Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Věra Melicherčíková

Sterilizace a dezinfekce Druhé, doplněné a přepracované vydání

Galén

Autorka MUDr. Věra Melicherčíková, CSc. Národní referenční laboratoř pro dezinfekci a sterilizaci, Státní zdravotní ústav, Praha Recenzenti MUDr. Iva Šípová Pracoviště epidemiologie, Nemocnice České Budějovice RNDr. Jaroslava Zelenková Oddělení DDD, Hygienická stanice hl. m. Prahy

Věra Melicherčíková STERILIZACE A DEZINFEKCE Druhé, doplněné a přepracované vydání (první vydání v elektronické verzi) Vydalo nakladatelství Galén, Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5 Editor nakladatelství Lubomír Houdek Šéfredaktorka nakladatelství Soňa Dernerová Redakční spolupráce Dina Válková a Dagmar Lipovská Titulní fotografie Daniel Kaesler (www.123rf.com) Sazba Kateřina Dvořáková, Galén Určeno odborné veřejnosti G 321072 Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmějí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. Autorka a nakladatel vynaložili značné úsilí, aby informace o léčivech odpovídaly stavu znalostí v době zpra cování díla. Nakladatel za ně nenese odpovědnost a doporučuje řídit se údaji o dávkování a kontraindikacích uvedených výrobci v příbalovém letáku příslušného léčivého přípravku. Týká se to především přípravků vzácněji používaných a nově uváděných na trh. V textu jsou používány ochranné obchodní známky léků a dalších produktů. Absence symbolů ochranných známek (®, ™ ap.) neznamená, že jde o nechráněné názvy a značky. © Galén, 2015 ISBN 978-80-7492-180-3 (PDF) ISBN 978-80-7492-181-0 (PDF pro čtečky)

Obsah

Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1. Historie vzniku dezinfekce a sterilizace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13



2. Úvodem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17



3. Mikrobiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 3.1. Obecná mikrobiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 3.2. Virologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 3.3. Bakteriologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 3.4. Mykologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 3.5. Parazitologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 3.6. Fyziologické mikrobiální osídlení u zdravého člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 3.7. Imunologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 3.8. Epidemiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28



4. Obecná epidemiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 4.1. Základní podmínky procesu šíření nákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4.1.1. Zdroj nákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 4.1.2. Přenos a cesta přenosu původce nákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 4.1.3. Vnímavý jedinec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 4.2. Protiepidemická opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 4.2.1. Preventivní protiepidemická opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 4.2.2. Represivní protiepidemická opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34



5. Speciální epidemiologie vybraných infekčních nemocí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 5.1. Vzdušné nákazy – respirační infekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 5.2. Alimentární nákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 5.3. Nákazy přenášené členovci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 5.4. Zoonózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

6



Sterilizace a dezinfekce

5.5. 5.6. 5.7. 5.8.

Infekce kůže a sliznic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Nemoci přenášené krví, krevními produkty a biologickým materiálem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Nozokomiální nákazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Nákazy jako bojové biologické prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

6. Antimikrobiální látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 6.1. Antibiotika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 6.2. Chemoterapeutika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 6.3. Léčba infekčních onemocnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 6.3.1. Antibiotika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 6.3.2. Antivirotika, antiparazitika a antiseptika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

7. Protiepidemická opatření zaměřená na přerušení cesty přenosu infekcí. . . . . 55 8. 8.1. 8.2. 8.2.1. 8.2.2. 8.3. 8.4. 8.5. 8.5.1. 8.5.2. 8.6. 8.7. 8.7.1. 8.7.2.

Sterilizace a dezinfekce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Předsterilizační příprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Sterilizační přístroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Fyzikální sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Chemická sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Sterilizační obaly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Skladování a transport vysterilizovaného materiálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Kontrola účinnosti sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Dokumentace sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Kontrola účinnosti sterilizačních přístrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Validace sterilizačního procesu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Kontrola sterility . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Pracoviště sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Popis práce na centrální sterilizaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

9. Vyšší stupeň dezinfekce, dvoustupňová dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

10. Dezinfekce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 10.1. Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 10.2. Fyzikální dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 10.3. Fyzikálně-chemická dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 10.4. Chemická dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 10.5. Biologická ochrana »dezinfekce« . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 10.6. Hlavní zásady při provádění dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 10.7. Příprava dezinfekčních roztoků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 10.8. Požadavky na dezinfekční přípravky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 10.9. Frekvence provádění dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 10.10. Kontrola účinnosti dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 10.11. Vybrané postupy pro provádění dezinfekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

Obsah

7

10.11.1. Dezinfekce a mytí rukou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 10.11.2. Dezinfekce pokožky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 10.11.3. Dezinfekce sliznic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 10.11.4. Podlahy – dezinfekce a čištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 10.11.5. Nábytek a ostatní zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 10.11.6. Koupelny, záchody, úklidové místnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 10.11.7. Klimatizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 10.11.8. Dezinfekce ovzduší interiérů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 10.11.9. Dekontaminace odpadů ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 10.11.10. Prádlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 10.11.11. Dezinfekce dopravních prostředků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 10.11.12. Dezinfekce a zásady hygieny ve stravovacích zařízeních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 10.11.13. Dezinfekce vody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 10.12. Základní doporučení pro provádění čištění a dezinfekce po povodních . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 10.13. Dekontaminace za mimořádných situací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 10.14. Dekontaminace v provozovnách péče o tělo a wellness . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

