NEBYLO PRO NĚ MÍSTO

Věstník farnosti u  kostelů s v.   M i k u l á š e a   s v.   V á c l a v a 2 4 . p r o s i n e c L é t a P á n ě 2 0 11

1

LEDEN

. . .  N E B Y L O P R O N Ě M Í S T O Jsou Vánoce, svátky lásky a vzájemného přijímání. Připomínáme si chvíli, kdy Bůh sestoupil mezi nás, aby nás, lidi, učil přijímat a  rozdávat lásku. Přišel z lásky k nám, svým dětem. A přesto, jak píše svatý Jan: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (J 1,11). Když Marie, Josef a Dítě, které se mělo narodit, hledali v Betlémě nocleh, „... nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Toto Dítě, „v němž bylo stvořeno všechno na nebi i  na zemi“ (srovnej Ko  1,16), musela jeho Matka zavinout do plenek a  položit do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou (srovnej Lk 2,7). Pro kolik lidí i dnes není místo jak uvnitř celého lidského společenství, tak i v útulku

našeho srdce! Kolik lidí i dnes přichází klepat na dveře. Jsou hladoví a žízní po přátelství, po slově pochopení a uznání. Jsou ve vězení svého sobectví, neodpuštění, jsou vnitřně zraněni neuctivým jednáním, ponižováním, nedostatkem mnohdy základních životních potřeb. Do této situace přichází Ježíš, aby nám připomněl onu nádhernou nabídku: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a  oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“ (Mt 25,34–36). Najdě-

2/ I me si teď o Vánocích čas a zamysleme se nad tím, zda je naše srdce připraveno přijmout toho, kdo chodí kolem nás a  zjišťuje, že pro něj není místo

pod střechou. Ať tu naději, které dává vyrašit Boží Syn, naději zakotvenou ve víře v Boží lásku, může poznat každý, kdo nás potká. Jozef Nagy

O H L É D N U T Í za minulým měsícem nebo i dál Letem světem Minulý viniční měsíc jsme začali v neděli 27. 11. velikou událostí. Naši farnost navštívil arcibiskup Dominik Duka a  celebroval mši svatou, která se ten den konala výjimečně od 10 hodin. Program na neděli byl bohatý, nejen pro dospělé, ale i  pro děti a  mládež. Odpoledne se konalo na faře loutkové divadlo: představení Princezna Jasoňka a večer v sále u sv. Václava zpěvy a modlitby Taizé. Další neděli, to byla už 2. adventní, vystoupila v kostele sv. Václava skupina KaPři. Po koncertě se v sále u sv. Václava sešli účastníci poutě do Turecka. V úterý 6. 12. byla Slavnost sv. Mikuláše, spolupatrona naší farnosti. Slavnostní eucharistie se konala stejně jako pravidelná úterní, tzn. v kostele sv. Mikuláše od 18 hodin večer. Ač čas ztišení, druhý týden adventní nám skýtal spoustu možností se zaradovat a slavit. Ve čtvrtek 8. 12. byla překrásná Slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu. Hned den na to, v pátek 9. 12., se konalo v sále u  sv. Václava po večerní eucharistii velkolepé setkání všech dobrovolníků. Píšu velkolepé, protože to opravdu bylo krásné, potkat se se všemi lidmi, kteří

pro naši farnost něco dělají. Přišel i samotný sv. Mikuláš s Andělem a každého odměnil. Mimo jiné byl večer zpestřen skvělým vystoupením svěřenkyň Dany Vackové, které nás zavedly do ráje a prvních dnů Adama a Evy. A  co jsme si nadrobili, to jsme si také snědli, respektive uklidili. V  sobotu 10.  12. se konal generální úklid kostela, takže jestlipak jste si všimli, jak se nám krásně blýskají sochy? To není samo sebou, takže veliké dík nejen organizátorům úklidu, ale také všem zúčastněným a především Lukáši Borskému, který nám uvařil senzační guláš! V řádně uklizeném sále u sv. Václava se konala v sobotu 10. 12. duchovní obnova s vršovickým rodákem P. Pavlem Semelou. Ve středu 14. 12. odpadla bohoslužba slova a konala se projekce zfilmované přednášky a následná diskuze na téma Psychotronika s Martinem Ševčíkem, který v dokumentu mluvil o svých zkušenostech s psychotronikou. Poslední neděli adventní jste si mohli v sále u sv. Václava poslechnout písně z alba První sníh – zhudebněné básně Suzanne Renaud (manželky Bohuslava Reynka) v podání Ondřeje Škocha.

3/ I V  posledním týdnu adventu, od 19. do 24. 12., jste se mohli ráno v kostele sv. Mikuláše zúčastnit bohoslužeb, při kterých se zpívaly staročeské roráty. V neděli 18. 12. nás velice zarmoutila

zpráva, že zemřel náš bývalý prezident Václav Havel. Celý národ drží smutek. Poslední rozloučení s  ním proběhlo 23. 12. 2011 v katedrále svatého Víta.  AL

S P O L E Č E N S T V Í naší farnosti a jeho záležitosti Farní charita – malé přemítání Základem našeho žití je Láska. Základem našeho žití je láska? Může se v  mezilidských vztazích projevit i  jak čteme v Mt 25,34–39. Je ale dobré občas probrat, z  jakého popudu a  pro jaký účel některé záležitosti děláme. Jsem ráda, že se můžeme na nějaké péči podílet společně. Děkuju Bohu i  lidem, že důsledkem je obdarování na obou stranách. A tak je fajn, že v době uzávěrky Vinice se plní koš balíčky pro seniory, děti z dětského domova mají své přímluvce a plyšáčky, někteří osamělí senioři budou mít návštěvu a několik rodin, které „počítají každou korunu“, dostane příspěvek. Ale hlavně, že v našich srdcích, rodinách, vztazích vládne... Farní miniadopcí přispíváme ve třech případech, kdy je příčinou těžké finanční situace vážná nemoc živitelů. V současné době ale vlivem situace sponzorů budeme muset darované částky snížit. Doufáme, že se přihlásí dobrovolníci, především z  řad dětí, mládeže a  dospělých do nepohody k  účasti na Tříkrálové sbírce, abychom možná trošku zviditelnili jeden aspekt naší církve, přispěli na Charitní domov pro

seniory v  Mukařově, na odstraňování podvýživy matek a dětí v Africe a pomohli finančně slabým rodinám naší farnosti. I z Tříkrálových sbírek máme mnozí zajímavé prožitky, takže zveme k  dalším :). V  roce 2012 bude sbírka probíhat od pondělí 2. ledna do pondělí 9. ledna. Těšíme se na další společné charitní činění. Hanka [email protected], 721 444 323 č. účtu farnosti: 280828389/0800 pro fachu VS: 33333

Pastorační rada 23. 11. 2011 Pastorační rada proběhla ve středu před návštěvou arcibiskupa Dominika Duky v  naší farnosti, proto prvním bodem programu byla příprava na tuto návštěvu. Dále jsme diskutovali o akcích plánovaných na prosinec tohoto roku (setkání dobrovolníků, sobotní předvánoční úklid kostela a adventní duchovní zamyšlení, roráty u sv. Mikuláše, vánoční výzdoba).

