U nás v Palkovicích
U nás v Palkovicích Vlastivědná část
1. Situační popis Obec Palkovice tvoří dvě části, Palkovice a Myslík, původně samostatné obce sloučené v roce 1980 v jeden celek. Nachází se ve východní části Moravskoslezského kraje, v předhůří Beskyd, v okrese Frýdek-Místek. Palkovice sousedí s obcemi Chlebovice, Zelinkovice, Místek, Kunčičky u Bašky, Hodoňovice, Metylovice, Lhotka, Kozlovice a Rychaltice. Ve světové zeměpisné síti je poloha Palkovic určena souřadnicemi 49° 37´ severní šířky a 18° 18´ východní délky (GPS 49°37‘4.82“N,18°18‘54.27“E). V Palkovicích žije 2950 obyvatel (2924 ke dni 31. 12. 2006 dle Českého statistického úřadu), katastrální rozloha činí 2174 ha. Centrum obce leží v nadmořské výšce 332 m a nejvyššími body obce jsou Kubánkov (661 m n. m.) a Králova hora (612 m n. m.). Západní část obce lemuje pohoří Palkovické Hůrky s jedinečnou ukázkou základních vegetačních typů s bohatým bylinným patrem. Území Palkovic spadá do oblasti karpatské květeny, podoblasti květeny slezského podhůří a nížin a západobeskydské květeny. Zvířenu obce lze zařadit do skupiny stepní zvířeny pásma listnatých lesů či do skupiny zvířeny horské. V lesích této oblasti žijí jeleni, daňci, srny, zajíci, dravá zvěř (lišky, jezevci a kuny), méně bažanti, téměř vymizely koroptve. Palkovická květena náleží k předhorskému pásmu. Vyskytuje se zde lilie zlatohlavá, kokořík přeslenatý, kýchavice bílá, z vstavačovitých je to měkkyně jednolistá, švihlík podzimní a vstavač hlavatý. Z lýkovcovitých zde roste lýkovec obecný, ze složnokvětých jsou to jestřábník letnatý, trpek barvířský, pcháč potoční. Roste zde i meruzalka horská, čarovník prostřední a horský, břečťan, zrajovka obecná menší, orlíček obecný, orlíček šalamounek a další. Dnešní podoba palkovické krajiny byla zformována již na konci třetihor. Beskydy se zde nasunuly před čtvrtohorními mohutnými horotvornými pohyby od jihovýchodu, na západě již byly Oderské vrchy jako nejvýchodnější výběžek Českého masivu. Oba útvary jsou od sebe odděleny Moravskou bránou. Ve čtvrtohorách byly rozrušeny a přemístěny všechny usazeniny, vzniklé ve starších čtvrtohorách, čímž byla pozměněna tvářnost kraje, kterou způsobil severský ledovec, pronikající na Ostravsko v době ledové. Čelo ledovce, pokrývajícího celou severní Evropu, proniklo v té době hluboko k Beskydám. Tento ledovec před sebou hrnul masy rozdrcených skandinávských a baltických hornin. Ty dnes nacházíme ve velkém množství na Ostravsku v podobě tzv. bludných balvanů. Bludné balvany s názvy Bezručových básní jsou také u kina P. Bezruče ve Frýdku-Místku. Stejného původu jsou i balvany umístěné u pomníku padlých v Palkovicích a v potoku Pstruží (Palkovický potok). Pohled na vrchol Kubánkov
•3•
2. Podnebí, vodstvo Území Palkovic náleží k mírně teplé oblasti v severní a střední části a k chladné oblasti na jihu. Průměrná
nadmořská výška Palkovic-střed a Dolního konce je 350 m. Zdejší klima má dlouhá a teplá léta se 40–50 letními dny s průměrnou teplotou v červenci 17 º–19 ºC. Letní období s průměrnými teplotami 15 ºC trvá až 90 dnů. Z ročního průměrného srážkového úhrnu 700–900 mm připadá na srážky ve vegetačním období 500–600 mm. Přechodné období je krátké s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Průměrné denní teploty v dubnu a říjnu jsou 8 º–9 ºC. Krátká a mírná zima má průměrné teploty -2 Cº až -3 ºC se 110-130 mrazivými dny. Sněhová pokrývka tady bývá 50–60 dnů. Horní konec Palkovic a Myslík leží v průměrné nadmořské výšce 300–500 m a lze je charakterizovat jako mírně teplé. Mírné léto má průměrnou teplotu v červenci 16 º–17 ºC. Průměrný roční srážkový úhrn dosahuje 1000–1100 mm. Průměrné dubnové a říjnové teploty jsou 7 º–8 ºC. Zima je středně dlouhá s průměrnými teplotami -2 Cº až -4 ºC. Zimní období má 110–130 mrazivých dnů, sněhová pokrývka Potok Olešná trvá 60-100 dní. Slunečního svitu je průměrně 1421 hodin ročně, maxima kaskády r. 1964 dosahuje sluneční svit v místech s menší nadmořskou výškou v květnu 197 hodin, v místech s větší nadmořskou výškou v srpnu 184 hodin. Zamračených dní v roce je průměrně 135, jasných dní bývá průměrně 54. Nejbohatší je na jasné dny podzim. V chladném půlroce spadne asi 32 % srážek, v teplém 75–78 %. Vláhu přinášejí západní větry, které v oblasti převládají. Palkovice náleží do oblasti úmoří Baltského moře. Území okresu je odvodňován především systémem pravostranných přítoků řeky Odry, to je Ondřejnicí, Ostravicí a Olší. Nejmocnější přítok řeky Ostravice na jejím levém břehu je řeka Olešná, která vzniká na severním svahu Ondřejníka z více pramenů na stráních Na hlubokém a U potoka. Protéká severním okrajem Metylovic, kde přijímá z pravé strany Metylovský potok, poté Palkovicemi, kde se do ní vlévá Pstruží a Jardan Hladový potok z levého břehu a potok Hranečník z břehu pravého. Olešná zabírá povodí o rozloze 59,3 km². Na počátku šedesátých let 20. století byla vybudována rekreační přehrada Olešná. Délka hráze je 393 m, výška 16 m, vodní nádrž má plochu 86 ha, dlouhá je více než 2 km s průměrnou šířkou 400 m. Přehrada Olešná ovlivnila nebývalý rozvoj jachetního sportu i sportovního rybolovu pro široké okolí Frýdecko-Místecka. Pro zimní sportovní využití byla v Palkovicích (v roce 1970) vystavěna na severním svahu poblíž silnice k Metylovicím lyžařská sjezdovka dlouhá téměř 400 m. Je vybavena umělým osvětlením a umělým zasněžováním. Krásná okolní příroda, blízkost přehrady Olešná a lyžařská Lyžařská Lyžařskýsjezdovka areál Palkovice sjezdovka nabízí mnoho příležitostí ke sportovnímu vyžití.
3. Znak a prapor obce Palkovice
Znak Palkovic je rozdělen na dvě poloviny. Horní, červená část obsahuje dva stříbrné kužely, v dolní, zelené polovině znaku je umístěno zlaté jehněčí rouno. Horní část znaku vyjadřuje historii obce, která patřila od středověku k biskupskému hradu Hukvaldy. Ve znaku jeho držitelů, olomouckých biskupů, byl červený štít se šesti stříbrnými kužely. Do znaku obce byly převzaty dva kužely, symbolizující spojení dvou obcí, Palkovic a Myslíku, v jeden administrativní celek. Spodní část štítu vyjadřuje zelenou barvou zemědělský ráz obce, jehněčí rouno je atributem patrona palkovického farního kostela a Palkovic, svatého Jana Křtitele. Zároveň symbolizuje chov zvířectva. Prapor obce Palkovice je tvořen ze čtyř vodorovných pruhů ve stejném poměru (zhora: bílý, červený, žlutý a zelený). Dekret o znaku a praporu obce Palkovice převzal 7. 5. 1996 starosta obce Miroslav Žídek v Praze z rukou Milana Uhdeho.
