URČENO PRO STUDINÍ ÚČELY

URČENO PRO STUDINÍ ÚČELY

MÉŠTÁCKÉ POSTAVY

V některých venkovských městech jsou takové domy, že nám z nich je smutno; takový smutek na nás jde z temných klášterů, z bezútěšných stepí a zádumčivých zřícenin. Snad je v těchto domech i ticho klášterů i suchopár stepí i hrobovost zřícenin; život a pohyb v nich je klidný; někdo cizí by řekl, že v nich nikdo nebydlí, kdyby se z čista jasna nesetkal s bledým a chladným pohledem nehybné osoby, jejíž polomnišská tvář se vyklání nad okenní římsu, zazní-li dole neznámý krok. Tyto rysy melancholie lpí na jednom domu v Saumu- ru na konci nerovné ulice, která vede k zámku v horní části města. Tahle ulice, nyní liduprázdná, v létě horká, v zimě studená, místy temná, je zvláštní zvonivostí své kamenité dlažbičky, vždy čisté a suché, svou uzoulinkou křivolakostí, mírem svých domů, které náleží k starému městu a nad nimiž se rozkládají hradby. Věkovité stavby jsou tu ještě pevné, ač jsou dřevěné, a jejich rozmanité podoby přispívají k rázovitosti, pro kterou se tato čtvrť doporučuje pozornosti starožitníků a umělců. Je těžko projít kolem těchto domů a neobdivovat se obrovským fošnám, na jejichž koncích jsou vyřezány podivné podoby, takže je přízemí většinou zdobeno začernalým reliéřem. Zde jsou příčná břevna kryta břidlicí a kreslí modré čáry po křehkých zdech domů, které jsou zakončeny hrázděným svrškem, jehož střecha se stářím schýlila, jehož zetlelý šindel se zprohýbal střídavým vlivem deš

9

tě a slunce. Tam zase pozorujeme otlučené, začernalé okenní římsy, jejichž jemnou skulpturu lze stěží rozeznat a které jako by byly příliš slabé, aby mohly unést hliněný květináč, z něhož vyrážejí karafiáty a růže nějaké chudé dělnice. O něco dále jsou dveře zdobené ohromnými hřeby, kam důvtip našich předků vryl domovní hieroglyfy, jejichž smyslu se nikdy nedopátráme. Jednou tam nějaký protestant vepsal svou víru, jindy tam člen Ligy proklel Jindřicha IV. Nějaký měšťan tam vryl odznaky svého měšťanského šlechtictví, slávu svého zapomenutého konšelství. Celá francouzská historie tady je. Vedle třesoucího se domu s hrubě omítnutými zdmi, kde řemeslník postavil svůj hoblík, stojí stavení panské, kde lze v půloblouku kamenných dveří ještě vidět sled jeho erbu, rozbitého v rozličných revolucích, které od roku 1789 otřásly krajem. V této ulici nejsou v obchodních přízemcích ani krámky, ani velké obchody, přátelé starověku by tam našli dílny našich otců ve vší jejich naivní prostotě. Ty nízké síně, které nemají ani výkladních skříní, žádné vykládce, žádné skleněné tabule, jsou hluboké, temné a bez výzdoby uvnitř i vně. Dveře mají dvě plné části, hrubě kované, z nichž hořejší je otevřena dovnitř a dolejší, se zvonečkem na pružném peru, neustále se kývá sem a tam. Vzduch a světlo vchází do těchto vlhkých brlohů buď hořejškem dveří, nebo prostorem mezi klenbou, podlahou a malou zídkou ve výšce rukou, do níž se vsazují důkladné okenice; ráno se sundají, večer se zase nasadí a přichytí nýtovanými železnými tyčemi. Na tu zídku obchodník bez chytračení vykládá zboží. Podle toho, jaký je to obchod, výklad se skládá buď z dvou tří kádí tresek a soli, nebo z několika balíků plachtoviny, z provazů, z mosazi zavěšené na stropních trámech, z obručí podél stěn nebo z několika kusů sukna na policích. Vejdete. Čisté děvče, jiskřící mládím, s bílým šátkem,

10

s červenýma rukama, nechá pletení, zavolá otce nebo matku; přijdou a prodají vám, co poručíte, podle své povahy buď lhostejně, úslužně nebo nadutě; prodají vám zboží i za dva pětníky i za dvacet tisíc franků. Spatříte tu obchodníka s dýhami; sedí ve dveřích a točí si palci na břiše, rozmlouvaje se svým sousedem; na pohled se vám zdá, že má jen několik špatných kazových prken a dva nebo tři svazky latí; ale jeho nabité skladiště v přístavu zásobuje všechny bečváře v Anjou; ví skoro navlas, kolik sudů udělá, bude-li sklizeň dobrá; sluneční žár ho obohacuje, deštivý čas ho ničí; v jediném dopoledni může bečka stát jedenáct franků nebo klesnout na šest liber. V tomto kraji, tak jako v Touraine, vrtkavost počasí ovládá obchodní život. Vinaři, statkáři, obchodníci s dřívím, bečváři, hospodští, námořníci, všichni číhají na sluneční paprsek; když jdou večer spat, bojí se, aby ráno neshledali, že v noci mrzlo; bojí se deště, větru, sucha a chtějí vodu, teplo, mraky, podle toho jak kdo. Tam se bojuje nepřetržitý souboj mezi nebem a pozemskými zájmy. Tlakoměr je hned zachmuřuje, hned rozjasňuje nebo rozveseluje. Z jednoho konce této ulice na druhý - je to bývalá hlavní třída saumurská - nesou se ode dveří ke dveřím slova: „Máme zlatý čas.“ A každý odpovídá sousedovi: „To prší dukáty,“ poněvadž ví, co mu dává sluneční paprsek a příznivý déšť. V sobotu k polednímu, je-li pěkné počasí, nedostanete ani za krejcar zboží u těchto bodrých obchodníků. Každý z nich má svou vinici, svůj stateček a tráví dva dny v týdnu na venkově. A poněvadž o koupi, prodeji a zisku vědí už všechno předem, mohou tu obchodníci strávit deset hodin ze dvanácti veselými zábavami, pozorováním, klábosením a ustavičným vyzvídáním. Kdepak by tu hospodyně koupila koroptev, aby se sousedé manžela nezeptali, zdali ji dobře upekla I Dívka tu nevykoukne z okna,

U

aby ji hned tady a tamhle nezpozorovali. Tady je svědomí každého na denním světle, stejně tak jako nemají žádné tajemství neproniknutelné, černé a tiché domy. Žije se skoro stále venku: každá rodina se usadí přede dveřmi, snídá tam, obědvá a hádá se tam. Ulicí nepřejde nikdo, aby nebyl bedlivě pozorován. Vždyť dříve, když přišel do venkovského městečka někdo cizí, ode všech dveří si z něho tropili šašky. Odtud pochází spousta povedených historek. Tady povstala i přezdívka „poštiváčkové“ pro obyvatele Angers, kteří vynikali vtipkařením. Starobylé paláce starého města stojí nahoře v této hlavni ulici, kde bydlila dříve místní šlechta. Dům plný melancholie, v němž se zběhly události tohoto příběhu, je právě jedním z takových obydlí; byla to ctihodná památka na století, kdy věci i lidé měli ještě onu prostotu, kterou francouzské mravy ztrácejí den co den. Když projdete všemi zatáčkami této malebné ulice, kde každá maličkost probouzí vzpomínky a jejíž celkový ráz nás uvede mimovolně do jakéhosi zasnění, zpozorujete, jak tam průčelí tvoří dosti temný ústupek, v němž se tají vchod: to je sídlo Grandetových. Nemůžeme však pochopit odstín tohoto maloměstského pojmenování, neznáme-li život páně Grandetův. Pan Grandet se těšil v Saumuru vážnosti, jejíž příčiny a následky nepochopí zcela lidé, kteří aspoň trochu nežili na venkově. Panu Grandetovi ještě někteří říkali starý Grandet, ale počet těchto starých lidí se stále zmenšoval. Pan Grandet byl v roce 1789 zámožným mistrem bečvářským: uměl číst, psát a počítat. Když dala Francouzská republika rozprodat církevní statky v okrese saumurském, oženil se zrovna tento bečvář - bylo mu právě čtyřicet let - s dcerou bohatého obchodníka s prkny. Grandet šel tehdy se svou hotovostí a s věnem, se svými dvěma tisíci louisdory na okres; pomocí dvou set dvoulouisdorů, které jeho tchán dal

12

zuřivému republikánovi, jenž dozíral na prodej národních statků, dostal Grandet po právu, třebas ne po spravedlnosti, za babku nejkrásnější vinice z okresu, staré opatství a několik dvorů. Poněvadž byli saumurští obyvatelé málo revolucio- nářští, pokládali starého Grandeta za odvážného chlapíka, republikána a vlastence, za muže holdujícího novým myšlenkám, kdežto bečvář prostě holdoval svým vinicím. Jmenovali ho členem okresní správy saumurské a jeho mírumilovný vliv se uplatňoval v životě politickém i obchodním. Po stránce politické chránil bývalou šlechtu a stavěl se vší svou mocí proti prodeji statků vystěhovalců. Po stránce obchodní dodával republikánské armádě jeden nebo dva tisíce sudů bílého vína; dal si je zaplatit překrásnými loukami ženského řádu, který byl ušetřen až pro poslední zábor. Za konzulátu se stal tatík Grandet starostou; starostoval velmi moudře, vinařil ještě moudřeji. Za císařství se stal panem Grandetem, Napoleon ne něl republikány v lásce. Nahradil pana Grandeta, o němž se říkalo, že nosil rudou čapku, velkostatkářem, který měl přídomek a měl se stát císařským baronem. Pan Grandet opustil obecní slávu beze vší lítosti. Dal už zbudovat v zájmu města výborné silnice, které vedly k jeho statkům. Ze svého domu a statků, velmi výhodně zaknihovaných, platil mírné daně. Po roztřídění pozemků podle výnosu staly se jeho vinice, protože jim věnoval stálou péči, hlavou kraje (běžný odborný výraz k označení vinic, které nesou nejlepší víno). Mohl se ucházet o kříž Čestné legie. Ta věc se uskutečnila v roce 1806. Panu Grandetovi tehdy bylo sedmapadesát let a jeho ženě asi šestatřicet. Jediné dceři, plodu jejich zákonité lásky, bylo deset let. Prozřetelnost snad chtěla pana Grandeta ušetřit za jeho neúspěchy ve správních úřadech: pan Grandet dě

13

dil toho roku postupně po paní de la Gaudiniěre, rozené de la Bertelliěre, matce paní Grandetové; pak po starém panu de la Bertelliěre, otci zemřelé; a potom po paní Gentilletové, babičce z matčiny strany: troje dědictví, a jeho výše nebyla nikomu známa. Lakota těch tří starých lidí byla tak zarytá, že už dávno hromadili peníze, aby se na ně mohli potají dívat. Starý pan de la Bertelliěre nazýval obchodování s penězi marnotratností; soudil, že je větší užitek z pohledu na zlato než z lichvářských výdělků. V městě Saumuru se tedy dohadovali velikosti jeho úspor podle výnosu jeho viditelného majetku. Tenkrát se panu Grandetovi dostalo nového šlechtického znaku, který mu ani naše posedlé rovnostářství nikdy nevezme: stal se nej větším poplatníkem na okrese. Hospodařil na sto jitrech vinic, které mu v úrodných letech vynášely sedm až osm set sudů vína. Měl třináct dvorů, staré opatství, kde ze šetrnosti zazdil okna, lomené oblouky i kostelní okna, takže se uchovala. Měl sto sedmadvacet jiter luk, kde rostly a sílily tři tisíce topolů, vysázených roku 1793. Konečně mu náležel i dům, ve kterém bydlil. Tak se cenil jeho viditelný majetek. Co se pak týče jeho jmění, mohly jeho velikost tušit jakž takž jen dvě osoby: jednou z nich byl pan Cruchot, notář, jenž měl na starosti lichvářský obchod páně Grandetův; druhý byl pan des Grassins, nejbohatší bankéř saumurský, na jehož zisku bral vinař podle libosti a tajně podíl. Ačkoliv starý Cruchot i pan des Grassins byli mlčenliví jako hrob, což na venkově plodí důvěru a bohatství, prokazovali na veřejnosti Grandetovi tak velkou úctu, že pozorovat elé mohli měřit rozsah majetku bývalého starosty velikostí jejich patolízalství. V Saumuru nebylo člověka, který by nebyl přesvědčen, že má pan Grandet tajný poklad, skrýši plnou louisdorů, kde v noci prožívá nevýslovné rozkoše, jaké

14

poskytuje pohled na veliké hromady zlata. Lakomci si tím byli skoro jisti, když pohlíželi do očí tohoto muže, jimž jako by žlutý kov dal svou barvu. Jako pohled roz- košníka, hráče nebo záletníka má i pohled člověka, který těží ohromný zisk ze svého jmění, určité nevyslovitelné znaky, kradmá hnutí, chamtivá a tajemná, která neujdou jeho souvěrcům. Tato tajemná mluva tvoří jakési svobodné zednářství vášní. Pan Grandet tedy budil všeobecnou vážnost jako člověk, který nebyl nikomu nikdy nic dlužen, který, jakožto starý bečvář a starý vinař, viděl s přesností hvězdáře, kdy má připravit pro sklizeň tisíc sudů a kdy stačí jenom pět set. Neminul se s úspěchem ani v jedné spekulaci, měl vždy sudy na prodej, když měly větší cenu než jejich obsah, mohl uložit sklizeň do svých sklepů a čekat, až bečku prodá za dvě stě franků, zatím co ji malí vinaři prodávali za pět louisdorů. Jeho proslulá sklizeň z roku 1811, kterou moudře uschoval a pomalu rozprodával, vynesla mu více než dvě stě čtyřicet tisíc liber. Peněžnicky řečeno, v panu Grande- tovi byl tygr i had: dovedl se položit, skrčit, číhat dlouho na kořist, skočit na ni; potom rozevřel tlamu svého měšce, pohltil hromadu dukátů a klidně si lehl jako had, který tráví, klidně, chladně, promyšleně. Každý, kdo šel kolem, pocítil obdiv a trochu úcty a hrůzy. Což nezakusil kdekdo v Saumuru sám na sobě jemnou řezavost jeho ocelových drápů? Tomuhle opatřil pan Cruchot peníze na koupi usedlosti - ale na jedenáct ze sta; tomu zas odkoupil pan Grassins směnku, ale dal si zaplatit strašné úroky. Bylo málo dní, aby se jméno páně Grandetovo nevyslovilo buď na trhu, nebo při večerních besedách ve městě. U některých lidí budilo bohatství starého vinaře vlasteneckou pýchu. Nejeden k upec a nejeden hospodský říkával s jakýmsi uspokojením cizincům: „Máme tu, pane, dva nebo tři milionářské domy.

15

Ale co se pana Grandeta týče, ten ani sám nezná své jmění 1“ Roku 1816 cenili nejobratnější počtáři saumurští p ozemkový majetek starého Grandeta na nějaké čtyři milióny. Ale poněvadž od roku 1793 do roku 1817 vytěžil průměrně asi sto tisíc franků ročně ze svého majetku, dalo se soudit, že má na penězích asi stejnou částku jako v nemovitostech. Když také po partii bostonu nebo po rozhovoru o vinicích přišla náhodou řeč na pana Grandeta, říkali zkušení lidé: „Starý Grandet...? Starý Grandet musí mít nějakých pět šest miliónů.“ „Jste obratnější než já. Nikdy jsem se nemohl dopátrat, kolik mu to dělá dohromady,“ odpovídal pan Cruchot nebo pan des Grassins, když zaslechli takovou řeč. Když některý Pařížan mluvil o Rotschildovi nebo o Laffittovi, ptali se ho Saumurští, jsou-li ti lidé tak bohatí jako pan Grandet. Přisvědčil-li jim Pařížan s opovržlivým ohrnutím rtů, podívali se na sebe a vrtěli nedůvěřivě hlavou. Obrovské jmění pokrývalo zlatým pláštěm všechny činy tohoto člověka. Z počátku některé zvláštnosti jeho života dávaly podnět k posměchu a k pošklebkům, ale posměch i pošklebky časem zevšedněly. Ve všem počínání, i v sebenepatrnějším, měl pan Grandet autoritu rozšafné rozvážlivosti. Jeho slova, jeho šaty, jeho pohyby a mrkání očima udávaly v kraji tón; každý, kdo ho studoval, jako studuje přírodopisec pudová hnutí u zvířat, mohl poznat hloubku a němou moudrost jeho nejnepatrnějších činů. „Budeme mít tuhou zimu,“ říkali, „starý Grandet si navlékl podšívané rukavice; musíme začít s vinobraním.“ - „Starý Grandet bere hodně dýhoviny, to bude letos hodně vína!“ Pan Grandet nekupoval nikdy maso ani chléb. Jeho nájemci mu přinášeli každý týden dostatečnou zásobu

16

pachtovních kapounů, kuřat, vajec, másla i obilí. Měl mlýn a nájemce platil nejen pacht, ale musil si přijít pro určité množství obilí a odvést mu z toho mouku i otruby. Veliká Nanon, jeho jediná služka, pekla sama každou sobotu chléb pro dům, třebas už nebyla mladá. Pan Grandet si vyjednal se svými nájemci zelináři, že ho budou zásobovat zeleninou. A ovoce sklízel tolik, že ho spoustu prodával na trh. Dříví k topení dal řezat ze svých plotů nebo se bralo ze starého roští, napolo shnilého, které nasbíral kolem svých polí. Nájemci mu je přiváželi do města zcela rozštípané, složili je z ochoty do dřevníku a on jim poděkoval. Jediné jeho známé vydání byl svěcený chléb, šaty jeho ženy a dcery a placení jejich sedadel v kostele, světlo, služné velké Nanon, cínování kastrolů, daně, opravy domů a výdaje na hospodářství. Měl šest set jiter lesa; koupil ho nedávno a dal ho hlídat sousedovým hlídačem, kterému slíbil odměnu. Teprve od této koupě jedl zvěřinu. Způsoby tohoto muže byly velmi prosté. Mluvil málo. Myšlenky vyjadřoval obecně krátkými úslovími, která pronášel sladkým hlasem. Od revoluce, kdy na sebe upozornil, koktal vždycky unaveně, jakmile měl o něčem dlouho hovořit nebo udržovat hovor. Toto zakoktá- vání, nesouvislost vět a příval slov, v nichž utápěl svou myšlenku, a zdánlivý nedostatek logiky, což všechno bylo přičítáno malému vzdělání, bylo předstírané a některé příhody této historie to dostatečně objasní. Ostatně čtyři věty, přesné jako algebraické formulky, stačily mu obyčejně k tomu, aby rozřešil všechny životní i obchodní nesnáze: „Nevím. Nemohu. Nechci. Uvidíme.“ Neříkal nikdy ani ano, ani ne a vůbec nepsal. Když s ním někdo mluvil, chladně poslouchal, podpíral si bradu pravou rukou, jejíž loket opřel o hřbet ruky levé. 0 všem si tvořil určité mínění a to nikdy neměnil. 1 o každém sebemenším obchůdku dlouho uvažoval. Když mu po vypočítavém rozhovoru svěřil jeho pro-

17

Městská knihovně Varnsdorf

tivník tajemství svých záměrů, domnívaje se, že ho tím upoutá, odpovídal: „Nemohu o ničem rozhodovat, dokud se neporadím se ženou.“ Jeho žena, kterou uvedl do naprostého otroctví, byla mu v obchodních věcech velmi pohodlnou zástěnou. Nikdy nikoho nenavštěvoval, nepřijímal návštěv, nezval na večeři. Nikdy nedělal žádný hluk; šetřil vším, i pohybem. Nepřekážel nikdy u nikoho, protože si vážil vlastnictví. Přece však se přes mírnost v hlase, přes jeho obezřelé chování prodírala na povrch jeho bečvářská řeč i způsoby, zvláště doma, kde se ovládal méně než jinde. Po tělesné stránce byl Grandet muž pět stop vysoký, zavalitý a hranatý; jeho lýtka měla dvanáct palců v objemu; měl uzlovité kolenní klouby a široká ramena. Obličej kulatý, osmahlý a dolíčkovatý. Měl rovnou bradu, rty bez vykrojení a bílé zuby. V očích klidný a hltavý výraz, jaký lid připisuje baziliškovi; čelo, pokryté příčnými vráskami, měl plné výrazných hrbolů. Vlasy, žlutavé a šedivějící, byly zlato a stříbro, jak říkali někteří mladí lidé, kteří nevěděli, jakou závažnost má tento vtip na pana Grandeta. Na nose, ke konci tlustém, byl žilkovitý hrbol, o kterém lid ne bez důvodu soudil, že je plný zloby. Tato tvář prozrazovala nebezpečnou zchytralost, chladnou počestnost a sobectví člověka, jenž si navykl všechny své city soustřeďovat na lakotu a na jedinou bytost, která pro něj opravdu něco zna menala, na svou dceru Evženii, jedinou svou dědičku. J eho chování a způsoby a všechno na něm svědčilo o sebejistotě, jakou mívají lidé ve všem svém podnikání vždycky úspěšní. Ačkoliv navenek vypadal vlídně a přístupně, měl pan Grandet povahu ze železa. Byl stále stejně oblečen; jak ho vidíme dnes, tak ho vídali už od roku 1791. Důkladné střevíce zavazoval koženými šňůrkami; za každého počasí nosil vlně

18

né punčochy, krátké kalhoty z tlustého hnědého sukna se stříbrnými přezkami, aksamitovou vestu se žlutými a hnědými pruhy a s knoflíky do čtverce, široký kaštanový kabát s dlouhými šosy, černou kravatu a kvaker- ský klobouk. Rukavice, pevné jako rukavice četníků, vydržely mu dvacet měsíců. Aby je uchoval čisté, kladl je vždy puntičkářským způsobem na okraj klobouku na totéž místo. To je všecko, co Saumur věděl o jeho osobě. Jen šest občanů mělo právo chodit do jeho domu. Nejvýznamnější ze tří prvých byl synovec pana Crachota. Po svém jmenování předsedou soudu první instance v Saumura připojil tento mladý muž k svému jménu Cruchot ještě de Bonfos a snažil se, aby de Bonfos zvítězilo nad Cruchotem. Podpisoval se už C. de Bonfos. Strana, která nebyla dosti zasvěcena a nazývala ho „panem Cruchotem“, poznala brzy při přelíčení, že se dopustila hlouposti. Soudce stranil těm, kteří mu říkali „pane předsedo“, ale nejlaskavější úsměvy měl pro lichotníky, kteří ho jmenovali „pane de Bonfos“. Panu předsedovi bylo třiatřicet let a měl panství Bonfos (Boni Fontes), které mu vynášelo sedm tisíc liber renty. Čekal na dědictví po svém strýci notáři a po strýci abbém Crucho- tovi, který byl hodnostářem kapituly sv. Martina v Tours. Oba strýcové byli považováni za boháče. Tihle tři Cruchotové s oporou hezkého počtu bratranců a ve spojenectví s dvaceti domy v městě tvořili celou stranu - jako kdysi Medicejští ve Florencii. A jako Medicejští měli i Cruchotové své Pazzi. Paní des Grassins, matka třiadvacetiletého syna, navštěvovala velmi často paní Grandetovou: doufala, že ožení svého drahého Adolfa se slečnou Evženií. Pan des Grassins, bankéř, podporoval statečné manévry své ženy vytrvalými tajnými službami, které prokazoval starému lakomci, a objevoval se na bojišti vždy v pravý

19

čas. Tihle tři Grassinsovi měli ovšem také své přívržence, bratrance a věrné spojence. Ze strany cruchotovské bojoval s paní bankéřovou abbé, Talleyrand rodiny, kterého statečně podporoval jeho bratr, notář. Snažil se 2 achovat bohaté dědictví svému synovci předsedovi. Tento tajný zápas mezi Cruchoty a Grassiny, jehož cenou byla ruka Evženie Grandetové, zajímal přímo vášnivě rozličné společenské skupiny saumurské. Vezme si slečna Grandetová pana předsedu, či pana Adolfa des Grassins? Na tuto hádanka odpovídali jedni, že pan Grandet svou dceru nedá ani jednomu, ani druhému. Bývalý bečvář je sžírán ctižádostí a hledá prý za zetě nějakého francouzského paira, který se za tři sta liber renty smíří se všemi minulými, přítomnými a budoucími bečkami Grandetovými. Jiní namítali, že pan a paní des Grassins jsou ze šlechtické rodiny, že jsou velmi bohati a že Adolf je roztomilý kavalír a že, nechtějí -li snad mít ti lidé za zetě synovce samého papeže, může jim prý takový sňatek úplně stačit. Vždyť je to docela obyčejná rodina. Celý Saumur přece vídal toho člověka ještě se sekyrou v ruce a kdysi ostatně nosil rudou čapku. Nej- větší rozšafové říkali, že pan Cruchot de Bonfos chodí do domu kdykoliv, kdežto jeho soka přijímají jen v neděli. Jedni tvrdili, že se paní des Grassins s ženami domu Grandetova sblížila více než Cruchotové, že tedy na ně v jistém směru může působit, a tak dříve nebo později dosáhnout úspěchu. Druzí zase odpovídali, že abbé Cruchot je neobyčejně lichotivý člověk a že je boj rovný, poněvadž tu stojí žena proti mnichovi. „Jsou si naroveň,“ říkal jeden saumurský krasomlu- vec. Zkušenější staří domorodci mínili, že jsou Grande- tovi příliš chytří, aby pustili jmění z rukou rodiny. Slečna Evženie Grandetová ze Saumuru prý se provdá za syna pařížského pana Grandeta, bohatého velkoobchod-

20

nika s vínem. Na to však cruchotovci a gra_ odpovídali toto: „Předně se oba bratři za třicet let neviděli ani dvakrát. A pak, pařížský pan Grandet míří se svým synem hodně vysoko. Je starostou čtvrti, poslancem, plukovníkem národní gardy a soudcem při obchodním soudu. Nehlásí se k saumurským Grandetovým a chce se spříznit s nějakou rodinou povévodštěnou z milosti Napoleonovy.“ Co všechno se neříkalo o této dědičce! Mluvilo se o ní na dvacet mil dokola, dokonce i ve veřejných dostavnících od Angers až do Blois. Počátkem roku 1811 nabyli cruchotovci znatelné výhody nad grassinsovci. Mladý markýz z Froidfondu dal do prodeje panství froidfondské s krásným parkem, nádherným zámkem, statky, řekami, rybníky, lesy, protože byl nucen zpeněžit své jmění; mělo to cenu tří miliónů. Notáři Cruchotovi, předsedovi Cruchotovi a abbé Cruchotovi se s pomocí jejich přívrženců podařilo překazit prodej po částech. Notář uzavřel s mladým mužem nádherný obchod; přesvědčil ho, že by při rozprodeji po částech měl věčné spory s kupci, než by si přišel na své peníze. Bude prý lépe prodat panství panu Grande- tovi; to je solventní člověk a může statek koupit za hotové. Krásné markýzství froidfondské bylo tedy dopraveno k jícnu páně Grandetovu; a ten - k velkému údivu celého Saumuru - je se srážkou po všech formalitách zaplatil. O této události se mluvilo až v Nantes a Orleansu. Pan Grandet si přijel prohlédnout svůj nový zámek, až když se mu nahodila příležitost svézt se kočárem, který se tam vracel. Prohlédl si svůj majetek vladařským okem a vrátil se do Saumuru ujištěn, že uložil své peníze na pět procent. Zachvátila ho velkolepá myšlenka, aby zaokrouhlil froidfondské markýzství připojením

21

všech svých statků. Pak, aby si zas naplnil pokladnu, teď skoro prázdnou, rozhodl se, že pokácí do posledního stromu své lesy a háje a že zužitkuje topoly na lukách. Nyní už snadno pochopíme plný význam slov „sídlo Grandetových“, ten bledý, chladný a tichý dům nahoře nad městem, pod rozvalinami hradeb. Dva pilíře a oblouk, tvořící dveřní výklenek, byly tak jako celý dům vystavěny z vápenného tufu, bílého kamene, obvyklého v poříčí Loiry. Je tak měkký, že průměrně vydrží sotva dvě stě let. Ve zdivu byly četné a nestejné díry, které tam vy- hlodala nepohoda; oblouk i sloupy branky tím vypadaly jako vlnitě rozrýhované kameny na francouzských stavbách a byla tu jakási podoba s vězeňskou bránou. Nad obloukem vévodil dlouhý reliéf z tvrdého kamene, kde bylo vytesáno čtvero ročních období; postavy již byly rozhlodané a zčernalé. Nad reliéfem konečně byla vystupující obruba, na níž tu vybujelo 2 vůle osudu několik rostlin: žlutý lomikámen, svlačce, jitrocel a malá třešnička, už dost povyrostlá. Dveře z těžkého dubu, hnědé, vyschlé, celé rozpukané, na pohled vetché, byly pevně sbity soustavou hřebů, které tvořily symetrické kresby. Čtverhranná mřížka, malá, ale s hustými, od rzi zčervenalými příčkami, zaujímala prostředek těchto postranních vrátek a byla, abychom tak řekli, důvodem ke klepadlu, které bylo zavěšeno na kruhu a bilo do rozšklebené hlavy hlavního hřebu. Takovému klepadlu podlouhlého tvaru naši předkové říkali „jaquemart“ a podobalo se jakémusi velkému vykřičníku. Kdyby si je byl pozorný starožitník dobře prohlédl, byl by tam našel stopy postavy v podstatě šaškovské, kterou kdysi představovalo a která se dlouhým užíváním odřela. Malou mřížkou, která byla k tomu, aby se za občanských válek mohli rozeznat přátelé, zvědavci za-

22

Iiléclli na konci temné a zelenavé chodby několik sešlých schodů, které vedly nahoru do zahrady. Byla malebně obehnána tlustými zdmi, jež byly zvlhlé, poseté opoce- ninami a chumáči neduživých rostlin. Byly to zdi hradební a rozkládaly se na nich zahrady několika sousedních domů. V přízemí domu byla nej důležitější místností síň, do které se vcházelo z klenutého průjezdu. Málo lidí ví, jakou důležitost má síň v malých městech an- jouských, touraineských a berryjských. Síň je zároveň předsíní, salónem, pracovnou, dámským pokojem i jídelnou. Je jevištěm domácího života, společným domovem. Tam přicházel dvakrát do roka holič ze sousedství, aby ostříhal vlasy panu Grandetovi, tam přicházeli pachtýři, farář, podprefekt i mládek z mlýna. Tato místnost, jejíž obě okna viděla na ulici, měla obložení: šedé dřevěné výplně s antickými okrasami tvořily ostění odshora až dolů. Strop se skládal z obnažených trámů, rovněž na Šedo omalovaných. Mezery mezi nimi byly vyplněny bílou ucpávkou, která zežloutla. Staré měděné hodiny, vykládané arabeskami ze žel- voviny, zdobily bílý kamenný plášť krbu s ohyzdnými skulpturami. Na krbu bylo zelenavé zrcadlo,' jehož hrany, šikmo sbroušené, aby bylo vidět jeho tloušťku, odrážely proužek světla podél gotické výplně z leptané oceli. Oba mnohoramenné svícny ze zlacené mědi, které stály v každém rohu krbu, měly dvojí zakončení: když se sundaly růže sloužící za násadec pro svíčky a jejichž hlavní stopka zapadala do podstavce z namodralého mramoru zdobeného starou mědí, sloužil tento podstavec jako svícen pro všední dny. Křesla starodávných tvarů byla potažena látkou, na níž byly znázorněny La Fontainovy bajky. A člověk to musil vědět, aby poznal ty náměty, neboť barvy byly zašlé a postavy, správkami rozpíchané, bylo těžko poznat. Ve čtyřech koutech této síně byly rohové skříně, jakési kredence zakončené špinavými poličkami. Starý

23

vykládaný hrací stolek, jehož deska tvořila šachovnici, stál při stěně mezi oběma okny. Nad tímto stolem visel oválný barometr s černou obrubou okrášlenou pruhy zlaceného dřeva, kde si mouchy vedly s takovou volností, že pozlacení už bylo značně záhadné. Na stěně proti krbu měly představovat dva pastelové portréty děda paní Grandetové, starého pana de la Bertelliěre, jako nadporučíka francouzské gardy, a nebožku paní Grandetovou jako pastýřku. Na obou oknech byly záclony z tourského červeného hedvábí, zdvižené hedvábnými šňůrami s kostelními střapci. Tato přepychová dekorace, tak málo souladná s obyčeji páně Gran- detovými, byla koupena s domem, stejně jako výplň, hodiny, čalouněný nábytek a rohové skříně z růžového dřeva. U okna blízko dveří stála slaměná židle, jejíž nohy byly na podstavcích, aby paní Grandetová seděla vysoko a mohla oknem pozorovat kolemjdoucí. Šicí stolek z vybledlého třešňového dřeva zabíral výklenek a křesílko Evženie Grandetové stálo hned u něho. Už patnáct let všechny dny matčiny i dceřiny míjely pokojně na tomto místě, ve stálé práci, od dubna až do listopadu. Prvního listopadu směly zaujmout zimní sídlo u krbu. Teprve toho dne dovolil Grandet, aby se v síni zatopilo; oheň se pak zhášel 31. března bez ohledu na jarní a podzimní mrazíky. Ohřivadlo s řeřavým uhlím z kuchyně, které jim velká Nanon šikovně uschovávala, zpříjemnilo paní i slečně Grandetové nejstudenější dubnová a říjnová rána a večery. Matka a dcera se staraly o všechno prádlo v domě a’věnovaly jako svědomité dělnice této práci celé dny, takže když chtěla Evženie matce vyšít límeček, musela si ukrást čas v noci za zády otcovými, aby měla světlo. Už dávno odpočítával lakomec svíčky dceři a velké Nanon; stejně tak každé ráno odděloval chléb a potraviny na den.

24

Veliká Nanon byla snad jediné lidské stvoření, které dovedlo snášet despotismus svého pána. Celé město ji (¡randetovým závidělo. Velká Nanon - říkalo se jí tak pro jejích pět stop osm palců - patřila Grandetovi už pětatřicet let. Ačkoliv jí platili jen šedesát liber, byla pokládána za nej bohatší saumurskou služku. Skládala si těch šedesát liber po pětatřicet let a mohla si nedávno uložit u pana Cruchota čtyři tisíce liber na doživotní důchod. Tento výsledek dlouhých a vytrvalých úspor velké Nanon zdál se přímo ohromný. Každá služka jí záviděla, že má ta ubohá šedesátnice zajištěno živobytí na stará kolena. Žádná nepomyslila na to, jak tvrdou službou toho Nanon nabyla. Když jí bylo dvaadvacet let, nemohla nebohá dívka najít žádné místo, tak odporná byla její tvář. A zajisté to byl dojem velmi nespravedlivý: její hlava by se byla docela dobře vyjímala na ramenou gardového granátní- ka; ale všecko má své místo, jak se říká. Když vyhořel statek, kde sloužila u krav, musila jít pryč a přišla si hledat místo do Saumuru. Byla plna silné odvahy, která necouvne před ničím. Pan Grandet tehdy pomýšlel na ženitbu a chtěl si zařídit domácnost. Všiml si toho děvčete, které odháněli. od všech dveří. Byl jako bečvář znalcem tělesné síly a uhodl, jakou výhodu by mohl mít z tohoto děvčete herkulovské postavy, které stálo na nohou pevně jako šedesátiletý dub na svých kořenech, mělo silné boky, široká záda, formanské ruce a poctivost tak pevnou, jako byla její nedotčená ctnost. Ani bradavice, které zdobily její vojácký obličej, ani cihlová pleť, ani šlachovité ruče, ani hadry Nanoniny neodstrašily bečváře, který byl ještě ve věku, kdy se srdce chvěje. Obul ji, oblekl a živil, dal jí plat. Sloužila mu a on s ní ani příliš zle nezacházel. Když Nanon viděla, jak ji přijal, plakala tajně radostí a upřímně přilnula k bečváři, který ji ostatně feuda-

25

lištičky vykořisťoval. Nanon dělala všecko: vařila, prala, máchala prádlo v Loiře a odtud je nosila domů na ramenou. Vstávala časně, pozdě chodila spat. Při vinobraní vařila pro všechny česáče, dohlížela na paběrkáře. Hlídala statek svého pána jako věrný pes. Věřila mu slepě a poslouchala bez reptání jeho nejpodivnější nápady. Pověstného roku 1811, kdy dalo vinobraní neslýchanou práci, rozhodl se Grandet, že dá Nanon své staré hodinky; byl to jediný dárek, který od něho dostala. Dával jí sice své staré boty (mohla je obout), ale tento čtvrtletní zisk starých bot Grandetových nemůžeme pokládat za dárek, tak už byly obnošené. Nouze učinila ubohou dívku tak lakomou, že ji Grandet nakonec miloval, jako milujeme psa. A Nanon si dala navléci na krk obojek s ostny, ale ty už ji nebodaly. Odkrajoval-li Grandet chleba s přílišnou šetrností, nestěžovala si na to. Užívala vesele zdravého způsobu života, který jim přinášela přísná životospráva v domě, kde nikdy nikdo nestonal. A pak, Nanon byla členem rodiny: smála se, když se smál Grandet, byla smutná, mrzla, ohřívala se, pracovala s ním. Kolik sladkých odměn bylo v této rovnosti! Nikdy pán nevyčítal služce broskve ani švestky, které si snědla pod stromem. „Jen si vezmi, Nanon,“ říkal jí v letech, když se větve lámaly pod tíhou ovoce a nájemci je museli dávat prasatům. Pro děvečku, která od mládí poznala jen špatné zacházení, pro takovou chuděru přijatou z milosrdenství, byl podezřelý úsměv starého Grandeta pravým slunečním paprskem. Ostatně do prostého srdce Nanonina a do její úzké hlavy se vešel jen jeden cit a jedna myšlenka. Už pětatřicet let chodila k nátoni Grandeto- vu vždy bosa a v hadrech a bečvář ji vždy oslovil: „Co chcete, děvečko?“ A její vděčnost nestárla. Grandet si často pomyslil, že toto nebohé stvoření

26

neslyšelo nikdy kus lichotivého slůvka, že nemá ponětí o sladkých citech, které žena probouzí, a že se jednou objeví před Bohem čistší než sama Panenka Maria. Tu, jat soucitem, říkával, hledě na ni: „Má ubohá Nanon!“ Takový projev provázela stará služka vždycky nepopsatelným pohledem. Taková slovíčka, sem tam utroušená, tvořila už dlouho nepřetržitý řetěz přátelství a každý takový projev k němu připojoval další článek. Tato útrpnost starého Grandeta, tak příznivě dívkou vykládaná, měla v sobě cosi hrozného. Tento krutý la- komecký soucit, který probouzel v srdci starého lakomého bečváře mnohé milé pocity, byl pro Nanon vrcholem štěstí. Kdopak také řekne: „Ubohá Nanon!“ Bůh pozná své anděly podle zabarvení jejich hlasu a tajné lítosti. V Saumuru bylo mnoho rodin, kde se se služkami zacházelo lépe, ale kde se páni od nich přesto nedočkali žádného uznání. A tak vznikla zase jiná věta: „Co jen ti Grandetovi s velkou Nanon dělají, že je jim tolik oddána? Skočila by pro ně do ohně!“ Její kuchyně, z níž vedlo zamřížované okno do dvora, byla vždycky čistá, uspořádaná a chladná - byla to pravá kuchyně lakomce, kde nic nesmělo přijít nazmar. Když Nanon umyla nádobí, uklidila zbytky jídla a uhasila oheň, odešla z kuchyně, která byla oddělena chodbou od síně, a šla příst konopí k svým pánům. Celé rodině stačila na večer jediná svíčka. Služka spala vzadu v chodbě v kumbálku s malým okénkem. Její železné zdraví jí dovolovalo, aby bez újmy bydlela v téhle díře, odkud bylo slyšet sebemenší šramot v hlubokém tichu, jež vládlo v domě ve drie v noci. Musila jako hlídací pes spát jen napolo. Popis ostatních místností domu najdeme při rozličných příhodách této historie. Ostatně podle náčrtu sině, kde zářil veškeren přepych domácnosti, můžeme si představit, jaká nahota asi vládla v poschodích vyšších.

27

Roku 1819, uprostřed listopadu, zatopila k večeru velká Nanon poprvé v krbu. Podzim byl neobyčejně krásný. Tento den byl dnem svátečním, velmi dobře známým cruchotovcům i grassinsovcům. Proto se chysta lo přijít všech šest soupeřů, všemožně vyzbrojených, do síně a překonávat se tu v důkazech přátelství. Ráno viděl celý Saumur paní a slečnu Grandetovu, jak jdou s Nanon do farního kostela na mši. Tu si každý připamatoval, že toho dne jsou narozeniny slečny Evženie. Notář Cruchot, abbé Cruchot a pan C. de Bonfos si proto vypočetli, kdy se večeře asi skončí, a pospíšili si, aby přišli blahopřát slečně Grandetové před Grassinsovými. Všichni tři přinášeli ohromné kytice, které natrhali ve svých sklenících. Stonky květin, které měl podat pan předseda, byly důmyslně zabaleny v bílou atlasovou stuhu se zlatými třásněmi. Ráno přišel Grandet podle svého zvyku o památných dnech narozenin a svátku Evženiina k jejímu lůžku a slavnostně jí podal svůj otcovský dar; už třináct let to byla vzácná zlatá mince. Paní Grandetová obyčejně dávala své dceři zimní nebo letní šaty, podle okolností. Tyto dvoje šaty a zlaté mince, které dostávala na Nový rok a o narozeninách od svého otce, tvořily její malý příjem, asi sto dukátů; Grandet rád viděl, že si je ukládá. Nedával tak vlastně peníze z.jedné kapsy, do druhé a nevy.piplával tak říkajíc lakotu své dědičky? Občas na ní žádal účty z jejího pokladu, který kdysi rozmnožili Bertelliěrovi, a říkal: „To. bude tvůj svatební dar, tvůj tucet.“ Tucet je starý obyčej, který se. ještě , posvátně zachovává v některých krajinách, střední Francie. V Berty, v Anjou, když se děvče vdává, musí jí dát její nebo ženichova rodina peněženku, v níž je podle zámožnosti dvanáct penízů stříbrných nebo zlatých, nebo dvanáct tuctů penízů, nebo dvanáct set stříbrných nebo zlatých

28

mincí. Nejchudší pasačka by se nevdala bez svého 'tučni, byť se skládal jen z dvousuváků. V Issoudunu se dosud mluví o zvláštním tuctu, který dostala jedna bohatá dědička a který tvořilo sto čtyřiačtyřicet portugalských zlatých. Papež Kliment VII., strýc Kateřiny Medi- ccjské, dal jí, když ji vdal za Jindřicha II., darem tucet starých zlatých medailí nesmírné ceny. Při obědě měl otec radost, že je jeho Evženie hezčí v nových šatech, a zvolal: „Když má Evženie svátek, zatopme si! Bude to dobré znamení.“ „Slečna se do roka vdá, to je jisté,“ řekla velká Na- non, odnášejíc zbytky husy, bažanta bečvářů. „Opravdu nevím, koho by si tady v Saumuru vzala,“ řekla paní Grandetová, dívajíc se na svého muže s bázlivou tváří, která vzhledem k stáří paní Grandetové svědčila o naprostém manželském otroctví, v němž ta ubohá žena úpěla. Grandet pohlédl na svou dceru a vesele zvolal: „Děvčeti je dnes třiadvacet let; bude se na ni brzy musit myslet.“ Evženie a její matka na sebe mlčky pohlédly na znamení, že si rozumějí. Paní Grandetová byla žena suchá a hubená, žlutá jako vosk, těžkopádná, zdlouhavá; jako by byla stvořena pro tyranství. Měla hrubou kostru, velký nos, velké čelo, velké oči a na první pohled měla jakousi podobu s hni- ličkovým ovocem, které již nemá ani chuť, ani šťávu. Zuby černé a prořidlé, ústa vrásčitá, brada protáhlá, špičatá a nahoru zakřivená. Byla to však výtečná žena, pravá Bertelliěrová. Abbé Cruchot dovedl leckdy nadhodit, že nebývala kdysi zrovna nejhorší, a ona tomu věřila. Andělská mírnost, odevzdanost mouchy, kterou týrají děti, vzácná zbožnost, neměnná duševní rovnováha, dobré srdce - to k ní budilo všeobecnou úctu i soustrast. Muž jí nedal najednou nikdy víc než šest franků na

29

drobné útraty. Tato žena však věnem a dědictvím přinesla panu Grandetovi přes tři sta tisíc franků a cítila vždycky tak hluboké pokoření z této závislosti a z tohoto helotství, proti němuž se její mírná duše nedovedla vzepřít, že nikdy nepožádala ani o pětníček, že nikdy neučinila sebemenší poznámku, když podpisovala listiny, které jí předložil notář Cruchot. Její chování řídila nerozumná a skrytá hrdost, duševní ušlechtilost, bez ustání Grandetem neuznávaná a zraňovaná. Paní Grandetová si den co den oblékala šaty ze zelenavého levantského sukna; musily jí vydržet skoro rok; nosila velký bavlněný bílý šáteček, klobouk ze sešívané slámy a skoro pořád zástěru z černé dykyty. Ven chodila málo, proto spotřebovala málo střevíců. Zkrátka, pro sebe nikdy nic nechtěla. Proto měl Grandet leckdy výčitky, když si vzpomněl, jak dlouhý čas už uplynul ode dne, kdy dal své ženě šest franků a sliboval jí, že bude nějaký dar, až prodá letošní sklizeň. Čtyři nebo pět louisdorů, které daroval holandský nebo belgický kupec Grandetovy úrody, bylo nejskvělejším ročním důchodem paní Grandetové. Když však dostala těch pět louisdorů, manžel jí často říkával, jako by měli společnou pokladnu: „Mohla bys mi půjčit pár suváků?“ A ubohá žena, šťastna, že může něco učinit pro muže, o němž zpovědník mluvil jako o vládci a pánu, dala mu během zimy několik tolarů z darovaných peněz. Když Grandet vyndával z kapsy pětifrank, který povolil měsíčně na drobné výdaje, nitě, jehly a šaty své dcery, nikdy nezapomněl, když si zapínal kapsičku, říci přitom své ženě: „A co ty, matko, chceš také něco?“ A paní Grandetová v pocitu mateřské důstojnosti odpovídala: „Uvidíme ještě, muži.“ Marná velkodušnost! Grandet si myslil, že je k své

30

ženě nesmírně velkodušný. Když filosofové vidí takovou Nanon, paní Grandetovou a Evženii, nejsou oprávněni usuzovat, že je ironie základním rysem Prozřetelnosti? Při této večeři, při které se po prvé mluvilo o Evže- niině sňatku, šla Nanon pro láhev bezinkového likéru nahoru do pokoje pana Grandeta a málem by byla upadla, když se vracela. „Ty hloupá,“ řekl jí pán, „to se musíš svalit jako hruška?“ „Jeden schod se viklá, milostpane.“ „Má pravdu,“ řekla paní Grandetová, „měl jsi ho dát už dávno spravit. Včera by si tam byla Evženie inálem vymkla nohu.“ Když Grandet viděl Nanon celou bledou, řekl jí: „Víš, když jsou ty Evženiiny narozeniny a ty jsi málem upadla, vypij si také sklenku likéru, aby ses vzpamatovala.“ „Však jsem si ji opravdu zasloužila,“ odpověděla Nanon. „Být to někdo jiný, určitě by byl tu láhev rozbil. Ale já bych si byla radši natloukla loket, než bych ji byla pustila. „Chudák Nanon,“ vzdychl Grandet, nalévaje jí likér. „Udělala sis něco?“ zeptala se Evženie a podívala se na ni soucitně. „Ne. Prohnula jsem se v zádech, a tak jsem se zadržela.“ „Když tedy máme Evženiiny narozeniny, spravím vám ten schod,“ řekl Grandet. „To se musí šlápnout hezky do koutku, tam to ještě drží.“ Grandet si vzal svíčku, takže jeho žena, dcera a služka neměly jiné světlo než záři krbu, odkud šlehaly plameny. Šel do prádelny pro prkna, hřebíky a nářadí. „Mám vám pomoci?“ volala na něho Nanon, když zaslechla rány na schodech. „Ne, ne, v tom se vyznám,“ odpověděl bývalý bečvář.