4/ I Pastorační rada také jednala o  akcích, které se uskuteční v prvních měsících roku 2012. Začátkem ledna proběhne tradiční Tříkrálová sbírka. Ministranty čeká 5. 1. ministrantská schůzka, na kterou je pozván zasloužilý vršovický ministrant František Reichel. Dne 13. 1. 2012 se můžeme těšit na Společenský večer farnosti, který se uskuteční od 19.30 hodin v Kulturním domě barikádníků Barča, letos s  názvem Sedlácký ples aneb od Oráče po JZD. Vstupenky se prodávají po bohoslužbách. Jestliže si je koupíte v předprodeji, získáte slevu. Pro děti se na sobotu 14. 1. připravuje dětský karneval. V neděli 22. 1. při mši svaté v  10.30 budou představeny děti, které letos půjdou k  1. svatému přijímání. Během jarních prázdnin Prahy 10 (11.–18. 2.) se děti mohou zúčastnit farního tábora a v sobotu 25. 2. je čeká výlet. Od 18. 2. do 21. 2. proběhnou v naší farnosti exercicie s  Eliasem Wellou. V současné době je kapacita zaplněna, případná volná místa budou ohlášena. Připravuje se také farní pouť do Polska a Litvy, a to od 22. 4. do 28. 4. 2012. Pronájem sálu u  sv. Václava má na starosti paní Helena Ciprysová. Kontakty na ni: e-mail: [email protected], tel. číslo 603 755 252.  LH

Hledá se sponzor srdcí Asi nejen vršovičtí farníci, ale i  zdejší obyvatelé si všimli, že zvuk zvonů kostela sv. Václava není pro svou ra-

zanci příliš příjemný. Odborníci hovoří o „řinčivosti“. Pro srovnání se stačí zaposlouchat např. do zvuku zvonů kostela sv. Ludmily na náměstí Míru. Zvonů bylo ve věži nového kostela původně pět. Všechny byly rekvírovány během 2. světové války. Teprve v r. 1995 byly pořízeny dva nové: sv. Václav (tón a1) a  sv. Ludmila (tón cis2). Odlila je firma rodiny Dytrychovy z  Brodku u  Přerova. Zvon Václav poslední dobou prakticky nezvoní. Chyba je zřejmě v  motoru, ale zatím se ji nepodařilo přesně identifikovat. Diecézní kampanolog (znalec v oboru zvonařství) vidí příčinu příliš silných úderů v nešťastně zvoleném typu srdcí. Jedná se o tzv. překlápěcí srdce. Ta se skládají ze dvou částí, přičemž kloub, který umožňuje pohyb srdce, se nachází zhruba uprostřed. Tento typ srdcí je vhodný jen pro zvony upevněné na zalomené ose, zatímco naše zvony jsou zavěšeny na osách rovných. Srdce našich zvonů jsou zhotovena z  nevhodného materiálu (ocel místo měkkého železa), mají příliš vysokou tvrdost a navíc předimenzované protizávaží nad kloubem. To je příčinou příliš silných úderů pěsti srdce do zvonoviny. Vedle nepříjemného řinčivého zvuku dochází také k  nadměrnému opotřebení zvonoviny v místě úderu a tím ke snížení životnosti zvonu. Řešení se nabízí dvojí: 1) S  nejistým výsledkem přežíhat stávající srdce a následně se snažit odříznout adekvátní hmotu protizávaží. Tomu by navíc měla předcházet nerentabilní analýza materiálu stávajících srdcí. Při tomto postupu ale není zaručeno, že se podaří trefit do správných hodnot.

5/ I 2) Pořízení nových srdcí, tzv. klasických (kloub na horním konci srdce, žádná protizávaží) z vhodného materiálu a s tvrdostí odpovídající zvonovině. Toto opatření by se mělo podle předběžných odhadů vejít do 30 000 Kč. Vedle toho

bude třeba posoudit a následně seřídit, nebo možná vyměnit poháněcí motory. Úpravu zvonů budeme ale moci uskutečnit pouze v případě, že se najde dárce, kterému bude záležet na tom, aby se Vršovicemi alespoň jednou denně nesly opravdu příjemné tóny. JR

L I T U R G I C K É O K É N K O : Sbírka Z naší bohoslužby jakoby trčí dva poněkud neduchovní úkony, o kterých by si leckdo mohl myslet, že jejich zařazením je liturgie zneužita k ryze praktickým cílům. Jde o finanční sbírku a tzv. ohlášky, tedy před koncem bohoslužby zařazená oznámení o  všem možném, co se bude v příštím týdnu ve farnosti či sboru dít. Když necháme stranou novozákonní svědectví (1Kor 11,17nn), nacházíme už ve 2. stol. doklady o tom, že věřící přinášeli k bohoslužbě chléb a víno, ale i jiné naturálie. Z  toho se vzalo přiměřené množství chleba a  vína k  samotnému bohoslužebnému slavení a  zbytek byl rozdán chudým. Když byl v 8. stol. v západní církvi zaveden pro bohoslužbu chléb nekvašený, toto přinášení potravin zaniklo a  bylo nahrazeno peněžní sbírkou. Už z  tohoto kratičkého historického výkladu je tedy zřejmé, že sbírka je od počátku integrální součástí křesťanské bohoslužby. Současná praxe je různá a mnohde problematická. Rozhodující je účel sbírky. Je zřejmé, že její vlastní a teologicky správný smysl je diakonický – pomoc potřebným. Pak je jistě správné, když je sbírka spojena s přípravou bohoslu-

žebných živlů chleba a vína. Nikdy ale nesmí – jak se to bohužel mnohde z netrpělivosti děje – pokračovat i  během následující vrcholné části bohoslužby, totiž eucharistické modlitby, kterou naprosto nemístně a navíc trapně ruší. Ekonomická realita církví vede k tomu, že farnosti většinou vybírají na sebe samy (na uhrazení provozních nákladů kostela a fary). To je přijatelné, pokud se alespoň někdy vybírá při bohoslužbě na potřebné a pokud se diakonie realizuje ve farnosti jinak, např. prostřednictvím různé charitní činnosti. Sbírku na provoz je pak lépe zařadit na konec bohoslužby, resp. až mimo její rámec, např. při odchodu z kostela. Se sbírkou v její původní podobě souvisí do jisté míry i  dodnes zachovaný zvyk mytí rukou kněze po přípravě chleba a vína na oltář. Kněz si poté, co přebíral množství darů pro chudé, prostě potřeboval umýt ruce. Tento zvyk ale asi má svůj původ ještě hlouběji v rituálním omývání v rámci židovské bohoslužby. Zpracováno podle: J. H. Emminghaus, Eucharistie, Praha 2001; Z. B. Bouše, Malá katolická liturgika, Praha 2004; P. Filipi, Pozvání k oslavě. Evangelická liturgika, Praha 2011 JR

6/ I

R O Z H O V O R s farníky dobrovolníky: Chodíte na ranní nedělní mši svatou? Všimli jste si něčeho nového? Jestlipak jste se někdy otočili a podívali se na kůr, jak nám tam sbor krásně zpívá. Pak jste si také mohli všimnout, že máme nového sbormistra. Je jím Libor Dřevikovský… Někteří lidé Vás znají jako redaktora Českého rozhlasu 3 – Vltava, někteří jako našeho nového sbormistra v kostele sv. Václava. Jak jste se k hudbě dostal? V dětství, doma. Tatínek je amatérský muzikant, hrál na lesní roh, maminka zas ráda poslouchá kvalitní hudbu. Jako malého mě jednou vzali do tehdejšího Smetanova divadla na operu a bylo rozhodnuto…

Libor Dřevikovský

Ano, souviselo to s  loňským uspořádáním mého bakalářského koncertu v  rámci studia sbormistrovství na PedF  UK v  Praze. Zkusil jsem, coby zcela neznámý muzikant, požádat pana faráře Stanisława Góru o pomoc – neměl jsem k dispozici žádné prostory ke koncertu – a on mně vyšel fantastickým způsobem vstříc. Tudy vedla i cesta k vršovickému sboru. Kdy přesně jste se vedení zdejšího sboru ujal? Letos v září. Cítil jsem se panu faráři za jeho pomoc velice zavázán a nevěděl jsem, jak mu poděkovat. Tak jsem to zkusil jako sbormistr...