11. Mechanická očista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147



12. Schéma pro vypracování provozního řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149



13. Toxikologické ukazatele u některých vybraných dezinfekčních látek. . . . . . . 151 13.1. Jed . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 13.2. Způsob vniknutí látky do organismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 13.3. Jedy z pohledu práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 13.4. Působení dezinfekčních přípravků na organismy a životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 13.5. Ochrana zdraví a první pomoc při práci s dezinfekčními přípravky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 13.6. Ekologické aspekty používání dezinfekčních přípravků a ochrana životního prostředí . . . . . . 160

Použitá literatura. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 Příloha – Vybrané předpisy a normy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Použité zkratky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Poděkování

Mé poděkování patří Státnímu zdravotnímu ústavu v  Praze za  získání mnoholetých odborných znalostí a dovedností, mým spolupracovníkům na pracovišti Národní referenční laboratoře pro dezinfekci a sterilizaci a oddělení dezinfekce, dezinsekce a deratizace, dále kolegům z řad mikrobiologů, epidemiologů, hygieniků a pracovníků provádějících sterilizaci a dezinfekci ve zdravotnictví a v ostatních oblastech, výrobcům a dodavatelům výrobků a přípravků a dále recenzentům této publikace za cenné rady, pomoc a spolupráci. Dík patří i mé rodině, která mě v mé práci morálně podporuje.

Předmluva

Publikace je určena profesionálním pracovníkům různých odborností, kteří při výkonu své práce provádějí sterilizaci, vyšší stupeň dezinfekce, dezinfekci, úklid, případně dezinsekci a deratizaci. Slouží k získání odborných znalostí v postgraduálním vzdělávání při využití současně platných předpisů a světového pokroku v oboru a může vést k neustálému zvyšování profesionálních znalostí a zkušeností. Pro ucelenost problematiky dezinfekce a  sterilizace jsou uvedeny rovněž minimální základy obecné a  speciální mikrobiologie a  epidemiologie, včetně nozokomiálních nákaz. Publikace může poskytnout základní informace v  oboru i  ostatním pracovníkům, kteří provádějí úklid a dezinfekci v jiných oborech v rámci svého profesionálního zaměření ve zdravotnictví, potravinářství, komunální oblasti a provozovnách péče o tělo ap. Nezabývá se problematikou veterinární dezinfekce, ochranné dezinsekce a deratizace. Riziko vzniku a  šíření infekcí nezmizelo, naopak trvá, a  dokonce stoupá. V  celosvětovém měřítku jsou a zůstávají infekční nemoci stále první a hlavní příčinou smrti. Neodpovědnými zásahy do životního prostředí, přetvářením krajiny, technickým pokrokem a změnami vlastního chování přispíváme ke vzniku epidemií, které jsou neoddělitelnou součástí života. Vzrůstá počet zoonóz, větší počet mutací pozměněných a na léky (včetně antibiotik) rezistentních mikroorganismů, objevují se noví přenašeči infekčních nemocí, další degradace životního prostředí a populační tlaky, bezdomovectví, globalizace, přírodní katastrofy, válečné konflikty, oteplování planety. K šíření mikroorganismů napomáhá doprava po souši, moři i ve vzduchu. Změnami bydlení, sexuálního chování, stravovacích a oblékacích zvyklostí se mění životní podmínky lidí, a  tím i  původců infekcí. Zavádějí se nové diagnostické, terapeutické a  ošetřující invazivní postupy, které využívají nové technické vybavení zdravotnickými prostředky a kladou mimořádné požadavky na postupy pro jejich dekontaminaci a resterilizaci. Požadavky na vysokou kvalitu sterilizačního procesu a dezinfekce vyžadují i provádění objektivních kontrol pracovních postupů. Jedním ze základních preventivních a  protiepidemických opatření zaměřených na přerušení cesty procesu vzniku a šíření infekcí je sterilizace, dezinfekce, konzervace

12

Sterilizace a dezinfekce

a sanitace. Sterilizace a dezinfekce jsou základní opatření a způsoby ničení mikroorganismů na plochách, materiálech a neporušené pokožce a sliznicích a zabraňují jejich škodlivému působení na člověka, zvířata a výrobky. Vykonávají se jako součást technologických postupů při provozu a činnostech epidemiologicky závažných a jsou nedílnou součástí ochrany veřejného zdraví.

1.

