Šušká se o tom, že výsledkem vašeho putování bude 10 dílů pokračování oblíbeného televizního cyklu Šumná města?

Co si přečtete v novém čísle Literárek 3/2011? Napsal uživatel Redakce Středa, 19 Leden 2011 11:45 - Aktualizováno Středa, 19 Leden 2011 11:50

Jsem člověk vlakový a tramvajový

O chystaném pokračování cyklu Šumná města, svobodě života bez mobilu a automobilu, rozkoši z četby, kouzlu pohlednic, zázraku divadla a naději, která neumírá si s režisérem Radovanem Lipusem povídal Ondřej Mrázek.

Šušká se o tom, že výsledkem vašeho putování bude 10 dílů pokračování oblíbeného televizního cyklu Šumná města?

Ano, toto pokračování pod názvem Šumné stopy, je věnováno českým architektům a jejich působení ve světě. S Davidem Vávrou jsme si řekli, že pohled na Čechy v zahraničí je poněkud zúžený. Když se řekne: Češi v cizině, tak se v horším případě ozve semtex nebo tunelování, v lepším hokej, pivo a sklo, a v tom nejlepším, který je ovšem bohužel spíš ojedinělý, uslyšíte Janáček, Dvořák, Kundera, Forman. Stranou neprávem stojí čeští architekti, stavitelé a inženýři, kteří zanechali své trvalé otisky a stopy na všech kontinentech. Ty stavby tam dodnes mlčenlivě stojí a reprezentují český um a českou dovednost. A co je paradoxní, že lidé, kteří je užívají, dobře vědí, že jde o díla českých architektů, kdežto my na to zapomínáme. Ani na školách se o tom neučí, není to obsahem přednášek dějin architektury. To mi přijde stejně absurdní jako kdyby se v dějinách české hudby neučil Bohuslav Martinů, v dějinách filmu by se z Formana probíraly jen filmy, které natočil do emigrace, a v literatuře by se přeskakovali Kundera a Škvorecký od chvíle, kdy odešli. To, že se o těch stavbách nemluví jen proto, že stojí mimo území České republiky, vypovídá o našem kulturním povědomí cosi dosti nelichotivého.

1/8


Kde jste zatím s Davidem Vávrou v zahraničí natáčeli? Loni v červenci jsme se vypravili téměř na měsíc do Bosny, kde jsme v Sarajevu a okolí pátrali po stopách architekta Karla Paříka. Realizoval tam více než 150 staveb, což je obrovské číslo. Je mezi nimi Národní divadlo, Národní galerie, Zemské muzeum nebo dnešní Ministerstvo obrany. Takže to nejsou žádné titěrné, efemérní stavbičky. No a celý říjen jsme sledovali stopy českých architektů v Japonsku - Jana Letzela (autora Průmyslového muzea v Hirošimě, které se po americkém nukleárním útoku stalo Dómem atomové katastrofy), Bedřicha Feuersteina, Jana Josefa Švagra, Antonína Raymonda. Jejich osudy jsou mimořádně dramatické.

Navzdory tomu, že vás lidé znají hlavně jako „toho z televizních šumných měst", těžištěm vaší práce je divadelní režie. Můžeme se vbrzku těšit na nějakou scénickou laskominu z vaší režijní dílny? Velice se těším na hostování v divadle Alfa v Plzni, kde bychom měli s Markem Pivovarem dělat jeho dramatizaci novely Amberville, což je detektivní dílko s filosofickým podtextem, který pojednává o drsném životě plyšových hraček. Myslím si, že je to šťastný titul pro loutkové divadlo, takže jen doufám, že se nám ho podaří adekvátně a živě realizovat. Jeho autor je zahalen tajemstvím - píše pod pseudonymem Tim Davys . Je to údajně Švéd žijící střídavě v New Yorku a ve Stockholmu. Potom mě čeká nová rozhlasová hra Lenky Lagronové o Jane Austenové v rámci projektu Vinohradská dvanáctka - 12 českých současných rozhlasových her. A s Renatou Putzlacher připravujeme na podzim pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti její dramatizaci románu Olgy Tokarczuk „Denní dům/Noční dům". Renata to přepsala pro divadlo velice poeticky a obrazově magicky.

