Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví
Alena Tomešová
Typologie cestovatelské prózy na přelomu 19. a 20. století
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. František Schildberger
2006
Prohlašuji, že tuto bakalářskou práci jsem napsala samostatně, pouze za pomoci pramenů uvedených v seznamu literatury a odborného vedení PhDr. Františka Schildbergra.
V Brně, 29. června 2006 2
Poděkování
Ráda bych poděkovala PhDr. Františku Schildbergrovi za rady a pomoc při psaní této práce. Můj dík patří také všem, kteří mě pomohli s technickou stránkou. 3
Typologie cestopisné prózy na přelomu 19. a 20. století Abstrakt
Na přelomu 19. a 20. století se objevuje mnoho autorů (cestovatelů), kteří své zážitky z cest publikovali. Jako příklady různého přístupu k literárnímu zpracovaní zážitků z cest jsem si zvolila Enriqua Stanka Vráze, Josefa Kořenského a Alberta Vojtěcha Friče. Tito autoři procestovali kromě jiných exotických míst světa také Jižní Ameriku a o této zemi vydali množství knih. I přesto, že všichni autoři navštívili stejný kontinent, pokud se týká knižního zpracování, každý z těchto autorů používá zcela odlišnou metodu. Enrique Stanko Vráz je představitelem „klasického“ typu cestopisu, který se vyznačuje typickými znaky cestopisné tvorby (časové údaje, toponyma, …) Josef Kořenský je reprezentantem „učitelského“ typu cestopisu, jenž své zážitky z cest interpretuje formou přednášek a konečně třetí představitel Alberto Vojtěch Frič reprezentuje „beletristický“ typ cestopisu, který je určen zejména dětským čtenářům (Strýček indián, Dlouhý lovec a Hadí ostrov) a je psán formou dobrodružných románů. Ostatní jeho knihy zčásti vykazují prvky klasického cestopisu.
4
Typology of books of travels at the turn of 19th and 20th century
Abstract At the turn of the 19th and 20th centuries there were many authors who started writing about their travel experiences and later started publishing them. In my thesis I chose Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský and Alberto Vojtěch Frič just to show an individual approach in the way they put their thoughts on paper. They travelled extensively through some exotic part of the world and also visited South America. They wrote numerous books about this continent. Despite visiting the same countries, when it comes to literature, each of them uses a different way of describing this continent. Enrique Stanko Vráz’s work is a prime example of a „classic“ type of book of travels showing some typical features of his travel writings e.g. time indication, … On the other hand Josef Kořenský represents so called „tutorial“ type. He basically writes about his journeys as if he was giving lectures on that subject. Last but not least, Alberto Vojtěch Frič represents a „fictional“ form that tends to attract younger generation. He writes adventure novels for children, e.g. Uncle Indian, Long Hunter and Snake Island. The rest of his books displays a „classic“ writing style.
5
Obsah
1. Úvod…………………………………………………………………………………2 2. Z historie cestovatelství…………………………………………………………… 3 3. Český cestopis na přelomu 19. a 20. století………………………………………..9 4. Biografie cestovatelů 4.1 Enrique Stanko Vráz………………………………………………….…………9 4.2 Josef Kořenský………………………………………………………….……...11 4.3 Alberto Vojtěch Frič…………………………………………………………...12 5. „Klasický“ typ cestopisu (Enrique Stanko Vráz)…………………………………15 5.1 Don Enrique……………………………………………………………………15 5.1.1 Jazyk a styl……………………………………………………………….15 5.2 Napříč rovníkovou Amerikou………………………………………………….16 6. „Učitelský“ typ cestopisu (Josef Kořenský)………………………………………17 6.1 Postava autora………………………………………………………………… 18 6.2 Jazyk a styl……………………………………………………………………..18 6.3 Funkce tvorby………………………………………………………………….18 7. „Beletrizovaný“ typ cestopisu (Alberto Vojtěch Frič)……………………………19 7.1 Postava autora………………………………………………………………….19 7.2 Jazyk, funkce a styl…………………………………………………………….19 7.3 Charakteristika postavy………………………………………………………...20 8. Fričův „anticestopis“ 8.1 „Červíček“……………………………………………………………………...22 8.2 Žánrové zařazení……………………………………………………………….22 8.3 Charakteristika postavy………………………………………………………...23 9. Závěr………………………………………………………………………………..26 10. Poznámky…………………………………………………………………………27 11. Literatura…………………………………………………………………………29 12. Přílohy…………………………………………………………………………….31
6
1. Úvod
Předmětem této práce je typologická komparace cestopisné tvorby tří významných cestovatelů z přelomu 19. a 20. století, Enriqua Stanka Vráze, Josefa Kořenského a Alberta Vojtěcha Friče. Tyto osobnosti procestovaly téměř celý svět, naše práce je však zaměřena na jejich cesty po Jižní Americe. Pro současníky byli všichni tři ztělesněním typu cestovatele, Čecha, tedy příslušníka malého a dlouho státně nesamostatného národa, jenž přesto proniká do celého světa. Jednalo se o osoby v kontextu české společnosti známé, vážené a vlivné. Úvodní část práce přináší jejich biografii a orientační souhrn předchozí tradice cestopisů v české literatuře. Stěžejní kapitola je věnována komparaci jejich tvorby z typologického hlediska. Tyto autory považuji za typické reprezentanty tří typů tvorby inspirované exotickými cestami v českém písemnictví své doby. Jejich přistup jsem nazvala „klasický“ (Enrique Stanko Vráz), „učitelský“ (Josef Kořenský) a konečně „beletrizovaný“ (Alberto Vojtěch Frič). Práce bude doplněna jejich bibliografií a obrázkovou přílohou pro lepší názornost.
7
2. Z historie cestovalelství
Cestování, jako lidská činnost odlišná od osídlování nových zemí především tím, že předpokládá návrat do původního bydliště a je výrazně individuální, má prastarou tradici.
1)
O cestopisu
2)
jako literárním žánru se začíná hovořit až ve čtrnáctém století. Je
samozřejmé, že i v dřívějších dobách se lidé o cestování a poznávání cizích zemí velice zajímali. Mnohé informace o těchto zemích hledali nejen v bibli, ale čerpali rovněž z cestopisných vložek v kronikách – zejména latinských, později v přeložených kronikách a také v původních kronikách českých. Kromě kronik, které byly velkým zdrojem informací, se v Čechách objevovaly i latinské rukopisy popisů cest do Svaté země z 12., 13. a 14. století. Čtrnácté století zaznamenalo velký přínos pro českou cestopisnou kulturu, neboť kolem roku 1400 přeložil Vavřinec z Březové pro potřeby královského dvora německou úpravu tzv. Mandevilla. Jedná se o cestopis, který napsal lutyšský lékař Jean de Bourqoiqne pod jménem anglického rytíře Johna Mandevilla. Cestopis byl u nás velmi oblíben, roku 1510 byl rozšířen v mnoha rukopisných opisech a později ještě mnohokrát vydán tiskem. Současně s tímto cestopisem vznikl z latiny překlad cestopisu Milion, jehož autorem byl benátský obchodník Marco Polo. Tento cestopis však v Čechách příliš velký zájem nevzbudil. Oba tyto cestopisy se na literární „scéně“ objevují v době, která cestopisné literatuře moc nepřeje. Více než světské a zábavné žánry, k nimž samozřejmě patřil i cestopis, se upřednostňovaly v době husitské žánry orální (kázání, monologické a dialogické veršované skladby, náboženská a bojová píseň a další žánry). Pokud se týká vlastních cest Čechů do zahraničí, nemůžeme přesně určit dobu, kdy se začalo cestovat. Jednalo se zejména o cesty z důvodů praktických – cestovalo se především za řemeslem, obchodem, žoldem, ale také za studiem. Studovalo se mimo jiné na univerzitách v Paříži, Oxfordu, Římě, Kolíně nad Rýnem. Studium v zahraničí se však týkalo pouze zámožných společenských vrstev. Před vynalezením knihtisku v roce 1453 byly cestopisy psány a ručně opisovány. První dva české cestopisy – Jaroslavův (2. pol. 15. stol., tiskem vydán Františkem Palackým až v roce 1827) a Šaškův – zůstaly v rukopise. První zmíněný cestopis Deník panoše Jaroslava (60. léta 15. stol., novodobý název) souvisí s mírovými iniciativami Jiřího z Poděbrad a jeho snahou vymanit se z politické izolace. Jedná se o záznam z cesty k francouzskému králi Ludvíku XI. Druhým, literárně významnějším cestopisem 8
(žánrově se přibližuje memoáru), je Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Pochází od Václava Šaška z Bířkova, jenž se účastnil diplomatického poselství Lva z Rožmitálu, které se na cestu vydalo v době křižáckých tažení proti kacířským Čechům v letech 1464 – 1467. Od ostatních cestopisů (spolu s Bedřichem Donínem – o něm viz dále) se liší tím, že svá líčení zaměřují na oblasti (ve starší české literatuře zřídka popisovaná, protože velmi častým cílem cestovatelů se stávala především Svatá země, Východ a také Egypt) střední a západní Evropy a jsou napsány až po vykonání cesty. Tuto skutečnost potvrzuje dobře promyšlená kompozice. V cestopise si všímá především chování místních lidí (tento rys je také charakteristický pro Bedřicha Donína), všímá si různých zvyků, obyčejů, oblečení lidí, všímá si i povahy cizinců (např. čím se živí, jaké jsou jejich záliby). Jeho původní zpracování se nám nedochovalo, je znám pouze latinský překlad brněnského probošta Stanislava Pavlovského ze 70. let 16. století, který se stal podkladem knihy Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa. Náš třetí cestopis – Kabátníkův – byl již roku 1539 vytištěn v Litomyšli. V úvodu tohoto cestopisu autor podává údaje o směru své cesty. Vlastní popis cesty a s tím související různé příhody začíná v Konstantinopoli. Martin Kabátník se zde jeví jako vynikající vypravěč, „soustřeďuje se především na to, co sám viděl, někdy se však musí spokojit pouze s tím, co slyšel, protože mu není dovoleno navštívit všechna místa, o něž se zajímá.“ 3) Hojně se zde uplatňuje přirovnání, které autor využívá k názornosti svých popisů poznaných míst. Tato místa se snaží přirovnat ke svému domovu. Nejprve uvádí celkovou rozlohu – Jeruzalém srovnává s Hradcem Králové, Angarie je město veliké jako Žatec, s Prahou srovnává Konstantinopol a Damašek. Pomocí přirovnání rovněž popisuje i jednotlivé objekty (klášter, palmy…). Součástí cestopisu jsou i drobné příběhy, které sám autor prožil. Je psán v ich – formě, objevuje se zde i přímá řeč, čímž autor dosahuje živosti a dynamičnosti, „slouží i k posílení věrohodnosti textu, např. když Kabátník cituje, co mu řekli obyvatelé o svém městě.“ 4) Období humanismu ještě více probudilo touhu našich cestovatelů poznat cizí země a národy. Počet cest se v tomto období výrazně rozhojňuje, což dokazuje i množství jejich literárních textů či korespondence, kterou po sobě zanechali. Jak již bylo řečeno, jednalo se v prvé řadě o cesty směřující do Itálie, po Evropě, ale i na jihovýchod a do Palestiny. Jednalo se také o poznání nejen biblických míst, ale