Historie vzniku dezinfekce a sterilizace

I mezi naprosto primitivními národy se empiricky vyvíjely metody zaměřené na zvýšení odolnosti osob proti škodlivým vlivům a původcům infekcí. Různé formy tabu a karantén, spalování a vykuřování dokazují, že si lidé uvědomovali, že nejlepší ochranou proti infekčním nemocem je preventivní zábrana jejich šíření. Mikroorganismy jsou nevyhubitelnou součástí prostředí člověka. Některé základní principy a  pravidla hygieny konzumace potravin a prostředky proti přenosným nákazám uvádí již starověká literatura. Používalo se solení, sušení, uzení, mrazení potravin, uchovávání vody a vína ve  stříbrných (příp. olověných) nádobách. Dále vykuřování (při hoření dřeva uniká formaldehyd), pálení síry, dřevěné kresolové oleje, esenciální oleje se používaly jako antiseptika. Léčivé čaje a byliny ve formě tinktur, mastí a léčivé rostliny se využívaly a využívají k léčbě s velkým úspěchem dosud a nazývají se »zelená medicína«. S  rozvojem chemického průmyslu položil základ dezinfekce německý lékař Paul Ehrlich až v  letech 1905–1915. První dezinfekční přípravky obsahovaly fenol, který byl tehdy novým produktem uhelného a plynárenského průmyslu. Karbolový zápach provázel nemocnice a vojenské lazarety. Dále se používala jodová tinktura, chloroform, kafr, alkohol, chlor, brom, amoniak, ozon atd. I v současné době se stále hledají nové látky, které by se daly použít k dezinfekčním postupům. V  následujícím přehledu je uveden časový harmonogram využívání chemických látek k dezinfekci: 1791: chlor v plynném stavu – vykuřování nemocnic 1831: chlorový bělicí roztok 1847: chlorové vápno 1847: ethylalkohol 1867: fenol 1869: peroxid vodíku 1882: lyzol 1886: formaldehyd 1892: ozon 1895: páry roztoku formaldehydu 1908: jodová tinktura 1910: organické sloučeniny chloru

14

Sterilizace a dezinfekce

1935: KAS (kvartérní amoniové sloučeniny) 1943: organické sloučeniny cínu 1949: kyselina peroctová 1951: jodofory 1954: chlorhexidin 1957: dichlorizokyanuran sodný 1963: glutaraldehyd 1990: glukoprotamin Historie vývoje a používání sterilizačních přístrojů ke sterilizaci opakovaně používaných materiálů je poměrně mladá. V roce 1871 zavedl Koch první parní sterilizátor, v roce 1889 firma Johnson-Johnson vyvinula první komerčně vyráběný parní sterilizátor pro lékařské účely, ve 20. století se ke sterilizaci začal používat horký vzduch. Se zavedením termolabilních pomůcek k vyšetřovacím a léčebným výkonům byl na trh uveden v  padesátých letech našeho století ethylenoxidový sterilizátor, od  roku 1980 formaldehydový sterilizátor. V roce 1993 byl vyvinut nový rychlý nízkoteplotní sterilizační systém, který ke sterilizačnímu působení využívá plazmu peroxidu vodíku vznikající v elektromagnetickém poli. Údajně první zmínka o  tlakovém hrnci »kerotakis« pochází ze severní Afriky z  2.  století n. l., ale za  pravého »otce« jmenovaného hrnce se považuje francouzský vědec Denis Papin (1647–1712). Prováděl pokusy se stlačeným vzduchem a vakuem a pozoroval, jak z vařící vody uniká pára, která se snaží silou nadzdvihnout pokličku, a vymyslel tlakový ventil. Hrnec se využíval převážně k významnému zkrácení přípravy jídla. Toto zařízení existuje již více než tři sta let. Těsně přiléhající poklice umožňovala vytvořit uvnitř vyšší tlak i teplotu a bezpečnostní ventil zabraňoval výbuchu nádoby. Napřed hrnec našel uplatnění v laboratoři, později se v průmyslu pára využívala k pohonu pístu ve válci. V roce 1685 Papin publikoval »hydraulické perpetuum mobile«. Popsal princip nízkotlakého parního stroje a postavil první parní čerpadlo. V  letech 1843–1910 žil německý lékař a  mikrobiolog Robert Koch. Byl první na  světě, kdo jednoznačně označil určitého mikroba za  příčinu konkrétní přenosné nemoci. Zpočátku se jednalo o antrax. Nejslavnějším Kochovým objevem je bakterie způsobující tuberkulózu, pojmenovaná po něm Kochův bacil (Mycobacterium tuber­ culosis). V roce 1883 objevil Koch bakterii Vibrio cholerae, která vyvolává choleru asijskou. K jeho dalším významným objevům patří zjištění původce lepry, spavé nemoci, malárie. Vypracoval soubor pravidel a laboratorních postupů, které jsou stále platné: »Kochovy postuláty«, nazývané také »bakteriologické evangelium«, definují vztah mikroorganismu a přenosné nemoci. Robert Koch byl vyznamenán mnoha medailemi a cenami, v roce 1905 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Také Kochův hrnec měl v mikrobiologické laboratoři své místo a používá se k »sterilizaci v proudící páře«. Koch popsal významné rozdíly mezi účinkem suchého a vlhkého tepla. Arnoldův přístroj funguje na podobném principu a používá se paralelně s Kochovým autoklávem k »sterilizaci proudící párou«. Vývoj a výroba sterilizačních přístrojů v Československu se datuje od let 1952–1953, kdy vznikla firma Chirana Brno, s. p. V různých podobách podnik rozvinul výrobu

