Ukrajina Rozlohou 603 628 km2 v je Ukrajina v Evropě 2. největší, počtem obyvatel šestá (46,6 mil. v roce 2007). Až po rozpadu Sovětského svazu dostala prostor i v médiích a dění na scéně styku východu se Západem poutá již delší dobu pozornost. Po tzv. oranžové revoluci (2004) se jména jako Juščenko nebo Janukovič stala běžně známými i naší veřejnosti. Postsovětská Ukrajina vykročila cestou naplnění ideálu demokracie i tržní ekonomiky, ale její občané se v názoru na orientaci země velice rozcházejí.
Po zhroucení zaběhaných kooperačních vazeb v rámci sovětského národohospodářského komplexu ukrajinská ekonomika upadla nebývalým způsobem (až na pouhých 41 % výkonu na konci SSSR). Od roku 2000 se vrací do kladných čísel, nyní již slušně vysokých (HDP v roce 2006 vzrostl o 7,1 %). Ale jaká je realita? Významná část podnikatelských aktivit probíhá ve sféře stínové ekonomiky, zejména na venkově běžně funguje směnný obchod, daří se korupci. Uskutečnila se liberalizace většiny cen (a následovala hyperinflace), proběhla limitovaná privatizace (ku prospěchu schopných postkomunistů), k posílení tržní ekonomiky směřují reformy (ale rozhodně ne rychlé, natož šokové). Nepochybně, poměry se mění k lepšímu, ale naděje vkládané do změny režimu koncem roku 2004 se naplňují příliš pomalu. Mimochodem nezaměstnanost je mnohonásobně vyšší než její oficiálně uváděná hodnota - 2,8 %. Stát konečně plní např. své penzijní závazky vůči občanům, ale mzdy i důchody jsou nízké a ceny rostou. Jistě, zázraky se dít nemohou hned a pro všechny, ale novoty v porovnání s nehybnými jistotami sovětské éry nadšení prostých lidí nevzbuzují. V zemi po efektním mocenském zvratu „oranžové revoluce“ panuje atmosféra deziluzí a nejistoty. Ukrajina v žebříčcích zemí světa Ukrajina Index lidského rozvoje (2004) Index ekonomické svobody (2007) Index vnímání korupce (2006) Index svobody tisku (2006) Index ekonomické konkurence (2006) Index globalizace (2005)
77. 125. 99. 105. 78. 39.
Rusko 65. 120. 121. 147. 62. 52.
Česko 30. 31. 46. 5. 29. 16.
Počet hodnocených 177 157 163 168 125 62
Hospodářství a obyvatelstvo Ukrajina patří objemem své ekonomiky do první třicítky zemí světa. Globální význam si zachovává agrární sektor rozsahem orné půdy (obdělává se 57,8 % území) i produkcí mnoha plodin (jmenujme hlavně pšenici, brambory, slunečnici, cukrovou řepu). Předloni se např. sklidilo 37 mil. t obilnin, 19,5 mil. t brambor, 4,7 mil. t slunečnicových semen. Nadnárodní rozměry má ukrajinské hutnictví, některé specializované obory strojírenství, těžba uhlí, rud železa a manganu. Dováží se však velká většina potřebné ropy a zemního plynu (loni 57 mld. m3), návaznost na ruský trh zůstává nezdravě vysoká, stále významně větší než na země Evropské unie. Ta udělila Ukrajině v prosinci 2005 status tržní ekonomiky. Vývoj počtu obyvatel Ukrajiny v hranicích dnešního území rok 1897 1914 1940 1941 1950
počet obyvatel 28 445 000 35 209 800 41 340 200 41 652 000 36 588 000
rok 1959 1970 1979 1989 2001
počet obyvatel 41 869 000 47126 500 49 754 600 51 706 700 48 457 100
