Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce

Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce Principy a postupy

Walerian Bugel, Hana Šlechtová

Olomouc 2012

Tato publikace byla vydána v rámci projektu Kvalita a inovace pro lepší uplatnění absolventů na trhu práce. Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.1.00/13.0014. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Autoři: Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr.; Mgr. Hana Šlechtová, Ph.D. Odborní recenzenti: PhDr. ThLic. Ing. Jaroslav Filka; Mgr. Michaela Macková Grafické zpracování přebalu © 2012 Jana Šmídová Fotografie na titulní straně © Reuben Francis Cornel, pixmac.cz © CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, 2012 ISBN 978-80-87623-01-5

1

Obsah: Obs ah: Úvod .......................................................................................................................... 5 I. Část propedeutická ................................................................................................ 9 1 Odborný text a jeho náležitosti .................................................................... 1.1 Kritéria pro odlišování textových projevů ....................................... 1.2 Základní podoby stylů verbálního projevu ...................................... 1.3 Specifika odborného stylu ..............................................................

11 11 13 25

2 Mnohooborovost přístupů v sociální práci a multiparadigmatičnost věd o člověku .................................................................................................... 28 2.1 Epistemologická východiska ........................................................... 29 2.2 Metodologická rozdílnost přístupů k člověku v jednotlivých oblastech věd a její aplikace v sociální práci ................................................... 30 3 Získávání podkladů pro tvorbu odborného textu .......................................... 33 3.1 Způsob přístupu k textu ................................................................. 33 3.2 Pořizování výpisků a poznámek k četbě ......................................... 35 3.3 Vyhledávání informací a zdrojů poznatků ...................................... 40 3.3.1 Nástroje vyhledávání podkladů potřebných pro vznik odborného textu ..................................................................................... 40 3.3.2 Způsoby a postupy vyhledávání podkladů pro vznik odborného textu ..................................................................................... 43 3.3.3 Typologie publikací jakožto informačních zdrojů pro vznik odborných textů .................................................................... 47 4 Zpracování podkladů pro tvorbu odborného textu ....................................... 53 4.1 Nejednoznačnost pravidel pro zapisování bibliografických údajů a její podmíněnosti ................................................................................. 53 4.2 Klíčové prvky bibliografického zápisu a postupy při jejich určování 57 II. Část obecně metodická ....................................................................................... 86 5 Typologie školních písemných prací ............................................................ 88 6 Další role důležité pro vznik práce ............................................................... 92 6.1 Odpovědnost a otázka „spoluautorství“ vedoucího práce ................ 92 6.2 Volba vedoucího práce ................................................................... 94 6.3 Role vedoucího práce a její využití ze strany studenta .................... 96 6.3.1 Vedoucí práce jako odborník: pomoc s upřesněním tématu a nasměrování při hledání odborné literatury ................... 97 6.3.2 Vedoucí práce jako poradce ve věci koncepce práce .......... 98 6.3.3 Vedoucí práce jako průběžný rádce a usměrňovatel .......... 99 6.3.4 Vedoucí práce jako posuzovatel výsledné práce i přístupu studenta k její tvorbě ...................................................... 101

2

6.3.5 Přidružené (nepatřičné i dobrovolné) repertoáry role vedoucího práce ............................................................. 101 6.4 Role konzultanta a dalších případných rádců ............................... 106 6.5 Role oponenta kvalifikační práce .................................................. 107 7 Chronologický postup tvorby kvalifikační práce ......................................... 7.1 Volba a upřesnění tématu ............................................................. 7.2 Určení cíle práce a volba metody .................................................. 7.3 Vytvoření rámcové strukturální a obsahové osnovy práce ............. 7.4 Realizace přijatého plánu ............................................................. 7.5 Vytvoření korpusu práce a dalších náležitostí ............................... 7.6 Finalizace formální stránky práce ................................................. 7.7 Zpětná kontrola práce s upozorněním na nejčastější druhy chyb ..

108 108 110 113 114 115 116 118

8 Metodologické požadavky na kvalifikační práce ......................................... 8.1 Vztah mezi tématem, nadpisem, cílem a obsahem ....................... 8.2 Povinné a nepovinné součásti práce a jejich náležitosti ................ 8.3 Požadavky týkající se struktury práce .......................................... 8.3.1 Požadavky vyplývající z logičnosti struktury práce ......... 8.3.2 Specifická role poznámek k textu ................................... 8.3.3 Požadavky vyplývající z věcné správnosti uchopení tématu ........................................................................... 8.3.4 Požadavky formálního rázu ............................................ 8.4 Odkazování zpracovávaných zdrojů (různost způsobů, výhody a nevýhody) ................................................................................. 8.4.1 Odkazování do poznámek jako plnohodnotná forma odkazování .................................................................... 8.4.2 Harvardský způsob jako forma zjednodušeného odkazování .................................................................... 8.4.3 Další způsoby odkazování ..............................................

122 122 124 134 134 135 137 137

9 Obecné formální požadavky na úpravu práce ............................................. 9.1 Požadavky týkající se stylu odstavce ............................................. 9.1.1 Styl odstavce obecně a různorodost stylů odstavců ......... 9.1.2 Zvýrazňování textu ........................................................ 9.2 Požadavky týkající se vztahu mezi různými odstavci .................... 9.3 Další požadavky týkající se formátování a zalamování textu ......... 9.4 Použití speciálních znaků .............................................................

148 148 148 151 152 154 155

138 140 142 145

10 Školně-školský kontext vzniku kvalifikačních prací (upřesnění daná normami školy a pokyny jejich zaměstnanců) ........................................................ 159 10.1 Vliv školních norem na výslednou podobu kvalifikační práce ..... 159 10.2 Požadavky kladené vyučujícími, zavedené zvyklosti a další podmíněnosti ............................................................................. 165 III. Část aplikovaně metodická .............................................................................. 168 11 Empirický výzkum jako součást kvalifikační práce ................................... 170 11.1 Odborná východiska pro empirický výzkum ............................... 171 3

11.2 Zdůvodnění použití empirického výzkumu a volba jeho metody s ohledem na záměr ................................................................... 11.3 Četba odborné literatury v závislosti na typu výzkumu ............... 11.4 Struktura práce založené na empirickém výzkumu ..................... 11.5 Etické souvislosti empirického výzkumu v sociální práci ............ 11.5.1 Etické souvislosti vztahu výzkumníka a participantů výzkumu ..................................................................... 11.5.2 Zvýrazňování textu ......................................................

173 177 179 184 184 190

12 Hlavní typy neempirických prací ............................................................. 195 12.1 Teoretické práce ve vlastním slova smyslu ................................. 195 12.2 Práce založené na poznatcích bezprostředně nezískaných vlastním empirickým výzkumem ............................................................. 197 12.3 Práce „zpravodajského“ typu a práce projektové ........................ 200 13 Typologie kvalifikačních praxí z hlediska zaměření, cíle a obsahu ............ 202 IV. Část nemetodická, avšak přesto formální ........................................................ 206 14 Principy a způsoby hodnocení práce ........................................................ 208 15 Příprava na obhajobu práce ..................................................................... 210 16 Smysl a průběh obhajoby kvalifikační práce ............................................. 212 16.1 Historický původ obhajob .......................................................... 212 16.2 Obvyklý průběh dnešních obhajob ............................................. 213 Namísto Závěru, aneb další možné využití obhájené kvalifikační práce ............. 218 Seznam obrázků a tabulek .................................................................................... Seznam použité bibliografie ................................................................................. Věcný rejstřík ........................................................................................................ Informace o autorech ............................................................................................

220 221 225 233

Příloha – ukázky variant bibliografického zápisu hlavních typů publikací ......... 234

4

Úvod (Hana Šlechtová) Tak nám uložili napsat závěrečnou práci… „Kerou práci, paní Müllerová? Já znám dvě práce. Jednu, ta je sociální, a potom znám ještě práci na brigádách, abych si při studiu přivydělal. Vobě nejsou závěrečný a vobě se nepíšou.“ Ne ne, úplně srovnatelné s onou událostí, jež symbolizuje začátek první světové války, to není. Již když se člověk hlásí ke studiu, tuší či ví, že jej nějaká závěrečná práce čeká. Tedy nechť to není švejkovina. Při pohledu na takto rozsáhlou knihu může ledaskoho napadnout, zda a k čemu vůbec je dobré tolik toho psát o tom, jak psát… Velká část studentů by snad raději v rukou držela nanejvýše několikastránkový manuál s jasnými pokyny typu: úvod má obsahovat tyto položky, závěr tyto, odkazovat na použitou literaturu se má takto, bibliografický seznam má vypadat tak a tak… Když jsem před lety sama začínala psát svou bakalářskou práci (na jiné škole a v jiném oboru), dostali jsme vlastně velmi jednoduchý pokyn: při citování se držet způsobu užívaného Sociologickým časopisem a rozsahem dodržet předepsaný počet slov plus minus pět procent. Kamarádka, která před asi pěti roky psala svou magisterskou práci (taktéž na jiné škole a na jiném, tentokrát lingvistickém, oboru), zklamaně vyjádřila pocit, že o formu jde asi víc než o obsah; zklamaně proto, že měla ambici napsat něco zajímavého, něco, co by i vedoucímu, oponentovi a jiným stálo za to si přečíst pro jejich vlastní obohacení, nikoliv pouze něco, na základě čeho má být posouzeno, že je dotyčná osoba schopná odborně psát. Je náležitá forma kvalifikační práce skutečně důležitější než její obsah? Zcela jistě nikoliv. Dokonce je tomu naopak – student se přece primárně školí ve svém oboru, nikoliv v psaní textů, a na konci studia má především prokázat, že rozumí tomuto oboru. Jenže ona forma má významnou roli nejen ve zprostředkování obsahu (obsahové sdělení je v případě dobré formy pro čtenáře zřetelnější a snáze se v něm orientuje), ale též v průběhu samotné tvorby – nejen psaní, ale i příprav ke psaní. Každé téma je velmi široké a o každém bylo již hodně napsáno. Jak tedy neopakovat tisíckrát opakované, jak rozlišit, co všechno, co souvisí s pojednávaným předmětem, má v práci být, a co ne1, jak se nenechat unést úplně jinam, než bylo záměrem…? Jasné určení nejen tématu, ale i cíle a postupu a vhodná příprava práce již na samém počátku, 1

Opravdu nejen není nutné, ale ani účelné (a tudíž ani správné), aby každá závěrečná práce nějak se týkající drogové problematiky byla z jedné třetiny tvořena povídáním o užívání psychoaktivních látek od Starověku po současnost a definicemi různých typů drog, nebo aby každá práce, která se nějak zabývá Romy, zahrnovala popis dějin romského etnika ve světovém, evropském i lokálním měřítku několika desetiletí či dokonce století nazpět. Hodně takových prací jsem už ovšem viděla.

5

představa o volbě odborné literatury a načasování čtení, časové rozvržení jednotlivých kroků, stejně jako vize určité konečné podoby (ano, od samého začátku je dobré mít představu o tom, jak by mohl vypadat výsledek, přestože tato představa bude během tvorby upravována a možná i zcela změněna), to všechno studentovi či studentce práci usnadní, nikoliv zkomplikuje. Dobrá, ale… nestačil by přece jen kratší návod? K tomu, aby vznikla obhajitelná práce, jistě ano. Avšak k tomu, aby diplomant správně pochopil, proč mají jednotlivé kroky vypadat, jak mají, a nebyl nucen považovat je za samoúčelné, k tomu, aby si student dokázal uvědomit v patřičné šíři, co (skoro) všechno vlastně lze a nelze, a náležitě toho využít k napsání takové práce, s jakou bude moci být po všech stránkách spokojen, k tomu, aby se lépe seznámil s využíváním odborné literatury a pramenů pro své další profesní směřování, a ještě k mnohému dalšímu se hodí mít více než jen „návod“. K tvorbě kvalifikačních prací u nás existuje řada příruček, od velmi kvalitních po velmi nekvalitní. Dosavadní praxí na CARITAS – VOŠs Olomouc bylo využívání a doporučování využívat některých z těch kvalitních (zejména J. Filky, J. Šanderové, U. Eca). Multidisciplinarita sociální práce spolu s profilem školy (mj. výuka ve spolupráci s CMTF UP, důraz na četné praxe, včetně zahraničních) však vyžadovaly, aby rady z těchto příruček byly doplňovány o další doporučení. Studentům se dostávalo poučení v rámci propedeutických a diplomových seminářů, které bylo shrnuto i v metodickém pokynu ředitele. Zejména v kombinovaném studiu však čas vyhrazený pro tyto semináře nebyl zcela dostačující. V obou formách studia (denní i kombinované) se navíc jistý počet studentů obrací, většinou z kapacitních důvodů, ale někdy též s ohledem na zvolené téma, s žádostí o vedení práce na externisty; těmi jsou často lidé, kteří mají dobré znalosti v oboru, ale málo zkušeností (ne-li žádné) s vedením studentských prací či s vlastním publikováním odborných textů. K psaní této knihy jsme přistoupili s cílem vypracovat takovou metodiku pro tvorbu studentských prací (zejména kvalifikačních), která by byla oporou již v té fázi studia, která je v tomto směru přípravnou, jako učebnice pro propedeutický seminář. V rámci procesu tvorby kvalifikační práce by pak měla být využitelná jak pro studenty, tak pro jejich vedoucí. Pravděpodobně nelze předpokládat, že takto rozsáhlou knihu bude student číst od začátku do konce jako román či jako velmi poutavou odbornou publikaci z oblasti, která jej velmi zajímá (i když i to je možné a bylo by to dobře). Spíš předpokládáme, že s ní bude nakládáno trochu jako s učebnicí (v rámci propedeutického a diplomového semináře) a hlavně jako s metodickou příručkou (při tvorbě práce). V prvním případě půjde o souvislou četbu vybraných kapitol (zejména, ale nejen, z propedeutické části); v druhém případě o vyhledávání informací o jednotlivých krocích psaní práce a důkladnější četbu ohledně těch aspektů, které budou studentovi (či jeho vedoucímu) méně jasné. Tato příručka však v žádném případě nechce a nemůže nahradit výukový 6

proces, a to ani v rámci propedeutických a diplomových seminářů, ani v odborných předmětech zaměřených na výzkum. Pro usnadnění rychlejší orientace je příručka doplněna o věcný rejstřík; v příloze obsahuje též vzory bibliografického zápisu různých typů odborných publikací a pramenů podle vybraných způsobů odkazování citací a bibliografických zdrojů (alespoň v tomto ohledu vycházíme vstříc těm, kdo požadují hlavně jednoduchý návod). Příručka metodiky je tvořena čtyřmi částmi: propedeutickou, obecně metodickou, aplikovaně metodickou a též částí nemetodickou, avšak přesto formální. Jsou koncipovány podle toho, v jakém chronologickém sledu bude student potřebovat informace v nich uvedené. Propedeutická část je věnována odbornému stylu a tvorbě odborného textu, a to při zohlednění multidisciplinarity sociální práce a mnohosti paradigmat v rámci věd o člověku, jakož i způsobům vyhledávání informací a jejich zpracovávání. Odborný styl není jediným stylem, jakým se dá vyjadřovat (a určitě ani není pro všechny lidi stylem nejsrozumitelnějším). Jakkoliv to pro studenta může znít těžko uvěřitelně, je ovšem stylem rozhodně nejsnazším ke zvládnutí: stačí se držet předepsaných pravidel. Odborný styl samozřejmě (navzdory zdání) není stylem nijak univerzálním; přesto lze říci, že co člověk odborným stylem napíše, pochopí snadno odborník na danou věc, ať je odkudkoliv (u jiných stylů tomu tak být nemusí). Přesto i v rámci odborného stylu existuje jistá pluralita a někteří ze stoupenců některých paradigmat v rámci některých disciplín mohou užívat jistou odchylku od odborného stylu jako odlišovací znamení (zejména je-li v jejich metodologickém postupu obsažena i jistá kritika toho, jak se v moderní době „dělá“ věda). Obecně metodická část (a zejména pak kapitola 8) je částí, kterou studenti asi nejvíce ocení jako „kuchařku“ pro přípravu závěrečné práce. Je totiž věnována procesu tvorby školních prací a konkrétních náležitostí, které mají tyto práce obsahovat. Část aplikovaně metodická představuje typy prací, které mohou v rámci oboru sociální práce vznikat, a zaměřuje se na specifické aspekty jejich tvorby; zvláštní pozornost je věnována pracím založeným na výzkumu. Část nazvaná jako nemetodická, avšak přesto formální se věnuje zásadám a způsobům hodnocení práce a procesu obhajoby, včetně přípravy na ni. Jak je jistě patrno již z tohoto Úvodu, metodická příručka není vždy (ač místy ano) psána přímo tak, jak by měly vypadat kvalifikační práce (tedy odborným stylem). Je tomu tak proto, aby splňovala kritérium snadné orientace a učebnicové přehlednosti a schematičnosti (proto se v ní vyskytují např. odrážky), ale též proto, aby se (v rámci možností) takzvaně „dala číst“ (najdete v ní metafory, poznámky na odlehčení, místy budete – vlastně již jste – oslovováni druhou osobou množného čísla, tedy vtahováni do pomyslného přímého dialogu…).

7

Kniha je dílem dvou autorů, kteří se liší svými odbornými východisky a mají jiný způsob vyjadřování (což poznáte jistě sami podle odlišnosti jazyka v kapitolách různého autorství). Autorem kapitol č. 1-5, 7-10 a 12-16 je Walerian Bugel, autorkou zbylých kapitol Hana Šlechtová. Kvůli ilustraci rozdílnosti v přístupech i způsobech zpracování textu byl u kapitoly č. 11 zvolen tzv. harvardský způsob odkazování2, zatímco ve zbytku publikace jsou použité zdroje odkazovány tzv. klasickým způsobem, tedy do poznámkového aparátu. A nyní již nezbývá, než na konci těchto úvodních stránek ke ‚kuchařce‘ (poněkud neformálně) popřát čtenářům „Dobrou chuť!“ (Při tvorbě kvalifikační práce nezapomínejte na jídlo, pití, pravidelný pohyb a spánek. Kolega Bugel by s touto radou nesouhlasil, pouze by ponechal pití a omezil je na kávu. Proto toho napsal – nejen do této metodiky – víc než já.)

2

Bibliografický seznam příslušné odkazované literatury tedy byl – mimořádně a nesystematicky – zařazen také na konec této kapitoly.

8

I. Část propedeutická

9

Tato část příručky podává informace týkající se přípravy na psaní odborných textů obecně – tedy jak prací tzv. postupových (seminárních, zápočtových a ročníkových), tak kvalifikačních (ať už absolventských, bakalářských, magisterských či dalších). Běžně se s těmito poznatky studenti seznamují v propedeutických seminářích, i když nejčastěji jen v nejnutnějším rozsahu, což je dáno jak omezeným počtem hodin, tak potřebou nácviku základních dovedností (psaní shrnutí, komparace a kompilace). Jelikož příručka takto limitována není, cílem tohoto oddílu bude poskytnout informace pokud možno co nejkompletnější, aby reflektovaly většinu variant problémů, se kterými se studenti mohou v budoucnu setkat. Poznatky budou předávány pomocí několika na sebe navazujících tematických okruhů. První bude zaměřen na zodpovězení otázky „co je to odborný text“. Čtenář(ka) bude seznámen(a) s různými druhy verbální komunikace, specifičností sdělování poznatků v odborném prostředí a charakteristikami odborného stylu. Smyslem druhého okruhu bude aplikovat získané poznatky na studovaný obor. Půjde tedy o rámcové zodpovězení otázek „jaký má/může být odborný styl v oblasti sociální práce“ a „z jakých důvodů“. Bude poukázáno na multioborovost přístupů v oboru sociální a charitativní práce, multiparadigmatičnost věd o člověku, epistemologická východiska jednotlivých oborů věd o člověku i charakter v nich převládajících metod, včetně možných rizik a doporučení pro využití v sociální práci. Následující okruhy budou sledovat záměr získat a zpracovat podklady pro vytvoření odborného textu. Nejdříve půjde o věcné hledisko tohoto procesu, vymezené otázkami „kde hledat a podle jakých kritérií postupovat“. Na to navazuje typologizace zdrojových publikací; je ukázáno, jak jsou zdroje děleny a jaké jsou možnosti jejich využití. Poslední, nejobsáhlejší okruh této části, zacílí na formální stránku zpracovávání oněch získaných podkladů. Přinese náhled na podmíněnost pravidel zápisu bibliografických údajů a pokusí se rozkrýt spletitosti jejich klíčových prvků, aby napomohl při jejich určování. Jakýmsi dodatkem k této kapitole bude seznámení s různými atypickými variantami bibliografického zápisu, na něž studenti mohou v ojedinělých případech narazit.

10

1 Odborný Odborný text a jeho náležitosti Během studia na vyšší odborné škole či v bakalářském/magisterském studijním programu na vysoké škole studující nejdříve připravují krátké písemné úkoly, na jejich základě pak seminární práce, které jim zase mají pomoci při psaní práce ročníkové, a ta je má uschopnit k přípravě práce závěrečné (ať se už bude jednat o práci absolventskou, závěrečnou, bakalářskou, diplomovou či jinou). Již od počátku by si studenti a studentky měli zvykat psát tzv. odborným stylem. Plyne to především z povahy oné poslední, kvalifikační práce. Jejím cílem (na rozdíl od různých forem přezkušování prověřujících dílčí okruh znalostí) je prokázat jak celkovou odbornost absolventa(-tky) daného studia, tak jeho/její schopnost odborně zpracovat konkrétní nové téma (nejčastěji jen poměrně dílčího rozsahu) a výsledky snažení předestřít odborné veřejnosti tak, aby mohl dojít jejich uznání. Zkrátka a dobře, bez ohledu na osobní motivace pro psaní závěrečných prací a nehledě ani na vnitřní pochybnosti mnohých studentů týkající se toho, zda (vůbec kdy) budou schopni napsat cokoli ‚vědeckého‘, má být absolventská/bakalářská/ /diplomová/magisterská práce (prvním?) pokusem o odborný text. Dřívější písemné projevy povinně vyžadované v rámci studia by na její sepsání měly studenta připravovat. Zde však vyvstávají klíčové otázky: lze takovýto odborný text dopředu nějak druhově charakterizovat? čím se vyznačuje? jaká pravidla pro něj platí? atd. Aby na ně bylo možné odpovědět, bude možná vhodné začít od tzv. negativního vymezení, tj. od ukázání si, čím odborný text rozhodně není a od čeho a proč je potřebné jej odlišit. 1.1 Kritéria pro odlišování textových projevů Každé porovnávání, rozdělování a třídění vyžaduje určení nějakého hodnotícího hlediska. To bývá v mnohých evropských jazycích nazýváno „kritériem“ (z řeckého kritérion = pravidlo pro posuzování; od krisis = soud, hodnocení). Abychom mohli kritéria uplatnit, je třeba nejprve přihlédnout k poznatkům z teorie komunikace. Ty nám umožní povšimnout si především těchto několika kategorií:

A. Původce sdělení Již samotná formulace ‚původce‘ použitá v podnadpisu odkazuje na člověka jakožto jednotlivce schopného verbálního projevu. Ke svému písemnému sdělení se však každý nemusí hlásit otevřeně, může je signovat kupř. přízviskem či pseudonymem, a nebo dokonce své vlastní autorství vůbec nepřiznávat. To by však v případě kvalifikační práce bylo nesmyslné.

11

B. Adresát sdělení V běžné komunikaci může škála adresátů našeho verbálního či písemného projevu zahrnovat téměř doslova všechny – počínaje námi samotnými (pokud trpíme samomluvou, či si píšeme ‚do šuplíku‘), přes všechny možné jedince i skupiny, organizace a právnické osoby, až po ‚širokou veřejnost‘ a celé lidstvo (o fiktivním oslovování všeho živého i neživého už ani nemluvě). Oproti tomu v případě psaní odborné práce půjde na prvním místě o okruh adresátů v podobě tzv. odborné veřejnosti, jejíž šíře může být za různých okolností různá (ať už půjde o vedoucího práce, oponenta a členy komise či o čtenáře odborného článku či jiného podobného textu). C. Obsah sdělení Platí-li obecně, že sdělení může směřovat od kohokoli ke komukoli, pak i jeho obsah může být charakterizován obdobně obecně: jako sdělení čehokoli o čemkoli. V odborném textu by však nemělo jít především o sdělení ‚čehokoli o čemkoli‘, ale o předání něčeho nového (ať už nového zcela či v dané souvislosti) o tom, co je považováno za dostatečně důležité a významné, aby to bylo odborné veřejnosti řečeno. D. Forma sdělení Formou se myslí způsob provedení viditelný navenek – tedy to, co zviditelňuje obsah. Jestliže zejména v umění a v designu je kladen důraz hlavně na formu, pak u textů odborných se styl (v širokém slova smyslu) stává spíše nástrojem usnadňujícím předání obsahové stránky sdělení, příp. dokazujícím zvládnutí ze strany studenta požadavků kladených školou na úroveň přípravy předloženého textu. E. Účel sdělování obsahu V běžném životě se vyskytuje spousta důvodů, kvůli kterým si lidé sdělují věci – od pouhé snahy o předání dat přes pedagogicky pojaté poskytování ‚informací‘ (v etymologickém slova smyslu – z latinského in formam = do podoby, tvaru; informatio = utváření, ztvárňování) až po záměrně zavádějící uvádění něčeho za účelem podvodu či saturování si vlastních komplexů. Oproti tomu v odborném textu jde především o to, aby adresát co nejobjektivněji poznal realitu, o níž je psáno. F. Účel použití zvolené formy V každodenní komunikaci bývá běžně propojen obsah sdělení s jeho formou, ale nemusí tomu tak být vždy. Při jednoduchých nevýznamných sděleních může chybět důraz na formu. A naopak: forma může být primárně zdůrazněna za účelem navození určité specifické atmosféry pro pronášené sdělení (kupř. ustálené fráze při různých příležitostech, jež mají navodit příslušnou atmosféru, či zvláštní literární styl jednotlivých druhů krásné literatury). V odborném textu je oproti tomu účel použití 12

specifické formy téměř totožný s tím, co již bylo uvedeno o jeho formě: je jím usnadnění přijetí obsahu sdělení adresátem, avšak většinou již bez zamýšleného přidaného efektu v podobě navozeného pocitu. 1.2 Základní podoby stylů verbálního projevu Pestrost životních situací a s nimi související potřeba komunikace vytvářejí téměř nepřebernou paletu kombinací jednotlivostí spadajících do uvedených kategorií. Nyní se pokusíme charakterizovat alespoň základní podoby stylů verbálního projevu, aby bylo možné specifikovat v jejich rámci typické prvky stylu odborného. 1. Běžná komunikace Tato forma sdělování obvykle nemá žádná specifika – tzn. ani adresát, ani původce nejsou ničím specifičtí, obsah sdělení i jeho účel zahrnuje takřka všechny běžné záležitosti. Z tohoto důvodu pro takovouto komunikaci nepoužíváme žádnou zvláštní formu, takže se ani „neřeší“, jaký by měl být důvod použití formy sdělení. Naopak je příznačné, že teprve v okamžiku, když má být cokoli zdůrazněno, používáme k tomu kupř. zvýšeného hlasu či podtržení nebo orámování u písemného vzkazu. Obdobně i zpřesnění významu docilujeme tím, že ke všeobecným pojmům přidáváme další charakteristiky (či je dokonce řetězíme). Všeobecné pojmy můžeme případně negativně vymezovat vůči běžnému pochopení. 2. Komunikace s cílem přitáhnutí pozornosti Tato forma se uplatní zejména při tvorbě pozvánek, reklam a novinových/časopiseckých titulků. Příznačné jsou pro ni zejména tyto charakteristiky: původce často nebývá z textu sdělení patrný, zato u adresáta má být docílen dojem jeho jedinečnosti (kupř. „pozvání právě pro Vás“, „Vaše osobní šance“); zaujetí pozornosti se dále dosahuje poukazem na výjimečnost obsahu sdělení (kupř. „jedinečná/neopakovatelná/skvělá příležitost“; „mimořádné vydání!“; „nejnovější senzace!“). Sdělení je typické důrazem na formu za účelem okamžitého zaujetí pozornosti, přičemž obsah sdělení je přinejmenším druhořadý (ne-li pravdivý jen zčásti, či dokonce zcela lživý či podvodný). 3. Umělecký projev Přednostní důraz na formu sdělení je typický rovněž pro projev umělecký, avšak zde je to za účelem navodit u adresáta pocit krásna, příp. jej přimět k zamyšlení se nad ideovým poselstvím díla. Proto se původce nesnaží za sdělením skrývat (publikování či jiná tvorba pod různými pseudonymy běžně není primárně snahou zakrýt identitu autora, spíše nabídnutím ‚identity‘, pod kterou chce umělec komunikovat se svým okolím). Obsah (zejména verbálního) uměleckého projevu proto často více tíhne

13

k vyjádření vnitřních pocitů či stavů mysli autora než k předávání čtenáři poznatků o okolní realitě. 4. Populární verbální projev Tato komunikační forma se zaměřuje, jak to napovídá etymologie (z latinského populus = lid), na široké vrstvy adresátů s cílem nabídnout příjemný zážitek plynoucí ze sdílení se zajímavým obsahem podaným intelektuálně nenáročnou formou. Původce mnohdy ani nemá odpovídající vzdělání a specializaci. Obvykle se snaží udílet ‚dobré rady‘ týkající se (nejčastěji) běžných životních situací či se případně staví do role jakéhosi ‚průvodce‘ či tvůrce manuálů typu „snadno a rychle“. Vztah obsahu sdělení a jeho formy je proto poměrně nevyrovnaný – obsah je omezený a předávané poznatky jsou uvedeny neúplně, což snižuje přesnost. Na přesnosti textu či projevu ubírá nenáročnost formy (= čtenář/posluchač je zpraven jen o nejběžnějších případech, nikoli však o výjimkách či komplikovaných variantách, informace mu nejsou předávány v širším kontextu, použitá terminologie je často příliš obecná či dokonce nepřesná, atd.). 5. Popularizační sdělení Etymologicky i toto pojmenování pochází od stejného slovního základu jako předchozí kategorie. Autorem je však tentokrát odborník, který zpřístupňuje širší veřejnosti ucelené partie odborných poznatků způsobem pochopitelným i pro ‚laika‘3 v daném oboru. Jistou přidanou hodnotou často bývá dodatkový důraz na formu: ta má nejen odpovídat úrovni přesnosti předávaného obsahu, ale také poskytnout jistý estetický zážitek. Zvláštní formou tohoto žánru je esej, která představuje zamyšlení se odborně vzdělaného člověka nad jistou částí reality, o níž však nechce přinést ucelené pensum poznatků, nýbrž spíše poukázat na některé její zvláštnosti či doposud přehlížené aspekty, avšak bez přímého odkazování na doposud provedená bádání. 6. Projev s cílem vzdělávat Vzdělávání je nejen procesem předávání poznatků a zkušeností, ale také zacvičování adresátů v nově získávaných dovednostech. Původcem sdělení by tedy měl být člověk znalý (což však v případě ‚zácviku‘ nemusí vždy být odborník), adresátem pak příjemce poznatků. Formy projevů i jejich volba jsou zde často podřízeny snaze o maximální či co nejefektivnější předání výukového materiálu, což bývá účelem. Obsah, jenž vždy nemusí být tvořen pouze odbornými poznatky, je předáván často schématicky, s opakováním jistých zdůrazňovaných částí. V tomto žánru je navíc velice běžné, že zejména písemný vzdělávací projev vznikne pouhým přepisem ústního 3

Přestože slovo laik je z etymologického hlediska odvozeno od významově obdobného slovního základu (z řeckého laikós = lidu se týkající), bývá často v zúženém slova smyslu používáno ve významu „neodborníka“ či „v dané oblasti nevzdělaného“ člověka.

14

výukového procesu, takže nese známky typické pro přednášení: příjemce má možnost hlavně (pouze) slyšet, avšak nemůže se vracet ke složitějším částem sdělení. Z hlediska stylu v této komunikační formě převládají prvky návodu, přehledu, výčtu, případně též srovnání. Výčet má často podobu odrážkového či jiného seznamu bez další specifikace. Srovnání je pak mnohdy uvedeno bez přímých odkazů na odborné poznatky či výzkumná zjištění. 7. Odborné (písemné) sdělení Tato forma slouží primárně ke komunikaci mezi jednotlivci i skupinami v rámci odborné veřejnosti za účelem předávání či zpřesňování odborných poznatků. Tomuto účelu je forma sdělení podřízena do té míry, že se nejenže volí co nejúspornější a nejpřesnější styl, ale také se cíleně eliminují přidané hodnoty v podobě estetických či jiných zážitků z četby. Důraz je kladen na jednoznačnost a přesnost v práci s poznatky všech druhů, a proto se vyžaduje, aby bylo možné dohledání a prověření uváděných údajů. Po tomto vymezení specifik jednotlivých komunikačních modelů si můžeme uvést pět ukázek textů. Ještě blíže si povšimneme charakteristiky stylů, které představují. • Populární styl Jak už bylo uvedeno výše, typická pro tento žánr je intelektuálně nenáročná forma sdělení, často ve stylu udílení ‚dobrých rad‘ týkající se běžných životních situací. Jako ukázka proto může posloužit článek „S kolem na jarní projížďku“ z rubriky příznačně nadepsané ‚Dobré rady‘ zasazené do sekce ‚Naše rady a tipy‘ z časopisu Svět ženy4: Už od začátku jara vyrážejí milovníci cyklistiky provětrat své bicykly. Ještě před tím, než na projížďku vyjedete, se ale nezapomeňte ujistit, zda má vaše kolo správnou výbavu a zda je v pořádku. Chcete-li se vyhnout nepříjemnostem, myslete také na dodržování zásad bezpečné jízdy a pojištění. Povinné vybavení kola stanovuje vyhláška 341/2002 Sb. Důležitý je také výběr správné barvy oblečení, vhodné je obléknout pestré a viditelné barvy. Pamatujte, že nejzranitelnější je při nehodě na kole hlava, takže nezapomínejte ani na helmu, která je navíc pro všechny do 18 let povinná. Kola jsou žádána i mezi zloději, v loňském roce bylo ukradeno přes 5 000 kol, to je v průměru téměř 14 kol denně. Ochranou před zloději je dobrý zámek, kolo je dobré zamknout k nějaké pevné části, jako je lavička či sloup. V některých městech již Policie ČR nebo obecní policie provádí registraci jízdních kol. Využít lze i ochranu mikrotečkami nebo mikročipy. Zloději jsou ale vynalézaví, proto se vyplatí si kolo proti krádeži pojistit. „Kolo je standardně pojištěno v rámci pojištění domácnosti. Jsou pro ně stanoveny určité limity pojistného plnění, pokud vám však nevyhovují, máte možnost připojistit si je na vyšší částku, nebo si sjednat pojištění zcela individuální,“ vysvětluje Dagmar Koutská z České pojišťovny. Pro případ, že způsobíte s kolem škodu někomu jinému, je dobré mít sjednané pojištění odpovědnosti. Pojišťovna vám z něho uhradí například škodu, kterou způsobíte, když na kole porazíte chodce nebo jiného cyklistu.

4

„S kolem na jarní projížďku“ [připravila L. Nešporová], Svět ženy 7 (2008), č. 5, s. 106.

15

Nyní se zkusme podrobněji zamyslet nad uvedeným článkem. Již z hlediska kompozice je patrné to, že zatímco článek má jakýsi úvodní odstavec, nemá žádné obdobné (kupř. shrnující či jiné) zakončení – končí pouze předáním posledního poznatku. Avšak už samotný úvodní odstavec naplno prozrazuje, s čím se čtenář bude moci setkat dále: objevuje se v něm více nepřesností (některé jsou z hlediska faktického přínosu pro čtenáře méně významné, některé více). První věta hovoří o „milovnících cyklistiky“ – mezi ně však všichni cyklisté bezesporu nepatří. Skupině je navíc přisouzen záměr „provětrat bicykly“, tedy nikoli dělat to, čeho jsou milovníky. Vše je k tomu časově situováno jen do období jara (viz jak znění první věty, tak dokonce nadepsání celého článku); další text se však týká jízdy na kole v jakémkoli ročním období, nejen na jaře, což ovšem nikde není uvedeno. Ve druhé větě je řeč o „správné výbavě“, avšak bez jakéhokoli upřesnění, co je tímto významově nepřesným souslovím míněno. Jde o výbavu předepsanou předpisy? Nebo jen o výbavu považovanou za správnou většinou lidí (a případně jak významnou a vzdělanou či poučenou většinou)? Anebo je výraz použit v přeneseném významu (ve smyslu toho, co odpovídá něčímu subjektivnímu vkusu či třebas momentálním módním trendům)? Rovněž charakteristika „v pořádku“ prozrazuje uvažování pouze v obecné rovině komunikace. Není zcela jasné, jestli jde o to, zda je kolo provozuschopné, nebo zda je bez jakýchkoli závad (zjednodušeně si lze představit pouze závady technické, ale existují i jiné druhy závad). Poslední věta úvodního odstavce má podobný charakter jako dvě první a navíc se dokonce blíží komunikaci reklamní. Jednak se v ní neuvádí, jakým nepříjemnostem se má čtenář vyhnout. K tomu věta téměř vzbuzuje dojem, že splnění všech uvedených podmínek takřka zaručí ono vyhnutí se „nepříjemnostem“ (což, mimochodem, může být značně subjektivní kategorie). Ve výsledku si takovéto sdělení nezadá s různými utopistickými ideologiemi slibujícími ráj na zemi ‚snadno a rychle‘. Druhý odstavec je též plný nepřesností, což snižuje užitečnost článku pro čtenáře. Opět zde nacházíme slůvko „správný“, tentokrát ve vztahu k barvě oblečení, a opět v podivné souvislosti. Protikladem k němu by logicky byl opak, čili slovo ‚nesprávný‘ (obojí totiž pomyslně odkazuje na nějakou normu správnosti), zatímco pisatelka používá kategorie „vhodné“ (rozuměj volby oblečení), což se ale vztahuje k větnému předmětu, který není uveden. Přestože zmiňuje „pestré a viditelné“ barvy, již samotné pořadí použitých adjektiv nasvědčuje tomu, že autorka pracuje s předpoklady (co je pestré, je lépe viditelné), avšak porušuje pravidla tzv. kauzálního nexu (spojení příčiny s důsledkem). Pro bezpečnost je totiž klíčová viditelnost, kdežto pestrost (která, mimochodem, může znamenat i výskyt vícera méně viditelných barev) onu viditelnost jen může umocňovat. Jen na okraj dodávám, že viditelnost zde není nijak blíže specifikována kupř. v souvislosti s denní dobou či ročním obdobím. Věta o hlavě jakožto „nejzranitelnější“ části těla při nehodě na kole je typickým příkladem zevšeobecňujících tvrzení, zde dokonce v absolutní míře: samotnou ‚zranitelnost‘ je možné chápat jak ve smyslu rizika poranění, tak i jeho závažnosti a důsledků. 16

Absolutní míra (tj. to, že by hlava byla nejsnáze či nejpravděpodobněji zranitelná) nebyla ničím doložena (statistikami, lékařskými údaji, apod.) a navíc se tvrzení v této podobě netýká jen nehod cyklistů na kole, ale i jiných účastníků silničního provozu (přitom však kupř. chodci helmu nenosí a mohou být na hlavě zraněni cyklistou). Povinnost použití helmy cyklisty do 18 let věku se dle § 58 odst. 1 zákona 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (novelizace zákonem č. 411/2005 Sb., platná od 1. 7. 2006) týká jen provozu na veřejných komunikacích, což však nebylo nijak uvedeno – celé části souvětí o zranitelnosti hlavy bylo použito účelově jakožto zdůvodnění zmínky o helmě. Třetí a poslední odstavec článku rozšiřuje výčet nepřesností a nedostatků, kterých se připravovatelka textu dopustila. Uvedla sice statistický údaj o přibližném počtu krádeží kol, ten však nezasadila do kontextu jak jiných let (tzn. zda číslo za rok 2007 je větší či menší než v předchozích letech – z toho pak plyne, zda je třeba se krádeže obávat více či méně než v jiných letech), tak především příčinné souvislosti s tvrzením z další věty o zámku jakožto „ochraně před zloději“ – muselo by tam totiž být uvedeno, že drtivá většina ukradených kol žádným zámkem chráněna nebyla. Navíc tento způsob ochrany je opět charakterizován obsahově rozplizlým adjektivem „dobrý“, o kterém není známo, co má vlastně vyjádřit – zda absolutní nepřekonatelnost, relativní nepřekonatelnost běžnými prostředky, nesnadnou překonatelnost, splňování některého z bezpečnostních standardů či ještě něco jiného. Také další část onoho souvětí si zaslouží podobné ohodnocení: dovídáme se, že „kolo je dobré zamknout k nějaké pevné části, jako je lavička či sloup“. Zde slovo „dobré“ nahrazuje adjektiva ‚vhodné‘ či ‚prospěšné‘; je-li už řeč o „části“, pak u ní schází věcný předmět (části čeho?); význam slova „pevný“ byl pozměněn natolik, že ztratilo původní smysl (= pevnost materiálu jakožto schopnost vzdorovat změnám tvaru a struktury) a v pisatelčině záměru nahradilo vlastnost relativně nesnadné přesunutelnosti v prostoru, příp. i volné oddělitelnosti od podloží. I následující větu je možné považovat za „dobrou radu“ jen s notnou dávkou humoru a ironie: dovídáme se sice o provádění registrace kol policejními sbory (celorepublikovým i obecním), avšak nedozvíme se, kde a za jakých podmínek to probíhá, natožpak zda je to nějaká nadstandardní služba či nikoliv a jaké jsou její technické předpoklady. Obsah další věty o „ochraně mikrotečkami nebo mikročipy“ tak nemáme možnost dát do žádné konkrétní souvislosti. Zbytek odstavce je věnován problematice pojištění, přičemž část informací je přímou výpovědí jisté zaměstnankyně jedné konkrétní pojišťovny. Lze se domnívat, avšak bez potřebné jistoty, že daná zaměstnankyně pracuje na pozici, která předpokládá odpovídající znalosti i přesnost poskytovaných informací (pisatelka článku si nedala práci ubezpečit čtenáře, že nevedla interview kupř. s uklizečkou; o podrobnostech rozhovoru se zaměstnankyní žádný údaj neposkytla). Mnohem více zarážející je ovšem skutečnost, že se informace týká jen jednoho konkrétního poskytovatele pojištění a o ostatních se mlčí, takže tato pasáž textu působí dojmem napolo zjevné a napůl skryté reklamy. 17

Závěr článku pak tvoří shluk přejatých poznatků z oblasti pojišťovnictví, přičemž ale došlo k propojení (až promíchání) formulací týkajících se primárně jízdních kol s formulacemi o osobách, jež škodu způsobily nějakou činností, třeba jízdou na kole (avšak také kteroukoli jinou, což zde opět nebylo ani zmíněno). Co ještě k tomu všemu dodat? Ponechme teď stranou otázku, zda, komu a k čemu mohou být takovéto „dobré rady“ užitečné, a zkusme rekapitulovat. Uvedený populární článek je psán jazykem natolik obecným a neodborným, že jen těžko může pravdivě a úplně informovat čtenáře. Úroveň znalosti popisované problematiky je ze strany pisatelky zřetelně natolik nízká, že klíčové pojmy sama přesně nerozlišuje, nebo s nimi nedokáže odpovídajícím způsobem pracovat. Téměř není odkazováno na zdroje informací. Text nezohledňuje princip symetričnosti a jeho nadpis beze zbytku neodpovídá obsahu. Z hlediska slovní zásoby a syntaxe se vyjadřování blíží obecné mluvě; z hlediska logičnosti argumentace a obsahové návaznosti jde o velmi nesourodou masu frází a vět různého druhu. • Popularizační styl Záměr tvorby v rámci popularizačního žánru může být velice výstižně charakterizován slovy známého a respektovaného zprostředkovatele a přibližovatele odborných poznatků z oblasti historie a archeologie široké veřejnosti, Vojtěcha Zamarovského, z „Úvodu“ k jeho knize Na počátku byl Sumer5: Tato kniha patří do „literatury faktu“, která je protějškem literatury zvané „science-fiction“. Jde v ní tedy o fakta a události, nikoli o fikce, ze zvoleného oboru vědy. Přitom se neomezuje na jejich zpřístupňování a popularizaci, ale vtahuje čtenáře přímo do procesu jejich hledání, objevování, prověřování a hodnocení [...] Za svůj úkol považuje podat základní informace o současném stavu vědeckých poznatků a o cestách, jimiž se k nim dospělo. Snaží se přitom spojovat vědecký přístup s uměleckým podáním; jinak by nebyla literaturou, ale jen informačním přehledem. Neváhá použít básnické metafory místo složité vědecké definice, jeví-li se to výhodnější, a ačkoli se zabývá vážnými věcmi, netváří se vždy vážně.

Tomuto záměru slouží také styl, jehož ukázku si dovolím poskytnout z právě citované publikace6: Mnoho jmen měla v historii země mezi Eufratem a Tigridem, jedno jí však trvale zůstává: Mezopotámie. Dali jí ho Řekové a znamená „Meziříčí“. Dnes se jmenuje Irák. Má necelých čtyři sta čtyřicet tisíc čtverečních kilometrů, více než šestnáct miliónů obyvatel a je republikou. Na severu hraničí s Tureckem, na západě se Sýrií a Jordánskem, na jihu se Saudskou Arábií a Kuvajtem, na východě s Íránem; mezi Kuvajtem a Íránem se dotýká smaragdových vln Perského zálivu. Tři čtvrtiny jejího obyvatelstva jsou Arabové, zbytek Kurdové a menší národnosti. Rozhodující většinu v ní tvoří rolníci, průmyslových dělníků má asi tolik co kočovných beduínů. Její hlavní město je Bagdád, donedávna montáž ilustrací z orientální pohádky a prospektů moderních architektů. Od Prahy je vzdáleno tři tisíce tři sta kilometrů. Letadlem šest až devět hodin, podle trasy a typu letadla. Rovná jako stůl je tato země, když sestoupí z pohoří divokého Kurdistánu; tři čtvrtiny její plochy pokrývá step a sametová šedožlutá poušť, kterou jen zřídka pohladí oblak stínem. o zbytek se dělí pole a háje; čtyřicet miliónů vějířů štíhlých palem provívá její sluncem prozářený vzduch a rodí osmdesát procent světového vývozu datlí. Na severu, v oblasti Mosulu 5 6

ZAMAROVSKÝ V., Na počátku byl Sumer. 3. přepracované české vydání, Bratislava: Perfekt, 2004. Tamtéž, s. 14 (jedná se o první tři odstavce první kapitoly).

18

(al Mawşil), proniká přes vůni koření pach ropy; se čtyřiceti milióny tun ročně je Irák pátým největším producentem na světě. Na jihu před Basrou, Benátkami Východu, slévají se v mohutný veletok řeky, na nichž si lid této země vyvzdoroval život. Překypují hojností vody, tvoří bažiny s obydlenými ostrovy a mění step kolem kanálů umělého zavodňování v kvetoucí zahradu.

Komentář k uvedenému textu zahájím od doplňující informace, že ačkoliv se citovaný úryvek týká geopolitického uspořádání současnosti, celá kniha, včetně mapy na stejné straně, odkazuje k historicky vymezené oblasti Mezopotámie zahrnující cca 45 % území dnešního Iráku. V jistém slova smyslu se tedy jedná o jakési preludium, předehru, či chcete-li úvod v širším slova smyslu, který zasazuje vlastní obsah knihy do širší souvislosti (v tomto případě poznatky týkající se minulosti do kontextu přítomnosti). Z hlediska kompozice i formy je možné souhlasit s charakteristikou tohoto typu literatury, kterou jsme si dříve uvedli: kvůli naplnění cíle, jímž je podání základních informací o současném stavu vědeckých poznatků způsobem přijatelným pro širší veřejnost, spojuje odborný přístup s uměleckým podáním. Konkrétně se zde jedná o faktografický popis vyjádřený mírně poetickým způsobem: setkáváme se zde s personifikací („země ... sestoupí z pohoří“), metaforou („oblak pohladí stínem poušť“, „smaragdové vlny Perského zálivu“) a synekdochickou metonymií („čtyřicet miliónů vějířů štíhlých palem provívá její sluncem prozářený vzduch a rodí ... datle“ – jde o převrácení příčiny a důsledku, protože vzduch provívá palmy, které rodí datle). Některé prvky však odpovídají spíše stylu populárnímu – kupř. opakované nastínění vzdálenosti Bagdádu od Prahy (předtím vyčíslené na 3 300 km) v podobě přepočtu na počet letových hodin „podle trasy a typu letadla“ (to je však částečně zavádějící, protože vzdušná přeprava neprobíhá po nejkratších trasách, nýbrž v leteckých koridorech vytvářených jak se zohledněním geograficko-meteorologických, tak i politickovojenských, logistických a bezpečnostních daností; navíc ani použitý typ letadla není zárukou, že po [celou] dobu letu bude využito jeho nejvyšších technických parametrů [zejména rychlosti]). Pokud se jedná o formální stránku předávání odborných poznatků, jejich zdroje nejsou jednotlivě odkazovány; na konci publikace je však uveden 4-stránkový „Přehled literatury“, z které autor vycházel či která k tématu alespoň existuje. Přestože bylo opakovaně uvedeno, že záměrem použití popularizačního stylu je snaha poskytnout čtenáři základní informace, bylo by chybou spokojit se pouze s konstatováním, že citovaný úryvek tento cíl jistě naplňuje. Zaměřme se proto také na obsahovou stránku. Druhý odstavec – kromě posledních tří vět – je popisem toho, co o Iráku zjistíme při nahlédnutí do zeměpisných přehledů a atlasů. Formou výčtu se dozvíme to, co bychom uviděli při pohledu na mapu (zde budeme pro zjednodušení předpokládat, že v dřívějších vydáních snad při výčtu zemí hraničících s Irákem bylo uvedeno i na jihu ležící neutrální území Rúchajmíja o ploše 5 500 km2 a že po jeho rozdělení a faktickém zániku byla v posledním vydání tato zmínka vypuštěna) a v tzv.

19

základních zeměpisných charakteristikách v kapesním atlasu světa (dlužno však dodat, že od poloviny 90. let mezi nimi bývá uváděna i náboženská příslušnost obyvatelstva a jeho vzdělanostní struktura, což však autor neuznal za potřebné zohlednit ani v edici z r. 2004). Poslední odstavec pak sice přináší opět jistý výčet faktografických údajů, tentokrát z oblasti ekonomické geografie (= hospodářského zeměpisu), avšak nikoli tak úplný jako dříve: uváděná jsou pouze selektivní data, navíc bez použití absolutních čísel, jen s odvolávkou na pozici na světovém trhu (v případě komodity ‚datle‘ dochází dokonce k přesunu zájmu z oblasti množství produkce do oblasti objemu světového vývozu, což v praxi znamená zvýšení nesourodosti uváděných údajů). Všechny tyto poznatky lze najít ve zmíněném kapesním atlase světa, avšak tam je jich obvykle uváděno mnohem více (kupř. struktura hospodářské výroby země podle hlavních odvětví v procentech, dopravní infrastruktura, energetické zdroje, atd.). Na druhou stranu lze za jistou přidanou hodnotu považovat uvedení v závorce současného zeměpisného jména města, které je v běžných evropských jazycích nazýváno bez známek arabizace „Mosul“ – má to čtenáři usnadnit hledání na mapě (škoda jen, že na té, která je přetištěna na stejné straně, se místní názvy vyskytují v ještě jiné podobě než v textu). Souhrnně lze tedy říci, že formální i obsahová stránka uvedeného sdělení je podřízena snaze vytvořit u čtenáře adekvátní představu o dané realitě na základě jistých (klíčových) poznatků, což má být navíc umocněno estetickým zážitkem z takto získaného poznání. Syntaxe se blíží spíše stylu uměleckému než odbornému (převaha adjektiv s konkrétním významem, cílené vyhýbání se odborné terminologii).7 • Styl vzdělávací Pro vzdělávání je, jak už bylo naznačeno výše, klíčový přímý (i když nikoli nutně fyzický) kontakt sdělovatele poznatků a zkušeností s jejich příjemcem, takže volba formy projevu je úměrná snaze o co nejefektivnější předání výukového materiálu. V důsledku toho bývá obsah předáván často schematicky, ve formě výčtu jednotlivých položek, ke kterým se navíc může přidávat další vysvětlení, což však není činěno systematicky. Jako příklad lze použít text většiny publikací učebnicového rázu z mnoha disciplín. Zatímco kdysi se rozlišovalo mezi stylem středoškolské učebnice přinášející především nejzákladnější poznatky dle schématu poněkud stereotypní strukturace a stylem akademické příručky poskytující také přehled o mnohých výjimkách a neobvyklých jevech, dnes tento rozdíl zaniká. Jakožto ukázku jsem zvolil text Lukáše Urbana z jeho příručky Sociologie, z 3. kapitoly „Dějiny sociologie a myšlení o sociologii“, z podkapitoly věnované současné sociologii8: 7

Podobné charakteristiky populárně-vědeckého stylu v souvislosti s textem článků udává rovněž SEWERYNIAK H., Metodyka pisania prac magisterskich i dyplomowych z teologii, Płock: Płocki Instytut Wydawniczy, 1998, s. 76. 8 URBAN L., Sociologie, Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 95.

20

Je možné tak rozdílné teorie nějak přehledně roztřídit? Zvlášť, když se dá jedna věc zároveň hodnotit kladně i záporně? Jedno z možných, didakticky přehledných členění teorií modernizace a pokroku má následující dichotomickou podobu:
optimistické teorie,
pesimistické teorie. A pro přehlednost uveďme ještě jedno. Jan Keller hovoří o členění na:
diskurs osvobození
a diskurs disciplinizace.10 V tomto případě jsou klíčovými body kategorizace otázky lidské svobody, intenzity sociální kontroly a polemika mezi anomií a totalitou, diferenciací a unifikací, svobodnou volbou a manipulací. Vraťme se ale k prvnímu členění. Optimisticky laděné teorie (například Daniel Bell, Francis Fukuyama) si všímají zejména příznivých stránek vývoje společnosti, mezi které nejčastěji řadí:
vědecko technický a vědecko technologický pokrok,
rozvoj informačních technologií a s ním spojené svobody,
osvobození člověka od omezujících (svazujících) přežitých tradic a rituálů,
rozšíření možností pro individuální volbu,
právo na co nejširší volbu,
materiální rozmanitost a bohatost života,
zmasovění a demokratizaci spotřeby,
světové šíření ideálů demokracie,
vzestupnou tendenci chránit a prosazovat lidská a občanská práva,
volný pohyb osob a majetku,
rozmanitost interkulturních kontaktů,
emancipaci minorit,
růst vzdělanostní a kulturní úrovně společnosti,
růst volného času a mimopracovní doby,
diferenciaci životních stylů
a podobně. ————————————— 10 KELLER, J. Úvod do sociologie. S. 19.

Již formulace prvního citovaného odstavce je výrazně nejednoznačná: hovoří se zde o „jednom z možných členění“, aniž by se uvedlo, kolik dalších členění je možných, příp. kolik se jich běžně uvádí, hlavně však, podle jakých kritérií jsou tato dělení prováděná. V případě dalšího uvedeného dělení sice bylo kritérium popsáno, avšak ne jednoznačně. Použitím slovní vazby „polemika mezi“ autor význam tohoto substantiva redukoval na jakýkoli spor (přitom polemika představuje specifický literární druh odpovídající specifickému způsobu ‚vedení sporu‘). Navíc je zbavil prvku jistého napětí v pomyslném ‚silovém poli‘ mezi (předpokládaně) protikladnými póly na různých stupnicích hodnot (kupř. svobodná volba i manipulace zpravidla nevykazují takovou míru „absolutnosti“ jako anomie a totalita; diferenciace vždy není přímým opakem unifikace, atd.). Navíc toto druhé dělení mělo být uvedeno „pro přehlednost“ – avšak bez pokusu upřesnit, zda jde o přehlednost tohoto dělení jako takového, anebo o přehlednost autorem poskytnutého přehledu dělení sociologických teorií. Co je však mnohem důležitější, čtenář nemá možnost se dozvědět vůbec nic o ostatních děleních a jejich kritériích, o jakémkoli historickém kontextu a paradigmatickém ukotvení už ani nemluvě.

21

Na stejné úrovni je podána prezentace teorií laděných optimisticky – formou otevřeného taxativního výčtu jsou uváděny jen nejčastěji vyjmenovávané stránky vývoje společnosti v ‚příznivém‘ směru. Tento vývoj však již není nijak vysvětlován, natož zdůvodňován. Výčet navíc není nijak dále rozvíjen ve smyslu vysvětlování či přibližování jednotlivých položek (kupř. u třetí položky není vůbec jasné, zda se jedná o osvobození individuálního člověka od tradic, které se ho zdají subjektivně svazovat, nebo zda jde o tradice jakožto součást norem autoritativně uplatňovaných vůči všem členům společnosti; v případě osmé položky se lze jen domnívat, že oním ‚světovým šířením ideálů demokracie‘ se rozumí takové chápání a prosazování těchto ideálů, jež je vlastní především zemím tzv. prvního světa, a nikoli často především jen nominální a deklarované dovolávání se těchto ideálů v zemích totalitních či v muslimském světě9; u předposlední položky jde zřejmě nejen o faktickou, ale i legitimizovanou různost životních stylů, atd.). Z hlediska prokazování původu jednotlivých informací je text opět nesourodý – setkáme se v něm sice i s ojedinělými poznámkami pod čarou, avšak další literatura je uváděna buď v posledním odstavci kapitoly, anebo až na jejím konci; celá příručka pak bohužel seznam použitých zdrojů neuvádí, takže student nemá možnost dohledat si ani názvy klíčových děl autorů, zmiňovaných v textu v souvislosti s různými teoriemi. Přestože některé z uvedených postřehů se mohou týkat především konkrétního zvoleného ukázkového textu, často platí i pro mnoho podobných příruček a vzdělávacích materiálů. • Styl encyklopedický Vzdělávací proces zahrnuje nejen již zmíněnou přímou interakci sdělovatele poznatků (i zkušeností) s jejich příjemcem, včetně písemné podoby této interakce. Součástí vzdělávání, zejména vysokoškolského (i vyššího odborného) je rovněž samovzdělávání, nejčastěji formou samostatného vyhledávání informací k určitému tématu, pro studujícího doposud zcela neznámému. Pro získání prvních, nejčastěji rámcových poznatků mu pak slouží různé encyklopedie a výkladové slovníky, na jejichž základě také nezřídka získá i přehled o klíčových publikacích pojednávajících o daném pojmu, jevu, organizaci či typu praktické realizace (ne všechny encyklopedie a lexikony však uvádějí příslušnou literaturu u jednotlivých hesel, což poněkud snižuje jejich hodnotu). Přestože souvislost se vzděláváním je zde nesporná, nelze zapomenout ani na skutečnost, že uvedené základní poznatky k jednotlivým termínům jsou připraveny lidmi, jež často jsou více odborníky v daném tématu, než skutečnými 9

Aniž bych si troufal předvídat další vývoj v zemích, které v posledních dvou letech prošly tzv. arabským jarem, se na základě dosavadní legislativní praxe většinově muslimských zemí kulturně propojených s těmi evropskými díky své minulosti (kupř. Egypt, Irák, Sýrie, Maroko) přikláním k mínění autorů poukazujících na značně specifický způsob chápání kupř. náboženských svobod či rodinného práva navzdory deklarované demokratičnosti ústavy (zejména pokud se jedná o možnost nemuslimských obyvatel účastnit se politického života, zabezpečovat vzdělání, apod.).

22

didaktiky, takže texty konkrétních hesel tíhnou více k literatuře odborné než vzdělávací. Je však zde jedno specifikum, jímž je záměr podat maximum podstatných informací na co nejmenším prostoru. Jako ukázka může posloužit text hesla „Katatymie“ autorství Piotra Francuza z 8. svazku polské Katolické encyklopedie10: KATATYMIE, katatymické myšlení (řec. katathymios vytoužený, příznivý), jev spočívající v přetváření vlastních úsudků (→myšlení), vnímání (→iluze 2) a představ vlivem aktuálně prožívaných →emocí (např. strachu či touhy po něčem); uvažování dle přání. K. vede k subjektivnímu a selektivnímu hodnocení reality a způsobuje, že se snáz vnímají a věří obsahy odpovídající aktuálnímu emocionálnímu nastavení (kupř. ve stavu sklíčenosti či obavy jsou zveličovány neg. aspekty, kdežto příjemná nálada posiluje pozit. vztah ke světu). K jevům katatymního charakteru vyskytujícím se u psychicky zdravých lidí se řadí kromě jiného bdělé sny a fantazírování týkající se naplnění skrytých tužeb; u dětí je vliv emocí na myšlení mnohem silnější, což se projevuje v magickém myšlení typickém pro předškolní věk. V psychopatologii k. znamená znetvořující vliv emocí na uvažování, jenž vede k nekrit. formulaci úsudků odporujících realitě; proto má k. podstatný význam pro patogenezi →fikcí, fiktivních fantazií, katatymických oblouzení (→halucinace), pseudologií a vyskytuje se v některých →psychických poruchách, kupř. paranoidní schizofrenii (jakožto základ megalomanských fikcí), v reaktivních psychózách (kupř. u vězňů – při vzniku fikcí o omilostnění či o nevině), v neurózách (např. katatymická amnézie týkající se traumatických zážitků). T. Bilikiewicz, Psychiatria kliniczna, Wwa 1957, 1988, i 89, 156; Psychologia lekarska, Wwa 1971, 19834, 53; C. Scharfetter, Lexikon der Psychologie, Fr 1971, 1052; L. Korzeniowski, Encyklopedyczny słownik psychiatrii, Wwa 1972, 19863, 221; J. Jaroszyński, Leksykon psychiatrii, Wwa 1993, 186-187; Nowa Encyklopedia Powszechna PWN, Wwa 1995, III 308; Wielki słownik medyczny, Wwa 1996, 555.

Uvedený text zřetelně ukazuje cíleně kompilátní způsob traktování o tématu, nedostatečně (ve srovnání s odborným stylem) rozlišující původ jednotlivých formulací i názorů. Je to dáno tím, že u tohoto stylu nejde primárně o ověřitelnost každé dílčí informace, protože text hesla má sloužit spíše jako základ pro definici daného pojmu. Relativně omezený rozsah jednotlivých hesel pak často vede autory k tomu, že poznatky formulují pomocí zkratek, eventuálně s využitím přímých odkazů na další hesla stejného slovníku či encyklopedie (v tomto případě 6x – jedná se o výrazy, před nimiž je šipka), se sklonem k maximální možné redukci slovní zásoby. Napomáhá to tendencím uvádět v textu hesel jen nejdůležitější či nesporné poznatky a opomíjet zatím nejednoznačné či nevysvětlené aspekty. To poslední platí obdobně také o literatuře pod hesly uváděné (je-li tomu vůbec tak) – u citovaného hesla byla tato uvedena formou zápisu pomocí zkratek měst vydání a s uvedením jen těch nejnutnějších údajů nutných k identifikaci děl. • Styl odborný Komunikace v rámci odborného sdělování je poměrně specifickým žánrem, a to dokonce bez ohledu na konkrétní obor vědy či předmět zájmu. Na rozdíl od sdělení s cílem pouhého vzdělávání se zejména v její písemné formě nejedná o pouhý zápis ústně předneseného, občas doplněný o vysvětlující poznámky či souhrnný odkaz na 10

FRANCUZ P., „Katatymia“, In: Encyklopedia Katolicka, t. 8 [Język–Kino], Lublin: Towarzystwo Naukowe Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 2000, sl. [= sloupec] 1013 [text uvádím ve vlastním překladu – WB].

23

další literaturu k tématu – jde o stylově odlišný způsob projevu, určený především ke čtení, s vyexponováním příčinně-důsledkových vztahů a důrazem na doložitelnost sdělovaných poznatků. Jako ukázka může posloužit úryvek ze statě L. Rabušice a T. Sirovátky „Český sociální stát a jeho legitimita“ z kolektivní monografie věnované české sociální politice začínajícího 21. století11: Studium reakcí veřejnosti na systém sociální politiky, jakož i jejích preferencí různých typů sociálního státu1, přináší často ambivalentní výsledky. Zahraniční studie ukázaly, že zatímco postoje k obecně formulovaným otázkám vyznívají ve prospěch sociální solidarity a ve prospěch rozšíření systému sociální ochrany, takže jsou z hlediska „režimů sociálního státu“ spíše univerzalistického charakteru, postoje ke konkrétním prvkům systému přinášejí „sobecká“ a individualistická stanoviska či návrhy na řešení – jsou tedy charakteru „reziduálního“ (srovnej zvláště Ringen, 1987; Kangas, 1997).2 Současně se ukázalo, že postoje, které se vztahují k obecným principům sociálního státu, nenacházejí jednoznačné odpovědi a jsou různorodé. Naproti tomu názory na konkrétní situace a řešení, v nichž by měly být tyto principy uplatňovány, jsou více vyhraněné. Na obecné úrovni postojů k sociální politice se totiž více projevuje vliv hodnotové, ideologické a politické orientace, zatímco v hodnoceních a preferencích konkrétních opatření jsou zohledňovány reálné potřeby a skutečné situace a zkušenosti (srovnej např. Ringen, 1987; Svalfors, 1995; Kangas, 1997). Proto také podoba konkrétní sociální politiky či některých programů sociální ochrany může být zdrojem a předmětem kritiky, i když cíle, které sledují, jsou přijímány jako legitimní (srovnej Svalfors, 1997). Ambivalence se také projevuje v nekonzistenci postojů vůči různým částem systému sociální politiky: zatímco programy zaměřené k širším skupinám populace se těší tradičně široké veřejné podpoře a legitimitě, programy směřované ve prospěch marginálních skupin jsou již podporovány méně (Taylor-Gooby, 1985; Ringen, 1987; Pierson, 1991; Cook a Barret, 1992, aj.). De Deken (1992) a L. Musil (1995) toto zjištění vysvětlují statusovou solidaritou „lidí uprostřed“, což je ve shodě s Esping-Andersenovým zdůvodněním masové podpory principu dekomodifikace3. 1 Za nejvhodnější označení pro systém opatření označovaných konceptem „welfare state“ překládaným jako sociální stát (Večeřa, 1993) pokládáme pojem „systém sociální ochrany a sociálních služeb“, což je blízké zvláště definici Potůčka (1995). Nicméně nepokládáme rozdíl v označení za zásadní zdroj neporozumění, a proto v dalším textu budeme v zájmu úspornosti textu často používat výraz „sociální stát“. 2 Ringen např. poznamenává: „Když interpretujeme veřejné mínění o sociální politice, je nezbytné rozlišovat mezi úrovní ideologie a úrovní speciálních politik – pak pozorujeme, že trendy v mínění nejsou v těchto dvou oblastech konzistentní.“ (1987: 55). 3 Esping-Andersen (1990) vysvětluje podporu sociálně-demokratického typu sociálního státu zainteresovaností středních tříd na jeho existenci a koalicí dělnické třídy a střední třídy při jeho politické podpoře.

Nyní uveďme několik vět komentáře k tomuto textu. Z hlediska výskytu jednotlivých slovních a gramatických forem jednoznačně převažuje užití substantiv nad adjektivy a slovesy, přičemž posledně jmenovaná mají nejčastěji jen pomocný charakter.12 Vlivem toho se text stává hutný, s důrazem na přesnost – platí, že každé 11

RABUŠIC L., SIROVÁTKA T., „Český sociální stát a jeho legitimita“, In: Česká sociální politika na prahu 21. století. Efektivnost, selhávání, legitimita, ed. T. Sirovátka, Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 132-133 [citovaný text je prvním odstavcem druhé kapitoly této statě nazvané ‚Ambivalence postojů vůči sociálnímu státu‘]. 12 DUDZIAK A., ŻEJMO A., Redagowanie prac dyplomowych. Wskazówki metodyczne dla studentów, Warszawa: Difin, 2008, s. 50–51 udávají u odborného textu přibližný výskyt jednotlivých forem v těchto hodnotách: substantiva cca 40 %, adjektiva 20 %, slovesa cca 10 %; podřadná souvětí více než 60 %; odborná terminologie a slova pocházející z cizích jazyků cca 30 %. Přestože každý jazyk, vědní obor i styl jednotlivých autorů v tomto ohledu mohou být poněkud specifické, lze tato pravidla analogicky vztahovat také na texty psané česky.

24

slovo je v něm téměř nutné, nebo přinejmenším potřebné (pokud by chybělo, informace by nebyla úplná nebo by se změnil smysl sdělení). Jednotlivé poznatky jsou vymezovány ohledně autorství a původ převzatých myšlenek je jednoznačně dokládán bibliografickými odkazy (zde podle tzv. harvardského stylu, tzn. že úplné údaje o jednotlivých publikacích nalezne čtenář v závěrečném seznamu použité literatury). Nejednoznačné termíny jsou vysvětlovány a v poznámkách najdeme i rozšiřující komentáře či další informace; tím je jasně odlišen hlavní textový proud od přídavných prvků. Popisované jevy jsou představované v rámci širších souvislostí – jak věcných (= co s čím souvisí a proč), tak i badatelských (= kdo o tom co zjistil). 1.3 Specifika odborného stylu Přestože již provedený komentář k ukázce odborného stylu nastínil několik charakteristik textu napsaného tímto stylem, pokusme se nyní nejen systematizovat tyto poznatky, ale hlavně z nich učinit informace ve vlastním slova smyslu.13 Zaměřme se nyní na zvláštní znaky, příznačné pro odborný styl – tedy na jeho specifika. Bez nároku na úplnost si dovolím uvést alespoň čtyři z nich.  Podřízenost odbornému záměru Jak už bylo uvedeno výše, odborný styl vědomě upouští od dalších možných rovin zapůsobení na čtenáře, aby co nejlépe posloužil odbornosti odborného textu. Jedná se o odbornost věcně-metodickou (tj. o čem se píše a jak se postupuje), autorskou (kdo píše) i formální (způsob, jakým se píše) a jejich propojenost.  Věcný a metodický postup zpracování Téma, cíl i metoda jsou vymezeny jednoznačně. Poznatky jsou rozlišeny z hlediska chronologického (dosavadní X nové), podle validity (překonané X platné) a podle stupně jistoty (teoretická možnost X praxí ověřená možnost X pravděpodobnost X hypotéza X jistota). Odkazuje se na zdroje poznatků.  Autorská zodpovědnost Ten, kdo chce napsat něco odborného na nějaké téma vyžadující odborné znalosti, by vzhledem k dané problematice měl sám být ‚odborníkem‘ (tzn. rozumět jí, a to bez ohledu na možné získání akademických kvalifikací14). Autorská zodpovědnost se ovšem týká rovněž znalosti hranic vlastních kompetencí. Na zodpovědnosti autora je též vyvarovat se „zahlcení“ pozornosti odborné veřejnosti tématem či způsobem 13

Zde je nutné mít na paměti, že zatímco slovo „poznatek“ označuje cokoli, co mohlo být/bylo poznáno (a to bez ohledu na úroveň i hloubku tohoto zjišťování), původně latinské substantivum informatio [čti: informácjo] sestává ze slova forma, znamenajícího tvar i podobu (ne však podobnost!) a z předložky in vyjadřující směřování či umístění (v závislosti na použitém pádu – zde první případ). Informatio je tedy takový druh sdělení, jenž příjemce ‚ztvárňuje‘, čili ‚uvádí do [sdělovatelem zamýšlené] podoby‘. V tomto rozlišení pak platí, že zdaleka ne všechny sdělované poznatky jsou informacemi – ale jen ty, které čtenáře/posluchače ‚přetvoří‘ či „poznamenají“ v kladném slova smyslu (opak by byl deformací, tedy zbavením podoby či znetvořením). 14 Nezřídka se stává, že se k nějakému tématu chce odborně vyjadřovat i ten, kdo sice je v daném, všeobecně pojatém oboru, předpokládaným ‚znalcem‘ (kupř. docentem či profesorem), avšak o konkrétní specifické problematice, a zejména jejích zvláštnostech, ví jen pramálo.

25

zpracování, které toho není ‚hodno‘ (tzn., že si kupř. zaslouží, aby bylo pojednáno celistvěji)15.  Formální odbornost ve vyjadřování Množina charakteristik spadajících do této skupiny bude zřejmě největší. Na prvním místě se – kromě již zmíněného specifické syntaxe a poměru slovních druhů – bude jednat o použití odborné terminologie. Ohledně toho platí přinejmenším dvě pravidla. 1. Odborná terminologie se používá všude tam, kde je toho zapotřebí – a tedy ne jen občas či jakkoli jinak arbitrárně16, ale podle zvyklostí v odborných kruzích daného oboru (případné odchylky by bylo vhodné vysvětlit a hlavně zdůvodnit). 2. Používá se věcně i gramaticky správně. To znamená, že se respektuje vžitý a odborně přijatý význam termínů (příp. požadavky na změnu je třeba věcně zdůvodnit a ukázat i jejich potřebnost) a zejména u cizích slov se dodržují gramatická pravidla týkající se skloňování či časování i se zachováním správného (a pokud možno etymologii respektujícího)17 pravopisu. Dále je to – oproti běžné mluvě – specifický způsob vyjadřování. V zájmu odlišení od jiných stylů se (zvláště v minulosti) vyžadoval tzv. neosobní styl vyjadřování (kupř. „má se za to“; „je třeba zdůvodnit“; „ukázalo se“; „bylo dokázáno“, atd.). Vycházelo se přitom z předpokladu, že použití první osoby singuláru („mám za to“; „jak ukazuji“) by mohlo působit jako přílišné zdůrazňování autorovy osoby či jeho subjektivních přístupů, kdežto neosobní formulace více korelují s (kýženou) vědeckou objektivitou. Následovalo období jakési pomyslné ‚kolektivizace‘ vědeckosti v podobě prosazování požadavku na formulování odborných textů v tzv. autorském plurálu, tedy první osobě množného čísla. Poukazovalo se přitom na to, že většinu uváděných poznatků stejně pisatel nezískal sám, přičemž se nepřihlíželo k výtkám, že tento způsob je nepřirozený (a místy může vyznívat až pitoreskně archaicky). Ty nejdůležitější námitky proti použití plurálních formulací v celku odborného textu však mají podobu věcnou: v některých souvislostech vedou přímo k dezinformování čtenáře. Například v případě kolektivních monografií přestává být zřejmé, co se týká konkrétního pisatele té které kapitoly, a co všech členů autorského kolektivu; a stejně tak i u týmově realizovaného výzkumu (zejména ve fázi vyhodnocování získaných dat). Dokonce i odvolávání se na jistou skupinou přijaté postupy a zastávané názory postačí k tomu, aby přestalo být zřejmé, kdy se jedná jen 15

Typickým příkladem může být psaní dalších a dalších příspěvků na stejné téma autorem, jenž se jiným tématům nechce nebo není schopen věnovat; nebo (přinejmenším eticky) nekalá praxe urychleného publikování dosavadním školitelem jednostranně pochvalných recenzí na kvalifikační práce svých žáků, jež se již při obhajobě ukázaly být značně diskutabilními až kontroverzními (vychází se přitom z předpokladu, že další, vyváženější recenze nebude tak snadno vůbec přijata k tisku s odůvodněním, že nově vzniklá práce již přece recenzována byla; a navíc dochází ke zvyšování tzv. citačního indexu u teprve začínajícího autora). 16 Tzn., že autor by si stanovil nějaká vlastní pravidla (často ani nesdělená či neuvědomovaná), kdy odbornou terminologii použije (bylo by téměř vhodné napsat: ‚ráčí použít‘), a kdy ne. 17 Za ukázkově problematický lze označit pravopis slova „filozofie“, který je v současné češtině preferován, ačkoli původní, dnes již spíše jen tolerovaná podoba “filosofie“, respektuje etymologii řecké původniny (filein [= mít rád, tíhnout k] + sophia [čti: sofía; = moudrost]).

26

o pisatele samotného, kdy o něj jakožto o člena této skupiny18 a kdy jen o skupinu jako takovou. Nakonec i již samotné autorovo zařazení (se) do společnosti způsobí téměř neřešitelné obtíže19. Také v případě, kdy se projednávaným tématem zabývá nejen pisatel ve své práci, ale i jiní autoři, dojde k použití osobních a přivlastňovacích zájmen ve dvou různých významech současně (tzn. jak přiznání vztahu k pisateli samotnému, tak i k jiným autorům společně) – a to vše odporuje zásadě jednoznačnosti a ověřitelnosti poznatků uváděných v odborném textu. Z hlediska přesnosti sdělení je naopak nejlepší psát v první osobě jednotného čísla, přičemž ale je vhodné kombinovat tento styl s použitím tzv. neosobních formulací, a to zejména tam, kde nechceme připisovat určité obecně přijaté myšlenky a zásady sobě.20 Obecně platí, že obdobná kombinace s neosobními formulacemi je možná i při použití tzv. autorského plurálu. Rozhodně však není možné „nakombinovat“ střídání formulací v autorském singuláru a autorském plurálu. Nakonec nezbývá, než uvést, že právě poslední z uvedených stylů, jemuž bylo nakonec věnováno nejvíce pozornosti, tedy styl odborný, by měl být tím základním ‚stavivem‘ pro vytvoření textu kvalifikační práce. Tato práce přitom mívá ještě jedno specifikum, a tím je maximální důraz na dokládání původu uváděných poznatků a na ověřitelnost (jak původu, tak i věcnou) na základě uvedených údajů. Tato kapitola umožnila poznat hlavní charakteristiky a náležitosti odborného stylu, a tak jej odlišit od jiných forem verbálního písemného projevu. Aby však mohl být adekvátně použit, je třeba rovněž vědět, co se má zpracovávat a jakého druhu ony informace jsou či mohou být. Tomu poslouží následující kapitola.

18

Může jít i skupinu ‚pouze‘ názorovou ve smyslu zastávaného přístupu či paradigmatu. U formulace „naše společnost“ nebude možné určit, zda se jí myslí souhrnné inkluzívně chápané označení „této“ společnosti (tedy zahrnující jak pisatele, tak i čtenáře) v současné době a na vymezitelném území; nebo společnost, ke které autor patří; či společnost, s níž se záměrově identifikuje, avšak k ní (zatím) nepatří; a nebo o společnost, o níž doposud v textu psal. 20 Pak je dokonce možné výjimečně použít i formulací v první osobě plurálu, avšak jen tehdy, pokud půjde o vědomé přihlášení se k autorem deklarovaně sdíleným postojům a názorům. 19

27

2 Mnohooborovost př přístupů ístupů v sociální práci a multiparadigmatič multiparadigmatičnost vě v ě d o člově lov ěku Úkol vytvořit odborný text – a tím absolventská/bakalářská (či další jiná kvalifikační) práce má být – v rámci oboru ‚sociální práce‘ v první řadě znamená poznat studovaný obor. Ten je – z hlediska klasifikace vědeckých disciplín – poměrně novou entitou, jež si našla místo a zařazení především v rámci věd o člověku jakožto součásti společnosti a jeho interakcích s jinými členy, skupinami a strukturami téže společnosti, tedy ve vědách společenských. Přístupy uplatňované v rámci sociální práce však vycházejí z motivací specificky lidských, jsou regulovány legislativou a zasazeny do historického rámce dané epochy – a tedy jsou poznatelné v rámci přístupů uplatňovaných ve vědách humanitních. Konkrétní postupy pomoci potřebným ovšem často odrážejí nejen dobové podmíněnosti, ale především základní náhled na člověka, hodnoty i etické principy jednání – proto k jejich zkoumání je nutné zohlednit i přístup vlastní filozofickým vědám. Dnešní pojetí sociální práce ve značné míře navázalo na praxi charitativní činnosti plynoucí z víry a v mnohých ohledech i oblastech světa si stále udržuje propojenost s náboženstvím, byť nejen s tím křesťanským – k rozkrytí těchto vazeb bude zase potřebné (či přinejmenším vhodné) využít instrumentaria religionistického a teologického. Tím samozřejmě nechci říci, že by (snad) většinu z nastíněných dimenzí sociální práce nebylo možné zkoumat a zpracovávat i ryze ‚společenskovědně‘, ale jen to, že by se tak stalo za cenu jisté redukce a ochuzení o multiparadigmadičnost tohoto oboru. Stejně tak nemají tyto úvodní řádky navodit dojem, že by každý student oboru měl standardně po metodologické stránce zvládnout postupy uplatňované ve všech uvedených skupinách věd. Pro autory metodické příručky pro psaní kvalifikačních odborných textů v rámci oboru sociální práce to však znamená nelehký úkol poskytnout základní vodítka také těm studentům, kteří – inspirováni způsobem ukotvení studia svého oboru v širším kontextu, jak tomu je na CARITAS - VOŠs Olomouc i na s ní spolupracující Katedře křesťanské sociální práce CMTF UP – se rozhodnou pro téma své práce, jež poněkud vybočuje ze striktně pojatých společenskovědních paradigmat.

28

Obr. 1: Mnohooborovost sociální práce

2.1 Epistemologická východiska Způsob zkoumání dané reality je důsledkem toho, jak je tato realita nahlížena. Proto nebude na škodu si uvědomit, jak jednotlivé skupiny věd přistupují ke zkoumání fakt souvisejících s životem lidí ve společnosti (což je základním východiskem také pro sociální práci). Bezprostředním pramenem (pramenem ve smyslu prvotního východiska) jejich způsobu poznání (řecky epistémé) člověka, a tím i těžištěm zájmu a argumentace, budou rozdílné roviny reality. V případě přírodních věd se bude jednat o empirii založenou na opakovatelnosti pokusu a určení kauzálních vztahů (= příčinných zákonitostí) mezi jednotlivými působícími faktory. Vzhledem k tomu, že lidská společnost nepředstavuje uzavřený systém mechanicky interagujících prvků, ale že stále podléhá vývoji a změnám, nebude tento přístup pro sociální práci zřejmě nijak zvláště významný. Medicínské vědy sice využívají mnohých poznatků přírodních věd (kupř. biochemie, biofyzika) a rovněž některé sobě vlastní obory vystavěly na empiricky opakováním ověřitelných poznatcích (kupř. o stavbě těla), avšak zaměřují se šíře než pouze na zjištění příčinných souvislostí: kromě běžné aktivity těla (kupř. fysiologie) si všímají rovněž různých dysfunkcí, které pak zpracovávají jak z hlediska diagnostiky poruch zdraví, tak i jejich léčby (ať už symptomatické či kauzální) a dokonce i využití ve prospěch pacienta. Pro sociální práci budou jejich poznatky využitelné především z hlediska popisu různých aspektů zdraví a aplikační analýzy poznatků o sociálně 29

významných důsledcích jednotlivých nemocí (samotné metody medicínských věd tedy sociální pracovník v praxi zřejmě používat nebude). Sociální vědy sice také tíhnou k empirickému zkoumání lidské společnosti, avšak nestaví především na opakovatelnosti výzkumného šetření, jako spíše na zobecnitelnosti poznatků získaných mnohdy jen jednorázově, na jejich empiricky i logicky prověřitelné interpretaci a začlenění do širšího okruhu poznatků. Zdůvodnění, vytvoření a popis adekvátního výzkumného nástroje, spolu s vyhodnocením získaných údajů proto bude tvořit jádro odborných textů založených na výzkumném šetření empirického typu. Oproti tomu vědy humanitní primárně pracují s jednorázovými veličinami (události, právní systémy, apod.), které se snaží jakožto takové interpretovat v co nejširším jednorázovém kontextu, a tomu podřizují i spíše jen občasné využití empirických postupů (kupř. v archeologii). Pro sociální práci budou proto pomocné především jejich popisné postupy z hlediska zasazení jevů do širších souvislostí v pracích teoretického (neempirického) typu. Epistemologie filosofická sice nemůže nevyužít poznatků plynoucích z empirického zkoumání jiných vědních oborů, avšak považuje je jen za dílčí údaj. Klíčové pro ni totiž je hledání širších souvislostí všeho – nejen jednotlivých jevů popisovaných jinými vědami, ale zvláště důvodů umožňujících existenci veškerenstva, do něhož svět lidí patří, i obecných zákonitostí, jimž existence světa a vesmíru podléhá. Klíčovým se zde stává poznání na základě logického uvažování, včetně stanovení/zdůvodnění správnosti postupu těchto úvah. Sociální práce zde nalezne možnost širšího ukotvení v obecných danostech týkajících se člověka i existence, jakož i příležitost zpravomocnit si používané metody a logické postupy. Teologická epistemologie jde v tomto smyslu ještě dále, protože vybraných prvků především filosofické a humanitní epistemologie využívá jakožto nástroje pro analýzu poznatků plynoucích ze zjevení (v křesťanském pojetí v podobě Bible v širším kontextu jejího vzniku, předávání i interpretace) a pro jejich aplikaci na konkrétní situaci v životě člověka i společnosti. Pro sociální práci může posloužit zejména všude tam, kde se jedná o rozkrytí/pochopení motivací i systémových a strukturálních zdůvodnění aktivit charitativních či z těchto vzešlých sociálních. Na rozdíl od často neinformovaných postřehů vnějškového pozorovatele totiž nabízí informovaný a systematizovaný vhled do počínání aktérů těchto prosociálních aktivit.

2.2 Metodologická rozdílnost přístupů k člověku v jednotlivých oblastech věd a její aplikace v sociální práci Výše nastíněným poznávacím východiskům odpovídají také rozdílné postupy v metodologii jednotlivých skupin věd zabývajících se člověkem, související s rozdílným vnímáním člověka a přístupy k tomu, co je lidské. 30

V přírodních a medicínských vědách je člověk vnímán jako součást široce pojaté přírody (živá bytost druhu Homo sapiens sapiens), která se sice vyvíjí, avšak zároveň je podrobena stále platným danostem vyjádřených přírodními zákony. Převažující metodický postup je zde proto založen na opakovatelnosti pokusu. Normou se stává poznatelnost toho, co o člověku lze postihnout empiricky, přičemž samotná povaha tohoto předpokladu ani jeho správnost se nijak nedokazují. Vědy společenské nahlížejí člověka především (ne-li dokonce zcela) jako součást společnosti. Proto převažující metodologické postupy budou vycházet z kvantitativního i kvalitativního zkoumání postojů a názorů, srovnávání s kontrolní skupinou, částečně z obsahové analýzy a hermeneutiky21. Za normativní je považována poznatelnost společenských postojů/procesů a pro jejich rozkrytí volena klíčová metodologie; vztah mezi sociálnem a ostatními rovinami reality však nemusí být vůbec reflektován. V humanitních vědách převládá pohled na člověka (každého!) jakožto na jedinečného původce specificky lidského jednání. Tomu odpovídá i instrumentarium v podobě analýzy specificky lidských jevů (= jazyk, právo, dokumenty, kultura, atd.) a příslušné hermeneutiky (obsahové i kontextuální, konstrukční i dekonstrukční, textové a jiné). Cílem i normou se zde stává porozumět jednání člověka na základě postupů zkoumajících danou oblast specificky lidské činnosti. Ostatní roviny lidského života člověka jsou sice předpokládány, avšak systematicky se s nimi nepracuje. Pro filosofii je člověk sám sobě otevřenou otázkou, na niž se stále hledá uspokojivá odpověď. Převažujícími postupy zde budou analýza, komparace i syntéza poznatků různých věd podle principů logiky. Normativnost je zde určena logickou správností závěrů vyvozených na základě správně zvolených premis (= předpokladů); tzv. první zásady uvažování (= pravidla, bez nichž by uvažování možné nebylo) se přijímají axiomaticky (= jako danost22). V rámci pohledu typického pro teologické vědy člověk poznává (alespoň v tom podstatném), kdo sám je, díky zjevení i lidským vědám. Proto se zde setkáme především s analýzou dějinné složky náboženství (jako v humanitních vědách), textovou hermeneutikou posvátných textů a s analýzou lidských i společenských jevů z hlediska zjevení podle principů logiky s využitím klíčových filosofických pojmů. Normou je soulad mezi poznáním na základě kritické analýzy zjevení a poznáním lidským, vycházející z axiomatu o jednotě stvořitelského díla i jeho poznání. S uvedeným souvisejí rovněž jistá možná rizika obsažená v jednotlivých přístupech: redukce člověka jen na živou součást přírody v přírodních a medicínských vědách; v těch společenských pak redukce specificky lidského jen na derivát sociálního a v krajním případě redukce veškeré skutečnosti na její sociální dimenzi; nadhodnocení 21

Hermeneutika (z řeckého hermeneuein) je nauka o pravidlech správného výkladu (ponejvíce) textu a jeho adekvátního pochopení. 22 Z řeckého axios = hoden něčeho (zde: důvěry a spolehnutí).

31

jediné oblasti specificky lidské činnosti jakožto východiska pro porozumění všem rovinám života člověka ve vědách humanitních; ve filosofii spokojení se pouze s logickou správností postupu při současném nedostatečném zohlednění multidimenzionality premis na základě různých jiných oborů; v teologických vědách pak přílišné nadhodnocení ‚nadpřirozené‘ složky při současném nedostatečném zohlednění poznatků jiných věd. V tomto ohledu má právě sociální práce – díky své multiparadigmatičnosti – jedinečnou příležitost tyto možné jednostrannosti překonávat. Zároveň však před autory odborných textů z této disciplíny vyvstává požadavek psát je tak, aby tuto multiparadigmatičnost nejen respektovali, ale také nepřekračovali meze přístupu, který ke zpracování svého tématu zvolili.

32

3 Získávání podkladů podklad ů pro tvorbu odborného textu Poté, co byla přiblížena specifika odborného stylu a co bylo nastíněno metodologické ukotvení pohledu na člověka v oboru sociální práce, by se již mohlo zdát, že postačí, aby se student(ka) seznámil(a) s formálními požadavky pro vytváření odborných textů a dalšími školou předepsanými náležitostmi, a mohl(a) tím pádem přikročit k psaní své postupové či kvalifikační práce. Ponechme teď stranou, že k zahájení psaní by ještě bylo zapotřebí zvolit téma a cíl a pomocí jejich propojenosti pak bylo záhodno vytvořit osnovu – což, mimochodem, je docela nelehká záležitost – a uveďme alespoň to, že odborný text nelze napsat bez odpovídajících podkladů. Tato kapitola proto bude zaměřena na jejich získávání. Vhodné zdroje (zatím se přidržme tohoto širšího označení) je třeba nejen dokázat určit, najít a technicky zpracovat, ale především s nimi umět pracovat s maximálním porozuměním. Tato stať bude nejprve pojednávat o různých způsobech čtení a jejich využitelnosti pro práci s podklady. Dále prokáže nevhodnost pouze kvantitativního určování počtu zpracovaných položek (v budoucím seznamu použité literatury). Nakonec se pokusí podat systematizující přehled možných zdrojů pro vytváření odborného textu, a to včetně vhodnosti a možnosti využití. 3.1 Způsob přístupu k textu23 Přestože základní sémantická struktura všech běžných textů je v základě stejná (smysl je nesen slovy spojovanými do vět a ty do dalších celků), k psanému textu je možné přistupovat na různých úrovních či různými způsoby. Není záměrem podávat zde kompletní přehled kritérií i z nich vzešlých dělení, přesto však bych rád připomněl alespoň dvě základní. Z hlediska záměru poznávacího subjektu i jeho chronologického uskutečňování lze souhlasit s poznatky uváděnými metodiky studia, kteří rozlišují čtyři fáze procesu četby24: přípravu na četbu, zběžné čtení, důkladnou četbu a syntetizující čtení. Příprava spočívá v ujasnění si na několika rovinách toho, k čemu má četba daného textu sloužit (tzn., jaký druh poznatků hodlám na základě textu získat a proč je potřebuji), jak bude zpracováván (zda budu z textu dělat doslovné výpisky, nebo jen parafráze; jak přitom budu postupovat technicky – tzn. zda kupř. podtrhávat, označovat blokem či značkami na okraji, opisovat textové partie, atd.), jak má být rozpracováván (zda se v textu soustředím na analýzu jeho struktury či způsobu vedení argumentace, anebo jen na vyhledávání selektivních údajů) a posléze využit (tzn. zda jako součást mého zdůvodňování, nebo pro nastínění kontextu, či jen pro dokreslení druhořadých 23

Následující odstavce se týkají přístupů k běžným tištěným odborným (či obdobným) textům. V případě specifického druhu textu, jakým je kupř. přepis rozhovoru v kvalitativním výzkumu, je třeba uplatňovat metodické požadavky týkající se tohoto způsobu empirického šetření (blíže viz část 11.3 ve III. části příručky). 24 JEZIORSKA J., MARCZEWSKI M., Proseminarium, Suwałki: Wyższa Szkoła Służby Społecznej, 1995, s. 39– 40.

