prof. JUDr. Ing. Roman Makarius, CSc. TVORBA ENERGETICKÝCH SUROVIN V ČESKÉ REPUBLICE A JEJÍ PERSPEKTIVA V NEJBLIŽŠÍ BUDOUCNOSTI. Těžba energetických surovin – černého a hnědého uhlí a uranu řadí Českou republiku mezi evropské státy nejenom s vyspělým hornictvím, ale i významným nerostným bohatstvím. V loňském roce české doly vytěžily 10,6 mil. t černého uhlí, 44,8 mil. t hnědého uhlí a 220,2 t uranu v chemickém koncentrátu. V porovnání s ostatními evropskými státy se velikostí těžby řadí Česká republika v oblasti černého uhlí na čtvrté místo – po Polsku, Německu a Velké Británii. V oblasti hnědého uhlí rovněž na čtvrté místo – po Německu, Řecku a Polsku a v oblasti těžby uranu má bezkonkurenčně prvé místo. Toto lichotivé srovnání je umocněno skutečností, že české hornictví, jako jediné v Evropě není ze strany státu dotováno. Chci vyjádřit osobní přesvědčení, že pokud by po roce 1989 bylo při hromadném uzavírání dolů přistupováno obezřetněji, mohly mnohé z nich i v současnosti, jako konkurence schopné těžit. Zásahy státu do hornictví byly v minulosti a jsou i v současnosti nešťastné. Jaká je současná situace v jednotlivých těžebních revírech a jaká je perspektiva budoucí těžby rozhodujících nerostů lze shrnout do následujících závěrů. Těžba černého uhlí je v současné době soustředěna do karvinské oblasti ostravsko-karvinského revíru. Všech pět bývalých černouhelných revírů, a to včetně ostravské oblasti OKD, bylo po roce 1989 likvidováno. V současné době OKD, a.s. disponuje se zásobami černého uhlí, které garantují postupně se snižující těžbu asi do roku 2030. Využitím zásob, s dobýváním kterých se v minulosti neuvažovalo by se životnost revíru mohla dále prodloužit. Pokud by těžba černého uhlí po uvedeném roce měla pokračovat, je nutné přistoupit, a to urychleně, k dokončení geologického průzkumu ložiska Frenštát, jehož otvírka byla přerušena v roce 1991. Vrtný průzkum, který v této oblasti probíhal v letech 1981 až 1983, byl podkladem pro řádný výpočet uhelných zásob, podle kterého toto ložisko obsahuje 1,573.693 kt, tedy víc nčž 1,5 miliardy tun kvalitního černého uhlí. Zdůrazňuji, že se nejedná o dobyvatelné, ale o
geologické zásoby. Kromě černého uhlí je na ložisko vázáno značné množství hořlavého zemního plynu, jehož těžba by měla pro národní hospodářství nemalý význam. Ložisko Frenštát – Trojanovice je jedinečný geologický unikát, jehož těžba by prodloužila naši soběstačnost o mnoho desítek let. I přes tyto skutečnosti se nepodařilo za posledních téměř pět let prosadit ani ražbu průzkumného důlního díla, které by výsledky vrtného průzkumu upřesnilo. Jak jsem v úvodu uvedl, je v současné době Česká republika jediným významným těžařem v oblasti radioaktivních surovin. Důl Rožná v Dolní Rožínce je dnes jediným uranovým dolem, jehož zásoby jsou však téměř vyčerpány. Jen málo zasvěcených ví, kolikrát jsme ve vládě museli bojovat o to, aby těžba – dříve nelukrativní, nyní již dlouhodobě velice lukrativní, mohla pokračovat až do úplného vydobytí zásob. Je známo, že další ložiska uranu v České republice ještě zdaleka nebyla vydobyta. V současnosti se nabízí zejména oblast Stráže pod Ralskem jako perspektivní revír pro těžbu tohoto – z hlediska budoucnosti naší energetiky mimořádně důležitého nerostu. Dlouhodobě nejdiskutovanějším problémem je těžba hnědouhelného