Tvoříme literární děj (psaní o tvůrčím psaní po lopatě)

Tvoříme literární děj (psaní o tvůrčím psaní po lopatě)

Pavel Šimík (Šíma)



-1-



Tvoříme literární děj Pavel Šimik (Šíma) autorský text, ukázkové texty © 2014 (autor) použité obrázky – volná licence creative common námět: „Jak se (ne)stát spisovatelem“ © 2009 a „Jak (ne)napsat román“ © 2012 (autor) Tato kniha je v elektronické podobě, editace a kopírování textu bez výslovné citace se zakazuje! Překlepy a nedoklepy vyhrazeny.

-2-



Několik slov na úvod O čem že bude řeč? O ději? Oč jde? Představte si nějaký film, ve kterém se nic neděje... Běží stále tentýž statický obraz. Nedá se na to dívat? A nyní si představte dynamický děj s měnícími se obrazy. Střih střídá střih, postavy spolu hovoří, dělají různé věci (i to, co jim nařizuje scénář) a snaží se spolu dobrat nějakého toho smysluplného konce. Nejde o to, zda se něco děje, či neděje, ale jakým způsobem a jakou formou. I z jednoho obrazu, který se odehrává kupříkladu v cele, jde získat pěknou momentku (i v rámci psychologie postav). A přestože je tento obraz statický, zaměřený na jedno místo, jednoho člověka a časové období, může o něčem vypovídat. Stačí, když mu dodáme nějakou zajímavou zápletku. Co je tedy děj? Sled událostí od bodu „A“ do bodu „B“. Ději v povídce či novele můžeme říkat také „dějová linka“, jedná se vlastně o totéž. Dějových linek může být v příběhu více. V povídkách kratšího rozsahu bývá povětšinou jen jedna, u delšího vyprávění jich může být více, mohou jít souběžně, křížit se, či se klikatit všemi směry, kupříkladu jako silnice v horách či plazící se had. Když napíšete povídku o někom, kdo ráno vstane, uvaří si čaj, udělá si snídani, pojí, vypije čaj, umyje se, převleče se a odejde do práce, ještě nemusí jít o povídku s dějem. Proč? Protože může jít čistě o popisný text, který do detailů vypíše to, co daný člověk udělal. Ale stále to nemusí být příběh s regulérním dějem, který někam směřuje, protože neobsahuje žádné situace (a momenty), kdy je nutné něco řešit! Nuže, popojedeme...