•4•
4. Vznik a počátky obcí Palkovice a Myslík V počátcích kolonizačního procesu bylo území mezi Palkovice 60. léta
Odrou, Ostravicí a Beskydami rozděleno mezi hrabata z Hückeswagenu a olomoucké biskupy. Biskupský majetek tvořila část bývalého hückeswagenského panství přiléhající ke slezské hranici. Nejstarší písemný pramen dokládající existenci obcí na Místecku pochází z listiny z roku 1258. Vztahuje se k 66 lánům,určeným pro kolonizaci poblíž Staříče (tzv. Codex diplomaticus regni Bohemiae). V roce 1267 se v tzv. závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku (1242–1281), objevuje Stará Ves, Paskov, Místek a Sviadnov. O necelé dva roky později se v zakládací listině Brušperka objevují i Fryčovice, v 70. letech 13. století také Chlebovice. Hrad Hukvaldy se poprvé prokazatelně uvádí v roce 1285, v roce 1294 pak Sklenov a Kozlovice. V roce 1288 se jižně od Místku zmiňují Kunčičky u Bašky a zaniklá ves Heynrichsdorf, v roce 1299 obec Metylovice. Další okolní vesnice a města jsou v průběhu následujících let připomínána v různých listinách (např. Lhotka roku 1359), ale název obce Palkovice zde dosud není. Při požáru hradu Hukvaldy v r. 1762 shořely veškeré písemné dokumenty, historikové proto mohou vycházet jen z několika málo listin. Domnívají se, že Palkovice se mohly původně jmenovat i jinak (např. Habrnovice). První písemná zpráva o Palkovicích pochází z roku 1437. V těchto letech již pravděpodobně obec delší dobu existovala. Tuto listinu, v níž se hukvaldské a šostýnské panství zastavují Mikuláši Sokolovi z Lamberku, vydal 25. 2. 1437 císař Zikmund. Palkovice vznikly patrně někdy v průběhu první poloviny 14. století jako přímý majetek olomouckých biskupů a nejpozději od roku 1437 byly integrální součástí hukvaldského panství. Ves patřila typologicky mezi lesní lánové vsi se značným počtem selských statků typickým pro vsi kolonizační. Palkovice byly (podle Ladislava Hosáka) pojmenovány po lokátoru Čeňku Palkovi z Bravantic. Publikace Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. uvádí, že základem jména Palkovice je slovo Palek (zn. ves lidí Palkových), patrně deverbativum k páliti. Podle pověsti byly Palkovice rozděleny na dvě poloviny cestou – a tak zněl původní název Puolkovice. První písemná zmínka o Myslíku pochází z roku 1564. Listina Jana Očka, biskupa Olomouckého, vydává svědectví, že obec Mestlishow, za dřívějších pánů psáno Myslikov, existovala již ve 14. století. K založení obce došlo nejpozději v 1. polovině 15. století, přesněji okolo roku 1437, nedlouho po husitských válkách. Myslík byl stejně jako Palkovice součástí majetku olomouckého biskupství. Původní název Myslíku zněl pravděpodobně Myslíkov. První konkrétnější údaje o obyvatelích pocházejí z konce 16. století. Záznamy o této době informují o fojtu Pavlovi, který vlastnil louky, rybníky, dva mlýny, pole, krčmu a fojtství. Do počátku 14. století bylo patrně údolí Olešné ještě neosídleno. Palkovice Habeš 30. léta Impulsem ke kolonizaci se staly listiny vydané olomouckým biskupem Dětřichem v roce 1299. První z nich byla datována 29. 9. 1299 a byla určena Farkašovi, synovi Vlka z Násilé (dnes Nasiedle v Polsku). Farkašova rodina se pohybovala v okruhu opavského knížete Mikuláše a Farkašův otec (Vlk z Násilé) byl svědkem při sepisování listiny z roku 1297, která rozdělovala državy olomouckého biskupa a opolského knížete. Druhá listina, rovněž z roku 1299, je datována později než listina Farkašova, ale udělená práva v ní obdržel, jak vyplývá z Farkašovy listiny, její adresát dříve než Farkaš, byla vystavena pro osoblažského fojta Gerlacha. V roce 1437 zastavil král Zikmund hukvaldské a šostýnské panství Mikuláši Sokolovi z Lamberku. Součástí jeho zástavní listiny je i nejúplnější soupis obcí hukvaldského a šostýnského hradního okruhu. Mezi obcemi jsou prvně jmenovány Palkovice. Kromě vymezení hranic území o rozloze 60 lánů (až 3 000 ha) se Farkašovi mimo jiné ukládalo vykácet les, zřídit mlýny, pole a založit město, nazvané Farkasstadt. Za to byl povinen on i jeho dědicové vojenskou službou s jedním zbrojnošem. K založení města však nedošlo. Samotní páni z Násilé se na dlouhou dobu z historických pramenů vytratili a znovu se objevili až ve 2. polovině 14. století. Ne však již v okruhu hukvaldského panství. O necelých 100 let později (roku 1395) se v prostoru Farkašova léna setkáváme s další vesnicí, Habrnovicemi. •5•
Spory o hukvaldsko-frýdeckou hranici sahají až do druhé poloviny 13. století. Tato hranice byla zároveň hranicí mezi Moravou a Slezskem. Nejstarší smlouvou, jenž územní spory řešila, byla smlouva z roku 1297 mezi olomouckým biskupem Theodorikem a knížetem Měškem. Situace se zkomplikovala v roce 1402, když tehdejší držitelé Hukvald, Lacek a Vok z Kravař, prodali část panství (Místek, Frýdlant, Kunčice, Sviadnov, Habrnovice) těšínským knížatům Přemkovi a jeho synu Bolkovi. Tímto kupem se hranice mezi Moravou a Slezskem posunula na jih a Místecko se stalo součástí těšínského Slezska. S koupí se spěchalo a v listině nebyly přesně stanoveny hranice, čímž vznikly spory o pozemky. Lesa Rovně mohli společně užívat knížecí i biskupští poddaní. Biskupovi lidé se pak neměli vkládat do pozemků knížecích poddaných po obou stranách Olešné. Kníže i biskup mohli v Rovni lovit zvěř, obyvatelé Palkovic si směli podržet vyklučené role v pustých Habrnovicích.
5. Palkovice a Myslík v 16.–17. století Přímá držba Palkovic hukvaldským biskupstvím si nevyžadovala zhotovování listin a Palkovice se z téhož důvodu
nevyskytovaly ani v lenních registrech a registrech manského soudu. Lokační listina Palkovic se nedochovala, v roce 1534 bylo vydáno nové fojtské privilegium, které bylo stavem původního privilegia. Podle něj měl tehdejší fojt Martin právo držet svobodnou krčmu, mlýn, pilu, náležely mu čtyři rybníčky a plná šestina poplatků. To je řadí jednoznačně do starší vrstvy fojtských privilegií na hukvaldském panství. Nejde sice o privilegia Brunova, která vyžadovala od fojtů i vojenské služby, ale míra výhod fojtovi poskytovaných, zejména držení každého šestého lánu naznačují, že se od Brunových privilegií asi časově příliš nevzdaluje. První konkrétní údaje o obyvatelích Palkovic, o jejich jménech, majetkových poměrech, poddanských dávkách vrchnostem a o jiných náležitostech se dovídáme až v poslední čtvrtině 16. století. Pramenem je soupis poddanských povinností, urbář hukvaldského panství z roku 1581. V tomto urbáři jsou zachyceni jen usedlí obyvatelé, tj. jen ti, kteří z titulu držby pozemku byli povinni platit pozemkovou rentu. Zachycuje tedy pouze hospodáře na jednotlivých statcích, ale neposkytuje žádné údaje o bezzemcích, námezdně pracujících, nepodává svědectví ani o příslušnících domácností usedlých hospodářů, o jejich movitém majetku, vybavení usedlostí hospodářským nářadím apod. První obsáhlý záznam v urbáři nás seznamuje s palkovickým fojtem Pavlem. Ten měl role, louky, rybníčky, mlýn moučný, mlýn pilný, jednu poušť (tzv. vrchností mu puštěný kus pole), krčmu a svobodné fojtství. Vlastnil rovněž privilegium z roku 1534 obnovené tehdy fojtu Martinovi olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem. V roce 1581 se v urbáři hukvaldského panství objevují u Palkovic tato jména: Jan Svobodík, Jan Tomkův, Jakub fojtův bratr, Matúš Kvas, Jan Hladného, Pavel Tomkův, Jakub Svoboda, Urban, Jakub Jurákův, Lída Jurečková, Pavel Urbanův, Jura Andysův, Anna Petraška, Jura Moravec, Vávra Krčův, Mikuláš Charvát, Jiří Urbánkův, Janoš Moravcův, Martin Vaškův, Pavel Kužel, Havel Čramol, Mikuláš Bidélko, Klimek Bludovský, Mikuláš Škroček, Kašpar Buček, Jan Buzek, Markéta Janečková, Bartoš Moravců, Matúš Vlk, Jan Židek, Jan Sykora, Vacek Sasinů, Jan Hnijanek, Jakub Vaškův, Havel Černíkův, Ondra Pichův, Janek Jurečkův, Bartoš Pavlasů, Jan Poláček, Jan Řehořů, Pavel Bednář, Martin Kula a mlynář Jan Slanina. V témže urbáři se u Myslíku uvádí tato jména: Jan Fojt, Jura Fojtů, Matěj Hlaváčů, Petr Jaškův, Martin Soje, Mikuláš Švaček, Jan Mlčák, Pavel Kudelkův, Urban Smolíkův, Adam Mikův, Vacek Hajného, Václav Večerka, Mikuláš Kurydlův, Janík Dorotčin a Martin Kurydlův. Už ze samotného tvaru některých jmen lzeusuzovat, že se nejedná o ustálená příjmení, ale spíše o jakási bližší určení ke křestním jménům (známý tvar jména a příjmení vznikl až v 18. století). U fojta Jana nejde o příjmení, ale spíše o označení funkce a Jura Fojtů byl zřejmě syn fojta Jana. Palkovice měly kromě fojta čtyři sedláky s polnostmi o rozloze větší než jeden lán, devatenáct sedláků drželo usedlosti o rozloze jednoho lánu, zbývající pak měli pozemky menší. Pět bylo usedlých na obecní půdě a v urbáři jsou vedeni jako tzv. návesníci s malými kousky polí. Poddanské dávky, které museli poddaní odevzdat zpravidla ve dvou termínech, na sv. Jiří a na sv. Václava, sestávaly z peněžní renty, slepic a vajec. Kromě těchto pravidelných gruntovních platů byli myslíkovští původně povinni robotovat ke kozlovickému dvoru. Této povinnosti byli však podle záznamu v urbáři zbaveni za sumu 5 zlatých splatnou na Nový rok a na sv. Jana Křtitele. Nezbavili se ale robot zcela. Podle výslovné podmínky jim zůstala povinnost robotovat k zámku a ke stavení jiných. Kromě uvedených skutečností zaznamenal urbář v roce 1581 Sedlák Mičulka s koňmi v Myslíku ještě existenci mlýna (vedle pily za oborou). •6•
