Ukrajina zimní lyžování na Zakarpatské Ukrajině

Ukrajina 2009 zimní lyžování na Zakarpatské Ukrajině

Mapa projeté trasy Zakarpatskou Ukrajinou: Užhorod, Mukačevo, Chust, Solotvina, Rachov, Jasiňa. Vyznačeny jsou rovněž střediska Bukovel a Dragobrat a také hory Hoverla 2061 m.n.m. a Bliznica 1881 m.n.m.

Odlišnost názvů je dána tím, zda jsou názvy v češtině nebo po přepisu do latinky z azbuky.

Zvýrazněná místa: Zeměpisný střed Evropy, městečko Jasiňa, střediska Bukovel a Dragograt.

Ukrajina 2009 Při plánování zimní dovolené na rok 2009, jsem zvažoval, zda jet do Alp nebo zda zkusit něco netradičního. Před několika lety se lyžování v Bulharsku ukázalo pro mě jako velmi dobrá volba a tak jsem se přikláněl zkusit zas něco nového. Po chvilce hledání na internetu jsem našel dvě možnosti – Rumunsko a Ukrajinu. Dle referencí jsou na Ukrajině lepší sněhové podmínky, takže jsem se orientoval na Ukrajinu. Obecně zájezdy na Ukrajinu pořádá víc cestovek, ale na sjezdové lyžování jsem našel jedinou CK Alpinu. Rozeslal jsem pár emailů kamarádům, zda s touto cestovkou a obecně lyžováním na Ukrajině má někdo zkušenosti. Odezva byla taková, že nikdo nic neví, ale někteří se rovněž nadchly pro lyžování na Ukrajině. Postupně jsme vytvořili devíti člennou skupinu a rezervovali si zájezd. Když bylo konečně 27.2.2009, tedy den odjezdu na zimní dovolenou, tak jsme jeli po práci do Brna. V 15:30 vlakem z Holešovic a v Brně jsme vystupovali po 18 hodině. Odjezdové místo cestovky bylo na autobusovém nádraží, které jsme bez problému našli. Autobus byl plně obsazený a batohy narvané kam to šlo, včetně autobusového záchodu a na schodech. Jak se ukázalo, tak v autobusu byla směska ze dvou zájezdů. Jeden lyžařský a druhý lidí co šli na zimní přechod pěšky. Většina lidí byla z Moravy a převážně kluci, takže debaty které jsme kolem slyšely byly patřičně „okořeněné“ ne zrovna slušnými výrazy. Zásoby piva, slivovice, vodky a podobně měli odpovídající moravské zvyklosti, takže v autobusu bylo velmi rychle aroma lihovaru. Jo Moraváci se nezapřou, ani jazykem, ani pitným režimem! Severem přes Valašské Meziříčí, Poprad jsme se dostali k slovensko-ukrajinskému přechodu u města Užhorod. Odbavení sice chvíli trvalo, ale nebylo to nic hrozného. Několik týpků za námi se ukázalo jako úplní primitivové. To jak mluvili, pili a řvali mě nechávalo chladným. Ale jejich komentáře k čekání na hraničním přechodu mě trochu točili. Když k nám dozadu přišel náš průvodce a dostalo se mu drobné spršky těchto komentářů a rádoby vtipných dotazů, tak to pěkně shrnul jednou větou. „Já taky nechápu, proč se sem lidi pořád serou.