Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Fakulta životního prostředí
METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V POSTIŽENÝCH REGIONECH PODKRUŠNOHOŘÍ
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Doc. Ing. Josef Seják, CSc. Ing. Petr Vráblík, Ph.D. Ústí nad Labem 2009
Název: METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V POSTIŽENÝCH REGIONECH PODKRUŠNOHOŘÍ Aktivita A 422 Autorský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Doc. Ing. Josef Seják, CSc. Ing. Petr Vráblík, Ph.D. Vědecký redaktor: Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc. Recenzenti: Prof. RNDr. Olga Kontrišová, Ph.D. Doc. Ing. Juraj Gregor, CSc. Ing. Jan Sixta, CSc.
Podpořeno projektem Ministerstva pro místní rozvoj ČR WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“.
© Fakulta životního prostředí Univerzita J.E. Purkyně 2009 ISBN: 978-80-7414-195-9
OBSAH ÚVOD..................................................................................................................................................................... 3 1. CÍL METODIKY ............................................................................................................................................ 4 2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA MODELOVÉ OBLASTI.................................................................... 5 3. METODIKA REVITALIZACE KRAJINY................................................................................................ 12 3.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY ........................................................................................................................... 12 3.2 ANALÝZA LEGISLATIVNÍCH NOREM PRO OBNOVU ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ ............................................................. 15 3.3 METODICKÉ PŘÍSTUPY PRO OBNOVU KRAJINY ............................................................................................. 18 3.3.1. Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí................................... 18 3.3.2. Metodické základy revitalizace krajiny ............................................................................................... 20 3.3.3. Revitalizační cíle ................................................................................................................................. 23 3.3.4. Revitalizační metody ........................................................................................................................... 24 3.3.5. Možnosti realizace .............................................................................................................................. 29 3.4 METODICKÉ POSTUPY PRO EKOLOGICKOU OBNOVU KRAJINY – NÁVRH METODIKY ..................................... 30 3.4.1. Mezinárodní příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy............................................... 30 3.4.2. Možnosti a návrhy postupu revitalizací v ČR na příkladu Podkrušnohoří.......................................... 32 3.4.3. Konkretizace a metodický postup obnovy krajiny v Podkrušnohoří.................................................... 34 4. INDIKÁTORY HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH OPATŘENÍ V KRAJINĚ . 38 4.1 VLASTNOSTI A VOLBA INDIKÁTORŮ ............................................................................................................ 38 4.1.1. Indikátory založené na výskytu a uspořádání bioty............................................................................. 41 4.1.2. Indikátory založené na funkcích a procesech...................................................................................... 42 4.2 HODNOCENÍ OBNOVY ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ ....................................................................................................... 42 4.2.1. Obnova půdy po těžbě ......................................................................................................................... 42 4.2.2. Využití bioindikátorů pro hodnocení rekultivací území po těžbě......................................................... 43 4.3 PROBLÉMY PŘI POUŽÍVÁNÍ INDIKÁTORŮ ..................................................................................................... 44 4.4 PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI S INDIKÁTORY NA MOSTECKU ............................................................................. 44 5. METODIKA SYSTÉMOVÉHO PENĚŽNÍHO HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH AKTIVIT...................................................................................................................... 46 5.1 5.2 5.3 5.4
ÚVODNÍ ČÁST .............................................................................................................................................. 46 METODA HODNOCENÍ BIOTOPŮ ................................................................................................................... 46 OBECNÝ PRINCIP HODNOCENÍ REVITALIZACÍ............................................................................................... 49 METODIKY HODNOCENÍ SLUŽEB EKOSYSTÉMŮ ........................................................................................... 52
6. DOPORUČENÍ PRO PRAXI....................................................................................................................... 55 7. SROVNÁNÍ NOVOSTI POSTUPŮ............................................................................................................. 55 8. MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ METODIKY ................................................................................................... 55 9. SOUHRN – SUMMARY............................................................................................................................... 56 10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ......................................................................................................... 57 11. SEZNAM PUBLIKACÍ, KTERÉ PŘEDCHÁZELY METODICE .......................................................... 58 12. PŘÍLOHY ...................................................................................................................................................... 59 12.1 PŘÍRUČKA PRO ROZVOJ A ŘÍZENÍ PROJEKTŮ EKOLOGICKÉ OBNOVY ............................................................. 59 12.2 SEZNAM BIOTOPŮ ČESKÉ REPUBLIKY A JEJICH BODOVÝCH HODNOT (HB) .................................................. 72
ÚVOD Fakulta životního prostředí Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem pracuje od r. 2007 na řešení problematiky disparit v programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ Ministerstva pro místní rozvoj. Kolektiv pracovníků je zapojen do projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“ jehož cílem je přispět k řešení revitalizace území pánevních okresů a tak podpořit regionální rozvoj. V rámci řešení projektu byla zpracována Studie „Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří“ jejíž I. část „Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří“ byla knižně vydána v r. 2008. Na výše uvedenou část I. navazuje druhá knižní publikace jako výstup řešení z DC002 – II. část „Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“, která analyzovala možnosti řešení revitalizace území v Podkrušnohoří. Předkládaná studie navazuje na výstupy z řešení v letech 2007 (DC001) a 2008 (DC002). V roce 2009 bylo úkolem řešitelů navrhnout metodické postupy revitalizace území s možností snížení regionálních disparit v rámci řešení aktivity A422 „Metodika revitalizace krajiny v postižených regionech Podkrušnohoří“. Řešitelé přistoupili k zpracování dvou na sebe navazujících částí: Metodika revitalizace krajiny a Metodika systémového peněžního hodnocení efektivnosti revitalizačních aktivit. Spojení obou metodik přináší nový pohled na problematiku revitalizace, spojuje revitalizační postupy a zároveň uplatňuje dvě skupiny ekologických hodnocení, která umožňují systémovým způsobem hodnotit ekologické a při použití standardní analýzy nákladů a výnosů i ekonomické souvislosti revitalizačních aktivit. Uplatnění metodických postupů může přispět k harmonickému rozvoji regionu postiženého antropogenní činností. Může přispět k vytvoření podmínek pro odstranění nebo zmírnění negativních regionálních disparit, s cílem využít vnitřního potenciálu jednotlivých regionů, při respektování principů trvale udržitelného rozvoje. Věříme, že naše studie svým integrálním přístupem představuje krok k naplňování těchto principů.
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. vedoucí autorského kolektivu V Ústí n. L., listopad 2009
3
1. CÍL METODIKY Cílem prací je zpracování studie, zabývající se revitalizací území v Podkrušnohoří, která bude využitelná pro praxi. Předkládaný materiál je souborem dvou metodických postupů pro hodnocení revitalizace území, jedná se o metodiku revitalizace krajiny a metodiku systémového peněžního hodnocení revitalizačních aktivit. První materiál se zabývá analýzou problematiky antropogenně postiženého území, základními disparitami v krajině, analýzou legislativních norem zaměřených na obnovu území po těžbě a navazuje na klasickou rekultivační činnost. Uvádí metodické přístupy pro revitalizaci krajiny, vychází ze specifické terminologie obnovy krajiny, stresových faktorů působících zátěž a vyúsťuje ve vlastní metodiku revitalizace s metodickými základy, revitalizačními cíli, metodami a uvádí i možnosti realizace. V další části jsou uvedeny mezinárodně uplatňované metodické přístupy, vydané společností Society for Ecological Restoration International, jedná se o Příručku pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy (Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration Projects). Metodika revitalizace krajiny v postižených regionech Podkrušnohoří vychází z rekultivační praxe a postupů uplatňovaných v druhé polovině 20. století v Severočeské hnědouhelné pánvi (dále SHP). Druhou částí předkládaného materiálu je Metodika systémového peněžního hodnocení efektivnosti revitalizačních aktivit (kapitola 5). Propojení obou částí materiálu přináší nový přístup pro hodnocení revitalizací v krajině. Metodika bude pro uživatele volně přístupná na internetových stránkách řešitele projektu (http://fzp.ujep.cz/projekty/wd-44-07-1). Předkládané metodiky zaměřené na revitalizaci krajiny a její hodnocení jsou částí dílčího cíle DC003 projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Výstupem DC003 je komplexní metodika revitalizace území pro hospodářský, sociální a environmentální rozvoj v postižených regionech, která má integrovaný přístup k revitalizacím tak, aby mohlo být dosaženo maximálního ekologického, ekonomického i sociálního efektu z revitalizačních činností.
4
2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA MODELOVÉ OBLASTI Území okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem je oblastí, která je od konce 19. století ovlivňována intenzívní důlní a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se pod vlivem těžebních a energeticko-industriálních aktivit postupně zvyšovala. Podkrušnohorská pánevní krajina byla vědomě obětována zájmům stoupající těžby hnědého uhlí, jehož spalování se stalo základním energetickým zdrojem materiálově a energeticky náročné české ekonomiky. Povrchová těžba hnědého uhlí velkolomovým způsobem dosahovala maxima v období 80. let dvacátého století. Devastující vliv na podkrušnohorskou krajinu i na změny sociálně-ekonomické struktury jejího osídlení byl způsobován zejména těžbou hnědého uhlí a vysokou koncentrací energetického a chemického průmyslu. Severočeská hnědouhelná pánev v rozsahu cca. 300 km2 s navazujícími elektrárnami patřila na konci 80. let jako součást „Černého trojúhelníku“ k nejvíce devastovaným oblastem ve střední Evropě. Koncem dvacátého století dochází k výrazným změnám i v oblasti severních Čech. Jedná se o snížení těžby, průmyslové a zemědělské činnosti. Důsledkem toho se zvyšuje podíl opuštěných devastovaných ploch (brownfields). I když probíhaly v krajině následné rekultivace po povrchové i hlubinné těžbě hnědého uhlí, přesto území není zatím úplně revitalizováno. Nejsou dostatečně vytvořeny podmínky pro zdravé fungování ekosystému, problematický je vodní režim na antropogenních plochách. Poškozené krajiny nedokázaly dostatečně obnovit podmínky pro návrat člověka do pánevní krajiny v Podkrušnohoří. Jde o oblast s vysokou hustotou obyvatelstva koncentrovaného do měst. Problematika počtu obyvatel, rozlohy území a počtu obcí v modelové oblasti je uvedena v tabulce č. 1. Tabulka 1: Údaje o modelovém území a obyvatelstvu (stav k 31.12.2007) Rozloha Počet Počet obyvatel Počet km2 obyvatel na 1 km2 obcí Chomutov 935 125 743 134 44 Most 467 116 728 250 26 Teplice 469 129 202 276 34 Ústí nad Labem 404 120 197 298 23 Celkem MO 2 275 491 870 216 127 Ústecký kraj 5 335 823 265 154 354 MO – Modelová oblast, (Zdroj: SRÚK, 2008)
Okres
Počet měst 8 5 9 3 25
Je zde atypická struktura půdního fondu s nízkým zastoupením zemědělské půdy a nejvyšším podílem ostatních ploch v ČR. Analýza půdního fondu v modelové oblasti k 1.1.2009 je uvedena v tabulkách 2, 3, 4, 5.
5
Tabulka 2: Analýza půdního fondu k 1.1.2009 v ha Zemědělská Vodní Zastavěné Ostatní Lesní půda půda plochy plochy plochy Chomutov 38 955 35 201 3 106 1 146 15 124 Most 13 541 15 587 972 834 15 778 Teplice 15 852 17 405 760 1 046 11 838 Ústí nad Labem 18 287 12 823 1 020 910 7 432 Modelová oblast (MO) 86 635 81 016 5 858 3 936 50 172 % v MO 38,06 35,59 2,58 1,74 22,03 Ústecký kraj (ÚK) 276 366 160 207 10 265 9 241 77 373 % v ÚK 51,82 30,03 1,92 1,73 14,50 Česká republika (ČR) 4 244 081 2 653 033 162 500 130 933 695 965 % v ČR 53,82 33,64 2,06 1,66 8,82 (Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu České republiky 2009) Okres
Celková výměra 93 632 46 712 46 901 40 472 227 717 100,00 533 452 100,00 7 886 512 100,00
Podíl orné půdy z půdy zemědělské, takzvané zornění dosahuje v modelové oblasti pouze necelých 53 %, oproti více jak 71 % v ČR. Orná půda v území je zastoupena pouze 20 % viz tabulka č. 3. Tabulka 3: Orná půda v zájmovém území k 1.1.2009 v ha Zemědělská Z toho orná Nezemědělská Zornění (%) půda půda půda Chomutov 38 955 22 903 58,79 54 677 Most 13 541 9 442 69,73 33 171 Teplice 15 852 8 195 51,70 31 049 Ústí nad Labem 18 287 5 136 28,09 22 185 Modelová oblast (MO) 86 635 45 676 52,72 141 082 % v MO 38,06 20,06 61,95 Ústecký kraj (ÚK) 276 366 183 487 66,39 257 086 % v ÚK 51,82 34,40 48,19 Česká republika (ČR) 4 244 081 3 025 597 71,29 3 642 431 % v ČR 53,82 38,36 46,19 (Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky) Okres
Celková výměra 93 632 46 712 46 901 40 472 227 717 100,00 533 452 100,00 7 886 512 100,00
Výrazně se v modelovém území zvyšuje podíl ostatních ploch, zejména ve srovnání s rokem 1960. Tabulka 4: Ostatní plochy zájmového území v ha Okres Chomutov Most Teplice Ústí nad Labem MO celkem
Stav 1960 7 886 12 417 8 564 5 022 33 889
Stav 1980
Stav 1990
Stav 2008
Rozdíl 2008/1960 7 238 3 361 3 274 2 410 16 283
12 014 16 290 15 124 13 767 15 423 15 778 10 617 12 289 11 838 6 153 7 496 7 432 42 551 51 498 50 172 MO – Modelová oblast (Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
Zvýšení od r. 1960 (%) 91,78 27,07 38,23 47,99 48,05
Nejvyšší podíl ostatních ploch v rámci ČR je hlavní příčinou atypické struktury půdního fondu v modelovém území (okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem) oproti Ústeckému kraji a zejména oproti České republice. Tento atypický stav je důsledkem důlní a průmyslové činnosti. Ostatní plochy např. na okrese Most jsou zastoupeny na více jak jedné třetině území (viz tabulka č. 5).
6
Tabulka 5: Zastoupení ostatních ploch z výměry okresů v ha a % Okres Chomutov Most Teplice Ústí nad Labem MO celkem
Stav 1960 v ha 7 886 12 417 8 564 5 022 33 889
Stav 1960 v %
Stav 2008 v ha
Stav 2008 v %
8,4 15 124 26,6 15 778 18,3 11 838 12,4 7 432 14,9 50 172 MO – Modelová oblast (Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
16,15 33,78 25,24 18,36 22,03
Celková výměra 93 632 46 712 46 901 40 472 227 717
Udává se, že Severočeská hnědouhelná pánev zaujímá plochu 140 000 ha (viz graf. č. 1). V mapce je vyznačena těžební a urbanizovaná krajina. Obrázek 1: Zastoupení ploch ovlivněných důlními aktivitami
(Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 – upraveno FŽP)
Pro tuto oblast je charakteristické antropogenní zatížení v důsledku těžby. Severočeská hnědouhelná pánev je největší a těžebně nejvýznamnější hnědouhelnou pánví v České republice. Dosud se zde vytěžilo více jak 3,5 mld. tun uhlí, z toho 2,6 mld. tun lomově. Technologie lomové těžby je závislá na nutnosti přemístit z dobývacího prostoru nadložní horniny zpravidla na vnější výsypku a později na výsypku vnitřní do vytěženého prostoru. Skrývkový poměr 1:4 předpokládá odklizení 4 m3, tj. cca 8 tun nadložních zemin na 1 tunu uhlí. Zejména se jedná o jílovité horniny, částečně o terciální písky či hlinité kvartérní horniny. Hlavní disparity způsobené těžbou uhlí jsou uvedeny ve schématech č. 1 a 2.
7
Graf 1: Historický vývoj těžby v Podkrušnohoří za období 1860 až 2007 70 60 50 40
mil. t
30 20 10 0 1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2007
(Zpracováno FŽP ze zdrojů: historie těžby, materiály SHR, MUS a SD)
Schéma 1: Vliv těžby na krajinu Jak zasahuje těžba do krajiny
Proměny krajiny
Recentní útvary
Vznik nového reliéfu Změna stratigrafických poměrů Narušení hydrogeologických poměrů Devastace pedosféry – orniční a podorniční vrstvy Ovlivnění atmosféry, mikroklimatu a kvality ovzduší Narušení biosféry (fytocenóz, zoocenóz a mikrobiálních cenóz) Po těžbě zůstávají: Zbytkové jámy Výsypky Charakteristika recentních útvarů: Ekologicky extrémní Nestabilní a neproduktivní ekosystémy
Schéma 2: Problematika výsypek PROBLEMATIKA VÝSYPEK VNĚJŠÍ (mimo důlní prostor)
UMÍSTĚNÍ VÝSYPEK V KRAJINĚ
VNITŘNÍ (uvnitř lomu)
STAVBA VÝSYPEK A TECHNOLOGIE ZAKLÁDÁNÍ
Přednostní zakládání do extenzivních území
Trvalá stabilita výsypkového tělesa
Přednostní stavba koncentrovaných výsypek
Geomechanické a fyzikální vlastnosti zemin
Maximalizace využití výsypných prostorů
Tvar a únosnosti podloží a výsypky
Minimalizace plošného podílu svahových částí
Sklonitost výsypkových svahů
Maximalizace podílu plošných částí
Hydrické poměry výsypky a okolí Sedání výsypek
Přednostní uplatňování bočních úpadních způsobů zakládání
8
Na těžbu v SHP navazuje obnova krajiny formou rekultivací. Vývoj rekultivací v SHR je od 50. let 20. století zpracován z údajů Ročenky životního prostředí Ústeckého kraje (2004). Pro léta 2005 – 2008 byly analyzovány orientační údaje z materiálů jednotlivých důlních společností (viz tabulky č. 6, 7). Podrobný popis vývoje rekultivačních přístupů a technik je uveden na schématu č. 3.
Tabulka 6: Informativní přehled dokončených a rozpracovaných rekultivací v ha v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR) Rok Dokončené rekultivace Rozpracované V rekultivačním procesu
1950 1960 0 350 20 595 20 945
1970 1 100 2 465 3 565
1980 3 000 4 139 7 139
1990 2000 2005 2006 2007 2008 6 400 7 346 9 558 10 337 10 759 11 425 2 809 5 368 5 288 5 221 5 430 8 451 9 209 12 714 14 846 15 558 16 189 19 876
V rekultivačním procesu bylo zapojeno v roce 2008 celkem 19 876 ha, z toho dokončené rekultivace jsou na 11 425 ha a rozpracované na 8 451 ha.
Tabulka 7: Přehled o struktuře rekultivací dokončených v období 1950 – 2008 v ha v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR) Ostatní Celkem (ha) rekultivace Důlní společnost vč. parkové SDCH (okr. T a CHO) 1 463 1 838 139 420 3 860 MUS (Czech Coal) 1 522 3 044 154 1 647 6 367 PKÚ (okr. MO a ÚL) 519 788 27 405 1 739 SHR celkem ha 3 401 5 320 306 2 398 11 425 % 29,8 46,6 2,6 21,0 100 Vysvětl.: SDCH – Severočeské doly Chomutov, MUS – Mostecká uhelná společnost (dnes Czech Coal), PKÚ – Palivový kombinát Ústí nad Labem Druh rekultivace
Zemědělská
Lesnická
Hydrická
Největší podíl dokončených rekultivací za období 1950-2008 představuje lesnická rekultivace 5 320 ha (46,6 %). Další v pořadí jsou zemědělské rekultivace, které byly dokončeny na 3 401 ha (29,8 %). Nejmenší podíl zatím představují hydrické rekultivace (306 ha – 2,6 %), které se budou postupně rozšiřovat především zaplavováním zbytkových jam povrchových lomů. Významný rozvoj v posledních letech představuje forma ostatních rekultivací (21 %). Vývoj rekultivací shrnuje Štýs (1981, 2001) do následujících etap (viz schéma č. 3)
Schéma 3: Vývoj rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru 50. léta
60. léta
70. léta
Charakterizována extenzivní koncepcí ozeleňování, jednoduchých zemědělských rekultivací (bez použití ornice, hlavně na poddolovaných pozemcích) a zalesňováním s minimální úpravou stanoviště a s dominantním uplatňováním nenáročných průkopnických dřevin (např. rychle rostoucí topoly). Prosadila se koncepce důkladnější úpravy pozemků s využíváním „zachráněné“ ornice, s cílem tvorby půdy. V rámci lesnické rekultivace se již začal prosazovat širší sortiment přípravných, melioračních a cílových dřevin. Zlepšené tvarování výsypek. Snaha o úpravu ekotopu, který vznikal nejen úpravou nové půdy, ale i morfologie a vodního režimu. Provedena podrobná klasifikace výsypkových substrátů a nadložních skrývkových zemin. Prosazena koncepce důsledněji prováděných zemědělských rekultivací. V zemědělské rekultivaci se stále více uplatňovalo používání úrodných a potenciálně úrodných zemin na úkor přímé kultivace výsypkových a odvalových substrátů. Důraz na likvidaci starých hlubinných devastací a ojedinělých výsypek malolomů. Vysazování melioračních dřevin (bříza, topol, olše). Větší množství terénních úprav, prodlužování cyklů biologické rekultivace (u zemědělských rekultivací na 8 let, u lesnických 10-15 let).
9
80. léta
90. léta
Konec 20. stol.
Začátek 21. stol.
Ve znamení přednostního uplatňování zemědělských rekultivací. Technologicky byla již přechodem k cílené tvorbě zemědělských, lesních a vodních ekosystémů. Dochází k intenzifikaci a částečnému zkracování biologické fáze na 5 let. Charakteristická výraznou ekologizací celého rekultivačního cyklu, projevující se výraznou preferencí lesnických rekultivací před zemědělskými a snahou o tvorbu funkčních ekosystémů. Zásady tržní ekonomiky ovlivňují nejenom těžbu, ale i rekultivační činnost. Zvýšil se počet subjektů, které nabízejí projekční práce, ale i vlastní rekultivační činnost. Omezení potravinářské produkce i nové vlastnické vztahy k půdě dávají pro komplexní řešení územních celků novou dimenzi, kde jsou preferovány environmentální funkce což umožňuje, vznik ekologicky hodnotných území. Pro obnovu území je charakteristická preference koncepce krajinně ekologické obnovy velkoplošných území. Cílem rekultivačních činností je dosažení žádoucí úrovně biodiverzity velkých územních celků navazujících na přírodní prostředí v území, která nebyla hornickou činností postižena. Nastává další trend v souvislosti s finanční podporou státu a EU (Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, Regionální operační program soudržnosti NUTS II Severozápad), je snaha o návrat člověka do krajiny a je připravována resocializace území.
I když dokončování rekultivací postupovalo v posledních desetiletích tempem jednoho až několika tisíc hektarů za desetiletí, v účinnosti fungování ekosystémů se to projevilo jen velmi omezeně, a to zejména v důsledku narušeného vodního režimu rekultivované krajiny. Těžba uhlí, následná obnova území a rekultivace jsou spojeny s výraznou změnou krajiny. Jedná se o odlesnění, likvidaci agroekosystémů i ostatní zeleně, likvidaci toků, jejich překládání a v důsledku výše uvedených aktivit dochází výraznému odvodnění území. Výrazně bylo zasaženo do sídelních útvarů a dopravní infrastruktury. Antropogenně zatížený region sebou přinesl i celou řadu nerovnovážných vztahů mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti hospodářského růstu. V Podkrušnohoří se vyskytovala a ještě vyskytuje celá řada disparit, které omezují vnitřní potenciál regionu a neumožňují jeho vývoj v souladu s udržitelným rozvojem. Negativní realitou bylo, že intenzivní důlní a průmyslová činnost způsobila devastaci životního a přírodního prostředí, a s tím byla spojena celá řada environmentálních problémů (zhoršený zdravotní stav obyvatel, vyšší mortalita, migrace obyvatel, dopad emisí na lesní ekosystémy, snížení zemědělské produkce vlivem emisí a relativně vysoká likvidaci sídel). V průběhu transformačního procesu od 90. let minulého století v ČR došlo z hlediska ekonomických opatření ke změnám úrovně charakterizované hospodářskými a sociálními ukazateli a ke vzniku výrazných regionálních disparit projevující se rozdíly v zaměstnanosti, HDP, v podílu investic apod. Regionální disparity (nerovnost, rozdílnost, nepoměr různých jevů) je možné hledat v celé řadě příčin. Problém jejich vzniku je pro vývoj společnosti zásadní otázkou. S problematikou disparit se nejčastěji v ČR setkáváme v regionech, které jsou spojeny s těžbou a produkcí energie – Podkrušnohoří a Ostravsko. V případě modelového území, Chomutova až Ústí nad Labem, se jedná o oblast, která byla řazena mezi vyspělé průmyslové regiony do začátku 90. let 20. století. Zajišťovala přes 76 % veškeré těžby uhlí a produkovala více než 35 % elektrické energie v ČR. V důsledku útlumu těžby a omezení průmyslových výrob, likvidaci podniků, výrazného snížení zemědělské produkce, a tím spojeného poklesu pracovních míst v zemědělství, došlo k určité stagnaci, spojené s výrazným nárůstem nezaměstnanosti. V důsledku těžby uhlí velkolomovým způsobem a průmyslových aktivit je zde výrazné poškození životního prostředí, krajiny i sídel, což vyžaduje státní i regionální podporu. Podle hodnocení regionů dle publikace „Úvod do regionálních věd a veřejné zprávy“ (kolektiv autorů) je Ústecký kraj – vymezený okresy modelového území Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem a ostatním územím okresy Děčín, Louny a Litoměřice, zařazen jako
10
region upadající (společně s Moravskoslezským a Olomouckým krajem). Zdůvodněním jsou zásadní problémy v socioekonomickém rozvoji. V případě Ústeckého kraje se jedná o problémy spojené s útlumem dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých problémů jako jsou např. vysoká míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů či odchod mladé kvalifikované pracovní síly. Je obecně charakterizován jako dříve vyspělá oblast, ale v důsledku změny struktury poptávky došlo ke stagnaci či úpadku tradičních průmyslových odvětví (těžba uhlí, energetika, hutnictví, textilní výroby, těžké strojírenství) profilujících ekonomickou strukturu regionů. Vyznačují se rostoucí mírou nezaměstnanosti, klesající ekonomickou úrovní ve srovnání s ostatními regiony, nízkou mírou ekonomické aktivity zejména v případě žen, vysokou mírou migrace a neadekvátní infrastrukturou. Cílem regionální politiky je podpora rozvoje problémových regionů, kam Podkrušnohoří patří. Je snaha o eliminaci rozdílu na hospodářské úrovni a usměrňování jejich dalšího rozvoje ve vazbě na hospodářskou politiku státu. Kromě ekonomické oblasti je třeba brát v úvahu i oblast sociální, ale zejména problémy ekologické (trvale udržitelný rozvoj) a environmentální (zátěž prostředí).