Nedlouho po sepsání urbáře byl tento při přeměřování pasek (snad ještě koncem 16. století) doplněn o další údaje. V Myslíku se objevují nová jména – Adam Červenka, Jan Adamův, Martin Adamův, Jakub Dalič, Pavel, syn myslíkovského fojta, Ondra Červenkův, Jakub Hvizď, Mičulka, Jura Skruta, Mikoláš Mičulka, Jan Vyvial, Michal Kocich, Tomek Červenka, Pavel Blanař a další. Většina údajů se týká přičiněných kusů pasek, s výjimkou Jakuba Daliče, který platil 20 grošů z mlýnku u svého domu. Poddaní, platící dávky robotou, pracovali při vrchnostenských dvorech. Část panství obdělávala vrchnost ve vlastní režii, tato půda se nazývala dominikál. Ostatní půda byla rozparcelovaná na poddanské grunty, na kterých hospodařili sedláci. Tato půda byla nazývána rustikál. Vlastníkem obojí půdy byla vrchnost. V té době bylo na panství hukvaldském celkem 5 dvorů – zámkový (tj. hukvaldský), brušperský, kopřivnický, kozlovický a rychaltický. V roce 1580 byli na panství delegováni: úředník panství vyškovského Pavel Nesylovský z Nesylova a úředník z Modřic Florián Pravětický z Radvanova, kteří na panství provedli soupis robotních povinností poddaných k jednotlivým dvorům a k pasekám při lese Háji. V Palkovicích bylo v té době robotou povinných 34 poddaných, z nichž 22 muselo robotovat s potahy. Spolu s obyvateli Staříče a Fryčovic byli přiděleni k brušperskému dvoru. Kromě robot k vrchnostenským dvorům byly i další roboty, například udržování hukvaldské obory. V obci byli hajní Kašpar Buček a Jan Poláček, kteří měli na starosti les na straně k Metylovicím a les na straně k Chlebovicím až po vrch Rybí. V první polovině 17. století se bohoslužby konaly v Palkovicích 4x do roka, za což obyvatelé odváděli poplatek místeckému faráři ve výši 39 slepic, 24 fůry dřeva a 10 bílých grošů. Ve vsi byl tehdy dřevěný kostel s věží a dvěma zvony. Původně kostelní lán byl obci odejmut hukvaldským úředníkem a obyvatelé požadovali jeho vrácení. Kostelní role byla obci zpět puštěna s tím, že obyvatelé užitek z ní obrátí ve prospěch kostela. Třicetiletá válka (1618–1648) postihla hukvaldské panství už v roce 1619, kdy tam bylo umístěno vojsko moravských stavů vedené Ladislavem Velenem ze Žerotína, jedním z předních představitelů protihabsburského odboje na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 sice stavovské vojsko hrad i panství Hukvaldy opět opustilo, ale ve druhé polovině Střed z Podhůří r. 1930 roku 1621 došlo k novému vpádu. To se u Holešova spojili vzbouření Valaši ze vsetínského panství s Uhry a 10. října 1621 vpadli do Příbora a v jiných vsích kradli a rabovali. Vpádu nezůstaly ušetřeny ani Palkovice a Myslík. O necelé dva roky později severovýchodní Moravou prošlo polské vojsko, tzv. lisovčíci, jenž šlo na pomoc císaři. Před tímto vojskem, vedené polským šlechticem Alexandrem Lisovským, museli obyvatelé utéci do lesů, neboť divoké a nespoutané vojsko bylo proslulé svou krutostí a bezohledností. Po dalších třech letech (asi r. 1625) postihl hukvaldské panství vpád výmarského knížete a dánského generála Mansfelda. Vojsko na svém postupu severovýchodní Moravou vypálilo a vyrabovalo větší množství vesnic – spolu s městy Příborem, Brušperkem a Frýdkem. Na slezské straně doplatil na jejich nájezd Frýdek, kde vojáci vytloukli frýdecký zámek a vyrabovali dvůr a kostel. Podle soupisu „všech užitků z panství“ (v letech 1635–1636) byly Palkovice pátou největší obcí z 29 obcí panství. Uvádělo se celkem 47 usedlostí, z nichž bylo 25 selských, 10 zahradnických a 12 chalupnických. Palkovice platily největší sumu stálých svatojiřských a svatováclavských platů; celkem 140 zlatých. Je to více než platila města Ostrava a Příbor, kvůli vysokému poplatku za nevykonávané roboty. Za odúmrť (právo odkázat svou držbu) ještě v roce 1625 měly Palkovice vykonávat pěší roboty, kterých byly zbaveny kardinálem Ditrichštejnem výměnou za stálý poplatek. Dalším pravidelným platem, nahrazujícím kdysi v naturáliích odevzdávané dávky, byly platy za husy, slepice a vejce. Za 1 husu bylo počítáno 12 grošů, za slepici 3 groše a za vejce 10 krejcarů. V letech 1635–1636 byl Myslík šestou nejmenší obcí z 29 obcí panství. Podle výše stálých platů se Myslík objevil na devátém místě od konce. Výše platů naznačuje i rozsah pasekářské kolonizace. Ne ovšem kolonizace, v rámci které vznikaly nové usedlosti, ale pouze rozšiřování pozemků stávajících usedlostí o paseky vyklučené v horách. Robotní stávky poddaných celého hukvaldského panství proti stoupajícím nárokům na zemědělskou robotní práci byly v letech 1643 a 1651–1653. Jedna z největších robotních stávek proběhla také v roce 1695. První údaje po skončení třicetileté války (1618–1648) pocházejí z roku 1655 a dokládají vzrůst zátěže poddanských hospodářství. Z roku 1656 pochází první dochovaný soupis lánového rejstříku, tj. seznam hospodařících rolníků, z něhož se můžeme seznámit se jmény držitelů poddanských usedlostí. Podle tohoto soupisu bylo v Palkovicích 26 selských gruntů, 13 gruntů zahradnických a 17 domkářských usedlostí. Podle popisu mají grunty množství kamenitých míst, takže se více hodí pro chov dobytka než k obsívání. V popisu Palkovic se v lánovém rejstříku uvádí •7•
existence dvou filiálních kostelů, starého se zasvěcením svatému Petru a druhého se zasvěcením svatému Janu, v němž tehdy probíhaly bohoslužby. Polnosti v Myslíku jsou lánovým rejstříkem charakterizovány jako neúrodné, kyselé a kamenité. V roce 1660 je v Palkovicích uváděno 28 sedláků, 22 zahradníků a domkařů, v Myslíku 14 sedláků, 4 zahradníci a domkaři. V Myslíku bylo celkem 20 usedlostí. Druhá rektifikace lánových rejstříků z roku 1675 uvádí v Palkovicích 56 usedlostí. Důvodem pro sepsání nové vizitace byly nájezdy Turků a jejich tatarských spojenců, kteří zpustošili východní oblast Moravy, takže mnoho gruntů z první vizitace zpustlo. Rozdíly mezi vrchnostenským soupisem gruntů a lánovým rejstříkem jsou však tak velké, že průkaznost berních soupisů je v 17. století malá. Nejprůkaznější by bylo srovnání s gruntovními knihami, ale ty v obci Palkovice nebyly dochovány. Dochoval se robotní výkaz z roku 1667, podle něhož měly Palkovice 61 usedlostí, z nichž byla odváděna robota. Kromě fojta byli v obci 4 hajní, kteří robotovat nemuseli, 25 sedláků povinných potažní robotou, 9 zahradníků a 22 domkařů povinných robotou pěší. Podle tohoto robotního výkazu (1667), měl Myslík 26 usedlostí, z nichž jedna byla fojtská a 1 poddaný vykonával službu hajného. Selských usedlostí bylo 11 a domkářských 13. Ze soupisu polností z roku 1675 se dozvídáme, že obec má již jen 10 selských usedlostí, 3 usedlosti zahradnické a 3 domkářské. Z listiny se poprvé dozvídáme jméno myslíkovského rychtáře, kterým byl po rychtářovi Václavovi Jakub Mičulka. Druhá polovina 17. století proběhla na severovýchodní Moravě i v sousedním Slezsku ve znamení ostrých střetů poddaných s feudály. Důvodem bylo především neustálé zhoršování situace poddaného obyvatelstva v důsledku rozšiřování režijního hospodaření vrchností, což znamenalo především výrazný růst panských dvorů a prvních průmyslových podniků. Těžké hamerní roboty a stoupající nároky na zemědělskou práci vedly k mohutné robotní stávce na celém hukvaldském panství, která vyvrcholila ve dnech 26.–30. 6. 1695 na polích za Kopřivnicí. V srpnu 1695 se poddaní dočkali úpravy robotních povinností. Sedláci od té doby byli povinni robotovat v období od svatého Jana do svatého Václava tři dny s potahem a tři dny pěšky, zahradníci každý den pěšky. V obou případech se pak povinnost pěší roboty snižovala pouze na jednu osobu namísto předešlých dvou osob. Značné snížení robotních povinností postavilo hukvaldské poddané do příznivější situace proti poddaným na jiných panstvích, zejména na panstvích drobné šlechty. Na konci 17. století měly Palkovice 94 osob povinováno vrchnosti. Z toho bylo 26 sedláků, 13 zahradníků, 17 velkodomkářů, 5 malodomkářů a 33 podruhů (nájemníků v domě či statku). Kromě fojta byli v obci 4 hajní.
6. Palkovice a Myslík v 18.–19. století V první polovině 18. století se postavení poddaných (díky povstání v roce 1695 na hukvaldském panství) poněkud
vylepšilo – na rozdíl od předcházejícího století nebylo území panství přímo zasaženo válečnými událostmi. Zdánlivý klid narušovaly jen zprávy o zbojnících, hlavně o zbojnické družině Ondrášově, jejíž náčelník pocházel z nedalekých slezských Janovic. Činnost Ondrášových zbojníků zasahovala do prostoru hukvaldského panství, kde se později dovídáme z lidové tradice četné zprávy o skrýších a pokladech na Radhošti, Ondřejníku, pověsti o vězení zbojníků na Hukvaldech aj. Tyto pověsti jsou součástí lidové tradice vznikající záhy po Ondrášově smrti ve sviadnovské hospodě v r. 1715. Radikální změny v postavení poddaných nastaly po nástupu Marie Terezie na trůn. Války mezi Rakouskem a Pruskem přinesly do vesnice bídu a hlad a jejich důsledkem byly neustále zvyšovány poplatky a kontribuce (daně), i rekrutýrky, které odváděly na 25 let mladé muže z hospodářství. Zároveň museli obyvatelé vesnice živit nepřátelskévojáky, kteří procházeli krajem. V souvislosti s nutností získat pro vedení válek větší množství peněz došlo k vypracování nových daňových soupisů. V 18. století byly Palkovice jednou z nejrozsáhlejších obcí hukvaldského panství, měly až 1205 obyvatel, 208 rodin a 191 domků. V roce 1834 měl Myslík 488 obyvatel, do r. 1900 stoupl jejich počet na 713. Z domů bylo 6 vystavěných z cihel, ostatní ze dřeva. Jako krytina byl používán výhradně šindel. Průmysl v obci zastoupen nebyl, vyskytovala se jen obvyklá řemesla jako kovář, krejčí, tesař, zedník. Po celých Čechách a Moravě probíhaly v roce 1775 nepokoje. Dne 26. června 1775 se v Místku shromáždilo velké množství sedláků z celého panství. Uklidnění přineslo až vydání posledního robotního patentu Marie Terezie (13. srpna 1775 pro Čechy – 7. září 1775 pro Moravu), který rozdělil poddané do 11 robotních tříd podle majetku. Toto rozdělení se pak stalo základem pro berní zatížení poddaných. Od podruhů, kteří nevlastnili půdu, neplatili tedy žádnou daň a měli konat robotu 13 dnů ročně, až po sedláky, kteří platili 42 zlatých 45 krejcarů roční kontribuce a týdně museli konat třídenní robotu se čtyřmi kusy potažního dobytka a mimo to ještě pěší robotu jednou osobou tři dny v týdnu v době od 16. května do 28. září. Současně byla stanovena délka robotního pracovního dne. V zimě 8 hodin, v létě 12 hodin včetně přestávky na oběd a na cestu do práce a z práce. Reforma přinesla úlevu hlavně sedlákům. •8•