Právě ve chvíli, kdy Grandet vlastnoručně opravoval červotočivé schody a hvízdal si na celé kolo písničku z mladých let, zaklepali na vrata tři Cruchotové. „To jste vy, pane Cruchote?“ zeptala se Nanon, vyhlížejíc mřížkou. „Ano,“ odpověděl předseda. Nanon otevřela dveře a záře krbu pronikla trochu do chodby, takže Cruchotové mohli najít dveře do síně. „O, slavnostní hosté!“ zvolala Nanon, když ucítila vůni květin. „Odpusťte, pánové,“ křikl na ně Grandet, když poznal hlasy svých přátel, „jsem vám hned k službám. Vidíte, nejsem pyšný, spravuji si sám schody.“ „Jen spravujte, spravujte, pane Grandete! Každý v svém domě starostou,“ řekl kazatelsky předseda a zasmál se sám narážce, kterou nikdo nepochopil. Paní Grandetová i slečna se zvedly. Předseda v přítmí řekl Evženii: „Dovolte mi, slečno, abych vám přál v den vašich narozenin plno šťastných let, abyste byla stále tak zdráva jako dosud.“ Podal jí velkou kytici květin, které byly v Saumuru vzácné. Sevřel dědičku rukama a políbil ji ze dvou stran na krk s takovou horlivostí, že se Evženie až začervenala. Předseda, který se podobal velikému rezavému hřebíku, myslil, že se jí tím dvoří. Grandet právě vcházel dovnitř. „Jen se neostýchejte,“ řekl mu. „Vy se do toho nějak hrnete ve sváteční dny, pane předsedo!“ „Se slečnou by byly mému synovci všechny dni sváteční,“ poznamenal abbé Cruchot, také vyzbrojený kyticí. Abbé políbil Evženii ruku. Notář Cruchot políbil dívku na obě tváře a řekl: „To nám to roste! Každý rok o dvanáct měsíců.“ Grandet postavil světlo před zrcadlo. Měl rád vtipy,

32

a když se mu některý zalíbil, opakoval jej do omrzení. Řekl zase: „Když má Evženie svátek, rozsviťme si svíčky!“ Sňal opatrně ramena svícnů, nasadil nástrček na každý podstavec a vzal od Nanon novou svíčku, obtočenou kouskem papíru, zastrčil ji do otvoru, upevnil a rozsvítil. Pak si šel sednout vedle ženy a pohlížel střídavě na své přátele, na dceru a na obě svíčky. Abbé Cruchot, buclatý a tlusťounký človíček s rusou hladkou parukou a s obličejem staré kokety, natáhl nohy, důkladně obuté do pevných střevíců se stříbrnými přezkami, a řekl: „Dnes Grassinsovi ještě nepřišli?“ „Ještě ne,“ odpověděl Grandet. „Ale mají přijít?“ zeptal se starý notář a sešklebil do- líčkovatý obličej. „Doufám,“ odvětila paní Grandetová. „Už máte po vinobraní?“ zeptal se Grandeta pan cle Bonfos. „Všude,“ odpověděl mu starý vinař. Vstal a procházel se sem tam po síni a vypínal prsa tak pyšně, jak pyšné bylo jeho „všude“. Dveřmi na chodbě, jež vedly do kuchyně, uviděl velkou Nanon. Seděla se svíčkou u ohně a chystala se tam příst, aby nepřekážela společnosti v pokoji. „Nanon,“ zavolal, nahýbaje se do chodby, „uhas oheň i svíčku a pojď k nám! Je tu místa dost pro všechny.“ „Máte přece vzácné hosty, milostpane!“ „Což se jim nevyrovnáš? Jsou z Adamova žebra jako ty!“ Pak se Grandet vrátil k předsedovi a zeptal se ho: „Prodal jste sklizeň?“ „Ne, schovám si ji. Je-li teď víno dobré, bude po dvou letech ještě lepší. Vinaři, jak dobře víte, se zapřísáhli, že se budou držet na smluvených cenách, a letos na nás Belgičané nevyzrají. Když odejdou, zase brzy přijdou.“

3

33

„Ano, ale musíme držet dohromady 1“ řekl Grandet takovým tónem, že se předseda zachvěl. „Ze by něco smlouval?“ pomyslil si Cruchot. Vtom ohlásila rána klepadlem rodinu Grassinsových a jejich příchod přerušil zrovna načatý rozhovor paní Grandetové s abbém. Paní des Grassins náležela k oněm živým a baculatým, růžovým a bílým paničkám, které si vlivem klášterního života na venkově a ctnostnými zvyky zachovávají mládí ještě ve čtyřiceti letech. Jsou jako poslední růže v podletí; je radost se na ně dívat, ale jejich lupeny mají jakýsi chlad a jejich vůně slábne. Strojila se dosti pěkně, dávala si posílat šaty z Paříže, udávala v Saumuru tón a pořádala večírky. Její muž, bývalý ubytovatel císařské gardy, který byl těžce raněn u Slavkova a žil na odpočinku, choval se ke Grandetovi se zdánlivou vojenskou srdečností, třebas si ho vážil. „Dobrý den, Grandete,“ řekl vinaři a podával mu ruku. Choval se jaksi povýšeně a tím jako vždycky drtil cruchotovce. „Slečno, jste stále krásná a hodná, opravdu nevím, co bych vám měl přát,“ řekl Evženii, když pozdravil paní Grandetovou. Pak jí podal krabičku, kterou nesl jeho sluha. Byl v ní kapský vřes, rostlina nově přinesená do Evropy a velmi vzácná. Paní des Grassins objala vřele Evženii, stiskla jí ruku a řekla: „Adolf vám odevzdá můj malý dáreček.“ Vysoký mladý muž, plavý, bledý a křehký, pokročil k Evženii. Měl dosti pěkné způsoby, vypadal trochu bojácně, ačkoliv utrácel v Paříži, kde studoval práva, osm až deset tisíc franků kromě celého zaopatření. Políbil dívku na obě tváře a podal jí skříňku na ruční práce. Náčiní bylo stříbrné, v ohni zlacené. Ve skutečnosti to byl brak, třebas bylo na štítku pěkně ryté gotické E. G.,

34

ni/ mohlo budit dojem, že je to velmi pečlivá práce. Když Evženie skříňku otevřela, pocítila onu prudkou .1 vrcholnou radost, při které se dívky červenají, třesou «i chvějí blahem. Podívala se na otce, jako by se ho ptala, smí-li dárek přijmout. A pan Grandet pronesl své: „Vezmi si to, dcero!“ s přízvukem, který by byl ke cti a slávě každému herci. Tři Cruchotové zůstali ohromeni, když viděli veselý u radostný pohled, kterým dědička spočinula na Adolfu des Grassins. Takové bohatství se jí zdálo neslýchané. Pan des Grassins nabídl Grandetovi šňupec tabáku. Sám si vzal také a sklepl prášek, který padl na stuhu Čestné legie v knoflíkové dírce jeho modrého kabátu. Pak se podíval na Cruchoty, jako by říkal: „Odrazte tento skvělý výpad!“ Paní des Grassins se strojenou dobromyslností jízlivé ženy pohlédla na modré vázy, v nichž byly kytice Cru- chotových, jako by tu hledala nějaké dárky. Za těchto choulostivých okolností opustil abbé Cruchot společnost, která se posadila v kruhu u krbu, a šel se procházet s Grandetem vzadu v síni. Když byli oba starci ve výklenku okna, které bylo nejdále od des Grassinsových, zašeptal kněz lakomci do ucha: „Ti lidé vyhazují peníze oknem!“ „Co na tom, když padají do mého sklepa?“ odvětil starý vinař. „Kdybyste chtěl své dceři dát zlaté nůžky, však byste na to také měl!“ namítl abbé. „Dávám jí něco lepšího než nůžky,“ řekl Grandet. „Můj synovec je hlupák,“ pomyslil si abbé, pohlížeje na předsedu, jemuž rozcuchané vlasy ještě více hyzdily snědou tvář. „Nemohl si vymyslit také nějakou takovou hloupost, která by měla cenu?" „Zahrajeme si, paní Grandetová?" zeptala se paní des Grassins. „Jsme všichni pohromadě, můžeme dva stoly . ..“

3*

35

„Když má dnes Evženie svátek, zahrajte si společně loto,“ řekl starý Grandet. „A oba mladí ať hrají s vámi.“ A bývalý bečvář, který nikdy nic nehrál, ukázal na svou dceru a na Adolfa. „Tak, Nanon, připrav stoly!“ „Pomůžeme vám, slečno Nanon,“ řekla vesele paní des Grassins. Byla celá šťastná, že způsobila Evženii radost. „Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná,“ řekla jí dědička. „Nikdy jsem neviděla něco tak pěkného.“ „Adolf to přivezl z Paříže a sám to vybral,“ pošeptala jí paní des Grassis do ucha. „Jen tak dále, zatracená pletichářko!“ myslil si předseda. „Ale až budeš mít ty nebo tvůj muž soud, sotva z toho vyjdete se zdravou kůží!“ Notář seděl v koutku a pohlížel na abbého klidně. Myslil si: „Grassinsovi se marně namáhají. Mé jmění, jmění mého bratra a synovce dosahuje asi jedenácti set tisíc franků. Des Grassinsovi mají nanejvýš polovic, a to ještě mají dceru. Ať si jen dávají dary! Dědička i s dary bude jednou naše.“ V půl deváté večer byly oba stoly připraveny. Hezké paní Grassinsové se podařilo posadit syna vedle Evženie. Zdálo se, že herci této zajímavé scény, třebas na pohled všední, při hře s pestrými očíslovanými kartony a známkami z modrých sklíček poslouchají vtipy starého notáře, který nevytáhl jediné číslo, aby neudělal nějakou poznámku. Ale všichni myslili na milióny páně Gran- detovy. Starý bečvář pohlížel zálibně na růžová péra, na svěží úbor paní des Grassins, na matriální hlavu bankéřovu, na hlavu Adolfa, předsedy, abbého i notáře a myslil si v duchu: „Přišli sem kvůli mým tolarům. Chodí se sem nudit kvůli mé dceři. Cha, cha! Má dcera nebude ani pro

36

jedny, ani pro druhé, všichni mi poslouží jen jako udice k lovu!“ Rodinné veselí v starém zasedlém salónu, matně osvětleném dvěma svícemi, smích, do něhož se mísilo lučení kolovrátku velké Nanon a který byl upřímný jen na rtech Evženie a její matky, malicherné hlouposti s dalekosáhlými plány v pozadí, ta dívka, která se tu jako drahocenný pták prodávala za velké peníze, o nichž neměla tušení, štvaná, sevřená šalebnými projevy přátelství: tímhle vším scéna působila žalostně komicky. Což se ostatně s takovými výjevy nesetkáváme všude a co je člověk člověkem? Jenomže tenhle byl tak prostince primitivní! Grandetova osoba, kořistící z falešného přátelství obou rodin a získávající ohromné výtěžky, ovládala toto drama a osvětlovala je. Nebyl to jediný moderní bůh, v něhož se věří, Mamon v celé své všemo- houcnosti, soustředěný do jediné osoby? Sladké city života tu zaujaly jen podružné místo, plály v třech čistých srdcích, v srdci Nanon, Evženie a její matky. A co ještě nevědomosti bylo v jejich naivnosti! Evženie a její matka nevěděly nic o Grandetově jmění, soudily věci života jen při světle svých bledých myšlenek a neuctívaly peníze ani jimi nepohrdaly: vždyť byly tak zvyklé obcházet se bez nich! Jejich city, bez jejich vědomí urážené, ale silné, osamělost jejich života z nich činily zvláštní výjimky ve společnosti lidí, jejichž život byl čistě hmotný. Hrozný je lidský život! Každé štěstí pochází z nějaké nevědomosti. Právě když paní Grandetová vyhrála šestnáct pětníků, nejskvělejší výhru, která kdy byla v této síni vyplacena, když se velká Nanon spokojeně usmívala, vidouc, že paní sebrala tento bohatý peníz, zabušilo na domovní vrata klepadlo; způsobil o to takový hluk, že ženy vyskočily na židlích. „Tohle nemůže být nikdo ze Saumuru, tak by nikdo netloukl,“ řekl notář.

37

„Copak se smí takhle mlátit?“ řekla Nanon. „Ještě nám rozbijí vrata!“ „Koho to sem čert nese?“ zvolal Grandet. Nanon vzala jeden z obou svícnů a šla otevřít, doprovázena Grandetem. „Grandete, Grandete!“ zvolala jeho žena. Měla jakýsi neurčitý pocit strachu, vyskočila a utíkala ke dveřím. Všichni hráči na sebe pohlédli. „Abychom tam šli?“ řekl pan des Grassins. „Zdá se mi, že to bouchání nevěští nic dobrého!“ Pan des Grassins mohl sotva zahlédnout tvář mladého muže; provázel ho poštovní nosič, který nesl dvě ohromná zavazadla a vlekl cestovní vaky. Grandet se prudce obrátil k své ženě a řekl jí: „Paní Grandetová, hrajte si dál loto. Já se s tím pánem dohovořím sám.“ Potom rychle zavřel dveře síně; vzrušení hráči zase usedli na svá místa, ale nehráli už. „Je to někdo ze Saumuru, pane des Grassins?“ ptala se paní des Grassins svého muže. „Ne, je to nějaký cestující.“ „Může být jen z Paříže.“ „Opravdu,“ řekl notář a vytáhl staré bachraté hodinky, podobající se holandskému korábu, „je devět hodin. Na mou duši, dostavník z hlavní pošty nemá nikdy zpoždění.“ „A ten pán je mladý?“ zeptal se abbé Cruchot. „Je,“ odvětil pan des Grassins. „Má s sebou zavazadla aspoň tři metráky těžká.“ „Nanon se nevrací,“ řekla Evženie. „Nemůže to být nikdo jiný než nějaký váš příbuzný,“ poznamenal předseda. „Budeme sázet,“ řekla tiše paní Grandetová. „Podle hlasu jsem poznala, že se pan Grandet zlobí; snad mu není vhod, že mluvíme o jeho záležitostech.“ „Slečno,“ pravil Adolf k své sousedce, „to asi bude

38

v. iš bratranec Grandet, hezký hoch, viděl jsem ho na plese u pana de Nucingen.“ Adolf se zarazil, matka mu šlápla na nohu; pak ho požádala nahlas o dva pětníky do hry a přitom mu zašeptala : „Budeš mlčet, ty nešiko!“ V té chvíli se pan Grandet vrátil bez velké Nanon; její kroky a kroky nosiče zazněly na schodech. Za Gran- detem vstoupil cestující, který před chvílí vzbudil tolik zvědavosti a napínal mysli. Jeho příchod do tohoto domu a do této společnosti působil stejně, jako by vpadl slimák do úlu nebo jako by se najednou objevil páv na nějakém maličkém vesnickém dvorku. „Posad se ke krbu,“ řekl mu Grandet. Než si sedl, pozdravil cestující velmi uhlazeně společnost. Muži vstali, odpovídajíce zdvořilým úklonem, a ženy obřadně kývly na pozdrav. „Je vám asi zima,“ řekla paní Grandetová. „Přicházíte patrně z...?“ „To se ví, ženské!“ řekl starý vinař a zvedl oči od dopisu, který držel v ruce; „nechte přece pána, ať si odpočine.“ „Ale tatínku, pán snad bude něco potřebovat,“ řekla Evženie. „Má přece jazyk,“ odpověděl přísně vinař. Tento výjev překvapil jenom neznámého cizince. Ostatní b yli zvyklí despotickým způsobům Grandeto- vým. Přece však po těchto dvou otázkách a odpovědích neznámý vstal, obrátil se k ohni zády, zdvihl jednu nohu, aby si ohřál podrážku bot, a řekl Evženii: „Děkuji vám, sestřenko, večeřel jsem v Tours.“ A dívaje se na Grandeta, dodal : „Nepotřebuji nic, ba nejsem ani trochu unaven.“ „Pán přichází z hlavního města?“ zeptala se paní Grassinsová. Pan Karel, tak se totiž jmenoval syn pařížského pana

39

Grandeta, vzal při této otázce malý lorňon, který měl zavěšen na řetízku kolem krku, nasadil si ho na pravé oko, aby si prohlédl i to, co je na stole, i osoby, které tam sedí, zadíval se velmi drze na paní des Grassins, a když si všecko prohlédl, řekl jí: „Ano, milostivá paní. - Vy hrajete loto, tetičko?“ dodal pak. „Prosím vás, jen hrajte dál, je to tak zábavné, bylo by škoda přestat.. .“ „Hned jsem si myslila, že je to bratranec,“ řekla si paní des Grassins, dívajíc se na něho po očku. „Sedmačtyřicet!“ volal starý abbé. „Znamenat, paní des Grassins, což to není vaše číslo?“ Pan des Grassins položil známku na kartu své ženy; ta se v smutné předtuše dívala z pařížského bratrance na Evženii, nemyslíc na hru. Chvílemi pohlédla mladá dědička kradmo na svého bratrance a bankéřova žena v jejích pohledech snadno našla stoupající údiv nebo zvědavost.

40

BRATRANEC 2 PAŘÍŽE

Pan Kareí Grandet, krásný dvaadvacetiletý mladík, Ivořil v té chvíli divný protiklad s těmito sousedskými maloměšťáky; už jeho aristokratické způsoby je značně pobuřovaly. Všichni si ho zkoumavě prohlíželi a měli i luiť se mu posmívat. Hned vysvětlím proč. Vc dvaadvaceti letech jsou mladí lidé ještě v tak blízkém sousedství dětství, že se dají snadno svést k dětinskostem. A proto snad by se jistě devětadevadesát /o sta chovalo tak, jak si počínal Karel Grandet. Nějaký den před tímto večerem mu otec řekl, aby odjel na několik měsíců k jeho bratrovi do Saumuru. Snad myslil pařížský Grandet na Evženii. Karel, který se tak octl po prvé na venkově, představoval si, že se tam bude nadnášet jako módní hejsek, že bude uvádět celý okres v zoufalství svým přepychem, že tam bude znamenat i-pochu a že tam přinese novoty pařížského života. Aby- i liom to řekli jedním slovem, chtěl zkrátka v Saumuru věnovat ještě více času než v Paříži leštění nehtů, stavět nim na odiv výstřední vybranost v oblékání, kterou mladí elegáni rádi zaměňují za jakousi nedbalost; i ta není bez kouzla. Proto si Karel vzal s sebou nejhezčí lovecký oblek, nejhezčí pušku, nejhezčí tesák a nejlepší pochvu z celé Paříže. Přivezl si celou sbírku nejkrásnějších vest: měl vesty šedé, bílé, černé, hnědé, zlatavé, s třpytivým vyrváním, z pestrého hedvábí, podšívané, vesty s šálovými nebo stojatými límci, s límci přeloženými, vesty upjaté

41

až ke krku, se zlatými knoflíky. Vzal si s sebou všechny možné límce a kravaty, které byly v té době v módě. Přinesl si dva obleky od Buissona a nejjemnější prádlo. Vzal si i zlatou toaletní skříňku, kterou dostal od matky. Nezapomněl, švihák, ani na rozličné drobnosti, ani na roztomilé psací náčiní, které dostal od nejpůvabnější - aspoň pro něho - ženy, dámy z vysoké společnosti, které říkal Annetta. Konala právě s manželem nudnou cestu po Skotsku, neboť se stala obětí jakéhosi podezření, jemuž teď prozatím musila obětovat své štěstí. Přivezl si i pěkný dopisní papír, chtěl jí každých čtrnáct dní psát. Konečně tu byl celý náklad pařížských malicherností - nejúplnější, jaký jen kdo může pořídit. Od bičíku, kterým se zahajuje souboj, až po pěkně ciselované bambitky, kterými se končí; byla tam všechna rádla, jimiž mladý zahálčivý muž obdělává život. Protože mu otec řekl, aby cestoval sám a skromně, najal si pro sebe v dostavníku celé přední oddělení. Byl vlastně rád, že si svůj nový cestovní vůz nepoškodí; chtěl jím jet naproti Annettě, oné dámě ze vznešené společnosti, která... atd. a s níž se měl setkat v červnu v lázních Badenu. Karel myslil, že se v domě svého strýce setká se spoustou lidí, že bude pořádat štvanice v lesích svého strýce, že bude zkrátka u něho žít zámeckým životem. Netušil, že ho najde v Saumuru. Pídil se po něm jen proto, že se tu vyptával na cestu do Froidfondu. Když se však dozvěděl, že strýc je v městě, domníval se, že bydlí ve velikém paláci. Aby učinil na strýce dobrý dojem - ať už v Saumuru nebo ve Froidfondu - oblekl si koketní a vybraně jednoduchý cestovní úbor, úžasný, abychom užili slova, kterým se v té době vyjadřovala obzvláštní dokonalost lidí i věcí. V Toursu mu kadeřník znovu nakadeřil krásné kaštanové vlasy. Převlekl si tam prádlo a vzal si černou hedvábnou kravatu a kulatý límec, který pěkně lemoval jeho bílý a veselý obličej.

42

i Inpolo zapjatý cestovní kabát ho stáhl v pase. Pod ní m hylo vidět kašmírovou vestu se šálovým límcem a pod ni icště jednu vestu bílou. Hodinky, jako by namátkou , M ',nčené do jedné kapsy, byly připjaty krátkým zlatým frllzkem na knoflíkovou dírku. Šedé kalhoty se zapínaly I>i> stranách, kde byl šev ozdoben výšivkou z černého hedvábí. Pohrával si ladně s hůlkou, jejíž vytepaný dutý knoflík nerušil novost šedých rukavic. A konečně i jeho čapka byla neobyčejně vkusná. Jedině Pařížan, a to Pařížan z nejlepší společnosti, mohl se takhle strojit a nevypadat směšně; jen on mohl dát šviháckou harmonii vší té hloupé titěrnosti; ostatně ji podpíral sebevědomý výraz, zjev jinocha, který má pěkné bambitky, jistou ránu a Annettu. Chcete-li teď dobře pochopit údiv Saumurských a mladého Pařížana, dokonale vidět skvělý lesk, který hostova elegance vrhla mezi ty šedé postavy a stíny v síni, tvořící obraz rodiny, pokuste se představit si (Iruchotovy. Všichni tři šňupali a už dávno si přestali utírat kapičky u nosu a černý prášek, kterým byla poseta náprsenka jejich rezavých košil se zmačkanými límci • i zažloutlými záhyby. Jejich měkké kravaty se skrou- lily v provázek, hned jak si je uvázali na krk. Měli ohromné zásoby prádla, takže dávali prát jednou za půl roku a prádlo ukládali do skříní. Čas tam zatím na ně tiskl své šedé, starobně skvrny. Bylo na nich cosi nepůvabného a sešlého. Jejich tváře, povadlé, stejně jako byly jejich kabáty odřené, a vrásčité jako jejich /varhaněné nohavice, vypadaly sešlé, zkostnatělé a zpli- hovatělé. Naprostá nedbalost všech ostatních obleků, vadných a ošumělých, jak to bývá na venkově, kde si lidé poznenáhlu navyknou nestrojit se jeden pro druhého a kde NO každý ohlíží, co stojí pár rukavic, nelišila se nijak < K! nedbalosti Cruchotových. Hrůza před módou byl jediný bod, v němž si cruchotovci a grassinsovci výborně

43

rozuměli. Když Pařížan zkoumal lorňonem podivnou výzdobu síně, stropní trámy, barvu ostění a tečky, které tam nasázely mouchy a jejichž počet by byl stačil oteč- kovat všechna „i“ v Metodické encyklopedii nebo v Mo- niteru, hráči honem zdvihli hlavy a dívali se naň s takovou zvědavostí, jako by si prohlíželi žirafu. Panu des Grassins a jeho synovi sice nebyl módně oblečený člověk ničím neznámým, přece však byli zajedno v údivu se svými sousedy, buď že podlehli jaksi vlivu všeobecné zvědavosti, nebo chtěli sousedům říci svými ironickými pohledy: „Takovíhle jsou tedy lidé v Paříži!“ Ostatně všichni si mohli Karla prohlížet po své libosti, nemusili se bát, že tím urazí pána domu. Grandet byl pohroužen do dlouhého dopisu a nestaral se o své hosty ani o jejich zábavu. Evženie ještě nepoznala takovou dokonalost v obleku a ve zjevu, a proto viděla v bratranci nějakou bytost, která sestoupila z krajin nadpozemských. S rozkoší vdechovala vůni, která mu vanula z lesklých vlasů, tak pěkně zvlněných. Byla by si ráda pohladila hebkou kůži jeho jemných rukavic. Záviděla Karlovi jeho malé ruce, jeho pleť, svěžest a jemnost jeho rysů. Konečně, lze-li tak vyjádřit celý dojem, jakým ten mladý elegán zapůsobil na nevědomou dívku, která celý život jen látala punčochy a záplatovala otcovo šatstvo a která žila pod špinavým stropem a nevídala v tiché uličce nic než jednoho chodce za hodinu, pohled na bratrance rozlil v jejím srdci pocit jemné rozkoše, jakou probouzejí v mladých mužích fantastické obrazy žen kreslené Westallem na Anglických albech a vyryté Findenem rydlem tak dovedným, že se bojíme dechnout na velín, aby ty nebeské zjevy neodlétly. Karel vyňal z kapsy šátek, který mu vyšila ona dáma, která cestovala po Skotsku. Když Evženie viděla tuto pěknou práci, vyšitou z lásky v hodinách ztracených pro lásku, podívala se na bratrance, zda kapesníku opravdu použije. Karlovy pohyby, způsob, jak držel lorňon,

44

|i 1 1 * i předstíraná impertinence, jak spatra hleděl na nkfíftku, která před chvilkou způsobila bohaté dědičce tolik radosti, ale jemu se zřejmě zdála bezcenná nebo nu šná, zkrátka všechno, co uráželo Cruchotovy a des i .liissinsovy, líbilo se jí tolik, že před usnutím ještě dlouho myslila na tohoto fénixe všech bratranců. čísla se vytahovala velmi pomalu, ale brzy bylo loto přerušeno. Vešla velká Nanon a řekla nahlas: „Milostpaní, musíte mi dát ložní prádlo, abych mohla lomu pánovi ustlat.“ Paní Grandetová vyšla za Nanon. Tu paní des Gras- n í m s zašeptala: „Vezměme si každý své peníze a necháme hry.“ Každý si vzal své dva pětníky ze staré otlučené misky. Pak se všichni hosté hnuli a přitočili se k ohni. „Už jste skončili?“ zeptal se Grandet, nepřestávaje číst dopis. „Ano, ano,“ odpověděla paní des Grassins, sedajíc n í vedle Karla. Evženie měla nápad, jaké se rodí v srdci dívek, když tum po prvé vnikne cit lásky: vyšla ze síně, aby pomohla matce a Nanon. Kdyby se jí byl vyptával obratný zpovědník, jistě by se byla přiznala, že při tom nemyslila ani na matku, ani na Nanon, ale že ji pudila mučivá touha prohlédnout si pokoj svého bratrance, aby tam nu něho myslila, aby tam něco přinesla, zamezila nějaké opomenutí, aby se o všechno postarala a učinila pokoj 10 možná elegantním a čistým. Evženie se už teď domnívala, že jen ona jediná rozumí vkusu a myšlenkám svého bratrance. Matka i Nanon už odcházely v domnění, že je všechno připraveno, a tu ona přišla zrovna včas, aby jim dokázala, že není připraveno nic. Poradila Nanon, aby nahřála peřiny na řeřavém uhlí. Sama pokryla stůl ubru- Nfin a poručila Nanon, aby ubrus každé ráno vyměňo- ■ .ila. Přesvědčila matku, že se musí zatopit v krbu,

45

a řekla Nanon, aby přinesla na chodbu pořádnou hromadu dříví a otci nic neříkala. Z jedné rohové skříně v síni vytáhla starý lakovaný podnos, který pocházel z dědictví po starém panu des Bertelliěre, vyndala odtamtud také broušenou šestibokou sklenici, malou lžičku s odřeným zlacením, antickou láhev, kd e byli vyryti amorkové, a postavila to všechno vítězoslavně na roh krbu. V jediné čtvrthodince ji napadlo víc myšlenek, než měla, co byla na světě. „Maminko, copak myslíš, že bratranec snese zápach lojové svíčky? Což abychom koupily voskovou?“ řekla matce. A odběhla jako ptáček vybrat si 2 e své pokladničky pětifrank, který dostávala měsíčně na útratu. „Tu máš, Nanon,“ řekla, „jdi rychle!“ „Ale co tomu řekne otec?“ Tuto hroznou námitku vyslovila paní Grandetová, když viděla, že její dcera přináší cukřenku ze starého sěvreského porcelánu, kterou Grandet přive 2 l 2 froid- fondského zámku. „A kde vezmeš cukr? Zbláznila ses?“ „Maminko, Nanon koupí cukr i svíčku.“ „Ale co otec?“ „Slušelo by se, aby jeho synovec neměl kapku cukrové vody? Ostatně si toho ani nevšimne.“ „Otec vidí všechno,“ odpověděla paní Grandetová a zavrtěla hlavou. Nanon váhala, 2 nala svého pána. „Jen jdi, Nanon, vždyť mám dnes svátek!“ Nanon se dala do hlasitého smíchu; byl to první vtip, který její velitelka co živa vyslovila. A uposlechla ji. Zatím co se Evženie a její matka snažily okrášlit pokoj, který pan Grandet určil pro svého synovce, byl Karel středem pozornosti paní Grassinsové, která s ním koketovala.

46

„To je velká odvaha, pane,“ řekla mu, „opustit v /líně radosti hlavního města a přijet do Saumuru. Ale ndwde-li se nás moc bát, uvidíte, že i zde se člověk nníže bavit.“ A hodila po něm očkem skutečně po venkovsku; při Inkových pohledech ženy ze zvyku vkládají tolik zdrženlivosti a opatrnosti do svých očí, že v nich až rozžehnou mlsnou žádostivost, jaká bývá v očích kněží, jimž se každá slast zdá buď krádeží, nebo hříchem. Karel se cítil tak cizí v této síni, byl tak daleko roz- ¡¡ililóho zámku a nádherného života, který u strýce očekával, že pohlížeje pozorně na paní des Grassins, vypozoroval na ní konečně povadlý obraz pařížských postav. Odpověděl vlídně na jakési její pozvání, které mu učinila. Pak se s ovšem rozhovořil a paní des Grassins snižovala stále více a více hlas, aby byl v souladu 8 jejími důvěrnostmi. Karel i ona cítili touž potřebu důvěry. Proto po chvilce koketního rozhovoru a vážného vtipkování obratná venkovanka, beze strachu, že ji uslyší ostatní společnost, která mluvila o prodeji vína, čímž se v tu dobu zabýval celý Saumur, mohla mu konečně říci: „Poctíte-li nás, pane, svou vzácnou návštěvou, způsobíte velikou radost mému muži i mně. Jedině v našem salóně se sejdete s bohatými obchodníky a se šlechtou. Náležíme k oběma těmto společnostem; u nás se scházejí, poněvadž se u nás dobře baví. Mého muže si váží li i oni, mohu to říci s pýchou. Vynasnažíme se, abyste su tady nenudil. Kdybyste byl stále jen u pana Grande- tn, co by z vás bylo, milý Bože! Váš strýc je skrblík, který myslí jen na svou révu. Vaše teta je pobožnůst- Itářka, která neumí dát dvě myšlenky dohromady, a vaše sestřenka je hloupá husička bez vychování, obyčejné děvče bez věna a celý život spravuje jen hadry.“ „Ta je pěkná, ta panička,“ řekl si v duchu Karel Grandet při upejpavých pohledech paní des Grassins.

47

„Mně se zdá, ženo, že chceš pána zabrat pro sebe,“ řekl se smíchem tlustý a veselý bankéř. Při této poznámce prohodili notář a předseda několik více méně zlomyslných slov. Ale abbé se na ně podíval chytrácký m pohledem, vzal si štipec tabáku a nabízeje tabatěrku dokola, shrnul jejich myšlenky těmito slovy: „Kdo jiný by mohl učinit pánovi lepší uvítání v Sau- muru než právě milostpaní?“ „Jak to myslíte?“ zeptal se pan des Grassins. „Myslím to, pane bankéři, ve smyslu co nejpříznivějším pro vás, pro milostpaní, pro Saumur i zde pro pána,“ odpověděl lstivý stařec, obraceje se ke Karlovi. Vypadalo to, jako by abbé Cruchot nevěnoval pozornost tomu, co si povídali Karel s paní des Grassins; ale dobře to vytušil. „Nevím, zdali se na mne ještě pamatujete,“ řekl konečně Adolf Karlovi, snaže se mluvit nenuceně. „Měl jsem čest být vaším protějškem na plese, který pořádal pan baron de Nucingen a . . .“ „Velmi dobře se pamatuji,“ odpověděl Karel. Byl překvapen, že mu celá společnost věnuje pozornost. „Ten pán je váš syn?“ zeptal se paní des Grassins. Abbé pohlédl zlomyslně na matku. „Ano, pane,“ odpověděla. „To jste byl v Paříži hodně za mlada?“ řekl zase Karel obraceje se k Adolfovi. „Prosím vás,“ podotkl abbé, „posíláme děti do toho Babylonu, sotva jsou odstaveny.“ Paní des Grassins pohlédla na abbého tázavým pohledem, nápadně hlubokým. „To musíte přijít na venkov,“ pokračoval, „abyste viděl ženy v třicíti a několika letech tak svěží, jako je milostpaní, a jejichž synové už jsou skoro hotovými právníky. Zdá se mi to jako včera - ten večer, kdy si mladí lidé i dámy stoupli na židle, aby vás viděli tančit na plese, milostpaní,“ dodal abbé, obraceje se k své

48

•tukyni. „Vaše úspěchy, to mi připadá, jako by to bylo včera...“ „Snad mě ten starý darebák neprokoukl!“ pomyslila ••i paní des Grassins. „Vypadá to, že budu mít v Saumuru mnoho úspěchů,“ fikal si Karel. Rozepjal si redingot, zastrčil ruku za zapínání u vesty a díval se do dálky, napodobuje tak pózu, kterou dal Byronovi Chantrey. Nepozornost starého Grandeta, nebo lépe řečeno horlivost, s jakou se pustil do čtení dopisu, neušla ani notáři, ani předsedovi; snažili se uhodnout jeho obsah z nepatrných změn na tváři starého Grandeta, právě ozářeného svící. Vinař stěží udržel obvyklý klid svého výrazu. Ostatně, každý si snadno učiní představu, jak usilovně se nutil do klidu, přečte-li si zde ten osudný dopis: Drahý bratře, už je to hnedle třiadvacet let, co jsme se viděli. Setkali jsme se naposledy při mé svatbě, pak jsme se veselí rozešli. Zajisté jsem nemohl ani tušit, že Ty budeš jedinou oporou rodiny, na jejíž štěstí jsi tenkrát připíjel. Až budeš mít tenhle dopis v rukou, budu už po smrti. Octl jsem se v takovém postavení, že nemohu přežít hanbu úpadku. Držel jsem se na okraji propasti až do poslední chvíle, doufaje pořád, že se udržím nad vodou, led tam musím spadnout. tJpadek mého burzovního jednatele a Roguina, mého notáře, zbavil mě posledních prostředků a nezůstalo mi nic. Je to bolestná věc: jsem dlužen skoro čtyři milióny a na aktivech mohu nabídnout jen pětadvacet procent. Víno v mých sklepích v této chvíli utrpělo ničivým poklesem ceny, který způsobila hojnost a jakost vašich sklizní. Za tři dny Paříž řekne: „Pan Grandet byl zloděj!“ Já, starý poctivec, ulehnu v rubáši hanby! Beru svému synovi i jeho jméno, které jsem poskvrnil, i jmění jeho matky. On o tom neví nic,

4

49

ubohý hoch, kterého zbožňuji jako modlu. Dali jsme si tklivé sbohem. Na štěstí nevěděl, že se do toho sbohem přelévají poslední vlny mého života. Nebude mě jednou proklínat? Bratře, drahý bratře, kletba našich dětí je strašná! Mohou vyváznout z naší kletby, ale prokletí jejich je neodvolatelné. Grandete, jsi můj starší bratr, musíš mi pomoci: ať Karel nevypustí žádné hořké slovo nad mým hrobem! Bratře, kdybych ti psal krví a slzami, nebylo by v tom tolik bolesti, jako je v tomto dopise; neboť bych plakal, krvácel bych, byl bych mrtev, netrpěl bych; ale já trpím a dívám se na smrt suchýma očima. Tys Karlovým otcem! Nemá příbuzných z matčiny strany. Ty víš proč. Proč jen jsem neuposlechl společenských předsudků? Proč jsem podlehl lásce? Proč jsem si vzal nemanželskou dceru vysokého šlechtice? Karel už nemá rodiny. Ach, můj nešťastný syn! Můj syn... Poslyš, Grandete, nepřišel jsem tě prosit kvůli sobě; ostatně tvůj majetek možná není tak značný, aby snesl třímilionovou hypotéku; ale přicházím kvůli synovi. Slyš dobře, bratře, mé prosící rucc se sepjaly, když jsem na Tebe myslil. Grandete, umíraje, svěřuji Ti Karla. A na své pistole hledím bez bolesti, pomyslím-li, že Ty mu budeš otcem. Karel mě měl velmi rád; byl jsem k němu dobrý, nikdy jsem mu nepřekážel: ten mě proklínat nebude. Ostatně uvidíš sám: je mírný, je po matce, nezpůsobí Ti nikdy zármutek. Ubohý hoch! Byl zvyklý na přepych a nezná strádání, ke kterému nás z počátku odsoudila naše bída... A teď je zničen, sám! Ano, všichni jeho přátelé od něho utekou, a já budu příčinou toho ponížení. A chtěl bych mít paži tak silnou, abych ho mohl jedním rázem poslat do nebe, k jeho matce. Bláznovství! Vracím se zas k svému neštěstí, k neštěstí svého syna. Poslal jsem Ti ho tedy, abys mu vhodně oznámil mou smrt a osud, který ho očekává. Buď mu otcem, ale dobrým otcem. Nevytrhni ho náhle z jeho zahálčivého života, zabil bys ho. Na kolenou ho prosím, aby se zřekl

50

pohledávek, které by mohl jako dědic své matky na mně vymáhat. Ale to je zbytečná prosba; má čest a po- ' ítí sám, že se nesmí připojit k mým věřitelům. Přemluv ho, aby se, až se to bude projednávat, zřekl dědictví po mně. Ukaž mu tvrdé životní podmínky, které jsem mu připravil; a zachová-li mi svou lásku, řekni mu mým iménem, že všechno pro něho není ztraceno. Ano, práce, která nás oba zachránila, může mu vrátit majetek, který mu beru; a chce-li uposlechnout hlasu svého otce, který by chtěl kvůli němu na chvíli uniknout z hrobu, ať odejde, ať jede do Indie! Bratře, Karel je poctivý a odvážný hoch: opatříš mu zboží na obchod, a on by ruději zemřel, než by Ti nevrátil peníze, které mu půjčíš do začátku; a Ty mu je půjčíš, Grandete! Ne-li, hryzlo by tě svědomí. Kdyby můj hoch u Tebe nenašel ani pomoci, ani lásky, věčně bych volal k Bohu, aby mě pomstil za Tvou tvrdost. Kdybych byl mohl zachránit nějakou částku, měl jsem právo dát mu nějaké peníze ze jmění jeho matky; ale platy na konci měsíce pohltily všechny mé prostředky. Nechtělo se mi zemřít v pochybnostech o synově osudu; byl bych rád pocítil vřelý stisk Tvé ruky na důkaz Tvého svátého slibu; to by mě bylo zahřálo; ale nemám na to čas. Zatím co Karel cestuje, musím udělat bilanci. Snažím se dokázat poctivě - tak, jak jsem vždycky obchodoval -, že se to neštěstí nestalo ani mou vinou, ani mou nepoctivostí. Nestarám se tím také o Karla? - Sbohem, bratře. Ať Tě Bůh zahrne svým požehnáním za velkodušné poručnictví, které Ti svěřuji a které přijímáš, o tom nepochybuji. Ve světě, kam se musíme všichni odebrat a kde já už prodlévám, nikdy se za Tebe nepřestanu modlit. Viktor Ange Vilém Grandet. „Povídáte si?“ řekl starý Grandet, skládaje dopis přesně do týchž záhybů a zastrkávaje si ho do kapsy n vesty.

Podíval se na svého synovce pokorným a bojácným pohledem, a zakryl tak vzrušení a své výpočty. „Zahřál ses?“ „Výborně, strýčku.“ „A kdepak jsou naše dámy?“ řekl strýc, zapomínaje již na chystaný nocleh. V té chvíli se vrátila paní Grandetová a Evženie. „Už je nahoře všechno připraveno?“ zeptal se stařec, nabývaje zas klidu. „Ano, tatínku.“ „Jsi-li unaven, Karle, Nanon tě dovede do tvého pokoje. Nebude to ovšem žádná komnata pro šviháka; ale jistě odpustíš chudým vinařům, kteří mají věčně prázdnou kapsu. Daně nám všecko spolykají.“ „Nebudeme vyrušovat, Grandete,“ řekl bankéř. „Jistě si chcete se synovcem popovídat; přejeme vám tedy dobrou noc. Na shledanou zítra!“ Po těch slovech se hosté zvedli a každý se ukláněl podle svého obyčeje. Starý notář si šel pro svítilnu, kterou si postavil u dveří, rozsvítil ji a nabídl se Grassinso- vým, že je doprovodí. Paní des Grassins nepředvídala, že večerní návštěva skončí tak brzo, a její sluha ještě nepřišel. „Dovolíte, abych vám nabídl rámě, milostpaní?“ zeptal se paní des Grassins abbé Cruchot. „Děkuji, pane abbé. Mám syna,“ odpověděla suše. „Se mnou se dámy nemohou kompromitovat,“ řekl abbé. „Jen podej své rámě panu Cruchotovi,“ řekl jí její muž. Abbé odvedl sličnou dámu velmi rychle, takže se mu podařilo předejít ostatní o několik kroků. „Je to slušný mladík, milostpaní,“ řekl, svíraje jí paži. „Sedlák o voko kobylu prohrál, milostpaní. Musíte se rozloučit se slečnou Grandetovou, Evženie bude Pa- řížanova. Není-li ten bratranec zamilován do nějaké

52

1’nHžanky, bude v něm váš Adolf mít soka velice. . ..Ale nechte to být, pane abbé. Ten mladík jistě brzy pozná, že Evženie je hloupá holka, děvče bez půvabu. Všiml jste si jí? Dnes večer byla žlutá jako vosk.“ „Upozornila jste na to snad už jejího bratrance?“ „Měla jsem tu odvahu . . „Stačí, když se postavíte vedle Evženie, milostpaní, ii nemusíte už tomu mladíkovi o jeho sestřenici nic vykládat; udělá si sám srovnání, které ..." „Především mi slíbil, že k nám pozítří přijde na ve- idři.“ „Kdybyste vy chtěla, milostpaní. . řekl abbé. „A co bych podle vás měla chtít, pane abbé? Snad mi nechcete dávat špatné rady! Až do devětatřiceti let ¡Ncm to, bohudíky, dotáhla bez jediné skvrnky na své pověsti. A kazit si ji nebudu, i kdyby mi za to měla upadnout do klína říše Velikého Mogula. Oba jsme v takovém věku, kdy si můžeme rozumět. Jako kněz máte opravdu myšlenky nevhodné! Fí, tohleto by se hodilo leda tak pro Faublase.“ 1 „Vy jste četla Faublase?“ „Ne, pane abbé. Chtěla jsem říci Nebezpečné lásky.“ „Ale ta kniha je nekonečně morálnější!“ smál se abbé. „Vy ze mne děláte nemravu, jako jsou dnešní mladíci. Chtěl jsem vám jenom . . .“ „Ještě mi budete dokazovat, že jste mi nechtěl radit k ohavným věcem! Copak to není zcela jasné? Kdyby sc mi ten jinoch - je docela slušný, uznávám to - dvoi il, nemyslil by na svou sestřenici. V Paříži, jak vím, ob ětují se takto některé dobré matky pro štěstí a bohatství svých synů. Ale my jsme na venkově, pane abbé!“ „Ano, milostpaní.“ „A ani já, ani sám Adolf bychom jistě nechtěli třeba sto miliónů za takovou cenu.“

1

Hrdina rozpustilého románu Louveta de Couvray

53

„Nemluvil jsem o sto miliónech, milostpaní. Pokušení by v tom případě bylo možná nad síly nás obou. Myslím jen, že si smí počestná žena dovolit ve vší počestnosti trochu nevinné koketerie, která je ostatně i částí jejího úkolu ve společnosti a která . ..“ „Myslíte?“ „Což nemáme hledět, milostpaní, být si jeden druhému příjemní...? Dovolte, abych se vysmrkal. - Věřte mi, milostpaní, že se na vás díval pohledem lichotivějším, než se díval na mne. Ale já se na něho nehněvám, že dává přednost kráse před věkem .. „Je jasné,“ mluvil předseda svým hrubým hlasem, „že pařížský Grandet poslal svého syna do Saumuru za cílem svatebním ..." „To by sem však ten bratranec nebyl vpadl jako bomba!“ namítal notář. „To by nic neznamenalo,“ podotkl pan des Grassins, „Grandet je starý tajnůstkář.“ „Drahý muži, pozvala jsem toho chlapce na večeři. Budeš musit jít poprosit též pana a paní de Larson- niěre, pana a paní du Hautoy a ovšem i krásnou slečnu du Hautoy. Jen aby se na ten večer pěkně oblékla! Její matka ji ze žárlivosti strojí jako hastroše! - Doufám, pánové, že i vy nás poctíte svou návštěvou?“ dodala, zastavujíc se a obrátila se na oba Cruchoty. „Už jste doma, milostpaní,“ řekl notář. Tři Cruchotové se tedy rozloučili se třemi Grassinso- vými a vraceli se domů. Jako všichni venkované měli sklon k analýze, a tak začali ohledávat ze všech stran velikou událost dnešního večera, kterou se změnil vzájemný poměr cruchotovců a grassinsovců. Tito velcí počtáři si dovedli vždycky každý svůj čin skvěle propočítat; jedni i druzí proto hned vystihli, že se musí spojit proti společnému nepříteli. Což není třeba společně překazit Evženii lásku k jejímu bratranci a Karlovi myšlenky na sestřenici? Opředou Pařížana nízkými pomluvami,

54

medovými klepy, narážkami - to se bude vychvalovat, niio vyvracet; odolá tomu všemu? To by v tom byl čert, diy se nepodařilo obalamutit ho! Když všichni čtyři příbuzní zůstali v síni sami, řekl l>im Grandet synovci: „Musíme už jít spat. Je příliš pozdě, nemůžeme mluvit o věcech, které tě sem přivedly. Zítra k tomu najdeme vhodnější chvíli. Snídáme v osm hodin. V poledne jíme ovoce, kousek chleba vstoje a vypijeme sklenku bílého vlna. Večeříme v pět hodin jako Pařížané. Takový je n nás domácí řád. Chceš-li si prohlédnout město nebo okolí, jsi volný jako pták. Omluvíš mě, obchody mi vždycky nedovolí, abych tě doprovázel. Snad ti tu budou lidé o mně říkat, že jsem bohatý. ,Pan Grandet «cm, pan Grandet tam.‘ Nechávám je mluvit, takové řeči nemohou škodit mému úvěru. Nemám ani krejcar a pracuji ve svém věku jako mladý chasník, který má jen špatný poříz a dvě zdravé ruce. Poznáš brzo sám, co potu nás stojí každý tolar. - Tak, Nanon, svíčky!“ „Doufám, milý synovce, že tam máte všechno, co budete potřebovat,“ řekla paní Grandetová. „Kdyby vám však přece něco chybělo, můžete zavolat Nanon.“ „To asi těžko, tetičko. Myslím, že všechno, co potřebuji, mám s sebou. Dovolte mi, abych přál dobrou noc vám i své sestřence.“ Karel si vzal od Nanon rozsvícenou voskovici, vosko- vici anjouskou, hodně žlutou; ležela dlouho v krámě. Byla tak podobná svíčce lojové, že si pan Grandet té znamenitosti ani nevšiml. Ostatně, ani ho nenapadlo, že by mohli mít voskovou svíčku v domě. „Povedu tě,“ řekl stařec. Místo dveřmi, které vedly do chodby, vedl Grandet Karla slavnostně chodbou, která oddělovala síň od kuchyně. Dveře, které samy zapadly, měly velikou oválnou skleněnou tabuli a uzavíraly chodbu u schodiště, aby tudy nevnikala zima. Ale v zimě tu přece velmi

