ÚPRAVA TEXTU PRO NESLYŠÍCÍ ČTENÁŘE. Bylo nebylo

ÚPRAVA TEXTU PRO NESLYŠÍCÍ ČTENÁŘE

Bylo nebylo

WWW.TICHAKNIHOVNA.CZ

Bylo nebylo Božena Němcová

Úprava textu pro Neslyšící čtenáře Text upravila Regina Matoulková www.tichaknihovna.cz

P OHÁDKA 1

Povídka bez názvu

Myslete si, že mám sedmdesát kapes. V každé kapse mám jednu pohádku. Z kolikáté kapsy mám pohádku vytáhnout?

Třeba z desáté! Tedy z desáté. V desáté kapse je pohádka taková:

Byl jeden král, ten měl na peci vál, na tom vále kocoura, poslouchejte, bude dlouhá…

Slovník pojmů: Vál

=prkno, na kterém se vyvaluje těsto. Dělá se z něj placka.

2

P OHÁDKA 2

O Palečkovi Myšlenková mapa

Byli jednou dva manželé a neměli děti. Tatínek chodil každý den orat na pole. Když byl na poli, narodil se mu syn. Syn byl velice malý. Syn byl malý jako paleček. Maminka mu dala jméno Paleček. Paleček se hned naučil běhat a skákat. Běhal v kuchyni a zpíval. Paleček volal na maminku: „Mámo, mámo, dej mi oběd, donesu ho tatínkovi na pole!“ Maminka Palečka nechtěla pustit. Paleček pořád prosil. Maminka se nechala přemluvit a celý oběd dala do košíku. Paleček měl velkou sílu. Zdvihl koš nad hlavu a utíkal s ním pryč. Paleček nebyl pod košíkem vidět. Vypadalo to, že košík utíká po louce a po cestě sám. Paleček přišel k potoku. Nebyla přes něj lávka. Paleček byl velmi chytrý. Napadlo ho, že je v košíku dřevěná lžíce. Paleček si do lžíce sedl a potok přeplul. Lžíce byla jako lodička. Paleček seděl ve lžíci a košík táhl za sebou. Tak přeplul celý potok.

Paleček přešel louku vedle pole. Volal na tatínka: „Táto, táto, nesu ti oběd!“ tatínek Palečka ale neslyšel. Tatínek ani nevěděl, že se mu narodil syn. Paleček pořád volal. Paleček stál vedle tatínka. Tatínek slyšel jenom bzučení. Tatínek viděl košík, který běhá po louce. Přišel blíž a uviděl Palečka. Paleček řekl, že se narodil dnes ráno. Tatínek se divil a Palečka si prohlížel. Tatínek začal jíst a pít. Paleček chtěl zkusit orat na poli. Tatínek řekl: „Jsi moc malý. Neuneseš bič, Palečkul“ Paleček chtěl pohánět krávy bez biče. Vlezl do ucha jedné krávy a křičel: „Hoj, hejsa, hej!“. Krávy začaly utíkat. Měly za sebou pluh a tak rychle oraly. Paleček zoral větší pole než tatínek za půl dne. Orání Palečkovi šlo moc dobře. Kolem pole vedla cesta. Po cestě šel bohatý pán. Pán měl hodně peněz. Pán byl lakomý. Pán viděl, jak krávy sami orají pole. Přišel blíž, aby si krávy pořádně prohlédl. Pán slyšel Palečka křičet. Paleček zavolal: „Tady jsem! V uchu!“ Pán se podíval krávě do ucha a Palečka tam našel. 3

Paleček se pánovi moc líbil. Pán chtěl, aby pro něj Paleček pracoval. Paleček by udělal hodně práce a málo by jedl. Proto ho pán chtěl vzít s sebou domů. „Nechtěl bys ke mně do služby?“ ptal se pán Palečka. „Proč ne, když otec dovolí,“ odpověděl Paleček. Potom paleček skočil z ucha za tatínkem a pošeptal mu: „Tatínku, prodej mě. Prodej mě za hodně peněz. Neboj se, já se za chvíli vrátím. Jdi kousek za námi.“ Pán se zeptal tatínka, jestli mu Palečka prodá. Tatínkovi se nechtělo, ale řekl ano. Tatínek prodal Palečka za deset zlatých. Pán zaplatil deset zlatých a Palečka strčil do kapsy. Tatínek poslechl Palečka a šel kousek za pánem. Po cestě nacházel tatínek peníze. Paleček vykousal díru z kapsy a házel peníze tudy. Když byla kapsa prázdná, Paleček z ní vyskočil a utíkal za tatínkem. Pán přišel domů a před domem křičel na ženu: „Ženo! Budeš se divit, jakého jsem koupil oráče!“ Pán sáhl do kapsy, aby vytáhl Palečka i peníze. Ale ani Paleček, ani peníze v kapse nebyly. Žena se rozzlobila. „Hledáš oráče v kapse?“, řekla žena a zahnala muže do domu.

Slovník pojmů: Orat na poli

= oráním se dělají řádky na poli

= dříve se oralo pluhem, který táhly krávy

Bzučení

= zvuk, který vydává třeba moucha

Bič

= nástroj z kůže, kterým se pohánějí krávy

Pluh

= železný stroj, který táhnou krávy

Lakomý

= špatná vlastnost člověka

= nechce utrácet peníze

= snaží se ostatním nedávat nic

Deset zlatých

= dnes máme koruny, dříve byly zlaťáky

4

P OHÁDKA 3

O slepičce a kohoutkovi Myšlenková mapa

Slepička a kohoutek šli do lesa na oříšky. Oba mají oříšky moc rádi. Kohoutek a slepička začali zobat. Když slepička našla oříšek, rozdělila se s kohoutkem. Kohoutek byl však lakomý a svůj oříšek si chtěl sníst sám. Oříšek kohoutkovi zaskočil v krku. Kohoutek se začal dusit. Slepička chtěla dát kohoutkovi napít vody. Běžela tedy ke studánce. Slepička prosila studánku: „Studánko, dej vody mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Studánka řekla: „Já ti nedám vodu dřív, než mi přineseš od švadleny bílý šátek.“ Slepička běžela ke švadleně. „Ach švadleno, dej šátek studánce. Studánka dá vodu mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Švadlena řekla: „Já ti nedám šátek dřív, než mi přineseš od ševce boty.“

Slepička běžela k ševci. „Ach mistře ševče, dej botičky švadleně. Švadlena dá šátek studánce. Studánka dá vodu mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Švec řekl: „Nedám ti botičky dřív, než mi doneseš od prasátka štětiny.“

5

Slepička běžela k prasátku: „Prasátko! Dej ševci štětiny. Švec dá botičky švadleně. Švadlena dá šátek studánce. Studánka dá vodu mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Prasátko odpovědělo: „Nedám ti štětiny dřív, než mi doneseš ze mlýna hrách.“ Slepička pospíchala do mlýna. „Mlynářko, mlynářko! Dej hrách prasátku. Prasátko dá štětiny ševci. Švec dá botičky švadleně. Švadlena dá šátek studánce. Studánka dá vodu mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Mlynářka řekla: „Nedám ti hrách dřív, než mi doneseš od kravičky džbán smetany.“ Slepička běžela ke kravičce. „Kravičko, dej smetanu mlynářce. Mlynářka dá hrách prasátku. Prasátko dá štětiny ševci. Švec dá botičky švadleně. Švadlena dá šátek studánce. Studánka dá vodu mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Kravička řekla: „ Nedám ti smetanu dřív, než mi doneseš čerstvou trávu.“

dalo ševci štětiny. Švec dal švadleně botičky. Švadlena dala bílý šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička rychle běžela za kohoutkem. Pustila mu trochu vody do krku. Kohoutek zamával křídly a spolknul oříšek. Kohoutek vesele zakokrhal: „Kykyrykýýýýýý! Děkuji ti, slepičko, že jsi mě zachránila. Od teď se s tebou rozdělím o každý oříšek.“ A tak spolu žili slepička a kohoutek šťastně a spokojeně do smrti. Slovník pojmů: Komora

= místnost, pokoj

Švadlena

= paní, která šije oblečení

Švec

= pán, který šije boty

Džbán

= nádoba na vodu, smetanu nebo pivo

Slepička běžela na louku: „Ach louko, dej trávu kravičce. Kravička dá smetanu mlynářce. Mlynářka dá hrách prasátku. Prasátko dá štětiny ševci. Švec dá botičky švadleně. Švadlena dá šátek studánce. Studánka dá vodu mému kohoutkovi. Leží tam v komoře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ Louka řekla: „Nedám ti travičku dřív, než vyprosíš vodu z nebe.“ Slepička poprosila nebe. Z nebe začalo pršet. Kapky deště padaly na louku. Louka dala trávu kravičce. Kravička dala smetanu mlynářce. Mlynářka dala prasátku hrách. Prasátko 6

P OHÁDKA 4

Kmotr Matěj

Jíra se velice styděl. Hned vše jídlo a pití Jíra postavil na stůl. Matěj a Jíra spolu jedli. Jíra už nikdy Matějovi nelhal. Jíra teď už ví, že lež má krátké nohy.