S hospodářskými potížemi významně souvisí i výrazně regresní vývoj populace. Počet obyvatel Ukrajiny se od počátku roku 1993 snižuje, v posledním desetiletí v průměru o 0,8 % ročně. Mezi sčítáními v lednu 1989 a v prosinci 2001 ubylo 3,25 mil. osob a dalších 1,81 mil. do konce roku 2006. „Zmizela“ desetina populace. Jde o zdaleka největší úbytek v Evropě v absolutních číslech, v relativních konkuruje jen Bulharsko, Lotyšsko a Estonsko. Porodnost se již ustálila na úrovni blízké Česku, ale úmrtnost podstatně vzrostla (16,2 %o v r. 2006) a zůstává vysoká, na evropském kontinentu vůbec nejvyšší. Jednoduše řečeno demografická situace Ukrajiny patří k nejhorším v Evropě, což odráží daleko více míru hospodářského kolapsu než zhoršující se věkovou strukturu populace. Ukrajina ztrácí i vystěhovalectvím do ciziny. Nedávno ještě v řádu statisíců ročně (např. o 152 200 osob v r. 2001), poslední dva roky je bilance migrací již nepatrně kladná. V nových poměrech se vystěhovala část menšin (zejména na 400 tisíc Židů), mnohem méně Ukrajinců se vrátilo (hlavně z Kazachstánu). Do vlasti
předků se vracejí krymští Tataři. Zásadní význam má odchod práceschopné složky populace do ciziny kvůli zajištění lepšího živobytí, dočasně nebo trvale, s povolením nebo bez něj. Odhady jejich počtu velice kolísají. Ukrajinské zdroje hovoří asi o 1 mil. občanů pobývajících a pracujících v Rusku, 300 tis. v Polsku, 200 tis. v Itálii atd. V Česku bylo k 1. lednu 2007 registrováno 102 595 Ukrajinců s pracovním povolením (tj. 31,9 % všech cizinců s pracovním povolením), dalších minimálně 50 000 u nás pobývá nelegálně. Ukrajinské etnikum je mezi cizinci pracujícími u nás zdaleka nejpočetnější (překonává i Slováky.. Při poznávání Zakarpatska turistu překvapí i míra rozšíření znalosti češtiny, samozřejmě už ne z dob první republiky, ale z pracovních pobytů občanů u nás. Vývoj etnického složení obyvatel Ukrajiny Ukrajinci (v %) Rusové (v %) dále počty v tis. Bělorusové Moldavané krymští Tataři Bulhaři Maďaři Rumuni Poláci Židé
1959
1970
1979
1989
2001
76,8 16,9
74,9 19,4
73,6 21,1
72,7 22,1
77,8 17,3
291 242
386 266
406 294
219 149 101 363 840
234 158 112 295 777
238 164 122 258 634
440 324 47 233 163 135 219 486
276 259 248 205 157 151 144 104
Hovořící ukrajinsky rusky 85,2 14,8 3,9 95,9 17,5 10,7 0,1 5,0 3,4 6,2 71,0 13,4
62,5 17,6 6,1 30,3 1,0 1,5 15,6 83,0
Ukrajina vždy byla a zůstává multietnickou zemí. Příručka výsledků posledního sčítání lidu (2001) obsahuje výčet 132 národností včetně 5 917 Čechů (nejvíce z nich však užívá ukrajinštinu, pak ruštinu a jen pětina češtinu) a 6 397 Slováků (žijí z 88 % v Zakarpatské oblasti). Podstatné je, že Ukrajinci zvýšili svůj podíl v populaci na téměř 78 %, obývají celou zemi, v menšině žijí jedině na Krymu. Člení se na řadu etnografických skupin, základem spisovné normy se staly dialekty jihovýchodu. Nářečí plynule přecházejí do ruštiny, běloruštiny a polštiny, ukrajinština se píše azbukou upravenou na fonetické bázi. Snahy rusínských intelektuálů o uznání Rusínů za národnost nenašly větší podporu mezi obyvateli a žádnou u úřadů. Ostatní etnika hodná zmínky žijí bud' v přesahu přes státní hranici (Bělorusové, Maďaři, Rumuni, Moldavané), nebo ve vsích někdejší kolonizace (např. Bulhaři) a jsou významná jen lokálně. To se však netýká Rusů, kteří jsou přítomní v různé míře po celé zemi. Ukrajinci jsou jim blízcí snad po všech stránkách, což však především patrioty netěší. Rusové sem přicházeli odedávna, masově v éře sovětů. Dnes tvoří oficiálně více než šestinu obyvatel země, avšak jejich podíl z hlediska užívání jazyka je bezmála dvojnásobný a vliv určitě ještě větší. Problém spočívá v tom, že „státotvorný národ“ se ve vztahu k Rusům názorově velice rozchází.
