Typografická poznámka: Určeno pro tisk ve formátu A4, 2 strany na list (11pt) , nebo 4 strany na list (8 pt). Tiskněte od následující strany.
MEDITACE VĚKŮ II VÍRA EVROPSKÉHO STŘEDOVĚKU PŘEDNÁŠKA II.1 Důstojnost a meze přirozeného rozumu ― filosofie a theologie, rozum a víra Karel Hauzer
Klasický rozum (opakování a shrnutí antického pojetí rozumu) Rozum je specificky lidská životní forma ― podobně jako růst a rozmnožování jsou životní formy specificky rostlinné ― a smyslové poznání a pudovost životní formy specificky živočišné. Ve srovnání s mýtem je rozum logos: řeč hledající odůvodnění a porozumění. Odůvodnění znamená diskursivní pořádání (řetězení) pojmů ve vzájemné souvislosti, tj. tak, že následující pojem (konsekvent) logicky vyplývá z pojmu předcházejícího (antecedentu). Logické vyplývání znamená subsumpci (podřazení) nebo inkluzi (zahrnutí) konsekventu do antecedentu. Porozumění znamená intelektuální vhled, bezprostřední rozumový postřeh faktuality („že věc je“), bytnosti („co věc je“) a bytí („čím věc je“). Diskursivní odůvodňování, má-li být účinné, musí být konečné v čase a prostoru (princip tzv. metodologického finitismu), a tudíž musí vycházet z počátku (axiómu, absolutního antecedentu, první zásady): ten již nemůže být nijak odvozen, podřazen či zahrnut ― musí tedy být bezprostředně nahlédnut. První principy rozumu jsou funkční zásady rozumu, bezprostředně postřehnutelné reflexí rozumu nad jeho vlastní činností, a tudíž ve vlastním oboru rozumu nerevidovatelné, nevývratné:
každý pokus o jejich falsifikaci (logické vyvrácení) nutně předpokládá jejich platnost (pokouší-li se rozum vyvrátit své vlastní základy, nutně k tomu musí právě tyto základy použít). Rozumění je však aktivita ― nelze si tedy tyto zásady představovat jako dogmata („co se drží jako správné“) rozumu; jsou spíše primordiálními aporiemi (prvopočátečními neschůdnostmi) rozumu: bez jejich řešení (tj. rozpuštění, zprůchodnění) nelze rozum vůbec používat. Závěr jednoho tisíce let přemýšlení antických myslitelů je aporetický (neschůdný): rozum (ve svém vlastním oboru) otevírá a klade otázky, které (ve svém vlastním oboru) nedokáže zodpovědět. Otevírají se zde dvě možnosti řešení: (1) irracionální (nebo spíše kontraracionální) ― odmítnutí rozumu ve jménu mýtu, vášní, tradice, vůle, lenosti či zbabělosti … a (2) supraracionální ― cesta transcendence (překročení) rozumu prostřednictvím rozumu: theologická víra.
