LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ ROZBOR BÁSNÍ

LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ ROZBOR BÁSNÍ

AUTOR

Mgr. Jana Tichá

DATUM VYTVOŘENÍ

Listopad 2013

ROČNÍK

3. ročník

TEMATICKÁ OBLAST

Český jazyk a literatura

PŘEDMĚT

Literární výchova

OBOR

Střední vzdělání s MZ, nástavbové studium, 1. a 2. ročník

KLÍČOVÁ SLOVA

Literatura na přelomu 19. a 20. století, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Jiří Karásek ze Lvovic, S.K. Neumann, Petr Bezruč

ANOTACE

Pracovní list slouží k procvičení získaných vědomostí o literatuře na přelomu 19. a 20. století. Cílem je ověření míru osvojení si této látky a schopnosti praktického využití literární teorie (rýmy, umělecké prostředky) Pracovní list je určen pro samostatnou práci žáků v hodině. Čas pro vypracování maximálně 30 minut.

METODICKÉ POKYNY

Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Jana Tichá. Dostupné z Metodického portálu www.sstrnb.cz/sablony, financovaného z ESF a státního rozpočtu ČR. Provozováno Střední školou technickou a řemeslnou Nový Bydžov.

LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ – ROZBOR BÁSNÍ 1) Na základě získaných informací poznej autora a dílo: 2) Ke každé básni napiš svůj název: 3) U každé básně doplň slova: 4) Urči rým každé básně. 5) Urči umělecké prostředky.

Báseň č. 1: Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí, po ránu v sladkém podletí mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí uprostřed štěrku ____________. S nohama ve vzduchu jak vilná __________, škvaříc a potíc samý jed, smrdutým břichem beze studu rozevřena se nabízela pro pohled. A slunce pralo plnou silou do hniloby, jak by v ní chtělo vznítit var a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by vrátit, co spjala v jeden ___________.

TVAR

LEŽETI

ŽENA

Báseň č. 2: Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka, vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár, kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká, toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj ______. Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí spí s ústy dokořán v modravé řeřiše pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí až na zem do trávy, kde leží na __________.

BŘIŠE

MATCE

Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce, jak děcko v nemoci, když přitulí se k _____________. Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok!

HRUDI

S nehybným chřípím spí za rosy, která studí, spí s rukou složenou na svojí klidné __________ a dvěma ranami má prostřelený bok.

ŽÁR


Báseň č. 3: Viděl jsi ten starý portrét v ztemnělém zákoutí krámku______________, mezi rezivými zbraněmi a cizími bronzy a porouchaným kusem bílého a zlatého nábytku z doby Ludvíka XVI.? Jak poprášen byl a pavučinami opředen! Jistě jej tam dávno již, dávno postavil ten schýlený, svrasklý Hebrej! (A jak divné stíny visely na něm!) SPRÁCHNIVĚLO

Pamatuješ? Zarámován v otřelém a unylém zlatě, z ponuré černi hleděl na nás úzký, bledý obličej s vysokým čelem, na něž splýval v bohatých vločkách pudrovaný vlas... Jistě to byl ______________ s dlouhým a zvučným jménem, předek starobylé rodiny již vymřelé a zhaslé - nezdá se ti? (A jak divné stíny visely na něm!) VETEŠNICKÉHO V tichu které asi hrobky_________________jeho tělo? V tichu kterého biskupského chrámu slabikují dosud zvědavé rty cizinců mrtvé jeho jméno a mrtvé zásluhy vtesané do vlhkého kamene náhrobního s podivně velikým erbem? Viď! Hleděl tak teskně na nás, věru teskně - snad toužil po vysokém chladném sále rodinného zámku, po stěně vykládané tmavým dřevem, kam jej pieta zavěsila, mezi celou řadu vážných obličejů s dlouhými copy? (A jak divné stíny visely na něm!) MARKÝZ

Báseň č. 4 Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera ___________.

NÁLAD

Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých __________, chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.