11
3. METODIKA REVITALIZACE KRAJINY 3.1 Úvod do problematiky Cílem metodiky je poskytnout určitý návod na možnosti zpracování revitalizačních postupů za účelem obnovy životního prostředí v souladu se Strategií udržitelného rozvoje (dále SUR) pro regiony a obce. Metodika by měla do určité míry vyjadřovat společenský a politický konsensus v souladu s tématy, prioritami a cíli. Obecně by měla vycházet z jednotlivých pilířů udržitelného rozvoje a tvořit návrhy od obcí směrem na region a „stát“. Podkladem by měly být i dříve schválené cíle a opatření pro rozvojovou oblast. Metodika je situována do oblasti Podkrušnohoří. Jedná se o oblast, která je více jak 100 let ovlivněna intenzivní důlní a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se pod vlivem uvedených těžebních a energeticko-industriálních aktivit postupně zvyšovala. Podkrušnohorská pánevní oblast byla obětována zájmům stoupající těžby hnědého uhlí, jejímž výsledkem byla devastovaná krajina, ale i negativní vliv na zdraví obyvatel. V důsledku transformace české ekonomiky po roce 1990 dochází k výrazným změnám i oblasti severních Čech. Dochází k útlumu těžby, průmyslové činnosti, v zemědělství se snížila intenzita hospodaření, využití půd a v důsledku snižování stavu hospodářských zvířat se výrazně snížil rozměr živočišné výroby. Z důvodu nižší průmyslové i zemědělské činnosti se zvyšuje podíl opuštěných devastovaných ploch (brownfields), nevyužívaných agrárních ploch. V oblasti je zároveň nejvyšší nezaměstnanost v rámci ČR. Probíhala obnova po těžebních a průmyslových činnostech, krajina byla sanována a rekultivována, ale dosud nejsou plně obnoveny podmínky pro normální fungování ekosystémů. Z těchto důvodů je nutno zabezpečit revitalizaci území a vytvářet podmínky pro návrat člověka do obnovované krajiny, což přispěje k celkové resocializaci území. Příspěvkem Fakulty životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem na řešení problematiky silně antropogenně postižené oblasti byly zahájeny práce na projektu výzkumu regionálních disparit. Účelem projektu je přispět k nápravě devastované oblasti severních Čech, podílet se na návrzích metodických postupů pro řešení účinné revitalizace území pánevních okresů a k návratu člověka do obnovené krajiny. Získanými poznatky lze tak přispět k řešení regionální politiky a ke snížení environmentálních i sociálně-ekonomických disparit. Antropogenní činnost v krajině historicky byla spojena s výraznou změnou krajiny (viz schéma č. 4.).
12
Schéma 4: Zásahy člověka do krajiny Intenzita zásahu člověka v krajině Kulturní krajina Narušená kulturní krajina
Degradace prostředí
Devastace
Ekologická katastrofa
Vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se blíží harmonickému stavu Autoregulační schopnost je zachována Stabilita přírodních složek je narušena člověkem Existence částečné autoregulace Dlouhodobé a intenzivní působení stresového faktoru Vyšší míra narušení stability přírodních složek Částečná autoregulační schopnost Přechodný či trvalý charakter Při ústupu zátěže může dojít k regeneraci – návratu k autoregulaci a obnově ekologické rovnováhy krajiny Znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek Likvidace části půdy i rostlinstva Struktura zcela přeměněna Přírodní složky zničeny Vyloučena autoregulace, neexistuje homeostáze Obnova možná vkladem energie (biotechnická opatření) Nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému Podmínky biologické reprodukce systému zanikají
Se zásahy člověka do krajiny je spojeno historicky odlesnění, likvidace agroekosystémů a ostatní vegetace. V důlní krajině dochází k likvidaci toků, k jejich překládání a v důsledku toho i k výraznému odvodnění území. Pokud dopadne na odvodněné plochy sluneční energie, přemění se v teplo, zrychlí se transport látek do atmosféry, zvětší se rozdíly teplot mezi dnem a nocí, zvětší se rozdíly teplot mezi antropogenně postiženými plochami a Krušnými horami. To může mít za následek i zrychlené proudění vzduchu i přívalové srážky, ubývají malé a časté srážky, přibývají přívalové srážky, když jsou méně časté. Pokud jsou odvodněny velké plochy, což je problém SHP, dochází k velkým teplotním rozdílům mezi místy. Vytváří se velké teplotní rozdíly, jejichž důsledkem se krajina mění ze živého dynamického systému na systém neživý fyzikální, bez schopnosti autoregulace a možnosti zlepšení. Na odvodněné ploše se většina slunečního záření přeměňuje v teplo a sluneční energie se uvolňuje jako teplo vedením a zářením. Na níže uvedeném obrázku č. 2 vidíme, že funkční ekosystémy jižních svahů Krušných hor zchlazují za slunného letního dne na průměrné teploty do 20 °C, na rozdíl od antropogenizovaných území (viz území povrchových těžeb a výsypek).
13
Obrázek 2: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. Snímek z 10.8.2004 (kinetické teploty ve °C). [ °C ]
(Zdroj: Hesslerová, 2008 – cit. Seják, 2008)
Krajina, která disipuje sluneční energii prostřednictvím evapotranspirace, vykazuje malé rozdíly teplot mezi dnem a nocí. Krajina, která postrádá vodu a vegetaci, vykazuje velkou denní amplitudu teplot. Z uvedeného vyplývá, že toky vody a energie jsou spolu propojeny, rovněž tak i toky látek v krajině. Z důvodu snižování organických látek v půdě dochází k okyselení půd, které může uvolňovat obsah těžkých kovů. Okyselení půdy snižuje její úrodnost. Naproti tomu přirozené a funkční ekosystémy se vyznačují uzavřenými koloběhy látek a nízkými ztrátami živin. To je důvodem řešení problematiky energetické účinnosti při využívání krajiny. Následující obrázek č. 3 ukazuje satelitní snímky vývoje krajinného pokryvu severních Čech a jižního Saska a jeho relativních teplot. Snímky potvrzují výše zmíněný fakt, že i když mezi léty 1986 a 2004 se velkoplošné holé povrchy v pánevních podkrušnohorských okresech vlivem rekultivací zmenšily, zůstává disipační schopnost rekultivované krajiny v důsledku nekvalitní vegetace a nedostatku vody nadále relativně nízká a jen velmi pomalu se mění od nejteplejších k teplým a středně teplým povrchům (nejchladnějšími jsou za přímého slunečního svitu povrchy s nejkvalitnější vegetací s dostatkem vody).
14
Obrázek 3: Vývoj krajinného pokryvu severních Čech a jižního Saska a jeho radiačních teplot Krajinný pokryv 1986
Krajinný pokryv 1995
Krajinný pokryv 2004
Relativní teplota krajinného pokryvu 1986
1995
2004
(Zdroj: Hesslerová, 2008 – cit. Seják, 2008)
3.2 Analýza legislativních norem pro obnovu území po těžbě Na problematiku rekultivací se vztahují zejména dvě zásadní legislativní normy. Jedná se o zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění pozdějších předpisů je stanoveno, že při zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů jsou právnické a fyzické osoby povinny řídit se zásadami ochrany zemědělského půdního fondu (dále ZPF). Konkrétně jde o co nejmenší narušení organizace ZPF, hydrologických a odtokových poměrů v území a sítě zemědělských komunikací. Dále mají povinnost navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany ZPF nejvýhodnější. Musí přitom vyhodnotit předpokládané výsledky navrhovaného řešení na ZPF s přihlédnutím k možnostem rekultivace, a to zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením. Při stavební, těžební i jiné průmyslové činnosti a průzkumech patří realizace takových opatření, aby bylo zabráněno škodám na ZPF, a právnické a fyzické osoby jsou povinny zajišťovat následující opatření: - skrývat odděleně svrchní kulturní vrstvu půdy, popřípadě i hlouběji uložené zúrodnění schopné zeminy na celé dotčené ploše a postarat se o jejich hospodárné využití nebo řádné uskladnění pro účely rekultivace anebo zajistit na vlastní náklad jejich odvoz a rozprostření na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, pokud v odůvodněných případech tento orgán neudělí výjimku z povinnosti provést skrývku uvedených zemin, - provádět vhodné povrchové úpravy dotčených ploch, aby tvarem, uložením zeminy a vodními poměry byly připraveny k rekultivaci, pokud provedení rekultivace přichází v úvahu,
15
-
provádět podle schválených plánů rekultivaci dotčených ploch, aby byly způsobilé k plnění dalších funkcí v krajině, učinit opatření k zabránění úniku pevných, kapalných a plynných látek poškozujících zemědělský půdní fond a jeho vegetační kryt.
Má-li být půda po ukončení účelu odnětí vrácena do zemědělského půdního fondu nebo rekultivována zalesněním (osázením dřevinami nebo keři) či zřízením vodní plochy, je povinnost zpracovat plán rekultivace. Další normou, která navazuje na výše uvedený zákon (č. 334/1992 Sb.), je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany ZPF. Problematiku rekultivací řeší zejména § 5, který se zabývá postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování a projednávání návrhů na stanovení dobývacích prostorů. Při zpracování návrhu na stanovení dobývacího prostoru na ZPF je právnická nebo fyzická osoba oprávněná k dobývání (těžbě) nerostů, v jejímž zájmu byl vydán souhlas ke stanovení dobývacího prostoru podle zvláštních předpisů povinna zajistit: - vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond a dále přihlíží k povaze ložiska nerostů a způsobu jeho budoucího dobývání, - podrobnosti o obsahu vyhodnocení. Při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání je třeba vyhodnotit důsledky navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na ZPF. Oprávnění k těžbě je vystaveno místně příslušným báňským úřadem na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštních předpisů. Po skončení účelu nezemědělského využití odňaté půdy je stanovena povinnost provést rekultivaci podle schváleného plánu: - budou odstraněny všechny dočasné stavby, zařízení a jiné hmotné zbytky po ukončené nezemědělské činnosti, které by bránily provedení rekultivace, - budou zahájeny a plynule prováděny jednotlivé činnosti a opatření technické a biologické části rekultivace, - po celou dobu provádění rekultivace bude veden protokol (provozní deník), v němž bude zaznamenán průběh rekultivačních prácí, jejich postupy, termíny v plánu rekultivace a další podrobnosti pro posouzení jakosti, rozsahu a úplnosti prováděné rekultivace, - po ukončení poslední etapy biologické rekultivace bude oznámeno orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, že rekultivace byla ukončena, aby mohlo být provedeno převzetí rekultivovaných pozemků vlastníky nebo nájemci. - aby mohla být ukončená rekultivace převedena podle jejího způsobu do odpovídající kultury (ZPF, lesa, ostatní plochy apod.) Vyhodnocení důsledků navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na zemědělský půdní fond obsahuje textovou (celkové zhodnocení důsledků těžby na ZPF, charakter devastace, opatření k zahlazení devastačních projevů a časový harmonogram), tabulkovou a grafickou část (katastrální mapy).
16
Plán rekultivací obsahuje: Technickou část s údaji o množství skrývaných zemin, jejich využití, cíli a způsoby terénních úprav pozemků, výsypek a odvalů včetně přípravy pozemků pro biologickou rekultivaci, úpravě vodního režimu, melioračních opatření a způsobu vybudování příjezdových a provozních komunikací, Biologickou část, ve které je třeba uvést meliorační osevní postup, intenzitu hnojení a cíl rekultivace, Časový postup technické a biologické rekultivace, Rozpočet nákladů na provedení rekultivace, Mapové podklady s vyznačením údajů vymezených v bodech 1, 2 a 3, profily terénu před a po rekultivaci včetně napojení rekultivovaného území na okolní terén. Povinnost rekultivací ukládá i zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (č. 44/1988 Sb.), kde jsou uvedeny povinnosti organizacím, jimž vzniklo oprávnění k dobývání výhradních ložisek. Organizace, je povinna vypracovat plány otvírky, přípravy a dobývání těchto ložisek. Součástí plánů otvírky, přípravy a dobývání je vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání důlních škod vzniklých v souvislosti s plánovanou činností a na sanaci a rekultivaci dotčených pozemků včetně návrhu na výši a způsob vytvoření potřebné finanční rezervy, které je organizace povinna vytvářet. Finanční rezerva se vytváří: =
Σ nákladů na zahlazení tuny vytěženého uhlí
Na každou těžební lokalitu se vypočítává samostatně. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám sanace pozemků dotčených dobýváním. Tyto rezervy jsou nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Podrobnosti o plánech otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek a o plánech zajištění a likvidace hlavních důlních děl a lomů stanoví Český báňský úřad obecně závazným právním předpisem. Další legislativní normou, kterou lze uplatnit při obnově území je zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb., Vychází ze základního cíle územního plánování, jímž je vytvářet předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území (§ 18). Dalšími normami jsou např. zákon o vodách 254/2001 Sb., ve vazbě na odkaliště a zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., stanovující povinnost vytvářet finanční rezervu pro rekultivaci skládky. Česká vláda ve snaze řešit problematiku ekologických škod přijala dne 16. ledna 2002 usnesení č. 50, v němž odsouhlasila postupné vyčlenění částky 15 mld. Kč z privatizačních výnosů jako účast státu na nákladech revitalizace krajiny narušené těžební činností státních hnědouhelných podniků ve vymezeném území Ústeckého kraje. V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních Čechách (např. zákon č. 178/2005 Sb. – ekologické závazky: náprava škod způsobených těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území. Jde o zapojování rekultivovaného území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje, zainvestování infrastruktur, zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro veřejné zájmy a rozšíření možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené krajině včetně možností jejího využití pro bydlení, obživu a volný čas.
17
3.3 Metodické přístupy pro obnovu krajiny 3.3.1. Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí Pojem revitalizace (revitalization, reviving, revivification) se zařadil v posledním období mezi často frekventované termíny. Kromě vazby na biologii (návrat k životu) je v druhé polovině 20. století pojem revitalizace vztahován ke krajině. V současnosti se v české odborné literatuře používá v širším a užším slova smyslu. V širším slova smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně ekonomických, související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně ovlivněných území, jedná se o český termín adekvátní k anglickému termínu restoration. Tento termín se používá v dále uvedených souvislostech: Revitalizací rozumíme například funkční zapojení do krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území v souladu s územním plánem (Lysenko, 1996). Dále pod pojmem revitalizace rozumíme návrat krajiny s narušeným horninovým prostředím do stavu před lidským zásahem. I když nemůže jít o skutečný návrat do původního stavu, ale o jakýsi kompromis, o úpravu, která bude respektovat jak přírodu, tak lidské osídlení a činnost lidí (Kukal, Reichman, 2000). S poněkud užším pojetím se setkáváme v definicích Lisického (1993) a Klindy (2000), kteří uvádějí revitalizaci jako oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou různorodost. Cudlín (2001) rozumí pod pojmem revitalizace krajiny zvyšování její ekologické stability. S termínem revitalizace se v ČR setkáváme i běžně v praxi. Je součástí krajinotvorných programů MŽP, Programu péče o krajinu v souvislostech s obnovou života v krajině, případně vybraných segmentů krajiny (Program revitalizace říčních systémů). V současnosti je význam biologický a environmentální často rozšiřován o ekonomickou dimenzi a je spojován s komplexní sociálně-ekonomickou obnovou regionu (zdevastované krajiny, sídelních útvarů, vytváření pracovních míst a prosperity), zejména na Ostravsku a v severních Čechách – v Severočeské hnědouhelné pánvi (SHP). V anglosaské literatuře, ale i v našich zemích, se můžeme setkat s celou řadou pojmů, respektive terminologických překryvů, které se „oživení prostředí a obnovy podmínek na druhovou různorodost“ týkají, obdobnými termíny jsou: Obnova krajiny (recovery, restoration, regeneration, rehabilitation, revival, rebirth, reestablishment, renovation, reconditioning). Rekultivace krajiny (reclamation, recultivation): - lidská činnost zaměřená na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny (Encyklopedie Země, 1983), - opětovná kultivace znehodnocených pozemků (např. po těžbě nerostných surovin) za účelem jejich navrácení do zemědělské výroby nebo pro zalesnění (Klinda, 2001), Meliorace krajiny (melioration): - obnova žádoucích vlastností degradované krajiny (Štýs, 1981), - soubor opatření různého druhu zaměřený na úpravu přírodního prostředí s cílem jeho lepšího využití (Klinda, 2001), Rehabilitace krajiny (rehabilitation, restitution): - návrat k ekologické stabilitě a estetickým kvalitám (Petříček, 2002), - uvedení něčeho do původního stavu – např. krajiny (Akademický slovník, 2000),
18
Optimalizace krajiny: - hledání společensky optimálního stupně destabilizace ve srovnání s přírodním stavem, tento stav stačí pro uspokojování všech našich potřeb, aniž by došlo k narušení regulačních a regeneračních procesů v krajině (Cudlín a kol., 2001), - vyhledávání nejlepší možné varianty, řízeného děje, rozhodnutí a postupu (Akademický slovník, 2000), Rekonstrukce (reconstruction): - rekonstrukce přírodních geobiocenóz, - navrácení původních vlastností, obnovení do původní podoby (Klimeš, 1981), Remediace (remediation): - cílem je obnova přirozených vlastností půdy znečištěné průmyslovou činností (Němeček, 1999), Regenerace (regeneration, recovery, resuscitation): - rozumí se schopnost organismu obnovovat buňky, orgány nebo celé části těla, případně i krajinný segment, - všeobecně jde o uvedení do původního stavu, např. krajiny (Klinda, 2001), Sanace (Sanierung): - ozdravění, náprava špatného stavu, V souvislosti s báňskou činností se pak termín používá spíše pro úpravu stability svahů či překrytí uhelné sloje nebo dna lomu. Schéma 5: Terminologické vazby k pojmu revitalizace krajiny
Rekultivace Rekonstrukce
Optimalizace
Obnova
Revitalizace krajiny
Rehabilitace
Meliorace
Remediace Regenerace
S obnovou krajiny a revitalizací je vždy spojena zátěž prostředí. Zátěž prostředí je úzce spjata s problematikou stresové ekologie (stress ecology) a stresu.
Stres - je stav biologického systému projevující se souborem všech nespecifikovaných změn, vyvolaných určitým stresovým faktorem, - je důsledek zatížení organismu environmentálními vlivy. Stresory - jsou faktory prostředí, které negativně působí na přirozený vývoj organismu, na jeho stav a rozmnožování. Může se jimi stát jakákoliv látka (nebo její nedostatek), energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí nebo trváním svého působení 19
překročí kapacitu systému udržovat jej v dynamické rovnováze a vyžaduje vnější zásah. (Klinda, 2000) Zátěž prostředí působí stresové faktory jak přírodní (exogenní a endogenní), tak antropogenní. Přehled stresových faktorů působících zátěž prostředí (viz schéma č. 6).
Schéma 6: Zátěž prostředí Faktory působící zátěž prostředí Přírodní
Antropogenní
Abiotické Podnebí a povětrnostní podmínky
Biotické Biota
Půdní faktory
Průmyslové škodliviny Agrotechnické zásahy Rekreační zásahy Cílené zásahy
Hlavním problémem v Podkrušnohoří je problematika zátěže prostředí způsobená antropogenní činností. K narušení původních vlastností dochází zejména: těžbou nerostných surovin, rozvojem průmyslu a rozvojem urbánního prostoru. K odstranění výše uvedených deteriozačních vlivů by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny, tj. rekultivaci a následně i revitalizaci a resocializaci krajiny. Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen, poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunity) a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje biotickou podporu z fyzikálního prostředí, vhodné toky, výměny organismů a látek s okolní krajinou a znovuzřízení kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů. Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu, který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj podél jiné trajektorie.
3.3.2. Metodické základy revitalizace krajiny Při výzkumu revitalizačních procesů či realizací revitalizačních programů v krajině je nutné vycházet z teoretických základů jako jsou: -
biologické principy ochrany přírody (conservation biology),
-
stresová ekologie (stress ecology),
-
krajinná ekologie (landscape ecology),
-
biologické principy revitalizačních opatření (restoration ecology),
-
biodiagnostika.
20
Zásady revitalizace krajiny: Pro každou konkrétní lokalitu je třeba stanovit, jak nově vzniklá krajina bude posouvána směrem ke klimaxu za účelem minimalizace energetické dotace a udržitelnosti. Řešení konkrétní lokality je třeba podřídit komplexnímu začlenění do okolní krajiny. Veškeré environmentální problémy, vztahy jednotlivých složek, je třeba řešit komplexně. Konkrétní lokalita by měla být schopna samostatně plnit ekologické funkce. Navržená revitalizační opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné. Základní zásady revitalizace krajiny, lze shrnout do následujících bodů: 1) Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem po vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace nutná pro udržení navrženého stavu). 2) Snažit se o komplexní přístup – v návrhu je třeba uvažovat pokud možno všechny podstatné části krajinného systému (včetně jejich další údržby). 3) Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v „uzavřené oblasti“ (např. povodí či subpovodí). 4) Navržená opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné. Jedním z nástrojů komplexní revitalizace území je ekosystémový management v rámci trvale udržitelného rozvoje. Je zaměřen na sledování bioty ve vazbě na aktivity člověka, hodnocení a zachování jednotlivých druhů společenstev a ekosystémů a vývoj mezioborových přístupů k ochraně biodiverzity, které vycházejí z budoucího zaměření území. Úspěšnost revitalizace lze mimo jiné hodnotit pomocí monitorování rozvoje rostlinných a živočišných společenstev. Revitalizace může být potřebná či nutná v různých částech přírody a krajinných segmentů, a to např.: * v narušených ekosystémech v chráněných územích (části přírody – lesní i nelesní ekosystémy), * vodním režimu krajiny (krajinné segmenty – drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady), * kulturní krajině (krajinné segmenty jsou skupiny geobiocenů v rámci bioregionů, malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině), * sídelní krajině (krajinné segmenty – leso-zemědělská krajina, s rozptýlenou krajinnou strukturou, malá sídla a usedlosti, * u antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace (krajinné segmenty – místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, odvaly, výsypky, skládky). Uvádíme příklady postupů při revitalizaci výše uvedených částí přírody a krajinných segmentů, při kterých se vychází ze: - zjištění stupně jejich narušenosti - z rozhodnutí o potřebě revitalizace - z návrhu revitalizačních opatření - zjištění míry úspěšnosti zásahu sledováním dalšího vývoje
21
Příklad revitalizace narušených ekosystémů v chráněných územích
Krajinný segment Lesní i nelesní ekosystémy. Stupeň narušenosti – zjišťování Hodnocen reakcí ekosystému na působení stresových faktorů hodnocením regeneračního potenciálu. Rozhodnutí o potřebě revitalizace Plány péče v CHÚ. Návrh revitalizačních opatření Ponechání těchto ekosystémů samovolnému vývoji, ekologicky šetrné hospodaření, využití přirozené obnovy a zkrácení obnovných cyklů, změna druhové skladby, regulace biologických škůdců, blokování sukcesního stadia. Sledování úspěšnosti zásahu Monitorováním vývoje ekosystémů.
Příklad revitalizace vodního režimu krajiny: Zvláštní postavení, zejména pro svůj rozsah.
Krajinný segment Drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady. Stupeň narušenosti – zjišťování Narušenost vodního režimu, změna koryta toku, snížení samočisticí schopnosti toku, přeměna říčních niv, zrychlení odvodu vody z krajiny, narušení malého oběhu vody v krajině. Rozhodnutí o potřebě revitalizace Program revitalizace vodních toků, komplexní pozemkové úpravy v rámci územně plánovací dokumentace. Návrh revitalizačních opatření Revitalizace koryta toku, změna využití nivy, úprava drenážních systémů, úprava vodních nádrží, udržování a zakládání mokřadů (obrana proti stavům sucha). Sledování úspěšnosti zásahu Hydrologická měření a bioindikace změn vodního režimu v krajině.
Příklad revitalizace ekologické stability kulturní krajiny
Krajinný segment Skupiny geobiocenů v rámci bioregionů, Malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině. Stupeň narušenosti – zjišťování Destabilizace krajiny, stupeň ekologické stability, narušení retenční schopnosti krajiny, hodnocení krajinného rázu. Rozhodnutí o potřebě revitalizace Územní systémy ekologické stability na lokální úrovni, Program péče o krajinu, komplexní pozemkové úpravy, územně plánovací dokumentace. Návrh revitalizačních opatření Rekonstrukce a doplnění biocenter, biokoridorů a interakčních prvků,
22
Protierozní a protipovodňová opatření, opatření ke zvýšení retenční schopnosti krajiny. Sledování úspěšnosti zásahu Monitorování změn v krajině.
Příklad revitalizace sídelní krajiny
Krajinný segment Lesnicko-zemědělská krajina s rozptýlenou krajinnou strukturou, Malá sídla a usedlosti. Stupeň narušenosti – zjišťování Narušení hygienické a estetické parametry životního prostředí sídel, Narušení plnění sociálních funkcí. Rozhodnutí o potřebě revitalizace Územně plánovací dokumentace, Programy péče o sídla, Generel městské zeleně. Návrh revitalizačních opatření Zlepšení sídelní infrastruktury, výsadby a údržby zeleně, posílení vazby sídel na krajinu. Sledování úspěšnosti zásahu Hodnocení formy demografické studie obyvatelstva.
Příklad revitalizace antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace
Krajinný segment Místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, odvaly, výsypky, skládky. Stupeň narušenosti – zjišťování Plochy s nejnižšími stupni ekologické stability, minimum bioty, převaha minerálních složek v půdních substrátech. Rozhodnutí o potřebě revitalizace Územně technické řešení rekultivace jako součást územně plánovací dokumentace. Návrh revitalizačních opatření Rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické i pro rekreační a ostatní účely, Rekultivace ploch po starých ekologických zátěžích a remediace půdy. Sledování úspěšnosti zásahu Monitorování změn v krajině.
3.3.3. Revitalizační cíle Stanovení realistických cílů revitalizace je základní podmínkou jak pro úspěšnost akce, tak i pro možnost jejího hodnocení. Obecně lze konstatovat, že ale cíle jsou velmi rozdílné a vždy od určitého specifického zaměření hodnotitele: - pracovníci ochrany přírody vnímají revitalizaci jako obnovu ohrožených druhů a populací, - environmentalisté ji chápou jako obnovu kvality vody, vzduchu, půdy, - krajinní ekologové se snaží obnovovat optimální strukturu a propojenost biotopů (pomocí hodnocení struktury krajinného pokryvu), - agroekologové nahlížejí na revitalizace z pohledu produktivity agroekosystémů a ochrany zemědělské půdy.
23
Vnímání revitalizačních cílů se mění podle postoje hodnotitelů k přírodě, vedle čistě ekologických cílů se připojují další aspekty např. sociální, ekonomické, politické, historické, kulturní, morální, estetické apod. Dalším příkladem použití tohoto termínu je revitalizace ve smyslu zajištění služeb ekosystémů, tj. materiálových a energetických toků, fyzikálních a chemických vlastností, jako je kvalita vody, půdotvorné procesy a vytváření biologických struktur. O revitalizacích možno uvažovat i ve smyslu vytváření hodnot, kladně hodnocených společností, které můžeme obecně označit za služby ekosystémů (Seják, 2008, dále viz tabulka č. 8). V krajinném prostoru by měly být revitalizační cíle definovány s ohledem na základní cíle ochrany přírody: reprezentativnost (správné procentické zastoupení jednotlivých typů), udržování evolučních procesů, udržování životaschopných populací a resilienci ekosystémů, tj. autoregulační schopnost ekosystému vrátit se z narušeného do původního stavu, viz tabulka č. 8.
Tabulka 8: Specifikace revitalizačních cílů Reprezentativnost
Životaschopné populace
Ekologické a evoluční procesy
Změna životního prostředí (vztah k resilienci)
Reprezentovat všechna Výběr nejdůležitějších Existuje mnoho procesů (tok genů, migrace, opylování, přirozená společenstva druhů (tzv. keystone Resilience závisí na velkých dynamika predátorů a kořisti, plochách přirozených biotopů v podobě propojené species, ohrožené cyklus vody a látek). a jejich konektivitě – vhodným sítě (většinou směs druhy, specialisté různých forem přístupem je propojování Pro různé procesy jsou na daný biotop) – fragmentované krajiny. ochrany) – podobný důležité různé druhy většinou 5-20 druhů. princip jako ÚSES. revitalizací.
Nezbytností je mapa potenciální vegetace.
Poté k těmto druhům zjistit počet rozmnožujících se jedinců.
Zjistit, zda je ekosystém kontrolován top-down (např. velcí savci nebo predátoři) – jejich dodání pomůže nastolit (obnovit) mnoho funkcí.
Určit procento zastoupení jednotlivých typů kategorií potenciální vegetace a snažit se je dodržet při revitalizacích a ochraně přírody.
Analýza schopnosti přežití a individuálních potřeb populací.
Tok genů, migrace, opylování – konektivita.
Nutné počítat s globálním oteplováním – posuny hranic stávajících biotopů (kvůli klimatu, suchu, zaplavení mořem) – nutné vyčlenit další plochy pro jejich rozvoj.
Každý typ kategorie potenciální vegetace má svá stádia sukcesního vývoje. Žádoucí je jejich směs. (Mansourian a kol., 2005, cit. Prokopová, Cudlín, 2008)
Vyskytují se i názory, že degradované ekosystémy jsou i natolik poškozené a vystavené stresu, že už se nikdy plně nezotaví, proto je třeba raději zvolit náhradní ekosystém.