Východ proti Západu Západ zosobněný Lvovem je nacionálně vyspělý, vzdělanější a převážně proevropský. Opačný konec 1200 km dlouhé země s ohniskem v průmyslovém Doněcku zůstává významně rusifikovaný a prokomunistický. Příznačné je ironické heslo „Východ pracuje, západ diskutuje“. Hranice území, na kterém dominuje ruština je téměř totožná s vymezením jižní a východní Ukrajiny. V řadě okresů přiléhajících k Rusku tvoří Rusové přes 50 % populace: na Krymu představovali v době vyhlášení nezávislosti 66 % obyvatelstva (v Sevastopolu 75 %), v Doněcké a Luhanské oblasti 45 %, v Charkovské a Záporožské přibližně 33 %. V Kyjevě žilo 600 000 Rusů (r. 2001 337 tisíc - 13,1 %) (oficiální údaje nejsou možná docela přesné; dosud totiž obrážejí sovětskou „pasportní“ praxi, která stanovila etnickou příslušnost podle zápisu v občanském průkazu rodičů). Průmysl Ukrajiny, hlavně těžký, se po roce 1991 - zejména následkem zpřetrhání „svazové infrastruktury“ - dostal do hluboké krize. Populace nejvíce postižených východních oblastí se vyznačuje vysokým podílem ruského obyvatelstva, navíc podporuje levici v čele s komunisty. Území je tak trnem v očích západním regionům, které v důsledku historického vývoje mají tendenci spíše ke spolupráci se Západem než s Ruskem - Rusa tam často vídali jen jako vojáka s puškou nebo utlačovatele. Například Lvov k Rusku (a později i k Sovětskému svazu) od středověku až do roku 1939 nikdy nepatřil. Současná Ukrajina směřuje k národnímu státu; zatím však je spíše konglomerátem poměrně různorodých oblastí se specifickou demografickou i jazykovou strukturou a rozdílnými ekonomickými podmínkami.
V západních oblastech, v minulosti patřících Polsku či Rakousku, se vytvořil zvláštní regionální typ ukrajinského národa a kultury - s výraznými projevy ukrajinského nacionalismu. V jižních oblastech (Oděské, Mykolajivské), na Krymu a na východě republiky (v Donbasu či Charkově) je vysoký podíl ruského obyvatelstva, které má tradiční silné vazby a orientaci na Rusko. Tyto kraje v 18. a 19. stol. prošly bouřlivým rozvojem a předkové dnešních obyvatel sem přišli jako rolníci či dělníci zejména z Ruska. Regionalismus a rozdíly v etnické struktuře populace i etnicko-kulturní zvláštnosti historických oblastí vytvářejí specifickou kulisu a složitost politické situace současné Ukrajinské republiky. Ukrajina vývoj území získáno
celkem 452 400 km2
Stav do r. 1939 1939 získáno od Polska
92 500 km2
544 900 km2
1940 získáno od Rumunska
23 200 km2
568 100 km2
1940 odstoupeno Moldavsku
2 400 km2
565 700 km2
1945 vráceno Polsku
2 700 km2
563 000 km2
1945 získáno od Československa
12 800 km2
575 800 km2
1954 připojen Krym
27 000 km2
602 800 km2
V roce 1920 prováděla sovětská vláda na území Ukrajiny kampaně „ukrajinizace“ obyvatelstva. Při „pasportizaci“ (vydávání občanských průkazů) obyvatele celých měst i vesnic šmahem evidovali jako Ukrajince. Tyto akce vynikaly značně drsnými formami - měly potlačit reakční ruský šovinismus. Přesto většinu městské populace Ukrajiny tvořili ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století Rusové a Židé; na východní Ukrajině se rusky dorozumívalo i venkovské obyvatelstvo. Výsledkem podobných experimentů byl rozvoj národního sebeuvědomění, rostoucí autorita ukrajinského jazyka a literatury. Později byla ruština „povinným“ jazykem státní správy i společenského života; docházelo k porušťování obyvatelstva a podíl Ukrajinců na populaci svazové republiky se například v období let 1959-89 snížil ze 77 % na 73 %. V 90. letech minulého století, po rozpadu SSSR, dochází k omezování ruštiny, ke zužování prostoru jejího uplatnění: k snižování počtu ruských škol (bez ohledu na národnostní složení žáků), k omezování vydávání knih i periodik v ruštině, ke snahám o důsledné vytváření „vlastního“, ukrajinského odborného jazyka, například v medicíně. Ukrajinské zákonodárství zaručuje svobodný rozvoj a používání mateřského jazyka ve všech oblastech, praxe však je mnohem složitější. Ukrajinští radikálové nezřídka ignorují národnostní složení obyvatelstva, snaží se vypustit termíny „mateřština“ a „rusky se dorozumívající obyvatelstvo“ z ukrajinských zákonů. Nejsou vzácné pokusy o