Poslední vážný robotní spor mezi Palkovicemi a vrchností byl urovnán r. 1797. V této době už byly Palkovice jednou z nejrozsáhlejších obcí hukvaldského panství. Již v roce 1777 bylo podle církevní statistiky v obci 652 dospělých obyvatel a 233 dětí katolického vyznání. Myslík byl mnohem menší a měl v té době 234 dospělých obyvatel a 84 dětí. Koncem 18. století se obce rychle rozvíjely, což se projevilo také v růstu počtu obyvatel. V roce 1794 měly Palkovice 1205 obyvatel, 208 rodin a 191 domů. V roce 1843 bylo v obci 1 721 obyvatel a 261 domů. V Myslíku stoupl počet obyvatel z 318 v roce 1777 do konce století na 446 obyvatel, 75 rodin a 72 domů. Hlavní stravou místních obyvatel byly brambory, zelí, mléko, máslo, sýr a mouka. Pěstovala se pšenice, žito, oves, brambory, ječmen, jetel, zelí, jablka, švestky a hrušky. Jediným průmyslem v obci byly 4 mlýny a pila. Domy byly většinou postaveny ze dřeva, jen výjimečně z kamene a z cihel. Jediným druhem krytiny byly šindele. Těžce zasáhla obyvatelstvo celého kraje (a tedy i Palkovic a Myslíku) neúroda a hladová léta započatá v r. 1845. Velké problémy způsobila hniloba brambor, které v té době byly hlavně u chudších vrstev obyvatel základní složkou potravy. Lidé se v důsledku nedostatku potravin pokoušeli jíst nejrůznější náhražkové pokrmy, což způsobovalo rychlé šíření infekčních chorob. V r. 1846 došlo ke katastrofální neúrodě, mnozí obyvatelé zůstali bez práce. Hospodářskou situaci dokreslují žádosti o vystěhování, ve kterých jsou uváděny jako důvody vystěhování nouze, hlad, nedostatek práce a výdělku. Někteří občané se z Myslíku odstěhovali do Ameriky. Významnou roli v roce 1845 sehrály poutě k frýdeckému kostelu, při nichž se ve Frýdku scházelo značné množství obyvatel z okolních obcí. Palkovice byly jedním z center hnutí příslušníků nejchudších společenských vrstev, domkářů a podruhů. Vznikla zde petice (Sedlská dobromyslná prosba) domkařů a bezzemků z kraje přerovského a těšínského, kterou podepsalo asi 16 000 lidí. Pro podpisy si sběratelé podpisů chodili právě na poutě. Autory petice byli palkovický učitel Šebastián Vrána, chlebovický chalupník Jan Fajkoš, palkovický chalupník a paprskář Šebestián Krč. V petici si domkáři a bezzemci stěžovali, že díky nízkému příjmu nemohou mít zástupce ve volených orgánech, stěžovali si také na sedláky. Tuto petici předali 19. dubna 1848 Zemskému stavovskému sněmu v Brně. Bylo v ní žádáno nejen zrušení roboty, ale též rozšíření volebního práva pro méně majetné občany a hlavně příděl půdy pro domkáře a bezzemky, od vrchnosti. V bouřlivém a převratném roce 1848 byla zrušena robota a fojtský systém. Do čela obcí byli voleni starostové. Posledním fojtem v Palkovicích byl Filip Zlý; rod Zlých spravoval fojtství téměř 100 let. Fojt Jan Zlý dal postavit v letech 1785–1790 zděné fojtství a v r. 1793 mlýn na řece Olešná. Pamětní deska z této budovy je umístěna v palkovickém kině. Obě zmíněné budovy ve svých základech stojí dodnes. Budovu fojtského mlýna koupil Svépomocný spolek v r. 1910, v r. 1927 byl zrušen mlýnský náhon a budova přestavěna. Od té doby měla název Lidový dům, v němž byla do r. 1948 hospoda, tělocvična a jeviště. V současné době jde o Kulturní dům, který byl do dnešní podoby přestavěn r. 1972. Nyní je zde kinosál pro 143 osob, obřadní síň a knihovna. Z myslíkovských fojtů si připomeňme alespoň fojta Jana (1581), fojta Václava (1656) a Jakuba Mičulku (1675). Činnost jednotlivých představitelů Myslíku se v písemných materiálech nedochovala, ale ze zápisů obecní rady víme, že hlavním příjmem do obecní pokladny byly příjmy z nájemného obecního hostince a ze školného, jehož vybírání bylo pronajato Janu Vyvialovi. Dalším příjmem obce byly dávky z lihovin, které museli prodávající alkoholu obci platit. Nejstarší hostinec v Palkovicích byl u fojtství přibližně ve stejném místě jako dnešní hostinec U Kubalů. V roce 1874 byla původní dřevěná stavba zbourána a nahrazena prostranným jednoBývalý hostinec U Kubalů patrovým domem, nynějším hostincem U Kubalů. Druhou hospodu postavil r. 1920 po roce 1874 sedlák František Volný; je to nynější hostinec U Tomisů na rozcestí silnice do Metylovic. V té době byla postavena i hospoda na horním konci, nyní pod názvem U Kuchařů. V roce 1894 byla v Myslíku na místě bývalé fojtské hospody postavena obecní hospoda. Do té doby patřil dům Josefu Mičulkovi (čp. 50), který jej obci prodal za 900 zlatých. Stavbu nového šenku provedl stavitel František Bergmann z Místku, s celkovým nákladem 2 267 zlatých a 75 krejcarů. Na výstavbě nového hostince se nejvíce podílel učitel František Horák. Postupně měli hospodu pronajatou Josef Václavík z Chlebovic (1894–1902), Antonín Habrnál z Chlebovic (1902–1904), Tomáš Harabiš z Myslíku (1904–1918), poté byla hospoda prodána. Hostinskou zde byla až do roku 1926 Marie Mičulková, dcera Josefa Mičulky, po ní její bratr Alois. Od roku 1885 prodávali v Myslíku alkohol Heinrich Storch (v domě čp. 67) a Franz Weiner (v domě čp. 32). V roce 1910 se alkohol prodával v obchodech, jejichž majiteli byli Josefa Štorchová (čp. 67), František Šimek, Karolína Škrblová a Františka Weinerová. V roce 1910 bylo v Myslíku 15 rodin, které se živily při menším hospodářství výrobou březových košťat, 5 rodin pod jednou firmou vyrábělo žebře. Obojí bylo dodáváno do Vítkovických železáren a do ostravských šachet. •9•
Historie palkovické školy začala až roku 1803 příchodem učitele Filipa Kestla do obce. V roce 1805 byla v Palkovicích postavena školní budova (pozdější chudobinec – v r. 1998 byla budova zbourána), která stála na východní straně hřbitova. Tuto školu navštěvovalo až 300 dětí, v jedné učebně se jich tísnilo až 150. V letech 1829–1865 byl nadučitelem Šebestián Vrána, po něm v letech 1865–1879 významný kulturní pracovník Antonín Hofschneider, který v roce 1871 založil čtenářsko-umělecký spolek Lidumil. V roce 1871 se začala stavět nová školní budova u silnice směrem na Kozlovice. K 1. 1. 1891 bylo v obci 912 mužů a 1 041 žen – tedy 1 953 obyvatel. Z toho umělo číst a psát 1 211 lidí. V roce 1903 se vedle stávající budovy postavila budova další. V letech 1950–1951 byla na této budově provedena nadstavba a obě budovy byly propojeny v jeden blok. V roce 2002 byla zbourána a nahrazena novou budovou. Palkovická škola do r. 1903
Škola 1903–2002
Palkovická škola 2007
7. Palkovice a Myslík za 1. světové války První světová válka 1914–1918 dolehla také na život palkovických a myslíkovských občanů. Z Palkovic a Myslíku
odcházeli na frontu všichni vojíni do stáří 42 let. Dne 8. srpna 1914 bylo vyhlášeno v obcích stanné právo. Bylo zavedeno válečné hospodářství a přídělový systém na lístky. Např. na čaj bylo doporučováno ostružinové a jahodové listí, látky se tkaly z kopřiv a papíru. V této době vznikla na popud spisovatelky Růženy Svobodové humanitární akce „České srdce“. Venkované si zvali městské děti na několik měsíců do svých domovů. Palkovická obec hostila po dva měsíce (v roce 1918) přes 40 brněnských dětí. Pole byla špatně obdělávána, protože naprostá většina mužů byla na frontách. Palkovičtí občané bojovali za Rakousko-Uhersko na všech hlavních evropských bojištích. Válka si vyžádala mnoho obětí; jen z řad palkovických občanů to bylo 66 mužů a 24 myslíkovských mužů. Po válce zůstalo mnoho válečných invalidů. Ze zajateckých táborů vstoupilo do československých legií v Itálii, Francii a Rusku 33 palkovických a 7 myslíkovských občanů. V bitvě u Zborova (2. 7. 1917) bojoval v řadách ruských legií František Socha z Palkovic. Do obce se během dvou let po skončení války vrátilo 29 legionářů. Dne 28. 10. 1920, byla uspořádána místním osvětovým sborem za plné účasti obecního zastupitelstva a občanů slavnostní akademie na počest a uvítání legionářů, které srdečně přivítal jménem občanů starosta obce. K této události připravil Adolf Brázda pamětní list se jmény legionářů Palkovic a Myslíku. V den 10. výročí trvání Československé republiky 28. 10. 1928, byla na palkovické škole odhalena pamětní deska z leštěné černé švédské žuly se zlatým nápisem: „U příležitosti 10. výročí trvání Čs. republiky vděčnou vzpomínku všem padlým a bojovníkům za svobodu věnují občané.“ 28. X. 1918–1928. V předvečer této události sehrál Sokol divadelní hru „Pro vlajku československou“, v průběhu výročního dne se konala slavnostní schůze zastupitelstva, které se usneslo věnovat 10 000 Kč na vybudování obecního chudobince.
8. Palkovice a Myslík v meziválečném období Poštovní úřad byl v Palkovicích založen roku 1905; v roce 1922 došlo k zavedení poštovní jízdy místo do Místku
do Frýdlantu. Dále byly zřízeny dvě poštovní schránky. V roce 1925 byl zaveden telefon z Místku do Palkovic s hovornou na místní poště. V r. 1927 byla provedena elektrifikace obce, ve stejném roce byla zahájena soukromá autobusová doprava na lince Metylovice–Frýdek, v témže roce linka Frenštát–Frýdek a o rok později Myslík–Frýdek. Velmi oblíbená byla restaurace U Kociánů na Hůrkách z r. 1926. Ta však roku 1976 vyhořela a na jejím místě bylo postaveno velké rekreační středisko Palkovické Hůrky. • 10 •
Dne 25. června 1924 přijel Tomáš Garrique Masaryk do Frýdku-Místku. Za všechny občany Palkovic uvítal pana prezidenta starosta obce Václav Volný. Dne 11. ledna 1936 byl prezident T. G. Masaryk jmenován čestným občanem Palkovic. V r. 1927 zrekonstruovala organizace Lidové strany Lidový dům se sálem, sloužícím jako tělocvična, která se stala střediskem činnosti Orla. Jednota Orla československého Palkovice byla založena v r. 1908, v Myslíku v r. 1935. Během 1. světové války byla činnost pozastavena, Orel byl obnoven r. 1921. Činnost Orla byla opět zastavena 30. 11. 1941 výnosem policejního ředitelství v Brně. Sokol působil v Palkovicích od r. 1911, po nečinnosti během 1. světové války byla činnost Sokola v r. 1919 obnovena. Dne 1. 9. 1928 zahájil Sokol promítání němých filmů v kině Slavia (pro 250 návštěvníků) zřízeném v sále hostince pana Skříšovského – dnes U Tomisů. Od r. 1935 zde byly promítány zvukové filmy. V r. 1931 postavili členové Sokola v obci letní koupaliště o rozměrech 25 x 12 m. Dne 8. 9. 1921 byla v Palkovicích založena Dělnická tělocvičná jednota (DTJ). V r. 1931 vznikl sportovní klub SK Olešná Palkovice, který nebyl jako jediný spolek v obci během 2. světové války zakázán a tak do něj přestoupili mnozí členové ze zrušených tělovýchovných spolků. V r. 1937 byl založen 1. skautský oddíl v Palkovicích. Na podzim v r. 1940 byla celostátně rozpuštěna skautská organizace. Dne 6. 7. 1930 vznikl Sbor dobrovolných hasičů, 17. 6. 1932 byl položen základní kámen ke stavbě hasičské zbrojnice, která byla otevřena 12. 7. 1936. Od r. 1934 měli hasiči svůj divadelní soubor a ženský samaritní odbor. Sbor dobrovolných hasičů funguje bez přestávky dodnes. Od jara r. 1939 bylo usilováno o zřízení veřejného vodovodu, jehož kolaudace proběhla v r. 1943. Po první světové válce projevovala aktivní činnost sociálně demokratická organizace, která dala popud k tomu, aby v Myslíku již 12. listopadu 1918 byla zřízena obecní hospodářská rada. Dne 21. 9. 1919 byl starostou zvolen Adolf Koza (čp. 49); obecní kancelář byla zřízena v místnosti domku Jana Slípka (čp. 40). Obecním zapisovatelem byl jmenován Valentin Hrnčář a obecní zastupitelstvo během své činnosti, mimo jiné, zvolilo zpěváka v kostele (Jan Žáček, čp. 72), zvoníka kaple (Josef Slípek, zvaný Pepeček, čp. 129), obecního policajta a posla (Jan Vašenda, čp. 70). V Myslíku byla kromě drobných obchůdků s potravinami a službami pro obyvatelstvo také významná výroba žebřů, dodávaných např. do Vítkovic. V okolí obce bylo sedm kamenolomů – u Hrnčáře v Rybím, Zátopka (čp. 2) – tzv. Bačovolomisko, Vincence Bůžka (čp. 109), Antonína Slípka (čp. 42), Jana Eliáše (čp. 48) a u Jana Zátopka (čp. 45) byly lomy dva.
