Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5 www.galen.cz © Galén, 2013

Rozpomínání na konci věku Milan Špůrek

Galén

Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. © Milan Špůrek, 2013 © Galén, 2013 ISBN 978-80-7492-097-4 (PDF) ISBN 978-80-7492-098-1 (PDF pro čtečky)

Ženě, jejíž křestní jméno zní stejně tam i zpět…

Rosa vzpomínek, 1965

Část první Rosa vzpomínek

Bez názvu, 1966

Výhodou pokročilého věku člověka s  perem v  ruce je to, že zatímco pero si razí cestu bílou stránkou papíru kupředu, mysl obrácená zpět do minulosti nachází nenápadné opěrné body cesty vedoucí k dnešku v  událostech a  setkáních, které teprve ve  zpětném zrcátku propoju­ jí vzájemné souvislosti, bez nichž by se mohly jevit jen jako náhodné a  nikoli uzlové; vždyť tak se často situace jevily i  v  době, kdy k  nim docházelo a kdy pro nedostatek odstupu ještě nebylo možné ani odhad­ nout, kam až jejich výhybky odkloní další trasu z původního směřování, vytyčeného a priori již dávno před tím, ať již vědomou svévolností, či přijetím výchozích podmínek, daných okolnostmi zrození jedince, kte­ rý si nevybral ani jeho čas, tím méně místo, kde k němu došlo, a přesto musí celý život vystačit s tím, co mu bylo dáno nebo lépe řečeno svěře­ no již v okamžiku početí, to jest v oné latentní chvíli zakládající osud, nebo to, co jsme si zvykli takto označovat, nenacházejíce přiléhavější sumární výraz pro to, v čem již stará řečtina personifikovaně rozlišova­ la Ananké jako osudovou nezbytnost, které podléhá naprosto všechno a  která jako Klóthó spřádá nit života a  jako Lachesis ji dál rozvíjí, aby nakonec jako Atropos jejím přestřižením život ukončila. Na jedné straně je tu tedy podle starých Řeků Moira nebo Aisa jakožto princip životního údělu a na druhé straně vrtkavá a nestálá náhoda Tyché, kte­ rou staří latiníci zvali Fortunou… Problémem je ale pokaždé znovu, čím začít, když Ariadnina nit zů­ stala jednou provždy na Krétě a mozaika životních příběhů a situací se jeví bezbřehou a chvílemi matoucí matérií, prostupnou jen za pomoci chabých a  nesoustavných deníkových záznamů nebo nepříliš početné závažné korespondence. Jenže bílá a ještě nenapsaná stránka je něco, co zároveň provokuje a děsí, proto rozhodující je první věta protrháva­ jící klid a úděsné prázdno ticha, aby se následně mohlo dát vše znovu do pohybu… Z  patra snů opatrně sestupuji po  točitém schodišti zpět do  reality přízemí a s nohama konečně na pevné zemi sleduji svou vlastní cestu jako ve zpětném zrcátku terénního vozu projíždějícího panoramaticky viděnou krajinou zvídavosti. Kolik oborů, témat a  dílčích otázek po­ stupně zaujímalo mou neklidnou duši, hledající odpověď na  klíčovou otázku, týkající se cykličnosti dění… Otázka, kterou mířím k sobě samému, však asi ještě dlouho zůsta­ ne bez odpovědi, neboť konec toho mého psaní je zatím v nedohlednu a  touhu vypsat se ze života nelze měřit ztrátou času tím spíš, že čas

9

nevlastníme, ale on vlastní nás, ostatně stačí špehýrkou pohlédnout na sebe do minulosti, aby nám to bylo jasné. Kde to všechno vlastně začalo? Docela malou část dětství jsem prožil jako ptáci v  korunách stromů na  dřevěném sedátku ve  větvoví staré višně, kde jsem měl představu vzdušného zámku a  pocit absolutního bezpečí, neboť co jiného je koruna stromu než živá dlaň matky přírody, proto na stromě jsem nikdy netrpěl strachem z výšky, jaký jsem poprvé zažil jako dítě při poněkud sadistické kratochvíli starší sestřenice, kte­ rá mne držela v podpaží vysunutého přes zábradlí balkónu a šeptala mi zezadu do ucha: Jestli budeš křičet, pustím tě dolů… Naklonit se přes okraj ploché střechy pak pro mne ještě dlouho znamenalo pokaždé pře­ konávat ten šepot odkudsi zezadu, nikdo tam však nebyl, přetrvávala jen sugesce na celý život… Sotva jsem ukončil první třídu obecné školy, kterou jsem díky dlou­ hé a  velmi vážné nemoci na  konci války absolvoval pouze formálně, nepřišel můj dobrý otec na nic drsnějšího, než mne sedmiletého poslat na zotavenou na Vysočinu za dědečkem, který mne tam měl po půlden­ ním harcování dvěma vlaky a dvěma autobusy údajně čekat na jakési zastávce pod borovicí, a po prázdninách, aby toho otužování snad neby­ lo málo, stačil mne otec ještě zapsat rovnou do druhé třídy francouzské školy, kterou tehdy právě otevřeli uprostřed města, takže není divu, že to obojí pak nutně poznamenalo vztah senzitivního dítěte z periferie jak k cestování a dálkám, tak i k cizím jazykům zcela zásadně a zdá se, že jednou provždy… A k tomu se brzy při dětských hrách připojovaly takové maličkosti, jako třeba přeseknutá Achillova šlacha nebo naštípnutá kost v předlok­ tí, a to mne začalo proti mé vůli od dětských her vzdalovat a pomalu připravovat na tvrdší život v budoucnosti, na život s ohrnutým límcem v nelehké době. Kamarádi z dětství. Nebylo jich pět jako u Karla Poláčka, ale deset, dva zemřeli jeden po druhém na rakovinu ještě v mladickém věku brzy po svatbě, jeden zemřel na následky smrtelného úrazu ještě jako učeň ve  Škodovce, další se utopil při koupání ve  Vltavě, tři se odstěhovali a s nimi nedávno i čtvrtý, který si ještě předtím v naší ulici stačil vy­ stavět svépomocí vlastní dům, stejně jako já, který jsem ale na rozdíl od něj zůstal věrný trilobitům, hlavonožcům a ramenonožcům, zkame­ nělým ve skále pod jeho základy, kde jsme je ještě jako kluci vyzbrojeni kladívky dobývali. Pouze jeden z  kamarádů zůstal v  otcovském domě navrženém koncem dvacátých let avantgardními architekty Karlem 10

Honzíkem a Josefem Havlíčkem, ve funkcionalistické vile, kterou poz­ ději jako vyučený zedník k mému zděšení čas od času různě upravoval, nakonec až k nepoznání, bylo mi to líto, ale zároveň jsem měl už jiné starosti… Na trhlinách paměti ale občas krystalizují útržky vzpomínek na osa­ mocené epizody z  dětství, které svými fasetovými ploškami prozařují fádní šeď, do níž se postupem času noří starší období života, která dnes jako celek považuji za fosilní už téměř jako ty zkameněliny, které jsem jako kluk vytloukal kladivem z vápencové skály v ulici, kde jsme bydleli a kudy jednou ještě za války táhl svou kořist v kožené brašně přes ra­ meno starý muž v haveloku s dlouhými bílými vlasy a vousy, šel pěšky od  Kosoře přes Barrandov, Dívčí hrady až do  Košíř, kde bydlel. Byl to Alberto Vojtěch Frič, známý cestovatel, etnograf, botanik a experi­ mentující kaktusář. V rokli pod Kosoří se tehdy ještě v malém lomu ručně těžil tmavě šedý vápenec na kostky pro pražské chodníky. Tu náhle ze vzpomínky vystřeluje krátká odbočka mířící o celé čtvrtstoletí dopředu až ke ka­ meníkovi, který byl synem starého kosořského lomaře a tchánem ko­ legyně mé ženy a který v době, kdy starý lom jeho otce byl již dávno opuštěn, pak ze žulových kostek zrušeného pražského dláždění vytvá­ řel krásné haklové zdivo podezdívky našeho vznikajícího rodinného domu, ale pak mne Ariadnina nit vzpomínek vrací epicyklem znovu zpět do  válečné doby, až k  místu, kde starý pán v  haveloku pozoruje kluka s kladivem, jak hledá ve skále nad ulicí zkameněliny, zastavuje se, dává se s  ním do  řeči a  když vidí jeho opravdový zájem a  vášnivé zaujetí živočichy prvohorního moře, věnuje mu na rozloučenou jeden vzorek ze své tajemně nadité brašny, je to nádherný exemplář mlže Pa­ nenka expansa v tmavém kosořském vápenci, jehož pojmenování po­ chází přímo od Joa­chima Barranda, a taky zve kluka i s rodiči k sobě do košířské vily Božínky podívat se na exotické sbírky všeho možného a ještě se nakonec vyptává na případné zdroje jílu, který by byl vhod­ ný pro jeho keramické práce a po němž na svých pěších túrách praž­ skou periferií systematicky pátrá. Z  těch sbírek byl pak ovšem malý začínající sběratel jako u vytržení, zvláště když mu jeho otec od pana Friče koupil na památku jednu zvláštním způsobem tvarovanou černě zdobenou keramickou indiánskou misku, totiž spíše jednu z  četných replik, které vlastnoručně vytvářel z  pražského jílu způsobem, který se naučil na svých objevitelských cestách po Americe od domorodých indiánů a  jejichž prodejem se mimo jiné za  války snažil uživit;  vedle 11

toho na zahradě pěstoval zvláštní druhy žlutých rajských jablíček a ob­ rovské fialové slívy, jedl šneky a  také pěstoval králíky, což se mu ale nakonec stalo osudným, protože tento neohrožený cestovatel americ­ kou divočinou mezi často nebezpečnými indiánskými kmeny, ale taky jedovatými hady, hmyzem a spoustou dalších skrytých nástrah nakonec zemřel paradoxně doma půl roku před koncem války ve dvaašedesáti letech na  tetanus, poté co se škrábl o  banální hřebík v  králíkárně… Vzpomínka na velkého muže však znovu ožívá vždycky, když pomyslím na osudovost, ale taky kdykoli vezmu do rukou tu zvláštní keramickou misku s černými ornamenty, kterou mám stále ještě na poličce vedle knih, které Alberto Vojtěch Frič napsal: Kalera Marsal… Indiáni Jižní Ameriky… O kaktech a jejich narkotických účincích… Dlouhý lovec… Také zájem o mineralogii mne provázel už od klukovských let a byl spojen zejména s prázdninovými pobyty na Vysočině u mého děda, kte­ rého jsem tam nepřestával tahat s sebou po okolních malých lomech, neboť právě on to byl, kdo mne svými úžasnými sbírkami nasměroval na tento obor už na obecné škole a když jsem pak po návratu z prázd­ nin ukazoval v  Národním muzeu například mimořádně velký krystal titanitu zarostlý v křemeni, který jsme v létě s dědou vytloukli kladivem z velkého bloku, nevěřili mi, že pochází z naší země, a to mne naplňo­ valo jistou hrdostí. A i když jsem pak musel zaměření svého studia na fakultě z objek­ tivních důvodů od toužebné mineralogie zásadně odklonit k hydrogeo­ logii a  inženýrské geologii, zájem o  krásu nerostů mne neopustil už nikdy, ani když jsem pak jako odborník na sesuvy půdy často projížděl českou krajinou, a  dokonce ani když jsem po  padesátce opustil svůj obor nadobro, abych se mohl věnovat literární činnosti. Ale vrátím-li se do  let dobrodružného mládí v  době studia, víte co to je jít po práci na bramborové brigádě několik hodin pěšky temnou nocí neznámou krajinou a nakonec nechtěně vyděsit nočního hlídače na zlatém dole u Roudného, který když pochopil, že se nejedná o žád­ né přepadení, dal si říci a rozsvítil dokonce haldové reflektory a na tři studentíky v pracovních hadrech se díval už jen jako na mírně potrhlé tiché blázny hrabající se v kamení, kteří nejsou nebezpeční, ale asi jen trochu praštění, a oni se pak po dvou hodinách hledání budou vracet na ubikace stejně romantickou krajinou možná s jediným minerálem v kapse, byť to byl jen pouhý siderit v drobných nahnědlých krystalcích na  zlatonosném křemeni. A  podobných výprav budou pak ještě pod­ nikat v průběhu studia víc, některé noci začnou a jiné skončí, budou 12

cestovat pěšky, na kole, vlakem a často o hladu s kamením na zádech, unaveni, ale šťastni, a nadšením nebudou často moci dospat ani příští­ ho rána, v jejich sbírkách několikrát zčásti rozpuštěných a vždy znovu vystavěných se mezitím bude vedle sebe ocitat kamení z vyhlášených lo­ kalit, které už našly cestu i do učebnic mineralogie, ale i z míst, o nichž zatím ví jen málokdo, přestože někdy jsou přímo na dosah třeba u silni­ ce a k jejich objevu může dojít zcela nečekaně, jako například mnohem později při čekání na  vlak u  stažených závor před Postoloprty, pou­ hých pár kroků od  nově otevřené štěrkovny s  jíly vypálenými přírod­ ním třetihorním zemním požárem, na  jejichž trhlinách a  v  dutinách se nacházely nádherně zbarvené povlaky hematitu, nabíhající do všech duhových barev, připomínajících světoznámé hematitové drúzy z ost­ rova Elby, ale vlak už projel, závory se začaly zvedat a řidič služebního auta netrpělivě troubil, neboť bylo třeba jet dál, rychle bylo proto nutno zabalit do novin odebrané krásné vzorky a pokračovat v cestě, ale ten neplánovaný objev dokázal znovu navrátit moji mysl alespoň nakrátko do  dětských a  mladých let tak bezprostředně a  dokonale, že to bylo velmi povzbudivé pro celou další dlouhou a  únavnou služební cestu, podniknutou za zcela jiným účelem. Silně tektonicky porušené souvrství textu této knihy bude mít mož­ ná zcela jiný řád, než na  jaký jsou zvyklí lidé křídových tabulí, jen­ že mne stále provází na  každém kroku to staré dobré heslo klasiků mého oboru: mente et malleo – myslí a kladivem, které vyjadřuje nut­ nost nedílného spojení teorie a praxe. To heslo jsem si osvojil a pový­ šil na obecné osobní krédo již někdy na přechodu neviditelné hranice mezi dětstvím a  mládím, kdy ještě na  místě podolského plaveckého stadionu stála kouřící cementárna a lokalitou u tří mostů v romantic­ kém Dalejském údolí, kde na vrstevních plochách devonských břidlic bylo možné běžně nacházet zbytky jedné z nejstarších suchozemských rostlin – prakapradiny Protopteridium hostinense a kde ještě projíždě­ ly vlaky tažené parní lokomotivou, které při pohledu s masivu Dívčích hradů připomínaly dětské hračky, ano, tehdy ještě stál nad vápencovým lomem v Prokopském údolí kostelík sv. Prokopa a ve stěně pod ním jste mohli spatřit zbytky známé jeskyně a dobromyslní dělníci z lomu pak často po skončení směny darovali dychtivému klukovi s kladivem ně­ jakého toho trilobita, kterého měli pro takovou příležitost schovaného v dřevěné boudě, kde se převlékali. Na  významné paleontologické naleziště naší nejstarší pozemské flóry v Dalejích, v oněch nejmladších vrstvách Barrandienu, které sám 13