Na jaké nástroje hrajete? Dočetla jsem se, že jste vyučoval v ZUŠ hru na keyboard, ale také že svůj skladatelský zájem soustřeďujete na dechové nástroje. Hrajete na nějaký? Co se vám na dechových nástrojích líbí? Začínal jsem hrou na trubku, pak se přidal klavír a  komponování. Obliba dechových nástrojů mi však zůstala, hrál jsem dva roky ve vojenské kapele Pražské posádkové hudby, dlouhá léta jsem spolupracoval se saxofonovým kvartetem Bohemia nebo s  Pražským triem basetových rohů. Na dechových nástrojích je krásné to, že způsobem tvorby tónu vzdáleně připomínají způsob, jakým se rozezvučí lidský hlas – dechem.

Máte nějaké vize, co byste rád s naším sborem podnikl, nebo čeho byste rád dosáhl? Rád bych se pokusil, abychom věřícím, potažmo všem přítomným lidem v kostele, mohli poskytnou kvalitní zpěv při bohoslužbě. A  podaří-li se i  něco navíc, bude to jenom příjemné...

A jak jste se dostal do vršovické farnosti? Bylo to také přes hudbu?

Mimo jiné sám hudbu skládáte a působil jste jako dirigent amatérského komorní-

Třeba také sbor rozšířit? Jaké hlasy vám chybí? Rád bych, kdyby se podařilo ve sboru doplnit chybějící hlasy především v mužské části. Zcela chybí basy a posily by byly potřeba ve skupině tenorů. V ženských hlasech pak určitě přivítáme alty a posila v sopránech by nás také jistě potěšila.

7/ I ho orchestru Akademie – nebo ještě stále jako dirigent působíte? Je pravda, že příležitostně komponuji, aranžuji a  s orchestrem Akademie jsem po určité období spolupracoval. Pak přišla pauza, jiné povinnosti a úkoly a nyní se věnuji sbormistrovství. Vedete tedy ještě jiné sbory? Příležitostně jsem několikrát spolupracoval v 90. letech se sborem YMCA, posléze v nedávné minulosti s vynikajícím Vox Nymburgensis (se sbormistrem Janem Mikuškem) anebo se sdružením Collegium quod libitum (Vít Janata) při pražské Loretě. Prozradil byste nám, kde by bylo možné slyšet vaši tvorbu? Pokud se nemýlím, tak něco vyšlo na CD zmíněného saxofonového kvarteta

Bohemia, něco bylo nahráno v Českém rozhlasu, něco se tu a tam příležitostně mihne na komorních koncertech. Nechávám tomu naprosto volný průběh... Snad vaši hudbu jednou uslyšíme „in vivo“. Nakonec bych se ještě ráda nesměle zeptala: Má náš sbor nějaké jméno? Znám ho pouze jako náš sbor od sv. Václava... Ano, tak tuto otázku také začínám řešit. Prozatím jsme Smíšený sbor při kůru chrámu sv. Václava ve Vršovicích. Nepřipadá mi to zas tak špatné a myslím, že to vyjadřuje i podstatu tohoto ansámblu. Všechno se však neustále vyvíjí… Ještě jednou děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů na kůru, a nejen tam, a spoustu nových hlasů a inspirací.AL

SVĚTEC V TOMTO MĚSÍCI Svatý Šebestián, voják, mučedník Jméno Šebestián začíná být znovu oblíbené, ale o světci, ačkoli patří k nejuctívanějším, víme jen málo, podání jsou nedostatečná, část tvoří legendy. Narodil se ve 3. století v Miláně ve vážené šlechtické rodině. Když dospěl, stal se vojákem v Diokleciánově vojsku. Vedl si zřejmě velmi dobře, neboť jej Dioklecián brzy povýšil na plukovníka a  velice si ho oblíbil. Jmenoval ho dokonce velitelem své tělesné stráže. Jedna věc mu však zůstala utajena, a to ta, že Šebestián je křesťan. Jako vý-

Svátek 20. 1. znamný hodnostář a císařův důvěrník měl Šebestián přístup do žalářů k tam uvězněným křesťanům, které navštěvoval, donášel jim potravu, povzbuzoval je ve víře. Díky němu se několik z nich posílilo ve víře natolik, že obrátili i své blízké, dokonce i prefekt v Římě se díky Šebestiánovi obrátil a dal se spolu s rodinou pokřtít. Jenže nic netrvá věčně. Jistý odpadlík mladého plukovníka udal Diokleciánovi. Že tento nebyl potěšen, se ukázalo velice záhy. Dal si Šebestiána povolat

8/ I a řekl mu: „Učinil jsem tě svým důvěrníkem a ty ses mi odsloužil nevděkem. Kul jsi zradu proti bohům i říši.“ Šebestián odpověděl: „Pane, věz, že nemáš věrnějšího sluhy nade mne a lepších poddaných nad křesťany. Tvé bohy ale ctít nemohu a zůstanu věrný Kristu.“ Tohle ovšem Dioklecián slyšel velice nerad a rozkázal, aby byl Šebestián vysvlečen, přivázán ke kůlu a vojáci aby do něho stříleli z  lučiště. Rozkaz byl splněn. Šebestián krvácel z  mnoha ran a  ztrátou krve omdlel. Vojáci v domnění, že je mrtev, odešli. V noci se na místo dostavila jistá křesťanská vdova jménem Irena, aby mučedníkovo tělo pohřbila. Když uviděla, že ještě dýchá, vzala ho do svého domu, kde ho vyléčila. Přátelé radili Šebestiánovi, aby odešel z  Říma, ale ten naopak odešel do císařského paláce, předstoupil před Diokleciána a otázal se ho: „Proč, pane, pronásleduješ křesťany? Vždyť se ničím

neprovinili.“ Když Dioklecián uviděl Šebestiána živého a  zdravého, málem ho ranila mrtvice. I otázal se: „Jsi skutečně Šebestián, jehož jsem dal usmrtit šípy?“ „Ano, jsem to já. Bůh mne uzdravil. Uznej, že Bůh, jemuž se my křesťané klaníme, je všemohoucí,“ děl Šebestián. „Nikdy!!!“ zařval Dioklecián strašlivým hlasem a kázal Šebestiána ihned popravit. Katané odvlekli mladého muže na popraviště, kde ho utloukli kyji. Stalo se tak 20. ledna 288. Jeho tělo bylo hozeno do stoky, aby nebylo nalezeno. Ale další křesťanka jménem Lucie ho přesto nalezla a uctivě pochovala na Via Appia, kde dnes stojí bazilika jemu zasvěcená. Světec je zobrazován jako pohledný, spoře oděný mladík, připoutaný ke stromu a probodán šípy. Vzýván bývá jako ochránce proti moru, proto jej často vidíme na tzv. morových sloupech. AK

O T Á Z K A pro otce Stanisława Stanisławe, Vánoce, bilancování, přání, … Co takhle „promluvit“ k  farníkům a štědrovečerním návštěvníkům kostela také skrze Vinici? Tak především máme za sebou nyní dvě věci: už nám funguje topení a máme za sebou setkání dobrovolníků. Většinou právě v  tomto posledním týdnu kalendářního roku děláme bilanci. No a  tak i  já bych chtěl Bohu s velkou radostí a vděčností poděkovat za všechny milosti, kterých se nám dostalo. Vnímám je ve svátostech smíření, v  rozhovorech a  v různých setkáních

s  vámi. Opravdu se každému dostává velkého požehnání. Požehnání, které máme slíbené jako královští dědicové, dcery a  synové vstupující do Božího království. Mnohdy se to mohlo proměnit a proměnilo v  materiální věci, ve společné dílo, v dílo nás všech. Především to je právě jedna z největších hmotných věcí, za kterou jsme vděčni, a sice, že se nám vlastními silami podařilo dát dohromady to topení v  kostele sv. Václava. Skutečně jsme neměli žádné sponzory, žádné granty, žádná instituce, prostě ni-

