Bylo nebylo. Setkáme se v Pidivadle a v Rock Café. Z obsahu:

Bylo nebylo Před patnácti lety vykročili první absolventi naší školy do světa, a dnes jsou z nich herci a moderátoři. Potom si ještě někteří z nich doplnili vzdělání na DAMU a FAMU, a jsou z nich divadelní režiséři a významní scénáristé. Některé z nich soukromá herecká škola motivovala k založení vlastních agentur. Jiní projeli kus světa, protože krásně zpívají, další se věnovali herectví s loutkou, a mnohem později téměř všichni z nich založili svoje vlastní rodiny. Zde by mohla pohádka končit. Ale přicházejí další studenti, které herectví zajímá a chtějí o něm vědět, co nejvíce. Přiblížit se mu na dotek při tvorbě absolventské inscenace na školní scéně. Dnes je tu problém, kde vzít diváka do toho malého poloprofesionálního divadla. Máte-li nějaký systém, čekáme na vaše rady. Studenti prvního ročníku se rozhodli, že se sami pokusí diváka přivést. Ale divák je nevyzpytatelný pán! Možná pomůže jarní divadelní festival. Studentky třetího ročníku Tereza Braumová a Bára Jánová se rozhodly, že festival udělají pro diváky co nejpřekvapivější. Nápad, že by se hrálo na Letné v Pidivadle, ale také třeba v Rock Café, byl u zrodu myšlenky „Víme, jak diváka nalákat na studentské divadlo“. Mělo by být neotřelé, neokoukané, vybízející k přemýšlení a možná i trochu recesistické. Necháme se překvapit. Zbývají nám 4 měsíce a Tereze Braumové a Báře Jánové držíme palce. Až budou předávat studenti třetího ročníku kufr plný překvapení a malou školní scénu studentům nižšího ročníku, možná ten kufr odkryje svoje tajemství i pro diváky Pidifestu. PhDr. Věra Kmochová

První absolventi soukromé herecké školy se sešli po 15 letech v malebném prostředí hospůdky na Žižkově a protože mají za sebou kus života na divadle, měli si o čem vyprávět

Nebezpečné vztahy – nová inscenace na scéně Pidivadla

Setkáme se v Pidivadle a v Rock Café Z obsahu: STRANA 2–9 Seznamte se s novinkami STRANA 10–13 Mezinárodní spolupráce STRANA 14–20 Průvod klaunů před zahájením Pidifestu

Předávání kufru s poselstvím

Vzdělání na VOŠH aneb rozhovory s vyučujícími STRANA 20–23 Pidivadlo uvádí

2

Tomáš Kobr: Člověk musí mít cíl Tomáš Kobr patří k absolventům VOŠH, s kterým se jako pravidelná návštěvnice divadel setkávám často. A k tomu spolu občas vedeme diskuse na téma, zda je lepší být ve stálém angažmá, nebo na volné noze. Divadelní angažmá sice poskytuje určitou jistotu, ale možnost spolupracovat s velmi různorodými scénami taky není k zahození. VOŠH absolvoval v ročníku, který uvedl snad nejúspěšnější inscenaci v dějinách školy – muzikál Kabaret, v němž Tomáš hrál Kabaretiéra (2008). Zná prkna Národního divadla, ale také nejrůznější experimentální scény, a zahrál si i v seriálu… Patříš mezi lidi, kteří vstoupili na VOŠH v relativně vyšším věku. Proč ses rozhodl jít studovat herectví? Proč? Já jsem vždycky chtěl dělat dvě věci, učit – a to jsem si splnil, když jsem šel studovat na pedagogickou fakultu, a divadlo. Po maturitě jsem dělal přijímačky na DAMU a na JAMU, ale ani jedny nevyšly. Nedopadly. Takže jsem musel jít na nějakou vysokou školu, a pak jsem zakotvil na VOŠH. V té době jsem měl už určitou průpravu z kurzů Václava Martince a hrál jsem taky v Malém vinohradském divadle. Dala ti škola něco pozitivního? Pro mě to bylo zajímavé v jedné věci. U Martince a v Malém vinohradském jsem poznal úplně jiný přístup k divadlu. Martinec – to je technika, hodně expresivní divadlo, hodně jde o pohyb a o fyzické vyjádření. Když jsem přišel na VOŠH, kde mě učila Milena Steinmasslová a Michal Pavlík, poznal jsem něco úplně jiného. Snažili se jít do hloubky, k podstatě textů, vedli nás k co nejpřesnějšímu, civilnímu, pravdivému vyjádření. Takže jsem víceméně opustil Vaškovu cestu a snažil se jít tou tradičnější cestou herectví. Měli jsme štěstí nejen v tom, že jsme se sešli dobrá skupina, ale i v tom, že jsme vyfasovali výborné kantory i na ostatní předměty – Galla Macků na zpěv, Eva Hodinová na hlasovou výchovu, Vlasta Smoláková na interpretační seminář, Jana Paterová na dějiny divadla. To byli lidi, kteří nám dali maximum znalostí a dovedností, které se pak už nikdy neztratí a dá se z nich čerpat dál. Váš Kabaret je v rámci VOŠH legendárním představením. Jak jste na ten titul přišli? Úplně náhodou. Pamatuju si, že jsme jednou měli hereckou hodinu, přišel náš ročníkový režisér Michal Pavlík a říkal, že chce jako naši první absolventskou inscenaci udělat muzikál. Všichni začali házet nejrůznější tituly od Hair po Jesus Christ Superstar, a já jsem plácnul Kabaret. Michal se toho chytil, a už to bylo.

To je pravda. Jsem přímo předurčený k rolím nejrůznějších úchylů… (smích) Takže, měl jsi (a máš) možnost hrát se souborem Letí, ale i dalšími alternativními soubory. U takových souborů – speciálně u Letí to funguje tak, že mají určitou databázi lidí, s kterými spolupracují. Na konkrétní projekt si pak režisér(ka) vybírá lidi, kteří se osvědčili v předchozí spolupráci nebo se jim prostě do projektu hodí. Tyhle příležitosti jsou ovšem hodně nejisté. Když jsem skončil školu, neměl jsem nic, ale pak toho přišlo víc najednou – hraju pravidelně s Letí, zkoušel jsem Richarda III. v Bratislavě a hrál jsem i v Národním divadle. Vyzkoušel sis tedy nejrůznější prostory – co tě láká víc, kamenné divadlo, nebo sklepy? Mně víc vyhovují menší prostory, protože lidi nejsou tak daleko, máš je na dosah. V tomhle je pro mě ideální velikostí Studio Švandova divadla. V Národním divadle nebo na Nové scéně je to obrovské, člověk musí hrát jako o život, aby ty věci, které chce říct, k divákům dolehly. V kamenných divadlech je zkušební doba nejméně dva měsíce, u těch menších je to hodně zhuštěné, člověk asi musí být daleko pružnější a přizpůsobovat se tomu, jak to funguje. Na velkých scénách je zajetý soubor, který spolupracuje třeba 20 let, ale u těch malých divadel se potkáváš stále s novými lidmi, musíš se přizpůsobit jinému typu divadla, jinému režisérovi, jiným hereckým kolegům, a to je hrozně dobrá zkušenost, dobrý trénink. Angažmá je sice výhoda určité jistoty, ale člověk tam častokrát vidí, jak jsou ti herci opotřebovaní, a už se na scéně vzájemně nedokážou překvapovat.

Obsazení Kabaretu bylo od počátku jasné? Vlastně ano. Michal hned na začátku řekl, že si mě dokáže představit jako Kabaretiéra, a u toho zůstalo. O postavě Sally to napřed nebylo jasné, ale dostala ji Bára Mošnová – a ta pak na základě této role získala angažmá v Jihlavě. (Pozn.: dnes je B. M. členkou Divadla Na Fidlovačce.)

Připomněl jsi mezinárodní projekt v Bratislavě, kde sis zahrál Richarda III. To bylo regulérní tříměsíční zkoušení, ta hra je gigantická, ta role je neuvěřitelně těžká. Projít si celým tím procesem bylo strašně zajímavé. Byla to zkouška, jestli to dám, nebo nedám. A na to, jak ve finále inscenace vypadala, myslím, že jsem obstál. Byla to zajímavá zkušenost i ve spolupráci s mezinárodním kolektivem herců, kde každý přidá něco ze svého temperamentu, zkušeností, jiného pohledu na věci.

Mnohokrát jsme se bavili o tvé touze dostat se do angažmá, i o tom, že svým vzhledem nezapadáš do průměru, a jsi tedy spíše předurčen do rolí různých podivných postav nežli klasických naivních hrdinů a milovníků. Ale právě to ti možná přineslo role v současných hrách, kde se to podivnými postavami doslova hemží...

Nejdéle spolupracuješ se souborem Letí, který se nyní transformoval na Centrum současné dramatiky. Které věci tě nejvíc bavily? Vlastně to bude znít pateticky, ale bavily mě všechny inscenace, které jsem s Letí nazkoušel, ať to byl Domeček pro buzničky, Aupairky, Nebe nepřijímá, Cvrch, i nejnovější Plantáž.

2012/2013 BULLETIN

Kromě toho ale spolupráce s Letí přinesla i další zkušenost – scénická čtení. Jak se zkoušejí? To je mnohem rychlejší proces – zkouší se na tři zkoušky, říkáme tomu Instantní divadlo. A představení je jen jedno. Vedle Richarda III. je asi největší „kládou“ Zpověd’ masochisty. Jak na to vzpomínáš? Zpověď masochisty se musela nazkoušet za tři týdny. Je to vlastně 40stránkový monolog, psaný inverzní češtinou, tak to pro mě bylo neuvěřitelně těžké. Můj denní program se skládal ze zkoušky, a pak jsem se do večera učil text, abych to vůbec byl schopen do sebe nasát. Jedna věc je naučit se text, druhá udělat ho na jevišti. Bylo fajn, že mě všichni – ať už režisér, dramaturg, herci – podrželi, nedávali najevo, že je zdržuju. Ta věc je dost kontroverzní, překvapilo nás, jak to diváci vzali a jakou debatu to rozproudilo. Také tvůj Joachim v Plantáži je hodně ambivalentní postava. Na jedné straně je součástí post-hipické komunity, na druhé straně je to businessman. Pro mě je ta postava hodně zajímavá, a hodně se podobá lidem, které potkávám. Spousta lidí se snaží pořád proti něčemu vymezovat. Namlouvají si, že žijí alternativní způsob života, že jedí bio zeleninu, že mají věci, které neprodávají velké obchodní řetězce, ale už je nezajímá, že ty věci vyrábějí děti v Číně za dolar měsíčně. V tom je pro mě ta hra hodně zajímavá a aktuální. Skládá obraz dneška v celé té rozporuplnosti. Kdybys měl ze své dnešní zkušenosti poradit studentům, na co se soustředit, co je pro praxi důležité? Na to neexistuje vzorec, do kterého se dají dosadit tři neznámé. Tak to nefunguje. Na jedné straně je důležité, aby byl člověk připravený, ale jinak je to hodně o štěstí a náhodách, o setkávání, která ti přihrávají další práci. Myslím, že je důležité mít cíl, nenechat se odradit tím, že se momentálně nedaří. Galla Macků nám kdysi vyprávěla, co jí řekl František Filipovský: Když nemáš práci, to je právě čas, kdy na sobě musíš makat nejvíc. S tím souhlasím, protože člověk strašně snadno podlehne depresím a dostane se do začarovaného kruhu. Na druhé straně se pak stane, že se nahrne tolik nabídek, že nevíš, kam skočit. Člověk se zkrátka musí udržovat ve fyzické i psychické kondici, aby v tom dokázal nejen žít, ale i pracovat. A musí hlavně mít rád divadlo. Bez nadšení, vášně a zápalu to dělat nelze. To jinak nemá smysl. Jana Soprová

3

Naši studenti v zahraničí Kde vznikla myšlenka odjet na jižní polokouli? A proč jste si vybrali jako cíl právě Nový Zéland? Lilian: Touha odjet na Zéland byla především z mé strany. Stále jsem cestu odkládala, ale pak jsem cítila, že nastal pravý čas. Byla jsem odhodlaná, že odjedu i sama, ale Adam se pro cestu nadchnul a začali jsme vše řešit spolu. Ani přesně nevím, kdy u mě nastal moment, že jsem si Zéland zamilovala. Vzpomínám si matně, jak mě uchvátil už na základní škole při hodinách zeměpisu. Nádherné fotky přírody, která vypadala, že nemůže být ani skutečná. Rozesmátí farmáři s laskavou tváří. Fascinovala mě ta obrovská vzdálenost, jako by tam žili tím pádem úplně jiní lidé. Někdy zkrátka cítíte, že někam patříte, neumíte to vysvětlit, ale je to hluboko ve vás. Tak to bylo se mnou a se Zélandem. Adam: Cestu na NZ jsem pojal jako takovou osobní výzvu, která s sebou může přinést něco dobrého do života, a to jak partnerského, tak třeba i do toho hereckého. Nejprve jsem si říkal, že není správné opouštět své herecké kolegy na počátku zkoušení nové inscenace, na kterou jsem se moc těšil. Později však ve mně zvítězila touha po dobrodružství a třeba i střetnutí se s jiným typem hraní či kulturou. Vzpomenete na své začátky? Lilian: Po příjezdu bylo vše tak nové a velmi hektické, tím pádem náročné. Byla to i velká zkouška našeho vztahu. Když jste takto daleko a jste odkázáni jen sami na sebe, objevují se věci, které jinak ven nevyjdou. Znám spoustu dvojic, které nějaká větší cesta stála vztah. Ten náš se ale cestou naštěstí utužil. Uvědomila jsem si, že pocit, že se jeden na druhého můžete spolehnout, a že váš partner neztrácí nadhled a smysl pro humor za všech situací, je pro mě v manželství nejpodstatnější. Přiletěli jsme v půlce ledna, tedy v době, kdy je na Zélandě léto v plném proudu a pracovní místa jsou již rozebraná. Trvalo to tři týdny, než Adam našel práci. Za týden po něm přijali do baru The Occidental Belgian Bar i mě. Tento bar je vyhlášený po celém Aucklandu (největší město NZ), leží na hlavní tepně města, potkávají se tu jak byznysmeni z okolních kanceláří, tak cizinci, a v pátek mladí lidé,

kteří chodí na koncerty živé kapely. Nezastavíte se ani na minutu. Smekám od té doby před všemi barmany a kuchaři, ta práce je opravdu velmi fyzicky i psychicky náročná. Štěstí jsme zkoušeli i dál. Chodili jsme po castingových agenturách, zaregistrovali jsme se i ve filmové škole, kde studenti hledají lidi do svých krátkých filmů, a oba jsme pak byli přijati do modelingové a reklamní agentury Red 11. Díky ní jsme měli práci i v tomto oboru a pomohlo nám to našetřit si na školu a cestování. To byl hlavní účel naší cesty. Adam: Na počátku jsem nejznatelněji cítil kontrast v povaze místních lidí a Čechů. Na Zélandě si nikdy nepřipadáte sám, protože lidem nejste lhostejný. Nevím, jestli je to jistou izolovaností tohoto světa, nebo prostě mají tuto přátelskou povahu v genech, ale je typická pro všechny Zélanďany. Za celou dobu jsme se nesetkali s tím, aby nám lidé nevyšli vstříc, nepomohli v případě, že jsme je o to požádali. Existuje tu obrovská solidarita a pohodovost. Vše je vyjádřeno dvěma větami, které od Zélanďanů nejčastěji uslyšíte: „Take it easy“ a „Don't worries“. Vím, že jste navštěvovali hereckou školu, můžete nám o ní něco povědět? Na Novém Zélandu máte možnost studovat herectví na dvou univerzitách. První sídlí v hlavním městě Wellington a jmenuje se Toi Whakaari New Zealand Drama School. Univerzita má několik kateder – herectví, filmové herectví, režie, produkce a manažerství, kostýmní návrhářství, scénografie. Studenti mezi sebou navzájem spolupracují a vytvářejí společné projekty. Velmi zajímavá je skutečnost, že Novozélanďani se cítí spjati s původní maorskou kulturou. Ta vyznává duchovní spojitost s přírodou, věří ve svět duchů, v posmrtný život a sílu komunity. Tato filozofie je silně zakořeněna v celém národu a objevuje se i ve výuce na uměleckých školách. Tedy základem práce na škole Toi Whakaari je zpracovávání této tématiky. V Aucklandu je univerzita UNITEC – Institute of technology Te Whare Wananga o Wairaka. Tady je škola více zaměřená na klasické herectví, dále je zde katedra pěvecká a taneční. Vychovává tedy budoucí

zpěváky, muzikálové herce, tanečníky, choreografy a pedagogy. Celý areál školy stojí mimo centrum města. Je velmi rozsáhlý a studenti mají k dispozici velké sály, zkušebny, divadlo a zahradu, kde tráví čas volna. Zamilovali jsme si to místo od prvního dne. Jak na vás zapůsobili tamní pedagogové a studenti? Lilian: Vztah pedagoga a studenta je postaven na vzájemné úctě a respektu. Velmi jsme ocenili to, že pedagogové byli velmi trpěliví a dávali si záležet na tom, aby vás poznali. Nejste jeden z mnoha. Jste individualita. A to bylo velké poznání. Říkali nám, abychom ze sebe vypravili maximum, abychom cítili jeden druhého a byli týmoví hráči, ale nikdy nezapomněli na svoji osobnost. Že je důležité pěstovat své osobní štěstí. Zdá se mi, že tady dostanete často přes klepeta, pokud chcete vybočit, přijít

s něčím novým. Většinou se vám nedostává podpory, ale oni přivítají každou vaši invenci a snahu o originalitu. Adam: Sebevědomí a pokora. To je jejich cesta k úspěchu. Pamatuji si na první hodinu s Brianem, který vedl kurzy tzv. sebereprezentace. Kurz měl napomoci k tomu, abyste se, když jdete na casting či konkurz, vyvarovali amatérských chyb a naučili se využívat své přednosti. Točili nás zblízka na kameru a nechali ostatní i vás samotného hodnotit svůj výkon. Na začátku to bylo velmi kruté. Strašně se stydíte. Lilian navíc bojovala s jazyko-

vou bariérou, takže to měla ještě o stupeň náročnější. Ale když pominul ten největší stres na začátku, pochopili jsme, jak úžasná to byla škola. Vidět se, slyšet, jak na ostatní působíte. Učili jsme se bojovat s nervozitou, která konkurzy provází. Učili jsme se také dívat se s klidem do kamery a představit se tak, aby to o vás něco vypovědělo. Většinou máte jen několik minut na to, abyste zaujali režiséra, a s touto realitou se vám snaží pomoci. Ale zase s tím, aby ve vás zůstalo vaše skutečné JÁ a nezakryly ho rozpaky nebo hra na někoho jiného. Vaše JÁ je pro ně největší stavební materiál. Lilian: Pamatuji si, jak na první hodině Brian vyprávěl o tom, že na Zéland přijela jedna herečka-modelka, která byla velmi „americky“ sebevědomá. Myslela si, že je hvězda, a dávala to najevo všem okolo. Nedostala žádnou práci. Hrozně se vztekala a brečela a nedokázala pochopit, kde je chyba. Samozřejmě, že začala obviňovat všechny okolo sebe, ale nic jí to nepřineslo. Takové lidi na Zélandě nemají rádi. Tak se vlastně dostávám k tomu, co řekl na začátku Adam – sebevědomí a pokora. Tato jejich myšlenka nás provázela celé studium. A řekla bych, že je jejich mottem. Buďte sebevědomí, věřte svým schopnostem, ale buďte stále pokorní ke svému okolí. Adam: A se studenty to byla jedna velká party. Přijali nás mezi sebe okamžitě. Za celou dobu jsme nepocítili, že by nás vnímali jako konkurenci. Lilian pomáhali překonat jazykovou bariéru a byli velmi trpěliví. Stejně jako pedagogové. Ti mě navíc fascinovali nehraným zájmem o nás. Několikrát se stalo, že si nás nechali zavolat a ptali se nás, jestli je vše v pořádku, jak se tam cítíme, jestli nemáme nějaké problémy, a velmi se zajímali o českou kulturu a české herectví. Snad jsme neudělali ostudu. Jaký zážitek považujete za největší? Lilian: Byla jich spousta. Nedá se takto jednoduše určit. Byl to už samotný fakt, že jsme tam odjeli. Dokázali se o sebe postarat. To, že jsme překonali těžké začátky. Že jsme se stali součástí něčeho velkého, když jsme točili reklamu nebo se podařila nějaká jiná práce v modelingu. Nebo když jsme končili stáž na univerzitě a byli BULLETIN 2012/2013

4

jsme pochváleni. Na počátku mi přišlo, že nepřežiji první týden, a najednou mi někdo řekl – vážím si tvé práce. To byl velmi silný okamžik.