3.3.4. Revitalizační metody Podle zvoleného cíle revitalizace, současného stavu lokality a typu revitalizované plochy závisí výběr revitalizační metody. Metody se dají nejlépe rozdělit podle intenzity zásahu.
24
Je nutno zohlednit příčiny vedoucí k degradaci nebo bránící ekosystému, aby samovolně a v požadovaném čase zregeneroval do námi stanoveného cílového stavu.
Ponechání primární či sekundární sukcesi Sukcese je jednosměrný proces, kdy společenstva prochází různými stadii a končí klimaxem, který představuje konečný stav ekosystému a který má obvykle největší druhovou diverzitu, nejvíce potravních vazeb, a proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci a nejekonomičtější koloběh látek. Primární sukcese probíhá na ploše, kde nenacházíme pedony, kde není vytvořena půda. Vývoj ekosystémů je závislý na biologických a fyzikálních procesech. Rozvoj ekosystémů na nově vznikajících plochách včetně časového rozpětí biologických a fyzikálních procesů je znázorněn v tabulce č. 9.
Tabulka 9: Časové rozpětí biologických a fyzikálních procesů tvořících součást rozvoje ekosystému na nově vzniklých plochách Biologický proces Časové rozpětí (roky)
Fyzikální proces
Proces
Časové rozpětí (roky)
Proces
1 až 5
Imigrace vhodných druhů rostlin
1 až 1 000
Akumulace jemného materiálu díky zvětrávání hornin nebo fyzikální depozici
1 až 5
Zavedení vhodných druhů rostlin Akumulace jemného materiálu, zachyceného rostlinami Akumulace živin z půdních minerálů rostlinami
1 až 10 1 až 100 1 až 100 1 až 20 1 až 20 1 až 20 1 až 100
Akumulace N biologickou fixací z atmosféry
1 až 1 000 1 až 100 1 až 1 000
Imigrace půdní flory a fauny podpořená akumulací organického materiálu Změny v půdní struktuře a obratu organického materiálu díky aktivitám rostlin, půdních mikroorganismů a živočichů 10 až Zlepšení vodní kapacity půdy díky změnám v půdní struktuře 10 000 Redukce toxicity v důsledku akumulace 100 až organického materiálu 10 000 (Dobson, 1977, cit. Prokopová, Cudlín, 2008)
Rozklad půdních minerálů díky zvětrávání Vylepšování využitelné vodní kapacity vody Uvolňování minerálních živin z půdních minerálů
Průsak mobilních materiálů z povrchu do nižších vrstev Zformování odlišných horizontů půdního profilu
Pro rozvoj biotopů jsou primární především fyzikální a chemické vlastnosti nově vzniklých ploch, důležitější je biologický proces, zejména proces akumulace živin. To platí zejména pro dusík, který je obsažen v půdě pouze v organické hmotě, ze které se uvolňuje pomalou dekompozicí. V místech, kde není vyvinuta půda, lze předpokládat, že bude i nedostatek dusíku. Akumulace živin je limitujícím faktorem určujícím rychlost rozvoje ekosystému. Mladá sukcesní stadia jsou charakterizována otevřeností ekosystému a pomáhají vytvářet ekosystémy bohaté na druhy. Sekundární sukcese je vývojem v situaci, kdy je zachována původní půda. Pro obnovu silně narušených ekosystémů nemá již tak zásadní význam, velká část vývoje se odehrává v rámci primární sukcese.
25
Sukcese má několik fází: • kolonizace, kdy důležitými faktory jsou tolerance a expanzivita pionýrských druhů a příhodnost prostředí, • vývojová fáze, kdy se začíná projevovat interakce mezi druhy, • fáze dospívání, hlavním faktorem je vnitřní kvalita plochy a konkurenční vztahy mezi druhy, populacemi či jedinci (kompetice). Obnova území po přírodních, ale zejména antropogenních zásazích, může probíhat i formou přirozené (spontánní) sukcese, která vede k vytváření přírodě bližším ekosystémům. Lze předpokládat zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty a úsporu finančních prostředků oproti klasickému rekultivačnímu procesu. Problémem však je délka obnovy a možnost zapojení do kulturní krajiny, zvláště s vysokou hustotou obyvatelstva. Pro případné využití přirozené sukcese je třeba zhodnotit stav přírodních procesů a případných rizik; zda je ekosystém schopen návratu do požadované (referenční) podoby cestou samovolné sukcese a je-li doba k přirozené obnově přijatelná.
Řízená sukcese Na některých plochách, po jejich opuštění báňským provozem a před zahájením klasických forem rekultivací, se vyskytují místa, na kterých probíhala přirozená sukcese. Tyto biotopy se po drobných technických a biologických úpravách mohou stát krajinotvorným prvkem, který může navázat či doplnit některé z klasických forem rekultivace, zemědělské nebo lesnické. Toto netradiční řešení je možno uplatnit zejména tam, kde jsou již vymodelovány prvky, které v případě drobných terénních úprav území rozčlení a dotvoří, zejména v návaznosti na svahové části, či budoucí záměr rekreační zóny. Koncem 90. let FŽP výzkumně ověřovala možnost řízené sukcese v praxi na lomu Most v oblasti Pařidelského laloku. Práce spočívala v úpravě malých lokalit, kde v průběhu sanačních prací došlo k spontánnímu růstu dřevin, travních ekosystémů a vytváření malých mokřadů. Jednalo se o území, která měla být v následujících obdobích zapojena do klasických forem rekultivačního procesu. Tyto přirozené ekosystémy byly ponechány na územích a byly zásahem člověka ještě upraveny. Probíhala síje dubu a výsevy travních směsí. Tento způsob obnovy území řízenou sukcesí doplnil klasické formy rekultivací. Po sledování těchto ekosystémů po dobu čtyřech let bylo provedeno ekologické i ekonomické hodnocení. Jednalo se však pouze o malá území v rozsahu několika set m2. Tato netradiční forma revitalizace umožnila vznik heterogenního území, ekologicky stabilnějšího, navazujícího na klasické formy zemědělské a lesnické rekultivace a vytvořila esteticky působivější území. Řízenou sukcesi zpravidla zahrnujeme do kategorie „ostatní rekultivace“, neboť sledujeme kategorie zemědělská lesní vodní a ostatní.
Technická rekultivace Rekultivace představuje soubor opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené přírodní či antropogenně činností, přispívá k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny. Je-li plocha již natolik degradovaná, že je nutné napřed změnit její fyzikální nebo chemické podmínky, aby bylo možné přistoupit k introdukci rostlin a živočichů cílového společenstva (případně společenstva mladšího sukcesního stadia, které je schopné se postupně vyvíjet požadovaným směrem), je nutné přistoupit k rekultivaci. Na plochách, kde je díky silným stresovým faktorům nebo antropogenním disturbancím (tj. událostem, které odstraní organismy a otevřou prostor pro kolonizaci jedinci stejného nebo jiného druhu nebo také
26
ekosystémů nebo také rušení jakéhokoliv systému, nejčastěji ekosystému) obtížné dosažení přírodě blízkého stavu ekosystému, je vytvořeno náhradní společenstvo, které nedosahuje příliš velké ekologické hodnoty, ale je schopné plnit alespoň částečně základní ekologické funkce (Štýs, 1981). Konkrétní formy technických rekultivací viz schémata č. 7-10 (vychází z podkladů Čermák a kol., 1999, Štýs, 2001, Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002). Na rekultivovaných plochách může probíhat intenzivnější obnova formou lesnických a sadovnických druhů rekultivace, které jsou zpravidla nejnáročnější formou obnovy s relativně nejdelším obdobím pěstební péče. V souvislosti s výsadbou dřevinných prvků, remízů a plošně rozsáhlejších výsadeb se vytváří esteticky hodnotnější území a stromová vegetace pozitivně ovlivňuje toky energie a vody v krajině. Specifické podmínky jsou u kategorie ostatní rekultivace. Vychází z technické fáze, ale biotechnická fáze je zpravidla odlišná od klasických rekultivací. Plochy, zařazené jako ostatní plochy, nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod. Zejména se jedná o využití jako:
• • • • • •
Rekreační, ubytovací a sportovní plochy Kulturní a osvětové plochy Plochy pro podnikatelské aktivity Ostatní komunikace (místní, účelové, parkovací plochy) Ostatní veřejná zeleň (podle vodních toků, remízky, sukcesní plochy, podél cest) Vodní plochy (sportovní, rekreační, rybníky)
Schéma 7: Technologie zemědělských rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002) TECHNOLOGIE ZEMĚDĚLSKÝCH REKULTIVACÍ TECHNICKÁ FÁZE
terénní úpravy
BIOTECHNICKÁ FÁZE volba rekultivačního osevního postupu
volba rekultivačně vhodných plodin organické hnojení
základní půdní meliorace s překryvem skrývka a navážka vhodných zemin
bez překryvu
jeteloviny minerální hnojení
hydromeliorační úpravy výstavba provozních staveb výstavba systému komunikací
traviny jetelino-travní směsky
ochrana kultur
luskoviny na zelené hnojení obiloviny energetické plodiny (šťovík, konopí)
27
Schéma 8: Technologie lesnických rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002) TECHNOLOGIE LESNICKÝCH REKULTIVACÍ TECHNICKÁ FÁZE
BIOTECHNICKÁ FÁZE
terénní úpravy
agrotechnická opatření
navážky zemin výběr a volba dřevin základní půdní meliorace kvalita sadebního materiálu hydromeliorace technika výsadby výstavba komunikací péče o založené kultury
po výsadbě
podporou výsadeb kypřením
po zapojení
vylepšování
plecí seč
ošetřování probírky
výchovné přeměny a zásahy
likvidace buřeně
ochrana před zvěří
přihnojování
Schéma 9: Struktura hydrických forem rekultivací HYDRICKÉ REKULTIVACE Odvodnění povrchu výsypek a svahů zbytkových jam
Příkopy Průlehy Terasy Retenční nádrže, Poldry
Sanační odvodnění
Drény Kamenná odvodňovací žebra
Převedení vod
Ostatní hydrické úpravy
Budování přítokových koryt a kanálů
Sportovní a rekreační plochy Příměstské rekreace a koupání
Zavodňování hydrických jam
Močály a mokřady
vyžaduje Zajištění stability svahů – břehů Těsnění uhelné sloje a propustných nadložních horizontů
Stabilizace vodního režimu
Malé vodní nádrže
Cenné přirozeně vzniklé biotopy
Dostatek vody pro rozvoj fauny a flóry
Zajištění kvality vody
28
Schéma 10: Struktura ostatních rekultivací
3.3.5. Možnosti realizace Pro návrh a realizaci efektivní revitalizace je nezbytné ujasnit si samotný pojem revitalizace, ať již jde o užší – ryze ekologické pojetí jako návrat struktury a funkcí ekosystémů do stavu před antopogenním zásahem, případně zvýšení ekologické stability (Cudlín a kol., 2001), nebo o širší pojetí, kdy termín revitalizace označuje celou řadu aktivit v krajině, včetně sociálně-ekonomických souvisejících se zlepšováním kvality životního prostředí a umožní plné využití území v souladu s územním plánem a je spojen s komplexní sociálně ekonomickou obnovou regionu. Řešený projekt je zaměřen nejen na přírodovědné pojetí, ale i na návrh možností komplexní obnovy regionu a snížení regionálních disparit. Úspěšnou revitalizaci poškozené krajiny lze provádět mnoha alternativními způsoby za účelem dosažení někým vytčených cílů a každá z těchto alternativ má své odpovídající environmentální, ekonomické a sociální náklady a přínosy. V souladu s poznatky o samoorganizovaném vývoji ekosystémů Země je ovšem třeba ve všech alternativních postupech respektovat skutečnost, že krajina má svůj samoorganizovaný (na lidském druhu nezávislý) sukcesní vývoj, který dlouhodobě a postupně spěje k finálním vývojovým stádiím přirozeného klimaxu. Dosažení rovnovážného stavu v ekosystémech je charakterizováno jejich maximální udržitelností čili jejich maximální schopností udržet si vodu a živiny uvnitř těchto rovnovážných ekosystémů (Ripl, 2003, cit. Pokorný, 2007). Metodické postupy udržitelné revitalizace proto musí respektovat fakt samoorganizovaného vývoje v krajině, neboť při jeho nerespektování dochází nejčastěji ke zbytečným ztrátám efektů sluneční energie a jí evokovaných služeb a funkcí ekosystémů a dochází rovněž k opakovanému mrhání společenskými zdroji a měrné náklady revitalizace jsou pak vyšší než společensky potřebné. Tato metodika je první metodikou s integrovaným přístupem k revitalizacím poškozeného území tak, aby bylo dosahováno maximálního integrovaného ekologického, ekonomického a sociálního efektu z takových revitalizačních činností. V souladu s dosud rozpracovanými teoretickými přístupy k revitalizaci poškozených území (Vráblíková a kol., 2008a,b) je metodika hodnocení efektivnosti revitalizačních opatření založena na využití metody hodnocení biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol., 2003)
29
a metody peněžního hodnocení služeb ekosystémů (Seják a kol., 2009). Pomocí těchto dvou metodických přístupů budou určovány optimální směry revitalizace území směrem k dlouhodobému integrovanému maximu přírodních, ekonomických a sociálních hodnot revitalizovaného území.
3.4 Metodické postupy pro ekologickou obnovu krajiny – návrh metodiky Cílem této části je zpracovat určitý návod postupů pro obnovu krajiny v souladu s problematikou trvale udržitelného hospodaření v krajině. Jde o zevšeobecnění některých zásad vedoucích ke zmírňování škod. Určitým příkladem zpracování je Mezinárodní základní příručka SER 2004, kde jsou navrženy určité postupy, které se vztahují k obnově jakýchkoliv ekosystémů, zaměřené na zmírňování škod v krajině. Tuto metodickou příručku uvádíme v překladu v plném znění (viz příloha č. 1). Originál textu příručky je uveden na adrese: http://www.ser.org/content/guidelines_ecological_restoration.asp
3.4.1. Mezinárodní příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy Dokument popisuje postupy obnovy životního prostředí v souladu s normami, které byly stanoveny v publikaci Společnosti pro ekologickou obnovu (Society for Ecological Restoration: SER) Základy ekologické obnovy (SER 2002 a 2004) a jejich doplněné a aktualizované verzi Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy. Postupy jsou rozpracovány v pokynech, které postupně provází pracovníky praxe a projektové manažery procesem obnovy životního prostředí. Dodržováním těchto 51 pokynů se sníží chyby a opomenutí. Tyto pokyny se vztahují na obnovu jakýchkoli ekosystémů – pozemních či vodních – kdekoliv na světě, a to pod jakoukoli záštitou, včetně veřejných projektů, programů environmentálního správcovství, projektů zmírňování škod, soukromých iniciativ apod. Uživatelům pokynů se doporučuje, aby se v předstihu seznámili se Základy ekologické obnovy a využívali je při definicích pojmů a diskusi o koncepcích. Takto komplexně pojaté záležitosti ponechávají autorům manuálů a pořadatelům workshopů dostatečný prostor pro řešení. Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen, poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunity) a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje podporu fyzického prostředí, vhodné toky a výměny organismů a látek s okolní krajinou a znovuzřízení kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů. Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu, který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj jinou trajektorií. V souladu se základní příručkou tyto směrnice předpokládají, že ekologická obnova je završena tehdy, kdy již není potřebná pomoc odborníků pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti ekosystému. Může být ale vyžadován management ekosystému, aby se předešlo degradaci obnoveného ekosystému díky změnám životního prostředí nebo antropogenním změnám. Takové aktivity považujeme spíše za management, než za obnovu. Jinými slovy, ekologická obnova obnoví ekosystém jako celek, zatímco management jej udrží v chodu jako celek. Podobně některé obnovené ekosystémy budou vyžadovat management v podobě tradičních kulturních praktik. Toto rozlišení mezi managementem a obnovou usnadňuje
30
plánování zdrojů a rozpočtování a chrání úsilí o ekologickou obnovu před nařčením z následné nekonzistentnosti nebo chybných úsudků v řízení ekosystému. Směrnice jsou pro přehlednost číslovány. Jsou seskupeny do šesti fází projektové práce: koncepční plánování (včetně hodnocení proveditelnosti), předběžné úkoly (na nichž závisí následné plánování), implementace projektu, úkoly následující po implementaci (monitoring a následná péče), vyhodnocení a publicita. Doporučujeme, aby pro realizaci byl zaveden deník, aby se v něm mohly zdokumentovat projektové činnosti a zaznamenat všechny důležité informace. Tabulky, grafy a doplňkové dokumenty mohou být v příloze. Slovní poznámky ve formě psaných odpovědí na pokyny č. 1 až 36 společně tvoří souborný plán ekologické obnovy, který může být poskytován veřejným agenturám, nadacím, schvalovacím úřadům, korporacím a jiným zainterestovaným stranám. Slovní vyjádření slouží jako základ pro vytváření zpráv o průběhu a pro žádosti o finanční podporu. Jsou neocenitelné pro odborníky z praxe a vedoucí projektu. Jakmile je projekt dokončen, slovní poznámky poskytují úplný a dobře členěný přehled o jeho průběhu, jenž je nutno jen editovat do podoby závěrečné zprávy a článků k publikaci (viz příloha 1). Uvádíme jednotlivé body z výše uvedené směrnice (Směrnice pro rozvoj a řízení ekologických projektů obnovy), kde je v 51 bodech konkretizována činnost, kterou má vykonat subjekt zabývající se obnovou krajiny po antropogenních zásazích obecně. IDENTIFIKUJTE 1. hranice daného revitalizačního projektu 2. vlastnictví (jméno, adresa) 3. potřebu ekologické revitalizace 4. druh ekosystému, který má být revitalizován 5. revitalizační cíle 6. fyzické podmínky, které mají být předmětem nápravy 7. stresory, které by měly být regulovány a reiniciovány 8. a vytvořte seznam potřebných biotických zásahů 9. krajinná omezení 10. zdroje financování projektu 11. potřebné pracovní síly a technická vybavení 12. potřeby a zdroje biotických faktorů 13. potřebná povolení vyžadovaná legislativou a regionálními orgány 14. legislativní požadavky a specifika potřebných povolení 15. délku projektu 16. strategie dlouhodobé ochrany a řízení PŘEDBĚŽNÉ ÚKOLY 17. určete odpovědného revitalizátora 18. sestavte revitalizační tým 19. připravte rozpočet k realizaci předběžných úkolů 20. dokumentujte stávající podmínky území a popište biotu 21. dokumentujte historii území, která vedla k potřebě revitalizace 22. v případě potřeby proveďte předprojektový monitoring kvality vod 23. definujte referenční ekosystém 24. zjistěte autekologickou informaci o klíčových druzích 25. odhadněte efektivnost revitalizačních metod a strategií 26. rozhodněte zda jsou ekosystémové cíle realistické či potřebují modifikace 27. připravte seznam průběžných cílů k dosažení finálních cílů revitalizace
31
28. zajistěte povolení vyžadovaná řídícími a regionálními orgány 29. založte spolupráci se zainteresovanými veřejnými institucemi 30. založte spolupráci s obyvatelstvem a zveřejněte projekt 31. zajistěte účast veřejnosti při plánování revitalizace a implementaci k dosažení kulturních cílů 32. zajistěte přístupové komunikace a další infrastrukturu 33. najměte a vycvičte personál, který bude kontrolovat a řídit implementaci projektu PLÁNOVÁNÍ IMPLEMENTACE 34. popište všechny implementační kroky 35. identifikujte úlohu pasivní (sukcesní) revitalizace 36. připravte standarty k měření dosahování cílů 37. vypracujte harmonogram úkolů ke splnění cílů 38. specifikujte zařízení, dodávky a biotické zdroje 39. připravte rozpočet implementačních kroků, udržovacích a jednorázových zásahů IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY 40. vymezte hranice a pracovní oblasti 41. instalace monitorovacích systémů 42. implementuje revitalizační úkoly POST-IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY 43. vytvořte ochranu revitalizovaného území proti vandalům a býložravcům 44. zaveďte post-implementační údržbu 45. pravidelně rekognoskujte projekční území a zjišťuje potřeby korekcí 46. vytvořte monitoring podle dokumentace k ověřování dosažení cílů 47. v případě potřeby zaveďte adaptivní řízení HODNOCENÍ A PUBLICITA 48. vyhodnoťte monitorované údaje k určení dosažených standardů a cílů 49. proveďte ekologické vyhodnocení ukončeného projektu 50. určete zda byly dosaženy kulturní cíle 51. připravte písemné vyhodnocení nákladů a přínosů ukončeného projektu
3.4.2. Možnosti a návrhy postupu revitalizací v ČR na příkladu Podkrušnohoří Ekologická obnova je obecně procesem, který umožňuje obnovu či oživení ekosystému, který byl znehodnocen, poškozen nebo zničen, který respektuje funkční procesy, integritu a udržitelnost. Obnova zajišťuje abiotickou úpravu fyzikálního prostředí, vhodné toky a výměny organismů a látek v souladu s okolní krajinou a obnovu nebo vytváření nových interakcí, na nichž závisí integrita ekosystémů. Obnova by měla vést k navrácení ekosystémů do její původní historické trajektorie, tzn. do podoby, která vychází z původního stavu. Ekosystém se nemusí obnovit v mezích historických trajektorií, ale mohou jej ovlivnit specifické podmínky. Hlavní podmínkou je zajistit dlouhodobou udržitelnost ekosystému. Ekologická obnova by měla řešit ekosystém jako celek a management by měl tento obnovený ekosystém udržet v činnosti. V podmínkách ČR lze problematiku revitalizace chápat v širším slova smyslu jako komplexní revitalizace územích celků, nebo v užším slova smyslu jako činnost navazující na rekultivace viz schémata č. 11 a 12.
32
Schéma 11: Revitalizace území v Podkrušnohoří REVITALIZACE ÚZEMÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ REVITALIZACE HOSPODÁŘSKÉHO A SOCIÁLNÍHO ROZVOJE
REVITALIZACE ENVIRONMENTÁLNÍ
METODIKA REVITALIZACE KRAJINY
REVITALIZACE KRAJINY
METODIKA SYSTÉMOVÉHO PĚNĚŽNÍHO HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH AKTIVIT
Schéma 12: Revitalizace krajiny
POSTUP REVITALIZACE KRAJINY KOMPLEXNÍ HODNOCENÍ KRAJINY: ÚZEMNÍ PLÁN CÍL: REVITALIZACE KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ OBNOVA ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ PROJEKTY REVITALIZACE KRAJINY PO TĚŽBĚ DLE ÚZEMNÍCH CELKŮ VYUŽITÍ SOUHRNÉHO PLÁNU SANACÍ A REKULTIVACÍ, AKTUALIZACE GENERELU REKULTIVACÍ REKULTIVACE ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ UHLÍ DLE TĚŽEBNÍCH SPOLEČNOSTÍ REKULTIVACE LESNICKÁ PŘÍPRAVNÁ ETAPA ZEMĚDĚLSKÁ EKOTECHNICKÁ ETAPA HYDRICKÁ BIOTECHNICKÁ ETAPA OSTATNÍ POSTREKULTIVAČNÍ ETAPA DÍLČÍ REVITALIZAČNÍ PROJEKTY JEDNOTLIVÉ REVITALIZAČNÍ AKCE
RESOCIALIZACE ÚZEMÍ
33
Schéma 13: Metodika revitalizačního projektu METODIKA REVITALIZAČNÍHO PROJEKTU KOMPLEXNÍ HODNOCENÍ ÚZEMÍ PODKRUŠNOHOŘÍ (ZÁSADY ÚZEMNÍHO ROZVOJE A ÚZEMNÍ PLÁN) SOUHRNÝ PLÁN SANACÍ A REKULTIVACÍ GENEREL REKULTIVACÍ OBNOVA ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ – REKULTIVACE ZHODNOCENÍ POSTREKULTIVAČNÍHO STAVU PRO REVITALIZACI ÚZEMÍ CÍLE REVITALIZACE REVITALIZAČNÍ METODY NÁVRHY REVITALIZAČNÍCH POSTUPŮ DÍLČÍ ÚKOLY PRO REALIZACI REVITALIZACE HODNOCENÍ REVITALIZAČNÍCH POSTUPŮ MONITORING HODNOCENÍ PRŮBĚŽNÝCH A ZÁVĚREČNÝCH VÝSLEDKŮ PŘEDÁNÍ VÝSLEDKŮ REVITALIZAČNÍHO PROJEKTU DO PRAXE
3.4.3. Konkretizace a metodický postup obnovy krajiny v Podkrušnohoří Schéma (č. 12) začlenění obnovy krajiny po těžbě uhlí v Podkrušnohoří nastínilo postup jednotlivých fází, které by měly být realizovány v krajině. Jako první a nejdůležitější krok je vazba nově vznikajícího území na okolní krajinu, naplánovat budoucí obnovu antropogenně postižené krajiny tak, aby nově vznikající území postupně splynulo s okolním prostředím a společně vytvářely estetický, ekologický a funkční celek. Prvořadým cílem je resocializace území, tj. návrat člověka do obnovené antropogenně postižené krajiny, která bude plnohodnotná z ekologických i environmentálních hledisek. Koncepce by měla být zaměřená na komplexní zhodnocení krajiny z hlediska územního plánu, kde by měla být začleněna koncepce obnovy území základními revitalizačními cíli, potřeby a zdroje biotických faktorů. Obnova území po těžbě v Ústeckém kraji byla jednotně zabezpečována projekčně organizací Báňské projekty Teplice. Při zpracování rekultivačních projektů vycházely z komplexní znalosti báňské problematiky, kterou pro celý Severočeský hnědouhelný revír projektovaly. Do projektů mohly zapracovat bilanci zúrodnitelných zemin, především ornice a znalosti kvality skrývaných zemin z předpolí lomů a výsypek. Od 50. let byl pro oblast zpracován I. Generel rekultivací, který je pravidelně aktualizován. Generel v sobě zahrnuje Pasportizaci – přehled již provedených rekultivací a stručný popis v současné době rozpracovaných a připravovaných rekultivačních staveb. Díky prováděným aktualizacím 34
generelu rekultivací se i přes restrukturalizaci důlních společností pokračuje v dlouhodobé celkové koncepci. U rozpracovaných a připravovaných rekultivačních staveb se jejich koncepční propojení projevuje pozitivně v začlenění do krajiny. Restrukturalizace důlních společností přinesla rozšíření počtu projekčních organizací, které dále zabezpečují projekty jak technických, tak biologických rekultivací. Konkrétní rekultivační práce v souladu s Generelem rekultivací zabezpečují jednotlivé důlní organizace (skupina Czech Coal a.s., Severočeské doly Chomutov a.s.) a dále i stát prostřednictvím Palivového kombinátu Ústí s.p. Důležitým faktorem je časový soulad mezi ukončením těžební činnosti a zahájením rekultivačního procesu. V současném období jsou rekultivační práce zabezpečovány dodavatelsky. V regionu je řada soukromých firem, které se problematikou realizace technických i biologických rekultivací zabývají. Po ukončení rekultivací jsou především zemědělsky zrekultivované pozemky dále pronajímány nebo prodávány jednotlivým podnikatelským subjektům (zemědělským podnikatelům). Rekultivační proces trvá zpravidla u zemědělské rekultivace 2-4 roky podle projektované výsledné kultury (louka, pastvina 2-3 roky, orná půda 4 roky i déle a až 12 let u lesnické rekultivace). Délka rekultivačního procesu je ovlivněna zejména kvalitou půdního substrátu, vysazeným sortimentem dřevin a vývojem vodního režimu na zalesněné ploše. Již v průběhu rekultivačního procesu probíhá revitalizační proces. Základním problémem obnovy je její finanční zajištění (viz kapitola 3.2 Analýza legislativních norem). Dalšími zdroji financování jsou případně i stát, kraje, průmyslové podniky, zemědělské podniky a lesní organizace. V případě realizace sanačních prací a rekultivací je třeba realizovat další etapy, zajistit návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytvořit podmínky pro zapojování území do revitalizace a resocializace a regionálního rozvoje. Zpřístupnit plochy pro veřejné zájmy, zainvestovat infrastrukturu plochy využít pro bydlení, produkci, volný čas i rozšířit možnost komerčního využití území.
