Ukázka Únava z přílišného chápání Když mu byly čtyři, pochopil Anton K., že se narodil. Jeho rodiče to pochopili o čtyři roky dříve. Antonovi K. bylo ukradené, co chápou jeho rodiče, protože ve své dvoukilové hlavě měl dostatek jiných věcí, které ho zneklidňovaly. A nebyly to rostoucí zuby, které se začaly kazit hned poté, co se objevily. V tomto cizím a potíže působícím Světě, který, jak Anton K. plaše doufal, je centrem všeho, bylo až přehnaně moc Věcí k Pochopení. Nepřál si rozumět všemu (copak si to někdo přeje?), ale pouze té části Světa, která se do jeho dvoukilové hlavy drze cpala ušima, očima, nosem, konečky prstů a jinými otvory duše. Jednou z prvních věcí, které si Anton K. přál pochopit, byla záhada jeho vlastních exkrementů. Jako čtyřletý chápal, že tohle je první věc, o kterou se zajímají v podstatě všechna děcka. Schovával se pod postelí, vykadil se tam a šťoural se v tom. Očichával a ochutnával. Bylo to hnusné, ale zároveň i velmi přitažlivé. Tehdy Anton K. nepochopil, ale jaksi vytušil, že většina nejpřitažlivějších věcí je hnusná. A naopak. Anton K. měl starostlivou, úplně cizí a nesrozumitelnou matku. Nemiloval ji, protože nevěděl, jak se to dělá. Ale když byl bez ní, pociťoval smrtelnou úzkost (není vlastně tohle láska?). Matka čtyřletého Antona K. se celé měsíce divila, odkud se line ten smrad výkalů. Když objevila jeho tajné hromádky, rozčílila se, uklidila je a nemilosrdně na něj začala ječet. Tehdy Anton K. pochopil, že nikdy nedosáhne radosti z pochopení, aniž by se s ní nemusel schovávat a aniž by za ní něčím nezaplatil. Například ponížením. Matka Antona K. byla tlustá; během života zcela ztratila lidské tvary. Anton K. musel prožít ještě spoustu let mezi lidmi, aby pochopil, že z nich úporný a monotónní způsob života dělá suché svárlivé mumie bez srdce, zabalené do hadrů podle sezony, vedené nejasnými, nudnými mechanizmy. Musela utéct ještě spousta let, aby Anton K. pochopil, že s ním život provede totéž. Tak Anton K. poznal, co je to stud a bolest. Způsobil mu je člověk, který tvrdil, že ho miluje nejvíc na celém světě. Pomocí krátkého, nezformovaného dětského rozoumku vyvodil závěr, že lidé jsou ze své přirozenosti zlí. Když se začal seznamovat s jinými dětmi – stejnými jako on, ale cizími, což (jak si všiml) dospělé dojímalo – zjistil Anton K., že to jsou zlomyslná stvoření bez kapky slitování. Děti, říkal si Anton K., soudě podle svých malých přátel, jsou schopny všech odporností – od upálení švába na sporáku až po zabití člověka. Přesvědčil se o tom, když mu bylo asi sedm let. Přesvědčil se, když ho jeho malí přátelé ze sídliště svlékli úplně donaha před skupinkou dívek. Když byl nahý a studem by se nejradši propadl, chlapci ho klacky zbili do krve. Potom mu ukradli jeho malý, levný míč a vesele ho rozřezali kapesním nožem. Udělali to bez zřejmé příčiny. Evidentně kvůli jakémusi nepochopitelnému pobavení. Musela utéct spousta let, aby Anton K. pochopil, že bezdůvodná krutost je jedním ze základních druhů činností, kterými se lidské pokolení baví. Míč, který mu jeho malí přátelé rozřezali, dostal od rodičů. Byl to mizerný míč, koupený bez
rozmyslu k jeho sedmým smutným (jako obvykle) narozeninám. Nebyl nijak hezký a nestál moc, protože rodiče Antona K. měli za to, že není dobře, když má dítě hezké věci. Byli přesvědčeni, že hezké věci kazí děti. Anton K. to od nich často slýchával. Jednou viděl zkažený, plesnivý balkánský sýr. A představoval si, že když má dítě hezké věci, zkazí se jako ten sýr. Tehdy (stejně jako kdykoliv jindy) byly věci tím nejdůležitějším pro sebevědomí dítěte. Vždycky se našel nějaký malý hrdopýšek, který kolem ostatních jezdil na novém kole, ležérně zastavoval – rudý pýchou pak stál a očekával, že ho budou všichni obdivovat. A všichni ho obdivovali. Jiný odjížděl do zahraničí v novém tatínkově autě a díval se přitom s vykrouceným krkem upřeně dopředu, dokonce se ani neotočil, aby se podíval na své malé mávající přátele. A rychle-rychle polykal ze vzrušení. Věděl, že mu ostatní závidí. A všichni mu záviděli. Nejvíc mu záviděl Anton K. Rodiče nechtěli Antona K. rozmazlit. Proto chodil jen v obnošeném oblečení po různých starších bratrancích (aby se naučil vážit si maličkostí). Nikdy si také nemohl pozvat kamaráda domů, protože mu to matka nedovolila. A vždycky když si někoho tajně pozval, matka se odněkud znenadání vynořila a toho někoho vyhnala tím nejvíce ponižujícím způsobem. A tak – díky těmto snahám ho nerozmazlit – nevyrůstal Anton K. rozmazlovaný. Stával se deprimovaným, zahořklým a závistivým děckem, aniž by tomu rozuměl. A tak se Anton K., když mu bylo sedm let, styděl za svůj malý levný míč, za cizí oblečení, které nosíval. Míč byl ale dárek, miloval ho, a dokonce ho občas objímal, protože doufal, že i míč miluje jeho. Chtěl stejně tak milovat i své rodiče, ale nemohl. Proto když mu kamarádíčci rozřezali jeho malý míč, zavřel se Anton K. do svého pokoje a dva dny plakal. Tehdy pochopil, že se mu takovéhle věci budou stávat často, a brzy se na to začal připravovat. Pochopil také, že musí potichu a potají nenávidět všechny lidi kolem sebe, ale že se jim musí přizpůsobit, protože jsou silnější. A silnější jsou proto, že jsou zlí. I Anton K. se chtěl stát zlým, ale už bylo pozdě. Když něco nedáš najevo včas, raději to nedávej najevo už nikdy – tohle pochopil poté, co mu několikrát rozbili pusu, protože dal najevo trochu