-3-



Tvoříme jednoduchou linku Zkusíme docela obyčejné vyprávění bez šílených zápletek, prostě takovou línou řeku, která si lenivě plyne svým širokým korytem... Probudilo mne zazvonění budíku. Nesnáším jej. Přímo nenávidím ten zvuk, když se ten časoměrný přístroj rozdrnčí, jako kdyby jej na nože bral. Rukou jsem po něm sáhl a shodil jej na zem, kde ještě chvíli naštvaně řinčel, než utichl docela. Otočil jsem se na druhý bok a zamyslel jsem se, proč jsem si ho vůbec nachystal... Co je vlastně za den? zeptal jsem se sám sebe, když jsem se po několika minutách odhodlal vstát z postele. Co kdyby to bylo důležité? A já se tu jen tak válím a možná mi někde utíkají peníze! Promnul jsem si oči a zazíval. Venku byla ještě tma. Divné. Vsadil bych boty, že je léto a v tuhle hodinu by mělo již svítit slunce. Nebo ne? Že by nebylo něco v pořádku? Co když není léto? Ale copak jsem medvěd, abych spal půl roku? Nehledě na fakt, že medvědi spí v zimě a ne v létě. Zvedl jsem budík ze země a podíval se na ciferník. Bylo na něm půl šesté. Kdy ráno vstává slunce? Slunce vlastně nevstává, ale vychází... Tak kolik je, doprdele, hodin? Zvedl jsem se z postele a vydal se do obýváku. Mám tam nad televizí takové ty velké digitální hodiny, které ukazují čas číslicemi. No... Bylo půl šesté, ale... I kdyby bylo půl šesté večer, pořád by bylo ještě světlo. Co se tu děje? Pohlédl jsem z okna ven. Město zářilo tisíci světly. Na nebi svítily hvězdy a měsíc nebyl vidět. Aha, takže to vypadá celkem v pořádku, ale kolik je hodin a jaký je vůbec den? Měsíc? Rok? Promnul jsem si obličej. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Ještě jednou... Nádech a výdech. Tak... Znovu mi oči padly na ciferník digitálních hodin. Uplynulo sotva pět minut, co jsem vstal z postele. A venku je pořád tma... Ne, co když se mi to všechno jenom zdá? Takže ještě jednou... Kolik je? Za deset minut tři čtvrtě na šest! Ráno nebo večer? Pustil jsem si rádio. Vyhrávalo nějakou melodii. Žánr mě příliš nezajímal. Zprávy budou nejspíš až v šest. Chytil jsem do ruky ovladač a pustil televizi. Šel v ní nějaký černobílý film. V televizi běží občas černobílé filmy, no a? Vydal jsem se do kuchyně. Co takhle si pustit plyn? A proč vlastně? Pokud je to všechno jen sen, otrávím se? Nalil jsem si do konvice vodu a postavil na kafe. Venku byla stále tma. Co když jdou všechny hodiny špatně? Co když se země přestala otáčet? Co když? Co když! To přeci není možné! Co dělají ostatní lidé? Zaposlouchal jsem se do ruchu v domě. Bydlel jsem docela vysoko. Kdesi hučel výtah, křičely děti, štěkal pes. Všechno vypadalo v pořádku. Tak proč jančím? Ano, proč tolik vyvádím, když o nic nejde? Voda v konvici začala divoce pískat. Zalil jsem si kafe a sedl si ke stolu. Jen tak. Dal jsem si hlavu do dlaní a díval se skrze futra na film, který běžel stále dokola. O čem to tam vůbec je? Co to hrajou? Co když...? Co když jsem mrtvý? -4-



Tvoříme složitější děj Pokud vás zajímá, co že se stalo s hrdinou v předešlé ukázce, snad vás uklidní fakt, že se mu to všechno mohlo zdát. Ony sny bývají občas docela živé. Už se vám někdy zdálo, že jste se probudili a ono to nebyla pravda? Takže, kdo ví? Ale nechme toho chlapa být a přejděme k další ukázce. Jednotlivé obrazy se mohou střídat a samotné vyprávění nemusí probíhat jen v jednom prostředí... Než mě zastavila hlídka Policie, myslel jsem si, že tento prosluněný den nic nepokazí. Ráno, hnedle jak jsme se ráno se žabičkou probudili, hupli jsme na to. Říkám vám, že matrace dostala pěkně na frak. Pak sprcha pro formu a snídaně pro dva na balkóně. Kolem desáté hodiny dopoledne jsme už v našem Fordu uháněli po dálnici na Brno. Přeci jen byl čas dovolených a já jsem si dovolil vzít volno. Šéf naší marketingové firmy chvíli vyšiloval, že jak si to představuji, že nejsou lidi a že když je půl firmy u moře či u Macháče, dovolím si ještě já vzít si týden volna. Ale ustáli jsme to oba. Šéf má ode mne na chvíli klid a já mám týden na svou novou žabku. No, řekněte sami: blondýna, metr osmdesát, dlouhé nohy, skvělá pleť, ještě jsem jí neměřil míry, ale určitě bude mít devadesát šedesát a osmdesát, minimálně. Ale abych to nezakecal. Kolem jedenácté, ještě před polednem nás v nejlepším nasměrovala hlídka dálniční policie na nejbližší odpočívadlo. Proč? Nepil jsem ani kapku, auto je ve výborném stavu, tak jsem si říkal: vo co de, že jo? „Pane řidiči, ukažte mi prosím řidičák a doklady od vozidla...“ „Občanku taky?“ zeptal jsem se. „Taky,“ přikývl. Jeho kolega několikrát obešel můj vůz dokola. „Pane řidiči,“ zeptal se ten první policajt strojeně, a já jsem najednou věděl, že něco není tak, jak má být. „Pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil?“ „Jel jsem moc rychle?“ zeptal jsem se opatrně. „Rychle?“ otočil se policista na svého kolegu a potutelně se při tom usmíval. „Rychle ani ne, spíš tak akorát, ale jak jste jel?“ „No, po dálnici...“ zamyslel jsem se. „Jezdil jste z pruhu na pruh...“ řekl ten druhý. „Věnoval jste se vy plně řízení motorového vozidla?“ kontroval jej ten první. „Nevěnovali jste se náhodou i něčemu jinému?“ zeptal se ten druhý na to. „Jak něčemu jinému?“ zhrozil jsem se. Ano, máte pravdu, kdyby mé žabce přikázali říci: „Á!“, určitě by v její překrásné pusině našli pěknou hromádku mého DNA. A co? Vždyť jsme nikoho neohrozili, nebo snad ano? „A bezpečnost silničního provozu vám nic neříká?“ oslovil mne první policista. „Víte, že se máte pozorně věnovat řízení a sledovat stav a situaci na vozovce?“ -5-



