OSOBNOST
Tváří v tvář smrti. I tam lze najít cestu TEXT: RADEK NAROVEC
FOTO: XMAN.CZ
SPORT PRO MARKA ODSTRČILÍKA, NOVINÁŘE Z ŘÍČAN U PRAHY, ZNAMENAL VŠE. DĚLAL JEJ VŽDY NAPLNO, K TOMU STEJNĚ TAK NAPLNO PRACOVAL. PŘED JEDNÍM EXTRÉMNÍM CYKLISTICKÝM ZÁVODEM ABSOLVOVAL BĚŽNOU PROHLÍDKU U LÉKAŘE. DIAGNÓZA VŠAK BYLA ZDRCUJÍCÍ - ŠPATNÁ POJIVOST TKÁNĚ, TZV. MARFANŮV SYNDROM. OKAMŽITĚ NÁSLEDOVALA VÝMĚNA ČÁSTI AORTY A VSAZENÍ NOVÉ SRDEČNÍ CHLOPNĚ. PRO MNOHÉ BY TO BYL KONEC S AKTIVNÍM ŽIVOTEM, NE VŠAK PRO MARKA.
12
OSOBNOST
Marek Odstrčilík 13
OSOBNOST
FOTO: IKEM
Po operaci ti lékaři řekli, že by bylo lepší, kdybys už vůbec nesportoval a ideálně, kdyby ses už moc nehýbal. Máš dokonce povolenku, na jakou maximální srdeční frekvenci můžeš jít, aby ses neohrožoval na životě. Přesto jsi dokázal znovu sportovat, zaběhl sis dokonce i maraton. Jak jsi to dokázal? „Povolenkou bych to úplně nenazýval. Bylo to “tvrdé” vyjednávání, trochu jako na tržišti… Nejdříve byl návrh 110 tepů za minutu, což nešlo z mé strany akceptovat, protože to mám při sledování televize. (úsměv) Postupně jsme se dostali na 135 tepů. Problém je v tom, že nikdo vlastně moc neví, co můžu a co ne. Nikdo mi tady neumí odpovědět na otázky ohledně sportu, tedy co můžu a co už spíš ne. Mohl bych jen sedět, číst a koukat, ale to by mě asi psychicky úplně zabilo. A tak se snažím dělat vše pod lékařskou kontrolou a hodně poslouchat tělo a především se nikam nehnat. Je to úplně nová zkušenost, protože jsem se musel naučit být hodně trpělivý, což jsem nikdy moc neuměl.“ Jak ti bylo bezprostředně po operaci? „Vzpomínám si, že když jsem odjel do lázní, první dny jsem se tam šoural po parku a radoval se ze sluníčka, ze zelené trávy a zvuků kolem sebe. Bylo to jako
Operace srdce v pražském IKEMu znamenala zásadní obrat v Markově životě. A přivedla jej k běhání.
Kolikrát jsem seděl pod kopcem s hlavou v dlaních a sledoval hodinky a tep klesající velmi polehoučku směrem dolů. Na druhou stranu v tom byla radost, že to mohlo celé dopadnout úplně jinak. Ta směs pocitů a emocí je nepopsatelná, všechno to vřelo, míchalo se a tryskalo.“
Paradoxně mě ta operace nakopla a stala se z ní pro mě výzva.
nejlepším pro mé omezení. Když jsme pak téměř o rok později, v říjnu 2011, maratonskou vzdálenost s Honzou doběhli, byl jsem neskutečně dojatý. Každý se mě ptá na čas, ale běželi jsme krajinou, takže mě více zajímaly kopce, louky, lesy. Čas nebyl důležitý. Ale budiž - bylo to pod šest hodin. Během té přípravy jsme o tom psali na Xman.cz a já měl radost, že se mi ozývají lidé a chtějí poradit nebo doporučit lékaře. To mi všechno dávalo smysl: Ukázat, že život nekončí ve chvíli, kdy to tak může vypadat. Vždycky je nějaká cesta.“ Jak často nyní běháš a kolik dáš týdně?
ve snu. V té chvíli jsem si vůbec ani nedokázal představit rychlejší chůzi. To se ovšem celkem rychle zlepšovalo a já si mohl postupně přidávat i čas strávený na rotopedu.“ Dokonce jsi po třech měsících opět běhal… „Ano, se svým kamarádem a šéfredaktorem Technet.cz Honzou Kužníkem. Tam, kde jsem vždy běžel rychle a svižně, jsem se najednou ploužil, tep letěl prudce nahoru. Bylo to strašné, vlastně jsme pořád chodili.