Historie vzniku dezinfekce a sterilizace

15

sterilizačních přístrojů na mezinárodní úrovni, později došlo ke změně firmy na koncern se sídlem ve Staré Turé na Slovensku, který pokrýval výrobu téměř všech sterilizačních přístrojů. Nové řady výrobků dnes firmy BMT Medical Technology, s. r. o., v Brně si získaly pevné postavení, prodejní a servisní síť firmy pokrývá v současnosti všechny kontinenty světa. Vodní vařiče založené na  účinku vařící vody nebo proudící páry za normálního atmosférického tlaku nelze považovat za sterilizaci, byla to pouze dezinfekce varem. Výjimku získal Arnoldův a Kochův přístroj vhodně upravený na beztlakovou páru. Používají se za standardních podmínek výlučně v mikrobiologických laboratořích. Také další způsob, »sterilizace v oleji«, používaný v zubních ordinacích ke sterilizaci násadců a kolínek, byla metoda pracná, časově náročná a záhy označená jako nepřípustná (v roce 1985). Výzkum a vývoj se musel snažit nabídnout jiné řešení a nové metody sterilizace. Československé autoklávy i horkovzdušné sterilizátory dosahovaly již tehdy světové úrovně, byly většinou plně automatizované a Chirana nabízela pestrý sortiment sterilizátorů. Novinkou v  80. letech byla plazma a prototyp plazmového sterilizátoru, kdy krátká expoziční doba předurčovala tuto metodu sterilizace k širšímu využití ve zdravotnictví. Na trhu se potom plazmový sterilizátor objevil v  90.  letech, ale výrobcem nebyla Chirana (resp. BMT). Metoda je právem označována jako sterilizace 21. století, nízkoteplotní proces umožňuje bezpečné používání moderních diagnostických i terapeutických nástrojů a přístrojů. Výzkum zdravotnické techniky v Brně se zaměřil také na nový přípravek Persteril, jehož počátky výroby patří do  60. let minulého století. Vynikající antimikrobiální vlastnosti kyseliny peroctové nabízely mnoho využití, zkoušely se všechny aplikační formy – roztok, aerosol i pára nejen k dezinfekci, ale i k chemické sterilizaci. S vývojem přístrojů na páry formaldehydu a ethylenoxidu začaly experimenty i s Persterilem. Výzkum Chirany, s. p., nabídl dva prototypy sterilizátorů na páry Persterilu – PRI. V 70. letech minulého století se začala rozvíjet sterilizace zářením ve Veverské Bitýšce. Zde v roce 1972 vzniklo Centrum radiačních technologií. Zdrojem radiace je radioizotop kobaltu (60Co) se sterilizační dávkou minimálně 25 kGy. Využívala se pro »průmyslovou sterilizaci«. V roce 1990 vznikl Bioster, a. s., a tato radiační stanice zajišťuje výrobu a sterilizaci zdravotnických prostředků i  pro zahraničí a  má průkaznou způsobilost procesu sterilizace. Na obalu je značení sterilizace zářením. S rozvojem mikroelektrotechniky a ostatního průmyslu a vzhledem k praktickým zkušenostem a zdokonalování kontrolních metod účinnosti sterilizátorů se zkvalitňují technické parametry parních i ostatních druhů sterilizačních přístrojů. Poslední roky přinesly mnoho novinek ve sterilizačních obalových materiálech, kdy se kromě opakovaně používaných kazet a kontejnerů používají jednorázové sterilizační obaly. Jako obalový materiál se používalo balonové hedvábí, hliníková fólie (alobal), textil kaliko nebílené, kovové bubny, lepenkové krabice, voděvzdorný papír, nelomivý celofán, papír odolný k  vyšším teplotám, skleněné silnostěnné dózy, Petriho misky. Tyto obaly se používaly podle doporučení pro různé způsoby sterilizace (parní, horkovzdušné). Ke kontrole sterilizačních cyklů se používaly termoindikátory, např. termokřídy, pelety, substance zatavené v rourkách nebo proužkové testy. Byly založeny na principu

