Schlippe. Stejně jako strýc Nunzio, znal i pan Schlippe lidi, kteří znali další lidi, a tak mi bylo v následujícím roce nabídnuto stipendium na Uměleckém institutu.“ „Rodiče na vás museli být náležitě hrdí,“ zhodnotí slečna Arnofská. „Otec byl, to ano. Ale máma byla proti. Naléhala na mě, abych zůstal v New Yorku, našel si hodné děvče ze staré vlasti, oženil se a dopřál jí vnoučata. Táta mě naproti tomu na institut posílal a přál si, abych se naučil vše, co mi jen Chicago může poskytnout. Vybavuji si slzy v jeho očích, když se se mnou loučil na Grand Central Station, zvlášť když jsem z kapsy vytáhl věc, kterou jsem den předtím pečlivě zabalil. ‚Koukni, tati, co si beru s sebou,‘ řekl jsem. Stál tam a v třesoucích se rukou držel jeden z obrázků, které pro mě před lety nakreslil. Pak mi ho podal zpět, utřel si oči a řekl, že bych měl raději nastoupit, než mi to ujede. A tak, aniž bych se na něj ještě otočil, jsem nasedl. Větrné město jsem si zamiloval! Jeho syrové podzimní počasí i vřelé, přátelské lidi. Miloval jsem i lekce a hltal všechny podněty, které jsem na nich mohl získat. Nedělní odpoledne jsem trávíval psaním dlouhých dopisů rodičům, v nichž jsem jim popisoval, jaký vedu život. Když se podzim zvolna překulil do zimy, začala máma ve svých dopisech psát o podivné posedlosti mého otce. Tvrdil prý, že se mu zjevila Kateřina Sienská, svatá patronka Itálie, a nařídila mu, aby v rámci osvěty italských katolíků po celém světě ztvárnil její životní příběh: službu chorým během morové nákazy, snahu o navrácení papežství z Avignonu zpět do Říma i obdaření stigmaty. Máma popisovala, jak strašné je sledovat vlastního muže, který pozvolna propadá šílenství.

28

Ty Vánoce jsem si cestu do New Yorku nemohl dovolit, a tak jsem zůstal v Chicagu a rodičům poslal balík s kandovaným ovocem, oříšky v cukru a nugátem. Také mně přišly dárky: máma mi poslala tři páry ponožek a vlněné spodní prádlo na celý týden. Dárek od táty přišel v dlouhém kartonovém tubusu. Když jsem otevřel uzávěr a rozmotal průklepový papír, spatřil jsem jeho kresbu uhlem: mystickou svatbu svaté Kateřiny a Ježíše Krista. Linie byly stejně zuřivé jako van Goghovy tahy štětcem a v papíru bylo několik děr, to když na uhel přitlačil až příliš silně. Pověsil jsem tátovu kresbu na zeď nad postel hned vedle obrázku, který pro mě vytvořil, když jsem byl ještě kluk, a naříkal, když jsem se díval z jednoho papíru na druhý. Říkal jsem si, že kdyby byl k mému otci osud shovívavější, mohl opustit New York, jet na západ do Kalifornie a najít si práci u Walta Disneyho místo zadní místnosti bez oken v oddělení pánských oděvů. Ale jak říkají Italové: Il destino mischia le carte, ma siamo noi a giocare la partita. Karty rozdává osud, ale partii s nimi hrajeme my.“ „To by mohlo být i židovské přísloví,“ doplní slečna Arnofská. „Ale k vám byl osud zjevně přívětivější než k vašemu otci: úspěšný malíř a ředitel muzea.“ Přikývnu a usměju se na ni. „Dohlížení na sbírku Statlerova muzea a pořádání výstav mi platí účty. Ale vždycky jsem byl především malíř.“ „Vidím spoustu nezvratných důkazů,“ říká a rozhlíží se přitom po místnosti. Zeptá se, jestli mám děti. Jednoho syna, odpovím. Giusep­ peho. Josepha. „A jde ve vašich stopách?“ „Jestli je umělec? Dá se říct. Pracuje pro televizi v Hollywoodu. Reží­ ruje jednu z telenovel, což také vyžaduje jistý umělecký talent. Tele­ vize je přece z podstaty vizuální.“ „Vídáte se často?“ „Ne tak často, jak bych chtěl. Ale uvidíme se příští týden. Musí pracovně do New Yorku, a tak přijede na víkend. To on mě bere na svatbu Annie Ohové.“ „To je milé. Jste vdovec?“ „Ano, má žena Anja zemřela v osmdesátém devátém. Selhání srdce. Jeden den tu byla, druhý den byla pryč.“ „A od té doby? Nějaká další žena ve vašem životě?“

29

„Nic takového. Dá se říct, že s pokročilým věkem se mou ženou stala má práce. Možná to tak nakonec bylo vždycky.“ „Takže dvě dlouhá, šťastná manželství,“ zhodnotí slečna Arnofská. Přikývnu. „Dlouhá, šťastná a trochu záhadná.“ Vybídne mě, abych pokračoval. „Žena nebo umění: ani jednomu člověk nikdy úplně neporozumí. Když Anja zemřela, našel jsem její deník a v něm věci, o kterých jsem neměl tušení. Třeba že psala básně — překrásné krátké básničky o své rodné vesnici v Polsku. A že tam kdysi milovala chlapce jménem Stanislaw.“ „A vaše obrazy? I v nich jsou skrytá tajemství?“ „Dá se to tak říct. Někdy jsem na kompozici pracoval týdny — dokonce měsíce —, aniž bych si byl jistý, co přesně hledám. Nebo — to když jsem obraz konečně dokončil — jak se to vlastně stalo. Ani po těch letech nejsem tenhle tvůrčí proces schopen lépe popsat. Když jste hluboce zabrána do kompozice, všechno ostatní v místnosti vybledne — všechno až na tu věc před vámi, která se pomalu klube na svět. Jako by dílo na plátně mělo vlastní vůli. Když se to stane, je to vzrušující, ale zároveň děsivé. Vždyť vy jako malíř nemáte své dílo plně pod kontrolou.“ „Odpusťte, nechci se vás dotknout, ale jak to popisujete — jako byste při tvorbě sám zažíval jistý druh šílenství.“ „Šílenství? Možná. Kdoví.“ Slečna Arnofská ukáže na Tančící nůžky a vybaví si, že jí Annie Ohová říkala něco podobného — jak své koláže tvoří, aniž by věděla, jak a proč přesně její dílo vzniká. „To platilo i pro Joea Jonese,“ doplním ji. „Jak jsem řekl, prý začal malovat, protože musel. Něco ho k tomu pudilo. Jediné, co vím, je, že v takových chvílích tvořivosti cítím, že mé dílo nepochází ode mě, ale spíš skrze mě. Nevím, co je jeho zdrojem. Možná múza? Duch mého otce? Kdoví? Třeba je to boží ruka, která vede tu mou.“ „Takže váš talent by mohl být darem od boha? To se snažíte říct?“ „Obávám se, že to zní až příliš velikášsky.“ „Právě naopak,“ odporuje. „Fascinuje mě vaše skromnost tváří v tvář všemu, co jste dokázal.“ Několik následujících vteřin se na sebe pouze mlčky díváme. Pak se usměje, zaklapne notes a vypne diktafon.

30

„Pane Agnello, myslím, že bych vás neměla okrádat o další čas. Jsem vám nesmírně vděčná. Byl to velice příjemný rozhovor.“ „Jsem rád, že máte pořád obě uši. Měl jsem strach, že všechny ty mé řeči nevydrží a dají se na útěk.“ Rozesměje se a ujistí mě, že by mě mohla poslouchat ještě hodiny. „To neříkejte dvakrát,“ škádlím ji. Vstane ze židle s diktafonem v ruce a já se nabídnu, že ji vyprovodím. „Ne, to nemusíte, trefím sama. Měl byste se vrátit k práci.“ Přikývnu. Poděkujeme si navzájem, podáme si ruce. Skrz dveře ateliéru sleduji, jak mizí na schodišti. K práci se však nevrátím, přestože jsem to měl v úmyslu. Slunce a několikahodinový hovor mě unavily. Když zavřu oči, proudí mi před zavřenými víčky obrazy, které při našem rozhovoru vypluly na povrch: Rufus Jones, zdrcený na pohřbu svého bratra… tátovy komiksové kresby, které přede mnou ožívaly na náměstí s Gaiinou fontánou, v níž nedaleko zurčela voda a tryskala z tlamy kamenného vlka do jezírka… podivné koláže Annie Ohové v den, kdy jsem je poprvé spatřil. Najednou se mi z toho dne vybaví jiná vzpomínka, která až doteď vězela zapomenuta hluboko v mé mysli. Váhal jsem, zda cenu udělit Annie, nebo abstraktnímu malíři, jehož dílo bylo také dost působivé. A jak jsem tam tak stál, objevil se po mém boku černoch s prošedivělými vlasy — muž, který vypadal jako starší verze Josepha Jonese. Samozřejmě to nebyl on, v té době byl již deset let po smrti. „Tahle,“ pronesl a kývl přitom směrem k Anniiným kolážím. Jako by věděl, co se mi honí hlavou, a intuitivně vycítil mou nejistotu. A ten moment rozhodl. Cena byla její. „Pane Agnello? Pane Agnello?“ Když otevřu oči, stojí přede mnou má domácí a oznamuje mi, že oběd je hotov. Má ho přinést? „Ne, ne, Hildo. Za chvíli jsem dole.“ Přikývne a odejde. Stále ještě v polospánku se rozhlédnu a můj pohled spočine na nedokončeném obraze na stojanu. Znejistí mě. Proč má Fanny andělská křídla? Kdy jsem jí je namaloval? Vstanu, přistoupím blíž a teprve v tu chvíli mi dojde, že „křídla“ jsou pouze mraky v pozadí. A přesto, s křídly, nebo bez, ona je můj anděl. Přes sedmdesát let uplynulo od okamžiku, kdy jsem ji poprvé spatřil v Chicagu, a přesto v mé mysli

31

i na mých plátnech skáče pořád dál přes švihadlo a zvedá svou tmavou, nevinnou tvář k nebesům, bezbranná, neví, jak krutí lidé dokážou být k „těm druhým“, těm, kteří — ať už z jakéhokoli popudu — chtějí jít proti proudu, místo aby pasivně pluli s ním. Pro můj starý mozek už bylo přemýšlení dost. Oběd je připraven a já mám hlad. Chvíli hledám rovnováhu. Cestou z místnosti se ještě jednou otočím ke stojanu. „Jsem moc unavený, abych ti ještě dnes něčím prospěl, maličká,“ řeknu Fanny. „Ale vrátím se zítra ráno. Do té doby sbohem.“ Na schodech si uvědomím, že musím poslat odpověď: že oba s Joem dorazíme na Anniinu svatbu.

32

Část první

Umění a SLUŽBA

Kapitola první

Annie Ohová Vivečiny svatební šaty mají jméno: Gaia. Jsou překrásné. Vrstvy smaragdově zeleného hedvábného šifonu zabrané pod prsy s asymetrickou sukní ve tvaru písmene A a náznakem vlečky. Zapomněla jsem jméno návrháře: Ianni cosi. Někdo, koho Viveca zná z Asociace návrhářů helénské módy. Dorazily včera z Athén a Minnie je vyžehlila a pověsila na dveře Vivečiny ložnice. Gaia: když šaty dorazily, vygooglila jsem si jejich jméno a informace si poznačila na lístek. Leží na sekretáři. Zvednu ho a čtu. Když propukl Chaos, zrodila se Gaia s obrovskými prsy, starověká bohyně země, věčný výtvor olympských bohů. Nejprve byla matkou Úrana, řeckého ztělesnění nebe, později se stala jeho milenkou. Mezi jejich dětmi byly moře, hory, Kyklopové i storucí obři doprovázející Dia v jeho úspěšné bitvě proti Titánům, kteří také vzešli z Gaiina lůna. Chaos, incest, monstra a válčící sourozenci: zvláštní jméno pro svatební šaty. Troje šaty od návrhářky Very Wangové mi Viveca poslala k posouzení včera. (Vera je jednou z jejích klientek v galerii.) Jedny v barvě slonové kosti, druhé s nádechem růžové, třetí perleťově šedé. Minnie je rozložila na posteli v ložnici pro hosty, ale když odešla, přenesla jsem je do ložnice a pověsila je vedle Gaiy. Když jsem se dnes ráno vzbudila, vyděsily mě. Měla jsem na zlomek vteřiny pocit, že u skříně stojí čtyři ženy. Čtyři nevěsty — jedna v překrásně zelené, ty ostatní v bílém.

37

Viveca je ještě v zahraničí. Před týdnem odjela do Athén pro doplňky, ale pak se rozhodla zůstat o pár dní déle a navštívit svou starou tetu (sestru svého otce, která je ještě naživu) a zároveň dokončovala přípravy na naši svatební cestu na Mykonos. Volala mi odtamtud včera večer: „Miláčku, zdejší krajina je prostě kouzelná. Dívala ses na ty fotky, které jsem ti v mailu poslala?“ Přiznala jsem, že ještě ne, a vymluvila se na to, že jsem za posledních pár dní strávila víc času ve studiu než doma, což byla lež. „Tak se podívej,“ přikázala mi. „Ne že by mohly fotografie zachytit skutečnou krásu toho místa. V denním světle je Aegina prostě oslnivá a při západu slunce změní barvu na krásně kobaltově modrou. A vila, kterou jsem pronajala? Anno, pro tu by člověk zabíjel! Je posazená na kopci vysoko nad městem, takže nabízí panoramatický výhled na celý přístav a některé další ostrovy. Podlahy jsou z bílého mramoru z kamenolomu v Paru, je tu oválný bazén, vnitřní fontána a terasa, z níž je překrásný výhled na celý přístav.“ K čemu bazén, když moře je na dosah? podivila jsem se. „Anno, domky jsou tu vybělené sluncem do alabastrova, u jižní zdi vily roste ibišek a červeň jeho květů kontrastuje s bílými zdmi — je to ta nej­ intenzivnější barva, jakou si umíš představit. Nemůžu se dočkat, až tady budeme spolu. Uvidíš. Tohle místo je snem všech umělců.“ „Umím si to představit,“ odpověděla jsem. „Snem všech umělců, kteří chtějí zachycovat krásu a dokonalost. A to já nejsem.“ „Já vím, Anno. To mě na tvém díle od začátku přitahovalo.“ „To? Co je to?“ Trvalo dlouho, než mi odpověděla. „Říkala jsem to tomu páru, který koupil dvě tvé instalace z Pandořiny série. Tvé dílo se dívá lidem přímo do očí. Uklidňuje nejisté a zneklidňuje vyrovnané. Ale tohle budou prázdniny, lásko. Pracuješ příliš tvrdě. Anno, Mykonos je můj dárek pro tebe. Pro nás. Čtyři týdny budeme obklopeny krásou a dokonalostí, a tak začneme svůj společný manželský život. Copak si to nezasloužíme?“ Obraz mého pokoje rozostřily slzy. „Chybíš mi,“ řekla jsem. „Taky mi chybíš, Anno. Taky mi chybíš.“ Není to tak, že bych s ní nechtěla být na Mykonu. Ale celé čtyři týdny? Po několik let jsem nepřestala pracovat na tak dlouho. Je fér říct, že ani ona v té době nebude pracovat. „Není to zrovna dobrý ob-

38

chodní tah,“ konstatovala, když mi oznámila, že pro nás na celý říjen pronajala vilu. „Lidi se akorát proberou z podovolenkového útlumu, znovu je zaujme město a budou chtít nakupovat. Ale řekla jsem si: ‚Viveco, pro jednou kašli na obchod! Užívej dne!‘“ Usmála jsem se, přikývla a své pochybnosti spolkla, místo abych je vyslovila nahlas. To přece pro lidi, které milujete, děláte, nebo ne? Držíte ústa zavřená, místo abyste jimi nechali slova proudit. Ohýbáte věci, které se dají ohnout. Třeba jako tahle svatba. Byl to Vivečin nápad, abychom se vzaly a náš svazek byl konečně „oficiální“. A kde se budeme brát: tady je potřeba další ohnutí. Dobře, fajn. Je mi to jasné. Connecticut homosexuální svazky zlegalizoval, New York ne. Ale proč si nepronajmeme nějaké pěkné místo na Zlatém pobřeží poblíž města? Cos Cob nebo Darien? Proč zrovna město, kde jsme s Orionem vychovali své děti? Říkala, že mě chtěla překvapit. Což se jí vážně povedlo, ale je to… divné. Není mi to příjemné. Tak dobře, Annie. Pokud máš pochybnosti, proč je nedáš najevo? Proč jí prostě neřekneš, na co myslíš? Zvednu oči, rozhlédnu se po našem krásně zařízeném bytě a na zdi haly spatřím část odpovědi: zarámovaný plakát ohlašující mou první výstavu v galerii viveca c. Nápis hlásá ANNIE OHOVÁ: RÁNA PRO SYSTÉM a pod ním je barevná fotka mé sochy Rodičky: řada bezhlavých manekýnek s roztaženýma zakrvácenýma nohama, z jejichž děloh se derou sérioví vrazi. Speck, Bundy, Gacy. Samá monstra. Mé umění uklidňuje nejisté a zneklidňuje vyrovnané: řekla to líp, než bych ho kdy pojmenovala já sama. To je jeden z důvodů, proč Vivecu miluju. Nejenže dělá mým dílům reklamu a prodává je za částky, kterým se mi ani nechce věřit, ale navíc jim i rozumí. Ano, její byt působí stejně roztomile jako ona sama a naše milování je uspokojivé a bezpečné. Ale pro mě je základem naší intimity fakt, že rozumí tomu, co se svým dílem snažím sdělit. To Orion nikdy nechápal. Ale nakonec, proč by měl? Tajila jsem toho ty roky spoustu. Sedmadvacetileté manželství plné tajemství, které bylo založené na prostém faktu, že on je muž, a tím pádem se mu já se svými nejtajnějšími touhami prostě nemůžu svěřit. Ale no tak, Annie. Ani Vivece jsi je přece neřekla. Proč to? Bojíš se, že by nakonec mohla změnit názor? Že by jí na tobě přestalo záležet?

39

Buď upřímná. Tvá biologická matka zemřela při povodni. Pak se tvůj vlastní otec upil k smrti. A tví adoptivní rodiče byli bez citu. Krmili tě, šatili, ale nemilovali. Chtělas zakusit, jaké to je. Myslíš, že jen náhodou jsou Orion i Viveca stejně staří? Tvůj bývalý manžel i tvá budoucí žena jsou oba o sedm let starší než ty. To je přece nepodstatné. Nebo ne? Byl to důvod, proč sis ho vzala? Proč si teď bereš ji? Protože malá sirota Annie potřebuje, aby se o ni někdo staral? Musím toho okamžitě nechat. Být na sebe takhle tvrdá. Miluju Vivecu. A milovala jsem i Oriona. Ale proč? Protože mě vzal pod svá křídla? Protože poprvé za celý můj život byla intimita s mužem příjemná? Bezpečná? Možná ne tak bezpečná jako s Vivecou nebo tak divoká jako s Priscillou. Ale pořád dost příjemná. A pro něj zvlášť příjemná. Někdy jsem skoro žárlila na intenzitu jeho… Ne. Chtěla jsem mu způsobovat potěšení. Ale jeho potěšení mělo svou cenu. Ne, tohle není fér. Bylo to společné rozhodnutí. Přestala jsem užívat antikoncepci, protože jsme oba toužili po dítěti. Ale když se z přání stala skutečnost, najednou jsem byla ochromená strachy. Co když nejsem správný typ na mateřství? Co když znovu potratím, jako tehdy v sedmnácti? Nikdy jsem se s tím Orionovi nesvěřila a také své nynější těhotenství jsem mu oznámila až o týden později. Tu noc, kdy jsem mu to konečně řekla, mi Orion slíbil, že bude ten nejlepší táta — přesný opak svého nepřítomného otce. Společně jsme plakali a já ho nechala myslet si, že i moje slzy jsou slzami štěstí, stejně jako jeho. Nebyly. Ale můj strach pomaloučku mizel a já začínala cítit radost. Vzrušení. Dokud jsem nešla na ultrazvuk. Poté co jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčata, všechny mé obavy se vrátily. A když to v porodnici vypadalo, že bychom Andrewa mohli ztratit, byla jsem vyděšená k smrti. Přesto mě mateřství naplňovalo. Zamilovala jsem si je oba, jen jsem se na ně podívala, a jak týdny ubíhaly, milovala jsem je víc a víc. Do té doby jsem netušila, jak hluboká láska může být. Ne že mít dvojčata by nebyla výzva. Znamenalo to nároky na všechno, co jsem musela zvládat. Zatímco Orion byl celý den v práci, zůstávala jsem s nimi doma, měnila jim plíny, krmila je a kradla si desetiminutové porce spánku, kdykoli se — zázračně a vzácně — jejich spaní

40

protnulo. A jak řekl, byl Orion skutečně oddaný táta. Když se vrátil domů z univerzity a uviděl je, jeho tvář se rozjasnila. Koupal je, na každé ruce nosil jedno a kolébal je, dokud obě pomalounku neusnula. Aspoň na chvíli. Andrew míval koliky a ničilo mě, když v noci křičel a budil i svou sestru. Pak se rozplakala taky Ariane. Naše manželství ten první rok hodně trpělo. Orion se vracíval unavený po celém dni s pacienty a veškerou energii, která mu zbyla, dával dvojčatům. Nesla jsem nelibě, že pro mě už mu skoro žádná nezbývá. Ale mně pro něj vlastně taky ne. Dvojnásobná práce, dvojnásobný nepořádek. Když jeden z nich onemocněl, musela jsem k pediatrovi vzít oba. A pak se tam za týden vrátit, když Andrew chytil nemoc, z níž se Ariane právě dostávala. Seděla jsem v čekárně s ostatními matkami, které měly jedno dítě a scházely se na oběd. Vzájemně si děti hlídaly. Nad mými dvojčaty se jenom rozplývaly, ale nikdy mě nepřizvaly. Ne že bych o to stála, ale proč se aspoň nezeptaly? Tyhle matky vždycky působily tak sebevědomě. Jako by všechny kromě mě přečetly nějakou příručku, jak se stát dobrou matkou. Ale já tyhle knihy taky četla. Radila jsem se s doktorem Spockem tak často, že vazba se přelomila v půlce a stránky začaly vypadávat. Ale neměla jsem nikdy vlastní mámu a chyběly mi zažité zkušenosti, na které bych se mohla spolehnout. Scházela babička, která by mi všechno řekla. Pohlídala děti a poradila mi… Ačkoli, pořád jsem mohla podobnou pomoc mít. Kolikrát se Orio­ nova matka nabízela, že přijede až z Pensylvánie a pomůže mi? Maria byla tehdy už v důchodu a mohla si to dovolit. Jen kdyby se nechovala tak zatraceně nadřazeně! Cítila jsem se s ní ještě nejistěji. Když jsem dostala zánět prsou, řekla jsem, že přemýšlím o krmení z láhve, protože kojení je strašně bolestivé. Podívala se na mě — ne, zírala na mě, jak probůh můžu být tak sobecká? A pak, aniž by se mnou o tom promluvila, dohodla tu ženskou z Ligy za kojení, aby mi to vymluvila. Protože ona chtěla pro svá vnoučata jen to nejlepší… A ona vždycky věděla, co je nejlepší. Že ano? Ne já, jejich vlastní matka. Nikdy to neřekla naplno, ale já to pochopila. Její syn udělal chybu a oženil se hůř, než by býval mohl. Měl zůstat s tou — jak se jenom jmenuje?

41

Ale Annie, vždyť si to jméno pamatuješ. Jak bys mohla zapomenout, když mu ji Maria neustále připomínala? „Thea někoho má, Thee vydali knihu.“ Thea tohle, Thea tamto, jako bych tam ani nebyla. Takže ne, nestála jsem o její pomoc ani o její rady. Kdo byla, že mě litovala? Ale nakonec jsi jí ukázala, nebo ne? Ani jsi jí nebyla na pohřbu. Počkat, nemohla jsem jít. Obě dvojčata ulehla s planými neštovicemi. Co jsem měla dělat — nechat je s paní na hlídání? Akorát že já jsem je s ní nechala. Zrovna jsem začínala se svým uměním. Chtěla jsem být dole a pracovat, a ne se nahoře starat o dvě nemocné děti. A tak jsem najala paní Dunkelovou, aby se o ně postarala. Orion zůstal v Pensylvánii skoro tři týdny! Seděl u Marii v nemocnici. Každý den mi volal a sděloval novinky. „Myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jde to s ní rychle z kopce.“ A pak v dalším hovoru jsem si poslechla: „Dneska na tom byla líp. Byla vzhůru, vnímala. Nakrmil jsem ji, zvládla sníst asi polovinu pudinku.“ Dvojčata měla horečky, plakala a neustále se mě držela. Ale já měla slavit, protože ona zvládla sníst pár lžiček pudinku? Fajn, Maria byla jeho matka. Ale já byla jeho žena, matka jeho dětí. Taky jsme ho potřebovaly. Přicházela jsem o rozum. Ale to není omluva. Neměla jsem ho uhodit, i když se kvůli neštovicím neustále škrábal. Když jsem řekla Ariane, aby toho nechala, poslechla. Ale Andrew ne. Praštila jsem ho přes zadek silněji, než jsem chtěla. Nejdřív se na mě jenom ohromeně zadíval a pak plakal a plakal. Byla jsem vyděšená. Která matka by své vlastní dítě uhodila takhle silně? Na kůži mu po ráně zbyla modřina. Druhý den zmizela. Kdybych ho nechala se škrábat, měl by po celý zbytek života jizvy. A co měl dělat Orion? Nemohl tam svou matku nechat, i kdyby to trvalo kdovíjak dlouho. A když konečně umřela, musela se toho spousta zařídit, pohřeb, připravit byt k prodeji. Ani chůva nefungovala, jak měla. Jak jsem se mohla soustředit na práci, když tam děti ležely a plakaly, volaly mě a bušily na dveře sklepa? Ale já jsem Mariin pohřeb nebojkotovala. Zůstala jsem přece doma s nemocnými dětmi. A pak mi řekl, že Thea přiletěla, aby mu popřála upřímnou soustrast. Že spolu byli po obřadu na večeři. A já začala přemýšlet, jak jinak ho asi mohla v jeho zármutku utěšit. Tak jo, Annie, mělas pochybnosti, i když hluboko uvnitř jsi věděla, že by tě nikdy nepodvedl. A pak, když se v Harrisburgu konečně po-

42

dařilo všechno zařídit, nasedl do auta a vstoupil do dveří jako hrdina. „Táta! Táta je doma! Vem nás na koníčka, táto. Přečti nám pohádku.“ On se hrdě objeví, oni jsou konečně z nejhoršího venku a najednou jsem zase ta nepodstatná. Ten zábavnější rodič je zpět. Ten príma chlap. Kdo by se staral o mámu, když je tady táta? A já to špatně snášela. Byla jsem popuzená tak dlouho, až jsme skončili v manželské poradně. Protože on mou práci nedokázal ocenit. Proto jsme měli problémy. Všechno se totiž točilo jenom kolem jeho práce, ta má se nepočítala. Očekávalo se prostě, že budu celý den doma s dětmi, neustále k dispozici, kdykoli si vzpomenou, a pak večer, když konečně usnou, budu mít hodinku dvě na svou činnost — akorát budu tak zničená, že na ni nebudu mít ani pomyšlení. Když jsem byla dole a snažila se něco dělat, většinou jsem jednoduše usnula. Orion musel sejít do sklepa, vzbudit mě a dovést mě nahoru do postele. Nejdřív jsem se manželské poradny dost obávala. Myslela jsem, že budou mít navrch. Já proti dvěma psychologům. Bála jsem se, že mi poradí, abych svého umění nechala. Ale Suzanne naopak ocenila, že tvořím. Pomohla Orionovi uvědomit si, že záleží i na tom, co dělám já. Mně pak pomohla pochopit jeho stesk po matce. „Teď když má matka zemřela, jako bychom byli oba sirotci,“ řekl a tak tak zadržoval slzy. „Chci říct, narodil jsem se poté, co měla matka aféru s ženatým mužem. Číňanem, který by neopustil svou čínskou ženu kvůli italské milence a potom… vzal do zaječích. Prostě zmizel.“ Nikdy o nepřítomnosti otce ve svém životě moc nemluvil, a tak jsem si do té doby myslela, že ji jednoduše přijal. „Jediná věc, kterou od něj mám, je jeho příjmení,“ řekl. „Je to něco jiného. Já vím, že je. Měl jsem svou matku daleko déle než ty tu svou, ale…“ Zlomil se a rozplakal a mě bolelo, když jsem uviděla, kolik je v něm zármutku. Naklonila jsem se a položila mu ruku na rameno. Vytáhla jsem z krabice na stole kapesníky a podala mu je. Sledovala jsem, jak si utírá oči a nos. Několik dalších okamžiků nikdo z nás nepromluvil. Suzanne se na mě dívala. Čekala, že něco řeknu. A uprostřed toho nepříjemného ticha jsem si málem troufla říct mu svou pravdu. Měla jsem na jazyku všechna svá tajemství. Ale pak se Suzanne podívala na hodinky a oznámila, že sezení je u konce. Že jsme dokonce trochu přetáhli a další už čekají.

