Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ. II. část

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí

REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ

II. část

Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti

Jaroslava Vráblíková a kolektiv Ústí nad Labem 2008

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí

REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ

II. část

Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti

Metodika Studijní část

Autorský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D. Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc. Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D. Doc. Ing. Josef Seják, CSc. Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc. Ing. arch. Karel Beránek CSc. RNDr. Petr Jirásek Ing. Martin Neruda, Ph.D. Ing. Petr Vráblík, Ph.D. Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.

Ústí nad Labem 2008

Název: REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti Autorský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.: kapitola 1., 2., 3., 4., 13. Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D.: kapitola 5. Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc.: kapitola 10., 12. Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.: kapitola 11. Doc. Ing. Josef Seják, CSc.: kapitola 8., část 2.4 Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc.: kapitola 7. Ing. arch. Karel Beránek CSc.: kapitola 9. RNDr. Petr Jirásek: kapitola 11. Ing. Martin Neruda, Ph.D.: kapitola 6. Ing. Petr Vráblík, Ph.D.: kapitola 4. Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.: kapitola 10., 12. Vědecký redaktor: Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc. Recenzenti: Doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc. Ing. František Loudát, CSc. Doc. Ing. Ladislav Slavík, DrSc.

Podpořeno projektem Ministerstva pro místní rozvoj ČR WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“.

© Fakulta životního prostředí UJEP Ústí nad Labem 2008 ISBN: 978-80-7414-085-3

Autoři: 1. Antropogenní zátěž a její charakteristika Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. 2. Možnosti obnovy antropogenně postižené krajiny v severních Čechách Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. 3. Revitalizace krajiny Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. 4. Resocializace území Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc., Ing. Petr Vráblík, Ph.D. 5. Teoretická východiska pro řešení disparit v horninovém prostředí Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D. 6. Revitalizace vodních toků Ing. Martin Neruda, Ph.D. 7. Trvalé travní porosty a jejich význam Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc. 8. Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území Doc. Ing. Josef Seják, CSc. 9. Východiska regionálního územního plánování při řešení úkolů revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území Ing. arch. Karel Beránek CSc. 10. Vymezení a funkce sociálního potenciálu v území Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc., Ing. Jaroslav Zahálka, CSc. 11. Využití sociologického šetření jako metody pro deskripci a usměrnění územního rozvoje Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D., RNDr. Petr Jirásek 12. Scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří a jejich vícekriteriální hodnocení Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc., Ing. Jaroslav Zahálka, CSc. 13. Souhrn Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.

Obsah ÚVOD..................................................................................................................................................................... 8 1.

ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ A JEJÍ CHARAKTERISTIKA ................................................................... 9 1.1 1.2 1.3 1.4

2.

MOŽNOSTI OBNOVY ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V SEVERNÍCH ČECHÁCH23 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7

3.

CHEMIE VODY A BIOTICKÉ INDIKÁTORY ................................................................................................ 64 METODY "INSTREAM FLOW" A MĚŘENÍ FYZIKÁLNÍCH VLASTNOSTÍ STANOVIŠTĚ ................................... 64 KRAJINNÉ INDIKÁTORY .......................................................................................................................... 65 POSTUP REVITALIZACE DROBNÝCH VODNÍCH TOKŮ ............................................................................... 68 VEGETAČNÍ DOPROVOD VODNÍCH TOKŮ ................................................................................................ 71 ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 73

TRVALÉ TRAVNÍ POROSTY A JEJICH VÝZNAM ........................................................................... 74 7.1 7.2 7.3

8.

DISPARITY A JEJICH TRANSFORMACE NA INDIKÁTORY ........................................................................... 58 IDENTIFIKACE DISPARIT HORNINOVÉHO PROSTŘEDÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ ............................................... 60 SHRNUTÍ TEORETICKÉHO POSOUZENÍ TRANSFORMACE DISPARIT NA INDIKÁTORY HORNINOVÉHO PROSTŘEDÍ A MOŽNOSTI JEJICH PRAKTICKÉHO VYUŽITÍ. ........................................................................ 63

REVITALIZACE VODNÍCH TOKŮ....................................................................................................... 64 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5 6.6

7.

OBECNĚ K PROBLEMATICE ..................................................................................................................... 50 NÁVRAT ČLOVĚKA DO KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ.............................................................................. 50 KONKRÉTNÍ PŘÍKLADY........................................................................................................................... 51 MOŽNOSTI RESOCIALIZACE KRAJINY S VYUŽITÍM EVROPSKÝCH FONDŮ – REGIONÁLNÍHO OPERAČNÍHO PROGRAMU............................................................................................................................................. 53

TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRO ŘEŠENÍ DISPARIT V HORNINOVÉM PROSTŘEDÍ. ....... 58 5.1 5.2 5.3

6.

TERMINOLOGIE OBNOVY KRAJINY A STRESOVÝCH FAKTORŮ PŮSOBÍCÍCH ZÁTĚŽ PROSTŘEDÍ ................ 38 METODICKÉ ZÁKLADY REVITALIZACE KRAJINY ..................................................................................... 40 REVITALIZAČNÍ CÍLE .............................................................................................................................. 43 REVITALIZAČNÍ METODY ....................................................................................................................... 44 ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 49

RESOCIALIZACE ÚZEMÍ....................................................................................................................... 50 4.1 4.2 4.3 4.4

5.

TEORETICKÁ VÝCHODISKA REKULTIVACE ............................................................................................. 23 Z HISTORIE REKULTIVACÍ V SEVERNÍCH ČECHÁCH ................................................................................ 24 REKULTIVACE POZEMKŮ PO TĚŽBĚ NEROSTNÝCH SUROVIN NA PŘÍKLADU SEVERNÍCH ČECH ................ 25 RADIAČNÍ A TEPELNÝ REŽIM NA VÝSYPKÁCH ........................................................................................ 27 TECHNOLOGIE REKULTIVACÍ.................................................................................................................. 29 REKULTIVACE SKLÁDEK ODPADŮ, ODKALIŠT A SLOŽIŠŤ ........................................................................ 36 CHARAKTERISTIKA REKULTIVOVANÉ KRAJINY ...................................................................................... 36

REVITALIZACE KRAJINY..................................................................................................................... 38 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5

4.

OBECNĚ K ZÁTĚŽI PROSTŘEDÍ .................................................................................................................. 9 ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ ............................................................................ 11 TĚŽBA UHLÍ A JEJÍ DŮSLEDKY V PODKRUŠNOHOŘÍ ................................................................................ 12 ANALÝZA KONKRÉTNÍCH PROBLÉMŮ V ENVIRONMENTÁLNÍ A SOCIÁLNĚ EKONOMICKÉ OBLASTI .......... 16

CHARAKTERISTIKA FUNKCÍ TRVALÝCH TRAVNÍCH POROSTŮ ................................................................. 74 VYUŽITÍ TTP NA CHOMUTOVSKU A V MODELOVÉ OBLASTI ................................................................... 76 VÝVOJOVÉ TENDENCE ........................................................................................................................... 83

INTEGRACE ENVIRONMENTÁLNÍCH A SOCIÁLNĚ-EKONOMICKÝCH KRITÉRIÍ JAKO PŘEDPOKLAD ÚČINNOSTI REVITALIZACE POŠKOZENÉHO ÚZEMÍ ..................................... 86 8.1 8.2 8.3

ÚVOD ..................................................................................................................................................... 86 SHRNUTÍ ZÁKLADNÍCH CHARAKTERISTIK MODELOVÉHO ÚZEMÍ ............................................................ 87 TEORETICKÁ VÝCHODISKA REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POŠKOZENÉHO ÚZEMÍ ............................... 89

8.4 8.5 8.6 9.

POZNATKY O SAMOORGANIZACI EKOSYSTÉMŮ JAKO VÝCHODISKO REVITALIZACE MODELOVÉHO ÚZEMÍ…................................................................................................................................................. 92 PENĚŽNÍ HODNOCENÍ EKOLOGICKÝCH FUNKCÍ A SLUŽEB EKOSYSTÉMŮ................................................. 95 ZÁVĚRY ............................................................................................................................................... 101

VÝCHODISKA REGIONÁLNÍHO ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ PŘI ŘEŠENÍ ÚKOLŮ REVITALIZACE A RESOCIALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ ................ 103 9.1 9.2 9.3 9.4

10. 10.1 10.1 10.2 10.3 11. 11.1 11.2 11.3 11.4 11.5 12. 12.1 12.2 12.3 12.4 12.5 12.6 13.

PŮVOD A SMYSL ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ REGIONÁLNÍHO MĚŘÍTKA ..................................................... 103 POZNÁMKY K VÝVOJI PŘÍSTUPU ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ K PROBLEMATICE REVITALIZACE A RESOCIALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ........................................ 103 NOVÝ STAVEBNÍ ZÁKON A PROBLEMATIKA REVITALIZACE A RESOCIALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ ............................................................................................ 105 ZÁVĚREČNÁ DOPORUČENÍ.................................................................................................................... 110 VYMEZENÍ A FUNKCE SOCIÁLNÍHO POTENCIÁLU V ÚZEMÍ............................................. 111 ÚVOD ................................................................................................................................................... 111 VYMEZENÍ POJMŮ ................................................................................................................................ 111 FORMY AKTIVIZACE ÚZEMNÍHO SOCIÁLNÍHO POTENCIÁLU .................................................................. 118 ZÁVĚREČNÉ ZAMYŠLENÍ A PŘÍKLADY Z PRAXE .................................................................................... 119 VYUŽITÍ SOCIOLOGICKÉHO ŠETŘENÍ JAKO METODY PRO DESKRIPCI A USMĚRNĚNÍ ÚZEMNÍHO ROZVOJE...................................................................................................................... 123 OBSAHOVÉ ZARÁMOVÁNÍ PROBLEMATIKY .......................................................................................... 123 STABILITA OBYVATELSTVA A PRACOVNÍ POMĚRY ............................................................................... 124 HODNOCENÍ PODNIKATELSKÉHO PROSTŘEDÍ A VEŘEJNÉ SPRÁVY......................................................... 126 HODNOCENÍ ZMĚN V ÚZEMÍ A KRAJINĚ ................................................................................................ 128 ZÁVĚRY ............................................................................................................................................... 129 SCÉNÁŘE MODELOVÉ OBLASTI PODKRUŠNOHOŘÍ A JEJICH VÍCEKRITERIÁLNÍ HODNOCENÍ........................................................................................................................................ 131 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA SCÉNÁŘŮ........................................................................................... 131 ZÁKLADNÍ PREMISY KONSTRUKCE SCÉNÁŘE ........................................................................................ 134 OBSAH SCÉNÁŘŮ.................................................................................................................................. 135 VERBÁLNĚ FORMULOVANÉ HYPOTÉZY JEDNOTLIVÝCH VARIANT SCÉNÁŘE ......................................... 136 VLASTNÍ PROPOČET ............................................................................................................................. 137 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ A DISKUSE.................................................................................................. 145 SOUHRN ............................................................................................................................................... 146

Úvod Fakulta životního prostředí Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem se zapojila od r.2007 do řešení programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ Ministerstva pro místní rozvoj projektem WD -44 -07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“ s cílem přispět k řešení revitalizace území pánevních okresů a tak podpořit regionální rozvoj. V rámci řešení projektu byla zpracována Studie „Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří“ jejíž I.část „Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří“ a byla vydána v. r. 2008 (Vráblíková J. a kol. UJEP Ústí n.L. 182 s. ISBN 978-80-7414-019-8). Tato výchozí publikace se zabývala teoretickými přístupy k řešení regionálních disparit, podrobně charakterizovala přírodní podmínky antropogenně postižené Chomutovsko – ústecké oblasti, zhodnotila faktory narušení horninového prostředí, analyzovala půdní fond, vodní režimy krajiny a dlouhodobé působení antropogenních vlivů na ekosystémy v pánevních okresech. Byla zpracována i socioekonomická charakteristika modelového území, identifikovány klíčové faktory, podílející se na příčinách socioekonomických a environmentálních disparit podkrušnohorské oblasti. Závěr publikace vyústil v přehled hlavních disparit v modelové oblasti – okresech Chomutov, Most ,Teplice a Ústí n.L. – v území, které zaujímá rozlohu 2276 km 2, kde žije téměř 490 tis. obyvatel. Oblast je typickým průmyslovým regionem s vysokou koncentrací energetického a chemického průmyslu, těžbou hnědého uhlí velkolomovým způsobem. Koncem 80. let 20. století patřila jako součást „Černého trojúhelníku“ k nejvíce devastovaným oblastem ve Střední Evropě. V důsledku transformace české ekonomiky na ekonomiku standardního tržního typu dochází i v oblasti severních Čech k výrazným změnám – k útlumu těžby, průmyslové výroby, snížení intenzity zemědělské výroby, což přináší další specifické regionální disparity , tj. sociální a ekonomické rozdíly. Na výše uvedenou část I.. navazuje předkládaná publikace jako výstup řešení z DC 002 – II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“, která je metodického charakteru a měla by objasnit základní přístupy k možnostem revitalizace území v Podkrušnohoří a tím i ke snížení regionálních disparit. Regionální disparity mají své politické příčiny a konsekvence a vyžadují zásahy a pomoc státu při jejich útlumu či eliminaci. Řešení regionálních disparit a s tím související rozvoj regionu spolu představují dlouhodobý proces směřující k omezení nerovnovážných vztahů mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti a hospodářského růstu. Pro harmonický rozvoj regionů je třeba vytvářet podmínky pro odstranění nebo zmírnění negativních regionálních disparit s cílem využít vnitřního potenciálu jednotlivých regionů při respektování principů trvale udržitelného rozvoje. Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. vedoucí autorského kolektivu V Ústí n. L., prosinec 2008

8

1. Antropogenní zátěž a její charakteristika 1.1 Obecně k zátěži prostředí Zátěž prostředí způsobují jak faktory přírodní (exogenní a endogenní), tak antropogenní (viz. schéma 1.1). Problematika člověkem způsobovaných negativních změn v krajině je aktuální zejména v území, které je předmětem projektu „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Zátěž z Chomutovsko–ústecké oblasti byla podrobně analyzována pomocí konkrétních disparit přírodních, environmentálních a sociálně ekonomických. (viz. publikace Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří vyd. UJEP, 2008). Schéma 1.1: Zátěž prostředí Faktory působící zátěž prostředí Přírodní

Antropogenní

Abiotické Podnebí a povětrnostní podmínky

Biotické Biota

Průmyslové škodliviny Agrotechnické Rekreační

Půdní faktory

Cílené zásahy

S antropogenní zátěží krajiny je spojován i termín DETERIORIZACE, který je vysvětlován jako zhoršení, poškození životního prostředí, takže může být vyjádřením pro negativní antropogenní činnost v krajině (Terra – země, půda, v širším pojetí krajina). Deteriorizaci můžeme považovat za proces, jímž je půda (či krajina) zbavována svých původních, přírodních (přirozených) vlastností. K narušení původních vlastností dochází v důsledku antropogenní činnosti – zejména: • těžby nerostných surovin (uhlí, rud, rašeliny, stavebních a keramických surovin), • rozvojem průmyslu, • rozvojem urbánního prostoru, • rekreací. Na základě výše uvedených deteriorizačních vlivů by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny tj. rekultivaci a následně i revitalizaci krajiny. Pro bližší specifikaci uvádíme stručnou charakteristiku problému a jeho zobecnění. V kulturní krajině je vztah mezi přírodními a antropogenními složkami harmonický, je zachována i její autoregulační schopnost. V průběhu působení stresového faktoru, který se podílí na zátěži prostředí, dochází zpravidla k destabilizaci funkcí. V krajině se tak setkáváme s narušením stability přírodních složek, zejména činností člověka, což je označováno za „narušenou kulturní krajinu“. S ní souvisí narušení harmonického stavu mezi složkami přírodními a antropogenními, čímž jsou narušeny i přirozené autoregulační schopnosti. I přes

9

značnou míru narušení existuje ještě částečná autoregulační schopnost a proto je možná i restaurace krajiny. Při dlouhodobém a intenzivním působení stresového faktoru působícího zátěž prostředí dochází k funkčním změnám a snížení odolnosti. V krajině vede vyšší míra narušení k degradaci prostředí. Stav je charakterizován značným narušením stability přírodních složek a jen nízkou autoregulační schopností. Degradací prostředí rozumíme snižování kvality jednotlivých prvků nebo celého životního prostředí pro společenské využívání. Degradované prostředí je charakteristické narušenou stabilitou a přírodní podmínky jsou negativně ovlivňovány člověkem. Při ústupu negativního působení společensko hospodářských jevů existuje naděje, že u krajiny dojde k její regeneraci, návratu k autoregulaci a obnově její ekologické rovnováhy. Negativní vliv člověka v krajině vede až k její devastaci. Pod tímto pojmem si obecně představujeme znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek. Devastovaná krajina má strukturu zcela přeměněnou, přírodní složky jsou zničeny, vyloučena je autoregulace, neexistuje homeostáze. Zastavení další devastace a zajištění obnovení – restaurace je možné prostřednictvím socioekonomické složky použitím značného množství energie (zejména formou biotechnických opatření). Zpravidla je půda vyřazena z biologického látkového koloběhu, zlikvidováno rostlinstvo a odstraněna nejúrodnější vrchní část půdy. Devastace je spojena zejména s těžbou nerostných surovin. S krajinou devastovanou bylo a je možno se setkat nejčastěji v pánevní oblasti Severních Čech. Při vyšší formě zátěže byl mnohdy srovnáván stav životního prostředí s ekologickou katastrofou tj. situací, v níž nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému a jeho schopnost adaptace je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K ekologické katastrofě byl na přelomu 80 a 90. let přirovnáván stav životního prostředí v Podkrušnohoří (viz. schéma 1.2). Schéma 1.2: Zásahy člověka do krajiny Intenzita zásahu člověka v krajině
Vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se blíží harmonickému stavu Kulturní krajina
Autoregulační schopnost je zachována
Stabilita přírodních složek je narušena člověkem Narušená kulturní krajina
Existence částečné autoregulace
Dlouhodobé a intenzivní působení stresového faktoru
Vyšší míra narušení stability přírodních složek
Částečná autoregulační schopnost Degradace prostředí
Přechodného či trvalého charakteru
Při ústupu zátěže může dojít k regeneraci - návratu k autoregulaci a k obnově ekologické rovnováhy krajiny
Znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek
Likvidace části půdy i rostlinstva
Struktura zcela přeměněna Devastace
Přírodní složky zničeny
Vyloučena autoregulace, neexistuje homeostáze
Obnova možná vkladem energie (biotechnická opatření)
Nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému Ekologická katastrofa
Podmínky biologické reprodukce systému zanikají

10

1.2 Antropogenní zátěž krajiny v Podkrušnohoří Již koncem 19.století se začíná v Rakousku – Uhersku významně rozvíjet průmysl na severu Čech. Zakládání nových podniků bylo umožněno tím, že zde byla naleziště hnědého uhlí. Postupně se vybudovala železnice, docházelo k rozvoji sídel a zvyšoval se zde významně počet obyvatel. Rozvoj průmyslu zde pokračoval po celé 20. století. Postupně se budoval chemický průmysl, koncentrovaný v dalším období do Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L. a litvínovského podniku Chemopetrol. Ve 20.století hrály významnou roli i podniky Válcovny trub a železa (VTŽ) Chomutov a celá řada menších sklářských podniků, postupně zkoncentrovaných do podniku Glavunion Teplice. S těžbou uhlí v zájmové oblasti bylo spojeno i jeho využívání na energii. Šlo o podniky zajištující teplo – např. Severočeské teplárny Komořany, Dalkia Trmice. Největší podíl hnědého uhlí je však využíván na výrobu elektrické energie, kdy bylo vystavěno 6 elektráren vázaných na Severočeskou hnědouhelnou pánev s výkonem 3,62 tis. MW. Krajina v Podkrušnohoří byla a je typickým průmyslovým regionem, se všemi negativními dopady na prostředí – zejména emisní i imisní zátěže, které byly příčinou zařazení oblasti do tzv. „černého trojúhelníku“(Podkrušnohoří, Slezsko, Sasko). Antropogenní zátěž je charakterizována na vývoji průměrných ročních koncentrací SO2, NOx a průměrných ročních koncentrací prachu (viz. grafy 1.1, 1.2, 1.3). Graf. 1.1: Charakteristika antropogenní zátěže – průměrné roční koncentrace SO2 Chomutovsko–ústecké oblasti

(Zdroj dat: Zdravotní ústav Ústí nad Labem) Poznámka: Přerušovaná čára vyjadřuje limitní hodnotu pro ochranu zdraví, platnou v roce 2004

11

Graf. 1.2: Charakteristika antropogenní zátěže – průměrné roční koncentrace NOX v Chomutovsko–ústecké oblasti

(Zdroj dat: Zdravotní ústav Ústí nad Labem) Poznámka: Přerušovaná čára vyjadřuje platnou limitní hodnotu pro ochranu ekosystémů

Graf 1.3: Průměrné roční koncentrace prachu (TSP a PM10) v Chomutovsko–ústecké oblasti

(Zdroj dat: Zdravotní ústav Ústí nad Labem) Poznámka: Přerušovaná čára vyjadřuje současný platný imisní limit pro ochranu lidského zdraví

1.3 Těžba uhlí a její důsledky v Podkrušnohoří Ložiska hnědého uhlí jsou situována do Severočeské hnědouhelné pánve, která se rozprostírá od Ústí n.L. až ke Kadani. V současnosti probíhá těžba na Mostecku ve dvou dolech – Vršany a ČSA, tyto lomy jsou ve vlastnictví Mostecké uhelné společnosti a.s. (velkolomy ČSA, Vršany-Šverma, hlubinný důl Centrum). Ve zbývající části pánve se těží na lomu Bílina (okres Teplice) a v lomu Nástup Tušimice, (lom Tušimice-Libouš), které jsou ve vlastnictví Severočeských dolů Chomutov a.s.

12

Udává se, že v SHP bylo vytěženo více jak 3,5 mld. tun uhlí, z toho 2,6 mld. velkolomovým způsobem. Na vnější a vnitřní výsypky bylo přesunuto více jak 7 mld. m3 nadložních zemin. Graf 1.4: Historický vývoj těžby v Podkrušnohoří za období 1860 až 2007 70 60 50 40

mil. t

30 20 10 0 1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2007

(Zpracováno FŽP ze zdrojů: historie těžby, materiály SHR, MUS a SD)

S těžbou jsou spojeny zábory pozemků, převáženě se jednalo o zemědělskou půdu. Udává se, že bylo zabráno pro těžbu 40. tis. hektarů pozemků, z toho 33 tis. po r. 1945. V oblasti SHP bylo v důsledku těžby hnědého uhlí zlikvidováno 84 sídel. Z toho nejvíce na Mostecku. V r. 1964 bylo rozhodnuto o likvidaci města Most s 34 tisíci obyvatel, které bylo zlikvidováno v letech 1967 – 1982 v důsledku těžby uhlí lomem Most. Severočeská hnědouhelná pánev je největší a těžebně nejvýznamnější hnědouhelnou pánví v České republice. Zaujímá mezi Ústím nad Labem a Kadaní plochu cca 140.000 ha (viz. obr.4).

Obr. 1.4: Zastoupení ploch ovlivněných důlními aktivitami

(Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 – upraveno FŽP) 13

Zásahy těžby do krajiny Hlavní disparitou uhelných revírů, zejména při povrchové těžbě hnědého uhlí, byly a jsou změny v krajině. Zásahy byly umocněny v druhé polovině 20. století, kdy se těžba koncentrovala do větších územních celků, na kterých se těží velkolomovým způsobem. Obecně lze konstatovat, že zásahy v důsledku těžby v krajině se projevují především: • geomorfologickou proměnou území, • vznikem nového reliéfu a jeho postupnou transformací, • přesunem těžených nadložních zemin z lomových jam na vnější výsypky, • těžbou, přepravou a zakládáním odklizových hmot vznikají výrazně odlišné stratigrafické poměry spočívající ve změnách petrografických, fyzikálně chemických, fyzikálně mechanických a technologických vlastností ukládaných hmot do nově vznikajících recentních útvarů, • jsou výrazně narušeny hydrogeologické poměry území (podzemní vody, hydrologické poměry území, infiltrační poměry, výpary a místní srážky) • těžbou dochází k degradaci až destrukci (zničení, rozvrat, zkáza) pedosféry – orniční a podorniční vrstvy, • lomová těžba ovlivňuje také atmosféru a mikroklima území, kvalitu ovzduší úletem a rozletem prachových částic z rozsáhlých prostorů těžby ve vlastním lomu, z výsypek a dopravních cest, • je narušena biosféra v subsystémech fytocenóz, zoocenóz, včetně mikrobiálních cenoz. S těžbou je spojen odkliz nadložních zemin, skrývka. Její objem je velmi variabilní dle jednotlivých těžených lomů, ale v průměru se dnes pohybuje se kolem 5 m3, což představuje cca 7 t odklizovaných nadložních zemin na 1 tunu vytěženého uhlí. Skrývkové hmoty se ukládají na výsypky. Setkáváme se s výsypkami situovanými mimo prostor lomu (vnější výsypky) a při postupu těžby pak s výsypkami uvnitř vytěžené části lomu (vnitřní výsypky).

Schéma 1.3: Vliv těžby na krajinu Jak zasahuje těžba do krajiny

Proměny krajiny

Recentní útvary









Vznik nového reliéfu Změna stratigrafických poměrů Narušení hydrogeologických poměrů Devastace pedosféry – orniční a podorniční vrstvy Ovlivnění atmosféry, mikroklimatu a kvality ovzduší Narušení biosféry (fytocenóz, zoocenóz a mikrobiálních cenóz) Po těžbě zůstávají:
Zbytkové jámy
Výsypky Charakteristika recentních útvarů:
Ekologicky extrémní
Nestabilní a neproduktivní ekosystémy

14

Výsypky a zbytkové jámy jsou recentními útvary, které působí významné změny v krajině a lze je charakterizovat i jako: • • • • • • • • • • • •

extrémní stanoviště, neproduktivní, nestabilní ekosystém, iniciální stadium vývoje, dominance anorganických složek, minimum organické hmoty (biogen. prvků), absence bioty, později iniciální fytocenózy, mikrobiocenózy, zoocenózy, transformace reliéfu (vnější výsypky, zbyt. lomy), změny v hydrosféře (podzemní a povrchové vody, odtokové poměry, infiltrace, změna výparu a srážek), degradace a destrukce pedosféry, změna stratigrafických a petrografických poměrů, narušení fytocenózy, zoocenózy a mikrobiálních cenoz, rozsáhlé plochy bez zeleně působí změny mikroklimatu, mezoklimatu a kvality ovzduší (zápary).

Problematika výsypek je znázorněna na schématu 1.4.

Schéma 1.4: Problematika výsypek Problematika výsypek Vnější (mimo důlní prostor)

Umístění výsypek v krajině

Vnitřní (uvnitř lomu)

Stavba výsypek a technologie zakládání

přednostní zakládání do extenzivních území

přednostní stavba koncentrovaných výsypek

trvalá stabilita výsypkového tělesa

geomechanické a fyzikální vlastnosti zemin

maximalizace využití výsypných prostorů

minimalizace plošného podílu svahových částí

tvar a únosnosti podloží a výsypky

hydrické poměry výsypky a okolí

sklonitost výsypkových svahů

přednostní uplatňování bočních úpadních způsobů zakládání

maximalizace podílu plošných částí

sedání výsypek

15

1.4 Analýza konkrétních problémů v environmentální a sociálně ekonomické oblasti Pro nástin teoretických východisek možnosti revitalizace území modelové oblasti a získání relevantních údajů pro problematiku revitalizace jako podkladu pro zpracování návrhů metodických postupů pro řešení revitalizace území pánevních okresů přistoupili řešitelé k analýzám přírodního a sociálně ekonomického prostředí. Jejich cílem je zpracování podkladů pro zefektivnění regionální politiky a snížení disparit ve strukturálně postižených regionech, jejichž významným představitelem jsou pánevní okresy v Podkrušnohoří. Pro objektivní a komplexní přístup k hodnocení problémů disparit ve sledovaném regionu, Chomutovsko–ústecké oblasti přistoupili řešitelé projektu k regionální analýze zaměřené zejména na disparity v oblasti ekonomické, sociální a environmentální. První etapu těchto prací představuje provedení SWOT analýzy (SWOT–A) pro danou oblast. Interpretace jejich výsledků bude využita k určení relevantních faktorů, které by měl scénář pro zpracování návrhů metodických postupů (resp. jeho varianty) dále sledovat (viz. kapitola č. 12. Scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří a jejich vícekriteriální hodnocení). Podstatou této metody je SWOT analýza hodnotící silné (Strenghts) a slabé (Weaknesses) stránky určité společnosti (korporace, komunit …), příležitosti (Opportunities) a hrozby (Threats), které jsou pro tuto společnost spojeny či vyvstávají v souvislosti s realizací určitého projektu (podnikatelského záměru, strategie nebo i restrukturalizačních procesů). Analýza spočívá v rozboru a hodnocení současného stavu společnosti (→ vnitřní prostředí) a současné situace okolí společnosti (→ vnější prostředí). Kombinace faktorů SWOT vymezuje čtyři kvadranty strategií (viz. schéma 1.5):

Schéma 1.5: Kombinace faktorů SWOT – kvadranty strategií

Obvyklá interpretace těchto strategií je: SO – využít silné stránky na získání výhody WO – překonat slabiny využitím příležitostí ST – využít silné stránky na čelení hrozbám WT – minimalizovat náklady a čelit hrozbám

16

Prvořadým úkolem pro zpracování analýzy problémů obecně je určit pro naši modelovou oblast, v rámci výše uvedených faktorů a strategií základní pilíře, které vycházejí z principů trvale udržitelného rozvoje pro řešení modelové oblasti v Podkrušnohoří. Jedná se o :

Environmentální pilíř – ovzduší, voda, krajina, agrosystémy, ekosystémy, odpady Ekonomický pilíř – průmysl, podnikání, zemědělství, služby Sociokulturní pilíř – zdravotnictví, sociální péče, vzdělávání, kultura Pro vypracování návrhu SWOT–A byly po prostudování využity následující prameny a údaje:




Statistická data ČSÚ




Koncepční a strategické dokumenty Ústeckého kraje, zejména Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje v letech 2006 – 2020




Strategie udržitelného rozvoje České republiky, vládou schválena dne 8. 12. 2004 (usnesení č. 1242/04).




Publikace autorského kolektivu z projektu WD 44-07-1 Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří

Materiály byly posouzeny z hlediska principů trvale udržitelného rozvoje a využity kolektivem hodnotitelů pro zpracování SWOT –A dle jednotlivých pilířů.

I. ENVIROMENTÁLNÍ PILÍŘ SILNÉ STRÁNKY • • • • • • • • • •

významné přírodní a kulturní památky velký podíl velkoplošných zvláště chráněných území nárůst podílu plochy trvalých travních porostů z celkové rozlohy zemědělských půd velká rozloha rozpracovaných a dokončených rekultivací, zejména lesnických, zemědělských a ostatních velký podíl ploch listnatých dřevin z celkové rozlohy lesních porostů hustá síť stanic pro monitorování kvality ovzduší velký podíl obyvatel zásobovaných pitnou vodou z veřejných vodovodů velký počet obcí s veřejnou kanalizací s koncovou ČOV velký podíl odpadů, který je využit jako druhotná surovina prostřednictvím recyklace, regenerace a kompostováním relativně vysoké investice na ochranu životního prostředí, zejména na ochranu ovzduší a klimatu

SLABÉ STRÁNKY • •

rozsáhlá fragmentace krajiny liniovými stavbami a devastace přírody antropogenními aktivitami narušení ekologických funkcí krajiny

17

• • • • • • • • • • • •

velký rozsah území silně narušených těžbou nerostných surovin velký rozsah poškozených lesních ekosystémů (zejména imisní poškození lesů v horských oblastech kraje) větší imisní zátěž půd a ekosystémů v porovnání s ČR nárůst rozlohy neobhospodařovaných a neudržovaných ploch zemědělské půdy velký počet ploch se starými ekologickými zátěžemi, zejména s kontaminací půdy a podzemních vod nízká kvalita ovzduší způsobená velkým množstvím emisí produkovaných stacionárními zdroji (oxid siřičitý, oxidy dusíku a uhlovodíky) špatná jakost povrchových a podzemních vod, zejména v oblasti Mostecka vyšší spotřeba vody na jednoho obyvatele v porovnání s průměrem ČR vysoká celková produkce odpadů (největší podíl tvoří odpady produkované energetickým průmyslem) malé využití alternativních energetických zdrojů nízký podíl obcí se schválenou územně plánovací dokumentací negativní image oblasti a stále ještě přetrvávající horší stav životního prostředí v porovnání s průměrem ČR

PŘÍLEŽITOSTI • • • • • • • • • •

zvyšování rozlohy maloplošných zvláště chráněných území, plynoucích ze závazků ČR vůči EU (Natura 2000) další zalesňování nevyužívaných půd a snižování rozsahu nahodilých těžeb dřevní hmoty v důsledku ochranných opatření rozvoj ekologického a energetického zemědělství vytváření nových pracovních příležitostí v primárním sektoru v rámci odpadového hospodářství a při sanacích starých ekologických zátěží i realizaci environmentálních opatření rychlé a efektivní sanační a rekultivační procesy po těžbě uhlí a dalších průmyslových činnostech pokračující proces odsiřování a snižování prašnosti velkých stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší programy a projekty revitalizace krajiny a vodotečí, projekty pozemkových úprav podpora multifunkčního využití krajiny rozvoj systému environmentálního vzdělávání podpora environmentálně šetrného turismu, zejména v horských oblastech kraje

RIZIKA • • •

rostoucí tlak na krajinu a ekosystémy v důsledku předimenzovaného rozvoje ekonomických aktivit územní plánování nerespektující principy udržitelného rozvoje pokračování a nárůst těžby nerostných surovin 18

• • • • •

pomalá a neefektivní revitalizace nevyužívaných zdevastovaných ploch a objektů („brownfields“) neregulovaná nebo nedostatečně regulovaná výstavba, zejména v suburbánním zázemí velkých měst („urban sprawl“) pomalá a neefektivní sanace starých ekologických zátěží nekoncepční řešení vodní dopravní infrastruktury kraje rostoucí celková produkce odpadů, které se odstraňují pomocí skládkování; nárůst produkce nebezpečných odpadů

II. EKONOMICKÝ PILÍŘ SILNÉ STRÁNKY • • • • • • •

výhodná geografická poloha oblasti pro příhraniční spolupráci s regiony v SRN přítomnost části transevropského koridoru Berlín – Praha – Brno – Bratislava – Sofie – Istanbul (dálnice D8; železniční trať 090/815), labská vodní cesta hustá regionální silniční a železniční síť dobré dopravní propojení významných center oblasti tradice průmyslové výroby (chemický, těžební, energetický a sklářský průmysl) významné zásoby nerostných surovin komparativní výhoda levné (i odborné) pracovní síly

SLABÉ STRÁNKY • • • • • •

silné zaměření ekonomiky na průmyslová odvětví s velkou materiálovou náročností nízký počet středních a malých podniků velká koncentrace ekonomických subjektů v centrech kraje vysoká míra nezaměstnanosti velký počet nevyužívaných zdevastovaných ploch a objektů („brownfields“) špatný technický stav regionálních tratí, silnic II. a III. třídy a místních komunikací

PŘÍLEŽITOSTI • • • • • • •

zvyšování ekonomického růstu v důsledku dokončení transformace ekonomiky a následné stabilizace podniků zvýšení počtu stabilních ekonomických subjektů v oblasti využívání nejlepších dostupných technik, zejména v sekundárním sektoru stimulace přílivu zahraničních investic, zejména do oborů produkujících nejmodernější technologie („Hi-Tech“) rozvoj environmentálně šetrného cestovního ruchu a navazujících odvětví efektivní využívání finančních zdrojů EU vybudování rozsáhlé sítě průmyslových zón ve městech

19

•

dostavba veřejné dopravní infrastruktury (D8, R6, R7, silnice I/13, modernizace vybraných železničních tratí)

RIZIKA • • • • • • •

relativně nízký příliv zahraničního kapitálu oborově jednostranné zaměření průmyslových aktivit růst nezaměstnanosti související s útlumem těžkého průmyslu, části energetiky a těžby nerostných surovin nedostatečný rozvoj malého a středního podnikání preference investic na „zelené louce“ před revitalizací nevyužívaných zdevastovaných ploch a objektů „brownfields“ odliv vysoce kvalifikované pracovní síly nárůst přepravních výkonů v osobní dopravě, v důsledku „vynucené mobility obyvatel“ za prací

III. SOCIOKULTURNÍ PILÍŘ SILNÉ STRÁNKY • • • • • • • • • •

velký počet lůžek a dobrý technický stav sociálních zařízení příznivá věková struktura obyvatelstva v porovnání s ostatními regiony vyšší úhrnná plodnost žen v porovnání s ostatními regiony ČR kladný celkový přírůstek obyvatel vysoký počet živě narozených dětí nižší stáří bytového fondu a vyšší podíl bytů I. kategorie v panelové výstavbě v porovnání s průměrem ČR činnost Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (7 fakult) a v Mostě pracoviště pobočky VŠB TU Ostrava, pobočky VŠ finanční a správní a VŠCHT (Most) a v Litvínově ČZU Praha činnost vyšších odborných škol výhodná poloha příznivě ovlivňující vícedenní turistiku vysoký podíl chráněných území, lázeňská střediska, areály zimních a letních sportů

SLABÉ STRÁNKY • • • • • • •

vysoká míra nezaměstnanosti vysoký počet přiznaných dávek sociální podpory ztráta vztahu člověka ke krajině trend nárůstu sociálně-patologických jevů malá kapacita lůžek v zařízeních sociální péče pro seniory nedostatečně zajištěné služby krizové intervence nejvyšší úmrtnost mužů a žen na 100 000 obyvatel ve srovnání s ostatními kraji ČR

20

• • • • • • • • • •

vyšší počet výskytu alergických onemocnění ve srovnání s průměrem ČR vysoká míra potratovosti ve srovnání s ostatními kraji vysoká míra rozvodovosti ve srovnání s celorepublikovým průměrem velký počet trvale neobydlených domů a bytů nízký podíl výdajů na vědu a výzkum vysoký podíl obyvatel se základním vzděláním a bez vzdělání nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel v porovnání s průměrem ČR špatný technický stav a nevhodné využití kulturních památek nedostatečná základní a doplňková infrastruktura cestovního ruchu nízký zájem o vyšší formy vzdělávání ze strany mládeže i rodičů

PŘÍLEŽITOSTI • • • • • • • • • • • •

rozšiřování nabídky rekvalifikačních kurzů optimalizace počtu lůžek akutní a následné péče důraz na všechny stupně zdravotní prevence prevence sociálně-patologických jevů pokračující integrace minoritních a znevýhodněných skupin obyvatelstva rozvoj bytové výstavby, zejména tzv. startovacích a sociálních bytů prioritní orientace na výchovu mládeže v rámci tzv. volnočasových aktivit vyšší provázanost aktivit Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem s potřebami sociální a ekonomické sféry větší soulad zaměření soustavy s požadavky trhu práce růst vzdělanosti obyvatel Ústeckého kraje posílení systému celoživotního vzdělávání využití potenciálu ekologicky šetrného turistického ruchu, včetně možnosti ekoagroturistiky v rámci primárního sektoru

RIZIKA • • • • • • • • •

zvyšování počtu neúspěšných žadatelů o práci z řad absolventů rostoucí počet příjemců sociálních dávek pomalá rekvalifikace nezaměstnaných snižování životní úrovně související s poklesem příjmů domácností zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva v důsledku horšího životního prostředí a negativních vlivů antropogenních aktivit pokračování imigrace problémových a nepřizpůsobivých občanů do oblasti setrvačnost negativního image kraje regulace počtu zařízení vzdělávací soustavy snižování počtu kulturních a sportovních zařízení v důsledku úsporných opatření

21

• •

nižší kvalita služeb a infrastruktury cestovního ruchu v porovnání se sousedními regiony nezájem značné části veřejnosti o věci veřejné

Zpracovaná SWOT-A doplňuje předchozí část týkající se antropogenní zátěže v Podkrušnohoří a předchází problematice zaměřené na obnovu krajiny. Literatura: Anděl, J., Jeřábek, M., Oršulák, T.: Vývoj sídelní struktury a obyvatelstva pohraničních okresů Ústeckého kraje. Acta Universitatis Purkynianae 88, Studia Geographica IV., UJEP Ústí n. L., 229 s., ISBN 80-7044-493-2). 2004 Dejmal, I.: Demografické a sociální limity rozvoje Podkrušnohorské pánve, Studie, 24s., 2007 Farský, M. a kol.: SWOT analýza modelového regionu. Interní zpráva za aktivitu A413, UJEP, Ústí n. L. 2008 Kašpar, J.: Vliv zahlazování následků báňské činnosti na cenu uhlí. VŠB Ostrava 2008 Kolektiv autorů: Hornická ročenka ISBN 80-7225-233-X, 2006 Kolektiv autorů: Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 455 s. VŠ učebnice, Plzeň 2008 Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007, vydal Krajský úřad Ústeckého kraje 2008 Statistické ročenky životního prostředí. Vydalo MŽP Praha 2004, 2005, 2006 Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří část I. Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří, FŽP UJEP Ústí nad Labem, 2008 Wokoun, R. a kol.: Regionální rozvoj a jeho management. VŠE Praha, 2008 Zpráva společnosti Mostecká uhelná a.s. Činnost a udržitelný rozvoj v roce 2006, MUS Czech Coal Group 2007 Zprávy o stavu znečištění ovzduší, Zdravotní ústav Ústí nad Labem 2006

22

2. Možnosti obnovy antropogenně postižené krajiny v severních Čechách 2.1 Teoretická východiska rekultivace U pojmu REKULTIVACE je uváděn výklad ve vztahu k zemědělství jako „opětovná kultivace zanedbané, zničené nebo poškozené půdy“ za účelem jejího navrácení zemědělské výrobě nebo jejímu zalesnění. Někteří autoři vztahují rekultivaci k půdám těžkým, lehkým, chemicky poškozeným apod. Výklad ekologický charakterizuje rekultivaci jako lidskou činnost zaměřenou na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny a spojuje s tím uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. A z tohoto ekologického pojetí autoři textů vychází. Je uváděno i širší pojetí pojmu REKULTIVACE jako „soubor různých opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené a zpustošené přírodní nebo lidskou činností, přispívá k obnovení produkčnosti krajiny, jejích přírodních vlastností jako celku, tj. všech jejích přírodních složek“. Na podkladě uvedených deteriorizačních vlivů (viz. část 1.) by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny tj. rekultivační proces. Největší podíl rekultivovaných ploch je v ČR po těžbě nerostných surovin (povrchová těžba a hlubinná těžba uhlí, výsypky a odvaly, odkaliště, vytěžená rašeliniště, území po těžbě kamene, štěrkopísku, cihlářských a keramických surovin). Významný je i podíl skládek odpadů, složišť odpadních látek (popílků, popelů, strusky apod.) a kalů, všechny tyto recentní útvary se rovněž musí rekultivovat.

Schéma 2.1: Přehled prací spojených s těžbou, sanací a rekultivací Přehled aktivit v těžební krajině Přípravné práce – Důlnětechnická etapa Ukončení těžby Nadložní zeminy Sanační skrývka Stavba výsypek Předání území do rekultivace

Ekotechnická etapa Rekultivační práce

Technické práce Terénní úpravy Stabilizační a protierozní opatření

Biotechnické práce Zemědělské Lesnické a Ostatní rekultivace

Revitalizace Resocializace

Povinnost rekultivovat Legislativou ČR je určena ze zákona povinnost území zdevastovaná těžbou nerostných surovin (Horní zákon), ale i některými dalšími antropogenními činnostmi po ukončení těchto činností, zrekultivovat. Zákonem č. 334/92 Sb. je určena povinnost obnovit území po těžbě s cílem navrátit je do původního stavu. Jedná se o zákon o ochraně zemědělského půdního fondu č. 334/92 Sb. (dříve zákon č. 53/66 Sb. ve znění zákona č. 10/93 Sb.) Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu požaduje zemědělskou půdu co nejméně narušovat. Po ukončení nezemědělské činnosti se musí neprodleně provést taková terénní 23

úprava, aby dotčené území bylo svým tvarem, uložením zeminy a vodními poměry připraveno k rekultivacím a způsobilé k plnění dalších funkcí v krajině podle schváleného plánu rekultivací. Významným opatřením je skrývka vrchní kulturní vrstvy a zemin zúrodnění schopných. Na zákon navazuje vyhláška MŽP č. 13/1994 Sb., kde jsou uvedeny konkrétní podmínky pro provádění rekultivací (vedení protokolu – provozní deník, zápisy o postupu prací, termínech etap.). V příloze vyhlášky MŽP č. 13/1994 Sb. je uveden obsah plánu rekultivací půdy, který tvoří: - Technická část (množství skrývaných zemin a způsob jejich využití, cíl rekultivací, způsob terénních úprav pozemků, úpravy vodního režimu, meliorační opatření, problematika komunikací, atd.) - Biologická část (meliorační osevní postup, cíl rekultivace, intenzita hnojení) - Časový postup technické a biologické rekultivace - Rozpočet nákladů na rekultivaci - Mapové podklady Další legislativní normou je mnohokrát novelizovaný a doplňovaný zákon č. 44/88 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) vydaný ve znění všech změn a doplňků pod č. 439/92 Sb. (s dalšími změnami a doplňky v letech následujících), který mimo jiné stanovuje těžařům povinnost sanace dotčeného území včetně rekultivace a ukládá povinnost vytvářet na sanace a rekultivace finanční rezervu. Výše uvedené normy jsou ve vazbě na těžbu nerostných surovin. Jsou ale i další činnosti, jejichž důsledky je nutno odstraňovat a zajistit rekultivaci. Týká se to např. skládek a odkališť. Jedná se o stavby a vztahuje se na ně zákon o Územním plánování a stavebním řádu (č. 183/2006 Sb., změna č. 68/2007 Sb. a č. 191/2008 Sb.), ve kterém se vyžaduje rekultivace územně naplánovat a podrobit projekt rekultivací i jejich realizaci stavebnímu řízení. Rovněž zákon o odpadech (č. 185/2001 Sb.) stanovuje povinnost vytvářet finanční rezervu pro rekultivaci skládky.

2.2 Z historie rekultivací v severních Čechách První zprávy o povinnosti obnovit území po těžbě do původního stavu nacházíme v r. 1854 v Horním zákoně Rakousko uherské monarchie (č. 146/1854), kde je stanovena povinnost sanovat a obnovit území po těžbě. Aktuální oblastí pro obnovu území po těžbě bylo Podkrušnohoří proto zde Zemědělská zemská rada v r. 1880 zřizuje v Duchcově Rekultivační expozituru, která se zabývala rekultivacemi v severních Čechách. Do r. 1934 bylo na území SHR provedeno 2 150 ha rekultivací, převážně zemědělských. Konec 30. – 40. let 20. století byl dle historiků rekultivačně málo produktivní. Po r. 1945 se výrazně zvyšuje těžba uhlí, což sebou přináší zábory pozemků s destrukčními vlivy v krajině. V r. 1959 byl vypracován pro celou SHP unikátní „Generel rekultivací“ jako věcný podklad pro územní plánování. Postupně byly zpracovávány těžebními organizacemi plány sanací a rekultivací. Vytváří se specializovaná pracoviště, která se začínala zabývat projektováním, ale i praktickým prováděním rekultivačních prací v jednotlivých pánevních okresech. Od 50. let do r. 1960 bylo ukončeno cca 350 ha rekultivací. Do r. 1990 byla tato činnost koncentrována do několika pracovišť (např. Severočeské rekultivace Most, Báňské projekty Teplice, Rekultivace Bílina). Po r. 2000 se počet subjektů poskytujících rekultivace významně zvýšil. Do r. 2000 se udává v SHP dokončených 7.350 ha a celkem do r. 2007 již 10.760 ha (viz. tab. 2.1). V oblasti SHP se udává, že bylo těžbou dotčeno cca 28.tis. ha, takže zbývá dokončit obnovu na velké části území.

24

O rozvoj rekultivace v severních Čechách se významně zasloužil Ing. Stanislav Štýs, DrSc., bývalý pracovník Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě, který jako první zpracovával metodické postupy rekultivačních prací v Podkrušnohoří a zároveň se podílel na jejich realizaci. Významně přispěl ke vzniku České rekultivační školy, která stále zaujímá významné postavení v obnově krajiny po těžbě uhlí ve Středoevropském prostoru.

2.3 Rekultivace pozemků po těžbě nerostných surovin na příkladu severních Čech V regionu severních Čech, v Severočeské hnědouhelné pánvi těží 2 subjekty – Mostecká uhelná společnost a Severočeské doly Chomutov a v Sokolovské pánvi Sokolovská uhelná. U všech těchto subjektů dominuje těžba hnědého uhlí povrchovým, velkolomovým způsobem. Předkládaná publikace si vytkla za cíl nastínit problematiku rekultivace z pohledu zahlazování hornické činnosti a obnovy území po těžbě v severních Čechách. Vychází z celé řady podkladů, zejména z prací Štýse (1981 až 2005), z metodik pro praxi „Rekultivace území devastovaných báňskou činností v oblasti Severočeského hnědouhelného revíru“ (VUMOP, SDCH, MUS 1999), ale i z výsledků FŽP z řešení výzkumného záměru MŠMT „Výzkum antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ (2000-2004), projektů „Zkušeností z využití antropogenně postižené krajiny ke strategii rozvoje venkova (1J 056/052, 2005-2007)“ a zejména ze současně řešeného projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Dále vychází ze zkušeností jednotlivých těžebních firem a jejich pracovníků. Vývoj ploch zapojených do rekultivace za SHP od r. 1950 do současnosti je uveden v tabulce 2.1.

Tabulka 2.1: Orientační údaje o vývoji rekultivačních prací v SHP (1950-2007 v ha) Rok

1950

Dokončené rekultivace

1960

1970

1980

1990

2000

2005

2006

2007

0

350

1 100

3 000

6 400

7 346

9 558 10 337 10 759

Rozpracované

20

595

2 465

4 139

2 809

5 368

5 288

V rekultivačním procesu

20

945

3 565

7 139

9 209 12 714 14 846 15 558 16 189

5 221

5 430

(údaje po r. 2000 získané z SDCH, MUS a PKÚ)

Z uvedeného přehledu je patrno, že významný pokrok v rekultivaci území je dosahován po r. 2000. Dokončené rekultivace v r. 2007 dosáhly v SHP (od r. 1950) objem 10 759 ha, rozpracováno bylo 5 430 ha. Přehled o struktuře dokončených rekultivací je uveden v tabulce 2.2.

Tabulka 2.2: Přehled o struktuře rekultivací dokončených v období 1950 – 2007 v ha v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR) Druh rekultivace

Zemědělská

Lesnická

Hydrická

Podnik SDCH 1 450 1 637 MUS 1 522 3 012 PKÚ 349 303 SHR celkem ha 3 321 4 952 % 30,9 46,0 Vysvětl.: SDCH – Severočeské doly Chomutov MUS – Mostecká uhelná společnost PKÚ – Palivový kombinát Ústí nad Labem

136 138 8 282 2,6

Ostatní rekultivace vč. parkové 333 1 641 230 2 204 20,5

Celkem (ha) 3 556 6 313 890 10 759 100

25

Graf 2.1: Podíl jednotlivých rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru

Největší podíl rekultivací tvoří rekultivace lesnická, celkem 46 %, významný podíl tvoří i rekultivace zemědělská, rozkládá se téměř na 1/3 obnoveného území. Svůj objem postupně zvyšuje i hydrická rekultivace, kam se řadí menší vodohospodářská díla (např. příkopy, retenční stabilizační nádrže) nebo větší vodní plochy pro příměstskou rekreaci jako je zaplavování zbytkových jam – jezero Most, Chabařovice. Od r. 1998 se výrazně zvyšuje i podíl ostatních rekultivací. Jejich cílem je vytváření funkční a rekreační zeleně, začlenění rekreačních a sportovních ploch do krajiny, vybudování základních komunikací a příprava ploch pro komerční využití. Z historického hlediska uvádí Štýs (2001) následující etapy rekultivačních prací: • Sukcesivních rekultivací (bez zásahu rekultivačních prací se devastovaná území obnovovala sukcesivní vegetací, nejednalo se o rekultivaci, pouze o obnovu.) • Sanačně ozeleňovací (rekultivace bez velkých úprav stanovišť, zatravnění) • Hospodářsko – produktivní (dochází k tvorbě půdního pokryvu, vysoký podíl zemědělských rekultivací) • Ekologizační (koncem 20. století, preferována koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území, s cílem dosažení biodiverzity a diverzifikace území). Z historických pramenů lze vývoj rekultivací v SHR rámcově charakterizovat cykly uvedenými ve schématu 2.2:

Schéma 2.2: Vývoj rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru Vývoj rekultivací v SHR charakterizována extenzivní koncepcí ozeleňování, jednoduchých zemědělských rekultivací (bez použití ornice, hlavně na poddolovaných pozemcích) a zalesňováním s minimální úpravou 50. léta stanoviště a s dominantním uplatňováním nenáročných průkopnických dřevin (např. rychle rostoucí topoly). prosadila se koncepce důkladnější úpravy pozemků s využíváním „zachráněné“ ornice, s cílem tvorby půdy. V rámci lesnické rekultivace se již začal prosazovat širší sortiment přípravných, 60. léta melioračních a cílových dřevin. zlepšené tvarování výsypek. snaha o úpravu ekotopu, který vznikal nejen úpravou nové půdy, ale i morfologie a vodního režimu. Provedena podrobná klasifikace výsypkových substrátu a nadložních skrývkových zemin. Prosazena koncepce důsledněji prováděných zemědělských rekultivací. V zemědělské rekultivaci se stále více uplatňovalo používání úrodných a potenciálně úrodných 70. léta zemin na úkor přímé kultivace výsypkových a odvalových substrátů. Důraz na likvidaci starých hlubinných devastací a ojedinělých výsypek malolomů. Vysazování melioračních dřevin (bříza, topol, olše). Větší množství terénních úprav, prodlužování cyklů biologické rekultivace (u zemědělských rekultivací na 8 let, u lesnických 10 – 15 let). ve znamení přednostního uplatňování zemědělských rekultivací. Technologicky byla již přechodem k cílené tvorbě zemědělských, lesních a vodních ekosystémů. Dochází k intenzifikaci a částečnému 80. léta zkracování biologické fáze na 5 let. charakteristická výraznou ekologizací celého rekultivačního cyklu, projevující se výraznou preferencí lesnických rekultivací před zemědělskými a snahou o tvorbu funkčních ekosystémů. 90. léta Zásady tržní ekonomiky ovlivňují nejenom těžbu, ale i rekultivační činnost. Zvýšil se počet subjektů, které nabízejí projekční práce, ale i vlastní rekultivační činnost. Omezení potravinářské

26

konec 20. stol.

začátek 21. stol.

produkce i nové vlastnické vztahy k půdě dávají pro komplexní řešení územních celků novou dimenzi, kde jsou preferovány environmentální funkce což umožňuje, vznik ekologicky hodnotných území. pro obnovu území je charakteristická preference koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území. Cílem rekultivačních činností je dosažení žádoucí úrovně biodiverzity velkých územních celků navazujících na přírodní prostředí v území, která nebyla hornickou činností postižena. nastává další trend v souvislosti s finanční podporou státu a EU (Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování starých ekologický škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, Regionální operační program soudržnosti NUTS II Severozápad), je snaha o návrat člověka do krajiny a je připravována resocializace území.