Víra ve středověkém myšlení „Bývaly doby, kdy středověká filosofie byla pokládána za nehodná vážného studia, kdy se pokládalo za jisté, že filosofie středověku byla tak zotročena theologií, že bylo téměř nemožné je navzájem odlišit; a v té míře, v níž byly neodlišitelné, musela se filosofie redukovat na pouhé logické a slovní hrátky. Jinými slovy, pokládalo se za jisté, že evropská filosofie se skládala ze dvou hlavních období: (1) starověkého období, v níž je filosofie především filosofií Platóna a Aristotela ― a (2) období moderní, v němž lidský rozum konečně začal užívat své svobody po probuzení se z temné noci středověku, v němž jej vševládná církevní autorita zotročila těžkými pouty a donutila jej pouze směšně a zbytečně obhajovat theologii; to se stalo především díky myslitelům jako Descartes, kteří zlomili pouta a poskytli filosofii svobodu. Prý pouze v antice a novověku je filosofie naprosto svobodná, ve středověku byla zotročena. … Těžko lze očekávat při tomto přístupu, že tito historikové
2
mohli získat o středověké filosofii a theologii bližší informace nebo informace z první ruky; odsoudili to, co neviděli a neslyšeli, bez znalosti obrovské šíře středověkého myšlení a jeho pronikavé hloubky. … Po pronikavých studiích Etienna Gilsona, po trpělivé práci Americké akademie středověku není již dnes možné tvrdit, že středověká filosofie byla jednostranná, že postrádála bohatost a rozmanitost, že snad středověcí filosofové byli všichni podprůměrní myslitelé. Myslitelé jako Gilson nám ještě navíc pomohli pochopit kontinuitu mezi středověkou a novověkou filosofií. Gilson ukázal, že např. Descartes byl závislý na středověkém myšlení v mnohem větší míře, než se až dosud předpokládalo.“ (F. Copleston: A History of Philosophy. Vol. II. Medieval Philosophy, Image Books 1993, s. 2–5.)
Náprava jmen „Zilu pravil: kdyby vás kníže z Wei požádal, abyste mu spravoval říši, čím byste začal? ― Mistr pravil: Dozajista nápravou jmen. ― Zilu pravil: Cože, čeho tím docílíte? Co tím spravíte? ― Pravil Mistr: Jsi barbar, Yüe. Urozený muž by měl být zdrženlivější, jde-li o něco, čemu nerozumí. Nejsou-li v pořádku jména, pak se neshoduje řeč, neshoduje-li se řeč, jednání nedosáhne svého cíle, nedosáhne-li jednání svého cíle, nebudou vzkvétat obřady a hudba, nebudou-li vzkvétat obřady a hudba, tresty se budou míjet účinkem, lidé nebudou mít kam složit ruce a nohy. Proto to, co urozený muž jmenuje, se s jistotou dá říci, a to, co se řekne, se s jistotou dá vykonat. Urozený muž nic z toho, co říká, neponechává náhodě.“ (Konfucius: Hovory XIII, 3. In: Oldřich Král: Čínská filosofie. Lásenice 2005, s. 101.)1 1 Dovolím si vložit jednu hezkou českou aktualizaci od současného Konfuciova žáka (inteligentnějšího než byl chudák Yüe): Zakázaná slova Předělávat minulost zakazováním slov a tvorbou nových je stará praxe, zejména komunistická. Nezříkala se jí ani nacistická propaganda. Vládci vycházeli z naivního, až pitomého názoru, že přejmenová-
3
Filosofie a sofistika … je úkol filosofa, aby vyzkoumal pravdu. … dialektikové a sofisté se tváří jako filosof. Sofistika je totiž jenom zdánlivou moudrostí a dialektikové rozmlouvají o všem; všemu společné je však jsoucno. Rozmlouvají však o něm zřejmě proto, že je to vlastní předmět filosofie. Sofistika a dialektika se opravdu pohybuje v téže oblasti jako filosofie, ale filosofie se od dialektiky liší způsobem své působnosti, od sofistiky cílem života, jejž záměrně sleduje. Dialektika se totiž pouze cvičí na tom, co filosofie poznává. a sofistika pěstuje moudrost pro zdání, nikoli pro skutečnou moudrost. (Met.IV, 1004 (100)) ním skutečnosti se skutečnost změní, a sami této zázračné