„Jako účastník silničního provozu?“ zeptal se mne ten druhý. Připadal jsem si jako blbec. „Na dálnici...“ „Co na dálnici?“ otáčel jsem se střídavě na jednoho a druhého policistu. „Na dálnici se jede a neprovozuje orální sex!“ pousmál se ten první. „Ale...“ „Žádné ale, když jsme vás míjeli a vy jste zrovna jel víceméně přímo, viděli jsme vaši partnerku u vašeho volantu s hlavou nad vašim rozkrokem...!“ řekl ten první. „Měl jste stažené okénko,“ zamračil se ten druhý policista. „A vaše přítelkyně prováděla hlavou ty klasické pohyby...“ „Jaké pohyby?“ snažil jsem se to uhrát na blbce, protože to jinak nešlo. Kdyby se to stalo někomu jinému, smál bych se na celé kolo. „Nahoru a dolů!“ řekl ten první. „Takže...“ „Takže...“ zamyslel jsem se opět. „Nespravila by to bloková pokuta?“ „Přesně tak,“ přikývl uznale první policista. „Bude to za...“ „Dva tisíce korun českých,“ řekl ten druhý. „Budeme brát za to, že toto neprovozujete běžně a že se běžně věnujete řízení a ne jiným bohulibým činnostem!“ „Ano... Zajisté...“ řekl jsem a hledal jsem peněženku. Vytáhl jsem z ní dvoutisícovku a čekal, co se bude dít. „Pokutový blok nechcete, že ne?“ zeptal se ten první. „Ehm, ne...“ zavrtěl jsem hlavou a myslel na to, jak by oba obhajovali pokutu za provádění sexu za jízdy na dálnici v rychlosti přesahující sto kilometrů za hodinu, ne-li více. „Tak... pokračujte!“ mávl rukou ten druhý. Oba se na okamžik pousmáli. „Provedu,“ řekl jsem zpitoměle. „Na shledanou!“ „Šťastnou cestu,“ pozdravili mne oba policisté. Když jsem opouštěl odpočívadlo, viděl jsem ve zpětném zrcátku, jak se oba chlamou, až se jim pupky třásly jako sulc. „Ty vole...“ „Jen za dva litry, to ujde!“ řekla žabička. Trochu se červenala. Po pravdě nevěděla, co s tím jogurtem v puse. „Vyplivni to, nebo to spolkni,“ řekl jsem jí s obavou, aby se neudusila. „Zlobíš se?“ zeptala se, když to vyplivla do papírového kapesníku a vyhodila ven oknem. Na chvíli jsem myslel na to, zda po nás nepůjdou oba policisté kvůli znečišťování životního prostředí. Ale vidět je nebylo, nejspíš se ještě teď chytají za kolena. „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nepočkáme až do Brna?“ zeptala se. „To bylo teda drahý...“ pousmál jsem se. „Čekal jsem, že zacvakáme víc...“ „Oni nás vážně viděli?“ zeptala se znovu. Musela se zeptat, protože když mi to dělala, neviděla, co se děje okolo. „Vážně kolem nás jeli? Policajti?“ „Jo, jeli...“ souhlasil jsem. -6-