“ Myslím, že to vystihl přesně. Proč ty lidi jedou někam, kde pohrdají těmi lidmi a tou zemí. Každopádně po asi hodině a něco jsme vjeli na Ukrajinu. Bylo příliš brzo po ránu na zastávku v Užhorodě, takže jsme jeli do Mukačeva. Asi kolem sedmé hodiny ranní, našeho času, jsme měli rozchod v Mukačevě. Veškeré časy udávané naším průvodcem, podle kterých jsme se řídili, byly udávané v českém čase, ačkoliv Ukrajina má oficiálně časový posun plus jednu hodinu. Na Zakarpatské Ukrajině se ne všude tento Kyjevský čas uznává a tak pokud člověk chtěl mít jistotu, musel při ptaní na čas dát dovětek zda to je v kyjevském čase. Prohlídli jsme si Mukačevo a o hodinu později, kdy se začali otevírat banky a obchody, jsme si vyměnili peníze v bance (kurz 10,60 hřiven za 1 euro). S penězi jsme zalezli do nejbližší kavárny a u zákusku a horké čokolády setrvali do odjezdu. Z Mukačeva, přes městečko Chust jsme se dostali k městečku Solotvina. Tímto městem jsme jen projížděli, ale já si ho pamatoval z mé návštěvy Ukrajiny před cca 10 lety. Městečko je blízko Rumunské hranice a je zde mnoho Rumunů. Městečko je známé především svými solnými doly, hlubokými cca 300 metrů. Těží se zde kamenná sůl. Jezdí sem zájezdy astmatiků pro něž jsou vybudovány speciální prostory v dolech. Je zde populární ukrajinské rekreační letovisko kolem solného jezera, ukrajinského „Mrtvého moře“. Městečku dominuje „rumunská“ architektura, jenž spočívá v megalomanských vilách nebo možná spíš paláců a hradů. Náš průvodce to vtipně označil jako „předimenzované chaloupky“. O několik kilometrů dál, nedaleko vesnice Dilove případně města Rachov, se nachází jeden z mnoha zeměpisných středů Evropy. Definice středu Evropy není zcela jasná a tak se několik středů nachází v Čechách, na Slovensku, Polsku, Litvě, Německu, Bělorusku a také právě na Zakarpatské Ukrajině, kde jsme si udělali zastávku u pomníku středu Evropy. Po krátké pauze jsme dojeli do města Rachov, kde vystoupila skupina co šla na pěší zimní přechod. My jsme po prohlídce města a dalších několika kilometrů jízdy dojeli do městečka Jasiňa. Ubytovali jsme se v hotelu, kde jsme s Hankou měli připlaceno za dvoulůžák se záchodem a sprchou na pokoji. Ostatní měli tří až čtyř lůžkové pokoje se společným záchodem a sprchou. Hotel byl dřevěný, čtyř patrový, s jídelnou, ping pongem a kulečníkem v přízemí. Šli jsme rovnou na večeři. Obsluha byla dost chladnokrevná a bez jakékoliv logiky obsluhování. Neusmívali se, jídlo nosili podle pořadí stolů a nikoliv pořadí jak kdo přišel, druhé nosili nezávisle na tom zda člověk dojedl polívku, porce byly malé, jídlo bylo docela mastné a ne příliš rozmanité. Nebyly to tedy žádné gurmánské orgie, ale nasytit se dalo, jelikož jsem měl většinou část druhé porce od Hanky. Při pokusu některých o vegetariánskou verzi, sice jeden den uspěli, ale druhý den už zas dostali párky nebo tak něco. Po trošce dohadování například párky zaměnili za vajíčka. V hotelu jsme strávili tři noci a měli třikrát polopenzi.