Další koncepce rekultivací v severních Čechách předpokládá: rekultivační práce budou probíhat: • ve velkých územních celcích (sanace a rekultivace velkých zbytkových jam) • v dlouhodobé perspektivě a v souladu s legislativními normami • v souvislostech s aktivitami – ekologickými – sociálně ekonomickými aktivitami (resocializace – využití rekultivované krajiny člověkem)

Volbu způsobu rekultivace ovlivňují: Faktory ekologické mezi které řadíme jednotlivé složky životního prostředí (litosféra, atmosféra, hydrosféra, pedosféra, biosféra) a geografickou polohu. Významné jsou i faktory sociálně-ekonomické např. prostor pro průmyslové aktivity, zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, ale i obytný prostor, technická infrastruktura a prostor pro využití volného času, zejména pro sport. Základem je však vždy nově vytvořená morfologie území, která je konečným produktem báňské činnosti. Požadavky na rekultivovanou krajinu: Obnovovaná krajina by měla být: • ekologicky vyvážená • zdravotně a hygienicky nezávadná • efektivně i potenciálně produktivní • esteticky a rekreačně působivá • směrována ke koncepci pestré krajinné struktury • využitelná pro další rozvoj území

2.4 Radiační a tepelný režim na výsypkách Problematikou půdních režimů v krajině ve vazbě na fungování ekosystémů se podrobně zabývá kapitola osmá. V této podkapitole je pozornost zaměřena na výsypky z hlediska jejich radiačního a tepelného režimu. Sluneční záření se na povrchu Země rozděluje na tyto hlavní toky: • • • • •

odraz zjevné teplo latentní teplo výparu tok tepla do půdy poměrně méně energie se využívá ještě fotosyntézou (primární produkce) a na ohřev vegetace. 27

Radiační režim holých ploch a porostů Na suchých holých plochách se většina sluneční energie přeměňuje na zjevné teplo. Teplota pod vlivem slunečního záření rychle stoupá. Tok tepla do půdy je poměrně malý, protože suchá půda nevede teplo. V noci se suché holé plochy rychle ochlazují. Nastává pouštní efekt velkých rozdílů teplot mezi dnem a nocí. Na holých plochách bez vegetace neprobíhá fotosyntéza ani se energie neváže při ohřevu biomasy. Naopak na plochách vlhkých a zejména na plochách zarostlých vegetací se většina slunečního záření spotřebovává na výpar vody. Rostliny dobře zásobené vodou vypařují vodu listy prostřednictvím průduchů, které řídí rychlost výparu (transpirace). Listová plocha rostlin je vyšší nežli plocha porostu. Poměr mezi listovou plochou a plošným průmětem porostu se nazývá „pokryvnost listoví“ (leaf area index). Jeho hodnota u vyvinutých porostů je 3 – 5. Rostliny tedy mají velkou efektivní plochu pro výpar, navíc přijímají vodu kořeny z půdy. Kořeny mají velkou povrchovou plochu. Specifická problematika toků energie na výsypkách byla předmětem prací pracovníků AV ČR pod vedením J. Pokorného v projektu řešeném pro MŽP (Pokorný 2006). Výsypky jsou příkladem extrémně suchých ploch bez rostlinstva a bez vyvinuté půdy. Povrch výsypek lze srovnávat s povrchem pouště. Je to povrch bez vegetace, fyzikální substrát bez organických látek a bez edafonu (půdní organismy). Na výsypkách se sluneční energie přeměňuje odrazem a tokem do zjevného tepla. Výsypky se během dne přehřívají. Jedním z kriterií úspěšných rekultivací výsypek je tedy změna radiačního režimu. Pokud se na výsypkách snižují teplotní amplitudy, tj. pokud se snižují teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, výsypka tlumí teplotní výkyvy. Zásadní je též srovnání teplot povrchu výsypky s okolím. Suché výsypky bez vegetace a vody jsou nejteplejšími místy v krajině, protože v letních slunných dnech – sluneční energie se uvolňuje jako zjevné teplo. Pokud se na výsypce rozvíjí vegetace, tak se její povrch chladí přes den výparem vody. Teplota rekultivované výsypky se potom snižuje a blíží teplotě okolí porostlého vegetací. Časový vývoj teplot na rekultivovaných výsypkách lze sledovat detailně terénním měřením. Velice výhodným nástrojem ke sledování úspěšnosti rekultivací je dálkový průzkum Země. S úspěchem bylo využito snímků satelitu Landsat ke sledování časových změn rekultivovaných výsypek. Využívá se též termovizních snímků kombinovaných s pozemním měřením. Kriteriem úspěšnosti rekultivace je potom jednak množství vegetace, biodiverzita, tlumení denních pulzů teplot a přiblížení teplotnímu režimu okolní vegetaci. Jak velké tepelné ztráty vznikají na plochách povrchových těžeb a výsypek ukazuje následující multispektrální snímek příhraničního území severních Čech a jižního Saska z družicových dat Landsat (viz obr. č. 2.1). Dokazuje, že během letního slunného dne většina dopadající sluneční energie se na plochách povrchových těžeb a na výsypkách neúčinně ztrácí ve zjevném pocitovém teple. Naproti tomu plochy s kvalitní vegetací dokáží udržet vodu a velmi účinně mírní teplotní výkyvy o cca. 15 °C, jak ukazují lesní ekosystémy Krušných hor, Českého středohoří a Doupovských hor.

28

Obr. 2.1: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. [ °C

(Pramen: Hesslerová, P. 2008 – cit. Seják 2008)

Kriteriem úspěšnosti rekultivace je potom jednak množství vegetace, biodiverzita, tlumení denních pulzů teplot a přiblížení teplotnímu režimu okolní vegetaci. V duchu doporučení v kapitole osmé je tedy potřebné pro úspěch rekultivace v prvé řadě vrátit vodu do revitalizovaného území a v návaznosti na toto primární opatření založit vitální vegetaci.

2.5 Technologie rekultivací V období posledních 30 let lze shrnout technologické postupy rekultivace po těžbě do následujících etap: Etapa přípravná – období otvírky a přípravy těžby, týká se projekční činnosti a koncepcí. Zaměřena pedologický, geologický a hydrogeologický průzkum nadložních hornin a zemin. Etapa důlně-technická – období těžby, odkliz zemin, zakládání výsypek.

Etapa ekotechnická

– fáze technická: práce technické povahy – terénní úpravy, návoz zúrodnitelných zemin, výstavba komunikací, hydromeliorační a hydrotechnické úpravy, – fáze biotechnická zaměřena na tvorbu zemědělských pozemků, založení lesnických porostů a kultur. Etapa postrekultivační – období ukončení vlastních rekultivací, zařazení ploch do běžného ošetřování, obhospodařování a revitalizace. 29

Ekotechnická etapa rekultivace Ekotechnická etapa je podrobněji rozebrána, protože je nejvýznamnější částí rekultivací. Je komplexem prací technického charakteru, podmiňujících následný biologický způsob rekultivace.

Technické práce zahrnují : • práce spojené s úpravou pozemku, odstranění balvanů a kamenů, cizích předmětů, stabilizační opatření a úprava svahů, • zemní práce jsou spojeny s navážkou vhodných zemin (s humózními horizonty produktivních půdních typů, nebo zúrodnitelnými půdotvornými substráty), a základními půdními melioracemi, • úpravu hydrografické sítě, tj. vybudování melioračních zařízení, příkopů, vodních nádrží, event. úpravu stávajících toků, • realizací protierozních opatření technického nebo biologicko-technického charakteru (terasování, průlehy, trvalé protierozní stupně, vsakovací pásy aj.), • vybudování příjezdových a obslužných komunikací a potřebných objektů. Po skončení technických prací následuje biotechnická rekultivace. K zúrodnění použitého překryvu povrchu rekultivovaných pozemků se navrhuje meliorační osevní postup. Jeho cílem je biologické oživení půdotvorného substrátu a tvorba půdy. Současně se na základě zjištěných agrochemických vlastností půd upravuje i živinný režim půd. Biotechnické fáze se v zásadě člení dle druhu na:

• • • •

zemědělskou rekultivaci (orná půda, louky, pastviny, zahrady, vinice, sady jako součásti zemědělského půdního fondu) lesnickou rekultivaci (ozelenění i dřevní porosty) hydrická (tekoucí a stojaté vody) ostatní (sportoviště, hipodromy, autodromy, řízená sukcese, a pod)

Rekultivace zemědělských půd Provedením rekultivací půd se obnovuje půdní fond, který byl v předcházejícím období vyjmut převážně ze zemědělského obdělávání. Zemědělská rekultivace je založena na tom, že rekultivovaná území budou využita pro zemědělské obhospodařování. K tomuto druhu rekultivace je vhodné využít ty devastované plochy, které navazují na stávající zemědělsky využívané území nebo se jedná o terén rovný či mírně skloněný (např. vnitřní úrovňové výsypky, náhorní roviny převýšených výsypek). Provádí se dva způsoby zemědělské rekultivace, a to přímo bez překrytí ornicí. Jedná se o přímou biologickou rekultivaci zemin uložených na povrchu výsypek, jež mohou být kvartérního původu – spraše, sprašové hlíny a svahoviny, nebo i některé typy šedých jílů (malý rozsah). Druhým způsobem jsou nepřímé rekultivace, kde urovnaný povrch výsypek je převrstven uměle vytvořeným horizontem (ornicí), tento způsob dává předpoklady vytvoření nové zemědělské půdy s možností jejího intenzivního využívání pro zemědělskou činnost. Za optimální mocnost převrstvení ornicí je považován překryv 0,5 m. Případně je možné převrstvit povrch výsypek i kvartérními sedimenty (sprašovými hlínami) v mocnosti 0,3 m a poté překrytí ornicí v mocnosti 0,3 m. Rekultivace probíhá několik let a je založena na racionálním využití agrotechniky a správné volbě rekultivačního osevního postupu (viz schéma 2.3 a 2.4).

30

Schéma 2.3: Technologie zemědělských rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002) TECHNOLOGIE ZEMĚDĚLSKÝCH REKULTIVACÍ Technická fáze

Biotechnická fáze volba rekultivačního osevního postupu

základní půdní meliorace

terénní úpravy skrývka a navážka vhodných zemin

s překryvem

volba rekultivačně vhodných plodin

bez překryvu

jeteloviny

traviny

jetelino-travní směsky

luskoviny na zel. hnojení

obiloviny

energetické (šťovík, konopí)

hydromeliorační úpravy výstavba provozních staveb

výstavba systému komunikací

organické hnojení minerální hnojení ochrana kultur

Zemědělské rekultivace na antropogenních půdách Schéma 2.4: – Zemědělské rekultivace a jejich funkce na antropogenních půdách Funkce Environmentální Biodiverzita rostl. druhů Zlepšení životního prostředí Protierozní funkce Ochrana krajiny

Mimoprodukční

Produkční

Zvýrazňující funkce ekologické

Potravinářská

Nepotravinářská

Konvenční plodiny

Alternativní plodiny

Tech. a energetické plodiny a dřeviny

Obiloviny Okopaniny Pícniny

Ovocné sady Vinice Louky Pastviny s intenzivním využíváním

Řepka Slunečnice Konopí Šťovík Rychle rostoucí dřeviny

Alternativní plodiny (zelený úhor) Louky Pastviny s extenzivním využíváním

31

Lesnické rekultivace Lesnická rekultivace využívá k zalesnění plochy, které nejsou vhodné pro zemědělské využití. Důležitá je volba druhové skladby dřevin (převažují dřeviny původní), ošetřování a probírky mladého porostu. Vhodnou výsadbou dřevin a keřů se zakládá trvalý lesní porost, s převážně jinou než produkční funkcí lesa (půdoochranná, rekreační).

Postup při lesnické rekultivaci Lesnické rekultivace jsou zpravidla na haldách, odvalech, výsypkách – plochách nevhodných pro zemědělské využití. I. etapa: diagnostika příčin – vytipovat plochy vhodné pro zalesnění – větší svažitost cca 30 %, horší kvalita zemin (šedé jíly s překryvem sprašových hlín). II. etapa: odstranit příčiny devastace – upravit plochy k výsadbě, urovnat povrch, odstranit překážky. III. etapa: výsadba dřevin – odpovídajících zemině a způsobu devastace. V rámci lesnické rekultivace jsou prováděny: • Fáze technická terénní úpravy, odstranit překážky, odvodnit, upravit vodní toky a plochy, • Fáze biotechnická zalesnění, lesní pásy, větrolamy, umístění porostů, výsadba do jamek či brázd (viz schéma 2.5 a 2.6)

Při lesnické rekultivaci je důležitá vhodnost (případně původnost) dřevin u hlediska funkcí: • hospodářské – jasan, letní, zimní, jilm, klen, modřín, dub červený • přípravné a meliorační – jeřáb, bříza, jíva, osika, olše keře – ptačí zob, trnka, bez černý • meliorační a hospodářské – olše lepkavá a šedá, topol, lípa malolistá a stříbrná, borovice lesní Plodiny vhodné k přípravě půdy před výsadbou dřevin: • komonice bílá, štírovník – pěstovat po dobu 2 roků – pak výsadba dřevin Rekultivační cyklus nutné dokončit za 10-15 let, pak zahájit lesní hospodaření. Dřeviny vhodné pro rekultivace skládek (např. popele): • stromy: olše lepkavá a šedá, bříza bradavičnatá, topol bílý, vrba, lípa srdčitá, hloh obecný, akát • keře: ptačí zob, rakytník

32

Schéma 2.5: Technologie lesnických rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002) TECHNOLOGIE LESNICKÝCH REKULTIVACÍ Technická fáze

Biotechnická fáze agrotechnická

terénní úpravy meliorace navážky zemin

výběr a volba dřevin

základní půdní meliorace

kvalita sadebního materiálu

hydromeliorace

technika výsadby

výstavba komunikací

péče o založené kultury po výsadbě

po zapojení

vylepšování

plecí seč

výchovné

ošetřování probírky přeměny, zásahy likvidace buřeně

podporou výsadeb kypřením

ochrana před zvěří

přihnojování

Schéma 2.6: Funkce lesnických rekultivací Lesnické rekultivace Lesy ochranné Plnění funkce lesa

Nepříznivé stanoviště Odvaly a výsypky Prudké svahy Strže, sutě a písky

Lesy zvláštního určení

Parkové úpravy

Mimoprodukční funkce

Plnění funkce lesa

Mimoprodukční funkce

Ostatní plocha

Mimoprodukční funkce

Půdotvorné Protierozní Hydrické Environmentál.

Veřejný zájem Imisně poškozené PHO Obory Lázeňské a rekreační

Půdotvorné Protierozní Hydrické Environmentální Rekreační Krajinotvorné Diverzita

Příměstské plochy Parky Sadové úpravy Funkční a rekr. zeleň Skupinové výsadby Krajinotvorba

Společenský zájem Rekr. a spor. využití Krajinotvorné Úprava ploch v okolí komunikací

33

Vodohospodářské (hydrické) rekultivace Důležitou formou a součástí realizace sanačních a rekultivačních prací jsou i hydrotechnická opatření spojená s tvorbou nového vodního režimu v krajině narušené těžební činností. Významnou formou zahlazení následků báňské činnosti, jejíž význam bude v blízké budoucnosti stoupat, je zavodnění zbytkových lomových jam – hydrická rekultivace (viz. schéma 2.7). Při tomto způsobu rekultivace je třeba věnovat dostatečnou pozornost sanačním pracím (př. těsnění sloje, dna, stabilizaci břehů apod.). Velkým problémem je i zajištění dostatečného množství kvalitních vodních zdrojů pro naplnění zbytkových jam a zajištění podmínek udržení vysoké kvality vody ve vzniklých jezerech. Území po těžbě se zachovává jako vodní plocha. Je vhodným prostředím pro rekreaci, zvláště v příměstských oblastech, i pro chov ryb. Představuje cenný prvek ekologické stability krajiny.

Postup vodohospodářské rekultivace: • úprava vodního režimu a stanoviště • úzká návaznost na rekultivaci lesnickou a zemědělskou Etapy: 1) přípravná – obdobně jako pro zemědělské a lesnické rekultivace 2) odstranění příčin devastace vodního režimu - protierozní ochrana - odvodnění mokřin, svážných území, sesuvy – drenáže 3) úprava vodních toků – příkopy, bystřiny, potoky, řeky - vytvoření vodních ploch na vytěžených dolech, propadlinách aj. - využití vody z rekultivací k zavlažování polí, luk, pastvin

Ostatní rekultivace Do ostatních rekultivací se řadí plochy, které nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů, rozvoji podnikatelských aktivit, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod.

Členění ostatních rekultivací: Zpravidla jsou ostatní rekultivace členěny dle účelu, pro který byly projektovány (viz. schéma 2.8). Ostatní veřejná zeleň: zeleň ve sportovních a rekreačních zónách, podle vodních toků a vodních nádrží, remízků, sukcesních ploch a podél cest a komunikací. Ostatní komunikace: místní a účelové komunikace, parkovací plochy. Rekreační a sportovní plochy: hřiště a stadiony, jízdárny, dostihové dráhy, střelnice. Rekreační a ubytovací plochy: kempy, tábořiště. Kulturní a osvětové plochy: zoologická zahrada, skanzen. Pro podnikatelské aktivity: pro komerční využití. Pro nápravu negativních projevů těžební činnosti je rekultivační činnost klíčovým prostředkem k obnově ekologicky stabilní krajiny. Rekultivaci nemůžeme považovat pouze jako povinnost ze zákona, ale je i naší morální povinností pro příští generace a příspěvkem k trvale udržitelnému rozvoji.

34

Schéma 2.7: Struktura hydrických forem rekultivací HYDRICKÉ REKULTIVACE

Odvodnění povrchu výsypek a svahů zbytkových jam Příkopy

Terasy

Průlehy

Retenční nádrže, Poldry

Sanační odvodnění Drény

Kamenná odvodňovací žebra Převedení vod

Budování přítokových koryt a kanálů Ostatní hydrické úpravy Zavodňování zbytkových jam

Sportovní a rekreační plochy

Vyžaduje

Zajištění stability svahů břehů

Příměstské rekreace a koupání

Těsnění uhelné sloje a propustných nadložních horizontů

Malé vodní nádrže

Zajištění kvality vody Močály a mokřady Přirozeně vzniklé biotopy, cenné

Dostatek vody pro rozvoj flory a fauny

Stabilizace vodního režimu

Schéma 2.8: Struktura ostatních rekultivací

Ostatní komunikace Rekreační a sportovní plochy

Ostatní veřejná zeleň

Pro podnikatelské aktivity

Ostatní rekultivace

Jiné plochy

Rekreační a ubytovací plochy Kulturní a osvětové plochy

35

2.6 Rekultivace skládek odpadů, odkališt a složišť V průmyslové krajině Podkrušnohoří se můžeme setkat i s problémy rekultivace skládek odpadů, odkališť popílků či kalů a složišť, nebo i brownfields. Povinnost rekultivovat skládky odpadů, odkaliště i složiště je rovněž dána legislativními normami. Jde zejména o zákon č. 334/92 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu s navazující vyhláškou č. 13/1994 (ale i dalších norem – horní zákon, o územním plánování a stavebním řádu, o vodách, o odpadech a o posuzování vlivů na ŽP). Na rozdíl od rekultivací po těžbě nerostných surovin, kdy je zdevastována hydrická síť, výrazně pozměněna pedosféra, odstraněna vegetace, i fauna, jsou rekultivace skládek odpadů, odkališť i většiny složišť realizovány na relativně malých plochách.

Skládky jsou technická zařízení určená k ukládání určitých druhů odpadů podle terénního umístění jsou členěny na skládky nadúrovňové, úrovňové a podúrovňové. Odkaliště je přírodní či uměle vytvořený prostor pro trvalé nebo přechodné ukládání kalů. Nejčastěji se ukládají do odkališť průmyslové kaly, které tvoří kaly popelové nebo technologické. Složiště jsou útvary vzniklé z odpadních látek při průmyslovém zpracování uhlí, rud železa nebo barevných kovů či uranu. Své okolí mohou znečišťovat. Cílem rekultivací je přeměna devastovaných ploch tak, aby byly funkční (zejména ekologicky) a začlenily uzavřené recentní útvary do krajiny. Rekultivace těchto recentních útvarů má obdobné fáze jako rekultivace po těžbě uhlí a to: • přípravnou fázi (uplatňování záměrů z územně plánovací dokumentace. Po územním rozhodnutí následuje vypracování projektu rekultivace, který je schvalován ve stavebním řízení). • provozně – technologickou fázi (je obdobím provozu uvedených recentních útvarů). • biotechnologickou fázi (tvoří ji vlastní rekultivace, která se dělí na technickou a biologickou. Technická část spočívá v terénních úpravách, v navážce zemin, v úpravě vodního režimu, technické stabilizaci svahů a výstavbě komunikací. Biologická část je řešena formou travních porostů a lesnických rekultivací). • postrekultivační fázi (začíná předáním zrekultivovaných pozemků do následného užívání, ale ve většině případů pokračuje sledování vlivu na životní prostředí na vybudovaném monitorovacím zařízení)

2.7 Charakteristika rekultivované krajiny Kvalitně provedená rekultivace má být ekologicky vyvážená, zdravotně a hygienicky nezávadná, efektivně i potenciálně produktivní, esteticky a rekreačně působivá. Má směřovat k vytváření pestré krajinné struktury, vhodného zastoupení zemědělských, lesních, vodohospodářských a rekreačních ploch.

36

Náklady na provedení jednoho hektaru rekultivované plochy se v posledních letech pohybovaly v závislosti na druhu rekultivace ve výši (cit. Kašpar 2008): Druh Náklady v Kč/ha Rekultivace lesnická…………………..1 400 000 Rekultivace zemědělská orná půda……. 900 000 Rekultivace zemědělská louka…………. 600 000 Rekultivace ostatní…………………….1 000 000 Rekultivaci krajiny je třeba chápat jako řízený proces obnovy krajiny postižené těžbou případně i jinou lidskou činností. Jejím cílem je obnovení přirozené rovnováhy krajiny. Zahrnuje práce technického charakteru (terénní úpravy, stabilizační opatření, hydrotechnická opatření apod.), ale i biologického charakteru (tvorba agroekosystémů, zemědělské využití, lesní výsadba, pěstební péče apod.). Je nutné dále podpořit revitalizací, tj. funkční zapojení do krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem (Dejmal 2008). Literatura: Čermák, P., a kol.: Rekultivace území, VÚMOP Praha 1999 Dejmal, I.: Demografické a sociální limity rozvoje Podkrušnohorské pánve, Studie, 24s., 2007. Kašpar, J.: Vliv zahlazování následků báňské činnosti na cenu uhlí. VŠB Ostrava 2008 Kryl V., Frölich E., Sixta J.: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace, VŠB Ostrava 2002 Pokorný, J.: Dissipation of solar energy in landscape – controlled by management of water and vegetation. – Renewable Energy, Amsterdam, 24: 641-645. 2001 Pokorný, J.: Krajina jako dynamický, živý systém – člověk řídí toky energie, vody a látek v krajině. 2001 Pokorný, J., Rejšková, A. 2008, Water cycle management, In: Erik Jorgensen and Brian D. Fath (Editor in Chif), Ecological Engineering. Vol. 5 of Encyclopedia of Ecology, 5 vols. Pp. (3729 – 3737) Oxford: Elsevier Pokorný, J., Šíma, M., 2006 Význam velkoplošných rekultivací pro ochranu klimatu – koloběh vody, energetická bilance krajiny, využití DPZ. Regions, Regionální workshop Rekultivace a socioekonomické aspekty (10. – 11. 4. 2006, Most) pp 38 - 41 Pokorný, J.,: Sborn, konf.,Tvář naší země – krajina domova,21-23 února 2001, Pražský hrad a Průhonice, p. 3844, Praha. Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha, 1981 Štýs, S.: Mostecko – minulost–současnost, Most, 2001 Vráblíková, J. a kol.:Charakteristika přírodních poměrů v antropogenně postižené oblasti Severních Čech. Studia Oecologica číslo 2/2007, FŽP UJEP Ústí nad Labem Vráblíková, J. a kol.:Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. 123 str. UJEP Ústí nad Labem 2007 Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit. 182 str. FŽP UJEP 2008 Vráblíková, J., Vráblík, P.: Příspěvek k problematice disparit v Podkrušnohoří. Studia Oecologica číslo 1/2008, FŽP UJEP Ústí nad Labem Vráblíková, J., Vráblík, P.: Aplikovaná pedologie. UJEP FŽP, Ústí n. L., 2008

37

3. Revitalizace krajiny 3.1 Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí Pojem revitalizace (revitalization, reviving, revivification) – se zařadil v posledním období mezi často frekventované termíny. Kromě vazby na biologii (návrat k životu) je v druhé polovině 20. století pojem revitalizace vztahován ke krajině. V současnosti se v české odborné literatuře používá v širším a užším slova smyslu. V širším slova smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně ekonomických, související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně ovlivněných územích, jedná se o český termín adekvátní k anglickému termínu restoration. Tento termín se používá v dále uvedených souvislostech: revitalizací rozumíme například funkční zapojení do krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem (Lysenko 1996). Dále pod pojmem revitalizace rozumíme návrat krajiny s narušeným horninovým prostředím do stavu před lidským zásahem. I když nemůže jít o skutečný návrat do původního stavu, ale o jakýsi kompromis, o úpravu, která bude respektovat jak přírodu, tak lidské osídlení a činnost lidí (Kukal, Reichman 2000). S poněkud užším pojetím se setkáváme v definicích Lisického (1993), Klindy (2000), kteří uvádějí revitalizaci jako oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou různorodost. Cudlín (2002) rozumí pod pojmem revitalizace krajiny zvyšování její ekologické stability. S termínem revitalizace se v ČR setkáváme i běžně v praxi. Je součástí krajinotvorných programů MŽP, Programu péče o krajinu v souvislostech s obnovou života v krajině, případně vybraných segmentů krajiny (Program revitalizace říčních systémů). V současnosti je význam biologický a environmentální často rozšiřován o ekonomickou dimenzi a je spojován s komplexní sociálně-ekonomickou obnovou regionu (zdevastované krajiny, sídelních útvarů, vytváření pracovních míst a prosperity), zejména na Ostravsku a v Severních Čechách – v Severočeské hnědouhelné pánvi (SHP). V anglosaské literatuře, ale i v našich zemích, se můžeme setkat s celou řadou pojmů, respektive terminologických překryvů, které se „oživení prostředí a obnovy podmínek na druhovou různorodost“ týkají, obdobnými termíny jsou: Obnova krajiny (recovery, restoration, regeneration, rehabilitation, revival, rebirth, reestablishment, renovation, reconditioning). Rekultivace krajiny (reclamation, recultivation) – lidská činnost zaměřená na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny (Encyklopedie Země 1983). - opětovná kultivace znehodnocených pozemků (např. po těžbě nerostných surovin) za účelem jejich navrácení do zemědělské výroby nebo pro zalesnění (Klinda 2001). Meliorace krajiny (melioration) – obnova žádoucích vlastností degradované krajiny (Štýs 1981). - soubor opatření různého druhu zaměřený na úpravu přírodního prostředí s cílem jeho lepšího využití (Klinda 2001). Rehabilitace krajiny (rehabilitation, restitution) – návrat k ekologické stabilitě a estetickým kvalitám (Petříček 2002). - uvedení něčeho do původního stavu – např. krajiny (Akademický slovník 2000). 38

Optimalizace krajiny – hledání společensky optimálního stupně destabilizace ve srovnání s přírodním stavem; tento stav stačí pro uspokojování všech našich potřeb, aniž by došlo k narušení regulačních a regeneračních procesů v krajině (Cudlín 2002). - vyhledávání nejlepší možné varianty, řízeného děje, rozhodnutí a postupu (Akademický slovník 2000). Rekonstrukce (reconstruction) – rekonstrukce přírodních geobiocenóz (Kubeš J. 1997). - navrácení původních vlastností, obnovení do původní podoby (Klimeš, 1981). Remediace (remediation) – cílem je obnova přirozených vlastností půdy znečištěné průmyslovou činností (Němeček,1999). Regenerace (regeneration, recovery, resuscitation) – rozumí se schopnost organizmu obnovovat buňky, orgány nebo celé části těla, případně i krajinný segment. - všeobecně jde o uvedení do původního stavu, např. krajiny (Klinda2001). Sanace (Sanierung) – ozdravění, náprava špatného stavu. Obr. 3.1: Terminologické vazby k pojmu revitalizace krajiny

Rekultivace Obnova

Rekonstrukce

Revitalizace krajiny

Meliorace

Remediace

Rehabilitace Regenerace

S obnovou krajiny a revitalizací je vždy spojena zátěž prostředí. Zátěž prostředí je úzce spjata s problematikou stresové ekologie (stress ecology) a stresu. Stres – je stav biologického systému projevující se souborem všech nespecifikovaných změn, vyvolaných určitým stresovým faktorem. – je důsledek zatížení organismu environmentálními vlivy. Stresory – jsou faktory prostředí, které negativně působí na přirozený vývoj organismu, na jeho stav a rozmnožování. Může se jimi stát jakákoliv látka (nebo její nedostatek), energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí nebo trváním svého působení překročí kapacitu systému udržovat jej v dynamické rovnováze a vyžaduje vnější zásah. (Klinda 2000). Zátěž prostředí působí stresové faktory jak přírodní (exogenní a endogenní), tak antropogenní. Přehled stresových faktorů působících zátěž prostředí je uveden v tab. č. 3.1.

39

Tabulka 3.1: Členění stresových faktorů působících zátěž prostředí teplota, světlo, vítr atmosférické srážky podnební a chem. látky přír. původu povětrnostní elektrické výboje abiotické oheň vlhkost přírodní půdní fyzikální struktura faktory chemické složení půdní reakce živočichové (háďátka, roztoči, hmyz, ptáci, savci) biotické patogenní mikroorganizmy biotické faktory (viry, houby, mikroorganizmy) vzájemné ovlivňování (Aleopatie, parazitismus) mechanické škody při obdělávání půdy agrotechnické používání agrochemikálií rekreační

antropogenní

cílení zásahy

průmyslové škodliviny

negativní důsledky turistiky a cestovního ruchu výstavba (sídla, průmyslové komplexy, rozvoj zemědělství) stavby silnic a dopravní infrastruktura nádrže těžba dřeva těžba uhlí výsypky skládky plynné (oxidy síry, dusíku, fluor, chlor, smog, ozon) pevné (popílek, úlety z cementáren)

3.2 Metodické základy revitalizace krajiny Při výzkumu revitalizačních procesů či realizací revitalizačních programů v krajině je nutné vycházet z teoretických základů jako jsou: -

biologické principy ochrany přírody (conservation biology)

-

stresová ekologie (stress ecology)

-

krajinná ekologii (landscape ecology)

-

biologické principy revitalizačních opatření (restoration ecology)

-

biodiagnostika.

Dále pak je třeba stanovit základní zásady revitalizace krajiny, které lze shrnout do následujících bodů: 1) Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem po vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace nutná pro udržení navrženého stavu). 2) Snažit se o komplexní přístup – v návrhu je třeba uvažovat pokud možno všechny podstatné části krajinného systému (včetně jejich další údržby). 40

3) Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v „uzavřené oblasti“ (např.povodí, či subpovodí). 4) Navržená opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné. Hlavním nástrojem hodnocení revitalizace je management ekosystému v rámci trvale udržitelného rozvoje. Řeší čtyři problémové okruhy: 1) sleduje a popisuje rozmanitost živých organismů; 2) je snaha porozumět vlivu lidských aktivit na druhy, společenstva a ekosystémy; 3) vyvíjí mezioborové přístupy k ochraně a obnově biodiverzity; 4) úspěšnost revitalizačního zásahu hodnotit na podkladě monitorování populací a společenstev. Obecně lze konstatovat, že se můžeme setkat s revitalizací v různých částech přírody a krajinných segmentů, a to např.: * v narušených ekosystémech v chráněných územích (části přírody – lesní i nelesní ekosystémy), * vodním režimu krajiny (krajinné segmenty – drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady), * kulturní krajině (krajinné segmenty jsou skupiny geobiocenů v rámci bioregionů, malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině), * sídelní krajině (krajinné segmenty – leso–zemědělská krajina, s rozptýlenou krajinnou strukturou, malá sídla a usedlosti, * u antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace. (krajinné segmenty místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, haldy, odvaly, výsypky, skládky). Uvádíme příklady postupů při revitalizaci výše uvedených částí přírody a krajinných segmentů, při kterých se vychází ze: - zjištění stupně jejich narušenosti - z rozhodnutí o potřebě revitalizace - z návrhu revitalizačních opatření - zjištění míry úspěšnosti zásahu sledováním dalšího vývoje

Příklad revitalizace narušených ekosystémů v chráněných územích




Krajinný segment
Lesní i nelesní ekosystémy. Stupeň narušenosti - zjišťování
Hodnocen reakcí ekosystému na působení stresových faktorů hodnocením regeneračního potenciálu. Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Plány péče v CHÚ.

41







Návrh revitalizačních opatření
Ponechání těchto ekosystémů samovolnému vývoji, ekologicky šetrné hospodaření, využití přirozené obnovy a zkrácení obnovných cyklů, změna druhové skladby, regulace biologických škůdců, blokování sukcesního stadia. Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorováním vývoje ekosystémů.

Příklad revitalizace vodního režimu krajiny


Krajinný segment
Drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady.
Stupeň narušenosti - zjišťování
Narušenost vodního režimu, změna koryta toku, snížení samočisticí schopnosti toku, přeměnou říčních niv, zrychlením odvodu vody z krajiny, narušení malého oběhu vody v krajině.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Programem revitalizace vodních toků, komplexní pozemkové úpravy v rámci územně plánovací dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Revitalizace koryta toku, změna využití nivy, úprava drenážních systémů, úprava vodních nádrží, udržování a zakládání mokřadů, (obrana proti stavům sucha).
Sledování úspěšnosti zásahu
Hydrologická měření a bioindikace změn vodního režimu v krajině. Zvláštní postavení, zejména pro svůj rozsah. Příklad revitalizace ekologické stability kulturní krajiny










Krajinný segment
Skupiny geobiocenů v rámci bioregionů
Malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině. Stupeň narušenosti - zjišťování
Destabilizace krajiny, stupeň ekologické stability, narušení retenční schopnosti krajiny, hodnocením krajinného rázu. Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územní systémy ekologické stability na lokální úrovni,
Program péče o krajinu, komplexní pozemkové úpravy, územně plánovací dokumentace. Návrh revitalizačních opatření
Rekonstrukce a doplnění biocenter, biokoridorů a interakčních prvků,
Protierozní a protipovodňová opatření, opatření ke zvýšení retenční schopnosti krajiny. Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorováním změn v krajině.

42

Příklad revitalizace sídelní krajiny






Krajinný segment
Leso-zemědělská krajina s rozptýlenou krajinnou strukturou,
Malá sídla a usedlosti. Stupeň narušenosti - zjišťování
Narušeny hygienické a estetické parametry životního prostředí sídel.
Narušení plnění sociálních funkcí. Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územně plánovací dokumentace, Programy péče o sídla, Generel městské zeleně. Návrh revitalizačních opatření
Jsou směrovány na zlepšení sídelní infrastruktury, výsadbu a údržbu zeleně, posílení vazby sídel na krajinu. Sledování úspěšnosti zásahu
Zhodnotit formou demografické studie obyvatelstva.

Příklad revitalizace antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace






Krajinný segment
Místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, haldy, odvaly, výsypky, skládky. Stupeň narušenosti - zjišťování
Plochy s nejnižšími stupni ekologické stability,minimum bioty, převaha minerálních složek v půdních substrátech. Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územně technické řešení rekultivace jako součást územně plánovací dokumentace. Návrh revitalizačních opatření
Rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické i pro rekreační a ostatní účely,
Dále rekultivace ploch po starých ekologických zátěžích a remediace půdy. Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorování změn v krajině.

3.3 Revitalizační cíle Stanovení realistických cílů revitalizace je základní podmínkou jak pro úspěšnost akce, tak i pro možnost jejího hodnocení. Obecně lze konstatovat, že ale cíle jsou velmi rozdílné a vždy od určitého specifického zaměření hodnotitele: - pracovníci ochrany přírody vnímají revitalizaci jako obnovu ohrožených druhů a populací, - environmentalisté ji chápou jako obnovu kvality vody, vzduchu, půdy, - krajinní ekologové se snaží obnovovat optimální strukturu a propojenost biotopů (pomocí hodnocení struktury krajinného pokryvu), - agroekologové nahlížejí na revitalizace z pohledu produktivity agroekosystémů a ochrany zemědělské půdy. Vnímání revitalizačních cílů se mění podle postoje hodnotitelů k přírodě, vedle čistě ekologických cílů se připojují další aspekty např.: sociální, ekonomické, politické, historické, kulturní, morální, estetické apod. Dalším příkladem použití tohoto termínu je revitalizace ve

43

smyslu zajištění služeb ekosystémů, tj. materiálových a energetických toků, fyzikálních a chemických vlastností, jako je kvalita vody, půdotvorné procesy a vytváření biologických struktur. O revitalizacích možno uvažovat i ve smyslu vytváření hodnot, kladně hodnocených společností, které můžeme obecně označit za služby ekosystémů (Seják 2008, dále viz. kapitola 8). V krajinném prostoru by měly být revitalizační cíle definovány s ohledem na základní cíle ochrany přírody: reprezentativnost (správné procentické zastoupení jednotlivých typů), udržování evolučních procesů, udržování životaschopných populací a resilienci ekosystémů, tj. autoregulační schopnost ekosystému vrátit se z narušeného do původního stavu, viz tabulka 3.2.

Tabulka 3.2: Skupiny revitalizačních cílů a jejich specifikace Životaschopné populace

Ekologické a evoluční procesy

Změna životního prostředí (vztah k resilienci)

Reprezentovat všechna přirozená společenstva v podobě propojené sítě (většinou směs různých forem ochrany) - podobný princip jako ÚSES.

Výběr nejdůležitějších druhů (tzv. keystone species, ohrožené druhy, specialisté na daný biotop) většinou 5 - 20 druhů.

Existuje mnoho procesů (tok genů, migrace, opylování, dynamika predátorů a kořisti, cyklus vody a látek). Pro různé procesy jsou důležité různé druhy revitalizací.

Resilience závisí na velkých plochách přirozených biotopů a jejich konektivitě - vhodným přístupem je propojování fragmentované krajiny.

Nezbytností je mapa potenciální vegetace.

Poté k těmto druhům zjistit počet rozmnožujících se jedinců.

Zjistit, zda je ekosystém kontrolován top-down (např. velcí savci nebo predátoři) jejich dodání pomůže nastolit (obnovit) mnoho funkcí.

Nutné počítat s globálním oteplováním - posuny hranic stávajících biotopů (kvůli klimatu, suchu, zaplavení mořem) - nutné vyčlenit další plochy pro jejich rozvoj.

Určit procento zastoupení jednotlivých typů kategorií potenciální vegetace a snažit se je dodržet při revitalizacích a ochraně přírody.

Analýza schopnosti přežití a individuálních potřeb populací.

Tok genů, migrace, opylování – konektivita.

Reprezentativnost

Každý typ kategorie potenciální vegetace má svá stádia sukcesního vývoje. Žádoucí je jejich směs. (Mansourian a kol., 2005, cit Prokopová, Cudlín 2008)

Vyskytují se i názory, že degradované ekosystémy jsou i natolik poškozené a vystavené stresu, že už se nikdy plně nezotaví – proto je třeba raději zvolit náhradní ekosystém.

3.4 Revitalizační metody Podle zvoleného cíle revitalizace, současného stavu lokality a typu revitalizované plochy závisí výběr revitalizační metody. Metody se dají nejlépe rozdělit podle intenzity zásahu. Je nutno zohlednit příčiny vedoucí k degradaci nebo bránící ekosystému aby samovolně a v požadovaném čase zregeneroval do námi stanoveného cílového stavu.

44

Sukcese Primární sukcese probíhá na ploše, kde nenacházíme pedony, kde není vytvořena půda. Vývoj ekosystémů je závislý na biologických a fyzikálních procesech. Rozvoj ekosystémů na nově vznikajících plochách včetně časového rozpětí biologických a fyzikálních procesů je znázorněn v tabulce č. 3.3.

Tabulka 3.3: Časové rozpětí biologických a fyzikálních procesů, tvořících součást rozvoje ekosystému na nově vzniklých plochách Biologický proces Fyzikální proces Časové Časové Proces Proces rozpětí rozpětí (roky) (roky) Akumulace jemného materiálu díky zvětrávání 1 až 5 Imigrace vhodných druhů rostlin 1 až 1 000 hornin nebo fyzikální depozici 1 až 5 Zavedení vhodných druhů rostlin Akumulace jemného materiálu, Rozklad půdních minerálů 1 až 10 1 až 1 000 zachyceného rostlinami díky zvětrávání Akumulace živin z půdních minerálů Vylepšování využitelné 1 až 100 1 až 100 vodní kapacity vody rostlinami Uvolňování minerálních Akumulace N biologickou fixací 1 až 100 1 až 1 000 z atmosféry živin z půdních minerálů Imigrace půdní flory a fauny 1 až 20 podpořená akumulací organického materiálu Změny v půdní struktuře a obratu organického materiálu díky aktivitám 1 až 20 rostlin, půdních mikroorganismů a živočichů Průsak mobilních Zlepšení vodní kapacity půdy díky 10 až 1 až 20 materiálů z povrchu do změnám v půdní struktuře 10 000 nižších vrstev Redukce toxicity v důsledku 100 až Zformování odlišných 1 až 100 akumulace organického materiálu 10 000 horizontů půdního profilu (Dobson 1977, cit. Prokopová, Cudlín 2008)

Pro rozvoj biotopů jsou primární fyzikální a chemické vlastnosti nově vzniklých ploch, důležitější je biologický proces, zejména proces akumulace živin. To platí zejména pro dusík, který je obsažen v půdě pouze v organické hmotě, ze které se uvolňuje pomalou dekompozicí. V místech, kde není vyvinuta půda, lze předpokládat, že bude i nedostatek dusíku. Akumulace živin je limitujícím faktorem určujícím rychlost rozvoje ekosystému. Mladá sukcesní stadia jsou charakterizována otevřeností ekosystému a pomáhají vytvářet ekosystémy bohaté na druhy. Sekundární sukcese je vývojem v situaci, kdy je zachována původní půda. Pro obnovu silně narušených ekosystémů nemá již tak zásadní význam, velká část vývoje se odehrává v rámci primární sukcese.

45

Sukcese má několik fází: • kolonizace, kdy důležitými faktory jsou tolerance a expanzivita pionýrských druhů a příhodnost prostředí • vývojová fáze, kdy se začíná projevovat interakce mezi druhy • fáze dospívání, hlavním faktorem je vnitřní kvalita plochy a konkurenční vztahy mezi druhy, populacemi či jedinci (kompetice). Sukcese je jednosměrný proces, kdy společenstva prochází různými stadii a končí klimaxem, který představuje konečný stav ekosystému a který má obvykle největší druhovou diverzitu, nejvíce potravních vazeb, a proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci a nejekonomičtější koloběh látek (cit. Forman, Gordon 1993). Setkáváme se s přirozenou sukcesí, kdy se jedná o finančně nenáročný revitalizační zásah umožňující zhodnotit potenciál systému k přirozené obnově, zda je ekosystém schopen přirozeného návratu do požadované (referenční) podoby cestou samovolné sukcese a je-li doba k přirozené obnově přijatelná. Využití této metody vyžaduje zhodnocení stavu přírodních procesů a případných rizik. Obnova území po přírodních, ale zejména antropogenních zásazích, může probíhat i formou spontánní sukcese, která vede k vytváření přírodě bližším ekosystémům. Lze předpokládat zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty a úsporu finančních prostředků oproti klasickému rekultivačnímu procesu. Problémem však je délka obnovy a možnost zapojení do kulturní krajiny, zvláště s vysokou hustotou obyvatelstva.

Řízená sukcese Na některých plochách, po jejich opuštění báňským provozem a před zahájením klasických forem rekultivací, se vyskytují místa, na kterých probíhala přirozená sukcese. Tyto biotopy se po drobných technických a biologických úpravách mohou stát krajinotvorným prvkem, který může navázat, či doplnit některé z klasických forem rekultivace, zemědělské nebo lesnické. Toto netradiční řešení je možno uplatnit zejména tam, kde jsou již vymodelovány prvky, které v případě drobných terénních úprav území rozčlení a dotvoří, zejména v návaznosti na svahové části, či budoucí záměr rekreační zóny. Koncem 90. let FŽP výzkumně ověřovala možnost řízené sukcese v praxi, na lomu Most v oblasti Pařidelského laloku. Práce spočívala v úpravě malých lokalit, kde v průběhu sanačních prací došlo k spontánnímu růstu dřevin, travních ekosystémů a vytváření malých mokřadů. Jednalo se o území, která měla být v následujících obdobích zapojena do klasických forem rekultivačního procesu. Tyto přirozené ekosystémy byly ponechány na územích a byly zásahem člověka ještě upraveny. Probíhala síje dubu a výsevy travních směsí. Tento způsob obnovy území řízenou sukcesí doplnil klasické formy rekultivací. Po sledování těchto ekosystémů po dobu čtyřech let bylo provedeno ekologické i ekonomické hodnocení. Jednalo se však pouze o malá území v rozsahu několika set m2. Tato netradiční forma revitalizace umožnila vznik heterogenního území, ekologicky stabilnějšího, navazujícího na klasické formy zemědělské a lesnické rekultivace a vytvořila esteticky působivější území. Technická rekultivace Rekultivace představuje soubor opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené přírodní či antropogenní činností, přispívá k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny. Je-li plocha již natolik degradovaná, že je nutné napřed změnit její fyzikální nebo chemické podmínky, aby bylo možné přistoupit k introdukci rostlin a živočichů cílového společenstva (případně společenstva mladšího sukcesního stadia, které je schopné se postupně

46

vyvíjet požadovaným směrem), je nutné přistoupit k rekultivaci. Na plochách, kde je díky silným stresovým faktorům nebo antropogenním disturbancím (tj. událostem, které odstraní organismy a otevřou prostor pro kolonizaci jedinci stejného nebo jiného druhu nebo také ekosystémů, nebo také rušení jakéhokoliv systému, nejčastěji ekosystému) obtížné dosažení přírodě blízkého stavu ekosystému, je vytvořeno náhradní společenstvo, které nedosahuje příliš velké ekologické hodnoty, ale je schopné plnit alespoň částečně základní ekologické funkce (Štýs, 1981). Konkrétní formy a opatření – viz kapitola 2, část rekultivace.

