UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
MANUÁL základních postupů jednání při kontaktu s osobami se sluchovým postižením Eva Souralová
Olomouc 2007
Oponent: Mgr. Jiří Langer, Ph.D.
1. vydání © Sdružení obcí Mikroregionu Vsetínsko, 2007 ISBN 978-80-244-1630-4
2
Obsah: Úvod ……………………………………………………………………... 4
1. Co je třeba vědět o sluchovém postižení………………………….. 6
2. Lidé se sluchovým postižením jako kulturní minorita…………….. 10
3. Jak komunikují lidé se sluchovým postižením…………………… 12 3.1 Český znakový jazyk…………………………………………… 12 3.2 Znakovaná čeština……………………………………………... 13 3.3 Prstová abeceda………………………………………………… 14 3.4 Mluvená a psaná forma českého jazyka …………………...... 14 3.5 Odezírání………………………………………………………… 14
4. Kompenzační pomůcky…………………………………………….... 15
5. Systém péče o jedince se sluchovým postižením………………... 16
6. Pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením……………… 20
7. Jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením………………. 22 7.1 Co potřebují nedoslýchaví…………………………………….. 23 7.2 Jak se dorozumívat s neslyšícími…………………………….. 24 7.3 Lidé ohluchlí v pozdějším věku………………..……………… 27
Rejstřík vybraných odborných názvů ……………………………….. 31 Seznam citované literatury ………………………………………….... 33
3
Úvod Vážení přátelé, mnozí jste se jistě setkali s lidmi, jejichž život je ovlivňován sluchovou vadou. V České republice jsou tito lidé sice jen minoritní skupinou, ovšem skupinou velmi nesourodou, k níž patří lidé neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí a ti, jimž byl voperován do hlemýždě vnitřního ucha kochleární implantát. K osobám ovlivněným sluchovou vadou můžeme řadit nejen samotné postižené, ale mnohdy i ty, které sluchová vada zasáhla zprostředkovaně – slyšící rodiče neslyšících dětí, slyšící děti neslyšících rodičů, slyšící sourozenci neslyšících dětí a v neposlední řadě i pracovníky, kteří se s lidmi se sluchovým postižením setkávají v rámci své profese – pedagogy, lékaře, sociální pracovníky, atd.
k zamyšlení: Mezi lidmi se sluchovým postižením jsou jedinci, kteří sami sebe označují za Neslyšící (s velkým písmenem N). Považují se za členy kulturní a jazykové menšiny Neslyšících nikoliv podle objektivního medicínského hlediska, ale na základě subjektivní identifikace se znakovým jazykem a kulturou Neslyšících. Vada sluchu pro ně není hendikepem, nýbrž jiným životním stylem. (Hudáková,A. ed., s. 22)
Je zřejmé, že různé skupiny osob se sluchovým postižením mají různé potřeby. Vyžadují i rozdílné služby, které vyplývají nejen z hlediska „objektivního“ ( změřitelného ) stavu sluchu, ale liší se i v rámci jedné skupiny (u „stejného“ postižení) vlivem faktorů formujících konkrétní individualitu člověka – vrozené dispozice, způsob edukace, sociální zkušenosti atd. Na specifika přístupu k lidem se sluchovým postižením se snaží upozornit následující text. Najdete v něm kromě několika základních informací o sluchovém postižení (např. definici, klasifikaci sluchových vad) také přehled komunikačních systémů, které lidé se sluchovým postižením při dorozumívání nejčastěji užívají, instituce
4
K zamyšlení
zajišťující edukační intervenci a možnost profesního uplatnění. V závěru textu je pak uvedeno několik doporučení, která by Vám měla usnadnit komunikaci s jednotlivými skupinami lidí se sluchovým postižením. Rozsah textu neumožňuje podrobnější pohled na jednotlivé tematické oblasti, proto je zájemcům o detailnější informace určena doporučená doplňující literatura, na niž je odkazováno v textu jednotlivých kapitol. Jejím prostudováním jistě získáte náležitý přehled o specifikách, která doprovázejí sluchové postižení. Přejeme Vám příjemnou četbu a doufáme, že informace uvedené
v této
publikaci
usnadní
vzájemné
komunikaci s lidmi se sluchovým postižením.
5
porozumění
při
1 Co je třeba vědět o sluchovém postižení Sluchové postižení způsobuje velmi vážnou komunikační bariéru, jejíž důsledky si mnoho slyšících dokáže jen stěží uvědomit.
Komunikační bariéra
Absence akustických informací narušuje především sociální vztahy, neboť omezuje rozvoj mluvené řeči, která je ve slyšící společnosti primárním dorozumívacím médiem. Nedostatečná schopnost užívat mluvenou řeč ve formě zvukové i grafické zásadním způsobem ovlivňuje způsob života a limituje možnost začlenění jedince se sluchovým postižením do slyšící společnosti. Čím méně je řeč srozumitelná, tím komplikovanější je dorozumívání se slyšícím okolím. Všichni, kteří jsou v kontaktu s lidmi se sluchovým postižením, by měli znát obecné informace týkající se sluchového vnímání a sluchových vad, aby si mohli vytvořit celkový obraz o sluchovém postižení. Teoretické poznatky z medicínského oboru audiologie a disciplíny speciální pedagogiky surdopedie usnadní poskytování služeb lidem s nedostatečnou funkcí sluchového analyzátoru, neboť jejich aktuální potřeby jsou určovány mírou a druhem postižení, dobou, kdy k postižení došlo, mentálními dispozicemi, včasností a kvalitou péče, která jim byla poskytována atd. K zapamatování: Audiologie je medicínský obor zabývající se zkoumáním normálního i porušeného sluchu. Znalost základních audiologických termínů je součástí pregraduální přípravy studentů surdopedie. Surdopedie ( z latinského surdus – hluchý, z řeckého paideia – výchova) představuje
speciálně
pedagogickou
disciplínu,
která
se
zabývá
výchovou, vzděláváním a rozvojem osob se sluchovým postižením.
6
K zapamatování
V odborné literatuře panuje určitá terminologická nejednotnost v kategorizaci osob se sluchovým postižením. Rozrůzněnost často
Terminologická nejednotnost kategorizace
vychází z profesního zaměření autora, jedná-li se např. o lékaře audiologa, pak je pro klasifikaci podstatná kvantita a kvalita sluchového
vjemu
a
míra
sluchového
postižení
je
udávána
v decibelech (dB). Pohlíží-li na osobu se sluchovým postižením pedagog či psycholog, pak hodnotí především míru komunikačních kompetencí a kvalitu preferovaného komunikačního systému.
Klasifikace sluchových poruch je nejčastěji uvedena podle následujících kritérií: -
podle velikosti sluchové ztráty,
-
podle místa vzniku vady,
-
podle doby, kdy k sluchové vadě došlo (ve vztahu k řečovému
Kritéria klasifikace sluchových poruch
vývoji). Podle velikosti sluchové ztráty stanovila Světová zdravotnická Klasifikace podle WHO organizace (WHO) roku 1980 následující mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch: -
lehká sluchová porucha (26–40 dB)
-
střední sluchová porucha (41–55 dB)
-
středně těžká sluchová porucha (56–70 dB)
-
těžká sluchová porucha (71–91 dB)
-
úplná ztráta sluchu Abychom pochopili, jak závažná je míra ztráty sluchu pro
dorozumívání, je třeba si uvědomit, že šeptaná řeč se pohybuje kolem 30 dB, tichý rozhovor má asi 40 dB a hlasitost mluvené řeči při běžné komunikaci je kolem 50-60 dB. Z uvedené informace je zřejmé, že problémy s dorozumíváním mají již lidé se středně těžkou sluchovou poruchou. V surdopedické praxi se pro označení velikosti ztráty sluchu nejčastěji používají termíny, nedoslýchavost (lehká, střední, těžká), zbytky sluchu a hluchota, většinou bez uvedení konkrétní ztráty vyjádření v decibelech.