Návrh metodických postupů revitalizace krajiny: Při postupech revitalizace by se mělo důsledně vycházet ze zjištěného stupně narušení krajiny na místech, kde dříve probíhala intenzivní těžební a průmyslová činnost. Jedná se o plochy s nejnižšími stupni ekologické stability, s minimem bioty, v půdních substrátech převažují minerální složky. Důležité je i rozhodnutí o potřebě revitalizace, z kterého vychází konkrétní návrhy revitalizačních opatření, uvedené v bodech 1-12: 1) Komplexní hodnocení území Podkrušnohoří (zásady územního rozvoje a územní plán) začlenění obnovy krajiny po těžbě uhlí do velkého územního celku vazba nově vznikajících území na okolní krajinu plán budoucí obnovy antropogenního území zaměřený na začlenění do okolního prostředí a vytvoření funkčního, ekologicky příznivého a estetického územního celku komplexní zhodnocení krajiny ve vazbě na budoucí základní revitalizační cíle finanční zajištění obnovy 2) Souhrnný plán sanací a rekultivací, Generel rekultivací přehled o těžebních aktivitách pasportizace provedených rekultivací, přehled rozpracovaných rekultivačních akcí, soupis připravovaných rekultivací na území zasaženém důlní činností propojení generelu rekultivací s dalšími územně plánovacími materiály pravidelná aktualizace generelu rekultivací
35
3) Obnova území po těžbě – rekultivace zpracování plánů rekultivací území po těžbě zpracování kvalitní projektové dokumentace pro jednotlivé rekultivační stavby uvedení projektů rekultivací do souladu s územně plánovací dokumentací na všech úrovních příprava výběrových řízení na dodavatele tak aby byl soulad mezi ukončením báňské činnosti a zahájením rekultivačního procesu výběrové řízení na dodavatele jednotlivých rekultivačních staveb realizace lesnických, zemědělských, hydrických a ostatních rekultivací kontrolní činnost na dodržování všech projektovaných rekultivačních procesů a časové návaznosti jednotlivých rekultivačních prací včasné zahájení revitalizačního procesu po ukončení rekultivace 4) Zhodnocení výchozího stavu pro revitalizaci území hranice území řešeného revitalizačního projektu vlastnické vztahy v řešeném území zdůvodnění potřeby ekologické revitalizace stresory, které by měly být předmětem nápravy a řešení fyzikální podmínky, které mají být upravovány (půda) dokumentace historie zájmového území, která vedla k potřebě revitalizace druh ekosystému určeného k revitalizaci krajinná omezení v rámci jednotlivých ekosystémů seznam potřebných biotických zásahů v krajině legislativní požadavky a specifika potřebných územních povolení doba řešení projektu 5) Cíle revitalizace propojení ekologických cílů s dalšími aspekty (sociální, ekonomické, politické, historické, kulturní, estetické apod.) zajištění služeb ekosystémů (materiálové a energetické toky, fyzikální a chemické vlastnosti půdy, kvalita vody) 6) Revitalizační metody řízená sukcese ekologická revitalizace technické rekultivace revitalizace agroekosystémů revitalizace lesních ekosystémů a ostatní krajinné zeleně revitalizace dopravní infrastruktury a inženýrských sítí v zájmových územích 7) Návrhy revitalizačních postupů zjištění stupně narušenosti rozhodnutí o potřebě revitalizace vytvoření revitalizačního týmu zpracování strategie dlouhodobé ochrany území hlavní zásady revitalizace návrh revitalizačních opatření příprava revitalizačních projektů
36
8) Dílčí úkoly pro realizaci revitalizace zpracovat rozpočet k realizaci konkrétních úkolů dokumentace stávajících podmínek projektového území a popsání bioty provedení předprojektového monitoringu kvality vod, hladin spodních vod a metabolismu půdních organismů navrhnutí stavu cílového ekosystému z hlediska kvality životního prostředí funkce cílových ekosystémů ve vazbě na umístění ekonomických činností a sociální potřeby regionu zmapování informací o klíčových druzích flóry a fauny odhad efektivnosti revitalizačních metod a strategií možnosti realizace cílů v ekosystémech, případně návrh modifikace příprava seznamu postupných úkolů k dosažení finálních cílů revitalizace zajištění povolení vyžadovaných řídícími a regionálními orgány realizace spolupráce s územně plánovacími orgány a samosprávou účast veřejnosti při plánování revitalizace a implementaci k dosažení kulturních cílů seznámení obyvatelstva s projektem revitalizace projednání revitalizačních projektů na regionální úrovni s obyvateli zajištění přístupových komunikací a další infrastruktury nutné k implementaci revitalizačních projektů zabezpečení kvalifikovaných pracovníků a odpovídajícího technického vybavení zajištění pravidelné kontroly kvality prací a časové návaznosti revitalizačních prací 9) Hodnocení revitalizačních postupů vytvoření a kontrola harmonogramu úkolů ke splnění jednotlivých cílů pravidelné hodnocení revitalizačních úkolů a cílů zabezpečení ochrany revitalizovaného území pravidelná aktualizace projektů a postupů v revitalizovaném území 10) Monitoring vytvoření monitorovacích systémů realizace monitoringu k ověření dosažení cílů využití indikátorů 11) Hodnocení průběžných a závěrečných výsledků organizace kontrolních dnů pro realizaci projektu brainstorming vyhodnocení monitorovaných údajů a indikátorů ekologické vyhodnocení ukončeného projektu vyhodnocení dosažených cílů ekonomické vyhodnocení projektu 12) Předání výsledků revitalizačního projektu do praxe seznámení zástupců státní správy a samosprávných orgánů seznámení uživatelů pozemku s výsledky publikace výsledků projektu (formou zprávy) seznámení veřejnosti s výsledky projektu (konference, semináře) případně i zpracování nových metodických postupů a hodnocení
37
4. INDIKÁTORY HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH OPATŘENÍ V KRAJINĚ 4.1 Vlastnosti a volba indikátorů Efektivnost revitalizačních opatření lze hodnotit podle různých parametrů. Jednou z možností je využití indikátorů – charakteristických druhů nebo procesů, které lze snadno zjistit nebo stanovit. Většina odborníků (cit. Cudlín a kol., 2009) se shoduje na tom, že indikátory by měly být: 1) jednoduché, snadno hodnotitelné či měřitelné a dobře interpretovatelné; 2) široce aplikovatelné a použitelné na velké plochy; 3) diagnostické, s jasným vztahem ke konkrétním prvkům, procesům či vlastnostem; 4) rychle reagující, poskytující včasné varování; 5) schopné indikovat nejen změnu, ale také její příčinu; 6) schopné poskytovat kontinuální hodnocení při různých stupních antropogenních disturbancí a stresu; 7) nákladově efektivní; 8) biologicky a sociálně relevantní; 9) měřitelné ve vhodném měřítku. Volba indikátoru se odvíjí nejen od účelu hodnocení, ale také od typu hodnoceného biotopu nebo ekosystému. Indikátory pro hodnocení revitalizací můžeme rozdělit na indikátory založené na výskytu druhů a indikátory popisující funkce a procesy. U silně dynamických, otevřených (mají velké vstupy i výstupy) ekosystémů, pro něž je nejvýznamnějším faktorem režim disturbance, je vhodnější měřit přímo ekosystémové funkce, protože biota se příliš rychle mění v závislosti na těchto procesech (má malou perzistenci); zaznamenání jejího momentálního stavu tedy nemá příliš velkou vypovídající hodnotu. Naopak u rovnovážných a uzavřených ekosystémů, u kterých jsou určujícím faktorem hlavně vztahy uvnitř společenstev a perzistence je tudíž vysoká, je vhodné brát jako indikátor výskyt rostlinných či živočišných druhů a je také možné spolehlivěji předpovědět vývoj biotopů v budoucnost. Kromě převládajícího faktoru, určujícího vývoj ekosystému, je důležitým kritériem pro volbu vhodného indikátoru také stupeň degradace revitalizované plochy. Na plochách, kde došlo k degradaci půdy, je primárním cílem obnovit fyzikální vlastnosti ekosystému a indikátorem úspěchu jsou pak obnovené hydrologické, geomorfologické a pedologické vlastnosti. Metodami hodnocení jsou pak např. půdní analýzy, měření průtoku, analýza kvality vody atd. Niejmeijer a de Groot (2008) navrhli použít k výběru a klasifikaci indikátorů DPSIR diagram – „Driving force“ = potřeby společnosti, „Pressure“ = dopady stresového působení, „State“ = stav ekosystému, „Impact“ = reakce ekosystému a „Response“ = reakce společnosti (viz schéma č. 14). DPSIR diagram slouží k popisu interakcí mezi společností a životním prostředím. K výběru nejefektivnějších indikátorů vypracovali následující postup: 1) vytvořit diagram (definovat cíl, hranice systému, identifikovat obecné indikátory, zobrazit je v interaktivní mapě); 2) co nejlépe definovat otázky na to, co chceme zjistit; 3) identifikovat tzv. „key-nodes“ = indikátory klíčových bodů, které můžeme rozdělit na tzv. „root-nodes“ (indikátory výchozích bodů), „central-nodes“ (indikátory bodů s největším počtem vstupů a výstupů) a „end-of-chain-nodes“ (indikátory bodů na konci řetězce);
38
4) vybrat nejvhodnější indikátory podle předem stanovených kritérií (přesnost, měřitelnost, dosažitelnost atd.). Schéma č. 15 využívá DPSIR diagram pro zjištění působení nadměrných požadavků na ekosystémové služby na stav ekosystémů pomocí indikátorů plnění ekosystémových funkcí. Naproti tomu schéma č. 16 ukazuje způsob zjišťování efektivnosti provedených revitalizačních opatření na zvýšení poskytování ekosystémových služeb pomocí indikátorů plnění ekosystémových funkcí. Dale (2007) uvádí, že indikátory jsou vhodným prostředkem ke studiu struktury, funkce a složení bioty ekologických systémů. Ty můžeme hodnotit na různých úrovních – krajina a region, ekosystémy, společenstva, populace a druhy. Za indikátory struktury na krajinné úrovni můžeme považovat např. rozlohu, prostorovou heterogenitu, tvar a distribuci jejích složek, fragmentaci, propojenost. Na ekosystémové úrovni představují indikátory struktury např. půdu a půdní podmínky, sklon, vodu a její zdroje, na populační úrovni např. populační strukturu a morfologickou variabilitu. Funkce na krajinné úrovni lze studovat pomocí sledování energetických toků, cyklu živin, eroze, geomorfologických a hydrologických procesů a disturbancí, na ekosystémové úrovni pomocí měření biomasy, produktivity a dekompozice a studia potravních řetězců apod. Na populační úrovni je možné studovat např. demografické faktory, populační změny, fyziologii, fenologii, adaptační mechanizmy. Při studiu složení bioty je třeba sledovat na krajinné úrovni identitu a distribuci organizmů, na ekosystémové úrovni identitu, množství, frekvenci, biodiverzitu, na populační úrovni přítomnost, množství, frekvenci výskytu, pokryv a hustotu organizmů.
Schéma 14: Diagram DPSIR podle Niejmeijer a de Groot (2008)
DPSIR diagram „Stav ekosystému“ Stav
„ Dopady stresového působení“
„ Potřeby společnosti“
Stres
Potřeby
„ Reakce ekosystému“
Vliv
Odpověď
„ Reakce společnosti“
Niemeijer and de Groot : A conceptual framework for selecting environmental indicator sets, Ecological Indicators 8, 2008
39
Schéma 15: Zjišťování působení nadměrných požadavků na ekosystémové služby na stav ekosystémů pomocí indikátorů ekosystémových funkcí (cit. Cudlín a kol., 2009) Vliv zvyšujících se požadavků na ekosystémové služby na ekosystémy v krajině Potřeby společnosti
Reakce společnosti
• Požadavek na ziskové
• Zvyšování ceny půdy
zemědělství • Požadavek na komfortné bydlení • Požadavek na stavební dřeví • Požadavek na dopravní servis • Developerské aktivity • Požadavek na rekreaci
• Dotace na udržitelné pěstování plodin • Omezení dotací za pěstování nevhodných plodin • Zvyšování ceny dřeva • Denní limit turistů
Reakce ekosystému • Redukce biodiverzity • Ztráta biotopu • Negativní ovlivnění disipace sluneční energie
Dopady stresového působení • Změny využití území • Změny v pěstování plodin a technologii • Změny v diverzitě • Neregulované kácení • „Urbánní kaše“ • Zvýšení turistických zařízeních
• Omezení schopnosti erozní regulace
Stav ekosystému
• Vyplavování živin
• Typ využití území • Diverzita krajinného krytu • Diverzita biotopů • Management lesů • Podzemní vodní zdroje
Schéma 16: Zjišťování efektivnosti revitalizačních opatření na zvýšení poskytování ekosystémových služeb pomocí indikátorů ekosystémových funkcí (cit. Cudlín a kol., 2009)
Tlak společnosti • Revitalizační programy
Reakce společnosti • Vyhodnocení efektivnosti revitalizačních opatření
Reakce ekosystému • Zvyšování ekologické stability v krajině • Zvyšování druhové diverzity
Působení stresu • Revitalizační opatření (stavba vodních nádrží, obnova degenerovaných toků, výsadba stromů)
• Zlepšení disipace slunečního záření
Stav ekosystému
• Zlepšení vodní retenční kapacity
• Biotopová diverzita • Druhová diverzita • Disipace slunečního záření • Schopnost retence vody
40
4.1.1. Indikátory založené na výskytu a uspořádání bioty Indikátory biologických struktur jsou založené na výskytu a prostorovém uspořádání bioty – tedy konkrétních druhů (živočišných i rostlinných), jejich skupin, nebo společenstev. Hobbs a Norton (1996) mezi ně řadí následující charakteristiky: 1) složení společenstva a relativní abundance druhů, 2) vertikální uspořádání vegetace a půdních složek, 3) horizontální uspořádání ekosystémových složek, 4) heterogenitu složek. V rámci složení společenstva lze hodnotit jednotlivé druhy nebo taxonomické a funkční skupiny, přičemž taxonomické skupiny jsou podle některých autorů využitelné jak pro indikaci biodiverzity, tak pro hodnocení environmentální kvality (Eiswerth a Haney, 2001)
A. Fytoindikátory Nejjednodušší a nejčastěji používané jsou rostlinné indikátory. Zedler a Calaway (2000) považují za nejspolehlivější indikátory hodnocení mokřadů rostlinný kryt, hustotu vegetačního krytu, biomasu, počet druhů a výšku rostlin. Jiní autoři se snaží spíše využívat indikačních vlastností rostlin s úzkou ekologickou amplitudou (Klimeš, 2004), rostliny vázané na pozdní sukcesní stádia (Lopez a Fennessy, 2002) s velkou citlivostí na stres či antropogenní disturbance. Důležitým a často používaným indikátorem je diverzita rostlinných druhů. Ludwig a kol. (2004) vnímají biodiverzitu jako indikátor funkční integrity na krajinné úrovni a charakterizují jí jako kvalitu a kvantitu plošek vegetačních porostů.
B. Zooindikátory Také zástupci živočišné říše jsou vhodnými indikátory kvality ekosystémů, jejich možnosti využití však závisí na plošném měřítku. Pro malá měřítka je vhodné využít bezobratlé, pro velká měřítka savce; relativně univerzální skupinou jsou ptáci, jejichž výskyt je vhodným indikátorem napříč mnoha měřítky (Vačkář a kol., 2005). Důvodem pro vhodnost využití ptáků jako indikátorů je například fakt, že ptáci vyžadují velmi rozrůzněná stanoviště, která souvisejí se strukturními atributy vztaženými k floristickému složení, olistění, horizontální propojenosti, jádrovému území a lokálním vlhkostním poměrům. Je u nich také dobře zdokumentována závislost struktury společenstva na sukcesním stádiu lesa. Whelan a Jedlicka (2007) navrhli index, založený na početnosti potravy pro vybrané druhy ptáků „giving-up density of food“ (GUD). Kombinace tradičního pozorování ptáků a zjišťování jejich reakce na potravu může pomoci ochraně ptačí fauny a zároveň zjistit stav ekosystému. Další, často používanou indikační skupinou, jsou bezobratlí. Bylo popsáno například hodnocení kvality vřesovišť podle motýlů, přičemž jako lepší indikátor než jediný druh motýla se osvědčilo více taxonomických skupin, dále hodnocení maloplošné heterogenity biotopů podle druhů mravenců, kteří disponují vysokým stupněm diferenciace, zřetelně reagují na změnu managementu území a využití hodnocení jejich morfotypů je časově úsporné (Pik a kol., 2002). Kvalita travních biotopů může být hodnocena dokonce podle zpěvu sarančat a koníků (Fischer a kol., 1997). Také pro vodní a mokřadní ekosystémy jsou bezobratlí vhodným indikátorem; lze sledovat například úbytek jejich skupin v závislosti na různých stupních disturbance nebo je možné hodnotit výskyt epibentických, natantních, makro- a mezo- bezobratlých.
41
U vodních a mokřadních ekosystémů jsou kromě bezobratlých častým indikátorem charakteristiky, týkající se výskytu ryb, zaměřené na složení a hustotu jejich populace, využití potočních biotopů, druhové bohatství, výskyt druhů jednotlivých biotopových skupin, trofickou strukturu, hybridy, počet jedinců s nemocemi či anomáliemi a index biotické integrity. Dalším využitelným indikátorem, hraničícím s funkčními charakteristikami, je půdní mikrobiální společenstvo, u kterého se stanovuje velikost, složení a jeho aktivita, podle které je možné rozlišit různé systémy a rozpoznat vliv různého managementu; například profily obsahu fosfolipidových mastných kyselin a uhlíkového substrátu indukují respirační odezvy.
4.1.2. Indikátory založené na funkcích a procesech Řada prací ukazuje, že ačkoliv jsou strukturální prvky ekosystému schopné obnovy v období několika let, je zde většinou výrazné zpoždění ve vývoji ekologických funkcí (například cyklu látek), jež jsou nezbytné pro fungování celého ekosystému (Seják a kol., 2003). Je ovšem obtížné používat funkce ekosystému jakožto indikátor, neboť je jich tolik, že při jejich výčtu dojde snadno k opomenutí některé z nich. Proto je výhodnější najít jeden nahrazující indikátor a na základě něj hodnotit úspěšnost revitalizace. Dříve se za takové měřítko pokládala plocha vytvořeného stanoviště (předpokládalo se, že funkce se automaticky objeví). Tento předpoklad se testoval podle rychlosti návratu živočišných druhů, spjatých s daným rostlinným prostředím a zjistilo se, že jednotlivé druhy se navracejí rozdílnou rychlostí. Lepším indikátorem jsou proto trofické vztahy – řetězce a sítě (Vačkář a kol., 2005). Osvědčilo se také hodnocení sekundární produkce biomasy, ovšem volba trofické úrovně, na které se biomasa hodnotí, zásadně mění výsledek. I přes určitou obtížnost hodnocení se pro stanovení revitalizačního úspěchu používají indikátory, související s ekologickými funkcemi. Pro mokřady to mohou být půdní charakteristiky, jako je obsah organických látek, celkový obsah dusíku, obsah vody v pórech a obsah živin. Dalšími indikátory ekologických funkcí může být například poměr malých a velkých molekul v ekosystému, kdy převaha malých molekul indikuje malou udržitelnost, dále respirace a produktivita, disipace energie, výměna povrchové vody, rostlinná biomasa, retence živin, odebírání dusíku, kvalita vody, obsah dusíku a fosforu v tocích a v mokřadech a migrační rychlost. Obě skupiny indikátorů je možné kombinovat při hodnocení různých revitalizačních a rekultivačních opatření. Revitalizační a rekultivační opatření se u nás doposud nejvíce zabývala revitalizací vodních toků a mokřadů, rekultivací krajiny po těžbě a nápravou krajiny po dalších lidských zásazích. Pro jednotlivé typy opatření uvedeme studie, které se zabývaly hledáním indikátorů pro zhodnocení úspěšnosti proběhlých revitalizací.
4.2 Hodnocení obnovy území po těžbě 4.2.1. Obnova půdy po těžbě Moreno-de las Heras (2009) sledoval vývoj a obnovu půdy na několika výsypkách po povrchové těžbě po 18 let od zahájení rekultivace v mediteránní krajině ve Španělsku. Autor používal fyzikální, biochemické a biologické indikátory, například stabilitu půdních agregátů, aktivitu některých půdních enzymů (např. dehydrogenasy) a velikost mikrobiální populace. Z výsledků vyplývá významná role vegetace a její rozkládající se biomasy jako prvotního činitele při vývoji půdních agregátů a půdních organismů. Remediací vápnomilných půd, obsahujících těžké kovy na území v blízkosti starého dolu, se zabývali Clemente a kol. (2007). Experiment zjišťoval změnu těžkých kovů v zemědělské
42
půdě a následně jejich kumulaci v pěstovaných plodinách Beta vulgaris a B. maritima. Pole s pěstovanými plodinami bylo rozděleno na části hnojené hnojem, olivovou kůrou a část jako kontrolní, která byla hnojena anorganickými hnojivy. Plodiny B. vulgaris a B. maritima byly použity jako bioindikátory dostupnosti těžkých kovů v půdě. V průběhu experimentu bylo největší množství organického uhlíku zjištěno na plochách hnojených olivovou kůrou, méně na plochách hnojených hnojem a nejméně na plochách hnojených anorganickými hnojivy. Graham a Haynes (2004) využili obsah uhlíku v půdě a v mikroorganismech a mikrobiální aktivitu půdní flóry jako indikátor úspěšnosti rekultivace po těžbě písečných dun pro těžbu těžkých kovů (ilmenit, rutil, zirkon, monazit). Půdní mezofaunou jako indikátorem hodnotícím efektivnost rekultivace území postiženého těžbou se zabývali Andres a Mateos (2006). Autoři srovnávali tvorbu půd a jejich vlastnosti u různých typů rekultivací na 12 lomech po těžbě vápence v Katalánsku ve Španělsku. Zjistili, že vzhledem k rychlému střídání generací, vysoké populační hustotě a schopnosti obývat mnoho typů ekosystémů a širokým využívání ekologických nik, je mezofauna tvořena skupinou členovci (Arthropoda) vhodná pro monitoring každoročních změn stanovišť v průběhu rekultivací. Nevýhodou bezobratlých jako bioindikátoru je jejich značná náhodná variabilita v důsledku mnoha faktorů, jako například vegetačního pokryvu, půdní struktury a podobně. S tímto problémem se ale setkáváme i u dalších bioindikátorů, a proto je třeba využívat kombinaci bioindikátorů s měřením fyzikálních a chemických parametrů a posuzovat změny a vývoj rekultivací v širším kontextu.
4.2.2. Využití bioindikátorů pro hodnocení rekultivací území po těžbě Biodiverzitou denních motýlů, molů a vegetace na 18 rekultivovaných plochách po povrchové těžbě uhlí a 5 kontrolních plochách v listnatém lese se zabýval Holl (1996). Zjistil, že početnost a biodiverzita denních motýlů se na rekultivovaných plochách v pozdějším stádiu sukcese přibližuje biodiverzitě na plochách kontrolních. Biodiverzita denních molů se zvyšuje již od počátku rekultivace, a proto ukazují rychleji i obnovu rostlinných společenstev než denní motýli. Snyder a Hendrix (2008) jako indikátory při obnově půdy doporučují žížaly, stonožky a stejnonožce. Důležité je při obnově půdní fauny omezit přenos invazních druhů. Tyto skupiny destruentů jsou velmi důležité, ale vytvoření příznivého prostředí a jejich plného zapojení do potravního řetězce při rozkládání organické hmoty je dlouhodobým procesem. Zjištění významnější pozitivní korelace mezi biodiverzitou mravenců a půdní mikrobiální biomasou, než korelaci mezi rostlinami a půdní mikrobiální biomasou, vedlo k doporučení použít mravence jako bioindikátor změny území narušené těžbou. Nichols a Nichols (2003) zjišťovali vývoj a změnu biodiverzity fauny na zrekultivovaném území po těžbě bauxitu. Monitoring probíhal v několika letech a autoři zjistili rychlý nárůst populace drobných savců (převážně myší), která postupně klesala. Nárůst populace predátorů, zejména lišky obecné, byl pomalejší. Ze studie vyplývá, že nelze jednoznačně vybrat jednu skupinu organismů jako indikátor monitoringu zrekultivovaného území, ale je třeba využívat více skupin. Autoři doporučují při dalších rekultivacích narušené krajiny vytvářet pro živočichy úkryty z kamenů, podporovat druhovu diverzitu rostlin, minimalizovat narušení vegetace kolem postiženého území a monitorovat a chránit přirozené predátory.
43
4.3 Problémy při používání indikátorů Žádný indikátor není univerzální, neboť jednotlivé druhy reagují na změny stanovištních podmínek a různé disturbance rozdílným způsobem a rychlostí. Navíc může být populace indikačního druhu ovlivněna faktory, které nemají žádnou souvislost s ekologickou integritou nebo degradací ekosystému. Proto je vhodné využít raději více indikátorů, jež reprezentují širokou škálu biotopů, mají velkou škálu požadavků na velikost plochy biotopu a mají různou citlivost na změny biotopů (Carignan a Villard, 2002). Možnosti využití indikátorů jsou též rozdílné v závislosti na měřítku pozorování. Ekologové často vycházejí ze dvou základních předpokladů: 1) počet vyskytujících se indikačních druhů je v korelaci s počtem méně známých druhů, 2) vysoké bohatství druhů je v korelaci s výskytem vzácných a ohrožených druhů. Pravdivost těchto předpokladů je ovšem závislá na zvoleném měřítku pozorování. Je potvrzena pro větší měřítko, kdežto u menšího měřítka je tento vztah nejednoznačný. Kromě rozdílů mezi hodnocením na lokální a regionální úrovni je často upozorňováno na různé výsledky hodnocení rodové nebo druhové diverzity při použití různých časových horizontů pozorování a různých parametrů měření. Při volbě indikátoru pro hodnocení revitalizace by se měl vzít v úvahu vztah k přirozené sukcesi, aby bylo zřejmé, jak moc revitalizace zrychlí sukcesní proces. Nemělo by se opomenout hodnocení potravní sítě a vztahů ve společenstvu – biogeochemické cykly, roční produkce. (Cudlín a kol., 2009)
4.4 Praktické zkušenosti s indikátory na Mostecku Výběr vhodných indikátorů a finančně nenáročných metod hodnocení Volba vhodného indikátoru pro revitalizační akci se liší podle jejích konkrétních cílů. Může se opírat o inventarizaci rostlinných a živočišných druhů. Úspěšnost revitalizace je možno hodnotit i podle změn bioty, dále lze využít indikačních druhů rostlin nebo živočichů. Indikátory by měly být jednoduché, snadno měřitelné a dobře interpretovatelné a použitelné na velké plochy, schopné indikovat nejen existenci změny, ale také její příčinu. Indikátory se liší podle konkrétního účelu použití např. jako indikátory biodiverzity při zemědělské rekultivaci lze navrhnout následující hodnocení: - ekologické procesy – resilience, funkčnost, hodnocení je založeno na druhové diverzitě - biologická kontrola – diverzita antagonistů potenciálních škůdců - ochrana a zvýšení stavu ohrožených druhů. Jako vhodné indikátory pro hodnocení úspěšnosti revitalizačních akcí doporučujeme ze zkušeností získaných FŽP při řešení Výzkumného záměru MŠMT „Výzkum antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ řešeného v letech 2000-2004 využít následujících metod: - porovnání ploch rekultivovaných formou zemědělské rekultivace s výsevem jetelotravních směsek (podle doby ukončení biotechnické fáze ekotechnické etapy rekultivace) mezi sebou, - porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) v různých fázích rekultivace s etapou postrekultivační, kde již probíhá revitalizace,
44
- porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) na rostlém terénu, revitalizované ploše a rekultivované ploše, - výše uváděné lokality hodnotit podle produkce biomasy (na několika plochách vždy po1 m2) celkem, výsledky cíleně pěstovaných rostlin (dle 1 m2), zastoupení rostlinných druhů, a podle rozvoje mikroorganizmů (viz dále), - posoudit průběh revitalizace podle počtu žížal (Lumbricidae). Jedná se o vykopávání a následné ruční vybírání. Žížaly se odebírají z různých míst, vždy na 1 m2 a hloubka se řídí podle kořenových systémů rostlin zpravidla 20-25 cm a počet odběrů se provádí dle propočtů tak, aby se dosáhlo objemu hodnocené půdy v 1 m3. Zjišťuje se počet žížal a jejich hmotnost. Jedná se o pracnou, ale relativně levnou a spolehlivou metodu. - po dobu 8 let je prováděno FŽP hodnocení úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd na 7 stanovištích – Lom Most – Pařidelský lalok (2), Lom ČSA (2), Slatinická výsypka (3). Pravidelně v druhé polovině měsíce září provádí FŽP odběr vzorků na stejných kulturách a lokalitách a pravidelně provádí hodnocení stanovišť. Laboratorní práce zajišťuje katedra mikrobiologie ČZU (doc. Růžek – viz metody). Hodnocení je prováděno podle následujících metod, na podkladě následujících parametrů:
Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd •
Uhlík biomasy půdních mikroorganismů stanovený mikrovlnnou (MW) metodou MBC Test kvantitativně posuzuje oživení půdy mikroorganismy, standardní hodnota pro orné půdy je 246 ± 11 mg MBC/kg sušiny při průměrném obsahu Corg 1,40 % (revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu Corg vyšších hodnot)
•
Uhlík extrahovatelný v 0,5mol/l K2SO4 C(K2SO4) Test kvantifikuje mimobuněčný (extracelulární) uhlík mikrobního původu. Vysoké hodnoty signalizují stres, standardní hodnoty pro orné půdy se pohybují v pásmu 10 - 70 mg C(K2SO4)/kg sušiny při průměrném obsahu Corg 1,40 % (revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu Corg vyšších hodnot)
•
Respirometrický test (varianty: B, N, G, NG) Test posuzuje stav a podmínky pro mineralizaci uhlíku půdní organické hmoty Hodnotí se poměry: N:B (standard 1,0; obvyklé pásmo 0,8 - 1,2) G:B (standard 8,2; obvyklé pásmo 6,5 - 10) NG:B (standard 25,3; obvyklé pásmo 15 - 36)
•
Nitrifikační test (varianty: K, P) Test oceňuje ekologicky významný výstup: oxidaci nepohyblivých kationtů NH4+ na pohyblivé anionty NO3- půdními chemolitotrofními autotrofy. Pro revitalizované půdy velmi důležitý parametr. Hodnotí se kontrolní nitrifikace (mg N/den/kg sušiny) a poměr potenciální nitrifikace s přidaným síranem amonným (1 mg N/g vzorku) a kontrolní nitrifikace PN/KN. Standardní hodnota kontrolní nitrifikace je na orných půdách 2,69 mg N/den/kg sušiny, (revitalizované půdy dosahují nižších hodnot), standardní poměr PN/KN je 5,20, obvyklé pásmo 3,0 - 7,5 (revitalizované půdy dosahují vyšších hodnot).