Ekologická revitalizace Revitalizací rozumíme oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou různorodost. Od řízené sukcese se liší zvýšenou intenzitou zásahů. Je to snaha o přetváření prostředí za pomocí procesů, jež mají za cíl vytváření ekologicky stabilních společenstev a krajin, které jsou trvalé a vyvíjí se směrem k požadovaným podmínkám (cit. Prokopová, Cudlín, 2008). Zemědělská revitalizace Tato nákladnější forma revitalizace je vhodná na rekultivovaném území, kde jsou dobré podmínky pro vysokou produkci. Používá tradičních zemědělských metod a nástrojů a spočívá v intenzivní změně prostředí a umělé přípravě podmínek pro pěstování rostlin. Je rychlá, ale nákladná a navíc může mít krátkou životnost (Whisenant 1999, cit. Prokopová, Cudlín 2008). Pozitivní výsledky revitalizace byly dosahovány na provozních pokusech FŽP na Mostecku u jetelotravních směsek (Vráblíková 2007). Lesní ekosystémy, sady a vinice Na rekultivovaných plochách může probíhat intenzivnější obnova formou lesnických a sadovnických druhů rekultivace, které jsou zpravidla nejnáročnější formou obnovy s relativně nejdelším obdobím pěstební péče. V souvislosti s výsadbou dřevinných prvků, remízů a plošně rozsáhlejších výsadeb, se vytváří esteticky hodnotnější území a stromová vegetace pozitivně ovlivňuje toky energie a vody v krajině. Výběr vhodných indikátorů a finančně nenáročných metod hodnocení Volba vhodného indikátoru pro revitalizační akci se liší podle jejích konkrétních cílů. Může se opírat o inventarizaci rostlinných a živočišných druhů. Úspěšnost revitalizace je možno hodnotit i podle změn bioty, dále lze využít indikačních druhů rostlin nebo živočichů. Indikátory by měly být jednoduché, snadno měřitelné a dobře interpretovatelné a použitelné na velké plochy, schopné indikovat nejen existenci změny, ale také její příčinu. Indikátory se liší podle konkrétního účelu použití např. jako indikátory biodiverzity při zemědělské rekultivaci lze navrhnout následující hodnocení: - ekologické procesy – resilience, funkčnost, hodnocení je založeno na druhové diverzitě - biologická kontrola – diverzita antagonistů potenciálních škůdců - ochrana a zvýšení stavu ohrožených druhů. Jako vhodné indikátory pro hodnocení úspěšnosti revitalizačních akcí doporučujeme ze zkušeností získaných FŽP při řešení Výzkumného záměru MŠMT „Výzkum antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ řešeného v letech 2000 – 2004 využít následujících metod: - porovnání ploch rekultivovaných formou zemědělské rekultivace s výsevem jetelotravních směsek (podle doby ukončení biotechnické fáze ekotechnické etapy rekultivace) mezi sebou - porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) v různých fázích rekultivace s etapou postrekultivační, kde již probíhá revitalizace

47

-

-

-

porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) na rostlém terénu, revitalizované ploše a rekultivované ploše výše uváděné lokality hodnotit podle produkce biomasy (na několika plochách vždy po1 m2) celkem, výsledky cíleně pěstovaných rostlin (dle 1 m2),zastoupení rostlinných druhů, a podle rozvoje mikroorganizmů (viz dále) posoudit průběh revitalizace podle počtu žížal (Lumbricidae). Jedná se o vykopávání a následné ruční vybírání. Žížaly se odebírají z různých míst , vždy na 1 m2 a hloubka se řídí podle kořenových systémů rostlin zpravidla 20-25 cm a počet odběrů se provádí dle propočtů tak, aby se dosáhlo objemu hodnocené půdy v 1 m3. Zjišťuje se počet žížal a jejich hmotnost. Jedná se o pracnou, ale relativně levnou a spolehlivou metodu. Po dobu 8 let je prováděno FŽP hodnocení úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd na 7 stanovištích - Lom Most - Pařidelský lalok (2), Lom ČSA (2), Slatinická výsypka (3). Pravidelně v druhé polovině měsíce září provádí FŽP odběr vzorků, na stejných kulturách a lokalitách a pravidelně provádí hodnocení stanovišt. Laboratorní práce zajišťuje katedra mikrobiologie ČZU (doc. Růžek – viz metody). Hodnocení je prováděno podle následující metod, na podkladě následujících parametrů:

Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd •

Uhlík biomasy půdních mikroorganismů stanovený mikrovlnnou (MW) metodou MBC (Islam a Weil 1998) Test kvantitativně posuzuje oživení půdy mikroorganismy, standardní hodnota pro orné půdy je 246 ± 11 mg MBC/kg sušiny při průměrném obsahu Corg 1,40 % (revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu Corg vyšších hodnot)

•

Uhlík extrahovatelný v 0,5mol/l K2SO4 C(K2SO4) (Vance et al.1987; Badalucco et al. 1992) Test kvantifikuje mimobuněčný (extracelulární) uhlík mikrobního původu. Vysoké hodnoty signalizují stres, standardní hodnoty pro orné půdy se pohybují v pásmu 10 - 70 mg C(K2SO4)/kg sušiny při průměrném obsahu Corg 1,40 % (revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu Corg vyšších hodnot)

•

Respirometrický test (varianty: B, N, G, NG) (Novák a Apfelthaler 1964) Test posuzuje stav a podmínky pro mineralizaci uhlíku půdní organické hmoty Hodnotí se poměry: N:B (standard 1,0; obvyklé pásmo 0,8 - 1,2) G:B (standard 8,2; obvyklé pásmo 6,5 - 10) NG:B (standard 25,3; obvyklé pásmo 15 - 36)

•

Nitrifikační test (varianty: K,P) (Löbl a Novák 1964) Test oceňuje ekologicky významný výstup: oxidaci nepohyblivých kationtů NH4+ na pohyblivé anionty NO3- půdními chemolitotrofními autotrofy. Pro revitalizované půdy velmi důležitý parametr. Hodnotí se kontrolní nitrifikace (mg N/den/kg sušiny) a poměr potenciální nitrifikace s přidaným síranem amonným (1 mg N/g vzorku) a kontrolní nitrifikace PN/KN. Standardní hodnota kontrolní nitrifikace je na orných půdách 2,69 mg N/den/kg sušiny, (revitalizované půdy dosahují nižších hodnot), standardní poměr PN/KN je 5,20, obvyklé pásmo 3,0 - 7,5 (revitalizované půdy dosahují vyšších hodnot) Oxidovatelný uhlík půdní organické hmoty mikrovlnnou (MW) metodou Corg (Islam a Weil 1998) Standardní hodnota v orných půdách je 1,40 % (obvyklé pásmo 0,9 - 1,90 %) (revitalizované půdy mohou dosáhnout vyšších hodnot) pH (H2O) Standardní hodnota v orných půdách je 6,4 (revitalizované půdy se pohybují v širokém pásmu 4,4 - 8,4 v závislosti na obsahu karbonátů a uhelné složky)

•

•

48

3.5 Závěr Pro návrh a realizaci efektivní revitalizace je nezbytné ujasnit si samotný pojem revitalizace, ať již jde o užší - ryze ekologické pojetí jako návrat struktury a funkcí ekosystémů do stavu před antopogenním zásahem, případně zvýšení ekologické stability (Cudlín a kol 2001), nebo o širší pojetí, kdy termín revitalizace označuje celou řadu aktivit v krajině, včetně sociálně-ekonomických souvisejících se zlepšováním kvality životního prostředí a umožní plné využití území v souladu s územním plánem a je spojen s komplexní sociálně ekonomickou obnovou regionu. Řešený projekt je zaměřen nejen na přírodovědné pojetí, ale i na návrh možností komplexní obnovy regionu a snížení regionálních disparit. Literatura: Cudlín, P., Zemek, F., Těšitel, J., Lapka, M., Hanousková, I.: Stress concept: Possible tool to study changes in landscape. Ekológia 20: 3-13. 2001 Cudlín, P. a kol.: Teoretické aspekty revitalizace krajiny (pracovní zpráva pro FŽP) 2008 Klimeš, L.: Slovník cizích slov. 5. vyd. Praha. 1981 Klinda, J.: Terminologický slovník environmentalistiky. Ministerstvo životného prostredia SR, Bratislava. 2000 Klinda, J.: Slovak Environmental Policy - Inseparable Part of the European Environmental Policy. Zivotné prostredie, Vol. 34, No. 3. 2000 Kolektiv: Akademický slovník cizích slov A-Ž, Academia, Praha. 2000 Kukal, Z., Reichmann, F. 2000: Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. Český geologický ústav, Praha. Lisický, M. J.: Renaturácia a revitalizácia – významné aktivity v ochrane prírody a starostlivosti o krajinu. Životné prostredie 27, 3: 117 - 119. 1993 Luhr J. a kol.: Encyklopedie Země. Euromedia Group, Praha. 2004 Lysenko, V.: Analýza využívání vybraných nerostných surovin v České republice z hlediska ochrany životního prostředí. Zpravodaj MŽP, č.4, s. 3-5. 1996 Materiál z MŽP Závěry odborného semináře Obnova těžbou narušených území a legislativa, konaného dne 14.4.2008 na MŽP v Praze. z www.env.cz Němeček J., Podlešáková E., Vácha R. 1999: Možnosti remediace zemědělských půd. Rostlinná výroba 5, Praha. Petříček, V. 2002: Tvář naší země – krajina domova, Studio JB, Lomnice nad Popelkou Prokopová, M., Cudlín, P.,: Teoretické aspekty revitalizace (pracovní podklad pro FŽP), Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR 2008 Růžek, L.: Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd. Interní materiál pro FŽP. ČZU Praha, 2008 Štýs, S. a kol. 1981: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha. Štýs, S.: Mostecko – minulost–současnost, Most, 2001 Vráblíková, J. a kol.:Charakteristika přírodních poměrů v antropogenně postižené oblasti Severních Čech. Studia Oecologica číslo 2/2007, FŽP UJEP Ústí nad Labem Vráblíková, J. a kol.:Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. 123 str. UJEP Ústí nad Labem 2007 Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část. Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit. 182 str. FŽP UJEP 2008

49

4. Resocializace území 4.1 Obecně k problematice V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních Čechách (např. Zákon č. 175/2005 Sb. – ekologické závazky: náprava škod způsobených těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území (materiál z konference v Parlamentu ČR 13.09.2007). Jde o zapojování rekultivovaného území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje, zainvestování infrastruktur, zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro veřejné zájmy a rozšíření možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené krajině včetně možností jejího využití pro bydlení, obživu a volný čas.

4.2 Návrat člověka do krajiny v Podkrušnohoří Pro účely výstavby nových sídel a rozvoj podnikatelských aktivit je využíváno území, které bylo dříve součástí důlních prostorů. V posledním desetiletí je prováděna na rekultivovaném území výstavba rodinných domků ale i průmyslových objektů či zón. Není to jen specifikum Podkrušnohoří, ale i ostatních evropských států (Německo – okolí Lipska, v Porúří a v Sasku, v Polsku – Slezsko apod.), dochází k využití kategorie ostatních ploch. To znamená, že nedochází k záborům další zemědělské půdy pro účely výstavby. V Podkrušnohoří nacházíme plochy, které jsou většinou členité, po rekultivaci ozeleněné se základními vodohospodářskými prvky (příkopy, hospodárnice, revitalizace vodotečí) a možností vybudování další infrastruktury. Tato území, kde je realizována nová výstavba rodinných domků, byla dlouhodobě mimo rozvojové záměry měst, probíhala tam báňská činnost desítky let a dnes se tam vrací člověk a na území vzniká nová historie. Takové příklady nacházíme zejména v okolí města Most, kde jsou na rekultivovaných plochách budovány satelitní sídelní útvary. V Chomutově zase je například na území po hlubinné činnosti dolu Žižka vybudována průmyslová zóna. S tím je spojena i výstavba obslužných komunikací a parkovišť. Na sídla navazuje výstavba sportovišť, cyklostezek a pěších tras. V zásadě se jedná o rekultivované plochy, které jsou zařazeny do kategorie ostatních rekultivací, ale budou prioritně používány k resocializaci, k návratu člověka do krajiny. Plochy nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod. Zejména se jedná o využití jako:

• • • • • •

Rekreační, ubytovací a sportovní plochy Kulturní a osvětové plochy Plochy pro podnikatelské aktivity Ostatní komunikace (místní, účelové, parkovací plochy) Ostatní veřejná zeleň (podle vodních toků, remízky, sukcesní plochy, podél cest) Vodní plochy (sportovní, rekreační, rybníky)

50

4.3 Konkrétní příklady Rekultivační park Velebudice Rekultivační park Velebudice patří mezi špičkové projekty tzv. české rekultivační školy, která je s respektem uznávána na celém světě. Mostecká uhelná společnost v souvislosti s úvahami o využití Velebudické výsypky zpracovala záměr vybudování rekultivačního parku jako areálu odpočinku a zdraví, jehož dominantou se stala dostihová dráha. Velebudická výsypka patří mezi největší výsypky v bývalém Severočeském hnědouhelném revíru, byla vytvářena z nadložních zemin závodu Jan Šverma na celkové výměře cca 790 ha. Smyslem a cílem veškerého úsilí bylo navrátit mrtvým plochám výsypkových prostor jejich společenský význam. Jako jediné závodiště v České republice má přímou dráhu pro rovinové dostihy o délce 1.200 m, šířka vnějšího oblouku dráhy je 30 m a délka 1.800 m, vnitřní dráhy mají šířku 20 m. Naprostá většina evropských dostihových drah je vybudována na urovnaných přírodních terénech. Proto nejen u nás, ale i v evropském měřítku, je stavba dostihové dráhy, zejména její provedení od základů, téměř unikátní záležitostí. Konstrukce dráhy byla provedena tak, aby splňovala požadavky na ní kladené, byla dostatečně pevná a pružná. Trávník lze díky drenážnímu systému podle potřeby na celé ploše závodiště zavlažovat, nebo z něj rychle odvést vodu. Zcela ojedinělé je vybudování rozsáhlé tréninkové dráhy, která je umístěna mimo závodiště, a kterou rovněž jiná česká závodiště nemají. Zde je možno na rozloze 43 ha bez problémů trénovat buď na písčité, nebo travnaté dráze. Dostihové závodiště v Mostě vítá příznivce dostihového sportu již od září roku 1997, kdy byl uspořádán úvodní dostihový den. Areál však neslouží pouze dostihovému sportu, ale stal se místem i jiných společenských a sportovních aktivit. Středním Poohřím Střední Poohří je turisticky zajímavou trasou v oblasti Podkrušnohoří. Trasa: Chomutov – Březno (Střezovská rokle) – Vodní dílo (VD) Nechranice – Přírodní památka (PP) Vinařický rybník – Přírodní rezervace (PR) Sedlec – PP Rašovické skály – Klášterec n. O. (zámek, park, pramen Eugenie) – Ciboušov – Kadaň (náměstí) – PP Želinský meandr – lom Březno – PP Hradiště u Černovic – PP Krásná Lípa – Bezručovo údolí – VD Kamenička – PR Buky nad Kameničkou – Chomutov, Kamencové jezero. Po celé trase lze získávat informace nejen vlastivědného charakteru, ale i umožní shlédnout obnovu krajiny po antropogenní činnosti spojenou s návratem člověka do krajiny.. Povodím Bíliny Povodí Bíliny je oblastí vhodnou a často využívanou pro studijní exkurze. Řeka Bílina, pramenící v Krušných horách, je dlouhá 83,6 km a její povodí zaujímá plochu 1072 km2. Po krátkém úseku, kde není člověkem upravena a představuje dravou bystřinu, se ocitá v nádrži Jirkov, od níž je její další tok již směrově i výškově upravován člověkem. V posledních letech se kvalita vody v tomto jinak velmi znečišťovaném toku výrazně zlepšila, přesto však občas dochází k nepříjemným haváriím v některých průmyslových objektech, jejichž důsledkem je následné vymizení různých forem života z toku. Obnova života v tocích je rychlejší nežli na souši. Exkurzní trasa: Ústí nad Labem – Stadice (Lípa u Královského pramene, Královské pole) – PR Rač – PR Malhostický rybník – Hostomice (oprám) – elektrárna Ledvice – Radovesická výsypka, jedna z největších vnitřních výsypek ve středoevropském prostoru – park Kyselka – NPR Bořeň – Železnický vrch – Ervěnický koridor – Komořany – VD Újezd –rekultivace zbytkové jámy ČSA. Případně i VD Kateřina – zbytková jáma Chabařovice – Ústí n.L.

51

Podkrušnohorské technické muzeum Více než 150 let trvající průmyslová těžba hnědého uhlí v severozápadních Čechách, spolu s navazujícími průmyslovými činnostmi, zejména elektroenergetikou a chemickým průmyslem, rozhodujícím způsobem ovlivnila život lidí a tvářnost krajiny v této největší těžební oblasti republiky. Přesto, na rozdíl od ostatních, a to i daleko bezvýznamnějších těžebních regionů, zde neexistuje žádná expozice muzejního typu, která by součastníkům i budoucím generacím přiblížila historii, současnost, i budoucí vývoj hornictví a na ně navazující odvětví lidské činnosti. Okresní úřad Most za podpory Hospodářské a sociální rady Mostecka, pověřil v roce 2002 Výzkumný ústav pro hnědé uhlí, a.s., Most zpracováním studie s názvem „Strategie prezentace hornictví na Mostecku“. Zpracovaná koncepční stude navrhla vybudování muzea skanzenového typu v šesti tématicky navazujících, technicky zaměřených etapách. Koncepce postupného vytvoření skanzenu byla v roce 2000 rozvržena do těchto šesti etap:
1. etapa – hlubinné dobývání hnědého uhlí vč. úvodní expozice, která bude charakterizovat obecně přírodně geologické a báňsko-technické podmínky těžby v severočeské hnědouhelné pánvi a proměny regionu severozápadních Čech ve vztahu k rozvíjející se těžbě
2. etapa – zvyky, obyčeje a tradice hornického stavu a vývoj životního stylu v oblasti Podkrušnohoří
3. etapa – rudné dolování v Krušných horách
4. etapa – lomové dobývání hnědého uhlí vč. úpravy uhlí tříděním, praním, drcením a jeho užití (chemie, komunální sféra, elektroenergetika a centrální teplárenství)
5. etapa – devastace krajiny důlní činností a obnova rekultivací vč. sanace zbytkových jam velkolomů a technického využití rekultivovaných ploch
6. etapa – chemické zpracování uhlí a ropy Pro situování expozic byl ve studii navržen areál bývalého hlubinného dolu Julius III. v Kopistech a území mezi vrchní hranou budoucího jezera Most, vzniklého zatopením bývalého lomu Ležáky, a tzv. Novým závodem lomu Ležáky v Kopistech. Realizace muzea měla výrazně podpořit nutné změny orientace hospodářského zaměření regionu severozápadních Čech v souvislosti s útlumem těžby. Spolu s navazujícími obory (ubytování, stravování, doprava, služby) měla existence muzea vytvořit nové pracovní příležitosti uchazečů o práci, převážně se středoškolským a odborným vzděláním.

Návaznost na okolí Vnitřní zájmové území zahrnovalo, mimo expozice lomové těžby, úpravy a užití uhlí také:
budoucí jezero Most, které vznikne po sanaci a zavodnění bývalého lomu Most (Ležáky), nad jehož vrchní hranou je expozice lomové těžby, úpravy a užití uhlí situována,
okresní muzeum Most,
areál přesunutého děkanského chrámu,
hrad Hněvín,
letiště Most ( s vyhlídkovými lety),
autodrom Most (projížďky po závodní dráze) s přilehlým jezerem Matylda,
hipodrom Most s golfovým hřištěm na bývalé velebudické výsypce.

52

4.4 Možnosti resocializace krajiny s využitím evropských fondů – regionálního operačního programu Obnova území po těžbě v Severních Čechách tedy její revitalizace a resocializace může být významně a nebo i doplňkově podpořena ze strukturálních fondů EU. Fondy EU jsou nástrojem pro realizaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti Evropské unie, která má za cíl snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje regionů a členských států EU a míry zaostávání nejvíce znevýhodněných regionů. Česká republika v období 2007-2013 může ke zlepšení životní úrovně obyvatel čerpat z fondů EU přibližně 26,7 miliard € a výrazně tak podpořit národní zdroje určené na revitalizaci a resocializaci regionu. Vývoj v jednotlivých regionech ČR úzce souvisel s územně diferencovanou hospodářskou dynamikou. Hlavní příčiny nerovnovážného rozvoje regionů a vzniku regionálních disparit jsou převážně tyto: • Regionální rozdíly v ekonomické struktuře a její diverzitě – výrazný pokles výroby a zaměstnanosti v těžkém průmyslu, pokles výroby textilního a elektrotechnického průmyslu a odvětví oděvního a obuvnického průmyslu a výrazný pokles počtu pracovníků v zemědělství. Velké regionální rozdíly jsou i v oblasti inovačního potenciálu. • Kvalita lidských zdrojů (vzdělanost, podnikatelská tradice), zhoršená dostupnost veřejných služeb, nízká meziregionální mobilita pracovních sil. • Přetrvávající neuspokojivý stav životního prostředí. • Nerovnoměrná vybavenost území technickou infrastrukturou. • Rozdílná geografická poloha regionů v rámci ČR i EU. Podstatu regionálních disparit, pomineme-li ovšem zásadní rozdíl mezi socioekonomickou úrovní a stupněm rozvoje hl. m. Prahy a ostatních regionů soudržnosti, vyjadřují následující typy regionů soudržnosti: • Regiony rychle se rozvíjející – Praha. • Regiony rozvíjející se – Jihozápad a Střední Čechy. • Regiony s nízkou dynamikou růstu – Jihovýchod a Severovýchod. • Regiony zaostávající – Střední Morava. • Regiony upadající – Moravskoslezsko a Severozápad. Ústecký kraj je součástí regionu Severozápad. Ještě výraznější disparity lze identifikovat na úrovni mikroregionů, kde jsou významné rozdíly v ekonomické výkonnosti. Ty souvisejí s dostupností a obsluhou území zejména periferních oblastí, a to včetně dostupnosti veřejných služeb, dále s mírou nezaměstnanosti ovlivněnou mimo jiné schopností obyvatel přizpůsobit se změnám na trhu práce, rozvíjet své znalosti a dovednosti a případně zahájit a provozovat podnikatelskou činnost. Zaostávání v těchto charakteristikách vede ke stagnaci či snižování kvality života a v důsledku toho k oslabení místních komunit (participace občanů na veřejných záležitostech, rozvoj kulturních a sociálních aktivit apod.) a k celkovému podlomení jejich udržitelného rozvoje. V takto postižených mikroregionech dochází k výrazným změnám v demografické struktuře, odchodu perspektivních a pro rozvoj mikroregionů nezbytných skupin obyvatel – osob vzdělaných a v produktivním věku. Důsledkem všech těchto procesů je pokles ekonomické výkonnosti území a vznik bariér bránících nastartování potřebné regenerace takto postižených regionů.

53

Obr. č. 4.1: Mapa regionů soudržnosti ČR

ČR musí akcentovat zásady EU pro naplňování lisabonské strategie a zároveň reflektovat i česká specifika, mj. hrozbu narůstajících regionálních a částečně i sociálních disparit. Právě za tímto účelem jsou k dispozici operační programy, kde v regionálním měřítku hrají největší úlohu regionální operační programy regionů soudržnosti. Regionální operační program (dále ROP) pro region soudržnosti NUTS II Severozápad (dále SZ) představuje hlavní programový dokument určující priority regionu pro čerpání strukturálních fondů v programovém období 2007−2013 pro region soudržnosti Severozápad, tvořený Karlovarským a Ústeckým krajem. Program vychází z platných strategických a programových materiálů obou krajů, jako jsou Program rozvoje Ústeckého kraje a Program rozvoje Karlovarského kraje a další sektorové či průřezové strategické či koncepční materiály, ať již z oblasti dopravy či například z oblasti rozvoje cestovního ruchu, včetně územně plánovací dokumentace. Na základě socioekonomických zjištění je stanoven globální cíl pro ROP: „Zvýšení kvality fyzického prostředí a přeměna ekonomických a sociálních struktur regionu jako předpoklad pro zvýšení atraktivity regionu pro investice, podnikání a život obyvatel. Prostřednictvím zvýšení atraktivity regionu bude docházet k jeho konvergenci k průměrné úrovni socioekonomického rozvoje ČR/EU.“ Obsahem globálního cíle ROP SZ je zejména vytváření prostředí pro podnikání a investice v regionu a tím přispět ke konvergenci regionu ke standardům (průměrné úrovni) rozvoje EU/ČR. S ohledem na charakter území a specifika jednotlivých identifikovaných problémů regionu je předpokládána značná územní diferenciace při jejich řešení se zaměřením na:  zlepšování atraktivity regionu prostřednictvím rozvoje a zkvalitňování infrastruktury;  zajištění podmínek pro dlouhodobě udržitelný rozvoj všech tří dimenzí tj. environmentální, ekonomické a sociální (integrovaný místní rozvoj);  zvýšení ekonomické výkonnosti cestovního ruchu. Pro dosažení stanoveného globálního cíle stanovuje strategie ROP Severozápad při zohlednění identifikovaných problémů a hlavních principů podpory regionálního rozvoje 5 hlavních prioritních os:
P1 Regenerace a rozvoj měst
P2 Integrovaná podpora místního rozvoje
P3 Dostupnost a obslužnost regionu
P4 Udržitelný rozvoj cestovního ruchu
P5 Technická asistence 54

Jednotlivé prioritní osy nestojí samostatně, ale tvoří vzájemně provázaný systém, jehož realizace jako celku přispěje k dosažení požadované změny v regionu. Nejdůležitějším aspektem ROP SZ je proto uplatnění principu koncentrace. Kromě geografické koncentrace však bude nezbytné koncentrovat také pracovní úsilí (tj. zajistit i určitou úroveň integrace) tak, aby vynaložené prostředky byly soustředěny vždy na komplexní vyřešení identifikovaných problémů v určité části regionu. Finanční prostředky by měly být co nejvíce zaměřeny na strategické investice, přinášející významný dopad, a to zejména v městských oblastech, nebo by měly tvořit základ pro vytvoření podmínek pro další pokračování transformačního a rozvojového procesu. To platí především pro aktivity místního rozvoje, kde budou jednotlivé investice, obvykle menšího rozsahu, zaměřeny právě na nastartování místních iniciativ, směřujících k postupnému rozvoji těchto oblastí. V následující části jsou částečně jako příklad popsány pouze vybrané oblasti a kategorie intervencí: Prioritní osa 1 – Regenerace a rozvoj měst Oblast intervencí 1.1. Revitalizace a regenerace městských aglomerací • Revitalizace a zatraktivnění městských částí, tj. stavební obnova nebo dostavba budov včetně související dopravní a technické infrastruktury, veřejného osvětlení, zeleně a zařízení pro volnočasové aktivity; • Regenerace brownfields – areálů dříve využívaných pro průmyslové, dopravní, vojenské, administrativní aj. účely ve městech – pro jejich další veřejné využití včetně řešení dekontaminace postižených území a související dopravní a technické infrastruktury jako součásti širšího konceptu regenerace určitého území; • Programy pro regeneraci a revitalizaci urbanizovaných oblastí, jednotlivých měst nebo jejich částí včetně zajištění procesu jejich zpracování za použití vhodných participativních metod.

Oblast intervencí 1.2. Infrastruktura v oblasti rozvoje lidských zdrojů • Modernizace a fyzická obnova základních a středních škol; • Úpravy vzdělávací infrastruktury v návaznosti na potřeby dalšího vzdělávání; • Modernizace a rekonstrukce infrastruktury pro poskytování sociální péče; • Modernizace a rekonstrukce krajských zdravotnických zařízení. Prioritní osa 2 – Integrovaná podpora místního rozvoje Oblast intervencí 2.1. Budování kapacity pro místní rozvoj, informovanost a osvěta veřejnosti • Aktivizace místních subjektů ze strany obecního úřadu (společná setkání, řízené diskuse, výměna zkušeností a příkladů dobré praxe) vedoucí k ustavení neformálního místního partnerství, vyhodnocení místních potřeb a vypracování jednoduchého místního akčního plánu, stanovujícího cíle ve střednědobém horizontu a obsahujícího dohodnuté strategické projekty a záměry včetně identifikace nezbytných zdrojů a subjektů potřebných k realizaci tohoto plánu; • Zpracování informačních a komunikačních materiálů a médií určených pro místní občany i vnější svět a vztahující se nejen k vlastní iniciativě místního rozvoje, ale i k místním službám, území, jeho historii, kultuře, přírodě a lidem; • Osvětové akce pro zvyšování zapojení veřejnosti (kulaté stoly, občanská fóra, konzultace s veřejností o navrhovaných investicích a připravovaném projektu, o vizi místní oblasti), zpracování místních studií, provedení průzkumů, dotazníky a další aktivity potřebné pro přípravu projektu a dokumentace potřebné pro jeho realizaci. 55

Oblast intervencí 2.2. Investice pro zlepšení fyzické infrastruktury • Revitalizace, regenerace a rozvoj obcí a jejich částí; • Infrastruktura pro rozvoj lidských zdrojů; • Infrastruktura pro hospodářský rozvoj. Prioritní osa 3 − Dostupnost a dopravní obslužnost Oblast intervencí 3.1. Rozvoj dopravní infrastruktury regionálního a nadregionálního významu
Příprava projektů a související projektové dokumentace pro projekty zajišťující napojení regionu na síť TEN-T a projekty řešící vnitřní propojení regionu;
Rekonstrukce, modernizace a budování komunikací II. a III. třídy zajišťujících napojení center regionu na nadregionální osy sítě TEN-T včetně odstraňování lokálních „slabých míst“ na komunikacích napojujících region na síť TEN-T, zejména obchvatů sídel a aglomerací;
Rekonstrukce, modernizace a budování komunikací II. a III. třídy zajišťujících efektivní propojení uvnitř regionu, vyšší propustnost státní hranice a vytvářejících základní předpoklady pro efektivní mobilitu obyvatel v celém regionu;
Modernizace a rozvoj regionálních letišť celoregionálního či nadregionálního významu včetně rozvoje sítě heliportů a související dopravní infrastruktury;
Rozvoj dopravní infrastruktury podmiňující efektivní využití potenciálu labské vodní cesty.

Oblast intervencí 3.2. Rozvoj dopravní obslužnosti regionu
Příprava koncepcí, programů a projektů zaměřených na řešení rozvoje dopravní obslužnosti v regionu a jeho částech včetně přípravy nezbytné související dokumentace;
Realizace ucelených integrovaných projektů rozvoje dopravní obslužnosti zaměřených jak na rozvoj, modernizaci a rekonstrukci potřebné infrastruktury;
Modernizace dopravní infrastruktury měst s orientací na preferenci a zkvalitňování služeb MHD včetně záchytných parkovišť a kapacit pro odbavování vozidel ve městech;
Rekonstrukce a modernizace železničních stanic ve vazbě na rozvoj dopravní obslužnosti regionu;
Zlepšování dostupnosti veřejné dopravy pro specifické skupiny obyvatel, zvyšování atraktivity a bezpečnosti městské a příměstské veřejné dopravy;
Nákup, popř. rekonstrukce vozidel kolejových systémů MHD a veřejné hromadné dopravy a vozidel MHD a technické obsluhy s alternativním pohonem;
Rozvoj a budování cyklostezek regionálního významu, důležitých pro zajištění plnohodnotné dopravní obslužnosti regionu. Prioritní osa 4 − Udržitelný rozvoj cestovního ruchu (ČR) Oblast intervencí 4.1. Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury ČR
Obnova, rozvoj, rekonstrukce a úpravy základní a doprovodné infrastruktury pro turistiku;
Revitalizace kulturních, technických a průmyslových památek a kulturního dědictví pro jejich využití v ČR;
Modernizace a úpravy lázeňské infrastruktury pro zlepšení standardu a kvality služeb pro tradiční i moderní formy lázeňství („wellness“), realizaci bezbariérových přístupů a dalších úprav pro zdravotně postižené návštěvníky;

56




Výstavba, rekonstrukce podmiňující dopravní infrastruktury zajišťující dostupnost a kvalitní přístup k místům s atraktivitami ČR.

Oblast intervencí 4.2. Zlepšování kvality a nabídky ubytovacích a stravovacích zařízení
Rekonstrukce, modernizace současných ubytovacích zařízení hotelového typu (včetně případné restaurační části) na úroveň nejméně středního standardu (***);
Výstavba, popř. modernizace lehkých sezónních ubytovacích zařízení včetně související doplňující infrastruktury;
Rekonstrukce, přestavba vhodných objektů na celoroční ubytovací zařízení včetně doprovodné infrastruktury a nezbytného zázemí;
Výstavba nových či přístavba rozšiřující ubytovacích či stravovacích kapacit u existujících ubytovacích zařízení včetně doprovodné infrastruktury;
Zajištění odpovídajících napojení ubytovacích objektů na dopravní a technickou infrastrukturu. Oblast intervencí 4.3. Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů ČR
Podpora vzniku a činnosti regionálních partnerství v oblasti ČR;
Rozvoj informačních a rezervačních systémů a vytvoření regionální sítě informačních center;
Podpora monitoringu návštěvnosti, pasportizace, zpracování analytických studií a podkladů zajišťujících účinnější řízení, rozvoj produktů a marketing, zavádění systému certifikace zařízení a služeb ČR apod.;
Příprava nových, zkvalitňování a rozšiřování existujících produktů ČR s regionálním dopadem;
Podpora marketingu a propagace akcí regionálního významu. V rámci celkového kontextu je ROP Severozápad hlavním územně diferencovaným programem zaměřujícím se na vytváření podmínek pro eliminaci vnitroregionálních disparit v regionu s využitím vzájemné komplementarity s intervencemi sektorových operačních programů. ROP naplňuje priority definované v rámci NSRR (Národní strategický referenční rámec) pro oblast územního rozvoje a vyváženého rozvoje regionů. K rozvoji regionu a řešení disparit mohou napomoci i další operační programy, nikoliv pouze regionální operační program, a to tématické programy jako například. Operační program Životní prostředí, Operační program Podnikání a inovace, případně i Program rozvoje venkova. Literatura: Kolektiv: Regionální operační program regionu soudržnosti NUTS II Severozápad. SPF Group, v.o.s., Ústecký kraj, Ústí nad Labem, 2006. Materiál z konference v Parlamentu ČR 13.09.2007 Revitalizace a resocializace území rekultivovaného území (CD) 2007 Materiál Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji. Praha. 2008 Vráblíková, J., Seják, J., Dejmal, I., Neruda, M.,: Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. Metodická příručka, 123 s. UJEP FŽP Ústí n. L. 2007 www.nuts2severozapad.cz www.mmr.cz www.strukturalni-fondy.cz

57

5. Teoretická východiska pro řešení disparit v horninovém prostředí. 5.1 Disparity a jejich transformace na indikátory Regionální disparity, jako fenomén regionálního rozvoje, jsou velmi frekventovaným pojmem posledního desetiletí. Často je však tento termín používán na označení skutečností, které jeho pojetí na jedné straně obsahově zužují a na druhé straně významově diverzifikují, což jeho interpretaci mnohdy činí značně nejasnou. Jednou z hlavních příčin je, že tento fenomén dosud nemá propracovanou teoretickou oporu a dostatečně přesně vymezený systémový a metodologický rámec jeho chápání (pojetí). Pokud jsou disparity intuitivně správně identifikovány, chybí nástroje a mechanizmus jejich klasifikace, vzájemného srovnávání a vyhodnocování. Fundamentální výzkum této problematiky je proto velmi aktuální a jeho výsledky výrazně přispějí k celkovému zkvalitnění regionálního managementu na všech stupních územního řízení v České republice. Disparity horninového prostředí jsou v modelovém území Podkrušnohoří nejvýraznější a nejpočetnější v celé České republice. Charakteristika disparit a následné definování indikátorů horninového prostředí jsou hlavním obsahem této kapitoly. Indikátory jsou nejvhodnějším informačním nástrojem. Pomocí indikátorů lze jednoduše a srozumitelně prezentovat např. laické veřejnosti i složité komplexní jevy bez užití náročných statistických metod či popisů vazeb a vzájemných souvislostí. Indikátory jsou výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat (je to druh informace). Nemají smysl samy o sobě, ale v širších souvislostech - jsou zaměřeny určitým směrem, něco ukazují. V současných přístupech k vytváření (a také hodnocení) indikátorů lze rozlišit dva hlavní směry (Sine 2007) - klíčové (titulkové, „headline“) indikátory - agregované indikátory.

Požadavky na indikátory Mají-li být indikátory skutečně použitelné, musí splňovat řadu kritérií. Mezi ně patří: • Významnost. Indikátory musí být významné v dané souvislosti. Mluvíme o životním prostředí a udržitelném rozvoji a z tohoto hlediska může mít význam velké množství údajů. • Správnost. Indikátory musí být správné, přičemž správnost nutno definovat nejméně ve dvou rovinách: koncept (paradigma, teorie) i metodika, které indikátor používá, musí být správné z vědeckého hlediska • Indikátory nesmí být zatíženy významnějšími chybami. Chyby přitom vznikají ve všech fázích získávání a zpracování dat, počínaje nesprávným odběrem vzorků, jejich poškozením při uchovávání, nesprávnými analýzami či měřením a nesprávnými postupy při zpracování dat konče.. V oblasti údajů o životním prostředí se naopak obvykle setkáváme s chybami velmi značnými. • Reprezentativnost. Musí být zřejmé, jaký předmět nebo jev daný indikátor nebo určitá data reprezentují. Musí být zvoleno vhodné geografické měřítko, případně vhodné časové rozložení měření či odebírání vzorků. • Jedinečnost. Získané údaje mají být jedinečné, nemají být redundantní, opakované, dublovat nějaké již existující informace. Každý indikátor má mít svou specifičnost a originalitu a nesmí opakovat to, co již je známo odjinud. 58

•

•

• •

•

•

•

•

• •

Měřitelnost, možnost získání dat. Získávání podkladových údajů musí být technicky možné. Technická stránka měření a odebírání vzorků je jednou z klíčových záležitostí. Pokud jde o indikátory získávané ze statistických údajů, je samozřejmým požadavkem, aby tato data vůbec existovala nebo je bylo možno snadno získat. Náklady a užitek. Požadavek na úměrnost nákladů a užitků je jeden ze základních, ale často přehlížených. Náklady na získání dat jsou mnohdy neefektivní a nesrovnávají se s užitky. Minimalizace negativních účinků na prostředí. Při vzorkování a měření může někdy docházet k poškozování, a dokonce až ke zničení pozorovaného jevu. Spolehlivost. Data musí být prověřována co do své spolehlivosti, potvrzována několika nezávislými měřeními, případně výsledky získanými různými metodami. Kontrola a zajištění kvality dat je sama důležitým oborem. Srovnatelnost. Většina postupů měření, vzorkování, statistických šetření a podobně je mezinárodně standardizována. Tato standardizace, často daná mezinárodně uznávanými normami, zaručuje srovnatelnost dat v mezinárodním měřítku a v dlouhém časovém období. Předpokladem pro srovnatelnost je ovšem správnost a spolehlivost údajů. Průhlednost. Postup získávání dat a indikátorů musí být transparentní. Musí být jasné, jaké metody byly použity, jak se prováděly výpočty a podobně. Dokonalá průhlednost získání údajů a indikátorů zajišťuje jejich věrohodnost. Pochopitelnost. Veškerá data i indikátory předpokládají vždy nějakého uživatele, nějakého zájemce. Předpokladem jakéhokoliv využití údajů je jejich jasná pochopitelnost, jednoznačnost a srozumitelná prezentace. Výpovědní schopnost. Žádná data a tím, méně indikátory, nemají smysl samy o sobě, nýbrž jen v určitém kontextu. Smyslem jakýchkoliv informací (dat a indikátorů) nejsou informace samy o sobě,ale jejich užití. Načasování. Data a indikátory mají jen výjimečně nadčasový význam. Většinou je velmi důležité, aby byly k dispozici ve správný čas. Využitelnost. Smyslem jakýchkoliv informací - a to se týká dat a indikátorů v plné míře - nejsou tyto informace samy o sobě, nýbrž jejich užití. Posouzení možností využití dat by se mělo dít v poměrně širokém časovém, geografickém i věcném kontextu.

Indikátory kvality horninového prostředí - obecně. Klasifikace intenzity narušení horninového prostředí a stanovení indikátorů horninového prostředí vychází z analýzy získaných informací. Pro celkové posouzení narušení horninového prostředí je nutné propojit jednotlivé procesy a neposuzovat je odděleně. Jedná se o změny, navzájem propojených podnětů, zprostředkovaných vlivů a následků. Pro Českou republiku bylo stanoveno (In.:Kukal,Reimann 2000) 5 kategorií, zvlášť pro narušení mechanické, tak pro chemické. Stupně 1. – 5 klasifikují poměry od mírně až po extrémně narušené. Mechanické narušení horninového prostředí je založeno na fenoménech, jako je eroze a sedimentace, svahové pohyby, krasové jevy, těžba nerostných surovin, stará důlní díla, stavební a zemní práce. Na území, které je klasifikováno 5. stupněm mechanického narušení, je více než 50% plochy postiženo značným přemísťováním velkých objemů hornin a zemin, povrchové a hlubinné dobývání nerostných surovin, poddolovaná místa s nebezpečným propadáním povrchu. Značný vliv má husté osídlení, časté svahové pohyby, silná eroze, následná sedimentace a velká koncentrace průmyslové činnosti.

59

Chemické narušení horninového prostředí je definováno znečištěním podzemních vod a půd, zemědělskou činností, nadměrným výskytem nitrátů, těžkých kovů, kontaminovaných důlních vod, ovlivnění půd i rostlin atmosférickou depozicí, radonové emanace atd. Nejvyšším stupněm 5 jsou hodnoceny oblasti s katastroficky znečištěnými povrchovými a podzemními vodami rizikovými prvky s nadlimitními koncentracemi, kontaminované půdy antropogenní činností na povrchu i atmosférickou depozicí,výskyt radonových anomálii apod. Oba výše uvedené typy narušení horninového prostředí tj.mechanické i chemické působí obvykle společně. Podle klasifikace narušeného horninového prostředí je odhadováno, že 8 – 15 % plochy České republiky má silně narušené horninové prostředí v němž žije přes 5 milionů obyvatel (In. Kukal,Reichmann 2000). Nejzávažněji jsou postižené oblasti s nejintenzivnější těžbou nerostných surovin a s největší koncentrací průmyslu. V České republice to jsou území severní Moravy a severních Čech. Zde žije přes 3 miliony obyvatel. Hodnocení životního prostředí se zaměřením na horninové prostředí je proto jedním z nejvýznamnějších kriterií. V oficiálních metodikách se však toto kriterium používá pouze v souvislosti s devastací povrchu. Geofaktory jsou graficky spolu s legendou publikovány v Mapách geofaktorů životního prostředí (In Myslil, Stibitz 1998). Nejsou však definovány, jako indikátory. Přehled geoindikátorů pro různé aspekty udržitelného rozvoje ve smyslu Agendy 21, částečně i pro horninové prostředí, jsou uvedeny ve studii V. Mylila a M Stibitze (1998). Tyto informace vychází z dokumentu UN Division for Sustainable Development (www.un.org/esa/sustdev).

5.2 Identifikace disparit horninového prostředí v Podkrušnohoří Horninové prostředí je základní součástí životního prostředí, ale pro jeho hodnocení však neexistují potřebné indikátory. Tento příspěvek je úvodním vstupem pro jejich definování a hledání směrů k jejich upřesňování. Pro jejich identifikaci bylo vybráno prostředí severních Čech, kde horninové prostředí je spolu se severní Moravou nejvíce postižené. Je zde zastoupena převážná část známých faktorů narušení horninového prostředí a to v mimořádném nahromadění. Jedná se o disparity zkoumaného regionu oproti ostatním regionům v České republice (Blažková 2007).

Problematika indikátorů (faktorů) horninového prostředí není řešena (Sine 1998), ale pro hodnocení kvality horninového prostředí je bezpodmínečně nutná. Studiem dostupných informací a terénním výzkumem v území okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem byly zjištěny a specifikovány následující faktory horninového prostředí viz. tabulka 5.1 (Blažková, 2008). Převážná část těchto faktorů jsou faktory negativně ovlivňující horninové prostředí. Uváděné faktory jsou významně disparitní v porovnání s jinými regiony České republiky. Rozdílnost se především týká jejich mimořádného nahromadění v tomto území. Faktory nepůsobí jednotlivě, ale v různých kombinacích a tím intenzivněji. Výzkumem v modelovém území Podkrušnohoří byly zjištěny a následně definovány tři specifické skupiny faktorů horninového prostředí, které jsou současně disparitami ve vztahu k jiným regionům. První skupina je vázána na nerostné suroviny a jejich těžbu (spolu s vymezením nerostných surovin v souvislosti s chráněnými ložiskovými územími (CHLÚ) a dobývací prostory (DP).

60

Druhá významná skupina jsou faktory související s antropogenní geomorfologií. Ve zkoumaném území Podkrušnohoří to jsou poddolovaná území, haldy, narušená stabilita svahů těžebních jam a svahů výsypek, stará důlní díla, propady a pinky. Třetí skupina představuje různé další disparitní projevy v horninovém prostředí, jako jsou seismicita území, výskyt radonových emanací, radioaktivita energetických popelů,důlní vody, ukládání odpadů a projevy geotermální energie. V následující tabulce č.5.1 je uveden přehled faktorů (disparit) ovlivňující horninové prostředí a jejich porovnání s obecně platnými kriterii pro indikátory. (Sine 2007)

Tabulka č. 5.1: Disparitní faktory a jejich výběr na indikátory horninového prostředí měřitelnost

srovnatelnost

pochopení

výpověď

načasování

využitelnost

výsledek

1 těžba nerostných surovin povrchová 2 těžba nerostných surovin hlubinná 3 ložiska nerostných surovin 4 chráněná ložisková území 5 dobývací prostory těžené 6 dobývací prostory netěžené 7 antropogenní geomorfologie 8 poddolovaná území 9 haldy 10 stabilita svahů těžebních jam 11 stabilita svahů výsypek 12 stará důlní díla 13 propady a pinky 14 seismicita území 15 výskyt radonových emanací 16 radioaktivita energetických popelů 17 důlní vody (podle kvality) 18 ukládání odpadů 19 geotermální energie (M. Blažková 2008)

význam

Faktor

Indikátor

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + +

+ + + + + + + + + + + + + + +

+ + + + + + + + + + + + + + + +

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + +

+ + + + + + + + + +

+ + + -

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + +

7 7 5 3 5 5 3 7 6 4 4 6 5 6 6 5 6 5 6

ano ano ne ne ne ne ano ano ano ne ne ano ne ano ano ne ano ano ano

Z provedené analýzy je patrné, že ne všechny disparitní faktory je možné transformovat na indikátory, i když není sporu, že se jedná o závažné odlišnosti narušení horninového prostředí. Jako nejvýznamnější indikátory horninového prostředí vycházejí na základě požadavků na jejich kriteria následující faktory. Jsou to těžba nerostných surovin povrchová i hlubinná a poddolovaná území. Pro hodnocení horninového prostředí jsou pak dále využitelné, jako indikátory: výskyt hald po těžbě, stará důlní díla, seismicita území, výskyt radonových emanací, důlní vody podle jejich kvality. Výskyt geotermální energie je pak disparitou a současně indikátorem horninového prostředí v pozitivním slova smyslu. Významnou disparitou ve zkoumaném území jsou antropogenní změny povrchu, které nazýváme antropogenní geomorfologii. Jedná se o rozsáhlý fenomén, jehož dopady jsou především estetického a tím i sociopsychologického rázu. Tento faktor je obtížné klasifikovat podle výše uvedených kritérií pro indikátory, a proto je uváděn jako specifický. Při hodnocení celé situace je nutné zakomponovat i reálnost náprav vzhledem k rozsahům změn v horninovém prostředí a také ekonomickou únosnost. Tato hodnocení však nejsou součástí studia horninového prostředí. 61

Graf č. 5.1: Vyhodnocení zastoupení jednotlivých faktorů a jejich využití , jako indikátorů horninového prostředí.

(M.Blažková 2008)

I – nejvýznamnější faktory: Těžba nerostných surovin povrchová Těžba nerostných surovin hlubinná Poddolovaná území II – využitelné faktory: Výskyt hald po těžbě Stará důlní síla Seismicita území Výskyt radonových emanací Důlní vody (podle kvality) Geotermální energie Ukládání odpadů III – specifické faktory Antropogenní georeliéf IV – nevyužitelné faktory: Ložiska nerostných surovin Chráněná ložisková území Dobývací prostory těžené i netěžené Stabilita svahů těžebních jam a výsypek Propady a pinky Radioaktivita popelů

62

5.3 Shrnutí teoretického posouzení transformace disparit na indikátory horninového prostředí a možnosti jejich praktického využití. Předkládaná informace je shrnutím mapování významných disparit horninového prostředí v modelovém území Podkrušnohoří a jejich analýzy pro možné praktické využití jako indikátorů horninového prostředí. Zjištěné disparity horninového prostředí v Podkrušnohoří jsou v jednotlivých okresech zastoupeny obdobně, ale v odlišném rozsahu. Celé zkoumané území je téměř z poloviny plochy zasaženo větším či menším množstvím faktorů narušení horninového prostředí, a tím se odlišují od ostatních regionů v ČR. Disparitní faktory byly porovnány s kriterii pro definování indikátorů (Sine 2007) a rozděleny podle váhy do čtyř skupin. Možnosti využití disparitních faktorů horninového prostředí v modelové oblasti Podkrušnohoří jsou patrné z již dříve uvedeného grafu č. 5.1. Téměř 60% faktorů je možné přetransformovat na indikátory horninového prostředí.Jedná se o indikátory specifikované v práci Centra pro životní prostředí Univerzity Karlovy (Sine 2007). Nejvýznamnější jsou uvedeny ve skupině I, ty plně splňují výše uvedená kritéria. Ve skupině II. jsou kritéria také převážně naplněna. Poměrně málo kritérií koresponduje s faktory ve skupině č. IV., z toho důvodu nebyly využity pro transformaci na indikátory. Skupina č. III. – antropogenní změny georeliéfu, je pro charakteristiku území velmi důležitá. Bude proto jako indikátor využita, i když s kritérii výrazně nekoresponduje. Její význam spočívá v plošném rozšíření a v sociopsychologickém dopadu. Využití části disparit na indikátory horninového prostředí dává možnost situaci (stav) pojmenovat a následně kvantifikovat rozsah škod. Tyto informace pak budou využitelné při návrzích řešení jejich nápravy, případně jejich redukce. Významným přínosem projektu je, a v další fázi i bude, tyto indikátory prosazovat do legislativních dokumentů. Indikátory pro horninové prostředí totiž neexistují v české legislativě, ale ani v legislativě EU. Dalším krokem pak bude jejich praktické využívání pro nápravu, případně eliminaci zmiňovaných disparit. Literatura: Blažková, M.: Identifying Disparities in the Podkrušnohoří ,Rock Environment. Acta Facultatis. 2007 Ecologiae. Journal of Fakulty of Ekology and Environment Science.Technocal University in Zvolen.Volume 16.Supplement Myslil, V., Stibitz, M.,: Standardizace hodnocení faktorů zátěže a zranitelnosti životního prostředí. I. Etapa. MŽP Praha. 1998 Kukal, Z., Reimann, F. (2000) Horninové prostředí České republiky-jeho stav a ochrana.ČGÚ Praha, Sine: Co jsou to indikátory.http//cozp.cuni.cz (Dlouhý Jiří). 2007 Sine: Environmental Indicators. Towards Sustainable Development.OECD Paris France. 1998 Vráblíková J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. I. část – Přírodní a sociálněekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří. FŽP, UJEP Ústí nad Labem. 182 s, ISBN 976-80-7414-019-8, 2008

63

6. Revitalizace vodních toků Revitalizace vodotečí tvoří velice důležitou část péče o vodní toky. Vzhledem k velkému počtu technicky upravených a napřímených koryt v České republice, stejně jako v celé Evropě, je nutné k tomuto tématu přistupovat velice vážně. Pro výběr revitalizovaného potoka existuje několik kriterií, které shrnul Cudlín (2008) do následující metodiky (viz. kapitoly 6.1, 6.2, 6.3). V oblasti Podkrušnohoří je tento problém o to více aktuálnější, jelikož zde je síť vodních toků zcela změněná, mnoho potoků a řek přeložených, některé i zatrubněné (Bílina). Nyní musíme připravovat projekty jak tyto řeky a potoky revitalizovat, abychom navrátili krajinu do ekologického stavu a zároveň naplňovali požadavky Rámcové směrnice o vodní politice 2000/EC/60. Tradiční přístupy k hodnocení antropogenního vlivu u vodních toků rozdělil Gergel (2002) na tyto čtyři okruhy: 1) chemie vody a biotické indikátory, 2) metody "instream flow", 3) měření fyzikálních vlastností stanoviště, 4) krajinné indikátory.

6.1 Chemie vody a biotické indikátory atributy kvality vody: • průhlednost • teplota • vodivost (hodnoceno pomocí indexu biotické integrity).

biotické atributy: • vodní bezobratlí • řasy • cévnaté rostliny

Index biotické integrity (IBI) IBI (index of biotic integrity) pro vodní toky se skládá ze šesti charakteristik, popisujících druhové bohatství a složení (celkový počet druhů, počet a identita bentických druhů, počet a identita druhů vodního sloupce, počet a identita dlouhověkých druhů, počet a identita netolerantních druhů, procento jedinců tolerantních druhů), dále ze tří charakteristik trofické komplexnosti (procento jedinců omnivorů, procento jedinců insectivorů a procento jedinců carnivorů) a ze tří charakteristik četnosti a kondice ryb (počet jedinců ve vzorku, procento jedinců nepůvodních druhů nebo hybridů a procento jedinců, trpících nemocemi nebo anomáliemi). Pro každou charakteristiku je udaná škála, rozdělená na tři části, jež jsou obodované 1, 3 a 5 body. Celkový výsledek představuje suma všech bodů. Bodová škála možných výsledků je rozdělena do šesti kategorií integrity: výborná, dobrá, ucházející, slabá, velmi slabá a tok zcela bez ryb (Karr 1991).

6.2 Metody "instream flow" a měření fyzikálních vlastností stanoviště Tyto metody hodnotí hydrologické a hydraulické změny v tocích a zaměřují se na: a) porovnání současných a historických toků (časové série dat o průtocích); b) metody zaměřené na hydraulickou geometrii (hloubka, smočený profil, rychlost průtoku); c) zhodnocení biotopů – „instream habitat“ (využití údajů hydraulické geometrie k odhadu vhodnosti stanoviště pro rozličné druhy). 64

Měření fyzikálních vlastností stanoviště: a) sekvence a složení sedimentu; b) půdní eroze; c) morfologie koryta; d) nános a odnos sedimentu; e) kvalita povrchové vody; f) hydrologie nivy a mokřadů. Pro toto hodnocení je možné využít také metodu HGM: Hydrogeomorfní hodnocení (HGM) • HGM (stejně jako IBI) porovnává lokalitu s referenční plochou, aby byla určena základní rovina kvality; • zabývá se umístěním plochy v krajině; • určuje kapacitu plochy pro plnění ekosystémových funkcí, jako je - cyklus látek, retence povrchové a podzemní vody, konektivita povodí, vytváření organického C, retence organických i anorganických látek, vytváření biotopů pro obratlovce, vytváření rostlinných společenstev. HGM měří kapacitu mokřadu plnit ekosystémové funkce. Prvním krokem je klasifikace mokřadů na základě jejich ekologických vlastností (umístění v krajině, zdroj vody, hydrodynamika). Druhým krokem je určení referenčních mokřadů ke stanovení potenciální funkčnosti mokřadu. Třetím krokem je určení relativní hodnoty funkcí vzhledem k referenčnímu mokřadu. HGM využívá hierarchickou klasifikaci se sedmi základními geomorfologickými třídami mokřadů: říční depresní, svahový, nížinný (s organickou a minerální půdou) a „fringe“ (deltové a lakustrinní). Funkční hodnocení zahrnuje fyzikální chemické a biologické charakteristiky (funkce mokřadů) v rámci regionálních podtříd mokřadů. Identifikuje, které funkce budou nejpravděpodobněji vytvářeny a zjišťuje, které atributy a procesy ekosystémů a okolní krajiny jednotlivé funkce ovlivňují. Tyto údaje se následně kalibrují podle dat z referenčních mokřadů. Výsledkem je funkční index kapacity (FCI), jenž se pohybuje od 0 do 1 a vyjadřuje kapacitu mokřadu vytvářet ekosystémové funkce v porovnání s referenčním mokřadem ze stejné podtřídy a regionu.

6.3 Krajinné indikátory Krajinná kritéria měření nemusí být komplexní. Lepší jsou jednoduché indikátory, jež jsou přímé a efektivní (jako proporce "buffer" zóny a měření uspořádání nebo konektivity přirozených a antropogenních typů biotopů v nivě). Indikátory konektivity lužních/mokřadních biotopů jsou obzvlášť účinné, neboť plošné uspořádání pobřežní vegetace (délka, šířka a mezery) ovlivňuje její efektivnost při zachycování živin. Krajinné indikátory obecně kvantifikují množství a uspořádání kategorií krajinného pokryvu společně s fyzikální strukturou vegetace. Indikátory mohou být následující: a) počet typů land cover, b) vzájemná proporce typů, c) tvar ploch, d) plošné uspořádání a konektivita.