tvrdosti. Tehdy Anton K. zjistil i tohle: Čím je člověk slabší, tím víc ho bude okolí ponižovat, nenávidět a trápit. Pochopil ještě, že když je člověk slabý, bude obviňován ze všeho špatného, co udělal, i ze všeho špatného, co udělali jiní. Jeho rodiče, kteří neustále potlačovali jeho přirozenou agresivitu, stáli obvykle na straně jeho kamarádíčků-tyranů. Ne snad že by je měli rádi – naopak, považovali je za zlé a hloupé děti zlých a hloupých rodičů. Anton K. ale chápal, že jeho rodiče stojí instinktivně na straně silnějších. Rodiče Antona K. nevynechali jedinou příležitost, aby mu neporadili, že člověk musí vždycky nejdřív hledat vinu sám v sobě. Vždycky nejdřív sám v sobě. A Anton K. chápal, že vina „každého člověka“ se musí vždy hledat v něm. V Antonovi K. se rozvinul reflex hledání viny v sobě samém. Štvalo ho to, chtěl obviňovat i ostatní, ale reflexivně nacházel vinu sám v sobě. Na počátku hromadil malé kopečky, později celé hory viny. Anton K. proto udělal dvě věci: zaprvé – začal považovat sám sebe za špatného člověka – a zadruhé – začal nesnášet věčně nevinné. Přestože přijal za své, že je špatný, pociťoval Anton K. svou špatnost jako svírání hrdla, jako zlé trápení. Nevšiml si ničeho podobného u těch, které znal. Přesto tušil, že existují i jiní lidé,
kterým jejich vlastní špatnost působí trýznivou bolest. Ještě nemohl vědět, že takových lidí je jen hrstka a ostatní jimi pohrdají. Z některých z nich se stávají světci – náhodou. Když bylo Antonovi K. devět, pochopil, že Svět je nejisté a zmatené místo. Když se vracel zbitý domů, rodiče ho obvykle nejdřív uklidňovali a soucítili s ním, ale později nezapomínali poznamenat, že si za to může sám, protože se neubránil. A říkali mu také, že je to jeho vina, protože neustoupil silnějšímu. Tahle nejednoznačnost výtek Antona K. mátla, a on tak dokázal stále hůře rozlišovat mezi tím, co je správné, a tím, co je špatné. Ať už šlo o cokoliv v tomto Světě. Neuměl se ani bránit, ani ustupovat. Začal o všem pochybovat. Jistý si byl pouze tím, že se z toho necítí dobře. Devítiletý Anton K. pochopil, že se k němu nikdo nebude chovat zvlášť mile – jako k děťátku. V té době jeho matka ráda říkala svým kamarádkám, ale tak, aby ji slyšel i Anton K.: „…dítě je do sedmi let carem, do sedmnácti otrokem, později je přítelem.“ Matka si speciálně vychutnávala tu část „od sedmi do sedmnácti je otrokem“. Anton K. nechtěl být otrokem. Začal nenávidět otroctví. Stále ještě mu bylo devět, když si všiml toho, že stejně jako jiní, cizí lidé nepláčou kvůli jeho utrpení, nedělá to ani jeho vlastní matka. Nerozplakala se, ani když byla naštvaná – ať už na něj, nebo tak nějak celkově. Občas se rozplakala, když zakusila fyzickou bolest. Ale nejčastěji když došla k závěru, že ji někdo urazil. Upřímně a hluboce trpěla, když se domnívala, že je zasažena a raněna. Jednou, když se Anton K. ošklivě praštil, jeho matka tak dojímavě bědovala, že ji bolí jenom se na tu ránu podívat, a tak dlouho naříkala, že (ona, ne on) trpí, až mu jí nakonec bylo líto, zapomněl na svou bolest a rozplakal se kvůli té její. Matka Antona K. měla moc ráda, když kvůli ní někdo plakal. Anton K. pochopil, že lidé všeobecně mají rádi, když kvůli nim někdo pláče. Pochopil také, že rádi pláčou i sami kvůli sobě, ale ne kvůli bolestem někoho jiného. Anton K. vídal, jak si zdravý stěžuje nemocnému, bohatý chudému, jak silný hledá slzu soucitu u slabého. O roky později si Anton K. náhodou přečetl jeden titulek: „Bohatí také pláčou“. Donutil ho k zlostnému a dutému smíchu. Matka Antona K. ovládala jednu trpitelskou techniku, která bleskově fungovala na jeho pocit viny. Občas se tajemně položila a ležela celý den, oči měla zavřené jako mučednice – smířeně přijímající vlastní agonii. Anton K. bezmocně chodil po špičkách a modlil se k Bohu, o kterém ještě neslyšel, aby mu odpustil. Anton K. ještě nevěděl, že ženy menstruují. Když jeho trpící matku omrzelo nutit Antona K., aby chodil po špičkách a byl potichu, vyskočila a nabitá energií začala působit hluk, křičet svým nepříjemným ženským hlasem, třískat hrnci a mýt podlahu páchnoucím saponátem, po kterém Anton K. častokrát uklouzl a spadl, při čemž cítil vinu za svoji nešikovnost. Jednoho dne viděl Anton K. svoji matku bezútěšně plakat (už pochopil, že lidé dokážou plakat pouze sami kvůli sobě) na jednom pohřbu. Pohřbívali člověka, který zemřel znenadání a ke kterému se matka Antona K. až do dne jeho úmrtí chovala tak zlostně, že Anton K. nedokázal věřit vlastním očím, když svoji plačící matku sledoval. Dlouho přemýšlel, co je asi příčinou tohohle pláče. Až po dlouhých letech zjistil, že takový pláč má původ v pověrčivém strachu z odplaty. Když Anton K. vyrostl do výšky metru a třiceti centimetrů nad zemský povrch, pocítil silný zájem o podrobnosti týkající se jeho stvoření. Pokusil se poptat několika dospělých, ale každý, koho se zeptal, mu odpovídal naprosto neuspokojivě a vyhýbavě. Anton K. patřil ke