transmutaci věřili. Věří tomu i mandátový výbor sněmovny. Zákaz říkat fízlovi fízl je první krok. Všude kolem nás poletuje mnoho podobných slov, jež by bylo na místě zakázat a nahradit lepšími, aby minulost byla lepší, když už lepší budoucnost komunisty nečeká. Často citovaný „Komunistický puč v roce 1948“ nahradí osvědčený „Vítězný únor“. Místo „Masový vrah Gottwald“ se nabízí poetické „Kléma, otec i syn lidu“. Masové okrádání zemědělců, živnostníků i podnikatelů obyvatelstva lze vyjádřit jedině povoleným „Znárodnění výrobních prostředků“. I provokující termín „Vražda Milady Horákové“ se dá nahradit vyváženým termínem „Úprava vztahů Horákové k socialistickému zřízení“. A co černí baroni, tábory nucených prací? Nabízí se sokolské „Zdravý vzduch, zdravý duch“. S poznámkou, že to chválil i TGM. Postupovat se dá i opačně. Místo neutrálního a nic neříkajícího „Kalousek“ může se schválit jasné „Nepřítel lidu“. Jméno Kalousek by zůstalo už jen té malé sovičce kalouse ušatého. A co ten nešťastný fízl a mlátička Ondráček? Mandátový výbor může nachystat poetické „Medonos zelený“. Nosí dětem sladkosti a zelený je od té staré uniformy. (KAREL STEIGERWALD: Udavači a fízlové čeští. 27.09.2014 07:00. Online: http://www.reflex.cz/clanek/komentare/59304/karelsteigerwald-udavaci-a-fizlove-cesti.html)
4
Víra a theologie V běžném současném použití znamená věřit cosi jako „přijímat za pravdivé nepodložené tvrzení“. „Vidím“ na vlastní oči, „věřím“ nebo „nevěřím“ tomu, co viděl někdo jiný. Podle Ladislava Klímy věřit znamená myslet si, že vím, co nevím. Slovo „víra“ se takto používá jako vágní (nepřesná, rozmytá) náhrada pro domněnku, podezření, mínění, přesvědčení, atd. Proveďme (alespoň předběžnou) nápravu jména „víra“. V angličtině víra znamená: (1) belief = osobní domněnka („acceptance of truth“), přijetí pravdy, (2) trust = spoléhání („firm belief in reliability“) a (3) faith = přijetí pravdy, založené na autoritě („belief founded on authority“). V antické filosofické terminologii rozlišuje se vědění (epistémé), mínění (doxa) a víra (pistis): epistémé znamená „poznávat tak, že nemůže být jinak“, doxa „může být jinak“, pistis (viz Platónova úsečka, MV I, 6) je bezprostřední poznání (smyslů). Vzhledem k rozumu znamená: (1) vědění = příklon rozumu k poznávané pravdě2 s vyloučením možnosti platnosti opaku, kritériem je tu autorita samotného rozumu (rozum svítí vlastním světlem 2 Pravda je cílem aktivity rozumu, podobně jako je dobro cílem aktivity vůle. Podle Aristotela „dobro je, co se každému líbí“; někdo má však „libost“ nekultivovanou nebo pokaženou a jiný zdravou a kultivovanou: právě tato zdravá „libost“ je kritériem dobra, nikoli ona pokažená. Podobně pravda je, co rozum akceptuje, ne však rozum necvičený nebo pokažený, ale rozum zdravý a cvičený. „A kdo pozná, který rozum a vůle jsou zdravé?“ zeptá se žáček, který tímto dotazem prozrazuje, že on to nepozná. Zdravou vůli a zdravý rozum pozná jen zdravý rozum. Pro nedostatečnost soudobé češtiny pak používám slovo „poznávaná“ ve smyslu „chtějící býti poznána“, nikoli „poznaná“ ve smyslu „aktuálně poznávaná“.
5
→ „světluška“ je ve tmě viděna svým vlastním světlem); (2) mínění = příklon rozumu k poznávané pravdě s připuštěním pravděpodobné možnosti platnosti opaku (tak pracuje dnešní „věda“ ― prověřuje hypotézy, tj. podmíněně platná tvrzení; není tedy „vědou“, ale čímsi jako „míňou“); (3) víra = příklon rozumu k poznávané pravdě s vyloučením možnosti platnosti opaku, kritérium je autorita rozumu vnější (rozum je osvětlen světlem jiného rozumu → „beruška“ je ve tmě vidět, jen když je osvětlena zvnějšku); (4) pověra = příklon rozumu k poznávané pravdě z důvodů mimorozumových.