Myšlenková mapa

Slovník pojmů: Lež má krátké nohy

= pokud někdo lže, vždy se na to přijde

= je lepší se přiznat

Kmotr Matěj šel na návštěvu k sousedovi Jírovi. Cestou Matěj potkal Jírova syna Pepíčka. „Copak dělá táta, Pepíčku?“ „Chtěl začít jíst, ale když vás viděl z okna, vstal a jídlo schoval.“ řekl Pepíček. „A kam to schoval, Pepíčku?“ zeptal se Matěj. „Husu dal na pec, kýtu na kamna, klobásy do trouby, buchty na skříň a dva džbány piva pod lavici.“ řekl Pepíček. Matěj se dále neptal a šel do domu souseda Jíry. „Pozdrav Pán Bůh! Škoda, že jsi nepřišel o chvilku dříve. Mohl jsi s námi jíst. Dneska nám nic nezbylo.“ řekl Jíra. Matěj odpověděl: „Nemohl jsem přijít dřív, protože jsem cestou zabil hada. Kvůli hadovi jsem přišel pozdě. Had měl hlavu tak velikou, jak oje kýta na kamnech. Tlustý byl jako husa, co je na peci. Bílé masíčko měl jako buchty, co jsou na skříni. Had byl dlouhý jako klobásy, co leží v troubě. Krve bylo jako piva ve dvou džbánech pod lavicí.“

7

P OHÁDKA 5

O Smolíčkovi Myšlenková mapa

Smolíček byl malý chlapec, který bydlel u jelena. Jelen měl zlaté parohy. Jelen každý den chodil na pastvu. Když jelen odcházel na pastvu, řekl Smolíčkovi: „Smolíčku, zavři za mnou dveře. Dveře nikomu neotvírej.“ Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Smolíček: „Kdo je tam?“ Z venku se ozvalo: „Smolíčku, pacholíčku. Otevři nám svou světničku. Jen dva prstíčky tam strčíme. Jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Smolíček nechtěl otevřít. Hlasy zněly stále líbezněji. Smolíček by jim rád otevřel, ale bál se jelena. Když přišel jelen, povídal mu Smolíček, že někdo klepal na dveře. „Dobře jsi udělal, Smolíčku. Ty byly jeskyňky. Kdybys otevřel dveře, jeskyňky by tě odnesly.“

Druhý den šel jelen zase na pastvu. Smolíček zavřel dveře. Za chvíli na dveře zase ťukaly jeskyňky. „Smolíčku, pacholíčku. Otevři nám svou světničku. Jen dva prstíčky tam strčíme. Jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ ozvalo se z venku. Smolíček dveře nechtěl otevřít. Jeskyňky pořád prosily. Smolíček pootevřel dveře. Jeskyňky dovnitř strčily dva 8

prstíčky. Potom celou ruku. Jeskyňky byly najednou v domečku u Smolíčka. Jeskyňky Smolíčka chytily a utíkaly s ním pryč. Smolíček volal o pomoc: „Za hory, za doly. Mé zlaté parohy. Kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky nesou!“ Jelen se pásl kousek od domu. Jelen slyšel Smolíčkovo volání. Jelen přiběhl k jeskyňkám a Smolíčka zachránil. Jelen Smolíčkovi doma vynadal. Smolíček slíbil, že už dveře nikomu cizímu neotevře. Několik dní jeskyňky nepřišly. Jednoho dne ale jeskyňky zaťukaly na dveře znovu. Jeskyňky začaly prosit: „Smolíčku, pacholíčku. Otevři nám svou světničku. Jen dva prstíčky tam strčíme. Jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Smolíček řekl: „Neotevřu vám. Vy byste mě zase odnesly pryč.“ Jeskyňky: „Neboj se, Smolíčku. My tě neodneseme.“ Smolíček tedy otevřel dveře. Jeskyňky Smolíčka chytily a nesly ho pryč. Smolíček zase volal:

vykrmit, aby ho pak mohly sníst. Když byl Smolíček dost tlustý, chtěly ho jeskyňky sníst. Smolíček začal plakat a volat: „Za hory, za doly. Mé zlaté parohy. Kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky nesou!“ Jelen volání uslyšel a přiběhl Smolíčka zachránit. Smolíček si sedl na jelena a utíkali spolu domů. Jelen Smolíčkovy vynadal. Smolíček slíbil, že už nikomu cizímu dveře neotevře. A byla to pravda. Smolíček už nikdy neotevřel dveře cizímu člověku.

Slovník pojmů: Na pastvu

= jelen chodil na louku jíst trávu

Světnička

= místnost v chalupě

Líbezný

= milý

„Za hory, za doly. Mé zlaté parohy. Kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jeskyňky nesou!“ Jelen se ale pásl daleko. Jelen volání neslyšel. Jeskyňky odnesly Smolíčka k sobě domů. Jeskyňky zavřely Smolíčka do klece a krmily ho dobrým jídlem. Jeskyňky chtěly Smolíčka 9

P OHÁDKA 6

Chytrá horákyně Myšlenková mapa

Byli jednou dva bratři. Jeden z nich byl bohatý statkář. Druhý bratr byl chudý chalupník. Statkář byl velmi lakomý. Chalupník měl jednu dceru. Jmenovala se Manka. Chalupník byl velice hodný. Když bylo Mance dvacet let, šla pracovat ke strýci statkáři. Pracovala tam jako husopaska. Strýc řekl Mance: „Pracuj dobře. Až půjdeš ze služby, dám ti místo peněz kravičku. Právě se mi narodilo tele. Až to tele vyroste, můžeš odejít ze služby.“ Manka pracovala moc dobře. Sloužila u strýce tři roky bez reptání. Mančin otec chalupník však onemocněl a Manka musela jít domů. Strýc jí však kravičku nechtěl dát. Strýc řekl: „Nic takového jsem ti neslíbil, Manko. Tady máš pár grošů, to ti musí stačit.“ Manka vše doma řekla tatínkovi. Tatínek šel žalovat panu soudci. Soudce ho vyslechl a poslal pro statkáře. Statkář věděl, že spor prohraje. Chtěl vymyslet, jak by soudce dostal na svou stranu. Pan soudce chtěl rozhodnout spravedlivě. Zavolal si

každého bratra zvlášť a položil jim tři hádanky. Co je nejbystřejšího, co je nejsladšího a co nejbohatšího? Kdo z bratrů uhodne hádanky, dostane kravičku. Oba bratři odešli domů. Celou cestu přemýšleli, jaké jsou správné odpovědi. Ani jeden na to nepřišel. Statkář položil hádanky manželce. Ta mu odpověděla: „To je jasná věc! Nejbystřejší je náš pes, protože všechno slyší. Nejsladší je náš sud medu. A nejbohatší je naše truhla tolarů.“ „Dobře jsi to vymyslela, ženo má. Kravička je naše.“ řekl statkář. Chalupníkovi poradila dcera Manka. „Až se tě bude soudce ptát, řekni, že nejsladší je spaní. Nejbystřejší je oko. A nejbohatší je země, ze které všechno pochází. Nesmíš ale říct, že jsem ti to poradila já.“ „Děkuji ti, Manko. Slibuji, že tě neprozradím.“ řekl chalupník. Druhý den se sešli bratři zase u soudce. Soudce nejdřív zavolal statkáře. Statkář řekl: „Já si myslím, že nemůže být nic bystřejšího než můj pes. Můj pes všechno vyčmuchá a vyslídí. Nejsladší na světě je můj sud medu. A nejbohatší je určitě moje truhla tolarů.“ „Milý sedláku,“ řekl pan soudce a pokrčil rameny, „to se mi nezdá, ale vyslechnu ještě tvého bratra. „Pane soudce, já myslím, že nejbystřejší je oko. Oko si totiž hned všeho všimne. Nejsladší je určitě spaní. I když je člověk smutný nebo unavený, ve spánku se všechno zlepší. A nejbohatší je určitě zem. Ze země všechno naše bohatství pochází.“ „Tys uhodl a dostaneš kravičku. Ale řekni mi, kdo ti to řekl. Na to jsi určitě nepřišel sám.“ řekl pan soudce. Chalupník dlouho nechtěl soudci Manku prozradit. Ale soudce 10