Bývalý Lidový dům u kostela r. 1938
Potravní spolek 20. léta Otevření hasičárny r. 1936
Upomínka r. 1932
Hasiči r. 1931
9. Palkovice a Myslík za 2. světové války V podvečer 14. března 1939 přijelo z Příboru, který byl 10. října 1938 v rámci Sudet připojen k Německu
po Mnichovské dohodě (29. 9. 1938), do Místku německé vojsko. Na jediný vážný odpor se postavila část III. praporu 8. pěšího pluku Slezského v Místku v Czajankových kasárnách. Obrana kasáren, pod vedením kapitána Karla Pavlíka, trvala půl hodiny, pro nedostatek munice byl dán ze štábu pluku rozkaz složit zbraně. Dne 15. března 1939 byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava. Dne 30. září 1939 byla zahájena 2. světová válka. První vylepenou vyhláškou v Palkovicích byla tzv. Rechts fahren! (Jízda vpravo!). Krátce nato následovaly další vyhlášky, např. užívání německého a českého označení měst a vesnic (Palkovice – Paulsdorf, Myslík – Misslik), zavedení jednotné měny s označením K, zavedení letního času, zatemňování aj. Počátky organizovaného odboje proti okupantům jsou v Palkovicích, podobně jako v celé republice, spjaty především s ilegální organizací Obrana národa. Její okresní organizace byla vedena učitelem Bohumilem Čupou z Metylovic (popraven 10. 12. 1942 ve Vratislavi), který také vedl od března 1939 odbojovou skupinu Za vlast, založenou Sokolem v Místku. Nařízením byla v roce 1940 sundána z památníku plaketa T. G. Masaryka a dosavadní školní kroniky byly zapečetěny a musely být založeny nové. • 11 •
V zahraničním odboji bojovali z Palkovic: Alois Fochler, který v r. 1940 vstoupil do zahraniční armády ve Francii, kde se zúčastnil bojů o Loiru a Marnu, kde byl zraněn. Boleslav Ivánek, který vstoupil do čsl. zahraniční jednotky na Středním východě, kde se zúčastnil mj. obrany Tobruku, později byl v rámci RAF přidělen k 311 čsl. bombardovací peruti ve Skotsku. Richard Kula v rámci odbojové skupiny převáděl uprchlíky do Polska, kde vstoupil do čsl. legionu pplk. L. Svobody, s kterým ustoupil do Sovětského svazu, v r. 1941 byl odvelen k 11. pěšímu praporu na Středním východě, kde se účastnil obrany Tobruku. V r. 1943 byl zařazen do čsl. samostatné tankové brigády ve Velké Británii, s kterou se účastnil invaze do Francie a obléhání přístavu Dunkerque. Ing. Jan Pavlíček vstoupil v r. 1940 do čsl. zahraniční armády, zúčastnil se bojů na Marně, v r. 1943 byl zařazen do čsl. samostatné tankové brigády ve Velké Británii, s kterou se účastnil invaze do Francie a obléhání přístavu Dunkerque. Fr. Jalůvka z Myslíku se v r. 1944 zúčastnil Slovenského národního povstání (SNP), byl součástí partyzánské skupiny Signál. V únoru 1945 se zapojil k I. čsl. armádnímu sboru. V letech 1940–1941 byl v Palkovicích na pozemku Václava Botora postaven dům pro přistěhovalce z Těšínska. Zde byl také umístěn obecní úřad. Dne 11. 7. 1941 byla na území Palkovic založena partyzánská skupina Jiskra. Mládež se mohla sdružovat pouze v tzv. Kuratoriu pro mládež, které vzniklo i v Palkovicích. Od srpna 1944 byl v Palkovicích ukryt röntgenový přístroj ze Zábřehu, který si po válce zábřežští občané vyzvedli. Dne 29. srpna 1944 na trase Slavičín–Ostrava bylo kulometem zasaženo americké letadlo. Pilot USA Army Force SGT Russell I. Payne byl za letu těžce postřelen. Kapitán jej ošetřil a krvácejícího polomrtvého pilota vyhodil na padáku z letícího letadla. Američan dopadl těžce raněn do prostoru asi 300 m od Hlaváčova potoka na Kútách, krátce po dopadu pilot zemřel. Hořící letoun, kterému se podařilo pravděpodobně v prostorách Štandlu odhodit bomby, havaroval o několik minut později v lesním porostu na úpatí Ondřejníku u Metylovic, kde těsně po dopadu explodoval a shořel. Zbylých 9 letců, kteří vyskočili z letadla, zajal stíhací oddíl pořádkové policie (Jagdkommando), Irvinga Katze zastřelili a další odvezli do zajateckých táborů. Ostatky amerického pilota Russella I. Payna byly v roce 1944 pohřbeny v Palkovicích. V roce 1946 byly exhumovány, převezeny do USA a znovu pohřbeny na Arlingtonském národním hřbitově ve Washingtonu. Dnes je na tomto místě malý památník, který v roce 2007 nechala zhotovit obec Palkovice. Dne 4. květen 1945 se stal nejtragičtějším dnem války v Palkovicích. Od Místku pronikala Původní památník letce vojska Rudé armády a několik skupin chlapců se šlo podívat na Radův kopec (Habeš), odkud r. 1999 dobře viděli pronikající frontu. Němečtí vojáci chlapce považovali za partyzány, zatkli je a odvedli dolů do vesnice. Václavu Volnému, který se pokusil vojákům vysvětlit omyl, nedůvěřovali, podařilo se mu jen vyměnit se místo jeho syna Jiřího. Němečtí vojáci nakonec zavedli vězně do Zátopkova kamenolomu na Myslíku, kde jednoho po druhém zastřelili v pozdních odpoledních hodinách. Občané je pak našli zasypané hlínou, kterou vyhodil granát. S přeraženýma nohama, vylámanými zuby a se střelami v zátylku. Svobody Most 1945 se nedočkali Alois Červenka, Vladimír Kusý, Jaroslav Mališ, Milan Poruba, Václav Šupina, Václav Volný z Palkovic. Z Metylovic Alois Pustka a Jan Svoboda. Všem zavražděným byl 8. května 1945 uspořádán pohřeb, který byl vyhlášen pohřbem národním. 11. května 1947 byl v Zátopkově lomu na Myslíku odhalen pomník zastřeleným palkovickým a metylovickým občanům. Na pomníku, který zhotovil kameník Jan Ťahan z Myslíku je nápis „Nedočkali se“ a datum 4. 5. 1945. Součásti pomníku jsou nyní i žulové desky se jmény zastřelených obětí a obětí 2. světové války z Myslíku. Památník 1938 Posledním činem německých vojáků bylo vyhození mostu u kostela o půl páté Pomník na Myslíku ráno. V sobotu 5. května 1945 byly Palkovice osvobozeny. Boje však pokračovaly. Zničení mostu nezabránilo Rusům, aby Palkovice neobsadili. Na horním konci obce trvaly boje dále. Palkovice byly osvobozeny 5. května 1945, o den později byl osvobozen Myslík. Při „totálním nasazení“ přišli o život 4 občané, při ústupu německých vojsk bylo za frontových bojů zasaženo střelami 5 občanů, za ilegální činnost bylo zabito 18 občanů a 29 občanů bylo během války vězněno pro odbojovou činnost. Během osvobozování padlo 8 sovětských vojáků: Severiněnko Fjodor Petrovič, Trofimenko Jefim Michajlovič, Čižík Ivan Grigorjevič, Ganěbnyj Vasilij Michajlovič, Polienko Savva Prokopěvič, Žasan Dimitrij Nikolajevič, Škuba Jefim Semenovič a 1 zajatec nezjištěné národnosti byl 4. 5. 1945 zastřelen v Zátopkově lomu v Myslíku. V průběhu osvobození padlo 8 německých vojáků v Palkovicích a 9 v Myslíku. • 12 •
V roce 1938 byl v rámci oslav 20. výročí vzniku republiky postaven památník, původně umístěný v nedaleké Švehlově lipové aleji. Návrh památníku o dvou sloupech provedl prof. Josef Vlastimil Luňáček z Metylovic a kamenické práce akademický sochař Vladimír Brázdil z Frýdku-Místku. Na sloupech byly plakety prezidenta republiky T. G. Masaryka a předsedy agrární strany Československa A. Švehly. V r. 1940 byla z památníku sundána plaketa T. G. Masaryka. Dne 9. 5. 1946 byl památník rozšířen o třetí sloup a desku se jmény obětí 2. světové války 1939–1945. Na sloupech byly umístěny plakety T. G. Masaryka, J. V. Stalina, Ed. Beneše. V r. 1955 byly plakety vyměněny za plakety V. I. Lenina, J. V. Stalina a K. Gottwalda. Dne 5. května 1969 byl památník přemístěn (z důvodu stavby mostua rekonstrukce silnice) na prostranství před Lidovým domem, plakety byly odstraněny a na prostřední sloup byl umístěn státní znak a nápis Lidé bděte. Po r. 1989 přibyla ke jménům palkovických obětí 2. světové války jména sovětských vojáků a amerického pilota a zrušen nápis Lidé bděte. Před pomník byly umístěny dva bludné balvany. Bludné balvany ve středu obce Na hřbitově byl 8. 5. 1949 odhalen pomník 9 sovětským vojákům.