A pak to byly cesty. Vidět a hladit si tuleně ve volné přírodě. Koupat se ve vodopádech, vidět tolik nádherných východů slunce, že se z toho tajil dech. Nebo dvoudenní

track v Národním parku, kde nepotkáte živou duši a slyšíte jen to nádherné ozdravné ticho. Byly to nejúžasnější měsíce v mém životě. Snad ze mě udělali i lepšího člo-

věka. Nevím, co však vím jistě je, že Zéland pro mě navždy zůstane země snů. Bc. Iva Vomelová, DiS.

Vyšší odborná škola herecká má vlastní divadelní festival!

Pidifest – divadelní studentský festival, jehož název je odvozen od názvu domácí divadelní scény Vyšší odborné školy herecké, Pidivadla, probíhal na přelomu května a června 2012. Tento ročník byl první, a musím napsat, že se povedl, i když se nám ho pokoušelo zmařit počasí. Nenechali jsme se ale zastrašit a festival dotáhli do zdárného konce. Všechny dny probíhaly přímo v Pidivadle a diváci měli možnost vidět velké množství studentských inscenací a pohádek. Právě pohádky měly své velké-malé publikum, jelikož byl do programu zahrnut i Dětský den. Ten měl probíhat jak v divadle, tak v nedalekých Letenských sadech. To nám, jak už jsem zmínila, překazilo deštivé počasí. Proto jsme celý program Dětského dne přesunuli do prostor Pidivadla. Děti si zde mohly zahrát spoustu her, vyzkoušet si malování na obličej, projít poznávací pohádkovou trasu a zhlédnout pohádky, jako Hraní o Červené Karkulce, Blázníček a Jelenovití, Strašidýlka, O pejskovi a Kočičce, nebo Kocourek Modroočko. Dále jim své magické umění předvedl kouzelník a student školy Jan Komberec. O pohádky však nebyla nouze ani v dalších festivalových dnech. Tváří festivalu se stal bývalý absolvent školy Aleš Cibulka, který festival slavnostně zahájil přímo v Pidivadle. Před tímto oficiálním zahájením se konalo úvodní pouliční divadlo, které jste mohli potkat v ulicích na Letné. Bohatý program festivalu naplňovali studenti VOŠ herecké svými absolventskými inscenacemi. Festival zahájil muzikál Lysistrata, kde se představili studenti tehdy druhého ročníku skupiny C. Na programu dále byla představení jako Sestup Orfeův, Rodinná záležitost, autorská tvorba druhého ročníku s názvem Věřte nevěřte, Tanec na konci léta, nebo Tulení žena. Diváci měli možnost vidět i bývalé absolventy školy, a to v představení Bláha a Vrchlická, které získalo cenu Nejlepší inscenace Pidifestu. Jelikož má škola mezi svými hlavními obory i Moderování, vyzkoušeli si studenti tento 2012/2013 BULLETIN

Festival zahájil muzikál Lysistrata

Hudební produkce Martin Čarný

Děti si mohly vyzkoušet malování na obličej

Děti se studenty z Modroočka

anebo hlasovat o nejlepší pohádku

předmět přímo v praxi, protože každý den měl svého moderátora z řad studentů. Ti tento úkol zvládli na jedničku a s humorem. Nebyla nouze ani o doprovodný program, který se skládal z hudebních produkcí bývalých absolventů a současných studentů. Svou tvorbu nám tak představil Vojtěch Záveský, který působí v divadle A. Dvořáka v Příbrami, nebo student třetího ročníku Martin Čarný. Svůj hudební um nám předvedli v Pidicafé. Koncert tu měla i skupina Kopyrajt. Závěrečný večer se konal na scéně Pidivadla. Moderátorkami byly dvě studentky druhého (teď již třetího) ročníku. Na programu bylo vyhlašování cen Nejlepší herečka, herec a inscenace. Závěrem večera studenti třetího ročníku předali scénu Pidivadla ročníku druhému, a ti tak získali status budoucích studentů potících se u závěrečných absolventských zkoušek. První ročník Pidifestu byl tedy úspěšný. Studenti druhého ročníku dostali za přípravu celého festivalu zkoušku z předmětu Základy produkce. Chtěla bych poděkovat ředitelce školy Věře Kmochové za to, že přišla s výborným nápadem. Upřímně doufáme, že se z festivalu stane školní tradice. Dále bych chtěla poděkovat

Perle Kotmelové, Danovi Sommerovi a Karlu Pokornému, kteří vše drželi pohromadě, když bylo nejhůř. A samozřejmě všem studentům a dobrovolníkům, kteří na festivalu spolupracovali. Teď už si jen musíme držet palce při přípravách dalšího ročníku. Tereza Braumová, Barbora Jánová Hudební produkce v Pidicafé

5

„Prosimvás, nechtěl byste mi udělat dítě?“ Je to jen náhoda nebo osud, co svede dohromady téměř slepou slečnu Vrchlickou a pajdavého pana Bláhu, co nemůže ohnout nohu v koleni, za účelem zplodit olympijského vítěze? Ať tak či onak, tento groteskní souboj se spermiemi o X a XY, jenž vzešel z pera Mirko Stiebera, se stal základem hereckého koncertu Anny Kukuczkové a Josefa Hlinky, loňských absolventů Vyšší odborné školy herecké. Hra Bláha a Vrchlická je o společné cestě dvou cizích lidí za vytouženým snem, který snad utiší bolest po jejich snech promarněných. Ona snila o tom, že z ní bude velká tanečnice. Pak jí ale jednoho dne spadla na hlavu ze střechy prejza, a sen se rozplynul. On toužil stát se slavným skokanem na lyžích, dokud mu nepodjela noha při skoku na schůdky rozjetého vlaku. A tak si žili své opuštěné životy – ona v telefonní ústředně a on v pokladně na nádraží, dokud o něj jedné noci nezakopla za budovou Sokolovny. A v té chvíli se zrodil bláznivý nápad, že tyto dvě zbloudilé duše spolu zplodí dítě a dají tak snad svému mizernému životu smysl. Inscenace, která vznikla v režii Ivany Wojtylové-Mikulčíkové, za přispění Milana Mikulčíka, se od premiéry v loňské sezoně díky divácké oblibě vyskytuje na repertoáru Pidivadla i nadále. Ač má hra pouze dva aktéry, dokáže dění na jevišti diváka bez přestání bavit. Kvalitní předloha má natolik vtipný děj a vyšperkované dialogy, že to působí, jakoby autor psal text hercům přímo na tělo. Ve skutečnosti tuto původně televizní hru upravila do divadelní podoby sama režisérka inscenace. Anna Kukuczková mísí ve své Vrchlické plachou křehkost s panovačností, obětavostí a zarputilým odhodláním dosáhnout jediného, na čem podle ní v životě záleží. Ve svém projevu využívá nejen pestré škály verbálního projevu, ale uplatňuje zde i pantomimický a taneční talent. Její Marie se proměňuje téměř s každým novým obrazem. Zpočátku vidíme citlivou ženu, která svou plachost maskuje ironickým sebeshazováním. Vidina vysněného cíle ji mění v odhodlanou a s časem, který s Bláhou tráví, postupně nabývá sebedůvěry. To se odráží i na dynamice projevu, který je stále razantnější, až zdánlivě nekontrolovatelný. Kukuczková sahá po různých rejstřících – od plačtivé melancholie, nonšalantní pozérnosti, groteskní stylizace přes afektovanou křeč, k hysterickému smíchu, jenž se záhy promění v bolestný pláč. Asexuální kostým Vrchlické, který potlačuje její veškerou ženskost, jakoby hrál Kukuczkové do karet. Divák je šokován ve scéně, v níž má poprvé dojít k aktu plození, kde Vrchlická odhodí neforemné šaty, čepici a z očí sundá tlustá skla, aby se před námi zjevila jako sexbomba v krajkovém korzetu, předvádějící Bláhovi provokativní striptýz. Čímž ho ovšem, bohužel, pouze vyděsí, což vede k propadu zpět v šedou myš. Škála hereckých rejstříků Anny Kukuczkové je na poměrně čerstvou absolventku skutečně pozoruhodná a troufám si říci, skoro výjimečná. V této hře ‚kdo s koho‘ je Josef Hlinka Kukuczkové rovnocenným partnerem. Bláhu představuje jako obyčejného chlapa, který se nadchne pro společný sen a nechá své zbytky důstojnosti vláčet po strništích sebeúcty propůjčením se k experimentům „Zaručené rady jak otěhotnět“ vševědky Kudláčkové, kolegyně slečny Vrchlické, která je děsivým přízrakem, jenž se vznáší nad jejich domácností. Josef Hlinka je skutečný komediální talent a postava Bláhy mu sedí vskutku tak, jako by byla psaná pro něj. Je to jeho výkon, který násobí účinek komiky textu a vyvolává bouřlivé reakce diváků. Snažení otěhotnět se prodlouží na celé roky a z Bláhy se stává jakýsi trubec, jehož hlavním úkolem je oplodnit včelí královnu. Tato etapa vztahu Marie s Antonínem vede k vyhroceným situacím a vztahové krizi, což je úsměvné u dvojice, která si po měsících společného sou(lo) žení a soužití stále vyká. Hlinkova groteskní poloha, která dominuje jeho výkonu, se však také v mžiku mění z Bláhy-poetického snílka v Bláhu-výbušného. Za jeho nejkomičtější scénu lze považovat pasáž: „Proboha, jak si teď můžete chtít sednout?! Sanitka se sem řítí, kluk se hrne ven, a ještě ke všemu nám někde teče voda?!“ Divácká přízeň byla Hlinkovi náležitě projevena oceněním diváků za nejlepší mužský herecký výkon v rámci I. ročníku Pidifestu. A stejně slavnou poctu si vysloužila i samotná inscenace – pidifestoví diváci ji zvolili za nejlepší. Ač se může zprvu zdát nenápadnou, je Bláha a Vrchlická nezapomenutelnou inscenací, která vehnala slzy do očí samotenému autorovi a získala

Zleva: J. Hlinka a A. Kukuczková

si přízeň diváků natolik, že se k ní rádi stále vracejí, a to klidně poněkolikáté. Díky inspirativnímu vedení Ivany Wojtylové k tomu Anně Kukuczkové a Josefu Hlinkovi stačila postel, skříň, stůl, dvě židle a neobyčená dávka vzájemného hereckého souznění. A jelikož divácká přízeň zatím naštěstí stále neopadá, je pravděpodobné, že se citlivé tóny klavírní hudby Alexandera Kašky polinou z pidivadelních prken i následující sezonu. Zase se Bláha potká s Vrchlickou a vydají se spolu na honbu za vytouženým snem, který byl vlastně jen zástěrkou pro splněný sen společného života. Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy Mirko Stieber – Bláha a Vrchlická Režie: Ivana Wojtylová-Mikulčíková, Milan Mikulčík Premiéra 24. 6. 2011 Pidivadlo Představení ze dne 29. 5. 2012 Obsazení: Marie Vrchlická: Anna Kukuczková, Antonín Bláha: Josef Hlinka Tato inscenace byla vyhodnocena jako nejlepší inscenace PIDIFESTU

První krůčky Orfeovy Williamsovo drama Sestup Orfeův nebylo na jevišti Pidivadla uvedeno poprvé. Před pěti lety se hra dočkala velmi úspěšné inscenace v provedení tehdejšího absolventského ročníku. Nyní se pokusili pokořit vysoce nastavenou laťku studenti skupiny 2.DB. Výběr Tennessee Williamse jako autora chválím. Jeho hry patří mezi skvosty světové dramatiky a jsou jistě výborným studijním materiálem pro začínající herce. Není přece nezbytně nutné, aby první inscenací byl Shakespeare, další Čechov a pak nějaká ta česká klasika. Podle tohoto vzorce postupuje většina pedagogů, která svým studentům vybírá repertoár údajně na míru. Podobný plán měl, podle svých vlastních slov, i vedoucí skupiny a zároveň režisér inscenace Aleš Bergman spolu s Evou Prchalovou. Ten v programu uvádí, že při práci na vzniku inscenace zvolili dramaturgicko-režijní koncepci tak, aby byla podřízena herecké pedagogice. Z tohoto důvodu byl text v průběhu zkoušek poupraven a aktualizován. Což se ve skutečnosti projevilo jako vykrácení textu, počeštění jmen postav a přenesení hry z amerického Jihu do českého prostředí (*opravdu udělá mj. song Heleny Vondráčkové téma Sestupu Orfeova studentům bližší?!). Nejsem si jistá, jestli je ve výsledku aktualizace a přiblížení tématu hry mladým interpretům tak, aby se jim stalo, jak režisér tvrdí „důvěrně blízké“. Williamsův text sice nabízí bohatou studii charakteru postavy a je plný barvitých dramatických situací, ovšem domnívám se, že výběr hry značně omezil možnost stejného rozvoje všech členů herecké skupiny. Bohatého prostoru se tak dostalo pouze postavám Jana, Marie a Karly. Proto se dá v tuto chvíli říci, že jejich výkony jsou výraznější nejen díky větší míře textu, ale také zřejmě kvůli důkladnější spolupráci s režisérem/pedagogem při práci na roli. Pokud bylo skutečně předním záměrem vybrat hru tak, aby byla vhodným pedagogickým materiálem pro výuku herectví, asi BULLETIN 2012/2013

6

Zleva: V. Hásková a M. Žižka

nebylo nejšťastnější vybrat hru, která ostatní aktéry upozaďuje do funkce nenápadného křoví, které působí, že tam je, „aby se neřeklo“. Tuto ošemetnou situaci se tvůrci pokusili řešit alternacemi rolí Marie a Karly. Ovšem ostatních šest studentů svůj prostor navíc nezískalo. A to je podle mě ve chvíli, kdy je herecká práce přední, chyba. Je znatelné, že záměrem opravdu nebylo vytvořit dokonalou inscenaci, o čemž svědčí nejen podtitul „variace“, ale i absence závěrečné scény požáru. Vzhledem k tomu, že šlo především o herecký projev, a nikoliv výsledek jako celek, musím se ptát: Kde je ta herecká práce? Na některých výkonech se nic takového neprojevilo. Otázkou je, zda tvůrčí připomínky padly u studentů na úrodnou půdu. Herecky jsou zatím studenti 2.DB značně nevyrovnaní. Což se může během následujícího roku na škole a zejména divadelních prknech jistě změnit. Ovšem zde jsou rozdíly opravdu markantní. Výkon Adély Koutné v roli Karly je zralým, psychologickým herectvím, bohatým na dynamiku, živelnost projevu a dramatické cítění, doprovázeným precizním mluvním projevem. V konfrontaci s některými kolegy působí Adéla jako zkušená herečka mezi dětmi v dramatickém kroužku základní školy. Možná režisér Bergman věděl, proč dát některým studentům tak malý prostor. Někteří mají povážlivé nedostatky v jevištní mluvě a povědomí o jevištním pohybu zjevně některým aktérům značně

chybí. Za dva roky studia jistě měli možnost se v těchto oborech zdokonalit. Do podobně nepříjemné pozice byl postaven také Martin Cikán, přizvaný student prvního ročníku (herecké školy se často potýkají s nedostatkem mužských studentů), který se zhostil role Starosty. Ač se snažil do role vkládat veškeré úsilí, jeho chlapecký projev a především interakce s mužným vystupováním postavy Jana se bohužel dočkaly u diváků jen dusivého smíchu a nepochopení. Důkaz toho, jak moc může ublížit špatné obsazení herci, který jistě své kvality na jiné půdě má. Ovšem nechci zde tvrdit, že se pro studenty stala hra nepřekonatelnou překážkou. Podařilo se jim zprostředkovat divákovi velmi silné emotivní momenty. Toto se týká nejen vkusného projevu Barbory Jánové a její citlivé Míly, ale především Michala Žižky a Šárky Býčkové v rolích Jana a Marie. Dokázali navodit sílu vzájemného citu na poměrně malém prostoru a jejich společné scény byly malými klenoty inscenace. V jejich projevu je znatelná značná míra hereckého umu, který je slibným základem pro následující seberealizaci. Škoda, že za emotivností mluveného projevu zatím lehce pokulhává projev fyzický, zřejmě ještě zahalen mlhou vzájemného ostychu, který se snad ale časem herci naučí odbourat. Přes nesnáze, se kterými se aktéři během hry potýkali, se jim podařilo vytvořit zajímavou inscenaci, která si i přes občasné pokulhávání dovede udržet divákovu pozornost a napětí. Její části byly sice díky rozdílné úrovni hereckých výkonů jako jízda na horské dráze, ale i ta je přece pro někoho vzrušující. Jednou nahoru, jednou dolů. Sestup si již vyzkoušeli. Snad bude jejich cesta vzhůru příště příjemnější. Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy Redakce Bulletinu se neztotožňuje s názorem autorky. Inscenaci pokládáme za vynikající.