14
To jsou momenty, kdy se v člověku hodně věcí pohne. „Paradoxně mě to nakoplo a stávala se z toho pro mě výzva. A někdy na podzim, tak půl roku od „IKEMského“ zázraku, jsme si s Honzou řekli, že za rok by bylo fajn uběhnout náš nejdelší běh v životě. Dohodli jsme se na spolupráci s Nike a pustili se do toho, velmi pomalu a systematicky. To byla ostatně další věc, kterou jsem do té doby neznal... (úsměv) Trenér Vláďa Korbel se o mě skvěle staral a sestavil plán, který byl tím
„Mám psané tréninky vždy po sedmi. Ten cyklus je tak v rozmezí 90 kilometrů a více. Snažím se, abych šel tak pětkrát šestkrát do týdne. Nemám problém chodit brzo ráno, v mrazu, vánici, dešti. Horší je, když je fakt teplo, to běhám opravdu pomalu a beru si s sebou pití.“ Vedeš si tréninkový deník? „Deník si nevedu. Rád bych, ale nějak na to není čas. Rád jen tak odkrajuji ty plány.“ Před operací jsi jezdil hlavně na kole, vždy na sto procent, vesměs extrémní
OSOBNOST
FOTO: XMAN.CZ
věci. Nyní jednoznačně preferuješ pomalý běh o samotě, v lesích, doma v Říčanech, kde máš „svůj“ okruh. Co se to s tebou událo za proměnu? „Extrémní věci zase ne, spíš jsem se snažil nic neošidit, a to hlavně v době, kdy jsem se připravoval na Salzkammergut (během oné přípravy se přišlo na extrémní prasklinu v aortě). Já jsem spíš samotář a rád si věci dobývám a posouvám v soukromí, nepotřebuji k tomu závody a lidi – ono mi vlastně nezbývá nic jiného než bojovat sám se sebou. S časem bojovat už nemůžu, to by tep byl tam, kde být nemá.“
daleko od města, hm, to bych taky někdy chtěl, ale to se snad ani nedá. No a díky postupnému prodlužování vzdálenosti jsem tam, kde je on. Co se týká rychlosti, v té pochopitelně ne. Ale je to skvělý pocit, mizet krajinou dál a dál.“ Co ti běh dává nyní? „Je pro mě regulátorem nezbláznění se. Třídí mi myšlenky, učí mě na nic nemyslet, dívat se někdy na věci i z jiného úhlu. Něco jako meditovat. Ten pocit, kdy běžíte - v mém případě velmi pomalým tempem - tři hodiny, pak se doma vysprchujete, uvaříte si
S časem bojovat už nemůžu, to by tep byl tam, kde být nemá. Mimochodem, připomeň tu historku o říčanském superveteránovi Miloši Smrčkovi. Říkal jsi, že ti posloužil jako inspirace pro pozdější běžecké začátky... „Když jsem jezdil kolem Říčan na kole, potkával jsem občas chlapíka, který běžel jak démon a já si říkal: ty jo, on je tak
oběd a otevřete láhev vína… Je to takové soukromé povznášení.“ (úsměv) Hodně a hezky mluvíš o souznění s přírodou. Neoslovil tě směr minimalismu či přímo bosoběhu? Jejich zastánci si libují v přímém kontaktu nohy s povrchem země.