generaci dětí, které neobelhávali řečmi o čápech, ale přeci jenom pro ně slovo „sex“ zůstávalo tabu. Pro děcko z Antonovy generace znamenalo vyslovit „sex“ totéž, jako nakreslit na školní zeď hákový kříž. Děti z generace Antona K. tak vyrůstaly ve velmi vzrušující nevědomosti. Nejčastěji říkali Antonovi K., že pochopí vše spojené se svým stvořením, až vyroste. Jeho matka mu ještě jako malému řekla, že byl v jejím břiše a později odtamtud vylezl. Představa, že byl v břiše, vyvolávala v Antonovi K. nemalé znechucení. Viděl přejetou kočku se střevy vyhřezlými z rozervaného břicha; myšlenka, že možná byl na podobném místě, mu byla nepříjemná. Anton K. nevěděl přesně, kolik musí vyrůst, aby pochopil, jak byl stvořen, ale jeho podezíravá hlava ho nutila předpokládat, že přeci musí být nějaká odpověď, kterou by mohl dostat okamžitě. Jednoho dne, když se tak přehraboval věcmi v pokoji rodičů, objevil Anton K. knihu o rodině, ukrytou mezi prádlem. Byla plná otřesných ilustrací rozpůlených těl, které byly téměř nepochopitelné, a právě proto – vzrušující. Hromady naivistických obrázků mužského i ženského přirození, obklopených odevšad namířenými šipkami, které na svém konci měly naprosto nesrozumitelná slova – jako by někdo chtěl těmihle šipkami pranýřovat každou špatnou část lidského těla. V téhle bohaté galerii děsivých obrázků se Anton K. víceméně dozvěděl o tajemství početí. Nazývali to pohlavním stykem, koitem, oplodněním atp. Všechna tahle slova vyvolávala u Antona K. sladké zhnusení, podobné tomu, které zakusil při zkoumání svých výkalů. Z vyčteného pochopil, že byl stvořen prostřednictvím tajného aktu, popisovaného v tajných knihách, kterému se říkalo „intimnost“. Od té doby pro něj „intimní“ znamenalo synonymum „nestydatého“. Občas Anton K. slyšel dospělé, jak si povídají o věcech, o kterých si četl v nestoudné knize, plné průřezů ženskými i mužskými pánevními oblastmi. Když o těch věcech mluvili, hnusně se chechtali, mnohoznačně se tvářili, případně tak nějak divně měnili hlas. Kroutili očima, chichotali se, tlumili hlas. Říkali slovo „sex“ a vyvalovali oči, dělali grimasy. Vypadali groteskně, ale Anton K. ještě nevěděl, co znamená groteskní. Najednou Anton K. pochopil, že jednoho dne, až vyroste a vyzkouší všechno „tohle“, bude také mluvit mnohoznačně o „tamtý věcičce“ a bude se také tak hnusně smát. Když to pochopil, pocítil netrpělivost, aby už ten den konečně přišel. Jedné noci, když už mu bylo deset let, zakusil Anton K. doposud nepoznanou, spalující a nepřemožitelnou hrůzu. Tuhle hrůzu vyvolala náhlá myšlenka, která mu vystřelila a následně vybuchla v hlavě. Šlo o tohle: Jednoho dne… moji rodiče umřou a já zůstanu sám. A později… později – házel sebou ve zpocených prostěradlech Anton K. – umřu i já. Od tohoto dne neměl myšlenky na nic jiného. Na okamžik mu odváděly pozornost hry s jeho hrubými a hloupými přáteli a učení zbytečným školním věcem. Ale po tomto okamžiku se jeho rozum, chvějící se hrůzou, vracel k myšlence na smrt. A nebylo žádného východiska. V té době spáchal jeden kamarád Antona K. sebevraždu. Všemi to otřáslo. „Jak, jak je to možné?“ bědovali rodiče. „Jak je to možné?... vždyť jeho život sotva začal… když měl před sebou všechny možnosti otevřené… proč, proč?“ rozpačitě plakali všichni, kdo toho chlapce znali. Anton K. neplakal, přestože se trápil. Neuměl se ještě přetvařovat, že pláče kvůli trápení někoho jiného. Neplakal i proto, že mu v mozku vytanula silná myšlenka. Myšlenka z těch, které přicházejí znenadání a přinášejí dokumenty zpečetěné samotnou Pravdou. Šlo o tohle: Jediná záchrana před hrůzou ze smrti je přivolat ji sám, když se sám rozhodneš. Když ho to napadlo, pochopil Anton K., že se dříve či později zbaví téhle hrůzy přesně takhle.
Ještě před svými desátými narozeninami chtěl Anton K. strašně moc pochopit, jaký je rozdíl mezi chlapci a děvčaty. Neměl žádnou sestru, děvčata ze školy byla jeho přirozenými nepřáteli – jako každého chlapce. Když ho kamarádíčci svlékli donaha před děvčaty, pocítil děsivý stud. Ale vytušil, aniž by tomu zřetelně rozuměl, že v budoucnosti bude ukazování vlastní nahoty jeho vášní. Ještě by nedokázal pochopit, že spousta lidí touží odhalovat své tělo a ještě víc duši – a ukazovat je ostatním. Ale knoflíky u šatů, které je těsně svírají, samy nevyskočí z knoflíkových dírek. A proto jsou lidé stále oblečení, zapaření ve svých oblecích. Anton K. nikdy neviděl nahou lidskou bytost opačného pohlaví – v jeho časech nebyly dostupné pornografické časopisy, v ruských a bulharských filmech, které dávali večer v televizi, byla nahota zakázána. Navíc měly děti večer zakázáno dívat se na televizi. Přesto Anton K. každý den se stále vzrůstajícím údivem registroval ty téměř neviditelné rozdíly mezi sebou a děvčaty. Tak či onak jsou desetiletá děvčata ošklivoučká, tak tomu alespoň bylo pro Antona K. Ty podivné rozdíly ho ale vzrušovaly. Nedokázal pochopit dlouhé vlasy, jinou vůni těla, přidřepnutí při čurání (viděl to – když tajně pozoroval děvčata hrající si v parku). Divil se dívčím šatům i hrám. Děvčata mu připadala velmi zvláštní a nepřirozená. Dokonce i způsob, jak běhala, ho rozčiloval i udivoval. Děvčata běhala tak, že při běhu podivně pohazovala patami – tak nějak na stranu. Poprvé se Anton K. dotkl děvčete, aniž by mu to bylo nepříjemné, když mu bylo deset let. Přirozeně, dávno předtím se držel za ruku s děvčaty ze školky při procházce, ale to byla povinnost. A tehdy ještě necítil rozdíl mezi děvčaty a chlapci. Když se poprvé dotkl děvčete, které ho ani neudeřilo, ani nezatahalo, pocítil obrovské vzrušení. Stalo se to takhle: Když se jednou řadili po třídách, ocitl se v zástupu vedle jedné překrásné mladé slečny, první, která ho nerozčilovala žádnou z těch holčičích věcí. Byla nádherná – měla světlé modré oči, černé vlasy a tak jemnou tvář, že k ní sluníčko vysílalo měkčí paprsky. Anton K. znal tuhle dívku už téměř rok, ale nikdy o ní příliš nepřemýšlel. Jeho mozek přehnaně zaměstnávaly věci, které bylo třeba pochopit. Teď ho vzrušení z krásy modrookého děvčete donutilo zalapat po dechu. Stál těsně u ní a nenápadně a směšně ji pozoroval. Ředitel vydal rozkaz: „Rozestupte se na vzdálenost paže.