ložiska v podkrušnohorských oblastech a do určité míry i na Sokolovsku. V příštím roce to bude již dvacet let od doby, kdy vláda direktivním způsobem omezila rozvoj těžby v podkrušnohorských revírech. Je zcela zásadní, že v těžebních oblastech severních Čech došlo během těchto dvaceti let k tak významným změnám, které zcela eliminují důvody, na základě kterých bylo v roce 1991 přijato usnesení vlády č. 444. Od této doby došlo k postupnému snižování škodlivin v ovzduší, a to zejména instalací nových technologií zajišťujících výrazný pokles obsahu kysličníku siřičitého ve spalinách a intenzivní odlučování popílku. V současné době jsou emisní limity popílku i kysličníku siřičitého výrazně pod úrovní, která byla v roce 1991 stanovena. Obdobný proces probíhal i v oblasti sanací a rekultivací. V roce 1992 byla novelou horního zákona všem organizacím dobývajícím užitkové nerosty stanovena povinnost zajistit sanaci i rekultivaci všech pozemků dotčených těžbou s tím, že sanace pozemků uvolněných v průběhu dobývání je prováděna podle plánu otvírky,
přípravy a dobývání, tedy způsobem, který v rámci tohoto plánu schvaluje a kontroluje příslušný obvodní báňský úřad. Četné kontroly nařízené a vykonávané orgány státní báňské správy prokázaly, že hygienické a ekologické důvody, které vedly vládu k přijetí usnesení č. 444 v roce 1991 zcela pominuly. Za závaznými liniemi omezení těžby je v současné době blokována téměř miliarda tun hnědého uhlí, z toho jen na Dole ČSA cca 770 mil. tun a na Dole Bílina 104 mil. tun uhlí. Těžba těchto uhelných zásob by prodloužila životnost a tedy i dodávky základního energetického komponentu z Dolu ČSA o téměř sto let a z Dolu Bílina o nejméně patnáct let. Možnostem dobývání za závaznými limity omezení těžby evidentně nebrání usnesení vlády č. 444 z roku 1991. Pojem „ekologické limity těžby“ jsou již jenom otřepaným politickým šlágrem, o jehož skutečné podstatě většinou nikdo nic neví, ale ani nic vědět nechce. Tyto ekologické limity těžby a jejich militantně vyjádřené „neprolomení“ se v minulosti, ale bohužel i v současnosti stalo předmětem volebních slibů politických stran, které si neuvědomily, co slibují a na čí úkor budou tento slib realizovat. To, co je pro pokračování v těžbě černého i hnědého uhlí, stejně jako uranu nezbytné, je aktivní součinnost státu při řešení střetů zájmu. Řešení střetů zájmů je proces nesmírně složitý, náročný a zpravidla i dlouhodobý. Poskytnout odpovídající spravedlivé náhrady občanům i právnickým osobám poškozených těžbou a uspokojit i reálné požadavky obcí, je pro báňské podnikatele samozřejmostí. Příkladem pro spravedlivé řešení tohoto problému může sloužit Německo, kde od začátku 20. století bylo přemístěno 370 obcí s celkovým počtem cca 120 tisíc obyvatel. Že tento proces neproběhl bez komplikací, není nutno zdůrazňovat. V praxi se však vždy vyskytují jednotlivci, kteří se snaží ze vzniklé situace vytěžit víc než maximum. Jsou všeobecně známé případy nekonečného řešení problémů s obchvatem Plzně, kauza „Regecová“, při výstavbě průmyslové zóny, problémy s dokončením dálnice D 11 do Hradce Králové apod., tedy případy, kde byl marně očekáván rozhodný zásah vlády. Ve všech těchto případech časové průtahy, zvýšené náklady s prostoji a oddálení návratnosti investic zaplatil občan, jako daňový poplatník.