43

Nevím. Možná kdybychom v terapii pokračovali, svěřila bych se mu. Ale my toho nechali. Vztah mezi mnou a Orionem se zlepšil — byl skoro takový jako na začátku. Ta blízkost, způsob, jakým mě uměl rozesmát. Jako tehdy, když mě vzal do Bostonu na Haymarket Square a učil mě, jak vysát ústřice přímo z mušlí. Když mě poprvé při­vedl do muzea Isabelly Gardnerové… Taky mé mateřské starosti tehdy začaly polevovat. Dvojčata konečně odrostla svým „strašným dvěma letům“. Zvládla se zabavit vzájemně — chytala vzadu za domem brouky nebo šla k potoku a lovila pulce a raky. Pouto, které si spolu vytvořila, mi poskytovalo částečnou úlevu. Mohla jsem sedět poblíž, jedním okem je sledovat a přitom dělat náčrty nápadů, které bych později mohla uskutečnit. A díky našim sezením Orion začal mou činnost daleko více podporovat. Tedy to, co jsem se pokoušela dělat. Střídal mě o víkendech v péči o děti, abych se mohla věnovat svému umění, sháněl nové materiály, které bych mohla použít. Nakonec jsem vyhrála v soutěži — byl to právě Orion, kdo mě přiměl se tam přihlásit. A právě v těchhle lepších časech jsem si přestala dávat pozor, a tak přišla Marissa. Naše neplánované dítě. Sliboval, že si nechá udělat vasektomii, ale nikdy k tomu vlastně nedošlo. Zuřila jsem, když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, ale jen chvíli. Uklidnila jsem se, stejně jako předtím u dvojčat. A přijala to jako fakt. Ale má práce tím utrpěla. Musela jsem přinášet spoustu obětí, protože děti byly na prvním místě. Protože jsem byla sakra dobrá matka… Tedy většinu času. Ale pak přicházely chvíle, kdy to nebyla pravda. Když mě Andrew rozzuřil tak, až jsem… Protože mě pořád popichoval. Zkoušel mě. Asi proto tolik zkusil. Nebo proto, že v sobě měl ze všech tří dětí nejvíc z O’Dayových? Zrzavé vlasy, irské oči. Očima připomínal mého otce. A taky chodil jako on. A koho ještě Andrew připomínal? No tak. Řekni to. „Slečna Anna?“ „Ano?“ Překvapeně vzhlédnu. Stojí tam žena, která se nám stará o domácnost. „Co se děje, Minnie?“ „Já jen, jestli paní ještě něco u sebe, co ona potřebovat vyprat?“ „Vyprat? Ne, nic, jen to, co je v koši. Díky.“ „Já vás vylekat, slečna Anna?“

44

„Cože? Ale ne, jen jsem o něčem přemýšlela.“ Minnie přirozeně neřekne ani slovo, ale cítím, že se jí svatba dvou bohatých žen úplně nezamlouvá. Nebo možná jen nechápe, proč se chceme brát… Naše paní na úklid: připadám si provinile, jen na to pomyslím, natož abych to vyslovila, což jsem udělala včera před Hektorem. Ukázal mi deštník, který našel opřený dole v hale. „Ten není váš, že ne, slečno Ohová?“ zeptal se mě. „Ne, ale postarám se o to. Je naší paní na úklid. Díky, Hektore.“ Sáhla jsem do peněženky, vytáhla dvacetidolarovku a podala mu ji. „Ne, ne, to je v pořádku. Navíc tohle nestojí ani dvacet dolarů. A nemusíte mi dávat spropitné pokaždé.“ Ale já nad jeho snahou vzdorovat mávla rukou a přiměla ho, aby si peníze vzal. Před chvílí jsem vybrala dvě stě dolarů z bankomatu u korejského obchodu s potravinami za rohem, takže mi v peněžence zbylo ještě devět takových bankovek. Nebylo to tak, že by mi zrovna ta jedna měla chybět. Ostatně: co je dneska dvacet dolarů? Cena cesty taxíkem ke Guggenheimovu muzeu plus spropitné? Dvě kafe ve Starbucks a k tomu kus jejich koláče? To je radši dám Hektorovi. Hektor je milý, přátelský mluvka. V týdnu je zaměstnaný na stavbě v místě, kde se buduje památník událostem z 11. září. U nás pracuje o víkendech. Ráda poslouchám, když vypráví o svém životě. Má v opatrovnictví tři děti, ale nechce přede mnou říct nic bližšího k okolnostem jejich osvojení. Jeden chlapec a dvě dívky — stejně jako Orion a já —, ale jeho děti jsou pořád ještě malé. A moc krásné — ukazoval mi jejich školní fotky. Teď když znovu začala škola, platí jedné místní starší paní, aby na ně dohlížela v době, kdy přijdou z vyučování a než on se vrátí z práce. Když je o víkendu u nás, bere si je k sobě jeho sestra. Jednou jsem se ho zeptala, jestli mu nevadí pracovat v té díře po Dvojčatech každý den, načež on pokrčil rameny a odpověděl jako každý druhý: „Je to, jak to je.“ Ariane mívala v ložnici slavný feministický plakát dělnice Rosie, která předvádí biceps a nad sebou má motto: Zvládneme to! Motto Obamovy loňské prezidentské kampaně bylo jeho variací. „Ano, zvládneme!“ sliboval a my mu tak moc potřebovali věřit, až jsme si skutečně zvolili černého prezidenta. Pamatuju si, jak jsem zírala na titulky v novinách a na zprávy to ráno po volbách a byla jsem příjemně překvapená. Ale ekonomika

45

je v ještě větším srabu než dřív, naše děti dál umírají ve válkách, které jsme začali, ale nikdy nedokončili, a ukázalo se, že ani sám Obama nakonec není takový superhrdina. Možná to je dědictví padlých Dvojčat a všech těch ztracených životů: náš celonárodní pocit marnosti. Ne, nezvládneme to. Je to, jak to je. A koho nejvíc ovlivňuje, jak se věci mají? Ne lidi, kteří si pořád můžou dovolit nakupovat benzin nebo zajít do Starbucks. Tuhle jsem slyšela v rádiu, že sedm­ desát sedm procent dětí na veřejných školách v New Yorku má nárok na snídaně a obědy zdarma. A příští rok dosáhne nezaměstnanost deseti procent. Minulý víkend byl Hektor na druhé směně. Předtím si od sestry půjčil auto a vzal děti před koncem prázdnin do Six Flags. Ale když se vraceli, auto se porouchalo a on přijel s více než hodinovým zpožděním. Zrovna jsem se vracela z kina, a zatímco jsem čekala na výtah, domácí mu spílal přímo přede mnou. Prý si lidé stěžovali, že vstup zůstal bez dozoru. Hektor se prý plete, pokud se domnívá, že je nenahraditelný — desítky žadatelů čekají právě na jeho místo. „A kdo si myslíš, že bude stát příští pondělí před sdružením nájemníků a poslouchat jejich stížnosti? Ty, Martinezi? Ne, já, já tam budu.“ Chtěla jsem mezi ně vstoupit a zeptat se toho pitomce, jestli on nikdy nepřišel nikam pozdě. Jestli je opravdu tak dokonalý. Jaká slova Ježíš použil, když hájil cizoložnici? Ty, kdo jsi bez viny, hoď první kamenem. Ale pak se dveře výtahu otevřely a já nastoupila a zmáčkla pětku, aniž bych řekla byť jen jediné slovo. Když mi Viveca zavolala z Řecka a já se o hádce mezi Hektorem a domácím zmínila — řekla jsem, že jsem měla něco udělat —, tvrdila, že je to takhle lepší. „Sdružení nájemníků nemá rádo, když se jim do toho někdo plete,“ tvrdila mi… Má dcera Ariane by nebyla tak zbabělá — vběhla by přímo mezi ně a zastala se Hektora. Bila se za slabší už odmala. Na střední uspořádala toho večera, kdy byl ples, party pro všechny dívky, které nikdo nepozval. Ještě teď slyším všechen ten smích a hudbu, která se zdola ozývala. Jindy se zastala postiženého chlapce, jemuž se posmívala banda násilníků. Bavili se tím, že kolem něj kroužili a házeli po něm drobné, a Ariane se tím hloučkem probojovala až k němu, vzala ho za ruku a vyvedla ven. Na pár dní se pak zaměřili na ni, ale když pochopili, že si na ni jen tak nepřijdou, vzdali to. Už to nebyla taková zábava…

46

Naštvalo mě to, ten nadřazený tón, ale nic jsem neřekla. Sdružení nájemníků se tváří jako nějaký výsostně svrchovaný orgán, kterému je každý povinen se podvolit. Než jsem se sem nastěhovala, Viveca si u nich musela vyjednat povolení, abych mohla užívat její pokoj pro hosty, což je podle mě zhůvěřilost. Čí je to byt? Její, nebo jejich? Sdružení nájemníků: jsou jako ti urostlí hoši na střední, které ředitel vybral, aby dělali dozor. Myslí si o sobě bůhvíco a komandují ostatní, jako by byli něco víc: Choďte víc vpravo! Nemluvte! Říkal jsem nemluvit. Jsi hluchý? Jak by se ti líbilo, kdybych tě nahlásil? Podělaní gestapáčtí dozorci. Vlastně to byla dobrá průprava na to, co přijde dál. Protože tím, že opustíte střední, se těchhle pitomců nezbavíte. Provázejí vás celým vaším životem. Dobře, možná jsem nic neřekla, když ten podělaný domácí buzeroval Hektora. Ale mé umění to říká. Co napsali ve Village Voice v recenzi na mou poslední výstavu? Že má díla jsou politická. Vyjádření protestu proti zneužívání moci. Něco takového… Kafe. Potřebuju kafe. Možná mě několik šálků s kofeinem motivuje, abych dnes zajela do studia. Ani nevím, proč se mu vyhýbám nebo proč jsem Vivece lhala, když jsem tvrdila, že trávím většinu času tam. Nervozita ze svatby? Nebo mě má kreativita opouští? Vytáhnu z mrazáku fazole (fairtradový výrobek z Guatemaly, libra za třináct dolarů). Dám je do hrnce a zmáčknu knoflík s nápisem „uvařit“. Všechno je tu supermoderní. Nový kávovar, který Viveca pořídila v Sacs, dělá es­presso, capuccino a samozřejmě vaří mléko na latté. Měla bych si přečíst návod, protože jediné, co vím, je, že většina nábytku bude zasviněná a všude zůstanou skvrny. Když ho dovezli, zahlédla jsem na účtence cenu: sedm set dolarů. Panebože! Když jsem se dívala posledně, mohli jste pořídit Mr. Coffee ve výprodeji za dvacet babek… Uklidňuje nejisté a zneklidňuje vyrovnané. Možná to je ono. Možná se vyhýbám studiu, protože můj život je teď až příliš pohodlný. Abych přestala myslet, pustila jsem si v televizi ranní zprávy. Byla v nich Diane Sawyerová a vypadala stejně krásně jako vždycky. Musí jí být něco kolem šedesáti. Nechala si udělat nějakou plastiku? Byly její rty odjakživa takhle plné, nebo si do nich nechala napumpovat kolagen? To jsou otázky, které si člověk v New Yorku klade. Než jsem se přestěhovala na Manhattan, ani ve snu by mě nenapadlo si podobné

47

otázky pokládat. Třeba má taky svoje starosti. Válku o sledovanost, pronásledovatele celebrit. Být takhle slavný musí být hrozně divné… Když jsem si minulý týden v Duane Reed všimla Dianina manžela, který si zrovna kupoval zubní pastu, nemohla jsem si vzpomenout ani na jeden z filmů, které režíroval — vybavila jsem si ale, jak jeho rodina musela prchnout před nacisty, když byl ještě malý chlapec, a že kvůli nějaké dětské chorobě nemá na těle vůbec žádné ochlupení. Když jsem kolem něj v uličce procházela, podívala jsem se, jestli má obočí, ale když si všiml, že se na něj dívám, okamžitě jsem odvrátila pohled. Ne že bych já byla celebrita. Ani náhodou, díkybohu. Ale v uměleckém světě jsem teď do jisté míry známá, přinejmenším tady na Manhattanu. Jak bych se asi cítila, kdyby nějaký sběratel věděl o mém podělaném dětství víc než o mých dílech? V jedné ze svých ranních show — myslím, že to bylo na Valentýna — Diane vyprávěla, jak v době, kdy je její muž na cestách a ona ho postrádá, zabalí se do jeho košile a jeho vůně ji uklidňuje… Absolvent, nebyl to jeden z jeho filmů? „Paní Robinsonová, snažíte se mě svést?“ Pamatuju si, že jsem se toho večera, kdy Viveca přišla do mého pokoje, sedla si vedle mě na postel, svými pěstěnými nehty se dotkla mých rtů a políbila je, cítila stejně zmateně jako Dustin Hoffman v téhle scéně. Ale když jsme se tu noc milovaly a ona mě přivedla k dlouhému, neuspěchanému orgasmu, tekly mi po tvářích slzy štěstí. Bylo to už tak dávno, kdy jsem to zažila naposled, a já byla tak vděčná za tu úlevu, že jsem sotva popadala dech. Jenomže Viveca není zdaleka tak náruživá jako paní Robinsonová. A náš vztah není postavený jen na dobrém sexu. Miluje mě a já miluju ji. Důvěřuju jí. Tak moc mi chybí, teď když je pryč. Chybí mi stejně jako tehdy Orion, když se staral o umírající matku. Stejně jako jsem postrádala svou matku já, když ji povodeň odnesla pryč. Jako jsem postrádala tátu po nocích, když jsem čekala, až se vrátí z baru. Je tohle podstata lásky? Že člověk potřebuje, aby se k němu lidé, které má rád, vrátili, když jsou pryč? Aby přišli zpátky domů a starali se? Zazvoní zvonek u dveří. Volám dolů na Minnie. „Vyřídím to!“ Je to Hektor. „Balík pro slečnu Christophoulos-Shabbasovou,“ hlásí a podává mi ho. Když mu říkám, že nemusel chodit nahoru a mohl mi ho dát dole v hale, jenom zavrtí hlavou. To mi připomene,

48

že podle Vivečiných instrukcí se všechny balíčky musejí nosit přímo nahoru do bytu. „Ach, ano,“ řeknu. „Vydržte chvilku.“ Jdu pro peněženku. Je tam pár drobných, pětidolarovka a dvacka. Pět mi připadá málo a dvacet moc, ale rozhodnu se pro větší bankovku. Krátce se na ni podívá, než ji schová do kapsy. „Děkuju vám,“ řekne. Balík je od Neimana Marcuse a já vím, co v něm bude: ten strašně drahý parfém, který používá Viveca — Clive Christian Floral Oriental. Včera, když jsme spolu mluvily, se mě ptala, jestli už dorazil. Když jsem odvětila, že ještě ne, chtěla po mně, abych na internetu zkontrolovala stav zásilky. Myslím, že jí to nemůžu vyčítat. Když jsem podle objednávky zjistila, že už je na cestě, podívala jsem se na jejich webu, kolik stojí — kéž bych to neudělala. Třicet mililitrů za dvanáct set dolarů — to je prostě uhozené… Ale proč by si nemohla pořizovat tyhle luxusní věci, jestli po nich touží? Tvrdě pracuje a po otci i manželovi zdědila dost peněz, navíc velkoryse podporuje charitativní orga­nizace — v několika z nich je dokonce členkou rady: Podporujeme gramotnost, Přinášíme lásku Boží. Měla bych ji, zatraceně, přestat soudit. Přestat se cítit provinile, že na ní ráda cítím vůni jejího parfému i že mi chutná káva, kterou dělá náš Esclusivo Magnifica. Myslím, že trpím… jak byste to nazvali? Pocit provinění kvůli životnímu stylu? Měla bych požádat Oriona, aby zkusil nějakou vhodnou diagnózu najít v knize, s níž se neustále radil. DSM cosi. Třeba mám nějakou populární neurózu bohatých paniček. Nezávisle na Vivece jsem na tom teď finančně dobře — vlastně víc než dobře, a to díky tomu, kolik jsou sběratelé ochotni zaplatit za má díla. No, po pravdě jsem nezávislá na Vivece a nezávislá díky Vivece. Má díla se prodávají výhradně v její galerii a jsem také hlavní umělkyní na viveca.com. Ale moc dobře si pamatuju, jaké je to žít z ruky do úst. Počítat, kolik si můžete dovolit dát jako spropitné — pět, deset dolarů na dorovnání částky. Pochybuju, že by si Hektor oblékal šedou uniformu a každou sobotu a neděli dobrovolně dělal dveřníka, kdyby nepotřeboval příjem navíc. A přesto je vždycky tak dobře naladěný. Hektor je asi ten nejméně cynický Newyorčan, kterého jsem za čtyři roky svého života tady potkala… Pokud to tedy jenom nehraje. Možná tím velkým, srdečným úsměvem jen maskuje roztrpčenost.

49

„Lidé, kteří ti posluhují, nejsou tví přátelé,“ varovala mě Viveca, než jsem se sem nastěhovala. „Ani nechtějí být. Tak to prosím respektuj.“ Jednou — bylo to krátce poté, co jsem se k ní nastěhovala, ale předtím, než jsme spolu začaly spát — jeden investiční bankéř, zákazník na viveca.com, zrovna koupil mou instalaci za třicet tisíc dolarů a já se cítila tak naplněná a svobodná, že jsem otevřela okno a vyhodila z něj stodolarovku. Sledovala jsem, jak se pomalu snáší dolů na ulici, ale odvrátila jsem se dřív, než přistála dole. Nechtěla jsem vidět, jak se po ní někdo vrhne nebo — což by bylo ještě horší — jak se o ni dva lidé perou. Představovala jsem si, že někdo, kdo to má v životě těžké, půjde náhodou kolem a dostane hezký dárek. Zvedne ji a jeho den bude o něco lepší právě díky té nečekané stodolarovce na chodníku. Sednu si ke stolu, oloupu banán a při jídle luštím sudoku, které jsem vytrhla ze včerejších novin. Esclusivo Magnifica zahraje kousek vážné skladby, což značí, že má káva je hotová. Vstanu, vezmu si šálek a usrknu trochu horkého kafe. V Connecticutu, když jsme byli s Orionem svoji, jsem klidně dvakrát vylouhovala pytlík s čajem, abych ušetřila. V krámě jsem koupila jakékoli kafe, které bylo ten týden zrovna v akci: značku supermarketu nebo Yuban nebo Chock s ořechovou příchutí. Chock s ořechovou příchutí je ta nejlepší káva. Ani milionář si nepořídí lepší! Ha! Tak znovu. Káva z našeho superkávovaru je lahodná a chutná. Takže zavři zobák a vychutnej si ji, Annie. Nemůžeš mít všechno — žít takový život, jaký máš, a zároveň si to vyčítat. Tak se přestaň chovat jako podělaný pokrytec. Nechám sudoku, je příliš těžké a já nejsem zas tak dobrá. Vlastně mi to vůbec nejde. Čísla ani logické myšlení nikdy nebyly má silná stránka. V televizi čte syn Maria Cuomy — ten hezký, ne ten politik — denní zprávy. Vezmu si z ledničky jogurt a slyším, jak říká něco o Cape Cod. Zbystřím. Ukazují hejno bílých žraloků, čeřících vodní hladinu. Ví o nich Orion? Vždycky miloval koupání v oceánu. Raději mu za­vo­ lám. Mariův syn mluví o tamějších obchodnících a hoteliérech, kte­ ří se obávají, že hrozící nebezpečí ještě sníží výdělky z turismu, které byly letos při sílící ekonomické krizi už tak nízké. Dovolali jste se do hlasové schránky doktora Oriona Oha… Nechápu to. Proč si ten vzkaz dávno nezměnil? Orion před měsícem opustil místo na univerzitě a odešel do předčasného důchodu.

50

Ani tomu dodnes nerozumím. Proč by jasný workoholik udělal něco takového? A proč se náhle rozhodl prodat dům, když při rozvodovém řízení urputně trval na tom, že prodávat se nebude? Že zůstane náš, ať v něm budu žít já, nebo ne. Pokud je to naléhavé, prosím zavolejte… Ohromilo mě, když Orion přijal Vivečinu nabídku využít její přímořský dům v Cape Cod. Nejprve odmítl, pak ale změnil názor. Proč? Ať už se s ním děje cokoli, nemyslím, že se svěřil dětem. Se všemi jsem minulý týden mluvila a ani jedno nevyjádřilo o otce obavu. Že by někoho potkal? Ani to se mi nezdá. Kdyby ano, Marissa by to z něj vytáhla a řekla by mi to. Andrew a Ariane tajemství udrží, ale jejich malá sestra ne. Ozve se dlouhé pípnutí, po kterém můžu nechat vzkaz. „Ahoj, to jsem já. Už jsi na cestě? Jen jsem ti chtěla říct, pokud jsi to neslyšel, že se tam pohybuje hejno bílých žraloků. Tak buď opatrný, ano? Doufám, že jsi v pořádku. Zavolej mi.“ Marissa má pravdu. Měla bych se naučit psát smsky. „Mami, táta skoro nikdy nezvedá telefon. Ale kdykoli mu napíšu, obratem odepíše,“ řekla mi včera. Což je fajn, ale já bych s jejím otcem raději mluvila — abych z jeho hlasu poznala, že se má dobře. Nebo nemá. Když s někým žijete tak dlouho jako já s Orionem, poznáte při hovoru, že se něco děje. Nejistoty, zaváhání… Mohlo by to být svatbou? Tím, že bude ve Three Rivers? To je to, co ho trápí? Nechtěla jsem Oriona nezvat. Není jisté, jestli dorazí Andrew, ale obě holky přijdou a já vím, že je rád uvidí. Navíc Donald s Mimsy pojedou autem z Pensylvánie. Orion měl mého bratra i jeho ženu vždycky rád a neviděli se celou věčnost. Zároveň nechci, aby měl pocit, že musí přijít. Včera mi Vivečina asistentka poslala seznam těch, kdo pozvání na svatbu přijali a kdo naopak odmítli, a Orion se zjevně ještě nevyjádřil. Potěšilo mě, když jsem viděla, že pan Agnello se svatby zúčastní. Ráda bych Vivecu představila muži, který ocenil mé umělecké pokusy v době, kdy jsem bojovala se všemi svými pochybnostmi a zvažovala, jestli si nemám přestat něco nalhávat a nechat toho. Musí mu být něco kolem devadesáti. O Vánocích jsme si dobrých dvacet let vyměňovali přání, a když mi od něj loni žádné nepřišlo, říkala jsem si, jestli náhodou není…

51

Je to proto, že si beru ženu? Proto Orion zatím nereagoval? Nikdy neměl sklony k homofobii, ale když se ho to najednou přímo dotýká… Zraňuje to jeho mužské ego. Tehdy, když jsme se i s právníky setkali při rozvodovém řízení, měl vypito. Cítila jsem z jeho dechu alkohol. A nebylo to zrovna ve večerních hodinách, sešli jsme se v jedenáct dopoledne. Chtěla jsem mu k tomu potom něco říct, ale neudělala jsem to. Pořád jsem se ještě snažila přijít na to, jaká jsou teď mezi námi pravidla — teď když jsme skoro rozvedení. Druhý den jsem si říkala, jaké by to asi bylo naopak — kdyby on opustil mě kvůli jinému muži. Bylo to zvláštní cvičení, představovat si v posteli dva zarostlé chlapy, z nichž jeden je Orion. LOL, jak by řekla Marissa. LMFAO. (Poseru se smíchy.) Pravda je — ať už tomu Orion věří, nebo ne —, že jsem ho ne­ opustila kvůli Vivece. Opustila jsem ho kvůli New Yorku a příležitostem, které mi nabízel v oblasti tvůrčí i obchodní. To, co se událo mezi mnou a Vivecou, bylo neplánované a nepředvídatelné… Mé „zběhnutí“ — tak to Orion nazval jednu hnusnou neděli v Con­ necti­cutu, když jsem konečně přiznala, že jsme s Vivecou spolu a že jsem se do ní zamilovala. Byla jsem „Jidáš“, jak se vyjádřil. Takže jsem si mohla rovnou začít zařizovat odvoz na nádraží, protože pán mě tam rozhodně nezaveze. Zrovna ho plně zaměstnávalo, že se choval jako „posraný kretén“. Musela jsem si vzít taxíka do New Havenu a cestou vlakem jsem si zpětně přehrávala celou naši konverzaci. Pokud jsem já byla Jidáš, stával se z něj automaticky Ježíš, chápu to správně? Tak to by možná mohl sestoupit z kříže a převzít svou trochu zodpovědnosti za krach našeho manželství. Kdo z nás vlastními silami vychoval Andrewa i holky, zatímco ten druhý brzy ráno odcházel do práce a vracel se pozdě večer? Seděl ve své kanceláři celý den až do večera a diskutoval se studentíky o jejich problémech? A co moje problémy? Co s tím, jak zklamaná a odstrkovaná jsem se cítila celé ty roky, kdy jim on dělal spasitele, a když přišel domů, litoval se pro všechnu tu únavu, kterou mu způsobili? Vypil si pár piv a usnul v devět, zatímco já musela doprat prádlo a ještě nachystat tři obědy na další školní den, než jsem mohla sejít dolů a ukrást si hodinu nebo dvě pro svou práci. Naštěstí tahle hořkost na obou stranách postupně zeslábla. Musíme za to poděkovat našim dětem, společné investici do jejich životů