16

Sterilizace a dezinfekce

změny barvy, skupenství nebo formy chemické látky při dosažení určité teploty v závislosti na čase, vlhkosti i odvzdušnění. Pro trubičkové indikátory se používal fenantren (taje při 98 °C), pyrokatechin (105 °C), resorcin (110 °C), sirný květ (114 °C). Vyráběly se proužkové indikátory z papíru, kovových fólií, jodoškrobové papírové nebo textilní proužky, papírové indikátory s glukózou pro horkovzdušnou sterilizaci. Rovněž v historii vývoje biologických indikátorů je mnoho zajímavého. Již v roce 1768 Lazzaro Spallanzani demonstroval, že někteří »animalcules« přežívají ve vařící vodě několik minut. V  roce 1870 Robert Koch jako první použil bakteriální spory jako biologické indikátory na  flanelových textilních nosičích. Při působení suchého tepla při teplotě 140–150 °C po  dobu 4 hodin spory bakterií přežívaly a  germinovaly, zatímco při jejich vystavení mokré páře pod tlakem při teplotě 120 °C po dobu 30 minut byly usmrceny. Od té doby můžeme tedy předpokládat, že vznikly první biologické indikátory, které obsahovaly bakteriální spory. V Československé republice v roce 1969 doporučili autoři Kestner, Kestnerová, Přívora zaschlé kultury vegetativních forem mikrobů Staphylococcus pyogenes 108 CFU/ml na skleněných perlách nebo bavlněné látce pro kontrolu účinnosti Arnoldova přístroje, keramické izolační válečky se suspenzí spory Bacillus mesentericus (107 spor/ml) pro horkovzdušnou a parní sterilizaci, parní dezinfekční komory, kultury sporulujících mikrobů (Bacillus anthracis) na šicím materiálu nebo na svazcích sterilizované ovčí vlny. Při kontrole dezinfekčních komor se používaly i živé vši a jejich hnidy, které se vkládaly do bavlněných sáčků, hlína s nativními sporami půdních sporulujících mikrobů, Bacillus stearothermophilus (nověji se nazývá Geobacillus stearothermophilus) pro parní sterilizaci. Podle Švecovy práce z  Krajské hygienické stanice (KHS) v  Plzni v  roce 1970 vydal hlavní hygienik ČSSR »Standardní metodu na kontrolu funkce sterilizačních přístrojů bioindikátory«. Od této doby vyrábí v ČR biologické indikátory KHS Plzeň, Dulab Dubné. Jedná se o suspenze spor bakterií na papírovém nosiči, zabalené do obalu, který je prostupný pro příslušné sterilizační médium.

2.

Úvodem

Mikroorganismy jsou trvale v životním prostředí v půdě, ve vodě a ve vzduchu. Riziko vzniku a šíření infekcí stále trvá, dokonce stoupá. Nedostatečné hygienické podmínky, nedostatek pitné vody, drogové závislosti, chudoba, nedostatečná vzdělanost, na druhé straně je rychlý rozvoj nových technologií, které umožňují rozvoj medicíny, kosmického výzkumu, výroby atd. S  rozvojem zemědělství, domestifikací zvířat, vysazováním nových porostů, výstavbou vesnic, měst, vznikem průmyslu, zaváděním nových technologií výroby se vytvářejí nové podmínky ekologicky výhodné pro různé mikroorganismy. Čím rychleji tyto změny probíhají, tím rychleji se objevují nové nemoci sporadicky, nebo jako lokální epidemie (hemoragické horečky, hepatitidy, syndrom toxického šoku, SARS, chřipka), nebo se začínají znovu objevovat a nekontrolovatelně šířit infekce, jako je černý kašel, záškrt, cholera, malárie, tuberkulóza, syfilis, spalničky, příušnice, břišní tyfus atd. Za hlavní příčiny zdravotního ohrožení populace infekcemi jsou považovány: • selhání veřejných zdravotních opatření, • ekonomický rozvoj a změny ve využívání půdy, • mezinárodní turistický ruch a obchodní styk, • změny technologie a rozvoj průmyslu, • změny demografických hodnot a změny chování lidí, • adaptabilita a změny vlastností mikroorganismů, • přírodní a výrobní katastrofy, • úrazy, • bioterorismus, biologické zbraně. O tom, jaký bude výsledek setkání člověka či zvířete s mikroorganismy a zda dojde k šíření infekčního onemocnění, rozhodují ve značně zjednodušeném pohledu následující podmínky: 1. schopnost mikroorganismů vyvolat onemocnění (patogenita, virulence), 2. množství mikroorganismů, které vnikly do těla (infekční dávka), 3. schopnost makroorganismu reagovat a bránit se mikroorganismu (imunita). V  životním prostředí se vyskytuje velké množství různých mikroorganismů. Převážná většina je pro člověka, zvířata a rostliny neškodná, některé jsou naopak pro živočichy velice potřebné a žijí s nimi v symbióze a jsou nezbytné pro jejich život. Některé

18

Sterilizace a dezinfekce

mikroorganismy však mohou vyvolat velice závažná i smrtelná onemocnění, mohou vést k trvalé invaliditě i smrti lidí, případně znehodnotit suroviny, materiály a výrobky. Jedním ze základních protiepidemických opatření, která zabraňují škodlivému působení mikroorganismů, je sterilizace, dezinfekce, konzervace, sanitace, dezinsekce a deratizace. Sterilizace a dezinfekce jsou základní opatření a způsoby ničení mikroorganismů k zabránění jejich škodlivého působení na člověka, zvířata a výrobky. Vykonávají se jako součást technologických postupů při provozu a  činnostech epidemiologicky závažných a jsou ve zdravotnických zařízeních nedílnou součástí ochrany veřejného zdraví. Publikace je určena profesionálním pracovníkům, kteří při své pracovní činnosti sterilizují zdravotnické prostředky, dezinfikují a čistí pokožku, plochy, povrchy a materiály. Pro ucelený pohled na problematiku jsou uvedeny minimální základy obecné a speciální mikrobiologie a epidemiologie.