Joachim Barrande označil písmenem h, přicházeli později rok co rok na exkurzi studenti vedení staříkem Radimem Kettnerem, jejich pro­ fesorem všeobecné geologie, a pokaždé se tam opakoval tentýž slovní happening, když profesor některou ze studentek prvního ročníku uve­ dl do  rozpaků otázkou: Zdalipak víte, kolegyně, že zde stojíte nahá, nahá, rozumíte, na h!? Bylo to v době, kdy se naše děvčata ještě uměla krásně červenat, a pak se ozvalo sborově loajální ha ha ha há z úst je­ jich starších kolegů, poučených již dříve asistentem, že tak se to patří, aby se starému pánovi, kterému v mládí v Belanských Tatrách tragicky zahynula milovaná žena, udělala radost, zatímco on byl naproti tomu přesvědčen, že tímto svým oblíbeným fórem snad dosáhne alespoň toho, že si studentíci zapamatují správné označení důležitých vrstev až do smrti, netušil však, že to budou právě jeho žáci, kteří později úplně přepracují klasifikaci souvrství Barrandienu a původní označení vrstev zavedené Barrandem bude nadobro opuštěno. – Vidíš, marnost! – řekl by mi asi režisér Evald Schorm, kdybych ho již tehdy znal a  toto mu vyprávěl. V  době hluboké tmy tak zvané normalizace k nám Evald pak dost pravidelně zajížděl a budil můj úžas mimo jiné i tím, jak čas od času dokázal položit na stůl jako pozornost nějakou vzácnou knihu se samozřejmostí, jaké byl schopen jen on, a je­ dinou jeho starostí přitom bylo, zda ji už náhodou nemám, byla to ale starost pokaždé zbytečná, protože vždycky to byla kniha, o  níž jsem vůbec nevěděl, že vyšla, jednou Joyceův Odysseus ve vynikajícím novém překladu Aloyse Skoumala, později se říkalo, že podstatnou část ná­ kladu skoupil Štrougalův zeť, aby mohl výtisky rozdávat na své svatbě jako suvenýry, v roce Charty 77 to zase byla Frazerova Zlatá ratolest, která se směla prodávat jen pod pultem, a to pouze na vyslovené přání zákazníka, který však vůbec nesměl být informován, že byla vydána, jak dodatečně v jednom rozhovoru prozradila Věra Šťovíčková-Heroldová, která ji se svým manželem přeložila, v  tiráži spolu s  ním krytá jmé­ nem japanistky Libuše Boháčkové. Ostře se mi vybavuje i to, jak jsme jednou s Evaldem pomáhali matce našeho společného přítele Jaromí­ ra Kallisty po stěhování znovu utřídit a srovnat knihovnu a Evald jen tak mimochodem při té práci udělal nenucenou, improvizovanou, ale mimořádně zasvěcenou přednášku o  hodnotách v  literatuře pouhým glosováním titulů, které bral do ruky. A právě tehdy jsem se rozpome­ nul na jeden dávný analogický večer v šedesátém roce, kdy po podobně inspirativní přednášce Ludvíka Barana ve Valdeku o mistrovské foto­ grafii s množstvím ukázek jsem podlehl fotografickému kouzlu totál­ 14

ně na více než deset let, ačkoli jsem se fotografováním nikdy neživil, protože mne živila geologie, obor, pro který jsem se rozhodl už někdy v osmi letech a zůstal mu věrný až do jedenapadesáti. Ale také se mi po  té Evaldově improvizaci vybavila jedna přednáška Vratislava Žiž­ ky o astrologii v devětašedesátém roce v Unitarii, po jejímž pozorném vyslechnutí jsem se jednou provždy zapálil pro tuto zvláštní disciplínu se stejným zaujetím jako předtím pro geologii a  fotografii a  později i pro literaturu, a když teď na prahu stáří začínám bilancovat svůj do­ savadní život, opravdu nevím, čím jsem byl sumárně vzato vlastně víc, zda geologem, fotografem, astrologem nebo spisovatelem či kolážistou, vím jen, že vším čím jsem chtěl být, byl bych býval rád, leč osud mířil jinam a všechno, čím jsem musel být, snažil jsem se žít rád, a tak jsem se stal postupně a  osudově milencem geologie, fotografie, astrologie i literatury a také jsem měl rád krásu výtvarných děl i ženských těl, ale já nemám co skrývat ani před svou ženou, která se mnou sdílí život už více než půl století. Potkali jsme se podle zákonů takzvané náhody tam, kde bych ji byl vůbec nečekal a kam jsem původně ani nechtěl jít a když se naše oči po­ prvé setkaly, byl to výkřik lásky na první pohled, tu ženu jsem už nikdy nedokázal opustit, protože v té naprosto nečekané chvíli jsem věděl, že se jí upisuji na celý život… Přestože mi můj rezervovaný vztah ke komparativní astrologii poz­ ději nikdy nedovoloval přijímat platnost jejích vývodů absolutně, v tom­ to případě jsem si byl naprosto jistý, že se zde tehdy potkali dva lidé, jejichž horoskopy se k sobě měly jako pravá a levá ruka jediného těla a jeden bez druhého by byl jako šroub bez matky či jako zámek, k ně­ muž se nehodí žádný jiný klíč… Neúplnost člověka hledající svou dru­ hou polovičku… Ta dvojice pro mne byla chodícím důkazem, že hvězdy nelžou. Ale aby nedošlo k nedorozumění, říkám-li, že hvězdy nelžou, nemám tím na mysli nějaké přímočaré působení planet na pozemský svět. Po­ znal jsem, že astrologie je uměním rozpoznat, o čem vypovídají paralel­ ní jevy. Buď to někdo rozpoznat umí, pak je dobrým astrologem a jeho výpovědi mají trvalou platnost, nebo to neumí a proto plácá nesmysly a škodí lidem i oboru. Je to podobné, jako v každém jiném druhu umě­ ní. Astrologie není a  nikdy nebyla vědou o  působení nebeských těles na  Zemi. Proto fyzika a  astronomie nejsou kompetentní ji hodnotit, natož odsuzovat jako pavědu. Není-li vědou, nemůže být tudíž ani pa­ vědou. 15

Byla to právě astrologie, k níž jsem se ve třiceti blížil s nedůvěřivě zkoumavýma a  doširoka otevřenýma očima a  s  níž jsem pak ztratil dalších čtyřicet let života. A  nelituji toho ani dnes, kdy už není třeba doktorů Grygarů, protože současní astrologové stačí brzy pohřbít svou disciplínu na  dlouhou dobu sami. Nevěříte? Ale vždyť tomu tak bylo v její více než dvoutisícileté historii vždycky: po velkém vzmachu jednou zhruba za 360 roků zákonitě přicházelo rozvanutí, ústup z dějin, zapo­ menutí až do doby, kdy nastal nový vzmach, reinkarnace oboru v novém světle a na vyšší úrovni. Mezitím platilo: není mrtvá, pouze spí… Původně jsem si chtěl do astrologie jen odskočit pro poučení. Ten odskok se však protáhl na čtyři desetiletí. Během té doby jsem se mimo jiné od ní dozvěděl, že jsem jejím mužem. Vzal jsem to tudíž na vědomí jako své povolání. Proč ne? Povolání není zaměstnání. Je to cíl cesty, nikoli způsob obživy. Naděje je dobrá, věříme-li v ni, ať už míří do jakkoli vzdálené budouc­ nosti. Ale připozdívá se. Svou poslední knihu básní mi už Miroslav Ho­ lub nikdy nepodepíše jako ty ostatní. Vyšla posmrtně. Ještě 17. června 1998 se na setkání spisovatelů debatujících na téma „můj osmý div svě­ ta“ marně pokoušel vzkřísit mého dlouholetého přítele indologa Odo­ lena Smékala, který tam náhle zkolaboval, aby za necelý měsíc na to nečekaně odešel sám… Slovo z Poeova Havrana „Nevermore“ je právě to, z čeho mne vždycky znovu jímala závrať. Dlouho jsem se vyrovnával s faktem, že se už nikdy nebudu moci na nic zeptat maminky, kterou jsem pochoval ve svých šestačtyřiceti letech, a to právě v den, kdy jsem měl svátek. Tak už to někdy v životě chodí. A zeptá-li se mne od té doby nějaký lékař, na co zemřeli mí rodiče, pokaždé si znovu uvědomuji svůj život prožívaný mezi Scyllou rakoviny a Charybdou infarktu… Maminka. Že se pak ale uměla hodně dlouho po  smrti přihlásit v pravou chvíli a přinést tak prostřednictvím snu další nezvratný důkaz platnosti astrologie v době, kdy já už se k ní v praxi delší čas točil zády, je pozoruhodné. Na konci onoho snu jsem vstoupil se zavazadly do bý­ valého bydliště. Zdálo se být zcela prázdné, když shora se schodiště se náhle ozval matčin hlas: Jsi to ty? Tak už ses vrátil? Celý prostor se výrazně rozjasnil, ale matku nebylo vidět, její hlas jsem však bezpečně poznal. Sotva jsem odložil své věci a  chtěl jí odpovědět a  jít nahoru za  ní, vtom jsem se probudil. Budík ukazoval tři čtvrtě na  pět ráno letního času. Ten sen mi však ještě dlouho potom nešel z hlavy. Tepr­ ve pak jsem si uvědomil, že právě předešlého dne před čtyřiadvaceti lety zemřela, stará právě jako já v  této chvíli, kdy ascendent v  kon­ 16

junkci se Sluncem, Venuší a  domicilním Merkurem – astrologickým vládcem 4. domu horoskopu mé matky – procházel stupněm horosko­ pu mého zrození, kde se nacházel jako celoživotní dispozitor čtvrtého domu matky Mars. A stejným stupněm zvěrokruhu procházelo Slunce i v okamžiku její smrti. Další pozice planet celou situaci příznačně do­ tvářely. Na náhodu nebylo ani pomyšlení. Byla zase chycena při činu. Pokolikáté už? Celý život jsem byl člověkem snů. Cítil jsem, že právě v nich se přibli­ žuji pravdě nejblíže a že sen otvírá okna do oblastí, kam se jinak nelze dostat a že právě proto je třeba sny brát vážně. Spal jsem vždycky dost neklidně, na to jsem byl zvyklý, ale co mne noc co noc znovu překvapo­ valo, bylo množství výhybek v kolejišti snů. Otec. Mám-li se vrátit k mému mládí, tehdy jsem nedokázal pocho­ pit svého otce, který kdykoli mne viděl sedět s nůžkami a lepidlem nad vznikajícími fotomontážemi nebo kolážemi nebo i nad texty, které jsem psal, vždycky řekl stejnou větu: Prosím tě, neztrácej čas a jdi dělat něco pořádného. Byl totiž ryzím technikem a jeho myšlení se tudíž ubíralo naprosto jinými cestami či spíše dálnicemi, zatímco mé mělo daleko blíž ke stromu vyrůstajícímu ze spáry skaliska nad řekou a čerpajícímu sílu ze vzdoru vůči větrům a  z  té trošky živin vznikajících větráním živců ve skalní trhlině. Můj otec náhle zemřel, právě když se chystal připravit k slavnostní­ mu otevření první úsek československé dálnice D1 – svého celoživotní­ ho snu a cíle dlouholetého snažení. „Ztroskotáváme vždycky v dohledu čehosi, a v tom je půvab utonutí,“ napsal Richard Weiner jedenapade­ sát let předtím v Lazebníkovi… Otec byl ovšem skutečným workoholikem v době, kdy se tak u nás ještě dříči ani neoznačovali. Když při dlouhých cestách na Stavební fa­ kultu z konečné na konečnou tramvaje na aktovce položené na kolenou psal svá skripta, začal vždycky na nové stránce vlevo nahoře a pak bez jediného škrtu skončil úhledně psaný text na  poslední řádce vpravo dole. Naproti tomu já, když jsem později v ranním tichu pokoje obráběl každou větu tak dlouho, dokud jsem mezi škrty a  vsuvkami nenalezl optimální tvar, na  kterém už nešlo nic měnit, tuto otcovu psáčskou suverenitu nikdy nedokázal ani pochopit, natož napodobit. Otec byl technik a i jeho texty měly nesporně technickou úroveň. Z jeho ruko­ pisu se mohlo rovnou tisknout. Já viděl svět kolem sebe i v dospělosti stále spíše nedůvěřivě zkouma­ výma očima dítěte zamyšleně stojícího mezi obrovskými bizarními tva­ 17

ry jehličnanů a cizokrajnými květy dědečkovy alpinské zahrady na sta­ ré zažloutlé fotografii, kterou v  nestřeženém okamžiku pořídil jeho profesionální fotograf Diviš, v jehož temné komoře mne tehdy poprvé mocně oslovila alchymie fotografického procesu. Kdykoli ten obrázek vezmu znovu do ruky, vždy si uvědomuji, že základní postoj k světu je patrně dán už od dětství a později se jen cizeluje. Zatímco můj vstup na pole výtvarné fotografie i astrologie se podobal spíše skoku do vody, s mojí cestou k literatuře to bylo mnohem složitější. Byl jsem vlastně velice pozdním čtenářem beletrie, nejdříve jsem četl pouze knihy o mineralogii, paleontologii a geologii. K nim se později přidaly příručky o  fotografování a  knihy o  výtvarném umění. Střední škole ani gymnáziu se nepodařilo můj zájem o beletrii povinnou četbou ani nastartovat. A  kdyby mi někdo po  maturitě řekl, že jednou budu bibliofilem, jehož knihovna bude obsahovat skoro třináct tisíc svazků té nejkvalitnější literatury, asi bych si myslel, že si ze mne dělá legraci. To až na vysoké škole se můj jen nepatrně rozevřený literární obzor začal pomalu otvírat. Nejblíže jsem měl ovšem stále ještě k výtvarné­ mu umění. Jména jako Jindřich Štyrský, Toyen nebo Josef Šíma mne zaujala, ještě když jsem si jako gymnazista u  dědečka v  Chrudimi se zájmem prohlížel jeho předválečné výtvarné časopisy s reprodukcemi. A vzpomínám si, že první velkou knihou, kterou jsem si přál k Váno­ cům v roce 1958, byly Matějčkovy Dějiny umění, které tehdy právě vyšly ve třetím vydání. A pokud jde o beletrii, k té jsem se začal po špičkách přibližovat zhruba ve stejné době. Samozřejmě, že to byla nejprve mi­ lostná poezie a přírodní lyrika, vždyť jsem se právě v té době prudce zamiloval do své budoucí ženy… Teprve až v šedesátých letech, kdy už jsem sám zkoušel trochu psát, jsem se začal více rozhlížet po moderním literárním nebi a objevovat autory, kteří mne silně oslovovali. Trochu mně připomínáš Čapkova Kulhavého poutníka, řekl mi později jeden redaktor, aniž tušil, že prá­ vě tato kniha mne už na začátku dospělosti silně oslovila, tehdy jsem ovšem ještě zdaleka neznal všech pět vrcholů pentagramu, vyznačené­ ho na  českém literárním nebi Bohumilem Hrabalem jedním tahem: Jaroslav Hašek – Franz Kafka – Richard Weiner – Jakub Deml – Ladi­ slav Klíma. Nebo jak jsem si to později doplnil: Hašek protodadaista, Weiner protosurrealista, Kafka protoexistencialista, Deml protocivili­ sta, Klíma solipsista. Já však neměl nikdy žádné vzory, měl jsem jen svůj těžký život a tu trochu optimismu, z  které jsem ještě rozdával. Ambice? Ale jděte… 18