„A myslíš, že to nebude mít trvalé následky?“ zamrkala. „Cože?“ zeptal jsem se, div jsem nestrhl vůz ke krajnici. „V jakém smyslu?“ „No, na tvůj řidičák...“ „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Blondýny! Body mi naštěstí nevzali. „Aha,“ zamračila se. Jel jsem předpisovou rychlostí směrem na Brno s vědomím, že nás ještě čeká dlouhá cesta. Ve druhé polovině jsme potkali další hlídku, ale ta jela za svodidly směrem na Prahu. Otřásl jsem se a dal bych ruku do ohně, že se trochu zachvěla i má žabička. „Zase jeli kolem...“ „Jo, ale na druhou stranu,“ souhlasil jsem. Krajina zvolna ubíhala a já myslel na to, že bude nejspíš ten pravý čas najít si stálou partnerku. Ten sex na volno mne začínal pomalu zmáhat. A nejen mne, ale i mou peněženku. „Na co myslíš?“ otočila se ke mně a pohlédla na mne svýma krásnýma modrýma očima. „Na tebe,“ zalhal jsem. „A?“ „Nemůžu se dočkat, až budeme u cíle své cesty!“ „A miluješ mě?“ zeptala se najednou. Todle byl druhý případ, kdy jsem málem skončil na svodidlech. „Víš jak to myslím?“ dodala. „To víš, že ano,“ řekl jsem povinně. „Ale nevypadáš na to!“ řekla trucovitě. „Proč myslíš?“ otočil jsem se na okamžik na její stranu, abych jí pohlédl do její neskutečně krásné tváře. Byla jako anděl s ďáblem v těle. Přísahám, že bych to nevěnování se řízení zkusil ještě jednou, jenže, pak by to už nebylo za dva tisíce, ale za víc... „Vypadáš, jako by ti ulítly včely...“ pokrčila rameny. „Hele, víš co, raději ti ho schovám do slipů a zapnu ti poklopec...“ „Cože?“ otřásl jsem se. „To jsem ho měl celou dobu venku?“ „No...“ zasmála se. „Já se hrozně těch policajtů lekla a nemohla jsem nic říkat, protože jsem tě měla plnou pusu!“ „Ježíši,“ bouchl jsem do volantu a rozesmál se. „Takže nás zachránil ten můj malý kuliferda? Proto se ti dva tak smáli!“ Vlepil jsem ji pusu. „Takže se opravdu nezlobíš?“ „Ne,“ řekl jsem jí. „A víš co, raději mi ho ukliď tam kam patří, ano, zlato?“

Omlouvám se za krapet lechtivé téma, ale prostě mne to zrovna napadlo. Doufám, že tuto publikaci nebudou číst děti a mládež, přestože v ní dohromady není napsáno nic, co by se mělo číst po desáté hodině večerní, ale jeden nikdy neví... Všimli jste si, že se děj neodehrával na stejném místě? Ne? Tak si to přečtěte znovu! -7-