Váš zevnějšek gentlemana z první poloviny minulého století, vaše vášeň pro rozhlas, divadlo, kavárny, život bez mobilního telefonu - to vše prozrazuje, že jste člověk neuspěchaný, který se rád zastaví a zasní. Ani ve vaší práci se nenecháte zmást působením módních vln a třeskutě současných forem. Necítíte se v dnešní ztřeštěné době pod tlakem? Nevyčítají vám, že jste staromilec a podivín?

2/8


Povahou jsem skutečně bytostný kavárenský povaleč. Jsem třeba rád, že se scházíme právě teď v jedné z nových, a přece klidných a útulných vršovických kaváren, v Café Sladkovský, což je taková sympatická zašívárna. Jsem možná trochu starosvětský někdy bych raději, než ve dvacátém asi žil v devatenáctém století. Kromě toho, že nemám mobil, nemám ani auto - jsem člověk vlakový a tramvajový. Není to nějaký program, prostě mě ještě ani nenapadlo, abych si ten mobil pořídil.

Radovan Lipus Foto: Ivars Gravlejs

Celý rozhovor už ve čtvrtek v novém čísle LtN. Tunis: Ne strádání!

Náhlý zvrat v malé severoafrické zemi ukazuje, že následující dekáda by konečně mohla přinést konec autoritářské stagnace jižního a východního Středozemí, a uspět tam, kde předchozí generace selhala. Politolog Michael Brtnický ve své analýze dále uvádí:

Začalo to jako příběh, který důvěrně znají masy mladých nezaměstnaných lidí v celém arabském světě, kde ani univerzitní vzdělání nezabezpečuje přístup k odpovídajícím pracovním příležitostem. Jedním z nich byl i šestadvacetiletý čerstvý absolvent Muhammad Búazízí z tuniského Sídí Búzíd, jenž byl nucen svou situaci řešit pouličním prodejem ovoce a zeleniny. Chybělo mu ale úřední povolení a s ním spojený úplatek. Proto místní policie zboží i stánek zabavila a jeho samotného zbila. Muhammad Búazízí se rozhodl pro zoufalou reakci - 17. prosince se před jednou z vládních budov polil benzínem a zapálil, 5. ledna na následky rozsáhlých popálenin zemřel. Jeho sebeupálení se stalo rozbuškou pro měsíc trvající sociální nepokoje, které otřásají nejmenší a dosud nejstabilnější severoafrickou zemí. Ty ukončily existenci velmi sofistikované diktatury prezidenta Zín ul-Ábidína Ben Alího a mají potenciál přeskočit do celého Maghribu.

Neklid v Tunisku, které tisíce Čechů znají jen jako příjemnou letní destinaci pro zájezdy ke Středozemnímu moři, není efemérní záležitostí nepříliš důležité země. Britský list The Guardian

3/8


ho už 30. prosince nazval „největším, nejdůležitějším a nejvíce inspirujícím příběhem z Blízkého východu v letošním roce". Ukazuje totiž na několik obecných jevů, které začínají pozvolna promlouvat do politického života arabských společností, mající parametry ukončit dvě dlouhé dekády „demokratizace" vládnoucích režimů, jenž reálně byly pouhou cizelací diktatur. Jedním z nich je krach spojení autoritativního režimu a neoliberální cesty rozvoje, diktované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou a to v zemi, která byla po dlouhou dobu považována za šampióna tohoto způsobu rozvoje.

Poslední dvě dekády byly v Tunisku ve znamení Ben Alího vlády, jenž od roku 1987 postupně vytvořil nejvíce autoritativní a politicky uzavřený režim ve Středozemí. Po krátkém liberálním intermezzu zaútočily jeho bezpečnostní složky nejprve na islamistickou a posléze i sekulární opozici, jenž se dnes nacházejí buď ve vězení nebo v exilu. Ben Alího režim od počátku naskočil na tehdy svůdný kurz ekonomického neoliberalismu, ztělesněného tzv. Washingtonským konsenzem: redukce veřejných výdajů, liberalizace zahraničního obchodu, deregulace a rozsáhlý program privatizace, což byl od konce 80. let ekonomický program mnoha arabských států. Tento směr byl umocněn i zahraničněpolitickou iniciativou EU, Euro-středozemním partnerstvím, jejíž ekonomická dimenze byla jen variací na stejné téma. A nutno říci, že Tunisko se stalo mezi ostatními státy premiantem, jemuž se promíjely i vážné prohřešky - především atmosféra nesvobody a tristní stav dodržování lidských práv. „Která jiná země se může pochlubit, že v uplynulém půlstoletí tolik postoupila na cestě k pokroku, toleranci a rozumu," pěl slova chvály Nicolas Sarkozy v dubnu 2008 a podobném duchu se nesl celý dialog mezi EU a Tuniskem v posledních patnácti letech.