Ve světě nedočkavých grafomanů jsem sdílel spíše názor, že selektivní negramotnost měla přece jen asi něco do  sebe. Sedl jsem si k  Paulu Gauguinovi a  chtěl vědět, co on na  to – „dozvěděl jsem se, jako kaž­ dý se to doví, ,dvě a  dvě jsou čtyři‘, ale nudí mě to a  ruší to mnoho mých úvah“. Uvědomil jsem si, že jsem na tom vlastně stejně. A také to, že z  dlouhodobého hlediska pak musí být uvažující člověk nutně skeptikem, protože je jasné, že nakonec stejně všechno dopadne špat­ ně. Na happy-endy věří pouze Američani, malé děti a naivky. Ze dne na den je však třeba optimismu, který jedině umožňuje s touto skepsí prakticky žít. Životní praxe se často bez diskuse spokojuje s nedůsled­ ností a kompromisy všeho druhu, které se rozumí samy sebou, vidíme to denně, ale filosofie, která pohlíží na věci světa jaksi od podlahy, se nutně musí ptát, zda ten, kdo na stěnu vylepuje plakát s nápisem VY­ LEPOVÁNÍ PLAKÁTŮ ZAKÁZÁNO, se tím již sám primárně nedo­ pouští porušení tohoto zákazu. Ale vraťme se raději k tématu. V době kdy bezejmenné továrny byly označeny jen hloupými hesly, v době lživých frází a předem připravených masových potlesků na na­ plánovaných shromážděních s únavnými řečníky, kdy prapory, vlaječky, fábory, pentličky se jak zmoklé slepice třepetaly ještě dlouho po dávno vyhaslých ohňostrojích, to už nebyla doba, kdy jeden kašlal na všech­ ny, ani doba, kdy všichni kašlali na jednoho, byla to doba, kdy všichni kašlali na všechno a to všechno bylo stále stejné a čím dál více všední, v  záplavě nadiktované slavnostnosti lidé zapomínali i  na  to, čím jim byla kdysi stužka trikolóry, v té době už měli celé továrny na prapory a hesla do zblbnutí opakovaná, prázdná, nicotná, zbytečná, každý přece odjakživa věděl, kde má srdce, nebylo třeba ho za něj neustále cynicky popotahovat. Když umění začalo pomalu zdvíhat hlavu, naráželo tvrdě na sevřené komise dohlížitelů, referentů, instruktorů a kontrolorů, kteří na tisí­ cích zbytečných schůzí nesmyslně dohlíželi, nařizovali, zakazovali, ra­ zítkovali, papírovali či jinak organizovali neorganizovatelné, které se samo vyvíjelo zdola, zatímco oni přijímali shora usnesení s otevřenou hubou jako věřící hostii, všichni stejně důležití, všichni stejně zbyteční; pročítám své staré zápisky a  vidím, že už tehdy v  šedesátém čtvrtém jsem věřil, že jednou přijde čas chirurgických zákroků, čas vrátit věcem jejich původní lidský smysl, aby se z nich nemohly neustále rodit ne­ lidské nesmysly, čas malých písmen na začátku vět, čas nezastíraných faktů a nepoužívaných lží, představoval jsem si možná trochu naivně, že největší spontánní slavnost zahájí nějaký básník nebo herec a jeho 19

projev bude obsahovat jen několik dobře kovaných slov řečených pro­ stě, možná s rukou v kapse a bez připraveného papíru s vyznačenými pauzami pro skandovaný potlesk, a vše co bude následovat, bude opět normální a přirozené, až nastane ten čas chirurgických zákroků… Pak jednou v  listopadu po  čtvrt století ten čas skutečně přišel, ale trval bohužel jen krátce. A já s prstem na spoušti horoskopu nabitého pla­ netami jsem byl potom měsíc co měsíc připraven vypálit na veřejnost svou předpověď mířenou na střed příští dynamické reality. Padesátkrát se mi to podařilo a víc jsem neměl, co bych k tomu dodal. Ale pohlédnu-li ještě hlouběji do  minulosti, pak stejně jako mnozí mí vrstevníci jsem i já prožíval s očima otevřenýma konec padesátých let a celá „zlatá šedesátá“ se vším, co k nim v naší zemi patřilo. Zpo­ čátku se jako na černobílém filmovém pásu za táhlého slabého bzučení odvíjela tichá poezie všedního dne s  lesem televizních antén na  stře­ chách domů tvořících kulisy pro dvojice s pohledy upřenými na nebe družic a  kosmonautů, Holubice se Sluncem v  síti, zdvižený Semafor sedmi malých forem, Na Zábradlí staroměstského pavlačového domu nesmrtelná paní Ljuba a  nekonečné hovory v  poetických vinárnách pražského podzemí, major Gagarin po ukončení prvního letu do ves­ míru jako první v Praze dřív než kdekoli jinde na světě a Allen Gins­ berg jako král studentského majálesu rovněž v Praze v pětašedesátém a Louis Armstrong v Lucerně a v divadle Semafor v témže roce, úzké černé obroučky intelektuálských brýlí s nezbytnými černými svetry až ke  krku, s  plnovousy kulturního snobismu, jenž paradoxně pomáhal roztáčet zadřená kola násilím přerušeného kulturního vývoje a tvoří­ cí se čtvrteční fronty na  knihy před knihkupectvími, kde se konečně pomalu začalo objevovat i to, co sem dávno patřilo, jak ledy postupně roztávaly, divadla malých forem a filmy naší nové vlny, ale také Felli­ ni, Antonioni, Bergman, Buñuel, Beatles, mladá pop-music a  znovu tradiční jazz, Marta Kubišová, Eva Olmerová, Hana Hegerová: trojice bohyní českého jazzu a šansonu, před kterými jsem se cítil bezradně, jako ten Paris se svým jablkem, text-appealy, absurdní drama a  stu­ dentské majálesy, konkrétní poezie a francouzský nový román, Camus a Sartre, Kafka a Dürrenmatt, Max Frisch a Škvorecký, Věra Linhar­ tová a Ionesco, Hrabal a tak trochu už i surrealisté, Vladimír Boudník a  Mikuláš Medek, dychtivé objevování skrytých hodnot současnosti i minulosti, ale také příliš časté vrchnostenské zákazy sledující umlčení nežádoucích aktivit a tabuizaci vlivů přicházejících jak z minulosti, tak i zvenčí, tlaky shora a protitlaky zdola se však někdy ocitaly dokonce 20

v  rovnováze, takže už nebylo tak snadné nadále brzdit ten pozvolna se rozjíždějící vlak, razící si cestu k osmičkovému roku, neboť skryté týmy autorů, redaktorů, recenzentů a překladatelů táhly se stoupajícím číslem na  konci letopočtu stále spiklenečtěji za  jeden provaz, vedeny snahou nějak šikovně oblafnout bolševika, i když zdaleka ne vždy se jim to podařilo a byly věci, které neprošly nebo prošly jen s odřenými boky, to znamená po redakčních úpravách a škrtech, ale i tak, stálo to za to… Šedesátá léta voněla nadějí. Atmosféra však houstla úměrně k  vzrůstající nervozitě vládnoucí Strany, op-artové soukolí kosmického orloje v bujné asambláži překot­ ně roztáčelo všechno to, co bude jednou nazváno fenoménem šedesá­ tých let, ano těch báječných let minulého století, báječných ani ne tak proto, že jsme tehdy byli všichni ještě mladí, ale protože od  té doby voda stoupá a času se nedostává úměrně k tomu, jak bláhoví věrozvěsti takzvaného „vodnářského věku“ tvrdošíjně šíří po světě svůj blud a ple­ tou si při tom základní astronomické a astrologické pojmy. Co přišlo pak, po  srpnu, je známo. Sovětské tanky se po  třiadva­ ceti letech objevily znovu v  Praze. Tehdy ve  třiceti jsem se domníval vzhledem k soudobým okolnostem a událostem, že v Čechách vždycky všechno dopadne špatně. Dnes vím, že nejen v Čechách. Vzpomínám na krutou dobu odlivu let sedmdesátých, kdy si u mne podávaly dveře naše kulturní osobnosti, hledající spolu se mnou nad svými horoskopy cesty ze slepých uliček, do nichž je vehnala doba, i já tehdy přišel o práci a musel si hledat nové místo na slunci nebo spíše ve stínu, sebe jsem ovšem nelitoval, ostatně proč taky, když jsem si řekl nahlas a bez skrupulí své a dobře přitom věděl, že nebudu mít pak už co ztratit, protože to nejdůležitější jsem nosil stále s sebou: Merkurovu hůl a optimistickou skepsi… U  téhož kavárenského stolečku s  jedinečným výhledem přes řeku na Hrad, u kterého mne v těch těžkých časech jednou týdně trpělivě zasvěcovali do tajů astrologie dva sympatičtí staříci, kteří už zemřeli, jsem pak sledoval, jak za oknem jako za sklem akvária na nábřeží dál proudí život… Díval jsem se z okna na míjející chodce a v nepřetržitém proudu útržků svých vzpomínek pomalu skládal rekapitulaci střední třetiny svého životaběhu. Budoucnost nevychází vždycky z charakteristických stop a co je plat­ ný nepřeložitelný Joyce době postrádající sloh? – říkal jsem pouze o tři měsíce staršímu Jiřímu Menzelovi v den jeho šestatřicátých narozenin jen tak mimochodem v průběhu pětihodinového výkladu jeho horosko­ 21

pu, během kterého se Jiří silně rozrušen neposedně přesouval po míst­ nosti a když si konečně sedl na podlahu zády k tělesu ústředního topení, sdělil mi svůj problém, kterým byla žena, se kterou se právě před tře­ mi hodinami rozešel a s níž se seznámil v desetitisící den svého života a v osmitisící den jejího života, což pokládal pro sebe za osudové a pro mne za pozoruhodné, proto mi to prozradil; a když se pak večer loučil, vyprovázel jsem ho k autu a s přáním šťastného návratu domů mu po­ dával ruku, vtiskl mi do ní útlý svazek Werichova Lincolnu 1933, kni­ hy, kterou se podařilo zachránit ze sběrných surovin, kde na stranický příkaz shora skončil celý její náklad vydaný nakladatelstvím Olympia. Lidská zkušenost je korpuskulární, po kapkách získávaná z jednot­ livých vět i  celých rozhovorů, osudových setkání i  ran. Adresné věty a obrazy utkví v paměti, pro niž byly určeny po nekonečný čas. Na kři­ žovatkách nečekaných střetů často svítí semafory příštích cest. Je to už velmi dávno, co jsme se s mojí budoucí ženou poprvé toulali ruku v ruce křídovou parovinou nad městem, hustě porostlou vzrost­ lými travinami s dlouhými tenkými klasy ohýbanými v protisvětle tep­ lým zářijovým větrem, a mně v hlavě zněl Šrámkův verš: chtěl bych tě potkati v lukách, a tak jak jsme šli zvolna proti tomu větru, její štíhlé tělo modelovalo zevnitř pepita látku šarmantních šatů vpředu, zatímco vlasy jí vlály za hlavou, budoucnost se tehdy podobala louce široce před námi rozevřené až k obzoru, za kterým se však skrývala velká nebezpe­ čí, o kterých však tehdy naše usměvavé hlavy nemohly nic vědět ani tu­ šit, protože tehdy ještě bylo v lukách Šrámkovo vlání na všechny strany, včetně toho stříbrného větru, který nám vál vstříc. Na stejných místech lágrovala pak v osmašedesátém sovětská vojska, po kterých zde zbyl jen smrad z posraných stránek Pravdy a na skal­ naté hraně planiny přímo nad Prahou několik okopů pro chrabré ku­ lometčíky, jejichž zbytky jsou v  terénu patrné dodnes poblíž starých hlubokých příkopů, v nichž se v  pětačtyřicátém zakopávali Němci se svými tanky. Historie se neopakuje, jen stopy střídají stopy, ale i to stojí za záznam. A číslo 23 na věži sovětského tanku z pětačtyřicátého roku, který vjel do Němci obsazené bojující Prahy údajně jako první a stal se po válce pomníkem na pražském Smíchově, jako by v sobě obsahovalo i  předzvěst třiadvaceti let, po  nichž se sovětské tanky objeví v  Praze znovu… V mém Deníku třicátého roku nacházím záznamy psané na pochodu indiánským létem: „Osmičkový rok – 16. srpna: Druhý svazek Sebra­