např. i tureckého
hospodářství, správy, vojenství. Tyto cesty byly výsadou šlechty a měšťanstva,
9
duchovenstvo se jich neúčastnilo. Cestovatelům šlo zejména o to, aby jejich cestopisy rozšiřovaly zeměpisné poznání. Stejně tak tomu bylo u Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic či Václava Vratislava z Mitrovic. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 – 1621) byl všestranným umělcem a dvořanem Rudolfa II. Roku 1608 vydal svůj cestopis pod názvem Putování aneb cesta z království Českého do města Benátek a odtud po moři do země svaté, země judské a dále do Aegypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinaj a sv. Kateřiny pusté v Arabii ležící. Harantovo putování bylo motivováno steskem po úmrtí ženy a touhou poznat kolébku křesťanství. Cestopis je značně obsáhlý, plný citátů klasiků i soudobých autorů. Časté užívaní rčení, přísloví a přirovnání svědčí o Harantově smyslu pro humor a snaze o názornost. Na druhé straně však čtenáře více poučuje než baví. Cestopis znovu vyšel roku 1668 ve dvou dílech, do němčiny jej roku 1638 přeložil Harantův bratr Jan Jiří; jeho syn Krištof Vilém vydal spis v roce 1678 v Norinberku. Novodobé české vydání připravil v letech 1854 – 56 Karel Jaromír Erben. Václav Vratislav z Mitrovic (1576 – 1635) napsal dílo Příběhy Václava Vratislava z Mitrovic…, v němž líčí zážitky z diplomatické mise do Turecka v letech 1591 - 1595. Za jeho života však nebyly vydány, o vydání se pokusil v roce 1624 jeho vnuk hrabě Václav Hynek Vratislav. Příběhy rozdělil do čtyř knih.V první knize je zachycena cesta z Vídně do Cařihradu. Od ostatních částí se liší tím, že se svým charakterem blíží k žánru memoárů. Jejich rysem je čtivost a populárnost. Je zde podrobně zachycen každý den cesty s udáním data, místa a denního programu. Druhá jeho kniha zachycuje život ve městě, čtenáře seznamuje s Konstantinopolí. Třetí část popisuje jeho zajetí, čtvrtá pak propuštění na svobodu a návrat domů. Příběhy bývají žánrově řazeny mezi cestopisy. „Autorův záměr spočíval v tom, aby na vlastní oči podobně jako Kryštof Harant poznal zemi, města a život v nich. Do cestopisu zařazoval úvahy o oblékání, náboženství, mravech, jídle i o právních a vojenských záležitostech.“
5)
Bezprostředně
popisuje vše, co sám zažil a viděl na vlastní oči. Dalším významným cestovatelem, který se podílel na obohacení literární scény v době humanismu a renesance, byl bezpochyby Oldřich Prefát z Vlkanova (1523 – 1565). Tento matematik a fyzik je autorem cestopisu s názvem Cesta z Prahy do Benátek vydaného v 60. letech 16. století. Jeho snem bylo poznat nejen Benátky, ale také Krétu, Kypr či Palestinu. Kniha vykazuje četné prvky dokumentárnosti. Autor se především spoléhá na svůj zrak a své smysly. Dojem autentičnosti zvyšuje užití první
10
osoby singuláru i plurálu. Uplatňují se zde slova cizího původu, která jsou z hlediska frekvence velmi častá. Bedřich Donín (asi 1574 – 1634) byl velmi vzdělaný muž, studoval na cizích univerzitách. O jeho vynikajícím vzdělání svědčí i ta skutečnost, že cituje autory v latině, ale také v italštině. Ve svém cestopise zachycuje celkem čtyři cesty, které podnikl v letech 1588 – 1608. Jedná se o cestu do Uher, do Bavorska, dvě cesty do Itálie, přičemž poslední označil jako Loretánskou pouť. „Jeho cestopis vychází z řady odborných prací, které Donín nejmenuje, v líčeních však projevuje zasvěcenost do problematiky, jeho cestopis je „poučený, ale nepřeučený“, jak jej ostatně charakterizoval A. Grund, „je psán zábavně, ale nehledá čtenářskou přitažlivost v pestrosti příhod, spíše v rozmanitém a pozorném líčení prostředí.“
6)
Pokud se týká
jazykové stránky, hojně využívá cizích slov a středočeského dialektu. V sedmnáctém století je cestopisná tvorba přerušena, příčinou této pauzy je třicetiletá válka trvající od roku 1618 do roku 1648. V sedmnáctém a osmnáctém století se dostávají s misionářským záměrem do nejrůznějších zemí světa čeští jezuité (z dnešního hlediska je z nich nejznámější botanik Jiří Josef Camel). Znovu se cestopis objevuje v podobě literární až počátkem národního obrození u Matěje Miloty Zdirada Poláka (1788 – 1856), jenž se účastnil tažení rakouských vojsk do Itálie. Podílel se na vykopávkách v Pompejích a stal se prvním českým znalcem a vykladačem antických nápisů. Díky tomuto zážitku napsal své stěžejní dílo Cesta do Itálie, které bylo velkou inspirací pro další cestopisy. V devatenáctém století se cestopis stává běžnou součástí života. K vysněným cílům našich cestovatelů patřila nejen Itálie, Francie, Egypt či Palestina, ale také Amerika, která byla také cílem vystěhovalců. Mezi další významné cestovatele, pro které bylo cestování velkou zálibou a kteří své zážitky zachycovali v cestopisech, řadíme Jana Nerudu, Vítězslava Hálka, Svatopluka Čecha, Jana Kollára, Karla Havlíčka Borovského, Boženu Němcovou, Josefa Václava Sládka či Josefa Holečka. Devatenácté století bylo dobou, kdy rovněž nastává zlom v dosavadním chápání objevitelských cest. Do popředí se dostává hledání nových zdrojů surovin, přírodních materiálů a levných pracovních sil, které kromě jiného způsobilo zaplnění dosavadních prázdných míst na mapě světa. Důsledkem tohoto procesu bylo rozdělení světa na řadu koloniálních území v Asii a především Africe.
11
Největší pozornost evropských cestovatelů se soustřeďovala na africké vnitrozemí. Jedním z nejvýznamnějších cestovatelů po Africe byl např. Skot David Livingstone (1813 – 1873). K českým cestovatelům tohoto století řadíme Antonína Steckera (1855 – 1888), Bedřicha Machulku (1875 – 1954) nebo významného českého lékaře Emila Holuba (1847 – 1902), který v letech 1883 – 1887 zčásti zmapoval do té doby neznámou oblast mezi jezerem Bangweolo a řekou Zambezi. Na přelomu století byla prozkoumána téměř celá Afrika. Brzy po vzniku Spojených států amerických se objevil zájem o prozkoumání rozsáhlých oblastí ve středu a na západě Severní Ameriky. Cestovatelé jako Henry Schoolcraft, John Charles Remont, John Ross či Aleš Hrdlička (1869 – 1943) se o tento kontinent velmi zajímali. Cílem cestovatelů nebyla pouze Severní Amerika, ale také Amerika Jižní. Mezi české cestovatele, respektive cestovatele, kteří se narodili v Čechách, ale poté žili v zahraničí, řadíme pražské univerzitní profesory, jako byli Johann Christian Mikan (1769 – 1884) a Jan Křtitel Emanuel Pohl (1782 – 1834), kteří v oblasti Ria de Janeira zkoumali tamější přírodu. K poznání jihoamerické přírody, zejména květeny, přispěli také čeští badatelé Benedikt Roezl (1824 – 1885) a Alberto Vojtěch Frič (viz kapitolu 4.3). I přesto, že se průzkum Austrálie (a přilehlých ostrovů) jakožto rozlohou nejmenšího kontinentu na Zemi stal výhradně britskou záležitostí, na jejím objevu mají určitý podíl i čeští cestovatelé a badatelé Alois Topič (1852 – 1927), Josef Polák (1844 – 1899), Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928), Enrique Stanko Vráz či Josef Kořenský ( viz kapitolu 4.1 a 4.2). Ve většině evropských zemích devatenáctého století vznikly univerzitní katedry geografie - nejprve v Paříži, poté Berlíně, Curychu, Moskvě… V Praze se stal v roce 1872 prvním profesorem geografie Donys Grün, jako první z Čechů získal stolici zeměpisu Jan Palacký (1885 jako mimořádný, od roku 1891 jako řádný profesor). Během devatenáctého století rovněž vznikla většina geografických společností, např. pařížská Societé de Géographie (1821), londýnská Royal Geographical Society (1830) a další. I přímý předchůdce naší České geografické společnosti, Česká společnost zeměvědná, byl založen ještě před koncem století, a to v roce 1894. Mezinárodním fórem geografů se staly světové geografické kongresy, z nichž první proběhl v srpnu 1871 v Antverpách. Kongresy se konaly nepravidelně ve dvou až osmiletých intervalech, jako poslední před první světovou válkou proběhl desátý mezinárodní 12
geografický kongres v Římě roku 1913. Z českých geografů se jich nejvíce účastnili Jindřich Metelka (1854 – 1921), Jan Křtitel Kašpar Palacký (1830 – 1908) nebo již zmíněný Jiří Viktor Daneš. Obdobně začaly vycházet i zeměpisné časopisy, např. Journal of the Royal Geograpghic Society (od 1832), na konci století vyšlo i první číslo National Geographic Magazine (1892) a od roku 1895 vycházel i český Sborník České společnosti zeměvědné.