33

poznatků). Smyslem zběžného čtení textu (někdy bývá nazýváno též čtením orientačním či kurzorickým)25 je ověření si toho, zda daný text opravdu obsahuje námi očekávané údaje, příp. také, jakou má strukturu, a zda je proto možné zpracovávat jej zaměřeným způsobem. Jedná se o informační prolistování dané publikace, rychlé a namátkové čtení určitých pasáží textu (kupř. bibliografie k dané kapitole, poznámkového aparátu). Důkladná četba (nazývaná též četba studijní či kritická) má za cíl maximálně informačně ‚vytěžit‘ daný text, a to jak z hlediska pochopení, tak i jeho správné interpretace po uplynutí nějaké doby (kupř. až začneme psát text dané kapitoly své diplomové práce s využitím přečteného materiálu). Tomu mají sloužit již zmíněné technické způsoby práce s textem, které by čtenáři měly umožnit/usnadnit zpracovávání textových pasáží v jejich původním kontextu. Snad ani není třeba dodávat, že poznámky, značky a jakákoli další grafická zvýraznění smíme vepisovat jen do těch exemplářů textů, které vlastníme (ať už to budou monografie, časopisy či jejich kopie), kdežto v ostatních případech je nezbytné provádění výpisků (těm bude podrobněji věnován samostatný pododdíl). Poslední fází práce s textem bude syntetizující čtení, které má zefektivnit a završit práci s přečteným textem. Půjde v něm o seřazování dle vlastního klíče už pouze vybraných pasáží textu, s nimiž budeme v budoucnu pracovat, příp. o zpětnou kontrolu na základě těchto úryvků, zda jsme autorské sdělení pochopili především tak, jak bylo míněno (pokud v uvažování/argumentaci nějakého autora najdeme manka či nedůslednosti, pochopili jsme více, než bylo záměrem autora nám sdělit – avšak požadavek správného porozumění jím zamýšlenému sdělení zůstává v platnosti). Druhý možný způsob dělení přístupu k textu odráží kritérium četby jakožto interakce v rámci procesu odborného sdělování poznatků; výsledkem je dvojice přístupů v podobě aktivního čtení a čtení pasivního.26 Zatímco to druhé čtenáře takřka nepoznamenává či nestimuluje k další výměně odborných poznatků, aktivní čtení je zaměřeno přinejmenším na selekci poznatků, ne-li přímo na mnohohlediskové zpracování obsahu písemného sdělení. S touto typizací se autorka J. Šanderová snaží uvést v soulad také typologii čtenářů vypracovanou S. T. Coleridgem, přičemž tato reflektuje spíše jen hledisko zpracovávání poznatků, a nikoli interakce s odbornou čtenářskou obcí. Z uvedeného je zřejmé, že získávání podkladů pro tvorbu odborného textu je cílenou specifickou činností s určitými pravidly. Proto je nutné počítat s tím, že při psaní kvalifikační práce bude potřeba znovu načíst některé texty, které již student/ka během studia či jindy načetl/a, protože poznatky získané četbou provedenou před

25

Srov. kupř.: SPOUSTA V., Vádemékum autora odborné a vědecké práce humanitního a sociálního zaměření, Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2009, s. 100. 26 Podrobněji viz: ŠANDEROVÁ J., Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Několik zásad pro začátečníky, Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, s. 18-22.

34

nějakým časem již dávno byly pozapomenuty27, a hlavně proto, že k četbě nebylo přistupováno se stejným záměrem i důsledností, jak to nyní vyžaduje proces přípravy písemné práce. 3.2 Pořizování výpisků a poznámek k četbě Údaje uvedené v tomto pododdílu bývají tradičně řazeny do kapitoly věnované zpracovávání informací získaných četbou.28 Přestože si lze představit situaci, kdy ihned po přečtení je text zapracováván do rozepsané podoby diplomové práce, jakož i to, že v elektronicky dostupných zdrojích lze v některých formátech zaznamenávat do přečteného textu komentáře, nadpis této podkapitoly odkazuje na dosavadní letitou praxi pořizování si výpisků a poznámek z přečtené odborné literatury. Z chronologického i logického hlediska se totiž stále jedná o mezistupeň oddělující četbu podkladů od psaní samotného odborného textu s jejich využitím. Navíc, po zohlednění dosavadních informací o procesu četby a konkrétně toho, že příprava by měla zahrnovat také rovinu zápisu přečteného, bude navýsost vhodné pojednat o výpiscích už nyní. Toto pojednání však nebude zcela vyčerpávající (s poznatky ohledně tvorby bibliografických odkazů bude čtenář/ka seznámen/a – vzhledem k jejich rozsáhlosti – na zvláštním místě v poslední kapitole této části příručky). Na začátku je třeba pojmově si vymezit předmětný okruh29, k němuž student/ka chce či potřebuje pomocí četby získat informace. To je základním předpokladem nejen četby, ale i jejího následného zpracování (jak v rovině uchovávání studiem získaných poznatků, tak i jejich využití při tvorbě odborného textu). V praxi půjde buď o načítání odborných publikací k celé množině tematik, obsažených v připravovaném textu (práci), a nebo o selektivní hledání informací k jednotlivostem. Pro první případ je ideální variantou začít s cílenou četbou až poté, co je vyhotovena alespoň pracovní osnova struktury práce (viz příslušná kapitola v následující části). Každopádně však je třeba mít jasno alespoň ohledně základních tematických okruhů, které se v práci či odborném textu budou muset vyskytovat. Jinak by totiž došlo k tomu, že po tematickém rozšíření práce by bylo zapotřebí ještě jednou pročítat již přečtenou literaturu a pořizovat z ní další podklady. Jiným rizikem je, že se diplomant(ka) při načítání bez připravených tematických okruhů cítí poněkud bezradně a „zabloudí“. Neustále totiž ke „své“ práci něco čte (toto něco však přitom může být z hlediska práce ve skutečnosti okrajové), ale tato četba nikam nevede. 27

Je známou věcí, že po uplynutí doby 1 měsíce od přečtení běžné knihy si z ní průměrný čtenář pamatuje sotva 10 % – proto u odborných a vzdělávacích textů, nabitých informacemi, lze oprávněně předpokládat sotva polovinu z této hodnoty. 28 Srov. kupř. nadepsání části 2.2 „Jak vést o přečteném dokumentaci“ v příručce J. ŠANDEROVÉ, cit. d., s. 32. 29 Bývá také označován jako ‚okruh tematický‘ – což je odvozeninou od „tematiky“, tedy problematiky, a nikoli tématu práce (o rozlišení těchto pojmů se čtenář/ka dočte v druhé části této příručky). Stručně to lze vyjádřit tak, že ačkoli odborná práce má jedno téma vyjádřené pomocí názvu, může zahrnovat více dílčích tématik a ke každé z nich je zapotřebí číst a zpracovávat odborné publikace.

35

Než si přiblížíme samotný proces pořizování výpisků a poznámek, uveďme si ještě několik upřesňujících termínů. Jak naznačilo již nadepsání této podkapitoly, je zapotřebí rozlišovat především mezi informacemi získanými přímo četbou nějakého textu (tedy v něm obsaženými) a poznatky, postřehy a hodnoceními, k nimž jsme dospěli při četbě daného textu (tedy v něm přímo neobsaženými). Dále je třeba rozlišit „technické“ údaje týkající se daného díla, jeho dostupnosti pro nás i zkušenosti s jeho využitím. Prvotním čtenářským zpracováním kategorie informací získaných přímo četbou vznikají tzv. excerpta (= výpisky), což je identické latinské souhrnné označení všech druhů výpisků pořizovaných pro vlastní potřebu. Nejčastěji bývají vytvářeny podle tematického klíče, s přihlédnutím k dalším podmíněnostem (kupř. zařazení v námi připravovaném odborném textu; způsob jejich předpokládaného využití v práci, atd.), občas také podle klíče autorského či jiného (kupř. chronologického). Z hlediska formy může jít o doslovně přepsané pasáže textů nebo také o jejich parafráze či shrnutí, příp. též o pouhé zaznamenání přesné bibliografické identifikace zdrojů informací na dané téma. Naprosto nezbytně nutné je však přesně rozlišit tuto formu a důsledně ji dodržovat, a to zejména tehdy, když výpisky budeme do odborného textu zapracovávat s jistým časovým posunem. Nutné je to proto, aby se nestalo, že za parafrázi budeme považovat to, co jsme z původního zdroje doslovně převzali, pak to odkážeme jen jako vlastní formulaci vytvořenou na základě četby něčího díla a v důsledku můžeme být podezříváni ze spáchání plagiátu. Optimální je proto zvyknout si na automatické parafrázování v textu těch výpisků, jež nejsou doslovnými citacemi. Jinak se po uplynutí nějaké doby související s přípravou diplomové práce může stát, že student/ka již nebude vědět, zda ve výpiscích zaznamenaná formulace je doslovnou citací, či jen parafrází, a v textu práce ji může odkázat nesprávně. Zatímco tyto výpisky jsou výsledkem našeho snažení a nesou i jeho pečeť, existuje jeden poněkud odlišný typ výpisku, jímž je konspekt. Jeho cílem není jen zpracovat nalezený úryvek textu jakožto informační zdroj, nýbrž poměrně podrobně a systematicky popsat celé dílo, z něhož budeme čerpat. Tomu slouží nástin struktury, pokus o schematizaci autorova způsobu myšlení včetně dosažených závěrů (včetně možných ukázek), respektování formální stránky díla, atd. Mezi excerpční nástroje také někteří30 řadí další útvary jako abstrakt (anotaci), résumé, referát a recenzi, avšak jedná se o texty vytvořené třetí osobou (ať už autorem námi čtené publikace, recenzentem či kýmkoli dalším), a tedy nezapadající do kategorie našich vlastních výpisků z přečtených publikací. Poznámky k četbě jsou poněkud odlišnou kategorií, přestože jsme jejich původci my sami. Je to spíše náš komentář k dané publikaci, avšak zpravidla obsahující jisté prvky hodnocení. Toto hodnocení může být věcné (kupř. co v přečteném textu je a co naopak chybí) nebo formální (kupř. do jakých kapitol autor textu zařadil jednotlivé informace a zda to považujeme za správné). Do zápisu 30

Viz kupř. FILKA J., Metodika tvorby diplomové práce. Praktická pomůcka pro studenty vysokých škol, Brno: Knihař, 2002, s. 54-55.

36

„technických údajů“ zařadíme nejen rozšířené údaje bibliografického zápisu (kupř. zvláštní formát či techniku tisku publikace), ale také informace o tom, jak publikaci snadno a spolehlivě dohledat (kupř. signaturu v konkrétní knihovně, lokaci [= umístění] v regálu, pořadové či přírůstkové číslo, kontakt kvůli rezervaci, atd.). Nyní již přejděme k samotnému procesu získávání a uchovávání podkladů pro tvorbu našeho odborného textu (diplomové práce). Ten byl v minulosti poměrně složitý a hlavně náročný na čas. Vyžadoval totiž pořízení si typizovaných záznamových listů31 (běžně nazývaných kartotéčními, jelikož vytvářely příruční kartotéku), které pak byly umisťovány do zvláštních obálek či krabic. Odlišovaly se tak jednotlivé typy kartoték, tzn. systémové (systematické, tematické) a bibliografické. Každá karta se graficky rozdělila na záhlaví a tělo, přičemž do levého horního rohu se vepisovalo znění tzv. třídícího hesla32, pod nímž byl lístek abecedně zařazen, a v pravém horním rohu se uváděl kompletní bibliografický záznam (ten se však, zejména v případě víceautorských publikací, začal z praktických důvodů přesouvat do pravého dolního rohu). Na tělo lístku (na jeho lícovou stranu) se vpisovala příslušná informace (údaj o lokaci daného poznatku v publikaci; shrnutí/parafráze myšlenky s uvedením lokace; v uvozovkách přesné znění doslovného citátu včetně lokace, atd.). Byla-li delší, pokračovalo se na lícové straně dalšího lístku. Na stranu rubovou se zaznamenávaly vlastní poznámky k četbě a „technické údaje“.33 Dnes je sice možné využít specializovaného softwaru pro vytváření takovýchto kartoték v počítači, avšak stále tento postup zůstává málo efektivní (kupř. kvůli ztíženému kopírování zapsaných údajů do běžného textového souboru). Za jakousi zkrácenou či zjednodušenou formu bývalo v minulosti považováno vytvoření bibliografické kartotéky pouze z malých lístečků vkládaných do obálek nadepsaných tematicky. Na každý z nich se uváděly jen údaje nezbytně nutné k identifikaci publikace, včetně podrobné lokace – podmínkou však bylo mít daný dokument či článek fyzicky k dispozici („po ruce“). V rámci „bojových“ podmínek, v nichž často studenti musí připravovat své postupové či diplomové práce, však lze tuto variantu doporučit i v současnosti (autor tento postup zvolil a úspěšně vyzkoušel při psaní své rigorózní práce v r. 1993). Některé příručky metodiky psaní diplomových prací ještě zmiňují další variantu, jež je (byla) jakýmsi přechodem od kartotéky k databázi získaných podkladů. Jedná se o tzv. složkovou formu třídění, kde hlavním rozdělovníkem jsou tematicky označené 31

Podle doporučení Mezinárodního bibliografického institutu v Bruselu mělo jít o kvalitní (s vyšší gramáží) papírové obdélníky bílé barvy o rozměrech 75x125, 125x150, 150x200 nebo 150x250 mm, odpovídající rozměrům listu kancelářského papíru složeného do dvou, čtyř či osmi částí – BIELECKI J. E., Metodologia : Seminaryjne i dyplomowe prace z teologii. Praktyczne wskazówki metodologiczne, Kraków 1993, s. 18. 32 Někteří autoři doporučovali toto heslo psát tužkou kvůli snadnější změně (kupř. tehdy, když by čtenář chtěl upřesnit dosavadní příliš všeobecné označení), kdežto další údaje na lístku perem či na stroji – viz kupř. FILKA, cit. d., s. 58. 33 Podrobněji viz kupř.: BIELECKI, cit. d., s. 18–20; SEWERYNIAK, cit. d., s. 39–40; SPOUSTA, cit. d., s. 101–103.

37

složky, do nichž jsou zakládány jak xerokopie článků či vybraných stran knih, tak i výpisky z četby, včetně „technických údajů“ k nim. Tato varianta je poněkud praktičtější, protože dokáže sloučit práci se zdroji vlastněnými fyzicky s prací pomocí výpisků, avšak za cenu možné zbytečné ztráty času při podrobném procházení zejména tehdy, kdy se složka „rozroste“ do neočekávaných rozměrů. Rozlišení formy výpisků je možné provést poměrně snadno pomocí standardních prostředků – zde jsou některé z nich. Nejdříve vycházejme z toho, že výpisky budeme pořizovat ‚ručně‘, tj. formou rukopisu na poznámkové listy (naprosto libovolné velikosti – volba záleží na každém z nás). Tato varianta se může vyskytnout prakticky kdykoli, jelikož ne všichni studenti mají možnost pracovat na počítači, příp. ne vždy, když to potřebují; určitě také může nastat situace, že k nějakému informačnímu zdroji se dostaneme nečekaně, tzn. tehdy, když nejsme vybaveni odpovídající technikou (byť by se mělo jednat o diktafon či skenovací pero). Stačí respektovat zásadu, že všechny doslovné citace si zapíšeme pomocí uvozovek, kdežto parafráze – tedy naši formulaci na základě odkazovaného zdroje – zapíšeme bez uvozovek. Zdroje informací na dané téma můžeme zaznamenat tak, že na začátek odstavce, příp. do záhlaví listu napíšeme (kvůli přehlednosti nejlépe tiskacími písmeny) tzv. předmětné heslo (tedy pojem vyjadřující obsah toho, k čemu hledáme informační zdroje), kdežto po pomlčce (nebo dvojtečce), příp. pod záhlaví, zaznamenáváme plné bibliografické údaje o zdrojích (a to vždy včetně čísel stran, příp. sloupců v encyklopediích či údajů o umístění na rukopisném archu v případě archiválií). Pokud se bibliografické údaje díla opakují, postačí (samozřejmě za předpokladu, že budeme vědět, kde jsme si poznamenali úplný údaj) při dalších výpiscích jen jakákoli zkrácená identifikace díla podle námi libovolně zvoleného klíče (kupř. příjmení autora + první slovo názvu díla nebo zkratka názvu, námi vytvořený ‚kód‘ pro konkrétní monografii, atd.). Využitím zápisu pomocí zkrácené identifikace a jejím zkombinováním s použitím lístečků menšího formátu můžeme docílit značné úspory papíru i jisté racionalizace postupu, protože každý výpisek, který z(a)pracujeme do připravovaného textu, můžeme ihned vyřadit34. Varianta pořizování textových výpisků v elektronické podobě je v mnohých ohledech praktičtější. Lze ji považovat za vylepšenou verzi kartotéky výpisků vytvořených ‚ručně‘. Výpisky zapisujeme do běžných textových souborů v počítači. Třídění lze provést buď podle věcných hesel, nebo raději s přihlédnutím k předpokládané struktuře práce – pak bude platit, že excerpta pro konkrétní jednotlivé

34

Při psaní první závěrečné práce je rozumnější využité výpisky jen vyřadit, avšak nevyhazovat, a to nejen proto, že nám mohou být nápomocné jak pro přípravu na obhajobu, tak i při psaní dalších odborných textů – avšak především kvůli tomu, že se ke své poznámce snad budeme muset ještě vrátit (třeba kvůli upřesnění či ověření). Také před vyřazením výpisku je vhodné podržet princip dvojího jištění – tzn. skutečnost zpracování příslušného údaje zaznamenat jak na příslušném archu papíru (kupř. pomocí nějaké značky), tak i jeho přemístěním mezi využité výpisky (kupř. obálka, složka, krabice, apod.).

38

kapitoly umísťujeme vždy do jednoho souboru35; v případě potřeby pak lze tento soubor dále vnitřně rozdělit pomocí nadpisů a podnadpisů, odpovídající nadepsání jednotlivých podkapitol (nebo dokonce vytvořit soubor nový pro jiný typ záznamů, apod.). V tomto způsobu pořizování výpisků také není problémem pomocí grafického zvýraznění odlišit jednotlivé typy výpisků (kupř. pro běžné výpisky normální styl; pro poznámky k četbě kurzíva; pro „technické údaje“ vytučnění a/nebo zmenšení velikosti fontu, atd.), případně použít také barevných odlišení formou zabarvení textového bloku či barvy písma – ať už podle typu informace (doslovná citace, parafráze, shrnutí), nebo podle způsobu využití (zabarvení využitých a odkázaných výpisků).36 Výhodou je nejen to, že všechno, co jsme zjistili, máme/můžeme mít ‚pohromadě‘, ale také skutečnost, že jednou zapsané již můžeme jen s minimální mírou námahy používat třeba i opakovaně. To urychlí zejména pořizování tematických výpisků; bibliografický údaj o dané publikaci můžeme jen mechanicky překopírovávat ze schránky a obměňovat u něho pouze údaj o odkazované straně – nebo výpisek převzít ve formě předpřipravené pasáže do textu práce. Klíčové bude nezapomenout na dokladování původu každé dané myšlenky či formulace (tj. u každého odstavce tvořeného jednotlivým výpiskem či poznámkou). Jinak bychom ji – třeba po přenesení ze souboru s výpisky do textu dané kapitoly – nedokázali přiřadit původní lokaci ve zdrojovém dokumentu, a tím ani správně odkázat. Poněkud propracovanější postup si vyžaduje použití dalších technických pomůcek při pořizování výpisků. V případě skenovacího pera (obdobná situace nastává při pořízení fotografie pomocí fotoaparátu) je třeba mít na paměti, že zaznamenané údaje jsou elektronickou kopií části původního zdroje, takže k jejich zpracování teprve dojde v okamžiku, kdy provedeme rozlišení významu zaznamenaných informací (zda se bude jednat o doslovnou citaci, využití dílčí informace, apod.) a tomu odpovídajícím způsobem jich využijeme. Pořízené záznamy je proto třeba ukládat do zvláštních souborů (protože na nich ještě neproběhlo zpracování formou grafického rozlišení podle druhu informací), nebo je ihned doplnit o další údaje. Kromě toho je nutné již během pořizování záznamu (tzn. ještě v knihovně či během přístupu ke zdroji) zapsat si (zpravidla ‚ručně‘) poznámku, kdy byl záznam pořízen a čeho se týká. Podle těchto údajů lze později identifikovat soubor označený při stažení do počítače přírůstkovým číslem. Případně se zaznamenají i další podrobnosti ohledně bibliografických údajů zdrojové publikace (či ohledně jejího umístění v knihovně, apod.).

35

Srov. GAMBARELLI G., ŁUCKI Z., Jak przygotować pracę dyplomową lub doktorską, Kraków: Universitas, 2001, s. 38-39. 36 Kvůli vyhnutí se nebezpečí opakovaného uvedení jistých poznatků v práci je možné doporučit i „zabezpečení“ v podobě vytvoření dalšího souboru pro využité výpisky, do nějž budou do textu práce zapracované výpisky ihned přenášeny a v původním umístění (soubor výpisků k dané kapitole) umazávány; navíc soubor s použitými výpisky může posloužit jako pomůcka pro sestavování Seznamu použitých zdrojů či v budoucnu pro tvorbu dalšího odborného textu.

39

Zřejmě nejsložitější situace nastává při využití média umožňujícího pouze zvukový záznam (diktafon, mobilní telefon, apod.) pro vytvoření „výpisků“ (přesněji řečeno, jejich zvukové obdoby). Nesmíme ztratit ze zřetele, že zatímco při pořizování záznamu zdrojový text vidíme, při přepisu audiozáznamu budeme odkázáni již pouze na to, co si ke zdroji dodatečně zaznamenáme – ať už písemně, nebo formou poznámky přidané do zvukového záznamu. Klidně si tedy můžeme určitou pasáž zaznamenat během (polo)hlasitého předčítání, avšak s vloženou poznámkou, zda se jedná o doslovnou formulaci, parafrázi či bibliografický odkaz, a samozřejmě s uvedením plné bibliografické adresy publikace.37 3.3 Vyhledávání informací a zdrojů poznatků V předchozích podkapitolách jsme se seznámili s tím, čeho je zapotřebí, aby proces získávání podkladů pro tvorbu odborného textu (kvalifikační práce) mohl být co nejefektivnější, a tedy i nejúspěšnější – s přístupy k textům i se způsoby zpracovávání tam obsažených poznatků. Nyní se konečně dostáváme k tomu, co k hledání neodmyslitelně patří: k vyhledávacím nástrojům a způsobu jejich využití a k druhové typizaci oblastí badatelského zájmu, a to včetně využitelnosti těchto nástrojů pro vznik práce. Převedeno do otázek, půjde o to, „pomocí čeho“, „jak“ a „kde“ konkrétní poznatky získávat. 3.3.1 Nástroje vyhledávání podkladů potřebných pro vznik odborného textu Forma a způsob vyhledávání odvisí od záměru. Ten je běžně vyjádřen tématem i charakterem písemného sdělení. Je tedy nutné si uvědomit kritéria, podle nichž budeme potřebnou literaturu vyhledávat (kombinace téma x cíl, autor, typ publikace, jazyk publikace, pod.), a podle toho volit nástroj hledání, který bude naším požadavkům pokud možno plně vyhovovat. Pro dnešní generaci studentů bude jistě nejpřirozenější a nejdostupnější hledání pomocí běžných internetových vyhledávačů. Jeho nespornou výhodou jsou rychlost a snadnost obměny/kombinace často mnohých požadavků vyhledávání. Má však také jistá omezení, která tento způsob mohou v konkrétním případě dokonce zcela diskvalifikovat. Předně je třeba mít na paměti, že vyhledávač pracuje jen s omezenou množinou dat – konkrétně s těmi daty, která jsou na webu dostupná – kterou si dokáže přiřadit pomocí charakteristik udaných při zápisu do virtuální celosvětové databáze. Pokud tedy půjde o texty vzniklé v dřívějších dobách (a tedy z dnešního pohledu v něčem méně relevantní), v zemích s nízkou počítačovou gramotností či cenzurovaným přístupem k internetu (kupř. regiony tzv. třetího světa a nedemokratické 37

Pokud by však tyto údaje obsahovaly i jakékoli atypické znaky, které nejsme schopni správně pojmenovat, označit či vyslovit (kupř. &, ð, ğ, ǣ a různé druhy důrazů, délek a přehlasovaných hlásek), pak je nutné si je zapsat ručně a v přepisu do elektronické podoby použít pokud možno znak identický či odpovídající dle pravidel transkripce/transliterace.

40

země), či v oblastech používajících nelatinské abecedy a převážně domorodé jazyky, můžeme jen stěží předpokládat, že zobrazené výsledky hledání jsou relevantní a úplné. Navíc běžné vyhledávače (kupř. ty na známých webových portálech) nerozlišují podle úrovně odbornosti zdrojového textu, takže zobrazí naprosto všechny nalezené výskyty, včetně blogů, diskusních fór, anoncí přednášek i výuky na školách. Vysoký počet nalezených záznamů (často v řádech tisíců i milionů) tak neumožní jejich systematické procházení. Kromě toho stále platí riziko plynoucí z nezadání či nesprávného zadání klíčových slov při zveřejnění textů v síti, což opět bude pro systém představovat nebetyčnou překážku, kterou často nelze překonat ani pomocí zadávání dalších kritérií vyhledávání. Kvůli usnadnění tedy byly vyvinuty speciální internetové vyhledávače (kupř. scholar.google.com), jež jsou zaměřeny na užší profil zdrojových dokumentů (kupř. odbornou literaturu), u kterých navíc vyžadují poměrně přesný popis. Přidanou hodnotou je zde také schopnost zpracovávat i tzv. křížové odkazy (kupř. nejen záznamy děl daného autora, ale také odkaz na jiná díla, která se na ně odvolávají či je přímo citují). Zvýšená náročnost zapracovávání textů do databáze je v jejich případě zase ‚vykoupena‘ omezením počtu zdrojových dokumentů. Pro konkrétní oblasti vědy mohou proto mít tyto vyhledavače různou využitelnost (zatímco v oblasti společenských věd vyhledávač pokrývá značnou část odborných periodik i monografií, z humanitních a teologických věd je to jen velice drobná výseč odborných textů publikovaných v impaktovaných a renomovaných periodikách). Odborné komunity, pro něž jsou tyto vyhledávače primárně určeny, provoz těchto nástrojů alespoň z části ko-financují a musejí přitom respektovat i legislativu týkající se autorských práv i legislativy v ekonomické oblasti. Nezřídka se proto stává, že dotyčný vyhledávač sice požadovanou informaci najde, avšak předloží ji v tak omezené podobě (kupř. výskyt citace či fráze omezený na jeden až několik řádků či veršů), že hledající pak není schopen zjistit, zda mu nalezený poznatek nějak pomůže či nikoli (kromě zjištění samotné existence daného textu). Přístup k celku informace o hledaném textu je pak často zpoplatněn, či jinak omezen (kupř. umožněním plnohodnotného zobrazení jen pro registrované návštěvníky webové stránky, což zase může být podmíněno předchozím zpoplatněním u registrace, či členstvím v nějakém odborném či profesním sdružení). Z hlediska systematiky by zde nyní bylo namístě uvést zvláštní kategorii speciální intranetové vyhledávače, pro kterou však budou platit snad všechny poznatky z předchozího odstavce – kromě toho, že přístup je zde z principu omezen jen na některé návštěvníky webu. Paradoxně také tzv. univerzitní páteřní síť má přístup k vybraným specializovaným databázím, jež v sobě mají zabudovaný vyhledávací nástroj, takže studenti univerzit mají možnost využít mnohem většího množství podkladů než běžný soukromý autor odborného textu. Přestože tyto vyhledávače s omezeným přístupem zahrnují často i specializované položky, stále ještě zůstává 41

v platnosti zvyk, že významné výzkumné instituce (včetně vydavatelství odborných časopisů) si vedou specializované databáze odborné literatury v oblasti, na niž se úzce specializují. Tím se dostáváme k další kategorii vyhledávacích nástrojů, jimiž jsou katalogy knihoven a jim podobných zařízení. Ty dnes jsou již povětšině převedeny do elektronické podoby (i když v případě velkých knihoven může být část fondu, tzv. skladové archivní položky, stále zpracován jen pomocí lístkových katalogů). Lze je rozdělit na běžné a specializované. Při vyhledávání ve vědeckých knihovnách pak lze kromě běžných kritérií uváděných také v elektronických databázích (autor, název, klíčová slova z názvu, tematické zařazení, ISBN či ISSN, rok, místo či jazyk vydání) vyhledávat i ve specializovaných databázích dané knihovny (v mezinárodním desetinném třídění jsou označeny kódem 016). Tyto se pak týkají především specifické oblasti vědy, na kterou se daná knihovna specializuje, takže poskytují přesnější členění do tematických předmětných skupin, než se kterým se lze setkat ve většině běžně zaměřených knihoven. V této souvislosti však nelze zapomenout, že také tyto specializované databáze jsou vytvářeny na základě tzv. všeobecných národních bibliografických databází, zachycující celek literární tvorby na území daného státu. Ve většině evropských zemí jsou tyto databáze dostupné prostřednictvím národních knihoven (často s plnohodnotným on-line katalogem). Pro studenta je tento poznatek důležitý rovněž z toho hlediska, že svou diplomovou práci by měl připravit na základě znalosti přinejmenším domácí odborné literatury (pokud si škola vyloženě nestanoví jako podmínku zapracování také zahraničních titulů do bibliografického seznamu) a takováto databáze mu pak (alespoň na úrovni monografií) umožní sestavit takřka kompletní seznam odborné literatury k danému tématu (v případě, že je počet publikací na dané téma příliš vysoký, pak alespoň literatury nejnovější), kterou by měl nastudovat a odpovídajícím způsobem využít ve své práci. Když už je řeč o bibliografických databázích, stojí za zmínku alespoň uvedení některých dalších typů. Tzv. retrospektivní bibliografická databáze zahrnuje publikace vydané v určitém období (kupř. roky 1900–1950; období od r. 1990, atd.). u tohoto typu pak často dochází ke spojování s tematickou specializací – výsledkem jsou bibliografie odborné tvorby v dané oblasti za určité období38 – a nebo s institucí, která tyto publikace vydala – zde jsou výsledkem přehledové bibliografie ediční činnosti daného vydavatelství39 (nejčastěji jen velkého a renomovaného) za určité období. Zvláštní kategorii tvoří přehledy témat diplomových či kvalifikačních prací40 38

Kupř.: Bibliografie českých/československých dějin 1918-2004 : Výběr knih, sborníků a článků vydaných v letech 2000-2004 a doplňky za roky 1996-1999, sv. 1-3, zprac. V. Břeňová a S. Rohlíková, Praha 2005. 39 ORLÍČKOVÁ H., Osobnost Josefa Floriana a bibliografie vydavatelství Stará Říše, Brno 1972. 40 Kupř.: ZAKRZEWSKA T., Bibliografia etnograficznych prac magisterskich, doktorskich i habilitacyjnych wykonanych na uniwersytetach polskich w latach 1946–1975, Warszawa 1979; ŻMUDA R., Katalog prac licencjackich i magisterskich o zakonach i zgromadzeniach zakonnych w Polsce (1945–2000), Łódź 2011.

42

obhájených na konkrétní škole (příp. zemi) v určité době, příp. v určitých studijních programech. Zde se nejedná o bibliografie ve vlastním slova smyslu (tematické přehledy obsahují mnohem méně bibliografických údajů a často postrádají abstrakt či anotaci), avšak jako vodítko mohou být velice užitečné pro získávání další odborné literatury. Přestože v současnosti již většinou tyto informace přinášejí i elektronické studijní agendy jednotlivých univerzit a vysokých škol, pro získávání poznatků z minulých dob mají takovéto přehledy nenahraditelnou hodnotu. Jakýmsi mega-rámcem pro bibliografické databáze jsou tzv. bibliografie bibliografií41, tedy databáze nikoli jednotlivých knižních titulů, nýbrž samotných bibliografií – nejčastěji těch specializovaných a retrospektivních. Zvláštní kategorii vyhledávacích nástrojů tvoří rejstříky. Ty jsou jakýmisi katalogy (kartotékami) k obsahům jednotlivých, především rozsáhlých odborných, publikací. Podle typu údajů, který zpracovávají, se dělí na smíšené (všeobecné, tedy obsahující více typů položek) a aspektové (hlediskové), nejčastěji autorské, tematické (= věcné), místopisné; v teologických publikacích pak ještě citační biblických textů či citační dokumentů magisteria. Pro čtenáře mají význam především při čtení konkrétní publikace, avšak mohou také pomoci při rychlejším nalezení určitého tématu či publikací konkrétního autora. Existuje však varianta rejstříků, která představuje mnohem účinnější pomůcku, a tou jsou rejstříky k publikaci nazývané enchiridion (z řec. en + cheir = v ruce) – tedy příruční, i když obvykle obsáhlá (někdy i mnohosvazková) kritická edice pramenných textů, nejčastěji oficiálních dokumentů mezinárodních organizací, institucí, církví, apod., jež i v překladech do národních jazyků obsahuje bibliografický odkaz na originální znění dokumentů, nebo je uvádí v poznámkovém aparátu. Tato varianta rejstříků využívá číslování v rámci vnitřního členění jednotlivých dokumentů obsažených v publikaci, ne-li dokonce průběžného číslování odstavců v rámci celé publikace, takže umožní najít všechny, byť jen krátké, zmínky na dané téma v rámci celé řady dokumentů dostupných v jednom vydání. 3.3.2 Způsoby a postupy vyhledávání podkladů pro vznik odborného textu Situace přípravy prvního odborného textu, jímž pro většinu studentů zpravidla je závěrečná/absolventská/diplomová práce, má svá jistá specifika. Prvním je způsob, jakým doposud získávali informace – nejčastěji šlo o předání ‚hotových‘ poznatků, uvedení základní literatury (hlavně učebnic) či alespoň ‚návodu‘ k doporučené četbě, apod. Druhým pak skutečnost, že jednotlivé předměty a témata byly již stanoveny a vymezeny. Samostatná příprava odborného textu však vyžaduje jak zvolení nového tématu a cíle, tak i vyhledání potřebných zdrojů a jejich odpovídající zpracování. Do jisté míry je proto pochopitelná tendence sáhnout po existujících učebnicích, přesněji řečeno po těch, o jejichž existenci student/ka ví. 41

Kupř.: Bibliografia Bibliografii Polskich (1971-1985) [on-line], dostupné z webu Polské národní knihovny: http://mak.bn.org.pl/cgi-bin/makwww.exe?BM=28 [16. 5. 2012].

43

Tyto učebnice sice velmi často nenabízejí nejnovější přehled o stavu bádání, ale mohou posloužit jako určitým způsobem startovní literatura. Přinášejí poznatky o některých základních souvislostech jevů, o nichž má práce pojednávat, nabízejí jisté povědomí o tom, které disciplíny se těmito jevy zabývají a z jaké stránky; v neposlední řadě hovoří o alespoň některých autorech, kteří se danému tématu či jeho části věnovali ve svém díle. Toto všechno může posloužit při dalším hledání. Při využívání myšlenek autora, na kterého se odvolávají učebnice, by mělo být standardem vyhledat přímo jeho dílo a přečíst si jeho text nezprostředkovaně (především proto, že v díle daného autora může student/ka najít to, co tam jiní doposud přehlíželi, anebo to, co se zvláštním způsobem týká zpracovávaného tématu). Jedná-li se o současného autora, pak je navíc v jeho knize či článku možné najít odkazy na jiné autory, z jejichž poznatků čerpá on. Někteří z autorů známých z učebnic se danému tématu věnovali v o něco vzdálenější minulosti, a proto v jejich dílech ani nelze hledat aktuální stav poznání (v případě již nežijících autorů navíc ani nejsme schopni odjinud zjistit, zda by ve světle současné situace své závěry nějak nepozměnili); na tyto „klasiky“ však navazují jiní – v tomto případě je vhodné použít jména daného autora jako klíčového výrazu při hledání aktuálních prací jiných lidí na téma, jímž se autor zabýval. Kupříkladu pomocí vyhledavače scholar.google.com, zaměřeného na vyhledávání odborné literatury, máme (alespoň v oblasti společenských věd) šanci najít nejen odkaz na dílo takového autora, ale také se zobrazí odkaz na jiná díla, která se na ně odvolávají či je přímo citují.

Obr. 2: Ukázka odkazů nalezených vyhledávačem scholar.google.com

44

Autoři zmínění v učebnicích a autoři, kteří se na ně odvolávají a na ně navazují, však většinou nejsou jedinými, kdo se určité problematice věnují či věnovali. Dále je tedy třeba hledat např. podle klíčových slov. Zde se nám připomenou poznatky z předcházejícího oddílu týkající se nástrojů pro vyhledávání podkladů. Kromě toho lze pomocí internetu téměř odkudkoliv získat bibliografické údaje a anotace knih a článků, někdy je bezplatně dostupný i plný text publikace (podrobněji viz předcházející kapitola). Při hledání odborné literatury je vhodné nespoléhat se pouze na literaturu dostupnou v češtině. Zjištění týkající se přímo situace na našem území jsou sice většinou nejprve publikována v češtině, ale většina zjištění odjinud, stejně jako teoretický přínos k vědění (pokud jeho autory nejsou Češi), vychází v jiném jazyce. Ne vše je do češtiny překládáno. A přeložené texty zase často nejsou zcela nové (nejprve musely být někým přečteny v původním jazyce, shledány hodnými přeložení, bylo třeba sehnat prostředky na jejich překlad a publikaci) – a navíc z překladu už nezaznamenáme diskusi, která kolem originální verze článku/knihy vznikla, a tudíž ani její výsledky. Jak již bylo uvedeno v předchozích podkapitolách, téma připravovaného textu spolu se stanoveným cílem do značné míry determinují naši práci s odbornou literaturou. Za nejběžnější postup tedy lze označit vyhledávání podkladů podle tematických okruhů přítomných v nadepsání chystané (kvalifikační) práce, příp. v nadpisech jejích jednotlivých kapitol. Někdy se studentovi připravujícímu závěrečnou práci (a občas i jeho vedoucímu) zdá, že k dané tematice odpovídající literatura není. V naprosté většině případů to ovšem není pravda.42 Důvodů, proč takovýto ‚mentální pocit‘ vzniká, může být několik. První může pramenit z neumělého pokusu o zohlednění požadavků týkajících se způsobu formulování nadpisů v rámci odborného stylu: téma může být vyjádřeno natolik abstraktně, že použití klíčových termínů z něho jakožto vyhledávacích kritérií nepřináší žádné výsledky. Zde může být řešením, z principu analogie ve vyjadřování vycházející, použití synonym namísto klíčových slov. Druhý spočívá v nezohlednění logického principu tvorby obsahu práce, kterýžto (= obsah) je dán propojením tematiky, cíle a zvolené metody. Již dopředu lze považovat za jisté, že nemůže existovat dostatek literatury konkrétně ke všem možným kombinacím témat a tematických oblastí – vždyť už samotný odborný charakter publikace neumožňuje napsat text, který by nepřinášel naprosto nic nového – proto i každá konkrétní písemná práce bude muset být vstupem do ‚neznáma‘, tedy do

42

Může být ovšem pravda, že toto téma není náležitě rozpracováno v literatuře dostupné v češtině; i v tomto případě však zpravidla lze najít i v českém jazyce takovou odbornou literaturu, jež může být alespoň vodítkem podle principu analogie.

45

oblasti, o které ještě nikdo nepsal. Proto je třeba hledat literaturu k jednotlivým aspektům (= hlediskům) tématu. Budou-li například tématem možnosti sociální práce s nezaměstnanými mladistvými absolventy v regionu A, může pisatel na první pohled narazit na nedostatek literatury; pokud se navíc v regionu A žádná taková sociální práce neprovádí, může mít dojem, že k tomu neexistují ani prameny. Existuje ovšem literatura týkající se nezaměstnanosti (a úže nezaměstnanosti absolventů), literatura týkající se potřeb dané věkové skupiny (např. psychologická, sociologická), literatura pojednávající o sociální práci s touto věkovou skupinou, atd. Vzhledem k tomu, že jde o mladistvé, za něž stále nesou právní odpovědnost jejich rodiče, bude třeba hledat také literaturu týkající se rodiny (ať již z perspektivy psychologické, sociologické, sociální práce či jiné). Získá-li student dostatek poznatků o daném regionu A, zjistí, jaký je specifický kontext této nezaměstnanosti (demografické údaje, socioekonomické ukazatele, přístup k dalšímu vzdělávání v regionu…), čímž bude naveden k dalšímu upřesnění v hledání odborné literatury (kupř. půjde-li o oblast s jinak neproblematickým přístupem k zaměstnání, budou pravděpodobně faktory vedoucí k nezaměstnanosti daných lidí jiné, než tam, kde je obecně stabilně vysoká nezaměstnanost – podle toho se tak bude volit např. literatura zaměřená na individuální faktory nezaměstnanosti, resp. na strukturální či jiné).

Dalším důvodem může být nezohlednění analogie (obdoby) mezi určitými jevy či životními situacemi. I když tato analogie bude v okamžiku zahájení hledání literatury k tématu především jen předpokládaná, již samotné studium literatury k analogickému problému by mělo studentovi poskytnout jistá tematická vodítka pro další pronikání do problému. Příkladem tématu, kde je možné při hledání literatury využít jisté analogie, může být téma organizace života rodiny s dospělým členem využívajícím služeb denního stacionáře. Pokud diplomant nenajde dostatek literatury přímo k životu rodin s členem docházejícím do denního stacionáře, může hledat literaturu týkající se života rodin, kde některé z dětí navštěvuje mateřskou školu. Obdoba je v tom, že rodina žije jako celek v jedné domácnosti, jednotliví členové jsou nuceni sladit svůj časový harmonogram, společně řídit některé výdaje, jsou mezi nimi aktivní každodenní vztahy apod., přičemž některý z členů (v jednom případě dospělý se specifickými potřebami, v druhém dítě) tráví jistou část dne, zpravidla všedního, v kolektivním zařízení, kde má zajištěn specifický program, kde je postaráno o jeho aktuální specifické potřeby; tohoto člena rodiny bude většinou třeba do onoho kolektivního zařízení doprovodit a později jej odtud vyzvednout. V některých ohledech půjde skutečně o něco zcela jiného, ale v jiných bude taková literatura dobrou inspirací a navede diplomanta k otázkám, které by jinak nemusel položit, odhalí širší souvislosti.

Ještě jiným důvodem momentálního přesvědčení o neexistenci odpovídající literatury k tématu práce může být pozapomenutí na skutečnost omezené mentální, znalostní i časové kapacity každého autora. Cesta k nalezení další literatury v tomto případě může vycházet z předpokladu, že pokud se někdo zabývá tématem příbuzným k nadepsání připravované práce, zřejmě k němu publikoval i něco dalšího a že v oné publikaci uvedl i další literaturu na podobné téma; mutatis mutandis (= postupnou obměnou dílčích předpokladů, dosl.: změnou proměnitelného) i tato další literatura bude mít odkazy na ještě jiné zdroje, které ke zvolenému tématu (snad) budou mít co říci... Jistou variací téhož může být situace pozapomenutí části nastudovaných poznatků, obsažených v základních učebnicích (skriptech) daného oboru. Tyto sice 46

velmi často nenabízejí nejnovější přehled o stavu bádání, ale mohou posloužit jako určitým způsobem startovní literatura. Student díky nim ví o některých základních souvislostech jevů, jimž se chce ve své práci věnovat, má jisté povědomí o tom, které disciplíny se těmito jevy zabývají a z jaké stránky; také se dozvěděl o některých autorech, kteří se danému tématu či jeho části věnovali ve svém díle. Toto může posloužit jako vodítko při dalším hledání. Při využívání myšlenek odkazovaného autora je vždy potřeba pokusit se vyhledat jeho dílo přímo a přečíst si jeho text nezprostředkovaně. Jedná-li se o současného autora, pak je navíc v jeho knize či článku možné najít odkazy na jiné autory, z jejichž poznatků čerpá on. Také je vhodné použít jména daného autora jako klíčového výrazu při hledání aktuálních prací jiných lidí na téma, jímž se autor zabýval. 3.3.3 Typologie publikací jakožto informačních zdrojů pro vznik odborných textů Po úvodním seznámení s náležitostmi odborného stylu možná předpokládáte, že bude celkem snadné určit, co odborné publikace jsou, a následně je nějak dále rozdělit do základních skupin. Tato premisa se však nemusí ukázat jako oprávněná, když se na otázku zaměříte podrobněji. Jistě jste se už setkali s tím, že se ve většině statí, knih i učebnic nachází nějaký (často různě pojatý a obsáhlý) seznam odborné literatury – ať už k jednotlivým tematickým okruhům či na konci dané publikace. Možná vás při tom i napadlo, zda označení ‚odborná literatura‘ a ‚odborná publikace‘ jsou obsahově totožné. Mnohem důležitější je však položit si otázku, co všechno způsobuje, že daný zdroj informací lze do těchto kategorií vůbec zařadit. Bude dobré začít od předpokladu, že všechno to, co vykazuje jak obsahové, tak formální charakteristiky odborného stylu, do (přinejmenším) jedné z těchto kategorií patří. K bližšímu zařazení však bude nutné vymezit uvedené pojmy. S přihlédnutím zejména k obsahově-etymologickému klíči je možné provést rozlišení takto: Za odbornou publikaci lze označit vše, co vykazuje znaky odborného stylu, a přitom bylo zveřejněno či určeno ke zveřejnění, a to jakoukoli formou – tedy ať už písemným projevem, nebo jen mluveným slovem, či dokonce i obrazem. Klíčové je zde slovo publikace, pocházející z latinského publicatio (zveřejnění – od publicus znamenajícího veřejný), jakož i fakt/záměr obeznámení veřejnosti s obsahem daného sdělení. Kategorie odborná literatura pak zahrne to, co bylo – se zachováním náležitostí odborného stylu – zveřejněno primárně43 pomocí písmen (latinsky litterae). 43

Pokud by se ve filmovém dokumentu odborného charakteru vyskytovaly jen mimořádné titulky udávající kupř. význam přímého sdělení v cizím jazyce, byl by to výskyt zápisu pouze pomocného charakteru vůči dominantnímu verbálnímu projevu, a tudíž by se nejednalo o odbornou literaturu, nýbrž publikaci.

47

Je tedy nasnadě, že první kategorie je nadmnožinou vůči druhé a že o odbornosti nerozhoduje skutečnost sepsání nějakého poznatku, avšak spíše obsah a forma uvedeného sdělení (tzn., že v případě provedení kupř. expertního rozhovoru o odbornosti tohoto zdroje nerozhoduje to, zda byl „pouze“ uskutečněn, nebo i sepsán, případně dokonce někde zveřejněn, ale že se jedná o sdělení odborníka provedené s úmyslem jeho zveřejnění formou využití v odborné publikaci). Toto rozlišení bylo potřebné provést jak kvůli důrazu na to, že odborný text může/má být vytvořen na základě množiny veškerých potřebných/dostupných odborných publikací, tak také proto, že se může hodit jako upřesnění při sestavování seznamu/-ů použitých odborných zdrojů, uváděných v práci. Z výše uvedeného rozlišení bude pramenit také následná typologizace odborných publikací. Bude přitom platit, že ačkoliv většina jejich kategorií bude vycházet z psaného projevu, zahrne i odborné publikace jiného charakteru. Bude při ní přihlédnuto k termínům používaným v současném hodnocení odborných a vědeckých publikací. První rozlišení vychází z hlediska dříve formálního, dnes už i věcného, a umožňuje rozlišit publikace monografického charakteru od ostatních. Za klasickou monografii (z řeckého monos – jeden a graphé – spis) lze označit publikaci (kdysi pouze) jednoho autora, která byla vydaná jako samostatné knižní dílo. To mohlo být vymezeno jak pouze autorem, tak i tématem, takže kritériem byl fakt, že dílo sepsal právě jeden autor a/nebo že tato jeho publikace se týká právě jednoho tématu. V dnešní klasifikaci se v tomto případě hovoří o tzv. autorské monografii (i když kvůli přesnosti by se v případě výskytu obou charakteristik – jeden autor a současně jedno téma – mělo hovořit o monografii monoautorské, vzhledem k tomu, že za monografie se označují i tzv. kolektivní monografie, kde více autorů píše o jednom tématu). Pro úplnost je ještě třeba zmínit, že občas dochází k tomu, že některým autorům publikujícím v mnoha těžko dostupných periodicích jsou občas vydávány monografie sestávající z přetisků jimi dříve publikovaných článků. Z hlediska počtu autorů lze jako podskupinu vyčlenit již zmíněné kolektivní, případně redigované či editované monografie. Ty lze charakterizovat jako publikaci více než jednoho autora na dané téma, přičemž jejich texty nebyly podle tematického klíče seskupeny pouze náhodně (že by např. někdo sesbíral několik článků na stejné téma publikovaných během posledních několika let) či příležitostně (kupř. přednášky či příspěvky přednesené na nějaké akci), avšak jsou výsledkem spolupráce několika autorů na alespoň základní úrovni. Jelikož, dle známého latinského úsloví, tres faciunt collegium (kolektiv či sbor je tvořen třemi), jako kolektivní monografie jsou označovány zpravidla ty, které mají tři a více autorů.44 Mezi nimi jsou zpravidla při běžné knihovní 44

V případě, že daná společná monografie je dílem pouze dvou autorů, stává se, že je uveden jen jeden z nich (původce většiny textů) nebo že jsou uvedeni autoři oba a na vnější (obálka) či vnitřní titulní

48

klasifikaci uváděni nejvýše tři nejdůležitější autoři45, kteří jsou označení jako redaktoři/editoři46, což však vždy nemusí znamenat, že by faktických autorů jednotlivých kapitol nemohlo být více. V dřívějších dobách byly (a v některých zemích doposud jsou) za odborné monografické publikace považovány i sborníky z monotematických konferencí, symposií či kolokvií, které byly redakčně připraveny k tisku jedním (či dvěma až třemi) redaktory z písemné verze zaslaných příspěvků. Ač z (nejen) formálního hlediska se jednalo o podobu ‚jediného spisu‘, tedy monografie, dnes již – zejména při bodovém hodnocení provedeného výzkumu – za odborné monografie považovány nejsou.47 Ostatní odborné spisy nemonografického charakteru lze zhruba rozdělit na články v periodických i neperiodických publikacích (nejčastěji sbornících), ostatní statě (nejčastěji příležitostného charakteru) a hesla/části hesel v odborných encyklopedických a slovníkových publikacích. Články v odborných periodických publikacích se rozumí odborné statě publikované v publikacích vydávaných s pravidelností alespoň jednou ročně (nejčastěji však v rozsahu čtyř a více čísel v daném kalendářním roce). Z hlediska rozsahu a charakteru je lze rozdělit na studie, články a recenzní statě (příp. i výroční zprávy z prováděných výzkumů a podobných vědeckých aktivit). U všech těchto útvarů platí, že prošly přinejmenším interním oponentním řízením v rámci redakce daného periodika (prestižní periodika, zejména tzv. impaktovaná48, vyžadují nejen interní, ale i externí, či dokonce zahraniční oponentní řízení). Využití těchto článků je takřka nezbytností, protože přinášejí ty nejčerstvější údaje zejména v oblasti výzkumu, což kromě jiného souvisí s kratší nutnou dobou pro přípravu jednotlivých čísel (i když to poslední může být poněkud relativizováno v současnosti narůstajícím trendem vydávat

straně dané publikace (nebo v zadní tiráži) se nevyskytuje knihovní katalogizace monografie, ale jen uvedení jmen obou autorů či hlavního autora s příponou „a kol.“. 45 Občas se lze setkat i s tím, že redaktorem/editorem dané monografie je někdo, kdo není autorem či spoluautorem žádné ze statí. 46 O přesném významu obou pojmů a nesnázích souvisejících s jejich dnes převažujícím synonymním používáním bude podrobněji pojednáno v kapitole o pravidlech bibliografického zápisu a odkazování zdrojů. 47 Z věcného hlediska lze proti tomuto, v ČR dnes bohužel zavedenému, způsobu ‚přehodnocení‘ odborného charakteru těchto publikací oprávněně namítat, že nebylo přihlédnuto k odbornému (a to často i na špičkové úrovni) charakteru textů v nich obsažených. 48 Impact factor (= součinitel dopadu) je číselný index vyjadřující průměrnou míru citovanosti všech článků a příspěvků publikovaných v daném časopise v předchozích dvou letech na základě poměru počtu citací, které byly zaznamenány v hodnoceném roce na všechny články publikované v daném časopise za předchozí dva roky, k celkovému počtu všech článků tam publikovaných. Je přidělován Institutem pro vědecké informace (Institute for Scientific Information, zkratka ISI), a to v rámci databáze Web of Science. Impaktovaný časopis je periodikum, jež má v rámci této databáze přidělen impaktový součinitel. Z hlediska prestiže jednotlivých typů časopisů (nerecenzované odborné časopisy, recenzované odborné časopisy, impaktované časopisy) jsou ty impaktované obecně považovány za nejprestižnější. Dá se tak teoreticky předpokládat, že články v nich obsažené zastupují informační jádro příslušného oboru, a jsou tak teoreticky tím nejdůležitějším, co je/bylo v daném oboru (o určité problematice) publikováno.

49

monotematická čísla jednotlivých periodik, což zase vyžaduje shromažďování textů k publikaci více než rok napřed). Periodické publikace často přinášejí i recenze, které by z věcného a obsahového hlediska měly představovat zvláštní variantu odborného textu, avšak často bývají pojaty pouze popisně, anebo hodnocení v nich obsažené nesleduje systematické hledisko natolik, že by vždy naplňovalo charakteristiky odborného stylu. Proto lze texty recenzí doporučit spíše k rozšíření obzorů autorů/-ek diplomových prací, než k přímému využití při jejich tvorbě – výjimkou bude situace, kdy text recenze nějaké publikace, s jejímž obsahem autor/ka kvalifikační práce nesouhlasí, argumentačně využije a odkáže. K článkům v odborných publikacích neperiodického charakteru jsou u nás řazeny především články ve sbornících, případně jiných příležitostných publikacích. Ty poslední jsou vydávány v souvislosti s různými výročími jak institucí, tak i význačných událostí či vydání klíčových dokumentů; v zahraničí pak hojně také u příležitosti životních jubileí významných vědců. Povětšině se v nich lze setkat s odbornými texty, které lze pro psaní diplomové práce využít, avšak je třeba umět odlišit ty články, které sledují spíše oslavný či kronikářský záměr nebo jsou pouze pozdravného charakteru. To v případě sborníků z odborných konferencí (snad až na výjimky v podobě zahajovacích/zakončovacích proslovů) není nutné, protože texty v nich obsažené jsou ryze odborného charakteru, takže jejich využití lze spíše doporučit. Hesla/části hesel v odborných encyklopedických a slovníkových publikacích mohou být, navzdory předsudkům mnohých, rovněž nápomocná, zejména co se týče získávání různého druhu definic i poskytování poměrně uceleného přehledu dané problematiky. Zde je však nutné uvést také některá úskalí práce s takovýmito zdroji. Jednak je to cíleně kompilátní způsob traktování o tématu, jenž pak některé začínající autor/k/y vede k tomu, že při sepisování své práce nedostatečně rozlišují původ jednotlivých formulací i názorů a mají tendence jen souhrnně odkazovat na konci jednotlivých částí. Dále je zde nebezpečí související s charakterem práce při tvorbě encyklopedií a výkladových slovníků – čím komplexněji pojaté má dílo být, tím déle trvá jeho příprava, takže ‚názorová čerstvost‘ plynoucí ze zohlednění aktuální literatury nebude u všech hesel stejná. Relativně omezený rozsah jednotlivých hesel pak může napomáhat tendencím uvádět v nich jen nejdůležitější či nesporné poznatky a opomíjet zatím nejednoznačné či nevysvětlené aspekty; což obdobně platí také o literatuře pod hesly uváděné (je-li tomu vůbec tak). Nakonec nelze přehlédnout ani fakt, že některé (nejen dobře prodejné, ale i renomované) encyklopedické řady jsou v horizontu desetiletí průběžně vydávány znovu formou reprintu, přičemž u hesel je sice aktualizována odkazovaná literatura, avšak tato skutečnost se na znění a obsahu hesla nemusí vůbec projevit. Výše uvedené se týká tzv. standardizovaných encyklopedií a výkladových slovníků odborného charakteru. Od těch je však nutné důrazně a jednoznačně odlišit 50

(jak věcně, tak zejména z hlediska využití) slovníky a encyklopedie populární či popularizační, jakož i tzv. otevřené informační zdroje, zejména ty on-line dostupné na webu (klasickým příkladem zde může být i-encyklopedie Wikipedie, zejména v její české verzi49). Poslední tři uvedené kategorie již samy o sobě nemají charakter odborného textu a v případě otevřených informačních zdrojů navíc neexistuje jak jejich ustálená verze, tak především jakákoli autorská odpovědnost i záruka věcné správnosti v nich uváděných poznatků – v odborném textu tedy nejenže nemají co pohledávat, ale ani neprokazují odbornou způsobilost pisatele/-lky diplomové práce; spíše naopak. U všech doposud uvedených položek odborné literatury platí, že jejich zařazení do této skupiny je dáno způsobem provedení, tedy písemnou formou projevu. Z toho plyne, že o „literalitě“ rozhoduje použití písmen (tedy charakteristika typu ‚jak?‘), a nikoli způsob provedení (charakteristiky typu ‚použitý materiál‘, ‚forma zápisu‘, ‚použitá abeceda‘, apod.) – jde tedy o to, že rozhodující je způsob sdělení obsahu, a nikoli použitý nosič (ať se už jedná o potištěný či dokonce popsaný papír, nebo tzv. elektronické médium), či typ prostředí, v němž došlo ke zveřejnění (tedy informačně otevřený web či informačně uzavřené nosiče elektronické [CD-ROM, DVD-ROM, diskety, kazety…] a papírové. Je známou skutečností, že mnohá odborná periodika i monografie vycházejí jak v „papírové“, tak elektronické verzi, a to s naprosto shodným obsahem (často i včetně grafické a formátové úpravy, tzn. mj. stránkování). Snad je proto na základě uvedeného zřejmé, že vyčleňování elektronických publikací jako zvláštní kategorie odborných textů – se kterým bylo možné setkat se ve starších metodikách i ‚pouze návodných‘ příručkách pro psaní diplomových prací – je věcně (formálně-logicky i obsahově) neopodstatněné a zastaralé50. Po pokusu o výčet a charakteristiku (hlavních) typizovaných položek odborné literatury i o nastínění jejich využitelnosti při získávání podkladů pro psaní diplomové práce je čas tuto typologizaci doplnit o skupinu neliterárních odborných zdrojů. Ta zahrne především dva typy komunikace: pomocí slova jen mluveného a obrazu. Zvukový záznam či audio-nahrávka odborného charakteru bývá obvykle pořízen a zveřejněn za účelem seznámení širší veřejnosti s poznatky běžně zveřejňovanými v odborných textech (výjimkou jsou již dříve zmíněné nahrávky expertních rozhovorů, určené pro užší okruh příjemců, avšak s cílem využití v odborné publikaci). Pro jeho využití při psaní diplomové práce je důležité zejména to, aby byl 49

Text a obsah hesel je v její české verzi možné téměř libovolně upravovat, a to bez ohledu jak na (předpokládanou) kvalifikaci původce změny (který navíc vůbec nemusí být ani uveden jménem, ale jen pomocí přezdívky či IP adresy), tak i jím (ne)odkazovanou literaturu (o korektnosti jejíhož využití se navíc lze přesvědčit jen stěží). Oproti tomu kupř. polská či anglická verze Wikipedie vyžadují od provádějících změny alespoň předchozí uvedení některých indicií, včetně dosaženého vzdělání a uvedení některých významných publikací. 50 Psychologicky vzato lze vyjádřit určité pochopení vůči jisté bezradnosti našich autorů některých takovýchto příruček z poloviny 90. let minulého století, pro které existence odborných publikací na elektronických nosičích včetně webu byla něčím téměř novým či mimořádným a jen stěží zařaditelným, nebo kteří si se způsobem zápisu a odkazování takovýchto textů nevěděli rady také kvůli neexistenci příslušných norem – avšak na věcném hodnocení jimi propagovaného přístupu to nic nemění.

51

kompletní a tzv. autorsky spolehlivý (tzn. aby bylo zřejmé, kdo si vůči nahrávce může nárokovat autorská či jiná obdobná práva, kdo je původcem mluveného slova, příp. komu patří jednotlivé hlasy v případě záznamu odborné diskuse, apod.); z hlediska dokumentace i odkazů konkrétních výroků z nahrávky je pak také potřebné znát a uvádět i časovou osu51 (stopáž). Zde je však nutné důrazně rozlišit to, co již není nahrávkou charakteru odborného, ale jen popularizačního (nejčastěji se jedná o záznamy vzdělávacích přednášek pro širokou veřejnost), a ty neodborné záznamy pak nepoužívat. Videonahrávka odborného charakteru je obrazovou obdobou nahrávky zvukové, bez ohledu na typ záznamu (analogový či digitální) a platí pro ni snad všechny právě uvedené poznatky jako u zvukového záznamu52. Nejčastěji půjde o obrazový záznam odborné přednášky či některých dalších podobných aktivit.53 Kromě takovéto nahrávky klasického typu se v případě využití (ozvučeného) obrazu jakožto hlavní formy sdělování odborného obsahu může jednat o film, nejčastěji dokumentárního či vědeckého zaměření, kde je jeho ‚odbornost‘ dána jak určeným okruhem diváků (na rozdíl od popularizačních filmů určených širokému publiku jsou odborné snímky primárně určeny jen odborné veřejnosti a využívají odborné terminologie, která není dále nijak vysvětlována, protože se u diváka předpokládá její znalost), tak i způsobem zpracování (může jít o dokumentaci výzkumu či dokonce o jeho dílčí komponentu; případně též o výukovou pomůcku odborného charakteru). Po uvedení základních poznatků týkajících se získávání poznatků potřebných pro vznik odborných textů a po provedení typologizace těchto zdrojů je čas přistoupit k dalšímu nezbytnému kroku, a tím je formální stránka zpracování těchto podkladů. S tím budete seznámeni v následující kapitole.

51

V případě, že audio-záznam byl pořízen v analogové podobě na magnetofonové kazetě či pásku, by se měl projev na záznamu měřit nezávislou časomírou a jednotlivé doslovně citované formulace odkazovat podle ní (za časomíru však nelze považovat numerické počítadlo posuvu pásku [tzv. tape-counter] udávající počet otáček hnací hřídele magnetofonu, a to jak proto, že výsledek může být pozměněn opakovaným přetáčením kazety/pásku vpřed a vzad, tak i proto, že všechny magnetofony jím nejsou/nebyly vybaveny; zejména však kvůli tomu, že rozdílný průměr použitých hřídelí i kotoučů a rozdílné rychlosti přehrávání jednotlivých typů pásků ve výsledku znamenají jiné číselné hodnoty na jednotlivých přístrojích. 52 Drtivá většina (včetně starších analogových) videopřehrávačů má elektronické počítadlo času přehrávání záznamu, které lze nastavit také jako automatickou časomíru. 53 V případě, že by ke zvukovému záznamu odborné přednášky byla připojena jen vizualizace (tzn. počítačem mechanicky vytvářené sekvence virtuálních siluet), avšak nikoliv obraz, nejednalo by se o skutečný videozáznam, nýbrž jen o multimediální audio-nahrávku.

52

4 Zpracování podklad podkladů kladů pro tvorbu odborného textu Předchozí kapitoly přinesly informace týkající se odborného textu i stylu, jakož i způsobu, kde a jak hledat podklady pro jeho vytvoření. Tyto znalosti a dovednosti by samy o sobě ještě nebyly užitečné bez poznatků týkajících se zpracování těchto materiálů. Cílem této kapitoly proto bude systematizovat tyto informace především po stránce formální. Již při seznamování s technikami pořizování výpisků bylo několikrát uvedeno, že je zapotřebí vždy zaznamenávat i jednoznačné (příp. úplné) identifikační údaje daného zdroje. Stejný požadavek platí i pro diplomovou práci a pramení z daností odborného stylu. Pro ten platí, že u jednotlivých poznatků se uvádí jejich autorství a původ převzatých myšlenek je jednoznačně dokládán bibliografickými odkazy. Aby však bylo možné něco správně zaznamenat, je nejdříve nutné umět správně určit základní bibliografické údaje zdrojového dokumentu, s nímž pracujeme. Teprve poté jsme schopni je správně i zaznamenat – ať už nejdříve do výpisků, nebo následně do vytvářeného textu. Pro to poslední z uvedeného pak ještě platí, že je třeba vědět, jak daný dokument či jeho část odkázat podle jednotlivých způsobů zápisu; stejně tak i to, který způsob odkazování bude pro námi připravovaný text vhodnější. S tímto vším by čtenáře následující kapitola měla seznámit. 4.1 Nejednoznačnost pravidel pro zapisování bibliografických údajů a její podmíněnosti Přestože písemná kultura provází lidstvo již po mnohá tisíciletí, až do doby vrcholného středověku byly v Evropě54 písemnosti vyhotovovány hlavně ručně. Každý exemplář byl v podstatě originál, který se – navzdory shodnému titulu – odlišoval od ostatních rukopisů především výzdobou jednotlivých stran a znaků (zejména počátečních), a v důsledku toho i často rozdílným grafickým uspořádáním; v neposlední řadě také bohužel i různými drobnými chybami vzniklými při opisování. Relativně nízký počet písemností nijak nenutil k jejich klasifikaci, jež byla navíc ztížena i některými jevy pro ony dávné časy typickými: u mnohých děl nebyl uveden autor, příp. byl uveden jen autor domnělý55, četné spisy nebyly nadepisovány titulem v dnešním slova smyslu (tedy vystihujícím obsah díla), takže došly spíše jen náhodného pojmenování56 či pouze druhového označení57, nebo naopak v titulu byly vyjadřovány 54

Na území Asie se postupem doby již od starověku začaly vyhotovovat některé dokumenty tzv. razítkovým tiskem, který je považován za předchůdce moderního knihtisku, avšak narozdíl od něho umožňoval pouze reprodukci jednoho díla či dokonce jen strany či soustavy značek. 55 Často byla za autora vydávána, a to i s odstupem několika staletí, nějaká známá osobnost, jejíž autorita měla zaručit pravdivost předkládaného obsahu, příp. (zejména v oblasti náboženské tvorby) měla zajistit, že text nebude obsahově rozporován a vystaven podezření z šíření bludařství. 56 Za klasický příklad lze označit Aristotelovu Metafysiku, kterou on sám nazval „první filosofií“ (a předřadil ji svým dalším filosofickým úvahám), kdežto současného pojmenování se jí dostalo teprve od

53

různé prvky motivující autora k sepsání díla (včetně těch finančních i jejich poskytovatelů), různá věnování a poděkování, apod.58 Teprve poté, co se v Evropě podařilo zavést59 a rozšířit knihtisk umožňující pomocí proměnné kombinace kovových písmenkových matric tištění velkého množství různých podob textových stran, začal počet knih prudce narůstat. Bylo tedy nutné začít uvádět místo, kde (a kým) byla kniha vytištěna. Navíc se počet titulů v oběhu značně zvýšil. To všechno přispělo k tomu, že postupně začala být vytvářena jakási pravidla pro sepisování a porovnávání knih v jednotlivých knihovnách. Právě potřeba jednotné a přehledné klasifikace vedla v nejvýznamnějších knihovnách Evropy k ustálení jistých standardů, z nichž se později staly knihovnické normy na národní i mezinárodní úrovni.60 Ty pak ovlivnily vytvoření tzv. norem bibliografického záznamu v jednotlivých státech a jazykových oblastech61. Jelikož požadavky i priority ve věci způsobů i forem zpracovávání písemného projevu se v jednotlivých společnostech mění, obměňují se i tyto normy také na území konkrétních států (jež samy navíc nejsou konstantními geopolitickými útvary). Přestože v poslední době lze pozorovat zřetelné snahy o harmonizaci a unifikaci některých norem, normy v jednotlivých zemích se mezi sebou vzájemně liší a z chronologického hlediska na sebe vždy konzistentně nenavazují. Kromě toho jednotlivé vydavatelské domy často používají různé, sobě vlastní způsoby uvádění bibliografických údajů. Ve výsledku čtenář odborných textů může narazit na problém při správném vyhodnocování údajů uvedených pomocí různorodých pravidel. Od března 2011 platí v ČR norma nesoucí název Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních zdrojů ČSN ISO 690 (01 0197). Jak prozrazuje její nadepsání, byla připravena Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a převedena do češtiny; nahradila dosavadní platné normy ČSN ISO 690 z prosince 1996 a ČSN ISO 690-2 z ledna 2000. Tyto pak byly inovací ještě starších norem. Pokud bychom srovnali pokyny obsažené v těchto normách, a to včetně požadavků na závaznost jejich použití, zjistili bychom, že rozdíly mezi nimi mohou být někdy značné – a to nejen ve smyslu přibývajících směrnic pro bibliografický zápis nově vyvinutých a používaných druhů dokumentů. Dokonce i pouhé prolistování odborných publikací několika uspořadatele díla tohoto myslitele, Andronika Rhodského, jenž těchto 14 traktátů zařadil až za (řecky meta) spisy věnované oblasti dnešních přírodních věd (řecky ta physika [čti: fyzika]). 57 Takto byla nejčastěji označována díla, jež byla objevena v pozdějších dobách, příp. se k druhovému označení přidávala charakteristická vlastnost (kupř. Codex gigas [čti: kodex] = velká sbírka rukopisů, dnes známý spíše jako tzv. Ďáblova Bible), nebo místo nálezu (kupř. Sinajské euchologium jakožto označení liturgické knihy z cyrilometodějské doby nalezené v klášteře sv. Kateřina na Hoře Sinaj). 58 Kupř.: Missa graeca, quam ex lingua graeca in idioma latinum traduxit cum commentario praevio Maximilianus princeps Saxoniae, Ratisbonae – Romae – Neo Eboraci – Cincinati 1908. [Řecká mše, jíž z řečtiny do latinské obdoby s předcházejícím komentářem přeložil Maximilián, kníže saský]. 59 Poprvé došlo k využití tohoto způsobu tisku v Číně, avšak bez použití kovových matric; ty byly následně zavedeny v Koreji ve 13. století. 60 Jako příklad takovýchto norem do značné míry určujících pokyny v rámci jednotlivých států lze uvést: BIBLIOTECA APOSTOLICA VATICANA, Norme per il catalogo degli stampati, 3. vyd., Citt`a del Vaticano, 1949. 61 Pro příklad lze uvést normy vydané Knihovnou kongresu Spojených států amerických – Citation guide, dostupné z: http://memory.loc.gov/ammem/amlaw/lwcite.html [cit. 25. 7. 2012].

54

renomovaných vydavatelství v téže zemi a povšimnutí si způsobů, jakými jsou v nich zapisovány tištěné zdroje, nás nenechá na pochybách, že situace ohledně pravidel odkazování použitých zdrojů může být pořádným ‚oříškem‘. Nezbývá, tedy, než se jej snažit ‚rozlousknout‘ pomocí logické analýzy důvodů, jež k tomu vedly. Přestože dokument je v češtině označen jako „norma“, ve svém názvu má slovo „pravidla“, kterého význam ještě lépe vystihují ekvivalenty použité v jiných jazycích: anglické guidelines (= směrnice) a francouzské principes directeurs (= řídící či usměrňující zásady). Na straně 7 nacházíme hned v prvním textovém odstavci vymezení, co je předmětem zájmu tohoto dokumentu: pravidla pro úpravu bibliografických citací. Taxativně otevřeným způsobem vypočítává typy informačních zdrojů, pro něž může být použita; za výjimku jsou považovány počítačově generované citace a dokumenty právní povahy62. Zároveň však norma neudává jasné rozlišení mezi mírou závaznosti těchto pravidel a pokynů, jež jsou její součástí. Hlavně ovšem „nepředepisuje konkrétní styl odkazu nebo citace“ a o zahrnutých příkladech explicitně uvádí, že „nejsou předepisující, pokud jde o styl a interpunkci“. Část těchto příkladů pouze dokládá ty způsoby citací, které jsou s normou v souladu. O tom, zda tedy mohou (či naopak ne) existovat i jiné způsoby citování, se v textu nedočteme. Stejně tak bychom v něm marně hledali jednoznačnou informaci, nakolik je povinné uvádění úplného bibliografického záznamu v případě opakovaného odkazu na již jednou citovaný dokument, o možnosti využít odkaz na (část) údaje z dřívějších poznámek k textu už ani nemluvě. V případě tabulkových shrnutí údajů o dílčích segmentech bibliografického zápisu (s. 29-32) pak u některých položek najdeme charakteristiku statusu „volitelné“; u některých údajů se dokonce předpokládá, že budou zařazeny „na jakékoli vhodné místo“ – to všechno pochopitelně vede k nejednotnosti zápisu. V posledku zmatek vytváří dokonce samotná norma (či spíše hlavně její česká verze). Prvky bibliografického zápisu totiž dělí do tří logicky nesourodých skupin: „doporučené ve všech případech“63, „doporučené pouze v určitých případech“ a „volitelné“. Kromě těchto důvodů nejednotnosti zápisu, jež jsou vůči textu zmíněné normy jaksi ‚vnitřní‘ povahy, však ještě nesmíme opomenout ty další. Ambicí sestavovatelů normy bylo poskytnout směrnice použitelné takřka ve všech vědních oborech, což však naráží na další problémy související se specifikem zdrojů používaných v jednotlivých disciplínách. Kupř. norma jaksi automaticky předpokládá, že autor odborného textu bude vždy pracovat s dokumentem obsahujícím většinu standardních prvků nebo alespoň s již knihovnicky/archivářsky zpracovanými texty netištěných zdrojů (kupř. 62

Použití v české verzi slova „legislativní“ jako domnělého ekvivalentu anglického termínu legal je třeba označit za nepřesné z důvodu významového zúžení (legislativní je adjektivem odvozeným od slova legislativa, což je ekvivalentem zákonodárství, kdežto právní povahu mohou mít i informační zdroje, jež součástí legislativy nejsou). Česká verze dále tvrdí, že tyto „legislativní“ dokumenty mají „své vlastní normy“, zatímco anglický text hovoří pouze o „standardech“, tedy zvyklostech či obvyklých pravidlech. 63 Je možné, že tento pojmový chaos vznikl pouze při převádění do češtiny, protože anglická verze hovoří o „required“, tedy vyžadovaných či povinných prvcích, což je logickým opakem prvků volitelných.

55

rukopisů). Opačná situace v ní zohledněna není (historické a jiné podobné vědy přitom bibliografické standardy pro takovéto situace vypracovány mají). Autorovi používajícímu normu tedy nezbude, než si bibliografický popis daného dokumentu vytvořit sám – avšak s notným rizikem, že to provede věcně a/nebo formálně nesprávně. Stejně tak norma nezohledňuje to, že vedle dokumentů právní povahy existují i jiné zdroje s vlastním vnitřním číslovaným členěním (dokonce i několikanásobným), které není vyjádřením běžné osnovy (= struktury) odborného textu. Jedná se kupř. o texty biblické, koranické (či jiné), členěné na ‚knihy‘, kapitoly (súry) a verše, příp. ještě i části veršů; o sbírky úředních dokumentů neprávní povahy s číslováním jak jednotlivých odstavců, tak i větších logických a obsahových celků (třeba dokumenty mezinárodních organizací, bilaterálních dialogů, církevních dokumentů, atd.). Nevýznamné není ani to, že uvedená norma je do jisté míry dokumentem kompromisním, protože byla přijata na základě hlasování s výsledkem min. 75 % kladných vyjádření64. Je tak pravděpodobné, že některé menšinové požadavky v ní zakotveny nebyly. Když navíc zohledníme strukturu ISO, která „je celosvětovou federací národních normalizačních orgánů“, jež mají možnost být zastoupeny v technické komisi připravující konkrétní podobu směrnic, zjistíme, že daná norma je do jisté míry také dokumentem ‚politickým‘ – nejen vyjadřujícím faktický stav v dané oblasti, ale také sloužícím jako nástroj prosazení určitého trendu a docílení jisté podoby věcí. Z tohoto hlediska proto pro jednotlivé členy ISO i jejich zástupce v příslušné komisi nemusí být určující hledisko věcné správnosti a oprávněnosti způsobu bibliografické citace v dané oblasti poznání. Jak je vidět ve výsledku, v ohledu dostačování požadavkům plynoucím ze specifik vědních oborů a jimi využívaných zdrojů činí úroveň zpracování z uvedené normy jakýsi nedodělek (dokonce ani ne ‚polotovar‘).65 Tvůrci odborných textů napříč specializacemi prostě často nemají jinou možnost, než se přidržet dosavadních, pro svou disciplínu vytvořených, standardů zápisu bibliografických údajů – navíc vedení zkušeností, že dřívější podoba normy umožňovala autorům větší flexibilitu. S tím souvisí také tendence vydavatelů i členů redakčních rad periodik a edičních sérií, zejména těch renomovaných, podržet si dosavadní systém zápisu. Ten byl vypracováván a zdokonalován v průběhu několika desítek let a lépe vyhovuje potřebám autorů textů zaměřených na danou tematickou oblast (v některých vydavatelstvích dokonce tvoří jakési přidané vnějškové kritérium odlišující jejich publikace od produkce jiných nakladatelů). K tomu navíc přistupuje ne vždy dostatečně promyšlená snaha konkrétních škol i jejich součástí o zavedení jednotného systému odkazování použitých 64

Viz „Předmluva“ na s. 6. Explicitně o „sporných tvrzeních“ a „chybách v překladu“ v nejnovější české verzi normy ISO 690 píší také autoři manuálu v „Úvodním slově“ na s. 4 – BIERNÁTOVÁ O., SKŮPA J. ET AL., cit. d., Bibliografické odkazy a citace dokumentů dle ČSN ISO 690 (01 0197) platné od 1. dubna 2011, s. 4, [on-line] dostupné z: www.citace.com/soubory/csniso690-interpretace.pdf [cit. 7.6.2012]. 65

56

zdrojů, jež v extrémních případech mechanicky kopíruje bibliografická pravidla některého oborového periodika, nebo naopak se snaží odlišit kvalifikační práce zde vytvořené od prací studentů jiné katedry, oboru či fakulty. Ještě další důvod pro nejednotnost praxe bibliografických citací je následující. Odborný styl předpokládá, že uváděné informace budou odkazovány ohledně svého původu jak kvůli pravdivosti autorského sdělení, tak především kvůli verifikovatelnosti (= ověřitelnosti). To však nutně neznamená, že musí být uvedeny všechny prvky bibliografického zápisu. Zatímco knihovníci a archiváři potřebují každý zdroj co nejpřesněji popsat, a to z co nejvíce hledisek, pro autory odborných textů je výhodnější redukovat zápis pouze na údaje nutné k jednoznačné identifikaci zdroje. K tomu ještě přistupují potřeby editora (či formálního posuzovatele) připravovaného odborného textu, případně i hledisko ekonomické. Kvůli nepraktičnosti zbytečně rozsáhlých publikací, jakož i zbytečným nákladům s tím souvisejícím, příp. i kvůli jednoznačnému prokázání splnění minimálního rozsahového limitu kvalifikačních prací se často lze setkat s tendencí bibliografické odkazy zkracovat. Kritéria zde přitom mohou být velice různorodá. 4.2 Klíčové prvky bibliografického zápisu a postupy při jejich určování O některých klíčových prvcích bibliografického zápisu již byla částečně řeč v předcházející kapitole v souvislosti s vyhledáváním zdrojů. Nyní si zkusme uvést si tyto informace systematicky a podrobně. Vytvoření odborného textu není jednoduchou záležitostí, avšak díky němu autor v nové kvalitativní rovině vstoupí ‚do dějin‘. Proces přípravy a publikace textu lze přirovnat k poměrně složitější interakci, kdy za souhry příznivých okolností může nastat součinnost potřebná k tomu, aby se mohlo ‚něco stát‘. S trochou nadsázky se dá říci, že ‚je spácháno‘ nějaké dílo. Můžeme tedy pojmově vymezit alespoň tyto prvky: hlavního ‚pachatele‘ (nebo několik ‚spolupachatelů‘), ‚spáchaný (po)čin‘, místo a čas ‚spáchání činu‘, případně i ‚prostředí‘, eventuálně i ‚pomahače‘, kteří byli hlavnímu ‚pachateli‘ nápomocní, a další zpřesňující okolnosti ‚spáchání‘ tohoto činu. ‚Pachatelem‘ je pochopitelně autor, jak to naznačuje i etymologie tohoto slova. Latinské auctor znamená (kromě dalších významů): původce; navrhovatel; podporovatel; rozmnožovatel; ručitel – což v procesu přípravy, tvorby a předkládání svého textu veřejnosti autor do jisté míry naplňuje. ‚Spáchaným (po)činem‘ bude samozřejmě publikovaný text, kdežto časoprostorové vymezení jeho publikace bude odpovídat kategorii ‚místa a času spáchání činu‘, včetně ‚prostředí‘, jež nahrazuje periodikum, sborník či ediční řadu, v nichž text vyšel. Pomyslnými ‚pomahači‘ byli myšleni kupř. překladatel do stávající jazykové verze, redaktor či editor, vydavatel, atd.; kdežto ‚dalšími zpřesňujícími okolnostmi‘ přesné umístění textu na konkrétních stranách, identifikační čísla knih či periodik, druh nosiče, atd. Jelikož se nejedná o řešení detektivní zápletky, nebude nutné ptát se na ‚pachatelův‘ motiv – vždyť u odborného 57

textu by jakožto samozřejmost mělo platit, že je vytvořen kvůli seznámení odborné veřejnosti s novými poznatky, příp. kvůli zpřesnění dosavadních znalostí. Při vytváření bibliografického zápisu tedy nebudeme sledovat logiku uvažování „kdo a proč to udělal“, nýbrž spíše „co se objevilo a kdo a jak se na tom podílel“. Tomu budou odpovídat i jednotlivé zpracovávané klíčové prvky. A. Autor66 Jak už bylo uvedeno, jedná se o přímého původce daného díla, tedy toho, bez něhož by text (či obraz, zvuk, apod.) nemohl vzniknout. Jednoduchost uvedení autora je v mnohých ohledech neodůvodněným předpokladem, což je dáno jak nesnadností 1. jednoznačné identifikace osoby (pomocí kombinace příjmení a jména či alespoň jeho zkratky, příp. i dalších rozlišujících údajů), tak i skutečností, že 2. autorů může být více (a navíc se na vzniku textu nepodíleli stejnou měrou). Ovšem neméně důležité je mít na paměti, že 3. autorství si může nárokovat nejen osoba fyzická, ale i právní (či tzv. morální) – tedy nějaký kolektivní orgán, organizace, skupina, atd. ad 1. – Je nutné mít na paměti, že dnešní způsob identifikace konkrétní osoby pomocí příjmení a [osobního, či tzv. křestního] jména předpokládá, že obě tato označení již (pro daného člověka) existují, jsou běžně rozlišována a že tento způsob je v daném kulturním okruhu zaveden. Zde je nutné poznamenat, že česká verze poslední bibliografické normy ISO 690 používá odlišné nomenklatury pro kategorizace jednotlivých prvků označení autora jakožto fyzické osoby: jako „jméno“ je v ní uváděno celkové označení konkrétního subjektu, jehož součástí je „křestní jméno“ 67, kdežto kategorii „příjmení“ vůbec nezná. Jelikož to značně znesnadňuje pochopení, rozhodl jsem se přidržet se raději tradiční běžné terminologie sestávající z kategorií 66

Nová verze normy ISO 690 používá namísto toho označení „tvůrce“, odpovídající anglické předloze (creator). Toto označení však nelze považovat za významově zcela synonymní, protože latinské auctor, z něhož je tvar „autor“ odvozen, znamená především původce a ručitele, rovněž v biologickém významu (tedy předka). Domnívám se tedy, že všude tam, kde se má vyjádřit primární autorská odpovědnost za dílo – tedy určit jeho původce – je použití slova „autor“ přesnější, a proto i vhodnější. Naopak označení „tvůrce“ má širší význam, protože zahrnuje i role těch, kdo přispěli k jeho „vytvoření“ či „dotvoření“ do finální podoby, ale které by (snad) nikoho logicky uvažujícího nenapadlo označovat za ‚autory‘ díla – kupř. překladatele do jiného jazyka či uspořadatele sborníku, v němž sami nic nepublikovali. Navíc norma ISO 690 mezi „tvůrce“ řadí i role jako „opisovač“, „zpracovatel“, „korektor“, „vydavatel“ a „distributor“, což vede k pojmové zmatenosti. Proto se přidržuji označení autor. 67 Toto označení je z věcného hlediska značně nepřesné, protože nezohledňuje jak skutečnost, že při křtu může jednotlivec obdržet i několik jmen (někdy dokonce i rodově neodpovídajících pohlaví jejich nositele), tak i to, že u některých křesťanů zejména prvních generací docházelo k nahrazování dosavadních „civilních“ jmen (často odvozených od jmen pohanských božstev) novým jménem, které zase mohlo mít spíše charakter druhového označení (kupř. Renata [latinsky = znovuzrozená – tedy ta, jež skrze křest získala nový život]). Hlavně však se toto označení stává pouze analogickým u všech těch, kdo nikdy nebyli pokřtěni křesťanským křtem. Z hlediska praxe v jiných kulturních prostředích pak ještě přibude další znepřesňující okolnost v podobě toho, že mnohde se k prvnímu osobnímu jménu přidává i tzv. od-otcovské jméno (kupř. v ruštině tzv. otčestvo), nebo že bývá zvykem připisovat dítěti další jména sledující jména nejbližších předků v přímé linii z obou stran (kupř. v hispánském světě).

58

„příjmení“ a „jméno“, kdežto pro nadřazený pojem jsem zvolil sousloví „označení osoby autora“, abych se tak vyhnul rozporuplným formulacím používaným v některých metodických příručkách.68 Pokud platí všechny podmínky uvedené v první větě tohoto odstavce, pak totožnost autora určuje jeho příjmení doplněné o (křestní) jméno/a, nebo alespoň iniciálu tohoto jména (v případě, že narazíme na více autorů téhož příjmení a se stejnou iniciálou jména, je nutné jméno uvádět celé kvůli jednoznačnosti identifikace). Zvláštní a svým způsobem i kuriózní problém nastává ohledně na první pohled tak malicherné věci, jako je použití obyčejné čárky. Ta v případě označení osoby autora slouží v rámci normou standardizovaného tzv. invertovaného bibliografického zápisu (= příjmení předchází jméno) k oddělování příjmení od jména (příp. iniciály jména či jmen) – má tedy roli pomocného prvku rozlišujícího podřízené logické operátory v rámci jednoho obsahového segmentu zápisu (= identifikace osoby). Přitom však se v případě uvádění stejných prvků v tzv. neinvertovaném pořadí (iniciála jména předchází příjmení) tyto údaje čárkou (a ani nijak jinak) neoddělují. Navíc týž znak (= čárka) je pak dále nesourodě použit pro odlišení dvou dalších různých segmentů zápisu, totiž místa vydání včetně vydavatele a letopočtu roku vydání; v případě elektronických publikací ještě i pro další účely. Zvyk oddělovat příjmení autora od jeho jména čárkou, přestože pochází zřejmě z knihovnické praxe ručního vypisování kartotéčních a katalogizačních listů, navíc nerespektuje ani již dlouho platnou (byť dnes již pozapomenutou) zásadu, že pokud se příjmení zapisovalo s grafickým odlišením (kupř. kapitálkami) a jméno (či jeho iniciála) normálním fontem, neoddělovaly se tyto údaje čárkou.69 Hlavně však oddělování čárkou nerespektuje logický princip identifikace autora jakožto jediné osoby, kde oba tyto údaje (= jméno a příjmení) tuto identifikaci spoluutvářejí. Kromě toho pro zápis kategorie „označení autora“ platí zejména tyto zásady: • V případě tzv. zkrácené či opakované citace bývá zvykem uvádět již pouze příjmení (pokud to ovšem nebrání v identifikaci osoby). • Tam, kde by kvůli jednoznačnosti identifikace nepostačovalo ani uvádění plné verze křestního jména autorů, je za křestním jménem v (nejlépe) hranatých závorkách [] možné přidat ještě další rozlišující údaje – kupř. ty vyjadřující hodnost, úřad či status (byť 68

Kupř. některé příručky používají kategorii „název autora“, která se zdá protiřečit zavedeným lingvistickým pravidlům, a navíc by v této podobě mohla být alespoň trochu adekvátně použita pouze v případě, kdy je autorství přiřkáváno kupř. nějaké právnické osobě či korporativnímu orgánu. 69 Tato zásada umožnila zjednodušení zápisu ve francouzské knihovní praxi, kde se předtím jméno zapisovalo do kulatých závorek za příjmení – BIELECKI, cit. d., s. 26.