9/ I kdo nám nic nepřidal. Byli jsme schopni topení zaplatit z  vlastních peněz a  za to jsem vděčný každému z vás. Zvláště potom těm, pro které to znamenalo určitou oběť, mnohdy důchodcům, ale i třeba rodinám s malými dětmi nebo třeba lidem ve středním produktivním věku, kterým se ne vždy dobře daří. A přesto přese všechno se na dobré věci podíleli. Opravdu: Bohu, Bohu veliké díky! Druhá věc, ze které se můžeme radovat, je, když si uvědomíme, kolik různých lidí je ve farnosti v  různých službách zapojeno. Děkuji Bohu za všechna ta povolání a každému z vás, kteří jste toto povolání přijali, potom ještě zvlášť. Děkuji, že se podílíte na tom, co je nám tak blízké, a také děkuji vašim partnerům za jejich vstřícnost, když čas věnujete farnosti a  ne jim samotným (jenom doufám, že to není

příliš, protože má první zodpovědnost je za manželství, potom za děti, potom za tu naši velkou farní rodinu věřících a také za ty všechny věci, které se dějí pro Boží království v tom nejširším slova smyslu). Mé srdce se raduje, že počet dobrovolně pomáhajících stále vzrůstá. Teď jsem měl velikou radost, kolik nových lidí je zapojených do kurzů Alfa. Jsem za to velice vděčný a  přál bych si, aby se oni i  novobiřmovanci, kteří přijmou svátost napřesrok, mohli také podílet a zapojit aktivně do práce, do služby, která sama potom pro nás znamená radost. Takže ještě jednou moc a moc děkuji vám všem. Přeji vám, aby se veliká Vánoční radost stala pramenem pro celý rok. Díky, díky! Také ti děkujeme a  přejeme ti hezké, šťastné a požehnané svátky. PaS

P R O S T O R pro sdílení myšlenek nápadů atp. Malá vánoční myšlenka Chodím předvánoční Prahou, na každém kroku narážím na vánoční výzdobu – ve výlohách, na náměstích, po ulicích, v  oknech. Je to krásné, všechno září, třpytí se, světélka blikají – ale těch peněz, co to muselo stát! Ale vždyť těch peněz není škoda – vždyť to se oslavují narozeniny našeho Pána a on si to zaslouží! Co na tom, že to většina lidí tak nebere. Mě to vybízí k modlitbě: „Náš Pane, to všechno je ke Tvé oslavě, vždyť

Ty už slavíš – a s Tebou celý svět – dvoutisícileté narozeniny!“ JN

Rodiče, nebo Ježíšek? Štědrý večer nastal, koledu přichystal. Už zase znějí v kostelích i obchodech tóny písní, které máme rádi. Proč? S věkem se naše priority mění, ale u  dětí není co řešit – Vánoce jsou přeci především dárky. Naskýtá se však otázka,

10/ I kdo dárky nosí? Snad mi dovolíte, když zůstanu u dvou kandidátů: rodičů a Ježíška. Pokud máte na tuto problematiku jednoznačný názor a nechcete si do toho nechat mluvit, přestaňte prosím číst. Také já jsem v prvních letech života měl jednoznačný názor, za který jsem byl dokonce ochoten se poprat se svou sestřenicí. No řekněte, kdo jiný než Ježíšek? Dodnes si vzpomínám, jak mi pak maminka opatrně vysvětlovala, jak je to doopravdy. Byla to tehdy pro mě první z mnoha dodnes se vracejících krizí víry. Dost jsme proto s Jitkou zvažovali, zda to v  další generaci nezkusit po vzoru rodiny té sestřenice. Má to totiž i další, praktické výhody: dárky pro babičky a dědečky netřeba skrývat, děti se navíc mohou podílet na jejich vymýšlení či výrobě… Jenže – jak to říct – prostě kouzlo je pryč. A  pak nás napadlo revoluční řešení, které nabízíme k úvaze: v naší rodině nosí některé dárky lidé a některé Ježíšek. A není vůbec potřeba jmenovat, které jsou které. Protože to se mění: zatímco za pár let asi Ježíšek ustoupí, za dalších pár let snad děti poznají, že všechny dárky jsou vlastně od Ježíška.  MiM

Sestra Anna Magdalena, karmelitka, osobnost 20. století Když byla dne 28. 10. vyznamenána prezidentem republiky drobná, nenápadná karmelitka, velice mne to zaujalo, jenže jsem o ní nevěděla nic víc, než co bylo řečeno v televizi. Za měsíc nato se mě můj profesor

z  teologické fakulty zeptal, zda bych nechtěla o sestře Magdaleně napsat článek do Vinice. Nadšeně jsem souhlasila, ale zároveň namítla, že nemám žádný materiál. „Ale já ano,“ pravil prof. Zedníček a zapůjčil mi CD, takže díky němu mohl vzniknout článek, který právě čtete. Narodit se jako Žid znamenalo před 2. světovou válkou problém. Být po válce řeholníkem, řeholnicí, knězem nebo jen věřícím laikem, byl rovněž problém. Anna Magdalena zakusila obojí. Narodila se jako Anna (Nina) Schwarzová v  židovské rodině 14. 3. 1921. Rodina byla židovská pouze původem, jinak šlo o katolickou rodinu, náležející ke středním vrstvám. Sestra Magdalena k tomu dodává: „Byli jsme bohatší rodina, ne vysloveně bohatá, tatínek byl ředitelem koncernu Juta, maminka byla v  domácnosti. Měli jsme kuchařku a dívku k dětem – jako k nám.“ (Anna měla ještě bratra Jiřího.) Rodiče rádi cestovali, byli nadšení sportovci, velmi rádi podnikali náročné horolezecké túry. Rodina bydlila původně na Smíchově, ale když bylo Anně zhruba 16 let, přestěhovali se do většího bytu. „Tatínek našel větší byt na rohu Resslovy a Gorazdovy ulice, kam jsme se přestěhovali za velkého křiku maminčina a mého. Nám se na Smíchově líbilo,“ vypráví sestra Magdalena. Sama přiznává, že příliš sportovního ducha po rodičích nepodědila, byla vždy založena spíše duchovně, ráda a hodně četla. „V roce 1938 se mě pokoušeli naverbovat do strany, ale musím říci, že se to nikomu nepovedlo. Ani tehdy ani v r. 1945. Bylo to nejspíše tím, že jsem byla věřící,“ říká sestra Magdalena a  pokra-