•
Oxidovatelný uhlík půdní organické hmoty mikrovlnnou (MW) metodou Corg Standardní hodnota v orných půdách je 1,40 % (obvyklé pásmo 0,9 - 1,90 %) (revitalizované půdy mohou dosáhnout vyšších hodnot).
•
pH (H2O) Standardní hodnota v orných půdách je 6,4 (revitalizované půdy se pohybují v širokém pásmu 4,4 - 8,4 v závislosti na obsahu karbonátů a uhelné složky). 45
5. METODIKA SYSTÉMOVÉHO PENĚŽNÍHO HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH AKTIVIT 5.1 Úvodní část Využití nejrůznějších převážně naturálních indikátorů je nejčastějším postupem pro hodnocení úspěšnosti revitalizace území za situace, kdy nejsou k dispozici metody ekosystémového hodnocení území. Novost předkládané metodiky revitalizace krajiny spočívá v tom, že uplatňuje dvě skupiny ekologických hodnocení, které umožňují systémovým způsobem hodnotit ekologické i ekonomické souvislosti revitalizačních aktivit, čili umožňují integrované ekonomickoekologické vyhodnocení jejich efektivnosti. Za tím účelem členové řešitelského týmu rozvinuli v posledním desetiletí dvě základní metody ekologického hodnocení změn v krajině. Metoda hodnocení biotopů hodnotí krajinu a míru jejích přeměn z hlediska biotopů jako prostředí pro specifické formy života, metoda hodnocení služeb ekosystémů pak umožňuje ukázat výsledky revitalizačních aktivit z hlediska úrovně funkčnosti nových ekosystémů. Tato metodika hodnocení revitalizací je tudíž první metodikou s integrovaným přístupem k revitalizacím poškozeného území tak, aby bylo dosahováno maximálního integrovaného ekologického, ekonomického a sociálního efektu z takových revitalizačních činností. V souladu s dosud rozpracovanými teoretickými přístupy k revitalizaci poškozených území (Vráblíková a kol., 2008a,b) je metodika založena na využití metody hodnocení biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol., 2003) a metody peněžního hodnocení služeb ekosystémů (Seják a kol., 2008). Pomocí těchto dvou metodických přístupů jsou určovány optimální směry revitalizace území směrem k dlouhodobému integrovanému maximu přírodních, ekonomických a sociálních hodnot revitalizovaného území.
5.2 Metoda hodnocení biotopů Metoda hodnocení biotopů – biotope valuation method (BVM) (stručný popis viz http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/bvm_CZ.pdf) byla primárně rozpracována pro hodnocení ekologické újmy (v souladu se zákonem č. 17/1992 Sb., o životním prostředí ekologická újma je ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti). V tomto smyslu je pomocí BVM možné hodnotit ekologický stav a hodnotu území před těžbou a porovnávat se současným (či budoucím projektovaným) stavem a zjistit tak celkový bodový rozdíl, a tím i finanční ekologickou újmu způsobenou dlouhodobější těžební činností. Podobně lze použitím této metody vyčíslit i dlouhodobou ekologickou újmu z antropogenní přeměny celého modelového regionu. V předcházejících etapách tohoto projektu již byla odhadnuta taková souhrnná dlouhodobá ekologická újma ve výši přibližně 56 % (k roku 1990), resp. 52 % (k roku 2000), z hodnoty potenciální přirozené vegetace modelového území (blíže viz kap. 6 in Vráblíková a kol., 2008a, s. 113-130). Zjednodušeně lze metodiku výpočtu ekologické újmy a platby za ztrátu biotopů území postiženého těžbou popsat takto: a) Provede se bodové ohodnocení ploch jednotlivých biotopů před zásahem (těžbou). b) Provede se bodové ohodnocení těžbou zasažených ploch (bodová hodnota při povrchové těžbě uhlí, kdy se jedná o holý, odvodněný povrch, by měla činit 0 bodů za 1 m2). c) Vypočte se bodový rozdíl a) – b) a násobí se stanovenou finanční hodnotou 1 bodu, přesněji řečeno jednou třicetinou pro příslušný rok (30 let je použito v Hesensku jako
46
hranice trvalého zásahu. V případech, že těžba je dočasným zásahem, počítají se újmy z těžby v každém roce zásahu ze skutečně postižené plochy). Alternativním postupem může být přijetí určité mezinárodně přijímané veličiny diskontní míry, jako tomu bylo např. ve stati Costanza et al. (1997), kde byla použita diskontní míra 5 %, a následný výpočet příslušné roční újmy (při diskontní míře 5 % je to ročně jedna dvacetina z celkového rozdílu). d) Finanční hodnota jednoho bodu byla pro první polovinu tohoto desetiletí propočtena na základě analýzy dlouhodobé efektivnosti 136 revitalizačních projektů na 12,36 Kč/bod (viz http://fzp.ujep.cz/Projekty/VAV-610-5-01/HodnoceniBiotopuCR.pdf, str. 325-370). Valorizací podle měr inflace v období let 2003-2008 hodnota bodu k roku 2008 činí 14,50 Kč/bod; e) Získaná hodnota představuje tzv. vyrovnávací poplatek, který by měl původce zásahu každoročně platit (pokud není sám schopen zvyšovat ekologickou hodnotu území souvisejícího s těžbou) za přechodnou roční ztrátu ekologických funkcí území postiženého těžbou po dobu těžby až do doby provedení rekultivačních opatření po těžbě a dosažení alespoň původní bodové hodnoty území (náklady na rekultivace jsou podle české legislativy hrazeny z fondu, který těžební firma musí vytvářet v průběhu těžby).
Výpočet ekologické újmy u trvalého zásahu Za malý zásah považujeme akci v tom případě, kdy není nutné posuzování vlivů na ŽP nebo se nedotýká chráněných částí přírody a krajiny. U jednoduchých akcí, kdy újma zůstává konstantní po dobu delší než 30 let, je zcela postačující použít pro zjištění rozdílu bodových hodnot následující postup.
Vzorec pro výpočet bodové hodnoty pro konkrétní biotop v konkrétním čase: HB = bi. pi.wi
[body . m2]
HB - bodová hodnota konkrétního biotopu [body] bi - bodové hodnocení biotopu [body/m2] pi - plocha hodnoceného biotopu [m2] wi - koeficient individuálního bodového hodnocení biotopů [-] Hodnota HB vyjadřuje hodnotu plochy jednoho biotopu v daném území. Pokud se ovšem na sledovaném území vyskytuje více biotopů, je nutné jednotlivé položky HB sečíst.
Vzorec pro výpočet bodové hodnoty pro celou sledovanou plochu v konkrétním čase: n
BHC =
∑ HB i =1
i
BHC - bodová hodnota celého sledovaného území i - biotopy 1 – n
Vzorec pro výpočet trvalé ekologické újmy (přínosu): TU = |BHC2 – BHC1| TU - trvalá ekologická újma na konkrétní ploše [body] BHC1 - bodová hodnota plochy před zásahem [body] BHC2 - bodová hodnota plochy po zásahu [body]
47
Veličina TU nám vyjadřuje ekologickou újmu v případě, že je zásah trvalý. Jako hranice trvalého zásahu je určeno období třiceti let. Tato délka vychází z vyjádření přibližné délky jedné lidské generace. Trvalá ekologická újma se hradí jednorázově ve výši plného bodového rozdílu. V duchu zákona č. 17/1992 Sb., bude rozhodnutím orgánu ochrany přírody a krajiny trvalá ekologická újma kompenzována náhradními opatřeními v místě či na jiných částech území v blízkém okolí způsobené újmy, nebo není-li to možné či účelné, bude uhrazena v penězích.
Výpočet ekologické újmy u dočasného zásahu Za přechodnou ekologickou újmu (tj. újmu, která bude konstantní v období do 30 let) jsou původci malého zásahu povinni každoročně platit jednu třicetinu hodnoty způsobeného bodového rozdílu po dobu, kdy je plocha z důvodu jejího užívání udržovaná na konstantní ekologické hodnotě. Po skončení užívání platí ½ původní roční platby, a to až do doby, než jsou biotopy, na nichž byla újma způsobena, plně vráceny do výchozího stavu.
Celková ekologická újma tedy představuje: DU = TU/30 * r1 + TU/30 * r2/2 DU - dočasná ekologická újma TU - trvalá ekologická újma r1 - počet let záboru (doba, po kterou plocha slouží ekonomickému účelu a je udržována na konstantní bodové hodnotě) r2 - doba od skončení užívání po dosažení původní bodové hodnoty Následující graf znázorňuje zjednodušený průběh bodové hodnoty sledovaného území u dočasné ekologické újmy. „BH“ zde představuje bodovou hodnotu celkového území v čase před zásahem (BH1) a po zásahu (BH2).
Graf 2: Zjednodušený průběh bodové hodnoty sledovaného území
Bodová hodnota
BH1
BH2
Roky T=30
r1
r2
48
Výpočet ekologické újmy pro podrobně posuzované akce Za podrobně posuzované akce jsou považovány případy, na které se vztahuje povinnost posuzování vlivů na ŽP (EIA), dále zásahy v chráněných územích přírody a krajiny a v případech, kdy si to vyžádá orgán ochrany přírody a krajiny, i případy ekologických havárií. Rozlišujeme akce legální, které podléhají územnímu a stavebnímu řízení, a akce nelegální, kde se jedná o ekologickou škodu, jež byla způsobena na cizím majetku nebo na vlastním majetku bez nutného povolení, případně se jedná o ekologickou havárii. Způsobí-li někdo ekologickou havárii, pak je povinen odstranit její důsledky tak, aby postižené biotopy byly vráceny svým původním funkcím, tzn. aby bodová hodnota postižených biotopů byla stejně vysoká jako bodová hodnota postiženého území před zásahem. V případě ekologické havárie se celkové škody a újmy skládají ze tří částí: 1) ze škody způsobené vlastníkovi poškozeného území, kterou má ten, kdo škodu způsobil nahradit prostřednictvím nákladů na uvedení postižených biotopů do původního stavu, 2) z ekologické újmy z dočasné ztráty přirozených funkcí postižených biotopů, 3) z nákladů na odborné posouzení vzniklé havárie. V dalším textu uvádíme postup výpočtu ekologické újmy a ekologických přínosů. Postup je dokumentován na vybraných kvantifikovaných případech.
5.3 Obecný princip hodnocení revitalizací Ekosystémy a jejich složky jsou během svého vývoje ovlivňovány řadou faktorů. Mezi ně lze zařadit časoprostorový faktor, pomocí kterého lze s jistou opatrností simulovat dynamiku vývoje ekosystému. Veškeré složky ekosystému se v čase a prostoru mění (sukcese) a jejich konečným stádiem v některých případech je stabilní klimaxové společenstvo (např. terestrické ekosystémy). Za stabilní lze podle některých autorů považovat i stav, kdy v ekosystému dochází k pravidelným oscilacím způsobeným tím, že jedna změna nebo soubor navzájem působících změn vrátí ekosystém na začátek vývoje a celý cyklus se opakuje (říční ekosystém). S tímto faktem musíme počítat při poznávání a jakémkoliv hodnocení biotopů včetně ekosystémů. Při posuzování proto nelze uvažovat o jakémsi lineárním průběhu dějů daném počátečním a konečným stavem ekosystému za určité časové období. Tato přímka by v žádném případě nepostihla dynamiku vývoje, ale ukázala by na konstantní tempo vývoje ekosystému v čase a prostoru. Reálná predikce průběhu křivky dynamiky vývoje biotopů a ekosystému je velmi komplikovaná. Její průběh bude závislý na mnoha faktorech, které ovlivní posuzované složky. Výsledkem proto může být i křivka s několika vrcholy. Pro její znázornění a průběh je nutné znát počáteční stav ekosystému, stav po zásahu a při dalším posuzování vývoje v čase je nutné ohodnotit probíhající sukcesi dotčeného ekosystému. Ty se budou měnit jak v průběhu času, tak i prostoru, popřípadě budou nahrazeny jinými složkami s odlišným bodovým hodnocením. To znamená, že veškeré zásahy (stavby, havárie atd.), které mohou způsobit redukci či zánik některých složek ekosystému, se následně promítnou do průběhu křivky.
49
Graf 3: Způsob výpočtu bodového hodnocení ekologické újmy a přínosu z revitalizace
b6
b5
b4
bn
b3
b1
a2
(body . m2)
a1
a3
b2
a4
a5
a6
an
Ts=30
(roky)
Vzorec použitý pro výpočet vzniklé ekologické újmy a přínosu z revitalizace:
n bi + bi + 1 ∑ 2 • (ai + 1 − ai ) i =1 [ body . m2 . rok] DB = Ts DB - průměrná bodová hodnota za celé hodnocené období [body . m2 . rok] ai bi Ts n
- vymezení časového intervalu [roky] - bodový rozdíl oproti původnímu stavu, počítáno v čase t [body] - celkový čas hodnocení (stanoveno 30 let) [roky] - počet intervalů pro výpočet
Hodnota bi je rozdíl celkové bodové hodnoty biotopu v i - tém časovém intervalu proti počátečnímu bodovému stavu hodnoceného biotopu. Při zhotovování křivky v grafu bude b1 = 0. V čitateli vzorce je výpočet plochy, ohraničené křivkou grafu a linií počátečního stavu [body x roky]. Po vydělení této hodnoty časovou konstantou Ts získáme hodnotu, která vyjadřuje průměrné vychýlení ekologické hodnoty od výchozího stavu (průměrný bodový rozdíl) v průběhu sledovaného období 30ti let. Výsledná hodnota bodového ohodnocení DB reprezentuje ekologickou újmu nebo zisk na ploše dotčené lokality se zohledněním časoprostorových vazeb v rámci biotopů a ekologické dynamiky krajinných prvků. Plocha ohraničená křivkou pod bodem počátečního stavu nám tedy ukazuje na poškození složek. Tento pokles můžeme tedy definovat jako ekologickou újmu. Její finanční ohodnocení je závislé na hodnotě jednoho bodu. Rozsah ekologické újmy můžeme následně spočítat pomocí popsaného postupu.
50
Vhodné časové rozpětí pro uvažované hodnocení biotopů je samozřejmě závislé na výše uvedených faktorech, ale po dohodě byla stanovena hranice 30 let, která se jeví jako optimální časové rozpětí. V krátkosti můžeme tedy konstatovat, že pro zjištění ekologické újmy a jejího bodového hodnocení je důležité znát: - bodové hodnocení jednotlivých biotopů, - velikost plochy jednotlivých biotopů, - změnu velikosti jednotlivých biotopů v čase, - velikost hodnoceného území (maximální plocha dotčená během celé doby hodnocení), - predikce vývoje jednotlivých složek v hodnoceném území, - predikce antropogenních zásahů. V následujícím textu je doporučen podrobný postup hodnocení dotčených ekosystémů se zohledněním dynamiky jejich vývoje v času a prostoru.
Vymezení hodnocených sukcesních stádií v čase a prostoru Pro možnost poznání dynamiky ekosystému a následujícího bodového ohodnocení je nutné předpovědět změnu plochy jednotlivých biotopů v určitých časových intervalech nebo po každé výrazné změně v ekosystému (požár, odbahnění, stavba). Čím budou tyto časové intervaly zkoumání kratší, tím bude možné přesněji ohodnotit ekologickou újmu či zisk. Minimální interval pro hodnocení ekologické újmy dotčené lokality je navržen po 1, 2, 5, 10, 20 a 30 letech od data zásahu. V závislosti na závažnosti způsobené újmy a schopnosti ji ohodnotit lze tyto intervaly přizpůsobit vzniklým podmínkám. Předpověď vývoje jednotlivých složek ekosystému (sukcese) je závislá na řadě faktorů. Proto je nezbytné u lokalit s více ovlivňujícími faktory provést zpracování týmem specialistů pro dané obory (např. botanika, fluviální geomorfologie, ichtyologie a hydrobiologie). Pro hodnocení ekologické újmy v čase je nutné znát plochu konkrétních biotopů v dotčeném území před zásahem. Následné plošné změny biotopů jsou v určeném časovém intervalu změřeny popřípadě předpovězeny a je s nimi počítáno v dalších kalkulacích. Pro hodnocení musí být popsána celá dotčená plocha. Smyslem ekonomických nástrojů v ochraně životního prostředí je nutit ekonomické subjekty k ekologicky šetrnému jednání. Proto v případě těžeb může těžební firma činit ekologická opatření ke zlepšování přírody a krajiny a pokud je přitom dosaženo přírůstku peněžní hodnoty území z revitalizačních opatření, odečítají se z vyrovnávacího poplatku. Pokud těžební firma v daném roce revitalizační opatření neprovádí, potom je povinna odvést vyrovnávací poplatek orgánům ochrany životního prostředí. Zatímco vyrovnávací poplatek uhrazuje každoroční ztrátu ekologické hodnoty území v důsledku těžby, má těžební organizace ze zákona zároveň povinnost vytvářet určitou finanční rezervu na následnou rekultivaci po těžbě tak, aby odtěženému území mohly být vráceny alespoň jeho původní ekologické funkce. Vzhledem k tomu, že peněžní hodnota jednoho bodu byla v BVM odvozena z průměrných národních nákladů na základní skupiny revitalizačních projektů, vyjadřují hodnoty biotopů nákladovou dimenzi hodnoty přírody, tj. kolik nákladů se musí vynakládat na udržování a zlepšování bodové hodnoty přírody, přirozených biotopů, které nejčastěji vznikají samoorganizovaně v rámci sukcesních procesů. Škála kapitálových hodnot biotopů začíná na nule u zcela antropogenizovaných biotopů (holé a suché povrchy, často zpevněné, chemicky kontaminované půdy) a dosahuje až přibližně k hodnotám jednoho tisíce Kč za metr čtvereční u nejhodnotnějších biotopů,
51
neboli cca 10 mil. Kč na 1 hektar. Škála hodnot biotopů tedy obecně vyjadřuje náklady, které společnost musí vynakládat na udržování a zlepšování antropogenně poškozené přírody. Peněžní hodnoty biotopů nevypovídají nic o tom, jaké jsou při antropogenních přeměnách území skutečné ztráty na službách ekosystémů, pro jejichž fungování tvoří jednotlivé biotopy specifické prostředí. Teprve v posledních desetiletích si začínáme uvědomovat, že lidská společnost a její ekonomiky zcela existenčně závisí na ekosystémech a na jejich životodárných funkcích a službách (Millennium Ecosystem Assessment, 2005).
5.4 Metodiky hodnocení služeb ekosystémů Přirozené ekosystémy poskytují lidem technologicky jen obtížně a ekonomicky velmi draze nahraditelné služby, které nedávný projekt Millenium Ecosystem Assessment shrnul do čtyř skupin: •
potraviny, vodu, dřevo, vlákna, palivo (zásobovací služby), ale také
•
tvoří úrodnou půdu, čistí ovzduší a vodu (podpůrné služby),
•
chrání proti škodlivému kosmickému záření, neustále regulují složení atmosféry, zmírňují klimatické extrémy, udržují biodiverzitu, regulují nemoci, rozkládají organický odpad (regulační služby),
•
jsou zdrojem estetických, duchovních, výchovných a rekreačních hodnot (kulturní služby) atd.
Trhem prochází a jsou dosud hodnoceny pouze zásobovací služby (je oceňována zemědělský půda jako zdroj výroby potravin a vláken, lesy jako zdroj dřeva, v případě ložisek fosilních a minerálních nerostů se jejich zásoby v ČR neoceňují předem a nezpoplatňuje jejich pronájem, jako např. v USA, ale pouze se platí poplatky za vytěženou surovinu a za zábor těžebních prostor). Je však stále jasnější, že lidé závisí primárně zejména na podpůrných a regulačních službách, které jsou někdy nazývány životodárnými službami, neboť na nich trvale a de facto v každém okamžiku závisí životy lidí a dalších heterotrofních forem života. Např. bez tvorby půdy pomocí cyklického dodávání odumřelé biomasy by lidé ztratili základní zdroj výživy, bez neustálé tvorby kyslíku a neustálého doplňování ozonové vrstvy by veškerý život na Zemi byl vystaven smrtelně škodlivému kosmickému radioaktivnímu záření, bez chladícího a oteplovacího efektu vegetace a vody by se životní prostředí na kontinentech stalo s životem lidí neslučitelným atd. Tyto základní životodárné služby ekosystémů nejsou ani v ČR, ani ve světě dosud systematicky hodnoceny, přestože každá jednotlivá služba má pro existenci života v penězích vyjádřeno nekonečně vysokou hodnotu. V dosavadní hospodářské praxi však mají tyto služby nulovou hodnotu, což způsobilo, že za poslední století lidé zničili polovinu nejcennějších ekosystémů světa a přeměnili je na zdroj vlastního prospěchu. Tato předkládaná metodika revitalizací posttěžebních území proto nově vyjadřuje i kvantifikuje vedle nákladových hodnot biotopů (jako specifických prostředí pro specifické formy života) také vybrané služby ekosystémů, které umožňují hodnotit jak ztráty služeb ekosystémů z antropogenizace přirozených biotopů na straně jedné, tak hodnotit i přínosy v podobě růstu služeb ekosystémů z revitalizace posttěžebních území.
52
Metoda hodnocení služeb ekosystémů pomocí nákladů jejich náhrady Základní poznatky a hodnotové relace vybraných služeb ekosystémů, vytvářených v samoorganizované součinnosti toků sluneční energie, vegetace a vody byly prezentovány v r. 2008 v rámci předcházejících etap řešení tohoto projektu a publikovány v kap. 8 pod názvem Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území (Vráblíková et al., 2008b, s. 85-101, viz také Seják, Pokorný, 2009). Pro ilustraci těchto probíhajících interdisciplinárních hodnocení uveďme porovnání hodnot ekosystémových služeb alespoň tří typických ekosystémů území České republiky, nivní louky a lesního porostu v porovnání s pastvinou s napřímenou a zahloubenou vodotečí.
Tabulka 10: Hodnoty vybraných ročních služeb zdravého ekosystému lesa a nivy a v porovnání s odvodněné pastvinou (s napřímeným a zahloubeným vodním tokem)
Typ ekosystému a seznam jeho vybraných ročních služeb z 1 ha Zdravý listnatý les, vodou dobře zásobený 1. Biodiverzita: L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek 2. Kyslíkové služby lesního porostu 3. Klimatizační služby lesního porostu (ochlazování, oteplování) 4. Čištění, destilování a retence vody v ekosystému Celkem roční služby z 1 hektaru zdravého lesního ekosystému Zaplavovaná říční niva s dostatkem kvalitní vegetace 1. Protipovodňová služba záchytem povodňové vody 2. Produkce a energet. využití nadzemní biomasy 3. Retence živin v ekosystému 4. Biodiverzita: T1.4 Aluviální psárkové louky 5. Kyslíkové služby lesního porostu 6. Klimatizační služby lesního porostu (ochlazování, oteplování) 7. Čištění, destilování a retence vody v ekosystému Celkem roční služby z 1 hektaru zdravého nivního ekosystému Odvodněná pastvina (s napřímeným a zahloubeným vodním tokem) 1. Produkce a energet. využití nadzemní biomasy 2. Biodiverzita: X T.3 Intenzivní nebo degradované mezofilní louky 3. Kyslíkové služby lesního porostu 4. Klimatizační služby lesního porostu (ochlazování, oteplování) 5. Čištění, destilování a retence vody v ekosystému Celkem roční služby z 1 hektaru odvodněné pastviny
Miliony Kč/ha 0,4 3,5 16,8 17,1 37,8 0,025 0,020 0,035 0,284 1,75 14 14,25 30,34 0,020 0,080 1,75 8,4 8,55 18,8
Uvedené odhady pro jednotlivé typy ekosystémů vycházející z výsledků podrobného monitoringu toků energie a vody potvrzují, že zdravý les s dostatkem vody je v klimatických podmínkách ČR klimaxovou podobou ekosystému, který zajišťuje optimum udržení vody a živin v krajině. Případová studie s odvodněnou pastvinou ukazuje, že umělé odvedení vody z krajiny výrazně snižuje potenciál účinnosti lokálního ekosystému. Pro hodnocení základních služeb ekosystémů lze využít také následující souhrnnou tabulku, která vedle úředních cen pozemků podle vyhlášky MFCR uvádí také přehled peněžních hodnot biotopů pro skupinové položky Land-cover a uvádí i pilotní odhady peněžních hodnot služeb vybraných ekosystémů (viz tab. č. 11). Z tabulky můžeme vidět, že dimenze peněžních hodnot vybraných služeb ekosystémů značně převyšuje jak úřední ceny pozemků, tak i peněžní hodnoty biotopů. Je to proto, že díky pravidelným denním a ročním pulzům sluneční energie se do vývoje přírody vnáší řád – samoorganizace – která zabezpečuje všechny základní podmínky pro život lidí a dalších heterotrofních organismů. Z tabulky vyplývá, že vybrané roční služby přirozených ekosystémů lesa a dalších druhů vegetace (zejména klimatizační, vodoretenční a kyslíková, 53
spolu s biodiverzitou) se pohybují na hladině cca 2-4 tisíc Kč z jednoho čtverečního metru, což v přepočtu na hektar znamená 20-40 milionů Kč. Přitom toky energie, vody a kyslíku jsou ohodnoceny relativně nejnižšími cenami jejich technologické výroby. Uznání těchto reálných výkonů přirozených ekosystémů ovšem velmi mění pohled lidí na ekonomickou výhodnost povrchových těžeb uhlí i dalších aktivit rychlého bohatnutí jednotlivců na úkor poškozování a likvidace přirozené a přírodě blízké vegetace.