zkreslování historie a očerňování ruských historických činitelů. Na vysokých školách se už (na rozdíl od nedávné minulosti) rusky prakticky nepřednáší. Na Ukrajině se poměrně ostře střetávají tři hlavní konfese: ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu, ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu a ukrajinská řeckokatolická církev. Podle „militantních“ haličských uniátů je „stoprocentní“ Ukrajinec řecko-katolík; kdežto pravoslavný Ukrajinec je „Moskal“. Moskal je historická ukrajinská přezdívka či pejorativní označení Rusa - Velkorusa vůbec. Ruská pravoslavná církev sice oficiálně neoznačila vznik ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu za „rozkol“, je ale zřejmé, že sílí snaha o vytvoření samostatné (autokefální), ukrajinské pravoslavné církve, resp. o úplné oddělení Ukrajiny od Ruska také po církevní linii. Na Ukrajině se dnes formuje prozápadně orientovaný národní stát, který nechce mít nic společného se svou bývalou „metropolí“. Takovéto politice se východní regiony země - s obyvatelstvem, kterému se možná stýská po komunistické minulosti, ale i další činitelé včetně církevních - vcelku logicky brání. Sjednocení ukrajinského národa a státu - s poměrně značnými regionálními ekonomickými i kulturními rozdíly - pod praporem vypjatého nacionalismu nebude zřejmě snadné. Takto chápané odlišnosti etnické, ekonomické a názorové se samozřejmě odrážejí v politickém životě a jsou velice průkazné i teritoriálně (viz obr.1 a obr.2). Východ a jih (8 oblastí + Krym a Sevastopol) volí v posledních letech pravidelně proruskou Stranu regionů Ukrajiny V. Janukoviče, střed a západ volí seskupení pragmatického Bloku J. Tymošenkové (současná premiérka) a reformní Naši Ukrajinu prezidenta V. Juščenka. Ve 450členném parlamentě (Verchovna rada) tak po posledních (a zároveň předčasných předchozí parlamentní volby se konaly v roce 2006) volbách v roce 2007 zasedlo 175 programových
příznivců zachování vztahů s Ruskem (Stranu regionů), 72 prozápadních poslanců a 156 stoupenců manévrujícího bloku Tymošenkové (zbytek připadá na socialisty a komunisty). Ukrajina dvou tváří - autor:Mojmír Šlachta, Geografické rozhledyč. 5, 2006-2007 Pravobřežní a levobřežní Ukrajina –autor Ladislav Skokan, Geografické rozhledyč. 5, 2006-2007 (články byly kráceny a aktualizovány)
Ukrajina - název Ukrajina se ovšem objevuje už od konce středověku. V původním významu znamenal „okraj“ (u-kraj, okrajina), tedy okrajové území, pohraniční zemi - rozuměj ve vztahu k polsko-litevskému nebo moskevskému státu. Rozšíření pojmu Ukrajina, Ukrajinec je až novodobým jevem, v dějinách se hovořilo o Malé Rusi (a hlavně o záporožských kozácích). Ještě před sto lety Ottův slovník naučný píše podrobně o Malorusech jako slovanských bratrech Velkorusů (Rusů) a Bělorusů, ale v hesle Ukrajina odbývá zemi jediným odstavcem. Termín Ukrajina nabyl oficiální obsah až po pádu carismu (1917) a tužby po vlastní státnosti vlastně naplnili bolševici. Mimochodem, československé legie se organizovaly ještě v Malorusku, ale v roce 1918 odjížděly již z Ukrajiny.
Obr.1 Výsledky parlamentní voleb na Ukrajině v roce 2007 (v % celkového počtu hlasů)
Obr.2 Výsledky prezidentských voleb v r. 2004
Oranžová revoíluce – tehdejší prezident Leonid Kučma již v roce 2004 nemohl kandidovat, takže se ve volbách utkal představitel „modrých“, tehdejší premiér Viktor Janukovič, s kandidátem „oranžového“ (národnějšího), tehdy opozičního, bloku Naše Ukrajina, Viktorem Juščenkem. Druhé kolo voleb, do kterého oba kandidáti postoupili, bylo vzhledem k machinacím a podvodům označeno nakonec za neplatné a Nejvyšší soud republiky nařídil opakování voleb (26. 12. 2004). Ve třetím kole se stal prezidentem Viktor Juščenko. Janukovič prosazoval orientaci na Rusko a měl podporu zejména „ruskojazyčného“ východu i jihu. Prozápadní Juščenko zdůrazňoval nezávislost na Rusku a perspektivní zapojení do evropských struktur i NATO. „Oranžová revoluce“ - řada masových shromáždění a demonstrací po druhém kole prezidentských voleb, nepochybně Ukrajinu ve světě velmi zpopularizovala. Podle oficiálních výsledků vyhrál ve třetím kole Juščenko (51,99 %) před Janukovičem (44,20 %).