Karel Mezihorák ([email protected])

stránka 1

Ukrajina 2009

Pravoslavný kostel v Rachově První dva dny lyžování jsme strávili v středisku Bukovel. Středisko bylo asi 40 minut autobusem od našeho hotelu. Nedělní lyžování bylo přeci jen trochu lidnatější, ale když se člověk vzdálil od lanovek vedoucích přímo od parkoviště, tak již byly lanovky a sjezdovky volnější. V neděli jsme si koupili jen odpolední permici a v pondělí celodenní. Mají slevy 50% na permice ve všední den, pokud si člověk koupí permici dřív, než začnou jezdit lanovky, čehož jsme rádi využili a přivstali si. Paradoxně nás tak celodenní permice vyšla levněji než jen odpolední. Odpolední 132 hřiven, zatímco celodenní po 50% slevě jen 91 hřiven. Na úvod jsme se nechali „skibusem“, v podobě koňského spřežení, dovézt k lanovce 1R nebo 2R mezi nimiž bylo naše parkoviště a vyjeli jsme na horu Bukovel 1127 m.n.m. Nejčastěji jsme jeli lanovkou 12, vedoucí na horu Doga 1372 m.n.m. (na mapce úplně vpravo nahoře). Bylo tam nejméně lidí a svah byl dobře sjízdný. Během dvou dnů jsme různě cestovali po sjezdovkách a zkoušeli kde se jak jezdí. Hrál jsem si také s GPSkou a naměřil jsem si rychlost 60 km/h na snowboardu. Sjezdovky byly dobře upravené i když na mě trochu moc tvrdé. Holt nebyl čerstvý prašánek. Omylem jsem Hanku zavedl na černou sjezdovku. Bylo to pro ni docela obtížné, jelikož se na lyžích teprve učila, ale nakonec byla spokojená s tím že to sjela. Co se týče stravování, tak ceny jsou v tomto středisku srovnatelné s Alpami nebo možná ještě vyšší. V jedné kolibě na sjezdovce jsme si dali 2x boršč, 2x šašlik (malá porce), pivo a nealko a stálo to 280 hřiven. Takže na Bukovel to chce brát svačinu a najíst se pak až v normální kolibě někde ve vesnici za normální ceny. K zábavě zdejšího střediska patří rovněž snowtubing nebo střelnice. Snowtubing je určen spíš pro malé děti, ale nedalo nám to a vyzkoušeli jsme to (jízda 10 hřiven). Vyfasovali jsme gumový kruh, připomínající duši kola a vyšli na malý kopeček. Tam jsme nasedli do gumového kola a zmrzlým korytem šupendili dolů. Ke konci to měla docela rychlost, ale bylo to opravdu pro děti. Každopádně jsme se tím dobře pobavili. Střelnici jsem sledoval jen pasivně. Vezmete si pistoli kalašnikov a na velkém plátně se před vámi zpoza beden oběvují lidi, kteří na vás střílí a vy střílíte je. Něco pro militaristy (30 nábojů za 45 hřiven, takže dost drahé).

„Skibus“ ve středisku Bukovel


Sjezdovka ve středisku Bukovel

stránka 2

Ukrajina 2009

Středisko Bukovel Snowtubing - dojezd ↓


stránka 3

Ukrajina 2009 Další den nás čekal přesun do výš položeného střediska Dragobrat. Kolem desáté hodiny jsme nasedli do gruzaviku. Tyto převážně vojenská terénní auta s pohonem všech čtyř kol jsou pro přibližně dvanáct lidí s batožinou. Po té co jsme se dostali z městečka Jasiňa, tak jsme odbočili na lesní, strmou a dost nerovnou cestu. Jeli jsme podél potoka, poskakovali na sedačkách skoro až ke stropu, občas prudce zabrzdili a pomalu se vyhnul protijedoucímu autu. Pro lidi se slabším žaludkem to je náročných 6 kilometrů, jinak to je docela zábavné zpestření a trocha dobrodružství.

Naše bagáž v gruzaviku

Gruzavik a vpravo v pozadí naše chaloupka

Ubytovali jsme se v menší patrové chaloupce. Měli jsme opět připlaceno za pokoj pro dva se sociálkou na pokoji a byl to pěkný pokoj i když menší než ten v Jasině. Tři noci zde strávené byly příjemné. Co se týče jídla, tak to bylo obdobné jako v předchozím ubytování. Obsluha byla sice milejší, ale jídlo bylo opět pro nás netradiční. Převážně holkám ne zcela vyhovovaly snídaně v podobě těstovin s kuřecí rolkou či bramborová kaše s houbami a omáčkou nebo špagety s volským okem a salámem. Vše opět docela mastné. Jinak jídlo bylo docela dobré a porce větší, takže tentokrát jsem už měl problém dojídat za Hanku její porce. Byli jsme v této chatě i několikrát na obědě, ale jelikož tam nebyla normální restaurace, kam by chodili lidi na jídlo, tak měli jen takové ty jídla která se dají rychle udělat – párky, pelmeně (maso v těstě - něco jako italské torteliny nebo nepálské momo) a nějakou polívku „co týden dal“. Večeře relativně odpovídaly tomu co by člověk očekával.