Tennessee Williams – Sestup Orfeův Režie: Aleš Bergman, pedagogická spolupráce Eva Prchalová Premiéry: 18. a 19. 5. 2012 Pidivadlo Představení ze dne 29. 5. 2012 Obsazení: Jan: Michal Žižka, Marie: Šárka Býčková, Karla: Adéla Koutná, Viktorie Hásková, Míla: Barbora Jánová, Hubert: Lukáš Vychopeň, Eva: Tereza Braumová, Žena B: Kornelia Ševčíková Žena D: Veronika Bártová, David/Tulák: Philipp Kraiczy Starosta: Martin Cikán

We are the Talents! (really, we are…) Úroveň svého hereckého i pěveckého talentu se rozhodli ukázat studenti absolventského ročníku Vyšší odborné školy herecké. A dokázali, že obojí také mají. Představení We are the Talents! vzniklo jim přesně na míru, jako jevištní alternativa absolventského koncertu. Herec Tomáš Petřík, který je spolu s režisérem Pavlem Khekem vedoucím ročníku, oslovil dramatičku Helenu Eliášovou, zdali by mohla vytvořit hru pro šest hereček a jednoho herce. A to tak, že rychle. Autorka výzvu přijala a v krátkém čase byl zábavný a strhující muzikál na téma talentových soutěží na světě. Pro jeho produkci je příhodná doba. Televize nás bombarduje jednou soutěží za druhou a programy se předhánějí o sledovanost, přičemž ze všech stran se line pouze bezduchá, podprůměrná zábava, která je vlastně jen reklamním tahákem a továrnou na peníze, místo továrnou na sny. A tento paradox se pravděpodobně studentům zalíbil natolik, že téma přijali za své a rozhodli se na jeho malichernost poukázat. Jevištní muzikálová reality-show nás zavede přímo do dění a zákulisí podobně komerčního pseudohudebního projektu. Na dámských toaletách se potkávají naprosto odlišné typy soutěžících dívek. Každá si přišla dokázat své či alespoň světu vyslat poselství. Všechny ale spojuje jeden cíl – vyhrát. A to za každou cenu. Potkáváme se s naivkou Didi, kterou do soutěže přihlásil přítel a která nemá nejen talent, ale bohužel ani vlastní názor. Do toho vstupuje přešlechtěná manekýna Júlia, která sází na svou popularitu díky modelkovským mírám a tuně líčidel na obličeji. Mařena se nesnaží zalíbit. Prostě přišla oznámit světu, že veškerá jeho budoucnost tkví v jointu marihuany. Lejla zase vsází na svou ženskost a talent, který má jméno 75F. Satanistka Dragona chce získat díky vítězství v soutěži více stoupenců svého pána. Do toho vstupuje intelektuálka Alžběta, která 2012/2013 BULLETIN

se stala soutěžící jen proto, aby získala materiály ke své disertační práci. A tomuto šílenému flitrovému království s růžovými reflektory kraluje náruživý moderátor Günter, alfasamec a miláček publika. Během hry, která se odvíjí v rámci dvou soutěžních večerů, jsme svědky nejen pěveckých a tanečních vystoupení soutěžících, ale také jejich poklesků, soupeření a hysterických záchvatů v zákulisí. Postavy procházejí zásadními proměnami – postupně odhazují své masky a svou předstíranou originalitu, aby se nakonec ukázalo, že se jedná jen o skupinku obyčejných holek, které zaslepila touha po slávě, nebo alespoň smyslu života. A ač se to na takovém místě zdá nepravděpodobné, každá zde svůj nový

7

smysl nachází. Hra svou aktuálností skutečně pobaví, a to nejen vtipnými dialogy, ale také překvapivým koncem. Divákovi je až smutno z toho, že to, co zpočátku sleduje jako parodii, je v reálném světě pravdou. Herecké výkony jednoho aktéra a šestice aktérek jsou velice vyrovnané, a to i v pěvěckém projevu. Setkala jsem se reakcí diváků, že co se pěvecké stránky týče, není dovednost herců dostačující. Ale tohle přece není Eurovision. To je talentová soutěž! Přesně taková, jakou vidíte víkend co víkend v osm večer v televizi. Kolik lidí tam má opravdový talent?! V tom je právě ten fór. Povrchnost těchto soutěží nespočívá ve skutečném pěveckém talentu – a to se zde daří znázornit. I když při interpretaci písní Žila som správne a Je snadné nemít rád skutečně běhal mráz po zádech. Vzhledem k tomu, že účinkující herečky se striktně drží svých typů, není vhodné očekávat nějaké hlubokomyslné psychedelické promluvy. Hlavním cílem je zde pobavit – a jejich postavy samy o sobě vtipné jsou (*věta zmalované Júlie: „No, alespoň budu jediná přirozená!“, málem zbořila divadlo). Jedním z mála emotivních momentů je zpověď Mařeny, která pod svou image huličky skrývá hlubokou bolest z minulosti. A do toho se Jana Trojanová pustila s citem jí vlastním. Výraznou postavou, na kterou nezapomenete, je moderátor Günter. Šimon Knápek dostal v této roli muže světa prostor nejen rozvinout bohatý komediální talent, ale také ukázat do této chvíle skryté možnosti svého hereckého projevu. Jeho hudební motiv ‚I am too sexy…‘ je poměrně výstižný. Jeho kouzlo je strhující – a tak to má být. Donutil by vás poslat soutěžní smsky, aniž by vám došlo, že nemají kam dojít. Příjemným osvěžením je i scéna Anny Forstové, která dokázala strohé šály Pidivadla rozzářit růžovým pozlátkem a blýskavými flitry, takže dojem televizního studia byl velmi realistický, což je vzhledem k očekávaným předpokladům prostoru skutečně neočekávané. Režie Pavla Kheka se pro mě stává poslední dobou zárukou kvality a u inscenace We are the Talents! je tomu nejinak. Iluze televizní soutěže byla tak silná, že to diváky v sále nutilo po pěveckých vystoupeních dokonce skandovat a dělat ‚mexické vlny‘. Tuto iluzi bohužel narušovalo to, že vinou drahých autorských práv k použitým písním musely být některé doprovázeny klavírem. Ač je Linda Winterová zkušená klavíristka, v těchto chvílích najednou opadlo kouzlo o několik desítek procent. Tato situace je velmi trefně komentovaná v programu: „Nu, koneckonců jsme divadlo, jsme jenom jako…“ Ač je název show původně nadsazený a provokativní, studenti třetího ročníku zde dokazují, že tomuto honosnému označení dostojí. A co se hry týče, myslím si, že to není naposledy, co o ní uslyšíme. Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy Helena Eliášová – We are the Talents! Režie: Pavel Khek a Tomáš Petřík Premiéra: 27. 4. 2012 v Pidivadle Představení ze dne 31. 5. 2012 Obsazení: Günter Krásný – moderátor: Šimon Knápek Dragona – satanistka: Magdalena Hniličková Mařena – hulička: Jana Trojanová Júlia – zmalovaná Slovena: Lenka Vacvalová Alžběta – intelektuálka: Taťána Krchovová Didi – diblík: Linda Svobodová, Lejla – sexbomba: Ewa Hronková Klavíristka: Linda Winterová

Tančení na konci Letné „Dívejte se kolem sebe, pozorně a tiše, představujte si. Pak můžete vidět zázraky. Jeden kratičký letmý pohled – a je po všem. A když to propásnete…“ Takovým malým zázrakem je Tanec na konci léta, který se podařilo oživit na prknech letenského Pidivadla posluchačům třetího ročníku VOŠ herecké. A kdo jej propásl, může jen litovat. Úvodní slova, která si studenti zvolili jako motto inscenace, jakoby se vznášela nad jevištěm po celou dobu představení. Díváte se kolem sebe, pozorně a tiše a z temnoty sálu v letním, teplem nasátém vzduchu před sebou postupně rozeznáváte svět, který se nachází kdesi daleko od vás.

Procitáte v krajině irského Donegalu a oprýskaná prkna Pidivadla, čtyři židle, lavička a dřevěné štafle se pro vás na následující dvě hodiny promění v prostý dům Mandyů, nedaleko za vesnicí Ballybeg. V dům, kde Agnes s Rozou celé dny pletou rukavice, Maggie škrábe brambory, Krista se natřásá před zrcadlem, Kate bojuje o jejich společné živobytí a Jack se rozvzpomíná, že tohle místo bylo kdysi i jeho domovem. To všechno vidíte očima malého Michaela, jehož vzpomínky na svátek Lughnasy v létě roku 1936 jsou osou celého příběhu.

Zleva: S. Gabrhelová, D. Vejražka a J. Trojanová

Díky umu, s jakým skupina rozehrává nejslavnější drama irského dramatika Briana Friela, zapomenu na tvrdé nepohodlí pidivadelních lavic. Najednou sedím spolu se sestrami u stolu, v místnosti chrčí rozladěný radiopřijímač, mám na sobě také gumové holinky a letním parnem se nese těžká vůně dozrávajícího obilí, která přislibuje blížící se oslavu sklizně. Běžné denní starosti a malé radosti rodiny Mandyových se stávají i mými. Jen stěží procitám s vypravěčskými vstupy Michaela, nyní mladého muže, který mi připomíná, že tohle není skutečnost. A tak se stávám němým svědkem shledání Kristy s Michaelovým otcem Gerrym, který obrátí pomyslně poklidný dům vzhůru nohama, a postupně přicházím na to, že tohle neskončí jako pohádka. Poměrně náročný text, který nabízí široký prostor hereckému projevu a bohatý studijní materiál, zvolili pro inscenování Jitka Sedláčková s Davidem Vejražkou, jakožto herečtí pedagogové skupiny. Režie byla nabídnuta Kateřině Macháčkové. A ať už jejím přičiněním či vlastní pílí, dokázali studenti tento text náležitě zhmotnit. Obzvlášť čistě působil vztah mezi sestrami, který se dámám podařil nastínit tak důkladně, že jsem skutečně nabyla dojmu, že spolu již roky žijí ve své malé smyšlené domácnosti a prokousávají se strastmi nehostinného života na odlehlém irském venkově společně. Jelikož je toto kritérium na inscenacích hereckých škol často zohledňované, musím uznat, že třetí ročník má budoucí herečky, co se schopností týče, velmi vyrovnané. A přesto věřím, že stále nesáhly na dno svých možností. Ovšem jako absolventská inscenace je pro ně Tanec na konci léta dobrým odrazovým můstkem k budoucí kariéře. Zejména bych ráda zdůraznila herecký projev Jany Trojanové, která svou Kate oblékla až pod kůži natolik, že její mladistvá tvář dokázala zestárnout o celé roky. Její zralý, přirozený a pravdivý projev je mezi jejími hereckými vrstevníky malým pokladem, který snad bude brzy nalezen a vhodně využit na profesionální úrovni. Podobně zajímavý herecký výkon nabízí také Jakub Tomeš v roli Michaela. Naštěstí se tvůrčí tým distancoval od stylizace Michaelovy postavy do malého dítěte (což by působilo nezáměrně komicky). Toto dítě na jevišti figuruje pouze imaginárně, zatímco jeho starší já promlouvá s ostatními postavami ze současného světa na forbíně. V Tomešových očích cítím po celou dobu úpěnlivé prožívání dění za ním a toužím vidět svět jeho očima. Bohužel, další věcí, se kterou se divák může na představení studentů herecké školy setkat, je sebestředné producírování a nesoustředěné ‚rádobyherectví‘, které nejen, že působí jako totální úlet, ale také dokonale nabourává snažení a souznění hereckých kolegů. Tuto trapnou estrádu si neodpustil Ondřej Pyrochta v roli Gerryho, který propadl zvyku derniérových žertíků natolik, že dokázal naprosto zabít nejen své výstupy, ale BULLETIN 2012/2013

8

i jinak precizně vystavěné dialogy ostatních. Zasvěcenec s nechutí producírování přejde, běžný divák netuší a kolegové na jevišti trpí, pokud se tedy neodbourají. Provokace mezi herci bývá někdy pro diváka zábavná, ale v této míře je nepříjemná, a ničí tak dobrý zážitek z jinak kvalitního představení. Navíc pro budoucího absolventa je takováto sebeprezentace poměrně potupná. Smutné. Na druhou stranu bezprostřední ožití situace, následkem odbourání herecké kolegyně, způsobilo, že paradoxně dodalo scéně na pravdivosti a divák rád zahlédl i špetku nefalšované radosti, o kterou jsou postavy osudem ochuzeny. Raději bych však doporučila Ondřejovi jeho komediální talent usměrnit. V budoucnu ho pravděpodobně využije vhodněji. Byla to režijní práce Kateřiny Macháčkové, pedagogické vedení, přítomnost Davida Vejražky v roli bratra Jacka na jevišti či tříletá tvůrčí spolupráce skupiny, která vedla k takto úspěšnému výsledku? Ať tak či onak,

takový tanec, který jsem na jevišti letenského Pidivadla prožila, bych si (až na místy pošlapané špičky) s chutí zatančila znovu. Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy Brian Friel – Tanec na konci léta Režie: Kateřina Macháčková Premiéra 28. 1. 2011 v Pidivadle Představení ze dne 30. 5. 2012 – derniéra Obsazení: Michael: Jakub Tomeš, Kate: Jana Trojanová Maggie: Nikol Danosová, Agnes: Andrea Litvanová Roza: Jana Štíplová, Krista: Denisa Pfauserová Gerry: Ondřej Pyrochta, Jack: David Vejražka j. h.

Jen tak si plavat s tuleni

Zleva: D. Danosová, Š. Knápek, L. Svobodová

Zleva: Š. Knápek a M. Hniličková

Byl jednou jeden muž. Jeho jméno bylo Alex Grey. Nebyl oblíbený. Žil v malém domku na pobřeží se svou matkou a přivydělával si lovem tuleňů. Mohl žít prostý, obyčejný život na nehostinném pobřeží. Jednoho dne však z vln vystoupila dívka Rona… Hra skotské dramatičky Sue Glover, Tulení žena, nepatří mezi nejuváděnější tituly na českých jevištích. Složením postav je však na míru šitá herecké skupině 3.DA absolventského ročníku VOŠH. Také to byl jeden z důvodů, proč ji Tomáš Petřík s Pavlem Khekem zvolili jako titul pro inscenování v Pidivadle. Tím dalším je silný příběh opředený legendou, která se dlouhá léta vypráví po severských pobřežích. Příběh o muži, který v moři objevil dívku, jež mu změnila život, aby poté zpět do moře odešla. Intimní příběh vztahu dvou lidí, kteří se mohli milovat, kdyby mezi ně nevstoupily pošetilé lidské vlastnosti. Kdyby jeden nebyl lovcem a druhý jeho obětí. Kdyby svoboda dálek nebyla tak lákavá. Naléhavý děj dramatu, který je vlastně detailní studií lidského nitra a jednání, splňuje vše, co se od něj, jako od vhodného materiálu pro hereckou tvůrčí práci, očekává. Jelikož skupině v repertoáru doposud chybělo psychologické drama, byla tato severská hra ideální volbou. Nabízí totiž široké spektrum motivů a témat ke zpracování. Díky tomuto textu si studenti vyzkoušeli také spolupráci s hostující režisérkou Lucií Málkovou. Práce na inscenaci byla důkladná a intenzivní – vznikla během šesti týdnů. Jedná se o materiál, v němž se každý z herců chopil nelehké úlohy, k čemuž dostal nemalý prostor. Již podoba úvodní scény evokuje stísněnost a šedivost místa, do kterého se dá Rona lapit. Scéna Anny Forstové je plná propletence kusů látky, které budí dojem rybářských sítí. Nejen, že nabízí velké možnosti využití látky, jako zástupné rekvizity (např. kolébka), ale také ji lze využít ke hře se světly a stínohře. Kromě stolu a dvou židlí, zakomponovaných do scény, ční směrem do hlediště a jeho části dřevěné molo, které evokuje pocit oceánu všude kolem nás, diváků. Do toho nám zní šumění moře a křik ptáků, místy podpořen tajemnou hudbou Daniela Čámského se severskými folklorními prvky.

Alex nachází za noci na pláži nahou Ronu. Ujme se jí, přes námitky všech se do ní zamiluje a později s ní zplodí dítě. Té noci, co se Rona objevila ve vlnách, našla Kate Christová na pláži svlečenou tulení kůži. Později vyjde najevo, kdo je Rona ve skutečnosti. Její počáteční okouzlení a láska k Alexovi (především láska fyzická, divoká, animální), se časem změní v naprostou nenávist a pohrdání. Alex se kvůli povinnosti uživit dítě, jež má brzy přijít na svět, vrhá do ještě horoucnějšího lovu tuleňů, což mu Rona není schopna odpustit. Jejich soužití se promění v divoké bitky a slovní přestřelky, které se střídají s momenty spalující fyzické vášně. Hra končí odchodem, krví a slzami. Ovšem jak to doopravdy skončí…? Po předchozí absolventské inscenaci skupiny, kterou byla groteskní komedie Nůžky na drůbež, je Tulení žena razantní změnou. Herci zde sáhli téměř na dno svých možností a odkrývají ty nejhlubší stránky svého projevu a nitra. Intenzivní herecká interakce dominuje celému představení. Budoucí absolventi předvádějí soustředěné, a přesto expresivní výkony. Naléhavost hry je donutila odhodit veškerý stud či obavy a čerpat ze sebe. Dobrou ukázkou jsou Magdaléna Hniličková (Rona) a Šimon Knápek (Alex). Téměř s lehkostí střídají agresivní polohy s jemnou lyrikou a jejich dynamický projev udržuje diváka v napětí. Ač může někoho nahota na prknech školního divadla zaskočit, nejedná se zde o nahotu lacinou a prvoplánovou. Herci ji berou do hry s naprostou samozřejmostí, ač toto odhalení muselo být pro Magdalénu Hniličkovou odvážným krokem, zvláště v tak intimním a distančním prostoru, jako je Pidivadlo. Na druhou stranu, když už herec udělá krok k částečné nahotě a v textu se zcela jasně hovoří o nahotě celkové, stanou se pro diváka tělové kalhotky sice pochopitelným, ale zarážejícím prvkem. Jakousi druhou linii příběhu tvoří sestry Christovovy – naivní dívka Kate a její sestra Dora. Kromě toho, že mají částečně vypravěčskou funkci, směřují jejich repliky často k publiku a vyvolávají přirozenou, místy improvizovanou interakci. Taťáně Krchovové a Lence Vacvalové se podařilo vytvořit dokonalé protipóly sester – dětská naivita Kate v kontrastu s životem zkušenou ironickou prostitutkou Dorou. Ačkoliv jejich postavy

2012/2013 BULLETIN

9

Sue Glover – Tulení žena Režie: Lucie Málková Premiéra: 27. 10. 2011 v Pidivadle Představení ze dne 31. 5. 2012 Obsazení: Rona: Magdaléna Hniličková, Alex Gray: Šimon Knápek Agnes Grayová: Dominika Danosová Dora Christová: Lenka Vacvalová Kate Christová: Taťána Krchovová Slečna Manziová: Linda Svobodová jen nepatrně ovlivňují dějovou linku Rony a Alexe, staly se jejich výstupy plnohodnotnou složkou inscenace, která si vyžádala stejnou míru diváckého zájmu.