naléhal dlouho. Chalupník tedy prozradil, že odpovědi vymyslela Manka. „Dobrá tedy. Máš opravdu chytrou dceru. Ať za mnou zítra Manka přijede. Ale ať to není ani ve dne, ani v noci. Ať není Manka ani ustrojená, ani nahá. A ať nepřijde ani pěšky, ani vozem.“ Chalupník se zalekl, ale Mance všechno pověděl. „Nebojte se tatínku, do rána něco vymyslím.“ řekla Manka. Manka se oblékla do pytle, který měl díry. Na jednu nohu si vzala punčochu a na druhou nohu střevíc. Když byly tři hodiny ráno mezi dnem a nocí, sedla si na kozu a jela k soudci. Soudce se zrovna díval z okna. Když uviděl chytrou horákyni, šel za ní dolů. „Vidím, že jsi vtipné děvče. Chtěla by sis mě vzít za muže?“ zeptal se pan soudce. „Proč ne, chci,“ odpověděla Manka. A tak se Manka provdala za pana soudce. Manka musela slíbit, že se nikdy nebude plést do jeho záležitostí. Jendou přišli k panu soudci dva sedláci. Jeden sedlák měl hřebce a druhý měl kobylu. Hřebec a kobyla spolu měli malé hříbátko. Sedláci chtěli rozsoudit, komu hříbě patří. Sedlák, který měl hřebce, pana soudce podplatil. Proto soudce rozhodl, že hříbě patří sedlákovi s hřebcem. Sedlák s kobylou se rozčílil: „Kdo to kdy viděl, aby hříbě zůstávalo s hřebcem? Ke kobyle přeci patří!“ Jeho rozčilování slyšela Manka. Poradila sedlákovi lest. „Zítra okolo poledne vezměte síť. Vylezte na strom v parku. Půjde kolem pan soudce a určitě se vás zeptá, co tam děláte. Vy mu odpovíte, že pokud může mít hřebec hříbě, mohou na stromech žít ryby. A že ty ryby chytáte. Nesmíte ale prozradit, že jsem vám to poradila já.“

Sedlák souhlasil a další den udělal přesně to, co mu Manka poradila. Vylezl se sítí na strom a čekal na pana soudce. Když šel pan soudce okolo, tak se sedláka zeptal, co dělá na stromě se sítí. „Chytám tady ryby, pane soudce. Když může mít hřebec hříbě, proč by na stromě nemohly žít ryby?“ řekl sedlák. Soudci bylo hned jasné, že v tom má prsty Manka. „Kdopak ti poradil, abys mi tohle řekl?“ zeptal se soudce. „Hříbě je tedy tvoje, ale řekni mi, kdo tě navedl.“ „Chalupníkovic Manka, pane soudce.“ Soudce běžel domů a zeptal se Manky: „Copak jsem ti říkal po svatbě? Vidím, že jsi své slovo nedodržela a radila jsi sedlákovi. Proto si vezmi, co je ti tady nejmilejší a odejdi zpátky do tvé chalupy. Už tě nikdy nechci vidět.“ „Děkuji ti muži za tvou dobrotu. Dovol, abych s tebou ještě naposledy povečeřela.“ řekla Manka. Večer nalívala manželovi víno. Ten po chvilce usnul. Manka zavolala služebnictvo. Služebnictvo vzalo pána i s postelí a odnesli ho do chalupy k Mance. Soudce se ráno probudil. Kouká, mne si oči. Nemůže si vzpomenout, kde to je. „Ty jsi tu ještě?“ zeptal se Manky. „Proč bych nebyla, já jsem tu doma.“ odpověděla Manka. Soudce se rozhlédl po okolí a zjistil, že je v chalupě. „Co já tu dělám?“ řekl soudce. „Řekl jsi mi, abych si vzala, co je mi nejmilejší. Ty jsi můj nejmilejší, tak jsem si vzala tebe.“ odpověděla Manka. Pan soudce se dal do smíchu a řekl: „Budiž ti odpuštěno! Vidím, že jsi chytřejší než já. Proto budeš od dnešního dne soudit ty, a ne já.“ Manka byla moc ráda. Od toho dne soudila ona. Soudila spravedlivě. A s panem soudcem žila šťastně a spokojeně až do smrti. 11

Slovník pojmů: Statkář

= majitel statku, je tedy velmi bohatý

Chalupník

= bydlí v chalupě

= v této pohádce je chudý

12

P OHÁDKA 7

O kocouru, kohoutu a kose Myšlenková mapa

Otec měl tři syny. Nejstarší syn se jmenoval Martin. Prostřední syn byl Matěj. Nejmladší syn se jmenoval Michal. Bratři byli už dospělí. Když otec umíral, řekl jim: „Víte, děti, že nemám žádný majetek. Mám jenom chalupu, kocoura, kohouta a kosu. V chalupě bydlete všichni a z těch tří věcí si každý jednu vezměte. Buďte vždy na sebe hodní.“ V té chvíli otec zemřel. Synové tátu pochovali a rozdělili si své dědictví. Martin si vzal kosu, protože s ní uměl dobře sekat. Matěj si vzal kohouta. Na Michala zbyl kocour. Martin řekl: „Bratři, doma všichni zůstat nemůžeme. Vezmu si svou kosu a půjdu do světa sehnat nějaké peníze.“ Martin vzal kosu a šel do světa. Chodil dlouho a dlouho, ale nikde práci nenašel. Konečně Martin přišel do jedné země. V zemi byli lidé hloupí. Když Martin přišel k městu, potkal muže. Muž se ptá: „Co to nesete?“ „Kosu nesu“ řekl Martin. „A

na co je kosa?“ zeptal se muž. „Kosou se seče tráva.“ odpověděl Martin. „Tím se tráva podžírá? To je opravdu výborná věc. My musíme trávu trhat rukama. Je to moc těžká práce. Jdi k našemu králi, on ti za kosu určitě dobře zaplatí.“ navrhnul muž Martinovi. Muž vzal Martina ke králi. Král poslal Martina na královské louky. Martin měl posekat všechnu trávu. Martin vyrazil na louky. Za ním šlo velké množství diváků. Martin nebyl hloupý.