59

pomocí zkratek); v krajním případě i letopočet narození a/nebo úmrtí (ten pak v kulatých závorkách). • Tzv. doplňky k označení osoby autora se obvykle a hlavně logicky uvádějí až na posledním místě, tedy po uvedení příjmení a jména. • U osob žijících v dávnější době, kdy se příjmení nepoužívala, se používá jen jména (či jeho ekvivalentu, např. přezdívky, předstírané identity) jako hlavního prvku pro identifikaci osoby (kupř.: Aristoteles; Dionýsos Areopagita); nebo se ke jménu připojuje označení místní či jiné příslušnosti (kupř.: Matěj z Janova). • Jelikož příjmení (a i jméno) může být zapisováno v různých řečech různě, u osob, jejichž dílo vyšlo v několika jazycích, se je vždy třeba řídit podobou použitou na vnitřní titulní straně/nadepsání textu, s jehož jazykovou verzí pracujeme (a tzv. je nepočešťovat). • Stejný princip platí také v případě, kdy autor tvořil pod (uměleckým) pseudonymem (kupř. EL GRECO, namísto: THEOTOKOPULOS Dominikos). • Cizí ženská příjmení se nepřechylují (pomocí přípony –ová), avšak ponechávají v původním znění. Zvláštnosti a výjimky:  Některé živé cizí jazyky (kupř. maďarština) běžně zapisují údaje o osobě v tzv. invertované podobě, tzn. nejdříve příjmení, pak jméno, takže při přepisu údajů z titulní strany je to třeba zohlednit a nezaměnit.  V některých jazycích (kupř. francouzština) bývalo dříve zvykem odlišovat jméno od příjmení tak, že se jméno uvedlo v kulatých závorkách, kdežto příjmení bylo zapsáno kapitálkami [kupř.: LAMARTINE (Alphonse)]; v jiných (kupř. němčina, dříve i polština) se příjmení psalo s tzv. zvláštním proložením znaků, nejčastěji rozšířením na 1,5–2 násobek velikosti mezer [kupř.: F r e u d Sigmund]. Jelikož tato speciální grafická úprava sloužila pouze jednoznačnosti interpretace údajů, pro autora odborného textu psaného v současnosti s použitím dnešních pravidel zápisu není závazná.  Tzv. doplňky k označení osoby autora vyjadřující rodovou linii či šlechtický původ mají poněkud zvláštní postavení. Některé z nich se staly samostatnými předložkami uváděnými před příjmením (kupř. SAN SEVERINO), jiné dokonce předponami u příjmení (kupř. MCDONALD). Oproti tomu v příjmeních původně německých, holandských, vlámských, španělských a portugalských se uvádějí až za jménem (CASAS BARTOLOMÉ de las; HARNACK Adolf von), kdežto 60

v těch severských se předložky typu de a de la uvádějí před příjmením (kupř. DE GEER). Do jisté míry se to dá vysvětlit i rozdílným významem, jaký jednotlivé členy v konkrétních jazykových systémech plní.70 ad 2. – V případě, že zpracovávané dílo má více než jednoho autora, je pro zvolení správné varianty zápisu klíčová znalost toho, jaký je podíl autorské zodpovědnosti jednotlivých osob; v druhé řadě pak, kolik má dohromady autorů daná publikace. Podle těchto daností pak můžeme hovořit o přibližně třech modelových variantách. • Pokud má dílo 2-3 autory s přibližně stejným (či alespoň srovnatelným) tvůrčím podílem, stačí je uvést oba (všechny) za sebou v tom pořadí, v jakém jsou uvedeni na vnitřní titulní straně; oddělování označení osob jednotlivých autorů se provádí buď čárkou, a nebo (dnes už méně často) středníkem či pomlčkami – tyto varianty bávají preferovány tam, kde se čárkou oddělují příjmení od jmen), nebo pomocí spojky „a“ [kupř. NEŠPOR Z., LUŽNÝ D.; NOVOTNÝ T. a VOJTÍŠEK Z.]. • Monografická publikace s více než 3 autory s uvedením/zvýrazněním jmen autora(-ů) se zvláštním tvůrčím podílem na primární (= autorské) odpovědnosti se zapisuje obdobně, avšak s přidáním kvalifikátoru „aj.“ (= a jiní), příp. „et al.“ (z latinského et alii = a druzí), nebo „a kol.“ (= a kolektiv). v takovýchto případech však může být jako hlavní uveden jen jeden autor (jen výjimečně i dva či tři). K označení jejich osob dnes dochází nejčastěji vypsáním na vnitřní titulní straně; kdysi se (zejména u sborníků a kolektivních monografií) k tomu používalo zvýraznění pomocí zarámování, vytučnění či podtržení příjmení a (iniciály) jména.71 • Na vzniku monografické publikace se sice autorsky mohlo podílet více autorů (často i několik desítek, jako v případě encyklopedií), avšak jejich zvláštní tvůrčí podíl nebyl nijak zvýrazněn. V tomto případě se dnes u publikace autor vůbec neuvádí a bibliografický zápis začíná názvem díla, po němž příp. může být uveden v roli podřízené zodpovědnosti kupř. sestavovatel či hlavní redaktor 70

Z uvedených příkladů je zřejmé, že zatímco „San“ je zkrácenina latinského slova „sanctus“ (či italského „santo“) ve významu ‚svatý‘, v případě Las Case je forma „de las“ spojením předložky (ve významu „z“) a členu. 71 V některých publikacích vydaných před více než 50 lety se dokonce lze setkat i se zvýrazněním příjmení hlavního autora pomocí křížku (kříže); od tohoto však bylo záhy upuštěno kvůli nejednoznačnosti tohoto symbolu – u sborníků z konferencí a opakovaně vydávaných publikací se totiž takto označovaly příspěvky těch autorů, kteří do doby vydání publikace tiskem zemřeli.

61

(zatímco kdysi se vyžadovalo začít od označení autora, které bylo nahrazováno zkratkami jako „kol.“ [= kolektiv] či AA. VV. [auctori vari = rozliční autoři]). • V současné době se bohužel stále častěji rozmáhá nešvar označovat autory se zvláštním podílem na vydání monografické publikace (nejčastěji sborníku) jako „editory“, a to pomocí zkratky „ed.“/“eds.“ uváděné za jménem (nebo jeho iniciálou) či příjmením posledního z nich. Tato praxe je však dvojnásob nepřesná, protože jednak smíchává hlavní (primární) a podřízenou (sekundární, vedlejší) autorskou odpovědnost; a navíc ještě nerozlišuje mezi rolemi ‚editora‘72 a ‚redaktora‘73. Zvláštnosti a výjimky:  Antologie (výběry z textů) vydávané jako samostatné monografie, mívají namísto autora uvedenu jen identifikaci osoby sestavovatele (či kompilátora), přestože je jasné, že obsahují texty mnoha původních autorů.  V případě alb (fotografických, malířských, atd.) se jako autor uvádí pouze umělec, který je původcem neverbálního obsahu těchto publikací (tzn. fotograf, malíř, atd.), kdežto autor případné předmluvy či krátkých popisků ke grafickému obsahu díla jako autor nebývá označen vůbec, nebo jen v rámci tzv. podřízené zodpovědnosti (tzn. až po názvu díla a často jen v hranaté závorce).  Původní díla vydávaná se soudobým průběžným odborným komentářem jsou uváděna tak, že za název díla je připsána poznámka „s komentářem“ + identifikace osoby komentátora (příp. překladatele, atd.). ad 3. – Primární tvůrčí zodpovědnost (= obsahové autorství) může být připsána rovněž skupině osob, obvykle „zastřešených“ názvem instituce, jejímž ‚jménem‘ jednají a publikují; a nebo také právní (či tzv. morální) osobě (kupř. orgánům států či církví, pod jejichž „hlavičkou“ jsou vydávány oficiální dokumenty, a to dokonce i na nadnárodní úrovni – kupř. OECD). Praxe ohledně zápisu je zde značně nesourodá, což je dáno souběhem poněkud nekompatibilních hledisek: sleduje se sice primárně 72

Editor (lat. = vydavatel) pouze připravil k vydání tiskem nějaké (nejčastěji jen) rukopisné dílo, a to včetně opatření jej nezbytnými poznámkami a potřebným kritickým aparátem týkajícím se přepisu rukopisu (což bylo kdysi v italštině vyjadřováno poznámkou „a cura di“ [čti: a kúra dy = díky péči]). 73 Redaktor (lat. = uspořadatel) byl obvykle ten, kdo měl za úkol z obdržených příspěvků sestavit kolektivní publikaci tak, aby logicky i formálně představovala jeden celek. v některých starších publikacích se proto lze setkat s označováním této role pomocí zkratek „usp.“ [= uspořadatel] či „sest.“ [= sestavovatel]. (v některých polských publikacích bývá uváděn jako „redaktor naukowy“ [= odborný redaktor]). Francouzsky to bývá „sous la dir.“ (= sous la direction), případně „réd. sous la dir.“ (= rédigé sous la direction).

62

jednoznačnost určení autorství, avšak zároveň se přihlíží k předpokládané znalosti názvů organizací či jejich zkratek, ba dokonce se předpokládá i znalost struktury a působnosti některých organizací i jejich složek. Přispívá k tomu také druhová rozdílnost textů, které jsou těmito kolektivními subjekty publikovány – může se jednat jak o kupř. slovníky, tak i vyhlášky a zákony, avšak rovněž propagační materiály, atd. Zkusme však přesto uvést alespoň hlavní zásady bibliografického zápisu: • Má-li dílo více než 3 autory bez uvedení těch se zvláštním tvůrčím podílem na primární odpovědnosti, jeho bibliografický zápis bude začínat až uvedením názvu. (Kdysi bývalo zvykem uvádět před název zkratku „Kol.“ [= kolektiv autorů], nebo „AA. VV.“ [= auctori varii, tedy různí autoři]). Pokud by u díla byla uvedena jen některá z druhotných autorských odpovědností (tedy, kdo je uspořadatelem či překladatelem), uvede se až po názvu díla s příslušným označením bez závorky (kupř: překl. A. Novák; usp. H. Lichá). • Pokud je primární odpovědnost připisována organizaci, uvede se namísto autora její název (příp. zkratka, je-li všeobecně známá). Pokud se bude jednat o dokument vydaný jen podřízenou součástí organizace (kupř. odborem či sekcí ministerstva), uvádí se nejprve název instituce jako celku [= jako by nahrazoval příjmení fyzické osoby] a teprve za ním (oddělený tečkou a psaný běžným fontem) název příslušné sekce [= jako by nahrazoval jméno fyzické osoby] (kupř.: MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR. Odbor rodiny a dávkových systémů). • Přestože nejnovější norma ISO 690 vysloveně uvádí, že ji „nelze použít na citaci legislativních dokumentů“74, některé z ní uváděných principů se přímo týkají také právních dokumentů. Konkrétně se jedná o poznatky z předchozího odstavce. Dále navíc platí, že u ústavy a zákonů vydávaných státem se primární odpovědnost neuvádí, kdežto u jiných dokumentů legislativní povahy je zapotřebí uvádět název instituce/organizace, která jej vydala. Je tomu tak proto, že v případě, že se bude jednat o dokument s příliš všeobecným názvem (kupř.: Prováděcí předpisy), může velmi snadno dojít k tomu, že stejně nadepsaný dokument, avšak s jiným obsahem, vydá i další organizace či jiná podřízená složka téže instituce.

74

Čl. 1, s. 7.

63

• Dále norma ISO 690 závazně doporučuje, aby se autorská odpovědnost připisovala jen podřízené části organizace, jestliže ta je, kromě jiného, známá jen pod svým vlastním názvem/jménem/zkratkou, a nikoli pod názvem nadřízené organizace75 (kupř. WHO, nikoliv OSN/UN). Tento princip je značně rozporuplný, protože předpokládá, že před pořízením zápisu bude pisatel nucen provést – navíc bez záruky úspěchu – průzkumné šetření jak ohledně struktury organizace, jež vydala nějaký dokument, tak i ohledně významu názvů jejich součástí. Jako mnohem jednodušší se jeví možnost přidržet se v bibliografickém zápisu toho, co má daný dokument uvedeno na vnitřní titulní straně, příp. si ověřit jeho bibliografický zápis v některém (stačí i on-line) z katalogů odborných či vědeckých knihoven. Zvláštnosti a výjimky:  V případě díla anonymního, tedy takového, u nějž nelze jednoznačně určit autory(a), lze bibliografický záznam začít až uvedením názvu (preferuje se v tzv. průběžném odkazování do poznámek – podrobněji viz část 8.4.1), a nebo před název předřadit zkratku „Anon“ (z latinského anonimus = neuvedený jménem, beze jména). B. Název díla Pokud bychom se vrátili k již použitému příměru, že publikací textu se stane něco nového v dějinách, pak lze snadno říci, že tím, co má charakterizovat ‚spácháný počin‘, je právě název. Dodejme, že v případě odborného textu by ono charakterizování mělo být co nejpřesnější, tedy obsahově nejvýstižnější. Kategorie ‚spáchaného (po)činu‘ dostatečně zřetelně napovídá, že v případě názvu se jedná snad o nejdůležitější prvek bibliografického zápisu. I kdyby se totiž nepodařilo zjistit autora, a ani přesně určit místo či čas vydání, jednou publikovaný text již ‚žije svým vlastním životem‘ a má možnost ovlivňovat své čtenáře. Ostatně již v předchozí podkapitole zaznělo, že tam, kde není možné určit primárního původce, je dílo uváděno podle svého názvu jakožto podle první kategorie umožňující jeho katalogizaci i bibliografické zpracování. V minulých dobách nezřídka bývala monografická díla nadepisována tak, že jejich název obsahoval i určení autora, příp. dokonce i náznak jím použité metody, místo vydání či délku přípravy díla.76 Aby bylo možné název správně zaznamenat, bude nutné přihlédnout k několika klíčovým kategoriím: 1. hlavní název; 2. další/alternativní název; 3. podnázev; 4. název mnohosvazkové sériově vydávané publikace. 75

„Podřízený orgán by se měl objevit pod svým vlastním jménem, pokud má vlastní specifické funkce a plný význam jeho jména je nezávislý na vyšším orgánu“ – ISO 690, bod 5.3.3, s. 11. 76 Kupř. Kronika tak řečeného Dalimila.

64

Ad 1. – Hlavním názvem se rozumí ten, jímž je publikace nadepsána na vnitřní titulní straně tzv. preferovaného informačního zdroje77; popřípadě první část názvu tam umístěného, která je od zbytku odlišena velikostí a/nebo barvou tisku či oddělena tečkou (příp. dvojtečkou). Pro jeho zápis platí zejména tyto zásady: • Název je třeba uvést tak (v takové podobě), jak stojí ve/na fyzicky dostupném exempláři tištěné publikace (či alespoň jeho skenu), nebo na obalu/v záhlaví textu publikace elektronické. Musí mít znění, jaké má u textu samotného, a nikoli (v případě sborníků, kolektivních monografií a časopiseckých článků) pouze v Obsahu; a to dokonce včetně případných zjevných gramatických či jiných chyb. Přepis použití velkých a malých písmen je lepší ponechat v původní podobě (i když někteří autoři připouštějí přizpůsobení se pravidlům jazyka, v němž je psán odborný text). Kromě jiného je to lepší také proto, že jelikož se současná pravidla jazyka stále obměňují, po uplynutí několika desítek let by nemuselo být možné poznat původní zápis názvu díla. • Zkracování příliš dlouhého názvu je možné jen tehdy, pokud to nezmění zásadní charakteristiky názvu díla vzhledem k jeho obsahu – tzn. kupř. šlechtické aj. tituly a hodnosti uváděných osob, nebo gramatické členy (ať určité či neurčité) na začátku názvu. Vynechaná slova (kromě gramatických členů) by měla být nahrazena třemi tečkami. Důrazně však je třeba varovat před zkracováním názvu při prvním zápisu do výpisků a zejména v jazyce, který pisatel dostatečně nezná, a tudíž není s to posoudit, co z názvu by mohl případně vynechat. • Je ovšem možné i rozšíření původního názvu, a to v případě, kdy tento obsahuje nejasnou zkratku, která bude rozepsána, nebo tehdy, pokud by byl jakkoli nejasný (kupř. vlivem vynechání klíčových slov nebo nezřetelným naznačením obsahu díla). Takováto rozšíření však vždy uvádíme do hranatých závorek. Ad 2. – S „alternativním názvem“ se setkáme především u vícejazyčných publikací;78 zatímco „další název“ označuje jiný, od původního odlišný,

77

Preferovaným informačním zdrojem se rozumí především fyzický exemplář publikace, se kterou přišel tvůrce odborného textu do kontaktu. Jako takový má přednost i před katalogizačními bibliografickými údaji z katalogů knihoven, protože ty mohly vzniknout na základě jiného/-ých výtisku/ů, nenesoucích některé zvláštnosti zapisovaného dokumentu, příp. mohly (i když správně neměly) být upraveny podle současných jazykových pravidel. 78 Kupř.: Staroobrzędowcy za granicą = Staroobrjadcy v zarubež'e = Old Believers abroad, red. M. Głuszkowski i S. Grzybowski, Toruń: Uniwersytet Mikołaja Kopernika, Instytut Filologii Słowiańskiej, 2010.

65

název, kterého se dílu dostalo v průběhu dějin79. Lze tedy konstatovat, že „alternativní název“ připouští dílo samo, kdežto „další název“ byl k dílu jaksi přidán zvenčí. Od tohoto posledního je však zapotřebí důrazně odlišit tzv. literární nadepsání jednotlivých zákonných norem,80 které má pouze orientační charakter, a tedy není alternativním názvem ve vlastním slova smyslu. • Nejnovější verze normy ISO 690 řeší především pořadí, v jakém se alternativní názvy mají použít81, avšak vůbec nezohledňuje skutečnost, že běžný pisatel odborného textu vůbec nemusí být schopný a ani mít potřebu určovat kupř. jazyk hlavní cílové skupiny (= adresátů) díla, nebo arbitrárně stanovovat, které místo v pořadí názvu je nakolik významné. V tomto ohledu lze za nejrozumnější požadovat přidržení se údajů z vnitřní titulní strany, příp. i přihlédnutí ke katalogizačním zápisům v některé odborné knihovně. Ad 3. – Podnázvy jsou ty součásti názvu, které jsou v nadepsání díla přítomné a mají za cíl zpřesnit údaje uváděné v hlavním názvu. Bývají od něj odlišeny buď grafickou úpravou písma, nebo uváděním po tečce či dvojtečce za hlavním názvem. • Nejnovější verze normy ISO 690 podnázvy připouští pouze tehdy, „pokud poskytují zásadní informace k obsahu citovaného informačního zdroje“82. Tento přístup je však navýsost problematický, protože se nerespektuje ani autorský záměr autora díla, ani standardy těch zemí, které je vyžadují; hlavně však ponechává široký prostor pro subjektivistické pochopení „zásadnosti“ oněch informací v nich obsažených. • Při zápisu podnázvu je možné přizpůsobit původní grafické rozlišení podnázvů od hlavního názvu současnému stylu a zvyklostem jazyka, v němž píšeme svůj odborný text. Doporučuje se to zejména tehdy, pokud pracujeme s literaturou v několika jazycích s rozdílnými zvyklostmi ohledně zápisu podnadpisů (= jestliže některé jazyky oddělují podnázev od hlavního názvu dvojtečkou, zatímco jiné tečkou, je možné zápis sjednotit dle jednotného klíče).

79

Často se to stává v případě mezinárodních, mezicírkevních a mezioborových dokumentů s vlastním hlavním názvem, které však bývají spíše uváděny podle místa, kde byly přijaty (kupř. Helsinská deklarace 1975 v případě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě). 80 Kupř. tzv. Zákon o rodině, jehož skutečné nadepsání zní: Zákon č. 94/1963 Sb. [o rodině]. 81 Viz část 6.1.2, s. 13. 82 Viz část 6.1.5, s. 14.

66

Ad 4. – Mnohosvazkovou sériově vydávanou publikací se rozumí případ, kdy monografická publikace vychází v několika částech/svazcích, z nichž každá/ý, kromě hlavního názvu celého díla (a i případného podnázvu), má ještě hlavní název tohoto dílu či části. • Zápis takovéhoto ‚dvojitého‘ názvu probíhá tak, že mezi hlavní název díla (a je-li, pak i podnázev) a název samostatného dílu či svazku se vloží údaj o tom, o kterou část se jedná (kupř. TATARKIEWICZ W., Historia filozofii, sv. 3, Filozofia XIX wieku i współczesna, Warszawa 1997).83 Všeobecně lze uvést ještě tři další zásady týkající se zápisu názvu:
Název i podnázev děl monografické povahy se zapisuje kurzívou, kdežto název a podnázev děl, jež jsou vydána v rámci tzv. mateřských publikací (= sborníků, periodik, slovníků, encyklopedií), se uvádí v uvozovkách a bibliografický zápis musí být doplněn o název mateřské publikace (název mateřské publikace se píše kurzívou).
Způsob oddělování hlavního názvu od podnázvu by měl být v celém textu ve všech případech jednotný.
Grafické zvýraznění názvu nesmí být stejné jako u kteréhokoli jiného prvku bibliografického zápisu. C. Umístění v mateřském dokumentu Jelikož všechny publikace nemají monografický charakter, ale naopak jsou umístěny v rámci jiného edičního počinu, vyvstává v bibliografickém zápisu nutnost upřesnit jejich lokaci, tj. umístění. Vzhledem k nepoměru velikostí mezi textem dílčí povahy84 (kupř. článkem, příspěvkem, heslem, atd.) a celkem díla se vžilo použití přirovnání převzatého ze vztahů mezi dítětem a rodičem – celistvá (monografická či periodická) publikace je nazývána ‚mateřským dokumentem‘ (příp. i dokumentem zdrojovým). Dalším – a možná, že ještě významnějším – důvodem je skutečnost, že se dílčí, drobné a samostatně nevydané texty nekatalogizují každý zvlášť, ale v rámci celkového vydání (i když rešeršní databáze pracují s rozepsaným obsahem čísel periodik a sborníků na jednotlivé položky). Mateřský dokument proto může být odkázán jako celek samostatně, zatímco tzv. dceřiný text bez zohlednění údajů o mateřském dokumentu zapsat nelze – jelikož by se stal nedohledatelným. 83

Viz DUDZIAK A., ŻEJMO A., cit. d., s. 74. Norma ISO 690, bod 6.4, s. 15, používá pouze souhrnného označení „příspěvek“, do něhož zahrnuje jak články časopisecké, tak i sborníkové. Vzhledem k tomu, že zejména periodika a seriálové publikace pravidelně obsahují rovněž další texty, jež rozhodně nejsou ‚příspěvky‘ – kupř. recenze, anotace nových publikací, zprávy o důležitých událostech a konferencích v rámci oboru, atd. – a že encyklopedie a slovníky obsahují hesla, a nikoliv příspěvky, považuji takovéto souhrnné označení za navýsost nepřesné a matoucí. Proto se kloním k použití pojmenování „podřízený dokument“, příp. „dceřiný dokument“. 84

67

Ohledně zápisu bibliografických údajů týkajících se lokace v mateřském dokumentu platí tyto zásady: • Úplný zápis tzv. podřízeného dokumentu (čili publikace dílčího charakteru) musí obsahovat i údaje o jeho umístění a rozsahu (tedy čísla stran, na nichž je daný podřízený dokument) v rámci mateřského dokumentu. • Grafické zvýraznění názvu dceřiného dokumentu nesmí být stejné jako zvýraznění názvu mateřského dokumentu a má být odlišné i od zápisu dalších prvků bibliografického zápisu. • Nejčastěji se toto odlišení provádí pomocí uvozovek, do nichž se název podřízeného textu zapíše; v případě, že samotný název již uvozovky obsahuje, je třeba tyto změnit na uvozovky jiného typu (tzv. druhého stupně – kupř. « », ‚ ‘). • V případě textu otištěného v neperiodických publikacích (= sborníky, kolektivní monografie, encyklopedie a slovníky) se za podřízený název v uvozovkách zařadí příslušné interpunkční znaménko (nejčastěji čárka, příp. tečka) a za něj předložka «in» (ať už s malým či velkým písmenem) s dvojtečkou (bez mezery mezi nimi); poté (po mezeře) se uvede název mateřské publikace (psaný kurzívou). • Použití předložky «in» mezi podřízeným názvem a názvem periodické publikace nebývá zvykem, i když pro to nejsou striktní pravidla. • Pokud z podřízeného dokumentu je odkazována jen část (jakkoli veliká), je třeba uvést přesnou lokaci pomocí dalších upřesnění – kupř. pomocí čísla strany, čísla kapitoly, apod.; přitom však je třeba i zaznamenat celý rozsah (= pomocí čísel stran) podřízeného dokumentu. • V případě odkazu na informaci obsaženou pouze v poznámce pod čarou je potřebné zaznamenat i doplňující informace obsahující číslo poznámky a stranu85 (eventuálně i číslo kapitoly, k níž se číslování poznámek váže). Zvláštnosti a výjimky:  V případě, že nadpis dceřiného textu obsahuje číslice jako přídavný rozlišující prvek (třeba u částí encyklopedických hesel – kupř. „Sociální práce III. 1“), zahrnou se do podřízeného názvu.  U specifických publikací, kde se název pravidelně opakuje – ať už v rámci názvu podřízeného či mateřského dokumentu (kupř. konference pravidelně konané pod stejným názvem) – je nutné přidat jako přídavný rozlišující prvek, uváděný v hranatých závorkách, alespoň letopočet (nebo i přesné datum) a místo konání akce. 85

O specifických a dnes již zastaralých způsobech alternativního označování poznámek viz blíže část 8.3.1 a 8.4.

68



V případě netištěných dokumentů (tj. vydávaných na jiných nosičích) stačí, když se informace o nosiči uvedou až u názvu mateřského dokumentu (kupř.: [CD]); pokud však podřízený dokument je jiné povahy než celek mateřské publikace (kupř. vložený graf, obrázek, mapa, atd.), je třeba typ nosiče uvést i u názvu podřízeného dokumentu.

D. Podřízené (autorské) odpovědnosti86 Na vydání díla se kromě autora mohou významně podílet také druzí lidé. Ponechme teď stranou ty, jež v rámci jeho přípravy pouze vykonávali činnosti technického rázu (kupř. jazykový korektor, technický redaktor, grafik, sazeč, tiskař, vazač, atd.) a zaměřme pozornost na ty, kdo se podíleli tvůrčím, a tedy neopomenutelným způsobem. Jelikož nejsou autory, nemůže se jim přisoudit ‚hlavní role‘; protože však nemohou být opomenuti, museli být v bibliografickém zápisu díla nějak uvedeni. Proto byla vytvořena kategorie tzv. podřízené (či druhotné, sekundární) autorské odpovědnosti. Půjde zejména87 o překladatele a (odborného) redaktora, příp. též editora. Role překladatele je poměrně jasná a snadno identifikovatelná. V bibliografickém zápisu se obvykle uvádí za názvem díla (či jeho pasáže), kterou daný překladatel přeložil88, a to s předznamenáním „překl.“ (= překladatel) či „přel.“ (= přeložil/a). Jen výjimečně se (u odborných publikací) stává, že by byl překladatel uveden teprve v tzv. zadní tiráži. Na co je však zapotřebí dát pozor, je situace, kdy překlad díla jako celek je sice připsán konkrétnímu překladateli, avšak dílčí fráze (či odborný termín) je v něm uveden v překladu někoho jiného. Taková situace by měla být náležitě odkázána, a to buď u konkrétní citace formou poznámky informující o (odlišném) autorství jejího překladu, a nebo v Ediční poznámce či na konci Úvodu, kde by mělo být umístěno upřesnění týkající se autorství překladu dalších/dílčích částí.89 Podobně neproblematická se jeví další role podřízeného charakteru, tzv. „revizor“. Podle etymologie90 jde o osobu/-y (odlišnou/-é od původního autora), která/-é dílo před jeho opakovaným vydáním „znovu prohlédly“ za účelem doplnění údajů, příp. i zjištění, zda údaje v něm uvedené nebyly mezitím překonány. Obvykle 86

Norma ISO 690, bod 5.4.5 používá označení „vedlejší tvůrce“. Vzhledem k zaměření této příručky pro studenty oborů sociální práce odhlížím od dalších rolí spadajících do kategorie podřízených zodpovědností, jež se vyskytují zejména v uměnovědné literatuře (kupř. libretista, režisér, dirigent, interpret, aranžér, autor fotografií/skenů/skic vytvořeného díla, atd.). 88 Existují kupř. publikace monografického charakteru, jež byly přeloženy několika překladateli. 89 Stává se, že při překladu odborné publikace (kupř. z angličtiny do češtiny) je třeba zohlednit skutečnost, že poznámkový aparát originálního vydání obsahoval kupř. doslovné citace v jiných jazycích (třeba francouzské či německé), které by měly být přeloženy ze své původniny (tedy z publikace citované v překládaném díle). Pokud to překladatel z angličtiny do češtiny nezvládne sám, mělo by být použito překladu příslušných pasáží od jiného překladatele (či v krajním případě redaktora) a tato skutečnost by se měla označit tak, jak to bylo uvedeno výše. 90 Z lat. revisio (= znovuzhlédnutí, opakovaný pohled). 87

69

takovíto „revizoři“ bývají uváděni za názvem díla (a po jeho překladateli), pomocí zkratky „rev.“ (z lat. revidit = znovu zhlédl) či v angličtině „rev. by“ (revised by = prohlédnuto); jen zcela výjimečně až u vydavatelských údajů, tj. čísla vydání a jeho vročení, v přidaných závorkách.91 Mnohem složitější situace je v souvislosti s rolemi (odborného) redaktora a/či editora. Jak už bylo předznamenáno92, v dnešní době se mezi nimi takřka nerozlišuje, příp. se „redaktor“ považuje za pouhou ‚technickou‘ roli netvůrčího charakteru a role sestavovatele, uspořadatele a odborného redaktora jsou (navíc historicky nesprávně) označovány jako „editor“. Proto je potřeba stanovit pravidla, jež by alespoň umožnila jednoznačné zpracování těchto údajů. Jelikož však zatím (zřejmě) neexistují, dovolím si podat vlastní návrh: • Je nutné zvolit konzistentní systém označování podřízených autorských zodpovědností a důsledně jej dodržovat. • V případě současně vydávaných textů je vhodné přidržet se způsobu označení podřízených zodpovědností tak, jak byly uvedeny v publikaci. • V případě využívání rovněž jiných/starších publikací, v nichž je používán způsob označení podřízených zodpovědností odlišný od dnešních zvyklostí93, je třeba zvážit, zda se přidržet soudobého způsobu zápisu, anebo jej doplnit o poznámky v hranatých závorkách zpřesňující podřízené odpovědnosti (příp. též zcela nahradit přesnějším zápisem dle zvyklostí dané disciplíny). • U zahraničních publikací, v nichž jsou podřízené autorské odpovědnosti označovány (a příp. i vymezovány) odlišně, je možné při vytváření bibliografického záznamu převést tato označení tak, aby co nejvíce odpovídala zvyklostem jazyka, v němž svůj text budeme publikovat.94 • V některých (zahraničních) publikacích je údaj o podřízené odpovědnosti uváděn na místě primární autorské odpovědnosti pomocí příslušné zkratky v závorce [(ed.)]; kdežto v jiných až po názvu publikace s příslušnou zkratkou bez závorky a identifikací osoby v neinvertované

91

Někdy bývá tento údaj rozšířen ještě o zkratku „dop.“ označující doplnění (zejména některých nových hesel či podkapitol) při revizi. 92 Viz pozn. č. 72 a 73. 93 Myslí se tím především oblast společenskovědního diskursu – protože kupř. v textech historiků (a stejně tak i patrologů, filosofů a teologů), často pracujících s rukopisnými archivními prameny i jejich edicemi vydanými tiskem, by takto nepřesné označování všech za „editory“ bylo jen stěží myslitelné a obhajitelné. 94 Kupř. v některých polských publikacích bývá uváděn tzv. „redaktor naukowy“ [= odborný redaktor], jenž zastává roli redaktora [v původním smyslu slova], čili „sestavovatele“ kolektivního díla (třeba sborníků z konferencí). Osobně bych se však zdráhal označit jej jakožto „editora“, přestože takovéto pojmenování jeho role v současném českém prostředí převládá. Proto bych raději začal od uvedení názvu a podřízenou odpovědnost bych zapsal podle zvyklostí polštiny, tedy způsobem běžným v jazyce originálu (tzn. po názvu publikace by následoval údaj „red. nauk. J. Adamski“).

70

podobě [red. R. Porada]. V tomto případě je možné bibliografický zápis sjednotit a používat sourodě u všech takovýchto publikací. Zvláštnosti a výjimky:  Je-li dílo vydáno jen jako tzv. fototypický reprint (tzn. přetisk) kupř. kritické edice archiválií, stačí jako nositele podřízené odpovědnosti uvést skutečného editora v původním slova smyslu (= toho, kdo archiválie připravil k tisku), protože příprava tzv. faksimile95 je považována za ‚technickou‘ dovednost, a nikoli tvůrčí činnost.  V případě tzv. dotisků či opakovaných vydání se jako nositele podřízené odpovědnosti označují ti, kdo byli uvedeni ve vydání prvním. E. Vydavatel a číslo vydání Přestože vydavatel nenese primární autorskou zodpovědnost, v jistém slova smyslu spoluurčuje (a zejména v minulosti nezřídka spoluurčoval) finální podobu publikace. Jde o vliv do jisté míry nepřehlédnutelný, a to ať se už jedná o (finanční) motivaci/limitaci autora, předepisování formálních náležitostí, nepřímé určování míry odbornosti textu96 (nemluvě už ani o reedici díla v tzv. popularizované podobě, tedy kupř. bez poznámkového aparátu, bibliografického seznamu či příloh). To vše vysvětluje tendenci vydavatele uvádět. Na druhou stranu vydavatel (nejčastěji ve smyslu právnické osoby, korporativního orgánu či instituce)97 zůstane jen vydavatelem, takže mu nemůže být přiznána autorská odpovědnost (jak primární, tak i ta vedlejší). To zase vysvětluje tendenci opačnou v podobě zavedených praktik (ať už v některých zemích či vědních oborech) běžně vydavatele neuvádět. Jako praktický důvod lze ještě uvést i to, že často bývá vydavatel označován poměrně dlouhým názvem (v případě zahraničních univerzit může mít každá fakulta svou „vydavatelskou redakci“ zahrnující plný název fakulty i univerzity), takže musí být převeden do podoby zkratek, jež je zase třeba vysvětlit. Kromě toho, že občas bývá vydavatel ztotožněn s „nakladatelem“ (tedy plátcem nákladů spojených s vydáním knihy)98, je zde ještě jeden vnější faktor, komplikující celou situaci. Vydavatelská práva na danou publikaci jsou předmětem podnikání a nezřídka se stává, že do nich zasáhne nejen příslovečná ‚neviditelná ruka trhu‘, ale 95

Z lat. fac simile (= čiň podobně) – označení přetisků starších publikací se zachováním jejich původní grafické stránky (kromě formátu). 96 Zejména v případě výkladových slovníků a encyklopedií i některých sériových publikací dochází často k tomu, že vydavatel – ať už přímo, či prostřednictvím odborného redaktora – předem určí rozsah daného hesla či článku (nebo literatury připojené k danému heslu), čímž autora nutí redukovat míru odbornosti při jeho zpracování. 97 Zde je zřetelně vidět problematičnost již probíraného označování odborných redaktorů za „editory“, jelikož tím dochází rovněž k obsahovému vyprázdnění tohoto označení znamenajícího doslova ‚vydavatele‘, takže pak je jako „vydavatel“ označován ten (nejčastěji právní) subjekt, jenž má možnost zasadit se o to, aby dílo bylo pod jeho ‚hlavičkou‘ vydáno. 98 Takto synonymně používá obou termínů i ISO 690 v bodě 9.2.1. V německy vydávané literatuře se používá označení Herausgeber, označovaného zkratkou „Hrsg.“.

71

(doufejme) i racionální úvaha vycházející ze zohlednění potřebnosti vydání konkrétního díla. Ve výsledku pak publikaci, jejíž potřebné opakované (a třeba i doplněné) vydání není možné realizovat ze strany původního vydavatele, „odkoupí“ (ve smyslu převzetí práv) nový vydavatel, který tento ediční počin uskuteční. Může tak učinit třeba i v jiném městě (zemi) pod novou „hlavičkou“, anebo i tou starou... No a jelikož není vždy snadné dopátrat se těchto změn (zejména když někdo takovouto reedici provedl tzv. vlastním nákladem (= mimo vydavatelský dům), vedlo to k tomu, že v dosavadní podobě normy bibliografického zápisu se údaj o vydavateli považoval za nepovinný. Vzhledem k tomu, že zápis bibliografických údajů publikací, které zpracováváme, má mít v připravované práci jednotnou podobu,99 je třeba již při pořizování výpisků zapisovat si i vydavatele daného díla (samozřejmě za předpokladu, že svou kvalifikační práci zpracováváme v ČR a že se uvádění údaje o vydavateli vyžaduje). V praxi je možné využít zkratky pro označení vydavatele (nesmíme ji ovšem zapomenout uvést v Seznamu zkratek) a uvádět ho po dvojtečce za uvedením místa vydání díla.100 Číslo vydání se týká monografických a monografických seriálových publikací a označuje pořadí edice daného díla – obvykle se to dělá pomocí arabské řadové číslice (= s tečkou) a přidané zkratky101, případně pomocí pouhé číslice připsané jako horní index k roku vydání102. Ve většině publikací bývá zvykem toto číslo udávat pouze v případě, že se jedná o jiné než první vydání (příp. dokonce až u vydání nějak změněného). Proto i novelizovaná norma požaduje, aby se číslo vydání uvádělo tehdy, pokud je v citovaném dokumentu. Bude proto dobré uvést si k tomu několik pravidel: • Vzhledem k převažujícímu zvyku neuvádět u prvního vydání údaj „vydání 1.“ či „1. vyd.“, jakož i k trendu limitovat rozsah kvalifikačních prací celkovým počtem znaků, hlavně však k požadavku sjednocení bibliografického zápisu je vhodné údaj o prvním vydání neuvádět. • Pokud by údaj o vydání byl v originální verzi publikace uveden jakkoli jinak (tj. slovně či pomocí čísla v horním indexu připojeného k letopočtu vydání), uvést ho pomocí arabské číslovky s tečkou (avšak se zachováním předchozího pravidla). 99

Viz norma ISO 690, bod 3.5 (Základní principy pro vytváření bibliografických citací). Citační praxe v různých jazycích se různí ohledně toho, zda tuto dvojtečku uvádět bezprostředně za označením místa vydání (= praxe běžná v anglofonních zemích), nebo ji od místa vydání oddělit mezerou (= praxe běžná v ostatních zemích, zejména německé jazykové oblasti). Tuto nesnáz bohužel ještě zkomplikovala česká verze nejnovější normy ISO 690, kde jako ukázek bibliografického zápisu bylo použito výhradně příkladů z anglické předlohy této normy (tedy zachovávajících dosavadní zvyklosti). 101 Obvykle „vyd.“ (= vydání) či její cizojazyčný ekvivalent: v angličtině, latině a románských jazycích „ed.“ (= edition; editio), v němčině „Aufl.“ (= Auflage), v polštině „wyd.“ (= wydanie), v ruštině „izd.“(= izdanije). Tyto zkratky mohou být ještě doplněny o další údaj označující, že toto vydání bylo doplněno či rozšířeno. 102 Kupř.: 19983 – tohoto způsobu však nelze použít, pokud se jedná o revidovaná, doplněná či jakkoli jinak pozměněná vydání. 100

72

• •

•

V případě opakovaných fototypických edic a tzv. dotisků je vhodné toto zaznamenat do hranatých závorek za údaj o číslu vydání. Doplňující údaje týkající se povahy reedice (tzn. revise, doplnění, rozšíření, aktualizace, atd.) je třeba rovněž zaznamenat; v případě, že v různých jazykových verzích téhož díla se setkáváme s rozdílně uvedenými údaji o povaze reedice, je možné je sjednotit (byť pomocí českých zkratek). V případě uvedení více vydavatelů/nakladatelů (kupř. sborníky z konferencí spolupořádaných více subjekty) se obvykle uvádí jen první z nich.103

F. Místo a rok vydání104 Přestože již samotné označení „vydavatel/nakladatel“ je více než výmluvné, za vyloženě „nakladatelské údaje“ považuje nejnovější verze normy místo a rok/datum vydání. Zejména poslední z nich je klíčový pro posouzení adekvátnosti pramenů a literatury využitých v kvalifikační práci. Navíc situace může být v tomto ohledu značně komplikovaná více faktory, takže bude potřebné uvést si ji podrobněji. Každé lidské sídlo se nějak jmenuje, neměl by tedy být žádný problém označit místo vydání – řekne si mnohý. Jenže... Tatáž místa/města se mohou různě jmenovat v různých jazycích105 i dobách106, rovněž mohou být administrativně sloučena107 či přičleněna k jiným městům (a státům)108, navíc jméno/název města/místa může být spíše ‚tuctový‘ (ve smyslu názvu odkazujícího třeba k nějaké často opakované události109, krajinné specifikaci110 či zakladateli111), stejné názvy mohou mít místa/města ve více regionech/zemích,112 atd. Obdobně složitá je i situace ohledně 103

Norma ISO 690 to dokonce předkládá jako požadavek („měl by být uveden“ – viz bod 9.2.2). Je však dobré mít na paměti, že zejména v elektronické verzi takovýchto dokumentů (pokud se nejedná o sken ve formátu .pdf) může dojít k přehození pořadí vydavatelů/nakladatelů v případě, že stejné publikaci bylo přiděleno dvojí číslo ISBN, příp. též ISBN a ISSN. 104 Srov. ISO 690, oddíl 9. 105 Kupř. německé město zde známé jako „Cáchy“ se v němčině jmenuje „Aachen“, francouzsky „Aix-laChapelle“, nizozemsky/vlámsky „Aken“ a polsky „Akwizgran“. 106 Kupř. dnešní New York se v letech 1614-1664 jmenoval „Nieuw Amsterdam“ (čili Nový Amsterdam). 107 Kupř. dnešní Havířov vznikl v r. 1955 na základě sloučení území bývalých 5 samostatných obcí; Ostrava postupným slučováním (od r. 1941) 2 měst a 31 obcí. 108 Kupř. Český Těšín, jenž vznikl z několika předměstí v r. 1920 rozdělením Těšína mezi ČSR a Polsko, byl v období říjen 1938 až září 1939 zpětně přičleněn ke svému mateřskému městu Cieszyn jako tzv. „Západní Těšín“ (Cieszyn Zachodni) a v době 2. světové války tvořil součást města s německým názvem „Teschen“. Podobný osud mělo i město Komárno/Komárom na slovensko-maďarských hranicích. 109 Srovnej kupř. označení „Lhota“, „Lhotka“ či „Lhotky“, společné pro přibližně 500 osad na území dnešní ČR, a vyjadřující osvobození nových osadníků od určitých povinností vůči feudální vrchnosti po určitou dobu (nejčastěji 5-8 let), čili „lhůtu“ (staročesky „lhótu“). 110 Kupř. označení „Brod“ jako součást názvu měst a obcí. 111 Jako doslova ‚klasický‘ příklad je možné uvést název „Alexandreia“ (či dle dnešního pravopisu Alexandria) ve smyslu města založeného Alexandrem Velikým (= Makedonským), který nese několik desítek osad ve Středomoří a dokonce i Severní Americe. 112 Jen na území dnešních USA se vyskytují přinejmenším tři osady s názvem „Alexandria“.

73

datování (ve smyslu vročení) publikací: kromě známého rozdílu způsobeného reformou kalendáře zavedenou papežem Řehořem XIII. (kdy se dosavadní platný juliánský kalendář ‚zpožďuje‘ oproti poopravenému gregoriánskému o necelé 2 týdny) se v rozdílných kulturách a náboženských systémech používá různý způsob počítání letopočtu a datování – stačí uvést židovský, muslimský, čínský, atd. kalendář, abychom si uvědomili nejednoznačnost, jíž je třeba čelit. Nezbylo tedy, než stanovit jistá pravidla pro zápis bibliografických údajů spadající do této kategorie. Uveďme si alespoň ta nejdůležitější z nich: • Místo vydání se uvádí vždy v původní verzi (vyjma případné transliterace) uvedené v citované/odkazované publikaci. • Je-li tento údaj nejednoznačný113, měl by být doplněn o specifikaci vyjadřující územní příslušnost místa114 – nejčastěji v kulatých závorkách. • Má-li místo vydání s nejednoznačným názvem tuto územní specifikaci již uvedenou115, je třeba ji zapsat celou do kulatých závorek; nemá-li ji, pak je vhodné ji doplnit v hranatých závorkách. • Je-li na (vnitřní) titulní straně uvedeno více míst vydání116, uvádí se zpravidla jen první z nich. • V případě neuvedeného a jinak běžně nespecifikovatelného místa vydání je třeba použít vhodné zkratky (viz níže). • Letopočet roku vydání se uvádí podle údajů na publikaci; je-li uveden jinak než arabskými číslicemi (tzn. slovně nebo latinskými, řeckými či jinými číslicemi), převádí se do této formy zápisu. • Pokud údaj o roku vydání není na titulní stránce publikace fyzicky uveden, avšak jej lze logicky dovodit z díla samotného, či případně odjinud, doplní se a uvede v hranatých závorkách. • U dokumentů bez uvedeného vročení, kde nelze rok vydání určit odjinud, je možné alespoň období vzniku přibližně odhadnout a uvést v hranatých závorkách (= [cca 1923]; [snad začátek 20. století]). • V případě uvedení více dat vydání (kupř. u dotisků) lze uvést oba údaje i se stručnou specifikací druhého z nich (kupř.: 1992, reedice 1994). • U vícedílných či seriálových publikací vycházejících v určitém období lze odkázat jak jednotlivé svazky/díly/části s uvedením konkrétního vročení, 113

Norma ISO 690 zde (bod 9.1.1) uvádí z důvodu nejednoznačnosti doslova nešťastné rozlišení na „větší, známá místa“ a „menší místa“, které je v praxi nepoužitelné, jelikož předpokládaná ‚známost‘ místa mezi čtenáři je ještě méně přesná než příslovečné věštění z křišťálové koule. 114 Tatáž norma používá ve stejném bodě roztodivně znějícího označení „doplněk místa“. 115 Kupř. většina publikací vydávaných v USA a Kanadě uvádí za názvem místa také zkratku státu/provincie, kde se místo nachází – většinou bývá oddělená čárkou, příp. uvedená v kulatých závorkách. 116 Důvodem je třeba existence více vydavatelských domů daného vydavatele v různých městech (kupř. nakladatelství Herder průběžně označuje většinu svých německojazyčných publikací trojím místem vydání: Freiburg/Brsg. – Basel – Wien.

74

tak i celek publikačního počinu pomocí obou hraničních letopočtů oddělených pomlčkou. V případě záznamu celku pokračující publikace, jejíž vydávání ještě probíhá (kupř. nějaký slovník či encyklopedie), se uvádí letopočet vydání chronologicky prvního svazku/dílu/části s pomlčkou. • U periodických publikací se uvádí jak ročník (tj. počet let, po který je daný časopis vydáván)117, tak rok (= aktuální letopočet), často ve zkráceném zápisu.118 Zvláštnosti a výjimky:  Má-li dílo uvedeno více míst vydání, avšak je zřejmé, že k jednotlivým místům se pojí vydání různých jazykových mutací téhož díla, stačí jako místo vydání uvést to, jež je s vydáním konkrétní jazykové mutace spojeno, i kdyby nebylo uvedeno na prvním místě. G. Čísla vnitřního členění dokumentů119 Jakýkoli rozsáhlejší text přestává být i navzdory členění na odstavce přehledný v okamžiku, kdy by jeho jednotlivé části nebyly číslovány. Pro potřeby odkazování je jednoznačné určení místa v daném dokumentu ještě důležitější. Proto bylo zavedeno různorodé vnitřní členění dokumentů a odborných publikací, které se stává využitelným díky očíslování – často na mnohých úrovních (někdy i souběžně). U celků sériových publikací najdeme „svazky“ a „díly“/„části“. U jednotlivých svazků zase strukturální dělení na „kapitoly“ a „podkapitoly“ i členění na „menší logické celky“ (označované číslem na začátku daného odseku) a dokonce i jednotlivé „odstavce“. Kromě toho jsou průběžně číslovány strany, poznámky pod čarou (umístěné dole na stránce či na konci kapitol) a v některých případech (zejména u souhrnných edicí mnoha dokumentů na stejné téma) i odstavce v celém svazku120; u kritických edicí dokumentů se číslují dokonce i verše/věty a jejich části. Problém však nastává zejména v případě periodických publikací. Kromě již dříve zmíněného dvojího vnějšího číslování uvedeného na jednotlivých číslech jde zejména o to, že ani vnitřní číslování nemusí být jednotné – jak v rámci stejných periodik vydávaných v různých obdobích, tak i mezi periodiky navzájem. Vůbec nejsou zřídkavé případy, kdy odborné časopisy s vyšší periodicitou (obvykle více než 4 čísla ročně) či 117

U některých zavedených periodik došlo v důsledku války či jiných pohrom k přerušení vydavatelské řady, takže aktuální ročník nemusí vždy odpovídat rozdílu mezi současným letopočtem a prvním rokem vydání. 118 Nejdříve pořadové číslo ročníku, potom s vynecháním mezery – zpravidla v kulatých závorkách – aktuální letopočet; za těmito údaji teprve pořadové číslo sešitu/čísla v rámci daného ročníku a strany. Kupř.: 43 (2008), č. 4, s. 67-78. 119 Viz ISO 690, oddíl 10-11. 120 Toto číslování se uvádí na rozšířeném okraji a může dokonce zahrnovat dvojí verzi stejného počítání a k tomu ještě třetí údaj označující číslo odstavce v rámci kapitoly či tématické (pod)skupiny dokumentů.

75

rozsáhlými (= mnohostránkovými) jednotlivými čísly používaly odděleného číslování stran u každého čísla zvlášť; v poslední době však tento trend ustupuje ve prospěch průběžného číslování stran všech čísel daného ročníku. Možná se tak děje nejen kvůli větší přehlednosti, ale i kvůli nárokům na přesnost a obsáhlost bibliografického zápisu v tomto případě.121 Jaké zásady a pravidla tedy v tomto ohledu platí? • Odkaz na přesnou lokaci citovaného/odkazovaného místa by měl zachovat číslování obsažené v původní publikaci – a to jak číslování vnější (= číslo ročníku daného periodika a číslo v daném roce), tak i vnitřní (čísla obsažená ve strukturaci dokumentu, čísla stran i poznámek). • Stejně tak by měla být zachována terminologie týkající se tohoto číslování (tzn. kupř. paragrafy, odstavce, písmena, číslované odseky). • Obvykle se uvádí kompletní vnitřní číslování podle principu postupného zpřesňování (tzn. od většího k menšímu). • Číselný odkaz má vyčlenit co nejmenší samostatně identifikovatelnou část díla. • Menší části sériových publikací mohou být nahrazeny číselným označením s prvky typografického rozlišení.122 • Čísla stran se uvádějí zpravidla pomocí arabských číslic. Jsou-li v celém odkazovaném dokumentu použity jiné typy číslic (kupř. římské), převedou se v zápisu na číslice arabské. Pokud však odkazovaná publikace používá dvojího nesouběžného číslování,123 v rámci odkazu/citace se použije čísla uvedeného na příslušné stránce v původní podobě. • Pokud jsou v rámci poznámkového aparátu poznámky označovány jinak než arabskými číslicemi či malými písmeny124 (tzn. kupř. pomocí zvětšujícího se počtu hvězdiček nebo římskými či jinými číslicemi), převede se toto číslování do obvyklé podoby pomocí číslic arabských. • V případě, že poznámky jsou číslovány průběžně pouze v rámci jednotlivých stran125, je nutné uvést spolu s číslem poznámky i číslo strany;126 v případě průběžného číslování poznámek v rámci jednotlivých kapitol pak alespoň číslo poznámky a číslo příslušné kapitoly;127 je-li 121

V praxi to znamenalo, že konkrétní příspěvek bylo možné odkázat teprve po přidání kritéria čísla sešitu či čísla v daném roce mezi název a ročník periodika a uvedení lokace na konkrétních stranách. 122 Číslo svazku je vytištěno tučně, kdežto číslo menší textové části je uvedeno bez vytučnění v kulatých závorkách za ním (tj. bez mezery) – kupř.: 7(4), s. 45. 123 Tzn. že kupř. obrazové přílohy, úvodní bibliografický seznam či stránky předmluvy k dané edici jsou číslovány pomocí římských číslic a hlavní text statě dále pomocí arabských číslic. 124 Takto jsou často označovány v rámci kritických edic kupř. různé varianty znění textu. 125 Tzn. vzestupně na každé straně zvlášť od 1 do x. 126 Kupř.: Poznámka č. 4 na s. 76. 127 Kupř. Poznámka č. 56 ke kapitole 4.

76

•

•

•

číslování poznámek průběžné v celé publikaci monografického charakteru, lze za dostačující považovat i pouhé uvedení čísla poznámky (avšak kvůli přehlednosti je vhodnější uvést jak číslo poznámky, tak i strany, na níž se nachází). Není-li text/část textu odkazovaný/-ná poznámkou na stejné straně jako poznámka samotná, je zapotřebí zaznamenat jak číslo poznámky s číslem strany, na níž se nachází, tak i číslo strany s textem, jehož se poznámka týká.128 Je-li odkazován celý text poznámky s rozsahem větším než jedna strana, je třeba u umístění poznámky odkázat všechny strany, na nichž je poznámka uvedena; je-li však z ní citována jen část, pak je nutné připojit i údaj o straně, na níž se citovaný text nachází.129 Jedná-li se o doslovnou citaci z části textu či z poznámky o větším rozsahu stran než ta, z níž je samotná citace, je třeba uvést jak celý rozsah odkazované části textu či poznámky, tak i zvlášť zdůraznit stranu, z níž bylo přímo citováno.

H. Identifikátory130 Jedná se o specifické údaje přídavného charakteru umožňující rychlou a jednoznačnou identifikaci daného díla (monografické či periodické publikace), které zároveň vyjadřují, že daný ediční počin odpovídá konkrétním mezinárodním standardům. Navzdory těmto unifikačním záměrům však platí, že ani tyto identifikátory nejsou vždy jednoznačné. Je to proto, že jak předpisy, tak zvyklosti jednotlivých zemí se utvářejí postupně a postupně se též zpřesňují.131 Proto ani podoba, a ani obsah sdělovaný těmito identifikátory, nemusejí být vždy srovnatelné. Nejčastěji se identifikátory uvádějí v podobě zkratky složené z několika velkých písmen a číselného kódu. Zkratka vyjadřuje povahu daného zdroje, tzn. zda se jedná o publikaci monografickou132, periodickou133, dílo audiovizuální134, hudební notový

128

Kupř.: Text na s. 54 odkazovaný poznámkou č. 34 na s. 67; nebo také: Poznámka č. 34 na s. 67 k textu na s. 54; nebo rovněž: Text na s. 54 spolu s poznámkou č. 34 na s. 67. 129 Kupř.: Viz poznámka č. 4 na s. 23-25, zde odkazováno/citováno: s. 24. 130 Viz ISO 690, oddíl 12. 131 Kupř. některé země, zejména tzv. socialistického tábora, až do začátku 90. let minulého století používaly tyto identifikátory jen u publikací, které vycházely v několika vybraných vydavatelstvích či byly určeny k prodeji v zahraničí; jiné (kupř. Ukrajina) podnes nevyžadují uvedení identifikátorů podle mezinárodních standardů, ale nahrazují je vlastní obdobou identifikátorů, atd. 132 ISBN (ang. International Standard Book Number) – mezinárodní standardní číslo knihy (u publikací v angličtině byl v letech 1967–1970 uváděn SBN s devítimístným číselným kódem, který byl posléze ‚internacionalizován‘ na ISBN). 133 ISSN (ang. International Standard Serial Number) – mezinárodní standardní číslo seriálové publikace. 134 ISAN (ang. International Standard Audiovisual Number) – mezinárodní standardní číslo audiovizuálního díla (od r. 2002 nahradil dřívější označení V-ISAN).

77

zápis135, nahrávku136, atd. Číselný kód pak zahrnuje přesně stanovený počet čísel (a příp. i dalších znaků), vyjadřujících různé údaje.137 • Novelizovaná norma vyžaduje povinné uvedení identifikátoru, je-li uveden.138 • Obvykle se identifikátory uvádějí až na konci bibliografického zápisu, občas v kulatých závorkách. • Pokud identifikátor uveden není, je vhodné to poznamenat do hranatých závorek na obvyklém místě. • Má-li publikace uvedeno více identifikátorů (kupř. jako monografie ISBN a součást seriálové publikace ISSN; nebo dvojité ISBN), je vhodné zaznamenat všechny. I. Specifické prvky zápisu alternativních typů psaných/tištěných dokumentů Navzdory všem doposud uvedeným poznatkům o jednotlivých prvcích zápisu se může stát, že při rešerši v knihovním katalogu (zejména kartičkového typu) se čtenář setká s takovou podobou zápisu, která pro něj bude nejasná. Případně se také může stát, že exemplář publikace, na který narazí, nebude mít všechny náležitosti umožňující jeho jednoznačnou identifikaci podle běžných pravidel. Proto bude zřejmě vhodné rozšířit tuto část také o informaci ohledně vybraných specifických prvků bibliografického zápisu. Pro přehlednost budou seřazeny do dvou kategorií. 1. Odlišující prvky – těmi se myslí ty znaky, pomocí nichž se odliší původní znění klíčových bibliografických údajů v díle samotném od změn zavedených při jejich přepisu. Nejčastěji se jedná o tzv. hranaté závorky. Obecně platí zásada, že v hranatých závorkách se zapisuje všechno to, co do původního znění (a textu) přidal autor odborného textu – nejčastěji kvůli vysvětlení či doplnění.139 V případě bibliografických údajů o díle se tyto závorky využívají k odlišení těch údajů (kupř. vydavatel, místo a rok vydání, jméno a příjmení autora atd.), které se nevyskytují na vnitřní titulní straně knihy či na první stránce článku, ale které lze zjistit odjinud. Nejčastěji je to z tiráže (ať už přední /= obsahující bibliografickou klasifikaci Národní knihovny/ či zadní). Eventuálně – v případě výkladových slovníků – pak ze Seznamu autorů a zkratek pro jejich označování. Pokud však tyto údaje nepocházejí ani z tiráže (tedy z díla 135

ISMN (ang. International Standard Music Number for Printed Music) – mezinárodní standardní číslo pro hudební tisk. 136 ISRC (ang. International Standard Recording Code) – mezinárodní standardní nahrávací kód. 137 Kupř. kód ISBN v letech 1970–2006 sestával z 10 číslic, od r. 2007 jich má 13; vyjadřují typ publikace (knihy či noty), geografickou/jazykovou lokalizaci, vydání knihy u daného vydavatele a kontrolní klíč. Kód ISSN má 8 číslic ve dvou čtyřmístných skupinách oddělených rozdělovníkem; vyjadřují název periodika. 138 Neznamená to však nutně uvedení při tzv. zkráceném zápisu (kupř. v rámci odkazu), ale až v seznamu použité bibliografie. 139 Tato zásada platí nejen při zápisu bibliografických údajů díla, ale rovněž při uvádění textu doslovných citací.

78

samotného), ale z jiných, externích zdrojů, uvedou se nejen v hranatých závorkách, ale i pomocí vysvětlujících zkratek (viz dále). Použity mohou být v tomto případě také další typy závorek, avšak dle stanovených pravidel: v kulatých závorkách () se uvádí plné znění použité zkratky, v tzv. lomených (či také ostrých) závorkách < > zase oprava zřejmé chyby140, v tzv. složených závorkách ‹‹›› se zapisuje (zejména v případě práce s rukopisy) text nejistého znění či tzv. interpolovaný; tři tečky v závorce (…) značí v bibliografickém zápisu vynechání slov/a nebo chybějící části názvu, kterou nebylo možné jednoznačně doplnit; kdežto tři hvězdičky v závorce (***) zase naznačují cílenou vynechávku v původním textu rukopisu. 2. Vysvětlující prvky – těmi jsou nejčastěji zpracovatelem díla zavedené zkratky či krátká sdělení pro označení chybějících prvků bibliografického zápisu. Jedná se zejména o tyto případy: „s. l.“ – sine loco (= bez uvedení místa vydání); „s. e.“ – sine editore (= bez uvedení vydavatele); „s. a.“ – sine anno (= bez uvedení roku); „s. n.“ – sine nota (= bez možnosti pořídit zpřesňující poznámku); „a. i.“ – auctor incertus (= nejistý autor) /zejména v případě skladeb, uměleckých děl, apod./; „N.“ či „NN.“ – nomen či nomina (= jméno či jména) na označení nejasného údaje o autorovi; „ilustr.“ – ilustrace (jedná se o grafické prvky začleněné do textu a zahrnuté do průběžného číslování stran); „sg.“ – signatura (= označení publikace v katalogu knihovny); „f.“ – folio (= stránka rukopisu); „r.“ – recta (= přední strana listu rukopisu); „v.“ – versa (= zadní strana listu rukopisu); „kart.“ – karton (= příslušná ‚krabice‘, v níž je daný dokument umístěn); „rkp.“ (příp. i „rkps.“ či „mns.“141) – rukopis. Snad ani není zapotřebí dodávat, že tyto zkratky se mohou vyskytovat i v jiných podobách v závislosti na jazyku dané země vydání. Pokud je u kteréhokoli z prvků bibliografického zápisu otazník [?], znamená to nejistotu, zda daný údaj platí. V případě knihovních katalogů a tematických bibliografických seznamů se může odlišným způsobem uvádět také údaj o počtu stran dané publikace: po zkratce „ss.“ či „pp.“ – strany či paginae (= strany) se vyskytuje arabská číslice, pak znak „+“ a další číslice (ať už arabská, nebo římská) označující počet stran (nejčastěji obrazových) příloh, kdežto v bibliografických katalozích se ještě v hranaté závorce může objevit další číslice, označující strany, na nichž jsou cizojazyčná shrnutí, či počet stran rejstříků. Některé periodické publikace mohou uvádět dvojí numerické označování jednotlivých čísel (kupř.: čís. 5 /87*/) jež se vztahuje k prvotní edici, na niž současné periodikum v nějakém smyslu navázalo142; příp. jde o průběžné číslování od doby, kdy časopis začal vycházet (kupř. ročník 8, číslo 3 /25/)143. 140

Kupř.: To<m>áš v případě překlepu či tiskové chyby v podobě Tonáš. Někdy jsou takto označovány i přepisy cizojazyčných verzí křestních jmen do počeštělé podoby: namísto původně maďarského Tamás. 141 Odvozeno od latinského manuscriptum (= psáno rukou) – rukopis. 142 Z českých odborných časopisů jsou takto číslovány kupř. Teologické texty, jež navazují na první čísla vydávaná jako samizdat v 80. letech 20. století. 143 Tento způsob používá čtvrtletník vydávaný CMTF s názvem Studia theologica.

79

J. Specifické prvky zápisu u elektronických dokumentů a dalších děl Již starověcí Římané poukazovali na trvalost písemností úslovím „scripta manet“ (= napsané trvá). Mohli tak činit proto, že jediný způsob zápisu, jaký znali, byl ten pomocí barviva na pevný podklad. V době elektronických dokumentů však toto úsloví musíme brát s jistou rezervou – snad každý z vás již alespoň jednou zakusil, jaké to je, když najednou ‚zmizí‘ část dokumentu, soubor nejde otevřít či webové stránky najít. Je tedy vůbec možné považovat stroje za spolehlivé, elektronická data za trvalá, jejich obsah za platný? A co teprve, když navíc zohledníme skutečnost související se způsobem fungování počítačových sítí – to, že data jsou často přesouvána, servery vyměňovány a obsah inovován či odstraňován? A na druhou stranu – bylo by moudré v době, kdy na webu je téměř vše, těchto poznatků (a často i v tištěné verzi téměř nedostupných pramenů a odborné literatury) nevyužít? Abychom si tyto nastíněné otázky mohli odpovědět, zkusme si uvědomit několik specifik elektronicky publikovaných dokumentů. Ty – pokud jsou publikovány na síti – jsou buď elektronickými skeny tištěných dokumentů (tedy ve formátu .pdf), nebo jsou speciálně formátovány (nejčastěji ve formátu .html). Úložištěm jsou stránky na serverech, které sice mají adresu, avšak ta může být změněna, přesměrována či dokonce zrušena. Jelikož dokumentace neustále přibývá, existující data jsou/mohou být průběžně aktualizována, resp. odstraňována. Webovou stránku si však může založit téměř kdokoli a cokoli na ni publikovat (= zveřejňovat), takže věrohodnost jednotlivých ‚informací‘ bývá často velmi různá a ověřitelnost ještě různější. Spousta stránek (i těch patřících charitativním organizacím), je navíc tvořena různými propagačními (ne-li přímo reklamními) materiály, u nichž nenajdeme ani autora, a dokonce ani název, což zvyšuje problematičnost jejich využití v odborném textu (kvůli možnosti odkazování). Množství stránek již dlouho nebylo aktualizováno, takže platnost na nich uvedených údajů může být problematická. Dále existuje téměř nepřeberné množství tzv. blogů, obsahujících různé diskuse kohokoli téměř ke všemu, což ale může znamenat také sdělování konkrétních zkušeností (kupř. s konkrétními sociálními službami poskytovanými určitým zařízením). A nakonec neopomeňme ještě elektronické dokumenty na uzavřených nosičích (CD, DVD, ...), jež nezřídka také mohou obsahovat cenné údaje – a na to vše je třeba umět odkázat. Není to ovšem tak složité, jak se to může zdát, a ani není třeba (a většinou ani vhodné) považovat elektronické zdroje za něco natolik odlišného, aby se z toho musela dělat zvláštní kategorie zdrojů, což se stále děje v mnohých kvalifikačních pracích. Stačí si uvědomit, že odborný text stále zůstává sám sebou bez ohledu na to, zda je publikován ‚papírově‘ či elektronicky, a že internet je spíše možné považovat za jakousi obrovskou virtuální knihovnu, jejíž hlavní zvláštností je to, že dokumenty v ní umístěné

80

se odkazují rovněž pomocí údajů o umístění. No a dále je třeba respektovat zejména144 následující pravidla: • Klíčové je určení především tzv. primární autorské odpovědnosti samotného odkazovaného/citovaného textu (tím je autor, a nikoli kupř. správce webu dané organizace či její ředitel) a jeho názvu; není-li možné určit alespoň jeden z těchto údajů, je třeba přistoupit k popisu daného elektronického informačního zdroje (kupř. podstránka „Služby pro klienty“ na webu organizace XY). • Elektronické verze tištěných periodik (tzv. paralelní verze) nesou stejné označení jako tištěná podoba (tzn. název periodika, ročník, letopočet, číslo, atd.), takže se odkazují/citují i s uvedením těchto údajů (snad s výjimkou situace, kdy je číslování stran v tištěné podobě nahrazeno číslováním odstavců ve verzi elektronické. • U všech elektronicky dostupných textů/ostatních dat se v hranatých závorkách uvádí i typ přístupu (tzn. tzv. nosič či médium)145. • V případě informací dostupných on-line se uvádí i úplná a přesná webová adresa, z níž byl dokument dostupný,146 jakož i datum poslední aktualizace dokumentu/strany147 a datum realizace přístupu (= dostupnosti)148. • Obsahuje-li odkazovaný/citovaný dokument vlastní vnitřní členění (kupř. texty zákonů, církevních dokumentů, směrnic organizací...), je třeba uvádět i označení dílčích částí z něho vyplývajících; v případě údajů uváděných v tabulkách (kupř. statistická data) pak i uvádíme

144

Podrobněji k jednotlivým prvkům i způsobům zápisů elektronických dokumentů různého druhu viz kupř.: BRATKOVÁ, E. (zprac.). Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací [online]. Verze 2.0, aktualiz. a rozšíř. Praha : Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR, 2008-12-22 [2008-12-30]. 60 s. (PDF). Dostupný z WWW: http://www.evskp.cz/SD/4c.pdf, nebo URBÁNKOVÁ N., „Jak správně citovat aneb Komentář k ČSN ISO 690“, Věstník AMG 4/2003, s. 30-36 [= kapitola VIII.], [on-line] dostupný z: www.cz-museums.cz/UserFiles/File/propedeutika /zakladni%20kurs/ISO%20690.pdf [cit. 7.6.2012]; z novějších pak BIERNÁTOVÁ O., SKŮPA J. ET AL., cit. d., s. 25-26. 145 Tzn. kupř.: CD, DVD, Blue-ray disk, atd.; u dat dostupných v rámci sítě internet se jedná o přístup „online“. 146 Tzn. jak adresa domény (= majitele hlavního serveru), tak i k ní přiřazena adresa stránky a podstránky (= konkrétní „sekce“ v rámci domény, oddílu), včetně specifického čísla zveřejněného dokumentu (= pořadové číslo daného článku v rámci zveřejnění na daném serveru či datum zveřejnění dokumentu) – kupř.: http://www.charitahk.cz/res/data/005/000655.pdf. Tato adresa tedy obsahuje nejen písmena abecedy, ale i další znaky, jež sice nejsou určeny k běžnému čtení, avšak pro nalezení dané adresy jsou nezbytné – je třeba je uvést. 147 Je uvedeno buď explicitně na webovské stránce, zpravidla v dolní části, a nebo dostupné po kliknutí pravým tlačítkem myši v položce „Vlastnosti“. (Může se však stát, že tam nebudou uvedeny žádné údaje). 148 Je to datum, kdy jsme danou stránku navštívili (= prohlíželi).

81

•

•

• •

i označení/číslo tabulky, pokud není součástí názvu/webovské adresy těchto dat. V případě dokumentů publikovaných ve formátu .pdf (= většinou se jedná o skeny tištěných dokumentů) je zapotřebí uvádět i stránkování; u dokumentů ve formátu .html je toto naopak zbytečné, protože stránkování není součástí dokumentu a je odvislé od nastavení prohlížeče (a velikosti strany) na počítači, na němž pracujeme; lze však odkázat číslo odstavce, je-li uvedeno. V případě dostupnosti daného dokumentu z více (mnoha) webových adres je vhodné využít takové, které jsou co nejvěrohodnější149 a zároveň co nejčerstvěji aktualizované150. V případě odkazu/citace na zahraniční zdroj je vhodné ověřit, zda neexistuje autorizovaná česká verze daného textu. Využití nabídky webových prohlížečů umožňující zobrazit danou stránku v překladu do jazyka země, na jejímž území má používaný počítač svou elektronickou adresu, je většinou zavádějící, jelikož mechanicky vytvořená výsledná podoba „překladu“ ani zdaleka nesplňuje standardy nejen lingvistické, ale ani věcné přesnosti (a často postrádá logiku již na úrovni vět).

K. Chybějící prvky bibliografického zápisu Při hledání v knihovnách i při četbě odborné literatury můžeme poměrně snadno narazit na případ, kdy zápis je neúplný v tom smyslu, že některé jeho prvky chybí. To může a má být vhodně zaznamenáno, avšak je zde trojí potíž: 1. chybějící údaj může být různými autory/knihovníky zapisován rozdílným způsobem; 2. je-li těchto chybějících prvků zápisu více, mohou pro to být vytvořeny různé zkratky; 3. tento zápis může být různý také v různých jazycích. Kromě některých poměrně standardizovaných zkratek pocházejících z latiny, které již byly zmíněny (v části I, odstavci 2 této podkapitoly), je třeba připomenout alespoň ty nejčastěji používané v češtině (či dalších slovanských jazycích): bmv. = bez místa vydání; brv. = bez roku vydání (případně též: mvn. a rvn. = místo/rok vydání neuvedeny). Pokud se musí pracovat se zdroji, u nichž je chybějících údajů více, je možné, že se pro to vytvoří nějaká nová zkratka (kupř.: bmrv. = bez místa a roku vydání) – je však dobré podívat se do seznamu zkratek, zda tam takovouto zkratku autor neuvádí.

149

Kupř. texty legislativních norem je třeba hledat především na stránkách jejich původců (kupř. vyhlášky MPSV na stránkách tohoto ministerstva), příp. na tzv. oborových webech (kupř. www.justice.cz; www.socialniprace.cz), a nikoli na soukromých stránkách či v rámci různých blogů. 150 Takto předejdeme situaci, že daný dokument by mohl být aktualizován či změněn, avšak stará verze stránek, které již nebyly inovovány, nebude o této aktualizaci/změně obsahovat žádnou informaci.

82

Dále se jedná o údaj [„nečísl.“], uváděný v hranatých závorkách, který zpravidla vyjadřuje číslo strany. Nejčastěji jde o případ, kdy námi odkazovaný text (resp. jiný prvek) se nachází v dané publikaci v příloze, která však, jelikož je jediná, nebyla zahrnuta do číslování stran. V případě, že používáme publikaci staršího data, je logické, že nebude obsahovat tzv. identifikátor (viz výše), takže údaj o tom, že schází, není nutné uvádět (třeba v kulatých či hranatých závorkách na příslušném místě). L. Publikace a dokumenty speciálního charakteru Navzdory všem doposud uvedeným pravidlům (i výjimkám) jsme ještě stále nevyčerpali všechny možnosti týkající se zápisu zpracovávaných publikací. Ponechme teď stranou různé technické nákresy, přehledové i výpočtové tabulky používané v matematice a dalších exaktních či přírodních vědách a zaměřme se na ty typy zdrojů, jež pro studující sociální práci mohou být využitelné – konkrétně alespoň na dva z nich. 1. Odkazování biblických textů Posvátné knihy světových náboženství – zejména židovská a křesťanská Bible151 – sestávají z mnoha samostatných spisů (tzv. knih), které nemají uvedeného autora ve smyslu současného významu této kategorie, ale naopak mají zavedené vnitřní členění odlišné od většiny textů běžného charakteru. Navíc Bible je nejvíc překládanou knihou světa – nejen z hlediska počtu jazyků, ale i počtu překladů do stejného jazyka. Z četnosti jejího vydávání – navíc v různých formátech a způsobech zpracování textu – vyplývá praktická nemožnost spokojit se s odkázáním konkrétního místa pouze pomocí uvedení strany v rámci celého vydání. A to už ani nezmiňuji fakt, že některé formulace se vyskytují i na jiných místech, nebo jsou opakovány mnohokrát v rámci stejného úryvku.152 Proto nemá cenu snažit se přizpůsobit běžnému bibliografickému standardu, ale naopak se používá zvyklostí zavedených v oblasti teologických věd. Texty Písma se proto primárně odkazují pomocí zkratky153 příslušné biblické knihy, její kapitoly a verše (či jeho části). Odkaz pak sestává ze zkratky knihy, po ní (mezerou oddělené) arabské154 číslice kapitoly, čárky (po níž nenásleduje mezera) a čísla verše (příp. doplněného o malé písmeno abecedy označujícího jeho část).155 Není-li uvedeno číslo verše, jedná se o celou kapitolu; chybí-li rovněž to, označuje zkratka celou biblickou knihu. Týká-li se odkaz více po sobě jsoucích veršů, uvede se 151

Korán má v tomto ohledu poněkud jiný statut, protože se nedělí na samostatné knihy, nýbrž tzv. súry (spíše obdoba dnešních kapitol) a jako celek je přiřkáván sepsání Prorokem (= Muhammadem) na základě diktování archandělem Gabrielem. 152 Ať se už bude jednat o starozákonní citace zmíněné v novozákonních textech, nebo o opakování části verše (kupř. v některých žalmech) jakožto refrénu po každé větě, apod. 153 Snad všechny překlady Bible do současných národních jazyků uvádějí také seznamy zkratek biblických knih, jež jsou v daném vydání použity (otázka označování těchto knih ve starověkých jazycích je mimo zájem této příručky, takže se jí nebudu dále zabývat). 154 Až do poloviny 20. století některá vydání Bible používala římských číslic na označení kapitol jednotlivých knih. 155 Kupř.: Mt 22,32b.

83

(po čárce za číslem kapitoly) první a poslední z nich, oddělené rozdělovníkem;156 pokud jde o jednotlivé verše ze stejné kapitoly, oddělují se jejich čísla tečkou bez mezery;157 odkazy na různé kapitoly téže knihy či na různé knihy se vzájemně oddělí středníkem a mezerou158. Neuvádí se naopak číslo strany, na níž se odkazovaný text nachází. Je však třeba zaznamenat přesný název vydání Písma, s nímž se pracovalo.159 2. Odkazování netištěných textů a archiválií Za zcela zvláštní případ je možné označit práci s rukopisy a dopisy – u nich totiž může klasický bibliografický zápis postrádat takřka všechny běžné prvky. I v tomto případě si můžeme pomoci, a to několika způsoby: • Pokud je možné uvést alespoň autora, lze název zdroje nahradit jeho druhovým popisem,160 nebo příp. prvními třemi slovy textu a druhovým popisem v hranatých závorkách161. • Pokud není možné autora určit, ale je možné vytvořit literární titul/pracovní označení uváděného zdroje, nahradí tento titul název díla; uvede se však v hranatých závorkách.162 • Pokud není možné ani určení autora, ani vytvoření literárního titulu, uvede se dokument jako součást sbírky daného archivu – nejdříve název archivu (či jeho zkratka), místo jeho sídla, název a označení fondu, signatura, resp. inventární číslo, a folio nebo strana.163 • V případě, že některé písemnosti (a stejně tak i mailovou korespondenci) vlastníme sami, takže dokumenty nelze odkázat jakožto součást sbírky oficiálního archivu, je vhodné zdroj odkázat pomocí druhového popisu a na příslušném místě uvést v hranatých závorkách poznámku „soukromý archiv autora“. Tyto výše uvedené typy zvláštních zdrojových dokumentů je vhodné (a povětšinou i možné) odkazovat pouze do poznámkového aparátu (podrobněji viz podkapitola 8.4.1).

156

Kupř.: 1M 1,1–2,4a. Kupř.: Lk 15,19.23. 158 Kupř.: Zj 2,6; 3,5. 159 Kupř.: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad, Praha 1985. Tento údaj se pak uvede jako jediný do Seznamu použité bibliografie (v části "Prameny", pokud je tento seznam vnitřně rozčleněn) a do Seznamu zkratek se uvede jen souhrnná informace, z jakého vydání Bible byly zkratky biblických knih převzaty. 160 Kupř.: NEUHAUS K., Dopis A. Schweitzerovi ze dne 23. 2. 1903, in: ... (= popis lokace v archivu), s. 3 [nečísl.]. 161 Kupř.: BENEŠ E., V hodině těžké zkoušky [proslov k občanům Prahy ze dne 6. 11. 1938], in: ... (= popis lokace v archivu). 162 Kupř.: [„Jak se zakládal charitní domov pro seniory“], in: Kronika Větrné Hůrky za rok 1996, (= popis lokace v archivu), s. 76-77. 163 Kupř.: Moravský zemský archiv Brno. E 28 Jezuité v Olomouci, sg. P 2/8, f. 12r. 157

84

Informace o způsobu zpracovávání přečtené literatury i o pravidlech jej určujících dovršily pensum poznatků v propedeutické části této příručky. Na řadu se tedy dostává seznámení se s tím, jak odborný text kvalifikační práce vytvořit – což bude obsahem části následující.

85

II. Část obecně obecně metodická

86

Dostáváte se k druhé části příručky. Ta je věnována klíčovým metodickým poznatkům týkajícím se vzniku a procesu tvorby školních písemných prací. Pro upřesnění je třeba říci, že se bude jednat o všeobecná pravidla a danosti, zatímco aplikované poznatky ohledně zařazení výzkumu do připravované práce přinese teprve část další. Také v této části budou poznatky předávány v rámci několika na sebe navazujících tematických okruhů. První dva budou spíše pomocného charakteru: první je zaměřen na rozlišení jednotlivých typů písemných prací, s nimiž se student(ka) během absolvování školy setká (půjde o zodpovězení otázky „jaké jsou typy písemných prací“); druhý přinese informace týkající se rolí souvisejících s procesem přípravy práce (odpovídá na otázku „kdo a v čem může být studentovi/-tce coby hlavnímu autorovi připravované práce nápomocen při jejím vzniku“). Pak přijde na řadu objasnění chronologie procesu přípravy kvalifikační práce (tím se zodpoví otázky „jak a v jakém pořadí postupovat“). Čtvrtý okruh se zaměří na metodologické požadavky kladené na kvalifikační práce – čtenář(ka) bude seznámen(a) jak s požadavky ohledně struktury práce, tak i s jejími povinnými náležitostmi, včetně způsobů odkazování zdrojů (odpovídá to na otázku „podle jakých pravidel má být práce napsána“). Poslední dva okruhy pak dovrší pensum znalostí týkajících se přípravy finální podoby práce: půjde o obecné formální požadavky na její úpravu a specifické nároky dané kontextem studia na konkrétní škole (takto čtenář/ka získá odpověď na otázku „jak má práce vypadat“).

87

5 Typologie školních písemných prací Proces vzdělávání sestává nejen z předávání vědomostí, ale také z jejich prověřování. Zejména tam, kde se získané poznatky a dovednosti stávají základem pro získání další kvalifikace, vyžaduje se ověřitelnost tohoto prověření. I když od počátku vzdělávacího systému se základem oné ověřitelnosti stala skutečnost veřejného konání prověřovacího procesu (příp. alespoň přítomnost zástupců oficiálních autorit dané společenské skupiny), písemná forma byla považována za jistější formu ověření164 než pouze ústní zkouška/vystoupení. Po dlouhá staletí bylo v mnohých vědních oborech pro získání univerzitního titulu klíčové složení předepsaných ústních zkoušek (a vykonání veřejné disputace na /za/dané téma). V současném školním systému se ovšem písemné projevy žáka/studenta staly nedílnou součástí vzdělávacího procesu – a to dokonce nejen v rámci prověřování a hodnocení získaných znalostí, ale již v rámci přijímacího řízení. Typy písemných prací uvedené v nadpisu této kapitoly dokládají, že tzv. školní písemné práce mohou být různorodé nejen podle označení, ale i podle svých vlastních charakteristik. Navíc každý z těchto typů nejenže zakončuje určitou etapu vzdělávacího procesu, nebo jeho celek, ale také může být projevem rozdílné formy tohoto procesu. Nyní se pokusme blíže s těmito typy seznámit. Seminární práce je obvykle spojena se specifickou formou výuky nazývanou seminář. Na rozdíl od přednášky, při níž je student/ka více pasívním příjemcem poznatků, i od cvičení spočívajícího v opakování určité aplikované znalosti (či v jejím prohlubování), je pro seminář typické aktivní zapojení studentů/-ek do čtení/analýzy/vyhodnocování textů či dat, nebo do kolektivního řešení faktických/simulovaných problémových situací. Má-li tedy jít o seminární práci ve vlastním slova smyslu, pak bude (zřejmě) představovat jakousi písemnou podobu seminárního způsobu práce. Bude v ní tedy převládat důraz na analýzu/vyhodnocení nad formální stránkou celistvosti odborného textu. Podmiňovací způsob („má-li jít o seminární práci“) je zde užit proto, že poměrně často bývá název ‚seminární práce‘ používán v přeneseném či rozšířeném slova smyslu – pak tedy označuje další položku uvedené typologie školních písemných prací (tj. zápočtovou práci). Zápočtová práce je dle názvu textem, který se stává základem udělení zápočtu za absolvování daného předmětu. Jedná se tedy o širší množinu charakteristik výuky i prací, protože daný předmět může mít jak povahu přednášky, tak cvičení, a dokonce i semináře. Z hlediska obsahově-metodického může zápočtová práce sestávat jak ze samostatného elaborátu na vybrané téma, tak i písemného výstupu odpovídajícího seminární výuce; dokonce může jít i o zprávu z praxe či jiné podobné aktivity. 164

Již starověký Řím znal úsloví scripta manet (= co je napsáno, trvá), dokládající povědomí přednosti písemného prověření/ověření.

88

Z hlediska formálního pak její náležitosti stanoví buď směrnice školy, nebo jednotliví vyučující, což se může týkat nejen rozsahu, ale i náročnosti, požadavků na využití zdrojů, atd. Práce ročníková tvoří poměrně nový typ, jenž se vyskytuje především v rámci bakalářského studia. Byla zavedena jako jakási příprava na práci ukončující toto studium (tedy absolventskou či bakalářskou), a to jak z hlediska metodického, tak i tematického. Jejím cílem má většinou být „zacvičit“ studenty do psaní odborného textu, aby snáze zvládli přípravu kvalifikační práce. Z hlediska náročnosti je obvykle přirovnávána k sepsání kratšího odborného článku; rozsah stanoví škola (či katedra) – nejčastěji je to 20–40 tisíc znaků (což odpovídá cca 10–20 stranám /bez titulní strany a bibliografického seznamu/). Pro studující má být usnadněním také možnost pokračovat ve zvoleném tématu rovněž v práci kvalifikační (na některých školách se dokonce toto rozvinutí předpokládá jako samozřejmost). V tom však lze spatřovat i jisté neopodstatněné omezení, protože téma ročníkové práce si obvykle student/ka volí na základě učiva probraného do 2. ročníku včetně, kdežto v rámci práce kvalifikační může zpracovat i téma, o němž se dozví až ve 3. ročníku. Kromě toho bývá na některých oborech zvykem vyžadovat v rámci práce ročníkové zpracování a vyhodnocení odborných praxí absolvovaných během prvních dvou let studia – to sice umožní provést částečný metodický „zácvik“ v psaní odborného textu, avšak zároveň může ztížit napsání kvalifikační práce v případě, že zpráva je psána příliš schematicky způsobem odbíhajícím od standardů běžných pro absolventské či bakalářské práce. Absolventskou prací se rozumí kvalifikační práce zakončující studium na vyšší odborné škole (přesněji řečeno je její obhajoba součástí absolutoria). Přestože její některé formální náležitosti mohou odrážet specifika daného studia, většinou se náročností dá srovnat s prací bakalářskou a rozsahem se k ní blíží (min. 40 stran). Z metodologického hlediska se jedná o odborný text reflektující samostatně a poměrně celistvě zvolené téma – čímž se však nemyslí zohlednění všech možných aspektů problematiky a v případě tzv. teoretické varianty práce s primárními prameny. Práce bakalářská je do značné míry analogická práci absolventské, avšak se zohledněním specifik studia na bakalářském stupni. Tím se myslí skutečnost, že bakalářské studium má za cíl především poskytnout všeobecný odborný úvod do studovaného oboru. Práce zakončující takovéto studium má proto prokázat schopnost orientovat se v získaných poznatcích a dovednostech v aplikaci na vybraný problém či výseč poznání. Magisterská práce je kvalifikační prací zakončující magisterské studium, takže jejím cílem je prokázání znalostí a dovedností jím získaných. V případě studia navazujícího magisterského oboru se bude jednat o profilující předměty umožňující specializaci v oboru, v případě jednooborového neděleného studia může jít o znalosti z kterékoli oblasti daného oboru. Metodologicky se v případě práce magisterské

89

vyžaduje zohlednění tématu v jeho širším kontextu a v případě tzv. teoretické varianty také práce s prameny věcné povahy. Práce diplomová je starší varianta označení práce magisterské (zejména v případě jednooborového neděleného studia realizovaného kombinovanou formou). Vztahují se na ni proto stejné požadavky jako na práci magisterskou. V širším slova smyslu jako „diplomová práce“ bývají označovány takřka všechny varianty kvalifikačních prací spojených se získáním příslušného diplomu (nejčastěji bakalářského a magisterského). Rigorózní práce je poněkud nesystematizovaným typem práce. Přestože se chápe jako základ k udělení tzv. malého doktorátu (tj. akademického titulu „doktor“ v rámci určité oblasti vědy uváděného před jménem a příjmením nositele),165 nejedná se o kvalifikační práci ve vlastním slova smyslu. Vysvětlení spočívá v rozdílné (a až protichůdné) praxi a tzv. vnitřní legislativě jednotlivých škol, z nichž některé chápou rigorózní řízení jako jakousi ‚nadstavbu‘ k magisterskému studiu, a proto kromě příslušných zkoušek vyžadují i napsání nové práce, zatímco jiné (kupř. HTF UK) za „rigorózní“ označí i ty magisterské práce, jež převyšují požadovaná kritéria a získají nejvyšší ohodnocení (tzn. že student připravující práci magisterskou se najednou a bez jakékoli další průpravy stává autorem práce rigorózní). V případě katolických teologických fakult v ČR jsou sice licenciátní práce chápané (dle znění zákona o vysokých školách z r. 1998) za rigorózní, avšak zároveň jsou pracemi kvalifikačními, protože jsou nutným podkladem pro získání titulu „licenciát teologie“ (zkratka ThLic.), který je nutnou podmínkou pro vyučování teologických předmětů. Práce disertační je v mnoha zemích nejvyšším166 systemizovaným typem školních písemných prací kvalifikačního charakteru. Má prokázat odbornou způsobilost na úrovni postgraduálního studia i schopnost vědecké práce autora, a to tím, že dané téma je zpracováno celistvě – tedy jak se zohledněním všech podstatných hledisek, tak i v kontextu oboru. Po tomto stručném výčtu charakteristik jednotlivých typů písemných prací školního typu je namístě zaměřit se na jejich společné metodické rysy i na vzájemné rozdíly. Již na první pohled se stává zřejmé, že u všech prací označených jako kvalifikační, a tedy sloužících jako podklad (či jeho součást) k získání příslušného diplomu, se vyžaduje jejich zpracování jakožto odborného textu příslušné úrovně náročnosti. Všechny také mají prokázat získání znalostí i dovedností odpovídajících

165

Dle Rigorózního řádu Univerzity Karlovy v Praze (čl. 4, bod 3) má rigorózní práce prokázat „schopnost samostatné činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo k samostatné tvůrčí činnosti“. 166 Existuje sice i pojem habilitační práce označující příslušnou kvalifikační práci sloužící jako podklad k habilitačnímu řízení, avšak toto může proběhnout také na základě posouzení celku odborných publikací daného uchazeče či na základě vybraných (úryvků) jeho odborných textů.

90

danému stupni studia, což znamená využití odborných poznatků i terminologie příslušejících k odbornému stylu. Navíc všechny musí vykazovat známku původnosti a tvořivosti, tj. nemohou pouze poskytnout přehled poznatků a zjištění jiných autorů a nepřinést k tomu cokoli nového. Tím ‚novým‘ ovšem může být právě odborný komentář či hodnocení k poznatkům a zjištěním uváděným v přehledu. Rozdíly mezi těmito kvalifikačními pracemi jsou dány především rozsahem – nejen v celkovém počtu stran, ale především rozsahem zpracování problematiky; dále využíváním literatury a pramenů příslušné úrovně; a nakonec zohledněním širšího kontextu jak tématu, tak i oboru. Rozdíly ve formálním hledisku jsou dány především požadavky školy, avšak samy o sobě by na odbornost textu neměly mít prvořadý vliv. Z hlediska tématu písemných elaborátů je sice možné vnést otázku, zda by bylo (alespoň teoreticky) možné zpracovávat jedno jediné téma ve všech kvalifikačních pracích tak, aby se pouze obměňovala jejich náročnost a rozsah tohoto zpracování. Na druhou stranu je zřejmě dosti obtížné představit si téma, které by patřilo do řádu všeobecných úvodních poznatků k danému oboru (takže by mohlo být zpracováno již v ročníkové práci) a které by studenta provázelo po celou dobu profesního růstu tak, že by mu umožnilo prokázat odbornost a specializaci dokonce i v postgraduálním studiu – nemluvě už o tom, že je docela nepravděpodobné, že by dané téma zůstávalo po celou dobu „nedotčeno“ jinými badateli.167 Na základě výše uvedeného lze vyvodit přinejmenším dvě skutečnosti: 1. pečlivé psaní jednotlivých školních prací nejenže má smysl, ale může a má pomoci studujícím v přípravě těch písemných projevů, jež se stanou základem pro získání diplomu a potřebné kvalifikace; 2. přihlížení k měnícím se nárokům na jednotlivé typy prací nutí autory pokoušet se novým způsobem volit jejich témata a s nimi se vypořádávat, což napomáhá jejich růstu. Jak konkrétně postupovat při přípravě kvalifikační práce, napovědí další kapitoly.

167

I kdyby však takováto nepravděpodobná situace nastala, znamenalo by to pro daného autora spíše újmu, než výhodu – byl by totiž ‚absolutním odborníkem‘ na dané téma, ale kromě toho by se stejně odborně nemusel dokázat vyjádřit k ničemu dalšímu, takže by v důsledku toho vystupoval ve dvou zásadních situacích: když má co říci a ve všech ostatních...