65

Tabulka č. 6.1: Vztah krajinných indikátorů a parametrů vodních toků Indikátor

měřítko

říční komponent (závislá proměnná)

urbánní land cover - množství a vzdálenost

povodí

N, P

% rozlohy lesa, % zemědělské půdy % využití území % nelesní půdy % rozlohy orné půdy a mokřadů les (pozitivní korelace s růstem plochy lesa), zemědělská půda (negativní korelace s růstem plochy zemědělské půdy)

povodí povodí povodí povodí

Pb, Cl-1 N, P N, dřevní hrubší opad

Osbourne and Wiley (1988) Detenbeck et al. (1993) Johnes et al. (1996) Sponseller (2001) Richards et al. (1996)

povodí

rybí společenstva

Wang et al. (1997)

% nepropustného povrchu

povodí

% nepropustného povrchu % nepropustného povrchu

povodí povodí

Arnold a Gibbons (1996) Booth a Jackson (1997) Schueler a Galli (1992)

% nepropustného povrchu

povodí

zvýšení odtoku v korytě a povrch. odtoku rozšiřování koryta diverzita ryb diverzita hmyzu/bezobratlých NO3- , NO2- ,alkalita, nerozpustné částice

zemědělství % mokřadů % lesa průměrná šířka pobřežního "buffer" pásu, průměrná frekvence mezer v pásu % revitalizované pobřežní zóny využití území % nelesní půdy % cover, land-use délka nelesního pásu podél břehu šířka ploch

povodí a příbřežní pás povodí a lužní DOC zóna diverzita ryb a různá měřítka bezobratlých pobřežní/lužní odnos látek zóna pobřežní/lužní zásadité kationty, zóna alkalita pobřežní pás živiny pobřežní/lužní hustota velkých zóna bezobratlých pobřežní/lužní sediment zóna pobřežní/lužní výskyt ryb zóna

pobřežní/lužní lužní ptáci (výskyt a zóna hustota)

Citace

Klein (1979) Johnson et al. (1997) Gergel et al. (1999) Harding et al. (1998) Weller et al. (1998) Cresser et al. (2000) Johnson et al. (1997) Sponseller (2001) Richards et al. (1996) Jones et al. (1996) Keller et al. (1993); Darveau et al. (1995); Dickson et al. (1995)

(Zdroj: Gergel 2002, cit. Prokopová, Cudlín, 2008)

Množství a vzdálenost ploch využívaných člověkem často koresponduje s parametry vodní chemie, stejně jako parametry mapující habitat mokřadních zón (plošné uspořádání mokřadních a nivních biotopů může ovlivnit jejich schopnost fungovat jako sinky živin). Davis a Muhlberg (2000, cit. Prokopová, Cudlín, 2008) navrhují konkrétní hodnotící tabulku se třemi úrovněmi podrobnosti hodnocení. Ty se volí podle velikosti a důležitosti akce, možnosti finančního zajištění monitoringu, vybavení a času, který je k dispozici (viz tabulka 6.2 – 6.4).

66

Tabulka č. 6.2: Nejjednodušší úroveň hodnocení revitalizace vodního toku Úroveň 1: Kvalitativní struktura Fyzikální charakteristiky: Hydrologie

Morfologie

Substrát

Typ měření / Parametr Stav průtoku nebo výška hladiny v mokřadu v polovině léta Šířka toku a snížení nebo zvýšení vodní hladiny mokřadu Stabilita koryta Podemletí břehů Velikost zrna substrátu nebo typ mokřadní zeminy

Metoda

Přímé měření nebo pozorování Přímé měření nebo pozorování (odhad) Fixed-point fotografie Omezená měření nebo odhad

Biotické charakteristiky: Pobřežní nebo mokřadní vegetace

Vegetační kryt Splývající vegetace

Chemické charakteristiky: Kalnost Před a po projektové zkoumání Teplota vody Maximum a minimum v prostřed léta (Zdroj: Davis a Muhlberg, 2000, cit. Prokopová, Cudlín, 2008).

Fixed-point fotografie Fixed-point fotografie Přímé měření Přímé měření

Tabulka č. 6.3: Střední úroveň hodnocení revitalizace vodního toku Úroveň 2: Typ měření / Parametr Metoda Kvantitativní struktura Fyzikální charakteristiky: Místní stav rychlosti průtoku a jeho vztahy Přímé měření Naměřená data nebo údaje ze sousední Analýza velikosti průtoku v průběhu roku drenáže Hydrologie Hydroperioda mokřadu Přímé měření Přímé měření vertikálního a Profily rychlostí průtoku horizontálního profilu rychlosti průtoku Příčné řezy koryta Přímé měření na několika lokalitách Podemletí břehů Přímé měření Morfologie Sklon toku Přímé měření Topografie mokřadu Přímé měření Distribuce velikostí zrn substrátu Wolmanova metoda měření oblázků Substrát Stabilita substrátu Empirický odhad Průnik slunečních paprsků pobřežní Měření jednoho místa nebo vegetaci kontinuální měření Sluneční záření Průnik slunečních paprsků do míst pod Měření jednoho místa nebo abiotickými strukturami (vyvýšené kontinuální měření ve vegetačním chodníčky apod.) období Biotické charakteristiky: Pobřežní nebo mokřadní Procentuální pokryvnost druhů uvnitř Složení společenstev a pokryvnost vegetace čtverců nebo výřezů Řasy Početnost v toku Koncentrace chlorofylu Hrubší dřevní opad Množství a rozmístění dřevního opadu Počet dřevního opadu a index Přímé měření a průzkum podobných Bezobratlí Složení společenstev makro-bezobratlých stanovišť Přímé měření pomocí Ryby Odhad rybí populace několikanásobného tahu nebo zaznamenání znovuchycení Ptáci Využití mokřadu nebo břehů Výskyt druhů a relativní využití Chemické charakteristiky: Teplota Průběžná teplota vody Zapisující přístroj Koncentrace živin Dusík, fosfor Laboratorní zkouška vodních vzorků (Zdroj: Davis a Muhlberg, 2000 cit. Prokopová, Cudlín, 2008).

67

Tabulka č. 6.4: Tabulka Nejpodrobnější úroveň hodnocení revitalizace vodního toku Úroveň 3: Typ měření / Parametr Ekologické funkce a procesy Fyzikální charakteristiky: Změny v profilech rychlostí průtoků Hydrologie

Morfologie Substrát

Redukce rychlosti průtoku pobřežními rostlinami Přítok a odtok mokřadu Evapotranspirace Intenzita břehové eroze Formování bodových překážek v toku Množství ukládání jemných sedimentů Pohyb splavenin po dně Vytváření vrstvy pobřežní a mokřadní půdy

Metoda Přímé měření rychlostí průtoků blízko břehu při různých průtocích Redukce rychlosti při velkých vodách Měření pohybu vody v mokřadu Přímé měření Přímé měření Přímé měření Ukládací misky Přímé měření Půdní horizonty

Biotické charakteristiky: Pobřežní nebo mokřadní vegetace

Primární produkce Herbivoři

Řasy

Primární produkce

Organický materiál

Míra rozkladu Klasifikace vstupů

Bezobratlí

Sekundární produkce Produktivita ryb

Ryby

Zimní přežití Přežívání jiker

Změny v biomase/délce ročních přírůstků Nádoby na sběr herbivorů Uvolňování kyslíku nebo otevřený systém Opadové sáčky Měření vstupu humusu Početnost jednotlivých skupin a biomasa Změna biomasy v čase Změna v početnosti mezi podzimem a jarem Redd pumping

Chemické charakteristiky: Rozklad organických látek Odběr živin vodními rostlinami Míra odběru látek potokem Omezení živin Růstové reakce na dodání živin Redox potenciál Redukční/oxidační potenciál mokřadní půdy (Zdroj: Davis a Muhlberg, 2000 cit. Prokopová, Cudlín, 2008). Cykly živin

Výpočet rychlosti Živinové injekce Ztráty živin Substráty šířící živiny Přímé měření

6.4 Postup revitalizace drobných vodních toků Napřímené a technicky nevhodně upravené vodní toky je nutné revitalizovat. Návrh revitalizačních úprav vychází z původního průběhu koryta toku. Trasa revitalizovaného toku se může vývojem eroze do určité míry dotvářet. Proto základním úkolem navrhování revitalizačních úprav na toku je iniciovat předpoklady pro přirozený vývoj vodního toku. Postupuje se po etapách na základě projektového řešení úseků. Revitalizační úpravy toků jsou vodním dílem, proto musí být vodoprávně projednány na podkladě odborně zhotovené projektové dokumentace. Cílem revitalizace je přirozený průběh příčného a podélného profilu, změna drsnosti dna a břehů, tvorba přirozených prohlubní (tůní). Návrhový průtok je vhodný ve velikosti Q30d až Q1. Trasa revitalizovaného toku bývá rozvolněna v říční nivě. K tomu je nutné vykoupení pozemků v tzv. meandračním pásu. Vhodné je začlenit výkupy pobřežních pozemků do Komplexních pozemkových úprav (KPÚ). Pro průběh toku se užívá koridor, ve kterém je dostatek plochy pro rozvolnění trasy. Revitalizace koryta vyvolává změny v průběhu podélného profilu a s tím spojenou změnu příčného profilu koryta. Tím se iniciuje přírodě 68

blízký průběh nivelety koryta, při kterém dochází k únosné erozi břehů i dna toku, k transportu splavenin prouděním na místa jejich následné sedimentace. Postupně se vytváří potřebný kompenzační spád, který odpovídá rychlostem proudění, které se nejčastěji vyskytuje. Příčný profil revitalizovaného toku má nepravidelný tvar, který je schopen převést hydrologicky stanovené průtoky. Současně se vytvoří podmínky pro zachování proudění i při minimálních, zůstatkových průtocích, které zaručí přežití vodních ekosystémů, tj. pro hloubku vody 0,15 – 0,20 m. Opevnění koryta používá poddajné materiály (plůtky, kamenné pohozy, hatě). Pouze v extrémně hydrologicky zatížených úsecích je možná volba nepoddajných, kamenných materiálů (při křížení toku s komunikací, při soutocích apod.). Kameny se pokládají tak, aby vytvářely výstupky do vody, což přispěje ke snížení rychlosti proudění vody. Pokud byl tok opevněn dlažbou nebo zdivem z betonu, je nutné tyto odstranit. Při navrhování revitalizace toku je prvořadým cílem zpomalení odtoku vody z povodí, zajištění dostatečného průtoku za normálních vodních stavů, vytvoření proudových stínů, tůní a obnova vegetačního doprovodu toku. Doprovodným prvkem je i zřizování umělých mokřadů a malých tůní v údolní nivě. Všechny zásahy musí být prováděny jen po souhlasu majitele pozemku. Nutné je pozemky vykoupit a pak úpravy realizovat. Koryta přírodních potoků a řek mají v ČR v příčném průřezu tvar mělkého, širokého pekáče. Poměr šířky (b) k hloubce koryta (h) je u stabilních koryt 4:1 až 10:1. Při výstavbě revitalizovaných koryt není vhodné stavět konečný „pekáčovitý“ tvar příčného průřezu. Důvodem je nedostatečná stabilita strmých svahů u čerstvé stavby. Řešením je výstavba koryta ve tvaru mělké, ploché mísy. Sklony svahů jsou většinou 1:3 nebo mírnější (dle vlastností zemin). (Just, 2005) Po vzoru přírodních koryt je vhodné navrhovat koryto, které obsahuje: - přichylování proudnice k nárazovým břehům, - tůně ve dně, a to hlavně v obloucích při nárazových březích, - větší sklony nárazových břehů (u tůní), - mírnější břehy protější (jesepové), - kamenité brody, hlavně u přechodů mezi oblouky. Rytmické střídání proudných a tišinných úseků vhodně rozděluje energii vodního proudu a přispívá ke stabilitě koryta. Tůně vznikají v přírodních korytech u nárazových oblouků tam, kde je největší vymílání. Současně tůně vymílání také tlumí.

69

Obr. č. 6.1: Srovnání základních rozměrových charakteristik příčných průřezů (Just, 2005)

Pokud je k dispozici široký pás okolních pozemků, tak se preferuje samovolný vývoj proměnlivého koryta do stran (vymílání). Pokud koryto vzniká v limitovaných pozemkových poměrech, navrhujeme koryto pevné, v neměnných nebo málo proměnlivých tvarech. Mámeli k dispozici prostor pro samovolný vývoj koryta zejména do stran, je vhodné toto vymílání umožnit. Stabilizace opevnění se omezuje na dno v brodových místech. Břehy (i nárazové břehy) se neopevňují vůbec nebo se opevňují nesouvisle. Je-li revitalizace omezena objekty na sousedních pozemcích, není samovolný vývoj možný. Stabilizace spočívá v mírnějším sklonováním svahů v nárazových březích a opevňování nárazových břehů např. kamennými záhozy. Omezením stranové eroze podpoříme erozi hloubkovou. Stabilizace proti hloubkové erozi je tedy prvořadá. V těchto případech by tedy kamenivo mělo být umístěno do dna potoka. Revitalizace koryt podporují členitost podélného profilu a řídí se těmito doporučeními: a) rozdílné sklony úseků závisejí na sklonitosti terénu, případně na výskytu výrazných spádových míst, b) střídání klidových a proudových pasáží. Přirozená poloha proudových míst (peřejí a brodů) je v přechodech oblouků. Tůně se umisťují do nárazových vrcholů obloků. Tůně v těchto místech se tolik nezanášejí, protože příčné proudění je pročisťuje. Střídání pasáží s větším a menším sklonem dna je ekologicky vhodné. Soustřeďuje větší spád (opevnění) do kratších částí koryta. Vytváří se proudová a tišinná místa. Samočisticí kapacita koryta je intenzivní v proudových místech, kde probíhá kontakt vody s biologicky aktivním povrchem dna. V tišinách dochází k usazování a mohou se zde vyskytovat místní dnové bezkyslíkaté zóny. V nich dochází k denitrifikačním procesům, které jsou významné pro přirozené odstraňování dusíku z vody. Postup při návrhu revitalizačního koryta (Just 2005): 1. Rozvaha o morfologickém typu koryta. 2. Předběžný návrh trasy v rámci daného morfologického typu. Je také stanovena křivolakost a celková délka koryta v úseku. Z toho se vypracuje návrh podélných sklonů koryta v jednotlivých úsecích. 3. Volba průtočné kapacity koryta (podle údajů ČHMÚ) a stanovení návrhového průtoku (např. Q30d). 70

4. Návrh tvaru a rozměrů příčného průřezu koryta v několika krocích: a) volba základního poměru hloubky k šířce odpovídající typu a pásmu vodního toku b) předběžný výpočet šířky koryta při návrhovém průtoku. Koryto reprezentuje obdélníkový příčný průřez se stanovenou šířkou a hloubkou. c) návrh vzorového příčného průřezu koryta, který koresponduje s obdélníkovým tvarem (široká plochá mísa s daným sklonem svahů) d) výpočet konzumční křivky příčného průřezu e) potvrzení rozměrů příčného průřezu při návrhovém průtoku 5. Propracování návrhu trasy. Revitalizace drobného vodního toku Modla patří mezi modelové projekty Zemědělské vodohospodářské správy (oblast povodí Ohře) v Ústí nad Labem. Zájmové území se nachází v okrese Litoměřice, místně příslušný je Obecní úřad Úpohlavy – Chodovlice. Celková délka úpravy je 1,436 km. Výstavba proběhla v roce 1996. Došlo k obnově původního koryta Modly vedle stávajícího napřímeného koryta. Výhodou této akce byla jak dostupnost okolních pozemků (vlastník ZVHS), tak možnost výstavby revitalizovaného koryta na místě původního přírodního koryta. Dále bylo zhotoveno 14 dřevěných jízků o výšce 0,4 m, šíři dna 2 m a hloubce koryta 1 m. Břehový a doprovodný porost byl vysázen v následujícím množství a druhovém složení. Stromy v kontejnerech (prostokořenné): vrba bílá, olše, bříza, jasan, topol bílý. Stromy vzrostlé (se zemním balem): javor mléč, habr, javor klen, lípa, dub letní. Keře v kontejnerech (prostokořenné): ptačí zob, svída krvavá, střemcha, brslen, zimolez, kalina, dřín obecný. Druhou revitalizací na Ústecku je revitalizace Černého potoka u Adolfova v Krušných horách. Akce byla připravována již od roku 1999 pod názvem „Ozelenění přírodní rezervace Černá louka“ v rámci „Revitalizace Černého potoka a jeho přítoků.“ Projekt byl zpracován na základě objednávky Okresního úřadu Teplice. Potok protéká Přírodním parkem Východní Krušné hory. Koryto Černého potoka bylo před lety technicky upraveno a byly zde provedeny rozsáhlé meliorace, které měly negativní důsledek na složení fauny a flóry území. Změnily se původní srážko-odtokové poměry. V rámci revitalizace se provedla výsadba břehové a doprovodné vegetace. Vodoteče jsou pojmenovány velkými písmeny: Černý potok písmenem A a přítoky Černého potoka písmeny B, D, E. Vodoteč C je přítokem vodoteče B. Projekční práce byly dokončeny v letech 2001 a 2002. V druhé polovině roku 2002 byly zahájeny revitalizační práce na hlavní vodoteči. Byla provedena většina zásahů náročnějších na zemní práce. Realizace skončila výstavbou 21 tůní a dvou převedení z napřímeného Černého potoka do koryt v původních liniích. V roce 2006 byla skončena hlavní část prací, zejména na výsadbách. V současnosti probíhá monitorování území a dosadba uhynulých jedinců (Brejšová 2005).

6.5 Vegetační doprovod vodních toků Specifické půdní vlastnosti antropogenních půd rekultivovaných ploch hrají velice důležitou roli. Pro revitalizace jsou vhodné následující dřeviny: Vrby (Salix) v Čechách roste přirozeně kolem 20 druhů. Vyžadují vodu a slunce, dobře zakoření z prutů a tyčí zaražených do země. Snášejí záplavy a kolísání hladiny vody. Keřové vrby jsou vhodné k vegetačnímu pokrytí lokalit, kde není vhodný stromový porost. Olše lepkavá (Alnus glutinosa) – světlomilný strom, snáší záplavy. Špatně snáší velké změny hladiny podzemní vody. Olše šedá (Alnus incana) – horský a podhorský areál, nenáročná dřevina.

71

Střemcha obecná (Prunus padus) – přizpůsobivý a odolný nízký strom až keř. Roste na vlhkých místech a v podrostu, v lužním lese. Snadno se množí kořenovými oddělky. Dub letní (Quercus robur) – nesnáší zaplavení a trvalé zamokření, má hluboký kůlový kořen, obtížně se přesazuje. Dub zimní (Quercus petraea) – nemá hluboký kůlový kořen, lépe se přesazuje, nesnáší záplavy. Líska obecná (Corylus avellana) – vitální keř, dobře se přesazuje, rychle roste. Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) – kvalitní strom lužních lesů, pramenišť a vlhkých svahů. Zamlada snáší zástin, ale nesnese stagnující vodu a rašeliny. Záplavy jen po krátkou dobu počátkem vegetace, vitální, dobře ujímavý, lze přesazovat. Javor klen (Acer pseudoplatanus) – strom vlhčích stanovišť od niv po svahy a suťoviska, nesnáší stagnující vodu a záplavy. Javor mléč (Acer platanoides) – lépe snáší zastínění a stagnující vodu, nemá rád výkyvy v hladině podzemní vody. Javor babyka (Acer campestre) – roste v teplomilnějších listnatých lesích a lužních lesích, dobře se šíří přirozeným náletem. Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) – dobře přizpůsobivá různým vlhkostním a světelným podmínkám, roste od vlhkého lužního porostu po suché stráně, vitální, lze přesazovat z přirozených náletů. Břízy (Betula) – světlomilné pionýrské stromy. Topol černý (Populus nigra) – strom vlhkých niv větších řek (dolní Vltava, Labe), žádá pohybující se podzemní vodu. Topol osika (Populus tremula) – světlomilný strom, snáší různé vlhkostní poměry s výjimkou záplav, po pokácení stromu silně vyrážejí z kořenů výhonky. Brslen evropský (Euonymus europaeus) – teplomilný keř, roste od vlhkých luhů po suché stráně, dobře se přesazuje. Kalina obecná (Viburnum opulus) – vlhkomilný keř, snáší zastínění. Lesnická výsadba se používá pro souvislé ozeleňování vybraných ploch. Prostokořenné sazenice o výšce do 0,5 m se vysazují nahusto, běžná je obdélníková síť 1x 0,5 m. Výsadba se musí následně obžínat, aby ji neudusila buřeň. Proto se vysazuje v pravidelné síti, nebo v řadách. Provádějí se výchovné probírky, a tak se upravuje rozestup stromů a ruší se pravidelnost. Přirozenému uspořádání porostu vyhovuje utváření skupin sazenic jednotlivých druhů. Skupiny mají být dostatečně velké, aby se dobře ujaly. Rozmístění skupin záleží na světelných a vlhkostních podmínkách lokality. Při volbě druhů dřevin využíváme lesnické typologické mapy a mapy potenciální přirozené vegetace. Volíme přirozené a stanovištně odpovídající dřeviny. Plochy lesnické výsadby musíme chránit proti okusu zvěří oplocenkami a odpuzujícími nátěry. Obžínání je nutné provádět 3 až 5 let (podle velikosti stromů). Skupinová výsadba nepokrývá vysazovanou lokalitu souvisle, nýbrž tvoří shluky, skupinky. Pro krajinářské výsadby vyhovují středně velké sazenice velikosti 0,5 až 1,5 m. Obžínají se pouze prvním rokem. V současné době se preferují kontejnerové sazenice (lepší ujímavost na sušších stanovištích). Skupiny se zakládají husté, což podporuje vznik ochranného mikroklimatu skupiny. Provádějí se výchovné probírky, upravuje se rozestup stromů. Každá stromová sazenice má kvalitní kůl, který jí vytváří oporu (Just 2005).

72

6.6 Závěr Revitalizace vodních toků spolu s výstavbou rybích přechodů tvoří nejaktuálnější úkol moderních vodních hospodářů. Evropské příklady nám poukazují pozitivní příklad a návod jak to dělat. Bez celkové spolupráce vodohospodářů – techniků s vodohospodáři – ekology nebude tato výzva současnosti úspěšně splněna. Metoda revitalizací je už dostatečně podrobně známa a odzkoušena na mnoha úspěšných příkladech. Jak uvádí správci vodních toků, největší problém současnosti je výkup pobřežních pozemků. K tomu je nutná legislativní změna vodního zákona. Strategická důležitost vodních zdrojů při působení globální změny klimatu je nepopiratelná.

Děkujeme M. Prokopové a P. Cudlínovi z Ústavu systémové biologie a ekologie AV ČR za spolupráci, konzultace a poskytnutí pracovního podkladu Teoretické základy revitalizace krajiny. Literatura: Brejšová D. (2005) Revitalizace Černého potoka a jeho přítoků. Bakalářská práce FŽP UJEP, Ústí nad Labem Davis, J. C., Muhlberg, G. A. (2000) The Evaluation of Wetland and Riparian Restoration Projects. Alaska Department of Fish and Game, Habitat and Restoration Division, Technical Report No DRAFT. Anchorage, Alaska. Gergel, S. E., Turner M. G., Miller J. R., Melack J. M., Stanley E. H. (2002) Landscape indicators of human impacts to riverine systems, Aquatic Science 64, pp.118 – 128. Just T. a kol. (2005) Vodohospodářské revitalizace a jejich uplatnění v ochraně před povodněmi, 3. ZO ČSOP Hořovicko, Ekologické služby s.r.o., Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Ministerstvo životního prostředí ČR Praha Karr, J.R. 1991. Biological integrity: A long-neglected aspect of water resource management. Ecol. Appl. 1:66–84. Prokopová, M., Cudlín, P.,: Teoretické aspekty revitalizace krajiny (pracovní podklad pro FŽP), Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR 2008

73

7. Trvalé travní porosty a jejich význam 7.1 Charakteristika funkcí trvalých travních porostů Trvalé travní porosty představují ve střední Evropě nejrozsáhlejší skupinu pícních cenóz a jejich zastoupení zde vzrůstá především se zvyšující se nadmořskou výškou (Opitz von Boberfeld, 1994). Současný stav, vývojové tendence plošného zastoupení a vazby TTP k živočišné výrobě a životnímu prostředí v České republice podrobně analyzují Kohoutek a Pozdíšek (2007). Trvalé travní porosty se podílejí na výměře zemědělské půdy České republiky jednou čtvrtinou (cca 970 tis. ha). Při současné vysoké úrovni zornění v České republice oproti státům EU (asi 54 % orné půdy) je pravděpodobný další nárůst ploch trvalých travních porostů a s tím spojená nutnost jejich obhospodařování (Pozdíšek et al., 2004; Hrabě et al., 2004). Ekosystémy travních porostů jsou velmi bohatá společenstva rostlin, živočichů a ostatních organismů. Mají zásadní význam pro zachování biodiverzity, a to zejména u vzácných a ohrožených druhů organismů. V oblastech vyžadujících ochranu je proto funkce travních porostů naprosto nezastupitelná. V přírodních podmínkách neexistuje ostrá hranice mezi produkčním a tzv. mimoprodukčním využívání trvalých travních porostů. Ve skutečnosti jde o to, která funkce porostu je považována za primární a která za sekundární. Pokud jsou ponechány ladem, vrací se sukcesí k lesu. Dodá-li se jim jen minimum energie formou jedné až dvou sečí bez zásahu do drnu, zůstanou ve formě stabilizovaných "květnatých" luk s jinou než pícninářskou funkcí. Při dodání většího množství energie vzniknou pícninářské, nutričně kvalitní a výnosné porosty. Mezi nejpřirozenější a nejlevnější způsoby obhospodařování travních porostů vždy patřila pastva s optimálním zatížením. Louky a pastviny, nazývané podle převažující agrobotanické složky trvalými travními porosty, rozdělujeme podle vzniku na původní, přírodní a seté (Velich et al., 1991). Původní travní porosty jsou klimaxovým společenstvem v extrémně nepříznivých podmínkách, znemožňujících existenci lesa – např. vysokohorské hole nebo extrémně suchá nebo zamokřené stanoviště. Extrémní přizpůsobivost trav a travních porostů lze využívat i při rekultivacích krajiny při zatravňování neúrodných nebo přeschlých půd a výsypek. Přírodní travní porosty vznikly samovolným zatravněním po rušivém zásahu nebo vymýcení lesního společenstva a jsou udržovány pravidelným obhospodařováním. Značná část přírodních travních porostů byla rekultivacemi a obnovami nahrazena setými travními porosty, ať již trvalými nebo dočasnými, jejichž plochy v řadě oblastí zcela převažují (Velich et al., 1991). Trvalé travní porosty lze charakterizovat jako porosty polopřirozeného charakteru (louky a pastviny), soustředěné na tzv. absolutních stanovištích (suchých nebo vlhkých), na nichž nejdou pěstovat polní plodiny, a též porosty obnovené, starší více než 6-8 let, nacházející se na tzv. marginálních stanovištích. V období před industrializací zemědělství zaujímaly louky asi 15 % a pastviny 6 % zemědělské půdy. Byly zastoupeny ve všech výškových pásmech s těžištěm v horách a vrchovinách. Louky a pastviny nelze v jejich druhovém bohatství a rozmanitosti zachovávat bez soustavné péče a zachovávání prvků tradičních forem obhospodařování. Pro zakládání i přísevy do travních porostů je vhodné využívat vhodné, nejlépe místní krajové odrůdy trav a ekotypů (Šrámek et al.., 2001). Při zakládání trvalých travních porostů je třeba dodržovat složení přirozených a polopřirozených travních porostů, tj. zařazovat 70 – 85 % podíl trav, 15 % jetelovin a 5 – 15 % vhodných druhů bylin. Podíl trav závisí na způsobu využití trvalého travního porostu. Při využívání kosením zařazujeme větší podíl volně trsnatých (55 - 60 %) a vyšších druhů (45 – 50 %). Při využívání pastvou zařazujeme vysokých druhů méně (25 %) při vyšším podílu nízkých (60 %) a výběžkatých (30 %) druhů (Veselá et al., 1994). Pro sušší oblasti, nížiny

74

a rekultivované plochy jsou s ohledem na vyšší výpar a přísušky vhodné suchu odolnější druhy trav (např. kostřava rákosovitá, kostřava červená, kostřava ovčí, srha říznačka, ovsík vyvýšený, sveřepy aj.) a jetelovin (např. štírovník růžkatý, tolice dětelová, úročník lékařský, vojtěška setá, mimo pícní porosty i komonice bílá a komonice lékařská). Vedle produkčního uplatnění jsou u travních porostů stále více ceněny jejich mimoprodukční funkce (Novák, 2000; Šantrůček et al., 2004). V naprosté většině případů je třeba orientovat pratotechnické postupy tak, aby byly vhodně harmonizovány produkční i mimoprodukční funkce těchto cenóz (Opitz von Boberfeld, 1994; Holúbek at al., 2001; Jančovič, Ďurková, Vozár, 2003; Klimeš at al., 2007). Hospodářský význam TTP jako zdroje obživy místního obyvatelstva se v důsledku výrazného zvýšení intenzity a produktivity agrárního sektoru ve druhé polovině minulého století podstatně snížil. Zvýšil se však jejich význam z hlediska udržování krajiny v přirozeném a kulturním stavu, ochrany životního prostředí, zachování speciálních biotopů, udržení osídlení, aj. (Kvapilík, 2003). S klimatickými a ekonomickými změnami se také v našich zemích přesouvá zájem odborné veřejnosti i zemědělské praxe od hledisek povětšinou produkčních ke komplexnějšímu pojetí, včetně mimoprodukčních funkcí zemědělské výroby a úlohy trvalých travních porostů v krajině (funkce protierozní, zúrodňující, hydrologické, klimatické). Důraz na zachování trvale udržitelné krajiny přináší nový pohled na pícniny a zvláště na travní porosty, a ve svém důsledku též na kvalitu píce. S rozvojem technik hodnocení vzrůstá zájem o standardní hodnocení dobrovolného příjmu píce zvířetem (VI – Voluntary intake), antikvalitativních účinků některých druhů lučních rostlin (IANP – index negativního působení fenolických látek) atd. (Míka, 1997; Míka, 1998). Naopak si uvědomujeme, že některé „nekulturní“ druhy mají dobrou až nadprůměrnou krmnou hodnotu a přispívají nejen k žádoucí diverzitě populace, ale často také k produktivnosti porostu a jeho užitné hodnotě (bonitě). Objektivním ukazatelem produkční schopnosti luk a pastvin, který udává, jaké množství píce, popř. stravitelných živin mají zvířata k dispozici za celé pastevní období, je stanovení výnosů pastevní píce pomocí reprezentativně rozložených plošek nebo pásů (Veselá et al., 1994), nebo u kontinuální pastvy pomocí mobilních klecí. Navazující metodou hodnocení bonity (produktivity i kvality) trvalých travních porostů (luk i pastvin) je výpočet pícninářské hodnoty porostu (Veselá et al., 1994). Konzervativní přístup ochrany přírody a travních porostů v péči o nelesní společenstva je již naštěstí minulostí. Dnes často hledáme způsob, jak o lokality účinně pečovat ve smyslu hospodářského využití. Jednou z možností je pastva (Háková, Klaudisová, Sádlo, 2004), v produkčnějších oblastech mimo chráněná území případně v kombinaci s racionální výživou porostů. Pastva účelně kombinuje šetrné využívání travních porostů s bezprostředním příznivým vlivem na zdravotní stav zvířat (Čítek, Šandera, 1993). Cílem obhospodařování travních porostů by mělo být zabezpečení nikoliv co nejvyšší, ale co nejkvalitnější zemědělské produkce – rostlinných produktů, tj. objemné píce pro polygastrická zvířata (Komberec, Homola, Knobová, 1993a, b) při zachování nebo rozvíjení mimoprodukčních funkcí a biodiverzity travních porostů. U rozšířeného porostového typu (asociace) Lolio-Cynosuretum, výchozí porostový typ Dactylidetum), byla prokázána dynamická reakce ověřovaných cenóz na změny hnojení a frekvence spásání. U fytocenologicky i ekologicky podobných porostů se na základě podrobných polykriteriálních analýz jeví jako nejvhodnější jejich využívání ve 3 pastevních cyklech při možnosti krátkodobějšího přechodu na intenzivnější využívání ve 4 pastevních cyklech (max. souvisle jen 2 až 3 roky). Při takovémto způsobu využívání jsou vhodně harmonizovány produkční i mimoprodukční funkce těchto cenóz. Volbu intenzity hnojení je třeba přizpůsobit vývoji porostové skladby, požadavkům na produkci pastevní píce a změnám její kvality (Klimeš, Kobes, Suchý, 2007). Při pastvě 2x ročně je příliš vysoký obsah vlákniny

75

(25,83 – 28,63 %), při 4 pastevních cyklech dochází k nadměrnému utužování půd (Klimeš et al., 2007). S ohledem na výrazné vlivy na půdní a hydrologické charakteristiky je třeba využívat získané poznatky i pro diferenciaci pratotechniky podle prioritních požadavků konkrétních lokalit (infiltrační, transportní či akumulační zóny, chráněná území, ochranná pásma vodních zdrojů apod.). Druhová bohatost lučních a pastevních porostů je dána zastoupením dvouděložných bylin, které mají odlišné chování od trav (nemají obvykle takovou regenerační schopnost, konkurenční schopnost, jsou náročné na světlo, aj.). Luční společenstva nejsou ve svém složení většinou stálá, ale zastoupení jednotlivých druhů se velmi mění v závislosti na změnách průběhu počasí v jednotlivých letech a zejména na způsobu obhospodařování (Kvítek et al., 1997). Pokud bychom měli seřadit jednotlivé způsoby obhospodařování travních porostů z hlediska jejich pozitivního působení na travní porost, bylo by pořadí převládajících a možných způsobů obhospodařování následující: 1. kosení, 2. kosení + pastva, 3. pastva (při dodržení správné pastevní techniky a zatížení), 4. mulčování, 5. ponechání porostů ladem, bez obhospodařování. Zatímco se při využívání porostů kosením udržuje jejich příznivá porostová skladba (55 – 80 % trav, 10 – 20 % jetelovin, 10 – 20 % ostatních bylin), při využívání pastvou již někdy dochází k mírnému zhoršení porostové skladby (nadměrné zvýšení pokryvnosti jetelovin nebo tzv. pastevních plevelů). Při vhodné pastevní technice a zatížení pastviny je však porost rovněž udržován v příznivém stavu. Kombinací kosení a pastvy lze u TTP dosáhnout vůbec nejvyšších výnosů účinkem komprimace půdy a zahušťováním porostu vlivem rozvoje výběžkatých trav. Při využívání porostů mulčováním dochází vzhledem k vyšší výšce seče a ponechané biomase k redukci světlomilných druhů (agrobotanických skupin), především jetelovin a některých druhů dvouděložných bylin a často i k mírnému snížení biodiverzity (počtu druhů) v porostu. Negativní efekt mulčování je výraznější při použití mulčovačů s horizontální osou rotace a vertikálním rotačním pohybem mulčovacího ústrojí oproti mulčovačům s horizontálním pohybem mulčovacího ústrojí (zpravidla nižší strniště). Při ponechání travních porostů ladem dochází většinou po určité době k jejich všeobecně známé degradaci až sukcesi plevelnou a dřevinnou vegetací. V daných souvislostech zaujímají specifické postavení chráněné krajinné oblasti a především trvalé travní porosty. Prioritou pastvy zvířat v chráněných oblastech je zlepšení nebo alespoň udržení biodiverzity daného biotopu. Rozporuplný pohled na hodnocení pastvy v těchto oblastech dokládá například názor Hejcmana et al. (2002), kteří uvádějí, že výsledky zemědělského výzkumu jsou pro management chráněných území málo využitelné z hlediska jejich zaměření především na množství a kvalitu rostlinné biomasy a živočišnou produkci. Rozdílný botanický a zemědělský pohled pak může vést k mnohým nedorozuměním při obhospodařování zájmových území. Je však nutno zdůraznit, že respektování specifik pastvy v těchto lokalitách by nikdy nemělo vést k tomu, aby se při ní dostatečně nezohledňovaly i požadavky pasených zvířat.

7.2 Využití TTP na Chomutovsku a v modelové oblasti Charakteristickým rysem dlouhodobého vývoje zemědělského půdního fondu v ČR byl úbytek zemědělské půdy, přičemž v posledním desetiletí se tempo úbytků podstatně zrychlilo. Největší změny proběhly právě v podkrušnohorské oblasti, především v důsledku rozšíření povrchové těžby uhlí. Proto se staly v ČR a zvláště v Podkrušnohoří nemalým problémem rozsáhlé neudržované plochy zemědělské půdy, kde na jedné straně dochází v menší míře k obnově původních ekosystémů, na druhé straně však k rozmnožování a šíření nežádoucích ruderálních, v některých případech i invazních druhů rostlin. Zemědělské rekultivace výsypek

76

se zaměřují především na založení trvalých travních porostů, které v této oblasti v první fázi plní především funkci protierozní a hrají výraznou roli ve vodním i teplotním režimu půd. Z těchto důvodů je prováděn travní osev i na pozemcích, které jsou určeny k zalesňování. Všechny tyto plochy je nutno udržovat v kulturní formě. Ještě více než v jiných oblastech se tedy prohlubuje problém využití travní hmoty vyprodukované z těchto ploch. Jedná se především o zelenou hmotu, zejména z trvalých travních porostů, kterou není možné využít pro spásání skotem a ovcemi z důvodů jejich nízkých početních stavů. Existují však technologie, které dokážou zpracovávat tento materiál na užitečnou hmotu, kterou je dále možné využít např. při výrobě izolačních materiálů nebo místo plastů na výrobu nádob, obalového materiálu, ale zejména na výrobu bioplynu. Tento vývoj lze dokumentovat např. na vývoji zemědělství v okrese Chomutov. Okres Chomutov svojí rozlohou 935,30 km2 patří mezi středně velké okresy. Okres Chomutov k roku 2007 tvořen ze 43 % půdou zemědělskou. 37 % půdního fondu spadá na lesnické pozemky, 16 % tvoří ostatní plochy. Vodní plochy sčítají celkem 3 % území a zastavěné plochy tvoří 1 %. Pro okres Chomutov je charakteristické nižší zastoupení zemědělské půdy. Celostátní průměr zemědělské půdy se pohybuje okolo 54 % (viz graf č. 7.1).

Graf č. 7.1: Stav půdního fondu(PF) okresu Chomutov Stav PF okresu Chomutov k 31.12.2007 Zastavěné plochy 1% Vodní plochy 3%

Ostatní 16% Zemědělská půda 43%

Lesnické pozemky 37%

(Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu ČR, 2008)

Celková výměra zemědělského půdního fondu okresu Chomutov k 31.12. 2007 činila 39 048 ha. Orná půda zaujímá 22 986 ha, chmelnice 16 ha, vinice 22 ha, zahrady 816 ha, ovocné sady 871 ha a trvalé travní porosty (louky, pastviny) 14 277 ha (tab. č. 7.1, graf č. 7.2).

77

Tabulka č.7.1: Vývoj zemědělského půdního fondu okresu Chomutov od r. 1960 (ha) Orná půda

Rok

Chmelnice Vinice

Zahrady

% ha ha ha ha 100,0 37 527 172 0 1 094 1960 92,9 34 865 96 0 920 1965 91,4 34 281 81 0 931 1970 92,2 34 612 55 0 886 1975 87,7 32 897 24 0 837 1980 79,6 29 886 30 0 802 1985 76,9 28 873 21 0 795 1990 72,2 27 112 21 0 795 1991 69,7 26 158 21 0 797 1992 69,6 26 110 21 0 798 1993 69,1 25 943 23 0 798 1994 68,9 25 848 23 0 799 1995 64,0 24 010 23 0 799 1996 64,1 24 043 23 0 798 1997 64,2 24 108 16 0 809 1998 63,5 23 848 16 1 808 1999 63,5 23 824 16 0 816 2000 63,7 23 899 16 11 817 2001 63,6 23 869 16 11 817 2002 63,5 23 812 16 11 818 2003 63,4 23 802 16 22 820 2004 63,4 23 808 16 22 818 2005 61,6 23 132 16 22 828 2006 61,3 22 986 16 22 816 2007 (Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky půdního fondu České republiky)

Ovocné sady

Travní porosty

ha 788 1 097 1 055 963 914 917 939 965 962 961 960 944 942 905 908 907 909 905 905 899 913 905 897 871

ha 11 020 10 184 10 038 9 332 8 497 8 522 8 351 10 240 11 142 11 204 11 394 11 463 13 377 13 539 13 696 13 678 13 605 13 634 13 632 13 662 13 673 13 666 14 277 14 337

Graf č. 7.2: Stav zemědělského půdního fondu (ZPF) okresu Chomutov Stav ZPF okresu Chomutov k 31.12.2007

TTP 36,6%

Ovocné sady 2,2%

Zahrady 2,1%

Orná půda 59,0% Vinice 0,1%

(Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu ČR, 2008)

Kategorie jako zemědělská půda, půda orná a trvalé travní porosty se mění v posledních letech nejmarkantněji. Procento zornění se v roce 1998 pohybovalo okolo 66,9 %, v roce 2005 okolo 60,68 % (tab. č. 7.2)

78

Tabulka č. 7.2: Zornění půdy okresu Chomutov ( %) Rok Celková výměra ZPF v ha Zornění v % 1998 39 303 66,9 2002 39 250 60,81 2005 39 235 60,68 (Zdroj: Situační a výhledová zpráva - půda, 1999, 2003, 2006)

Rovněž procento zornění v celé ČR se v průběhu posledních let zvolna snižuje a to přibližně ze 75 % v roce 1991 na necelých 72 % v roce 2005 (tab. č. 7.3).

Tabulka č. 7.3: Zornění půdy České republiky (%) Rok Zornění v % 1998 72,22 2002 71,8 2005 71,52 (Zdroj: Situační a výhledová zpráva - půda, 1999, 2003, 2006)

Důvodem úbytku zemědělské půdy a půdy orné je zabírání půdy pro investiční činnosti různého charakteru. Část orné půdy je převedena do luk a pastvin s trvale travním porostem. Snižováním rozsahu orné půdy se zvyšuje kategorie TTP. Právě na Chomutovsku došlo za posledních 17 let ke značnému nárůstu této kategorie (tab. č. 7.4, graf č. 7.3, mapa č. 7.1).

Tabulka č. 7.4: Vývoj TTP okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem (ha) Rok CV MO TP UL 11 020 2 675 5 431 9 727 1960 10 038 2 875 5 122 9 357 1970 8 497 2 775 5 095 8 077 1980 8 351 2 727 4 868 7 759 1990 11 463 3 067 5 476 8 520 1995 13 605 2 994 6 233 11 781 2000 13 666 3 007 6 335 11 922 2005 14 337 3 007 6 361 11 953 2007 (Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky půdního fondu České republiky)

Graf č. 7.3: Vývoj TTP na okrese Chomutov (CV) v porovnání s ostatními okresy (Most MO, Teplice - TP, Ústí nad Labem - UL) od roku 1960 Vývoj TTP od r.1960 16 000 Plocha v hektarech

14 000 12 000 10 000 8 000 6 000 4 000 2 000 0 1960 1970 1980 1990 1995 2000 2005 2007 Rok

CV

MO

TP

UL

(Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky půdního fondu České republiky) 79

Mapa č. 7.1: Krajinný pokryv Chomutovska

(Zdroj: Chráněná území ČR, svazek I -Ústecko, AOPK, 1999)

Ohodnotit současné celkové využití zemědělské a orné půdy je problematické, protože často nesouhlasí s údaji uvedenými na katastrech nemovitostí. K zemědělské produkci se využije jen určitá část zemědělské půdy (tab. č. 7.5).

Tabulka č. 7.5: Rozsah a podíl skutečně využívané zemědělské plochy (ha, %)

Celkem (v ha)

Zemědělská půda z toho orná půda v ha

Zemědělská půda využívaná z toho orná půda v ha

v%z celku

v ha

39 250 23 942 21 604 Chomutov 95 351 Most 46 718 13 662 9 563 10 439 Teplice 46 913 16 089 8 394 6 357 40 445 18 462 5 538 8 683 Ústí n. L. 229 427 87 463 47 437 46 783 Celkem (Zdroj: dle údajů Krajské agrární komory Most 2005)

22,7 22,3 13,6 21,5 20,4

v% ze zem. půdy

v ha

v%z celku

v% z orné půdy

55,0 76,4 39,5 47,0 53,5

14 380 6 541 5 307 1 561 27 789

15,1 14,0 11,3 3,9 12,1

60,1 68,4 63,2 28,2 58,6

v% ze zem. půdy využ. 66,6 62,7 83,5 18,0 59,4

80

Zastoupení živočišné výroby se obdobně jako v ČR i na okrese Chomutov v posledních letech významně snižuje, přesto se podílí ještě více než polovinou na hrubé zemědělské produkci. Intenzita je v okresním porovnání podprůměrná. Níže uvedený přehled v tabulce dokazuje, že dochází ke značnému poklesu stavu hospodářských zvířat. Z toho vyplývá, že se snížila i zátěž zemědělské půdy na 100 ha od roku 1990. Oproti roku 1990 zátěž klesla ze 60 kusů skotu na hektar na pouhých 11,4 kusů (tab. č. 7.6).

Tabulka č. 7.6: Počet skotu (ks) na 100 ha zemědělské půdy Skot na okrese 1990 2006 Chomutov 60 11,4 (Zdroj: r. 1990 Statistická ročenka Ústeckého kraje, r. 2006 - orientační údaj z Krajské agrární komory)

Většina skotu se chová v oblasti podhorské a horské, kde jsou louky a pastviny. Snížil se i počet krav produkující mléko, na území okresu nalezneme pouze tři farmy produkující mléko. V chovu prasat je možno vidět stejný trend poklesu. V roce 1993 bylo chováno 49 879 kusů, v roce 2000 jen 19 964. Mezi roky 2000 a 2007 se chov prasat vyznačoval určitou stabilitou. Nyní ale opět dochází k poklesu stavu díky menšímu zájmu o vepřové maso. K výrazným změnám došlo i v počtu ovcí, jejich stav poklesl na 10 % z původního. Chov ovcí postupně najde své uplatnění v podhorských oblastech na pastvinách. Přehled o vývoji stavu hospodářských zvířat na Chomutovsku je uveden v tabulce č. 7.7.

Tabulka č. 7.7: Hospodářská zvířata za okres Chomutov (ks) z toho z toho Rok skot prasata krávy prasnice 1990 23 564 7 978 33 159 2 647 1993 19 590 5 192 49 879 3 382 1996 7 344 2 374 17 352 1 324 1998 4 997 2 116 21 007 1 410 1999 4 744 2 126 19 352 1 404 2000 4 283 1 950 19 964 1 403 2006 4 300 1 900 20 000 1 500

ovce a berani 3 553 1 995 50 231 173 388 400

drůbež 458 855 252 695 395 908 368 250 341 723 427 996 440 000

z toho slepice 220 120 86 082 166 272 133 968 160 154 151 770 150 000

(cit. Vráblíková, 2007a)

Hlavní činností farmářů je starat se o zatravněné plochy v určených termínech. Tento systém, který stanoví získávání dotací formou údržby krajiny a minimálního zatížení, však přináší určitou stabilitu do podnikání podhorských oblastí Krušných hor. To významně snižuje rozsah eroze na těchto plochách. Kvalitu zemědělského půdního fondu nejvíce ovlivňují erozní procesy, kdy zejména zrychlená eroze ochuzuje půdu o nejúrodnější část – ornici. Např. vodní erozí je v ČR potencionálně ohroženo 42 % půd. Na Chomutovsku je vodní erozí ohroženo 33,5 % výměry zemědělské půdy (tab. č. 7.8). Všeobecně je protierozní ochraně věnována malá pozornost, včetně nevyužívání agrotechnických protierozních opatření na orné půdě. Protierozní ochrana zemědělské půdy souvisí a vždy sledovala zmírnění účinků přívalových vod vzniklých z extrémních lijáků a z náhlého jarního tání. Protierozní ochrana má též charakter protipovodňové ochrany v jednotlivých drobných povodích.

81

Tabulka č. 7.8: Ohrožení zemědělských půd vodní a větrnou erozí v okrese Chomutov NÁZEV KÚ Bílence Blatno Boleboř Březno Černovice Domašín Droužkovice Hora Sv. Šebestiána Hrušovany Chbany Chomutov Jirkov Kadaň Kalek Klášterec nad Ohří Kovářská Kryštofovy Hamry Křimov Libědice Loučná Málkov Mašťov (Zdroj: VÚMOP)

KAT VODA 2 6 5 2 2 6 2 3 2 2 3 2 6 5 3 2 5 2 3 6 3 5

KAT VÍTR 1 1 1 2 1 1 3 1 3 5 4 4 1 1 1 1 1 1 3 1 2 1

NÁZEV KÚ Měděnec Místo Nezabylice Okounov Otvice Perštejn Pesvice Pětipsy Račetice Radonice Rokle Spořice Strupčice Údlice Vejprty Veliká Ves Vilémov Vrskmaň Všehrdy Všestudy Výsluní Vysoká Pec

KAT VODA 3 5 2 6 2 6 2 2 1 3 4 2 2 3 6 2 2 2 2 2 2 2

KAT VITR 1 1 3 1 3 1 4 1 3 1 2 1 2 3 1 2 1 4 3 2 1 4

Tabulka č. 7.9: Kategorie ohrožení zemědělských půd vodní erozí Kategorie 1 2 3 4 5 6

Koeficient ohrožení < 0,15 0,16 - 0,30 0,31 - 0,45 0,46 - 0,60 0,61 - 0,75 > 0,75

Stupeň ohrožení půd bez ohrožení půdy náchylné půdy mírně ohrožené půdy ohrožené půdy silně ohrožené půdy nejohroženější

(Zdroj: VÚMOP)

Tabulka č. 7.10: Kategorie ohrožení zemědělských půd větrnou erozí Kategorie 1 2 3 4 5 6

Koeficient ohrožení < 4; 4,1 – 7 7,1 – 11 11,1 – 17 17,1 – 23 > 23,1

Stupeň ohrožení půd bez ohrožení náchylné Mírně ohrožené ohrožené Silně ohrožené Nejohroženější

(Zdroj: VÚMOP)

Přehled o provádění rekultivací Chomutovsku Specifickým problémem Podkrušnohoří je nutnost rekultivovat především velké plochy na výsypkách z povrchových dolů. V okrese Chomutov bylo k 31.12. 2007 bylo zrekultivováno

82

celkem 1401,24 ha. Ve sledovaném území převládaly rekultivace zemědělské (60 %) a lesnické (33 %) – viz tab. č. 7.11.

Tabulka. č. 7.11: Stav rekultivací k roku 2007 Ukončené rekultivace do r. 2007 (ha) Chomutovsko

Zemědělské 845,09

Lesnické Vodní Ostatní CELKEM 457,51

31,99

66,65

1401,24

(Zdroj: SD, a.s.)

Do konce návrhového období, tj. do roku 2050, má být podle Štýse (1995, 1997) zrekultivováno celkem 6 414,47 ha, z nichž 1924,14 ha (30 %) připadne na zemědělskou půdu a 2 582,74 ha (41 %) na lesnické pozemky (tab. č. 7.12 - graf č.7.4). Lze předpokládat, že velká část nově rekultivované půdy bude zatravněna a to především z hlediska ochrany půdy před erozí. Bude tedy zapotřebí přijmout i opatření k údržbě těchto trvalých travních porostů a navrhnout cílené využití vyprodukované biomasy např. na tvorbu kompostů nebo k jejich využití jako energetických plodin či zdroj vstupní biomasy do bioplynových stanic.

Tabulka. č. 7.12: Stav rekultivací v období 2007-2050 Ukončené rekultivace v období 2007-2050 (ha) Zemědělské 1 924,14 (Zdroj: SD, a.s.)

Lesnické

Vodní

Ostatní

CELKEM

2 582,74

1 176,45

733,14

6 416,47

Graf č. 7.4: Ukončené rekultivace v období 2007 – 2050

(Zdroj: SD, a.s.)

7.3 Vývojové tendence Vývojové tendence v zemědělství jsou zcela odlišné než v ostatních odvětvích národního hospodářství jako celku. Klesá podíl zemědělství na HDP, klesá zaměstnanost, celkový rozměr zemědělství se snižuje. Zejména se snížil objem živočišné produkce, výrazně se snížily stavy hospodářským zvířat. Tato tendence je shodná s trendy v celé ČR, Ústecký kraj a zejména okresy Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem vykazují největší poklesy a nejnižší intenzitu zemědělské výroby v ČR. Je tedy nutné tento stav radikálně změnit – hledat a realizovat nové přístupy a technologie při využívání půdního fondu, produkci zdravých potravin, obnovitelných zdrojů energie na bázi biomasy i produkci surovin. Trvale udržitelné zemědělství jako součást trvale udržitelného hospodaření v krajině musí v dalším období zajistit vedle produkce potravin i další mimoprodukční funkce, zejména krajinotvornou, ekologickou a sociální funkci (Vráblíková et al., 2007b, 2007c).