10. Palkovice a Myslík po r. 1945 v datech 1948 - založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD) 1. 3. 1956 - otevřena zubní ambulance 1957 - sokolské hřiště s tribunou 1967 - rekonstrukce Loděnice Olešná 1970 - lyžařská sjezdovka se zasněžováním a umělým osvětlením 1972 - Lidový dům přestavěn na Kulturní dům 29. 2. 1972 - sloučeno JZD Palkovice, Metylovice, Staré město, Skalice na JZD Rozvoj Palkovice 1978 - dokončení stavby tělocvičny 1. 1. 1980 - sloučení Palkovic a Myslíku 2. 1. 1981 - byla dokončena stavba budovy JZD, kterou v r. 1994 koupila obec a zřídila zde Obecní úřad 1983 - byl založen místní klub důchodců 1984 - byl postaven lyžařský vlek na Myslíku 2. 10. 1987 - byl postaven Dům služeb 1990/1998 - proběhla plynofikace Palkovic 1993 - vyšlo první číslo Palkovických listů 1994 - byl vybudován vodovod Palkovice, Myslík 1996 - na Staré cestě byla postavena nová stanice pohonných hmot 1998 - zbourána budova bývalého chudobince a školy 1999 - plynofikace Myslíku 2002 - výstavba nové Základní školy v Palkovicích 2003/2004 - výstavba druhé haly ke stávající tělocvičně a slavnostní otevření 20. 11. 2004 2006 - bylo obci vráceno 160 ha lesa 2007 - dokončena rekonstrukce bývalé ZŠ na sportovně kulturní společenské centrum s více účelovým hřištěm
11. Sakrální památky v Palkovicích Palkovice patřily již od svého vzniku pod místeckou farnost. Po roce 1400 přešel nedaleký Místek s některými
okolními vesnicemi pod panství těšínských knížat. Palkovice zůstaly pod hukvaldským panstvím a náležely pod farnost rychaltickou. Když v roce 1581 koupil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský Místecko zpět, Palkovice se dostaly opět pod místeckou farnost, a to až do roku 1785, kdy byly z místecké farnosti vyňaty. Významnou památkou v obci je kaple sv. Mauritia (Mořice), na levém břehu říčky Olešná v Dolním konci obce. Hlavní oltář kaple zdobí Kristus na kříži a po stranách sochy Bolestné Panny Marie a sv. Jana. Původní dřevěnou kapli nechal postavit olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský v r. 1580. Kaplička byla filiálním kostelem a byl u ní malý hřbitov. V průběhu r. 1850 byla dřevěná stavba zbourána a v r. 1851 nahrazena zděnou stavbou, vysvěcenou jako kaple sv. Mauritia. • 13 •
V roce 1631 byl nákladem obce postaven v centru zděný kamenný kostel sv. Jana Křtitele a kolem něj zřízen malý hřbitov. Jedná se o nejstarší památku obce. Jde o hodnotnou architekturu z období třicetileté války. Kostel je jednolodní, v presbytáři klenutý, strop lodi pochází z konce 19. století. Nad hlavním Nápis nad vchodem do kostela vchodem je vytesán třířádkový nápis: TENTO•HRAMGEST •ZBVDOWAN•KECCZIAKCHVALE/ PAN•BOHV•Z NAKLADEM•DZEDZINI•PALKOWICZ•ZAVRZA/ DVGIRV•FOGTA• ONDRAWASICE•BARTOSAKVLHANA•1•6•3•1•. (Tento chrám jest zbudován ke cti a k chvále Pána Boha, nákladem dědiny Palkovic za úřadu Jírů Fojta Ondra Wasice Bartoša Kulhana). Hlavní oltář kostela byl pořízen roku 1632 a byl původně vyzdoben obrazem sv. Jana Křtitele od místeckého malíře A. Englera. Dva boční oltáře sv. Kříže a sv. Františka z Assisi byly pořízeny v roce 1799. Farní budova původně se třemi místnostmi a přilehlou hospodářskou budovou je z roku 1786. V pozdějších letech byla hospodářská budova z části přestavěna pro potřeby kostela do dnešní podoby. Varhany v kostele pocházejí z roku 1939. Do roku 1786 jezdili do palkovického kostela sloužit mše místečtí kněží, téhož roku zde byl ustanoven první lokální kaplan, cisterciák z Velehradu Albert Jan Kalabis, který zde působil v letech 1786–1796. V období první světové války byly kostelu odebrány dva zvony pro válečné účely. V roce 1928 byly pořízeny tři nové zvony (sv. Jan Křtitel, Panna Marie Lurdská, sv. Václav), které však byly v roce 1942 znovu odebrány pro válečné účely. V r. 1947 byl instalován na kostelní věži jeden železný zvon. Tento zvon byl v roce 1993 nahrazen třemi novými zvony (sv. Jan Křtitel, sv. Anežka Česká, Barokní kříž sv. Václav), které byly vysvěceny 11. 7. 1993. Další pozoruhodnou sakrální památkou, umístěnou před hlavní vstupní bránou Kaple Pod Pohoralí na hřbitov, je barokní pískovcový jetelový kříž z r. 1741 s kovovým korpusem ukřižovaného Krista. Kříž je osazen na jednom stupni, hladkém hranolovém soklu a zvlněném podstavci, ukončeném profilovanou římsou. Na přední straně podstavce je šestiřádkový nápis skrývající chronogram, letopočet 1741. Ramena kříže zdobí reliéfní listové rozety. Původně byl kříž umístěn v areálu hukvaldského hradu, v r. 1800 byl darován kostelu v Palkovicích. Uprostřed dnešního hřbitova se nachází kamenný kříž z r. 1880, nesoucí vyobrazení Detail ukřižovaného Krista. V dolní části kříže je umístěn anděl čtoucí Písmo svaté. U hlavního barokního kříže vchodu kostela stojí dřevěný kříž (tzv. misie) z r. 1940, zrekonstruovaný v r. 1996. V obci byly v průběhu 18. a 19. století na různých místech stavěny kapličky. Kaple z roku 1862 (opravena 1981) se sochou Panny Marie Frýdecké se nachází u čp. 650. Další z kapliček se nachází na Dolním konci u čp. 22, na Podhůří u čp. 208, na Hůrkách nedaleko rekreačního střediska, na Horním konci v zahradě u čp. 118 a v čp. 88 v Rozsůškách. V obci je dále rozmístěno několik zajímavých křížů. V lokalitě Pod Pohoralí byla postavena Z. Bačou čp. 119 v r. 2007 kaple zasvěcená Panně Marii a v tomtéž roce byla požehnána místní duchovní správou.
12. Sakrální památky v Myslíku Do r. 1820 stála na místě dnešní myslíkovské kaple malá dřevěná kaplička, do níž se vešlo
Kaple na Myslíku
8–10 osob. V roce 1820 byla ke kapli přistavěna zvonička a kaple byla vysvěcena 23. května 1820 kozlovickým farářem Františkem Gellem. Mezi lety 1857–1859 byla postavena nová kaple, zasvěcená Sedmibolestné Panně Marii. Poutě se zde konají Stará kaple na Myslíku ve svátek sv. Ducha. Oltář a varhany byly darovány kaplí sv. Kříže v Příboře. r. 1920 V r. 1897 byl v myslíkovské kapli vysvěcen zvon, který byl za druhé světové války sundán a použit pro válečné účely. V kapli jsou instalovány tři zvony. Jeden ruční z r. 1943, druhý z r. 1971 a třetí z r. 2006 je zasvěcen sv. Ludmile. Na počátku 19. století se věřící scházeli také v modlitebně, prostorné dřevěné budce v tzv. objektu fojtství. Objekt stával v místech dnešní sochy sv. Jana Nepomuckého. Tato kamenná socha pochází z 2. poloviny 18. století. Zobrazuje sv. Jana v kanovnickém rouchu, rozkročeného v mírném kontrapostu s atributem kříže. Pomník se nachází na pozemku čp. 50. Další kamenná socha je u domu čp. 199 a pochází z r. 1734. Znázorňuje sv. Barboru s atributem věže a kalicha, stojící v mírném kontrapostu na oblacích. Na přední straně soklu je nízký reliéf okřídlené hlavy anděla. • 14 •
V r. 1904 postavili v místě „Batrná“ sourozenci Josef Škarka a jeho sestra Marie Krpcová kamenný kříž s nápisem „Pochválen buď Ježíš Kristus“. Podle vyprávění oba sourozenci vyhráli v loterii a tak nechali z vděčnosti postavit tento kříž. V r. 1985 byl však při stavbě dálkového elektrického vedení nechtěně zničen. Místo něj byl v r. 1987 postaven nový žulový kříž. Z podnětu faráře Stanislava Dubiny a nákladem Jana Bělunka byla r. 1946 vystavěna v Mankově skále kaplička, Myslíkovské Lurdy, jako poděkování za záchranu jeho života při bombardování Ostravy během 2. světové války. Kaplička byla vysvěcena 12. září 1946, v květnu 1947 byla dodána socha Panny Marie Lurdské a Bernadetty a zároveň upravena jeskyně a oltář. Malá zvonička na vrcholu Mankovy skály byla postavena v roce 1948. Druhou neděli v květnu se zde konaly bohoslužby, které byly násilně zakázány v době totality. Po r. 1989 byly tyto bohoslužby opět obnoveny. Soukromé pobožnosti se zde však konaly po celou dobu od vzniku Lurd. Mezi další sakrální památky patří sv. Josef na sloupu se šindelovou stříškou u čp. 62, obraz v kapličce na sloupu u čp. 57, kaplička na sloupu v zahradě u čp. 127, kaplička sv. Jana na dřevěném sloupu u čp. 2, kamenný kříž vedle cesty v osadě Rybí, poblíž čp. 65 a kaplička sv. Jana na dřevěném sloupu poblíž čp. 131. Sloupová kaplička v Myslíku v Rybím u čp. 165 byla postavena a požehnána v roce 1993.
13. Kroj Sváteční mužský lašsko-moravský kroj se podobal valašskému kroji. Muži nosili soukenné
přiléhavé červenomodré nohavice, na lýtkách upjaté knoflíky, na boku s kapsovitým ošněrovaným bočním otvorem. Košile byla u krku upjatá a úzce vyšitá. Červená vesta (bruclek) měla žluté střapce a vpředu hustou řadu velkých olověných knoflíků. Nosily se krátké kabátce (župky) a na hlavě vysoký klobouk (širáň) s aksamitovými šňůrami a pentlemi. K svátečnímu obleku patřily vyleštěné holínky. Ženský kroj se podobal slezskému kroji. Nejparádnější sukně (šorec) byla tzv. kromraška, červená skládaná sukně s modrým lemem u kraje. Mezulánka byla skládaná zelená sukně s modrým lemem. Stálou součástí ženského oděvu byla různobarevná zdobená kordulka, opatřena oušky, která se stahovala na prsou pentlí, obvykle červenou s květy. Nosila se také leknica s modrým pruhem u spodu a s nízkým, někdy i červeným, živůtkem. Vpředu se opásala skládaná sukně (kasánka), často květovaná. Na nohy se navlékaly vlněné červené, nebo pruhované punčochy a na ty se obouvaly šněrovací střevíce (jančary). V létě se nosily boty tzv. brynérky, v zimě bílá huněná kopýca, sahající do půl lýtek. Na hlavě nosily ženy šátky, buď bílé, na kraji vyšívané (štikané), nebo červené šátky (lipské), či šátky vyšívané a lemované krajkami (tkanicové). Vdané ženy měly pod šátkem ještě zoubkovaný čepec z bílého plátna. Spodní prádlo nahrazoval tzv. rubáč a přes něj se oblékaly rukávce, buď měchaté, které měly rukávy až po loket, či kosené, méně nabírané. Kolem krku se nosil nabíraný límec. V současnosti tančí v podobných krojích dětský folklorní soubor Hurčánek.