Události v Tunisku vypovídají mimo jiné o vzpouře mladé a vzdělané generace, která pro sebe v podmínkách bývalého režimu neviděla žádnou perspektivu. Tuniský režim zdegeneroval do té míry, že nebyl schopen dohlédnout hloubku sociálních a psychologických změn ve společnosti což ostatně platí i pro odbornou veřejnost na Západě, která o Tunisko jevila jen velmi malý zájem. Důležitým aspektem událostí, který ukazuje na širší trend, je, že v protestech takřka absentuje islámská symbolika. Před deseti, patnácti lety by islamisté bezesporu stáli v čele sociálních bouří, dnes jsou téměř neviditelní - kooptovaní režimem či terč nemilosrdné represe bezpečnostních složek, nemají na současné události žádný vliv. Tam, kde by ještě v nedávné minulosti stáli vousatí kazatelé s plamennými projevy před tisícihlavým mladým publikem, jakým byl například Alí Belhádž v sousedním Alžírsku, dnes nacházíme generaci internetových fór, blogů, Facebooku a Twitteru. Islamismus, aniž by ho bylo radno podceňovat, ztrácí všeobjímající opoziční sílu let 80. a 90.let, což je fakt, který bude teprve třeba plně zhodnotit.

Svou roli nachází především občanská společnost a odbory. Během uplynulých patnácti let Evropská unie vynaložila nemálo úsilí a finančních prostředků na podporu občanské společnosti v zemích jižního a východního Středozemí -- ta se měla stát klíčem k demokratizaci

4/8


autoritativních režimů. Jak šel čas, začalo být stále více zřejmé, že unii ve skutečnosti autoritářské vlády vůbec nevadí, naopak. Pokud byly dodržovány jí ordinované ekonomické zásady, tak byl na cestě k „pokroku, toleranci a rozumu" maghribský bej typu Ben Alího vítaným spojencem a EU podporovala jen ty aktivity, které režim nedráždily. Docházelo tak k vytváření fiktivní opozice, vládou řízených „nevládních organizací" a nekritické podpoře marginálních liberálů a levice, často spojených s režimem a jeho zpravodajskými službami. O to překvapivější je probuzení autentické občanské společnosti, devastované dvaceti lety policejního státu, která se mohutně vzepřela chráněnci EU a Spojených států, vzornému žáku západních rozvojových receptů i neoliberálnímu konceptu jako takovému. Nyní je důležité, aby se Tunisanům rychle podařilo potlačit nežádoucí jevy, které provázejí konec ancien regime - pouliční násilí, vyřizování starých účtů a rabování - a nenechali si rekonstrukcí machzenu či skluzem k anarchii vzít tuto jedinečnou příležitost na rozchod s autoritářskou minulostí a vytvoření první arabské demokracie ve Středozemí.

Celý text v novém vydání LtN.

Dioxinová vejce v informační mlze

Před závadnými potravinami a krmivy nás má chránit Bruselem provozovaný systém rychlého varování s názvem RASFF. Z verze pro spotřebitele se však mnoho nedovíme. Nejinak je tomu v dioxinové aféře, píše v novém čísle Alice Olbrichová a pokračuje:

Před rozklepnutím vajíček do omelety se vyplatí prostudovat číselný kód na skořápce. Každá drůbežárna v Evropské unii má přidělenou svou vlastní kódovanou adresu, bez které nesmí vajíčka prodávat.

Spotřebitel už pohledem na skořápku pozná, z které země vajíčka pocházejí. Zkratka státu je podobná espézetkám automobilů. Česko má CZ, Polsko PL a Slovensko SK. Vejce snesená v Německu nesou označení DE a následující dvojčíslí identifikuje spolkovou zemi. Například

5/8


Dolní Sasko má dvojčíslí 03 a Severní Porýní Vestfálsko 05.