83

Je zcela jednoznačné, že potřebujeme trvale udržitelný venkov s konkurenceschopným zemědělstvím, a to v souvislosti se zachováním kulturní krajiny a obnovováním biodiverzity. Pro tento účel je základním předpokladem rozvoj politiky ve prospěch venkova. Z přípravy na období 2007 - 2013 je zřejmé, že právě udržitelný rozvoj venkovských regionů bude jedním z nosných směrů EU, které se orientují na podpory pro rozvoj venkova a vytváření prostoru pro jeho udržitelný rozvoj. Podle Sejáka et al. (2008) je nastávající období charakterizováno výrazným příklonem k politice rozvoje venkova, který odráží přípravu na využití Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD = European Agricultural Fund for Rural Development). Základním strategickým rámcem pro udržitelný rozvoj venkova je pro EU společná zemědělská politika na léta 2007-2013, pro Českou republiku pak Národní strategický plán pro rozvoj venkova ČR pro období 2007-2013 a z něj vycházející Program rozvoje venkova ČR na období 2007-2013. Z analýz venkovského prostředí ČR vyplývá, že tyto oblasti mají i přes existující disparity dostatečný potenciál, nejen ke zlepšení života na venkově, ale pro zlepšení kvality života celé společnosti poskytováním zdravého životního prostředí, kulturní krajiny, dostatečným stupněm sociální integrace a bezpečnosti. Řádný rozvoj těchto předností se stane východiskem jejich hospodářské prosperity. Literatura Čítek, J., Šandera, Z.: Základy pastvinářství. IVV MZe ČR Praha, 1993, 31 s. Háková, A., Klaudisová, A., Sádlo, J.: Zásady péče o nelesní biotopy v rámci soustavy Natura 2000. Planeta XII, 3/2004 – druhá část. Ministerstvo životního prostředí, Praha, 2004, 144 s. Holúbek, R., Jančovič, J., Krajčovič, V., Beňuška, N., Knotek, S., Šúr, D.: Lúkarstvo a pasienkarstvo. Nitra, SPU 2001, 136 s. Hrabě, F. et al.: Trávy a jetelovinotrávy v zemědělské praxi. Vyd. Ing. P. Baštan, Olomouc, 2004, 121 s. Jančovič, J., Ďurková, E., Vozár, Ľ.: 2003: Trávne porasty a poľné krmoviny. SPU, Nitra 2003 , 127 s. Klimeš, F.: Lukařství a pastvinářství. Ekologie travních porostů. České Budějovice, ZF JU 1997. 140 s. Klimeš, F.: Systémové řešení optimální skladby a výživy dočasných travních porostů. In: Acta scientifica, řada obhájených vědeckých úkolů, Č.Budějovice, AF VŠZ, 1987, s.106 Opitz von Boberfeld, W.: Grünlandlehre. Stuttgart, Verlag Eugen Ulmer 1994. 336 p. Klimeš, F., Kobes, M., Suchý, K.: Možnosti harmonizace produkčních a mimoprodukčních funkcí trvalých pastevních porostů. In: Multifunkční obhospodařování a využívání travních porostů v LFA. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Rapotín, 2007, s. 74 – 79. Klimeš, F., Kobes, M., Švehla, J., Voženílková, B., Koukolová, V., Suchý, K.: Možnosti rozvíjení multifunkčního uplatnění pastevních cenóz. In: Súčasnosť a perspektívy krmovinárského výzkumu a vzdelávania v multifunkčnom využívániu krajiny. Zborník prác z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou. SPU Nitra, 2007, 59 – 61 Kohoutek, A., Pozdíšek, J.: Simulation of grassland management when fodder is utilised by cattle and its environmental impacts in the Czech Republic. In: Súčasnosť a perspektívy krmovinárského výzkumu a vzdelávania v multifunkčnom využívániu krajiny. Zborník prác z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou. SPU Nitra, 2007, 140 – 143 Komberec, S., Homola, V., Knobová, A.: Hospodaření zemědělců v chráněných územích. IVVZ MZe ČR Praha, 1993, 30 s. (a) Komberec, S., Homola, V., Knobová, A.: Ekologické zemědělství pro chráněná území. IVVZ MZe ČR Praha, 1993, 50 s. (b) Kvapilík, J.: Využívání trvalých travních porostů v České republice v podmínkách Evropské unie. In: Ekologicky šetrné a ekonomicky přijatelné obhospodařování travních porostů. VÚRV Praha, 2003, s. 6 – 17. Kvítek, et al.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. VÚMOP Praha, 1997, 50 s. Míka, V.: Kvalita píce. ÚZPI Praha, 1997, 227 s. Míka, V.: Šlechtění pícnin na kvalitu. ÚZPI Praha, 1998, 34 s. Pozdíšek, J. et al.: Využití trvalých travních porostů chovem skotu bez tržní produkce mléka. ÚZPI Praha, 2004, 103 s. Seják, J. et al..: Udržitelnost českého zemědělství v globalizovaném prostředí. Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2008, ISBN 978-80-7414-007-5. Šrámek, P. at al.: Zvyšování biodiverzity travních porostů. ÚZPI Praha, 2001, 34 s.

84

Štýs S.: Zelené proměny černého severu aneb Plastická operace podkrušnohorské krajiny, Bílý slon, Praha, 1995, ISBN 80-901291-8-8. Štýs S.: Severočeské doly akciová společnost Chomutov a prostředí pro život, Bílý slon, Praha, 1997, ISBN 80902063-7-9. Velich, J. et al.: Pícninářství. AF VŠZ Praha, 1991, 204 s. Veselá, M. et al.: Návody ke cvičení z pícninářství. AF VŠZ Praha, 1994, 205 s. Vráblíková J., Loudát F., Holadová L., Neruda M., VRÁBLÍK P: Zemědělství v Severních Čechách. Studia Oecologica, č.2/2007a, Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2007, ISSN 1802-212X. Vráblíková J., Seják J., Dejmal I., Neruda M.: Možnosti trvale udržitelného hospodářství a antropogenně postižené krajině. Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2007b, ISBN 978-80-7044-935-6. Vráblíková J., Vráblík P.: Úvod do agroekologie. Monografie, Univerzita J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2007c, ISBN 978-80-7044-960-8. Internetové zdroje: Český statistický úřad - Ústí nad Labem (19.5.2008). Internetová stránka [on-line] Dostupné z Ekologické centrum Most (30.8.2008). Internetová stránka [on-line]. Dostupné z Ústecký kraj - oficiální internetové stránky kraje (15.7.2008). Internetová stránka [on-line]. Dostupné z Severočeské doly a.s. (18.8.2008) internetová stránka [on-line]. Dostupné z http://www.sdas.cz/showdoc.do?docid=4 Ostatní zdroje: Český hydrometeorologický ústav Ústí nad Labem Český statistický úřad - pobočka Chomutov Český úřad zeměměřický a katastrální - Katastrální úřad pro Ústecký kraj, pracoviště Chomutov Severočeské doly, a.s. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy

85

8. Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území 8.1 Úvod Jak bylo konstatováno již v úvodních etapách řešení výzkumného projektu WD 44-07-1, modelové území čtyř podkrušnohorských okresů (Ústí n.L., Teplice, Most, Chomutov) je charakterizováno mimořádně vysokou mírou antropogenizace území, z plošného a kvalitativního hlediska nejvyšší v ČR. Antropogenizací území se nejčastěji rozumí odstranění původní přirozené vegetace, resp. odstranění přirozených ekosystémů za účelem využití území pro potřeby lidské společnosti. V dosavadních vývojových etapách lidské historie, počínaje středověkým osídlením krajiny území České republiky, přes období průmyslové revoluce až dominantně zejména období druhé poloviny 20. století, kdy v ČR byl instalován centrálně plánovaný ekonomický systém, toto antropogenní využití území ve většině případů tudíž znamenalo současné vytváření významných ekologických újem na fungování přirozených ekosystémů, které zabezpečují reprodukci základních podmínek pro existenci života. Ekologickou újmou se v souladu s § 10 zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí rozumí „ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“. Ekologickou újmou je tedy újma ze zničení či omezení funkcí přirozených ekosystémů a je třeba ji striktně odlišovat od pojmu ekonomické újmy vznikající ekonomickým subjektům, fyzickým i právnickým osobám, při omezeních v nakládání s územím. Zároveň nutno připomenout § 11 zmíněného zákona č. 17/1992 Sb., který určuje, že „území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení“ a dále i § 12, kde se konstatuje, že „Přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují mezní hodnoty stanovené zvláštními předpisy; tyto hodnoty se stanoví v souladu s dosaženým stavem poznání tak, aby nebylo ohrožováno zdraví lidí a aby nebyly ohrožovány další živé organismy a ostatní složky životního prostředí. “. Pro využívání území jeho vlastníky a pro ochranu a obnovu přírody a krajiny je důležitý článek 11, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (LPS), který stanoví: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že připravovaná novela zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny předpokládá zrušení pojmu „náhrada újmy“ (rozumí se ekonomické újmy), který bude nahrazen dotačním titulem „příspěvek na hospodaření v přikázaném ochranném režimu“, protože v souvislosti s ochranou přírody a krajiny nejde o nucené omezení vlastnických práv v duchu čl. 11, odst. 4 LPS, nýbrž o omezení vlastnického práva z povahy věci (čl. 11, odst. 3 ., LPS). Cílem projektu WD 44-07-1 je vypracovat metodiku revitalizace antropogenně poškozeného území. K tomu je nutno identifikovat, jaké společenské škody (v podobě ekologické újmy na funkcích a službách ekosystémů) antropogenizací území vznikají a tudíž také, jaké ekologické přínosy zabezpečuje kvalitní revitalizace entropickou činností poškozeného území. K tomu je potřebné v této teoretické části shrnout nejnovější poznatky o samoorganizovaném vývoji ekosystémů, o směrech jejich přirozeného vývoje a následně 86

uvést principy revitalizace do souladu s těmito samoorganizovanými procesy ekosystémů tak, aby bylo dosaženo maxima revitalizačních efektů při minimalizaci potřebných vkladů do této revitalizace.

8.2 Shrnutí základních charakteristik modelového území Území čtyř podkrušnohorských okresů má rozlohu 2276 km2, což představuje 2,88 % z rozlohy České republiky. Toto pánevní území bylo zejména za poslední půlstoletí zásadním způsobem v podmínkách centrálně plánovaného systému lidmi devastováno. Území vyhrazené k těžbě a území pro výsypky tvoří významnou část celkové rozlohy modelového území. I když podle údajů satelitního snímkování tvoří areály těžby a areály skládek dohromady necelých 7% modelového území, pohled na níže uvedenou mapu ukazuje, že prostory vyhrazené pro těžbu a výsypky jsou výrazně větší a tvoří nejméně cca pětinu modelového území, na mostecku a bílinsku pak je podíl ještě větší. Nicméně už i samotné údaje ze satelitního snímkování ukazují, že výměra těžebních prostor a výsypek je v modelovém území cca šestnáctinásobně větší (6,71%) než činí jejich podíl ve struktuře území České republiky (0,43%).

Obr. č. 8.1: Mapa povrchových lomů a výsypek na území podkrušnohorských okresů

(Zdroj: http://www.diamo.cz/hpvt/2006/tradice/T01_rehor.htm)

87

Na základě mapových a GISových podkladů lze pro modelové území konstatovat:

Konstatování 1: Rozloha území devastovaného těžbou a výsypkami je v modelovém podkrušnohorském regionu cca šestnáctinásobně vyšší než činí podíl těžeb a výsypek v rámci území ČR. Zcela opačná je situace v oblasti podílů výměr orné půdy, jejíž podíl v celostátní struktuře území činil v r. 1990 více jak 45 %, v modelovém území však jen 26,5 %. Přitom dochází k trvalému celostátnímu poklesu podílu orné půdy, který v celostátní struktuře klesl v r. 2000 na 41,4 %, v modelovém území ovšem klesl v r. 2000 mnohem výrazněji ze zmíněných 26,5 % na pouhých 16,7 %. S nástupem tržního ekonomického systému a zejména s hospodářskou politikou liberálního typu ztratilo od počátku 90. let zemědělství na orné půdě v modelovém území svou určující roli oproti svému významnému podílu v celém období od středověku až do konce 80. let minulého století.

Konstatování 2: Zemědělství na orné půdě ztratilo v modelovém území svou určující plošnou úlohu. Zatímco v celostátním průměru podíl orné půdy dosahuje přes 40 %, v modelovém území klesl tento podíl na necelých 17 %. Podíl lesů je v modelovém podkrušnohorském regionu relativně nižší než činí celostátní podíl (cca 25% oproti celostátnímu podílu 32%). Připočteme-li však výměru přechodných leso-křovin, potom podíl se v modelovém území zvyšuje na téměř 41% (40,8%, čili podíl leso-křovin činil v modelovém regionu 16,2%), zatímco v celostátní struktuře činily v r. 1990 přechodné leso-křoviny jen 3,2%.

Konstatování 3: Lesy a přechodné leso-křoviny zaujímají v modelovém území cca 41 % plochy. Enormně vysoký podíl těžbami poškozeného území (cca 7%), malý podíl zemědělství na orné půdě (cca 17%) a vysoký podíl přechodných leso-křovin tvoří výchozí charakteristiky pro návrhy revitalizace tohoto modelového území.

88

V souhrnu lze rozdíly v krajinném pokryvu modelového území a České republiky vyjádřit v následující tabulce č. 8.1.

Tabulka č. 8.1: Struktura krajinného pokryvu v Podkrušnohoří (okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí n.L.) a v České republice v roce 2000 Krajinný pokryv Kód CORINE Landcover 111 Souvislá městská zástavba

Podkrušnohoří % výměra v m2

Česká republika % výměra v m2

0

0,00%

14636295

0,02%

112 Nesouvislá městská zástavba

102656490

4,52%

3625853091

4,60%

121 Průmyslové a obchodní areály

38103583

1,68%

547730844

0,69%

9880130

0,43%

52727026

0,07%

714705

0,03%

1502605

0,00%

0

0,00%

56265853

0,07%

131 Areály těžby nerostných surovin

63535107

2,79%

171023838

0,22%

132 Areály skládek

70800057

3,11%

138864908

0,18%

0

0,00%

8574813

0,01%

141 Areály městské zeleně

5245308

0,23%

65551606

0,08%

142 Areály sportu a zaříz. pro volný čas

8247491

0,36%

127333841

0,16%

380363390

16,73%

32621673514

41,36%

122 Silniční a železniční síť s okolím 123 Přístavy 124 Letiště

133 Areály výstavby

211 Nezavlažovaná orná půda 221 Vinice 222 Ovocné sady a plantáže 231 Louky a pastviny

839799

0,04%

119421493

0,15%

13611442

0,60%

326437961

0,41%

326252593

14,35%

5317048235

6,74%

242 Mozaika polí, luk a trvalých kultur

7516964

0,33%

429534552

0,54%

243 Převážně zeměd. areály s přír. veg.

239462494

10,53%

6747693746

8,56%

311 Listnaté lesy

195944528

8,62%

2527399670

3,20%

312 Jehličnaté lesy

139124409

6,12%

16992915258

21,55%

313 Smíšené lesy

294749611

12,96%

6042243121

7,66%

18954220

0,83%

392037634

0,50%

0

0,00%

27388615

0,03%

319359697

14,05%

1869695113

2,37%

0

0,00%

2098600

0,00%

251453

0,01%

53364139

0,07%

412 Rašeliniště

11375469

0,50%

37109596

0,05%

511 Vodní toky

3667330

0,16%

43005570

0,05%

22815680

1,00%

509668590

0,65%

2273471949

100,00%

78868800126

100,00%

321 Přirozené louky 322 Vřesoviště a slatiny 324 Přechodné leso-křoviny 332 Skály 411 Močály

512 Vodní plochy Celkem

(Zdroj: CLC 2000)

8.3 Teoretická východiska revitalizace antropogenně poškozeného území Pro výzkum zaměřený na teoretická východiska revitalizace antropogenně poškozeného modelového území Podkrušnohoří je třeba v prvé řadě formulovat nejnovější poznatky o systému fungování přírody a jejích přirozených ekosystémů, které tvoří příznivé podmínky a prostředí umožňující existenci lidské populace a všech dalších forem života.

89

Základní pojmy a vztahy mezi nimi Na počátku je nutné jasně definovat základní pojmy související s tímto předmětem výzkumu. Výchozím pojmem je ekosystém, který je základem životního prostředí Země. Ekosystém je funkční systém, v němž dochází k interakcím (příjmu a výměně energie, látek a informací) mezi biotou a prostředím, dynamický komplex a funkční vazby rostlinných, živočišných a mikroorganických společenství s jejich neživým prostředím. „Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“ (zák. č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, § 3). Lidský druh je integrální součástí ekosystémů. Ekosystém je funkční soustava zajišťující a udržující podmínky pro život, je nositel života samého v jeho diverzitě genů, druhů a ekosystémů samotných. „Ekosystém je nejmenší jednotka, jež recykluje biologicky důležité prvky. Ekosystém je vymezený prostor na povrchu Země, kde organismy recyklují energii a chemické látky rychleji uvnitř ekosystému než mezi ním a jinými systémy.“ (L. Margulisová, 2004, s. 110-111).

„Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“ (zák. č. 114/1992 Sb.). Studium ekosystémů spočívá hlavně ve studiu procesů, které propojují jejich živé části navzájem a s částmi neživými. Jde zejména o přeměny energie a biogeochemické cykly. Funkční aspekty ekosystému zahrnují množství energie přijímané, produkované fotosyntézou, toky energie a živin v potravních řetězcích, rozklad organické hmoty a recyklaci živin a zprostředkování těchto procesů skupenskými přeměnami vody.

Čím jsou ekosystémy užitečné lidskému druhu, neboli čím vším je dána jejich kvalita? Je vhodné rozlišit mezi funkcemi a službami ekosystémů. Zatímco funkce ekosystémů jsou nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů (energo-materiálové a informační toky, distribuce teplot, skupenské funkce vody atd.), potom pojem služby ekosystémů souvisí s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci. Nedávný globální projekt Millenium Ecosystem Assessment rozlišil podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní služby. Tabulka č. 8.2: Služby ekosystémů pro kvalitu lidského života Typy služeb Příklady Zásobovací potrava, sladká voda, dřevo a vlákna, palivo Regulační Regulace klimatu, záplav, nemocí, čištění vody Kulturní estetické, duchovní, vzdělávací, rekreační Podpůrné Oběh živin, tvorba půdy, primární produkce (Zdroj: Millennium Ecosystem Assessment, 2005. Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza. http://www.czp.cuni.cz/knihovna/MA/MA_obsah.pdf)

Zásobovací služby podle MEA lze v zásadě ztotožnit s níže uváděnou agregovanou funkční skupinou zásobárny přírodních zdrojů, kulturní služby pak s estetickými funkcemi, takže podpůrné a regulační služby ekosystémů lze de facto ztotožnit se službami podpory života na Zemi čili s životodárnou funkcí ekosystémů (viz Turner et al. 1994).

Biosféra (vč. atmosféry) jakožto síť ekosystémů je produktem živých druhů, které se v historii Země vyskytly a po určitou historickou fázi existovaly či existují. 90

Lidský druh existuje přibližně jen poslední tisícinu historie života na Zemi. Je pouze jedním z milionů druhů, které na Zemi byly, jsou a budou. Mluvíme-li o druzích, pak nezřídka zužujeme pohled na život pouze na jeho makroskopické formy tvořené z buněk s jádry (eukaryonti) a pomíjíme tak patrně nejdůležitější říši života a to mikrobní mikrosvět – prokaryonty – jimž jádra v buňkách chybějí a jejichž genetická síla a rychlost vytvořila, tvoří a bude tvořit i v budoucnu základ života na Zemi, protože mají jeden společný genetický potenciál, společně sdílený od počátků života na této planetě. Lidský druh je evolučním produktem sítě ekosystémů Země, která udržuje stabilitu své teploty a složení atmosféry. J. Lovelock považuje planetární regulační systém za naprosto ústřední záležitost pro pochopení života na Zemi (Lovelock 2001). S prohlubováním poznání v ekologických ev. biologických vědních disciplínách a vědách o životě a Zemi, s poznáváním počátků a vývojových tendencí forem života a jejich interakcí, a to jak vzájemných, tak i s prostředím této planety, se začínají rýsovat určité jasnější kontury pro určování významu fungování přírody a krajiny a jejich ekosystémů. Formy života se samy podílejí na utváření prostředí - biotopu, ve kterém jsou schopny optimálně existovat nebo alespoň přežívat. Samoorganizace či autoregulace ekosystémů je dnes součástí základních poznatků o podstatě života, toto poznání však zatím ani zdaleka neproniklo do lidského jednání a do ekonomických aktivit jednotlivců a firem. Lidské generace v prostředí židovsko-křesťanských tradic a v prostředí euro-americké civilizace byly po staletí vedeny k tomu, chápat přírodu především jako prostředí k podrobení a panování. To se dodnes projevuje v mnoha oblastech lidských činností tím, že civilizační rozvoj území je obvykle fatálně spojován s nutnou likvidací přirozených biotopů a jejich nahrazováním zástavbou, komunikacemi a nejrůznějšími dalšími způsoby odvodnění a vysušení povrchu krajiny a přeměnění na prostředí vhodné především pro člověka a jeho blahobyt. Od počátků průmyslové revoluce pod vlivem změny morálního kodexu, potlačení odpovědnosti jednotlivce vůči své komunitě a uznání vlastního prospěchu jednotlivce jako oficiální morální doktríny, podpořené glorifikací soukromého vlastnictví, se území začalo chápat především jen jako prostředí pro vlastní obohacování těch, kteří území získali do svého soukromého vlastnictví. S železnou pravidelností obohacování z území téměř vždy začíná na úkor potlačení či přímého zničení přírody, přirozených biotopů a funkcí a služeb jejich ekosystémů. Např. známý Websterův slovník definuje ‘developera’ jako osobu, která rozvíjí nemovitost za účelem spekulace (vlastního prospěchu) (“a person who develops real estate on a speculative basis”, Webster’s Dictionary 1991, pp. 366-7). Přitom vědcům z oblasti přírodních věd, věd o životě a Zemi je již dlouho jasné, že příroda a její ekosystémy poskytují lidstvu široké spektrum cenných funkcí a služeb. Environmentální ekonomové je shrnuli do čtyř integrovaných přínosů (Turner et al. 1994, str. 17):

- jsou zásobárnou přírodních zdrojů obnovitelných i neobnovitelných, - mají schopnost asimilovat odpady z lidských činností, - představují systém podpory života na Zemi (služby ekosystémů), - jsou množinou přírodních krajinných statků a přírodních krás. První dvě „ekonomické“ funkce (zásobárna přírodních zdrojů a asimilování odpadů) jsou zřejmými substituty dvou následujících „ekologických“ funkcí (systém podpory života na Zemi, množina přírodních krajinných statků), tzn. ekonomické a ekologické funkce jsou vzájemně konkurenční. Vzhledem k tomu, že ekonomické funkce přírody jsou peněžně oceňovány (ceny základních druhů přírodních zdrojů, platby za odpady), ekologické však nikoliv, dochází

91

při exponenciálním růstu lidské populace k trvalému úbytku přírodních území a lidstvo tak často nevratně ztrácí přirozené ekosystémy, které udržují podmínky pro existenci a kvalitu života. K přímým pokusům vědecké komunity o vyjádření významnosti přírody a jejich ekosystémů pro lidskou populaci a pro udržitelnost života v biosféře Země, bylo přistoupeno teprve zhruba v posledních třech desetiletích, vážněji však teprve v posledním desetiletí.

8.4 Poznatky o samoorganizaci ekosystémů jako východisko revitalizace modelového území Hnacím motorem rozvoje života na Zemi je neustálý příkon sluneční energie. Na Zemi neustále přichází asi 180 000 TW sluneční energie (Pokorný, 2007). Tzv. solární konstanta na horní vrstvě atmosféry Země činí 1370 W/m2. Na zemský povrch v podmínkách mírného pásma dopadá za slunného dne cca 1 kW/m2, což za den umožňuje získat 6-8 kWh/m2 a za rok přibližně 1000-1200 kWh/m2. Díky toku sluneční energie a díky aktivitě živých organismů, zejména v rámci autotrofních ekosystémů (území s převládající vegetací), je kontinuálně udržován systém života Země (biosféra a její ekosystémy) v teplotních a atmosférických podmínkách příznivých pro existenci a podporu života. Jednoduché organické molekuly vznikly na Zemi pravděpodobně spontánně během první miliardy let její existence. Podle teorie sériové endosymbiózy (Margulisová 2004) původní formou života je anaerobní termoacidofilní archebakterie, která ke svému životu potřebovala síru a teplo a která splynutím s plovoucí bakterií vytvořila základ (nukleocytoplasmu) předků všech živočišných, rostlinných i houbových buněk. Rozvoj mikroskopických forem života trval cca 3,5 mld. let než se postupně vyvinuly na neustálém příjmu kyslíku závislé euakariotické buňky, které teprve v posledních cca 600 mil. let zabezpečily rozvoj makroforem života (tzv. vyšších živočišných a rostlinných druhů) a biodiverzity. Lynn Margulisová k tomu píše: „Tvrdím, že lidé a s nimi všichni ostatní lidoopi nejsou výtvorem Boha, nýbrž výsledkem miliard let trvajících interakcí mikrobů schopných citlivě reagovat na vnější podněty“ (Margulisová, 2004, s. 12). Pro existenci vyšších živočišných druhů, označovaných jako heterotrofní (mezi něž patří i lidský druh) je důležité, že existují autotrofní ekosystémy, které prostřednictvím vegetace, procesů fotosyntézy a zprostředkujících cyklů přeměny skupenství vody zabezpečují podmínky příznivé pro jejich existenci (autotrofní ekosystémy si vytvářejí vlastní potravu fotosyntézou, mají producenty jako základní prvek a sluneční svit je primární energií; heterotrofní ekosystémy závisí na vytvořené organické hmotě z autotrofních ekosystémů). Heterotrofní ekosystémy (čili vegetace a některé mikroformy života) evapotranspirací destilují vodu, fotosyntézou konzumují odpadní plyn z lidského dýchání, oxid uhličitý, a do atmosféry vydávají kyslík, který vzniká fotolýzou vody, poskytují základní biomasu k výživě všech heterotrofních druhů atd. Vzájemná souhra autotrofních a heterotrofních ekosystémů a jejich rostlinných a živočišných druhů, zajišťuje existenci ochranné atmosférické obálky Země. Vegetace a dostatek vody v krajině umožňují zachytávat podstatnou část denního slunečního záření prostřednictvím evapotraspiračních procesů vody, a proto i při přímém slunečním svitu umožňuje ochlazovat přízemní vrstvu atmosféry. Naopak v noci, kdy příslušná část Země není vystavena slunečnímu záření, dochází pod vlivem ochlazení ke zpětné kondenzaci vodních par do kapalné formy vody, a tím dochází i k procesu oteplování přízemní atmosféry.

92

Jak vysoce účinná je za letního slunného dne taková klimatizační role vegetace, lze názorně ukázat na následujícím obrázku, pořízeném termokamerou v červnu 2008 v Třeboni.

Obr. č. 8.2: Klimatizační role vegetace

(Zdroj: Pokorný a Rejšková 2008)

Z obrázku je zřejmé, že zpevněné povrchy (v daném případě střechy domů), se pod vlivem slunečního záření rozehřívají na teploty nad 50 °C, zatímco vegetace dokáže tuto teplotu prostřednictvím evapotraspirace snížit na snesitelných 28-29 °C, čili chladí s účinností více jak 20 °C. Naopak v noci při ochlazení je pára na chladných místech kondenzována zpět do tekuté formy při současném oteplení prostředí. V tomto periodicky denně a ročně se opakujícím toku slunečního záření se díky spolupráci autotrofních a heterotrofních složek ekosystémů vytvořila za zhruba tři miliardy let působení mikroforem života a za stamiliony let vývoje rostlinných a živočišných druhů citlivá rovnováha skladby atmosféry a udržování teplotního rozmezí vhodného pro existenci všech současných druhů a forem života. Pro organizaci procesů revitalizace území po těžbách je důležité, aby lidé odpovědní za organizaci revitalizací měli dostatečné poznatky o principech samoorganizovaného vývoje ekosystémů. Většina lidí si dosud neuvědomuje, že udržitelnost ekosystémů je určována symbiózou vegetace a vody takzvanými krátkými vodními cykly – mezi evapotranspirací a srážkami. Všechny formy odvádění vody z krajiny mají dlouhodobě devastující účinky na funkce ekosystémů. Např. melioracemi zemědělských půd byla sice umožněna výroba obilovin na dříve zamokřených půdách, avšak za cenu až stonásobného zvýšení odnosů látek tvořících úrodnost těchto půd. V současnosti z území ČR zahrnujícího povodí Labe odchází touto řekou ročně přibližně jeden milion tun základních alkalických látek uvolňovaných prostřednictvím lidmi iniciovaného rozvrácení krátkých vodních cyklů a jejich nahrazením antropogenně vyvolanými dlouhými cykly a souvisejícím vyplavováním látek ze zemědělských půd. Sebeorganizující schopnosti ekosystémů (v nichž vzniká řád, čili předvídatelný směr vývoje, bezděkými opakovanými činnostmi eukaryotních mikrospolečenstev a z nich symbioticky vzešlých rostlinných a živočišných druhů) znamenají, že po uvolnění určitého

93

území dochází, za předpokladu dostatku vody, vlivem slunečního záření k rychlému rozšíření tzv. zakladatelské vegetace, charakteristické vysokým tempem přírůstků biomasy. Čistá primární produkce biomasy, která je měřitelná, je závislá na intenzitě slunečního záření, na dostatečném zásobení vodou a živinami, ale také na určitém přijatelném rozpětí teplot (Barták, Jarošík 2004). Právě přijatelné rozpětí teplot je na pevninách udržováno dostatečnou vegetací a existencí krátkých vodních cyklů (Ripl 2003). Klimatizační symbiotická funkce vegetace a vody, obecněji autotrofních ekosystémů se ukazuje jako určující faktor úspěchu revitalizačních aktivit. Po rozšíření zakladatelské vegetace, v případě dosažení fyzických limitů, dokážou přirozené ekosystémy prostřednictvím zpětných vazeb měnit svou strategii a posouvat priority od maximalizace čisté produktivity k zachovávání místně uzavřených krátkých cyklů vody a látek a k minimalizaci ztrát látek z biotopů (Ripl 2003). Komplexnost živé hmoty je výsledkem disipačních vlastností vody a živé buňky jako energetické disipační struktury (Prigogine 1980). Tato přirozená stabilizující úloha autotrofních ekosystémů je základem jejich udržitelnosti a tím i udržitelnosti jejich služeb pro zachovávání podmínek života. Udržitelného stavu s nejnižšími materiálovými ztrátami je dosaženo v klimaxovém stavu, když většina sluneční energie je zachycována prostřednictvím vegetace a skupenské přeměny vody, čili je převážně evapotranspirována, kdy jen v menší míře je voda odváděna povrchově či prostřednictvím odtoku podzemní vody. Předpokladem dosažení udržitelné situace ve fungování ekosystémů je obnova krátkých vodních cyklů, které zabezpečují dostatek a rovnováhu vody v krajině. Dobrá retenční schopnost povodí vyrovnává odtoky vody – po dešti se voda vsakuje a zachytává rostlinami a půdou (ochrana proti povodním) a v době sucha se pomalu uvolňuje (ochrana proti vysoušení, dotace vody pro rostliny). Současně s maximem odparu je minimalizován odtok spodní vody i povrchové vody potoky a řekami. Vysoká retenční schopnost je dosahována prostřednictvím vegetace a organických složek na půdě a v půdě (další faktory kromě vegetace a organických složek, například konfigurace terénu). Prostorově-časová adaptace souborů organismů za dynamických podmínek je základem biodiverzity ve zralých ekosystémech. Z uvedených poznatků jednoznačně pro revitalizační aktivity vyplývá, že efektivní revitalizaci území po těžbě je třeba zakládat na primárním návratu vody do revitalizovaného území a že kvalitních výsledků revitalizace lze dosáhnout jen optimální kombinací návratu vody a vegetace teprve po vytvoření krátkých vodních cyklů. Jestliže k nejnižší míře využití slunečního záření dochází na zpevněných površích a površích bez vegetace a tato míra se zvyšuje přes luční a pastevní lokality, mokřady a nejvyšší je v lesních porostech (Brom, Procházka 2007), pak je to další důležité vodítko pro organizování směrů a způsobů revitalizačních aktivit. Je zřejmé, že vegetace je zprostředkujícím článkem mezi půdou a atmosférou a při revitalizačních aktivitách v území záleží na tom, jaké konečné podoby má rekultivované území dosáhnout. Z hlediska fungování ekosystémů nejúčinnější rekultivace lze dosáhnout návratem území k co nejrychlejší obnově jeho ekologických služeb, tj. zejména jejich klimatizační, retenční a kyslíkové služby. Toho lze dosáhnout primárním návratem dostatku vody k povrchovým vrstvám půdy a založením hydrofilní vegetace schopné využívat dostatečné zásoby vody k evapotranspiraci a fotosyntéze.

94

8.5 Peněžní hodnocení ekologických funkcí a služeb ekosystémů Hlavní tlaky na znehodnocování přírody a jejích autotrofních ekosystémů plynou z ekonomických činností lidí a v tržních ekonomikách pak z jejich společensky a eticky přijímané a podporované materiální orientace jednotlivců na vlastní prospěch. Otec moderní ekonomie a propagátor spásné úlohy neviditelné ruky trhu Adam Smith jej před cca 230 lety formuloval např. výrokem: „Sledováním svého vlastního prospěchu jednotlivec často podporuje prospěch společnosti efektivněji než kdyby jej podporoval přímo“ (Smith 1776). Protože lidé dosud oceňují přírodu převážně jen jako zdroj vlastních ekonomických užitků, stává se stále jasnějším, že cesta k vytváření rovnováhy mezi rostoucími ekonomickými požadavky lidí (včetně jejich rostoucích požadavků na území) a stále naléhavější potřebou ochrany lidmi ničené a omezované přírody a jejích životodárných ekosystémů je v rozpracování a zavedení peněžních hodnot ekologických funkcí a služeb přírody.

Hodnocení funkcí a služeb přírody ve světě V uplynulém čtvrtstoletí bylo vyvinuto mnoho experimentálních metod hodnocení netržních přínosů přírody, pomocí kterých se měří ochota jednotlivců platit za určitou kvalitu životního prostředí, přírody a krajiny či ochota přijímat (finanční kompenzaci) za jejich zhoršení. Tyto metody však vykazují řadu systémových omezení, která je dosud odsouvají na okraj společenského zájmu z hlediska možností praktického uplatnění v ekonomice. Dnes již široce známým prvním příkladem syntetického hodnocení významu služeb ekosystémů světa byla stať Costanzy a kol. (1997). Připomeňme, že zatímco funkce ekosystémů jsou nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů, potom pojem služby ekosystémů souvisí s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci. Jak známo, tým R. Costanzy dospěl k odhadu hodnoty ročních služeb světových ekosystémů (sedmnáct služeb šestnácti světových biomů) ve výši 16-54 bilionů USD (bilion=1012) a k průměru cca 33 bilionů USD, což představovalo 1,8 násobek ročního světového HDP (18 bilionů USD). Jak autoři uvádějí (s. 258), hodnoty byly většinou odvozeny z běžné ochoty jednotlivců platit za jednotlivé služby ekosystémů. Většina odborníků zaměřených na hodnocení významu přírody zastává názor, že je-li lidstvo existenčně závislé na kvalitě služeb ekosystémů, pak jejich hodnoty tendují ve vědomém a poučeném lidském hodnocení k nekonečnu, jejich celková hodnota pro ekonomiky je nekonečně vysoká (např. Costanza et al. 1997, s. 253; Toman 1998). Přesto však je potřeba ocenění funkcí a služeb ekosystémů stále naléhavější zejména proto, že nekonečno se dosud při praktickém rozhodování o území nejčastěji mění na nulu (služby ekosystémů nejsou v hospodářské praxi vůbec oceňovány). Hledají se proto způsoby a metody, které by umožňovaly zdůvodněně kvantifikovat tyto služby v penězích a mohly tak sloužit pro nezbytná porovnávání mezi ekonomickými a ekologickými užitky a náklady při využívání přírody. Zejména jde přitom o vyjádření užitků a nákladů služeb přírodních a přírodě blízkých ekosystémů, kterým tvrdě a nezřídka likvidačně konkuruje standardní využívání území („rozvoj území“) pro zcela nepřírodní zástavby, zpevňování povrchů a vytlačování vody z krajiny. V posledních desetiletích byly publikovány stovky studií zaměřených na ekonomická hodnocení služeb ekosystémů. Hodnotou služeb se pak obvykle rozumí jejich přírůstková (marginální) hodnota, která ukazuje, jak se změní hodnota při změně úrovně či kvality služby. Z metodického hlediska největší skupinu v realizovaných hodnoceních tvoří experimentální metody odvozování environmentálních hodnot z preferencí jednotlivců (spotřebitelů). Preferenční metody se dále dělí na metody odvozování hodnot ze souvisejících trhů (zejména 95

hedonické metody, metody cestovních nákladů ad.) a metody přímého zjišťování hypotetické ochoty jednotlivců platit za vybrané služby ekosystémů (zejména dotazníkové metody kontingentního hodnocení).

Schéma č. 8.1: Metody hodnocení služeb ekosystémů Metody hodnocení služeb ekosystémů

preferenční metody

metody souvisejících trhů

metody přímého zjišťování preferencí

expertní metody

metody metody transferu transferu přínosů přínosů

metody ekosystémové

metody nákladové

metody hodnocení rizik

Hodnocení preferenčními metodami probíhá způsobem obdobným jako při oceňování ekonomicky využívaných přírodních zdrojů (nehodnotí se zdroje, ale jen užitky z nich). Celková hodnota ekosystému je pak odhadována jako suma diskontovaných budoucích toků služeb příslušného ekosystému v určitém (konečném či nekonečném) budoucím horizontu. Obvykle je však odhadována nikoli souhrnná hodnota ekosystému jako takového (hodnota zásoby přírodního kapitálu), ale pouze hodnota služby (užitku) tohoto přírodního kapitálu (z ekonomického hlediska má dimenzi toku za určitý čas, obvykle rok). Výše služby závisí na aktuální poptávce jednotlivců po takové službě (resp. na tom, co respondenti o hodnoceném problému ŽP ví a za co jsou schopni deklarovat svou individuální ochotu platit). Při ekonomickém hodnocení jednotlivých služeb ekosystémů ve vyspělých tržních ekonomikách dosud tedy dominují metodické přístupy založené na zjišťování ochoty jednotlivců platit za tyto služby. Pro praktická hodnocení životodárných či životanosných funkcí a služeb ekosystémů lze však tyto přístupy pomocí zjišťování a sečítání ochoty jednotlivců platit za jejich služby považovat za velmi omezující a z logického hlediska až zavádějící. Přístup pomocí sumace diskontovaných služeb ekosystémů v čase je především z mnoha důvodů obtížně aplikovatelný v běžné ekonomické praxi (např. nedokážeme podat úplný seznam služeb přírody pro člověka; celková ekonomická hodnota ekosystémů je neomezená a těžko vyjádřitelná; použití diskontní míry otevírá nesjednocené názory na otázku její přiměřené výše; nelze sčítat vzájemně substituční užitky pro přírodu s užitky pro ekonomické potřeby společnosti; důležitější než přímé služby pro člověka jsou vzájemné služby v ekosystémech). Hodnocení a sečítání jednotlivých služeb ekosystémů je poplatné tradičnímu mechanistickému, karteziánskému, antropocentrickému a subjektivistickému přístupu, který neumožňuje vyjádřit vzájemnou závislost všech složek ekosystému, neumožňuje vyjádřit, že živý systém je víc než pouhá suma jeho částí. Taková systémová hodnocení jsou možná jen pomocí ekosystémových metod, které nahlíží na ekosystém jako na samoorganizující se celek. Ze všech těchto důvodů a zejména proto, že metody zjišťování preferencí jednotlivců ve vztahu k životnímu prostředí a službám jeho ekosystémů neodpovídají společenské, veřejnoprávní podstatě rozhodování o kvalitě životního prostředí, se začaly rozvíjet expertní metody, které jsou schopny postihovat a vyjadřovat vnitřní hodnoty ekosystémů. Jednou z legitimních expertních metod k odhadu hodnoty služeb ekosystémů je vyjádření, kolik by stálo tyto služby zabezpečovat náhradní, antropogenní cestou. Jeden z takových

96

propočtů můžeme aplikovat např. na experiment Biosféra2 (Hawken 2004). Jak známo, experiment amerických vědců v Arizoně spočíval v pokusu 8 dobrovolníků přežít po dobu dvou let ve skleníkovém prostředí uměle vytvořeného ekosystému. Projekt, který si vyžádal investici ve výši 200 mil. USD prokázal, že s poznatky z počátku 90. let nebyli vědci schopni vytvořit dlouhodoběji zdravě fungující ekosystém. Již po pěti měsících bylo nutno začít s externími dodávkami kyslíku, aby byla udržena žádoucí struktura atmosféry. Tuto službu přitom vykonává ekosystém Země každodenně a zdarma pro 6,6 mld. lidí. Jestliže investice do lidmi vytvořeného ekosystému činila v Biosféře2 celkem 25 mil. USD na hlavu, potom hodnotu přírodního kapitálu biosféry Země lze odhadnout nejméně ve výši 165 tis. bilionů USD (neboli 165x1015). Lze připomenout, že roční světový HDP činil v první polovině 90. let asi 16 bilionů USD (16x1012), čili byl asi desettisíckrát nižší. Kdybychom provedli podobně jako Costanza a kol. (1997, s. 258) přepočet z dimenze zásoby přírodního kapitálu na dimenzi ročního toku služeb světových ekosystémů a použili k tomu diskont 5 %, pak hodnota roční služby sítě ekosystémů světa by nadále činila 8 tis. bilionů USD (8x1015), což pětsetkrát převyšuje hodnotu ročního světového HDP. Již z tohoto jednoho příkladu je zřejmé, že odhady absolutní hodnoty přírodního kapitálu na základě nikoli ochoty platit, ale skutečných nákladů realizovaného experimentu přežití v umělém ekosystému ukazují na veličiny, které značně přesahují hodnotové dimenze celé světové ekonomiky.

Peněžní hodnocení funkcí a služeb přírody v ČR Systematičtější práce na ekonomickém hodnocení ekologických aspektů přírody započaly v ČR až na vstupu do třetího tisíciletí. V letech 2001-2003 byla v tříletém projektu MŽP rozpracována původní tzv. hesenská metoda hodnocení biotopů do podoby metody hodnocení biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol. 2003), která uspořádává biotopy ČR podle jejich ekologického významu vyjádřeného body pomocí osmi ekologických charakteristik (zralost, přirozenost, diverzita struktur, diverzita druhů, vzácnost biotopu, vzácnost druhů, citlivost, ohrožení). Tato metoda bodového hodnocení biotopů, již přizpůsobená potřebám ochrany biodiverzity a evropského systému ochrany NATURA 2000, poskytuje seznam 192 typů biotopů ČR, který umožňuje zařadit každý metr čtvereční území ČR pod některý z nich (stručný výklad metody hodnocení biotopů a seznam biotopů ČR viz http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/BVM_CZ.pdf). Peněžní hodnotu bodu řešitelský tým následně odvodil z průměrných nákladů v ČR na přírůstek bodové hodnoty skutečných revitalizačních akcí. Ohodnocení jednoho bodu tedy nebylo realizováno dotazováním spotřebitelů na jejich hypotetickou ochotu platit za zlepšení kvality životního prostředí, neboť dotazníková metoda kontingentního hodnocení je sice univerzální v možnostech své aplikace a také nejčastěji používána, ale zároveň velmi často i kritizována za svou hypotetičnost. Proto bylo hodnocení bodu postaveno na zjištění průměrných národních nákladů na přírůstek jednoho bodu. Ekonomickou analýzou 136 revitalizačních projektů jsme dospěli k hodnotě jednoho bodu ve výši 12,36 Kč. Metoda hodnocení biotopů byla primárně rozpracována pro účely obecné ochrany biodiverzity a pro účely kvantifikace ekologické újmy na biotopech České republiky. Peněžní hodnoty ekologických funkcí biotopů, které poskytuje, se pohybují v rozmezí od nuly do cca 1 tis. Kč za 1 m2, neboli do hodnoty cca 10 mil. Kč na 1 hektar. Tyto hodnotové veličiny vyjadřují v zásadě kapitálovou hodnotu biotopů, neboli hodnotu biotopů jako součástí přírodního kapitálu ČR a jako specifických prostředí pro existenci specifických rostlinných a živočišných druhů.

97

Nový projekt MŽP nazvaný „Objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy a jejich vnějším prostředím v podmínkách globálních změn“, jehož zadavatelem je oddělení ekologie lidských sídel a člověka, odboru péče o krajinu, dává příležitost obohatit a rozšířit nákladové hodnocení biotopů o zásadní aspekt přínosů (služeb) z fungování souvisejících ekosystémů. Ekosystémy a jejich energo-materiálové a informační toky tvoří základní podmínky pro existenci a rozvoj forem života na Zemi. Stimulem pro práci v ČR se staly i závěry globálního projektu Millennium Ecosystem Assessment (MEA 2005), v nichž byly definovány tzv. podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní služby ekosystémů. Zatímco funkce ekosystémů jsou nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů, pojem služby ekosystémů souvisí s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci. Jak již bylo uvedeno výše, jednou z legitimních expertních metod k odhadu hodnoty služeb ekosystémů je vyjádřit, kolik by stálo zabezpečovat služby ekosystémů náhradní, antropogenní cestou. V tom, že biosféra je pro život lidí nenahraditelná, a tudíž že její ekonomická hodnota je nekonečně vysoká, se shoduje většina odborníků z oblasti ekologie. Je ale známo, že v ekonomické praxi dosud nabývají tyto nekonečné veličiny služeb ekosystémů nejčastěji nulové hodnoty, protože prostě nejsou dosud v penězích vyjadřovány, oceňovány a ceny nejsou zahrnuty do ekonomického rozhodování.

Odhad hodnoty služeb říční nivy, vodou dobře zásobeného lesa a odvodněné pastviny Podobným metodickým postupem, na základě metody nákladů náhradního antropogenního řešení, byl letos proveden orientační (řádový) odhad základního souboru ročních služeb ekosystému říční nivy (1 hektar, povodí Stropnice, Eiseltová et al. 2007), které dosud nejsou oceňovány (Seják, Pokorný 2008a): 1. protipovodňová služba nivy: náhradní řešení (výstavba hráze s invest. limitem 100 Kč/m3) znamená 0,5 mil. Kč na 1 ha nivy, což v přepočtu na roční protipovodňovou službu (při 5% diskontu) představuje částku 25 000 Kč ročně 2. produkce nadzemní biomasy: 5 tun ročně x 4 MWh (=4 tis. KWh) x 2 Kč/kWh x 0,5 (efektivnost) = 20 000 Kč ročně 3. retence živin: zadržení 1 tuny alkálií oproti meliorovaným orným půdám (Seják a kol. 2008) = 1 000 kg x 30-40 Kč (cena 1 kg alkálií) 35 000 Kč ročně 4. biodiverzita: aluviální psárkové louky T 1.4 jsou hodnoceny 46 body/m2 (Seják, Dejmal a kol. 2003), což na 1 ha představuje 460 000 bodů x 12,36 Kč/bod = 5,685 mil. Kč, při 5% diskontu pak roční službu v biodiverzitě ve výši cca 284 000 Kč ročně 5. produkce kyslíku: 3,5 mil. litrů O2 x min. 0,25-0,73 Kč/litr (0,50= prům. cena litru kyslíku) 1 750 000 Kč ročně 6. klimatizační služba: 500 litrů odpařené vody ročně z 1 m2 v přepočtu na 1 ha z hlediska potřebné energie znamená 500 x 1,4 kWh (0,7 kWh chlazení, 0,7 kWh oteplování) x 10000x 2 Kč/kWh (výrobní cena) 14 000 000 Kč ročně 7. podpora krátkého vodního cyklu, evapotranspirace ve výši 500 litrů/m2 znamená roční službu z 1 ha nivy: (500 litrů/m2) x cca 2,85 Kč (cena destil. vody) x 10000 = 14 250 000 Kč ročně Celkem služeb z 1 ha nivy 30 364 000 Kč ročně

Odhad hodnoty ročních ekosystémových služeb 1 ha lesa (zdravý smíšený les s dostatkem vody): 1. Odhad kyslíkové služby lesního porostu Jeden hektar listnatého opadavého lesa v podmínkách mírného pásma vyprodukuje za rok průměrně 10 tun čisté produkce kyslíku. Pro přepočet mezi kilogramy a litry 02 platí vztah 1,429 kg/m3 neboli 1 kg 02 představuje 700 litrů 02. 10 000 kg/ha x 700 litrů x 0,50 Kč/litr = 3,5 mil. Kč ročně

98

2. Odhad klimatizační služby lesního porostu Vycházíme z úvahy, že strom s průměrem koruny cca 5 m (tj. plochou cca 20 m2), který je dostatečně zásoben vodou, odpaří za slunných dnů více než 100 litrů vody denně (cca 70 kWh) a zužitkuje tak podstatnou část slunečního záření (cca 80 %) na ochlazení prostřednictvím výparu. Naopak v noci vodní pára kondenzuje na chladnějších místech, čímž dochází k jejich oteplení a návratu vody do krajiny. Strom tedy působí jako přirozené klimatizační zařízení s dvojitou funkcí ochlazování za slunečního svitu a oteplování při poklesu teplot. S ohledem na počet slunných dnů v roce a střídavou disponibilitu vody můžeme předpokládat, že v průměru z 1 m2 zapojeného lesa za rok evapotranspiruje 600 l vody 300 stromů/ha x 140 kWh/den a strom x 150 dnů x 2 Kč/kWh = 16,8 mil. Kč ročně (600 l/m2 a rok x 1,4 kWh x 10 000 x 2 Kč/kWh = 16,8 mil. Kč ročně) 3. podpora krátkého vodního cyklu: evapotranspirace 600 litrů/m2 a rok znamená roční službu z 1 ha lesa: (600 litrů/m2) x cca 2,85 Kč (cena litru destil. vody) x 10000 = 17,1 mil. Kč ročně Celkem služeb z 1 ha lesa 37,4 mil. Kč ročně

Odhad hodnoty ročních ekosystémových služeb 1 ha odvodněné (zahloubením a napřímením místního toku) podhorské pastviny: 1. produkce nadzemní biomasy: 5 tun ročně x 4 MWh (=4 tis. KWh) x 2 Kč x 0,5 = 20 000 Kč ročně 2. biodiverzita: Intenzivní nebo degradované mezofilní louky X T.3 jsou hodnoceny 13 bodů/m2 (Seják, Dejmal a kol. 2003), což na 1 ha představuje 130 000 bodů x 12,36 Kč/bod = 1,6 mil. Kč, při 5% diskontu představuje roční službu v biodiverzitě ve výši celkem 80 000 Kč ročně 3. produkce kyslíku: 3,5 mil. litrů O2 x min. 0,25-0,73 Kč/litr (0,50) 1 750 000 Kč ročně 4. klimatizační služba: 300 litrů odpařené vody ročně z 1 m2 v přepočtu na 1 ha znamená 300 x 1,4 kWh (0,7 kWh chlazení, 0,7 kWh oteplování) x 10000x 2 Kč/kWh 8 400 000 Kč ročně 5. podpora krátkého vodního cyklu, evapotranspirace ve výši 300 litrů/m2 a rok znamená roční službu z 1 ha nivy: (300 litrů/m2) x cca 2,85 Kč (cena destil. vody) x 10000 = 8 550 000 Kč ročně Celkem služeb z 1 ha odvodněné pastviny 18 800 000 Kč ročně

Uvedené odhady pro jednotlivé typy ekosystémů, vycházející z výsledků podrobného monitoringu toků energie a vody, potvrzují, že zdravý les s dostatkem vody je v klimatických podmínkách ČR klimaxovou podobou ekosystému, který zajišťuje optimum udržení vody a živin v krajině. Případová studie s odvodněnou pastvinou ukazuje, že umělé odvedení vody z krajiny výrazně snižuje potenciál účinnosti lokálního ekosystému v produkci základních služeb pro udržování životodárných podmínek. Pokud si výsledky peněžních hodnocení biotopů ČR a následného hodnocení služeb ekosystémů promítneme do souhrnné tabulky jednotlivých forem pokryvu území ČR (CLC položek), v níž jsou tyto výsledky porovnány s cenami podle vyhlášky MF ČR č. 3/2008 Sb. o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku, můžeme prezentovat následující tabulku:

99

Tabulka č. 8.3: Hodnoty biotopů, služeb ekosystémů a úředních cen území ČR v Kč/m2 LAND COVER 1:100000

1.1.1. Souvislá městská zástavba 1.1.2. Nesouvislá městská zástavba 1.2.1. Průmyslové a obchodní areály 1.2.2. Silniční a železniční síť s okolím 1.2.3. Přístavy 1.2.4. Letiště 1.3.1. Oblasti současné těžby surovin 1.3.2. Haldy a skládky 1.3.3. Staveniště 1.4.1. Městské zelené plochy 1.4.2. Sportovní a rekreační plochy 2.1.1. Nezavlažovaná orná půda 2.2.1. Vinice 2.2.2. Sady, chmelnice a zahradní plantáže 2.3.1. Louky a pastviny 2.4.2. Směsice polí luk a trvalých plodin 2.4.3. Zemědělské oblasti s přiroz.vegetací 3.1.1. Listnaté lesy 3.1.2. Jehličnaté lesy 3.1.3. Smíšené lesy 3.2.1. Přírodní pastviny 3.2.2. Stepi a křoviny 3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 3.3.2. Skály 4.1.1. Mokřiny a močály 4.1.2. Rašeliniště 5.1.1. Vodní toky 5.1.2. Vodní plochy

Body

Hodn. biotopů (BVM)

Hodnota ekosystémů

Úřední ceny Vyhl. MFČR

průměr

Kč/m2

Kč/m2

Kč/m2

0 - 2,4 10,2 0 - 2,9 8,2 8,3 11,9 13,4 7,9 7,1 19,3 18,8 11,2 15,2 14,2 20,8 14,1 21,5 40,7 26,2 28,5 33,0 53,0 23,5 39,8 33,5 53,3 23,1 18,7

0 - 30 126 0 - 33 100 98 148 166 97 88 238 232 138 188 175 257 174 266 503 324 352 408 655 291 492 414 659 286 231

trend k 0 trend k 0

37 600

75 000 50 000 62 500

60 000

35-2050 35-2050 35-2050 35-2050 35-2050 35-2050 35-2050 1 35-2050 35-820 1-10 2-10 42 42 1-5 1-10 1-5 30 22 26 3 1 1 1 1 1 7 7

Poznámka dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce

dle velik. obce dle velik. obce

dle okresů

roční sl. 1880 Kč/m2 dle okresů dle okresů roční sl. 3740 Kč/m2 roční sl. 2500 Kč/m2 roční sl. 3100 Kč/m2

roční sl. 3000 Kč/m2

(Zdroj: vlastní propočty)

Je žádoucí, aby si lidé v co nejkratší době uvědomili, že služby ekosystémů představují v peněžním vyjádření hodnoty, které jsou až o několik řádů vyšší než ekonomický prospěch fyzických či právnických osob plynoucí z „rozvoje území“, tj. z přeměny přirozených ekosystémů na antropogenizovanou podobu území s omezenou či neexistující vegetací a s vodou odvedenou co nejrychleji z krajiny. Přitom tyto peněžně velmi vysoké služby přírodních ekosystémů jsou jen velmi omezeně nahraditelné technickými způsoby (hráze, přehrady, klimatizace atd.) a jejich náhrada, jak dokládá výše uvedený propočet, je velmi drahá. Upřesňování takových experimentálních kvantifikací bude nesporně přínosné i v mezinárodním kontextu, protože hodnocení služeb ekosystémů se stalo předním tématem světové vědecké komunity (viz např. projekt IUCN k platbám za služby lesních ekosystémů). Při dalších pracích je třeba zejména respektovat systémový charakter ekosystémů a jejich samoorganizovaný vývoj. Podle systémového pohledu jsou zásadními vlastnostmi organizmu nebo živého systému vlastnosti celku, které nemá žádná jeho část. V systémovém resp. ekosystémovém pohledu mohou být vlastnosti částí pochopeny jen z organizace celku. Každý

100

organismus je sám o sobě složitým ekosystémem, složeným z množství menších organizmů, nicméně samoorganizací harmonicky integrovaným do fungování celku (Capra 2004, Pokorný 2001). Základní podobu této samoorganizace ekosystémů představuje přirozená tendence vývoje vegetace směrem ke klimaxové podobě, která je charakteristická maximální schopností udržení vody a živin v krajině pomocí kombinace klimaxové vegetace (v ČR především vegetace opadavého listnatého lesa) s krátkými vodními cykly (Ripl 2003). V tomto smyslu bude rovněž třeba začít přehodnocovat i úlohu zemědělství v krajině tak, aby byly optimálně sladěny produkční služby zemědělství s udržením živin a vody v krajině (Seják a kol. 2008).