Folklorní soubor
Národopisná skupina Myslíku
Dožínky 2006
14. Nářečí Palkovický dialekt náleží do nářeční skupiny středolašského nářečí a centrální (ostravské) podskupiny. Horní
konec Palkovic a Hůrky obsahují některé prvky valašského dialektu. Dialekt Dolního konce se blíží místeckému nářečí. Některá slova jsou převzata z polštiny a němčiny. Přízvuk je na předposlední slabice, všechny slabiky jsou krátké.
15. Místní pověsti Jak přišla Králova hora ke svému jménu Od nepaměti se vypravuje o tom, že v Králově hoře je ukryt veliký poklad. Kolem zalesněné hory vede jenom jedna cesta, uzavírající se do kruhu. Královu horu obklopuje pět vesnic, takže prchající loupežníci nemohli utéct s lupem jinam něž do rozsáhlých lesů na hoře. Kdysi dávno jel tudy na koni vznešený pán z daleké, cizí země. Jeho kůň i oděv prozrazovaly, že pochází z urozeného rodu. Byl to sám král. Jeho otec byl již starý a tak měl převzít vládu. Neměl však téměř žádné schopnosti pro kralování, miloval svobodu, nenáviděl války, lidskou bídu a utrpení. Lákaly jej • 15 •
Pohled z Králové hory 50. léta
dálky a hory, proto se raději vzdal trůnu a opustil i s částí královského pokladu svou zemi. Přes pusté, válkou zničené kraje jel východním směrem dál a dál, až přejel sedmero hor a sedmero údolí. Před ním se rozprostřela nádherná malebná údolí a obdělaná pole, vše lemoval věnec modravých hor. Král si chtěl odpočinout a tak sundal poklad z koně a ustlal si na zemi. Zdál se mu sen, v němž viděl, jak se před ním otevřela hora a ze skály vystoupila spanilá dívka, zahalená jen průsvitným obláčkem, jejíž zlaté vlasy jí spadaly až na ramena. Dala králi napít vody z podzemního pramene a od té doby bylo mezi nimi nepřerušitelné pouto. Poklady král uložil v hoře pod ochranu její vládkyně. Ráno našli krále, jak spí u svého pokladu a je na rukou i nohou spoután věncovím uvitým z lesního kvítí. Zůstal u pastýřů ovcí a štědře je podaroval zlaťáky. Zelenou horu, která se tyčila do nebes nad kolibami, pojmenoval Králova hora. Žil dlouhá léta v bratrství s pastýři ovcí a jejich ženami; zemřel ve vysokém věku. Místo věčného odpočinku pro něj našla Hanýžka, se kterou se poprvé potkal před lety. Ovčáci narazili při kopání králova hrobu na veliký kámen, když jej zvedli, uviděli pod ním královskou korunu. Položili ji na hlavu zemřelému králi a uložili jej do hrobu. Hrob obložili zimostrázem a v místě hlavy mu zasadili bílou šípkovou růži. Později na králově hrobě vyrostly tři mohutné duby, pod kterými prý sní svůj věčný sen. Pověst o Štandlu Na severním svahu Štandlu stávala velká skála; dnes z ní zbyl jen malý kousek. Kdysi byl na skále k přečtení nápis: „Černá paní Barbora“. Pod skálou má být zasypaná jeskyně, ve které se ukrývala uprchlá mladá černovlasá jeptiška. Svedl ji hukvaldský hradní hejtman, rytíř Harasovský. Zde se milenci scházeli. Jeptiška hořce litovala porušení řeholního slibu a když pro ni hejtman jel, aby si ji odvedl na hrad, strhla se strašná bouře a za rachocení skal jeskyně zmizela. Ještě dlouho slyšeli jeptišku naříkat v podzemí. Pověst o hastrmanovi Hastrman chodil často do blízkého mlýna oblečen jako myslivec a ze šosů mu kapala voda. Bydlel v „Bezedňáku“, v hluboké tůni. Proměňoval se ve zvířata a věci, aby oklamal lidi. Jednou se pásl na louce u „Bezedňáku“ kůň. Jeden odvážný mladík na něj vyskočil, že se projede. Kůň však jeho rozkazy neposlouchal, běhal v trní, až mládenci roztrhal šaty. Konečně mladík celý potlučený spadl z koně. Ten skočil do tůně, proměnil se ve vodníka a chechtal se mládenci.
16. Osobnosti Šebestián Vrána Šebestián Vrána, učitel v Palkovicích, se narodil ve Frýdku 27. prosince 1803 na „staré“ neboli Těšínské cestě. Vrána začal svou učitelskou dráhu v Dobré u Frýdku, poté byl přeložen do Staré Bělé u Ostravy. Jako provizor pobyl krátce v Kozlovicích (1822–1827) a jako samostatný učitel byl ustanoven v Trnávce u Příbora (1827–1829). Od roku 1829 učil na škole v Palkovicích, kde působil jako rektor až do roku 1865. Vrána rozvinul v Palkovicích nejen své záměry v rámci školní výchovy, ale také jako hudebník. Velké porozumění našel u kněze Klimenta Tvrdého a u držitele dědičného fojtství Filipa Zlého. S jejich pomocí zřídil hudebně-pěvecký sbor, který zpíval na kostelním kůru, ale také nacvičoval národní písně. Vrána hrál dobře na varhany, housle, flétnu a ovládal i další hudební nástroje. Pro pohřební obřady přeložil do češtiny latinské náboženské písně a opatřoval je vlastními nápěvy. Ty pak přehrával na varhanách a učil mládež zpěvu. Tak se šířily v obci i kraji. Svou hudební a skladatelskou činností se rektor Vrána řadí k tradici českých kantorů – muzikantů 18. století a první poloviny 19. století. Do češtiny také přeložil z latiny jitřní mši k Božímu narození, která se sloužila o Vánocích roku 1848, 1849 a 1850. S příchodem kněze Karla Kittricha, přítele latiny, v roce 1850 však jitřní mše v Palkovicích skončily. Učitel Vrána vynikal také jako znamenitý tenorista a jeho pěvecký sbor měl v té době 27 účinkujících. Jako vášnivý milovník české knihy a šiřitel dobové literatury (např. Písmo svaté, Život Ježíše Krista a P. Marie, Život všech svatých), učil Vrána palkovické spoluobčany číst a vybízel je ke čtení poučných a vlastivědných spisů. Na jeho popud spojilo se několik občanů k odebírání knih z brněnského „Cyrilometodějského dědictví“ a „Dědictví svatojánského“ v Praze. Vrána byl činný také jako spisovatel. Od roku 1848 se zabýval sepisováním knihy O dějinách církve katolické. Kniha nebyla vydána za jeho života, ale až v roce 1901 jeho synem Karlem Vránou. Ten k ní také připojil autorův stručný životopis. Šebestián Vrána zemřel v Palkovicích 17. února 1865 ve věku 62 let. • 16 •
Metoděj Kubáň Msgre. Metoděj Kubáň se narodil 18. září 1885 v Horní Bečvě jako prvorozený syn půlpasekáře Josefa Kubáně (1845–1909) a jeho manželky Anny, rozené Kožušníkové (1861–1924). V r. 1895 nastoupil Kubáň na gymnázium v Místku a v r. 1904 začal studovat teologickou fakultu v Olomouci. Svou první mši, tzv. primici, Metoděj Kubáň konal v klášterním kostele sv. Kateřiny v Olomouci dne 6. července 1908. Po vysvěcení byl poslán jako kooperátor do německého prostředí Horního Města u Rýmařova. V období 1. světové války byl Metoděj Kubáň jako mladý kněz uznán způsobilým vojenské služby a odeslán k polním vojenským nemocnicím na několik front. Nejdéle pobyl v Albánii, kde ve dne v noci (jako duchovní i jako ošetřovatel) pomáhal stovkám vojáků a přitom obstarával administrativní práce. Mimořádný vztah prokázal k Slovensku, když v roce 1919 vstoupil do svazku československé armády a začal působit jako duchovní správce vojenské posádky v Žilině. Jako římskokatolický vojenský duchovní procházel i dalšími posádkami na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V roce 1929 byl Metoděj Kubáň ustanoven knězem ve vojenském posádkovém kostele v Josefově v Čechách, kde působil jako duchovní podplukovník až do roku 1934. Zde rozvinul svou dobročinnost všemi směry. Jeho přičiněním byla opravena vojenská nemocnice v Josefově; vojínům poskytoval vzdělání, snažil se jim ulehčit službu. V únoru 1935 se stal přednostou oddělení vojenské duchovní správy při Ministerstvu národní obrany v Praze. Za pomoci spolupracovníků, zejména duchovního podplukovníka Janáka, byly v krátkém čase vypracovány a vydány služební předpisy vojenské duchovní služby, upraveny záležitosti všech vyznání, zřízeny kurzy pro vojenské duchovní i v sanitní službě a pietně upraveny všechny vojenské hřbitovy. V roce 1938 M. Kubáně prezident Beneš svým dekretem povýšil do vojenské hodnosti generála duchovní služby u československé armády. Papežem byl poctěn hodnosti papežského preláta a arcibiskupem kardinálem Kašparem byl jmenován generálním vikářem Metoděj Kubáň československé branné moci. M. Kubáň byl ministerským radou a bydlel v Praze. Do Palkovic dojížděl často i nadále, neboť zde zdědil domek po zemřelé matce. Domek nechal v roce 1932 přestavět a velmi rád zde trávil prázdniny. Jako vysoký duchovní hodnostář se stal významným pomocníkem a mecenášem duchovní správy zdejšího kostela. Často zde sloužil mše a kostelu daroval svá nejlepší bohoslužebná roucha. V roce 1939 vysvětil ve zdejším kostele nové varhany. Nejednou se s přáteli a básníkem Petrem Bezručem v době dovolené procházel po Beskydách a Valašsku. V srpnu 1940, krátce před svým zatčením, pobýval na Bílém Kříži. Od počátku okupace pracoval Metoděj Kubáň v domácím odboji a nebál se projevovat své protinacistické postoje. Na základě udání německého kněze Josefa Hassana byl Metoděj Kubáň 27. srpna 1940 zatčen gestapem a odsouzen do káznice v Budyšíně a následně převezen do koncentračního tábora v Dachau. Na následky nelidského nacistického zacházení a týrání Metoděj Kubáň dne 5. 3. 1942 zemřel ve věku nedožitých 57 let. Je pohřben na hřbitově v Palkovicích. Adolf Brázda Učitel Adolf Brázda se narodil 28. 10. 1886 v Jezernici. V letech 1901–1905 studoval učitelský ústav v Příboře. Od září r. 1905 působil v Palkovicích jako učitel. V r. 1914 byl zvolen starostou Sokola a tuto funkci vykonával přes 30 let. Dne 15. 12. 1926 se stal řídícím učitelem palkovické školy, kde nepřetržitě pracoval až do odchodu do výslužby. Od ledna 1929 do srpna 1933 byl starostou obce. Za jeho působení bylo provedeno mj. rozšíření okresní silnice, upraveno obecní návsí, zřízeno letní koupaliště a obec přídělem získala les Rovňa a Rozsůšky. Vykonával řadu funkcí, byl předsedou místní osvětové komise, předsedou duchovní rady, zastával funkci v místní Kampeličce, byl předsedou odboru Národní jednoty, dlouholetým důvěrníkem okresní péče o mládež a členem předsednictva, předsedou okresního sdružení republikánských úředníků a učitelů, členem v okresním hospodářském spolku atd. Zemřel 17. 7. 1971 ve věku 85 let.