Německá vajíčka, která objevila autorka článku ve vlastní ledničce, jsou označená dvojčíslím 09, takže pocházejí z Bavorska. Jsou v pořádku, anebo by měla skončit v popelnici, když drůbeží krmivo s dioxiny bylo nejnověji odhaleno i v Bavorsku?

Seznamy drůbežáren, které používaly jedovaté krmivo, Němci denně aktualizují, ale běžný spotřebitel se k nim nedostane.

„My si dovezené zásilky ověřujeme přímo v Německu u tamních úřadů," řekl mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben. Kdo má pochyby, ať si koupená vajíčka vylustruje na webových stránkách německých institucí, doporučil.

Vylustrujte si vajíčka. Ale jak?

Dobrá rada nad zlato. Kódy postižených drůbežáren totiž zveřejnily pouze dvě ze 16 spolkových zemí. A to právě již zmíněné Dolní Sasko a Severní Porýní Vestfálsko na webových stránkách zemských ministerstev zemědělství a ochrany spotřebitelů. S dovětkem, že stejnou informační otevřenost čekají od ostatních spolkových zemí.

Centrum pro spotřebitele v Hamburku zmapovalo cesty dioxinového krmiva po celém Německu a konstatovalo, že z většiny míst, kam bylo krmivo distribuováno, nezískali žádná hlášení o závadných vejcích a mase. Němečtí spotřebitelé reagovali na informační mlhu tím, že přestali vejce kupovat a jejich prodej klesl v lednu na pětinu.

Co se vlastně v Německu stalo? Nejpodrobnější přehled dioxinové aféry jsme našli na webových stránkách Zemského ministerstva zemědělství a ochrany spotřebitelů Dolního Saska. Právě v této spolkové zemi jako první zachytili stopu otráveného krmiva.

Vše začalo před Vánoci

6/8


Poplach spustil přímo jeden ze zemědělských podniků, který na základě vlastních rozborů našel v krmivu pro drůbež nadlimitní hladinu dioxinů a vše ihned ohlásil zemskému úřadu pro potraviny a ochranu spotřebitelů. Bylo to 21. prosince 2010. Dodávka závadného krmiva pocházela od firmy Harles a Jentzsch, která má sídlo v jiné spolkové zemi, a to v Severním Porýní Vestfálsku, kde promptně zahájili vyšetřování.

Harles a Jentzsch nejdřív přiznala, že „lidským přehlédnutím" došlo ke smíchání krmného a technického oleje. Ale důkladné německé úřady v obou spolkových zemích si nechaly provést rozbory vajec a drůbežího masa a odhalily v nich nadlimitní dioxiny.

Prověrkou v dokumentaci firmy Harles a Jentzsch se zjistilo, že nešlo o pouhou jednu cisternu zaměněného oleje, ale o sedm dodávek technického oleje z Nizozemska mezi 11. listopadem a 13. prosincem 2010. Firma Harles a Jentzsch ho do Německa v tomto období dovezla celkem 2500 tun. Koupila ho od nizozemského výrobce bionafty a obchodníka s oleji firmy PetroTec z Emdenu.

V dokumentaci stálo, že jde o technický olej, takže německý výrobce Harles a Jentzsch dobře věděl, že nepřivezl krmnou surovinu. Dolnosaské ministerstvo zemědělství a ochrany spotřebitelů připomnělo, že cena obou olejů je značně rozdílná. Zatímco tuna krmného stojí tisíc eur, technický se prodává za 500 eur.

Rozborem technického oleje Dolnosasové zároveň zjistili, že obsahoval 124 pikogramů dioxinů na gram oleje. Pro ilustraci - česká norma povoluje nanejvýš jeden pikogram dioxinů v gramu krmného oleje. To znamená, že podle ní byl přípustný limit pro dioxiny překročen 124krát.

Více v novém čísle LtN.

Pozor! V novém čísle Literárních novin tentokrát najdete i osmistránkovou přílohu

7/8


zajímavého čtení z francouzského časopisu Le monde diplomatique.

8/8

Šušká se o tom, že výsledkem vašeho putování bude 10 dílů pokračování oblíbeného televizního cyklu Šumná města?

Recommend Documents