52

a sdílené starosti o jejich spokojenost a štěstí: Arianiny zklamané lásky, Andrewova vojenská kariéra i Marissina zbrklost. I přes rozvod nás starosti o naše děti spojují. Vždycky nás budou spojovat. A pak se Orion objeví a snaží se být milý na Vivecu, ačkoli vím, že ji nemá rád… Nevím, jestli si to Viveca uvědomuje, nebo ne, ale mně na Orionovi pořád záleží, a proto o něj mám starost. Možná jsem ho neměla zvát — určit to sama a neposlouchat Marissu: „Táta je dospělej, mami. Umí se sám rozhodnout, jestli chce, nebo nechce přijít.“ To poslední, co bych si přála, je vyvolat v něm pocit, že musí přijít, i když to pro něj bude nepříjemné nebo příliš bolestné… Nevím: svatba, rodičovství, rozvod. Jakkoli složité to je, nemá smysl předstírat, že už k sobě nic necítíme, ať jsem zradila já jeho, nebo on mi. Nebo je to mě? Je mi dvaapadesát a pořád nevím, který tvar je správně. Jakou chybu jsem to udělala, když na mě pubertální Maris­ sa vyjela kvůli mé strašné gramatice? Mě a mi: to je ono. Dělaly jsme s Ariane večeři, Marissa seděla na pohovce a ze všech sil se mě snažila vytočit. A já dělala všechno pro to, abych ukázala, že se jí to nepodaří. Ale pak jsem se zmínila, že jsem na poště náhodou narazila na Ruth Stanleyovou a že mi už neviděla celou věčnost. Marissa se cítila povinována oznámit mi, jak jsem hloupá. „Je to mě, matko.“ Kdykoli na mě měla vztek — což bylo skoro pořád —, používala oslovení „matko“ místo „mami“ nebo „mámo“. Pokračovala dál a oznámila mi, že způsob, jakým przním svůj rodný jazyk, ji ponižuje před jejími přáteli. Proto, až přijdou, udělala bych jí prosím laskavost a nemluvila na ně? Tak jo, tohle mě zasáhlo. Rozplakala jsem se a byla jsem naštvaná, že mě vidí brečet. Ale pak se mě Ari zastala. Otočila se na svou sestru a požadovala, aby se mi omluvila. Což nakonec udělala. Ariane bývá dost klidná, ale nespravedlnost ji umí nadzvednout. Kolikrát jsem si říkala, že by z ní byla dobrá právnička. Po Marissině výtce jsem si koupila jednu z těch mluvnic pro blbečky. Nastudovala jsem ji a chvíli mluvila bezchybně. Teď když o tom tak přemýšlím, jsem si poměrně jistá, že správně měla věta znít: Není podstatné, jestli on opustil mě, nebo já jeho, ačkoli si nepamatuju proč… Aspoň tohle mají Orion s Vivecou společné: inteligenci a dobré vzdělání i to, jak korektně se vyjadřují, aniž by o užitých formulacích museli dlouze přemýšlet. Viveca mluví plynule třemi jazyky, on

53

byl zvyklý luštit křížovky v Timesech. Luštíval je každou neděli. Zvláštní, že se dali dohromady zrovna se mnou, holkou se třemi třídami střední, jen se závěrečnou ročníkovou zkouškou. Je to legrační. Nevzpomínám si, že by mě Orion za celou tu dobu, co jsme byli spolu, opravil. A jediná narážka, kterou kdy měla Viveca, proběhla krátce poté, co jsem se sem přistěhovala. Políbila mě a nazvala mě svojí „Lízou Doolittleovou“. Do little, to znamená „nedělat moc“ — byla bych se vsadila, že naráží na to, jak málo pomáhám v domácnosti. Ale když jsem téhož dne později odpoledne vysávala, řekla mi, že to je Minniina práce. Až o týdny později dávali na kanálu s filmy pro pamětníky My Fair Lady a já pochopila: pro Vivecu jsem byla nevzdělaná Audrey Hepburnová, zatímco ona se ocitla v pozici Rexe Harrisona, člověka z vyšší třídy. Právník, který s námi řešil záležitosti kolem rozvodu, tomu říkával „trapné chvilky“ — ty, kdy váš protějšek řekne něco nepříjemně bolestného. Tvrdil, že na takový moment má člověk toho druhého okamžitě upozornit. Přesto jsem Vivece nic neřekla. Bylo to o několik týdnů později a ona by si už pravděpodobně ani nevzpomněla, že něco takového řekla. A navíc mé vyjadřování nikdy neopravovala. Patrně jen v duchu úpí pokaždé, když udělám nějakou chybu. Možná to samé celé roky dělal i Orion… Toho dne, kdy mě Ariane bránila proti Marisse, jsem ji požádala, aby mě upozornila, kdykoli něco řeknu špatně. Nějak nenápadně, když budeme samy. Ale Ariane to nikdy neudělala. Nejenže se ze všech tří dětí nejlíp učila, byla taky naše nejhodnější dítě — daleko empatičtější než její dvojče nebo mladší sestra. Zdědila povahu po otci, tu soustavnou potřebu pomáhat druhým. A možná proto z ní není právnička, ale pracuje v Armádě spásy. Vždycky si byli s otcem blízcí. Ariane je tátova holčička. Když jsem jí tehdy ráno řekla, že se budeme rozvádět, okamžitě Oriona bránila, a to ještě dřív, než jsem se stihla zmínit o jakémkoli důvodu našeho rozvodu. Když jsem to udělala, probůh — tak moc se na mě zlobila. Ale nakonec přišla a začala se mnou zase mluvit, ani to dlouho netrvalo. Má matka opouští mého otce, protože miluje jinou ženu, rozhodla se brát to jako fakt. Je to, jak to je… Když jsem jí včera volala a mezi řečí se zmínila o tom, že bych jí ráda zaplatila letenku z Kalifornie na naši svatbu, řekla jen: „Ne, ne, mami,

54

to nemusíš.“ Ale já chci. Oceňuju ale, že to nepřijala jen tak samozřejmě. Ze San Francisca do Bostonu — kolik to jen může stát? Čtyři sta dolarů? Pět set? Nemůže si to dovolit. Ani kdyby trávila v Armádě spásy dny i noci. Její roční příjem se dost pravděpodobně nerovná ani tomu, co Marissa dostala jako odměnu za reklamu na pojištění. Běží to pořád: Marissa a její „muž“ si jako novomanželé kupují pojištění od odporně rozzářené prodavačky s čelenkou a obřím účesem. Kolik asi dostává ta? Je pořád v telce a taky v rádiu, na billboardech i na netu. A vždycky je tak nechutně pozitivní, když prodává pojištění, jako by jela na amfetaminech nebo něčem takovém. Prostě vypíšu a pošlu Ariane šek a je jedno, jak moc bude protestovat. Nabídla jsem totéž i Andrewovi a jeho snoubence, ale prý pochybuje, že by dorazili. Nenajdou si čas. Bolelo mě, s jakým pohrdáním to řekl. Odvětila jsem jen, že jsem se těšila, až poznám jeho budoucí ženu, ale že samozřejmě chápu jejich důvody. Jistěže jsem to pochopila: nelíbí se mu, že si beru Vivecu. Jen si nejsem jistá, jestli je na vině soucit s otcem, skutečnost, že je muž, nebo nově nabytý náboženský konzervativismus. Ze všech tří mých dětí představoval Andrew toho nejméně pravdě­ podobného kandidáta na evangelíka. Vždycky to byl hlavně on, kdo porušoval pravidla a příkazy — a byl taky jediné z našich dětí, kvůli kterému jsme museli k soudu. Zatčení za přechovávání trávy, zatčení za krádež v obchodě a tenkrát, když se s kamarády ze střední opil a pak spolu posprejovali školní autobus. Jenže potom, na prahu dospělosti, přišlo jedenácté září, letadla narazila do Dvojčat a jeho to úplně změnilo. Vidím ho jako dnes, jak sedí před televizí a po tváři mu stékají slzy. Když začal mluvit o tom, jak rád by se aktivně podílel na americké odpovědi, vyděsilo mě to. Prosila jsem Andrewa, aby nechodil do armády, a plácala všemožné nesmysly o tom, jak všechny ty podělané filmy o Rambovi, které jako kluk sledoval, nejsou nic víc než hollywoodské machistické kecy. Ale Orion byl fantastický. Uklidnil mě a připomněl mi, že to poslední, co potřebujeme, je, aby se náš syn dostal vůči nám do defenzivy. Nakonec mu bylo osmnáct — nepotřeboval naše svolení. Pak se do toho vložil Orion, vyrazil do města a promluvil si s náborářem. Vybaven všemi informacemi, které od něj získal, konfrontoval Andrewa

55

svým klidným, racionálním způsobem. Vysvětlil mu, že když půjde na univerzitu, získá titul, a pokud bude pořád chtít sloužit v armádě, může nastoupit jako zástupce poručíka a dostane se na kadetku. A tak šel náš syn na školu místo do války… Jenže pak ta pitomá organická chemie všechno podělala. S každou nezvládnutou zkouškou o sobě víc a víc pochyboval. Potom se s ním rozešla holka, se kterou byl už od prváku. Ani nám neřekl, že odešel ze školy, a až dva týdny předtím, než měl narukovat, nám to oznámil… A teď našel Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista. Tipuju, že tomu se lesbické sňatky asi moc nezamlouvají. Když mi Ariane poslala oznámení o Andrewově zasnoubení, které rodina nevěsty zveřejnila v novinách, bylo to docela zřejmé: Pan a paní Commerfordovi s radostí oznamují zasnoubení své dcery Casey-Lee s panem Andrewem Ohem, synem pana a paní Ohových z Three Rivers v Connecticutu. Náš rozvod vstoupil v platnost asi o rok dříve a já nežila ve Three Rivers dobré čtyři roky. Buď to Andrew ještě nepřijal, nebo svým budoucím tchánům i nevěstě lže. Je to roztomilá drobná blondýnka. Casey-Lee — jaké krásné jméno. Někde jsem četla nebo slyšela, že z Texasu pochází víc Miss America než z jakéhokoli jiného státu. A jména rodičů: Branch a Erlene. Erlene! Vsadila bych jakoukoli sumu na to, že bude mít obří účes. Casey-Lee má bratra, kterému prý všichni říkají malý Branch. Velký Branch a malý Branch — no tak fajn. Pokud chce Andrew utajit můj sňatek s Vivecou, myslím, že s tím nebudu mít velký problém. Ale odmítám letět na jejich svatbu a předstírat, že jeho otec a já jsme stále manželé. Tedy pokud mě na svou svatbu vůbec pozvou. Možná budu muset zůstat stranou, někam se zašít. Jak se jen jmenovala ta kniha, kterou nás nutili přečíst na střední, ta o šílené manželce, kterou zamkli na půdě? Ale stejně je to ironie, že můj syn má najednou averzi vůči lesbičkám. Když byl na střední, dost ho zajímaly. Pamatuju si, jak jsem mu asi posté řekla, aby všeho nechal a šel si nahoru uklidit svinčík ve svém pokoji, a on posté odpověděl: „Jasně, mami… půjdu.“ Tak jsem to vzdala a neochotně se vydala udělat to sama. Naplnila jsem tři pytle na odpadky a rozhodla se to všechno vyhodit, ať se mu to líbí, nebo ne. Byla jsem žena s posláním. Když jsem se chystala vyklepat mu matraci, objevila jsem všechny ty ponožky, které nikdy neskončily

56

v koši, ztuhlé a slepené… já vím čím. A mezi nimi nastrkané časopisy pro dospělé… Nijak mi nevadily Playboye ani Penthousy — polovina puberťáků v Americe si schovává podobnou výbavu, říkala jsem si. Jedna z ponožek byla přilepená k obálce časopisu Holky s holkama. Stála jsem tam a konsternovaně si prohlížela obrázky žen, které si to dělají okurkou, i dalších, které v sobě měly zabodnutého robertka. Náhražka sexu, pomyslela jsem si, ale Andrewovi to tak zjevně nepřipadalo. Všechny měly nepřirozeně velká prsa — vybavuju si jednu, jejíž dvorce byly stejně velké jako víčko od plechovky dole v kuchyni. Všechny vypadaly sjeté. Na fotce, která mě vytočila nejvíc, byly dvě ženy oděné jen v kovbojských kloboucích, kolem pasu pouzdra na pistole. Jedna vsouvala hlaveň zbraně do vaginy druhé. Když jsem uviděla tohle, vypěnila jsem! Seběhla jsem dolů a vrazila do garáže, kde si Andrew spravoval přehazovačku na kole. „Kde se to tu vzalo?“ naléhala jsem, a když uviděl, co držím v ruce, zrudl až po ušní lalůčky. Řekl, že mu to jeden kluk ze školy bez jeho vědomí hodil do batohu. „Kecy!“ odvětila jsem. „Poslouchej mě, mladíku, a koukej se mi přitom do očí.“ Počkala jsem, dokud nevzhlédl. „Kdokoli dělá a publikuje tyhle fotky, se především dopouští násilí na ženách. Je ti to jasné? A každý, kdo se na ně dívá, má taky svůj podíl viny. Máš dvě sestry, Andrewe. Tohle svinstvo uráží je, mě a každou ženu, a to včetně těch na fotkách.“ Něco nesrozumitelně zamumlal. „Cože? Neslyšela jsem tě. Co jsi říkal?“ „Říkal jsem, že ty pro ně pózovaly, nebo ne?“ „Ano, pózovaly. Pravděpodobně výměnou za drogy. Nebo možná proto, že by je jejich pasák zmlátil, kdyby to neudělaly. Tohle jsou násilnické mužské fantazie, Andrewe. Myslíš, že žena touží po tom, aby do ní někdo strkal zbraň?“ „Tak jo,“ odpověděl. „Chápu, kam tím míříš.“ Ale já byla sotva na začátku. Mávala jsem mu těmi dvěma „pasačkami krav“ před obličejem. „Myslíš, že ženy mají skutečně prsa téhle velikosti?“ Pokrčil rameny. „Některé.“ „Aha? Tak mysli znovu. Těmhle ubožačkám jejich prsa rozřezali a nacpali je silikonem proto, aby nad nimi chlapi — a taky kluci — mohli slintat. Víš, co se stane, když tahle látka začne unikat do ženského

57

těla? Stydím se za tebe, Andrewe. Jestli tohle svinstvo ještě jednou přineseš do mého domu…“ „Do tvého domu? Myslel jsem, že to je náš dům.“ Srolovala jsem pornočasopis a uhodila ho s ním přes tvář. „Nedovoluj si mi odmlouvat, Andrewe Ohu! Co si myslíš, že ti řekne táta, až mu ukážu, jakou ‚literaturou‘ se bavíš?“ Zase ta ramena. „Myslím, že nebude vyšilovat tak jako ty.“ Další, co si pamatuju, je, že jsem držela v ruce hasák, který používal při spravování kola. Ohnala jsem se po něm a minula. Na vteřinu nebo dvě stál úplně bez hlesu. Byl v šoku. Pak si přikryl hlavu rukou: „Ježiši, přestaň, mami! Jsi moje matka, prokristapána!“ Upustila jsem hasák a sledovala, jak Andrew vyběhl na zahradu a utíká dál, ven na cestu. „A odteď budeš dávat špinavé ponožky do koše!“ řvala jsem za ním. „A nestrkej do nich nic kromě svých velkých, smradlavých nohou!“ Až tehdy jsem si uvědomila, že pan Genovese stojí ve dveřích svého domu na protější straně ulice a sleduje nás. Pořád ještě vytočená jsem zařvala i na něj: „Hleďte si svého! A zavřete si ty své posrané dveře!“ Jeho jediné štěstí bylo, že udělal, co jsem mu řekla. Pořád naplněná spravedlivým hněvem jsem vyběhla do Andrewova pokoje, popadla tři pytle s odpadky, hodila je dolů, nacpala do auta a dojela na skládku. S velkým gustem jsem každý z nich vysypala a vytvořila jednu velikou hromadu bince. Když jsem se vracela domů, byla jsem už klidnější. Nakonec jsem se rozhodla, že Orionovi o Holkách s holkama neřeknu, a ocenila jsem, že se Andrew nezmínil o tom, jak jsem ho chtěla přetáhnout hasákem — za to jsem se v tuhle chvíli poněkud styděla. Ale musím přiznat, že jsem si po pečlivém úklidu jeho pokoje dost vychutnávala momenty, kdy se ptal, kde jeho věci jsou. „Mami, je můj svetr Alonzo Mourning ještě pořád v prádle?“ „Ne, je na smetišti.“ „Mami, tušíš, kde by mohl být můj modrý sešit, kam si značím pokroky ve cvičení?“ „Tuším, že leží na skládce.“ „Mami, paní Kilgallenová mi připomínala, abych vrátil Srdce tem­ noty. Tu jsi doufám nevyhodila, že ne?“ „Pokud ležela na zemi ve tvém pokoji, pak se obávám, že ano.“

58

„Mami, to byl školní majetek. Co mám teď paní Kilgallenové jako říct?“ Poradila jsem mu, aby jí vyřídil, že dojde do knihkupectví a koupí jí jiný výtisk téže knihy. „Můžu na to dostat peníze?“ „Ode mě? Zapomeň. Použij své vlastní úspory.“ Chudák Andrew. Vždycky jsem na něj byla tvrdší než na jeho sestry. Možná že „moc práce“ na to, aby přijel na svatbu, je jeho pomsta. Možná dostávám přesně to, co si zasloužím… Na rozdíl od svého bratra je naše volnomyšlenkářská Marissa zcela pro to, abychom se s Vivecou vzaly. Její matka si bere ženskou: myslí si, že je to cool. A trochu mě znepokojuje pozornost, kterou jí Viveca věnuje. Volají si. Několikrát si vyšly ven jen ve dvou. Není to tak, že bych byla nevděčná za Vivečinu snahu sblížit se s mojí dcerou. Oceňuju to. Ale v obou případech, kdy se vracely ze společného oběda, nesla si Marissa krabice a tašky od Bergdorfa. Viveca jí koupila kabelku značky Jimmy Choo, po níž toužila, a lodičky od Prady, na kterých bych si zlomila obě nohy, kdybych se v nich pokusila chodit. Značkové věci, jaké by si začínající herečka a příležitostná číšnice sama nikdy nemohla dovolit. Jakkoli je zlaté dítě, byla Marissa vždycky trochu povrchní a skoro to vypadá, jako by si Viveca její náklonnost kupovala. A zjevně to funguje. Co to Marissa řekla, když jsme ve třech seděly u Barnese & Nobla na Union Square? Ukázala na dětskou knížku a pronesla: „Koukněte. Heather má dvě mámy, zrovna jako já.“ Přimělo mě to bránit Oriona. Je jeho, ne Vivečina dcera… Co to se mnou dneska je? Proč řeším všechny tyhle věci, na kterých s největší pravděpodobností vůbec nezáleží? Procházím se bytem a bloumám bez rozmyslu z jednoho pokoje do druhého. Projdu kolem koupelny pro hosty a kouknu dovnitř na Minnie. Je na všech čtyřech a čistí spáry mezi kachličkami. Viveca si na tyhle detaily obzvlášť potrpí, dokonce nutí Minnie používat na ně nějaký speciální prostředek, aby byly bělejší. Minu svůj plakát ANNIE OHOVÁ: RÁNA PRO SYSTÉM 1. února — 31. března v galerii viveca c. Viveca udělala pro tu výstavu všechno: reklama byla v Timesech i New Yorkeru. Najala publicistu a ten se mnou dělal několik interview pro televizi, z kterých jsem byla strašně nervózní… Když se ocitnu zpátky v kuchyni, sáhnu po ovladači a přepnu kanál. V show Today upozorňuje doktorka Nancy moderátorku Ann Curryovou na nějakou novou lékařskou záležitost, na niž

59

bychom si všichni měli dávat pozor. Přepnu na Cookie-Monster, nějaké kreslené seriály, pořad o zdobení dortů. Na CNBC se hovoří o globální ekonomii, konkrétně o rostoucí finanční krizi v Řecku, z níž mu Německo může, nebo nemusí pomoct. Viveca se také zmínila o možnosti, že Řecko ekonomicky padne a taky že — nepochopila jsem v jakém smyslu přesně — by pro ni byla devalvace jejich měny výhodná. Je až legrační, jak silně se identifikuje se svým řeckým dědictvím. Člověk by čekal, že si bude dělat trochu větší starosti o zemi než o vlastní byznys… Na kanálu s filmy pro pamětníky právě běží Mildred Pierceo­ vá. Joan Crawfordová s ramenními vycpávkami a přísným obočím mluví na svou služebnou, kerou poznávám. Kterou poznávám? Je to ta malá herečka z Jihu proti Severu — otrokyně s ječivým hláskem, která „nevěděla nic vo rození děcek“. Otrokyně, služebné — jako by ji studio na jiné role ani nenajímalo. Viveca aspoň nečeká, že se Minnie objeví v našem bytě v jedné z těch staromódních uniforem s malým čepečkem a nabíranou zástěrou. Minnie většinou nosí totéž: béžovou teplákovou soupravu s nápisem Sean John a plátěné tenisky. Marissa tvrdí, že Sean John je rapový zpěvák, Diddy nebo P. Diddy nebo jak si to vlastně říká. Jednou, když tu byla, pochválila Minnie její vkus. Řekla jí, že má sama tohle oblečení ráda. A Minnie se usmála svým bezzubým úsměvem a odvětila, že ho obstarala „zalevno“ na trhu poblíž Newarku… Na křesťanském kanále nějaký host zaníceně vykládá o Ježíšově lásce staré tlusté ženské v pastelových šatech a se zářivou rudou rtěnkou. Najednou poznám Dale Evansovou. Ta už je přece mrtvá, nebo ne? Musí to být repríza. Má první adoptivní matka mě každý den posílala do školy vybavenou americkým sýrem, sendvičem s hořčicí a jablkem — to vše bylo v krabici s Royem Rogersem a Dale Evansovou. (Žádná termoska jako ostatní děti — musela jsem pít z fontánky.) Roy a Dale už byli tehdy dávno passé a já ostatním záviděla jejich boxy, zvlášť některým holkám ze třídy: byl na nich Dr. Kildare, The Beverly Hillbillies a taky naprostá jednička — Meet the Beatles… Když nesu Vivečinu zásilku dolů do ložnice, znovu se podívám na Minnie. Sedí na okraji vany a dopřává si chvilkovou pauzu mezi čištěním. Na kolenou návleky a nohy roztažené tak široko do stran, jako by se chystala rodit. Zamávám a ona také. Když vstoupím do ložnice, znovu mě pohled na šaty zarazí. Nevěsty.

60

Všechny troje šaty od Very Wangové jsou překrásné, ale ani jedny vlastně nejsou můj styl. Můj styl jsou šaty, které jsem si koupila v jednom obchodě v Tribece: rovný střih, světle žluté s diagonálními tyrkysovými proužky. Z původních dvou set dolarů zlevněné na sto dvacet devět. Líbí se mi ty ulítlé proužky, délka je asi po kolena. Na štítku stojí Mary Quantová. Podle Wikipedie to je britská návrhářka populární v šedesátých letech. Super, říkala jsem si, ale když jsem si je vyzkoušela a předvedla se Vivece, řekla jen: „Zlato, jsou krásné a vážně ti moc sluší, ale podle mě jsou to šaty na pláž, ne na svatbu. Jsou… mladické. V náš slavnostní den bych tě ráda viděla v něčem trochu elegantnějším a svátečnějším. Jen pomysli na všechny ty lesbičky, které se nemohly vdávat. Reprezentujeme i je. V jiné době bychom žily jako staré panny, které si neumějí najít muže.“ Zasmála se výrazu „staré panny“, protože je tak vzdálený tomu, co jsme, nebo tomu, co si myslí, že jsme. Lesbička: to teď jsem. Nebo ne? Copak si neberu ženu? A spala jsem s další ženou — Priscillou, šlachovitou divoškou, se kterou jsem obsluhovala ve Friendly’s. Ale já nechápu naši svatbu jako symbolický akt, vztahující se na všechny bývalé i současné lesby… Staré panny, které si neuměly najít muže — proč to jenom říkala? Obě jsme byly vdané za muže. Viveca míní, že bych si ty šaty měla vzít s sebou na naši svatební cestu — můžu si je prý obléct, až půjdeme nakupovat nebo někam na oběd. Navrhla také, abych s ní příště šla na depilaci třísel. „Na plážích na Mykonu se člověk opaluje spíš nahý než v plavkách a vyholené klíny patří k bontonu,“ ozřejmila mi. Viveca chodí na masáž i depilaci každých čtrnáct dní. Její ochlupení má tvar úzké vertikální linie, která končí těsně nad stydkými pysky. Můžu klidně chodit bez vrchního dílu plavek, ale rozhodně si nehodlám sundávat kalhotky. A vůbec, vlastně nemám zas tak ráda pláže. Na tom se s Vivecou neshodneme. Je to Řekyně. Její původní jméno je Vasiliki, ne Viveca. Z obchodních důvodů zvolila variantu schůdnější pro anglické mluvčí. Výborně se opaluje. Ale já se svými zrzavými vlasy a světlou pletí musím být opatrná. Mohla bych se spálit jako rak. Podívám se směrem k sekretáři: stále na něm leží karta, kterou jsem tam včera položila. Zvednu ji a přečtu si, co jsem napsala. Když propukl Chaos, zrodila se Gaia s obrovskými prsy, starověká bohyně

61

země… Mezi jejich dětmi byly moře, hory, Kyklopové i storucí obři dopro­ vázející Dia v jeho úspěšné bitvě proti Titánům, kteří také vzešli z Gaiina lůna. Monstra podobná těm, která se zrovna rodí na plakátě visícím v hale, stohlavá monstra v mém životě — žralok plovoucí vodami mých vzpomínek, jehož hlasu se vyhýbám a zároveň ho vyhledávám, protože to on řídí mé umění… Najednou mě zasáhne vlna stesku po Vivece: po zvuku jejího hlasu i po teplém bezpečí jejího těla po mém boku. Dojdu k šatům s názvem Gaia. Dotknu se jich a prsty přejedu po překrásném zeleném hedvábí. Když propukl Chaos, zrodila se Gaia s obrovskými prsy. Sednu si na postel a otevřu krabici od Normana Marcuse. Sundám víčko Vivečina parfému a nasaju jeho vůni: květy pomerančovníku a vanilka. Miluju ji. Chybí mi tak, jako Diane Sawyerové chyběl Mike Nichols a ona si, když byl na cestách, oblékala jeho košili… Čtu kartičku znovu a znovu a přitom pocítím nervozitu, známou a zároveň podivnou. Gaia… Gaia. Děje se něco? Přichází to? Možná ne. Možná ze mě můj pohodlný místní život vymýtil veškerou tvořivost. Možná jsem na vrcholu už byla a teď to půjde jen z kopce. Zatřesu hlavou, abych se zbavila vlastních pochyb. Můj mozek pracuje. Prsty se rozhýbaly a vytvářejí neviditelné dílo. Když to přichází, je to vzrušující i děsivé, asi jako sledovat blížící se cyklón a bez hnutí mu stát v cestě. Možná že ještě dnes mě počasí v mém mozku přiměje roztočit samu sebe. Možná budu stát ve studiu s touhou se rozkřičet. Bojovat s monstrem. Tvořit.