Lehce stinnou stránkou inscenace je její závěr. V textu je vyústění dramatu záměrně nejasné, ovšem díky závěru inscenace je důsledek nejasný dvojnásob. Víme, že Rona opustila svou dceru Islu a odešla zpět do moře. Také víme, že v tu dobu Alex při lovu střelil tulení matku s mláďaty. Je možné, že to byla Rona? Nebo se jednoho dne vrátí pro svou dceru? Scéna se setmí, my slyšíme tiché volání dokola se opakující ukolébavky. Čekáme, co se stane. A pak se v sále rozsvítí a přijde děkovačka. A divák oněmí a potlačí lehké zklamání, které mu autorka s režisérkou na truc připravily. Pro někoho je palčivá otázka otevřeného konce utrpením, jiný má po zbytek večera o čem přemýšlet, jiný může doufat, že to celé končí jako pohádka. Pro herce této inscenace se svoboda, kterou nabízí široký oceán možností, stala i svobodou hereckého projevu. A bylo to k jejich prospěchu. Jitka Jirsová, studentka Divadelní vědy

Pidifest bude mít druhé narozeniny! A pořádně nám přibral! Vyšší odborná škola herecká se po loňské zkušenosti s pořádáním Pidifestu rozhodla, že s touto akcí chce určitě pokračovat. Mimo to je v našem vlastním zájmu, aby byl rok od roku lepší a stal se tradicí, na kterou se budou těšit nejen studenti a přátelé školy, ale i široká veřejnost. Je to možnost zapsat se do širšího povědomí, rozšířit diváckou základnu, umožnit našim studentům kontakt s lidmi z jiných uměleckých sfér a navázat přínosné kontakty.

Dámský krejčí Studenti s Milanem Mikulčíkem

M. Mikulčík a P. Šimůnek

Nebezpečné vztahy K. Byczanski, P. Bílek K. Kryčová, M. Čarný

T

entokrát se festival bude konat od 7. do 14. 5. 2013, a to na domácí scéně v Pidivadle a v pražském Rock Café na Národní třídě. Tento druhý prostor nám umožní vytvořit pestřejší program a získat nové diváky. Ti budou mít možnost zhlédnout větší počet představení jak

M. Čarný

pro dospělé, tak pro děti. Na programu jsou inscenace jako Nebezpečné vztahy, Dekameron, Pašije podle textu Daria Fo, Kokain, Zima a spousta dalších. Pro menší diváky tu jsou připraveny pohádky Kocourek Modroočko, Povídání o Červené Karkulce, Šípková Růženka, O pej-

skovi a kočičce, Strašidýlka, nebo Zlatovláska. Příležitost ukázat se na festivalu tak dostanou všechny ročníky školy. Pohádky totiž připravují převážně studenti prvního ročníku. Druháci a třeťáci tu představí svá absolventská představení. V rámci festivalu připravujeme i premiéru hry Vltavínky, ve které se představí druhý ročník. Na letošní ročník připravujeme i mezinárodní spolupráci s polským divadlem Mumerus, jehož herci uvedou jedno představení a budou mít možnost uspořádat vlastní workshop, stejně jako jejich slovenští a maďarští kolegové. Návštěvníci budou moci navštívit i několik dílen, které se přímo týkají hereckého oboru. Vyzkouší si hodinu muzikálového tance, jevištního pohybu, improvizace, nebo i filmového herectví. Dále jsme do programu zařadili besedu na téma Jak se neztratit v oboru. Zájemci dostanou rady ohledně smluv, sestavování uměleckých životopisů, rady na dobré profilové fotografie, a rovněž odpovědi na otázky týkající se tohoto tématu. Tyto workshopy budou probíhat po celou dobu BULLETIN 2012/2013

10

7.–14. 5. '13

festivalu na půdě Rock Café i Pidivadla. Herectví se netýká pouze divadelní tvorby, a proto v Rock Café uvedeme několik studentských filmů, na kterých spolupracovali naši studenti. 9. května se otevřou dveře pro všechny, kteří uvažují o studiu herectví nebo moderování. Den otevřených dveří se bude konat po celý den přímo v Pidivadle, kde proběhnou ukázkové hodiny, jako jevištní řeč, herecká improvizace a moderování. Ředitelka školy Věra Kmochová úvodem seznámí všechny návštěvníky s chodem a studiem na Vyšší odborné škole herecké. V rámci doprovodného programu mohou návštěvníci vidět One man show Lukáše Pavláska, nebo Vojtěcha Záveského. Dále se uskuteční koncerty kapel The Spankers, The Doors revival The end of colours a kapely Zevláky, jejímž frontmanem je herec Vojtěch Kotek. V prostorách Rock Café bude celý měsíc květen probíhat výstava fotografií z představení studentů VOŠ herecké. Festival bude zahájen i ukončen v Pidivadle, kde proběhne slavnostní zahájení festivalu a závěrečný galavečer. Zde se předají ceny za nejlepší herečku, herce a inscenaci. Studenti třetího,

www.vosherecka.cz www.pidivadlo.cz

a tudíž absolventského ročníku předají Pidivadlo svým nástupcům. Celý festival připravují studenti druhého a třetího ročníku. Právě druháci mají přípravu zahrnutou ve studijní osnově v předmětu Základy produkce. Mohou si vyzkoušet sestavování rozpočtu, zajištění propagace festivalu (od výběru grafika, přes komunikaci s ním až po finální podobu propagace). Dávají dohromady kompletní program, hledají případné sponzory a komunikují s hudebními kapelami a dalšími festivalovými hosty. Za účast na přípravách pak mají možnost získat z předmětu Produkce zkoušku, a vesele pak pokračovat dál ve studiu herectví. Pro další informace prosím kontaktujte studijní oddělení školy (www.vosherecka.cz), nebo Pidivadlo (www.pidivadlo.cz). Časem vznikne i samostatný web přímo pro Pidifest, kde se zájemci budou moci hlásit na workshopy a zjistit si všechny potřebné informace. Přípravy na festival jsou teprve ve svých začátcích, ale již teď věříme, že se nám podaří vytvořit akci, na kterou se budou všichni rádi vracet a která bude neodmyslitelně patřit k Vyšší odborné škole herecké. Tereza Braumová, Barbora Jánová, studentky III. roč. VOŠH

Volnočasové aktivity

7. mezinárodní soutěž Zdeňka Fibicha

J. Trojanová

M. Hniličková

Nadstavbou hodin uměleckého přednesu ve spolupráci se Společností Zdeňka Fibicha je nastudování melodramů a účast na náročné tříkolové interpretační soutěži, jediné svého druhu na světě, která se tradičně koná pod záštitou České komise pro UNESCO. Ve

M. Jadrná

dnech 28.–30. října 2011 se v Galerii HAMU konalo české kolo 7. ročníku této soutěže – a bylo pro VOŠH velmi úspěšné. Soutěže se zúčastnily studentky III. ročníku DUM Jana Trojanová, Taťána Krchovová, Magdaléna Hniličková a Michaela Jadrná, i čerstvá absolventka Anna

Kukuczková, která se stala spolu s klavíristkou Silvií Náhlou (HAMU) držitelkou I. ceny soutěže. O II. cenu se podělila Jana Trojanová spolu s klavíristkou Marií Erlebachovou, studentkou HAMU, s dvojicí z Pražské konzervatoře a Konzervatoře J. Ježka. Všechny studentky se staly finalistkami soutěže, a tudíž byly nominovány do mezinárodního kola soutěže, které se uskutečnilo 26.–28. října 2012. Magdaléna Hniličková (spolu s klavíristou Michalem Workem z Konzervatoře J. Ježka) a Jana Trojanová se svou pianistkou získaly i Cenu za iniciování a provedení nového melodramu. Taťána Krchovová se svou pianistkou Jarmilou Kubátovou získaly Cenu za nejlepší provedení melodramu 1. kola soutěže – povinného Fibichova a Erbenova Vodníka, a Jana Trojanová si se svou pianistkou odnesla i Cenu za nejlepší provedení melodramu 2. kola soutěže.

50. poděbradské dny poezie a studenti VOŠH Poděbradské dny poezie, jediný česko-slovenský festival přednesu poezie a prózy, završily v roce 2012 od 18. do 22. dubna svůj 50. ročník v areálu poděbradského zámku. Studenti VOŠH se tradičně zúčastnili soutěže v uměleckém přednesu i jako účinkující v doprovodných programech. Do jednoho z pořadů českých a slovenských hereckých škol z cyklu Vizitky se úspěšně zapojila studentka III. ročníku oboru Dramatické umění a moderování Jana Trojanová, která již má titul Laureátky PDP z roku 2010 a je i držitelkou prestižní Ceny Karla Högera z roku 2009. Tradičně přivezli studenti VOŠH na festival pohádky pro děti. Studenti oboru Loutkářské umění Zuzana Fricová, David Garcy, Lucia Schuberto-

2012/2013 BULLETIN

vá, Veronika Sovová a Lukáš Tvrzník předvedli loutkovou pohádku autora Karla Makonje podle K. J. Erbena v režii Hany Zezulové. Nejen dětští diváci ocenili krásnou scénu, loutky, ale především nasazení loutkoherců. Bouřlivé reakce četného publika (na každém ze dvou představení bylo 220 diváků) byly pro studenty tou nejlepší odměnou. Do 2. kategorie recitační soutěže nastoupily studentky 2. ročníku DUM Veronika Bártová a Julie Houfková. Přestože nedosáhly na žádnou z udílených cen, odnášejí si životní i uměleckou zkušenost, která rozvíjí jejich vztah k uměleckému slovu, literatuře, duchovním tradicím.

11

Mezinárodní spolupráce a zapojení právnické osoby do mezinárodních programů Název zahraničního subjektu

Teatr Mumerus

Stát

Charakter kontaktu

Polsko (polskočesko-slovenskomad’arský projekt)

Dohoda o budoucí spolupráci na projektech Visegrádské čtyřky

Vyšší odborná škola herecká je po 18 letech činnosti již dostatečně známou institucí v systému českého uměleckého školství. Škola se už v minulosti otevřela i zahraničním partnerům a navázala kontakty s obdobnými vzdělávacími institucemi ve světě (např. Park Lane College v anglickém Leedsu, Wroclaw Divadlo Mumerus).

DIVADLO NUMERUS KRAKÓW

Během srpna 2012 se uskutečnil mezinárodní česko-slovensko-maďarsko-polský projekt Myths of Middle Europa: The Stories of Beginnings (Mýty Střední Evropy: Příběhy počátků), který inicioval a vedl režisér Divadla Mumerus z Krakova Wiesław Hołdys.

Inscenace Pejsek a Kočička

O Koze – příprava

Michal Šturman pózuje

Zkoušení v Krakowě

Mýty Střední Evropy: Příběhy počátků jsou společným projektem tří nestátních organizací: Sdružení Divadla Mumerus (Krakov, Polsko), Vyšší odborné školy herecké (Praha, Česká republika), Divadla Kontra (Spišská Nová Ves, Slovensko) a herečky Esztelly Levko (Maďarsko), který byl v roce 2012 završen společným představením v Krakově; bude možná (vzhledem k výši finanční podpory) pokračovat i v budoucnu. Cílem projektu je uskutečnění řady uměleckých dílen, které vrcholí v představeních inspirovaných mýty a legendami regionů střední Evropy, předváděných pod širým nebem. To vše za účelem odhalování společných kořenů a témat našich společných i rozdílných příběhů, legend a pohádek. Celý projekt je koncipován tak, aby bylo možno právě v tradičních látkách různých národů střední Evropy vidět jako v zrcadle odraz naší současnosti. Prostřednictvím uskutečněné umělecké dílny a jejího výsledku – společného představení – jsme se dokázali navrátit k základním významům mýtů, pohádek a legend, které spojují kulturu našeho středoevropského regionu. V těchto příbězích jsme našli mnoho společných archetypů. Inspirací pro hledání uměleckého ztvárnění byly texty sbírané na základě ústního podání předků v Polsku, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku i v Maďarsku, pracovali jsme i s pohádkami a příběhy zaznamenanými Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou, Kazimierzem Wójcickým a Bolesławem Leśmianem. Příběhy byly realizovány v národních jazycích, aby bylo zřejmé, kde se naše jazyky stýkají a kde si nerozumíme. Příspěvek do společné mezinárodní umělecké dílny připravili MgA. Marta Hrachovinová a MgA. Karel Vostárek. Příprava na me-

zinárodní workshop spočívala v nastudování pohádky Boženy Němcové O koze formou voicebandu a poté její převedení do podoby stylizovaného divadla masek. Příprava probíhala v červnu a v srpnu 2012. Završením projektu byla série několikadenních uměleckých dílen s profesionálními herci a studenty Divadla Mumerus z Krakova, studenty Vyšší odborné školy herecké z Prahy, herci Divadla Kontra ze Slovenska a s maďarskou herečkou Esztellou Levko, které se konaly od 27. srpna do 2. září v Krakově. Výsledkem bylo společné představení Příběhů počátků pod širým nebem v režii Wiesława Hołdyse (Polsko) a Karla Vostárka za asistence Marty Hrachovinové (Česká republika) dne 2. září v 17.00 ve Ville Decius v Krakově. Do společného představení byly zařazeny obě varianty provedení pohádky O koze; studenti VOŠH se úspěšně zapojili i do nastudování dalších etud. Realizace výsledného představení byla velmi zdařilá; největší význam však mělo setkání našich studentů a čerstvých absolventů s mladými umělci z jiných zemí a možnost spolutvořit, poznávat, inspirovat se a být inspirátory ostatním. V rámci projektu uvedli Zuzana Fricová a David Garcy spolu s Janou Macíčkovou představení Hra o Pejskovi a Kočičce (podle Josefa Čapka) v Teatru Zaležny v samém centru Krakova. Obě představení se setkala s velikým ohlasem početného publika (více než 200 diváků). MgA. Marta Hrachovinová

BULLETIN 2012/2013

l

12

Šest pohledů z Krakova Plni očekávání se vydáváme na dlouhou cestu vstříc novým zážitkům. Ehm, zdá se vám tento počátek jako klišé z knihy pro pamětníky? Ptáte se, jak vypadá šestihodinová cesta mladých lidí? Představujete si bujaré popíjení, výkřiky či vyklánění se z okének? Skutečnost vypadá asi takto: kolegyně ve-

Společný jazyk

Náš letní zájezd do Krakova byl pro nás velkou zkušeností v mnoha směrech – poznání polské kultury, stylu divadelní tvorby apod. Ale z mého pohledu bylo nejpřínosnější zjištění, že ač se ze začátku jazyková bariéra zdála (alespoň pro mě určitě) velkou překážkou, tak po chvilce bylo jasné, že když máte s někým společný cíl, tak nezáleží na tom, jestli jste z České republiky, Slovenska, Polska či Maďarska – prostě najednou naleznete jakýsi společný „divadelní jazyk“. Nejvíce se to projevovalo na úsecích představení, které byly „mezinárodní“ a hráli je společně Češi a Poláci, nebo Češi a Slováci atd. První den nás polský režisér Wiesław Hołdys seznamoval s jednou společnou částí představení „Mýty střední Evropy: Příběhy počátků“, a to s pohádkou O Smolíčkovi. Ve chvíli, kdy nám předčítal text, tak v nás trochu hrklo a začali jsme si mezi sebou říkat, že nevíme, jak tohle dopadne, protože panu režisérovi nerozumíme ani slovo… Když jsme se přesunuli do prostoru, do lesa vedle Villy Decius (zde se také na konci týdne představení konalo), a začali si navzájem říkat návrhy a nápady, jak by pohádka O Smolíčkovi mohla vypadat, tak jsme zjistili, že jsme všichni naladěni na stejnou „divadelní vlnu“ – najednou jsme všichni začali cizímu jazyku rozumět a režisérské připomínky už jsme potom už ani nepotřebovali překládat do angličtiny – i když bychom to slovy možná nedokázali přesně přeříkat, tak jsme nějakým zvláštním způsobem věděli, co od nás pan režisér chce, a také jsme to splnili. Výsledkem týdenní práce bylo úspěšné představení Mýty střední Evropy: Příběhy počátků, které nakonec obsahovalo několik pohádek a pověstí všech zúčastněných zemí. Markéta Javorková

Ještě jednou, prosím!

Projekt Mýty střední Evropy se mi zalíbil, hned jak jsem o něm ve škole poprvé slyšela. Sliboval spolupráci několika zemí na jednom představení, přátelské prostředí v polském Krakově, a to všechno za podpory grantu, čili náklady pro studenta téměř nulové. Přihlásila jsem se a těšila se na pracovní dovolenou ve společnosti svých spolužáků. To, co mě čekalo, ale stoprocentně převýšilo už tak pěkné vyhlídky. Obohacena o nové zážitky, zkušenosti a pevnější vazby s kolegy teď toužím po jediném – celé si to zopakovat! 2012/2013 BULLETIN

dle mě vyšívá, chlapec přes uličku čte knihu, nejstarší z posádky míchá karty, a mikrobusem se line slovní kopaná. V zadních řadách našeho “džapanýs“ mikrobusu to utichá, sem tam někde zašustí sáček či zavoní řízek, pomalu, ale jistě se všichni ubíráme do stavu hibernace. Čekám, zda alespoň jednou zazní naše „hymna“ Sedlááák měl kozu. A ono nic! Všichni asi tušíme, že si jí následující týden užijeme až až!