3.

Mikrobiologie

Mikrobiologie je vědní obor zabývající se studiem vlastností a  životních pochodů mikroorganismů. Mikrobiologii lze dělit na: • obecnou – zabývá se obecnými vlastnostmi mikroorganismů, jejich růstem, velikostí, tvarem, uspořádáním, metabolismem, rozmnožováním, produkcí toxinů a enzymů; • speciální – zkoumá vlastnosti jednotlivých mikrobiálních druhů, určuje je a hodnotí vztah ke vzniku infekcí. Podle praktického speciálního zaměření se dělí mikrobiologie na: • lékařskou: zaměřenou na  diagnostiku humánních infekčních onemocnění jako podkladu pro cílenou léčbu a jejich prevenci; • veterinární: zaměřenou na diagnostiku zvířecích infekčních onemocnění jako podkladu pro cílenou léčbu a jejich prevenci; • zemědělskou a půdní: zaměřenou na diagnostiku rostlinných infekčních onemocnění jako podkladu pro cílenou léčbu a jejich prevenci; • technickou a průmyslovou (kvasná potravinářská atd.): činnost mikrobů umožňuje výrobu různých produktů včetně potravin a léků. Jednotlivé mikroorganismy jsou velmi rozmanité ve svých vlastnostech, strukturách a metabolismu, proto se mikrobiologie dělí do podoborů: • bakteriologie: nauka o bakteriích, včetně chlamydií a rickettsií, • virologie: nauka o virech, • mykologie: nauka o mikroskopických kvasinkovitých a vláknitých houbách. Obor parazitologie se dělí na: • protozoologii: nauku o prvocích, • helmintologii: nauku o červech, • entomologii: nauku o členovcích přenášejících infekce (komáři, klíšťata ap.). S lékařskou mikrobiologií úzce souvisejí obory: • lékařská imunologie: nauka o obranných reakcích člověka a o mechanismech imunitních procesů, • sérologie: nauka o protilátkách v krevním séru a o možnostech jejich průkazu při diagnostice infekčních onemocnění.

20

Sterilizace a dezinfekce

3.1. Obecná mikrobiologie Mikroorganismy tvoří samostatnou říši organismů, v současné době se dělí na: • protista: mají pravé jádro a buněčnou stavbu jako živočišné a rostlinné buňky (řasy, protozoa, houby). Mezi nižší protisty se řadí rickettsie, chlamydie, do vyšších patří houby a prvoci. Nejjednodušší skladbu mají viry, které nemají vlastní metabolismus, jsou závislé na hostitelské buňce; • prokaryota: mají primitivnější stavbu buňky, chybí jaderná membrána, mají jedinečný genetický systém, buněčný obal je složitější (bakterie, cyanobakterie, archebakterie). Mikroorganismy se podle působení na lidský organismus rozdělují na: 1. komenzály: tvoří normální mikroflóru lidského těla, osídlují kůži a sliznice, nemají nepříznivý vliv na zdraví osob; 2. symbionty: mikroorganismy žijící společně s  makroorganismem, soužití (symbióza) je prospěšné oběma; 3. saprofyty: mikroorganismy žijící s makroorganismem vedle sebe bez vzájemného poškozování, živinami pro mikroby jsou zplodiny makroorganismu; 4. patogeny: mikroorganismy, které poškozují makroorganismus přímo nebo produkcí toxických látek. Na zabránění vstupu mikroorganismů do hostitele se podílí řada obranných mechanismů a přirozená imunita. Přirozené ochranné bariéry lze dělit na: • mechanické (kůže, sliznice), • chemické (kyselé pH sekretů, enzymy v slzách, slinách, sekretech sliznic), • imunologické (ochrana na úrovni imunologické a buněčné). Podle velikosti a složení rozlišujeme tyto mikroorganismy: 1. priony: neobsahují žádnou nukleovou kyselinu, jsou tvořeny bílkovinou hostitele. V hostitelském organismu napadají bez imunitní odpovědi centrální nervový systém a způsobují degenerativní změny mozku; 2. viry: nitrobuněční paraziti, kteří mohou růst a množit se pouze v živočišné, rostlinné nebo bakteriální buňce. Obsahují buď DNA (deoxyribonukleovou) nebo RNA (ribonukleovou) kyselinu, jsou obalené nebo bez obalu; 3. bakterie: obsahují jádro bez jaderné membrány, genetický materiál leží v  cytoplazmě ve formě nukleoidu. Mají DNA a RNA, rozmnožují se dělením, většina je schopna žít nezávisle na hostiteli, a proto je lze kultivovat na umělých půdách; 4. fungi (houby, plísně, kvasinky): mají jadernou membránu, rozmnožují se jednobuněčnými nebo vícebuněčnými sporami nebo pučením. Většinou jsou to saprofyti prostředí, lidské infekce vyvolávají náhodně; 5. parazity: jsou to jednobuněčné nebo vícebuněčné organismy, většinou prodělávají složitý životní cyklus, který zahrnuje několik hostitelů včetně člověka. Mikroorganismy lze v laboratorní diagnostice rozlišit podle: 1. morfologie: velikosti, tvaru, uspořádání, struktury, schopnosti barvitelnosti, pohybu;