11/ I čuje: „Když jsem si přečetla Manifest (Komunistický manifest, pozn. red.), úplně jsem se zhrozila, že to všechno je postaveno na závisti.“ O  tom, že má židovský původ, se Anna Magdalena dozvěděla až s vypuknutím války. Náhle byla považována za nežádoucí osobu. Velice obdivovala sv. Terezičku Ježíšovu a rozhodla se ji následovat. V r. 1939 se přihlásila do kláštera karmelitek, byla přijata, ale pouze jako postulantka s tím, že se uvidí, co bude po válce. Důvod byl jasný – byla Židovka. Celou její rodinu s výjimkou bratra Jiřího čekal transport do koncentračního tábora. „Byli jsme první civilní transport do Terezína,“ vzpomíná sestra Magdalena. „Odjížděli jsme v prosinci 1941. Já a maminka jsme tam vydržely až do konce, tedy já ne, já jsem utekla, ale maminka byla těžce nemocná a byla v nemocnici. Tatínka v říjnu 1944 odvezli do Osvětimi, šel okamžitě do plynu. Stejný osud potkal i dva maminčiny bratry. Můj bratr měl štěstí, že ho rodiče poslali ještě před mobilizací do Anglie do školy. Zůstal tam, později se přihlásil do armády a  bojoval jako letec.“ Krátce před osvobozením Terezína Anna využila příležitosti a utekla, nebo spíš odešla do Prahy. Tam ale nastal problém. Byt, v němž s rodiči žila před válkou, byl obsazen a ona neměla kam jít. Náhodou potkala jednu svou tetu a  zůstala u  ní. Dlouho to však nebylo. Vzápětí přišli Rusové a pro mladou dívku zde nebylo bezpečno, odešla tedy jinam, ale historie se opakovala. Svůj majetek nedostali Schwarzovi nikdy zpět. Teprve v listopadu 1945 po

návratu bratra Jiřího z Anglie dostali mizerné náhradní ubytování. Anna se po válce pokusila opět vstoupit do kláštera a  opět byla postulantkou. Tentokráte jí vstup rozmluvil její duchovní vůdce s  poukazem na těžce nemocnou maminku. Anna poslechla a  přihlásila se na fakultu ke studiu. Sama o  tom říká: „Měla jsem kromě kláštera ještě dvě lásky: medicínu a jazyky. Tehdy opět zasáhl můj duchovní vůdce, medicínu mi rozmluvil, tak jsem se přihlásila na angličtinu a franštinu.“ Anna tedy studovala jazyky a starala se o nemocnou maminku. Jenže přišel únor 1948 a při prověrkách byla z fakulty vyloučena. Pracovala poté jako cizojazyčná korespondentka ve firmě Juta a  pak jako referentka ve firmě Kovo. Později se seznámila se členy katolického společenství Rodina, založeného chorvatským knězem Tomislavem Kolakovičem. Do tohoto společenství ji přivedl Josef Zvěřina. Zde se seznámila s dalším knězem, Otou Mádrem, a historikem Václavem Vaškem. Členové se scházeli, konali tajné mše, diskutovali o víře i politice. Anna navíc začala navštěvovat kněze v internačních táborech. Vozila jim jídlo, literaturu, pokyny, jak pracovat v  nesvobodě. To vše bylo samozřejmě StB hodnoceno jako protistátní činnost. Jezdila někdy s přítelkyní, někdy sama do Bohosudova, Oseka. Na to, jak to tehdy probíhalo, vzpomíná následovně: „V Bohosudově jsem sousedům toho bohosudovského komplexu dala prachy a oni mě pustili na zahradu. Tam jsem, to si dodnes pamatuju, prolézala mezi kedlubnami až k takové síti, z druhé strany přišel nebožtík P. Bárta, tomu jsem to předala,

12/ I popovídali jsme si a já šla zase zpátky. V Oseku, tam zase byla jen taková zeď z  volně položených kamenů, já na ni vylezla a pískala jsem. Některý z otců, kteří tam pracovali, přišel, já mu to hodila dolu a zase jsem slezla.“ Anna své počínání chápala jako křesťanskou pomoc bližním a nic špatného; bohužel StB byla zcela jiného názoru. 6.  1. 1953 byl podán návrh na její zatčení. Stojí v  něm: „Při prozkoumání materiálu o protistátní a špionážní činnosti bylo zjištěno, že Anna Schwarzová má styk s internačními středisky Želiv, Bohosudov a Osek, kam vozila zprávy, a byla ve styku s odsouzeným P. Otou Mádrem, pro kterého rozmnožovala ilegální letáky a byla činná v jeho ilegálních náboženských kroužcích. Navrhuji její zatčení.” Anna Schwarzová byla, ač nemocná žloutenkou, zatčena v únoru 1953, byla uvězněna a vyslýchána. Nebili ji sice, ale zakazovali jí spát a vyslýchali ji v  noci. Sama to komentuje následovně: „No užila jsem si.“ Byla odsouzena spolu s dalšími v procesu Josef Hošek a spol., kde byl souzen i Václav Vaško. Soud se konal v březnu l954 a Anna dostala 11 let. Byla odvezena do věznice v  Pardubicích. Tam ji čekalo nepříjemné překvapení. Její papíry se někde cestou ztratily a ona byla zařazena do skupiny Slánský a spol. Marně se snažila omyl vysvětlit. Naštěstí se asi za týden papíry objevily. „Musím říct, že náčelník si mě nechal zavolat, omluvil se mi a nechal mě vybrat si, kde chci pracovat. Zvolila jsem káblovnu,“ říká sestra Magdalena. Káblovna bylo nejlépe placené zaměstnání ve vězení. Pardubická věznice nepatřila mezi

nejhorší. Anna Magdalena se zde setkala s mnoha zajímavými osobnostmi, např. prof. Růženou Vackovou nebo s  Jiřinou Zábranskou. Probíhaly zde tajné mše, většinou v koupelně či na toaletách, různé přednášky a vzdělávání. Anna Magdalena se vrátila domů v r. 1960 na amnestii. Vrátila se zklamaná a  rozčarovaná: „My jsme nebyly nadšené, představovaly jsme si to trochu jinak, alespoň nějakou rehabilitaci. Nic takového ale nebylo. Mně ten kriminál vyčítal šéf ještě v  r. 1968.“ Po návratu z vězení marně hledala práci. Z  rodinných důvodů se s  maminkou odstěhovala do Českého Krumlova, kde pracovala na noční směny jako dělnice v papírně. V r. 1965 v podniku zjistili, že umí anglicky, a od té doby tlumočila. Léta prožitá v Krumlově byla pro Annu Magdalenu těžká. Byla prakticky odříznuta od přátel, do Prahy jezdila jen občas. Natrvalo se vrátila do Prahy na podzim 1968, kdy začala pracovat jako překladatelka na Vysoké škole zemědělské. Začala se opět intenzivně stýkat se starými přáteli, zejména s Josefem Zvěřinou a  Otou Mádrem. Překládala texty do samizdatových církevních publikací. Nepodepsala sice Chartu 77 – bylo jí to jako příslušnici řádu zakázáno – ale s  chartisty sympatizovala. Sama k tomu říká: „Já jsem tomu od počátku důvěřovala a nebyla jsem sama. Josef Zvěřina tomu věřil, Oto Mádr také, Růžena Vacková také, takže jsem nebyla žádná výjimka.“ Styky s  chartisty se pomalu přeměnily v  opoziční práci. Na pohřbu filozofa a mluvčího Charty Jana Patočky v r. 1977 se Anna Schwarzová po mnoha letech setkala s P. Františkem Líznou.