“ Anton K. bojácně natáhl ruku a potom ji položil na její rameno – tehdy začala jeho první láska. Anton K. pocítil silné vzrušení, ale nechápal, co to je za vzrušení. Bylo překvapující a naprosto neznámé. Pocítil trochu radosti, trochu bolesti, víc strachu a studu. Dokonce měl čas okusit i něco podobného lásce a zoufalství, ale to jsou pro dítě příliš složité pocity. Lásku cítil ke svému dědovi. S ním jediným na Světě si mohl povídat celé hodiny. A dědova vyprávění se mu zdála báječná, prastará a příjemná. Byla nasáklá vůní starého rádia v dřevěné skříňce; zoufalství zakusil, když děda onemocněl a brzy nato zemřel. Ale takové vzrušení, jaké pocítil, když se dotkl modrookého děvčete, ještě Anton K. nepocítil nikdy. Často se mu dělalo špatně, srdce se mu zběsile míhalo mezi hrudníkem, krkem a žaludkem, pulzovalo v nejskrytějších útrobách jeho těla. A nebylo to nepříjemné. Vůbec to nebylo nepříjemné. Takhle Anton K. po týdnu nejasného vzrušení pochopil, že se zamiloval. Anton K. začal dělat všechno možné, aby se dostal do její blízkosti. Ale dělal to velmi hrdým způsobem. Chodil s vypnutou hrudí, elegantně zdviženou hlavou, na šíji mu hrály jemné svaly. Kráčel chůzí miniaturní baletky, která vchází na scénu, přičemž si protřepává
končetiny. Proto se Anton K., když se ono děvče objevilo, někde ukryl – v bodláčí, ve stínu paneláků, v nízkém podrostu, který na jeho sídlišti zůstal z dob, kdy to ještě byla vesnice plná přízemních domků. Děvče s černými vlasy a modrýma očima procházelo občas jen metr od Antona K., ale on seděl schoulený za stromem a třásl se. Chápal, že tohle – že se plíží a ostýchavě pozoruje věci, které má rád – se stane jeho důležitým návykem. Anton K. si uvědomoval, že se podobá zloději nebo špiónovi, a cítil se rozechvěle a šťastně. Potají se prodíral za staré, rozpadávající se dřevěné ohrady a skrze mezery pozoroval lehké kroky modrookého děvčete. V každé mezeře viděl po jedné tváři, jedné šíji, jedněch rukou, vlasech a očích a kradl je, aby těmito obrazy vyplnil své osamocené skryté touhy. Když tuto dívku viděl, zapůsobilo to na něj někdy tak silně, že se Antonovi K. udělalo špatně, zamotala se mu hlava, nohy se mu roztřásly a on si přál, aby byl někde daleko, aby o ní mohl snít – o samotě. Ale nedokázal s tajným sledováním přestat. Ráno chodívali do školy stejnou ulicí. Anton K. chodil nevyrovnaně; tu přidal do kroku, tu zpomalil, když čekal, až ji uvidí – nejdřív černé vlasy, potom hubené tělo a potom – ji celou. Odpoledne, když se podrobně seznámil s jejím rozvrhem, utíkal dřív ze školy nebo naopak dlouho čekal, až se objeví. Když se dívka objevila, propadal Anton K. šílenému vzrušení, zrychloval, všemožně se kroutil, chodil nepřirozeně. Po dlouhé době plachého a skrytého sledování pochopil Anton K., že chce, aby si ho dívka všimla. Když si ho všimla, chtěl udělat všechno pro to, aby ho měla ráda. Ale neměl ponětí, co přesně by měl udělat. Zatoužil být vysoký a krásný, byl ale malý a měl úplně dětskou, kyprou tvář. Záviděl těm, které měla děvčata ráda. Slyšel od spolužaček, že mají rády vysoké chlapce, vyšší než jsou ony samy. Anton K. takové znal a nenáviděl je – už měli chmýří pod nosem, byli hubení a ohební, nosili hezké lesklé teplákové soupravy nebo drahé těsné džíny. Dívky měly radši blonďáky s dlouhými vlasy, takové, jejichž rodiče žili v zahraničí a babičky jim dávaly velké kapesné. Anton K. chápal, že nemá nic z toho, co mají dívky rády. Anton K. tak nějak, možná kvůli nabytému pocitu selhání, hned od začátku vycítil, že si ho nebudou všímat. Prožil všechny útrapy přehlížení, ale nemohl přestat. Anton K. se nepřestával snažit, aby si ho ostatní všimli – stejně jako se člověk, který klouže dolů po ledovém svahu, nepřestává snažit zachytit se – a snažil se stále hloupějším a neumělejším způsobem. Když viděl onu dívku, vyhazoval svou tašku vysoko do vzduchu, nemotorně ji chytal, na své přátele cosi křičel nízkým hlasem, který měl působit mužně, prsty si odhrnoval vlasy dozadu, chodil nahrbeně – jako kovboj –, hrozně nahlas se smál. V podstatě se choval jako blázen, a přitom doufal, že takhle udělá dojem. Chtěl, aby si o něm dívka začala myslet, že je chuligán, skutečně divoký mladičký bandita. Děvče po něm občas vrhlo rychlý nádherný pohled, který mu lámal srdce, a odešlo. A Anton K. žil pouze pro tyhle okamžik trvající pohledy – nic jiného už pro něj nepředstavovalo skutečný život. Ještě stále nepochopil, že většina lidí žije pro několik okamžiků svého života. Ještě nevěděl ani to, že nemálo lidí už tyhle okamžiky prožilo a k prožití jim zůstalo už jenom to, k čemu dochází mezi snídaní a večeří. Když mu bylo dvanáct let, unavilo Antona K. modrookou a nedostupnou dívku obdivovat. Zakusil dokonce lehkou škodolibost z pocitu, že už ji nemiluje jako dřív. Pochopil, že když nejsou city po dlouhou dobu opětovány, mění se v nespokojenost a později – ve lhostejnost. Pochopil, že s krásnými novými city se stává totéž, co i s nejkrásnějšími vánočními dárky – čistými, barevnými a vzrušujícími. Postupem času stárnou, ztrácejí barvy i vůni, odírají se a jednoho dne je člověk odhodí do studené kobky vlastní duše. Už když bylo Antonovi K. třináct let, zažil své první sexuální záchvěvy. Zkoušel osahávat dvě tři předčasně vyvinutá děvčata. Povedlo se mu je nevhodně chytit za prsa, nevhodně je políbit