Pohled od naší chaty na středisko Dragobrat, vpravo vrchol Stoh

Naše chata byla kilometr od sjezdovek, takže jsme si na cestu tam objednávali gruzavik, který nás tam za 5 hřiven na osobu dovezl. První den, kdy jsme vyráželi až odpoledne se většina vydala na testovací freeride – ježdění ve volném terénu. Vyjeli jsme vlekem nahoru, kde jsem nechal Hanku na sjezdovce a šel s ostatními. Vyšli jsme na kopec Stoh 1703 m.n.m., což z horní stanice vleku je asi 15 minut. Byl hezký výhled na okolí a jasné počasí. Když jsme se


stránka 4

Ukrajina 2009 vynadívali, tak jsme sjeli po hřebeni zpátky směrem k vlekům a pak pokračovali po hřebeni směrem k vrcholu Žandarm. Cestou nám nějací týpci na skůtrech nabízeli, že nás za 100 hřiven vyvezou nahoru, což jsme odmítli. Po asi půl hodině šplhání a traverzování ve více či méně hlubokém sněhu jsme se zastavili a náš průvodce nám řekl, že dál nejdeme a začíná freeride.

Pohled na Žandarm z hřebene nedaleko vrcholu Stoh

Hanka a já

.

Pro některé byl pohled dolu spíš neradostný než, že by bylo vidět nadšení. Strmý svah, skoro srovnatelný s nejprudší částí černé sjezdovky na Bukovelu a hluboký sníh se zmrzlou krustou navrchu. První borci se spustili dolů. Jeden lyžař hned spadl a hledal ve sněhu svoji lyži. Vydal jsem se taky dolů. Terén byl náročný, především kvůli té horní zmrzlé vrstvě, ale dalo se to s opatrností sjet. Pod touto prudkou pasáží jsme stáli a koukali na ostatní jak se více či méně zdatně vyrovnávají s terénem. Pro některé to byl víc boj o přežití než radost z jízdy, ale nakonec to sjeli všichni. Následoval další strmější sjezd, i když ne již tolik strmý a hlavně v nižší nadmořské výšce kde byl již prašan. Byla to paráda v tom měkkém sněhu vykrajovat tu svoji stopu, kličkovat mezi stromky a užívat si radost z jízdy. Tuhle pasáž si asi užili všichni, byť se někteří opět dost váleli na zemi. Závěr sjezdu nás dovedl na sjezdovky k vlekům, takže jsem si to ještě párkrát sjel, než jsem jel na chatu. Cesta byla bez problémů sjízdná volným terénem až na chatu, takže člověk dojel před barák bez šlapání.

Začátek našeho freeridu

Pohled na úvodní pasáž freeridu

.Náš průvodce ↑

Na další den byl původně plánovaný celodenní freeride, ale ráno bylo zataženo, takže jsme jeli na sjezdovky. Nastoupili jsme do gruzaviku a stále přistupovali další lidi od nás. Nechtěli čekat na další a tak se to plnilo a plnilo až nás tam bylo 25. Tam kde seděli původně dva jsme seděli po čtyřech. Někteří stáli přičemž ti šťastnější stáli pod otevřeným poklopem na střeše, takže mohli stát rovně, zatímco jiní byly ohnutí v pase. V této natěsnané sestavě jsme jeli po velmi hrbolaté cestě k vlekům. Když už jsme tam skoro byli, tak přišla prudší cesta, kde po chvíli hrabání začal ujíždět do strany k potoku. Řidič pohotově zařadil zpátečku a získal zpátky kontrolu nad autem. Pod svahem někteří vysedli a s odlehčeným autem jsme na druhý pokus vyjeli až nahoru.


stránka 5

Ukrajina 2009

Mapa střediska Dragobrat, zleva vrcholy Bliznica, Žandarm, Stoh

Hanka v mlze na sjezdovce

Lyžování bylo trochu horší, jelikož horní třetina svahu byla v mraku a nebylo skoro nic vidět. Navíc tam foukal docela silný vítr, což nebylo moc příjemné na vleku. Jezdil jsem pomalu před Hankou jako „navigační“ jezdec. Později jsme jezdili podél vleku, takže se dalo orientovat podle jedoucích kotev, které byly matně vidět. Na oběd jsme si zašli do koliby a dali si boršč a šašliky. Tentokrát i když jsme byli u vleků, tak již ceny byly rozumné a jídlo dobré. Po obědě se vyčasilo a tak jsme jezdili chvíli za dobré viditelnosti. Jelikož předchozí den byla Hanka dost unavená, tak jsme se dohodli, že to nebude příliš natahovat a pojedeme do chaty dokud je v pohodě ať si ještě odpočine. Bohužel zpáteční freeride k chatě byl pro Hanku náročnější než se čekalo. Jako začátečník na lyžích si neuměla poradit s hlubokým sněhem a několikrát spadla. Celkově jí ta jízda a zvedání ze země vyšťavila natolik, že když jsme zastavili asi 30 metrů pod chatou, tak nebyla schopná stát na nohou natož do té chaty dojít. Hrozně se smála a pořád se sesouvala k zemi. Vzal jsem ji na záda a vynesl ten kousek k chatě, kde si hned sedla a nebyla schopna se někam hnout. Ten pohodovější den na odpočinek úplně nevyšel a opět se vyšťavila.