22

ných spisů Vladimíra Holana jsem si představoval s  červenohnědým přebalem a on nyní vyšel skutečně v červenohnědém přebalu. 21. srpna v 5 hodin ráno: Přišli zabíjet. Asiati impregnovaní vodkou a cibulí. 29. srpna: Ráno jsem potkal „Nového Epikteta“ a našel „Dům da­ leko“ – Jiří Kolář a Věra Linhartová v této chvíli… Dopíjím pivo a vy­ dávám se znovu do  ulic anonymního města. Na  šňůře visí trikolóra prádla: červené punčochy, modré trenýrky, bílé tričko. Na  šňůře visí trikolóra prádla… Náhoda? Ale vzpomínám si, že už včera totéž jinde. Poněkud výmluvná náhoda. 30. srpna: Skončilo svobodné legální vysílání Československého rozhlasu a  tedy i  štafeta pravdy. Tyto národy budou zahlceny obilím a prázdnými slovy. Možná i vodkou. Šuplíky pro psaní se znovu otevíra­ jí. Intelektuální hlad začne brzy hledat v zaprášených regálech kniho­ ven. Je jen jedna naděje a ta je v čase. Deset let… Dvacet let…? 4. září: Vaculíkova „Sekyra“, ale získaná jak za dob Krameriovy ex­ pedice. 4. října: Tma ta tam. Je-li smrt příliš vlezlá, je NUTNÉ jí pohrdat. Zákon času. Pátek, konec pracovního týdne a  taky 45. den okupace. Pražský rozhlas vytáčí polku s jadrným anonymním podtextem: Já ti ho tam našroubuju… Neříkal jsem to? Tma ta tam. Jen temno zůstá­ vá… – „Může být třeba i smutno. Jen když je veselo“ – říká druhý klaun. Je konec pracovního týdne a taky 45. den okupace. Kdyby nebylo záro­ veň smutno, zbylo by nám už jen veselo. Veselo a nic víc. To by byl vážně konec. Samozřejmě že smutný. Je-li veselo příliš vlezlé, je NEZBYT­ NÉ jím pohrdat. Zákon hloubky. 11. října: Buďme na  chvilku upřímní. Zatím se toho na  nás ještě nechtělo tak mnoho. Jen přihlížet a mlčet. Do budoucna to může být horší: nevšímat si, nechat se zaslepit, ohlušit a oblbit, zříci se soudnos­ ti, citu, člověčenství, a tedy vlastně života. 16. října: Dnes v  18 hodin podepsali Černík s  Kosyginem v  Praze smlouvu o „dočasném pobytu vojsk v Československu“. Jestli ji bude ra­ tifikovat parlament, bude to konec, definitivní konec a pád. Den nato: Co tomu říkám? Mě nenaserou, já mám rakovinu – slyším za  svými zády ve frontě na noviny… Černý humor jako poslední zbraň už tradič­ ně u nás v Čechách. 18. října: Národní shromáždění schválilo smlouvu o okupaci. Deset poslanců se zdrželo hlasování, čtyři byli proti.“

23

Na dlouhém vltavském nábřeží pod strmými svahy Letné, pozname­ nanými starými půdními sesuvy z  doby nacistické okupace, jsem do­ provázel v prvních dnech sovětské okupace svou ženu na cestě z práce domů, šli jsme sami ruku v ruce proti hlavním nedohledné kolony stojí­ cích tanků, ověšených vojáky s napřaženými zbraněmi a nedůvěřivými pohledy, šli jsme těsně podél nich, na šatech přišpendlené stužky triko­ lóry s černou páskou, čekal jsem, kdy to do nás některý potrhlý široký obličej napálí, vzpomínám, jak jsem jí tehdy říkal šeptem: Pojď a neboj se, tvařme se, jako by jich tu nebylo a bavme se nenuceně o čemkoli, stejně nám nebudou rozumět, ale oni tu byli a právě proto jsem věděl, že navzdory tomu je třeba naprosto ignorovat jejich přítomnost, zacho­ vat chladnokrevnost a jít dál vstříc Klárovu, poznamenanému ostatně nedlouho předtím jednou z prvních tragických obětí jejich vpádu… Mlčící stověžaté město den co den. Jen třesk osamocené vzpomínky ozvěnou dozníval do  ticha nového příští, kam jsem musel dojít para­ doxně stůj co stůj. Leden 69. Byla taková doba, že člověk se musel upálit na očích veřej­ nosti, aby dokázal, že to co říká, myslí doopravdy… Pak mi byla jednoho dne sedmdesátého roku předhozena i testovací otázka: Souhlasil(a) jste se vstupem vojsk…? a  odpověď byla vyžado­ vána písemně. Žasnul jsem. Jako občan i  jako člověk jsem pociťoval křivdu a bolest z ní. A viděl jsem lidskou krev. Na to, zda souhlasím či nesouhlasím, se mne tehdy nikdo neptal. Co tedy teď? Nic! Ale takhle to přece nemůžete napsat, snažila se mi mateřsky domlou­ vat starší kolegyně, která měla za úkol dotazníky sebrat a odevzdat. Jenže já nemohu ani jinak, chápete? Tady to máte a dělejte si s tím, co chcete. Já mám práci, řekl jsem té dobré duši možná trochu tvrdě. Ale o tu takhle přijdete! – To je možné. – To není možné, ale jisté! A tak se taky stalo, i když ne bezprostředně, to aby napětí bylo větší. Když po sovětské okupaci začaly v zaměstnání politické čistky, přes­ tože nebylo jisté, co se stane další den, já denně pokračoval systema­ ticky a se značnou dávkou tvrdohlavosti v práci na tématech s dlouhou perspektivou, o nichž jsem nemohl vědět, budu-li je mít možnost vůbec někdy dokončit. Občas jsem si při tom vzpomněl na svého báječného praděda, který se tři roky před smrtí v pětaosmdesáti letech začal na­ prosto vážně učit rusky jen proto, aby se dokázal domluvit s  vojáky, kteří u něj tehdy v pětačtyřicátém lágrovali a zabavili mu stříbrné ka­ pesní hodinky, na které byl pyšný, protože existovaly jen ve dvou exem­ plářích, přičemž ten druhý byl prý vyhotoven pro carský dvůr. Jeho 24

ruština vojákům zřejmě imponovala, protože hodinky nakonec získal zpět za  láhev koňaku, kterou schovával na  konec války; než zemřel, věnoval mi ty cibule na památku a přidal i legendu, jak je získal a já je pak v těch pohnutých dobách, kdy sovětské tanky přijely podruhé, no­ sil stále na prsou, protože na nich byl vyrytý svatý Jiří v boji s drakem, a přišel jsem o ně až po mnoha letech, když se do našeho bytu vloupal obyčejný zloděj, který šel evidentně a přitom marně spíše po penězích, kterých tu nebylo, a tehdy se zdálo, jako by i hrdinství přecházelo do ile­ gality, tváře už nebyly kamenné, ale stávaly se lhostejnými, možná to byla dobrá maska pro onu dobu, díval jsem se na tu svou do zrcadla se srdcem nakresleným růží na rty a viděl na ní protestní plnovous, který jsem nehodlal normalizovat, neboť jsem si nebyl jistý, do jaké míry lze vůbec ještě nazývat hladce oholenou tvář normální. Ve světě krajně nepřátelském jsem pociťoval stále silněji nutkavost retrospektivní rekapitulace životních závažností v pokud možno přes­ né rekonstrukci důležitých faktů setkání a zvratů na rozcestích a s vě­ domím jejich souvislostí jsem byl pevně rozhodnut vést své deníkové záznamy nadále méně ledabyle, protahuje při tom nitky těkavých vzpo­ mínek z dané minulosti přes žitou přítomnost do nejisté budoucnosti… Já, který už v  deseti letech ovládal plynně francouzštinu, se tehdy v osmašedesátém možností emigrace vůbec nezabýval i přes svou spí­ še platonickou slabost pro Paříž, Bretaň nebo Provence a  přestože od  doby, kdy se nadějné pražské jaro náhle zvrtlo v  chmurné pozdní léto, jsem to neměl už nikdy lehké a na otázku, zda odejít, či zůstat, jsem odpovídal sobě i druhým stále stejně: Ne, ať odejdou ti, kteří tu nemají co dělat, a zjevně tím narážel na vojska, co se tady náhle znovu zjevila, ale už nikoli „jak legendární vojska z dávných kronik“, jak je tímto veršem v pětačtyřicátém ještě opěval básník nad jiné známý, ale která sem vpadla jako vetřelci… A abych stvrdil svá slova, pokračoval jsem se svou ženou svépomocí ve stavbě rodinného domu… možná absurdní umanutost počínajících Kristových let, nebo třeba jen pouhý pokus o východisko z beznadějné bytové krize vlastními silami na prahu nejisté absurdní doby. Vždycky jsem se snažil vidět dál než na špičku vlastního nosu, ale své kroky jsem jistil deníkovými zápisy – šlápotami na životní cestě a někdy i dopisy, jako tehdy, kdy i nechtěně symbolické datum jednoho z nich jako by mi dnes připomínalo nejen to, co se stalo devětadvacet let předtím, ale i jedenadvacet let potom. V konceptu dopisu kolegyni do emigrace nacházím alespoň něco z atmosféry tehdejší doby. 25

„Je 17. listopad 1968, píšu Ti o svém snu, v němž si se se mnou pře­ la, ale byla to jen hra, jak se v závěru ukázalo ve vší nahotě, protože jen sny mohou být zároveň velmi krásné i nemravné a všechno ostatní si hledíme zdůvodnit alespoň dodatečně, jako bychom právě my byli středem vesmíru a nad snem se obvykle mávne rukou, jenže v poslední době až příliš často dochází na moje slova, nemohu za to, že si dove­ du dost věcí předem představit, například i malý dům pro sebe a mou ženu, který právě byť zatím jen tužkou na papíře začínáme stavět, já vím, že to zní dost šíleně do  toho všeho, co tady teď máme, ale kdy jindy, když ne teď, kdy nemáme stále ještě kde bydlet, a život je přece taky jen hra, sázím tedy všechno a  na  nikoho už nespoléhám, proto­ že, jak píše Josef Jedlička hned na první stránce své nezapomenutelné knihy Kde život náš je v půli se svou poutí – „někde uprostřed života je místo, kdy muž musí vzít svůj osud do vlastních rukou“, myslím na to a retrospektivně si vybavuji, jak jsem si to už před čtyřmi roky začal uvědomovat instinktivně, když jsem se pokoušel, a dnes vím že marně, ale přesto jediným tehdy možným způsobem, stvořit malý útulek pro sebe a pro A. z tohoto potemnělého, smutného a de facto neobyvatelné­ ho sklepního prostoru, kde blues padá přímo se stropu a vystupuje i ze zdí, jen na oko přizdobených prázdnými láhvemi od vína, zasunutými za trubky ústředního topení pod stropem, myslím na to a vybavuje se mi Tvůj muž, protože vím, že to byl on, kdo rozhodl o Vaší cestě ven jednou provždy a Ty snad teď už víš, proč „někde uprostřed života je místo, kdy muž musí vzít svůj osud do vlastních rukou…“ a tak rozhod­ neš-li se dobrovolně pro emigraci nebo jsi-li okolnostmi nebo kýmkoli přinucena k  trvalému exilu, je v  tom rozdíl, i  když v  dnešním jazyce tajemníků-potemníků to obojí jaksi splývá s nepřátelstvím, mám ovšem pocit, že se tím pomalu ale jistě stáváme národem Arménů, kterých, jak víš, žije asi polovina v  cizině, ale jedno je jisté, teprve obě půlky tvoří dohromady jednu úplnou prdel a z tohoto hlediska se mi jeví Ar­ méni docela sympatickým malým národem, neboť mají vědomí obou půlek… Když jsme se v té dlouhé spořilovské noci nedlouho před Va­ ším odjezdem společně zvolna propíjeli k půlnoci a opička stále ještě nepřicházela, myslel jsem i na to, že kdybyste v té malé alpské zemi, údajně krásné, spíše však praktické, našli druhou vlast a postupně za­ pomínali na jinou malou zem, kde se dosud stále ještě mluví česky, ne­ vadilo by mi ani, kdybys psala míchajíc v to slova německá, ale zároveň jsem věděl, že pokud budeš psát cele česky, budu si Tě ještě schopen představit, jako kdybys mluvila… I přestože dnes nevím, co bude zít­ 26

ra, konkrétní činnost pro mě zůstává jedinou faktickou jistotou, k níž se mohu momentálně upnout a začínám teď už trochu chápat i svého otce, který když to bylo nejdramatičtější, v Praze se střílelo na ulicích, i  já to málem koupil a  celé město bylo na  nohou, nepřestal psát své odborné technické práce, vzpomínám, jak jsem na  něj i  trochu kři­ čel, když jsem se právě vrátil celý rozrušený z  města, dnes však vím, že to pro něj, člověka poměrně nepraktického, byla tehdy asi jediná možnost, jak se s věcí vyrovnat a nedostat znovu infarkt. V Zítřku čtu článek Na střepech volnosti od Jaromíra Hořce a hořce si uvědomuji, že to, o čem píše, právě prožíváme, a přece je to o roce 1939, změnily se snad jen světové strany a tu a tam slovosled událostí, jako by se ti naši dnešní úhlavní přátelé okupanti od tamtěch učili doslova, tak se zvolna stáváme pamětníky otáčení kola dějin v nové aktualizaci toho­ to koloběhu, zachraňuji se z toho všeho tím, že mezi denní odbornou prací v  ústavu a  nočním spánkem zaznamenávám pasáže simultánní četby pro budoucí knihu, jejíž celek zatím spíše tuším, zatímco výpisky z  četby, které pořizuju na  kartotéční lístky, jsou z  hlediska mé cesty jen jakýmisi patníky této horečné anabáze. Doufal jsem, že mi to jed­ nou pomůžeš přepsat na stroji, umělas přece moje rukopisy vědeckých zpráv vždycky poměrně hladce číst, i když jsem psal tužkou, za což se Ti dodatečně omlouvám, ale dnes vím, že jsem doufal marně, neboť jsi tam a já tady a jiné už to asi nebude, leda za mnoho let, takže snad někdy na shledanou v lepších časech…“ Vracím se ze vzpomínky na milou kolegyni Blížence a koncept sta­ rého dopisu do Švýcar ukládám k ostatním do krabice od bot, v nichž jsem tenkrát chodil. Když jsem z  horoskopu svého zrození poprvé vyčetl větu „cestovat netřeba, cizina si tě najde sama“, zprvu jsem nerozuměl a trochu ne­ věřil svým očím, to až teprve pozdější čas postupně verifikoval správ­ nost původního čtení, když mne začali v nevelkých časových odstupech v mém tusculu na silurské skále navštěvovat neznámí cizinci z Indie, Nového Zélandu, Jihoafrické republiky, Spojených států, Německa, Holandska… všichni kvůli mému dílu… přesto jsem se dokázal úspěš­ ně celý život vyhýbat popularitě, protože jsem nevěděl, k čemu by mi byla. Nikdy jsem nebyl mediálním člověkem a ani jím být nechtěl. Vě­ děl jsem, jak ošidná jsou slova sláva a  popularita a  také, kolik géniů zemřelo nerozpoznáno a kolik lidí přišlo na pohřeb Mozartovi a kdo ze současníků znal jména Lautréamont nebo Rimbaud a kdo rozpoznal velikost těch, jejichž plátna se dnes draží za desítky miliónů a kteří čas­ 27