na krk. Při tom mu nedávala najevo žádný nesouhlas (pouze když chtěl sáhnout dolů, dívčina ruka ho zastavila). Tyhle zpocené záležitosti ho odrazovaly. Jevily se mu tak nějak malicherné a nedůstojné. Vzpomínal po nich na hrdé děvče s modrýma očima; v porovnání se špinavými blondýnami, pubertálně nesouměrnými stvořeními, jejichž nedovyvinutá prsa promačkával, se mu modrooké děvče zdálo nedosažitelné a průzračné jako diamant. Anton K. pochopil, že musí tahle měkká stvoření, omamně vonící a vylučující pot, po celý život udýchaně a uboze osahávat, ulepeně a rozmazaně líbat. A toužil se dotknout nádherného diamantu. Až do svých šestnácti se Anton K. svědomitě učil všechny zlozvyky, které podle něj odlišovaly dospělé od dětí. Chtěl dospět tak rychle, jak jen to bude možné, protože věřil, že se tak bude moct otočit zády ke svému dětství plnému ponížení. Jako přirozený buřičský talent se naučil kouřit, aby mohl cigaretou maskovat nemotornost svých pohybů. Kouřil, aby překonal chvění z každého nového seznámení. Kouřil, aby skryl svou neschopnost zajímavě mluvit. Kouřil, aby tak nebilo do očí, jak neopeřeně a dětsky stále vypadá. Bez cigarety se necítil ve své kůži a přemýšlel, jak ovládnout své neposlušné ruce a kam upřít svůj rozpačitý pohled. Jak jsou ti dospělí prohnaní, pochopil Anton K. Vytáhneš cigaretu, nenuceně se zeptáš „Nemáte oheň?“, vtáhneš dým, zatočí se ti hlava, rozkašleš se, začneš mluvit o tom, jak moc bys chtěl přestat kouřit, a cítíš se příjemně a klidně. Když dojde na trapné mlčení, zapálíš si další cigaretu. Když bylo Antonovi K. asi šestnáct, objevil s velkým potěšením i účinky alkoholu. Už chodil na gymnázium a jeho noví spolužáci nebyli slaboduší a zlí jako ti ze základní školy. Stalo se to takhle: jednoho dne se asi desítka spolužáků, ke kterým měl nejblíž, rozhodla, že se sejdou a společně někam zajdou. Rozhodli se tak bez zřejmé příčiny, možná proto, že bylo květnové odpoledne. A tak se sešli v bytě jednoho z chlapců, který – jak se dalo z mnoha náznaků vytušit – měl větší životní zkušenosti než ostatní. Když vtrhli, lehce zmatení, do bytu, zůstali stát. Ještě nikdy se takhle spontánně nesešli – nevěděli úplně přesně, co mají dělat. Nikdo neměl narozeniny – aby mu dali dárky a popřáli mu nějakou hloupost. Po několika trapných minutách se posadili a začali se pomaloučku uvolňovat. Chtěli se chovat tak, jako by už byli dospělí – nenuceně, bez svazující stydlivosti dětství. Ale styděli se. Tehdy ten zkušenější chlapec navrhl, aby se něčeho napili. Všichni se po sobě podívali a souhlasili – opravdoví spiklenci proti zákazům dospělých. Dívky, stejně jako chlapci. Tehdy Anton K. pochopil, že existují i děvčata, která budou v budoucnosti patřit k jeho přátelům – ne odtažitá a odměřená, ale vstřícná a blízká. Toho večera vypil Anton K. hodně koňaku ze zásob otce zkušenějšího chlapce. Otec, tvrdil zkušenější chlapec, je prý velmi liberální, vyprávěl mu o svých milenkách. Byt byl obrovský, depresivně drahý, prázdný. Liberální otec s kdovíjakou matkou bez problémů odešli do ciziny. Všichni pili tenhle otcův koňak, whisky i likér – prostě všechno, co našli v baru tohohle liberála. Anton K. nejdřív pocítil závist, protože pochopil, že pouze bohatí otcové si můžou dovolit být liberální a mít ve svém drahém domě tolik drahého pití. Potom pocítil závrať, radost a smích na jazyku, nakonec pocítil, že padá a usíná. Když se probudil, objímal jednu svou spolužačku, která měla hlavu položenou na jeho rameni a tiše chrápala. Anton K. zůstal ležet – stále ještě omámený, spokojený a s hroznými bolestmi hlavy. Svým zakaleným rozumem chápal, že alkohol dělá z lidí tak svobodná, zajímavá, a dokonce natolik příjemná stvoření, že pokud by lidé měli kapku rozumu, pili by neustále. Zatímco o tom přemýšlel, zamyšleně políbil dívku na čelo, na tvář a na rty a znovu usnul. Když se po několika hodinách probudil, cítil se provinile, zvedal se mu žaludek a pociťoval nejasnou úzkost. Cítil, že udělal něco velmi špatného. Vlastně – poprvé se v noci nevrátil domů. Nešel do školy, byl sám a ještě stále opilý. Pochopil, že alkohol je příjemný večer. Rána po něm jsou strašná. Dívka už tu nebyla, slunce nesmyslně a nepříjemně svítilo do
prázdného neuklizeného pokoje. Anton K. z bytu potichu zmizel. Šel asi půl hodiny po rozjásaných dopoledních ulicích a tehdy zdeptaný pochopil, že jedna z věcí, které během svého života bude hrozně nenávidět, je chození po ulicích – osvětlený, odkrytý a obnažený, sám, provinilý a poloopilý – za nesmyslně jasných rán. Pochopil také, že se mu to nevyhnutelně bude stávat – kvůli veselí předcházejících večerů. Bude platit za krásné večery, vystrašeně stát před davy soudců a katů. Před uspěchanými lidmi, nesouhlasně pozorujícími jeho omámenou tvář. V devatenácti letech se Anton K. stal vojákem. Snažil se zmužnět, ale dělo se to dost mučivým způsobem. Anton K. trpěl jako dítě, které drsně odstřihli od pupeční šňůry, jež ho až dosud pojila s celým známým Světem. Fyzické strasti – zima, velká únava, záměrně bolestná fyzická cvičení – ho netrápily. Vlastně mu v podstatě pomáhaly, aby nevěnoval tolik pozornosti ponižování a duševní bolesti, které