55

prudce fičel severák, a ačkoli dveře do síně měly ucpávky, udržovalo se tam teplo sotva na snesitelném stupni. Nanon šla zastrčit závoru u hlavních vrat, zavřela síň a odvázala ve stáji vlčáka, který chraptěl, jako by měl v krku nějaký zánět. Toto neobyčejně divoké zvíře zna lo jen Nanon. Obě venkovská stvoření si rozuměla. Když Karel spatřil zažloutlé a začazené zdi schodiště s červotočivým zábradlím, které se třáslo pod těžkými starcovými kroky, vystřízlivěl ještě víc. Myslil, že je snad v kurníku. Teta i sestřenice, na něž se tázavě podíval, byly na to schodiště tak zvyklé, že nepochopily jeho údiv a měly jeho pohled za výraz přátelství; odpověděly mu přívětivým úsměvem, až z toho byl celý zoufalý. „Nač mě sem, k čertu, otec posílá?“ myslil si. Když přišel na první chodbu, uviděl troje dveře, natřené etruskou červení, bez zárubně, dveře, které se ztrácely v drolící se zdi. Byly pobity nýtovanými železnými pásy se zakončením na způsob plamenů, jak to bylo i na obou koncích dlouhého kování u zámku. Dveře, které byly na schodišti docela nahoře a vedly do místnosti nad kuchyní, byly zřejmě zazděny. Vcházelo se tam totiž pokojem pana Grandeta, jemuž tato místnost sloužila za pracovnu. Jediné okno, kterým sem vnikalo světl o, bylo ze dvora chráněno mocnou železnou mříží. Nikdo, ani sama paní Grandetová, tam nesměl vejít. Stařec tam chtěl být sám jako alchymista u svého ohniště. Tam byla asi obratně zřízena nějaká tajná skrýš, tam byly uloženy cenné papíry, tam visely vážky, na kterých se vážily louisdory, tam se v noci tajně psaly kvitance, potvrzenky, tam se počítalo. A tak obchodníci, vidouce, jak je Grandet vždycky na všecko připraven, mohli si myslit, že má ve službách nějakého ďábla nebo dobrou vílu. Když Nanon chrápala, až se strop otřásal, když vlčák hlídal a zíval na dvoře, když paní a slečna

56

11 randetová už pevně usnuly, přicházel tam starý bečvář, hýčkal a hladil své zlato a mazlil se s ním, ukládal ¡c do soudků a utahoval na nich obruče. Stěny byly tak tlusté, okenice neprozradily nic. Jen on sám měl klíče od této pracovny, kde, jak se říkalo, prohlížel plány, na nichž je zakreslen každý ovocný strom, a kde odhadoval v ýnos až do poslední větvičky, do posledního révového n ponku. Vchod do Evženiina pokojíku byl naproti těmto zazděným dveřím. Na konci chodby byl byt obou manželu; bydlili v celé přední části domu. Ložnice paní Gran- detové sousedila s pokojem Evženiiným, kam se vcházelo skleněnými dveřmi. Pánův pokoj byl oddělen od pokoje panina přepážkou a od tajemné pracovny tlustou zdí. Starý Grandet ubytoval synovce ve druhém poschodí, ve vysoké podkrovní světnici, která byla nad jeho pokojem, takže ho mohl slyšet, kdyby Karla napadlo přecházet po pokoji. Když Evženie a její matka přišly doprostřed chodby, daly si dobrou noc a políbily se. Pak se rozloučily i s Karlem. Na pohled chladně, avšak v srdci dívčině už hořel oheň. Pak dámy odešly do svých pokojů. „Tak tady jsi tedy doma,“ řekl starý Grandet Karlo vi, otvíraje dveře. „Kdybys potřeboval jít ven, zavolej Nanon. Bez ní - to si nemysli - by tě pes sežral, než bys řekl švec. Spi dobře, dobrou noc! A vida, vida, dámy ti tu daly zatopit,“ poznamenal. Vtom vešla veliká Nanon s ohřivadlem. „A tady zase něco nového!“ řekl Grandet. „Copak je můj synovec nějaká šestineděl- ka? Jdeš pryč s tím řeřavým uhlím, Nanon!“ „Ale milostpane, prostěradla jsou vlhká a mladý pán je křehoučký jako slečinka.“ „No tak dobrá, když sis to vzala do hlavy,“ řekl Grandet a rýpl do ní ramenem. „Ale dej pozor, ať nezapálíš!“

57

Pak sešel lakomec dolů, pobroukávaje si pro sebe něco nesrozumitelného. Karel zůstal zaraženě stát mezi svými zavazadly. Pohlížel na stěny podkrovní světničky, které byly vyčalou- něny žlutým papírem s kyticemi květin, jak to bývá v malých hospůdkách, na kamna z podélně rýhovaného vápence - jen při pohledu na ně už člověka záblo v kostech -, na žluté židle se zpuchřelým rákosím, které vypadaly, jako by měly spoustu rohů, na otevřený noční stolek, kam by se byl vešel šikovatel od lehkých myslivců, na tenký koberec s obrubou, položený před postelí s nebesy, jejichž soukenné záclony, rozežrané moly, se chvěly, jako by chtěly spadnout. Podíval se vážně na velkou Nanon a řekl jí: „Poslyšte, děvče, jsem to opravdu u pana Grandeta, bývalého saumurského starosty, bratra pařížského Grandeta?“ „Ano, u moc hodného, moc dobrého a pořádného pána. Mám vám pomoct rozbalit ty kufry?“ „Ano, to bych prosil, stará vojno! Poslouchejte, nesloužila vy jste u námořníků císařské gardy?“ „Chachacha! A copak jsou to ti gardoví námořníci? Je to slané? Chodí to po vodě?“ „Najděte mi můj župan; je v tomhle kufru, tady máte klíč.“ Nanon ztrnula podivem, když spatřila župan ze zeleného hedvábí se zlatými květy a s antickým vzorem. „Vy si to vezmete na spaní?“ řekla. „Ano.“ „Svatá Panno! To by byla krása jako oltářní závěs v našem kostele! Můj zlatý panáčku, dejte to kostelu, to spasí vaši duši, jinak ji to přivede k zatracení. Ó, jak je v tom pěkný! To já zavolám slečnu, aby se na vás koukla.“ „Poslouchejte, Nanon, jako že jste Nanon, budete už mlčet! Teď mě nechte spát, srovnám si to všechno

58

/Uru. A líbí-li se vám tolik můj župan, spasíte svoji 11uši. Jsem tak dobrý křesťan, že vám ho dám, až odl nd odjedu a budete si s ním mod dělat, co budete tljtlt.“ Nanon zůstala stát jako socha a pohlížela na Karla; nemohla tomu ani uvěřit. „Dát mi takovou parádu!“ povídala na odchodu. „To už je pán ve snách! Dobrou noc!“ „Dobrou noc, Nanon. - K čemu jsem vlastně tady?“ myslil si Karel, když usínal. „Můj otec není blázen, i.ilile cesta má jistě nějaký účel. Pst! Vážné věci až zítra! líkl nevím který řecký hňup.“ „Svatá Panno! Jak je rozkošný ten můj bratranec,“ pomyslila si Evženie při modlitbě. Toho večera zůstala její modlitba nedokončena. Paní Grandetová nemyslila při usínání na nic. Slyšela spojovacími dveřmi uprostřed stěny, jak se lakomec prochází po pokoji. Podobna všem bázlivým ženám, prozkoumala už dávno dobře povahu svého vládce. Jako racek, který předvídá bouři, poznala i ona podle nepatrných znamení, že je nitro Grandetovo zmítáno, ¡1 abychom to řekli jejími slovy, v takových chvílích dělala jakoby nic. Grandet se díval na dveře zvnitřku pobité plechem, které si dal udělat do své pracovny, a myslil si: „To je od bratra pěkný nápad, odkázat mi své dítě! Pěkné dědictví! Nemohu mu dát ani dvacet tolarů. A co by bylo dvacet tolarů pro takového floutka; díval se tu na můj tlakoměr, jako by si s ním chtěl zatopit!“ Přemýšlel o následcích této smutné závěti a byl snad více rozčilen než sám jeho bratr, když ji psal. „Budu mít ty zlaté šaty...?“ myslila si Nanon, když usínala. Zdálo se jí, že je zahalena do oltářního roucha, a viděla samé květy, koberce a damašek - po prvé v životě, jako Evženie po prvé v životě snila o lásce.

59

VENKOVSKÉ MILOVÁNÍ

V čistém a jednotvárném životě dívek přichází rozkošná chvíle, kdy jim slunce rozlévá své paprsky do duše, kdy svět vyjadřuje jejich myšlenky, kdy tlukot srdce přenáší do mozku svou teplou sílu, v níž se myšlenky rozplývají v neurčitou touhu. Chvíle nevinné melancholie a líbezné radosti. Když děti začínají vidět, usmívají se; když dívka poznává v životě cit, usmívá se jako tehdy, když byla ještě dítětem. Je-li světlo první láskou v životě, není láska světlem srdce? Evženii nastala chvíle, kdy začínala jasně vidět do tajů pozemských věcí. Byla časná jako každé venkovské děvče; vstala brzy, pomodlila se a začala se strojit, což pro ni od nynějška začínalo mít smysl. Učesala si kaštanové vlasy, stočila velmi pečlivě tlusté copy nahoře na hlavě, tak, aby žádný vlásek nevyčníval, uspořádala si účes souměrně, což zvýšilo plachou čistotu její tváře. Sladila prostotu úpravy s naivností svých rys ů. Když si umyla několikrát ruce v čisté vodě, v které jí kůže tuhla a červenala, pohlédla na své pěkné kulaté paže a myslila si, co to asi bratranec dělá, že má ruce tak měkce bílé a nehty tak upravené. Vzala si nové punčochy a své nejhezčí střevíce. Pěkně se ušněrovala, nepřeskočila ani jednu dírku. Toužila po prvé v životě vypadat co nejlépe a poznala, jaké je to štěstí mít nové, pěkné šaty, v kterých je vábná. Když se oblékla, uslyšela bít hodiny farního kostela.

60

Podivila se, že je teprve sedm. Chtěla mít co nejvíce < asu, aby se mohla dobře obléci, vstala proto až příliš ('asně. Neznala umění desetkrát si předělávat kadeř vla- ,ii a studovat, jaký to dělá dojem; složila tedy ruce v klín, posadila se k oknu a dívala se do dvora, na úzkou zahrádku a vysoké terasy nad ní. Byl to výhled malý a smutný, ale byla v něm tajemná krása osamělých míst nebo divoké přírody. Před kuchyní byla studna s roubením, s kladkou připevněnou na rameni z ohnutého železa, které bylo obrostlé vinnou révou s povadlými červenými a sežehlými úponkami. Odtud se zkřivená réva táhla na zeď, zachytila se tam, plazila se podél domu a končila v dřev- níku, kde bylo dříví narovnáno s takovou přesností jako knihy v knihovně bibliofilově. Dláždění na dvoře dostalo časem černavý nádech od mechu a od trávy, protože tu nikdo nechodil. Tlusté zdi měly zelenavou omítku, mramorovanou dlouhými hnědými pruhy. A osm schůdků, které vévodily vzadu ve dvoře a vedly k zahradním dvířkám, bylo rozvikláno; zarostly vysokými rostlinami jako hrob rytíře pohřbeného vdovou za časů křižáckých válek. Nad rozhlodaným kamenným základem se tyčil plot ze shnilého dřeva, stářím napolo zhroucený; snoubily se s ním však volně popínavé rost liny. Po obou stranách plaňkových dveří vyčuhovaly křivé větve dvou zakrnělých jabloní. Zahradu, ukončenou dole pod terasou lipovým loubím, tvořily tři rovnoběžné aleje, posypané pískem a od sebe oddělené záhony, jejichž prsť byla upevněna zimostrázovou obrubou. Na jednom konci maliní, na druhém obrovský ořech, který skláněl své větve až k bečvářově dílně. Byl čistý den a krásné podzimní slunce, jaké svítívá obyčejně na březích Loiry, začalo rozptylovat lehký opar, který nanesla noc na malebné předměty, na zdi a na rostliny zaplňující zahrad u a dvůr. Evženie našla docela nové kouzlo ve vzhledu těchto

61

věcí, které se jí zdály dříve tak všední. Tisíce zmatených myšlenek se jí rodily v duši a rostly tam tak, jak kolem rostly sluneční paprsky. Pocítila najednou neurčitou, nevysvětlitelnou rozkoš, která obestírá duši jako oblak. Její myšlenky byly v souladu se všemi drobnými věcmi tohoto zvláštního kusu země a harmonie její duše se sloučila s harmonií přírody. Když slunce zasáhlo kus zdi, odkud visely vlasy Ve- nušiny se širokými listy měňavých barev jako hrdla holubů, ozářily Evženiinu budoucnost nebeské paprsky naděje. Od té doby se ráda dívala na onu část zdi, na její bledé květy, na modré zvonky a povadlou trávu: pojila se k nim krásná vzpomínka jako vzpomínka z dětství. Zašustění, které se rozlehlo po dvoře při každém spadnutí listu, jenž se odtrhl od haluzky, dávalo odpověď tajným otázkám dívky, která by tu byla zůstala celý den a nepozorovala ani, jak prchají hodiny. Pak přišlo bouřlivé pohnutí duše. Vstávala každou chvíli, dívala se do zrcadla, tak jako poctivý umělec hledí na dílo, aby se zkritizoval a sám sebe zhaněl. „Nejsem pro něho dost hezká!“ myslila si Evženie pokorně a s bolestí. Byla k sobě až nespravedlivá; ale skromnost, nebo ještě spíše bázeň, je první ctností lásky. Evženie náležela sice k typu dívek silné tělesné konstrukce, jaké najdeme často mezi drobným měšťanstvem a jejichž krása se zdá vulgární. Nepodobala se sice Venuši Miloské, ale její rysy byly zušlechtěny líbezným křesťanským citem, jenž očišťuje ženu a dává jí vznešenost, jakou antičtí sochaři neznali. Měla ohromnou hlavu, mužské, ale jemné čelo Feidiova Jupitera a šedé oči, v nichž dřímal a z nichž začínal zářit světlem celý její cudný život. Rysy jejího obličeje, kdysi svěžího a růžového, utrpěly neštovicemi, které byly ještě tak milosrdné, že nezanechaly stop, ale porušily sametovost její pleti; byla však přece ještě tak měkká a jemná, že i čistý polibek mat-

('ni na ní na chvíli zanechal stopu. Nos měla trochu silný, ale hodil se dobře k jejím miniově červeným rtům, je- I ichž hojné vrásky byly plné lásky a dobroty. Hrdlo mělo dokonalou oblost. Klenuté poprsí, pečlivě zahalené, vábilo zrak a rozrušovalo mysl. Jistě neměla dosti vkusu v oblékání, ale znalce musila okouzlovat její vysoká pevná postava. Veliká a silná Evženie neměla půvab, který se líbí obecnému vkusu; byla však krásná krásou, která se snadno rozezná a pro niž planou jenom umělci. Malíř, který hledá zde na zemi typ pro nebeskou čistotu madony, malíř, který pátrá v ženském světě po těch skromně hrdých očích, jaké objevil Raffael, po panenských rysech, které se s člověkem často rodí náhodnými okolnostmi při početí, které si však žena může uchovat nebo jichž může nabýt jen křesťanským a cudným životem, takový malíř, toužící po tak vzácném modelu, byl by rázem nalezl v Evženiině obličeji vrozenou ušlechtilost, která sama o sobě neví. Byl by uviděl pod klidným čelem celé moře lásky a ve tvaru očí, v jejich přivření cosi božského. Její rysy, obrysy její hlavy, které nikdy nezměnil ani nezkazil výraz rozkoše, podobaly se liniím horizontu jemně narýsovaným v dáli pokojných jezer. Tato mírná a barvitá tvář, ozářená světlem jako krásný rozkvetlý květ, uklidňovala srdce, rozlévala kouzlo duše, která se v ní zrcadlila, a vábila pohled. Evženie byla ještě na břehu života, kde kvetou dětské přeludy, kde se trhají kopretiny s blahem později neznámým. Dívala se do zrcadla, a nevědouc ani ještě, co je to láska, říkala si: „Jsem velmi ošklivá, ani si mě nevšimne!“ Pak otevřela dveře svého pokoje, jež vedly na schody, a vystrčila hlavu, poslouchajíc hlasy v domě. „Nevstává ještě,“ myslila si, když zaslechla ranní pokašlávání Nanon. To dobré děvče chodilo po domě, metlo v síni, zatápělo v kamnech, uvazovalo psa a mluvilo na zvířata ve stáji.

Evženie rychle seběhla dolů a šla k Nanon, která dojila krávu. „Nanon, milá Nanon, udělej bratranci smetanu do kávy!“ „Ale to jste měla říci včera, slečno,“ odpověděla Nanon a dala se do smíchu. „To nejde, udělat smetanu. - Váš bratránek je roztomilý, roztomilý, opravdu roztomilý. Vy jste ho neviděla v nočních šatech z hedvábí a ze zlata. Ale já ho viděla! Má prádlo jemné jako rocheta našeho pana faráře.“ „Nanon, udělej nám tedy koláč!“ „A kdo mi dá dříví do pece a mouku a máslo?“ namítala Nanon. Jako první ministr Grandetův nabývala někdy ohromného významu v očích Evženie a její matky. „Mám okrádat toho člověka a podstrojovat vašemu bratranci? Řekněte si mu o máslo, o mouku a o dříví, je to váš otec, může vám to dát. Podívejte se, tady zrovna jde, půjde se podívat do špižírny...“ Evženie utekla na zahradu. Byla všecka poděšena, když slyšela, jak se schody chvějí pod otcovými kroky. Cítila už účinky hlubokého studu a tajného vědomí štěstí, které v nás budí domněnku, snad oprávněnou, že naše myšlenky jsou napsány na čele a bijí lidem do očí. Viděla teď studenou nuzotu otcovského domu a bylo jí líto, že ho nemůže uvést v soulad s bratrancovou elegancí. Měla vášnivou touhu něco pro něj udělat. Co? Nevěděla sama. Byla naivní a pravdivá; dala se unášet svou andělskou povahou a neměla nedůvěru ani k svým dojmům, ani k svým citům. Jen setkání s bratrancem v ní probudilo přirozené ženské sklony. A ty se musily rozvinout tím prudčeji, že jí bylo třiadvacet let a že byla v rozkvětu své inteligence a svého toužení. Po prvé, vidouc otce, pocítila hrůzu. Spatřovala v něm pána svého osudu a cítila se vinna, že mu něco zatajuje. Začala rychle přecházet, všecka jsouc udivena, že dýchá

64

čistší vzduch, že sluneční paprsky jsou hřejivější, že Z nich čerpá více duševního tepla, nový život. Zatím co přemýšlela, jakou lstí by si vymohla koláč, došlo mezi velkou Nanon a Grandetem k hádce, ač jejich neshody byly vzácné jako vlaštovky v zimě. Stařec přišel s klíči, aby odměřil potraviny pro dnešek. „Zbyl chleba od včerejška?“ zeptal se Nanon. „Ani drobeček, milostpane.“ Grandet vzal veliký kulatý chléb, pěkně pomoučený; měl tvar ošatky, jakých užívají pekaři v Anjou. Začal jej krájet, když mu Nanon řekla: „Dnes je nás pět, milostpane.“ „Vím,“ odpověděl Grandet, „ale chleba váží šest liber, ještě zbude. Však uvidíš, tihle mladí Pařížané nejedí chleba.“ „Ti asi jedí jen pomazánku?“ V Anjou znamená „pomazánka“ - slovo z lidového slovníku - vše, co se maže na chleba, od másla až po broskvovou zavařeninu. Všichni, kdož jako děti olizovali pomazánku a nechávali chleba, pochopí dobře význam tohoto slova. „Ne,“ odpověděl Grandet, „nejí to ani chleba, ani pomazánku. Je to s nimi, jako když si děvče vybírá ženicha.“ Stařec ustanovil velmi šetrně, co se bude vařit, a chtěl odejít do ovocné zahrady. Uzavřel pečlivě spíži, z níž vydal potraviny. Tu však ho Nanon zadržela: „Tak mi dejte, milostpane, mouku a máslo, udělám mladým koláč.“ „Snad nechceš kvůli mému synovci vydrancovat dům?“ „Myslila jsem na vašeho synovce zrovna tak málo jako na vašeho psa, ne víc, než na něho myslíte vy sám .. . Snad jste mi nedal jen šest kousků cukru? Já potřebuji osm!“ „Ale Nanon, ještě nikdy jsem tě takovou neviděl. Co

fi

65

ti to táhne hlavou? Jsi snad ty paní domu? Nedám ti víc než šest kousků cukru.“ „A čím si váš synovec osladí kávu?“ „Dvěma kousky. Já se bez nich obejdu.“ „Vy se obejdete bez cukru! Ve svém věku! Radši bych vám ho koupila ze své vlastní kapsy.“ „Jen se starej o sebe!“ Přestože klesl v ceně, byl cukr v očích bečvářových stále nej dražším koloniálním zbožím, pro něho stála libra pořád ještě šest franků. Povinnost šetřit jím, jíž se naučil za císařství, stala se jeho nezměnitelným návykem. Všechny ženy, i nejhloupější, dovedou lstí dokázat to, co chtějí: Nanon nechala cukru, aby dosáhla koláče. „Slečno, viďte, že chcete koláč?“ zavolala oknem. „Ne, ne,“ odpověděla Evženie. „Vidíš, Nanon, vidíš,“ řekl Grandet, když zaslechl dceřin hlas. Otevřel truhlu, kde byla mouka, dal jí mírku Nanon a ukrojil ještě několik loktů másla. „Budu potřebovat také dříví, abych zatopila v peci,“ řekla neúprosná Nanon. „Tak si ho vezmi, co potřebuješ,“ odpověděl smutně, „ale to pak nám uděláš ovocný koláč a celý oběd uvaříš na peci! Nebudeš přece topit na dvakrát!“ „Hele, to mi ani nemusíte povídat!“ zvolala Nanon. Grandet se podíval na svého věrného ministra pohledem přímo otcovským. „Slečno,“ volala kuchařka na Evženii, „budeme mít koláče!“ Starý Grandet se vrátil s ovocem a narovnal ho plný talíř na stůl v kuchyni. „Podívejte, se, milostpane, jaké krásné holínky má váš synovec!“ řekla mu Nanon. „Ta kůžička, a jak to voní! Ale čím se to čistí? Mám na to vzít vaše vaječné leštidlo?“

66

„Myslím, Nanon, že by vejce kůži škodilo, jen mu iukni, že nevíš, jak máš čisdt ten safián . .. ano, je to unfián. Koupí si leštidlo v Saumuru sám, abys mu to mohla vyblýskat. Slyšel jsem povídat, že prý se dává do leštidla cukr, aby se to víc lesklo.“ „Snad by se to dalo jíst?“ řekla služka, zvedajíc boty až k nosu. „Vida, vida, ono to voní kolínskou vodou, jako má milostpaní. To je k smíchu!“ „K smíchu?“ namítl pán, „ty říkáš, že je to k smíchu, když se dá na boty víc peněz, než zač stojí ten, kdo je nosí?“ „Milostpane,“ řekla pánovi, když se podruhé vrátil ze zahrady, kterou teď zavřel, „nebudeme vařit jednou nebo dvakrát za týden masovou polévku, kvůli vašemu .. „Třeba.“ „Mám tedy dojít k řezníkovi?“ „Ale ne. Budeš nám vařit polévku z drůbeže, však ti jí nájemci nanesou. A já řeknu Cornoillerovi, aby mi zabil nějaké vrány. Je z nich nejlepší polévka.“ „Je to pravda, že žerou mrtvoly?“ „Ty jsi hloupá, Nanon! Žerou, co najdou, jako každý. Copak my nežijeme z mrtvol? A copak dědictví, to také vlastně není nic jiného.“ Starý Grandet už neměl pro Nanon žádný rozkaz. Vytáhl hodinky, a když viděl, že má ještě půl hodiny do snídaně, vzal si klobouk, šel políbit dceru a řekl jí: „Nechtěla by ses projít u Loiry na mých lukách? Mám tam něco na práci.“ Evženie si došla pro slaměný klobouček podšitý růžovým hedvábím. Pak šel otec s dcerou klikatou ulicí dolů, až na náměstí. „Kampak jdete tak časně ráno?“ zeptal se jich notář Cruchot, který je potkal. „Jdeme se na něco podívat,“ odpověděl Grandet, který dobře porozuměl ranní procházce svého přítele.

67

Když se šel starý Grandet na něco podívat, věděl notář už ze zkušenosti, že se s ním dá něco vydělat. Šel tedy s ním. „Pojďte, Cruchote,“ řekl Grandet notáři. „Náležíte mezi mé přátele; chci vám ukázat, jaká je to hloupost sázet topoly do dobré půdy . . . “ „Vy nepočítáte za nic těch šedesát tisíc franků, které jste shrábl za topoly na svých lukách u Loiry?“ poznamenal notář Cruchot a rozevřel udiveně o č i . . . „To jste měl štěstí 1 Zporážet stromy, zrovna když byla v Nantes nouze o bílé dřevo, a prodávat je za třicet franků!“ Evženie poslouchala, netušíc, že se blíží nejosudovější okamžik jejího života a notář způsobí, že Grandet nad ní pronese nejvyšší otcovský rozsudek. Grandet došel k překrásným lukám, které měl na břehu Loiry. Bylo tam zaměstnáno třicet dělníků: sko- pávali, zasypávali a zarovnávali místa, kde dříve stály topoly. „Podívejte se, Cruchote, co jeden topol zabere místa,“ řekl Grandet notáři. - Pak zavolal na jednoho dělníka: „Jene, z . . . z . . . změř mi to sáhem p o , . , p . . . po . . . všech stranách!“ „Čtyřicet osm stop,“ odpověděl dělník, když to změřil. „Dvaatřicet stop ztráty,“ řekl Grandet Cruchotovi. „Měl jsem v téhle řadě tři sta topolů, viďte. Ttedy .. . tři sta ... krát d v a . . . dvaatřicet s . . . s . . . stop mi sežralo pět. . . pět metráků sena. Přidejte ještě dvakrát tolik po stranách a máte patnáct set. A řady uprostřed rovněž tolik. Teda řek . .. řek .. . řekněme tisíc otepí sena.“ „Ano,“ řekl Cruchot, aby pomohl příteli, „tisíc otepí sena stojí asi šest set franků.“ „Rek ... řek. .. řekněme dvanáct set, protože tři až čtyři sta dělá otava. Tedy s . . . s . . . spočítejte, že d . . . dvanáct set franků ročně po ... p .. . p o . . . čtyřicet let d . . . dá s ú ... ú ... úroky, j ... jak víte . ..“

68

„Šedesát tisíc franků,“ řekl notář. „To si myslím. To vy. .. vynese j. .. jen šedesát i ¡sic franků. No a dva tisíce topolů by mi za čtyřicet lot nevyneslo ani padesát tisíc franků,“ pokračoval vinař už bez koktání. „Je v tom ztráta. Já na to přišel,“ řekl Grandet, vypínaje se na nohou. „Jene, zaházíš všechny jámy mimo ty, které jsou těsně u řeky. Tam nasázíš topoly, které jsem koupil. Zasázím-li je u řeky, budou se živit na útraty státu,“ dodal, obraceje se k Cruchoto- vi. Přitom se jeho hrbol na nose velice zachvěl; vypadalo to jako velmi ironický úsměv. „To je jasné, topoly se mají sázet jen na chudé půdě,“ přisvědčoval Cruchot, všecek udiven Grandetovými výpočty. „ A . . . ano, pane,“ řekl ironicky bečvář. Evženie se dívala do nádherné krajiny kolem Loiry. Neposlouchala otcovy řeči. Náhle však zbystřila sluch, když zaslechla, jak Cruchot říká svému klientu: „Pozval jste si tedy z Paříže zetě? V celém Saumuru se nemluví o ničem jiném než o vašem synovci. Budu asi brzo psát smlouvu, viďte, Grandete?“ „To js. . . jste s.. . si dneska t. . . tak při. . . přivstal, a. . . abyste mi pověděl tohle?“ zeptal se Grandet a jeho hrbol na nose se při této poznámce zachvěl. „Můj starý ka . .. kamaráde, budu tedy upřímný a řeknu vám, co . .. co chce . . . chcete vědět. Vidíte, raději bych svou dce . . . dceru ho . . . hodil do Loiry, než bych ji dal jejímu bra . .. bra. . . bratranci. Můžete to říci dále. Ale ne, ne . . . nechte raději li. .. lidi mluvit.“ Tato odpověď Evženii ohromila. Vzdálené naděje, které jí počínaly klíčit v srdci, vykvetly náhle, vyrostly, utvořil y kytici květů. Ale květy byly utrženy a ležely pohozeny na zemi. Od včerejšího dne byla ke Karlovi připoutána všemi pouty štěstí, která spojuje duše. V budoucnu je tedy ještě utuží utrpení. Není vznešeným

69

osudem žen prožít více strasti než lesku štěstí? Jak jen mohly vyhasnout otcovské city v hloubi srdce jejího otce? Jakého zločinu se asi Karel dopustil? Záhadné otázky! Její rodící se láska - ono hluboké tajemství - byla obklopena tajemstvím novým. Když se vracela, nohy se jí chvěly. Stará, ponurá ulice, která se jí před chvílí zdála veselá, vypadala teď smutně; dýchala tu melancholii, kterou jí vtiskl čas i věci. Neměla tedy být ušetřena žádných zkušeností lásky. Několik kroků před vchodem předhonila otce a čekala na něho u dveří, kde zaklepala. Grandet zahlédl u notáře noviny ještě pod páskou. Zeptal se ho: „Co je s těmi papíry?“ „Nechcete mě poslechnout, Grandete,“ odpověděl mu Cruchot, „kupte je hned, můžete na nich ještě vydělat ve dvou letech dvacet procent kromě znamenitých úroků, pět tisíc liber renty z osmdesáti tisíc franků. Papíry jsou po osmdesáti francích padesáti.“ „Uvidíme,“ odvětil Grandet a pohladil si bradu. „Můj Bože,“ vykřikl notář, když otevřel noviny. „Co je?“ ptal se Grandet, právě když mu Cruchot strčil noviny před oči se slovy: „Přečtěte si tohle!“ „Pan Grandet, jeden z nejváženějších obchodníků pařížských, zastřelil se včera, když se vrátil z bursy. Poslal předsedovi sněmovny demisi a vzdal se rovněž funkcí při obchodním soudu. Zničil ho úpadek Roguina a Soucheta, jeho směnečného zástupce a notáře. Ale vážnost, které se pan Grandet těšil, a jeho úvěr byly by mu jistě dopomohly k okamžité pomoci v Paříži. Je k politování, že tento vážený muž podlehl v prvním okamžiku zoufalství, atd. . . „Věděl jsem to,“ řekl vinař notářovi. Po těch slovech Cruchota až zamrazilo. Byl sice otrlý notář, přece však ho pojala hrůza, když si pomyslil, jak se asi pařížský Grandet marně doprošoval miliónů Grandeta saumurského.

70

„A jeho syn, včera tak veselý . . . ? “ „Neví ještě o ničem,“ odpověděl Grandet stejně klidně. „Sbohem, pane Grandete,“ řekl Cruchot. Pochopil teď všecko a šel upokojit předsedu Bonfose. Když přišel Grandet domů, byla snídaně hotova. Paní Grandetová už seděla ve svém křesle s nástavci a pletla si na zimu nátepníčky. Evženie ji objala s vřelým překypěním citů, které v nás působí tajné hoře. „Můžeme jíst,“ řekla Nanon, která sestupovala po schodech, berouc čtyři najednou. „Ten chlapec spí jako andílek. Jak mu to sluší, když má oči zavřeny! Vešla jsem tam, volala jsem. Ale kdepak. Nic!“ „Nech ho spát,“ pravil Grandet. „Však se dnes probudí až příliš časně na ty smutné zprávy, které se má dovědět.“ „Copak se stalo?“ zeptala se Evženie, dávajíc si právě dva kousky cukru do kávy. Bůh ví, kolik měly gramů! Starý Grandet sekal ve volných chvílích cukr sám. Paní Grandetová, která se té otázky neodvážila, pohlédla tázavě na muže. „Jeho otec se zastřelil.“ „Strýček . . . ? “ zvolala Evženie. „Ubohý hoch!“ zvolala paní Grandetová. „Ano, chudák,“ řekl Grandet, „nemá ani krejcar.“ „A spí, jako by byl králem světa,“ dodala tiše Nanon. Evženie přestala jíst. Srdce se jí sevřelo soucitem, jaký se rozlévá po celém těle ženy zkrušené neštěstím muže, kterého miluje. Dívka se dala do pláče. „Proč pláčeš?“ zeptal se jí otec, dívaje se na ni pohledem hladového tygra, jakým asi se díval na své hromady zlata. „Vždyť jsi strýce ani neznala!“ „Ale kdo by, milostpane, neměl soucit s tím hochem? Spí, jako když ho do vody hodí, a netuší nic o svém neštěs tí!“ řekla služka.

71

„Já s tebou nemluvím, Nanon, drž jazyk za zuby!“ Evženie v tomto okamžiku poznala, že milující žena musí stále skrývat své city. Neodpověděla. „Doufám, že mu nic neřeknete, paní Grandetová, dokud se nevrátím,“ řekl stařec. „Musím jít vyměřit příkop na louky při silnici. Vrátím se v poledne k obědu a promluvím se synovcem o jeho záležitostech. - A ty, slečno Evženie, nech už pláče pro toho floutka. Odjede honem, honem do Východní Indie. Už ho neuvidíš.. .“ Vzal rukavice s okraje klobouku, oblekl je s obvyk lým klidem, navlekl je pečlivě na prsty a odešel. „Nemůžu dýchat, maminko!“ zvolala Evženie, když byla s matkou sama. „Nikdy mi nebylo tak hrozně . . .“ Paní Grandetová vidouc, jak dcera bledne, otevřela honem okno, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. „Už je mi lépe,“ řekla dívka po chvíli. Toto nervové vzrušení u dívky, jež vždycky byla na pohled klidná a chladná, působilo mocně na paní Gran- detovou. Podívala se na dceru s oním porozuměním, které mají jen matky pro své milované děti, a pochopila vše. Však ani život slavných uherských sester, které zrůdností přírody k sobě přirostly, nebyl intimnější, než život Evženie a její matky. Žily stále spolu v onom okenním výklenku, spolu chodily do kostela, spaly spolu v témže ovzduší. „Ubohé dítě!“ zvolala paní Grandetová, berouc Evženiinu hlavu a tisknouc ji na svá prsa. Při těchto slovech zdvihla dívka hlavu, podívala se tázavě na matku a pátrala po jejích tajných myšlenkách. „Proč ho posílá do Indie?“ řekla pak. „Je-li nešťasten, měl by zůstat zde! Což není naším nejbližším příbuzným?“ „Ano, děťátko, bylo by to zcela přirozené. Ale otec má své důvody, musíme je respektovat.“ Matka i dcera usedly tiše, jedna do vyvýšeného křesla, druhá na svou malou židli, a obě se zas daly do

72

práce. Evženie byla dojata krásnou shodou srdce, kterou projevila její matka, políbila jí ruku a řekla: „Jak jsi hodná, má zlatá maminko!“ Tato slova rozzářila matčin starý obličej, který byl povadlý dlouhými strastmi. „Líbí se ti?“ zeptala se Evženie. Paní Grandetová odpověděla jen úsměvem. Po chvilce zašeptala: „Snad ses už do něho nezamilovala? To by bylo zlé!“ „Zlé? A proč?“ ptala se Evženie. „Líbí se tobě, líbí se Nanon, proč by se nelíbil mně? Poslyš, maminko, prostřeme mu stůl k snídani.“ Odhodila práci, matka též. Paní Grandetová jen řekla: „Zbláznila ses?“ Ale omluvila bláhovost dceřinu tím, že se jí zúčastnila. Evženie zavolala Nanon. „Co ještě chcete, slečinko?“ „Budeš mít, Nanon, smetanu na poledne?“ „Na poledne ano,“ odpověděla stará služka. „Dej mu silnou kávu, víš, Grassinsovi povídali, že se v Paříži vaří silná káva. Dej jí tam hodně.“ „A kde ji vezmu?“ „Kup ji!“ „A co když mě milostpán potká?“ „Je na lukách.“ „Tak já už běžím. Ale pan Fessard se mě ptal, ne- jsou-li snad u nás svati tři králové, když mi dával svíčku. Celé město se dozví, jak vyhazujeme peníze.“ „Kdyby si otec něčeho všiml, dovedl by nás i zbít!“ namítala paní Grandetová. „Bude nás tedy bít a my přijmeme jeho rány na kolenou.“ Paní Grandetová odpověděla jen tím, že pozdvihla oči k nebi. Nanon si vzala čepec a šla. Evženie prostřela

73

bílý ubrus a šla na půdu pro několik sušených hroznů, které si tam pro zábavu rozvěšovala na provázek. Kráčela zlehka chodbou, aby bratrance nevzbudila, ale u dveří se musila zastavit, aby si poslechla, jak stejnoměrně oddychuje. „Zatím co on spí, neštěstí bdí,“ pomyslila si. Vzala největší révové lupeny, narovnala na ně hrozny tak pěkně, jako by to dovedl jen starý kuchař, a přinesla je vítězoslavně na stůl. Nabrala si v kuchyni hrušek, které otec odpočítal, a vyrovnala je v pyramidu mezi lupeny. Chodila sem tam, cupitala, poskakovala. Byla by ráda vydrancovala celý dům, ale otec měl klíče ode všeho. Nanon se vrátila se dvěma čerstvými vejci. Když Evženie zahlédla vejce, měla chuť jí skočit kolem krku. „Pachtýř z Lande je měl v koši; řekla jsem mu o ně a ta dobrá duše mi je dala. Chtěl se mi zavděčit.“ Po dvou hodinách milých starostí, kdy Evženie dvacetkrát odešla od práce, aby se podívala, vaří-li se káva, aby naslouchala, vstal-li už bratranec, podařilo se jí konečně uchystat velmi prostou, ne drahou snídani, která však přesto velice porušila starý domácí řád. Polední jídlo se jídalo vždy vstoje. Každý si vzal kousek chleba, ovoce nebo máslo a sklenku vína. Když Evženie pozorovala stůl u krbu, lenošku před příborem bratrancovým, když viděla dva plné talíře ovoce, kalíšek na vejce, láhev bílého vína, chléb a cukr narovnaný na misce, chvěla se na celém těle při pouhém pomyšlení, jak by se asi tvářil otec, kdyby v této chvíli vešel. Dívala se proto často na hodiny a počítala, zda by se nemohl bratranec nasnídat před návratem otcovým. „Jen buď klidná, Evženie, kdyby se otec vrátil, vezmu všechno na sebe,“ řekla jí paní Grandetová. Evženie nemohla zadržet slzy. „Neměla jsem tě dost ráda, má drahá maminko 1“ zvolala.

74

Karel se zatím točil ve svém pokoji a prozpěvoval si. Konečně šel dolů. Na štěstí bylo teprve jedenáct hodin. Pravý Pařížan! Ustrojil se tak koketně, jako by byl v zámku vznešené dámy, která cestovala po Skotsku. Vstoupil s přívětivým úsměvem, který tolik sluší mládí. Způsobil tím Evženii smutnou radost. Dělal si žerty z toho, že ho zklamaly naděje na život v anjouských zámcích. Řekl tetě zvesela: „Vyspala jste se dobře, tetičko? A co vy, sestřenko?“ „Dobře. A vy?“ ptala se paní Grandetová. „Já výborně.“ „Máte jistě hlad, bratránku,“ řekla Evženie, „pojďte si sednout ke stolu.“ „Nejím nikdy před polednem, v tu dobu totiž vstávám. Ale cestou jsem nejedl dobře, a tak si dám říci. Ostatně...“ Vytáhl nejhezčí ploché hodinky, jaké kdy vytvořil Bréguet. „Ale vida, ono je jedenáct! To jsem časný.“ „Časný?“ podivila se paní Grandetová. „Ano. Ale chtěl jsem si urovnat své věci. - Sním rád nějakou maličkost, kuře nebo koroptev .. „Svatá panno!“ zvolala Nanon, když slyšela tato slova. „Koroptev!“ opakovala si Evženie a byla by dala za koroptev celé své úspory. „Pojďte si sednout,“ řekla mu teta. Švihák usedl do křesla, jako si hezké ženy sedají na divan. Evženie a její matka si vzaly židle a sedly si k němu před krb. „Žijete stále zde?“ zeptal se jich Karel. Síň se mu ve dne zdála ještě ošklivější než večer při světle. „Stále,“ odpověděla mu Evženie, pohlížejíc na něho. „Jen o vinobraní ne. To bydlíme všichni v opatství noyerském a pomáháme Nanon.“ „Nechodíte na procházky?“

75

„Někdy v neděli po nešporách, je-li hezky,“ odvětila paní Grandetová. „Chodíme přes most nebo se díváme na senoseč.“ „Máte zde divadlo?“ „Chodit do divadla!“ zvolala paní Grandetová. „Dívat se na komedianty! Copak nevíte, že je to smrtelný hřích?“ „Tadyhle vám nesu kuřata ve skořápce, mladý pane,“ řekla Nanon, přinášejíc vejce. „Ach, čerstvá vejce!“ zaradoval se Karel, který už zapomněl na koroptev, jak to obyčejně bývá u lidí zvyklých přepychu. „To je výborné! Máte snad také máslo, prosím?“ „Máslo! Ale to byste neměli koláč!“ namítla služka. „Jenom to máslo přines, Nanon,“ řekla jí Evženie. Dívka pozorovala bratrance, jak krájí chléb, a měla z toho tolik radosti, jako má v Paříži v divadle rozcitli- vělá grisetka, když vidí, že v dojímavém kuse vítězí nevinnost. Karel, vychovaný spanilou matkou a ještě zdokonalený módní ženou, měl pohyby koketní, elegantní a titěrné jako slečinka. Soucit a něha mladé dívky má vliv přímo magnetický. Proto když Karel viděl, že se stal středem pozornosti své sestřenice a tety, nemohl se ubránit vlivu citů, které k němu proudily a takřka ho zaplavovaly. Podíval se na Evženii pohledem, který zářil dobrotou, něhou, pohledem, který jako by se usmíval. Když pozoroval Evženii, postřehl krásný soulad rysů jejího čistého obličeje, její nevinné chování a kouzelný jas jejích očí, v nichž zářily mladé myšlenky o lásce a jejichž touze byla rozkoš neznáma. „Na mou věru, sestřenko, kdybyste byla ve velké toaletě v lóži v Opeře, ručím vám za to, že by teta měla pravdu: vzbudila byste tam hříšnou žádostivost u mužů a žárlivost u žen.“ Tato poklona sevřela srdce Evženiino a rozechvěla ji radostí, ač tomu vůbec nerozuměla.

76

„Chcete se snad vysmívat ubohé venkovance?“ „Kdybyste mě znala, sestřenko, věděla byste, že mám hrůzu z posměchu. Souží srdce a uráží všechny city. . .“ A spolkl velmi půvabně sousto s máslem. „Ne, nemám k tomu ani dost duchaplnosti, abych se mohl jiným posmívat, a ten nedostatek mi velmi škodí. V Paříži dovedou člověka zničit pouhými slovy: ,Ten má dobré srdce.“ Což znamená: ,Ten je hloupý jako bota.' Ale poněvadž jsem bohat a znám tím, že se jednou ranou trefím do terče na třicet kroků jakoukoliv pistolí, posměváčkové se mě bojí.“ „Tato slova, synovce, svědčí o dobrém srdci.“ „Vy máte krásný prsten,“ řekla Evženie. „Mohla bych si ho prohlédnout?“ Karel, sundávaje prsten, natáhl ruku a Evženie se začervenala, když se konečky prstů dotkla růžových nehtů bratrancových. „Podívej se, maminko, jaká je to krásná práce!“ „A jak těžké zlato!“ zvolala Nanon, přinášejíc kávu. „A co je tohleto?“ dal se do smíchu Karel. Ukázal na podlouhlý hliněný hrnec, polévaný, uvnitř kameninový a vroubený popelavým pruhem. Káva ve vroucí tekutině padala ke dnu a zas se vracela na povrch. „To je kafe,“ řekla Nanon. „Zanechám tu po sobě aspoň jednu pěknou památku, drahá tetičko! Jste opravdu velmi pozadu. Naučím vás, jak se vaří dobrá káva v kávové konvici podle Chaptala.“ A snažil se jim vysvětlit, co to je kávová konvice podle Chaptala. „Ale to je s tím cavyků!“ namítala Nanon. „To bych u toho musila stát od rána do večera! Takhle vařit kávu nebudu. To se ví! Já bych si hrála s kávou a kdopak by dal krávě trávu?“ „Já ji budu vařit!“ řekla Evženie.