Tabulka č.11: Hodnoty biotopů, služeb ekosystémů a úředních cen území ČR v Kč/m2 LAND COVER 1:100000
1.1.1. Souvislá městská zástavba 1.1.2. Nesouvislá městská zástavba 1.2.1. Průmyslové a obchodní areály 1.2.2. Silniční a železniční síť s okolím 1.2.3. Přístavy 1.2.4. Letiště 1.3.1. Oblasti současné těžby surovin 1.3.2. Haldy a skládky 1.3.3. Staveniště 1.4.1. Městské zelené plochy 1.4.2. Sportovní a rekreační plochy 2.1.1. Nezavlažovaná orná půda 2.2.1. Vinice 2.2.2. Sady, chmelnice a zahradní plantáže 2.3.1. Louky a pastviny 2.4.2. Směsice polí luk a trvalých plodin 2.4.3. Zemědělské oblasti s přiroz.vegetací 3.1.1. Listnaté lesy 3.1.2. Jehličnaté lesy 3.1.3. Smíšené lesy 3.2.1. Přírodní pastviny 3.2.2. Stepi a křoviny 3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 3.3.2. Skály 4.1.1. Mokřiny a močály 4.1.2. Rašeliniště 5.1.1. Vodní toky 5.1.2. Vodní plochy
Body
Hodn. biotopů (BVM)
Hodnota ekosystémů
Úřední ceny Vyhl. MFČR
průměr
Kč/m2
Kč/m2
Kč/m2
0 - 2,4 0 - 30 trend k 0 10,2 126 0 - 2,9 0 - 33 trend k 0 8,2 100 8,3 98 11,9 148 13,4 166 7,9 97 7,1 88 19,3 238 18,8 232 11,2 138 15,2 188 14,2 175 20,8 257 37 600 14,1 174 21,5 266 40,7 503 75 000 26,2 324 50 000 28,5 352 62 500 33,0 408 53,0 655 23,5 291 39,8 492 33,5 414 60 000 53,3 659 23,1 286 18,7 231 (Zdroj: vlastní propočty)
35-2250 35-2250 35-2250 35-2250 35-2250 35-2250 35-2250 1 35-2250 35-820 1-10 2-10 42 42 1-5 1-10 1-5 30 22 26 3 1 1 1 1 1 7 7
dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce dle velik. obce
dle velik. obce dle velik. obce
dle okresů
roční sl. 1880 Kč/m2 dle okresů dle okresů roční sl. 3740 Kč/m2 roční sl. 2500 Kč/m2 roční sl. 3100 Kč/m2
roční sl. 3000 Kč/m2
V současnosti je dokončována kompletace vybraných služeb dalších skupin ekosystémů ČR, takže v nejbližších měsících bude informace o funkčnosti a peněžní přínosnosti ekosystémů ČR podstatně úplnější. Je zároveň zřejmé, že metoda hodnocení služeb ekosystémů, vycházející ze samoorganizované součinnosti toků sluneční energie, vegetace a vody je zejména využitelná při vyhodnocování ekologických přínosů revitalizačních projektů.
54
6. DOPORUČENÍ PRO PRAXI V současném období se naskýtá příležitost využít předložený materiál v oblastech Podkrušnohoří v místech po těžbě uhlí, v místech realizované rekultivace i v místech, kde je území předáváno místním komunitám a dalším podnikatelským subjektům k využití. Revitalizaci je možno hodnotit nejen v průmyslových regionech a území po těžbě uhlí velkolomovým způsobem, kde jsou k dispozici rekultivované plochy velkých rozměrů, ale je i možnost hodnotit průběh revitalizace malých ploch. Peněžní hodnocení efektivnosti revitalizačních aktivit jak pro velké plochy, tak i malá území je nutno zavést do praxe.
7. SROVNÁNÍ NOVOSTI POSTUPŮ Novost naší metodiky zaměřené na provádění a hodnocení revitalizačních opatření spočívá v tom, že systémově uspořádává revitalizační postupy a uplatňuje dvě skupiny ekologických hodnocení, která umožňují systémovým způsobem hodnotit ekologické a při použití standardní analýzy nákladů a výnosů i ekonomické souvislosti revitalizačních aktivit. Metoda hodnocení biotopů hodnotí krajinu a míru jejích přeměn z hlediska biotopů jako prostředí pro specifické formy života, metoda hodnocení služeb ekosystémů pak umožňuje ukázat výsledky revitalizačních aktivit z hlediska úrovně funkčnosti nových ekosystémů.
8. MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ METODIKY Využití předkládaného materiálu, který je souborem metodických postupů hodnocení revitalizace, umožní nejen trvale udržitelné hospodaření v antropogenně postižené krajině a urychlí proces obnovy, ale v důsledku systémového peněžního hodnocení efektivnosti revitalizačních aktivit nabízí nový přístup pro hodnocení revitalizačního procesu, který v současném období není v praxi v tomto rozsahu uplatňován. Pozitivní je i využití indikátorů pro hodnocení úspěšnosti revitalizace území za situace, kdy nejsou k dispozici metody ekosystémového hodnocení území. Materiál lze využít nejen pro území po těžbě uhlí, ale i v průmyslových regionech. Stejným způsobem jej lze využít i při hodnocení revitalizace malých území (např. skládek odpadů, území po stavební činnosti apod.). Navrhovaná metodika může být i podkladem pro diskusi nad celkovým novým řešením povinností báňské správy i jednotlivých subjektů báňského práva. Lze předpokládat potenciální uplatnění metodiky v legislativních změnách. Metodika byla ověřována dílčím způsobem v průběhu let 2007-2009 v praxi, ale pouze na malých plochách rekultivovaných lokalit. Jednalo se o území podniku Czech Coal, dříve Mostecké uhelné společnosti. Samotná metoda hodnocení biotopů byla v posledních pěti letech aplikována jak ke zjištění ekologické újmy v ekonomických projektech, tak k vyhodnocení přínosů z konkrétních revitalizačních projektů. Spojení s metodikou hodnocení služeb ekosystémů a zařazení do systému revitalizačních postupů je novým přístupem.
55
9. SOUHRN – SUMMARY Studie „Metodika revitalizace krajiny v postižených regionech Podkrušnohoří“ byla vypracována v rámci programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ v kontextu projektu, který Ministerstvo pro místní rozvoj ČR zadalo pod registračním číslem WD-44-07-1 ke zpracování Fakultě životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně pod názvem: „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Navazuje na vydané knižní publikace: Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. Předkládaná studie je výstupem prací na aktivitě A422. Plní dílčí cíl projektu DC003 „Metodika revitalizace území pro hospodářský, sociální a environmentální rozvoj v postižených regionech“ a jejím účelem je poskytnout integrovaný přístup k navrhování a multidisciplinárnímu hodnocení revitalizace postižených regionů. Studie může být uplatnitelná i v dalších průmyslových regionech a územích po těžbě uhlí, nejen v České republice, ale i v ostatních středoevropských regionech, které obdobně jako Podkrušnohoří jsou charakteristické výrazným antropogenním postižením krajiny.
Summary The publication entitled “Methodology of revitalization of landscape in disabled regions under the Ore Mountains” was elaborated within the program WD “Research on the Solution of Regional Disparities” in context of the project that was ordered by the Ministry of Local Development for elaboration at the J.E. Purkyně University, Faculty of the Environment, under the title “The Model Solution of the Revitalization of industrial regions and territories at the example of Podkrušnohoří (the Area under the Ore Mountains Range)“. It comes from book publications: The Natural and Social-economical characteristics of the disparities in the industrial landscape Podkrušnohoří Theoretical Base for the Possibility of Revitalization of a Territory in the Model Area The submitted methodology represents the output of works of the team of authors, done in a partial target of the project DC003 “Methodology of revitalization of landscape for economic, social and environmental development in disabled regions” and its object is to give integrated access to design and multidisciplinary valuation of revitalization of disabled regions. Study could be used in other industrial regions and areas after coal mining, not only in the Czech Republic but in all middle European regions that are similarly afflicted by strong anthropogenic impacts.
56
10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Andres, P., Mateos, E., 2006: Soil mesofaunal responses to post-mining restoration treatments. Appl. Soil Ecol. 33, 67-78. Carignan, V., Villard, M.A., 2002: Selecting indicator species to monitor ecological integrity: a review. Environ. Monitor. Assess. 78, 45-61. Clemente, R., Fuente, de la C., Moral, R., Bernal, M.P., 2007: Changes in microbial biomass parameters of a heavy metal-contaminated calcareous soil during a field remediation Experiment. J. Environ. Qual. 36, 11371144. Clewella, A., Rieger, J., Munrol, J., 2005: Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration Projects (Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy) [online]. 2nd Edition. Society for Ecological Restoration International. Dostupný z WWW:
Costanza, R., D'arge, R., De Groot, R., Farber, S., Grasso, M., Hannon, B., Naeem, S., Limburg, K., Paruelo, J., O'neil, R.V., Raskin, R., Sutton, P., Van Den Belt, M., 1997: The value of the world's ecosystem services and natural capital, Nature 387, 253-260. Cudlín, P., Zemek, F., Těšitel, J., Lapka, M., Hanousková, I. 2001: Stress concept: Possible tool to study changes in landscape. Ekológia 20: s. 3-13. Cudlín, P., Prokopová, M., Cudlín, O., Plch, R., 2009: Indikátory hodnocení efektivnosti revitalizačních opatřeni v krajině, Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice. Čermák, P., a kol. 1999: Rekultivace území, VÚMOP Praha Dale, V.H., Polasky, S. 2007. Measures of the effects of agricultural pracitces on ecosystem services, Ecological economics 64. Eiswerth, M.E., Haney, J.C., 2001: Maximizing conserved biodiversity: why ecosystem indicators and trashhold matter. Ecol. Econom. 38, 259-274. Fischer, F.P., Schulz, U., Schubert, H., Knapp, P., Schmöger, M., 1997: Quantitative assessment of grassland quality: acoustic determination of population sizes of orthopteran indicator species. Ecol. Appl. 7, 909-920. Graham, M.H., Haynes, R.J., 2004: Organic matter status and the size, activity and metabolic diversity of the soil microflora as indicators of the success of rehabilitation of mined sand dunes. Biol. Fertil. Soils 39: 429-437. Hesslerová, P., 2008: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK Praha. Hobbs, R.J., Norton, D.A., 1996: Towards the concetual framework for restoration ecology. Restor. Ecol. 4, 93110. Holl, K.D., 1996: The effect of coal surface mine reclamation on diurnal lepidopteran conservation. J. Appl. Ecol. 33, 225-236. Klimeš, L., 1981: Slovník cizích slov. 5. vyd. Praha. Klimeš, F., 2004: Lukařství a pastvinářství, biodiagnostika a speciální pratotechnika. ZF JCU České Budějovice, 157p. Klinda, J., 2000: Terminologický slovník environmentalistiky. Ministerstvo životného prostredia SR, Bratislava. Klinda, J., 2001: Slovak Environmental Policy - Inseparable Part of the European Environmental Policy. Zivotné prostredie, Vol. 34, No. 3. Kolektiv autorů, 2000: Akademický slovník cizích slov, Academia Praha, ISBN 80-200-0607-9, 834 s. Kolektiv autorů, 2004: International Prime on Ecological Restoration (Základy ekologické obnovy) [online]. Version 2. Society for Ecological Restoration International. Dostupný z WWW: Kolektiv autorů, 2009: Statistická ročenka půdního fondu České republiky, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Praha. Kolektiv autorů, 2008: Statistická ročenka Ústeckého kraje, Český statistický úřad, Ústí nad Labem. Kolektiv autorů, 2005: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2004, Krajský úřad Ústeckého kraje. Ústí nad Labem. Kolektiv autorů, 2008: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007, Krajský úřad Ústeckého kraje. Ústí nad Labem. Kolektiv autorů, 2008: Úvod do regionálních věd a veřejné zprávy, Plzeň. Kryl V., Frölich E., Sixta J., 2002: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace, VŠB Ostrava. Kukal, Z., Reichmann, F. 2000: Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. Český geologický ústav, Praha. Lisický, M. J., 1993: Renaturácia a revitalizácia – významné aktivity v ochrane prírody a starostlivosti o krajinu. Životné prostredie 27, 3: s. 117-119. Lopez, R.D., Fennessy, M.S., 2002: Testing the floristic quality assessment index as an indicator of wetland condition. Ecol. Appl., 12.
57
Ludwig, J.A., Tongway, D.J., Bastin, G.N., James, C.D., 2004: Monitoring of ecological indicators of rangeland functional integrity and their relation to biodiversity at local to regional scales. Austral. Ecol. 29, 108-120. Luhr J. a kol. 2004: Encyklopedie Země. Euromedia Group, Praha. Lysenko, V., 1996: Analýza využívání vybraných nerostných surovin v České republice z hlediska ochrany životního prostředí. Zpravodaj MŽP, č. 4, s. 3-5. Millennium Ecosystem Assessment, 2005: Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza, COŽP UK Praha, ISBN 80239-6300-7 Moreno-de las Heras, M., 2009: Development of soil physical structure and biological functionality in mining spoils affected by soil erosion in a Mediterranean-Continental environment. Geoderma 149, 249-256. Němeček J., Podlešáková E., Vácha R. 1999: Možnosti remediace zemědělských půd. Rostlinná výroba 5, Praha. Niemeijer, D., de Groot R.S. 2008. A conceptual framework for selecting environmental indicator sets, Ecological Indicators 8. Nichols, O.G., Nichols, F.M., 2003: Long-term trends in faunal recolonization after bauxite mining in the Jarrah Forest of southwestern Australia. Restor. Ecol. 11, 261-272. Petříček, V. 2002: Tvář naší země – krajina domova, Studio JB, Lomnice nad Popelkou. Pik, A., Dangerfield, J.M., Bramble, R.A., Angus, C., Nipperess, D.A., 2002: The use of invertebrates to detect small-scale habitat heterogeneity and its application to restoration practices. Environ. Monitor. Assess. 75, 179199. Pokorný, J., 2007: Materiál k semináři Voda v krajině [online]. Dostupný z WWW: <www.terezanet.cz/www/files/clanky/249/File/seminar_voda_v_krajine.pdf> Prokopová, M., Cudlín, P., 2008: Teoretické aspekty revitalizace (pracovní podklad pro FŽP), Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice. Seják, J., Dejmal, I., a kol., 2003: Hodnocení a oceňování biotopů České Republiky. MŽP, Praha, 428 s. Seják J., Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území, s. 85-102, in Vráblíková J. a kol., 2008b: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. II. část: Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-0085-3. Seják J., Pokorný J., 2009: Voda a peněžní hodnocení biotopů a služeb ekosystémů (Water and Monetary Valuation of Biotopes and Ecosystem Services), Vodní hospodářství č. 1/2009, s. 12-14. Snyder, B.A., Hendrix, P.F., 2008: Current and potential roles of soil macroinvertebrates (earthworms, millipedes, and isopods) in ecological restoration. Restor. Ecol. 16, 629-636. Štýs, S. a kol. 1981: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha. Štýs, S., 2001: Mostecko – minulost–současnost, Most. Vačkář, D., 2005: Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 s. Whelan, C.J., Jedlicka, D.M., 2007: Augmenting population monitoring programs with behavioral indicators during ecological restorations. Israel J. Ecol. Evol. 53, 279-295. Zedler, J.B., Calaway, J.C., 2000: Evaluating the progress of engineered tidal wetlands. Ecol. Engineer. 15, 211225. Zákon ČNR č. 17/1992 Sb., o životním prostředí Zákon ČNR č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) Zákon ČNR č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu Zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu
11. SEZNAM PUBLIKACÍ, KTERÉ PŘEDCHÁZELY METODICE Fiala P., Farský M., Zahálka J., 2009: Vícekriteriální hodnocení strategického scénáře Podkrušnohoří. Studia Oecologica, 2009, v tisku, FŽP UJEP, Ústí nad Labem. Vráblíková, J. a kol., 2007: Charakteristika přírodních poměrů v antropogenně postižené oblasti Severních Čech. Studia Oecologica číslo 2/2007, FŽP UJEP, Ústí nad Labem. Vráblíková, J. a kol., 2007: Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, 123 str. Vráblíková, J. a kol., 2008a: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část: Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-019-8, 182 str. Vráblíková J. a kol., 2008b: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. II. část: Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-74140085-3, 154 str.
58
12. PŘÍLOHY 12.1 Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy (Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration Projects)
ÚVOD Příručka popisuje postupy obnovy životního prostředí v souladu s normami, které byly stanoveny v publikaci Společnosti pro ekologickou obnovu (Society for Ecological Restoration: SER) Základy ekologické obnovy (SER 2002 a 2004) a její doplněné a aktualizované verzi Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy. Postupy jsou rozpracovány v pokynech, které postupně provází pracovníky praxe a projektové manažery procesem obnovy životního prostředí. Dodržováním těchto 51 pokynů se eliminují chyby a opomenutí. Tyto pokyny se vztahují na obnovu jakýchkoli ekosystémů – pozemních či vodních – kdekoliv na světě, a to pod jakoukoli záštitou, včetně projektů veřejných prací, environmentálního správcovství programů, projektů zmírňování škod, soukromých iniciativ apod. Uživatelům pokynů se doporučuje, aby se v předstihu seznámili s publikací Základy ekologické obnovy a odkazovali na ni při definicích pojmů a diskusi o koncepcích. Konkrétní podoba spolu s detaily plánování a realizace projektů obnovy leží mimo oblast působnosti těchto pokynů. Komplexní pojetí těchto záležitostí ponecháváme autorům manuálů a pořadatelům workshopů. Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen, poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunit) a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje abiotickou podporu z fyzického prostředí, vhodné toky a výměny organismů a látek s okolní krajinou a znovuzřízení kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů. Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu, který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj jinou trajektorií. V souladu s příručkou Základy ekologické obnovy tato příručka předpokládá, že ekologická obnova je završena tehdy, kdy již není potřebná pomoc odborníků pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti ekosystému. Může být ale vyžadován management ekosystému, aby se předešlo degradaci obnoveného ekosystému v důsledku změn životního prostředí nebo antropogenních změn. Takové aktivity považujeme spíše za management, než za obnovu. Jinými slovy, ekologická obnova obnoví ekosystém jako celek, zatímco management jej udrží v chodu jako celek. Podobně některé obnovené ekosystémy budou vyžadovat management v podobě tradičních kulturních praktik. Toto rozlišení mezi managementem a obnovou usnadňuje plánování zdrojů a rozpočtování a chrání úsilí o ekologickou obnovu před nařčením z následné nekonzistentnosti nebo chybných úsudků v řízení ekosystému. Pokyny příručky jsou pro přehlednost číslovány. Jsou seskupeny do šesti fází projektové práce: koncepční plánování (včetně hodnocení proveditelnosti), předběžné úkoly (na nichž závisí následné plánování), implementace projektu, úkoly následující po implementaci (monitoring a následná péče), vyhodnocení a publicita. Doporučujeme, aby byl pro realizaci pokynů zaveden deník, ve kterém budou zdokumentovány projektové činnosti a zaznamenány všechny důležité informace. Tabulky, grafy a doplňkové dokumenty mohou být v příloze. Slovní poznámky ve formě psaných odpovědí na pokyny č. 1 až 36 společně tvoří souborný plán ekologické obnovy, který může být poskytován veřejným agenturám, nadacím, schvalovacím úřadům, korporacím a jiným 59
zainteresovaným stranám. Slovní vyjádření slouží jako základ pro vytváření zpráv o průběhu realizace projektů a pro žádosti o finanční podporu. Jsou neocenitelné pro odborníky z praxe a vedoucí projektu. Jakmile je projekt dokončen, slovní poznámky poskytují úplný a dobře členěný přehled o jeho průběhu, jenž je nutno jen editovat do podoby závěrečné zprávy a článků k publikaci (viz příloha 1).
KONCEPČNÍ PLÁNOVÁNÍ Koncepční plánování stanovuje území projektu obnovy, specifikuje cíle obnovy a poskytuje ostatní relevantní informace. Realizuje se tehdy, když se obnova jeví jako proveditelná alternativa, ale ještě před definitivním rozhodnutím o jejím provedení. Koncepční plánování poskytuje předběžné informace, např. pozorování z průzkumu území nebo určitá reprezentativní měření. V této fázi se neprovádí detailní, systematický výzkum vlastností ekosystému a bioty. Koncepční plán společně tvoří psané odpovědi na pokyny č. 1 až 16, které navrhovaný projekt obnovy široce charakterizují.
1. Lokalizujte daný revitalizační projekt a identifikujte jeho hranice – Vymezte hranice projektu a prezentujte je ve formě map, pokud možno generovaných na podrobných leteckých fotografiích současně s půdními a topografickými mapami ukazujícími povodí a další aspekty okolní krajiny. Doporučujeme využít GPS, územní průzkum a jiné vhodné prostředky měření. 2. Specifikujte vlastnictví – Uveďte jméno a adresu vlastníka(ů). Pokud je celé území nebo jeho část ve vlastnictví organizace či instituce, uveďte jména a pověření klíčových osob. Uveďte okolnosti, za kterých bude projekt realizován – veřejné práce, environmentální správcovství, zmírňování škod aj. V případě více vlastníků se přesvědčte, že s cíli a metodami navrhovanými pro program obnovy souhlasí všichni vlastníci. 3. Identifikujte potřebu ekologické revitalizace – Popište, co se na území stalo a co vyvolalo potřebu obnovy. Popište, jaká očekávaná zlepšení obnova přinese. Může se jednat o ekologické, ekonomické, kulturní, estetické, vzdělávací a vědecké přínosy. Ekologické přínosy mohou posílit biodiverzitu, napomoci zlepšení potravního řetězce atd. Ekonomické přínosy se vztahují k přírodním službám (zvaným také sociálním službám) a produktům, kterými ekosystémy přispívají k lidské pohodě a ekonomické udržitelnosti. V tomto smyslu jsou ekosystémy brány a hodnoceny jako přírodní kapitál. Kulturní přínosy se mohou týkat společenské výkonnosti a rituálů, pasivní rekreace a duševní obnovy. Estetické přínosy se týkají vnitřních hodnot přírodní krásy původních ekosystémů. Vzdělávací přínosy vyplývají z pokroku v environmentální vzdělanosti, kterou studenti získávají při účasti na ekologické obnově nebo při jejím studiu. Vědecký přínos je realizován, když se území projektu použije pro demonstraci ekologických principů a konceptů nebo jako experimentální území. 4. Identifikujte druh ekosystému, který má být revitalizován. – Označte a stručně popište druh ekosystému, který byl degradován, poškozen nebo zničen, například tropický suchý les, jarní tůň, semiaridní step, vysokohorský les shola (Indie), křídová louka (Evropa), cypřišová bažina (USA) atd. Pro usnadnění komunikace s těmi, kteří nemusí být obeznámeni s přírodní krajinou v bioregionu, je vhodné přidat podrobnější popis. Tento popis by měl obsahovat názvy charakteristických nebo významných druhů a měl by uvádět struktury biotopů (poušť, pastviny, savany, lesy apod.), formy života (trvalé travní, sukulentní, keřovité, stále zelené stromy atd.), převládající taxonomické kategorie (jehličnaté, býložraví atd.), vlhkostní podmínky (vodní, suchomilný atd.), slanostní podmínky (sladkovodní, brakický, salinní atd.)
60
a geomorfologický kontext (montanní, naplaveninové, ústí řek atd.). Některé body lze rozšířit či nahradit odkazem na snadno přístupný zveřejněný popis. 5. Stanovte revitalizační cíle – Cíle jsou ideální stavy a podmínky, kterých se pokouší dosáhnout úsilí o revitalizaci. Písemná formulace cílů poskytuje základ pro všechny revitalizační činnosti a později se stává základem pro hodnocení projektu. Je nesmírně důležité popsat každý jednotlivý cíl projektu výstižným a umně formulovaným sdělením. Všechny ekologické projekty obnovy sdílejí společné ekologické cíle, které se skládají z obnovy integrity ekosystému, jeho zdraví a potenciálu pro dlouhodobou udržitelnost. Jsou uvedeny jako atributy obnovených ekosystémů v oddílu 3 příručky Základy ekologické obnovy. Zaslouží si být přepracovány pro každý projekt obnovy, neboť jinak hrozí jejich podcenění či přehlédnutí ze strany úřadů a dalších zainteresovaných stran, které nejsou dobře obeznámeny s ekologickou obnovou. Projekt může mít další ekologické cíle, jako je poskytnutí přirozeného prostředí pro určité druhy nebo znovusestavení zvláštního biotického společenství. Sdělení ekologických cílů by mělo otevřeně vyjádřit, jaký stupeň zlepšení lze vzhledem k předchozímu stavu nebo trajektorii očekávat. Některé ekosystémy lze věrně obnovit do známého nebo pravděpodobného stavu v minulosti, a to zejména v případech, kdy rozklad nebo poškození není závažné a lidský demografický tlak není silný, tam, kde je s ohledem na nepříznivé podmínky životního prostředí malé bohatství rostlinných druhů, kde mají ekologicky mladé porosty v nově obnoveném ekosystému tendenci podobat se zralé vegetaci před narušením stavu. I tak se obnovený ekosystém bude nepochybně v některých ohledech od svého vzoru lišit, a to kvůli složitým a zdánlivě náhodným (stochastickým) aspektům dynamiky ekosystému. Jiné revitalizace se nemusí historickému modelu ani přiblížit kvůli současným omezením nebo podmínkám, které obnovení původního stavu brání. Revitalizaci lze provádět v jednom z pěti kontextů. Vhodný kontext by měl být stanoven v projektových cílech, aby byl zdůrazněn záměr obnovy a zamezilo se následným nedorozuměním, konfliktům a kritikám. Jsou to:
a. Obnova degradovaného (mírné nebo postupné změny, které snižují ekologickou integritu a zdraví) nebo poškozeného (závažné a zjevné změny) ekosystému do jeho původní kvality. b. Náhrada ekosystému, který byl zcela zničen (degradace nebo poškození odstranilo veškerý makroskopický život a obvykle i zničilo fyzické prostředí) novým, identickým. Na územích, která byla zcela zbavena své vegetace (pozemní systémy) nebo bentosu (vodní systémy), musí být nový ekosystém kompletně obnoven. Na územích po povrchové těžbě a v brownfieldech (těžce poškozená městská a průmyslová území) jsou běžné náhrady. c. Transformace (konverze ekosystému na jiný druh ekosystému nebo typ užití půdy) jiného druhu ekosystému v bioregionu, který nahradí nevratně změněný ekosystém. Tato alternativa je důležitá pro obnovu přírodních ploch v městském kontextu, kde například nemohou být obnoveny původní hydrologické podmínky. d. Substituce náhradního ekosystému tam, kde změněné životní prostředí nemůže dále podporovat přirozeně se vyskytující typ ekosystému v bioregionu. Náhradní ekosystém může sestávat z nových kombinací původních dřevin, které jsou vybrány tak, aby se hodily do nových podmínek území, např. na starých skládkách tuhého odpadu. e. Substituce potenciálního náhradního ekosystému v případech, kdy neexistuje žádný referenční systém jako model pro revitalizaci. Tato varianta připadá v úvahu v hustě osídlených oblastech Eurasie, kde mnoho staletí využívání půdy zahladilo všechny zbytky původních ekosystémů.
61
Všechny ekologické rekultivační projekty mají kulturní cíle (viz směrnici č. 3), i když tyto cíle mohou být již součástí zmocňovací legislativy, která dává veřejným agenturám právo projekty provádět nebo povolovat. Všechny kulturní cíle by měly být jasně stanoveny, protože právě ony poskytují základ pro to, aby veřejnost porozuměla přínosům projektu. Uznání veřejnosti příznivě ovlivňuje shromážďování finanční podpory, získávání výpomoci s projektovými aktivitami ze strany veřejných agentur, získávání partnerůat partnery i pro vyžadování respektu pro obnovený ekosystém ze strany místních rezidentů.