Mikrobiologie

21

2. vztahu k  teplotě prostředí: psychrofilní – chladnomilné (15–20 °C), mezofilní (35–37 °C), termofilní (50–80 °C); 3. vztahu ke kyslíku: aerobní rostou v přítomnosti kyslíku, anaerobní kyslík usmrtí, fakultativně anaerobní rostou v prostředí s kyslíkem i bez něho, mikroaerobní tolerují malé množství kyslíku s převahou oxidu uhličitého; 4. metabolismu: katabolický a anabolický, autotrofní (z anorganických zdrojů), heterotrofní (z organických látek); 5. adaptace (přizpůsobení se podmínkám prostředí) a rezistence (odolnost, schopnost odolávat účinku škodlivých vlivů látek a prostředí), 6. patogenity: schopnosti vyvolat za  určitých podmínek v  napadeném makroorganismu onemocnění. Patogenita je ovlivněna vlastnostmi mikroorganismů, zdravotním stavem člověka či zvířete a velikostí infekční dávky; 7. virulence: konkrétní patogenita mikroba pro určitý živočišný druh; 8. kultivace: schopnosti růstu a rozmnožování na neživých kultivačních médiích či živých tkáních; 9. mikrobiologické diagnostiky: odebírá se biologický materiál, vyšetřuje se mikroskopickými metodami, barvením, kultivačními metodami, pokusem na zvířeti, sérologickým vyšetřením; 10. genetické metody.

3.2. Virologie Virologie je vědní obor, který se zabývá viry. Viry tvoří nesourodou skupinu mikroorganismů, které jsou různě veliké (10–300 nanometrů, 1 nm = 0,001 µm) a různě se chovají. Jsou to nitrobuněční paraziti, zcela závislí na  metabolismu hostitelské živé buňky (bakteriální, rostlinné, živočišné), protože nemají enzymatické vybavení. Obsahují pouze jeden typ nukleové kyseliny, podle toho se rozdělují na DNA nebo RNA viry. Jsou bez obalu nebo obalené bílkovinnými molekulami (kapsomerami) charakteristicky uspořádanými do kapsidy. Po vstupu do buňky ztrácejí obal a uvolňují svou nukleovou kyselinu. Hostitelská buňka vytváří virové částice, které se seskupují do virionů; ty se poté z buňky uvolňují a napadají další hostitelské buňky. Základní tvar je sférický nebo ovoidní. Morfologické vlastnosti virů lze sledovat v elektronovém mikroskopu. Pěstují se na  tzv. tkáňových kulturách, dají se prokazovat také přímo v  odebraném materiálu pomocí elektronové mikroskopie, na  kuřecích embryích. Dále lze využít sérologických metod, kterými se prokazuje přítomnost protilátek v těle, pomocí známých protilátek se prokazuje virus.

3.3. Bakteriologie Bakteriologie je vědní obor, který se zabývá bakteriemi. Název bakterií je složen vždy ze dvou slov a je používán v celé živočišné a rostlinné říši. Bakterie se třídí na skupinu,