Děj o více linkách? Napsat ukázku, která by se vešla na dvě stránky A4 a bude mít více jak jednu dějovou linku nebude nic snadného. Ale pokusíme se o to... Co říkáte? „Mami, nevíš kde je Ferda?“ zavolala na svou matku sotva pětiletá dcerka. V noční košilce vypadala roztomile. Capala bosky po plovoucí podlaze v obývacím pokoji a dívala se všude, pod skříně, pod stůl i pod gauč. „Který?“ zeptala se jí matka. „Ten živý,“ řekla nejistě. „Ne ten plyšový?“ zamyslela se a pohlédla na svou dcerku. „Pořád toho psa někde hledá,“ zabručel otec. Usrkl studeného piva a vrátil sklenici zpět na konferenční stolek. „Nemůžu ho najít!“ řekla holčička a začala pomalu natahovat. „Víš co?“ zamračil se taťka naoko. „Půjdeme ho hledat, co říkáš?“ Být psem není lehké. Zkuste si to! A ještě když máte rodokmen a jste rasovou záležitostí. Něco jako von... Na mou duši. To lidské štěně mne furt navléká do nějakých psích oblečků, vozí mě v kočárku, div ze mne nevytřese duši a ještě mi dává nažrat z lahve. Copak jsem nějaké malé dítě? Ne, to musí přestat! Prostě jsem se schoval v jejím pokoji za skříň a čekal, až bude čistý vzduch. Pobíhali po bytě jako smečka vlků. Hledali mě všude, volali na mne mým jménem, no prostě Sodoma a Gomora, či jak se těm lidským boudám říká. Smál jsem se jim pod vousy a čekal, jak tohle dopadne. Ono se řekne: psí život, ale vocaď – pocaď. Pořád mě tahá za ocásek, za uši, hladí mě po zádech, škrábe na břiše a hraje si s mými nožičkami. Ano, ono není taková lidská přízeň k zahození, ale i pes má svou hrdost! Jsem zalezlý ve skříni a neodvažuji se ani dýchat. Slyším, jak se o něčem dohadují, asi toho mají dost. Něco mi dali do misky a naoko odešli z pokoje, vidím je jedním okem, jak se dívají skrze nedovřené dveře, odkud že vylezu. Holčička, její máma a pak hlava rodiny. Jen si tam stůjte, bando jedna. Ale, copak mi tam dali do té misky? Zkusil jsem zavětřit... Trochu jsem se natáhl, abych tam lépe viděl... No, to snad ne! Nějaké nové granule pro štěňata?! A jak hezky voní! Ne, ještě chvíli počkám... „Nemůže být nikde jinde než v dětském pokoji,“ řekl otec rezolutně. „Celý byt jsme prohledali...“ „A co když utekl ven?“ zeptala se holčička. „Na schodiště?“ pohladila ji matka po vlasech. „Vyloučeno, nikdo z nás nešel ven, pokud jsi ty sama neotvírala vchodové dveře!“ -8-



„Já je otvírala,“ řeklo děvče. „A proč?“ otočil se k ní její otec. „Co když teď běhá po sídlišti?“ „Ne, určitě je tady,“ zamyslela se matka. „Slyším ho...“ „Ty taky slyšíš trávu růst,“ povzdechl si její muž. „Já chci Ferdu,“ rozbrečela se holčička. Vidět ji bulet, to se nestává každý dne. Tedy, ne že bych byl škodolibý, ale opravdu jí musím dát občas za ponaučenou. Copak neví, jak se chovat k malým psům? Nejsem plyšová hračka. Jako by jí nestačil ten plyšový Ferda, to musím být Ferdou taky! Ferda a Ferda. Jako z nějakého blbého filmu pro děti! To je děs, to by zabilo i vola... Stále jsem čekal na svou příležitost, kdy je to omrzí. Stáli tam už docela dlouho a mně začaly pomalu dřevěnět nohy. Jestli teď nevylezu, tak už nikdy. Začal jsem se pomalu soukat ven. Trochu jsem si pomáhal pištěním a kňučením, než jsem se nadál, tahala mne za hlavu ven. Co blázníš, vždyť mne přetrhneš! Málem se mi zatmělo před očima. Takové zacházení, na to nejsem zvyklý... „No, vidíš, že ti neutekl,“ zvolala matka radostně. „Sláva,“ přikývl otec a vydal se dopít zteplalé pivo. „Hurá, Ferda se vrátil...“ smála se holčička se slzami v očích. „Ferda je tady...“ „To byl teda nápad,“ řekl její otec své ženě polohlasně. „Přinést jí štěně! Copak nemá dost plyšáků?“ „Má, ale víš, jak chtěla k vánocům malého pejska!“ opáčila, když se oba vytratili do obývacího pokoje. Co naplat? Bolest tlapek a chuť na kus žvance je přednější než psí důstojnost. Upusinkovala mě, uhladila, znovu jsem dostal fešný psí obleček a pak šup se mnou k misce žrádla. Ne nadarmo se říká, že je pes nejlepší přítel člověka. Ještěže nejsem kocour, ten by se snad musel hanbou propadnout! A venku zatím trochu nasněžilo. Nakonec jsem rád, že mne nevyhnali na ulici, co bych si tam sám počal. Vždyť už tady v té jejich boudě to sotva znám. Jen kdyby si ze mě to dětské mládě neudělalo hračku. Víš, nemám v sobě plyš, ale jak se tak na tebe dívám, sotva mne pochopíš. Tomu se říká psí život...