62

Kapitola druhá

Orion Oh

Žraloci i já dorážíme na Cape Cod první zářijovou sobotu. Zrovna když projíždím přes naprosto ucpaný most v Sagamore, hlásí v rádiu, že hejno bílých žraloků se pohybuje kolem pobřeží a směřuje na sever. Podle hlášení jsou podél břehů od Chathamu až po North Truro umístěné výstražné cedule. North Truro? Natáhnu se a zesílím zvuk rádia, zatímco se snažím vypnout otravné vyzvánění svého mobilu. Every­body’s movin’, baby, everybody’s groovin’. Love shack, baby, love shack, bay-ayy-bee-ee. „Jaký vyzvánění tam chceš?“ zeptala se mě Marissa, když mi nastavovala telefon. „Jakékoli,“ odvětil jsem. „Něco mi vyber.“ A ona zvolila tenhle příšerný song, který jsem odjakživa nenáviděl. Žádné z dětí mi vlastně nevolá, píšou textovky. Než jsem ráno odjížděl, přemýšlel jsem, zda si tenhle nanicovatý přístroj brát s sebou, nebo ho nechat ve Three Rivers. Ale co kdyby se něco stalo? Tak jsem ho hodil do přihrádky a zamkl. Myslel jsem si, že jsem ten krám vypnul, ale zjevně ne. Konečně úleva. Hovor byl přesměrován do hlasové schránky. „Je poměrně nezvyklé vidět je v tomto ročním období v chladných massachusettských vodách,“ vysvětluje odbornice na žraloky chlápkovi, který si bůhvíproč říká Šílený kloboučník. „Ale tuleňů je čím dál více a my se domníváme, že právě to je do těchto končin láká.“ Šílený kloboučník se zachechtá. „Chcete tím říct, že na vině je příliš sexu mezi tuleni? Moc vztyčenejch tuleních ptáků?“ „No, ehm…“

63

Interview s Diane Rehmovou, které jsem poslouchal, se ztratilo někde v místech mezi Braintree a Buzzards Bay. Zato Šílený kloboučník se ozývá tak jasně a hlasitě, jako by seděl na zadním sedadle. „A teď je čas na novinky z dopravy a počasí. Ale už za okamžik si promluvíme s doktorkou Tracy Skellyovou z Odboru námořního rybářství.“ Ačkoli jsem na to původně nechtěl přistoupit, budu teď měsíc bydlet zadarmo ve Vivečině apartmá v North Truro a doufat, že mi Cape Cod umožní sebrat se po létě, které si vyžádalo už dost sebelítosti a lízání vlastních ran. Že zjistím, jak zmírnit hořkost, odpustit sobě i druhým a začít znovu. Uskutečnění přeměny, tak nějak by se to dalo nazvat. Září má třicet dní — je to výzva. Můj plán — tedy poté, co se dostanu z téhle zácpy a bezpečně dorazím na místo — je jíst zdravě, nepřehánět to s pitím a cvičit. Budu každé ráno běhat a odpoledne si na kole zajedu na pláž zaplavat. Po večeři se budu věnovat čtení a zkoumání svých možností — googlováním slovních spojení jako „nová profese po padesátce“ nebo „změňte svou kariéru“. Ale s těmi žraloky ve vodě to na žádné velké plavání nevypadá. Ještě je tam tichá pláž v ústraní, ale já potřebuju vlno­bití — nadnášení vlnami metr a půl vysokými, občas se nechat zalít vodní stěnou, jejíž výšku člověk předem špatně odhadne, tou, která místo aby vás nadnesla, srazí vás dolů. Tajně doufám, že mě divokost a nespoutanost vody očistí od mých selhání v pozici univerzitního psycho­ loga a zároveň svým způsobem pokřtí jako… koho? Čím chceš být, až vyrosteš? Když jsem byl malý, dospělí se mě na to pořád ptali, a protože jsem si rád kreslil — překresloval jsem komiksové obrázky z magazínu Mad —, říkával jsem, že bych chtěl být umělcem. Na střední mě hodiny kreslení bavily a za své výtvory jsem dostával slušná ohodnocení. A tak jsem šel na univerzitu s nejasným plánem stát se magistrem umění. V prvním semestru na Úvodu do kreslení mi doktor Duers na základě mého dosavadního portfolia řekl, že mám cit pro kompozici i talent, který stojí za to rozvíjet. Ale v dalším semestru jsem narazil na profesora Edwardse, podrážděného newyorského sochaře, který z vyučování ateliérového umění pro příměstské univerzitní dětičky neměl pražádnou radost — a ten nám oznámil, že kvůli cenám bude z města dojíždět jenom dvakrát týdně. Pochopil jsem marnost svého snažení ve chvíli, kdy přes rameno

64

sledoval, jak kreslím zátiší, a odešel bez jediného slova. Ale na konci téhož semestru jsem dostal áčko ze zkoušky z Úvodu do psychologie, který mě navíc vážně bavil. A tak jsem odložil tužku a blok a začal víc chodit na předměty z psychologie. V létě mezi druhákem a třeťákem jsem dostal místo pomocného ošetřovatele ve státní nemocnici. Měl jsem tu práci rád. Rád jsem si jen tak povídal s pacienty — ne s těmi, co tam byli dlouhodobě, spíš s těmi, kteří jen procházeli. „Chodící ranění“, jak jim říkaly sestry. Někteří z nich byli přijati v poměrně žalostném stavu — ve svěrací kazajce blábolili nesmysly nebo přišli s takovou depresí, že téměř upadali do katatonie. Ale o dva nebo tři týdny později jim léky a terapie pomohly nabýt duševní rovnováhu a oni byli navráceni zpět do normálního života. Psychiatři si udržovali odstup. Našlapovali kolem pacientů po špičkách. Ale psychologové byli jiní — lidštější, ne tak uspěchaní. „S pacienty to umíš,“ řekl mi jednoho dne jeden z nich, doktor Dow. „Všiml jsem si toho.“ Pro něj to nebylo nic víc než běžný postřeh, ale pro mě — dítě, které až doteď nebylo nikdy za nic příliš chváleno — to byla událost. Když jsem měl den volna, vydal jsem se do školy a v kanceláři poradce pro budoucí povolání jsem si udělal jeden z těch testů, které mají vyjevit vaše schopnosti a nadání a pomoct přiblížit, jakou profesní dráhu byste si měli v životě zvolit. Když jsem dostal zpět výsledky, stálo tam: vysoké procento empatie, takže bych měl zvážit profese, v nichž člověk pomáhá druhým — sociální pracovník, psycholog. A tak jsem si na začátku pátého semestru zvolil psycho­ logii jako svůj hlavní obor. Místo v nemocnici jsem si nechal a pracoval tam o víkendech. Nejčastěji mě posílali na oddělení pro dospívající: kluci, kteří rádi zakládali ohně nebo mučili své mazlíčky, dívky, jež se pokusily o sebevraždu či byly na nejlepší cestě k poruše příjmu potravy. A pak jedné noci, byl to Štědrý den — vzal jsem službu za kolegu, který chtěl být doma s rodinou —, přivezli novou holku, která se o svátcích zhroutila. Siobhan byla hezká sedmnáctiletá dívka s kaštanovými vlasy a světlou pletí. Věnovala se irským tancům na profesionální úrovni až do chvíle, kdy všechny plány a naděje zničil jeden přetržený sval. Byla typ A a velká čtenářka. Jana Eyrová, Na větrné hůrce, Tess z D’Urbervillů —

65

všechny ty knihy, které pro mě na střední představovaly nevýslovné utrpení. Siobhan mi s vážnou tváří oznámila, že žije ve špatné době — že se měla narodit v ranější, romantičtější epoše. Tušil jsem, že se stylizuje do tragické hrdinky. Nebyli jsme v pravém slova smys­ lu přátelé — bylo by to navíc proti nemocničním předpisům—, ale chovali jsme se k sobě hezky. Mně se líbil její sarkastický smysl pro humor a ona se na oplátku bavila mými vtipy. A věřte mi, humorem to místo zrovna neoplývalo. Říkala mi Heathcliffe — prý kvůli mé „tmavší, snědé pleti“. A mým „hnědým, oduševnělým očím“. Jednou se mě zeptala, co je to za příjmení, Oh — když jsem jí odpověděl, divila se, jak to, že nevypadám jako Číňan. „Protože mám i italské předky,“ vysvětlil jsem jí. V tu chvíli natáhla ruku a dotkla se mé tváře. Studovala ji tak podrobně, až jsem se musel odvrátit. Byl jsem tehdy nejistý dvacetiletý hošík, jemuž chybělo sebevědomí a který nebyl zvyklý na tolik soustředěného zájmu. „Teď to vidím,“ řekla nakonec. „To?“ „Orient. Máš ho v očích. Díky němu jsi hezký tímhle neobvyklým způsobem, ale to už, myslím, dávno víš.“ Hezký? Já? Rozesmál jsem se. Od té doby už mi neříkala Heathcliffe — teď jsem byl Marco Polo. Někdy, když byl po večeři klid a já měl hotovou práci, hrál jsem s ní a s pár dalšími pacienty scrabble nebo monopoly. Nejčastěji vyhrávala Siobhan a já si po čase uvědomil, čím to je. Podváděla. Nikdy jsem jí to nevyčetl. Vlastně mi bylo fuk, kdo vyhrál. Ale ona věděla, že já vím. „Raději si na ni dávej pozor,“ varovala mě jedna starší sestra. „Myslím, že se nám do někoho zakoukala.“ Jednoho večera ležela na stole v sesterně Siobhanina karta, a tak jsem se do ní podíval. Stálo tam: „Maniodepresivní psychóza. Psychomotorické rozrušení v manické fázi, které se projevuje orální fixací.“ To mě nepřekvapilo. Siobhan hulila jako fabrika. A když jí došly cigarety a ona si nemohla žádné obstarat, strčila si do pusy něco jiného a cumlala to nebo přežvykovala: bonbony, tužky i propisky nebo knoflíky od košile, kterou měla zrovna na sobě. Obaly jejích knih byly na okrajích ocejchovány otisky zubů. Jedné únorové noci jsem kontroloval pokoje, a když jsem vešel do jejího, Siobhan tam nebyla. Šel jsem se podívat do společenské

66

místnosti a našel jsem ji, jak pobíhá dokola a dáví se, v obličeji už modrala. Naučili nás, jak dělat Heimlichův chvat, a tak jsem k ní přiskočil, pevně ji objal rukama pod hrudníkem a trhl. Vyletěl z ní plastový hrací kámen, který cumlala. Zacpal jí dýchací trubici. Jakmile byl venku, rozplakala se a lapala po vzduchu, chytla mě a objímala tak pevně, že to na pár vteřin vypadalo, jako bych ji zachránil před utonutím. Když se mě pokusila políbit, odstrčil jsem ji. Od té doby mi začala říkat Rytíř ve stříbrné zbroji. „Nebuď tak melodramatická,“ říkal jsem jí. „Jen jsem dělal svou práci.“ Ale v skrytu duše mi to lichotilo. A když mi na další poradě doktor Dow předal certifikát s poděkováním a uznáním, šel jsem do obchodu, koupil si rám a pověsil si ho na zeď. Jakmile Siobhan propustili, začala mě kontaktovat. Neprozradil jsem jí název koleje ani číslo pokoje, ale nějak si je zjistila. „Hej, Orio­ ne! Máš hovor!“ zařval nějaký kluk z haly a já se vydal k tele­fonu a doufal, že to není ona. Neustále mě zvala na kafe. Naléhala. Jednou jsem souhlasil, potkali jsme se kousek od koleje v podniku Dunkin’ Donuts a já byl k smrti nervózní. Kdyby nás tam někdo viděl, mohl jsem klidně přijít o místo v nemocnici. To se nestalo, přihodilo se však něco jiného. Tu hodinu, kdy jsme seděli a povídali si, byla manická. Okusovala hrnek, mluvila o všem možném a zapalovala si jednu cigaretu od druhé. Když jsem dopil další kafe, vysvětlil jsem jí, že se musím ještě připravovat na test a měl bych jít. A v tu chvíli se mě zničehonic zeptala, jestli jsem ještě panic. Až později mě napadlo, co jsem jí na to měl říct: že je její otázka úplně nepatřičná, například. Ale já jsem místo toho řekl: „Já? Pche. Ani omylem.“ Což byl kec. Jediná má dosavadní sexuální zkušenost proběhla s nijak zvlášť dobře vypadající holkou — oba jsme byli opilí, tančili jsme, pak jsme se přesunuli na kolej a já ji vzal do svého pokoje. Tápal jsem ve tmě a pokoušel se rozepnout její poměrně složité spodní prádlo, až to nakonec udělala sama, umístila mě do sebe a řekla: „Tak dělej. Hýbej se.“ Byl jsem hotový ani ne za minutu, takže technicky už jsem panic nebyl. Ale nebyl jsem rozhodně ani žádný pan Zkušený. Když jsme vyšli na parkoviště a stáli každý u svého auta, oznámila mi Siobhan, že za nás udělala zásadní rozhodnutí. „Za nás?“ zasmál jsem se. Ona ne. Řekla, že o tom hodně dlouho přemýšlela. Že je

67

připravená být „odpaněna“ a že chce, aby „tím jediným“ byl její Rytíř ve stříbrné zbroji. Stál jsem tam, vrtěl hlavou a vysvětloval jí, že to se nikdy nestane. A když se netvářila, že by byla ochotná přijmout ne jako odpověď — vlastně začínala být poměrně útočná —, naskočil jsem do svého starého volkswagenu, ročník 68, se špatným tlumičem, nastartoval a jel od té prokleté holky co nejdál. Škoda že jsem nejednal stejně profesionálně, když mě Jasmine Negronová pozvala tehdy v noci dál a nalila mi drink. Mohl jsem si ušetřit tolik problémů a ostudy. To bylo naposledy, kdy jsem Siobhan viděl, ačkoli do konce semestru a vlastně i později na magisterském studiu, kdy se mé se­xuál­ní zkušenosti rozrůstaly, se občas objevila v mých masturbačních představách. Až o několik let později, když už jsem byl promovaným klinickým psychologem a měl místo na univerzitě, se mi zdálo, že jsem na ni znovu narazil — a to navíc ve veřejné prádelně. Chvíli předtím jsme se po tříletém vztahu rozešli s Theou a já si po tom debaklu pořád ještě lízal rány. Tehdy jsme spolu už dva roky žili. Byla v polovině doktorského studia věnovaného feministickým teo­ riím. Začátek konce propukl v postkoitálním stavu — po sexu, který jsme si podle mě oba užili. Ona mi oznámila, že Andrea Dworkinová měla pravdu. V čem přesně, otázal jsem se. Že heterosexuální styk je vlastně forma znásilnění — a pak se otočila na bok a usnula, zatímco já jsem ležel vedle ní a naslouchal jejímu chrápání. Stálo mě to tři týdny a několik sezení u psychologa, než jsem jí byl schopen oznámit, že chci, aby se odstěhovala. „Sbohem a běž do hajzlu!“ nechala mi vzkaz. Ležel na hromadě mých rozbitých elpíček: Tom Rush, Blue Joni Mitchellové, Highway 61 Revisited… Toho pozdního odpoledne, když jsem vběhl do prádelny s náručí plnou špinavého prádla a měl pocit, že naproti mně za pultem stojí Siobhan, jsem ztuhl. Stejné zrzavé vlasy, bílá pleť, drobná postava. Ale když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že se mýlím. „Máme zavřeno,“ oznámila mi — zostra. Tak jsem v podobném duchu odvětil: „Skutečně? Protože dveře nejsou zamčené a vaše vlastní hodiny ukazují za tři minuty šest.“ „Jméno?“ zeptala se podrážděně. „Orion Oh. Doktor Orion Oh.“ Neudělalo to na ni dojem. „Škrobit, nebo ne?“

68

A tak jsem poznal Annie, svou druhou rusovlasou ženu v nesnázích. Když jsem tehdy odešel, mohla být naše nepříjemná výměna názorů to poslední, co jsme si kdy řekli, kdybych si ovšem nevšiml, že jediné další auto kromě mého, žlutý el camino, má přední pneumatiku splasklou jako palačinka. Počkal jsem, až uvnitř zhasnou světla a ona vyjde ven, aniž by mi věnovala jediný pohled. „Do hajzlu!“ řekla. „Do hajzlu! Do hajzlu! Do hajzlu!“ A pak se rozplakala. Nabídl jsem, že jí pneumatiku vyměním. „Máte náhradní v kufru?“ Odpověděla, že ta prasklá byla náhradní. A tak jsem naložil prasklou pneumatiku do kufru a jeli jsme do Searsovy opravny. Řekli, že mají fofr a nedostanou se k tomu dřív než za hodinu, takže jsem ji vzal do steakhousu Bonanza, aby nám čekání rychleji uběhlo. Nakonec ta žebra a texaský toast, které dostala, jí mohly přijít vhod. A v následujících týdnech se ukázalo, že zjevně přišly, protože jedla povětšinou hotové nudle nebo špagety z konzervy, které si ohřála na plotýnce ve svém nuzném podnájmu. První jídlo, jež mi Annie „uvařila“, byly konzervované špagety s prapodivnými malými masovými kuličkami. „Ne, ne, jsou výborné,“ ujišťoval jsem ji, když se mi omlouvala, ačkoli jsem si přitom představoval, jak se mí prarodiče obra­ cejí v hrobě. Dnes už byste Annie ženou v nesnázích nenazvali — teď když se její díla prodávají za desítky tisíc dolarů. Něco, co by mě tehdy, když se narodila dvojčata a ona začínala ve sklepě tvořit ty své koláže, ani ve snu nenapadlo. Když jsem naposledy mluvil s Marissou, prozradila mi, že jedno z matčiných děl — Andělská křídla číslo 17 — koupila za padesát pět tisíc Fergie. „Wow,“ odvětil jsem. „A platila v dolarech, nebo librách?“ „Ne ta Fergie,“ opravila mě. „Fergie z Black Eyed Peas.“ „Aha, jistě,“ dodal jsem. Když jsme domluvili, pustil jsem internet a našel si, o které Fergie to tedy vlastně byla řeč… Možná je čas představit pro změnu mou tvořivou stránku, ne­mys­ líte? Mám vlastně ještě nějakou po všech těch letech, kdy jsem své umělecké sklony upozaďoval? Kdy jsem pomáhal jiným? Řekl bych, že čeká na své znovuobjevení. Není zas tak odvážné žádat po ex­psycho­ logovi ve středním věku, který dost pravděpodobně pořád zvládne obkreslit medvídka Smokeyho, aby vytvořil i něco trochu kreativnějšího.

69

Možná bych si mohl opatřit dobrý digitální foťák a dát se na fotografování. Nebo vyzkoušet sochařství. Můj italský děda býval mechanik, ale sem tam přitom fušoval do sochařství. Věnoval se hlavně miniaturám. Ještě pořád mám břidlicového delfínka, kterého pro mě udělal. Dodnes tu smějící se figurku občas vytáhnu a podržím ji na chvíli v dlani. A usmívám se na ni… Rád vařím a jsem v tom dobrý. Můj přistěhovalecký čínský děda byl těžce pracující, zachmuřený restauratér v Bostonu. A babička Valeriová mě občas nechala vypomoct jí s výrobou pizz, které prodávala lidem ze sousedství. (Když jsme u svalové paměti, právě jsem se přistihl — zatímco zácpa dosáhla vrcholu a my stojíme —, že podvědomě ve vzduchu tvaruju pizzový koláč, jako tehdy s babičkou.) Možná bych mohl navrhnout restauraci, jejíž menu by bylo složené ze středomořské a asijské kuchyně, a otevřít si někde malé bistro. A pojmenovat ho… Marco Polo. Ale ne, poté co by byly návrh i menu hotové, stala by se z restauratérské práce jen každodenní rutinní dřina. V tomto ohledu to není jako být psycho­logem. Lidé vstoupí do dveří, protože potřebují, abyste jim pomohli — naplnili je nebo napravili. Čím chceš být, až budeš velký, Orione? Čím budete, doktore Ohu, teď když vás vykopli na ulici? Bože, byl to šílený rok. V lednu vyvrcholilo naše tříleté odloučení s Annie rozvodem. V tomtéž měsíci jsem se dozvěděl, že mě nejmenují koordinátorem výzkumného týmu. Byla to pozice, o kterou jsem sice ze začátku neměl zájem, ale ujistili mě, že pokud se o ni budu ucházet, bude má. Tak to aspoň říkal Allen Javitz, děkan pro studijní záležitosti, když jsme stáli vedle sebe ve frontě u baru na nějaké společenské akci. A jakmile to vyslovil, začal jsem se o ten post zajímat. Měl jsem dojem, že po jednadvaceti letech nejenže konečně dostanu zaslouženou funkci, ale taky že v ní budu sakra dobrý. Jsem empatický posluchač a umím řešit cizí problémy. Ale když se má šéfová Muriel Clappová rozhodla dát přednost okázalejšímu Marwanu Chankarovi, poradci ve věcech závislostí, který zrovna přišel ze Syrakuské univerzity, děkan Javitz ustoupil a kývl. Když bylo rozhodnutí právoplatné, cítil jsem se jako naivní pitomec. Stále jsem si s Marwanem podával ruku a snažil jsem se ze všech sil přejít to s elegancí. Ujišťoval jsem sám sebe, že nemít pod sebou šestnáct klinických specialistů mi ušetří spoustu schůzek, papírování a migrén.

70

Začal jsem zjišťovat, jak by to bylo s odchodem. Jaké jsou podmínky předčasného důchodu a další věci. Seděl jsem nad kalkulačkou a prokousával se čísly. Kdybych to vydržel ještě čtyři roky, odcházel bych do penze s osmdesáti procenty původního platu. Což by znamenalo, že bych mohl prodat dům, pořídit si něco menšího a cestovat. A možná do té doby potkám někoho, s kým bych rád cestoval. Pokaždé když mě Marissa přesvědčovala, že bych měl zkusit některou ze seznamek, ujistil jsem ji, že ona bude první, kdo se dozví, až budu zase připravený se seznamovat, což prozatím nejsem. A nakonec — jsem ze „staré školy“. Daleko raději bych někoho potkal naživo než na síti. Ale abych řekl pravdu, především jsem pořád v hloubi duše doufal, že Annie dostane rozum. Rozejde se s tou svou prima newyorskou přítelkyní a vrátí se domů. Jednou se mi o tom dokonce zdálo a já se probudil se smíchem a úlevou. A pak jsem se posadil v naší prázdné posteli. I mé sny mě ponižovaly. „To si vážně myslíš, tati, že nějaká krásná ženská prostě jen tak zazvoní na tvůj zvonek a pozve tě jako ven?“ zeptala se mě Marissa, když tohle téma vytáhla naposledy. O sedm minut dřív mi od ní přišla zpráva o šesti slovech: brnkni. chci s tebou mluvit, kámo. Ani nevím, kdy mi místo „tati“ začala říkat „kámo“, ale bylo mi to fuk. Taky jsem jí začal říkat „kámo“. „Máme jednadvacátý století. Takhle už se lidi neseznamujou, kámo. Musíš se… No prostě potřebuješ restart.“ „Fakt? Jsem snad nějaký stroj, nebo co?“ „Mluvim vážně. A není to tak, že bys nebyl ready. Jen jseš vyděšenej.“ „Hele, měl jsem pocit, že cvokař jsem tady já. Čeho se podle tebe bojím?“ Povzdechla si. „Nevim. Bejt šťastnej?“ Ujistil jsem ji, že momentálně jsem šťastný tak akorát. „Jo, ale věc se má tak, že existujou stovky ženskejch v tvým věku. Třeba jako u mojí kámošky Bree. Její máma byla tak nejistá, že se celý ty roky, co byla vdaná za jejího tátu, před ním ani jednou nepřevlíkla. A pak potkala toho týpka na eHarmony a zkoušejí spolu všechny věci, na který by předtím ani nepomyslela.“ „Jako třeba co?“ „Kajakářství, motorky. Minulej víkend byli na nudapláži.“ „Veřejná nahota? Bezva, Marisso, teď začínám mít strach.“

71

Zahihňala se. „A víš, co ještě? Orální sex. Breeina máma jí řekla, že nechat svýho chlapa líbat ji až tam bylo strašně osvobozující. A když mu to dělala ona, cítila se silnější.“ „A určitě by byla nadšená, že to Bree vytrubuje do celého světa. Už to dala na Twitter? Nebo na YouTube?“ „Dost vtipů, tati. Máma šla dál. A ty bys měl taky. A neříkej mi, že jseš šťastnej, když vím, že nejseš.“ „Řekl jsem, že jsem šťastný tak akorát,“ připomněl jsem jí. „Kámo.“ Ale nebyl jsem. Dohnala mě realita rozvodu i nejmenování do funkce, které přišly na sklonku zimy, tedy v době, kdy se stmívá už v pět odpoledne. Dojel jsem domů, rozsvítil, zapnul televizi a otevřel ledničku. Mrazák by můj příběh odvyprávěl poměrně věrně. Chvíli jsem zíral na zmražené večeře a pizzy. Na kus dortu schovaného z našeho pětadvacátého výročí svatby, na láhve Grey Goose ve dveřích, vychlazené a čekající. Jedno jídlo ohřáté v mikrovlnce a dvě nebo tři vodky, načež jsem padl v obýváku na pohovku a usínal až příliš brzy. O pár hodin později mě vzbudila potřeba jít na záchod a pak už jsem nemohl znovu usnout. Tak jsem si četl, chodil po domě a sledoval v televizi spoustu mizerných programů: partie pokeru, reklamy pro zoufalce i hudební pořady. V těch se vždycky objevila nějaká neidentifikovatelná moderátorka a dávná ikona pop music: Bobby Vinton nebo Bobby Vee nebo jeden člen Herman’s Hermits. Ještěže všechny idoly umřely už před lety. Je to tak správné. Bylo by depresivní vidět šedovlasého Jimiho Hendrixe, který na sobě má kardigan a vzpomíná na Summer of Love… Byly noci, kdy jsem jen nevěřícně zíral na prázdné věšáky po Anniiných kabátech a na její zahradní tenisky dole ve skříni. Tyhle jediné boty si s sebou nevzala. Když žijete v jednom z manhattanských mrakodrapů, asi nebudete mít moc příležitostí zahradničit. Jindy jsem vcházel do pokojů našich dětí a prohlížel si věci, které tam po nich zůstaly na policích a na zdech, když vyrostly a odstěhovaly se pryč: sportovní trofeje a plakety dobrého občana, plakáty Rage Against the Machine, Green Day a Garciaparry v dresu Red Sox. Za nejhorších nocí — kdy bdělost trvala až do rozednění — jsem si občas vytáhl album s fotkami. Listoval jsem starými obrázky dětí, Annie a sebe — my všichni v Disney Worldu nebo v parku v Rocky Neck, společně

72

u stolu při jakési slavnostní večeři, něčí narozeninová oslava. Na jedné z mých nejoblíbenějších fotek dvojčata s tvářemi naplněnými vzduchem sfoukávají svíčky na dortu, na kterém se skví obří číslice pět. Annie stojí nalevo a drží malou Marissu. Tehdy, když jsem tu fotku dělal, jsem nebyl nijak neskonale šťastný. Nevyskakoval jsem každé ráno z postele a nekřičel: Páni, chlape, ty máš ale život! Ale měl jsem ho, teď už to vím. Nastoupil jsem jako jeden z nadějných mladých psychologů v univerzitní poradně. O polední pauze jsem se studenty běhal nebo hrával basket a vedl odpolední sezení pro bakaláře, kteří zápasili se zvládnutím stresu a hněvu. Založil jsem pro ně terapeutickou skupinu. Získal jsem za to univerzitní ocenění. Po práci jsem zavezl domů své vlastní děti: spousta křiku a řádění, plácání a šťouchání a deskových her na kuchyňském stole. V těch dnech, kdy jsem se dostal domů včas, jsem děti vykoupal, uložil je do postele a četl jim pořád dokola tytéž příběhy, které chtěly slyšet: o kočce Mog nebo velkém červeném psu Cliffordovi. Pak jsem si dal pivo. Balení šesti kousků mi vydrželo na týden, někdy i déle. Každou noc jsem tvrdě spal, ráno se vzbudil a nahmatal Anniin bok nebo rameno. Pohladil jsem ji po vlasech… Pak děti vyrostly, Annie se přestěhovala do New Yorku a na její straně postele teď ležely knihy a časopisy, jež jsem měl v úmyslu si přečíst, a taky oblečení, které jsem se chystal vyžehlit a den předtím to odložil. A Breeina matka zatím okupovala zadní sedačku motorky, držela se svého nově nalezeného přítele z eHarmony a řítila se životem plným nově nabyté svobody. Já jsem v pracovní dny ráno vyhazoval prázdné láhve od vodky a obaly od ohřívaného jídla a pak jel do práce. Celý boží den jsem sedával naproti studentům a chápavě naslouchal jejich problémům nebo svou empatii a porozumění alespoň umně předstíral, když už jsem je necítil. Sem tam jsem nenápadně koukl na kulaté hodiny nad jejich hlavou, které se tam vznášely jako měsíc v úplňku. „Tak, našich pětačtyřicet minut uplynulo. Budeme muset končit,“ říkával jsem tehdy. A pak se loni v březnu má malátnost změnila v paniku, když Jasmine Negronová, jedna z mých praktikantek, vstoupila do kanceláře Muriel Clappové a obvinila mě ze sexuálního obtěžování. Byla to jedna ze situací, kterých je plný Kurosawův Rašómon. Já řekl / ona řekla.