22

Sterilizace a dezinfekce

čeleď, rod a druh. Základem pro identifikaci a klasifikaci jsou jejich vlastnosti, morfologické znaky, metabolismus a genetická příbuznost. Jsou veliké od 1 do 12 a více µm. Vlastnosti bakterií: 1. barvitelnost: schopnost buňky vázat některá barviva. Obarvené bakterie lze pozorovat pod mikroskopem (Gramovo barvení, označení bakterií grampozitivní, gramnegativní, Ziehlovo-Neelsenovo barvení atd.); 2. morfologické znaky: tvar – tyčkovitý, kulatý, ovoidní, spirálovitý; uspořádání – jednotlivé buňky, shluky, skupiny, v řetízcích ap.; 3. metabolické reakce: závislost na kyslíku – aerobní, anaerobní, fakultativní; využívání sacharidů; produkce enzymů – oxidační, proteolytické nebo toxické; 4. genetická příbuznost: podobnost pořadí nukleových kyselin DNA. Bakteriální buňku tvoří: • buněčný obal: buněčná stěna a cytoplazmatická membrána, • cytoplazmatické složky: cytoplazma obsahuje DNA, ribosomy, zásobní granula, • pouzdro, bičíky, pili. Některé bakterie mají schopnost vytvářet bakteriální spory. Spora je stadium životního cyklu některých bakterií, do  kterého přecházejí, zhoršují-li se pozvolna životní podmínky pro vegetativní formu. Metabolismus je omezen na minimum, enzymatické pochody jsou zastaveny. V případě příznivých podmínek může spora opět přejít do vegetativní formy. Spory jsou vysoce odolné na zevní vlivy – vyschnutí, vysoké teploty, chemické látky. Využívají se k výrobě biologických indikátorů pro kontrolu účinnosti sterilizace (viz bioindikátory). Laboratorně lze bakterie vyšetřit těmito metodami: • mikroskopickými: barvení, světelná, fluorescenční, zástinová mikroskopie; • kultivačními: pomnožování bakterií v umělém prostředí, které splňuje podmínky nutné k jejich růstu a metabolismu (teplota, pH, přívod nebo zábrana přívodu kyslíku, živiny). Kultivační půdy jsou tekuté (mikroby v nich rostou v zákalu, sedimentu nebo povrchové blance) a pevné (bakterie rostou v koloniích, kdy v jedné kolonii jsou miliony bakteriálních buněk); • sérologické testy: využívají se k  potvrzení diagnózy infekcí, průkazu protilátkové odpovědi na probíhající infekci, • genetické testy: zjištění DNA bakterie, diagnostika různých patogenních mikroorganismů pomocí molekulárněgenetických metod, nejčastěji pomocí metod PCR (polymerázová řetězová reakce) aj., nelze zjistit citlivost patogenu na antibiotika; • pokus na zvířeti: produkce toxinů.

3.4. Mykologie Mykologie je vědní obor, který se zabývá mj. mikroskopickými vláknitými a kvasinkovitými houbami – plísněmi. Plísně jsou mikroorganismy, které tvoří neoddělitelnou součást živé přírody, spolu s bakteriemi se významně podílejí na rozkladu organické odpadní hmoty. Nevhodnými zásahy do životního prostředí dochází k porušení biolo-

Mikrobiologie

23

gické rovnováhy, a tím ke zvýšenému rozvoji plísní. Podílí se na tom znečištění životního prostředí, změny klimatických podmínek, přírodní katastrofy, porušování hygienických předpisů a technologických parametrů při stavebních pracích. Některé druhy plísní jsou škodlivé pro materiály a pro zdraví člověka, jejich jedy (mykotoxiny) jsou nebezpečné. Houby se obecně dělí na: • makroskopické – vyšší, s plodnicemi viditelnými okem; • mikroskopické – nižší, které se dále dělí na kvasinkovité a vláknité (mikromycety, plísně). Mikroskopické vláknité houby – plísně: mají jádro, základem těla jsou vláknité útvary (hyfy), které mohou být dělené (vícebuněčné) nebo nedělené (jednobuněčné). Hyfy se opakovaně větví a vytvářejí spleť vláken (mycelium). Vlákna mohou mít pigmenty různě zbarvené (bílé, žluté, červené, zelené, modré, hnědé, šedé, černé). Plísně se rozmnožují sporami, které vznikají pohlavním nebo nepohlavním způsobem. Dále se mohou rozmnožovat i rozrůstáním hyf a jejich úlomků. Jsou lehké, vodoodpudivé, snadno se uvolňují do okolního prostředí. Mají bohaté enzymatické vybavení, které jim umožňuje rozkládat nejrůznější materiály organického i anorganického původu, které jsou pro ně zdrojem energie. Některé produkují mykotoxiny, které potlačují nebo brzdí růst jiných mikroorganismů (bakterií), a dále různé těkavé aromatické látky. Jejich výskyt je ovlivněn ročním obdobím a podnebím. Mikroskopické kvasinkovité houby – kvasinky: jednobuněčné organismy, mají okrouhlý nebo vejčitý tvar, jsou velké 10 µm. Mycelium zpravidla netvoří, rozmnožují se pučením. Při kultivaci na umělých pevných půdách mají vzhled bakteriálních kolonií a mají typický kvasnicový zápach. Mikroskopické houby ke svému růstu potřebují: 1. kyslík, 2. relativní vlhkost vzduchu (60–100 %), 3. teplotu 18–28 °C (mohou žít i při 0–60 °C), 4. pH prostředí 5–7 (některé rostou i při pH 1,2–11), 5. živiny (na bázi uhlíku a dusíku, organický materiál, potraviny, krmiva, kůže, papír, textilie, plasty, minerální látky, sloučeniny bohaté na uhlík), 6. světlo není nutné. Podle způsobu získávání živin se dělí na: • saprofytické: živiny získávají enzymatickým rozkladem mrtvé organické hmoty, • symbiotické: živiny získávají z  dalších organismů, se kterými společně žijí a  vzájemně si neškodí, • parazitické: živiny získávají z živých těl a vyvolávají onemocnění rostlin (fytopatogenní), nebo živočichů (zoopatogenní). Mikroskopické houby se vyskytují v půdě, ve vodě a ve vzduchu. Podle stanoviště, kde se nacházejí, se dělí na: • rostlinné a dřevní, • antrakofilní – na spáleništích, • koprofilní – na výmětech živočichů,