91

6 Další role dů d ůležité pro vznik práce (Hana Šlechtová) Vnitřní titulní strana každé kvalifikační práce uvádí kromě jména jejího autora/autorky též jméno vedoucí(ho). Jméno vedoucího figuruje již v zadání práce, kde je někdy uveden též tzv. konzultant. Student(ka) chystající se psát kvalifikační práci si může ohledně spolupráce s vedoucím klást řadu otázek. Na příklad otázky následující: Jaký je rozdíl mezi vedoucím a konzultantem? Jakou míru odpovědnosti má vedoucí práce za její obsah? Jak může student využívat pomoci vedoucího? Jak a na základě jakých kritérií si vedoucího vybrat? Může se student při tvorbě práce radit i s někým jiným? A jak má využití pomoci vedoucího, případně konzultanta a dalších „rádců“ skloubit s povinností vypracovat dílo samostatně (což je dokonce povinen stvrdit písemným prohlášením)? Zjednodušeně vyjádřeno platí, že student se může radit s kýmkoliv, ale s výjimkou vedoucího či oficiálně uvedeného konzultanta tak činí výlučně na vlastní odpovědnost. Radit se samozřejmě neznamená nechat si část textu či dokonce celou práci napsat či nadiktovat. Odlišnost vedoucího od jiných případných rádců spočívá též v povinnosti studentovi pomáhat; v případě konzultanta může být označení „povinnost“ poněkud sporné, avšak oba, tj. vedoucí i případný konzultant, přebírají jistou odpovědnost za podobu práce, k níž se zavázali svým podpisem na zadání práce. Cílem této příručky, stejně jako i ostatních metodik psaní kvalifikačních prací, je co nejvíce napomoci studentům/-tkám v tom, aby se co nejlépe zhostili role autora své vlastní diplomové práce. Jelikož jim však v procesu tvorby těchto textů pomáhají i jiní, bude přínosné zaměřit se nyní na tyto „další“ role, především vedoucí/ho a konzultanta.

6.1 Odpovědnost a otázka „spoluautorství“ vedoucího práce Autorem kvalifikační práce je konkrétní student, který se touto prací má kvalifikovat v daném studijním oboru (případně, je-li práce vytvořena několika studenty společně168, jsou autory tito konkrétní studenti – každý své části společné práce, anebo spoluautory celistvého díla). Pokud se jedná o vedoucího práce, toho sice je v jistém smyslu možné považovat za „spoluautora“, avšak je třeba blíže vysvětlit, v jakém smyslu.

168

„Absolventská práce může být zpracována a obhajována společně několika studenty; i v tomto případě jsou studenti hodnoceni jednotlivě.“ (Zákon 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, § 102).

92

Možná se některým z vás stalo, že jste v rámci vyhledávání díla nějakého autora v elektronickém knihovním katalogu některé univerzitní knihovny zadali jméno tohoto člověka a vyhledavač kromě jeho vlastních prací nabídl též několik či několik desítek prací studentských; v tom případě se jednalo o člověka, který oněm studentům této univerzity vedl jejich kvalifikační práce, případně jim tyto práce oponoval (a při zobrazení detailu pak byl jako hlavní autor vždy uveden jedině konkrétní student). V této záležitosti nejsou univerzitní knihovny jednotné, jak lze ilustrovat na příkladu katalogů knihoven Univerzity Palackého v Olomouci (UP) a Masarykovy univerzity (MU). V případě UP po zadání jména do políčka vyhledavače se pod kategorií „autoři všichni“ objeví též kvalifikační práce absolventů UP, jimž člověk toho jména práci vedl nebo oponoval. V rámci podrobných údajů o těchto pracích jsou pak vedoucí a oponent označeni jako osoby mající „další odpovědnost“. Souborný katalog MU stanovuje kategorie mírně odlišně, a sice tak, že po zadání jména do vyhledavače pod kategorií „slova z autorských údajů“ ukáže odkazy na studentské kvalifikační práce, které člověk toho jména vedl; po rozkliknutí podrobností o konkrétním díle se pak jméno vedoucího (na rozdíl od katalogu UP však nikoliv oponenta) zobrazuje u položek „autoři, ostatní“ a „poznámka“). Bojí-li se student, že práce, s níž se tolik namáhá (kvůli níž tolik čte, píše, případně při její tvorbě provádí vlastní výzkum v terénu, do kterého investuje též nemálo vlastních peněz), připadne za cenu pouhých několika rad jako autorovi také vedoucímu práce, bojí se zbytečně. Netřeba navíc zdůrazňovat, že v některých případech by se takové skutečnosti musel bát i vedoucí, protože zdaleka ne všechny kvalifikační práce, které nakonec projdou obhajobou, mají kvalitu, jakou by se chtěl chlubit.169 Vedoucí práce je totiž někdy označen jako „spoluautor“, „ostatní autor“ apod. především proto, aby bylo poukázáno na jeho spoluodpovědnost, a též proto, aby se mu uměle nezvyšoval tzv. citační index, tedy aby se nemnožily odkazy na jeho dílo v pracích jiných tím, že jakožto vedoucí doporučuje studentům k využití právě vlastní publikace. Míru spoluodpovědnosti vedoucího práce za její výslednou podobu je možné odhadnout mj. též z posudku, který na tuto práci sám napsal. Je-li studentská práce málo kvalitní, neznamená to nutně, že byla špatně vedena (vlastním a jediným autorem kvalifikační práce je student samotný, tudíž i výsledek závisí na jeho možnostech). Úkolem vedoucího práce je poskytnout studentovi takovou oporu, aby student při řádném využití práva konzultovat postup s vedoucím vytvořil dílo odpovídající co možná nejlepšímu využití vlastních schopností.

169

Je ovšem pravda, že občas vzniknou práce mimořádně kvalitní, v případě kterých by vedoucímu určitě nejen nevadilo, ale dokonce bylo ke cti, byl-li považován za skutečného spoluautora.

93

6.2 Volba vedoucího práce Volba vedoucího práce by měla být činěna s ohledem na jeho roli v procesu tvorby práce (viz následující podkapitola). Je jasné, že jeden člověk může být vhodný jakožto odborník na danou problematiku, jiný jako odborník na výzkum, ještě jiný jako „dohlížitel“170. Vedoucího kvalifikační práce je vhodné hledat mezi vyučujícími ze školy, na níž student práci připravuje, ale může se jím stát též osoba „zvnějšku“, která (pokud jde o formální hledisko) splňuje podmínku vysokoškolského vzdělání završeného titulem vyšším, než na jaký má student skrze obhajobu příslušné práce dosáhnout171, nejméně však titulem z magisterského172 studia, na některých školách pak nejméně titulem doktorským. Vedle formálního hlediska je však též třeba zohlednit faktickou odbornost daného člověka, zakládající kompetenci vést kvalifikační práci v oboru, na kterém se diplomant kvalifikuje, tedy v oboru sociální práce. Vzhledem k tomu, že role vedoucího práce je poměrně komplexní, může být obtížné (či dokonce nemožné) najít takovou osobu, která by dokonale vyhovovala všem dimenzím (či „repertoárům“) této role. Kupř. odborník na problematiku, o níž chce člověk psát, nemusí být odborníkem na výzkum, který chce diplomant v rámci práce provádět, avšak odborníkovi na výzkum může být velmi vzdálená daná problematika. Je také možné, že student si v rámci určité problematiky zvolí tematiku, která je natolik úzká, že nebude možné ve škole nalézt člověka, který by se v ní orientoval lépe než daný student; přesto to neznamená, že nemůže být osloven vyučující, který dané oblasti rozumí pouze obecně; je pak na osloveném, aby zvážil, zda vedení přijme (přičemž zajisté zohlední kromě schopnosti takovou práci vést též individuální schopnosti studenta, kterým bude osloven). Někdy může oslovený vyučující vedení práce odmítnout. Jistě není třeba dále odůvodňovat odmítnutí vedení práce tematicky zaměřené mimo oblast, na kterou je daný vyučující odborník, či práce pojaté z hlediska jiné disciplíny, než jaká je jeho vlastní (v oblasti sociální práce, která je fakticky multidisciplinární, k tomu může dojít často). Dále není třeba vysvětlovat nepřijetí studentovy žádosti o vedení práce z kapacitních důvodů (jestliže vyučující již přislíbil vedení práce více jiným lidem a odpovědnost za další práce se na sebe již neodvažuje brát, aby to nebylo na úkor 170

Někteří studenti, kteří se cítí nejistí v oblasti sebedisciplinace či málo věří svým schopnostem, nebo naopak takoví, kteří se nechtějí moc namáhat a chtějí mít hlavně klid, mohou mít sklon spíše než podle tematiky vyhledávat vedoucího práce podle jeho osobnosti – první takového, kdo by je, lidově řečeno, „vedl za ruku“ (a potažmo bral odpovědnost na sebe), druzí takového, kdo po nich nebude takřka nic chtít. Takový klíč k volbě vedoucího sice má svou logiku, ale je nepříliš vhodný, protože nezohledňuje (všechny) role vedoucího. Sama jsem se setkala s tím, že mi jeden student na upozornění, že jej nemohu neustále sama kontaktovat s připomínkami, aby poslal, co ještě chybí, neustále sledovat, zda zapracoval mé minulé připomínky, pokaždé odpovídat týž den, kdy mi poslal další část práce, apod., přímo a vážně (!) řekl: „Ale proto jsem si vás vybral! Že mi tady toto pohlídáte, protože já jsem takový…“ 171 V krajním, náležitě opodstatněném (např. ojedinělostí specializace potenciálního vedoucího) případě stejným. 172 V českém prostředí tomuto odpovídají tituly Mgr., Ing., Ing. arch., MUDr., MDDr., MVDr., MgA.

94

kvality jejich vedení) – maximální počet prací, jaký jednotliví vyučující mohou vést, je individuální a je ovlivněn též jinými povinnostmi konkrétního člověka, než je vedení kvalifikačních prací. Běžnou praxí (zvláště u interních vyučujících) bývá vypisování tematických okruhů pro kvalifikační práce či přímo již formulovaných témat, což může studentovi při hledání vedoucího či volbě tématu velmi pomoci. Neplatí však, že student nemůže vyučujícího, který nějaká témata vypsal, oslovit i s námětem na jiné téma (které ovšem tento vyučující nemusí přijmout) nebo že s žádostí o vedení práce s takto vypsaným tématem nemůže oslovit jiného vyučujícího, než který takové téma vypsal. Nutno doplnit, že vyučující není povinen přijmout vedení práce na téma sebou vypsané – např. proto, že se mu konkrétní téma může jevit jako obtížné pro studenta, který jej o vedení práce žádá, nebo že na toto téma se již rozhodl vést práci jinému studentovi/-tce; o kapacitních či jiných výše uvedených důvodech už ani nemluvě. Obecně platí, že nejčastěji je nejdůležitějším klíčem k volbě vedoucího jeho oborová odbornost (psychologie, zdravotní nauky, ekonomika, sociologie, teologie…) a oblast zájmu – problematika, na kterou se zaměřuje (práce s dětskými klienty, problematika závislostí, bezdomovství, rodina…). Jestliže si student zvolil téma, které odpovídá propojení oborové odbornosti i oblasti zájmu určitého vyučujícího, je volba vedoucího snazší (kupř. jestliže se zvolené téma týká psychosociálních dopadů bezdomovství na člověka v seniorském věku a je-li mezi vyučujícími psycholog, který se v rámci své odbornosti zabývá problematikou bezdomovství a/nebo stáří). Často se ale takové propojení u jednoho člověka nenajde; v tom případě musí student/-ka zvážit, který aspekt při hledání vedoucího upřednostnit. (Oslovit psychologa, který se zabývá jinou problematikou? Člověka odborně profilovaného v sociální práci, který se věnuje otázce bezdomovectví? Sociologa zabývajícího se stárnutím? Teologa, který se na škole věnuje kupř. oblasti spirituality, ale má vlastní několikaletou dobrovolnickou zkušenost s prací se staršími lidmi bez domova?) Je možné, že oslovený vyučující vedení práce přijme, ale upozorní studenta na své meze a doporučí mu mít též konzultanta z „terénu“, tedy člověka, který bude kupř. praktikem v té oblasti sociální práce, kterou se bude student ve své kvalifikační práci zaobírat. Konzultantem nemusí být jen sociální pracovník, ale obecně člověk, který má takovou zkušenost s nějakou oblastí, o které student v práci pojednává, jakou vedoucí práce z řad vyučujících zpravidla nemá (nebo spíše výjimečně); může se tedy jednat též např. o odborníka na geopolitickou oblast, kde se odehrává určitá humanitární intervence, o níž chce diplomant psát, apod. (některými z těchto zkušeností již student/ka mohl/a projít při psaní práce ročníkové). Vzhledem k nepoměru počtu studentů a vyučujících se často stává, že nejen s ohledem na téma, ale i z důvodů kapacitních, je student nucen obrátit se s žádostí

95

o vedení práce na člověka z prostředí mimo školu, na níž studuje. Pokud si student zvolí jako vedoucího práce člověka z prostředí kupř. toho typu sociální práce, kterému se v kvalifikační práci věnuje, může to znamenat jistou výhodu; takový člověk navíc většinou nevede jiné studentské práce, a může se tudíž na svého jediného diplomanta více soustředit. Zkušenost ovšem ukazuje, že posledně zmíněná výhoda se velmi často stává výraznou nevýhodou, jestliže se vedoucím práce stane člověk, který nemá zkušenost s vedením studentských prací, ani vlastní zkušenost s psaním odborných textů. Jestliže si student jako vedoucího práce zvolí pedagoga z jiné školy, který je navíc odborníkem na problematiku, jíž se student v práci věnuje, je toto riziko výrazně nižší.

6.3 Role vedoucího práce a její využití ze strany studenta Roli vedoucího práce (tak jako jiným rolím) odpovídá, vyjádřeno termínem sociologa F. de Singlyho, více repertoárů.173 Mezi repertoáry role vedoucího práce patří tyto174: odborník na příslušnou problematiku (či její část), učitel, metodologický rádce, pomocník, dohlížitel, posuzovatel, autor podpisu v kolonce „vedoucí práce“ na zadání175… Vedoucí práce pomáhá studentovi upřesnit téma a cíl kvalifikační práce a tuto práci vhodně koncipovat, radí mu s volbou odborné literatury, případně též s metodou výzkumu (je-li práce založena na empirickém výzkumu). Vedoucí dále průběžně sleduje, zda student na práci postupuje správným směrem s ohledem na cíl, a toto směřování koriguje. Po odevzdání práce vedoucí napíše posudek, v němž ohodnotí jak výsledek práce, tak studentův přístup k její tvorbě. Vyjádření vedoucího k práci má důležitou roli při její obhajobě. V případě VOŠ je vedoucí absolventské práce podle § 102 školského zákona (zákon 561/2004 Sb.) při absolutoriu přímo členem zkušební komise; v případě VŠ se vedoucí bakalářské či magisterské práce, není-li členem komise, může účastnit i neveřejných částí obhajoby a má poradní hlas. Níže bude podrobněji věnována pozornost hlavním repertoárům role vedoucího práce; nepůjde o nijak vyčerpávající vymezení těchto repertoárů, některé se budou v něčem malinko překrývat. Účelem není ani tak jejich rozlišení a kategorizace (zcela jistě by bylo možné je vystihnout jinými slovy a seskupit do jiných kategorií), ale především postupné představení (v chronologickém sledu) toho, jak může být vedoucí práce studentovi v průběhu tvorby kvalifikační práce nápomocen. Nakonec bude věnován prostor též tomu, co by do role vedoucího kvalifikační práce patřit nemělo.

173

SINGLY, F. DE. Les uns avec les autres. Paris: Armand Colin, 2003. Seznam není vyčerpávající a pořadí je nahodilé. 175 Omezení role vedoucího práce na autora podpisu na zadání práce nemusí být jen vinou tohoto (fakticky jen formálního) vedoucího, ale může být způsobeno tím, že jej student při tvorbě práce vůbec nekontaktuje. 174

96

6.3.1 Vedoucí práce jako odborník: pomoc s upřesněním tématu a nasměrování při hledání odborné literatury Ze specifičnosti sociální práce jakožto oboru z podstaty aplikovaného, který je navíc nevyhnutelně multidisciplinární, a to jak z hlediska teoretického, tak praktického, se otázka odbornosti poněkud komplikuje (ve srovnání např. s takovými obory, jako je historie či sociologie). Odborníkem na příslušnou problematiku pak člověk může být jakožto teoretik a/nebo jakožto praktik; přičemž je třeba zdůraznit, že obojí nemusí platit současně. Jakožto teoretik i jakožto praktik pak může být potenciální vedoucí kompetentní jen v určité dimenzi (např. jako teoretik může rozumět sociologickým aspektům oblasti sociální práce se seniory, ale nikoliv psychologickým; jako praktik může mít zkušenost s managementem práce s drogově závislými, a tudíž v jistém smyslu i s tímto prostředím obecně, ale nemusí rozumět problematice závislostí jako takové). Jde-li o volbu tématu práce, bývá zpravidla dvojí možnost. První je, že si student vybere již hotové znění tématu; to pokud vedoucí práce vypsal konkrétní témata, z nichž si studenti, kteří u něho chtějí práci psát, vyberou. Druhá možnost je, že student sám za vedoucím přijde s návrhem tématu; pokud potenciální vedoucí toto téma přijme (což nemusí176), pomůže mu v případě potřeby s jeho upřesněním. Nutno podotknout, že tematika, kterou chce student zpracovávat, je zpravidla též klíčem k oslovení určitého člověka (pedagoga ze školy, externího odborníka…) jako potenciálního vedoucího.177 Student, který vedoucího vyhledá s určitou vlastní představou o tématu, velmi často netuší, jak široké, či naopak úzké jeho téma je, jak dalece je prozkoumáno, jaké jsou meze přístupů k němu. Vedoucí jakožto odborník má (případně je schopen poměrně rychle si zběžně utvořit) povědomí o tom, jak je tematika, jíž se student zaobírá, zpracována v existujících publikacích, včetně těch, které nemusely být studentovi zprostředkovány dříve během studia či nejsou dostupné v českém jazyce; případně je schopen se v této věci rychle zorientovat, aby mohl studenta nasměrovat k vyhledání odpovídající odborné literatury. Student však rozhodně nemůže spoléhat na to, že mu v oblasti odborné literatury vedoucí poradí vyčerpávajícím způsobem; vedoucí by tím dělal práci, jež přísluší studentovi, který má skrze ni prokázat své kompetence. Navíc vzhledem k okolnostem, které byly popsány v prvním odstavci této podkapitoly, nemůže být vedoucí práce odborníkem na všechny možné kombinace problematik a disciplín; 176

Student by odmítnutí tématu potenciálním vedoucím práce neměl automaticky považovat za neochotu; oslovený potenciální vedoucí může mít k odmítnutí tématu různé důvody, mezi nimiž lze zmínit nerealizovatelnost daného tématu v rámci studentské práce, obtížnost tématu (pro studenta a/nebo vedoucího), nedostatečná souvislost tématu se studovaným oborem aj. 177 Blíže viz podkapitolu 6.2.

97

k tomu i v oblasti jeho vlastního odborného zájmu se neustále objevují nová zjištění a nové publikace, o nichž nemusí právě vědět. Student by měl již ve chvíli, kdy potenciálního vedoucího oslovuje s žádostí o vedení práce, mít jistou představu o odborné literatuře, která se jím zvolené tematiky týká, a alespoň zběžně pročteny nejdůležitější dostupné publikace (to je, obecně vzato, předpokladem pro vytvoření si představy o tématu). Vedoucí pak posoudí, nakolik jsou studentem navrhnuté publikace relevantní, a případně jej dále nasměruje, upozorní jej na autory věnující se dané tematice, na další aspekty problematiky a analogie s jinými problematikami, které mohou studentovi poskytnout další klíče k hledání literatury. Role vedoucího jakožto odborníka pak spočívá mj. v tom, že studenta vede k uvědomování si širších souvislostí dané problematiky, k takové formulaci tématu, jaká bude vhodná pro kvalifikační práci.

6.3.2 Vedoucí práce jako poradce ve věci koncepce práce Jakmile bylo téma jednoznačně určeno, je čas na vytvoření jasné koncepce práce. V tomto bodě je role vedoucího práce většinou zásadní, avšak studenty ne vždy zohledněná. Stává se, že někteří studenti se od chvíle vymezení tématu (či dokonce od doby ještě před jeho vymezením, ihned po odevzdání zadání práce, do něhož mohlo být téma formulováno obecněji, s tím, že bude zpřesněno na základě poznatků, jež student získá např. prvotní explorací literatury) vedoucímu své práce dlouhou dobu neozývají. Úkolem vedoucího práce rozhodně není, aby sám studenta kontaktoval s tím, že by měl začít psát, poslat mu část práce apod. Vzhledem k tomu, že se běžně stává, že studenti studia zanechávají, případně si jeho délku prodlužují apod., může se vedoucí práce v případě studentovy odmlky domnívat, že jeho diplomant na práci nepostupuje, protože ji v daném roce nehodlá odevzdávat. Někdy ovšem za studentovým mlčením není jeho odklad konce studia, ale podcenění potřeby konzultovat. Vedoucí pak může být nemile překvapen, doručí-li mu student např. přibližně měsíc před datem, do kterého má být práce odevzdána, takřka (ne-li zcela) hotový text s žádostí o zpětnou vazbu (to je ještě šťastnější případ, jelikož někdy – ačkoliv naštěstí spíše zřídka – dojde k odevzdání práce, aniž by to vedoucí vůbec tušil a aniž by tuto práci kdykoliv dříve byl viděl). Pokud je práce v pořádku nebo vyžaduje jen drobnější úpravy, může se vedoucí těšit ze zjištění, že student je nejen samostatný, ale i nebývale kompetentní a že jemu jakožto vedoucímu ušetřil práci; to je ovšem méně častý případ. Naproti tomu se často objevují takové, kdy je na práci sice patrné velké studentovo úsilí, ale práce je od samého začátku špatně pojata. V tu chvíli nastává nutnost rozhodnout, zda je práce upravitelná natolik, aby ji student mohl obhájit, nebo zda je potřeba ji od základu přepracovat. Přepracování bývá někdy problematické nejen z důvodu nedostatku času zbývajícího do termínu odevzdání, ale

98

v případě, že práce je postavena např. na empirickém výzkumu, i z důvodu možných obtíží vrátit se do terénu zkoumání znovu (někdy to ani nelze178). Aby se podobnému riziku předešlo, je tedy dobré, aby se student, ještě než se pustí do samotného psaní práce, podrobného čtení literatury, případně výzkumu, pokusil vypracovat určitý projekt práce (v němž kromě toho, že stručně představí téma a to, co o tématu ví z literatury i odjinud, jasně formuluje cíl a postupy, jak tohoto cíle dosáhnout, včetně např. časového harmonogramu179, a předběžnou – pracovní – strukturu díla). Rolí vedoucího práce pak je tento projekt posoudit a poskytnout studentovi zpětnou vazbu, tedy upozornit na případné nedostatky či úskalí. Student pak s pomocí rad vedoucího případně projekt upraví, aby práce byla dobře koncipována. S vedoucím práce se pak domluví na fázích práce, ve kterých bude dobré postup konzultovat. Postupně se může ukázat, že (zejména vlivem vnějších skutečností, jakými jsou např. ne/dostupnost určitých informací, nepředpokládaná omezení v oblasti empirického výzkumu aj.) bude nutné téma a cíl práce pozměnit. I takovou případnou změnu (která je z podstaty koncepční) je vhodné s vedoucím práce konzultovat.

6.3.3 Vedoucí práce jako průběžný rádce a usměrňovatel Diplomant má právo využívat pomoci a rad vedoucího své práce i v průběhu její tvorby, a to jak v termínech dohodnutých na začátku, tak v případě potřeby i jindy. Vedoucí práce ovšem není jakýmsi zadavatelem úkolů, ke kterému by student přišel vždy, když ukončí nějakou etapu s otázkou (vyřčenou či ne) „Co teď?“180, ani není studentovým manažerem. Rady vedoucího práce mají zůstat radami, nemají suplovat studentovo samostatné přemýšlení ani nemají být autoritativními pokyny. Obecně platí, že konzultace mohou probíhat jak ústně (v konzultačních hodinách, ve smluvenou dobu, ale též např. ve smluvenou dobu po telefonu181, souhlasí-li s tím vedoucí a jsou-li k tomu důvody jako např. nemoc či velká vzdálenost), 178

Důvody, proč to někdy nelze, mohou být vícerého druhu. Někdy jde o důvody metodologické (např. byl-li výzkum soustředěn např. na případ jednoho konkrétního zařízení, je již terén původním špatně provedeným výzkumem „pošlapán“ a některé výzkumné strategie mohou být tímto znemožněny; ještě jinou otázkou je ochota zkoumaných znovu se výzkumu podrobit). Jindy jsou důvody techničtějšího rázu: např. byl-li výzkum vázán na pobyt někde, kam už se nelze vrátit apod. Jediným řešením pak v extrémním případě nakonec může být odložení obhajoby (a tudíž i odklad doby završení studia) a napsání nové kvalifikační práce s jiným tématem. 179 Zvláště v případě empirického výzkumu je třeba časové hledisko nezanedbat. 180 Někdy se zajisté může stát, že student se opravdu ocitl v bodě, v němž neví, jak dál postupovat, co dělat. Tehdy je naprosto oprávněné a odůvodněné, když svého vedoucího vyhledá. Znám ovšem případy vedoucích prací z různých škol, kteří vlivem náporu studentů, kteří za nimi chodili kvůli každému sebemenšímu rozhodnutí, omezili paušálně počet konzultací pro všechny diplomanty. 181 Z vlastní zkušenosti jako vedoucí mohu doporučit i konzultace formou chatu či telefonování přes Skype se studenty, kteří jsou dlouhodobě na zahraniční praxi. Ačkoliv i s těmito se běžně konzultuje přes e-mail, někdy nastane potřeba projednat projednat nějakou záležitost stručně ústně.

99

tak písemně. Probíhají-li písemně (opět většinou v případě, že není možné, aby se sešli), jako většinou nejvhodnější se jeví komunikace e-mailem. Nejčastějším způsobem bývá konzultace ústní. Pokud však student nepřichází s jasně položenou otázkou či stručně představitelným problémem k prodiskutování, je vhodné, aby této ústní konzultaci předcházelo písemné (ideálně e-mailové) seznámení vedoucího s podklady, které mají být předmětem konzultace. Zejména chce-li student od vedoucího práce získat zpětnou vazbu na delší text – např. na určitou kapitolu či několik kapitol – je vhodné, aby vedoucímu tento text poskytl dříve, než dojde na samotnou konzultaci. Neučiní-li tak, vystavuje se riziku, že mu vedoucí práce poradí pouze nedostatečně či že si text ponechá k přečtení a termín skutečné konzultace se posune. Zasílá-li student vedoucímu opakovaně text, který vedoucí již viděl, je vhodné ty části, které byly připsány nově nebo upraveny oproti předcházející verzi (zejména na základě připomínek vedoucího), napsat např. písmem jiné barvy či jinak označit, aby se vedoucí v textu mohl rychleji orientovat. Posílá-li student vedoucímu k posouzení pouze část práce, je vhodné, aby vždy připojil i předběžnou strukturu celé práce a vyznačil, kam do této struktury patří zasílaný text. Zatímco pro konzultaci ohledně koncepce práce je vhodné domluvit si setkání, mít předem připravené podklady a vést ji ústně, následující (neznamenají-li nějaký obrat v postupu) lze snadno vést i písemně, e-mailem, s tím, že shledá-li vedoucí, že v textu je něco, co by bylo třeba probrat osobně, informuje diplomanta, aby se zastavil na ústní konzultaci. Setkání a ústní konzultace je třeba zvláště doporučit též při přípravě výzkumu v terénu. Od ústní konzultace by student neměl odcházet s pocitem bezradnosti a před odchodem by se neměl zdráhat (cítí-li potřebu) rekapitulovat hlavní závěry ze schůzky pro ujištění, že rady vedoucího správně pochopil. Neměl by čekat, že vedoucí si sám bude ověřovat, zda mu bylo (ve všem) (po)rozuměno. Paušální stanovení počtu a frekvence konzultací celkově i těch tváří v tvář nemá valný smysl, jelikož toto záleží na víceru okolností: na zvyklostech a zkušenosti konkrétního vedoucího práce, na schopnostech konkrétního studenta, na tématu (některá témata jsou složitější než jiná), na časových možnostech studenta i vedoucího… Obecně lze ale říci, že konzultace by měly proběhnout minimálně tři: jedna ohledně koncepce práce, jedna v průběhu psaní a jedna při dokončování. Vedoucí práce by měl dostat hotový text práce k přečtení s dostatečným předstihem předtím, než bude práce odevzdána – jedině tak má možnost upozornit na odstranitelné nedostatky a v případě zvláště nekvalitní práce (kterou by sám jako vedoucí k obhajobě nedoporučil) upozornit studenta, aby odevzdání zvážil a případně přehodnotil.182 182

Praxe na jednotlivých typech škol i samotných školách bývá rozdílná: někde k obhajobě musí dojít za každých okolností (tj. i v případě zamítavého stanoviska vedoucího a následného nedoporučujícího posudku jeho i recenzenta), jinde se naopak vyžaduje předběžné doporučující stanovisko vedoucího,

100

Nepřenáší-li student vlastní odpovědnost na vedoucího práce, je vhodnější konzultovat postup na práci častěji; někteří vedoucí upřednostňují nižší frekvenci konzultací, jiní vyšší – i toto je záležitost, o které je dobře promluvit na samém začátku. Sama se na základě zkušenosti jako vedoucí nebráním častým konzultacím183; ty dokonce mohou ve výsledku znamenat menší zátěž než jednorázová konzultace, kdy je třeba studenta nasměrovat naprosto jinam, než kam se prací ubíral; častější konzultace mají též potenciál fungovat jako prevence nestíhání ve finální fázi. Neplatí však obecně, že čím častější konzultace, tím lépe.184

6.3.4 Vedoucí práce jako posuzovatel výsledné práce i přístupu studenta k její tvorbě Ve chvíli, kdy je práce odevzdána, je na jejím vedoucím, aby napsal posudek/hodnocení. Na jednu stranu v něm upozorní na klady i zápory, přičemž vytknout může prakticky všechny nedostatky, na které diplomanta upozorňoval, ale které tento neodstranil, stejně jako ty chyby, o kterých neměl možnost se vyjádřit v průběhu psaní, protože mu text nebyl dán (včas) k dispozici ke konzultaci. Na druhou stranu se vyjádří též ke studentovu přístupu k tvorbě; jestliže s ním byl student v průběhu psaní v kontaktu, pak vedoucí ví o různých úskalích, která se vyskytla a o studentových schopnostech si s nimi poradit a překonat je – a to může být při obhajobě studentovi k dobru.

6.3.5 Přidružené (nepatřičné i dobrovolné) repertoáry role vedoucího práce Hodně bylo napsáno o tom, co vedoucímu práce přísluší a s čím se lze a je dobře na něj obracet. Pro pořádek je však dobře doplnit, co již do role vedoucího práce nepatří, případně co do ní patřit může za předpokladu, že bude oběma stranám jasné, že jde o dobrovolné plus, nikoliv o standard (a tím méně o povinnost). Vedoucí práce není vyjadřovatel diplomantových myšlenek, Všeználek, korektor, „policajt“ hledající ve všem plagiát ani „přítel na telefonu“. Také není krizový intervent.

ještě jinde je konání obhajoby odvislé od vyznění posudku vedoucího bez ohledu na recenzentský/oponentský posudek, atd. 183 Vedla jsem práci několika studentkám, které se v určité etapě tvorby práce zastavovaly s týdenní pravidelností a řádně připraveny. Musím přiznat, že kdyby tak často docházeli na konzultace všichni, kterým jsem kdy vedla práci, nedalo by se to stihnout; avšak práce takto často konzultujících byly ve výsledku (i z hlediska přínosu pro samotné píšící) o to kvalitnější. Považuji za důležité upozornit na to, že čas věnovaný jednotlivým diplomantům se vždy odvíjel od jejich vlastního přístupu, nikoliv od mých preferencí. 184 Jednu svou diplomantku jsem musela vyvést z omylu, že čím častěji se dochází na konzultace, tím lépe je to viděno a tím lépe bude práce hodnocena. („Jedničková“ může být i práce studenta, který práva konzultovat nevyužil vůbec. A naopak některým studentům, kteří nejsou schopni s radami vedoucího správně naložit, nemusí být ani desítky konzultací nic platné.)

101

Ačkoliv v praxi hodně záleží na jednotlivém vedoucím či vedoucí, nakolik podrobně a do hloubky se vedení práce věnuje, neměl by student očekávat, že vedoucí bude práci číst pomalu větu po větě185 a zvažovat vhodnost každého obratu či jeho věcnou správnost. Chce-li se student ujistit, zda použil správně (přiměřeně tomu, co chtěl vyjádřit) ten či onen výraz či zda vystihl myšlenku, pak lze doporučit, aby se na danou věc přímo a konkrétně vedoucího dotázal (posílá-li text ke konzultaci e-mailem, aby danou pasáž např. barevně zvýraznil a doplnil k ní otázku). Vedoucí se totiž při čtení soustředí zpravidla hlavně na to, zda student sleduje cíl práce a neodchyluje se od něho, na správnost použití zvolené metody, na logickou návaznost jednotlivých kapitol, hlavních tezí, atd. Stejně tak nepatří k roli vedoucího opravovat formulace a upravovat vyznění diplomantových sdělení. Stává se, že některý student má potíže s písemným vyjadřováním myšlenek – ví, co chce sdělit, ale napíše to logicky nesprávně nebo nesrozumitelně. Je-li takových formulací v práci velké množství, měl by se vedoucí pokusit zjistit, zda se student nevhodně nevyjadřuje proto, že o předmětu své práce uvažuje chaoticky, nahodile, že mu zkrátka nerozumí. Jestliže se jedná o pouhou neobratnost ve vyjadřování a formulování myšlenek, pak by měl studenta upozornit, aby text upravil. Může mu zkusit upravit např. jeden odstavec, aby diplomant lépe pochopil, o co jde; vytvářet definitivní formulace a provádět jazykové formulace mu nepřísluší, protože autorem je diplomant. Stejně tak se nepředpokládá, že vedoucí práce bude opravovat gramatické chyby a překlepy; v případě velkého množství chyb však může studentovi poradit, aby využil pomoci jazykového korektora.186 Co se týče zpětné vazby na práci s literaturou, nepředpokládá se, že by měl vedoucí ověřovat, zda tvrzení, která student uvádí s odkazem na určitý odborný zdroj, jsou opravdu s daným zdrojem v souladu, zda formulace uváděné jako parafráze nejsou nápadně blízké formulacím původním (a už vůbec ne, aby zjišťoval, zda části práce či dokonce celek nejsou opsány bez uvedení zdroje) apod. Nelze počítat s tím, že by se vedoucí seznamoval s každou publikací, kterou student při tvorbě práce využívá (ani odborník na problematiku nemusí znát každé dílo k této problematice, které se vyskytne a které může student využít). Vedoucí práce také není Všeználek, a to ani ve svém oboru. Jeho předstih oproti studentovi spočívá mnohem více ve schopnosti integrovat nově nabývané poznatky do kontextu již známého, do teoretických rámců, které si osvojil, ve schopnosti analyzovat 185

Jsou vedoucí, kteří toto činí, ale není to nic automatického a už vůbec ne jejich bezpodmínečná povinnost. 186 Jsou vedoucí, kterým to nedá a při čtení často průběžně takové chyby opravují (patřím mezi ně, proto to zmiňuji). Student by však takto opravený text neměl považovat za text, který prošel jazykovou korekturou; vedoucí se totiž primárně nesoustředí na jazyk, ale na věcný obsah – opravovat tak může spíše nahodile např. jen ty chyby, které jsou v pasážích, jež z nějakého důvodu četl pomaleji a pozorněji než jiné.

102

nově získávané informace ve světle toho, co již ví… Diplomantovi tak může být nápomocen tím, že jej může navést na další úhly pohledu a, jak se lidově říká, „rozšiřovat obzory“. V dílčích věcech však student může vědět více než vedoucí; z toho plyne, že v něčem občas musí vedoucí studentovi věřit (věřit, že si to či ono nevymyslel, chybně nevyložil apod.). Pro studenta z toho plyne varování, že nemůže čekat, že vedoucí odhalí každou chybu či že doplní vše, co by mohlo studentem zůstat opomenuto. Zmínit je užitečné i možnosti a meze komunikace se studentem. Jak bylo zmíněno výše, komunikace může probíhat ústně (bezprostředně či telefonicky), ale též písemně (zejména e-mailem, méně často na papíře). Je-li vedoucím vyučující, může jej student navštívit kdykoliv v konzultačních hodinách, ohledně případného setkání v jinou dobu by se měl předem domluvit (nejlépe e-mailem). Ani během návštěvy v konzultačních hodinách, které nepředcházelo zaslání či předání materiálu ke konzultaci předem, nemůže student vždy očekávat, že rady, kterou potřebuje, se mu dostane ještě týž den před koncem konzultačních hodin. Vycházejme nyní z toho, že se student vedoucímu ozve e-mailem (ať již přímo s vlastním předmětem konzultace187, nebo s žádostí o termín schůzky). Student by měl zohlednit, že vedoucí práce se věnuje též jiným věcem, než je vedení jeho práce, a že zatímco řada povinností má svůj vyhrazený čas např. v rámci pracovního týdne, e-maily od studenta zpravidla přicházejí nepravidelně a navíc nelze vždy odhadnout, jak dlouho zabere čas na vyřízení studentova požadavku (konzultaci koncepce, revizi nového textu, odpověď na dotaz, určení termínu ústní konzultace…). Studenta by proto nemělo zneklidňovat, neozve-li se mu vyučující do týdne či dvou. Pokud však ani po této době nemá od vedoucího alespoň informaci, že zprávu (kapitolu, osnovu, dotaz…) obdržel, je lépe se připomenout. Vedoucí by to neměl považovat za dotěrnost; osobně takové připomenutí se vítám, jelikož v množství e-mailů je možné některý přehlédnout či na něj zapomenout. Ani v případě, že byl student několik měsíců zvyklý na to, že vedoucí reagoval např. do druhého dne (ne-li okamžitě), neměl by počítat s tím, že tomu tak musí být vždy; zejména s blížícím se termínem odevzdávání prací je vedoucí, který prací vede více, vystaven většímu náporu diplomantů a stejně rychle odpovídat nestíhá. Rozhodně je však třeba připomenout, že odpovídání dříve než, řekněme, do dvou či tří dnů je spíše nestandardní (či nadstandardní188). 187

Jasně formulovaným dotazem, novou kapitolou, přepracovanou verzí práce… Z mnohých zkušeností s nepochopením této věci ze strany diplomantů zmíním jedinou. Jeden student kombinovaného studia, který musel vedle studia řešit i spoustu pracovních a soukromých starostí, učinil v průběhu psaní delší pauzu a mnoho doháněl na poslední chvíli. Věděla jsem o jeho složité situaci, proto jsem se mu snažila vždy odpovídat co nejrychleji (což v případě, že to jen trochu šlo, mohlo znamenat i do hodiny); v době, která však již byla kritická nejen pro něj, ale i pro jiné mé diplomanty, jsem tak ovšem nemohla jednat na úkor jiných. Když mi jednou telefonicky sděloval, že mi přibližně za půl hodiny pošle e-mail s přepracovanou verzí, a ptal se, zda bych mu nemohla ještě v rámci daného telefonátu říct, zda mu během téhož odpoledne pošlu zpětnou vazbu, upozornila jsem jej, že mu nemohu 188

103

Zatímco možnost kontaktování vedoucího práce skrze e-mail či (jde-li o stručný „technický“ dotaz189) telefonicky do jeho pracovny či na pracovní mobilní číslo, které je obecně známé190, je samozřejmá a není třeba se vedoucího dovolovat, vše další je třeba ponechat na jeho iniciativě (sem patří kontaktování na domácí telefonní číslo, soukromé mobilní číslo, skrze internetové sociální sítě, chaty apod.). Jestliže vedoucí diplomantovi dá své osobní telefonní číslo, pak by měl student zohlednit, zda mu toto číslo bylo dáno pro jednorázové využití kvůli nějaké smluvené záležitosti, nebo pro běžnější využití, a nezneužívat toho. Pokud nejde o mimořádné okolnosti, které jiný způsob oboustranné komunikace neumožňují (např. jestliže je diplomant na zahraniční praxi v zemi s obtížnou dostupností internetu apod.), pak by student neměl formou textových zpráv posílaných z mobilu přímo či nepřímo požadovat, aby mu vedoucí stejným způsobem odpovídal.191 Přípustné je, aby zaslal zprávu, ale odpověď očekával (nikoliv ovšem okamžitě) e-mailem192 či aby zaslání zprávy použil pouze k jednostranné komunikaci, kdy je jasné, že žádnou odpověď nečeká (např. k informaci o zpoždění na domluvenou konzultaci). Něco jiného je, pokud vyučující sám možnost oboustranné komunikace prostřednictvím SMS nabídne (v takovém případě jde ovšem o jeho vlastní přidanou iniciativu, v žádném případě to není běžná praxe, tím méně pak povinnost). Vedoucí též není povinen nijak reagovat na tzv. „prozvánění“ studentem. Pokud jde o přímé setkání za účelem konzultace, neměl by student očekávat, že vedoucí, který je vyučujícím na dané škole, bude moci snadno hledat čas mimo úředně vypsané konzultační hodiny. V době konzultačních hodin se tedy může zastavit kdykoliv, přičemž při té příležitosti se může na možnost jiné doby konzultace zeptat a případně se domluvit (vyučující mu ale není povinen vyjít vstříc); jiná doba než v konzultačních hodinách může být výhodná oboustranně – např. je-li třeba delší konzultace a za dveřmi vedoucího bývá delší zástup čekajících. S vedoucími, kteří nejsou vyučujícími a nemají z tohoto titulu konzultační hodiny, se studenti domlouvají

neustále vycházet vstříc takto nadstandardně a že mám i jiné diplomanty a k tomu celý den učím. Byl velmi překvapen a sdělil mi, že až do té doby netušil, že se jedná o nadstandard. Z jeho strany se tehdy nejednalo o žádnou nezdvořilost a už vůbec ne bezohlednost, ale spíše o projev jednání pod vlivem stresu. 189 Na případnou delší telefonickou konzultaci je třeba se s vedoucím domluvit předem, nikoliv očekávat, že např. v době konzultačních hodin bude telefonnímu hovoru věnovat stejný čas, jako by věnoval konzultaci tváří v tvář. Je to i z toho důvodu, že telefon zazvoní bez ohledu na „pořadí ve frontě“, která se může tvořit přede dveřmi pracovny. Volající by tak byl bez opodstatnění upřednostněn před těmi, kdo čekají na místě. 190 Výrazem „obecně známé“ je míněno, že je např. vyvěšeno na webových stránkách školy nebo že je vyučující studentům sdělil např. na začátku semestru, kdy je učil nějaký předmět. Není tím naopak míněna možnost, že číslo „koluje“ mezi studenty, např. od chvíle, kdy je uživatel telefonu svěřil někomu ze studentů za určitým účelem. 191 Toto uvádím opět na základě vlastní (mnohočetné) zkušenosti. Jedna diplomantka mi nejen posílala SMS velmi často, ale dokonce, pokud jsem jí neodpověděla, s odstupem půlhodiny či méně posílala další zprávy, aby se ujistila, že mi SMS došla. 192 Je však třeba zvážit, co za typ zprávy to je a zda není vhodnější, aby se e-mailem obrátil i student na vedoucího.

104

na setkání individuálně, avšak platí, že vedoucí není povinen poskytnout konzultaci okamžitě. Zvláštním případem jsou konzultace tváří v tvář v mimořádných podmínkách (místních i časových). Mnozí vedoucí se se svými diplomanty setkávají ke konzultaci v kavárně, na nádraží či cestou k němu, ve vlaku či ještě na jiných myslitelných místech, případně doma. Při setkání v kavárně či restauraci je nevhodné, aby student platil vedoucímu útratu (zejména jde-li o vedoucího – vyučujícího). Ideální je, platí-li každý tu svou; přijmout lze, nabídne-li vedoucí, že „pozve“ studenta (spíše však v případě, kdy vedoucí nemá možnost přijmout studenta v konzultačních hodinách a sám jej vybídne k setkání v restauračním zařízení; v tomto případě možná vedoucí zavzpomíná na svá studentská léta a živoření z příjmů z brigád a studentovi zaplatí kávu nebo minerální vodu – ne ale oběd; z hlediska role vedoucího to však opět není v žádném případě standard). Jestliže vedoucí ví, že v době vedení práce nebude mít dostatečnou možnost poskytnout studentovi konzultaci v místě školy, měl by jej na to v době, kdy se na vedení práce domlouvají, upozornit a sdělit mu, jakým způsobem a kde je možné konzultovat. K cestování za vedoucím k němu domů či někam jinam daleko by student neměl být nucen (někdy to však je k oboustranné výhodě, např. jsouli místa bydliště studenta i vedoucího blíže sobě navzájem než místu školy). Vedoucí práce ale není povinen konzultaci u sebe doma poskytovat ani by mu to nemělo být studentem navrhováno (taková možnost musí vycházet od něho samotného); vedoucí ani není povinen studentovi říkat, kde bydlí nebo se zdržuje. Kvalifikační práce nevzniká jen v době výuky, ale lze na ní pracovat též o prázdninách, ve zkouškovém období apod. Jako vedoucí dokonce vítám, pokud student začne práci připravovat již bezprostředně po vyřízení zadání, tedy na konci akademického roku předcházejícího roku ukončení studia. Na základě vzájemné dohody je tudíž zajisté možné, aby v době mimo standardní vyučovací měsíce probíhaly i konzultace. Student ovšem musí vzít v úvahu, že vedoucí není povinen spolupracovat v době dovolené a že jeho reakce na e-maily mohou být pozdější. Někteří studenti se domnívají, že vedoucí – vyučující mají hodně času v době letních prázdnin; to je ovšem mylná představa, jelikož právě tohoto období mnozí využívají k těm stránkám své práce, na které není v době výuky čas, zejména k psaní odborných textů. V závěru tvorby práce čelí mnohý diplomant ze svého pohledu mimořádné situaci; to může znamenat, že několik nocí spí např. jen dvě hodiny, zanedbává životosprávu, zruší nejen volnočasové aktivity, ale případně si vezme i volno ze zaměstnání nebo vynechá docházku do školy, nekontaktuje přátele (není-li to s prosbou o nějakou pomoc), méně se věnuje členům rodiny apod. Pro vedoucího to ale mimořádná situace není; student tedy nemůže očekávat, že vedoucí se zachová jako solidární rodinný příslušník, omezí další činnost na nezbytně nutnou a dá se plně do

105

služeb studenta. Je-li to vyučující, který běžně vede vícero prací, musel by tomu přinejmenším dvakrát do roka (v době odevzdávání) vyhradit přibližně měsíc. Nakonec zbývá dodat, že do role vedoucího práce nepatří vyhledávání oponenta. Jsou vedoucí, kteří tak činí (a školy, kde je to zvykem), ale může to znamenat jisté ochuzení diplomanta o možnou konfrontaci s oponentem, který bude zcela jinak smýšlející než vedoucí práce – o konfrontaci, která může být pro studenta do budoucna užitečná. Pověření konkrétní osoby, která určuje oponenta pro danou práci, závisí na zvyklostech dané školy, jakož i na dalších okolnostech – specifičností tématu práce počínaje a časovými i ekonomickými limity konče.

6.4 Role konzultanta a dalších případných rádců Mít pro svou práci konzultanta není povinností. Konzultovat se dá přirozeně s kýmkoliv; zpravidla si však člověk vybírá někoho, kdo mu má co říci k určitému aspektu problematiky. V případě oboru sociální práce může být velkým přínosem moci svůj postup konzultovat též s někým, kdo přímo pracuje v oblasti, jíž se práce týká (např. s danou cílovou skupinou klientů, v daném typu zařízení apod.). Dá se říci, že zatímco zvolit si externistu z praxe jako vedoucího může představovat riziko, vzít si jej jako (případně i oficiálního – v zadání uvedeného) konzultanta může znamenat jedině přínos. Mnozí vedoucí práce z řad vyučujících nemají bezprostřední kontakt, případně ani minulou zkušenost, s realitou sociální práce. Ani ti, kteří jsou sami v oboru praktiky, nemají nutně vlastní zkušenost s typem práce či klientelou, o kterých student píše. Takový konzultant – praktik nemá ani tak dohlížet na strukturu práce či dodržování cíle, jako spíše korigovat studentův pohled na realitu, poskytovat zpětnou vazbu z pohledu „terénu“, usměrňovat případné „snění“ o změně. I v případě konzultanta, stejně jako vedoucího, platí, že jej student nemusí beze zbytku poslechnout. Student má za to, co napíše, vlastní odpovědnost. Oficiální konzultant nemusí být jen člověk z praxe sociální práce. Může jím být i odborník na určitou geopolitickou oblast (kupř. v případě prací týkajících se zahraničního prostředí), odborník z disciplíny, která se nějak týká např. problému cílové populace, o níž student píše (zabývá-li se kvalifikační práce sociální prací s lidmi trpícími schizofrenií, může si student jako konzultanta vybrat kupř. psychiatra), atd. Konzultant (ať už příležitostný či případný oficiální) nevydává k finální podobě práce posudek, tzn. že pokud student/ka využívá jeho rad, činí tak na vlastní odpovědnost a musí být schopen/na případně tuto volbu odůvodnit. Může se např. odvolat na jeho názor, avšak musí výslovně uvést, že je to mínění osoby XY, která při sepisování práce plnila roli konzultanta.

106

6.5 Role oponenta kvalifikační práce Vedoucí práce sleduje dílo i přístup studenta od počátku; tím může být ovlivněn i jeho pohled na výsledek (v dobrém i špatném – může se na něj dívat shovívavěji, ale taky přísněji). Pohled vedoucího práce též může být v jistém ohledu neúplný – student se z jeho strany nemusel setkat se všemi připomínkami, které bylo možné vznést, nemusel dostat všechny rady, které by mu mohly být užitečné. Kvalifikační práce má být psána jako odborný text. V odborném prostředí obvykle neplatí, že jediný člověk je neomylný odborník, ale důležité je přijetí jeho práce vědeckou komunitou. Oponent je tedy někým, kdo by měl problematice, jíž se práce věnuje, do jisté míry rozumět a kdo je zároveň nestranný. Odborné práce, mají-li být publikovány, procházejí recenzním řízením, kdy se k nim ještě před vydáním vyjádří nezávislí odborníci z oboru napsáním posudku; posudek je pak využit k případné úpravě práce. Hotová publikace pak může být kdykoliv předmětem odborné recenze, kterou může kdokoliv z oboru (či příbuzného oboru) publikovat, zpravidla v odborném periodiku. Role oponenta se tedy v jistém smyslu podobá roli recenzenta. Oponent si práci přečte a napíše na ni posudek, který pak prezentuje v průběhu obhajoby; při ní vyslechne odpovědi či reakce studenta na posudek, účastní se další diskuse k práci i rozhodování o konečném hodnocení. Posudek oponenta se však týká práce již hotové; bude-li obhájena, jeho případných připomínek již pro vylepšení podoby práce student nevyužije. V případě neúspěšné obhajoby však může být oponentský posudek užitečný pro novou úpravu práce. Oponent se zajisté může při posuzování práce též mýlit; student by však měl umět na takový omyl zareagovat a vznést argumenty na svou obhajobu, případně upozornit, že to, k čemu se oponent vyjadřuje, není předmětem práce, apod.

Podrobněji provedená charakteristika rolí podílejících se na vzniku kvalifikační práce měla za cíl spíše poukázat na hlavní zásady s tím související a rovněž nastínit jisté limity s tím související. Zbytek je již na samotném studujícím, aby se vynasnažil co nejlépe sehrát svou jedinečnou roli – roli hlavního autora své vlastní práce. K tomu, aby se mu to co nejlépe povedlo, snad poslouží i četba dalších kapitol této příručky.

107

7 Chronologický postup tvorby kvalifikač kvalifikační práce Po nastínění charakteristiky cíle našeho snažení a osvětlení role těch, kdo nám při jeho dosažení mohou/mají být nápomocni, nezbývá, než se zaměřit na zodpovězení klíčové otázky: jak toho dosáhnout. Nejprve si věc ozřejmíme z hlediska časového sledu jednotlivých kroků – tedy se zaměříme na chronologii postupu, která bude pro ujasnění rozdělena do sedmi bodů. 7.1 Volba a upřesnění tématu Z hlediska logičnosti postupu je volba tématu budoucí diplomové práce prvním, nejzákladnějším a neoddiskutovatelným krokem. Celá záležitost ovšem není zdaleka tak snadná, jak by se mohlo zdát. V propedeutické části bylo uvedeno, že sociální práce je považována za multidisciplinární obor. To znamená, že k tomu, aby byl naplněn základní požadavek kvalifikační práce, totiž prokázat získání požadovaných znalostí ze studovaného programu, je možné využít přínosů a pohledů (teoreticky) kterékoli z disciplín zastoupených v tomto oboru. V sociální práci jsou témata, jež jsou natolik specifická, že je lze takřka automaticky spojit s konkrétní disciplínou (kupř. financování neziskových organizací pracujících v sociálním sektoru se nutně pojí s ekonomickými vědami). Na druhou stranu existují tematické celky, které lze nahlížet optikou několika disciplín (kupř. nemoc jakožto faktor sociálního vyloučení se týká jak věd zdravotních, tak i sociologie, a potažmo i metod sociální práce), takže je nutná i bližší specifikace. Ovšem ani to ještě neznamená, že jsme vyčerpali arzenál problematických možností. Kupříkladu zdánlivě jednoduchá otázka sociálních dávek v určité situaci může být zpracovávána z mnoha úhlů pohledu (obecně systematicky, ekonomicky, historicky, legislativně, hodnotově, atd.). Především se ale způsob jejího zpracování bude odvíjet (a asi i měnit) v závislosti na ‚předmětu‘, tedy na důvodu a cíli poskytování těchto dávek. Aby bylo možné přesněji vymezit, co všechno je třeba při volbě tématu zohlednit, bude vhodné provést jisté základní pojmové vymezení v této oblasti. Tematikou nazveme určitou obsahově širší, avšak zároveň sourodou výseč studovaného oboru, jež bude zároveň představovat jakousi ‚nadmnožinu‘ konkrétních problémů či jevů. Příkladem může být problematika sociálních dávek, metod sociální práce, hodnotového ukotvení, služeb, historie poskytování péče určitého typu, atd. Tematickým celkem/okruhem pak bude konkrétní problém či jev, který je možné nahlížet z několika úhlů pohledů typických pro různé disciplíny nebo různé životní i logické kontexty – kupř. stáří, sociální exkluze, diskriminace, domácí násilí, atd. Téma kvalifikační práce pak bude zahrnovat jak jednoznačné vymezení dílčího prvku tematiky, tak i do konkrétních souvislostí zasazené části tematického celku. Půjde tedy o jednoznačnou specifikaci předmětu autorského odborného zájmu pisatele práce.

108

Z uvedeného rozlišení se stává zřejmým, že z logického hlediska proces volby tématu práce sleduje záměr postupné selekce193 – nejdříve dojde k vyčlenění oblasti zájmu, pak okruhu, v jehož rámci se chceme pohybovat, abychom nakonec byli schopni zpřesnit, o čem konkrétně a z jakého hlediska budeme chtít psát. Zde se pro zjednodušení budeme nejdřív zabývat touto variantou postupu a otázku předem naformulovaných či ‚zadaných‘ témat zatím ponecháme stranou. Tematika či oblast zájmu je většinou spojena s individuálními preferencemi jednotlivých studentů/-ek, přičemž otázka bezprostřední motivace zde může být druhořadá – kupříkladu někdo se o danou tematiku zajímá proto, že k tomu má genetické vlohy, jiný proto, že ho to „baví“, a ještě další zase z důvodu, že si je vědom, že zde má největší vědomostní ‚slabiny‘ (ne-li dokonce komplexy) a chce je takto překonat a přinutit se k takovémuto ‚výkonu‘. K volbě či upřesnění tematického celku či okruhu nás opět mohou vést osobní preference a schopnosti (kupř. matematicky nadanější student si v případě návrhu/popisu/hodnocení služeb či organizací snáz zvolí ekonomické hledisko, zatímco humanitně zaměřený spíše to historické, legislativní či hodnotové). Nejsou však jediným rozhodovacím kritériem, protože po bližším obeznámení se s problematikou se může ukázat, že některá její hlediska nelze zpracovat (třeba z důvodu nedostatku podkladů), nebo že již naopak zpracována byla, takže práce založená na zopakování již jednou objeveného by zřejmě nesplňovala požadavek tvůrčí a věcné originality. Samotná volba tématu, spočívající v jeho jednoznačném vymezení a zpřesnění, je poslední fází rozhodovacího procesu. Mnohem větší význam v ní přitom hrají důvody nikoli subjektivní (tj. osobní preference), nýbrž objektivní. Takovými důvody jsou jak přihlédnutí k tomu, co již bylo zjištěno/je potřeba zkoumat, tak i k vlastním možnostem a omezením (kupř. pokud by prozkoumání určitého, zatím neprobádaného, hlediska vyžadovalo od studenta/-tky nepřiměřeně velké úsilí, jehož by nebyl/a z jakéhokoli důvodu schopen/-na, neměl/a by si takovéto téma volit). Ukazuje se, že volba tématu je věc nejen složitější, než se mohlo zdát, ale také zodpovědná a časově poněkud náročná. V případě většiny škol mají studenti jistou dobu na to, aby si mohli téma nejen zvolit, ale i tuto probíhající volbu (či spíše proces hledání) průběžně konzultovat. Cílem toho všeho je, aby nahlášená (a zvoleným/přiděleným školitelem odsouhlasená) podoba tématu se mohla zaznamenat a do budoucna se nemusela příliš měnit. Na některých školách bývá dokonce zvykem vyžadovat od studentů rok před odevzdáním práce pouze znění tematického okruhu, kdežto samotné téma se upřesní až v následujícím semestru. Na jiných zase se sice vyžaduje nahlášení tématu, avšak s možností jeho dalšího zpřesnění formou podnadpisu dokonce v samotném textu práce. Jistou zdánlivě extrémní, avšak zároveň pochopitelnou a zdůvodnitelnou formu vyžadování preventivní volby tématu 193

Z latinského selectio [čti: selekcjó] = výběr, volba, vyčlenění.

109

představuje situace (praktikovaná zejména v Itálii v rámci doktorského studijního programu), kdy student musí téma naformulovat, nahlásit a zaplatit si licenci na jeho zpracovávání. Tak se předchází tomu, aby se do (často finančně i časově nákladné) přípravy práce nepouštělo více lidí najednou a zároveň, aby téma nezůstalo „nevyužito“ navzdory tomu, že si je někdo nahlásil. Jak je tedy vidět, otázka volby tématu vlastní kvalifikační práce může představovat příslovečný ‚oříšek‘, a to nejen pro studenta samotného, ale i pro jeho kolegy (podobnost zájmů může vést k situaci, že se dva či více studujících pokouší za každou cenu dosáhnout toho, že dané téma musejí zpracovávat právě oni). ‚Oříšek‘ to může být i pro vyučující (neustálé konzultace zejména ze strany těch studentů, kteří dlouhodobě „nevědí, o čem psát“). Na druhou stranu se jedná o tvůrčí proces, který umožní zůstat otevřeným tomu nejlepšímu, čeho jsou všichni zúčastnění schopni. A nyní ještě pár slov k situaci poněkud odlišné (ne-li přímo opačné), tedy takové, kdy student si volí (pouze) předem naformulovaná témata. Důvodem pro tento přístup může být potřeba školy (katedry) realizovat určitý typ plošného výzkumu, k jehož provedení je zapotřebí zapojení mnoha osob v rámci zpracování dílčích problematik. Zde platí, že by se již mělo jednat o alespoň zčásti zkušené studenty – tedy spíše až na magisterském či vyšším stupni. Navíc může jít o reakci na negativní zkušenost s předcházejícími ročníky studentů, kteří měli značné problémy najít si témata svých prací. V tomto ohledu je pedagogické poskytnout několik takovýchto „zadaných“ témat jako jakýsi záchranný kruh pro ty, pro něž by volba tématu byla snad nepřekonatelnou bariérou.194 Každopádně pro studenty/-tky vyvstává otázka, pro které z předem naformulovaných témat se rozhodnout – a to za situace, kdy nemohou prvořadě sledovat své subjektivní preference. Pak nezbývá, než postupovat buď cestou pozitivní identifikace, a nebo cestou vylučovací. První znamená vybírat podle toho, co je studentovi/-tce nejbližší a zároveň splnitelné z hlediska nároků. – Druhé znamená na základě uvědomění si vlastních předpokladů, nedostatků a omezení i zálib, případně antipatií postupně eliminovat to, co student nemůže, nedovede či nechce zpracovat, než nakonec zůstane to, co bude zvolené. 7.2 Určení cíle práce a volba metody Poté, co si student/ka konečně zvolí (možná s nemalým úsilím) téma své práce, se již může zdát, že stačí přistoupit ke shromažďování údajů a spisování práce. To by však znamenalo přílišný optimismus a hlavně nedostačující metodologickou přípravu. Určení tématu sice znamená vymezení předmětu, o němž bude práce pojednávat, avšak zároveň se tím rozkrývají další otázky: z jakého pohledu bude téma reflektováno? co se 194

Dlouhodobá a výlučná praxe zadávání hotových témat bez možnosti vlastních návrhů ze strany studentů je nejenže nepedagogická (ubíjí se iniciativnost, namísto, aby byla podporována a rozvíjena), ale především znamená faktické ochuzení pro školu, protože tématika na ní připravovaných prací je omezená a spíše dosvědčuje úzkoprsost zájmů a horizontů jejího vedení a vyučujících.

110

má zjistit v rámci práce? jak při tom postupovat?, apod. Jejich zodpovězení se zdá být rovnoznačné s určením cíle práce a volbou tomuto odpovídající metody. Pro ilustraci si uveďme jednoduchý příklad. Někdo se rozhodne psát o spokojenosti klientů zařízení ABC v městě XYZ s poskytovanými službami. Na první pohled je to téma jasně formulované, takže by neměl být žádný problém: cílem se zdá být odborné pojednání – povětšinou na základě provedeného výzkumného šetření – o spokojenosti konkrétních lidí jakožto klientů konkrétního zařízení. Jenže: má jít o zkoumání spokojenosti všech klientů, nebo jen některých? půjde o spokojenost se všemi poskytovanými službami (tzn. jak těmi, kvůli nimž bylo zařízení založeno, nebo i s dalšími doplňkovými aktivitami realizovanými na daném místě)? budou se zohledňovat jen stávající služby, nebo i ty, které by si klienti přáli mít? Cílem práce může být celá škála zaměřených zjištění, z nichž všechna vyplývají z tématu. Co je tedy cíl práce? Za cíl lze označit koncový a hlavní záměr, kterého chce autor dosáhnout a s nímž spojuje sepsání kvalifikační práce. Nezbývá, než cíl práce přesně vymezit, a to tak, že se vyjde z tématu, přičemž se položí důraz na přesné určení (výzkumného) záměru autora. Jde ovšem o vymezení v rovině objektivní – tedy to, čeho se má napsáním textu dosáhnout v rovině poznání (= k jakým zjištěním chce autor dospět) – a ne subjektivních očekávání toho, co si myslí, že mu či někomu jinému napsání práce přinese (kupř. získání diplomu, rozšíření znalostí v dané oblasti, zlepšení podmínek ve zkoumaném zařízení, atd.). Dále je třeba zohlednit finální, tedy konečný záměr, a nikoli pouze dílčí plány či záměry týkající se jednotlivých etap bádání nad problémem a tvorby práce. Pokud tedy půjde kupř. o srovnání dvou projektů z určitého hlediska, nebude se uvádět jako cíl všechno to, co slouží pouze k poznání a ohodnocení jednoho či druhého z nich, protože to je sice nutný, avšak pouze dílčí a samozřejmý krok umožňující vlastní srovnání. Zde stojí za připomenutí, že svůj objevný záměr, čili cíl (výzkumný) mají mít všechny diplomové práce, tedy nejen ty založené na empirickém výzkumu. Propojením tématu a cíle vznikne takřka jedinečná konstelace, kterou je možné zkoumat (nejlépe) (jen) jednou metodou, nebo souborem několika výzkumných technik. Zde je však namístě položit si otázku, co to vůbec metoda je. O metodě (z řec. meta + hodos = za, pod, podle + cesta) lze hovořit v několika významech. V obecném smyslu se chápe jako plánovitý systém postupu při řešení komplexního úkolu.195 V souvislosti se světem vědy se používá poněkud zúženě (jako tzv. vědecká metoda) a může mít dva základní významy: 1. souhrn/celek způsobů badatelského přibližování se pravdě a prezentace poznané pravdy pomocí pojmů; 2. způsob získávání 195

Řečeno slovy polského filosofa T. Kotarbińského: „Metoda, nebo-li systém postupu, je způsobem konání komplexního [složeného] úkonu, spočívajícím v určité volbě a uspořádání jeho komponent, a přitom plánovitým a schopným mnohonásobného použití.“ – KOTARBIŃSKI T., Traktat o dobrej robocie, Wrocław 1982, s. 79, cit. podle: JEZIORSKA J., MARCZEWSKI M., Proseminarium, Suwałki 1995, s. 58 [vlastní překlad].

111

a zpracovávání tzv. vědeckého materiálu (= výzkumná metoda). Použití termínu v prvním významu bývá nazýváno všeobecnou metodologií, v druhém specializovanou. Poslední z uvedených významů je používán aplikačně, tzn. v rámci konkrétního oboru, specializace, paradigmatu – proto se lze setkat s naprostou různo(rodo)stí jeho konkretizovaného vysvětlení.196 Zejména v případě prací tzv. teoretického (čili neempirického) charakteru je metoda nesena především logickými postupy. Ty zpravomocňují tu či onu „cestu k poznání“, či (dle etymologie) jsou jakýmsi základem dané cesty. U prací empirického charakteru je metoda spíše množinou dílčích technik a jejich prvků – o metodě se zde mluví především jako o všeobecně přijatém způsobu provádění výzkumného šetření, sestávajícím z jedné či několika akceptovaných výzkumných technik. Cíl a metoda jsou ve vzájemné korelaci (= souvztaží). Zvolená metoda musí umožnit naplnění přijatého záměru (cíle). Cíl použití konkrétní metody či metod přímo podmiňuje (a může některé metody znemožňovat). Obojí však patří do přímé souvislosti s tématem práce, které je ‚dokreslováno‘ záměrem a zvoleným postupem v tom smyslu, že všechno vzájemně musí korespondovat a být kompatibilní. To se prakticky pozná podle možnosti jednoznačného vymezení každé práce pomocí zodpovězení tří základních otázek: 1. co se má zkoumat (= předmět => téma); 2. co se o zkoumaném má zjistit (= záměr => cíl); 3. jak má být dosaženo zaměřených zjištění (= adekvátní postup => metoda). V případě správného formulování všech tří konstant lze pořadí jednotlivých operátorů přehodit, a přitom stále přinesou týž výsledek (tzn. že pomocí metody aplikované na téma dosáhneme/můžeme dosáhnout stanoveného cíle). V případě, že propojení tématu a cíle práce neumožňuje použití více než jedné metody/metodického postupu, je situace v jistém slova smyslu pro studenta jednodušší. Nemusí totiž přemítat o tom, kterou z možných metod zvolit. Na druhou stranu však musí vyvinout maximální úsilí, aby byl schopen napsat práci podle požadavků metody, pro niž nemá alternativu. V případě opačném – tedy možného využití více druhů metodických postupů – je zapotřebí zařadit ještě jeden krok navíc. Tím je promyšlení, co všechno jednotlivé metodické postupy obnášejí, a v důsledku (pokud možno) střízlivého odhadu vlastních možností (kupř. jak těch časových, tak i osobních a studijních predispozic, případně též možností finančních aj.) zvolení adekvátní metody. Konzultace s vedoucí(m) práce by zde měla být samozřejmostí, stejně tak i tíhnutí spíše ke studujícímu již známým metodickým postupům (malá znalost složitých výzkumných metod může vyvolat falešný dojem jejich jednoduchosti).

196

Podobně metodu určuje také také BIELECKI, cit. d., s. 7-8.

112

7.3 Vytvoření rámcové strukturální a obsahové osnovy práce Zvolením tématu práce, stanovením cíle a určením metody je naše budoucí práce jednoznačně charakterizována. Tím však její příprava v podstatě teprve začíná. Nestačí mít na zřeteli, co má být uděláno obecně, „jednou“. Je třeba se zaměřit i zcela konkrétně na to, co by mělo být uděláno co nejdříve. V zájmu efektivity by prvním krokem mělo být vytvoření rámcové osnovy práce. Osnovou práce se zde myslí její logická „kostra“, která se ve finální podobě projeví v podobě Obsahu. Obsah však nemá být pouhým mechanickým seřazením v textu se „vyskytnuvších“ obsahových položek a nadpisů, ale jejich logicky promyšleným a navazujícím seřazením směřujícím k naplnění cíle práce. Než však dosáhneme oné konečné osnovy, bude potřebné připravit si osnovu pracovní (či několik jejich verzí), která se bude obměňovat v závislosti na tom, jak jsme pokročili ve zpracovávání daného tématu; první a nejpotřebnější z pracovních osnov je osnova rámcová. Tou posledně uvedenou se myslí vytvoření obecné podoby osnovy, zpravidla neobsahující dělení na menší celky (typu podkapitol), která je spíše zaměřena na zachycení všech podstatných prvků, které se v práci mají vyskytnout. Podle toho, zda půjde především o prvky strukturální či obsahové, hovoříme o příslušných typech rámcové osnovy. Jak takovouto osnovu vytvořit? Postupem hodným doporučení je sepsat (na list papíru či do jednoho souboru v počítači) všechny klíčové pojmy, dílčí témata, poznatky, hypotézy, atd., o nichž je jasné, že je musíme v práci zohlednit; v dalším kroku je pak tematicky roztřídit, abychom je následně zkusili seřadit podle předpokládaného umístění v naší práci197 – takto vznikne rámcová osnova obsahového zaměření. Tato osnova nám umožní pojednávat o daných pojmech/věcech/jevech uceleně, pokud možno na jednom místě, a pomůže nám i zařadit ty tematické celky, bez nichž by práce nebyla úplná. Při vytváření strukturální rámcové osnovy zase přihlédneme k tomu, jakou metodu jsme zvolili, a podle toho zase aplikujeme příslušné poznatky týkající se vlivu typu výzkumu na strukturu práce198. Takto již předem budeme pamatovat na to, že v případě empirického výzkumu kvantitativního charakteru bude možné/potřebné/žádoucí rozdělit práci na část „teoretickou“ a „empirickou“ (či „výzkumnou“199). Do té první budeme řadit jak všechny dostupné poznatky uvedené v odborné literatuře k danému tématu, tak i z nich vyvozené důsledky a na jejich základě formulované hypotézy. Do té druhé zase všechno, co přímo souvisí s provedeným výzkumem, tedy popis a zdůvodnění použitého výzkumného nástroje, charakteristiku získaných dat a jejich vyhodnocení, ověření hypotéz a případně ‚diskusi‘ týkající se zařazení našich výsledků do systému 197

Blíže viz část III., kapitoly 12–14. Blíže viz část III., kapitola 11. 199 V dřívějších dobách byla (a někde ještě stále je) tato část značně nepřesně a nevhodně označována jako „praktická“. 198

113

dosavadních poznatků. Naopak v případě práce založené na kvalitativním výzkumu budeme osnovou nabádáni k tomu, abychom se nepokoušeli kopírovat rozdělování práce do výše uvedených částí (tj. „teoretické“ a „empirické“), ale naopak – po nastínění výchozích poznatků (konceptů) a uvedení metodologických principů zkoumání se pokoušeli dotvářet „teorii“ k získaným a vyhodnocovaným datům. V případě vytváření chronologicky dalších verzí osnovy, tedy jejích pracovních podob, se již doporučuje zavést číslování jak kapitol, tak i jejich částí a podčástí, abychom si snadněji mohli uvědomit některé možné logické a věcné chyby. V případě dobrého načasování školních požadavků týkajících se práce v propedeutickém a diplomovém semináři by student/ka měl/a mít možnost použít jako druhé či třetí pracovní verze osnovy té její podoby, která vzešla jak z konzultace s vedoucí(m) práce, tak i z diskuse v rámci diplomového semináře, a podle ní pak pokračovat v přípravě kvalifikační práce. Vylepšování samotné osnovy tím ještě nekončí, avšak odsouvá se do doby, kdy jednotlivé kapitoly (včetně jejich částí nižšího řádu) začnou získávat podobu uceleného odborného textu. Tehdy bude ještě jednou zapotřebí uvést v soulad jak osnovu s nadpisy v textu, tak především doplněnou verzi osnovy podle metodologických a formálních požadavků týkajících se korpusu práce200, tedy i osnovy samotné. Teprve takto získá osnova svou konečnou, tedy finální podobu. 7.4 Realizace přijatého plánu Vytvoření osnovy, byť jen té rámcové, je zároveň potřebné také kvůli tomu, aby si pisatel práce lépe uvědomil, jaké pořadí zpracovávání jednotlivých částí práce musí zachovat, aby příprava jeho kvalifikační práce mohla zdárně pokračovat. Osnova totiž v sobě obsahuje nejen logické propojení jednotlivých obsahových komponent celku, ale také rozkrývá jejich kauzální (= příčinné) vazby. Proto lze bez nadsázky říci, že z dobře zpracované osnovy (logické struktury) práce je zřejmý chronologický plán pořadí zpracovávání jednotlivých položek. Kupříkladu jestliže v případě práce teoretického charakteru bude první kapitola zaměřena na vymezení klíčových pojmů a druhá na jejich aplikaci ve vybraných situacích, bude nezbytně nutné zachovat toto pořadí shromažďování poznatků (tedy nejdříve zjišťovat významy stěžejních termínů a teprve pak dohledávat a zpracovávat to, jak je s nimi nakládáno ve vybraných souvislostech). Stejně tak i zařazení teoretické části na začátek v práci založené na empirickém výzkumu kvantitativního typu znamená, že rovněž časově je nutné nejdřív zpracovat poznatky z literatury a teprve pak vyvozovat závěry a formulovat hypotézy (o vytváření adekvátního výzkumného nástroje už ani nemluvě).

200

Blíže viz podkapitoly 7.5 a 8.3 v této části.

114

Dobře zpracovaná osnova bude nápomocná při psaní práce rovněž v tom, že v případě dohledání nových poznatků budeme snadněji moci zařadit výpisky obsahující tato zjištění.201 Přijatý plán přípravy práce však nemusí plynout výhradně ze samotné osnovy. Svou roli zde může sehrát rovněž náročnost použití konkrétních metod a technik výzkumu (kupř. nutnost nejen vytipovat a oslovit respondenty, ale především provést rozhovor, přepsat jej a vyhodnotit), jakož i požadavek/doporučení vedoucí(ho) práce. Všeobecně lze za realizaci přijatého plánu považovat zdárné plnění všeho toho, co směřuje ke včasnému sestavení celku kvalifikační práce a co pramení/vysvitá z věcných, strukturálních i formálních požadavků kladených na její text. Je však důležité podotknout, že celý plán přípravy práce nemusí být a ani není pouze jednohlediskově lineární, tzn. že by se pisatel/ka zabýval/a pouze jednou činností. Často naopak dochází k tomu, že zatímco do jednoho oddílu teoretické části či např. první kapitoly jsou již zapracovávány výpisky z četby, současně probíhá rešerše a četba podkladů k dalším částem práce, které jsou v časovém plánu zařazeny později. Je to důležité mít na paměti zejména v situaci, kdy se vyskytnou nepředvídané okolnosti a další komplikace. Může být např. dočasně nedostupná literatura, nutná pro přípravu práce (kupř. knihu si vypůjčil někdo jiný), může nastat nečekaná prodleva v komunikaci s vedoucí/m práce, apod. Etapa realizace přijatého (a v jistém smyslu stále dotvářeného a aktualizovaného) plánu tvorby práce je nejdelším časovým úsekem při její přípravě. Přesto však má být završena tím, že student/ka sestaví souvislý text, na němž se pak již budou provádět jen závěrečné úpravy. 7.5 Vytvoření korpusu práce a dalších náležitostí Sestavený předběžný text práce – zatím ještě možná stále rozdělený do několika souborů – je zapotřebí „seskládat“ tak, aby vytvořil jeden kompaktní celek. Tomu se pracovně někdy říká „tělo“ či „korpus“ práce. V metodických příručkách tento pojem znamená základní text práce, obsahující všechny předepsané položky, přičemž z něj jsou vyděleny všechny dodatky typu příloh, rejstříků, atd. Vytvoření tohoto korpusu předpokládá znalost obecných metodologických požadavků (podrobněji viz část 8.3), dále požadavků školy týkajících se podoby diplomových prací (podrobněji viz kapitola 10) a také respektování vlastní finální osnovy práce. Již z tohoto je zřejmé, že vytvoření korpusu je otázkou začátku tzv. finálních úprav, a tedy že se k němu přistupuje až poté, co je základní text práce hotov. Ze systematického hlediska je tvorba korpusu důležitá především proto, aby si autor ověřil, zda jeho práce opravdu tvoří jeden celek, v němž je důsledně dodržováno rozlišení na základní text, text poznámek a ostatní přílohy. Základní text musí být

201

Blíže viz část I., kapitoly 3 a 4.

115

celistvý vždy sám o sobě, tj. bez příloh, a srozumitelný i bez poznámek. Oproti tomu přílohy mají jen nahodilou povahu, tzn. mohou, ale i nemusí být zařazeny. Z hlediska formálního tvorba korpusu umožní ověření jak toho, zda práce obsahuje všechny povinné náležitosti,202 tak i toho, zda jsou jednotlivé prvky správně seřazeny203. Usnadní také zjištění, zda práce naplňuje kvantitativní požadavky – nejčastěji půjde o zjištění celkového počtu stran (případně slov či znaků) započitatelných do školou požadovaného rozsahu práce. Teprve vytvoření korpusu umožní získat nadhled potřebný k dopracování obecných částí práce, konkrétně k sepsání Závěru a dopsání Úvodu. Dokud totiž autor neví, co všechno se mu v jeho práci objeví, nebude to schopen zapracovat do prezentace struktury práce (v Úvodu) ani začlenit do pokusu o zhodnocení dosažených výsledků a přínosů práce (v Závěru). Neznamená to však, že by se k psaní Úvodu mělo přistupovat až nakonec! Některé podklady – téma, zdůvodnění jeho volby i potřebnosti/vhodnosti jeho zpracování, cíl, metoda, klíčové zdroje poznatků, atd. – jsou přece k dispozici již dávno (vlastně již od samotného začátku psaní práce). V předběžné podobě by dokonce měly být součástí jakéhosi „projektu“ práce.204 Každopádně však dokončení Úvodu a Závěru je časově souběžné s dotvořením korpusu práce. Obecně lze říci, že z obsahového hlediska je dopracování korpusu práce předposledním krokem v rámci její přípravy. Pak již zbývá jen doplnění nepovinných součástí, jako jsou přílohy, poděkování, motta, rejstříky, atd., a kontrola (či maximálně ještě i abecední seřazení) bibliografického seznamu, který je vytvářen průběžně. Z hlediska návaznosti postupu přípravy je však ucelený korpus textu práce nezbytným předpokladem finalizace její formální stránky, což pro mnohé autory představuje dosti značný problém – proto mu bude věnován samostatný oddíl. 7.6 Finalizace formální stránky práce Již samotný obsah práce daný tématem, cílem a metodou již sebou nese určitou ‚podobu‘ toho, jak bude celek vypadat. Bez ohledu na to se nesmí zapomínat, že formální stránka kvalifikační práce je širší množinou, a že jí je tudíž třeba věnovat patřičnou pozornost. Aby toto úsilí bylo co nejvíce usnadněno, je možné postupovat podle jistého systematického klíče, jehož návrh je zde nabídnut. Postup podle tohoto klíče spočívá v zohlednění tří bodů, které však mohou zahrnovat více položek. Jde o tyto body: 1. jednotnost; 2. respektování pravidel; 3. přehlednost.

202

Podrobněji viz podkapitolu 8.2 v této části. Podrobněji viz podkapitolu 8.3.1. 204 Podrobněji viz předcházející podkapitolu (7.3). 203

116

ad 1. – Jednotnost zpracování Již na základě poznatků o bibliografickém zápisu205 je zřejmé, že by tento přestal plnit svou funkci v okamžiku, kdyby nebyla důsledně dodržována stále táž pravidla. Taktéž pravidla pro grafickou úpravu citací a dalších speciálních prvků206 mají smysl pouze tehdy, pokud budou důsledně dodržována ve všech částech práce. Je proto navýsost zřejmé, že požadavek jednotné úpravy sourodých prvků se týká i všech dalších komponent formální podoby práce, jako jsou nadpisy, zvýraznění, okraje, číslování, fonty a jejich velikost, atd. Tento požadavek také velí dbát, aby všechny kapitoly i jejich části měly jednotné formální náležitosti – tzn. úvodní odstavec ihned po nadpisu a shrnující odstavec na konci (zpravidla oddělený odsazením o jeden řádek stejné velikosti jako text). ad 2. – Respektování pravidel Tak jako při psaní práce bylo nutné respektovat pravidla logického postupu a odbornosti v přístupu k tématu, je nutné brát ohled207 také na další pravidla. Tím jsou míněna zejména gramatická, stylistická, editorská pravidla, jakož i požadavky školy týkající se formální úpravy práce, včetně dílčích komponent208. ad 3. – Přehlednost Účelem formální úpravy není pouze dosažení správnosti a doložení schopnosti diplomanda vytvořit požadovaný text. Je jím také zohlednění pravidel komunikace se čtenářem. V případě odborného textu samozřejmě nepůjde o žádné (maximální) zjednodušování, avšak o potenciální usnadnění jeho četby. V tomto ohledu je přehlednost zpracování přínosem. Týká se to zejména těch záležitostí, kde má autor možnost volby v rámci zachování předchozích bodů – tj. kupř. volby fontu, zarovnání, vytvoření slovníčků, rejstříků a seznamů (zejména u obsáhlejších či tematicky náročnějších prací), atd. Je však třeba pamatovat na to, že do této kategorie nespadá přesnost a jednoznačnost formulací – ta by měla být samozřejmostí, jelikož patří k náležitostem odborného stylu. V praxi může proces finalizace formální stránky práce znamenat její opětovné (i několikanásobné!) čtení a vyhledávání všeho toho, co má být upraveno. Některé položky tohoto procesu však svou povahou vyžadují (zejména u začínajících autorů odborných textů) také součinnost dalších osob, a proto jim bude věnován zvláštní oddíl.

205

Podrobněji viz podkapitoly 4.2 a 8.4. Podrobněji viz kapitola 9. 207 Jedná se o doslovný význam latinského respectare (= ohlížet se, zpětně se dívat), z něhož pochází sloveso „respektovat“. 208 Podrobněji viz kapitolu 10. 206

117

7.7 Zpětná kontrola práce s upozorněním na nejčastější druhy chyb Je známou skutečností, že oč více někdo vykonává svou činnost soustředěně a s emotivním nasazením (takřka zaníceně), o to hůře si udržuje jistý nadhled a odstup od svého díla. Platí to rovněž ohledně psaní odborného textu a zejména první kvalifikační práce. Má-li však práce být napsaná co nejlépe, je nutné, aby byla opakovaně překontrolována s ohledem na různé typy požadavků i druhy chyb. Aby takováto kontrola byla vůbec možná, musí se nejdříve zohlednit také uvedená podmíněnost. Navzdory emotivní angažovanosti nese každý autor primární zodpovědnost za své dílo. Nezbývá proto, než si položit otázku, jak má postupovat, aby byl co nejúčinněji schopen provést kontrolu hotového textu – tedy zpětnou kontrolu své práce. Psychologie didaktiky přichází s pomocným poznatkem, že prvním předpokladem umožňujícím (alespoň částečně) získat potřebný nadhled je změna časové frekvence a intenzity uvažování nad stejným tématem ze stejného pohledu. Převedeno do srozumitelné řeči: při psaní a zejména finalizaci své kvalifikační práce tráví student/ka mnoho hodin denně tím, že uvažuje o konkrétním tématu (či dokonce jen o jeho hledisku) v zavedeném systému, tedy podobným či stejným způsobem. Proto již skutečnost, že na nějaký čas tento proces přeruší (což je nejzřetelnější v okamžiku, kdy korpus práce dopsal), mu (předpokládaně) umožní spatřit i jiný úhel pohledu, a tím pádem získat nadhled. V praxi to tedy znamená ponechat si časovou rezervu přibližně jednoho týdne tak, aby po dotvoření korpusu práce mohlo dojít k alespoň třídenní pauze, a poté si celek práce projít znovu – ať už pomocí pečlivé četby, nebo alespoň se zaměřením na vybraná hlediska. Na druhou stranu existují aktivity a činnosti, které jsou každým člověkem mnohem více přisvojené a zažité, takže ani několikadenní pauza neumožní získat vůči nim odstup. Sem řadíme především otázku stylizace vlastního verbálního projevu a z nabytých dovedností zejména gramatickou a interpunkční rovinu vyjadřování. Ne vždy, když něco chceme sdělit, to uděláme tak, aby druhý člověk musel jednoznačně pochopit, co jsme měli na mysli. Tento jev se zintenzivňuje s přibývajícím stresem – a přinejmenším část tvorby kvalifikační práce je pro studujícího jistou zátěží. Nezbývá tedy, než požádat o pomoc druhé a předložit jim náš hotový text k přečtení, případně je i poprosit o opravy. Kdo to však má v praxi být? Navzdory předpokladu, že spolustudenti/-tky jsou nejvhodnějšími kandidáty, jelikož mají do problematiky vhled a my jsme přece vytvářeli odborný text, bude mnohem přínosnější, pokud zvolíme jiné kandidáty (samozřejmě s přihlédnutím k časovým možnostem svých známých). Stylizační úroveň naší práce paradoxně209 nejlépe zhodnotí někdo, kdo sice dané problematice (takřka) vůbec nerozumí, ale chce se něco odborného dozvědět a dokáže odhlédnout od toho, že význam některých 209

Ačkoli se to nezdá, doslovně (z řeckého pará tés doxás) co je mimo víru, čili „k nevíře“.

118

termínů mu nemusí být vždy zřejmý. Samozřejmě nejde o to, snažit se co nejvíce snížit úroveň odbornosti až natolik, aby hotovému textu beze zbytku porozuměl kdokoli znalý češtiny. Naopak jde o naši schopnost stylizovat tak, aby myšlenky byly co nejadekvátněji a nejsrozumitelněji vyjádřeny, byť se přitom používá odborné terminologie – takže porozumět tomu by měl být schopen i průměrný absolvent střední školy. Ohledně kontroly gramatiky a interpunkce je dobré (pokud nepatříme mezi vyhlášené „češtináře“) přenechat ji opravdovému znalci – tedy někomu, kdo jazykové korektury dělá, případně jazyk vyučuje (či alespoň absolvoval příslušné studium). Nikoli tedy někomu, o kom pouze předpokládáme, že „umí česky“ (kupř. někomu příbuznému či známému, spolužákovi, atd.). Nemělo by být problémem domluvit si s ním, aby do odborné terminologie nebylo zasahováno, nebo si všechny opravy nechat udělat jen v režimu „návrhů“, tj. ručně na vytištěném nesvázaném exempláři (případně v textovém editoru formou „sledování změn“). Obě210 kontroly je možné nechat dělat současně dvěma (či více) lidem, aby se co nejvíce ušetřil čas. Přesto však je třeba počítat s dobou alespoň 3–5 dnů na provedení zpětné kontroly a k tomu ještě alespoň jednoho dne na zanesení oprav do finálního textu. Pokud se jedná o nejčastější druhy chyb, které se ve studentských pracích objevují, lze – po odhlédnutí od chyb věcné povahy – tvrdit, že jimi jsou, kromě všech těch chyb, které by zpětná kontrola měla odhalit (tedy gramatických, interpunkčních a syntaxních), chyby logické. Jednak proto, že se jimi nezabývá takřka nikdo z autorů metodik211, a také kvůli tomu, že na většině škol se studenti nedozvídají prakticky nic o principech logiky a dovozování. Ne, že by se kvalifikační práce přímo hemžily nelogickými větami212, avšak poměrně často se v nich objeví formulace nejednoznačné. Může jít o nejednoznačnost ve smyslu nadpisů, které se kvůli zařazení přísudku staly tvrzeními. Formulace mohou být ale nejednoznačné i kvůli tomu, že je lze pochopit jak samotné o sobě, tak i jako doplnění, rozvinutí, omezení či popření předchozí věty – přičemž v jednom a druhém případě je význam odlišný. Dále se objevují formulace vnitřně protichůdné – kdy část formulace je opakem zbytku, případně formulace 210

Někteří autoři v této souvislosti používají terminologie „čtení“ či „četba“ a rozlišují četbu „technickou“ a „stylistickou“, přičemž jí má předcházet „technická kontrola“ autora týkající se kupř. správnosti bibliografických odkazů a úplnosti bibliografického seznamu – GAMBARELLI, ŁUCKI, cit. d., s. 90-91. 211 Za jedinou výjimku lze označit již odkazovanou příručku DUDZIAK, ŻEJMO, cit. d., kde lze dokonce najít jednu část věnovanou této otázce (podkapitola 2.5 na s. 41-44 s názvem „Rola logiki w pracy dyplomowej“). Navzdory snaze o zdůvodnění požadavků na psaní prací pomocí pravidel logiky se však autoři dopustili poměrně závažného pochybení, když základní pravidla metafyzická týkající se jsoucen jako takových i pravidla logická týkající se formulace tvrzení a dovozování přenesli na věty ve významu základních stylistických prvků. 212 Nelogická věta ve vlastním smyslu je ta, jež neumožňuje vyvodit žádný význam na základě toho, jak jsou v ní spojena jednotlivá slova ve významu nositelů svého obsahu i logických operátorů v rámci věty (kupř.: „Olomouc je jestliže zpívejme“).

119

nesourodé213 (či jinak nepřesné) – kupř. přísudek či přívlastek se vztahuje k podmětu či předmětu jen částečně, avšak druhá varianta jejich vztahu se neuvede214. Velice často se objevují tvrzení, jež nebyla nijak zdůvodněna či nebylo odkázáno na jejich původ, a to proto, že si pisatel/ka neuvědomil/a, že se o tvrzení jedná.215 Obdobná situace je rovněž v případě konstatování nějaké skutečnosti, kdy se jednoduše neuvedou důvody a premisy (= východiska + předpoklady), na nichž je toto konstatování založeno. Další typy chyb, tzn. zejména ty gramatické a stylistické, se v některých metodických příručkách tvorby diplomových prací uvádějí docela podrobně či alespoň ukázkově, případně se dokonce do příručky zcela nesourodě216 zařazují zvláštní kapitoly obsahující rekapitulaci jazykovědného učiva ze střední školy. Jelikož mezi běžné standardy stále (naštěstí) platí, že se v rámci terciárního vzdělávání předpokládá určitá úroveň jazykových znalostí češtiny – což se kupř. projeví také zařazením testu z gramatiky v přijímacím řízení – tuto praxi nejenže nemohu považovat za opodstatněnou, ale ani za dostatečně obhajitelnou: vždyť namísto, aby studenti byli vedeni ke správnému postupu při psaní svých prací, jsou spíše nabádáni vyhýbat se chybám, kterých se dopustili jiní, a to vše na základě pouhého předpokladu, že když v něčem pochybili ti dřívější, pochybí i jejich následovníci.