73

Ale byl jsi u ní, ne? No ano. Byla vyděšená. Zavezl jsem ji domů a ona mě pozvala nahoru. A tys souhlasil. Nejprve ne. Snažil jsem se vymluvit, ale ona mě prosila, abych šel. Kluk, se kterým se rozešla, má prý pořád klíč od jejího bytu a nechce ho vrátit. Pár večerů předtím tam byl, když přišla domů, seděl jen tak na sedačce. A nechtěl odejít. A kolik jsi toho vypil, když jsi u ní byl, Orione? Dva drinky. Určitě, sice hodně poctivé, ale… dva. Musel jsem se od ní odvrátit a raději mluvit ke svým rukám v klíně. Nechci tady sedět a lhát ti, Muriel. Podívej, měl jsem jít do jejího bytu? Měl jsem s ní začít popíjet? Ne. Přiznávám, byla to hloupost. Zachoval jsem se jako idiot, když jsem se nezvedl a neodešel hned, jakmile to na mě začala zkoušet? To teda jo. Podívej se jí do očí, nakázal jsem si. Řekni jí to přímo do tváře. Ale říkám ti, Muriel, to ona vyjela po mně, a pokud tvrdí něco jiného, lže. Bylo bolestné sedět tam a sledovat skeptický výraz v její tváři. A pak, asi o týden později, zatímco svolávala schůzi, přišla horší rána. Zdá se, že se cítíš mnohem lépe, Seamusi. Ano, mnohem lépe, doktore Ohu. Říkal jste, že ten nový lék asi zabere až za několik týdnů, ale já myslím, že už účinkuje. Následujícího rána, když ostatní kluci na koleji ještě spali, vešel do budovy správce a našel ho viset na laně na schodišti… Přestaň! přikážu si. Čtyři nebo pět měsíců sebemrskačských výčitek — a pomohly nějak tomu nebohému dítěti nebo jeho truchlícím rodičům? Mysli na něco jiného. Mysli na to, do čeho se pustíš… Možná bych mohl napsat knihu. S jazykem jsem vždycky uměl obstojně zacházet a za ty roky jsem přečetl stovku, no, možná i víc napínavých románů. U všech bestsellerových autorů nakonec platí týž vypravěčský vzorec. Mohl bych jich pár nastudovat, poznačit si, co mají společného, a pak prostě užít mustr. Jak těžké to může být? Bože, tenhle systém jeď-stůj-jeď-stůj mě vytáčí. Celé léto mluvili v televizi jenom o tom, že všichni se stahují z vesnic a malých měst kvůli horšící se ekonomické situaci — berou „zpátečku“. Obávám se ale, že lidi v autech kolem mě o tom neslyšeli nebo to vytěsnili.

74

Nehrají dneska Sox? Možná bude zápas. Zapnu rádio, ale místo base­ ballu se ozve vážná hudba z nějaké Obamovy oslavy a ženský hlas zpívá: If you really liked it, you should have put a ring on it, if you really liked it, you shoulda put a ring on it. Na jiné stanici vypráví nějaký nervózní muž rozhlasové psycholožce o svém synovi: „Moc ho miluju, ale on udělal tu strašnou věc a —“ „A co provedl?“ „On… zneužil mou vnučku. Svou neteř. Šel za to do vězení. A trpí tam. Někteří spoluvězni a taky dozorci mu to dávají sežrat, chápete? Dělají mu ze života peklo.“ „A co jeho oběť? Taky jí udělal ze života peklo, nebo ne? Váš syn měl na výběr, jestli ji připraví o nevinnost. Ale ona neměla. Stalo se to jednou? Nebo víckrát?“ „Dělo se to několik let. Dokud ho nechytili.“ „A kolik je jeho oběti?“ „Mé vnučce? Jedenáct. Začalo to, když jí bylo osm. Ale stejně, napíšu mu, co říkáte? Pokusím se ho podpořit. Ale kdykoli začnu takový dopis psát, vzpomenu si, co udělal, a rozčílím se.“ „Dobře, to je adekvátní reakce. Ale proč byste mu probůh chtěl psát soucitné dopisy?“ „Protože je to můj syn. Miluju ho i přes —“ „A to je neadekvátní reakce. Osobně si myslím, že by usvědčení pedo­filové měli dostat trest smrti. Kdyby můj syn udělal to, co provedl ten váš, byl by pro mě mrtvý.“ Probůh, toho chlapíka svírají dva mlýnské kameny. Tak mu zkus ukázat trochu pochopení, ne? „Ano, ale věc se má tak, že —“ „Věc se má tak, pane, že váš syn udělal něco odporného, něco tak zavrženíhodného, že je to zcela neodpustitelné. Měl byste se soustředit na pomoc své vnučce, a ne svému zparchantělému synovi. Přestaňte se chovat jako slaboch. Má, co si zasloužil.“ Tak tohle je taky jeden z přístupů: zničit pacienta. Natáhnu ruku a přeladím. Ale to, co mu řekla — že by měl svého syna zavrhnout —, mě přenese zpět do pochmurného, bezútěšného pokoje ve třetím patře nemocnice U Milosrdných v Lebanonu v Pensylvánii, kde na smrtelné posteli ležela má matka. A asi tři nebo čtyři dny předtím,

75

než zemřela, jsme se konečně dostali k dosud zapovězenému tématu Francise Oha, otce, který se mě zřekl. Když jsem byl malý, jednou za čas jsem se na něj mámy zeptal, ale nechtěla mi nic říct. Vždycky když jsem s tím začal, rozzlobila se. Jak mi může říct to, co sama neví? odpovídala mi. A když jsem se dostal do puberty, začal jsem tajemného Francise Oha pomalu nenávidět. Rozhodl jsem se, že nemusí být jediný, kdo bude hrát hru na odmítání. „Běž do hajzlu,“ říkával jsem mu a stával u toho před zrcadlem v koupelně — půjčoval jsem si k tomu svou vlastní tvář, protože jsem nevěděl, jak vypadá ta jeho. Přibližně tehdy jsme se s kamarádem Brianem vydali do kina na film Mandžuský kandidát. Pamatuju si, že jsem se na sedadle hrozně vrtěl. Představoval jsem si, že každý z Číňanů ve flashbacích Franka Sinat­ ry je Francis Oh. Pohltilo mě to natolik, že jsem se musel zvednout, vyběhnout uličkou ven a na záchodě vyzvracet popcorn i colu. Vrátil jsem se zpátky po dobrých patnácti dvaceti minutách. „Jseš v poho?“ zašeptal Brian. „Jo, proč bych nebyl?“ Zapadl jsem do sedačky. O pár dní později jsem přišel na to, že bych se mohl zbavit svého čínského příjmení. Raději bych přijal příjmení své matky a prarodičů — byl by ze mě Orion Valerio, a ne Orion Oh. Místo abych se matky zeptal, zašel jsem jednou po škole přímo na úřad a zjišťoval, jak to udělat. Ale celý proces byl komplikovaný a stál dost peněz, takže jsem se té myšlenky vzdal. A tak jsem každému, kdo se mě na něj zeptal, odpovídal, že můj otec je mrtvý. Zemřel při automobilové havárii, když byla má matka těhotná. Rád jsem o tom lidem vyprávěl. Zabíjel jsem otce, který o mě nestál. Po čase jsem tomu příběhu málem uvěřil i já sám. Ale o pár desítek let později, když jsem se sám stal otcem a věděl jsem, že má matka pomalu umírá, jsem se jí na svého otce znovu zeptal. A tentokrát byla sdílnější než kdy předtím… Vypadá hrozně. Vlasy se jí lepí na polštář, ani si nevzala falešné zuby. Ale má jeden ze svých lepších dnů. Ráno jí z rakovinou napadených plic extrahovali litr tekutiny, a tím pádem se jí o dost lépe dýchá. „Chodíval pravidelně do kina, kde jsem na střední dělala uvaděčku,“ začala. „Vyso­ koškolák, studoval matematiku — osamělý mladý muž, pokaždé přišel sám. Měl rád gangsterky a začal si mě dobírat, když jsem mu řekla, že já dávám přednost romantickým komediím. Dělal si ze mě legraci, podle něj byly ‚přihlouplé‘. A pak mi jednoho dne zničehonic přinesl kytici sed­

76

mikrásek.“ Zdál se trochu záhadný, řekla, což byla součást jeho osobnosti. „Mí rodiče mě vedli velice přísně a sestry v dívčí škole nás nechtěly skoro nikam pouštět — dbaly na zdrženlivost tak urputně, že jsem jeho pozvá­ ní brala jako svého druhu vzpouru.“ Jejich aférka byla krátká a ona v té době o ochraně nevěděla nic. „Dneska leží kondomy přímo na pultech, ale tehdy to bylo jiné. Myslela jsem si, že o tohle se postará muž, ale neměla jsem ponětí jak.“ Prý až když mě čekala, prozradil jí Francis, že je ženatý. „Nebyl šťastný, nebo to aspoň tvrdil, ale přesto nemohl svou ženu opustit, protože tím by svou rodinu zahanbil.“ Začíná kašlat. Ukáže na hrnek s ledovou tříští na stolku. Naberu na lžičku trochu ledu a vložím jí ho do úst. „Snažil se mě přesvědčit, abych šla na potrat nebo tě dala k adopci, ale odmítla jsem. Věděla jsem, že si tě chci nechat i přes všechno, co přijde. Už tehdy jsem tě milovala, Orione.“ Prý se spolu viděli ještě jednou poté, co mu řekla, že je těhotná. „A pak prostě zmizel. Přestal chodit na filmy. Odhlásil se ze školy. Pokusila jsem se ho tam kontaktovat — půjčila jsem si od kamaráda auto a jela za ním. Ale dáma na sekretariátu mi odmítla dát jeho adresu. Soucítila se mnou, když jsem se rozplakala. Trochu jsem přeháněla a myslím, že si dala dvě a dvě dohromady. Ale byla neúprosná. A tak jsem se pustila do dalšího nevyhnutelného kroku. Dojela jsem domů a svěřila se rodičům.“ Násle­ dující sobotu ji otec odvezl do Domova pro svobodné matky svaté Ka­ teřiny Sienské, kde strávila celý zbytek těhotenství. Dostala vysvědčení, ale nesměla složit maturitu. „Sestry se mě snažily měsíce přesvědčit, abych udělala to, co většina dívek, a odevzdala dítě Katolické charitě, aby tě ně­ jaký milý bezdětný pár, který se dlouho modlí za dítě, mohl adoptovat. Obviňovaly mě ze sobectví, ale já to zarytě odmítala. Chtěla jsem si tě nechat, vychovat tě a tak to mělo být.“ Viděl jsem, že slábne. Byla vyčerpaná a rozrušená. Měl bych se přestat ptát? Když se rozhoduju, vstoupí sestra. „Omlouvám se, že vás přerušuju, Mario, ale je čas na dechová cvičení,“ řekne. Máma přikývne, mírně se pousměje a otevře ústa. Zatímco dýchá podle pokynů, vstanu. Jdu k oknu a vyhlédnu ven na parkoviště. To, co mi matka řekla, jen podnítilo dal­ ší otázky, a když docvičí a sestra odejde, přisednu si zpátky k ní. Vezmu její ruku do své. Připomenu jí, jak jsme tenkrát jeli do Bostonu — do restaurace za dědečkem Ohem. „Jak jsi věděla, kde najdeš jeho otce?“ zeptám se jí.

77

„No, Francis byl kuřák,“ odpoví. „A viceroyky si vždycky zapaloval sirka­ mi, na kterých byl nápis: Čínský ráj Henryho Oha. Jednou jsem si v motelu, kam mě brával, jednu z těch krabiček schovala jako suvenýr naší lásky. Jak jsem říkala, Orione, byla jsem tehdy hrozně naivní. Myslela jsem si, že sex a láska jsou totéž.“ Když byla v šestém nebo sedmém měsíci, vydala se do Čínského ráje Henryho Oha. „Nejdřív se snažil popřít, že je Francis otcem. Jak prý vím, že je dítě jeho? ‚Protože váš syn je jediný muž, se kterým jsem byla,‘ řek­ la jsem mu. Viděla jsem, že mi věří, a přesto mi nechtěl prozradit, kde Francise najdu!“ Když o tom mluvila, přes tvář jí přeběhl podrážděný výraz — dobře jsem ho znal. Stejný měla tehdy, když jsme dorazili do Čínského ráje Henryho Oha, aby mě mohla předvést mému dědovi a tím doložit mou nepopiratelnou existenci. A taky dokázat, že když se jeho syn vzdal svých povinností, přecházejí samovolně na něj. Měl pomoct s financováním vysokoškolských studií kluka, který — ať se mu to líbí, nebo ne — nese jeho rodové jméno. Henry Oh, Francis Oh, Orion Oh: jsme propojení. Váže ho povinnost. A tak jsem za ní téměř běžel, když tehdy vyšla z restaurace, hlavu hrdě vztyčenou a v ruce šek, který mi umožní vystudovat Bostonskou univerzitu. Máma byla ten den ne­ úprosná a tvářila se vítězně. A dokonce i v sedmnácti, když jsem ještě nevěnoval pozornost věcem týkajícím se života, lásky a sexu, jsem si uvědomoval, že ať už ji získání těch peněz stálo cokoli, udělala to z vroucí, téměř nezkrotné lásky ke svému synovi, kterého se odmítla vzdát ve prospěch adoptivních rodičů. A tak — Kristepane, už zase. Love shack, baby, love shack… A pak najednou pochopím, kdo mi asi volá. Annie. Před dvěma dny jsem měl odeslat odpověď na pozvánku. Ale jestli si myslí, že mám chuť na její velkou lesbickou svatbu, může jít někam, protože — KRUCI! BOŽE! Do háje, to bylo o fous. Kdybych nedupl na brzdu, nabral bych to subaru zezadu. Přesně to by mi teď ještě chybělo: nehoda, kterou bych zavinil já. Srdce mi buší, dlaně se mi potí. Uklidni se. Chceš se tam dostat celý, nebo ne? S očima na vozovce se natáhnu po knoflíku rádia a otočím s ním proti směru hodinových ručiček. Vrátím se k Šílenému kloboučníkovi a odbornici na žraloky.

78

„Dobře, doktorko, tak si představme, že se čelisti potkají s hejnem tuleňů, kteří se pohybují v chathamských vodách. Co predátor udělá, když se připravuje k útoku?“ „Tak předně to není on, ale pravděpodobněji ona. Samičky bílých žraloků bývají mohutnější a dominantnější než samci. A pokud jde o ten ‚útok‘, o kterém mluvíte, bílí útočí ze zálohy. Takže si vyhlédnou kořist a pak na ni rychle a tvrdě zaútočí, pravděpodobně zezdola, neboť břicho je u většiny živočichů nejzranitelnější.“ Šílený kloboučník si odfrkne. „V téhle oblasti jsme nejzranitelnější všichni. Správně, chlapi? Mezi břichem a koleny?“ Vydá vítězný pokřik, ale ona pokračuje nerušeně dál. „Jakmile žralok zaútočí, trhne hlavou ze strany na stranu, aby vyrval co největší kus masa. Tím odkryje orgány a vnitřnosti, které co nejrychleji požije. Z toho, co jsme vypozorovali, mohou velcí bílí cestovat ve skupině, ale když jsou na lovu, rozdělí se.“ „Každý sám za sebe?“ „Přesně tak. Nebo spíš každá.“ Žraloci. Lovci útočící ze zálohy. Viveca Christophoulos-Shabba­ sová… Annie se s Vivecou potkala díky svému umění. Vybrala jedno ze svých děl pro bienále ve Whitney a na vernisáži jí Viveca nabídla, jestli nechce vystavovat exkluzivně v její galerii v Chelsea. Ale po pravdě si myslím, že jsem svou ženu začal kvůli umění ztrácet už daleko dřív, než se objevila lady Štědrá… Způsob, jakým se Annie ke svému umění dostala, byl zvláštní. Netušila z jakého důvodu, ale nedlouho po narození dvojčat začala během našich procházek s Andrewem a Ariane sbírat různé podivnosti ze starožitnictví, blešáků i sekáčů. Sama nevěděla proč, dokud z nich nezačala vytvářet zarámované koláže. Neměla žádné umělecké vzdělání ani průpravu. Jak mi sama řekla, něco ji jen nutilo tvořit, ale nebyla ochotná sdělit mi podrobnosti takového puzení. „Orione, jsem tvá žena, ne jeden z tvých pacientů,“ připomněla mi jednou, když jsem se z ní její motivaci snažil vytáhnout. Dala jasně najevo, že tohle je její věc. Nic, co by hodlala sdílet. První pokusy byly humorné, nebo mi tak aspoň připadaly: Tan­ čící nůžky, Kronika želé. Vybavuju si, jak si zamluvila sobotu jako

79

odpoledne „duševního zdraví“. Dvojčata stonala a kromě výprav k pediatrovi a do lékárny zůstávala Annie celý týden zavřená doma se dvěma nemocnými dětmi. Mohl bych je na pár hodin pohlídat, zatímco ona si zajde do kina nebo nakupovat? Podal jsem jí kabát, poplácal ji po zadku a řekl: „Běž.“ Ale ona se vrátila domů až po osmé večer. Bylo to v polovině osmdesátých let, žádné mobily — pokud se ten druhý neobtěžoval zavolat vám na pevnou linku, mohli jste jen tupě zírat na telefon a strachovat se, co se mohlo stát. „Kde jsi k sakru byla?“ obořil jsem se na ni, když konečně dorazila domů. Ale zdála se tak šťastná a plná energie, že sotva postřehla mé celodenní obavy a stres. Řekla, že si zajela do Waterfordu a mířila do nákupního centra Crystal Mall. Jenže v momentálním popudu nakonec vyjela silnicí  I-95 směrem na jih. Na cestě nikam se rozhodla odbočovat na náhodných sjezdech a následovat cokoli, co ji na těch místech potká: procházela sekáče v různých malých městečkách. A stálo to za to! Získala samé poklady: roli krajky, filmové časopisy ze čtyřicátých let, pár dřevěných přepravek od limonády nebo plátěnou tašku plnou maňásků. A když jela kolem poutače oznamujícího totální výprodej obchodu v New Rochelle, okamžitě se rozhodla a zamířila tam. „New Rochelle?“ zeptal jsem se. „Tys dojela až do New Yorku?“ Bohudík ano, odvětila, protože v těch výprodejích objevila spoustu fascinujících věcí. Její úlovky nakonec zabraly dvě veliké tašky plné zlevněné všehochuti včetně krabice se čtyřiadvaceti figurkami královské rodiny. Začal jsem si stěžovat na den strávený s dvojčaty — jak Andrew neustále dělal bubliny z amoxicilinu, místo aby ho prostě spolkl. Jak se Ariane vrtala ve špinavé plíně, stoupla na ni a nakonec její obsah vyklopila na koberec, zatímco jsem stál ve dveřích se dvěma svědky Jehovovými, a jak mi zametání, vytírání a celkový úklid koberce v jejich pokoji zabraly dobrou hodinu. Oznámil jsem jí, že odteď budeme kupovat jenom pampersky. A je mi úplně jedno, jak moc jsou drahé. Doufal jsem, že to u ní vyvolá aspoň nějakou reakci… Jakou? Soucit? Nedejbože i pocit viny? Ale Annie tam jen seděla, prohrabovala se věcmi a sotva mě poslouchala. Když jsem domluvil, zvedla se, odešla za dvojčaty do jejich pokoje, dala jim pusu na čelo a pak popadla své nové „poklady“ a odebrala se do studia, které jsem pro

80

ni vytvořil v prostoru mezi pračkou, sušičkou a kotlem. Zůstala tam po zbytek noci. Co se to s ní děje? Že by obsedantně-kompulzivní porucha nebo snad nějaký druh dosud utajené nemoci? Nějaký typ úzkosti spojené s mateřstvím? Pokud ano, může se léčit. Necháme jí předepsat antidepresiva nebo něco na uklidnění, aby se trochu srovnala. Ale Annie neshromažďovala věci pouze pro vlastní proces shromažďování. Přetvářela je v umělecká díla, takže bych se možná měl stáhnout. Poskytnout jí možnost pochybovat… Ale dá se to vůbec nazývat uměním? Jak jsem říkal, nikdy umění nestudovala. Pokud vím, nechodila na žádné výtvarné hodiny ani na střední. Ona dokonce střední ani nedokončila. Možná to byla jen opožděná reakce na její těžké dětství. Anniino dětství: to byla další „diskrétní“ zóna. Znal jsem jenom základy. Ztratila matku, když jí bylo pět, následkem čehož se její otec pomátl a ona se dostala do pěstounské péče. Ale Annie nikdy nevyprávěla z tohoto období žádné detaily. Zatímco tu stojím v zácpě, říkám si: Je s Vivecou stran svého dětství sdílnější? O čem všem ví Viveca? Kolem mě projede policejní vůz se zapnutými světly, siréna nehouká naplno, jen vydává přerušovaný zvuk. Vpředu se muselo něco stát, což by vysvětlovalo, proč v tuhle chvíli de facto stojíme. Do háje, vždyť jsem se ještě nedostal ani do Sandwiche. Budu mít štěstí, pokud stihnu dojet na místo dřív, než budou pro dnešek zavírat — nebo možná na celý víkend. A co budu dělat, když si nestihnu vyzvednout klíč od Vivečiny chaty? To se tam mám vloupat? Nebo začít hledat nějaký dostupný motel? A aby toho nebylo málo, ten zmrd s fordem focus nahodil blinkr a snaží se vecpat mezi mě a subaru. Chytrý krok, kámo. Když se obě lajny pohybují rychlostí kilometr v hodině, tak se fakt nepředjíždí. Dravec. Čumákem napřed. Jen si posluž, zmetku. Kdys dostal řidičák? Včera? Slečna na vedlejším sedadle se mu snaží vymluvit díru do hlavy, a tak si borec ani nevšimne, že mu blinkr pořád jede. Po mé pravé ruce stojí obří karavan. Na jeho levém boku se skví varování: UDĚLEJTE PROSTOR MÉMU MILÁŠKOVI! Na předních sedadlech sedí boubelatý bělovlasý pár a oba pojídají něco z papírové krabice. Že by popcorn? I jejich čelisti se pohybují synchronně. Když jsem byl před čtvrthodinou v řadě přímo za nimi, přečetl jsem

81

si nápisy na zadních dveřích jejich vozu: AŤ SVOBODA ZVONÍ! a NA MĚ TO NEHÁZEJ! VOLIL JSEM HRDINU A ŠŤABAJZNU! Zatroubím na hocha ve fordu, a když se podívá do zpětného zrcát­ ka, gestikuluju směrem ke světlům. Je mi jasné, že to nepochopil. Teď se na mě otáčí i jeho přítelkyně. Oba pohodí hlavou, jako bych je obtěžoval. Blik, blik, blik, blik… Mám? Ale proč ne? Stejně jsme zastavili a jen tu tak všichni sedíme. Zatáhnu ruční brzdu a vystoupím z vozu, dojdu až k jejich okýnku a zaklepu na něj snubním prstenem. Slyším, že zamkl dveře. Kdo si probůh myslí, že jsem? Šílenec, co se ho chystá zavraždit? „No?“ „Máte zapnutý blinkr.“ „Fakt?“ Podívá se na mě takovým pohledem, jako by měl nepopiratelné právo se mnou pěkně vymést. Ale já se přece nebudu zahazovat s takovým frackem. Otočím se a jdu zpátky ke svému vozu. Je to takový malý čuráček. Uplyne asi minuta, než blinkr vypne. A když to konečně udělá, cítím podobnou úlevu, jako když najednou skončí náhlá ostrá bolest zubů poté, co sníte něco ledového. V rádiu zní ústřední melodie Čelistí. „Dobře, oddělme fakta od holly­woodské fikce,“ říká zrovna žraločí žena. „Tahle zvířata jsou maso­žravá, to ano. Ale nejsou to zrůdní lovci lidí. Loví a jedí, aby přežili, ne proto, aby zabíjeli pro radost. To je spíš naše vlastnost než jejich.“ „Takoví normální zabijáci,“ pronese Šílený kloboučník. „To je skvě­ lej film. Woody Harrelson a… Jak se jmenuje ta holka? Natalie Port­ manová?“ Byla to Juliette Lewisová. Jedna ze studentek, která ke mně v té době docházela — kdy to natočili, v devadesátém čtvrtém? pátém? —, vždycky říkávala, že jsou s Juliette Lewisovou napůl sestry, že vypadají hrozně podobně a že prý, pokud jí nevěřím, musím jít na její nejnovější film: Takoví normální zabijáci. Viděla ho už několikrát, jak říkala — byla pozvaná na premiéru, ale nemohla si výlet do Kalifornie dovolit. Petra, tak se jmenovala. Byla to docela hezká dívka, trochu přecitlivělá, ale velmi schopná. Ve stipendijním programu, jestli si to vybavuju správně. Ale taky to bylo smutné dítě, které — jak jsem postupně pochopil — nemá žádné přátele. A když jsem se na ten film skutečně šel podívat, uvědomil jsem si, že mezi těmi dvěma není