13/ I Spřátelili se a společně začali pracovat pro opozici, především pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. StB ji začala znovu sledovat a založila na ni svazek s krycím jménem Sára. Zájem StB zesílil poté, co Anna Magdalena začala jezdit do Polska navštěvovat karmelitánský klášter. Byl jí odposloucháván telefon, dvakrát byla zatčena, aby nemohla svědčit v  procesu s  nespravedlivě stíhaným, a podobně. Anna Magdalena pobývala v karmelitánském klášteře v Krakově vždy nějakou dobu – ne moc dlouhou, a pak se zase musela vrátit zpět do Československa. Ale jednou měla štěstí. České zastupitelství v  Katovicích jí proti příkazu StB prodloužilo pobyt a ona mohla zůstat v klášteře dva měsíce. Po návratu byla zavřena, ale i StB musila nakonec před řeholnicí kapitulovat. „To by se dalo dát jako veselá příhoda z  natáčení,“ říká sestra Magdalena. „Pro mě byl ten přechod z klauzurního života do civilního hodně těžký, tak jsem se vždycky stavila u přítelkyně, rovněž řeholnice, na Moravě, tam sem pobyla tak 5–6 dní, abych se dala dohromady. Bylo to krátce před Vánoci, a  tak mě požádali, zda bych mohla odvézt do Prahy dva balíčky. Jeden byl pro arcibiskupa Tomáška, druhý pro pana Bláhu (dlouholetého vrátného na arcibiskupství, pozn. red.). Přijela jsem do Prahy a  zavolala nejprve své přítelkyni Janě Sternové, že mám léky pro jejího muže, a poté jsem volala panu Bláhovi, že se stavím zítra na arcibiskupství.“ Jenže jak se sestra Magdalena objevila ve Veletržní ulici, kde Sternovi bydleli, byla zatčena. StB ji odvezla na služebnu, kde byla asi 10 hodin bez jídla a pití. „Pořád se se mnou

hádali, že jsem byla v Polsku bez povolení. Teprve večer se dovolali do Katovic, kde jim potvrdili, že mi byl prodloužen pobyt. Když už jsem se chystala, že odejdu, začali se zajímat o balíčky. Rozbalili ten pro pana Bláhu, a  když zjistili, že to není z Polska, tak že už nic rozbalovat nebudou, ať si je vezmu a doručím. Řekla jsem, že to ani náhodou, nic rozbaleného doručovat nebudu, jen ať to laskavě doručí sami. Tak jsme se zase chvíli hádali a oni nakonec začali „brečet“, že mají lístky do Semaforu, ať je nezdržuji, že mi balíčky zapečetí, a ať jdu. Tak jsem šla,“ vzpomíná Anna Magdalena. Zda StB tehdy představení stihla, není známo, že ale přemýšlela, jak se Anny Magdaleny zbavit, známo bylo. Uvažovala dokonce o zabavení jejího pasu. Situace se nakonec jevila pro sestru Magdalenu jako příznivá. Ona sama toužila žít v krakovském klášteře (řeholní sliby složila 8. 12. 1976) a StB se jí zase chtěla zbavit. Magdalena se chystala ke zcela unikátnímu kroku – k emigraci nikoli na západ, ale na východ do sousedního Polska. Podařilo se to v r. 1985 a rázem se ocitla na seznamu nežádoucích osob a bylo jí odňato české občanství. Od té doby žila a žije dodnes v Krakově v karmelitánském klášteře. Po pádu komunismu jí bylo občanství navráceno a občas se vrací i do České republiky. AK

Návrat ztraceného bratra Tohle je poněkud opožděné svědectví k červencové pouti ke sv. Prokopu. Doufám, že mi odpustíte ten nadpis, který se lacině opičí po názvu nádherného po-

14/ I dobenství, se kterým vlastně nemá ani moc společného, ale žádný jiný nadpis, který by lépe vystihoval to, o čem se vám nyní chystám napsat, mě nenapadá. Pouť začínala v  Chotouni – rodišti sv. Prokopa. A do Chotouně jsme se já a můj manžel dostali tak, že nás autem svezl Jirka Vyšohlíd, který, jak jsme se dozvěděli, tuhle pouť už léta organizuje. V  autě se nás Jirka ptal, jak jsme na pouť připraveni, a my začali tlachat něco o tom, že toho moc natrénovaného nemáme, a že nás nejspíš budou bolet nohy. Jirka se nedal odradit naší natvrdlostí a řekl: „Ale já myslím duchovně...“ Aha. Uvědomila jsem si, že když jsem předtím uvažovala o  svém poutním úmyslu, že jsem na nic konkrétního nepřišla. Že jsem v mysli měla spoustu věcí, ale žádnou takovou, která by „sedla“, a kterou bych v tu chvíli vnímala jako důležitou. A tak jsem o tom nakonec příliš nepřemýšlela, a vlastně jsem se za to ani nemodlila – řečeno přímo – vykašlala jsem se na to. Jirka mi sáhnul do svědomí. Do Chotouně zbývalo už jen pár minut, a tak už jsem nestihla vůbec nic. Ale na pouť jsem vykročila s prosbou, aby Hospodin sám mi vložil do srdce ten úmysl, a pokud ne, aby ta pouť byla prosbou za tu tisíc a jednu věc, které se mi honily hlavou. Nechci vás zdržovat podrobnostmi o tom, jak jsme pouť prožili. Tohle svoje svědectví píšu hlavně proto, abych potvrdila, že vydat se na nějakou pouť může způsobit, že se spustí velký vichr, který rozrazí mnohé zabouchnuté a ucpané dveře, a pustí dovnitř záplavu milosti. To všechno se může stát, aniž bychom do toho vlastním intelektem jakkoli zasáhli.

Asi o měsíc později jsem se s knězem, ke kterému jsem chodila ke svátosti smíření, sešla k modlitbě za moji rodinu. Moje rodina je od mé první vzpomínky rozcupovaná na kousky. Rodiče rozvedení. Všichni sourozenci postupně vyhledávali psychologickou pomoc. Problémy s navazovnáním vztahů. Někteří členové rodiny spolu už léta nemluví. Neodpuštění a dlouholetý pocit křivdy. Já sama problém s přijetím svých dětí. Atd. Protože mě ten kněz už dlouho doprovázel, navrhnul mi tuhle společnou modlitbu za nás všechny v rodině. Modlili jsme se, a  od začátku jsem vnímala, jaké je to požehnání se takhle modlit společně. Začaly mi vyplouvat různé věci, které jsem s dojetím a důvěrou předkládala Pánu, a  cítila jsem se v bezpečí, jako kdyby mě modlitba toho druhého člověka „jistila“. Najednou jsem ale pocítila blok – náhle mi vůbec nešlo se modlit, dostala jsem se do studeného prázdného kouta. Snažila jsem se vůlí to nějak překonat, ale nešlo to. Řekla jsem to tomu knězi – a přišla jsem si v tu chvíli trochu jako blázen: „Hele, já vůbec nevím, co se děje, ale jako bych byla někde úplně v čudu...“ Modlil se chvíli sám potichu, a pak něco říkal, ale přiznám se, že nevím co. Protože jak začal mluvit, najednou mi došlo, v čem byl problém: můj ztracený bratr. Mám dva sourozence – o  8 let starší sestru a o 4 roky mladšího bratra. Po mé sestře, než jsem se narodila já, se však narodil ještě jeden bratr. Přišel na svět víc jak o měsíc dřív, a protože tehdy nebyla taková péče o předčasně narozené děti, jako je teď, tak nepřežil. Já jsem se o tom dozvěděla od sestry, poměrně nedávno. Nikdy se o  něm