NIKOHO

A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen ____________, již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...

MÁMÍ

Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrál marně, pro __________.

PĚJI

A míti toho naději a neurčitou ___________, co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,

PLAKAT

a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly ________, jak chvění silných drátů, utlumených sordinami.

NĚHU

a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat, když na nejnižších polohách tmou chystají se ________...

HRAJÍ


Báseň č. 5 Šel starý Magdon z Ostravy _________, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova __________. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá ___________? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jak ty, Maryčko Magdonova? Bez konce jsou lesy markýze Gera. Otcové když v jeho robili ___________, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova?

CHLEBA

DOLECH

DOMŮ

VDOVA


Použité zdroje: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jiri-karasek-ze-lvovic/portret-zazdena-okna.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/charles-baudelaire/zdechlina-kvety-zla.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jean-nicolas-arthur-rimbaud/spac-v-uvalu.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/karel-hlavacek/svou-violu-jsem-naladil-co-mozno-nejhloubeji-pozdek-ranu.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/petr-bezruc/marycka-magdonova-slezske-pisne.html


ŘEŠENÍ Báseň č. 1 Charles Baudelaire – sb. Květy zla – b. Zdechlina Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí, po ránu v sladkém podletí mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí uprostřed štěrku ležeti. S nohama ve vzduchu jak vilná žena, škvaříc a potíc samý jed, smrdutým břichem beze studu rozevřena se nabízela pro pohled. A slunce pralo plnou silou do hniloby, jak by v ní chtělo vznítit var a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by vrátit, co spjala v jeden tvar.

Báseň č. 2 Arthur Rimbaud – b. Spáč v úvalu Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka, vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár, kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká, toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár. Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí spí s ústy dokořán v modravé řeřiše pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí až na zem do trávy, kde leží na břiše. Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce, jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce. Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok! S nehybným chřípím spí za rosy, která studí, spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi a dvěma ranami má prostřelený bok.


Báseň č. 3 Jiří Karásek ze Lvovic - sb. Portrét – b. Zazděná okna Viděl jsi ten starý portrét v ztemnělém zákoutí krámku vetešnického, mezi rezivými zbraněmi a cizími bronzy a porouchaným kusem bílého a zlatého nábytku z doby Ludvíka XVI.? Jak poprášen byl a pavučinami opředen! Jistě jej tam dávno již, dávno postavil ten schýlený, svrasklý Hebrej! (A jak divné stíny visely na něm!) Pamatuješ? Zarámován v otřelém a unylém zlatě, z ponuré černi hleděl na nás úzký, bledý obličej s vysokým čelem, na něž splýval v bohatých vločkách pudrovaný vlas... Jistě to byl markýz s dlouhým a zvučným jménem, předek starobylé rodiny již vymřelé a zhaslé - nezdá se ti? (A jak divné stíny visely na něm!) V tichu které asi hrobky spráchnivělo jeho tělo? V tichu kterého biskupského chrámu slabikují dosud zvědavé rty cizinců mrtvé jeho jméno a mrtvé zásluhy vtesané do vlhkého kamene náhrobního s podivně velikým erbem? Viď! Hleděl tak teskně na nás, věru teskně - snad toužil po vysokém chladném sále rodinného zámku, po stěně vykládané tmavým dřevem, kam jej pieta zavěsila, mezi celou řadu vážných obličejů s dlouhými copy? (A jak divné stíny visely na něm!)

Báseň č. 4 Karel Hlaváček – sb. Pozdě k ránu – b. Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji. Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad, chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad. A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji, již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají... Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrál marně, pro nikoho. A míti toho naději a neurčitou něhu, co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu, a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí, jak chvění silných drátů, utlumených sordinami. a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat, když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...


Báseň č. 5 Petr Bezruč – Slezské písně – b. Maryčka Magdonová Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jak ty, Maryčko Magdonova? Bez konce jsou lesy markýze Gera. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova?


LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ ROZBOR BÁSNÍ

Recommend Documents