Přirozenost a nadpřirozenost V antické filosofické terminologii nenalezneme výraz pro „nadpřirozeno“. Fysis (přirozenost, příroda) je jednoduše „co roste samo sebou“, zatímco nomos (zákon, řád) je lidmi smluvené. „Příroda“ zde má ovšem význam „přirozenosti“ (= „co náleží samo sebou“), dnešní abstraktní termín „příroda“ (= „souhrn všeho, co neučinil člověk“) nabyl svého významu až v romantickém myšlení 18. století. Metafysika je původně termín knihovnický: Fysika jsou (Aristotelovy) spisy o přirozenosti věcí (jako např. Politika jsou spisy o správě obce (polis), Poietika spisy o tvorbě (poiesis), atpod.), Metafyzika jsou spisy, jež nebylo možno klasifikovat jinak a byly uloženy na polici za (meta) spisy o přirozenosti (bytnosti) věcí. Podle antického názoru v bytí věcí nemůže být nic „nadpřirozeného“, svět lidí a bohů je jeden a tentýž svět, „všechno je plné bohů“ (Thalés); řecký mladík potkávaje na břehu mořském krásnou dívku neví předem, zda je dcerou lidskou či bohyní; podle Homéra je svět lidí a bohů tak promísen, že těžko soudit, kdo je více zodpovědný za světaběh, všichni ― bozi i lidé ― stejně podléhají nezvratnému osudu. 6
V pojetí středověku jsou přirozené/nadpřirozené termíny relativními (vztažnými, kontextuálními: jejich význam záleží na použitém kontextu, souvislosti): lidský rozum je přirozený člověku (samo sebou se v člověku děje), ale vzhledem k psí přirozenosti psu nadpřirozený; podobně přirozený andělský rozum (rozumějící jednoduchým náhledem, tj. jedním aktem) je nadpřirozený vzhledem k člověku (jehož rozum rozumí rozdělováním a skládáním, tedy postupně a více akty).
Víra v Novém zákoně pro monosignální křesťany Evangelijní výzva Podle Markova evangelia, dle domněnek současných biblistů nejstaršího z evangelií, vystoupil Ježíš z Nazarétu s následující výzvou (Mk 1,15): … kai legón hoti peplérótai ho kairos kai éggiken hé basileia tou Theou metanoeite kai pisteuete en tó euaggelió. (Textus Receptus) … et dicens: Quoniam impletum est tempus, et appropinquavit regnum Dei; paenitemini et credite evangelio. (Vulgata) A pravě, že se naplnil čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangelium. (Překlad Kralických, 1613) „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Ekumenický překlad, 1979) „Čas se naplnil a Boží království je velmi blízko; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Jeruzalémská bible, překl. Halasovi, 2009) And saying, The time is fulfilled, and the kingdom of God is at hand: repent ye, and believe the gospel. (King James version)
7
Kairos v řeckém úzu je „příhodná chvíle“, na rozdíl od chronos (= počitatelný a měřitelný čas, lhůta, období). Pléróma (od toho peplérótai) znamená Božskou překypující plnost, na rozdíl od kénósis, prázdnoty, vyprázdnění sebe od sebe sama, aby pléróma se mohlo uskutečnit (Kristus „vyprázdnil sám sebe“ (heauton ekenósen, F 2,7) a „my pak mysl Kristovu máme“ (hémeis de noun Christou echomen, 1K 2,16)). Basileia zde neznamená království ve smyslu státoprávně politického uspořádání, ale jednoduše kralování, tj. monarchii tj. vládu jediného principu (monos arché), jímž je v tomto případě Theos, Bůh, poslední cíl člověka i celého kosmu. Tato vláda prvního principu se přiblížila nikoli na vzdálenost nedosažitelnou, ale je „velmi blízko“, je přítomna „at hand“, na dosah ― a nic kromě vaší nevůle nebrání, abyste vztáhli ruku, a hle, je vaše. „Pokání“ je slovo, kterému se dnes již zpravidla