V soukromé podnikatelské sféře však riziko podobných komplikací a jejich důsledků nenese stát, ale podnikatel, který zákonitě spoléhá na součinnost a podporu státních orgánů. V konečné fázi však zbytečně vzniklé náklady stejně pocítí spotřebitel ve vyšší ceně uhlí nebo energie. Je zřejmé, že jediným právním nástrojem v těchto spekulativních případech je vyvlastnění. Lze do určité míry chápat, že pojem, ale i proces vyvlastnění je důvodně spojen se socialistickou minulostí, ve které sehrál roli zvůle tehdejšího režimu. Na druhé straně je však skutečností, že vyvlastnění je v případech celospolečenského zájmu
aplikováno
ve většině evropských států, kde nejenom potlačuje zájem
jednotlivce před zájmem společnosti, ale urychluje, resp. umožňuje okamžitou realizaci investičních záměrů celospolečenského významu. Otázky náhrad za vyvlastněný majetek se řeší následně, tedy v době realizace akce, v jejímž zájmu k vyvlastnění došlo. Z toho, co bylo řečeno, lze vyslovit tyto závěry: 1. Jediným perspektivním zdrojem elektrické energie je energie jaderná. Rozšíření atomové elektrárny Temelín o další dva výkonnější bloky je již nediskutovatelnou skutečností. Vlastnit atomové elektrárny a netěžit relativně bohatá, ale hlavně vlastní ložiska uranové rudy, by bylo značným paradoxem, když dnešní těžba pokrývá potřeby našich atomových elektráren přibližně z jedné třetiny. 2. Nedat podporu pokračování těžby v ostravsko-karvinském revíru na ložisku Frenštát – Trojanovice, by znamenalo postupný pokles těžby a její ukončení někdy po roce 2030, a to se všemi dopady, včetně sociálních, na tento region. Ztrátou tohoto ložiska by Česká republika byla odkázána na dovoz černého uhlí, ale zejména koksu, který je vstupním produktem pro náš hutní průmysl.
3. Netěžit hnědé uhlí za závaznými liniemi omezení těžby znamená ztratit téměř jednu miliardu tun této energetické suroviny. Hnědé uhlí se v současné době podílí asi 61% na výrobě elektřiny a asi 42% na výrobě tepla. Nevyjasněná situace ve vztahu k těžbě hnědého uhlí ovlivňuje i
budoucnost tepelných elektráren. S výjimkou elektrárny Dětmarovice, jsou všechny elektrárny závislé na dodávkách hnědého uhlí. Rekonstrukce stávajících, případně stavba nových tepelných elektráren je možné pouze tehdy, budou-li mít smluvně zajištěnu dodávku uhlí. Nutnost rychlého rozhodování je umocněna i skutečností, že 50% stávajících tepelných elektráren je starší než 30 let a dalších 20% je starší než 20 let. Pokud si uvědomíme, že výstavba nové elektrárny trvá kolem šesti let, bude mít současné rozhodnutí o těžbě dopad na jeho využití už se značným časovým odstupem. Nedostatek černého uhlí na Ostravsku se stejným způsobem dotkne i elektrárny Dětmarovice. 4. Stejně jako energetika jsou na dodávkách uhlí závislé i teplárny, jejichž smlouvy s těžaři končí v horizontu pěti let. Zda budou nové smlouvy obnoveny, záleží na možnostech těžby uhlí, která však v blízké budoucnosti již nemusí jejich potřebu pokrýt. Katastrofické scénáře, které však nemají daleko od reality, prognózují během několika málo následujících let vývoj spočívající v nemožnosti zajistit uhlí a tím i teplo pro miliony domácností. Jedno je jisté – nedostatek hnědého uhlí vyvolá zvýšení jeho ceny a tedy i ceny tepla. Finanční následky omezované těžby jednoznačně ponese občan. 5. Nahradit uhlí biomasou, fotovoltaikou, větrnými elektrárnami, nebo jinými obnovitelnými nebo druhotnými zdroji je představa zcela iluzorní. Prognóze, že obnovitelné zdroje se budou v roce 2030 podílet 17% a v roce 2050 23% na energetickém mixu již nikdo nevěří, a to s ohledem na současný minimální růst podílu těchto zdrojů. Výjimku tvoří pouze enormní nárůst energie z fotovoltaických elektráren, který však bude mít výrazný vliv na cenu elektrické energie v horizontu nejbližších dvaceti let. Zvyšování podílu i ostatních druhotných a obnovitelných zdrojů na výrobě elektrické energie se neobejde bez výrazných finančních dopadů na spotřebitele. Není tajemstvím, že jeden panel fotovoltaické elektrárny musí pracovat šest let, aby pokryl energetické náklady na jeho zhotovení. Za alarmující nutno pokládat skutečnost, že výkupní cena el. energie ze solárních zdrojů je přibližně 10x vyšší, nežli výkupní cena el. energie