Práce na projektu začala u nás studentů již o prázdninách. Šlo o to naučit se pohádku, kterou jsme pak týden před odjezdem do Polska pilovali všichni dohromady, a to jako voiceband – klasický a v pohybu. Den po příjezdu jsme se přesunuli do vily Decius. V tomto nádherném prostředí nám šla práce pěkně od ruky. Díky pěknému počasí jsme mohli tvořit venku.

ma, nohama by to jistě také šlo a možná by z toho vznikla i vtipná pantomima, ale nějak jsem nechtěl na sebe poutat pozornost. Zajímavou zkušeností pro nás bylo, když někdo z české skupiny při tvoření inscenace vyřkl slovo nápad. To znamená v polštině napadení, přepadení (v angličtině atack). Po určité době, kdy už to Polákům nedalo, se nás zeptali, proč toto slovo pořád používáme. Tak jsme si to navzájem vysvětlili a měli jsme zase téma na celý večer k pobavení. Těch slov bylo více, ale nebudu je všechny uvádět; některá patří do červené knihovny. Věřím, že všichni účastníci zájezdu budou dlouho vzpomínat. Velký dík patří paní Martě Hrachovinové a panu Karlu Vostárkovi za jejich podporu, kreativitu a trpělivost. Jan Komberec

Za hranice a dál

Kromě naší pohádky O koze jsme se zapojili do slovenského Jánošíka a do polských Jezinek a Smolíčka. Zkusili jsme si tak jiný způsob tvorby, pohled na herectví. Škoda jen, že se všichni nemohli zúčastnit všeho, což je pochopitelné. Hotové představení pak v závěru týdne navštívila spousta diváků, z čehož měli všichni radost. Své v tom sehrála i výborná propagace celé akce z polské strany. Nesmím opomenout ani loutkovou pohádku Pejsek a Kočička, s níž se moji spolužáci představili v divadle Zaležny a která taktéž zaznamenala velkou návštěvnost i úspěch. Nela Friebová

Nápad není napadení

Krakov je nádherné město. Pokaždé, když se do něj ve svých myšlenkách vrátím a vzpomínám na zážitky, se v mém těle rozlije klid, pohoda, nadšení a radost. Takto na mě působila metropole, ve které jsme strávili nádherných sedm dní – all inclusive. Kdybych měl popsat veškeré zážitky a zkušenosti načerpané během týdenního workshopu, nestačilo by deset A čtyřek! Cílem projektu bylo nejen zinscenovat, v našem případě, pohádku O koze od B. Němcové, ale také se připojit k ostatním členům workshopu a společnými silami vytvořit představení, které obsahovalo slovanské pohádky a pověsti. Sice jsou si slovanské jazyky velmi podobné, ale přiznám se, že chvílemi jsem musel použít, chtě nechtě, angličtinu. Ruka-

Neustále jsme zkoušeli na den D. Byli jsme rozděleni do dvou skupin. První skupina dělala pohádku od K. J. Erbena „O Smolíčkovi“, druhá připravovala příběh „O Jánošíkovi.“ Spolupracovali jsme se Slováky a taky se toho projektu zúčastnila Maďarka, která měla výborně zpracované představení. Hrála v něm sama. Vůbec jsme jí nerozuměli, ale i tak jsme tušili, o čem hraje, a vnímali její gesta. Slováci nám ukázali, jak lze chápat všední den. A to buď pesimisticky, nebo optimisticky. Žádná jiná možnost neexistuje. I po čtvrtém zhlédnutí mi cukaly koutky. Po týdnu zkoušení, dohadů, smíchu a nových nápadů přišla premiéra. Vše se odehrálo v lese blízko Villy Decius. Vše se prolínalo. Český voiceband, Koza, Smolíček, Jánošík, různé příběhy od Poláků, maďarský ďábel, negativní a pozitivní dny v pytlích, loutky, masky, zpěv, rep, atd. Naučili jsme se pár slovíček polsky. Nejlepší byl poslední den, kdy Poláci nás Čechy pozdravili: „Ahoj“ a my na to odpověděli: „Czesc.“ Vzkaz pro všechny zúčastněné: „Přijeďte do Prahy!“ Hana Mikulková

Pomoc, tolerance, spolupráce

Překvapilo mě, jak rychle a pružně jsme z jednotlivých dílků pohádek a pověstí dokázali sestavit jedno velké představení. Jistě, rámec Příběhy počátků nám příliš nedovolil vzdálit se od tématu, ale i tak měl každý režisér svou

13

vizi o představení, svůj plán práce a pracovní postup, musel zohlednit, s kolika lidmi ve své skupině pracuje, a na základě těchto okolností vytvořit část projektu. Říká se, že dva režiséři jsou hercova smrt. Na Příbězích počátků pracovalo pět režisérů, a každý byl z jiné země. Zní to hrozivě, ale já jako herec jsem tento problém vůbec nepocítil. Velkou roli zde sehrála vzájemná pomoc, tolerance a spolupráce. Tím, že jsme všichni směřovali ke společnému cíli, se celkem rychle všechny problémy odstranily a my se mohli soustředit pouze na naše herecké výkony. Rád bych popsal práci jednotlivých souborů, ale na to nemám dost prostoru. Polský soubor měl samozřejmě nejvíce práce. Jednak po stránce organizační, a jednak si jako domácí soubor nemohl před hosty utrhnout ostudu. Jeho zpracování několika slovanských pohádek bylo skutečně ohromující. Poté, co bylo naše společné představení úspěšně odehráno, se začalo debatovat o další

spolupráci. Vůbec mě nepřekvapilo, že tento návrh byl okamžitě a jednohlasně přijat a už se pomalu začalo dojednávat, kdo, kdy, kam a s čím přijede. To mě skutečně velmi potěšilo a další spolupráci tohoto druhu bych si rozhodně nenechal ujít. Michal Šturman

Písničky na závěr

Poslední večer panovala slavnostní atmosféra, představení bylo úspěšně odehráno, diváci přišli, ládovali jsme se na rautu a popíjeli vínko. Nastal okamžik vybalit trumfy – národní písně. Polská skupina spustila zpěv. Již během jejich chóru jsme se dali do horečnatého domlouvání, s jakou písní půjdeme „na trh“ my. Myslím, že jsme vyrukovali s „Čerešničky, čerešničky“, ale nejsem si tím moc jistá. Každopádně se rozjel tzv. battle, kdy se dva národy přátelsky pouštěli do zpěvu svých národních písní. My jsme vládli především hlasitostí.

Musím s odstupem času říct, že Poláci si vedli skvěle! Rozhodně nás svým zpěvem, zejména množstvím, znalostí textu a slok svých písní, porazili na plné čáře. A už je tu den odjezdu, vracíme se plni nových zážitků! Týden mezinárodní práce nám přinesl nejen nové zkušenosti v divadelní práci, ať už to byla práce s maskami, v terénu či s jinojazyčnými kolegy, ale především nové známé a kamarády, s kterými jsem v kontaktu doposud! Zuzana Smutková

„Bardzo, bardzo dziękuję za piękne chwile”

VOŠH l

Dějiny divadla

William Shakespeare

Studenti, kteří přicházejí na vyšší odbornou školu hereckou studovat herectví a moderování, si většinou nepřinášejí příliš velké znalosti z dějepisu. Často také jejich „historické“ znalosti končí v roce 1945. Jistě, vědí o listopadové revoluci v roce 1989, většinou ale hlavně z vyprávění rodinných příslušníků. Sami se

přiznávají, že dějiny nepatřily zrovna k jejich oblíbeným předmětům, mnozí je dokonce nesnášeli. Divadlo ale nemůžeme vyvázat ze společenských souvislostí určité doby, a proto se k nim musíme alespoň v krátkosti vracet.

Co ale udělat pro to, aby se předmět, z něhož studenti absolvují, nestal jen nudným součtem letopočtů a titulů her?

zásadní. Podstatná část výuky je samozřejmě věnována českému divadlu, které končí v současnosti. Pokud je některý titul právě na repertoáru pražských diva-

Především je třeba adepty herectví přesvědčit, že dějiny divadla neslouží jen k určité informaci, ale mnohé postupy se v současných inscenacích obrážejí. Vždyť některé etapy právě návrat k minulosti formoval. Je tedy užitečné vědět, jak vypadala commedia dellárte, proč je tak obtížné inscenovat antiku, zda je William Shakespeare opravdu největším dramatikem všech dob, nebo jaké postupy volila avantgarda, ať už česká, nebo jiná. Některým zásadním letopočtům a titu-

lům her se asi nevyhneme, ale je přece zajímavé dozvědět se, kdy a jak vznikaly, stejně jako poznat často velmi barvité biografie jednotlivých tvůrců. A samozřejmě také si povědět, o čem vlastně ty tituly jsou, protože nedělejme si iluze, že při práci ve škole a později i v Pidivadle bude čas všechno přečíst. Dějiny divadla na VOŠH jsou vlastně dějinami evropského divadla od jeho vzniku až po konec dvacátého století. Mimo Evropu se dotknou jen Spojených států amerických, u nichž je ovšem vazba s evropskou kulturou zcela

del, je součástí hodiny také debata o inscenaci. Běžné je také používání videí a DVD buď vydaných, nebo půjčených přímo z divadel (z jejich archivů) i filmy natočené podle velkých klasických děl. Smyslem předmětu je tedy především orientace studenta v divadelních žánrech a stylech, v klasických i moderních scénických postupech, v titulech, s nimiž se v praxi může později setkat. To všechno jde dělat zábavně, a proto není divu, že se z učebny při dějinách divadla často ozývá smích. Divadelní historie žije, protože žije divadlo. Mgr. Jana Paterová, Dějiny divadla

Rekonstrukce divadla Globe

BULLETIN 2012/2013

14

Kdo u nás nejlépe učí Comedii dellárte? Všechno začalo vlastně úplnou náhodou. V jednom knihkupectví měli výprodej knih. Prodávali je tenkrát opravdu levně. Snad deset korun za kus. Jako nadšená studentka jsem se tam vrhla a utratila vše, co jsem měla. Mezi mými novými poklady za pár korun byla i velká bichle o komedii dellàrte. Určitě se bude někdy hodit, říkala jsem si. Dlouho odpočívala na poličce v knihovně, až jednoho dne nastal její čas. Zavolala na mne, a já ji otevřela. Vstoupila jsem tím do magického světa Itálie 16. století, a to mne už nepustilo. Rozjela jsem se dokonce do Francie, kde jsem pod vedením pedagogů z Lecoqovy školy komedii dellàrte zakusila především z té praktické stránky. Když jsem se

pak rozhodovala pro postgraduální studium divadla na Stockholmské univerzitě, nemohla jsem komedii dellàrte opomenout. Komedie dellàrte je pro nás něžné pohlaví velmi důležitým momentem v dějinách divadla, neboť díky ní jsme mohly vstoupit na jeviště a začít promlouvat k obecenstvu. Do té doby hráli všechny role jenom muži. Ženy leckde nesměly ani do publika! Komedie dellàrte s sebou přinesla i umění improvizace. Ta vstoupila na jeviště díky prvním herečkám, bývalým vzdělaným kurtizánám, které ovládaly umění spontánní konverzace zcela o všem. V čem tedy spočívá princip komedie dellàrte? Je to vlastně

Sláva bláznovství šachová hra, odehrávající se před zraky diváků. Jsou dány figurky/ postavy, které jsou vždy stejné a neměnné, skončí to vždy stejně, výhrou sluhů nad pány a svatbou zamilovaných, ale postup, jak se k danému konci dospěje, je pokaždé jiný. Vypadá to, že jsem svým bláznivým nadšením pro komedii dellàrte nakazila i další. V zimě za mnou přišli studenti z 1.A a poprosili mne, zda bych s nimi nedala dohromady nějakou komedii dellàrte. Dostali totiž nabídku od pí Radojčičové k účinkování na Svatojánské pouti, a oni se rozhodli pro komedii dellàrte. Napsala jsem pro ně zcela novou komedii podle starých receptur. Vše je tak,

jak má být. V našem představení se setkáte se zamilovanou Isabelou a jejím oddaným Leliem, s roztomilou služkou Kolombínou, s hrabivým Pantalonem, s nabubřelým Kapitánem i s namyšleným Doktorem. Za sluhy u nás kope samozřejmě Harlekýn, dále pak Brighella a skupinku uzavírá Tartaglia. Naše nastudování má však jeden háček. Jistě všichni víte, jak to v našich hereckých ročnících vypadá s muži. Kolik jich ve skupině je. V komedii dellàrte jich bývá 80 %, ale naše skutečnost je přesně opačná. Jak jsme to tedy vyřešili? O tom jste se mohli přesvědčit na Svatojánské pouti na Karlově náměstí. Komedii dell'arte zdar! Petra Johansson

Portrét pedagoga Mgr. Libuše Králová je absolventka Hudební akademie múzických umění, obor režie-choreografie, a Taneční konzervatoře v Praze. V roce 2000 jí byla udělena EUROPEAN PRIZE OF BALET BY THE UNION OF ARTS. Je též držitelkou ceny Literárního fondu za roli v baletu A. Kareninová a Hoffbaurevou cenou za choreografii baletu Macbeth. Za unikátní uvedení baletu Labutí jezero na otáčivém hledišti v Českém Krumlově obdržela cenu TVEL (ruská společnost pro kulturu v Česku). Byla šéfkou baletu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, choreografkou v divadle J. K. Tyla v Plzni a šéfkou baletu v Jihočeském divadle. V současné době je členkou mezinárodní poroty festivalů dětí a mládeže a lektorkou na Taneční konzervatoři. Od roku 2010 vyučuje na VOŠH tance lidové, historické a muzikálové. Z profesního životopisu vyplývá, že jste se věnovala převážně divadlu; proč nyní vyučujete a proč právě na VOŠH? Opustila jsem divadlo. Jeden z důvodů byl, že jsem dále nechtěla podléhat neúprosnému a svazujícímu provozu pouze jednoho divadla. Chtěla tomu náhoda, že jsem nastoupila na VOŠH a vyučuji tanec v několika jeho podobách. K této škole mám blízký vztah i z toho důvodu, že zde studoval můj syn Lukáš. Štěstí mu přálo a po absolutoriu na škole průběžně dostává příležitosti v několika 2012/2013 BULLETIN

divadlech, filmu i televizi. Na tu největší roli s nadějí teprve čeká, ale i tak se mu daří. To, co si z této školy odnesl, mu bylo ku prospěchu, a myslím, že z poznatků, které zde získal, bude zcela jistě těžit celý další profesní život. Tím jsme se dostali k tématu výuky na VOŠH. Jak se vám zde se studenty pracuje? Na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Rozeznávám studenty podle toho, jak moc chtějí nebo nechtějí dělat to, co si vybrali ke studiu. Moc nerada to říkám,

ale někteří mě překvapují tím, jak málo jsou ochotni udělat pro to, aby se z nich stali herci. Pak ovšem není o čem mluvit. Mít talent je jedna stránka věci, ale znát řemeslo druhá. Pokud budu mluvit o tanečních hodinách, které zde vyučuji, tak téměř každý student má povědomost o tanci z tanečních, z diskoték nebo v lepším případě ze zájmových kroužků. To většinou stačí k tomu, aby se projevovali živelně, ale nestačí to pro jevištní taneční projev. Stále mám na mysli tanec v činoherních představeních. Je nutností, aby si studenti uvědomili,

jak moc zpívání a tancování přináleží k herecké profesi a při práci s choreografem je nemyslitelné, aby nesplňovali jeho požadavky. Mám opravdu bohatou jevištní zkušenost při tvorbě činoherních představení a moc dobře vím, kde jsou herci zranitelní, kde se nedostává poučení. Proto ve svých hodinách kladu důraz na výuku choreografických celků, a tím splňuji předpoklad pohybové výchovy budoucího herce. Z poznatků, které jsem získala, tvořím osnovu výuky na VOŠH. Ke

15

škodě některých studentů je, že tomu nechtějí rozumět. Abych odpověděla na otázku, jak se mi zde se studenty pracuje, odpovídám kladně. Učí se mi zde dobře. Ve velké většině studenti pochopí, že jinudy cesta nevede, že úkoly, které budou dostávat, je nemusí vždycky bavit. Z toho důvodu důsledně trvám na dokončení zadaného úkolu.

Studenti s Libuší Královou (stojící uprostřed)

Na které osobnosti, se kterými jste se setkala, ráda vzpomínáte? Nemohu se nezmínit o spolupráci s některými režiséry zvučných jmen, jako byl Jiří Menzel nebo Jan Kačer, ale též o spolupráci s režiséry, kteří si svoji cestu ke slávě teprve budují. Všude, a proto toto říkám, byl jeden společný jmenovatel: základní povědomost o pohybu. V dnešní době, která vyžaduje připravenost, nebude režisér čekat na zázrak a nepřipravený adept na roli ho přestane zajímat. Ne nadarmo se říká, že příležitost přeje připraveným.

Máme kolem sebe mnoho příkladů o uvedení slavných muzikálů na jevištích divadel, kde dříve vládla výhradně činohra. Mohu namítnout, že všichni herci nejsou tak pohybově nadaní, a po profesní herecké stránce jsou výteční. Jak tedy s nimi naložit? Je to tak. Velmi záleží na choreografovi, jak se k tomuto problému postaví. Mnohokrát jsem si vyzkoušela, že lze pomoci vhodnou choreografií, která figuře sedne. Tady problém nevidím. Tito lidé jsou totiž profesionálové, kteří se velmi snaží, aby byl výsledek co nejlepší, a cesta se nakonec najde ke spokojenosti všech. To v žádném případě nejde provádět u každého i z toho důvodu, že by choreograf poškodil sám sebe a svoji pověst. Zde mi dovolte vzpomínku na velkého herce Borise Rösnera. Na přání režiséra Petra Kracika jsem v Cyranovi z Bergeracu, kde zmíněný herec hrál titulní roli, pohybově ztvárňovala známou větu “svůj širák odhazuji v dál”. Ve vztahu k choreografii jsem se nesetkala s pokornějším umělcem. Když tele-

vize oznamovala smutnou zprávu o jeho úmrtí, byl tam záběr z této scény. Bylo mi hodně smutno… Věnujete se i svojí původní profesi, nebo jen pedagogické činnosti? Choreografování by mi scházelo. Nedávno jsem vytvořila pro scénu La Fabrika komponovaný pořad s tanečníky a rozpohybovaným moderátorem. Nakonec nebudu chodit daleko, a zmíním se o posluchačích VOŠH ze třetího ročníku, kteří potřebují pojednat pěvecká hudební čísla. Když se zdárně blížíme ke konci “chorošky”a jsme všichni spokojeni, mám radost, jako bych pracovala pro velkou scénu. Každou novou divadelní sezonu jsem zahajovala slovy: „Dejte, co máte, já udělám totéž.“ Nám všem zde přeju, aby tato věta byla platná a radostně naplněná. Děkuji za příjemně strávený čas s vámi a přeji mnoho úspěchů do dalších projektů. Bc. Iva Vomelová, DiS.