13
3. Český cestopis na přelomu 19. a 20. století
Na přelomu 19. a 20. století se objevuje velké množství literatury inspirované exotickými cestami, která nevychází pouze ze zážitků autora, ale přináší různou míru beletrizace. Především se těší velké oblibě dobrodružné příběhy, překlady a původní díla, která byla psána či výrazně ovlivněna exotickým prostředím. Nešlo pouze o četbu mládeže, cestopisné knihy s oblibou četli i dospělí. Mnoho čtenářů mělo v oblibě povídky A. B. Šťastného, které vycházely v sešitech. Nejvýraznější evropskou postavou této tvorby se stal Karl May (v českých vydáních Karel), jenž je v českém prostředí hojně vydávaný a o přivlastnění jeho českým prostředím se zasloužily i původní české ilustrace (Zdeněk Burian). Karl May své příběhy situoval do Severní Ameriky, Balkán a Blízký východ. Beletrie cestovatelů, tj. lidí, kteří daná prostředí poznali osobně, stojí ve zřetelné opozici vůči textům opírající se pouze o zeměpisné knihy. Cestovatelé i ve fabulovaných příbězích zdůrazňují svoji osobní znalost prostředí, tedy nejen přírody, ale i jazyků a lidských vztahů. Se všemi těmito fakty se setkáváme právě v tvorbě již zmíněných cestovatelů Enriqua Stanka Vráze, Josefa Kořenského a Alberta Vojtěcha Friče.
4. Biografie cestovatelů
4.1 ENRIQUE STANKO VRÁZ
Významný dobrodruh a cestovatel Enrique Stanko Vráz se narodil 18. dubna 1860. Místo jeho narození je však až dosud zahaleno tajemstvím. V publikacích lze běžně nalézt, že jeho rodným místem je Trnovo v Bulharsku. Sám E. S. Vráz později ještě přidal Caracas ve Venezuele a Chicago v Americe, „v českých archivech je u jeho jména vždy uvedena poznámka: domovský list dodá později.“ 7) Bohužel svůj rodný list nikdy nedodal. Další záhadou jsou Vrázova křestní jména a příjmení. Jestliže lze oslovení „Don Enrique“ (které získal při pobytu ve Španělsku) přirovnat k českému jménu Jindřich nebo německému Heinrich, pak Stanko Vráz evidentně odkazuje na pseudonym přijatý 14
podle slovinského básníka, překladatele, který přeložil Zelenohorský a Královédvorský rukopis
a
účastnil
se
pražského
Slovanského
sjezdu
roku
1848.
Jedna
z nejpravděpodobnějších teorií také činí E. S. Vráze hrabětem Kolovratem, jehož šlechtický otec měl pracovat ve službách cizího státu. Jeho matka prý byla česká vlastenka, po které zdědil nejen znalost českého jazyka, ale také lásku k zemi. Enrique Stanko Vráz studoval kadetní školu a později bojoval v balkánské válce proti Turkům v bitvě u Plevna, kde byli Turci poraženi. Roku 1880 opustil Evropu a přes Španělsko se vydal do Afriky. V přestrojení za Araba nebo chudého žida se pokusil dostat z Maroka do bájného Timbuktu ležícího uprostřed Sahary. Druhý pokus o dosažení tohoto města uskutečnil o tři roky později. Tento pokus se opět nezdařil, neboť ho na cestě zastihla malárie. V roce 1885 podnikal cesty od Zlatého pobřeží (dnešní stát Ghana) směrem do vnitrozemí. Sídlil v Akkře, Kumasi a Addahu. Opět ho ale přepadla malárie, a tak byl nucen s výzkumem skončit. Odhaduje se, že za prvních pět let strávených v Africe nasbíral 15 000 kusů hmyzu, 2 000 ptáků a přes 3 000 kusů jiných přírodnin. Část svých úlovků věnoval jako dar Národnímu muzeu v Praze. V roce 1890 se po roční pauze na Kanárských ostrovech rozhodl, že vyrazí na cestu napříč rovníkovou Amerikou. Společnost mu dělali polský kníže Adam Woroniecki, s nímž se Vráz na Kanárských ostrovech spřátelil a Jaroslav Brázda, jeho přítel z Maroka. Tuto cestu však postihly různé problémy. Napříč rovníkovou Amerikou se po dvou letech – 23. listopadu 1892 - vydává sám bez přátel. Nejprve pluje lodí s názvem „Praha“ po řece Orinoko a Rio Negro do Manausu. Tam na něho čeká milé překvapení – dopisy a peníze za odeslané přírodniny. Finančně zajištěný zahajuje roku 1883 druhou část cesty po Amazonce, přes Andy až k Tichému oceánu. Po této výpravě se v roce 1884 vrací do Prahy, kde přednáší o svých cestách. O necelý rok později E. S. Vráz neváhá a míří do Asie. Jeho cílem se stal Hongkong, Saigon a Singapur, až se dostal k ostrovu Borneo. Navštívil prales ve vnitrozemí, setkává se s domorodými kmeny, dostává se na místa, kam ještě nikdo nevkročil a navíc „získává informace o orangutanech, hlavním zoologickém důvodu jeho výpravy. Teprve ke konci pobytu se ale dočká cenného úlovku v podobě tohoto do té doby velmi vzácného lidoopa, záhadného ´pralesního muže´.“ 8) Z Bornea plul Vráz přes Molukky na Novou Guineu. Usídlil se v Andami a čekal na příležitost k cestě do oblasti hornatého Hatamu. Po cestě lovil zvěř a sbíral vzácný hmyz.
15
Jeho poslední dobrodružná cesta vede zpět přes Siam, kde stráví měsíc a odkud se v roce 1897 vrací do Prahy. Po dvou týdnech ale Vráz odcestoval do Venezuely a poté do Ameriky, aby tam mohl přednášet, ale také aby si mohl vzít za ženu svou lásku Vlastu Geringrovou. V roce 1898 se vrací do Evropy, konkrétněji do Holandska, kde opět přednáší o výsledcích svých cest na Borneu a Nové Guineji, zatímco Vlasta zařizuje bydlení v Praze. V roce 1901 odjíždí Vráz na tři měsíce do Číny a zpět se vrací přes Rusko. Společně s Vlastou a jejich dvěma dětmi – Vlastou a Vítězslavem – střídavě žijí V Praze a v Chicagu. Po skončení první světové války je Vráz se svou rodinou už natrvalo v Čechách. Zde přednáší, píše, ale nedostává se mu žádné příležitosti k zabezpečenému dožití. Dokonce ani v Náprstkově či Národním muzeu. S těžkými depresemi umírá 20. února 1932. Vrázovo cestovatelské vyznání vyjadřuje náhrobní nápis na Olšanských hřbitovech: „Vždyť tam v dálavách světů jen a jen na vlast svoji jsem vzpomínal, po ní toužil.“
9)
4. 2 JOSEF KOŘENSKÝ
Josef Kořenský, kterému se přezdívalo „učitel cestovatelů“, byl
mimo jiné
současníkem Vrázovým, Fričovým, Holubovým. Nebyl výzkumným cestovatelem, podnikal spíše cesty rázu turistického. Jeho cestopisy jsou jakýmsi zeměpisem světa. Narodil se 26. července 1847 na Boleslavsku – v Sušně u Benátek nad Jizerou. Pocházel z rodiny mlynáře a rolníka, vystudoval reálku v Mladé Boleslavi a v letech 1865 – 67 učitelský ústav „Budeč“ v Praze. Při svém studiu si přivydělával překlady z němčiny pro Národní listy. Po dvouletém studiu působil jako učitel v Radnicích u Plzně (tam přispíval svými články do časopisu Beseda učitelská) a později i v Litoměřicích a Praze, kde se stal ředitelem školy. Již od mládí se zajímal o přírodní vědy, sbíral zkameněliny a pomáhal zoologu Antonínu Fričovi (strýci A. V. Friče) v Národním muzeu. Při svém studiu se často vydával na cesty nejprve po Evropě, poté v roce 1887 procestoval Rusko až po Ural, podíval se rovněž na Sibiř a ke břehům jezera Bajkal.