přinášely. Pochopil, co je skutečné, systematicky trénované ponížení, které je vykonáváno z jakýchsi absurdních důvodů. Anton K. pochopil, že rotmistři, důstojníci a mazáci neponižují jeho ani jeho kamarády proto, že by měli zlé srdce. Ponižovali je proto, že abstraktní Stát to po nich vyžadoval. Abstraktní Stát je pověřil úkolem zničit důstojnost mladých bezbranných chlapců, aby se z nich stali ti výkonní, poslušní, mírní, odolní človíčci – stroje. Anton K. si vybavil ony muže, smířené, zasmušilé, kouřící cigarety, odcházející poslušně a ukázněně – jako roboti – každé ráno na ponižující práce, a pochopil, že takhle se z chlapců stávají muži. Od té doby Anton K. také chápal, že Stát je jeho osobním nepřítelem. A tak začal svůj Stát nenávidět. Jednoho dne, když bylo Antonovi K. dvacet, došlo z jeho strany k drobnému provinění. Když měl službu, neoblékl si plášť, ale pouze ho přes sebe přehodil, protože bylo horko. Náhodou šel na kontrolu vyšší důstojník. Zavolal si ho, Anton K. si pokusil plášť obléknout, ale pochopil, že to je hloupý nápad, a tak se před důstojníka došoural s pláštěm přehozeným, což vojenský řád přísně zakazoval. Důstojník si ho prohlížel, zatímco Anton K. koktavě podával hlášení, a potom se šíleně rozeřval. Anton K. zakusil takový strach, že málem pustil něco do kalhot. Cítil se zhruba tak, jako když matka objevila jeho tajné hromádky výkalů. Zakusil skutečný strach dospělého – patolízalský strach. Strach z brutální a lhostejné bezohlednosti, kterou dávali najevo výše postavení muži těm níže postaveným. Anton K. byl potrestán odstrašujícím způsobem, přesně jak očekával. Šestnáct hodin denně musel chodit v plynové masce, běhat v plynové masce, pochodovat v plynové masce, plazit se v plynové masce, přeskakovat příkopy a přelézat ostnaté dráty v plynové masce, a dokonce – číst vojenský řád v plynové masce. A v těchhle bakchanáliích s plynovou maskou musel Anton K. vydržet patnáct dní. Říkalo se tomu dost šíleně – „předpříprava“. Anton K. si hořce pomyslel, že evidentně ještě není připraven dospět v muže a musí se znovu předpřipravit. Když vykonával svůj trest, bál se Anton K. poprvé o život – ne abstraktně, jako když byl děckem, ale skutečně silně, konkrétně a uboze. Nechtělo se mu umřít, ale cítil, že dvacetikilometrový běh s nasazenou dusící maskou na tváři ho v tom pekelném odpoledním vedru určitě zabije. Zhubl deset kilo. Většina z potrestaných kamarádů padla únavou a leželi na marodce. Anton K. pochopil, že se stydí – zkrátka nějak nedokázal padnout na zem a vzdát to, simulovat, a tím se zachránit. Měl ještě trochu sil a styděl se ukázat slabost. A tak pokračoval – běhal, plazil se, pochodoval, dusil se – šestnáct hodin každý den. Tehdy pochopil, že lidské síly jsou obrovské, když jsou stimulovány studem a tvrdohlavou, otrockou podřízeností. Pochopil také, že hlouposti, jako hrdost a čest, jsou vymyšlené, aby zamotaly hlavu idiotům. Snažili se ho zabít, ale on musel hrdě dokázat, že je vytrvalý a že se nevzdá. Anton K. pochopil, že tohle je jedna za strašných hloupostí, které nikdy nebude ochoten akceptovat. Od té doby začal považovat ty, kteří byli pyšní na svou tvrdohlavost a výdrž, za blázny.
Rozhodl se, že se vzdá pokaždé, když ho začnou trápit nebo ohrožovat na životě. Ale v těchhle děsivých dnech objevil Anton K. dvě ohromné věci, které doposud neznal – opravdové přátelství a Boha. Během svého pokojného života na základní škole i gymnáziu byl chráněn poměrně humánními pravidly, a proto nikdy nepocítil nezbytnost přátelské podpory. Jeho přátelé z gymnázia byli prostě zajímaví chlapci, se kterými se cítil dobře, mohl si s nimi povídat o smyslu života a o děvčatech. Nikdy si nepomáhali ve skutečném smyslu toho slova – nebylo v čem. Bylo příjemné zjišťovat, že všichni prožívali ty samé druhy strachu a pochybností. Tajemství, která odkryli v osmnácti, je zachraňovala před nesdělitelným trápením patnáctiletých. A to bylo velmi uklidňující. Když se ale snažil přetrpět svůj trest, pocítil Anton K. prudkou potřebu člověka, který by byl dostatečně silný, odvážný a dobrý, aby ho podpořil. Nebo možná – aby ho zachránil. A takového našel. Byl to hubený a vysoký chlapec, na první pohled zcela bezbranný. Ale když se mu Anton K. díval do čistých modrých očí, pocítil, že má v sobě cosi, co bezpečně chrání jeho duši i tělo před bolestí vnějšího světa i před vnitřním trápením, jako by měl nezničitelné pancíře tanku. A z toho čehosi vyzařoval jasný klid. Anton K. se s ním rychle pokusil spřátelit. Chlapec měl tak dobrý charakter, že přátelství ztrápeného a vystrašeného Antona K. bez odkladu přijal. Nechoval se tak, jak se obvykle chovají mladíci, když se mění v muže – nesnažil se ho prokouknout, nechoval se podezřívavě. Zkrátka se jednou posadili vedle sebe, potrestaní, ubití únavou: Anton K. – vyděšený drsnou krutostí života – a chlapec – jasně a klidně se usmívající čemusi, co viděly pouze jeho oči, toulající se někde po nebi. Posadili se vedle sebe a stali se z nich přátelé. A od toho dne stačila pouhá blízkost tohoto chlapce, aby se Anton K. cítil mnohem silnější a sebevědomější. Uklidnil se a cítil, že vydrží, cokoliv mu provedou, dokud bude jeho přítel nablízku. Anton K. ale nedokázal pochopit, odkud se u jeho přítele tahle síla a sebedůvěra berou a prochází jím jako dobré záření. Až později tomu porozuměl. Chlapec věřil v Boha. A věřil tak laskavě, čistě a hluboce, že