Profil herecké skupiny pod vedením pedagogů doc. Mgr. Aleše Bergmana, Ph.D., a Mgr. Evy Prchalové

Rozhovor s Alešem Bergmanem Vaši studenti jsou již ve třetím ročníku, jak byste zhodnotil jejich herecký vývoj? Mám lidi z tohoto ročníku rád. Vytvořili fajn kolektiv, najdou se tu zajímavé osobnosti. Myslím, že na sebe vzájemně studenti a pedagogové v hereckých hodinách, jak se říká, „slyšíme“, což vůbec nemusí být samozřejmostí. A určitě se všichni, pokud jde o jejich herecké dovednosti, výrazně rozvinuli. Možnosti rozvoje se ale samozřejmě pohybují v jistých mezích, určených jak vzdělávacím programem školy, tak i individuálním

nastavením každého studenta. A abych se zabýval samostatně jednotlivými studenty, na to tu opravdu není místo. Podle čeho jste zvolil téma vaší poslední absolventské hry? U naší předchozí inscenace, Williamsova Sestupu Orfeova, šlo při práci na hereckých postavách o nalézání převážně psychologicko-realistického hereckého výrazu. Proto text, který jsme s Evou Prchalovou hledali pro jevištní zpracování v naší další inscenaci, měl především otevírat možnost odlišného typu herecké práce. Jak vidíte, v začátku hledání divadelní předlohy tedy nebylo hledání tématu, ale hledání určitého typu divadelnosti, protože jako inscenátoři tu musíme na prvním místě respektovat požadavky studia herectví. U naší nové inscenace tedy nepůjde o herectví iluzivní. Co je námětem hry? Měl bych už asi říci, o jakou předlohu jde. Tedy: Mistero Buffo a autor Dario Fo. Obojí, název i autor, zde ale asi potřebují jisté upřesnění – jde o komická mysteria, která vytvořili a hráli středověcí hřeci, žakéři, jokulátoři a kdovíjak se jim ještě říkalo na různých místech Evropy, a Dario Fo je v různých archivech posbíral a třeba i jen z drobných zlomků různých verzí zrekonstruoval. Většinu z nich i sám vynikajícím způsobem hrál. To, že jde o mysteria, napovídá, že se texty opírají o novozákonní tematiku, a přídavné jméno „komická“ ukazuje na lidový prvek, který si z kanonizovaných textů vybral a pro svůj pohled rozvinul, co mu bylo blízké. Jo, abych nezapomněl, chceme to hrát pod názvem Blázni a světci.

Studenti se svými pedagogy herectví A. Bergmanem a E. Prchalovou

Ovlivnila výběr hry volba autora, jímž je Dario Fo, nositel Nobelovy ceny za literaturu? BULLETIN 2012/2013

16

Dario Fo je mi blízký. Už pro svůj vztah k herectví. Ale především pro svůj konkrétní humanismus. To, že je nositelem Nobelovy ceny za literaturu, je z tohoto pohledu, samozřejmě, vedlejší. K jeho vztahu k herectví: Hercům radil, aby se pro zlepšení svého herectví učili psát, literátům naopak, aby se zase učili hrát. Ke spolupráci na výpravě hry jste si vybral pana docenta Vostárka.

Z jakého důvodu jste zvolil právě jeho? S Karlem Vostárkem se známe velmi dlouho a myslím, že si v řadě věcí dobře rozumíme. V dané chvíli je pro nás navíc velmi cenné jeho zaměření na loutkové divadlo, protože v inscenaci chceme na několika místech využít i hru „živáka“ s „panákem“. To mi připomíná důležitou věc, na kterou bych málem zapomněl. Většina mysterií je hrána tak, že jedno mysterium hraje jeden herec a ztvárňuje

v něm všechny vystupující postavy – tak, jak se hrály ve středověku. Až poslední část představení, spojení několika mysterií z okruhu pašijového příběhu, bude hrána kolektivně. Kdy bude premiéra a na co výjimečného se diváci mohou těšit? Premiéry by měly být 2. a 3. února 2013. A co výjimečného? No, měl by tam být třeba třímetrový anděl… Bc. Eva Koubová

Kouzlo oživování

Cenu ředitelky VOŠH získává ve školním roce 2012/2013 Tereza Braumová, která si zahraje ve hře Krajní meze spolu se spolužáky ze skupiny 3DB. Režisérem inscenace je mladý talentovaný Martin Vokoun. O čem to bude? Hlavní hrdinka je ohrožena znásilněním, ale obětí se stává násilník. Měřítko spravedlnosti se vychyluje na druhou stranu. Jak to dopadne? Přijďte VK na Pidifest. Uvidíte..

Nejdřív se vás zeptám – kdy jste byli naposledy v loutkovém divadle a kdy jste naposledy drželi v ruce loutku? Odpovědi mohou být různé – včera, nikdy… Co se vám vlastně vybaví, když se řekne loutka? Někomu se určitě vybaví loutkové divadélko, ve kterém předváděl své první představení rodičům a kamarádům, někomu třeba drak, kterého se trochu (a rád) bál, někomu Hurvínek a někomu třeba oživlé předměty. Představte si, jaké drama se odehrává mezi předměty u vás doma, když zamknete dveře zvenku. Loutkové divadlo se nám často spojuje s dětstvím, přestože se v něm hrají i představení pro dospělé. Je to dáno asi právě dětskou fantazií, schopností vidět věci ko-

lem sebe jako žijící a přisuzovat jim lidské vlastnosti. Někoho tato schopnost neopouští ani v dospělosti. Z některého dítěte se stává hravý dospělý. Když jste měli možnost vzít loutku do ruky, možná jste pocítili trošku respektu k té osůbce ze dřeva, látky či papíru. A třeba jste měli to štěstí, že se vám podařilo navázat s ní kontakt a vyjádřit to, co jste vyjádřit chtěli. A loutka vám v tom pomohla. Znám lidi, 2012/2013 BULLETIN

kteří zpočátku loutkám nevěřili, teprve když měli příležitost s nimi pracovat déle, pochopili jejich možnosti a sílu a začali hrát společně. Mě vždycky znovu okouzlí,

když ono souznění herce a loutky přejde z jeviště do hlediště – to poznáte velice snadno. Když vás loutka začne poslouchat, můžete společně dokázat to, co živý člověk nedokáže, a vzájemně svůj výraz podpořit a umocnit. Většinu lidí okouzlí, začne-li ožívat něco původně neživého. Je to trošku zázrak, podaří-li se vám vdechnout něčemu život. Stačí mít nápad, chuť a odvahu. A loutky se vám určitě odmění. Nechte se i vy okouzlit loutkou a nabízí-li se vám možnost zjistit, jaký je váš vzájemný vztah, využijte toho. Třeba v sobě objevíte schopnosti, o kterých jste netušili. Určitě nebudete mít pocit, že být loutkou na provázku je jednoduchá záležitost, i ony si často žijí svým životem a dělají si, co chtějí, bez ohledu na to, co chcete vy. Přeju vám, abyste měli možnost a chuť si to zkusit. Třeba se uvidíme v divadle. Květoslava Plachetková

Květoslava Plachetková – absolventka FFUK, loutkoherečka. Působí v Divadle Spejbla a Hurvínka, kde je v angažmá už od roku 1974. Vodí Máničku a zvárňuje řadu dalších rolí. Na VOŠH vyučuje psychologii a pedagogiku.

17

Rozhovor s Markou Míkovou

Umění je všude kolem nás a mělo by nám do života vstupovat S Markou Míkovou jsem se poprvé setkal asi před deseti lety při práci na pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Věřím, že skrze tento rozhovor vás osobnost Marky zaujme stejně jako mě. Marka Míková je všestranná umělkyně, která si rozumí s punkovou kapelou i loutkovým divadlem, divadelní režií i improvizovaným dětským představením v nemocnici. Marko, před několika dny se tady konala premiéra rodinného představení Komedie Vánoční o narození Krista Pána. Není to tvá první režie této inscenace v Pidivadle, zavzpomínej na první setkání s Komedií. První setkání bylo pro mě velmi vzrušující, protože paní ředitelka přišla s nápadem, vytvořit loutkovou inscenaci, a tedy nechat vyrobit loutky. Takže jsem zajásala a spolu s Aničkou Krčálovou vymyslela jednotlivé loutky a scénu. Václav Krčál pak všechny vyřezal. Každá loutka je opravdu jiná, jsou tu marionety, maňásci, i artistní loutky (smrt, drabanti, Herodes). Já jsem zatoužila po živé muzice a studenti se do muzicírování pustili s velkou chutí. Obtížné na tom prvním zkoušení bylo, že se inscenace zkoušela v alternaci, a to od začátku. Dopoledne jsem měla jednu partu a odpoledne druhou. Každá skupina přinášela svoje nápady, a tak na základě jednoho textu a jedné výpravy vznikly dvě odlišné inscenace. Dosti náročná práce, ale dělaná s nadšením a velkou chutí. Bylo to tuším v roce 2008. Někomu by se mohlo zdát, že třikrát režírovat jednu a tutéž záležitost musí být nuda. Proč jsi souhlasila s režií toho představení i tentokrát? Přineslo ti letošní setkání s „vánočkou“ ještě něco nového? Já mám tu hru moc ráda. Stejně jako Vánoce. Poprvé jsem tuhle lidovou barokní vánoční hru viděla kdysi dávno jako malá ve Švandově divadle. Bylo to činoherní představení a bylo veselé, hravé a v té době nevídané, protože tehdy se vánoční příběh v divadlech nehrával, tehdy jezdil po Čechách Děda Mráz. Takže jsem byla moc šťastná, že teď mohu tuhle věc režírovat. A vůbec mi nevadí, že už vlastně potřetí.

Vrat’me se v čase ještě dál. Připomeň nám své první setkání s VOŠ hereckou. Myslím, že můžeme říct, že už patříš ke kmenovým režisérům Pidivadla. Mojí první inscenací v Pidivadle byl Paví král podle Františka Hrubína. Kdysi jsem tuhle inscenaci dělala v divadle Minor a škola si tehdy půjčila loutky, vyráběla se jen jednoduchá scéna, a to byl vlastně můj první vstup do Pidivadla. Jaký máš klíč k výběru titulů, které jsi v Pidivadle inscenovala? Většinou je iniciátorkou titulů paní ředitelka Věra Kmochová. Mě vždycky její výběr potěší, protože miluje stejně jako já klasické české pohádky a taky má ráda loutky. Na kterou pohádku ráda vzpomínáš? Měla jsem moc ráda pohádku O Slunečníkovi, Měsíčníkovi a Větrníkovi. Však jsi v ní, Karle, sám hrál a víš, jaká to byla krásná, tajemná a pohádková atmosféra při zkoušení i při představení.

Co charakterizuje pohádky Marky Míkové? Určitě jsou to loutky. Nikdy však nehrajeme iluzivně, vždycky chci mít na scéně i herce a ideální je, když hrají živou muziku a zpívají. Před několika lety ses ujala režie pouličního divadla Loutky naší ulice. Jak oslovuje Marku Míkovou tento fenomén, vyjít z bezpečí divadla do rušných ulic Prahy? Já mám pouliční divadlo moc ráda. Vůbec si myslím, že je báječné, když divadlo opustí divadelní prostor a zaútočí na diváka na ulici, nebo kdekoli jinde. Vždyť umění je všude kolem nás a mělo by nám do života vstupovat. Studenti VOŠH se s tebou mohli setkat nejen v Pidivadle, ale také v učebnách. Jak se díváš na pedagogický proces s dnešní generací? Byla to tvá první pedagogická zkušenost? Učila jsem předmět, který se jmenuje Vztah k předmětu. Tedy o tom pomezí mezi předmětem a loutkou. Velmi zajímavé. Ale musím přiznat, že mnohem raději režíruji, než učím. Ne-

mám tu trpělivost čekat, až se student probudí a začne něco dělat, nesnáším pozdní příchody a lenost a s těmito věcmi učitel věčně bojuje. Když se studenti nepřipravili na hodinu a neměli nachystané etudy, chtělo se mi odejít. Ztráta času. I když občas se zase na druhou stranu urodily moc hezké věci. Pro koho to byla větší škola, pro tebe nebo pro studenty? Moje maminka byla učitelka na druhém stupni, učila matematiku a hudebku, takže jsem to od dětství viděla velmi zblízka se všemi klady i zápory této profese. Musím říct, že to asi byla víc škola pro studenty, setkat se s takovým vyučujícím, jako jsem byla já. Vím o tobě, že poměrně často režíruješ také v zahraničí. Pokud je to vůbec možné, srovnej svou režijní zkušenost tady a v cizině. Všude je to podobné. Někde lépe fungují dílny než tady, mají lepší systém, ale herci a práce na inscenaci je vlastně stejná. Záleží jen na tom, jak jsou herci pracovití a kolik do inscenace přinášejí. Marko, nemůžeme nezmínit fakt, že rok co rok zavítáš v době Vánoc do našich domácností v pohádce Jak se budí princezny. Kdy naposledy jsi tuto pohádku viděla? Podíváš se na ni ráda i dnes, nebo vždy přepneš na jiný program? Ovšemže se na ni ráda podívám. Nikdy nevydržím celou dobu, většinou se na ni dívají moje děti nebo moji rodiče. Pro mě jsou to nádherné vzpomínky na mládí a čím jsem starší, tím tu svoji roli věčné princezny líp přijímám. Jak vzpomínáš na natáčení? Velmi ráda vzpomínám na všechny ty úžasné herce, co už nejsou mezi námi, i na ostatní, protože to byly opravdu herecké osobnosti a sršeli humorem i mimo natáčení. Vzpomínám na pana Menšíka, který byl tou dobou už vážně nemocný, ale v maskérně se všichni díky jeho BULLETIN 2012/2013

18

výstupům váleli smíchy. Na paní Dvorskou, která si se mnou povídala a byla jako moje opravdovská maminka. Na pana Sováka a jeho suchý humor, a pochopitelně na další. Co svedlo Marku Míkovou z cesty filmové herečky? Hlásila jsem se na DAMU na herectví, ale třikrát mě nevzali. Pravděpodobně proto, že tatínek byl vyloučen z komunistické strany. Nakonec se mi podařilo na radu pana Ivana Vyskočila dostat na loutkářskou fakultu DAMU na obor režie – dramaturgie a jsem tomu dodnes ráda. Příležitost k další filmové roli jsem nedostala. Tvá tvorba je s dětmi dosti silně spjata. Projekt Loutky v nemocnici mi přijde velmi specifický a pro mě obdivuhodný. Musí tady přece vzniknout plno zajímavých okamžiků, je snadné rozveselit děti a vytrhnout je z nelehké reality nemocničního prostředí? Já tu práci mám moc ráda. Děti jsou děti, ať už zdravé, nebo nemocné, a chtějí si hrát, chtějí blbnout a chtějí se smát. Čekají na nás, protože chodíme pravidelně, a jejich oči svítí, protože na chvíli zapomenou na svoje trápení a bolest a můžou si zase hrát. Je to vlastně takový zázrak, který se děje na oddělení, a pokaždé jsme za to vděčni. Myslím, že to velmi pomáhá. Mnohokrát nám rodiče či personál říkají, že po naší návštěvě dítě začalo mluvit, nebo jíst, nebo se zkrátka zlepšovat. Člověk cítí, že je to smysluplná práce. Marka Míková je také autorkou knih pro děti. Jak jsi došla k tomu, že budeš psát pro dětského čtenáře? Čte ještě v dnešní době dětská generace? Já jsem v tomhle ohledu optimistka. Myslím, že řada dětí čte. Je to svět, který nic nenahradí. Místo vlastní fantazie, svět, do kterého nikdo nemůže. Setkání sama se sebou v knize mezi autorem a čtenářem, v příběhu. A já si tam připadám tak svobodná, že se sama nechávám unášet, když píšu, a jsem zvědavá, kam mě příběh zavede. Moje poslední knížka vyšla v nakladatelství Argo a jmenuje se Mrakodrapy. Zdaleka jsme nevyjmenovali všechny tvé činnosti. Co tě po pracovní stránce čeká v nejbližší době? Získala jsem Fulbrightovo stipendium na tříměsíční výzkumný pobyt do Ameriky. Budu pracovat v nemocnici podobně jako tady, seznamovat se s neziskovými organizacemi, které působí tam v nemocnici, chci se poučit o tom, jak shánějí peníze a jak pracují. Pak budu také dělat dílnu s dětmi bezdomovců. Ráda bych, abychom vyrobili loutky a zahráli představení. Velice se těším. Jak a kdy vůbec odpočíváš? Jak odpočívám? Každou noc přece…. (:-)) Tento bulletin vyjde až v novém roce, ale i tak, jaké budou Vánoce Marky Míkové? Já Vánoce miluju. Je to tajemný čas, kdy se vždycky stane něco nezapomenutelného. A tak se těším. Pokaždé je to jiné. Karel Pokorný, DiS 2012/2013 BULLETIN

Galla Macků pedagogem 18 let Sólistka Hudebního divadla v Praze Karlíně přijala angažmá na naší první operetní scéně bezprostředně po absolutoriu pěveckého oddělení pražské konzervatoře (prof. J. Jindrák, M. Dvořáková). Po úspěšném debutu v titulní roli Frimlovy Rose Marii následovaly další pěvecké i herecké úkoly. Vedle rolí klasického operetního repertoáru: Veselá vdova (Hana Glavari i Valencie), Paganini (Anna Elisa), Země úsměvů (Mi), Hraběnka Marica (Marica), Polská krev (Helena i Wanda), Čardášová princezna (Sylva), Mamzelle Nitouche (Denisa) a řada dalších. Ztvárnila i role muzikálové: Elisu Doolittlovou v My Fair Lady, kloboučnici Mollyovou v Hallo Dolly, Roxanu (Cyrano z Bergeracu), Manon – (Manon Lescaut), za kterou obdržela cenu literárního fondu. Toto ocenění získala rovněž za Euridiku v Žurbinově rockové opeře Orfeus a Euridika. K těmto dvěma oceněním se řadí i nominace na „Cenu Thálie“ za rok 1996 za roli Mařenky Zieglerové v muzikálu o jedné z největších českých operetních umělkyň – „Mařenka super hvězda“. Má na kontě řadu gramofonových, rozhlasových a televizních nahrávek (např. Vinobraní, Země úsměvů, Manon Lescaut, Hraběnka Marica, snímek Čardášové princezny pro mad'arskou televizi) koncertní turné po většině států Evropy a v roce 1995 vydanou knihu „Z operety do operety“ – jejíž je spoluautorkou. V současné době se věnuje sólovému vystupování. Osmnáctým rokem se věnuje pedagogické činnosti na VOŠ herecké v Praze-Michli. Vyučuje též na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kde vede muzikálové oddělení.