Martin strčil do země uprostřed louky. Martin řekl služebníkovi, aby v poledne přinesl oběd pro dva. Martin pak odehnal všechny lidi kolem. Když sluha přinesl v poledne oběd, divil se, že je velký kus louky posekaný. „Kosa bude také jíst?“ zeptal se sluha. „Když kosa pracuje, musí se krmit. Nechte nás tady ale o samotě.“ řekl Martin. Sloužící odešli a Martin snědl oběd pro dva sám. „To jsem měl dobrý nápad, že jsem chtěl oběd pro dva.“ myslel si Martin. 13

Tak to Martin dělal den co den, až byly všechny louky posekané. Když bylo všechno hotovo, šel Martin za králem pro peníze s kosou na rameně. „Tvoje kosa tedy sama seče trávu?“ zeptal se král. „Ano pane králi, je to tak,“ odpověděl Martin. Král se zeptal Martina, jestli mu kosu prodá za tisíc zlatých. Martin vzal peníze a šel domů za svými bratry. Král nechal kosu postavit do pokoje, aby se jí nic nestalo. Za rok přišel čas, kdy se měla sekat tráva. Král řekl služebnictvu: „Vezměte kosu a doneste ji na louku.“ Služebnictvo vzalo kosu a zapíchlo jí do země doprostřed louky a odešlo pryč. V poledne přišli lidé s obědem, ale kosa stála stejně, jak ji ráno nechali. „Proč asi nechce pracovat? Dáme jí vysázet dvacet ran. Jestli to nepomůže, zakopeme ji.“ řekl král. Služebnictvo přineslo na louku lavici. Lidé položili kosu na lavici a dali jí dvacet ran. Kosa vyskakovala po každé ráně. „On ji určitě očaroval,“ křičeli všichni, „zakopejte ji!“ To také udělali. Zakopali kosu do země. Trhali trávu rukama jako dřív. Mezitím se bratři měli moc dobře. Za nějaký čas bratrům ale peníze začaly docházet. Matěj řekl: „Teď půjdu já se svým kohoutem do světa. Snad kohouta prodám stejně dobře jako Martin.“ „Jdi hodně daleko. Jdi tam, kde jsou hloupí lidé. V Čechách bys za kohouta moc peněz nedostal.“ Matěj vzal kohouta a šel do světa. U města potkal pána. „Copak to neseš, člověče?“ ptal se pán. „Nesu kohouta,“ odpověděl Matěj. „Takové ptáky zde nemáme, k čemu je dobrý?“ „Ten pták přivolává den.“ „To je

opravdu zajímavé. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno mu jít naproti. Kdyby ten pták uměl přivolat den, zaplatil by ti ho král mnoha tisíci.“ řekl pán. Pán dovedl Matěje k panu králi. „Milostivý králi, ten člověk má ptáka voláka, který umí přivolat den.“ „Jestli říkáš pravdu, tak ti za něj dobře zaplatím.“ řekl král. Dali kohoutovi zlatou podsadu, na které se kohout brzy uhnízdil. Král se nemohl dočkat rána. O půlnoci všichni vstali a dávali pozor, jak bude kohout přivolávat den. Byla jedna hodina, dvě hodiny a kohout zakokrhal. Všichni se lekli. Ve tři hodiny kohout zase kokrhal. A ve čtyři znovu. Ve čtyři hodiny začalo svítat. Když král viděl, že kohout opravdu přivolal den, dal Matějovi pět tisíc zlatých. Matěj si peníze vzal a šel za bratry domů. Bratři Matěje s radostí přivítali a měli se zase nějaký čas dobře. Neuměli ale hospodařit s penězi. Takže jim peníze brzy došly. Michal se nabídl, že půjde do světa se svým kocourem. Michal také potkal pána. Pán se ho zeptal, co to nese. Michal řekl, že nese kocoura. „To je divné zvíře. K čemu je dobré?“ zeptal se muž. „Chytá myši. I když je jich hodně, všechny je chytne a sní.“ řekl Michal. „Strč toho lapáka do pytle a pojď ke králi. My máme v zámku tolik myší, že nám běhají po stole. Král by dal cokoli, kdyby se někomu podařilo myši vypudit.“ Michal šel tedy s pánem za králem. Když přišli ke králi, řekl pán: „Králi, ten člověk má kocoura lapáka. To je zvíře, které myši lapá. Michal by vám kocoura prodal.“ „Rád kocoura koupím,“ řekl král. „Králi, jenom mi 14

povězte, kde je myší nejvíc. Pustíme tam kocoura a uvidíte, že všechny myši pochytá.“ poznamenal Michal. Zavedli Michala do komory, kde bylo myší nejvíc. Michal rozvázal pytel, kocour vyskočil a hned se do milých myší pustil. Král měl velkou radost a hned dal Michalovi deset tisíc zlatých. Michal si poskočil a šel zpátky domů. Za dva dny po jeho odchodu napadlo krále, co bude kocour jíst, až v zámku žádné myši nebudou. Král poručil sluhovi, aby Michala na cestě dohnal a zeptal se ho.

se v komoře ještě nic nehýbalo, podíval se strážce do komory. V tu chvíli se ho kocour lekl a vyrazil okno. Kocour rozbitým oknem utekl ven. Druhý strážce zaslechl křik. Běžel se podívat. Na zemi ležel první strážce. Druhý strážce běžel za králem a volal: „Pane králi! Ten zlý lapák se dostal z komory a zakousl mého kamaráda. Kocour někam utekl!“ Všichni lidé se schovali do domů. Stateční muži si oblékli brnění a běželi kocoura hledat. Tři dny kocoura hledali, ale nepodařilo se jim ho najít.

Michal pomalu kráčel cestou, kudy předtím do města přišel. Čtvrtý den vidí za sebou najednou jezdce, který zdaleka na něho volá. Michal se zastavil a počkal na sluhu. Sluha přijede a začne na Michala mluvit na půl česky a na půl německy. Michal sluhovi ale vůbec nerozuměl. Michal odpověděl německy „WAS?“ (Německy znamená was „CO“) V tom se sluha obrátil a rychle ujížděl zpátky do svého království.

Bratři žili zatím spokojeně. S penězi bratři hospodařili lépe než dříve. Bratři věděli, že už nic nemohou tak dobře prodat. Často spolu seděli u stolu a smáli se hloupým lidem, které na svých cestách potkali.

Sluha se celý uřícený vrátil ke králi a hned králi oznámil: „Milostivý králi! Nesu smutnou novinu! Až kocour všechny myši pochytá, sní nás. Michal mi řekl, že až kocour všechny myši sežere, sní VÁS.“

Pochovali

Slovník pojmů: = tatínka pohřbili po jeho smrti do země

Král hned svolal celou svou radu a jednalo se, co teď s kocourem. Radili se dlouho. Vymysleli, že kocoura nechají zavřeného v komoře. Kocoura v komoře bude hlídat stráž. Nejvyšší generál postavil čtyři silné muže ke komoře na stráž. Noc a den stál na každém rohu jeden strážce. Všichni strážci se báli, když se z komory ozval nějaký zvuk. Druhou noc bylo ale ticho, protože kocour všechny myši pochytal. Ráno, když 15

P OHÁDKA 8

Jak se Honzík učil latinsky Myšlenková mapa

„Sud kulatý – rys tu pije,“ opakoval si Honza a šel zase dál. „Již umím pět latinských slov. Za chvíli ze mě bude pán.“ Honza udělal sto kroků a viděl kluka, který ukazoval na káru. Kluk řekl: „Tu je kára.“ „Sud kulatý – rys tu pije – tu je kára,“ opakoval si Honza. Šel dál a myslel si: „Na latině není nic těžkého. Latina mi jde. Za chvíli budu umět latinsky stejně jako česky:“ Ušel dvě stě kroků a procházel kolem zahrady. V zahradě byl zahradník. Zahradník ryl do země. Do zahrady vešel pán a křičí: „Ten tu ryje!“

„Táto,“ povídal Honzík jednoho dne, „já už nechci být tak obyčejným člověkem, chci být pánem.“ „Já bych si také dal říci, kdyby mě někdo velkým pánem udělal. Ale víš Honzíku, že pán musí umět latinsky?“ řekl tatínek. „Půjdu tedy do světa a naučím se latinsky,“ řekl Honzík. Honza si nabral do kapes buchty a šel do světa učit se latinsky. Honza kráčel přímo za nosem. Honza nikdy nebyl od domu daleko. Když přišel na první kopec, divil se, že je svět tak veliký. Honza šel dál do světa. Když někoho Honza potkal, poslouchal, jak mluví. Myslel si, že všichni lidé mluví latinsky. Nejdříve viděl pána, který stál na náměstí a povídal: „Sud kulatý!“ Ta dvě slova si Honza desetkrát zopakoval, aby je nezapomněl. Honza šel dál a viděl pána. Pán se díval do louže, ve které stál pták. Pán řekl: „Rys tu pije!“