„Já mám svoje Nike rád! (smích) Běhání v minimalistické obuvi mě nikdy moc nelákalo. Vlastně mi vždycky obecně vadilo to davové nadšení se pro něco a výkřiky: To je konečně to správné a jediné! Tohle moc neřeším, ale je pravda, že mi třeba velmi vyhovují “fríčka”, tedy boty, které jsou tomu asi celkem blízko. O ničem dalším ale neuvažuji. Chci prostě běhat a nepotřebuji k tomu hledat další prostředky. Samozřejmě chápu, že někomu to vyhovuje. Je každého věc, jak a v čem vyběhne. Běh je svobodný a v tom je skvělý.“ Poté, co ses v jednu chvíli ocitl tváří tvář smrti, jak vnímáš často ohnivé debaty o ideálním běžeckém stylu nebo typu bot? „Je mi to jedno. Jsem rád, že můžu, a v tom je síla. To je pro mě důležitější.“ Nemáš v oblibě masovky po městech, proč? „Nebaví mě běhat po městě. Mám rád vzduch, vítr, a to hlavně brzo ráno, kdy jsou často vidět srny, zajíci. Tohle ve městě moc není. Zní to jako hrozné klišé ale tak to je. Město je pro mě výheň, auta, hluk.“
15
FOTO: XMAN.CZ
OSOBNOST
16
FOTO: XMAN.CZ
OSOBNOST
Čteš knihy o běhání? Poslední dobou jich vyšlo pár hodně dobrých i v češtině. „Radši běháním žiju, než o něm čtu. Ale pokud se mi dostane něco do ruky, popravdě řečeno to zhltnu.“
Radši běháním žiju, než o něm čtu. Jaký je tvůj běžecký sen? Máš nějaký? „Vždycky jsem chtěl běhat v horách, ale to už nepůjde. Rád bych si někdy, a to bude už brzo, doufám, vzal camelback a vyrazil na pár dní pryč. Prostě běžel tam, kam mě nohy ponesou a kam mě zrovna napadne odbočit. S sebou jen peněženku, pití. Tohle je pro mě ten minimalismus, který mě láká.“ Jsi zastáncem vybalancovaného přístupu v péči o tělo. Jak prakticky k tomu přistupuješ ty sám? „Rád bych jeho zastáncem byl, ale jak jsem pořád jen běhal, na tu půlku od pasu nahoru jsem kašlal a vím, že to je naprosto špatný přístup. Tělo přece musí být vyvážené. S tímhle se trochu peru a vymluvím se tady na čas. (úsměv) Když ale najdu chvíli, snažím se trochu
cvičit, ale zase musím opatrně, protože nesmím dělat trhavé pohyby nebo zvedat těžké váhy. Chce to něco dělat, protože bych se nerad jednou rozsypal.“ Pracuješ jako novinář na největším českém zpravodajském serveru. Otevřený redakční prostor rozhodně nepatří mezi klidná místa. Nevadí ti to? „Nevadí. Přijedu do Prahy, odpracuji si to a rád mizím zpátky do Říčan. Bydlím kousek od lesa, takže se cítím skvěle. Vlastně mám rád to střídání občasné hektičnosti s ranním klidem. Už v minulém roce jsem přemýšlel, že bych do práce jezdil na kole, ale musím ještě vychytat hezkou a klidnou trasu.“ Říká se, že vše špatné, co se nám děje, má svůj hlubší smysl. Že nám to má něco napovědět. Co napověděly tvé peripetie se srdcem tobě? „Ze začátku jsem chtěl znát odpověď na otázku: proč jsem měl takové štěstí? Hrozně mi to vrtalo hlavou. Už to ale nepotřebuju, prostě to tak je. Peripetie napověděly: Žij!“ Svěřil ses mi, že za smysl svého života nyní považuješ rozdávání radosti jiným, hlavně dětem. Jak bys to chtěl dělat, či snad již děláš? „Chtěl bych to tak, ale občas se to úplně nedaří. V tomhle mě čeká ještě pořádný
kus práce, ale běhání je v tom skvělý pomocník.“ Dá se říci, že si nyní mnohem více vážíš života? „Určitě, ale čím je to celé vzdálenější, tím víc občas zapomínám. Na druhou stranu díky tomu, že mám umělou chlopeň, slyším svoje srdce dost často. To je dost dobrý upozorňovatel.“ Projevil jsi velký zájem tlumočit tímto rozhovorem výzvu směrem ke sportovcům, aby nepodceňovali pravidelná zdravotní vyšetření. Od tebe budou následující věty jistě znít jinak než od lékařů samotných... „Je jasné, že spoustu věcí v životě člověk neovlivní, ale vím, že je dobré si nechat pár věcí ve svém těle proklepnout. Nic za to člověk nedá a může se přijít na něco, co lze ještě dobře řešit. Odkládat to nemá smysl. Já jsem na to několik let kašlal, přestože mi moji přátelé říkali „Dojdi si někam, tvoje maminka umřela brzo, mohl bys mít třeba genetickou vadu“. Aby mi dali pokoj, nakonec jsem po třech letech na kardiologickou kontrolu šel. Moc jim za to děkuji. Přitom mě do té doby nic nebolelo, žádný problém, prostě nic. Bylo to celé tak tiché, že by vás to ani nenapadlo. Já měl neskutečnou kliku, ale být to tak nemuselo.“
17