7
K zapamatování: Hlasitost zvuků, které se vyskytují v prostředí člověka, je vyjádřena
K zapamatování Převodní
stupnicí od 0 do 140 dB: klidná zahrada – 20 dB, běžný hluk v bytě – 40 dB, živá ulice – 70 dB, frekventovaná ulice v době dopravní špičky – 80 dB, pneumatická sbíječka – 90 dB, diskotéka – 110 dB, letadlo (ve vzdálenosti 3-5 metrů) – 120 dB. Hluk nad 120 dB je velmi nebezpečný, neboť může trvale poškodit buňky a tkáně.
Pro zájemce: Podle
místa
vzniku
sluchové
vady,
shodně
s částí
sluchového
analyzátoru postiženého patologickým procesem, medicínská literatura zmiňuje poruchy převodní, percepční, smíšené a centrální. (Lejska, 1995)
U převodních poruch bývá postihnuta oblast středního ucha. Tyto vady jsou charakteristické především poruchou kvantity slyšení.
Převodní percepční a centrální vady
Při percepčních vadách je postižena funkce vláskových buněk ve vnitřním uchu a nervové části sluchové dráhy. Jsou typické poruchou kvantity i kvality slyšení a mohou vést k úplné hluchotě. Obě tyto vady se mohou vyskytovat ve smíšené formě. Centrální vady představují komplikované defekty způsobené různými procesy, které postihují podkorový a korový systém sluchových drah. Jejich příznaky jsou velmi rozmanité. (Šlapák, 1995)
Na kvalitu i kvantitu sluchového
vnímání mohou mít vliv i vrozené vývojové poruchy zevního ucha (boltce, zvukovodu), které jsou příčinou středně těžké nebo i těžké vady sluchu. Řešením většinou bývá chirurgický zákrok. Z hlediska doby vzniku rozlišujeme sluchové vady prelingvální a postlingvální. Prelingvální sluchová vada je vrozená nebo získaná
Prelivgvální sluchová vada
v době, kdy ještě není ukončen základní vývoj řeči. Nedostatečně fixované řečové projevy zanikají a řeč se spontánně nerozvíjí. Jako postlingvální
sluchovou
vadu
označujeme
stav,
kdy
k ztrátě
sluchových funkcí došlo až po ukončení základního vývoje řeči. Mluvená řeč nezaniká, dochází jen ke změnám artikulace – mohou být nezřetelně vyslovovány hlásky s, z, š a ž, řeč bývá monotónní, někdy může být příliš hlasitá nebo naopak tichá.
8
Postlingvální sluchová vada
Sluchové vady mohou vzniknout prenatálně (jako důsledek infekčního onemocnění matky nebo vlivem teratogenního působení
Etiologie sluchové vady
některých léků v prvém trimestru gravidity), perinatálně (u rizikových porodů) a postnatálně
jako důsledek traumat, onemocnění části
sluchového analyzátoru
nebo centrálního
nervového
systému,
ototoxického působení léků atd. Znát míru a typ sluchové vady, vědět, kdy vznikla a zda jde o
vadu
progresivní
či stabilizovanou, je velmi důležité pro
poskytování odborné péče. Na otázku „Jakou pomoc potřebují lidé se sluchovým postižením?“ je však velmi těžké obecně odpovědět. Vzhledem
k jejich
Typy sluchové vady
velké
rozrůzněnosti
dané
mírou
a
typem
sluchového postižení, dobou, kdy se sluchová vada projevila, preferovaným komunikačním systémem, dosaženým vzděláním, pracovním zařazením atd. je mnohdy velmi obtížné stanovit „optimální“ přístup (edukační intervenci, poskytnutí služby apod.), který by důsledky sluchové vady adekvátně kompenzoval. Pokud se v textu setkáte s nějakým doporučením, nikdy nebude platit pro všechny osoby se sluchovým postižením. Bude nutné, abyste citlivě volili způsob komunikace i kontaktu a respektovali tak nejen „objektivní“ hlediska sluchového postižení, ale především empaticky vnímali individuální naladění jednotlivých osob a poskytli jim takový druh a míru pomoci, které potřebují. Doplňující literatura pro zájemce: HLOŽEK, Z. Základy audiologie. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I.,II. Praha: FRPSP, 1997. LEJSKA, M. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. Brno: Paido, 2003. LEJSKA, V. Kompendium ORL dětského věku. Praha: Grada Publishing, 1995. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. et al. Speciální pedagogika. Olomouc: Vydavetelství Univerzity Palackého, 2003. ŠLAPÁK, I. Kapitoly z otorhinolaryngologie a foniatrie. Brno: Paido, 1995.
9
Obtížnost odpovědi
2 Lidé se sluchovým postižením jako kulturní minorita Jako mluvíme o různých kulturách a zvyklostech, které jsou ovlivněny životními podmínkami sdílenými skupinou jedinců, tak lze i o sluchovém postižení hovořit jako faktoru, který podstatně ovlivňuje vnímání skutečnosti. Zvyky a rituály denního života, které se vytvářejí především na základě vizuálního příjmu informací, jsou často odlišné od způsobu života slyšící společnosti, pro niž je zvuk nezbytnou součástí denních činností.
Při kontaktu s lidmi se sluchovým
postižením je třeba nejen znát, ale i respektovat specifické projevy chování ovlivňované absencí zvukových vjemů, aby nedocházelo k situacím, které by mohly komplikovat vzájemné porozumění. Lidé se sluchovým postižením se během svého života pohybují převážně v bikulturním prostředí, v němž dochází k permanentnímu
Komunikace v bikulturním prostředí
kontaktu kultury slyšících (vázané na zvuk) s kulturou neslyšících (preferujících vizuální vnímání skutečnosti). Mnohdy, v případě kulturního nebo jazykového rozporu způsobeného např. odlišným vnímáním
skutečnosti,
nedostatečnou
jazykovou
kompetencí
v českém jazyce a závislostí na tlumočnických službách, jsou citlivější k nevhodnému chování slyšících a reagují emotivněji, než by konkrétní situace vyžadovala. Je to zcela pochopitelné, neboť se v průběhu svého života opakovaně setkávají s nepochopením ze strany slyšící společnosti. Často již nemají chuť ani sílu vysvětlovat, jak jim sluchová vada komplikuje život a mnohdy se i ostýchají upozornit, že nerozumí.
K zamyšlení: Tak, jako je pro jedince se sluchovým postižením těžké akceptovat specifika zvukového prostředí, je i pro slyšícího obtížné orientovat se ve zvycích a konvencích, které jsou svázány s kulturou neslyšících.
10
K zamyšlení
Co patří k nejnápadnějším projevům chování lidí se sluchovým postižením? -
Častější
vzájemné
doteky
nahrazující
oslovení,
Projevy chování
uživatelé lidí se sluchovým
znakového jazyka jen velmi zřídka v rozhovoru partnerovi vykají, -
postižením
neustálá zraková kontrola okolí, která může ve slyšícím vyvolat dojem, že osoba se sluchovým postižením nevěnuje dostatečnou pozornost jeho projevu,
-
permanentně upřený pohled na ústa mluvícího při odezírání může u slyšícího vyvolat nepříjemné pocity,
-
vyhýbání
se
místům
s nedostatečným
nebo
nevhodně
směrovaným osvětlením, -
výrazná doprovodná mimika při komunikaci atd.