Adolf Brázda
Václav Volný Václav Volný se narodil 3. března 1889 na rolnické usedlosti čp. 57 v Palkovicích. Otec František založil v obci Vodní družstvo I. a také se zasloužil o to, že do r. 1908 byla část pozemků meliorována a značná část odvodněna. V. Volný, který po ukončení školy v Palkovicích převzal hospodářství, studoval na gymnáziu v Místku a pak na zemědělské škole v Opavě. Za první světové války byl odveden na frontu. Po návratu a otcově smrti se ujal hospodaření na rodinné usedlosti. V roce 1919 byl zvolen starostou obce. Volný byl členem mnoha hospodářských, finančních a politických institucí. Václav Volný se přátelil s Petrem Bezručem, kterému také postavil srub na Ostravici. Poskytl podporu i pronásledovaným polským politikům – Wincenty Witosovi, generálu Wladislawu Sikorskému, generálu Jósefu Hallerovi, W. Tempekovi, W. Korfantymu, K. Popielovi a dalším. V roce 1938 byl Václav Volný • 17 •
Václav Volný
odvlečen do Těšína polsko-německými bojůvkáři, kteří ho surově zbili a jen díky lékařům si zachránil život. Ještě téhož roku se již zúčastnil slavnostního odhalení pomníků T. G. Masaryka a Antonína Švehly. V 30.–40. letech 20. století byl Václav Volný zvolen místopředsedou Družstva pro postavení Národního domu v Místku a v novém útvaru politických stran zaujímal význačné místo jako okresní důvěrník zemědělské skupiny při W. Witos (uprostřed), státní straně Národní jednoty. V době 2. světové války, starosta Václav Volný (vpravo) 1938 od 10. 8. 1942 do 29. 9. 1943, byl Václav Volný vězněn ve Vratislavi a v závěru války, v důsledku válečných událostí byl v Palkovicích 4. května 1945 německými vojáky v Zátopkově lomu na Myslíku zavražděn. Zemřel ve věku 56 let. Dne 8. května 1945 mu byl, stejně jako i dalším zastřeleným občanům, uspořádán národní pohřeb.
Jenovefa Slípková Lidová vypravěčka a folkloristka Jenovefa Slípková, rozená Pustková, se narodila 5. srpna 1901 v Kozlovicích. Vychodila obecnou školu v Kozlovicích, oblíbila si život na venkově, ráda tančila staré lidové tance z lašsko-valašského pomezí. Ty ji okouzlily natolik, že jim později věnovala podstatnou část své životní zájmové činnosti. Slípková napsala množství článků ze života zdejšího lidu a její práce byly zveřejňovány v okresních i krajských novinách. Psala také lidové vyprávěnky; mnohé z nich byly vysílány ostravským rozhlasem, s nímž byla v úzkém kontaktu. Slípková iniciovala založení národopisných skupin v Kozlovicích, ve Lhotce a posléze v Myslíku. Učila lidové tance v pionýrských skupinách na ZDŠ v Kozlovicích a Tiché. Z mnoha soutěžních klání si odnesla četná uznání a diplomy. Poslední léta žila v Rožnově pod Radhoštěm, kde 17. října 1971, ve svých 70 letech zemřela.
Jenovefa Slípková
Boleslav Ivánek Boleslav Ivánek se narodil 3. června 1917 v Palkovicích (čp. 152). Po absolvování povinné školní docházky nastoupil na Učitelský ústav do Bratislavy a po jeho úspěšném absolvování se stal učitelem. V roce 1938 byl Ministerstvem školství v Praze ustanoven jako učitel na české zahraniční škole v Rumunsku. Vyučoval v obcích Nadlac a Eibenthal. Odtud se na výzvu německých úřadů po okupaci Československa domu nevrátil, ale spolu s ostatními kolegy nastoupil jako aktivní voják československých zahraničních jednotek na Středním východě pod britským velením. Byl jedním z obránců legendárního Tobruku, později bojoval v Anglii a létal jako navigátor u 311. bombardovací perutě na strojích Liberator. Zážitky z odbojové činnosti za 2. světové války zpracoval v knize Vzpomínky příslušníků čs. Zahraniční armády – západ z okresu Frýdek-Místek na léta 1939–1945 (Frýdek-Místek: Český svaz protifašistických bojovníků, 1988). V únoru 1948 byla moc Boleslav Ivánek v Československu převzata komunistickou stranou a docházelo k represím přímých účastníků, především západního odboje. Ivánek se musel vzdát učitelského povolání a v roce 1951 byl bez zdůvodnění přeřazen do výroby ve Válcovnách plechu ve Frýdku-Místku. Od roku 1957 pracoval jako technik v Hutních montážích Ostrava a Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Dne 5. července 2003 Boleslav Ivánek zemřel ve věku 86 let. Anděla Petrová Anděla Petrová, rozená Vintrochová, se narodila 6. března 1924 v Myslíku, kde žila v domku po rodičích (čp. 46). Už ve škole se pokoušela skládat verše a ráda zpívala. V myslíkovském národopisném souboru, jehož byla členkou, se pokusila o vlastní tvorbu a první písnička „Myslíku, Myslíku“ patřila rodišti. Pak následovaly další písničky. Za píseň „Za dědinu lán žita“ získala ve Strážnici v roce 1959 třetí cenu. Národopisný soubor neměl vlastní hudbu, k tanci hrávala kozlovická dechovka S. Hrnčárka, a tak se soubor rozpadl. Skládat písničky nepřestala a začala si jejich nápěv nahrávat na magnetofonové pásky. Konečně v roce 1998 za pomoci Augustina Drabiny z Frýdku-Místku sestavila zpěvník „Pěsničky od Myslíka a okolí“, ve kterém je padesát myslíkovských písniček, které si pamatovala z dětství. Kromě skládání písní se však Anděla Petrová zabývala i tvorbou básní a psaním příběhů ze života. V roce 1998 zpracovala útlý svazeček „Hukvaldy“, ve kterém se verši i vzpomínkami vrátila k symbolu našeho kraje. Zásluhou kulturního sdružení Bezručův kraj vyšel v roce 1998 v edici Beskydské monografie svazek „Z pod Královy hory“, kde ve svých básních a povídkách popisuje okolí bájné myslíkovské hory. V roce 1999 vyšla útlá knížečka s názvem „Stryk TUDYJA a jeho příhody“, ve které líčí osudy známého myslíkovského/palkovického občana Františka Žídka. Anděla Petrová zemřela Anděla Petrová 17. září 2000 ve věku 76 let. • 18 •
17. Palkovické Hůrky Přírodní rezervace Palkovické Hůrky (od r. 1969) se rozkládá na výměře 34,93 ha. Leží na katastrech obcí
Palkovice, Rychaltice, Chlebovice, Fryčovice a Sklenov v nadmořských výškách 441–613 metrů. Členité porosty tvoří lipové a vlhké bučiny svazu Fagion. Jedná se o jeden z nejzachovalejších zbytků přírodního lesa v oblasti bukového vegetačního stupně Podbeskydského regionu. Převládající zdejší dřevinou je buk, smrk ztepilý, méně jedle, javor, jasan, lípa a modřín. V bukových porostech hnízdí lejsek malý a holub doupňák. Palkovické Hůrky obývá také izolovaná populace rejska horského. Tato vrchovina má několik vrcholů: nejvyšší vrchol Kubánkov (661 m), Babí hora (620 m), Kabátice s rozhlednou pod vrcholem (601 m), Ostružná (616 m), Holý vrch (631 m), Bačův kopec (537 m), Kožná (505 m), Hradisko (507 m). Pro myslíkovské území se užívá název Myslíkovské Hůrky nebo Myslíkovské vrchy. Na Palkovických Hůrkách se také salašovalo, což dosvědčuje několik místních názvů. V Palkovicích jsou to Kolibiska (název pro pozemek, kde stály koliby), Králova hora (612 m), na katastru Palkovic, asi 800 m severně od vrcholu je dosud užívané jméno Na Salaši. Zde salašovali podle tradice palkovičtí pasekáři na vlastním pozemku. Na kozlovické straně měli pod vrcholem koliby a později i domky s pasekami usedlíci z Kozlovic (čp. 6). Podle usedlíka Krále, který zde měl nejrozsáhlejší pozemky, dostala Králova hora jméno. Místo je protkáno mnoha pohádkami a pověstmi. V r. 1985 badatelé Pavel Kouřil a Rudolf Žáček provedli na strmém vrchu zvaném Hradisko (507 m, jeden z vedlejších vrcholů nejvyššího kopce Palkovických Hůrek, Kubánkova), archeologický průzkum, Pohled z Kubánkova r. 1990 při kterém nalezli pozůstatky drobného středověkého opevnění. Plocha tohoto opevnění má přibližně oválný tvar o rozměrech 22 m na délku a 5–7 m (nejvýše 12 m) na šířku. Vlastní skalnaté jádro je celkem malé a mohla zde stát maximálně jedna obytná stavba, zřejmě věžovitého charakteru, která byla od hřebenu oddělena příkopem vysekaným na skále, širokým asi 5 m. Pravděpodobně zde byla, s použitím stěn skalisek, založena drobná stavba – patrně velmi malý strážní hrádek. Archeologický materiál byl získán na jihovýchodní straně od vrcholu suťového kužele. Na ploše 50 x 50 x 30 cm bylo objeveno kolem stovky keramických zlomků, tři kosti a jeden hřeb, které lze rámcově datovat do 14. až počátku 15. století. Ze situování opevnění lze vyvozovat možné vztahy k hukvaldskému hradu. Existence drobného středověkého opevnění na přístupové cestě k hradu naznačuje možnost jeho využití jako strážního předsunutého stanoviště, jak napovídá jeho nepřístupná poloha. Tuto domněnku potvrzuje také místní jméno Drabovica na jihozápadním svahu Hradiska. Dráb bylo dříve jméno pro vojáka či panského dozorce a Drabovica patrně místo, kde měl dráb strážní místo.
Celkový pohled na Palkovice z Hůrek
• 19 •