„Sud kulatý – rys tu pije – tu je kára – ten tu ryje,“ říkal si Honza a kráčel dále. Najednou se ale zastaví, přemýšlí a povídá: „Proč bych se dál učil latinsky. Náš pan učitel neumí nic víc a je pán. Kdybych se měl učit ještě víc, zapomněl bych všechno ostatní.“ Honza se otočil a utíkal domů. „Podívejte se, Honzík se vrátil,“ divil se tatínek. „Jak ses naučil latinsky?“ „Sud kulatý, rys tu pije,“ odpověděl vážným hlasem Honza. „Co to povídáš, já ti nerozumím,“ bručel tatínek a nechal Honzu stát. Mámě to ale nedalo. Za chvíli se Honzíka zeptala: „Kdepak jsi, chlapče, skoro celý den chodil?“ „Tu je kára, ten tu ryje,“ zase na to Honza. „Co se ti to v hlavě popletlo, že tak odpovídáš?“ zlobila se maminka. Honza začal zase od začátku opakovat naučené věty. Celé dny odpovídal Honza jenom „sud kulatý – rys tu pije – tu je kára – ten tu ryje“. „Tatínku,“ povídá za několik 16

dní maminka svému muži. „Honzík se určitě zbláznil. Mluví nesmysly a já mu vůbec nerozumím. Musela jsem se zeptat starého pastýře, co s Honzou dělat. Pastýř mi poradil, abychom Honzovi nalili na hlavu studenou vodu z výšky.“ „To můžeme hned zkusit. Honza sedí venku pod stájí a přemýšlí. Maminko, jdi a vezmi kbelík s vodou. Potom vylez na stáj a vylij na něj tu studenou vodu. Uvidíme, jestli to pomůže,“ řekl tatínek. Maminka vzala kbelík s vodou, vylezla na stáj a vylila vodu na Honzu. Honza vyskočil, chytl se za hlavu a křičel: „Mámo, táto, pomozte, má hlava!“ Táta přišel, a jako by o ničem nevěděl, divil se: „Co se ti stalo?“ Honza odpověděl: „Seděl jsem a opakoval jsem si latinu. Najednou jsem měl vodu na hlavě.“ „Já myslel, že už česky neumíš,“ řekl tatínek. „V tom leknutí jsem na latinu úplně zapomněl,“ odpověděl Honza. „Pánbůh sám ti ji z hlavy spláchl. Protože máš být starým poctivým Honzou, a ne panským bláznem. Pamatuj si to.“ Po těch slovech se tatínek obrátil a šel k mamince. „Už je uzdravený,“ řekl tatínek. Tatínek mluvil pravdu. O té doby Honza mluvil jenom česky a latinu už se nikdy učit nechtěl.

17

P OHÁDKA 9

O chytré princezně Myšlenková mapa

Dva řemeslníci šli světem. Jmenovali se Bořek a Jiřík. Jednou přišli k pěknému zámku. Na zahradě u zámku se procházela krásná princezna. „Bořku, víš, co bych si přál?“ ptal se jeden druhého. „Chtěl bych tu princeznu za ženu,“ řekl Jiřík. „Nedělej si naděje, Jiříku, jsi chudý. Tebe princezna nebude chtít. Musíme jít dál do světa.“ „Bořku, čertovi bych duši dal, kdybych dostal tu princeznu,“ řekl Jiřík. Bořek a Jiřík šli spolu do chladného lesa poblíž města a tam si ve stínu lehli. Oba si chtěli trochu odpočinout. Bořek usnul, ale Jiřík nemohl usnout. Jiřík pořád myslel na krásnou princeznu. Kolem chlapců šel mládenec. Mládenec byl v zeleném oblečení. Mládenec se zastavil u Jiříka a povídá mu: „Dobrý den, mladíku, kampak jdete?“ „Chodíme po světě. Mě už to ale nebaví. Viděl jsem krásnou princeznu. Upsal bych se čertu, abych ji dostal.“ řekl Jiřík. „Myslíš to opravdu tak?“ zeptal se mládenec. Jiřík řekl, že ano.

„Tvoji žádost vyplním. Já jsem čert. Když se mi upíšeš, budeš bohatým princem a můžeš jet k princezně. Určitě si tě vezme za manžela. Zde je pero a lístek. Píchni se do malíčku a podepiš se mi krví,“ pověděl čert. Jiřík vzal pero a lístek bez rozmyšlení. Jiřík se píchl do malíčku, až mu vytekla kapka krve. Do krve namočil pero a čertovi se podepsal na lístek. „Tak, teď už jsi můj. A za kolik let si mám pro tebe přijít?“ zeptal se čert. „Já myslím tak za dvacet let. Budu mít princeznu rád. Budu s ní moci být. Odejdu s tebou potom rád.“ Odpověděl Jiřík. „Dobře tedy. Tady máš pytlík plný zlaťáků. Ať už z něj ubíráš, kolik chceš, pytlík bude vždycky plný. Rozvaž svůj vak, máš v něm své šaty proměněné v královské. Ustroj se a za lesíkem na tebe čeká služebnictvo. Stojí tam také kočár. Dej si jméno nějakého prince a jeď za krásnou princeznou. Od teď budeš také mluvit jako princ.“ Řekl čert. V tu chvíli čert zmizel. Když Jiřík rozvázal vak, našel v něm opravdu krásné šaty a začal se do nich oblékat. Potom šel za lesík. Za lesíkem stál kočár s koňmi a služebnictvo. Jiřík si sedl do kočáru a jel na zámek za krásnou princeznou. Bořek se mezitím probudil. Bořek si myslel, že šel Jiřík napřed. Bořek vstal a šel dál. Nechme ho jít, kam chce, a podívejme se do zámku. Mladá princezna byla ještě v zahradě, když Jiřík do zámku přijel. Jiřík se nechal ohlásit u pana krále. Král ho s velkou uctivostí přijal. Bylo připraveno skvělé jídlo a pití. Jiřík se oblékl do samého zlata. Jiřík se chtěl princezně zalíbit. To se 18

Jiříkovi podařilo. Princezna si přála, aby Jiřík v zámku zůstal. Princezna si chtěla vzít Jiříka za manžela. Jiřík požádal krále o ruku princezny. Brzo se slavila svatba a Jiřík byl jako v nebi. Lidé měli Jiříka rádi. Jiřík byl hodný a spravedlivý. Za několik let umřel otec princezny, a Jiřík se stal králem. Jiřík měl s královnou dva syny a dceru. Všichni žili spokojeně. Někdy si vzpomněl na čerta. Jiřík si říkal: „Než přijde čert, bude to ještě trvat.“ Ale doba utekla jako nic a do dvaceti let zbýval jen rok. Když se Jiřík vzpamatoval, zalekl se krátké lhůty pro život se svojí manželkou. Nemohl spát. Byl bledý jako stěna. S bolestí se díval na své děti a na manželku. Královna se ho často ptala, co mu schází. Jiřík však mlčel. Tak to trvalo celý rok. Jiříkovi zbýval jenom jeden den. Celý den nic nejedl a zamkl se do svého pokoje. Večer se dveře samy otevřely a objevil se v nich čert. „No, Jiříku,“ pravil k bledému králi, „jestlipak jsi vzpomněl, že je to dnes dvacet roků a že máš jit se mnou?“ „Nezapomněl jsem. Ale vidíš, že mám ještě hodně práce. A také jsem se ještě nerozloučil s manželkou. Dopřej mi ještě tři dny,“ řekl Jiřík. „Dobrá, máš ještě tři dny. A abys neřekl, že tě tady nechávám jen tak, mám pro tebe ještě něco navíc. Každý den mi řekneš jedno přání a já ti ho splním. Pokud to nedokážu, vrátím ti cedulku a ty budeš volný,“ řekl čert. Jiřík s návrhem samozřejmě souhlasil. Jiřík poděkoval čertovi a mnohem veseleji vyšel z pokoje. Když královna viděla úsměv na tváři svého manžela, měla velkou radost. Jiřík s královnou šli na procházku.

„Pověz mi, drahá, co by tě potěšilo?“ ptal se Jiřík a doufal, že se od manželky něco doví. Jiřík si totiž nemohl na žádnou práci pro čerta vzpomenout. „Náš zámek je moc pěkný, ale zezadu není žádná vyhlídka. Kdyby tam ta velká skála nebyla, bylo by to lepší,“

řekla královna. „Máš pravdu,“ odpověděl Jiřík. Večer řekl Jiřík čertovi, aby skála zmizela. Jiřík si myslel, že to čert nedokáže. Velmi se však ráno polekal. Když přišel Jiřík k oknu, žádná skála tam nebyla. Ukázal krásný výhled manželce. „Muži, ty máš spolek s čertem, anebo jsi kouzelník?“ zvolala královna a s údivem se dívala ven. „To bych ti dávno udělal radost. Sám nevím, co se stalo. Přej si tedy ještě jinou věc. Uvidíme, jestli se splní.“ 19

Královna byla chytrá žena. Věděla, že za tím něco vězí a že jí manžel něco strašlivého tají. Naoko tedy řekla, že si přeje mít celou tu širou pláň v nejkrásnější zahradu proměněnou. Na zahradě aby byly květiny, byliny a stromy z celého světa.