Jaká pravidla je třeba při kontaktu s lidmi se sluchovým postižením dodržovat ? -
Neupoutávat pozornosti příliš nápadnými pohyby (např. mácháním pažemi), nebo údery na okolní předměty, neboť takové chování způsobuje nežádoucí pozornost okolí, o niž lidé se sluchovým postižením rozhodně nestojí,
-
nezvyšovat intenzitu hlasu, např. domáhat se pozornosti hlasitým křikem, na který reagují spíše okolostojící slyšící,
-
negativní reakci může vyvolat dotek na některé partie těla (např. na hlavu, na záda, na „znakující“ ruce),
-
ve skupinové komunikaci upozornit sluchově postiženého na člověka, který právě hovoří,
-
důležité informace sdělovat jen v případě, že se sluchově postižený dívá na ústa toho, kdo mluví,
-
upozornit na změnu mluvčího,
-
upozornit na změnu tématu,
-
udržovat neustálý zrakový kontakt a pohybovat se v zorném poli osoby se sluchovým postižením.
11
Pravidla při kontaktu se sluchově postiženým jedincem
Doplňující literatura pro zájemce: HOMOLÁČ, J. Sociolingvistika. Komunikace neslyšících. Praha: FF UK,1998. HUDÁKOVÁ, A. ed. Ve světě sluchového postižení. Praha: FRPSP, 2005. STRNADOVÁ, V. Potom ti to povíme. Praha, Česká unie neslyšících, 1994. STRNADOVÁ, V. Jaké je to neslyšet.Praha: Česká unie neslyšících, 1995.
3 Jak komunikují lidé se sluchovým postižením? Volba způsobu komunikace je ovlivněna řadou faktorů, které rozhodují o tom, jestli bude informace primárně přijímána zrakem či sluchem. Velmi záleží na velikosti sluchové vady, zda je v normě
Komunikace osob se sluchovým postižením
zrakové vnímání (i malá vada zraku může podstatně ztížit dorozumívání), do jaké míry osoba se sluchovým postižením ovládá český jazyk, v jakých podmínkách probíhá komunikace atd.
K zapamatování: Lidé se sluchovým postižením mohou v rámci intrakulturní a interkulturní
K zapamatování
komunikace používat český znakový jazyk, znakovanou češtinu, prstové abecedy, mluvenou a psanou formu českého jazyka, odezírání.
Intrakulturní komunikace – dorozumívaní jedinců se sluchovým postižením mezi sebou Interkulturní komunikace – dorozumívání jedinců se sluchovým postižením se slyšícími
3.1 Český znakový jazyk V zákoně 155/1998 Sb. je český znakový jazyk považován za
Český jazykový jazyk
základní dorozumívací prostředek neslyšících v České republice a je definován jako: „Přirozený jazyk a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálněpohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich
12
Definice
postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovovst, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické“.
Pro zájemce: Český znakový jazyk není závislý na českém jazyce, od mluveného jazyka se liší svou simultánností a existencí v prostoru. Simultánnost představuje takovou vlastnost, která umožňuje projekci několika znaků nebo jejich komponentů současně. (Macurová, 2001) Skutečnost, že se znaky mohou na sebe vrstvit, je umožněna existencí dvojích nosičů významu. Některé významy jsou neseny tvarem, pohyby a pozicemi artikulujících rukou, vyjadřují především lexikální význam znaku. Nosičem gramatického významu bývají obvykle mimika, pohyb a pozice hlavy a horní části trupu, která jsou organickou součástí znakového jazyka.
Znaková čeština
3.2 Znakovaná čeština Představuje uměle vytvořený jazykový systém, který podle zákona 155/1998 Sb.: „využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka“. Znakovaná čeština byla vytvořena pro snadnější dorozumívání slyšících lidí s neslyšícími uživateli znakového jazyka. Je schopna svými prostředky vyjádřit lexikální významy (nesené tvarem, pohybem a pozicemi rukou), ale není schopna vyjádřit gramatické koncovky českého jazyka, mnohdy velmi důležité pro celkové porozumění. V některých případech (nejčastěji při výuce českého jazyka) jsou gramatické koncovky vyjadřovány prstovou abecedou, tento způsob však předávání informace spíše komplikuje.
13
Definice
prstová abeceda
3.3 Prstová abeceda Prstová (daktylní) abeceda prostřednictvím různých poloh a postavení prstů jedné nebo obou rukou znázorňuje hlásky nebo písmena mluveného jazyka. V plném rozsahu vyjadřuje lexikální i gramatický význam českého jazyka. Prstová abeceda se využívá ve školách pro sluchově postižené nejčastěji jako podpůrná metoda při výuce čtení, protože podporuje zapamatování slov, jejich analýzu a syntézu. V komunikaci dospělých lidí se sluchovým postižením je využívána především k prezentaci jmen a názvů, nikdy neslouží jako samostatný komunikační prostředek. Jednoruční prstová abeceda byla v roce 1998 zákonem 155/ 1998 Sb. uznána jako oficiální komunikační
prostředek
pro
výuku
a
vzdělávání
jedinců
se sluchovým postižením.
3.4 Mluvená a psaná forma českého jazyka Mluvená a psaná forma českého jazyka postižením (zejména pro prelingválně neslyšící) velmi těžké, protože
Zvládnout český jazyk je pro většinu jedinců se sluchovým
vybudovat si funkční dorozumívací systém, který je svým charakterem audioorální (tedy založen na zvuku) bez možnosti jej slyšet, je velmi obtížné. Navíc má čeština složitou gramatiku a nepravidelnou flexi (časování, skloňování), které činí problémy i mnohým slyšícím. Závažnost sluchového postižení se promítá nejen do zvukové stránky řeči (artikulace), ale často i v psané formě je na první pohled patrná nedostatečná znalost jak lexika, tak gramatiky českého jazyka.
3.5 Odezírání Lidé se sluchovým postižením jsou většinu života odkázáni na komunikační systém majoritní společnosti – mluvený jazyk a jeho odezírání ze rtů toho, kdo mluví. Identifikovat obsah mluveného na základě pohybů mluvidel – kinémů, je však velmi obtížné, neboť jen asi třetinu vyslovovaných hlásek lze vidět. Dobře pozorovatelné jsou samohlásky a-e-i-o-u, ale například hlásky k-g-h není při artikulaci téměř vidět. Každý také nemusí být k odezírání náležitě
14
Odezírání
disponován, kvalita odezírání je přímo závislá na kombinaci vloh a na vrozených předpokladech pro jejich rozvoj u každého člověka. (Strnadová, 2001) Pro úspěšné odezírání je nezbytná dostatečná intenzita světla a jeho směr. Pokud je odezírající oslněn, nemůže dostatečně dobře
Podmínky pro úspěšné odezírání
rozpoznat drobné pohyby mluvidel a identifikovat obsah sdělení. Také způsob artikulace mluvčího je pro porozumění velmi důležitý, nevhodná je mluva příliš dynamická stejně jako mluva nevýrazná. Odezírání limituje i dosažená úroveň českého jazyka – dostatečná slovní zásoba, znalost gramatiky atd., aktuální psychický i fyzický stav. Únava, silné emoce či nemoc odezírání výrazně zhoršuje. Doplňující literatura pro zájemce: EVANS, L. Totální komunikace. Struktura a strategie. Hradec Králové: Pedagogické centrum, 2001. JABŮREK, J. Bilingvální vzdělávání neslyšících. Praha: Septima, 1998. MACUROVÁ, A. Poznáváme český znakový jazyk. (Úvodní poznámky). Speciální pedagogika, 2001,roč.11,č.2. MACUROVÁ, A. Jazyk v komunikaci neslyšících. (Předběžné poznámky). In Slovo a slovesnost, 1994, roč. 55. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002. POTMĚŠIL, M. Prstová abeceda. Praha: FRPSP, 1992 POUL, J. Jak vést neslyšící dítě k četbě. Praha: Knihovna časopisu GONG, 1991. SOURALOVÁ, E. Čtení neslyšících. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2002. STRNADOVÁ, V. Hluchota a jazyková komunikace. Praha: FF UK, 1998. STRNADOVÁ, V. Hádej co říkám aneb Odezírání je nejisté umění. Praha: Helix, 2001.