213

Kupř.: „Holobyt je většinou místnost s betonovou podlahou vytápěná uhlím a společnými záchody na chodbě.“ Zatímco sdělení se zaměřuje na charakteristiku tzv. holobytu pomocí výčtu typických atributů, řazení slov ve větě nezohlednilo souřadící funkci použité spojky „a“, která předchází dalšímu z atributů, avšak byla mylně přiřazena k informacím o vytápění uhlím. Vlivem toho vznikl nesprávný dojem, že společné záchody na chodbě slouží k vytápění. 214 Kupř.: „Tato telefonická intervenční služba je zdarma, platí se jen poplatky“. Výrazem „poplatky“ se myslela platba za cenu hovoru stanovenou operátorem, kdežto poplatky za samotné poskytnutí intervence byly nulové. Problematické tudíž bylo nezohlednění toho, že „službou“ je nazýváno obojí (služby telekomunikační i intervenční) a že je o tom pojednáno bez rozlišení pouze v jednotném čísle. 215 Kupř.: „Tato nová účinná metoda bude určitě přínosná také pro klienty typu XY“ – tvrzeními jsou zde jak jednotlivé adjektivní charakteristiky („nová“, „účinná“ a „přínosná“), tak i příslovce vyjadřující míru jistoty („určitě); a přitom u žádného z nich se neobjevuje zdůvodnění, na základě čeho jsou tato tvrzení formulována. 216 Má-li názvu „metodika“ odpovídat obsah, pak v takto nadepsané příručce půjde především o vysvětlení „metody“, čili principů a postupů přípravy kvalifikačních prací. Pokud se však součástí údajné ‚metodiky‘ stávají i různé přidané informace pedagogického charakteru či další zcela převzaté prvky (kupř. tabulky se skloňováním či časováním obtížných tvarů slov), půjde nanejvýše o tzv. vádemékum (z latinského vade mecum = pojď se mnou), čili příručku užitečných rad, které je dobré mít s sebou „po ruce“. Pokud však takováto vádeméka obsahují i informace nejen zavádějící, ale i naprosto iracionální (kupř. označují běžné informační občasníky univerzit za sociologické časopisy či mezi současná domácí odborná periodika řadí i ideologické ‚plátky‘ vydávané v dobách SSSR na území dnešní Litvy), lze takovéto příručky nanejvýše označit za smutný a hlavně výstražný příklad toho, jak nemá publikace připravující k psaní odborných textů vypadat... (konkrétně viz: SPOUSTA, cit. d.). Podobně negativně je třeba hodnotit elaborát BALOGOVÁ B. ET AL., Pokyny na vypracovanie seminárnej, ročníkovej, bakalárskej, diplomovej a rigoróznej práce v štúdijných odboroch Sociálna práca a Andragogika, Prešov: Akcent Print, 2008, jenž navzdory svému názvu kromě pokynů ve vlastním slova smyslu obsahuje kapitoly explicitně nazvané „doporučení“, „příklady“ a „šablony“; jejich obsah pak často představuje pouhou mechanickou kompilaci převzatých citačních odstavců, a navíc nesystematicky seřazenou (kupř. vysvětetlení pojmu „plagiát“ je uvedeno nikoli v kapitole nazvané „Práce s literaturou“, nýbrž v té věnované různým druhům písemných prací u bodu „ročníková práce“).

120

Znalost jednotlivých kroků, z nichž sestává proces přípravy vlastní diplomové práce, umožňuje jak jejich lepší načasování, tak především průběžnou kontrolu, zda nebyl některý z nich opomenut. Ovšem mnohem důležitější je vědět, podle jakých principů a pravidel postupovat při samotném psaní – a to se dozvíte v následujících kapitolách.

121

8 Metodologické požadavky na kvalifikač kvalifikační práce Po stručném nástinu otázky časového postupu při tvorbě kvalifikační práce je namístě zamyslet se nad tím, jak má být takováto práce napsána, aby splňovala požadovaná kritéria týkající se metodologické stránky. Tomu bude věnována tato kapitola, snad jedna z nejobsáhlejších v celé příručce. Nejprve se zaměříme na vymezení vztahu obsahu práce vůči jejímu tématu, nadpisu a cíli; dále si povšimneme povinných i ostatních částí práce, a to včetně jejich náležitostí. Poté bude věnována pozornost strukturálním požadavkům, rozděleným podle kritérií logických, věcné správnosti a formálních. Závěr kapitoly, jenž je její nejobsáhlejší částí, se zaobírá otázkou odkazování na používané zdroje, zahrnující hlavní způsoby (tzn. do poznámkového aparátu a tzv. harvardský způsob, následně pak i další). 8.1 Vztah mezi tématem, nadpisem, cílem a obsahem Na základě poznatků uvedených v podkapitole 7.2 této části příručky by se mohlo zdát, že si nyní pouze zopakujeme to, co tam bylo uvedeno ohledně tvorby osnovy práce. Zde však nepůjde o charakteristiku chronologického typu (tj. kdy tuto osnovu vytvořit), ale metodickou. Zaměříme se na to, jak se má postupovat, aby tato osnova byla legitimní a odpovídala obsahu. Rovněž si přiblížíme důvody, proč tomu tak má být. Základním logickým pravidlem je pokud možno co největší shoda mezi obsahem daného textu a jeho nadpisem, čili titulem či názvem. Toto pravidlo se stává rovněž pravidlem formálním v rámci odborného stylu. Jde v něm o to, aby celek daného obsahu byl co nejpřesněji vymezen pomocí nadpisu – což zase předpokládá věcnou sourodost obsahu daného textu. Toto pravidlo se týká všech úrovní nadpisů – počínaje jednotlivými podkapitolami x-tého řádu a konče kvalifikační prací jako celkem. Jelikož obsah různých textových částí nemůže být totožný, nemohou být stejné ani jejich nadpisy. Za jedinou výjimku je zde možno považovat situaci, kdy je práce založená na (pokud možno) komplexním srovnání několika podobných či sourodých jevů/situací/projektů a u každého z nich by měl jejich popis probíhat podle (pokud možno) stejných kritérií. Pak je přípustné kvůli přehlednosti u nadpisů jednotlivých podkapitol označujících dílčí aspekty srovnávaných entit vynechat jednoznačné určení entity, vyskytující se v nadpisu kapitoly.217 Zároveň však musí platit, že celá nadřazená část (kupř. kapitola) je zaměřena jen na jednu entitu – protože jinak by nadepsání

217

Tzn. že v případě srovnávání organizací či projektů se název dané organizace či projektu objeví jen v nadpisu dané kapitoly (kupř. kapitola 2 – Projekt „Podané ruce“) a dílčí aspekty umožňující srovnání již budou nadepsány jen obecně (kupř.: podkapitola 2.1 – Vznik projektu; podkapitola 2.2 - Cílová skupina; atd.), a ne s maximální přesností (kupř.: podkapitola 2.1 – Vznik projektu „Podané ruce“; podkapitola 2.2 Cílová skupina projektu „Podané ruce“; atd.).

122

podkapitol přestalo být jednoznačné, a tudíž by ani neodpovídalo jednoznačnému obsahu. Rozdílnost aspektů stejného tématu lze vyjádřit nejen odlišným nadepsáním, ale rovněž pomocí stejného nadpisu a rozlišení pouze v podnadpisu. Toto pravidlo lze snáze pochopit po připomenutí si informací ohledně názvu publikace uvedených v propedeutické části této příručky218. Je ovšem třeba mít na paměti, že odlišovat obsah pomocí podnadpisu lze jen u názvů kapitol, částí práce a nadpisů celého textu (nikoli u podkapitol). Shoda obsahu s nadpisem znamená rovněž shodu proporční. Není možné, aby nadpis naznačoval, že text svým obsahem bude šíře pojatý, než ve skutečnosti je.219 Stejně tak není možné, aby se nadpis týkal jen jistého aspektu a text pod ním pojednával o celku.220 Úlohou nadpisu je heslovitě a výstižně předznamenat obsah odpovídajícího textu, a nikoli prezentovat nějaká tvrzení. Pro formulace nadpisu/-ů je klíčový způsob jejich stylizace, který musí jak odpovídat nárokům odborného stylu, tak rovněž respektovat jistá logická a jazyková pravidla. Nejlépe budou využitelné substantivní formulace zahrnující odbornou terminologii221, charakteristiky využitých metodických postupů222, apod. Naopak nepřípustné je zařazování přísudků223, jelikož z nadpisů vzniknou věty, a tím i tvrzení (či přinejmenším otázky). Stejně tak je nepřípustné zakončování nadpisů tečkou. Za závažný prohřešek v této oblasti je možné označit vytváření nadpisů z podřadných souvětí224, jež z nadpisu činí vlastní text. Poměrně častou chybou bývá rovněž formulování nadpisů jako otázek225 – v tomto případě se nejčastěji zaměňuje úloha nadpisu s formulací výzkumné otázky, příp. dochází k opuštění úrovně odborného stylu a příklonu k žurnalistické tendenci spojit snahu zaujmout čtenáře s úrovní stylu popularizačního226 (ne-li přímo populárního, či dokonce reklamního).

218

Podrobněji viz část I, podkapitola 4.2. Kupř. nadpis by zněl „Charakteristika uživatelů služby YZ“ a takto nadepsaný text by se věnoval jen jedné či dvěma charakteristickým vlastnostem, a k tomu ještě jen některých uživatelů této služby. 220 Kupř. nadpis by zněl „Dílčí hodnocení organizace QW“ a text pod ním by byl pokusem o její celkové hodnocení, navíc třeba ještě s přídavkem v podobě nástinu její historie. 221 Kupř. sociální vyloučení, a nikoli „vyčlenění na okraj lidské společnosti“; stigmatizace, a nikoli „označování hanlivými termíny“, atd. 222 Kupř. strukturální srovnání projektu XY s postupem organizace RT; obsahová analýza publikací zaměřených na jev YZ; kontextuální analýza tvorby autora XX. 223 Kupř.: podkapitola 4.3 – „Jak organizace YC poskytuje své služby“, namísto: podkapitola 4.3 – Poskytování služeb organizací YC. 224 Kupř.: kapitola 2 – „Důvody, kvůli nimž lidé opouštějí Afghánistán“, namísto: kapitola 2 – Důvody migrace z Afghánistánu. 225 Kupř.: kapitola 3 – „Jaké otázky řeší směrnice MPSV o sociálních dávkách?“, namísto: kapitola 3 – Obsahová analýza směrnice MPSV č. xx/YYYY“ (v krajním případě kapitola 3 – Otázky řešené směrnicí MSPV č. xx/YYYY). 226 Kupř.: podkapitola 2.8 – „Jak se stát klientem organizace YY?“, namísto: podkapitola 2.8 – Požadavky vůči potenciálním klientům ze strany organizace YY. 219

123

Teoreticky lze zohlednit možnost, že zakončení nadpisu otazníkem má jednoznačně předznamenat otázku, jejímuž řešení bude věnován celý nadepsaný text227. Pak by ale měla platit přinejmenším dvě pravidla: 1. přísudek v nadpisu by měl být nahrazen odpovídajícím příslovcem (nejčastěji jako či jakožto)228; 2. otázka ‚naznačená‘ v nadpisu by neměla být hlavní výzkumnou otázkou daného textu, ale spíše by měla komplexněji vyjádřit zkoumanou problematiku (tzn. že jednotlivé výzkumné otázky i jejich části229 by měly být jen podmnožinou otázky ‚naznačené‘ v nadpisu). Na druhou stranu je namístě také klást si otázku, co znamená ono zmíněné „heslovité a výstižné předznamenání obsahu odpovídající textu“ a zda se dokonce nejedná o protimluv. „Výstižnost“ je zde dána jednoznačností pojmově-obsahového vymezení pomocí nadpisu, což má přednost před „heslovitostí“ ve smyslu co největší krátkosti či stručnosti. Co nejjednodušeji lze říci, že pro formulaci nadpisu (zejména celého textu a jeho podstatných částí) je třeba použít minimálně i maximálně tolik slov, kolik je nutné k přesnému vymezení obsahu (tzn. že po odebrání kteréhokoli z nich by došlo k významovému posunu či věcné nepřesnosti/nejasnosti).230 Podobně lze vznést dotaz, zda je možné, aby se v nadpisu objevil přímý citát, či dokonce, aby nadpis sestával pouze z citovaných cizích slov (kupř. fráze či věty). Na první pohled se může zdát, že pokud je citát řádně odkázaný, neměl by být žádný problém. Jenže... citát je úryvek textu, který vznikl v jistém – a tedy sobě vlastním – kontextu. Je tedy otázka, zda tento kontext odpovídá i kontextu připravované práce. Dále – je zde již známý problém s formulační stránkou: citáty většinou mají podobu úplných vět, tedy obsahují přísudky (čímž se z nich stává tvrzení). Proto se zdá být řešením pouze zařazení ‚přísudkového‘ citátu do hlavního nadpisu, který však musí být doplněn podnadpisem, jenž de facto plní roli vlastního nadpisu (a hlavní nadpis je spíše specifickou či kontextualizující charakteristikou).231 8.2 Povinné a nepovinné součásti práce a jejich náležitosti Důvodů, kvůli nimž lze v rámci kvalifikační práce označit některé části za povinné (a jiné naopak za nepovinné), může být více. Všechny ani nemusí být stejného druhu. Pokud bychom povinné součásti práce chtěli přesně rozdělit na ty nutné kvůli 227

Kupř.: „Může osoba závislá na sociálních dávkách být poskytovatelem sociálních služeb?“ Kupř.: „Osoba závislá na sociálních dávkách jakožto poskytovatel sociálních služeb?“ 229 Kupř.: zda je to možné?, za jakých okolností?, o jaký typ dávek a služeb může/má/nesmí jít?, v jakém rozsahu?, atd. 230 Jako příklad lze uvést nadepsání následujícího článku: NĚMEC D., „Pokoncilní kanonistická úprava postavení katechumenů vzhledem k možnosti církevního sňatku a návrhy na budoucí modifikace“, Studia theologica 6 (2004), č. 1/15/, s. 49-64. I bez vysvětlování jednotlivých termínů mohu ujistit, že vynechání byť jen jediného slova z tohoto ‚sáhodlouhého‘ nadpisu by znamenalo jeho znepřesnění či nejednoznačnost. 231 Jako příklad si dovolím uvést nadepsání jednoho ze svých článků: BUGEL W., „«Různorodost ritů nemůže být ke škodě katolické církve». Reakce Lvovského stavropigijského institutu na bulu Ea semper Pia X.“, Studia theologica 3 (2001), č. 2/4/, s. 36-44. 228

124

úplnosti práce, dále povinně vyžadované legislativou a předepsané školou, zjistili bychom, že některé z nich se postupně objeví ve všech skupinách, zatímco jiné bude zapotřebí označit jen jako vyžadované na některých školách. Proto se raději přidržme taxativního232 (= výčtového) způsobu jejich uvedení a zkusme se s nimi seznámit podle pořadí, jak se v práci vyskytují. A. Přední strana desek (= vnější titulní strana) Přední strana desek nahrazuje obálku knihy, proto je na ní uvedeno i jméno a příjmení autora a název práce (odtud i pojmenování vnější titulní strana). Většina škol svými předpisy upravuje alespoň všechny povinné náležitosti přední strany desek (ne-li dokonce jejich úplný vzhled a způsob vazby). Nejčastěji jsou vyžadovány následující položky: název školy, nadepsání specifikující typ práce (kupř. Absolventská práce, Bakalářská práce, atd.), název práce (uvádí se jen hlavní nadpis, nikoli podtitul), jméno a příjmení autora, studovaný obor (či jeho zkratka), místo předložení práce (= nejčastěji sídlo školy, příp. její filiálky), rok odevzdání práce (= letopočet). B. Titulní strana (= vnitřní titulní strana) Titulní strana obsahuje přinejmenším všechny údaje, uvedené na přední straně desek – pokud se rozlišuje mezi „názvem“ (či nadpisem) a „tématem“, pak obě tyto položky; v případě názvu složeného z hlavního nadpisu a podnadpisu oba z nich. Kromě toho bývá pravidlem uvádět vedoucího práce (se všemi akademickými tituly); na vyšších stupních vzdělávání i garanta oboru/specializace či vedoucího příslušného semináře, v jehož rámci práce vznikla. Tato strana se nikdy neoznačuje číslem, přestože se započítává do číslovaných stran. C. Fotokopie formuláře obsahujícího Zadání diplomové práce Zařazení fotokopie Zadání diplomové práce je na některých školách vyžadováno. Nezdá se však, že by byl dostatečný důvod pro jeho zařazení, protože případný nesoulad mezi požadavky vedoucího/školitele a výsledným výtvorem studenta lze naznačit i v posudku na odevzdanou práci. A navíc, pokud formulář pro Zadání práce obsahuje také soupisku literatury, může to být ještě více matoucí, jelikož některou z klíčových položek literatury může student/ka objevit až v průběhu psaní a vedoucí práce o ní v okamžiku schvalování zadání rovněž nemusí vědět. D. Prohlášení o samostatnosti zpracování kvalifikační práce Prohlášení o samostatném zpracování práce sestává nejčastěji jen z krátké formulace, jejíž text proto bývá umístěn v dolní třetině stránky. Smyslem tohoto prohlášení, jehož textová forma bývá na některých školách předepsána (a na jiných 232

Z řeckého taxis = pořadí, uspořádání.

125

alespoň doporučena), je převzít zodpovědnost za zákonem i školou vyžadovanou původnost textu kvalifikační práce – a to jak v ohledu samostatnosti zpracování, tak i v rovině práce se zdroji respektující etické i legislativní normy. Jelikož toto prohlášení má právně závaznou povahu, vyžaduje se, aby bylo vlastnoručně podepsáno s uvedením data (a místa). Rovněž tato strana, ačkoli je povinná, se neoznačuje číslem, přestože se (většinou) započítává do celkového počtu stran. E. Poděkování Z hlediska závaznosti poděkování patří mezi nepovinné součásti. Jedná se o krátké písemné vyjádření vděčnosti autora/-rky práce těm, kdo mu/jí při jejím vzniku byli obzvláště nápomocní – nejčastěji vedoucí práce, případně oficiální konzultant, další osoby poskytující informace, bez nichž by práce nevznikla; dále pak ti, kdo pomáhali s její redakční a jazykovou úpravou (eventuálně i s překlady cizojazyčných textů); rovněž tak i někdo z blízkých, pokud autorovi/-rce poskytoval výrazné zázemí, či kupř. zaměstnavatel, který svým mimořádně vstřícným postojem umožnil či usnadnil provedení časově/technicky náročného výzkumného šetření, apod. Pokud je poděkování zařazeno, mělo by obsahovat velice stručné zdůvodnění (jelikož není samozřejmostí děkovat ‚jen tak‘) a mělo by být pravdivé.233 Z formálního hlediska bývá uváděno na samostatné straně (podle rozsahu textu často v dolní třetině archu) bez uvedeného čísla, avšak započítané do celkového číslování. F. Motto(a) V případě motta opět jde o nepovinnou součást, přinášející významnou/charakteristickou/vůdčí myšlenku či myšlenky vystihující práci či inspirující studenta/-tku k jejímu sepsání.234 Jelikož je kvalifikační práce odborným textem (a nikoli literárním počinem), nemělo by motto mít povahu nějaké tzv. lidové moudrosti či všeobecně známé skutečnosti. Naopak, v případě citace myšlenky pocházející od známého autora, by měl být (v závorce pod mottem) uveden odkaz na zdroj (ten však nemusí být zahrnut do seznamu použité bibliografie). Rovněž tato strana se neoznačuje číslem, přestože se zahrnuje do průběžného číslování stran. G. Obsah Obsah tvoří povinnou součást práce a přináší přehlednou informaci o struktuře kvalifikační práce. Měl by zahrnovat – s výjimkou těch doposud referovaných a sebe sama – všechny její jednotlivě nadepsané součásti (tzn. měl by zrcadlit všechny úrovně 233

Samozřejmé a evidentní věci nejsou důvodem k zařazení do poděkování – kupř. to, že prarodiče dali život rodičům autora/-rky a ti zase předkladateli/-lce kvalifikační práce; stejně tak nemá cenu přebírat od spolužáků formulace v poděkování ohledně kupř. vedoucí/ho práce, pokud se jim dostalo jiného způsobu vedení práce, atd. 234 Čistě teoreticky není vyloučeno, aby nejen celek práce, ale i každá její kapitola měla své motto, avšak v kvalifikačních pracích to (rovněž vzhledem k jejich rozsahu) nebývá zvykem.

126

osnovy textu, včetně jejich nadpisů, tzn. i podkapitoly druhého až čtvrtého řádu), a to včetně všech dalších seznamů a rejstříků i cizojazyčných shrnutí či anotací. Jsou-li k práci připojeny i Přílohy či jiné dodatky, měly by v Obsahu být uvedeny.235 Pokud je uveden na jediné straně, na té se číslo neuvádí; v opačném případě se očíslují všechny strany Obsahu. H. Seznam zkratek Seznam zkratek je nepovinnou součástí práce spíše pomocného charakteru. Slouží k usnadnění četby práce díky seskupení opakovaně používaných zkratek na jednom místě.236 Jeho vytvoření je spojeno s několika pravidly: • položky v něm jsou řazeny abecedně podle znění vytvořených zkratek • jednotlivé položky sestávají z vytvořené zkratky, odsazení pomocí tabulátoru či dlouhé pomlčky a rozepsání zkracovaného označení • v případě vytvoření zkratky pro název publikace (či jiného zdroje informací) je v rámci rozepsání zkracovaného označení nutné uvést úplný bibliografický odkaz237 • nemá zahrnovat obecně známé zkratky – jak stylistické a gramatické (třeba „aj.“, „atd.“, „kupř.“, „sing.“), tak i organizací, právních subjektů a států (třeba „OSN“, „EU“, „ČR“) • může obsahovat zkratky účelově zavedené autorem i převzaté od jiných autorů • každá zkratka musí být jednoznačná a nezaměnitelná s ostatními • nejčastěji jsou zkratky tvořeny prvními písmeny jednotlivých slov víceslovných názvů (povětšinou však s výjimkou prvních písmen předložek a spojek, u cizích jazyků i členů) • v případě vytváření zkratek cizojazyčných názvů je vhodné přihlédnout k výsledné podobě zkratky v češtině238. Pokud se jedná o umístění Seznamu zkratek, je sice možné ponechat je na rozhodnutí autora/-rky dané práce – avšak nesmí se zároveň zapomenout na zásadu, že všechny zatím nevysvětlené zkratky je třeba při prvním použití vysvětlit. Z toho pak

235

Pokud jsou přílohy jedna či dvě, musejí být uvedeny podle názvu již v Obsahu; v případě, že je příloh více, stačí v Obsahu uvést pouze položku „Seznam příloh“ (a teprve v rámci této na příslušné straně přílohy rozepsat) 236 Z toho plyne, že pouze jednou použité zkratky není nutné zařazovat do tohoto seznamu, avšak je třeba je ihned v hlavním textu (či v poznámkovém aparátu) vysvětlit. 237 Zde je třeba upozornit na rozdíl mezi zkratkou (kupř.: SSP pro publikaci MATOUŠEK O., Slovník sociální práce, Praha: Portál, 2008) a zkráceným zápisem v textu či v poznámkovém aparátu (kupř. Slovník soc. práce) – pouhý zkrácený zápis publikace není zkratkou ve vlastním slova smyslu, a proto se do Seznamu zkratek neuvádí (avšak na základě zkráceného zápisu /kupř. prvních tří slov dlouhého názvu/ je možné vytvořit zkratku pro danou publikaci). 238 Snad není třeba dopodrobna rozvádět, k čemu by došlo v případě mechanického (tj. automaticky na základě prvních písmen slov názvu) vytvoření zkratky politické strany s názvem Partido Revolucionario Dominicano [= Revoluční dominikánská strana]...

127

plyne, že umístění Seznamu zkratek ihned za Obsah je jednoznačnou výhodou, a to hned ze dvou důvodů: 1. jednotlivé zkratky v něm uvedené již není třeba vysvětlovat; 2. je možné s nimi pracovat i v rámci odkazování zdrojů a v Bibliografickém seznamu (kdežto vysvětlení zkratky pouze v závorce v textu /či v poznámce/ by její další použití v seznamu použité literatury činilo nepřehledným). I. Úvod Úvod je nejen povinná, ale takříkajíc jedna z nejdůležitějších položek kvalifikační práce. Jeho účelem je, jak již napovídá název, ‚uvedení‘ čtenáře do četby dané diplomové práce, a to díky přinesení systemizovaných podstatných údajů. Měl by proto obsahovat následující položky (o většině z nich již bylo pojednáno), pokud možno v uvedeném pořadí: - stručné nastínění problematiky, v jejímž rámci je práce ukotvena, - věcné zdůvodnění (= pomocí logických argumentů, a ne hlavně subjektivních důvodů) volby tématu práce v rámci této problematiky a potřebnosti zpracování tématu práce, - stanovení hlavního cíle (a předmětu) práce, příp. i formulace cílů vedlejších či pomocných (nejčastěji pomocí dílčích otázek, na něž chce práce v rámci dosažení hlavního cíle přinést odpověď), - stanovení a zdůvodnění použití jednotlivých metodických postupů (v případě méně známých/obvyklých metod i jejich stručná charakteristika; v případě zařazení zvláštní metodologické kapitoly v pracích empirického typu stačí pojmenování těchto metod a odkaz na příslušnou část práce, kde budou podrobněji popsány), - přiblížení stavu bádání (tzv. status quaestionis)239, tj. základní informace o tom, zda a jak je předmět práce pojednán v odborné literatuře (v případě, že práce pouze doplňuje dosavadní poznání tématu o úzce vymezený pohled, je třeba navázat a propojit se zdůvodněním metodologie, zejména je-li odlišná od dosavadních výzkumů), - vymezení základních pramenů pro vytvoření práce a prezentace primární literatury k tématice práce (stačí taxativní formou, avšak s důrazem na autory a výsledky), - zdůvodnění struktury práce a jejího členění do kapitol (na základě metodologického a/nebo obsahového hlediska), - na konci je možné připojit několik odstavců ‚technicko‘-informativního charakteru týkajících se celku práce (kupř. všeobecná vysvětlivka týkající se psaní velkých písmen, transkripce cizích jmen, autorství překladů doslovně ocitovaných pasáží textu, způsobu překladu určitého klíčového termínu, pokud 239

Z latiny, doslovně: stavu otázky.

128

se odlišuje od přijaté nomenklatury, apod.). V případě, že vnitřní předpis dané školy vyžaduje (bez náležitého rozlišení) splnění nějakého formálního požadavku, jež není možné kvůli specifičnosti tématu, metody práce, existenci vyšších právních norem, etickým důvodům, atd., je možné na tento rozpor upozornit a na základě argumentace zdůvodnit, proč dodržení tohoto pokynu školy nebylo možné. Tento ‚technicko‘-informativní odstavec je vhodné oddělit od běžných položek Úvodu vynecháním jednoho řádku. J. Vlastní text práce Jde o samotné jádro práce sestávající z textu rozděleného do kapitol (a částí nižšího řádu, nazývaných podkapitoly240). Z hlediska zařazení v textu můžeme vyčlenit tzv. hlavní text práce a text poznámek a odkazů. Hlavním textem se rozumí text tvořený jednotlivými kapitolami a jejich součástmi, jehož účelem je poskytnout zásadní informace k tématu. Text poznámek je sice také umístěn v kapitolách, avšak přináší pouze doplňující či nepodstatné informace. Z toho je odvozená zásada, že hlavní text musí být úplný a srozumitelný i bez textu poznámek. Není tedy správné (a z hlediska logiky vůbec ani možné) pracovat v hlavním textu s určitou důležitou myšlenkou či poznatkem, poté je dále rozvíjet jen formou doplnění v poznámce a následně pokračovat v rámci hlavního textu v návaznosti na sdělení uvedené pouze v poznámkovém aparátu. Zde je třeba připomenout, že vše, co je umístěno v hlavním textu v závorkách, získává charakter poznámky, protože má pouze doplňující význam vůči hlavnímu textu (jenž musí být úplný i po odstranění všeho, co bylo napsáno v závorkách). Text sestávající z odkazů na používané zdroje má rovněž tak jen pomocný charakter – bez ohledu na to, zda je umístěn v poznámkovém aparátu, v závorkách v hlavním textu a nebo v případném seznamu citací. K. Závěr V případě Závěru se jedná o poslední část práce, kde se nacházejí obsáhlejší souvislé formulace psané odborným stylem. Jejím účelem je poskytnout čtenáři zpětnou vazbu, zejména vzhledem k (výzkumným) otázkám nastíněným/formulovaným v Úvodu; dále pak poukázat na dosažené výsledky a tyto zařadit do širšího odborného kontextu. Závěr by měl obsahovat následující položky (pokud možno v uvedeném pořadí): - stručné připomenutí hlavního cíle (a předmětu) práce, příp. cílů vedlejších či pomocných,

240

Toto souhrnné označení se dělí podle toho, jaké nadřazené části je daná ‚podkapitola‘ podřízená – podkapitoly kapitol jsou podkapitolami prvního řádu, jejich podkapitoly (tedy podkapitoly podkapitol) zase podkapitolami řádu druhého, atd.

129

-

-

-

-

prezentace (hlavních) dosažených výsledků zkoumání, příp. jejich shrnutí (pokud výsledky již byly prezentovány ve vlastním textu práce – celistvě v rámci zvláštní části /= části vyhodnocovací, srovnávací, interpretační/ či průběžně v rámci jednotlivých kapitol), poukaz na neúplnost zpracování tematiky v rámci nynější práce (= co nebylo zjištěno), případně na možnosti dalšího zkoumání (= jak je možné pokračovat v návaznosti na zjištění obsažená v práci), v případě tzv. týmových prací kontextualizace vlastního přínosu pro výzkum v rámci týmu (= ukázání, jak výsledky práce zapadají do širšího rámce bádání celého týmu řešitelů daného úkolu či problému), kromě toho je možné rovněž zařadit (zpravidla po prezentaci dosažených výsledků) informaci o mimořádných problémech, které provázely vznik práce (kupř. náhlé znemožnění přístupu k informacím v podobě dlouhodobého vyřazení archivu či knihovny z provozu) či znemožňovaly dokončení výzkumného plánu (kupř. zjištění během psaní práce, že zbytek primárních pramenů je v jazyce pro pisatele nedostupném; odmítnutí souhlasu k dalším rozhovorům respondenty, apod.) či jej výrazně ztížily (kupř. změna legislativy klíčové pro zpracovávanou tématiku těsně před termínem odevzdání práce).

L. Bibliografický seznam (též seznam bibliografie, seznam pramenů a literatury, seznam použitých zdrojů, seznam odkazovaných zdrojů) Cíl bibliografického seznamu je primárně dokumentační. Má doložit využití pramenů a odborné literatury. V případě použití tzv. harvardského způsobu odkazování je jeho cíl též vysvětlující. Seznam má ozřejmit jednotlivé citace a odkazy. Musí obsahovat všechny použité a v práci odkazované zdroje informací, se kterými autor pracoval – a vlastně nic než tyto.241 Konkrétní podoba tohoto seznamu závisí na způsobu odkazování použité literatury. V případě tzv. harvardského či společensko-vědního způsobu (kde odkaz je v hlavním textu práce v závorce pomocí příjmení autora a roku vydání) nebude tento seznam dále členěn a všechny položky budou řazeny abecedně (dle příjmení autora/názvu díla, s přihlédnutím k roku vydání publikace). V případě tzv. humanitněvědního způsobu (kde odkaz je v poznámkovém aparátu pomocí povinných bibliografických údajů oddělovaných čárkou /= tzv. plný zápis/ či tečkou /tzv. zkrácený zápis/) bude tento seznam rozdělen na Prameny a Literaturu, příp. i Slovníková a encyklopedická hesla (pokud jich v práci bylo použito v počtu alespoň 3

241

V některých periodických publikacích se v poslední době objevuje tendence připojovat k článkům tzv. Seznam doplňující bibliografie, zahrnující položky důležité pro dané téma, s nimiž však autor z různých důvodů (kupř. relativní či jazykové nedostupnosti, nebo nedostatku času) nepracoval. Takovýto seznam však, jak je vidět, nenahrazuje klasický Seznam použité bibliografie.

130

– jinak se přiřadí k článkům, tedy k literatuře).242 Pokud by při psaní kvalifikační práce (nejčastěji však až rigorózní či disertační) bylo využito značného počtu pramenů a literatury, je možné další členění obou těchto položek. V první řadě jde o dělení na „primární“ a „sekundární“, a to podle toho, zda se týkají tématu práce bezprostředně, tedy prvotně (= primárně), a nebo spíše jen tematického kontextu práce, tedy s tématem souvisejí jen specificky, čili druhotně (= sekundárně).243 Pokud by ani takovéto dělení nestačilo, je možné dále primární i sekundární literaturu rozdělit podle odbornosti či oboru. Naopak vyčleňování do samostatné skupiny zdrojů z webu je nelogické a nesystémové, protože sleduje pouze vedlejší kritérium (= forma publikace) a nepřihlíží k věcnému rozlišení povahy využitých publikací. Každopádně však platí, že zápis konkrétní publikace v tomto seznamu má poskytnout – často narozdíl od odkazu v textu či poznámce – odkaz na její celek (tzn. kupř. celý článek či knihu), a nejen na její konkrétní stránku. Pokud se jedná o rozlišení na „prameny“ a „literaturu“ (jakož i vyčlenění „primárních“ a „sekundárních“ zdrojů), jedná se o častý ‚kámen úrazu‘ mnohých studentů (a dokonce i některých pedagogů). Může to souviset s nepodporovanou, a tudíž snižující se schopností uvažovat v kategoriích typu ‚podstatné‘, ‚druhotné‘, ‚nahodilé‘, apod. Rozlišení a vymezení „pramenů“ je možné provést jak z hlediska substanciálního (= podstatného), tak i relativního. To první nám ukáže „prameny“ jako bezprostřední zdroje informací i zdroje dalších studií – takovými jsou „samy o sobě“, tedy vždy a za všech okolností. Jsou jimi např. zákony a jiné (na ně navazující) právní dokumenty, organizační řády konkrétních institucí, data sebraná v rámci empirických výzkumů (včetně vlastního empirického šetření), církevní dokumenty, posvátné spisy jednotlivých náboženství, apod.244 V případě pramenů tzv. relativních může být problém s jejich určením větší – jedná se totiž o jejich vztah k tématu práce, a to v tom smyslu, že zde mezi prameny budou započítány i ty položky, jež z věcného hlediska mají povahu „literatury“. (Pokud kupř. je tématem práce tvorba nějakého autora na konkrétní téma týkající se sociální práce, pak primárními prameny budou všechny 242

V případě použití lingvistických slovníků (opět v počtu alespoň 3) – kupř. kvůli odůvodněnému rozboru překladu cizojazyčných názvů či odborné terminologie, prokázání translační nepřesnosti v existující české verzi nějaké publikace, apod. – je možné zavést (nejlépe jako poslední v pořadí) zvláštní skupinu „konzultovaných zdrojů“, v níž se odkáže jak celkově slovník, tak i příslušné slovo/heslo v něm ověřované (výjimkou by byla situace, kdy se téma práce primárně zaměřuje na posouzení překladu celého textu/dokumentu do jiného jazyka – v tom případě by se uváděl pouze odkaz na celý slovník, nikoliv na jednotlivá hesla). 243 Jiný klíč dělení (kupř. primární prameny a literatura jako ta, z níž bylo citováno doslovně, a sekundární jako to, o čem se v práci pouze vyskytly zmínky či volné odkazy) by byl nesystematický, protože by zaváděl rozlišování podle kritéria subjektivního (= pouhá volba studenta), částečně nahodilého (= podle dostupnosti či pořadí zpracovávání jednotlivých publikací) a nejednoznačného (kritéria volby textů k přímým citacím se obvykle neuvádějí a rovněž míra citací není předem stanovena). Naopak takto lze na základě správného zařazení jednotlivých položek do příslušné kategorie ověřit studentovu schopnost rozlišovat podstatné a základní od doplňkového. 244 Substanciální prameny lze určit také tak, že jimi musejí být všechny ty spisy, jež nemají povahu ‚něčího díla o něčem‘, a tudíž nemohou být „literaturou“.

131

publikace tohoto autora související s daným tématem a sekundárními prameny další publikace tohoto autora na ostatní témata a k tomu i všechny prameny substanciální povahy; kdežto články či monografie o tomto autorovi a jeho tvorbě budou patřit, spolu s texty týkajícími se kupř. časového období, kdy daný autor žil, do „literatury“).245 Za „literaturu“ pak označíme studie na základě pramenů vzniklé, tj. monografie, články ve sbornících a odborných časopisech, závěrečné zprávy výzkumných úkolů, interpretace empirických výsledků, ústní informace (odborné referáty, přednášky, nahrávky), apod. „Slovníková a encyklopedická hesla“ je třeba odlišit kvůli kompilátní povaze jejich textu. Do této skupiny se řadí všechna hesla bez ohledu na způsob uvedení autora (anonymně, jen iniciály, plné znění jména a příjmení, monoautorský slovník) a místo publikování (jedno/mnohosvazkové dílo, tištěné či elektronické zdroje). V případě těch posledních je však třeba z použití vyloučit tzv. otevřené elektronické zdroje. M. Seznamy přídavných položek zařazených v hlavním textu Jako „přídavné položky“ je možné označit to, co je do textu vloženo, přestože to nemá primárně verbální povahu. Nejčastěji půjde o obrázky, tabulky, příp. i grafy. Každá z těchto položek by měla být již na místě, kde se vyskytuje, nadepsána (nejčastěji pod vloženým prvkem). Nadepisuje se pomocí druhového označení, pořadového čísla a vlastního názvu (kupř.: Tabulka č. 3: Odpovědi na otázku č. 1 z dotazníku). Přesto je zapotřebí ještě (pokud je těchto položek alespoň 3 a více) vyhotovit jejich seznam. V seznamu pak budou tyto položky uvedeny ve stejné podobě, jak byly nadepsány v textu (u přejatých fotografií a obrázků je potřeba doplnit ještě i autora či původce a u ostatních uvést bibliografický odkaz na zdroj). Do každého seznamu by se měly umístit druhově stejnorodé položky; jen pokud by jich v práci bylo dohromady málo (tzn. třeba 5 tabulek a 2 grafy), bylo by přijatelné vytvořit jeden společný seznam, který by však musel být adekvátně pojmenován (tzn. Seznam tabulek a grafů) a zároveň rozdělen tak, aby byl jeho obsah seřazen podle systematického klíče). Co je však ještě důležitější, je povědomí, jakou povahu má objekt vložený do textu. Pokud má ozřejmit či zjednoznačnit to, co je uvedeno v samotném textu, je tam náležitě zařazen (plní totiž funkci grafické poznámky). Pokud by však měl mít pouze ilustrativní charakter (viz níže), jeho místo by mělo být v rámci Příloh. V této souvislosti je zejména třeba upozornit na jeden metodologický nešvar, jenž s tímto souvisí, a tím je jak zařazení tabulky bez následného či předchozího verbálního uvedení a vysvětlení údajů, tak i přidávání grafů k tabulkám navzdory tomu, že údaje v nich uvedené byly vysvětleny a popsány (takovéto grafy, pouze ještě jiným způsobem ukazující stejné

245

Podrobněji rozvíjí otázku rozlišení pramenů relativního typu a literatury Umberto Eco ve své známé příručce metodiky: ECO U., Jak napsat diplomovou práci, Olomouc: Votobia, 1997, s. 71-81.

132

výsledky, totiž patří do Příloh).246 Pokud by se však tabulky vyskytly až a pouze v Přílohách, není třeba zařazovat je do takovéhoto seznamu, protože budou uvedeny v Seznamu příloh. N. Anotace/shrnutí (včetně cizojazyčných) Vyžadují-li to předpisy školy, na konec práce se přidává i anotace (někde nejen česká, ale i cizojazyčná), příp. též shrnutí.247 Rozsah a podobu většinou určují interní směrnice; totéž platí i v případě publikování ve většině odborných periodik (u odborných monografií bývá ‚dobrým zvykem‘ připojit i Shrnutí alespoň ve dvou tzv. konferenčních jazycích).248 O. Rejstříky (= indexy) Přestože základní orientaci v textu práce poskytuje Obsah, u rozsáhlejších publikací (což vždy nemusí platit pro počáteční kvalifikační práce – tedy absolventské a bakalářské) bývá zvykem poskytnout čtenáři pro snadnější orientaci pomůcku v podobě rejstříků. Může jít o celou paletu rejstříků – nejčastějšími jsou tematické a jmenné (i když se vyskytují rovněž rejstříky citovaných dokumentů specifického typu /kupř. komentovaných pasáží biblických textů, církevních dokumentů, atd./). Většinou tvoří poslední položku v Obsahu. Uvádějí se na číslovaných stránkách (přestože v minulosti bývalo zvykem označovat jejich strany – stejně jako i strany Příloh a dokonce i Bibliografického seznamu – římskými číslicemi. P. Přílohy (a jejich seznamy) Přílohami k odbornému textu se myslí všechno to, co není jeho bezprostřední částí, ale naopak tvoří prvek volně připojený k práci samotné. Jak již označení napovídá, jedná se o něco pouze ‚přiloženého‘, tedy přidaného navíc. Z tohoto důvodu je vytvoření a zařazení příloh nepovinné (a v případě kvalifikačních prací se přílohy, bez ohledu na jejich rozsah, nezapočítávají do hodnoceného rozsahu práce).

246

Obzvláště rozšířeným neduhem tohoto druhu je uvádění údajů o počtu respondentů kvantitativního šetření podle rozlišení na pohlaví nejprve v přepočtu na procenta v tabulce a ihned za ní pomocí tzv. koláčového grafu. Jelikož i méně vzdělaný čtenář odborného textu je schopen pochopit, co znamená, že se průzkumu zúčastnilo kupř. 57 % žen a 43 % mužů, znamená zařazení koláčového grafu k tomuto jednoduchému údaji (navíc bez možnosti výskytu dalších variant či jejich proměnných) faktické zpochybnění schopnosti čtenářova úsudku (= ‚je třeba mu to graficky předvést, aby byl schopen pochopit to‘), příp. je to svědectví intelektuální úrovně pisatele takovéto práce (= ‚musel si to nakreslit, aby se v tom vůbec vyznal‘). 247 Některé školy vyžadují zařazení anotace jen do elektronické studijní agendy, jiné zase hned na začátek práce ihned za vnitřní titulní stranu. Pokud by byla anotace umístěna hned na začátku, je možno na konci zařadit cizojazyčné „Shrnutí“ („Summary“). Anotace uvádí klíčové údaje o dané práci (autor – téma – cíl – metoda – klíčová slova – kontextuální a paradigmatické ukotvení), kdežto shrnutí ve zkratce přibližuje celý obsah práce se zaměřením na dosažené výsledky. 248 Někdy se dokonce připojuje i cizojazyčná verze Obsahu – v tom případě je tato verze řazena až na konci, dokonce po Přílohách.

133

Do příloh je možné zařadit cokoliv, co autor práce považuje za hodné představení čtenáři – ať už to bude plný text těžce dostupného dokumentu, jejž nebylo možné uvést v poznámkovém aparátu, přepis provedených rozhovorů249, fotografie/obrázky související s tématem práce, apod. Pokud je příloha pouze jedna (či nanejvýš dvě), je možné je zařadit jako poslední položku(-y) Obsahu; je-li jich více, je zapotřebí vytvořit Seznam příloh (analogicky k Seznamu přídavných položek), který zůstane poslední položkou Obsahu, přičemž tam již není dále rozepisován podle v něm obsažených prvků. Zato je třeba pamatovat na správné uvedení příloh – i zde by každá z nich měla být nadepsána (nejčastěji pod vloženým prvkem) – a to pomocí druhového označení, pořadového čísla a vlastního názvu (kupř.: Příloha č. 1: Fotografie zařízení XYZ ve městě QWQ); pokud zařazujeme i přejaté prvky (fotografie, obrázky, apod.), je potřeba doplnit ještě i autora či původce a uvést bibliografický odkaz na zdroj). Přílohy jsou zařazeny na číslované stránky (jediná tolerovaná výjimka spočívá v tom, že v případě zařazení pouze jediné přílohy se tato neotiskne na stránky s průběžným číslováním – je to však nesystémový prvek, jenž měl usnadnit rozlišení přílohy od vlastního textu práce a rychlé zjištění jeho faktického rozsahu. 8.3 Požadavky týkající se struktury práce Výčtové uvedení si všech požadovaných/možných položek kvalifikační práce automaticky neznamená, že se stane zároveň jasné, jak má vypadat její struktura. Proto bude namístě napsat o tom několik vět, rozdělených do tří kategorií. 8.3.1 Požadavky vyplývající z logičnosti struktury Do kategorie požadavků vyplývajících z logičnosti struktury lze zařadit v podstatě tři okruhy požadavků. První se týká souvislostí mezi částí a celkem, druhý postupu při zpracovávání tématu. Třetí vychází z rozlišení jednotlivých součástí práce tvořících její vlastní text, takže bude pojednán samostatně. Každý odborný text musí tvořit kompaktní celek. Ten je samozřejmě možné a potřebné rozdělit na jednotlivé části – a toto členění se může týkat i nižších úrovní. Jelikož teprve správným spojením částí vznikne celek, není možné, aby kterákoli jeho část měla stejný obsah a význam jako jiná část či jako celek. Z tohoto hlediska je přímo chybné připsat jakékoli části stejný nadpis jako jiné části či jako celku práce – tím dochází k narušení principu identity vycházejícího ze zásady vyloučení negace.250 Taktéž není možné „dělit“ nadřízenou část jen na jedinou část podřízenou (kupř. kapitolu či část kapitoly jen na jednu podkapitolu) – tato chyba je poměrně častá 249

Pokud by zveřejnění tohoto přepisu nemohlo narušit případnou anonymitu dotazovaných. Z etických důvodů se většinou nedoporučuje celkové přepisy rozhovorů k práci připojovat. (viz kap. 11, podkap. 1.5). 250 Je-li každá část totožná sama se sebou, pak nemůže být identická s jinou částí, která není touto první částí.

134

a zřejmě je dána tím, že v obecném povědomí se běžně ztotožňuje zdůraznění či zvýraznění určitého dílčího aspektu s vytvořením zvláštní kategorie pro takto zvýrazněný prvek. Problém však spočívá v tom, že struktura práce je hierarchická (= obsahující prvky nadřazené a podřízené), a nikoliv rovnocenná, a tudíž že vytvoření podřízené kategorie pro jednu část vyvolává otázku po zbytku podřízených kategorií spoluutvářejících celek nadřazené kategorie.251 Logičnost postupu ve zpracovávání tématu spočívá nejen v dodržování požadavků zvolené metody, ale též v respektování zásady, že aplikace (= použití, využití) něčeho je možná teprve poté, co bude daná skutečnost pojmově ‚uchopena‘ (nemusí být striktně definována) a že kontinuita poznávacího procesu je založena na postupu od známého k méně známému a neznámému. V promítnutí do výsledné podoby to bude vyžadovat zařadit nejprve část(i) věnovanou(é) vysvětlení pojmů a jevů, a teprve následně částí zaměřených kupř. na využití či zamezení jejich projevů a práci s nimi.252 8.3.2 Specifická role poznámek k textu Rozlišení částí tvořících vlastní korpus práce od všech ostatních se do struktury promítne velice zásadním způsobem. Znamená totiž odlišení nejen všeho toho, co patří do příloh, ale též jasné rozhraničení toho, co tvoří základní text, od informací obsažených v poznámkách a jiných odkazech. Tak, jako platí, že diplomová práce musí být úplná bez příloh, stejně platí i to, že její tzv. hlavní text musí být úplný a celistvý i bez poznámkového aparátu. Co tedy vlastně do poznámek patří? V podstatě jsou to informace trojího druhu: 1. doplňující to, co je uvedeno v hlavním textu, avšak nikoli nutně s ním spojené; 2. obsahující diskusi k odkazovaným/citovaným zdrojům;253 3. obsahující odkaz na odkazované/citované zdroje254. Zde je však zapotřebí připomenout, že je třeba rozlišovat mezi samotnými poznámkami a jejich umístěním – zdaleka nemusí být jen vespod stránky či na konci kapitol, ale jsou tvořeny i textem v závorkách umístěných v hlavním textu.255 Není proto možné psát stěžejní poznatky 251

„Vyčlením-li“ kupř. z pomeranče jako celku jednu třetinu či čtvrtinu, jejím popisem jsem nesplnil úkol popsat celý pomeranč, ale naopak musím zařadit příslušnou část i pro popis (byť souhrnný) zbylých částí. 252 Z čistě logického hlediska je sice možné představit si postup založený na dohledávání příčinných jevů na základě jejich aplikací v praxi, avšak ten by mohl mít opodstatnění v rámci prověřování znalostí a nikoli v kvalifikační práci, která má být objevná. 253 Tato ‚diskuse‘ nemusí mít podobu disputace ani diskuse uváděné v závěru empirických prací při vyhodnocování výsledků – klidně může jít o vyjádření stanoviska k dílčímu názoru určitého autora, i když s ním jinak celkově (ne)souhlasíme, popření nepravdivých údajů uváděných jinými autory, vymezení se vůči všeobecně tradovanému předsudku, apod. Proto také v některých jazycích je poznámkový aparát nazýván rovněž kritickým aparátem – neboť v rámci těchto poznámek dochází k procesu „posuzování“ (řecky: (kata)krinein; odtud i „krisis“ = soud, posouzení) uváděných zdrojů. 254 Jde o samotný fakt využití poznámek k odkazování a nikoli o způsob odkazování, tzn. že do poznámkového aparátu jsou umístěny bibliografické údaje odkazovaných zdrojů bez ohledu na konkrétní formu jejich zápisu. 255 Proto také tzv. harvardský způsob odkazování je v jistém smyslu odkazováním pomocí poznámek, i když ne těch umístěných vespod stránky a vytvářejících číslovaný poznámkový aparát.

135

do hlavního textu, pak „pokračovat“ v jejich sdělování v některém z typů poznámek a následně opět plynule v tomto procesu „přejít“ do hlavního textu. Využití poznámkového aparátu se v odborném textu předpokládá bez ohledu na způsob odkazování použitých zdrojů;256 důležité je spíše uvědomit si, z čeho se běžná poznámka skládá. Je to její značka (běžně) obsahující číselný index psaný ve formě horního indexu257; dále stejná značka na začátku příslušného řádku258 v dolní části stránky (resp. na konci kapitoly či knihy) a vlastní text poznámky (i kdyby to byl jen odkaz na zdroj) tvořící kompatibilní celek na úrovni samostatné věty/odstavce259. V případě poznámek uváděných v hlavním textu v závorce může jít o prostou vsuvku (odlišenou pouhou závorkou, a proto začínající malým písmenem) nebo o odkaz na zdroj (pak jeho konkrétní podoba závisí na jeho typu).260 Pro mnohé autory (a také redaktory a korektory) je problémem umístění značky odkazující na příslušnou poznámku, případně i řazení několika odkazů za sebou. Jejich hlavní potíž spočívá zřejmě v tom, že téměř bezdůvodně předpokládají, že jedna poznámka může obsahovat pouze jeden odkaz na bibliografický zdroj – v důsledku toho pak za sebou řadí (či spíše vrší) i několik značek odkazujících na poznámku pod čarou za sebou. Jelikož však poznámka plní funkci odstavce, je do ní možné „vtěsnat“ (spíše: sloučit) i desítky bibliografických odkazů, a to včetně komentářů k informacím v nich uvedeným – jen je třeba vědět, jak to správně provést.261 Další potíž při zapisování odkazů na poznámky spočívá v tom, že se často zapomíná (ne-li dokonce vůbec neví), že odkaz v poznámce se týká slova (či jiného, kupř. číselného, údaje), u něhož je značka bezprostředně zanesena – a že pokud je zasazena až za interpunkční znaménko zakončující větu či její část (či dokonce odstavec), netýká se jen posledního slova před tímto znaménkem, ale zakončovaného celku, tedy (části) věty či odstavce. Z tohoto pohledu je tedy možné zvlášť odkázat do dvou různých (a vzájemně nesouvisejících) poznámek jak poslední slovo před tečkou, tak i celou větu či dokonce

256

Číslované poznámky umístěné vespod strany či na konci kapitol se běžně objevují i u autorů používajících jiný než tzv. klasický způsob odkazování zdrojů. 257 Dnes již pouze výjimečně se tato značka uvádí v kulatých či hranatých závorkách; používání jiných znaků než arabských číslic (kupř. hvězdiček, římských číslic či malých písmen) se dnes téměř nevyskytuje (vyjma kritické edice pramenných textů). 258 Vydávání publikací, v nichž se krátké poznámky píší kvůli úspoře místa a papíru ve dvou i třech sloupcích, již nezapadá do dnešních edičních standardů. 259 Proto text v poznámce pod čarou začíná velkým písmenem – vyjma případ, kdy se jedná o přímý tzv. pokračující citát (tzn. uvozený uvozovkami a třemi tečkami) – a končí tečkou, otazníkem či vykřičníkem. 260 Začíná zpravidla velkým písmenem z důvodu uvedení příjmení autora či názvu díla (výjimkou je situace, kdy příjmení autora bylo uvedeno těsně před závorkou – pak začíná vročením dané publikace a údajem o stranách); pokud je pouze přiřazen za konec věty (včetně závorky), sestává pouze z uvedení příjmení autora/názvu díla a určení strany – v tom případě se za poslední závorku zakončující tento odkaz tečka nedává. 261 Platí zde stejná pravidla pro zápis jako pro běžné odkazování „klasickým“ způsobem, jen je třeba zvážit, jak mezi odkazy na zdroje zaznamenat komentáře k nim tak, aby se nenarušila celková logická stavba poznámky.

136

odstavec touto tečkou zakončovaný;262 kdežto zařazování vícera odkazů k jednomu slovu/interpunkčnímu znaménku je třeba považovat za chybné. Rovněž tak nesprávné je uvedení pouze jednoho odkazu, který má plnit funkci obou uvedených odkazů. Tzv. klasický poznámkový aparát má ještě jednu výhodu (kterou naopak postrádá využití pouhých závorek v hlavním textu): umožňuje v rámci jedné poznámky použít formulace odkazující k poznámce předchozí, či dokonce k údajům z některé z předchozích poznámek.263 Způsob číslování (tzn. zda použít průběžného číslování v celé práci, nebo je omezit na menší celky), závisí na autorovi a je spíše otázkou přehlednosti;264 stejně tak i otázka umístění poznámkového aparátu (zda vespod strany, na konci kapitoly, či na konci publikace v rozdělení na poznámky podle kapitol)265. 8.3.3 Požadavky vyplývající z věcné správnosti uchopení tématu Struktura práce není jen logickým cvičením, ale musí též respektovat věcnou správnost zvoleného tématu. Jde především o to, aby jednotlivým aspektům projednávané skutečnosti, pokud jsou stejného řádu a jsou stejně významné i z hlediska tématu práce, byly přiznány stejně významné strukturální prvky – kupř. (pod)kapitoly. Dále je třeba dbát, aby struktura uchopovala téma co nejcelistvěji, aby žádné významné hledisko nezůstalo opomenuto. Rovněž – i s ohledem na logičnost postupu – je třeba dbát toho, aby (zejména u neempirických, čili tzv. teoretických prací) respektovala princip rozlišování a gradace jistoty poznaného: tj. postupovala od obecně akceptovaných poznatků k těm uznávaným částečně, od jistot k hypotézám (a v případě dodržování chronologie od předcházejícího k současnému)266. 8.3.4 Požadavky formálního rázu Poslední kategorii požadavků utvářejících strukturu kvalifikačních prací tvoří ty rázu formálního. Půjde především o otázku maximální možné/doporučené úrovně vnitřního členění kapitol – tzn. na kolik řádů podřízených celků je možné kapitoly rozdělit. Tuto věc lze pochopitelně uchopit čistě formálně, např. doporučením či nařízením školy nebo vedoucího – avšak potřebnější je upozornit na věcnou 262

Pokud by vyvstala nutnost odkázat ještě větší celek – kupř. (pod)kapitolu, pak se nabízí ještě možnost umístit odkazovací značku ihned na konec nadpisu této (pod)kapitoly. 263 Podrobněji o tom viz část 8.4.1. 264 Tato otázka se v případě studentských kvalifikačních prací nemusí zpravidla řešit, avšak u disertací či dalších odborných monografií, kde počet poznámek přesahuje kupř. několik set k jedné kapitole, by použití průběžného číslování v celé práci znamenalo znesnadnění pro čtenáře. 265 Umístění poznámek kamkoli jinam než vespod stejné strany, na níž je odkazovaný text (byť textové editory běžně přesouvají poznámky i na stranu následující) znamená komplikaci pro čtenáře, jenž nejenže musí listovat mezi odkazovaným textem a textem poznámky k němu, ale také ztrácí přehled, čeho se týkala předchozí poznámka. 266 Tento poslední princip však může být zohledněn pouze částečně (tj. v určitém období), jakož i zcela výjimečně nedodržen tehdy, když nejde o popis určitého nového jevu a jeho vývoje, ale spíše o zpětné hledání příčin (kupř. současné nejednotné či neúspěšné praxe v řešení určitých problémů).

137

opodstatněnost samotného členění. Ta je dána jednak požadavkem uchopit téma co nejlogičtěji a nejpřesněji, a na druhou stranu zase snahou nezavádět další rozlišování a dělení, jež (kvůli přehlednosti práce) nejsou nutná. Obecně lze říci, že logičnost nelze ignorovat, avšak že k té patří rovněž poznatek, že nadpis v rámci struktury má mít spíše zastřešovací charakter, tzn. neměl by (není-li to opravdu nutné) být identifikátorem jen jediného odstavce. Za jakousi míru rozumnosti se snad dá uznat požadavek, aby kapitola měla alespoň 3 strany a podkapitola nižšího řádu alespoň 3 odstavce. Přestože se jedná o jistou míru proporcionality, nesmí se zapomínat, že ta je žádoucí (či dokonce věcně správná) jen při určování minimálních rozsahových požadavků. V některých prostředích i zemích však bývá zvykem zdůrazňovat požadavek vzájemné proporcionality jednotlivých částí práce až do té míry, že se přímo vyžaduje, aby odchylka v rozsahu kapitol nebyla větší než cca 10 %. Tento přístup je dle mého soudu neodůvodněný, nevědecký a nepedagogický – a to hned z několika důvodů. Nelze totiž předem určit (ba ani předpokládat), že téma a cíl musí umožnit sestavit takovou osnovu, jež bude ideálně proporcionální. Dále – pokud by se dodržení rozsahu nadřazovalo úplnosti zpracování jednotlivých dílčích otázek, bylo by to nevědecké – a vyžadování dodržení takového pravidla pak nepedagogické. Rovněž tak nelze – zejména u výzkumných prací – předpokládat, že popis kupř. tvorby poměrně jednoduchého výzkumného nástroje pro kvantitativní výzkum zabere stejně prostoru jako interpretace dat získaných od velkého počtu respondentů... a takto by se dalo pokračovat. S trochou nadsázky můžeme předpoklad rozsahové souměrnosti označit za kritérium estetické, které však při tvorbě odborného textu (snad kromě toho na estetické téma) má jen ten nejmenší význam. Na druhou stranu ovšem – kupř. v případě, že celá práce sestává z jedné kapitoly výrazně malého rozsahu a dalších pěti přibližně stejného a přitom většího rozsahu – stojí za zamyšlení, zda by nebylo možné (ne-li dokonce vhodné a potřebné) strukturu a osnovu práce přepracovat tak, aby tato disproporcionalita mohla být odstraněna). 8.4 Odkazování zpracovávaných zdrojů Možná vás již při četbě první části této publikace napadlo, zda by nebylo vhodné ihned za popis klíčových prvků bibliografického zápisu připojit několik příkladů, jak má takový ‚ukázkový‘ zápis vypadat. Navíc by teď stačilo pouze odkázat na příslušnou podkapitolu s poznámkou, že právě takto se má postupovat. Jenže zápis zdroje mívá v odborných publikacích různou podobu, a navíc způsob využití daného zdroje může být velice rozdílný – všeobecnou zmínkou o daném autorovi a jeho dílech počínaje, přes odkaz na jedno konkrétně zmíněné (či dokonce jen jeho část), až volným uvedením myšlenky/názoru daného autora (= parafrází) a přímou citací konče. A jelikož způsob využití dané předlohy – o povaze zdroje už ani nemluvě – podmiňuje způsob odkazování i konkrétní podobu tohoto odkazu, nebylo by to příliš účelné. Dokonce i nová verze normy ISO 690 se zaměřuje především na jednotlivé prvky bibliografického

138

zápisu a technikami odkazování (byť je poněkud nepřesně nazývá „metodami citace“)267 se zabývá až v příloze, která má navíc informativní (tedy nikoli nutně normativní) charakter. Dříve, než se seznámíte s konkrétními postupy (technikami) odkazování, bude nutné uvést několik klíčových informací obecnějšího charakteru. Platí zde několik zásad, jež jsou vzájemně hierarchicky podřízeny: • odkazováním se odlišují všechny převzaté obsahové prvky (počínaje myšlenkami a formulacemi a kapitolami či jejich částmi konče; stejně tak i neverbální prvky do textu vložené či k němu připojené) od vlastního autorského textu, jehož původcem je předkladatel kvalifikační práce; • rozsahem údajů v bibliografickém odkazu se rozlišuje způsob práce se zdrojem: v případě doslovné citace je uvedení strany (příp. i s číslem poznámky) bezpodmínečně nutné, u parafráze převelice žádoucí, kdežto u tzv. volného odkazu na dílo či tvorbu daného autora pak zbytečné; • pořadí a způsob uvedení komponent bibliografického zápisu v jednotlivém odkazu odpovídá povaze odkazovaného zdroje i technice odkazování; • odkaz musí být celistvý s ohledem na funkci, kterou na daném místě plní, avšak zároveň umožnit ověření v něm obsažených informací (někteří autoři metodických příruček hovoří o jednoznačnosti či ‚dohledatelnosti údajů‘);268 • celistvost odkazu neznamená, že by nemohl být propojen s jiným odkazem, či se odvolávat na informace již dříve/jinde v práci uvedené; • v konkrétním odborném textu lze použít jen jeden způsob odkazování bibliografických zdrojů; • odkazování bibliografických údajů do poznámkového aparátu může být spojeno s dalšími funkcemi tohoto aparátu (= komentáře k odkazovaným/citovaným zdrojům, vysvětlující poznámky k danému zdroji, atd.); • způsob odkazování i rozsah povinných údajů se může lišit v jednotlivých zemích, vydavatelstvích, periodikách i vědních oborech a jejich paradigmatech.

267

Již na základě doposud uvedených poznatků (viz podkapitola 7.2) je zřejmé, že se nejedná o metodu ve vlastním slova smyslu (nejde o jiný princip postupu), ale spíše o postup samotný (tedy ‚techniku‘). K tomu použité slovo „citace“ je příliš všeobecné, protože zahrnuje jak citace ve vlastním slova smyslu (= doslovné), tak i parafráze a další typy odkazů. Problém je opět v překladu klíčových termínů v české verzi normy, kde slovo „citace“ bylo zvoleno jako ekvivalent anglického ‚reference‘ znamenajícího odkaz (zatímco termín pro doslovnou citaci je ‚quotation‘). 268 Odkaz však nemá nahrazovat kompletní knihovnický katalogizační popis konkrétní publikace – zpravidla se v něm uvádí jen minimum údajů, tj. ty nutné k identifikaci zdroje a ověřitelnosti uváděných informací.

139

Poté, co jsme si ozřejmili cíle odkazování, se podrobněji zaměřme na jeho konkrétní způsoby. Ty byly zaváděny postupně, a to z důvodu specifických (a někdy i protichůdných) požadavků a potřeb: poskytnout co nejpřesnější popis (často i atypického) zdroje, maximálně zjednodušit odkazovací proceduru, zmenšit rozsah textu zkrácením odkazu, vyjít vstříc potřebě odkazovat převážně specifické zdroje používané v konkrétní vědní disciplíně, atd. 8.4.1 Odkazování do poznámkového aparátu jako plnohodnotná forma odkazování V případě odkazování do poznámkového aparátu se jedná o nejstarší269 podnes používaný způsob odkazování zdrojů, který začal být zjednodušován teprve v 19. století. Jeho podstatou je umísťování bibliografických odkazů na zdroje týkající se informací uváděných v hlavním textu do průběžných poznámek pod čarou, které – kromě uvádění bibliografických informací a komentářů k nim (= uvádění popisu děl nestandardního typu) – mohou plnit i své další funkce (viz podkapitolu 8.3.2). Tento způsob má jisté nesporné výhody. Četba hlavního textu není opticky ztěžována ani jinak narušována vkládáním závorek s odkazovacími bibliografickými údaji (jako tomu je u tzv. harvardského systému). Navíc je možné bezprostředně zasazovat odkazované zdroje do dalších kontextů pomocí formulací použitých v poznámkovém aparátu. Z formálního hlediska je pak výhoda to, že touto technikou je možné sourodě odkazovat jakékoli typy bibliografických zdrojů, včetně těch elektronických bez uvedení autora a názvu textu. V případě využití forem zkráceného zápisu je navíc možné využívat údajů již jednou uvedených, což se ponejvíce děje vzhledem k těm z předchozí poznámky pod čarou. Běžný čtenář pak může za přínos považovat i skutečnost, že plnohodnotné bibliografické informace nalezne (většinou)270 na stejné stránce, na níž je umístěn hlavní text. Nevýhodu pak mohou někteří spatřovat v poněkud větším rozsahu celkového počtu znaků celého textu – způsob zápisu bibliografických zdrojů většinou271 bývá o něco rozsažnější. Dále mohou vidět nevýhodu v tom, že při odkazování velkého počtu publikací může být obtížnější najít prvky komentáře či polemiky uvedené v poznámkách pod čarou a zakomponované do jejich znění. Navíc využití tzv. zkrácené formy odkazování již jednou uvedených zdrojů vyžaduje větší přesnost a míru logického uvažování (což pro někoho může znamenat jistý problém). Jak tedy vypadá použití této odkazovací techniky v praxi? Na příslušném místě textu (podrobněji viz kapitolu 8.3.2) se umístí značka odkazující na poznámku pod 269

V dřívějších dobách tento účel plnily tzv. marginálie, tedy poznámky psané na okrajích knih. Výjimkou je situace, kdy je poznámkový aparát umístěn souhrnně na konci kapitol, či dokonce na konci celé publikace k jednotlivým kapitolám. 271 V případě zkráceného zápisu již jednou odkazovaného díla může mít zápis stejný rozsah jako u tzv. harvardského způsobu a při odkazu na stejnou stranu téhož díla odkazovaného v předchozí poznámce pod čarou je dokonce kratší. 270

140

čarou. V poznámce pak, po mezeře za úvodním číslem poznámky, identickým se značkou v textu, se umístí kompletní bibliografický zápis publikace (v rozmezí přinejmenším povinných údajů), sestávající z uvedení autora/-ů, názvu a podnázvu, tzv. podřízených odpovědností (alespoň editora a překladatele), údajů o vydání, nakladatelských údajů a uvedení stran (pokud je toho posledního zapotřebí). Ohledně uvádění identifikátorů bývá praxe různá – lze je sice uvádět pokaždé v rámci poznámek, avšak rovněž postačí, jsou-li uvedeny až v bibliografickém seznamu. V případě odkazu na elektronické zdroje, zejména ty webové, se opět uvedou všechny požadované údaje, a to včetně plného znění webové adresy, z níž byl odkazovaný zdroj dostupný. Tradičně se lze setkat s tím, že úplný zápis v poznámce se provede u prvního odkazu na daný zdroj, kdežto u opakovaných odkazů se použije některé ze zkrácených forem zápisu. Otázka interpunkčních znamének v rámci bibliografického odkazu je věcí určovanou spíše na úrovni školy či vydavatele – v tomto ohledu ani současná ani dřívější podoba normy nic nepředepisují. Zpravidla se za základní variantu považuje použití čárky jakožto hlavního oddělovacího znaku mezi druhově různými prvky bibliografického zápisu (v tom případě se příjmení a jméno obvykle čárkou neoddělují), kdežto tečka či dvojtečka je v něm považována za znak podřízený určený pro oddělení sourodých prvků (kupř.: hlavního názvu a podnázvu či místa vydání a vydavatele). V některých zemích či vydavatelstvích je upřednostňováno spíše použití tečky, přičemž ve výsledku se změní to, že se uvádějí jen ty klíčové z povinných údajů (tzn. autor, název, místo vydání a rok). Pokud se jedná o zkrácené formy zápisu, je jich několik, počínaje zkracováním zápisu při opakované citaci – zpravidla se uvede jen příjmení autora272, první slovo (nebo první tři slova) názvu a číslo strany. Další, mnohem častěji využívanou, možností je uvést pouze příjmení autora a namísto názvu či jeho části napsat zkratku „op. cit.“ [opus citatum = citované dílo], příp. v počeštělé verzi „cit. d.“273. Této druhé možnosti však lze bez výhrad použít pouze tehdy, když (nebo dokdy) odkazujeme jen na jedinou publikaci daného autora!!! Třetí možnost zkracování je poněkud metodicky odlišná, protože využívá vztahu mezi informacemi v rámci pouze dvou po sobě bezprostředně následujících poznámek pod čarou – pak se ale může týkat jak údaje o publikaci, tak i o autorovi.274 Využívá se zejména v případě, kdy po sobě jdoucí odkazy uvádějí většinu naprosto shodných informací, aby se co nejvíce zkrátil zápis; je však nejvíce náročná na přesnost a pozornost pisatele i čtenáře. Chceme-li odkázat na stejné dílo 272

Iniciála křestního jména se uvádí jen tehdy, pokud je odkazováno více autorů se shodným příjmením, takže by byl odkaz nejednoznačný. 273 Někteří autoři pak ještě rozlišují mezi „cit. d.“ pro označení celků monografických publikací a „cit. čl.“ pro odkazy na články – ať už publikované v periodikách, nebo kolektivních monografiích či sbornících. 274 Nedá se však vyloučit, že – zejména v případě mnohonásobného odkazování na stejný zdroj – bude zápis v poznámce stejný dokonce na několika stranách, protože pouze při prvním odkazu se uvede plný zápis a pak opakovaně jen „Tamtéž“ – avšak z důvodu, že každá nová poznámka bude ohledně informací shodná s tou předcházející.

141

jako v předchozí poznámce, stačí do odkazu napsat „Ibid.“ [ibidem = tamtéž] či „Tamtéž“ a připojit pouze číslo odkazované strany; je-li toto shodné, číslo strany se již neuvádí. Chceme-li naopak odkázat na jiné dílo stejného autora, jenž byl odkazován v předchozí poznámce, stačí identifikaci jeho osoby (příjmení a iniciály jmen/a/) nahradit jednou ze zkratek „Id.“ [idem = týž, tentýž], „Ead.“ [eadem = táž, tatáž (jedn. č. rodu ženského!)], „Iid.“ [iidem = tíž, titíž] či „Eaedem“ [eaedem = tytéž] a pak pokračovat názvem zdroje.275 Platí, že zkratka „Ibid.“ může být použita jen v těch poznámkách, jež obsahují odkaz jen na jediné dílo. Jinak by totiž nebylo jasné, kterého z uvedených zdrojů se ono „tamtéž“ vlastně týká (jediná možnost upřesnění by mohla spočívat v kombinaci této varianty se zkrácením odkazu na první slovo názvu, čímž by odpadla nutnost uvádět další bibliografické údaje).276 V případě poslední z možností, tedy té pracující s obsahovým propojením dvou po sobě jdoucích poznámek, je však třeba pamatovat na to, že při jakémkoli doplnění o novou poznámku pod čarou je nutné prověřit, zda nedošlo ke změně významu odkazu formulovaného pomocí uvedených zkratek!277 Tento způsob odkazování převládá dnes především v humanitních vědách a dále všude tam, kde je nutné pracovat s nestandardními zdroji, které nejsou snadno převeditelné do zkrácené formy zápisu založené na uvedení autora a názvu díla. Konkrétní podobu tohoto způsobu odkazování najdete v přílohách. 8.4.2 Tzv. harvardský způsob jako forma zjednodušeného odkazování Jak je patrné z jeho označení, tzv. harvardský způsob souvisí s místem vzniku a prvního použití (v r. 1881), jímž byla Harvardova univerzita (v Cambridge v USA poblíž Bostonu), kde byla zavedena kvůli zjednodušení bibliografického odkazu. Zároveň je však třeba podotknout, že se nejedná o jednolitou ustálenou normu zápisu, ale spíše o okruh několika podobných technik odkazování zdrojů podle klíče vytvoření zkráceniny zápisu na bázi identifikace autora + vročení publikace.278 V průběhu dalšího vývoje se tento styl několikrát měnil a upravoval, avšak zůstala mu jedna z hlavních charakteristik – totiž propojení zkráceného odkazu v textu, sestávajícího z identifikace autora a vročení, s úplným, ač do obdobné formy převedeným zápisem odkazovaných zdrojů uvedených na konci díla (článku, kapitoly, monografie). Zkrácený odkaz se od vlastního textu práce odlišuje závorkami, což zase znesnadňuje využití obsáhlejších

275

Tato varianta má smysl především v případě kolektivních publikací či složených a dlouhých příjmení autora. 276 Výsledná podoba odkazu by pak vypadala následovně: „Metodika..., tamtéž, s. 88.“. 277 Proto se jeví jako prospěšné během psaní práce odkazovat v plné verzi zápisu a teprve před závěrečnou redakcí zápis upravit do zkrácené podoby – nevýhodou však zde bude nejistota ohledně faktického rozsahu práce (plná verze zápisu může způsobit prodloužení poznámkového aparátu až o dvě či tři strany, příp. navýšit celkový počet znaků). 278 V angličtině bývá označována jako „Harvard style“, příp. „author – date – system“ [systém autor – datum] či „name – year - system“ [systém jméno – rok].

142

tzv. skupinových odkazů (tj. dokládání údajů z textu odkazem na mnohočetnou skupinu publikací) a odkazů na nestandardní elektronické zdroje. Tento způsob odkazování je založen na předpokladu, bohužel jen zřídkakdy explicitně uváděném, že každý použitý zdroj je možné jednoznačně identifikovat pomocí určení autora a názvu, včetně vročení. Už předem se tak fakticky eliminuje možnost pracovat s netištěnými archiváliemi, jakož i některými typy nestandardních dokumentů, včetně těch elektronických279. Jelikož jsou zkrácené odkazy uvedené v závorkách, neumožňuje to využívat těchto jakožto plnohodnotného ekvivalentu poznámkového aparátu, takže případné vysvětlující, rozšiřující, polemické či kontextuální dovětky umístěné do poznámkového aparátu (je-li vůbec používán)280 nelze přímo propojit s odkazy na zdroje. Z meritorního hlediska není nevýznamné ani to, že tento způsob nerozlišuje relevanci zdrojů samých o sobě i pro téma dané práce, jelikož se kvůli přehlednosti většinou nepředpokládá281 možnost vnitřně strukturovat bibliografický seznam. Z praktického hlediska nelze opomenout ani faktickou nutnost neustále listovat mezi textem a seznamem odkazovaných zdrojů na konci práce (či výjimečně kapitoly), což pro čtenáře toužícího po plnohodnotné bibliografické informaci znamená zbytečnou komplikaci. Výhoda spočívající hlavně ve zjednodušení a zkrácení zápisu je výhodou především pro autora textu; avšak v případě, že do tohoto systému zápisu musí převádět bibliografické údaje mnohých publikací uvedených v ‚klasické‘ podobě, mu žádné reálné zkrácení procesu tvorby práce v podstatě nepřinese. Kromě toho všeho harvardský způsob odkazování neumožňuje ani tzv. citování z druhé ruky – primární zdroj citace totiž nebude v bibliografickém seznamu uveden (jelikož s ním nebylo pracováno, byl by to zřejmý podvod i v případě, že by se onen zdroj převedl do systému zápisu „jméno – rok“) a v případě, že by byl odkazován v textu, nebude tímto ani ‚dohledatelný‘. Navzdory všem těmto charakteristikám a omezením je však tento styl odkazování stále hojněji a plošněji používán, především v přírodních a společenských vědách. Někdy se dokonce stává, že je nejen preferován, ale též povinně vyžadován;

279

Stačí uvést příklady v podobě dílčích (pod)stránek jednotlivých organizací nemajících jednoznačný název a neuvádějících autora, strukturálních charakteristik na stránkách projektů (v případě srovnávání více projektů se shodnou strukturou i podobou dokumentace bude obtížné vytvořit zkrácený odkaz odpovídající ostatním odkazům); o dokumentech normativní povahy s vlastním vnitřním číslováním či o textech s neuvedenou/nejistou datací už ani nemluvě. 280 Kupř. manuál s názvem „Pokyny pro psaní diplomové práce“ Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně (text bez vročení [datovaný 2008], dostupný z: http://psych.fss.muni.cz/phprs/storage/Pokyny%20pro%20psani%20diplomovych%20praci.pdf, [přístup 20. 5. 2012]) hovoří (s. 7) o použití poznámek pod čarou „jen v nezbytných případech“, přičemž vůbec neuvádí, které to jsou – a v tomto není zdaleka ojedinělý. 281 Je samozřejmě možné před bibliografický seznam předřadit kupř. soupis archiválií, avšak ty už nebudou seřazeny stejně, jako další literatura v bibliografickém seznamu. Pokud by pak byly vytvořeny dva po sobě jdoucí bibliografické seznamy, jeden zaměřený na primární a druhý na sekundární literaturu, pak dohledání informací o odkazované publikaci zase může čtenáři zabrat více času.

143

bohužel se dokonce objevují i příručky, které jej vydávají za jediný přijatelný pro současné vědecké publikace a jiné způsoby odkazování neoprávněně napadají282. Prakticky je tato forma odkazování prováděná tak, že nejdříve se zapíše plný bibliografický zápis díla do abecedně řazeného seznamu odkazovaných zdrojů a teprve na jeho základě se vytvoří zkrácený odkaz používaný v textu v závorce a sestávající z příjmení (a příp. iniciály křestního jména) autora a vročení dané publikace (příp. její další upřesnění pomocí přidaného znaku); dle potřeby též čísla strany283. Jednotlivé položky seznamu odkazovaných zdrojů jsou uváděny analogicky ke zkrácenému zápisu, tj. po identifikaci osoby následuje vročení a teprve potom název zdroje. Je-li odkazováno více zdrojů téhož autora (autorského kolektivu) ze stejného roku, odliší se pomocí malých písmen abecedy přidaných podle abecedního řazení názvů těchto textů;284 nemá-li zdroj autora, uvede se jako první položka zápisu název, jehož první slovo se použije při abecedním zařazení mezi příjmení autorů ostatních zdrojů. V samotném textu se ještě může projevit jisté specifikum, spočívající v tom, že odkazová zkratka zdroje zpravidla začíná příjmením autora. Pokud však je tento autor uváděn i přímo ve vlastním textu před závorkou, stačí odkazovou zkratku v závorce začít od uvedení vročení díla – toho však nelze použít v případě, že by se jednalo o explicitní uvedení pouze jednoho autora a odkazovaná publikace by měla kromě něj ještě dalšího spoluautora. Týká-li se odkaz na zdroj celé věty, umístí se závorka až za ní, tj. po tečce a mezeře (stejně tak i v případě odstavce); jinak se dle potřeby může situovat dovnitř věty i několik závorek. Jak už bylo uvedeno o několik odstavců dříve, v rámci tzv. harvardského stylu odkazování bývá problém se všemi těmi zdroji, jež je obtížné pro něj standardním způsobem bibliograficky zpracovat („zazdrojovat“) a z toho vytvořit odkazovou zkratku. Zde je několik typů, jak alespoň některé problémy vyřešit (či alespoň obejít): • V případě webových stránek nemajících jednoznačný název a neuvádějících autora textu lze tyto stránky odkázat do poznámky pod

282

Viz kupř. GAMBARELLI, ŁUCKI, cit. d., s. 55, kde se o odkazování do poznámkového aparátu píše, že „tato metoda už vyšla z módy a neměla by být používána v pracích vědeckého charakteru“ [vlastní překlad]. Takovéto tvrzení je nejenže nepravdivé, ale nemá ani argumentační hodnotu (kategorie ‚módnosti‘ nemá žádnou relevanci, navíc ani není uvedeno, jakého okruhu lidí se týká); kromě toho prozrazuje absentující rozhled autorů mimo jejich vlastní odbornost (= fyzika) i nedostačující pochopení charakteristik odborného textu. 283 V některých publikacích je číslo strany uváděno po dvojtečce připojené ihned za letopočet vročení díla, kdežto odlišné zvyklosti (včetně nejnovější verze normy) předpokládají po vročení umístit čárku a po mezeře zkratku „s.“, jež předchází číslu strany – takto však dochází k částečnému nabourání jednoho z hlavních principů zavedení tzv. harvardského stylu, totiž zjednodušení a zkrácení zápisu. 284 Teoreticky může nastat i situace, kdy daný autor během jednoho roku vydá počet publikací hlavně dílčího charakteru (kupř. jednotlivá hesla ve výkladovém slovníku kolektivního autorství a k tomu dalších cca 8-10 článků), který je větší než počet písmen abecedy – tuto eventualitu však žádné mně známé pravidlo či norma neřeší (dalo by se ovšem uvažovat o přidání řady zdvojených malých písmen abecedy).

144

•

•

•

čarou; jedná se sice o postup nesystémový, avšak pochopitelný, omluvitelný a vysvětlitelný285. V případě některých tištěných (zejména cizojazyčných) zdrojů kolektivního charakteru bez uvedení hlavních autorů, kde není jednoznačně snadné či možné rozlišit hlavní název a podnázev, popř. i další popis dokumentu, a též u zdrojů, u nichž je obtížné vytvořit standardizovanou odkazovou zkratku, je možné vytvořit vlastní bibliografickou zkratku vysvětlenou v Seznamu zkratek a tuto zkratku pak použít jako odkazovou zkratku v závorce; do Seznamu odkazovaných zdrojů se pak abecedně zařadí již pouze tato zkratka bez dalšího rozepisování. V případě práce s netištěnými a archivními zdroji je možné tyto „zazdrojovat“ dle tzv. klasického způsobu ve zvláštním Seznamu netištěných/archivních zdrojů a v textu je odkazovat do poznámkového aparátu. Odkazy na dokumenty s vlastním vnitřním číslováním a na biblické texty je žádoucí uvádět v poznámkovém aparátu způsobem pro tyto texty obvyklým.

Nakonec ještě zbývá předeslat, že konkrétní ukázky podoby tohoto způsobu odkazování najdete v přílohách; dále pak, že některé příručky286 do tzv. harvardského stylu započítávají rovněž všechny jiné techniky odkazování, jež v textu uvádějí pouze zkratku (kupř. rovněž tu v podobě číslice) a plný zápis zdroje teprve na konci práce ve zvláštním seznamu. 8.4.3 Další způsoby odkazování Ačkoli jsou doposud vysvětlené techniky odkazování nejčastěji používané, nejsou zdaleka jedinými; narozdíl od nich se však ty další vyznačují jistou mírou parciality (částečnosti). Nová česká verze normy ISO 690 (v části A3) explicitně zmiňuje ještě tzv. formu číselného odkazu; zahraniční příručky ji zase uvádějí jako tzv. číselnou variantu harvardského stylu287. Obojí řazení má svou opodstatněnost, jelikož vychází z rozdílných hledisek. V prvním případě z jiného principu uspořádání Seznamu odkazovaných zdrojů, ve druhém pak ze skutečnosti, že vlastní text práce obsahuje

285

Vysvětlení je možné (zejména u většího počtu výskytu takovýchto odkazů) uvést v posledním odstavci Úvodu; v rámci zdůvodnění lze poukázat na to, že kvůli problémům s uváděním kompletní webové adresy v závorce v textu odkazují vybrané zdroje do poznámkového aparátu i některá periodika, běžně používající tzv. harvardský styl. 286 Kupř. DUDZIAK, ŻEJMO, cit. d., s. 100-101. 287 Viz předchozí poznámka.

145

pouze odkazovou zkratku a plný bibliografický zápis zdroje je až na konci v příslušném seznamu. Referovaná technika odkazování je založena na vytváření Seznamu odkazovaných zdrojů pouze jako „úložiště dat“ pro odkazy, a to v tom pořadí, jak se objeví v textu práce – čímž odpadá nejen nutnost, ale dokonce i možnost jakékoli strukturace této položky (abecedně-chronologického řazení, logického rozčlenění, atd.). Odkazová zkratka je pak tvořena v podstatě jen číslem odkazujícím na pořadí umístění v příslušném seznamu a případným uvedením stran(y).288 Aby nedocházelo k záměně odkazových zkratek (zejména těch bez upřesnění stran) s jinými číslicemi, většina zahraničních příruček vyžaduje uvádění těchto odkazových zkratek do závorek, nejlépe kulatých289. Nejnovější česká verze normy ISO 690 zde bohužel vytvořila další zmatek připuštěním možnosti uvádět odkazovou zkratku v podobě horního indexu, protože tím dochází ke zmatení čtenáře, jenž neví, kdy je horní index zamýšlen jako odkazová zkratka a kdy jako značka poznámky pod čarou.290 Navíc zde nastává situace, kdy každý odkaz se může vztahovat pouze na jediný zdroj, takže tam, kde je určitý fakt dokládán více autory, se na jednom místě (za slovem, čárkou, tečkou) objeví celá řada čísel, což je v případě běžného poznámkového aparátu nepřípustné. Nevýhody tohoto způsobu odkazování jsou zřejmé: komplikace plynoucí z nutnosti neustálého listování mezi textem práce a Seznamem odkazovaných zdrojů je znásobena o nutnost pamatovat si pořadové číslo daného zdroje, což platí nejen pro čtenáře, ale také pro autora; uvedená technika se zřejmě nehodí pro práce obsahující odkazy na četné zdroje; Seznam odkazovaných zdrojů (vzhledem k tomu, že nemá abecední řazení) neumožňuje rychlé dohledání konkrétního díla (což je důležité zejména pro hodnotitele kvalifikační práce), ani získání přehledu o charakteru odkazovaných zdrojů; rovněž uvádění číselných odkazů v závorkách nepřispívá k usnadnění četby (zvláště u mnohočetných odkazů). Za výhodu lze – kromě snahy o maximální stručnost – označit leda možnost odkázat ty nestandardní typy publikací, s jejichž zařazením dle abecedně-chronologického klíče má tzv. harvardský systém problémy. Další existující styly odkazování zdrojů jsou používány především v rámci jednotlivých disciplín, proto je lze souhrnně označit jako oborové a regionální 288

Ohledně toho, jak referenční číslo publikace odlišit od čísla stran(y), není praxe jednotná – někteří autoři používají dvojtečku jako v běžném tzv. harvardském stylu, jiní použijí čárku, ještě další pak vkládají (bez jakékoli interpunkce) zkratku „s.“ označující stranu (na této poslední variantě je založen příklad uvedený v příloze k normě ISO 690). 289 V případě použití závorek hranatých totiž dochází k narušení zásady, že hranaté závorky jsou určeny primárně/pouze pro uvádění doplňujících údajů. Bohužel většina zdrojů publikovaných na webu toto nerespektuje a uvádí odkazy v hranatých závorkách. 290 Automatické předpokládání, že při použití této formy odkazování se v textu již poznámkový aparát neobjeví, je ničím neodůvodněným předsudkem a oklešťováním možností plynoucích z odborného stylu jako takového.

146

odkazovací styly. Pro ilustraci si vyjmenujme (bez nároku na úplnost) alespoň některé: APA291, AMA292, Chicago style293, NLM294, Vancouver style295, atd. Podrobnější informace o nich, včetně ukázek, lze najít na příslušných webových stránkách.296 Při tvorbě českých odborných textů v oblasti sociální práce je však jejich použití třeba považovat spíše za výjimku vyžadující patřičné zdůvodnění. Seznámení se základními způsoby odkazování použitých zdrojů i s jejich zákonitostmi snad mohlo v někom vyvolat dojem přehnané složitosti. Ve skutečnosti vše není tak složité, jak se může na první dojem jevit. Především je třeba mít na paměti, že každý z uvedených stylů odkazů má své výhody i nevýhody a (tam, kde je to možné), zvolit jej podle přiměřenosti vzhledem k odkazovaným zdrojům. Dále pak, že v celé práci je nutné důsledně dodržovat jediný zvolený způsob odkazování297 a jeho požadavkům podřídit způsob psaní své kvalifikační práce. Po všech těchto hutných a poznatky nabitých odstavcích snad přijde vhod jisté ‚odlehčení‘ v podobě přiblížení si formálních aspektů tvorby diplomové práce – a tomu bude věnována následující kapitola.

291

Jedná se o zkratku American Psychological Association (tedy Americké psychologické asociace). Tento styl odkazování je založen na tzv. harvardském způsobu odkazování, přičemž – v rozporu s normou ISO 690 – vypouští některé povinné údaje a naopak požaduje uvedení některých dalších (kupř. v případě kolektivního autorství se uvádějí jména až 8 autorů). Všechny údaje jsou uváděny v angličtině a pomocí anglických zkratek. 292 Jedná se o zkratku American Medical Association (tedy Americké zdravotnické [= lékařské] asociace). Tento styl, v podstatě vycházející ze stylu NLM (viz poznámka č. 294), bývá také označován jako JAMA. 293 Původně (konec 19. století) se jednalo o styl umožňující poměrně jednotné odkazování v publikacích vydávaných ve vydavatelství University of Chicago Press (odtud i název), přičemž existovaly dvě základní varianty – pro oblast věd humanitních a přírodních i společenských. Systém řazení bibliografického zápisu je v podstatě téměř jednotný, liší se především umístěním údaje o roku vydání – buď na konci zápisu, a nebo ihned za označením osoby autora (ta se vyskytuje pouze v tzv. invertované podobě). Ve vědách humanitních se odkazy vyskytují v poznámkovém aparátu i v bibliografickém seznamu, zatímco v těch přírodních a společenských pouze v seznamu odkazovaných zdrojů. 294 Zkratka odvozená od názvu National Library of Medicine (tedy Národní lékařské knihovny), jež vypracovala zásady pro odkazování doporučené pro použití v oborových periodikách. Styl je založen na tzv. harvardském způsobu odkazování, přičemž zde opět dochází k některým rozdílnostem oproti normě ISO 690 (jsou uváděni všichni autoři kolektivního díla, údaje o publikaci se uvádějí v jazyce, v jakém byla tato publikována, atd.). 295 Pojmenování odkazuje ke skutečnosti, že pravidla odkazování v oblasti medicínských a biologických věd, vypracovaná NLM (viz předchozí poznámka), byla přijata v r. 1978 v západokanadském Vancouveru. Prakticky je tento styl totožný s NLM. 296 Viz zejména: KNIHOVNA UNIVERZITNÍHO KAMPUSU MASARYKOVY UNIVERZITY, ÚSTŘEDNÍ KNIHOVNA PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY, Metodika tvorby bibliografických citací, záložky „Nejčastěji užívané styly“ a „Další styly“ dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps11 /metodika/web/ebook_citace_2011.html. 297 Za jedinou přípustnou výjimku lze označit uvádění odkazů na webové stránky a další elektronické zdroje neumožňující zpracování v systému ‚autor - rok‘ do poznámek pod čarou.