Čert se chvíli na ně díval, ale nevěděl si rady. Prosil tedy královnu, aby mu dovolila jít do pekla a poradit se s dalšími čerty. Když přišel do pekla, svolal všechny čerty. Položil vlasy před Lucifera na stůl a povídal, co se s nimi má udělat.

Večer dostal čert úlohu na planině zahradu udělat a v ní květiny a stromy ze všech dílů světa. Čert to slíbil a odešel. Když se král ráno probudil, ucítil vůni všech květin. Podíval se z okna a na zahradě byly opravdu květiny, byliny a stromy z celého světa. Přišla se podívat i královna. Královna se dívala z okna. Najednou se ale obrátila, vzala Jiříka za ruku a řekla: „Teď, můj drahý muži, se mi přiznej. Máš smlouvu s čertem? Já to jistě vím, ale raději mi pověz, na jak dlouho ses zavázal.“ „Již je pozdě. Dnes je poslední den. Večer přijde čert ještě pro jeden úkol a pak jsem jeho.“ Kněžna mu všechno odpustila a řekla: „Nebuď smutný, večer až čert přijde, pošli ho za mnou.“

„Tentokrát jsi prohrál, chytráku,“ řekl Lucifer, „královna tě převezla. Co s těmi vlasy? Natáhneme-li je, přetrhnou se. Bouchneme-li do nich, roztlučou se. Dáme-li je do ohně, spálí se. Nezbývá ti nic jiného, než se vrátit a místo vlasů odnést lístek s podpisem.“

Jiřík byl jako znovu narozen. Všechna tíže z něj spadla. Celý den byl s manželkou a dětmi v krásné zahradě. Večer přišel čert. Jiřík ho poslal za manželkou. Královna na čerta čekala. Zeptala se, jestli si může přát opravdu všechno. Čert řekl, že ano. „Dobře tedy, pojď sem a vytrhni mi tři vlasy z hlavy. Ale nesmí jich být více ani méně. Nesmí mě to bolet,“ řekla královna. Čert se zamračil, přistoupil blíže k paní a vytrhl tři vlasy. „Teď vezmi ty tři vlasy a změř je,“ řekla královna. Čert je změřil a paní opět řekla: „Nyní mi uděláš ty vlasy každý o dva lokte delší. Ale ne, abys je nastavil. Ty samé natáhni, aby byl každý o dva lokte delší.“

Čert musel cedulku vzít a donést ji Jiříkovi. Přišel tedy do zámku, ale bál se tam vstoupit. Číhal u okna, až ho Jiřík otevře. Když se toho dočkal, hodil cedulku do pokoje a zmizel. Jiřík byl šťastný. Jiřík zvedl cedulku a běžel ke své manželce, která již věděla, jak to dopadne. Potom žili spokojeně až do smrti. Slovník pojmů: Upsal bych se čertovi

= krví by se Jiřík podepsal na cedulku a svou duši by tak dal čertovi

Loket

= dnes měříme v metrech, dříve se měřila délka v loktech

20

P OHÁDKA 10

O perníkové chaloupce

Když měly děti plné džbánky, hodně jahod snědly. Večer se už stmívalo. Děti šly za zvukem. Děti si myslely, že je tatínek ještě v lese. Děti našly ale jenom palici přivázanou na stromě.

Myšlenková mapa

Žil jeden chudý tatínek. Tatínek měl dvě děti. Děti se jmenovaly Honzík a Maruška. Tatínek byl dřevorubec. Tatínek chodil každý den do lesa a kácel v něm stromy. Protože tatínek chodil do práce každý den, nemohl se o děti starat. Proto si tatínek našel novou ženu. Nová maminka nebyla na děti hodná. Jednou maminka tatínkovi řekla: „Nemám děti ráda. Odveď je do lesa a tam je nech.“ Tatínek to nechtěl udělat. Maminka nepřestala na tatínka křičet. Tatínek se maminky bál. Tatínek dětem smutně řekl: „Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“ Děti radostí skákaly. Děti vzaly džbánky a šly s tatínkem do lesa. Když přišli hluboko do lesa, zavedl děti tatínek na mýtinu a řekl: „Děti, já půjdu do lesa kácet stromy. Dokud budete slyšet, jak sekyra tluče do stromů, sbírejte jahody.“ děti se pustily do sbírání a tatínek odešel do lesa. Tatínek přivázal na strom palici. Palice bouchala do dřeva, jako kdyby tatínek kácel dříví. Tatínek děti ošálil a šel domů.

„Kdepak jen náš tatínek bude? Snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzík. „Tatínek určitě někde bude. Nenechal by nás tu tady.“ Řekla Maruška. Děti čekaly dlouhé hodiny u stromu. Děti jedly jahody, které si nasbíraly. Když přišla noc, děti se rozhodly, že 21

půjdou tatínka hledat. „Honzíku, určitě jsme zabloudili a tatínka nenajdeme. Já vylezu na strom a podívám se, jestli neuvidím nějaké světýlko.“ řekla Maruška. Maruška vylezla na strom a rozhlédla se po kraji. Ze stromu se dívala kolem dokola. Maruška viděla světýlko. Řekla Honzíkovi: „Už se nemusíme bát. Půjdeme za světlem. Určitě dojdeme domů.“ Maruška s Honzíkem vyšli z lesa na louku. Na louce stála krásná chaloupka. Chaloupka byla perníková. Šli k okénku, koukli dovnitř. V chaloupce seděla stará bába s dědkem. „Počkej,“ řekl Honzíček, „já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budeme se mít dobře.“ Bába slyšela, že na střeše někdo je. Bába poslala dědka ven, aby se na střechu podíval. Dědek vyšel ven a zeptal se: „Kdopak nám to tu loupe perníček?“ „To nic, děděčku. To jenom větříček,“ tenkým hláskem odpověděla Maruška. Děti se najedly a pod oknem usnuly. Ráno vlezl Honzík zase na střechu. Honzík chtěl ulomit perníček na snídani. Bába zase poslala dědka ven. Dědek děti uviděl a šel to říct bábě. „Honzíku, musíme utéct,“ volala Maruška. Maruška totiž slyšela, že bába je chce upéct a sníst. Honzík seskočil ze střechy. Maruška chytla Honzíka za ruku a utíkali pryč. Dědek běžel za nimi. Děti potkaly paní na poli. „Prosím vás, řekněte nám, kudy máme běžet. Běží za námi dědek z perníkové chaloupky. Děděk a bába nás chtějí upéct a sníst.“

„Tudy utíkejte do lesa. Já dědka zdržím,“ řekla paní na poli a ukazovala dětem do lesa. Děti utíkaly do lesa. Děděk přiběhl k paní na poli. „Osobo,“ ptal se paní, „neviděla jste tudy jít děti?“ „Pleju len,“ odpověděla paní. Paní dělala, že dědkovi nerozumí. Dlouhou dobu mu paní odpovídala špatně. Vypravovala mu, jak se ze lnu stane látka. „Děti? No to jste měl říct hned! Děti jsem viděla! Běžely támhle kolem potoka na louce,“ řekla paní a ukázala dědkovi na opačnou stranu. „Děti určitě nedohoníte. Ty už jsou dávno pryč.“ Děděk se rozzlobil, že ho paní zdržela a vrátil se domů. Děti našly cestu domů. Tatínek je přivítal. Tatínek vyhnal zlou macechu. Tatínek slíbil dětem, že už je v lese samotné nikdy nenechá.