8.6 Závěry V důsledku dlouhodobé antropogenizace byla ekologická hodnota území Podkrušnohoří snížena na 44 resp. 48 % své potenciální přirozené hodnoty (viz Seják kap. 6, in: Vráblíková a kol. 2008). Zdravé ekosystémy (s dostatkem vody a vegetace) jsou ve své klimatizační a retenční službě (zadržení živin a vody) schopny využít až asi 80-90 % dopadajícího slunečního záření, zatímco v produkci biomasy využívají jen necelé 1 % tohoto záření. Pro zmírňování dopadů globálního oteplování lze jako první předpoklad úspěšné revitalizace poškozeného území spatřovat v co nejrychlejším návratu vody do jeho povrchových vrstev a souběžný návrat vegetace zakládající postup k její klimaxové podobě, ke zdravému agroenvironmentálnímu využívání či jiným formám ekologicky a ekonomicky vyváženého budoucího užití revitalizovaného území. Tyto poznatky o samoorganizovaném fungování ekosystémů, podstatné úloze vody a vegetace, se musí stát základem metodických postupů v revitalizaci území i v obecném nakládání s ním. Povinnost návratu vody do povrchových vrstev revitalizovaného území musí být organicky spojena s udělováním práv na těžbu. Tento návrat vody musí být splněn nejen v případě vodní rekultivace, ale ve všech formách cílového užití revitalizovaného území. Literatura: Barták, M., Jarošík, V. Ekologie agroekosystému, část 10, Produkční ekologie agroekosystému a tvorba hospodářského výnosu. ČZU, Praha. 2006 Brom, J., Procházka, J. Srovnání radiační bilance stanovišť na Šumavě jako parametru hodnocení zemědělského hospodaření v horských a podhorských oblastech. záv. zpráva projektu IG 13/07, JČU České Budějovice. 2007 Capra, F. Tkáň života, Nová syntéza mysli a hmoty. Academia, ISBN 80-200-1169-2. 2004 Costanza R., D'Arge R., De Groot R., Farber S., Grasso M., Hannon B., Naeem S., Limburg K., Paruelo J., O'Neil R.V., Raskin R., Sutton P., Van Den Belt M., The value of the world's ecosystem services and natural capital, Nature 387, 253-260. 1997 Eiseltová, M., Pokorný, J., Ripl, W., Bodlák, L., Pechar, L., Pecharová, E., Kučera, Z.: Restoration of water and matter retention functions of a floodplain: ecology and economics. In: (Michele Trémolieres, Annik Schnitzler, eds.) Floodplain Protection, Restoration, Management. Why and how. Michele Trémolieres, Annik Schnitzler, Lavoisier SAS, Paris pp. 190 – 199. 2007 Hawken, P., Lovins, A.B., Lovins, L.H. Přírodní kapitalismus, Praha, Mladá fronta 2003 Lovelock, J.E. Gaia: nový pohled na život na Zemi. Abies, 2. opravené vydání, Prešov. 2001 Margulisová L. Symbiotická planeta, Nový pohled na evoluci. Academia, Praha. 2004 Margulis, L., Sagan, D. Microcosmos. Summit, New York. 1986 Groot, R.S. Functions of Nature. Wolters-Noordhoff. 1992 Millennium Ecosystem Assessment, 2005. Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza. s. vi, http://www.czp.cuni.cz/knihovna/MA/MA_obsah.pdf Obnovená strategie EU pro udržitelný rozvoj, Rada evropské unie, Brusel 9. června 2006 (09.06), 10117/06. Petříček V. a kol. Péče o chráněná území, díl první. Nelesní společenstva. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Praha. 456 stran. 1999

101

Plesník, J., Vačkář, D., Biodiverzita a fungování ekosystémů, Jak hlouběji pochopit, co se v ekosystému děje? Vesmír 84, 1/2005, 32-37. Pokorný, J., Rejšková, A.: Water cycle management, In: Erik Jorgensen and Brian D. Fath (Editor in Chief), Ecological Engineering. Vol. 5 of Encyclopedia of Ecology, 5 vols. Pp. 3729 – 3737, Oxford: Elsevier, 2008 Pokorný J. Dissipation of solar energy in landscape – controlled by management of water and vegetation. In: Renewable Energy, Amsterdam. Vol 24, pp. 641-645. 2001 Pokorný, J., Materiál k semináři Voda v krajině, 2007 www.terezanet.cz/www/files/clanky/249/File/seminar_voda_v_krajine.pdf Prigogine, I. From being to becoming: time and complexity in the physical sciences. Freeman, New York. 1980 Ripl, W., Water: the bloodstream of the biosphere. Phil. Trans. R. Soc. Lond. B 358, 1921-1934. 2003 Seják, J., Dejmal, I. a kol. Hodnocení a oceňování biotopů České republiky, Český ekologický ústav, 428 s., ISBN 80-85087-54-5. 2003 http://fzp.ujep.cz/Projekty/VAV-610-5-01/HodnoceniBiotopuCR.pdf, stručný popis viz http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/BVM_CZ.pdf. Seják J., Pokorný J. Oceňování ekosystémových služeb na příkladu říční nivy. Příspěvek ve sborníku z konference Ekosystémové služby říční nivy (Pithart, D., Benedová, Z., Křováková, K. editoři), Ústav systémové biologie a ekologie AVČR, Třeboň 28.-30.4.2008, s. 183-189, 2008a. ISBN 978-80-254-1834-5. Seják J., Pokorný J. Creating Biotope Values for National Economies, Proceedings of the 2nd Intern. Sustainability conf. Creating Values for Sust. Dev., 21-22 Aug. 2008, Basel. Switzerland, 2008b. ISBN 978-3906129-48-8. Seják J. a kol. Udržitelnost českého zemědělství v globalizovaném prostředí, FŽP UJEP, Ústí n.L., 151 s., 2008 ISBN 978-80-7414-007-5. Smith A. An Inquiry into the Nature And Causes of the Wealth of Nations 1776 http://www.adamsmith.org/smith/won-b5-c1-article-3-ss6.htm Toman, M. Why not to calculate the value of the world’s ecosystem services and natural capital, Ecological Economics 25: 57-60. 1998 Vráblíková, J. a kol. Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří, I. část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří, FŽP UJEP, Ústí nad Labem, 2008. ISBN 978-80-7414-019-8.

102

9. Východiska regionálního územního plánování při řešení úkolů revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území 9.1 Původ a smysl územního plánování regionálního měřítka Revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území se staly, aniž se tyto pojmy užívaly, obsahem urbanistického oboru – regionální plánování, který vznikal v prvních desetiletích 20. století (100 let historie). Podnět k jeho vzniku daly zejména problémy, které se týkaly prudce se rozvíjejících průmyslových oblastí a velkoměstských aglomerací (New York, Anglie, Porúří), a v obecnějším měřítku důsledky celkového prudkého rozvoje populace, tlaku na rozšiřování využití území a nutnosti cílevědomější koordinace investiční činnosti v širších prostorech. Územně plánovací činnost v uvedených regionech vznikla proto, aby působila na zlepšování životních podmínek, koordinovala resortní zájmy hospodářského charakteru (těžba, průmysl, doprava, technická infrastruktura, osídlení). Princip ochrany životního prostředí, revitalizace (i novější specifický výraz resocializace) antropogenně postiženého prostředí, tak byl v regionálním územním plánování obsažen od jeho samotného vzniku. Do naší běžné územně plánovací praxe přicházejí územní plány širších územních celků až po druhé světové válce jako územní plány rajónů. Potřeba územního plánování regionálního měřítka se také u nás nejprve prosadila v neproblémovějších těžebních a průmyslových územích - v Podkrušnohorské a Ostravské oblasti. Pojetí a význam revitalizace a resocializace v Podkrušnohoří se však dlouhodobě vyvíjely a proměňovaly v charakteristických časových etapách až po současnost.

9.2 Poznámky k vývoji přístupu územního plánování k problematice revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území v Podkrušnohoří Období 50. a 60. let 20. století Základní územně plánovacími dokumenty z tohoto období: • 1957- Územní plán rajonu Severočeské hnědouhelné pánve • 1963 – přepracovaný Územní plán rajonu Severočeské hnědouhelné pánve V současnosti uplynulo 50 let od vzniku prvního regionálního plánu oblasti Podkrušnohoří. Přes zásadní změny, ke kterým došlo a dochází ve všech společenských i technických oblastech, tehdejší územní plánování řešilo základní problém, který přetrvává dosud je jím konflikt mezi zájmy výroby a životního prostředí, konflikt mezi celostátními požadavky na tuto oblast a jejími vlastními potřebami a možnostmi. První územní plány Podkrušnohoří v 50. a 60. letech byly, v souvislosti s obecnějším poválečným vývojem, zaměřeny na zajištění poválečné obnovy území a na podporu industrializace. Východiskem pro územní plánování regionu byla metoda hlavního článku, kterým se stalo zajištění rozvoje průmyslové výroby a těžby uhlí, na které navazují ostatní články rozvoje (bydlení, doprava, vodohospodářská a rekultivační opatření, ochrana památek, krajinných hodnot apod.). Plán těžby zvyšovaný z původních poválečných 13 mil /t /rok na 70 mil /t /rok (až 100 mil /t /r) vedl ke střetům s osídlením, k požadavkům na uvolnění území pro těžbu a podřizování všech ostatních potřeb území těžbě a energetice. Byla uvažována 103

důsledná diferenciace ploch – exploatované území mělo být zcela vyhrazeno těžbě a výrobě, osídlení mělo být zjednodušeno (v tomto období došlo k rozhodnutí o likvidaci Mostu) a formováno podél komunikačních tangent na úpatí Krušných hor a Českého středohoří. Přestože ochrana prostředí a přírody byly v počátcích a termíny revitalizace a resocializace byly ještě neznámými pojmy, objevily se v územně plánovací dokumentaci již stanovené pevné linie pro těžbu, požadavek oddělení těžby zelenými pásy od ostatního území.

Období 70. a 80. let 20. století Základní územně plánovacími dokumenty z tohoto období: • 1977 - Územní plán Severočeské hnědouhelné pánve • 1985 - Změny a doplňky územního plánu Severočeské hnědouhelné pánve • dále v letech 1985 až 1989 probíhaly práce na přípravě územní prognózy Severočeské hnědouhelné pánve. V průběhu 70. a 80. let byly v Podkrušnohoří již zcela zřejmé neblahé důsledky pro životní prostředí způsobené vysokou mírou exploatace území těžbou uhlí a industrializací. V územním plánování regionu se pod vlivem tohoto stavu prosadil přechod od metody hlavního článku ke komplexnějšímu pojetí regulace rozvoje území. Ve skutečnosti však převažovala setrvačnost vývoje (plán těžby uvažoval s 80 mil /t /r), realitou ale byly omezené investice a odklady realizace různých záměrů, snížení těžby oproti plánovaným předpokladům. Územní plánování se podílelo na prosazení důležitých revitalizačních kroků (termín resocializace byl v danou dobu ještě nepoužívaným pojmem), kterými byla zejména trvalá ochrana historického osídlení Duchcova, Oseku, Chomutova s Jirkovem, odvrácení maximalistických variant těžby uhlí, poprvé byla řešena v územně plánovací dokumentaci kostra ekologické stability krajiny – ÚSES. Územní plánování vydalo vážné varování o tom, že pokračování extenzivního čerpání zdrojů uvedeného rozsahu je bezvýchodné.

Období 90. let 20. století Zásadní územně plánovací dokumenty z tohoto období : • 1991 – usnesení vlády ČR č. 331/1991 a č. 444/1991 vymezující územně ekologické limity těžby hnědého uhlí • 1992 - Koncept územní prognózy Ústecko – chomutovské regionální aglomerace • 1997 až 2001 - 2. Změny a doplňky územního plánu velkého územního celku Severočeské hnědouhelné pánve 90. léta znamenala též v oblasti územního plánování přelomové období. Jako důsledek předchozího vývoje a potřeby urychlené nápravy špatného stavu životního prostředí v Podkrušnohoří, se v určité formě obnovila metoda sledování hlavního článku v územním plánování - ochrana přírody a životního prostředí. Vládním usnesením č. 331 a č. 444 došlo k vymezení územně ekologických limitů těžby hnědého uhlí jako nepřekročitelné hranice, za nimiž nesmí být území narušeno povrchovou těžbou, ani výsypkovým hospodářstvím. Realizovalo se masivní odsíření všech velkých energetických zdrojů, těžbu ukončil lom Chabařovice, zahájila se asanace řady lokalit starých ekologických zátěží. Mezi změny a nové impulsy v 90. letech, které významně zasáhly do územně plánovací praxe, patřilo posílení významu regionální politiky a samosprávy, dále otevření působnosti iniciativním a ekologickým organizacím a další.

104

Přestože toto období bylo charakteristické pochybnostmi o roli a významu plánování, včetně územního plánování, byl zpracován koncept územní prognózy Ústecko – chomutovské sídelní regionální aglomerace (název dokumentace vyjadřoval odstup od „hlavního článku“ těžby uhlí, ale řešené území bylo více méně totožné s rozsahem územního plánu Severočeské hnědouhelné pánve). V dokumentaci komplexní povahy byly již zahrnuty stanovené územně ekologické limity těžby hnědého uhlí, byly zapracovány existující podklady pro řešení rekultivace, revitalizace i resocializace území dotčených těžbou. Přestože proběhl poměrně rozsáhlý proces projednávání a připomínkování konceptu územní prognózy, z legislativních důvodů však nakonec dokumentace nebyla schválena. V následujících letech z důvodů legislativní nouze (neexistence aktuální platné územně plánovací dokumentace pro Podkrušnohoří a navazující okresy) byly zpracovány dvě změny a doplňky územního plánu velkého územního celku Severočeské hnědouhelné pánve (s vazbou na výše uvedenou dokumentaci z roku 1977 a 1985), obsahující však z celé škály nutných revitalizačních záměrů pouze vybrané regionálně významné stavby technické a dopravní infrastruktury, vymezené jako veřejně prospěšné stavby. Do dokumentace byly zařazeny jako závazný prvek též územně ekologické limity těžby hnědého uhlí a řešení územního systému ekologické stability dvě změny a doplňky byly po obnovení krajského uspořádání ČR schváleny zastupitelstvem Ústeckého kraje dne 12.12. 2001 a jsou do dnešních dnů (po úpravě vyvolané požadavky nového stavebního zákona) jedinou platnou územně plánovací dokumentací velkého územního celku na území Ústeckého kraje.

Období po r. 2000 do přijetí nového stavebního zákona Územně plánovací dokumenty z tohoto období • 2003 až 2005 – rozpracovaný a nedokončený územní plán velkého územního celku Ústeckého kraje (měřítko 1 : 50 000) V první polovině desetiletí pokračovaly územně plánovací práce podle platné metodiky Stavebního zákona č. 50/1976 Sb., s cílem zpracovat krajskou aktuální a komplexní územně plánovací dokumentaci, zahrnující všechny odpovídající prvky revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území Podkrušnohoří. Přes dosažení významné rozpracovanosti Konceptu územního plánu velkého územního celku Ústeckého kraje (mj. byla prověřována a potvrzena platnost územně ekologických limitů těžby uhlí, s výjimkou „menší varianty“ jejich úpravy na lomu Bílina) a zahájení procesu projednávání, nebylo cíle dosaženo. Územně plánovací proces byl zastaven s ohledem na probíhající přípravu a blížící se termín schválení nového stavebního zákona.

9.3 Nový stavební zákon a problematika revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území v Podkrušnohoří Územně plánovací dokumenty po přijetí nového stavebního zákona •

2007 – upravené znění 2. Změn a doplňků územního plánu velkého územního celku Severočeské hnědouhelné pánve, provedené dle požadavků Stavebního zákona č.183/2006 Sb. (měřítko 1 : 50 000)

•

od 2007 až dosud rozpracované Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje (měřítko 1 : 100 000) – nyní probíhá etapa projednání návrhu dokumentace s dotčenými orgány, poté následuje 1. úprava dokumentace a její veřejné projednání, dále následuje 2. úprava dokumentace a její předložení zastupitelstvu kraje k projednání a vydání jako platného dokumentu.

105

Druhá polovina 10. let přinesla do územně plánovací praxe významné změny, 14.3. 2006 byl schválen zákon č. 183/2006 o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Dle nového stavebního zákona se krajskou Územně plánovací dokumentací staly Zásady územního rozvoje (ZÚR). ZÚR se odchylují od dosavadní pojetí a obsahu územního plánu velkého územního celku. Mají více charakter schematického generelu, nastalou změnu vystihuje redukované měřítko zpracování grafické dokumentace z 1 : 50 000 na 1 : 100 000. ZÚR jsou také více právním dokumentem, s posílenými pravidly vymahatelnosti schválených záměrů (zejm. veřejně prospěšné stavby a opatření). Přísně je v ZÚR dodržována hierarchie kompetencí – vzájemně podřízený vztah: 1. Politika územního rozvoje ČR – 2. ZÚR kraje – 3. územní plány obcí. Základní východiska nového stavebního zákona, které mají vliv na procesy revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území v Podkrušnohoří, jsou v koncentrované podobě obsaženy ve formulaci cílů a úkolů územního plánování: (§18) Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém stavu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území, který uspokojuje potřeby současné generace, bez ohrožování podmínek života generací budoucích. Formulace cílů územního plánování vystihuje korekci přístupů a zaměření územního plánování – aniž by byl jakkoliv snížen význam hledisek ochrany životního prostředí a nápravy vzniklých škod, je zdůrazněna realistická potřeba dosahování vyváženého zohlednění i dalších zásadních hledisek – hospodářského rozvoje a požadavku dosahování sociální soudržnosti obyvatel v území. V některých případech je korekce postojů, preferujících pouze jednostranný ochranářský úhel pohledu, žádoucí a může vnést více světla do řešení problémů – např. vleklé problémy dostavby úseku dálnice D8 přes České středohoří, zdánlivě neřešitelné dopravní problémy vztahu silničního přivaděče dálnice D8 – Děčín, problematika bezpečného zásobování Šluknovského výběžku elektrickou energií a jiné. V Ústeckém kraji, zejména v Podkrušnohorské oblasti, však trvají přes dosažení velkého zlepšení životního prostředí, stále výrazně horší podmínky v porovnání se standardy v ČR. Přetrvává zmiňovaný základní problém území – konflikt mezi celostátními požadavky na tuto oblast a jejími vlastními potřebami a možnostmi. Z toho důvodu specifikem dosahování vyváženosti územních podmínek pro příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a sociální soudržnost obyvatel území v Podkrušnohoří zůstává nadále zdůrazněné prioritní hledisko zlepšení životního prostředí. Doklad o tom podává zadání ZÚR Ústeckého kraje schválené zastupitelstvem Ústeckého kraje dne 7. 11. 2007, z něhož je citována základní pasáž – formulace 4 hlavních cílů zpracování ZÚR ÚK.

Cíl č. 1 – Revitalizace krajiny a obnova její ekologické stability – Prioritním cílem ZÚR Ústeckého kraje je zásadní ozdravění životního prostředí sídel a krajiny. Jedná se o podmínku pro dosažení všech ostatních cílů a dílčích programů. Bez podstatného, markantně viditelného zlepšení životního prostředí nelze docílit stability obyvatelstva, zejména kvalifikovaných pracovních sil, nelze reálně očekávat rozvoj žádoucích podnikatelských aktivit přispívajících k nezbytné restrukturalizaci ekonomické základny. Bez všeobecně vnímané vysoké kvality krajinného životního prostředí nelze plánovat rehabilitaci tradičního lázeňství, rozvoj turistiky a cestovního ruchu. Handicap málo kvalitního životního prostředí nelze dlouhodobě nahradit ani masivními investicemi do infrastruktury.

106

Cíl č. 2 – Vytvoření územních podmínek pro vznik nové ekonomické struktury kraje odpovídající ekonomickým a technologickým trendům 21. století v prostředí Evropské unie – Dosavadní ekonomická základna regionu orientovaná svou podstatnou částí na výrobní činnosti svázané s palivo-energetickým komplexem a těžkým průmyslem, využívající území regionu nad mez jeho přirozené kapacity, ztratila perspektivu svého dalšího extenzivního rozvoje. Klíčovým strategickým úkolem je proto vytvoření územně plánovacích podmínek pro vznik nové ekonomické struktury charakterizované zvýšeným podílem progresivních výrob a služeb. Strategická poloha kraje na jedné z evropských rozvojových os: Praha – Drážďany – Berlín, spolu s členstvím české republiky v Evropské unii, spojeným s praktickým zánikem prostorových omezení daných státními hranicemi, představují rozvojový impuls, který je třeba zachytit v ZÚR Ústeckého kraje odpovídající územně plánovací přípravou. Cíl č. 3 – Rozvoj lidských zdrojů – Situace v kraji je charakteristická, v důsledku dlouhodobého vývoje, zhoršenými sociálními podmínkami, vysokou nezaměstnaností, nízkou mírou kvalifikace pracovních sil i zhoršenými charakteristikami zdravotního stavu obyvatel. Pozitivní zvrat ekonomického, ekologického i celospolečenského vývoje v kraji je mj. podmíněn zvýšením průměrné úrovně vzdělanosti, získáním vysoce kvalifikovaných pracovních sil s orientací na nové perspektivní obory ekonomiky. ZÚR Ústeckého kraje bude ve všech zjištěných územních souvislostech dosahování tohoto cíle podporovat. Cíl č. 4 – Přizpůsobení nadmístní dopravní a technické infrastruktury novým strategickým cílům rozvoje kraje – Přestože rozvoji nadmístní dopravní a technické infrastruktury byla v minulosti ve stěžejní části regionu věnovaná značná pozornost, zejména v rámci upřednostňování potřeb palivo-energetického komplexu, neodpovídá současná, zvláště dopravní infrastruktura, aktuálním potřebám, probíhajícím změnám přepravních vztahů a vytyčovaným rozvojovým cílům. Pro dosažení dlouhodobého hospodářského, obchodního a turistického rozvoje území kraje, jak na vnitrostátní tak mezinárodní úrovni, je úkolem ZÚR Ústeckého kraje navrhnout přizpůsobení nadmístní dopravní i technické infrastruktury změněným ekonomicko politickým podmínkám. Rozpracované Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje respektují specifikum dosahování vyváženosti územních podmínek řešeného území, zdůrazňující hledisko ochrany životního prostředí, vyjádřené ve stanovených cílech. Ve všech částech dokumentace ZÚR Ústeckého kraje, jejichž obsahová struktura je určena stavebním zákonem (priority územního plánování, rozvojové osy, rozvojové oblasti, specifické oblasti, plochy a koridory, ochrana hodnot), ZÚR reagují na potřebu řešení problematiky revitalizace a resocializace těžištního území Ústeckého kraje – Podkrušnohoří.

Priority územního plánování – jedná se o deklarativní ustanovení zavazující územně plánovací činnost v Ústeckém kraji, včetně Podkrušnohoří, k určitým postupům. Např. priorita ukládající nepřipustit na území kraje extenzivní jednostranný rozvoj palivoenergetického komplexu a těžkého průmyslu, respektovat územně ekologické limity těžby hnědého uhlí. Rozvojové osy – koridory vázané na hlavní dopravní tahy po kterých probíhá přeprava osob, zboží, materiálů a přenášejí rozvojové impulsy. Podkrušnohoří se v této souvislosti týkají zejména dvě hlavní rozvojové osy – Podkrušnohorská a Polabská osa a další doplňkové rozvojové osy, pro které jsou stanoveny zásady územně plánovací činnosti.

107

Rozvojové oblasti – prostory, s výhodnými rozvojovými podmínkami a s předpoklady šíření pozitivních vlivů do navazujícího okolí. Podkrušnohoří, podle socio-ekonomických a urbanistických analýz, zahrnuje hlavní rozvojovou oblast republikového významu vázanou na aglomeraci Teplice – Ústí nad Labem a další doplňkové rozvojové oblasti, pro které jsou stanoveny zásady územně plánovací činnosti. Specifické oblasti – prostory, ve kterých se koncentrují územní problémy, zejména pro tyto oblasti ZÚR Ústeckého kraje formuluje úkoly týkající se revitalizace a resocializace území. Podkrušnohoří podle socioekonomických a urbanistických analýz zahrnuje zejména specifické oblasti republikového významu – Mostecko a navazující Krušné hory a další doplňkové specifické oblasti. Plochy a koridory nadmístního významu, veřejně prospěšné stavby a opatření - tyto pasáže ZÚR Ústeckého kraje zahrnují soustavu chráněných území přírody a krajiny: ÚSES, maloplošné a velkoplošné zvláště chráněné oblasti, NATURA 2000 – evropsky významné lokality a ptačí oblasti, dále pak obsahují vymezení asanačních území po ukončované těžbě a jejich rámcovou charakteristiku, sestavu ploch a koridorů pro dostavbu a rozvoj systémů dopravy a technické infrastruktury, z nichž celá řada zasahuje do Podkrušnohoří. Podmínky ochrany a rozvoje přírodních, kulturních a civilizačních hodnot – Vymezení hodnot civilizačních, kulturních a přírodních nadmístního významu, které je nutno respektovat a které tvoří oporu při řešení úkolů revitalizace a resocializace území Podkrušnohoří. Navazující Schéma vymezení rozvojových os, rozvojových oblastí a specifických oblastí podle návrhu ZÚR ÚK, dokládá, že Podkrušnohoří není homogenním území, z hlediska potřeb řešení revitalizace a resocializace, ale že obsahuje jak typicky problémová území tak území rozvojového typu.

108

Schéma č. 9.1: Vymezení rozvojových os, rozvojových oblastí a specifických oblastí podle návrhu ZÚR ÚK

109

9.4 Závěrečná doporučení Územně plánovací problematika regionálního měřítka při řešení revitalizace a resocializace antropogenně postižené oblasti Podkrušnohoří se dlouhodobě vyvíjela a dospěla do současné podoby, která se nyní řídí východisky a metodikou nového Stavebního zákona č.183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. V současné době se získávají v rámci zpracování dokumentace Zásad územního rozvoje (ZÚR) Ústeckého kraje a řady Územních plánů v jednotlivých obcích Ústeckého kraje praktické zkušenosti s jeho uplatňováním, které již naznačují potřebu jeho obsahových úprav a zdokonalování. (Je připravována novela tohoto zákona). Z praktických zkušeností autora článku a poznatků které byly zformulovány v rámci zpracování projektu DC 02 - Aspekty revitalizace a resocializace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří, vyplývají následující doporučení týkající se metodiky přístupu k řešení revitalizace a resocializace antropogenně postižené oblasti Podkrušnohoří.

Problém: Jeden ze zásadních úkolů ZÚR vymezování specifických oblastí a rozvojových oblastí a os je komplikován nevyjasněnou metodikou, což může být zdroj nesrovnalostí a sporů o správnost vymezení (nejsou též vyjasněny důsledky vymezení těchto oblastí a os). Doporučení: Doporučuje se ověřit a sjednotit metodiku na úseku zjišťování územních podmínek pro hospodářský rozvoj, soudržnost obyvatel území, příznivé životní prostředí, což je základním podkladem pro vymezování rozvojových a specifických území, rozvojových os v rámci zpracování ZÚR. Problém: Grafická dokumentace ZÚR zpracovaná nyní v měřítku 1: 100 000 (dříve ÚP VÚC 1 : 50 000) vede k větší schematizaci řešení územně plánovacích problémů. V územích s probíhajícím výraznými změnami (Podkrušnohoří) se jeví měřítko řešení ZÚR nedostatečným podkladem pro zpracování územních plánů obcí. Doporučení: Doporučuje se doplnit možnost zpracování specifických typů územně plánovací dokumentace pro vybraná území s výrazným územním rozvojem, většího rozsahu něž je obec a menšího rozsahu než je ZÚR (např. územní plán pro území ORP, územní zájmového sdružení obcí apod). Problém: Stanoveným obsahem grafické a textové dokumentace a celkovým pojetím ZÚR jako jednoznačného právního dokumentu, je potlačena možnost volně pracovat s náměty a variantami řešení, je omezena možnost sledování celkové urbanistické koncepce řešení. Doporučení: Doporučuje se aktualizovat řešení celkové urbanistické koncepce Podkrušnohoří (nebo širšího regionu), formou územní studie, umožňující otevřenější pohled na území rozvoj než poskytuje metodika ZÚR. Do urbanistické studie nutno zahrnout i nadregionální hledisko problematiky revitalizace a resocializace v těžbou uhlí poškozených územích v sousedících územích SRN a v Polska. Literatura: Ústecko - chomutovská regionální aglomerace, koncept územní prognózy (1992 - Terplan a.s.), Územní plán velkého územního celku Ústeckého kraje (2005– Atelier T- plan, s.r.o.), Rozpracovaný návrh Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje (2008- Atelier T- plan, s.r.o.)

110

10. Vymezení a funkce sociálního potenciálu v území 10.1 Úvod V roce 2007 byla v rámci projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“ zpracována charakteristika zájmové modelové oblasti, obsahující základní statistická data o obyvatelstvu, jeho struktuře a vývoji, o trhu práce, o výrobní a nevýrobní ekonomické sféře, o osídlení a o správních obvodech obcí s rozšířenou působností.1 Byly přitom využity údaje z různých zdrojů, zejména z Českého statistického úřadu – regionálního pracoviště Ústí nad Labem, z Krajského úřadu Ústeckého kraje ad. Jde o první analýzu v rámci tohoto projektu, založenou především na exploataci tzv. tvrdých dat. Pro hlubší poznání a pochopení obsahu, struktury a chování sociální složky v území je třeba se hlouběji zabývat pojmem „sociální potenciál“.

10.1 Vymezení pojmů Potenciál obecně vyjadřuje určité napětí mezi dvěma póly. V sociální oblasti bychom mohli hovořit o napětí mezi „možnostmi“ na jedné straně a „aspiracemi“ jednotlivců na straně druhé. Tam, kde je vysoká spokojenost v důsledku velkých možností pro seberealizaci náročných jedinců, je rozdíl mezi těmito póly minimální. A obráceně. Tam, kde jsou nízké životní aspirace, nemusí být ani příliš velké možnosti k jejich uspokojení a převládá opět spokojenost. Můžeme zde hovořit o nízkém sociálním potenciálu na rozdíl od prvního příkladu s vysokým sociálním potenciálem. Jde samozřejmě o poměrně zjednodušené a extrémní vymezení tohoto pojmu. V oblasti technických věd se obecně chápe potenciál jako „způsobilost k výkonu“. Ve společenských vědách je tento pojem používán poměrně volně, ale s podobným významem, jako hodnocení možností, jako něco, co je možné využít v různé míře nebo co se již využívá. Je možné se také setkat s označením, že něco má nedostatečný potenciál pro plnění určitých záměrů, nebo že potenciál ( síla, schopnost) chybí. Ve fyzice je vymezen tento pojem jako „potenciál vektorového pole – funkce několika proměnných, které souvisí s popisem energetického stavu soustavy“ resp. „potenciální energie – energie související se vzájemnou polohou těles soustavy, v níž tělesa na sebe vzájemně silově působí.“ (Encyklopedický slovník 1993). Ve (Velkém sociologickém slovníku 1996) je definováno pojetí pojmu „ sociokulturní potenciál“ takto: vyjadřuje naladěnost, potenci, která může stimulovat vývoj lokální kultury, nebo naopak bránit. Jde tedy o určité kulturní hodnoty lidí, jejich konstelaci a zaměřenost. Je tím, co také podmiňuje (ovlivňuje) jednání lidí, jejich identitu s určitým sociálním celkem a územím. Ve vztahu k určitému území vyjadřuje sociabilitu obyvatel a schopnost přizpůsobovat se měnícím podmínkám života. 2 1

Jaroslava Vráblíková a kol. : Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří – 1.část, Univerzita J.E.Purkyně Ústí n.L., Fakulta životního prostředí, 2008, ISBN 978-80-7414-019-8, s.131 – 159 2

Dokoupil J., Matušková A. a kol., Rozvojový potenciál Plzeňského kraje, Západočeská univerzita, Plzeň, 2005

111

Obecně je možno chápat sociální potenciál jako schopnost a sílu místního společenství nějakého územního celku (např. obce, města, kraje, státu) vykonávat všechny důležité činnosti, zajišťující jeho přežívání a rozvoj. Sociální potenciál je pak součástí potenciálu územního, který zahrnuje ještě potenciály z dalších oblastí (ekonomický, polohový, přírodní, zdrojový atd.). Pro potřeby našeho projektu je třeba zkoumat v první etapě obecné vymezení tohoto pojmu a následně pak aplikaci jeho obsahu v konkrétních územních podmínkách, tj. v okresech Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem. To bude předmětem výzkumu v dalších etapách projektu v symbióze se zpracováváním vícekriteriálních scénářů a metodiky, revitalizace této oblasti. Validita charakteristiky stavu a vývoje „sociálního potenciálu“ je závislá na souboru relevantních kazatelů a informací, získávaných ze standardizovaných zdrojů, periodických publikací (např. Statistická ročenka), jednorázových či pravidelných šetření a výzkumů, databází orgánů veřejné správy, podniků, institucí, apod. Pojem „ukazatel“ je chápán různě, a proto při stanovení systému ukazatelů pro popis a monitorování nějakého jevu či procesu je možné předpokládat i různá východiska. Jedna z definic pojmu „ukazatel“ (též indikátor) je, že jde o charakteristiku sloužící k vyjádření jistých vlastností, jevů. (Velký sociologický slovník 1996, s.1348) Ukazatel je někdy chápán jako empirický údaj, jindy jako souhrnná charakteristika (např. v podobě indexu, korelace, vazby). Rozlišují se různé druhy ukazatelů : podle obsahu, např. ukazatelé sociální, ekonomické, demografické, podle formy vyjádření ukazatele statistické, grafické, mapové, verbální ap. Ponecháme-li stranou otázku úplnosti a dokonalosti metodiky a vypovídající schopnosti jednotlivých ukazatelů, spočívá hlavní problém monitorování sociálních a ekonomických faktorů : • v nalezení těch ukazatelů, které mají nejvyšší praktickou relevanci pro poznání stavu a dynamiky sociálního potenciálu daného území • v jejich dostatečné vypovídací hodnotě ve vztahu ke koncepcím udržitelného rozvoje (sustainable development) • v tom, aby tvořily logický systém poskytující komplementární a relativně ucelené a přehledné informace. Řešení těchto požadavků předpokládá vypracování metodiky i některých odvozených (doplňujících) ukazatelů, případně ukazatelů zcela nových. Obecně lze shrnout principy „trvale udržitelného rozvoje“ (TUR) do teze „uspokojovat potřeby současné generace tak, abychom nenarušili uspokojování potřeb generací budoucích“. Základní obecnou úlohou informační základny by měla být příprava, zpracování a poskytování podkladů pro : • analýzy a rozhodování • koncepční řešení (varianty, vize, prognózy, scénáře) • dialog s veřejností (průzkumy, ankety, veřejné diskuze, výchova) Jestliže to platí obecně v současných podmínkách, tím spíše to bude platit v etapě složitého a obtížného procesu při naplňování nových zásad a přístupů k životnímu prostředí v budoucnu z hlediska „trvalé udržitelnosti“. V kapitole 40 dokumentu (Agenda 21) o informacích se říká (volný extrakt) : Potřeba informací vzniká na všech stupních rozhodování, od vedoucích pracovníků s rozhodovací pravomocí na národní a mezinárodní úrovni až po základní (nejnižší) 112

rozhodovací úroveň a jednotlivce. K tomu, aby se rozhodnutí ve stále větší míře opírala o spolehlivé informace, je třeba implementovat následující dvě programové oblasti : • vyplňování mezer v datech (odstraňování informačních deficitů) • zlepšování dostupnosti informací. Je zřejmé, že běžně užívané statistické i účetní ukazatele mohou jen částečně plnit funkci adekvátních indikátorů udržitelnosti. Sledované údaje o ekonomickém rozvoji, stavu přírodních zdrojů, míře znečištění, pracovním trhu ap. neindikují dostatečně, zda a do jaké míry naplňují principy TUR. Především nejsou zatím dostatečně rozvinuty a aplikovány metody, které umožňují posuzovat vzájemné vztahy ekonomických, environmentálních, demografických a sociálních rozvojových parametrů. Proto bude třeba vypracovat komplexní soustavu indikátorů trvale udržitelného rozvoje, která by tvořila základnu pro víceúčelové rozhodování na všech řídících úrovních a současně by přispěla k samoregulaci trvalé udržitelnosti integrovaných systémů životního prostředí a jejich rozvoje. Cílem indikátorů (ukazatelů) TUR je umožnit měření změn ekonomických, ekologických a sociálních faktorů a charakterizovat jejich vzájemné vztahy . Z hlediska formy může být soubor indikátorů velmi různorodý a v mnohém může připomínat současné formy zjišťování, prezentace a analýzy informací o sociálním potenciálu a o stavu a vývoji životního prostředí v regionu. Jde o pestrou škálu zahrnující jednotlivé ukazatele, soubory ukazatelů, číselné řady , matematické funkce, indexy, trendy, korelace, metody hodnocení vývoje, rozbory, zprávy, modely, soustavy modelů, diagnostické systémy, ale také o anketární šetření, průzkumy a vůbec široké spektrum tzv. měkkých dat. Je pochopitelné, že půjde o to využít v prvé řadě stávajících informačních systémů. Pozornost by ale měla být současně věnována jejich postupnému rozšiřování, doplňování a zpřesňování. V informacích vypovídajících o regionech a obcích (tzv.regionální a obecní statistika) by měl být posílen akcent na ty prvky a principy, které tvoří základ trvale udržitelného rozvoje . Splnění tohoto úkolu vyžaduje úzkou koordinaci mezi orgány státní statistiky (Český statistický úřad a jeho krajské pracoviště), dalšími orgány státní správy, které vedou regionálně orientované datové báze a také akademickými institucemi (např. Sociologický ústav AV ČR). Bylo by tak možno vytvořit poměrně rozsáhlou bázi statistických údajů a charakteristik ( tak zvaných „tvrdých“ dat), které by charakterizovaly různé stránky ekonomické, sociální a ekologické situace v daném regionu nebo obci. Tento soubor dat by charakterizoval zejména první složku sociálního potenciálu, tj. „možnosti“. V následujících tabulkách č. 10.1 až 10.4 je uveden jako příklad výběr (mix) základních ukazatelů za okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem, opírající se o údaje především demografické statistiky, ale i trhu práce, osídlení, sociální oblasti. Při řádové podobnosti jsou zřejmé i nepřehlédnutelné rozdíly mezi okresy. Nedoporučujeme tudíž kumulovat tyto údaje do vyšších územních celků (modelová oblast, Ústecký kraj, ČR), čímž se vytrácí územní specifičnosti, ale naopak doporučujeme spíše postup směrem k územní diverzifikaci dat. Druhou složku sociálního potenciálu tj. „aspirace“ jednotlivců spíše vyjadřuje soubor údajů, získaných rozhovory, šetřeními a anketami, což souvisí se značně heterogenním a obtížně kvantifikovatelným obsahem pojmů „sociální potenciál“ a „trvalá udržitelnost“. Jde o poznatky z konferencí, kulatých stolů, anket, sociologických průzkumů, mediálních pořadů a dalších forem, jejichž cílem by měla být kultivace názorů a postojů veřejnosti k principům trvalé udržitelnosti. Jinými slovy řečeno, všestranné rozvíjení tzv. ekogramotnosti v nejširších vrstvách obyvatelstva. Jde především o iniciování zásadních změn vztahů k přírodě, ke smyslu života, k dalším občanům (nejen v úzkém příbuzenském vztahu), k šetrnosti, hospodárnosti, k třídění odpadu. Pro tyto aktivity bychom mohli použít a propagovat tzv.

113

ekologický životní styl, doplněný též o argumenty proti kouření, alkoholismu, drogám, duševní a tělesné pasivitě i nadměrné konzumaci potravin. Výhoda popisných dat spočívá v tom, že jejich pomocí lze charakterizovat jevy, jejichž měření, kvantifikace nebo číselné vyjádření je obtížné, nebo dokonce nemožné.

Tabulka č. 10.1: Sociální potenciál okresu Chomutov (výběr statistických dat) Měřící 2004 2005 jednotka Rozloha 1) Počet obcí 1) města Počet obyvatel 1) ženy Obyvatelé věku 1) 0 -14 15 – 64 65 a více Průměrný věk obyvatel 1) muži ženy Živě narození Zemřelí Přistěhovalí Vystěhovalí Sňatky Rozvody Na 1000 obyvatel přirozený přírůstek přírůstek stěhováním celkový přírůstek Uchazeči o zaměstnání 1) ženy se zdravotním postižením Míra registr.nezaměstnanosti 1) Volná pracovní místa 1) Uchazeči na 1 volné místo 1) Zahájené byty Rozestavěné byty 1) Dokončené byty Děti v mateřských školkách Žáci základních škol Lékaři na 1000 obyvatel Průměrná pracovní neschopnost Příjemci důchodů celkem starobních Průměrný měsíční důchod starobní Zjištěné trestné činy

km2

osoby

% % % roky

osoby osoby osoby osoby

‰ ‰ ‰ osoby

% místa

osoby osoby osoby % osoby Kč

2006

935 44 5 125 104 63 615

935 44 5 125 231 63 695

935 44 6 125 040 63 584

16,2 72,9 10,9 37,8 36,4 39,1 1 281 1 304 1 601 1 330 646 599

15,8 73,0 11,2 38,1 36,7 39,4 1 336 1 288 1 634 1 555 573 469

15,5 73,0 11,5 38,4 37,1 39,7 1 300 1 182 1 402 1 711 684 480

-0,2 2,2 2,0 12 184 5 968 1 057 16,48 675 18,05 75 536 114 3 692 11 987 2,9 5,756 27 634 14 632 7 147 7 324 5 117

0,4 0,6 1,0 11 243 5 685 1 131 15,47 453 24,82 146 533 149 3 685 11 587 2,9 5 744 27 998 14 825 7 586 7 777 4 637

0,9 -2,5 -1,5 9 124 4 724 1 073 12,26 928 9,83 329 753 109 . . 3,0 5,386 28 531 15 186 8 018 8 192 5 789

1)

stav k 31.12. (Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)

114

Tabulka č. 10.2: Sociální potenciál okresu Most (výběr statistických dat) Měřící 2004 2005 jednotka Rozloha 1) Počet obcí 1) města Počet obyvatel 1) ženy Obyvatelé věku 1) 0 -14 15 – 64 65 a více Průměrný věk obyvatel 1) muži ženy Živě narození Zemřelí Přistěhovalí Vystěhovalí Sňatky Rozvody Na 1000 obyvatel přirozený přírůstek přírůstek stěhováním celkový přírůstek Uchazeči o zaměstnání 1) ženy se zdravotním postižením Míra registr.nezaměstnanosti 1) Volná pracovní místa 1) Uchazeči na 1 volné místo 1) Zahájené byty Rozestavěné byty 1) Dokončené byty Děti v mateřských školkách Žáci základních škol Lékaři na 1000 obyvatel Průměrná pracovní neschopnost Příjemci důchodů celkem starobních Průměrný měsíční důchod starobní Zjištěné trestné činy

km2

osoby

% % % roky

osoby osoby osoby osoby

‰ ‰ ‰ osoby

% místa

osoby osoby osoby % osoby Kč

2006

467 26 4 116 685 59 691

467 26 4 116 836 59 662

467 26 5 116 832 59 585

15,8 72,2 12,0 38,5 37,1 40,0 1 231 1 363 1 415 1 329 541 504

15,6 72,2 12,3 38,8 37,3 40,2 1 192 1 261 1 692 1 472 569 484

15,4 72,1 12,5 39,0 37,5 40,5 1 284 1 303 1 726 1 711 612 453

-1,1 0,7 -0,4 14 749 7 415 1 586 22,71 278 53,05 149 901 44 2 748 10 871 3,2 5,063 27 898 14 991 7 349 7 576 4969

-0,6 1,9 1,3 14 421 6 947 1 574 21,25 279 51,69 172 1 013 60 2 745 10 509 3,3 5,190 28 003 15 221 7 809 8 039 5 316

-0,2 0,1 -0,0 13 007 6 871 1 311 19,47 695 18,72 66 1 037 42 . . 3,2 4,822 28 325 15 540 8 246 8 450 5 116

1)

stav k 31.12. (Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)

115

Tabulka č. 10.3: Sociální potenciál okresu Teplice (výběr statistických dat) Měřící 2004 2005 jednotka Rozloha 1) Počet obcí 1) města Počet obyvatel 1) ženy Obyvatelé věku 1) 0 -14 15 – 64 65 a více Průměrný věk obyvatel 1) muži ženy Živě narození Zemřelí Přistěhovalí Vystěhovalí Sňatky Rozvody Na 1000 obyvatel přirozený přírůstek přírůstek stěhováním celkový přírůstek Uchazeči o zaměstnání 1) ženy se zdravotním postižením Míra registr.nezaměstnanosti 1) Volná pracovní místa 1) Uchazeči na 1 volné místo 1) Zahájené byty Rozestavěné byty 1) Dokončené byty Děti v mateřských školkách Žáci základních škol Lékaři na 1000 obyvatel Průměrná pracovní neschopnost Příjemci důchodů celkem starobních Průměrný měsíční důchod starobní Zjištěné trestné činy

km2

osoby

% % % roky

osoby osoby osoby osoby

‰ ‰ ‰ osoby

% místa

osoby osoby osoby % osoby Kč

2006

469 34 8 127 627 65 411

469 34 8 127 599 65 361

469 34 9 127 980 65 538

15,9 71,6 12,5 39,0 37,5 40,4 1 376 1 428 2 020 1 444 680 550

15,7 71,5 12,8 39,2 37,7 40,6 1 345 1 472 1 938 1 839 694 488

15,6 71,4 13,0 39,4 37,9 40,8 1 434 1 471 2 340 1 922 669 509

-0,4 4,5 4,1 11 300 5 464 1 628 16,59 378 29,89 221 726 134 3 131 11 572 2,9 5,804 33 710 16 588 7 067 7 306 5 941

-1,0 0,8 -0,2 10 125 5 127 1 487 16,79 299 33,86 174 744 182 3 137 11 195 3,0 6,015 34 039 16 814 7 494 7 759 6 199

-0,3 3,3 3,0 9 702 5 356 1 382 15,69 507 19,14 372 963 153 . . 2,9 5,893 34 624 17 145 7 900 8 169 5 693

stav k 31.12. (Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)

116

Tabulka č. 10.4: Sociální potenciál okresu Ústí n/L (výběr statistických dat) Měřící 2004 2005 jednotka Rozloha 1) Počet obcí 1) města Počet obyvatel 1) ženy Obyvatelé věku 1) 0 -14 15 – 64 65 a více Průměrný věk obyvatel 1) muži ženy Živě narození Zemřelí Přistěhovalí Vystěhovalí Sňatky Rozvody Na 1000 obyvatel přirozený přírůstek přírůstek stěhováním celkový přírůstek Uchazeči o zaměstnání 1) ženy se zdravotním postižením Míra registr.nezaměstnanosti 1) Volná pracovní místa 1) Uchazeči na 1 volné místo 1) Zahájené byty Rozestavěné byty 1) Dokončené byty Děti v mateřských školkách Žáci základních škol Lékaři na 1000 obyvatel Průměrná pracovní neschopnost Příjemci důchodů celkem starobních Průměrný měsíční důchod starobní Zjištěné trestné činy

km2

osoby

% % % roky

osoby osoby osoby osoby

‰ ‰ ‰ osoby

% místa

osoby osoby osoby % osoby Kč

2006

404 23 3 117 729 60 571

404 23 3 118 633 60 802

404 23 3 119 260 61 026

16,1 71,4 12,4 38,8 37,2 40,3 1 300 1 223 1 956 1 898 670 550

15,9 71,5 12,6 39,0 37,4 40,5 1 391 1 248 2 418 1 659 681 432

15,7 71,5 12,8 39,2 37,6 40,7 1 372 1 155 2 235 1 825 692 389

0,7 0,5 1,1 8 618 4 330 1 178 12,04 770 11,79 118 290 84 3 203 10 997 5,1 5,922 29 167 14 726 7 128 7 372 5 571

1,2 6,4 7,6 8 787 4 031 1 235 13,42 406 21,64 103 271 115 3 142 10 599 5,0 5,918 29 561 15 054 7 586 7 853 5 668

1,8 3,4 5,3 8 562 4 282 1 241 13,32 936 9,15 232 186 317 . . 5,0 5,546 29 969 15 546 8 031 8 288 5 396

1)

stav k 31.12. (Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)

117

Tato statistická data, kombinovaná s popisnými údaji z průzkumů, jsou dobře srozumitelná pro širokou veřejnost. V tomto směru je třeba pozitivně ocenit výsledky prvního poměrně rozsáhlého sociologického průzkumu, provedeného v rámci tohoto „Projektu“ v roce 2008 týmem řešitelů M.Jeřábek – P.Jirásek. Průzkum byl proveden v celé modelové oblasti Podkrušnohoří, zahrnul téměř 900 respondentů a jeho výsledky jsou zpracovány a publikovány v samostatné studii projektové aktivity.A 408.