6. Identifikujte místní fyzické podmínky, které mají být předmětem nápravy. – Mnoho ekosystémů, které potřebují obnovu jsou dysfunkční kvůli poškození fyzického prostředí, jako zhutnění půdy, půdní eroze, odvádění povrchových vod. Fyzické prostředí musí být schopné udržet života- a reprodukceschopné populace druhů, které vytvářejí biotu obnoveného ekosystému. 7. Identifikujte stresory, které by měly být regulovány a reiniciovány – Stresory jsou opakující se faktory v prostředí, které udržují integritu ekosystému tím, že zabraňují etablovat se některým druhům, které by jinak spolu soutěžily. Příkladem jsou požáry, anoxia způsobená povodní nebo prodlouženým obdobím záplavy, periodická sucha, šoky ze salinity spojené s přílivy a pobřežními aerosoly, mrazy, nestabilní substráty způsobené vodou, větrem nebo tíhou, např. na plážích, v dunách a záplavových územích. V některých ekosystémech stresory zahrnují udržitelné kultivační aktivity, jako periodická sklizeň biotických zdrojů a zakládání ohňů. Ty by měly být identifikovány jako stresory antropogenního původu. 8. Identifikujte a vytvořte seznam potřebných biotických zásahů. – mnoho rekultivačních projektů vyžaduje manipulaci s biotou, zvláště s vegetací, aby se omezily nebo vykořenily nežádoucí druhy a aby se zavedly nebo rozšířily populace žádoucích druhů. Invazivní nepůvodní druhy obecně vyžadují likvidaci. Jiné druhy, původní či nepůvodní, mohou být odstraněny, pokud zpomalují nebo omezují biotickou sukcesi. Druhy, které mohou potřebovat zavedení, zahrnují mykorhizní houby, bakterie zadržující dusík, další půdní mikrobiotu a – ve vodních prostředích – bentickou faunu žijící v sedimentech. Pohybliví živočichové obvykle kolonizují obnovené území spontánně, avšak i tak je někdy třeba je tam vysadit. Mohou tam být lákáni tím, že se jim poskytnou budky, hrubé úlomky pro úkryty, že se do toků připraví různé substráty jako habitat pro makrobezobratlé apod. 9. Identifikujte krajinná omezení. – Populace mnoha druhů na území projektu mohou být nepříznivě ovlivněny vnějšími podmínkami a činnostmi v okolní krajině. Využití půdy a vody jsou obecně zdrojem chyb. O rekultivaci není vhodné se pokoušet, pokud je pravděpodobné, že v krajině by se musely dělat těžké kompromisy. Obnovení některých vodních ekosystémů závisí zcela na tom, aby se ekologická zlepšení dělala i jinde v povodí, a všechny práce se pak provádí mimo vlastní území. Příkladem vlivu z okolních území může být vypouštění zakalené nebo znečištěné vody, v podobě zemědělských splachů, která dosáhne navrhovaného projektového území. Dalším příkladem mohou být opakující se záplavy a následné sedimentace v nížinných lokalitách, které byly způsobeny přívaly následujícími po vytěžení horských lesů. V tomto případě by úsilí mohlo být spíše směřováno na zalesnění (obnovu lesa) v horských oblastech. Hydrologický režim v každém projektovém území může být změněn přehradami, odvodňovacími projekty, odklony odtoků způsobenými dálnicemi, jinými veřejnými díly a nepropustnými povrchy v zastavěných územích. Hladina vody může být postupně snížena transpirací po zalesňování a může být zvýšena po smýcení lesa nebo poté, co se naplní příkopy. Frekvence požárů se sníží protipožárními pásy a fragmentací krajiny, které přerušují kryt vegetace. Kolonizace
62
exotickými druhy in situ má obvykle své kořeny v zamoření okolí. Přítomnost nebo početnost ptáků a jiných zvířat v obnoveném ekosystému závisí na zdraví okolních ekosystémů v krajině. Podobná nebezpečí. jako výše uvedená, by měla být identifikována a hodnocena i jinde v krajině z hlediska jejich potenciálu k ohrožení rekultivačního úsilí, a možnost zlepšení by měla být posuzována realisticky.
10. Identifikujte zdroje financování projektu. – Potenciální externí zdroje financování by měly být uvedeny v případě, že vnitřní financování je nedostatečné. 11. Identifikujte potřebné pracovní síly a technická vybavení. – Pracovníci mohou být najati, dobrovolníci pozváni a další práce kontraktovány. Určete potřeby a dostupnost speciálních zařízení. 12. Identifikujte potřeby a zdroje biotických faktorů. – Biotické zdroje mohou zahrnovat semena a jiné části rostlin k výsadbě, školkařské výpěstky a zvířata pro vysazení na projektovém území. Některé jsou komerčně dostupné. Jiné, jako jsou semena původních rostlin, mohou být shromažďovány z jiných přírodních oblastí. 13. Identifikujte potřebná povolení vyžadovaná národní legislativou a regionálními orgány. – Povolení mohou být vyžadována pro výkopy nebo zásypy toků a mokřadů, jiné zemní činnosti, používání herbicidů a předepsané spalování. Jiná povolení se mohou vztahovat na ochranu ohrožených druhů, historických míst atd. 14. Identifikujte legislativní požadavky a specifika potřebných povolení. – Územní rozhodnutí a břemena mohou zabránit některým rekultivačním činnostem. Právní omezení přístupu a výstupu by mohla zabránit provádění některých rekultivačních úloh. Pokud se obnova provádí na území se smluvní ochranou, časový harmonogram ochrany musí být splněn a zásahy do životního prostředí musí být dokončeny před dnem její účinnosti. 15. Identifikujte délku projektu – Délka projektu může výrazně ovlivnit jeho náklady. Krátkodobé projekty mohou být dražší než dlouhodobé. Čím delší je projekt, tím více se můžete spolehnout na využití přírozené obnovy a na dobrovolnické práce pro splnění specifických cílů v oblasti obnovy, které jsou v níže uvedeném bodě č. 27. V urychlených programech jako jsou zmírňující projekty, musí tyto nákladné zásahy nahrazovat přírodní procesy . 16. Identifikujte strategie dlouhodobé ochrany a řízení – Obnova životního prostředí nemá smysl bez přiměřené jistoty, že území projektu bude do budoucna řádně spravováno a chráněno. V maximální možné míře by mělo být minimalizováno ohrožení integrity rekonstruovaného ekosystému na soukromých pozemcích pomocí mechanismů, jako je zachování smluvní ochrany či zónování. Vnější hrozby mohou být sníženy nárazníkovými pásmy a závazky vlastníků sousední půdy. Další možností je, že obnovený ekosystém by mohl být právně převeden rozpočtové agentuře nebo nevládní organizaci. Nicméně ochrana a správa obnovených ekosystémů na veřejně přístupných pozemcích není zaručena a formální závazek k tomuto účelu od příslušné agentury je žádoucí.
63
PŘEDBĚŽNÉ ÚKOLY 17. Určete revitalizátora odpovědného za všechny technické aspekty revitalizace – Projekty obnovy jsou komplexní, vyžadují koordinaci různých činností, a jsou potřebná četná rozhodnutí díky složité povaze rozvoje ekosystému. Z těchto důvodů by vedení mělo svěřit projekt do rukou odborníka, který má přehled o celém projektu a je oprávněn jednat rychle a rozhodně, aby se zabránilo ohrožení integrity projektu. Mnoho menších projektů lze provést pomocí jediného odborníka, který funguje v různých rolích od vedoucího a manažera projektu až k terénnímu pracovníkovi. Větší projekty mohou vyžadovat jmenování hlavního revitalizačního odborníka, který dohlíží na tým, který zahrnuje i další odborníky. Hlavní revitalizátor může delegovat konkrétní úkoly, ale ponechává si konečnou odpovědnost za dosažení cílů. V ideálním případě by měl být hlavní revitalizátor vybrán těmi, kdo projekt plánují. Pokud je revitalizace součást většího projektu, revitalizátor by měl mít rovné postavení s ostatními subdodavateli, aby se zabránilo akcím, které by mohly zkomplikovat plánování, kvalitu rekultivace a nafukovat náklady. V každém případě platí, že revitalizátor by měl udržovat otevřené komunikační linky s manažerem projektu. Jeho povinnosti jsou někdy rozděleny podle organizačních schémat větších korporací a vládních úřadů. Pluralistické vedení zvětšuje potenciál pro chyby v projektu a realizaci. Personál agentury se stává v projektu tichým společníkem revitalizátora. Tato praxe snižuje nároky na jeho schpnost pružnosti a inovace, včetně rychlé implementace průběžných úprav. Příprava psaných pokynů, vycházejících z této příručky, pomůže při pluralitním vedení ke správnému právnímu řešení projektu obnovy. 18. Sestavte revitalizační tým – U větších projektů může revitalizátor vyžadovat spolupráci dalších odborníků pro supervizi práce týmů a subdodavatelů, a také technické pracovníky s příslušnými dovednostmi a zkušenostmi. Dohromady vytvářejí revitalizační tým. Podstatné je, aby odpovědnost každého jednotlivce byla jednoznačně stanovena a aby každá osoba obdržela příslušné pravomoci. 19. Připravte rozpočet k realizaci předběžných úkolů – Rozpočet se týká práce a materiálu a zahrnuje prostředky, potřebné pro podávání zpráv. Doporučuje nebo specifikuje harmonogram akcí. 20. Dokumentujte stávající podmínky projektového území a popište biotu – Tento pokyn navazuje na předběžné informace v odpovědi na pokyny č. 3 a 4 a je podstatně obsáhlejší a podrobnější. Dokumentace k tomuto pokynu by měla zahrnovat systematický soupis, který kvantifikuje stupeň degradace či poškození. Mělo by být určeno složení druhů a odhadnuta jejich hojnost / relativní zastoupení. Struktura všech součástí komunity musí být popsána dostatečně podrobně, aby se umožnila realistická predikce účinnosti následného revitalizačního úsilí. Měly by být popsány půda, hydrologie a další aspekty fyzického prostředí. Takové informace mají význam později při hodnocení projektu, které částečně závisí na tom, aby podalo kontrast projektového území před a po rekultivaci. Řádně označené a archivované fotografie jsou důležité pro zaznamenávání jakýchkoliv revitalizačních projektů. Měly by se pečlivě pořizovat četné fotografie za dobrých fotografických podmínek před provedením jakékoli revitalizační práce. Fotografické lokalizace by měl být zachyceny tak, aby bylo možné porovnat fota před a po. Vhodné jsou makrofotografie i širokoúhlé záběry, přičemž některé by se měly pořídit ze zvýšené polohy. Videokazety, letecké snímky a šikmé letecké snímky z nízko letících letadel jsou užitečné.
64
21. Dokumentujte historii projektového území, která vedla k potřebě revitalizace – Historie projektového území, která byla identifikována podle pokynu č. 3, se rozšíří, pokud je to nutné, aby poskytla ucelený přehled. Měly by se zaznamenat léta, během nichž došlo k vlivům (na prostředí). Historické letecké snímky, které ukazují stav před narušením a které ukazují jeho následky, jsou užitečné. 22. Proveďte v případě potřeby předprojektový monitoring kvality vod, hladin spodních vod a metabolismu půdních organismů – Často je užitečné nebo potřebné získat základní měření takových parametrů jako kvalita vody, hladina spodních vod a metabolismus půdních organismů během jednoho nebo více let před zahájením projektu. Tato měření budou pokračovat po celou dobu trvání projektu v rámci monitorovacího programu. Nepředpokládané extrémy v datech mohou naznačovat problémy, které by mohly vyžadovat korekce, aby se předešlo kolapsu projektu. Po dokončení projektu se údaje hodnotí s cílem zhodnotit účinnost revitalizace. 23. Zaveďte referenční ekosystém – Tj. cílový stav území z hlediska kvality životního prostředí, fungování cílových ekosystémů, umístění ekonomických činností a sociálních potřeb regionu. Referenční model představuje budoucí stav či cíl, ke kterému je revitalizace směřována a který bude později sloužit jako základ pro hodnocení projektu. Tento referenční model se může skládat ze stavu před narušením, pokud je znám, z jednoho nebo více nenarušených území se stejným typem ekosystému, z popisu těchto území nebo jiných dokladů, jak je popsáno v části 5 první příručky (SER Základy ekologické obnovy). Tyto odkazy musí být dostatečně široké, aby vyhovovaly rozsahu potenciálních koncových bodů, který by se mohly očekávat od revitalizace. Výběr referenčního ekosystému se komplikuje v případech, kdy současná omezení a podmínky mění původní trajektorii nebo v jiných případech, kde bioregion postrádá srovnávací ekosystémy. V extrémních případech se konkrétní referenční data mohou skládat ze seznamu původních druhů, které by mohly přispět ke kompletaci ekosystému se zamýšlenou strukturou komunity. Stupeň, do jaké míry může referenční model sloužit jako model pro revitalizační projekt a pro jeho vyhodnocení, závisí na jeho specifičnosti a jeho vhodnosti. V některých projektech může referenční model sloužit téměř jako šablona. V jiných jen naznačuje směr vývoje. 24. Shromážděte přiměřenou autekologickou informaci o klíčových druzích – Hlavní řešitel by měl dodat jakoukoliv dostupnou informaci týkající se získávání, údržby, a rozmnožování klíčových druhů. Pokud je to nutné, pokusy a testy umísťování a růstu druhů mohou být prováděny revitalizačním týmem ještě před realizaci projektu. 25. Proveďte potřebná zkoumání pro hodnocení efektivnosti revitalizačních metod a strategií – Inovativní revitalizační metody mohou vyžadovat testování ještě před jejich provedením v projektovém území. Pilotní projekty v malém měřítku mohou prokázat proveditelnost a odhalit slabá místa v navrhování a provádění projektu ještě před pokusem ve větším měřítku. Pilotní projekty jsou zvláště užitečné při pokusu o znovuzaložení určitého druhu ekosystému v bioregionu. 26. Rozhodněte zda ekosystémové cíle jsou realistické či potřebují modifikace – Výběr realistických cílů je zásadní. Potenciál pro dosažení určitých cílů, které byly identifikovány v průběhu koncepčního plánování (pokyn č. 5), se nyní může zdát nereálný ve světle
65
informací získaných následně. Jiné cíle by mohly být přidány. V této době by projektový tým měl přehodnotit výběr cílů v pokynu č. 5 a provést změny, pokud jsou oprávněné.
27. Připravte seznam průběžných cílů k dosažení finálních cílů revitalizace – Za účelem dosažení revitalizačních cílů se provádějí činnosti na dosažení konkrétních konečných výsledků. Každý konečný výsledek se nazývá cíl. Například pokud je cílem obnovit bývalý lesní ekosystém na pozemku, který byl převeden na ornou půdu, může být jedním cílem výsadba stromů v určeném druhovém složení a počtem jedinců druhu. V projektech obnovy, které jsou prováděny na základě smlouvy, cíle jsou obvykle v "určené době", což znamená, že je třeba je uskutečnit během určeného času, aby se vyhovělo plánování, rozpočtování a regulačním zájmům. Cíle (objectives) jsou předmětem přesného empirického určení, jak bude popsáno v pokynu č. 36. Cíle jsou vybrány s ohledem na očekávání, že jejich splnění umožní splnění cílů projektu. Cíle (goals) méně podléhají přesné empirické determinaci, protože vyžadují měření četných parametrů, které neustále podléhají změnám s ohledem na dynamiku ekosystému. Z tohoto důvodu jsou cíle (objectives) používány jako indikátory pro dosažení cílů (goals). Ekologické cíle jsou realizovány manipulací s biotou a / nebo s fyzickým prostředím. Některé jsou prováděny na začátku revitalizace, jako je zrušení silnice, zasypání dříve vykopaných kanálů nebo přidání organické hmoty nebo vápna do půdy. Jiné cíle vyžadují opakující se akce, jako je pravidelné zakládání předepsaných ohňů nebo odstraňování invazivních druhů, které ohrožují vytvoření žádoucí vegetace. Některé cíle mohou vyžadovat akce, které se konají mimo projektové území s cílem zlepšit podmínky v projektovém území. Počet ekologických cílů pro ekologické revitalizační projekty se může určit od jednoho do mnoha, v závislosti na cílech projektu a na tom, do jaké míry ekosystém byl degradován nebo poškozen. Kulturní cíle se mohou týkat propagační kampaně, veřejných oslav probíhající revitalizace, účasti zainteresovaných stran a školních dětí v provádění a monitorivání revitalizace a jiných kulturních akcí, které zajistí seznámení s ozdravením ekosystému. 28. Zajistěte povolení vyžadovaná řídícími a regionálními orgány (viz 13 a 14) – (bylo uvedeno v č. 13 a 14) 29. Založte spolupráci se zainteresovanými veřejnými agenturami a institucemi – Obnova životního prostředí je nezbytně věcí veřejného zájmu, i když je prováděna na soukromých pozemcích. Revitalizovaný ekosystém poskytuje výhodné služby i mimo hranice vlastnictví. Vzhledem k tomu, že revitalizace obecně přispívá k veřejnému blahu, veřejné agentury, které jsou odpovědné za ochranu a řízení přírodních zdrojů, by měly být informovány o všech revitalizačních projektech v rámci jejich jurisdikce, a to bez ohledu na vlastnictví a financování. Po jejich uznání může být revitalizačním projektům poskytnuta ochrana, příznivá publicita a další výhody. Zájezdy, webové stránky, informační bulletiny a tiskové zprávy jsou způsoby, jak navázat spojení s veřejnými institucemi. 30. Založte spolupráci s obyvatelstvem a zveřejněte projekt – Místní obyvatelé se automaticky stávají účastníky v revitalizaci. Potřebují vědět, jak jim osobně přispěje obnovený ekosystém. Například může přitáhnout ekoturistiku, která bude přínosem pro místní podniky nebo může sloužit jako místo pro environmentální vzdělávání místních škol. Pokud obyvatelé podpoří revitalizaci, budou ji chránit a politicky podporovat. Pokud nevědí o revitalizaci a veřejných výhodách, mohou ji ničit či chovat se k ní s despektem.
66
31. Zajistěte účast veřejnosti při plánování revitalizace a implementaci k dosažení kulturních cílů – Mnoho ekologických revitalizačních projektů je vedeno technokratickým způsobem, zejména ty, které jsou určeny ke splnění smluvních podmínek a podmínek povolení požadovaných veřejnými agenturami. Veřejnost je často vyloučena kromě případů, že musí být přizvána podle zákona. Revitalizace je plánována, prováděna a monitorována vyškolenými odborníky bez pomoci dobrovolníků z řad veřejnosti, kteří mohou být vnímáni jako rizika pro účely pojištění a kteří by mohli zkomplikovat plánování a supervizi. Účast veřejnosti by mohla zvýšit náklady na projekt a ohrozit včasné dokončení projektu. Avšak vyloučení veřejnosti může způsobit další problémy, jako jsou ty, které jsou uvedeny v obecných zásadách č. 30. Veřejné organizace by měly zvážit pobídky pro začlenění místních obyvatel a dalších zainteresovaných stran do týmu ve všech fázích práce na projektu. Tak bude veřejnost rozvíjet pocit vlastnictví a žádoucí správy dokončovaného projektu. 32. Zajistěte přístupové komunikace a další infrastrukturu nutnou k implementaci revitalizačního projektu – Revitalizační projekty obvykle vyžadují přeložky silnic a další infrastruktury. Nicméně zlepšení nebo nová výstavba může být nezbytná k zajištění přístupu na projektové území nebo k usnadnění realizace projektu a údržby. Například zlepšení infrastruktury by mohlo snížit čas, zvýšit bezpečnost, vytvářet příležitosti pro zájezdy, omezit nepovolenou dopravu na citlivých stanovištích a zamezovat erozi na exponovaných pozemcích. Sítě, silnice, požární pruhy by měly být konstruovány podle potřeby. Pokud je to možné, infrastruktura by měla být následovně odstraněna v dalším průběhu implementace projektu. 33. Najměte a vycvičte personál, který bude kontrolovat a řídit implementaci projektu – Pro projektové pracovníky, kteří nemají zkušenosti z revitalizace nebo nemají znalosti specifických metod, bude přínosem zúčastnit se seminářů a konferencí. Jinak by měl poskytnout nebo zařídit školení vedoucí projektu. V ideálním případě by každý, kdo se zapojuje do revitalizace, včetně pracovníků, měl být informován o cílech a záměrech projektu. PLÁNOVÁNÍ IMPLEMENTACE Prováděcí plány popisují úkoly, které budou prováděny při realizaci cílů projektu. Tyto úkoly společně vytváří projektový design. Péče a důkladnost, s níž je vedeno plánování implementace se odrazí v tom, jak vhodně budou vykonány implementační úlohy.
34. Popište všechny implementační kroky resp. činnosti nutné k dosažení každého z cílů – Vedoucí projektu určuje a popisuje všechny činnosti, opatření a manipulace potřebné k tomu, aby se dosáhlo každého cíle uvedeného v pokynu č. 27. Například, pokud je cílem vytvořit stromový porost s určeným druhovým složením a početností druhů na bývalé orné půdě, jedním zásahem by mohla být výsadba semenáčů určených druhů v uvedených hustotách. Revitalizační projekty by měly být navrženy tak, aby se snížila potřeba průběžných úprav, které by zvýšily náklady a způsobily zpoždění. V tomto ohledu je třeba věnovat zvláštní pozornost navrhování přípravných činností v projektovém území, které předcházejí zavedení biotických zdrojů. Jakmile jsou jednou biotické zdroje zavedeny, může být mimořádně obtížné a nákladné opravit dysfunkční aspekty fyzického prostředí z důvodu nedostatečné přípravy území. Některé zásahy vyžadují následnou obnovu nebo pokračování pravidelné údržby po počáteční realizaci. Tyto úkoly jsou předvídatelné a lze je zapsat do prováděcích plánů
67
v rámci svých cílů. Příklady úkolů údržby zahrnují nápravu erozí na čerstvě tvarovaném terénu a odstranění konkurenčních plevelů a keřů z okolí mladé výsadby.
35. Přiznejte úlohu pasivní (sukcesní) revitalizaci – Některé, ale ne ve všechny, aspekty ekosystému vyžadují úmyslný zásah pro dokončení revitalizace. Například, pokud je korekce fyzického prostředí vše, co je zapotřebí k zahájení ozdravení bioty, pak by měli odborníci omezit revitalizační aktivity na tuto korekci. Aby bylo zajištěno, že všechny aspekty obnovy ekosystému byly zváženy, revitalizační plán by měl označit atributy, od kterých se očekává, že budou rozvíjet sukcesi bez zásahu. Odborníci by konstatovali, že žádná manipulace není třeba pro ozdravení bioty. Uvědomte si, že ekologická obnova je záměrný proces, který zahrnuje alespoň mírný zásah ze strany odborníka. Pokud dojde k oživení bez jakéhokoli zásahu, je třeba jej nazvat přírodní obnovou nebo označit jiným termínem kromě ekologické revitalizace. 36. Připravte standardy a monitorovací protokoly k měření dosahování jednotlivých cílů – Výkonový standard (nazývaný také konstrukční kritérium nebo kritérium úspěšnosti) je specifický stav ekosystému, který indikuje nebo prokazuje, že cíle bylo dosaženo. Například, pokud je cílem obnovit stromový porost ve speciálním druhovém složení a početnosti na bývalé orné půdě (jak je uvedeno pokynu č. 27), pak by výkonový standard byl vytvoření mladého lesa, který obsahuje některé druhy stromů s minimálními prahy pro hustotu dřevin, výšku stromů a korunový zápoj v daném časovém rámci. Dalším příkladem standardů by bylo dosažení procentního limitu bylinného vegetativního krytu v oseté oblasti v daném časovém horizontu. Naplnění některých standardů lze dosáhnout pouze jedním pozorováním, například, zda je kanál zasypán. Jiné standardy vyžadují řadu sledování událostí, aby se dokumentovaly trendy k dosažení určité číselné hranice pro fyzické parametry nebo pro určitou úroveň rostlinného bohatství či růstu. Výkonnostní standardy vyžadují pečlivý výběr, aby se vyvolala důvěra v jejich schopnost měřit dosažení nějakého cíle. Jinak mohou být zkresleny podle prvních výsledků implementace. Monitorovací protokoly by měly být zaměřeny zejména na plnění standardů. Jiné monitorování generuje nárůst počtu externích informací a nákladů na projekt. Monitorovací protokoly by měly být vybrány tak, aby umožňovaly jednoduchý sběr dat, čímž se sníží náklady na monitorování. Když je protokol vybrán, měl by být upřesněn postup pro analýzu údajů z monitoringu. Například by mohl být určen statistický postup a určen interval spolehlivosti pro stanovení významných rozdílů. Výkonnostní standardy jsou zvlášť užitečné v revitalizačních projektech, které jsou prováděny dodavateli nebo které jsou nutné ke splnění podmínek povolení. Dosažení výkonnostních standardů představuje tvrdé důkazy o tom, že cíle byly splněny, že dodavatelé mohou být zaplaceni a že držitelé povolení mohou být zbaveni odpovědnosti. Naopak, nedosažení prokazuje neshodu, což může vést k vynuceným činnostem a právnímu postihu. V méně technokratickém kontextu se potřeba zahrnutí standardů do projektu zmenšuje. V menších, méně složitých projektech, nebo v projektech, kde není problémem čas ukončení, nemusí být uvedeny. Namísto toho se může nahradit ekologickým hodnocením v souladu s pokynem č. 49. 37. Vypracujte harmonogram úkolů ke splnění jednotlivých cílů – Plánování může být složité. Některé zásahy mohou být splněny současně a jiné musí být prováděny následně. Sadební materiál může být smluvně pěstován měsíce nebo déle před výsadbou a musí být dodán v prvotřídním stavu. Pokud je výsadba zpožděna, sadba může být bezcenná. Pokud je
68
předepsán přímý výsev, místa sběru semen budou muset být označena. Osivo musí být sbíráno zralé, a pokud možno skladováné a ošetřené. Příprava stanoviště pro pozemní systémy by neměla být naplánována, pokud jsou podmínky nevhodné. Například manipulace s půdou nelze dokončit, pokud jsou pravděpodobné záplavy, předepsané pálení musí být plánováno a prováděno v souladu s platnými požárními předpisy. Dočasným nedostatkem pracovní síly a vybavení může dále zkomplikovat plánování. Pracovní dny mohou být zkráceny kvůli bezpečnosti během horkého počasí a bouřek. Plány by měly zahrnovat i tyto případy. Úkoly pro většinu cílů jsou realizovány během jednoho roku či dvou. Některé úkoly mohou být zpožděny. Například na znovuzavedení rostlin a živočichů, kteří mají specializované požadavky na stanoviště může být odloženo až o několik let, dokud podmínky habitatu nebudou vhodné.
38. Obstarejte zařízení, dodávky a biotické zdroje – Opatřit by se měly pouze vhodné položky. Například by mělo být vybráno takové strojní zařízení, které nezhutní nadměrně půdu nebo ji nepoškodí při otáčení. Rozložitelné organické materiály, jako je organický mulč, jsou obecně vhodnější než odolné jako například plastové kryty. Rostliny vypěstované ve školkách by měly být přijaty pouze v špičkovém stavu a jejich půda by se měla skládat ze všech přírodních materiálů. Je třeba dbát, aby se zajistilo, že se získají regionální ekotypy biotických zdrojů, aby se zvýšily šance na genetické zdraví a zabránilo zavedení špatně přizpůsobených ekotypů. Avšak širší výběr ekotypů a druhů může být výhodný. Školky někdy dodávají kvalitní stromy, které byly šlechtěny pro kvalitu dřeva. Ty mohou být střídavě osázené s horší sadbou, aby se usnadnily ekosystémové procesy jiné než dřevní výroba. Například deformované stromy mohou být cenné pro volně žijící živočichy v jejich dutinách. Pojmenované kultivary a hybridy jsou přijatelné jen jako dočasné pokrytí nebo podpůrné plodiny, protože nepředstavují přírodní druhy. 39. Připravte rozpočet implementačních kroků, udržovacích a nepředvídaných zásahů – Rozpočtování pro realizaci plánovaných úkolů je zřejmé. Ale stejně důležité je rozpočtování pro nepředvídané skutečnosti. Žádný revitalizační projekt nebyl dokončen přesně tak, jak bylo plánováno. Revitalizace je multivariační činnost, proto není možné počítat se všemi eventualitami. Příkladem nepředvídatelných událostí je špatné počasí, pustošení čerstvě vysázených lokalit jeleny a dalšími býložravci, kolonizace invazivními druhy, vandalismus a nepředpokládané využívání půdy jinde v krajině, které mají dopad na projektové území. Potřeba udělat alespoň malé opravy je nezbytná. Obecně platí, že náklady na opravu se zvyšují v závislosti na čase. Z těchto důvodů by měly být v rozpočtu pohotovostní fondy. IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY Implementace projektu naplňuje plány. Pokud plánování bylo úplné a supervize adekvátní, implementace probíhá hladce a v rámci rozpočtu.