to umírali v bídě a zapomenutí… Hodnota a cena – dva způsoby vztahu k  umění v  každé době. Já, narozený se Sluncem na  rozhraní zodia­ kálních znamení a zároveň na přelomu zodiakálních generací a píšící toto na  samém předělu zodiakálních věků, poznal jsem už dávno, že jediným spravedlivým kritikem je čas. Nenáviděl jsem stádnost – než to, tak raději zůstat do smrti osamě­ lým rváčem –, věděl jsem, že je jen málo těch, kteří zmocněni výškou své inteligence nebo hloubkou citu jsou s  to dohlédnout dna otázky a i u těch že jsou pak vzácné chvíle, kdy konstelace podmínek se ukáže být do té míry příznivou, aby umožnila takový vhled. Hledal jsem tyto uzlové body kotvení u současníků i předchůdců a jejich slova vyřčená nebo napsaná zpravidla v mezních situacích začal zaznamenávat, a tak pomalu narůstaly letokruhy záznamů naléhavé knihy silných, přestože nebo protože osamělých, buď vyvržených nebo vydělivších se, polyfon­ ního monologu o  jediné věci, neboť jak napsal v  téže době v  jednom svém textu Jaroslav Putík, „zprvu to vždycky vypadá, jako bychom kaž­ dý hovořil docela jinou řečí, a najednou se ukáže, že jde všem o totéž a že je tu velká názorová příbuznost“. Na rubu třicátého roku tedy začínaly vznikat první takty mé Přede­ hry k mlčení,277 experimentální textové architektury, v níž autor sám je spíše čtenářem s velkými nůžkami v ruce, knihy, která byla psána jako první a jejíž vydání v útlém výboru po osmnácti letech od dokončení bylo korunováno další vloupačkou do bytu, aby radost nepřerostla ne­ přípustnou míru. Vytvářel jsem literaturu z literatury a trávil nad ní ti­ síce hodin svého volného času. Ta kniha, to nebyla sbírka duchaplností, aforismů a vtipných bonmotů. Byl to řev táhnoucí se celými dějinami moderní literatury, polyfonní monolog o jediné věci, v úhrnu pak jeden anonymní člověk se všemi svými rozpory, mozaikovitě složený. Dodatečně si uvědomuji, že můj tehdejší intenzívní zájem o hudbu starých mistrů baroka a klasicismu, který je pro mne dodnes v záhad­ ném rozporu se stejně hlubokým zájmem o moderní výtvarné umění, začal spontánně vznikat v době, kdy ještě v malém kouzelném supra­ phonském krámku s gramodeskami na konci Celetné ulice prodávala maminka tehdy už totálně zakázané zpěvačky Marty Kubišové, vzpo­ mínám si, že jsme k ní chodili rádi nakupovat i z tohoto důvodu, a taky jak jsme pak na její zasvěcenou radu začali kromě toho postupně sys­ tematicky doplňovat jedinečný soubor Bachových varhanních skladeb na  deskách edice Eterna v  prodejně bývalého kulturního střediska NDR v  přízemí paláce Dunaj na  Národní třídě a  jak získaný kom­ 28

plet nahrávek pořízených na  Silbermannových varhanách v  různých městech východního Německa obsáhl nakonec jedenadvacet dlouho­ hrajících desek, to všechno je ale už dávno a čas města se mezitím za­ čal závratně zrychlovat a ve víru proměn byl rohový vchod do bývalého východoněmeckého kulturního střediska z nároží Národní a Voršilské zrušen, a  tak jak jsme se posouvali stále více na  Západ, v  jeho pro­ storách pak sídlil příznačně The British Council. Přirozeně že také Celetná ulice se značně proměnila a v posledních letech se stále více orientuje tržně na davy cizinců, kteří tudy denně proudí na Staroměst­ ské náměstí nebo opačně, neboť panta rhei a  všeho do  času: Kodak servis, pizzerie, klenotnictví, sklo, upomínkové předměty, pohlednice, trička… jen naše vzácná a  dlouho s  láskou budovaná fonotéka, jejíž základy jsou spjaty právě s těmito místy a která nám ve vnitřní emigra­ ci pomáhala přežívat v  duchovním marasmu sedmdesátých a  osmde­ sátých let, dál přetrvává navzdory záplavě kompaktních disků a jiných technických vymožeností současné doby. Je pravda, že kromě odborníků mého vlastního oboru jsem se znal osobně a dost důvěrně i s několika filmovými režiséry a vysokoškolský­ mi profesory vzdálených oborů, s celou řadou redaktorů, z nichž jeden se později po sametu stal ředitelem Židovského muzea a další známým televizním magnátem, s několika vydavateli, grafiky a tiskaři, ale také s  mnoha dobrými řemeslníky, jedním katolickým knězem a  několika českými bratry, s geofyziky, astronomy, matematiky, astrology, meteo­ rology, lékaři a historiky umění, fotografy a výtvarníky, sběrateli, bib­ liofily a filosofy. Ale občas za  mnou přicházeli i  nezvaní hosté. – Doktore, co je to za  divný lidi, co za  vámi pořád chodí? – zeptala se mne jednou při odchodu z práce podezíravá vrátná, která evidentně donášela řediteli i kádrovačce a v pracovní náplni měla mimo jiné i odposlouchávání te­ lefonických hovorů, které přepojovala do jednotlivých pracoven. – Byla to navíc zvědavá komunistka, takže jí nedalo zase tolik práce zasloužit si za tuto činnost mimořádné prémie. – Na to se vykašlete, řekl jsem jí tenkrát a se slovy: To máte tak – každej jsme nějakej, jsem se odepsal v knize docházky a s úsměvem na rtech odcházel domů. Jo, to byl tehdy život: Ej, moja paranoia, jak by napsal klasik Vodňanský. Jednou tak za mnou přišel nezvaný host, a jak se dostal přes vrátnici, mi zůstalo záhadou. Přinesl mi ukázat svůj čerstvě dokončený ufologic­ ký elaborát, skoro sto stránek strojopisu se spoustou kreslených obráz­ ků, pravda, graficky skutečně vzorně vyvedených, po formální stránce 29

dílo hodné disertační práce, ale jinak naprostý úlet. Tvářil se velmi za­ svěceně a také poněkud spiklenecky. Co chvíli se ohlížel, zda nás někdo neposlouchá a šeptem mi sděloval resumé své práce: Všude jsou, rozu­ míte? Jsou TADY…! – To máte pravdu, já na to s nepředstíraně vážnou tváří, všude tady jsou, ale ne ti, které máte zřejmě na mysli, a o to je to horší, nevím, zda mi rozumíte… Pojďme se raději bavit o něčem jiném, jakou jste měl cestu? Přijel až z Moravy. Po chvíli mne odvolali k šéfovi. Že by mi to bylo nějak obzvlášť milé, to říci nelze, ale výjimečně jsem byl docela rád. Rychle jsem se rozloučil s nezvaným hostem, který mi předal svůj výtvor jako vzácnou relikvii k  důkladnému prostudování, protože, jak řekl, zase někdy přijede. – Nu, dobrá, řekl jsem, ale záro­ veň doufal, že to nemyslí vážně. Myslel to však naprosto vážně a poz­ ději se objevil dokonce u mne doma, kde prý na tu věc budeme mít víc klidu a taky víc času. Co jsem tedy měl dělat? Postavil jsem na kafe… Stále mi však nebylo jasné, proč právě já přitahuju pošahaná indivi­ dua jak rozsvícená lampa noční můry. Proč mne neustále vyhledávají různí keltomani, nově instalující do krajiny menhiry, ufologové a jiní záhadologové, v  podstatě neuznávající současnou vědu, proč ke  mně docházejí stále znovu Svědkové Jehovovi, které vyhazuju, ale i jurodivé dopisy neznámých bláznivek, které rovněž vyhazuju? Je to snad další daň, kterou mám navíc platit za svůj výzkum a literární činnost? Nestál jsem o to a své ženě jsem pokaždé znovu opakoval: Tady vidíš, jaký je ten život boj… ale já tě miluju. Ono to vlastně začalo už mnohem dřív, ještě ve  vědeckém ústavu, kde jsem se k  velké nelibosti tehdejšího jeho stranického vedení za­ býval intenzívně některými hraničními problémy geologie, slibujícími velmi zajímavé výsledky. Ty podivínské návštěvy v mé pracovně začaly tehdy dokonce docela vážně ohrožovat moji existenci jako seriózního vědce, za něhož jsem se pokládal. Když se zprávy o nich donesly až k ře­ diteli, což se ostatně dalo čekat, domníval se, že si ty lidi do ústavu zvu sám na nějaké pavědecké dýchánky a zavolal si mne proto na koberec. Ačkoli jsem se mu snažil vysvětlit, že tomu tak není, že se prostě čas od času sami objevují, ředitel se zamračil, podíval se na mne podezíravě a vybuchl: Proč ksakru právě u mne? Copak nevidím, že už i tak svými výzkumy ohrožuju ústav? To je právě to, co nevím a  co by mne taky zajímalo, odpověděl jsem mu po pravdě a s tím mne nakonec ředitel propustil, zatím naštěstí jen ze své kanceláře. Ale vroubek jsem měl a nebyl první ani poslední.

30

Když jsem pak jednou v  podvečer, kdy už jsem na  oddělení zůstal naprosto sám a vyšel z pracovny, abych se ještě před odchodem domů vymočil, na zešeřelé chodbě cestou k záchodu potkal malého čiperného staříka s kufříkem, který očividně ožil, když konečně uviděl živou duši. – Hledáte někoho? – zeptal jsem se udiveně. – Totiž, já jsem z Vrahovic a  přijel jsem oznámit, že jsem objevil nová ložiska zlata, nafty, kovů a  umím hledat taky vodu… – Ale tady už nikdo není, řekl jsem mu paradoxně, na sebe nehledě. – To nevadí, tak já přijdu zítra, odpověděl děda. – No, jak myslíte, ale povídal jste, že jste přijel až z Moravy, tak nechcete mi k tomu, když už jste tady, povědět stručně něco bližšího? Stařík se se mnou radostně vrátil do pracovny a z kufříku hned vyjmul desku s  jakýmsi přístrojkem, kyvadélky, buzolou a  taky různé papíry a nákresy. – Mám takovou dřevěnou boudu v lese. Tam si takhle na stůl připevním mapu a  na  ni tuhleten azimutoměr, pomocí kterého pak určím nejen směr, ale i vzdálenost ložiska. Vidíte? Například tady: rtuť 600 kilometrů, nebo tady: zlato 1200 kilometrů… – Ale to už jste úplně mimo mapu, až někde v Polsku. Chcete snad říci, že z jednoho místa dokážete pomocí tohoto zařízení identifikovat ložisko nerostných su­ rovin i na tak veliké vzdálenosti? To je neuvěřitelné. – No právě, pro­ to jsem přijel. Na vzdálenostech mi nezáleží, já jdu hlavně po kovech, víte? A taky dělám do nafty a do vody… Aha. A což takhle podzemní dutiny, například krasové jeskyně? – zeptal jsem se a v duchu přitom pomyslel na případný experiment v dobře zmapovaných jeskyních, na­ příklad u  Koněprus. Ten nápad jsem však zase hned zavrhl, ale bylo pozdě, děda se té myšlenky chytil jako záchranného pásu, takže ji už nešlo vzít zpátky. Později k experimentu za přispění kamaráda spele­ ologa v Koněprusích skutečně došlo a samozřejmě skončil naprostým fiaskem. Krasové jeskyně se podle staříkových výsledků měly táhnout souvisle až někam pod Prahu. Na vzdálenostech tomu dobrému muži skutečně vůbec nezáleželo. V tom jediném měl pravdu. Lidé, jež jsem mnohem později potkával a kteří si stále ještě pletli Žitnou a Ječnou ulici, Hrabala s Páralem a Trutnov s Turnovem, ne­ přestávali otravovat s  tím, co všechno prý předpověděl starý Nostra­ damus, Sibylla a Edgar Cayce, a když už mne to dost unavovalo, říkal jsem jim: Prosím vás, ukažte mi člověka, který dokázal přesně a věro­ hodně přebásnit celého Nostradama a já před ním smeknu i klobouk, který nenosím. Většinou pak zklamaně odcházeli a  já měl na  chvíli pokoj. Ale pouze dočasně. Divnost mne dlouhodobě provázela téměř na každém kroku. 31