16
V letech 1893 – 94 se vydal na cestu kolem světa se svým přítelem Karlem Řezníčkem. Procestovali nejprve Ameriku. Navštívili mimo jiné Harvardskou univerzitu a tamější botanickou zahradu, o kterou pečoval Čech Vojtěch Manda. Poté zajeli do Philadelphie, Baltimoru,Washingtonu a Chicaga. V Milwaukee si vzpomněli na V. Náprstka, neboť právě zde měl před lety svou redakci a čítárnu. Dalším místem v rámci jejich cesty kolem světa bylo Japonsko. Odtud pokračovali do Číny a Hongkongu, zastavili se i na Jávě, Indickým oceánem se přeplavili na Cejlon a poté putovali do Indie. Indická část cesty směřovala do Bombaje, odkud oba cestovatelé pokračovali přes Egypt do Prahy. Na další cestu se Kořenský vydal v září roku 1900. Měl namířeno do Perthu v Austrálii, kde se chtěl setkat s Josefem Polákem (věnoval se tam zahradničení), ten však rok před příjezdem Kořenského zemřel. Po návštěvě jižní Austrálie zamířil do Melbourne, odtud na Tasmánii a Nový Zéland. Tuto cestu pak ukončil v Aucklandu, kde při té navštívil osady českých a německých vystěhovalců. Počátkem dubna 1901 byl Kořenský připraven k cestě na Jávu, dalším jeho cílem byl Singapur, Bankok a Hongkong. Koncem září už byl opět v Praze a přednášel svým studentům. O svých cestách napsal mnoho článků jak cestopisných, tak i přírodovědeckých; pronesl obrovské množství přednášek, kterými ovlivnil další vývoj cestovatelství. Nikdy se neoženil, a to nejspíše jen proto, aby se mohl věnovat cestování. „Byl klidným pozorovatelem světa po cestách již prošlapaných, výborným znalcem přírody, člověka a mnoha národů.“
10)
Ve svých knihách nelíčí pouze jednotlivé cesty, ale někdy jen
některé z nich. Jiné knihy jsou souborem líčení různých míst světa, další popisují jen část území, které autor navštívil. Dobrý vypravěč, vynikající učitel a milovník exotických dálek se stal autorem knih, které jsou věnovány především mládeži. Zemřel 8. října roku 1938 v Praze na Smíchově ve věku jedenadevadesáti let.
4. 3 ALBERTO VOJTĚCH FRIČ
Alberto Vojtěch Frič je významný cestovatel a dobrodruh, badatel, etnograf a botanik a především velký odborník na kaktusy a znalec jihoamerických indiánů. 17
Narodil se 8. září 1882 jako syn známého zemského advokáta a městského radního Vojtěcha Friče. Matka pocházela z bohaté rodiny v Roudnici. Jeho strýcové – Josef Václav Frič (revolucionář a básník), Václav Frič (majitel obchodu s přírodními surovinami), Antonín Frič (zoolog a ředitel Národního muzea) byli také významnými osobnostmi. Také bratři Josef
a Jan Fričovi (synovci A. F. Friče) byli velkými
obdivovateli astronomie. Po bratrově smrti zakládá Jan v roce 1898 hvězdárnu u města Ondřejova. Již od mládí byl A. V. Frič velmi okouzlen kaktusy a toto zaujetí se stalo určujícím faktorem pro jeho budoucnost. Jeho učitelem byl František Seitz, který vlastnil jednu z nejvýznamnějších sbírek kaktusů v Evropě. Fričovým velkým snem bylo procestovat a probádat oblast tropických rostlin (především kaktusů), kterou byla Jižní Amerika – Brazílie. I přes matčiny námitky mu první cestu do Brazílie zaplatil otec, který doufal, že se z podobných plánů vyléčí. Opak byl pravdou. V roce 1901 zamířil do Brazílie na území Mato Grossa splnit si svůj sen. Po návratu do Prahy uspořádal úspěšné přednášky a současně se připravoval na novou výpravu. Jeho dalším cílem byla v letech 1903 - 1904 opět Jižní Amerika, tentokrát Argentina a indiánská území v dnešní Paraguayi. Z Paraguaye se vydal proti proudu řeky Pilcomaya do Bolívie. Tato expedice se zdařila, získala mu v Jižní Americe dobrou pověst, ale poznamenala ho malárií. Během svého života se do Jižní Ameriky vydal osmkrát (s přestávkami od roku 1901 do roku 1912). Během těchto cest se dostal i do indiánských osad. Žil mimo jiné mezi indiány kmene Toba, Karaim, Boróro, Angaité, Pilagá a Chamacoco. Žil s nimi, studoval jejich zvyky, nafotografoval tisíce snímků, sestavoval slovníky jejich jazyků. V roce 1904 se v indiánském kmeni Chamacoco sblížil s mladičkou dívkou jménem Loray, která se stala jeho ženou. Zanedlouho jí však opustil a vrátil se do Prahy. V následujících letech se však do Paraguaye vrátil ještě několikrát. Je pravděpodobné, ne však jisté, že potkal svou malou dcerku Hermínu (v současné době stále ještě žije a je jí sto let). Spekuluje se o tom, že ještě předtím, než se Frič vrátil zpět do Prahy, požádal svého přítele náčelníka Magpiotu, aby se o Hermínu postaral. Rodina doni Hermíny dnes čítá na 160 lidí – bratranců a neteří, jejich dětí a vnuků. O její existenci se Fričova česká rodina dozvěděla až téměř po sto letech. O tuto početnou rodinu, používající jméno Fric, se od roku 2000 začali zajímat dva filmaři pocházející z Čech, a to Alice Růžičková a Martin Čihák, kteří kmen Chamacoco navštívili. Díky organizaci New Tribes Mission se poté podařilo setkat se s panem Rodolfem Ferreirou Fric, který 18
pochází z osmi dětí a je nejstarším žijícím synem Hermíny. „ ´Jsem příslušník domorodého kmene Chamacoco, ale naplňuje mě hrdostí, že v mých žilách koluje také česká krev´, napsal nejstarší syn doni Hermíny, Rodolfo, ve vlastním životopise o který jsem ho požádala. Bydlí ve vesnici Puerto Esperanza. Česky to znamená Přístav Naděje.“
11)
V roce 2002 se Yvonna Fričová se svým manželem rozhodli Puerto
Esperanzu navštívit. Byli také Rodolfem požádáni, aby informovali českou vládu o tom, že v Paraguayi žije zapomenutá indiánsko-česká komunita, která potřebuje pomoc svých krajanů, aby mohla žít na lepší úrovni. V roce 2004 bylo založeno občanské sdružení Checomacoco. Autorem tohoto názvu je sám Rodolfo a „vystihuje to ono podivuhodné česko-indiánské propojení: ´Po českém dědečkovi jsem checo´. “
12)
Toto
sdružení materiálně podporuje a zabezpečuje obyvatele vesnice. Čtyřikrát ročně jsou jim do vesnice posílány léky a rovněž chtějí této komunitě opatřit finanční prostředky na nákup obrovského stáda skotu, které by se stalo základem jejich ekonomické svéprávnosti. Po první světové válce se už nikdy Alberto Vojtěch Frič k indiánským kmenům nedostal. Oženil se v Praze s Dragou a poté se jim narodil syn Ivan. Pobýval ve vile Božince a věnoval se své zálibě – kaktusům. Sestavil tři herbáře kaktusů, zvláště jejich květů. Jeden exemplář je vystaven v Národním muzeu. V roce 1923 odjel opět do Ameriky, tentokrát již ne za indiány, ale výhradně za kaktusy. Procestoval Texas a Mexiko, odkud poslal do Evropy obrovské množství rostlin. Poté v Praze způsobil obrovský rozruch v kladném slova smyslu, neboť objevil a popsal desítky nových druhů kaktusů. Až do roku 1926 strávil v Praze, věnoval se publikování v časopisech i novinách, přednášel a také obchodoval s rostlinami. Od roku 1926 do 1929 navštívil Brazílii, Bolívii, Paraguay, Uruguay a Argentinu. Z této cesty opět dovezl obrovské množství nových druhů kaktusů, a tím ovlivnil vývoj kaktusářství. Tím se stal nejlepším světovým znalcem své doby. Název „lovec kaktusů“, který si dal Alberto Vojtěch Frič sám, se pro něho výborně hodil. Zemřel 4. prosince 1944 na tetanus, když se poranil o hřebík u králíkárny. Věděl, že indiáni léčí tetanus pomocí jedu kurare. Lékaři mu však zakázali takovýto způsob léčby použít.
19
5. „Klasický“ typ cestopisu (Enrique Stanko Vráz)
Tvorba tohoto autora vykazuje typické rysy cestopisného žánru. Tyto znaky (viz níže) jsou uplatňovány v dílech Napříč rovníkovou Amerikou (1900) a Don Enrique (1942).
5.1 Don Enrique Kniha Don Enrique se člení dvě části. První část s názvem „Prales a pampa“ se zaměřuje na zobrazení Venezuely v letech 1890 – 1892. Jak už bylo řečeno, v této části E. S. Vráz popisuje přírodu (a to velice podrobně, s mnoha detaily), jak například dosvědčuje v kapitole „Píseň o volnosti“: „Jsem dítě velkých rovin a ačkoli jsem opustil rodný kraj velmi, velmi mlád, cítím v sobě krev lidí širých lánů a největší mou radostí je osedlati si výborného koně a toulati se pampou, nad vysokou trávou a rozhlížeti se až k obzoru. Svůj cíl neznám, dnes spím zde, zítra jinde, jako starší bulharští nomádi – a snad proto také rozumím duši tohoto kraje lépe, než domorodci sami.“
13)
Není zde
popsána kultura, místní zvyky… kniha je čistě zaměřena na deskripci tamější přírody, kterou v některých pasážích srovnává s místní. V druhé části knihy „Na rozvalinách indiánské slávy“ se autor zmiňuje o Mexiku, které navštívil v roce 1898 a 1905. Na rozdíl od první části, kde popisoval přírodu, se v druhé části orientuje na deskripci Mexika z hlediska historického. Svou první cestu Mexikem podnikl se svou ženou Vlastou, druhou cestu v roce 1905 podstoupil sám. Při svém putování se však setkává s krajanem, který zná Vráze z přednášek. S krajanem, který i přes Vrázovu zvědavost neprozradil své jméno (lidé ho oslovovali Emílio), pak prožívá různé příhody a dobrodružství.