Paní profesorko, oslavila jste své kulaté životní jubileum. Když se za těmi roky zpětně ohlédnete, co vám udělalo největší radost, at‘ už v profesním, tak soukromém životě? Těžko říct, co mi udělalo největší radost. Člověk za život zažije opravdu spoustu radostí a ještě víc starostí, vybrat jednu konkrétní radost je těžké. Když tak o tom přemýšlím, největší radost asi mám z toho, že jsem stále živá a zdravá, to je velký dar.

Vaším profesním domovem bylo karlínské divadlo, opereta, muzikál. Na kterou roli, či část svého uměleckého života nejraději vzpomínáte? To je opět podobná odpověď jako u první otázky. Za život jsem měla možnost zahrát si opravdu hodně rolí, mnohé z nich byly velké, jiné menší, ale na všechny vzpomínám ráda. Vždycky jsem se ke každé roli snažila přistupovat zodpovědně a hlavně poctivě. S jakými pocity jste přijala roli pedagoga? Řídím se heslem „změna je život“. Začít učit zpěv byla pro mě samozřejmě velká změna, ale přijala jsem to jako další životní výzvu. Když potom vidím, jak moji studenti pěvecky „rostou“, mám opravdu radost. A když potom jako absolventi dostanou nějakou pěknou roli, třeba takovou, co jsem dřív hrála já, je to pro mě velké zadostiučinění. Když vzpomenete na svá studentská léta: měla jste profesorský idol nebo lásku? Samozřejmě, asi jako každý mladý člověk. Měla jsem velké štěstí, během mého studia na Státní konzervatoři jsem měla možnost se potkat s mnoha vynikajícími pedagogy. Na VOŠH učíte herce zpívat od počátku vzniku školy. Vznikla tu inscenace, na kterou jste i pěvecky hrdá? Za tu dobu samozřejmě vzniklo pár velice povedených inscenací. Velice ráda vzpomínám na Kabaret, ten se opravdu podařil, sešla se

19

Galla Macků

velmi silná sestava. Podobné to bylo i u Kocourka Modroočka a Lysistraty. Každé představení, kterého se moji studenti účastní, je pro mne vždycky spousta nervů, ale nakonec je pro mne jejich úspěch velkou odměnou.

Studenti vás obdivují a milují. Jak to děláte? Máte nějaký recept? Určitě ne všichni, jsem velice přísná (smích). Vždycky jsem se snažila věnovat každému studentovi maximální péči a pracovat s ním poctivě. Kdo je rozumný a chce se něco naučit, pochopí to. No, a kdo ne, ten má prostě smů-

lu. Věřím, že studenti ocení, když se jim člověk opravdu věnuje a jedná s nimi na rovinu. Co pro vás znamená spolupráce s VOŠH a s její ředitelkou Věrou Kmochovou? Myslím, že můžu s klidem říct, že nás s paní ředitelkou pojí pevné přátelství. Jsem na VOŠH už 18 let, prošlo mi pod rukama hodně studentů, společně jsme udělali velký kus práce a doufám, že ještě velký kus nás čeká. VOŠH je prostě důležitou součástí mého života. K vašemu jubileu jste dostala krásný dárek. Pro kumštýře jeden z nejkrásnějších. Prozradíte jaký?

Dostala jsem opravdu krásný dárek, protože mi byla nabídnuta role kněžny Anhilty Lippert-Weylersheim v inscenaci Čardášová princezna, která se v těchto dnech připravuje v ostravském divadle. Pro kumštýře asi ani nemůže být hezčí dárek, nikde mi není tak dobře jako na prknech, co znamenají svět. Děkuji za rozhovor. Pevné zdravíčko a mnoho úspěchů a štěstí ve škole i v divadelním světě přeje VOŠH. Rozhovor připravil nejmilejší student Gally Macků (dnes pedagog na VOŠH) Miroslav Dvořák, DiS.

Vyučování nejen podle Doni Margaridy Zajímavým nápadem, jak oživit program Pidivadla, je představování hereckých pedagogů VOŠH v komorních inscenacích, vytvořených speciálně pro tuto scénu. První vlaštovkou byla Dnes večer Lola Blau (tým herečky Kateřiny Pindejové a režisérky Rity Jasinské), v druhé premiéře spolupracovali na Vyučování Dony Margaridy herečka Jaromíra Mílová a režisér Karel Kříž, kteří vedou jednu z hereckých skupin I. ročníku VOŠH. Povídali jsme si nejen o realizaci představení, ale také o jejich pedagogické práci. Vyučování Dony Margaridy Roberta Athaydeho jsem poprvé viděla v Divadle Na zábradlí v 70. letech minulého století. Tehdy měla tato one-woman show zřetelný politický podtext. V době totality ale fungovalo téma manipulace jinak než dnes. Jak jste k němu přistupovali? Karel Kříž: Ten posun jsme si uvědomovali, ale domnívám se, že samotný princip manipulace a snaha zmocňovat se duše ostatních (přičemž ten člověk má sám dost práce se svou vlastní duší), je stále aktuální. Téma plíživé manipulace a fašizace je o to nebezpečnější, že funguje skrytě. Je nevykořenitelné, a je třeba ho připomínat. Ve hře se ale také nabízí velký prostor pro fantazii, paradoxní humor a fantaskno, a z toho jsme vycházeli. Už jste někdy předtím zkoušela žánr monodramatu? Jaromíra Mílová: Ne. Je to má první zkušenost s monodramatem. A byla to pro mě velká výzva. Už jen text je svou strukturou poměrně složitý – ta osoba se zdá být skoro bláznivá, skáče z tématu na téma, pořád se opakuje… dlouho jsme zvažovali, jak ono téma uchopit. Na první přečtení se totiž zdá být všechno jasné – prostě paní učitelka s veškerými nešvary. Ale při bližším pohledu hra takhle jednoznačná není. Margarida působí zahořkle, ale řada věcí, o kterých mluví, se odvíjí z jejích vlastních životních zkušeností. A má nějakou zvláštní touhu vše, i ono nepřiměřené, svým dětem předat. Uchránit je před tím, aby uklouzly, aby si v životě rozbily čumák. Ona má lidský rozměr a hloubku, a důvody, proč je taková. Ovšem její způsob prezentace je značně drsný. Hodně dlouho jsem hledala, kudy do té postavy vejít. Setkali jste se s podobným typem učitele? Mílová: Studovala jsem v době totality a na střední škole jsem se setkala, vedle dobrých kantorů, i s několika velmi zvláštními pedagogy. Myslela jsem, že dnes už něco takového není možné. Překvapilo mě, když za mnou přišla jedna „náctiletá“ studentka, která se s podobným přístupem jedné učitelky setkala nedávno také. V představení je použita kamera, která přibližuje postavu v detailu. Proč? Kříž: Rozhodně jsem nechtěl, aby to působilo jako vnějškové vyšperkování představení, které skolí herečku a převezme iniciativu. Sám nesnáším takový nápad pro nápad. Na to jsem přímo alergický, takže jsem měl obavy, aby to nepůsobilo jen jako prázdné gesto. Potřebovali jsme zveřejnit v dostatečné míře dohru, předepsanou autorem, s kabel-

kou a bonbony – což je překvapení pro diváka, šifra a velké gesto, které podivně a zároveň lyricky hru dopoví. Vysypání kabelky na stůl bez možnosti spatření detailu by pro diváky nemělo dostatečný efekt. Proto jsme využili kameru. Pak logicky vyvstala nutnost tyto prostředky provést smysluplně a významově celou inscenací, svázat je dohromady s přístupem hlavní postavy, která se tak odráží a zrcadlí sama v sobě. Ve svém vnitřním zrcadle. Vy dva jste spolupracovali na scéně poprvé. A setkali jste se teprve nedávno jako pedagogové herecké skupiny. O panu režisérovi vím, že má dlouholeté zkušenosti z vyučování na DAMU, ale i z amatérských přehlídek. Vy už jste někdy předtím učila? Mílová: Ano. Dva roky jsme s kolegou Janem Novotným vedli ročník na Pražské konzervatoři. Nedávno jsme se ale nepohodli s vedením školy a většina pedagogů herectví, včetně mě, se rozhodla ze školy odejít. Ale protože jsem zjistila, že mne učení nesmírně baví, hledala jsem možnost, jak v něm pokračovat. Kolegyně Hanka Seidlová se zmínila, že na VOŠH zrovna hereckého pedagoga hledají. Byla to taková zvláštní souhra náhod, ze dne na den jsem nastoupila – a musím říct, že jsem tu spokojená. Provokativní, a stále propíraná otázka – dá se herectví naučit?

Talentu nenaučíte, talent je daný. Ale dá se mu hodně pomoci, pokud je. Třeba tím, že adepta upozorníte na věci, které by mohl zlepšit, rozvíjet. Můžete mu pomoci naučit se přemýšlet nad textem i nad světem, můžete mu dát nějaké impulzy k tomu, aby se vzdělával. Je hodně důležité, aby si studenti uvědomili, že herectví je komplexní záležitost, a že je třeba, aby se naučili sdělovat slovně i fyzicky. Pokud je nějaký osobnostní základ, nějaká jiskra, dá se hodně udělat. Pokud není, je těžké něco rozvíjet, a je to dřina pro obě strany. Kříž: Můžeme studenty naučit, jisté řemeslné dovednosti, přivést je k divadelnímu myšlení… A pokud nejsou vysloveně nešikovní, můžou se toho BULLETIN 2012/2013

20

Derniéry veče

dotknout, pochopit principy. Základní přístupy si pro sebe zmapovat. Aby se tomu všemu dalo říkat umění, to už je spíš dar od pánaboha. Jako zvonař se od tatínka mohl naučit, jak vytvarovat žebro zvonu, ale aby zvon skutečně naléhavě zněl, k tomu bylo potřeba ještě něco navíc… Stejné je to i v herectví. Ale sešel jsem se v řadě divadel s absolventy této školy, a byli opravdu talentovaní, citliví a vnímaví. Pracovalo se s nimi hezky. Chci tím říci, že není zárukou pouze absolvovat tu nebo onu uměleckou školu. Záleží na mnoha aspektech. Na osobnosti, imaginaci, vidění světa, způsobu myšlení, vztahu k lidem, posedlosti, lásce… – na něco jsem zapomněl? Aha! – Na štěstí. Obecně jsou všeobecné znalosti daleko slabší než dříve, studenti nečtou, a vlastně ani nemají příliš zájmu se sebevzdělávat. Samozřejmě, jsou i výjimky. Jak to vidíte ve vaší třídě? Mílová: Na minulé hodině mne překvapila jedna studentka, která ovšem zrovna patří k těm, co se soustavně vzdělávají, studuje zároveň na vysoké škole. Řekla zajímavou věc: Ono je hrozně těžké se něco učit, když máme internet, kde si můžeme cokoli vyhledat. Proč tedy ukládat informace v hlavě? Je pravda, že v mé generaci informace nebyly tak snadno dostupné. Dokonce nám byly upírány, a celá společnost možná měla přirozenější touhu po vzdělání, než je tomu v mnoha případech asi dnes. Na co se při výuce konkrétně zaměřujete? Co považujete za důležité? Kříž: První dva semestry potřebujeme na to, abychom studenty v určitém slova smyslu poznali. Tady se nevyplácí netrpělivost, protože je to základ pro budoucí práci – je třeba zjistit, kudy to těm lidem myslí, jak cítí svět, s čím se v životě setkali. To předurčuje, jak budou komunikovat s diváky v hledišti. Musí o tom vypovídat svými jevištními činy, umět vyslat nějakou zprávu o světě k adresátovi, který sedí v hledišti. A tady bývá problém – nejde jenom o to, jakou zprávu vyšle, ale také jak. S jakou naléhavostí, s jakým osobnostním postojem. Buď to dokáže, a má to nějaký smysl, nebo ne, a pak to nemá cenu. Mílová: Budeme-li mluvit konkrétně, hodně zadáváme improvizace, jasně zacílené etudy, pohybové, situační, pracujeme s hudbou. Samozřejmě pracujeme také na konkrétním textu, snažíme se ukázat studentům způsob, jak daný text uchopit. Ale nejde jen o pilování textu, ale také o to, jak s daným textem na jevišti skutečně existovat. A samozřejmě se snažíme o to, aby studenti rozvíjeli svou vlastní představivost… Bez představivosti nelze, podle mne, vůbec tvořit. V zákulisí léta slýchám od studentů rozporuplné reakce na to, zda je dobré, spojí-li se ve vedení skupiny režisér a herec. Pro mě je to správná koncepce, protože režisér vidí věci komplexněji, herec se spíše zaměřuje na detaily, na herecké know-how. Jak to vidíte vy? Mílová: Pro mě je to spojení dobré, a to i proto, že každý máme trochu jiný pohled, jiné zkušenosti. A tak se i já stále učím, poslouchám-li pana režiséra, co říká studentům, a doufám, že je to tak i obráceně. V každém případě je to obohacující. Podle mne je ale důležité především to, jak si ti dva konkrétní lidé spolu rozumějí. Musí mezi nimi existovat nějaká harmonie, a jestliže není, může to skřípat, bez ohledu na profesi. Kříž: Je dobré, že každý se zaměřujeme na něco trochu jiného. Vnitřní herecká technika je mnohdy tak intimní svět, že kolem toho někdy chodí režisér jenom po špičkách. Herecká škola může být plná nadějí i iluzí. Připravujete studenty i na to, že v praxi mohou zažít zklamání? Kříž: Rozhodně. Život je pes, a nikdo neví, co s námi – i když se snažíme být dobří – udělá. Myslím, že jsme studentům už na začátku dostatečně sdělili, že herectví je značně rizikové povolání. Jana Soprová 2012/2013 BULLETIN

Pedagogické vedení: Karel Vlček a Hana Seidlová

COMMEDIA FINITA Viktorie Hradská

I mrtví mají strach, strach z toho osudného okamžiku náhlého prozření, kdy pochopí, že jsou mrtví a že mrtvými zůstanou navždycky. A živí se jednoduše bojí všeho. Všeho. Bez preferencí a bez jistot.

Režie: Renata Klečková Kostýmy, scéna: Jaroslava Raburdová Monodramatická hra současné autorky, překladatelky, manažerky Viktorie Hradské je výpovědí čtyř žen (učitelky zpěvu, uklízečky, placené společnice, komorné), které byly určitým způsobem blízké Emě Destinnové.

TANEC NA KONCI LÉTA Brian Friel

TULENÍ ŽENA Sue Glover

Překlad: David Drozd Režie: Lucie Málková Pedagogické vedení: Tomáš Petřík a Pavel Khek Pohybová spolupráce: Jindřiška Křivánková Výprava: Anna Forstová Hudba: Daniel Čámský Tulení žena je poměrně komorní hrou, která zachycuje osudy několika podivínů žijících v izolaci průmyslového pobřeží – mimo normální společnost. Hlavní hrdinkou je dívka Rona, která při svém oblíbeném, ale nebezpečném nočním koupání náhle vystoupila z moře přímo do rukou místního pytláka Alexe Greye.

Překlad: Otto Ornest Režie: Kateřina Macháčková Hudební spolupráce: Eduard Feuereis Pedagogické vedení: Jitka Sedláčková a David Vejražka Choreografie: Eva Kodešová a Radek Zima Průvodce příběhem nás zavádí do r. 1936 do malého domku v zapadlém vesnickém údolí na „smaragdovém“ ostrově, do doby, kdy byl sám malým chlapcem Michaelem, který žil se svou neprovdanou matkou Chris a jejími sestrami, jež den co den sváděly prostý, nehrdinský a nepatetický zápas o přežití v končinách, kde chyběly příležitosti jak pro lásku, tak i pro práci.

ROZMARNÝ DUCH Noël Coward

PANIKA

Rafael Spregelburd Překlad: Martina Černá Režie: Zuzana Páleníková Výprava: Karel Vlček a Zuzana Páleníková

Překlad: Eva Bezděková Režie: Zuzana Páleníková Výprava: Tereza Rumlenová Pedagogické vedení: Jitka Sedláčková, David Vejražka Vulgárně erotická fraška s prvky hororu o tom, že je lepší nechat své EX odpočívat v pokoji. „Hypnóza? Hovno.“ „Nedá se nic dělat, musím do transu.“ „Dotknout se tě nemohu. Možná je to prozatím lepší.“

21

2012/2013

rních představení LÁSKA ČI LOGIKA

LYSISTRATA

aneb

Aristofanes

ČTYŘIKRÁT CAMI

Překlad: Vladimír Šrámek Režie: Rita Jasinská Hudba: Zdeněk Dočekal Texty písní: Robin Král Choreografie: Lucie Albrecht Pedagogické vedení: Kateřina Pindejová Pěvecká spolupráce: Galla Macků Hlasová spolupráce: Miroslav Dvořák Scénografie: Natalie Matvijenková

Pierre-Henri Cami

Překlad: Jiří Konůpek Dramaturgie textu, výprava a režie: Karel Vostárek Hudba: Jan Matásek Pedagogické vedení: Hana Zezulová Loutky: Karel Vostárek, Klára Š. Vostárková, Zuzana Štanclová, manželé Krčálovi

Georg Kreisler

Milé dámy, také drazí páni, tklivé historie máme tu. Naslouchejte proto našim písním, co budeme pro vás hráti tu. Palestinou projdem křížem krážem, do pralesa vstoupíme a hned. Lásku synovskou vám tu ukážem, nehynoucí věrnost jakbysmet.

Komorní muzikál vypráví kabaretní formou a mrazivě naivním stylem o tom úseku 20. století, po němž už svět nemohl být stejný jako předtím.

Repertoár

Lysistrata je o válce, ženách, sexu a mužích, ano, ale především je to o nás samotných. Všichni chceme, abychom vyhráli, všichni toužíme držet se kormidla, ale někdy musíme poodstoupit a nechat druhé řídit loď, jinak se budeme bouchat po kebulích a nepoznáme míru. Hrají: Přemysl Bílek, Karel Byczanski, Dominika Býmová, Martin Čarný, Eliška Dohnalová, Tereza Kaucká, Filip Kráčmar, Kateřina Kryčová, Karel Pokorný j.h., Nikola Rejlová, Lucie Rusiňáková, Lucie Šmejkalová

RODINNÁ ZÁLEŽITOST VYUČOVÁNÍ Ray Cooney DONY MARGARIDY NŮŽKY NA DRŮBEŽ Fausto Paravidino

Překlad: Kateřina Bohadlová Režie: Pavel Khek Výprava: Michal Syrový Pohybová spolupráce: Radim Vizváry Hlasová spolupráce: Miroslav Dvořák Pedagogické vedení: Pavel Khek a Tomáš Petřík Výroba scény: Jiří Knápek a Josef Kindl Jedno zazvonění u dveří změní Marcovi Parodimu celý život. Nezvaný host, Paolo Ferri, se u Marca chová jako doma, nechá si uvařit kávu a hlavně – je to vrah. Když u Marcových dveří zazvoní druhý nezvaný host, Paolo Ferri ho nemilosrdně zastřelí, zatímco mu Marco připravuje v kuchyni kávu. Mrtvola na podlaze, a vrah fuč.