82

sebemenší podobnost. Nakonec jsem jí diagnostikoval paranoidní psychózu, smíšený typ… „Ne, vážně, Tracy. Musíte si ten film stáhnout,“ přesvědčuje ji Šílený kloboučník. Spíš ne, reaguje ona. Od zítřka se účastní expedice, která se pokusí lokalizovat jednoho nebo více bílých žraloků za účelem sledování jejich migračních návyků… Ať už to bylo cokoli, co nutilo Annie proměňovat úlovky ze sekáčů a výprodejů na umění, během následujících let vytvořila sérii koláží s názvem Buckinghamský palác: důvěrné. V díle Alžběta pálí rýžové křupinky! sedí princ Philip i zbytek královské rodiny nehnutě u jídelního stolu pro panenky, zatímco královna s korunkou a puntíkovanou zástěrou drží v ruce pánev a chystá se s ní bránit vlast. Na Lady Di mění názor si princezna z Walesu ve svých slavných svatebních šatech bere místo Charlese basketbalistu „Magic“ Johnsona. Johnson má na sobě dres, stejně jako oddávající — další člen „dream týmu“ z olympijských her v devadesátém druhém. Dianě jdou za družičky superhrdinky: Wonder Woman a Supergirl. Také královská rodina se účastní, ale stojí k ceremonii zády. Takže to, co ji popohánělo, bylo umění, rozhodnu se nakonec — umění satiry, v níž byla latentně obsažena špetka feministického protestu. Nebyla to dysfunkce… Ale přece, co ty bláznivé hony za výprodeji, na které vyrážela o sobotách, když já zůstával s dětmi? Kdykoli se vrátila domů s úlovkem, měla rozšířené zorničky, byla naspeedovaná, mluvila rychle a nesouvisle. Co to způsobovalo? Kreativní vášeň? Nějaký druh mánie? Vybaví se mi má obava, jestli u ní nepropuká bipolární porucha. Ale ať už Anniino chování na něco poukazovalo, nebo ne, snažil jsem se ze všech sil hrát podle jejích pravidel a podporoval ji, aniž bych se ptal, proč se vydává na zběsilé nákupní jízdy nebo jaký přesně mají její trojrozměrné koláže smysl. Ale to neznamená, že bych ji nesledoval — pokoušel jsem se celou dobu pochopit, co se to s ní děje. Nakonec měla pravdu: byla moje žena, ne moje pacientka. Snažil jsem se ji neanalyzovat, věřte mi. V hloubi duše jsem si o ni především dělal starosti. Jsem psycholog. Pozoruju a vyvozuju hypotézy. Je to moje práce. Ne. Oprava: býval jsem psycholog. Když jsem si měl minulý měsíc zažádat o prodloužení licence, nechal jsem ji propadnout. Pořád se

83

k tomu vracím a přemítám, jestli bylo správné to udělat. Ale co se stalo, stalo se… Vím, že to tehdy bylo pro Annie těžké. Jako žena v domácnosti, která má za muže vytíženého profesionála, na svých bedrech nesla většinu zátěže péče o naše děti, úklid i veškeré zařizování. Musela si sem tam ukrást trošku zbývajícího času, aby mohla tvořit svá umělecká díla. Když jsem byl u své matky v Pensylvánii, najala si na pár hodin denně starší paní na pomoc s dětmi a já ji za to chválil. Řekl jsem jí, že je to dobrý nápad. Ale nakonec to málem dopadlo kata­ strofálně, když paní zapomněla zamknout dveře do sklepa a Andrew se zřítil dolů ze schodiště. Annie ho musela vzít na pohotovost, kde mu zašili čelo, a ještě se jí vyptávali na kdeco, jako by snad našeho syna týrala. Rozhodla se, že za tohle jí to nestojí. Řekla chůvě, že už nemusí chodit. A když jsem se vrátil a mezi řečí jsem se zmínil o tom, že Thea přišla na pohřeb, Annie reagovala jako smyslů zbavená. Jako by se mezi mnou a mou bývalou přítelkyní obnovilo nějaké pouto, přestože opak byl pravdou. Vidět znovu Theu znamenalo jen znovu­ ujištění o tom, proč jsem to tehdy ukončil. Rád bych Annie pomáhal víc, ale nevyváženost v plnění domácích povinností byla nevyhnutelná. Univerzitní psychologická poradna trpě­la nedostatkem lidí a my všichni jsme museli pracovat na dvě stě procent. Studenti, kteří chtěli jít na sezení, se museli zapsat na seznam a pak čekat na objednání, někdy až dva nebo tři týdny. Kromě péče o pacienty jsme museli ještě dohlížet na praktikanty v doktorském studiu, byli zavalení prací v hodnotících komisích a vedli skupiny. K tomu všemu nám připadla povinnost naplánovat a zorganizovat týden věnovaný problematice sebevražd, týden pro prevenci AIDS, týden proti alkoholismu a další akce. Skoro každý den jsem do práce vyrážel před sedmou — brzké ráno byla nejlepší doba na vyřízení veškeré administrativy — a dostával se domů kolem šesté nebo později. O víkendech jsem zvládal pomáhat trochu víc: vzít dvojčata do parku, spravit dveře od skříňky nebo pohrabat záhony a uvařit sobotní večeři, zatímco Annie vyrážela na lov „odpadků“. Sobotní noc byla vyhrazena pro sex — tradiční položku na seznamu za předpokladu, že jedno nebo obě dvojčata nebyla vzhůru nebo že jeden z nás nebyl příliš vyčerpaný na to, aby měl pomyšlení na jakékoli intimnosti.

84

Někdy působila hodina spánku navíc daleko vzrušivěji než milování. Ale během pracovního týdne? To zapomeňte. Přijel jsem domů a večeře ležela zabalená ve fólii na mikrovlnce, dvojčata už dávno spala v postýlkách a Annie byla tam dole a tvořila své trojrozměrné koláže s jedním uchem na chůvičce… Fajn, zase se kousek pohneme. Auta se konečně znovu dala do pohybu. Když jsem jel kolem karavanu, tentokrát jsem zapnul blinkr já a zařadil se před něj. Ať se pan a paní Kempinkovi taky podívají na můj nárazník: PATRIOT MŮŽE NESOUHLASIT a PRO OBAMU ’08. Annie vytvářela své obskurnosti ve sklepě asi tři nebo čtyři roky, než jsem ji přiměl to risknout a vystavit Buckinghamský palác: důvěr­ né na pravidelné každoroční výstavě v Mystic. Nejprve se té myšlence bránila a tvrdila, že její umění nebude davy letních návštěvníků zajímat. Ale naléhal jsem tak dlouho, až neochotně změnila názor a zarezervovala si místo. Celý víkend se lidé před jejími výtvory zastavovali s úsměvem i pochechtáváním a pak se teprve posunuli ke „skutečnému“ umění: ovoci v míse, přímořské krajině. Ocenila svá díla velmi mírně — padesát dolarů za nejmenší koláže, sto za větší a o něco víc za ty nejpropracovanější. Neprodala nic. Ale k překvapení mnoha — a k rozladění asociace Mystic Art — byla stuha za nejlepší vystavované dílo udělena její koláži Alžběta pálí rýžové křupinky! Jak se ten člověk jenom jmenoval? Ten porotce? Svého času on sám býval dost známý umělec, aspoň si vybavuju, že Annie něco takového říkala. Byl to Ital s tenkým malým knírkem. Poté co ji ocenil, zůstali s Annie v kontaktu. Určitě je dávno mrtvý — už tehdy byl dost starý —, ale myslím, že by ho potěšilo, kdyby věděl, kam až Annie její umění dovedlo. Vedle odměny ve výši pět set dolarů, kterou Annie od asociace obdržela, dostala nabídku na samostatnou výstavu v newyorské restauraci Hygienic. Už dávno tam nevařili, stala se z ní spíš jakási retro kavárna — přístav pro umělce, tanečníky a klezmerové skupiny. Nikdy předtím jsem neviděl tolik potetovaných lidí s piercingem nebo červenými vlasy. Annie vypadala ten večer v šatech s květinovým vzorem, vínově červených legínách a s velikou mašlí ve vlasech překrásně. „Děkuji vám mnohokrát. Vážně? Opravdu? Bože můj,“ odpovídala všem, kteří k ní přistupovali, aby jí řekli, že se jim její umění moc líbí nebo že by si rádi něco koupili. Byl jsem na ni tehdy tak moc pyšný — tak

85

šťastný, že konečně došla uznání za svá umělecká díla, a navíc utržila něco kolem čtyř set dolarů. Věděl jsem víc o psychologii než o umění, ale začínal jsem chápat, že Annie má větší talent, než si ona nebo já vůbec uvědomujeme. Její tehdejší plachost a zdrženlivost při přijímání komplimentů spoluutvářely kouzlo její osobnosti. Dvojčata si k sobě na noc vzal její bratr Donald se ženou Mimsy — bylo to poprvé, kdy spala jinde než doma. Než jsme odjeli na vernisáž, dal jsem do ledničky šampaňské a jahody máčené v čokoládě, a když jsme se vrátili, šli jsme do postele, kde jsme jedli, pili a milovali se. „Jsem do tebe blázen,“ řekl jsem jí, když jsme oba leželi zpocení a těžce oddechovali. „Taky tě miluju,“ zamumlala v odpověď. Kdybyste mi tehdy řekli, že mě o dvacet let později Annie opustí kvůli ženě, pomyslel bych si, že jste zešíleli… Agnello: tak se jmenoval. Pan Agnello… Vykazovala celou dobu rysy toho, že by mohla být bisexuálka? Náznaky, které mi od samého začátku unikaly? Anniina výstava v Hygienic upoutala pozornost přispěvatelky časopisu Connecticut, která přijela do našeho domu, aby s Annie udělala rozhovor o její tvůrčí činnosti. Přivezla s sebou i fotografa, a tak se navíc pořídilo pár fotek. Měl jsem radost za Annie. Úspěch střídal úspěch a ona si to zasloužila. Asi to ode mě bylo neomalené, ale fakt, že lidé byli za její umění ochotni platit, ho v mých očích konečně legitimizoval. Tohle už byla kariéra, ne jen kompenzace emoční nestability. Měl bych si přestat hrát na detektiva-psychologa a vychutnávat si to s ní. Slavit její úspěchy, a ne se pozastavovat nad příčinami a průběhem jejich vzniku. Pracovala tam dole ve sklepě tak tvrdě a s takovým odhodláním a nasazením, zatímco hudební doprovod jí obstarávaly zvuky ždímaného prádla. Zasloužila si uznání! Od chvíle, kdy vyšel článek v časopise Connecticut, jsem začal přehodnocovat, co vše může podněcovat Anniinu uměleckou činnost. Později jsem pochopil, že její pravidlo o „nevstupování“ jen pomohlo mé vlastní snaze zavírat před tím oči. Dopřál jsem si luxus předpokládat, že Tančící nůžky, Revolta pasaček krav a Buckinghamský Palác: důvěrné jsou hravé. Satirické. Důkaz, že má silná a někdy rozmrzelá žena má v sobě i odlehčenou stránku. Ale v článku „Rozhněvané umění Annie Ohové“ autorka tvrdila, že kompozice mé ženy představují

86

„výbuch jejího potlačovaného hněvu“. Prý jsou to „projevy protestu proti převažující měšťáckosti střední třídy“ a rozličným způsobům, kterými společnost „mění ženy na všednodenní spotřební zboží“. Spotřební zboží? Narážela Annie na rýžové křupinky, nebo na mě? Bylo odmítnutí Charlese ve prospěch „Magic“ Johnsona metaforické? Řidič UPS, který k nám jezdil, byl mladý, dobře vypadající černoch. Jmenoval se Reggie. Někdo, koho zná z dřívějška, tak mi to aspoň řekla. Když jsem se dvakrát vrátil z práce o trochu dřív, narazil jsem na ně ve dveřích v družném hovoru. Neuměl jsem si ani představit, že by mě Annie podváděla, ale nebyl jsem jenom naivní? Mé vědecké já radilo zůstat objektivní, ale manžel ve mně právě začal bít na poplach. „Ten článek je dobrý, že?“ řekla, když jsem od něj vzhlédl směrem k ní. Doufal jsem, že si postěžuje, jak ji dezinterpretovali. Místo toho pronesla: „Dost dobrý. Ale stejně je divné vidět samu sebe v časopise. Připadám si… odhalená, nejspíš.“ „Není to to, po čem umělci touží? Odhalení?“ Pokrčila rameny. „Hezká fotka.“ Zatvářila se otráveně. „Mám na ní hrozně ulíznuté vlasy,“ pronesla jen. „Nechápu, proč se nám zrovna v den, kdy se mám fotit pro časopis, musí pokazit fén.“ „No, ano… To, co píšou o tvém umění, je zajímavé.“ Žádná reakce. „Chci říct, kdo by tušil, že jsi tak rozhněvaná?“ „To vážně nevím, Orione. Možná někdo, komu stálo za to věnovat mi trochu pozornosti a všimnout si toho?“ Pak odešla z pokoje. Hodil jsem časopis na stolek, zvedl se a šel za ní dolů do sklepa. Minutu — možná déle — jsem pozoroval, jak vytahuje ručníky z pračky a hází je do sušičky. „A víš co?“ řekl jsem jí. „Nelíbí se mi, jak všechny své nedostatky, které se v našem manželství projevují, dáváš za vinu mně.“ Otočila se ke mně, rozzuřená. „Udělej mi laskavost,“ odvětila. „Mluv anglicky, ne tím svým psychologickým ptydepe.“ „Dobře. Fajn. Někdo v tomhle manželství nevěnuje pozornost tomu druhému, ale jsem si sakra jistý, že já to nejsem.“

87

„No jistě. Ty jsi prostě dokonalý manžel, viď?“ „Ne, nejsem dokonalý manžel. Ale pokud jde o to, kdo ignoruje koho, máš to nějaké popletené.“ „Vážně? Je mi to tak líto, doktore Ohu, že si něco ‚projektuju‘, jak tomu říkáš. A promiň mi, že mám svou vlastní kariéru.“ Byl duben. Zrovna jsem vyplnil daňové přiznání. „Když už mluvíme o kariérách, tušíš aspoň, jakou částkou jsem loni dotoval naši domácnost? Šedesát dva tisíc dolarů. A víš, kolik jsi vydělala ty? Podělaných sedm stovek. Takže myslím, že bys měla spíš děkovat své šťastné hvězdě než držkovat ohledně mé kariéry.“ „Máte pravdu jako ostatně vždy, doktore Ohu. Díky, že jste mi to všechno vmetl přímo do obličeje a já tak mohla dojít prozření.“ S těmi slovy zvedla víko od pračky a praštila jím. A znovu. A zase, zvednout a praštit s ním. Zvedla, praštila. Zčásti kvůli „rozhněvanému umění Annie Ohové“ jsme se propracovali do rozhádané fáze našeho vztahu. Během několika následujících dní jsme jeden druhého obviňovali ze spousty prohřešků a nezdarů našeho manželství. Ten boj nás vyčerpal, a to naše životy byly už tak samy o sobě dost vyčerpávající. Začala na mé otázky odpovídat jednoslovně: „Mělas fajn den?“ „Jo.“ „Chceš objednat na víkend hlídání dětí? Že bychom zašli do kina nebo někam?“ „Ne.“ Asi v polovině trvání tiché domácnosti jsem si znovu přečetl ten článek a narazil na pár odstavců, které jsem předtím přeskočil. Zmínila se reportérce o tom, že v našem domě kdysi žil ještě jeden umělec — dělník, černoch, který rád maloval — a že objevila jednu z jeho „kompozic“, která tu po něm zůstala. Věděl jsem, o čem mluví: byl to šílený cirkusový výjev, který jsme našli při úklidu podkroví. Podle mě se jednalo o vysoce amatérské dílko, možná dokonce trochu děsivé, a já ho chtěl vyhodit společně s ostatním haraburdím. Ale Annie mi to nedovolila. „Promlouvalo to ke mně,“ vysvětlovala reportérce, což pro mě osobně byla novinka, a když prý si vybudovala studio dole ve sklepě, vzala si tam obraz s sebou pro inspiraci. (Aha, takže ona si vybudovala studio? To mám za všechnu práci, kterou jsem pro ni já ve sklepě udělal.) Dále řekla, že toho umělce dokonce možná „spatřila“, přestože zemřel dávno předtím, než jsme se nastěhovali. Vlastně se to stalo dvakrát. Jednou vzadu na dvoře — velký, svalnatý muž v pracovním overalu na ni hleděl, zatímco stála

88

za oknem v patře — a podruhé dole ve studiu. V obou případech, jak popisovala, se díval přímo na ni, přikývl a potom zmizel. Neděsilo ji, když se objevil, naopak — tahle vidění ji utvrdila v tom, co dělá. Pamatuju si, že jsem si říkal: no výborně. Takže teď už vidí i duchy? Jak to, že se mi nikdy nesvěřila? Pak jsem pochopil, že tam nikdy nikoho neviděla — tedy nikoho, kdo by tam nebyl. Pravděpodobně tenhle příběh vyprávěla, protože duchařské historky má rád každý. Nemys­lím, že by si záměrně vymýšlela, ale co se z Annie stala umělkyně, vzorce jejího chování se výrazně proměnily. A tak jsem se o tom nikdy nezmínil. „Rozhněvané umění Annie Ohové“ nám už tak přineslo dost problémů. Nechal jsem to být. Nakonec jsem nám domluvil schůzku v manželské poradně, a to i přes Anniiny počáteční protesty — měla pocit, že bude v nevýhodě, protože jako jediná z přítomných není terapeut. Zařídil jsem nám na úterní večery hlídání. (Katie byla jednou z mých studentských koordinátorek týdne prevence znásilnění.) A tak jsme s Annie několik následujících týdnů dojížděli do Glastonbury k Suzanne do její pracovny plné filodendronů, kapradin a ručně vyráběných květináčů, které sama vytvářela, glazovala a pálila v peci. Jeden z nich nám na konci prvního sezení věnovala — schválně vybrala nedokonalý. Kus se z něj ulomil a musela ho zpátky přilepit. „Tím chci říct,“ vysvětlovala Suzanne a prstem přejížděla po spraveném místě, „že v tady je ten květináč teď nejsilnější. Tam, kde se předtím přelomil.“ „Tak jaké bylo tango?“ zeptala se nás Katie, když jsme se ze sezení vrátili domů. Vymyslel jsem si taneční hodiny, abych jí nemusel říct, že jezdíme do manželské poradny. „Skvělé. Co děti?“ „Strašně hodné! Jsou to zlatíčka. A taky si myslím, že to, že vy dva jste začali chodit na hodiny tanga, je fakt super. Kéž by mí rodiče byli stejně švihlí jako vy. Že by se zvedli a opustili svoje pohodlí? Ani za nic. Raději budou jen tak vysedávat před bednou.“ Ať už jsme v Glastonbury tančili tango, nebo ne, rozhodně jsme opouštěli své pohodlí. Ale stálo to za to. Podařilo se nám věci napravit. Alespoň na nějaký čas. Když jsme se přestali vzájemně osočovat a obviňovat, snížilo se napětí. Dařilo se nám lépe spolupracovat při výchově dvojčat i vedení domácnosti, naslouchali jsme jeden

89

druhému a snažili se o upřímnější a otevřenější komunikaci. Jasně, jsem psycholog — není to tak, že bych většinu těchhle postupů a strategií neznal. Ale pomáhat jiným s jejich sračkami nemusí nutně znamenat, že se vám podaří vyřešit i vlastní bez toho, že se jednou týdně poradíte se třetí stranou. Navíc mí pacienti se pohybovali na škále osmnáct až jednadvacet, nanejvýš dvaadvacet let. V jejich vztazích jde spíš o to, aby se vyrovnali s různými událostmi, ne aby si udrželi manželství. To druhé Suzanne přirovnávala k tomu, když máte rádi své auto a chcete, aby vám vydrželo. Poslouchejte motor, kontrolujte pneumatiky a vyměňujte olej. Taky v intimní oblasti se situace zlepšila. Byl jsem trpělivější. Ona začala být otevřenější v tom, co má ráda. Měla víc orgasmů než kdykoli předtím a já jí je moc rád dopřával… Neříkám, že jsme pak byli „šťastní až do smrti“, to ani omylem. Někdy si udržovala odstup v posteli i mimo ni a já byl občas přepracovaný a ne­vrlý. Ale situace se jednoznačně zlepšila. Naše „lekce tanga“ už nebyly jednou týdně, ale jednou měsíčně a nakonec se konaly jednou za čtvrt roku. Manželství jako autoservis: nejdřív jsem byl z té metafory trochu nesvůj, ale postupně se ukázalo, že Suzanne ví, co říká. Vztahy mezi mnou a Annie se výrazně zlepšily. A pak znovu otěhotněla… „Jejich kůže je potažena drobnými výčnělky podobnými zubům, takže si ani nevšimnou, že jsme něco připevnili,“ vysvětluje doktorka Skellyová Šílenému kloboučníkovi. „Zařízení fungují na bázi satelitních technologií, takže nám —“ „Něco jako džípíeska?“ přeruší ji Šílený kloboučník otázkou. „Hm. Přesně tak. Pokud budeme mít štěstí a zařízení zůstanou na místě, budeme schopni sledovat jejich migrační návyky. Což by bylo úžasné! V jiných oblastech proběhla podobná pozorování velkých bílých úspěšně, takže o jejich chování toho víme docela dost. Ale zatím nikdy v severním Atlantiku. Velcí bílí byli v našich vodách vždycky trochu záhada.“ „Tak, doktorko Skellyová, díky za fascinující rozhovor. A hodně štěstí při sledování žraloků. Opět je tu čas na zprávy, počasí a dopravu. Zůstaňte s námi, protože až… dvě z vycházejících ‚hvězdiček‘… nej­nověji na MTV… premiérové díly seriálu Jersey Shore…“ Bohu­díky i Šílený kloboučník pomalu utichá.

90

Kapitola třetí

Annie Ohová „Já teď jít na trh, slečna Anna. Vy něco potřebovat?“ „Cože?“ „Na trh. Potřebovat něco, co ne na seznamu?“ „Myslím, že ne. Možná cigarety.“ „Lehké marlboro?“ „Prosím vás. Máte dost peněz? Počkejte, dám vám ještě dvacet dolarů navíc, jen pro jistotu. Zbytek si nechte.“ Minulý měsíc mi Viveca vyhubovala za to, že jsem dala Minnie stovku navíc. „Drahoušku, jakmile to uděláš jednou, budou to už příště brát jako samozřejmost,“ vysvětlovala mi jako dítěti, co neví, která bije. Jako by Minnie byla pes, kterého jsem načapala, jak si ulevuje pod stolem. Neřekla jsem nic, ale byla jsem vytočená. Vlastně poslední dobou bývám vytočená dost a často. Hádám, že jsou to nervy. Není to tak, že bych Vivecu nemilovala. Naopak. Ale už jsem jednou nevěstou byla. A prostě mi nesedí, že se mám znovu vdávat ve Three Rivers… Ale dobře, přenesu se přes to. Je to jen jeden víkend a bude to za námi, navíc strávím dva dny se svými dcerami v domě, kde vyrůstaly. Na to se moc těším. A až přiletíme z Řecka, já se vrátím do svého studia, Viveca ke své galerii a dobročinné nadaci a všechno bude zase jako dřív. Od té doby, co se Viveca tak ohradila, jsem Minnie další peníze dávat nepřestala — dneska by to asi byly stovky, ačkoli jsem to nikdy nesledovala. „Naše malé tajemství,“ říkala jsem jí, kdykoli jsem jí do ruky strkala deset nebo dvacet dolarů navrch.

91

Minnie je na svůj osobní život háklivější než Hector, ale i ona se pomalu otevírá — zvlášť od té doby, co je Viveca pryč a já zůstávám doma, místo abych chodila do ateliéru. Začaly jsme s Minnie společně obědvat ve Vivečině pracovně, protože je v ní malá televize a Minnie se ráda dívá na Show Jerryho Springera. Nechápu proč, protože den za dnem tenhle pořad zosobňuje jen ty nejpřízemnější stereotypy. Každý černoch, který tam vystupuje, je přihlouplý chlap a podvádí svou ženu. A když Jerry pozve jeho milenku, manželka se na ni obvykle vrhne, ječí, pere se s ní a publikum, složené převážně z bílých, tomu nadšeně tleská. Minnie souhlasně přikyvuje, hihňá se a zjevně jí tyhle souboje připadají legrační. Copak si nevšimla, jak rasistický pořad sleduje? Ani toho, že je to všechno nahrané? Netuším, co ji na Springerovi tak strašně láká. Ale nakonec sedím vedle ní, jím jogurt a také sleduju televizi. Minnie v našem apartmá kouří — kdyby to Viveca věděla, vypěnila by. Ale Minnie je diskrétní. O pauze jde na cigáro do druhé ložnice, sedí blízko okna a vyfukuje kouř ven. Když jsem tam tehdy vešla a načapala ji, zorničky se jí zúžily — působila spíš vzpurně než omluvně — a řekla jen: „Vy říct slečně Vivece, že já tady kouřit?“ Ujistila jsem ji, že ne, a usmála jsem se. Požádala jsem ji, ať mi říká Annie. Myslela jsem, že ji má vstřícnost potěší, ale ona jen bez úsměvu přikývla. Ještě nikdy mě neoslovila Annie. Pro Minnie jsem stále slečna Anna, která si bude brát slečnu Vivecu. Od té doby, co Viveca odjela, kouřím i já. Nejdřív jsem si brala cigarety od Minnie. Pak jsem zašla do obchodu na rohu a koupila si krabičku cigaret od zženštilého korejského prodejce s protivným vystupováním a obarvenými vlasy. Některé dny má na sobě dámské tílko a kalhoty — velikost nula, tipuju, protože neznám nikoho druhého s takhle úzkým pasem. Je neuvěřitelně neochotný — dotčený, když k němu přijdete a on musí přerušit čtení časopisu, protože vy si chcete něco koupit. Dlouze a útrpně si povzdechne, položí časopis na pult a protočí panenky. Minule mě svým nepřátelským přístupem tak vytočil, že když mi podával drobné, chytila jsem ho za zápěstí, podívala se mu zpříma do očí a vysvětlila mu, že ať už ho naštvalo cokoli nebo kdokoli, nemá si svůj vztek vylívat na zákaznících. Sledovala jsem, jak se jeho výraz mění ze znechucení ve strach. Najednou z něj

92

byl vystrašený a zbídačelý malý kluk a já věděla, že ho někdy někdo nějak zneužil. Začala jsem se cítit provinile a odvrátila zrak — shlédla jsem na pult do tváře Oprah na přebalu magazínu O. Když jsem prodavače popadla za zápěstí, drobné mu vypadly z ruky a část z nich dopadla Oprah na prsa, která vypadala jako pirohy. Když jsem se na něj znovu podívala, jeho maska i obvyklý znechucený výraz byly zpět. Ale už bylo pozdě. Podařilo se mi zahlédnout jeho strach. A můžu toho využít, když budu potřebovat. To je součást mé síly: umím odhalit slabosti ostatních, aniž bych jim musela nutně ukázat nebo poodhalit ty své. Naučila jsem se to od své rodiny: my O’Dayové jsme byli na tajemství mistři. Asi poslední týden kupuju dvě balení najednou: lehká marlbora pro sebe a newports pro Minnie. V pořadu Today doktorka Nancy neu­stále upozorňuje na rizika kouření. Ona a její pohodový doktorský život a malá, nakrátko zastřižená ofina. Připomíná mi všechny ty krásně oblečené holky ze střední — ty, kterým jejich matky dovolily půjčit si kreditku a koupit si ve Westwick Mall, kde jsem pracovala, cokoli, po čem toužily. Pokud nepočítáme hlídání dětí, tohle byla má první skutečná práce: nabírala jsem, vážila a balila lidem ořechy, sušené ovoce, želé a velké kešu deluxe v kiosku, který se jmenoval Jojo Nut Shack. Většina mých zákazníků byli tlusťoši, kteří úzkostlivě zírali na váhu, aby se ujistili, že je nehodlám ošidit. Jedním okem jsem sledovala zboží, které jsem zrovna nabírala, a druhým holky z naší školy, které procházely kolem mě s balíčky a nákupními taškami. Já je poznávala, ale ony nepoznaly mě, nebo se rovnou odvrátily. Už osm let jsem neměla matku, o půjčené kreditce na nákup oblečení ani nemluvě. Co věděly tyhle holky o tom, jaké to je, nosit oblečení z druhé ruky nebo nakoupené v obchodě Armády spásy? A jak doktorka Nancy ví, co Minnie prospívá a co jí škodí? Co se stalo toho dne, kdy jsem ji načapala, jak kouří? Přisedla jsem si na postel vedle ní, pootevřela okno, naproti kterému jsem seděla, o trochu víc, vzala si od ní cigaretu a zapálila si. A tak jsme spolu seděly, potahovaly, vyfukovaly kouř ven z okna a popel odklepávaly na plastové víčko, které Minnie používala místo popelníku. Ani jedna z nás nepromluvila, dokud jsme si nezapálily druhou cigaretu. Tehdy mi řekla o svém deseti­letém synovi, jmenuje se Africa. Je svobodná matka.