nerozumí. Metanoeite má za základ noein, myslit, noéma je myšlenka. Nous je v řecké filosofické terminologii nejvyšší lidská schopnost, podíl na Božském principu, ba Božský rozum sám, na němž se člověk může podílet: nazíráním nadnebeských idejí, ba samé všepřesažné ideje Dobra. Meta znamená jíti za, přesáhnout, transcendovat: pokání tedy znamená, že ve světle posledního cíle máme nejen odložit vše nežádoucí, nízké, zlé a hříšné, ale dokonce i vše, co pokládáme za žádoucí, vznešené, nanejvýš dobré a dokonce ctnostné („heauton ekenósen“); máme přesáhnout toto vše, odložením sebe sama transcendovat i ty nejvyšší své schopnosti, jíti i za nejvznešenější myšlenky, koncepty, cíle i záměry („hémeis de noun Christou echomen“), disformovat externí já. Zenové intermezzo Když velký mistr Jakusan Igen (Yueshan Weiyan, 745– 828) seděl v zazenu (gocu-gocu-či) , zeptal se ho jeden žák: „Na co myslíte (širjó), když sedíte v zazenu (gocuza)?“ Mistr odpověděl: „Myslím (širjó) na nemyšlení (fuširjó).“ Na to žák odpověděl: „Jak je možné myslet nemyšlení?“ „Bez myšlení (hiširjó),“ řekl mistr.
8
(Dógen: Šóbógenzó Zazenšin. In: Master Dogen´s Shobogenzo. Book 2 (překl. Gudo Wafu Nishijima & Chodo Cross), Windbell Publ. Ltd., London, 1996, s . 91.)
Podle výkladu pana Sakaje Tokugen v Dógen no čósaku (viz Henrich Dumoulin: Zen Buddhism: A History. Vol. 2 Japan, World Wisdom 2005, s. 113) mistr Dógen vidí v tomto kóanu samu podstatu zenu. Gocu-gocu-či znamená „stav hory hor“, tj. „zpříma se vznášet vzhůru zcela sám“; gocu-za znamená „sedět jako hora“ (= zaujímat pevnou pozici) v tomto povzneseném stavu. Širjó je myšlení ve smyslu cogitatio: všechny přítomné i možné obsahy mysli. Rozdíl mezi fu-širjó a hi-širjó je jen obtížně vyjádřitelný v západních jazycích; fu- i hi- znamená v japonštině zápor (japonština ovšem disponuje ještě mnoha dalšími způsoby vyjádření záporu). Fu-širjó se většinou překládá jako „nemyšlení“ ve smyslu „nemyslitelné“, „co nemůže být myšleno“, zatímco hi-širjó podle původních starých komentářů jednoduše znamená „přesažné“, „to, co je za vším“ (anglické „the beyond“). Podle T. Kasulise (Myšlení, ne-myšlení a bez-myšlení. In: Zen Action/Zen Person, s. 71–77) s ohledem na pojetí pana Takaši Masanobu ne-myšlení je odmítnutím myšlení, zatímco bez-myšlení znamená jít za opozici myšlení i ne-myšlení: bezmyšlení se tak blíží významu buddhistické šúnjatá (prázdnota, vyprázdnění mysli). Japonští komentátoři zdůrazňují, že hiširjó poukazuje k poslednímu smyslu reality. Dle T. Sakaje: „Toto hi není negace … ale vyjadřuje realitu, přesahující celou lidskou oblast“ (Dógen no čósaku, s. 107). Věřiti evangelium Aggelia je poselství, zvěstování, zpráva, informace, eu znamená dobrý, euaggelion je dobrá zpráva, radostné poselství. Buddhistické intermezzo Řecké eu tady má podobný význam jako árja v buddhistických sútrách: základní buddhistické „poselství“ je tradičně vyjádřeno 9