77

„Ale dítě!“ zvolala paní Grandetová, pohlížejíc na dceru. Při slově „dítě“, které jim připomnělo všechno hoře, jež se nahrne na nešťastného hocha, všechny tři ženy umlkly a podívaly se na něj s výrazem soustrasti; všiml si toho. „Copak je, sestřenko?“ „Pst!“ napomenula paní Grandetová Evženii, která by byla málem odpověděla. „Víš přece, že chce otec promluvit s pánem sám . . . “ „Říkejte mi Karel!“ pravil mladý Grandet. „Ó, vy se jmenujete Karel? To je krásné jméno!“ zvolala Evženie. Neštěstí, které tušíme, skoro vždycky se vyplňuje. Nanon, paní Grandetová a Evženie, které se třásly při pouhém pomyšlení, že by se starý bečvář mohl vrátit, zaslechly náhle úder klepadla, jehož zvuk jim byl dobře znám. „Tatínek!“ vykřikla Evženie. Odnesla cukřenku, nechala jen několik kousků na ubruse. Nanon honem uklidila talířek od vajec. Paní Grandetová vstala jako poplašená laň. Karel se divil tomu hroznému poplachu a nemohl si ho vysvětlit. „Copak se stalo?“ ptal se jich. „Ale tatínek se vrátil,“ odpověděla Evženie. „No a . . .?“ Pan Grandet vešel, podíval se bystře na stůl, na Karla a viděl všechno. „Vida, vida, vy jste vystrojily synovci hostinu! To je dobře, velmi dobře, opravdu velmi dobře!“ řekl bez koktání. „Když není kocour doma, mají myši pré.“ „Hostinu . . . ? “ pomyslil si Karel, který ještě nevnikl do mravů a obyčejů tohoto domu. „Dej mi sklenici, Nanon,“ řekl stařec. Evženie přinesla sklenici. Grandet vytáhl z kapsy kostěný nůž s velikým želízkem, ukrojil si krajíc, vzal

78

si kousíček másla, namazal pečlivě na chleba a dal se stoje do jídla. Karel si právě sladil kávu. Starý Gran- det si všiml kousků cukru, podíval se zkoumavě na ženu a popošel k ní. Paní Grandetová zbledla. Grandet se sklonil k uchu nešťastné ženy a zeptal se jí: „Kdepak jste vzaly ten cukr?“ „Nanon došla k Fessardovi, neměly jsme dost.“ Není možno si představit, jak působil tento tichý výjev na všechny tři ženy. Nanon vyšla z kuchyně a dívala se do síně, aby viděla, jak to dopadne. Karel okusil kávu, byla mu hořká a ohlížel se po cukru, ale Grandet už ho zavřel. „Co hledáš, Karle?“ zeptal se ho stařec. „Cukr.“ „Přidej si mléka,“ odpověděl pán domu, „káva se tím osladí.“ Evženie přinesla cukřenku, kterou Grandet už zavřel, a postavila ji na stůl, hledíc klidně na otce. Ani Paří- žanka, která umožňuje svému milenci útěk tím, že drží svýma slabýma rukama žebřík z hedvábného lana, neprojevuje tolik odvahy, jako jí měla Evženie teď, když dávala cukr zpět na stůl. Milenec odmění Pařížanku, když mu ukáže své krásné, umdlené paže, jejichž každá napjatá žilka bude zkropena slzami a polibky a uzdravena láskou. Ale Karel neměl nikdy vniknout do tajů těchto krutých bouří zmítajících srdcem jeho sestřenice, kterou teď právě stihl svým bleskem zuřivý pohled starého bečváře. „Ty nejíš, ženo?“ Ubohá otrokyně popošla, ukrojila si smutně kousek chleba a vzala si hrušku. Evženie nabídla odvážně otci hrozny: „Okus, tatínku, mé sušené hrozny - vy si vezmete také, bratránku, viďte? Přinesla jsem ty krásné hrozny kvůli vám.“ „Kdyby je člověk nedržel, vyplenily by kvůli tobě

79

celý Saumur. Až se najíš, půjdeme spolu do zahrady. Řeknu ti věci, které nebudou sladké!“ Evženie a matka pohlédly na Karla takovým pohledem, že už nemohl být na pochybách o jeho významu. „Co znamenají vaše slova, strýčku? Od těch dob, co zemřela chudák maminka . . . (při těch slovech jeho hlas zjihl), snad už se mi nemůže stát žádné neštěstí . . . “ „Kdo může předvídat rány, jimiž nás Bůh chce zkoušet!“ řekla mu teta. „Tintili vantili,“ řekl Grandet. „Už ty hloupé řeči začínají. Je mi líto tvých hezkých bílých rukou, synovce!“ A ukázal své široké lopaty, které mu příroda nasadila místo rukou. „Tohle jsou ruce k hromadění tolarů! Tys byl vychován k tomu, abys obouval botičky z kůže, z které se dělají tobolky, kam my ukládáme své obchodní papíry. To je zlé! To je zlé!“ „Co tím chcete říci, strýčku? Ať visím, rozumím-li jedinému slovu!“ „Pojď,“ řekl Grandet. Lakomec zacvakl nůž, dopil víno a otevřel dveře. „Odvahu, bratránku!“ Přízvuk, s kterým dívka pronesla tato slova, Karla zamrazil. Šel za svým příšerným příbuzným, zmítán smrtelným nepokojem. Evženie, její matka a Nanon šly do kuchyně v nepřekonatelné zvědavosti sledovat oba herce scény, která se měla odehrávat v malé vlhké zahrádce, kde se strýc zprvu procházel se svým synovcem beze slova. Grandetovi nebylo zatěžko oznámit Karlovi, že je jeho otec mrtev, ale bylo mu líto toho hocha, že nemá vůbec žádných peněz, a hledal slova, jak by zmírnil tuto krutou skutečnost. „Ztratils otce“, to se snadno vysloví. Otcové většinou umírají dřív než jejich děti. Ale:

80

„Nemáš vůbec žádné jmění!“ - v těch slovech byla shrnuta všechna bída světa. A stařec už šel po třetí prostřední alejí, kde mu písek skřípal pod nohama. Ve velkých okamžicích života poutá se naše duše pevně k místům, kde se na nás řítí radost nebo zármutek. Karel si proto všímal se zvláštní pozorností zimostrázu v zahrádce, žlutého listí, které padalo, pobořené zdi, zvláštních tvarů ovocných stromů, malebných podrobností, které se měly nesmazatelně zapsat mnemotechni- kou citu do jeho paměti a navždy splynout s významnou chvílí. „Je teplo, velmi hezky,“ řekl Grandet, vdechuje zhluboka. „Ano, strýčku ... Ale proč jste . . . ?“ „Mám pro tebe, hochu, špatné zprávy. S tvým otcem je to velmi zlé . . .“ „Proč se tu tedy ještě zdržuju?“ vykřikl Karel. - „Nanon, poštovní koně! Vůz už snad někde v městě seženu,“ dodal, obraceje se k strýci, jenž stál bez hnutí. „Koně i vůz jsou zbytečné,“ odpověděl Grandet, dívaje se na Karla, který mlčel a hleděl strnulýma očima. „Ano, můj ubohý hochu, snad už chápeš. Je mrtev. Ale to by nic nebylo. Je tu ještě horší věc, on se zastřelil . . .“ „Tatínek .. .?“ „Ano. Ale to ještě nic není. Noviny o tom tlachají, jako by k tomu měly právo. Tu máš, čti!“ Grandet, který si vypůjčil noviny od Cruchota, dal Karlovi osudný článek přímo před oči. Ubohý chlapec, ještě dítě, jež prozrazuje své city prostě a naivně, dal se do pláče. „To jsem rád,“ pomyslil si Grandet. „Jeho oči mě děsily. Pláče, tedy je zachráněn.“ „To nic není, můj ubohý hochu,“ řekl pan Grandet nahlas, nevěda, poslouchá-li ho Karel vůbec, „to nic není, ty se utěšíš, ale

81

„Nikdy! Nikdy! Tatínek, tatínek!“ „Zničil tě, jsi bez krejcaru!“ „Co mi na tom záleží? Kde je můj tatínek? Můj tatínek!“ Jeho pláč a nářek zněl smutně v těchto zdech a odrážel se ozvěnou. Všecky tři ženy byly jaty soustrastí. Plakaly, neboť slzy jsou nakažlivé stejně jako smích. Karel už strýce neposlouchal. Utekl do dvora, vletěl na schody a vyběhl do svého pokoje, vrhl se na lůžko, skrývaje svůj obličej do peřin, aby se mohl vyplakat po vůli, skryt před svými příbuznými. „Musíme nechat minout první liják,“ řekl Grandet, když vstupoval do síně. Evženie a její matka si honem sedly na svá obvyklá místa, osušily si slzy a pracovaly s chvějícíma se rukama. „Ale ten hoch není k ničemu! Myslí víc na mrtvé než na peníze!“ Evženie se zachvěla, slyšíc, jak se otec vyjadřuje o nejsvětější bolesti. Od tohoto okamžiku počala otce soudit. Dušené vzlyky Karlovy rozlehly se přece domem. Jeho hluboký nářek, který jako by vycházel z podzemí, zeslaboval se pomalu a ustal teprve večer. „Ubohý hoch!“ zvolala paní Grandetová. Osudné zvolání! Starý Grandet pohlédl na ženu, na Evženii a na cukřenku. Vzpomněl si na neobyčejnou snídani, kterou ženy přichystaly nešťastnému příbuznému. Postavil se doprostřed pokoje a řekl klidně: „Doufám, že se tahle marnotratnost nebude opakovat, paní Grandetová! Nedávám vám svoje peníze na to, abyste cpaly toho kluka cukrem.“ „Maminka za nic nemůže,“ řekla Evženie. „To já. ..“ „Chceš mi odmlouvat snad proto, že jsi plnoletá?“ přerušil dceru Grandet. „Pomysli, Evženie . . .“ „Tatínku, syn tvého bratra by u tebe neměl mít nedostatek . ..!“ „Třesky plesky,“ řekl bečvář, klesaje hlasem. „Syn

82

mého bratra sem, můj synovec tam. Karel pro nás nic neznamená, nemá ani zlámanou grešli. Jeho otec udělal úpadek. A až se ten hejsek z té kocoviny vypláče, pojede odtud. Nechci, aby mi obrátil dům vzhůru nohama.“ „A co je to, tatínku, udělat úpadek?“ ptala se Evženie. „Udělat úpadek,“ vykládal otec, „to je nejhanebnější čin, který může zneuctít člověka.“ „To je jistě hodně velký hřích,“ řekla paní Grandeto- vá, „a náš bratr snad bude zatracen.“ „Zas začínáš se svými litaniemi,“ pravil Grandet k své ženě a pokrčil rameny. - „Udělat úpadek, Evženie,“ pokračoval, „to je krádež, kterou bohužel zákon bere v ochranu. Lidé dali Vilémovi Grandetovi své zboží, protože měl pověst čestného a poctivého člověka; on pak všechno sebral a jim zbyly jen oči, aby mohly plakat. Lupič na silnici je lepší než bankrotář: ten člověka napadne, můžeš se mu bránit, dává svou hlavu v sázku; ale bankrotář. . . Karel je zkrátka zneuctěn.“ Tato slova zněla v srdci ubohé dívky a tížila ji jako kámen. Jsouc poctivá jako něžný kvíteček vyrostlý v hloubi lesa, neznala ani společenských zásad, ani úskočných kombinací, ani sofismat, proto přijala přísný výklad o úpadku, který otec schválně pronesl, nepoučiv ji o rozdílu, který je mezi úpadkem nezaviněným a vypočítaným. „A tys, tatínku, nemohl zabránit tomu neštěstí?“ „Bratr se se mnou neporadil; je ostatně dlužen čtyři milióny.“ „Co je to milión, tatínku?“ zeptala se naivně jako dítě, které si myslí, že může hned mít to, po čem touží. „Milión?“ řekl Grandet. „Ale to je milión dvacetisu- váků, a když dáš pět dvacetisuváků dohromady, máš pět franků.“ „Bože m ů j ! Bože můj!“ zvolala Evženie. „Jak mohl

6

*

83

mít strýček sám čtyři milióny? Je ještě někdo jiný ve Francii, kdo by mohl mít tolik miliónů?“ Starý Grandet si hladil bradu, usmíval se a jeho hrbol jako by se roztahoval. „Ale co se stane s mým bratrancem Karlem?“ „Odjede do Indie a tam podle přání svého otce bude hledět udělat štěstí.“ „Ale má na cestu peníze?“ „Cestu mu zaplatím . .. až do . . . ano, až do Nantes.“ „Ach tatínku, ty jsi hodný!“ Objímala ho tak, že se cítil skoro zahanben, poněvadž ho svědomí trochu tížilo. „Trvá to dlouho, než se nashromáždí milión?“ zeptala se ho. „To si myslím!“ vykřikl bečvář. „Přece víš, co je to louisdor: a těch je do miliónu padesát tisíc.“ „Maminko, dáme za něho na modlení.“ „Myslila jsem už také na to,“ řekla matka. „To se ví! Pořád vyhazovat peníze!“ vykřikl otec. „Vy si myslíte, že jich tu máme jako smetí?“ V té chvíli zazněl v podkroví dušený nářek žalostněji než předtím; Evženie a její matka hrůzou zledověly. Grandet řekl: „Nanon, jdi se podívat nahoru, nechce-li se zabít.“ A obraceje se k své ženě a dceři, které při jeho slovech zbledly, pokračoval: „A vy, žádné hlouposti! Musím odejít. Budu se trochu točit kolem našich Holanďanů; dnes odjíždějí. Potom navštívím Cruchota a promluvím s ním o tom všem.“ Odešel. Když Grandet zavřel dveře, Evženie a její matka volně vydechly. Dcera před dnešním jitrem nikdy nepocítila v přítomnosti svého otce tíseň; ale od několika hodin každou chvíli měnila i city i myšlenky. „Maminko, kolik louisdorů se platí za bečku vína?“ „Otec je prodává asi za sto až sto padesát franků, podle toho, co jsem slyšela, někdy i za dvě stě.“

84

„A když sklidí čtrnáct set beček vína. . .?“ „Na mou věru, dítě, nevím, kolik to je; otec se mnou nikdy nemluví o svých obchodech.“ „Ale to je tatínek jistě bohatý!“ „Snad. Ale pan Cruchot mi řekl, že koupil přede dvěma lety Froidfond. To ho asi utáhlo.“ Evženie, nemohouc se dopátrat, jak je to se jměním otcovým, musela nechat všeho počítání. „Ten milánek mě ani neviděl!“ řekla Nanon, když se vrátila. „Leží natažen jako telátko na posteli a usedavě pláče až hrůza! Co ho to, chudinku, trápí?“ „Pojďme ho honem potěšit, maminko. Kdyby někdo klepal, půjdeme dolů.“ Paní Grandetová byla bezradná, když slyšela hlas své dcery. Evženie byla vznešená, byla to žena. Obě s chvějícím se srdcem šly nahoru do Karlova pokoje. Dveře byly otevřeny. Mladý muž nic neslyšel, nic neviděl. Tonul v slzách, usedavě, přerývaně naříkal. „Jak má rád svého tatínka!“ řekla Evženie tiše. Bylo nemožno nepoznat z přízvuku, s jakým ta slova byla pronesena, naděje nevědomě zamilovaného srdce. Proto se také paní Grandetová podívala na dceru pohledem prosyceným mateřskou láskou; pak jí řekla docela šeptem: „Pozor, ať se do něho nezamiluješ!“ „Milovat ho!“ odpověděla Evženie. „Ach kdybys věděla, co řekl tatínek!“ Karel se obrátil a spatřil tetu a sestřenici. „Ztratil jsem tatínka, svého ubohého tatínka! Kdyby se mi byl svěřil s tajemstvím svého neštěstí, byli bychom oba pracovali, abychom to napravili. Bože můj! Můj dobrý tatínek! Byl jsem si tak jist, že ho zas brzy uvidím, že jsem se s ním, myslím, rozloučil chladně . . P l á č mu přetrhl řeč. „Budeme se za něho modlit,“ řekla paní Grandetová. „Odevzdejte se do vůle Boží.“

85

„Bratránku,“ řekla Evženie, „odvahu! Ztráta se nedá napravit, proto ted myslete na to, jak byste zachránil svou č e s t . . Svým ženským instinktem, s ženskou zchytralostí, jež nikdy neztrácí pohotovost, ani když utěšuje, chtěla Evženie obelstít bolest bratrancovu tím, že ho přiměla, aby myslil na sebe. „Svou č e s t . . . ? “ křičel mladý muž, odhrnuv si vlasy prudce s čela. Sedl si na postel a zkřížil ruce. „Ach, pravda. Můj otec, jak řekl strýc, udělal úpadek.“ Vyrazil srdcervoucí výkřik a skryl si tvář v dlaních. „Nechte mě, sestřenko, nechte mě! Bože m ů j ! Bože m ů j ! Odpusť tatínkovi, jistě mnoho trpěl!“ Bylo něco strašně jímavého v pohledu na tuto mladou, opravdovou bolest bez vypočítavosti, bez záludu. Byla to cudná bolest a prosté srdce Evženie a její matky porozumělo, když jim dal Karel najevo, aby ho nechaly samotného. Šly dolů, sedly si zase mlčky u okna a pracovaly asi hodinu bez jediného slova. Evženie nahoře pozorovala kradmým pohledem mladíkův pokoj, dívčím pohledem, který jediným mrknutím přehlédne všecko, různé pěkné drobnůstky toaletní, jeho nůžky, jeho břitvy, zdobené zlatém. Tyto zákmity přepychu uprostřed bolesti jí učinily Karla ještě zajímavějším; snad tu působil právě ten protiklad. Nikdy ještě žádná tak vážná událost, nikdy ještě divadlo tak dramatické nedolehlo na duši těch dvou bytostí, neustále ponořených do klidu a samoty. „Maminko,“ řekla Evženie, „budeme nosit za strýčka smutek.“ „O tom rozhodne otec,“ odpověděla paní Grande- tová. Odmlčely se zase. Evženie dělala stehy s pravidelností, která by byla prozradila pozorovateli, že se jí

86

v hlavě myšlenky jen honí. První touhou té milé dívky bylo být účastna smutku svého bratrance. Ke čtvrté hodině zazněl až v srdci paní Grandetové prudký úder klepadla. „Copak se stalo otci?“ řekla dceři. Vinař vstoupil celý radostný. Když si sundal rukavice, mnul si ruce, div že si na nich kůži neodřel, kdyby nebyla tvrdá jako juchta, ovšemže nevoněla modřínem a kadidlem. Procházel se, díval se na hodiny. Konečně mu uklouzlo jeho tajemství. „Zeno,“ řekl bez koktání, „tak jsem je všecky napálil! Naše víno je prodáno. Holanďané a Belgičané odjížděli dnes ráno; procházel jsem se po náměstí před jejich hospodou, jen tak jsem okouněl. Majitelé všech dobrých vinic schovávají sklizeň a chtějí čekat; já jsem je ne- přemlouval. Ten Belgičan byl zoufalý. Viděl jsem to. Obchod je uzavřen, kupuje naši sklizeň za dvě stě franků bečku, půlku v hotovosti. Dostanu to ve zlatě. Směnky jsou hotovy. Tady je šest louisdorů pro tebe. Do tří měsíců víno klesne.“ Tato poslední slova pronesl klidným hlasem, ale tak ironickým, že saumurští občané, v té chvíli se kupící na náměstí a zničení obchodem, který zrovna Grandet uzavřel, byli by se zachvěli, kdyby to byli slyšeli. Zmatený poplach by byl srazil víno o padesát procent. „Letos máš, tatínku, tisíc beček?“ zeptala se Evženie. „Ano, dcerunečko.“ Toto slovo bylo výrazem nejvyšší radosti starého bečváře. „To dělá dvě stě tisíc franků?“ „Ano, slečno Grandetová.“ „Můžeš tedy, tatínku, pomoci snadno Karlovi.“ Údiv, hněv a zděšení Baltazarovo, když spatřil Mene tekel ufarsin, nedalo by se srovnat s mrazivým vztekem Grandetovým. Nemyslil už na synovce a najednou viděl, že se uhostil v srdci dívčině a v jejích plánech.

87

„Vida, od té doby, co ten hejsek vstoupil do mého domu, je tu všecko vzhůru nohama. Nakupujete si tu cukroví, pořádáte hostiny a slavnosti. To se mi nelíbí. Já ve svém věku snad už vím, jak se mám chovat. Ostatně nemusím se učit ani od své dcery, ani od koho jiného. Udělám pro svého synovce, co uznám za dobré; do toho mi nestrkejte nos. - A ty, Evženie,“ řekl obraceje se k ní, „už mi o tom nemluv, nebo tě pošlu s Na- non na noyerské opatství, vyhodím tě! A hned zítra, jestli ještě cekneš! Kde je ten chlapec? Byl už dole?“ „Ne, ještě ne,“ odpověděla paní Grandetová. „A co dělá?“ „Pláče pro tatínka,“ odpověděla Evženie. Grandet pohlédl na dceru, ale nevěděl, co říci. I on byl trochu otcem. Prošel se několikrát po pokoji a šel pak rychle nahoru do své pracovny; chtěl přemýšlet o uložení peněz do státních papírů. Dva tisíce jiter lesa, který vykácel do posledního stromu, daly mu šest set tisíc franků. Přidá-li k tomu peníze za topoly, příjmy za loňský a letošní rok, kromě dvou set tisíc franků z obchodu právě uzavřeného, mohlo by to dělat hromádku devět set tisíc franků. Lákala ho naděje na výdělek dvaceti procent na rentách, které se prodávaly za sedmdesát franků. Psal své výpočty na noviny, ve kterých byl článek o bratrově smrti. Přitom slyšel, ačkoliv neposlouchal, nářek synovcův. Nanon zaklepala na zeď, aby Grandet šel dolů, večeře už byla na stole. Na chodbě a na posledním schodu Grandet ještě potichu počítal: „Udělám to, poněvadž mi to vynese osm procent. Ve dvou letech budu mít patnáct set tisíc franků a v Paříži je dostanu v dobrém zlatě. - Kdepak je synovec?“ „Říká, že nechce jíst,“ odpověděla Nanon, „to není dobře.“ „Aspoň ušetříme,“ řekl jí pán domu. „To jo, na mou duši,“ řekla.

88

„Však nebude plakat věčně. Hlad vyhání vlka z lesa.“ Večeře byla nezvykle tichá. Když Nanon sundala ubrus, řekla paní Grandetová: „Budeme musit nosit smutek, muži.“ „Vy už opravdu nevíte, co byste si vymyslila na vyha zování peněz, paní Grandetová! Smutek je v srdci, a ne v šatech!“ „Ale za bratra se smutek musí nosit a i církev si / á d á . . . " „Kupte si tedy smutek za těch šest louisdorů. Mně stačí jen černá páska.“ Evženie pozvedla beze slova oči k nebi. Po prvé v jejím životě její šlechetné sklony, dosud spící a utlačované, ale náhle probuzené, byly uraženy. Ten večer se navenek podobal mnoha jiným večerům jejich jednotvárného života. Ale byl to jistě nejhorší večer. Evženie pracovala, aniž zvedla hlavu. Neužila ani pracovní skříňky, kterou Karel včera večer pohaněl. Paní Grandetová pletla nátepníčky. Grandet čtyři hodiny točil palci. Byl nadobro pohroužen do svých výpočtů, jejichž následky měly zítra udivit celý Saumur. Ten den nepřišla žádná návštěva. V té chvíli se mluvilo po celém městě o siláckém kousku Grandetově, o úpadku jeho bratra a o synovcově příjezdu. Potřeba pohovořit si o společných záležitostech přivedla všechny majitele vinic, náležící k vznešené i měšťanské společnosti saumurské, ke Grassinsovým, kde se vybíjely strašlivé kletby na bývalého starostu. Nanon předla a vrčení jejího kolovrátku byl jediný zvuk, kter ý bylo slyšet pod šedavým stropem síně. „Dneska nám nějak zdřevěněly jazyky,“ řekla, ukazujíc své zuby, velké a bílé jako oloupané mandle. „To nevadí,“ odvětil Grandet, který se probral z přemýšlení. Viděl v duchu, jak bude mít za tři léta osm miliónů, a plul na této velké hladině zlata.

89

„Pojďme spat. Půjdu dát za všecky dobrou noc synovci a podívám se, nechce-li něco.“ Paní Grandetová zůstala stát na odpočívadle v prvním poschodí, chtějíc vyslechnout rozmluvu, kterou bude mít starý Grandet s Karlem. Evženie byla odvážnější a popošla o dva schody nahoru. „Nu tak, hochu, pořád zarmoucen? Ovšem, vyplač se, je to docela přirozené. Otec je otec. Ale člověk musí snášet bolest trpělivě. Zatím co pláčeš, já o tobě přemýšlím. Vidíš, jsem příbuzný, jaký má být. Tak tedy odvahu! Chceš si vypít sklenku vína?“ Víno v Saumuru nic nestojí; hostí se tu vínem jako v Indii šálkem čaje. „Ale,“ pokračoval Grandet, „vždyť jsi tu potmě. To není dobře, to není dobře, má se vždycky pořádně vidět na to, co děláme.“ „Podívej se, tady je svíčka,“ zvolal. „Kdo sem, k čertu, přivlekl tu svíčku? Ty holky by snad roztřískaly podlahu v mém domě, aby mohly tomu chlapci uvařit vejce.“ Když matka a dcera zaslechly tato slova, vrátily se do svých pokojů a zahrabaly se do postele tak rychle, jako polekané myši zalezou do svých děr. „Paní Grandetová, copak máte poklady?“ řekl manžel, když vcházel do ženina pokoje. „Počkej, muži, modlím se zrovna,“ odpověděla ubohá žena rozechvělým hlasem. „Aby čert vzal toho tvého Pánbíčka!“ zabručel Grandet. Lakomci nevěří v příští život, přítomnost je pro ně vším. Tato pravda vrhá hrozné světlo na dnešní dobu, kdy více než jindy peníze ovládají zákony, politiku a mravy. Školy, knihy, lidé a nauky, všecko se spiklo, aby podrylo víru v budoucí život, o niž se opírá společenská budova již osmnáct set let. Dnes je rakev pro lidi branou, které se zrovna moc nebojí. Budoucnost, která nás očekávala za rekviem, byla přenesena do přítomnosti.

90

I ) < > j í t per fas et nefas do pozemského ráje přepychu a marných požitků, proměnit své srdce ve skálu a trýznit n í tělo pomíjející výboje, tak jako dříve snášeli lidé muka pro statky věčné, to je všeobecné pravidlo. To je ostatně pravidlo napsané všude, i v zákonech, které se ptají zákonodárce: „Co platíš?“ místo aby řekly: „Co myslíš?“ Až tento názor přejde z buržoazie do lidu, co se stane s vlastí? „Už jsi hotova?“ ptal se starý bečvář. „Modlím se za tebe.“ „Dobrá. Dobrou noc. Promluvíme si spolu zítra ráno.“ Ubohá žena usínala jako školáček, který se nenaučil úkolům a bojí se, co bude, až zítra spatří podrážděnou tvář svého učitele. Když se z hrůzy zavinovala do peřin, aby nic neslyšela, přikradla se k ní Evženie - v košili a bosa - políbila ji na čelo. „Ach, má drahá maminko,“ řekla jí, „zítra mu řeknu, že jsem to udělala já.“ „Ne, poslal by tě do Noyers. Jen mě nech, však mě nesní.“ „Slyšíš, maminko?“ „Co?“ „No, on pořád pláče.“ „Jdi si lehnout, dceruško. Nachladíš se od nohou, dlaždice jsou vlhké.“ Tak prošel památný den, který pak tížil po celý život bohatou a ubohou dědičku; už nespala takovým čistým a hlubokým spánkem jako dosud. Dosti často se některé životní osudy v literárním podání zdají nepravděpodobné, ačkoliv jsou pravdivé. Ale není to proto, že skoro vždycky zapomeneme osvětlit své spontánní rozhodování psychologickým světlem a nepátráme po tajemně vzniklých příčinách, které je podnítily? Snad by Evženiina hluboká láska měla být rozpitvána do nej jemnějších nitek; neboť se proměnila, jak

91

by řekli všelijací úšklebové, v nemoc a měla vliv na celý její život. Mnoho lidí se radši vzdá rozluštění, než by si dali práci změřit sílu pout, uzlů a svazků, které spájejí potají v duševním světě fakt s faktem. Zde tedy bude Evženiina minulost pozorovatelům lidské povahy zárukou její naivní nerozvážlivosti a unáhlenosti výlevů její duše. Čím klidnější byl dříve její život, tím více se nyní ženský soucit rozvinul v její duši. Proto se, rozrušena událostmi toho dne, několikrát probudila a poslouchala svého bratrance; myslila, že zaslechla jeho pláč, který jí od včera zněl v srdci: brzy ho viděla umírajícího zármutkem, brzo se jí o něm zdálo, že umírá hladem. K ránu zaslechla docela určitě strašlivý výkřik. Hned se oblékla a přiběhla za ranního polosvitu lehkým krokem k svému bratranci, jenž nechal dveře otevřeny. Svíce hořela v násadci svícnu. Karla přemohla příroda: spal oblečen, sedě v křesle s hlavou zvrácenou na postel; snil, jako sní lidé, kteří mají prázdný žaludek. Evženie se mohla vyplakat do sytosti; mohla se obdivovat té mladé a krásné tváři rozryté bolestí, očím od pláče napuchlým, které jako by i ve spánku ještě prolévaly slzy. Karel v podvědomí vytušil Evženiinu přítomnost, otevřel oči a spatřil, že je dojata. „Odpusťte, sestřenko,“ pravil jí, neuvědomuje si zřejmě ani hodinu, ani místo, kde je. „Jsou srdce, která vám tu rozumějí, bratrance, a my jsme myslily, že něco potřebujete. Měl byste si lehnout, takhle se moc unavujete.“ „To je pravda.“ „Tak tedy sbohem.“ Utekla, zahanbena i šťastna, že sem přišla. Jenom nevinnost je schopna takové odvahy. Uvědomělá ctnost je zrovna tak vypočítavá jako neřest. Evženie se u bratrance nezachvěla, ale stěží se mohla udržet na nohou, když byla ve svém pokoji. Její nevědomý život rázem přestal, uvažovala, činila si tisíce výčitek. „Co si o mně

92

pomyslí? Bude myslit, že ho mám ráda.“ A to si právě iic-jvíce přála, aby si myslil. Upřímná láska dovede předvídat a ví, že láska vzbuzuje lásku. Jaká to byla událost pro tu samotářskou dívku vejít potají k mladému muži! Což se některé myšlenky, některé činy v lásce nevyrovnají u jistých duší svátostnému zasnoubení? Za hodinu potom vstoupila k své matce a podle svého zvyku jí pomohla při oblékání. Pak si šly obě sednout na své místo u okna. Cekaly na Grandeta s onou úzkostí, která podle lidské povahy srdce zmrazuje nebo rozehřívá, svírá je nebo šíří, když člověk pln strachu očekává nějakou scénu, nějaký trest; je to ostatně cit tak přirozený, že se projevuje i u domácích zvířat tím, že skučí pro nepatrnou bolest, jsou-li trestána, a přece dovedou mlčet, když se z nepozornosti poraní. Starý přišel, ale promluvil roztržitě se ženou, políbil Evženii a sedl si ke stolu, jako by si už nevzpomínal na své včerejší vyhrůžky. „Co je se synovcem? Ten chlapec jako by tu ani nebyl!“ „Spí, milostpane,“ řekla Nanon. „Tím lépe, nepotřebuje aspoň svíčku,“ řekl Grandet pošklebně. Tato neobvyklá mírnost, tato jízlivá veselost paní Grandetovou zarazila; podívala se velmi pozorně na svého muže. Ten starý tatík . .. (Zde musíme upozornit, že v Touraine, v Anjou, v Poitou a v Bretani slovo „tatík“, jímž jsme již častěji označili Grandeta, užívá se o lidech nejkrutějších stejně tak jako o lidech nejdobráčtějších, jakmile dosáhnou určitého věku. Toto pojmenování nepředpokládá žádnou osobní mírnost.. .) Tatík tedy vzal klobouk a rukavice a řekl: „Jdu si stoupnout na náměstí, chci chytit Cruchoty.“ „Evženie, otec má jistě něco za lubem.“ Grandet byl totiž slabý spáč a polovinu nocí trávil nad předběžnými rozpočty; a tak byly jeho názory, po

93

střehy a plány nevídané přesnosti a vždycky se zdařily, což uvádělo celý Saumur v údiv. Veškerá lidská moc je složeninou trpělivosti a času. Mocní lidé chtějí a bdí. Život lakomcův je stálý výcvik lidské moci ve službách osobnosti. Opírá se jen o dva city: o sebelásku a zištnost. A poněvadž je zištnost do jisté míry jakousi silnou a chytře vedenou sebeláskou, jsou sebeláska a zištnost dvě části jediného celku: sobectví. Tím můžeme vysvětlit neobyčejný zájem, který budí lakomci obratně zpodobení na scéně. Každý člověk nějakou nitkou souvisí s těmito osobami, které útočí na všecky lidské city, všecky v sobě soustřeďujíce. Kde je člověk bez touhy a která společenská touha se vyplní bez peněz? Grandet měl opravdu něco za lubem, jak řekla jeho žena. Jako všichni lakomci měl i on stálou potřebu hrát s druhými lidmi a vyhrávat na nich zákonitě jejich peníze. Těžit z bližního, toť přece vykonávat akt moci, osobovat si věčně právo opovrhovat těmi, kteří jsou slábi a nechávají se pozřít zde na tomto světě! Kdo pochopil beránka klidně ležícího u nohou Božích, dojemný symbol všech pozemských obětí, jejich budoucnosti, zkrátka zbožněné trpitelství a bezmocnost? Toho beránka nechá lakomec tloustnout; postaví ho do košáru, zabije, upeče, sní a pohrdá jím. Potrava lakomcova se skládá z peněz a opovržení. V noci se Grandetovy myšlenky daly jinou cestou; odtud ta jeho mírnost. Zosnoval předivo, aby se vysmál Pařížanům, aby je uhonil, ošidil, zhnětl, donutil běhat sem, běhat tam, potit se, doufat a blednout; aby se on, bývalý bečvář, pobavil ve své šeré síni na červotočivých schodech svého domu saumurského. Jeho synovec mu dělal starosti. Chtěl zachránit čest svého zesnulého bratra, ale nesmělo to stát krejcar ani jeho, ani synovce. Jeho pozemky budou pronajaty na tři léta, neměl nic na práci než spravovat své jmění. Jeho potměšilá činnost však potřebovala potravu a tu našel v bratrově úpadku.

94

Nemá ve svých drápech nic, co by se dalo vysát: chtěl tedy ničit Pařížany ve prospěch Karlův a ukázat se lacino dobrým bratrem. Čest jeho rodiny mu byla v celé záležitosti tak nepatrnou věcí, že můžeme jeho dobrou vůli srovnat s pocitem hráče, který chce, aby se pěkně zahrála hra, do níž nevsadil. Potřeboval k tomu nutně Cruchotovy. Nechtěl jít však sám za nimi. Rozhodl se, že je pozve k sobě a že ještě týž večer začne komedie, kterou si vymyslil, aby se druhý den stal předmětem obdivu celého města - a nestálo ho to ani haléř!

95

SLIBY LAKOMCE, PŘÍSAHY LÁSKY

Za otcovy nepřítomnosti měla Evženie to štěstí, že se mohla nepřetržitě zabývat svým milovaným bratrancem, zasypávat ho bez obavy všemi poklady své soustrasti. Soustrast je jednou ze vznešených vlastností ženy, je to jediný cit, který zřejmě žena muži ukazuje a dovolí mu jej přijímat. Několikrát šla Evženie nahoru poslechnout si, jak bratranec oddychuje, zdali spí či se už probouzí. Když vstal, sháněla zas smetanu, kávu, vejce, ovoce, talíře a sklenky, všecko, co náleželo k snídani. Vyběhla lehce po starém schodišti, aby zjistila, co bratranec dělá. Obléká se? Pláče ještě? Došla až k jeho dveřím. „Bratránku!“ „Copak, sestřenko?“ „Chcete snídat dole v síni nebo ve svém pokoji?“ „Jak chcete vy.“ „Jak je vám?“ „Stydím se přiznat, sestřenko, že mám hlad.“ Tento rozhovor zavřenými dveřmi byl pro Evženii hotovou románovou epizodou. „Přineseme vám tedy snídani do vašeho pokoje, aby se otec zase nezlobil.“ A seběhla do kuchyně jako lehounký ptáček. „Nanon, jdi uklidit v jeho pokoji.“ Schodiště, po němž stále běhala nahoru a dolů a na kterém se hlučně ozýval každý šramot, jako by teď ztratilo pro Evženii všechnu svou vetchost. Zdálo se jí

96

jasné, mluvilo k ní, bylo mladé jako ona, mladé jako láska, jíž teď sloužilo. I její matka, ta dobrá a laskavá maminka, nechala se svést nápady její lásky. Jakmile bylo v Karlově pokoji uklizeno, šly obě dělat ubohému hochovi společnost. Což nám nekáže křesťanská láska, abychom těšili bližního? Obě ženy čerpaly z náboženství plno malých sofismat, kterými ospravedlňovaly své drobné hříšky. Karel Grandet byl tedy předmětem nejdo- jemnější a nejněžnější péče. Jeho rozbolestněné srdce poznalo sladkost hebkého přátelství, vzácný soucit, který dovedly ty dvě stále utlačované duše projevit, jakmile se octly svobodné v oblasti jim známé: v oblasti utrpení. Evženie, kterou omlouvalo blízké příbuzenství, dala se do pořádání prádla a toaletních předmětů, které si bratranec přinesl. Mohla se dosyta divit těm přepychovým cetkám, drobnostem ze stříbra a tepaného zlata, které se jí dostaly do rukou a s kterými se mohla dlouho mazlit, dělajíc, jako že si je prohlíží. Karel hleděl s hlubokým pohnutím na velkodušný zájem, s kterým se k němu chovala teta i sestřenice. Znal dobře pařížskou společnost a věděl, že by tam ve svém neštěstí potkal jen lhostejná nebo studená srdce. Evženie se mu ukázala ve vší své osobité kráse, obdivoval se její nevinnosti, jíž se včera ještě posmíval. A když Evženie vzala z rukou Nanoniných malovaný koflík kávy se smetanou, aby jej podala bratranci ve vší srdečnosti svého citu, pohlížejíc na něho laskavě, zalily se oči Pa- řížanovy slzami. Vzal její ruku a políbil ji. „Copak je?“ zeptala se ho. „To jsou slzy vděčnosti,“ odpověděl. Evženie se rychle otočila ke krbu a sundala s něho svíčku. „Tu máš, Nanon, odnes si to!“ řekla. Když se opět podívala na bratrance, byla ještě celá zardělá, ale alespoň její oči mohly už trochu lhát a nevyjádřit plně ohromnou radost, která zaplavila její srd

7

97

ce. Vyjadřovaly však týž cit jako oči Karlovy, jejich duše splývaly v téže myšlence: že budoucnost náleží jim. Tento sladký cit byl pro Karla ještě slastnější, poněvadž vyrostl uprostřed nesmírné bolesti a přišel zcela nečekaně. Oder klepadla přivolal obě ženy na jejich místa v síni. Na štěstí měly dost času seběhnout po schodech, aby je Grandet, když vešel, našel při práci. Kdyby je byl potkal na chodbě, bylo by to v něm asi probudilo největší podezření. Stařec se nasnídal stoje. Po snídani přišel z Froidfondu hlídač, kterému Grandet kdysi slíbil odměnu, ale dosud nedal nic. Hlídač přinesl zajíce, koroptve, které zastřelil v parku, úhoře a dvě štiky, které poslali mlynáři. „Vida, vida, starý Cornoiller přichází vždycky jako na zavolanou. - Dá se to jíst?“ „Dá, jemnostpane, je to zabito před dvěma dny.“ „Tak, Nanon, hopla, hopla 1“ volal stařec. „Vezmi si to, bude to k večeři. Pozval jsem oba Cruchoty!“ Nanon vyvalila hloupě oči a dívala se s jednoho na druhého. „No a kde vezmu slaninu a koření?“ řekla. „Zeno, dej Nanon šest franků,“ volal Grandet, „a připomeň mi, abych došel do sklepa pro dobré víno!“ „Tak, pane Grandete,“ začal hlídač připravenou řeč, aby si vymohl rozřešení otázky svého platu, „pane Grandete .. „Ale třesky plesky, já už vím, co chceš,“ přerušil ho stařec. „Jsi dobrý chlap, však uvidíme zítra, dnes mám příliš mnoho práce. - Zeno, dej mu sto suváků!“ řekl paní Grandetové. A zmizel. Ubohá žena byla celá šťastná, že může jedenácti franky vykoupit klid. Věděla, že Grandet mlčívá čtrnáct dní, když si frank po franku vybral peníze, které jí dal. „Tu máš, Cornoillere,“ pravila, vloživši mu deset franků do ruky; „jednou uznáme tvoje služby.“

98

Cornoiller neměl, co by řekl. Odešel. „Milostpaní,“ řekla Nanon, která si vzala černý čepec a košík, „potřebuji tři franky, to ostatní si nechte. Však to nějak půjde.“ „Udělej nám dobrou večeři, Nanon! Bratranec přijde dolů!“ volala na ni Evženie. „Najisto se tu děje něco zvláštního," poznamenala paní Grandetová. „Od naší svatby dává otec večeři teprve po třetí!“. Ke čtvrté hodině byla Evženie a její matka hotova s prostíráním pro šest osob a pán domu přinesl několik lahví výborného vína, které venkované s láskou uschovávají. Právě v tu dobu vešel do síně Karel. Byl bledý. Pohyby, chování, pohledy a jeho hlas byly plny půvabného smutku. Nehrál svou bolest, trpěl opravdu a stín, který zastíral jeho tvář utrpením, dodával mu zajímavosti, která se ženám tolik líbí. Evženie ho proto měla ještě radši. Snad také neštěstí jí ho učinilo bližším. Karel už nebyl bohatý krásný jinoch pro ni nedostupný, nýbrž příbuzný, který upadl do hrozné bídy. Bída rodí rovnost. Zena má s andělem to společné, že jsou jí všecky trpící bytosti blízké. Karel a Evženie si rozuměli a mluvili spolu jen očima. Bohatý hejsek klesl - v koutečku stál jen tichý, klidný a hrdý sirotek. Ale občas k němu zazářil sladký a laskavý pohled sestřenčin, přinutil ho, aby zapomněl na smutné myšlenky a aby s ní raději vzlétl k nadějím do budoucna, kterým se s ním tak ráda oddávala. V té chvíli bylo město Saumur vzrušeno večeří, kterou dával Grandet Cruchotovým, ještě více, než bylo včera rozčileno prodejem jeho sklizně, což byla velezrada na vinařském cechu. Kdyby byl tento zchytralý vinař dával večeři za tím účelem, který stál Alkibiadova psa ocas, 1

1 Alkibiad.es, jeden z Žáků Sokratových, dopouštěl se výstředností, aby upoutal pozornost. Tak dal useknout ocas svému psu, který ho stál 7000 drachem.

V

99

byl by byl snad velikým mužem. Ale Grandet byl příliš povznesen nad město, stále si z něho tropil smích a nezáleželo mu na Saumuru. Grassinsovi se brzo dozvěděli o násilné smrti a o pravděpodobném úpadku Karlova otce. Rozhodli se, že ještě ten večer zajdou k svému klientovi, aby mu vyslovili účast v neštěstí a přátelské city. Chtěli také vyzvědět, proč asi stařec pozval za takových okolností Cruchotovy k večeři. Přesně v pět hodin přišel předseda C. de Bonfos a jeho strýc notář, oba po zuby vystrojeni. Hosté usedli za stůl a znamenitě se najedli. Grandet byl vážný, Karel mlčelivý, Evženie němá, paní Grandetová také nemluvila více než jindy, a tak se večeře stala pravou smuteční hostinou. Když vstávali od stolu, řekl Karel tetě a strýci: „Dovolte mi, abych směl odejít. Musím napsat dlouhé a smutné listy.“ „Jen jdi, Karle.“ Když odešel a tatík si byl jist, že už nemůže nic zaslechnout, protože bude úplně zabrán do svých dopisů, podíval se potměšile na svou ženu a řekl jí: „Paní Grandetová, náš rozhovor, to je pro vás španělská vesnice. Je už půl osmé, měla byste jít na pelech. - Dobrou noc, Evženie!“ Políbil Evženii a obě ženy odešly. A tu se začíná scéna, kde starý Grandet více než kdy jindy za svého života dokázal obratnost, jíž nabyl v obcování s lidmi a která mu od lidí, jimž dřel poněkud příliš surově kůži s těla, vynesla přezdívku starého psa. Kdyby se byla ctižádost saumurského starosty nesla výše, kdyby ho byly šťastné okolnosti přivedly do vyšší společnosti a vyslaly ho do kongresu, v němž se řeší záležitosti národů, a kdyby tam byl užil svého nadání, z něhož těžil dosud jen pro svůj osobní prospěch, byl by se Grandet nepochybně stal Francii slavně užitečným. Možná také ovšem je stejně pravděpodobné, že by byl dělal jen ubo

100

hou figuru, kdyby byl odešel ze Saumuru. S lidským nadáním je to možná jako s některými zvířaty: stanou se neplodnými, jakmile se přesadí do jiného podnebí, než kde se narodila. „P . . . p ... p .. . pane pře . . . pře .. . pře. .. dsedo, říkal jste, že ú . .. ú . .. úpadek . . .“ Grandet předstíral už odjakživa koktání, takže je lidé u něho pokládali za přirozené, stejně jako hluchotu, na kterou si stěžoval za deštivých dnů. Oba Cruchoty toto koktání za dnešních okolností unavovalo, takže poslouchajíce vinaře, mimovolně se šklebili a jako by se snažili doplnit slova, když se Grandet zažbrblával, by- lo-li potřebí. Zde musíme vylíčit, jak to bylo s Grande- tovým koktáním a s jeho hluchotou. Nikdo v Anjou tak dobře neslyšel a nikdo nedovedl tak správně vyslovovat anjouskou franštinu jako tento lstivý vinař, jednou ho totiž při vší jeho vychytralosti ošidil nějaký žid, který si při hovoru dával ruku jako komoutek k uchu, jako aby lépe slyšel, a koktal a hledal slova tak usilovně, že se Grandet stal bezděky obětí svého soucitu. Pokládal za svou povinnost napovídat lstivému židovi slova i myšlenky, které žid jako by hledal, doplňoval jeho výklady a mluvil za toho prokletého žida, a být vlastně židem, a ne Grande- tem. Bečvář vyšel z tohoto zvláštního boje, uzavřev k své lítosti obchod, jaký ještě nikdy za svého obchodního života neuzavřel. Ztratil v něm sice peníze, ale rozum se obohatil dobrou zkušeností, jejíž ovoce sklidil později. A proto nakonec tatík Grandet blahořečil židovi, který ho naučil umění, jak činit netrpělivým svého obchodního soupeře a jak ho zavádět, aby se zaměstnával stále myšlenkou protivníkovou a ztratil přitom z patrnosti myšlenku svou. A žádný jiný obchod jako tenhle nevyžadoval tolik, aby Grandet využil hluchoty, koktání a nesrozumitelných oklik a zahalil do nich své myšlenky. Předně si nechtěl

101

vzít na bedra odpovědnost za své myšlenky a pak chtěl zůstat pánem svého slova a nechat viset v pochybnostech své opravdové úmysly. „P. .. pa ... pane de B o n f o s . . . “ Za tři léta po druhé jmenoval Grandet Cruchota synovce pane de Bonfos. Předseda si mohl myslit, že si ho úskočný stařec vybral za zetě. „Vy jste te ... tedy říkal, ž . . . že ú . . . ú . . . úpad ... úpadku mů ... může v jistých p ř í . . . p ř í . . . případech z a . . . za . . . zabránit s. . . sám . . . “ „Sám obchodní soud. To je docela všední,“ řekl pan C. de Bonfos, zachytávaje myšlenku starého Grande- ta, nebo mysle, že ji vytušil, a chtěje mu ji laskavě vysvětlit.. . „Poslechněte si, jak se to dělá.“ „Po ... p o . . . poslouchám,“ odvětil poníženě Grandet, tváře se šibalsky jako dítě, které se v duchu posmívá svému profesorovi a dělá přitom, jako by mu věnovalo kdovíjakou pozornost. „Když člověku úctyhodnému a váženému, jako byl na příklad zesnulý váš pan bratr v Paříži. . .“ „M . . . můj . . . bratr, ano.“ „Hrozí insolventnost...“ „To se jme . . . jmenuje i. .. i n s o l . . . s o l . . . vent- nost?“ „Ano. Jakmile úpadek začne hrozit, přísluší obchodnímu soudu, jemuž podléhá (poslouchejte dobře!), soudním výrokem jmenovat nad jeho obchodním domem likvidátory. Likvidovat, to není úpadek, rozumíte? Člověk, který se dostal do úpadku, je nečestný; ale likviduje-li, zůstává čestným člověkem.“ „To ... to ... to je něco j i . . . jiného, nestojí-li to ... t. .. to víc pe ... pe ... peněz,“ řekl Grandet. „Ale vždyť se dá likvidace provést i bez obchodního soudu,“ řekl předseda, vtahuje šňupeček tabáku. „Neboť, jak se ohlašuje úpadek?“

102

„Na to jsem nikdy n ., .nemyslil,“ odpověděl Grandet. Úředník pokračoval: „Předně odevzdáním bilance soudu: to učiní obchodník sám nebo jeho plnomocník, řádně zapsaný. Za druhé na žádost věřitelů. No a co se tedy stane, nepředlo- ží-li obchodník bilanci a nevyžádá-li si žádný věřitel od soudu nález, že je řečený obchodník v úpadku?“ „Co se sta ... stane?“ „Tu rodina zemřelého, jeho zástupci, dědici nebo obchodník sám, není-li mrtev, nebo jeho přátelé, je-li nezvěstný, likvidují. Chcete snad likvidovat obchod svého bratra?“ zeptal se předseda. „Ach, Grandete, to by bylo dobré,“ zvolal notář. „Na našem venkově záleží na cti. Kdybyste zachránil své jméno - neboť je to vaše jméno - jednal byste jako muž.“ „Muž vznešený!“ přerušil předseda strýce. „A . . . ano,“ odpověděl starý vinař. „Můj b .. . b r . . . bratr se jme . . . jme . . . jmenoval Grandet docela tak ja ... jako já. T ... to ... to je jisté. N e . . . ne neříkám, že ne. A .. . a . . . ta .. . 1. .. 1 . . . likvidace by v ka ... ka . .. každém p ř í . . . případě ve . .. velmi pro ... prospě ... prospěla zájmům mé ... mého sy ... synovce, kte ... kterého mám rád. Ale mu ... musím do t o . . . toho vidět. Já ne ... neznám p a . . . pařížské ku ... kujóny. Já žiju v Saumuru. Znám své vinice, své p ř í . . . příkopy, své zá ... záležitosti. N i . . . nikdy jsem ne ... nenapsal smě . .. směnku. Co je to smě ... směnka? Přijal jsem j i . . . jich mnoho, a . . . ale sám jsem ne ... nepodepsal ž á . . . žádnou. To se přijme a es . .. eskontuje. To .. . je v š e . . . všecko, co o tom vím. S l y . . . slyšel jsem ně ... někde, že prý se směn ... směnky dají skou .. . skoupit...“ „Ano,“ vpadl předseda. „Směnky se mohou skoupit na místním trhu po srážce určitého procenta. Rozumíte tomu?“

103

Grandet si udělal z ruky kornoutek, dal si jej k uchu a předseda mu větu opakoval. „Věc má te .. . tedy dvo . .. dvojí strá . .. stránku,“ odpověděl vinař. „Já ne ... nevím; v mém vě .. . věku t y . . . tyhle věci! Já mu . . . musím být ta ... tady, a ... abych do ... dohlédl na o ... obilí. Obilí se s k l í . . . sklízí a o ... obilím se pla ... platí. M u . . . musím především dohlédnout na skli. . . sklizeň. Mám h l . . . h l a v . . . n í a d . . . d o . . . b r é o . . . o . . . obchody ve Froidfondu. N e . . . ne . . . nemohu o ... pustit dům pro ty za ... zatrachtilé šmo . .. šmo ... dr . .. drch .. . chy, v kterých se nevyznám. Vy ří. .. říkáte, že bych měl být v Pa . .. Paříži, abych za ... zastavil pro ... prohlášení ú . . . úpadku a li. . . likvidoval. A. . . ale člověk ne ... nemůže být na . . . najednou na dvou mí. . . místech, le . . . ledaže by byl ptáčkem .. „Rozumím vám,“ řekl notář. „Ale máte přece přátele, staré přátele, kteří vám rádi prokáží službu.“ „Konečně! Rozhodněte se tedy!“ pomyslil si vinař. „A kdyby tedy někdo odjel do Paříže, vyhledal tam nejvážnějšího věřitele vašeho bratra Viléma a řekl mu .. .“ „Do .. . dovolte, pro . . . prosím,“ řekl stařec, „co . . . co by mu řekl? A ... asi ně .. . něco t a . . . takového: Pan Gran .. . Grandet ze Saumuru sem, pan Gran .. . Grandet tam. Má rád s v é . . . svého bratra, má r . . . r . . . rád své . . . svého sy ... syn ... synovce. Je to do ... dobrý p ř í . . . příbuzný a má do . . . dobré ú . . . úmysly. Pro ... prodal do ... dobře svou s k l i . . . sklizeň. Ne ... pr . .. neprohlašujte ú.. . úpadek, se . .. se ... j . . . j . . . sejděte se, z v o . . . zvolte si li. .. l i . . . likvidátory. Gran ... Grandet uvidí, co ... c o . . . může dě ... dělat. Při li. .. likvidaci z í . . . získáte v í . . . více, než kdy . . . kdyby vám l i . . . lidé od soudu do to . . . toho s t r . . . strkali nos. Není to pravda?“ „Docela,“ odpověděl předseda.