15/ I u  nás doma nemluvilo. Když už jsem měla vlastní děti, vrtalo mi to hlavou, a rozhodla jsem se, že se na něj zeptám mámy. Zareagovala ale rozzlobeně, že prý se o  těchto věcech nemluví. Bylo tehdy vidět, že jsem se jí dotkla. V té chvíli modlitby jsem pocítila velký žal nad jeho smrtí. Přišlo mi najednou hrozně moc líto, že zemřel, a vnímala jsem, jak se asi cítila maminka, když se to stalo. Přiznám se, že mi doposud nikdo opravdu blízký nezemřel, a že se toho tak trochu bojím, protože nevím, co ta bolest s člověkem udělá, a připadá mi, že ten žal musí být nesnesitelný. V tu chvíli jsem bratra ale oplakávala tak, jako kdybych si ho pamatovala, a jako bychom prožili část života společně. Prožívala jsem také pocit velké nespravedlnosti, že jsme o něm nikdy nemluvili, nikdy jsme ho neoplakávali, ani není nikde pochovaný. Zlobila jsem se, že jsme ho vytěsnili z  naší rodiny a ponechali někde samotného. Tohle prožít pro mě bylo hodně náročné. Zvláštní bylo, že druhý den, když jsem si na to vzpomněla, přišlo mi to všechno jako sen, a na té běžné rovině vnímání jsem nedokázala pochopit, jak jsem něco takového mohla prožívat. Ale zároveň jsem si všimla, že mi někde v nitru zurčí tenký pramínek neznámé milosti, kterým ke mně přichází láska. Začalo to tím, že moje náruč roztála a já jsem byla najednou schopná úplně jinak obejmout svoje děti. A potom sebepřijetí – uvědomila jsem si, jak jsem do té doby byla „zaťatá“, příliš přísná na sebe, nesmlouvavá... Všechno to přicházelo a  přichází nenápadně, skoro po kapkách. Stále vnímám, jak se tu a  tam na různých

místech pohne kousek ledu. Vím, že to bude trvat dlouho, a že tohle byl jen první krůček. Že to jsou ledy roztávající ve mně, ale co teprve ty ledy u druhých... Nedovedu vám ani sama sobě logicky či psychologicky zdůvodnit, co se stalo, proč se to tak muselo stát, a  jaký to bude mít dopad. Ale naplňuje mě radostí i dojetím uvědomit si tu milost, která se urputně dere tam, kam chce, aby se mohla rozlít do všech stran. Ale potřebuje pustit, alespoň malinko pootevřít, a k tomu je nezbytná naše modlitba – přidat svoji víru k víře souputníků a vyrazit... „Zbožné kecy...“, jak říká o. Stanisław s nadsázkou. Všichni ale tušíme, co se pod těmito zdánlivě otřepanými pojmy skrývá... Jen vás chci povzbudit – vyražte na pouť, pokud vám cesty připadají neschůdné.

Inzerát Farnost ve Vršovicích nabízí PRONÁJEM FARNÍHO SÁLU pro pořádání firemních akcí, školení, přednášek, promítání apod. K  dispozici je dataprojektor, promítací plátno, ozvučení, kuchyňka pro přípravu občerstvení, bezbariérový přístup. Informace na www.farnostvrsovice.cz Současně farnost nabízí všem svým farníkům pronájem sálu k uspořádání rodinných akcí za speciální zvýhodněnou cenu. Bližší informace poskytne: Helena Ciprysová Email: [email protected] Mobil: 603 755 252

16/ I

P O Z V Á N Í na následující měsíc nebo i trochu dál Pouť do Filipova Nadešel opět čas jet na pouť, a  to ne ledajakou. Filipov je slavné poutní místo, nachází se poblíž Rumburku a  je nazýváno „Lurdy severních Čech“. Pouť se koná na památku velkého zázraku, který se zde stal 13. ledna 1866 ve 4 hod. ráno. Na smrt nemocné Magdaleně Kadeové, která měla jedenáct let nemocné nohy a pouze ležela a očekávala smrt, při modlitbě sv. Bernarda Pamatuj lásky plná Panno Maria, že ještě nikdy nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod Tvou ochranu, se jí zjevila Panna Maria a  oznámila jí, že bude uzdravena. Po zázračném uzdravení již v šest hodin ráno kupovala v obchodě rohlíky. Na místo začali proudit prosebníci a docházelo k dalším zázračným uzdravením. Na místě zázraku byla postavena kaple a  později kostel zasvěcený Pan-

ně Marii pomocnici křesťanů. Papež Pius XI. jej povýšil na Baziliku minor. Odjíždět budeme autobusem z Prahy ve čtvrtek 12. 1. 2012 ve 24.00 hod. od nového kostela Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích. Na stejné místo se vrátíme v 9.00 hod. Cena zájezdu cca 250 Kč. Je nutné se přihlásit na tel. č. 274 782 480 nebo na e-mail [email protected]. Pražští poutníci povezou s  sebou k  úctě Panny Marie pět ozdobených soch, a to fatimskou, lurdskou, filipovskou, Immaculatu a Rosu mysticu. Bratři a  sestry, pouť znamená přinést nějakou oběť. Snažně Vás prosím, bude-li to z Vaší strany trochu možné – přijeďte. Nás samotné a celý náš národ nezachrání nic jiného, než modlitba a oběť. V tom jsme doufám všichni za jedno. Vlastislav Sixta

Z Á V Ě R E M . . . Vstávat, lenoši! Slavíme narození našeho Pána a já se v myšlenkách vracím zpět k první neděli adventní. Vzpomínáte, co jsme si četli? „Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu…“ (srov. Mk 13,36). Není-li pak toto výzvou nejen do adventu, ale také do celého roku, celého života? Každý z nás má nějaké nezastupitelné místo, které ve světě zaujímá. Každý z nás je zvlášť povolán. Někdo k tomu,

aby byl lékař, někdo učitel, někdo stavitel, někdo rodič, někdo hudebník, někdo kněz… Každý z nás přispívá svým, třebas i nepatrným dílečkem, aby náš svět byl krásný a dobře fungoval. Teď se blížíme k novému roku: není to vhodná chvíle zamyslet se nad tím, kam nás Pán posílá? Poděkovat Pánovi za dary, které nám dal. Poděkovat, že jsme dnes a tady. Že nám každý den dává znovu

17/ I a znovu možnost hledat správnou cestu. Že nám dává sílu jít dál cestou, kterou jsme rozpoznali jako tu pravou. A co je na tom nejkrásnějšího? Že nás nemusí zajímat, kdy přijde Pán domu. Vždyť nám bohatě stačí, že víme, že jednou přijde pro každého z nás. Kdy to bude, to není naší starostí. Nám, jakožto svým služebníkům, dal plnou moc a každému jeho práci (srov. Mk 13, 35), kte-

rou máme do poslední chvíle zastávat. A  tak nám všem přeji, abychom se otřepali z nezdarů roku loňského, pokud nějaké byly, a zaradovali se z pěkných věcí, co se nám přihodily. Přeji nám všem hodně síly a spoustu Božího požehnání do roku 2012. Ať se nám všem daří rozpoznat a plnit práci, kterou nám Pán domu dal.  Vaše Křepelka na Vinici

B O H O S L U Ž B Y O D 2 4 . 1 2 . 2 0 1 1 D O 1 . 1 . 2 0 1 2  (kompletní přehled) So. 24. 12.

VIGILIE NAROZENÍ PÁNĚ

 16.00 Ne. 25. 12.  00.00  8.30  10.30 Po. 26. 12.  8.30 Út. 27. 12.  18.00 St. 28. 12.  18.00 Čt. 29. 12.  8.00 Pá. 30. 12.  16.00–17.45  18.00 So. 31. 12.  16.00 Ne. 1. 1.  