147

9 Obecné formální požadavky na úpravu práce Přestože sdělování odborných poznatků včetně náležitého odkazování použitých informačních zdrojů patří k podstatě odborného stylu, kvalifikační práce nesestává pouze z těchto meritorních prvků. Zahrnuje rovněž stránku formální a její patřičné vyhotovení je nejen usnadněním pro čtenáře, ale též může být chápáno jako svědectví o pisatelově/pisatelčině pečlivosti a píli. Tato kapitola se proto zaměří na hlavní požadavky formálního rázu kladené na diplomové práce obecně (kdežto o těch kladených školou pojedná kapitola další). 9.1 Požadavky týkající se stylu odstavce Ještě v relativně nedávné době, kdy se k vytváření odborných textů používaly téměř výlučně298 psací stroje, by bylo zbytečné zařazovat tuto podkapitolu – stačilo by totiž pouze uvést, zda má první řádek odstavce299 začínat odsazením a příp. jak velkým (na kolik úhozů). V době, kdy téměř všechny texty vznikají pouze na počítačích, je její zařazení nutné; neměla by se ale příliš ‚rozrůst‘. 9.1.1 Styl odstavce obecně a různorodost stylů odstavců Současné textové editory nabízejí možnost použití jak fontů založených na stálé šíři jednotlivých znaků, tzv. neproporcionálních300 (kupř. Courier), tak i těch s proměnnou šířkou konkrétních písmen, tzv. proporcionálních (kupř. Times New Roman, Calibri). Vzhledem k libovolné nastavitelnosti velikosti okrajů (podrobněji viz níže podkapitolu 9.3) a k tomu, že jednotlivá písmena nevyužívají v rámci řádku stejnou šířku (v případě proporcionálních fontů), může dojít k tomu, že takřka žádná strana textu nebude odpovídat hodnotám platným pro tzv. normostranu. Posledně jmenovaná totiž byla určena ještě v době, kdy se psalo na stroji – a tedy s použitím stejně širokých matric – jako násobek 60 úhozů (včetně mezer) a 30 řádků. Výsledná hodnota 1800 znaků byla sice převzata do softwaru textových editorů, ale pouze pro výpočet statistických údajů o textu. Jak již bylo uvedeno, celkový počet stran kvalifikační práce může být fixně stanoven a nezřídka dochází i k přepočtu na počet znaků. Při snaze o dodržení určeného horního limitu by samozřejmě bylo nelogické nesnažit se o jednotný design celé práce. Nezbývá tedy, než provést základní nastavení tak, aby alespoň počet řádků na straně odpovídal normostraně, okraje zůstaly

298

Jednou z mála povolených výjimek, kdy práce mohla být napsána ručně (avšak za předpokladu dodržení norem krasopisu), byla situace, že se týkala matematiky a její obsah sestával více než z 50 % z různých vzorců a nestandardních symbolů – GAMBARELLI, ŁUCKI, cit. d., s. 76. 299 Jedná se o tradiční evropský (= kontinentální) způsob grafického naznačení začátku nového odstavce; oproti tomu tradiční způsob anglosaských zemí je zvětšení mezery mezi řádky – tamtéž, s. 78. 300 Jde o nedodržení proporce (= poměru) mezi vzhledem písmene/znaku a plochou, kterou v souvislém textu zabírá.

148

dostatečně široké301 a text byl dostatečně viditelný (a to včetně poznámkového aparátu, který je zpravidla o 2 body menší než běžný text). Toho docílíme nastavením tzv. základního stylu odstavce na velikost písma 12 až 13 bodů s použitím fontu Times New Roman a odstupy mezi řádky v hodnotě 1,5. Odstavec (kromě úvodního) by měl začínat odsazením – jehož velikost lze navolit (zpravidla to bývá 5-7 písmen „i“, příp. se nastaví v centimetrech a milimetrech). Všechna uvedená nastavení však mají pouze hodnotu doporučení (nestanoví-li ovšem něco jiného norma vydaná školou). Zároveň však platí, že se tento základní styl odstavce používá u běžného textu, kdežto pro specifické části textu použijeme jim odpovídající styl (v editorech zpravidla přednastavený). Oněmi specifickými částmi je třeba rozumět všechno ostatní, co není neseno samotným běžným stylem – tedy všechny druhy i úrovně nadpisů, poznámky pod čarou, citační odstavce, seznamy, tabulky, grafy, atd. Proto styly těchto specifických součástí jsou odvozeny od stylu základního textu tak, aby se od něj nejenže odlišovaly, ale zároveň vyjadřovaly i princip vnitřní hierarchizace korpusu práce (platí, že čím je velikost fontu větší, tím je obsah sdělení významnější). Styl nadpisů je v textovém editoru běžně přednastaven s rozlišením do 5 úrovní; neznamená to však, že by nemohl být upraven. Pro běžné kvalifikační práce, kde obyčejně postačí strukturování obsahu do podkapitol druhého řádu, bude přijatelné vytvořit nejnižší styl nadpisů tak, že se použije běžný styl písma s využitím tzv. boldu (vytučnění) fontu. Styl citačního odstavce se od stylu základního textu liší tím, že se sice použije stejného fontu, avšak ve velikosti písma o jeden bod menší, řádkování je zmenšeno na hodnotu 1,0 a celý odstavec je odsazen o 3-5 znaků. Citovaný text se neuvádí v uvozovkách. Citačního odstavce musí být použito tehdy, je-li doslovně přebíraný text delší než 3 řádky. V případě citačního odstavce pocházejícího z výzkumného rozhovoru, jenž je zařazen do popisu/vyhodnocení/srovnání (prvků) tohoto rozhovoru, bude styl zvláštní tím, že stejně jako u uvedení přímé řeči v hlavním textu, bude použito uvozovek, a odlišně od všech ostatních stylů bude text psaný zároveň i kurzívou; v ostatním (zmenšené řádkování, odsazení) se bude podobat stylu citačního odstavce. Velikost písma může být stejná, jako v hlavním textu, a nebo zmenšená o jeden bod. Styl poznámky pod čarou bývá přednastaven tak, že se používá stejného fontu, avšak o 2 body zmenšeného, a že poznámka začíná značkou (pořadovým číslem), která zpravidla není odsazena od začátku řádku (toto nastavení však lze změnit). Přestože textové editory řadí značku poznámky pod čarou do nabídky mezi ostatní styly odstavce (proto se o tom na tomto místě zmiňuji), toto zařazení je 301

V souvislosti se zdokonalováním vazačských technik a postupů dochází také ke zmenšování okraje na straně (zpravidla levá), kde bude hřbet vazby: ještě v 90. letech minulého století to bylo 5 cm; začátkem 21. století 3,5 cm u hřbetu a ostatní 2,5 cm – FILKA, cit. d., s. 141; v současnosti se doporučuje u hřbetu ponechat 3,5 cm, zatímco u ostatních okrajů se již uvádí pouze 2 cm – DUDZIAK A., ŻEJMO A., cit. d., s. 211-212.

149

dvojnásob nepřesné (striktně vzato: nejen nepřesné, ale i nesmyslné). V případě jakýchkoli jiných odstavců totiž dochází k odsazení tzv. tvrdou odrážkou (klávesa Enter), kdežto mezi značkou poznámky pod čarou a textem této poznámky se žádné takovéto odsazení nenachází (nemusí tam dokonce být ani mezerník). Kromě toho je značka poznámky pod čarou (nejčastěji formou arabské číslice) v textu zvýrazněna tzv. horním indexem, kdežto u textu poznámky již ne. A to ani neberu v potaz ostatní možnosti, jak tuto značku vytvořit, protože by se vše ještě více zkomplikovalo a znejednoznačnilo (kupř. že označení pomocí hvězdičky nejenže nevyžaduje, ale dokonce přímo vylučuje použití horního indexu v textu; že značka formou číslice v podobě horního indexu je automaticky menší o dva body, přestože velikost písma zůstává nezměněna, zatímco značka u poznámky má nastavenou velikost o dva body menší, atd.). Rovněž styl seznamu/výčtu je založen na jednoduchém řádkování, avšak velikost fontu je stejná jako ve stylu základního textu. Oproti tomu styl tabulky patří mezi ty složitější, protože může být jak nastaven uživatelem individuálně, tak i nabízí automatické přizpůsobení se do tabulky vloženému textu i rozměru strany a počtu sloupců. Zpravidla se toleruje, když v případě složité tabulky neklesne velikost fontu pod 10 bodů (tedy jako v poznámkovém aparátu), a to kvůli čitelnosti a přehlednosti. Zarovnání v jednotlivých polích může být odlišné od zarovnání odstavce běžného textu (kupř. na střed, pouze doleva či doprava). V kvalifikačních pracích je nevhodné, aby tabulky byly takzvaně „obtékány“ hlavním textem. Snad nejsložitěji se pracuje se stylem grafu, který rovněž nabízí přednastavené varianty i jejich automatické přizpůsobování obsahu, anebo automatickou proporcionalizaci jednotlivých položek. Navzdory tomu je ve výsledku graf do textu začleňován jakožto vložený objekt či obrázek, u něhož je důležitá čitelnost (což zase vytváří omezení pro použití malých velikostí fontů).302 Přestože odborný text plní funkci především sdělování obsahu, přihlíží se v něm obvykle alespoň k minimu estetických kritérií. Mezi ně patří zarovnání, jež bývá zpravidla tzv. do bloku, tedy oboustranně zarovnané. Tím se docílí toho, že odstupy mezi jednotlivými slovy (vyjma předložek) jsou stejné a všechny řádky působí „plně“ – v případě zarovnání vlevo by totiž došlo k tomu, že některé z řádků by mohly být i o pár centimetrů kratší. Tomu se sice dá předejít povolením dělení slov, avšak textové editory v tomto ohledu nedisponují žádnou inteligencí a vkusem, takže často jsou schopny 302

Pokud by byl graf natolik složitý (či prostorově rozlehlý), že by se nevešel na jednu stránku, a přitom by pro text práce byl natolik zásadní, že by nebylo možné dát jej do příloh, musel by se zřejmě rozdělit, avšak tak, aby bylo z popisku i provedení každého dílu zřejmé, o jakou jeho část se jedná a jak na ni navazují (graficky i číselně s udáním jednotek) další části. Pokud by bylo možné jej vyhotovit na dvou stranách formátu A4, dalo by se zvažovat jejich vložení (v podobě složeného dvojlistu) do korpusu práce, přičemž první strana by se očíslovala běžným číslem a druhá strana dvojlistu stejným číslem s přidaným označením „a“.

150

rozdělit slova nejen v rozporu s jejich etymologií i pravidly gramatiky a stylistiky, ale (zejména v případě cizích slov, názvů a jmen i příjmení) přímo nesprávně. To platí zejména v případě, kdy editoru povolíme tzv. automatické dělení slov. Ovšem ani u tzv. ručního dělení nemusíme mít ‚vyhráno‘, protože pak všechna dělení musíme rozhodovat my (a taky se u cizích či složitějších slov můžeme splést), a navíc počítač má tendenci nabízet nám varianty, které si sám vygeneruje, takže opět nemusejí být správné.303 Pouze u nadpisů kapitol bývá spíše zvykem nastavovat zarovnání na střed, abychom nejen dosáhli estetického dojmu, ale se také vyhnuli úskalím souvisejícím s obtížnějším formátováním nadpisů přesahujících délku jednoho řádku. 9.1.2 Zvýrazňování textu Náročnost odborného sdělení i požadavky na odborný styl vyžadují různá zdůrazňování, označování, odlišování jednotlivých typů informací i podtrhávání jejich významu, atd. Tomu v rámci textu odpovídá princip zvýrazňování. Toho můžeme docílit především změnami řezu písma. Dnes již snad všechny textové editory nabízejí i v základním pracovním okně ikony k provedení těch nejdůležitějších forem zvýraznění – kurzívy, tzv. vytučnění a podtržení; mnoho dalších pak lze na pracovní plochu přidat. Klíčové je znát, kdy a k čemu lze těchto možností zvýraznění použít. Zde uvádím alespoň základní přehled, avšak bez nároku na jakoukoli úplnost. Kurzíva (neboli italika, označeno ikonou s písmenem I) využívá optického sklonu písma napravo, přičemž též může docházet k podsouvání jednotlivých písmen „pod sebe“, takže se částečně zmenší prostor, který daný text zabírá v běžné kolmé podobě. Jak si už jistě pamatujete z dřívějších částí této příručky, kurzíva slouží zejména ke zvýrazňování nadpisů/názvů samostatně vydaných děl a názvů periodik, odlišování doslovných (přímých) citací nepřesahujících 3 řádky v hlavním textu, uvádění cizích slov a klíčových slov a odborných termínů, na které chceme položit důraz; bývá používána k odlišení nadpisů/názvů obrázků, grafů a tabulek. Bold (neboli vytučnění, obvykle označeno ikonou s písmenem B) slouží ke zvýraznění klíčových termínů a slov zvláště důležitých či zdůrazněných v rámci interpretace; jeho použití však není povinné. Tento typ zvýraznění může být součástí stylu běžného textu304 i stylu nadpisu, proto jej nelze zaměňovat s funkcí, kterou má v textu nadpis. Podtržení textu (obvykle označeno ikonou s písmenem U)305 dnes nejčastěji slouží k odlišení webových adres a odkazů na ně. Kdysi sloužilo ke zvýraznění určitých slov, a dokonce i nadpisů (což vycházelo z možností psacích strojů). Ačkoli dnešní textové editory umožňují práci s několika typy podtržení (jednoduché souvislé, 303

Navíc při ručním dělení slov může nastat situace, kdy po dopsání jakéhokoli slova dojde k posunu celého řádku (a možná i odstavce) a provedené dělení zůstane automaticky uloženo v textu. Proto je nutné, pokud přece jen chceme tohoto dělení slov využít, provést je teprve v rámci finálních úprav. 304 Příklady konkrétního použití najdete v této příručce zejména v kapitole 3. 305 Označení je odvozeno od anglického slovesa underline = podtrhávat, vyzdvihovat, zdůrazňovat.

151

jednoduché přerušované, dvojité souvislé, atd.), a tím i jakousi jejich pomyslnou ‚hierarchizaci‘, dnes se využívání tohoto typu zvýraznění nedoporučuje. VERZÁLKY (obvykle označeno ikonou aA) jsou způsobem zvýraznění založeném na přitažení čtenářské pozornosti. Ta se přitahuje napsáním daného slova pouze velkými písmeny. Běžně se používají (jako jedna z variant) odlišení osob(y) autorů(a) díla, též názvů organizací, technických programů, zkratek států (kupř. USA) či organizací (kupř. OSN) a příp. i vybraných citovaných nadpisů (zejména starobylých hesel – kupř. EXEMPLA TRAHUNT [= příklady táhnou]). KAPITÁLKY (obvykle označeno ikonou ABC) představují poddruh verzálek umožňující jednoznačnou identifikaci umístění velkých písmen v daném označení. Nejčastěji se používají k odlišení osob(y) autorů(a) díla (takto tomu je i v této příručce). Zvýraznění pomocí změněné barvy pozadí daného úryvku textu či změněné barvy písma má smysl pouze tam, kde je předpoklad, že by čtenář tyto změny mohl vidět – proto se používá pouze u dokumentů vydávaných pouze elektronicky. Jelikož kvalifikační práce se musí odevzdávat především v tištěné verzi (ta elektronická, nahrávaná do studijní databáze školy či vkládaná na uzavřeném nosiči do tištěné verze práce slouží především jako zálohovací verze), tento typ zvýraznění ve finální verzi své diplomky zřejmě nevyužijete. Neznamená to však, že by nemohl být užitečný při jejím sepisování (podrobněji viz část 3.2). 9.2 Požadavky týkající se vztahu mezi různými odstavci I když předchozí podkapitola přinesla poměrně dost informací, ke správnému zformátování celé diplomové práce to ještě nestačí. Nyní se zaměříme na propojování předcházejících znalostí s tím, jak se v textu budou vyskytovat nejčastější návaznosti stylů jednotlivých odstavců. Předně však je nutné připomenout klíčové pravidlo o jednotnosti zpracování všech sourodých prvků v celém textu práce (podrobněji viz část 7.6). To se týká jak stylů odstavců, tak i dodržování všech dalších formálních náležitostí (způsoby zvýraznění, okraje, číslování jednotlivých částí práce i poznámek, atd.). Ohledně umístění nadpisů a jejich propojení s hlavním textem by měla být zohledněna tato pravidla: Všechny nadpisy v kvalifikační práci (tedy název a podnázev celé práce i názvy jednotlivých samostatných částí textu) jsou vzájemně seřazeny hierarchicky. Tomuto seřazení by měla odpovídat i jejich grafická podoba – tzn. hlavní nadpis celé práce jako tzv. nadpis 1. řádu; podnadpis celé práce jako nadpis 2. řádu; nadpisy jednotlivých kapitol a jim na roveň postavených součástí práce (povinných [kupř. Úvod, Závěr, Bibliografický seznam, atd.] i těch nepovinných [kupř. Seznam příloh, Rejstříky, atd.]) jako nadpisy 3. řádu; nadpisy podkapitol 1. stupně (kupř. 9.1 Požadavky týkající se stylu odstavce) jako nadpisy 4. řádu, atd. Nadpis by měl být od textu mu předcházejícího

152

oddělen minimálně vynecháním jednoho řádku306 (v případě nadpisů kapitol platí, že by měly představovat tzv. začátek nového oddílu a začínat na nové stránce se stejným odsazením seshora). Oddělování nadpisu od textu po něm následujícího není nutné, ba ani vhodné (nadpis je totiž s obsahem nadepsané části logicky propojen), je možné jej tolerovat pouze tehdy, pokud odstup po nadpisu bude menší než před ním. Jelikož nadpis se vztahuje k textu, a ten primárně nemá podobu nadpisu, není správně možné řazení dvou nadpisů po sobě, a to ani v případě hierarchicky nerovných nadpisů (kupř. nadpis kapitoly a hned po něm nadpis podkapitoly). Je mezi ně zapotřebí zakomponovat alespoň jeden odstavec (byť jen v rozsahu jediné věty či souvětí). Úkolem tohoto odstavce je totiž uvést celou kapitolu. V souvislosti se specifikem kapitol je namístě ještě jedno připomenutí – aby každá z nich nejen úvodním odstavcem (zařazeným po nadpisu kapitoly) začínala, ale i (zrcadlově viděno) končila závěrečným odstavcem. Ten se od předcházejícího textu oddělí vynecháním jednoho řádku. Pokud závěrečný odstavec bude přiřazen rovněž k poslední podkapitole, pak se od jejího textu oddělí obdobně a mezi oběma závěrečnými odstavci (tedy tím k podkapitole a tím k celku kapitoly) se opět vynechá řádek. Další specifická propojení se mohou vyskytovat u citačních odstavců. Konkrétně půjde o to, zda každý citační odstavec odsazovat od předcházejícího i následného textu o jeden řádek307. Doporučil bych zde více přihlížet k tomu, zda se jedná o samostatný odstavec, anebo o formulaci (mnohdy neúplnou, a tudíž i nesamostatnou) převzatou z výzkumného rozhovoru, kterou ovšem zapíšeme stylem citačního odstavce s odlišným zvýrazněním. V posledně zmíněném případě totiž takto ocitovaná část sdělení de facto tvoří součást naší vlastní formulace, takže se jeví jako přirozenější neodsazovat takovýto odstavec (často jen v podobě několika slov převzatých z rozhovoru) o jeden řádek shora ani zdola; pokud by pak bezprostředně navazoval na naše vlastní sdělení, pak jej zase neodsazovat alespoň seshora. Na druhou stranu logické propojení mezi předchozím textem a po něm následujícím odstavcem (ať už běžným či citačním) je bez propojení stylistického (tedy do jednoho souvětí) neúplné. Není proto správné stylisticky využívat nadpisu, jenž je vlastně uceleným odstavcem, jako domnělé součásti věty, kterou začíná další odstavec. Pokračovat v dalším odstavci lze jen po zopakování klíčového slova nadpisu (bez ohledu na to, zda se dané slovo bude jakoby opakovat 2x po sobě). Podobně to vyhodnotí i textový editor (nezobrazí toto případné zopakování jako chybu), který jinak označuje jako chybný bezprostředně po sobě se vyskytující výskyt identického slova v rámci jednoho odstavce.

306

Zejména v dřívějších dobách se někdy vyžadovalo, aby nadpisu předcházelo odsazení o 2 vynechané řádky, zatímco po nadpisu se vyžadovalo o polovinu menší odsazení před následným textem. 307 FILKA, cit. d., s. 143.

153

9.3 Další požadavky týkající se formátování a zalamování textu Okraje na stránce mají být jak u hlavního textu, tak i poznámkového aparátu stejné. Pouze u textu v citačních odstavcích mohou být odlišné, a to směrem „dovnitř“ – tedy nesmí dojít ke zmenšení okrajů, ale naopak k jejich zvětšení (zpravidla jen toho levého). Výjimku tvoří texty a údaje v tabulkách, grafy, obrázky a další vložené objekty. Platí přitom, že by nemělo dojít ke zmenšení okraje odstavce na straně hřbetu a té části strany, jež uvádí číslo strany (to bývá zpravidla uvedeno v zápatí, takže půjde o dolní okraj). Logicky musí být zachován alespoň nejmenší možný okraj, jenž umožní stránku vytisknout. Zvýrazňování se týká jen a pouze samotného slova či souvislého textu, a nikoli k němu přidaných znaků, jakými jsou kupř. uvozovky, značky poznámek pod čarou, závorky, atd. Z toho plyne, že pokud v hlavním textu doslovně citovaná samostatná věta bude uvedena uvozovkami, samotná věta by měla být kurzívou, kdežto uvozovky (počáteční i koncová) již ne. Stejné je to i se značkami poznámek pod čarou – jelikož nejsou součástí doslovného citátu, nýbrž jen přidanými znaky, pravidla o způsobu odlišení citací (nejčastěji kurzívou) se na ně nevztahují. Tedy pokud byť i k jednotlivému termínu psanému kurzívou přidáme odkaz na poznámku pod čarou (= značku poznámky), tato již kurzívou psaná nebude. Značky poznámek jsou nejčastěji (viz předchozí podkapitola 9.2) tvořeny číslicemi napsanými ve stylu tzv. horního indexu. O zásadách jejich umístění vzhledem k interpunkci již byla řeč (v podkapitole 8.3.2). V souvislosti se způsobem zápisu značky poznámky pod čarou jakožto horního indexu je třeba zmínit málo pravděpodobnou, i když reálně možnou situaci, že by v hlavním textu (či v textu tabulky) byla uvedena čísla s horním indexem (kupř. mocniny) a k nim by se měla přiřadit odkazovací značka. Pak lze doporučit buďto vynechání mezery mezi oběma číslicemi psanými v horním indexu, a nebo přestylizování textu tak, aby odkaz na poznámku nemusel být u číslice s mocninou (což však nejde v tabulce). Možná je to jeden z důvodů, proč někteří autoři zastávají názor, že arabské číslice by se samostatně v hlavním textu vyskytovat neměly.308 Ačkoli tento názor sám považuji za extrémní a hlavně bez dalšího upřesnění (kupř. v jakých vědních oborech) za neopodstatněný, přikláním se – v duchu zásady, že stejný typ zvýraznění či vyčlenění (jímž horní index bez sporu je) by se měl používat důsledně a sourodě (tzn. k odkazování), kdežto ostatní atypická (čili nesloužící odkazování) použití by měla být z textu nějak patrná (kupř. použitím stylizace oznamující/potvrzující čtenáři, že nyní bude představen matematický vzorec, kterým byl vypočten ten či onen údaj). Předložky a spojky (zejména ty jednopísmenové) by se měly tzv. vázat, čili spojovat s následujícím slovem, k němuž se zpravidla vztahují. Znamená to sledovat, zda jednotlivé řádky nekončí právě takovouto, tedy tzv. volným členem. Přestože 308

Kupř. GAMBARELLI, ŁUCKI, cit. d., s. 83. Paradoxně však oba autoři zároveň odmítají možnost odkazovat do poznámek pod čarou.

154

většina současných textových editorů má již pravidlo vázání předprogramované, je třeba se o něm alespoň zmínit.309 9.4 Použití speciálních znaků Formální stránka úprav kvalifikačních prací zahrnuje nejen běžná písmena a s jejich pomocí tvořená slova, věty a odstavce, ale rovněž využití tzv. speciálních znaků. Již na úvod pojednání o pravidlech pro jejich využití je však nutné zmínit, že v této oblasti panuje značná terminologická nesourodost. Stačí si totiž otevřít nejběžněji používaný textový editor MS Word, abychom zjistili, že ten jednotlivé součásti běžných fontů dělí do dvou nesourodých skupin: tzv. „symboly“ a „speciální znaky“. Pokud si však pozorně projdeme obsah obou skupin, zjistíme, že některé položky se vyskytnou v obou tabulkách. Nemluvě už o tom, že i v metodikách se pod pojmem „speciálních znaků“ setkáme s různým výkladem. Vzhledem k této nejasnosti navrhuji jako speciální znaky označit všechny prvky výbavy fontů, jež nejsou písmeny, interpunkčními znaménky ani základními číslicemi, bez ohledu na to, kam je přiřazuje daný textový editor a zda pro ně počítá s nějak upraveným stylem (kupř. zmenšená či zvětšená velikost písma). Jsem si vědom, že takovéto dělení zařadí mezi speciální znaky rovněž závorky a uvozovky. To však naopak považuji za výhodu, a to vzhledem k tomu, že ohledně použití těchto znaků panuje značně nesourodá praxe. To, co se někde považuje za standard, může jinde vypadat značně podivně. Vzhledem k této do jisté míry tzv. negativní (prosím nezaměňovat se slovem „negativistický“) definici – tedy vymezení pomocí odlišení od něčeho – asi nebude možné všeobecně stanovit pravidla pro použití speciálních znaků (tedy kdy a k čemu). Určitě to však zazní u jednotlivých položek jejich výčtu, který považuji spíše za ilustrativní, a ne kompletní. Závorky slouží především k odlišení svého obsahu (= určité části textu, slova, číslic/e) od okolního textu, ovšem s velice různorodým cílem: oddělení podstatného od méně zásadního, obsahu sdělení od jeho ilustrace, výjimky od pravidla, apod. Vyskytují se v pěti základních podobách, přičemž dvě poslední občas ani nejsou považovány za závorky, jako spíše za matematické znaky. Jsou to závorky kulaté – (), hranaté [], složené – {}, ostré – < > a jednoduché - //. Závorky se umísťují bezprostředně před a za vložený text (tedy bez mezer vzhledem k obsahu závorky!), s tou výjimkou, že pokud vložený text končí interpunkčním znaménkem (tzn. tečkou, čárkou, středníkem a pomlčkou), umístí se tento znak až za druhou (tzv. uzavírající) závorku – a to v souladu s tím, jak to bude odpovídat hlavnímu textu. V případě tzv. vnořování – tedy vkládání části textu v závorkách do již otevřených závorek – je nutno použít odlišného 309

Pokud by textový editor touto automatickou funkcí nedisponoval, lze ji nahradit ručně tak, že při finální úpravě textu se před takovými volnými členy na konci řádku umístí kurzor a souběžně zmáčknou klávesy Shift a Enter (jde o tzv. měkký Shift). Je však potřeba postupovat odshora textu, protože jinak by se text neupravil a zůstaly by v něm nedopsané řádky.

155

typu závorek. Přesný hierarchický řád jednotlivých typů závorek stanoven není, a to přinejmenším ze dvou důvodů: 1. poslední dva typy jsou některými považovány pouze za matematické znaky, a tudíž jimi nejsou jako závorky používány; 2. hranaté závorky jsou závazně určeny k zařazování všech doplňujících údajů v textu neobsažených (zejména u přímých citací, bibliografických zápisů, apod.) a k přepisu fonetické výslovnosti. V případě použití systému odkazování pomocí číselného indexu publikací, kdy se příslušné číslo odkazu uvádí v závorkách, je třeba pamatovat na to, že pokud se takovýto odkaz vyskytne na konci pasáže zařazené v kulatých závorkách, je vhodné buď značku odkazu umístit jako horní index, a nebo vynechat mezeru mezi dvěma zakončujícími závorkami stejného typu.310 Uvozovky, jak napovídá jejich pojmenování, uvozují začátek, ale i konec přímé řeči či doslovného citátu. Kromě toho se využívají rovněž jako prvek bibliografického zápisu pro označení názvů článků a příspěvků v periodických i monografických publikacích (viz podkapitola 4.2, písmeno C). Nejčastěji se lze setkat s pěti typy uvozovek, přičemž ten poslední má tři možné podoby – takže vlastně musíme rozlišovat 7 podob. Jsou to: tzv. zdvojené apostrofní uvozovky – „ “; uvozovky čárkové – ‚ ̒; tzv. ostré francouzské311 – « »; tzv. ostré německé – » «; a definiční – ʻ ʼ , či ʽ ʼ nebo ʼ ʼ. Závorky se umísťují bezprostředně před a za vložený text (tedy bez mezer!), s tou výjimkou, že pokud vložený text končí uvozovkami, použije se pro nadřazený text jiný typ uvozovek, většinou (zejména u tzv. apostrofních uvozovek) až po oddělující mezeře. Jako tzv. vnořené uvozovky (čili uvozovky v uvozovkách) by se měly použít buď uvozovky citační nebo francouzské ostré. Z hlediska propojení uvozovek s interpunkcí vloženého textu platí, že pokud je citována celá věta, umístí se dovnitř uvozovek i s koncovou interpunkcí; kdežto je-li citována jen její závěrečná část, interpunkce bude až za zakončující uvozovkou a bude odpovídat celku věty (souvětí), v níž (němž) se citát nachází. Pokud uvedení citátu začneme někde „od prostředku“ původní formulace, bezprostředně po otevírající uvozovce bude výpustek – ať už v kulatých závorkách (...) či bez nich ... – a teprve pak citát začínající malým písmenem (kromě případu, kdy by začínal vlastním jménem či názvem). Stejně tak výpustku použijeme tehdy, pokud z delší fráze citujeme jen části, mezi nimiž bylo něco vynecháno – ať už bude v závorkách, či bez nich. Čísla mají docela rozsáhlé využití v oblasti zkoumání sociální reality. Zde si uvedeme alespoň ty nejdůležitější poznatky ohledně jejich zapracování do kvalifikačních prací. Desetinná, setinná a tisícinná místa číslic se v kontinentální 310

Variantu vynechání zakončující závorky u odkazu na zdroj, uváděnou některými autory (kupř. DUDZIAK, ŻEJMO, cit. d., s. 190), považuji za nesystémovou a vedoucí k matení čtenáře. 311 Některé publikace tyto uvozovky označují za „francouzské“, nebo dokonce za „české druhé vložené uvozovky“ – kupř. MAGINCOVÁ D., Příručka nakladatelského redaktora, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008, s. 53. Kvůli přesnosti je však třeba poznamenat, že stranově se tyto mezi sebou liší (tzn. že levá a pravá uvozovka je označená v obou případech rozdílně) a že u klasických francouzských uvozovek se z obou stran vloženého termínu vynechává mezera.

156

Evropě uvádějí po tzv. desetinné čárce, zatímco tečka se píše po tisícovkách daných jednotek. Oproti tomu je americký (USA) a britský (Spojené království, UK) zvyk opačný – po tisícovkách se dělá čárka, kdežto tečkou se oddělují celé jednotky od svých dílčích částí.312 Přestože do kategorie čísel patří rovněž jejich podmnožina známá jako zlomky, bývá často řazena mezi speciální znaky. Ty nejběžnější zlomky (¼, ½, ¾) jsou sice nabízeny v základních sadách znaků jednotlivých písem, avšak pokud potřebujeme vyjádřit jiný poměr, musíme použít běžných číslic oddělených lomítkem (5/16). Jestliže před zlomkem bude celá číslice, neodděluje se mezerou od po ní následujícího zlomku (8¾); mezi dvěma po sobě následujícími zlomky je nutné vynechat mezeru.313 Další matematické znaky a symboly odpovídají jednotlivým veličinám či naznačují prováděné operace (kupř. ∞, √, ∑, atd.). Píší se buď jako samostatné znaky (tzn. oddělené mezerou z obou stran), a nebo se k nim bezprostředně přiřazují čísla, jako u matematických operací. Pokud by bylo nutné uvádět vzorce (třeba u výzkumu kvantitativního typu kvůli zpravomocnění některých výsledků a jejich výpočtů), pak je třeba nejen použít zvláštní nabídky některých textových editorů (v podobě nabídky „vzorec“ v záložce „tabulka“), ale zároveň dbát, aby mezi nejvýše sahající součástí vzorce a nad ním umístěným řádkem (a stejně tak i nejníže sahající součástí a následujícím řádkem) zůstal odstup v rozmezí jednoho řádku s řádkováním 1,0. Všechny tzv. proměnné se píší kurzívou, kdežto konstanty zase běžným fontem. Operace násobení se zaznamenává pomocí tzv. pozvednuté tečky (·), která se nachází v nabídce symbolů mezi ostatními matematickými operátory. Pokud by bylo nutné uvést vzorec či rovnici delší než jeden řádek, je možné je rozdělit. Spodní vodorovné podtržení (ḏ), případně vytučnění (d) či doplnění šipkou (d
) jsou vyhrazeny pro vektory; také použití konkrétních písmen řecké alfabety má svá určená pravidla.314 Značky veličin – kupř. stupně – °, minuty - ′, vteřiny – ″ – se umísťují bezprostředně po číslici, k níž se vztahují (tedy bez mezery). Značky procent – % a promilí – ‰ představují jistou výjimku: pokud se připojují k číslici tak, že výsledný význam nahradí dvě slova (kupř: osm procent), má být mezi číslicí a značkou tzv. zúžená mezera (tedy mezera velikosti cca jedné čtvrtiny velikosti stupně písma)315; v opačném případě (tedy u významu „osmiprocentní“) se mezera neuvádí. Problém však spočívá v nedokonalosti běžných textových editorů, v nichž tato tzv. zúžená mezera není naprogramována. Proto platí, že toto pravidlo je považováno za typografické a realizováno teprve při profesionálním tištěném textu, kdežto ve studentských pracích postačí zařazení běžné mezery (příp. se toleruje i neuvedení žádné mezery).

312

GAMBARELLI, ŁUCKI, cit. d., s. 82. Další pravidla pro psaní a zalamování čísel viz kupř.: MAGINCOVÁ, cit. d., s. 70-72. 314 Tamtéž, s. 84 a 94. 315 MAGINCOVÁ, cit. d., s. 61. 313

157

Speciální symboly (někdy mylně považované za zkratky), tvoří směsice různých znaků, vyjadřující kupř. vlastnická práva (tzv. copyright – ©), označení měn (kupř. $, ₤, €), pořadové číslo svazku (№), firemní propojení (&) či přiřazení k webovým portálům (zejména u adres – @). Způsob jejich psaní proto bude odvislý jak od významu, tak i od nejčastějšího propojení. Značky vlastnických práv jsou propojeny s osobami či jinými subjekty, a proto se od nich oddělují mezerou (kupř.: © František Novák); obdobně i znak propojení plní úlohu souřadící spojky (kupř.: Kolben & Daněk). V případě měn jde o stejný princip jako u znaků veličin, takže se píší bez mezery k poslední číslici (kupř. 147,40€). Tzv. „zavináč“ (@) se v rámci webových adres mezerou neodděluje; kdežto pokud by se vyskytl jako dřívější symbol přiřazení (z latinského ad = směrem k, ke, do), bylo by správné jej mezerami oddělit. Symbol pro pořadové číslo svazku (№) bývá ponejvíce součástí bibliografického zápisu, takže bude dobré zapsat ho tak, jak je uveden, nebo převést do podoby české zkratky (= č.). Navzdory zdánlivé komplikovanosti všech poznatků uvedených nejen v posledním oddílu, ale i v celé této kapitole, je třeba mít na paměti, že formální stránka má v případě kvalifikačních prací pouze podpůrnou hodnotu, kdežto stránka věcná je základem jejího příznivého ohodnocení. Aby však mohla být takto ohodnocena, je zapotřebí znát i další požadavky, konkrétně ty stanovené školou. O nich se dočtete v následující kapitole.

158

10 Školně Školn ě-školský kontext vzniku kvalifikač kvalifikačních prací (upř (upřesně esnění daná normami školy a pokyny vyuč vyučujících) Poznatky týkající se věcné i formální stránky tvorby odborného textu by již samy o sobě měly postačit k tomu, aby student/ka mohl/a svou kvalifikační práci vyhotovit. Jenže diplom, k jehož získání je napsání práce nutné, vydává konkrétní škola, a tak lze pochopit i její ‚zájem‘ nějakým způsobem ovlivnit proces a podobu vzniku dané diplomky. Cílem této kapitoly proto je zaměřit se právě na toto specifikum těch odborných textů, jež vznikají jako součást vzdělávacího procesu. Dvojitost/dvojakost označení těchto prací pomocí kombinace adjektiv „školní“ a „školský“ chce naznačit i dvojí možný pohled na požadavky týkající se vzniku a podoby kvalifikačních prací – na jedné straně jsou nezřídka součástí interních předpisů dané školy, kdežto na druhé se zase vyznačují jakýmsi ‚školáctvím‘, tedy důrazem na jejich dodržování a nadhodnocením formálních aspektů textu. 10.1 Vliv školních norem na výslednou podobu kvalifikační práce Ještě dříve, než si uvedeme, co všechno mohou regulovat a nejčastěji i fakticky upravují předpisy vydávané danou školou ohledně kvalifikačních prací, bude dobré provést si krátké připomenutí asi obecně známých základních pojmů z této oblasti. Normou se, podobně jako v latinské původnině, rozumí pravidlo, které má být přinejmenším respektováno, ne-li dokonce striktně dodržováno. Z hlediska způsobu vyhotovení lze normy rozdělit na písemné a ostatní; z hlediska způsobu promulgace (= vyhlášení) na vyhlášené, pouze obecně dodržované (nejčastěji zvykové); z hlediska účinnosti na závazné a nezávazné (nejčastěji doporučené). Pokyn pak je sdělení/opatření praktického rázu. Jeho cílem je vyhlásit a/nebo uvést ve známost nějakou normu či její část, nebo seskupení. Zpravidla má písemnou formu. Navzdory svému označení může obsahovat i sdělení pouze doporučujícího charakteru. Normy i pokyny se obyčejně zaměřují na (jednotlivé) kvalifikační práce v jejich celku, kdežto doporučení a rady se zpravidla týkají jen dílčích aspektů tvorby práce a nemají závazný charakter; často jsou poskytovány v rámci konzultací či ve výuce. Vyučující je zde souhrnné označení všech, kdo se podílejí na vzdělávacím procesu a nějakým způsobem přispívají ke vzniku a finalizaci práce – ať už z pozice vyhlašovatele norem, učitele, konzultanta, garanta, vedoucího práce či jakékoli podobné. Školou se rozumí jak právnická osoba (u vysokých škol je to zpravidla univerzita jako celek), tak i její jednotlivé součásti (fakulty, instituty, ústavy, katedry, atd.). A nyní se již pokusme o krátký přehled nejdůležitějších interakcí mezi požadavky školy vyjádřenými v různých normách a předpisech a výslednou podobou kvalifikační práce. Některé z nich již byly zmíněny v předchozích kapitolách, těm dalším se zde budeme věnovat podrobněji.

159

A. Počet kvalifikačních prací a jejich časové vymezení Ačkoli je zřejmé, že studium příslušného typu bývá (zpravidla) zakončováno sepsáním a obhajobou kvalifikační práce téhož typu (tzn. vyšší odborné studium vytvořením práce absolventské, studium bakalářské práce bakalářské, magisterské studium práce magisterské, atd.), nemusí se jednat o jedinou kvalifikační práci, kterou je v rámci školy student povinen napsat. Na některých školách se totiž setkáváme také s pracemi ročníkovými (dříve nazývanými i postupové316), které jsou povinně vyžadovány – zpravidla v počtu jedné317 – zhruba v polovině doby studia. V tomto ohledu je škola svobodná stanovit si vlastní postup, který je zakotven v akreditačních materiálech k danému oboru. Tento postup se týká nejen toho, zda (a případně kolikrát) se má ročníková práce psát, ale i jejího načasování a prakticky všech dalších formálních i obsahových náležitostí (viz níže). Časové vymezení platí samozřejmě rovněž pro práci diplomovou (čili v daném studiu závěrečnou). Podrobněji jsou termíny zadání/nahlášení tématu práce i jeho schválení, jakož i odevzdání práce stanoveny (zpravidla) v harmonogramu příslušného školního/akademického roku či v jiných ‚vyhláškách‘, ‚ustanoveních‘ a ‚pokynech‘ vydávaných vedením školy. Jejich znalost je potřebná ke správnému a racionálnímu načasování si jednotlivých kroků souvisejících s přípravou daného typu kvalifikační práce. B. Tematické a metodologické vymezení práce Jak už bylo uvedeno výše (viz podkapitola 7.1), praxe jednotlivých škol, a dokonce i jejich dílčích součástí (fakult, ústavů, institutů, kateder) bývá v otázce volby/určování tématu kvalifikační práce velice různorodá. Lze se setkat s pouze direktivním poskytnutím konkrétních témat, z nichž si studenti musejí zvolit; se stanovením tématických okruhů jak vyžadovaných, tak i pouze doporučených (či naopak též zapovězených); s ponecháním volby návrhu tématu na studentovi – a nebo rovněž s ‚mixem‘ těchto přístupů (tzn. že se předem stanoví mantinely zakázáním či přikázáním určitých témat, některá se doporučí s ohledem na celkový záměr školy či její součásti, jistá témata se předem určí a ve zbytku je studentům ponechána volba). Kromě toho zde zcela logicky platí i nepsané pravidlo tématické jedinečnosti práce – tzn. že nelze psát na téma, které již bylo zpracováno (v případě prací tzv. přehledového typu pak přinejmenším v horizontu několika minulých let). Studující/mu nezbývá, než respektovat daný stav věcí – a pokud je přesto přesvědčen/a, že jeho/její téma je natolik jedinečné a potřebné zpracovat, pak nanejvýš požádat o výjimku od stanovených norem. Jakousi pojistkou z hlediska školy se stává proces schvalování nahlášených témat, probíhající zpravidla na úrovni kateder či útvarů garantujících daný obor, v jehož 316

Jednalo se o analogii k tzv. postupovým zkouškám, jejichž složení se kdysi vyžadovalo v podobě tzv. malých maturit či podobných zkoušek k tomu, aby studující postoupil/a do tzv. vyššího stupně či kurzu. 317 U některých pětiletých oborů se dokonce počítalo s napsáním ročníkové práce v druhém i čtvrtém ročníku.

160

rámci by se vše mělo jednoznačně vyjasnit na základě porady zodpovědného pracovníka školy s pravděpodobným vedoucím práce i/či vědeckým garantem oboru. V praxi vyššího odborného i bakalářského studia k tomuto schvalování témat dochází většinou v poměrně krátké době po termínu nahlášení návrhů témat kvalifikačních prací, takže se snad ani není třeba obávat toho, že by při schvalování bylo téma natolik pozměněno, že by student/ka nestihl/a svou práci dopsat.318 Analogicky je tomu i s metodologickou stránkou práce. Je v kompetenci školy, aby kupř. vyžadovala použití konkrétních metodologických postupů či použití jistých metod výzkumu. Ohledně opačné praxe, tedy zákazu, se situace zdá pro studujícího být poněkud ‚příznivější‘. Lze si sice představit normativní vyloučení těch metod a technik výzkumu, jež nejsou používány v daném oboru studia (i když toto se zřejmě nebude dít formou písemného vyhlášení, ale pouze je to předpokládáno jaksi z principu), zřejmě však půjde především o nedoporučení použití těch metod a technik, jež by vyžadovaly použití speciálního přístrojového či softwarového vybavení, které škola třeba nevlastní či nemá k nim licencovaný přístup. V případě terciárního vzdělávání může nastat situace, kdy škola sice téma i metodicky postup schválí, avšak zároveň je student výslovně upozorněn, že zajištění potřebného přístrojového či softwarového vybavení si musí zajistit ‚ve vlastní režii‘ a zřejmě i na vlastní náklady. Čistě teoreticky lze sice zvažovat i situaci, kdy si student zvolí téma, k jehož adekvátnímu zpracování je potřebí specifického metodologického postupu, jenž ale nikdo z vyučujících školy neovládá natolik dobře, aby si troufal práci vést – pak nezbývá, než si požádat o schválení externího vedoucího (či alespoň konzultanta), který toto dovede.319 C. Požadavky týkající se cíle a obsahu práce Zejména u kvalifikačních prací tzv. postupového typu může škola vyslovit takové požadavky, jež podstatně upravují charakter i konečnou podobu práce. Je v kompetenci školy vymezit si, co vlastně od ročníkové práce očekává. Může to být písemný důkaz ze strany studenta, že získal předepsané penzum znalostí z určité fáze studia (práce tak představuje písemnou obdobu tzv. souhrnné postupové zkoušky – je to méně častý případ). Nebo může být cílem, aby student takto prokázal, že zvládl metodologii odborného stylu a základy vědecké práce ve studovaném oboru (nejčastěji se umožní psát na libovolné téma s využitím předepsaných postupů a někdy se to spojí i s umožněním studentovi objevit či projevit vlastní preference). Též se může jednat 318

V rámci doktorského studijního programu může být – s ohledem na specifičnost tématu i prováděného výzkumu – praxe často opačná, tzn. že téma je vědeckou/oborovou radou schváleno až tehdy, kdy se stává zřejmé, že daná práce může být úspěšně realizována a školitel je schopen se za studenta v tomto ohledu zaručit (téma je tedy schváleno až cca 1-2 roky před plánovaným odevzdáním práce, zatímco předtím doktorand někdy i po mnoho desítek měsíců „pouze“ sbírá podklady a provádí výzkum). 319 Teoreticky zůstává ještě jedna možnost „řešení“ takovéto situace, že by byl/a student/ka školou nucen/a k použití pro dané téma neadekvátní metody, což by však znamenalo snížení (ne-li přímo znehodnocení) meritorní kvality práce – nezbývalo by, než se proti takovémuto postupu bránit formou odvolání k vedení školy či její součásti.

161

o snahu využít zkušeností z absolvované praxe ‚v terénu‘ a zakotvit je do odborného teoretického rámce (jedná se o práce tzv. zpravodajského typu, jež z metodologického hlediska mohou být velice různorodě pojaty). Nakonec však může jít i o jakousi (před)přípravu a pomůcku v sepisování práce závěrečné (tedy absolventské či bakalářské). Na CARITAS - VOŠs Olomouc převládá tendence přiklánět se k posledním dvěma uvedeným přístupům (ročníkové práce zpravodajského typu u studentů vzdělávacího programu Sociální a humanitární práce a práce připravující k vytvoření diplomové práce u studentů vzdělávacího programu Charitativní a sociální práce), přičemž se ale principielně nevylučuje ani přístup druhý (tzn. že student může napsat takovou ročníkovou práci, jež s absolventskou prací nebude tematicky ani nijak jinak souviset). Tomu odpovídají i požadavky formulované v příslušném pokynu ředitele: ročníková práce může tvořit podklad pro absolventskou práci a lze ji v plném rozsahu použít jako její součást. Požadavky na téma a odborný cíl ročníkové práce jsou tak stejné jako na práci absolventskou, avšak s tím rozdílem, že v rámci práce ročníkové nemusí být cíl naplněn v celém rozsahu – kupř. ročníková práce může být tvořena pouhým projektem (v případě kvantitativního postupu) či teoretickým rámcem (u postupu kvalitativního) výzkumu, k němuž dojde až při psaní práce absolventské. Ostatní požadavky jsou analogické těm kladeným na práce absolventské, vyjma některých formálních náležitostí (kupř. rozsah 20 normostran a využití alespoň jednoho zahraničního odborného zdroje). D. Rozsahové a formální vymezení práce Kromě určování tématu a časových lhůt škola nejčastěji „zasahuje“ do procesu tvorby kvalifikační práce právě v oblasti jejích formálních náležitostí. Prvním požadavkem bývá určení rozsahu, jež může být tzv. minimalistické, nebo tzv. doporučené. V případě minimalistického se určí jen minimální požadovaný počet stran korpusu práce, kdežto maximální počet stran se neuvádí. V případě doporučeného (ať už pomocí výslovného uvedení slovního spojení s využitím slovesa „doporučovat“, či pomocí fráze „zpravidla“) se pak jedná o pouze hrubý odhad rozsahu práce na základě dosavadních většinových zkušeností). Může ovšem též dojít ke striktnímu vymezení rozsahu pomocí konkrétních čísel (kupř. 40 až 50 normostran u práce absolventské; příp. tomu odpovídající celkový počet znaků včetně mezer, tedy 72 000 až 90 000). V posledním uváděném případě může dojít ke kolizi věcného i odborného hlediska, kdy kvůli dodržení zejména horního limitu je student/ka nucen/a nejen zhutňovat své formulace (což samo o sobě může být dokonce prospěšné), ale i omezovat poznatky

162

a postřehy k danému tématu (a to už za prospěšné i za pedagogické označit jaksi nelze)320. Druhou častou oblastí „zásahů“ školy bývá způsob odkazování, který se připustí, případně se nařídí jen jeden, a to bez ohledu na téma práce i povahu odkazovaných zdrojů. V případě většiny prací to nemusí být na újmu (i když se domnívám, že tam, kde je to možné, by autorům měla být ponechána v této oblasti svoboda ohledně způsobu odkazování). Nicméně u oné menšiny, kde to odporuje povaze věci, to povede nejen k faktickým nepřesnostem či nesystémovým řešením, ale také k nucení k pragmatismu na úkor přesnosti a odbornosti, a v důsledku toho dokonce k možné deformaci budoucích adeptů vědy. Třetí rovinu úprav představuje podoba povinných součástí práce pomocného charakteru, jako jsou bibliografický seznam, úroveň členění Obsahu či požadavky na Úvod i Závěr (o prohlášení o samostatném vyhotovení práce či abstraktu už ani nemluvě). Může se dokonce stát, že škola formálně vyžaduje něco, co je fakticky popíráno či označováno jako nesprávné ve výuce nebo v odborných publikacích povinných k přečtení v rámci studia. Někdy to může být pouhý důsledek něčí nepozornosti (např. jestliže při tvorbě aktuálně platného předpisu se vycházelo z jeho dřívější podoby a příslušná pasáž nebyla odstraněna či změněna). Jindy se může jednat o přehnanou ‚školáckost‘ (i když se ví, že to není správné, vyžaduje se to proto, „aby se to studenti konečně naučili“). V takovémto případě má student dvě možnosti: podrobit se sice formálním požadavkům školy a zároveň v Úvodu své práce napsat, že v souladu s míněním jiných uznávaných autorů (ne-li jejich většiny) považuje tento požadavek za nesprávný; nebo může daný formální požadavek nerespektovat a v Úvodu napsat, z jakého důvodu (příp. i poukázat na negativní důsledky, které by to pro kvalitu jeho práce mohlo mít) – v obojím případě je však potřeba vše náležitě vyargumentovat, jinak se student vystavuje riziku komplikací ohrožujících úspěšné obhájení práce. Poslední oblast zásahů školy do formální podoby práce se bude logicky týkat nepovinných položek. Nejčastěji půjde o omezení/zákaz týkající se umístění motta, poděkování a (rozsahu či počtu) příloh (příp. toho, jak mají být v práci uvedeny a nadepsány). E. Požadavky týkající se hodnocení a obhajoby práce Jak ještě bude podrobněji uvedeno dále (viz kapitoly 15–17), vyhotovením a odevzdáním kvalifikační práce (zejména té zakončující celek studia) celé ‚dobrodružství‘ nekončí. Škola má výsostné právo stanovit si také požadavky i normy týkající se hodnocení diplomových a jiných prací i procesu jejich obhajoby. Zde nejzřetelněji platí ono známé „co je psáno, to je dáno“, takže je dobré a užitečné 320

Rovněž navzdory deklarované snaze připravit studenta na to, že v budoucnu bude možná vystaven nutnosti psát odborné články v předem stanoveném rozsahu (což je praxe některých periodik i nakladatelství).

163

seznámit se s příslušnými směrnicemi ještě dříve, než začneme psát – přinejmenším proto, aby naše práce mohla být shledána jako kvalitní nejen námi samotnými, ale i těmi, kteří ji budou muset hodnotit. A jak se ještě dále dozvíte v poslední kapitole, dobře napsaná práce vám umožní snadněji a bez obav se připravit i na její obhajobu. F. (Možný) vzájemný nesoulad norem vydaných na jednotlivých úrovních školy Aniž bych chtěl takovouto situaci jakkoli ‚přivolávat‘, cítím se (rovněž na základě několikaletých aktivních i pasivních zkušeností) povinen upozornit rovněž na jednu pro studenta nepříliš příjemnou situaci. Tou je možný vzájemný nesoulad norem vydaných na jednotlivých úrovních školy, případně jejich nekompatibilita, či nedůslednost. Reálný život přináší situace, kdy se student/ka může cítit být obětí toho, že někde někdo něco nedomyslel a že na tom teď „pohoří“ právě jeho kvalifikační práce. Navzdory snaze, vyplývající z principu práva i legislativy, vzájemně uvést v soulad normy a podřídit ty níže stojící těm nadřazeným se stává, že v rámci jedné školy existují vzájemně rozporné předpisy týkající se diplomových prací (kupř. ohledně jejich rozsahu, povahy, metodologie, způsobu odkazování, atd.). Nemusí přitom zdaleka jít pouze o situaci, kdy z předchozí podoby školní normy se nedopatřením převzalo něco, co již není s její novou podobou slučitelné. Vyskytly se dokonce i případy, kdy na elektronické úřední desce školy byl zveřejněn pouze pracovní text návrhu nové podoby předpisu, kde děkan fakulty proškrtal určité pasáže, vepsal své poznámky, pochybnosti a otázky adresované neznámé osobě a studenti neměli možnost dobrat se platného znění dané normy ani po urgencích na studijním oddělení a u příslušného proděkana. A nebo také předpis rektora požadoval jiný (a navíc fixní!) rozsah jednotlivých typů kvalifikačních prací než směrnice děkana jedné z fakult; nemluvě už o tom, že směrnice jednotlivých kateder byly v rozporu s normami vydávanými děkany či oborovou radou. V této chvíli odhlížím od další komplikace v podobě nesourodých požadavků školních norem a jednotlivých vedoucích prací (či také konzultantů). Základní otázka, která vás v tomto okamžiku zřejmě napadne, je: jak takovouto situaci řešit? Jedná-li se o rozpor ve formálních požadavcích norem, bude nejlepší přímo kontaktovat studijní oddělení a/či příslušného proděkana/pověřenou osobu (kupř. zástupce ředitele pro studijní záležitosti). Bude však dobré požádat je, aby stejnou odpověď, kterou v dané situaci poskytli studentům, předali také příslušnému vedoucímu práce, příp. i dalším vyučujícím (aby se předešlo tomu, že student bude za dodržení pokynu nakonec negativně ohodnocen svým vedoucím či oponentem). Pokud se nesrovnalosti týkají požadavků metodologických (kupř. zastaralá podoba normy počítá pouze s kvantitativním přístupem a nezohledňuje ten kvalitativní), bude zřejmě kompetentní vedoucí katedry/garant oboru; v tom případě ale bude potřeba konzultovat celou věc i s vedoucím práce. Pokud si však student/ka je vědom/a, že bude muset porušit některý z klíčových požadavků daných školou (kupř. zvolené a schválené téma musí být kvůli úplnosti i metodologické správnosti zpracováno na 164

mnohem větším počtu stran, než s jakým počítá fixně stanovený požadavek normy), pak je lepší o výjimku požádat písemně (alespoň elektronicky), aby to mohlo být dokladováno a podle potřeby mohlo být použito u obhajoby. Možná překvapivě nejčastější forma nesouladu předpisů se týká formulace tématu: některé školní normy totiž nerozlišují mezi nadpisem a podnadpisem, jiné zase zavádějí rozlišení mezi názvem a tématem práce, a přitom nijak neupřesňují, zda kupř. u přidání zpřesňujícího podnadpisu půjde či nepůjde o změnu názvu, příp. zda se to týká názvu, nebo tématu. V této otázce je každopádně nutná spolupráce s vedoucím práce, a to v tom smyslu, aby on toto upřesnění schválil a buď formálně „odobřil“, nebo alespoň podpořil studenta/-tku jak v hodnocení práce, tak i během její obhajoby. 10.2

Požadavky kladené vyučujícími, zavedené zvyklosti a další podmíněnosti Navzdory poměrně podrobnému výčtu způsobů, jakými do podoby vaší práce zasahují normy, nelze zapomínat, že prostředí školy je tvořeno na prvním místě nikoli předpisy, nýbrž živými lidmi. V tomto okamžiku nenarážím ani tak na známý fakt lidské omylnosti, jako na to, že stejná věc může být různými lidmi pochopena různě (zejména když to, co má být pochopeno, bylo formulováno nejednoznačně) – a to se může týkat jak znění školních norem, tak i podoby otázek, s nimiž se studenti na vyučující obracejí. A. Požadavky kladené vyučujícími Začněme od posledního případu. Připusťme, že školní předpis je formulován poněkud nejednoznačně a vedoucí práce se nám snaží dát jednoznačnou odpověď – k tomu však potřebuje přesné podklady. Ty mu dodáme buď tak, že mu předložíme příslušný úryvek textu, nebo naopak celek své práce (podle toho, čeho se dotaz týká), anebo že mu – v případě pouhého dotazu bez předchozí konzultace – nejprve celou záležitost popíšeme a teprve pak vzneseme přesně a jednoznačně formulovaný dotaz. Obdobně může dojít k tomu, že na dokonce jednoznačně formulovanou otázku ohledně nejednoznačně znějící normy můžeme dostat rozdílné odpovědi kupř. jak od svého vedoucího, tak i od konzultanta. Nezbývá, než abychom alespoň uznali, že na danou věc je možný přinejmenším tento dvojí pohled a odpovídajícím způsobem toho využili při finalizaci své kvalifikační práce. S lidskou omylností a omezeností zase souvisí otázka míry kompetentnosti, s níž se k dané věci někdo vyslovuje. I na slovo vzatý odborník je totiž omylný, avšak platí předpoklad, že v odborné rovině by jeho názor měl mít větší váhu (zejména, je-li doložen patřičnou argumentací) než názor někoho, kdo pro nás sice je či má být autoritou formální (kupř. vedoucí práce), avšak dané specifické problematice nemusí příliš (či dokonce vůbec) rozumět. V tomto případě nejde o konflikt norem ve vlastním slova smyslu, ale spíše o konflikt dvou typů normativity. A jelikož se rady i pokyny jak 165

vedoucího, tak i případného odborného konzultanta mají pro studenta/-tku stát jakousi ‚normou‘, je třeba počítat i s touto situací. Pak bude zřejmě platit, že v celkovém pojetí práce dáme přednost vedoucímu, zatímco v dílčích otázkách můžeme klidně upřednostnit faktického znalce. Co však dělat, když vedoucí práce požaduje/nařizuje něco, co je ve faktickém rozporu s požadavky školy? (Tato situace není nijak výjimečná – stačí, že vedoucí je externista, který zná dosavadní podobu školní normy, ale nebyl informován o tom, že došlo k její změně či inovaci...). Nejrozumnější je začít s dotazem týkajícím se toho, že zde student v něčem vidí rozpor. Pokud se ukáže, že vyučující přesně neznal požadavky školy, zpravidla se tím vše vysvětlí. V opačném případě je ale třeba požádat jej o vysvětlení, proč požaduje něco, co se vymyká pravidlům, a žádat i zdůvodnění pomocí argumentů (může se totiž ukázat, že konkrétní práce je něčím natolik specifická, že při adekvátním postupu nelze plně dodržet školní normu). B. Zavedené zvyklosti Kromě norem psaných existují i ty předávané jen ústně, což však nemusí znamenat, že je k nim přihlíženo méně než k těm vyhotoveným pomocí písmen. Zavedené zvyklosti mohou (alespoň v jistém ohledu) způsobit studentům nemalé potíže, jelikož se poměrně snadno mohou přeměnit v předsudky – zejména pokud se budou týkat klíčových formálních náležitostí, které však nikde v písemné podobě nebudou zakotveny (kupř. trvání na stylizaci celku práce v první osobě plurálu, vyžadování pouze jediného způsobu odkazování všech zdrojů bez přihlédnutí k jejich specifičnosti, atd.). Nezbývá než připomenout, že tyto zvyklosti se mohou týkat nejen školy jakožto prostředí i instituce, ale rovněž jednotlivých vyučujících. Zde stojí za zmínku zejména situace, kdy vedoucí práce absolvoval/a studium v zahraničí a stále má tendenci vyžadovat od studentů, aby se podřizovali způsobům a postupům, které zažil/a jen on sám/a (navíc před několika desítkami let) a jež jsou odlišné od toho, co je běžné dnes zde (kupř. číslování kapitol římskými číslicemi, kdežto podkapitol arabskými, podkapitol druhého řádu písmeny latinské abecedy a podkapitol řádu třetího písmeny alfabety, apod.). Odlišné zvyklosti mohou ‚poznamenat‘ dokonce přístup jak vedoucí/ho práce, tak i konzultanta, takže zde opět může dojít ke střetu dvou koncepcí, jenž však vždy nelze vyřešit pomocí odvolání se na písemné školní normy. C. Další podmíněnosti Do této množiny je zapotřebí zahrnout všechny další okolnosti, jež jakkoli mohou ovlivnit faktické požadavky školy na podobu kvalifikačních prací. Třeba to může být situace, kdy značný počet studentů neuspěje u obhajoby a vedení školy v důsledku toho svolá poradu, jejímž důsledkem bude jednostranné zdůrazňování jen určitých hledisek či fází tvorby diplomových prací, a přitom to nebude podchyceno žádnou normou, pouze reálně prováděno ve výuce. Rovněž sem můžeme zařadit již 166

zmiňované „školáctví“ v podobě bezbřehého lpění na znění vyhlášených předpisů bez ohledu na cokoli, nadřazování formální správnosti nad věcné pochopení smyslu a potřebnosti jednotlivých pravidel studujícími, a podobně. Pečliví studenti si již zřejmě povšimli, že v odborné literatuře se často odkazování omezuje jen na ty nejnutnější případy (jelikož se předpokládá, že kupř. v odborném periodiku budou publikovány především nové poznatky, a ne neustále „omílány“ základní údaje, které beztak uvádí spousta autorů v bezpočtu publikací), takže fakticky nastává rozdíl mezi počtem odkazů v takovémto textu a v průměrné diplomové práci. Je ovšem také pravdou, že příspěvky do odborných periodik a sborníků píší lidé, kteří již sami mají nejen zkušenost s publikováním, ale kteří především prošli základní průpravou v této oblasti. To se u studentů předpokládat paušálně nedá, a proto se u kvalifikačních prací vyžaduje důsledné a úplné dodržování zásady, aby všechny poznatky bez ohledu na jejich známost a význam byly náležitě doloženy a jejich zdroje odkázány. Také proto se podoba závěrečných prací vyznačuje jistou „školáckostí“. Přiblížení těch faktorů ovlivňujících výslednou formu kvalifikačních prací, jež souvisejí se školou a jejími požadavky, doplnilo přehled o jednotlivých aspektech procesu tvorby i finální podoby těchto prací. Tím také byla dovršena obecně metodická část této příručky. Nyní půjde o to, jak tyto poznatky aplikovat na konkrétní texty diplomek v oblasti sociální a humanitární práce.

167

III. Část aplikovaně aplikovaně metodická

168

Tato, v pořadí již třetí, část příručky si klade za cíl aplikovat obecné poznatky týkající se metodiky tvorby kvalifikačních prací na potřeby konkrétních studijních oborů; čili přiřadit jim nejen předmět, ale pojednat též o jejich typech, cílech a předpokládaných strukturách. Nejprve bude pojednáno o nejdůležitějších aspektech výzkumu jakožto součásti i základu těchto prací. Následně bude pozornost věnována specifiku prací tzv. neempirického typu, aby nakonec mohl být podán jakýsi souhrnný přehled typologie kvalifikačních prací z hlediska zaměření, cíle, obsahu i dopadu na strukturu. Uvedené poznatky budou spíše rámcového charakteru, tzn. že by neměly poskytnout ‚hotový recept‘ na výslednou podobu práce, jako spíše metodicky ukotvit studentovo rozhodnutí zpracovat zvolené téma určitým (předpokládaně výhodným a prospěšným) způsobem a poskytnout mu přitom alespoň rámcové vodítko.

169

11 Empirický výzkum jako souč sou část kvalifikač kvalifikační práce (Hana Šlechtová) Jak je patrné z předcházejících částí této metodiky (zejména 6.3, 7.2 a 7.3), kvalitní závěrečná práce v oboru sociální práce nemusí být nutně založena na empirickém výzkumu. K empirickému výzkumu by se mělo přistupovat právě tehdy, jeli s ohledem na téma a cíl práce potřebný.321 Zjednodušeně platí, že skrze empirický výzkum je třeba hledat odpověď na otázky, na které nelze odpovědět jinak (tzn. na základě studia již dostupných závěrů jiných výzkumů a další odborné literatury). Jde-li nám o poznání konkrétního případu v jeho jednotlivosti a pro něj samotný322 (např. za účelem navrhnutí nějaké dalšího postupu při jeho řešení v rámci sociální práce), pak je zkoumání odůvodněné prakticky vždy. Žádný případ totiž není naprosto stejný jako ostatní a též způsob jeho řešení může být naprosto jedinečný. Jde-li však o zobecnění poznatků, ať již vzhledem k populaci (tedy v tom smyslu, že co jsme zjistili v deduktivně pojatém výzkumu pro zkoumaný vzorek populace, lze vztáhnout na celou populaci cílovou), či v teoretickém smyslu (o prohloubení teoretického poznání, zejména skrze převážně induktivně pojatý výzkum), pak je dobré účelnost provádění výzkumu zvážit. Výzkum v žádném případě nemůže být náhražkou explorace literatury. Stává se, že k výzkumu (či spíše pokusu o něj) příliš unáhleně přistupují studenti, kteří se domnívají, že o jejich tématu není téměř nic odborného napsáno, protože si neosvojili způsoby vyhledávání v databázích odborné literatury či se vyhýbají literatuře, jež není dostupná v češtině či ve slovenštině. V takovém případě však nehrozí jen „objevování Ameriky“323; závažnějším problémem je, že studenti nedostatečně obeznámení se stavem poznání zvolené tematiky navíc většinou i samotný cíl práce stanovují velmi obecně, jelikož si nejsou vědomi vnitřní bohatosti tématu. Po prostudování literatury by se nemuselo nutně ukázat, že výzkum je zbytečný, ale student by četbou mohl být nasměrován k přiměřenému zúžení tématu, vhodnějšímu stanovení cíle – a potažmo i k lépe pojatému výzkumu. Tato kapitola bude věnována postupně otázce odborných východisek pro empirický výzkum, zdůvodnění použití empirického výzkumu a volbě jeho metody s ohledem na záměr, četbě odborné literatury v závislosti na typu výzkumu a otázce 321

Výjimkou je situace, kdy konkrétní škola studentovi přímo určuje, že v rámci závěrečné práce empirický výzkum proveden být musí – v takovém případě zpravidla jde o to, aby diplomant prokázal schopnost/kompetenci empiricky zkoumat, nikoliv o to, že by nemohla existovat nová odborná práce v tomto oboru, která by se bez takového výzkumu obešla. Má-li škola takový požadavek, je vhodné na něj pamatovat již při samotném stanovování cíle práce, aby pak empirický výzkum v ní použitý byl skutečně využitý a neměl jen jakýsi „ilustrační“ charakter a nepůsobil nadbytečně jako jakýsi „přílepek“. Jinými slovy: z takového výzkumu musí vyplynout poznatky, které by práce jinak nemohla přinést. 322 Jedná se o tzv. intrinsitní případovou studii (viz např. Hendl 2005: 107). 323 Student může právem namítnout, že přinést podstatně nový poznatek může závěrečná práce jen výjimečně.

170

struktury práce založené na empirickém výzkumu. Vzhledem k tomu, že empirický výzkum v oblasti sociální práce znamená jistou intervenci do reality a namnoze zahrnuje sbírání dat o konkrétních lidech a institucích, nese s sebou rozhodnutí zkoumat různé otázky etické povahy. Z tohoto důvodu je na konci kapitoly věnován prostor též vybraným etickým souvislostem empirického výzkumu v sociální práci. 11.1 Odborná východiska pro empirický výzkum Někteří autoři razí myšlenku, že sociální práce jakožto samostatná (společenskovědní324) disciplína má (či měla by mít) vlastní metodologii výzkumu. Někdy je to míněno spíše ve smyslu přizpůsobení (zjednodušení) a osvojení si vybraných metod325 výzkumu přejatých z jiných disciplín (zejména sociologie).326 Argumentace je pak spíše praktická, tj. kdo zkoumá a s jakým účelem (viz např. Li`evre 1998), nikoliv teoreticko-metodologická. Potíž ovšem je, že za touto tezí se někdy může skrývat nezohlednění, či dokonce odmítnutí potřeby přihlédnout k východisku zvoleného výzkumného postupu, které má takřka vždy původ v některé z disciplín, které mají důkladně rozpracované metodologie empirického výzkumu, vycházející z jejich teoretického základu. Důležité je totiž rozlišit dvojí druh odborných disciplín. Jsou disciplíny, kde vlastním a konečným cílem je samotné poznání (a kde je dokonce zapovězeno do poznávané skutečnosti zasahovat a s pomocí výzkumem získaného vědeckého poznání ji měnit327), a disciplíny, které naproti tomu vznikly v podstatě ze společensky pociťované potřeby do reality nějak intervenovat. Sociální práce patří mezi druhé jmenované a je na tom obdobně jako kupříkladu pedagogika nebo kriminologie. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že při empirickém zkoumání, vědomě či nevědomě, sahá po metodách, technikách a nástrojích disciplín ze skupiny první. Její vlastní smysl existence jako oboru a potažmo i poznávací zájem vychází z jisté „poptávky terénu“, z toho, že něco je ve společnosti vnímáno jako problém, který

324

Výraz společenskovědní dávám záměrně do závorky, jelikož někteří autoři (např. Li`evre 1998) dokonce výzkum v sociální práci přímo vymezují oproti výzkumu společenskovědnímu. 325 Spíše než metodologie. 326 Příznačné pro toto osvojení je mj. znění některých již i administrativně přijatých termínů: např. názvu předmětu „metodologie sociálního výzkumu“, který figuruje v akreditačních materiálech pro studijní obory sociální práce a je používán též např. Asociací vzdělavatelů v sociální práci; přesnější by totiž bylo pojmenovat daný předmět „metodologie výzkumu v sociální práci“. Nechci nicméně přeceňovat význam důvodů, které k takovému pojmenování vedly. Je docela možné, že k tomu došlo (též) za stejných okolností (tedy z jisté jazykové nedbalosti), jaké způsobily obecné nazvání budov určených v obcích pro konání kulturních akcí „kulturními domy“ namísto jazykově vhodnějšího „domy kultury“. Kromě toho sousloví sociální výzkum (social research, recherche sociale…) je používáno i v zahraniční odborné literatuře, a to nejen pro označení výzkumu v sociální práci. Např. Morrow a Richards (1996) uvádějí: „‚Sociální výzkum‘ zahrnuje výzkum široké řady společenskovědních disciplín, včetně psychologie (experimentální, vývojové, behaviorální a sociální), sociologie, sociální antropologie, kriminologie, vzdělávací a sociální politiky.“ (Morrow a Richards 1996: 90 [vlastní překlad]) 327 Nutno poznamenat, že tomu tak nebylo vždy. Např. významná část sociologů 19. století vnímala své poslání (zjednodušeně řečeno) právě v návrhu toho, jak by se měla společnost vyvíjet a jak by měla vypadat a fungovat.

171

by měl být řešen (nejrůznější podoby omezení v sociálním fungování a dopady takových omezení na jednotlivce, skupiny i celou společnost). Někteří autoři se snaží dokonce výzkum v sociální práci oproti společenskovědnímu výzkumu vymezit. Např. P. Li`evre (1998: 11-12) tak činí s ohledem na oblast relevance otázky, účel výzkumu, ale též s ohledem na to, kdo takový výzkum provádí. Co se relevance otázky týče, v sociální práci vychází z oblasti nějaké sociálně pociťované potřeby a formulují ji praktici z této oblasti (zatímco ve výzkumu, který autor ponechává v kategorii společenskovědního, vychází ze zájmu o teoretické poznání). Co se konečného účelu výzkumu týče, je jím v případě sociální práce identifikace konkrétních problémů a následná intervence, zatímco ve společenskovědním výzkumu vysvětlení obecných fenoménů a rozšíření vědění. Jde-li pak o profil výzkumníků, P. Li`evre píše, že zatímco společenskovědní výzkum provádějí odborníci na výzkum, lidé, věnující se především vědě, výzkumu v sociální práci se věnují vesměs praktici, odborníci z terénu sociální práce. (Li`evre 1998: 12) Z ničeho z tohoto trojího ovšem logicky neplyne závěr (ani důvod se domnívat), že by výzkum měl probíhat z metodologického hlediska jinak. Skutečnost, že výzkumu v sociální práci se spíše věnují praktici a odborníci na terén, je navíc mnohem více konstatováním než nutností, či dokonce vymezujícím specifikem.328 Specifickou otázkou zajisté zůstávají některé aspekty etiky výzkumu, k nimž se zmíním níže (viz podkapitolu 11.5). Oblast sociální práce je nutně multidisciplinární; setkávají se v ní v různém zastoupení a poměru (v závislosti na tradici a paradigmatu) sociologie, psychologie, pedagogika, právo, medicína, filosofie, teologie, antropologie, etnografie, ekonomie, rozvojová studia, politická věda, management, genderová studia… (v tomto – nikterak vyčerpávajícím – výčtu nerozlišuji mezi statusem a povahou jednotlivých disciplín). Li`evre definuje výzkum v sociální práci jako metodu zkoumání sociálních jevů spřízněnou s jistou formou sociální projektové dokumentace329, to znamená ucelenou studii datované a lokalizované sociální situace, opírající se explicitně o vědění vědeckého typu, ať již je jeho oborový původ jakýkoliv, a to jak ve smyslu obsahu, tak metody. (Li`evre 1998: 11 [vlastní překlad])

Bude dobré si však uvědomit, že metodologický základ empirického výzkumu, do jakého se student(ka) sociální práce může pustit (není-li k jinému připraven/a např. souběžným či předcházejícím studiem jiného oboru), je povětšinou původem ze

328

Nabízí se otázka, zda by se tu neuplatnila jistá komplementarita role výzkumníka v sociální práci (znalce terénu) a role výzkumníka-vědce specializovaného v některé ze společenskovědních disciplín, nebylo-li by možné spojit je u jedné osoby, pak alespoň skrze spolupráci. Student či studentka píšící kvalifikační práci má ovšem být od začátku do konce autorem(-rkou), proto tu podobná spolupráce jistě nepřipadá v úvahu. 329 Autor užívá francouzského termínu ingénieurie sociale, jehož doslovný překlad by však byl v českém kontextu zavádějící.

172

sociologie, případně (avšak spíše zřídka330) sociální či kulturní antropologie, etnografie či sociální psychologie. Proč by mělo být legitimnější volit zkoumání např. sociologické, jestliže sociální pracovníci zrovna tak nejsou sociology? Vodítkem k rozpoznání, z pozice jakých disciplín je možné vést empirický výzkum, by mohlo být uvědomění si povahy kompetencí sociálního pracovníka při výkonu jeho profese – jaký druh podmínek sociální pracovník svým působením přímo ovlivňuje. Není totiž zákonodárcem, právníkem, klinickým psychologem ani ekonomem, už vůbec pak ne lékařem. To, co spadá do oblasti působnosti takových pozicí či profesí, pak v rámci výkonu sociální práce může nanejvýše kontrolovat (tzn. nezapomínat na to a zohlednit, že to může mít vliv331), rozhodně však ne přímo ovlivňovat. A odvozeně to platí i ve výzkumu soustředěném na oblast sociální práce. Sociální pracovník se ve své praxi soustředí, zjednodušeně vyjádřeno, na aktivaci či rehabilitaci sociálního fungování (jednotlivce, skupiny, komunity). Má-li být oborové hledisko zkoumání nejspíše odvozeno od předmětu zkoumání, pak nejpříhodnějším bude hledisko sociologické (ovšem s výjimkou prací zaměřených na výzkum hodnotového zakotvení postupů určovaných normativními dokumenty, kde se jako vhodnější bude jevit postup založený na obsahové, formální, kontextuální analýze a komparaci, vycházející primárně z přístupů vlastních jiným vědním oborům). 11.2 Zdůvodnění použití empirického výzkumu a volba jeho metody s ohledem na záměr Na otázku, zda (a následně též jak) zkoumat, je možné hledat odpověď skrze uvědomění si záměru, který máme (vodítkem je vždy cíl práce). Záměrem (angl. purpose) (tím, co chceme skrze výzkum a jeho výsledky provést) empirického výzkumu může být 1. explorace (průzkum), 2. deskripce (popis), 3. explanace (vysvětlení), 4. evaluace (hodnocení), 5. vytvoření měřicího nástroje, 6. vícečetný záměr a 7. vysvětlování a predikce (Rubin a Babbie 2010: 41-44). Toto rozdělení do kategorií je třeba brát jako schematické, nikoliv naprosto vyčerpávající. 1. V rámci explorace (průzkumu) jde o probádání určité oblasti. Většinou se jedná o oblast relativně novou a málo prozkoumanou, s níž je třeba se seznámit. Může však též jít o hrubé probádání oblasti za účelem posouzení proveditelnosti nějaké jiné, důkladnější studie. (Rubin a Babbie 2010: 41)

330

V tomto směru ovšem záleží též na tradici (či paradigmatu) sociální práce v konkrétní zemi. Tam, kde je úže spojena s psychoterapeutickou praxí a psychologickým poradenstvím, může být i výzkum zakotven více v psychologii. 331 Příkladem může být duševní zdraví uživatele určité sociální služby. Sociální pracovník si může být vědom omezení, jaké má duševní onemocnění klienta na jeho schopnost plnit určitý program, může jej odkázat do péče psychiatra, ale rozhodně jej sám v tomto směru nemůže léčit.

173

•

Jako příklad lze uvést průzkum zaměřený na žebrající děti v Česku a na Slovensku.332 Jedná se o téma, o němž skutečně není mnoho známo; v odborné literatuře je popsána problematika žebrání dětí v kontextu chudých zemí „třetího světa“

a existují

též

studie

zaměřené

na

(migrující)

děti

žebrající

v západoevropských zemích v rámci obchodování s lidmi. O dětech žebrajících v Česku a na Slovensku existují spíše práce publicistické. Ani v kombinaci nenabízejí dané publikace dostatečný podklad pro konceptualizaci práce, která by spolehlivě umožnila cokoliv víc než úvod do problematiky jako takové.

Pro exploraci jsou využitelné jak kvalitativní, tak kvantitativní metody, případně jejich kombinace. Vzhledem k omezeným možnostem získat tímto způsobem reprezentativní zjištění pak výsledné studie jen zřídka přinášejí konečné odpovědi na výzkumné otázky. (Rubin a Babbie 2010: 41) 2. Záměrem výzkumu může být též popsat situace a události. Deskripce (popis) též může být pojata kvantitativně, kvalitativně (přičemž termín deskripce v obou případech znamená poněkud odlišnou skutečnost) i kombinovaně. Kvantitativní deskripce většinou poskytuje informace o charakteristice populace, zatímco kvalitativní popis poskytuje hutnější prozkoumání jevů a jejich hlubších významů. Rubin a Babbie uvádějí následující příklad: Kvalitativní deskriptivní studie o matkách pobírajících podporu ve státech, kde je úroveň takové podpory nejnižší, může kupříkladu popisovat důsledky, jaký má nedostatečná výše plateb na každodenní život malého vzorku matek a jejich dětí, jak bojují, aby přežily, jak na ně působí sousedé a sociální pracovníci, jaký z toho mají pocit a jaké věci musí dělat, aby zajistily své rodiny. Naproti tomu pro kvantitativní deskriptivní studii matek pobírajících podporu by byl pravděpodobně vybrán velký reprezentativní vzorek těchto matek a studie by posuzovala takové věci, jako jak dlouho potřebují veřejnou pomoc, jaký je jejich věk a úroveň vzdělání atd. (Rubin a Babbie 2010: 42 [vlastní překlad])

3. Při explanaci jde, zjednodušeně řečeno, o vysvětlení typu „proč“, o vysvětlení příčiny. Opět je možné zkoumat kvantitativně, kvalitativně, případně kombinací postupů. Chceme-li zjistit, proč někteří lidé z vybrané lokality s určitým sociálním problémem využívají služeb na tento problém orientovaných, zatímco jiní ne, můžeme s lidmi s daným problémem vést kvalitativní hloubkové rozhovory, a hledat vysvětlení takto. Proto, abychom mohli provést kvantitativní výzkum, potřebujeme být předem schopni formulovat hypotézu či hypotézy o působení určitého faktoru či faktorů na (ne)využívání dané služby. Výzkum pak bude spočívat v testování této hypotézy či hypotéz.

332

V současné době (2012) tento průzkum zahajuje v rámci své magisterské práce jedna studentka CMTF.

174

4. Evaluace může hodnotit výsledek nějaké intervence (programu, politiky, opatření…) (Rubin a Babbie 2010), ale může být též využita při její tvorbě (Rubin a Babbie 2010; Kovář 2008). Taková evaluace, která předchází přijetí nějakého programu či zahájení intervence, se nazývá evaluací ex ante (Paterová 2007). Tato forma evaluace pomáhá zajistit maximální věcnost a promyšlenost programu a co nejlépe definovat cíle. Výsledky předběžné evaluace (ex ante) mají být zahrnuty do procesu rozhodování. Předběžná evaluace poskytuje rozhodovatelům prvotní závěry o tom, zda například navržená strategie a úkoly/cíle jsou relevantní, zda jsou očekávané dopady realistické. Předběžná evaluace pomáhá specifikovat hodnotící kritéria pro výběr variant a následné posuzování možných výstupů/výsledků těchto variant vzhledem k žádoucím cílům. Konečně tím, že umožňuje jasná vysvětlení učiněných voleb a jejich očekávaných efektů, pomáhá zajistit transparentnost procesu rozhodování. Návrhem jasných, a pokud možno kvantifikovaných úkolů/cílů zároveň poskytuje nezbytné podklady pro monitoring, resp. průběžnou (mid-term) a následnou (ex post) evaluaci. (Paterová 2007: 236)

Funkcí monitoringu a průběžné a následné evaluace je podávat zpětnou vazbu o průběhu či výsledcích dané intervence (Nekola 2007). Evaluační výzkum vlastně může v jednotlivých krocích zahrnovat exploraci, deskripci i explanaci a může se provádět jak kvalitativně, tak kvantitativně. Explorace může být využita při mapování terénu a jeho potřeb (s cílem posouzení potřeby intervence); deskripce může posloužit jak při plánování, tak při hodnocení úspěšnosti intervence – lze např. kvantitativně zkoumat, zda se kupř. počet lidí využívajících určitou službu během intervence zvýšil. O explanačním zkoumání bychom hovořili teprve tehdy, pokud bychom zjišťovali, zda se tento počet zvýšil právě vlivem zavedení daného opatření (jelikož ke změně situace manifestované zvýšením počtu lidí využívajících službu přece mohlo dojít též potažmo či mimochodem z jiných důvodů). (Rubin a Babbie 2010) 5. Cílem některých kvantitativních výzkumů je vytvořit měřicí nástroj, který by pak mohl být využíván jak jinými výzkumníky, tak praktiky. Takový výzkum nehledá odpovědi na otázky týkající se přímo praxe jako takové (např. sociální práce či terénu, na kterém se odehrává), ale zaměřuje se na otázky, jak a pomocí čeho zkoumat určitou oblast, či na zkoumání použitelnosti určitých již existujících měřicích nástrojů (např. baterií otázek, škál apod.) pro tuto oblast. Studenti bakalářského stupně se pravděpodobně nebudou pouštět do konstrukce takového nástroje, protože jde o poměrně složitou záležitost vyžadující poměrně komplexní teoretické i praktické znalosti; je však možné, že někteří budou schopni posoudit možnosti aplikace určitého již existujícího měřicího nástroje (užívaného např. v zahraničí) pro podobnou oblast v Česku. 6. Vícečetný záměr není v pravém smyslu zvláštní kategorií. Pojednat o něm zvlášť je dobré proto, že v případě výzkumu v sociální práci mívají některé studie, jak uvádějí Rubin a Babbie (2010: 43), více než jeden záměr a rozlišení jednotlivých záměrů (např. exploračního a explanačního) v jejich rámci bývá nejasné. Například, co když se pustíte do prozkoumávání [to explore], proč tak mnoho lidí bez domova odmítá přespávat v azylových domech? Vašim konečným cílem je vysvětlit [to explain] tento jev, ale nazveme to explorační studií, pokud se vaše metody spíše zaměřují na

175

obeznámení se s ním a generování předběžných možných vysvětlení nebo vhledů, jež budou moci být propracovaněji testovány později v explanační studii. (Rubin a Babbie 2010: 43-44 [vlastní překlad])

Podobně nejasné může být rozlišení mezi deskriptivní a exploratorní studií. 7. Vysvětlování a predikce je v jistém smyslu též kategorií již obsaženou v rámci jedné z kategorií předcházejících (explanace). Rubin a Babbie se však o tomto účelu zmiňují zvlášť z následujícího důvodu: je rozdíl v tom, být schopen něco předpovědět, a v tom, být schopen to vysvětlit nebo tomu porozumět. Je totiž možné předpovídat bez porozumění (např. déšť na základě bolesti kloubů) a člověk podle takové předpovědi často také jedná. „…jestliže poznatky z výzkumu v sociální práci podporují určitou hypotézu, nemusejí ještě vysvětlovat, proč ona hypotéza (predikce) byla správná.“ (Rubin a Babbie 2010: 44). Zatímco tedy přesná predikce nějakého jevu nutně neznamená jeho přesné vysvětlení, je možné zlepšovat naše porozumění jevu skrze kumulativní výzkumný proces, v němž následující studie testují hypotézy vystavěné na pokusech o vysvětlení výsledků podporujících hypotézy z dřívějších studií. (Rubin a Babbie 2010: 44 [vlastní překlad])

Smyslem, ani dílčím, této publikace není poskytnout návod na výzkum ani obecně představit jeho metodologii (k tomu již existuje řada publikací a je tomu věnován zvláštní studijní předmět). O výzkumu se tu píše jen v takovém rozmezí, aby bylo zřejmé, jak logicky zapadá do obecného kontextu tvorby kvalifikační práce a jak se promítá do její koncepce a struktury. Pro některé z výše jmenovaných kategorií záměrů výzkumu se, jak je uvedeno, hodí výzkum kvantitativní, pro jiné kvalitativní, pro některé jsou myslitelné jeden i druhý, případně kombinace. Vhodnější, než užívat termíny kvantitativní a kvalitativní, by bylo charakterizovat ony výzkumné postupy jako deduktivní a převážně induktivní. I tyto charakteristiky jsou značně zjednodušené, ale logikové prominou.333 Přestože v textu bude i nadále užíváno pro označení daných typů výzkumu termínů kvantitativní a kvalitativní, je užitečné ozřejmit rozlišení deduktivního a induktivního postupu. Pro studenta může být užitečné si uvědomit, co již má k dispozici před výzkumem samotným, tj. jaké teorie a jakým způsobem využitelné pro případ, který jej zajímá. Teorií mějme na mysli, shodně s Rubinem a Babbiem (2010: 38 [vlastní překlad]) „systematický soubor vzájemně propojených výroků, jež mají vysvětlit [to explain] některá hlediska sociálního života nebo obohatit náš smysl [pro chápání] toho, jak se lidé chovají a v čem spatřují význam ve svém každodenním životě.“ Deduktivní výzkumný postup (využívající převážně kvantitativní metody) staví na teorii či teoriích umožňujících vyvodit jednoznačně formulované hypotézy. Jde o hypotézy, které mají svou vnitřní logiku334 a/nebo vzešly z výzkumu provedeného na 333

Logické postupy, jež jsou v pozadí uvedených výzkumných postupů, se totiž nazývají dedukce a redukce – srov. kupř.: Kowalewski 1959: 265-275; Majka 1995: 45-60. 334 Mohl je též student sám vyvodit z kombinace teorií, o kterých si přečetl v odborné literatuře.

176

určité populaci335. V rámci výzkumu pak půjde o testování jejich platnosti pro konkrétní populaci, která studenta či studentku zajímá. Induktivní výzkumný postup (využívající převážně kvalitativní metody) takovou jasnou hypotézou nezačíná. Vychází z konkrétního pozorování a jednotlivostí a snaží se v nich hledat pravidelnosti a postupně vyvozovat hypotézy (konečným výsledkem může být nová teorie, ale takový výsledek se u studentů nepředpokládá). Raději než o induktivním však hovořím o převážně induktivním postupu, a to z následujících důvodů. Prvním je ten, že ryze induktivně započatý výzkum téměř nikdo nedělá; je velmi náročný a vyžaduje značnou zkušenost.336 Dalším je ten, že o tom, co jdeme zkoumat, si skoro vždy něco myslíme a nezávisle na tom, nakolik si to připouštíme, se nedokážeme odpoutat od toho, co jsme se o tom dozvěděli dříve, ať z literatury nebo jen tak z řečí – s nějakým zárodkem teorie tedy už do zkoumání vstupujeme. A i kdyby samotný vstup do terénu probíhal „s čistou hlavou“, posléze v průběhu, jakmile jsme učinili sebemenší pozorování či např. byť jediný rozhovor, už do těch dalších vstupujeme s nějak nastavenou představou a naše myšlenkové pochody jsou již kombinací indukce a dedukce. DEDUKCE Teorie ˅ Hypotézy ˅ Pozorování ˅ Přijaté/zamítnuté hypotézy

INDUKCE Pozorování ˅ Nalezené pravidelnosti ˅ Předběžné závěry ˅ Teorie

Tabulka č. 1: Deduktivní a induktivní postup v empiricky založených pracích – dle: Dismann 2007: 77.