5.1.1 Jazyk a styl V knize je užito mnoho přechodníků a také množství deminutiv: „Hnízdečko se houpá na konci listů, nebo je připevněno mezi větvičkami tak tenoučkými nebo trnitými, že tam ani nejmenší ještěřička neproleze.“ 14) Je psána v ich-formě, autor (cestovatel) je zde míšenci zásadně oslovován Don Enrique, pouze indiáni mu, jak sám Vráz píše, jméno zkomolili a oslovují ho „Donyryky“. Autor se zároveň snaží udržovat kontakt se čtenářem, což dokazují tyto úryvky z knihy: „´Pomni čtenáři, že jsem stál u stěny pralesa…´ čtenáře s pozdravem opouštím. Ráno nashledanou! ´“ 20
16)
15)
nebo …´a já proto –
5.2 Napříč rovníkovou Amerikou Vedle popisu krajiny kniha obsahuje poznatky o společenských, kulturních a zeměpisných zvláštnostech. Jsou zde rovněž vylíčeny autorovy subjektivní zkušenosti, postřehy a příhody. Jsou založeny na časovém a prostorovém odstupu od rodného kraje, cestovatel obvykle srovnává prostřednictvím svých zkušeností cizí zemi se svým domovem. Dalšími znaky, kterými se tento cestopis vyznačuje, je vlastní zraková zkušenost, dále jsou zde uplatňována toponyma a časové údaje, dílo je psáno formou deníkových záznamů. Vypravěč se objevuje v ich-formě, plní tak funkci pozorovatele. Kromě převažujícího vypravěče (autora) zde zaujímají své místo i další osoby, jejich postavení však není dominantní. Cesta rovníkovou Amerikou začíná 23. listopadu 1892 kdy se Vráz se vydal z Venezuely sám proti proudu řeky Orinoko parníkem „Bolívar“ až do Caicary. Tam koupil loď „Praha“ a plul až do Manausu v Brazílii, kde ho čekaly peníze za odeslané přírodniny. Díky finančnímu zajištění mohl podniknout druhou část své cesty, a to po řece Amazonce až do Peru u Tichého oceánu, kterou zakončil 27. listopadu 1893.
21
6. „Učitelský“ typ cestopisu (Josef Kořenský)
Hodnotným dílem, které vydal Josef Kořenský v Praze roku 1913, je Amerika. Kulturní obrázky z Ameriky Střední a Jižní. Tomuto vydání předcházela kniha Amerika Severní, která se, jak už z názvu vyplývá, zaměřuje na popis států, kultury a přírodních krás Severní Ameriky. Naším předmětem se však stává první zmíněná kniha. „Pomocnou rukou“ k deskripci tohoto kontinentu se mu staly odborné časopisy vydávané ve Washingtonu, což sám autor uvádí i v předmluvě v úvodu knihy: „Splňuji, co jsem slíbil v prvé části své „Ameriky“ vydané r. 1911 a předkládám novou řadu kulturních obrázků věnovaných Americe střední a jižní. Obsah těch statí jsem upravil tak, aby budily zájem u veškerého čtenářstva. I v tomto díle rostla mi zeměvědná látka vůčihledě, a jen stěží vtěsnal jsem v knihu kapitoly nejvýznamější. Nové zprávy o líčených
krajích
amerického
světa
přinášely
mi
časopisy
odborné,
zvláště
washingtonský měsíčník Bulletin of the Panamerican Union a potom The National Geographic Magazine. Všem dílům světa vydaným nakladatelstvím páně Storchovým věnováno jest celkem 590 článků vytištěných na 1600 stranách a provázených 270 obrázky.“ 17) Jen samotná tato kniha obsahuje v textu 59 obrázků, 11 příloh a 1 mapu, které čtenáři umožňují lepší orientaci a představu o cestách tohoto významného cestovatele. Kniha nemá souvislý text, je rozvržena do 103 kapitol nebo lépe řečeno článků. Například článek „Svět bez císařů a králů“, ve kterém svým čtenářům přibližuje státní zřízení téměř celého světa, kde o Americe říká, že je to světadíl „bez králů a císařů“. Součástí knihy jsou i přednášky o domácnosti starých Aztéků, o žluté zimnici, o oblíbeném nápoji Mexičanů, o jihoamerickém čaji maté, o českých cestopiscích v amerických tropech…a takto bychom mohli pokračovat. Tyto články mají charakter přednášek, což je pro cestovatele Kořenského příznačné. Nevyskytuje se zde žádný děj, spíše se zde objevuje deskripce různých faktů. V knize rovněž nepopisuje své cesty a dobrodružství, ale cesty autorů jiných, jako byli například Benedikt Roezl (významný znalec orchidejí), píše o životě a cestách Tadeáše Haenkeho či Alexandra von Humboldta, což je pro tuto knihu rovněž typické. Autor se zde nesnaží popsat pouze zvyky a obyčeje tamějších lidí, jeho záměrem je informovat čtenáře o dalších známých či méně známých cestovatelích, kteří právě Jižní Ameriku stejně jako Josef Kořenský navštívili. Jedná se o již zmíněného Tadeáše Haenkeho, Augusta Corda, Josefa Štolbu, malíře a ilustrátora Bohuslava Kroupu, Čeňka Paclta, Julia Hirsche, Bedřicha Katzera a 22
Jiřího Daneše, jenž byl v roce 1904 na sjezdu geografů v Mexiku. Zmínka náleží také autorovi Enriqu Stanku Vrázovi a Albertu Vojtěchu Fričovi.
6.1 Postava autora Autorova postava není v knize víceméně přítomna, Amerika je psána ve třetí osobě singuláru, pouze některé pasáže naznačují autorovu (cestovatelovu) přítomnost: „Zavedu své mladé čtenářstvo alespoň v duchu do vzdálených těch krajů středoamerických a provodím je troskami staveb nejpamátnějších. Přiložené obrázky přispějí zajisté k lepšímu pochopení mých skrovných slov.“
18)
či „Slyším-li vysloviti
jméno orchidea, ozývá se ve mně jako ohlasem: Benedikt Roezl. Památku tohoto znamenitého cestovatele amerického zachovávám v mysli tím jasněji, protože byl zesnulý mým přítelem a po delší dobu milým a zajímavým soudruhem někdejší společnosti naší.“
19)
S těmito pasážemi také souvisí ten fakt, že pro Kořenského knihu
je typické postavení atributu za substantivem (antepozice). Samozřejmě, že se atribut vyskytuje i před substantivem, pozice antepoziční je však z hlediska výskytu frekventovanější.
6.2 Jazyk a styl Pokud se týká jazykové stránky, častým rysem je zde převrácený slovosled, kdy například verbum stojí ve větě před substantivem: „Stálo tedy 1. objevení Ameriky se vším všudy 34.000 korun, …v domácnosti aztéckého měštěnina ohlížel se člověk marně po náčiní a nástrojích železných, …osobou tak věhlasnou pyšní se všickni rodáci a ukazují podnes domek, v němž spatřil světlo světa podmanitel Mexika.“
20)
(dále viz
kapitolu 6.1) Neobjevuje se tu žádná přímá řeč, neboť jak už bylo řečeno kniha je psána formou přednášek. Kořenský tu pouze cituje Enriqua Stanka Vráze.
6.3 Funkce tvorby Jak už bylo naznačeno výše, tato kniha je beze sporu přednáškového charakteru. Autor tak chce čtenáře informovat o tamější kultuře, lidech a zvycích.
23
7. „Beletrizovaný“ typ cestopisu ( Alberto Vojtěch Frič)
Beletrizace se uplatňuje v dílech Strýček indián: dobrodružství lovce v Gran Čaku (1956), Hadí ostrov (1967) a Dlouhý lovec: dobrodružství u Indiánů Kaďuvejů (1955). Z počátku tyto knihy navozují ten dojem, že se jedná o fiktivní díla, která jsou určena dětským čtenářům. Tento dojem však zmizel ve chvíli, kdy jsem získala mnoho informací o Fričově životě. Rázem jsem si uvědomila, že tyto knihy zobrazují, i když trochu mlhavě, jeho pobyt právě v Jižní Americe, zejména v Brazílii a Paraquayi. Kniha s názvem Indiáni Jižní Ameriky (1957) se od předchozích knih odlišuje svým žánrovým zaměřením. V tomto případě bychom mohli podotknout, že se jedná o typický cestopis. Je to soubor statí a studií, které obsahují množství zajímavých údajů o původních obyvatelích Jižní Ameriky.
7.1 Postava autora Ve Fričově knize Strýček indián: dobrodružství lovce v Gran Čaku se autorova postava objevuje, ale v žádné pasáži není zmíněno Fričovo jméno, nýbrž se v celé knize objevuje pouze jako „dlouhý lovec“. Dílo Hadí ostrov je sice psáno v první osobě singuláru, ale autorova postava není v žádné pasáži zmíněna. Spíše sám autor oslovuje jmény další postavy (Pandega, Ramos…), on sám však jimi oslovován jménem či nějakou přezdívkou (jako tomu bylo u knihy Strýček indián) není. Třetí kniha Dlouhý lovec: dobrodružství u Indiánů Kaďuvejů sice v názvu obsahuje Fričovu přezdívku „dlouhý lovec“, ale pro všechny indiány je to Alberto… nebo Karaí Pukú, což znamená „dlouhý lovec“ v řeči indiánů. Indiáni Jižní Ameriky se vyznačují autorovou přítomností, jsou napsané v ich-formě.