získané z uhlí nebo z jádra. Podpora státu na výrobu solární energie, ke které se zavázala zákonem na dobu dvaceti let nás bude, při střízlivém odhadu, stát třista miliard Kč. Ty však zaplatí odběratel, tedy i občan v ceně energie. 6. V energetickém mixu hraje uhlí významnou úlohu v tom, že představuje zdroj schopný regulace. Tuto možnost nemá jaderná energie a již vůbec ne energie z větrných a fotovoltaických elektráren, které jsou zcela závislé na meteorologické situaci. Propagátoři těchto energetických zdrojů, kteří jsou zároveň zatvrzelými odpůrci jaderných elektráren, stejně jako těžby uhlí a jeho využití pro výrobu tepla a elektrické energie, však nejsou schopni nabídnout reálnou alternativu. Negativistická politika odmítající jádro, uhlí a v minulosti i vodní zdroje, se oficiálně opírá o ekologické zájmy naší společnosti. V této souvislosti je nutno si uvědomit, že jediný energetický zdroj, který je schopen nahradit uhlí a jádro je zemní plyn. Je všeobecně známo, že těžba ropy a zemního plynu v České republice představuje cca 1% naší spotřeby, které je z hlediska české energetiky málo významné. V současné době se naše dovozní energetická závislost pohybuje mírně nad 40%, což je, v porovnání s ostatními státy Evropské unie, velmi dobrá pozice. Pokud hnědé uhlí nebo jádro nahradíme zemním plynem, zhorší se naše dovozní energetická závislost a zcela logicky se staneme státem více závislým
na
dodávkách
tohoto
energetického
zdroje.
Převážným
dodavatelem zemního plynu je Rusko. V roce 2009 byly uzavřením plynovodu evropské státy, včetně České republiky, upozorněny, že dodávky plynu a ropy mohou být projevem zvůle politiků, a to bez respektování uzavřených smluv. Lze pochybovat o tom, že snaha nahradit energii z uhlí a radioaktivních látek zemním plynem je vedena pouze zájmem ekologických aktivit o zlepšení životního prostředí. Můžeme se právem domnívat, že odpor k těžbě hnědého uhlí a rozvoji atomových elektráren je veden snahou hlasitě se projevujících aktivistů prosadit do České republiky zvýšený dovoz zemního plynu z Ruska. Posílení moci ekonomické, je vždy spojeno s posílením moci politické. Tato perspektiva je pro naši republiku politicky těžko přijatelnou, avšak podle současné situace reálnou.
Je těžko pochopitelné, že v době, kdy jsou v zájmu rozvoje naší společnosti podporovány
všechny
podnikatelské
aktivity,
zejména
stavebnictví,
strojírenství, hutnictví i všechny další obory národního hospodářství, je rozvoj hornictví administrativně omezován a ve vztahu k ostatním oborům národního hospodářství diskriminován. Tento vztah se jeví jako paradoxní i v historickém
kontextu,
kdy
hornictví
bylo
právem
řazeno
k nejvýznamnějším činnostem, protože přinášelo výjimečné hodnoty pro naši společnost. Lze pouze věřit, že vláda vezme v úvahu, resp. bude respektovat státní energetickou koncepci z roku 1994 (přijatou usnesením vlády
č.
211),
závěry
Nezávislé
odborné
komise
pro
posouzení
energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu, jakož i další odborné studie a z nich vyplývající stanoviska a bude tento problém řešit jako problém národohospodářský, nikoliv politický.