Vzpomínám, jak po kolena v nutnosti účastnit se dennodenního blá­ zince jsem jednou, a už je to dávno, podnikal pokus o zteč přecpané staré tramvaje. Posléze vcucnut, a bylo se mnou jeto. Tlačen, smýkán, hmožděn, strkán, pasírován, spílán, tažen, až konečně vyplivnut dru­ hým otvorem, stál jsem opět na dopravním ostrůvku, rozhlížel se kolem sebe a zaznamenával přízrak, možno-li tak označit nepříliš starou ženu opentlenou cetkami tak nesouvislými, že slavné Lautréamontovo se­ tkání deštníku a šicího stroje na operačním stole by samo bledlo závis­ tí a údivem. Pětiminutový zážitek opentlenosti. Doslova, neboť umělé květiny, barevné papírky, kousky hadříků, bílý kříž z proužků papíru, pětadvacetikoruna na řetízku: to všechno kolem dělalo ze šatů ometá­ lovanou uniformu (nemyslím generálskou s řády vyrovnanými v řadách nad sebou jak cihly). A pak ty tašky. Jedna provokativnější, totiž síťová, připomínala surrealistický objekt. Ale co připomínala, ona jím byla a  nutno poznamenat, že jaksi nenuceně. Z  jejího obsahu mi utkvěla v paměti půlka rýžového kartáče mezi barevnými hadříky. Tato taška byla navlečena na ruce a uzemňována jen šňůrou se střapcem. Nikdy nebyla kladena na zem, a když si pak žena v tramvaji sedla, posadila si ji na klín. Byla jí patrně něčím bližší. Nikoli bližší ve smyslu strachu o její obsah, ale bližší tak, jako je mezi mrkacími a čurajícími panenka­ mi s opravdovými vlasy někdy holčičce bližší hadrový maňásek, který už dávno nemá tvář a hlava se mu podezřele klinká. Druhá taška kompen­ zovala tento exces tajuplností vyplývající z  neprůhlednosti, naditosti a přivřenosti. Pravím přivřenosti, protože nebyla uzavřena, nýbrž jen přikryta bílou látkou s pozdviženým cípem směrem k zvědavosti. Tato taška byla dlouze přivázána ke druhé ruce a kladena na zem připomí­ nala psíka na řemínku. Nedovedl jsem rozlišit, zda její tajuplnost byla úmyslnou nebo bezděčnou. Chování ženy k této naplněnější tašce při­ pomínalo spíše chování k nutnému zavazadlu. Nevlekla ji sice, ale byla pociťována viditelně jako tíha. Jako koule vězňova. A jako koule vězňo­ va byla i přivázána proti zapomenutí, to jest řekněme proti úniku. Celý zjev působil velmi důmyslně, až na to mávání komusi do oblak. Veliký kontrast k tomu, jak si vzápětí velmi duchapřítomně kupovala jízden­ ku a jak na pobavené okolní úsměvy odpovídala úsměvem bezelstným, napadlo mne, že idiotem se člověk rodí, ale v blázna vyrůstá. Když jsem o tuto zkušenost bohatší pak mnohem později procházel kolem Barvitiova novorenesančního kostela sv. Václava a míjel šedou budovu smíchovských lázní s  fasádou v  přízemí obloženou leštěným lochkovským orthocerovým mramorem se světlými průřezy schránek 32

silurských hlavonožců, na které mne poprvé upozornil v roce 1953 stře­ doškolský profesor přírodopisu, náhle jsem si vybavil, jak jsem po pěta­ třiceti letech potkal znovu své mládí na  opačném konci Prahy, kde se skutečná perlička na  dně ve  smyslu hrabalovské poetiky nacháze­ la ukrytá uvnitř sešlého secesního domu číslo 51 v  Janovského ulici v  Holešovicích na  prošlapaných schodech vedoucích do  smradlavého suterénu s popelnicemi, do nichž jsme postupně vyklízeli odpad po ře­ meslnících ze dvou tmavých místností našeho nového a málo vlídného detašovaného pracoviště. Tam, kde by člověk čekal, že potká spíše pot­ kana, setkal se nečekaně s prvohorní faunou, neboť monolitní schody byly zhotoveny kameníky z  Lochkova z téhož orthocerového vápence s důvěrně známými světlými schránkami silurských hlavonožců. Ale pozor, tady jako by se uzavíral kruh číselných náhod. Opravdu jsem tehdy netušil, šla-li takzvaná náhoda opravdu tak daleko, že do­ kázala připravit toto překvapení geologickému archivu, v němž jsem tehdy pracoval a který vznikl také ve výše zmíněném roce 1953, k jeho pětatřicetinám a  zároveň k  padesátinám mně, který byl na  takovýto druh „náhodných souvislostí“ citlivý až hrůza, takže se mi po  nich vždycky špatně usínalo a  ráno mne bylo víc o  vanu neklidu, kterou ve mně převrhla neusínavá půlnoc. A číslo domu 51 jako by naznačova­ lo čas, kdy v jedenapadesáti letech Geofond opustím a odejdu na vol­ nou nohu. Procházel jsem dobou, nebo doba procházela mnou? Přemýšlel jsem o tom a pochopil, že vzdorovat je třeba nakonec každé době. Půl roku nato, v době vypuklé relativní svobody, kterou si pak tak mnozí pletli s anarchií, jsem vnímal politiky čím dál více jako špatné herce a celý ten chod bojů o moc považoval za šaškárnu stran, těch, jak řekl Václav Bělohradský, „zkamenělin devatenáctého století“, čemuž jsem jako geolog rozuměl a smál se, přestože to bylo spíše k pláči, ale na to, abych nad tím brečel, jsem v sobě vychoval až příliš velkého skep­ tika už v době dřívější, kdy jsem za svou názorovou nezávislost platil možná neúměrně vysokou cenu, ale nelituji toho, vždyť právě to mne postupně utvářelo a stavělo do opozice vůči všemu, co jsem neměl rád. Tak jak jsem se dokázal snadno sbližovat s neznámými lidmi, uměl jsem se s jinými i lehce rozcházet, ale nebyla to povrchnost ve vztazích, spíše zákrok intuice předcházející horším koncům, kterým se mi tak dařilo celkem úspěšně vyhýbat. Byl jsem příliš zaujat pro svůj způsob, což mi umožňovalo stát stra­ nou davovosti i v dobách, kdy splývání s davem bylo politickou normou 33

a jen nemnohým se dařilo z tohoto chomoutu bez vážnějších následků vysmeknout. Moje životní pouť byla cestou od brutální otevřenosti ke shovívavé­ mu mlčení, ale také od naivity ke skepsi. Zaujetí pro svůj způsob mi umožňovalo projít i časem nepřízně, kdy jsem začal pomalu rozpozná­ vat akční rádius svých možností a nepouštěl se už do neuskutečnitel­ ných věcí. Možná že ve vlastní tvorbě jsem spoléhal teď více na uvážli­ vou jistotu nežli na mladickou improvizaci. I v době, kdy jsem byl všeobecně vnímán více jako astrolog, považo­ val jsem se konzervativně stále za geologa. Bylo to tím, že stará láska nerezaví, a  právě tak ani staré geologické kladívko bez topůrka jako těžítko na  mém fantastickém pracovním stole, který jsem si vyrobil z čela manželské postele, v níž jsem byl počat já i moje mladší sestra. Konečně vždyť i šutry byste našli často v mých kapsách ještě v pozdním věku a  krásné ukázky vybroušených desek z  nahnědlé brekcie, který­ mi jsou obloženy sloupy na stanici Můstek trasy A pražského metra, se zájmem obdivuji ještě teď skoro týden co týden při svých cestách za knižními novinkami. Hlava ve hvězdách; zato nohy na pevné zemi. „Mente et malleo“ – my­ slí a kladivem. Skutečně. Toť ono. Teprve když geolog obrátí oči ke hvěz­ dám, dokáže pochopit Zemi jako kosmické těleso a vyvodit z toho patřič­ né důsledky. Ve světě pevných oborových struktur však bude považován za odpadlíka nebo zběha oboru. Ano, i to už jsem prožil, ale co na tom? Můžu za to poděkovat osudu a jít dál, pokračovat v započaté cestě. Vzpomínám, jak tomu bylo v době, než jsem se vypracoval k takto vyhraněnému postoji, na  ty četné karamboly, ústrky, disharmonické reakce a nespokojenost se sebou samým, na nutnost návratů a nových začátků a na celý ten neuspořádaný chaos, ve kterém bylo třeba se po­ hybovat, než jsem si v něm dokázal upevnit svou pozici natolik, že už jsem mohl spoléhat jen sám na sebe a své schopnosti, dost všestranné na to, abych se uživil ve svobodném povolání, ze kterého už nebylo ces­ ty zpět, jen spálené mosty. Býval jsem člověkem akce, fyzické i  duševní často současně, člově­ kem za pochodu sčítajícím četné utržené rány a nemnohá těžce vybo­ jovaná vítězství, který nikdy neměl čas ohlížet se zpátky, kde se stala chyba, to až seniorský věk mi umožnil občasná zastavení na cestě, kte­ rou přicházím vstříc smrti, abych konečně, ničeho nelituje, potichu vstoupil na  tyto stránky své zatím poslední, dvanácté knihy krokem rozvážným a vyrovnaným. 34

Už se ničemu nedivím. Čas je nemilosrdný a v jeho propadlišti mizí často i značné hodnoty, zatímco lidská hloupost přetrvává. Není to tak dávno, co jsem se v jednom pražském antikvariátě poptával na Weine­ rovu „Mezopotámii“ a mladá prodavačka hryzající jablko mi suverén­ ně a  lakonicky odpověděla: My tady odbornou literaturu nevedeme. A bylo to. Odešel jsem beze slova a ještě na ulici přemýšlel, proč probo­ ha takovíto lidé prodávají právě knihy… To jsem ale ještě netušil, že třicet let po  Palachově smrti uvidím na televizní obrazovce odpovídat na mikrofon náhodně zastavené stu­ denty před budovou Filosofické fakulty Karlovy univerzity s  jeho po­ smrtnou maskou od  sochaře Olbrama Zoubka, umístěnou na  čelní fasádě blízko vchodu, na otázku, kdo byl Jan Palach, buď naprosto ne­ vědoucím mlčením, nebo dokonce, že to byl student, který se nechal upálit… A znovu jsem se ptal sám sebe, proč takovíto lidé vůbec studují a proč právě na této fakultě… A když jsem pak deset let nato uslyšel z  rozhlasu zprávu, že ucha­ zečka na jinou vysokou školu u přijímacích zkoušek na otázku, zda ví, co se stalo 17. listopadu 1989, po delší chvíli váhání odpověděla: „Jó, to Němci upálili Jana Palacha“… nevěřil jsem svým uším a v duchu bych se jí byl rád zeptal: 1939 – 1969 – 1989 – vám to asi všechno jaksi splývá dohromady, že? Ale místo odpovědi začaly na čistém listu papíru pře­ de mnou vyvstávat zrakové zážitky minulosti, narážející na moji mysl v příbojových vlnách. A  k  dovršení všeho pak ta stále stejná, několikrát opakovaná roz­ hořčená otázka: co soudím o tom Davidově pulzujícím červeném srdci na věži kostela sv. Jiří na Pražském hradě, na kterou jsem odpovídal, jak jinak než rovněž stále stejně: mně nevadí, já jsem kardiak, což tá­ zající mylně považovali za dobrý vtip a smáli se tomu se mnou, ale já… vzpomínal, jak dřív než jsem mohl začít pracovat ve svém oboru, sušil jsem sena, pomáhal při žních, staral se o chov králíků, česal chmel, sbí­ ral brambory a sklízel cukrovku, pracoval na polomech v šumavských lesích a  na  horské chatě v  Krkonoších jsem natíral střechu, v  Praze jsem sázel lípy a moruše, sbíral zkameněliny pro školní sbírky a pomá­ hal svážet železný šrot, válel sudy ve smíchovském pivovaře, přidával u  zedníků a  pracoval na  stavbě silničního obchvatu Mochova, rubal uhlí v kladenském dole a za provozu pomáhal čistit sklářskou pec v jed­ né zapadlé sklárně v Pošumaví… Jako pozorný divák jsem pak šel proti proudu vzpomínek a viděl hři­ by s klobouky velikosti dětských čepic, které houbaři za války přiváželi 35

starou přeplněnou parní lokálkou z  brdských lesů, viděl jsem totální zánik a po čtyřiceti letech opět masový vznik soukromého sektoru v Če­ chách, viděl jsem, jak houfně mizela a pak se zase jak houby po dešti rodila četná knihkupectví a  antikvariáty ve  víru restitucí a  privatiza­ cí, ulice měst přeplněné vozy cizích značek, všudypřítomné reklamy a postmoderní stavby a přestavby ve stylu „Dallas“, zamořující českou krajinu v době, kdy se mohlo zdát, že každý třetí Čech je léčitel nebo senzibil, každý čtvrtý astrolog, chiromant či vykladač karet a každý pátý byl v minulém životě přinejmenším bohatým šlechticem nebo knězem ve staroegyptském chrámu… Taky jsem viděl vedoucí funkcionáře klu­ bu skeptiků Sisyfos udělovat záporné ceny v podobě bludných balvanů za léčitelství, homeopatii, astrologii a další obory, o kterých toho taky moc nevěděli, pohybujíce se slepě v bludném kruhu vědeckého dogma­ tismu, a viděl jsem škrábance od neviditelné ruky trhu na tváři města, jehož ulice se postupně měnily v těžko průjezdná parkoviště, když tu náhle se dostavila povodeň a záchranné čluny v ulicích i dalších měst a městeček a viděl jsem slzy na tvářích tvrdých chlapů, kterým tisíciletá voda spláchla všechno, co měli a co mnohdy vytvářeli celá desetiletí… Ve světě kusých zpráv, nepřesných dohadů a provizorních pravděpo­ dobností, cpaných nepřetržitě do médií v nesmyslném závodě s časem, kde neúplnost informací je s to indukovat velké fámy a rozdíl mezi jed­ notlivými zdroji se projevuje pouze v kvalitě šumu, v takovém světě jsem se naučil spoléhat už jen na akční rádius vlastních očí, které musely vi­ dět záblesk prvního světla a později i ztopořené matčiny prsní bradavky při kojení a babiččiny oči ve chvíli, kdy umřela její matka prababička a přísné dědovy oči za brýlemi, které jako první dokázaly rozpoznat vnu­ kův talent, odhadnout jeho budoucí směřování a láskyplně mu pomoci nastartovat, ale také hořící Prahu a  esesmana upáleného vzbouřenci na škvarek pod lucernou v Rytířské ulici, pak zavřené dívčí oči při prv­ ním polibku a kamarády zoufale unikající z hořícího tanku při ostrých střelbách na vojenském cvičení, ale i oči mé budoucí ženy v okamžiku našeho prvního setkání na  místě, kde bych ji byl nikdy nehledal, pak ostré kamení tatranských štítů pod našima nohama, Baltské moře s plo­ voucími jantary a Jadran z ptačí perspektivy s místem našeho nocování pod širým nebem a také slzy na její tváři, když jsem jí nerad poprvé ublí­ žil, tmavý zvrásněný kmen milované višně po  skácení, krev panenské blány krátce po protržení, vlastní čerstvě obnaženou Achillovu šlachu na pravé noze ihned po přeseknutí a zářící milované oči při orgasmu…