10.2

Formy aktivizace územního sociálního potenciálu

V dokumentu Agenda 21 je vedle důrazu na řešení globálních, ekonomických, ekologických a sociálních problémů Země silně zvýrazněna úloha národních, regionálních a lokálních orgánů a místních samospráv při tvorbě a realizaci tzv. Místní Agendy 21. Jejím obsahem je strategický plán rozvoje určitého místa (obec, města, regionu), založený na aktivizaci sociálního potenciálu a respektující principy sociálně a environmentálně udržitelného rozvoje daného místa či regionu. Jde o proces , v němž místní reprezentace ve spolupráci s podnikateli, školskými a kulturními institucemi, občanskými a zájmovými organizacemi a jednotlivými občany plánují a realizují akce na ochranu životního prostředí a kultivaci ekologické gramotnosti. Významnou úlohu má zastupitelstvo a rada města, obce a jimi pověřený koordinátor Místní Agendy 21 jako člověk znalý problematiky, který má dostatečné předpoklady (kreativita, flexibilita, adaptabilita), aby mohl racionálně a efektivně koordinovat tento proces a jeho začlenění do života obce či regionu. Významnou formou „kultivace“ sociálního potenciálu je pěstování symbiózy mezi slovy a činy. Určitý rozpor ve vztahu obyvatel k ochraně životního prostředí, dokonce mírně narůstající, ukazují sociologické průzkumy. Např. výzkum „Životní prostředí 2000 v ČR“ (Jandová 2001) byl zaměřen v prvé řadě na postoje obyvatel starších 18 let k životnímu prostředí. Kladl zvláštní důraz na zjištění míry „rozchodu“ mezi proklamovanými názory respondentů na problémy ŽP a jejich skutečným chováním a byl prezentován v řadě třídění podle identifikačních znaků respondentů (náboženské vyznání, politická a sociální příslušnost, věk, pohlaví aj.). Z výsledků průzkumu vyplývá, vedle řady zajímavých dílčích poznatků, obecný závěr , že naprostá většina respondentů uznává nutnost zvýšené ochrany ŽP, ale zhruba dvě třetiny z nich není ochotno přispívat na tuto ochranu formou zvýšených cen nebo daní, tj. částečným snížením své životní úrovně. Rozchod mezi proklamovanými a skutečnými postoji má výraznou závislost na vzdělání (čím vyšší vzdělání, tím vyšší skutečná snaha a ochota pomoci i finančně). Naproti tomu je nevýrazná závislost na věku respondenta. Pro hodnocení a komparaci jsou zajímavé dva příklady souborů ukazatelů sociálního systému územního celku z hlediska naplňování koncepce trvale udržitelného rozvoje : 1. Ministerstvo životního prostředí ČR formulovalo následující sociální ukazatele TUR :

• • • • • • • •

míra zaměstnanosti podíl městské populace střední délka života výdaje na domácnost hustota obyvatelstva výdaje na zdravotnictví komunální infrastruktura výdaje na výzkum a vývoj

118

Z přehledu je zřejmé, že jde o ukazatele zjistitelné ze standardní statistiky. 2. Při posuzování, nakolik lokální společenství nebo jednotlivá sídla svojí vybaveností, strukturou obyvatelstva, aktivitou apod. naplňují požadavky trvale udržitelného rozvoje, se jeví jako výstižnější tzv. společné evropské indikátory udržitelného rozvoje, jak se o to pokouší OECD. Rozlišují se hlavní (povinné) indikátory : spokojenost občanů se životem v obci (všeobecná spokojenost občanů s různými rysy života v obci), místní příspěvek ke globální změně klimatu, místní doprava a přeprava osob, dostupnost a kvalita veřejné zeleně, kvalita vnějšího ovzduší. Doplňkové indikátory : cestování dětí do školy, „udržitelný“ management obce a místních podniků (podíl státních i soukromých organizací, které přijaly a využívají environmentální a sociální způsoby řízení EMS a EMAS), hluková zátěž, udržitelné využívání půdy, udržitelný objem a struktura výroby. U těchto povinných a doplňkových indikátorů je uvedena souvislost se zásadami trvale udržitelného rozvoje, ze které jsou pak odvoditelné konkrétnější ukazatele : - rovnoprávnost a sociální rovnost ( pro všechny obyvatele přiměřené a dostupné služby : bydlení, doprava, elektrická energie, vytápění, vzdělání, zaměstnání, zdravotnictví ap.); - místní ekonomika (sladění místních dovedností a potřeb s dostupností pracovních příležitostí, které minimalizuje ohrožení přírodních zdrojů a životního prostředí); - ochrana životního prostředí (fungování ekosystému, racionální využívání přírodních zdrojů); - kulturní dědictví , kvalita prostředí vytvářeného člověkem (ochrana, zachování a funkce historických , kulturních a architektonických hodnot ap.). Uvedený návrh indikátorů je dosti široký, ale poměrně obecný. Neobsahuje konkrétní data, neodkazuje na případné zdroje a v tomto ohledu vzbuzuje pochybnosti, zda je možné uvedené souvislosti dostatečně komplexně a exaktně (z dostupných statistických zdrojů) sledovat. Nicméně projekt, který funguje od roku 2000 a zahrnuje řadu evropských obcí, usiluje postupně právě o jejich konkretizaci a naplnění. Na problémy se stanovením funkčních (konkrétnějších a empiricky krytých) indikátorů k měření stavu a dynamiky trvale udržitelného rozvoje upozorňuje B. Moldan. Je zřejmé, že definice exaktních ukazatelů, které by měřily podstatné aspekty života a byly schopny vypovídat o změnách směrem k udržitelnému rozvoji, je záležitost stále ještě nedokončená. Nicméně se zdá, že shoda je již v obecné rovině, tedy v tom, které oblasti mají být monitorovány a které mohou poskytovat relevantní data.

10.3

Závěrečné zamyšlení a příklady z praxe

V poslední době se u nás aplikovaný ekonomický výzkum počal věnovat specifikaci a identifikaci podnikatelského potenciálu regionu, který je chápán jako suma schopností 119

a předpokladů regionu realizovat investiční záměry a inovace produkčního charakteru a je tedy jakousi podmnožinou sociálního potenciálu. Dle (Honsová 2002, CR 2000) Společnost MasterCard ve spolupráci se Sdružením CZECH TOP 100 a Vysokou školou ekonomickou v Praze (prof. René Wokoun) provedla pod názvem „MasterCard Česká centra rozvoje“ průzkum podnikatelského potenciálu v 24 českých městech a 14 krajích. Města a kraje obdržely body za ekonomickou stabilitu, investiční atraktivitu, finanční toky, business centra, zhodnocení intervencí veřejného sektoru, technologickou vyspělost či kvalitu života. V hodnocení vycházejícího z více než 40 ukazatelů získala Praha 91 indexních bodů ze sta možných. Druhý byl Středočeský, třetí Plzeňský a poslední Ústecký kraj (49 bodů). V pořadí měst má první Praha 86 bodů, druhé je Brno a třetí Ostrava. Konec tabulky obsadily Teplice (23 bodů), které jako jediné poskytly týmu expertů údaje až po intervencích. Projekt „Město pro byznys“ realizovala spol. Factum Imnventio a financovala Hospodářská komora (Plhoň 2008). Průzkum měl dát podnikatelům odpověď na otázku, kde se nabízejí nejlepší příležitosti pro podnikání. Do průzkumu bylo zařazeno celkem 205 měst s rozšířenou působností (takzvané malé okresy). Pražské obvody nebyly v této etapě hodnoceny. Každá z hodnocených lokalit byla ohodnocena padesáti kritérii (viz dále uvedený výčet). Kritéria byla shrnuta do šesti hlavních oblastí, v nichž každé město (obec) muselo prokázat zdravé podnikatelské prostředí, veřejnou správu vytvářející nejlepší podmínky pro podnikání, nejlepší nabídku pracovní síly, nejlepší cenové podmínky a nejkvalitnější lokalitu. Aktuální statistická data poskytla regionální pracoviště Českého statistického úřadu, pro zhodnocení rozpočtů měst byla využita databáze ARIS Ministerstva financí. Provedl se i online průzkum platů na stránkách merces.cz , přehled o nezaměstnanosti poskytlo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Kromě statistických dat byla použita i popisná data k posouzení toho, jak jednotlivá města vycházejí podnikatelům vstříc. Telefonicky byli dotazováni i šéfové a majitelé firem, kteří v daném regionu již působí, a ti sami bodově ohodnocovali „své“ radnice.

Kritéria hodnocení 1. Podnikatelské prostředí - Podíl podnikatelů - Počet firem - Vývoj počtu ekonomických subjektů - Podíl středních a velkých firem - Podíl zahraničních osob - Oborová struktura - Změna podílu středních a velkých firem 2. Kvalita lokality - Počet lůžek v ubytovacích zařízeních - Stabilita krajiny - Infrastruktura obcí - Bytová výstavba - Znečištění ovzduší - Počet lékařů - Kulturní a sportovní zařízení - Dopravní infrastruktura - Kriminalita - Kapacita dětí v předškolních zařízeních na 100 obyvatel

120

3. Pracovní trh - Změna počtu obyvatel - Nezaměstnanost - Věk nezaměstnaných - Dlouhodobá nezaměstnanost - Konkurence na pracovním trhu - Změna konkurence - pracovní trh - Změna nezaměstnanosti - Průměrný plat - administrativní pracovník - Prům. plat - technik - Pracovní neschopnost 4. Kvalita veřejné správy - Podíl kapitálových výdajů obce - Daňové příjmy na obyv. - Podpora web. stránek - IRating CCB - Úřední hodiny - Počet úředníků na 100 obyvatel - Finance získané z EU na 100 obyvatel - Finance věnované na dopravu na 100 obyvatel - Navigační systém - Informační otevřenost 5. Cenové podmínky - Poplatek za pobyt - Poplatek za stánek - Poplatek ze vstupného - Cena vodného a stočného - Ceny stavebních pozemků - Ceny bytů - Cena za odvoz odpadu - Cena za kopírování 6. Průzkum mezi podnikateli - Hodnocení podnikatelského prostředí - Hodnocení městského úřadu - Hodnocení místa působení - Hodnocení ceny pracovní síly - Hodnocení kvality pracovních sil Při naznačeném hodnocení se umístily lokality z naší modelové oblasti mezi 205 konkurenty takto:

umístění Ústí n/L Most Teplice Litvínov Kadaň Bílina Chomutov

33 53 58 88 189 196 204

Z uvedených poznatků vyplývá, že výzkum obsahu, chování a využívání územního sociálního potenciálu bude poměrně dlouhodobou a náročnou záležitostí. Měl by být organizačně i personálně začleněn a řešen souběžně s tvorbou vícekriteriálních scénářů a s přípravou metodiky revitalizace těžbou devastované průmyslové oblasti Podkrušnohoří.

121

Vrátíme-li se k úvodní formulaci územního sociálního potenciálu jako k napětí mezi „možnostmi seberealizace“ a „aspiracemi jednotlivců“ v určité oblasti, pak můžeme pro ilustraci uvést jako příklad výsledky průzkumu v oblasti dvou měst z naší modelové oblasti (Jirkova a Litvínova) a jejich zobecnění – citace (Zich a kol. 2007): „Úroveň sociálního potenciálního starých průmyslových regionů je dána historicky nepříznivým vývojem výrobní sféry s převahou málo kvalifikované práce. Existuje zde relativně nízká úroveň lidského a sociálního , ale i kulturního kapitálu. Nedostatečnost sociálního kapitálu se projevuje v oblasti mezilidských vztahů, nezájmu většiny obyvatel o veřejné záležitosti, neochoty se angažovat a v neposlední řadě i v malé schopnosti využívat sociální vazby, uzavírat spolupráci, dohody apod. Významně je rovněž pociťována nízká úroveň kulturního kapitálu, který je stále ještě ovlivněn státním paternalismem „reálného socialismu“, malou samostatností a v důsledku toho i nízkou schopností a iniciativou v řešení složitějších životních situací. Struktura místního společenství z pohledu aktivního přístupu k životu je nepříznivá, převažují občané s pasivním postojem k řešení současných i příštích životních situací. Pasivní vnímání života se přenáší zejména u nízko kvalifikovaných skupin na mladou generaci. V důsledku těchto okolností existuje v těchto regionech relativně malý sociální potenciál, což znamená, že značná část obyvatel neumí využívat vlastní sociální a lidský kapitál, často díky tomu ani neregistruje a není schopna rozpoznat možnosti, které reálně, nebo potenciálně existují. V důsledku toho nejsou schopni využívat možnosti územního potenciálu, tedy možností, které zde, nebo v širším okolí, existují. Tím méně jsou schopní tento potenciál rozšiřovat a vytvářet. …“ Bude předmětem dalších výzkumů, do jaké méry jsou tyto závěry obecně platné, spíše se domníváme, že bude třeba hlouběji a komplexněji místní a regionální specifika Podkrušnohořím které samozřejmě do kategorie „starých průmyslových regionů nesporně patří. Literatura: Agenda 21 (1998), MŽP, Praha CR(2008): Stránky projektu: http://www.centrarozvoje.cz/ Dokoupil J., Matušková A. a kol. (2005): Rozvojový potenciál Plzeňského kraje, Západočeská univerzita, Plzeň, Encyklopedický slovník (1993), Encyklopedický dům, s.r.o., Praha Velký sociologický slovník (1996). Karolinum, Praha Honsová M. (2008): Českou ekonomiku nejvíc ovlivňuje Praha. Profit, č. 31 Jandová N. (2001): Postoje k životnímu prostředí, Sociologický ústav AV ČR, Praha 2001 LA21 (2001): Lokální Agenda 21 v České republice a ve Spolkové republice Německo. Acta Universitatis Purkyniae 66, Studia Oecologica XI., Univerzita J.E.Purkyně, Ústí n.L. Město (2008) : Stránky projektu: http://www.mestoprobyznys.cz/ Plhoň T. (2008): Větší průzkum tu dosud nebyl. Ekonom, č. 44, s. 16 - 19 Zich F. a kol. : (2007): Sociální potenciál regionu, Praha

122

11. Využití sociologického šetření jako metody pro deskripci a usměrnění územního rozvoje 11.1 Obsahové zarámování problematiky Součástí projektu MMR ČR WD-44-07-1 je socioekonomická analýza modelového regionu s důrazem na její vnímání zdejšími obyvateli (A408). Mezi standardní metody používané v regionálních vědách se již zařadila sociologická šetření. Díky nim je možné jednak získat poznatky odlišné od běžně dostupných informací statistického charakteru, jednak verifikovat tyto poznatky o subjektivní názory příslušné cílové skupiny. Je nezbytné poznamenat, že narozdíl od striktně vědeckých záměrů se často pracuje s okruhy, které lze bezprostředně či zprostředkovaně využít v praxi. Dokonce se stavíme k názoru, že právě aplikační rovina je v tomto případě významnější než výzkumná. Je přirozené, že při přípravě vlastního šetření bylo využito relevantních poznatků z předchozích výzkumů. S ohledem na obsahové zaměření projektu byly zvoleny tři okruhy: - stabilita obyvatelstva a pracovní poměry (15 otázek), - hodnocení podnikatelského prostředí a veřejné správy (5 otázek), - hodnocení změn v území a krajině (10 otázek), konkretizované celkem ve 30 otázkách (navíc pak jsou přirozeně otázky identifikační). Většina otázek byla pojata jako uzavřené, tj. nabízeli respondentům výběr možností (zpravidla jednu). Celkem 10x jsme zařadili tzv. baterii otázek, kde jedna otázka byla dále rozvedena v řadě aspektů. Poměrně často jsme v dotazníku zařadili hodnocením prostřednictvím stupnice (např. 1 rozhodně ano, 2 spíše ano, 3 spíše ne, 4 rozhodně ne, doplněné variantou nevím či nedovedu posoudit). Důvod je zřejmý: snadná orientace respondentů a obdobně jednoduché vyhodnocení. Cílovou skupinou šetření pro nás bylo obyvatelstvo starší 15 let čtyř okresů, tj. Ústí n. L., Teplice, Most a Chomutov. Oproti reprezentativnímu vzorku jsme záměrně posílili jednak východní část SHP, jednak pánevní oblast. Důvodem pro tuto odchylku je – dle našeho názoru – koncentrace problémů právě do této oblasti. Celkem jsme získali 837 uspokojivě vyplněných dotazníků, což umožňuje solidně analyzovat subjektivní vnímání, a to včetně strukturálního pohledu. Tazatelskou síť tvořili posluchači Fakulty životního prostředí UJEP, v nezbytných případech pak méně saturovaná místa byla doplněna prostřednictvím studentů gymnázií či středních škol. Vlastní sběr v terénu se realizoval v měsících květen až červen 2008. Identifikační údaje umožňují hlubší hodnocení než jen tzv. třídění 1. stupně. Celkem jsme do dotazníku zařadili 10 otázek, vesměs s výběrem jediné možnosti. Mezi znaky respondentů se objevily: pohlaví (2), věková skupina (4 kategorie), stav (4), vzdělání (5), povolání (9), zaměstnání (10), domácnost (5), místo bydliště (otevřené, následně dekódováno za okresy), byt (2) a dům (2). Standardním požadavkem by se mělo stát zajištění reprezentativnosti souboru respondentů ve vazbě na populaci příslušného regionu (lokality). Význam zařazení sociologického šetření lze zdůvodnit (doplnit resp. podpořit) úvahou nad analýzou statistických dat. Zřejmě se ztotožníme s tvrzením, že využití publikovaných statistických dat je považováno za nezastupitelné. Vypovídací schopnost a úplnost jejich aplikace je však v řadě případů snižována specifičností konkrétně řešené problematiky, vyplývající především z dané územní identifikace především na mikroúrovni (lokální až regionální). Dalšími známými problémy jsou změny rozsahu či charakteru sledovaných dat nebo použití statistických metod, změny ve sledování a publikování údajů o jednotlivých 123

územně administrativních jednotkách nebo odlišnosti v definování sledovaných subjektů a jevů. Konkrétním příkladem možné substituce vyplývajícím ze šetření je sledování důvodů pro migraci obyvatelstva. Při retrospektivním sledování podle ČSÚ v komparaci s provedeným šetřením zjišťujeme poměrnou shodu. Ovšem výhledově nebudou ze strany ČSÚ už tato data k dispozici (změna metodiky šetření od roku 2004), hledání odpovědi na případné změny v motivaci migrace zůstane pravděpodobně jen na specifickém šetření. Formulace otázek v šetření se škálou odpovědí, které zahrnuje i možnost neodpovědět na otázku může být také informačním přínosem, i když jde zdánlivě o negativní odpověď. Teoreticky je zde možnost precizace otázky a odpovědi v budoucích šetřeních například formulací „nevím z důvodu nedostatku informací“. Také je ovšem možné interpretovat výsledek jako odraz snížení zájmu o problém ze strany veřejnosti (např. v našem šetření vztah k rozvoji energetiky) nebo v jiných širších souvislostech (odrazem časového odstupu, resocializace společnosti apod.). Samostatné dotazníkové šetření zvláště u tohoto aplikačního výzkumu nejenže prokázalo schopnost korigovat už provedené analýzy a dílčí závěry a valorizovat význam zjištění, ale zároveň doplnilo publikovaná statistická data o nové nenahraditelné informace.

11.2 Stabilita obyvatelstva a pracovní poměry Stabilita resp. nestabilita obyvatelstva patří mezi nosná témata sledování socioekonomického vývoje na kterékoliv hierarchické úrovni. „Hledání lepšího“ je průvodním znakem lidského konání, což je podmíněno jak individuálním založením, tak situací v ekonomice a společnosti. Migrace jako prostředek k realizaci příslušného záměru mění početní stavy regionů (lokalit) zdrojových i cílových, rovněž dochází ke korekci struktury populace z pohledu pohlaví, věku, dosaženého vzdělání a dalších strukturálních znaků. Sledují se zpravidla také místa bydliště původního a nového, specifikující následně migrační proudy, jakož i důvody pro změnu bydliště. Vstupní otázka byla proto formulována, zda respondent se vůbec stěhoval, a to v časovém úseku po roce 1990. Z tzv. tvrdých dat lze přitom zjistit, že zhruba polovina obyvatel se již ve svém životě stěhovala. Známa je rovněž informace, že již realizovaná migrace „plodí“ resp. vyvolává další migraci. Ve vazbě na územní rozsah migrace jsme se dotazovali, zda předchozí bydliště bylo ve stejné obci, ve stejném okrese, ve stejném kraji či jinde. Poměrně značná část migračního objemu (obratu) probíhá na nejnižší, tj. lokální úrovni, případně lze hovořit o relativní uzavřenosti migračního (územního) pohybu na regionální úrovni. Příkladem nového pohledu na problém může být komparace dílčího výsledku šetření a předcházející analýzy statistických dat. V šetření pojem stěhování nebyl totožný s pojmem migrace definovaném podle ČSÚ. Téměř polovina dotazovaných změnila alespoň jednou své bydliště (49,8 %), přičemž 48,2 % uvedlo jako své předcházející bydliště stejnou obec. Toto zjištění jsme využili pro navazující analýzu vývoje bytového fondu a bydlení. Potvrdilo se, že nízká intenzita bytové výstavby nebránila možnostem pro hledání vhodného a přiměřeného bytu mj. směřující k efektivnějšímu využití potenciálu existujícího bytového fondu podle censu 1991 a 2001. Velký prostor (celkem 5 otázek) jsme věnovali kauzalitě migrace, a to jak ve vazbě na individuální rovinu, tak rámcové podmínky regionu (lokality). Pokud se týká posledního stěhování, zvolili jsme obvyklou, mj. z ČSÚ zjednodušenou klasifikaci, a sice důvody bytové, rodinné, pracovní, životní prostředí a jiné. Zajímalo nás totiž, zda i v našem modelovém území budou hlavní důvody – v pořadí uvedeném – korespondovat s údaji celostátními.

124

Při sledování migrace (migrantů) podle identifikačních znaků (věku, stavu, vzdělání a dle kategorie povolání) statistické hodnocení šetření jasně doložilo, že je nutné odmítnout hypotézu (hypotézy) nezávislosti. Získali jsme tedy podobné výsledky, jaké je možné analyzovat u souboru v rámci hodnocení migrace ze strany ČSÚ. Srovnatelné výsledky jsme získali při analýze územního rozsahu stěhování: podíl obratu z hlediska územní vzdálenosti stěhování-uvnitř okresů, mezi okresy a mimo kraj (bez změn trvalého bydliště realizovaných uvnitř vlastních obcí). To je přesvědčivý doklad o možnostech šetření a jejich případné substituce pro malé dílčí území. Obecné povědomí o nízké stabilitě obyvatel v pánevní oblasti Ústeckého kraje nás vedlo k prohloubení této problematiky zařazením dalších otázek, orientovaných na „jemnější“ resp. niternější aspekty. Mezi motivy jsme proto zařadili např. výrazné zlepšení ekonomického ohodnocení práce, preferenci velkého města s mnoha možnostmi či špatné mezilidské vztahy. Určitým rozvedením se pak staly otázky reflektující push-pull faktor, tedy na jedné straně konkretizace negativních aspektů, vypuzujících ze stávajícího bydliště, a pozitivních aspektů, přitahujících resp. držících respondenta na současném místě. Tyto otázky jsme ponechali jako otevřené, tj. na vyjádření dotazovaných. To se ukázalo jako správné rozhodnutí, neboť škála formulovaných odpovědí je poměrně pestrá. Uvažovaná migrace je zastoupena dvěma resp. třemi otázkami. Zatímco první se týká obecné úvahy o možnosti (ochotě, připravenosti) se v nejbližší době z obce/oblasti vystěhovat, druhá otázka se obrací k současným podmínkám a jejich případné změně. To ukazuje na spjatost/vazbu např. na byt či dům, zde provozované zájmy a koníčky, obec – oblast – krajinu, ve které dotyčný/á žije. Doplňující otázka transformuje záměr o změně na bytovou problematiku, tj. potenciální výměnu bytu za lepší nebo jiný. Z našeho šetření jsme zjistili, že potenciální migrace je strukturálně podmíněna. Např. ochota stěhovat se v nejbližším období je nejvýznamnější z hlediska věku u věkové skupiny 15-29 let a u svobodných lidí a zaměstnanců, což byl výsledek do jisté míry očekávaný. Naopak do jisté míry překvapující byly význam (pořadí) důvodů, jež motivují k setrvání v současném místě: rodinné důvody následované s odstupem zhruba na stejné úrovni motivy zvýšení platu a postupu v práci a až potom následuje zlepšení bytových poměrů. Podobně se u sepětí s místem bydliště za největší překážku vystěhování byla uváděna ztráta kontaktů s rodinou a příbuznými, jakož i zpřetrhání sociálních vazeb, tentokrát s přáteli. Bariérou pro stěhování bylo i vlastnictví bytu či domu (ekonomický motiv). Souhrnně řečeno pro migraci stále důležitou roli hrají neekonomické motivy, přičemž jejich sledování není předmětem běžných šetření ČSU. Jedna otázka se věnuje obecně celkové spokojenosti s životem v místě (respondentova) bydliště. Použita je klasická čtyřstupňová škála bez prostřední hodnoty. Předpokládáme totiž obvyklý příklon k prostřední hodnotě, proto jsme ji vyloučili. I tak je výsledkem rovnoměrné rozložení ve tvaru sinusoidy. Zařazení této otázky je mj. podmíněno možností srovnání s poznatky z jiných výzkumů, jakož i situací na celostátní úrovni prostřednictvím šetření zajišťovaných profesionální agenturou. Na základě našeho šetření drtivá většina respondentů je spokojena či spíše spokojena s místem, ve kterém momentálně žije (68,4%). Pětina jich ovšem o kvalitě svého místa bydliště pochybuje. Na druhou stranu o změnu bytu (ne bydliště) má zájem více než 2/5 respondentů. Uvažují vyměnit svůj současný byt za lepší, což jakoby úplně nekorespondovalo s odpověďmi otázky o vysoké kvalitou bydliště. V každém případě jde zde o názornou ukázku možnosti využití šetření pro predikci dalšího chování a zájmů v budoucím vývoji, ale také o příležitost preciznější specifikace pojmů (byt, bydliště, místo života). Nadprůměrná úroveň nezaměstnanosti v regionu jako celku i jednotlivých lokalitách stála v pozadí dalšího tématu našeho šetření. Přitom jsme si vědomi, že „přijatelná“ míra nezaměstnanosti je přirozeným jevem tržní ekonomiky, jakkoliv její průvodní jevy vyvolávají

125

i negativní dopady. Pracovní problematika je uvozena spokojeností se zaměstnáním, jejíž výsledky lze komparovat s celkovou spokojeností. Lze očekávat, že po roce 1990 dochází k častější změně profese (i zaměstnání). Tento jev nelze považovat jednoznačně za pozitivní či negativní, v každém případě ovšem za častější než v období centrálně řízené, plánované ekonomiky do roku 1989. V tomto okruhu musíme ovšem počítat s tím, že máme k dispozici podstatně menší soubor respondentů, „ochuzený“ především o skupinu připravujících se na povolání. Obecně, a zde na konkrétním příkladu, má pro hodnocení význam vzájemná propojenost jednotlivých okruhů otázek. Přes 70 % respondentů je například spokojeno se současným povoláním a pouze mizivá část má problém se svým současným zaměstnáním. To může vysvětlovat, proč respondenti berou za problém přestěhovat se právě ve spojitosti s prací. Po příslušném filtru následuje otázka nezaměstnanosti včetně případné rekvalifikace. Jiné výzkumy a koneckonců i oficiální statistika uvádí, že podíl těch, kteří již byli nezaměstnanými, se pohybuje kolem pětiny práceschopného obyvatelstva. Ne všichni se ovšem hlásí na evidenci úřadů práce, proto skutečný rozsah bude zřejmě vyšší. Nutnost změnit profesi se v našem šetření dotkla zhruba poloviny respondentů, z toho opakovaně 2/3 z nich. Nezpochybnitelná úloha státu při řešení nezaměstnanosti se uplatňuje v rekvalifikaci, a tak tato stránka nezůstala stranou našeho šetření. Respondentům jsme nabídli škálu možností, jak postupovat v případě ztráty zaměstnání, a to: rekvalifikovat se, dojíždět do zaměstnání značně déle, vykonávat méně kvalifikovanou práci, vykonávat jinou, méně placenou práci, změnit kvůli novému zaměstnání bydliště. Také zde jsme pracovali s redukovaným souborem, dále postrádajícím např. ženy na mateřské dovolené či nepracující důchodce. Hodnotové orientace, jež je možné získat pouze šetřením, dokládá právě uvedená skupina otázek. V případě ztráty zaměstnání preferuje velká část respondentů účast na rekvalifikačním kurzu, oproti tomu, aby nemuseli dojíždět za zaměstnáním, případně měnit životní styl či dokonce měnit místo bydliště. Naopak negativně se staví pro přijetí méně placené práce a část i k výkonu méně kvalifikované práce. Výsledek může vést k položení další hypotézy resp. otázky: Je to výraz vnímání širšího sociálního prostředí případně podmínek sociálního zajištění nebo prvek postupného akceptování procesu přizpůsobení se tržnímu hospodářství?

11.3 Hodnocení podnikatelského prostředí a veřejné správy Zaměření 2. bloku vychází z přesvědčení, že tzv. rámcové podmínky sehrávají v regionálním a lokálním rozvoji zásadní roli. Přitom se zde „střetávají“ jak aspekty objektivní – reálně specifikující aktuální situaci či pohled retrospektivní případně perspektivní, tak aspekty subjektivní – ve své podstatě obtížně kvantifikovatelné a do značné míry založené na individuálních zkušenostech. Celkem jsme sem zařadili jen 5 otázek, které však byly různě koncipovány. Dvě otázky jsou pojaty klasicky, tj. s výběrem odpovědí, další dvě ve formě baterie (5 resp. 7 aspektů), zbývající je pak formulována otevřeně. Zásadní roli v socioekonomickém vývoji sehrává veřejná správa. Ta prošla po roce 1989 podstatnou proměnou po stránce formy, obsahu i územního rozsahu. V podstatě se obnovila územní samospráva, která tak doplnila státní správu. Vznikly také nové instituce, a sice k řešení nových úkolů decizní sféry (např. úřady práce a další orgány spravované MPSV ČR). Příslušné úřady jsme v dotazníku seřadili podle prostorové působnosti, počínaje obecním/městským úřadem a konče krajským úřadem (navíc byla zařazena možnost jiné úřady – ministerstva apod.). Předpokládali jsme, že právě kontakt obyvatel zastoupených respondenty je nejčastější na nejnižší řádovostní úrovni, tedy lokální s dotčenou obcí

126

(komunou, municipalitou). Proto nás nepřekvapilo, že značná část dotazovaných zvolila na vyšší úrovni možnost „nemám zkušenost“, přičemž hodnocení jsme omezili na posledních pět let. Další hypotézu lze formulovat tak, že čím blíže je příslušný úřad, tím lepší jsou/mohou být osobní zkušenosti s jejich činností. Další otázka tohoto bloku se soustředila na relevantní rozvojovou dokumentaci na komunální případně regionální úrovni. Usměrňování územního rozvoje totiž patří mezi základní práva a povinnosti každé správní úrovně. Navíc v poslední době je tato záležitost legislativně ošetřena, jinými slovy zpracování strategie, programu či plánu je nezbytnou podmínkou k získání podpory prostřednictvím regionální politiky, jednotlivých podpůrných programů apod. Očekávali jsme, že respondenti se o tuto problematiku příliš nezajímají, což se bohužel do značné míry potvrdilo: na otázku Víte, zda vaše obec/oblast – v níž bydlíte – má zpracovánu nějakou koncepci rozvoje? vysoký podíl zvolil odpověď „nevím“. Ústecký kraj resp. přinejmenším jeho pánevní oblast se vyznačuje obecně nízkou podnikatelskou aktivitou. Je to podmíněno strukturou obyvatelstva, především pak horší vzdělanostní strukturou oproti celostátnímu průměru, do určité míry pak tradičním zaměřením ekonomiky na obory nevyžadující ve větším rozsahu vyšší kvalifikaci. Podmínky pro podnikání se zaměřením na konkrétní lokalitu lze sledovat jednak prostřednictvím statistických údajů – např. počet obyvatel v produktivním věku či ekonomicky aktivních, jednak analýzou např. silniční sítě či dopravní dostupností. Jinou možností je subjektivní ocenění, v řadě případů srovnatelně významné, neboť ne vždy jsou odpovídající charakteristiky k dispozici. Proto jsme zvolili v dotazníku – v souladu s komplexitou daného pojmu – celou škálu (celkem 7) aspektů. Vedle „klasicky“ používaných pracovních sil (v kvantitativním i kvalitativním pohledu) jsme se soustředili na infrastrukturu, získání objektů nebo pozemků, polohu v regionu či podporu veřejnou správou. Zkoumání lokálních podmínek pro podnikání patří mezi již tradičně zařazované téma. Zajímavé názory, v našem případě diferencované podle lokalit i v rámci malé oblasti, mohou být přímo využívány pro další analýzu a případné přijetí operativních opatření. Spíše kriticky bylo vnímáno získání objektů nebo pozemků k podnikání a podpora veřejnou správou, nebo kontakty a spokojenost s úřady. Potvrdil se předpoklad, že obyvatelé jsou v bezprostředním kontaktu především na nejnižší úrovni. V této úrovni 4 z 5 respondentů disponují vlastními zkušenostmi. Je také potěšitelné, že výrazně převažuje kladné hodnocení. Na druhou stranu je otázkou pro samosprávy, proč je spokojenost územně rozdílná mezi okresy. Poslední dvě otázky se týkaly perspektivy, a to jak v obecné rovině, tak v rovině konkrétních záměrů, které by přispěly k podpoře sociálního a hospodářského rozvoje obce/oblasti. Zatímco první otázka byla koncipována jako uzavřená prostřednictvím standardního hodnocení (1 příznivě, 2 tak napůl, 3 nepříznivě s doplněním možnosti nedovedu posoudit), druhá byla otevřená. Tím jsme dali respondentům šanci volně (nabídkami neovlivněni) formulovat své názory, ať už motivy pro jejich uvedení jsou jakékoliv, taktéž nezávisle na jejich případné realizaci. Bývá už obvyklé, že se vyjadřuje jen relativně malá část dotazovaných, naopak „sortiment“ výpovědí (návrhů, opatření, projektů) je poměrně diferencovaný. Z přemíry koncepčních (rozvojových) dokumentů jsme vybrali Strategii udržitelného rozvoje Ústeckého kraje 2006-2020 (citace v literatuře). Ačkoliv jejím záměrem není stanovení resp. výběr jednotlivých opatření či investic, ukazuje na žádoucí vývoj (nejen pánevní oblasti) na příštích 15 let. Naším úkolem tak bylo zjistit názor veřejnosti na konkrétní priority ve čtyřech oblastech (ekonomická, sociální, environmentální, správa věcí veřejných), přičemž každá z priorit byla oceněna známkou 1 (nejdůležitější) až 5 (nejméně důležitá). Vzhledem k významu koncepčních dokumentů na úrovni Ústeckého kraje či Severočeské hnědouhelné pánve jsme k posouzení předložili také vybrané příklady ke

127

zlepšení komunikační sítě (z dopravy silniční, železniční a cykloturistiky – např. I/13 Bílina, úprava průtahu). Při koncipování šetření považujeme v každém případě za žádoucí vycházet z analýzy oblasti a jejích specifik. Obvykle se potvrdí tato specifika v preferencích odpovědí. Například u výše uvedené skupiny otázek dotazovaní kladli důraz na environmentální oblast, když prvenství ze všech 20 priorit náleželo „zvýšení investic na ochranu životního prostředí“ a na 4. příčce „zvyšování kvality ovzduší (snižování produkce emisí)“. Jako druhý směr byla označena ekonomika, kde by se měla více prosazovat „podpora stávajících podniků a rozvoj technologií šetrných k životnímu prostředí“ a „rozvoj malých a středních podniků se zaměřením na inovace“ (2. resp. 5. místo). Dále mezi vyzdvihované priority ze zbývajících směrů patřilo „zvyšování vzdělanosti a kvalifikace obyvatelstva“ a „zlepšení přístupu obcí k ochraně životního prostředí“. Na rozdíl od všeobecně problémově vnímaných okruhů se mezi nejméně reflektované priority zařadily překvapivě „omezení sociálně nežádoucích jevů (např. potratovost, kriminalita)“ v sociální oblasti, „omezení rozsahu dopravy a přepravních nároků“ v ekonomické oblasti, „revitalizace nevyužívaných ploch a objektů“ a „sanace starých ekologických zátěží“ v environmentální oblasti a „snížení celkové zadluženosti obcí“ ve „správě věcí veřejných“.

11.4 Hodnocení změn v území a krajině Těžiště výzkumu z tematického hlediska spočívalo ve 3. bloku, reflektujícím proměnu prostředí v širším slova smyslu. Vedle v zásadě obvyklých okruhů (otázek) jsme se zaměřili posouzení záměrů decizní sféry resp. regionální samosprávy. Nejprve jsme si všímali vývoje jednotlivých složek životního prostředí (ŽP) po roce 1989. Obecně je známo, že došlo k výraznému zlepšení u všech faktorů, a to na základě útlumu až zániku některých výrob, často neúměrně ekologicky zatěžujících, z důvodů restrukturalizace či tlaku na omezení negativních dopadů. Vedle nezpochybnitelných okruhů (např. čistota ovzduší) jsme sledovali i chování občanů k ŽP. Jak jsme očekávali, po prvních „svobodných“ letech se lidé postupně odchylují od ekologicky šetrného životního stylu a nuceni ekonomickým tlakem korigují své postoje a do určité míry se tak vrací do „předrevolučního“ období. Získané poznatky nám tuto skutečnost bohužel potvrdily, když rozhodující část respondentů se vyslovila pro zhoršení. Prostřednictvím dalších dvou otázek jsme chtěli zjistit, jak respondenti posuzují vývoj krajiny po roce 1990, jakož i v současnosti charakterizují. V obou hodnoceních jsme použili třístupňové škály, pro aktuální situaci pak tři přístupy (např. rychle se měnící – mění se jen pomalu – neměnná). Navazující otázka specifikuje přírodní (životní) podmínky, kde jsme nabídli čtyři možnosti: mezi extrémními hodnotami (v pozitivním a negativním smyslu) také komparaci se stavem v Česku. Hodnocení krajiny nebo jiných změn se obvykle potýká s problémem jisté nostalgie spojené se vzpomínkami na vlastní život a mladost v minulosti. To je možná vysvětlením, proč nejmladší věkové skupiny (15-29 let) hodnotily vývoj krajiny kritičtěji, přestože více než polovina obyvatel se přiklonila k názoru, že krajina se zlepšila. Dalším faktorem je odlišnost vnímání krajiny vlastním obyvatelstvem a obyvatelstvem žijícím mimo území3. Téměř 2/3 ze všech respondentů se vyjádřily, že (přírodní) podmínky 3

V našem případě druhý faktor nebyl prověřován. Hodnocení prostředí je vlastními obyvateli vnímáno méně negativně než je tomu všeobecně u obyvatel žijící mimo postiženého oblast. To je známá skutečnost i při hodnocení již restrukturalizovaných oblastí ve Francii nebo jinde. Bylo by zajímavé najít možnost porovnat tyto výsledky.

128

pro život jsou stejné (průměrné) jako v Česku a jen třetina je vidí a to pouze jen o trochu horší. Dokonce mladší a střední generace (15-29 a 30-44 let) se domnívá, že zdejší přírodní podmínky jsou výborné, tj. lepší než průměr v Česku. Pro hodnocení by tedy měly být také postaveny otázky velmi konkrétní, jež umožňují jednoduchou odpověď díky snadné sledovatelnosti. Například u hodnocení dílčích složek životního prostředí se to projevilo nejvíce v pozitivním smyslu u změny vzhledu obce a množství škodlivin v ovzduší a naopak negativně v přetrvávající poměrně kritické situaci v chování občanů k životnímu prostředí. Navazující pasáž se týká problematiky těžby a energetiky, tedy odvětví profilujících v řešeném území pánevních okresů. Průvodní jevy, jakož i význam tohoto odvětví, jsou patrné na první pohled, byť odvětví samo prošlo za poslední období výrazným „zeštíhlením“. Proto jsme se chtěli dozvědět spíše záležitosti dopadající na území jako celek případně související s vybranými lokalitami. Otázku k vlastní těžbě jsme omezili na územní limity těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří, stanovené Vládou ČR v roce 1991. Důvodem pro to byla již nějakou dobu trvající diskuze odborná i laická ohledně jejich možného prolomení a navazujících dopadů na území a osídlení (zejména Horního Jiřetína a Černic), v souvislosti s tvorbou územně plánovací dokumentace kraje na jedné straně a energetickou koncepcí státu a horním zákonem na straně druhé. Poměrně frekventovaným tématem je perspektiva energetiky v regionu, tj. zda by měla spočívat: pouze v obnově a modernizaci současných elektráren (varianta 1), v další výstavbě moderních elektráren, podmíněné snížením současného množství emisí (2) či v postupném útlumu energetiky v regionu a zaměření na podporu jiného průmyslu (3). Obnova zdejší devastované krajiny probíhá za účasti finančních prostředků privátního i státního sektoru. Jaká je role těžebních a energetických organizací při revitalizaci, zda dostatečná či nedostatečná (se dvěma mezistupni) se proto stalo náplní další otázky. Otázkou je, zda sledované osoby v případě přímé zainteresovanosti v hodnocené oblasti, by neměly být sledovány samostatně. Například se podle výsledků našeho šetření se „veřejnost“ domnívá, že zde obě odvětví jako celek, tj. těžba a energetika, odpovídajícím způsobem participují na revitalizaci antropogenně poškozené krajiny. Podobně v celkovém hodnocení o perspektivě energetiky v Česku obecně a v jednotlivých segmentech konkrétních územích jsou v šetření preferovány spíše stabilizace současného stavu s obnovou a modernizací současných kapacit. Jen každý sedmý se staví za útlum energetiky v regionu a její nahrazení jiným odvětvím. Dokonce více než čtvrtina se však k této otázce nevyjádřila. A je jasné, že devastace krajiny je zde jako důsledek preference těchto odvětví před rokem 1990. Mnohé mediálně prezentované problémy, jako prolomení limitů těžby, mohou být potom poněkud překvapivě vnímány jiným úhlem pohledu. Jak si vysvětlit, že veřejnost je spíše pro jejich zrušení, i když rozhodující část přitom připadá na podmíněný souhlas – 45 % z platných odpovědí. Jednoznačný nesouhlas vyjadřuje 46 %. Za zarážející lze ovšem považovat, že více než třetině obyvatel starších 15 let (zastoupených respondenty), je to jedno resp. nemají na danou záležitost názor.

11.5 Závěry Projekt MMR ČR WD-44-07-1 je zaměřen na konkrétní řešení problematiky disparit specifických pro území vysoce postižené antropogenní činností člověka. Jedná se tedy o aplikační výzkum. Sociologické šetření v tomto případě považujeme za nenahraditelnou součást výzkumu a výhledově i nezastupitelnou pro verifikaci opatření uskutečňovaných v území. Jeho smyslem je nejen analyzovat a identifikovat disparity území, ale také doporučit konkrétní vhodné nástroje pro další usměrňování rozvoje tohoto území.

129

Porovnání výsledků šetření a statistiky vykazované ČSÚ prokázaly možnost substituce řady informací formou šetření zvláště při aplikaci na menší území. Výhledově bude možné a nutné nahradit některé ze strany ČSÚ v minulosti sledované a dnes již nepublikované údaje s významnou vypovídací (např. motivy migrace) formou šetření. Výsledky prokázaly možnost korigovat už provedené analýzy a dílčí závěry socioekonomických vztahů provedených v předcházející etapě projektu z dat ČSÚ. Publikovaná statistická data šetření doplňuje o nové údaje a často nenahraditelné informace například o hodnotových orientací nebo i podklady pro predikci dalšího chování.. Částečně je možné výsledky šetření využít i k operativním opatřením (diferenciace úrovně státní správy). U specifických území je třeba zvážit nejen formu otázek, ale i předpokládané složení a případnou osobní zainteresovanost respondentů a potom je hodnotit případně zvláště. U některých otázek je nutné lépe specifikovat otázky a to i pro možnosti nevyplnění, aby bylo mimo jiné zřejmé, zda jde o neochotu odpovědět nebo objektivní důvod například neinformovanost. Je také vhodné zvážit do jaké míry je ovlivněno hodnocení minulého vývoje např. krajiny stíráním negativní zkušenosti časem v podvědomí obyvatelstva a zda není lépe se soustředit pouze na dílčí čitatelé ukazatele, jež si mají možnost lépe představit. Literatura: Anděl, J., Jeřábek, M., Oršulák, T. : Vývoj sídelní struktury a obyvatelstva pohraničních okresů Ústeckého kraje. - Ústí nad Labem : UJEP, 2004. - 229 s. - (AUP ; IV) ISBN 80-7044-493-2 Jeřábek, M. : Evolution of cultural landscape in the Northern Bohemian coal mining region on the background of socio-economic transformations. In: GeoJournal. - Roč. 32, č. 3 (1994), s. 215-219 Jeřábek, M. : Vnímání ekologické problematiky veřejností. - (Arbeitsmaterial ARL) In: Implementierung ökologischer Belange in die raumplanerische Konzeptionen. - Hannover : Akademie für Raumforschung und Landesplanung, 1997. - S. 32-35. - ISBN 80-967511-1-5 Jeřábek, M. : Regionální rozvoj Teplicka a přeshraniční aspekty / Vnímání socioekonomické situace obyvateli. In: Hospodářství. - Roč. 2, č. 5 (1999), s. 21-24 Jeřábek, M. : Subjektivní vnímání jako součást komplexního/geografického hodnocení území. - (AUP ; V), In: Východní Krušnohoří - geografické hodnocení periferní oblasti. - Ústí nad Labem : UJEP, 2004. - S. 193197. - ISBN 80-7044-558-0 Jeřábek, M. : Vnímání prostředí jako prvek regionálního a lokálního rozvoje - vybrané příklady/poznatky z výzkumu v severozápadních Čechách. In: Česká geografie v evropském prostoru. - České Budějovice : JČU, 2006. - S. 118. - ISBN 80-7040-879-0 Jeřábek, M. Anděl, J. : Sociogeografické a sociologické zkoumání vybraných aspektů kulturní krajiny ve vazbě na možnosti využití informační základny. In: Komplexní geografické hodnocení kulturní krajiny, I. díl. Ústí nad Labem : Tomáš Mikulenka, 2005. - S. 75-86. - ISBN 80-239-3893-2

130

12. Scénáře modelové oblasti vícekriteriální hodnocení

Podkrušnohoří

a

jejich

12.1 Metodologická východiska scénářů Za odpovídající formu řešení zadaného projektu považujeme vypracování vícevariantního strategického scénáře. Tento scénář by měl být vypracován v struktuře, umožňující jeho použití jako nástroje tzv. strategické konverzace při formulaci a realizaci regionální politiky pro modelovou oblast, a to jmenovitě při hledání rovnováhy mezi požadavky regionálními a požadavky okolí regionu. „O významu strategického plánování se dnes v teoretické rovině či v úrovni „manažerských dovedností“ nepochybuje. Horší je to s praktickým uplatňováním tohoto životně důležitého prvku řízení. Za dlouhodobé strategické plánování se vydává něco, co má horizont maximálně tříletý (s výmluvou na velkou proměnlivost prostředí), navíc na strategické plánování mnohde „není čas“ pro nával „problémů s přežitím“.“(Zbořil 2000) Scénáře jako forma predikce budoucnosti určitého jevu, procesu, odvětví, územního celku do značné míry vystřídaly prognózy, typické spíše pro centralisticky řízené ekonomiky a státy.4 Jsou do jisté míry spjaty s konstituováním futurologie5 jako společenské disciplíny, která se sice v některých situacích rovněž opírá o výpočty a prognostickou metodologii, avšak nespoléhá pouze na ně. Toto pojetí respektuje skutečnost, že pochopení rizikové situace (- a budoucnost k ní nesporně patří) vyžaduje nejen vědecké, exaktní, ale i intuici,6 intuitivní poznání neboť, jak ukazuje zkušenost, jenom to je schopno předpovědět zlomy kontinuity. V tom spočívá rozdíl od prognostického přístupu, který je založen výhradně na tzv. vědeckých metodách, na tzv. zákonitostech společenského vývoje a premise jejich poznatelnosti a jejich uplatnění při kvantifikaci dosavadních a modelování budoucích trendů vývoje. Důvěra i nedůvěra v budoucnost, kterou si lidé představují a své představy o ní prezentují verbálně, či matematickými modely, je prastarého původu a je záležitostí lidské zkušenosti. Zřejmě jsou v životě takové situace, kdy představa o budoucnosti se stává užitečnou zprávou, která otvírá člověku cestu k prosazení jeho cílů. Zdá se, že je údělem naší civilizace, založené na vědecké technice a zájmu o cílevědomou reprodukci lidského společenství, naučit se žít s vědomím možných budoucích stavů současné praxe (jednání typu pokus a chyba). Stav nejistot a skutečnost výskytu hazardního jednání dovolují vysvětlit, proč se zájem o budoucnost ve druhé polovině 20. století rychle zvýšil. Vznikají instituce a informační služby pro výzkum a studia budoucnosti, nikoliv ve snaze vytvořit další společensko-vědní disciplíny a obory, ale proto, aby se snížila míra nejistoty, která brzdí cílevědomé rozhodování. 4

Trendové extrapolace ekonomických či demografických veličin mohou – dle mínění sociologů - napovědět o budoucnosti daleko méně, než historická srovnání civilizačních změn lidských kultur. K tomu viz blíže např. (Petrusek 2000). 5 teorie budoucnosti, výzkum možných budoucností, V ČR se jí zabývá od r. 1990 Občanská futorologická společnost v Praze. 6 „Intuice [z lat. intuitio od intueri – dívat se dovnitř] (zření, náhled). V psychologii byl tento pojem zbaven mystického nádechu (stavění intuice proti intelektu a zdůrazňování její iracionální povahy) a dostal význam náhle se vynořivšího poznání. To je důsledkem podvědomého zabývání se nějakým problémem, jak to prokazuje svědectví několika významných osob, které intuicí dospěly k důležitým objevům. V širším smyslu výsledek podprahově probíhajícího myšlení (přemýšlení, které je neúplně uvědomováno).“ (Encyklopedie Universum 2006)

131

Užití různých nástrojů může být koordinováno v rámci obecné koncepce nazvané francouzskou futurologickou školou „metoda scénářů“. Tato metoda nejdříve uvádí definici zkoumaného systému, popíše jeho minulý vývoj a současnou situaci, identifikuje „klíčové proměnné“ a analyzuje názory aktérů, určí hlavní tendence a budoucí události a nakonec se dotkne několika zásadních otázek nazývaných „dimenze nejistoty“. Ty se kombinují tak, aby mohly být definovány nejpravděpodobnější nebo nejdůležitější scénáře. Při zpracování futurologicky koncipovaných scénářů jsme konfrontováni s trojí potíží, když máme: • souběžně říci, co je pravděpodobné i žádoucí, • integrovat nejrůznější prvky • shrnout rozmanitosti možné budoucnosti do omezeného počtu scénářů, současně koherentních, pravděpodobných a správných Metody nazývané „expertní“, např. šetření Delphi, umožňují shromažďovat a systematicky zpracovávat názory o pravděpodobnosti náhod nebo datu uskutečnění určité události. Analýzy zvané „systematické“ (strukturální analýzy křížových vlivů, rozhodování) pomáhají identifikovat nejdůležitější a nebo nejnejistější proměnné a odhadnout pravděpodobnost různých uvažovaných scénářů. Pokud v tomto kontextu chceme charakterizovat blíže metody poznávání a popisu výchozího tj. současného stavu, pak upoutá naši pozornost především poznávací praxe přírodo-vědně orientovaných badatelů. Již v 19.století byla rozsáhle přenesena do technické i ekonomické praxe a v současnosti si bez takzvané exaktní metodologie poznávání naši civilizaci představit neumíme. Co je na ní tak praktického ? S určitým zjednodušením řekneme, že je to výkonné řemeslo z hlediska umění prezentovat předměty poznání i jejich chování obecnými charakteristikami srozumitelnými pro laickou veřejnost. Je to nástroj pro rozhodování v industriální společnosti a pro řízení jejího reprodukčního procesu v ekonomické praxi. Není divu, že mnoho lidí očekává, že metodologie přírodních věd je připravena nejlépe k zodpovězení všech otázek o budoucnosti, které dnešní nejistoty provokují. Často se hovoří o prognózování budoucího vývoje a má se tím na mysli pouze takový postup tvorby představ o budoucnosti, při kterém se dodržují příslušné vědecké, exaktní postupy usuzování. Jestliže to není možné, označuje se takový postup jako odhad či předvídání a chápe se to jako cosi méně dokonalého či méně účinného. Výsledky výzkumu empirických přírodních věd jsou pro přírodu tak říkajíc „závazné“ a dovolují poměrně úspěšně predikovat budoucnost takových procesů, v kterých nefiguruje člověk resp. lidská společnost. V předvídání společenských procesů je ale vše daleko složitější a obtížnější. Například otázka : jaké změny společenských činností v hospodářství lze očekávat v budoucnosti ? Je pro ekonoma a hospodářského politika vždy spojena s nejistotou, kterou se sice snaží zmenšovat vhodnou aplikací metodologie ekonomických věd a věd o řízení, avšak pro věrohodnější představy sahá i k historickým analogiím a k prostým zkušenostem odborníků a pozorovatelů. Proč se ale vůbec v těchto případech podnikají někdy značně nákladné a pracné pokusy o představy o budoucnosti ? Zřejmě velmi často proto, aby se společnost vyvarovala či odradila od činů, které mohou navodit předvídané nežádoucí přírodní důsledky lidských činností, nebo proto, aby se naznačily nové příležitosti k činům. To není malý užitek, tím spíše, že často dovoluje odůvodněně odstoupit od činu, který by byl jinak nákladným a neúspěšným experimentem, popřípadě i existenčním ohrožením společnosti.