11.3 Četba odborné literatury v závislosti na typu výzkumu Na plánovaném typu výzkumu závisí též způsob, jakým bude diplomant shánět a číst odbornou literaturu. (Ponechme stranou skutečnost, že i volbě typu výzkumu vlastně předchází četba literatury, jelikož též na základě již načtených informací se student nejspíše pro zkoumání dané problematiky rozhodoval.) Teoreticky si zajisté lze představit společenskovědní výzkum, k jehož provedení by autor nečetl žádnou literaturu. Takový výzkum by se však musel týkat tématu, které předtím nikdo nijak nezkoumal a nepsal o něm337 a ke kterému neexistuje ani žádná obdoba (a taková se skoro nevyskytují). Ve všech ostatních případech (tedy prakticky

335

Jiné, než na kterou je zamýšlíme ve výzkumu aplikovat. Jít cestou skutečné tzv. zakotvené teorie je schopen jen málokdo, a i ten, kdo by to dokázal, by se jejími principy do důsledku mohl jen sotva řídit při zkoumání terénu, který více či méně zná. 337 Případně jsou-li taková zjištění z nějakého důvodu nedostupná. 336

177

vždy338) by zkoumání bez použití literatury vedlo k možným nedostatkům či přímo chybám (tím úplně nejmenším rizikem by bylo „objevování Ameriky“). Někdy však četba odborné literatury může v procesu zkoumání škodit, a to především dvojím způsobem: jednak může četba představovat ztrátu času, zvláště, je-li špatně zacílená, jednak, a to je horší, může navést pozornost určitým směrem (dominantně probádaným), a zaslepit tak oči čtenáře před novými souvislostmi. Do kvantitativního výzkumu zpravidla autor vstupuje s hypotézou (dále operacionalizovanou na další, pracovní hypotézy). Takováto hypotéza (předpoklad závislosti přinejmenším jedné proměnné na jiné) vychází z nějaké teorie. Přestože zdaleka ne vše z takové teorie musí vycházet z četby (je přece možné operacionalizovat kupříkladu i pořekadlo „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ a výzkumem zjišťovat jeho platnost na určité populaci za určitých okolností), pro návod k četbě je nutné mít na paměti jedno: co nebude v hypotézách a na jejich základě vytvořeném výzkumném nástroji (např. dotazníku), to se člověk z takového výzkumu nedozví; nanejvýš zjistí, že do vztahu jím zohledněných proměnných vstupuje ještě nějaká jiná, o níž však nic konkrétního vědět nebude. Proto je třeba takřka vše načíst předem – dřív, než člověk začne vůbec plánovat design výzkumu. Cílem četby pro tento účel je komplexně představit stav vědění týkající se pojednávané otázky; je třeba číst vše či takřka vše, co se problematiky týká339, a údaje je třeba shromáždit a „nakřížit“ tak, aby byl vytvořen rámec výzkumu. Jde o způsob četby vedený „soustředně“ (viz Kaufmann 2010): čím blíže jádru předmětu, tím důkladněji je třeba se problematice (a četbě o ní) věnovat. Jakkoliv pro přípravu převážně induktivně vedeného kvalitativního výzkumu je představení jisté syntézy vědění o problematice (budované pomocí způsobu četby popsaného výše) též důležité, není tím hlavním smyslem četby, jež má pomoci takový výzkum nastartovat. Fáze počáteční četby by neměla být podceněna, ale ani neúměrně natahována (Kaufmann 2010: 45).340 Cílem četby vhodné pro tento typ výzkumu není totiž ona syntéza, ale naopak zproblematizování (konstruktivní zpochybnění) vědění, které lze četbou o předmětu zájmu získat; a cílem výzkumu pak potažmo je vytvořit vědění nové. 338

J.-C. Kaufmann dokonce přímo píše, že „žádný výzkum se neobejde bez četby“ (Kaufmann 2010: 44). Ponechávám stranou možnost přímého záměru výzkumníka nečíst, a oprostit tak se od možných zavádějících uchopení reality – zvláště v případě, že se téma týká nějakým způsobem blízké a v určitých aspektech obecně známé problematiky, výzkumník o něm má i bez četby určité povědomí a předpoklady, jichž se nelze tak snadno zbavit. V praxi se lze setkat spíše s programovým nečtením v počátcích výzkumu, avšak s postupným dohledáváním literatury k tématům, která se během zkoumání vynořují a ukazují jako hodná další pozornosti; takto postupují mnozí, kdo jdou cestou tzv. zakotvené teorie (grounded theory) (více viz např. Strauss a Corbinová 1999) – k takovému přístupu je ovšem potřebná značná výzkumnická zkušenost a jen stěží jej lze doporučit pro diplomanta na úrovni vyššího odborného či bakalářského studia. 339 Velice užitečné je využít vyhledávání skrze databáze (Kaufmann 2010), aby neunikla žádná důležitá souvislost. 340 Kaufmann varuje i před nedostatečnou teoretickou četbou: „Samozřejmě nelze opustit terénní výzkum a vrátit se k čisté knižní teorii. Ale […] bez konceptuálních nástrojů bude mít jakkoliv krásný výzkum jenom velice chudé výstupy.“ (Kaufmann 2010: 45)

178

Na rozdíl od deskripce se teoretický objekt nekonstruuje na základě akumulace. Naopak získává podobu až s decentrací. Velmi často dochází k decentraci a jejímu produktivnímu využití při četbě zdánlivě nesouvisejících věcí: myšlenky se vzájemně propojí a otevřou nenadálý pohled na dané téma. Výchozím bodem pro vytvoření hypotézy341 je velmi často hledání analogie v nějakém jiném kontextu. Proto je nutné prokázat ve výběru četby co největší vynalézavost, a odhalit tak nečekané přesahy. Reflexe ovšem nesmí zůstat na úrovni hledání analogií. Analogie sama o sobě je neplodná a nesprávná přirovnání mohou být zmatečná. Naproti tomu odbočka přes jiný kontext, ve kterém existuje podobný koncept definovaný jiným způsobem, poskytuje nový pohled, ostřejší a obohacený, na vlastní terén. (Kaufmann 2010: 44)

Předem je třeba si načíst takovou literaturu, aby člověk věděl, v jakých dimenzích má uvažovat. Uvedu poněkud karikaturní příklad nesouvisející se sociální prací: Chci např. vědět, jak si člověk vybírá povolání, a v literatuře se dočtu, že nějaký vliv má jeho rodina, nějaký volba školy atd. Ve výzkumu se tedy pak soustředím mj. např. na to, jak daný člověk prezentuje svou rodinu, a budu si všímat, zda se přitom neobjeví něco, co by bylo nějak spojeno s volbou povolání. Např. si všimnu, že skoro všichni, kteří si vybrali práci, řekněme, hlídačů v ZOO, hovoří o tom, že v dětství rádi sedávali s babičkou u klece s kanárkem. (S ničím takovým jsem se ale nesetkala v literatuře, neměla jsem připravenou hypotézu, že „vysedávání s babičkou u klece s kanárkem zvyšuje pravděpodobnost, že se člověk v dospělosti stane hlídačem v ZOO“.) Začne mi ‚vrtat hlavou‘, jak to vlastně je, a začnu pátrat po literatuře o babičkách a volbě povolání, o kanárcích a dětství… Kvalitativní přístup znamená neustálé dohledávání literatury s tím, jak se objevují nové (více či méně překvapivé) poznatky z výzkumu. Konfrontuje-li výzkumník zjištěná fakta pouze se svými myšlenkami, vede to jenom k banalitám. On sám, ponořený do nezměrného bohatství konkrétní situace, má samozřejmě opačný pocit, a může se tedy nechat unést pocitem sebeuspokojení. Jenže naprostá zdrženlivost je ještě horším prohřeškem než „knižní obžerství“, hlavně v dnešní době, kdy se toto nebezpečí všeobecně rozšiřuje. Výzkumník se naopak musí živit pravidelně, především když hladový po vědění stojí před vzrušujícími, ale neopracovanými hypotézami. Hlavně se nesmí spokojit s tím, že přečte pár knih (nebo ještě hůř, najde si na ně na internetu recenzi), jenom aby svůj text ilustroval několika legitimizujícími odkazy na literaturu. Aby došlo k obohacující výměně s jeho vlastním terénem, musí číst pro sebe, se zájmem a s chutí. (Kaufmann 2010: 45)

V součtu pak čas věnovaný četbě odborné literatury vůbec není kratší než v případě četby pro výzkum kvantitativní, ale je rozložen na celou dobu výzkumu. 11.4 Struktura práce založené na empirickém výzkumu Struktura práce nejenže není jen estetickou záležitostí; není ani jen vodítkem pro čtenáře usnadňujícím orientaci v díle. Promítá se do ní celkové uvažování o předmětu

341

Hypotéza tu má jinou funkci než v převážně deduktivně pojatém kvantitativním výzkumu; Kaufmann doporučuje uvědomit si při zahájení výzkumu, jakou má výzkumník o předmětu představu (s níž nutně souvisí jisté hypotézy – jde však o provizorní hypotézy usnadňující přístup k terénu, u nichž se předpokládá, že se budou neustále proměňovat).

179

práce; je odrazem sledování cíle od jeho stanovení přes jednotlivé kroky v jeho naplňování až po prezentaci výsledných zjištění (viz podkapitola 8.3). Není-li student schopen představit si logickou strukturu své práce, často to znamená, že ani neví, jak o „své“ tematice pojednává (může to dokonce znamenat nejasnost ohledně stanovení tématu, ale častěji to svědčí o nepromyšlenosti cíle, případně o odchylování se od něho). Tato kapitola představuje jen hrubě načrtnutou podobu struktur prací založených na výzkumu; pro zjednodušení bude rozlišen pouze výzkum „kvantitativní“ a „kvalitativní“ – představit návodné struktury pro všechny možné verze výzkumných prací (reflektující např. záměry představené v kapitole 13) by vzhledem k možným kombinacím bylo složité a mohlo by též zamlžit skutečnost, že struktura každé práce do jisté míry odráží její jedinečnost danou propojením tématu, cíle a metody. Práce založená na deduktivním (z „obecně platného“ se usuzuje na platnost v jednotlivostech) kvantitativním výzkumu bývá zpravidla rozdělena do dvou částí – teoretické a empirické. První část obsahuje ucelenou „teorii“, na jejímž základě se formulují hypotézy, jež jsou pak v empirické části testovány, aby byla ověřena platnost teorie pro zkoumanou výseč reality. V případě práce založené na kvalitativním výzkumu není striktní dělení na teoretickou a empirickou část namístě; už proto, že i během empirického zkoumání neustále přibývají nové poznatky pro doplnění teorie; celá práce je vlastně nějak teoretizující. Ani tuto práci nelze začít rovnou skokem do výzkumu, ale to, co ve finální struktuře práce předchází prezentaci výzkumu, není „teoretická část“ se vším všudy, ale spíše kapitola (či kapitoly) představující teoretická východiska, koncepty. Až do poslední stránky se však bude s teorií pokračovat… U tohoto typu se může představa o struktuře v průběhu procesu tvorby práce (včetně procesu zkoumání, nejen tedy vlastního konečného sepisování práce) proměňovat, což se zejména týká těch částí, kde jsou již prezentována vlastní výzkumná zjištění. Přesto se však doporučuje mít od samého počátku jistou představu o struktuře, neboť tato pomáhá při samotném postupu – pomáhá korigovat směřování práce, aby se neodchylovala od svého cíle. V takovém případě je však třeba mít neustále na paměti, že jde o strukturu provizorní, aby nesvazovala při interpretaci dat, z nichž mohou vyplynout (což také zpravidla je účelem kvalitativního výzkumu) netušené souvislosti. Odhalení nečekaného může vést k pouhému přidání podkapitoly či kapitoly v rámci prezentace zjištění, ale může též vést k postupnému obměnění strategie výzkumu342, které pak logicky může znamenat i výraznější proměnu struktury.

342

Jakkoliv toto se většinou neděje v případě začátečnického výzkumu.

180

DEDUKTIVNĚ POJATÁ PRÁCE Charakter základní otázky: Platí to, co je obecně známo (co říkají teorie), také konkrétně v tomto případě? Případný výzkum: zpravidla kvantitativní Práce s odbornou literaturou: zásada: vše přečíst předem; komplexně, uceleně Struktura výsledné práce: jasné dělení na teoretickou a empirickou část (tyto části nemusejí být přímo takto nadepsány a nazvány): empirická část ve světle výzkumu „zrcadlí“ část teoretickou ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST – představuje předmět zájmu a to, jak byl na základě teorií zkonstruován; (je-li zájem soustředěn na méně obvyklou geopolitickou/kulturní oblast, pak v této části mohou být prezentovány i tzv. reálie) – sestává z počtu kapitol podle potřeby – ústí v představení hlavních hypotéz (mohou být představeny zde a rekapitulovány v kapitole věnované metodologii v rámci empirické části) EMPIRICKÁ (VÝZKUMNÁ) ČÁST – kapitola představující metodologii výzkumu: předmět zkoumání/výzkumná otázka, objasnění, na základě čeho byla zformulována (podle závěrů z teoretické části); operacionalizace: stanovení základních hypotéz (opět podle teoretické části), pracovních hypotéz, indikátorů a proměnných; tvorba a popis výzkumného nástroje; základní soubor a konstrukce vzorku; případně etické souvislosti výzkumu – kapitoly prezentující výsledná zjištění (rozlišení může sledovat „překlopením“ témata představená v teoretické části či hlavní hypotézy) (DISKUSE) – nepovinná (typická např. pro práce z oblasti psychologie) – spočívá v konfrontaci zjištění s hypotézami i dalšími poznatky, jež do hypotéz z různých důvodů nebyly zahrnuty – může obsahovat též doporučení pro praxi (jak pro další výzkumnou praxi, tak – jde-li o výzkum aplikovaný – pro využití výzkumných zjištění v „terénu“) – obsah „diskuse“ však může být částečně zahrnut do kapitol prezentujících výzkumná zjištění a částečně do Závěru ZÁVĚR Obr. 3: Rámcová struktura deduktivně pojaté práce založené na empirickém výzkumu

181

(PŘEVÁŽNĚ) INDUKTIVNĚ POJATÁ PRÁCE Charakter základní otázky: Lze najít nějakou (novou nebo doposud neznámou) pravidelnost? Případný výzkum: zpravidla kvalitativní Práce s odbornou literaturou: 1. Na začátku literatura potřebná pro uchopení předmětu, koncepci výzkumu, pro uvědomění si teoretických východisek. 2. Neustálé dohledávání literatury v závislosti na tom, jaké nové otázky se objevují. Struktura výsledné práce: práci by měla charakterizovat plynulost: výzkum plynule vychází z teoretických východisek, přispívá novým pohledem na realitu, odhaluje nové aspekty či podrobnosti, případně nové souvislosti (k teorii se postupně přidávají výzkumná zjištění, ale teoretické uvažování a rozpracovávání nadále pokračuje); nejsou tedy přítomny dvě jasně oddělené („zrcadlové“) části, protože teorie prostupuje celou prací. ÚVOD TEORETICKÁ VÝCHODISKA/KONCEPTUÁLNÍ ČÁST – kapitola či kapitoly představující zvolené způsoby náhledu na předmět zájmu (teorie), základní pojmy a jejich význam v kontextu těchto teorií (v některých případech toto může být představeno již v rámci Úvodu, ale spíše lze doporučit představení ve zvláštní kapitole či kapitolách) – je-li zájem soustředěn na méně obvyklou geopolitickou/kulturní oblast, pak v této části mohou být prezentovány i tzv. reálie METODOLOGIE VÝZKUMU a JEHO ETICKÉ SOUVISLOSTI – charakteristika zkoumaného prostředí a účastníků výzkumu, zdůvodnění jejich volby – metoda a techniky výzkumu, představení výzkumného nástroje/nástrojů – popis výzkumného procesu (včetně etických souvislostí) KAPITOLY PŘEDSTAVUJÍCÍ VÝSLEDKY VÝZKUMU a PROPOJUJÍCÍ TYTO VÝSLEDKY s TEORETICKÝMI VÝCHODISKY – jejich počet a obsah se odvíjí od toho, co odhalil výzkum, nejde o „překlopení teorií“ (to by znamenalo nedotaženost výzkumu) (DOPORUČENÍ PRO PRAXI) – nejedná se především o doporučení s ohledem na příští výzkumy, v případě oboru sociální práce však mnohdy bude přínosné, jestliže diplomant dokáže zjištění z kvalitativního výzkumu vztáhnout k realitě sociální práce, např. formulováním více či méně konkrétních návrhů ZÁVĚR Obr. 4: Rámcová struktura induktivně pojaté práce založené na empirickém výzkumu

Níže uvádím schematický příklad odlišnosti struktury prací založených na kvantitativním a kvalitativním výzkumu v případě stejného tématu – tématu, které by bylo možné pojmenovat Partnerství a rodinný stav obyvatel domova pro seniory a spokojenost s tamním životem. Pro kvantitativní i kvalitativní výzkum zaměřený na tuto problematiku by byly myslitelné přesnější názvy, ale záměrně ponechávám stejný název, aby bylo vidět, v jakém smyslu se liší přístupy a podle toho i struktura. Pro rozlišení však u obou ilustrací přidávám formulaci cíle. Upozorňuji, že teorie i typologie uvedené v této ilustrativní struktuře jsou nahodile vymyšlené, nezakládají se na studiu odborné literatury ani na skutečném výzkumu.

182

Ilustrativní struktura práce založené na kvantitativním výzkumu Cíl: zjistit, zda rodinný stav a případné aktuální partnerství klientů domova pro seniory ovlivňuje jejich spokojenost s životem v daném zařízení Úvod Teoretická část Obecné teorie spokojenosti a přístupy k měření spokojenosti Teorie zabývající se souvislostí mezi zkušeností s životem v páru a adaptabilitou na nové životní podmínky Teorie zabývající se souvislostmi mezi partnerskou situací a životním štěstím/spokojeností Teorie zabývající se vlivem přítomnosti dětí a bezdětnosti na spokojenost ve stáří Empirická část Metodologie výzkumu Výsledky výzkumu Zkušenost s životem v páru a adaptabilita na životní podmínky v domově pro seniory Minulá a aktuální partnerská situace a spokojenost s životem v domově pro seniory Dětnost a bezdětnost a spokojenost s životem v domově pro seniory (Diskuse a doporučení pro praxi) Závěr Obr. 5: Ilustrativní struktura práce založené na kvantitativním výzkumu Ilustrativní struktura práce založené na kvalitativním výzkumu Cíl: zjistit možné souvislosti mezi spokojeností s životem v domově pro seniory s rodinným stavem a partnerskou situací klientů Úvod Partnerství a rodinný stav ve stáří v kontextu současné společnosti Partnerství a rodinný stav v současné společnosti Proměny osobních vztahů související se stářím Ovdovění a vdovství/vdovectví Soukromý život v kolektivním zařízení Velký kolektiv a riziko přítomnosti rysů „totální instituce“ Soukromé a sdílené prostory a soukromý a sdílený čas Spokojenost Spokojenost jako spokojení se Spokojenost jako štěstí Metodologie výzkumu a etické souvislosti Metodologie výzkumu Etické souvislosti výzkumu Domov pro seniory jako prostor navazování a udržování osobních vztahů Převážně, ale nejen ženské prostředí Sdílení vzpomínek na rodinný a partnerský život i současných zážitků s příbuznými Příležitost pro nový partnerský vztah Málo prostoru pro intimitu Nedostatečný prostor pro partnerskou intimitu Málo zohledňovaná osobní intimita Nalezené typy spokojených a nespokojených obyvatel v kontextu partnerských vztahů Partnersky osamělé a osamělí Spokojené osamělé a spokojení osamělí Nespokojené osamělé a nespokojení osamělí Manžel/ka doma: odloučení od žijícího partnera jako faktor nedostatku štěstí Manželé z minula: spokojenost jako vyrovnanost On vdovec a Ona vdova: nová šance na štěstí Partnerem/partnerkou v domově pro seniory: důvod ke spokojenosti i nespokojenosti Závěr Obr. 6: Ilustrativní struktura práce založené na kvalitativním výzkumu

183

11.5 Vybrané etické souvislosti empirického výzkumu v sociální práci Ten, kdo se v oblasti sociální práce pouští do empirického výzkumu, musí mít na zřeteli etické souvislosti svého počínání a zohlednit je. Výzkum v sociální práci prakticky vždy znamená zasahování do životů lidí. Týká se to jak výzkumu kvantitativního, tak kvalitativního, i když ve druhém případě je toto zasahování výraznější. Následující podkapitola nenabízí obecné pojednání o etice ve výzkumu v oblasti sociální práce, ale pouze stručně upozorňuje na obvyklé věci, na které by si studenti měli dát pozor. Každému, kdo se pro empirický výzkum rozhodne, jednoznačně doporučuji seznámit se s publikacemi přímo věnovanými této otázce. Takových prací existuje řada, zde zmiňuji pouze některé vybrané. V českém jazyce jsou dostupné kupř. články Petra Matouška uveřejněné v časopise Biograf (Matoušek 2004, Matoušek 2008).343 Dále lze, tentokrát v angličtině, doporučit publikaci Rubina a Babbieho (2010: 253-286), konkrétně část věnovanou etickým a kulturním problémům ve výzkumu v oblasti sociální práce. Specifickou záležitostí je provádění výzkumu, kde jsou participanty děti; zde je možné doporučit např. článek Morrowové a Richardse (Morrow a Richards 1996). Etickým aspektům výzkumu se věnuje většina příruček či učebnic výzkumu v sociálních vědách, proto lze odkázat i na ně. Etické souvislosti je dobré zvážit nejen na úrovni vztahu mezi výzkumníkem a zkoumaným, ale i na úrovni vztahu výzkumníka a širšího okolí (společnosti a jejích norem). 11.5.1 Etické souvislosti vztahu výzkumníka a participantů344 výzkumu Nejprve se zastavme u vztahu výzkumníka a toho, co je zkoumáno (tj. zkoumaného prostředí a participantů výzkumu: jedince, skupiny, prostředí, instituce, ale též těch, na které se závěry případně zobecňují či které, bez nároku na zobecnění, zkoumaní nějak zastupují). Jedincem – participantem výzkumu je možné být různým způsobem, což s sebou nese různou podobu a míru etické citlivosti či problematičnosti. Pro názornost lze hlavní typy participantů vymezit takto: Prvním typem je osoba, na kterou je výzkum soustředěn primárně, tj. která je do výzkumu zařazena s ohledem na nějaký problém, který se jí samotné týká, či je nositelkou určité vlastnosti, která je předmětem zájmu výzkumu. Pro ilustraci lze jako takové osoby uvést např.: - uživatele nějaké sociální služby (je-li výzkum soustředěn např. na potřeby uživatelů dané sociální služby),

343

První z nich je volně přístupný na internetu, napsaný velmi vtipně a čtivě a poukazuje na řešitelné situace i pouze částečně zvladatelná dilemata, s nimiž se setkává výzkumník-sociolog, který je současně sociálním pracovníkem, a to zejména v kontextu „nebezpečného“ prostředí sociální práce (tedy kupř. práce s drogově závislými, prostitutkami či bezdomovci). 344 Participantem výzkumu v tomto případě není míněn výzkumník ani jeho případný spolupracovník.

184

mladistvého delikventa (je-li předmětem či jedním z předmětů výzkumu problematika delikvence u mladistvých), - sociálního pracovníka, zaměstnance zařízení poskytujícího nějakou sociální službu (je-li předmětem výzkumu např. riziko vyhoření u pracovníků v sociálních službách) aj. Druhým typem je osoba, jíž se zájem výzkumu týká nepřímo, osoba nějak spojená s prostředím, které je zkoumáno, a určitým způsobem o něm referuje. Jako příklad lze uvést: - sociálního pracovníka, zaměstnance zařízení poskytujícího nějakou sociální službu (je-li předmětem výzkumu něco, co se netýká sociálních pracovníků přímo, ale jejich klientů); - právníka, lékaře, učitele… jakožto někoho, kdo se setkává v rámci své profesní činnosti s lidmi s určitým sociálním problémem (jestliže primárně je výzkum soustředěn na daný sociální problém a lidi s tímto problémem) aj. V rámci těchto typů by bylo možné dále rozlišovat. U některých typů výzkumu je možné, že jedna a ta stejná osoba bude odpovídat oběma zmíněným typům; pro potřeby pouhého upozornění na základní etické souvislosti však není nutné se u tohoto dále zastavovat. Rovin, na kterých se výzkumník potenciálně dostává do situací z etického hlediska citlivých, je více a pro jeden a druhý typ participantů nejsou stejně citlivé. Následující přehled není vyčerpávající. Participant výzkumu je zkoumáním vyrušen v běžném životě, věnuje výzkumu a výzkumníkovi čas a energii. Toto vyrušení se týká obou typů participantů výzkumu. Výzkumník by měl respektovat, pokud se někdo z těchto důvodů nechce do výzkumu zapojit, případně pokud se zapojit chce, ale s určitým omezením.345 V této souvislosti je třeba dodržovat čas, kdy se má výzkumník dostavit na případné setkání s participantem výzkumu, do kdy mu má poslat dotazník apod. V případě setkání za účelem rozhovoru je pak nutné pamatovat na dobu trvání, jaká byla avizována, a tuto dobu nepřekračovat, případně ji protáhnout jedině tehdy, jestliže to participant sám nabídne. Lze proto doporučit, aby výzkumník uvedl určité rozmezí trvání, např. sdělením, že rozhovor obvykle trvá (například) hodinu až dvě. Pokud dotazovaný od samého začátku dává najevo, že má času hodně, a přitom je i po dvou hodinách stále na co se ptát a o čem hovořit, měl by výzkumník buď rozhovor jednoduše ukončit, nebo dát jasně najevo, že ví, že avizovaná doba pro rozhovor vypršela, i když je rozhovor velice zajímavý a nestihlo se vše probrat – tím dá dotazovanému příležitost, aby ho sám případně vyzval k pokračování. Výzkumník by ovšem neměl při domlouvání schůzky ohledně -

345

Jako příklad tu mohu uvést případ ze svého výzkumu. Během něho jsem běžně vedla hodinu a půl až dvě či tři hodiny trvající rozhovory, avšak jeden z participantů mi vzhledem ke svému pracovnímu vytížení nabídl pouze půl hodiny svého času. Přestože za tak krátkou dobu nebylo možné probrat všechny otázky do patřičné hloubky, musela jsem zohlednit informátorův požadavek.

185

předpokládané délky rozhovoru přehánět (k čemuž by jej mohla vést např. snaha vyhnout se riziku, že čas nebude stačit); participant výzkumu si totiž na rozhovor vyhrazuje čas a je možné, že kvůli němu zruší či přesune nějakou jinou aktivitu. Navíc by rozhovor neměl trvat výrazně kratší dobu, než jaká byla uvedena jako spodní hranice intervalu – dotazovaný by si mohl myslet, že to, co výzkumníkovi sděluje, je pro něj nezajímavé. Výzkum je zásahem do participantova soukromí. Zvláště participant prvního typu si z tohoto důvodu může klást otázku, proč a jak byl právě on do výzkumu vybrán; je proto třeba jednak ctít případné hranice, za které nechce jít, a též zvážit dopad, jaký to může mít na jeho důvěru v instituci či osobu, která na něj případně poskytla kontakt. Zejména v případě kvalitativního výzkumu bylo soukromí už sdělením kontaktních údajů – ať jsou jakékoliv povahy346 – částečně narušeno. Toto je třeba mít na zřeteli již při vyhledání a oslovení participanta. Po oslovení a navázání kontaktu následuje samotný sběr dat. Aby ke sběru mohlo dojít, je třeba, aby potenciální participant výzkumu se svou účastí na něm souhlasil; k tomuto bodu je více uvedeno v samostatné podkapitole.347 Ačkoliv nic a nikdo nemůže zaručit, že si participant výzkumu nenechá některé důležité souvislosti toho, o čem hovoří, pro sebe, je třeba se vším, co během výzkumu vyjeví (řekne v rozhovoru, napíše do dotazníku, sdělí vědomě či mimoděk svým jednáním tak, že bude možné to pozorovat), nakládat jako se sdělením informací ze soukromí pro účely výzkumu. Toto se vztahuje skutečně na vše, nikoliv jen na tu část „dat“, která jsou běžně považována za důvěrná (jako informace z intimního života, o fyzickém či psychickém zdravotním stavu vlastním či jiných apod.); nikdy totiž nemůžeme vědět, co a v jakých souvislostech představuje citlivou informaci z pohledu dané osoby a v kontextu jejího života. Důvěrná ovšem nejsou data sama o sobě (mají přece být využita ve výzkumu, přičemž se zpravidla počítá s publikováním výzkumných zjištění), ale jejich spojení s konkrétním participantem výzkumu. V této souvislosti se dostáváme k otázce zajištění anonymity participantů. Participanty výzkumů prováděných diplomanty pravděpodobně nebudou „celebrity“, které by byly pronásledovány davem paparazziů, kteří jejich soukromí zprostředkují rovnou bulvárním médiím, tedy není třeba podléhat přehnané úzkosti z možného prozrazení; na druhou stranu je třeba zohlednit, že pro mnohé z participantů by bylo nepříjemné, kdyby se o jejich účasti ve výzkumu dozvěděl někdo z jejich blízkých či nejbližších. Riziko, že něčí sousedka bude pátrat po školních knihovnách, zda tam náhodou někde není nějaká studentská práce obsahující 346

Kontaktními údaji zde míním jakékoliv údaje, které vedou k identifikaci daného člověka jako vhodného participanta výzkumu a k jeho vyhledání: od pouhého sdělení, že osoba splňuje kritéria pro zařazení do výzkumu a je možné se s ní setkat na tom a tom místě či ji písemně kontaktovat tím a tím způsobem, až po zprostředkování takových informací, jakými jsou telefonní číslo, adresa, případně i jméno dotyčné osoby. 347 Podrobněji viz podkapitolu 11.5.2 věnovanou informovanému souhlasu.

186

něco, co by se dalo zúročit ráno při nákupu v Jednotě nebo večer na sídlišti při venčení psa, je mizivé. Ovšem možnost, že něčí dítě či manžel zadá jen tak pro zábavu vlastní příjmení do internetového vyhledavače, a ten mu nabídne čísi diplomovou práci, zase tolik nepředstavitelná není. Zatímco u některých typů kvantitativního výzkumu zůstává i pro výzkumníka participant výzkumu anonymní, v případě většiny kvalitativního zkoumání tomu tak mnohdy nebývá: výzkumník často zná jméno participanta, adresu, na níž bydlí apod. Je ovšem důležité, aby pro kohokoliv dalšího kromě něho již participant anonymní byl. Je tedy důležité participanta anonymizovat; s tím se pojí různá opatření: neuvádět nikde skutečné jméno participanta, ale jméno fiktivní (případně nějakou přezdívku)348 ani skutečná jména lidí, o kterých participant hovoří, neuvádět další údaje, které by (ať již přímo či ve spojení s jinými údaji, které jsou ve výzkumných datech obsaženy) mohly vést ke snadné identifikaci participanta. Takovými údaji mohou být např. název obce s malým počtem obyvatel, neobvyklá profese participanta výzkumu, ale též např. konkrétní název a lokace zařízení poskytujícího sociální služby, zejména pak pobytové (výjimkou může být zařízení s vysokým počtem uživatelů-obyvatel či zařízení ambulantní, které má velké množství klientů). U posledně jmenovaného příkladu je dobré se zastavit, jelikož se potenciálně týká řady kvalifikačních prací. Jestliže člověk provádí případovou studii určitého zařízení (např. pojatou jako hodnocení kvality poskytovaných služeb), pak se předpokládá, že zařízení zůstane ve veřejné podobě výsledku anonymní.349 Za těchto okolností se rozumí samo sebou, že jsou anonymizována (případně změněna) nejen užitá jména klientů, ale i jména zaměstnanců (včetně těch na vedoucích pozicích). Jinou záležitostí ovšem je zkoumání nikoliv zařízení samotného, ale klientů a jejich situace/problému/života/vztahů…, ať už v podobě případové studie či jinak. Většina studentů zcela samozřejmě anonymizuje dané klienty, avšak nikoliv zařízení – a to je chyba (jak už jsem uvedla, s případnou výjimkou velkokapacitních pobytových či ambulantních zařízení), protože totožnost klientů je tak snadno zjistitelná nepovolanými. Zařízení by tedy mělo být charakterizováno, nakolik to lze, aniž by byl významně zkreslen výsledek (typy poskytovaných služeb, přibližná kapacita, počet zaměstnanců a jejich pozice…). Musíme-li např. v případě azylového domu uvést zřizovatele (kupř. s ohledem na nutnost prezentovat též stanovy, které se mohou u jednotlivých zřizovatelů lišit), pak neuvedeme město či kraj, kde se toto zařízení 348

Toto „přejmenování“ se doporučuje provádět nikoliv až při publikaci výsledků, ale co nejdříve, tedy např. již v terénních poznámkách z pozorování či ve fázi přepisování rozhovoru ze zvukového záznamu. Několikrát se mi stalo, že diplomant či diplomantka dodali ke konzultaci provizorní text s úryvky z rozhovorů či s komentářem, kde figurovala pravá jména (na základě toho jsem samozřejmě ještě nebyla schopna dané osoby přímo identifikovat, jelikož jsem je neznala; pro někoho, kdo by participanty výzkumu znal, by však tímto byli odhaleni). 349 V tomto je možné se inspirovat mj. publikacemi Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Ty v takových případech píší o „Organizaci“, „vybraném zařízení sociálních služeb“ apod., např. Musil, Kubalčíková, Havlíková (2009).

187

nachází; není-li nutné uvádět, kdo je zřizovatelem, je možné město uvést (je-li v daném městě podobných zařízení více). Tyto příklady je nutné brát s rezervou, vždy s ohledem na kontext, protože z hlediska identifikace participantů výzkumu jsou v případech různých zařízení v různých místech a u různých zřizovatelů rizikové (nebo naopak neškodné) různé údaje. Na zachování důvěrnosti je třeba pamatovat i v souvislosti s poděkováním za vstřícnost a umožnění výzkumu konkrétním lidem či institucím umístěným na jedné z prvních stránek práce – i tyto údaje mohou případně vést k odhalení identity uživatelů služby zahrnutých do výzkumu. Riziko snadné identifikace participantů kvalitativního výzkumu může plynout i ze zpřístupnění celé nahrávky rozhovoru či přepisu celého tohoto rozhovoru v rámci výsledné práce. Je jisté, že důkladná kvalitativní případová studie může sama o sobě vést k odhalení totožnosti participantů, poskytnutí celé nahrávky či přepisu toto riziko ovšem značně zvyšuje. Nejde jen o samotné sdělené informace, ale i o způsob vyjadřování dotazovaného apod. – to vše se z celku přepisu (a tím spíše z nahrávky) promění ve velmi konkrétní portrét. Ačkoliv komunita (nakolik lze o komunitě hovořit) kvalitativních výzkumníků není v této věci jednotná, kloním se k těm, kteří umisťování kompletního přepisu či nahrávky rozhovorů do výsledné práce jednoznačně odmítají. To, co je z kvalitativních dat přímo umístěno v práci, tam má být právě a jen do té míry, aby skrze to bylo možné pochopit výzkumné zjištění a logiku jeho validity. V souvislosti s etikou výzkumu je třeba se zmínit i o uchovávání informací o participantech a dat z výzkumu. Data by měla být uchovávána tak, aby nemohla být nikým zneužita.350 Co se týče uchovávání osobních údajů o participantech, platí totéž, avšak ještě s přísnější výhradou – jejich uchovávání je opodstatněné jen v případech, že se výzkumník hodlá do daného terénu vrátit. To se v případě některých typů výzkumu dělá, avšak nemělo by se to dít, aniž by na možnost návratu byl při prvním výzkumu (nejlépe alespoň na jeho konci) participant upozorněn a dotázán. Měl by být také upozorněn na možný časový horizont, v jakém by případně k opětovnému kontaktování došlo (zda se jedná o týdny – např. pro doplnění informací, či zda o roky – jako tomu bývá u longitudinálních výzkumů). Pokud na možnost návratu nebyli dotazovaní přinejmenším upozorněni, nemělo by k němu dojít (ještě snad v řádu dnů či s odstupem měsíce, aby bylo jasné, že jde o pouhé doplnění). Nejde ani tak o to, že by to participantům výzkumu mohlo vadit (pro takový případ by se stačilo jen dotázat a v případě nelibosti na zkoumání rezignovat). Jde o dodržení jejich vnímání role, jakou ve výzkumu mají. To, že někdo povídá výzkumníkovi o svém životě, totiž není z hlediska role dotazovaného svěřováním se, vydáváním počtu z vlastního života, zpovědí ani přátelským pohovorem o sobě, ale vlastně zprostředkováním zkušenosti člověka v určité situaci. Smyslem je, aby si výzkumník mohl učinit představu, jak asi to vypadá u lidí s takovým typem zkušenosti obecně – dotazovaný je informátorem, tím, 350

Samostatnou otázkou, jíž se tu nebudu dále věnovat, je sdílení dat mezi výzkumníky, které má svá pravidla, ohledně kterých však též nepanuje jednota.

188

kdo hlavně podává informace o určitém prostředí, problému, typu zkušenosti…, ne primárně o sobě jakožto panu či paní XY. Jako informátor je pak kompetentní právě on či ona proto, že má s danou situací vlastní přímou zkušenost. Vztah výzkumníka k participantovi výzkumu má další eticky citlivou stránku v rovině interpretace dat získaných výzkumem. Je jisté, že pohled výzkumníka na zkoumanou realitu nemusí být stejný jako pohled osoby, která se výzkumu účastní jako respondent, informátor či pozorovaný. Důležité však je, aby komentář k interpretaci získaných dat nebyl vzhledem k participantovi výzkumu neuctivý, aby jej, jeho pohledy či chování nezesměšňoval či nějak jinak nesnižoval v očích potenciálního čtenáře výsledku. Výzkumník by též měl dbát na to, aby proces výzkumu či jeho výsledek participanta nějak nepoškodily. Kromě rizika prozrazení totožnosti participanta či něčeho z jeho soukromí, které bylo zmíněno výše, existují i jiná rizika. Jako příklad je možné zmínit takový způsob zkoumání, který by participanta vedl ke znovuprožívání nějaké traumatické události, ale také např. jedná-li se o participanta druhého typu – kupř. zaměstnance zařízení sociálních služeb, aby zahrnutí do výzkumu a způsob nakládání s výpověďmi nepoškodily postavení tohoto člověka na pracovišti či přímo jeho zaměstnání. I přesto, že pro nezúčastněné čtenáře bude takový člověk anonymizován, výzkumná zpráva či diplomová práce může být daným zařízením vyžádána k nahlédnutí (z toho titulu, že se výzkum daného zařízení přímo týká); rozpoznání zaměstnance, který se např. výzkumníkovi svěřil s tím, že v zařízení existuje nějaká nekalost, může být pro jeho nadřízené a spolupracovníky velmi snadné. Otázkou též je, zda se výsledná práce má poskytovat participantům výzkumu k nahlédnutí či přečtení. Přesněji řečeno: otázka je, zda by se jim v tom mělo bránit; z etického hlediska nikoliv, neboť bez nich by práce byla nevznikla. (Existuje i hledisko metodologické: zpětná vazba participantů výzkumu na výklad jejich vlastních sdělení a jejich jednání může posílit validitu výzkumu a mnohými bývá doporučována; to je ovšem jiné téma.) Obecně se dá říci, že pokud se participantům výsledek slíbí, měli by jej dostat.351 Právo na přístup k výsledku tu ovšem je i bez předchozího slibu, a to alespoň ve zmíněné rovině nebránění, pokud o to participant výzkumu projeví zájem. Pro výzkumníka může představovat potíž, jak se s tímto vyrovnat v případě, že ví, že jeho závěry by se participantům výzkumu mohly nelíbit. S otázkou práva na výsledek souvisí i otázka spoluautorství participantů výzkumu vzhledem k práci. Nevím o tom, 351

Jedna výzkumnice vedla rozhovory s velkým množstvím informátorů; někteří z nich vyslovili přání si práci, až bude napsána, přečíst. Výzkumnice si však u některých z nich zapomněla poznamenat, zda o výsledek stáli, či ne. Navíc (vědoma si skutečnosti, že by neměla na snadno dostupném místě uchovávat kontakty na participanty svého výzkumu) u některých po čase nebyla schopna dohledat spolehlivě kontakt. S ohledem na to, aby k participantům nepřistupovala nespravedlivě (jedněm by práci poslala, jiným kvůli absenci kontaktních údajů či nejistotě, zda o výsledek stojí, či ne, nikoliv) a s ohledem na pravidlo nekontaktovat opětovně, pokud to nebylo smluveno či oznámeno při prvním kontaktu, tak nakonec raději nikomu neposlala nic. Tuto výzkumnici velmi dobře znám a vím, jak ji tato (nenapravitelná) neodpovědnost k informátorům ještě po letech mrzí.

189

že by se touto otázkou někdo systematicky zabýval v českém prostředí; na první zdání je absurdní z toho důvodu, že označení participanta výzkumu za spoluautora (nabraloli by podobu uvedení jeho jména mezi autory) je v rozporu s požadavkem uchování jeho anonymity a soukromí. Francouzští výzkumníci, u kterých jsem se s řešením této otázky (snahou ji řešit)352 setkala poprvé, uváděli jako argument, že mnohé z myšlenek (zvláště v případě interpretativního výzkumu prováděného skrze hloubkové rozhovory), které nakonec autor-výzkumník prezentuje a publikuje jako svoje, nejsou původně jeho, ale někoho z participantů jeho výzkumu. Ještě další etická rovina, u které je potřeba se zastavit, je rovina praktického využití výsledků výzkumu. Tato rovina už se netýká vztahu jen mezi výzkumníkem a participantem výzkumu, ale spíše vztahu výzkumníka k prostředí, do něhož skrze výzkum (za pomoci participantů) získává jistý vhled. Zde je sociální práce v jiné pozici než kupříkladu sociologie. V sociologii a různých dalších vědách, v rámci kterých se provozuje základní výzkum, se nejen nepředpokládá, že by závěry výzkumu měly vést ke změně reality, která byla zkoumána, ale dokonce je toto (přinejmenším na úrovni záměru výzkumníka) eticky nežádoucí.353 Sociální práce je ze své podstaty aplikovaným oborem a dá se říci, že výzkum v jejím práci prováděný je prováděný právě s cílem kontrolovat (a podle potřeb měnit) realitu: zlepšit kvalitu poskytované péče, snížit riziko šikany, zlepšit sociální fungování jednotlivce či skupiny, zvýšit spokojenost s péčí… Ohledně využití výsledků ovšem nerozhoduje samotný výzkumník ze své vlastní autority (ani z pozice výzkumníka); je výzkumníkem angažovaným a musí mít na zřeteli hodnoty, které sleduje sociální práce jako taková. Přesto si musí zachovávat jistý respekt k účastníkům výzkumu, kteří nutně nemusí považovat nějakou změnu své situace za žádoucí (a aktivní podíl výzkumníka na takové změně by mohli považovat za zklamání jejich důvěry); v této souvislosti je třeba zmínit se o kategorii tzv. informovaného souhlasu. 11.5.2 Informovaný souhlas a souhlas s uveřejněním osobních údajů Participant výzkumu by měl být výzkumníkem informován o tom, že výzkumník chce zkoumat a zahrnout jej do výzkumu, co je předmětem výzkumu, jak bude výzkum 352

Tato snaha nevycházela z vůle jich samých, ale měla původ v nějaké normě, o níž však nevím nic bližšího. Jedná se o praxi se zatím krátkou dobou trvání a ne zcela prosazenou. 353 Je zajisté možné a v pořádku, jestliže policista pracující v rámci potírání obchodu s drogami sáhne po díle sociologa, který zkoumal prostředí drogových dealerů. Z eticko-vědního hlediska ale není tak jednoznačné, aby výzkumník-sociolog, aniž by o možnosti předání zobecněných a samozřejmě anonymizovaných závěrů dále (např. právě policii) hovořil přímo s participanty výzkumu, rovnou ony závěry policii poskytoval. Výzkumníkovi jakožto výzkumníkovi nepřísluší bezprostředně se podílet na rušení „terénu“, který zkoumá. Zůstává samozřejmě možnost, že se i participantům výzkumu představí např. jako sociolog pracující pro policii. Ponechávám stranou debatu o možných dopadech takového sdělení. Stejně tak tu nezdůvodňuji, co se podílelo na takovémto určení role (a mezí role) výzkumníka; to je řešeno v jiných publikacích, s jiným zaměřením. Jisté je, že z tohoto vyplývají určitá dilemata, která je v praxi v krajních případech potřeba nějak konkrétně řešit, ač logicky nemohou mít jednoznačně správné rozuzlení. Výzkum v sociální práci a jeho vykonavatelé jsou vystaveni poněkud jiným požadavkům.

190

probíhat, jak bude naloženo s výsledky a co to vše znamená pro participanta výzkumu. Informovat o předmětu výzkumu samozřejmě neznamená nutně sdělit výzkumnou otázku, jelikož tím by mohla být znemožněna validita výzkumu.354 Jde však o to, na obecné rovině sdělit, na jakou oblast se výzkum bude soustředit. Na základě těchto informací by se měl oslovený vyjádřit, zda s účastí na výzkumu souhlasí. V praxi je získání takového informovaného (či poučeného) souhlasu někdy problematické, obtížné, případně na hranici možného. Problematičnost může spočívat již v tom, že ne všichni participanti jsou schopni posoudit dosah svého souhlasu či si uvědomit, že vůbec mohou nesouhlasit. Někdy sdělení, že člověk hodlá zkoumat, může výzkum naprosto zhatit (a takových „terénů“, kde toto hrozí, je v oblasti zájmu sociální práce opravdu hodně: jen namátkou lze uvést prostředí obchodování s lidmi). Existují různá myslitelná kompromisní řešení, která mají různou míru (ne)přijatelnosti. Např. se můžeme odrazit od otázky, co už je skutečným sběrem dat (tudíž něčím, pro co by měl výzkumník žádat souhlas). Je tím již pouhá přítomnost spojená s nezaznamenávaným pozorováním? A pokud se výzkumník rozhodne, že pro toto ještě souhlas žádat nebude, jak pak bude postupovat při dalším (tentokrát již nesporném) sběru dat? Obecně platí, že bez vědomí (a souhlasu) participantů by se neměla používat záznamová technika k přímému zachycování zvuků a obrazů z terénu (více k tomu viz Matoušek 2004). Další otázkou je, kdo má být o vyjádření souhlasu žádán. Zjednodušeně platí, že každý, avšak ani toto není tak jednoduché. V případě provádění výzkumu v nějakém zařízení potřebujeme jak souhlas odpovědné osoby (vedoucího), tak každého jednotlivého člověka, který se bude výzkumu účastnit. Co to ale v praxi znamená? Má takový souhlas vypadat u všech stejně? Jakou má mít formu? Nestačí jej v některých případech jen naznačit? To všechno jsou otázky, na něž nemám ambici v této kapitole (ani jinde v této publikaci) odpovídat. Je ale potřeba se nad nimi zamyslet v případě, že se člověk do výzkumu pouští. Informovaný souhlas je někdy potřeba získat i od osoby, která se sama výzkumu neúčastní (např. zákonného zástupce dítěte či nesvéprávné osoby). Přesto by měl být získán souhlas i od daného dítěte či nesvéprávného. Opět se vynořují otázky: Jak zohlednit věk dítěte? Jak zohlednit schopnost uvědomit si dosah souhlasu? Je vůbec zákonný zástupce k sehnání (např. v případě „dětí ulice“)? Je to v souladu s jinými etickými požadavky v rámci výzkumu i zkoumané reality (co uživatelé nízkoprahových center pro mládež těsně pod hranicí dospělosti?)? U dětí se navíc přidávají další etické komplikace. Morrow a Richards (1996: 9697) uvádějí, že uvažování o etice sociálně-vědního výzkumu s dětmi lze omezit na otázku míry, do jaké se na děti pohlíží jako na stejné, nebo naopak odlišné ve srovnání s dospělými. Onen pohled pak souvisí s dvojím druhem vnímání dětí dospělými: jako 354

Více se k tomuto lze dozvědět v rámci předmětů věnovaných metodologii výzkumu.

191

zranitelných (jsou fyzicky slabé a mají málo zkušeností a znalostí a též strukturálně zranitelné, jelikož mají omezená politická práva, omezený výkon občanských práv a bývají ekonomicky nesamostatné) a jako nekompetentních. V případě dětí, jež jsou zahrnuty do výzkumu činěného pro účely sociální práce (s ohledem na její poslání), se přidává další zranitelnost: tyto děti nejsou zranitelné jen vzhledem ke svému věku, ale též vzhledem k sociálnímu problému či situaci, v jakých se nacházejí. Děti mají nárok na stejný stupeň důvěrnosti a soukromí jako dospělí participanti výzkumu, ovšem ještě s výhradou, že se výzkumník bude muset vyrovnat s případnými případy, kdy zjistí, že je dítěti nějak ubližováno a že by měl zasáhnout (tj. např. ohlášením případu policii, jiným osobám, které by mohly pomoci, apod.). Pokud výzkumník nabude dojmu, že musí oznámit ubližování, jemuž je dítě vystaveno, měl by zkusit o tom nejprve promluvit s tímto dítětem (Alderson in Morrow a Richards 1996: 95). Děti (zvláště pak ty starší) zajisté nejsou zcela nekompetentní se k účasti ve výzkumu vyjádřit, ale jejich kompetence záleží částečně na kontextu výzkumu a částečně na tom, k čemu konkrétně mají dát souhlas. (Morrow a Richards 1996: 95) Obdobně tomu je i s jiným typem participantů výzkumu – s lidmi s omezenými mentálními schopnostmi; ani ti by neměli být (nakolik je to možné) zbaveni možnosti vyjádřit se, zda s účastí ve výzkumu souhlasí. Požadavek informovaného souhlasu se ještě komplikuje požadavkem na jeho zdokumentování. Jak má být případně doložen? V ideálním případě získá výzkumník souhlas písemný (v případě institucí, např. zařízení poskytujících služby, to většinou bývá bez problému). Jistou potíž představuje fakt, že požadavkem podpisu pod souhlas narušujeme u participanta jistotu, že setrvává v anonymitě. U některých výzkumů ani totožnost participantů pořádně neznáme – jaký smysl má tedy jejich podpis? U některých skupin zkoumaných355 může požadavek podpisu stvrzujícího informovaný souhlas znamenat větší míru znejistění než požadavek samotné účasti. Písemný souhlas zajišťuje především jisté krytí pro výzkumníka; pro participanta výzkumu je pak dokumentem, s jehož pomocí se může bránit, bude-li se v budoucnu domnívat, že byl výzkum zneužit nebo zkreslen. Podobně jako písemný souhlas může fungovat souhlas nahraný na audionahrávce (s tím, že záznam není stejně snadno na místě předatelný participantovi výzkumu jako souhlas napsaný na papíře). Otázku, jak má přesně informovaný souhlas vypadat a jak a zda vůbec (zvláště v určitých podmínkách) má být zdokumentován, ponechávám neuzavřenou a vybízím studenty k hlubšímu promýšlení souvislostí. Uvedu však praktický příklad, jak to vypadat nesmí. Tento příklad se netýká souhlasu s výzkumem, ale se zveřejněním fotografií. Před nedávnem jsem oponovala kvalifikační práci, v níž studentka prezentovala výzkum provedený s uživateli zařízení poskytujícího sociální služby. 355

Např. u skupin s problematickým vztahem k formálním autoritám, dále u lidí ze sociálně zranitelných skupin, kteří mají špatné zkušenosti s podepsáním např. nejrůznějších pro ně nevýhodných smluv.

192

Studentka v práci popsala, jak respondentům změnila pro účely výzkumu jména, aby zachovala jejich soukromí, a dokonce to vysvětlila určitými dalšími specifickými ohledy, které souvisely přímo s daným výzkumem a prostředím. K práci však byla připojena obrazová příloha obsahující mj. fotografie dvou z těchto respondentů v jejich prostředí. To by samo o sobě nevadilo, k použití fotografií v diplomové práci měla jejich souhlas; nevadilo by to, kdyby jejich písemný souhlas, včetně uvedení plného jména a příjmení a vlastnoručního podpisu nebyl přímo pod těmito fotografiemi, všitý do vazby. Autorka práce neudělala chybu v tom, že o písemný doklad o souhlasu s uveřejněním fotografií požádala (to bylo naprosto v pořádku), měla jej ovšem schovat u sebe (a v dalším exempláři ponechat též samotným participantům výzkumu), nikoliv zařadit do práce. Soukromí vyfotografovaných však bylo zveřejněním souhlasu s plnými jmény narušeno mnohem výrazněji, než samotným zveřejněním fotografií. Eticky problematické stránky výzkumu tímto zdaleka nejsou vyčerpány (nebylo např. systematicky pojednáno riziko svědectví výzkumníka u trestné činnosti), ale ohledně dalšího je třeba odkázat na další (specializovanou) literaturu. Tato kapitola se soustředila na ty z prací, které zahrnují empirický výzkum. Bylo poukázáno na to, že empirický výzkum není v kvalifikační práci něčím automatickým a že musí být opodstatněn z hlediska cíle práce. To, jaká metoda bude zvolena, záleží na záměru, který má být výzkumem a jeho výsledky sledován. Podle toho, jaká metoda bude zvolena, má diplomant přistupovat i ke studiu odborné literatury – hledání literatury i četba se řídí částečně odlišnými pravidly v případě kvantitativního a kvalitativního výzkumu. To, zda je výzkum kvantitativní (zpravidla deduktivní), nebo kvalitativní (převážně induktivní), se promítá i do struktury kvalifikační práce jako celku (tedy nejen do části přinášející přímo výsledky výzkumu). Takřka každý výzkum, bez ohledu na vědní disciplínu, má svou etickou stránku; výzkum v sociální práci je (či může být) zvláště silně eticky citlivý a přináší vícerá možná dilemata – toto je třeba mít na paměti a zohlednit již při plánování práce jako takové, nikoliv teprve při promýšlení samotných výzkumných kroků. Ledacos z etických souvislostí se týká i jiných odborných prací v oblasti sociální práce, než jsou ty empiricky-výzkumné. Těmto „neempirickým“ pracím bude věnována následující kapitola. Seznam zdrojů pro tuto kapitolu: DISMAN, Miroslav. 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. HENDL, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. KAUFMANN, Jean-Claude. 2010. Chápající rozhovor. Praha: SLON. KOVÁŘ, Jakub. 2008. Evaluační výzkum. Antropowebzin 2-3/2008, s. 87-100. KOWALEWSKI, Marian. 1959. Logika. Poznań: Pallotinum.

193

LI`EVRE, Pascal. 1998. Manuel d’initiation a la recherche en travail social. Rennes: Éditions ENSP. MAJKA, Józef. 1995. Metodologia nauk teologicznych. Wrocław: Wydawnictwo Wrocławskiej Księgarni Archdiecezjalnej. MATOUŠEK, Petr. 2004. „Výzkumník v nebezpečném prostředí“. Biograf 35: 80 odst. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3504 MATOUŠEK, Petr. 2008. „Rozvažování nad etickými otázkami sociálně-vědního výzkumu“. Biograf 47: 18 odst. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky /clanek.php?clanek=4706 MORROW, Virginia – RICHARDS, Martin. 1996. The Ethics of Social Research with Children: an Overview. Children & Society 10: 90-105. MUSIL, Libor, KUBALČÍKOVÁ, Kateřina, HAVLÍKOVÁ, Jana. 2009. Přístup pracovníků vybraného zařízení sociálních služeb ke klientům v kontextu. Praha: VÚPSV. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_295.pdf NEKOLA, Martin. 2007. „Monitoring a evaluace realizovaných politik“ in: VESELÝ Arnošt a Martin NEKOLA (eds.): Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. s. 337-382. PATEROVÁ, Hana. 2007. „Tvorba cílů a evaluačních kritérií“ in: VESELÝ Arnošt a Martin NEKOLA (eds.): Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. s. 235-251. RUBIN, Allen – BABBIE, Earl. 2010. Essential Research Methods for Social Work (international edition). Belmont: Brooks/ Cole. SINGLY, Francois de. 2008. Le questionnaire. Paris: Armand Colin. STRAUSS, Anselm, CORBINOVÁ, Juliet. 1999. Základy kvalitativního výzkumu / Postupy a techniky metody Zakotvené teorie. Boskovice: Albert.

194

12 Hlavní typy neempirických prací Po kapitole věnované místu empirického výzkumu v rámci diplomových prací a po přiblížení si specifik kvalifikačních prací na něm založených je třeba věnovat se i těm ostatním. Dříve, než k tomu přistoupím a provedu alespoň rámcovou kategorizaci, bude záhodno zařadit několik slov terminologického upřesnění. Empirickým výzkumem (či zkráceně jen výzkumem) byl v předchozí kapitole myšlen především takový typ empirického výzkumu, který je typický pro společenské vědy. Nejedná se tedy o empirii založenou na opakování pokusů (jako ve vědách přírodních a exaktních), nýbrž o empirii vztahující se k (do jisté míry) neopakovatelnému vzorku lidské populace – ať už se záměrem zvolit jej tak, aby získané poznatky bylo možné co nejvíce statisticky zevšeobecnit, nebo naopak ‚vyhmátnout‘ pravidlo, které v dosavadním poznání chybělo či nebylo správně zařazeno. Alternativou pak budou znalosti získané neempirickým výzkumným šetřením, které logicky zahrne všechny ostatní výzkumné postupy – jak ty, používané přednostně ve vědách společenských, tak i v jakýchkoli jiných zabývajících se člověkem (jakožto součástí) i společností(i). Tato množina postupů získávání informací je poměrně rozsáhlá, takže bude vhodné ji především kvůli přehlednosti dále rozdělit podle prací, které v důsledku jejich využití vzniknou. Toto dělení není jistě jediné možné, úplné ani sourodě stejně přesné, avšak pro potřeby této příručky bude snad postačovat. 12.1 Teoretické práce ve vlastním slova smyslu Poznatky snad každého odvětví vědy lze z hlediska jejich platnosti rozdělit na ty jisté, pravděpodobně platné, hypotetické, možné a odporující dosavadnímu poznání. V rámci tohoto dělení bude slovo teoretický znamenat něco, co je sice možné (alespoň hypoteticky), avšak zatím neprověřené; teorie pak bude soustavou předpokladů, které je nutno empiricky prověřit. Pozorným čtenářům této příručky (blíže viz kapitolu 2) jistě neuniklo, že se jedná o přístup nejbližší přírodním a exaktním vědám, v němž je teorie opakem empirie (nebo alespoň jejím ‚polotovarem‘ či předstupněm). Naproti tomu ve společenských (a podobně i v humanitních) vědách slovo teorie označuje systém poznatků v určité oblasti předmětu jejich zkoumání, pokud možno celistvý či alespoň ucelený, považovaný za platný a pravdivý. Není tedy nutné jej (znovu či dále) ověřovat empirickými postupy běžnými pro tyto obory.356 (Pokud se něco ověřuje, pak je to platnost nějaké teorie pro určitou populaci; to, co někde platí, totiž nemusí platit někde jinde – nejde tedy o ověřování teorie jako takové, ale její platnosti v konkrétním 356

Takovéto chápání pojmu teorie se dokonce blíží antickému přístupu, kde mnohovýznamové řecké substantivum theoría označovalo rovněž náhled i vidění něčeho a v přeneseném smyslu pak i kontemplaci (obdivné nahlížení) zejména krásy a principů považovaných za tzv. vyšší (náboženských, filosofických, estetických, atd.). V pozdní antice se tímto slovem dokonce pojmenovávaly dokonce i ty etické a asketické postupy, jež k takovéto kontemplaci vedly.

195

společenském „terénu“.) Adjektivum „teoretický“ je odvozeno od substantiva teorie. Proto by mělo označovat to, co se vztahuje k oborově vymezenému významu substantiva teorie – tedy teorie se týkající, z teorie vycházející, teorii rozvíjející, doplňující či ji vytvářející. Za teoretické ve vlastním slova smyslu je tedy možné označit takové diplomové práce, jež společenskovědní teorie (hlavně ty tzv. velké) explikují (vysvětlují na konkrétním jevu), nebo je rozvíjejí (ve smyslu poukazu na v nich obsažený aplikační potenciál, který doposud nebyl objeven/využíván) či doplňují (ve vztahu k nějaké rovině skutečnosti, která nebyla tvůrci/-ům těchto teorií známá; nebo je argumentačně dále posilují/vymezují, apod.). Snad není třeba příliš zdůrazňovat to, že tento typ kvalifikačních prací vyžaduje poměrně dobrý a hlavně celistvý rozhled i znalosti v konkrétní oblasti sociální práce i přidružených oborech, takže si jen stěží lze představit, že by se v případě autorů mělo jednat o adepty vyššího odborného/bakalářského studia – snad až magisterského, či nejlépe doktorského. Do tohoto posledního ‚ranku‘ pak budou evidentně (pokud vůbec) patřit práce nové teorie vytvářející – ty přenechejme na slovo vzatým odborníkům (alespoň do doby, než se jimi sami staneme). K slovu teorie se řadí i termín zakotvená teorie. Nejedná se však o teorii v pravém smyslu slova, ale spíše o takový přístup k empirickému výzkumu, který spěje k budování teorie (teoretické uvažování v tomto rámci vychází ze zjištění z „terénu“ a neustále je do tohoto terénu „zakotvováno“). Vzhledem k náročnosti zakotvené teorie je navýsost nepravděpodobné, že by se jí někdo věnoval v rámci absolventské či bakalářské práce.357 Lze si však představit jiný typ práce, a to primárně založené na diskusi/redefinici údajů získaných terénním výzkumem – ať už z hlediska samotné interpretace dat, nebo interpretačních tendencí, modelů a případných chyb, a dokonce též i na hledání širších souvislostí vytváření zakotvené teorie (to poslední by však bylo zřejmě doménou prací doktorských). Jak už bylo podrobněji uvedeno (v částech 11.2 a 11.4), také empirické práce kvalitativního typu358 v sobě obsahují jistý rozměr ‚teoretickosti‘. Jelikož však v případě absolventských, bakalářských i magisterských prací v nich (zřejmě) nejde o vytváření nových teorií, ale především o samotné výzkumné šetření a skrze ně hlavně o lepší poznání konkrétního „terénu“, jsou obvykle řazeny mezi práce empirické a tuto zmínku zde činím pouze ‚pro pořádek‘.

357

Nakonec i mnozí z těch, kdo (nejen) v českém prostředí deklarují, že dělají zakotvenou teorii, ji nedělají, ale pouze se jí dílčím způsobem inspirují při výzkumném postupu. 358 Kam spadají i ty, které se nějak inspirují zakotvenou teorií.

196

12.2 Práce založené na poznatcích bezprostředně nezískaných zpracováním dat z empirického výzkumu Jeden z klíčových úvodních poznatků o smyslu a místu výzkumu v kvalifikačních pracích – že se má provádět tehdy (a jen tehdy), je-li to nutné – znamená, že své místo a smysl mají v oblasti sociální práce též práce neempirické a zároveň neteoretické (ve vlastním slova smyslu). Je zřejmé, že pro práce, které nejsou ani empirické, ani ve vlastním smyslu teoretické, zbývá poměrně široké pole. Do této skupiny patří dokonce značná část kvalifikačních prací. Pouze je zapotřebí zohlednit, že vymezení empirie359, z něhož jsme doposud vycházeli, není jediné možné a že se ani zdaleka nehodí pro všechny oblasti života člověka i společnosti. Z uvedeného důvodu se tudíž nebudu pokoušet o vytvoření nějaké vyčerpávající systematizace. Přesto se pokusím charakterizovat alespoň základní (spíše ty nejčastější) typy východisek a postupů, jež jsou pro zpracování závěrečných prací typická. A. Prvním z nich budou práce založené na práci s „neempirickými“ daty i jejich interpretacemi s cílem zasadit je do nového kontextu. Půjde zejména o využití poznatků z oborů sociologie, psychologie, pedagogiky, kriminologie, apod. ve vztahu k určité specifikované/specifické skupině, pro niž budou hledány vhodné postupy k odstranění patologických či sociálně znevýhodňujících jevů, příp. vhodné metody jejich prevence. Půjde o práce aplikačního charakteru. Pro názornost uvedu několik příkladů. Jedním z typických příkladů může být otázka zkoumání využitelnosti psychoterapeutické techniky abc v oblasti sociální práce v aplikaci na sociálně vyloučenou skupinu s charakteristikami xyz. Zde bude zapotřebí charakterizovat danou techniku z hlediska nejen věcného (= na čem je založena), ale i historického (= kdo, proč a pro koho ji vytvořil) a klinického (= jakých výsledků umožňuje dosáhnout a za jakých předpokladů, resp. kde již byla takto zhodnocena). Toto proběhne zřejmě v první či druhé kapitole (v závislosti na formulaci tématu)360. Dále bude třeba charakterizovat danou skupinu s ohledem na její sociální strukturu, typ(y) v ní se vyskytujících sociálních a jiných patologií, dosavadní snahy o socializaci či zmírnění dopadu sociálního postižení jejích členů (toto všechno by mělo být možné zjistit z literatury). Těžiště práce bude spočívat ve vzájemné aplikaci poznatků obojího druhu a v pokusu o vyvážené vyhodnocení přínosů i možných rizik použití dané techniky

359

Empirie (ze starořeckého empeiría = zkušenost) je (na úrovni toho, co je všeobecně akceptováno) způsob zkoumání a poznávání reality, který upřednostňuje zkušenost získanou na základě smyslově postřehnutelných podnětů. Ohledně toho, zda a nakolik je tento způsob poznání (jediný) pravdivý a pravomocný, a jak se vztahuje k rozumovým soudům, se v rámci různých filozofických proudů vedou už po staletí spory – odtud i různá pojetí empirie přítomná v jednotlivých dobách a vědních oborech. 360 Bude-li v nadpisu upřednostněna technika, pak by tato charakteristika měla být obsahem kapitoly první; pokud bude na přednějším místě daná skupina, pak její popis bude v první kapitole, kdežto charakteristika psychoterapeutické techniky v kapitole druhé.

197

v uvedeném ‚terénu‘ – což bude obsahem třetí kapitoly361. Z metodologického hlediska půjde o hledání průniku dvou vzájemně nesourodých množin a upřesnění kontextu tohoto průniku. Jiným příkladem může být otázka prevence nežádoucích jevů v rámci služeb denního střediska XX zaměřujícího se kupř. na „děti ulice“. Zde půjde na prvním místě o upřesnění těchto jevů a pochopení principů jejich vzniku (a to jak z psychologického, tak třeba i z pedagogického hlediska) – to bude zřejmě obsahem první kapitoly. Dále bude nezbytná charakteristika daného zařízení, ovšem zaměřená především na to, co ať přímo či nepřímo souvisí či může mít souvislost s chováním dětských klientů (takže nebude zřejmě nutná podrobná ekonomická charakteristika provozu a rozpočtu, avšak nezbytnou se stane charakteristika personálu jak z hlediska odbornosti, vzdělanosti a věkového složení, tak i forem a postupů spolupráce s dalšími oborově zainteresovanými odborníky a sociálními pracovníky) – to zase bude třeba umístit do kapitoly druhé. Poslední kapitola pak bude opět založena na průniku doposud uvedených dat – avšak v invertované podobě (tzn. je-li známo, že jev qw nastává za podmínek p1 až p7, pak se navrhnou takové postupy, aby se výskyt těchto podmínek minimalizoval). Třetí příklad představují práce založené na vyhodnocování „neempirických“ údajů. Narozdíl od doposud uvedených příkladů v nich už nejde o uvažování hypotetické (typu ‚co by – kdyby‘; ‚jestliže – pak‘), ale o posouzení vhodnosti reálně použitých postupů. Metodologicky se však takovéto práce téměř neliší: opět se vychází jak z charakteristiky situace/jevu/skupiny, tak i použitých technik/postupů, aby se vyhodnotil jejich vzájemný průnik a na základě toho se stanovila správnost/vhodnost. Zde se přidává ještě možnost přidat k samotnému hodnocení (to musí mít jasně uvedená i zdůvodněná kritéria) také srovnání s jinými analogickými případy, což tematicky poněkud rozšiřuje práci, jelikož jí to dává širší kontext. B. Další častou oblastí využití dostupných dat a poznatků jsou práce založené na komparaci neboli srovnávání (opět v tomto případě „neempirických“ dat). To může být jedno- či mnohohlediskové: z hlediska strukturálního (u organizací, rozpočtů, zákonů); průběhového (kupř. výskyt daného sociálního jevu v různých podmínkách a dobách); systematického (použití a opodstatněnost metod v různých ne/podobných situacích); logistického (kupř. u hromadných krizových intervencí); obsahového (co bylo v různých dobách/zemích/paradigmatech považováno za součást daných pojmů či jevů, tvorba několika autorů na dané téma); formálního (kupř. vnějšková podoba struktur/institucí/zákonů), atd., apod. Každopádně však musí být jasně zdůvodněno, co, proč a jak bude srovnáváno, s jakým cílem, jak budou vyvozovány závěry (a příp. jaké toto srovnání může mít uplatnění v praxi). Z metodologického (a vlastně už i logického hlediska) nelze zapomenout, že srovnávat lze pouze skutečnosti vzájemně 361

Použité rozdělení práce do pouhých tří kapitol je samozřejmě jen modelové – v praxi bude zapotřebí počet kapitol přizpůsobit množství získaného materiálu i popisovaných skutečností.

198

srovnatelné – což je dáno mírou jejich podobnosti – a nebo se pak omezit na jejich pouhá vybraná hlediska, jež toto srovnání umožňují.362 Struktura takovýchto prací bude primárně sledovat buď hledisko věcné, nebo také časové (eventuálně též strukturální). v případě věcného hlediska se nejdříve v úvodní kapitole stanoví východiska, kritéria a cíle, pak proběhne srovnání buď takzvaně přímo (tzn. že se již v další kapitole začne s prezentací i komparací srovnávaných dat), a nebo takzvaně postupně (tzn. že se nejdříve prezentují jednotlivé položky a teprve pak dojde k jejich srovnání) a bude uvedeno a okomentováno vyhodnocení. V případě časového hlediska se nejdříve provede periodizace a teprve v jejím rámci dojde k prezentaci i komparaci srovnávaných dat. C. Jiný druh odborného přístupu představují práce založené na zpracovávání dosud nezpracovaných „neempirických“ dat či jejich zapracovávání do nových souvislostí. V prvním případě půjde především o práce typu historického, v druhém pak hodnotového (axiologického), teologického a filosofického.363 Texty psané s cílem popsat/dokreslit historii dané organizace/zařízení/služby zpracovávají to, co sice již někde uvedeno je (ať už v kronikách, archívech, uložené korespondenci, historických publikacích, apod.), avšak ve vztahu ke zvolenému tématu ještě nebylo koncipováno. Důležité je v nich nejen zmapování samotné chronologie událostí, ale i dalších skutečností (kupř. motivace, charakteristika dané doby, vyskytnuvší se obtíže, atd.). Práce z druhé uvedené supiny se nejčastěji budou zaměřovat na analýzy – ať už tvorby významných autorů, nebo dokumentů církví a dalších podobných subjektů, stanov a vnitřních řádů organizací – případně půjde o (opět na analýze předloh založené) hledání inspirací pro sociální práci a humanitární pomoc. D. Nelze rovněž opomenout, že existuje i mnoho oblastí, jež doposud uvedené přístupy budou propojovat a navzájem kombinovat. Půjde zejména o práce tzv. přehledového typu, v nichž může dojít ke spojení analýzy, komparace, vyhodnocování a historického přístupu. Cílem těchto prací je totiž kupř. zmapovat, analyzovat a vyhodnotit výskyt publikací (nejčastěji odborných, ale nutně nejen těch) na určité téma (samozřejmě předpokládaně významné pro sociální práci) v určitém období (kupř. posledních 20 či 50 let, nebo mezi lety 1900-1939), jež vycházely na určitém území (kupř. dnešní ČR, jednotlivé regiony) či v určitém periodiku. Také zde bude struktura práce odpovídat upřednostněnému hledisku – buď věcnému, nebo časovému. Vzhledem k tomu, že tyto přehledové studie vyžadují jistou zkušenost i širší úroveň znalostí, však předpokládám, že budou vytvářeny spíše až v rámci kvalifikačních prací magisterské či doktorské úrovně.

362

Častou metodologickou chybou se stává záměna celku daného jevu s jeho částí či určité roviny působnosti dané instituce/programu s těmito posledně uvedenými – projevuje se to zejména tam, kde nadepsání kapitol (ne-li dokonce celých prací) nerozlišuje mezi celistvým a parciálním. 363 Lze si ovšem představit i práce založené na kontextuální analýze (ve významu používaném ve společenských vědách) těch dat z rozhovorů či jiných zdrojů, které doposud takto zpracovány nebyly.

199

E. Podobně jako předchozí skupina budou zřejmě vypadat i práce s těžištěm v právní oblasti. Budou v sobě totiž kombinovat a propojovat jak hledisko věcněanalytické, tak i historické a aplikační, příp. srovnávací a hodnotící. Jako jeden z příkladů lze uvést práce zaměřené na představení některých specifických institutů jiných právních řádů (kupř. muslimských zemí) s přímým dopadem do sociální oblasti (kupř. právní regulace rozvodů a práva na získání majetkového podílu/vyrovnání) – bude zde nutné nejen prezentovat tzv. status quo (čili stav věcí, příp. i jeho historické, náboženské a kulturní kořeny), ale také zhodnotit důsledky a případně i poukázat na možná řešení (či dokonce prevenci). Jiným příkladem, bližším zdejší realitě, může být popis nově zavedené/inovované definice (nebo také změněné relevance či trestní sazby) nějakého (pře)činu. Zde si lze představit dokonce více variant zpracování. První je pouze informativní, tzn. že práce chce odborně informovat o dané změně legislativy a ukázat reálné dopady v sociální oblasti – bude proto vycházet z analýzy (provedené zpravidla odborníkem na daný typ práva) a jejím těžištěm se stane systematické uchopení dopadů dané změny na různé (specifické) skupiny společnosti. Druhou variantu můžeme označit jako hodnotící – autor práce si dá za cíl kupř. zhodnotit vývoj právních úprav v jistém ohledu za určité období. Provede proto dohledání jednotlivých verzí zákonů, využije jejich odborných analýz. Bude však při tom (nejlépe průběžně) hodnotit, jaký dopad do sociální oblasti daná právní úprava měla – k tomu bude nutné přihlédnout rovněž k tomu, jak v daném období byly chápány sociální jistoty a jak fungovala tehdejší společnost (což bude vyžadovat též optiku sociologickou či politologickou). Teprve nakonec bude moci vyvodit závěr v podobě pokusu o nastínění a zhodnocení celkové vývojové linie. Třetí varianta je v jistém slova smyslu nejsložitější a blíží se kontextuální i právní analýze. Půjde v ní o vyhodnocení diskusí (parlamentních, ale i třeba celospolečenských) bezprostředně souvisejících se zavedením právní úpravy. Předpokládá to však přístup k zápisům/filmovým záznamům z příslušných jednání, a tudíž i práci archivářského typu (proto ji nelze doporučit začínajícím studentům). Pak však bude možné strukturu práce postavit téměř libovolně – ať už jako chronologickou studii, systemizaci samotných argumentů, vyhodnocení pravomocnosti použitých argumentů díky konfrontaci s pozdějším vývojem, posouzení zakotvenosti argumentace v tehdejší odborné literatuře, či ještě třeba nějak jinak. 12.3 Práce „zpravodajského“ typu a práce projektové Ani všechny doposud uvedené skupiny nevyčerpávají možné strukturální varianty kvalifikačních prací v oblasti sociální a humanitární práce. Specifikem jistého druhu a zároveň jakýmsi propojením mezi výzkumem, texty teoretickými ve vlastním slova smyslu a těmi založenými na poznatcích bezprostředně nezískaných empirickým výzkumem jsou práce tzv. zpravodajského typu. Jejich cílem je podání zprávy –

200

samozřejmě odpovídající úrovně odbornosti a vhodně (vzhledem k povaze přibližované události) strukturované. Půjde v nich jak o využití nezprostředkovaných poznatků a zkušeností vzniklých pozorováním v terénu, tak i o začlenění těchto dat do teoretického rámce. V takovémto smyslu budou texty tzv. zpravodajské využitelné zvláště v pracích ročníkových, mapujících/dokládajících zkušenosti získané v rámci praxí a zahraničních výjezdů. Taktéž je představitelná varianta napsání dokonce závěrečné (absolventské či bakalářské) práce založené na přímém pozorování a pokusu o vyhodnocení daného jevu, postupu či praxe konkrétního zařízení (a to i pouze na základě literatury dostupné v cizině, tzn. přímo v rámci výjezdu). Pochopitelně, že i takovéto ‚zprávy‘ mají žánrově odpovídat odbornému textu, takže je zapotřebí upozaďovat v nich všechny subjektivní prvky (subjektivně laděné vzpomínky, emotivně zabarvené preference, atd.). Práce projektové tvoří poněkud zvláštní skupinu textů, a to především z hlediska struktury. Ta bude v mnohém odvislá od toho, zda půjde o celé projekty či jen jejich dílčí součásti, a stejně tak i o návrhy nových/inovovaných projektů či jen o hodnocení stávajících projektů. V případě návrhů projektů či jejich částí totiž může struktura v hlavních rysech připomínat empirické práce kvantitativního typu – v části odpovídající té „teoretické“ (která však takto pojmenována nebude) bude uvedeno zdůvodnění a charakteristiky nového projektu, kdežto část odpovídající té „empirické“ (opět pojmenovaná jinak) bude nahrazena návrhem konkrétního projektu, včetně jeho popisu a argumentace zvoleného řešení. V případě prací zacílených na inovace stávajících projektů však již tato struktura nebude tak snadno využitelná – bude totiž nutné nejdříve provést charakteristiku i zhodnocení dosavadní podoby projektu, pak popsat změněnou (či oproti původnímu projektu fakticky odlišnou) realitu, pro niž je projekt určen, a teprve pak buď nejdříve zdůvodnit inovace a představit návrh změn, nebo tyto dvě části prohodit (a zakončit tak argumentací ve prospěch vlastního návrhu). V případě hodnocení kompletních projektů bude zase práce mít strukturu podobnou ostatním hodnocením, avšak se zachováním specifické struktury popisu/charakteristiky projektů v dané oblasti. Tato kapitola, jak už bylo naznačeno na jejím začátku, nepřinesla přehled o strukturální podobě všech možných variant kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální a humanitární práce; přesto však snad ozřejmila alespoň základní pravidla, která je zde možné vypozorovat. S tím, jak je tomu v návaznosti na tématické zaměření těchto prací, se budete moci blíže seznámit v následující kapitole.

201

13 Typologie kvalifikač kvalifikačních praxí z hlediska zam zaměření, ěření, cíle a obsahu Po přiblížení místa výzkumu v diplomových pracích a prezentaci hlavních strukturálních skupin prací neempirických nastává čas pokusit se o obecnou typologii kvalifikačních prací v rámci oboru. Pomyslným završením aplikovaně metodické části je kapitola tomuto věnovaná. Prezentovaná typologie má otevřeně taxativní (= výčtový) charakter, přičemž si však nenárokuje úplnost, ani všestrannost.364 Snaží se zohledňovat jak předmětněcílové, tak i metodické hledisko. Nečiní si ambice, aby poskytla komplexní vodítko k napsání prací – spíše jí jde o nastínění možných perspektiv a umožnění orientace studentům i jejich budoucím vedoucím. Typ 1: Teorie sociální práce, systémy služeb (včetně součástí) a jejich komparace Práce tohoto typu se zaměřují na kritickou analýzu teorií sociální práce, systémů služeb (včetně jejich součástí a zapojených institucí). Mají za cíl kontextualizaci a evaluaci pojednávaných skutečností, resp. komparaci sociálních služeb na různých úrovních (lokální, státní, mezinárodní) a v různých dobách. Metodologicky půjde o neempirické studie zaměřené na vyhledávání klíčových charakteristik (a v případě komparace také shodných i neshodných prvků) a evaluaci nezaloženou na výzkumu (v případě teorií je však možné i vhodné doplnit o potvrzení na základě publikovaných výzkumů). Cílem může být jak návrh změny/doplnění stávající praxe, tak i rozšíření existujících teorií a inspirace konkrétními postupy realizovanými jinde. Typ 2: Studie vybraného sociálního problému nebo cílové skupiny klientů Cílem prací tohoto typu je poznání (popis a analýza), kontextualizace (= začlenění do širších souvislostí) s přesahem mimo vlastní obor a popř. i komparace s podobnými jevy/skupinami, jakož i evaluace. Základem mohou být jak poznatky získané vlastním výzkumem, tak i studiem literatury (v tomto případě může být přidán prvek srovnání a hodnocení). Východiskem reflexe by měly být teorie přijímané za platné uvnitř vlastního oboru. Metoda bude odvislá od typu zvoleného zdroje informací, specifik zkoumaného předmětu a formální náročnosti. Součástí práce může být i (alespoň rámcový) návrh řešení, včetně zdůvodnění na odpovídající úrovni.

364

V základu vychází z typologie vypracované v rámci diskusí a porad členů i spolupracovníků Katedry křesťanské sociální práce CMTF UP v Olomouci pod vedením doc. PhDr. Pavla Navrátila, Ph.D. v akademickém roce 2009/2010. Autorem kapitoly byla v rámci výuky metodiky tvorby absolventských a bakalářských prací doplněna do stávající podoby, včetně systematizace a změnění pořadí jednotlivých variant.

202

Typ 3: Řešení nebo prevence vybraného sociálního problému Tento typ prací logicky navazuje na typ předchozí. Analýza a kontextualizace sociálního problému však nebudou těžištěm takovýchto studií – tím bude věcná a metodická stránka intervence. Cílem může být rovněž posouzení správnosti již aplikovaných řešení. Metodologicky jde o práci neempirického typu, založenou především na síle argumentace získané studiem literatury i využitím výsledků dosud realizovaných výzkumných šetření. V případě vlastního návrhu řešení je nutné jej podrobně popsat i zdůvodnit. Prakticky může tento typ mít několik variant: zaměřenou na návrh prevence, návrh řešení i posouzení správnosti dosavadního způsobu řešení. Typ 4: Evaluační studie projektu/intervence/organizace Cílem tohoto typu prací je reflexe a hodnocení navrženého (= projekt) či realizovaného (intervence, organizace) systému opatření zaměřených na prevenci či odstranění sociálního problému. Těžiště zájmu bude zahrnovat všechny součásti projektu či intervence – tedy důvody vzniku, záměry, možnosti, omezení a průvodní problémy, účinky a výsledky – jakož i jeho ohodnocení – adekvátnost stanovených cílů, míra jejich dosažení, adekvátnost zvolených nástrojů, charakteristika vhodných/nevhodných podmínek, atd. V případě evaluace organizací může jít jak o ukázání silných i slabých stránek a hloubkovou analýzu jejich celkového působení, tak i pouze jednotlivých součástí za určitých specifických podmínek. Použité metody vycházejí z daností evaluačního výzkumu. Typ 5: Studie týkající se krizových situací a způsobů jejich řešení Práce tohoto typu jsou doménou studentů zejména oboru Sociální a humanitární práce. Jejich předmětný rámec je poměrně široký: cílem tedy může být jak popis a chronologicko-systematická dokumentace, tak i evaluace, komparace a návrh inovace/prevence jak v případě intervence konkrétního typu, tak i inovace systémových přístupů a řešení – a to vše jak na úrovni lokální, tak i regionální, mezinárodní (a dokonce i globální). Metodologická stránka bude odvislá od cíle a uchopení tématu. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat rozboru příčin vzniku dané krize, a to v (pokud možno) širokém kontextu. Lze rovněž zvážit možnost teoretické analýzy a srovnání různých teorií humanitární intervence a intervenčních politik různých zemí. Typ 6: Experimentální ověření adekvátnosti navržených řešení a nástrojů intervence Cíl prací tohoto typu je dán již jeho charakteristikou: jde o různé roviny ověření teoreticky navržených postupů, intervenčních nástrojů a řešení. Práce tedy budou mít empirickou povahu. Součástí ověření však musí být nejen samotné zhodnocení, ale rovněž teoreticky zdůvodněná reflexe využitelnosti daného postupu zahrnující důvody a podmínky použití, kontext, apod. 203

Typ 7: Věcně-dějinná hlediska sociální práce Jedná se o poměrně obsáhlou množinu témat. Cílem prací tohoto typu může být jak historická dokumentace vzniku jednotlivých zařízení/organizací poskytujících sociální služby, tak i analýza zdrojových historických (i odborných) textů týkajících se prakticky všech možných oblastí sociální práce. Analýza je zaměřena na plošné pokrytí zdrojů vydávaných v určitém období na konkrétním území, příp. v konkrétním periodiku či u konkrétního autora. Metodologicky půjde o práce neempirické založené na synchronní či/i diachronní analýze zdrojových textů. Typ 8: Hodnotová hlediska v sociální práci Cílem prací tohoto typu může být buď rozkrytí, poznání a pojmenování motivací a dalších hodnotových hledisek a přístupů u konkrétních poskytovatelů i/či příjemců sociálních služeb, anebo analýza zřizovacích dokumentů, legislativních i jiných dokumentů týkajících se sociální práce (včetně jejich pracovních verzí) z hlediska hodnotových priorit. Může také jít o hodnotovou komparaci vnitřních norem (včetně etických kodexů) jednotlivých organizací a poskytovatelů sociálních služeb, nebo o hledání zdrojů inspirace jednotlivých textů/dokumentů/služeb v kultuře a umění, filosofii a náboženských tradicích. Metodologicky může jít jak o práce empirické zaměřené na axiologické preference respondentů, pozorování365 fungování určité organizace či o obsahovou analýzu dokumentů v sociologickém smyslu, tak o neempirické analytické studie různých zdrojů. Typ 9: Práce tématicky zaměřené na skutečnosti významné pro sociální práci, avšak oborově zakotvené jinde Tento poslední typ má poskytnout zastřešení pro velice pestrou množinu prací – ať už se bude jednat o analýzy ekonomické, právní, mediálně-lingvistické, nebo o studie psychologické a pedagogické, medicínské, či ty z oblasti práce s lidskými zdroji... Klíčové však je uvědomit si, že k jejich napsání je zapotřebí zvláštní průpravy v jiném oboru, a to jak u vedoucího i případného konzultanta, tak zřejmě i u samotného diplomanda (proto je lze zvažovat především u těch studentů, kteří už jsou absolventy jiného oboru studia (nebo jej alespoň souběžně studují). Metodologicky budou tyto práce odvislé od zavedených postupů v daném oboru, v němž jsou zakotveny. Jak je u uvedeného, i když v podstatě otevřeného, výčtu vidět, tématika odborných textů zaměřených na sociální práci může být takřka nepřeberná. Jistě se v ní najdete i vy – a pokud ne, bude to pouze potvrzením právě uvedeného (a zároveň důvodem k doplnění přinejmenším této kapitoly).

365

Zohledňující především praktickou aplikaci hodnotových postojů.

204

Dospěli jste nejen na konec prezentace typologie možných kvalifikačních prací v oboru sociální a humanitární práce, ale též na konec druhé nejkratší kapitoly této příručky. Zároveň tím byla dovršena část aplikovaně metodická, jež měla za cíl převést poznatky obecnějšího rázu o tvorbě diplomových prací do specifik vámi studovaného oboru. Nezbývá, než doufat, že se to povedlo. A abyste se necítili jaksi ponecháni „na holičkách“ v okamžiku, když už jste svou závěrečnou práci konečně napsali, čeká na vás ještě přídavek zaměřený na další významné události související s vytvořeným elaborátem. Ten najdete v závěrečné, čtvrté části této příručky.

205

IV. Část nemetodická, avšak př přesto formální

206

Poté, co jste se prokousali mnoha stranami plných poznatků a někdy snad až příliš podrobných rozlišení i dílčích informací, se zdá, že nyní už jen zbývá práci konečně dopsat a odevzdat a zbytek už nějak „doproběhne“ jakýmsi samospádem až k úspěšnému završení vyššího odborného a bakalářského (či dokonce magisterského) studia v podobě získání příslušného diplomu. Tato „sladká tečka“ však bude následovat teprve po ne vždy příjemném podrobení vlastní práce zkoumavě hodnotícímu úsudku jiných lidí, totiž (přinejmenším předpokládaných) odborníků v podobě vedoucího práce a (alespoň jednoho) oponenta/recenzenta a po někdy málo sladkém, ne-li přímo hořkém soustu v podobě obhajoby vaší kvalifikační práce. Proto se v nynější části bude dobré seznámit také s tím, co provází tuto závěrečnou fázi studia ve vztahu k předložené práci. Konkrétně se zaměříme na to, jak a podle čeho bude práce posouzena; dále bude nastíněno alespoň to základní ohledně přípravy na její obhajobu; a nakonec si vysvětlíme, v čem spočívá smysl obhajoby práce a jaký mívá tato událost obvyklý průběh.

207

14 Principy a způ způsoby hodnocení práce Již samotný fakt, že připravovaná a odevzdaná práce je kvalifikační, napovídá, že by měla splňovat určitá požadovaná kritéria, a tedy také být podrobena hodnocení. Navíc se jedná o odborný text s ustálenými náležitostmi, jejichž splnění lze rovněž ohodnotit. A nakonec, i když je to snad samozřejmé, diplomová práce má také rovinu obsahovou, čili věcnou, jejíž správnost je taktéž možné i potřebné posoudit. To vše vyvolává otázku po kritériích, podle kterých bude studentem(-tkou) předložený text posuzován. Ve srovnání s dobou, kdy se u nás kvalifikační práce teprve zaváděly, takže ani sami hodnotitelé nevěděli, jak a podle čeho posudky psát, je tento proces již značně formalizován (byť především jen v etymologickém slova smyslu – tedy že na jednotlivých součástech škol získal jakousi ustálenou podobu). Bohužel to však neznamená, že by panovala alespoň elementární shoda ohledně kritérií hodnocení. Stále existují školy, které požadavky stanovují pouze formálně-minimalisticky (tzn. že kupř. určí nejmenší nutný počet položek odkazované literatury či rozsah stran [dokonce existují i věcně nesmyslná omezení maximálního počtu znaků, jenž nesmí být překročen]), formulují je příliš abstraktně (kupř. pomocí příslovcí „přiměřeně“ a „odpovídajícím způsobem“) či negativisticky (kupř. zda pisatel/ka práce nepíše genderově nevyváženým jazykem); nebo se zas spokojují pouze s verbálním hodnocením (ať už práce jako celku, nebo i jejích jednotlivých hledisek), takže převedení všech pochval a výtek do výsledného návrhu hodnocení může být značně diskutabilní. Celistvé a vyvážené hodnocení by proto mělo zahrnovat jak všechny roviny práce (věcnou, strukturální i formální a jazykovou), tak i tzv. ‚váhu‘, tedy ekvivalent významu toho kterého bodu pro celek hodnocení; v ideálním případě u jednotlivých položek také bodovou škálu s udaným pevným vyjádřením konkrétního hodnocení. Jelikož tato metodika vznikla především pro potřeby CARITAS – VOŠs Olomouc, budu se při prezentaci jednotlivých bodů posudku řídit především existujícími formuláři pro vedoucího a oponenta práce; ty byly navíc vypracovány kolektivně a opakovaně připomínkovány, takže je lze považovat za zohledňující různé požadavky vyučujících, včetně profilace studentů ze strany školy. Formulář sestává ze sedmi okruhů hodnotících kritérií, jež jsou sestupně seřazeny podle závažnosti („váhy“); některá kritéria jsou „zdvojená“ ve smyslu rozepsání do dvou otázek či hledisek. Nakonec přidává tři položky všeobecnějšího rázu, které však již nejsou propočítávány na body, a celkové vyjádření ve smyslu doporučení či nedoporučení práce k obhajobě. První zní „provázanost tématu, cílů a obsahu práce, vč. naplnění cíle/ů práce, a jejich souvislost se studovaným oborem“, přičemž za první část je možné přiznat maximálně 3 a za druhou maximálně 2 body. Závažnost, stejně jako u následujícího kritéria, je nejvyšší – vyjádřena koeficientem „3“. Druhý důležitý okruh hodnocení se 208

týká „struktury práce“, čímž se myslí „koncepční ujasněnost, logičnost struktury práce, obsahová návaznost kapitol a jejich proporcionalita“ vzhledem k tématu – tomu je možné přidělit maximálně celkem 5 bodů. Druhou skupinu, s váhou o koeficientu „2“, otevírá kritérium třetí, zaměřené na „použití odpovídající metodologie“. Skládá se ze 4 podotázek: zda je metodologie v práci uvedena, správně pojmenována, nakolik je adekvátní a zda byla skutečně použita – celkově je za ně možné získat 5 bodů. Čtvrtým hodnotícím hlediskem je způsob práce s odbornou literaturou. Zohledňuje se (v rozsahu maximálně 5 bodů) relevantnost použitých zdrojů, dodržení citačních norem, přiměřenost podílu a využití doslovných citací a množství literatury, přičemž nekorektní práce se zdroji ve smyslu absence odkazů práci diskvalifikuje. Posledním okruhem z této skupiny je „obtížnost práce“ (maximálně 2 body) a její „tvořivost a originalita“ (maximálně 3 body). Třetí skupina hodnotících hledisek, vyjádřená závažností koeficientu „1“, je zaměřená na formální hledisko práce. Šesté kritérium se zaměřuje na „dodržení norem a pokynů školy, stylistických a gramatických pravidel, kvalitu a funkčnost případných příloh a celkovou úpravu práce“ (přílohami se myslí tabulky, grafy, obrazový materiál, apod.). Také zde je možné získat maximálně 5 bodů – stejně jako u posledního kritéria, jímž je „schopnost srozumitelně vyjadřovat myšlenky, argumenty, objasnit vlastní přístup, formulovat problémy, závěry“. V případě vedoucí/-ho práce se ještě přidává osmé kritérium, a tím je hodnocení spolupráce studenta/-tky s vedoucím práce. Závěrečná část formuláře sestává z položek po „celkovém zhodnocení práce“ a její „případné využitelnosti“, jakož i návrhu otázek k obhajobě. V každém posudku jsou nejprve sečteny body za jednotlivá kritéria a vynásobeny přidělenými koeficienty; posléze jsou takto zvážené výsledky sečteny. Závěrečný výsledek je pak odvislý od součtu („zváženého“) bodového hodnocení z obou posudků (škála součtu v převedení na návrh hodnocení je uvedena v zápatí formuláře). Předností tohoto typu hodnocení je jeho šíře perspektivy a snaha o maximální míru objektivity i v rámci interakce hodnocení vedoucího práce – oponenta. Za jistou nevýhodu lze označit skutečnost, že používání pouze celých bodů (a nikoli jejich desetin či jiných zlomků) v kategoriích s nízkým rozptylem škály může u kritérií s vysokou „váhou“ značně ovlivnit celkové hodnocení již při přidání/odebrání byť jediného bodu.