36

Při přecházení Pařížské třídy jsem pak jednou náhle uviděl obří hla­ vu Václava Klause, ještě větší než bývalý Stalinův pomník na  Letné, na jehož nezbouraném podstavci byla na trubkovém lešení upevněna na  nepovoleném billboardu, později několikrát příznačně strhaném mohutnými nápory spravedlivého větru. Zprvu jsem se domníval, že se mi to jenom zdá, ale byla to pravda… a příznačně to byli pak právě komunisté, jejichž hlasy v parlamentu nakonec pomohly vyzdvihnout tohoto muže na prezidentský piedestal. Už předtím jsem přežil sedm prezidentů státu, v němž jsem se naro­ dil a doufal, že i zemřu, a sedm ředitelů pouhých dvou institucí, v nichž jsem pracoval, protože já vskutku nebyl ve své profesi žádným fluktu­ antem, ačkoli důvodů pro to nebylo málo. Naučil jsem se trpělivosti, která mi růže nepřinesla, ale nelitoval jsem toho. Svůj čas jsem dokázal využít i jinak. Vrátil jsem se k psaní. To, že z mých odborných textů pak někteří neumětelové a jiní pisál­ kové často vykrádali nejen myšlenky, ale někdy se dokonce nestyděli bez citace převzít hlavní myšlenku a někdy i opsat celé odstavce čas­ to i  s  převzatými obrázky, konstatoval jsem již dávno. Poněkud jsem ale zpozorněl po zjištění, že moji skvělou pragensii bezostyšně vykradl i s obrázky jeden profesor pařížské Sorbonny. V mentálně dekadentní době přelomu tisíciletí je zřejmě možné již téměř všechno, říkal jsem si v duchu. Kdo nemá peníze, tomu se kradou alespoň jeho myšlenky, aniž by se přitom kdo byť i jen začervenal. Na druhé straně to ale, zdá se, svědčí o tom, že ony myšlenky a objevy mají asi takovou váhu, která již za zcizení stojí. To by pak vlastně mohlo člověka i do jisté míry uspo­ kojovat, kdyby ovšem nebyl již skoro přesvědčen, že takovéto perverzní jednání je pouhým příznakem čehosi mnohem horšího. Tomáš Garri­ gue Masaryk vyhlásil za první republiky pravidlo „nebát se a nekrást“. Dnešní mocipáni pouze vypustili ten druhý zápor. A jede se dál. Ale to už tu bylo za socialismu: „kdo nekrade, okrádá rodinu“, vzpomínám si. Doba se stává stále více dekadentní, kauza stíhá kauzu a  čistoty vzduchu rychle ubývá. Vzpomínám, jak zatímco na druhém konci světa Monica Lewinská předváděla, jak na svých šatech nechala v oválném salonku Bílého domu ulpět kapky nesmrtelnosti, na piktogramy v obilí tiše padal déšť… Píšu to, jako když roste strom a křiví při tom větve. Koho to zajímá? Sadaře s nůžkami? Nestojím o zastřihování křídel ani o ohýbání končetin. Ty nevíš, čtenáři, co je to mít cosi na srdci a v srdci časovanou bombu…

37

Zdravý nemocnému nevěří, protože ještě neví, že dostane-li se do ru­ kou doktorům, udělají z něj pacienta v každém případě. Já ležel v ne­ mocnici díkybohu všehovšudy čtyřikrát a  pokaždé to stálo za  to. Po­ páté jsem odešel od nedojedené večeře s krvácením z nosu a vrátil se po čtrnácti dnech z nemocnice jako hypertonik s chronickou arytmií a  nedomykavou mitrální chlopní. Nejsou zdraví lidé, jsou jen špatně diagnostikovaní pacienti… poznamenal s  cynickým úsměvem kardio­ log, který mne propouštěl domů. Na otázku, co máme dělat, abychom ještě nezemřeli, existuje jediná odpověď: smát se; smát se, dokud je ještě čemu. Jsou však chvíle, kdy smíchu jako by se nedostávalo… Poprvé se mi zjevila smrt v děsivé podobě jakési neznámé zákeřné choroby v rozbombardované Praze na konci války. Podruhé měla mas­ ku auta, pod jehož kola jsem jako kluk vběhl. Řidič si den před tím ne­ chal seřídit brzdy. Potřetí ke mně přišla ve dvaceti, zahalená do nevidi­ telného závoje důlního plynu na předku jedné kladenské šachty a měla podobu neodolatelného spánku. Nebýt toho, že se jeden havíř šel právě kolem nás, co už tam malátně leželi, vysrat, zůstali jsme tam všichni. Čtvrté smrti jsem ve třiceti uhnul o vlásek, když ke mně přilétla v dáv­ ce z ruského samopalu na rohu jedné smíchovské ulice poblíž pomníku se sovětským tankem z pětačtyřicátého roku s příznačným číslem 23, kudy jsem právě projížděl na  kole, v  oněch pohnutých dnech srpna 1968 jediném spolehlivém dopravním prostředku v  „mrtvém městě Praze“. Přímo ze sedla jsem provedl tygří skok k zemi, dokonce snad v mírném předstihu, jinak bych tu už asi nebyl. Tím jako by se v mých třiceti letech řetěz smrtelných nebezpečí uzavřel. Ale nebylo tomu tak. Později jsem už jako kardiak poznal, nejenže moje smrtelnost je vlastně ustavičná, ale že prozřetelnost se mnou má zřejmě ještě nějaký záměr, že u  ní mám pravděpodobně nějaký nevyřízený účet, nejspíše v nedopsaném tuctu knih. Vy jste podle čínské astrologie TYGR a ti jsou po celý život ne­ustále v  nebezpečí smrti, řekla mi pak jednou vlídná kolegyně astroložka na vysvětlenou. – Všichni? – zeptal jsem se možná trochu ironicky, ne­ boť jsem si uvědomil, že by byl takto ohrožen na  životě po  každých dvanácti letech jeden kompletní lidský vrh TYGRŮ. Jak dlouho ještě? – ptal jsem se později stařičké bělovlasé ďáblické vědmy v bílém plášti, která si prohlížela moji dlaň. Přejížděla mi prs­ tem po zápěstí a polohlasem počítala příčné rýhy: šedesát, sedmdesát, osmdesát… a jde ti to, chlapče, až přes osmdesát… – Přes osmdesát? 38

Jakže mi to napsal do památníku kostrbatým písmem v mých deseti letech můj originální štírovský praděd? Aha, tady: „Až budeš jako já 87miletyj…“ Byl tento přírodovědec, co si rozuměl s jedovatými houba­ mi do té míry, že se jimi živil, skutečně tak jasnozřivý? Prozatím uza­ vírám tuto vsuvku otazníkem. Celý včerejší den jsem však cosi hledal a dnes ráno jsem to, zdá se, našel. V mých astrologických efemeridách je právě na onom místě s roky 2025/2026 defekt v sazbě stránek… Vel­ ký zlom! Zajímavé zjištění, ale mlhavé poznání… Jsem člověkem na  první pohled konzervativním, ale skutečně jen na první pohled, protože ve skutečnosti v sobě nezapřu jistou profesio­ nální deformaci, která spočívá v tom, vidět věci v delší časové perspek­ tivě, než bývá obecně zvykem, tudíž pohledem geologa, pro něhož zem­ ská kůra, na jejímž povrchu žijeme, je tenká asi jako slupka na jablku a naše matka Země je starší než člověk téměř o pět miliard let. Mám rád staré věci pro jejich vztah ke konkrétnímu času a místu, jako třeba v našem domě, na jehož místě ještě pamatuji růst jen akáty, divoké ostružiny a plevel a v jehož základech je navždy uložena část po­ kladu, sestávajícího z předválečných dvacetihaléřových mincí a naleze­ ného na stavební parcele při výkopu pro kanalizaci ve zrezivělé plecho­ vé krabici od cikorky, na níž byl namalován vlak vezoucí náklad zboží z továrny s kouřícím komínem a jehož lokomotiva nesla tentýž zmen­ šený obraz vlaku vezoucího zboží z továrny a tak dále ad infinitum… Vzpomínám, že jako kluka mne takové plechovky v  matčině kuchyni fascinovaly a že jsem si ten stále se zmenšující výjev dokázal prohlížet celé hodiny. Dnes vím, že tak nějak ubývá pravdy v čase při pohledu do minulosti. I když v dlouhých retrospektivách se zdá být ono mizení pravdy v čase téměř jisté, v kratším časovém horizontu se ukazuje, že díky moderní technice je možné mu alespoň částečně zabránit mecha­ nickým záznamem, ale na jak dlouho? Všechno jsem vždycky dělal velice vážně, ale sebe jsem při tom vážně nebral. Proč taky? Snažil jsem se být nad věcí, i kdyby jí měl být pří­ padný úspěch. Ke svým úspěchům jsem se choval macešsky. Nebyla to skromnost, spíš nechuť k  popularitě. Ostatně věřil jsem a  stále ještě věřím, že nejlepším kritikem díla je čas. Věřil jsem jen v  to, co mne přežije. Opakovaně jsem vzpomínal na  svého legendárního dlouhověkého praděda, který pokaždé, když dospěl v určitém oboru podle svého názo­ ru k vrcholu, odvrátil se od něj a vrhl se jiným směrem: od paleontolo­ gie a geologie Chrudimska k archeologii, od archeologie k mykologii, 39

botanice a studiu mechů a lišejníků a nakonec ke zdravé výživě včetně těch jedovatých hub a nakonec k šachům. Kromě dvou knih, které vy­ dal a  různých poznámek a  fotografií po  něm moc věcí nezůstalo, ale přežila ho legenda. Během toho všeho tento učitel přírodopisu sám už v seniorském věku stihl ve svém městě ještě založit taneční hodiny pro starší a pokročilé a to dávno předtím, než Bohumil Hrabal napsal knížku stejného názvu. Proč jsem si ale tak intenzivně vybavil svého štírovského praděda právě v den, kdy Luna ve Štíru přecházela konjunkcí přes Slunce jeho horoskopu zrození v době, kdy už dávno nežil? Náhoda? Nesmysl. Věci se přece dějí, když nastane jejich čas. Snad proto jsem tehdy večer před usnutím myslel právě na  znamení Štíra jako na  přelomovou časovou sekvenci konců a  nových začátků i  v  precesním cyklu rytmů dějin? Jistěže proto. Není objektivních náhod. To nás jen klame neznalost skrytých příčin a  hlubších souvislostí. Stále znovu pod slovo náhoda ukrýváme vše, co jsme buď líní nebo jinak neschopní blíže zkoumat. Samozřejmě, že je to tak pohodlnější, ale nikam to nevede. To slovo tu nadále trčí bez obsahu jako výzva pro zvídavé, mezi které jsem se vždy ochotně řadil a ke kterým jsem dokonce už od dětství patřil, jak ukazuje zkoumavý pohled na  snímcích z  doby, kdy jsem začal teprve rozum brát a kde moje oči jako by vyslovovaly neodbytnou otázku: co se to skrývá v té černé skříňce v rukou fotografa? Otázku, na níž jsem se dočkal odpovědi až v době, kdy jsem se sám nacházel na opačné straně fotografické kamery. To znamená zhruba ve dvaceti letech. Je ale opravdu tak důležité, jak dlouhá je cesta k cíli? Opakuji, že věci se dějí, když nastane jejich čas. Nelze přeskakovat ani předbíhat. Lze jen trpělivě čekat. Na  svou profesionální spisovatelskou dráhu v  posledním desetiletí před důchodem, kterou jasně naznačoval můj horoskop už v době narození, jsem čekal trpělivě celých jedenapadesát let a do té doby se zabýval jinými věcmi se stejným zaujetím. Ale cesta k cíli nebyla přímočará. Nejprve bylo třeba se nechat vyhodit z vědec­ kého ústavu a potom si odsloužit ještě čtrnáct roků v jednom zapšklém oborovém archivu, než nastal půl roku před listopadem 1989 čas svo­ bodného rozhodnutí vydat se už jako zralý muž za splněním hlavního životního úkolu, na nějž jsem se bez nároku na odměnu celá ta před­ chozí léta skrytě a  pečlivě připravoval. Nebylo kam spěchat, protože ke smrti spěchají jen sebevrazi. Nebýt svobodou z  nutnosti, bylo by mé psaní příliš nebezpečným povoláním. Tušil jsem, že bych dokázal uprostřed mlčení popsat kilo­ 40

metry papíru, přestože jsem zároveň věděl, že s perem v ruce je brzy po inspiraci, natož pak u psacího stroje nebo dokonce u počítače. Také jsem si už dříve ověřil, že literární koláž je troufalostí jiného kalibru než celá dosavadní beletrie a že i fotografie postupně posouvala malíř­ ství až ke dveřím abstrakce, ale jen do té doby, nežli sama začala jako nová tvůrčí metoda rezignovat na svou dokumentárnost. Já, jenž byl pouhým atomem masy společnosti i v čase epochálních změn provázených příznačnou postmoderní bezradností umění, ves­ mírnými misemi, prudkým rozvojem techniky, ekologickými havárie­ mi, teroristickými útoky, pokusy o genocidu a celkovou krizí civilizace na prahu globalizace, přesvědčen Blakeovými slovy o světě obsaženém v každém jednotlivém zrnku písku, ve stínu velkých událostí jsem trpě­ livě prozkoumával proměny svého vlastního mikrokosmu na ose času mé krátké a jedinečné pozemské existence, ve snaze dopátrat se hlubší­ ho poznání souvztažností s událostmi makrokosmu světa, které zůstá­ valy mimo můj akční rádius. Jako vědec jsem věděl, jak těžká je cesta od hypotézy k důkazu. Jako člověk jsem hledal rovnováhu mezi rozu­ mem a citem. Prošel jsem pralesem a cesta k vrcholu už vede díkybohu jen kamením práce a mlčení. Vnímám už jenom oproštění. Tuším však, že tam na  druhé straně bude mi při sestupu projít ještě asi peklem džungle… Vím, že stále ještě nejsem úplně hotov se vším, co jsem si předsevzal. A jak bych také mohl, když mé oči jsou vůči světu včerejška i dneška stále tak osudově doširoka otevřené… Bilancuji. Otázky, stále jen otázky… a nalezené odpovědi na ně, kte­ ré vyvolávaly další otázky. Celý les otázek v malé retrospektivě se zno­ vu vracejících. Dvacet, třicet, čtyřicet, padesát let… Hermetika však vstupovala do  otázek zprvu jen nenápadně… Problém terminologie svahových jevů – Historický katalog sesuvů půdy – Nejčastější expo­ zice sesouvajících se svahů – Retrospektivní analýza vývoje složených sesuvů na příkladu lokality Hazmburk u Libochovic – Retrospektivní analýza klimatického sesuvného faktoru – Astrodiagnostika sesuvných kalamit – Kosmické pozadí geoaktivity. Rytmy přírody. Jak reaguje kolísání četnosti sesuvů v Evropě na klimatické změny? Hromadí se jejich výskyt v čase periodicky? Jak obejít neschopnost me­ teorologů poskytovat spolehlivé dlouhodobé předpovědi počasí, víme­ -li, že sesuvy na  změny počasí jednoznačně reagují? Hledání vyššího principu, nějakého univerzálního faktoru… Objevují se snad maxima výskytu sesuvů půdy v čase souběžně s lunárními fázemi nebo s někte­ rými ze známých kosmických cyklů? Bylo by možné tyto přírodní ka­ 41