(A) v čatvári árja-satjáni, ve čtyřech vznešených pravdách: ((1) dukha („strast je všudypřítomná“), (2) samudája („akumulaci strastí působí vášně“), (3) niródha ( „eliminace vášní je možná“) a (4) márga („tuto eliminaci lze uskutečnit vznešenou osmidílnou cestou“)) a (B) v árja-aštángika márga, vznešené osmidílné cestě3, popisované jako: (1) samjagdršti = pravý vhled, (2) samjaksankalpa = pravé myšlení, (3) samjagváč = pravá řeč, (4) samjagkarmánta = pravé jednání, (5) samjágadžíva = pravé žití, (6) samjagvjájáma = pravé úsilí, (7) samjagsmrti = pravá usebranost a (8) samjagsamádhi = pravá koncentrace. Samjag, většinou překládané jako „pravý“, ve světle monosignální reflexe je třeba chápat velmi podobně jako ono Dógenovo hi: pravé je to, co je „za“ („beyond“) každým tvrzením i za každým popíráním, samjag není ani asserce či afirmace (kladení) ani negace či privace (popírání). Čtěme tedy: pravý vhled = vhled bez vhledu i nevhledu; pravé myšlení = myšlení bez myšlení i nemyšlení; pravá řeč = vnější i vnitřní mlčení bez mlčení (především však bez tlachání!); pravé jednání = konání bez konání i nekonání (taoistické wejwuwej); pravé žití = žití bez účelu i bez bezúčelnosti (Aristotelův bios theóretikos, 3 Západní čtenář (včetně valné části akademických indo- a budho-logů) zpravidla mylně chápe „osmidílnou“ cestu lineárně jako „osmietapovou“, a pak se vedou učené debaty o tom, čím vlastně „cesta“ začíná a čím končí, když přece samjagdršti by mělo správně následovat až za samjagsamádhi (a publikují se články v impaktovaných časopisech, za něž se získávají granty a tituly a pocty, atd.). Anga ale znamená „úd“ a márga je cesta ve smyslu životní cesty nebo životního povolání (podobně jako Aristotelův bios theorétikos nebo Tomášova vita contemplativa). Úd je velmi specifický „díl“: totiž takový, že organicky fungují všechny údy naráz a v každém z údů jsou funkčně obsaženy údy všechny. Aštángika márga tedy znamená život osmiúdového organismu; asi jako když pavouk naráz osmi údy tká svou síť, nebo jako když apoštol Pavel chápe jednotlivé křesťany jako údy mystického těla Kristova (1K 12,12-27) neboť křesťan není nikdo jiný než „druhý Kristus“, a v každém Kristu jsou všechny Kristové aktuálně přítomni.
10
Tomášova vita contemplativa, tj. nazíravý život); pravé úsilí = bezúsilné úsilí, tj. úsilí bez úsilí i bez neúsilí; pravá usebranost = usebranost bez já i bez ne-já; pravá koncentrace = koncentrace bez objektu i bez subjektu koncentrace. V tomto nepřilnutí (navazujícím na a doplňujícím upanišádové néti-néti („nic z tohoto všeho mi nepřináleží; ani toto ani tamto ani ono ani nic jiného“)) záleží pravá svoboda i dobrovolnost všech vysokých spiritualit (mentálních průprav). Dobrá zvěst (euaggelion) je vznešená (všechny ostatní zvěsti nejen převyšující (jako maximum = nejvýše dosažitelné), ale rovnou překračující (jako supremum = nejvyšší nedosažitelné), tak že dobrost každé dobré zvěsti je jen odleskem dobrosti této zvěsti všech zvěstí bez zvěsti), protože je bez zvěstovatele i zvěstitele: ve světle mentální průpravy je euaggelion alogodická informace. Pisteuete ― věřte ― je odvozeno od základu pistis ― víra. V antickém řeckém úzu je pistis vyhrazeno pro spolehlivost přímého smyslového poznání na rozdíl od eikasia jakožto nepřímého poznávání skrze obrazy a nápodoby (viz Platónova úsečka, MV I, 6). Co přijímám od jiného, je doxa (mínění), co vidím v zrcadle je eikasia, co vidím na vlastní oči (slyším na vlastní uši, … atpod.) je pistis. Pisteuete znamená „vnímejte sami bez zprostředkování řečmi, písmem, obrazy či autoritou“, „buďte sami kritériem pravosti této informace“. Monosignální křesťanství Přeložme tedy nyní Mk 1,15 ve světle mentální průpravy: Plnost posledního cíle je věčně přítomna; postačí jen, abyste vyprázdněním mysli transcendovali sami sebe (= disformovali externí já a nechali emergovat já monosignální) a bezprostředně a přímo identifikovali alogodické informace.