4 Kompenzační pomůcky Pokud má jedinec se sluchovým postižením funkční zbytky sluchu, je mu na základě odborného audiologického vyšetření indikováno sluchadlo. Sluchadla jsou přidělována z prostředků všeobecného zdravotního pojištění na základě zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Pojišťovna hradí vždy sluchadlo v základním a nejméně ekonomicky náročném provedení v závislosti
15
Kompenzační pomůcky
na míře a závažnosti zdravotního postižení. ( Sociální rádce, 2000 ) Pro usnadnění života ve slyšícím prostředí, k odstranění, zmírnění nebo překonání sluchovým
postižením
následků sluchové vady mohou lidé se užívat
celý
komplex
elektroakustických
kompenzačních pomůcek, které převádějí zvukové podněty na světelné nebo vibrační (signalizace, bytového domovního zvonku, telefonu, vibrační nebo světelný budík, telefonní přístroj se zesíleným zvukem
pro
nedoslýchavé
atd.).
Využívání
kompenzačních
Individuální faktor
pomůcek je velmi individuální. Lidé, kteří ohluchli v pozdějším věku, musí počítat s tím, že sluchadlo či jiná kompenzační pomůcka jim v plné míře ztracený sluch nenahradí. Na jiný charakter zvuků z prostředí i odlišně znějící mluvenou řeč si musí nejprve zvyknout. Zejména starší lidé sluchadlo či jinou kompenzační pomůcku jen obtížně přijímají, pokud však existují využitelné zbytky sluchu, pak rozhodně stojí za to obrnit se trpělivostí a zkusit si na sluchadlo zvyknout. Doplňující literatura pro zájemce: GONG, měsíčních sluchově postižených, www.gong.cz HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 2. díl. Praha: Septima, 1998. Sociální rádce pro rodiny se sluchově postiženými dětmi. Praha: FRPSP, 2000
5 Systém péče o jedince se sluchovým postižením Péče o sluchově postiženého jedince věku nebývá vždy samozřejmostí, ačkoliv moderní vyšetřovací
Poskytnout adekvátní péči dětem se sluchovou vadu v raném
postupy jsou schopny již několik dnů po narození sluchové postižení diagnostikovat. Důvodem je skutečnost, že se téměř 90 % dětí se sluchovým postižením rodí slyšícím rodičům, kteří nepředpokládají, že právě jejich dítě bude mít vadu sluchu. Výjimkou jsou sledovaná těhotenství, kdy důvodem k preventivnímu vyšetření sluchu již v novorozeneckém
období
je
například
v těhotenství, teratogenní účinky léků,
onemocnění
matky
komplikovaný porod či
16
sluchová vada vyskytující se v rodině. Pokud se dítě svým chováním příliš neodlišuje od svých vrstevníků, tak většinou nikoho nenapadne, že neslyší. Nejčastěji na sebe sluchová vada upozorní až kolem 2-3 Signály sluchové vady
roku, kdy se ve srovnání se stejně starými dětmi začínají objevovat disproporce ve vývoji mluvené řeči. V případě, že je sluchová vada odhalena včas, je na základě důkladné diferenciální diagnostiky dítěti okamžitě poskytována komplexní péče, která se snaží specifickými edukačními přístupy eliminovat důsledky nedostatečného sluchového vnímání. O tom, jak je pro sluchově postižené
obtížné a hlavně
vyčerpávající neustále překonávat senzorickou bariéru a rozumět mluvené řeči (ať již v podobě zvukové či grafické), svědčí neustálé odborné i laické diskuze týkající se především volby tzv. „správného“ edukačního přístupu. V minulosti byly uplatňovány převážně orální koncepce vzdělávání charakteristické preferováním mluvené řeči. Zvládnout mluvený jazyk se však dařilo zejména nedoslýchavým, neslyšící dosahovali náležité jazykové kompetence jen velmi obtížně. S
respektováním
znakového
jazyka
jako
svébytného
a plnohodnotného lingvistického systému se v 80. letech minulého století začal objevovat bilingvální přístup ke vzdělávání neslyšících
Bilingvální přístup
spočívající v užívání dvou jazyků: mluveného (v jeho zvukovéi grafické podobě) a znakového, který je chápán jako rovnocenný partner mluveného. Totální komunikace pak zahrnuje spojení manuálních
a
manuálně-orálních
prostředků
(gest,
Totální komunikace
mimiky,
pantomimy, znakového i znakovaného jazyka, daktylní abecedy, mluvené řeči, čtení, psaní, odezírání, sluchové výchovy atd.), aby bylo dosaženo porozumění během celé komunikační situace. Střediska rané a
Ranou péči o děti se sluchovým postižením zabezpečují péče a speciální pedagogická střediska rané péče a speciálně pedagogická centra. Jsou centra
součástí systému poradenských služeb, poskytují odbornou pomoc jedincům se speciálními potřebami, jejich rodinám a pedagogickým pracovníkům. Nabízejí poradenství především v oblasti alternativních forem vzdělávání prostřednictvím individuální integrace a jejich
17
úkolem je včasná edukační intervence. Mateřské školy pro sluchově postižené
zajišťují nejen
Mateřské školy
výchovné a vzdělávací aktivity jako v mateřských školách pro intaktní populaci, ale navíc učí děti překonávat důsledky sluchového postižení prostřednictvím specifických komunikačních technik – odezíráním, sluchovou výchovou, logopedickou intervencí, osvojováním základů vizuálněmotorických
komunikačních systémů
(znakového jazyka
a daktylní abecedy) a rozvojem čtenářských dovedností. Pro zájemce: Více informací o činnosti speciálně pedagogických center lze najít v § 5 vyhlášky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách. O službách rané péče poskytované rodinám dětí se sluchovým postižením lze získat více údajů na www.tamtam-praha.cz .
Primární stupeň vzdělávání žáků se sluchovým postižením zabezpečují základní školy.