104

„Víte, pane de Bon . . . Bon . .. Bonfos, než se roz ... rozhodnu, mu . .. musím vidět. Když ně .. . někdo ne .. . nemůže, tak ne .. . může. V kaž ... každé ob ... ob ... obtížné z ... z ... zá ... záležitosti mu ... musí člověk znát, co může dát a co má dát, aby se ne ... nezničil. Není to pravda?“ „Ano,“ odvětil předseda. „Jsem toho mínění, že se dá za několik měsíců skoupit celý úvěr za tolik a tolik a splatit úplně dohodou. To je jako: ukaž psu špek, a půjde s tebou, kam chceš. Když není prohlášen úpadek a vy máte dlužní úpisy, jste čistý jako padlý sníh.“ „Ja . . . jako p .. . pa . . . padlý sníh?“ opakoval Grandet, dělaje si z ruky kornoutek. „To. . . tomu ne . .. nerozumím: s . . . sníh?“ „Poslouchejte mě tedy,“ křičel předseda. „Po ... po . . . poslouchám.“ „Směnka je zboží, které může klesat i stoupat na ceně. To je jeden důsledek principu Jeremiáše Bentha- ma o lichvě. Tento publicista dokázal, že zavrhování lichvy je vlastně hloupý předsudek.“ „Podívejme se!“ zvolal stařec. „Vzhledem k tomu, že podle Benthama jsou peníze v podstatě zboží, a to, co peníze představují, také se stává zbožím,“ pokračoval předseda, „dále vzhledem k tomu, že je všeobecně známo, že podléhajíce obvyklým proměnám ovládajícím věci obchodní, tyto směnky s tím nebo oním podpisem, jakožto ten neb onen obchodní artikl, buď zaplavují místní trh, nebo se jich nedostává, jsou drahé, nebo bezcenné, soud nalézá právem . . . Bože můj, to jsem hloupý, odpusťte, domnívám se, že můžete svého bratra vykoupit za pětadvacet procent.“ „Říkáte Je ... Jeremiáš Ben . . . ? “ „Bentham, Angličan.“ „Ten Jeremiáš nám ušetří lecjakou trampotu v obchodech,“ řekl notář se smíchem. „Tihle Angličané mají lec .. . leckdy zdravý ro ...

rozum,“ řekl Grandet. „Tak tedy, po . . . p o . . . podle Ben . .. Benthama, je ... jestliže p a . . . papíry m ... mého bratra pla .. . pla ... pla ... platí, ne ... neplatí! Říkám to dobře, že? Zdá se mi to jasné. Věřitelé by b y l i . . . ne, nebyli by ... Já to ... tomu roz ... rozumím.“ „Dovolte, ať vám to všechno vysvětlím,“ řekl předseda. „Před soudem, máte-li všechny dlužní úpisy závodu Grandetova, váš bratr nebo jeho dědici nejsou nikomu nic dlužni. Dobrá.“ „Dobrá,“ opakoval starý Grandet. „Před právem, jestliže se směnky vašeho bratra převezmou (rozumíte dobře tomu termínu?) na místním trhu se ztrátou několika procent; jestliže je k tomu některý váš přítel svolný, jestliže je skoupí, bude dědictví po nebožtíku pařížském Grandetovi zákonitě vyrovnáno, poněvadž věřitelé nebyli donuceni žádným násilím je prodat.“ „To je pra .. . pravda, obchod je obchod,“ řekl bečvář. je ... je-li to tak . . . Ale přece snad pochopíte, že je t . . . to p . . . pr . . . pro mne těžké. Ne . .. nemám peněz a ... ani času, ani č ... ča ... su . . . “ „Ovšem, vy sám se nemůžete obtěžovat. Nabízím se vám, že pojedu do Paříže. Zúčtujete se mnou cestovní výlohy, to je maličkost. Navštívím věřitele, promluvím s nimi, odročím lhůtu a vše se vyrovná příplatkem, který složíte k likvidačním hodnotám, abyste se stal majetní- kem všech dlužních úpisů.“ „Však u ... uvidíme. N e . . . nemohu a ne ... nechci se do to .. . toho pouštět, dokud . . . Když ně . . . někdo n e . . . nemůže, tak ne ... nemůže. Ro ... rozumíte?“ „Ano.“ „Mám z to ... toho hla ... hlavu celou po ... po ... popletenou, j . . . j . . . j a k j s . . . jste m ... m i . . . jjji rrroz ... z . .. zhý ... b ... bal. To po prvé v ž i . . . životě mu ... musím myslit na ta ... ta ... takové..

106

„Nejste znalý práv.“ „Jsem jen chudý vi. . . vinař a ne ... nerozumím to . . . tomu, co jste mi tu po ... povídal. Mu ... musím o tom p ř e . . . přemýšlet.“ „Tedy,“ začal znovu předseda, chystaje se shrnout všecko, co vyložil. „Synovce!“ přerušil ho notář vyčítavým tónem. „Copak, strýčku?“ ptal se president. „Nech přece pana Grandeta, ať sám vyloží, co zamýšlí. Jde tu o velmi důležité pověření. Náš milý přítel to musí náležitě vy . . .“ Oder klepadla, oznamující příchod rodiny des Grassinsových, jejich vstup a vzájemné pozdravy nedovolily Cruchotovi dokončit větu. Notář byl rád, že se hovor takhle přerušil. Grandet se na něj už díval úkosem a jeho hrbol na nose věštil bouři. Opatrný notář předně nepovažoval za vhodné, aby předseda soudu první instance jel do Paříže přimět věřitele k povolnosti a aby se pustil do všelijakých pletich, které zrovna nevyhovují zákonům nejpřísnější poctivosti. A pak, Grandet se vůbec nevyslovil, že by chtěl něco platit, a tak se notář bál, aby se jeho synovec do něčeho nezapletl. Využil tedy okamžiku, kdy des Grassinsovi vstoupili, chytil předsedu v podpaždí a odtáhl ho k oknu. „Už jsi byl dost a dost ochotný, synovce; už dost obětavosti. Touha po dceři tě dělá slepým. Blázne! Nemusíš do toho lézt tak zbrkle! Teď nech řídit loďku mne, pomoz mi jen při kormidlování. Copak si ty, vážený soudní úředník, budeš zadávat v takové . . .?“ Nedokončil. Zahlédl, jak pan des Grassins podává starému bečváři ruku, a zaslechl, jak mu říká: „Grandete, slyšeli jsme o hrozném neštěstí, jež stihlo vaši rodinu, o úpadku domu Viléma Grandeta a o smrti vašeho bratra. Chceme vyjádřit svůj hluboký soucit v této smutné chvíli.“ „Jediné neštěstí je smrt pana Grandeta mladšího,“

107

přerušil notář bankéře. „A to ještě by se byl nezabil, kdyby ho bylo napadlo poprosit bratra o pomoc. Náš starý přítel, který je poctivý až ke kořínkům vlasů, chce likvidovat dluhy domu pařížského Grandeta. Můj synovec předseda ho chce ušetřit tíhy celé té soudní roboty a nabízí mu, že hned odjede do Paříže, aby vyjednával s věřiteli a náležitě je uspokojil.“ Starý vinař dosvědčil tato slova, hladě si bradu. Grassinsovi byli vrcholně překvapeni; ještě cestou pomlouvali Grandeta, jak je lakomý, a skoro ho obviňovali z bratrovraždy. „Vidíš, já to věděl,“ zvolal bankéř, hledě na svou ženu. „Co jsem ti říkal už cestou, paní Grassinsová? Grandet je starý poctivec a nesnese, aby na jeho jménu ulpěla sebemenší poskvrnka. Nespravedlivé jmění - prach. Na našem venkově se ještě dá na dobré jméno! - To je dobře, velmi dobře, Grandete. Jsem starý voják, neumím mluvit květnatě, ale řeknu to upřímně: U sta hromů, to je vznešený čin!“ „Vz .. . vznešené č i . . . činy přijdou ně .. . někdy draho,“ odpověděl stařec, když mu bankéř upřímně stiskl ruku. „Ale ať se, prosím, pan předseda proto na mne nehorší - celá ta věc je záležitostí čistě obchodní a vyžaduje chytrého a zkušeného obchodníka,“ řekl des Gras- sins. „Tady je potřebí vyznat se v účtech návratných, v úhradách útrat a v úrokových výpočtech. Musím jet do Paříže za svými vlastními záležitostmi a mohl bych to spojit s . . . “ „U . . . uvidíme tedy, z . . . zd .. . zdali by . . . bych . . . chom ttto n . . . ne . . . mohli z . . . zku . . . s . . . sit do . . . dohodnout se spo .. . spolu co nejlépe, aniž se za. .. zaváži k něčemu, co bych pak n e . . . nechtěl u .. . u . .. dě . . . Hat,“ odpověděl Grandet. „Pan předseda samo sebou chce, abych mu hradil cestu,“ dodal už bez koktání.

108

„Je přece tak příjemné být v Paříži 1“ podotkla paní des Grassins. „Já bych si ráda zaplatila, jen abych tam mohla jet.“ A kývla na muže, jako by mu chtěla dodat odvahy, jen aby tuto službu vyfoukl svým sokům stůj co stůj. Pak se podívala ironicky na oba Cruchoty, kteří se tvářili velmi zoufale. Tu Grandet chytil bankéře za knoflík a zatáhl ho stranou. „Měl bych ve vás větší důvěru než v předsedu,“ řekl mu. „A pak, mám něco za lubem!“ dodal a jeho hrbol se zachvěl. „Já bych se rád pustil do renty. Mohl bych vzít renty za několik tisíc a nechci ji jinak než za osmdesát franků. Říká se, že to haraburdí ke konci měsíce klesá. Vy se v tom vyznáte, co?“ „Aby ne. Měl bych tedy pro vás koupit rentu za několik tisíc liber?“ „Ne mnoho pro začátek. A ani muk! Chci tenhle tah sehrát potají, aby o tom nikdo nevěděl. Uděláte pro mne ten obchod ke konci měsíce; ale neříkejte o tom nic Cruchotům, dráždilo by je to. A když už jedete do Paříže, podíváme se zároveň, jak to vypadá s mým ubohým synovcem.“ „Tedy platí. Odjedu zítra poštou,“ řekl nahlas des Grassins. „V kolik hodin si mám přijít pro poslední rozkazy?“ „V pět hodin, před večeří,“ odpověděl vinař a mnul si ruce. Všichni hosté zůstali ještě nějakou chvíli pohromadě. Po chvilce řekl des Grassins, poklepávaje Grandetovi na rameno: „Je to krásné, když má člověk tak hodné příbuzné, jako je tady . . „Ano, ano, ono se to nezdá,“ odpověděl Grandet, „ale jsem dobrý příbuzný. Měl jsem tuze rád svého bratra a dokáži to, ne .. . nebude-li to s t á t . . .“ „Rozloučíme se s vámi, Grandete,“ přerušil ho na

109

štěstí bankéř, než dokončil větu. „Původně jsem nemyslil, že tak brzy odjedu, to víte, musím si ještě leccos zařídit.“ „Ano, ano. J . .. já, v . .. v š . . . však w í . . . t . . . t e p r . . . proč, odejdu do své p o . . . poradní síně, jak říká předseda Cruchot.“ „Hrome! Už nejsem pan de Bonfos!“ pomyslil si smutně úředník a tvářil se jako soudce, kterého obha- jovací řeč nesmírně nudí. Pohlaváři obou nepřátelských rodin odešli společně. Nikdo z nich už nemyslil na zradu, jíž se Grandet ráno dopustil na vinařském kraji. Snažili se - ovšem marně - jeden na druhém vypátrat, co soudí protivná strana o skutečných záměrech v této nové záležitosti Gran- detově. „Půjdete s námi k paní ďOrsonval?“ zeptal se des Grassin notáře. „Přijdeme tam později,“ odpověděl předseda. „Slíbil jsem slečně de Gribeausourt, že se u ní stavím, a dovo- lí-li strýček, půjdeme nejdříve tam.“ „Tedy na shledanou, pánové,“ řekla paní des Gras- sins. A když byli několik kroků od Cruchotových, řekl Adolf otci: „Ti mají vztek, že?“ „Tiše, Adolfe,“ napomenula ho matka, „mohou nás ještě slyšet. Ostatně tvoje řeč není příliš vkusná a zapáchá právnickou fakultou.“ „Vidíte, strýčku,“ zvolal předseda, když poodešli od des Grassinsových, „začal jsem dnes jako předseda de Bonfos a skončil jsem jako prachobyčejný Cruchot!“ „Všiml jsem si, že tě to mrzelo. Ale Grassinsovi měli příznivý vítr. Ale jsi ty hloupý při vší své chytrosti! Nech je, ať odplují na takovém, uvidíme starého Gran- deta, a buď zcela klidný: Evženie přece jen bude tvoje.“ V několika okamžicích roznesla se novina o velko

110

dušném Grandetově rozhodnutí ve třech domech najednou a v celém městě se nemluvilo o jiném než o této bratrské oddanosti. Každý Grandetovi odpouštěl prodej proti úmluvě, kterou si majitelé vinic odpřisáhli. Každý se obdivoval jeho šlechetnosti, nikdo se jí u něho nenadál. Francouzská povaha se ráda nadchne, rozhněvá, vášnivě zamiluje do chvilkového meteoru, do přechodné a vrtkavé věci. Jsou snad kolektivní bytosti, národy, bez paměti? Když starý Grandet zavřel dveře, zavolal Nanon. „Nepouštěj dnes psa a nechoď spat. Máme spolu něco na práci. V jedenáct hodin sem přijde Cornoiller s froid- fondským kočárkem. Poslouchej, až přijede, aby nemusil klepat a řekni mu, aby vešel tiše. Dělat v noci rámus je policejně zakázáno. Ostatně nemusí nikdo ze sousedů vědět, že odjíždím.“ Po těch slovech šel Grandet nahoru do pracovny. Nanon slyšela, jak tam chodí a hrabe se v svých věcech - ale tiše a opatrně. Bylo vidět, že nechce vzbudit ani svou ženu, ani dceru, a hlavně, že nechce na sebe upozornit synovce, kterého už začínal proklínat, když zahlédl v jeho pokoji světlo. V noci se Evženii zdálo, že zaslechla výkřik umírajícího, a pro ni byl tím umírajícím Karel. Byl tak bledý a zoufalý, když odcházel; snad se nezabil? Vzala si čepec, jakýsi plášť s kapucí, a chtěla vyjít z pokoje. Náhle zahlédla skulinou ve dveřích jasné světlo; nejdříve se lekla, že snad hoří. Pak se však utišila, když zaslechla těžké kroky Nanon a zařehtání několika koní. „Snad nechce otec bratránka někam odvézt!“ řekla si. Pootevřela hodně opatrně dveře, aby nevrzly, ale tak, aby viděla, co se děje na chodbě. Vtom se její pohled střetl s pohledem jejího otce, a třebas byl jeho pohled neurčitý a nevšímavý, zmrazil ji hrůzou. Stařec a Nanon nesli spolu těžké bidlo, jehož konce spočívaly na jejich ramenou. Na bidle bylo lano, na němž byl přivázán

111

soudek, podobný soudkům, které Grandet pro zábavu vyráběl, když neměl co dělat. „Svatá Panno, to je tíha, milostpane!“ řekla tiše Nanon. „Škoda, že jsou to jen suváky!“ odpověděl stařec. „Pozor, ať nevrazíš do svícnu!“ Tento výjev byl osvětlen jen jedinou svíčkou, která stála mezi dvěma příčkami zábradlí. „Cornoillere, vzal sis pistole?“ zeptal se Grandet svého hlídače in partibus. 1 „Ne, milostpane. Jakýpak strachy o vaše suváky?“ „No ovšem,“ odvětil starý Grandet. „Ostatně pojedeme rychle,“ mluvil dále hlídač, „vaši pachtýři pro vás vybrali nejlepší koně.“ „Dobrá, dobrá. Ale neřekls jim, kam jedu?“ „Vždyť jsem to ani nevěděl!“ „Dobrá. Vůz je pevný?“ „Tenhle, jemnostpane? To by uneslo třicet tisíc liber! A co váží ty vaše mizerné bečky?“ „Ty? To vám hned řeknu,“ řekla Nanon, „nebude to moc daleko od osmnácti set liber.“ „Budeš mlčet, Nanon! - A ženě řekneš, že jsem odjel na venkov a že se vrátím k večeři. - A teď rychle, Cornoillere, musíme být v Angers před devátou hodinou!“ Vůz odjel. Nanon zavřela vrata na závoru, odvázala psa a šla si lehnout. Rameno měla rozlámané. A nikdo v sousedství ani netušil, že Grandet odjel a jaká byla příčina jeho cesty. Mlčelivost toho starce byla úžasná. Nikdy nikdo neviděl suváku v tomto domě plném zlata. Ráno se Grandet dozvěděl z řečí u přístavu, že zlato stouplo dvojnásob v ceně, protože v Nantes vystrojují a vyzbrojují lodi, a že prý spekulanti přijeli do Angers, aby ho nakoupili. Starý vinař si zkrátka a dobře honem

1

V krajích nevířících

112

vypůjčil od svých pachtýřů koně, aby mohl jet prodat své zlato, přinést si od vrchního berního státních financí v cenných papírech potřebnou částku na nákup renty a zvětšit ji ještě o tržní zisk. „Otec odjíždí,“ řekla si Evženie, která se schodů všecko slyšela. V domě bylo zase ticho. Vzdálené hrčení vozu, jež pomalu zanikalo, nebylo už ani slyšet ve spícím Sau- muru. Evženie náhle uslyšela dříve svým srdcem než sluchem vzlyk, který vyšel z pokoje bratrancova a pronikl stěny. Světlý pruh, tenký jako ostří šavle, svítil mezerou dveří a přetínal vodorovně zábradlí starého schodiště. „Jistě trpí,“ pomyslila si a vystoupila o dva schody. Po druhém vzlyku vystoupila až k jeho pokoji. Dveř e byly pootevřeny, strčila do nich. Karel spal. Hlavu měl vykloněnu ze staré lenošky; jeho ruka se až dotýkala země, pero mu z ní vypadlo. Trhaný dech, jehož příčinou byla tato nepohodlná poloha spícího jinocha, Evženii poděsil. Rychle vešla dovnitř. „Je asi znaveni“ řekla si, pohlížejíc na zapečetěné dopisy před ním. Bylo jich asi deset. Přečtla si adresu: Pan Farry Breilman a spol., výroba kočárů. - Panu Buissonovi, krejčímu, atd. „Uspořádal asi všechny své záležitosti, aby mohl brzo odjet z Francie,“ pomyslila si. Její pohled utkvěl na dvou otevřených dopisech. Jeden z nich začínal slovy: „Má drahá Annetto . . .“; to ji upoutalo. Srdce se jí chvělo, nohy jí ztuhly. „Drahá Annetto! Je zamilován, je milován! Všechna naděje pryč! - Co jí to asi píše?“ Tyto myšlenky jí prolétly hlavou i srdcem. Viděla ta slova všude, i na dlaždicích, napsaná ohnivým písmem. „Už se ho mám zříci? Ne, nebudu číst ten dopis. Musím odejít. . . Ale co kdybych si to přece přečtla?“

Podívala se na Karla, vzala něžně jeho hlavu a opřela ji o lenoch křesla. Nechal se sebou všecko dělat - jako dítě, které i ve spánku pozná svou matku a dá se líbat a hýčkat a nevzbudí se. Jako matka zdvihla mu Evženie visící ruku, jako matka ho políbila na vlasy. „Drahá Annetto!“ Ďábel jí křičel tato dvě slova do uší. „Vím, že nedělám dobře, ale přečtu si ten dopis,“ řekla si. Odvrátila hlavu, neboť všechna čestnost se v ní vzepřela. Po prvé v životě zápasilo v jejím srdci dobro a zlo. Dosud se nemusila červenat za žádný svůj čin. Teď ji unášela vášnivá zvědavost. Při každé větě se jí srdce vzdulo a bodavá trýzeň, která se jí zmocňovala při četbě listu, budila v ní ještě větší touhu po radostech první lásky. „Má drahá Annetto, nic by nás bylo od sebe neodloučilo. Ale stihlo mě neštěstí, které nemohla předvídat žádná moudrost lidská. Můj otec se zabil, jeho i moje jmění je naprosto ztraceno. Jsem sirotek v tak mladém věku, že mohu být při své výchově pokládán ještě za děcko. Musím však povstat jako muž z propasti, do níž jsem upadl. Část dnešní noci jsem strávil samými výpočty. Chci-li odjet z Francie jako čestný muž - a to je nutno -, nezbude mi ani sto franků, abych mohl odjet za štěstím do Indie nebo do Ameriky. Ano, má drahá Annetto, půjdu hledat štěstí do podnebí co nejvražednějšího. Pod tamější oblohou je prý štěstí jisté a rychlé, říká se. V Paříži bych nemohl zůstat. Ani má duše, ani moje tvář by nedovedly přijímat urážky, chlad a pohrdání, které čekají člověka bez peněz, syna bankrotáře. Můj Bože - být dlužen dva milióny. . .! Hned prvý týden bych padl v souboji. Proto se tam nevrátím. Nemůže mě tam přilákat ani Tvoje láska, nejněžnější a nejoddanější, jaká kdy povznášela srdce mužovo. Bohužel, má milovaná, nemám dosti peněz, abych šel za Tebou tam, kde jsi nyní, abyc h Ti dal a od Tebe

114

dostal poslední políbení, z něhož bych načerpal sílu, jíž je mi třeba k mému podnikání. . „Ubohý Karel! Dobře, že jsem dopis čtla! Mám zlato, dám mu je,“ řekla si Evženie a dala se znovu do čtení. „Nemyslil jsem ještě na neštěstí chudoby. Budu-li mít těch sto louisdorů, které potřebuji na cestu, nezbude mi ani pětník, abych si nakoupil zboží na obchod. Ale ne, nebudu mít ani sto louisdorů, ani jeden louisdor a poznám, kolik peněz mi zbude, teprve až vyrovnám své dluhy v Paříži. Nezbude-li mi nic, odjedu klidně do Nantes a tam vstoupím na loď jako prostý námořník. Počnu od píky, jako začalo v mládí plno chudých lidí, kteří se potom vrátili z Indie bohatí. Od dnešního rána se dívám chladně na svou budoucnost. Je pro mne strašnější než pro koho jiného, neboť maminka mě zbožňovala a hýčkala a drahý otec mě velmi miloval. A od té chvíle, kdy jsem se začal účastnit společenského života, měl jsem lásku takové Annetty! Poznal jsem jenom květy života; to štěstí nemohlo stále trvat. A přece mám, drahá Annetto, více odvahy, než by se čekalo od lehkomyslného mladého muže zvyklého laskání nejrozkošnější ženy Paříže a zkolébaného radostmi rodinného života, od jinocha, na nějž se doma všecko smálo a jehož přání byla otci rozkazem . . . Ach, můj tatínek je mrtev, Annetto! Přemýšlel jsem tedy o svém postavení, přemýšlel jsem také o Tvém. Zestárl jsem za těch čtyřiadvacet hodin. Drahá Annetto, i kdyby ses zřekla svého přepychu, své lóže v Opeře, svých toalet, aby sis mě mohla udržet v Paříži, ještě bychom nedosáhli částky, které potřebuji na svůj promarněný život. A pak, nemohu ani přijmout tolik obětí. Rozejdeme se tedy dnes navždy.“ „Svatá Panno, on se s ní loučí. Jaké štěstí!“ Evženie poskočila radostí. Karel sebou pohnul a dívka ztuhla leknutím. Ale jinoch se na štěstí nevzbudil. Čtla tedy dále:

115

„Kdy se vrátím? Ani sám nevím. Indickým podnebím zestárne Evropan brzo, zvláště Evropan, který hodně pracuje. Představme si, co bude za deset let. Za deset let bude Tvé dcerce osmnáct, bude Tvou společnicí, bude Tvým špehem. Svět k Tobě bude zlý, Tvá dcerka možná ještě krutější. Poznali jsme přece, jak umí společnost soudit a jak dovedou být mladé dívky nevděčné! Využijme těchto svých zkušeností! Uchovej v svém srdci, tak, jako já uchovám v svém, vzpomínku na tato čtyři léta šťastného života, a buď mi věrná, můžeš-li. Nemohu to vlastně ani na Tobě žádat, neboť se musím sám přizpůsobit svému postavení, musím žít pravým měšťáckým životem a dělat rozpočty co nejsprávnější. Musím tedy pomýšlet na sňatek, stane se nezbytností mého nového života. Musím se Ti svěřit, že jsem se zde v Saumuru u svého strýce sešel se sestřenkou, jejíž způsoby, tvář, duše i srdce by se Ti jistě líbily a která kromě toho, zdá se mi, že má . . .“ „Jak byl asi unaven, že přestal psát!“ pomyslila si Evženie, když viděla, že dopis končí vprostřed věty. Omlouvala ho! Což bylo možné, aby si ta nevinná dívka nevšimla chladu, který čišel z tohoto listu? Dívkám nábožensky vychovaným, nevědomým a čistým, je všecko láskou, jakmile vstoupí do krajů láskou okouzlených. Kráčejí v nich obklopeny nebeskou září, kterou vrhá jejich duše a která vyzařuje paprsky na jejich milence. Malují si ho zápalem svého vlastního citu a vkládají mu do duše své krásné myšlenky. Poklesky žen vznikají skoro vždycky z jejich víry v dobro, z jejich důvěřivosti v pravdu. Slova „Má drahá Annetto, má milovaná,“ ozývala se v srdci Evženie jako nejkrásnější řeč lásky a lahodila její duši jako Venite, adoremus, které hrály varhany z jejího dětství a okouzlovaly její duši. Ostatně slzy, jež dosud plnily Karlovy oči, prozrazovaly všechnu něhu jeho srdce, kterou musí být dívka zvábena.

116

Mohla tušit, že Karel miloval a upřímně oplakával svého otce ne tak z dobroty svého srdce jako spíše pro dobrotu svého otce? Pan Vilém Grandet a jeho žena uspokojovali vždy všechna přání svého syna, dávali mu všecky radosti, které přináší bohatství, a tak v něm nevzbudili onu hroznou vypočítavost, kterou se v Paříži proviňuje více méně většina dětí; uprostřed pařížských radostí touží po rozkoších a dělají plány, které se jim k jejich žalosti stále hatí a odsunují proto, že jsou rodiče ještě na živu. Otcova štědrost byla tak veliká, že v srdci synově probudila opravdovou lásku, bez jakékoliv záludnosti. Ale přesto byl Karel pravé pařížské dítě, které pařížské mravy a sama Annetta naučily vypočítavosti. Stařec pod maskou mladého muže. Dostalo se mu hrozné výchovy v tomto světě, kde se na jediném večírku páše myšlenkou a slovy víc zločinů, než jich potrestá porotní soud. Vtip tu zabíjí nej větší myšlenky, člověk tu platí za silného, jen když správně vidí; a správně vidět - to znamená ničemu nevěřit, ani citům, ani lidem, ba ani událostem; vyrábějí se tu falešné události. Správně vidět, to znamená potěžkávat každé ráno přítelovu pokladnu a umět se chytře postavit nade vše, co se děje. Prozatím ničemu se neobdivovat, ani uměleckým dílům, ani vznešeným činům; za pohnutku každé věci je nutno pokládat osobní zájem. - Když Karel provedl plno ztřeštěností, nutila ho ona vznešená dáma, ta krásná Annetta, aby přemýšlel vážně. Mluvila s ním o jeho budoucím postavení, čechrajíc mu vlasy navoněnou dlaní. Rovnajíc mu kadeře, učila ho těžit ze života; zženšťovala ho a materializovala. Byla to dvojí zkáza, ale zkáza elegantní, jemná a dobrého vkusu. „Jste hloupý, Karle,“ říkávala mu. „Dá mi to asi hodně práce, než vás naučím znát svět. Nechoval jste se hezky k panu de Lupeaulx. Vím, že ten člověk za moc nestojí, ale čekejte, až bude bez moci, pak jím třeba opovrhujte. Víte, co nám říkávala paní Campanová?

117

,Děti moje, dokud je někdo v ministerstvu, musíte ho zbožňovat. Až padne, pomáhejte ho odtáhnout na mr- choviště. Dokud má moc, je jakýmsi bohem. Když jí pozbude, je ještě níže než Marat ve stoce, poněvadž žije, kdežto Marat byl mrtev. Život je řada kombinací; ty se musí studovat, podle těch se musí postupovat, abychom se vždycky udrželi v dobré pozici.“ “ Karel byl příliš podle módy. Byl příliš dlouho šťasten, příliš milován svými rodiči, příliš hýčkán společností, takže neměl opravdu hlubokých citů. Zlaté zrní, které mu matka zašila do srdce, musilo projít trudnou pařížskou školou. Užíval ho jen na povrch a tím se otřelo. Ale Karlovi bylo teprve dvaadvacet let. V tomto věku se zdá životní svěžest pevně spjata s čistotou duše. Hlas, pohled, tvář jako by harmonovaly s city. Proto i nejpřísnější soudce, i nejméně důvěřivý advokát, i nej nepřístupnější lichvář je na vahách, má-li věřit v starobu srdce a v zkaženou vypočítavost, když oči plují v sa- mé čistotě a na čele není vrásek. Karel ještě neměl nikdy příležitost použít v životě zásad pařížské morálky a do toho dne byl krásný svou nezkušeností. Ale sobectví mu bylo naočkováno, aniž o tom sám věděl. Zárodky pařížské vypočítavosti, dřímající v jeho duši, měly v něm brzy rozkvést, jakmile se z nečinného diváka stal v dra- matě skutečného života hercem. Skoro všechny dívky věří sladkým slibům vnějška. Ale i kdyby byla bývala Evženie opatrná a obezřelá, jak bývají někdy venkovské dívky, mohla mít nedůvěru v bratrance, když se u něho způsoby, slova i skutky ještě shodovaly s touhou srdce? Náhodou pro ni osudnou poznamenala poslední projevy pravé citovosti, která dřímala v jeho srdci, a slyšela, abychom tak řekli, poslední vzdechy jeho svědomí. Zanechala dopisu, který pro ni znamenal plno lásky, a dívala se zálibně na spícího bratrance. Pro ni svěží iluze života posud hrály na jeho tváři. Přísahala si zprvu

sama sobě, že ho bude milovat věčně. Pak její pohled padl na druhý dopis; už ani nedbala, že to je všetečnost. Počala znovu číst, aby nabyla nových důkazů o vznešených vlastnostech, které - jako každá žena - přisuzovala svému vyvolenému. „Drahý Alfonsi, až budeš číst tento dopis, nebudu už mít přátel. Ale musím se Ti přiznat, že jsem nikdy nezapochyboval o Tvém přátelství; nevěřím jenom lidem, kteří mají tohoto slova plná ústa. Prosím Tě, abys uspořádal moje věci, přitom počítej sám se sebou, ať dobře využitkuješ všeho, co mám na majetku. Musím Ti vylíčit nynější postavení. Nemám ani krejcar a chci odjet do Indie. Napsal jsem právě všem lidem, kterým jsem podle svého soudu něco dlužen. Posílám Ti jejich seznam, pokud jej mohu zpaměti vyhotovit. Doufám, že má knihovna, nábytek, kočáry, koně atd. postačí na krytí dluhů. Chci si ponechat jen několik bezcenných drobností, abych měl na začátek do obchodu v Indii. Můj drahý Alfonsi, pošlu Ti odtud plnou moc k prodeji, kdyby vznikly pochybnosti. Pošli mi všecky mé zbraně. Pro sebe si ponech Britona. Nikdo by nezaplatil cenu, jakou to nádherné zvíře opravdu má, radši Ti je dám, tak jako umírající odkazuje pečetní prsten vykonavateli závěti. Udělali mi velmi pohodlný cestovní kočár u firmy Farry-Breilman a spol., ještě mi ho však nedodali. Hleď s nimi vyjednat, aby si jej ponechali a nežádali na mně odškodnění. Kdyby se však vzepřeli takovému řešení, vyhni se všemu, co by mohlo vrhnout špatné světlo na mé jméno v nynějším mém postavení. Jsem dlužen šest louisdorů .ostrovanovi“; prohrál jsem je, nezapomeň mu je ihned .. .“ „Drahý bratranec 1“ řekla si Evženie a přestala číst. Běžela drobnými krůčky do svého pokoje s jednou z rozsvícených svíček. Tam plna radostného vzrušení otevřela zásuvku staré dubové truhly - skvostný kousek z doby nazývané renesanční; byl na ní ještě znát zpola

119

odřený známý salamandr královský. Vyňala odtamtud tlustý váček z červeného sametu se zlatými žaludy, lemovaný odřeným dracounem. Bylo to dědictví po babičce. Potom velmi pyšně potěžkávala tento váček a s radostí přepočítávala zapomenutou částku svých úspor. Nejdříve dala stranou dvacet portugalských, zcela nových, které byly raženy za vlády Jana V. v roce 1725 a měly podle kursu skutečnou cenu pěti lisabonských čili sto osmašedesát franků čtyřicet centimů každý, jak říkal otec; ale jejich běžná cena byla sto osmdesát franků, poněvadž to byly vzácné a krásné mince, zářily jako slunce. Item měla pět janováků nebo stolibrových mincí janovských; byly to také vzácné mince v kursovní ceně sedmaosmdesáti franků, ale pro milovníky zlata sto franků. Měla je od starého pana de la Bertelliěre. Item tři čtyřnásobné španělské zlaté z doby Filipa V., ražené v roce 1729, které dostala od paní Gentil- letové. Když jí je stará paní dávala, řekla jí: „Tenhle pěkný kanárek, ten malý žluťáček, stojí osmadevadesát liber! Opatruj si ho, miláčku, bude to ozdoba tvého pokladu!“ Item - a to si otec nejvíc cenil (zlato těchto mincí mělo třiadvacet karátů a kousíček!) - bylo tu sto holandských zlatých z roku 1756, které měly cenu skoro třinácti franků. 'Item velká vzácnost - jakési medaile, velmi cenné pro lakomce, tři rupie se znamením Váhy, pět rupií se znamením Panny, všechny z čistého, čtyřiadvacetikaráto- vého zlaťa, velkolepé peníze Velkého Mogula, z nichž každý měl na váhu cenu sedmatřiceti franků čtyřiceti centimů, ale pro znalce, kteří milují zlato, nejméně padesát franků. Item čtyřicetifrankový napoleon, který dostala předevčírem a jejž nedbale vhodila do červeného váčku. Tento poklad obsahoval nové a nedotčené mince,

120

pravá umělecká díla; starý Grandet se po nich občas pídil a občas je chtěl vidět, aby dceři dopodrobna vyložil jejich podstatné přednosti, jako krásu okraje, třpyt plochy, bohatství písmen, jejichž ostré hrany ještě nebyly odřeny. Nemyslila však na ty vzácnosti, ani na vášeň otcovu, ani na nebezpečí, které jí hrozilo, když daruje poklad, otci tak drahý. Ne, myslila jen na bratrance a konečně po několikerém chybném sčítání zjistila, že má asi pět tisíc osm set franků skutečné hodnoty, jež však možno v běžném prodeji zpeněžit skoro za dva tisíce tolarů. Když viděla své bohatství, zatleskala rukama jako děcko, které musí svou přebytečnou životní energii vybíjet naivními pohyby těla. Tak otec a dcera počítali každý svůj majetek: on, aby šel zlato prodat, Evženie, aby je hodila do moře své lásky. Dala opět mince do starého váčku, vzala jej a bez váhání šla zase nahoru. Tajná bolest bratrancova způsobila, že zapomněla, že je noc, že zapomněla na všecky požadavky slušnosti. Byla silná svým svědomím, svou oddaností a svým štěstím. Když se objevila na prahu dveří, držíc v jedné ruce svíčku, v druhé váček, Karel se probudil. Spatřil sestřenici a hleděl na ni s otevřenými ústy. Evženie popošla dovnitř, postavila světlo na stůl a řekla pohnutě: „Bratránku, musím vás odprosit. Dopustila jsem se vůči vám velké chyby. Ale Bůh mi ten hřích odpustí, zapomenete-li vy.“ „Copak se stalo?“ zeptal se Karel a mnul si oči. „Přečtla jsem ty dva dopisy.“ Karel še začervenal. „Jak se to stalo? Proč jsem šla vlastně nahoru? Ani sama už teď nevím. Ale ani příliš nelituji, že jsem si ty dopisy přečtla; poznala jsem alespoň vaše srdce, vaši duši a . . .“ „A, . .?“ zeptal se Karel.

„A vaše záměry, vaši potřebu peněz. . .“ „Drahá sestřenko . . .!“ „Tiše, tiše, bratránku, ne tak nahlas, ať někoho nevzbudíme! Tady jsou malé úspory ubohé dívky, která je nepotřebuje,“ řekla, otvírajíc váček. „Přijměte je ode mne, Karle. Dnes ráno jsem ještě nevěděla, co jsou to peníze, ale vy jste mi ukázal jejich cenu: jsou jen prostředkem, jak vidím. Bratranec je skoro bratr, můžete si vypůjčit peníze sestřiny!“ Evženie, jsouc stejně žena jako dívka, nečekala, ž e by bratranec mohl odmítnout. Karel mlčel. „Snad neodmítnete?“ zvolala Evženie a v hlubokém tichu bylo slyšet tlukot jejího srdce. Váhání bratrancovo ji ponížilo. Ale jeho bída ji přiměla k tomu, že poklekla. „Nevstanu, dokud si zlato nevezmete!“ řekla. „Bratránku, odpovězte, prosím vás . .., abych věděla, že si mě vážíte, že jste šlechetný, že .. Když Karel zaslechl tento výkřik vznešené zoufalosti, zaplakal. Slzy mu skanuly na ruce sestřenice, kterou zachytil, aby si neklekla na zem. Když Evženie ucítila jeho teplé slzy, skočila po váčku a vysypala mu jej na stůl. „Ano, viďte?“ ptala se v radostném pláči. „Nebojte se, Karle, však jednou zbohatnete. Tohle zlato vám přinese štěstí. Jednoho dne mi je vrátíte. Však to nějak zařídíme, přijmu všechny podmínky, které mi uložíte. Neměl byste však přikládat takovou cenu tomuto daru!“ Konečně mohl Karel vyjádřit své city. „Ano, Evženie, byl bych malodušný, kdybych ten dar nepřijal. Maličkost za maličkost, důvěra za důvěru!“ „Co chcete dělat?“ zeptala se ulekaně. „Poslyšte, drahá sestřenko, mám tu . . . “ Odmlčel se a ukázal na čtyřhrannou krabici v koženém obalu, která stála na prádelníku. „Mám tu, vidíte, věc, která je mi tak drahá jako

1.22

život. Ta skříňka je dar od mé maminky. Hned ráno jsem si řekl, že by jistě sama prodala to zlato, kdyby mohla vstát z hrobu; prodala by ten zlatý necesér, který mi dala z lásky. Kdybych to však udělal sám, zdálo by se mi to jako zločin.“ Evženie stiskla bratranci křečovitě ruku, slyšíc tato jeho poslední slova. „Nechci ten dárek zničit, nechci, aby se ztratil při mých cestách,“ řekl po chvilce, kdy oba na sebe pohlíželi vlhkýma očima. „Drahá Evženie, vám ten dárek svěřím. Nikdy nesvěřil přítel příteli věc světější. Posuďte sama!“ Šel pro krabici, vyňal ji z obalu, otevřel a ukázal smutně své okouzlené sestřenici necesér, jehož zlatnická práce byla ještě cennější než jeho váha. „Tohle ještě nic není,“ řekl a smáčkl pero, takže vyskočilo dvojí dno, „toto má pro mne cenu celého světa.“ Vyňal dvě podobizny, dvě umělecká díla paní de Mirbel, bohatě obložená perlami. „Jaká to je krásná žena! Není to ta dáma, které jste právě p s a l . . .?“ „Ne,“ odpověděl s úsměvem. „To je moje maminka. A to zde je můj otec, vaše teta a váš strýček. Evženie, měl bych vás poprosit na kolenou, abyste mi opatrovala tento poklad. Kdybych zahynul a ztratil vaše malé jmění, budete odškodněna tímto zlatém. A jen vám mohu zanechat tyto dva drahé obrázky. Jste hodna toho, abyste je opatrovala. Ale zničte je, aby se po vaší smrti nedostaly do cizích rukou.“ Evženie mlčela. , „Viďte, že ano?“ dodal láskyplně. Když slyšela jeho slova, podívala se na něho po prvé pohledem milující ženy, pohledem, v němž bylo skoro stejně koketnosti jako hloubky. Uchopil její ruku a políbil ji. „Anděli čistoty, mezi námi peníze nikdy nebudou

ničím, viďte? Cit, který je povznáší, bude napříště vším.“ „Podobáte se své matce. Měla také tak sladký hlas, jako je váš?“ „Mnohem sladší.. .“ „Pro vás ovšem,“ poznamenala, klopíc oči. „Ale teď si, Karle, lehněte, přeji si to, jste unaven. Na shledanou zítra!“ Vyprostila něžně svou ruku z rukou bratrance, který ji doprovázel a svítil na cestu. Když došli na práh dveří, vzdychl: „Proč jenom jsem na mizině!“ „Nic si z toho nedělejte; můj otec je, myslím, bohatý,“ odvětila. Karel postoupil jednou nohou do pokoje, opřel se zády o zeď a řekl: „Ubohé dítě, pak by jistě nebyl nechal zemřít mého otce, vy byste nežila v téhle chudobě, i on sám by žil jinak.“ „Má však Froidfond!“ „A jakou cenu má Froidfond?“ „To nevím. Ale má také Noyers!“ „Nějaký bídný statek asi.“ „Má vinice a louky . . . “ „Nějaké špatné snad,“ řekl Karel pohrdavě. „Kdyby váš otec měl jen čtyřiadvacet tisíc liber renty, nežila byste v téhle studené a holé světnici!“ dodal a popostrčil levou nohu dovnitř. - „Zde tedy budou mé poklady,“ řekl, ukazuje na starou truhlu, aby zakryl své myšlenky. „Jděte už spat,“ poručila mu, aby nemohl vejít do jejího neupraveného pokoje. Karel vyšel a oba se na sebe usmáli na dobrou noc. Oba usnuli týmž snem a na Karlovu bolest se položilo několik růží. Druhý den ráno před snídaní spatřila paní Grande-

124

tová, jak se její dcera prochází s Karlem. Jinoch byl posud smutný jako člověk, který sestoupil takřka až na dno svých strastí, změřil hloubku propasti, do níž se zřítil, a cítí teď celou tíhu své neblahé budoucnosti. „Tatínek se vrátí až k večeři,“ řekla Evženie, když zahlédla matčinu ustrašenou tvář. Podle Evženiiných způsobů, podle její tváře a podle zvláštní něhy, jak se jí chvěl hlas, bylo možné poznat duševní shodu mezi ní a jejím bratrancem. Jejich duše se horoucně zasnoubily, snad ještě dříve, než vyzkoušeli sílu citu, kterým se k sobě vzájemně pojili. Karel zůstal v síni a všechny tři ženy měly ohled na jeho smutek. Všechny se nějak zaměstnávaly. Grandet zapomněl na své denní povinnosti, a tak přišlo do domu plno lidí. Pokrývač, klempíř, zedník, nádeník, tesař, zahradníci, pachtýři - všichni sem přišli, jedni, aby uzavřeli smlouvy týkající se oprav, druzí, aby odvedli pacht nebo přijali peníze. Paní Grandetová a Evženie měly tedy plno práce a musily odpovídat na nekonečné řeči dělníků a venkovanů. Nanon ukládala v kuchyni, co dostala od pachtýřů. Čekala vždycky na rozkaz pánův, aby věděla, co smí spotřebovat pro domácnost a co se musí prodat na trhu. Stařec měl ve zvyku - jak to často dělají venkovští šlechtici - pít své špatné víno a jíst zkažené ovoce. K páté hodině se Grandet vrátil z Engers. Prodal tam za čtrnáct tisíc franků zlata a v tobolce si nesl královské poukázky, které mu měly nést úrok až do té doby, kdy měl platit své renty. Cornoillera nechal v Angers, aby tam ošetřil ztrhané koně a pomalu s nimi jel domů, až si pořádně odpočinou. „Přijel jsem z Angers, ženo. Mám hlad.“ Nanon na něj zavolala z kuchyně: „Copak jste od včerejška nic nejedl?“ „Ne,“ odpověděl stařec. Nanon přinesla polévku. Grassins přišel pro rozkazy,

12.5

zrovna když rodina večeřela. Starý Grandet synovce ani neviděl. „Jen se nenechte vyrušovat od jídla, Grandete,“ řekl mu bankéř. „Pohovoříme si. Z Nantes si přijeli pro zlato do Angers; víte, kolik se tam platí? Chci tam něco poslat.“ „Neposílejte, už toho tam mají dost,“ odpověděl stařec. „Jsme příliš dobří přátelé, musím vám uspořit zbytečnou ztrátu času.“ „Ale zlato tam platí třináct franků padesát centimů!“ „Řekněte raději: platilo.“ „Odkud by je, k čertu, byli dostali?“ „Jel jsem dnes v noci do Angers,“ odpověděl šeptem Grandet. Bankéř se až zachvěl překvapením. Pak se mezi nimi rozvinul tichý rozhovor od ucha k uchu, při němž se des Grassins i Grandet několikrát podívali na Karla. V okamžiku, kdy bezpochyby bývalý bečvář řekl bankéři, aby mu koupil sto tisíc liber renty, škubl sebou des Grassins bezděky údivem. „Pane Grandete,“ řekl Karlovi, „odjíždím do Paříže. Nemohl bych vám tam snad něco vyřídit. . . ?“ „Ne, pane bankéři, děkuji,“ odpověděl Karel. „Poděkuj lépe, Karle. Pan bankéř jede urovnat záležitosti firmy Viléma Grandeta.“ „Což by byla nějaká naděje?“ zeptal se Karel. „Copak nejsi můj synovec?“ zvolal bečvář s předstíranou hrdostí. „Cest tvoje je ctí mou. Což se nejmenuješ Grandet?“ Karel vstal, objal starého Grandeta, políbil ho a celý bledý odešel. Evženie hleděla s obdivem na svého otce. „Tedy sbohem, můj milý Grassinsi, jsem váš oddaný služebník. A dobře mi tam ty lidi obalamuťte!“ Oba chytráci si potřásli rukama. Bývalý bečvář doprovodil bankéře až ke dveřím. Když je zavřel, vrátil se a řekl Nanon, usedaje pohodlně do křesla:

126

„Dej mi bezinkovou kořalku!“ Byl však příliš rozechvěn, nemohl vydržet na místě. Vstal, pohlédl na podobiznu pana de la Bertelliěre a začal si zpívat a dělat kroky, jimž Nanon říkala „taneční“. „Ve francouzské gardě dobrého jsem tátu mši. . . " Nanon, paní Grandetová a Evženie na sebe pohlédly beze slova. Když vinařova radost dostupovala vrcholu, naplňovala je vždycky děsem. Brzy se však rozešli. Především si už starý Grandet chtěl jít lehnout, a když on šel spat, musili jít spat všichni - když August pil, bylo celé Polsko opilé. A pak, Nanon, Karel a Evženie byli stejně znaveni jako Grandet. A paní Grandetová - ta spala, jedla, pila a chodila podle přání svého manžela. Přesto však v těch dvou hodinách věnovaných trávení pronesl bečvář - žertovnější než jindy - plno svých zvláštních jadrných průpovědí, z nichž jediná postačí, aby vystihla jeho duši. Když vypil bezinkovou, podíval se na skleničku a řekl: „Člověk sotva ke sklence přiloží rty, a už je prázdná! Taková je i naše historie. Co bylo, není už. Tolary se nemohou vydávat a zůstat přitom v peněžence. To by byl život až příliš krásný!“ Byl bodrý a milostivý. Když přišla Nanon s kolovrátkem, řekl jí: „Jsi jistě unavena. Nech toho konopí!“ „Ale co, měla bych dlouhou chvíli,“ odpověděla. „Chuděrko! Nechceš bezinkovou?“ „Copak to, to se nebudu upejpat. Milostpaní ji dělá mnohem lepší než v lékárně. To, co tam prodávají, je brynda.“ „Dávají tam moc cukru, pak to nemá žádnou vůni!“ podotkl stařec.