7.2 Jazyk, funkce a styl Strýček Indián: dobrodružství lovce v Gran Čaku je určen jak dětem, tak i dospělým. Žánrově se nejedná o cestopis, ale spíše bychom se mohli přiklonit k dobrodružnému románu, určenému chlapcům. Tím, že má tato kniha beletristické rysy, mnohé mladé čtenáře již po přečtení pár stran snadno upoutá. Kniha plní především funkci estetickou, některé pasáže vykazují i prvky didaktické. Toto dílo zároveň podněcuje čtenáře k představivosti. Autor knihy nepředpokládá znalost těch slov, která jsou pro dětské čtenáře neznámá. Aby jim četbu ulehčil, slova vysvětluje. Součástí
24
knihy je rovněž mnoho obrázků a fotografií, které plní funkci ještě větší názornosti. Kniha plní i funkci zábavnou. Jak již bylo řečeno, kniha velmi pozitivně ovlivňuje děti. Například apeluje na malé čtenáře, aby byli ohleduplní k přírodě a životu zvířat. Sám Frič zvířata velmi miloval. „´Proč mám zabíjet ty ubohé tvory?´ pomyslil si. ´Vždyť jsou právě tak rádi živi jako já! Jak spokojeně tančí ve větvích, jak titěrným štěbetáním prosycují bezedné ticho pralesa a pouště!´ “
21)
Frič také ovlivňuje čtenáře tím, že při psaní této knihy vložil pohádky,
které vypravoval malým dětským postavám, a tím si tak od nich získal pocit důvěry a přátelství. Hadí ostrov (1946) je opět dobrodružný román odehrávající se v Brazílii. Je rovněž určený dětským čtenářům. Dílo totiž nevykazuje žádné rysy typického cestopisu. Dlouhý lovec: dobrodružství u indiánů Kaďuvejů má shodné žánrové vymezení, jako předchozí kniha. Pokud se však týká jazykové stránky, od knihy Hadí ostrov se odlišuje tím, že obsahuje velký počet indiánských a jiných cizích slov, která jsou v závěru knihy vysvětlena a tím autor umožňuje čtenáři lépe knize porozumět. Jedná se o slova jako např. Apakam (kaďuv.) = indiánské jméno, znamená pštros; hamaka = visuté síťové lůžko, užívané Indiány a bělochy v různých částech Jižní Ameriky; sabiá (guar.) = druh jihoamerického slavíka, … Kniha Indiáni Jižní Ameriky mají za cíl čtenáře informovat např. o zvycích kmene Boróro, celkově autor popisuje tamější kmeny a jejich tradice. Zčásti má kniha charakter přednášek, zčásti se objevují autorovy vlastní zážitky.
7.3 Charakteristika postavy Kniha Strýček indián: dobrodružství lovce v Gran Čaku z roku 1956 vyšla ještě roku 1994 upravená Yvonnou Fričovou. Obě vydání mají téměř stejný rozsah a tematicky jsou rovněž shodné, pouze se liší některé názvy kapitol. V prvním vydání se tato kniha nazývala Kalera Marsal, podle vápenky, kterou osidlovali indiáni a kde se děj odehrává. Indiány byl Frič oslovován „dlouhý lovec“, možná také proto, že byl velmi vysoké postavy, měřil přes dva metry (v indiánském jazyku guaraní, jenž byl běžnou dorozumívací řečí mezi indiány a bělochy, ho nazývali Karaí Pukú). Ačkoli byl Frič u kmene Čamakoků velmi oblíben (viz dále), zde ve vápenici měl i své odpůrce: „Lovec věřil, že v Marsalově vápenici jsou třeba posměváčci jako Giovanni, ale nikdy by si nebyl pomyslil, že by tu mohl mít nepřítele.“ 22) 25
V díle Hadí ostrov jsem žádnou dominantní vlastnost, kterou by se hlavní postava knihy vyznačovala, nezaznamenala. Spíše je zde popsáno chování a jednání ostatních postav ( Portugalec Ramos, seňor Pandega, …). V Dlouhém lovci Frič vystupuje jako upřímný přítel indiánů. Respektuje jejich kulturu a zvyky, chová se zde jako odvážný lovec a zastánce indiánských kmenů. Indiáni ho považovali za zkušeného lovce a moudrého rádce, a proto ho tak milovali. V knize Indiáni Jižní Ameriky se u autora neprojevuje žádná výrazná charakteristická vlastnost. Chová se zde spíše jako pozorovatel kultury, tradic a zvyků tamějších kmenů.
26
8. Fričův „anticestopis“
8.1 „Červíček“ Již sám název kapitoly prozrazuje, že hlavním tématem se stane právě „Červíček“, hlavní postava Fričovy knihy Červíček aneb Indiánský lovec objevuje Evropu. Tato kniha byla vydána Yvonnou Fričovou roku 1993, v roce 2000 byla vydána podruhé v přepracované a rozšířené podobě pod názvem Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. První kniha obsahuje dvacet sedm kapitol, kniha druhá je rozšířena o dvanáct kapitol. Těchto dvanáct kapitol podrobněji líčí cestu Friče a indiána zpět do Ameriky, respektive do Gran Čaka. Jedná se o příběh jihoamerického indiána z kmene Chamakoko (tento kmen Chamakoko osidloval Paraguay), který byl přivezen A. V. Fričem roku 1908 do Prahy z důvodu nemoci nevyléčitelné v tamějším prostředí. Hlavním tématem je nešťastný osud chudáka, který postupem času a kvůli různým okolnostem ztrácí svou identitu. Yvonna Fričová ve své knize píše: „Je potěšením s ním diskutovat nebo spíš naslouchat jeho řečnickému umění a nezvratně logickým vývodům. Trochu horší je ovšem mít ho za manžela. Cosi o tom vím, vzala jsem si Fričova vnuka. A tak díky genetice, ale hlavně díky životní filozofii a vyprávění mého tchána Ivana Friče, syna svého otce, se mi vlastně podařilo A. V. Friče poznat osobně. Tak jsem také získala prameny k této knížce.“
23)
Původně vycházely části této knihy v roce 1943 na pokračování v tehdy
oblíbeném pražském časopise Pestrý týden s názvem „Indiánský Guliver, který jel vyzkoumat Evropu“.
8.2 Žánrové zařazení Tato kniha se svým způsobem žánrově vymyká formě cestopisu. Svým způsobem proto, že se v tomto případě nejedná o typický cestopis, kdy autor (cestovatel) odjíždí za dobrodružstvím a poznáním cizích zemí, ale i přes naše očekávání se jedná právě o pravý opak – mohli bychom mluvit o jistém „anticestopisu“, kdy Indián přijíždí do absolutně neznámého místa, místa naprosto odlišné kultury. Tím místem se pro něho stává evropská civilizace, konkrétně Praha. V knize se také místy prolíná komičnost, která se určité situace snaží odlehčit. Pod touto komičností se však často neskrývá nic jiného než lži, pokrytectví a přetvářka ze strany místních obyvatelů, zejména lidí z vyšších vrstev. „Čerwuiš, který cestoval v mezipalubí, dostal právo nalévat mi v horní 27
palubě maté. Využil svého postavení a hořel touhou vmísit se do hovoru a pochlubit se svými znalostmi. Ale nikdo si ho nevšímal. Ostentativně ho přezírali, jednak proto, že byl indián, a za druhé, že ho považovali za mého sluhu. Pomalu si uvědomoval, že přestává být atrakcí a skončila doba, kdy si s ním rádi promluvili kapatazové, pomocníci náčelníků, ale i náčelníci sami. Tady je už zas jen špinavým indiánem a jeho přítomnost je těm nastrojeným pánům přinejmenším trapná.“ 24)
8.3 Charakteristika postavy Také bychom mohli podotknout, že tento cestopis „naruby“ vykazuje jisté psychologické prvky, to jest zaměřuje se na chování „Červíčka“. Ale kdo vlastně ten „Červíček“ je ? Je to přezdívka pro jihoamerického indiána Čerwuiše Piošáda Mendozu. Získal ji tak od Fričova přítele Jindřicha Mošny při jedné návštěvě: „Tak kde máte toho vlasáče? Rudla Kafků mi už tolikrát vyprávěl, jakého tady pěstujete ´červíčka´. Tak už mi ho ukažte, musím si ho trochu okouknout, až zas budu hrát nějakého Indiána nebo jiného divocha.“
25)
Blízcí přátelé, jako byl A. V. Frič, ho však mohli oslovovat jednoduše:
Čerwuiši nebo „Červíčku“. Pro ostatní to byl pouze Piošád Mendoza. Nejspíše z toho důvodu, že to byl člověk velice nedůvěřivý k neznámému pražskému okolí a nechtěl si neznámé tváře připouštět moc k tělu. Pouze A. V. Frič byl jeho nejlepším přítelem a proto také Fričovi ve všem důvěřoval. Červíček je člověk po charakterové stránce velice milý, přátelský a dobrosrdečný. Je to typ člověka, který by se pro všechno obětoval. Byl v Praze rád, rád poznával nové lidi a učil se novým věcem. Přicházely však i ty momenty, kdy na něho „padal“ pláč a splín, přicházely momenty, kdy se uzavíral sám do sebe, neboť toužil zase být mezi svými indiány. „Ještě nikdy jsem ho neviděl v takovém tranzu. Když se ho zmocnil světobol, nesnášíval lidi; jeho písně nebyly určeny pro cizí uši, byla to intimní
zpověď,
melodiích.“
nejtajnější
myšlenky
zpívané
v improvizovaných
verších
a
26)
„Červíček“ byl člověk, který se zvenčí tvářil vesele a velmi šťastně, ve skrytu duše se mu však stýskalo po svém domově. Podobné pocity se zajisté honily hlavou i Fričovi. Čím dál častěji si kladl otázku, zda udělal krok správným směrem, když Čerwuiše odvezl od jeho rodiny, jeho domova, protože začínal mít obavy, jak bude reagovat, až se vrátí mezi „své“. Musel počítat s tím, že evropská civilizace jistým způsobem Čerwuiše
28