tastrofy na základě takovýchto prokázaných souvztažností dlouhodobě předvídat a obejít tak meteorologický faktor? Co víme obecně o kos­ mickém pozadí geologického vývoje? Jak tento vývoj souvisí s pohybem Země v galaxii? Retrospektiva a  prognóza sesuvných kalamit – harpuna vystřelená daleko do budoucnosti tehdejších dnů… Dala mi pozdější doba koneč­ ně za pravdu? Zdá se, že ano. Tehdy na sebe už ale další témata nene­ chala dlouho čekat… Předpotopní staříci – Zdvižené prsty krajiny – Město kalendář – Utopie, nebo skutečnost? – Poutník mnoha nocí – Číslomluva – Konec světa, který se nekonal… Jehla v  kupce sena. Astrodetektivky. Cesty hvězdopravců. Horoskopy pro kočku. Člověk v  kruhu zvěrokruhu. Otázky kladené i v noci: Proč tucet? A  proč právě dvanáct hodin dne a  noci a  dvanáct mě­ síců slunečního roku? Proč dvanáct tónů hudební stupnice, dvanáct ekliptikálních souhvězdí a dvanáct zodiakálních znamení již v antice? A  proč také dvanáct zemských větví v  čínském cyklickém kalendáři? Proč dvanáctiletá chaldejská perioda dodekaeteris? Proč právě dva­ náct trumfových karet tarotu a dvanáct stadií alchymického díla a proč dvanáctičlenný řetěz odvislého vznikání patiččasamuppáda v pálijském buddhistickém kánonu? Proč právě dvanáct tabulek kanonizované verze Eposu o Gilgame­ šovi nebo procesí dvanácti postav chetitských bohů na  skále v  Yazi­ likaya poblíž Chatušas? Proč dvanáct egyptských bohů z  původních osmi a proč také dvanáct dílů Egypta? Proč dvanáct prací Heraklových nebo dvanáct zastavení na  cestě Argonautů? Proč právě dvanáct Ti­ tánů a Titánek, dvanáct Olympanů, dvanáct římských bohů tvořících dódekatheon? Proč v  Římě právě Zákony dvanácti desek nejstaršího římského zákoníku zachycujícího zvykové právo? A proč dvanáct slou­ pů v průčelí chrámu Slunce v Římě? Proč dvanáct synů Jákobových tvořících izraelské pokolení a  proč i dvanáct kmenů Jakubových v diaspoře? Proč právě dvanáct daňových okresů, na něž rozdělil Izrael král Šalamoun bez ohledu na staré kme­ nové útvary? Proč právě dvanáct starozákonních takzvaných malých proroků od Ozeáše k Malachiášovi? Proč dvanáct kmenů kaškejských v  horách severní Anatolie? Proč u  Nabatéjců v  petrejské Arábii hos­ til král vždy právě dvanáct hostů? Proč právě dvanáct achajských měst a dvanáct iónských měst a větví a proč právě dvanáct členů delfského spolku v Řecku? Proč také dvanáct etruských měst tvořilo volný svazek? 42

Proč dvanáct apoštolů v křesťanství, dvanáct drahých kamenů na hrad­ bách a dvanáct bran nebeského Jeruzaléma v Janově Apokalypse? Proč právě dvanáct rytířů kulatého stolu a dvanáct vítězných bitev krále Ar­ tuše? Proč dvanáct hrdinů v Písni o Nibelunzích a dvanáct urozených reků v družině Karla Velikého? Proč právě dvanáct měšťanů ve vládě podle staré ústavy z roku 1256 ve Florencii? Proč dvanáctero hlavních svátků (dódekaorton) sofijského a  nov­ gorodského svatého roku? A  proč právě dvanáct provincií říše velké­ ho chána v Číně? Proč dvanáct litosférických desek zemského glóbu? A  proč skupina právě dvanácti ostrovů v  Egejském moři vytvořila Kyklady a v Iónském moři Sporady (dódekanésos)? A  konečně, proč právě dvanáct uzlů na  provazci dokáže vytvořit egyptský nebo též pythagorejský pravoúhlý trojúhelník o  stranách 3, 4 a 5 dílů? Zodiakální dvanáctka! A  tato moje v  pořadí již dvanáctá kniha o dvanácti kapitolách… Má být proto snad poslední? A znovu otázky: Je astrologie zkušeností analogickou vědě, nebo se jedná o  něco úplně jiného? V  čem může astrologie pomoci? Co nám brání ji poznat? Jsem snad já ten, kdo by měl jednou do celé věci vnést jasno? Poznávám se ve  vlastním horoskopu? Jsou dostatečně určující jeho vztahy k  horoskopům mých oblíbených spisovatelů, výtvarníků, přátel, příbuzných? Podařilo se mi vysledovat nějaký společný jmeno­ vatel například ve statistických souborech významných hudebních skla­ datelů? Ano? A není pak vlastně získaný výsledek astrologickou definicí hudby jako takové? Mají něco společného například horoskopy vzniku pražských divadel? Spojuje něco podstatného horoskopy českých králů, kterých byl jen určitý přesný počet, nebo třeba nositelů Nobelovy ceny za fyziku a chemii? Jaké jsou vztahy mezi horoskopy prarodičů, rodi­ čů a  dětí? Co je dáno? Kde končí svobodná vůle a  začíná osudovost? Do jaké míry se vyplňují astrologické předpovědi? Jak přistihnout tak­ zvanou náhodu při činu? Co prozrazují horoskopy takzvaných náhod­ ných setkání? Jaký je akční rádius platnosti individuálního horoskopu? Co hromadné pohromy? Existuje snad něco jako kolektivní osud? Jsou nějaké zásadní rozdíly mezi západní a orientální astrologií? Znala ast­ rologii také předkolumbovská Amerika? Hvězdy a  osudy – Hovory o astrologii – Indická astrologie – Ency­ klopedie západní astrologie – Das Grosse Handbuch der Astrologie – L’astrologie – Il grande libro dell’astrologia. Nevěnoval jsem tomuto tématu až příliš mnoho času? K čemu mi to všechno bylo kromě toho, 43

že jsem ze svého studia tohoto oboru trvajícího příznačně jeden úpl­ ný saturnský cyklus zhruba třicetiletý vydal počet v podobě celé řady knih? Vždyť to, co jsem sem přišel hledat a co jsem nakonec našel, leží vlastně již za hranicemi astrologie. Je to vědomí souvislostí, a kdyby nic jiného, to stačí. Takže změňme téma. Promluví menhiry? Kde se všude v Čechách nacházejí? Kolik se jich zachovalo na  místě a  o  kolika zmizelých víme? Menhiry v  Čechách z hlediska geologie: odkud pocházejí horniny, jimiž jsou tvořeny? Kdo a kdy je v krajině rozmístil a k čemu tyto uměle vztyčené kameny nej­ spíše sloužily? Jsou v krajině rozmístěny chaoticky, nebo vytvářejí jejich místa na mapě nějakou smysluplnou půdorysnou strukturu? O čem by mohla svědčit? Prozrazují něco azimuty jejich spojnic? Nemohla by právě tudy vést jedna z možných cest k nepřímému určení jejich stáří, když přímý způsob zjištění doby jejich vztyčení archeologickými meto­ dami není možný? Nejedná se nakonec o gigantický obzorový kalendář vytyčený v krajině? Která kultura jej mohla vytvořit? Tajemné menhiry v Čechách… téma nejpopulárnější ze všech, který­ mi jsem se zabýval a které mne alespoň na čas vrátilo zpět ke geologii, ale zároveň i  k  nejširší veřejnosti. Proto jsem se do  něj zakousl s  ta­ kovou vervou? Jak jsem při tom došel k analogii se sakrálními místy v Praze? Sakrální geometrie města? Vytváří snad i půdorysné rozmístě­ ní pražských chrámů, kostelů a kaplí nějakou jasnou strukturu? Kde je klíč k její dešifraci? Vypovídá o něčem astronomická orientace spojnic těchto staveb ve vztahu k jejich patrociniím? Jsou nalezené souvislosti s křesťanským kalendářem dostatečně průkazné? S jakou přesností lze pracovat na podrobných topografických podkladech, které mám k dis­ pozici? A co ty velké kříže a rovnostranné trojúhelníky protínající měs­ to? Rozpoznal jsem v tom všem bezpečně vědomý záměr zakladatelů? Opravdu se domnívám, že různé části Prahy mají specifický charakter odpovídající jednotlivým znamením zvěrokruhu promítnutého do její­ ho půdorysu pomocí modifikované slunovratové přímky – osy cardo města? Dotvrzují to snad i horoskopy významných osobností patřičným způsobem promítnuté do plánu města, kterým prošly a v němž zane­ chaly své stopy? Praga mysteriosa… Jak mne vůbec mohlo napadnout plést se do věcí sakrálních? Jsem po  letech nejistot a  urputného hledání souvislostí nyní pod tíhou sneseného materiálu opravdu přesvědčen, že jsem při­ šel na kloub geniu loci svého rodného města? Genius loci… Ve škole jsem jednou dostal pětku za to, že jsem u tabule nedokázal na mapě 44

dost rychle najít Dobrušku… O dvacet let později jsem byl právě tam povolán na  vojenské cvičení… Teď už vím, že za  všechno v  životě se platí. Ale vraťme se ještě k otázce času. Jeho veličenstvo čas… Čas mě­ řený Sluncem… Čas orloje a života… Když čeští astronomové 21. dub­ na 1999 objevili další novou planetku, pojmenovali ji jedním slovem HANZELKAZIKMUND aniž tušili, že právě toho dne oba cestovate­ lé opakovaně zahajovali všechny své velké cesty… Co mi připadalo nejzajímavější na dějinách astrologie? Že mají pe­ riodický podtext? Nemá nakonec celý kulturní vývoj nějak úplně stejné cyklické astrální pozadí? Lze vůbec mluvit o opakování v dějinách? Co nastartovává věky, slohotvorná období a krátkodobé módní vlny? Kde je opěrný bod všech těchto vývojových křivek? V jakém místě základní vývojové křivky se nacházíme dnes? Známe vůbec jednoznačně začá­ tek platónského roku? A jak je to vlastně s všeobecně očekávaným pří­ chodem „věku Vodnáře“? Kdo na tu hloupost vůbec přišel jako první a kdy? V čem se stala chyba? Jak to, že si jí dosud nikdo nevšiml? Jak napravit nedorozumění ohledně sledu precesních věků? A co nás čeká? Nečekejme „vodnářský věk“! Všechno je jinak. Co vlastně předpověděl Nostradamus na  konec dvacátého století? Proč považoval právě roky 1999 a 2000 za zlomové? Rozuměli mu jeho dosavadní překladatelé a  interpreti vůbec dobře? Co bylo a  co bude? Nostradamus a  dnešek… Moje nejnovější objevy… Stále nové astro­ detektivky a  vzrušující křížovky času – hra doopravdy s  celoživotním mořem neodbytných otázek, na jehož dně jsem vždy tušil trsy pravdy… Jaký byl smysl toho všeho? Proč jsem téměř celý svůj život zasvětil hle­ dání tajemství? Na zapovězenou otázku „proč?“ však neexistuje jedno­ značná odpověď… Periodický zákon dějin. Kruhy času. Archetyp zvěrokruhu na prahu příštího věku. Roky v kruhu zvěrokruhu. Kvalita času – něco jako „fem­ me fatale“ mého života. Dokážu vůbec ještě najít dost síly k vytvoření životního díla na toto téma? Kruh se zvolna uzavírá, ale ještě je čas… kolik ho zbývá? Na sériích panoramatických diagramů moje ruka dlou­ ho vykreslovala zodiakální věky velikého roku, opakující se ve fraktální analogii slohotvorných období a  stylotvorných módních vln, přičemž veliký rok byl pro mne určen pochodem Malého krále Regula. A vzni­ kal dvoutakt rytmických dějin astrologie vyvíjející se důsledně podle vlastních zákonů: mizení a renesance a čtyřtaktní kosmický motor vý­ voje umění: dvě klasicistní fáze střídající se se dvěma fázemi manýrist­ ními v interferenci dvou časových sinusoid. Tajemné rytmy dějin. 45

Stranou hlučícího davu jsem dlouho pozoroval, jak planeta Venuše kreslí při osmiletém pohybu zvěrokruhem jedním tahem pentagram svých geocentrických zastávek,  jak parléřovská huť tesá na  východ­ ním průčelí Staroměstské mostecké věže v Praze do kamene učebnici středověkého hvězdářství a  jak posléze levák Leonardo tajně maluje ve druhém plánu své Poslední večeře zodiak zprava doleva a respektuje tak psychotypy a pořadí dvanácti apoštolů v Evangeliu podle sv. Ma­ touše. To co ještě zbývalo, byl dluh poutníku mnoha nocí Karlu Hynku Máchovi. Dluh nesnadno splatitelný vzhledem k tomu, jak ubývalo sil a jak se i bez složenky blížil termín splatnosti k dvousetletému výročí jeho narození. Začátek psaní, který byl pro mne vždycky těžký, jsem tentokrát před sebou hrnul v čase tísněn nemocí a z ní plynoucí nechutí k jakékoli nové práci, dokonce i k té, kterou jsem si předsevzal a které jsem se ve stručnosti věnoval už před osmadvaceti lety, ale k níž návrat mi připadal téměř nemožný. Až do chvíle, kdy mladý přítel okouzlený tehdejším výsledkem mého hledání velkého básníka mne zbavil defini­ tivně pochyb a nasměroval zbytky mých sil jediným možným směrem, z něhož už nebude úniku. A kam taky? Přede mnou stálo znovu to veli­ ké „snad“, které jsem se pustil hledat. Inspirace na sebe nenechala dlouho čekat. Můj dávný rukopis jako by znovu ožil a začal pod mýma rukama kynout jako těsto, když jsem ho začal znovu přetvářet a rozvíjet. Vrhl jsem se do té řeky času, do níž jsem už jednou vstoupil, tehdy ovšem o  celou jednu generaci mladší. Záleželo mi už jen na jediném: nenechat se ničím odradit. Sám velký poutník jako by při tom vedl mou ruku s perem, kam sám chtěl a cíl cesty se začal rychle přibližovat. Ještě dlouho po  jeho dosažení mne jeho téma navštěvovalo často ve snu. Tak hluboko jsem do něj byl po­ nořen. Ale teprve když se toto mé jedenácté dílo objevilo na pultech knihku­ pectví, našel jsem v sobě dostatečnou sílu ukončit po letech tuto svou rozepsanou dvanáctou knihu a ponechat ji jejímu osudu. Vlahá nostalgie vzpomínek – známe ji všichni –, ale pro mne byla minulost opakovaně především odrazovým můstkem, který mi pokaždé znovu umožňoval, abych se přes okamžik TEĎ, obvykle zvaný součas­ ností, dokázal vší silou svého zvídavého ducha v krizové chvíli přehoup­ nout do  budoucnosti. S  přibývajícím věkem se však milé vzpomínky stávají stále útržkovitějšími, rozsvěcují se na ztemnělé pláni stáří zcela spontánně, nesystematicky a vlastně i nechtěně a někdy je dokonce až 46

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.