Druhý den ráno, když se rodina sešla v osm hodin k snídani, poskytovala po prvé obraz skutečné družnosti. Neštěstí spojilo rychle paní Grandetovou, Evženii a Karla. A Nanon s nimi cítila, sama si to neuvědomujíc. Tito čtyři lidé začínali tvořit jednu rodinu. Starý lakomec byl zase spokojen svým dobrým obchodem a jistotou, že hejsek brzo odjede a on že mu nebude musit zaplatit víc než cestu do Nantes. Proto si ani skoro nevšímal Karlovy přítomnosti v domě. Dal oběma dětem - tak říkal Karlovi a Evženii - volnost chovat se, jak jim bylo libo, pod dozorem paní Grandetové; měl v ni plnou důvěru, co se týče názorů náboženských a mravních. Zarovnávání luk a příkopů ležících podél cesty, sázení topolů při Loiře a zimní práce ve vinohradech a ve Froidfondu ho cele zaujaly. V té chvíli se začíná pro Evženii jaro její lásky. Od oné noční scény, kdy dala svůj poklad bratranci, šlo srdce za pokladem. Měli společné tajemství a dívali se na sebe se vzájemným porozuměním, jež prohlubovalo jejich city, činilo je méně obyčejnými a důvěrnějšími a stavělo je oba takřka mimo všední život. A nedovoloval jim jejich příbuzenský svazek jistou měkkost hlasu a něhu pohledů? Proto se Evženii zalíbilo uspávat bratrancovu bolest dětskými radostmi rodící se lásky. Není jakási půvabná doba mezi počátkem lásky a počátkem života? Neukolébává se děcko sladkými písněmi a laskavými pohledy? Nevypravují se mu kouzelné pohádky, které mu ozlacují budoucnost? Nerozprostírá nad ním naděje stále svá zářivá křídla? Nepláče střídavě slzy radosti a bolu? Nehněvá se pro maličkosti? - pro kamínky, z nichž si chce postavit vratký palác, pro kytičky, na které zapomene, jak je utrhne? Nedychtí zmocnit se času a vkročit do života? Láska je naším druhým vtělením. Dětství a láska byly touž věcí u Evženie a Karla: byla to první vášeň, plná dětinství a pro jejich srdce tím sladší, že byla obestřena smutkem.

128

Vznikajíc pod smutečním závojem, byla tato láska tím spíše v úplné harmonii s venkovskou prostotou tohoto rozpadajícího se domu. Když hovořil se svou sestřenicí u roubení studně v onom tichém dvoře, když s ní seděl v zahrádce na mechové lavičce až do západu slunce a povídal si s ní o velkém nic nebo poslouchal ticho a klid, který vládl mezi hradbami a domem jako pod kostelní klenbou, tu poznával Karel svatost lásky. Neboť jeho dáma ze společnosti, jeho drahá Annetta, odhalila mu jen bouřlivou vášeň. Pro tuto čistou a opravdovou lásku zapomínal v této chvíli na pařížské koketní, marnivé a hlučné milování. Měl rád tento dům; jeho obyčeje se mu už nezdály směšné. Hned ráno přicházel dolů, aby si mohl s Evženií pohovořit, než přijde Grandet vydávat potraviny. Když se na chodbě ozvaly kroky starcovy, utekl Karel do zahrady. Malá hříšnost těchto jitřních schůzek, o nichž nevěděla ani Evženiina matka a které Nanon jako by neviděla, dodala této nevinné lásce životnosti zakázaných rozkoší. Když pak po snídani Grandet odešel podívat se na své polnosti a vinice, dlel Karel stále ve společnosti matky a dcery a prožíval neznámé radosti, když jim propůjčoval své ruce k navíjení klubíčka, když se díval, jak pracují, a slyšel jejich povídání. Dojímala ho prostota tohoto života, skoro klášterního; odhalila mu krásu duší neznajících svět. Domníval se, že takovéto mravy jsou ve Francii nemožné, že snad mohou existovat někde v Německu, a i to jen neskutečné, v románech Augusta Lafontaina. Brzo mu byla Evženie ideálem Goethovy Markétky ještě před hříchem. Den co den také jeho slova a pohledy okouzlovaly ubohou dívku, která se poddávala s rozkoší vlně lásky. Chytala se svého štěstí, jako se plavec zachytí větve vrby, aby se dostal z vody a odpočinul si na břehu. Nezachmuřovalo hoře blízkého loučení nejradostnější chvíle těchto prchajících dnů? Každého dne jim nějaká

9

129

událost připomněla blízký rozchod. Tak tři dni po odjezdu pana des Grassins odvedl Grandet Karla slavnostně - jak se na venkově takové kroky podnikají - k soudu, aby podepsal smlouvu, že se zříká dědictví po otci. Hrozné odřeknutí, jakési odpadlictví od rodiny. Grandet pak šel k notáři Cruchotovi, aby mu udělal dvě plné moci, jednu pro pana des Grassins, druhou pro Karlova přítele, který měl prodat nábytek. Pak bylo nutno vyplnit určité formality potřebné k vyhotovení pasu. A když konečně došel z Paříže objednaný prostý smuteční oblek, zavolal si Karel saumurského krejčího a prodal mu své zbytečné šaty. To se ovšem velice líbi lo starému Grandetovi. „Je z tebe konečně muž přichystaný k odjezdu, muž, který jde za svým štěstím,“ řekl mu, když ho viděl v černém rcdingotu z hrubého sukna. „Dobře, velmi dobře!“ „Můžete mi věřit, strýčku, že dokáži mít smysl pro svou situaci,“ odpověděl mu Karel. „A co je tohle?“ zeptal se stařec, když zahlédl hrst zlata, kterou mu ukázal Karel. Oči mu zasvítily. „To jsou mé knoflíky, prstýnky a všelijaké zbytečnosti: snad mají nějakou cenu. Neznám však nikoho v Saumuru a chtěl jsem vás dnes ráno poprosit. . .“ „Abych to od tebe koupil?“ přerušil ho Grandet. „Ne, strýčku, ale mohl byste mi snad říci o poctivém člověku, který.. .“ „Dej mi to, Karle. Odhadnu to ve svém pokoji a řeknu ti, jakou to má cenu - přesně na centim. Je to šper- kové zlato osmnácti- až devatenáctikarátové,“ řekl, prohlížeje dlouhý řetěz. Stařec natáhl širokou ruku a zlato odnesl. „Dovolte, sestřenko, abych vám věnoval tyto dva knoflíky: můžete si z nich udělat sponu ke stuze na zápěstí. Takové náramky se ted hodně nosí.“ „Přijímám bez váhání, bratránku,“ řekla spiklenecky.

130

„Tetičko, tady je náprstek po mamince, opatroval jsem ho jako poklad v neceséru,“ řekl Karel a podal paní Grandetové pěkný zlatý náprstek, po jakém už toužila aspoň deset let. „Nevím, jak bych vám poděkovala, Karle,“ řekla stará matka a oči se jí zamžily slzami. „Ráno i večer připojím k svým modlitbám nejhoroucnější ze všech, modlitbu za ty, kdož jsou na cestách. Kdybych umřela, Evženie vám ten náprstek schová.“ „Má to cenu devíti set devětaosmdesáti franků pětasedmdesáti centimů, Karle,“ řekl Grandet, otvíraje dveře. „Uspořím ti práci s prodejem a vyplatím ti za to peníze ... v librách.“ Výraz „v librách“ v poříčí Loiry znamená, že se šestilibrové tolary mají brát za šest franků beze srážky. „Neosmělil jsem se vám to navrhnout,“ poznamenal Karel. „Bylo by mi nanejvýš protivné kramařit se šperky ve městě, kde vy bydlíte. Špinavé prádlo se má prát doma - říkával Napoleon. Děkuji vám za vaši laskavost.“ Grandet se škrábal za uchem a chvilku bylo ticho. „Drahý strýčku,“ řekl mu Karel, dívaje se na něj neklidně, jako by se bál, aby ho neurazil, „sestřenka i teta si vzaly laskavě něco ode mne na památku, Vezměte si i vy tyhle manžetové knoflíky; nemohu je už teď nosit. Alespoň vám připomenou ubohého hocha, který daleko od vás bude vzpomínat na ty, kteří jsou teď jeho jediným příbuzenstvem.“ „Hochu, hochu, pročpak se takhle okrádáš . ..? Co to máš, ženo?“ ptal se, dívaje se na ni žádostivě. „Ó, zlatý náprstek! A ty, dceruško? Vida, diamantové spony! - Vezmu si tedy ty knoflíky, hochu,“ odpověděl a stiskl Karlovi ruku. „Ale dovol mi, abych ti zaplatil cestu .. . ano . .. cestu do Indie. Ano, chci ti zaplatit cestu. A když jsem odhadoval tvé předměty, ocenil jsem je jen podle váhy, snad zpracování má také nějakou

9

*

131

cenu. Teda, jak jsem už řekl, dám ti patnáct set franků ... v librách. Cruchot mi je půjčí; já totiž tu nemám ani vi ndry ledaže by mi zaplatil Perrotet, který je pozadu s nájmem. Dojdu hned k němu.“ Vzal si klobouk, rukavice a odcházel. „Ty odcházíš, tatínku?“ zeptala se ho Evženie, dívajíc se naň pohledem, v něraž se smutek mísil s obdivem. „Musím,“ odpověděl a sklopil hlavu. Po několik dní se teď chování i slova Karlova podobala činům a řeči člověka hluboce zarmouceného, který však cítí celou tíhu svých povinností a čerpá ze svého neštěstí novou odvahu. Už nenaříkal, už byl mužný. Evženie také nikdy nesoudila o povaze svého bratrance tak dobře jako teď, když ho viděla v černých šatech z hrubé látky, které slušely jeho bledému obličeji a jeho smutnému chování. I ženy oblékly toho dne smutek a šly s Karlem na rekviem, které se v kostele sloužilo za nebožtíka Viléma Grandeta. Při obědě dostal Karel dopisy z Paříže. Přečetl si je. „Jste spokojen se svými věcmi, bratránku?“ zeptala se ho tiše Evženie. „Na takové věci se, dcero, nikdy neptej!“ poučoval ji Grandet. „Vždyť ti, k čertu, o svých záležitostech také nepovídám; proč tedy strkáš nos do věcí, které se týkají tvého bratrance? Nech ho na pokoji, prosím tě!“ „Ó, já nemám žádné tajemství,“ poznamenal Karel. „Tintili vantili! Však se naučíš při obchodě držet jazyk za zuby!“ Když byli oba milenci sami v zahradě, přitáhl Karel Evženii na starou lavičku pod ořechem a sedli si tam spolu. „Soudil jsem dobře o Alfonsovi,“ řekl jí, „choval se velice pěkně. Vykonal všechno opatrně a poctivě. Už nemám v Paříži dluhy a nábytek je dobře prodán. Na radu jednoho kapitána zaoceánské plavby koupil prý

132

za tři tisíce, které mu zbyly, zboží - hlavně evropské zvláštnosti, na nichž prý se dá v Indii hodně vydělat. Poslal má zavazadla do Nantes, kde už stojí loď připravená odjet na Jávu. Za pět dní se, Evženie, musíme rozloučit; snad navždy, ale jistě na dlouhou dobu. Zboží, které mám, a deset tisíc franků, které mi poslali dva přátelé, bude můj skrovný začátek. Teprve za několik let mohu pomýšlet na návrat. Drahá sestřenko, nespojujte svůj život s mým, mohu zemřít, a vám se snad naskytne vhodný sňatek . . .“ „Máte mě rád . . . ? “ zeptala se ho. „Ach ano,“ odpověděl s hlubokým důrazem, který projevoval stejně hluboký cit. „Budu tedy čekat, Karle. - Proboha, otec je u okna!“ zvolala, odstrkujíc bratrance, který ji chtěl políbit! Utekla do chodby, Karel šel za ní. Když ho zahlédla, ustoupila ke schodům a otevřela kyvadlové dveře. Ani si neuvědomujíc, kam jde, octla se Evženie u Nanoniny komůrky, v nejtemnějším koutě chodby. Karel šel za ní, vzal ji za ruku, přitáhl na své srdce a přitiskl měkce k sobě. Evženie už neváhala. Dala mu svůj nejčistší, nejlíbeznější a také nejoddanější polibek. „Drahá Evženie, bratranec je na tom lépe než bratr: může se s tebou oženit,“ řekl jí Karel. „Amen,“ zvolala Nanon, otvírajíc dveře své komůrky. Milenci se polekali a utekli do velké síně, Evženie se znovu dala do práce a Karel začal číst v modlitební knize paní Grandetové litanii k Panně Marii. „Vida, všichni se za něco modlíme,“ řekla Nanon. Když Karel ohlásil svůj odjezd, dal se Grandet do čilé práce, aby se zdálo, že se o něj velice zajímá. Byl velkodušný, kde to nic nestálo, a nabídl se mu, že mu sám najde baliče. Pak však tvrdil, že ten člověk chce prodat bedny příliš draho, a prohlásil, že je rozhodně udělá sám, a užil k tomu starých prken. Vstával časně ráno, hobloval, přiřezával, uhlazoval a sbíjel prkénka

133

a dělal z nich velmi pěkné bedny; do nich zabalil všecky Karlovy věci. Postaral se o to, aby byly odeslány lodí po Loiř e, aby byly pojištěny a aby se včas dostaly do Nantes. Od onoho polibku v chodbě prchal Evženii čas s příšernou rychlostí. Někdy jí přicházelo na mysl, že pojede s bratrancem. Ten, kdo poznal nejjímavější ze všech vášní, vášeň, jejíž trvání je zkracováno každý den věkem, časem, smrtelnou nemocí a všelijakými lidskými nehodami, ten pochopí Evženiina muka. Plakávala často, když se procházela po zahradě, nyní pro ni příliš těsné, zrovna tak jako dvůr, dům i město. Byla už v myšlenkách na nesmírných mořských dálkách. Konečně nastal den před odjezdem. Ráno, když odešel Grandet i Nanon, byla slavnostně uložena drahocenná skříňka s dvěma podobiznami v jediné zásuvce truhly, která byla na klíč a kde byl váček, nyní prázdný. Toto uložení pokladu se dá lo za mnoha polibků a slz. Když Evženie uložila klíček za ňadra, neměla odvahy zabránit Karlovi, aby to místečko nepolíbil. „Klíček odtud nezmizí, můj drahý příteli.“ „Moje srdce tam zůstane také navždy.“ „Ale, Karle, to není pěkné,“ řekla, hubujíc ho trochu. „Což nejsme zasnoubeni?“ namítal, „mám tvé slovo, vezmi si i mé.“ „Navždy tvá,“ „navždy tvůj,“ řekli si vzájemně. Žádný slib uzavřený na tomto světě nebyl čistší. Ryzí srdce Evženiino posvětilo teď i Karlovu lásku. Druhý den ráno byla snídaně velmi smutná. Nanon sice dostala od Karla onen zlatý šat a křížek na sametu, ale přesto měla oči plné slz. Poněvadž se směla svobodně vyjadřovat, vzdychala stále: „Ach, ten milý pán odjede na m o ř e . . . Kéž ho Bůh provází!“ V půl jedenácté vyšla celá rodina, aby doprovodila

134

Karla k poštovnímu vozu do Nantes. Nanon odvázala psa a zavřela vrata, že prý Karlovi ponese cestovní vak. Všichni obchodníci v staré uličce stáli ve dveřích a dívali se za průvodem, k němuž se na náměstí přidal i notář Cruchot. „Evženie, nesmíš plakat,“ řekla jí matka. „Synovce,“ řekl Grandet ve vratech hospody, líbaje Karla na obě tváře, „odjíždíš chůd, ale vrať se bohat. Nalezneš čest svého otce zachráněnu. Ručím ti za to já, Grandet. Pak bude už záležet jen na tobě.. „Jak mi, strýčku, oslazujete hořkost odjezdu! Není to nejkrásnější dar, jaký mi můžete dát?“ Karel přerušil starého bečváře a nepochopil smysl jeho slov. Zrosil vrásčité tváře Grandetovy slzami vděčnosti, zatím co Evženie vší silou tiskla ruku bratrancovu a otcovu. Notář se usmíval a obdivoval se Grandetově zchytralosti, neboť on jediný starci rozuměl. Čtyři Saumuřané s hloučkem lidí zůstali u vozu, dokud neodjel. Pak, když už zmizel na mostě a zněl jen z dálky, zavolal vinař: „Šťastnou cestu!“ Na štěstí zaslechl toto volání jen notář Cruchot. Evženie poodešla s matkou na to místo na pobřeží, odkud ještě mohly dostavník vidět. Mávaly bílými kapesníky a Karel odpovídal také máváním. „Maminko, chtěla bych mít na chvilku moc Boží,“ řekla Evženie, když už neviděla Karlův šátek. Abychom nepřerušovaly běh událostí, které se dály v Grandetově rodině, musíme si teď předem všimnout finančních operací, které stařec provedl v Paříži prostřednictvím pana des Grassins. Měsíc po bankéřově odjezdu měl Grandet v rukou zápis na sto tisíc liber renty, koupených po rovných osmdesáti francích. Z inventáře po jeho smrti nevysvitlo ani trochu, jakých prostředků z nedůvěřivosti použil, aby zaplatil peněžitou hodnotu zápisu. Notář Cruchot se domníval, že se Nanon bezděky stala spolehlivým nástrojem k převodu

135

kapitálu. Zrovna asi v tu dobu nebyla totiž služka pět dní v Saumuru. Musila prý jít něco uklidit do Froid- fondu, jako by stařec vůbec byl s to někde něco nechat povalovat! Co se pak týče záležitostí firmy Viléma Grandeta, stalo se všecko, jak to bečvář předpovídal. Ve Francouzské bance se najdou, jak je každému známo, nejpřesnější zápisy o majetku pařížských i venkovských boháčů. Jména des Grassins a Felix Grandet ze Saumuru byla tam dobře známa a těšila se vážnosti, které vždy požívají peněžnické osobnosti, za nimiž stojí velký pozemkový majetek prostý všech hypoték. Když přijel saumurský bankéř, aby prý čestně likvidoval firmu pařížského Grandeta, stačí prý to, aby stín obchodníkův byl ušetřen hanby směnečného protestu. Sejmutí pečetí se vykonalo za přítomnosti věřitelů a rodinný notář pak přikročil podle pravidel k soupisu pozůstalosti. Grassins pak brzy svolal věřitele a ti zvolili jednomyslně likvidátory: saumurského bankéře a Františka Kellera, ředitele bohaté firmy, která měla nejvíc pohledávek. Dali jim plné moci, potřebné k záchraně jména rodiny, a úvěrů. Celé jednání bylo usnadněno důvěrou, kterou všichni chovali k saumurskému Grandetovi, a nadějí, kterou vzbudil v srdcích věřitelů prostřednictvím Grassinsovým. Ani jeden z věřitelů se nepostavil proti tomuto návrhu. Nikdo nepomyslil na to, aby svou pohledávku převedl na účet zisku a ztrát. Každý si jen říkal: „Saumurský Grandet zaplatí!“ Uplynulo šest měsíců. Pařížané skoupili papíry, které byly v oběhu, uschovali je do svých tobolek. První výsledek, jehož chtěl právě bečvář dosáhnout. Devět měsíců po první schůzi rozdělili oba likvidátoři každému věřiteli po sedmačtyřiceti procentech. Tuto částku sehnali prodejem majetku, statků a vůbec všelijakých věcí, které náležely zesnulému Grandetovi. Tento prodej byl proveden s úzkostlivou spolehlivostí.

Likvidace se dáia s naprostou poctivostí. Věřitelé rádi uznali podivuhodnou a nepopiratelnou počestnost Grandetovu; nikdo ji nemohl popírat. Když už se ta chvála roznesla, žádali věřitelé zbytek svých peněz. Musili napsat Grandetovi společný list. „Už to tu máme,“ řekl si starý bečvář a hodil list do ohně. „Jen strpení, holoubkové!“ Jako odpověď na návrhy obsažené v tomto listě saumurský Grandet žádal, aby se všechny pohledávky proti dědictví jeho bratra složily u jistého notáře s přiloženým potvrzením splátek už přijatých. Prý se tak uzavřou účty a přesně se zjistí stav dědictví. Tato věc způsobila tisíce nesnází. Věřitel je obyčejně jakýsi druh šílence. Dnes je ochoten ke shodě, zítra žene všecko na nůž, pak je zase nesmyslně shovívavý. Dnes je jako žena v dobré náladě, jeho nejmenší děťátko dostalo zoubky, doma je všechno v pořádku, nechce ztratit ani krejcar. Druhý den však prší, nemůže se jít ven, věřitel je zasmušilý, říká na všechny návrhy „Ano“, jen aby se už věc skončila. Pozítří však potřebuje záruky a na konci měsíce pomýšlí ten kat na exekuci! Věřitel se podobá onomu malému vrabečkovi, na jehož ocásek děti mají zkusit nasypat sůl. Věřitel to tak dělá se svou pohledávkou, z níž nemůže nic zachytit. Grandet pozoroval atmosférické změny věřitelů a věřitelé bratrovi skákali podle jeho výpočtů. Někteří z věřitelů se rozhněvali a naprosto odmítli složit pohledávky u notáře. „Dobrá, jde to pěkně!“ pochvaloval si Grandet a mnul si ruce, když četl, co mu o tom psal des Grassins. Někteří souhlasili se složením, ale jen s podmínkou, že si dají zajistit svá práva, nevzdají se žádných, ani možnosti dát ohlásit úpadek. Nové listy, nové psaní - saumurský Grandet konečně svolil ke všem těmto žádaným výhradám. Při tomto Grandetově ústupku sho

137

vívaví věřitelé přemluvili věřitele zatvrzelé. Došlo tedy k složení pohledávek - ovšem bylo přitom trochu nářku. „Ten chlapík si dělá blázny z vás i z nás,“ říkali des Grassinsovi. Za třiadvacet měsíců po smrti Viléma Grandeta, obchodníci uchvácení vírem pařížského života, zapomně li na vyrovnání s Grandetem, nebo si na to vzpomněli, ale řekli si nanejvýš: „Tak se mi zdá, že těch sedmačtyřicet procent bude všecko, co z toho vytlučeme.“ Bečvář počítal s mocí času, který - jak říkal - je dobrá věc. Na konci třetího roku psal des Grassins Grandetovi, že des eti procenty ze dvou miliónů čtyř set tisíc franků zbývajícího dluhu firmy Grandetovy dosáhl toho, že mu věřitelé pohledávky vydali. Grandet odpověděl, že notář a burzovní jednatel, jejichž hrozné úpadky zavinily smrt bratrovu, žijí, že se možná stali nyní solventními a ti že by se měli žalovat, aby se z nich něco vynutilo a cifry schodku se tak zmenšily. Ke konci čtvrtého roku ustálil se schodek zcela řádně na částce dvanácti set tisíc franků. Pak nastalo vyjednávání mezi likvidátory a věřiteli a mezi Grandetem a likvidátory. Táhlo se to šest měsíců. Když saumurské- ho Grandeta důrazně vybízeli, aby se vypořádal, odpověděl oběma likvidátorům - asi k devátému měsíci toho roku že jeho synovec nabyl v Indii jmění a že má v úmyslu úplně zaplatit dluhy otcovy. Grandet se prý teď nemůže vyrovnat za jeho zády a musí se s ním napřed poradit. Čeká prý na jeho odpověď. Ještě v polovici pátého roku byli věřitelé drženi v šachu slovem úplně, které rozkošný bečvář občas pustil do světa. Grandet se smál do vousů a vždycky, když říkal „tihle Pařížané“, usmíval se poťouchle a nadával. . . Ale věřitelé se měli dočkat osudu v dějinách obchodu

138

neslýchaného. V tomto postavení, v němž je Grandet udržel, je zas najdeme, až příhody této historie budou vyžadovat, aby se zas objevili na scéně. Když renty stouply na sto patnáct, starý Grandet je prodal a shrábl z Paříže asi dva milióny čtyři sta tisíc franků ve zlatě. Tyto peníze se spojily v jeho soudcích se šesti sty tisíci franků úroků z úroků, které mu vynesly úpisy. Des Grassins zůstával v Paříži. Příčiny toho byly tyto: předně byl zvolen poslancem a pak - zamiloval se. On, otec rodiny, znuděný však jednotvárným životem v Saumuru, zamiloval se do Floriny, jedné z nejhezčích hereček divadla Madame; a v bankéři zase znovu ožil bývalý generální ubytovatel. Je zbytečné mluvit o jeho chování; v Saumuru je posoudili jako naprosto nemravné. Jeho žena byla ráda, že nastala rozluka společenství majetku a že má dost chytrosti k vedení saumurského domu, kde se teď obchod vedl pod jejím jménem. Mohla tak vyplňovat trhliny, které v jmění způsobily bláznovské kousky pana des Grassins. Cruchotovi ještě zhoršovali podivné postavení této po- lovdovy, takže provdala velmi špatně dceru a vůbec nemohla pomýšlet na sňatek svého syna s Evženií Gran- detovou. Adolf jel do Paříže za otcem a stal se tam prý velkým darebou. Cruchotovi vítězili na celé čáře. „Váš muž opravdu nemá rozum,“ říkal Grandet paní des Grassins, když jí půjčoval na záruku peníze. „Je mi vás líto, jste přece hodná ženuška.“ „Ach, kdo by to byl řekl,“ odpovídala ubohá paní, „že ten den, kdy od vás odjel do Paříže, udělá první krok k své záhubě!“ „Nebe je mi svědkem, milostpaní, že jsem ho zdržoval do poslední chvíle. Pan předseda tam chtěl mermomocí jet místo něho. Teď ovšem víme, proč des Grassins trval na tom, že pojede sám!“

1.39

RODINNÉ ŽALOSTI

V každé situaci mají ženy víc příčin k bolesti než muži a trpí více než oni. Muž má sílu a svou moc uplatňuje činností. Jedná a zaměstnává se, myslí, přemýšlí o budoucnosti a nalézá v tom útěchu. Tak tomu bylo u Karla. Ale žena - ta zůstává na svém místě, je stále tváří v tvář své bolesti a nic ji z ní nerozptyluje, sestupuje až do hloubi rozevřené propasti smutku, měří ji a často vyplňuje svými tužbami a slzami. Tak to činila Evženie. Seznamovala se se svým osudem. Cítit, milovat, trpět, oddávat se - to je věčný obsah života ženy. Evženii bylo souzeno být zcela ženou, až na to, co tvoří její útěchu. Její štěstí, které sbírala jako hřebíky roztroušené po zdi -- podle pěkného rčení Bossuetova -, nemělo jí jednoho dne naplnit dlaň. Zármutek na sebe nikdy nenechá čekat, k ní přišel velmi brzo. Den po Karlově odjezdu dostal dům Grandetových pro všechny všední tvářnost, jen pro Evženii ne, byl jí příliš prázdný. Potají, aby otec nevěděl, hleděla, aby Karlův pokojík zůstal tak, jak byl při jeho odchodu. Paní Grande- tová a Nanon se rády staly spoluvinicemi tohoto státu quo. „Kdo ví, nenavrátí-li se dříve, než si myslíme,“ řekla. „Ach, chtěla bych ho tu vidět,“ odpověděla Nanon. „Tak vám jsem si na něj zvykla! Takový andílek, jak se patří pán, hezounek, kučery jako panenka.“ Evženie se podívala na Nanon. „Svatá Panenko Maria, slečno, vy máte oči, jako

140

byste měla ztratit duši! Nedívejte se takhle na svět!“ Od toho dne nabyla krása slečny Grandetové nového rázu. Vážné milostné myšlenky, které se pomalu usazovaly v její duši, a důstojnost milované ženy dodaly jejím rysům onoho lesku, který malíři znázorňují svatozáří. Před příjezdem bratrancovým mohla být Evženie přirovnána k Panně Marii před početím; když odjel, podobala se svaté Matce: počala lásku. Ty dvě Marie, tak rozdílné a tak pěkně zobrazené některými španělskými malíři, tvoří jednu z nejskvělejších postav křesťanství. Vracejíc se ze mše, kam šla druhý den po Karlově odjezdu a kde učinila slib, že tam bude přicházet denně, koupila si v městě v knihkupectví mapu obou polokoulí. Přibila si ji vedle zrcadla, aby mohla sledovat bratrance na jeho cestě do Indie, aby si mohla večer a ráno na chvilku sednout do lodi, která ho tam vezla, spatřit ho, vyptávat se ho na tisíce věcí, říci mu: „Je ti dobře? Nic tě nebolí? Vzpomínáš si na mne, když se díváš na tu hvězdu, j ejíž krásu a důležitost jsi mě naučil znát?“ A ráno seděla zamyšlena pod kaštanem na lavičce z červotočivého dřeva, pokryté šedým mechem. Tady si řekli tolik krásných věcí, tolik hloupostí, zde stavěli vzdušné zámky svého krásného příštího domova. Myslila na budoucnost, pohlížejíc na kousek nebe, který jí zdi dovolily obsáhnout zrakem; pak na kousek hradby a na střechu, pod níž byl Karlův pokoj. Byla to samotářská láska, pravá láska, která trvá, která se prolíná do každé myšlenky a stává se podstatou či - jak by řekli naši otcové - gruntem života. Když takzvaní přátelé starého Grandeta přišli večer posedět, byla veselá, skrývala to; ale celé dopoledne mluvila o Karlovi se svou matkou a s Nanon. Nanon pochopila, že smí cítit s bolestmi své mladé velitelky, aniž poruší povinnosti k svému starému pánovi, a říkávala Evženii:

141

„Kdybych já byla měla muže, byla bych za ním šla. . . do pekla. Byla b y c h . . . Co já vím . . . byla bych se snad pro něho udřela. Ale . . . nic. Umřu a nepoznám, co to je život. Věřila byste, slečinko, že se mi ten starý Cornoiller, jinak docela hodný člověk, plete okolo sukní kvůli mým úsporám zrovna jako ti, kteří se vám tady dvoří a chodí sem očenichávat skryté poklady pánovy? Vidím do toho dobře, protože jsem chytrá, třebas jsem takový hromotluk. A víte, slečinko, těší mě to, i když dobře vím, že to není z lásky.“ Tak uběhly dva měsíce. Domácí život, kdysi tak jednotvárný, oživl nesmírným půvabem tajemství, které těsněji spjalo ty tři ženy. Pro ně Karel pod šedavým stropem této síně žil, chodil, znovu přicházel. Večer i ráno otvírala Evženie toaletní pouzdro a prohlížela si podobiznu své tety. Jednou v neděli ráno ji překvapila matka; zrovna když se snažila vytušit Karlovy rysy na podobizně. Tak byla paní Grandetová zasvěcena do hrozného tajemství výměny pokladů mezi Karlem a Evženií. „Tys mu dala všecko!“ zvolala matka zděšena. „Co řekneš otci na Nový rok, až se bude chtít podívat na tvé zlato?“ Evženiiny oči ustrnuly a obě ženy setrvaly v smrtelné hrůze půl dopoledne. Byly tak popleteny, že zmeškaly velkou a šly teprve na vojenskou mši. Za tři dny končil rok 1819. Za tři dny měl nastat hrozný děj, měšťanská tragedie bez jedu, bez dýky, bez prolití krve; ale vzhledem k hercům krutější než všechna dramata, která se zběhla v slavné rodině Atreovců. „Bože, to bude dopuštění!“ řekla paní Grandetová dceři, pokládajíc pletení na kolena. Ubohá matka zkusila za ty poslední dva měsíce tolik rozrušení, že vlněné nátepníčky, jež potřebovala na zimu, nebyly ještě hotovy. Tato domácí událost, na pohled bez významu, měla pro ni velmi smutné násled

142

ky. Protože neměla nátepníčky, utržila si mrzuté nachlazení, když se zpotila strachem před hrozným hněvem svého manžela. „Myslila jsem, nešťastné děvče, že kdyby ses mi byla svěřila se svým tajemstvím, byly bychom měly čas dopsat do Paříže panu des Grassins. Mohl nám poslat zlaté mince podobné tvým; ačkoliv je Grandet dobře zná, přece snad .. „Ale kde bychom byly nabraly tolik peněz?“ „Byla bych do toho dala své vlastní peníze. Ostatně pan des Grassins by nám jistě. ..“ „Už je pozdě,“ odpověděla Evženie dušeným a rozčileným hlasem, přerušujíc matku. „Už zítra ráno mu musíme jít přát Nový rok do jeho pokoje.“ „Ale proč bych, dítě, nešla navštívit Cruchotovy?“ „Ne, ne, to by bylo, jako bych se jim dala na pospas, byly bychom na nich závislé. Ostatně už jsem se rozhodla. Učinila jsem dobře, nelituji ničeho. Bůh mě ochrání. Ať se stane jeho svátá vůle. Ach, kdybys byla čtla jeho dopis, maminko, byla bys myslila také jenom na něho.“ Nazítří ráno, prvního ledna 1820, padla na matku a na dceru zjevná hrůza a ta je přivedla na nejpřirozenější výmluvu, aby nemusily jít do Grandetova pokoje. Zima na rozhraní roku 1819 a 1820 byla totiž velmi tuhá. Sněhu bylo na střechách celé hromady. Paní Grandetová řekla muži, jakmile slyšela, že se hýbe ve svém pokoji: „Grandete, řekni Nanon, ať v mém pokoji rozdělá oheň; zima je tak ostrá, že mrznu pod přikrývkou. Jsem už ve věku, kdy se potřebuji šetřit. Ostatně,“ dodala po krátké přestávce, „také Evženie se přijde obléci sem. Chudák, mohla by si uhnat nemoc, kdyby se v takové zimě strojila ve svém pokoji. Pak ti přijdeme přát Nový rok u ohně v síni.“ „Tintili vantili, to je zase řečí! Jak to začínáš Nový

rok, paní Grandetová! Jakživa jsi tolik nemluvila. Snad ses nenajedla chleba máčeného ve víně?“ Chvíli bylo ticho. „Tak tedy jdu udělat, co si přeješ,“ řekl Grandet, jemuž asi byl ženin návrh vhod. „Jsi opravdu hodná žena a nechci, aby tě na sklonku života potkalo neštěstí - ačkoliv jsou Bertelliěrové obyčejně jako starý cement. 2e, není to pravda?“ zvolal za chvíli. „Ale dědili jsme po nich, odpustím jim to.“ A zakašlal. „Jsi dnes ráno nějak veselý!“ řekla vážně jeho ubohá žena. „Pořád veselý, pořád . . . Bečvář se pořád veselí, dobře vám necky vyspraví!“ dodal, vcházeje oblečen do ženina pokoje. „Ano, na mou duši, je přece jen pořádná zima. Dnes si pěkně poobědváme, ženo. Grassins mi poslal játrovou paštiku s lanýži. Musím pro ni jít k dostavníku.“ „Jistě k tomu přidal pro Evženii dvounapoleon,“ šeptal bečvář ženě do ucha. „Už nemám žádné zlato, ženo. Měl jsem sice ještě několik starých mincí, tobě to mohu říci; ale musil jsem je dát do obchodu.“ A na oslavu prvního dne v roce ji políbil na čelo. „Evženie,“ řekla dobrá matka, „nevím, na kterém boku otec spal, ale je dnes ráno samá dobrota! - I co, však se z toho nějak dostaneme.“ „Copak se to děje s naším pánem?“ řekla Nanon, vcházejíc k své paní, aby rozdělala oheň. „Nejdříve mi řekl: Dobrý den, šťastný a veselý nový rok, kolohnáte! Jdi rozdělat oheň k mé ženě, je jí zima. Byla jsem jako pitomá, když jsem viděla, že ke mně natahuje ruku a dává mi šestifrankový tolar, který skoro ani není odřený! Tady je, milostpaní, podívejte se na něj. Ten náš

144

pán je hodný člověk. Je to šlechetný člověk. Někteří lidé čím jsou starší, tím jsou tvrdší. Ale náš pán sládne jako vaše bezinková a je pořád lepší a lepší. Je to zkrátka kabrňák, dobrák od k o s t i . . Tajemná příčina této dobré nálady tkvěla v naprostém zdaru Grandetovy spekulace. Pan des Grassins si odpočítal částku, kterou mu byl bečvář dlužen za eskont sto padesáti tisíc franků v holandských papírech a za doplatek, kterým ho musil založit na nákup renty za sto tisíc liber, a poté mu poslal poštou třicet tisíc franků v tolarech, zbytek úroků za pololetí. Oznamoval mu také vzestup státních papírů. Tehdy platily devětaosmdesát, koncem ledna je nejproslulejší peněžníci kupovali za dvaadevadesát. Grandet vydělával už po dva měsíce dvanáct procent ze svého kapitálu, uzavřel své účty a napříště měl každého půl roku brát padesát tisíc franků a přitom nemusil platit ani berně, ani útraty. Konečně pochopil, jak je dobrá renta, uložení peněz, ke kterému venkované cítí nepřekonatelný odpor. A tak mohl doufat, že za pět let bude mít jistinu šesti miliónů a že mu naroste bez přílišné námahy. Když se to přičte k jeho pozemkovému majetku, bude to ohromné jmění. Šest franků, které daroval Nanon, byly snad mzdou za velkou službu, kterou služka nevědomky svému pánovi prokázala. „I hleďme, kampak půjde starý Grandet, že běhá od rána, jako by hořelo?“ říkali si obchodníci, když otvírali krámy. Když pak viděli, že se vrací z nábřeží a že za ním poštovní posel tlačí trakař s plnými pytli, jeden z nich řekl: „Voda se vždycky táhne k řece - tatík šel za svými tolary.“ „Však se mu hrnou z Paříže, z Froidfondu, z Holandska,“ poznamenal druhý. „Nakonec skoupí celý Saumur!“ zvolal třetí.

145

„Ten si z mrazu moc nedělá, je pořád za svým obchodem!“ řekla jedna žena svému muži. „Pane Grandete, kdyby vám to snad bylo moc těžké, odebral bych vám toho trochu,“ volal na něj obchodník se suknem, jeho nejbližší soused. „Ale prosím vás, těch pár suváků,“ odpověděl stařec. „Stříbrných!“ řekl nosič tiše. „Chceš-li, abych na tebe pamatoval, dej si zámek na klapačku!“ pohrozil stařec nosiči a otevřel dveře. „Vida, starého lišáka! Myslel jsem, že je hluchý, ale když mrzne, slyší asi dobře,“ pomyslel si nosič. „Tady máš dvacet suváků k Novému roku a ani muk! Plav!“ řekl mu Grandet. „Nanon ti přiveze ten vozík nazpátek. Nanon, vlaštovičky jsou na mši?“ „Ano, milostpane.“ „Tak, děvče, měj se k dílu! Hyjá!“ zvolal, nakládaje na ni pytle. Za chvilku byly tolary v jeho pokoji. Zavřel je tam. „Až bude snídaně hotova, zabouchej na zeď. A trakař odvez zpátky na poštu!“ Snídalo se až v deset hodin. „Zde si otec nebude chtít prohlížet tvůj poklad,“ řekla paní Grandetová dceři, když se vracely ze mše. „Dělej, že ti je zima. A do tvých narozenin už tvůj váček nějak naplníme . . Grandet sešel se schodů. Přemýšlel, jak by co nejrychleji proměnil pařížské tolary v dobré zlato, a o své báječné spekulaci se státními rentami. Rozhodl se, že do nich bude ukládat své příjmy, dokud kurs renty nestoupne na sto franků. Tento záměr byl pro Evženii osudný. Jakmile vešel, přály mu obě ženy šťastný nový rok. Dcera mu skočila kolem krku a hladila ho, paní Grandetová zůstala vážná a důstojná. „Vidíš, děťátko,“ řekl líbaje dceru na tváře, „pracuji

146

pro tebe. Chci tvé štěstí. A ke štěstí je potřebí peněz. - Bez peněz - povídali, že mu hráli! Vidíš, tady máš zcela nový napoleon, dal jsem si ho poslat z Paříže. Přisámbohu, tady není nikde ani drobet zlata! Jen ty máš zlato. Ukaž mi své zlato, dcerunko!“ „Je taková zima! Budeme radši snídat,“ odvětila Evženie. „Tedy potom, ano? Ulehčí nám to tráveni Tak ten tlustý Grassins nám přece poslal tohle. Tak jezte, děti, nic to nestojí,“ dodal. „Grassins se činí, jsem s ním spokojen. Partyka jeden, prokazuje Karlovi dobré služby, a k tomu ještě zadarmo. No, vede dobře věci chudáka nebožtíka Grandeta. - A jeje, to je to dobré,“ dodal po chvilce s plnými ústy, „to je dobrota! Jez, ženo. To se nakrmíš aspoň na dva dny!“ „Nemám hlad, není mi nějak dobře, však to víš.“ „Copak ty! Ty se můžeš nacpat beze strachu, že ti praskne panděro. Jsi Bertelliěrová, silná žena. Jsi kra- pánek nažloutlá, ale já mám žlutou rád.“ Když čeká odsouzenec na veřejnou a potupnou smrt, je to možná méně strašné, než bylo pro paní Grandeto- vou a Evženii očekávání událostí, které měly skončit tuto rodinnou snídani. Cím veseleji mluvil a jedl vinař, tím více se svírala srdce obou žen. Dcera měla však přece nějakou oporu: čerpala sílu ve své lásce. „Pro něho, pro něho bych dovedla podstoupit tisíckrát smrt!“ říkala si. Při této myšlence dívala se na matku pohledem planoucím odvahou. „Odkliď to všechno,“ řekl Grandet Nanon k jedenácté hodině, když byli po snídani. „Ale stůl tady nech. Budeme tu mít víc místa na prohlížení tvého pokladu,“ vykládal, dívaje se na Evženii. „Vlastně ani není tak malý. Má to vlastně skutečnou cenu pět tisíc devět set devětapadesát franků - a čtyřicet teď od rána - tedy šest tisíc franků bez jednoho. Ten frank ti

10*

147

dám a zaokrouhlíme to, víš, dcerunko... No, copak nás posloucháš? Čelem vzad, Nanon, a hajdy po svém!“ dodal stařec. Nanon odešla. „Poslyš, Evženie, musíš mi dát to své zlato. Neodepřeš to svému tatínkovi, viď, dcerunko moje?“ Obě ženy mlčely. „Už nemám zlato. Měl jsem, ale už nemám. Dám ti za ně šest tisíc franků v librách a uložíš si je, jak ti poradím. Už nebudeme myslit na tucet. Až tě provdám, a to bude brzo, najdu ti muže, který ti bude moci dát tucet, že se tady v kraji o něčem takovém nikomu ani nesnilo. Tak poslyš, dcerunko. Teď se to dokonce hodí, můžeš si těch šest tisíc franků uložit u státu. Budeš z nich mít každého půl roku skoro dvě stě úroků a nic ti nebude do daní, oprav, krupobití, mrazu, povodně a do všeho, co ohrožuje příjmy. Snad se ti, dcerunko, těžko loučí s tím zlatém? Jen mi to přines. Budu ti zase schránět zlať áčky holandské a portugalské, zlaté rupie Mogulovy, janováky; a z těch, které ti dám vždycky k svátku, obnovíš si za tři léta jistě polovinu svého malého pokladu. Co tomu říkáš, dcerunko? No tak, zdvihni hlavu! Doběhni pro to zlato, pro miláčka zlatého. Měla bys mi zlíbat oči, že ti svěřuji tajemství života a smrti peněz. Opravdu, peníze žijí a pohybují se jako lidé: přicházejí, odcházejí, potí se a množí.“ Evženie vstala. Ale popošla jen několik kroků ke dveřím, obrátila se náhle a řekla, pohlížejíc otci do tváře: „Nemám už své zlato.“ „Nemáš už své zlato!" vykřikl Grandet a vzepjal se jako kůň, když uslyší ránu z děla na deset kroků od sebe. „Ne, nemám.“ „Co to povídáš, Evženie?“ „Nemám.“

148

„U všech hromů!“ Když bečvář takhle klel, podlaha se třásla. „Pro Boha, milostpaní hrozně zbledla!“ vykřikla Nanon. „Grandete, tohle bude má smrt!“ vzdychla ubohá žena. „Tintili vantili! Ve vaší rodině se tak hned neumírá! - Evženie, co jsi udělala s těmi penězi?“ vykřikl a vrhl se k ní. Dívka klečela u paní Grandetové. „Tatínku,“ řekla, „podívej se, mamince je špatně . . . Nezabíjej ji!“ Grandet se zalekl bledosti, která se rozprostřela po ženině tváři, dříve tak žluté. „Nanon, pomoz mi, půjdu si lehnout,“ řekla matka slabým hlasem. „Umírám . ..“ Nanon jí hned podala ruku a Evženie též. Dalo jim velkou práci, než ji dovedli do jejího pokoje. Omdléva- la jim na každém schodu. Grandet osaměl. Za okamžik však vystoupil po několika schodech a zavolal na Evženii: „Až si maminka lehne, přijď hned dolů!“ „Ano, tatínku.“ Přišla hned, jakmile matku trochu uklidnila. „A teď mi řekneš, kde máš svůj poklad!“ poroučel jí Grandet. „Dáváš-li mi, tatínku, dary, s kterými nesmím volně nakládat, můžeš si je zase vzít,“ odvětila Evženie chladně. Vzala napoleon a podávala jej otci. Grandet vzal rychle napoleon a vsunul jej do kapsy. „To si myslím, že ti už nic nedám! Ani tohle ne!“ řekl a klepl nehtem o přední zub. „Ty tedy pohrdáš svým otcem? Ty mu nedůvěřuješ? Ty tedy nevíš, co je to otec? Není-li ti vším, není ti ničím. Kde je to zlato?“ „Tatínku, mám tě ráda a vážím si tě, přestože se na mne hněváš; ale pokorně tě upozorňuji, že je mi třia

149

dvacet let. Dosti často jsi mi říkal, že jsem plnoletá, abych o tom věděla. Se svými penězi jsem naložila, jak se mi líbilo, a buď ujištěn, že jsou dobře uloženy. . .“ „Kde?“ „To je neporušitelné tajemství,“ odpověděla. -„Copak ty také nemáš svá tajemství?“ „Což nejsem hlava rodiny? Nesmím mít své starosti?“ „Tohle je také má starost.“ „Ta tvoje starost je asi špatná, když o ní nesmíš mluvit se svým otcem.“ „Je to naopak výtečná věc a nemohu ji vyzradit ani svému otci.“ „Řekni mi aspoň, kdys to zlato darovala?“ Evženie zavrtěla záporně hlavou. „Mělas je ještě na svůj svátek?“ Evženie se láskou stala tak lstivou jako její otec lakomstvím a opakovala týž posunek. „Ale člověk jakživ neviděl takovou paličatost, ani takové zlodějství,“ zvýšil Grandet hlas, až se celý dům zatřásl. „Jakže! Zde v mém vlastním domě že někdo sebral tvé zlato? Jediné zlato, které tu bylo? A já se nedozvím kdo! Zlato je drahá věc. Nejpočestnější dívky mohou chybit, dát nevímco - to vidíme u velkých pánů, ba i u měšťanů; ale dát zlato! Přece jsi je někomu darovala, co?“ Evženie se ani nehnula. „To svět neviděl takovou holku! Jsem tvůj otec či ne?! Jestliže jsi je uložila, musíš mít potvrzení...“ „Mohla jsem s tím dělat co jsem chtěla nebo ne? Bylo to mé?“ „Ale tys přece dítě.“ „Plnoleté.“ Grandet byl zničen logikou své dcery, zbledl, dupal, klel; pak konečně byl zase mocen slova a řekl: „Zatracená zmije! Ó ty neřáde, ty víš dobře, že tě mám rád, a zneužíváš toho! Chce zaškrtit svého otce!