Přístup ke vzdělávání mohou školy
Základní školy
zvolit orální, bilingvální nebo uplatňovat zásady totální komunikace. Třídy bývají vybaveny výkonnými skupinovými zesilovači a přístroji, které kompenzují nedostatečné sluchové vnímání. Aby byl umožněn permanentní zrakový kontakt s pedagogem i spolužáky a byly vytvořeny optimální vyučovací podmínky jsou speciální lavice (pro jednoho žáka) umístěny v půlkruhu. Nezbytné je optimální osvětlení a akustická úprava třídy. Do škol pro sluchově postižené jsou často zařazeni i jedinci s dalším přidruženým postižením (nejčastěji mentálním). Tito žáci pak pracují podle individuálních vzdělávacích programů, nebo využívají asistentských služeb. Střední školy pro žáky se sluchovým postižením (praktické školy, odborná učiliště, střední odborná učiliště, střední odborné školy a gymnázium pro sluchově postižené) připravují sluchově postižené nejčastěji v oborech strojní mechanik, malíř-lakýrník, krejčí, dámská krejčová, truhlář, kuchař, cukrář, elektrikář, zahradník, zámečník, šička, klempíř, čalouník. Maturitu pak lze získat na střední
18
Střední školy
zdravotnické škole (specializace zubní technik), střední průmyslové škole oděvní, také na střední pedagogické škole (obor předškolní a mimoškolní pedagogika), střední průmyslové škole elektrotechnické (se zaměřením na výpočetní techniku) a na gymnáziu. Nabídka speciálních studijních oborů pro sluchově postižené na vysokých školách je úzká, činí ji jen bakalářské obory Výchovná
Vysoké školy
dramatika neslyšících realizovaná na JAMU v Brně a Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě UK v Praze. Jiné studijní
obory
jsou
sluchově
postiženým
přístupny
pouze
v integrované formě. Pro usnadnění studia jsou na vysokých školách České republiky zřízena speciálně poradenská centra, studentům se sluchovým postižením poskytují především tlumočnické služby, kopírovací
služby,
přepisy
přednášek,
technické
pomůcky
(individuální zesilovače zvuku, diktafony) atd. (Vitásková, 2003)
Pro zájemce: Se studiem handicapovaných, tedy i sluchově postižených, počítá novela vysokoškolského zákona č. 111/1999 Sb., která k dalším povinnostem vysoké školy řadí i povinnost činit všechna dostupná opatření pro vyrovnávání příležitostí studia osob se specifickými potřebami.
Žáci se sluchovým postižením se mohou vzdělávat také v běžných mateřských, základních, středních a vysokých školách. Integrované vzdělávání může probíhat individuální formou nebo lze zřizovat v základní škole speciální třídy, v nichž jsou pro žáky vytvořeny identické podmínky jako ve
škole pro sluchově
postižené. Rozhodnutí o integrovaném vzdělávání předpokládá opravdu objektivní zvážení všech faktorů, neboť nedostatečné zhodnocení žákových možností může negativně ovlivnit nejen kvalitu edukační intervence, ale narušit i rozvoj jeho osobnosti po stránce psychosociální i emocionální. Za nezbytné předpoklady úspěšné integrace je považována především dostatečně srozumitelná mluvená řeč, přiměřeně k věku rozvinuté osobnostní vlastnosti, nejlépe nadprůměrná inteligence,
19
Integrované vzdělávání
schopnost využívat zbytky sluchového vnímání, včasná sluchověřečová výchova a především rodiče (popřípadě slyšící sourozence), kteří jsou ochotni ke spolupráci. (Pulda, 2000) Doplňující literatura pro zájemce: Adresář služeb pro sluchově postižené 2005. Praha: FRPSP, 2005. HOLMANOVÁ, J. Raná péče o dítě se sluchovým postižením. Praha: Septima, 2002. JANOTOVÁ, N., SVOBODOVÁ, K. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. Praha: Septima, 1998. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002 MATUŠKA,O., ANTUŠEKOVÁ, A. Rozvíjanie sluchovo postihnutých detí raného a predškolského veku. Bratislava: SPN 1992. PULDA, M. Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. Brno: Paido, 2000. VITÁSKOVÁ, K. a kol. Zefektivnění studia a profesního uplatnění handicapovaných studentů na vysokých školách. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003.
6 Pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením Možnost najít si zaměstnání je u lidí se sluchovým postižením mnohdy ovlivněna závažností jejich sluchové vady. Čím viditelněji se její důsledky projevují (špatně srozumitelná mluva, preferování znakového jazyka při dorozumívání), tím obtížněji mohou uspět v konkurenci na trhu práce. Při hledání zaměstnání jsou v mnoha případech úspěšnější nedoslýchaví, kteří dostatečně zvládli mluvený (český) jazyk ve zvukové i psané formě. Pozice prelingválně neslyšících, jejichž komunikačním prostředkem je znakový jazyk, je vzhledem k obtížím při dorozumívání se slyšící společností mnohem obtížnější. U ohluchlých jedinců záleží na tom, jaký typ práce vykonávali před ztrátou sluchu. Pokud charakter práce nevyžaduje verbální komunikaci či jinou činnost závislou na sluchovém vnímání, jejich pozice v zaměstnání nemusí být ohrožena. Osoby se sluchovým postižením jsou naším právním řádem určitým způsobem zvýhodněni, ale přesto je pro ně velmi těžké najít práci. Mají vyšší procento nezaměstnanosti než je celostátní průměr, dosahují jen nižší vzdělání (střední školu s maturitou nebo vysokou
20
Pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením
školu má jen malá část sluchově postižených), zastávají nižší funkce s menší příležitostí na pracovní postup a mají nižší platy než průměr celé populace, protože většina z nich vykonává především manuální práce. Sluchové postižení bývá často příčinou problematických vztahů na pracovišti. Pokud nejsou všichni členové pracovního kolektivu a
nejbližší
vedoucí
pracovník
dostatečně
informováni o důsledcích sluchového postižení, mohou se objevit vážné pracovní i osobní konflikty často zapříčiněné komunikační bariérou a pramenící ze skutečnosti, že ne vždy je sluchově
postižený
schopen
zvládat
život
v bikulturním
Příčiny problematických vztahů na pracovních povinností, kterou mistr sdělil ostatním pracovníkům aniž pracovišti
prostředí. Příčinou neshod může být důležitá informace týkající se
by se přesvědčil, že ji člověk se sluchovým postižením mohl odezřít,
obtížné začlenění do hovorů se spolupracovníky v pracovních přestávkách atd. Pro ty, kteří nemohou sluchem dostatečně vnímat své okolí, je pobyt v prostředí, kde zvuk má signální význam, velmi vyčerpávající. Ve svém volném čase proto dávají přednost společnosti stejně handicapovaných osob, neboť v komunikaci se stejně jazykově vybavenými partnery padají komunikační i sociální bariéry. V České republice existuje celá řada organizací, občanských sdružení, spolků
Organizace pro poskytování služeb
a klubů, společností, v nichž se mohou lidé se sluchovým postižením setkávat. Svou činnost zaměřují na různé zájmové oblasti a poskytují lidem se sluchovým postižením služby, které jim usnadňují život: -
Zajišťují zprávy ve znakové řeči a skryté titulky v televizním vysílání,
-
poskytují tlumočnické a sociální služby a poradenský servis v oblasti logopedie a psychologie,
-
pořádají vzdělávací akce ve formě kurzů a seminářů (kurzy znakového jazyka, odezírání, obsluhy PC, psaní na stroji),
-
vydávají učební pomůcky pro výuku znakového jazyka,
-
pořádají rehabilitační, rekondiční a pobytové akce,
-
provádějí montáž a prodej kompenzačních pomůcek,
21
Sumář služeb
-
organizují kurzy sociální rehabilitace, rekondice, sychorehabilitace a odezírání,
-
zajišťují sportovní akce a soutěže, pořádají kulturní akce, festivaly, přehlídky,
-
vydávají odbornou literaturu a časopisy.