Hanka byla stále dost unavená a tak se rozhodla dát si půlden odpočinku. Já jsem zjistil, že se ostatní chystají na celodenní freeride, jelikož se zlepšilo počasí, tak jsem vyrazil s nimi. S průvodcem jsem se hned na začátku domluvil, že nahoru půjdu s nimi, ale z vrcholu pojedu do údolí kde bydlíme a nikoliv na druhou stranu jako oni. Chtěl jsem být na oběd u Hanky a něco podniknout odpoledne společně. V 8:30 jsme se nacpali jako obvykle zas do gruzaviku, vlekem vyjeli nahoru a pak po hřebeni šli stejným směrem jako minule. Tentokrát jsme šli výš než minule. Docela jsme se zapotili než jsme se dostali na vrchol hory Žandarm. Byly sice mraky, ale držely se vysoko, takže byla dobrá viditelnost. Na vrcholu byl malý kříž u kterého jsme si odpočinuli. Celkem blízko byl vidět i vrchol hory Bliznica, ačkoliv byl asi o 150 metrů výš. Jelikož jsem si nevzal žádné pití a celkově se mi nešlo až tak v pohodě jako obvykle, tak jsem se rozhodl nechat u křížku snowboard a jít na Bliznici na lehko. Přeci jen předchozí dny ježdění a i nynější pobíhání kolem skupiny během výstupu a focení mě nějak unavilo. Nasadil jsem si na nohy sněžnice, které sice nebyly nezbytné, ale chtěl jsem si vyzkoušet chůzi v nich. Během výstupu jsem se ohlédl a zjistil, že se kolem mého snowboardu seskupilo několik lidí a skůtrů. Byl jsem příliš daleko na to, abych případný problém řešil, takže jsem po chvíli myšlenku na návrat zavrhl a šel dál doufajíc, že tam ten snowboard ještě najdu. Na vrcholu hory Bliznice 1881 m.n.m., jsme se seskupili a společně oddychovali a kochali se tím krásným výhledem. Rozloučil jsem se s ostatními, kteří ještě kousek pokračovali po hřebeni než se spustili do údolí na druhé straně. Já jsem si ve sněžnicích pěkně ťapkal dolů. Šlo se v nich pohodlněji než jsem čekal, ale přeci jen záleží jaký je sklon svahu a sníh a podle toho jsou ty sněžnice více či méně užitečné. Po drobné terénní vlně jsem zas vylezl na horu Žandarm. Byla tam roztroušená skupina snowboarďáků, kteří se nechali skůtry vyvézt nahoru, aby si mohli dát freeride. Moje prkno tam leželo bez povšimnutí, takže se mi ulevilo. Sbalil jsem sněžnice, obul snowboard a začal sjíždět. Úvod byl zmrzlý,


stránka 6

Ukrajina 2009 ale jen co jsem se dostal do koryta kam byl nafoukaný sníh, tak jsem si opět užíval jízdu v prašanu. Jelikož jsem jel sám a nechtěl jsem riskovat, tak jsem jel přehledným terénem bez stromů, ale i tak to bylo nádherné. Kolem vleků jsem jen projel a dojel až k chatě, kde jsem byl před polednem.

Pohled na vrchol Bliznica z vrcholu Žandarm

Cesta za freeridem

.