150

Hrome! Tys asi hodila náš majetek k nohám toho otr- hance v safiánových botkách, viď? U všech hromů! Já tě nemohu vydědit, ale proklínám tě, tebe, tvého bratrance a tvé děti! Z toho nepojde nic dobrého, rozumíš? Jestliže snad jsi Karlovi... ale ne, to není možné. Jakže! Ten zatracený floutek, že by mě byl obral?!“ Podíval se na svou dceru, ale ta stála pořád němá a chladná. „Ani se nehne! Ani nemukne, má v sobě víc gran- detovské krve než já sám. Doufám, že jsi své zlato aspoň nedala docela zadarmo. Tak co, mluv!“ Evženie se podívala na otce ironickým pohledem; to ho urazilo. „Evženie, jsi v mém bytě, u svého otce. Chceš-li zůstat, musíš se podrobit mým rozkazům. Kněz ti poroučí, abys mě poslouchala.“ Evženie sklopila hlavu. „Urážíš mě v tom, co je mi nejdražší,“ pokračoval otec. „Nechci tě znát, nepoddáš-li se. Jdi do svého pokoje. Zůstaneš tam, dokud ti nedovolím ven. Nanon ti tam přinese chleba a vodu. Slyšelas? Jdi!“ Evženii vytryskly slzy a utekla k své matce. Grandet několikrát obešel zasněženou zahradu, nedbaje, že je zima. Pak si pomyslil, že je asi dcera u matky; těšilo ho, že ji může přistihnout, jak přestupuje rozkazy. Vylezl jako kočka po schodišti a objevil se v pokoji paní Grandetové, zrovna když hladila po vlasech Evženii, která skrývala tvář v mateřském klíně. „Utiš se, děťátko, však se otec udobří!“ „Už nemá otce,“ zvolal bečvář. „Je to opravdu moje a vaše dcera, paní Grandetová, tohle neposlušné dítě? Pěkné vychování, a zvlášť náboženské! - Ty nejsi ve svém pokoji? Do vězení, do vězení, slečno!“ „Chceš mi snad vzít dceru?“ ptala se paní Grandetová s tváří rozpálenou horečkou.

151

„Chcete-li ji mít, vezměte si ji a sypte obě z domu . .. Hrome, kde je to zlato? Co se stalo s tím zlatém?“ Evženie vstala, podívala se pyšně na otce a šla do svého pokojíku. Stařec ji zamkl na klíč. „Nanon,“ zavolal, „uhas oheň v síni 1“ Sedl si pak do lenošky u krbu v pokoji své ženy. „Jistě to zlato dala tomu prokletému svůdci Karlovi,“ řekl jí, „ten se honil jen po našich penězích.“ Paní Grandetová nalezla v nebezpečí, které hrozilo její dceři, a v své lásce k ní dosti síly, aby zůstala na oko klidná a zamlklá, jako by nic neslyšela. „Nevěděla jsem o tom nic,“ odpověděla, odvracejíc se do uličky u postele, aby se uhnula blýskavým pohledům manželovým. „Trpím však tolik tvou prchlivostí, že se odsud asi už živá nedostanu. Měl jsi mě trochu ušetřit téhle bolesti, vždyť jsem ti nikdy neudělala nic zlého, alespoň myslím. Dcera tě má ráda, je nevinná jako novorozeně. Nedělej jí takovou bolest, odvolej svůj rozkaz! Je tam jako v lednici, ještě se nám vážně roz- stůně!“ „Už ji nechci vidět ani s ní mluvit. Zůstane ve svém pokoji o chlebě a vodě, dokud nevyhoví svému otci. K čertu, hlava rodiny musí přece vědět, kam jde zlato z domu. Měla rupie, ve Francii snad jediné, měla jano- váky, holandské tolary...“ „Evženie je naše jediné dítě, a kdyby je i do vody hodila. ..“ „Do vody!“ vykřikl stařec, „do vody! Zbláznila jste se, paní Grandetová? Co jsem řekl, platí, ty to víš. Chceš-li mít v domě pokoj, vyzpovídej dceru, vytáhni z ní rozumy. Zeny si v tomhle lépe rozumějí než my. Ať udělala cokoliv, přece ji nesním. Copak se mě bojí? I kdyby svého bratrance pokryla zlatém od hlavy až k patě, nemůžeme za ním přece běžet, vždyť je na širém moři. . .“

„Tedy. . .“

152

Ve své nervové krizi nebo pod vlivem dceřina neštěstí, jež zvýšilo její něhu i bystrost, všimla si paní Grandetová dobře hrozného záchvěvu hrbolu manželova v okamžiku, když mu chtěla odpovědět. Opustila tedy rychle svou myšlenku a řekla, aniž změnila tón: „Tedy myslíš, že mám nad ní více moci než ty sám? Neřekla mi nic, je po tobě.“ „U sta ďasů, ty dnes meleš jazykem! Tintili vantili! Děláš si ze mne asi dobrý den. Spřáhla ses s ní asi!“ A podíval se upřeně na ženu. „Chceš-li mou smrt, jen mluv takhle dál! Říkám ti to znovu a budu ti to opakovat, třeba by mě to život stálo: Křivdíš své dceři, je moudřejší než ty sám. Peníze byly její, užila jich jistě dobře - a jen Bůh má právo znát naše dobré skutky. Proboha tě prosím, nezlob se na Evženii. .. Zmenšíš tak ránu, kterou jsi mi způsobil svou zlostí, a snad mi zachráníš život. Chci dceru, vrať mi mou dceru!“' „Odejdu,“ řekl Grandet. „V domě není k vydržení, žena i dcera mluví a myslí, jako by. .. No ano... Dalas mi pěkný dárek k Novému roku, Evženie!“ křičel. „Ano, ano, jen plač! Však si to budeš vyčítat, rozumíš? K čemu chodíš každých čtrnáct dní k přijímání Božího těla, když pak tajně dáš zlato svého otce ničemovi, který pohltí i tvoje srdce, až mu nebudeš moci nic půjčit. Uvidíš, jakou cenu má ten tvůj Karel se svými safiánovými botičkami a se svým choulostivým nosán- kem. Nemá srdce ani duši, když se odvážil odnést poklad chudé dívky bez svolení rodičů.“ Když se vrata do ulice zavřela, vyšla Evženie z pokojíku a šla k matce. „Bylas velmi odvážná kvůli mně!“ řekla jí. „Vidíš, děťátko, kam vedou nedovolené věci.. . Musila jsem kvůli tobě lhát!“ „Budu se modlit k Bohu, aby za to potrestal jen mne!“

153

„Je to pravda, že slečna bude teď až do své smrti jen o chlebě a vodě?“ řekla Nanon, vcházejíc všecka vyděšena. „A co je na tom, Nanon?“ podotkla klidně Evženie. „Jakpak bych mohla jíst chleba s pomazánkou, když slečna dostane jen suchý...? Ne, ne.“ „Už ani slova o tom, Nanon,“ řekla Evženie. „Dám si hubu na zámek, ale uvidíte!“ Po prvé po čtyřiadvaceti letech večeřel Grandet sám. „Tak jste teď vdovec, milostpane,“ řekla mu Nanon. „To je zlé být vdovec, když jsou dvě ženské v domě.“ „Nemluvím s tebou. Zavři svou klapačku, nebo tě vyhodím. - A co se to škvaří v kastrole na plotně?“ „Přeškvařuji sádlo ...“ „Dnes večer přijdou hosté, zatop!“ Cruchotové, paní des Grassins a její syn přišli v osm hodin a divili se, že se nesešli ani s paní Grandetovou, ani se slečnou. „Zeně není nějak dobře a Evženie je u ní,“ vykládal starý vinař a jeho tvář neprozradila žádné vzrušení. Hodinu se hovořilo o všem možném. Paní des Grassins se šla podívat nahoru k paní Grandetové. Když přišla dolů, všichni se jí ptali, jak se daří paní Grandetové. „Dobře ne, to ne,“ odpověděla. „Její zdravotní stav mě opravdu znepokojuje. Při jejím věku je nutno být velice opatrný, tatínku Grandete!“ „No, uvidíme,“ odpověděl vinař roztržitě. Rozloučili se s ním a přáli mu dobrou noc. Když byli Cruchotovi na ulici, řekla jim paní des Grassins: „U Grandetů se něco stalo. Matce je velmi zle, sama chudák ani neví jak zle. Dcera má zardělé oči, jako by byla dlouho plakala. Snad ji nechce provdat proti její vůli?“ Když si vinař lehl, vešla Nanon v bačkorách tiše k Evženii a přinesla jí v kastrole paštiku.

154

„Tu máte, slečno,“ řeklo to dobré děvče. „Cornoiller mi dal zajíce. Jíte tak málo, paštika vám vydrží týden. Při těchhle mrazech se nemůže zkazit. Nebudete aspoň o suchém chlebě. To přece není zdravé.“ „Má drahá Nanon!“ zvolala Evženie a stiskla jí ruku. „Udělala jsem ji dobrou, jemňounkou, a on si toho vůbec nevšiml! Koupila jsem slaninu a bobkový list, všecko za svých šest franků. Vždyť jsou to přece moje peníze!“ Pak služka honem utekla - zdálo se jí, že slyší Grandeta. Několik měsíců chodil vinař denně k své ženě po každé v jinou hodinu. Nikdy nevyslovil jméno dceřino, nikdy se na ni nešel podívat ani o ni nezavadil sebemenší poznámkou. Paní Grandetová nevyšla vůbec z pokoje a den co den se její stav horšil. Starým bečvářem však nic nepohnulo. Zůstal neoblomný, drsný a chladný jako žulový balvan. Chodil do města podle svého zvyku, ale už nekoktal, mluvil méně a v obchodních záležitostech byl tvrdší než dříve. Často se v svých počtech mýlil. „U Grandetů se něco stalo,“ říkali Cruchotovi a Grassinsovi. „Co se to stalo u Grandetů?“ stalo se běžnou otázkou, kterou si lidé dávali na všech večerních společnostech saumurských. Evženie chodila na mši v doprovodu Nanon. Když vycházela z kostela, řekla jí paní des Grassins vždycky několik slov, ale dívka odpovídala vyhýbavě a neukojila její zvědavost. Ale za dva měsíce nebylo možno už skrývat třem Cruchotovým a paní des Grassins tajemství Evženiina uvěznění. Někdy se nedala najít záminka, proč je Evženie stále pryč. Ani se nevědělo, kdo tajemství vyzradil, ale celé město se dozvědělo, že je slečna Grandetová od Nového roku zavřena na otcův rozkaz ve svém pokoji jen o chlebě a vodě a bez topení. Ze jí Nanon dělá mlsnoty a v noci jí je přináší. Vědělo

155

se dokonce, že ubohá dívka smí navštěvovat svou matku, jen když otec odejde. Všichni velmi ostře odsuzovali chování Grandetovo. Celé město ho stavělo takřka mimo zákon, vzpomínalo na jeho zrady, na jeho zatvrzelost a dalo ho do klatby. Když šel po ulici, všichni si naň ukazovali a šeptali si. Když šla Evženie s Nanon křivolakou ulicí dolů na mši nebo na nešpory, všichni obyvatelé vyhlíželi z oken a zvědavě pozorovali chování a tvář bohaté dědičky, v níž se zračil smutek a andělská něha. Věznění a otcova nemilost nebyly jí ničím. Což neviděla mapu, lavičku, zahrádku, hradební zeď? Což necítila ještě na rtech sladkost, kterou tam zanechaly polibky lásky? Nějaký čas nevěděla, že se o ní mluví ve městě; ani otec o ničem nevěděl. Zbožné a čisté svědomí a její láska jí pomáhaly trpělivě snášet hněv i pomstu otcovu. Ale jedna veliká bolest umlčovala všechny bolesti ostatní. Její matka scházela každý den. Toto něžné a citlivé stvoření krásnělo v záři, kterou vydávala její duše, a blížilo se k hrobu. Evženie si často vyčítala, že se sama bezděčně stala příčinou hrozné pomalé nemoci, která matku stravovala. Tyto výčitky, jež matka utišovala, pojily ji ještě úže k její lásce. Každý den ráno, jakmile otec odešel, přicházela k hlavám matčina lože a Nanon jí tam přinášela snídani. Ale ubohá Evženie, smutná a trpící utrpením matčiným, dívala se jen tiše zarmouceným pohledem na Nanon, plakala a neodvažovala se mluvit o bratranci. Paní Grandetová musila začít sama: „Kde asi je? Proč nepíše?“ A matka i dcera zapomínaly úplně na ohromné vzdálenosti. „Budeme na něj myslit, maminko,“ odpovídala Evženie, „ale nemluvme o něm. Teď jde o tebe, jsi nemocná, pak teprve je všecko ostatní.“ To všecko ostatní - to byl on. „Nelituji života, děti moje,“ říkala paní Grandetová.

156

„Bůh ke mně byl tak milostiv, že mohu hledět s radostí na ukončení svých běd.“ Slova této ženy byla vždy svátá a křesťanská. Když se její muž po snídani, kterou si dal přinášet k ní do pokoje, procházel sem a tam, mluvila s ním první měsíce roku stále o téže věci s andělskou něhou, ale i s ženskou houževnatostí. Smrt dodávala odvahy i jí, která jí měla v životě tak málo. „Děkuji ti, že se zajímáš o můj zdravotní stav,“ odpovídala mu na jeho nejvšednější otázky, „chceš-li však zmírnit trpkost mých posledních okamžiků a ulehčit mé bolesti, bucf zas hodný na dceru; ukaž, že jsi křesťan, že jsi manžel a otec!“ Grandet poslouchal její slova, sedal si na její lůžko a choval se jako člověk, který vidí, že přijde ohromný liják, a proto se klidně schovává do průjezdu: mlčky poslouchal a neříkal nic. Když ho prosila nejněžnějšími, nejdojemnějšími a nejzbožnějšími slovy, odpovídal: „Jsi dnes nějak pobledlá, ženuško!“ Jeho kamenné čelo a pevně sevřené rty prozrazovaly, že úplně zapomněl na dceru. Nedojímaly ho ani slzy, které po jeho neurčité odpovědi, věčně skoro stejné, stékaly po bílém oblič eji ženině. „Kéž ti Bůh odpustí, jako ti odpouštím já,“ říkávala. „Bude ti jednoho dne potřebí veliké milosti!“ Za nemoci své ženy neopovažoval se už říkat svoje věčné „tintili vantili!“, ale jeho despotismus nebyl odzbrojen tímto andělem něhy, jehož ošklivost se den ode dne ztrácela v duševní kráse, která ženě rozkvétala na obličeji. Zduševněla. Duch modlitby jako by očišťoval a zjemňoval nejhrubší rysy obličeje a prozařoval je. Kdo neviděl ještě takovou proměnu na svátých tvářích, na nichž konečně duše triumfuje nad nejdrsnějšími rysy a vtiskuje jim zvláštní oduševnění, plné vznešenosti a čistoty hlubokých myšlenek? Pohled na tuto změnu

157

z utrpení, které stravovalo poslední zbytky života v této ženě, působil - třebas jen slabě - na starého bečváře, jehož povaha zůstávala ze železa. Nemluvil sice už tak opovržlivě, ale neustálé mlčení ovládalo jeho chování; tak chtěl Grandet ochránit svou otcovskou svrchovanost v rodině. Když jeho věrná Nanon přišla na trh, zaslechla často nějaký vtip nebo stesk na svého pána. Ale třebas veřejné mínění úplně odsoudilo starého Grandeta, služka ho přece hájila z jakési rodinné pýchy. „Cožpak se každý nestává k stáru tvrdším?“ vykládala lidem, kteří Grandeta pomlouvali. „Proč by právě on neměl k stáru ztvrdnout? Prosím vás, to jsou samé lži! Slečna se má jako královna. Žije sama, ale ona je ráda sama. Ostatně moji páni mají své důvody.“ Konečně jednou večer na sklonku jara svěřila paní Grandetová své tajné hoře Cruchotovým. Zármutek ji ničil více než nemoc sama, když se jí nepodařilo přes všecky prosby smířit otce s Evženií. „Zavřít třiadvacetiletou dívku o chlebě a vodě!“ zvolal předseda de Bonfos, „a bez důvodu! Ale to je zločin špatného nakládání a týrání, proti čemuž může vznést odpor, opírajíc se .. „Jen si nech ty právnické šmodrchaniny, synovce,“ řekl mu notář. - „Budte klidná, milostivá paní, hned zítra učiním tomu věznění konec.“ Když Evženie slyšela, že se o ní mluví, přišla ze svého pokojíku. „Pánové, prosím vás, nezabývejte se touto věcí,“ řekla s hrdostí. „Otec je doma pánem. Pokud budu bydlit v tomto domě, musím ho poslouchat. Svět nemá právo schvalovat nebo neschvalovat jeho chování, odpovídá za ně jen Bohu. Prosím, abyste se chovali jako praví přátelé a zachovali o všem mlčení. Odsuzovat otce by bylo útokem na pověst rodiny. Jsem vám, pá nové, vděčna za zájem, který jste mi dali najevo. Ale

158

byla bych vám vděčna ještě více, kdybyste zabránili urážlivým pověstem, které kolují městem a o nichž jsem se náhodou dozvěděla.“ „Evženie má pravdu,“ řekla paní Grandetová. „Nejlepším prostředkem proti lidským řečem by ovšem bylo, kdybyste zas dostala svou svobodu, slečno,“ řekl jí uctivě starý notář. Byl překvapen krásou, kterou Evženii dodávala samota, smutek a láska. „Nech pana Cruchota, dceruško, ať tu věc urovná, když ručí za úspěch. Zná tvého otce a ví, jak s ním promluvit. Chceš-li mi dát ještě trochu štěstí na tu krátkou dobu života, která mi zbývá, musíš se stůj co stůj s otcem smířit.“ Grandet šel druhý den zase na svou pravidelnou pochůzku do zahrádky, podle zvyku, jemuž se naučil během Evženiina vězení. Volíval k své procházce právě chvíli, kdy se Evženie česala. Když došel za tlustý ořech, schoval se vždycky za kmen a stál tam chvíli, dívaje se na dlouhé vlasy dceřiny. Váhal asi mezi svou vytrvalou tvrdostí a mezi touhou obejmout své dítě. Často pak usedal na malou červotočivou lavičku, kde si Karel a Evženie přísahali věčnou lásku. Evženie se také potají dívala na otce nebo hledala jeho obraz v zrcadle. Když pak otec vstal a začal se zas procházet, sedala si ráda k oknu a dívala se na kousek hradební zdi, kde visely z trhlin překrásné květy, kde kvetly v štěrbinách netíky, svlačce a žlutý a bílý mužík. Notář Cruchot přišel časně a našel starého vinaře na lavičce. Byl krásný červnový den. Stařec seděl, opíraje se o prostřední zed, a díval se na dceru. „Copak si přejete, pane Cruchote?“ ptal se notáře, jakmile ho zahlédl. „Jdu si s vámi pohovořit o obchodě.“ „Máte snad trochu zlata na prodej za peníze?“ „Ne, ne, nejde o peníze, nýbrž o vaši dceru Evženii. Celé město mluví o ní a o vás.“

159

„Co je komu do toho? Každý je v svém domě pánem.“ „Ano - každý si může dělat, co chce, může se zabít nebo - ještě horší věc - může vyhodit své peníze oknem.“ „Jak to?“ „Vaše žena je velmi nemocná, drahý příteli. Měl byste zavolat doktora Bergerina, je tu nebezpečí smrti. Kdyby snad měla zemřít bez ošetření, neměl byste klidu, jak vás znám.“ „Tintili vantilil Vždyť víte, co mé ženě chybí. A tihle doktoři, jak to jednou přijde do domu, máte je tam pětkrát šestkrát za den!“ „Dělejte, jak rozumíte, Grandete. Ale věřte, jsem váš starý přítel, nikdo v Saumuru nemá většího zájmu o všecko, co se vás týká -- proto jsem vám to chtěl říci. A teď ať už se děje cokoliv, jste dost starý, víte, co děláte. To ostatně není nejdůležitější věc, proč přicházím. Jde o něco pro vás možná daleko vážnějšího. Nemáte přece chuť zabít ženu, je vám až příliš na prospěch. Pomyslete, v jaké situaci byste byl vůči dceři, kdyby paní Grandetová zemřela. Musil byste jednat s Evženií, neboť máte společné jmění s paní Grandetovou. Vaše dcera by měla právo žádat rozdělení vašeho jmění, prodat Froidfond. Zkrátka je dědičkou po své matce, po které vy nemůžete dědit.“ Tato slova působila na starce jako blesk. Nevyznal se v právech tak dobře jako v obchodě. Ani ve snu ho nenapadlo, že by mohlo dojít k prodeji. „Radím vám proto, abyste s ní zacházel dobře,“ končil Cruchot. „A víte, co mi udělala, Cruchote?“ „Copak?“ ptal se notář. Byl zvědav na toto Grande- tovo sdělení, na příčinu té roztržky. „Dala někomu své zlato!“ „No a bylo její?“ zeptal se notář.

160

„Tohle mi říkají všichni 1“ vzdychl stařec a jeho ruce sklesly tragickým pohybem. „Jděte, jděte, pro takovou hloupost!“ řekl Cruchot. „A nemyslíte na to, že od ní budete po smrti její matky potřebovat všelijaké ústupky stran dědictví?“ „Bože, vy nazýváte šest tisíc franků hloupostí?“ „A víte, drahý příteli, co vás bude stát inventář a dělba dědictví po vaší ženě, kdyby na tom Evženie trvala?“ ". „Kolik?“ „Dva, tři, možná čtyři sta tisíc franků! Bude se musit dražit a prodávat, aby se zjistila skutečná hodnota jmění. Místo abyste se dohodli. ..“ „U sta hromů!“ zaklel vinař. Zbledl a musil si sednout. „Uvidíme, Cruchote!“ Po chvilce ticha či jakéhosi smrtelného zápasu podíval se stařec na notáře a řekl mu: „Život je krutý! Je v něm hodně bolestí! - Cruchote,“ dodal slavnostně, „vy mě jistě nechcete klamat. Přísahejte mi na svou čest, že to, co mi tu povídáte, je založeno na právu. Ukažte mi zákoník, chci vidět zákoník!“ „Můj ubohý příteli, copak si myslíte, že se nevyznám ve svém řemesle?“ odpověděl notář. „Je to tedy pravda pravdoucí? Dcera mě tedy obere, zradí, zabije, zničí?“ „Dědí po své matce.“ „K čemu tedy máme děti? Ú, já miluji svou ženu. Na štěstí má dobrý kořen: je z rodiny Bertelliěrů!“ „Nevydrží ani měsíc.“ Bednář se tloukl do čela, přecházel sem a tam a pohlížel zděšeně na Cruchota. „Jak to udělat?“ zeptal se ho. „Evženie se může zcela prostě vzdát dědictví po matce. Přece ji nechcete vydědit, že? Ale chovejte se k ní laskavě, abyste u ní dosáhl tohoto ústupku. To, co

11

161

vám tu povídám, je vlastně úplně proti mému zájmu, starý příteli. Neboť co je mým zaměstnáním? Dražby, inventáře, prodeje, dělba dědictví. . „Uvidíme, uvidíme. Už o tom nemluvme, Cruchote. Jako byste se mi šťáral ve vnitřnostech. Dostal jste zlato?“ „Ne. Ale mám nějaké staré louisdory, asi deset, ty vám dám. Můj milý příteli, udělejte smír s Evženií I Podívejte se, celý Saumur vás odsuzuje!“ „Hlupáci!“ „Renty jsou po devětadevadesáti. Aspoň budete jednou v životě spokojen.“ „Po devětadevadesáti, Cruchote?“ „Ano.“ „Vida, vida, po devětadevadesáti!“ opakoval si stařec, doprovázeje starého notáře až k vratům. Byl však příliš rozčilen vším, co se teď dozvěděl. Nemohl vydržet doma. Šel nahoru k ženě a řekl jí: „Poslouchej, maminko, můžeš celý den strávit s dcerou. Já jedu do Froidfondu. Buďte tu hodné! Dnes je výročí našeho sňatku, ženuško! Zde máš deset tolarů na oltář o Božím těle. Už dávno sis chtěla nějaký vystrojit, dopřej si toho tedy. Bavte se dobře a buďte hodně veselé. Ať máte nějakou radost!“ Hodil na postel ženě deset tolarů po šesti francích a políbil ji na čelo. „Ženuško, myslím, že je ti lépe, ne?“ „Jak můžeš chtít přijmout do domu Pána Boha, který odpouští, když jsi dceru vypustil ze svého srdce?“ řekla dojatě. „Tintili vantili, však uvidíme,“ řekl otec mazlivým tónem. „Dobré nebe! Evženie!“ volala matka celá zardělá radostí, „pojď obejmout otce, odpouští ti!“ Ale stařec odešel. Běžel co mu nohy stačily do polí a snažil se uvést své zmatené myšlenky do pořádku.

162

Grandetovi šlo tehdy na šestasedmdesátý rok. Za poslední dvě léta jeho lakota vzrostla, jako rostou všecky trvalé vášně lidské. Podle pozorování vykonaného na lakomcích, na ctižádostivcích a na všech lidech, kteří věnovali svůj život jediné myšlence, jeho citlivost se obzvláště upjala na jeden symbol jeho vášně. Pohled na zlato, touha po zlatě se stala jeho monomanií. Jeho despotický duch rostl jako jeho lakota. Zdálo se mu hříchem proti přírodě, kdyby se měl vzdát správy nej- menší částky svých statků po smrti ženině. Postoupit dceři majetek, udělat soupis všeho jmění movitého i nemovitého k dražbě . . .? „Bylo by to jako podřezat si hrdlo!“ řekl si nahlas v jedné vinici, kde prohlížel révu. Konečně se rozhodl. Vrátil se do Saumuru, když se večeřelo, odhodlán sklonit se před Evženií, hýčkat ji, vlichotit se jí, aby mohl královsky zemřít, třímaje až do posledního dechu otěže svých miliónů. Zrovna když vystoupil po schodech tiše jako kočka - měl při sobě náhodou klíč - a vešel do ženina pokoje, Evženie přinesla na postel své matky krásný necesér. Obě si za Grandetovy nepřítomnosti dopřály potěšení představiti si Karlovu podobu, hledíce na podobiznu jeho matky. „To je docela její čelo a její ústa!“ řekla Evženie, zrovna když vinař otevřel dveře. Když paní Grandetová viděla pohled, který její manžel upřel na zlato, zvolala: „Bože můj, měj s námi slitování!“ Starý skočil na necesér jako tygr na spící dítě. „Copak je to?“ vykřikl, odnášeje poklad k oknu. „Těžké zlato! Zlato!“ zvolal. „Mnoho zlata! Váží to dvě libry. - Ach tak! Karel ti to dal za tvé krásné peníze, viď? Pročpak jsi to neřekla? To je dobrý obchod, dcerunečko! Poznávám tě zase, jsi má dcera.“ Evženie se chvěla po celém těle. „Viď, že je to Karlovo?“ pokračoval starý Grandet.

11

163

„Ano, tatínku, není to moje. To náčiní je posvátná zástava.“ „Tintili vantili! Vzal ti tvůj majetek, musíš si zase obnovit svůj malý poklad.“ „Tatínku!“ Grandet chtěl vzít nůž a odloupnout zlatou desku; musil odložit necesér na židli. Evženie vyskočila, aby se ho zmocnila; ale bečvář nespouštěl oči ani z dcery, ani ze skříňky; napřáhl ruku a odstrčil Evženii tak prudce, že padla na matčinu postel. „Muži! Muži!“ křičela matka a vztyčila se na posteli. Grandet vytáhl nůž a chystal se odloupnout zlato. „Tatínku,“ křičela Evženie, po kolenou se blížila ke Grandetovi a vzpínala k němu ruce. „Tatínku, ve jménu všech svátých a Panny Marie, ve jménu Krista, který umřel na kříži, ve jménu tvé věčné spásy, tatínku, ve jménu mého života, nedotýkej se toho! Ten necesér není ani tvůj, ani můj! Náleží ubohému příbuznému; svěřil mi jej a já mu ho musím vrátit netknutý!“ „Proč ses na to dívala, když je to zástava? Dívat se, to je ještě horší než dotýkat se!“ „Tatínku, nenič ho, nebo mě tím zneuctíš. Tatínku, slyšíš?“ „Muži, slituj se nad ní,“ prosila matka. „Tatínku,“ křičela Evženie hlasem tak pronikavým, že přiběhla Nanon celá polekaná. Evženie chytila nůž, který ležel blízko ní. „Tak co?“ řekl jí Grandet s mrazivým úsměvem. „Muži, muži, zabíjíš mě,“ zvolala matka. „Tatínku, jestliže se tvůj nůž dotkne jen kousíčku toho zlata, probodnu se tímhle nožem. Máš už na svědomí, že je maminka na smrt nemocná, a zabiješ ještě svou dceru. A teď můžeš začít rána za ránu.“ Grandet držel nůž na neceséru a díval se na dceru. Váhal. „Byla bys toho schopna, Evženie?“ řekl jí.

164

„Ano, muži,“ odpověděla matka. „Udělala by to, jak to povídá,“ křičela Nanon. „Mějte, milostpane, rozum aspoň jednou v životě!“ Bečvář se díval chvíli střídavě na zlato a na dceru. Paní Grandetová omdlela. „Tak vidíte, milostpane, paní umírá!“ křičela Nanon. „Tu máš, dcero, nebudeme se zlobit pro nějakou takovou bedničku. Vezmi si to!“ zvolal rychle bednář a hodil .necesér na postel. - „Ty, Nanon, jdi pro pana Bergerina. - No tak, maminko,“ řekl, líbaje ženě ruku, „to nic není: už jsme uzavřeli mír. - Vid, dcerunečko? Už žádný suchý chléb, budeš jíst všechno, co budeš chtít.. . Ach, otvírá oči! - No tak, maminko, mamineč- ko, no tak, tak, poslouchej, podívej se, objímám Evženii. Má ráda svého bratrance, vezme si ho, bude-li chtít, uchová mu pouzdro. Ale ty musíš být ještě dlouho živa, chudinko moje! No tak, pohni se! Poslechni, budeš mít nejkrásnější oltář, jaký byl v Saumuru postaven!“ „Bože můj, jak můžeš takhle zacházet se svou ženou a se svým dítětem!“ řekla paní Grandetová slabým hlasem. „Já to už nikdy. neudělám, nikdy,“ křičel bečvář. „Uvidíš, ženuško drahá!“ Šel do své pracovny, vrátil se s hrstí zlaťáků a rozložil je pó posteli, „Tu máš, Evženie, tu máš, ženo, to je pro vás,“ řekl, přehrabáVaje se v louisdorech. „Tak už se rozvesel, ženo; budeš se mít dobře, budeš mít všeho dost a Evženie také. Tady je sto louisdorů pro ni. Ale tyhlety nikomu nedáš, viď, Evženie?“ Paní Grandetová a Evženie na sebe překvapeně pohlédly.. .................... „Vezmi si je, tatínku, chceme jen tvou lásku.“ „No dobrá, tak je to,“ řekl Grandet a shrábl peníze do kapsy, „žijme jako dobří přátelé.,- Pojďme všichni

do síně na večeři, každý večer budeme hrát dvoupětní- kové loto. Jen se pojďte povyrazit. No co, ženo?“ „Bohužel - chtěla bych, protože by ti to snad bylo milé,“ řekla na smrt nemocná, „ale nemohu vstát.“ „Chudáčku,“ řekl bečvář, „ty ani nevíš, jak tě mám rád. A tebe také, dceruško!“ Přitiskl ji k sobě a políbil ji. „Ach, dcerunko, jak je to krásné, obejmout svou dceru po takovém zlobení! - Vidíš, maminečko, teď jsme všichni jako jedna duše. - Tak si to pojď schovat,“ řekl Evženii, ukazuje na pouzdro. „Jdi, jen se nic neboj. Už o tom nikdy nebudu mluvit.“ Doktor Bergerin, nejproslulejší saumurský lékař, přišel brzy. Po vyšetření řekl Grandetovi rovnou, že je to s jeho ženou velmi zlé, ale že by hluboký duševní klid, mírná životospráva a úzkostlivá péče mohla odsunout její smrt na konec podzimku. „Bude to drahé?“ zeptal se starý Grandet. „Bude potřebí léků?“ „Málo léků, ale hodně péče,“ odpověděl lékař, jenž se nemohl zdržet úsměvu. „Vy jste přece, pane doktore, čestný člověk,“ řekl Grandet, „viďte? Důvěřuji vám, přijďte k mé ženě tak často, jak uznáte za vhodné. Zachovejte mi mou drahou ženu; mám ji velmi rád, vidíte, ani se mi to nezdálo, protože u mne se všechno děje v nitru a drásá mi to duši. Jsem zarmoucen. Zármutek se uhostil v mém domě se smrtí mého bratra, za kterého platím v Paříži peněz až hrůza ... poslední svoje peníze. A pořád to nemá konce. Sbohem, pane doktore. Je-li možno zachránit mou ženu, udělejte všechno, i kdyby to třeba mělo stát sto, dvě stě franků!“ Přes horoucí přání Grandetovo, aby se jeho žena uzdravila, neboť uvolněná pozůstalost pro něho byla první smrtí, přes ochotu, kterou dával najevo při každé příležitosti, aby mohl vyhovět sebemenšímu přání udi

166

vené matky a dcery, přes nejněžnější péči, kterou ji Evženie zahrnovala, kráčela paní Grandetová rychle k smrti. Den co den slábla a chřadla, jako chřadne většina žen, které jsou v takovém věku zasaženy nemocí. Byla křehká jako podzimní listí na stromě. Nebeské paprsky jí dodávaly lesku, jako když slunce prosvětlí a pozlatí toto listí. Bylo to umírání důstojné jejího života, smrt naprosto křesťanská. Není to totéž jako smrt vznešená? V říjnu 1822 zazářily nejjasněji její ctnosti, její andělská trpělivost a její láska k dceři. Zhasla a ani si nezastěžovala. Beránek bez poskvrny, byla v nebi a litovala na tomto pozemském světě jen sladkou družku svého studeného života; její poslední pohledy jako by jí předpovídaly tisíce trampot. Chvěla se, že tu zanechává tuto ovečku, bílou jako ona, samotnou uprostřed sobeckého světa, který ji chtěl připravit o její rouno, o její poklady. Než vydechla naposledy, pravila k ní: „Dítě drahé, štěstí je jenom na nebi, jednou to poznáš!“ Druhý den po její smrti pocítila Evženie, že musí ještě víc přilnout k tomuto domu, kde se narodila, kde tolik vytrpěla, kde její matka právě zemřela. Nemohla pohlédnout na okno a na vyvýšenou židli v síni, hned se rozplakala. Zdálo se jí, že předtím neznala duši svého starého otce, když viděla, jak ji tecf obklopuje nejněžnější péčí: přicházel jí nabídnout rámě, když šla k obědu, celé hodiny na ni pohlížel okem téměř laskavým, zkrátka choval ji, jako by byla ze zlata. Starý bečvář se podobal tak málo sám sobě, tolik se třásl před svou dcerou, že to Nanon a Cruchotovi, svědkové jeho skleslosti, přičítali jeho vysokému stáří a báli se, aby jeho schopnosti nějak neochably. Ale v den, kdy se rodina oblekla do smutku, po večeři, k níž byl pozván notář Cruchot, jenž jediný znal ta

167

jemství svého klienta, Grandetovo chování se vysvětlilo. Když bylo odneseno se stolu a dveře pečlivě zavřeny, řekl Grandet Evženii: „Dítě drahé, tys tedy dědičkou po své matce a musíme spolu uspořádat některé maličkosti. Není-liž pravda, Cruchote?“ „Ano.“ „Je nutné, abychom se tím, tatínku, obírali hned dnes?“ „Ano, ano, dcerunečko. Nemohu už déle zůstávát v nejistotě, ve které teď žiji. Myslím, že mi jistě nechceš působit starosti." „Ó tatínku ...“ „Tak to tedy musíme všechno uspořádat dnes večer.“ „Co mám dělat?“ „Ale, dcerunečko, to není má věc. - Řekněte jí to, Cruchote.“ „Slečno, váš pan otec by nechtěl ani rozdělit, ani prodat své statky, ani platit nesmírné poplatky ze svých hotových peněz. 2 té příčiny by bylo třeba upustit od soupisu celého majetku, který je dnes nerozdělen v rukou vašich a vašeho pana Otce „Cruchote, jste si tím jist, abyste o tom. takhle mohl mluvit před mou dcerou?“ „Nechte níě mluvit', Grandete.“ „Ano, ano, příteli. Ani vy, ani má dcera mě přece něchcete okrást. Viď, dcerunečko?" „Alé co mám dělat, pane Cruchote?“ zeptala se Evže-. nie netrpělivě. „Nuže,“ řekl notář, „bylo by potřebí podepsat tuto listinu, jíž byste šé vzdala dědictví po své paní matce a ponechala svému otci užívání nerozděleného vašeho společného jmění-; ori by vám zaručil prosté vlastnictví. ■ ■ . v ... - • ..Nerozumím ani zbla.' co mi tu povídáte,“ odpovědč-

168

la Evženie. „Dejte mi listinu a ukažte mi, kde se mám podepsat.“ Starý Grandet se díval z listiny na dceru a z dcery na listinu; byl tak prudce vzrušen, že si osušil několik kapek potu, které mu vyrazily na čele. „Dcerunečko,“ řekl Evženii, „kdyby ses místo podpisu - této listiny, jejíž registrování by stálo moc peněž, chtěla krátce a dobře, vzdát dědictví po. své drahé nebožce mamince a spolehnout, co se budoucnosti týče, ve všem všudy na mne, byl bych radši. Dával bych ti měsíčně hezkou rentičku jednoho sta franků. Vidíš, mohla by sis z toho zaplatit mší, kolik bys chtěla .. . Tak co, sto franků měsíčně, v librách!“ „Udělám všechno, jak ty chceš, tatínku.“ „Slečno,“ řekl notář, „je mou povinností vás upozornit, že se zbavujete „I co, Bože můj, co mi na tom záleží?“ „Mlč, Cruchote. - Co se řeklo, řeklo se,“ zvolal Grandet, chytil dceru za ruku a plácl si s ní. „Evženie, ty už slovo zpět nevezmeš, jsi poctivé děvče, co?“ „Ach, tatínku Vřele ji objal, stiskl ji do náručí, div ji neudusil. „Jdi, dceruško, dáváš svému otci nový život, ale vracíš mu, co on dal tobě: jsme vyrovnáni. Takhle se má obchodovat. Život je obchod. Žehnám ti! Jsi ctnostná dívka, máš ráda svého tatínka. Teď si dělej, co chceš.“ „Tak tedy, Cruchote, zítra na shledanou,“ řekl, dívaje se na zděšeného notáře. „Připravte zříkací listinu pro soud.“ Nazítří k polednímu bylo podepsáno prohlášení, kterým Evženie oloupila sama sebe. Přes slovo, které dal starý bečvář ke konci roku, z těch měsíčních sto franků nedal ještě ani sou, ačkoliv to’tak slavnostně dcéři slíbil. A proto také, když se mu o tom Evženie žertem zmínila, nemohl se ubránit, aby se

Í69.

nezačervenal. Odešel rychle do své pracovny, vrátil se a podal jí asi třetinu klenotů, které vzal svému synovci. „Tu máš, děťátko,“ řekl hlasem plným ironie, „chceš tohleto místo těch dvanácti set franků?“ „Opravdu, tatínku, ty mi to dáváš?“ „Stejně tolik ti jich vrátím napřesrok,“ pravil, házeje jí šperky do klína. „A tak budeš mít zakrátko všechny jeho cetky,“ dodal a mnul si ruce, všecek šťasten, že může spekulovat s city své dcery. Ačkoliv byl ten stařec ještě statný, cítil potřebu zasvětit dceru do tajů domácnosti. Dvě léta za sebou musila před ním dávat rozkazy stran jídelních lístků a přijímat služebnosti od pachtýřů. Ponenáhlu ji učil, jak se jmenují jeho statky a vinice a jakou mají výměru. Třetí rok přivykla už tolik jeho skrblickým způsobům, proměnil je v ní tak silně v přirozené návyky, že jí mohl beze strachu svěřit klíče od pokladny a učinit z ní paní domu. Přešlo pět let, aniž co významného porušilo jednotvárnost života Evženie a jejího otce. Byly to stále tytéž úkony, pravidelně vykonávané s časoměrnou pravidelností starých pendlovek. Hluboký smutek slečny Grandetové nebyl nikomu tajemstvím; ač mohl každý tušit jeho příčinu, přece nikdy nepřenesla jediné slovo, které by potvrdilo domněnky vznikající ve všech saumurských společnostech o srdci bohaté dědicky. Její jedinou společnost tvořili tři Cruchotové a někteří jejich přátelé, které nenápadně uvedli do jejího domu. Naučili ji hrát whist a přicházeli posedět každého večera. Roku 1827 její otec ochuravěl a byl nucen zasvětit ji do tajemství svých pozemkových statků. Doporučoval jí, aby se v nesnázích obracela vždycky na notáře Crucho- ta, jehož poctivost znal. Ke konci tohoto roku byl pak stařec ve věku dvaaosmdesáti let stižen ochrnutím, které rychle postupovalo. Doktor Bergerin udělal nad Grandetem kříž.

170

Při myšlence, že bude brzo sama na světě, přilnula Evženie ještě blíže k svému otci a sevřela poslední pouto lásky ještě silněji. V jejích myšlenkách, tak jako v myšlenkách všech milujících žen, byla láska celým světem a Karel tu nebyl. Byla plna vznešené péče a něžnosti k svému starému otci, jehož síly začínaly slábnout, ale jehož lakota se pudově udržovala. Proto se také smrt toho člověka nijak nelišila od jeho života. Od rána se dával vozit sem tam od krbu svého pokoje ke dveřím pracovny, asi plné zlata. Seděl bez hnutí, ale prohlížel si úzkostlivě všecky, kteří ho přišli navštívit, a díval se na okované dveře. Musili mu vysvětlovat každý sebemenší šramot, který zaslechl v domě; a k velikému údivu notářovu slyšel i zívání psa na dvoře. Ze své zdánlivé tuposti se na den a hodinu probouzel, když měl přijímat pachtovné, když měl dělat účty s pachtýři nebo vydávat potvrzenky. Tu škubal svým křeslem na kolečkách tak dlouho, dokud nedojel až naproti dveřím své pracovny. Dcera mu ji musila otevřít a on bděl nad tím, aby ona sama v tajnosti uložila pytlíky s penězi hezky ná sebe a aby pak zavřela dveře. Vracel se mlčky na své místo, jakmile mu pak vrátila drahocenný klíč, stále zastrčený v kapse u vesty, kterou si občas ohmatával. Ostatně jeho starý přítel notář, tuše, že si bohatá dědička vezme nevyhnutelně jeho synovce předsedu, kdyby se Karel nevrátil, zdvojil péči a pozornost: přicházel každodenně pro Grandeto- vy rozkazy, na jeho pokyn jezdil do Froidfondu, na pole, na louky, na vinice, prodával sklizně á měnil všechno v zlato a stříbro, které se potají hromadilo v narovnaných pytlích v pracovně. Konečně přišly dny smrtelného zápasu, kdy silné Grandetovo ústrojí bojovalo s rozkladem. Chtěl sedět u krbu přede dveřmi své pracovny. Tahal na sebe a ovinoval kolem sebe všechny přikrývky, které mu dávali, a říkal Nanon: ,(Přitiskni to na mne, přitiskni, ať mě neokradou!“

í 71

Když mohl otevřít oči, do nichž se schoulily všecky zbytky jeho života, obracel je hned k pracovně, kde ležely jeho poklady, a říkal dceři hlasem, který prozrazoval jakýsi šílený strach: „Jsou tam! Jsou tam?“ „Jsou, tatínku.“ „Dej pozor na zlato . . . polož to zlato přede mne!“ Evženie mu rozložila louisdory na stůl a on celé hodiny setrvával s očima upřenýma na louisdory jako dítě, které začíná pozorovat a dívá se hloupě stále na týž předmět. A jako dítěti uklouzl i jemu úporný úsměv. „To mě hřeje!“ říkal leckdy a na jeho tváři se objevil výraz blaženosti. Když ho přišel farář zaopatřit, jeho oči, zdánlivě už několik hodin mrtvé, oživly při pohledu na kříž, na svícny a stříbrnou kropenku, na kterou se upřeně díval; a jeho hrbol na nose se tentokrát pohnul naposled. Když kněz přiblížil k jeho rtům zlatý kříž, aby umírající políbil obraz Kristův, mávl strašně rukou, jako by jej chtěl chytit, a toto poslední vzepětí sil ho stálo život. Volal Evženii. Neviděl ji, ačkoliv klečela před ním a skrápěla svými slzami ruku již chladnoucí. „Tatínku, požehnej mi!“ prosila ho. „Dobře o všecko pečuj! Vydáš mi z toho počet tam nahoře!“ řekl jí - a tím posledním slovem dokázal, že křesťanství je asi náboženství lakomců. Evženie Grandetová se tedy octla samotna na světě v tomto domě, kde měla jen Nanon, na niž mohla s. jistotou spoléhat, že ji pochopí a porozumí, Nanon, jedinou bytost, která ji milovala pro ni samu a s kterou mohla mluvit o svém zármutku. Velká Nanon byla pro Evženii Prozřetelností. Proto také už nebyla jen služkou, nýbrž pokornou přítelkyní. Po smrti svého otce se Evženie dozvěděla od notáře Cruchota, že ťná na tři sta tisíc liber renty ze statků v okrese saumurském, šest, miliónů v .tlíprocenťtlích

172

úpisech po šedesáti francích, které tenkrát platily sedmasedmdesát franků; k tomu dva milióny ve zlatě a sto tisíc franků v tolarech, nepočítaje v to všelijaké nedoplatky, které ještě měla dostat. Celkový odhad jmění se blížil k sedmnácti miliónům. „A kde je můj bratranec?“ říkala si. V den, kdy notář Cruchot své klientce oznámil stav dědictví, nyní již čistého a přesně zjištěného, zůstala Evženie sedět sama s Nanon u krbu v té prázdné síni, kde všechno bylo vzpomí nkou, od vyvýšené židle, na níž sedávala její matka, až ke skleničce, z níž pil Karel. „Nanon, jsme samy!“ „Ano, slečinko; a kdybych věděla, kde je ten chlapec, těmahle nohama bych pro něho běžela.“ „Mezi námi je moře,“ říkala Evženie. Zatím co tak ubohá dědička plakala ve společnosti staré služky v tom chladném a temném domě, který jí byl celým světem, nemluvilo se nikde od Nantes až k Orleansu o ničem jiném než o sedmnácti miliónech slečny Grandetové. Jedním z jejích prvních činů bylo, že dala dvanáct set franků doživotní renty Nanon; ta měla už sama šest set franků, a byla to tedy bohatá nevěsta. Ani ne za měsíc přešla ze stavu panenského do stavu manželského, pod ochranu pana Antonína Cornoillera, který byl jmenován vrchním hlídačem pozemků a usedlosti slečny Grandetové. Paní Cornoille- rová měla nesmírnou výhodu před svými vrstevnicemi. Ačkoliv jí bylo devětapadesát let, vypadala nanejvýš na čtyřicet. Její tvrdé rysy vzdorovaly útokům času. Při své klášterní životosprávě mohla se vysmívat stáří svou svěží pletí a železným zdravím. Snad nebyla nikdy tak hezká jako o své svatbě. Byla odměněna za svou ška- redost; byla velká a silná a na své nezdolné tváři měla výraz štěstí, takže mnozí záviděli Cornoillerovi jeho los. „Má hezkou barvu,“ řekl obchodník se suknem. „Ta ještě dokáže mít děti,“ poznamenal obchodník se

173

soíí. „Uchovala se, s odpuštěním, jako by byla naložena v rosolu.“ „Je bohatá a ten chlap Cornoiller udělal dobrou trefu,“ řekl jiný soused. Celé sousedstvo mělo Nanon rádo. Když vycházela ze starého domu a šla křivolakou ulicí do kostela, slyšela samé poklony. Jako svatební dar jí dala Evženie tři tucty příborů. Cornoiller byl překvapen tímto velkodušným darem a mluvil o své paní se slzami v očích; byl by se dal pro ni rozsekat. Paní Cornoillerová se stala Evženiinou důvěrnicí a to bylo pro ni stejným štěstím jako mít manžela. Měla konečně svou špižírnu, mohla ji otvírat, zavírat, vydávat ráno potraviny, jako to činil její zesnulý pán. Měla pod sebou služebnictvo : kuchařku a panskou, jež se starala o slečnino prádlo a šatstvo. Cornoiller zastával službu hlídače a správce. Je zbytečné vykládat, že kuchařka i panská byly pravé perly, neboť je vyhledala Nanon. Slečna Grandetová měla tedy čtyři sluhy, jejichž oddanost byla bez mezí. Pachtýři ani nepozorovali, že je stařec mrtev, způsob jeho přísné správy byl zaveden a Cornoillerovi se ho pečlivě drželi.