Pro zájemce: Pokud byste se chtěli více dovědět o životě lidí se sluchovým postižením, můžete sledovat pravidelné vysílání Televizního klubu neslyšících na programu ČT 2 nebo Magazín pro zdravotně postižené na Teletextu ČT1. Oba pořady přinášejí řadu zajímavých informací o specifických potřebách sluchově postižených, jednotlivá vydání Televizního klubu neslyšících jsou také přístupná na www.czech-tv.cz//porady/tkn/
Doplňující literatura pro zájemce: Adresář služeb pro sluchově postižené 2005. Praha: FRPSP, 2005. ČERVENKOVÁ, A., KUDA, R. Problematika zaměstnanosti osob se sluchovým postižením. In INFO-ZPRAVODAJ, Magazín informačního centra o hluchotě FRPSP. Jaro 2005, roč. 13, č. 1.
7 Jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením Lidé, kteří nemohou v plné míře vnímat mluvenou řeč a zvuky z okolí, jsou v majoritní slyšící společnosti velmi znevýhodněni. Aby měli srovnatelné podmínky k životu se svými slyšícími spoluobčany, je třeba jim zajistit především síť služeb, které by eliminovaly důsledky sluchového postižení. Jak již bylo řečeno, sluchová vada může být různého druhu, stupně i etiologie, proto i pomoc jednotlivým lidem se sluchovým postižením bude mít rozdílný charakter. Služby, které budou využívat nedoslýchaví budou jiné, než služby pro prelingválně neslyšící a jedinci ohluchlí v pozdějším věku potřebují při opětném zapojování do společnosti také zcela jinou pomoc.
22
7.1 Co potřebují nedoslýchaví lidé? Nedoslýchaví lidé mají příjem akustických informací omezen jen částečně. Jsou schopni vnímat zvuky z okolního
prostředí
a mnohdy i mluvenou řeč. V případě, že je sluchová ztráta malá a při dobrých poslechových podmínkách (v prostředí nerušeném hlukem) mnohdy není patrné, že špatně slyší. Vzhledem k využitelným zbytkům sluchu se dokáží vcelku dobře orientovat ve slyšícím prostředí a většinou jsou schopni dorozumívat se mluvenou řečí, neboť
ji preferují jako
primární komunikační prostředek. Při
vyhovujících světelných podmínkách a dostatečně pečlivé výslovnosti dobře odezírají hlasitou řeč. Nedostatky v jejich mluveném projevu často zaregistruje jen odborník, protože určitá monotónnost či nedokonalá artikulace některých hlásek (většinou ostrých a tupých sykavek s,z,š,ž) není nijak výrazná a mnoho lidí s nedokonalou denticí či anomáliemi čelistí může mít výslovnost podobnou. Kdy se zhorší porozumění? Když postižený: -
Nevidí mluvícímu do obličeje, na ústa mluvícího nedopadá světlo, nedoslýchavý je oslněn, je celkově malá intenzita osvětlení,
-
mluvící artikuluje příliš rychle a nezřetelně,
-
několik osob mluví současně a nedoslýchavý nemůže sledovat změnu mluvčího,
-
komunikace probíhá v hlučném prostředí,
-
řeč mluvícího je příliš tichá a jednotvárná s nevýraznými modulačními faktory,
-
má zhoršen příjem zvuku v důsledku nefunkčního sluchadla.
Nedoslýchaví lidé potřebují především technický servis, neboť většina z nich má velmi kvalitní sluchadla, která dobře kompenzují sluchovou vadu. Využívají řadu elektroakustických kompenzačních pomůcek, které transformují zvukový signál na světelný nebo vibrační a usnadňují jim tak život ve slyšící společnosti.
23
7.2 Jak se dorozumívat s neslyšícími lidmi? Neslyšící jedinci, zejména prelingválně neslyšící, u nichž došlo ke ztrátě sluchových funkcí před ukončením základního vývoje řeči, představují ve slyšící společnosti specifickou jazykovou i kulturní minoritu. Jejich slyšení je poškozeno v takovém rozsahu, že ani s největším zesílením nemohou vnímat zvuky mluvené řeči. Zvuky z okolí vnímají jen hmatem, prostřednictvím vibrací, které akustické signály doprovázejí. V komunikaci s neslyšícími a někdy i nedoslýchavými primárně používají vizuálněmotorické komunikační prostředky - znakový nebo znakovaný jazyk a prstovou abecedu. Při dorozumívání se slyšícími jsou odkázáni především na odezírání mluvené řeči. Mluvený jazyk většinové společnosti jim však činí velké obtíže, neboť pro něj nejsou senzoricky disponováni. Jejich mluvený projev je pro slyšící často zcela nesrozumitelný, neboť k rozvoji artikulace (mluvené formy řeči) dochází alternativním způsobem – prostřednictvím zraku a hmatu. To pro vytvoření srozumitelného mluveného projevu mnohdy nestačí. Artikulace jednotlivých hlásek-slov-vět je nezřetelná a také hlas bývá nepřirozený – chraptivý, nepřiměřeně vysoký nebo nízký, hlasitý nebo tichý. Mnohé z vás jistě napadá otázka: „Proč tedy neslyšící raději nečtou a nepíšou? Bohužel, i když čtení a psaní není aktivita vázaná na zvukové vjemy, většina neslyšících nečte a také nerada píše. Absence sluchových vjemů od narození je pro rozvoj mluvené formy jazyka natolik nepříznivá, že i když jsou neslyšící děti vedeny k četbě již od tří let, kvalita čtenářských dovedností většinou neodpovídá vynaložené námaze (i na psaném projevu je od počátku školní docházky až po dospělost patrná nedostatečná jazyková kompetence v českém jazyce). Ve čtení s porozuměním neslyšícím brání nejen složitost gramatiky českého jazyka (čeština patří k těm „obtížnějším“ jazykům), ale především skutečnost, že přirozeným komunikačním systémem je pro neslyšící znakový jazyk.
24
K zamyšlení: Pokud vám někdy připadá mluvený či psaný projev neslyšícího nesrozumitelný a plný chyb, zkuste si představit, jak byste vy mluvili nebo psali anglicky, francouzsky či německy. A to jste ve výhodě, protože angličtinu, francouzštinu, němčinu či jiný jazyk na rozdíl od neslyšícího můžete nejen vidět, ale i vnímat sluchem.
Pokud budete komunikovat s neslyšícím mluveným (českým) jazykem, je třeba, abyste si uvědomili, že ho může pouze odezírat z vašich úst. Proto je nezbytné, abyste striktně dodržovali stejná pravidla jako při dorozumívání s nedoslýchavým, tzn. hovořili jen při funkčním zrakovém kontaktu, užívali přiměřenou dynamiku mluvního projevu a respektovali pravidla při střídání mluvčích ve skupinové komunikaci. Pokud navíc doprovodíte mluvený projev odpovídající mimikou a gestikulací, jistě usnadníte neslyšícímu porozumění. Vzhledem k tomu, že neslyšící jen obtížně získávají náležitou jazykovou kompetenci v mluveném jazyce, je třeba mluvený i psaný projev přizpůsobit nejen po formální, ale i obsahové stránce aktuální znalosti českého jazyka. Co je třeba při dorozumívání ? -
Obezřetně
volit
gramatické
kategorie
(např.
neužívat
komplikované tvary sloves – byl bych býval byl…), -
neužívat dlouhá a komplikovaná souvětí,
-
šetřit
s užíváním
přenesených
významů
slov
(metafory,
frazeologie, rčení…), -
emotivně zabarvená sdělení viditelně doprovázet neverbálními projevy,
-
nedělat zbytečné dějové odbočky při vyprávění, popisovaný děj prezentovat pokud možno chronologicky, retrospekce může pochopení znesnadnit,
-
při konverzaci upozornit nejen na změnu mluvčího, ale i na změnu tématu,
25
K zamyšlení
-
vyhnout se užívání nespisovných slov, regionálních názvů, zdrobnělin atd.