změní, a toho se Frič bál. Bál se také toho, že touto zásadní změnou bude vyvržen z „indiánské společnosti“, což se pak, jak se dozvíme v závěru, stalo. Čerwuiš byl také rovněž zvídavý, o našem lidu se snažil získat co nejvíce informací (např. jak jsou lidé odměněni za práci). Byl bystrým pozorovatelem zdejších zvyků a lidí, které v zápětí srovnával se svou kulturou. Měl také veliký odpor k ženám a dokonce jim nadával vulgárně. Fričovi zpočátku nebylo absolutně jasné, jaký k tomu má „poloběloch“ důvod. O něco později se dozvídáme, že podle Čerwuiše se ženy nemyjí, a tím pádem smrdí. Fričovi také postupem času začaly docházet úspory, a tak nezbývalo nic jiného, než začít přednášet o svých cestovatelských zážitcích. Jeho přítel Rudolf Kafka mu řekl, že jestli se chce prosadit, tak zákonitě musí s Čerwuišem na veřejnost. Fričovi se tento fakt moc nelíbil, neboť mu bylo ihned jasné, že se „Červíček“ stane jakousi „atrakcí“ pro místní obyvatelstvo: „Rozmrzelý jsem zavedl Čerwuiše do kavárny a hned jsme padli do rukou české rodince. ´Podívej táto, to máme štěstí´, hýkala milostivá, jak nás spatřili. ´Musíte nám podepsat pohlednice. To budou známí koukat !´ “ 27) Finanční problémy se však prohlubovaly a Frič tak musel na radu svého přítele přistoupit. Přednášel po celé zemi (Kladno, Jilemnice, Olomouc, České Budějovice…) a Čerwuiš ho samozřejmě doprovázel. Ačkoli jsem „Červíčka“ charakterizovala jako milého a příjemného indiána, který by pro své blízké přátele snesl „modré z nebe“, v jistých momentech by se mohlo zdát, že měl sobecké sklony, o čemž svědčí i tato pasáž z knihy: „Ale nebýt Čamakoků, neměl bys o čem přednášet a lidé by ti neplatili.“ 28) V průběhu „Červíčkova“ pobytu v Praze, bylo zřejmé, že ať chce či nechce, bude okolím donucen k tomu, že výrazně změní svůj životní styl. Projevilo se to zejména ve hygieně a ve stylu oblékání. Došlo to až tak daleko, že když měl tu možnost setkat se s indiány jiného kmene, kmene Čiriguánů, byl úplně v rozpacích z toho, jak se oblékají a jaké mají (náhle pro Červíčka zvláštní) životní návyky. Dokonce ani sám Frič ho nepoznával. „Také jsem byl zvědavý, jak se k výzkumnému úkolu postaví Čerwuiš. Jeho reakce mě však překvapila. Místo družného rozhovoru mlčel a po chvíli se ke mně naklonil a zašeptal: ´Podívej Alberto, jak jsou ti Čiriguánové špinaví a vyzáblí… Podívej, jsou jak nějaká zvířata, dělají svou potřebu ani ne dvacet kroků od ohniště, na kterém vaří jídlo… Podívej, ti jsou otrhaní… Vyvedlo mě to z míry.´ “ 29) Tato cesta do Evropy výrazně změnila Čerwuišův život, především jeho názory a pohled na své krajany. Obdobné pocity prožíval i Frič, když se vracel z Ameriky do 29
Prahy. Dobrodružný život mezi indiánskými obyvateli ho od základu změnil. Přestal důvěřovat přátelům, z různých důvodů je podezříval, v Evropě si jednoduše řečeno připadal jako „zavřený v kleci“. Také Čerwuišovo setkání se svými Chamakoky nebylo takové, jaké si představoval. Vysnil si, že ho jeho kmen vřele přijme. Opak byl však pravdou. Vyprávěl jim takové příhody a zážitky, které byly samozřejmě pravdivé, ale byly pravdivé a skutečné pouze pro něho… neboť on jediný z indiánského kmene věděl o čem mluví. A tak se stalo, že už přestal být mezi Chamakoky vítán a byl z kmene vyhnán… „Představte si, že jim třeba tvrdil, že až bude zima, přejde řeku, nepotopí se a ukáže jim na hladině jak umí dělat volskou žábu… No prostě ho párkrát ztloukli a nakonec vyhnali… Dál už jsem neposlouchal. Hodil jsem na stůl bankovku a šel nahoru na pokoj. Ještě by někdo mohl vidět, že mám v očích slzy.“ 30) Závěrem je ještě nutné podotknout, že nebylo chybou „Červíčka“, že poslechl svého přítele a odjel s ním do Evropy z důvodu vyléčení nemoci. Obrovskou a neodpustitelnou chybou bylo však to, že si Frič absolutně neuvědomil, jaké následky může tato situace způsobit. Ve všem viděl pouze slávu a obdiv, že přivezl do Prahy člověka, který se liší od ostatních nejen barvou pleti, ale také kulturou. Jeho příjezd považoval za velkou senzaci. Teprve, až když se doslechl o „Červíčkově“ osudu, uvědomil si, že se stal největším egoistou na světě…
30
9. Závěr Ve své práci jsem se zamyslela nad tvorbou tří dobově nejoceňovanějších autorů próz s tematikou exotických zemí z přelomu 19. a 20. století. Pro pohled na jejich literární styl, používané jazykové prostředky, jsem si zvolila část jejich díla, totiž knihy inspirované cestami po Jižní Americe. Přes typologickou rozdílnost jejich prací, která reprezentuje zároveň možné krajní polohy dobové cestovatelské prózy, spojuje všechny tři zvolené autory poplatnost společenské a kulturní realitě jejich doby. Cestování, zejména cesty mimo Evropu, bylo vnímáno jako něco zcela mimořádného a četba knih či sledování přednášek představovalo pro naprostou většinu tehdejších obyvatel českých zemí jedinou možnost, jak poznat exotické kraje. Současné cestopisy se tak od nich vydaných zhruba před sto lety liší především mnohem větším podílem názornosti, kdy autoři předpokládají, že jejich knihy budou také sloužit jako inspirace pro vlastní cesty jejich čtenářů. Pro příslušníky sebevědomého, ekonomicky a kulturně již velmi úspěšného českého národa, který však stále neměl státní samostatnost a suverenitu, byli v té době cestovatelé rovněž reprezentanty celé národní komunity a dokazovali, že i Češi se v poznávání vzdálených zemí již vyrovnávají ostatním evropským národům. Tvarová a formální pestrost knih inspirovaných cestovatelskými zkušenostmi spolu s další mimoliterární prezentací výsledků cest (přednášky, výstavy, budování muzejních sbírek) pak dokládá zralost českého prostředí a i v očích současníků byla svého druhu završením procesu národního obrození.
31
10. Poznámky
1) Již před desítkami tisíc let osídlili první lidé z Afriky nejen Afriku, ale i Asii a Evropu. Před 30 000 lety přišli z Asie do Austrálie první lidé. Během posledních 10 000 let lidé osídlili téměř celý svět s výjimkou Islandu, Azor, Grónska či Antarktidy. V období před Kristem se cestopisných výprav účastnili Egypťané, Féničané, Řekové, ale i Římané, kteří rovněž přispěli k výrazným geografickým objevům (např. pythagorovci došli kolem roku 500 před Kristem k názoru, že Země je kulatá; Erathostenés razil pojem zeměpisná šířka a délka; Řek Kratés z Malu vytvořil kolem roku 150 před Kristem první glóbus, …) Z tohoto je zřejmé, že nejen tyto, ale i mnohé další objevy pozitivně ovlivnily naše i světové cestovatele a badatele. 2) V této a následující kapitole se opírám o následující tituly: KUNSKÝ, Josef. Češí cestovatelé. Díl 1. Praha: nakladatelství Orbis, 1961. KUNSKÝ, Josef. Češí cestovatelé. Díl 2. Praha: nakladatelství Orbis, 1961. MARTÍNKOVI, Jiří a Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: nakladatelství Libri: 1998. NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Olomouc: nakladatelství Atlantis, 1995. 3) VÍTKOVÁ, Naděžda. Jazyková stránka cestopisu Martina Kabátníka. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře (Sborník příspěvků z konference konané 6.-8. 9. 1994). Ústí nad Labem: 1995, s. 82. 4) Viz tamtéž, s. 83. 5) POSPÍCHAL, Karel. Typologické srovnání cestopisů Václava Vratislava z Mitrovic a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře (Sborník příspěvků z konference konané 6.-8. 9. 1994). Ústí nad Labem: 1995, s. 86. 6) PAVERA, Libor. Západní Evropa v cestopisech Václava Šaška z Bířkova a Bedřicha z Donína. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře (Sborník příspěvků z konference konané 6.-8. 9. 1994). Ústí nad Labem: 1995, s. 100. 7) Zdeňka Kuchyňková. Náprstkovo muzeum představuje záhadného cestovatele Enrique Stanko Vráze [online], 15.5.2003, cit.dne 7.3.2006.
8) Karel Deniš. CZECH PRESS GROUP a.s. – Geografický magazín Koktejl. Příroda?[online], březen 2003, cit. Dne 7.3.2006. 12) Viz tamtéž. 13) VRÁZ, Enrique Stanko. Don Enrique. Dobrodružství v Latinské Americe. Praha: nakladatelství Toužimský a Moravec, 1942, s. 8. 14) Viz tamtéž, s. 32. 15) Viz tamtéž, s. 47. 16) Viz tamtéž, s. 115. 17) KOŘENSKÝ, Josef. Amerika. Kulturní obrázky z Ameriky Střední a Jižní. Praha: A. Storch syn, 1913. 18) Viz tamtéž. 19) Viz tamtéž, s. 71.
32
20) Viz tamtéž, s. 29. 21) FRIČ, Alberto Vojtěch. Dlouhý lovec. Dobrodružství u Indiánů Kaďuvejů. Státní pedagogické nakladatelství: Praha, 1955, s. 7. 22) Viz tamtéž, s. 20. 23) FRIČ, Alberto Vojtěch. Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Praha: nakladatelství Titanic, 2000. 24) Viz tamtéž, s. 203. 25) FRIČ, Alberto Vojtěch. Čerwuiš aneb indiánský lovec objevuje Evropu. Praha: nakladatelství Titanic, 1993, s. 81-82. 26) Viz tamtéž, s. 80. 27) FRIČ, Alberto Vojtěch. Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. Praha: nakladatelství Titanic, 2000, s. 181-182. 28) Viz tamtéž, s. 192. 29) Viz tamtéž, s. 227. 30) Viz tamtéž, s. 258-259.