209

15 Př Příprava na obhajobu práce Vzhledem k tomu, že student má právo obdržet oba posudky písemně (čímž se může rozumět i elektronická podoba) s dostatečným předstihem, získává tak jeden z klíčových pilířů své přípravy na obhajobu. Otázkou je, co dalšího mu v tom může být užitečné a jak by příprava měla vypadat. Podle klasického rozdělení lze vyčlenit přípravu vzdálenou a blízkou. Zatímco tou první je v podstatě celý dosavadní průběh studia – takže v mnohém ohledu již nelze zpětně „dohnat“ zbytečné resty – v rámci blízké přípravy je možné doporučit alespoň některé činnosti a postupy. Základním formálním požadavkem bude seznámit se s průběhem obhajoby (viz další podkapitolu) a na základě těchto informací přichystat si vše potřebné. Z hlediska věcně-obsahového pak lze vymezit přinejmenším tři tematické okruhy, které by příprava měla zahrnout: 1. vlastní povědomé nedostatky práce; 2. obsah posudků; 3. tematika práce.  Ad 1. Po napsání a odevzdání odborného textu nastává po jisté době (délka trvání je individuálně podmíněna více faktory) okamžik, kdy každý autor si alespoň rámcově uvědomuje nebo začíná uvědomovat přinejmenším některé nedostatky a pochybení, jichž se při psaní dopustil. Tento stav je naprosto přirozený, když kvalifikační práci píšeme jakožto svůj první odborný text. Je ale přirozený i tehdy, jestliže jsme práci dotvořili na poslední chvíli a nemůžeme si dovolit doporučený několikadenní odstup mezi dopsáním práce a její finalizací (viz výše, část II.). I po odevzdání práce však má (s ohledem na obhajobu) smysl se podívat, jaké chyby se v ní vyskytují. Při nalezení některých (zejména formálních) pochybení nám mohou být nápomocní i druzí (jimž jsme kupř. text ukázali či se svým výtvorem chtěli ‚pochlubit‘) – pak je důležité všechny jejich poznámky si co nejdříve zapsat, abychom je nezapomněli. Kvůli úplnosti je sem třeba zařadit i situace, kdy student (dostatečně) nedbal na rady vedoucího práce (a konzultanta), a v důsledku toho kupř. nezapracoval všechnu doporučenou literaturu (či to udělal jen v množství ‚menším než minimálním‘) – i když lze pochopitelně namítnout, že svědomitý adept odborného vzdělání by se takovýchto věcí dopouštět neměl...  Ad 2. Bez ohledu na to, jaké představy vyvolávají formálně předem stanovené posudky, i na nutnost adekvátně na tyto reagovat (podrobněji viz následující podkapitola) je možné a prospěšné podívat se na ně nejen jako na hodnocení, ale i na (snad laskavé) rady a doporučení týkající se našeho ‚díla‘. Z tohoto hlediska – kromě očividných a neoddiskutovatelných prohřešků (typu překlepy, interpunkční 210

a gramatické chyby, apod.) – můžeme vzít vyjádření hodnotitelů i jako nabídku k rozšíření/změně perspektivy, jakou jsme doposud na zpracovávané téma nahlíželi. Stejně tak můžeme ocenit, pokud by se v posudku objevila výtka, že jsme nezohlednili názor či dílo některého autora. Jednak ji lze považovat za pozvánku k četbě jeho spisu (to může zabrat více času a stihneme to třeba až v budoucnosti). V danou chvíli nás ale hlavně může přivést k alespoň stručnému seznámení se s osobou tohoto autora a jeho názory (třeba prostřednictvím nějaké encyklopedie – zde lze kvůli rychlosti a dosažitelnosti připustit dokonce i otevřené informační zdroje). Analogická situace může nastat ohledně metodických výtek – přinejmenším by studenta(-ntku) měly přivést k zopakování si probrané látky dané disciplíny, nebo dokonce k rozšíření dosavadních znalostí.  Ad 3. Ačkoli lze (snad) předpokládat, že student/ka v rámci přípravy a psaní práce hledal/a a využil/a všech dostupných relevantních zdrojů k tématu svého elaborátu, není na škodu vzpomenout si v rámci přípravy na obhajobu na rozlišení tématu a tematiky práce. K tomu všemu, co tvoří (byť jen širší) kontext tématu, se určitě objevilo něco nového, co jsme doposud nevyužili a co by mohlo obohatit naše posluchače, resp. nám poskytnout argumentační podporu. Znamená to sice věnovat jistý čas hledání na webu či v knihovně, avšak určitě to rozšíří náš obzor. Stejně tak je prospěšné vrátit se ještě k výpiskům, které jsme si pro psaní práce pořídili, a zaměřit se především na ty doposud nevyužité. Hlavně však nesmíme zapomenout na to nejdůležitější, totiž na takové „nachystání se“ na obhajobu naší práce, aby nás tato událost nejen nezaskočila, ale naopak stala se pro nás příležitostí k úspěšnému dokončení svého studia a pokud možno také příjemným zážitkem.

211

16 Smysl a prů prů běh obhajoby kvalifikač kvalifikační práce Odborné studium, a zejména to univerzitní, má v Evropě již téměř devítisetletou tradici. V jejím rámci se vyvinuly zavedené způsoby sloužící náležitému prověření, zda je daný absolvent příslušného vzdělávacího kurzu způsobilý stát se nositelem odpovídajícího titulu a z toho plynoucí odborné i společenské prestiže. 16.1 Historický původ obhajob Mezi ty nejstarší patřily veřejné disputace, které v sobě slučovaly princip veřejné zkoušky i obhajoby. Probíhaly tak, že dotyčný adept (ve středověku to byli jen muži) dostal určitou tezi (tvrzení), kterou měl za úkol veřejně obhájit/vyvrátit pomocí logických argumentů a poznatků z daného oboru studia. V pozdějších staletích se těmito tezemi stávaly písemné elaboráty, které představovaly shrnutí poznatků o určité otázce; ještě později pak (spolu s rozvojem zejména experimentálních věd) také práce představující výsledky vlastního výzkumu – k tomu se ještě připojovala souhrnná zkouška z daného oboru (či později jeho klíčových předmětů). Jelikož přístup k prezentaci a obhajobě práce byl veřejný, stejně jako kladení otázek jejímu autorovi, začaly být příslušné kvalifikační zkoušky chápány jako interní oborová záležitost, kde členové zkušební komise byli jmenováni příslušnou školou (či jinou institucí garantující získané vzdělání a specializaci). Takto jsme, navzdory veškerému vývoji i všem možným dějinným zvratům, dospěli k současné praxi, která v této zemi sice nese jisté společné rysy, avšak zároveň prokazuje značnou míru nesourodosti (kupř. na některých školách medicínského typu se k získání diplomu vyžaduje pouze složení příslušných státních zkoušek366, na některých uměleckých školách se za ekvivalent diplomové práce považuje vytvoření uměleckého díla příslušného typu odpovídajícího studovanému oboru367; kdežto na většině ostatních škol se vyžaduje napsání odborného textu v podobě příslušné kvalifikační práce). Diplomová práce obecně tedy má prokázat, že příslušný absolvent studia daného oboru nejen získal potřebné znalosti i dovednosti, ale že také dokáže pracovat s poznatky a tyto cíleně vyhledávat způsobem odpovídajícím odborným a vědeckým požadavkům. V tomto smyslu je obhajoba této práce nástrojem (přesněji jedním z nástrojů), který má toto pomoci prokázat; a jelikož získáním příslušného diplomu získává absolvent i příslušnou společensky platnou kvalifikaci, je obhajoba z principu368 366

Je více než paradoxní, že absolventi magisterského studijního programu lékařství (dokonce několika oborů) získávají akademický titul „doktor“ – zatímco v jiných zemích (kupř. Polsku) jsou pouhými promovanými lékaři, kteří pro získání vědeckého titulu „doktor medicínských věd“ musejí absolvovat doktorandské studium a napsat a úspěšně obhájit disertační práci založenou na výzkumu. 367 Základním problémem tohoto přístupu zůstává otázka, zda prokázaná praktická dovednost na odborné úrovni přednesu znamená totéž, co odbornost projevená v písemné práci pomocí použití vědeckých postupů a metod. 368 Jedná se o starou právní zásadu, upravující společenské konvence již ve starověku: „co se týká všech, má moci být také všemi rozhodováno“.

212

i ze zákona veřejná. Míra zveřejnění (či přímé účasti ‚veřejnosti‘) je pochopitelně odvislá od konkrétních situací a u kvalifikačních prací nejnižšího stupně náročnosti (absolventská, závěrečná, diplomová a bakalářská práce) se zpravidla omezuje na oznámení na úrovni dané katedry či školy, včetně webových stránek a elektronických studijních agend. 16.2 Obvyklý průběh dnešních obhajob Navzdory různorodosti škol, jejich vnitřních předpisů i zvyklostí lze však ohledně průběhu obhajoby hovořit – alespoň na úrovni klíčových prvků – o jakémsi rituálu369, který však, navzdory zdání značné formalizace, nemá hlavně ‚proběhnout‘, nýbrž splnit svůj věcný záměr. Obvykle se mezi tyto zavedené prvky řadí prezentace obhajované práce, hodnocení jejího vedoucího/a oponenta, reakce kandidáta na uvedené/-á hodnocení, odborná diskuse se členy komise a reakce na otázky přítomných zástupců veřejnosti, usnesení komise a následné sdělení celkového hodnocení vystoupení studenta a dopadu na jeho snahu o získání diplomu. Konkrétní podobu obhajoby řídí předseda komise – ten může být buď jmenován vedením školy pro jednotlivý den (zpravidla je jím vedoucí katedry či nositel nejvyššího vědeckoakademického titulu), nebo určen dohodou přítomných členů komise (většinou s ohledem na princip objektivity, aby neřídil obhajobu, při níž by se jakožto vedoucí práce či její oponent mohl dostat do ‚střetu zájmů‘). Celková délka obhajoby je přibližně a jen nepřímo vymezena časovým rozpisem, podle něhož jsou jednotliví diplomandi zváni ke komisi – nejčastěji to (u obhajob absolventských a bakalářských prací) bývá 20–30 minut (kdežto u magisterských 30–40 minut a u doktorských kolem 90 minut [je to dáno také větším počtem oponentů a zvýšenými nároky na úroveň jednotlivých částí obhajoby]). Nyní již přibližme dílčí komponenty obhajoby. Prezentace (z hlediska hlavního aktéra je možné hovořit i o autoprezentaci) práce má být uceleným představením studentova odborného díla, jímž je obhajovaná práce. Onou uceleností či celistvostí prezentace se obvykle myslí přiblížení tématu, včetně jeho zasazení do kontextu studovaného oboru a zdůvodnění potřebnosti jeho zpracování; uvedení cíle a tomu odpovídající/ch metod/y; a nakonec přiblížení hlavních výsledků (příp. i největších nesnází v jejich získání). Čas vymezený pro celou tuto činnost bývá obvykle 5-10 minut, u kvalifikačních prací vyššího stupně (tzn. rigorosních a dizertačních) pak 10-15 (jen zřídkakdy dokonce 15-20) minut. Z toho je zřejmá nutnost dobře si prezentaci připravit jak z hlediska rozsahu, tak i úplnosti položek a srozumitelnosti pro posluchače (tedy členy komise a případné další přítomné). Na některých školách se dokonce vyžaduje, aby prezentaci měl(a) diplomand(ka) připravenou formou powerpointové elektronické prezentace, kterou 369

Z lat. ritus = obřad s ustáleným průběhem (jak ve smyslu jednotlivého úkonu, tak i sekvence četných úkonů a tyto doprovázejících slov; dokonce i skupinové tradice s vlastními pravidly a zdůvodněními významu a podoby těchto zavedených obřadů).

213

během autoprezentace promítá (v tomto případě se předpokládá, že elektronická prezentace obsahuje spíše jen klíčové pojmy a formulace). Každopádně však bude více než užitečné si prezentaci napsat jako plnohodnotný text, vytisknout a naučit se ji přednést (tedy říct s patřičnou dikcí, důrazy, se změnou rytmu – a to vše bez neustálého dívání se do textu, nebo naopak nervózní improvizace). Kromě samotné přípravy tohoto textu, jenž je tím prvním, čím můžeme/máme zaujmout komisi, jakož i kromě (relativního) pocitu jistoty tím navíc získáme možnost odhadnout (1 strana A4 = 3,5–4 minuty přednesu), či dokonce změřit čas prezentace. Klíčové však je, jak text prezentace sestavit. Pokud jste pozorně četli výčet položek, z nichž sestává, snad vás napadlo, že téměř všechny položky jsou v práci obsaženy. Jedná se především o Úvod a Závěr, příp. i kapitolu zaměřenou na tzv. diskusi a aplikaci dosažených zjištění (pokud je v práci obsažena). Zde může být vodítkem a pomůckou to, co bylo autorem diplomové práce již naformulováno. Přesto však je dobré pamatovat na to, že nejenže není nutné držet se přesně délky jednotlivých využívaných bodů Úvodu a Závěru, ale ani je přebírat doslova. Zdaleka nejde jen o ‚dobrý dojem‘, který tím je snad vyvolán – od okamžiku sepsání a odevzdání práce přece student/-ka prošel/-a určitým dalším vývojem, což mu/jí mělo umožnit podívat se na vlastní práci s jistým nadhledem, který by měl být o něco větší, než bezprostředně po sepsání korpusu práce. Proto vůbec nemusí být na škodu – ba právě naopak – rozšířit některé body prezentace oproti Úvodu a Závěru. Hodnocení vedoucího/ a oponenta práce je i z čistě formálního hlediska nezbytnou součástí obhajoby (i když na některých školách existuje praxe nevyžadovat dva rovnocenné posudky, ale jen posudek oponenta a stručné vyjádření vedoucího práce). Zda se oba posudky (příp. posudek a vyjádření) přečtou celé, nebo jen některé jejich části, příp. zda jsou vedoucí i oponent požádání o heslovité uvedení pouze klíčových bodů svých hodnocení, záleží jak na celkovém časovém limitu pro jednu obhajobu (viz výše), tak i na rozhodnutí předsedy komise. Obvykle tento bod trvá 6–10 minut. Každopádně by však mělo platit, že seznámení přítomných s hodnocením(i) ze strany vedoucího práce/ a oponenta by mělo být natolik celistvé, aby bylo zřejmé jejich jednoznačné stanovisko k práci, tak i explicitní požadavky na studenta, k nimž se má při obhajobě vyjádřit.370 Reakce kandidáta/-ky na uvedené/á hodnocení je další logickou součástí obhajoby. Většinou je k ní diplomand vyzván až po přečtení obou posudků (příp. posudku a vyjádření). Klíčovým poznatkem je zde to, že v tomto bodě se prokáže/potvrdí (příp. naopak zpochybní) schopnost budoucího nositele(-lky) diplomu vést odbornou diskusi. Reakce by tedy neměla být jak polemikou či snahou 370

Na některých školách (zejména pedagogického zaměření) se ujal nešvar v podobě zakončování posudku otázkou (-ami), kterou(-é) má student zodpovědět při obhajobě – přitom jde o jakýsi hybrid středověké ‚teze‘ k veřejné disputaci, zkušební státnicové otázky a (často jen rétorické) otázky zastřešující výtky obsažené v posudku na obhajovanou práci.

214

o sebeobranu ‚za každou cenu‘, tak ani pouze poddajným odsouhlasením všech vznesených námitek. Jelikož hodnocení obdrží student/ka písemně, má možnost připravit si odpověď stejným způsobem. V ní je dobré provést segregaci (= rozdělení, rozčlenění) jednotlivých stanovisek a výtek, na něž chce reagovat – a to dokonce i tehdy, pokud by v posudku byly pouze vyjmenovány. Ještě lepší je řídit se tzv. příčinně-důsledkovým klíčem (kupř.: jelikož jsem ve své práci nemohl/a – z důvodu nedostupnosti – zohlednit publikaci autora XY, jeho názor na danou věc jsem neuvedl v rámci prezentace přístupů typických pro současné trendy v oblasti FG; tohoto nedostatku své práce jsem si vědom/a, avšak mám za to, že jsem tím celkový přínos příliš neumenšil/a, jelikož podobný názor zastává také autor NN, a o tom jsem pojednal/a na straně yy). Takto se prokáže schopnost diplomanda/-dky uvažovat nejen sebekriticky, ale také v širších souvislostech. Pokud se jedná o určité shodné výtky v obou posudcích, je možné na ně reagovat pospolu, ale je přinejmenším vhodné na to upozornit. Přestože si odpověď na hodnocení práce student(ka) připraví písemně, musí počítat s tím, že závisí na předsedovi komise, jakým způsobem jej vyzve k reagování na posudky (tzn. zda souhrnně na oba najednou, nebo postupně; zda podle hlediska závažnosti [kupř. reagujte na připomínky, které považujete za nejzávažnější], nebo úplně; zda jednotlivě, nebo komplexně; a hlavně v jakém časovém limitu) – proto nemá cenu naučit se připravenou odpověď zpaměti a křečovitě se její hotové formulace přidržovat. Dokonce může být (spíše by měla) posuzována i schopnost studenta vybrat k prvotnímu reagování ty výtky, které jsou důležitější, a méně důležité nechat na konec nebo vypustit. Potvrzuje se totiž, že ačkoliv je možné písemná hodnocení práce chápat jako jakousi slovní „akci“ [lat. = jednání] a odpověď diplomanda/-dky jako „reakci“ [z lat. = zpětné, opakované jednání], řízení celého průběhu předsedou komise dělá z posudků spíše podněty k diskusi za účelem prokázání odbornosti studenta/-tky. Dokazuje to i další bod obhajoby. Tím je odborná diskuse se členy komise. Mezi ty se, kromě vedoucího práce a oponenta, počítá371 jak předseda, tak i další přísedící, o nichž povětšině platí, že obhajovanou práci mají možnost zhlédnout poprvé v životě a k tomu ještě poměrně „narychlo“ (tj. během několika minut, zpravidla během prezentace práce a reakce na posudky). Je dosti pravděpodobné, že na inkriminované práci je zaujme nějaké – z pozice pisatele dílčí či okrajové – hledisko a že se jejich další zapojení do diskuse bude ubírat tímto směrem. Bylo by proto nebetyčnou chybou vysvětlovat si jejich dotazy především snahou „prozkoušet“ diplomanda/-dku, či dokonce dokázat mu „za každou cenu“ nízkou úroveň znalostí (i když principiálně nelze, bohužel, tento karikovaný postoj u všech pedagogů vyloučit). Naopak – je to snad první zkušenost, kdy je dosavadní student v jistém slova smyslu považován za (byť ne zcela rovnoprávného) 371

V tomto okamžiku odhlížím od toho, kdo z členů komise má hlasovací právo (příp. v jaké fázi obhajoby a státní zkoušky), protože toto je upravováno vnitřními předpisy či zvyklostmi školy.

215

partnera v diskusi – tedy toho, kdo může svým poznáním obohatit jiné. Zde stojí za připomenutí skutečnost, že na přesně vymezené téma kvalifikační práce je její pisatel/ka největším odborníkem, kdežto členové komise jsou (předpokládanými) odborníky na oborový, odborný i metodický kontext tématu práce – a proto mezi těmito odborníky může/má dojít k diskusi na odpovídající úrovni. Zda bude verbální interakce s členy komise (cca 5–7 min.) mít více podobu postupného kladení otázek jejími jednotlivými členy, a nebo opravdové moderované diskuse, záleží především na odborné i lidské úrovni všech zúčastněných. Zpravidla však platí, že předem stanovený časový harmonogram průběhu obhajob napomáhá spíše první variantě (a s diskusí či disputací se lze setkat snad už jen při doktorských obhajobách vybraných oborů). Každopádně by však bylo chybou předpokládat, že se diskuse se členy komise musí omezovat pouze na záležitosti obsažené v posudcích. Reakce na otázky (přítomných) zástupců veřejnosti je v jistém slova smyslu gradací a vyvrcholením obhajoby jakožto veřejného aktu veřejného zájmu. K případným reakcím (nejčastěji formou otázek) by zástupci (odborné) veřejnosti měli být vyzváni předsedou komise a podle počtu těchto vstupů by na ně měl diplomand/ka reagovat buď souhrnně, nebo jednotlivě (cca 1–3 min.). Tak jako u předchozího bodu nelze předvídat, s čím se bude muset obhajující se student/ka „vypořádat“, takže se na to nelze ani dopředu beze zbytku připravit písemně či argumentačně. Lze se však ‚připravit‘ v širším slova smyslu, a to tak, že sami zúčastníme několika obhajob v roli oné „veřejnosti“ a budeme se snažit alespoň ‚mlčky odpozorovat‘ to, co pro naše hájení se před komisí může být užitečné.372 Usnesení komise je logickým vyústěním právě proběhnuvší odborné diskuse na několika úrovních; zároveň je prvním a jediným neveřejným bodem obhajovacího řízení (tzn. diplomand/ka i veřejnost jsou požádáni o opuštění místnosti). Ve většině případů trvá velice krátkou dobu (cca 1–2 min.), takže se běžně neoznačuje pomocí průběhového substantiva (= usnášení). Zpravidla se návrh celkového hodnocení odvíjí od návrhů hodnocení obsaženého v posudcích, přičemž se připojuje návrh hodnocení za vystupování při obhajobě; o obou návrzích se následně hlasuje (ať už jednorázově pro návrh celkového hodnocení, nebo dvoufázově a výsledná známka se vypočte „zprůměrováním“). Usnášení komise může zahrnovat také vybraná další hlediska – kupř. doporučení zda, v jakém rozsahu a příp. i kde práci publikovat, nebo zda ji podstatně přepracovat či doplnit (zejména v případě neúspěšné obhajoby), atd. Následné sdělení celkového hodnocení studentova vystoupení před komisí a dopadu na jeho snahu o získání diplomu je poslední fází procesu obhajoby. Zpravidla je pronáší předseda komise (výjimečně i vedoucí práce, zejména u neúspěšných 372

Kupř. zejména v rámci doktorského studijního programu bývá tzv. dobrým zvykem účastnit se obhajob svých starších spolužáků z oboru/specializace (a někteří vedoucí doktorských seminářů to od studentů dokonce vyžadují), protože student(ka) si tím jak osvojí určité způsoby vystupování, tak také si snadněji povšimne chyb, jichž se chce vyvarovat; a v neposlední řadě se obeznámí se způsobem kladení v daném oboru otázek některými vyučujícími.

216

obhajob). Kromě sdělení samotného výsledku může být doplněno o sdělení různých doporučení (viz předchozí bod) či ocenění dílčích výsledků či postupů. Některé školy tento bod omezují jen na sdělení výsledku samotné obhajoby, jiné zase jej spojují až s vyhlášením výsledků státní zkoušky (tedy s časovou prodlevou v řádu několika desítek či stovek minut od obhajování práce). Přiblížení průběhu obhajoby i poskytnutí alespoň základních rad by mělo diplomandům/-dkám napomoci zvládnout také tento – kromě státní zkoušky a slavnostní promoce snad poslední – významný mezník studia. Pomoc v napsání kvalifikační práce (včetně její úspěšné obhajoby) byla hlavním cílem vytvoření této příručky. Bude-li tento cíl co nejvíce naplněn, přinese to radost nejen jejím uživatelům, ale i autorům.

217

Namísto Závě Závěru, aneb další možné využití obhájené kvalifikač kvalifikační práce Přestože některé příručky metodiky tvorby kvalifikačních prací přinášejí po informacích o průběhu obhajoby i některé systemizující pokyny a rady týkající se přípravy publikací na základě úspěšně obhájené diplomové práce (kupř. odborného článku či přednášky), nehodlám v tomto okamžiku následovat jejich příkladu. Jednak proto, že by to vybočovalo mimo tematický rámec této publikace, a také proto, že paleta konkrétních situací a s nimi souvisejících požadavků je natolik pestrá, že by jen stěží bylo možné postihnout je alespoň rámcově – stačí si uvědomit, kolika nesourodými druhy výstupů mohou být výsledky obhájené práce představeny veřejnosti různého druhu. Zde si proto dovolím pouze poukázat na některá nejdůležitější pravidla, která s tím v obecné i konkrétní rovině souvisejí. Bez ohledu na způsob zveřejnění získaných poznatků je dobré uvést, že tyto vycházejí z naší kvalifikační práce, a tu pak představit s uvedením všech základních bibliografických indicií (zda to bude v poznámce pod čarou v případě odborného článku, nebo téměř v nadpisu v případě powerpointové prezentace, není v tuto chvíli nutné řešit). Platí to dokonce i za situace, kdy bychom chtěli práci publikovat třeba elektronicky pod nějakým ‚literárněji znějícím‘ nadepsáním. Na druhou stranu titul můžeme upravit podle toho, jak hodně se budeme vzdalovat odbornému žánru (i přidání podtitulu či literárního nadpisu je takovouto úpravou). Klíčové však zůstává, aby to, co z naší původní práce přetvoříme, odpovídalo obsahem i postupem novému titulu – zkrátka zásada adekvátnosti a přesnosti nadpisu zůstane stále v platnosti. Dále bude zapotřebí přihlédnout ke konkrétním požadavkům jak zadavatele (tj. toho, kdo nás o zveřejnění poznatků žádá), tak i případného vydavatele (tedy toho, kdo se rozhodne náš text publikovat); nebývá ovšem na škodu zohlednit i nejčastější adresáty a jim přizpůsobit úroveň odbornosti. Zmíněné požadavky se mohou týkat takřka všech formálních náležitostí: rozsahu, způsobu odkazování, způsobu formátování, ale také i ne/použití určitých stylových náležitostí, apod. Co však není možné přizpůsobovat publikačním ‚manýrám‘, jsou jak logické principy, tak i správnost metodologických postupů a věcných údajů – a to dokonce ani tehdy, kdybychom svou kvalifikační práci chtěli ‚zúročit‘ formou několika druhově odlišných typů výstupů (kupř. odborného článku, popularizační přednášky, prezentace na příležitostném semináři a vzdělávacího materiálu). Ohledně snahy svou diplomovou práci nějak využít se lze setkat s rozporuplnými přístupy také v odborných kruzích. Na jedné straně se jakoby s něčím takovým paušálně nepočítá, což je pro diplomandy demotivující a směřuje k devalvaci 218

kvalifikační práce na úroveň pouhé formality. Na druhé zase nechybějí ani školy, kde se od studentů vyžaduje, aby v Závěru (či dokonce v rámci „Diskuse“ v poslední kapitole) sami navrhli, jaké jejich práce může mít praktické využití (včetně zveřejnění) – a to zase nadhodnocuje možnosti i rozhled těch, kdo se v daném oboru teprve stávají adepty skutečné vědy. Jak už bylo uvedeno dříve (v části II.), již při tvorbě práce je potřeba vyhnout se dvěma extrémům: psát s motivací, že objevím něco zcela nového na téměř všesvětové úrovni a že si to zaslouží nejen ocenění, ale i všeobecnou známost; a naopak, že nemám na to, abych cokoli nového a moudrého objevil(a) a dokonce i napsal(a). Tak, jako jste si nechali (či museli nechat) poradit od zkušenějších a vzdělanějších už dříve, také nyní bude dobré vyhnout se lechtivému nutkání téměř za každou cenu chtít publikovat svůj „(vele)objev“ – a namísto toho se raději řídit doporučeními vedoucího práce i oponenta, nebo popř. s nimi alespoň konzultovat svůj záměr zveřejnit byť jen části své práce. Jste přece teprve na začátku svého odborného působení a pokud vytvoření kvalifikační práce nebude zároveň první i poslední odbornou publikací, kterou jste se kdy pokusili napsat, pak i tato metodika splnila svůj účel...

219

Seznam obrázků obrázk ů a tabulek Obrázek 1: Mnohooborovost sociální práce Obrázek 2: Ukázka odkazů nalezených vyhledávačem scholar.google.com Obrázek 3: Rámcová struktura deduktivně pojaté práce založené na empirickém výzkumu Obrázek 4: Rámcová struktura induktivně pojaté práce založené na empirickém výzkumu Obrázek 5: Ilustrativní struktura práce založené na kvantitativním výzkumu Obrázek 6: Ilustrativní struktura práce založené na kvalitativním výzkumu Tabulka č. 1: Deduktivní a induktivní postup v empiricky založených pracích

220

Seznam použité bibliografie BALOGOVÁ B. ET AL., Pokyny na vypracovanie seminárnej, rořníkovej, bakalárskej, diplomovej a rigoróznej práce v štúdijných odboroch Sociálna práca a Andragogika, Prešov: Akcent Print, 2008. Bibliografia Bibliografii Polskich (1971-1985) [on-line], dostupné z webu Polské národní knihovny: http://mak.bn.org.pl/cgi-bin/makwww.exe?BM=28 [16.5.2012]. Bibliografie českých/československých dějin 1918-2004 : Výběr knih, sborníků a článků vydaných v letech 2000-2004 a doplňky za roky 1996-1999, sv. 1-3, zprac. V. Břeňová a S. Rohlíková, Praha 2005. BIBLIOTECA APOSTOLICA VATICANA, Norme per il catalogo degli stampati, 3. vyd., Citt`a del Vaticano, 1949. BIELECKI J. E., Metodologia : Seminaryjne i dyplomowe prace z teologii. Praktyczne wskazówki metodologiczne, Kraków 1993. BIERNÁTOVÁ O., SKŮPA J. ET AL., Bibliografické odkazy a citace dokumentů dle ČSN ISO 690 (01 0197) platné od 1. dubna 2011, [on-line] dostupné z: www.citace.com/soubory/csniso690-interpretace.pdf [cit. 7.6.2012]. BRATKOVÁ E. (zprac.). Metody citování literatury a strukturování bibliografických záznamů podle mezinárodních norem ISO 690 a ISO 690-2 : metodický materiál pro autory vysokoškolských kvalifikačních prací [online]. Verze 2.0, aktualiz. a rozšíř. Praha: Odborná komise pro otázky elektronického zpřístupňování vysokoškolských kvalifikačních prací, Asociace knihoven vysokých škol ČR, 2008-12-22 [2008-12-30]. 60 s. (PDF). Dostupné z: . BUGEL W., „«Různorodost ritů nemůže být ke škodě katolické církve». Reakce Lvovského stavropigijského institutu na bulu Ea semper Pia X.“, Studia theologica 3 (2001), č. 2/4/, s. 36-44. DISMAN M., Jak se vyrábí sociologická znalost : Příručka pro uživatele, Praha: Karolinum, 1993. DUDZIAK A., ŻEJMO A., Redagowanie prac dyplomowych. Wskazówki metodyczne dla studentów, Warszawa: Difin, 2008. ECO U., Jak napsat diplomovou práci, Olomouc: Votobia, 1997. FILKA J., Metodika tvorby diplomové práce. Praktická pomůcka pro studenty vysokých škol, Brno: Knihař, 2002. FRANCUZ P., „Katatymia“, In: Encyklopedia Katolicka, sv. 8 [Język–Kino], Lublin: Towarzystwo Naukowe Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 2000, sl. [= sloupec] 1013.

221

GAMBARELLI G., ŁUCKI Z., Jak przygotować pracę dyplomową lub doktorską, Kraków: Universitas, 2001. HENDL J., Kvalitativní výzkum, Praha: Portál, 2005. JEZIORSKA J., MARCZEWSKI M., Proseminarium, Suwałki: Wyższa Szkoła Służby Społecznej, 1995. KAUFMANN J.-C., Chápající rozhovor. Praha: SLON, 2010. KNIHOVNA UNIVERZITNÍHO KAMPUSU MASARYKOVY UNIVERZITY, ÚSTŘEDNÍ KNIHOVNA PŘÍRODOVĚDECKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY, Metodika tvorby bibliografických citací, záložky „Nejčastěji užívané styly“ a „Další styly“ dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps11/metodika/web/ebook_citace_2011.html. KOVÁŘ J., „Evaluační výzkum“, Antropowebzin 2-3/2008, s. 87-100. KOWALEWSKI M., Logika, Poznań : Pallotinum, 1959. LI`EVRE P., Manuel d’initiation a la recherche en travail social. Rennes: Éditions ENSP, 1998. MAGINCOVÁ D., Příručka nakladatelského redaktora, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008. MAJKA J., Metodologia nauk teologicznych, Wrocław: Wydawnictwo Wrocławskiej Księgarni Archdiecezjalnej, 1995. MATOUŠEK O., Slovník sociální práce, Praha: Portál, 2008. MATOUŠEK P. „Rozvažování nad etickými otázkami sociálně-vědního výzkumu“, Biograf 2008, č. 47:18 odst. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky /clanek.php?clanek=4706. MATOUŠEK P., „Výzkumník v nebezpečném prostředí". Biograf 2004, č. 35: 80 odst. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3504. MUSIL L., KUBALČÍKOVÁ K., HAVLÍKOVÁ J., Přístup pracovníků vybraného zařízení sociálních služeb ke klientům v kontextu. Praha : VÚPSV, 2009. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_295.pdf. [cit. 25. 7. 2012] NEKOLA M., „Monitoring a evaluace realizovaných politik“ in: VESELÝ A. a NEKOLA M. (eds.), Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe, Praha: SLON, 2007, s. 337-382. NĚMEC D., „Pokoncilní kanonistická úprava postavení katechumenů vzhledem k možnosti církevního sňatku a návrhy na budoucí modifikace“, Studia theologica 6 (2004), č. 1/15/, s. 49-64.

222

ORLÍČKOVÁ H., Osobnost Josefa Floriana a bibliografie vydavatelství Stará Říše, Brno 1972. PATEROVÁ H., „Tvorba cílů a evaluačních kritérií“ in: VESELÝ A. a NEKOLA M. (eds.), Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe, Praha: SLON, 2007, s. 235251. Pravidla pro bibliografické odkazy a citace informačních zdrojů ČSN ISO 690 (01 0197). RABUŠIC L., SIROVÁTKA T., „Český sociální stát a jeho legitimita“, In: Česká sociální politika na prahu 21. století. Efektivnost, selhávání, legitimita, ed. T. Sirovátka, Brno : Masarykova univerzita, 2000, s. 131-155. Rigorózní řád Univerzity Karlovy v Praze. Dostupné z: http://certik.ruk.cuni.cz/asuk/statutarni/predpisy/registrovane/rigo.html [cit. dne: 25. 7. 2012] RUBIN A., BABBIE E., Essential Research Methods for Social Work (international edition). Belmont: Brooks/ Cole, 2010. „S kolem na jarní projížďku“ [připravila L. Nešporová], Svět ženy 7 (2008), č. 5, s. 106. SEWERYNIAK H., Metodyka pisania prac magisterskich i dyplomowych z teologii, Płock: Płocki Instytut Wydawniczy, 1998. SINGLY F. DE, Le questionnaire, Paris: Armand Colin, 2008. SINGLY F. DE. Les uns avec les autres. Paris: Armand Colin, 2003. SPOUSTA V., Vádemékum autora odborné a vědecké práce humanitního a sociálního zaměření, Brno: Akademické nakladatelství CERM, s.r.o., 2009. Staroobrzędowcy za granicą = Staroobrjadcy v zarubež'e = Old Believers abroad, red. M. Głuszkowski i S. Grzybowski, Toruń: Uniwersytet Mikołaja Kopernika, Instytut Filologii Słowiańskiej, 2010. STRAUSS A., CORBINOVÁ J., Základy kvalitativního výzkumu / Postupy a techniky metody Zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. ŠANDEROVÁ J., Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Několik zásad pro začátečníky, Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. URBAN L., Sociologie, Praha : Eurolex Bohemia, 2006. URBÁNKOVÁ N., „Jak správně citovat aneb Komentář k ČSN ISO 690“, Věstník AMG 4/2003, s. 25-36, [on-line] dostupný z: http://www.cz-museums.cz/UserFiles/File /propedeutika/zakladni%20kurs/ISO%20690.pdf [cit. 7.6.2012].

223

Zákon 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty /novy-skolsky-zakon [cit. 25. 7. 2012]. ZAKRZEWSKA T., Bibliografia etnograficznych prac magisterskich, doktorskich i habilitacyjnych wykonanych na uniwersytetach polskich w latach 1946–1975, Warszawa 1979. ZAMAROVSKÝ V., Na počátku byl Sumer, 3. přepracované české vydání, Bratislava: Perfekt, 2004. ŻMUDA R., Katalog prac licencjackich i magisterskich o zakonach i zgromadzeniach zakonnych w Polsce (1945–2000), Łódź 2011.

224

Věcný rejstř rejstřík A abstrakt →anotace analogie 45, 46, 98, 179 analýza 29–31, 33, 55, 102, 199, 200, 202–203, 237 – kontextuální 123, 173, 199, 200 – obsahová 31, 123, 173, 204 – textová 88, 199, 204 analytický 200, 204 anonym/anonymní/anonymizace 64, 132, 134, 186–190, 192 anotace 36, 43, 45, 67, 127, 133 antologie 62 antropologie/antropologický 30-32, 171–173, 234 aplikace/aplikační/aplikovaný 7, 10, 29–30, 87, 89, 97, 112–113, 114, 135, 168–169, 175, 177, 181, 190, 196, 197, 200, 203, 204, 214 argumentace/argumentační 18, 29, 33–34, 50, 107, 128, 129, 144, 163, 165–166, 171, 196, 200, 201, 203, 209, 211, 212, 216 archiv/archivní/archiválie 38, 42, 55, 57, 70, 71, 84, 130, 143, 145, 199, 200, 243 aspekt →hledisko axiologie/axiologický 199, 204 audionahrávka/audiozáznam 40, 51–52, 192 audiovizuální 77 autor/autorský/autorství 11, 13–14, 25–27, 36–38, 40–49, 51–53, 57, 58–64, 66, 69, 78–79, 81, 82–84, 88, 92–93, 102, 107, 123, 128, 130, 131–135, 138–147, 153, 189–190, 198–199, 204, 211, 235–242 autorská odpovědnost 25, 51, 61–64, 69–71, 118 – primární/prvotná 61–63, 71, 81, 118 – sekundární/druhotná/podřízená 62–63, 69–71 B Bible/biblický 30, 43, 54, 56, 83–84, 133, 145 bibliografie/ bibliografický 25, 34–37, 40, 42, 43, 53–58, 64, 70, 72, 78, 79, 81, 83, 84, 119, 126, 127, 130, 131, 134, 136, 139–145, 147, 218, 239, 243 – seznam 58, 42, 71, 76, 79, 89, 116, 119, 128, 130–131, 133, 141, 143, 147, 152, 163, 236–239 – údaj 10, 38–39, 43, 45, 53–54, 56, 65, 68, 72, 74, 78, 135, 139, 140, 142, 239 – zápis 7, 37, 49, 54, 55, 57–59, 61–64, 67–69, 71–72, 76, 78, 79, 82, 84, 117, 138–139, 141, 144, 146, 147, 156, 158, ukázky: 234–243 C citace/citát/citační cíl práce 11, 25, 33–35, 40, 43, 45, 88–91, 96, 99, 102, 106, 110–112, 113, 116, 122, 128, 129, 133, 161– 162, 170, 173, 180, 182, 193, 197–200, 202–204, 208, 213 cílová skupina 106, 202 církevní dokument →dokument církevní Č časopis (=periodikum)/časopisecký 5, 13, 34, 41, 42, 48, 49–51, 56–57, 65, 67–68, 75–79, 81, 107, 120, 130, 132, 133, 139, 141, 145, 147, 151, 156, 163, 167, 184, 199, 204, 235, 237, 238, 239–240, 242 četba/čtení 6, 15, 24, 33–39, 43, 81, 82, 88, 99, 115, 117, 118, 119, 127, 128, 138, 140, 146, 170, 177–179, 193, 211 – k výzkumným pracím 177–179 číslice/čísla/číslování 26, 27, 37, 39, 44, 50, 56, 68, 70, 71–73, 74–77, 79, 81–84, 114, 117, 119, 120, 125– 127, 132–137, 139, 141–146, 149–150, 152, 154, 156–157, 158, 166, 237–239

225

článek 12, 37–38, 42, 44–45, 47, 48, 49–50, 65, 67, 71, 78, 81, 130–132, 141, 142, 156, 163, 218, 235, 237– 242 D data 12, 20, 26, 40, 80–82, 88, 113–114, 131, 138, 146, 171, 180, 186–189, 191, 196, 197–199, 201 databáze – bibliografické 37, 40–42, 49, 170, 178 – knihovnické 42–43, 67, 178 dedukce/deduktivní 171, 176–178, 180–181, 193 deskripce 173, 174, 175–176, 179 desky 125 disciplína 7, 20, 28, 32, 44, 47, 55, 56, 70, 94, 97, 106, 108, 146, 171–173, 193 disertace/disertační 90, 131, 137, 212 diskuse 41, 45, 52, 80, 107, 113, 114, 135, 181, 183, 196, 200, 213, 214, 215, 216, 219 dokument 31, 37, 43, 46, 50, 53, 54, 55, 56, 62, 63–69, 72, 73–76, 78–84, 131, 133, 134, 143, 145, 152, 173, 192, 204, 238, 242, 243 – církevní 43, 56, 61, 66, 81, 131, 133, 199 – s vnitřním číslováním 43, 56, 75–77, 81, 83, 143, 145 dokumentace 35, 52, 80, 130, 143, 203, 204 E edice 43, 70–74, 136 editor/editorský 49, 57, 62–63, 70–71, 79, 117, 141, 235, 241 ekonomie/ekonomika/ekonomický 20, 41, 57, 95, 108, 109, 172, 173, 198, 204 elektronický (zdroj/databáze/médium) 35, 38, 39, 42, 43, 51–52, 59, 65, 73, 80–82, 93, 132, 133, 140, 141, 143, 147, 152, 210, 213, 218, 238, 242 empirie/empirický (výzkum) 29 – 31, 33, 96, 99, 111, 112, 113–114, 128, 129, 131, 132, 135, 170–193, 195–197, 200, 201, 203, 204 encyklopedie/encyklopedický 22–23, 38, 49, 50–51, 61, 67, 68, 71, 75, 130, 132, 211, 240 enchiridion 43 epistemologie/epistemologický 10, 29–30 estetika/estetický 14, 15, 20, 138, 150, 151, 179, 195 etika ve výzkumu 184–193 etymologie/etymologický 12, 14, 26, 47, 57, 69, 112, 151, 208 evaluace/evaluační 173, 175, 193, 202, 203 excerpta →výpisky experiment/experimentální 170, 203, 212 expertní rozhovor 48, 51 explanace 173, 174, 175–176 explikace 196 explorace 98, 170, 173–176 F film/filmový 47, 52, 200 filosofie/filosofický 26, 30–32, 53, 172, 195, 199, 204 finalizace 116–118, 159, 165, 210 forma/formální 5, 7, 12, 13–15, 25, 26–27, 47, 48, 51, 71, 88–89, 90, 116–117, 129, 131, 137–138, 140, 142, 144, 148–158, 159–167, 206, 208–210, 214, 218 formát 35, 37, 38, 51, 73, 80, 82, 83, 150–155, 218 formulář 125, 208–209 fotografie/fotografický 39, 62, 69, 132, 134, 192, 193

226

G graf 69, 132, 133, 149, 150–151, 154, 209 grafický 35, 39, 51, 53, 59, 60, 62, 66, 67, 68, 71, 117, 132, 133, 148, 150, 152 H harvardský způsob odkazování →odkazovací styl harvardský hermeneutika/hermeneutický 31 heslo encyklopedické/slovníkové 68, 130, 132, 240, 241 heslovitý 37, 38, 123, 124, 214 historie/historický 18, 20, 21, 56, 70, 97, 108, 109, 123, 197, 199–200, 204, 212 hledisko 34, 43, 46, 51 hodnocení 11, 30, 36, 48, 49, 50, 88–92, 101, 107, 109, 111, 113, 116, 123, 133, 149, 158, 163–164, 165, 173, 175, 187, 197–201, 203, 208–209, 210, 213–216 hodnota/hodnotový 14, 15, 20, 21, 22, 24, 28, 35, 43, 52, 108, 109, 144, 148, 149, 158, 173, 175, 190, 199, 200, 204 humanitní 28, 30–32, 41, 142, 147, 195 humanitární 95, 162, 167, 199, 200, 203, 205 hypotéza/hypotetický 25, 113, 114, 137, 174, 176–181, 195, 198 CH chronologie/chronologický/chronologičnost 7, 25, 33, 35, 36, 54, 75, 87, 96, 109, 114, 122, 137, 146, 199, 200, 203 I identifikátor 77–78, 83, 138, 141, 239 ilustrace/ilustrační/ilustrativní 79, 132, 155, 170, 182, 183 impact factor/impaktovaný 41, 49 index 26, 49, 72, 93, 133, 136, 146, 150, 154, 156 indukce/induktivní 171, 176–178, 182, 193 informace 12, 14, 17, 18, 22–23, 25, 35–41, 43, 47, 57, 66, 68–69, 80–82, 99, 103–104, 120, 126–132, 135, 136, 139–142, 151, 174, 177, 186, 188–191, 195, 202, 235, 242 informátor 185, 188–189 internet/internetový 40–41, 45, 80–81, 104, 179, 184, 187 interpunkce/interpunkční 55, 68, 118–119, 136–137, 141, 146, 154–156, 210, 235, 239–240 ISBN/ISSN 42, 73, 77–78, 239 K kapitola 6, 26, 45, 49, 56, 68, 69, 75–76, 83, 84, 100, 102, 103, 113, 114, 115, 117, 122–124, 128–130, 134– 139, 140, 142, 143, 149, 151, 152–153, 166, 180–182, 197–199, 209, 214, 219, 243 kartotéka/kartotéční 37–38, 43, 59 klasik 44 klasifikace/klasifikační 28, 48–49, 53–54, 78 klient 81, 95, 106, 111, 120, 172, 185, 187, 198, 202 knihovna/knihovní 37, 39, 42, 48, 54, 66, 78, 79, 80, 82, 93, 147, 186, 211 knihovnický 55, 57, 59, 139 kolektiv/kolektivní 24, 26, 48, 58, 61–63, 65, 68, 69, 88, 141, 142, 144, 145, 147, 239, 240, 241 kolokvium 49 komise 12, 56, 81, 96, 212–216 komparace/srovnání 10, 31, 111, 122, 173, 198–199, 200, 202, 203, 204 kompilace/kompilátní 10, 23, 50, 132 komunikace/komunikační 10, 11–16, 23, 51, 100, 103–104, 115, 117 konference/konferenční 49, 50, 61, 67, 68, 70, 73, 133 kontext/kontextový 14, 17, 19, 21, 28, 30, 31, 33, 34, 108, 124, 129, 131, 133, 140, 143, 159, 197–198, 200,

227

202–203, 211, 213 kontextuální analýza →analýza kontextuální kontrola 34, 116, 118, 119–121, 173, 190 konzultant 92, 95, 106, 126, 159, 161, 164–166, 204, 210 korektor/korektura 58, 69, 101, 102, 119, 136 korpus 114, 115–116, 118, 135, 149, 150, 162, 214 kritérium 10, 11, 21, 33, 34, 40–42, 45, 48, 57, 92, 109, 122, 131, 138, 150, 175, 198, 199, 208–209 kritika/kritický 7, 31, 34, 43, 62, 71, 75, 76, 135, 136, 202 kultura/kulturní 31, 53, 58, 74, 173, 184, 200, 204 kvalitativní výzkum 31, 33, 114, 162, 164, 174, 176–180, 182–184, 186–188, 193 kvantitativní výzkum 31, 113, 133, 138, 157, 162, 164, 174–176, 178–184, 187, 193 L legislativa/legislativní 28, 41, 55, 63, 82, 90, 108, 109, 125, 126, 130, 164, 200, 204 lexikon 22 literatura 12, 19, 22, 24, 35, 40–47, 50–51, 66, 71, 73, 80, 82, 91, 96–98, 102, 114, 115, 125, 128, 130–132, 170, 177–179, 181–182, 193, 196, 201–203, 208–210, 238 literární 12, 21, 42, 51, 66, 84, 126, 218 logika/logický 16, 30–32, 35, 45, 55–56, 58–61, 74–75, 82–83, 94, 102, 108–109, 112–114, 117, 119, 122– 123, 128–129, 134, 136–137, 140, 146, 153–154, 160, 162, 172, 176, 180, 188, 190, 195, 198, 203, 212, 214, 216–217, 235, 239 lokace 37, 39, 67–68, 76, 84, 187 M medicína/medicínský 29–31, 147, 172, 204, 212 metafora 7, 19 metoda/metodický 10, 25, 30, 45, 64, 89, 96, 102, 108, 110–112, 113, 115, 116, 129, 133, 135, 139, 160– 161, 170–175, 177, 180, 182, 193, 197–198, 202–203, 212–213 metodologie/metodologický 30, 31, 33, 96, 99, 110, 114, 115, 122, 128, 131, 160–161, 162, 164, 171–172, 176, 183, 189, 191, 198–199, 202–204, 209, 218 médium/mediální 40, 51–52, 81, 186, 204 monografie 34, 42, 48–49, 51, 78, 132–133, 136, 142, 240 – autorská 48 – editovaná 48, 62, 236–237, 241 – kolektivní 24, 26, 48, 61, 65, 68, 141, 239–241 – redigovaná 48–49, 62, 236–237, 241 monografický 48–49, 61, 64, 67, 69, 72, 77, 141, 156, 236, 240 motto 116, 126, 163 multidisciplinarita/multidisciplinární/mnohooborovost 6, 7, 28–29, 94, 97, 108, 172 multiparadigmatičnost/multiparadigmatický 10, 28, 32 N nadpis 45, 66, 68, 113–114, 117, 119, 122–124, 125, 127, 134, 138, 149, 151–153, 165, 197, 218, 239 nahrávka 51–52, 78, 132, 188, 192 nakladatel/nakladatelský 56, 71, 73–74, 141, 163, 242 náboženství/náboženský 20, 28, 31, 53, 74, 83, 131, 195, 200, 204 nástroj 12, 30, 36, 40–45, 56, 113, 114, 139, 171, 173, 175, 178, 181, 182, 203 návod/návodný 6, 7, 15, 43, 51, 176, 178, 180 název 35, 39, 42, 59, 61–63, 64–67, 68–71, 73–74, 76, 78–79, 81–82, 84, 122–123, 125, 127, 130–132, 134, 136, 140–145, 147, 151–152, 156, 165, 181–182, 187, 237–238, 239–242 norma 31, 126 – bibliografická 53–85, 138–147 – jazyková 65, 123

228

– školní 149, 159–167 nosič 51, 57, 69, 79, 81, 152, 242 O obhajoba 38, 89, 93, 96, 99–101, 107, 163–165, 166, 207–217 obor/oborový 6, 7, 10, 14, 23–26, 28–32, 33, 46, 49, 55–57, 67, 69, 71, 82, 88–92, 94, 97, 106–108, 112, 125, 131, 138, 146–147, 153, 160–161, 164, 169–173, 182, 190, 195–198, 201, 202–205, 208, 212, 216, 219 obrázek/obraz/obrazová (příloha) 29, 44, 47, 51, 52, 58, 69, 76, 79, 132, 134, 150–151, 154, 181–183, 191, 193, 209 obsah 113, 126–127, 128, 133–134, 163 obsahová (analýza) →analýza obsahová odborný styl →styl odborný odkaz/odkazování/ 23, 25, 38–40, 41, 50, 68, 75–76, 82, 83–84, 126, 129, 135–137, 151, 154 – bibliografický 35, 43, 53–57, 64, 119, 127–128, 130–132, 138–147 odkazovací styl – formou číselného odkazu 145–146, 156 – harvardský 130, 135, 140, 142–145, 146–147, 235–239 – klasický → pomocí poznámkového aparátu – oborový 146–147 – pomocí poznámkového aparátu 140–142, 239–243 – regionální 146–147 odrážka/odrážkový 7, 15, 150 odstavec 148–153, 154, 155 okruh tematický 10, 35, 45, 47, 87, 95, 108–110, 160, 210 on-line 42, 51, 64, 81 oponent/oponentský 5, 12, 49, 93, 101, 106, 107, 164, 207–209, 213, 214, 215, 219 organizace 12, 22, 43, 54, 56, 58, 63–64, 80–81, 108–109, 122, 127, 143, 152, 187, 198–199, 203, 204, 239 osnova práce 113–115, 122, 138 – konečná 113, 115 – pracovní 35, 114 – rámcová 113–114 P paradigma/paradigmatický 7, 20, 27, 28, 112, 133, 138, 172–173, 198 parafráze 33, 36–40, 102, 138, 139, 236 participant výzkumu 184–193 periodikum →časopis písmo (styl písma) 39, 65–66, 100, 148–152, 155, 157, 235 plagiát 36, 101, 120 plurál 26–27, 166 poděkování 54, 116, 126, 163, 188 podkapitola 39, 70, 75, 113, 122–123, 129, 133, 138, 149, 152–153, 166, 180 podklady 10, 33–52, 53, 100, 109, 115–116, 161, 165 podnadpis 39, 66, 109, 123–125, 152, 165, 218, 239 podpis 92, 96, 126, 192–193 podtitul →podnadpis popularizace/popularizační 14, 18–20, 51–52, 71, 123, 217 populární 14, 15–18, 19, 51, 123 posudek 100–101, 105, 107, 208–211, 214–215 – oponentský 101, 107, 214 – vedoucí/ho práce 93, 96, 101, 124, 214 poznámka pod čarou 68, 75, 136, 140–147, 149–150, 154, 218, 238 poznámkový aparát 8, 34, 43, 68, 71, 76, 84, 122, 126–127, 129–130, 134, 135–137, 139, 140–142, 143–

229

147, 149–150, 154, 235, 239, 240, 243 poznámky k četbě 35–40 poznatek 25, 29–33, 40–41, 170 pramen/pramenný 6, 29, 43, 70, 73, 80, 84, 89, 128, 130–131, 136, 238 – relativní 131–132 – věcný/substanciální 90, 131–132 práce – absolventská 89 – bakalářská 89 – diplomová 90 – dizertační 90 – licenciátní 90 – magisterská 89–90 – rigorózní 90 – ročníková 89, 160–162 – seminární 88 práce sociální [jako obor] 28–32, 69, 94–95, 97, 106, 108, 147, 162, 170–175, 182, 184, 190–193, 196–197, 202, 204 právo [jako obor]/právní/právnický 55–56, 58, 63, 131, 172, 200, 204, 238 predikce 173, 176 premisa 31–32, 120 prezentace 116, 128, 130, 180, 199, 212, 213–214, 215, 218 problematika 108–110 projekt/projektový 99, 111, 116, 122, 143, 162, 200–201, 203 propedeutický 6–7, 114 průzkum 64, 173–174 překlad/překladový 43, 45, 56, 69, 82–83, 126, 128, 131, 139 přehled/přehledový 15, 22, 33, 42–43, 44, 47, 50, 83, 91, 160, 199 příloha 71, 115–116, 127, 132–135, 150, 152, 163, 209 případ/případová (studie) 170, 187–188 přírodní (vědy)/přírodovědný 29, 31, 54, 83, 143, 147, 195 pseudonym 11, 13, 60 původce díla →autor R recenze/recenzní/recenzent 26, 36, 49, 50, 67, 100–101, 107, 179, 207 redakce/redakční 49, 56, 71, 126, 141 redaktor/redaktorský 49, 57, 61, 62, 69–70, 71, 136, 235 reedice 71–73 rejstřík 7, 43, 79, 115–117, 127, 133, 152 – autorský 43 – tematický 43 rigorózní 90, 131 ročník 75–76, 79, 81 ročníková (práce) 11, 90, 91, 94, 160–162, 201 role 14, 58, 59, 62, 69–70, 87, 92–94, 96, 98–99, 101–102, 105–109, 115, 172, 188, 190, 216 Ř řádek/řádkování 117, 148–150, 153, 157 S sběr dat 186, 191 sborník 49–50, 57–58, 61–62, 65, 67–68, 70, 73, 167, 235, 237, 240, 241

230

shrnutí 36–37, 39, 79, 127, 130, 133 seminární (práce) 11, 88 seznam 150 – bibliografický 25, 33, 39, 42, 47–48, 71, 76, 78–79, 84, 89, 116, 119, 126, 128, 130–132, 133, 141, 143, 145–147, 152, 163, 236–239, 243 – přídavných položek 132–133 – příloh 127, 133–134, 152 – zkratek 72, 78, 81–82, 84, 127–128, 145 shrnutí 36–37, 39, 55, 79, 127, 130, 133, 212 summary 133 signatura 79, 84 sken/skenování/skenovací 38–39, 65, 69, 73, 80, 82 slovník/slovníkový 130, 132 souhlas (informovaný) 186, 190–193 společenská (věda)/společenskovědní 28, 31, 41, 44, 70, 130, 143, 147, 171–172, 177, 195–196, 199 spoluautorství 49, 92–93, 144, 189–190 srovnání →komparace statistika/statistický 81, 148, 195 struktura práce 35, 36, 56, 87, 99, 100, 106, 113–116, 128, 134–138, 143, 146, 179–183, 193, 199–201, 209 stupnice 111, 175, 208–209 styl grafický [textu] – styl odstavce 148–151 – styl poznámky pod čarou 149 styl projevu – encyklopedický 22-23 – popularizační 18–20 – populární 15–18 – odborný 23–25 – vzdělávací 20–22 svazek 64, 67, 74–76, 132, 158, 241 systém/systematický/systémový 30, 37, 41, 56, 61, 63, 70, 74, 88, 111, 113, 118, 131–132, 134, 140, 142– 143, 145–147, 156, 163, 176, 190, 193, 185, 198, 200, 202–203, 235, 237, 240 Š šetření 30, 33, 64, 111–112, 126, 131, 133, 195, 196, 203 škála →stupnice škola/školní 88–90, 114, 159–167 T tabulka 55, 81–83, 120, 132–133, 149, 150, 154–155, 157, 209 tematika/tematický 10, 35–37, 39, 42–43, 45–48, 56, 75, 79, 87, 89, 94–95, 97–98, 108–110, 117, 128, 130– 131, 133, 160, 162, 170, 180, 198, 201, 204, 210–211, 218 teologie/teologický 28, 30–32, 41, 43, 83, 90, 95, 172, 199 terén (výzkumu/praxe) 93, 95, 99–100, 105, 162, 170–172, 175, 177–179, 181, 186, 188–189, 191, 196, 198, 201 termín (odborný)/terminologie/terminologický téma 11, 19, 22–28, 32–33, 35–36, 38, 40, 42–48, 50, 75, 88–91, 95–100, 106, 108–110, 111–113, 116–118, 122–124, 125, 128–135, 137, 138, 143, 160–165, 169, 170, 177–182, 189, 197–199, 203–204, 208–209, 211, 213, 216, 237 text hlavní 25, 76, 127, 129, 130, 132, 135–137, 140, 149–152, 154–155, 238 tiráž 49, 69, 78 titul/titulní 42–43, 48, 53–54, 60–61, 64–66, 74, 78, 84, 88–90, 92, 94, 122, 125, 133, 212–213, 218 typologie 34, 47–52, 88–91, 169, 182, 202–205

231

U učebnice/učební/učebnicový 20, 43–44, 45–47, 184 umělecký 13–14, 19–20, 60, 62, 79, 212 Úvod 128–129, 152, 163, 181–183, 214 uvozovky 37–38, 67–68, 136, 149, 154–155, 156, 237, 240–241 uživatel/uživatelský 104, 123, 150, 173, 184, 187–188, 191–192, 218 V vádemékum 120 validita 25, 188–189, 191 vedoucí práce 45, 92–106, 107, 112, 114–115, 125–126, 137, 159, 161, 164–166, 202, 204, 207–210, 213– 216, 219 veřejnost/veřejný 11–12, 14–15, 17–19, 25, 51–52, 57–58, 88, 96, 212–214, 216, 218 videonahrávka/videozáznam 52 vročení 64, 70, 73–75, 136, 142–144, 242 vydavatel/vydavatelský/vydavatelství 42, 54–59, 62, 70, 71–72, 73–75, 77–79, 139, 141, 147, 218, 238– 240, 244 vydání 23, 42–43, 50, 58–59, 61–62, 64, 67, 69–71, 72–75, 78–81, 83–84, 107, 130, 141, 146, 239–240, 242 vyhledavač/vyhledávač 40–42, 44, 93, 187 vyučující 89, 94–95, 103–106, 110, 159, 161, 164–166, 208, 216 výčet/výčtový 15, 17, 20, 22, 51, 202, 214 výpisek/výpisky 33–34, 35–40, 53, 59, 65, 72, 115, 211 výzkum/výzkumný 7, 15, 26, 30, 33, 49, 52, 93, 94, 96, 99–100, 110, 111–115, 123–124, 126, 127, 128, 130, 131, 132, 138, 149, 153, 157, 161, 162, 170–193, 195–197, 199, 202, 203, 212 – deduktivní 170, 176–181, 193 – induktivní 170, 176–178, 182, 193 – záměr 111, 173–176 vzdělávání/vzdělávací 14, 20–22, 23, 35, 46, 52, 88, 92, 120, 125, 159, 161–162, 171, 212, 218 W web/webový 40–41, 43, 49, 51, 80–82, 104, 131, 141, 144–145, 146–147, 151, 158, 211, 213, 238, 242 X xerokopie 38 Z zadání 41, 92–93, 96, 98, 105–106, 125, 160 zákon/zákonný 31, 55, 63, 66, 81, 92, 96, 126, 131, 173, 191, 198, 200, 213 záměr výzkumu →výzkumný záměr Závěr 129–130, 152, 163, 183, 214 závorky 155-156 zdroj 10, 18, 19, 22, 25, 33, 35–36, 38–39, 40–48, 50–52, 53–57, 65, 66, 77, 79–84, 87, 89, 102, 116, 122, 126–132, 134–136, 138–147, 148, 156, 162–163, 166–167, 199, 202, 204, 209, 211, 235, 238–243 zdrojový (dokument) 39, 41, 53, 84, 241–242 zmapování 199 značka poznámky 136, 140–141, 149–150, 154, 156 znak(y) speciální 155–158 zveřejnění 42, 47, 48, 51, 81, 134, 164, 192–193, 213, 218–219 zvukový záznam →audiozáznam

232

Informace o autorech Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr. (*1968) Absolvoval magisterské studium teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Poté dále pokračoval ve specializovaném postgraduálním studiu v oboru ekumenická teologie, v němž na Katolické univerzitě v Lublinu získal licenciát (1993) a posléze (1998) doktorát. Zaměřuje se na východní křesťanství, východní katolické církve, interkonfesní dialogy, liturgiku, antropologické prvky slavení a metodologii vědecké práce. V letech 1994-1996 působil jako odborný asistent na Gréckokatolícké bohoslovecké fakultě Univerzity P. J. Šafárika v Prešově, v letech 1999-2003 jako odborný vědecký pracovník Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2003 působí jako odborný asistent na Katedře liturgické teologie, přičemž vede výuku také na oborech zaštiťovaných dalšími katedrami. Jako externista vyučoval v letech 2003-2004 na PdF Královehradecké University a v letech 2004-2012 na CARITAS VOŠs Olomouc. Vedl a oponoval přes stovku kvalifikačních prací (absolventských, bakalářských, magisterských, rigorózních i doktorských).

Mgr. Hana Šlechtová, Ph.D. (*1976) Absolvovala bakalářské studium sociologie a sociální práce a sociální politiky na Masarykově Univerzitě v Brně. V té době absolvovala též dva jednosemestrální studijní pobyty v zahraničí, a to na Katolické univerzitě v Lovani (program Erasmus/Tempus: „Social Security in Europe“) a na Jagellonské univerzitě v Krakově (1996-1997). Dále pokračovala ve studiu sociologie a v tomto oboru získala v roce 2008 doktorát na Masarykově Univerzitě a na Université Paris Descartes. Zaměřuje se na sociologii soukromého života a rodiny a na rodinnou politiku. Od roku 2005 působí jako odborná asistentka na Katedře křesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Jako externistka vyučovala též na Ekonomickosprávní fakultě Masarykovy Univerzity (2002) a na CARITAS VOŠs Olomouc (20052010). Vedla přes stovku závěrečných (absolventských, bakalářských i magisterských) prací.

233

Příloha

Ukázky variant bibliografického zápisu hlavních typů typů publikací

234

Jak už bylo podrobněji uvedeno v příručce (v podkapitole 4.1; částečně též 10.1, část D.), požadavky, ale hlavně zvyklosti týkající se zápisu odkazovaných informačních zdrojů bývají různé (a přímo až různorodé). Přihlédneme-li k okolnostem i potřebám jejich zavedení, budeme jednoznačně a bez výhrad schopni přiznat, že většina z nich má nejen své opodstatnění, ale i své přednosti; zároveň však také své slabiny. To se týká nejen způsobů odkazování, ale i techniky samotného zápisu, a to včetně použité interpunkce. V této příloze proto uvádíme ukázky dvou nejrozšířenějších způsobů bibliografického zápisu (tedy tzv. harvardského i „klasického“ do průběžného poznámkového aparátu), a to v několika variantách (doporučená je zpravidla jen jedna). Zároveň jsme se snažili poskytnout příklady zápisu hlavních typů odkazovaných zdrojů. V každém případě platí, že ať už se rozhodnete pro kteroukoli z variant, je třeba postupovat jednotně v celé práci.

A. Bibliografický zápis formou tzv. harvardského způ způsobu odkazování V rámci tzv. harvardského způsobu bibliografického zápisu se lze setkat s více variantami. Zatímco panuje shoda ohledně toho, co vše má zápis obsahovat (podrobněji viz podkapitolu 8.4.2 a částečně i 8.4.3), vyskytují se drobnější odlišnosti týkající hlavně pořadí, umístění a oddělování některých položek. Jedná se kupř. o pořadí jména a příjmení autorů a editorů/redaktorů, stylu písma pro zápis příjmení (beze změny, kapitálky, velká písmena), oddělování či neoddělování příjmení a jména čárkou, odlišnosti ohledně oddělování jmen jednotlivých autorů (čárkou, středníkem, rozdělovníkem). Jiné odlišnosti se týkají např. umístění informace o stranách, na nichž je stať v knize či článek v časopise v rámci zápisu. Některé způsoby jsou logičtější, jiné zase častěji užívané. Dříve (a nutno podotknout, že vzhledem k celku zápisu souroději) se u všech uváděných autorů i editorů/redaktorů uvádělo nejprve příjmení a teprve potom jméno. Stále častěji se ale setkáváme s tím, že se v této – invertované – podobě zapisuje pouze příjmení a jméno prvního autora, zatímco u dalších se píše nejprve jméno a potom příjmení. U editorů/redaktorů sborníku se pak nověji vyskytuje i psaní všech včetně prvního v neinvertované podobě (tj. Jméno Příjmení). Místo jména či jmen se mohou používat iniciály. Ačkoliv oddělování příjmení a jména (v případě invertovaného zápisu, tj. Příjmení Jméno) je nesystémové (viz podkapitola 4.2, část A., bod ad 1), jelikož rozděluje položku, která patří dohromady, velmi často se používá (jistou logiku toto rozdělení má v případě, že publikace má více než jednoho autora a pouze první z nich je uveden invertovaně, přičemž jméno i příjmení jsou stejným stylem písma – umožní to rozlišení jména a příjmení v případě takových jmen, u nichž to nemusí být zřejmé: především u některých cizích, ale též v případě výskytu českých příjmení, která mají podobu křestních jmen, např. Petr, Pavel, Marek). 235

A nyní si již uveďme několik ukázek s krátkým komentářem. MONOGRAFIE: zápis v bibliografickém seznamu: MOŽNÝ, Ivo. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON. ISBN 80-86429-58-X. Možný, I. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON. ISBN 80-86429-58-X. Možný I. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON. ISBN 80-86429-58-X. MUSIL, Libor. 2004. „Ráda bych Vám pomohla, ale…“ Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. ISBN 80-903070-1-9. MOLEK, Jan. 2011. Řízení organizací sociálních služeb – vybrané problémy. Praha: VÚPSV, v.v.i. [cit. 29.2.2012]. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_332.pdf ISBN 978-80-7416-083-7. ISBN 978-807416-083-7 BARVÍKOVÁ, Jana, Jana PALONCYOVÁ. 2012. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – umísťování dětí, podmínky péče o děti, financování provozu. Praha: VÚPSV, v.v.i. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_342.pdf ISBN 978-80-7416-1001 NAVRÁTIL, Pavel, Monika PUNOVÁ. 2007. Praktické vzdělávání v sociální práci. Brno: TRIBUN. ISBN 978-80-7399-343-6. NAVRÁTIL, Pavel – PUNOVÁ, Monika. 2007. Praktické vzdělávání v sociální práci. Brno: TRIBUN. ISBN 978-80-7399-343-6. Zápis v textu: Odkaz v textu u volné parafráze či myšlenky z celku či větší části díla pak je: (Možný 2006), (Musil 2004), (Molek 2011), odkaz v textu u přímé citace či parafráze z přesně situovaného místa: (Možný 2006: 35), (Musil 2004: 41), (Molek, 2011: 21). (Barvíková, Paloncyová 2012), resp. (Navrátil, Punová 2006: 10), (Navrátil, Punová 2006), (Barvíková, Paloncyová 2012: 50-51); v případě oddělení označení autorů „ – “ pak (Navrátil – Punová 2006), (Barvíková – Paloncyová 2012), resp. (Navrátil – Punová 2006: 10), (Barvíková – Paloncyová 2012: 50-51). REDIGOVANÁ/EDITOVANÁ MONOGRAFIE (více viz podkapitola 3.3.2) zápis v bibliografickém seznamu: SIROVÁTKA, Tomáš (ed.). 2006. The Challenge of Social Inclusion: Minorities and Marginalised Groups in Czech Society. Brno: Barrister & Principal. ISBN 80-8702906-2. SIROVÁTKA T. (ed.). The Challenge of Social Inclusion: Minorities and Marginalised Groups in Czech Society. Brno: Barrister & Principal. ISBN 80-87029-06-2.

236

LUX, Martin, Tomáš KOSTELECKÝ (eds.). 2012. Bytová politika. Teorie a inovace pro praxi. Praha: SLON. ISBN 978-80-7419-068-1. LUX Martin, KOSTELECKÝ Tomáš (eds.). 2012. Bytová politika. Teorie a inovace pro praxi. Praha: SLON. ISBN 978-80-7419-068-1. Lux, Martin – Kostelecký, Tomáš (eds.). 2012. Bytová politika. Teorie a inovace pro praxi. Praha: SLON. ISBN 978-80-7419-068-1. Zápis v textu: Jedná se o publikaci, která je složena z více statí, proto konkrétní odkazy budou zpravidla vždy na konkrétní stať a jejího autora; na celou knihu se bude odkazovat výjimečně, a to v situaci, kdy bude pisatel chtít skutečně odkázat na danou knihu jako na celek (např. proto, že bude chtít zmínit, že taková kniha s takovým tématem vyšla) – takový odkaz pak s největší pravděpodobností nebude obsahovat číslo stránky (Lux, Kostelecký 2012). STAŤ V REDIGOVANÉ/EDITOVANÉ MONOGRAFII NEBO VE SBORNÍKU: zápis v bibliografickém seznamu: PATEROVÁ, Hana. 2007. „Tvorba cílů a evaluačních kritérií“. In: Arnošt VESELÝ, Martin NEKOLA (eds.). Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. s. 235-251. ISBN 978-80-86429-75-5 Paterová, H. 2007. „Tvorba cílů a evaluačních kritérií“. In: Veselý, A., M. Nekola (eds.). Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. s. 235-251. ISBN 978-80-86429-75-5 PATEROVÁ, H. 2007. „Tvorba cílů a evaluačních kritérií“. In: Veselý, A. – M. Nekola (eds.). Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. s. 235-251. ISBN 978-80-86429-75-5 PATEROVÁ, H. 2007. „Tvorba cílů a evaluačních kritérií“. In: VESELÝ, A., NEKOLA M. (eds.). Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. s. 235-251. ISBN 978-80-86429-75-5 PATEROVÁ, H. 2007. „Tvorba cílů a evaluačních kritérií.“ Pp: 235-251 in: Veselý, A. – M. Nekola (eds.). Analýza a tvorba veřejných politik. Přístupy, metody a praxe. Praha: SLON. ISBN 978-80-86429-75-5 V posledním příkladu je tečka oddělující název článku od dalších údajů nesystematicky a proti logice přesunuta do uvozovek (převzato ze Sociologického časopisu) – problematické je zde nerespektování zásady, že název ve zvýrazněné podobě končí až těmito uvozovkami, takže má-li být tečkou oddělen od dalších prvků zápisu, mělo by to být až po jeho uvedení (= tedy za zakončující uvozovkou). Zápis v textu: (Paterová 2007), (Paterová 2007: 240)

237

ČLÁNEK v ODBORNÉM ČASOPISE: zápis v bibliografickém seznamu: NAVRÁTILOVÁ, Jitka, Pavel NAVRÁTIL. 2009. „Komunitní plánování jako forma podpory životních projektů“. Sociální práce/Sociálna práca. 9 (1): 74-84. ISSN 12136204. NAVRÁTILOVÁ J., NAVRÁTIL P. 2009. „Komunitní plánování jako forma podpory životních projektů“. Sociální práce/Sociálna práca. 9 (1): 74-84. ISSN 1213-6204. Zápis v textu: (Navrátilová, Navrátil 2009), (Navrátilová, Navrátil 2009: 76) OSTATNÍ TYPY DOKUMENTŮ: Co se týče odkazů na webové stránky (nezaměňovat s odkazem na dokument dostupný též na webu), na právní dokumenty apod., praxe je nejednotná. Někteří volí zápis do závorky v souladu s běžným „harvardským“ zápisem (zejména zápis webové adresy však může být až na několik řádků a rušit tok textu), jiní volí možnost odkázat na takový zdroj v poznámce pod čarou. V této metodice doporučujeme tuto druhou zmíněnou možnost (nesmí se však zapomenout doplnit odkaz o všechny náležitosti vyžadované u elektronických zdrojů – blíže viz podkapitola 4.2, odstavec J.). Existují též jiné varianty. Více k detailu zápisu viz odkazování do poznámek pod čarou.

Závěrečné upozornění: Klasický způsob bibliografického zápisu (tzn. v poznámkách pod čarou) počítá s uváděním odkazu též na dílo, které je citováno či na které je odkazováno zprostředkovaně, tzv. sekundárně373, tj. skrze nějaké jiné dílo (čtete Nováka, ale on cituje něco od Novotného); v takovém případě se v dané poznámce uvede též plný odkaz na sekundárně citované/odkazované dílo (to od Novotného), avšak toto již nebude v bibliografickém seznamu na konci publikace (tam bude jen dílo Novákovo). Zápis podle harvardského způsobu s tímto nepočítá. Je to proto, že v odkazech v závorkách se uvádí pouze příjmení autora a rok, případně strana. K čemu by však sloužil údaj o roce, jestliže se čtenář nic nedozví zejména o názvu díla? Uvádění jakéhosi dvojodkazu v závorce, tj. (Novotný 1995 podle Novák 2001), by mělo smysl pouze v případě, že by existoval např. seznam sekundárně odkazovaných zdrojů – taková praxe však není. Zejména u některých zahraničních vydavatelů se lze setkat s tím, že v případě vůle autora uvést i odkaz na sekundárně využitý zdroj se plný bibliografický zápis umístí do poznámky pod čarou (přičemž toto dílo se neuvádí v bibliografickém seznamu). V samotné závorce v hlavním textu se podle zvyklostí 373

Nezaměňovat se sekundárním zdrojem, pramenem či sekundární literaturou! (podrobněji viz podkapitola 8.2, část L.)

238

harvardského způsobu zapíše pouze zjednodušený odkaz na to dílo, které pisatel „drží v ruce“, čili které využil primárně (tedy Novákovo). Výsledná podoba zápisu v textu tedy bude: Jak píše Novotný (Novák 2001: 45), při práci s klientem bylo sledováno…

B. Bibliografický zápis formou odkazování do poznámkového aparátu Jak už bylo předesláno v příručce (podkapitola 8.4.1), bibliografický zápis tzv. klasickou formou, tedy odkazováním do poznámkového aparátu, má poměrně dlouhou tradici. Navzdory tomu se u něj variace vyskytují jen v podružných záležitostech (použití jakožto hlavního oddělovacího prvku čárky či tečky) a většinou až v poslední době, kdy – vlivem interakce se stále častějším použitím tzv. harvardského stylu odkazování (a dalších od něj odvozených) – dochází k tendencím co nejvíce zkracovat bibliografický odkaz (v praxi tak může nastávat situace, kdy poznámkový aparát neobsahuje úplné bibliografické údaje ani v případě prvního odkazu a plný zápis se vyskytuje pouze v bibliografickém seznamu). Podstatným předpokladem bibliografických odkazů do poznámkového aparátu je logickost uvažování a v jejím rámci rozlišení klíčových prvků zápisu (tj. těch minimálně nutných k jednoznačné identifikaci zdroje) od těch méně podstatných a důsledné hierarchické odlišování těchto prvků pomocí zvolené interpunkce. Klíčovými prvky jsou: identifikace autora (pomocí příjmení a jména či názvu organizace), název díla (a název mateřského dokumentu), místo a rok vydání a strana(y); vše ostatní je hierarchicky podřízeno těmto údajům. Klíčové údaje se navzájem oddělují zvoleným hlavním oddělovacím znaménkem (kupř. čárka), kdežto údaj podřízený (kupř. podnadpis či vydavatel) se od nadřazeného (kupř. nadpis či místo vydání) oddělí tzv. vedlejším oddělovacím znakem (dvojtečka či tečka). Údaj o díle v poznámkovém aparátu a v bibliografickém seznamu je prakticky totožný – rozdíl je především v odkazu na konkrétní stranu/y v poznámce a uvedení celého rozsahu článků v případě příspěvků v kolektivních monografiích, sbornících a periodikách; dále pak v invertování označení autora v případě, že se v poznámce použil zápis neinvertovaný, v uvedení identifikátorů (do poznámek se čísla ISBN/ISSN většinou neuvádějí) a v uvedení vydavatele a dalších podřízených odpovědností (v poznámkovém aparátu se uvádějí jen tehdy, je-li to z nějakého důvodu nutné). V případě použití čárky jakožto hlavního oddělovacího prvku se mezi příjmením a jménem autora nedává žádná interpunkce a v případě díla s více autory se tito navzájem oddělí buď čárkou, nebo pomlčkou; mezi nadpis a podnadpis se umístí buď dvojtečka (stejně odsazená mezerou na obou stranách), nebo tečka (bez mezery po nadpisu); mezi místo vydání a vydavatele se dává dvojtečka (bez mezery po názvu 239

místa a s mezerou před vydavatelem). Jednotlivé zdroje ve stejné poznámce se oddělují středníkem (jsou-li ve vzájemně rovném postavení), nebo jiným druhem interpunkce (v závislosti na stylizaci poznámky a věty/souvětí v ní obsažené/ho). V případě článku v kolektivní monografii/sborníku (a stejně tak i slovníkového/encyklopedického hesla) se před název mateřské publikace (či její první údaj) píše předložka „in“ (či její ekvivalent „v“) (může být s malým písmenem), po níž může být uvedena dvojtečka; u článků v periodikách se tato předložka nevyskytuje. V případě použití jakožto hlavního oddělovacího prvku tečky se podřízeným oddělovacím prvkem stává čárka (v případě oddělení příjmení a jména/iniciály – to ovšem není povinné, ale jen zvykové) a dvojtečka; předložka „In“ je zpravidla psaná s velkým písmenem (což není nijak zdůvodněno, pouze mechanicky tvořeno textovými editory). Některé z doposud nepovinných položek (kupř. vydavatel) bývají vynechávány a strany jsou někdy od roku vydání odděleny dvojtečkou. Pouze zkrácený (v poznámkovém aparátu) zápis využívá převážně oddělování tečkou, avšak poměrně nesystematicky, jelikož většina klíčových prvků se odděluje pouze mezerou (a v případě periodik jsou kulaté závorky nahrazeny dvojtečkou oddělující ročník od roku vydání). Pokud se jedná o zvýraznění jednotlivých prvků bibliografického zápisu, standardně by mělo platit, že název monografické publikace a název periodika se uvádí kurzívou, kdežto název článku/hesla/nesamostatné části bývá odlišen uvozovkami (v zahraničí to může být odlišné, proto je třeba zápis cizojazyčných publikací upravit dle zdejších zvyklostí). Nyní si právě uvedené zkusme ilustrovat několika příklady. MONOGRAFIE: HLADKÝ L., Bosenská otázka v 19. a 20. století, Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005. (ISBN 80-210-3674-5) Hladký, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav. Brno 2005. ISBN 80-210-3674-5 Ladislav Hladký: Bosenská otázka v 19. a 20. století, Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2005, ISBN 80-210-3674-5. citace: HLADKÝ L., Bosenská otázka v 19. a 20. století, Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2005, s. 217–218.

240

REDIGOVANÁ/EDITOVANÁ MONOGRAFIE SIROVÁTKA T. (ed.), The Challenge of Social Inclusion : Minorities and Marginalised Groups in Czech Society, Brno: Barrister & Principal, 2006. (ISBN 80-87029-06-2) SIROVÁTKA T. (ed.). The Challenge of Social Inclusion: Minorities and Marginalised Groups in Czech Society. Brno: Barrister & Principal. 2006. ISBN 80-87029-06-2.

STAŤ V REDIGOVANÉ/EDITOVANÉ MONOGRAFII NEBO VE SBORNÍKU: BUGEL W., „Charta oecumenica jako povzbuzení i inspirace ke společné sociální angažovanosti křesťanů“, in: Spravedlnost a služba V.: Sborník odborných příspěvků a studijních textů CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc, usp. M. Bednář a J. Synková, Olomouc: Caritas VOŠs, 2011, s. 38-51. (ISBN 978-80-260-0438-7) BUGEL, W. „Charta oecumenica jako povzbuzení i inspirace ke společné sociální angažovanosti křesťanů“. In: Spravedlnost a služba V. Sborník odborných příspěvků a studijních textů CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc. Bednář, M. a Synková, J. (eds.). Olomouc: Caritas VOŠs, 2011. s. 38-51. ISBN 978-80-260-0438-7 Poznámka: Jelikož název článku obsahuje název zdrojového dokumentu, zůstalo to i v rámci zvýraznění uvozovkami dále zvýrazněno kurzívou. Vzhledem k tomu, že uspořádání sborníku dnes bývá (i když nepřesně) označováno za editorství, bylo by možné uvažovat také o tomto způsobu zápisu mateřského dokumentu: BUGEL, W. „Charta oecumenica jako povzbuzení i inspirace ke společné sociální angažovanosti křesťanů“. In: BEDNÁŘ, M., SYNKOVÁ, J. (eds.). Spravedlnost a služba V. Sborník odborných příspěvků a studijních textů CARITAS – Vyšší odborné školy sociální Olomouc. Olomouc: Caritas VOŠs, 2011. s. 38-51. ISBN 978-80-260-0438-7 ENCYKLOPEDICKÉ HESLO: FRANCUZ P., „Katatymia“, in: Encyklopedia Katolicka, sv. 8 [Język–Kino], Lublin: Towarzystwo Naukowe Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 2000, sl. 1013. FRANCUZ, Piotr. „Katatymia“. In: Encyklopedia Katolicka. sv. 8 [Język–Kino]. Lublin: Towarzystwo Naukowe Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 2000. sl. 1013. Poznámka: Název hesla se zapisuje jako název článku v kolektivní monografii, pouze s tou výjimkou, že u encyklopedií (zvláště těch mnohosvazkových) nebývá uveden hlavní editor. Jelikož rozsah daného svazku je jednoznačně určen pořadovým číslem, slovní vymezení obsažených hesel je třeba považovat za vložený doplňující údaj – proto je uvedeno v hranatých závorkách. Některé encyklopedie jsou psány ve více sloupcích na jedné straně, takže toto je třeba zohlednit i při zápisu číslování (při odkázání pomocí „strany“ by vznikla mylná informace).

241

ČLÁNEK v ODBORNÉM ČASOPISE: RABUŠIC L., „Jsou čeští senioři chudí?“, Sociologický časopis 34 (1998), č. 3, s. 303320. RABUŠIC, LADISLAV. „Jsou čeští senioři chudí?“. Sociologický časopis, XXXIV, (3/1998). s. 303-320. FILIPOVIĆ M., „Tragovi Perunova kulta kod Južnich Slovena“, Glasnik Zemalskog muzeja u Sarajevu [Nova serija] 3 (1948), s. 25–47. Poznámka: poslední uvedený příklad je ukázkou transkripce názvů (článku i periodika, rovněž tak i příjmení a jména autora) ze srbské cyrilice. Za názvem periodika je uveden doplňující údaj – proto musí být v hranatých závorkách.

OSTATNÍ TYPY DOKUMENTŮ: Nesamostatné části elektronických dokumentů a webových stránek mají (dle metodické příručky E. Bratkové374) mít následující strukturu : Primární odpovědnost ke zdrojovému dokumentu. Název : podnázev zdrojového dokumentu [Druh nosiče]. Podřízená odpovědnost ke zdrojovému dokumentu. Vydání a/nebo Verze. Místo vydání : Nakladatel/Vydavatel, Datum vydání, Datum aktualizace/revize [Datum citování u online dokumentů]. Označení části (kapitoly aj.), Název části. Číslování v rámci zdrojového dokumentu. Lokace v rámci zdrojového dokumentu. Poznámky. Dostupnost a přístup. Standardní číslo. Článek z webových stránek bez uvedení autora, tedy lze odkázat takto: Médecins Sans Fronti`eres/Lékaři bez hranic [on-line]. „Podvýživa v Sahelu vyžaduje víc než jen krizovou intervenci“. Aktualizace: 17.07.2012. Dostupné z: http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/aktuality/2012/mali/4154.php [cit. 21.7.2012]. Atypické dokumenty: Jak bylo uvedeno v příručce (podrobněji viz podkapitola 4.2, části I.–L.), u specifických dokumentů (kupř. letáky, korespondence, atd.) je možné doplnit údaje tak, aby je bylo možné zapsat dle standardních postupů. Nesmíme však zapomenout na pravidlo, které velí zvýrazňovat všechny námi doplněné (a tedy v samotném zdroji explicitně neuvedené) údaje umístěním do hranatých závorek. Pořadí prvků zápisu se nezmění – tj. začneme určením primární odpovědnosti, názvem/pojmenováním/označením, příp. vložíme popis typu zdroje [kupř.: soukromá korespondence; zápis přednášky; informace z propagačního letáku], pak budeme pokračovat uvedením podřízených odpovědností, místem vydání, nakladatelskými údaji, abychom nakonec uvedli vročení (příp. přesnou dataci) a strany (či jejich ekvivalenty). Každý námi navíc vložený údaj

374

BRATKOVÁ E. (zprac.). Metody citování literatury..., cit. d., s. 27.

242

bude v hranaté závorce (avšak několik po sobě jdoucích údajů můžeme spojit do jediné vložené hranaté závorky). Pro dokumenty z archivů však platí pravidla zápisu uvedená na příslušném místě příručky. ZPROSTŘEDKOVANÉ ODKAZY A CITACE: Odkazování do poznámkového aparátu umožňuje pracovat rovněž s těžko dostupnými zdroji v tom smyslu, že je lze plnohodnotně odkázat. V již uvedeném případě (čtete Nováka, ale on odkazuje na/cituje Novotného) bude pravidlem uvést v bibliografickém seznamu pouze tu publikaci, s níž jste reálně pracovali; avšak v poznámce můžete uvést celý bibliografický záznam nejen publikace Novákovy, nýbrž i Novotného – ale s podmínkou, že to tam bude výslovně uvedeno, že tuto publikaci odkazujete prostřednictvím jiného zdroje. Zápis v poznámce tedy bude mít přibližně (díky možnosti stylizovat texty poznámek přece můžete s poznámkovým aparátem všestranně pracovat) takovouto podobu: NOVOTNÝ J., Sociální exkluze jako paradigma přístupu k migrantům, Vyšší Brod [bez uvedení vydavatele], 2010, s. 25 – cit. podle: NOVÁK F., Migrace jako fenomén současné společnosti, Praha: Karolinum, 2011, pozn. 36 na s. 79. [ukázka je vymyšlená] Poznámka: Zápis byl rozšířen o případ odkazu na údaj uvedený pouze v poznámkovém aparátu. Jak již víte z četby (pozn. 128 na s. 77), možností, jak takovýto údaj obsažený v poznámce odkázat, je více.

Příklady odkazování konkrétních zdrojů uvedené této příloze zdaleka nedokumentují všechny možné případy, s nimiž se při psaní svých kvalifikačních prací můžete setkat. I přesto doufáme, že vám pomohou ve snadnější orientaci v ‚tajích‘ bibliografických odkazů především při psaní prvních prací (tedy seminární a ročníkové) – tedy do času, než si pravidla pro vytváření zápisu osvojíte natolik, že se pro vás stanou téměř samozřejmou pomůckou v rámci dalšího odborného růstu.

243

244

Autoři:

Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr.; Mgr. Hana Šlechtová, Ph.D.

Název:

Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce Principy a postupy

Vydala:

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, Nám. Republiky 3, 779 00 Olomouc; www.caritas-vos.cz

Tisk:

Studio Palec, Olomouc • www.palec.net

Obálka:

TyfloCentrum Olomouc, o.p.s. – ERGONES, sociální firma

Náklad:

100 ks

Datum vydání: srpen 2012 Počet stran: 246 Vydání první ISBN 978-80-87623-01-5

245