Pokud si nebudete jisti zvolenými jazykovými prostředky, tedy mírou
„zjednodušení“
vašeho
mluvního
projevu,
zkuste
si
vzpomenout, jak byste informaci předávali v jiném jazyce (angličtině, francouzštině, němčině…), v němž nejste příliš zběhlí.
Pro zájemce: Vzhledem k tomu, že většina prelingválně neslyšících lidí jsou uživatelé znakového jazyka, je nejdůležitější a nejčastěji poskytovanou službou tlumočení z českého jazyka do znakového jazyka a naopak. V České republice jsou tlumočnické služby financovány centrálně dotací ze státního rozpočtu a ve znění zákona č. 155/1998 Sb., § 86a je stanoveno, že občan, jemuž byly z důvodu úplné nebo praktické hluchoty přiznány mimořádné výhody II. stupně (ZTP) nebo II. stupně (ZTP/P), má nárok na bezplatné poskytnutí tlumočnické služby formou úkonu pečovatelské služby při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a dalších potřeb v rozsahu 24 hodin/rok. Při soudním řízení, na policii a ve škole jsou služby bezplatné, tlumočnické služby poskytovány při přednáškách a jiných vzdělávacích a kulturních akcích. Neslyšící má právo na tlumočníka a také si může zvolit, zda chce, aby mu bylo tlumočeno do znakového jazyka, znakované češtiny nebo potřebuje pouze vizualizaci mluveného českého jazyka, tzn. že mluvený projev odezírá
z úst
mluvčího
(více
informací
http://tlumoceni.gong.cz,
www.cktzj.com ).
Kde lze objednat tlumočníka? -
V občanských sdruženích (např. České unii neslyšících, Svazu neslyšících
a
nedoslýchavých,
České
komoře
tlumočníků
znakového jazyka), kde jsou tlumočníci znakového jazyka v zaměstnaneckém poměru, -
u pečovatelské služby v místě bydliště,
-
v Centru zprostředkování tlumočníků pro neslyšící.
26
www.asnep.cz, http://tlumoceni.gong.cz Pro zájemce: Lidem se sluchovým postižením jsou tlumočena do znakového jazyka i některá divadelní a hudební představení, jejich nabídka je pravidelně uveřejňována
v časopise
GONG.
Kromě
divadelních
inscenací
s tlumočením mohou neslyšící navštívit představení brněnského Divadla Neslyším, kde hrají profesionální neslyšící herci.
7.3 Lidé ohluchlí v pozdějším věku Lidé ohluchlí
Při dorozumívání preferují mluvený jazyk, ale prostřednictvím v pozdějším věku jeho zvukové formy již nejsou schopni přijímat informace z okolního světa. Jsou odkázáni především na jeho grafickou podobu, např. na různé formy psaného textu, skryté titulky v televizi, elektronickou poštu, Internet apod. Než se naučí mluvenou řeč odezírat, mohou samozřejmě číst a psát, ale pro běžnou komunikaci je tento způsob velmi pomalý a nepohodlný. Ohluchlí lidé mají dostatečnou jazykovou kompetenci, mohou mluvenou řeč celkem bez problémů produkovat, kvalita řeči se však snižuje v důsledku nefunkční zpětné sluchové vazby. Nemohou kontrolovat svůj projev - mluví buď příliš hlasitě nebo naopak příliš potichu, protože neodhadnou sílu svého hlasu. Po delším čase se může také s nížit kvalita artikulace, podobně jako u nedoslýchavých dochází také ke stírání ostrosti sykavek či k monotónnosti mluveného projevu – ohluchlý člověk v mnohem menší míře užívá modulační faktory řeči (rytmus, melodii apod.).
Pro zájemce: Veřejnoprávní ČT (ČT 1 i 2) nabízejí osobám se sluchovým postižením kromě Teletextu tzv. skryté titulky, zákon přikazuje České televizi opatřit 70 % svých pořadů titulky. Kromě zpravodajských relací je téměř 40 % pořadů vysílaných v ČR opatřeno skrytými titulky. Soukromým televizním stanicím zákon přikazuje opatřit titulky 15% pořadů.
27
Pokud došlo k ztrátě sluchových funkcí náhle, je třeba ohluchlému poskytnout především psychosociální pomoc, aby se neocitl ve společenské izolaci. K postupnému ohluchnutí dochází v případě tzv. profesionální nedoslýchavosti, která vznikla v důsledku sluchové únavy zapříčiněné dlouhodobým působením silných zvuků na
sluchový
analyzátor
nebo
stařecké
nedoslýchavosti,
tzn.
fyziologického snižování prahu slyšení a rozsahu zvukových vln v důsledku celkového stárnutí organismu. Jedinec se může na absenci zvuků psychicky připravit a s předstihem si vybudovat alternativní komunikační systém (naučí se odezírat, užívat prstovou abecedu apod.). Člověk postlingválně ohluchlý není zvyklý přijímat informace pouze zrakem – „čtením ze rtů“. Pokud nemá k odezírání talent a často mu uniká smysl mluveného, je třeba, aby se smířil s tím, že bude odezírání tvrdě a soustavně trénovat. Co je třeba zajistit pro později ohluchlé? -
Přidělení kvalitního sluchadla (naučit se opět rozumět zvukům svého okolí vyžaduje obrovskou trpělivost, protože ani kvalitní digitální sluchadlo nemůže plně nahradit ztracený sluch),
-
získání různých signalizačních zařízení a přístrojů, která
je
informují o přítomnosti zvuku prostřednictvím světla nebo vibrací, -
poradenské služby (sociální, právní, psychologické),
-
kurzy odezírání,
-
logopedickou péči, jejímž úkolem je udržet kvalitu mluvené řeči v přijatelné kvalitě.
Pro zájemce: Řadu těchto aktivit zajišťuje kromě Českého klubu ohluchlých i většina organizací a společností, v nichž se sluchově Informace lze nalézt i v časopisu GONG.
28
postižení sdružují.
Náhlá ztráta sluchových funkcí
Doplňující literatura pro zájemce: FREEMAN,R.D. et al. Tvé dítě neslyší? Praha: FRPSP, 1992. PULDA, M., LEJSKA, M. Jak žít se sluchovou vadou. Brno: IDVZP, 1996. STRNADOVÁ, V. Jak se úspěšně vyrovnávat se ztrátou sluchu. I. díl Náhlá ztráta sluchu. Praha: Helix, 2001. Gong – měsíčník sluchově postižených (www.gong.cz), Unie – časopis České unie neslyšících (www.cun.cz) INFO-Zpravodaj – magazín Informačního centra o hluchotě FRPSP (www.frpsp.cz)
29
Závěr Pokud má člověk se sluchovým postižením snahu a sílu porvat se s osudem, obvykle se mu podaří zařadit se do společenského života. Důkazem jsou četné úspěchy lidí, jimž ani sluchová vada nezabránila být výjimečnou osobností. Mezi nejznámější patří například Ludwig van Beethoven, Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, Thomas Alva Edison, Victor Hugo, Karel Čapek, bedřich Smetana, Václav Kliment Klicpera a mnoho dalších. (Hrubý, 1997) Bohužel, jsou však známy i často zejména později
ohluchlého
člověka
případy opačné, kdy provázejí
deprese
pramenící z nedostatečného kontaktu s lidmi nebo z obav o existenci v případě ztráty zaměstnání.