33
11. Literatura (primární a sekundární) Cesty a cestování v jazyce a literatuře (Sborník příspěvků z konference konané 6.-8. 9. 1994. Ústí nad Labem: 1995. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury. Díl 1. A-G. Praha: nakladatelství Academia, 1993. FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury. Díl 2. H-L. Praha: nakladatelství Academia, 1993. FRIČ, Alberto Vojtěch. Čerwuiš aneb indiánský lovec objevuje Evropu. Vzpomínky A.V. Friče. K vydání připravila Yvonna Fričová. Praha: nakladatelství Titanic, 1993. FRIČ, Alberto Vojtěch. Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. K vydání připravila Yvonna Fričová. Praha: nakladatelství Titanic, 2000. FRIČ, Alberto Vojtěch. Dlouhý lovec. Dobrodružství u Indiánů Kaďuvejů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1955. FRIČ, Alberto Vojtěch. Hadí ostrov. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. FRIČ, Alberto Vojtěch. Indiáni Jižní Ameriky. Praha: nakladatelství Mladá fronta, 1957. FRIČ, Alberto Vojtěch. Strýček indián. Dobrodružství lovce v Gran Čaku. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1956. FRIČ, Alberto Vojtěch. Strýček indián. Bojovníkům ze stínu smrti. Praha: nakladatelství Titanic, 1994. Jihlava: nakladatelství Madagaskar, 1994. KOŘENSKÝ, Josef. Amerika. Kulturní obrázky z Ameriky Střední a Jižní. Praha: nakladatelství A.Storch syn, 1913. KUNSKÝ, Josef. Češí cestovatelé. Díl 1. Praha: nakladatelství Orbis, 1961. KUNSKÝ, Josef. Češí cestovatelé. Díl 2. Praha: nakladatelství Orbis, 1961. MARTÍNKOVI, Jiří a Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: nakladatelství Libri, 1998. NOVÁK, Arne; NOVÁK, V. Jan. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Olomouc: nakladatelství Atlantis, 1995. VRÁZ, Enrique Stanko. Don Enrique. Dobrodružství v Latinské Americe. Praha: nakladatelství Toužimský a Moravec, 1942. VRÁZ, Enrique Stanko. Napříč rovníkovou Amerikou. Praha: nakladatelství Bursík a Kohout, 1900.
34
Další zdroje
Karel Deniš. CZECH PRESS GROUP a.s. – Geografický magazín Koktejl. Příroda?[online], březen 2003, cit. Dne 7.3.2006.
Yvona Fričová. Pocasi.iHNed.cz: Kompletní informace o počasí najdete iHNed [online], 10.2.2006, cit. Dne 7.3.2006.
Jaroslav Hladík. INGEMA – Internet Geographic Magazine [online], 15. 9. 2002, cit.dne 7.3.2006.
Zdeňka Kuchyňková. Cestovatel a etnograf ALBERTO VOJTĚCH FRIČ-05-12-2004Radio [online], 5.12.2004, cit.dne
7.3.2006.
Zdeňka Kuchyňková. Náprstkovo muzeum představuje záhadného cestovatele Enrique Stanko Vráze [online], 15.5.2003, cit.dne 7.3.2006.
35
12. Přílohy
Knižní bibliografie autorů:
Alberto Vojtěch Frič
Beletrie a cestopisné prózy:
Mezi Indiány (1918) Bylo, jest a bude (1918) Cihly (1918) Calera Marsal (1921) Zákon pralesa (1921) Johle (1922) Strýček Indián (1935) Dlouhý lovec (1941)
Posmrtná vydání a reedice: Strýček Indián: dobrodružství lovce v Gran Čaku (1935, 1956,1968, 1973, 1977) Hadí ostrov (1947,1959, 1967, 1971, 1995) Dlouhý lovec (1955, 1958, 1967, 1968, 1969, 1972, 1985, 1995) Dlouhý lovec: dobrodružství u Indiánů Kaďuverů (1955, 1968, 1985) Jaguár ze Santa Gruzu (1978) Strýček Indián: Bojovníkům ze stínu smrti (1994) Červíček aneb indiánský lovec objevuje Evropu (1993) Čerwuiš aneb Z Pacheca do Pacheca oklikou přes střední Evropu (2000)
Ostatní práce (edice i reedice): Přírodovědecká studie z dob cenzury (1918) O kaktech a jejich narkotických účincích (1924, 1995) Indiáni Jižní Ameriky (1943,1957,1977,1981)
Uspořádal: Kaktusy, sukulenty a jejich pěstění (1923) 36
Josef Kořenský
Beletrie a cestopisné prózy (edice i reedice): Z dalekých krajin (1881, rozšířené vydání 1891, doplněné vydání 1919, 1927 ve dvou svazcích s titulem Z dalekých krajin a U cizích národů) Ze švédských krajů (1885) Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích (1878, 1997) Na Korsice (1887) V cizině (1890, rozšířené vydání 1921) Ze škol cizích zení a národů (1890, 1895) Evropa (1893, rozšířené vydání 1929) Asie (1896, 1920 rozšířené vydání ve dvou svazcích s titulem Asijský sever a východ: Zakaspicko. Mongolsko. Tibet. Čína. Japonsko. Korea. a Asijský jih a západ: Malajsko. Cejlon. Indie. Persie. Palestina. Arabie. Mesopotamie. Arménie. Malá Asie.) Na Krymu (1896) Cesta kolem světa – sešitové vydání 1895 – 97, sebráno do dvou svazků, 1896 a 1897, zkráceno pro mládež s titulem Cesty po světě, též sešitové vydání, sebráno do dvou svazků 1898 a 1899, v roce 1902 3. svazek s titulem Amerika, Žaponsko a Čína Afrika (1899, rozšířené vydání 1924) Austrálie (1903, rozšířené vydání 1922) K protinožcům – sešitové vydání 1901 – 04, sebráno do dvou svazků 1903 1904, zkráceno pro mládež 1907 – 10 ve 12 svazcích pod společným titulem Nové cesty po světě: Plavba do Austrálie, Na Labutí řece, Cesty po Austrálii jižní, Cesty po australské Viktorii a Tasmánii, Na jihu Nového Zélandu, Na severu Nového Zélandu, V jižním moři, Ve východní Austrálii, V Malajsku, V Siamu a v Číně; Podruhé v Japonsku, Sibiří napříč Amerika 1,2 – Amerika severní (1911) Amerika střední a jižní (1913, rozšířené vydání 1925) Světem a přírodou (1918) Ze života záhrobního (1924) Cestou k Herkulovým sloupům (1924) Tureckem do asijských dálav (1924) O zvířatech a lidech (1925) 37
Z Vulkánovy dílny (1925) Doma a za mořem (1925, téhož roku spolu s předchozími 5 svazky pod společným titulem Z domova i ciziny) Vzpomínky na domov i cizinu (1929) Ze všech končin světa (1930) Hostem u dobrých přátel (1934)
Ostatní práce: Geologické procházky po okolí smíchovském (1876) Květena jarní (1877) Vypsání hornin okolí smíchovského (1878) Prosté výklady ze zemězpytu či geologie (1880) O diluviální zvířeně jeskyně Svatoprokopské (1883)
Uspořádal: Smíchov. Pamětní list národní slavnosti ve prospěch Ústřední Matice školské 3-5 (1885 – 87)
Enrique Stanko Vráz
Cestopisné prózy: Z cest (1898), upravené vydání s titulem Z cest E.St. Vráze (1925) Napříč rovníkovou Amerikou ( 1900,1939, 1940,1984) V Siamu, zemi bílého slona (1901), upravené vydání s titulem V zemi bílého slona (1941) Exotické povídky. Díl 1. (1909) Z dalekých světů. Díl 1. (1910) Pampou a pralesem (1925) Za poklady Eldoráda (1938) - 1. samostatná část cestopisu „Napříč rovníkovou Amerikou“ Taje amazonských pralesů (1939) - 2. samostatná část cestopisu „Napříč rovníkovou Amerikou“
38
V zemi zlata a Inků (1939) - 3. samostatná část cestopisu „Napříč rovníkovou Amerikou“ Bílý ďábel v Pekingu (1940) - 1. vydání této knihy vyšlo pod titulem „Čína“ (1904) U králů temné pevniny (1941) V sedmém moři (1942) Don Enrique (1942) Gusle i tambora (1845) S lovci lebek na Borneu (1948) Djela (1954) V dálavách světů (1983)
39
Obrázková příloha: svým celoživotním,h na základě vlastní malířovy zkušenosti a prožitků
Hermína Ferreira Fric (http:// Pocasi.iHNed.cz/1-10041040-17828120-p00000_d-26)
neznámém
d
Rodný list Hermíny Ferreiry Fric
(http://www.checomacoco.cz/checo - a-v-fric) únor 1980
40
Mistře,
Hermínin nejstarší žijící syn Rodolfo
(http://www.checomacoco.cz/checo - a-v-fric) dlouhého dopisu, ve kterém chci nějak dohonit to, k čemu jsem se po léta chystal a odvažuji se teprve nyní. (…) Vyrůstal jsem
Hermínina početná rodina…
(http://www.checomacoco.cz/checo - a-v-fric)
41
Alberto Vojtěch Frič
(http://www.checomacoco.cz/checo - a-v-fric)
dlouhého dopisu, ve kterém
chci nějak dohonit to, k čemu m
„Červíček“ – Čerwuiš Piošád Mendoza
( FRIČ, Alberto Vojtěch. Indiáni Jižní Ameriky. Praha: nakladatelství Mladá fronta, 1957.)
42
Enrique Stanko Vráz
(MARTÍNKOVI, Jiří a Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové.) Obloukové ulici, ve výloze Praha: nakladatelství Libri, 1998.s dneškem rozhodně hezčími) a ve dvou“. Tehdy jsem si lámal hlavu přemítáním, že to není možné, abyste všechno kreslil a maloval sám, a že po vzoru starých mistrů Vám určitě pomáhají třeba nějací žáci.
Velká zvědavost
na
Josef Kořenský
(MARTÍNKOVI, Jiří a Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: nakladatelství Libri, 1998.)
Alberto Vojtěch Frič
(MARTÍNKOVI, Jiří a Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: nakladatelství Libri, 1998.)
43
44