11
Příloha: Theologie a zázraky dle Tomáše Akv. Zda posvátná nauka vyniká nad jiné vědy (S.Th.I, 1, 5). Při páté se postupuje takto: Zdá se, že posvátná věda nevyniká nad jiné vědy. Neboť jistota náleží k hodnotě vědy. Ale jiné vědy, o jejichž zásadách nelze pochybovati, zdají se býti jistější nežli posvátná nauka, jejíž zásady, totiž články víry, připouštějí pochybování. Tedy se zdá, že jiné vědy vynikají nad tuto. Mimo to nižší věda musí přijímati od vyšší, jako hudebník od aritmetika. Ale posvátná nauka něco přijímá od filosofických nauk. Neboť praví Jeroným v listu Velikému Řečníku Města Říma, že "Staří učitelé své knihy tolik poseli naukami a výroky filosofů, že nevíš, co v nich máš napřed obdivovati, zdali světské vzdělání nebo znalost Písem". Tedy posvátná nauka jest nižší než jiné vědy. Avšak proti jest, že jiné vědy se nazývají služkami této vědy, Přísl. 9: "Poslala své služky, aby volaly do hradu". Odpovídám: Musí se říci, že tato věda, z části jsouc bádavá a z části jsouc činorodá, vyniká nade všechny jiné, i bádavé i činorodé. O bádavých totiž vědách se praví, že jedna vyniká nad druhou jednak pro jistotu, jednak pro hodnotu látky. A v obojím tato věda vyniká nad jiné bádavé vědy. V jistotě proto, že jiné vědy mají jistotu z přirozeného světla rozumu lidského, jenž se může mýliti; tato však má jistotu ze světla Božího vědění, které nemůže býti oklamáno. V hodnotě pak látky proto, že tato věda jest hlavně o věcech, které svou výškou přesahují rozum. Avšak jiné vědy se zabývají toliko tím, co jest rozumu podřízeno. Mezi činorodými vědami pak vyniká ona, která netíhne ještě k dalšímu cíli, na příklad občanská nad vojenskou, neboť dobro vojska tíhne k dobru obce. Avšak účel této vědy, pokud je činorodá, jest věčná blaženost, k níž, jako k poslednímu cíli tíhnou všechny jiné cíle činorodých věd. Tedy je zřejmé, že ona vyniká každým způsobem nad ostatní. 12
K prvnímu se tedy musí říci, že nic nebrání, aby něco, svou povahou jistější, bylo vzhledem k nám méně jisté následkem slabosti našeho rozumu, jenž „k nejjasnějším věcem se má jako oko netopýra ke světlu slunce“; jak se praví ve 2. Metaf. Proto pochybování, které nastává u některých o článcích víry, není z nejistoty věci, nýbrž ze slabosti lidského rozumu. A přece to nejmenší, čeho lze dosáhnouti v poznání věcí nejvyšších, jest mnohem žádoucnější nežli nejjistější poznání o nejmenších věcech, jak se praví v 9. O živočiších. Ke druhému se musí říci, že tato věda může něco přijmouti z filosofických věd, ne jako by toho nutně potřebovala, nýbrž k většímu objasnění toho, co se podává v této vědě. Neboť své zásady nepřijímá od jiných věd, nýbrž přímo zjevením od Boha. A proto nepřijímá od jiných věd jako od vyšších, nýbrž jich užívá jako nižších a služebných; jako stavitelská užívá pomocných, jako občanská vojenské. A že jich užívá, není z její vady nebo nedostatečnosti, nýbrž z vadnosti našeho