Eucharistie (pro rodiny s dětmi) SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ Půlnoční eucharistie (s Rybovou mší) Eucharistie Eucharistie (pro rodiny s dětmi) SVÁTEK SV. ŠTĚPÁNA Eucharistie SVÁTEK SV. JANA Eucharistie (s žehnáním vína a agapé) SVÁTEK SV. BETLÉMSKÝCH DĚTÍ Bohoslužba slova PÁTÝ DEN OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ Eucharistie SVÁTEK SVATÉ RODINY Příležitost ke svátosti smíření Eucharistie (s obnovou manželských slibů) ZAKONČENÍ OBČANSKÉHO ROKU Eucharistie (s poděkováním za uplynulý rok) SLAVNOST MATKY BOŽÍ PANNY MARIE, NOVÝ ROK 8.30 Eucharistie 10.30 Eucharistie (pro rodiny s dětmi)

VÁC VÁC VÁC VÁC VÁC VÁC VÁC MIK VÁC VÁC VÁC

VÁC VÁC

18/ I

T Ý D E N N Í P R O G R AM   pravidelných aktivit Po 13.30–14.30 Mariina legie /M. Pokorná/ 16.45–17.30 Náboženství: 2.–4. třída a příprava na 1. sv. přijímání /H. a P. Svobodovi/ 17.40 Zkouška dětské kapely Minimissa /J. Tomsa/ – jednou za 14 dní od 21.11. 17.00–18.30 Kroužek vyšívání /M. Řečinská/ 18.00–21.00 Dramatický kroužek /J. Tomsa/ 18.30 Angličtina pro dospělé /M. Müller/ 19.00–21.00 Modlitební setkání /V. Novák/ Út 16.45–17.45 Biblická hodina /J. Nagy/ – 2. a 4. úterý v měsíci 15.30–17.30 Možnost setkání s knězem ve farní kanceláři St 10.00–12.00 Maminky s dětmi /M. Kuncová/ 18.30 Zkouška sboru /L. Dřevikovský/ 19.00–21.00 Setkání mladší mládeže od 15 do 19 let /K. Jančeová/ – jednou za 2 týdny od 11. 1. 19.30 Setkání farní charity /H. Rechnerová/ – 2. středa v měsíci Čt 8.45–10.00 Setkání farníků při čaji – jednou měsíčně dle oznámení 16.00–16.45 Náboženství: předšk. děti a 1. třída /P. Husáková/ 16.45–17.30 Náboženství: 5.–7. třída /P. Husáková/ 15.30–17.00 Úřední hodiny farní kanceláře pro veřejnost /A. Pařízková/ 17.30 Divadelní kroužek pro děti /D. Vacková/ 18.00 Katechumenát 19.30 Příprava biřmovanců 20.00 Modlitba matek /H. Rechnerová/ – 1. a 3. čtvrtek v měsíci 20.00–21.00 Eucharistická adorace /J. Vyšohlíd/ 20.00–22.00 Zkouška kapely Missa Ne 7.30–8.30 Zkouška sboru /L. Dřevikovský/ 9.30–10.30 Zkouška scholy /Š. Rechner/ 16.00 Divadlo pro děti /D. Vacková/ – každou poslední neděli v měsíci do března 19.00 Modlitba Taizé /O. Rechner/ – každou poslední neděli v měsíci Výjimky a změny najdete v kalendáři na příslušný měsíc.

FAR VÁC SÁL MIK

fara (Vršovické nám.) kostel sv. Václava (nám. Svatopluka Čecha) sál kostela sv. Václava (nám. Svatopluka Čecha) kostel sv. Mikuláše (Vršovické nám.)

FAR SÁL SÁL FAR SÁL FAR SÁL FAR FAR FAR SÁL FAR FAR FAR FAR FAR FAR FAR FAR SÁL FAR MIK FAR SAL SAL FAR SAL

P O Ř A D B O H O S L U Ž E B a další základní informace Výjimky a změny najdete v kalendáři na příslušný měsíc. Do 1. 1. platí zvláštní pořad bohoslužeb, který najdete v samostatném přehledu.

Eucharistie, bohoslužba slova neděle

8.30 kostel sv. Václava 10.30 kostel sv. Václava (pro rodiny s dětmi)

úterý

18.00 kostel sv. Mikuláše

středa

18.00 kostel sv. Václava (bohoslužba slova)

čtvrtek

8.00 kostel sv. Václava 16.00 kostel sv. Václava (pro děti – jen dle oznámení)

pátek sobota

18.00 kostel sv. Václava 8.00 kostel sv. Mikuláše

Příležitost ke svátosti smíření a duchovnímu rozhovoru neděle

7.30–8.15

kostel sv. Václava

čtvrtek 17.30–19.00 kostel sv. Václava pátek

17.00–17.45 kostel sv. Václava

• Jiný termín svátosti smíření je možné dohodnout s farářem P. St. Górou.

Eucharistická adorace čtvrtek čtvrtek

17.30–19.00 20.00–21.00

kostel sv. Václava kostel sv. Mikuláše

Možnost setkání s knězem úterý

15.30–17.30

fara – Vršovické nám. 84/6 (u kostela sv. Mikuláše)

Farní kancelář pro veřejnost čtvrtek

15.30–17.00

fara – Vršovické nám. 84/6 (u kostela sv. Mikuláše)

• Záležitosti finanční (hl. dary) vyřizuje Eva Hrubá: [email protected]

20/ I

K A L E N D Á Ř na leden 2012 Mimořádné akce, změny, výjimky 2.–8. 1. Po–Ne 3. 1. Út 19.00 5. 1. Čt 9.00

6. 1.

Pá

10. 1. 12. 1. 13. 1. 14. 1. 18. 1. 22. 1.

Út Čt Pá So St Ne

14.00–15.45 16.00 17.00 17.00 18.00 19.00 16.30 19.00 15.00 19.00 10.30

Tříkrálová sbírka Setkání animátorů biřmovanců Setkání při čaji Příležitost ke svátosti smíření pro děti Eucharistie pro děti Setkání ministrantů Příležitost ke svátosti smíření Eucharistie (Slavnost Zjevení Páně) Ekonomická rada Párkování po Tříkrálové sbírce Farní společenský večer Dětský karneval Pastorační rada Zahájení přípravy na 1. sv. přijímání (při bohoslužbě)

FAR FAR FAR MIK FAR VÁC VÁC FAR FAR Barča SAL FAR VÁC

KONTAKTY Duchovní správce – farář

P. Stanisław Góra telefon: 271 742 523, 602 309 766; e-mail: [email protected] V pondělí vyřizujte, prosím, jen neodkladné záležitosti.

Pastorační asistenti

Mgr. Jan Rückl telefon: 271 742 523, 725 465 052, 728 224 255; [email protected] Ing. Pavel Švarc telefon: 271 742 523, 725 465 052 e-mail: [email protected]

Telefon fara 271 742 523, 725 465 052 Webové stránky farnosti www.farnostvrsovice.cz Čísla účtu farnosti na provoz farnosti: 280828389/0800 na opravu varhan v kostele sv. Václava: 186817149/0300 Vydává farnost u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava Praha-Vršovice, www.farnostvrsovice.cz, tel. 271 742 523. Neprodejné, náklady na tisk hrazeny ze sponzorského daru a z vašich příspěvků. Vydání příštího čísla je plánováno na 29. 1., příspěvky dodávejte nejpozději do středy 18. 1. Kontakt: [email protected], případně osobně v kostele sv. Václava. Šéfredaktor: Anna Langpaulová (AL). Redakční rada: Stanisław Góra, Jan Rückl (JR), Pavel Švarc (PaS), Miloslav Müller ml. (MiM), Alena Králová (AK), Pavel Mikula, Markéta Řečinská. Přispěvatelé: Lída Hobzová (LH), Jozef Nagy, Jarmila Nagyová (JN), Hanka Rechnerová (Hanka, HR), Vlastislav Sixta. Korektura: Jana Šachlová. Sazba: Slávek Heřman. Tisk: Sylvie Tomsová a Jan Rückl, výtisky pro nás zkompletovali Polákovi