93

Africův otec od nich odešel před třemi lety a nikdy jí na syna nedal ani jeden mizerný dolar. Minnie v práci taky pije. Netuší, že o tom vím. Když jsem před pár dny na podlahu upustila vejce a šla do komory pro mop, abych nepořádek utřela, našla jsem na dně krabice s náhradními hlavicemi a potřebami na utírání prachu láhev vína Carlo Rossi Paisano. Byla poloprázdná. Zkontrolovala jsem ji o den později, když Minnie odešla domů, a zjistila jsem, že ubyla další čtvrtina. Následujícího dne se tam objevila nová láhev — tentokrát burgundské Carlo Rossi. Minnie dopila předchozí láhev a z téhle ubylo pár centimetrů. No, dokud dělá svou práci a Viveca na to nepřijde, ať si klidně pije. Možná bych měla právě Carlu Rossimu děkovat za to, že je Minnie poslední dobou sdílnější. Možná to není ani tak tím, že mi začala důvěřovat, jako spíš tím, že mívá upito. Minnie má kvůli Africovu astmatu poměrně vysoké výdaje za lékařskou péči, a zároveň se snaží našetřit dost na to, aby se mohli přestěhovat do bytu bez plísně. Ráda by si také nechala spravit zuby, jak mi řekla, aby si mohla najít nového přítele. Africův otec se podruhé oženil, prozradila mi. „Jeho nová žena LaRue čekat trojčata, tak aspoň říkat sestřenice LaRue,“ řekla. „Darnell o dětech ještě ani nevědět, ale já ano. To velké překvapení. To on zasloužit. Ten muž radši dobrý spánek než cokoli jiného kromě on sám — často zírat do zrcadla, aby vidět, jaký on fešák. Doufám, že všechny tři děti s kolikou a on se celou noc nevyspat. Pak už ne takový krasavec. On od toho zrcadla utéct.“ Zahihňala se při představě Darnellova nedostatku spánku stejným způsobem, jako se bavívala při Show Jerryho Springera. Pak típla cigaretu, postavila se a řekla, že „nepředpokládat, že by slečnin nábytek sám utřít“. Obdivuju Minniinu nesmlouvavou hořkost a také fakt, že kdykoli jí dám peníze navíc, nebere si je s výrazem pocty nebo přehnané vděčnosti: „naše malé tajemství“ je jako nevyřčená dohoda mezi námi dvěma. Minnie žije se svým chlapcem v Newarku. Africa je neduživý, ale „sladký jako bonbónek“. Poslední dva roky platila španělskému klukovi od sousedů, aby ráno Africu hlídal, ale „on nechat narůst knírek a začít mít nálady“. Puberta ho zjevně osamostatnila. „Ráno on mít přijít, než já do práce. Dát snídaně Africovi, dohlídnout, že on hotové

94

úkoly a s sebou inhalátor, takže můj bus neujet. Ale já mu volat a volat, kde on, aby on přijít a Africa ne sám do školy a mít ráno jídlo, ne jíst až v poledne. Asi Osvalda brzo muset propustit, ještě neudělat to.“ Včera se mi Minnie svěřila, že má ještě dospělá dvojčata s jiným mužem: Ronalda a Donalda. Donald prý je někde na severu New Yorku — neřekla, co tam dělá, a já se neptala. „Ale Ronald nikdy žádný problém. On ze mě vyjít jako první, to proto. Druhé dvojče vždycky problémy.“ Ronald je ženatý a pracuje ve Wilbraham v Massachusetts, v podniku Friendly’s ice cream. „Pořád ho žádat, aby vzít děti, přijet a já s vnoučaty, ale on zatím ne. To v pořádku. Já pochopení. On moc práce.“ Když jsem Minnie řekla, že i já mám dvojčata — dceru, která pracuje v Armádě spásy, a syna žijícího ve Fort Hood —, lhostejně přikývla. A potom, co jsem dodala, že jsem jako malá taky pracovala ve Friendly’s, nereagovala vůbec nijak. Minnie mě má docela ráda — a není to jen penězi navíc, které jí dávám —, ale nezdá se potěšená představou, že bychom my dvě mohly mít cokoli společného. Proč by taky měla být? Je chudá — já ne. Je černá — já bílá. Minnie říkala, že jí každá cesta k nám zabere skoro dvě hodiny. Chytí ranní auto­bus v Newarku, dvakrát přestupuje, pak nastoupí na trajekt v Hobo­kenu a dopraví se na Manhattan. Na jižní stanici chytne místní spoj a potom jde ještě kousek pěšky, než se k našemu bytu dostane. Cesta zpátky jí zabere ještě víc času. Někdy domů dorazí až v osm nebo později. Mně cesta z našeho bytu do studia v Bleecker trvá deset minut, pokud se nikde nezastavuju a nesbírám různé věci, které by se mohly hodit pro některé z mých děl. (Když se rozhodnu po něčem porozhlédnout, stává se z deseti minut hodina, někdy i víc — podle toho, co všechno lidé vyhodili. Před pár týdny jsem měla tak dobrý úlovek, že jsem musela použít odložený nákupní vozík, abych mohla všechny věci naložit a do studia je v něm dovézt. Myslela jsem, že nechám vozík venku před ateliérem, ale nakonec jsem využila i ten. Když jednou v noci Minnie přišla domů, odemkla dveře, vstoupila a ucítila čokoládu. Ten španělský kluk, který nesmí nechat Africu samotného, udělal pravý opak. Šel si po své práci a Africa dostal výborný nápad vykoupat se v kakau. „Do horká voda on vysypat celé balení Swiss Miss já pořídit ve slevě, prošlé datum.“ Jak řekla, bolela ji hlava jako střep a byla k smrti unavená, a když uviděla Africu sedět v té záplavě

95

kakaa, začala ho bít hlava nehlava, až kakao stříkalo všude kolem. „On tak silně plakat, že dostat záchvat, a já ptát po jeho inhalátor, ale on: ‚Ten ve škole, mami.‘ A tak my muset na pohotovost, tak dvě tři hodiny. Když my doma, já uložit jeho do postele a sama uklízet ten svinčík. Pár hodin jenom a já znovu na nohách, Osvald jednou včas a bušit na dveře. Pak já utíkat na bus.“ To je další věc, kterou máme s Minnie společnou a o které neví — že i já jsem svého syna bila. Andrewa, druhorozeného z dvojčat. Ubohý, sladký Andrew, který vypadal tak překrásně, když spal. On, který přes všechny facky nikdy nic z mých tirád otci neprozradil. Ani jeho sestry ne. Proč vlastně? Vždycky mi to vrtalo hlavou. Bránily mě mé děti? Nebo se holky bály, že — kdyby něco řekly — se rozhněvám i na ně? Měly snad strach, že mě od nich odvedou — přijdou nějaké pověřené autority a já budu muset pryč, stejně jako tehdy, když jsem byla ještě dítě? Ale ne, toho jsem se bála já, ne oni… Ze všech tří dětí má Andrew nejvíc z O’Dayů. Tohle? Jo, to jsem spad z kola a narazil hlavou na obrubník, tati… S Jay Jayem jsme jezdili u nich doma na koni. Je to jen modřina, tati, nic zvláštního. Kdybych nevěděla, odkud jeho jizvy skutečně pocházejí, asi bych mu to taky uvěřila. Nechtěla jsem, aby Andrew narukoval. Prosila jsem ho, aby to nedělal. Každou noc jsem si před spaním klekla na kolena, pokřižovala se a žádala Ježíše, aby — prosím, prosím — ušetřil mého syna nasazení do Iráku nebo Afghánistánu. Někdy jsem se bála, že bůh, karma nebo cokoli či kdokoli tam nahoře nad námi je, mi oplatí způsob, jakým jsem si na něj zasedla. Nebo to, že jsem opustila svého manžela. Myslím, že Viveca se baví, když mě vidí se modlit — nevěří v Boha. „Za co se modlíš?“ zeptala se mě jednou v noci a já neměla chuť jí nic vysvětlovat. „Za světový mír,“ řekla jsem proto. Ale většinou prosím Boha o ochranu pro svého syna. Prosím, modlím se, nech zemřít mě, pokud je to nutné, ale ušetři mého syna. Nenech ho jít na žádné z těch míst, kde by ho mohli zabít. Tak fajn, říkám si. Jestli už dneska nehodláš jít do práce, začni dělat něco užitečného tady. Vždyť je po jedenácté. Jdi dolů do haly a zkontroluj poštu. A podívej se na e-mail. Dva dny stará zpráva od Vivecy s předmětem Mykonos! Otevřu ji. „V téhle vile budeme bydlet,“ píše. „Koukni na ni.“ Rozhodnu se

96

vzdorovitě přílohu neotvírat — všechny ty obrázky, které chce, abych viděla… Naše apartmá, náš domácí. Viveca mi často připomíná, že co je její, bude odteď i mé. Nicméně zatímco je pryč, mám podepsat předmanželskou smlouvu, kterou s právníkem připravili. Když ji doručili z kanceláře Philipa Liebmana na Šesté avenue, řekla Viveca jen: „Říkala jsem Philovi, že to není nutné, ale on nedal jinak. Dokonce se na mě zlobil. Znám ho od doby, kdy jsem byla ještě dítě. Byl právníkem mého otce a chodil s ním na tenis. Cítí vůči mně otcovské povinnosti. Ale miláčku, je to jen nudná právnická formalita, která toho ochranitelského starouška učiní šťastným. Nechápej to jinak než takhle. Co je mé, je i tvé. A ty to víš.“

97

Kapitola čtvrtá

Orion Oh

Neodešla ode mě prostě jen tak jednoho dne: ona na Manhattan migrovala ve vlnách. Každodenní výlety do města, kde se potkávala s vlastníky galerií nebo důležitými a vlivnými sběrateli, začaly pozvolna zahrnovat přespání tam. A když získala grant od jakési umělecké asociace, z dvoudenních výletů se stal čtyřdenní pobyt, protože část peněz používala na pronájem studia v SoHo — místě, které vlastnila společnost výtvarníků, s níž byla Viveca v úzkém kontaktu. „Celé ty roky jsi úspěšně pracovala doma,“ připomněl jsem jí. „Proč musíš najednou dělat umění v New Yorku?“ Protože chtěla vystoupat ze sklepa a dostat se do umělecké společnosti, místo aby ji obklopovala pračka a sušička, vysvětlila mi. Protože v New Yorku sedne na metro a o patnáct minut později bude stát před nějakým skvostem v Metropolitním muzeu nebo Muzeu moderního umění nebo navštíví galerii v Brooklynu, aby viděla výstavu některého začínajícího umělce, o němž všichni právě mluví. „Jenom to chci zkusit, lásko,“ řekla mi. „Je to pokus. A je to jen na rok.“ „Já nevím. Nechci, aby se z nás stal jeden z těch manželských párů na dálku,“ vysvětloval jsem jí. „Koukni, jak dopadli Jeff a Ginny, když něco podobného zkusili.“ Jednak by si vyprosila spojení „na dálku“, které lze podle ní jen těžko použít, když se člověk z Three Rivers na Manhattan dostane za míň než tři hodiny. A navíc, na což by mě ráda upozornila, byl Jeff nevěrný, a to jeho nevěra tehdy jejich manželství rozbila, ne zeměpisná vzdálenost mezi jednotlivými členy páru. Zvažoval jsem argument, že workoholismus je de facto druh nevěry,

98

ale ovládl jsem se. Jak často, když byly děti ještě malé a ona s nimi byla nuceně zavřená doma, na mě používala právě tenhle způsob argumentace? „A je tohle to, co opravdu, opravdu moc chceš?“ zeptal jsem se jí. „Něco, co tvou práci posune?“ Souhlasně přikývla a na její tváři se nezračil ani náznak pochybností. „Tak mě nech promluvit s Muriel. Možná by mohla udělat pár úprav v rozvrhu a nějakou chvíli mě na univerzitě postrádat. Na Manhattanu bude určitě spousta podnájmů.“ Zkřížila ruce na prsou. „A co budeš dělat celé ty dny, když já budu pracovat? Pochodovat po nějakém malém podnájmu tam a zpátky? Znám tě, Orione. Zbláznil by ses tam.“ „Asi máš pravdu,“ odpověděl jsem jí. „Protože bych se nikdy neusebral natolik, abych vstal, opustil byt a vydal se do víru jednoho z nejvzrušivějších měst na světě. Asi bych tam jen tak seděl, koukal na telenovely a luskal prsty.“ Říkal jsem ty věty s úsměvem, ale Annie vypadala podrážděně. Zaprvé, řekla, Viveca už jí nabídla zadarmo pokoj ve svém bytě. Co má teď dělat? Říct jí, že to bere, ale nastěhuje se tam společně se svým manželem? A navíc, což bylo důležitější, chtěla se své práci věnovat naplno bez dalších ohledů, povinností, rozvrhu a hlavně bez nutnosti sledovat čas, když na to zrovna nebude mít chuť. „A jak bych si to mohla dovolit s vědomím, že jsi tam ty a čekáš, až mi skončí pracovní den?“ Vzala mou ruku do svých a hladila ji. „Miláčku, je to tak obrovská příležitost. Je to jen na rok, ne na zbytek našeho života. A navíc se uvidíme každý víkend. Ráda bych měla pocit, že naše manželství je dost silné na to, abychom tohle zvládli.“ Usmál jsem se. „Jenom na rok říkáš? A společné víkendy?“ Přikývla. „Tak dobře. Zkusíme to.“ Ať už se připravovala na nějakou výstavu, nebo se musela na just potkat s nějakým bohatým sponzorem, který byl zrovna o víkendu ve městě, ve výsledku si pro mě vyhradila jediný den: neděli. Jel jsem do New Havenu a potkal ji na nádraží. Procházeli jsme se v parku a dali si oběd u Claire nebo v baru Mermaid. Porovnali si novinky o dětech — kdo z nás s kterým z nich mluvil a co se dozvěděl a taky

99

o které z těch tří si zrovna tento týden děláme starosti. (Nejčastěji to byla naše divoká karta: Marissa. Nebo Andrew, který tehdy vstoupil do armády a zvažoval možnost nasazení ve válečné oblasti.) Strávili jsme společně několik hodin a potom se vydali zpět na nádraží. Stáli jsme na nástupišti, a když vlak přijížděl, objali se a políbili na rozloučenou. Potom Annie nasedla na Acel nebo Metroliner a odjela. A postupně se z ročního pobytu v New Yorku stal po několika úspěšných prodejích jejích děl ve viveca c rok a půl, z polibku se stala pusa na tvář a z objetí poplácání po rameni. „Manželka na částečný úvazek,“ začal jsem jí říkat nejprve žertem, ale pak s trpkou příchutí reality. Ještě později jsem na ni to spojení křičel v upřímném vzteku. Když se ohlédnu, udivuje mě, jak moc jsem si nechtěl připustit možnost, že by mezi ní a Vivecou mohlo něco vzniknout. Občas jsem si dělal starosti, ale spíš jsem předpokládal, že se objevil nějaký jiný muž. Představoval jsem si ho, trápil mě, někdy jsem si v hlavě přehrával, jak spolu jdou ruku v ruce — bude to nějaký umělecký nebo hudební typ, o trochu mladší chlap se slaměným kloboukem a několikadenním strništěm. Ale když jsem se jí jedinkrát zeptal, jestli je ve hře ještě jiný muž, dopálilo ji to — řekla, že jde jen o její práci a že jestli si nejsem něčím jistý, je to jenom můj problém, a ne její. A nakonec, pokaždé když jsem jí telefonoval, byla přesně tam, kde měla být — ve studiu nebo u Vivecy doma. Jednou, když jsem volal, řekla mi Viveca: „Víš, Orrine, jednoho dne se my dva musíme potkat.“ Nechal jsem plavat to, že spletla mé jméno, i fakt, že už jsme se před lety setkali na vernisáži bienále. „To budu moc rád,“ opáčil jsem místo toho. Asi dvakrát nebo třikrát jsem Annie doma navštívil, ale bylo to vždy, když byla Viveca na víkend mimo město. Pořád přesně nevím, kdy se ze spolubydlících staly milenky. Annie mi řekla, že se to stalo po čase a že jejich vztah nebyl „plánovaný“. Věřím jí. Ale zaujalo mě, jak to řekla. Jako by spáchaly zločin. Což svým způsobem spáchaly: zabily naše manželství. Někdy si tak strašně přejeme, aby něco byla pravda, až sami sebe pře­ svědčíme o tom, že to pravda je. Jak často jsem to opakoval některému ze studentů, který u mě zrovna seděl na terapii? Mladá holka, která obelhávala sama sebe a tvrdila, že když ji přítel uhodil, je to pouze jednorázová záležitost. Nebo ten mladík, kterého sice vzrušoval sex

100

s kluky, ale rozhodně nebyl gay. „Dejte ruku před sebe,“ požádal jsem je pokaždé. „A teď ji přibližte. Ještě blíž.“ Když byla asi pět centimetrů od jejich nosu, chtěl jsem, aby popsali, co vidí. „Je to rozmazané,“ říkávali. A já jim vysvětloval, že někdy čím jsme něčemu blíž, tím nejasnější nám to připadá. A když je pak přání opět překonáno realitou, uvidíme věci jasněji a čeká nás tvrdé probuzení… Tak se vyleč, psychologu. Pozvolna jsem oddaloval ruku od svého obličeje, kde dlouho byla. A začal jsem jasněji vidět, že s Annie už nejsme spolu. Že ona náš vztah zničila. Objasnění přišlo jednoho nedělního odpoledne uprostřed hádky o jejích absencích, když jsem řekl: „Chceš za mě být pořád ještě vdaná?“ Stáli jsme v kuchyni. Zrovna jsem u sporáku chystal večeři — na jednom hořáku jsem smažil lilek, na druhém jemně probublávala omáčka. Annie seděla u stolu a procházela poštu, která se tam za dva týdny nahromadila. Samozřejmě že ano, chtěl jsem slyšet, ale ona místo toho řekla, že si není jistá. A že je zmatená. „Zmatená?“ Zvedl jsem pánev a pak jsem s ní praštil zpátky na hořák. Ten zvuk ji vyděsil, nadskočila. „Fajn, pokud ty jsi zmatená, jak si asi myslíš, že se cítím já?“ V téhle fázi manželství se naše role prohodily. Do té doby byla Annie ta, kdo při hádkách nadával, zvyšoval hlas a bouchal věcmi, zatímco já jsem mluvil klidně a jednal civilizovaně, takže jsem měl nakonec emocionálně navrch. Ale teď jsem křičel a věcmi mlátil já. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nakonec se zarazila. Vstala a vyšla ven z kuchyně, z domu a kráčela po cestě pryč — a já stál u okna a sledoval, jak odchází. To bylo mé tvrdé probuzení. Později, když už jídlo, které jsem přichystal, začínalo pomalu chladnout, vrátila se. Seděli jsme naproti sobě mlčky u stolu. Žvýkali a polykali. Každé sousto, které jsem přitom pozřel, přistálo v mém žaludku těžké jako kámen. „Podívej, pokud jsi zmatená, tak se s někým poraď,“ řekl jsem nakonec. „Nebo možná můžeme jít společně stejně jako tehdy. Můžu zkusit zavolat pár lidem, nechat si doporučit nějakého dobrého psychologa v manželské poradně a mohli bychom —“ „Někoho mám,“ přerušila mě. „Myslím jako vztah, ne klienta.“ Zíral jsem na ni a nabrané sousto na vidličce jako by mi zamrzlo před obličejem. „Pořád tě mám ráda, Orione,“ řekla mi v slzách. „A vždycky budu.

101

Ale už tě nemiluju. Je mi to líto. Neplánovala jsem to, ale zamilovala jsem se do někoho jiného.“ A jak mi prozradila, ten někdo je Viveca. „Viveca? … Viveca?“ Vzpomínám si, že se mnou Annie na ten film nakonec šla — na Takové normální zabijáky. Byl to můj nápad, ne její. A asi po deseti minutách, když Juliette Lewisová a Woody Harrelson začali vraždit lidi v baru jen pro potěšení ze zabíjení, vzala mě za ruku a tiše mi sdělila, že musí odejít. „Je to satira,“ šeptal jsem jí do ucha. „Komiksové násilí. Neber to tak doslovně.“ Ale ona pustila mou ruku, zvedla se a vyšla ven z kina. Procházela se kolem komplexu tak dlouho, dokud film neskončil. Našel jsem ji u stolu v Au Bon Pain, před sebou měla kelímek s kafem a vypadala smutně a ztraceně. Mohla už tehdy myslet na to, že mě opustí? Bojovala se svým zájmem o ženy, nebo jen nesnesla mou necitlivost? Jednou nás navštívila její lesbická kamarádka — Priscilla se jmenovala. Dělaly společně s Annie číšnice v jednom baru, to bylo Annie ještě -náct. Říkala, že si byly blízké, a já na okamžik zaváhal, jak moc blízké si vlastně byly. Ale nechal jsem to plavat. Protože i kdyby mezi nimi něco bylo, vlastně to nic neznamenalo. Dětský experiment. Takhle zjišťují, kým přesně jsou… Ne, měl jsem se o její pocity a strachy daleko víc zajímat. Měl jsem se tehdy odpoledne zvednout s ní a z toho kina odejít taky — měl jsem být míň terapeut, který se snaží srovnat psýché pacientky Petry, a víc manžel, který se zajímá o vlastní ženu. Ale ne, já tam zůstal sedět a až do konce sledoval film, který mi, abych pravdu řekl, taky nedělal úplně dobře. Co to ale teď může změnit? Jsme rozvedení. A jejich svatební oznámení už jsou rozdaná. To mé leží přetržené vejpůl v příruční tašce, kterou jsem si včera v noci sbalil — v té, kde jsou věci na malý mořský rituál, který mám v plánu provést, jen co se dostanu do North Truro. Možná bych spíš měl říct: pokud se dostanu do North Truro. Myslím, že za posledních patnáct minut jsme se neposunuli víc než o kilometr a půl. A nakonec, co z toho, kámo? Není to tak, že bys přišel pozdě do práce. Nemáš práci, vzpomínáš? Můj „předčasný odchod do důchodu“ byla rezignovaná kapitulace, ne přiznání, že by měla Jasmine Negronová se svou verzí tehdejšího společného večera pravdu. Místo aby se postavily za dlouholetého

102

kolegu, kterého znaly a s nímž pracovaly, věřily Muriel a její nohsledky doktorandce, které jsem o semestr dřív napsal vlažné, nenadšené hodnocení. Kdysi jsme s Muriel bývali přátelé. Chodívali jsme spolu na obědy, sedávali společně v komisích a vyráželi na konference. Kdysi jsme se s partnery vídávali i mimo práci. Ale od té doby, co ji jmenovali ředitelkou, se věci změnily. Informovala podřízené o svém záměru vydat se „cestou papírové dokumentace“ všeho, co se na naší katedře stane, následkem čehož vytvořila řadu nesmyslných formulářů a hlášení. Ke všemu očekávala, že budeme tuhle práci navíc odevzdávat ne o den nebo dva později, ale vždycky zcela přesně načas, a to bez ohledu na to, jak moc se naše rozvrhy a povinnosti kvůli její politice proměnily. Byla na všechny uzávěrky jako pes a dělala kvůli nim hrozný virvál — stala se z ní oddaná, nadšená byrokratka, která očekávala, že my ostatní se přesně přizpůsobíme jejímu nového obrazu, aniž by měla jen špetku respektu pro naše vlastní postupy a filosofie. Zastrašila mnoho mladých kolegů, kteří za mnou chodili s prosbou o radu, jak se mají s jejími požadavky i kritikou vyrovnat. A protože jsem se několika z nich párkrát zastal, pozvala si mě Muriel jednoho odpoledne do své kanceláře a obvinila mě z podrývání její autority a podněcování druhých k témuž. Naše názory se od té doby střetly ještě několikrát, a tak když Jasmine vznesla svou stížnost, vytvořila Muriel ad hoc komisi ve složení Blanche, Bev, Marsha — všechny zapřisáhlé feministky, z nichž ani jedna by se mě nikdy nezastala. Alespoň náznak pochyb? Nevinný, dokud se neprokáže opak? Ne u téhle čtyřky. Muriel zašla za děkanem Javitzem a vysvětlila mu, že mé chování v tuto chvíli narušuje integritu celého programu univerzitní psychologické poradny. Začalo se o tom mluvit. Lidé si ode mě drželi odstup, mnozí z nich proti mně začali intrikovat. Mého jediného obhájce nakonec představoval Dick Holloway, pozůstatek ze starých dobrých „chlapských“ časů na katedře, kdy tomu celému ještě vládli muži. Muriel Dicka brala na milost, protože věděla, že ona na katedře zůstane mnohem déle než on, ale on mi nejednou prozradil, že se tam pořád drží mimo jiné proto, aby ji mohl štvát a provokovat. Nikdy jsem neměl Dicka rád, a když se jednoho dne objevil v mé kanceláři s nabídkou pomoci a podpory — „Slyšel jsem, že se ti ty zmije snaží podkopat