Mnohdy je také na vině okolí, které
vyčlení ohluchlého člověka ze svého středu, protože ani pro vstřícného člověka není vždy jednoduché rozvážně reagovat na emotivní projevy zaviněné vzájemným neporozuměním. Doufáme, že pokud jste text dočetli až do konce, jistě dokážete podat pomocnou ruku lidem nedoslýchavým, neslyšícím i ohluchlým. Získané informace Vám určitě pomohou vytvořit lidem se sluchovým postižením příznivé podmínky pro život ve slyšící společnosti.
30
Rejstřík vybraných odborných názvů
Audiologie - medicínský obor zabývající se zkoumáním normálního i
A/
porušeného sluchu bilingvismus neslyšících - výchova a vzdělávání prostřednictvím
B/
mluveného a znakového jazyka, oba jazyky jsou respektovány jako stejně významné daktyl - prstová abeceda
D/
decibel (dB) – jednotka intenzity zvuku etiologie – nauka o příčinách vzniku nemocí interkulturní komunikace -
dorozumívání
slyšících se sluchově
I/
jazyková kompetence - soustava znalostí, informací a údajů v mysli
J/
postiženými
člověka, která je základem mezilidské komunikace kinémy - pohyby mluvidel, při artikulaci přebírají funkci signálů
K/
zvukové řeči kochleární impalntát - zařízení voperované do vnitřního ucha, stimuluje přežívající vlákna sluchového nervu L/
lexikální – věcný, slovní, slovníkový modulační faktory řeči – obměňování výšky tónu, síly a barvy hlasu,
M/
změny tempa řeči O/
odezírání - vnímání mluvené řeči zrakem orální
koncepce
-
způsob
výchovy
a
vzdělávání
sluchově
postižených preferující vytvoření řeči v orální a grafické podobě perinatální – vztahující se k období před porodem dítěte a krátce po
P/
něm postnatální – týkající se doby po narození dítěte postlingvální ztráta sluchu - vzniklá po ukončení základního vývoje řeči prelingvální ztráta sluchu - vzniklá před ukončením základního vývoje řeči prenatální – týkající se doby před narozením dítěte surdopedie – disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá
31
S/
výchovou, vzděláváním a rozvojem osob se sluchovým postižením. teratogen – látka (činitel), která má schopnost vyvolat malformace
T/
vyvíjejícího se zárodku totální komunikace - používání všech možných forem dorozumívání znakovaný jazyk - uměle vytvořený systém závislý na mluveném národním jazyce znakový jazyk - přirozený jazyk neslyšících, má vlastní slovník a gramatiku, není závislý na mluveném jazyce
32
Z/
Seznam použité literatury Adresář služeb pro sluchově postižené 2005. Praha: FRPSP, 2005. ČERVENKOVÁ, A., KUDA, R. Problematika zaměstnanosti osob se sluchovým postižením. In INFO-ZPRAVODAJ, Magazín informačního centra o hluchotě FRPSP. Jaro 2005, roč. 13, č. 1. EVANS, L. Totální komunikace. Struktura a strategie. Hradec Králové: Pedagogické centrum, 2001. FREEMAN,R.D. et al. Tvé dítě neslyší? Praha: FRPSP, 1992. GONG, měsíčních sluchově postižených, www.gong.cz HLOŽEK, Z. Základy audiologie. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. HOLMANOVÁ, J. Raná péče o dítě se sluchovým postižením. Praha: Septima, 2002. HOMOLÁČ, J. Sociolingvistika. Komunikace neslyšících. Praha: FF UK,1998. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I.,II. Praha: FRPSP, 1997. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 2. díl. Praha: Septima, 1998. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. a 2. díl. Praha: Septima, 1997, 1998. HUDÁKOVÁ, A. ed. Ve světě sluchového postižení. Praha: FRPSP, 2005. INFO-Zpravodaj – magazín Informačního centra o hluchotě FRPSP (www.frpsp.cz) JABŮREK, J. Bilingvální vzdělávání neslyšících. Praha: Septima, 1998. JANOTOVÁ, N., SVOBODOVÁ, K. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. Praha: Septima, 1998. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002 Adresář služeb pro sluchově postižené 2005. Praha: FRPSP, 2005. LEJSKA, M. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. Brno: Paido, 2003. LEJSKA, V. Kompendium ORL dětského věku. Praha: Grada Publishing, 1995. MACUROVÁ, A. Poznáváme český znakový jazyk. (Úvodní poznámky). Speciální pedagogika, 2001,roč.11,č.2. MACUROVÁ, A. Jazyk v komunikaci neslyšících. (Předběžné poznámky). In Slovo a slovesnost, 1994, roč. 55. MATUŠKA,O., ANTUŠEKOVÁ, A. Rozvíjanie sluchovo postihnutých detí raného a predškolského veku. Bratislava: SPN 1992. POTMĚŠIL, M. Prstová abeceda. Praha: FRPSP, 1992 POUL, J. Jak vést neslyšící dítě k četbě. Praha: Knihovna časopisu GONG, 1991. 33
PULDA, M. Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. Brno: Paido, 2000. PULDA, M., LEJSKA, M. Jak žít se sluchovou vadou. Brno: IDVZP, 1996. PULDA, M. Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. Brno: Masarykova univerzita, 2000. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. et al. Speciální pedagogika. Olomouc: Vydavetelství Univerzity Palackého, 2003. Sociální rádce pro rodiny se sluchově postiženými dětmi. Praha: FRPSP, 2000 SOURALOVÁ, E. Čtení neslyšících. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2002. STRNADOVÁ, V. Hluchota a jazyková komunikace. Praha: FF UK, 1998. STRNADOVÁ, V. Hádej co říkám aneb Odezírání je nejisté umění. Praha: Helix, 2001. STRNADOVÁ, V. Potom ti to povíme. Praha, Česká unie neslyšících, 1994. STRNADOVÁ, V. Jaké je to neslyšet.Praha: Česká unie neslyšících, 1995. STRNADOVÁ, V. Jak se úspěšně vyrovnávat se ztrátou sluchu. I. díl Náhlá ztráta sluchu. Praha: Helix, 2001 STRNADOVÁ, V. Hádej, co říkám aneb odezírání je nejisté umění. Praha: ASNEP, 2001. ŠLAPÁK, I. Kapitoly z otorhinolaryngologie a foniatrie. Brno: Paido, 1995. Unie – časopis České unie neslyšících (www.cun.cz) VITÁSKOVÁ, K. a kol. Zefektivnění studia a profesního uplatnění handicapovaných studentů na vysokých školách. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. VITÁSKOVÁ, K. et al. Zefektivnění studia a profesního uplatnění handicapovaných studentů na vysokých školách. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2003.
34
Profil autorky:
doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D. Autorka působí na katedře speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci. Ve své práci se zaměřuje na skupinu osob se sluchovým postižením. Je tlumočnicí znakového jazyka.
E-mail:
[email protected]
Telefon:
585 635 312, 605 283 887
adresa pracoviště: Katedra speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Žižkovo nám. 5 771 40 Olomouc
35
Doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D.
MANUÁL základních postupů jednání při kontaktu s osobami se sluchovým postižením Odpovědná redaktorka Mgr. Lucie Loutocká Technická redakce Jana Hájková Návrh obálky Tomáš Adámek – aplika print, Okružní 452, 755 01 Vsetín Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup e-mail:
[email protected] Olomouc 2007 1. vydání Neprodejné ISBN 978-80-244-1630-4
36