dokonce i když mluvil o nějaké maličkosti, znělo to, jako by tiše a krásně zpíval chvalozpěv na Boha. Anton K. pochopil od svého přítele, že existuje Bůh, a to ho nadchlo. Začal rozechvěle věřit a jeho srdce se z toho rozjitřilo. Pochopil také, že existuje Naděje, a začal vášnivě doufat. Musely uběhnout celé roky, během kterých Anton K. věřil a doufal, aby pomalu a bolestně pochopil, že Naděje je bolest, stejně jako je bolestí i Bůh – vykoupil svými ranami na kříži veškerou lidskou zlobu, veškeré šílenství. Bůh, pochopil Anton K., je láska, ale láska přináší bolest. Antonu K. se nepodařilo zamilovat si Boha tak, jak to dokázal jeho kamarád – klidně a laskavě. Anton K. si zamiloval Boha horlivě a bolestně. Anton K. pochopil i to (roky po svém ozdravném potrestání), že se bude k Bohu obracet pokaždé, když bude vyděšený a zoufalý, ale že se k Němu bude obracet s pláčem, ne s úsměvem. Když se Anton K. vrátil z vojny, nikdy už svého kamaráda neviděl, nechal ho v rukou Víry a dal mu Naději. Dokonce ani nijak netoužil ho vidět. Bylo to proto, že když se – potom co si odpykali své tresty – náhodou viděli na útvaru, zakoušel Anton K. podivný, bolestný nepokoj. Ohromná schopnost cítit se provinile nutila Antona K. cítit se před svým andělským přítelem jako špinavý, do Pekla směřující hříšník. Jeho kamarád s jasnýma a dobrýma očima nutil zahořklé srdce Antona K. svíjet se. Ať se před Bohem cítí provinile za své myšlenky i činy. Přešla celá léta, Anton K. ledabyle dokončil jakousi univerzitu, roky v armádě z něj udělaly urostlého svalnatého mladého muže, jeho tvář byla nyní díky svým dřívějším dětských rysům pohledná. Urostlé tělo, příjemná tvář, prozíravost a důvtip, vybudované během let jako obranný mechanismus proti nepřátelskému světu, z něj udělaly poměrně úspěšného miláčka žen. Anton K. se neoddával vědě, neoddával se sportu, neoddával se cestování ani romantickým
záležitostem, jako to dělala většina jeho vrstevníků. Neoddával se ani ženám. Rád je přitahoval, nutil je, aby si ho zamilovaly, dokonce aby ho opravdu milovaly, on se ale jen bavil svou lhostejností vůči nim. Anton K. se mstil své matce a modrooké dívce s líbeznou tváří, mstil se lidem, kteří ho ponižovali, mstil se kvůli tunám viny, které nosil. Nyní se necítil provinile vůči ženám, které kvůli němu plakaly, ponižovaly se kvůli němu, šílely kvůli němu. Jeho pocit viny se zapouzdřil jako tuberkulózní ložisko, roky nacpávané hněvem, urážkami a zahořklostí. Zbylá část jeho duše se projevovala jako lehká, veselá a prázdná. Všichni ho považovali za bezstarostného smíška, protože nemohli ono ložisko vidět. Pouze občas se dostalo na povrch a vytekl z něj krvavý pocit viny. Anton K. chápal, že tahle krvavá vina je vina před Bohem, na kterého si vzpomněl, pouze když byl nešťastný. Když krvácel, začal Anton K. pít, a ložisko se zavřelo. Když Anton K. dokončil univerzitu, pochopil, že musí začít pracovat. A myšlenka, že bude pracovat, a vydělá tak dostatek peněz, aby se mohl stát poměrně nezávislým, ho omámila. Právě tehdy jedna žena, jejímž prostřednictvím se Anton K. mstil, ale kterou měl tak nějak radši než ostatní, otěhotněla a Anton K. se rozhodl, že jeho život, naplněný pochybnostmi, pohrdáním a nesmyslným objevováním nových nepotřebných skutečností, musí dostat smysl. Stále ještě nedokázal pochopit, že narození dítěte nemůže dát člověku smysl života, pokud se on sám nebude snažit, aby tomu tak bylo. Když se dítě narodilo, nevěděl Anton K., jestli se má radovat, anebo prostě pociťovat silný strach z budoucí odpovědnosti. Roztřeseně, neohrabaně a vyděšeně držel malé červeňoučké mimino a cítil se mezi svými příbuznými strašně neklidně. Tehdy pochopil, že v nejdůležitějších okamžicích svého života se člověk nemůže radovat, tancovat, zpívat štěstím a plakat – prožít je tak, jak by si zasloužil. Může jenom stát se spuštěnýma rukama – omámený a zmatený. Postupem času se Anton K. naučil svoji malou dceru milovat – miloval ji, když dokázal, aby se měly dobře. Ona i její matka. Když to ale nedokázal, když se mu nepodařilo vydělat dostatek peněz, aby byl milý, aby odpouštěl, aby unesl zodpovědnost být dobrým otcem a manželem, pociťoval k ženě i k dceři určitý chlad. Znovu pocítil, že ho zachvátila nemoc z provinění a dusí ho. A jako nezkušený a mladý člověk, který nepřivykl vážné odpovědnosti, nezvládal tuhle situaci příliš dobře. Proto byl ke své rodině chladný, což ho trápilo. Chtěl být dobrý, ale nedařilo se mu to. Snažil se, usychal úporným životem, chápal, že se mění v toho, kdo ztrácí své lidské tvary, v zasmušilého, dospělého člověka. Jen zřídka si dovolil uvolnit se. A jeho uvolňování bylo banální, suché, nudné. Scházel se – opravdu jen zřídka – s přáteli a nechával ženu samotnou, pil pivo, vedl zbytečné debaty, vracel se domů pitomě rozverný. Jeho žena se zpočátku nevztekala, ale později, když život začal vysušovat i ji, začala být k Antonovi K. chladnější a chladnější – po každém večeru, kdy se potřeboval uvolnit. Anton K. nevydělával dost peněz, nerozumně utrácel, projevoval jakousi nedbalost k detailům. Až po letech pochopil, že v soužití lidí jsou detaily tím nejdůležitějším. Pohroužený do svého nitra zakopával o boty své ženy, což ji dokázalo rozzuřit. Po letech Anton K. také pochopil, že v rodinném životě není pro žádné uvolňování místo. Pochopil, že člověk, který se vydal syrovou, neveselou cestou ke střednímu věku, nemá právo ani na vteřinu uvolnění. Život sráží člověka, který na vteřinu nedával pozor, jako automobil – přejede ho a odhodí do škarpy. Ale tohle si uvědomil, až když se se svou ženou rozvedl. Anton K. se se svou ženou rozvedl kvůli jiné ženě. Zatímco žil svůj nudný, těžký rodinný život, chápal Anton K., že pouze hromadění materiálního štěstí může přinést spokojenost. Ale Anton K. žil v době, kdy on i jiní jemu podobní mladí vysokoškoláci dostávali neuvěřitelně