174

TAK BÉ2Í ŽIVOT

Ve třiceti letech neznala Evženie ještě žádné radosti života. Její bledé a smutné dětství uplynulo u matky, jejíž zneuznané a raněné srdce vždy trpělo. Když s radostí opouštěla tento svět, litovala matka dceru, že ještě musí žít, a zanechala jí v duši lehké výčitky a věčnou lítost. První a jediná láska Evženiina stala se jí pramenem bolesti. Sotva viděla svého milence několik dní, dala mu své srdce mezi dvěma kradmými polibky, které si vyměnili. Pak odjel a položil mezi sebe a ji celý svět. Tato láska, kterou otec proklínal, stála její matku skoro život a jí přinášela jen bolest a chabé naděje. A tak až dosud se vzpínala po štěstí, ztrácela síly a nenabývala jiných. V životě duševním stejně jako v životě fyzickém musí se vdechovat a vydechovat. Duše potřebuje vyčerpat city duše jiné, přizpůsobit si je a bohatě jí je pak nahradit. Bez tohoto krásného lidského jevu není pro srdce života; chybí mu vzduch, trpí a hyne. Evženie začala trpět. Pro ni nebylo jmění ani mocí, ani útěchou; mohla žít jen láskou, náboženstvím, svou vírou v budoucnost. Láska jí dovedla vyložit, co to je věčnost. Její srdce a evangelium označovaly jí dva světy, kam měla dojít. Ve dne v noci se hroužila do hloubky těchto dvou nekonečných myšlenek, které pro ni snad splývaly v jedinou. Choulila se sama v sebe, milovala a věřila, že je milována. Za sedm let láska vším pronikla. Evženiiným pokladem nebyly milióny, jejichž vý nos se hromadil, ale Karlova skříňka, dvě podobizny

175

nad jejím ložem, šperk}', které odkoupila od otce a pyš ně vyložila na polštářek z vaty v zásuvce truhly. Pokladem jí byl tetin náprstek, jehož užívala její matka a který i ona zbožně navlékala, když vyšívala svou Pene- lopinu práci, jen proto, aby měla na prstě to zlato plné vzpomínek. Zdálo se nepravděpodobné, že by se slečna Grande- tová chtěla provdat, dokud měla smutek. Její opravdová zbožnost byla dobře známa. Proto rodina Cruchotova, velmi moudře vedená starým abbém, prozatím obklopovala bohatou dědičku jenom nejoddanější péčí. Každý večer se plnila velká síň společností, kterou tvořili nejhorlivější a nejoddanější cruchotovci z kraje; snažili se zpívat chválu paní domu ve všech tóninách. Měla svého lékaře, almužníka, svého komořího, první dvorní dámu, prvního ministra, a zvláště svého kancléře, kancléře, který pro ni chtěl být vším. Kdyby si byla přála nosiče vlečky, byli by jí ho opatřili. Byla to královna a ze všech královen jí nejvíce lichotili. Lichocení nevyzařuje nikdy z velkých duší, je údělem malého ducha, který se dělá ještě menším, aby se lépe vešel do životní sféry osoby, kolem níž se točí. Za lichocením se vždycky skrývá osobní zájem. Proto lidé, kteří přicházeli každý večer vyplňovat Evženiinu síň, měli neobyčejný úspěch ve svém chvalořečení. Říkali slečně Grandetové „slečna z Froidfondu“. Tato přílišná chvá la, pro Evženii nová, přiváděla ji z počátku do rozpaků. Ale ponenáhlu si její ucho zvyklo i na nejnehoráznější lichocení, že je krásná, a kdyby jí byl nějaký nový host řekl, že je ošklivá, byla by tím jistě byla daleko víc dotčena než před osmi lety. A nakonec měla i ráda ty sladké řeči a tajně je kladla k nohám své modly. Zvykla tedy časem tomu, že ji pokládali za vládkyni, a ráda viděla večer svůj dvůr plný hostí. Pan předseda de Bonfos byl rekem tohoto kroužku; jeho duchaplnost, jeho vzdělání a vlídnost byly tam

176

stále vychvalovány. Někdo poznamenal, že za posledních sedm let rozmnožil velice své jmění; že Bonfos prý vynáší nejméně deset tisíc franků renty a je - jako všechny pozemky Cruchotových zaklíněn do rozsáhlých pozemků bohaté dědičky. „Víte, slečno, že Cruchotové mají čtyřicet tisíc liber renty?“ poznamenal zase jiný host. „A jejich úspory!“ dodávala stará cruchotovka, slečna de Gribeaucourt. „Nějaký pán z Paříže nabízel nedávno panu Cruchotovi dvě stě tisíc franků za jeho kancelář. Musí ji prodat, chce-li se stát smírčím soudcem.“ „Chce se stát po panu de Bonfos předsedou soudu a jedná opatrně,“ vykládala paní ďOrsonval. „Pan předseda se totiž stane radou, pak presidentem soudního dvora, má příliš mnoho prostředků, musí toho dosáh- rnout.“ „Ano, je to velice uhlazený muž; nezdá se vám, slečno?“ poznamenal zas někdo jiný. Pan předseda se snažil vpravit do úlohy, kterou měl hrát. Přestože mu bylo čtyřicet let, přes svoji zahnědlou a nepříjemnou tvář, povadlou, jako bývají obyčejně obličeje soudců, oblékal se velmi mladicky, pohrával si s hůlkou a před slečnou z Froidfondu vůbec nešňupal. Přicházel vždycky s bílou kravatou a v košili, jejíž bohatě skládaná náprsenka mu dodávala trochu podobnosti s čeledí krocanů. Mluvil hodně po domácku s krásnou dědičkou a říkal jí: „Naše drahá Evženie.“ A tak kromě většího počtu osob, kromě toho, že loto bylo zaměněno za whist a že tu nebyli paní a pan Grandetovi, vypadala tato scéna jako za minulých dob. Stále štvala smečka Evženii a její milióny; byla jen četnější, lépe štěkala a svorně obkličovala kořist. Kdyby se byl Karel vrátil z Indie, byl by zde našel tytéž osoby a tytéž zájmy. Paní des Grassins, jíž se vždy Evženie zdála hodná a dokonalá, stále ještě Cruchoty soužila.

177

Jako tehdy byla by na tomto obraze vévodila Evženie, jako tehdy byl by zvítězil Karel na celé čáře. Ale přece tu byla jedna novinka. Předseda dal totiž kdysi Evženii kytici o jejím svátku - a tento zvyk se stal teď pravidelným. Každý večer přinášel bohaté dědičce ohromnou nádhernou kytici; paní Cornoillerová ji dávala večer okázale do vázy, ale jakmile hosté odešli, pohazovala ji tajně někam do kouta na dvůr. Na začátku jara snažila se paní des Grassins zkalit štěstí Cruchotových tím, že vykládala stále Evženii o markýzi de Froidfond, jehož dům by se prý mohl zase povznést, kdyby mu dědička chtěla vrátit jeho majetek manželskou smlouvou. Paní des Grassins hlaholně rozezvučela představu pairství a titulu markýzského. A pokládajíc Evženiin pohrdavý úsměv za souhlas, rozhlašovala, že to s tím sňatkem pana předsedy Cruchota ještě není tak jisté, jak se myslí. „Panu de Froidfond je sice padesát let,“ říkala, „ale nevypadá starší než pan Cruchot. Je vdovec, má děti, to je pravda, ale zato je markýz, bude francouzským pairem a najděte mi za nynějších dob takovou partii! Vím zcela určitě, že pan Grandet připojoval své pozemky k panství froidfondskému jen proto, že chtěl naroubovat svůj rod na Froidfond. Často mi to říkával. To byl lišák, ten starý pán!“ „Cožpak mi, Nanon, nenapíše ani jednou za sedm let...?“ řekla jednou večer Evženie, když šla spat. Zatím co se toto dálo v Saumuru, Karel v Indii bohatl. Nejdřív velmi výhodně prodal své drobné zboží. Nabyl rychle j mění šesti tisíc dolarů. Když přejel rovník, ztratil mnoho předsudků. Poznal, že nejjistějším prostředkem k zbohatnutí je v tropických krajinách stejně jako v Evropě obchod s lidmi. Šel tedy na africké pobřeží a obchodoval s černochy. K tomuto obchodu s lidmi dovedl připojit i obchod se zbožím, které velmi výhodně vyměňoval na trzích, kam ho vedly jeho

178

zájmy. Věnoval se svému obchodu s takovou horlivostí, že neměl ani chvilky volné. Ovládala ho myšlenka, že se musí vrátit do Paříže s velkým jměním, že tam musí dobýt ještě skvělejšího postavení, než z jakého se zřítil. Procházel krajinami a národy, pozoroval jejich různé obyčeje, jeho názory se měnily a stával se skeptickým. Nerozeznával už přesně, co je správné a co je nesprávné, poněvadž viděl, že v jedné zemi mají za zločin to, co v druhé je ctností. Jeho srdce zchladlo tímto stykem s penězi, vyschlo a zatvrdlo. Grandetovská krev šla svou osudovou cestou, Karel se stal tvrdým a hltavým. Prodával Číňany, negry, vlaštovčí hnízda, děti i umělce. Provozoval lichvu ve velkém. Obcházel celní právo a přitom se naučil být méně citlivý i pro práva lidská. Jezdil na ostrov Sv. Tomáše nakupovat za babku zboží naloupené piráty a dopravoval je na místa, kde ho bylo potřebí. Vznešená a čistá tvář Evženiina ho doprovázela počátkem cesty jako obraz Panny Marie, který si španělští námořníci dávají na loď. Své první úspěchy přičítal dokonce magické síle modliteb a přání této něžné dívky. Ale později černošky, mulatky, bělošky, Javanky a tanečnice, orgie všech barev a dobrodružství, která prožil v rozličných krajinách, setřely úplně vzpomínku na sestřenici, na Saumur, na dům, na lavičku i na polibek v temné chodbě. Vzpomínal si jen na malou zahrádku pod starými hradbami, kde se počal jeho odvážný osud. Neznal se k své rodině: strýc byl starý pes, který ho ošidil o šperky, Evženie už neměla místa ani v jeho srdci, ani v jeho myšlenkách - leda jen v obchodní věci, neboť jí byl dlužen šest tisíc franků. Toto chování a tyto myšlenky vysvětlují mlčení Karla Grandeta. V Indii, na Sv. Tomáši, na pobřeží africkém, v Lisaboně i ve Spojených státech vystupoval pod pseudonymem Sepherd, protože nechtěl kompromitovat své jméno. Spekulant Carl Sepherd se mohl klidně ukazovat jako odvážný,

12

*

179

neúnavný, hrabivý člověk, který si řekl, že musí nabýt jmění quibuscumque viis, 1 a spěchá, aby už skončil tento hanebný život a aby se už mohl stát zase až do konce svých dnů čestným mužem. Tímto způsobem získal rychle skvělé jmění. A tak se 1827 vracel do Bordeaux na pěkné lodi Marii Karolíně, která náležela jedné royalis- tické obchodní společnosti. Měl devatenáct set tisíc franků ve třech soudcích na prach, dobře pobitých obručemi, a doufal, že z nich vyzíská sedm až osm procent, až je v Paříži promění za peníze. Na lodi byl také dvořan Jeho Veličenstva krále Karla X., pan ďAubrion, dob rácký stařeček, který měl šílený nápad, že se oženil s módní dámou. Své jmění měl na Ostrovech. Aby uhradil marnotratná vydání paní ďAubrion, jel prodat své statky. Pan a paní ďAubrion, z rodu Aubrion de Buch, jehož poslední kapitán zemřel před rokem 1789, měli rentu, která se ztenčila na dvacet tisíc liber. Jejich dcera byla dost šeredná. Matka ji chtěla provdat bez věna, poněvadž jí jmění sotva dostačovalo na život v Paříži. Tento podnik se mohl zdát dosti těžko proveditelný všem lidem ze společnosti, třebas vědí, že v takových věcech bývají módní dámy neobyčejně obratné. I paní ďAubrion sama někdy zoufala, dívajíc se na svou dceru, že by ji mohla uvázat někomu na krk, i kdyby kdovíjak prahl po šlechtickém jménu. Slečna ďAubrion byla dlouhá a tenká jako šídlo. Hubená, slaboučká, s pohrdavými ústy, k nimž se skláněl nos příliš dlouhý a na konci tlustý, v normálním stavu žlutavý, ale po jídle hrozně červený - jakýsi organický úkaz, v tomto bledém a znuděném obličeji zvlášť nepěkný. Byla tedy taková, jakou si ji mohla přát osmatřicetiletá matka, která byla ještě hezká a náročná. Ale aby vyvážila tyto nevýhody, naučila markýza ďAubrion dcer u vybranému chování, věnovala jí péči, která udržo

1

Jakýmikoliv cestami 180

vala na čas její nos v rozumném tónu pleťové barvy, naučila ji vkusně se strojit, naučila ji pěkným způsobům, a hlavně melancholickým pohledům, které zajímají muže a budí v něm víru, že se setkal s andělem tak dlouho marně hledaným. Naučila ji obratně vystrkovat nohu, aby se lidé obdivovali její malinkosti právě v okamžiku, kdy nos byl tak nestoudný, že se červenal. Vyvedla zkrátka ze své dcery, co se vůbec vyvést dalo. Pomocí širokých rukávů, všelijakých ošidných živůtků, nabraných a pečlivě zdobených šatů a pomocí silně stažené šněro- vačky nabyla ženských tvarů tak krásných, že je mohla vystavit v nějakém muzeu matkám pro poučení. Karel se velice sblížil s paní ďAubrion, která se chtěla sblížit právě s ním. Někteří lidé dokonce tvrdí, že krásná paní Aubrionová dělala za plavby vše možné, aby ulovila tohoto bohatého zetě. Když přistáli v Bordeaux - v červnu 1827 - ubytovali se všichni, pán, paní, slečna Aubrionová i Karel, v témže hotelu a odjeli společně do Paříže. Palác ďAubrionů byl zatřískán hypotékami, Karel je měl zachránit. Matka už mluvila o tom, jaké to bude pro ni štěstí, až uvolní pro svou dceru a zetě přízemí paláce. Neměla jako pan ďAubrion předsudky o šlechtictví a slíbila Karlovi Grandetovi, že dostane od dobráckého Karla X. povolení, aby on - Grandet mohl užívat jména ďAubrion a erbu; zřídí se majorát o šestatřiceti tisících liber renty a Karel nastoupí v titulu kapitána de Buch a markýze ďAubrion. Když spojí svůj majetek, budou žít ve shodě, a vypomohou-li si ještě nějakou sinekurou, mohou dosáhnout přes sto tisíc liber renty pro svůj dům. „A když má člověk sto tisíc liber renty, jméno, rodinu a přístup ke dvoru - dám vás jmenovat dvořanem dosáhne všeho, po čem touží,“ říkala Karlovi. „Budete podle své vlastní volby buď zpravodajem o žádostech u státní rady, nebo presidentem, tajemníkem u vyslanectví a vyslancem. Karel X. má ďAubriona velmi rád.

181

Karel byl zpit ctižádostí. Po celou plavbu se těšil těmito nadějemi, které mu podávala obratná ruka ženy v důvěrných hovorech. Karel myslil, že jsou záležitosti jeho otce vyrovnány strýcem, a doufal, že zakotví v předměstí Saint-Germain, kam se tehdy drali všichni. Doufal, že se ve stínu modrého nosu slečny Matyldy objeví jako hrabě ďAubrion, jako se Dreuxovi jednoho dne objevili jakožto Brézéovi. Byl oslněn tím, jak Restaurace vzkvétala - když odjížděl, ještě se všelijak potácela byl nadšen leskem aristokratických idejí. Jeho opojení, které počalo na lodi, udržovalo se ještě v Paříži a Karel se rozhodl, že učiní vše, aby dosáhl vysokého společenského postavení, jímž ho sobecká tchyně lákala. Jeho sestřenice byla v nesmírnosti této skvělé naděje jen docela malým bodem. Setkal se znovu s Annettou. Annetta, žena světa znalá, radila horlivě svému bývalému milenci, aby tento sňatek uzavřel, a slíbila mu podporu v jeho ctižádostivých plánech. Annetta byla vlastně ráda, že si Karel vezme ošklivou a nudnou slečnu. Vrátil se totiž z Indie ještě svůdnější: jeho pleť zhnědla, stal se odhodlanějším a odvážnějším jako lidé, kteří jsou zvyklí rozhodovat, panovat a vítězit. Karlovi bylo v Paříži volněji, když viděl, že tam může něco znamenat. Když se des Grassins dozvěděl o jeho návratu, o tom, že zbohatl a že se bude ženit, navštívil ho, aby s ním pohovořil o třech stech tisících francích, jimiž by mohl vyrovnat otcův dluh. Karel se právě radil s klenotníkem, u něhož objednával šperky do svatebního košíčku slečny ďAubrion; ukazoval mu vzory. Karel si přinesl z Indie skvostné diamanty, ale přesto úprava, stříbro a různé klenotnické zboží pro mladou domácnost vystoupily až na dvě stě tisíc franků. Des Grassinse Karel nepoznal. Přijal ho s vyzývavostí mladého módního pána, který v Indii zabil v soubojích čtyři lidi. Pan des Grassins tu byl už

182

po třetí. Karel ho chladně vyslechl. Pak mu odpověděl, nechápaje ho dobře: „Věci mého otce mě už nezajímají. Jsem vám vděčen za péči, kterou jste projevil, ale nemohu jí použít. Ne- nashromáždil jsem v potu tváři dva milióny proto, abych je hodil na pospas věřitelům svého otce!“ „A kdyby byl za několik dní ohlášen úpadek vašeho pana otce?“ „Za několik dní se budu, pane, jmenovat hrabě d’Au- brion. Pochopíte, že mi to bude docela jedno. Ostatně víte stejně dobře jako já, že když má člověk sto tisíc liber renty, je vyloučeno, aby jeho otec udělal úpadek,“ dodal, doprovázeje zdvořile pana des Grassins ze dveří. Na počátku srpna téhož roku seděla Evženie na dřevěné lavičce, kde jí bratranec přísahal věčnou lásku. Chodila tam snídat, když bylo pěkně. V tomto veselém a svěžím ránu vzpomínala ubohá dívka na velké i drobné příhody své lásky a na katastrofy, které přišly po ní. Slunce svítilo na pěknou hradební zeď, celou popukanou. Evženie ji nedovolila spravit, ačkoliv Cornoiller říkal často své ženě, že jednou na ně spadne. Vtom zaklepal listonoš a podal paní Cornoillerové dopis. Nanon běžela do zahrady a volala: „Slečno, psaní!“ Podala je své paní a řekla: „Je to snad to, na které tolik čekáte?“ Tato slova zazněla v Evženiině srdci stejně zvučně, jako se ve skutečnosti ozvala dvorem a zahradou. „Z Paříže . . . ! Je to od něho. Vrátil se!“ Evženie zbledla a držela dopis chvíli v ruce. Chvěla se příliš, nemohla jej rozpečetit a číst. Velká Nanon stála před ní s rukama v bocích a radost jako by jí dýmala z rýh jejího snědého obličeje. „Tak čtěte, slečno . . . ! “ „Ach, Nanon, proč se vrací přes Paříž, když odjížděl přes Saumur!“

183

Evženie roztrhla třesoucíma se rukama obálku. Vypadl z ní poukaz na firmu Des Grassins a Corret v Sau- muru. Nanon jej zvedla. „Má drahá sestřenko .. .“ „Už nejsem Evženie,“ pomyslila si a srdce se jí sevřelo. „Uvítáte a s i . . . “ „Vyká mi a říkal mi přece ty!“ Zkřížila ruce. Bála se dopis číst, z očí jí kanuly veliké slzy. „Zemřel snad?“ ptala se Nanon. „To by nepsal!“ odpověděla Evženie. Pak čtla tento dopis: „Má drahá sestřenko, uvítáte asi s radostí zprávu o úspěchu mých podniků. Přinesla jste mi štěstí; vrátil jsem se bohat. Choval jsem se podle rad svého strýce, o jehož smrti i smrti tetiččině jsem se právě dozvěděl od pana des Grassins. ,Te přirozené, že rodiče musí umírat; my také půjdeme za nimi. Doufám, že už jste se utěšila ve svém žalu. Nic neodolá času, cítím to dobře sám na sobě. Ano, má drahá sestřenko, doba iluzí na neštěstí už přešla. Prosím Vás! Když jsem cestoval po rozličných zemích, přemýšlel jsem o životě. Z chlapce, jakým jsem byl při svém odjezdu, stal se muž. Dnes myslím na mnohé věci, které mi tehdy byly cizí. Jste svobodná, sestřenko, a já jsem také svobodný. Nic se na pohled nestaví proti uskutečnění našich minulých záměrů, Ale jsem příliš upřímný, abych Vám mohl zatajit pravý obraz svého postavění. Nezapomněl jsem, že jsem se zadal. Vzpomínal jsem často na svých dlouhých cestách na dřevěnou lavičku . . . “ Evženie vstala, jako by se náhle octla na žhavém uhlí, a šla si sednout na jeden schod na dvoře. „ . . . na dřevěnou lavičku, kde jsme si přísahali, že se budeme věčně milovat. Vzpomínal jsem na chodbu,

184

šedou síň, na svou podkrovní světničku a na noc, kdy jste mi přišla svým laskavým darem usnadnit budoucnost. Ano, tyto vzpomínky podporovaly mou odvahu. Říkal jsem si, že i Vy na mne myslíte, jako já myslím na Vás ve smluvených hodinách. Dívala jste se na oblaky v devět hodin? Viďte, že ano. Proto nechci zradit přátelství pro mne svaté; ne, nechci Vás klamat. Jedná se v této chvíli o můj sňatek, který vyhovuje všem mým názorům na manželství. Láska v manželství, to je přelud. Dnes mi zkušenost říká, že je nutno jít za společenskými zákony a při sňatku vyhovět všem požadavkům, které na nás klade společnost. Je mezi námi, drahá sestřenko, rozdíl věku, který by asi vadil spíše Vaší budoucnosti než mé. Nemluvím ani o Vašich zvycích, o Vašem vychování, o Vašich mravech, které se vůbec neshodují s pařížským životem a nevyhovovaly by mým záměrům do budoucna. Chci totiž vést velký dům, přijímat hodně hostí kdežto Vy, jak si vzpomínám, máte ráda život klidný a pokojný. Ne, budu upřímný a učiním Vás rozhodčím svého postavení; poznáte je a suďte sama. Mám nyní osmdesát tisíc liber renty. To jmění mi umožňuje, abych se spříznil s rodinou ďAubrion, jejíž devatenáctiletá dědička mi přináší věnem své jméno, titul a místo šlechtického hodnostáře při dvoře Jeho Veličenstva a postavení neobyčejně skvělé! Přiznám se Vám, drahá sestřenko, že nemiluji ani dost málo slečnu Aubrionovou. Ale sňatkem svým s ní zajistím svým dětem společenské postavení, jehož přednosti budou jednou velmi důležité: den co den se monarchistické názory vzmáhají víc a více. Za několik let může můj syn - markýz ďAubrion a majorátní pán s čtyřiceti tisíci liber renty - zaujmout ve státě místo, jaké se mu bude líbit. Našimi pány jsou děti. Vidíte, sestřenko, jak upřímně Vám líčím stav svého srdce, svých nadějí a svého osudu. Vy jste už možná zapomněla po sedmi letech na naše dětinské nápady. Já však nezapomněl ani

185

na Vaši laskavost, ani na své slovo. Vzpomínám si na všecky své sliby - i ty nejlehkomyslnější, na něž by méně svědomitý mladý muž, s méně poctivým srdcem, už dávno nemyslil. Opakuji-li Vám, že by můj sňatek byl zcela rozumový a že si dobře vzpomínám na naši dětskou lásku, vzdávám se tím úplně Vašemu rozhodnutí a činím Vás paní svého osudu; je-li nutno vzdáti se společenských tužeb, spokojím se s prostým a čistým štěstím, jehož dojemný obraz jste mi poskytla...“

„Tralala-bum tará-bum tara-tralala atd.“ zpíval si při tom Karel Grandet na nápěv: Non piu andrai. A po- depsal se „Váš oddaný bratranec Karel.“ „Hrome, tomuhle se říká zdvořilost!“ pochvaloval si. Pak vyhledal poukaz a připsal ještě: „P.S. - S dopisem posílám poukaz na firmu des Grassins, osm tisíc franků na Váš řád, splatných ve zlatě. Je to i s úrokem částka, kterou jste mi laskavě půjčila. Z Bordeaux mi dojde ještě bedna, v níž mám pro Vás nějaké dárky; dovolte, abych Vám je směl věnovat jako svědectví své věčné vděčnosti. Mou skříňku můžete poslat poštou na adresu: Palác Aubrion Hil- lerin Bertinova ulice.“ „Poštou!“ zvolala Evženie. „Věc, za niž bych byla tisíckrát obětovala život!“ Strašlivá, přehrozná rána! Loď se potápěla, nezanechávajíc ani lana, ani jediného prkna na širém oceánu nadějí! Když shledají, že byly opuštěny, některé ženy vyrvou milence z rukou sokyně, zabijí ji a prchnou na konec světa, na šibenici nebo do hrobu. Je to snad krásné; pohnutkou- tohoto zločinu je šílená vášeň, která imponuje

186

lidské spravedlnosti. Jiné ženy sklopí hlavu a trpí v tichosti; skomírají, pláčí, odpouštějí, modlí se a vzpomínají až do posledního dechu. To je láska, láska pravá, láska andělská, láska hrdá, která žije ze své bolesti a umírá z ní. Tak cítila i Evženie, když dočtla tento hrozný dopis. Pohlédla vzhůru k nebi, vzpomínajíc na poslední slova matčina. Tehdy, když maminka umírala, viděla před sebou jasně dceřinu budoucnost, jak ji někdy umírající pronikavě vidí. Evženie vzpomínala na její prorockou smrt, na její prorocký život a změřila jedním pohledem celý svůj osud. Už jí zbývalo jen rozprostřít křídla, toužit vzhůru k nebi a žít v modlitbách až do dne osvobození. „Maminka měla pravdu,“ řekla si s pláčem. „Utrpení a pak smrt.“ Šla pomalým krokem ze zahrádky do síně. Proti svému zvyku neprošla chodbou. Ale vzpomínku na bratrance našla v tom šedém salóně přece; na krbu stála miska, jíž vždycky užívala při snídani právě tak jako sěvreské cukřenky. Dnešní jitro mělo být slavnostní, plné důležitých událostí. Nanon jí ohlásila pana faráře. Farář, Cruchotův příbuzný, přicházel v zájmu předsedy de Bonfos. Už před několika dny ho přiměl starý abbé k tomu, aby šel navštívit slečnu Grandetovou a vyložil jí ze stránky náboženské její povinnost vstoupit do stavu manželského. Když Evženie spatřila faráře, domnívala se, že přichází pro tisíc franků, které dávala měsíčně chudým, a řekla Nanon, aby pro ně došla. Ale farář se jen usmíval. „Dnes si chci s vámi, slečno, promluvit o jedné nešťastné dívce, o kterou se zajímá celý Saumur a která, nemajíc lásky k sobě samé, nežije křesťansky.“ „Pro Boha, pane faráři, nemohu dnes myslit na své bližní, jsem příliš zaujata sama sebou. Jsem velmi nešťastna a nemám jiné útěchy než církev. Její náruč je dost široká, aby pojala všecky naše bolesti, její cit je

pramen dosti mohutný, abychom z něho mohli čerpat beze strachu, že vyschne.“ „Nuže, slečno, tato dívka jste vy sama. Poslyšte! Chcete-li dojít spasení, musíte se dát jednou ze dvou cest: buď opustit svět, nebo se řídit jeho zákony; být poslušná svého určení pozemského, nebo nebeského.“ „Ach, váš hlas ke mně mluví právě ve chvíli, kdy jsem chtěla nějaký slyšet! Ano, Bůh vás sem posílá, pane faráři. Rozloučím se se světem a budu žít jen Bohu!“ „Musíte si však dobře rozmyslit své rozhodnutí, dcero má! Manželství je život, řeholní závoj je smrt!“ „Tedy smrt, rychle smrt, pane faráři!“ zvolala s děsivou prudkostí. „Smrt? Ale vy máte k lidem velké povinnosti, slečno! Což nejste matkou chudých, jimž dáváte šaty, dříví v zimě a práci v létě? Vaše ohromné jmění je půjčka, která se musí vrátit, a vy jste je svatě přijala. Pohřbít se do kláštera bylo by sobectvím a starou pannou zůstat nesmíte. Za prvé: Mohla byste vůbec sama spravovat své ohromné jmění? Možná, že byste ho pozbyla. Měla byste brzo plno sporů a zaplétala byste se do nesčetných zamotaných obtíží. Věřte svému pastýři! Potřebujete manžela, musíte zachovat to, co vám Bůh dal. Mluvím k vám jako k své milované dceři. Milujete příliš upřímně Boha, abyste nedošla spásy uprostřed světa, jehož jste nejkrásnější ozdobou a jemuž dáváte nejsvětější příklad.“ .V tom okamžiku se dala ohlásit paní des Grassins. Přiváděla ji pomsta a veliké zoufalství. „Slečno . . . “ začala hned. - „Ach, vida, pan farář ... Už mlčím; chtěla jsem s vámi mluvit o obchodech, ale vidím, že máte velkou poradu.“ „Milostpaní, ponechávám vám volné pole,“ řekl farář. „Pane faráři, přijďte však hned! Potřebuji vaší opory!“ prosila Evženie.

188

„Ano, potřebujete, ubohé dítě,“ poznamenala paní des Grassins. „Co tím chcete říci?“ ptala se slečna Grandetová i farář. „Copak nevím o návratu vašeho bratrance a o jeho sňatku se slečnou ďAubrion . ..? Zena nenosí svůj rozum v kapse.“ Evženie se začervenala a zmlkla. Rozhodla se však, že bude teď předstírat lhostejnost, jako to dovedl její otec. „Ale já asi svůj rozum v kapse nosím,“ řekla ironicky, „nerozumím vám totiž vůbec. Mluvte, prosím, před panem farářem. Víte přece, že je mým rádcem.“ „Tohle mi píše des Grassins. Přečtěte si to.“ Evženie čtla tento list: „Má drahá ženo, Karel Grandet se vrátil z Indie a je v Paříži už měsíc. ..“ „Měsíc!“ pomyslila si Evženie a ruka jí sklesla. Po chvíli začala číst znovu. „Dvakrát mě nepřijal, až po třetí jsem mohl mluvit s tímto budoucím hrabětem ďAubrion. Ačkoliv celá Paříž už mluví o jeho sňatku a měli už ohlášky.. „Psal mi tedy, když už . . m y s l i l a si Evženie. Nedokončila svou myšlenku, nevykřikla „Ten ničema!“, jako by to udělala každá Pařížanka. Ale její pohrdání nebylo menší tím, že je nevyslovila. „. . . nevím, dojde-li k tomuto sňatku opravdu. Mar- kýz ďAubrion nedá svou dceru synovi bankrotáře. Šel jsem k němu, abych mu vysvětlil, co jsme s jeho strýcem vykonali ve věci jeho otce, chtěl jsem mu vylíčit, jak obratně jsme udrželi věřitele v klidu až do dneška. A ten nestoudník měl odvahu říci mně, který jsem se pět let ve dne v noci obětoval jeho zájmům a jeho otci, že věci jeho otce už ho nezajímají. Právní zástupce by měl právo žádat na něm třicet až čtyřicet tisíc franků a

189

procenta z dlužné částky. Ale jen strpení. Je podle zákona dlužen dvanáct set tisíc franků věřitelům a já prohlásím úpadek jeho otce. Zapletl jsem se do této věci na slovo toho starého kajmana Grandeta a zavázal jsem se slibem ve jménu rodiny. Jestliže se pan hrabě d’Aubrion tak málo stará o svou čest, mně na mé cti záleží velice. Proto své postavení věřitelům vyložím. Mám však velikou úctu k slečně Evženii, s níž jsme se chtěli za lepších časů spříznit; nechci ve věci nic rozhodnout, dokud Ty s ní nepromluvíš. ..“ A Evženie chladně vrátila dopis, aniž ho dočtla. „Děkuji vám,“ řekla paní des Grassins, „uvidíme . . .“ „V téhle chvíli máte úplně hlas nebožtíka pana otce,“ poznamenala paní des Grassins. „Milostpaní, máte nám vyplatit osm tisíc franků ve zlatě!“ řekla jí Nanon. „Ano. Buďte tak hodná a pojďte se mnou, paní Cornoillerová!“ „Pane faráři,“ řekla Evženie s ušlechtilou chladnokrevností, která jí vnukla tuto myšlenku, „je snad hřích žít v manželství ve stavu panenském?“ „To je věc svědomí a její rozřešení mi není známo. Chcete-li vědět, co o tom soudí ve svém díle De matrimonio slavný Sánchez, řeknu vám to zítra.“ Farář odešel. Slečna Grandetová šla nahoru do otcovy pracovny a zůstala tam celý den. Nesešla dolů ani na oběd, ač Nanon na ni velmi naléhala. Přišla však dolů večer, když se scházeli její obvyklí hosté. Nikdy nebyl salón Grandetových tak navštíven jako toho večera. Městem se roznesla zpráva o příjezdu a pošetilé Karlově zradě. Hosté byli velmi zvědavi, ale nedozvěděli se celkem nic. Evženie to tušila a ve svém klidném obličeji neprojevila ani nejmenší stín krutých bolestí, které jí zmítaly. Dovedla se usmívat na ty, kteří jí chtěli vyjadřovat svou účast smutnými pohledy nebo slovy. Dovedla zakrýt své neštěstí závojem zdvořilosti.

190

K deváté hodině se hra končila a hráči opouštěli stolky, vypláceli si výhry a mluvili o posledních partiích whistu, přistupujíce ke skupinám, kde se hovořilo. V okamžiku, kdy se hosté hromadně zvedli, aby šli domů, nastala slavná chvíle, o které pak mluvil celý Saumur, celý okres a čtyři okresy sousední. „Neodcházejte, pane předsedo,“ řekla Evženie panu de Bonfos, když viděla, že si bere hůl. Při těchto slovech byli všichni jako ohromeni. Předseda zbledl a musil si sednout. „Milióny bude mít tedy předseda!“ poznamenala slečna Gribeaucourtová. „To je jisté, pan předseda de Bonfos si vezme slečnu Grandetovou,“ zvolala paní ďOrsonval. „To je nejlepší z celé hry,“ řekl abbé. „Krásný schleem!“ poznamenal notář. Každý něco podotkl, každý udal svůj vtip a všichni viděli dědičku, jak stojí na svých miliónech jako na piedestalu. Rozuzlovalo se drama, které se počalo před devíti lety. Říci před celým Saumurem předsedovi, aby neodcházel, není to, jako že ho chce učinit svým manželem? Na malých městech jsou společenské zvyky tak přísně zachovávány, že takové malé porušení znamená nejslavnostnější slib. „Pane předsedo,“ řekla Evženie pohnutým hlasem, když osaměli, „vím, co se vám na mně líbí. Přísahejte mi, že mi ponecháte volnost po celý můj život, že na mně nebudete chtít, co na mně v manželství máte právo žádat - a dám vám svou ruku. Neřekla jsem ještě všecko,“ poznamenala, když viděla, že před ní pokleká. „Nesmím vás klamat, pane předsedo. V mém srdci je nevyhladitelná láska. Svému manželu mohu dát jenom přátelství. Nechci ho urážet, ale nechci také být v rozporu se zákony svého srdce. Ale získáte mou ruku jen za cenu veliké služby.“ „Jsem ochoten všecko udělat,“ odvětil předseda.

191

„Zde je patnáct set tisíc franků, pane předsedo,“ řekla a vyňala ze záňadří úpis na sto tisíc akcií Francouzské banky. „Odjeďte do Paříže, ne zítra, ne v noci, ale hned. Zajděte k panu des Grassins, vyzvedněte tam jména všech věřitelů mého strýce, svolejte je a zaplaťte všechny dluhy, kterými je pozůstalost zatížena, kapitál i pětiprocentní úroky ode dne dluhu až po den zaplacení. Pak dejte vystavit společnou kvitanci, notářsky ověřenou, dokonalou formálně. Jste právník, spoléhám na vás úplně v té věci. Jste čestný a řádný muž. V důvěře ve vaše slovo vstoupím na naši společnou loď, abych na ní proplula vším nebezpečím života pod ochranou vašeho jména. Budeme k sobě vzájemně shovívaví. Známe se už tak dávno, jsme skoro příbuzní, jistě mě nechcete udělat nešťastnou!“ Předseda klesl k nohám bohaté dědičky. Třásl se radostí i úzkostí. „Budu vaším otrokem,“ odpověděl. „Až budete mít onu kvitanci,“ pokračovala, pohlížejíc naň chladným pohledem, „doneste ji se všemi papíry mému bratranci Grandetovi a odevzdáte mu tento dopis. Až se vrátíte, dostojím svému slovu.“ Předseda pochopil, že získal slečnu Grandetovou proto, že mezi milenci nastalo nějaké nedorozumění. Pospíšil si vykonat její rozkazy co nejrychleji, aby se snad milenci nesmířili. Když pan de Bonfos odešel, klesla Evženie do křesla a dala se do pláče. Všemu byl konec. Předseda najal poštu a dojel do Paříže druhý den večer. Hned ráno zašel k panu des Grassins. Ten svolal věřitele k notáři, kde byly uloženy všecky papíry; všichni do jednoho se dostavili. Třebas to byli věřitelé, musíme uznat, že byli přesní. Tam jim pan předseda de Bonfos zaplatil jménem slečny Grandetové dluh i s úroky. Zaplacení úroků bylo tehdy pro pařížský obchodní svět pravou senzací. Když byla hotova kvitance a když předseda zaplatil

192

Grassinsovi za jeho práci padesát tisíc franků, jak rozhodla Evženie, šel pan de Bonfos do paláce ďAubri- onových. Karel zrovna vycházel všecek zničen z domu. Starý markýz právě prohlásil, že mu dceru nedá, dokud nebude zaplaceno všem věřitelům Viléma Grandeta. Předseda mu nejdříve podal tento dopis: „Drahý bratrance, pan předseda de Bonfos Vám odevzdává kvitanci všech zaplacených dluhů mého strýce, jakož i kvitanci, kterou potvrzuji, že jsem peníze dostala od Vás. Mluvilo se o úpadku. Pomyslila jsem si, že by se syn ban- krotářův nemohl oženit se slečnou Aubrionovou. Ano, bratránku, dobře jste soudil o mé povaze a o mých způsobech; není na mně nic světského, neznám vypočítavosti a mravů světa a nedovedla bych vám poskytnout rozkoší, které Vy v něm hledáte. Buďte šťasten po způsobu společnosti, které obětujete naši první lásku. Abych učinila Vaše štěstí úplným, mohu Vám dáti jen to, že zachráním čest Vašeho otce. Sbohem! Budete mít vždy věrnou přítelkyni ve své sestřenici Evženii.“ Předseda se musil usmát při výkřiku, který nemohl potlačit tento ctižádostivec, když dostal kvitanci. „Oznámíme si vzájemně svůj sňatek,“ řekl mu. „O, vy se ženíte s Evženií? To jsem rád, je to hodná dívka. Je bohatá?“ zeptal se náhle, jako by mu svitlo v hlavě. „Měla před čtyřmi dny devatenáct miliónů,“ odvětil posměšně předseda, „teď jich má jen sedmnáct.“ Karel pohlédl vyjeveně na předsedu. „Sedmnáct. . . mili. . .!“ „Ano, sedmnáct miliónů. Až se se slečnou Grandeto- vou vezmeme, budeme mít dohromady sedm set tisíc liber renty.“

13

193

„Drahý bratrance,“ řekl Karel, nabývaje trochu rovnováhy, „budeme si vzájemně pomáhat kupředu.“ „Prosím,“ odpověděl předseda. „A tady je malá skříňka, kterou vám mám také odevzdat,“ dodal a položil na stůl malý kufřík. Vtom vešla markýza Aubrionová a pravila Karlovi, nevšímajíc si Cruchota: „Nedělejte si z toho nic, co vám teď řekl pan d’Au- brion. To mu napískala vévodkyně de Chaulieu. Ale říkám vám znovu, že nic nepřekazí váš sňatek . ..“ „Nic,“ přerušil ji Karel. „Třímilionový dluh otcův byl včera zaplacen.“ „V penězích?“ zeptala se. „Úplně, kapitál i s úroky. Rehabilituji tak jeho památku.“ „To je ale hloupost!“ zvolala tchyně. - „Co je to za pána?“ zašeptala do ucha svému zeti, když spatřila Cruchota. „To je můj obchodní zástupce,“ odpověděl tiše. Markýza pozdravila pohrdavě pana de Bonfos a odešla. „Už si vzájemně pomáháme,“ řekl předseda a vzal si klobouk. „Sbohem, bratránku!“ „Ten saumurský papoušek se mi posmívá! Mám chuť mu vrazit šest palců ocele do břicha!“ Předseda odjel. Tři dny po návratu do Saumuru oznámil pan de Bonfos svůj sňatek s Evženií. Za půl roku byl jmenován radou při královském soudu v An- gers. Než opustila Saumur, dala Evženie roztavit zlato skvostů, tak dlouho drahých jejímu srdci, i osm tisíc franků od bratrance. Dala z toho zlata zhotovit monstranci a darovala ji saumurskému kostelu, kde se za něho tolik namodlila k Bohu. Pak bydlila vždy nějaký čas v Angers a nějaký čas zase v Saumuru. Její manžel osvědčil svou oddanost

194

v jisté politické záležitosti a stal se presidentem soudní komory a konečně za několik let prvním presidentem. Očekával netrpělivě všeobecné volby, aby dosáhl poslaneckého mandátu. Toužil již po pairství, a pak ... „Pak bude snad král jeho bratrancem, ne?“ řekla Nanon, velká Nanon, paní Cornoillerová, měšťanka saumurská, když jí její paní oznamovala důstojenství, které se jí nabízí.

13

*

195

ZÁVĚR

Přece však pan president de Bonfos (zrušil konečně rodné jméno Cruchot) nedospěl k uskutečnění svých ctižádostivých myšlenek. Zemřel za týden po tom, co byl zvolen saumurským poslancem. Bůh, který všecko vidí a nikdy neudeří vedle, jej potrestal asi za jeho výpočty a za právnickou zručnost, s níž accurante Cruchot sestavil prvopis své svatební smlouvy, podle níž oba budoucí manželé odkazovali jeden druhému, v případě, že by neměli dítek, veškeré své jmění, movité i nemovité, bez výjimky a bez výhrady v úplné vlastnictví, osvobozujíce se i od formality inventáře, a aniž by proti vynechání tohoto inventáře směli co namítati jejich dědicové nebo žalobci, souhlasíce, aby řečené darování bylo atd .. . Tato výhrada může vysvětlit hlubokou úctu, kterou stále president choval k vůli a osamělosti paní de Bonfos. Zeny říkaly, že pan první president je jeden z nejjemnějších mužů, litovaly ho často, šly tak daleko, že obviňovaly bol a vášeň Evženiinu, ale tak, jak ženy dovedou obviňovat ženu, totiž s nejkrutější šetrností. „Paní presidentová de Bonfos je asi velmi nemocna, že nechává svého manžela samotného. Ubohá ženuška! Uzdraví se brzo? Co je jí? Má snad žaludeční katar nebo rakovinu? Proč nechodí k lékaři? Je teď taková žlutá! Měla by jít na poradu k nějakému vyhlášenému odborníku pařížskému. Jak si může nepřát dítě? Má velmi ráda svého muže, říká se; proč mu nechce při

196

svém postavení dát dědice? Víte, to je hrozné - a dě- lá-li to jen z rozmaru, je to trestuhodné! Ubohý president!“ Evženie byla nadána jemnou citlivostí, jakou osamělý člověk získává ustavičným přemýšlením, a znamenitým bystrozrakém, jímž chápe věci spadající do jeho oblasti; Evženie, svým neštěstím a svou poslední zkušeností zvyklá všechno vytušit, věděla, že si president přeje její smrt, aby se stal majetníkem tohoto nesmírného jmění, zvětšeného ještě dědictvím po jeho strýci notáři a jeho strýci abbém, které se Bohu zlíbilo povolat k sobě. Ubohá poustevnice měla s presidentem soucit. Prozřetelnost ji pomstila za výpočty a za hanebnou lhostejnost manžela, který respektoval beznadějnou lásku, jíž se Evženie živila, jako nejsilnější svou záruku. Dát život dítěti - což by to neznamenalo zabít sobecké naděje a ctižádostivé radosti, jež v sobě hýčkal první president? Bůh zasypal tedy spoustou zlata svou uvězněnou, jíž bylo zlato lhostejné a která toužila po nebi, která žila ve svátých myšlenkách, byla zbožná a dobrá, která neustále potajmu pomáhala nešťastným. Paní de Bonfos byla ve třiceti šesti letech vdovou, bohata na osm set tisíc liber renty, ještě krásná, ale tak, jak bývá krásná žena blízká čtyřiceti letům. Její obličej je bílý, pokojný a klidný. Její hlas je mírný a soustředěný, její způsoby jsou jednoduché. Má veškerou ušlechtilost bolu, svatost osoby, jež neposkvrnila svou duši ve styku se světem, ale také tuhost staré panny a malicherné zvyky, kterým člověka naučí obmezený venkovský život. Přes svých osm set tisíc liber renty žije tak, jako žila ubohá Evženie Grandetová, neroztápí oheň ve svém pokoji leč ve dnech, kdy dovoloval kdysi otec zatopit v krbu v síni, a uháší jej podle programu platného za jejích mladých let. Oblečena je vždy, jak byla její matka. Saumurský dům, dům bez slunce, bez tepla, smutný

197

dům ve stínu je obrazem jejího života. Hromadí pečlivě své příjmy a snad by se zdála i lakomá, kdyby tuto pomluvu nevyvracela její dobročinnost. Zbožná a dobročinná nadání, útulek pro starce, křesťanské školy pro děti, bohatě obdarovaná veřejná knihovna svědčí každoročně proti lakotě, kterou jí občas někdo vytýká. Přispěla na ozdobu saumurských kostelů. Paní de Bonfos, jíž někteří říkají posměšně slečna, vzbuzuje všude vážnost. To vznešené srdce, které bilo jen pro nejněžnější city, musilo se podrobit vypočítavosti lidských zájmů. Peníze daly svůj studený lesk jejímu nebeskému životu a vzbudily v této ženě, jež byla cit sám, nedůvěru k citům. „Jen ty mě máš ráda,“ říkávala věrné Nanon. Ruka této ženy ošetřuje tajné bolesti všech rodin. Evženie kráčí k nebi, provázena průvodem svých dobrých skutků. Velikost její duše mírní nedostatky výchovy a zvyky minulého života. Taková je historie ženy, která, jsouc na světě, do světa nepatří. Byla stvořena, aby byla dokonalou manželkou a matkou, ale nemá ani muže, ani děti, ani příbuzné. Od nedávná se mluví o jejím novém sňatku. Saumur- ští se zabývají markýzem de Froidfond, jehož rodina začíná obkličovat mladou vdovu, jak to kdysi činili Cruchotovi. Nanon a Cornoiller jsou prý ve službách markýzo- vých; ale to naprosto není pravda. Ani velká Nanon, ani Cornoiller nemají dost ducha, aby pochopili zkaženost světa.

V Paříži v září 1833.