Překlad: Břetislav Hodek Režie: Zuzana Páleníková Pedagogické vedení: Karel Vlček a Hana Seidlová

SESTUP ORFEŮV Tenessee Williams/ Eva Prchalová

Překlad: Jan Grossman, Jiří Kolář Režie a výběr hudby: Aleš Bergman Dramaturgie: Eva Prchalová Pedagogické vedení: Aleš Bergman, Eva Prchalová Scéna a kostýmy: Pavla Kamanová

DNES VEČER: LOLA BLAU Překlad: Luboš Šterc, Ivo Fischer Režie: Rita Jasinská Výprava: Rita Jasinská Textová spolupráce: Ivo Fischer Klavírní doprovod, korepetice: Zdeněk Dočekal Choreografie: Lucie Albrecht

Hrají: Jaromíra Mílová, Jan Komberec, Karel Pokorný j.h.

Maloměstské prostředí plné pokrytectví, závisti, klepů a skrytých vášní. Odlišnost jako zdroj konfliktů... Včera stejně jako dnes, ať už na americkém jihu nebo českém severu. Šestadvacetiletý Jan se v den svých narozenin rozhodne změnit svůj život. Nasedne do vlaku, jehož konečná stanice je láska, ale i nedorozumění. Maloměšťácké vztahy, rasismus, zoufalost lidského žití. Hrají: Veronika Bártová, Tereza Braumová, Šárka Býčková, Martin Cikán, Viktorie Hásková, Mária Holbová, Barbora Jánová, Adéla Koutná, Philipp Kraiczy, Kornelia Ševčíková, Lukáš Vychopeň, Michal Žižka

Robert Athayde

Překlad: Valeria Sochorovská a Karel Vondrášek Režie: Karel Kříž Hudba: Vladimír Franz Výprava: Kristina Matre Pohybová spolupráce: Ludmila Bílková

DÁMSKÝ KREJČÍ Georges Feydeau

Tato bláznivá komedie se odehrává v londýnské nemocnici svatého Ondřeje pár dnů před Štědrým dnem. Těsně před důležitou přednáškou oznámí doktoru Davidu Mortimorovi jeho bývalá milenka Jane, že s ním má (nyní již dospělou) dceru Leslie. Davidova snaha vyhnout se přiznání k otcovství vede k improvizovaným výmluvám a výmyslům vytvářejícím stále nové a komplikovanější zápletky.

Překlad: Michal Lážňovský Režie, scéna a kostýmy: Mikuličky Hudba: Alexander Kaška

Monodrama pro věčné učitele a studenty. Nejslavnější donou Margaridou, která obecenstvo považuje za „své“ žáky, byla Annie Girardotová, pro niž brazilský autor Roberto Athayde hru napsal. V Pidivadle se v titulní roli představí Jaromíra Mílová.

„Dámský krejčí“ je rozverným příběhem lékaře, který s neobyčejnou invencí skrývá četné nevěry před svou důvěřivou manželkou a podezíravou tchyní. Aby svá milostná dobrodružství co nejvíce utajil, pronajme si pro schůzky bývalou krejčovskou dílnu. Okolnosti ho ale přinutí předstírat, že je dámským krejčím. BULLETIN 2012/2013

22

Premiéry 2013

Hrají: Alexander Andrejs, Hana Chlebcová, Václav Czeczotka, Klaudia Gáborová, Julie Houfková, Milan Mikulčík j.h., Michaela Patočková, Petra Rjapošová, Patrik Šimůnek, Šárka Srkalová, Jiřina Vlková, Pavlína Žďánská

VLTAVÍNKY

Magdaléna Frydrych Gregorová

WE ARE THE TALENTS! Helena Eliášová

Režie: Pavel Khek Pěvecká spolupráce: Eliška Weissová Choreografie: Libuše Králová, Svatava Milková Pedagogické vedení: Tomáš Petřík Klavírní doprovod: Linda Winterová

NEBEZPEČNÉ VZTAHY

Christopher Hampton Překlad: Vladimíra a Ladislav Smočkovi Režie: Rita Jasinská Scénografie: Rita Jasinská Choreografie: Lucie Albrecht Hudba: Martin Čarný Děj hry se odehrává převážně na tanečních bálech, které se pro tehdejší dobu staly symbolem nejen společenské prestiže, ale i místem, kde s klidem rostla manipulace, touha po moci a samozřejmě i nezkrotná vášeň zahalená do nádherné garderoby. Hlavní role patří Markýze de Merteuil, kruté a noblesní dámě, a pařížskému milovníkovi Vikomtovi de Valmont. Tito dva spolu rozehrají ostrou šachovou partii a jako figurky použijí osoby, které jim nejvíce důvěřují. Jejich hra s lidskými osudy pro pouhý rozmar, pomstu a pobavení se i jim může stát osudnou. „Aristokracie dosáhla takového stupně dekadence, zhýralosti a bohatství, že to bylo nesnesitelné. Ale dnes je spousta zemí, v nichž panují takové podmínky, a nakonec to snad přesto nesnesitelné není.“ Christopher Hampton

Hrají: Přemysl Bílek, Karel Byczanski, Dominika Býmová, Martin Čarný, Eliška Dohnalová, Tereza Kaucká, Filip Kráčmar, Kateřina Kryčová, Nikola Rejlová, Lucie Rusiňáková, Lucie Šmejkalová 2012/2013 BULLETIN

Bláznivá hudební komedie divákům odkrývá zákulisí mediálního fenoménu dnešní doby, talentových soutěží. Šest finalistek zcela rozdílných charakterů doufá, že jim výhra v soutěži změní život, že jejich starý život vymaže a otevře dveře do zářivé budoucnosti. Hrají absolventi VOŠH: Magda Hniličková, Ewa Hronková, Šimon Knápek, Taťána Krchovová, Linda Svobodová, Jana Trojanová, Lenka Vacvalová

BLÁHA A VRCHLICKÁ Mirko Stieber

Režie a výprava: Mikuličky Režijní supervize: Karol Suszka Komedie Bláha a Vrchlická je příběhem muže a ženy, ke kterým osud nebyl příliš milostivý, ale oni přesto neztrácejí naději, víru a odvahu dát svým nelehkým životům nový smysl. „Dobrý den! Nechtěl byste mi, Bláho, udělat dítě?“ Zeptá se slečna Vrchlická pana Bláhy pod skokanským můstkem. Ten, takovým návrhem zaskočený a uražený, nejdříve odmítne. Ale i on, rozvedený a vážným úrazem připravený o své sny, zatouží po synovi, který by měl lepší osud než on a dokázal to, co se jemu už nepodaří – vyhrát olympijské hry ve skoku na lyžích. Hrají absolventi VOŠH: Anna Kukuczková, Josef Hlinka

Režie: Mikuličky Vltavínky jsou ženy od řeky Vltavy – naše české drahokamy – ženy zelené krve – ženy jednoho rodu. Jejich odkaz putuje z generace na generaci, jako se krev vlévá z matky do dcery, plynule, jako se jedna řeka vlévá do druhé… Praprababička, prababička, babička, matka a dcera – hrdinky jednoho století. V čem se liší? V čem se jedna druhé podobají? Jaký odkaz je spojuje? Hra plná nečekaných setkání a odhalení nepostrádá humor a nadsázku. Situace se skládají jedna do druhé jako logická skládanka nebo rébus, čímž vytvářejí svébytný scénický život plný dramatického napětí.

PŘÍBĚHY Z DEKAMERONU Aleš Fuchs

Režie: Jiří Fréhar Herecké vedení: Milan Mikulčík Skupina mladých mužů a žen utíká z Florencie před morem. Jejich útulkem se stává opuštěný palác nedaleko města. Zde potkávají tajemného Filippa, který jim pomáhá překonat strach a zapomenout na jejich zoufalou situaci. Filippo všechny zláká, aby si spolu s ním zahráli veselé příběhy a opět se radovali ze života. „Vždyť život je přece strašně krásná věc. Od začátku až do konce!“

KOKAIN

M. Agejev/ Kateřina Macháčková Režie: Kateřina Macháčková Herecké vedení: Jitka Sedláčková Pohybová spolupráce: Radek Zima Výprava: Helena Zmatlíková Adaptace románu KOKAIN by měla být interaktivním hudebně-dramatickým projektem na téma řešení problémů dospívajících pomocí drogy. Proč jsme vybrali jako předlohu KOKAIN? Inspirovala nás živá forma líčení procesu propadání droze, typizace komplikovaných postav navazující na velké ruské klasiky, navíc dobové zasazení do 30. let minulého století umocní

aktuálnost a všeplatnost tohoto problému.

KOLÁŽ ZE SHAKESPEARA (pracovní název) William Shakespeare/ Martin Hilský

Režie: Karel Kříž Pedagogické vedení: Jaromíra Mílová „Jak se vám líbí“, „Marná lásky snaha“, „Romeo a Julie.“, „Sen noci svatojánské“.“ Večer tříkrálový“ a „Sonety“.

KRAJNÍ MEZE

William Mastrosimone/ Marta Ljubková Režie: Martin Vokoun Pedagogické vedení: Eva Prchalová Hlavní hrdinka Marjoire tráví klidné odpoledne doma, když se objeví Raul. Nejdřív se zdá, že jde o omyl, Raul je ovšem čím dál tím agresivnější a Marjorie se pokusí znásilnit. Ta má ovšem štěstí, podaří se jí ubránit (nastříká mu sprej do očí) a v další scéně se role obracejí. Spoutaný Raul se stává obětí a Marjoire jeho mučitelkou. Ukazuje se, že dům, v němž bydlí tři ženy, dlouhodobě sledoval a znásilnění plánoval. Marjorie ho mučí za hranice snesitelnosti. Domů se postupně vracejí spolubydlící Patricia a Terry – s nimi se měřítko spravedlnosti postupně vychyluje na obě strany.

ZIMA

Jon Fosse Režie: David Šiktanc Ve hře Zima potkává obchodní cestující opilou prostitutku a v záchvatu soucitu ji vezme k sobě na hotelový pokoj. Oba protagonisté paradoxně vnímají toho druhého jako pevný bod ve své nejisté existenci. V neustálém přibližování a vzdalování připomínají muž a žena magnety, které se přitahují a hned zase odpuzují podle toho, jakými póly jsou k sobě nasměrovány.

BLÁZNI A SVĚDCI

Dario Fo/Zdeněk Digrin Režie: Aleš Bergman Výprava: Karel Vostárek Hudba: Aleš Bergman Pedagogické vedení: Eva Prchalová Mysteria: Maria se dozví, že jí odsoudili syna, Křížová cesta, Umučení, Pašije pod křížem.

23

Pohádky na repertoáru Pidivadla dortu. Nechybí ani „vyprávění“ Kočičky o Pyšné noční košilce. Hrají: David Garcy, Zuzana Fricová a Jana Macíčková

HRANÍ O ČERVENÉ KARKULCE

Několik mladých lidí najde opuštěnou, odřenou skříň. K jejich překvapení v sobě skrývá poklad: nádhernou krajinu a několik loutek. Co s nimi? Když loutky, tak pohádka! Když pohádka, tak ta o Červené Karkulce. Ale jak ta pohádka vlastně je? Herci střípek ke střípku sestavují příběh děvčátka, babičky, myslivce a zlého vlka. Kdyby však v sále neseděli vše znalí diváci, asi by pohádka nevznikla. Nakonec s pomocí fantazie, několika loutek, písniček a hlavně s dětskou reakcí oslaví Karkulka s babičkou svátek. A tak ta stará, odřená skříň našla svůj smysl. Hrají: Tomáš Jereš, Dan Kranich, Tereza Pachtová, Eva Pechová, Zuzana Smutková

Růženku znovu zakleje, ale láska ji opět probudí k životu, protože láska je silnější než smrt. Hrají: Ondřej Brejcha, Nela Friebová, Dagmar Jegerová, Tomáš Jereš, Dan Kranich, Tereza Pachtová, Michal Šturman

…obnovená premiéra jaro 2013

Pavel Polák

Režie: Perla Kotmelová Pohybová spolupráce: Lucie Albrecht Scéna: Ivan Antoš, Rudolf Jirek Loutky: Václav Krčál Hudba: Vítězslav Hádl

Výpravné loutkové představení na motivy klasické pohádky s živou hudbou a mladými herci je plné humoru a také romantiky. Všichni milujeme pohádky, protože milujeme příběhy o lásce, hrdinských činech a o vítězství dobra nad zlem. Zlá kletba a lidská zloba

KOCOUREK MODROOČKO

Josef Kolář/Petr Prchal/ Marek Eben Režie: Tereza Karpianus Scéna: Alžběta Hanzlová Kostýmy: Alžběta Hanzlová Hudba: Marek Eben Dramatizace: Petr Prchal Pěvecká spolupráce: Galla Macků Pohybová spolupráce: Katarína Rampáčková Měsíc na nebi dorůstá a na střeše se scházejí krásné kočky, rošťácká koťata, bojem ošlehaní kocouři i šviháčtí mackové. A mezi nimi modrooký rozumbrada – kocourek Modroočko, který si o svých dobrodružstvích vede tajný deník. Přijďte do něj nahlédnout! Hrají: Martin Čarný, Kateřina Kryčová, Tereza Kaucká, Filip Kráčmar, Karel Byczanski, Přemysl Bílek, Nikola Rejlová a Jan Komberec

O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém a taky Kašpárkovi Karel Jaromír Erben, Karel Makonj Režie: Hana Zezulová Úprava: Jan Novák Scéna a loutky: Ivan Antoš Hudba: Jan Matásek Klasická česká pohádka, klasické „pimprlové!“ divadlo s českými marionetami a klasickou figurou loutkového divadla – Kašpárkem – se budou

podílet na známém vyprávění o třech podivuhodných braších, jejichž um pomůže princi osvobodit princeznu ze zakletí zlého čaroděje. A že Kašpárkův důvtip a organizační talent taky přijdou ke slovu, tím si můžete být jisti stejně jako délkou Dlouhého, bystrým okem Bystrozrakého a zavalitostí Širokého.

…premiéra pohádky jaro 2013

TATÍNKU, TA SE TI POVEDLA Zdeněk Svěrák, Tereza Lišková

Režie: Marta Hrachovinová Pohádky na dobrou noc vyprávějí dětem obvykle maminky. Ty ale mívají právě večer v domácnosti nejvíc práce. A tak je po-

třeba, aby je tatínkové zastoupili. Tatínek Šíma by pohádky raději četl. Jenomže Petřík a Petruška dávají přednost takovým, jaké jim dříve povídala maminka: o zdánlivě obyčejných věcech kolem nás. A to není jednoduché, jak se možná na první pohled zdá. Však se tatínek Šíma s pohádkami pěkně natrápí!

Derniéra pohádky HRA O PEJSKOVI A KOČIČCE Josef Čapek

Úprava: Karel Makonj, Karel Vostárek Režie: Karel Vostárek Loutky: Václav Krčál Hudba: Vratislav Šrámek Povídání o Pejskovi a Kočičce Josefa Čapka se nám stalo předlohou pro laskavě úsměvný vhled do soužití těchto dvou protikladných temperamentů. Naši hrdinové prožívají na jevišti veselé i horké chvilky, při mytí podlahy a pečení svého pověstného

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA Marka Míková

Režie: Marka Míková Výroba loutek a scény: Václav a Marcela Krčálovi Hudba: skupina Zuby Nehty Korepetice: Petra Bílková

STRAŠIDÝLKA

Marta Dietrich Dvorská Režie: Perla Kotmelová Scéna a loutky: Eva Bláhová Hudba: Pavel Bělík Choreografie: Lucie Albrecht

Pohádku plnou strašidýlek o tom, že se i strašidýlka můžou bát a jaká dobrodružství mohou spolu zažít. Přijďte se podívat do Pidivadla, třeba zjistíte, že nějaké to strašidlo máte doma i vy. BULLETIN 2012/2013

1

2

První absolventi měli sraz po patnácti letech

3

5

6

4 1 Potěšit je přišli naši první pedagogové herectví Petr Kostka, Nina Divíšková a Carmen Mayerová. 2 Marek Epstein a Radka Mašková – naše první dvojice zamilovaných na škole. Potom šel každý svou cestou – Radka do divadla Alfa v Plzni a Marek vystudoval scénáristiku na FAMU. Má za sebou několik celovečerních filmů a vynikající výsledky. Uči na Akademii Josefa Škvoreckého. 3 Jana Epikaridis po absolutoriu získala angažmá v Opavě. Hrála zde dlouhých 9 let. Vzala si kolegu z divadla a mají spolu dvě krásné dcerky. Jana s rodinou ted‘ žije opět v blízkosti Prahy a učí na Mezinárodní konzervatoři. Optimismus jí nechybí ani dnes, proto ji můžeme vidět i jako zdravotního klauna v nemocnicích u dětí. 4 Klára Vodenková bydlí na Žižkově a právě ona byla hlavní iniciátorkou setkání po 15 letech. Je vynikající dabérkou. 5 Dita Hořínková – přivedla k nám do školy svoji spolužačku ze střední Terezu Kostkovou. Dita nádherně zpívá a díky tomu objevila třeba i Japonsko (a Japonci Ditu). Také kupříkladu zpívala Radu v muzikálu Cikáni jdou do nebe v divadle v Plzni. 6 Alice Veldenová přinesla ukázat své krásné miminko. Má za sebou kus divadelního života v Jihlavě a práci moderátorky v ČT, vypadá št’astně. 7 Tereza na závěr. Také ona opouštěla s prvními herci naši školu před patnácti lety. Jaké to asi bylo mít v druhé herecké skupině jako pedagoga otce Petra a matku Carmen jako pedagožku hlasové výchovy? Asi skvělé, protože Tereza dospěla a je z ní úspěšná herečka a moderátorka. A hlavně nikdy se nepřestala usmívat!

7

Vydává Vyšší odborná škola herecká s. r. o., Hadovitá 1023/7, Praha 4, tel.: +420/241 482 422, fax: 241 480 239, e-mail: [email protected], www.vosherecka.cz, www.pidivadlo.cz. redakce: Věra Kmochová, Iva Vomelová, Karel Pokorný, Eva Koubová, Jana Soprová, fotografie: Věra Kmochová, archiv VOŠH, Roman Albrecht, Stanislav Cimbura, předtisková příprava: František Lávička, maketa: Grafos, [email protected], tisk: Sprint Servis, Pekařova 4, 180 00 Praha 8

Bylo nebylo. Setkáme se v Pidivadle a v Rock Café. Z obsahu:

Recommend Documents