Sice jsme se v této ukázce pohybovali jen na území bytu (psí boudy, jak jej nazval onen psík), ale zato jsme mohli vidět ono vyprávění ze dvou úhlů pohledu: z toho lidského a z toho zvířecího. Ano, možná bychom natrefili i na nějaká ta klišátka, ale i toto patří ke psaní. Nikdy nevíte, co vašemu textu prospěje a co mu uškodí!

-9-



Několik slov na závěr Jsme opět na konci. Snad jste měli alespoň trochu možnost nahlédnout do kuchyně tvůrčího psaní, jak uvařit či neuvařit povídku se čtivým dějem. Jaký je tedy rozdíl mezi prostými popisy a dějem? Podívejte se do novin, tam jde většinou jen o popisy, ale ne o děj. Takové novinové články nejsou literárními texty, přestože mnohdy vypadají docela dramaticky – chybí jim ona dramatizace – čili rozvinutí děje do podoby mnoha na sebe navazujících obrazů, které o něčem vyprávějí! Můžete napsat povídku, ale ta bude o ničem, protože jí bude scházet děj, přestože bude mít perfektní místo děje (lokace), výjimečné osobnosti (literární postavy), ale bude jí něco chybět. Ještě jsem se o tom nezmínil, že ano? To co může scházet v tom či onom příběhu je... Zápletka! Můžeme sáhodlouze popisovat, jako v cestopise, co se kdy a kde událo, co kdo udělal a podobně, ale když text řádně neokořeníme nečekanými událostmi, reakcemi svých hrdinů a potřebou řešit nastalé situace, bude naše povídání o ničem... Abych to zbytečně nenatahoval, co je tedy děj? Příběhová linie se zápletkou a jejím rozuzlením! A proč jsem na začátku v úvodu psal o těch mapách a mapkách. Věřte – nevěřte, i ve psaní povídek se můžete hezky ztratit. Zvláště, když máte k dispozici příliš mnoho postav, chcete popsat příliš mnoho událostí a vyřešit příliš mnoho problémů naráz. Pamatujte: povídka = méně osob, jednodušší děj, přiměřená délka včetně popisů (detailů osob, prostředí a tak dále), novela a román = více postav, více dějových linek, rozsáhlejší a členitější zápletky a detailnější popisy (čehokoliv). U delších literárních textů se můžeme více vyřádit, nežli u povídek. Zapomněl jsem na něco? Pokud ano, hledejte, nakonec, mé kratičké publikace o tvůrčím psaní nejsou „písmem svatým“, můžete s nimi souhlasit i nesouhlasit. A o tom to je, o psaní, o čtení. A také o přemýšlení o tom, jak své příběhy co nejlépe přiblížit svým čtenářům, aby je vzali za své a rádi se k nám zase vraceli. Jinak je to psaní pro kočku. Ono i naše šuplíky nejsou bezedné a jednou přeberou...

- 10 -



Obsah (Lze se v této kratičké publikaci ztratit? Kdo ví...)

Několik slov na úvod …............................................................................................... 3 Tvoříme jednoduchou linku …..................................................................................... 4 Tvoříme složitější děj ….............................................................................................. 5 Děj o více linkách ….................................................................................................... 8 Několik slov na závěr …............................................................................................ 10

Kniha je součástí psaní o tvůrčím psaní: „Literární jednohubky“ (autorův web: psimik.sweb.cz) V Bystřici dne 25. 7. 2014

- 11 -

Tvoříme literární děj (psaní o tvůrčím psaní po lopatě)

Recommend Documents