mizernou výplatu, takže začal bolestně a nevědomě hledat něco, co by mu přineslo aspoň trochu štěstí. Rostoucí dcerka mu dělala radost, ale Anton K. chápal, že tahle radost je trochu pokrytecká – měl radost zkrátka proto, že se tak lidé rozhodli, protože jakýsi přírodní zákon, Antonovi K. zcela nepochopitelný, hlásal, že děti přinášejí radost svým rodičům. Anton K. zcela jasně rozuměl, že kdyby byl bohatý, kdyby byl úspěšný v práci, kdyby měl větší sebevědomí, věci by byly mnohem jasnější a příjemnější. Představoval si sluncem prozářené dovolené se svou spokojenou, sytou rodinou, na krásných místech, bez ubohého a ponižujícího omezování v utrácení. Představoval si hojné, bohaté nakupování – zjistil, že právě tohle podporuje a uspokojuje téměř všechny ty takzvané „šťastné rodiny“. Pochopil, že šťastné rodiny jsou ty, které žijí klidně a v nadbytku. Vzpomněl si na liberálního otce svého spolužáka z gymnázia a pocítil hněv a závist vůči těm, kteří si díky penězům mohou dovolit být spokojení, liberální a dost dobře chránění před těžkými životními ranami. Viděl, že takoví lidé přijímají vlastní nemoci i ztrátu blízkých s jakýmsi samolibým klidem, kdy se většina zabývá spíše objednáváním drahých zahraničních léků a výběrem drahých rakví než utrpením a zoufalstvím. Zdálo se mu jako pitomá lež, že dobrý a šťastný život může prožít i chudá rodina. Nic takového nikdy neviděl. Utrápený svou chudobou, spíše ponižující než hroznou, začal hledat spásu mimo svoji rodinu. Pohled jeho ženy se začal zcela nepokrytě stávat stále nespokojenějším, téměř pohrdavým. Anton K. potkal ženu, kterou si rychle oblíbil. Chytrou, krásnou, bezostyšnou a poměrně bohatou – patřila k ženám, které (na rozdíl od jeho ženy) nikdy nezůstávají bez peněz. Anton K. se už dávno přestal stydět, když za něho ženy platily účty, když platily, vezme-li se to kolem a kolem, za jeho důvtip a mužné tělo. Líbilo se mu také, že byla tak svobodomyslná, že se člověku až chtělo zlostně dupat závistí. Měla krásný byt, větší než Antonův, byl skoro prázdný a hlavně – patřil jí, měla vlastní bankovní účet, žádné příbuzné v Sofii a lednici vždy plnou alkoholu a jiných věcí, na které se Antonovi sbíhaly sliny. Anton K. k ní začínal lnout víc a víc. Začal se vracet pozdě, nakonec se domů nevracel dva, někdy dokonce i tři dny. Beze studu lhal své ženě, že má práci, služební cesty a kdesi cosi. Anton K. pochopil, co to znamená být nevěrný – jak je to strašné, příjemné, hnusné a vzrušující. Jeho nemoc z pocitu viny se zhoršila natolik, že Anton K. začal fyzicky strádat. Srdce mu začalo bít nepravidelně, dostával nečekané záchvaty úzkosti. Tehdy pochopil, že člověk, který žije zamotaný do svých lží a který v sobě nosí nějaké mučivé tajemství, brzy zemře. A tak o všem řekl manželce. Rozvod proběhl rychle. Anton K. začal žít se svou novou ženou, ale neoženil se s ní. Vyčkával, mizel, vyhýbal se slibování. Chápal, že jestli začne s novou ženou žít stejně, jako žil se starou – což by bylo ještě horší, protože tahle je zámožná, zatímco on chudý –, došlo by ke stejně špatnému konci jako v případě jeho prvního manželství. Anton K. prožíval zmatený, neurčitý život, ve kterém nebylo nic pevného, čeho by se mohl chytit. Neděsilo ho to, kromě rán, kdy se probouzel zalitý potem, zarmoucený snem o své děsivé budoucnosti. Pochopil, že život ubíhá takhle – nemilosrdně. Míří ke stáří, plný omylů, plný strachu, matoucí, zcela nepochopitelný. Roky ubíhaly a Anton K. rozuměl novým a novým věcem. Pochopil, že ženy jsou naprosto jiné než muži, potom pochopil, že se téměř neliší, a potom – že ani jedno, ani druhé není pravda. Roky ubíhaly a Anton K. pocítil strach ze stárnutí, zažil plytké potěšení z prostopášnosti, zaplatil hořkou cenu za nezávislost, poznal opojnost peněz, jedl z talíře studu chudých. Roky ubíhaly a Anton K. pochopil, co znamená být zdravý a silný. Když byl poprvé skutečně nemocný a nemohoucí, pochopil, jak drtivá je samota. Objevil radost z dobře odvedené práce, objevil ponížení z otrocké práce, objevil vyčerpání z nečinnosti. Pochopil, že být normálním
a obyčejným člověkem je sice otravné, ale že být nepochopitelným šílencem je strašné. Roky ubíhaly a jednoho dne v jednom tuctovém roce, podobném předešlým, jejichž množství ho štvalo, se Anton K. probudil strašně unavený. Ležel celé hodiny. Když se zvedl, ucítil, že se v něm cosi proměnilo. Odešel do koupelny – nedbale, unaveně táhl nohy. Únava ovládla i jeho ruce i hrudník i tvář i jeho rozum. Prohlížel si sám sebe v zrcadle. S malomyslnou lítosti si uvědomil, že už je starý. Pochopil, že už si alespoň čtyři roky uvědomuje, že ho opustilo mládí. Pochopil, že budoucnost už mu nenabídne žádné velezajímavé věci k pochopení. Odešel, znovu si lehnul. Jak to mohlo zajít tak daleko? Tomu Anton K. nerozuměl. A ani by tomu porozumět nechtěl. Aniž by chápal proč, věděl, že už nikdy nebude chtít nic pochopit. Byl velmi, velmi unavený z přílišného chápání.