Jeníček a Mařenka tlumočená pohádka ČT1

Slovník pojmů: Dřevorubec

= muž, který v lese kácí stromy

Mýtina

= místo v lese, kde nejsou stromy

Ošálit

= tatínek děti napálil

22

P OHÁDKA 11

O Jozovi a Jankovi Myšlenková mapa

Švec Marek měl dva syny. Synové se jmenovali Joza a Janek. Joza byl také švec. Joza byl sobecký. Jozu nikdo neměl rád. Janek neuměl žádné řemeslo. Janek pomáhal všem lidem okolo. Všechna práce mu dobře šla. Joza říkal Jankovi „hloupý Janek“.

Jednou řekl Joza otci: „Milý tatíčku, já umím sice dost, ale ještě bych se chtěl něco naučit. Nechte mě jít do světa.“ „Inu, když chceš, nebudu ti bránit.“ A tak šel Joza do světa.

Když šel Joza třetí den, přišel na mez. Tam si sedl a začal jíst. Joza měl ještě z domova kousek chleba. Najednou se kolem Jozy objevily tisíce mravenců. Mravenci po Jozovi lezli. Mravenci měli hlad. Joza je však ze sebe setřásl. Joza nedal mravenečkům ani kousek chleba.

„Počkej, počkej, my ti také nepomůžeme,“ křičeli na Jozu mravenci. Joza si toho ale nevšimnul a šel dále.

Joza přišel na zelenou louku. Na louce se prali dva čerti. „Pojď a pomoz mi, Jozo,“ křičel jeden čert. Joza se otočil a mrzutě řekl: „Proč bych ti měl pomáhat. Třeba se zabijte. Je mi to jedno.“ „Jdi, jdi,“ křičeli čerti, „však mi ti také nepomůžeme.“ Joza se ale víc neohlédl a šel dál.

Joza šel dále, až došel k jezeru. Na břehu jezera ležel veliký kapr. Kapr se nemohl dostat do vody. Kapr poprosil Jozu, aby ho do vody hodil. „Dej mi svatý pokoj. Pomož si sám.“ Řekl Joza a pokračoval dál. Kapr dál ležel v bahně a povídá: „Však já ti také nepomohu, až budeš potřebovat!“ Joza chodil po světě dále. Joza nemohl sehnat žádnou práci. Joza měl ve světě velkou smůlu. Musel se tedy vrátit domů. „To jdeš brzy domů, Jozo,“ řekl Janek, když bratra uviděl, „a myslím, že mnoho nepřinášíš.“ „Počkej,“ odsekl Joza, „teď půjdeš do světa ty. Uvidíme, co s sebou přineseš.“ „I to se ví, že půjdu. Proč bych nešel?“ zeptal se Janek. Janka mrzelo, že ho má Joza za hloupého. Janek se zeptal otce, jestli může jít do světa. „Co tě to napadlo, Janku,“ divil se otec, „že chceš jít do světa? Zůstaň raději doma. Nauč se nějakému řemeslu. Myslíš si, že ti budou ve světě létat pečení ptáci do huby?“ „To já všechno vím. Joza mi to řekl. Joza mě má ale za hlupáka. Musím dokázat, že jsem chytrý.“ řekl rozzlobený Janek. „Jdi tedy do světa. Třeba se tam něčemu naučíš,“ řekl otec. Večer před odchodem do světa dal otec Jankovi lahvičku s vodou. „Tou vodou uzdravíš kohokoli. Stačí jen pár kapek. 23

Tuhle vodičku jsem dostal od jednoho velmi učeného muže. Tomu muži jsem zachránil život. Jozovi jsem ji nedal. Vím, že by nikomu nepomohl. Možná ti přinese štěstí.“ řekl Jankovi otec. Ráno se Janek rozloučil s otcem i bratrem a vyrazil do světa. Janek šel tou samou cestou jako Joza. Janek přišel na mez a sedl si na trávu. Janek si vzal kousek chleba a začal jíst. V tom se objevili mravenci. „Vy ubohá zvířátka, máte asi hlad. Nikdo vám nic nedal. Počkejte, já vám dám můj chleba.“ řekl Janek. Janek dal mravencům celý svůj chleba. Drobečky rozsypal do trávy. Mravenci sbírali a jedli. Janek chvilku seděl na mezi. Pak chtěl vyrazit dál. „Až budeš něco potřebovat, pomůžeme ti,“ křičeli na něho mravenci. Druhý den přišel Janek na zelenou louku. Janek viděl dva čerty. Čerti se prali. „To jsou blázni, jak se rvou,“ pravil. „Musím je rozehnat.“ Ihned se do nich pustil. Čerti se smířili. „Když budeš, Janku, něco od nás potřebovat, pomůžeme ti.“ řekli čerti, když odcházeli. Třetí den přišel Janek k jezeru. Na břehu se plácal kapr. Janek vzal kapra z bláta a hodil ho do vody. „Kdykoli budeš něco potřebovat, pomůžu ti,“ řekl kapr a plaval pryč. „Dobře, dobře. Vždyť já jsem to rád udělal.“ řekl Janek. Od jezera přišel Janek přímo do jednoho velikého města. Když vešel do hospody, zeptal se, co je nového. „Naše princezna je nemocná. Má se pořád hůř a hůře.“ „Jakou má princezna nemoc?“ ptal se Janek.

„Musíte být z ciziny, že to nevíte. Již je tomu několik let. Nikdo princezně už nepomůže. Kdo by jí vyléčil, dostal by jí za ženu. Princezna je moc krásná. Princezna je také pyšná.“

To se napraví, pomyslil si Janek. Janek zaplatil hospodskému a šel ke králi. Janek řekl, že je lékař. Janka pustili za princeznou. Princezna se Jankovi moc líbila. Janek dal princezně několik kapek vodičky od otce. Janek slíbil, že přijde další den.

Druhý den přišel Janek ke králi brzy ráno. Princezně bylo mnohem lépe. Janek dal princezně další kapky vody. Třetí den byla princezna zdravá. Janek měl velkou radost. Princezna však Janka za muže nechtěla. Princezna byla opravdu moc pyšná. Princezně se nelíbily Jankovy šaty. Princezna měla jedno přání. Myslela si, že ho Janek nesplní. Princezna by si ho nemusela vzít. Řekla tedy Jankovi: „Musíš mi donést tři věci. Jinak si tě nevezmu. Princezna chtěla z moře perlu. Perlu velmi krásnou a velkou.“ Za sedm dní a sedm nocí chtěla princezna perlu mít. „Jakpak bych se mohl do hlubiny moře potopit?“ pomyslel si Janek. V tom si vzpomněl na kapra, kterého zachránil. „Vždyť mně kapr slíbil pomoc!“ Janek se rozloučil s princeznou a šel za kaprem k jezeru. Janek si sedl na břeh. Koukal na hladinu a volal kapra. Kapr se vynořil z vody. Janek kaprovi pověděl, co od něj potřebuje. „To není problém. Já ti rád pomohu. Jen zde chvilku počkej.“ řekl kapr a ponořil se do vody. Netrvalo dlouho a kapr znovu připlaval. Když připlaval ke břehu, hodil Jankovi krásnou 24

perlu k nohám a řekl: „Zde máš nejkrásnější a největší perlu. Vezmi ji a dones princezně.“ Janek kaprovi poděkoval a vydal se na zámek. Šel dnem i nocí. Chtěl ale pyšnou princeznu potrestat. Janek znal bylinu, která zeleně barvila. Našel ji v lese a nabarvil si vlasy na zeleno. Sedmý den ráno přinesl perlu princezně. „Kdo ti tak ošklivě vlasy obarvil?“ ptala se Janka. „To mně udělaly vodní panny. Když jsem jim kradl perlu. Udělal jsem, co jsi chtěla. Zde je tvá perla.“ řekl Janek. Janek se princezně nelíbil dříve. Nelíbil se jí ani teď. Jako druhou věc si vybrala zlatou růži z pekla. Janek si vzpomněl na čerty a šel za nimi. Přišel na louku, kde se čerti prali. Zavolal na ně. Čerti přišli a Janek jim řekl své přání. „Musíš jen trochu počkat. Přinesu klíče od naší pokladny.“ řekl čert. Za chvilku přišel čert s klíčem. Přišli do pekla a prošli spolu pekelnou branou. V pokladnici bylo mnoho zlata a stříbra. Janek vzal růži a pospíchal za princeznou. V pekle našel černou mast. Tou si namazal tváře, aby princeznu potrestal. Princezna leknutím vykřikla. Lekla se Janka. Janek princezně růži podal. Princezna měla radost. „Jakpak jsi přišel k té černé tváři?“ ptala se Janka. „Když jsem z pekla růži odnášel, pustili se za mnou čerti. Utekl jsem jim. Zlostí mi dýchli na tvář pekelný dech. Tak se mi tvář umazala.“ Princezna měla pro Janka vymyšlený i poslední úkol. Navečer přinesly Jankovy služebnice pytel popela a pytel máku.