rozumu, jenž věcmi poznanými přirozeným rozumem, z něhož vycházejí jiné vědy, snáze jest veden k tomu, co přesahuje rozum, co se podává v této vědě. Zda andělé mohou konati zázraky (S.Th.I, 110, 4). Odpovídám: Musí se říci, že se vlastně říká zázrak, když něco nastane mimo řád přírody. Ale nedostačuje na pojem zázraku, nastane-li něco mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože tak, když někdo vyhodí kámen vzhůru, konal by zázrak, ježto je to mimo řád přirozenosti kamene. Z toho tedy něco sluje zázrak, že nastává mimo řád celé stvořené přírody. To však nemůže činiti než Bůh; protože, cokoli vlastní silou koná anděl nebo kterýkoli jiný tvor, to nastává podle řádu stvořené přírody, a tak není zázrakem. Proto zbývá, že jedině Bůh může konati zázraky. K druhému se musí říci, že jednoduše řečeno zázraky se jmenují, jak bylo řečeno, když něco nastane mimo řád celé stvořené přírody. Ale protože nám není známa celá síla stvořené 13
přírody, proto, když něco nastává mimo řád přírody nám známé, skrze stvořenou sílu nám neznámou, je zázrakem vůči nám. Tak tudíž, když démoni něco vykonají svou přirozenou silou, jmenují se zázraky nikoli jednoduše, ale vůči nám. A tím způsobem mágové konají skrze démony zázraky. A slují vykonané „skrze soukromé smlouvy“, protože každá síla stvoření ve vesmíru se má jako síla nějaké soukromé osoby v obci; pročež když mág něco koná ze smlouvy, uzavřené s démonem, nastává to jaksi z nějaké soukromé smlouvy. Ale spravedlnost Boží je v celém vesmíru jako veřejný zákon v obci. A proto když dobří křesťané skrze božskou spravedlnost konají zázraky, říká se, že konají zázraky „skrze veřejnou spravedlnost“. Avšak špatní křesťané „skrze znamení veřejné spravedlnosti“, jako vzýváním jména Kristova nebo užíváním nějakých svátosti.
Komentář KH Vědění je jisté poznání (= nemůže být jinak), podložené přímým světlem rozumu, převyšuje tedy pouhé mínění (poznání jen pravděpodobné, např. poznání dnešní „vědy“) i víru založenou na nepřímém svědectví (vnější autoritě). Víra theologická je však založena na autoritě supremální, převyšující všechna vnější svědectvím, protože sám rozum je touto autoritou zakládán. Přísně vzato rozum, pokud je aktivní, nemůže nevěřit (theologicky), protože každý pokus rozumu vyvrátit svůj vlastní základ tento základ potvrzuje. Netheologická (mimorozumová) víra je nejistá (může být jinak); vědění rozumu je jisté; a víra theologická (nadrozumová, či snad lépe „rozum zakládající“) je jistojistá. „Zázrak“ je „nadpřirozený“ jen vzhledem k řádu přírody, ten však zná jen Stvořitel. Člověk nezná (úplný) řád přírody, neví tedy, co je či není přirozené či zázračné. Zázrak v pravém slova smyslu je Boží čin mimo řád přírody, ale celý řád přírody je Boží čin mimo řád přírody; tedy buď vše je řád přírody a nic není zázrak, anebo vše je zázrak a nic není řád přírody. Celá příroda (= stvoření) je „Boží mocný čin“, neboli zázrak. 14