103

pozici a dostat tě na kolena, ale musíš vydržet,“ tak pojmenoval si­tua­ ci —, byla to malá útěcha. Pokud jde o ostatní členy katedry, z nichž některé jsem považoval za své přátele, začali odvracet zrak a rychle a neochotně kývli, kdykoli jsme se na chodbě míjeli. Mnoho žen na mě vrhalo nepřátelské pohledy. Jednou v pauze na oběd jsem vstoupil do kuchyňky a čtyři ženy, které tam seděly, přestaly mluvit, zvedly se a odešly v gestu solidárnosti s mou obětí a odporu vůči mně. Bolelo to stejně, jako kdyby mě nakopaly do koulí. Dokonce i mí dva nejlepší přátelé na katedře — Marina a Dennis — si začali udržovat odstup. Podívejte, radíte celé dny studentům. Vážně máte o ty děti starost. Zajímáte se o jejich psychické zdraví a snažíte se ho stabilizovat nebo zlepšit, ale je to těžká, nikdy nekončící a nedokonalá práce. Největší starosti máte o ty, které jsou v tu chvíli v nejvážnějším stavu, a na konci pracovního dne to nemůžete prostě zavřít nebo zaklapnout jako notebook. Takže funguje nepsané pravidlo vzájemné podpory. Když máte dávno po práci, a stejně slyšíte hlas některého z pacientů nebo se nemůžete zbavit zoufalého výrazu jednoho z těch zničených dětí, můžete o sobě snadno začít pochybovat. Pak zvednete telefon, zavoláte někomu z kolegů, kterému důvěřujete, a svěříte se mu, s čímkoli je zrovna potřeba. Necháte ho vyslechnout všechno, s čím se právě potýkáte, a možná i navrhnout vám jedno nebo dvě případná řešení. Prostě čekáte, že vám nabídnou nějakou možnou perspektivu. Trochu podpory od někoho jiného, kdo je taky zvyklý naslouchat a pomáhat. Dělali jsme to pro sebe právě s Dennisem a Marinou. Pomáhali jsme si takhle z nesnází roky. Roky. „Podívej, Orione, opravdu s tebou soucítím. Vážně,“ řekla Marina, když jsem je jednoho dne s Dennisem na parkovišti zastavil a požádal je o podobnou pomoc. „Ale snaž se prosím tě pochopit, že jsem mezi dvěma mlýnskými kameny. Jsem tvá přítelkyně, samozřejmě, ale taky jsem žena. Proč mám vždycky já schytat nevyžádané —“ Gestem jsem ji přerušil a otočil se na Dennise. „A co ty? Protože jak říkám, tohle je hon na čarodějnice. Byl jsem tak hloupý, abych té holce nabídl odvoz, když za mnou toho večera zkroušeně přišla do kanceláře? Ano, byl! Byl jsem stejně pitomý a kývl, když mě pozvala k sobě domů na drink? Bože, ano, byl! Ale do háje, Dennisi, zbytek si vymyslela. Protože se to prostě nestalo tak, jak to ona teď popisuje.“

104

Stál tam a smutně přikyvoval. „Takže ty mi věříš?“ „Věřím.“ „Takže bys byl ochotný mi —“ „Osobně jsem s tebou, Orione. Ale v profesní rovině? Tam si musím udržet neutralitu, pochop to. Musím být jako Švýcarsko.“ „Vážně? Opravdu? Tak to běž do hajzlu, ty Švýcarsko,“ řekl jsem a otočil se zpět k Marině. „Ty běž taky do prdele, zvlášť pokud si mys­ líš, že jsi to ty, kdo se v tuhle chvíli nachází mezi dvěma mlýnskými kameny.“ „Ale Orione, je to tak, že —“ Než bych dál poslouchal jejich chabé výmluvy, otočil jsem se a rychlým krokem zamířil směrem ke svému autu. Když jsem se ohlédl přes rameno, oba tam ještě pořád stáli a dívali se za mnou. Problém byl, že jsem nemohl to své podělané auto najít. Chodil jsem sem a tam mezi jednotlivými řadami, neměl jsem daleko k slzám a říkal jsem si: Kurva! Takže k tomu všemu mi ještě někdo ukradl to podělané auto? Nakonec jsem si uvědomil, že jsem ho předtím zavezl do servisu na prohlídku. A že jsem ten den přijel do práce druhým autem. Červeným saturnem. Našel jsem ho, nakopl nárazník a pak vůz odemkl. Když jsem vyjížděl z parkoviště, podíval jsem se na ně — pořád ještě tam stáli a o něčem mluvili. Bezpochyby se vzájemně utvrzovali o správnosti a legitimitě svých důvodů, že za mnou v dané chvíli nestojí tak, jak bych nepochybně stál já za kterýmkoli z nich. O týden později, zhruba v polovině mých pokusů o očištění na několika ponižujících setkáních s děkanem, univerzitní etickou komisí a právníky, kteří zastupovali univerzitu i unii, k níž jsem příslušel, zemřel jeden z mých pacientů — Seamus McAvoy, dvacetiletý student inženýrství s diagnostikovanou klinickou depresí. To sladké dítě, které svou nemoc neslo statečně a poníženě jako batoh plný kamení, za mnou docházelo již čtvrtý semestr. Musel jsem zrušit jedno z našich sezení, a to právě kvůli schůzi komise, která mě vyšetřovala. Ale naše poslední setkání si vybavuju víc než živě. Takže máš dojem, že se konečně pomalu dostáváš z tekutého písku? Několikrát mi řekl, že když má depresi, připadá mu, jako by tonul v tekutém písku.

105

Přesně tak. Myslím, že se konečně srovnávám s rozchodem s Dariou. Založil jsem si účet na Facebooku a začal si psát s jednou studentkou, jmenuje se Kim. Myslím, že bychom spolu možná mohli začít chodit. Jeho postoj se zcela výjimečně nezdál být negativní, což byla změna. Jeho péče o sebe i barva pleti se zlepšily. Celých čtyřicet pět minut, co tam seděl, si podupával pravou nohou, jako by dával najevo, že teď když se mu udělalo líp, čeká jen na to, až startér vystřelí z pistole a on bude moct opustit mou kancelář a začít konečně znovu žít. Konala se schůze jako pokaždé v případě sebevraždy — katederní zhodnocení Seamusova případu. Tato setkání mají být podpůrná jak pro terapeuta, který se o oběť staral, tak pro katedru jako takovou. Sebevražda je vždycky těžká pro všechny bez ohledu na to, čí pa­cient zemřel. Někteří z mých kolegů včetně těch, kteří se na mě dívali spatra, mi vyjádřili soucitnou podporu. Dokonce i Muriel, jež setkání řídila, se mi podívala zpříma do očí, když mluvila o tom, o kolik snadnější by situace pro všechny byla, kdybychom my psychologové měli věšteckou kouli. Společně s děkanem Javitzem promluvila se Seamusovými rodiči a zdálo se, že nekladou Seamusovu smrt za vinu univerzitě. „Žádné vyšetřování ani zanedbání péče, bohudíky,“ dodala. Ale ačkoli mě zprostili jakékoli viny a zodpovědnosti, nemohl jsem si odpustit, že mě ten chaos kolem případu s Jasmine rozhodil natolik, abych si nevšiml velké červené vlajky, kterou Seamus onehdy ráno mával. Když se u potenciálně suicidálního pacienta projeví nenadálé zlepšení — zničehonic je až překvapivě energický —, může to znamenat, že konečně vynalezl plán, který ho z jeho nesnesitelné situace vysvobodí jednou provždy. Ale já jsem takovou možnost nezvážil. Přijal jsem Seamusův únik z jeho emočního „tekutého písku“ bez jakýchkoli pochybností. Tahle „co kdyby“ umí člověku pěkně znepříjemnit život. Šel jsem na Seamusův pohřeb. Jeho otec tam stál s vpadlými rameny, úplně ochromený tou ztrátou. Jeho matka mě objala a poděkovala mi za vše, co jsem pro jejich syna udělal. „Cenil si toho, jak laskavý jste k němu vždycky byl.“ Nebyl jsem schopný podívat se jí do očí, a tak jsem jí místo toho zíral někam přes rameno a mumlal něco ve smyslu, že bych si přál, abych býval mohl udělat víc. Pak jsem odešel ze hřbitova, nasedl do auta a v slzách odjížděl pryč.

106

Toho večera jsem zavolal svým dětem, abych se ujistil, že jsou v pořádku. V bezpečí. Ariane říkala, že měla těžký den — jeden z klientů, kteří k ní pravidelně docházeli na polévku, závislý na metamfetaminu, přišel sjetý a byl tak slovně agresivní, až musela nakonec zavolat po­ licii, což byla věc, kterou bytostně nesnášela. Andrew, který se účastnil ošetřovatelského programu ve Fort Hood, říkal, že je „vystresovaný na maximum“ kvůli zkoušce, kterou dalšího dne skládal, a neměl proto čas se mnou mluvit. Marissa mi oznámila, že je naštvaná, protože nedostala menší roli, na kterou dělala konkurz: sekretářku u právníka v seriálu Zákon a pořádek. „Ale jinak je všechno v pořádku? Kromě toho zklamání se máš dobře?“ Řekla, že to asi jo. A prý proč? Ariane byla jediná, které jsem se se Seamusovou sebevraždou svěřil. Ale žádnému z nich jsem neprozradil jediné slovo o celé události s Jasmine. Ani jejich matce jsem se o tom nezmínil, přestože Annie a já jsme spolu jednou za pár týdnů mluvili. Tím myslím: proč bych je do toho měl tahat? Všichni měli plno práce a svých starostí až nad hlavu. A po pravdě jsem se o tom celém styděl mluvit. Jasmine je devěta­dvacet, takže není o moc starší než dvojčata. Nezastavil jsem ji? Nedostal jsem se odtamtud včas? Znělo to neskutečně uboze. Nemohl jsem spát. Nezvládal jsem se na nic soustředit. Zapomínal jsem jíst. Uprostřed noci asi týden po Seamusově pohřbu jsem přecházel z pokoje do pokoje ve svém obřím domě, ve kterém jsem teď žil sám, a začal jsem přemýšlet o budoucnosti. Chci vůbec zůstat ve své práci? I kdybych zůstal, vybojoval si to a porazil všechny komise, nikdy by mě toho obvinění úplně nezbavili. Zůstala by šeptanda a podezřívavost. Chodil bych po kampusu s oním pověstným šarlato­v ým písmenem na zádech. A nakonec jsem byl vinen, do jisté míry. Ne­ udělal jsem to, z čeho mě obviňovala, ale jistý díl viny jsem nesl. Nemůžu se zbavit vzpomínky, jak vytahuje ruku z mého klína, mé semeno mezi prsty… Ať už se stane cokoli — ať mě z univerzity vyhodí, nebo ne —, mou licenci to nijak neohrozí. Možná bych si mohl někde otevřít soukromou praxi. Ale nebyl jsem si jistý. Byl jsem plný pochybností, jestli skutečně dokážu pomoct jiným řešit jejich problémy, když se můj vlastní život otřásá v základech. A když teď to dítě, které jsem mohl zachránit, leželo pohřbené na litchfieldském hřbitově…

107

Ne, rozhodl jsem se, kašlu na osmdesát procent z platu, které bych jako důchod dostával v případě, že v práci vydržím ještě čtyři roky. Odejdu. Prostě do prdele odejdu. S úlevou jsem se vrátil do postele a začal podřimovat. Tu noc jsem spal jako zabitý. Má rezignace byla vyřízena diskrétně a vyhodnocena správní radou jako „předčasný důchod“ spíše než jako skutečná rezignace. Nikdo z nás nechtěl, aby se o celou záležitost zbytečně zajímal tisk, a nejméně ze všech univerzita, na níž se počty přihlášených snižovaly právě kvůli negativní publicitě: vyšetřování skandálu ve sportovním programu; článek v Journal Inquirer o epidemii alkoholismu v kampusu; třetí pokles v řadě v žebříčku univerzit a vysokých škol v U.S. News & World Report. Dohoda, kterou jsem podepsal, mi za mou ochotu odejít v tichosti vynesla dvouleté pokrytí zdravotního pojištění a šek, jenž nesl částku představující můj dvouletý plat. Sekretářky z univerzitní psychologické poradny pro mě zorganizovaly malou oslavu na rozloučenou. Káva, zákusky a dobrozdání od několika kolegů, kteří se zatím v aféře sexuálního obtěžování drželi zpátky a nevyjadřovali se k ní. Tedy aspoň tak mi to vyprávěli. Já jsem vlastní rozlučku bojkotoval. A protože jsem se nedostavil, abych si osobně poslechl všechna ta „sbohem a ať se ti daří“ a převzal pero a tužku s logem univerzity, nechali mi je v přihrádce na poštu. Našel jsem je v neděli ráno, poté co jsem si přišel sbalit zbytek svých věcí. Když jsem procházel chodbou a naslouchal pouze zvukům svých kroků, domníval jsem se, že je budova úplně prázdná. Pak se ve dveřích objevila hlava Dicka Hollowaye a já málem dostal infarkt. „Takžes to vzdal, co?“ pronesl. „Tak sayonara.“ Když jsem přišel o život, který jsem doposud znal a vedl, najednou jsem nevěděl, čím naplnit volné dny. První pondělí jsem seděl a civěl na ranní televizní pořady, vyluštil křížovku v Timesech a vypral si. V poledne jsem jel do obchodu pro oběd a trochu té lidské přítomnosti. Koupil jsem si kebab a jedl, osamělý mezi mladými páry, staršími důchodci a upovídanými matkami na mateřské, jejichž děti seděly v kočárcích vedle stolu. Když jsem dorazil zpátky domů, rozhodl jsem se, že si budu číst. Každý den jedna kniha. Chodil jsem po domě a z polic vytahoval všechny knihy, ke kterým jsem se chtěl dostat za poslední měsíce, nebo dokonce roky. Několik knih od Elmora

108

Leonarda, P. D. Jamesové nebo Dennise Lehaneho, kterého mi Ariane poslala loni k Vánocům. Možná bych si mohl některé knihy přečíst znovu — Updika, Steinbecka, Thoreaua. Položil jsem na stolek asi deset nebo jedenáct knih a prstem jsem přejížděl jejich hřbety. Vybral jsem si Walden. Otevřel jsem ho na stránce, kde někdo — já? — zatrhl autorovu mantru: Zjednodušovat, zjednodušovat, zjednodušovat. Kterou jsem si interpretoval jako Redukovat, redukovat, redukovat. Zavolal jsem Annie a oznámil jejímu záznamníku, že jsem se rozhodl prodat náš dům. (Naše majetkové vypořádání určilo, že budu dál platit hypotéku a můžu v našem domě zůstat až pět let, přičemž pak ji buď vyplatím, nebo se dům prodá a my se vyrovnáme v poměru šedesát ku čtyřiceti.) Když Annie volala zpátky, poznal jsem její číslo a nevzal to. Nechala vzkaz: ptala se, proč jsem se rozhodl dům prodat. Neodpověděl jsem na její telefonát ani na další a ani na ten následující. Když realitní makléřka přivedla první vážné zájemce o koupi našeho domu — milá dvojice, přesto na mě oba působili jako vetřelci —, věděl jsem, že tentýž proces po celé léto absolvovat nezvládnu. Zároveň jsem nechtěl nechat všeho a odejít z domu, kdykoli mi agentka zavolá, že by přivedla na prohlídku další zájemce. A tak jsem si pronajal malý byt v centru. Mohl jsem si tenhle drobný výstřelek dovolit — pravda, ne že by místo, ve kterém jsem se teď chystal bydlet, působilo jako „výstřelek“. Byl to spíš bunkr než luxusní apartmá. Na radu realitní makléřky jsem v našem domě nechal vše tak, „jak to je“. Na takto obtížném trhu je dobré mít na své straně pokud možno každou výhodu, jak říkala, a domácké útulné místo působí vždy příjemněji než prázdné zdi a pokoje. Dokonce sama přinesla jednu vonnou svíčku značky Yankee. Banánový chleba, bylo tam napsáno, takže případní kupci budou moct ucítit vůni, která se ve skutečnosti nelinula z naší studené trouby. Největší výhoda je, řekla ještě, že je dům překrásně zařízený. O to se postarala Annie. „Super šik,“ říkávala. Prvního července jsem se nastěhoval do bunkru. Nesnášel jsem to tam. Jednak se každou noc ozýval hluk z protějšího baru. Navíc ženská z vedlejšího bytu neustále něco potřebovala. Byla dotěrná. Zdálo se, jako by čekala za dveřmi, a kdykoli zaslechla mé kroky, otevřela a buď si chtěla popovídat, nebo potřebovala něco opravit. Pohovka

109

v mém bytě navíc vydávala podivný, neidentifikovatelný odér. A nejhorší ze všeho bylo, že ten byt byl neuvěřitelně malý. Když jsem seděl na záchodě, mohl jsem se koleny dotknout protější zdi. V kterémkoli pokoji jsem mohl zvednout ruku a sáhnout až na strop. První noc, kdy jsem tam spal, jsem ležel potmě vzhůru a skoro bych přísahal, že se stěny ložnice přibližují. Byla to ode mě obrovská hloupost. Zjednodušovat, zjednodušovat, zjednodušovat? Hovno! Hovno! Hovno! Třetí noci jsem se rozhodl, že pokud mám někde ventilovat svou emoční i profesní kocovinu, nebude to v tomhle bytě. Než bych ale stáhl náš dům z prodeje, rozhodl jsem se raději pro útěk od útěku. Ale kam? Když jsem se přestěhoval do bunkru, jedna z mála věcí, kterou jsem si s sebou vzal, byla krabice s tím, co jsem za ty roky dostal od dětí: převážně ručně vyrobená přání a dárky. Vytáhl jsem mušli, kterou mi dala Ariane ke Dni otců. Přiložil jsem si ji k uchu, naslouchal zvukům oceánu a slyšel se nahlas říct: „Cape Cod.“ Hledal jsem na internetu. Prošel jsem několik doporučení v New York Review of Books. I kdybych tam trávil čas mimo sezonu, bylo by to pěkně předražené. Až později, když jsme s Annie mluvili o prodeji domu, navrhla Vivečinu chatu. Sama Viveca mi volala ještě téhož dne a nabídla mi, že v ní můžu zadarmo bydlet. „Nikdo tam není, Orione. Můžeš v ní zůstat, pokud budeš chtít.“ Nejdřív jsem její nabídku odmítl, ale o několik dní později jsem svůj názor změnil. Až když jsem souhlasil, bylo mi řečeno, že to má jednu podmínku. Rozhodnu se, že přímořská cesta mi poskytne úlevu od té zácpy na hlavní, a odbočím z dálnice 6 na 6-A. V Orleans projedu kolem obchodu s vánočními stromky, u kterého chtěla Annie vždycky zastavit. Koukala po věcech a odskočila si. I mně se teď chce, a tak zamířím na parkoviště u Hearth & Kettle, kde jsme párkrát jedli. Vystoupím z auta, protáhnu se a na zdřevěnělých nohou se vydám směrem k restauraci. Když procházím kolem stánku s novinami, přečtu si titulek místních Cape Cod Times: VELCÍ BÍLÍ OHROŽUJÍ SVÁTEČNÍ VÍKEND. Uvnitř se vydám přímo k pánské toaletě. Některý z budoucích graffiti umělců nakreslil nad pisoár, u nějž zrovna močím, obrázek žraloka. „Ejhle, člověk,“ stálo tam. „Mňam, mňam.“ Když vyjdu ven, rozhodnu se chvíli zůstat a dát si něco k jídlu. Rozhlížím se po všech rodinách a párech, které tu sedí. Změna oproti

110

stolu někde v baru. Blíží se ke mně mladá číšnice s růžovými tvářemi — její čapku i uniformu zastiňuje vytetovaný had, který se jí vine kolem krku. „Něco k pití?“ zeptá se a podá mi jídelní lístek. Všimnu si, že má na hřbetech rukou další tetování, ale nedokážu nápisy přečíst. „Jen ledový čaj,“ požádám ji. „Neslazený.“ Přikývne. „Víte, co si dáte, nebo chcete pár minut na vybranou?“ „Myslím, že vím. Jaký druh rybí polévky máte?“ Naše oči se setkají. „Jak to jako myslíte, jakej druh?“ „Novoanglickou? Manhattanskou?“ „Všecko, co máme, je novoanglický,“ odpoví. Pak se zeptá, odkud jsem, a já jí řeknu, že z Connecticutu. „Aha, no jasně. Ňujórčan. To to vysvětluje. Hrnek, misku?“ „Misku.“ „Něco k tomu? Pomfrity? Jsou v akci.“ Odmítnu, ale objednám si navrch salát Caesar. Přikývne a za­píše si to. „Co přesně máte vytetované na rukou?“ zeptám se jí. Neřekne nic, ale natáhne ruce tak, abych na ně viděl. Na levé ruce stojí: Zeptej se mě, jestli… a na pravé: …mám zájem! Když dojím, číšnice mi přinese účet. Abych se odsud dostal co nejrychleji, zaplatím hotově a jdu. U výjezdu z Orleans se vrátím na šestku a uleví se mi, když zjistím, že provoz se přece jen za tu dobu poněkud zmírnil. Měl bych být u cíle za nějakých patnáct dvacet minut. Projedu kolem místa, kde prodávají nafukovací rafty a trička za dva dolary. Vynoří se vzpomínka, jak jsme tam jednou museli zastavit. Andrew počkal, až se mu bude chtít hrozně na záchod, a teprve pak se mi to uvolil oznámit. „Omlouváme se, ale nemáme veřejné záchodky,“ sdělili nám, a tak se to nebohé dítě muselo jít vymočit ke keřům vzadu, a ještě než k nim došlo, stala se mu drobná nehoda. Andrew se vrátil k autu v slzách a s velkým mokrým flekem vpředu na šortkách. Když se mu Marissa začala smát, vyhrožovala jí její matka tím, že nepůjde celý den plavat, pokud toho okamžitě nenechá. Když jsem se při výjezdu podíval do zpětného zrcátka, viděl jsem, že Andrew svou sestru bije a ona mu to vrací. Na Anniin příkaz strávili oba dva den na pokoji, místo aby se šli koupat s Ariane. „Tati! Mami! Podívejte,“ volala na nás pořád znovu

111

a znovu a my obdivovali její surfařské umění. Chudák Ariane — vypadalo to, jako by musela neustále bojovat o naši pozornost. A taky chudák Andrew — nikdy se nevyrovnal svému dvojčeti ani neodolal provokacím své mladší sestřičky… „Pokud chceš znát můj názor, tati, je to choré,“ vyjádřil se Andrew, když jsme po telefonu probírali nadcházející svatbu jeho matky. Řekl jsem mu, že s tím nesouhlasím a proti jsou také experti. „DSM přestala klasifikovat homosexualitu jako nemoc už v roce 1973,“ řekl jsem mu. „Je to stejně dané, jako když má někdo modré oči nebo předurčenou velikost nohy.“ „Tak proč si tě tedy vůbec brala? A proč potom měla nás?“ „Protože vás miluje. A protože milovala i mě.“ „No, dobře… A tahle Vivian?“ „Viveca,“ opravil jsem ho. „Na tom nesejde. Způsob, jakým mi napsala? O tom, jak doufá, že s Casey dorazíme na svatbu, protože to pro mámu moc znamená? Sorry, dámo, to se nestane.“ „To je fér,“ řekl jsem mu. „Je to jen na tobě.“ „Ty tam taky nepůjdeš, ne?“ „Spíš asi ne.“ „Ale potkali jste se, že? S máminou… kamarádkou.“ „Hm. Vlastně jsi ji taky viděl. Pamatuješ si, jak tehdy jedno z máminých děl vybrali na výstavu v muzeu Whitney? A nás pět jelo vlakem do New Yorku, bydleli jsme v tom hezkém hotelu a nakonec šli všichni společně na vernisáž?“ „Matně,“ odvětil. „Bylo to tehdy, když jsi nás vzal do obchodu NBA a viděli jsme tam Ricka Foxe?“ „To je ono. Ale od té doby jsem ji viděl ještě dvakrát nebo třikrát.“ „Pokud k tomu můžu něco říct, nemyslím si, že máma je lesba. Podle mě je jenom zmatená. Žije v New Yorku a pořád se vídá se všemi těmi uměleckými typy. Koho by to nerozhodilo? Víš, co psala Marissa? V tom mailu, který mi poslala. Že podle ní jsme všichni bisexuální a že někteří lidé tu možnost odmítnou, jiní ne. Pokud tohle není zasrané newyorské myšlení, tak nevím, co by to mohlo být jiného. Nedivil bych se, kdyby ta hloupá holka sama experimentovala se svojí orientací. Víš, kolik gay barů je v New York City?“

112

Řekl jsem, že ne. Ví to on? „Spousty,“ objasnil mi situaci. Vysvětlil jsem mu, že bydlet v New Yorku neznamená změnit orien­ taci. Ať už se na tom shodneme, nebo ne, na to samo město nestačí. „A pokud jde o tvou sestru, je dospělá. Jakékoli experimenty, do kterých by se případně pouštěla, nejsou naše věc, nebo ano?“ „No jo, jen chci říct… Tak fajn, jaká je tahle Viveca? Ne, když o tom tak přemýšlím, neříkej mi to. Vlastně to nechci vědět.“ „Chápu, že si na to budeš muset zvyknout, Andrewe. Je mi to jasné, ale —“ „Hlavně ji nebraň, tati. Máma bude mít manželku? Vždyť je to zvrácené.“ „Ale teď už je to legální, Andrewe.“ „Protože nějaký zkurvený liberální soudce kdysi —“ „Nerozhodoval o tom soud, Andrewe. Odhlasovala to státní legislativa.“ „Fajn, co odhlasují příště? Že se člověk může oženit se psem nebo tak něco?“ „Ale no tak. Tohle už trochu přeháníš.“ „Jen říkám, že je to nepřirozené. Vážně myslíš, že tohle by Bůh chtěl?“ Místo abych se s ním pouštěl do hádky o boží existenci, vysvětlil jsem mu, že netuším, co bůh chce. „Hele,“ pokračoval jsem. „Ne že bych chtěl měnit téma, ale slyšel jsem, že vám tam teď docela prší. Je to pravda?“ „Jo. Posledních pár dní se objevila i tornáda. Chtěl jsem říct, že pokud by Bůh stál o to, aby si ženy braly ženy a muži muže, proč by stvořil Adama a Evu, a ne Adama a Pepu?“

113

Kapitola pátá

Annie Ohová Viveca nechala předmanželskou smlouvu na stolku ve studovně — šest stran právnických formulek s označenými místy pro můj podpis. Ona už je podepsala svým pečlivým, mírně do strany vychýleným rukopisem. Já své jméno ještě nepřipojila a možná ani nikdy nepřipojím. Co bude ona nebo právník jejího otce dělat, pokud skutečně nepodepíšu? Zruší svatbu? Ne, to by neudělala. Nejsem v tomhle vztahu nijak submisivní. Vlastníci galerií potřebují umělce víc než umělci vlastníky galerií… Tohle ale není fér. Znamenám pro Vivecu víc než výdělek z prodeje mých koláží. Miluje mě. Vím, že ano. Ale taky vím, že mi závidí mou kreativitu a mé nenadálé výpravy do středu cyklónu. „Oslovili tě i jiní agenti, je to tak, Anno? Můžeš mi to říct,“ slyšela jsem ji už několikrát říkat. Z toho pramení má síla. Vím, odkud pocházejí její profesní nejistoty, znám i její soukromá tajemství: vím o tom, že si nechala vzít dítě, které čekala s bývalým milencem, když odmítl opustit svou ženu, a taky vím, že není jedináček, jak všem tvrdí, ale že má retardovaného bratra, kterého rodiče uklidili někam do ústavu. Hluboce zaostalého, jak se o něm vyjádřila. Nenáviděla, když ji rodiče nutili jít ho s nimi navštívit a ona se musela dívat, jak slintá, má na sobě špinavou helmu a hlavou naráží o stěnu. Chtěla jsem, aby se mi Viveca se všemi svými tajemstvími svěřovala, ale já ji ze svých prozradila jen málo. Držela jsem si ji v tomhle ohledu od těla, stejně jako jsem to celé ty roky dělala s Orionem. Byla jsem vůči přívalu oněch událostí bezmocná. Bezmocná vůči Kentovým tajným návštěvám v mém pokoji. Ale poznala jsem svou sílu toho dne, kdy

114

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.