40. Vymezte hranice a pracovní oblasti – Projektové území by mělo být viditelně označeno, aby pracovní týmy přesně věděly, kde pracovat. 41. Instalujte trvalý monitorovací inventář – Fotografické stanice, značky a další místa, která budou použita pro monitoring, jsou vytyčeny nebo jinak označeny v projektovém území, a pokud možno identifikovány pomocí GPS souřadnic. Tyčová měřidla, piezometry nebo jiná monitorovací zařízení jsou nainstalována, označena a jejich umístění identifikováno GPS souřadnicemi.
69
42. Implementujte revitalizační úkoly – Revitalizační úkoly byly stanoveny v obecných zásadách č. 34 a nyní se implementují za účelem splnění ekologických cílů. Hlavní řešitel kontroluje realizaci projektu nebo deleguje supervizi na členy projektového týmu. Odpovědnost za řádné provádění obecně by neměla být svěřena subdodavatelům, dobrovolníkům a pracovním týmům. Náklady na dovybavení převyšují náklady na odpovídající dohled. POST-IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY Dosažení cílů může záviset ve stejné míře na následné péči jako na péči, se kterou se provádějí implementační úkoly. Význam post-implementační práce nelze podcenit.
43. Vytvořte ochranu revitalizovaného území proti vandalům a býložravcům – Bezpečnost projektového území by měla být přezkoumána v návaznosti na realizaci projektu. Vandalismus může zahrnovat mládež, která využívá projektové území pro rekreační aktivity (např. táboráky, cyklokros). Pasoucí se zvířata zahrnují domácí zvířata, divoká prasata, jeleny, slony, husy, nutrie a mnoho dalších. Bobr může zničit nově osazené území připojováním proudů a stok. Obtěžování zvířaty může vyžadovat jejich odchyt a přemístění nebo výstavbu ohrad. 44. Zaveďte post-implementační údržbu – Proveďte údržbové aktivity podle pokynu č. 34. 45. Pravidelně rekognoskujte projekční území a zjišťujte potřeby průběžných korekcí – Vedoucí projektu má často provádět inspekci projektového území, zvláště během prvních dvou let po zásahu, aby se sledovala údržba a mohlo rychle reagovat na nepředvídané skutečnosti. 46. Vytvořte monitoring, který by zdokumentoval dosažení výkonových standardů – Monitorování a podávání zpráv o získaných datech jsou drahé. Z tohoto důvodu by sledování nemělo být požadováno, dokud data nebudou mít smysl pro rozhodování. Pravidelný průzkum (pokyn č. 45), může negovat potřebu častého monitorování. Ne všechna monitorování mohou být odložena. Některé faktory, jako je vodní elevace a parametry kvality vody, se obvykle měří pravidelně podle harmonogramu, aby se získaly interpretovatelné údaje. Někdy se monitorování požaduje, aby zdokumentovalo přežití sadebního materiálu. Účinnější nahražkou by bylo požadovat výměnu sadby, která nepřežila, namísto sledování. 47. V případě potřeby zaveďte adaptivní řízení – Adaptivní řízení se velmi doporučuje jako revitalizační strategie, protože to, co se děje v jedné fázi projektové práce, může změnit to, co bylo plánováno na příští období. Plán revitalizace musí mít v sobě zabudovanou flexibilitu, aby se usnadnila alternativní opatření pro řešení nedostatečných výkonů vzhledem k cíli. Důvod pro zahájení adaptivního řízení by měl být dobře zdokumentován podle údajů z monitorování nebo jiných pozorování. Vedoucí projektu by si měl uvědomit, že revitalizační cíle nemohou být nikdy realizovány z důvodů, které leží mimo kontrolu hlavního odborníka. Pokud je tomu tak, pak nové cíle (pokyn č. 5) a cíle (pokyn č. 27) mohou být nahrazeny, aby se zajistilo využití funkčního, nepoškozeného ekosystému. HODNOCENÍ A PUBLICITA 48. Vyhodnoťte monitorované údaje k určení zda standardy a cíle byly dosaženy
70
– Výsledky analýzy dat by měly být dokumentovány písemně. Pokud se výkonových standardů nedosáhne v rozumné době, odkažte na směrnici č. 47. Směrnici 48 ignorujte u malých projektů, u nichž nebyly výkonové standardy stanoveny. 49. Proveďte ekologické vyhodnocení ukončeného projektu – Hodnocení by mělo porovnat obnovený ekosystém se stavem před zahájením rekultivačních činností (Pokyn č. 20). Hodnocení by mělo určit, zda byly splněny ekologické cíle z pokynu č. 5 či ne, včetně ekologických atributů revitalizovaných ekosystémů. Technická publikace je obvyklým způsobem, jak prezentovat vyhodnocení. Chcete-li uspokojit požadavky na vědeckou přesnost, kterou některé časopisy očekávají, může toto hodnocení vyžadovat další dokumentaci o podmínkách v projektovém území než ty, které jsou k dispozici z monitoringu. Z tohoto důvodu je vhodné ekologické šetření u všech dokončených projektů. 50. Určete zda byly dosaženy kulturní cíle (viz pokyn č. 5) 51. Připravte písemné vyhodnocení ukončeného projektu a publikujte je – Velmi často personál odchází od dokončeného projektu a začíná nový, aniž by zvážil velikost jejich práce a přínos pro veřejnost a životní prostředí. Závěrečná zpráva je někdy vyžadována smluvně. I když tomu tak není, příprava závěrečné zprávy poslouží jako archivační záznam o projektu. Veřejnost si zasluhuje, aby byla informována o dokončeném projektu a jeho přínosech. Vhodné je připravit populárně psané články. Taková publicita pomáhá udržovat pozornost a zájem veřejnosti o ekologii. Významné jsou i technické zprávy a případové studie.
71
12.2 Seznam biotopů České republiky a jejich bodových hodnot (HB) Číslo
Typ biotopu nebo podskupina typů biotopů
Parametr DS DD VB VD CB OB
Su. ZBH HB %
Z
P
1 V00.1 Podzemní vody intersticiální
6
6
2
1
2
1
6
3
56 180
2 V00.2 Podzemní vody puklinové
6
6
2
1
4
1
6
4
63 225
3 V0.1 Podzemní krasová jezírka
6
6
3
2
6
1
4
3
4 V0.2 Podzemní krasové toky
6
6
3
3
6
1
4
3
31 39 65 221 36 67 252 44
5 V1 Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod 6 V2.1 Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod
5
5
4
4
4
4
4
3
69 270
5
6
4
4
4
3
5
4
73 304
7 V2.2 Periodické stojaté vody
5
6
3
3
4
2
5
4
67 255
47
8 V2.3 Vody zvláštního chemizmu
5
6
3
2
6
1
4
3
9 V3 Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní
6
6
4
3
6
3
5
4
53 44 63 224 39 77 342 59
6
6
3
3
4
1
5
3
65 234
41
6
6
3
4
4
2
5
3
69 266
46
6
6
4
4
4
2
5
4
73 300
52
5
6
4
5
4
3
4
4
73 300
52
5
6
5
5
4
6
4
3
79 357
62
6
6
3
3
6
3
5
4
75 324
6
6
3
2
6
2
6
3
71 289
56 50 28 53 36 28 33 36 26 59 42 42 47 49 38 31 47 42 41 33 33 36 33 62 56 50 53 56 56 53 56 66
10 V4 Makrofytní vegetace vodních toků V4.1 Pramenné stružky 11 V4 Makrofytní vegetace vodních toků V4.2 Pstruhová pásma horských a podhorských toků 12 V4 Makrofytní vegetace vodních toků V4.3 Lipanová pásma podhorských potoků a řek 13 V4 Makrofytní vegetace vodních toků V4.4 Parmová pásma toků 14 V4 Makrofytní vegetace vodních toků V4.5 Cejnová pásma toků 15 V5 Vegetace parožnatek 16 V6 Vegetace šídlatek (Isoëtes) 17 M1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod
4
5
3
4
2
2
3
3
54 160
18 M1.2 Slanomilné rákosiny a ostřicové porosty
5
5
3
4
6
3
4
5
73 306
19 M1.3 Eutrofní vegetace bahnitých substrátů
4
5
3
4
4
3
3
3
60 208
20 M1.4 Říční rákosiny
4
6
3
3
2
2
3
3
54 160
21 M1.5 Pobřežní vegetace potoků
4
6
3
3
4
2
3
3
58 192
22 M1.6 Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů
5
5
3
3
4
3
3
3
60 208
23 M1.7 Vegetace vysokých ostřic
4
5
3
3
2
2
3
3
52 150
24 M1.8 Vápnitá slatiniště s mařicí pilovitou (Cladium mariscus)
5
6
3
4
6
3
5
5
77 342
25 M2.1 Vegetace letněných rybníků
5
5
3
3
6
2
4
3
65 240
26 M2.2 Jednoletá vegetace vlhkých písků
5
5
2
3
6
2
5
3
65 240
27 M2.3 Vegetace obnažených den teplých oblastí
5
5
3
3
6
3
5
3
69 272
28 M2.4 Vegetace jednoletých slanomilných trav
6
5
2
2
6
2
5
6
71 285
29 M3 Vegetace vytrvalých obojživelných bylin
5
6
3
3
4
2
4
3
63 221
30 M4.1 Štěrkové náplavy bez vegetace
6
6
2
2
4
1
2
4
56 176
6 M4.3 Štěrkové náplavy s třtinou pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites) 32 5 33 M5 Devětsilové lemy horských potoků 5
6
3
2
6
2
4
4
69 272
6
3
2
6
2
3
4
65 240
5
4
4
4
2
3
4
65 234
34 M6 Bahnité říční náplavy
6
3
4
4
2
3
3
58 192
31 M4.2 Štěrkové náplavy s židoviníkem německým (Myricaria germanica)
3
35 M7 Bylinné lemy nížinných řek
4
5
3
4
4
2
3
3
58 192
36 R0.1 Prameny prostých vod
6
6
2
2
4
1
5
3
60 208
37 R0.2 Termální a minerální prameny
6
6
2
2
4
1
4
3
58 192
38 R1.1 Luční pěnovcová prameniště
5
5
3
4
6
4
5
6
79 357
39 R1.2 Luční prameniště bez tvorby pěnovců
5
5
3
4
6
3
5
5
75 323
40 R1.3 Lesní pěnovcová prameniště
5
6
4
2
6
3
4
4
71 289
41 R1.4 Lesní prameniště bez tvorby pěnovců
5
6
4
3
6
3
4
4
73 306
42 R1.5 Subalpínská prameniště
5
6
3
4
6
3
5
4
75 324
43 R2.1 Vápnitá slatiniště
5
5
3
4
4
5
5
5
75 324
44 R2.2 Nevápnitá mechová slatiniště
5
5
3
4
6
3
5
4
73 306
45 R2.3 Přechodová rašeliniště
5
6
4
4
4
4
5
4
75 323
46 R2.4 Zrašelinělé půdy s hrotnosemenkou bílou (Rhynchospora alba)
6
6
3
4
6
3
6
5
81 380
72
47 R3.1 Otevřená vrchoviště
6
6
4
3
6
3
6
5
81 380
48 R3.2 Vrchoviště s klečí (Pinus mugo)
6
6
4
3
6
3
6
5
81 380
49 R3.3 Vrchovištní šlenky
6
6
3
3
6
3
6
5
79 360
50 S1.1 Štěrbinová vegetace vápnitých skal a drolin
5
6
3
5
6
5
2
4
75 323
67 A7 Kosodřevina
6
6
4
5
6
3
4
3
77 336
68 A8.1 Subalpínské křoviny s vrbou laponskou (Salix lapponum)
6
6
4
4
6
3
4
4
77 340
69 A8.2 Vysoké subalpínské listnaté křoviny
5
6
4
5
6
2
4
4
75 320
70 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky
3
4
4
5
2
3
4
3
58 192
71 T1.2 Horské trojštětové louky
4
5
4
4
4
4
4
5
71 289
72 T1.3 Poháňkové pastviny
3
4
4
4
4
2
4
5
63 225
73 T1.4 Aluviální psárkové louky
4
5
4
6
2
3
5
4
69 266
74 T1.5 Vlhké pcháčové louky
4
5
4
6
2
4
5
4
71 285
75 T1.6 Vlhká tužebníková lada
4
5
4
6
2
4
4
4
69 266
76 T1.7 Kontinentální zaplavované louky
4
6
4
6
6
4
5
4
81 380
77 T1.8 Kontinentální vysokobylinná vegetace
4
5
4
6
6
4
5
4
79 361
78 T1.9 Střídavě vlhké bezkolencové louky
5
5
4
5
4
5
5
5
79 361
79 T1.10 Vegetace vlhkých narušovaných půd
3
4
4
4
4
3
4
4
63 225
80 T2.1 Subalpínské smilkové trávníky
5
5
3
4
6
4
5
4
75 323
81 T2.2 Horské smilkové trávníky s alpínskými druhy
4
5
3
4
6
4
5
4
73 304
82 T2.3 Podhorské až horské smilkové trávníky
3
5
3
4
4
3
4
4
63 225
83 T3.1 Skalní vegetace s kostřavou sivou (Festuca pallens)
5
6
4
6
4
6
4
4
81 378
84 T3.2 Pěchavové trávníky
5
6
4
5
6
5
5
4
83 400
85 T3.3 Úzkolisté suché trávníky
5
6
4
6
6
6
5
6
92 483
86 T3.4 Širokolisté suché trávníky
4
5
4
6
4
6
5
4
79 361
87 T3.5 Acidofilní suché trávníky
4
5
4
6
4
5
4
4
75 323
88 T4.1 Suché bylinné lemy
4
5
4
6
4
5
5
4
77 342
89 T4.2 Mezofilní bylinné lemy
3
5
4
5
2
4
4
4
65 238
90 T5.1 Jednoletá vegetace písčin
4
5
2
4
6
3
4
4
67 255
66 66 63 56 46 47 44 46 43 40 59 56 56 56 56 59 66 63 66 66 58 59 56 33 50 39 46 49 46 66 63 63 39 56 53 39 66 69 84 63 56 59 41 44
91 T5.2 Otevřené trávníky písčin s paličkovcem šedavým (Corynephorus
4
5
2
3
6
3
4
4
65 238
41
92 T5.3 Kostřavové trávníky písčin
4
5
3
5
6
3
4
4
71 289
93 T5.4 Panonské stepní trávníky na písku
5
5
3
5
6
5
5
4
79 360
94 T5.5 Podhorské acidofilní trávníky
4
4
3
4
4
2
3
3
56 180
95 T6.1 Acidofilní vegetace efemér a sukulentů
5
6
3
5
4
3
4
4
71 285
96 T6.2 Bazifilní vegetace efemér a sukulentů
5
6
3
5
6
4
4
4
77 342
97 T7 Slaniska
6
5
3
5
6
4
6
6
85 418
50 63 31 49 59 73 56 41
51 S1.2 Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin
5
6
3
5
4
4
2
4
69 266
52 S1.3 Vysokostébelné trávníky skalních terásek
5
6
3
4
6
3
2
4
69 270
53 S1.4 Vysokobylinná vegetace zazemněných drolin
5
6
3
3
6
3
2
4
67 255
54 S1.5 Křoviny skal a drolin s rybízem alpínským (Ribes alpinum)
5
6
4
4
6
2
2
4
69 266
55 S2 Pohyblivé sutě
6
6
3
4
6
2
2
3
67 247
56 S3 Jeskyně
6
6
3
4
6
1
2
3
65 228
57 A1.1 Vyfoukávané alpínské trávníky
6
6
3
3
6
4
5
4
77 342
58 A1.2 Zapojené alpínské trávníky
6
5
3
3
6
4
5
4
75 323
59 A2.1 Alpínská vřesoviště
6
6
4
3
6
3
4
4
75 323
60 A2.2 Subalpínská brusnicová vegetace
6
6
4
3
6
3
4
4
75 323
61 A3 Sněhová vyležiska
6
6
3
3
6
3
5
4
75 324
62 A4.1 Subalpínské vysokostébelné trávníky
6
6
3
4
6
4
4
4
77 342
63 A4.2 Subalpínské vysokobylinné nivy
6
6
4
5
6
4
4
4
81 378
64 A4.3 Subalpínské kapradinové nivy
6
6
4
4
6
4
4
4
79 360
65 A5 Skalní vegetace sudetských karů
6
6
3
5
6
4
5
4
81 380
66 A6 Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin
6
6
3
5
6
4
5
4
81 380
canescens)
98 T8.1 Suchá vřesoviště nížin a pahorkatin
4
5
4
5
6
4
3
5
75 324
99 T8.2 Sekundární podhorská a horská vřesoviště
4
4
4
5
4
2
4
4
65 238
73
100 T8.3 Brusnicová vegetace skal a drolin
6
6
4
4
6
2
3
3
71 280
101 K1 Mokřadní vrbiny
4
5
5
5
2
2
4
3
63 209
102 K2.1 Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů
4
5
5
5
2
2
4
3
63 209
103 K2.2 Vrbové křoviny štěrkových náplavů
4
6
5
5
6
2
4
3
73 300
140 XV2 Degradovaná biota vod
1
3
3
3
2
1
3
2
38
80
141 XV3 Odvodňovací kanály
1
3
3
3
2
1
2
3
38
80
142 XV4 Lokálně upravené vodní toky
4
3
3
3
2
2
4
2
48 130
143 XM1 Zamokřelá ruderální lada
2
4
3
3
2
2
3
2
44 108
144 XR – (R 3.4) Degradovaná vrchoviště
6
4
3
3
4
2
5
4
65 240
49 36 36 52 33 56 55 57 42 66 65 47 55 58 61 42 45 52 62 38 69 72 69 60 51 38 41 43 53 40 61 58 36 43 43 56 56 59 59 16 14 14 23 19 42
2
3
2
2
4
1
1
3
38
81
14
64
11
104 K3 Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny
4
5
5
5
2
3
2
3
60 190
105 K4 Nízké xerofilní křoviny
4
5
5
5
6
4
3
4
75 323
106 L1 Mokřadní olšiny
5
6
5
5
4
3
4
4
75 315
107 L2.1 Horské olšiny s olší šedou (Alnus incana)
5
6
5
6
6
3
3
3
77 330
108 L2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy
4
6
6
6
2
3
3
3
69 242
109 L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek
4
6
6
5
6
4
3
5
81 378
110 L2.4 Měkké luhy nížinných řek
4
6
6
6
6
3
3
5
81 374
111 L3.1 Hercynské dubohabřiny
4
6
6
5
3
3
3
4
71 273
112 L3.2 Polonské dubohabřiny
4
6
6
5
5
3
3
4
75 315
113 L3.3 Karpatské dubohabřiny
4
6
6
5
5
4
3
4
77 336
114 L3.4 Panonské dubohabřiny
4
6
6
6
5
4
3
4
79 352
115 L4 Suťové lesy
4
6
6
6
2
3
3
3
69 242
116 L5.1 Květnaté bučiny
4
6
6
4
3
3
3
4
69 260
117 L5.2 Horské klenové bučiny
4
6
6
4
5
3
3
4
73 300
118 L5.3 Vápnomilné bučiny
4
6
6
5
5
4
3
5
79 357
119 L5.4 Acidofilní bučiny
4
6
5
3
3
2
3
4
63 216
120 L6.1 Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy
5
6
6
5
6
4
3
5
83 396
121 L6.2 Panonské teplomilné doubravy na spraši
5
6
6
6
6
4
3
5
85 414
122 L6.3 Panonské teplomilné doubravy na písku
5
6
6
5
6
4
3
5
83 396
123 L6.4 Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy
5
6
6
6
4
4
3
4
79 345
124 L6.5 Acidofilní teplomilné doubravy
4
6
6
5
4
3
3
4
73 294
125 L7.1 Suché acidofilní doubravy
4
6
5
3
3
2
3
4
63 216
126 L7.2 Vlhké acidofilní doubravy
4
6
5
3
4
2
3
4
65 234
127 L7.3 Subkontinentální borové doubravy
5
6
5
3
4
2
3
4
67 247
128 L7.4 Acidofilní doubravy na písku
5
6
5
3
6
3
3
4
73 304
129 L8.1 Boreokontinentální bory
5
6
5
3
4
2
3
3
65 228
130 L8.2 Lesostepní bory
5
6
6
5
6
3
3
4
79 352
131 L8.3 Perialpidské hadcové bory
5
6
5
5
6
3
3
4
77 336
132 L9.1 Horské třtinové smrčiny
5
6
5
3
3
2
3
3
63 209
133 L9.2 Rašelinné a podmáčené smrčiny
5
6
5
3
3
3
3
4
67 247
134 L9.3 Horské papratkové smrčiny
5
6
5
3
4
3
3
3
67 247
135 L10.1 Rašelinné březiny
5
6
5
3
6
3
4
4
75 323
136 L10.2 Rašelinné brusnicové bory
6
6
5
3
6
2
4
4
75 320
137 L10.3 Suchopýrové bory kontinentálních rašelinišť
6
6
5
3
6
3
4
4
77 340
138 L10.4 Blatkové bory
6
6
5
3
6
3
4
4
77 340
139 XV1 Vegetace nových vodních ploch
2
3
3
2
2
2
2
3
40
90
145 XS1 Nové těžební prostory ve skalních masivech a jejich kamenné odvaly 146 XS2 Opěrné zdi, suché zídky a plochy s umělým kamenným
2
2
2
2
3
1
1
3
33
147 XS3 Opuštěná důlní díla, neužívané tunely a sklepy
3
2
1
2
6
2
2
3
44 104
148 XS4 Sesuvy, obnažené půdy a spáleniště
3
4
2
2
4
3
1
3
46 121
149 XT1 Postagrární víceleté úhory
2
2
3
4
2
2
2
3
150 XT2 Degradovaná vlhká lada
2
2
3
3
2
2
2
4
151 XT3 Intenzivní nebo degradované mezofilní louky
2
3
3
3
1
1
3
2
povrchem
18 21 42 99 17 42 100 17 38 77 13
74
152 XT4 Degradované suché trávníky a vřesoviště
156 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy
3
4
4
3
4
2
2
2
50 140
157 XK3 Dřevinné porosty náspů dopravních staveb
3
3
3
3
2
1
2
3
42
96
19 15 13 36 24 17
2
3
4
3
2
1
1
2
38
72
13
3
3
4
3
2
1
4
4
50 143
3
3
4
3
2
1
4
4
50 143
3 153 XT5 Bylinné porosty náspů dopravních staveb a zemních hrází 2 154 XT6 Nové těžební prostory a odvaly zemních substrátů 2
3
3
3
2
2
2
3
44 108
3
3
3
2
1
2
3
40
88
2
2
2
4
1
1
3
35
72
155 XK1 Extenzivní nebo opuštěné sady a vinice
3
3
5
4
3
3
5
60 210
3
158 XK4 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných antropogenních ploch 159 XL1 Remízky, aleje a liniové porosty dřevin v krajině 161 XL3 4 Monokultury stanovištně nevhodných dřevin
2
4
3
4
3
1
3
2
46 117
162 XL4 3 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy
2
4
5
3
1
2
3
2
46 112
163 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby dřevin
2
3
3
3
2
2
2
3
42
99
164 X1.1 Nové umělé nádrže z přírodních materiálů
2
2
1
2
2
2
1
2
29
49
165 X1.2 Betonové nádrže (bazény)
1
1
1
2
2
1
1
3
25
35
166 X1.3 Systematicky upravené vodní toky
2
2
1
2
2
1
2
1
27
42
167 X1.4 Znečištěné vody
1
2
2
2
1
1
1
2
25
35
25 25 20 19 17 9 6 7 6
160 XL2 Soliterní stromy
168 X2 Technicky upravená prameniště, vytěžená či odvodněná rašeliniště bez vegetace 169 X3.1 Zbořeniště
2
2
2
2
6
1
1
3
40
88
15
1
3
3
3
4
1
1
3
40
90
170 X3.2 Užívané štoly, tunely a sklepy
1
1
1
1
2
1
1
3
23
28
171 X4.1 Tradiční náves
2
2
3
3
6
2
1
5
50 140
172 X4.2 Jednoleté úhory
1
2
2
2
3
2
3
4
40
84
173 X4.3 Víceleté kultury na orné půdě
1
2
2
2
1
1
3
3
31
56
174 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě
1
2
2
2
1
1
3
3
31
56
16 5 24 15 10 10
175 X4.5 Bylinné porosty na opuštěných degradovaných plochách,
1
1
3
2
3
1
2
2
31
56
10
nerekultivovaných haldách a skládkách
176 X4.6 Železniční stanice (seřazovací stanice a jim podobná překladiště)
1
1
2
1
3
1
2
3
29
45
177 X4.7 Lada v průmyslových, skladových a zemědělsko-techn. areálech
1
2
2
2
1
1
1
2
25
35
188 XX2 Chemicky znehodnocené mokřiny
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
189 XX3.1 Plošně zastavěné území s minimální vegetací
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
190 XX3.2 Nepropustné plochy a plochy trvale bez vegetace
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
191 XX4.1 Skládky a smetiště v intravilánu
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
8 6 13 14 13 18 15 13 10 0 0 0 0 0 0 0
192 XX4.2 Chemicky znehodn. plochy a otevřené povrchy skládek
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
0
178 X5.1 Živé ploty
2
2
3
2
2
1
2
3
35
72
179 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie
1
2
3
3
2
1
3
3
37
81
180 X5.3 Intezivní vinice, chmelnice a sady
1
2
2
2
4
1
3
3
37
77
181 X6.1 Parky a zahrady s převahou nepůvodních druhů
2
3
5
3
2
1
2
3
44 104
182 X6.2 Hřbitovy s převahou nepůvodních druhů
1
2
5
3
2
1
2
3
40
88
183 X6.3 Lesní a ovocné školky, plantáže lesních dřevin
1
2
2
3
4
1
1
3
35
72
184 X6.4 Monokultury alochtonních druhů dřevin (např. akátiny)
1
2
3
2
3
1
1
2
31
56
185 XX1.1 Nádrže čističek a odkaliště
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
186 XX1.2 Chemicky znehodnocené vody
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
187 XX1.3 Zatrubněné toky
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
abiotických materiálů
Zkratky ve sloupcích skupiny „Parametr“ Z Zralost P Přirozenost DS Diverzita struktur DD Diverzita druhů VB Vzácnost biotopu VD Vzácnost druhů těchto biotopů CB Citlivost (zranitelnost) biotopů OB Ohrožení množství a kvality biotopů
(Hodnoty parametrů se pohybují v rozmezí minimálně = 1, maximálně = 6 bodů) Su. [Součet parametrů v % z maximální možné sumy (48)] ZBH Základní bodová hodnota (maximálně 576) HB Hodnota biotopu (základní hodnota v % z maximální hodnoty [576]
Výpočet hodnoty biotopu Su. [%]=(Z+P+DS+DD+VB+VD+CB+OB)/48 ZBH=(Z+P+DS+DD)*(VB+VD+CB+OB) HB=[(Z+P+DS+DD)*(VB+VD+CB+OB)] x 100/576 [%]
75
Název: METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V POSTIŽENÝCH REGIONECH PODKRUŠNOHOŘÍ
Autorský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc. Doc. Ing. Josef Seják, CSc. Ing. Petr Vráblík, Ph.D. Vědecký redaktor: Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc. Recenzenti: Prof. RNDr. Olga Kontrišová, Ph.D. Doc. Ing. Juraj Gregor, CSc. Ing. Jan Sixta, CSc. Technický redaktor: Bc. Tomáš Přikryl Vydavatel: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí Vydání: první Náklad: 200 ks Rozsah stran: 76 s. Tisk: MINO, Ústí nad Labem ISBN: 978-80-7414-195-9