132

Budoucnost je výsledkem procesu lidské aktivity, činů a úvah. Obsah budoucnosti proto bývá do značné míry odvozován od způsobu, jakým člověk žije či prožívá současnost. Aforisticky to vyjádřil P. Valéry: „Bohužel, budoucnost už zdaleka není tím, čím bývala!“ Ve světě existuje řada různých iniciativ a forem, jak takto formulované představy o budoucnosti uplatnit v místní, regionální či globální praxi. Za všechny je možno jmenovat tři : • V globálním měřítku jde zejména o činnost „Římského klubu“, který již zhruba čtyřicet let shromažďuje analyticky propracované představy o budoucnosti a snaží se aktivizovat vlády a specializované instituce pro jejich praktické využití. Na tuto činnost navazují desítky studií a úvah vědců z nejrůznějších oborů. Je to tedy jakási signalizační a osvětová funkce, kterou chce badatelská obec působit na veřejnost.7 • Skeptičtější odborníci vůči výhradně osvětovému působení, spoléhají spíše na přípravu odborných projektů řešení stávajících i předvídaných krizových situací. Předkládají je vládním i nevládním institucím, které pak zvažují jejich využití a realizaci. Takovéto projekty – scénáře se připravují ve všech vyspělých zemích již od osmdesátých let a ovlivňují státní i mezinárodní politická jednání a rozvojové programy. • Lze i vycházet ze zájmově motivované účasti lidí jako obyvatel a občanů na řešení krizových situací a opírat se o psychologii lidského jednání a o představy vlastní úlohy a možnosti při realizaci žádoucí budoucnosti. Jde o řízený dialog lidí angažovaných v dané krizové situaci a hledajících společné cíle a východiska. Tyto iniciativy se rozvíjejí především na bázi místní a regionální samosprávy a nevládních organizací, spojujících zájmy občanů z různých institucí a společenských skupin. Pro vypracování regionálního scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří lze vhodně využít všech tří forem od signalizační a osvětové činnosti, přes profesně zpracovávané projekty až po aktivní využívání samosprávy a zájmových občanských iniciativ v oblasti. Největší váhu bychom kladli na poslední dvě formy. Nelze přitom ani opominout dokumentaci, která po r. 1990 byla vypracována na zadání decizní sféry v rámci tzv. územního a oblastního plánování a která se týká naší zájmové oblasti. Máme přitom na mysli zejména tuto dokumentaci8:

• Politika územního rozvoje České republiky 2008. Návrh – pracovní znění pro vnější připomínkové řízení - červen 2008. Praha, Ministerstvo pro místní rozvoj 2008 • Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje 2006 – 2020. Praha, Ústav pro ekopolitiku o.p.s. 2006 • Program rozvoje Ústeckého kraje. Ústí n/L., Agentura regionálního rozvoje Euroregionu Labe o. p. s. 2001

7

První práce renomované futurologické společnosti Římský klub (založen 1968) byla publikace Meze růstu (Limits to Growth) autorů D.Meadowsová, D.Meadows, J.Randers, z Massachusettské technické university, vydaná v roce 1972. Vyvolala vzrušené polemiky od plné podpory až po naprosté zatracování, některé trvají dosud. Nicméně byla silným a prvním „environmentálním mementem“ nad globálními problémy lidstva. Pozornost je věnována jmenovitě problematice globálního oteplování. Z poslední doby je to zejména publikace a film AL Gora „Nepříjemná pravda“ a s ním polemizující B. Lomborg (Skeptický ekolog) a V. Klaus (Modrá, nikoliv zelená planeta). 8

Citovanou dokumentaci lze dohledat na adrese:http://www.uur.cz/pur%2D2008/

133

12.2 Základní premisy konstrukce scénáře S ohledem na mimořádně silné narušení základních složek životního prostředí v modelové oblasti hospodářskou činností, se silným synergickým vlivem do zdravotní, sociální a demografické sféry, je akcent na environmentální přístup v modelové oblasti mimo jakoukoliv diskusi. Často kladenou otázkou však jsou, a právem, cesty a formy k jeho naplnění : od extrémního přístupu, že „na ekologii si musíme nejdříve vydělat“, až po rovněž extrémní požadavky některých ekologických hnutí na rychlá a „černobílá“ řešení. Vážně a komplikovaně nemocný region (ale i člověk) se nemůže uzdravit snadno a rychle. Navíc musí především sám chtít se uzdravit a dělat pro to maximum. Nevidíme proto východisko revitalizace podkrušnohorské modelové oblasti ani v radikálních ekologicko – fundamentalistických postojích, ani v pseudoliberálně ekonomických teoriích o zázračném působení „neviditelné ruky trhu“ ve směru blíže nedefinovaného „ekonomického“ cíle. Od tohoto pojetí se však mnozí moderní liberální teoretici distancují: “V konečném pohledu totiž žádné ekonomické cíle neexistují. Ekonomické úsilí jednotlivců, stejně jako služby, které jim tržní řád poskytuje, sestávají z alokace vždy omezených prostředků k dosažení vzájemně si konkurujících konečných cílů, které jsou vždy mimoekonomické. To ekonomické v našem úsilí pochází právě z této "osudové" konkurence konečných cílů. Z konkurence konečných cílů nelze vystoupit, nelze se jí vyhnout ani tehdy, odehrává-li se pod plnou kontrolou jednotlivce: každému je vyměřen na světě k bytí omezený čas a rozhodne-li se někdo, že tento čas nebo jeho část použije třeba na lyžování, platí za to cenu, kterou je ztráta možnosti dělat v tomto čase cokoli jiného. To platí i pro jiné zdroje, jako je zásoba surovin, zemědělské půdy, energie, kvalifikovaná práce určitého druhu atd. Úkolem veškeré ekonomické činnosti je smířit vzájemně si konkurující cíle plánů rozhodnutím, pro které z nich se mají omezené prostředky použít.“ (T. Ježek 2002) Bohužel, v kontextu zadaného projektu musíme konstatovat: „Snaha vlády ponechat osud územních ekologických limitů těžby na obchodní dohodě mezi těžařem a majiteli nemovitostí odhaluje zásadní slabinu politického systému zastupitelské demokracie - ovlivnitelnost reprezentativní moci politické mocí ekonomickou, vedoucí až k ústupu z odpovědnosti za aktivity s nevratnými a dlouhodobými globálními důsledky.“ (I. Dejmal 2006) Vypracování scénáře sociálně ekonomické a ekologické revitalizace modelového regionu by mělo pozitivně korelovat resp. reflektovat nejnovější poznatky a zásad „trvale udržitelného rozvoje“ (TUR).9 Další inspirativní formulace je možno nalézt zejména v „Ekologickém programu pro Evropu“ z konference ministrů životního prostředí regionu EHK v Luzernu v dubnu 1993. V tomto programu se zdůrazňuje role ekologických norem, integrace ekonomické a ekologické politiky, všudypřítomnost ekologického faktoru v privatizačním procesu a v investičních aktivitách, prosazování a využívání účinných ekonomických nástrojů ekologické politiky. Stručně řečeno : nutnost soustavné symbiózy ekonomických a ekologických přístupů k ekonomickému reprodukčnímu procesu na všech úrovních: regionálních, státních, kontinentálních, globálních. Cílem scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří, založeném na rekultivaci krajiny s výrazným rozsahem vodních ploch, na modernizaci dopravní a technické infrastruktury, na humanizaci sídel a na zlepšení vzdělanostní a sociální struktury obyvatel, bude komplexní 9

Zákon č. 17/1992 Sb. ČR uvádí v § 6 tuto definici : „Trvale udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“. 134

zvýšení atraktivity oblasti pro zdejší obyvatelstvo i pro cestovní ruch domácí i zahraniční. K tomu nepochybně přispěje odstranění hraničních překážek a zábran v rámci uplatňování podmínek Schengenského protokolu a zvýšené využívání přírodních a klimatických podmínek Krušných hor pro zimní a letní rekreaci. To vše se může podařit společným úsilím centrálních, regionálních a lokálních orgánů a institucí v průběhu jedné či dvou dekád. Významnou, možná rozhodující podmínkou je dodržení územních ekologických limitů povrchové těžby z počátku 90.let minulého století. V opačném případě by došlo k řádové prolongaci cílového stavu a nová, lákavější perspektiva by se posunula do 2.poloviny 21.století.V tomto směru je proto velmi důležité usnesení zastupitelstva Ústeckého kraje na podporu dodržení limitů těžby a odpisu zásob uhlí ze září 2008 Inspirativní pro tuto činnost mohou být zahraniční poznatky a zkušenosti z analogických tzv. starých průmyslových regionů v SRN, Francii, Belgii, Velké Británii, jejichž „revitalizace“ a ekonomická restrukturalizace započala před 20 – 30 lety a někde ještě probíhá. Jejich aplikace však musí být uvážlivá s ohledem na určité odlišnosti v ekonomické, geografické a sociální oblasti.

12.3 Obsah scénářů Obsah scénářů vychází z výsledků provedené SWOT analýzy (viz aktivita A 413) a respektuje dvě zásady: • využívání lokálních a regionálních specifik a předností (přírodních, ekonomických, demografických, sociálních) • aktivní účast a pomoc vlády a centrálních orgánů v rámci státní regionální politiky. Plná oprávněnost druhé zásady vychází ze zcela mimořádné míry ekologické a sociální devastace regionu. Jde tudíž o určitou formu satisfakce či „splácení dluhu“ tomuto regionu v důsledku předchozího kořistnického přístupu k budování „levné“ palivoenergetické základny státu na úkor přirozené regenerace krajiny, zdravotního stavu, sídelní struktury a životního prostředí zdejších obyvatel. Nelze se smířit s odmítavým postojem centra k finančnímu podílnictví na zahlazování škod a dalších důsledků povrchového dolování, s bagatelizováním míry devastace životního prostředí v SHP ve srovnání s jinými regiony, s tempem útlumu a „ekologizace“ tepelných elektráren apod. Formální pojetí scénářů není založeno na vypracování podrobného uzavřeného a všezahrnujícího dokumentu, ale spíše na koordinaci cílené činnosti podnikových a územních orgánů, institucí a občanských iniciativ, na sjednocování jejich zájmů směrem k revitalizaci regionu. Scénář nemůže zakládat své „vize“ [lat. visum: vidění, obraz] jen na metodologii operací s údaji, ale musí se pokusit i o návody jednání, aby ta či ona představa o budoucnosti buď nenastala (černý scénář), nebo naopak byla pokud možno realizována (reálný či optimistický scénář).

135

12.4 Verbálně formulované hypotézy jednotlivých variant scénáře Na základě provedené SWOT analýzy byly nejprve odvozeny pracovní hypotézy následujících tří variant strategického scénáře dalšího (modelovaného) vývoje pojednávané oblasti, a to :

Varianta A („setrvačná“) • V modelové oblasti pokračuje těžba hnědého uhlí na dnešní úrovni. V případě MUS jsou respektovány ekologické limity, v případě SD (lom Bílina) pokračuje těžba v rámci korekce limitů na základě usnesení vlády o tzv. „výměně“ území . • Elektrárenství v oblasti setrvává na své současné kapacitě při modernizaci současných zdrojů. • Rekultivace postupují v dosavadním tempu a struktuře. • Počet a struktura obyvatelstva stagnuje. Varianta B („ústupová“) • V oblasti překračuje těžba hnědého uhlí hranice současných ekologických limitů u lomu ČSA (MUS). • Elektrárenství v oblasti prodělává období rekonstrukce spojené s intenzifikací a nárůstem výkonu dostavbou (např. nová elektrárna MUS – ČSA, nová elektrárna v Úžíně). • Rekultivace se dostávají do problémů, např. není řešeno blížící se uzavření lomu ČSA, zhoršující se bilance vody pro hydrické rekultivace, nárůst ploch ponechaných samovolné sukcesi apod. • Ostatní výrobní podniky v oblasti stagnují. • Snižuje se počet obyvatel, zhoršují se ukazatelé jeho kvalifikace • Mírný, spíše symbolický nárůst v oblasti bydlící populace, který nachází po dosažení produktivního věku své uplatnění v perimetru oblasti. Varianta C („udržitelná“) • V modelové oblasti dochází k jistému poklesu těžby hnědého uhlí v rámci současných ekologických limitů a odepsáním dalších zásob za jejich rámcem. • Elektrárenství v oblasti setrvává až mírně klesá při modernizaci a ekologizaci jeho kapacit. • Rekultivace postupují akcelerujícím trempem, v jejich struktuře se uplatňují hydrické formy a řízená sukcese. • Dochází k postupné diverzifikaci ekonomické struktury a řešení „brownfields“. V průběhu brainstormingových sezení10 byla navržena hierarchická struktura, obsahující kritéria hodnocení a jejich preferenční vztahy. Bylo zvoleno 10 kriterií, rozdělených do tří „pilířů“ 11. Kriteria byla převážně navržena tak, aby vystihovala intensitu působení aktivit, 10

O jejich obsahu a formě viz např. (Říha a kol. 2006)

11

Výběr kriterií byl proveden gremiálně, se zřetelem na jejich kvantifikaci v časových řadách. Pokládáme zde za vhodné připomenout, že v našem projektu jsou pod pojmem regionální disparity (synonymně: nerovnosti, různosti, rozdílnosti, rozdíly) chápány a označovány ty meziúzemní ekonomické, sociální a environmentální rozdíly, a to především v ekonomické výkonnosti a zaměstnanosti , které : a/ jsou vyvolány subjektivní lidskou činností, a to především rozdílnou investiční aktivitou, rozvojem infrastruktury, vzdělávacího systému a růzností podmínek bydlení- b/ jejich řešení je uchopitelné regionálním managementem a státní správou - Toto 136

které mají negovat či tlumit identifikované disparity a jsou maximalizačního typu: Čím je vyšší hodnota, tím je varianta lépe hodnocena.

Ekonomický pilíř (E) – průmysl, zemědělství, služby, podnikání E1 – Výše těžby hnědého uhlí (t/r) E2 – Finanční hodnocení přínosů a společenských nákladů (Kč/r) E3 – Bilance zemědělské půdy (měřeno v ha ± %) Socio-kulturní pilíř (SK) – zdravotnictví, sociální péče, vzdělávání, kultura SK1 – Mimo-regionální migrace (dojížďka za prací)12 ( prac.) SK2 – Vzdělanost, kvalifikace obyvatelstva (± % z celk. počtu obyvatel) SK3 – Společensky negativní jevy13 - reciproční hodnota četnosti SK4 – Změna počtu pracovních míst (± prac.); Environmentální pilíř (N) – ovzduší, voda, krajina, agrosystémy, ekosystémy N1 – Retence vody v krajně (bilance příjmů a odtoků vody) N2 – Vývoj hodnoty přírodního potenciálu (ohodnoceného tzv. hesenskou metodou) N3 – Monitoring kvality přírodních složek životního prostředí – verbální hodnocení Stanovení váhy jednotlivých pilířů (E, SK, N) považujeme za politickou záležitost, příslušející vládní administrativě a krajské representaci. Pro dále uvedený a propočtený případ byl zvolen poměr jejich vah ana partes.

12.5 Vlastní propočet U modelů vícekriteriálního hodnocení variant (Fiala, 2003) je úloha zadána explicitně seznamem variant A = {a1, a2, ..., ap} a seznamem kritérií F = {f1, f2, ..., fk} a hodnocením variant podle jednotlivých kritérií ve tvaru tzv. kriteriální matice: f1 Y=

f2 .... fk

a1

y11, y12, ..., y1k

a2

y21, y22, ..., y2k

.

............. ap

yp1, yp2,..., ypk

Prvky kriteriální matice yij, i = 1, 2, ..., p, j = 1, 2, ..., k, vyjadřují informace o hodnocení variant podle jednotlivých kritérií. Informace však mohou mít různou formu. Kardinální informace vyjadřuje skutečné hodnoty, kterých dosáhly jednotlivé varianty při hodnocení podle jednotlivých kritérií. Ordinální informace vyjadřuje pořadí dané varianty podle jednotlivých kritérií. Relativní informace poměřuje párově varianty mezi sebou podle jednotlivých kritérií. Cílem je najít variantu, která by podle všech kritérií dosáhla co vymezení připomínáme proto, abychom předešli výtkám z opomenutí tzv. přírodovědných resp. naturálních hledisek (kriterií). 12

Žádoucí tendencí je pokles dojížďky za prací

13

Žádoucí tendencí je pokles v absolutní či relativní míře počtu závadových osob

137

nejlepšího ohodnocení. Bez újmy na obecnosti můžeme předpokládat, že všechna kritéria jsou maximalizačního typu. Čím je vyšší hodnota, tím je varianta lépe hodnocena. Na tento standardní tvar je možno převést každou úlohu vícekriteriálního hodnocení variant.

Váhy Většina metod vícekriteriálního rozhodování vyžaduje informaci o relativní důležitosti jednotlivých kritérií, kterou můžeme vyjádřit pomocí vektoru vah kritérií k

v = (v1, v2, ..., vk) , ∑ vi = 1, i=1

vi ≥ 0.

Čím je důležitost kritéria větší, tím je větší i jeho váha. Získat od rozhodovatele přímo hodnoty vah je velmi obtížné, avšak existují metody, které na základě jednodušších subjektivních informací od rozhodovatele konstruují odhady vah. Často se používá Saatyho metoda (Saaty, 1996) kvantitativního párového srovnání kritérií. Při vytváření párových srovnání S = (sij), i,j = 1,2,...,k, se často používá stupnice 1,2,...,9 a reciproké hodnoty. Prvky matice sij jsou interpretovány jako odhady podílu vah i-tého a jtého kritéria

sij ≅

vi , vj

i, j = 1,2,...,k.

Této matici se říká Saatyho matice. Pro prvky matice S platí sii = 1

i = 1,2,...,k,

sji = 1/sij i,j = 1,2,...,k. Důvody pro zvolený rozsah stupnice jsou okolnosti, že všechny prvky by měly být stejného řádu; existuje i odpovídající vhodná verbální stupnice: 1 - rovnocenná kritéria i a j, 3 - slabě preferované kritérium i před j 5 - silně preferované kritérium i před j, 7 - velmi silně preferované kritérium i před j, 9 - absolutně preferované kritérium i před j. Hodnoty 2,4,6,8 vyjadřují mezistupně. Prvky matice S jako odhady podílu vah nejsou většinou přesně konzistentní, tzn. neplatí shj = shisij pro všechna h,i,j = 1,2,...,k. Kdybychom sestavili matici V = (vij) , jejíž prvky by byly skutečné podíly vah

vij =

vi , vj

i,j = 1,2,...,k,

potom by pro prvky této matice platilo vhj = vhivij pro všechna h,i,j = 1,2,...,k. Váhy vi můžeme odhadnout z podmínky, že matice S se má od matice V "co nejméně lišit". Interpretujeme-li výraz "co nejméně lišit" v obvyklém smyslu minimalizace součtu čtverců rozdílu stejnolehlých prvků obou matic, dostáváme úlohu

138

 v F = ∑∑  sij − i  vj i j 

2

  → min 

za podmínky k

∑ vi = 1,

i=1

vi ≥ 0,

která vede na nekonvexní kvadratické programování, kde vznikají značné potíže při výpočtech. Saaty navrhl pro odhad vah použít vlastní vektor, odpovídající největšímu vlastnímu číslu matice S.

Krok 1. Výpočet největšího vlastního čísla λmax matice S. Krok 2. Výpočet vlastního vektoru w = (w1, w2, ..., wk) řešením tzv. charakteristické rovnice

S w = λmax w. Krok 3. Normování vypočítaného vlastního vektoru, tj. dělíme každou jeho složku součtem Σwi i a obdržíme příslušné váhy vi .i Pomocí interaktivního postupu je možno zpřesňovat odhady a zlepšit jejich konzistenci. Rozhodovateli jsou předloženy společně prvky matice sij a vypočtené podíly vi/vj k porovnání a úpravě prvků sij, na jejichž základě se vypočtou nové odhady vah atd.

Metoda AHP Jednoduchou a účinnou metodou pro stanovení priorit v hierarchických vícekriteriálních systémech je metoda AHP (Analytic Hierarchy Process), která při modelování preferencí vychází z posloupnosti párových srovnání vhodně stanovených částí systému (Saaty, 1996). Řešení probíhá ve třech krocích: Krok 1. Vytvoření hierarchické struktury cílů, kritérií a rozhodovacích variant v několika různých úrovních s rostoucí prioritou až po vrcholovou úroveň. Každá úroveň obsahuje části s podobnými vlastnostmi, které umožňují srovnání. Krok 2. Na každé úrovni hierarchie se provádí párové srovnání části systému. Počínaje vrcholovou úrovní se postupuje dolů a vytváří se matice párových srovnání, na jejímž základě se odhaduje vektor vah jednotlivých částí. Krok 3. Kombinují se odhadnuté váhy jednotlivých částí systému k získání agregovaných vah a vybere se varianta s největší agregovanou váhou. Na následujícím schématu je znázorněna základní hierarchická struktura se 3 úrovněmi:

139

Schéma č. 12.1: Hierarchická struktura CÍL

Kritérium f1 Varianta a1

Kritérium f2

. . .

Kritérium fk

Varianta a2

. . .

Varianta ap

Na každé úrovni hierarchie se provádí párové srovnání části systému. V našem schématu jsou v jednotlivých úrovních hierarchie částmi systému cíl, k kritérií, p variant. Určení vah pomocí kvantitativního párového srovnání je možno použít pro všechny úrovně. Toto párové srovnání a výpočet vah variant probíhá stejným způsobem. Označme v = (v1, v2,..., vk) váhy kritérií, které vyjadřují jejich relativní důležitost pro rozhodovatele. Označme jako W = (wij) matici vah variant hodnocených podle jednotlivých kritérií, kde wij je váha varianty ai hodnocené podle kritéria fj. Potom agregovaná váha varianty ai z hlediska všech kritérií se vypočte takto: n

wi =

∑v w j =1

j

ij

, i=1,2,..., p.

Agregované váhy variant představují určitý užitek, jako "nejlepší" varianta je vybrána varianta s nejvyšší agregovanou vahou, případně je možno uspořádat je podle klesajících hodnot agregovaných vah.

Expert Choice Jedná se o softwarový produkt pro podporu rozhodování na základě metody AHP (Analytical Hierarchy Process), který byl vyvinut T. Saatym a E. Formanem. Jedná se o účinný systém na podporu rozhodování, který umožňuje systematický přístup k rozhodovacím problémům. Program je uživatelsky-přátelský a využívá • jednoduchý systém ovládání, • grafické znázorňování vztahů mezi prvky, • kvalitativní i kvantitativní informace. Základní vlastnost systému Expert Choice: • Umožňuje do rozhodovacího modelu zaznamenat neomezené množství hierarchicky členěných kritérií a hodnocených variant, a graficky znázorňovat vztahy mezi mnoha stránkami rozhodovacího problému. • Využívá metodu párových srovnání prvků (variant, kritérií) systému pro určení jejich priorit (vah). • Agreguje hierarchické priority (váhy) do celkových priorit všech hodnocených variant rozhodovacího problému.

140

•

Umožňuje provádět analýzu citlivosti uspořádání prvků na zvolené úrovni hierarchie v závislosti na změnách preferenčních indexů prvků na vyšší úrovni této hierarchie.

K vlastním propočtům byl využit softwarový produkt Expert Choice.14 Hierarchická struktura problému obsahuje cíl (vybrání nejvhodnější varianty scénáře), vrstvu tří základních pilířů, vrstvu konkrétních kritérií pro jednotlivé pilíře a konečnou vrstvu variant scénářů (viz Obr. č. 12.1) .

Obr. 12.1: Hierarchická struktura problému

Dále probíhalo párové srovnání kritérií, porovnání důležitosti pilířů, porovnání důležitosti kritérií v rámci pilířů a porovnání důležitosti variant podle jednotlivých kritérií. Tato párová srovnání jsou uskutečněna s využitím Saatyho devítibodové stupnice: Z výsledků párových srovnání vypočteny lokální váhy prvků systému. Na následujících obrázcích jsou uvedeny jako příklad párová srovnání důležitosti kritérií v rámci socio-kulturního pilíře ve formě matice (Obr. č. 12.2) a výpočet lokálních vah kritérií v rámci socio-kulturního pilíře (Obr. č. 12.3).

14

Softwarový produkt Expert Choice umožňuje provádět párová srovnání důležitosti prvků systému několika způsoby: a/ počáteční určení směru preference, b/ s využitím verbální stupnice, c/ v matici, d/ v dotazníku, e/ graficky.

141

Obr. 12.2: Párové srovnání důležitosti kritérií v rámci socio-kulturního pilíře

Obr. č. 12.3: Výpočet vah kritérií v rámci socio-kulturního pilíře

142

Taková párová porovnání prvků byla provedena ve všech vrstvách systému. Program následně agreguje hierarchické váhy do globálních agregovaných vah všech hodnocených variant rozhodovacího problému a provede uspořádání variant podle velikosti vah. Tímto postupem dospějeme k následujícím hodnotám ukazatele charakterizujícího celkové hodnocení jednotlivých variant: A/ 0,660 B/ 0,254 C/ O,087.

Obr. č. 12.4: Výsledky hodnocení variant strategického scénáře Podkrušnohoří

Program Expert Choice poskytuje přehled celé hierarchické struktury a vah všech prvků systému (Obr. č. 12.5). Expert Choice rovněž umožňuje provádět analýzu citlivosti srozumitelnou formou, pomocí několika grafů, do nichž je možné přímo nanášet měnící se preference či důležitost kritérií a okamžitě pozorovat změny, jakými projde konečné pořadí hodnocených variant (viz Obr.č. 12.6). Výsledky analýzy citlivosti ukazují na výraznou stabilitu vybrané varianty Cudržitelného rozvoje.

143

Obr. č. 12.5: Přehled hierarchické struktury a vah všech prvků systému

Obr. č. 12.6: Analýza citlivosti variant strategického scénáře Podkrušnohoří

144

12.6 Interpretace výsledků a diskuse Na základě provedeného komplexního hodnocení lze označit jako nejhodnotnější variantu C (udržitelná), méně příznivá je varianta A (setrvačná) a nejméně je hodnocena varianta B (ústupová). Výsledky hodnocení jsou podmíněny: 1/ volbou kriterií- 2/ váhami připisovanými jednotlivým „pilířům“ kriterií. Je účelné znovu připomenout: Stanovení váhy jednotlivých pilířů (E, SK, N) je implicitně dáno politickými rozhodnutími příslušejícími vládní administrativě a krajským representacím, v dokumentaci jako je Státní energetická politika, Státní surovinová politika, územní a zastavovací plány atd. Téměř veškerá dokumentace tohoto typu je v současnosti novelizována. Literatura: Fiala, P.: Modely a metody rozhodování. Praha, Oeconomica. 2003 Jablonský J. : Operační výzkum. Praha, Profesional Publishing. 2002 Říha J. a kol.: Multikriteriální hodnocení. Analýza variant přestavby železničního uzlu Brno. Praha, Ecoimpakt. 2007 Saaty, T.L.: The Analytic Hierarchy Process. Pittsburgh, RWS Publications. 1996 Šulc O.: Prognostika od A do Z. Praha, SNTL. 1987 Veber J. a kol.: Management kvality, environmentu a bezpečnosti práce. Praha, Management Press. 2006

145

13. Souhrn Publikace „Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří – II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“ byla vypracována v rámci programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ v kontextu projektu, který Ministerstvo pro místní rozvoj ČR zadalo pod registrační číslem WD-44-07-1 ke zpracování Fakultě životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně pod názvem: „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Navazuje na vydanou – I .část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří. (Vráblíková J. a kol. září 2008, 182s., ISBN 978-807414-019-8). Předkládaná publikace je výstupem prací autorského kolektivu z dílčího cíle projektu DC 002 „Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“, jehož úkolem bylo získat relevantní údaje pro problematiku revitalizace vycházející z biologických principů v oblasti krajiny, specifikovat vybraná environmentální rizika a stanovit možnosti jejich nápravy. Je zaměřená na metodické přístupy revitalizace území v rámci oblasti Podkrušnohoří, uplatnitelné v dalších průmyslových regionech a územích po těžbě uhlí, nejen v České republice, ale i v ostatních středoevropských regionech, které obdobně jako Podkrušnohoří jsou charakteristické výrazným antropogenním postižením krajiny. Publikace je rozčleněna do dvanácti kapitol. V kapitole prvé („Antropogenní zátěž a její charakteristika“) je podána charakteristika dosavadního vývoje a současného stavu zátěže jednotlivých složek životního prostředí v oblasti pánevních okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí n/L. Jsou zde specifikovány konkrétní problémy těchto okresů z environmentálního i sociálně-ekonomického hlediska, provedeno jejich utřídění ve smyslu tzv. SWOT analýzy. Možnosti obnovy antropogenně postižené krajiny v Severních Čechách jsou ve stejnojmenné kapitole druhé podrobně pojednány na případě rekultivace území po povrchové (lomové) těžbě uhlí. Po zhodnocení historie rekultivací v tomto regionu jsou charakterizovány technologie různých typů rekultivací (rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické, rekultivace skládek odpadů, odkališt a složišť) a metodické postupy jejich provádění včetně problematiky legislativní. Rekultivace charakterizované jako soubor opatření přispívající k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny se pak propojují do fenoménu revitalizované krajiny. Kapitola třetí – „Revitalizace krajiny“, je věnována terminologii obnovy krajiny, stresovým faktorům působícím zátěž prostředí a metodickým základům revitalizace krajiny. Jsou zde uvedeny obecné příklady postupů, jak je možno provádět revitalizace: vodního režimu krajiny, kulturní a sídelní krajiny a antropogenně vzniklých segmentů krajiny. Pozornost je věnována stanovení cílů a metod revitalizace jako jsou sukcese, řízená sukcese, ekologická revitalizace, revitalizace zemědělských a lesních ekosystémů. Závěr této části je věnován výběru vhodných a finančně nenáročných metod vyhodnocování a posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd. Problematika návratu člověka do revitalizované krajiny – resocializace – a příklady této aktivity v regionu jsou pojednány ve čtvrté kapitole. Teoretickými východisky pro řešení disparit v horninovém prostředí, jejich identifikací v Podkrušnohoří se zabývá kapitola pátá. Další část je zaměřena na postup revitalizace vodních toků, které byly nevhodně upraveny a neplní vodohospodářské a environmentální funkce. Pozornost je věnována zejména revitalizaci drobných toků (kapitola šestá). Důležitou krajinotvornou funkci má zemědělská výroba, jejíž současná problematika a vývojové tendence v daném regionu jsou diskutovány v sedmé kapitole, zaměřené na trvalé travní porosty, jejich funkci, využití v modelové oblasti a vývojové tendence ve venkovském prostředí. Tento region vykazuje největší útlum a nejnižší intenzitu zemědělské výroby v ČR. Cestu k žádoucí změně vidíme v realizaci nových přístupů a technologií při využívání 146

půdního fondu, produkci zdravých potravin, obnovitelných zdrojů energie na bázi biomasy i produkci surovin pro průmysl. Metoda hodnoceni revitalizace poškozeného území, integrující environmentální a sociálně-ekonomická kritéria, použitelná ex post i ex ante, je popsána v osmé kapitole, („Integrace environmentálních a sociálně–ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území“). Na základě mapových a GISových podkladů byla pro modelové území určena současná struktura krajinného pokryvu dle biotypů (celkem 28 typů). Původní tzv. hesenskou metodou monetárního hodnocení biotopů, adaptovanou na podmínky ČR (Seják, Dejmal a kol. 2003) byla určena hodnota tzv. ekologické služby předmětného území a s jeho pomocí diskutovány různé trajektorie jeho revitalizace. Nejdůležitější předpoklad úspěšné revitalizace poškozeného území lze spatřovat v co nejrychlejším návratu vody do jeho povrchových vrstev, souběžném návratu vegetace zakládající postup k její klimaxové podobě a agroenvironmentálnímu využívání revitalizovaného území. Závěrečné kapitoly monografie jsou věnovány organizační a sociologické problematice revitalizace. V kapitole deváté jsou zrekapitulována teoretická východiska pro možnost revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území v podmínkách územního plánování regionálního měřítka. Realizace revitalizačních procesů sleduje i zvýšení sociálního potenciálu regionu. Tomuto nezcela běžnému pojmu, jeho definici a způsobu kvantifikace je určena kapitola desátá. Teoretické aspekty, koncepce a sociologické šetření v oblasti Podkrušnohoří o postojích obyvatel v regionu, struktura výsledků provedeného sociologického šetření (837 respondentů) jsou obsahem kapitoly jedenácté. Obsahově publikace graduje v kapitole dvanácté: Na základě provedené SWOT analýzy byly odvozeny pracovní hypotézy tří variant strategického scénáře dalšího (modelovaného) vývoje sledované oblasti, a to varianta A („setrvačná“), varianta B („ústupová“) a varianta C („udržitelná“). V průběhu brainstormingových sezení byla navržena hierarchická struktura, obsahující kritéria hodnocení a jejich preferenční vztahy. Na základě provedeného komplexního hodnocení variant lze označit jako nejhodnotnější variantu C (udržitelná), méně příznivá je varianta A (setrvačná) a nejméně je hodnocena varianta B (ústupová). Stanovení váhy jednotlivých kriterií je implicitně dáno politickými rozhodnutími příslušejícími vládní administrativě a krajským reprezentacím, v dokumentaci jako je Státní energetická politika, Státní surovinová politika, územní a zastavovací plány atd. Téměř veškerá dokumentace tohoto typu je v současnosti novelizována. Publikace je určena jako doplňující materiál pro navrhování metodických postupů revitalizace na území pánevních okresů. Je dílčím podkladem pro řešení problematiky disparit ve strukturálně postižených regionech a může přispět i pro zefektivnění regionální politiky. Může být využita i pro výukové účely studentů v rámci studijního oboru Revitalizace krajiny.

147

Summary The publication entitled “The Revitalization of Anthropogenic Afflicted Landscape under the Ore Mountains – Second Part : Theoretical Base for the Possibility of Revitalization of a Territory in the Model Area” has been worked up within the program WD “Research on the Solution of Regional Disparities” in context of the project that was ordered by the Ministry of Local Development for elaboration at the J.E. Purkyně University, Faculty of the Environment, under the title “The Model Solution of the Revitalization of industrial regions and territories at the example of Podkrušnohoří (the Area under the Ore Mountains Range)“. It concurs the first part „The Natural and Social-economical characteristics of the disparities in the industrial landscape Podkrušnohoří“ (Vráblíková J. a kol., září 2008, 182s., ISBN 978-80-7414-019-8). The submitted issue represents the output of works of the team of authors, done in a partial target of the project DC 002 “The Theoretical Base for the Possibility of Revitalization of a Territory in a Model Area”. Its task was to obtain relevant data concerning the revitalization based on biological principles of a landscape and to specify selected environmental risks and to determine possibilities of their remedy. It is oriented at methodical approaches to the revitalization of the area of Podkrušnohoří that could be used in other industrial regions and areas not only in the Czech Republic but in all middle European regions that are similarly afflicted by strong anthropogenic impacts. The publication is divided into twelve chapters.

The first chapter (“The Anthropogenic Load and its Characteristic”) gives the characteristics of the up to now development and the present state of the load on particular components of the environment in the coal basin districts of Chomutov, Most, Teplice a Ústí n.L. Concrete problems of these districts are specified here from the environmental and social-economical points of view and their classification by means of the SWOT analysis is given here, too. In the second chapter, the possibilities of recovery of the anthropogenic afflicted North Bohemian landscape have been treated in detail and shown at the example of the opencast coal-mining. The evaluation of the history of recultivation in this region is followed up with characteristics of technologies of various types of recultivation (agricultural, silvicultural, hydric recultivation, recultivation of landfills, of dumps and sludge beds) and with methodic operating instructions including the legislation. The recultivations which are characterized as a set of actions contributing to the renewal of fruitition and functionality of a landscape are then interconnected into the phenomenon of revitalized landscape. The third chapter – “The Revitalization of a Landscape” is dedicated to the terminology of the landscape renewal, to the environmental stress factors and to the methodic principles of landscape revitalization. There are common examples given here of procedures how to revitalize: the water regime of a landscape, cultural and residential landscapes and landscape segments which came into being due to the anthropogenic activity. Attention is paid to revitalization goal and methods settings like as succession, controlled succession ecological revitalization, revitalization of agricultural and silvicultural ecosystems. At the close the choice of simple methods is given how to evaluate and expertise the fruitfulness of revitalization of recultivated soils. The problems of resocialization – the comeback of man into the revitalized landscape – and examples of such activities have been dealt with in the fourth chapter. The fifth chapter deals with theoretical starting points for the solution of disparities in the rock environment and with their identification in Podkrušnohoří. The following part concentrates at the process

148

of revitalization of the watercourses that have not been laid out well and that do not perform their environmental and water utilization functions. The attention has been paid especially to the revitalization of small watercourses (the sixth chapter). The agricultural production has an important landscape forming function - its current issues and developments in the region are discussed in the seventh chapter, focused on permanent grassland, their function and usage in the model areas and development trends in rural areas. This region recorded the largest decline and the lowest intensity of agricultural production in the Czech Republic. The way to desirable changes we see in the implementation of new approaches and technologies for the use of land holdings, healthy food production, renewable energy sources based on biomass and production of raw materials for industry. The method of assessing the rehabilitation of damaged areas, integrating environmental and socio-economic criteria, applied ex post and ex ante, is described in the eighth chapter ( "The integration of environmental and socio-economic criteria as a prerequisite for the effectiveness of the rehabilitation of damaged areas“). Based on the maps and GIS documents the current structure of land cover by natural habitats (total of 28 types) was determined to the model area. By means of the original method of monetary evaluation of habitat (the so called Method of Hessen), adjusted to the conditions of the Czech Republic (Seják, Dejmal et al. 2003), the value of the “environmental services of the territory” was determined and different trajectories of its revitalization has been discussed using the method. The most important prerequisite of successful revitalization of damaged areas can be attributed to the swiftest possible return of water to the surface layers, the parallel return of vegetation establishing a procedure for its climax form and for an agroenvironmental use of the revitalized territory. The final chapters of the issue are devoted to organizational and sociological problems of the revitalization. In the ninth chapter the theoretical base of the possibility of the revitalization and resocialization of anthropogenically affected areas in terms of land-use planning in regional scale is recapitulated. The implementation of revitalizing processes monitors the increase of the social potential of the region. This a little unusual term, its definition and the method of its quantification is explained in the tenth chapter. Theoretical aspects, conceptions and a sociological survey in the area of Podkrušnohoří on the attitudes of people in the region, the structure of the results of the sociological survey (837 respondents) are the contents of the eleventh chapter. The publication intensifies in the twelfth chapter: Based on the SWOT analysis the working hypotheses were derived of three strategic options for further scenarios of the next (modeled) development of the area: variant A ("the inert one"), variant B ("the recessive one") and option C ("the sustainable one"). During brainstorming sessions a hierarchical structure was designed, including evaluation criteria and their preferential relations. On the basis of a comprehensive assessment of options the variant C (the sustainable one) can be described as the most valuable one, less favorable is the variant A (the inert one) and the variant B (the recessive one) was evaluated as the last in row. Determining the weight of particular criteria is implicitly given by political decisions of the government administration and regional authority bodies in documents such as the National Energy Policy, State resource policy, landscape planning and building plans etc. Almost all the documentation of this type is being currently updated. The publication is intended as supplementary material for the design of methodologies for the revitalization of the coal-basin regions. It serves as a partial basis for addressing disparities in the structurally afflicted regions and it can contribute to get the regional policy to a more efficient level. It can be used for students´ training purposes in the field of study “The Revitalization of a landscape”, too.

149

Přílohy:

Přílohy: Vzor dotazníku (viz. kapitola 11.) Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem FAKULTA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA DOTAZNÍK PRO OBYVATELSTVO PODKRUŠNOHORSKÝCH OKRESŮ ÚSTECKÉHO KRAJE A. STABILITA OBYVATELSTVA A PRACOVNÍ POMĚRY 1. Stěhoval/a jste se po roce 1990?

ano – 1 a kolikrát? ……

2. Pokud ano, vaše předcházející bydliště bylo: 1 - ve stejné obci 2 - ve stejném okrese 3 - ve stejném kraji

4 – jinde

3. Pokud ano, jaké byly hlavní důvody pro vaše poslední stěhování: (zakroužkujte 1 nebo i více důvodů, pokud jsou stejně významné) 1-bytové 2-rodinné 3-pracovní 4-životní prostředí

5-jiné důvody

ne – 2

4.

Uvažujete o tom, že byste se z obce/oblasti v nejbližší době odstěhoval/a? 1 - rozhodně ano 2 - spíše ano 3 - spíše ne 4 - rozhodně ne 8 – NEVÍM

5.

Co Vám výrazně znepříjemňuje život, že by jste byli ochotni se z místa/oblasti vystěhovat (mimo region) ……………………………………………………………………………………………………………

6. Jak významné pro vaše možné rozhodnutí přestěhovat se jsou následující motivy: Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne 5 nevím podstatné zlepšení bytových poměrů 1 2 3 4 5 získání práce nebo lepší uplatnění v práci 1 2 3 4 5 výrazné zlepšení ekonomického ohodnocení vaší práce 1 2 3 4 5 místo s lepším životním prostředím 1 2 3 4 5 především velké město s mnoha možnostmi 1 2 3 4 5 následování rodiny, partnera/ky, jiné rodinné důvody 1 2 3 4 5 špatné mezilidské vztahy 1 2 3 4 5 jiné závažné důvody, uveďte……………………………… 1 2 3 4 5 7.

Čím je pro Vás místo/oblast Vašeho bydliště naopak nejvíce přitažlivé, vzácné, jiná místa/oblasti to nemají a proto by Vám bylo líto to opustit ………………………………….. .……………………………………………………….........................................................................

8. Jak obtížné by pro vás při možném přestěhování bylo změnit současné podmínky: Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne 5 NEVÍM vlastnictví bytu/domu 1 2 3 4 5 kontakty s rodinnou a příbuzným 1 2 3 4 5 přátelé, sociální kontakty 1 2 3 4 5 zájmy a koníčky, které zde pěstuji 1 2 3 4 5 současná vazba na práci 1 2 3 4 5 celkově město/obec kde žiji 1 2 3 4 5 vztah k celé okolní krajině, regionu 1 2 3 4 5 jiné…………………… 1 2 3 4 5 9. Jak jste dnes celkově spokojen/a s životem v místě vašeho bydliště? Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne 5 NEHODNOTÍM 10. Uvažujete, že v budoucnosti budete měnit svůj byt za lepší nebo jiný? Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne 5 NEHODNOTÍM

11. Jak jste celkově spokojen/a se svým zaměstnáním? 1 - velmi spokojen 2 - spíše spokojen 3 - spíše nespokojen 9 - NETÝKÁ SE 12. Změnil/a jste po roce 1990 profesi?

Ano – 1

13. Byl/a jste po roce 2000 nezaměstnaný/á?

kolikrát…… Ano – 1

4 - velmi nespokojen

Ne – 2 NETÝKÁ SE – 9 Ne – 2 NETÝKÁ SE – 9

14. Účastnil jste se v posledních 5 letech nějakých rekvalifikačních kurzů zabezpečovaných státem, splnily vaše očekávání? Ano – 1 Ne – 2 NETÝKÁ SE – 9 15. Byl by jste ochoten v případě ztráty zaměstnání : rekvalifikovat se Ano – 1 dojíždět do zaměstnání značně déle Ano – 1 vykonávat méně kvalifikovanou práci Ano – 1 vykonávat jinou, méně placenou práci Ano – 1 změnit kvůli novému zaměstnání bydliště Ano – 1

Ne – 2 Ne – 2 Ne – 2 Ne – 2 Ne – 2

B. HODNOCENÍ PODNIKATELSKÉHO PROSTŘEDÍ A VEŘEJNÉ SPRÁVY 16. Jaké máte osobní zkušenosti s činností úřadů v posledních 5 letech: 1 jednoznačně dobré, 2 spíše dobré, 3 spíše špatné, 4 rozhodně špatné, 5 NEMÁM ZKUŠENOST obecního/městského úřadu 1 2 3 4 sociální úřady 1 2 3 4 úřady práce 1 2 3 4 krajské úřady 1 2 3 4 jiné úřady 1 2 3 4

NEVÍM NEVÍM NEVÍM NEVÍM NEVÍM -

9 9 9 9 9

5 5 5 5 5

17. Víte, zda vaše obec/oblast – v níž bydlíte – má zpracovánu nějakou koncepci rozvoje (územní plán, strategický plán, program rozvoje apod.)? Ano - 1 Ne - 2 NEVÍM - 9 18. Pokuste se ocenit následující místní podmínky pro podnikání v obci/městě: 1 jednoznačně dobré, 2 spíše dobré, 3 spíše špatné, 4 rozhodně špatné, 5 NEMÁM ZKUŠENOST počet pracovních sil 1 2 3 4 5 kvalita pracovní síly 1 2 3 4 5 získání objektů nebo pozemků k podnikání 1 2 3 4 5 infrastruktura, suroviny 1 2 3 4 5 dopravní poměry 1 2 3 4 5 poloha v regionu 1 2 3 4 5 podpora veřejnou správou 1 2 3 4 5 19. Jak odhadujete hospodářský rozvoj Vaší obce/oblasti v příštích 5 letech? Příznivě - 1 tak napůl - 2 nepříznivě - 3 NEDOVEDU POSOUDIT – 9 20. Jaké/á opatření by se mělo/a realizovat případně jaké záměry by přispěly k podpoře sociálního a hospodářského rozvoje vaší obce/oblasti? ……………………………………… ………………..…………………………………………………………………………………………… C. HODNOCENÍ ZMĚN V ÚZEMÍ A KRAJINĚ 21. Jak vnímáte vývoj jednotlivých složek (faktorů) životního prostředí (ŽP) v obci/oblasti, kde žijete po roce 1989? 1- zlepšení 2 – přibližně stejná úroveň 3 – zhoršení 4 – NEDOKÁŽU POSOUDIT Množství škodlivin v ovzduší 1 2 3 4 Kvalita povrchových vod 1 2 3 4 Vzhled obce 1 2 3 4 Ochrana přírody 1 2 3 4 Chování občanů k životnímu prostředí 1 2 3 4

by jste všeobecně charakterizoval krajinu, ve které leží vaše obec: 1 – pěkná 2 – ani pěkná, ani ošklivá 3 - ošklivá 1 – výjimečná 2 – normální 3 - devastovaná 1 – rychle se měnící 2 – mění se jen pomalu 3 – neměnná 23. Krajina v okolí vaší obce se v posledních po roce 1990 1- zlepšuje 2 – stagnuje

3 – zhoršuje

24. Domníváte se, že přírodní podmínky ve vašem regionu jsou pro život: 1 – výborné 2 – průměrné jako v ČR 3 – jen trochu horší než jinde

4 – špatné

25. Která z následujících dvojic nejlépe vystihuje situaci ve vaší obci/městě? 1 - periferní nebo 2 - centrální(středisková) 1 - tradiční nebo 2 - moderní 1 - chudá nebo 2 - bohatá 1 - strnulá nebo 2 - měnící se 1 - výjimečná nebo 2 - nijak výjimečná 1 - udržovaná nebo 2- zanedbaná 26. Myslíte si, že těžba a energetika by se měly podílet mnohem více na obnově zdejší krajiny? 1-rozhodně ano 2-spíše ano 3-podílí se dostatečně 4-podílí se nedostatečně 5-NEVÍM 27. Další perspektivy energetiky v regionu by měly spočívat v: 1- pouze obnově a modernizaci současných elektráren 2- další výstavbě moderních elektráren, podmíněné snížením současného množství emisí 3-postupném útlumu energetiky v regionu a zaměření na podporu jiného průmyslu 4-nemám k tomu názor 28. Schválená územně plánovací dokumentace Ústeckého kraje resp. Severočeské hnědouhelné pánve stanovuje konkrétní záměry ke zlepšení komunikační sítě. Seřaďte vybrané příklady z dopravy silniční, železniční a cykloturistiky podle významu od 1-stěžejní po 10-okrajový. Každou hodnotu použijte jen jednou. a. I/8 Kladruby (Kladrubská spojka) – Teplice – Cínovec, cílově s obchvatem Dubí b. R7 (Praha) – Panenský Týnec – Chomutov c. I/27 Teplice – Litvínov – Most – (Žatec), s obchvaty Duchcova, Lomu a napojení zóny Triangle d. I/30 Teplice – Přestanov – Ústí n. L. e. R7 – I/27 mimoúrovňová křižovatka Vysočany – Velemyšleves f. I/13 Bílina, úprava průtahu g. Doubravská spojka – jihovýchodní tangenta Teplic, propojení I/13 a I/3 h. Železniční trať č. 130 Chomutov – Ústí n. L. – (Děčín), vč. přestavby žst. Teplice v Č. a Chomutov i. Propojení sítě ČD a Deutsche Bahn (projekt Euro-Cesty) (Žatec) – Most – Moldava v Krušných horách – (Holzhau – Freiberg – Chemnitz), součástí obsluha zóny Joseph a Triangle j. Cyklistické stezky: Labská stezka, Most – Doksy, Ohře, Krušnohorská magistrála 29. Koncepční materiál Ústeckého kraje s časovým horizontem 2020 vymezuje ve 4 oblastech priority rozvoje. Sestavte pořadí podle důležitosti v každé oblasti od 1-nejvíce po 5-nejméně, každou známku použijte jen jednou. Ekonomická oblast a. rozvoj nových malých a středních podniků se zaměřením na inovace b. podpora stávajících podniků a rozvoj technologií šetrných k životnímu prostředí c. rozvoj primárního sektoru (zemědělství, lesnictví, rybolov) d. omezení rozsahu dopravy a přepravních nároků e. rozvoj cestovního ruchu (infrastruktura, management, příslušné služby)

Sociální oblast a. rozvoj zaměstnanosti a snížení nezaměstnanosti b. zvyšování vzdělanosti a kvalifikace obyvatelstva c. revitalizace obcí a měst (bytový fond, kulturní a technické památky) d. zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva e. omezení sociálně nežádoucích jevů (např. potratovost, kriminalita) Environmentální oblast a. zvýšení investic na ochranu životního prostředí b. zvyšování kvality ovzduší (snižování produkce emisí) c. revitalizace nevyužívaných ploch a objektů a sanace starých ekologických zátěží d. snížení produkce odpadů (šetrné nakládání, recyklace) e. podpora ekologické funkce krajiny prostřednictvím rozmanitosti jejího využití Správa věcí veřejných a. zapojení občanů do veřejného života (na krajské a místní úrovni) b. tvorba grantových programů a projektů c. zlepšení přístupu obcí k ochraně životního prostředí d. vytvoření managementu udržitelného rozvoje e. snížení celkové zadluženosti obcí 30.

Co si myslíte o prolomení limitů těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří z roku 1991 a. v obecné poloze – jsem: jednoznačně pro – 1 pro s podmínkami – 2 jednoznačně proti – 3 NEMÁM NÁZOR – 4 b. v konkrétním případě Horního Jiřetína a Černic: ……………………………………….… ……………………………………………………………………………………………………

Ještě jednou díky za vaši spolupráci. Doplňte, prosím, o sobě základní údaje: Pohlaví: muž – 1 žena – 2 Věková skupina: 15-29 let 1, 30-44 let 2, 45-59 let 3, 60+ let 4 Stav: svobodný/á – 1 ženatý/vdaná - 2 rozvedený/á – 3 ovdovělý/á - 4 Vzdělání: neukončené a ZŠ – 1 vyučen/a a SŠ bez maturity – 2 SŠ s maturitou – 3 vysokoškolské – 4 Kategorie povolání: dělník 1, zaměstnanec 2, úředník 3, vedoucí pracovník 4, podnikatel 5, student 6, žena v domácnosti či MD 7, důchodce 8, nezaměstnaný 9 Odvětví zaměstnání: zemědělství 1, hornictví 2, zpracovatelský průmysl 3, energetika 4, stavebnictví 5, obchod a cestovní ruch 6, doprava a pošty 7, školství 8, zdravotnictví 9, ostatní činnosti 0 Domácnost: jednočlenná 1 s partnerem/kou 2 sám s dítětem, dětmi 3 s partnerem, dítětem, dětmi 4 jinak určená 5 Místo bydliště: …………………………………. Byt: vlastní - 1 podnájem - 2 Dům: rodinný - 1 bytový a jiný - 2 Děkujeme Vám za ochotu! ČÍSLO DOTAZNÍKU:

TAZATEL / KOD ÚZEMÍ:

/

DATUM: … /. .. / 2008 Kontaktní údaje: [email protected] nebo [email protected] V případě, že se z Vaší strany vyskytnou k danému tématu další poznatky, uveďte je prosím zde případně na samostatný list.

Název: REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti Autorský kolektiv:

Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc., Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D., Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc., Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D., Doc. Ing. Josef Seják, CSc., Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc., Ing. arch. Karel Beránek CSc., RNDr. Petr Jirásek, Ing. Martin Neruda, Ph.D., Ing. Petr Vráblík, Ph.D., Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.

Vědecký redaktor: Recenzenti:

Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc. Doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc. Ing. František Loudát, CSc. Doc. Ing. Ladislav Slavík, DrSc. Technický redaktor: Bc. Tomáš Přikryl Vydavatel: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí Vydání: první Náklad: 200 ks Rozsah stran: 154 s. Tisk: MINO, Ústí nad Labem ISBN: 978-80-7414-085-3