S Hankou jsme poobědvali na chatě a pak zvažovali co odpoledne. Hanka nebyla pořád úplně odpočatá a navíc ta cesta pěšky kilometr k vleku pro lyžaře není příliš dobrá v přeskáčích, takže jsme šli jen na pěší výlet. Vzali jsme is sněžnice a lopaty. Chodili jsme okolo chaty, střídavě jeli z kopce na lopatě nebo hledali hluboký sníh a blbnuli tam se sněžnicemi. Dost jsme se nasmáli a ačkoliv jsme se nevzdálili na víc jak asi 200 metrů od chaty, tak to byl příjemný výlet. Vyšlo nám to skoro akorát na večeři, když jsme se vrátili. Po jídle jsme si zahráli několik her Carcassonne, dali si pár piv a šli spát. Další den jsme se déle vyspali a okolo desáté hodiny nasedali do gruzaviků na cestu zpátky z hor do městečka Jasiňa. Několik lidí opět hůř neslo tu hrbolatou cestu a vypadalo to, že několik lidí neudrží snídani v sobě. Ve městě jsme nakoupili, naložili se do autobusu a po poledni jeli vyzvednou druhou skupinu co šla pěší přechod. Kolem zeměpisného středu Evropy a Solotviny jsme dojeli do Chustu, kde čekala druhá skupina. Prošli jsme se chvíli po městě a snažili se koupit známky na pohledy. Poštu jsme našli vcelku rychle, ale tam se nic nedělo. Byly tam sice čtyři pracovnice, ale jen jedna něco dělala, ale ta pak odešla. Byli jsme pořád třetí na řadě a nic se nedělo. Když jsem se ptal zda tam můžu koupit známky, tak mi pokynula, že ano ale u toho okýnka, odkud právě ta pani odešla. Takže jsem se s nimi nevrle rozloučil a šli jsme. Hanka na sněžnicích a s lopatou Další zastávkou na cestě domů byl Užhorod. Měli jsme tam pauzu na víc než dvě hodiny abychom měli čas na večeři. Večerním městem jsme se prošli podél řeky. Přes řeku jsem viděl hotel Užhorod, v kterém jsem před deseti lety na chvíli byl. Byl to zřejmě neluxusnější hotel v této oblasti a my jsme tam onehdá sušili naše stany a spacáky na balkonech, což při pohledu z venku vypadalo docela legračně. V centru jsme se rozešli do různých hospůdek. Dali jsme si tradičně boršč. Pak ještě nějaké maso po užhorodsku, zmrzlinový pohár, banánový koktejl a čokoládu. V menu jsem si přečetl „šokolad korona“ a domníval jsem se, že to bude nějaký čokoládový dort nebo horká čokoláda. K mému překvapení mi přinesli normální tabulku čokolády. Pivo mi nabídli nejdříve Staropramen. Když jsem jí řekl, že bych si dal radši ukrajinské pivo, když jsme na Ukrajině, tak žádné neměli. Takže jsem nakonec vzal za vděk pivem Baltika, i když je ruské.


stránka 7

Ukrajina 2009

Koňský povoz v městečku Jasiňa

Mukačevský hrad

.

Na hraničním přechodu jsme sice museli na slovenské straně hranic všichni vystoupit a s batohy jít do celní budovy, ale kontrola byla jen namátková a proběhlo to vcelku rychle a bez problémů. Stejní týpci jako cestou na Ukrajinu měli opět nějaké trapné připomínky, ale holt nic jiného se ani nedalo čekat. Spousta čůracích pauz a na devátou hodinu ráno jsme se dostali do Brna. Tam jsme se rozloučili a šli na vlak do Prahy. V sobotu dopoledne byl vlak celkem prázdný, takže jsme se pohodlně za necelé tři hodiny dostali do Prahy.

Náklady na zájezd: položka cena zájezdu skupinová sleva cestovní pojištění půjčení sněžnic příplatek za lux. pokoj - 6 nocí cesta do a z Brna ostatní celkem

cena 6 900 -345 210 154 800 550 2 600 10 869

Kurzy: euro = 27,5 korun euro = 10,6 hřiven => hřivna = 2,6 korun


stránka 8

Ukrajina 2009

Výškový profil ježdění ve středisku Bukovel – záznam z GPS

Půdorys ježdění ve středisku Bukovel – záznam z GPS


stránka 9

Ukrajina 2009

Mapka trasy z Jasini do hor k středisku Dragobrat, včetně putování po kopcích kolem – záznam z GPS

stránka 10

Ukrajina zimní lyžování na Zakarpatské Ukrajině

Recommend Documents