Vysypaly to na podlahu a smíchaly to. Pak přišla princezna a přikázala, aby to do rána přebral. Když princezna odešla, Janek si nevěděl rady. Tu si vzpomněl na mravenečky. Janek na mravenečky zavolal. Mravenečci přišli. Janek jim vysvětlil, jak mu mohou pomoci. Mravenečci se pustili do práce. Ráno byla práce hotová. Janek jim tisíckrát poděkoval a oni zase utíkali na mez. Brzy ráno byla princezna u Janka. Princezna nevěřila vlastním očím. Janek splnil i třetí úkol. Princezna si Janka tedy musela vzít. Král nechal všechno připravit na svatbu. Janek měl pořád zelené vlasy a černou tvář. Princezna Janka pořád nemilovala. Den před svatbou šel Janek za princeznou a řekl jí: „Já ti splnil všechna tři přání. Pořád se ti ale nelíbím. Zítra se tedy i ty ustroj do ošklivých šatů. Možná si udobříš bohy. Bohové tě za tvou pýchu potrestali. Proto jsem tak škaredý.“ Druhý den byla svatba. Všechno bylo krásné. Jen ženich a nevěsta vypadali jako žebráci. Jankovi bylo princezny líto. Oblékl si nejkrásnější šaty na zámku a šel za princeznou do jejího pokoje. Princezna se do krásného mladíka zamilovala. Poznala, že je tento mladík její zelenovlasý Janek. Oblékla si své nejkrásnější šaty. Princezna šla s Jankem do síně za králem. S jásotem a radostí vítali hosté krásný pár. Celé království se osm dní a osm nocí radovalo. Po osmi dnech jel mladý král pro svého otce. Jankův otec byl velice 25

překvapený. Janek přijel v nádherném voze. Vůz táhlo šest koní. Janek vyskočil z vozu a objal svého otce. K vozu přišel také Joza. Joza nevěřil svým očím. Joza mohl puknout závistí. Joza věděl, že Janek není vůbec hloupý. Za několik dní se Janek s chaloupkou rozloučil. S otcem a bratrem do své země odjel. Když starý král umřel, stal se Janek králem v této zemi. Vládl tady dlouhá léta. Se svojí královnou se měli moc rádi.

Slovník pojmů: Sobecký

= myslí jenom na sebe

Řemeslo

= práce jako švec, řezbář, švadlena

Mez

= místo mezi poli, je na něm tráva

Létat pečení ptáci do huby = myslí si, že nebude muset nic dělat

26

P OHÁDKA 12

Slovník pojmů:

Pohádka bez konce

Zlaté slunéčko za hory sklánělo

= byl večer, slunce zašlo a začalo se stmívat

A pohádkám je, děti, konec! Že byste ještě poslouchaly dál? Tak si poslechněte tuto: Pohádku bez konce, kterou také vždy vypravovala dětem babička Boženy Němcové, když prosily o další pohádku: Byl jeden pasáček. Pasáček se staral o mnoho ovcí. Jednou se zlaté slunéčko za hory sklánělo. Pasáček ještě pásl za jedním rozvodněným potokem. Už chtěl hnát ovečky domů. Přes potok vedla lávka. Přes lávku mohla jít vždycky jenom jedna ovečka. Počkejme tedy, až je přežene. Potom vám budu dále povídat… „Už ty ovečky přešly?“ „Co vás napadá? To bude trvat ještě dlouho.“ „Než přejdou, to už bude ráno. Pasáček je už domů nepožene. Pasáček je půjde znovu pást. A další pohádka bude taky až zítra!“

27

Bič = nástroj z kůže, kterým se pohánějí krávy

Související glosářové termíny Sem přetáhněte související termíny

Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O Palečkovi

Bzučení = zvuk, který vydává třeba moucha


Index

Hledat termín


Deset zlatých = dnes máme koruny, dříve byly zlaťáky


Index

Hledat termín


Dřevorubec = muž, který v lese kácí stromy


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O perníkové chaloupce

Džbán = nádoba na vodu, smetanu nebo pivo


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O slepičce a kohoutkovi

Chalupník = bydlí v chalupě = v této pohádce je chudý


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - Chytrá horákyně

Chodit na pastvu = jelen chodil na louku jíst trávu


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O Smolíčkovi

Komora = místnost, pokoj


Index

Hledat termín


Lakomý = špatná vlastnost člověka = nechce utrácet peníze = snaží se ostatním nedávat nic


Index

Hledat termín


Létat pečení ptáci do huby = myslí si, že nebude muset nic dělat


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O Jozovi a Jankovi$

Létat pečení ptáci do huby . = myslí si, že nebude muset nic dělat


Index

Hledat termín


Lež má krátké nohy = pokud někdo lže, vždy se na to přijde = je lepší se přiznat

Související glosářové termíny Lež má krátké nohy ., Lež má krátké nohy .., Lež má krátké nohy ...

Index

Hledat termín

Kapitola 1 - Kmotr Matěj

Lež má krátké nohy . = pokud někdo lže, vždy se na to přijde = je lepší se přiznat

Související glosářové termíny Lež má krátké nohy

Index

Hledat termín


Lež má krátké nohy .. = pokud někdo lže, vždy se na to přijde = je lepší se přiznat


Index

Hledat termín


Lež má krátké nohy ... = pokud někdo lže, vždy se na to přijde = je lepší se přiznat


Index

Hledat termín


Líbezný = milý


Index

Hledat termín


Loket (jednotka délky) = dnes měříme v metrech, dříve se měřila délka v loktech


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O chytré princezně

Mez = místo mezi poli, je na něm tráva


Index

Hledat termín


Mýtina = místo v lese, kde nejsou stromy


Index

Hledat termín


Na = oráním se dělají řádky na poli

Související glosářové termíny Orat na poli

Index

Hledat termín


Oráče = muž, který oře pole


Index

Hledat termín


Orat na poli = oráním se dělají řádky na poli = dříve se oralo pluhem, který táhly krávy

Související glosářové termíny Na, Pole

Index

Hledat termín


Ošálit = tatínek děti napálil


Index

Hledat termín


Pluh = železný stroj, který táhnou krávy


Index

Hledat termín


Pochovat člověka = tatínka pohřbili po jeho smrti do země


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O kocouru, kohoutu a kose$

Pole = oráním se dělají řádky na poli

Související glosářové termíny Orat na poli

Index

Hledat termín


Řemeslo = práce jako švec, řezbář, švadlena


Index

Hledat termín


Sobecký = myslí jenom na sebe


Index

Hledat termín


Statkář = majitel statku, je tedy velmi bohatý


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - Chytrá horákyně

Světnička = místnost v chalupě


Index

Hledat termín


Švadlena = paní, která šije oblečení


Index

Hledat termín


Švec = pán, který šije boty


Index

Hledat termín


Upsat se čertovi = krví by se Jiřík podepsal na cedulku a svou duši by tak dal čertovi


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - O chytré princezně

Vál = prkno, na kterém se vyvaluje těsto. Dělá se z něj placka.


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - Povídka bez názvu

Zlaté slunéčko za hory sklánělo = byl večer, slunce zašlo a začalo se stmívat


Index

Hledat termín

Kapitola 1 - Pohádka bez konce

Zlaté slunéčko za hory sklánělo . = byl večer, slunce zašlo a začalo se stmívat


Index

Hledat termín


Zlaté slunéčko za hory sklánělo .. = byl večer, slunce zašlo a začalo se stmívat


Index

Hledat termín


Zlatých = dnes máme koruny, dříve byly zlaťáky


Index

Hledat termín


ÚPRAVA TEXTU PRO NESLYŠÍCÍ ČTENÁŘE. Bylo nebylo

Recommend Documents